tu - Nový Prostor

Prosíme, kupujte jen od prodejců, kteří stojí na svém prodejním místě a mají platný průkaz!
cena: 40 Kč / polovina pro prodejce
332
v prodeji od 30. června 2009
MÓDA BEZ DIKTÁTU?
Milan
Mikuláštík
protesty
made in
china
NETESTOVÁNO NA ZVÍŘATECH
Testuje se ještě kosmetika na zvířatech?
Můžeme věřit společnostem, které prohlašují, že na zvířatech netestují?
Není to už dávno zakázáno?
A jak je to s prostředky pro domácnost?
Odpovědi najdete na www.netestovanonazviratech.cz
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: MÓDA BEZ DIKTÁTU? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
EDITORIAL
OBSAH
Vážené čtenářky, vážení čtenáři!
fejeton:
Hoši, děkujem!
O módě dokonale platí, že kdo nejde s ní, jde
proti ní. Každým kusem oděvu vůči ní zaujímáme
stanovisko, neutralita se nepřipouští. Můžeme
závidět některým přírodním národům, že je
podnebí ani společenská konvence nenutí řešit
otázky módního zahalování. Antropologové
sice tvrdí, že penisová pouzdra a čelenky jsou
předmětem stejné marnivosti jako naše kravaty,
ale když nic jiného, trendy v jejich dekoru se
určitě nestřídají tak zběsile.
Volba tradičního kroje by možná byla možností
úniku z diktátu módy, proti které nemůže nikdo
nic namítat. Národní oděv je akceptován coby
společenský i na půdě OSN a v diplomatických
kruzích, ale bohužel vůbec netuším, jak by asi
měl vypadat pražský kroj. Možná něco ve stylu
žižkovských Pepíků?
Nic proti pestrosti a módním změnám, ale stálo
by za to je vyvážit něčím spolehlivě neměnným.
Inspirován knihou Spolčení hlupců, zakupoval
jsem téměř deset let pravidelně tentýž model
v „Leviho kalhotách“. Vyhovoval mi střih,
ale zejména to, že jsem po dlouhém pátrání
objevil kalhoty dostatečně dlouhé a zároveň
úzké v pase. Se značnou nelibostí jsem sledoval
měnící se kreace oděvních tvůrců, zvlášť když
mi začali vnucovat patinu opranosti a otrhanosti i u nových kalhot, navzdory tomu, že jsem si
ji doposud dokázal obstarávat sám zcela přirozeně. Módní trend byl však neúprosný a koupit
nové džíny, které by vypadaly jako nové, se
rázem stalo nemožným. Největší rána však měla
teprve přijít - můj oblíbený model přestali zcela
vyrábět! A tak se místo pohodlného vychrlení
požadavku „507/31/34“ musím opět přehrabovat regály plnými jepičích módních trendů.
Jsou ale i důležitější starosti, než co na sebe.
Zvlášť když někdo nedisponuje občanstvím země,
ve které žije. Že to u nás s pohostinností vůči
cizincům, a to ani ze spřátelených zemí, opravdu
nepřeháníme, se můžete přesvědčit v reportáži
z oddělení cizinecké policie. Proč se kapacity
uvolněné vstupem do Schengenu nevyužily ke
zlepšení podmínek tam panujících je záhadou.
/Stern/
Pošli to dál
MÓDA BEZ
DIKTÁTU?
Robinsonem
ve vlastním
MÓDA BEZ
DIKTÁTU?
Trendy leží na
ulici
MÓDA BEZ
DIKTÁTU?
Tělo jsou
mé šaty
/Mucki/
/Beránková, Havlín/
/Havlín/
4 – 5
dějiny
přítomnosti:
Protesty made
in China
6 – 7
8 – 9
10 – 11
reportáž:
Cizinci mezi
patry
referát:
Pomsta
adamitů?
rozhovor:
Milan
Mikuláštík
/Křížková/
/Pospíšil/
/Novotná/
/Fiala/
12 – 13
~:
14 – 15
komiks:
Samorost
Bojovat
obrazem
/Bažant, Novák/
/Kolářová/
16 – 17
kultura:
VÝTVARNÉ
UMĚNÍ
kultura:
LITERATURA
/Marečková/
/Ptáček/
křížovka
18 – 20
hudba
/Veselý/
21
kultura:
DIVADLO
/Harasimowicz/
film
22
uličníci:
od jedovatých
pavouků k NP
23
SMS a E-maily:
/Budka/
24 – 25
světozor:
The Quest for
Clean Power
/Cook/
/Prejdová/
26 – 27
28
29
Alexandr Budka
Fotografie na obálce: Bet Orten, oděvní design: Alžběta Valentová
spojení
vábnička na příště
Redakce Nový Prostor
Řeznická 14
Praha 1 – Nové Město, 128 00
tel.: 222 233 309
sms: +420 774 789 079
e-mail: [email protected]
www.novyprostor.cz
Zodpovědnost není zrovna trendy, navíc je ve
složitém světě čím dál složitější určit kdo a za co
by vlastně měl být zodpovědný. Indiáni promýšleli
důsledky činů až do sedmého pokolení, my nemáme
jasno ani v dopadech na nás samé.
30
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: MÓDA BEZ DIKTÁTU? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autor: Jan Stern
Hoši, děkujem!
Občané,
miluji české politiky. Už dlouho a všechny.
Svěřuji se s tímto zatížením s veškerým rizikem. Povšiml jsem si totiž, že lidé v této zemi
jsou k těm skvostným mužům a ženám nějak
negativně naladěni, každý jejich dobře myšlený
krok překroutí, každou dobrou zprávu ve svém
škarohlídství ihned přetaví ve skandál.
Tak třeba ta nešťastná fotografie bývalého
premiéra Topolánka, na níž je zachycen ve vile
italského premiéra Berlusconiho nahý a takříkajíc tedy celkem vzato ztopořený. Jakmile
tento jeho snímek osvěžil český veřejný prostor
a podráždil vyprahlé libido českých žen, slyšel
jsem všelijaké nechutné poznámky a různé opatrnické, vyhýbavé obhajoby a přitom já, skalní
fanoušek českých politiků jsem ihned věděl, že
tak kultivovaný a vzdělaný muž, jakým je náš
Mirek, by se nenechal nachytat při nějaké orgii.
Bylo mi okamžitě jasné, že to vše má hlubší
podtext, že jde o sofistikovanou politickou
message, o mnohovrstevný vytříbený politický
žert. Mě, skalnímu, bylo okamžitě jasné, že
svým nainstalováním do jakoby choulostivé
pozice Mirda sarkasticky polemizuje s výrokem manželky Jiřího Paroubka, že na muži
je nejvíce sexy mozek. Jak to, že tyto drobné
významové nuance vnímám jen já?
Anebo vemte kauzu Brožová. Jiří Paroubek
protlačil do čela severočeské kandidátky
blonďatou hvězdu pražských VIP večírků
Kateřinu Brožovou, která se takříkajíc tedy
celkem vzato zabezpečila rozvodem. To je přeci
geniální salónní žert Jirky Paroubka! Mě to
bylo jasné ihned, jakmile jsem to slyšel. Ne tak
mým spoluobčanům. Ti se uchýlili k úsměškům
a impertinencím. A přitom je to jasné: blonďatá dáma je poťouchlým vzkazem Jirky svému
konkurentovi z KSČM Vojtovi Filipovi: Vy máte
svou sexy blondýnu Brožovou-Polednovou?
My budeme mít svou vlastní Brožovou! Takhle
se zkrátka mezi vznešenými ironiky žertuje,
k tomu je třeba dorůst, vážení. Jenže kdo
z tupých českých publicistů tento podtextový
surreálný vtip ocenil? Kdo ho vůbec pochopil?
Co můžete čekat od české malosti...
Co mě ale už opravdu pohněvalo, když byla
naprosto nepochopena místopředsedkyně
Zelených Kateřina Jacques poté, co v pořadu
Uvolněte se, prosím předstírala, že neví, co
je to biomasa. Nepřejícníci si hned zamnuli
ruce, posměváčci hned vyrazili na zteč, ale já
si doslova vychutnal ten rafinovaný politický
žertík. Dobře jsem totiž chápal, co v tajné řeči
politických zasvěcenců vlastně značila ona
ostentativní „neznalost“ biomasy. Pochopi-
telně jediné – nesmlouvavý vzkaz Paroubkově
ČSSD: „Pohrdáme vaší tupou voličskou masou,
jež ukájí jen své biologické pudy, nikdy se
nesnížíme k jejímu oslovování!“
Však se také v Liďáku hned chytli za nos, dobře
pochopili tu šifru, a právě proto přeci Jirka
Paroubek přišel na dnes již proslulý vajíčkový
dýchánek na Andělu v námořnickém tričku.
Vůbec nešlo o obavu ze znečištěného obleku,
ale o jasný return po Kaččině prohozu: „Nejsem
žádný prvorepublikový kasař, aby mě rozrušila kdejaká káča, kapitán Silver má zálusk na
jiné poklady“ – to byla samozřejmě latentní
zpráva, která běžela pod rozlišovací schopností českých publicistů. V našem fanclubu
o tom alespoň panuje jistota a brzy možná
i prosperita.
Tudle zase fanclubáky podebrala jiná prázdná
sláma mlácená na titulních stránkách. Ledva
jeden ze špičkových plejerů dreamteamu české politiky usedl do předsednického křesla
KDU-ČSL, už mávaly novinářské hyeny svojí
aférkou: prý že není úplně košér, když se
předseda lidovců soudí s katolickou charitou
o nemovitosti, které by charita ráda využila
k bohulibým účelům. Věru seděl jsem dlouho
s hlavou v dlaních, nešťastný z té prázdnoty
českého pisálka. Cožpak je to opravdu tak těžké
pochopit? Vždyť právě tento krok je od Cyrila
Svobody ohromujícím symbolem. Ne, já to
řeknu bez okolků: je to misie! Úporná a velkodušná. Svým soudním sporem Svoboda katolickým chariťákům přeci takříkajíc tedy celkem
vzato připomíná verš Matoušova evangelia
„jdi, prodej svůj statek, rozdej chudým a budeš
mít poklad v nebi“. Úplně slyším, jak k tomu
český prosťáček rýpavě podotýká: „A cožpak
je Cyril Svoboda tak chudý, aby se na něj ten
veršíček vztahoval?“ Ach jo. Samozřejmě, že
není chudý, je to opět symbol, český burane!
Přesněji, je to burcující metaforická zvěst:
„Svoboda je v naší zemi stále ještě příliš vetchá
a slabá, posilněme ji, ba vyfutrujme ji, bratři!“
Kvůli tomu se člověk takového formátu vláčí po
soudech. Jak vůbec může někdo věřit v něco
jiného.
Pravda, jsou i politici méně rafinovaní a jaksi
průhlednější, snad kvůlivá rodové dispozici.
Proto, když tuhle Karel Schwarzenberg použil
obratu „bývalý Ondřej Liška“, muselo být i těm
jednodušším z nás jasné, že tím naznačuje
odcizení zelených své vlastní podstatě. Ale
i za to málo jsme my, skalní fanclubáci českých
politiků, vděčni.
A celýmu mančaftu můžeme s hrdostí zaskandovat: Hoši, děkujem!
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: MÓDA BEZ DIKTÁTU? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Médiím vládnou zombie
Zdá se vám, že převládající tón v hlavních českých médiích je jednostranný a zaujatý směrem
doprava, a že mnozí novináři více straší stíny
minulosti, než aby analyzovali přítomnou realitu?
Pak vězte, že nejste sami. Podobný pohled na českou „mediasféru“ vyjádřil nedávno filozof Václav
Bělohradský v eseji Nečitelná země v deníku Právo (23. 5. 2009). Jak ukazuje: „Jedním z principů
hororových filmů je návrat toho, co jsme pohřbili,
nebo toho, co jsme spláchli – zombie a odpad se
k nám vracejí. Česká většinová mediasféra dnes
pracuje se stejnou metaforou – každá kritika
systému je pojednána jako spláchnutý ‚odpad
minulosti‘, který se k nám vrací.“ Hlavními zombiemi, které ovládají myšlení mnoha novinářů, je
minulý režim a ruský vliv. Namísto věcné diskuze
mobilizují před hrozbami, jež pro ně představují
tito nemrtví. Proti těmto hrozbám může ochránit
pouze dostatečně mocný protektor, a tak je třeba
nekriticky přijmout zahraničního ochránce – USA
jen nastupují do role, v níž byl dříve SSSR. Ve
výsledku vládne podle Bělohradského „diskurz
morálního kýče, který dělá z jedněch ‚sabotéry,
zahrávající si s naší bezpečností a svobodou‘,
a z druhých pak‚ frontu dobra bojující proti zlu‘“.
To ničí veřejnou diskuzi.
O výstižnosti Bělohradského diagnózy svědčí fakt, že na ni potrefené husy nebyly vůbec
schopny zareagovat, ač se o to pokoušely. Josef
Chuchma v MF Dnes sice adresoval Bělohradskému
řadu výtek, ale prakticky ani jediný argument,
a nejinak si vedl Erik Tabery v Respektu (25/2009).
Ten svůj dvoustránkový text s nevynalézavým
názvem Svět podle Bělohradského a plný
těžkopádných obratů sice nadepsal „esej“,
žádný neotřelý pohled, jaký by bylo možné
očekávat v eseji, ovšem jeho klopotná polemika
nepřinesla. Namísto toho vlastně jen opakuje
mantru české pravice: komunisté a Rusové jsou
nebezpeční a všichni inteligentní lidé by se na
tom měli shodnout. Autor, který je šéfredaktorem vlivného týdeníku, rovněž píše, že „média
reflektují události, vytváří je ale někdo jiný“. Jako
kdyby mediální studia nejpozději od šedesátých
ilustrace: vojta šeda
let minulého století nevěděla, že způsob, jakým
média rámují jednotlivé události na ně má klíčový
vliv, že nálada ve společnosti je médii do značné
míry vytvářena a že každý politicky střet je do
značné míry formován tím, jak se o něm v médiích
píše. Lze se jen ptát, zda přední český novinář
tuto naivitu jen předstírá, nebo zda skutečně
nerozumí ani vlastní moci.
Andrea Novotná
Peru: viditelné úspěchy neviditelného hnutí?
Bez většího zájmu médií probíhají v Peru několik
týdnů protesty proti politice vlády, která se snaží
otevřít dosud nedotčené oblasti amazonského
deštného pralesa těžařským společnostem.
Započetí průmyslové těžby v těchto oblastech by
přitom zasadilo nevratnou ránu jednomu z nejkomplikovanějších ekosystémů světa. Předmětem
sporu je snaha o změnu klíčových zákonů kvůli
dohodě o zóně volného obchodu s USA.
Proti chystanému záměru „privatizace“
deštných pralesů vystoupilo protestní hnutí
domorodých obyvatel. Klidné protesty měly od
počátku především upozornit na problém a ten
formou dialogu s vládou řešit. Ta však dlouho
indiány ignorovala. Proto předáci hnutí přešli
k blokádám klíčových komunikací. Prezident
Garcia reagoval rychle. V květnu vyhlásil v místě
nepokojů státní pohotovost. To mu umožnilo
omezit občanská práva a k potlačení protestů
povolat armádní jednotky. Krveprolití na sebe
nenechalo dlouho čekat. Během 5. a 6. června
došlo k prudkým srážkám mezi oběma tábory.
Svědci hovoří o brutalitě, ostřelování poklidných
shromáždění armádními vrtulníky a masivním
zatýkání protestujících domorodců.
Mediální boj o zavinění násilné konfrontace
přitom vyzněl lépe spíše pro vládní tábor: padlí
vojáci byli záminkou pro přirovnání protestujících
domorodců ke krvežíznivým barbarům a hnutí
bylo ocejchováno v duchu doby jako teroristické. Přidáme-li nezbytné nařknutí ze spiknutí
proti státu a populistické sliby o zvýšení životní
úrovně všech Peruánců, podmíněné samozřejmě
schválením těžby, máme v kostce vládní argumentaci. Veřejnost ale vládu nepodpořila a ta
byla vzhledem k rostoucí solidaritě mezi běžnými
Peruánci nucena 18. června pozastavit platnost
kontroverzních zákonů. Indiáni slaví dočasný
úspěch. Na 19. červen svolal aktivista Stanislav
Penc solidární protest v Praze. Sešlo se pár desítek lidí. Symbolická účast nikoho nepřekvapí.
Naučili jsme se přijímat zprávy o násilí na jiných
s ledovým klidem. Ještě tak nepřátele našich
oficiálních nepřátel dokáže česká společnost
podpořit. Pokud ovšem nejste buddhista v Tibetu,
ale indián v Peru, máte smůlu.
Pavel Kreuz
Informační válka v Íránu
Obraz íránského povolebního chaosu se poskládal ze střípků videí, fotografických snímků
a anonymních zpráv nahraných na internetové
stránky. Právě k nim se odkazovala veškerá
zahraniční média, která informovala o aktuálním
dění v klíčový den, sobotu 20. června. Nic jiného
jim ani nezbylo. Íránští představitelé dali jasně
najevo, že nestojí o jakékoliv mimovládní zdroje
informací. Nefungovaly telefonní linky, vláda
blokovala internet. Zahraničním novinářům bylo
znemožněno sledovat dění v ulicích.
Jsou tu však ještě oficiální zprávy, které například týž den hovořily o tom, jak se do ulic vrátil
klid a policii se podařilo nastolit pořádek. Videa
anonymních svědků mluvila jinak. Snímky se
stovkami demonstrujících, záběry zbitých,
postřelených i mrtvých svědčí o skutečnosti, že
se režim rozhodl tvrdě zatočit s nespokojenou
veřejností a žádné svědky nepotřeboval.
Ti, kteří vyšli do ulic, studenti a střední třída,
mají přístup k technologiím a našli cestu, jak
dát o sobě vědět. Sama videa a fotografie v sobě
skrývají obrovský emocionální náboj a sílu,
slyšíme vzrušené hlasy, výkřiky, vidíme krev.
Jsou autentickou obžalobou krutých praktik,
vyvolávají však také nelehké otázky. Co si
myslí ti, kteří nemají přístup k technologiím,
nevlastní počítač či mobilní telefon s fotoaparátem? Jaký je postoj těch, kteří se „nevešli“ do
záběru? Komu dali svůj hlas? V této informační
válce jde právě o jejich mlčení.
Tereza Stejskalová
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: MÓDA BEZ DIKTÁTU?
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci
foto: http://go.funpic.hu
design: Helen Britton
Autorka: Margita Mucki
Robinsonem ve vlastním šatníku
Nudistické letní intermezzo proběhnuvší v úzkém kruhu přátel o prázdninách má nepochybně své kouzlo. Pro setkání s osobami, které nám nejsou tak blízké, stejně jako pro
méně přívětivá roční období je ale vhodné se zahalit. Při troše kreativity se módního
odcizení či nudy rozhodně netřeba bát!
