zpravy CASI

INDUSTRIE Z TVRDÝCH ŽIVOČIŠNÝCH
MATERIÁLŮ DOBY KAMENNÉ I
Michaela Zelinková
ve spolupráci s
Martinou Lázničkovou-Galetovou
(s podporou post-doc grantu GAČR 404/03/D063).
I. ÚVOD
Člověk využíval zvířat jako zdroje suroviny již od nejstarších dob. Jako materiál pro další
zpracování byly využívány nejen kosti, paroží a zuby, ale i další části zvířat jako kůže,
kožešiny, peří, krunýře, šlachy, obaly vnitřních orgánů, kopyta, drápy a další. Přestože se
nástroje z organických materiálů v archeologickém kontextu mnohem hůře zachovávají než
nástroje kamenné, některé předměty vyrobené z kostí, paroží a mamutoviny pocházející již
z doby kamenné se dochovaly až do dnešních dob. Bohužel tyto artefakty většinou vykazují
jistý stupeň fragmentarizace, a to jak v důsledku funkčního opotřebení, tak i vlivem
tafonomických či postexkavačních procesů. Interpretace a rekonstrukce prehistorických
nástrojů jsou tedy proto založeny na funkčních makro- a mikroskopických analýzách,
etnologických analogiích a experimentech. Právě etnologické analogie přináší cenné
informace týkající se funkce a výroby nástrojů, alespoň částečně dochovaných, ale také
demonstrují rozsáhlé použití materiálů nedochovaných, čímž dokreslují obraz životních
strategií tehdejších lidí.
Pevné tkáně zvířat byly jako surovina využívány již od starého paleolitu. Nálezy
štípaných kostí – typu acheulénských bifasů, pocházející z plio-pleistocenních chobotnatců
v oblasti Latina, a to lokalit Fontana Ranuccio a Castel di Guido, jsou datované před 400 ka
BP (Bidditu & Celleti 2001, 95). Fragmenty nesou mnohočetné jizvy po úderech, jasně
odlišitelné od přirozených lomů vzniklých dupáním samotných zvířat nebo extrakcí morku.
Využití fragmentů dlouhých kostí, koňských prstních článků a paroží k retušování štípaných
nástrojů je známo ze starého a středního paleolitu z lokalit Boxgrove, Combe Grenal, Artenac,
La Quina, Riparo di Fumane a Riparo di Tagliente (Villa & d´Errico 2001, 70). Při výrobě
kostěných bifasů používali homininé stejnou techniku jako při opracování kamene, rovněž
kostěné retušéry byly používány stejným způsobem jako ty kamenné.
Badatelé, podceňující technologické a kognitivní schopnosti raných homininů
a neandrtálských lidí, předpokládají, že štípání kostí úderem ukazuje na neschopnost vyvinout
zvláštní metodu výroby pro tento specifický typ materiálu, založený nejen na úderu, ale i na
dalších způsobech tvarování (Villa & d´Errico 2001, 70). Předpokládá se, že rané technologie
zahrnovaly jen krátké série jednofázových operací, zatímco výroba nástrojů v mladém
paleolitu zahrnovala fází několik.
Existence hrotů z kostí, paroží a mamutoviny během starého a středního paleolitu je
poněkud kontroverzní. Sporné nálezy hrotů z kostí a mamutoviny pocházejí ze
staropaleolitických lokalit Mesvin v Belgii, Bilzingsleben v Německu, Lunel Viel ve Francii,
Torralba a Ambrona ve Španělsku a z již zmiňovaných lokalit italských (Bidditu & Celleti
2001, 95). Počet lokalit se značně rozrůstá během středního paleolitu (lokality Budesti,
Budzujeni – Moldávie, Combe Grenal, La Quina – Francie a další - Villa & d´Errico 2001,
73). Izolované nálezy šídel jsou známy z pozdě neandrtálských lokalit ve Francii a Itálii
(d´Errico et all. 1998, 2).
Rozmach industrie z tvrdých živočišných materiálů je obecně spojován s příchodem
anatomicky moderního člověka, jeho technologickými a kognitivními schopnostmi
(Henshilwood et all. 2001, 631). Od mladého paleolitu, potažmo aurignacienu, jsou zvířecí
tkáně systematicky zpracovávány, byly vyvinuty jednotlivé technologie výroby a předměty již
byly vyráběny s přesným funkčním zaměřením.
Základním kamenem výzkumu pracovních stop na artefaktech je práce S. A.
Semenova „Pervobytnaja technika“, která vyšla v roce 1957 v Moskvě. Přestože je kniha
zaměřena převážně na industrii kamennou, obsahuje také část týkající se opracování tvrdých
živočišných materiálů, zejména mamutoviny.
I přesto, že se rozličné popisy artefaktů z tvrdých materiálů živočišného původu
a jejich výroby objevovaly již dříve, je možno říci, že současné moderní a systematické studie
začaly až po publikaci doktorské práci o epipaleolitických a neolitických nástrojích z tvrdých
živočišných materiálů ze severní Afriky H. Camps-Fabrer (1966). Práce byla sice založena
spíše na deskripci nástrojů než na technologii výroby, obsahovala ovšem precizní typologii,
která se ujala a byla používána pro popis evropských paleolitických a neolitických nástrojů.
Po roce 1966 se množství publikací týkající se daného tématu výrazně zvýšilo.
V dubnu 1974 proběhlo první mezinárodní symposium zaměřené na prehistorické nástroje
vyrobené z tvrdých živočišných materiálů a na závěr tohoto symposia byla díky H. CampsFabrer založena Commission de nomenclature sur l´industrie de l´os préhistorique. Cílem
komise bylo nalezení několika srovnávacích bodů využitelných při studiu pravěkých
evropských industrií z tvrdých živočišných materiálů a na jejich základě poté vytvoření
chronologicky-typologické klasifikace těchto artefaktů. Komise se také snažila o zavedení
jistého řádu týkajícího se orientace, měření, definice a deskripce studovaných nástrojů,
s vidinou sestavení typologie, která měla být publikována formou jednotlivých knih. Od roku
1984 je komise zaštítěna Union Internationale des Sciences Préhistoriques et
Protohistoriques (UISPP). Komise vydala nejen typologické přehledy artefaktů v edici
„Fiches typologiques de l´industrie osseuse préhistorique“ (Camps-Fabrer ed. et all 1988;
1990; 1991; 1992; 1993; 1995; 1998; Patou-Mathis ed. 2002; Ramseyer ed. 2001; 2004), ale
i práce zaměřené na experimentální ověření výroby a funkce nástrojů (Camps-Fabrer
& d´Anna 1977) a na tafonomické problémy spojené s určováním nástrojů.
Experimenty s industrií s tvrdými živočišnými materiály se zabývali i další badatelé
(Dauvois 1974; 1977; Newcomer 1974; 1977; Guthrie 1983; Arndt-Olsen & Newcomer
1986), technologií výroby se zabýval A. Rigaud (1972), autorkou technologických
a typologických studií o aurignackých kostěných nástrojích je C. Leroy-Prost (1974; 1975;
1978; 1979).
Řada autorů publikovala práce zaměřené na jednotlivé typy nástrojů – D. Stordeur (Yedid) jehly (1977; 1979; 1980), M. Julien harpuny (1977) a další. Pracovními a výrobními
stopami na artefaktech z tvrdých živočišných tkání se zabývají L. Keeley (1974), G. LeMoine
(1987; 1993) a F. d´Errico (1993, 1995). Práce týkající se technologie, typologie a užití
kostěné parohové industrie vychází pod vedením A. Averbouh a N. Provenzano
v „Préhistoire Anthropologie Méditerranéennes“ (1998-1999).
Významnou organizací zabývající se industrií z tvrdých živočišných materiálů je
International Counsil for Archaeozoology (ICAZ), zejména její pracovní skupina Worked
Bone Working Group (WBRG). Zakládající konference se uskutečnila v roce 1997 pod
vedením I. Riddlera, k oficiálnímu uznání skupiny došlo v roce 2000. Cílem WBRG je zlepšit
komunikaci mezi jednotlivci studujícími opracované živočišné tkáně, zejména kosti, paroží
a mamutovinu, se zvláštním důrazem na archeologické nálezy. Důraz je také kladen na
multidisciplinaritu s cílem spojit ideje z jednotlivých oborů a získat tak ucelenější informaci
o výrobě a použití nástrojů z tvrdých živočišných materiálů (Choyke & Bartosiewicz 2001).
II. NOMENKLATURA
Vzhledem k tomu, že dosud používaný pojem kostěná a parohová industrie (KPI) nezahrnuje
všechny živočišné materiály, které byly k výrobě artefaktů používány, zvolili jsme v této práci
pojem výstižnější a nadřazený, tedy industrie z tvrdých živočišných materiálů. Pro dobu
kamennou zahrnuje industrie z tvrdých živočišných materiálů nástroje vyrobené z kostí,
paroží jelenovitých a zuboviny (mamutoviny) obratlovců. Z tohoto období se dále
zachovávají skořápky ptačích vajec, ulity a krunýře bezobratlých, například perleť.
II. 1 Orientace nástrojů z kosti, paroží a mamutoviny
Popis a orientace KPI je úzce spjata s anatomickou terminologií. Část nástroje, která byla
identifikována jako pracovní konec, je obecně označována jako distální konec, u artefaktů
zašpičatělých případně jako hrot. Toto označení znamená, že distální konec nástroje je
vzdálen dále od ruky, která s předmětem manipuluje. Opačný konec nástroje, tedy ten, který
je blíže nebo dokonce v kontaktu s rukou, je označen jako báze nebo proximální konec
(Camps-Fabrer 1977, 19-22). Mezi distálním a proximálním koncem je mediální – střední
část, v případě kostěných artefaktů je také používán neutrální anatomický pojem diafýza.
Také pojmy distální a proximální vychází z anatomického chápání těchto pojmů, kdy pojem
proximální označuje část kosti blíže ke středu těla a pojem distální označuje část vzdálenější
od centra těla. Je třeba si ovšem uvědomit, že např. anatomická distální část nemusí být
distální částí nástroje a naopak.
Jako pravá strana je označena strana vpravo z pohledu pozorovatele, jako levá pak
strana ležící vlevo z pohledu pozorovatele.
Anatomický charakter povrchu kosti je určující pro rozlišení
strany artefaktu. Rozlišujeme dva druhy tkání – kompaktu a spongiózu.
Okostice, kloub, případně kortikální tkáň, odpovídají vnějšímu
povrchu. Dřeňová dutina nebo spongióza odpovídají vnitřnímu
povrchu, přičemž v případě spongiózy můžeme mluvit také o povrchu
spongiózním. Z hlediska orientace artefaktu odpovídá horní strana
externí části kosti, jejíž textura je převážně z kompakty a je
konvexnější. Jako spodní strana je označována vnitřní část kosti se
spongiózní texturou a konkávním prohnutím (McComb 1989, 10-11).
Toto lze dobře demonstrovat na příkladu segmentů kostí s ohlazením
(viz obr. 1), kdy kompaktu, přirozeně konvexně prohnutou, lze označit
za stranu horní a vyhlazenou spongiózu, většinou konkávně prohnutou,
pak za stranu spodní.
Obr. 1 - Podélně rozpůlené žebro: A. horní strana, B. spodní strana, C. boční pohled (Klíma 1963, 395)
Pro přesnější determinaci anatomické
části, ale i části artefaktu, je možné použít
detailnějšího popisu (viz obr. 2): od distálního
konce směrem proximálním – distální konec
(ED), distální část distální diafýzy (DDd),
proximální část distální diafýzy (DDp), distální
část mediální diafýzy (DMd), proximální část
mediální diafýzy (DMp), distální část proximální
diafýzy (DPd), proximální část proximální
diafýzy (DPp) a proximální konec (EP) (Patou
1985, 12). Je ovšem třeba si uvědomit možné
odlišné označení anatomické a označení artefaktu
Obr. 2 – Podélné dělení dlouhé kosti (Patou 1985, 12)
Struktura paroží je velmi podobná struktuře kosti, základní nomenklatura je zde tedy více
méně shodná.
Na základě morfologie zůbů rozlišujeme
řezáky, špičáky, třenové zuby a stoličky. Vnější
povrch odpovídá povrchu zubu, vnitřní povrch zase
dřeňové dutině. Orientace zubu vychází
z anatomické pozice zubu vzhledem k zubnímu
oblouku (viz obr. 3) – mesiální, distální, lingvální
a labiální (bukální), tzn. postavení vzhledem ke
středu, konci oblouku, jazyku a rtu. Okluzní konec je
aktivní část zubu (korunka), apikální nebo basální
část potom odpovídá kořenu.
Obr. 3 – Zubní oblouk (Poplin 2004, fig. 2)
II. 2 Měření artefaktů
V první řadě je třeba určit, zda se jedná o předmět celý nebo fragmentární. Obecně se měří
délka, dále šířka a tloušťka, a to v různé vzdálenosti od báze. V případě zašpičatělého
artefaktu, u kterého chybí jeden z konců, je lepší uvést dva rozměry délky – skutečný rozměr
fragmentárního artefaktu a domnělý původní rozměr, získaný na základě dotvoření artefaktu
podle jeho morfologie. Měření se provádí posuvným měřidlem.
V případě některých nástrojů, např. hrotů, může hrát významnou roli také váha
artefaktu, je tedy namístě zaznamenat i tuto hodnotu.
II. 3 Způsob kreslení industrie z tvrdých živočišných materiálů
Grafické znázornění hraje při popisu industrie významnou roli, a proto musí být explicitní
a detailní.
Archeologické kresby spojují dva aspekty, na jedné straně je to kresba vědecká
a technická, na straně druhé by kresba měla odrážet i stránku uměleckou (Laurent 1977, 27).
Kresba je důležitou součástí deskripce předmětu, pouhým písemným popisem nelze nikdy
plně vystihnou morfologii artefaktu.
Kreslení industrie z tvrdých živočišných materiálů se řídí stejnými pravidly jako
kreslení industrie kamenné, v té ovšem převládají technické aspekty výroby. Při zobrazování
nástrojů z živočišných tkání se nejčastěji používá průřezů a řezů, které dovolují sledovat
průběh formy artefaktu a upřesnit detaily. Artefakty se vždy zobrazují distálním funkčním
koncem nahoru (Laurent 1977, 27).
Ve fázi přípravy by měly být změřeny základní rozměry (délka, šířka, tloušťka). Různé
pohledy na artefakt mohou být zobrazovány v ortogonálních rovinách, které přesně definují
formu předmětu, v tomto případě je pohled vždy otočen o 90o od pohledu předchozího.
Předmět lze také zobrazit v jakékoliv jiné rovině, ovšem pod podmínkou, že tato poloha je
přesně definována. Například hrot s upravenou bází může být zobrazen z dorsálního pohledu
pootočeného o tři-čtvtiny, při tomto pohledu je možné vidět úpravu báze v perspektivě.
Rozlišujeme šest ortogonálních pohledů: základní je pohled dorzální neboli avers, dále
pravý profil, revers, levý profil, konec distální a konec proximální. Pro kreslení
archeologických artefaktů se používá zejména základní pohled z dorzální strany, doplněný
pravým nebo levým profilem, který ovšem musí být nakreslen na té které straně (např. pravý
profil bude nakreslen vpravo od kresby základního pohledu), neboli každý bod profilu bude
stát hned vedle stejných bodů sousedního pohledu. Revers artefaktu odpovídá aversu
otočenému o 180o. Distální a proximální konec se kreslí podle stejných pravidel, pohled by
měl být odvozen od pohledu dorsálního (Laurent 1977, 28).
Pro přesné zobrazení morfometrie nástroje jsou nezbytné průřezy
a řezy artefaktem (viz obr. 4). Řezem artefaktu podle roviny získáme
průřez. Průřez se znázorňuje jako uzavřený objekt vyplněný šikmými
čárami. Nejčastěji se používají průřezy kolmé k dlouhé ose nástroje, tj.
průřezy transversální. Rovina základního zobrazení je tedy horizontální,
zatímco rovina řezu je vertikální. Morfologie tvaru průřezu by se měla
projevit také na základní dorsální kresbě (různá tloušťka čáry, stínování).
Řez narozdíl od průřezu, zobrazuje všechny viditelné části objektu, tedy
i ty, které nejsou přímo v místě řezu. Kresba je potom složena z průřezu,
vyplněného čárami a nevyplněné kontury nástroje. Vnější obrys řezu,
kreslený podle nejširšího místa artefaktu je označován jako vstupní profil
(Laurent 1977, 30-33).
Obr. 4 – Řez a průřez artefaktem (Laurent 1977, fig. 4)
U některých nástrojů dochází během výroby nebo použití k redukci spongiózní tkáně.
Přítomnost spongiózy se v průřezu projeví zvlněním příslušného okraje, případně může být
dokreslen domnělý tvar průřezu.
V některých případech je nutná grafická rekonstrukce fragmentárního nástroje, týká
se to zejména distálních a proximálních částí zašpičatělých nástrojů. Rekonstrukce spočívá
v protažení linie hran až do místa protnutí, a to jak z pohledu dorsálního, tak i z profilu.
Vzdálenost mezi místem lomu a nejvzdálenějším bodem získaným rekonstrukcí se nazývá
teoretická maximální délka absentující části. Vrchol odlomené části se může nacházet
kdekoliv mezi lomem a nejvzdálenějším bodem získaným rekonstrukcí. V některých
případech se ovšem linie hran nemusí střetnout v reálné vzdálenosti, v tomto případě se pak
předpokládá změna sklonu hran (Laurent 1977, 35).
Pro přesné zachycení morfologie nástroje je důležité znát zásady stínování (viz obr. 5).
Základním pravidlem je, že světlo dopadá na kreslený objekt shora a zleva, po diagonále
krychle nebo ze severo-východu. Významnou roli hraje výška světla. Po osvícení pod určitým
úhlem, vzniká mezi osvíceným místem a vlastním stínem polostín. V místě osvícení je
kontura velmi slabá a stínování velmi řídké, směrem ke stínu předmětu pak kontura
i stínování nabývají na síle. Obecně je tedy možno říci, že místo osvětlené je i na kresbě
světlé, místa kam světlo nedopadá výrazně tmavší. Stínování je možno znázornit tečkováním
nebo čárami. Čáry musí stát paralelně s dlouho osou nástroje. Při kreslení artefaktu protáhlého
kulatého tvaru (např. hrot kulatého průřezu) jsou čáry směrem doprava výraznější a mohou
stát čím dál blíže sebe, ale těsně u pravého okraje se zesvětlí. Naopak pokud je znázorňován
objekt polokulatého průřezu (ze strany vypouklé) nejsilnější čáry stojí až u pravého okraje.
V případě, že nemá předmět pravidelný průřez (lichoběžník apod.), vyznačíme viditelnou
hranu výraznou čárou, zaoblení čárou slabší (Laurent 1977, 37).
Obr. 5 – Stínování nástrojů z tvrdých živočišných materiálů (Laurent 1977, fig. 8)
III. KOSTI, PAROŽÍ A MAMUTOVINA JAKO SUROVINY PRO DALŠÍ VÝROBU
Technologie výroby a funkční využití nástrojů přímo souvisí se specifickou strukturou
různých materiálů.
III. 1 Složení kostí, paroží, zuboviny a mamutoviny
III. 1.1 Kost
Kostra tvoří 29 – 35% hmotnosti celého těla. Kost je samostatný orgán, který se skládá
z tvrdých součástí – kostní tkáň – textus osseus a z měkkých složek kostí – okostice –
periosteum (skládá se z vnějšího tuhého fibrosního pláště a vnitřní kambiové vrstvy, která
obsahuje buňky vytvářející novou kost); vazivové blány (obalují celou kost, vyjma kloubních
ploch krytých kloubní chrupavkou); endostu – endosteum (vystýlá vnitřní povrchy kostí,
především povrch dřeňových kostí - Červený, Komárek, Štěrba 1999, 34-36).
Kloubní chrupavka – cartilago articularis se skládá z nemineralizované povrchové
vrstvy, která je prostoupena kolagenními vlákny pronikajícími do hluboké vrstvy chrupavky,
která je mineralizovaná a nasedá na povrch kosti.
Kostní dřeň – medulla ossium se nachází ve spongióze. Cévy v kosti – vassa ossea
jsou zastoupeny jednak jako tenké cévy periostu a jednak jako silnější nutrivní cévy. Větve
těchto kostních cév pronikají až do centrálních kanálků osteonu jako Haversovy cévy
a postupují ve Volkmannovy cévy, jejichž větve zasahují až do kostní dřeně (Červený,
Komárek, Štěrba 1999, 34-36).
Při fosilizaci kosti zůstávají zachovány pouze tvrdé součásti, měkké součásti jsou
hnilobou nebo mechanickými a chemickými procesy při opracování kostí rozrušeny (Červený,
Komárek, Štěrba 1999, 26).
Kostní tkáň se skládá z kostních buněk – osteocytů a z mineralizované základní hmoty
kosti s obsahem kolagenních vláken. Kost se skládá ze 70% z anorganické složky, zejména
hydroxyapatitu, kalciumfosfátu, který tvoří asi 85%, s chemickým složením Ca10(PO4)6.2OH
(termín apatite je označením pro různé zastoupení kalciofosfátových minerálů a dalších
minoritních složek, které je u každé tkáně rozdílné - Lyman 1994, 72), následuje
kalciokarbonát a kalciofluorid. Organická složka je zastoupena především kolagenem
(Červený, Komárek, Štěrba 1999, 26). Chemické složení kostních tkání ovlivňuje diagenezi
(Lyman 1994, 72).
Kostní tkáň (viz obr. 6) se vyskytuje jednak jako hutná kostní tkáň – substantia
compacta, jednak jako houbovitá kostní tkáň – substantia spongiosa. Kompakta tvoří plášť
diafýzy dlouhých kostí. Nejsilnější je uprostřed diafýzy a směrem k epifýzám se ztenčuje
(Červený, Komárek, Štěrba 1999, 28).
Houbovitá kost - spongióza se nachází
uvnitř od kompakty. Tvoří především podstatu
epifýz dlouhých kostí a je podstatnou strukturou
kostí krátkých. V plochých kostech je sevřena mezi
dvě desky kompakty a nazývá se diploë.
Spongiózní kost tvoří lamely navrstvené do trámců,
jež probíhají ve směrech odpovídajících
nejvýhodnějšímu architektonickému uspořádání,
které zabezpečí mechanické podmínky pro odolnost
kosti proti tlaku a tahu při zatížení kosti v klidu
i v pohybu. Trámce spongiózní kosti zároveň
ohraničují dřeňové dutinky, ve kterých je kostní
dřeň. V pneumatizovaných kostech je spongióza
nahrazena dutinami vystlanými sliznicí
a vyplněnými vzduchem (Červený, Komárek,
Štěrba 1999, 26-32).
Obr. 6 – Stavba kosti (Jelínek & Zicháček 1996, 288; Christensen 2004, fig. 1)
Korová kost – substantia cortikalis se vyskytuje na povrchu krátkých kostí a epifýz
dlouhých kostí. Jedná se vlastně o zesílenou spongiózní kost, která tvoří pevnější a souvislý
obal spongiózní kosti (Červený, Komárek, Štěrba 1999, 32).
Podle morfologie rozlišujeme kosti dlouhé, krátké, ploché a pneumatizované. Os
longum – dlouhá kost je typická tím, že u ní převažuje délkový rozměr. Skládá se
z trubicovitého těla – diafýzy a ze dvou rozšířených konců, epifýz. V diafýze se nachází velká
centrální dřeňová dutina – cavum medullare, která se s přibývajícím stářím zvětšuje
a k oběma koncům kostí se prodlužuje. Mezi diafýzou a epifýzou je u mladých jedinců
růstová chrupavka – cartilago epiphysialis, která v průběhu stárnutí zaniká, růst kosti do
délky se tak zastaví. Zbytkem po růstové chrupavce je čára probíhající napříč kostí – linea
epiphysialis (Červený, Komárek, Štěrba 1999, 25-26).
Krátká kost – os brave má všechny tři rozměry téměř stejné. Krátké kosti tvoří
především skelet prstů, zápěstí a zánártí. V těchto typech kostí se centrální dutina vyskytuje
zřídka nebo je malá. Povrch kosti kryje korová kost, podstatu kosti tvoří houbovitá kost
(Červený, Komárek, Štěrba 1999, 26).
Plochá kost – os planum má tvar desky nebo ploténky. Nejmenším rozměrem je její
výška. Nemá centrální dřeňovou dutinu. Je buď vytvořena pouze z kompaktní kosti, nebo má
mezi dvěma ploténkami z kompakty vrstvu spongiózy – diploë (Červený, Komárek, Štěrba
1999, 26).
Pneumatizovaná kost – os pneumaticum má namísto dřeňových dutin prostory
vyplněné vzduchem a vystlané sliznicí, která se vychlipuje z dýchacích cest. U savců jsou
pneumatizované ploché kosti, u ptáků se jedná i o kosti trupu a končetin (Červený, Komárek,
Štěrba 1999, 26).
Nepravidelná kost – os iregulare má tvar přizpůsobený místu svého uložení a funkce
orgánu, který vyztužuje. Jsou to například kostěné ploténky nosních skořep, orgánové kosti
jako je os penis, srdeční kosti u přežvýkavců a další (Červený, Komárek, Štěrba 1999, 26).
III. 1.2 Paroží
Jedná se o kostní výrůstky kosti čelní. Stejně jako kost, je i paroží složeno z anorganické
(hydroxyapatitu) a organické (kolagenu) složky (Guthrie 1983, 278).
Paroží je typické pro čeleď jelenovitých, paroží se tradičně vyskytuje u samců
s výjimkou soba, kde se vyvíjí u obou pohlaví. Paroží je živá kostní tkáň bohatě zásobená
krví, s výjimkou krátkého období před shozem. Během růstu je paroží pokryto sametovou
vrstvou lýčí tkáně (velvet) - Davis (1987, 59). Uvnitř je vyplněno spongiózou, která je
opouzdřena kompaktní tkání (Lyman 1994, 81). Poměr a textura spongiózy se liší v různých
částech paroží (Christensen 2004, 18).