V bitvě o kus hadru
Standardní a hojně využívané řešení je nechat
se povláčet módními trendy, zlehka otupit
reklamou, prolistovat pár módních časopisů
a postát před zrcadlem. Následně získané
poznatky profiltrovat sítem vlastní soudnosti,
objemu těla i bankovního konta a neohroženě
se vydat nákupům vstříc. Osobní statečnost
je vskutku na místě, neb ve větších a hojněji
navštěvovaných obchodech panuje boj. Jeho
úspěšné zvládnutí vyžaduje rychlost, bdělost,
ostražitost a v období slev i zvládnutí taktik
psychologické války. Co ale následuje, pokud
v davu, jehož chování by i na Le Bona bylo moc,
ukořistíme vyhlédnuté? Zjišťujeme, že vítězů
je hned celá armáda. Čili naše sousedka, sestřenka, snacha, ba dokonce i semetrika, sokyně,
vlastní úplně stejné kousky jako my. Navíc po
opadnutí vysoké hladiny endorfinů a adrenalinu
náš procitnuvší mozek konečně vnímá i signály
z míst, kde mohl nový oděv k tělu přilnout lépe
nebo mu naopak poskytnout více prostoru. Pak
už nezbývá, než (do)vyrobit si potřebné sám.
Kam trh nemůže
Adéla před pár lety marně sháněla brož, která
by se jí líbila, byla cenově dostupná, zajímavá
a zároveň četností výskytu neupomínala na
pionýrský odznak v době výročí VŘSR. Jak
sama říká: „Chvíli jsem se vztekala, že co si
jeden neudělá sám, nemá. A pak mi došlo,
že co si udělám, zas nebude mít nikdo jiný.“
Z korálků a zbytků látky, které se v každé
3 x foto: www.suckmydiy.biz
Známe to všichni. Ať před skříní rozjímáme
sebeintenzivněji, situace je stále beznadějná.
Oděvy se splihle vinou po ramínkách beze stopy
energie či elegance, chuť předvést je světu je
minimální. Některé kusy vzbuzují intezivní
vzpomínky na první pracovní pohovor, jiné na
jemné dámské posezení zvrhnuvší se v třídenní
happening. Nechceme ale trávit den v kulisách
filmu pro pamětníky! Naopak, je třeba vyrazit
za novými zážitky, a to jedině ve slušivém,
osobitém, padnoucím... zkrátka ideálním
oděvu. Co teď?
domácnosti hromadí prakticky samovolně,
poskládala první šperky. O několik měsíců
a stigmat od chemikálií všeho druhu později
už krom navlékání a provlékání také malovala
po hedvábí, muchlala plstěné zajímavosti,
drátovala a z trouby místo bůčku vonělo fimo.
Jako každý začínající nadšenec postupovala
nejprve systémem pokus – omyl. Když pak
pro zvýšení efektivity a bezpečnosti svého
konání začala pátrat po informacích a návodech, setkala se na jednom z internetových
fór s podobně zasaženými soukmenovci, kteří
zas uměli lépe šít, plést či na libovolný oděv
přetisknout roztodivné obrazce. Smlouváním
a vzájemnými zakázkami si věci povyměňovávali, případně nabízeli a prodávali. V současnosti Adéla zvažuje výpověď z výrazně méně
dobrodružného, ale stálého zaměstnání účetní
asistentky a přechod na volnou nohu.
Do it yourself
Ačkoli Adélin příběh se pomalu svažuje k živnosti svého druhu, jeho základem je snaha
Každý sám, všichni spolu...
Již výše zmínění kutilové a transformátorky
spolu běžně sdíleli jak výsledky své často průkopnické činnosti, tak i přesné popisy výrobního postupu. Výměna a předávání návodů, střihů
a receptů všeho druhu je vlastní i současným
DIY fanouškům. Jako moderní lidé k jejich šíření
využívají globálně dostupné prostředí internetu. Sdružují se na diskusních fórech a zakládají
specializované weby, které se zaměřují jak na
publikování konkrétních návodů a informací
o tom, kde lze získat materiál pro domácí
výrobu, tak i na šíření myšlenek DIY obecně.
Už jen velmi zběžný pohled napovídá, že podle
takto získaného návodu lze nejen ušít šaty,
uštrikovat ponožky či po babičkovsku vyšít
2 x foto: Ahley Akers (www.flickr.com)
foto: alias design (www.fler.cz)
My, děti české kotliny, jsme povětšinou vyrůstali obklopeni podomácku vzniklými výdobytky
napodobujícími a nahrazujícími zboží, které
v minulém režimu nebylo k mání. Oblast odívání
nezůstávala za domácím kutilstvím nijak pozadu. Stejně jako téměř každou kuchyni zdobily
kořenky ze sklenic od dětské výživy, ve většině
skříní se našel minimálně jeden model podle
Burdy. Oblíbenou parketou českých matek
a babiček pak byla rekonstrukce oděvů, v nichž
kdysi samy oslňovaly. Byly schopny zkrátit,
prodloužit, přebarvit či podložit v podstatě
cokoliv, a to dokonce reverzibilně. Autorka
sama v útlém dětství absolvovala dva maškarní
bály v přestrojení za leknín, přičemž v mezidobí
byl zmíněný kostým slušivou součástí babiččniny večerní róby.
foto: www.suckmydiy.biz
foto: www.fler.cz
foto: www.suckmydiy.biz
Synové a dcery Přemka
Receptáře
a chuť udělat něco přesně podle sebe, s využitím vlastních sil a nejlépe také snadno dostupných či dokonce již vlastněných surovin.
Pohledem kulturního antropologa bychom
mohli říci, že takový přístup je člověku vlastní
už od chvíle, kdy obalil náruč chrastí do kůže,
aby se mu na ní lépe leželo. Postupem času se
pak pro nás stalo běžné věci kupovat, než abychom se namáhali je vytvořit sami nebo alespoň
zjišťovali, zda by to bylo možné. Člověk 20. století se pak v sedmdesátých letech, znechucen
konzumním přístupem k životu, stylem řízení
nadnárodních korporací a organizací světového
trhu, začíná k DIY přístupu navracet.
DIY vyhovuje jak ekologicky uvědomělým,
tak i těm, kdo chtějí mít jistotu, že při výrobě
věci, kterou používají, nebyla poškozena ničí
práva či zneužita jeho energie. Navíc jediným
omezením samovýroby je naše vlastní fantazie,
případně její deficit. „Často přešívám a upravuju
starší věci, nakoupené po bazarech. Nikdo už
by je nenosil a je fajn je vrátit do života. Je jen
na mně, jestli budu nosit kalhoty, které patřily
původně k tesilovému úřednickému obleku nebo
část staré pošťácké uniformy. A navíc vím, že je
pravděpodobně neušil pětiletý Číňan,“ vysvětluje
Edita, proč před rychlým a snadným nákupem
upřednostňuje vlastní práci.
Nově zpracovatelnou surovinou se může stát
i haraburdí, které doma přehazujeme jen z čirého sentimentu. Originální, netradiční a velmi
osobité šperky takto vytváří Jakub. Když právě
nerýsuje plán inženýrské sítě nového domu,
staví malé neuvěritelnosti z křiklavě barevných
dílů stavebnice merkur, kterou před pár lety
v mnoha exemplářích vlastnil každý kluk.
prostírání. Sofistikovaněji zaměření kutilové
mohou sestavit i domácí dataprojektor, utkat
vlastní speciální textilii či vytvořit stoprocentně originální plášť z téměř čehokoli, co
se ve sklepě najde.
Součástí DIY kultury není jen výroba konkrétních předmětů pro více či méně běžnou spotřebu. Souvisí s ní také organizace kulturních
akcí, festivalů, výstav, divadelních představení
nebo vzdělávacích kurzů. Mnoho z nich je
přitom postaveno právě na základě vzájemné
výměny, spolupráce a využití zdrojů, které
jsou lokálně k dispozici. Z takového pohledu se
zdá, jako by nebylo nic snažšího než uspořádat
koncert, vernisáž či se ve specializovaných
kurzech vrhnout na plstění pro začátečníky,
ovládnout techniku neno či proniknout do tajů
enkaustiky.
Do světa
Konečně máme šatník složen z originálních
kousků, které dokonale souzní s naším naturelem i konstitucí. Jsme vkusně dekorováni
šperky, kterých je ve vesmíru maximálně do
tuctu, přičemž výrobu každého z nich lze
převyprávět ve šťavnaté historce, případně
rovnou předvést. Zapomenuta je doba, kdy
jsme ráno otvírali almaru s marnou nadějí, že
v ní přes noc vyklíčilo cosi zajímavého. Už víme
jak na to. A do světa se vydáme podle webového DIY průvodce, který postupně vytváří
a doplňují lidé, kteří na místech, o nichž píší,
opravdu byli.
Autorka studuje FF UK, je zakládající členkou
umělecké skupiny KZL.
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: MÓDA BEZ DIKTÁTU? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autor: Michaela Beránková, Tomáš Havlín
Trendy leží na ulici
Módní svět je posedlý novinkami. Obvykle přitom ale vychází z ustálených souvislostí
a leckdy neváhá vykrádat babiččinu almaru. O trendech, jejich vytváření i změnách
hovoří Markéta Uhlířová z londýnské univerzity Saint Martins.
v bydlení, designu a módě. Na první pohled se
zdá, že hádají trendy z křišťálové koule, ale ve
skutečnosti neprezentují nic víc než události,
koncepty, věci a obrazy, které už jsou pevně
zakotvené v současnosti. Jen se stačí podívat
kolem sebe.
Obléknout si na sebe dnes můžeme
prakticky cokoli. Nezbývá nic, co by
nebylo povoleno. Dá se v této roztříštěnosti ještě hovořit o nějakých
trendech?
Hned bych řekla, že nemám pojem trend
zrovna dvakrát v lásce, zvlášť v běžné mluvě.
Připadá mi, že všechno zajímavé vulgarizuje.
Trend předpokládá určitou konformitu a stává
se vlastně formulkou. Pojem „trendy“ v módě
nebo ještě horší anglické označení „on trend“
už úplně vytlačilo hodnotící pojmy jako „elegantní“, „krásný“ a především „vkusný“. Když
něco označím za „trendy“, vyhnu se tím totiž
soudu o kvalitě – prostě konstatuji, že něco
jaksi funguje, tady a teď. Jenže zároveň tím
říkám pouze to, že určitá věc je ve správný čas
na správném místě.
Nic nového pod sluncem
Znamená to, že móda, od které si slibujeme stále nové a nové postřehy, vlastně
jen přeskládává staré prvky?
Ano, agentury na trendy, stejně jako masmédia,
fungují na bázi znovunalezení, zpřístupnění
a interpretace toho, co už existuje. Kromě toho
také loví nápady z minulosti, blízké i vzdálené.
Dělají to navíc strategicky – umějí se zaměřit
jak na příští sezonu, tak na pětiletku, to záleží
na tom, jestli je klient aktivní v módě nebo
třeba v automobilovém průmyslu…
Ti, co trendy loví, se umí dobře dívat kolem
sebe a odpozorovat, co se děje na ulici, na
internetu, v módních experimentech, v nočním životě, v umění, v hudebním průmyslu, ve
Zkusme ale u trendů zůstat. Kde a jakým
způsobem vznikají?
Trend je především něco, co pro nás někdo
za trend označil. Existuje ředa agentur na
tzv. trend forecasting. Ve svých prezentacích
smíchají dohromady všechno od přírody, politiky, technologie, nových materiálů, postoje
společnosti k menšinám až po nové nápady
Jsme svědky ohromné rychlosti změn
v oblékání. Každou sezónu přichází nové
střihy a vzory. Přitom když se podíváme
na starověké Egypťany, základní tunika
jim vydržela skoro dvě tisíciletí. Obdobně Římanům tóga. V čem je zlom?
Všechno je dnes zrychlené do té míry, že jednotlivosti v té záplavě jako by ztrácí na významu.
Nevím, jestli se to dá jednoznačně vyložit
stádiem konzumního kapitalismu, v jakém se
nacházíme, nebo jestli proděláváme nějakou
jinou krizi. Nicméně si myslím, že důležité je
dívat se na trendy ve spotřebním zboží, nebo,
chcete-li, v módě – například na to, jak, kdo
a kde to zboží vyrábí, jak, kdy, jak často, kam
a jestli vůbec někam chodíme nakupovat nebo
nakupujeme doma u počítače. Nebo které
společenské skupiny mají největší kupní sílu
– dnes už nelze podceňovat ani děti ve školním
věku. To jsou důležité vzorce chování, které pak
budou definovat celé dekády.
Je možné, aby se dnes módní trend
prosadil bez masivního marketingu?
Například návrhář Martin Margiela
2 x design: martin margiela
filmu… Pak to prostě přefiltrují pro hromadný
trh. Ti, co poskytují materiál, ať už tvůrci,
vědci nebo rebelové, sami o sobě trendy moc
často netvoří. Dnes jsou to spíš zavedené
organizace a mediální kanály, kdo na rodící
se trendy brzy skočí, pojmenuje je a zúročí.
Trend forecasting je velký a sof istikovaný
průmysl sám o sobě.
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: MÓDA BEZ DIKTÁTU? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
původně s graffiti a jinými subkulturami. Ovšem
s narůstajícím sektorem specializovaných „style
hunters“ a médií je to čím dál méně obvyklé.
Nezlomná móda
Všeobecným trendem je alespoň
v západní kultuře kult štíhlosti a mladého vzhledu. Odkdy nás tento ideál
provází a čím je ho možné (pokud vůbec)
nahradit?
design: martin margiela
V dějinách se periodicky střídaly nejrůznější
ideály ženského a mužského těla a důraz se
kladl na zvýraznění nebo zakrývání jeho nejrůznějších částí. Změny jsou někdy docela subtilní,
například antiideál vyhublých těl a rozpitého
make-upu v devadesátých letech, tzv. „heroin
chic“, kladl důraz na jiný typ ženskosti než ideál
ženskosti po roce 2000.
Návrhář Jean-Paul Gaultier se od zavedených ideálů pokusil odklonit, když
poslal na mola plnoštíhlé modelky...
se proslavil, ačkoli nepoužívá slavné
modelky, provozuje butiky mimo
centra módních metropolí a vyrábí
oblečení prakticky bez loga. Nebo je i to
marketing?
Nedejte se zmást pouhým zdáním. Margiela má
samozřejmě na marketing a PR nemalý rozpočet,
nakonec mu jde také o byznys. Nemusíte být ani
cynik, aby vám bylo hned jasné, že jeho koncept
„absence“ je chytrou strategií, i když třeba
začal jako umělecký nebo politický postoj.
Nicméně marketing a PR trendy jako takové
netvoří, ty s nimi pouze čile pracují.
A abych odpověděla na vaši první otázku,
trendy se mohou rozšířit i virově, zpočátku
bez účasti mainstreamu. Tak nějak to bylo
S plnoštíhlými postavami nepřišel jenom on,
takových pokusů proběhla už celá řada, ať už
z iniciativy módních návrhářů, fotografů nebo
redaktorů módních časopisů. Říkám pokusů,
protože obecný trend zůstává, jak říkáte, štíhlost a mládí. Zdá se, že trendy mají svou vnitřní
logiku a některé mají opravdu tuhý kořínek...
Jsme odsouzeni k tomu, abychom si
jen volili mezi různými trendy, nebo
je možné opustit je docela – vytvářet
antimódu? A o co bychom bez módy
přišli?
To byste musel nejdřív definovat, jak rozumíte
pojmu „móda“. Ale jak už poznamenali někteří
teoretici modernity, móda není jen oděvním
průmyslem, ale i určitým hybným principem
společnosti, zvlášť za kapitalismu.
Spolu nebo proti sobě? Móda plnila v historii funkci odlišení
skupin uvnitř společnosti podle
statusu. Odívání bohatých aristokratů
představovalo standard, ke kterému se
měšťanské vrstvy snažily přiblížit. Poté,
co se majetky rodové šlechty a buržoazie
vyrovnaly, se móda dokonce stala polem
nařízení, co kdo smí nosit. Platí i dnes,
že hranice módy nevedou mezi národy,
ale mezi třídami?
Móda už dlouho není řízená zákony o tom, co si
která společenská třída smí nebo nesmí obléct,
aby neučinila hrubý a nezákonný přestupek.
To bylo v podstatě středověké myšlení. Hodně
už se také napsalo o postupné demokratizaci
módy v moderní době. Na druhou stranu to ale
neznamená, že móda úplně přestala hrát rozlišovací roli. Ze sociologického hlediska je dnes
asi užitečnější mluvit o různých společenských
skupinách než o tradičním třídním rozdělení.
V rámci skupin móda stále ještě funguje jako
jeden z prostředků odlišení. Skuteční „aristokraté“ módy ovšem nutně nejsou majetné
vrstvy, je to spíš jakási módní avantgarda,
v současnosti je asi ještě výstižnější pojem
postsubkultura, která umí zacházet se stylem
a neustále ho někam posouvá.
Co má tedy blíž k pravdě: spojuje móda lidi,
nebo je naopak rozděluje?
Samozřejmě obojí, a pokud možno obojí
zároveň.
Spoluautorka studuje design oděvu a obuvi na
Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze.
Markéta Uhlířová
Teoretička a historička módy, přednáší na
prestižní univerzitě Central Saint Martins
College of Art & Design v Londýně. Zabývá se
především rolí a zobrazením kostýmů ve filmech, veřejným diskurzem o módě a vizuální
kulturou od 19. století po současnost. Je kurátorkou výzkumného projektu Fashion in Film,
který zkoumá vzájemné ovlivňování filmového
a módního průmyslu. Jeho součástí je filmový
festival, který navštívil londýnskou galerii
Tate Modern nebo newyorské Museum of the
Moving Image.
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: MÓDA BEZ DIKTÁTU? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autor: Tomáš Havlín
Tělo jsou mé šaty
V celospolečenské soutěži krásy a přitažlivosti je móda povolený doping. Kvůli ní
měníme nejen své šatníky, ale i těla. Jejich přetváření a prostředky, které k tomu máme,
jsou na rozdíl od odívání, ve kterém „už všechno bylo“, otevřené budoucnosti. Proto
„Lidé odjakživa tvarovali svoje tělo. Deformovali
ho a snažili se ho přizpůsobit nějakému ideálu,“ říká Ludmila Kybalová, autorka řady knih
o dějinách módy. „Používaly se korzety, španělské šlechtičny si zase od mládí pokládaly na hruď
ocelové desky, aby jim nevyrostla prsa.“ Oba
příklady ukazují, že tvarování těl se v minulých
stoletích odehrávalo především pod hlavičkou
ortopedie. Mladý stromek se přivázal k lati, aby
rostl rovně, k tělu se zvenku přiložily šalovací
desky. Bednění jako forma ideálu krásy.
Existoval ovšem i opačný pohyb, který nepřichyloval tělo k žádoucí podobě, ale naopak jej
vedl směrem od něj a záměrně ho křivil. „Ne
každý lilipután na dvoře francouzského krále se
tak opravdu narodil,“ naznačuje Kybalová. Pro
přesnější představu si stačí zajít za Victorem
Hugem, který v románu Muž, který se směje
popisuje praxi comprachicos, nomádů, kteří
v 17. století kočovali Anglií. „Comprachicosové kupovali děti. A co z koupených dětí dělali?