Paroží jelenovitých se skládá z pučnice (kostěný pahrbek čelní kosti lebky), růže (silně
perlený či rozbrázděný věneček na spodním okraji lodyhy parohu, těsně nad pučnicí), lodyhy,
která se větví do výsad (výrůstky z lodyhy parohu, delší než 2 cm, měřeno od povrchu lodyhy,
výrůstek menší než 2 cm se nazývá puk) – očník, výsadec neboli nadočník, opěrák, vlčník
a koruna (viz obr. 7). U jednotlivých druhů čeledi jelenovitých je ovšem paroží po
morfologické stránce utvářeno rozdílně. Podle stupně vývoje paroží se rozlišuje špičák,
vidlák, šesterák (3 výsady na každé lodyze, pokud má 3 výsady pouze na jedné lodyze
nazýváme jej nepravidelným šesterákem), osmerák (4 výsady na každé lodyze) atd.
A
B
C
Obr. 7 – A. popis paroží: a) růže, pečeť; b) lodyha; c) očník; d) nadočník, výsadec; e) opěrák; f) opěrák; g)
vlčník; h) koruna. B. Paroží jelena, C. Paroží daňka (www. old.mendelu.cz/~agro/af/chov/fchz/popis.ppt,
20.2.2007)
Růst, vývoj a shoz paroží záleží zejména na věku a pohlaví zvířete, dále na výživě
a zdravotním stavu jedince (Lyman 1994, 81). Různé druhy jelenovitých sdílí stejnou
mikrostrukturu paroží, jeho tvar se ovšem liší. Poměr tkání je závislí na prokrvení paroží
během růstu a pohlaví zvířete, může se odlišovat též mezidruhově, a to v závislosti na
přítomnosti některých minerálů (McComb 1989, 12-13). Nejsilnější kůru paroží má sob, po
něm následuje jelen a srnec (Guthrie 1983, 280).
III. 1.3 Rohy
Rhy jsou funkční částí exoskeletu zejména bovidů, vyrůstající z čelní kosti lebky. Skládají se
z vnějšího keratinového obalu a proteinu. Rohy rostou velmi pomalu, v epidermální vrstvě
obklopující os cornu. Os cornu vzniká v podkožní pojivové tkáni a sekundárně se spojuje
s lebkou. Není známo, že by ve fázích vývoje os cornu byla přítomna chrupavka, vyvíjí se
tedy jako samostatné osifikační centrum. Lamely rohu se ukládají zevnitř do tvaru kuželu, což
má za následek odstranění distálních derivátů vytvořených dříve, ale součastně také růst.
Pokud je roh odstraněn, není se již znovu schopen regenerovat, s výjimkou rohů vidloroha
amerického, Antilocapra americana, který každoročně rohy shazuje. U většiny druhů mají
samci rohy větší než samice, některé druhy samic jsou zcela bezrohé. Roh nosorožce
neobsahuje os cornu (Davis 1987, 59).
III. 1.4 Mamutovina
Mamutovina je slonovina, která v širším slova smyslu zahrnuje velké zuby a kly velryb
(narval, vorvaň), hrochů, divočáků a mrožů, v užším slova smyslu představuje slonovina kly
slonů (afrického, asijského) a jejich prehistorických předků, tedy mamutů (mamutovina).
Kly se vytvářely jak samcům, tak i samicím mamutů, samičí ovšem dosahovaly
menších rozměrů. Samice mají kly relativně štíhlejší, rovnější a gracilnější, s průměrem
u konce alveol méně než 90 mm u dospělých zvířat. Kly samců byly více masivní, s
průměrem více než 200 mm u konce alveol. Staří samci měli obvykle kly značně zakřiveny
mediálním směrem a dokonce i překříženy na svých koncích. Jejich vývoj začíná od narození
a pokračuje celý život (Haynes 1991).
Z anatomického hlediska se jedná o horní řezáky, které jsou složeny převážně
z dentinu a na špičce z malé vrstvy emailu (viz obr. 8). Email je nejtvrdší ze všech kostních
tkání a je složen z podlouhlých krystalů hydroxyapatitu, krystaly apatitu v emailu jsou větší
než v dentinu nebo v kosti. Email je pevnější, hustší a méně rozpustný než dentin a díky jeho
malé porositě a malému zastoupení organické složky je to pevný, méně elastický materiál,
který je ovšem relativně křehký. Dentin je tvrdší než kompakta kosti, ale měkčí než email,
obklopuje dřeňovou dutinu, která je bohatě prokrvena a jíž prostupují nervy (Davis 1987, 57).
Stejně jako ostatní tkáně je složen z hydroxyapatitu, ale tkáň sama o sobě se skládá ze 30%
z organické složky a ze 70% z minerálů (Lyman 1994, 79).
Dentin je prostoupen sub-paralelními kanály – dentálními tubuly, jejichž hustota se
v proximálním směru zvětšuje. Hustota dentálních tubulů se pohybuje v rozmezí 24,100 –
41,400 tubulů na čtverečný milimetr (Theodorou & Agiady 2001, 564). Přítomnost kanálů je
příčinou porosity (Lyman 1994, 79).
Mamutovinu lze rozlišit od slonoviny na základě
jedinečného vzorce křížících se linií, které jsou
viditelné při příčném průřezu klu (Espinoza
& Mann 1993, 1). Objevitelem této skutečnosti je
B. Schreger (1800), který popsal rozdíly ve směru
proužků, doslova: „....směr proužků závisí na
tvaru základny vnitřní dutiny zubu…tak, že se
pruhy spojují v jednoduché konkávní oblouky ve
směru otvoru.“ (Schreger 1800, 2). Podle E.
Espinozy a M.J. Manna (1991) je střední hodnota
Schregrova úhlu pro srstnatého mamuta 73,21°.
Obr. 8 – Stavba klu (Christensen 1999, fig. 38)
III. 1.5 Zubovina
Zuby savců jsou složeny ze dvou částí – korunky a kořene (viz obr. 9). Místo kde korunka
přechází v kořen je někdy označováno jako krček. Plocha korunky, která je v kontaktu
s protějšími zuby (styk horní a dolní čelisti) se nazývá okluzní. Korunka je pokryta pevnou
bílou krystalickou substancí – sklovinou, neboli emailem. Pod emailem je zubovina, neboli
dentin, která obklopuje dřeňovou dutinu, protkanou cévami a nervy. Kořeny a někdy také část
korunky, případně korunka celá, jsou kryty tenkou vrstvou cementu (Davis 1987, 57). Zuby
jsou umístěny v zubních lůžkách (alveoly).
Obr. 9 – Stavba zubu (Jelínek & Zicháček 1996, 303)
III. 2 Mechanické vlastnosti kostí, paroží a mamutoviny
Obsah minerální složky v kosti zajišťuje její pevnost, tvrdost a odolnost vůči tlaku (Davis
1987, 48). Organická složka dodává kosti elasticitu, tuhost, sílu a odolnost vůči tahu (Lyman
1994, 72). Po demineralizaci zachovává zbylá organická substance původní tvar kosti, je
velice ohebná, avšak ztrácí tvrdost a ohebnost proti tlaku (Červený, Komárek, Štěrba 1999,
26).
Jak již bylo zmíněno, tkáně skeletu jsou složeny z křehkých minerálů a pevných
vláken kolagenu. Sami o sobě jsou tyto složky nekvalitními materiály, pokud ovšem dojde
k jejich spojení, jejich vlastnosti se navzájem doplňují. Charakter kostních tkání je závislý
především na velikosti a množství osteonů, vedení pojiv a přítomnosti Haversových kanálů
(tyto všechny redukují tuhost - Guthrie 1983, 278).
Kost je pevnější a méně ohebná než paroží a mamutovina. Kompaktní kost dlouhých
kostí slouží jako páka a opora těla, a tak musí být dostatečně pevná. Musí být schopna nést
velkou váhu bez ohnutí. Obsah minerálů je zde asi o 10% vyšší než u paroží a také jejich
hustota je větší. Díky tomu je modul elasticity (měření pevnosti) dvakrát větší než u paroží.
To v praxi znamená, že je kost relativně snadno lámatelná a štípatelná. V tomto smyslu se
tedy kost chová spíše jako kámen než jako paroží (Guthrie 1983, 278).
Podobné složení jako kost má i paroží, liší se pouze ve stupni mineralizace. Vnější
kůra paroží je funkčně srovnatelná s vnější kompaktní vrstvou dlouhých kostí. V obou
případech se jedná o funkční roury, které při minimální tloušťce materiálů vykazují vysokou
pevnost. Při bližším srovnání s kostí má ovšem kůra paroží značně rozdílné vlastnosti. Je
daleko více ohebná, jako zbraň užitá zvířetem proti dalšímu zvířeti musí být totiž schopna
přestát určitý stupeň deformace bez vzniku zlomenin. V tomto smyslu je paroží čtyřikrát
odolnější proti zlomení než kost (Guthrie 1983, 278).
G. Albrecht (1977, 120 - 121) provedl srovnávací test odolnosti kosti, paroží
a mamutoviny vůči tlaku. Použil fragmenty o velikosti 10 x 5 x 5 mm: slonovina (z afrického
slona) se ukázala být nejodolnější (2400kg/cm2), následovalo paroží (2250kg/cm2) a kost
(2075kg/cm2). Pro srovnání dřevo břízy odolalo tlaku 100kg/m2. V testu pružnosti byly
použity fragmenty o velikost 40 x 5 x 5 mm s následujícím výsledkem: paroží a kost jsou
výrazně elastičtější a poddajnější (3000kg/cm2 a 2800kg/cm2) než mamutovina (1125
kg/cm2).
Rozdíl ve vlastnostech kostí a paroží je tím větší, pokud vezmeme v úvahu skutečnost,
že během života je paroží suché, zatímco kost je vždy navlhčena tělními tekutinami. Oba
materiály jsou samozřejmě pružnější a odolnější pokud jsou mokré a křehčí po vysušení
(Guthrie 1983, 278).
Jak již bylo řečeno, oba materiály jsou lépe opracovatelné mokré, ale rozdíl v chování
suroviny je přece jen patrnější u paroží. Máčené paroží je snadněji modifikovatelné
škrabadlem nebo rydlem. Naopak máčená kost je mnohem méně poddajná a těžko ohebná
(Guthrie 1983, 278).
Rozdílné vlastnosti při opracování jsou také patrné, zpracováváme-li kost čerstvou
nebo starou. Čerstvé kosti jsou silnější a flexibilnější a nástroje z nich vytvořené jsou méně
křehké a hůře štípatelné. Extrémně čerstvé kosti mohou však být mastné a tedy i kluzké, práce
s nimi je pak velice obtížná. Ideální je opracovat čerstvé kosti do primární zamýšlené podoby
a finální úpravu provést až po vyschnutí kosti. Pokud je závěrečná úprava provedena na kosti
čerstvé, dojde ke třepení povrchu kosti, a tím i snížení kvality nástroje. Stejně tak je dobré
nástroj, který byl vytvořen z čerstvé kosti, periodicky zvlhčovat, aby nedošlo k jeho porušení
při vysychání (Watts 1999, 63-64).
Ke změně vlastností kostí dochází i při jejich vystavení vysokým teplotám a při vaření.
Pokud projde kost přímým žárem, zachová si sice původní tvar, ale stává se velice křehkou,
protože pružná organická složka shoří (Červený, Komárek, Štěrba 1999, 26).
Doloženo je ale také záměrné pálení vrcholu hrotu během závěrečné fáze výroby,
vrchol se tak zpevní a do finální podoby je poté tvarován strouháním/škrábáním
(Henshilwood et all. 2001, 661).
Při vaření se z kosti vytrácí kolagen a nitrogen, roste krystaličnost, porosita a štípací
faktor, přičemž histologie zůstává nezměněna (Roberts et all. 2002, 492).
Vaření kosti a paroží ve vodě oslabí strukturu kosti méně než ostatní metody
vysoušení. Pevnost se materiálu vrátí opět po jejich vysušení (Watts 1999, 64).
Mamutovina se jako surovina nejvíce podobá husté kůře paroží, je jemně zrnitá a lze ji
těžko opracovávat i po máčení ve vodě. Během života jsou kly používány jako mrtvá tkáň,
stejně jako paroží, ale nejsou tak flexibilní. I přesto ovšem musí být natolik pružné, aby
dokázaly přestát souboje, podobně jako paroží (souboje jsou doloženy u současných slonů Sikes 1971 podle Guthrie 1983).
Během života jsou kly udržovány vlhké a po smrti zvířete usychají. Mamutovina je
výrazně odolná vůči tlaku, chybí jí však již zmíněná pružnost (McComb 1989, 13). Příčná
vlákna dentinu způsobují odolnost vůči lámání a štípání, a tak i přesto, že se jedná o daleko
kvalitnější a vhodnější surovinu pro další zpracování než je kost nebo paroží, není pro velkou
časovou náročnost a velké úsilí potřebné k jejímu opracování využívána ve velkém množství
(Guthrie 1983, 278).
Nejkvalitnějším a nejvýhodnějším materiálem pro další zpracování je tedy paroží. Je
snadno opracovatelné, tvarovatelné a po namáčení ho lze narovnat, je odolné proti zlomení
a i když rychle ztrácí ostří, lze ho opět rychle přiostřit. Jeho neoddiskutovatelnou výhodou je
také schopnost absorbovat náraz (Guthrie 1983, 279).