Zrůdy. Proč zrůdy? Aby se druzí mohli smát,“
píše Hugo. „Proto vzniklo. Umění přetvořitelů
lidí. Vzali člověka a udělali z něj mrzáka, vzali
tvář a udělali z ní tlamu. Zabrzdili růst, zhnětli
obličej. Zpitvoření lidé se dělali podle přesných
pravidel. Bylo to umění a byla to věda. Něco jako
ortopedie naruby.”
Hugovy zkazky o kočovné směsce národů je
potřeba brát se stejnou rezervou jako dětskou
krev v židovských macesech. Přisouzení zrůdnosti je nejsnazší způsob, jak diskvalifikovat
cizí, odlišné a nezařaditelné. Ne nadarmo si
Hugo hned po comprachicos bere na mušku
Číňany. „Vzalo se dvouleté nebo tříleté dítě
a dalo se do roztodivné porcelánové nádoby
bez dna a bez poklopu, aby hlava a nohy mohly
vykukovat … Dítě tedy tloustne, ale neroste,
jeho stlačené tělo a stočené kosti zaplňují dutinu
nádoby …A když výrobce zrůdy uzná, že změny
jsou již trvalé, nádobu rozbije, dítě pustí ven
a zrůda, člověk ve tvaru nádoby, je hotov … Každý si může předem objednat trpaslíka žádaného
tvaru,“ přináší historku, ve své době o to uvěřitelnější, že Evropané znali čínský zvyk vázání
nohou. Ačkoli se nezakládá na pravdě, přesto
10
ilustrace: toy_box
dává otázka, kam až jsme v módě ochotni zajít, smysl.
cosi říká. Odhaluje, nakolik musí společnosti,
která démonizuje své protivníky odklonem od
tělesné normy, na této normě záležet, nakolik
je jí posedlá.
Mezi zdravím a krásou
Tělesná norma se uplatňuje i bez přiložení
vnější formy. Prosazuje se v mysli, jako když
dívky v dobách módy plochých hrudníků chodí
shrbené nebo muži dohání kulturistické vzory
v posilovnách. Spolu s technickým rozvojem
se ale také zvyšují možnosti, jak nenechat
stromek prostě růst podél přiložené latě, ale
rovnou ho na lať přisekat. Éru ortopedie střídá
éra chirurgie.
Nešlo o žádný zlom. Stejně jako se stále nosí
korzety, probíhaly už v minulosti pokusy
o plastické operace. Zasahovalo se především
tam, kde byl v sázce život pacienta. Středověcí
lékaři se snažili operovat třeba rozštěpy pat-
ra, které komplikovaly novorozencům příjem
potravy a vedly až k úmrtí na podvýživu.
Skutečný boom plastické chirurgie ovšem
nastal v období světových válek. „To byla největší škola. Dělaly se kompletní rekonstrukce
obličejů, plastiky různých částí těla, prostě
všechno. Tyto metody pak mohla dál využívat
estetická chirurgie,“ říká plastický chirurg Karel
Urban. I dnes spadá většina zákroků do oblasti
rekonstrukce. Léčí poúrazové stavy nebo vrozené vady a jejich cílem je především obnova
funkčního zdraví. Operací, které cílí zejména
na estetickou krásu, je oproti tomu menšina,
jen deset procent. „Veřejnost ji ale vnímá jako
velmi zajímavou, a tak se o ní mluví. Trochu to
znevažuje celý obor,“ myslí si Urban.
Pohyb mezi kategoriemi zdraví a krásy je chůze po laně. Karel Urban, který se jako primář
kliniky plastické chirurgie na Bulovce věnuje
rekonstrukci a na klinice Esthé estetice, v nich
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: MÓDA BEZ DIKTÁTU? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
ani korunu. Klinika Esthé proto stejně jako
další ordinace funguje zcela bez smlouvy
s pojišťovnou. Existují zde ale mezní případy. Děti do deseti let mají nárok na přišití
odstálých uší, ačkoli nejde o operaci, která
by zlepšila funkci sluchu. Nárok se odvozuje
výhradně z traumat, kterými děti mohou trpět
kvůli vyloučení z kolektivu.
je mu dána za úkol. Jinými slovy, přirozenost
není ani tak východisko, jako spíš výsledek
estetické chirurgie.
Odtud protesty, které proti skalpelové estetice zaznívají. Asi nejradikálněji je ztělesnila
Francouzka Saint Orlan, která v rámci svých
uměleckých performancí Převtělení sama podstoupila devět operací a nechala je živě přenášet do galerií v různých zemích. Při posledních
třech si začala budovat „mutantí tělo“, když
si nechala do spánků zabudovat implantáty
a upravit si prsa na největší možnou velikost.
Tím, že sama sebe vystavuje násilí, chce Saint
Orlan znázornit, co všechno jsme ochotní udělat pro to, abychom dostáli sociálním normám.
„Své tělo prezentuje jako pomník extrémní
sociální touhy po fyzické transformaci, aby tak
evokovala v divácích bolest a vyvolala otázky
o roli těla v současné kapitalistické společnosti,“
píše o ní teoretička Alyda Faber.
Postav si své tělo
Skalpelem k přirozenosti
Určit, s jakým modelem v hlavě přistupují
estetičtí chirurgové k operačnímu stolu
a k jaké normě klienta či klientku přetvářejí,
není snadné. „To je vždy individuální. Ideál
není daný,“ říká Karel Urban. Důležitá je shoda
obou stran na výsledku. Je to síto, kterým
neprojde kolem čtyřiceti procent zájemců.
„Nemůžu něco dělat s odporem. Když přijde
štíhlá, drobná dívka a chce obrovské implantáty,
buď jí je rozmluvím, že by to nevypadalo hezky,
Zatím poslední fází ve sledu technik přetváření těla je genetika. Tedy obor, od kterého
leckdy ani lékaři samy nevědí, co mají čekat.
Tato oblast je legislativně upravená tak, že
nedovoluje zásahy do lidského genomu za jiným
než lékařským účelem. I z technického hlediska
je to problém. Lidské geny totiž fungují v dosud
neprobádaných vazbách a zásah do struktury
může vyvolat neočekávané účinky. Doba, kdy si
bude možné beze zbytku naplánovat potomstvo
včetně vzhledu i talentů, je tak zatím sci-fi. To
ale neznamená, že by se pro genetické inženýrství nenašlo uplatnění už dnes. Vedle klinického
využití se mluví zejména o genetickém dopingu,
který mají užívat vrcholoví sportovci. Při něm
se injekčně vpravují do podkožní tkáně nebo do
kostní dřeně geneticky modifikované kmenové
buňky, naprogramované k výrobě látek, které
zvyšují tělesný výkon. Sportovní asociace tuto
podporu zakazují, ale prakticky ji nedokážou
odhalit, protože jako vzorek nestačí moč, byl
by potřeba kus tkáně. Nevýhodou pro sportovce
je, že dlouhodobé účinky genetického dopingu nelze předpovídat: krátkodobě posilující
efekt se podle kritiků může zvrátit například
v rakovinné bujení.
Genetický doping konečně nemusí sloužit jen
výkonu, může „prospět“ i tělesným estétům.
Například experimenty s genem pro růstový
faktor IGF-1 ukázaly, že jeho zvýšené množství
urychluje tvorbu svalů při posilování. Časem
tedy možná půjdou anabolické steroidy do koše
a posilovny se zaplní geneticky modifikovanými
svalovci.
Se svým tělem ať si každý dělá, co chce. Ortopedie, chirurgie a genetika v tom nakonec
hrají pouze roli různě důkladných prostředků.
Podstatné ale je, jakým způsobem si klademe
cíle. Když Friedrich Schiller ve Valdštejnově
smrti napsal, že „je to duch, kdo si staví své tělo
sám“, měl určitě na srdci zdůraznění lidské
autonomie v tvorbě sebe sama, nikoli horlivý
hon na splnění společenské normy.
foto: www.orlan.net
a shodneme se na adekvátní velikosti, anebo se
rozejdeme,“ popisuje proceduru.
Když už se ale dohodnou, co je to „hezké“
a „adekvátní“? „V první řadě to musí být
přirozené. Vycházím z anatomie, tělesných
poměrů, zkušeností a vlastního estetického
citu,“ říká chirurg. Onen požadavek přirozenosti je dvojsečný. Na jednu stranu hraje
roli brzdy a umí vyřadit extrémy. O ty ale ženy
beztak obvykle nestojí. Od plastické operace
si totiž zpravidla slibují přiblížení normě
a nevybočování, nikoli vyniknutí a odlišnost.
Podstatné proto je, že přirozenost se na druhou stranu ustavuje i jako motivační norma,
kterou člověk nesplňuje od narození, nýbrž
foto: carolina sidon
vidí nerozbornou jednotu. I „funkční“ operace
podle něj musí působit esteticky, aby pacientovi spíš neuškodila. Stejně tak se podle něj
zkrášlení promítá do celkového zdravotního
stavu: „Estetická chirurgie má velký vliv na
duševní zdraví. Lidé získávají nový život. Proto
se jí někdy říká psychochirurgie.“
Estetickým chirurgům koneckonců nezbývá,
než se na identitu krásy a zdraví odvolávat,
pokud se chtějí obhájit jako lékaři. Obojí jde
přitom sice těžko teoreticky rozlišit, ale v praxi
to jít musí. Rozlučnost zdraví a krásy potvrzuje
stát, respektive zdravotní pojišťovny, které
proplácejí například rekonstrukci prsu po
jeho odejmutí, ale na jejich zvětšení nedají
Francouzská performerka Saint Orlan
11
Protesty made in China
„Zklamal jsem vaše naděje,“ omluvil se demonstrantům na náměstí Nebeského klidu
v květnu 1989 tehdejší generální tajemník komunistické strany Číny Čao C´-Jang. Krátce
před tím prohrál bitvu se zastánci tvrdé vnitrostranické linie a demonstrace záhy
rozehnaly tanky. Proti čemu protestují obyčejní Číňané dvacet let poté?
Bývalý komunistický vůdce Čao, jehož ve
funkci nahradil známý Ťiang Ce-min, zemřel
před čtyřmi lety zapomenut v domácím vězení. Jeho paměti, které nejprve tajně nahrál
na audiokazety a poté nechal propašovat na
Západ, vyšly nedávno knižně (v čínské verzi
jsou k dostání v Hong Kongu). Popisují boj mezi
tehdejšími čínskými mocenskými špičkami
a ukazují, že to byl proslulý architekt ekonomických reforem Teng siao pching, jenž vydal
rozkaz k brutálnímu rozehnání demonstrací na
Tchien-an-men.
Právě Teng přitom nařídil na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let zahájit rozsáhlý
program hospodářské modernizace. Čína od
té doby zažila obrovský hospodářský boom,
který ji zařadil vedle USA a Japonska mezi
tři největší světové ekonomiky. Čínské zboží
zaplavilo globální trh a žádný, ani technologicky nejvyspělejší sektor není chráněn před
konkurencí tohoto asijského obra, jehož úspěch
spočívá v kombinaci obrovské levné pracovní
síly a know-how bohatých městských center.
Čína má největší devizové rezervy na světě,
12
mění se ve věřitele západních států a její ekonomika bude podle odhadů – navzdory hospodářské krizi – do třiceti let větší než ekonomika
Spojených států.
Jenže čínský hospodářský rozkvět má svou
odvrácenou stránku. Za prvé vládu jedné
komunistické strany. Neexistence presumpce
neviny, zvůle soudů i policie, cenzura, špiclování, zákaz opozičních stran, korupce funkcionářů,
to všechno jsou rysy diktatury, které důvěrně
znají i Češi. V čínské kombinaci tržní ekonomiky
a leninské vlády, jakémsi „kapitalistickém komunismu“, se však přidává i hrubé ekonomické
a sociální vykořisťování lidí, rozdíly mezi bohatými a chudými, které jsou větší než v sousední
Indii a nedostatek základních sociálních záruk.
I tyto příznaky, na které Západ občas zapomíná,
se staly neodmyslitelnou součástí čínského
hospodářského zázraku.
Drsné podmínky,
neklidní občané
V březnu 2002 se na ulicích starého průmyslového města Liaoyang shromáždil dav
několika desítek tisíc dělníků. Někteří z nich
nesli portréty Mao Ce-Tunga a skandovali hesla
jako: „Předsedo Mao, neměl jsi zemřít tak brzy!“
Masový protest, který byl pravděpodobně
největším kolektivním projevem nesouhlasu
v Číně od roku 1989, mířil na zkorumpované stranické autority v Liaoyangu. Dělníci
z místních továren totiž nedostali řadu měsíců
mzdy a nezaměstnaní žádné sociální podpory. Neúnosná situace je dovedla k tomu, že
společně vystoupili s požadavkem na rezignaci místního stranického vedení. Policejní
statistiky přitom odhalily, že jen v průběhu
let 2000-2002 se takřka 10 000 demonstrací
v celé provincii Liaoyangu účastnilo okolo
830 000 lidí, přičemž tento fenomén zneklidnil
i vrcholné státní orgány.
V souvislosti s čínskou opozicí bývá pozornost
Západu většinou upřena na přední intelektuály
jako je třeba dlouhodobý obhájce nespravedlivě
stíhaných a častokrát vězněný profesor Liou
Siao-po. Netřeba zdůrazňovat, že jejich přítomnost je důležitá, ať už se jedná o připomínání věcí, které by strana ráda zatajila, o snahu
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: MÓDA BEZ DIKTÁTU? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autor: Jaroslav Fiala
vyvádět lidi z lhostejnosti nebo o morální apel
jako při podpisu Charty 2008. Existuje tu ale
i silný projev nesouhlasu, který vychází zdola
a jenž upozorňuje na jiný palčivý problém – tvrdé vykořisťování obyčejných pracujících. Byť
se lokálním dělnickým a rolnickým protestům
takové pozornosti západních médií nedostává,
i ony jsou vyjádřením nesouhlasu a zároveň
významným poselstvím, které vypovídá o stavu
čínské společnosti.
Hlavní obětí čínského systému je totiž
(nikoli překvapivě) řadové obyvatelstvo. Je
sice pravda, že se za posledních dvacet let
průměrný příjem na hlavu zvedl a je dvakrát
vyšší než v Indii jenže ze zhruba 1 350 000
0000 obyvatel tvoří jen 15 % střední třída.
Obrovská masa dělníků a rolníků naproti tomu
žije v neúnosných podmínkách průmyslových
provincií. Lidé tu tráví život v prostředí plném
popílku a prachu, pracují od rána do večera
v továrnách bez jakýchkoli sociálních záruk
nebo pravidel bezpečnostního provozu a často
jsou jim násilně zabírány pozemky ve prospěch
obchodních koncernů. To vše se děje s tichým
požehnáním stranických autorit.
Italský novinář Frederico Rampini ukazuje
v knize Čínské století, že například průměrný
čínský horník čelí statisticky stonásobně vyššímu riziku úmrtí nežli jeho kolega ve Spojených
státech amerických. V uhelných oblastech Číny,
kde se nachází 28 000 dolů a většina tepelných
elektráren, zatemňuje oblohu při západu slunce a vodu řek čerň sazí. Šest set tisíc čínských
horníků trpí nejrůznějšími chorobami od silikózy po rozedmu plic či rakovinu a jejich počet
se každoročně rozrůstá o 70 000 osob. A jak
Rampini zdůrazňuje, místní vedení podniků
nehodlá utrácet za jejich léčbu ani cent.
Se zdravotní péčí a pojištěním obecně to navíc
není vůbec jednoduché. Veřejn é výdaje určené
na zdravotnictví na venkově jsou zanedbatelné: v přepočtu 1 euro na osobu ročně. Celých
90 % venkovanů si musí hradit veškerou léčbu
z vlastní kapsy a i oficiální deník China Daily
přiznává, že si většina rolníků nemůže dovo-
lit ani běžnou návštěvu u lékaře. Ve velkých
městech se sice stát na lékařské péči podílí,
jenže poněkud zvláštním způsobem. Pokud
zdravotní výdaje nepřevýší 2000 jüanů ročně
(asi 200 eur), hradí si je nemocný sám. Při
léčbě s náklady do 5000 jüanů proplácí stát
90 % výdajů, do výše 30 000 jüanů 80 % a tak
dále. Jinými slovy, čím více onemocníte, tím
méně stát pomáhá. Vláda sice vloni slíbila, že
vynaloží na zdravotní pojištění stovky miliard
jüanů, ale bližší podrobnosti dosud nejsou
známy.
Vladimír Iljič Pickwick?
Západního čtenáře může znepokojit, že se na
demonstraci za sociální práva čínští dělníci
a rolníci ohánějí portréty Mao Ce-Tunga, který je odpovědný za smrt desítek milionů lidí.
Tento rozpor má v dnešním čínském kontextu
své vysvětlení. Chim Kwan Lee, profesorka
sociologie z michiganské univerzity, která
o dělnických protestech nedávno napsala
knihu, říká: „Většina demonstrujících dělníků
nemá znalosti o teroru, za který byl Mao odpovědný. Neučili se ve škole o Maových zločinech,
ale o tom, že chtěl v Číně nastolit rovnostářskou
společnost. A proto vidí v Maovi zástupný symbol, pomocí kterého mohou upozornit na zjevný
rozpor v dnešní komunistické teorii a praxi. A je
třeba dodat, že se Mao Ce-tungem ohánějí jen
někteří z nich.“
Českému čtenáři to může vzdáleně připomenout tehdy dobře míněná, ale dnes již naivně
znějící hesla ze srpna 1968: „Lenine, probuď
se, Brežněv se zbláznil.“ Podle Kwan Lee není
požadavkem nespokojených čínských dělníků
a rolníků nějaká obnova maoistického teroru,
nýbrž prostě státem garantovaná sociální
a zdravotní péče, řešení korupčních kauz nebo
možnost dovolat se nápravy zvůle stranických
funkcionářů.
Vedle města Liaoyang se podobné protesty
konají takřka ve všech chudších provinciích,
dají se každoročně počítat na tisíce a směřují
v drtivé většině případů proti místním vládám.
Centrální úřady v Pekingu se snaží tyto bouře
přečkat a slibují nápravu, odstranění zkorumpovaných úředníků nebo vyšší sociální výdaje.
Jenže v důsledku hospodářské krize tu roste
nezaměstnanost, která letos na jaře dosáhla
nejvyšších hodnot od roku 1980. Dopad bouří
pracujících a nezaměstnaných shrnuje Ying
Qian z Ústavu Dálného východu FF UK: „Mnozí
vůdci těchto demonstrací začínají spolupracovat
s opozičními aktivisty a veřejnými intelektuály
a postupně se zapojují do sítě širšího sociálního
aktivismu. Navíc spolu dokáží komunikovat po
internetu.“
Ještě před několika lety mohla čínská vláda
těžit z nerušené hospodářské prosperity
a slibovat obyčejným lidem lepší budoucnost.
Dnes ale mnozí z nich vidí, že čelí nedostatku
pracovních míst a zvyšujícím se sociálním
nerovnostem. Internet jim navíc umožňuje
lepší informovanost a to navzdory vládní
cenzuře. Zatímco po roce 1989 dosáhly čínské
komunistické orgány společenského konsensu
tím, že lidem slíbily prosperitu, dnes je pro ně
všechno mnohem těžší. „Nemyslím, že protesty
dělníků a rolníků dokážou samy o sobě změnit
politický systém, ale věřím tomu, že se lokální
i centrální autority budou muset přizpůsobit
mnoha jejich požadavkům,“ říká Yin Qian.