IV. TECHNOLOGIE VÝROBY
Technologická analýza přináší cenné informace týkající se kognitivních schopností,
ekonomicko-sociálních a kulturních strategií tehdejších lidí.
Pojem technologie je definován spojením tří elementů – způsobem činnosti se
surovinou, typem nástroje, kterým je opracovávána, zejména jeho formou a charakterem
funkční části a v neposlední řadě pohybem, jakým je surovina opracovávána (orientace,
intenzita, atd.).
Opracování tvrdých živočišných materiálů je děleno do několika technologických
řetězců (chaîne/schema technique de transformation – viz obr. 10), běžně užívaných pro
kamenné nástroje pod názvem chaîne opératoire.
Jakákoliv manipulace se surovinou začíná řetězcem akvizičním, při němž je lovem
nebo sběrem materiál získán. Posloupnost a zastoupení následujících akcí je závislá na
charakteru dále zpracovávané suroviny. Je logické, že v případě sběru shozeného paroží jisté
fáze (porcování, stažení z kůže) odpadají. Pokud jde tedy o zvíře ulovené, je nutné stáhnout
ho z kůže a rozporcovat. Právě tato akce je závislá na velikosti zvířete. Malá a střední zvířata
byla patrně celá odnesena na místo dalšího zpracování a teprve tam stažena a rozporcována
a až pak proběhla selekce vhodného materiálu. V případě velmi velkých a velkých zvířat byla
provedena selekce suroviny na místě, teprve potom byly vybrané části transportovány na
místo dalšího zpracování. Než přešla surovina z řetězce akvizičního do řetězce výrobního,
mohla, ale nemusela být skladována (Averbouh 2001, 113, tab. 1).
Vlastní výrobní řetězec je rozdělen na fázi prvotní úpravy suroviny, fázi výroby
polotovaru (debitáže), tvarování (fasonáže) a na fázi finální úpravy. Poslední fáze je zároveň
řazena do řetězce spotřebního, který je dělen na fázi užití, sekundárního znovuvyužití
(reutilizace) a odvrhnutí již nepoužitelného nástroje (Averbouh 2001, 113, tab. 1).
Reálně rozpoznatelnou fází na kostěném artefaktu je fáze stahování z kůže
a porcování. Právě stopy řezu na kloubech, případně na místech svalových úponů, jsou často
zaměňovány s úmyslnými výrobními řezy (k různým způsobům porcování - Binford 1981;
Binford 1984, 235-257; Walker 1978, 710-715; Berke 1988, 105-116; Rixson 1988, 49-62).
Obr. 10 – Technologicko-ekonomické schéma opracování nástrojů z tvrdých živočišných materiálů
(Averbouh 2001, tab. 1)
IV. 1 Technologické výrobní schéma
Jak již bylo zmíněno, výrobní schéma začíná prvotním ošetřením suroviny, což spočívá
především v očištění kosti od měkkých tkání a periostu, v případě vyzrálého paroží
a mamutoviny toto odpadá. Pokud by nedošlo k očištění, práce s takovouto kostí by pro její
kluzkost byla velice náročná. Měkké tkáně jsou nejčastěji odstraňovány
strouháním/škrábáním, které bývá na málo modifikovaných kostech dobře patrné (McComb
1989, 15). Strouháním/škrábáním je rovněž odstraňován periost, ten může být ovšem také
odstraněn při vaření nebo máčení ve vodě. Stejným způsobem dochází také ke změkčování
kosti a paroží, i když metoda máčení ve vodě je v případě kosti málo účinná (McComb 1989,
15). Jako další technika měkčení je uváděno napařování (McGregor 1985, 63-64).
Tepelná úprava částečně změní vlastnosti tkání. Syrové kosti jsou pevnější než vařené,
ale vaření ve vodě oslabí kost méně než suchá tepelná úprava (pečení, rožnění). Vařené
změkčené kosti opět získají po vyschnutí pevnost (Westscott 1999, 64).
Po zmiňovaných způsobech preparace nastupuje vlastní výrobní fáze – debitáže, při
které je ze suroviny extrahován primární materiál, se kterým bude dále pracováno (Averbouh
& Provenzano 1998-1999, 8). Tento primární materiál je označován jako základna pro další
zpracování nebo dosud nemodifikovaná forma – polotovar (blank1).
1
Pojem „blank“ je u štípané industrie spojován s produkty cílovými i necílovými, zatímco u industrie kostěné je
spojován výhradně s produkty cílovými.
Nejčastějšími způsoby debitáže je příčné nebo podélné dělení. Příčného dělení je
využíváno především k odstranění kloubních ukončení dlouhých kostí nebo k extrakci částí
paroží, tedy k redukci délkové. K úpravě šířky je používáno dělení podélné, využívané
především při výrobě hladidel podélným rozpůlením žebra nebo při výrobě projektilů
z paroží. Dalším způsobem je frakturace dlouhé kosti s cílem získat třísky, které jsou po
minimální úpravě použity jako expedientní nebo ad hoc nástroje (Averbouh & Provenzano
1998-1999, 8). V tomto posledním případě je těžké rozeznat primární účel tříštění (získání
morku, získání třísek).
Stejně jako v případě industrie kamenné, také u industrie z tvrdých živočišných
materiálů jsou produkty fáze výroby polotovaru (debitáže) děleny do dvou kategorií – odpad
a polotovar, který je spojen s dalšími transformačními fázemi (Averbouh & Provenzano 19981999, 8).
Jak již bylo výše naznačeno, debitáž je charakterizována svou orientací (podélná,
příčná, šikmá k ose kosti).
Do fáze tvarování (fasonáže) jsou zahrnuty všechny operace prováděné s cílem
formovat základnu či polotovar (získané při debitáži), při nichž dochází k úpravě základních
morfologických atributů cílového produktu - budoucího nástroje (Averbouh & Provenzano
1998-1999, 8).
Specifickou formou je přímé tvarování, příkladem jsou perforované zuby nebo prstní
články (Averbouh 1993).
Závěrečnou fází výroby je finální úprava kdy polotovar přechází v hotový produkt.
V této fázi dochází především k realizaci výzdobných prvků, aplikaci barviva nebo úpravě
povrchu ohlazením (Averbouh & Provenzano 1998-1999, 9).
IV. 2 Techniky výroby
Úvodem je třeba podotknout, že české názvosloví týkající se technologie výroby je poněkud
problematické a v některých případech zcela nevystihuje francouzskou terminologii, která je
pro industrii z tvrdých živočišných tkání nomenklaturní.
Primární rozdělení technik bylo provedeno na základě typu pohybu aplikovaného na
materiál - posazený úder (percussion posée) a mrštěný úder (percussion lancé), při té které
technice použitého. Techniky dále využívají vlastností tvrdých živočišných tkání daných
jejich strukturou – křehkosti a odlučnosti (Averbouh & Provenzano 1998-1999, 9).
Na základě výše zmíněných kritérií byly rozlišeny dvě základní techniky transformace
– techniky dělení (technique de fracturation), tj. lámání (viz obr. 20) a techniky opotřebování
– eliminace (technique d´ usure), tj. invazivní (viz obr. 21). Obě viz níže.
IV. 2.1 Techniky dělení (technique de fracturation)
Při těchto technikách je na surovinu aplikován prudký mrštěný úder (náraz). Tento úder může
být buď přímý nebo nepřímý. V prvním případě je opracovávaný materiál v přímém kontaktu
s otloukačem, v případě druhém je mezi surovinu a otloukač vložen nástroj, prostředník.
Techniky dělení lze rozlišit na základě způsobu, jakým působí na materiál na dvě
podskupiny – techniky tříštění (technique d´eclatement), pojem ovšem plně neodpovídá
původní náplni francouzského pojmu, popsatelného jako rozbití nebo roztříštění bloku
suroviny v třísky aplikací přímého/nepřímého úderu nebo ohybem. Jedné se tedy de facto o
dělení suroviny na menší části. Druhou podskupinu representují techniky oddělování částí
(technique d´enlevement), případně osekávání, které spočívají v oddělení třísek z bloku
suroviny pomocí přímého/nepřímého mrštěného úderu ostřím a nebo pomocí rozptýleného
mrštěného úderu.
Většina popsaných technik dělení je v rámci technologického řetězce řazeno do fáze
debitáže, případně fáze přímého tvarování (façonnage direct). Tyto techniky jsou obecně
využívány od konce středního paleolitu (Averbouh & Provenzano 1998-1999, 9).
IV. 2.1.1 Techniky dělení suroviny na menší části – tříštění (technique d´éclatement)
Při těchto technikách dochází k rozdělení původního materiálu v místě, které bylo vystaveno
působení síly. Jde vlastně o dělení suroviny na více částí, přičemž cílovým produktem může
být kterákoliv z nich. V případě přímého a nepřímého úderu je síla aplikována náhle, zatímco
v případě tříštění tlakem je síla vynakládána po delší dobu. Na artefaktech vzniká
charakteristická hrana lomu.
Při technice tříštění přímým úderem (éclatement
par percussion directe) dochází po prudkých rozptýlených
nárazech k roztříštění bloku suroviny na dva nebo více
fragmentů (viz obr. 11). Typickým znakem úštěpů
vzniklých touto technikou jsou hrany fraktury a miskovité
prohlubně (Averbouh & Provenzano 1998-1999, 10).
Nejstarší nálezy štípaných kostí pocházející ze
středo-pleistocenních vrstev v oblasti Latina, jmenovitě
lokalit Fontana Ranuccio a Castel di Guido, jsou datované
před 400 ka BP (Bidditu & Celleti 2001, 95).
Obr. 11 – Technika tříštění kosti přímým úderem (Camps-Fabrer & D´Anna 1977, fig. 1)
U techniky tříštění nepřímým
úderem (éclatement par percussion
indirecte) je úder aplikovaný na
prostředník a projeví se podélným
rozdělením suroviny (Averbouh &
Provenzano 1998-1999, 10). Pohyb je
stejný jako u předešlé techniky s tím
rozdílem, že v kontaktu se surovinou je
prostředník, který může být lokalizovaný
na určené místo, a rozštípnutí tak může
být částečně usměrněno (viz obr. 12).
Obr. 12 – Technika tříštění kosti nepřímým úderem (Camps-Fabrer & D´Anna 1977, fig. 2, 3)
Tato technika byla využívána ve fázi debitáže od mladého paleolitu. Typická je ovšem
pro podélné dělení metapodií, často je však také využita v kombinaci s technikou paralelních
drážek (a rozštípnutí klínem) nazývanou „Spantechnik“ (double rainurage coin-fente, groove
and splinter). Tato technika spočívá ve vyřezání dvou paralelních, popřípadě sbíhavých rýh
(dle požadovaného produktu) a následném podélném rozštípnutí v případě rýh podélných,
a nebo vyštípnutí vyřezané formy v případě sbíhavých rýh pomocí klínu (viz obr. 13). Tato
technika je vzhledem k nulovému odpadu a přesnosti požadovaného tvaru velice ekonomická.
Na hranách takto vzniklého polotovaru, ale i na bočních hranách suroviny můžeme najít
podélné striace po řezání, popřípadě prohlubně v místě vložení klínu.
Obr. 13 – Kombinovaná technika „Spantechnik“ (Rigaud 2004, fig. 13, 14, 16)
Poslední technika, která se řadí k technikám dělení suroviny na menší části, je tříštění
pomoci tlaku (lámání ohybem - éclatement par flexion), při kterém dochází k oddělení
fragmentu. Síla je aplikovaná na oba konce lámané suroviny ve stejném směru - nahoru nebo
dolů, přičemž lom vzniká v místě kontaktu těchto dvou sil. Tato technika je proveditelná
pouze u suroviny, u které převládá délka nad šířkou. Tato technika je často spojena
s předešlou preparací, zejména příčným nařezáním kompakty. V místě lomu se objevují větší
či menší „zuby“ a klínky, a to i v případě předešlé preparace. Opět jde o techniku zahrnutou
ve fázi debitáže, zejména debitáže příčné (Averbouh & Provenzano 1998-1999, 10).
IV. 2.1.2 Techniky oddělování (technique d´énlevement)
Při těchto technikách dochází k oddělení větších či meších třísek úderem, přičemž primární je
získání polotovaru či jeho modifikace. Třísky a úštěpy jsou pak většinou odpad, což ovšem
nevylučuje jejich sekundární využití. I tyto techniky jsou děleny na základě tří rozdílných
způsobů úderu, pro něž jsou charakteristické negativy po úštěpech.
Technika oddělování přímým mrštěným úderem ostří (énlevement par percussion
lancée tranchante directe) odděluje třísky od suroviny sekáním. Pohyb je zde přirovnatelný
k práci se sekerou. Sečnou funkci přebírá kámen s ostrou aktivní hranou, opakování pohybu
pak uvolňuje štěpiny malých rozměrů. Typické pro tuto techniku jsou jizvy po úderech, které
tvoří schodkovitou strukturu. Velikost jizev je závislá na intenzitě úderu, sklonu funkční
hrany, opracovávané surovině, ale samozřejmě především na surovině, ze které je vyroben
sečný nástroj (Averbouh & Provenzano 1998-1999, 12).