Vedoucí frakce stran zelených v Evropském
parlamentu, Daniel Cohn-Bendit, řekl před
rokem v jednom rozhovoru, že hospodářský
úspěch Číny je založený na minimálních
nákladech za práci, které vedou k vytváření
nepřijatelných pracovních podmínek. Zároveň
varoval, že by pro nás bylo zhoubné přistoupit
na stejnou logiku kvůli konkurenceschopnosti.
Současná čínská kombinace pickwikovského
kapitalismu 19. století a leninské diktatury
přesto zůstává výzvou, kterou není možné
přehlížet. To, jestli nakonec otupí své hrany,
bude, zdá se, záviset i na boji řadových Číňanů
za sociální práva.
Autor je historik, působí na
Ústavu světových dějin FF UK.
foto: Peijin Chen, Charles Mok
Protesty roku 1989 (nahoře) a jejich připomenutí letos v Hong Kongu.
13
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: MÓDA BEZ DIKTÁTU? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autorka: Martina Křížková
Cizinci mezi patry
Před kancelářemi české cizinecké policie se už obvykle nemusí nocovat. Během let se
ale z tohoto úřadu vytvořil až magicky nefunkční prostor, který poškozuje každého:
od těch, co přijeli zpoza hranic, až po ty, kteří tam pracují.
Fronta lidí plazivě obestupuje budovu
a přečnívá na samý kraj chodníku Koněvovy
ulice. U prosklených dveří se na sebe smějí dva
vysocí muži s nápisem „Policie“ na zádech.
Další postává u schodů v prvním patře a přehlíží lidský dav na schodišti. Je osm ráno,
na cizinecké policii v Praze před půlhodinou
otevřeli. „Naši studenti tu čekají ale už od pěti,
potřebují prodloužit víza,“ říká mladý tlumočník
původem z Uzbekistánu a pokračuje: „Prý dnes
dali na víza osmdesát čísel, my máme padesát
pět a sedmdesát, takže je šance, že do večera
přijdeme na řadu,“ odhaduje optimisticky svoje
šance vyřídit, co potřebuje ještě dnes.
Nejen v pražské pobočce jsou hned po otevření
k dispozici čísla, jež určují pořadí jednotlivců
u různých přepážek, podobně jako na poště.
Od jiných institucí se zdejší systém odlišuje
především tím, že počet čísel je dopředu omezen. Zaměstnanci odhadnou, co jsou schopni
vyřídit, a podle toho upraví jejich výdej. Čísla
na celý den si lidé rozeberou během pár minut.
Kdo přijde později, má smůlu.
Improvizace ve frontě
Fakt, že někdo získá číslo, neznamená automaticky, že se k přepážce opravdu dostane. „Je to
nepříjemné hlavně kvůli lhůtám. Nám o vízech
rozhodnou asi přímo na místě, protože přijdeme
na řadu. Kdyby se to ale nestihlo do zavření, převezmou jen naši žádost a mají dvouměsíční lhůtu,
aby to vyřídili,“ vysvětluje tlumočník. Přináší to
hlavně nejistotu spojenou s několikatýdenním
čekáním. Úřední „ne“ znamená pro studenty
okamžitý konec školy a návrat domů.
Vedle formálního systému na Koněvově ulici
zavedli lidé z fronty mezi sebou ještě neformální zlepšení. Na skle pár metrů vedle vchodu visí průhledné desky přilepené izolepou
a v nich prázdné papíry s tužkou. Cizinci si na
nich sami určují pořadí před vydáním čísel na
další den. Kdo disciplinovaně napíše své jméno
do improvizovaných áčtyřkových archů, má
ráno přednost. Musí i tak ale přijít kolem páté,
jestli chce mít jistotu, že na něj zbude číslo
dostatečně nízké.
Jedinou nenumerickou zónou v areálu je podatelna s informacemi dohromady. Ve stoje lze
14
Dostat se dovnitř ještě neznamená mít vyhráno.
před ní marně strávit ve frontě i několik hodin.
Když má člověk číslo, může sedět v přeplněné
čekárně, na nízké zídce venku vedle budovy
nebo jít na chvíli jinam.
Posun fronty lze sledovat i na internetu, který
ovšem většina z čekajících nemá k dispozici.
Na chodbách úřadu i kolem něj jsou od rána
do večera stovky lidí. Nervózní křik úřadujících mužů a žen od přepážek lze zaslechnout
už po pár minutách od otevření. Každodenní
množství cizinců na první pohled jednoznačně
převyšuje jejich fyzické i psychické možnosti.
Problémy spojené se značkou cizinecká policie
tím ovšem teprve začínají.
K úřední sebezáchově
„Stává se, že když jdou naši klienti na cizineckou
policii sami bez nás, získávají mnohdy rozporuplné informace,“ říká energická třicátnice
z plzeňské neziskové organizace, která si
nepřeje být jmenována. „Je jim například sdělováno, že nemají na něco nárok či něco nemůžou,
i když to nemá oporu v zákoně,“ dodává. Musí se
pak podle ní obrátit na organizace, jako je ta
její, nebo vyhledat právníka. Jinak je v lepším
případě čekají potíže a zdržení, v horším konec
života v Česku.
„Potýkáme se s tím často, nejde jen o pár výjimečných případů,“ říká. Její slova potvrzují
opakovaně i další lidé, kteří přicházejí pracovně
do styku s cizinci, a to nejen v Plzni.
„Setkal jsem se s tím také, i když jen z doslechu.
Advokát nikdy neví, jak se chovají ke klientovi,
když je tam bez něj,“ říká pražský právník Pavel
Uhl a pokračuje: „Tyto postupy se objevují, i když
nemohu říci, jak jsou časté. Vyplývá to alespoň
z anabáze, kterou klient absolvuje, než mne
vyhledá jako advokáta.“
Permanentně přetížení zaměstnanci cizinecké
policie nepotřebují plně informované cizince.
Něco zamítnout či netrvat na složité, byť ze
zákona možné proceduře, je pak jednodušší.
V jejich situaci navíc i sebezáchovné. Podle
Uhla nemusí jít ani o záměr. Jde o obecný problém, který vyplývá z charakteru řízení státní
správy. Vojensky organizovaný sbor se snaží
řešit věci metodickým způsobem a kvůli větší
efektivitě i bez individuálního přístupu.
Možná je ale i další varianta, na kterou upozorňuje Pavel Čižinský z Poradny pro občanství
a občanská a lidská práva. Neznalost právních
fines na straně cizinců se prostě občas potkává
nejen s neochotou, ale i neznalostí na straně
„jejich“ policie.
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: MÓDA BEZ DIKTÁTU? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Dobrý cizinec je ten, který není
Dobře se vyspat
Jeho zkušenosti se překr ývají se zážitky
dnes již bývalé zaměstnankyně cizinecké
policie v Praze. Na úřadovně v Koněvově ulici
pracovala ještě letos.
„K přijetí jsem žádné zkušenosti s právem,
úředními postupy či cizineckou problematikou
nepotřebovala a ani jsem o tom nic nevěděla.
Co a jak mám dělat, mi řekli kolegové, kteří
tam byli déle než já,“ říká drobná plavovláska
se střední školou. „Nepracovala jsem za přepážkou, ale v zázemí připravovala podklady.
První a poslední oficiální školení jsem stejně
jako ostatní z nováčků, kteří s cizinci přímo
pracovali, absolvovala až po dvou měsících.
To už jsem stejně jako oni ale normálně vyřizovala věci,“ dodává. Logicky neměla jinou
šanci než kopírovat, co vytvářeli na jejím
místě ti, jež tam dělali před ní. Když něco
nevěděla, zeptala se kolegů nebo si to prý
sama načetla v zákonech. Takový styl práce
dost ztěžovala velká fluktuace zaměstnanců.
„Každý měsíc několik lidí odešlo a deset jiných
zase nabrali,“ říká a pokračuje: „Když ti, co
nastoupili, neměli štěstí a místo do zázemí
šli na přepážky, nevydrželi většinou dlouho
psychicky nebo se po čase ukázalo, že jsou tak
neschopní, že nezvládají ani nejjednodušší věci
a museli odejít.“
Myslí si, že je to dáno hlavně malými platy
především civilních zaměstnanců cizinecké
policie, kteří nedostávají služební příplatky
jako necivilisté. Měsíční příjem se tak rychle
scvrkává i na sedmnáct tisíc hrubého. Díky
tomu si cizinecká policie zejména ve velkých
městech nemůže příliš vybírat či dokonce mít
v realitě na své budoucí zaměstnance nějaké
skutečné požadavky. Když navíc nabízí práci ve
stresu a k tomu nedodá žádné odborné vzdělávání či psychologickou podporu, i ti schopnější
vyhoří rychleji než papír.
„Na správních poplatcích stát od cizinců vybere
více, než ho sami stojí, takže to záleží jen na
politické vůli, zda peníze nasypat do systému
zpět nebo použít na něco jiného,“ poznamenává
k tomu Pavel Uhl.
Pořadník - svépomocná snaha o zlepšení.
Právník Pavel Uhl nemá iluze o osudech žadatelů bez právní pomoci.
„Počkej, vyprší ti to až ve čtvrtek, teď je pondělí,
tak co tu děláš?“ snaží se zřejmě neobratně
žertovat s mladou ženou z Ukrajiny muž v podatelně. Ona pohodí světlými vlasy a o poznání
méně hlasitě než on řekne: „Opravdu? Říkáte, že
mám jít dneska domů?“ Muž jí odpoví již méně
trpělivě, ale stále s bodrou samozřejmostí:
“Určitě přijď až ve čtvrtek nebo i příští týden,
máme toho moc, nic se nestane.“ Žena se nejistě
otočí na dav za sebou. Než se vůbec pohne,
muž už hovoří s někým jiným. Ukrajinka přesto
neodchází. V tom dojde ke zmatku. Starší pán se
snaží mimo pořadí na něco zeptat. Je okamžitě
pacifikován hromotlukem z fronty. Nevybíravě
mu naznačuje, aby nepředbíhal. Hádají se. Muž
z podatelny vstává a vypadá to, že začne křičet.
Ještě před pár vteřinami ukázněný dav lidí se
rozpadne ve zmatený chumel. Mladou ženu
z Ukrajiny lidé vytlačí od přepážky. Situace
se uklidní stejně nečekaně, jako se vyhrotila.
Starší pán a Ukrajinka se rychle ocitají na
konci fronty, jež se přelívá až do čekárny. Ona
po chvíli skutečně odchází. „Jde o nejčastější
problém. Na policii nepřijmou cizincovu žádost
a pošlou ho pryč s tím, aby něco doplnil, jenže
mezitím mu propadne lhůta, ve které je oprávněn žádat například o prodloužení k pobytu,“
komentuje situaci Čižinský a pokračuje:
„Správný postup je i neúplnou žádost nabrat
a vyzvat k doplnění. Cizinečtí policisté vůbec
často interpretují zákon dle nepsaného pravidla,
že cizinci by tu být spíše neměli, což ale ze zákona
rozhodně nevyplývá.“
Podle něj jsou zde nevyřčená pravidla silnější
než jinde ve státní správě. Ruku v ruce s případnou neznalostí zákona, se kterou se ve své praxi
u zaměstnanců cizinecké policie také setkává,
jde o smrtící kombinaci.
3 x foto: david kumermann
Shořet rychleji než papír
Za této konstelace někteří z odborníků či
zástupců neziskovek vítají, že by část agendy
cizinecké policie v budoucnu měli přebrat
úředníci ministerstva vnitra. „Určitě je to
krok správným směrem, podobné věci má vyřizovat civilní úřad a ne policie,“ říká Čižinský.
Je pr ý ale nesmyslné, aby to dělal přímo
centrální úřad státní správy. „Je to jako by
vám řidičský průkaz měl vyřizovat premiér,“
vysvětluje Čižinský. V zahraničí se starají
o pobyty cizinců například obyčejně místní
úřady.
Sklon interpretovat si zákony a nařízení po
svém mají navíc zřejmě i na ministerstvu. Ukazovalo by na to alespoň nedávné pochybení ve
výkladu česko-vietnamské smlouvy o repatriaci
nezaměstnaných Vietnamců do vlasti. Lidé
z vnitra si jí na rozdíl od vietnamské strany
i samotných vietnamských dělníků vysvětlili
daleko restriktivněji a zdá se, že i v rozporu
se samotným zněním dohody.
Situaci nezlepšují ani velmi striktní a i na
české poměry nebývale doslovné cizinecké
zákony. V současné podobě ani neumožňují
hledání nějaké základní spravedlnosti, ať
už je vykládá kdokoliv. Píší je totiž sami
úředníci, bez zájmu veřejnosti i politiků.
„Neprochází proto žádnou reálnou oponenturou zvnějšku,“ podotýká Pavel Čižinský.
Úředníci při jejich tvorbě mají sklon k zjednodušování a legitimizaci své vlastní práce.
Podle Pavla Uhla je jedinou možností větší
zájem veřejnosti a její tlak na změnu. Pouze
to může donutit politiky k tomu, aby se začali
problémy cizinců v pozitivním slova smyslu
zabývat.
Do té doby jim zřejmě nezbude nic jiného než
vstávat na pátou a při několikahodinovém čekání mezi patry schodiště cizinecké policie doufat,
že ti, kteří mají značnou moc rozhodovat o jejich
příštím osudu, se alespoň dobře vyspali, když
už třeba neznají příslušný zákon.
15
Říká se, že Česko je tolerantní země, zejména
vůči lidem odlišným v sexuální orientaci. Máte
i registrované partnerství, tak co vlastně chcete,
jako kdyby říkala česká společnost lidem jiné
než většinové orientace a pohrdavě se dívá na
obrázky z Moskvy, Poznaně či Bělehradu, kde
byly průvody homosexuálů napadeny – ať už
policií či příznivci konzervativních hodnot.
Jenže jsme na tom skutečně o tolik lépe?
Registrované partnerství znamenalo změnu,
ale rozhodně ne rovnost – manželství, které
je jen pro heterosexuály, má stále výsadní
postavení. Homosexuální páry také nemohou adoptovat děti. Ale nejen to, stále jsou
ve veřejném prostoru takřka nepřítomni,
odlišná sexuální orientace se zkrátka pořád
bere spíše jako postižení, kterému se není
slušné posmívat a je ošklivé na něj útočit,
ale vlastně by se o něm nemělo ani příliš
mluvit. A koneckonců, když gayové a lesby
loni v létě vyšli do ulic Brna demonstrovat
svou odlišnost a požadovat svá práva, jejich
akce se stala nejen terčem protestního modlení známé postavičky pátera Libora Halíka,
ale též útoku neonacistů, před nímž policie
účastníky neochránila, navzdory „záštitě“, již
nad akcí převzaly různé oficiální figury jako
tehdejší ministryně Stehlíková či náměstek
brněnského primátora Ander. Ulice Brna v té
chvíli nebyly zase tak odlišné od ulic zemí
s menším stupněm tolerance. Šanci na reparát
měla akce letos v Táboře.
Bez politiků, ale za
to s atmosférou
Proč právě město nad Lužnicí, které všichni
známe z hodin dějepisu? V husitech to nebude. Hybnou silou se stal kolektiv několika
Čechoameričanů, kteří už šestnáct let působí ve mlýně na okraji města, z nějž udělali
Dívky výrazně převažovaly.
Pomsta adamitů?
Město Tábor máme spojené s husity a jejich vojevůdcem Žižkou. Nejen, že ve jménu obrody křesťanství porážel celé armády, ale vyvraždil také skupinu adamitů – odpadlíků,
kteří měli pěstovat nahotu a sexuální uvolněnost. Copak by asi dělal, kdyby se vrátil
do Tábora po takřka šesti stech letech? Nejspíš by mu bylo horko...
nezávislé kulturní centrum CESTA. Přípravy
pojali důkladně a nenechali nic náhodě. „Akci
plánujeme vlastně už od předloňského prosince,“
říká organizátorka Hilary Binder. I z obav před
neonacistickými útoky se účastníci dopředu
registrovali po internetu.
16
Při dopoledním příjezdu do Tábora vítalo
účastníky sice slunečné, ale polouzavřené
a poloprázdné město. Neonacisté se ovšem
příliš nepředvedli – v důsledku policejních
razií měli jiné starosti, a tak se jejich hlavní
síla soustředila do Brna na protest proti
věznění jejich kamarádů. K vyjádření proti „homosexuální zvrhlosti“ se jich sešla
hrstka, a asi patnácti účastníkům akce
Dělnické strany navíc narušili demonstraci
dokumentaristé Klusák a Remunda, když se
v půli projevu ultrapravicového pohlavára
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: MÓDA BEZ DIKTÁTU? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autor: Petr Pospíšil
Jiřího Štěpánka začali vyptávat na význam
hesla „árijské bratrstvo“ na mikině jednoho
z demonstrantů.
To mezi gayi a lesbami panovala mnohem
pozitivnější atmosféra. Nepřišlo sice mnoho
z těch, kteří se původně registrovali a o své
zamluvené transparenty se nepřihlásily dokonce
ani některé z ohlášených organizací, i tak se
ale podle odhadu médií a organizátorů počet
účastníků vyšplhal na čtyři stovky. Pokud si
někteří z táborských občanů, kteří se přišli
na akci podívat, kladli otázku, proč se vlastně
účastníci sešli, odpověď jim mohl dát kupříkladu
projev Jiřího Hromady. „Nejsem homosexuál,“
řekl na náměstí nejznámější gay v ČR, a odmítl
se tak definovat slovem s pachutí zdravovědného termínu a obsahující slovo sex. Jako kdyby
nás někdo definoval např. „heterosexuál Jiří
Novák“. Narozdíl od Brna si neudělali čas politici, Džamila Stehlíková napsala, že musí být na
jakémsi mimořádném zasedání Strany zelených.
Nezdálo se, že by komukoli chyběla…
Duhoví lidé
Energie nešla tolik z projevů, jako především
z průvodu. Navzdory varování radnice se nakonec
přišlo podívat docela dost Táborských a měli příležitost vidět mávání duhovými vlajkami a spoustu
nadšených lidí, kteří se rozhodli nepěstovat svou
identitu jen v ústraní, tam, kde jim společnost
milostivě vyčlení prostor, ale v centru města.
Města, které mělo s průvodem nejeden problém.
„Snažili jsme se o partnerskou spolupráci a nakonec
to dopadlo dobře, i když to párkrát pěkně zaskřípalo. Město nás dokonce podpořilo z kulturního
fondu. Jen mě mrzelo, že nedali vědět o tom, že to
je především slavnost, a namísto toho varovali před
hrozbou násilností. Ale chápu je, mají zodpovědnost
a nikdo nemohl čekat, co se bude dít,“ zamýšlí se
nad spoluprací s městem Hilary.
„Gay, queer, Tábor,“ skandují účastníci a účastnice
průvodu, kteří se rozhodně nehodlají stydět za
svou odlišnost, ale naopak chtějí, aby ji společnost vnímala jako něco normálního, s duhovými
vlajkami, transparenty a někdy také se samolepkami s duhou nalepenými na oblečení. „Jinakost
je dar od Boha,“ dodává do tlampače Hromada.
Jeho názor ovšem nesdílí jeden evangelikální
aktivista, který na trasu průvodu přišel s transparentem „Homosex je hřích“. Spolu s výkřiky
několika neonacistů a pobouřených občanů je to
ovšem ojedinělý případ, většina lidí se na průvod
přišla podívat se sympatiemi nebo přinejmenším
zvědavostí. Jasné je přinejmenším jedno: kdyby
si Táborští měli vybrat, zda jim dítě pohlídá lesba
nebo nácek, zvolili by první možnost. Od dob
Jana Žižky pokrok...
Většinu průvodu tvořily ženy, gayů bylo málo.
„Možná to souvisí s tím, že aktivnější v přípravách
byly lesbické organizace,“ říká Hilary a dodává:
„Je také pravda, že minimálně čtvrtina účastníků
byli heterosexuálové, kteří nás prostě přišli podpořit. To bylo skvělé.“ Účast lidí, kteří nepatřili
ke komunitě gayů a leseb, představovala pro
akci podporu, ale nesetřela její charakter.
Množství viditelných symbolů jinakosti, stejně
jako navazující program zakotvovaly akci jasně.
Se shlukem turistů si ji splést nešlo.
Ke komunitě gayů a leseb nápadně nepatřila
i skupina organizátorů v černém, kteří se
zaměřili na ochranu průvodu před neonacisty.
Rekrutovali se povětšinou z řad radikálních
nepřátel ultrapravice – anarchistické a autonomní scény. Nesnažili se ale udělat z Tábora
bojiště s neonacisty, nýbrž podpořit jinakost.
„Byla jsem jim vděčná za podporu a za to, že se
konstruktivně zapojili. Namísto boje s Dělnickou
stranou chránili průvod,“ komentovala jejich
účast Hilary. Účastníci byli ovšem za ochranu
vděční i policii a dávali to najevo. „Uniformy
jsou sexy,“ skandoval dav mimo jiné heslo, které asi u některých policistů vyvolalo rozpaky.
Průvod nebyl příliš dlouhý, podobně jako v Brně
skončil vcelku brzy. Zatímco ovšem loni v Brně
organizátoři zkrátili trasu průvodu z obav před
neonacistickým násilím a následoval rozchod
do ulic města, v Táboře účastníci došli ani
ne po hodině mašírování do sídla CESTY, kde
následoval bohatý program, který byl jádrem
akce. Účastnice a účastníci zde mohli naslouchat
alternativním kapelám i diskutovat o filmech,
které posouvaly hranice sexuální odlišnosti dál
než kam sahá představivost určená škatulkami
„holka, co je na holky“ a „kluk, co je na kluky“.
Mohli si užít travesti show nebo se začíst do
lesbické poezie... anebo také přemýšlet, kde
asi bude queer parade napřesrok. Organizátoři
totiž již dali vědět, že rádi podpoří nějakou další
skupinu z jiného města. Opakovat organizační
vypětí z tohoto roku a uzavřít queer parade
v hranicích jednoho města rozhodně nechtějí.
Na koho si dovolí
Cestou zpět potkávám na nádraží Terezu a Alžbětu, gymnazistky z Prahy. I ony si všimly nápadného nepoměru mezi muži a ženami na queer
parade. Nadávání na zpožděný vlak sbližuje a po
chvíli Tereza vypráví o svých kamarádech gayích,
kteří nedorazili. „Mluvila jsem asi s pěti a všichni
se báli neonacistů. Buď byli loni v Brně, nebo o tom
slyšeli, a nechtěli riskovat. Vlastně by mě zajímalo,
jestli by si ti náckové dovolili i na holky.“ Vlak se
po dvouhodinovém zpoždění dokodrcal. Queer
parade v Táboře byla přes všechny počáteční
obavy úspěšná. O opravdovém úspěchu a skutečně otevřené společnosti ale budeme moct
mluvit až tehdy, když se účasti na podobných
akcích nebude nikdo bát.
Autor je spolupracovník redakce.
3 x foto: Marta Harasimowicz
Program byl pestrý, stejně jako složení účastníků.
17
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: MÓDA BEZ DIKTÁTU? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Narážet na hranice svobody
Řada projektů skupiny Guma Guar
i kurátorské projekty Milana Mikuláštíka
se setkaly s agresí a cenzurou:
Osa cenzury
Rozhovor s Milanem Mikuláštíkem
Bad News,
Bytom, Polsko –
velkoformátový
tisk namířený
proti homofobii
znázorňující
papeže
Benedikta XVI.
s uťatou hlavou
Eltona Johna
byl odstraněn
z výstavy den po
vernisáži
Kapitán, galerie Bazilika,
České Budějovice – samostatná
výstava skupiny Guma Guar
zobrazující fingované zmlácení
policisty byla předčasně uzavřena vedením galerie
Meze tolerance, GHMP, Praha – výstava kritizující
Milan Knížák
– Podivný kelt,
zákaz Komunistického svazu mládeže byla poničena
a předčasně uzavřena, celoroční program galerie věnovaný
mladému kontroverznímu umění byl díky tomu zrušen
Vernon, Praha
– výstava kritizující
ředitele Národní galerie
měla za následek trestní
oznámení na členy
skupiny
Peter Fuss - Achtung!,
galerie NoD, Praha – Mikuláštíkem kurátorovaná výstava polského umělce Petra Fusse
byla půl hodiny po zahájení zničena, kurátor
byl posléze na základě událostí spojených
s touto výstavou odvolán
Kolektivní identita, Artwall, Praha – public-artový projekt kritizující
pochybné finanční machinace pražského magistrátu ohledně plánované olympiády
byl nejprve v noci neznámým vandalem zničen, galerie byla posléze na základě této
výstavy magistrátními úředníky zrušena
18
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: MÓDA BEZ DIKTÁTU? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autorka: Andrea Novotná
Člen skupiny Guma Guar, jejíž dílo označil pražský primátor Pavel Bém za „ideologicky
zvrácený, pseudoumělecký brak“, nepůsobí na pohled jako zaťatý rebel, ale spíše jako
přemýšlivý intelektuál. Se svojí tvorbou ovšem naráží na zákazy a jako kurátor byl
nedávno vyhozen z práce. Je u nás i dnes některé umění politicky nepohodlné?
Jak jste se dostal k akčnímu a politickému umění?
Mnoho umělců, co znám, si prošla vývojem od
modernistického postoje k postmodernímu
cynismu. U mě to bylo naopak. V devadesátých
letech mě silně ovlivnilo konceptuální umění
a později postmoderní teorie. Dělal jsem radikálně formalizované umění, kde byl obsah jakoby
potlačen. Po několika letech jsem ale začal mít
pocit, že je to úplně zbytečné. V jednu chvíli
jsem dokonce přestal umění dělat úplně.
Obrat k aktivistické tvorbě nastal s událostmi po
11. září, které ve mně vyvolaly zlost. Uvědomil
jsem si, že jestli chci dělat nějaké umění, tak
jedině angažované. Pokud to všechno nemá
žádný smysl, tak aspoň poukážu na problém.
To vše se spojilo ještě s deziluzí z příliš vyumělkovaného postkonceptuálního umění.
Proti oficiální řeči
Jak se dala dohromady vaše skupina
Guma Guar?
Přes hudbu, DJing... Spolu s Danem Vlčkem
a Richardem Bakešem jsme nejdřív hráli, tehdy
především tekno doprovázené videoprojekcemi.
Při každém vystoupení jsme měnili jméno, chtěli
jsme mít jakousi „tekutou identitu“. Jméno guma
guar, které jsme našli ve složení vlašského salátu jako zahušťovadlo, jsme poprvé použili na
výstavě Československo v Bratislavě. Tehdy jsme
také na mostu SNP nastříkali přes šablonu asi
padesát plakátů s motivy Janošíka jako teroristy
a podepsali se právě Guma Guar.
Rozhodli jsme se pak, že střídání názvů stačilo,
a že pokud chceme dělat politicky angažované
věci, tak bude lepší držet jedno jméno.
Vlastně jste se rozhodli vytvořit značku…
Rozhodli jsme se, že naše myšlenky snáz dostaneme dál, když to bude mít jednotící označení.
Vaše skupina proslula hlavně jako
výtvarná. Ale vedle toho děláte hudbu,
máte blogy, takže jste i jakousi mediální
skupinou… Jak tyhle aktivity spojujete?
Která je pro vás důležitá víc a která
méně?
Asi jak pro koho. Myslím, že třeba pro Dana
je důležitější hudba. Pro mě je nejdůležitější
politické poselství.
Když jste založili Guma Guar, nevstupovali jste na prázdné území, politických
skupin bylo víc. V čem se od nich lišíte?
Hlavně v jasném postoji vůči většinovým názorům. Mnohé skupiny se s oblibou pouštějí do
různých antikomunistických projektů a kritiky
z pozice, která kopíruje oficiální řeč dnešního
systému. Nezpochybňují režim, systém jako
takový. Třeba kluci z PodeBal pracují v reklamě… takže asi nebudou kritizovat kapitalistický
systém, když působí v jeho pilíři. Dá se říct, že
politicky je naše skupina nejradikálnější.
Je pro vás důležité spojení s jinými
alternativními aktivitami?
Ano. Spolupracujeme s časopisem A-kontra.
Vystoupili jsme na protirasistických koncertech
pořádaných Antifašistickou akcí, několikrát jsme
hráli ve squatu Milada, máme kontakty s podobně
nastavenými zahraničními kolegy. Část místní
tzv. undergroundové scény nás považuje za
salonní, ale ve srovnání se zbytkem umělců jsme
v podstatě jediní, kdo se účastní demonstrací
a nějak aktivně se politicky projevuje.
Nám navíc vždycky vyhovovalo stát na pomezí.
Dělali jsme tekno, ale nikdy jsme nebyli součástí
scény. Také v rámci výtvarné scény stojíme spíše
na okraji. Vystavujeme v galeriích, nechceme si
nemístně hrát na underground, ale současně se
nemíníme přizpůsobovat omezujícím požadavkům „kulturního provozu“.
Zahrajeme si na Knížáka
Takže se snažíte účastnit oficiálního
uměleckého provozu, ale způsobem,
který bude zkoumat jeho hranice?
Přesně tak. Snažíme se využít veškerých možností, jak dostat naše myšlenky k lidem. Pokud tedy
nedostaneme možnost vystavovat v galerii, která
je vysloveně zkorumpovaná … Samozřejmě bojkotujeme Národní galerii kvůli osobě Milana Knížáka, ale v jiných prostorech, pokud je ta možnost,
výstavu neodmítáme. Důležitá věc: naše umění je
neprodejné. Podle mnoha kritiků provokativnost
našich projektů slouží sebezviditelnění nebo
obohacení. My se ale snažíme artefaktům vyhýbat
nebo vytvářet takové, které porušují estetická
pravidla a jsou ošklivé, i když i to se dá dneska
prodat. Prostě se chceme aspoň zčásti vyhnout
obvinění, že z toho máme užitek. Provokace není
účel, ale prostředek k tomu, abychom vyvolali
diskuzi o problémech.
Už jste zmínil Knížáka. Čím to, že ač se
s ostatními politickými skupinami na
mnoha věcech neshodnete, odpor ke
Knížakovi vás spojuje?
Před lety jsme s Markem Medunou z tehdy ještě neexistujících Rafanů zorganizovali první
demonstraci proti jeho působení v Národní galerii. Skoro celá umělecká komunita se zachovala
zbaběle – obvolávali jsme lidi, účast přislíbila
řada umělců, ale většina pak nepřišla. Zaměstnanci Národní galerie, kteří nás slovně podporovali, pak jen bojácně sledovali demonstraci
skrz skleněné dveře a ve chvíli, kdy přišel Knížák,
zmizeli. V podstatě Knížáka kontinuálně kritizovali jen Rafani a Jiří David. Většina umělců se
ho donedávna bála kritizovat, protože by přišli
o možnost vystavovat v Národní galerii a prodávat do sbírek. Je zajímavé, že celkem nedávno se
úplně všichni proti Knížákovi obrátili. Předtím
ale žádný monolitní odpor neexistoval, řada
umělců s ním kolaborovala.
Proč pro vás byl tak důležitý právě Knížák
a proč jste zvolili tu formu kritiky, s níž
jste postavili mladého Knížáka, rebela
a performera, proti starému, nesnášenlivému funkcionáři?
Vrátím se k té demonstraci, která proběhla v roce
1999. Knížák na ni tehdy přišel s transparentem
„Pryč s Knížákem“, čímž se to snažil zesměšnit.
Jeho typická strategie: otočit to, použít tvoje
prostředky proti tobě. Když se chystala nová
protestní akce, před dvěma lety, tak jsme o tom
přemýšleli, a rozhodli se, že to uděláme jako on,
že to otočíme, že si na něj zahrajeme. Použili
jsme jeho taktiku.
Jak jste to udělali a jak vaši ironii přijal?
Šlo o to, že jsme mu založili profil na myspace
a e-mail [email protected]. Z té jsme
rozeslali oznámení, že v galerii Vernon probíhá
jeho výstava. Jaké bylo překvapení návštěvníků,
když zjistili, že jde o výstavu skupiny „Milan
Knížák“, že se skupina Guma Guar znovu přejmenovala. Vystavili jsme vlastně padělky,
napodobeniny jeho stylu, které jsme nabízeli
za vysoké, v podstatě neprodejné ceny a doplnili
jsme to vše velmi nelichotivým umělcovým CV.
Jak jsem mluvil o tom, že odmítáme prodávat,
tak byly dvě výjimky: tahle výstava a výstava
Beauty free shop, kde jsme nabízeli po třech
tisících plechovky s fiktivním lidským masem.
Akt prodeje byl součástí uměleckého díla. Ani
v jednom případě jsme si ovšem nemínili peníze
nechat.
Falešná výstava trvala asi dva měsíce, Knížák
dlouho nijak nereagoval. Po půl roce ale přišlo z ničeho nic rozsáhlé trestní
19
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: MÓDA BEZ DIKTÁTU? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
oznámení, které pro nás mohlo znamenat několikaleté vězení. Tenhle bývalý bouřlivák se zkrátka
pokusil poslat jiné umělce (já jsem navíc jeho
bývalý student) do vězení za to, že ho kritizovali.
Za úspěch každopádně považuji fakt, že když
do Googlu zadáte jméno Milan Knížák a zvolíte
hledání obrázků, tak jako první se objeví náš
padělek.
Hledat silné osobnosti
Vaše působení v oficiálním galerijním
světě je trochu testováním mezí svobody
těch institucí. Jaké máte nejzajímavější
zkušenosti?
Narazili jsme v případě galerie Artwall, kde
jsme na otevřené výstavní ploše na nábřeží
pod Letnou zparodovali kampaň za olympiádu
v Praze. Zatímco oficiální kampaň stavěla na
celebritách, my je zaměnili za hvězdy podsvětí – Koženého, Barkovou, Srbu a další. Heslo
jsme ponechali: Všichni jsme v národním týmu…
Nejdřív jsme byli vyzváni k sundání loga Prahy
olympijské, což jsme odmítli, pak někdo přetřel
v noci plakáty nahnědo a skončilo to tím, že
magistrát výstavní plochu zavřel. Jan Vinkler,
který byl na magistrátu pověřen likvidací
galerie, zároveň seděl v dozorčí radě Prahy
olympijské. Takže ten, koho jsme kritizovali, měl
možnost naši kritiku umlčet. Před necelým týdnem se magistrát rozhodl projekt olympijských
her odsunout k ledu. Mezitím ovšem pánové
utratili sedmdesát milionů za fiktivní konkurs
na fiktivní olympiádu. V právním státě by si
tohle někdo odskákal. Tady budou tihle chytráci
sedět na radnici dál.
V listopadu loňského roku jste se stal
kurátorem. Co pro vás bylo kritériem
zajímavé výstavy?
V galerii NoD jsem působil asi půl roku a představil řadu umělců, často takových, kteří se
zabývali sociální kritikou. Ovšem zdaleka jsem
se nevěnoval jen jim, ačkoli právě kontroverzní
výstavy byly nejvíc vidět. Zaměřil jsem se také
na subkulturní projevy jako streetart, komiks,
na genderová nebo ekologická témata. Je
zajímavé, že novináři často pranýřují tzv.
prvoplánovost angažovaných výstav, a přitom
těch „neprvoplánových“ si odmítají všímat. Je
ovšem pravda, že jsem se snažil vymezit vůči
pražským galeriím, ve kterých převládá suché
postkonceptuální umění, jakému jsem sám
holdoval kdysi v devadesátých letech. Bylo to
i v logice toho prostoru, který je v centru Prahy,
spojený s kavárnou, divadlem, často se objevují
lidé, kteří nepřišli přímo na výstavu. Tak jsem se
snažil dělat výstavy, které budou srozumitelné
nejen uzavřené umělecké scéně.
Mé půlroční působení v galerii NoD nyní končí
výstavou Milana Kohouta, performera žijícího
v Bostonu. Proslul např. happeningem, během
něhož prodával před Bostonskou bankou
oprátky, za což si vysloužil čtyřměsíční soudní
20
proces. Za minulého režimu byl vyhnán a v emigraci zaujal velmi radikální protikapitalistický
postoj, takže se vymezil proti oběma systémům.
To je dost výjimečné, naprostá většina českých
umělců současný režim akceptuje. Pokud tady
jsou nějací kriticky zaměření umělci, tak se
zabývají pouhou analýzou, ve které není osten,
náboj… Příkladem může být probíhající výstava Monument transformace, což je sice velmi
profesionálně odvedená práce, která ale nic
nezpochybňuje, nepředstavuje výzvu, ale jen
takový dokumentární průřez posledními dvaceti
lety transformace.
Milan Mikuláštík (1975) studoval
na brněnské Fakultě výtvarných umění a na
Akademii výtvarných umění v Praze. Od roku
1995 se zúčastnil asi stovky skupinových
výstav v Čechách i v zahraničí. Měl několik
samostatných výstav.
Od roku 1995 je členem uměleckého uskupení MINA (společně s Janem Nálevkou). Roku
2003 spoluzaložil umělecko-aktivistickou
skupinu Guma Guar (dalšími členy jsou Dan
Vlček, Richard Bakeš a Michaela Pixová).
Od roku 1998 se věnuje publicistice. Pracoval
jako redaktor kulturní rubriky Reflexu Ex.
Od listopadu 2008 do června 2009 byl
kurátorem pražské galerie NoD.
Co z výstav, které jste pořádal, narazilo?
Nejprve výstava ústecké skupiny Czakra, což
jsou dva studenti z katedry výtvarné tvorby, kteří vytvořili střelnici z portrétů všech
poslanců parlamentu. Novináři tehdy hystericky křičeli, že je nekorektní takto simulovat
násilí. O měsíc později novináři píšící do těch
samých médií skákali nadšením, že se na
mítincích sociální demokracie hážou vajíčka
na politiky. Pro ně tohle reálné násilí bylo
přijatelnější než symbolický akt výstřelu ze
vzduchovky na obrázek, což je zjevný odkaz
na pouťovou zábavu.