Technika je využívána především k příčnému oddělení polotovaru a je rozšířena
zejména v mladém paleolitu.
Při technice oddělování nepřímým mrštěným úderem ostřím (énlevement par
percussion lancée tranchante indirecte) dochází k oddělení fragmentů nepřímým úderem
přeneseným na prostředník s ostrou funkční hranou. Prostředník je mobilní ve smyslu
horizontálním, kdy se mění pouze jeho lokace v kontaktu s opracovávanou surovinou,
zatímco úderný nástroj se pohybuje vertikálně. Hrana prostředníku je postavena šikmo
k opracovávané surovině. Technika redukce pomocí prostředníku je využívána jak během
fáze debitáže (příčné a podélné dělení), tak i ve fázi tvarování (odstranění části kompakty).
Tato technika nebyla zatím i přes nálezy prostředníků v mladém paleolitu prokázána, uznána
je až pro střední neolit (Averbouh & Provenzano 1998-1999, 12).
Technika oddělování rozptýleným mrštěným úderem (énlevement par percussion
lancée diffuse) spočívá v oddělení třísek přímým rozptýleným různě orientovaným úderem.
Odbíječ, většinou kámen, má dotykovou plochu konvexní, váha a rozměry jsou variabilní.
Sama metoda se velice podobá technice používané na štípanou industrii. Cílenými údery
dochází k odštěpování fragmentů, orientace pohybu se liší v závislosti na cílových
produktech. Tato technika je použitelná pouze na kosti s dostatečně silnou vrstvou kompakty.
Technika oddělování rozptýleným mrštěným úderem zanechává na kosti charakteristické
stopy – negativy odštípnutých fragmentů. V rámci výrobního schématu je tato technika řazena
do fáze přímého tvarování, například při výrobě bifasů z kostí nebo je využívána při
retušování hran (Averbouh & Provenzano 1998-1999, 13). Tato technika je doložena již ve
starém paleolitu z lokalit v oblasti Latina (Bidditu & Celleti 2001, 95).
IV. 2.2 Techniky opotřebování - eliminující invazivní techniky (technique d´usuru)
Tyto techniky jsou spojeny s kontinuálním pohybem, který je uskutečňován předmětem
opracovávajícím materiál. Invazivními technikami dochází k redukci materiálu odstraněním
jemných částeček, a to buď ve směru podélném nebo příčném k ose kosti. Na základě
způsobu jakým ovlivňují opracovávaný materiál rozdělujeme invazivní techniky na dvě
skupiny – povrchové invazivní techniky (technique d´usure en surface) úpravy povrchu,
narušují materiál pouze na povrchu, a to ve velkém rozsahu ve smyslu plochy (je to
strouhání/škrábání, broušení a hlazení), zatímco hloubkové invazivní techniky (technique
d´usure en profondeur) pronikají do větších hloubek a jsou omezeného rozsahu. Mezi
hloubkové techniky je řazeno drážkování, řezání a zářezy. Obecně jsou invazivní techniky
řazeny do fáze tvarování, finální úpravy nebo debitáže. Chronologicky se vyskytují od konce
středního paleolitu, rozšířeny jsou ale až v paleolitu mladém (Averbouh & Provenzano 19981999, 13).
IV. 2.2.1 Povrchové invazivní techniky (technique d´usure en surface)
Všechny tři povrchové techniky odstraňují materiál ve formě částic, ale zatímco broušení
a strouhání/škrábání očividně redukují materiál odnímáním větších částic, při hlazení, které
spočívá ve vyhlazení a zjemnění povrchu, jsou odstraňovány pouze mikročástečky. Způsobem
jejich pohybu všechny tři techniky vytvářejí plochy zarovnané a vyhlazené
s charakteristickými stopami – striací (Averbouh & Provenzano 1998-1999, 12-13).
Strouhání/škrábání (raclage)
Jde o způsob regulace povrchu a zmenšení objemu odstraněním drobných částeček, při kterém
dochází k lehkému narušení povrchu materiálu. Pohyb jednosměrný a několikrát opakovaný,
většinou v podélném směru materiálu (viz obr. 14), je vykonáván nástrojem s ostrou hranou,
jehož spodní ploška je více či méně hladká. Většinou se jedná o jednoduchý úštěp nebo
fragment pazourku, který ovšem musí spojovat dva funkční elementy – hranu a plošku.
Ideálním nástrojem je proto rydlo, přesněji řečeno jeho boční hrana s ploškou. Nástroj je
postaven šikmo na materiál a díky již zmiňovanému pohybu strouhá povrch, přičemž vznikají
drobné třísky a na surovině série povrchových striací, které jsou podélné ve směru dlouhé osy
kosti a mezi sebou paralelní. Stopy se samozřejmě liší dle použitého nástroje. Morfometrická
variabilita aktivní části nástroje (velikost hrany a šířka plošky) ovlivňuje velikost třísek
a v závislosti na vytvořených třískách samozřejmě také jejich negativ, o čemž svědčí
variabilita parametrů striace. Význam hraje také materiál, z jakého byl nástroj vyroben2
(Averbouh & Provenzano 1998-1999, 14), pazourky například zanechávají kontinuální striaci
doprovázenou charakteristickými odskoky (chattermarks - Newcomer 1974, 149).
2
Na tomto místě je také nutno zmínit se o stopách vzniklých po strouhání/ škrábání kovovou čepelí, což s tímto
tématem souvisí. Vibrace kovové čepele na materiálu se projeví mnohonásobnými malými zářezy stojícími
v pravém úhlu k ose strouhání/škrábání (Averbouh & Provenzano 1998-1999, 14). S tímto jevem se často
setkáváme v rámci postexkavační manipulace (viz obr. 15).
Strouhání/škrábání je vzhledem ke své
mnohostrannosti řazeno do fáze preparace materiálu, kdy
může být tímto způsobem odstraňován periost a měkké
tkáně, dále do fáze tvarování, ale také do fáze finální
úpravy. Tato technika je doložena od středního paleolitu
(Averbouh & Provenzano 1998-1999, 14).
Obr. 14 – Strouhání/škrábání artefaktu (Camps-Fabrer & D´Anna 1977, fig. 5)
a
b
Obr. 15 – a) detail strouhání/škrábání kovovým ostřím (50x), b) Detail strouhání/škrábání kosti
pazourkovým škrabadlem (50x) (Averbouh & Provenzano 1998-1999, fig. 6)
Broušení (abrasion)
Třením dvou povrchů o sebe dochází k redukci povrchu za vzniku drobných částeček (viz obr.
16). Síla vynaložená při akci přímo úměrně zvětšuje intenzitu obroušení. Pohyb, rotační nebo
sem-tam je vykonáván pomocí brusiva, většinou kamene, který může být jemnozrnný až
hrubozrnný dle požadovaného výsledku. Pro zvýšení efektivity může být přidán abrazivní
element, například písek s vodou. Při akci dochází ke tření dvou povrchů o sebe, přičemž
jeden z materiálů je v pozici pasivní. Rozložení úloh je závislé na velikosti opracovávaného
materiálu a předmětu použitého k broušení, liší se také
dle funkce brusiva a požadovaného výsledného
produktu. Charakteristickými stopami je opět striace,
jejíž orientace (příčná, podélná, kruhová) je závislá na
směru pohybu tření. Hloubka striace je závislá na
hrubosti suroviny použité k broušení a použití/nepoužití
přídavného brusiva (Averbouh & Provenzano 19981999, 15).
Broušení může být použito při různých fázích
debitáže a tvarování (fasonáže). Chronologicky byla tato
technika dlouho spojována až s neolitem, v současné
době byla ovšem rozpoznána také v magdalénienu
(Averbouh & Provenzano 1998-1999, 15).
Obr. 16 – Broušení artefaktu (Camps-Fabrer & D´Anna 1977, fig. 6)
Hlazení (polisage)
Při hlazení dochází k odstraňování mikročástic třením dvou povrchů o sebe s cílem urovnat –
vyhladit povrch. Pohyb je většinou rotační nebo sem-tam, při němž je vyvíjen stálý tlak na
hlazenou plochu (viz obr. 21). K hlazení může být použito jemného brusného zrna – pískovce,
kůže nebo rostlinné tkáně a dalších.
Akce je stejná jako u obrušování, hlazení by se dokonce dalo zahrnout do techniky
broušení, také povrch opracovaného materiálu je hladký a rovný, podobný povrchu
obroušenému ve struktuře i organizaci – orientace striace je opět závislá na směru
vykonávaného pohybu. Rozdíl je v jemnosti brusiva a přesnosti ohlazení. Striace je po
morfometrické stránce jemnější, a to v šířce i hloubce (viz obr. 17), a proto je téměř
nerozlišitelná pouhým okem (Averbouh & Provenzano 1998-1999, 15).
Obr. 17 – Detail striace vzniklé hlazením (100x) (Averbouh & Provenzano 1998-1999, fig. 8)
Důležité je rozlišit ohlazení výrobní, které je většinou na celém povrchu nebo alespoň
na jeho větší části, od ohlazení funkčního, které je většinou prostorově omezené na styčnou
funkční plochu.
V rámci technologického řetězce je hlazení pro minimální ovlivnění tvaru řazeno do
fáze finální úpravy. Technika je doložena od mladého paleolitu (Averbouh & Provenzano
1998-1999, 15).
IV. 2.2.2 Hloubkové invazivní techniky (technique d´usure en profondeur)
Jedná se o techniky vytvářející redukcí mikročástic suroviny rýhu, jejíž morfometrická
charakteristika tyto techniky funkčně odlišuje.
Drážkování (rainurage)
Při technice drážkování dochází k odstraňování částeček dlabáním s cílem vytvořit dlouhou
a hlubokou brázdu (viz obr. 21). Pohyb je jednosměrný, mnohonásobně opakovaný,
prováděný rydlem, přesněji řečeno nástrojem, jehož funkční hrana je tvořena spojením dvou
stěn. Nejvhodnějším typem nástroje je klínové rydlo.
Prvním krokem je vytvoření nárysu pomocí malého úhlového rydla nebo plochého
úštěpu, jenž lokalizuje a vymezuje budoucí rýhu. Ta je poté rozšířena klínovým rydlem, čímž
vzniká skutečná drážka průřezu otevřeného U, dle použitého nástroje a orientace jeho aktivní
části. Na dně a laterálních hranách je dlouhá paralelní striace, jejíž charakter je opět závislý na
použitém nástroji (Averbouh & Provenzano 1998-1999, 16).
Jak již bylo výše zmíněno, této techniky je využito v kombinované technice dvou
paralelních rýh a následném vyštípnutí (viz technika tříštění přímým úderem).
Technika drážkování je využívána jak ve fázi debitáže, tak i ve fázi tvarování a při
finálních úpravách (např. funkční podélná rýha v projektilu). Chronologicky je kladena do
mladého paleolitu (Averbouh & Provenzano 1998-1999, 16).
Řezání (sciage)
Při řezání dochází k odstraňování drobných částeček třením ostří o materiál, s cílem tento
materiál rozdělit. Pohyb je obousměrný, opakovaný, tam a zpět, nejčastěji orientovaný příčně
k dlouhé ose materiálu, za působení dostatečné síly, aby nástroj do materiálu pronikal (viz
obr. 21). Nástroj musí být opatřený ostrou hranou, dostatečně odolnou pro tento typ činnosti.
Aktivní část nesmí být ani příliš tenká, v tomto případě dochází k vylámání hrany, ale ani
příliš silná, protože pak ztrácí schopnost efektivně pronikat a řezat. S délkou nástroje roste
jeho účinnost, ale opět pouze do určité míry. Ideální je laterální hrana pazourkového ostří, na
které se ale při otupení vytvoří malé zoubky, které snižují efektivitu nástroje (Averbouh
& Provenzano 1998-1999, 16).
Stejně jako u vytváření drážek i u této techniky je nejdříve pomocí nárysu vyznačena
budoucí rýha, která zároveň vede ostří při první cestě. Nárys je postupně rozšiřován
průchodem ostří, které odděluje drobné částečky a vytváří tak rýhu, která je průřezu tvaru
V se stýkajícími se laterálními hranami, na kterých je podélná mezi sebou paralelní striace.
Tvar průřezu je samozřejmě závislý na morfologii použitého nástroje.
Řezná rýha může být obvodová nebo bifaciální. Tato technika je využívána
v kombinaci s lomem. V tomto spojení je využívána především ve fázi debitáže k příčnému
odstraňování přebytečné suroviny, ale vyloučena není ani z fáze tvarování. Technika řezání
byla využívána již ve středním paleolitu, běžně používána byla ale zejména v mladém
paleolitu (Averbouh & Provenzano 1998-1999, 16).
Jak již bylo na několika místech zmíněno, hloubkové invazivní techniky, jmenovitě
drážkování a řezání jsou často využívány ve spojení s technikami využívajícími
přímého/nepřímého úderu a ohybu k oddělování požadované části suroviny. Invazivní
techniky jsou využity k přípravě materiálu nařezáním/drážkováním a metody tříštění
k následnému rozdělení suroviny přímým/nepřímým úderem nebo ohybem.