Šlo vám o hledání silných autorských
osobností?
Jsou dva způsoby, jak může kurátor fungovat:
buď může vybírat konkrétní, hotové věci, nebo
dávat prostor umělci pro jeho vlastní pojetí.
I mně v roli výtvarníka je příjemnější, když za
mnou přijde kurátor a dá mi prostor, než aby si
vybral z už hotového.
Tohle byl taky důvod, proč jsem narazil u výstavy
Petera Fusse. Do poslední chvíle jsem netušil,
co vystaví. Přivezl kontroverzní projekt, který
tvrdě kritizoval chovaní státu Izrael – nahradil
na fotografiích z filmů o druhé světové válce
svastiku na nacistických uniformách židovskými
hvězdami. Ale já ho nehodlal cenzurovat…
Antisemitou snadno a rychle
Nebylo ale vaše selhání, že jste jako
kurátor nevěděl, co se bude vystavovat?
Pro mě je skutečně zásadní věc umělecké
svobody, aby měl umělec právo vystavit, co
chce. A samozřejmě tu svobodu nechci jen pro
sebe. Právě v kauze Petera Fusse jsem se snažil
chovat jinak, než jak jsem zvyklý od slabošských
kurátorů. Ať to bylo na Staroměstské radnici
u projektu Meze tolerance, kde byla výstava
poničena netolerantními členy skupiny Ztohoven a posléze uzavřena, na Artwallu v projektu
Kolektivní identita, v Polsku na výstavě Bad
news, kde jsme vystavili fotomontáž papeže
Benedikta XVI. s useknutou hlavou Eltona Johna
– ani v jednom z těch případů se nás kurátoři,
kteří nás pozvali, nezastali. Sami se začali
chovat jako svoji vlastní cenzoři. Tak jsem se
snažil nechovat podobně zbaběle.
A jaké byly důsledky?
Během vernisáže do galerie přišla agresivní
skupinka, která výstavu zdemolovala. Co mě
šokovalo, že z jejich strany padla taková slova jako „polské svině“, „zasraní inteligenti“
a podobně. Současně volali z vedení židovské
obce a pohrozili uzavřením galerie i klubu Roxy,
které jsou u nich v nájmu.
Hned druhý den po té nepovedené vernisáži se na
nátlak obce musely stáhnout i informace o výstavě z webu galerie. Zůstalo tam pouze viset, že se
Linhartova nadace omlouvá za zrušenou výstavu,
ale nebylo tam řečeno, o co vůbec šlo. Na nátlak
obce se nadace snažila kauzu ututlat, ovšem
v médiích se o ní začalo hojně psát. Začaly se
množit nevybíravé útoky na mě i na Petera Fusse,
byli jsme obviňováni z antisemitismu, Peter Fuss
dokonce z neonacismu. Tak jsem v médiích hájil
svůj pohled na výstavu a její uzavření. Nenechám
si přece nadávat do antisemitů, když se po léta
proti antisemitismu, potažmo rasismu obecně
snažím bojovat. Několik novinářů mne požádalo
o rozhovor, neodmítnul jsem a popsal, co se
v galerii vlastně odehrálo. Následoval vyhazov.
Vyhazov za to, že jsem mluvil s novináři.
Série podivných událostí tím ovšem neskončila, kdosi po Praze pod naším jménem vylepuje
nálepky vyzývající k vraždění židů. Je to nesmyslná a nenávistná provokace, s níž nemáme
nic společného, která ale ukazuje, k jakým
prostředkům jsou ochotni sahat ti, kdo na nás
chtějí útočit.
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: MÓDA BEZ DIKTÁTU? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor |
~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autorka: Jitka Kolářová
Bojovat obrazem
Filosof Theodor Adorno tvrdil, že kultura má plnit roli kritika společnosti. dnes mají
mnohé výtvory ke kritičnosti daleko, ale stále existuje proud, který nám nastavuje
zrcadlo. Politické umění!
Lenka Kukurová je umělecká kritička. Nedávno
uspořádala výstavu „Rodinná pohoda“ o odebírání dětí ze sociálně slabých rodin (www.
rodinnapohoda.cz). Ve své práci se zaměřuje
především na politické umění: „Zajímá mě, jestli
umění má vůbec potenciál něco změnit. Zřejmě
nezmění nic přímo, ale přinejmenším má dopad
na veřejné mínění. A protože jsem kunsthistorička
i aktivistka, je to takové přirozené prolnutí.“
Uspořádala jste dvě větší výstavy
politického umění, Rodinnou pohodu
a Stop násilí na ženách. O co šlo?
Rodinná pohoda je čerstvě za mnou. Konala se
teď v květnu ve spolupráci s organizací „Vzájemné
soužití“ v budově Ministerstva kultury ČR. Chtěli
jsme poukázat na problematiku odebírání dětí
ze sociálně slabých rodin, z nichž velká část je
romská. Rozhodnutí, zda dítě může či nemůže
vyrůstat v rodině, se totiž často váže na čistě
materiální kritéria. Rozbití rodiny má pak samozřejmě negativní dopad jak na její zbylé členy,
tak hlavně na dítě, umístěné do ústavní péče.
Výstava tedy poukazovala na „zestátnění dítěte“
a na zásahy úřední moci do rodinných vztahů.
První výstavu, Stop násilí na ženách, jsem dělala
s Amnesty International. Proběhla v roce 2006
v Praze, v kombinaci veřejného prostoru s galerijním. Politické umění má největší komunikační sílu ve veřejném prostoru. Takže výstava
proběhla částečně v hale metra na Florenci.
Jedním z děl byla série holografických tisků,
které se mění podle úhlu pohledu. Když jste se
podívali z jednoho úhlu, byly tam fotografie
usměvavých političek, třeba Angely Merkel
nebo Petry Buzkové. Když z druhé, viděli jste
zbité ženy. Stalo se to takovým symbolem té
výstavy, protože se toho chytil bulvár – „Buzková má monokl“. A díky tomu se psalo i o výstavě,
i o problematice, které se týkala.
Můžete popsat některá z děl na Rodinné
pohodě?
Tady byly referenčním dílem fotografie Tamary
Moyzes, která pracovala přímo s klienty Vzájemného soužití. Napodobila fotografie z rodinných
oslav, které se odehrály, když přijely děti z dětského domova na návštěvu ke svým rodičům.
Fotky jsou v životní velkosti, ale tváře dětí jsou
připevněné na suchý zip a dají se odejmout. Pak
třeba Darina Alster natočila rozhovor s holkou,
která žije na ulici, protože utekla z dětského
domova. Kvůli drogám je na vozíčku, má trombózu. Je to inteligentní holka, ale absolutně
bez budoucnosti. Takže taková otázka po smyslu
a skutečných dopadech ústavní výchovy. Jana
Štěpánová vytvořila webovou stránku www.
rent-a-baby.cz jako ironickou reakci na to,
jak některé instituce zachází s dětmi cynicky.
Můžete si tam doslova nakupit děti podle svých
preferencí, půjčit si je na víkend nebo dovolenou, a potom je zase bez problémů vrátit.
Kateřina Závodová se pak na mateřských internetových serverech zeptala, co matky dělají,
když nemají své dítě u sebe – pohupují nákupním
vozíkem, hážou manželovi kachničky do vody,
když se koupe, anebo na otázku, kolik je hodin,
řeknou, že velká ručička je na dvanáctce a malá
na čtyřce. Tyhle výpovědi polepila na stěny,
a udělala k tomu video, kde právě maminka před
regálem v supermarketu pohupuje s nákupním
vozíkem. Je to takový nejvtipnější projekt, ale
v kontextu výstavy vyznívá ambivalentně.
Nehrozí politickému umění, které má
burcovat a přimět ke změně myšlení
či chování, že se stane vlastně formou
reklamy?
Reklama se určitě inspiruje uměním. Často
i sama sebe popírá a tváří se jako umění, takže
je pak těžké ty dvě věci od sebe rozeznat.
Absorbuje techniky politického umění, jako
třeba graffiti. Dochází i k inspiraci umění rekla-
mou. Nelze říct, jestli je to dobré nebo špatné.
V umění se rozpouštějí hranice a i kunsthistorie
přesahuje do dalších věd. Je to ještě umění, není
to už umění – ať si na to odpoví každý sám.
Má tedy politické umění – oproti
reklamě – kromě informace, mobilizace
navíc i nějaké estetično?
Díla, která vznikají v rámci politického umění,
jsou velice různá. Vyčlenila bych takovou podkategorii: aktivistické umění, které jde trochu dál
než to politické. Třeba pracuje s lidmi postiženými
problémem, k němuž se vyjadřuje. Například některé autorky z Rodinné pohody (Tamara Moyzes,
TOY_BOX) přímo pracovaly s rodinami, kterým bylo
odebráno dítě a potom vystavily jejich příběhy.
Není to jen nějaká všeobecná umělecká výpověď
k problému, ale přímý dotyk s ním. Tehdy může
být estetická kvalita trochu potlačená oproti té
výpovědní. A pak je zase kopec politických věcí,
které jsou efektní a zapamatovatelné (jako třeba
Entropa Davida Černého), ale jejich poselství je
spíš ambivalentní. Nemají k čemu burcovat, spíš
jen něco ironizují. Estetika tu přitom může hrát
důležitější či méně důležitou úlohu.
Sami političtí umělci a umělkyně stojí před velkým
dilematem, nakolik využívat estetickou kvalitu
a nakolik angažovaný prvek, aby nebyli obvinění
z toho, že jsou jen propagátoři. V každém případě
by ale byla škoda odsoudit politické umění jako
propagandu nebo ho jednoduše ztotožňovat se
socialistickým realismem, jak tu někdy vídáme.
Politické umění je přirozenou a nevyhnutelnou
součástí uměleckého spektra.
21
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: MÓDA BEZ DIKTÁTU? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
V tajence naleznete citát Olivera Herforta.
Vyluštění tajenky z čísla 331: Největší chyba, kterou v životě můžete udělat, je mít pořád strach, že nějakou uděláte.
Vítězové soutěže z minulého čísla jsou: Olga Paťhová (Česká Lípa), Jana Flechtnerova (Kutná Hora), František Brejcha (Praha)
Soutěží se o: 3x CD ve formátu MP3 – George Orwell – Farma zvířat
Ceny poskytl Radioservis, a. s. – vydavatel CD, DVD, knih a Týdeníku Rozhlas.
Internetový obchod: www.radioservis-as.cz, tel. objednávky: 222 713 037 nebo e-mailem: [email protected].
Firemní prodejna – Reprezentační prodejna Českého rozhlasu a České televize sídlí na Vinohradské ul. č. 13, Praha 2.
22
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: MÓDA BEZ DIKTÁTU? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | VÝTVARNÉ
UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autor: Jiří Ptáček
Film podle Farockiho
Pražský tranzitdisplay představil klasika experimentů s pohyblivými obrazy Haruna
Farockiho.
Farockiho výstava není žádná prosťounká
selanka. Kdyby ostatně byla, nepořádal by
ji tranzitdisplay. Tento prostor lze přirovnat
ke klubovému kinu „náročného diváka“, kde
má před výtvarnou formou přednost systematičnost myšlení na hranici umění, filozofie
a společenských věd. Zdejšímu ideálu se blíží
také Farocki, takže před návštěvou jeho výstavy
je vhodné pořádně si propláchnout mozkové
závity.
Němec z Nového Jičína
Harun Farocki se narodil před pětašedesáti
lety v protektorátním Novém Jičíně, ovšem
mluvit o něm jinak než jako o německém umělci
není namístě. Po válce se jeho rodina přestěhovala do Berlína a zde také Harun za dalších
dvacet let vystudoval filmovou školu. Od
poloviny šedesátých let do současnosti natočil
90 snímků, v nichž experimentoval s montážemi
z filmových obrazů minulosti a s možnostmi
dokumentárního filmu. Coby pronikavý esejista
rovněž deset let vedl časopis FilmKritik.
Jak se pod jeho rukama proměňovala forma
dokumentu a současně se měnil vztah mezi
filmem a výtvarným uměním, začaly se jeho
práce objevovat jak v kinosálech či v televizním
vysílání, tak jako instalace v galeriích.
Film, záznam, přenos…
Po čtyřiceti letech tvorby je Farockiho tematická paleta široká. Přesto má některé konstanty.
Tou možná nejdůležitější je odkrývání, jak funguje vyprávění obrazem. Faruckiho zajímá, jak
vzniká a mění se význam obrazů. Do nových
souvislostí skládá sekvence z hraných filmů,
televizního vysílání, amatérské záběry, útržky
z reklam, záznamy vězeňských průmyslových
kamer, sportovní přenosy nebo fotografie.
Zkoumá jejich podobu a působení, často v politických či společensko-ekonomických vztazích.
Výběr tří videoinstalací v tranzitdisplayi toto
Faruckiho zaměření skvěle postihl.
Osobní rozhraní
Nejdůležitějším dílem na výstavě je pravděpodobně Faruckiho dvojprojekce Interface (Rozhraní) z roku 1995. Autor v ní popsal sám sebe,
své postupy, rozdílné pocity z práce s filmovým
a video materiálem a osobní sžívání se stroji,
které používá ve střižně. Klade k sobě různé
obrazy, takže se komentují navzájem. Zároveň
připojuje slovní komentář. Na „rozhraní“ mezi
těmito třemi vrstvami (dvěma obrazy a jednou
promluvou) postupně prozkoumává problémy
tvorby významů prostřednictvím obrazů,
jejich šifrování a dešifrování. Sledování ovšem
vyžaduje maximální pozornost, jinak se ve více
jak dvacetiminutovém snímku můžete ztratit.
Farocki své postupy demonstruje, zabíhá k jemným detailům a velmi soustředěně rozvíjí své
úvahy. Aby je divák zvládl, musí připustit, že
dvojfilm bude pečlivě sledovat jako audiovizuální přednášku.
Ještě než přijdou seladoni
V zahraničí je Farocki považován za statusového autora. Není třeba ho zas až tak dobře znát,
ale je vhodné se jím zaštiťovat, když se chcete
blýsknout v intelektuální společnosti. Češi mají
v tomto ohledu jistou výhodu. Přestože už byly
některé Farockiho práce promítány například
na jihlavském festivalu dokumentárního filmu
nebo v Moravské galerii v Brně, jeho jméno
dosud nepatří do slovníku vernisážových
a festivalových seladonů. K Farockimu tudíž
lze stále přistoupit více méně bez předsudků
a dobrovolně se mu podrobit. Tranzitdisplay
tentokrát nenechal nic náhodě a k výstavě
vytiskl brožuru s autorovými kratšími texty.
Také díky ní návštěva této náročné výstavy může
být dobrodružným objevováním jemného přediva
uvažování o vztazích, které utváří film.
www.farocki-film.de
Harun Farocki. Tranzitdisplay, Dittrichova
9, Praha 2 (www.tranzitdisplay.cz). Výstava
potrvá do 30. srpna.
STARTED 09
PETER ANGERMANN
Vloni jsme v NP psali o přehlídce čerstvých diplomantů evropských uměleckých škol v Galerii Klatovy/Klenová. Sedm jich
ocenila porota a galerie pozvala na tvůrčí pobyty. Výstava
Started 09 je završuje a celou sedmičku „Vyvolených“ představuje
novými pracemi.
A ještě jednou do Galerie Klatovy/Klenová, ale tentokrát přímo do klatovské centrály.
Německý malíř Peter Angermann (1945) se spojil na přelomu sedmdesátých let s malíři
českého původu, Janem Knapem a Milanem Kuncem, a společně se prosadili pod hlavičkou
skupiny Normal. V Klatovech ovšem dali přednost přítomnosti. Dobře udělali. Angermannovy figurální obrazy a krajiny neztratily nic z malířské vitality a ironického humoru.
Started. Sýpka Klenová (Galerie Klatovy/Klenová),
areál hradu Klenová (www.gkk.cz). Výstava potrvá do 26. července.
Peter Angermann: Automoney. Galerie U Bílého jednorožce
(Galerie Klatovy/Klenová). Výstava potrvá do 19. července.
23
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: MÓDA BEZ DIKTÁTU? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autorka: Tereza Marečková
Moudré děti Gomory
Nejdřív se zdá, že tahle záležitost sešitového formátu je ta nejvtipnější knížka pod
sluncem. Pak se člověk začne dojímat, jak ty ubohé zavšivené chudé děti vidí svět kolem
sebe bezútěšně. A tyto dvě ingredience se následně promísí do geniálního elixíru humoru, který pomáhá přežít. Literáti by od žáčků mohli nasát inspiraci.
Pan učitel Marcello D´Orta musí být kabrňák.
Vybral šedesát prací ze své desetileté praxe
na jihu Itálie, na kterých je skvěle vidět jeho
živoucí práce se svěřenci. Klade jim jednoduché
otázky a vytváří důvěru, v níž se žáci nebojí
otevřeně odpovídat. „Popište svou školu: Naše
škola je stará, polorozpadlá, zdi má celý proděravělý. Třídy jsou špinavé, bez tabulí, lavice jsou
všechny rozbitý. Když vytáhnete šuplíky u učitelova stolu, vylezou pavouci. Záchody jsou všechny
rozbité, z kohoutku neteče, záchody smrdějí.
Školníci od rána do večera nedělají nic, řiditel
je pitomec a neumí školu řídit. Bojí se maminek,
že si na něj otvírají hubu, a školníků, že jsou to
kriminálníci jeden jak druhý.“
Za každým slohem probleskuje příběh rodiny,
příběh malého kluka nebo holky, který si prostě musí všechno kolem sebe nějak ozřejmit
a domyslet. Snad je to regionem, potýkajícím
se s chudobou po mnoho generací, že tak
činí s nadhledem a nezničitelnou paradoxní
láskou. Životy dospěláků sleduje se značným
pobavením, osvojuje si slova a reakce svých
nejbližších a činí tak nesmírně jiskřivým jazykem, který se nezdržuje s kdejakým pravidlem
nebo politickou korektností. Vznikají nečekaná
propojení a nechtěné obrazy, trefující se do
odkrytého břicha skutečnosti. Asi jako když se
pouliční raper rozhodne vysypat své kulometné
poselství. „Kdybyste byli miliardáři…: Kdybych
já byl miliardářem, nebyl bych jako Berlusconi,
protože ten si nechává všechno pro sebe a nikomu
nic nedá a jenom natáčí pornofilmy. Ten na chudý
nemyslí. Je miliardářem jenom pro sebe a pro
svojí rodinu, ale pro ostatní ne. Já kdybych byl
tak bohatý jako on, konal bych dobro, abysem
se dostal do Ráje.“
Tatínek říká, že bez škváry
to v životě nejde…
Účinek takové četby je navýsost osvěžující
a osvobozující. O této knížce se dá těžko dlouze analyticky – kriticky psát. Je důležité ji číst
a chválit, případně aplikovat její princip na naše
domácí podmínky. Nakladatelství Baobab přináší
její druhé vydání, které její zářivý obsah promítá
i do grafického uchopení, což se v předchozím
případě jinému nakladatelství poněkud nepodařilo, takže si ho všimli jen skuteční hledači.
To by byla škoda, protože – „Svět je příšerný. Země
je příšerná. Lidské bytosti jsou příšerný. Svět se
chová jako Bohatec a Lazar je Afrika, a taky trochu
Peru. Kdysi bylo Peru strašně bohatý, teď ho bolí
břicho hlady. Svět je příšerný, já se to nebojím říct,
protože jsem přeceda třídy a některý věci můžu
klidně říkat. A tuhle slohovou práci chci zakončit
těmihle slovy: ČLOVĚK NEPOCHÁZÍ Z OPICE, ALE
Z UPÍRA!!“ Knihu lze tedy bez rozpaků doporučit
jako dárek všem učitelkám a učitelům ke konci
školního roku, který se kvapně blíží a s ním i fronty vystrašených dětí, jdoucích si pro vysvědčení.
Snad by to pak všichni lépe zmákli…
Já to doufejme ňák zmáknu
60 slohových prací neapolských dětí
připravil k vydání Marcello D´Orta,
učitel prvního stupně základní školy
překlad – Kateřina Vinšová, Baobab, 2009
Novinky na knihkupeckých pultech:
Petra Soukupová, Zmizet
Host, 2009
Soubor tří rozsáhlých povídek, kde hlavním tématem
jsou rodinné vztahy. Ve všech povídkách se hrdinové
snaží vyrovnat s určitým rodinným traumatem, které je
vzdaluje od jejich blízkých, nutí je hledat identitu a místo
v rodině.
24
Thomas Bernard, Na výšinách
Překlad Miroslav Petříček
Prostor, 2009
Bernhardova novela patří k jeho nejranějším prózám,
respektive textům na pomezí poezie a prózy.
Vyslovuje vše, co se ho bolestně dotýkalo a čím trpěl
jako opuštěný mladý muž.
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: MÓDA BEZ DIKTÁTU? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autor: Karel Veselý
Věční Sonic Youth
Newyorské Sonic Youth už lze po čtvrtstoletí na rockové scéně s klidem počítat mezi veterány.
Jejich šestnácté řadové album The Eternal však znovu potvrzuje, že pořád mají co říct.
Před třemi lety splnili Sonic Youth s albem Rather
Ripped poslední povinnosti vyplývající ze smlouvy, kterou uzavřeli na konci osmdesátých let
s firmou Geffen. Po necelých dvaceti letech tak
opustili svět nadnárodních korporací, pro které
je hudba především zboží, a vrátili se zpět na
nezávislou scénu, která je vždy uznávala jako
své hrdiny. Ne snad, že by Sonic Youth v područí
giganta Universal Music Group nějak strádali.
Nahrávky od Goo (1990) až po Rather Ripped
(2006) tvoří kvalitativně mimořádně konsistentní diskografii, jíž se může vyrovnat málokterá
kapela. Se vztyčenou hlavou přežili grungeovou
revoluci i nový úsvit experimentálního rocku
v naší dekádě a jejich skřípavé a kouzelně
(roz)laděné kytary stále zní nenapodobitelně.
Novinka The Eternal vydaná na newyorském indie
labelu Matador patří překvapivě k jejich posluchačsky nejpřístupnějším. Že by Sonics nevěděli,
co si s nově nabytou svobodou počít?
V rozhovoru pro časopis Rock-A-Rolla popisuje
Thrustone Moore novou desku jako nenásilné
shrnutí jejich dosavadní kariéry. Syrová energie
úvodní skladby a zároveň pilotního singlu Sacred
Trickster vrací Sonic Youth k jejich punkovým
začátkům, popovější skladby Antenna nebo
Poison Arrow odkazují k jejich komerčně nejúspěšnější desce Dirty a závěrečná Massage The
History se vzpírá písňové formě podobně jako
skladby na jejich experimentálnějších albech
New York City Ghosts & Flowers či Murray Street.
Je ovšem třeba dodat, že Sonic Youth si i nadále
svoje avantgardní choutky ventilují na albech
ze série SYR a na novince The Eternal znovu volí
kratší a přímočaré písňovější útvary.
Nesnesitelná lehkost
sonického bytí
The Eternal je první deska natočená v sestavě
s basistou Markem Iboldem, bývalým členem
kapely Pavement. Do mašiny Sonic Youth zapadl
skvěle, a dal tak Kim Gordon možnost věnovat se
více kytaře a zpěvu. Gordon, která letos oslavila
56 let, se tak může stát hlavní ozdobou desky.
Na koncertech tancuje v krátkých bílých šatečkách, ve studiu se ale mění v punkovou dračici
a z jejího vokálu v Sacred Trickster nebo Calming
the Snake běhá mráz po zádech.
Nebyli by to manhattanští intelektuálové, aby
na nové desce neřešili závažné otázky jako
sexismus (Anti-Orgasm) nebo ekologii (Leaky
Lifeboat (for Gregory Corso). Nejlepší momenty
nové desky ale přijdou se skladbami, v nichž
chtějí světu sdělit jen to, že je pořád baví muzika
a život. V asi nejsilnější písni Walking Blues na
pozadí éterické melodie zpívá Thurston Moore:
„Máš dneska svoje blues / ale brzy se zastavíme
a necháme hrát hudbu / konečně jsme našli něco
pevného, o co se můžeme spolu opřít.“ Přesně
takto fungují i jejich písně.
Lidé, kteří nemají Sonic Youth zrovna v lásce,
tvrdí, že všechny jejich desky zní pořád stejně.
Je to částečně pravda a s šestnáctou deskou je
možná načase se smířit s tím, že už asi nenatočí
další majstrštyk typu Daydream Nation. Pokud
ale budou jejich desky pořád tak dobré jako The
Eternal, pak není moc co řešit.
Sonic Youth, The Eternal (Matador, 2009)
Třikrát Yeah!
New York je jako vesmír sám o sobě, a místní kapely si tak úplně vystačí s navazováním na jiné místní kapely minulosti. Důkazem je trio Yeah Yeah Yeahs, které smíchalo newyorské styly jako no wave či dance-punk do chytlavého
amalgánu. Kapele dominuje charismatická zpěvačka Karen O, která chová kočky a zpívá o svých traumatech. Letos
vydali povedené třetí album It‘s Blitz!, které produkoval David Sitek z jiné newyorské kapely TV On The Radio. Jak
budou znít Yeah Yeah Yeahs poprvé v Praze, která se New Yorku zrovna moc nepodobá? Uslyšíme první prázdninový
den v Roxy.
Yeah Yeah Yeahs (USA), Comanechi (UK), 1. 7. 2009, Roxy, Praha.
25
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: MÓDA BEZ DIKTÁTU? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autorka: Marta Harasimowicz
Na útěku před zloději času
Že svět není žádná pohádka, to si dnes uvědomuje téměř každý dospělý. Může být ovšem
pohádka pro děti zrcadlem problémů dnešní společnosti?
„Není čas, šetři čas, čas jsou peníze...“ Jak
často v dnešní době používáme toto slovo? Zdá
se, že požadavky na dobré investování našeho
času nás obklopují ze všech stran a jsou nám
společností vnucovány přinejmenším stejně
soustavně jako požadavky na rozumné hospodaření a vhodné investování peněz. Mylné
by bylo tvrzení, že je tento tlak vlastní jenom
světu dospělých. Naopak. Součástí onoho rozjetého stroje se staváme už jako děti a často se
to děje ještě dřív, než si začneme klást první
naivně filozofické otázky, co vlastně čas ve
své podstatě je. Kam se schovat před zloději
času, kteří pravidelně klepou na dveře?
Děvčátko zachraňuje svět
Kniha Michaela Endeho Děvčátko Momo a ukradený čas je považována za jedno z klasických
děl dětské literatury druhé poloviny 20. století.
V půvabném a poutavém pohádkovém příběhu
ztvárnil ovšem německý autor témata, která
mohou pálit nejen děti, ale především svět
dospělých: neklid uspěchaného moderního
světa a kritiku současné konzumní společnosti.
Divadelní adaptace Endeho románu v režii mladého režiséra Jiřího Havelky (Cena A. Radoka
v kategorii Talent roku 2008) měla právě svou
premiéru v pražském Divadle v Dlouhé.
Příběh se odehrává v poklidném městečku,
obydleném zčásti sympaticky excentrickými
(jako básník – vyprávěč Gigi nebo starý uklízeč
Beppo) a zčásti stejně sympaticky obyčejnými
lidmi. Jednoho dne ovšem obecnou pohodu naruší
záhadní agenti Úřadu pro úsporu času – Šedí muži
a převrátí dosavadní svět vzhůru nohama. Všichni
najednou začnou spěchat a přestanou si sebe
navzájem všímat, restaurace se promění v rychlé
občerstvení a děti místo opravdové zábavy stihne
povinnost zúčastňovat se hodin zábavy v Dětském
depu. Situaci bude moci zachránit jen jedna osoba
– Momo, holčička neznámého původu a věku,
vybavená nadprůměrnými schopnostmi tvořivě
vnímat svět kolem a poslouchat lidi. Právě na
Momo se obrátí správce času – kouzelník Mistr
Hora a svěří jí své tajemství.
Půvabná klasika
Shrnutí knihy s poměrně složitou zápletkou
a nejednoduchou tématikou do středně dlouhého představení takovým způsobem, aby
inscenace byla atraktivní a srozumitelná pro
malé diváky, je výzvou, která častokrát tvůrce
divadla pro děti přeroste. Momo a zloději času
ovšem v této zkoušce obstáli. Představení je
příjemné na sledování a – navzdory vážnému
tématu – neznudí ani děti, ani jejich dospělý
doprovod. Zábavy, zamyšlení a nápětí je v Momo
tak akorát a – soudě podle živých reakcí mladého publika během představení – dění na jevišti
dokáže opravdu vtáhnout.
Uznání si zaslouží poměrně strohá, zároveň
ovšem zajímavá scénografie (velmi oceňuji
nápad s promítáním jednotlivých detailů na zeď
domu postaveného na jevišti) a některé působivé
kostýmy a rekvizity (z dálky téměř nejde roze-
Prvotní příznaky ztráty jména
Mysticko-divadelní představení
proslulé experimentální skupiny Teatr
Novogo Fronta vzniklo na základě
deníku nalezeného v šatně uralské
továrny Vtortshermet.
Divadlo v Celetné, Celetná 17, 110 00
Praha 1, 13. 7.
26
znat, kteří z řádu Šedých mužů jsou hráni živými
herci a které z nich naopak zastupují figuríny).
Zaujme také hudba Dominika Renče. Slabinou
představení jsou naopak některé herecké výkony,
které se zdají působit přehnaně jednorozměrně
(bohužel takové zkreslování postav je v dětském
divadle stále častým jevem). I ty ovšem vyváží
dobré role Michaely Doležalové (Momo), Petera
Vargy (Šedý muž) a Magdaleny Zimové (její želva
Kasiopea je jedním z povedenějších komických
prvků inscenace). Překvapivě je také v případě
Momo a zlodějů času celkem snesitelný již trochu
zastaralý koncept obsazování dospělých herců
do rolí dětských postav.
Inscenace nemá stejné kouzlo jako její knižní
předloha, ale jako možnost odpolední zábavy
a společného zamýšlení se rodičů a dětí je rozhodně nabídkou, kterou – na rozdíl od falešných nabídek mnohých zlodějů času ze skutečného světa – stojí za to přijmout.
Michael Ende: Momo a zloději času,
Česká premiéra 30. 5. 2009
Divadlo v Dlouhé
Léto hereckých osobností
Na další ročník prazdninové divadelní přehlídky
METROpolitní léto hereckých osobností vás letos
zvou Studio DVA ve Švandově divadle, Divadlo
Palace a Letní scéna Vyšehrad.
Informace a rezervace vstupenek na stránkách
www.studiodva.cz nebo v pokladnách jednotlivých
divadel. 21. 6. – 20. 9. 2009
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: MÓDA BEZ DIKTÁTU? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autor: Dominika Prejdová
Desplechinova óda životu
Nový film Arnauda Desplechina potvrzuje, jak je tento autor ve svém díle až nezvykle
konzistentní. Přes Učenou při aneb můj pohlavní život, k Esther Kahn, Králové a královna,
až k poslednímu Vánočnímu příběhu, který je svým způsobem všechny shrnuje.
Desplechinovy filmy jsou si tematicky, emocionálně blízké – jsou to svého druhu studie
vztahů uvnitř skupiny lidí – rodiny nebo přátel,
přes něž se dostává k lidským portrétům a pak
zase zpátky k širší životní reflexi. Rozpětí mezi
konkrétními osudy viděnými zblízka, které
vytvářejí nejzákladnější emoce, a komplexním
pohledem na život v jeho celku, je základním
rysem Desplechinových filmů. V tom přinášejí
i největší divácké potěšení. Je závratné být
takhle blízko, v pocitech, které Desplechin
naprosto otevřeně zobrazuje bez idealizace,
aby se pak jedním tahem dostal k širšímu
pohledu, který tu primitivnost, omezenost
aktuálních pocitů zahalí něhou dálky, dá
jim měkkost pochopení, melancholii i ironii,
která prostupuje náhled na život z určitého
bodu konečnosti. To se nakonec týká i stylu
filmů, vždycky to jsou intelektuální duchaplné
gejzíry dialogů, které jako by bezprostředně
reflektovaly veškeré hnutí mysli hrdinů, až
s odzbrojující upřímností.
Vánoce, svátky neklidu
Ve Vánočním příběhu sledujeme příběh jedné
rodiny, vměstnaný do několika dnů kolem
Vánoc. Matka Junon dostane rakovinu a může
jí zachránit jedině rodinný dárce. Všichni se
po dlouhé době scházejí pod jednou střechou,
staré rány se postupně otevírají a každý z rodiny
postupně dostává svůj prostor na vlastní příběh. Desplechin si ve filmu dovoluje obrovskou
různorodost – používá přímé monology postav
na kameru, zatmívačky jako u němých filmů,
rozdílný soundtrack od Vivaldiho po hiphop,
každá scéna má svoje hudební číslo a tím ladění, v některých momentech je příběh vyprávěn
vypravěčem ve třetí osobě. Ale postupy, které
spíš vzbuzují objektivně pocit odcizení od pří-
běhu tady fungují přesně opačně. Jen podporují
pocit intimity, který film vzbuzuje přes svůj
široký generační i časový záběr.
V centru filmu je téma nemoci a smrti, ale film
se k němu dostává ze strany a přes nenápadné
detaily a především přes tragické události, které už se staly a jejichž ozvuk přetrvává. Smrt,
nemoc a jakýsi existenciální smutek se ozývá
jinak – přes úvodní scénu, kde otec pohřbívá
prvorozeného syna a nemluví o svém smutku,
„slzy mě nedostanou blíž světu“, ale naopak
o radosti, protože smrt stvrdila jen nekonečnost jejich blízkosti.
Smutek rodinného krbu
Smutek se ozývá přes detail černobílé fotky
zemřelé manželky Henriho, černé ovce rodiny.
Ve vířivém rytmu filmu se kamera najednou
zastaví na černobílé tváři a vstoupí do ní,
všechno na chvíli ztichne, v protikladu ke
zbytku filmu, který je neustálým komento-
váním citových stavů. Najednou působí jen
černobílá tvář a vědomí, že už není. Smutek
se ozývá přes nenaplněné milostné vztahy, po
letech se tak objeví absolutní láska bratrance
Simona pro manželku druhého syna. Smutek
vyplývá z rodinných tahanic – ze skutečnosti,
že rodina je vždycky nerozdělitelnou směsicí
bolesti a radosti, je ze své podstaty nedokonalá, plná chyb a zraňovaní. Smutek nakonec
vyplývá z nás samých, ve filmu se odkazuje
na Nietzscheho Genealogii morálky, na to, jak
neznáme sami sebe, jsme odcizeni od vlastní
zkušenosti.
Film pojmenovává jednu ze základních životních
zkušeností – věci se prostě dějí, aniž by člověk
často věděl proč. Na něm ale je se s nimi přesto
vypořádat. I třeba přes nekonečný smutek. To
je nakonec možná hlavní zpráva filmu, každá
emoce, i ty negativní, v sobě nese potencionální katarzi, může se přetvořit v hodnotu.
Posouvá člověka blíž svému životu.
Novinky v kinech
od 25.6. — film Anne Fontainové Coco Chanel s vynikající Audrey Tatou v hlavní roli, biografické melodrama odkrývá s velkou přesností život módní
návrhářky, ale zároveň zobrazuje i atmosféru epochy
od 9.7. — Wrestler Darrena Aronofského, který byl oceněný Zlatým lvem na loňském festivalu v Benátkách. Film, v němž po letech exceluje Mickey
Rourke v hlavní roli, je příběhem bývalého slavného wrestlerového zápasníka, který teď jen přežívá na drogách, striptýzových návštěvách a předem
připravených zápasech. Vynikající balada založená na jednoduchosti a všednodennosti.
od 16.7. — 35 panáků rumu francouzské režisérky Claire Denis, která patří k nejoriginálnějším autorským tvůrcům současnosti. Obyčejný příběh
rozloučení otce a dcery odehrávající se na pařížském předměstí, je natočený autorčiným typickým hypnotickým stylem soustředícím se na řeč těl. Film
s hudbou Tindersticks tak smyslově přináší silné emoce.
27
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: MÓDA BEZ DIKTÁTU? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autor: Alexandr Budka
od jedovatých pavouků k NP
Ondřej buksa je dosud začátečníkem, ale daří se mu a pevně věří, že mu Nový Prostor
pomůže splnit jeho velký sen, dokončit pilotní výcvik.
„Stalo se to na počátku loňského roku“, začíná
Ondřej vyprávět svůj příběh. „Rodiče se přestěhovali do nového bytu mimo Prahu a mě bylo
jasné, že sám ten starý v Dejvicích finančně
neutáhnu, i když se mi tehdy ještě docela dařilo.
Takže jsem se odstěhoval taky. Na jednu stranu mi to nevadilo, rodiče mi alespoň nebudou
organizovat život a já konečně zjistím, co je to
naprostá svoboda!“
Pak se ovšem Ondřejův příběh zkomplikoval.
„Dlouholetý kamarád mi nabídl ubytovnu
v Holešovicích, kde jsme v pohodě strávili Vánoce i první měsíc nového roku. Jeho problém byl
ale alkohol. Jednou zase hledal už dávno propité
peníze a v hádce mě obvinil, že jsem mu je ukradl. Se svým obviněním šel dokonce za bytnou
a ta mě bez jakéhokoli vyšetřování oznámila,
že se příští týden stěhuji. Je paradox, že já,
dlouholetý pracovník bezpečnostní agentury
zřejmě vypadám tak nedůvěryhodně.
Celé to přišlo v nejméně vhodný okamžik. Peníze
docházely, další práce v agentuře nebyla termín
opuštění ubytovny se neúprosně blížil. Když se
přiblížil den D, měla bytná dobrou náladu, takže
jsem mohl uložit své věci do skladu a se dvěma
batohy se začal toulat Prahou. Co tedy teď!