Zářezy (incision)
Odstraňováním částeček postupným pronikáním nástroje s funkčním ostrým koncem –
úhlovým rydlem nebo úštěpem do hloubky vzniká rýha (viz obr. 19). Pohyb je přitom
jednosměrný, plynulý. Funkční část nástroje je orientována šikmo k opracovávanému
materiálu a pohybem dolů (tlak potřebný pro pronikání) k sobě (pro přesnost) je vytvořena
rýha. Pro prohloubení nebo zvětšení rýhy je akce opakována. Rýha má průřez zavřeného U
s přímými hranami, dno je většinou úzké a se striací (Averbouh & Provenzano 1998-1999,
16). Zářezy jsou využity ve fázi debitáže pro vymezení budoucí drážky nebo řezu a ve finální
fázi při rytí výzdoby, což je běžně používáno od mladého paleolitu.
IV. 2.2.3 Techniky perforace (technique de perforation, percement)
Techniky při které vzniká otvor (perforace), který může mít funkční nebo nefunkční
charakter. Otvor funkční povahy nalezneme u nástrojů jako jsou jehly, jehlice, háčky na
udice, harpuny, velitelské hole, ale i na ozdobách z různých materiálů. Perforace, případně
jejich seskupení vytvářející motiv, mohou mít ovšem také pouze dekorativní charakter.
Tato technika vstupuje (např. u ozdob) do technologického řetězce ve fázi výroby
polotovaru nebo předchází fázi dokončovací. V některých případech byly také využity
a upraveny perforace naturální povahy.
Obr. 18 - Technika perforování rotačním strouháním/škrábáním (Piel-Deisruisseaux 1990, 138)
Výběr použitých technik je podmíněn materiálem, jeho
tvrdostí, křehkostí a formou. Techniky perforování (viz obr. 18) jsou
pak následující: úderem, broušením, řezáním, tlakem, kruhovitou
rotací (přímo nástrojem drženým v ruce nebo nástrojem drženým
v rukojeti, za pomoci vrtáku pohybujícím se pomocí taháku - BargeMahieu & Taborin 1991, 8). Tyto techniky mohou být použity
přímo na surový materiál – technika přímého tvarování (faconnage
directe) (zuby, prstní články - Averbouh & Provenzano 1998-1999,
8-9) nebo může být povrch v místě zamýšlené perforace upraven
z jedné nebo obou stran zeslabením, a to strouháním/škrábáním
(Taborin 1977, 305) nebo obroušením (Barge-Mahieu & Taborin 1991, 8) ještě před
samotným vrtáním. V případě příliš hladkého povrchu může být povrch dále připraven
vytvořením jamky, povrchového zářezu (ve formě jednoduché linie nebo kříže) nebo hluboké
rýhy (Stordeur-Yedid 1979, 137). Konečnou operací může být vystružení nebo ostrouhání
otvoru, které otvor zvětší a sjednotí jeho stěny (Peltier 1992, 19). Vzniklý otvor může být
konický nebo bikonický (vrtaný ze dvou stran – viz obr. 19), nebo válcovitý (již vystružený
konický nebo bikonický otvor) (Barge-Mahieu & Taborin 1991, 9). Na jeden artefakt může
být aplikováno i více perforačních technik.
Chronologicky jsou techniky
perforace používány od Chatelperonienu
(Tartar 2004, 45). Jejich časnější použití je
předmětem diskuze, ve které se jedná
o odlišení perforací vytvořených člověkem
od otvorů vzniklých přirozenou degradací
nebo působením například zvířat nebo rostlin
atd. Na základě trasologických analýz byla
převážná většina otvorů nalezených na
artefaktech starého a středního paleolitu
přisouzena působení zubů šelem nebo
žaludečních šťáv. Je však nutné připomenout
výsledky trasologické analýzy kamenné
industrie (Keeley 1980 in Tartar 2004, 44),
ze kterých vyplývá, že již v acheulénu byly
tyto nástroje používány na perforování kostí
a dřeva.
Obr. 19 - Techniky provrtávání stanovené při analýze jehel s ouškem mladého paleolitu (Stordeur-Yedid
1990, 9):
1- provrtání prořezáním drážky
2- provrtání tlakem
3- provrtání alternativní rotací 360˚
4- provrtání alternativní rotací 180˚
5- provrtání kruhovitou kontinuální rotací
IV. 3 Technologické výrobní schéma a metoda standardizovaných skládanek
Jak již bylo výše řečeno, výroba nástrojů z tvrdých živočišných tkání je dělena do několika
výrobních fází. Protože není z evidentních důvodů (citlivost materiálu k okolnímu prostředí)
možno na tuto industrii aplikovat metodu zpětného skládání, typickou pro industrii kamennou,
byla vyvinuta speciální metoda skládání adaptovaná na industrii kostěnou (Averbouh 2001,
112). Tato metoda je založena na mentální rekonstrukci jednotlivých výrobních fází, při níž
jsou brány v úvahu všechny produkty vzniklé během výroby (od vedlejších produktů po
dokončené předměty, stejně jako odpad a polotovary). Všechny produkty jsou studovány
s cílem rozpoznat jejich funkci, surovinu, ze které byly vyrobeny, techniky výroby, atd. což
vede k závěrům týkajícím se vnitřní organizace mezi jednotlivými produkty (Averbouh 2001,
112).
Prvotním úkolem skládanek je určit použitou surovinu a její konceptuální spojení se
strukturou transformace (Averbouh 2001, 114). Studovaný materiál by tak v ideálním případě
měl obsahovat kompletní soubor všech výše zmiňovaných komponentů – produktů (vedlejší
produkty, primární polotovary - základny, sekundární hrubé polotovary3 a hotové předměty).
Realizace skládání je rozdělena na tři části. První část spočívá v rozdělení materiálů na
základě jejich funkce v různých úrovní, do kterých náleží – tzn. do kategorií a typů produktů;
dále schémat; technických a transformačních procesů; a konečné zařazení do kategorií a typů
suroviny. To znamená, že na základě studia materiálu je možné seskupit různé komponenty
podle co nejpřesnějšího anatomického určení suroviny, výrobní techniky, fáze, do které náleží
a typu komponentu (Averbouh 2001, 114).
Fáze doplňující identifikace hledá a ověřuje spojitost mezi jednotlivými komponenty
metodou teoretické identifikace a kombinované dedukce. Teprve v této fázi začíná proces
mentálního skládání.
Ve fázi konečné identifikace skládanky jsou dříve zjištěná data využita k odhalení
absence/prezence vhodného kousku skládanky mezi přítomnými elementy a korelována
s elementy teoreticky identifikovanými (Averbouh 2001, 114).
Nejde tedy jako v případě skládanek kamenné industrie o individuální historii výroby
daného kusu, ale o kolektivní historii všech kusů daného typu.
Metoda zpětného mentálního skládání nepřináší pouze informace týkající se výroby,
ale je také měřítkem ekonomických aspektů, dovoluje pochopit metody využití určitého typu
suroviny. Teoreticky tato metoda také umožňuje určit, zda hotový předmět byl vyroben přímo
na lokalitě nebo ne (Averbouh 2001, 115-116).
Tato metoda je silně podmíněna způsobem výzkumu a celou řadou tafonomických faktorů.
3
Stojící mezi základnou a hotovými předměty, odrážející různé funkční aspekty dokončení rozdílnými formami
tvarování.
Obr. 20 – Přehled technik dělení (David 2004, fig. 8)
Obr. 21 – Přehled eliminujích invazivních technik a technik oddělování - osekávání (David 2004, fig. 4)
Seznam použité literatury:
ALBRECHT, G. 1977: Testing of Materials as used for bone points of the Upper Paleolithic.
In:. H. Camps-Fabrer (ed.): Méthodologie appliquée a l´industrie de l´os
Préhistorique. Abbay de Sénanque (Vaucluse) 9-12 juin 1976. Paris. 119-124.
ARNDT (OLSEN), S. – NEWCOMER, M. 1986: Breakage patterns on prehistoric
bone points: an experimental study. In: D. A. Roe (ed.), Studies in the Upper
Paleolithic of Britain and Northwest Europe. BAR International Series 296. Oxford.
165-174.
AVERBOUH, A. 1993: Fiche tubes et étuis. In: H. Camps-Fabrer (ed.), Fiches typologiques
de l´industrie osseuse préhistorique, Cahier VI. Eléments récepteurs. Éditions de
Cedarc, Treignes. 99-114.
AVERBOUH, A. 2001: Methodological Specifics of the Techno-Economic Analysis of
Worked Bone and Antler: Mental Refitting and Methods of Aplication. In: A. M.
Choyke & L. Bartosiewicz (eds.), Crafting Bone: Skeletal Technologies through Time
and Space. Proceedings of the 2nd meeting of the (ICAS) Worked Bone Research
Group Budapest, 31 August – 5 September 1999. BAR International Series 937.
Oxford. 111-119.
AVERBOUH, A. – PROVENZANO, N. 1998-1999: Propositions pour une
terminologie du travail préhistoriques de matières osseuses: 1 - Les techniques.
Préhistoire Anthropologie Méditerranéennes 7-8, 5-25.
BACKWELL, L. – D´ERRICO, F. 2001: Evidence of termite foraging by Swartkrans
early hominids. Proceedings of the National Academy of Scinces of the United States.
February 13, 2001, vol. 98, no. 4. 1358-1363.
BARGE-MAHIEU, H. - TABORIN, Y. 1991: Fiche générale des objets de parure. In: H.
Camps-Fabrer (ed.): Fiches typologiques de l'industrie osseuse préhistorique, Cahier
IV: Objets de parure. Aix-en-Provence: Édition de l'Université de Provence, 1-19.
BIDDITTU, I. – CELLETTI, P. 2001: Plio-Pleistocene Proboscidea and Lower
Paleolithic bone industry of southern Latin (Italy). The World of Elephants –
International Congress, Rome 2001, 91-96.
BERKE, H. 1988: Butchering marks on horse bones from the magdalenian site of
Petersfels, Southern Germany. In: A. R. Hands & D. R. Walker (eds.), Recent
development in Environmental Analysis in Old and New World Archaeology. BAR
416. 105-115.
BINFORD, L. R. 1981: Bones: ancient men and modern myths. New York:
Academic Press.
BINFORD, L. R. 1984 Butchering, Sharing and the Archaeological Record. Journal of
Anthropological Archaeology 3, 235-257.
BUBENIK, A. B. 1983: The behavioral aspects of antlerogenesis. In: R. D. Brown
(ed.), Antler development in Cervidae. Texas. 389-449.
CAMPS-FABRER, H. 1966: Matière et art mobilier dans la préhistoire Nord-Africane
et Sahariene. Paris.
CAMPS-FABRER, H. (ed.) 1974: L´industrie de l´os dans Préhistoire. Premier colloque
international sur l´industrie de l ´os dans la Préhistoire. Abbaye de Sénanque, avril
1974. Éditions de l´Université de Provence.
CAMPS-FABRER, H. (ed.) 1977: Méthodologie appliquée a l´industrie de l´os
Préhistorique. Abbay de Sénanque (Vaucluse) 9-12 juin 1976. Paris.
CAMPS-FABRER, H. (ed.) 1988: Fiches typologiques de l´industrie osseuse préhistorique,
Cahier I: Sagaies. Publications de l´Université de Provence Aix-en-Provence.
CAMPS-FABRER, H. (ed.) 1990: Fiches typologiques de l´industrie osseuse préhistorique,
Cahier III: Poinçons, pointes, poignards, aigulles. Publication de l´Université de
Provence, Aix-en-Provence.
CAMPS-FABRER, H. (ed.) 1991: Fiches typologiques de l´industrie osseuse préhistorique,
Cahier IV: Objets de parures. Publication de l´Université de Provence, Aix-enProvence.
CAMPS-FABRER, H. (ed.) 1992: Fiches typologiques de l´industrie osseuse préhistorique,
Cahier V: Bâtons percés, baguettes. Éditions de Cedarc, Treignes.
CAMPS-FABRER, H. (ed.) 1993: Fiches typologiques de l´industrie osseuse préhistorique,
Cahier VI: Eléments récepteurs. Éditions de Cedarc, Treignes.
CAMPS-FABRER, H. (ed.) 1995: Fiches typologiques de l´industrie osseuse préhistorique,
Cahier VII: Eléments barbelés et apparentés. Éditions de Cedarc, Treignes.
CAMPS-FABRER, H. (ed.) 1998: Fiches typologiques de l´industrie osseuse préhistorique,
Cahier VIII: Biseaux et tranchants. Éditions de Cedarc, Treignes.
CAMPS-FABRER, H – D´ANNA, A. 1977: Fabrication experimentale d´outils à partir
de métapodes de mouton et de tibias de lapin. In: H. Camps-Fabrer (ed.),
Méthodologie appliquée a l´industrie de l´os Préhistorique. Abbay de Sénanque
(Vaucluse) 9-12 juin 1976. Paris. 311-326.
ČERVENÝ, Č. – KOMÁREK, V. – ŠTĚRBA, O. 1999: Koldův atlas veterinární
anatomie. Grada. Praha.
DAUVOIS, M. 1974: Industrie osseouse préhistorique et expérimentation. In: H. CampsFabrer (ed.), L´industrie de l´os dans Préhistoire. Premier colloque
international sur l´industrie de l ´os dans la Préhistoire. Abbaye de Sénanque, avril
1974. Éditions de l´Université de Provence. 73-84.
DAUVOIS, M. 1977: Travail expérimental de l´ivoire: sculpture d´un statuette féminine. In:
H. Camps-Fabrer (ed.), Méthodologie appliquée a l´industrie de l´os Préhistorique.
Abbay de Sénanque (Vaucluse) 9-12 juin 1976. Paris. 269-273.
DAVID, E. 2004: Fiche transformation des matières dures d´origine animale au
mésolitique ancien d´Europe du Nord. In: D. Ramseyer (ed.), Fiches de la
Commission de nomenclature sur l´industrie de l´os préhistorique, Cahier XI:
Matières et techniques. Éditions Société Préhistorique et Protohistorique. 113-149.
DAVIS, S. J. M. 1987: The archaeology of animals. London.
D´ERRICO, F. 1993: Criteria for Identifying Utilized Bone: The Case of Cantabrian
„Tensors“. Current Anthropology, Vol. 34, No. 3 (Jun., 1993), 298-311.
D´ERRICO, F. 1995: Possible bone threshing tools from the neolithic levels of the
Grotta dei Piccioni. Journal of Archaeological Science 22, 537-549.
D´ERRICO, F. – VILLA, P. 1997: Holes and grooves: the contribution of microscopy
and taphonomy to the problem of art origins. Journal of Human Evolution 33, 1-31.
D´ERRICO, F. – ZILHAO, M. – BAFFINER, D. –PELEGRIN, J. 1998: Neandrthal
Accumulation in Western Europe?: A Critical Rewiew of the Evidence and Its
Interpretation. Current Antropology, Vol. 39, No. 2, Supplement: Special Issue: The
Neandrthal Problem and the Evolution of Human Behavior, S1-S44.
ESPINOZA, E. O. – MANN, M-J. 1991: Identification guide for ivory and ivory
substitutes. Baltimore, Md.: World Willife Fund and Coservation Foundation.
ESPINOZA, E. O. – MANN, M-J. 1993: The history and significance of the Schreger
pattern in proboscidean ivory characterization. Journal of the American Institute for
Conservation Vol. 32, No. 3, 241-248.
FEUSTEL, R. 1973: Technik der Steinzeit. Berlin, 131-148.
GUTHRIE, R. D. 1983: Osseus Projectile Points: Biological Considerations Affecting
Raw Material Selection and Design among Paleolithic and Paleoindian
Peoples. In: J. Clutton-Brock and C. Grigson (eds.), Animals and Archaeology: 1.
Hunters and their prey. BAR International Series 163. Oxford: British Archaeological
Reports 273-294.
HAYNES, G. 1991: Mamooths, Mastodonts, and Elephants: Biology, Behaviour and the
Fossil Record. Cambridge. Cambridge University Press.
HENSHILWOOD, CH. S. – D´ERRICO, F. – MAREAN, C. W. – MILO, R. G. – YATES, R.
2001: An early bone tool industry from the Middle Stone Age at Bloobos
Cave, South Africa: implications for origins of modern human behaviour, symbolism
and language. Journal of Human Evolution 41, 631-678.
CHOYKE, A. M – BARTOSIEWICZ, L. 2001: Crafting Bone: Skeletal Technologies
through Time and Space. Proccedings of the 2nd meeting of the (ICAS) Worked Bone
Research Group Budapest, 31 August – 5 September 1999. BAR International Series
937. Oxford.
CHRISTENSEN, M. 1999: Technologie de l´ivoire au Paléolithique supérieur.
Caractérisation physico-chimique du matériau et analyse fonctinelle de outils de
transformation. BAR International Series 751. Oxford.
CHRISTENSEN, M. 2004: Fiche caractères morfologiques, histologique et mécaniques des
matières dure d´origine animale. In: D. Ramseyer (ed.): Fiches typologiques de
l´industrie osseuse préhistorique, Cahier XI: Matières et techniques. Éditions de la
Société préhistorique française, Paris. 16-27.
JELÍNEK, J. – ZICHÁČEK, V. 1996: Biologie. Fin Publishing. Olomouc.
JULIEN, M. 1977: Harpons utilatéraux et bilatéraux évolution morfologique ou
adaptation différenciée? In: H. Camps-Fabrer (ed.), Méthodologie appliquée a
l´industrie de l´os Préhistorique. Abbay de Sénanque (Vaucluse) 9-12 juin 1976.
Paris. 177-189.
KEELEY, L. H. 1974: Technique and methodology in microwear studies: a critical
review. World Archaeology 5(3). 323-327.
KEELEY, L. H. 1980: Experimental Determination of Stone Tool Uses: a Microwear
Analysis. University of Chicago Press.
KLÍMA, B. 1963: Dolní Věstonice, výsledky výzkumu tábořiště lovců mamutů v letech
1947- 1952. Praha. Nakladatelství Československé Akademie Věd.
KLÍMA, B. 1987: Paleolitická parohová industrie z Pavlova. Památky archeologické
1987, 289-368.
LAURENT, P. 1977: Le dessin de l´industrie osseuse préhistorique. In: H. Camps-Fabrer
(ed.), Méthodologie appliquée a l´industrie de l´os Préhistorique. Abbay de Sénanque
(Vaucluse) 9-12 juin 1976. Paris. 27-47.
LeMOINE, G. 1987: Experimental use wear analysis of bone tools. Archaeozoologia
III/1,2: 211-224.
LeMOINE, G. 1993: Application of tributology to a study of use wear on bone tools.
American Antiquity 59: 316-334.
LEROY-PROST, C. 1974: Les pointes en matière osseuse de l´Aurignacien. Bulletin
de la Société Prehistorique Française 71(2). 449-458.
LEROY-PROST, C. 1975: L´industrie osseuse Aurignacienne Essai Régional de
Classification: Poitou, Charentes, Périgord. Gallia Préhistoire 18. 65-156.
LEROY-PROST, C. 1978: Les bases fendues d´Isturitz (Pyrenées-Atlantiques)
Morphologie et traces d´utilization. Bulletin de la Société Prehistorique Française 75.
116-120.
LEROY-PROST, C. 1979: L´industrie osseuse Aurignacienne Essai Régional de
Classification: Poitou, Charentes, Périgord (Suite). Gallia Préhistoire 22 (1). 205-370.
LYMAN, R. L. 1984: Broken bones, bone expediency tools, and bone pseudotools: l
lesson from the blast zone around Mount St.Helens, Washington. American Antiquity
49 (2), 315-327.
LYMAN, R. L.1994: Vertebrate Taphonomy. Cambridge. Cambridge University
Press.
McCOMB, P. 1989: Upper Paleolithic osseous artifacts from Britain and Belgium, an
inventory and technological description. BAR International Series 481.
MacGREGOR, A. 1985: Bone, antler, ivory and horn. The technology of sceletal
materials since the Roman period. London.
NEWCOMER, M. H. 1974: Study and replication of bone tools from Ksar Akil
(Lebanon). World Archaeology vol. 6 Nº2, 1974. 138-153
NEWCOMER, M. H. 1977: Experiments in upper paleolithic bone work. In: H.
Camps-Fabrer (ed.), Méthodologie appliquée a l´industrie de l´os Préhistorique.
Abbay de Sénanque (Vaucluse) 9-12 juin 1976. Paris. 293-302.
OWEN, L. R. 1992: Der Gebrauch von organischen Materialien bei den Indianer und
Inuit und seine Bedeutung fur die Urgeschichte. Ethographisch-archäologische
Zeitschrift 33, 25-34.
PATOU, M. 1985: La fracturation des os longs de grands mammifères: Elaboration d´un
Lexique et d´un fiche type. In: M. Patou (ed.), Outillage peu elaboré en os et bois de
cervidés. Édition du C.E.D.A., 11-22.
PATOU-MATHIS, M. (ed.) 2002: Fiches typologiques de l´industrie osseuse préhistorique,
Cahier X: Retouchoirs, compresseurs, percuteurs. Os á impressions et éraillures.
Éditions de la Société préhistorique française, Paris.
PELTIER, A. 1992: Fiche générale bâtons percés. In: H. Camps-Fabrer (ed): Fiches
typologiques de l'industrie osseuse préhistorique, Cahier V: Bâtons percés et
baguettes. Treignes: Éditions du Cedarc, 7-34.
PEYRONY, D. 1935: Le gisement Castanet. Vallon de Castelmerle, commune de
Sergeac (Dordogne) Aurignacien I et II. Bulletin de la Société Préhitorique Française
32. 418-443.
PIEL-DEISRUISSEAUX, J.-L. 1990: Outils préhistoriques. Masson, Paris.
PIGEOT, N. 1987: Magdaléniens d´Étiolles Économie de débitage et organisation sociale
(l´union d´habitation U5). XXVe supplément à Gallia Préhistoire, Édition du Centre
National de la Recherche Scientifique. Paris.
POPLIN, F. 2004: Fiche éléments de nomenclature anatomique relative aux matières dures
d´origine animale. In: D. Ramseyer (ed.): Fiches typologiques de l´industrie osseuse
préhistorique, Cahier XI:Matières et techniques. Éditions de la Société préhistorique
française, Paris. 11-15.
RAMSEYER, D. (ed.) 2001: Fiches typologiques de l´industrie osseuse préhistorique,
Cahier IX: Objets méconnus. Éditions de la Société préhistorique française. Paris.
RAMSEYER, D. (ed.) 2004: Fiches typologiques de l´industrie osseuse préhistorique,
Cahier XI: Matières et techniques. Éditions de la Société préhistorique française.
Paris.
RIGAUD, A. 1972: La technologie du burin appliquée au matériel osseux de la
Garrene (Indre). Bulletin de la Société Préhistorique Française 69. 104-108.
RIGAUD, A. 2004: Fiche débitage du bois de renne au magdalénien. L´example de La
Garenne (Indrie, France). In: D. Ramseyer (ed.): Fiches typologiques de l´industrie
osseuse préhistorique, Cahier XI: Matières et techniques. Éditions de la Société
préhistorique française, Paris. 79-83.
RIXSON, D. 1988: Butchery evidence on animal bones. Circea vol. 6 No. 1 (1989 for
1988). 49-62.
ROBERTS, S. J. – SMITH, C. I. – MILLARD, A. – COLLINS, M. J. 2002: The
taphonomy of cooked bone: Characterizing boiling and its physico-chemical effects.
Archaeometry 44, 3. 485-494.
SEMENOV, S. A. 1957: Pervobytnaja technika. Moskva.
SIKES, S. K. 1971: The natural history of African elephant. New York: Americen
Elsevier.
SCHIBLER, J. 2001: Experimental production of neolithic bone and antler tools. In:
A. M. Choyke & L. Bartosiewicz (eds.), Crafting Bone: Skeletal Technologies
through Time and Space. Proccedings of the 2nd meeting of the (ICAS) Worked Bone
Research Group Budapest, 31 August – 5 September 1999. BAR International Series
937. Oxford. 49-60.
SCHMID, E. 1972: Atlas of Animal Bones for Prehistorians, Archaeologists and
Quaternary Geologists. Elsevier Publishig Company. Amsterdam – London – New
York .
SCHREGER, B. N. G. 1800: Beitrag zur Geschichte der Zähne. Beitrage für die
Zerliederungskunst 1. 1-7.
STORDEUR, D. 1977: La fabrication des aiguilles à chas Observation et
Expérimentation. In: H. Camps-Fabrer (ed.), Méthodologie appliquée a l´industrie de
l´os Préhistorique. Abbay de Sénanque (Vaucluse) 9-12 juin 1976. Paris. 251-256.
STORDEUR (-YEDID), D. 1979: Les Aiguilles à Chas au Paléolithique. XIIIe supplément à
Gallia préhistoire. Paris.
STORDEUR (-YEDID), D. 1980: Typologie et techniques de fabrication des harpons paléoesquimaux de la région d´Igoulik (Canada). Bulletin de la Société Préhistorique
Française 77 (8). 239-244.
STORDEUR (-YEDID), D. 1990: Fiche aiguilles à chas. In: H. Camps-Fabrer (ed): Fiches
typologiques de l'industrie osseuse préhistorique, Cahier III: Poinçons, pointes,
poignards, aiguilles. Publications de l´Université de Provence, 1-13.
TABORIN, Y. 1977: Quelques objets de parure. Étude technologique: les percements des
incisives de bovinés et des canines de renards. Deuxième colloque International sur
l´Industrie de l´os dans la préhistoire. Abbaye de Sénanque (Vaucluse). Paris: Édition
du C.N.R.S., 303-310.
TARTAR, E. 2004: Fiche exploitation des matières osseuses au Paléolithique inférieur et
moyen. In: D. Ramseyer (ed.) Fiches typologiques de l´industrie osseuse
préhistorique, Cahier XI: Matières et techniques. Éditions Société Préhistorique
Française, 39-52.
THEODOROU, G. E. – AGIADY, K. 2001: Observations on the microstructure of
fossil tusks from the Chakadio cave (Tilos, Dodekanese, Greece). The world of
Elephants – International Congress, Rome 2001. 563-567.
TUOHY, T. 1999: Prehistoric combs of antler and bone, Vol. 1. BAR British Series
285.