Krutý podraz ještě nepřebolel a myšlenky byly
všelijaké. Nakonec jsem se vydal k lodi Hermes,
o níž jsem věděl, že je lodí bezdomovců, tedy
teď i má. Tam začal můj nový život.“
Z lodi se Ondřej dostal do Nového Prostoru, kde
začala jeho zcela nová kariéra. Původně totiž
vystudoval zemědělskou školu a dlouhá léta
pracoval jako ošetřovatel na výstavě exotických
pavouků a škorpiónů. Jak říká, s pavouky je to
snazší než s lidmi. „Zvíře totiž nikdy nezaútočí
bez varování a když se k němu chováte slušně,
oplácí vám stejně“, tvrdí Ondřej s jistou trpkostí a nostalgií po svých svěřencích. „Doma
jsem dokonce choval obávanou černou vdovu
a podařilo se mi ji i úspěšně rozmnožit. Nikdy
jsem se jí nebál, přestože proti jejímu kousnutí
neexistuje protijed.“
Ondřejův otec byl pilot, nejprve armádní stíhací,
později létal jako dopravní u ČSA a láska k létání
přešla i na syna. „Mám téměř dokončený pilotní
výcvik na ultralehkých letadlech“, chlubí se
Ondřej. „K samostatnému letu mi chybí posledních osm hodin s instruktorem, rád bych proto
kurz dokončil. Není to ale jednoduché, protože
jedna letová hodina stojí dva tisíce korun!“
Chcete-li Ondřejovi pomoci splnit jeho sen
o létání, můžete ho najít prodávat Nový Prostor na zastávce tramvaje číslo 11 u Národního
Muzea.
poezie ulice
Postava se blíží
oči se jí klíží
nohy se vpíjej do dlažby
pro vajgl se ohne
v parku na lavičku lehne
už nemá nic do dražby
Někdo do něj kopne
občas taky zmokne
a odevšad ho v yhazují
sv ým životem si žije
někdy více pije
tak ho všichni odsuzují
Že po nárožích postává
že po tramvajích smrdí
do práce že nechodí
ale nikdo už neví
jak opravdu mu je
žije — nežije
Petr Bláha
Bohoslužba za zemřelého Františka Gregora se
bude konat dne 06.09. 2009 od 09:00 v Kostele
svatého Ignáce na Karlově náměstí.
PLATNÉ PRŮKAZKY PRAŽSKÝCH PRODEJCŮ
Časopis Nový Prostor kupujte pouze od prodejců,
kteří se prokáží jednou z těchto průkazek. Platnou
průkazkou se rozumí barevná verze dokladu opatřená
fotografií příslušného prodejce. Prodejce, který se jednou z těchto průkazek neprokáže, je falešný prodejce,
který kazí pověst skutečných prodejců i samotného
časopisu. Pouze koupí časopisu od prodejců s platnou
průkazkou podpoříte ty, kteří to skutečně potřebují
a mají zájem pracovat podle pravidel určených Novým
Prostorem pro vykonávání této činnosti.
28
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: MÓDA BEZ DIKTÁTU? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
sms a e-maily
Občas si vás koupím a někdy jsem nesouhlasně nad některými články
kroutil hlavou. Dnes odpoledne jsem si ale pořídil nové číslo NP 331
a vyrazilo mi dech. Za prvé ho celé přečetl, což se mi s jinými tištěnými
médii nestává často, za druhé díky za panelstory z různých úhlů a taky
za anorexii a hlavně za našláplý rozhovor o vývozu zbraní!
JaHa.
Mimopražský prodejce Pavel z Neratovic prosí o darování automatické
pračky.
Tel. 737433860
Sháním pronájem chaty blízko Prahy, lokalita nerozhoduje, s vodou
a elektřinou. Za přijatelnou cenu, do 5 tisíc.
Prodejce Michael, Karlovo náměstí, poliklinika.
Sháníme bydlení pro Vencu 58 let a jeho kamaráda vlčáka Bena. Může
být chatka - vypomůže. Jsou oba moc hodní.
Prosím ozvěte se Báře, tel. 774171035
Ahoj Majko! Mám radost, že jsme se dnes potkali, dřív jsem tě znala jen
z článků v NP a tušila jsem, že jsi prima! Přála bych ti, aby sis mohla dát
svého oblíbeného turka, snad si to kafe dáme jednou spolu. Zatím ti
děkuji za milý úsměv a hezký vztah k lidem!
Eva
Hezký den přeji,
nejprve bych vám všem v Novém prostoru chtěla sklonit velkou poklonu
za to, co děláte!! Moc vám fandím, vím, že je vaše práce hodně důležitá.
Proč jsem se ale rozhodla vám po tolika letech, co vás znám, napsat?
V posledním čísle NP jste otiskli článek o poruchách příjmu potravy,
což je téma, které je náplní mé každodenní práce v O.s. Anabell (www.
anabell.cz) - sdružení, kde pomáháme lidem s poruchou příjmu potravy,
ale i jejich blízkým. Článek mě zaujal, překvapilo mne, že se NP věnuje
i této problematice, tak jsem se rozhodla vás oslovit s prosbou o otisknutí
článku o pomoci lidem s poruchou příjmu potravy.
Je sice hezké informovat o tom, že tyto poruchy existují a jaké mají příčiny,
ale co pak s tím... Nabízím Vám tedy článek, který by mohl být logickou
reakcí na již vytisklý a informoval by čtenáře o tom, co dělat v případě, že
někdo blízký (dcera, partnerka/partner, sestřenice, kamarádka/kamarád)
má poruchu příjmu potravy, jaké existují webové stránky, jaké existují
knížky, organizace, kliniky....
Předem moc děkuji za odpověd a přeji mnoho úspěchů ve vaší práci!!
S pozdravem
Michaela Bartáková, Anabell Praha
Odpověď:
Děkujeme za zájem a nabídku, rádi vám poskytneme například inzertní
plochu pro propagaci vašeho sdružení.
Vážená redakce, vážení prodejci,
zasáhla mě smrt pana Františka z Opatova. Zvláštním způsobem, přiznávám.
Pana Františka jsem neznal, nikdy jsem s ním slova nepromluvil a ani si
časopis nekoupil. Tak proč mě jeho smrt zasáhla? Právě proto: NIKDY JSEM
SI OD NĚJ ČASOPIS NEKOUPIL... Nejsem pravidelný čtenář, kupuji si časopis
nepravidelně od různých prodejců. Pana Františka jsem několikrát spatřil
na Opatově jak pronáší to své „Nový Prostor“ a častokrát jsem si řekl, že si
někdy musím časopis koupit i od něj. Nikdy to ale nevyšlo. Buď jsem spěchal
na metro či autobus, neměl jsem peníze, časopis jsem už měl od jiného
prodejce, nebo jsem zrovna neměl chuť si časopis koupit. A dnes, když jsem
si Nový Prostor koupil od pana Alexandra na Chodově a přečetl si o úmrtí
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
pana Františka, uvědomil jsem si ono známé rčení, že nestačí jen mluvit,
ale je třeba i činit. Časopis si už od pana Františka nikdy nekoupím... Je
mi toho nesplněného slibu líto. Posílám tedy 40 korun na Sbírkový účet
Nového Prostoru se vzkazem: „Pro pana Františka, in memoriam“.
Martin Fila
Dobrý den,
nemám slitování s opilými, páchnoucími a obtěžujícími bezdomovci před
supermarkety, ale dokážu ocenit snahu těch ostatních, kteří se snaží
svou situaci nějak řešit a „živí“ se prodejem vašeho časopisu. Proto si ho
ráda kupuji, a taky tam jsou zajímavé články, které nejsou rozhodně pro
pobavení, ale hlavním motivem je pomoc. Jenže váš časopis je čím dál víc
dražší a přiznám se, že cena 40 Kč není pro mě zanedbatelná. Stejný názor
mají i mí přátelé. A tak vím, že hodně lidí by rádo pomohlo, ale částka je
pro nich vysoká. Pro vás je asi snažší mít pár dražších časopisů - menší
náklady na uskladnění, jednodušší transport a pod. , ale věřte, že to má
i jiný dopad. Takhle vlastně „vynucujete“ pomoc od těch bohatších a ty
méně bohaté odnaučujete pomáhat. Já vím, asi mi budete oponovat, že
kdo chce pomoct, pomůže, ale jak říkám, spoustu mých známých si pro
vysokou cenu tento časopis přestalo kupovat. Cena do 20 Kč by byla ještě
přijatelná. Vždyť není třeba, aby časopis měl moc stránek, o to tady přece
vůbec nejde, a nebo aspoň většině lidí co si váš časopis kupují.
S pozdravem Foučková Anna
Odpověď:
Děkujeme vám za přízeň. Jsme si vědomi relativně vysoké ceny NP, bohužel
ale nemůže být levnější z důvodů výrobních nákladů. Neméně důležité je
i to, že nižší cenou by poklesly i výdělky prodejců, kterým zůstává polovina
částky a ti by tak přišli o možnost pokrýt si tak své životní náklady.
Dobrý den, všem,
ač jsem přístupná jako čtenářka ledasčemu, a vlastně i vyhledávám věci
„tak trochu mimo“, musím se ozvat kvůli obálce současného vydání NP
(kdo zná Majku, jistě si dovede představit, jakou masáž předvedla, abych
se nad takovou šerednou obálkou důkladněji zamyslela :-) A tak jsme se
doma sesedli u NP a polemizovali chvíli nad obálkou špinavého mladíka
s vajgly a tabákem všude kolem, a ošklivými zuby (naštěstí ne všude
kolem)...
Musím uznat, že v tomhle měla Majka docela pravdu: jak má prodat takový
časopis, když obálka zobrazuje přesně to, s čím nechtějí být prodavači na
své cestě zpět mezi pracující spojování. Jinými slovy, ten umaštěný zhulený kluk na obálce lidi spíš odpuzuje. I mě, přestože si myslím, že chápu
fotografčin záměr, odpuzuje. Je to takové vlhké, lepkavé, prokouřené,
špinavé. Není divu, že časopis mi visí na záchodě a zpříjemňuje četbu
mým potřebu vykonávajícím návštěvám.
Prosím, prosím, mohli by se odpovědné osoby zamyslet nad tím, co takovou
obálkou způsobí prodejcům? Patřím mezi mladé čtenáře, kteří si přečtou
ledacos, ale tenhle časopis si kupuje i generace mých rodičů a prarodičů,
a tam už se s takovou přístupností nesetkáte tak často, jestli vůbec...
Mějte se hezky a budu se těšit na další vydání,
gibbering.folk
Odpověď:
Díky za kritický postřeh. Jak už jsem zmiňoval v minulém čísle, naším
záměrem bylo narušit v médiích zavedenou estetizaci kouření, které je
spojováno s krásnými mladými lidmi a filmovými hvězdami. Pokud jsme vás
takto šokovali, obálka splnila svůj účel, podobně jako ho plní odstrašující
fotografie na krabičkách cigaret v některých zemích. Samozřejmě chceme,
aby se NP také líbil a dobře prodával, proto doufám oceníte pohlednou
modelku na obálce tohoto čísla.
29
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: MÓDA BEZ DIKTÁTU? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Street Wise, USA
Ben Cook, June 15, 2009
The Quest for Clean Power
Sources of renewable power, such as wind and solar energy, used to be little more than
science projects for graduate students and idealists. The United States had cheap gas
and sturdy cars, and global warming was underreported. As a result, clean power was
Texas oil tycoon T. Boone Pickens said at the
recent 2009 American Wind Energy Association
(AWEA) conference at McCormick Place that
“The best time to plant a fruit-bearing tree was
20 years ago. The next best time is now.”
Secretary of the Interior Ken Salazar agrees.
So do millions of fed-up Americans—including
Mayor Daley and Governor Quinn—who want an
energy policy for this country that makes longterm economic and environmental sense.
When you have a former NATO supreme
commander talking about strategy, you listen:
General Wesley Clark spoke at a multinational
roundtable forum at the AWEA conference
entitled “Securing America’s Energy Future,”
in which he said, “Big Coal is a little worried
about Big Wind.”
By all accounts, it should be. While America has
increased its dependence on oil and coal, Germany, Spain, and the Netherlands—countries
without access to cheap oil and coal—have been
building wind and solar plants of increasing
quality and efficiency. Spain alone employs
more than 175,000 people in its wind industry,
and in the last three months the renewable
infrastructure foundation supplied 30 percent
of the three countries’ power.
The U.S. wind industry has grown at a remarkable 22 percent per year over the past five
years, a figure made even more remarkable
by four facts:
1) Our current power grid can’t efficiently
deliver the energy generated by wind power
to the areas that need it. Also, getting on the
grid involves a lengthy, tangled application
process.
2) The wind industry has relied heavily on
production tax credits for manufacturing support—tax credits that often lapse and expire
on an annual basis, disrupting the domestic
manufacturing workflow.
3) There was no efficient model to process new
building contracts: approximately 100,000
were awaiting approval when President Obama was sworn in this past January. (The issue
was amended when he signed a measure on
Earth Day to speed up the approval of awaiting
contracts.)
30
foto: end (www.flicker.com)
neatly filed under “pet projects,” something to be developed later.
4) The overall economic trend, especially in
domestic manufacturing sectors, has suffered
tremendously during this period of time.
Despite these setbacks, in 2008 the U.S.
became the world’s leader in wind-generated
power—half of all new power brought online
last year came from wind. In that same year,
when many industries were downsizing because
of the souring economy, the wind industry created 35,000 new jobs. As a sign of the industry’s
growth, the 2009 AWEA conference drew more
than 20,000 attendees representing 1,200
companies from over 40 countries. The show
floor was larger than the ‘07 and ‘08 AWEA show
floors combined.
The question on many attendees’ minds was
“How big is this industry going to get, and
what’s the United States’ renewable-energy
potential?” Units of power are measured in
terms of gigawatts, or 1,000 megawatts. An
average wind turbine is rated at 1.5 megawatts,
although some of the new larger units on the
Great Plains are rated at 3 megawatts. One turbine, depending on size, can power between
360 and 900 homes. Secretary of the Interior
Salazar spoke at the opening session of the
conference and estimated that 206 gigawatts
can come from wind turbines on public land
in the western U.S. alone, not to mention the
1,000 megawatts from in-water installations on
the Atlantic shelf, or 2,900 gigawatts awaiting
harvest in the deserts of the Southwest.
The call to action at this year’s AWEA conference
was the push for a national Renewable Energy
Standard (RES), meaning a push for legislation
that outlines a certain percentage of power derived from renewable sources (wind, solar, biomass),
in this case 25 percent by 2025, a figure that
three-quarters of Americans support, according
to a Garin Hart Yang Research Group poll. The same
study showed that the 25-by-2025 RES proposal is
supported by 86 percent of Democrats, 71 percent
of independents, and 62 percent of Republicans.
Additionally, the results were positive across
the U.S., ranging from 84 percent positive in the
northeast, 75 percent in the Midwest and West,
and 71 percent in the South.
Currently, the U.S. gets approximately 22 percent of its power from natural gas, 20 percent
from nuclear, 8 percent from hydroelectricity,
and an astounding 48.5 percent from coal. With
the 25 percent target within sight for renewable
energy, bet on coal, a leading source of carbon
emission, to lose the greatest percentage of its
market share.
Slovníček:
renewable sources – obnovitelné zdroje
sturdy – masivní, silný, robustní
neatly – úhledně
tremendously – ohromně, náramně
souring – zkysnutí
100 %
bez popcornu
kvalitní dokumenty na plátně / premiéry výjimečných filmů / kavárna s výstavami /
filmy z festivalů / výběr českých filmů pro Prahu 7 / animace, experimenty…
Františka Křížka 15, Praha 7, tel.: 233 382 606, [email protected], www.biooko.net
Bio Oko Prostor Tisk.indd
1
Tiráž
Kodex prodejce
Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Občanské sdružení Nový Prostor je
nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší v krizové životní situaci. Pomocí
pouličního prodeje čtrnáctideníku nabízí lidem v tísni možnost získat základní prostředky.
Redakce uvítá jakékoliv Vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy
a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní práce,
publikované textové zprávy jsou bez korektur.
Adresa redakce: Nový Prostor, Řeznická 14, Praha – Nové Město, 128 00,
tel.: 222 233 309, e-mail: [email protected], koncept: Robert Sztarovics,
výkonná ředitelka: Dagmar Kocmánková, tel. 608 150 553, šéfredaktor:
Alexandr Budka, redakce: Martina Křížková, Tomáš Havlín,
Zuzana Brodilová, grafik: Štěpán Bartošek, grafický koncept: www.lab-ad.cz,
inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303
Adresy distribucí: Praha – Řeznická 14, Praha 1 – Nové město, tel.: 222 233 309,
Dagmar Kocmánková (ředitelka) tel.: 608 150 553 ([email protected]), Alena Vosáhlová
([email protected]) tel.:608 259 039, Brno – Příční 4/111, 602 00, Gabriela Hrozinová, tel.: 776
782 468, 545 217 297 ([email protected]), Hradec Králové – Azylový dům Matky Terezy,
U Mostku 472/5, 503 41, Petr Macl, tel.: 777 299 525 ([email protected]), Ostrava – Azylový
dům pro muže – budova „B“, Lidická 54, Ostrava – Vítkovice, 700 30, Petr Jícha,
tel.: 776 020 914 ([email protected]), Plzeň – Diecézní Charita, Krizová služba, Cukrovarská 16, 301
00, Jan Jung, tel.: 777 786 642 ([email protected]), Olomouc – Charita Olomouc, Marek Grunt,
tel.: +420728188184, ([email protected]), Pardubice – SKP centrum Portus, Milena Dostálová,
tel.: +420464629249 ([email protected]), Uh. Hradiště – AD. Sv. Vincence, Na Hradbách
700, Staré Město, 686 03, tel.: 572 542 988, České Budějovice – Charita ČB, AD pro muže, Riegrova 32,
Václav Kučera, tel.: 387 315 388
Představenstvo o. s. Nový Prostor: Robert Sztarovics, Dagmar Kocmánková
Občanské sdružení Nový Prostor je členem International Network of Streetpapers a projektu No Borders.
Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911
Tisk: Europrint a. s.
Názory autorů nemusí vyjadřovat stanovisko redakce.
Ministerstvo práce
a sociálních věcí ČR
Středisko kresťanské
pomoci Pardubice
7/28/08 2:53:47 PM
Prodejce Nového Prostoru nesmí:
1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu.
2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog.
3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak
společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci
nebo pracovníky výdejny.
4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli
nebo zdržovat dopravu.
5.Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na
sobě viditelně průkaz prodejce.
6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své
prodejní místo.
7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru.
8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně
označen průkazem prodejce časopisu Nový Prostor nebo má-li s sebou časopisy.
9.Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům.
10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího.
11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu.
12. Prodávat jiné zboží než časopisy.
13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií
a který musí nosit na viditelném místě.
14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor.
Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je
starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex prodejce. Tento
kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP – mezinárodní organizaci
zastřešující pouliční časopisy z celého světa.
Stížnosti na prodejce v Praze
prosíme telefonujte na 608 259 039,
Alena Vosáhlová
V Brně na 776 782 468, Gábina
Hrozinová
Sbírkový účet je od
21. 3. 2008 obnoven.
Číslo účtu: 1061013598/5500