VAN GIJN, A. 2005: A functional analysis of some late Mesolithic bone and antler
implements from the Dutch coastal zone. In: H. Luik, A. M. Choyke, C. E. Bartey &
L. Lougas (eds.), From Hooves to Horns, From Mollusc to Mammoth. Manufacture
and Use of Bone Artefacts from Prehistoric Times to the Present. Proceedings of the
4th Meeting of the ICAZ Worked Bone Research Group at Tallinn, 26th–31st of
August 2003. Tallinn.
VILLA, P. – D´ERRICO, F. 2001: Bone and ivory points in the Lower and Middle
Paleolithic of Europe. Journal of Human Evolution 41, 69-112.
WALKER, P. L. 1978: Butchering and stone tool function. American Antiquity 43 (4),
710-715.
WATTS, S. 1999: Bone Splitting Tips. In: D. Wescott (Ed.), Primitive Technology – A
book of Earth Skills. Salt Lake City, 65.
WESCOTT, D. 1999: Primitive Technology – A book of Earth Skills. Salt Lake City
WESCOTT, D. 2001: Primitive Technology II. Ancestral Skills. Salt Lake City.
WEST, D. 1997: Hunting Strategies in Central Europe During the Last Glacial
Maximum. BAR International Series 672.
ZELINKOVÁ, M. 2006: Kostěná a parohová industrie ze sídliště Dolní Věstonice I.
Diplomová práce. Ústav archeologie a muzeologie, Masarykova univerzita Brno.
Internetové stránky:
2007: www. old.mendelu.cz/~agro/af/chov/fchz/popis.ppt
ZUSAMMENFASSUNG:
Artefakten aus Knochen, Geweih, Elfenbein und Zahnbein der Steinzeit.
Die Tiere wurden von Menschen als Rohmaterialquelle schon von den älteresten Zeiten ausgenützt. Neben den
klassischen Materialien benutzte man wahrscheinlich auch andere Teile von Tieren wie Häute, Felle, Federn,
innere Organe, Sehnen, Hufe, Knochen, Geweih, Elfenbein, Zähne, Horn, Stacheln, Schnäbel, Klauen und
Walbarte. Die Werkzeuge aus den organischen Materialien wurden aber allgemein im archäologischen Kontext
viel mehr schlimmer erhalten, als die von Stein gefertigten Geräte, trotzdem wurden einige von Knochen,
Geweih und Elfenbein erzeugte Gegenstände gefunden, die aus der Steinzeit stammen. Da diese Artefakte einen
gewissen Grad der Funktions-, Taphonomisch- oder Postexkavationsfragmentarisierung aufweisen, sind
Interpretationen und Wiederherstellungen der prähistorischen Artefakte nicht nur auf den funktionellen makround mikroskopischen Analysen begründet, sondern man muss auch Experimente und ethnologische Analogien in
Betracht ziehen. Die erwähnten Analysen ermőglichen dann ein besseres Bild von Lebensstrategien der
damaligen Menschen.
Die harten Gewebe der Tiere wurden als das Rohmaterial schon seit dem Altpaläolithikum ausgenützt.
Die Funde der gespalten Knochen (Acheulen Zweiseiter) von Elefanten aus Plio-Pleistozän im Gebiet Latina in
Italien wurden auf die gleiche Weise wie die Steingeräte bearbeitet. Im Alt- und Mittelpaläolithikum ist die
Anwendung der Knochen und des Geweihs zum Steinbearbeitung von Steingeräten belegt, gewissermassen
kontrovers in diesem Zeitraum ist Existenz der aus Knochen und Elfenbein angefertigten Geschossspitzen.
Bekannt sind isolierte Funde der Pfrieme aus den Spätneandertallokalitäten in Frankreich und Italien.
Der Aufschwung der Knochenartefakte ist allgemein mit Ankunft des anatomisch modernen Menschen
und mit seinen technologischen und kognitiven Fähigkeiten verbunden. Seit dem Jungpaläolithikum, bzw.
Aurignacien, sind die Gewebe der Tiere systematisch bearbeitet, es wurden also einzelne Technologien der
Fertigung entwickelt und die Gegenstände wurden schon mit einer genauen Fachrichtung erzeugt.
Die Nomenklatur
Knochen-, Geweih- und Elfenbeinartefakte in der Steinzeit umfassen die Geräte, die aus Knochen, Geweih der
Cerviden und Zahnbein der Wirbeltiere erzeugen sind. Die Beschreibung und Orientierung der Knochen- und
Geweihartefakte ist mit der anatomischen Terminologie eng verbunden. Die Oberseite des Werkzeugs entspricht
dem kompakten Teil des Knochens, der konvex gekrümmt ist. Die Unterseite des Gerätes entspricht dann dem
Innenteil des Knochens (Spongiosa), der konkav durchgebogen ist. Das Ende des Gerätes (der Betriebsteil) wird
als distal bezeichnet, der Teil nahe der Hand ist proximal. Zwischen dem distalen und proximalen Teil befindet
sich Diaphysa. Basisteil des Geweihs bildet die Stange, die in Sprossen (Augsprosse, Eissprosse, Rücksprosse,
Schaufel) ästet. Im Fall des abgeworfenen Geweihs wird die Rose erhalten. Die Zahnorientierung geht von einer
anatomischen Position des Zahnes gegenüber dem Zahnbogen aus (mesial, distal, lingual und labial), es handelt
sich um die Position gegenüber der Mitte und dem Ende des Bogens, der Zunge und der Lippe. Das oklusive
Ende ist ein aktiver Teil des Zahnes (Zahnkrone), die Zahnwurzel ist dann basal oder apikal.
Die Struktur des Knochens, Geweihs und Elfenbeins
Das Knochengewebe besteht aus Knochenzellen und aus einer mineralisierten Grundsubstanz mit kollagenen
Fasern. Die anorganischen Materialien bilden etwa 70%, vor allem handelt es sich um Kalziumphosphat und
Hydroxiapatit. Der organische Bestandteil ist durch Kollagen vertreten. Das Knochengewebe existiert in Form
von einem kompakten Knochengewebe (substantia compacta) und von einem spongiösen Gewebe (substantia
spongiosa).
Geweih ist eine Knochensubstanz des Stirnbeins, die aus einem organischen (Kollagen) und einem
anorganischen (Hydroxiapatit) Bestandteil besteht. Es ist typisch für hirschartige Tiere, vor allem für Männchen,
bei Ren für beide Geschlechter. Jedes Jahr wird das Geweih abgeworfen und anschliessend wird sofort ein neues
gebildet.
Elfenbein umfasst im weiteren Sinne Eckzähne und grosse Zähne der Flusspferde, der Walfische, der
Wildschweine und der Walrosse, im engeren Sinne handelt es sich um Stosszähne der Elefanten und Mammute.
Die Stosszähne sind anatomisch die umgebildeten oberen Schneidezähne, die beide Geschlechter haben. Hőrner
sind eigentlich Funktionsteile des Exoskeletts der Bovidae. Der knőcherne Zapfen setzt das Stirnbein fort, auf
dem die Hornscheide als eigentliche Hornsubstanz sitzt. Os cornu entsteht in subkutanem Gewebe und verbindet
sich sekundär mit Schädel. Nach der Beseitigung des Hornes kommt es zur Regeneration nicht mehr, eine
Ausnahme bildet nur Antilocapra americana, das seine Hőrner jedes Jahr abwirft.
Zähne der Säugetiere bestehen aus zwei Teilen (Zahnkrone, Zahnwurzel). Die Stelle zwischen der
Zahnkrone und der Zahnwurzel bezeichnet man manchmal als Zahnhals. Morphologisch unterscheiden wir
Frontzähne, Eckzähne, Backenzähne und Mahlzähne. Elfenbein und Zahnbein sind mit einer Schicht von
Zahnschmelz – Email – (Zahnkrone) und von Zement (Zahnwurzel) bedeckt. Die äussere Fläche entspricht der
Fläche des Zähnes, die innere der Zahnhőhle.
Eigenschaften der harten Gewebe
Inhalt des mineralen Bestandteils bei Knochen besorgt seine Festigkeit, Härte und Beständigkeit gegenüber
Druck. Der organische Bestandteil gibt dem Knochen Elastizität, Konsistenz und Beständigkeit bezogen
gegenüber Ziehung. Nach der Entmineralisierung enthält die übrige organische Substanz die ursprüngliche Form
des Knochens. Sie ist sehr flexibel, aber sie verliert ihre Härte und Flexibilität gegenüber Druck. Der Knochen
ist fester, aber nicht so flexibel wie das Geweih und das Elfenbein. Das Knochen hat einen hőheren Inhalt der
Mineralien, man kann es also sehr leicht brechen und spalten. In diesem Sinne verhält sich das Knochen
vielmehr als ein Stein. Das Geweih ist weitaus mehr flexibel, es handelt sich eigentlich um eine Waffe des Tiers,
die einen gewissen Grad der Deformation ohne Bruch überwinden muss. Das Geweih ist in diesem Sinne
viermal resistent gegen dem Bruch als das Knochen. Das Elfenbein als Rohmaterial ähnelt am meisten der
Geweihstruktur, es ist fein kugelig und es ist auch nach Tränkung unhandlich. Das Elfenbein ist wesentlich
flexibel gegenüber Druck, es hat doch keine Elastizität. Das hochwertigste und günstigste Material für eine
weitere Bearbeitung ist also das Geweih. Es ist leicht bearbeitbar und plastisch. Nach Tränkung kann man es
geradebiegen und ist resistent gegen dem Bruch. Auch wenn das Geweih rasch seine Schneide verliert, lässt es
sich wieder verschärfen. Ein unleugbarer Vorteil des Geweihs ist seine Fähigkeit, den Stoss zu absorbieren.
Technologie der Fertigung
Die technologische Analyse bringt wertvolle Auskünfte, die Erkenntnisvermögen und őkonomisch-soziale
Strategien der damaligen Menschen betreffen. Der Begriff Technologie wird aufgrund drei Elemente definiert.
Erstens handelt es sich um Modus der Arbeit mit Rohmaterial, zweitens ist es auch davon abhängig, mit welcher
Geräteart das Rohmaterial bearbeitet wird (Form und Charakter des Funktionsteils). Drittens muss man auch die
Art der Bewegung erwähnen, die während der Bearbeitung des Materials benutzt wurde (Orientierung,
Intensität).
Bearbeitung der Knochenartefakte wird in châine opératoire enigeteilt, die normal für Steingeräte
benutzt werden. Die Manipulation mit dem Rohmaterial beginnt mit akquisitorischer Kette, bei der man das
Material durch Jagd und Sammeln gewinnt. Weitere Erzeugungskette beginnt mit der Phase der primären
Bearbeitung des Rohmeterials, dann kommt die Phase der Halbfabrikatherstellung (debitage). In dieser Phase
wird aus dem Rohstoff primäres Material extrahiert, mit dem man weiter arbeitet. Zur Formung (fassonage)
zählen wir alle Operationen mit dem Ziel eine Basis oder ein Halbfabrikat zu formen, bei denen es zur
Präparation der elementaren morphologischen Attribute von Zielprodukt und zur Endbearbeitung kommt. In
dieser Phase werden vor allem Verzierung, Färbung und Glättung realisiert. Die letzte Phase ist zugleich eine
Verbrauchskette, die in drei Teilen eingeteilt wird - Gebrauchsphase, Wiedergebrauchsphase und zuletzt Abwurf
eines unbenutzbaren Gerätes.
Primäre Teilung der Techniken wurde aufgrund der Bewegungsart durchgeführt (der Stoss X die stetige
Bewegung). Man definiert zwei elementare Techniken der Transformation – die Techniken der Zerlegung
(technique de fracturation) und die Techniken der Abnutzung (technique d´usure). Die Techniken der Zerlegung
kann man aufgrund der Weise von Wirkung auf das Material einteilen. Spalten (Zerschlagen) (technigue
d´eclatement) besteht in einer Spaltung des Rohmaterials in Splitter mit Hilfe eines direkten/indirekten
Einschlags oder mit Hilfe einer Biegung. In facto handelt es sich also um Zerlegen des Rohmaterials in kleineren
Teilen. Zweite Untergruppe repräsentieren Techniken der Sektionierung (technique d´enlevement), die in
Sektionierung der Splitter mit Hilfe eines direkten/indirekten Einschlags mit Schärfe, oder mit Hilfe einer
dispersen Bewegung besteht. Techniken der Abnutzung werden in oberflächige und tiefende eingeteilt.
Techniken der oberfläfigen Abnutzung verletzen das Material auf der Oberfläche, und zwar in einem grossen
Umfang im Sinne der Fläche (Schaben, Schleifen und Glanzschleifen). Die Techniken der tiefenden Abnutzung
penetrieren in eine grőssere Tiefe des Rohmaterials und sind begrenzt. Zu den Techniken der tiefenden
Abnutzung zählen wir Sticheln (Schnitzen, Sägen), Rillen-Verfahren und Einritzung.
Kontakt:
Michaela Zelinková
adresa: Ústav antropologie, Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzity Brno, Vinařská 5,
603 00 Brno
email: mickejmail.cz, [email protected]
Martina Lázničková-Galetová (s podporou post-doc grantu GAČR 404/03/D063).
adresa : Katedra Antropologie, Filozofická fakulta, Západočeská univerzita v Plzni, Tylova
18, 30125, Plzeň
email: [email protected]