GTA: SAN ANDREAS

Číslo 1
9/2005
Ročník 5
•
•
•
VyVolení versus BigBrother
CJ a jeho kámoši v recenzi
L.N.Tolstoj
Nový školní rok je tu! ? Ne,
!
ChameLeon
Anketa o reality show
Setkání
Šílenosti a šílenci v letectví 1.díl
GTA:San Andreas
Sportovní strana
Vtipy o všem možném
Představujeme: skupinu Tleskač
Kdo to byl L.N. Tolstoj
Září je tady, málokdo je z toho nadšen (šprti se prosím uklidní), ale našli bychom i pozitiva.
Vyšel nový Chameleon a taky…víc pozitiv mě fakt nenapadá, i když se snažím sebevíc.
Aspoň něco. Tak si ho užijte. Dovolil bych si doporučit třeba megarecenzi na herní hit
letošního léta, článek o české skupině Tleskač, nebo nový seriál o bizarnostech v letectví. Ale
co, stejně si nakonec vyberete sami.
P.S.: Vsaďte se, že tenhle ročník bude lepší, než všechny předchozí! Tak o co?
P.P.S.: Existuje kromě mě ještě někdo, kdo nikdy neviděl celý díl VyVolených/Big
Brothera?
Mynny
„Ekoturismus“ pro a proti
Setkání: Noc „N“
Šílenosti v letectví 2.díl
Autíčka
Boiling Point: Road to hell lepší než GTA?
Sportovní strana
Vtipy
Něco pro dívky
KONTAKT NA REDAKCI:
Šéfredaktor: David „Mynny“ Mynář [email protected]
Vtipy: Jiří „Turek “Turčín
[email protected]
Kultura: Jitka Sedlačiková
[email protected]
Eliška Marešová
[email protected]
Redaktor sportu: Vlasta Nový
[email protected]
Autíčka: Šárka“Truny“Trunečková [email protected]
Informační e-mail: [email protected]
WWW stránky: Stále v přípravě (věčně!-pozn.tiskařský šotek)
„SHIT,CJ,SHIT!“
Tuhle hlášku
uslyšíte
z úst
svých
„spolugangsterů“ opravdu často.Dalo by se říct nejčastěji ze všech. Tedy pokud nemáte
vypnuté repráky. Nevíte proč? Nevíte co to je „CJ“? Pochybuju o tom, že by se našel někdo
takový, ale pro jistotu zde místo pro pár řádků o příběhu najdu.
Bylo nebylo v pohádkovém království San Andreas, ve městě Los Santos…
Žili v něm dva bratři, Sweet a CJ, kteří spolu se svými kamarády Ryderem a Smokem
vedli gang „Hochů z ulice Groove“ proti zlému gangu Ballas a proradným Vagos. Zatím vše
v pořádku, ale pak CJ, tedy váš virtuální svěřenec, utíká před tímhle divokým životem do
klidnějšího Liberty City (jestlipak tam potkal gangstera ze trojky/malé dítě?). Po pěti letech se
CJ vrací do Los „Angeles“ Santos, aby zjistil, že gang je před rozpadem a co hůř, jeho matka
je mrtvá…Zatím možná béčková gangsterka, ale postupem času zjistíte, že je v ní všechno:
zrada, zoufalství, korupce, humor, přátelství a hlavně krev.HODNĚ krve. Na své cestě skrz
města Los „Angeles“ Santos, San „Francisco“ Fierro a Las „Vegas“ Venturas potkává CJ
obrovskou spoustu lidí, někdy sympatických (Catalina), jindy míň (Og Loc) a plní pro ně
úkoly. To by však herní náplň nevystihlo ani z těch 50%, které máte ve statistikách za
dokončení příběhových úkolů.
Všední den gangstera v San Andreas
Ráno vstane (naloaduje), vyleze ze svého domu, vezme (ukradne) auto. Zajede do
rychlého občerstvení, kde sní velké hovězí menu (ani nechtějte vědět, co se stane, když to
s jídlem přežene). To máme asi tak 7:15 ráno. Pak si koupí nové oblečení v prestižním
obchodě, nechá se ostříhat a potetovat. Místo oběda objede několik skupinek nepřátelských
gangsterů a jednoznačně jim samopalem ukáže, co se stane všem chlapcům z Ballas.
Odpoledne zajde na kulečník a zahraje si starou videohru v baru. K večeru nasedne do auta a
pálí to po dálnici až ke stanici truckerů, kde se nechá na pár hodin najmout. V noci může buď
randit se svou holkou, nebo třeba v dodávce vykrádat domky. Jak sami vidíte, za celý den
nemusíte udělat ani jedinou příběhovou misi, aby jste se skvěle bavili. Podobných možností je
tolik, že kdyby měl být každý „gangsterův den“ podobně rozmanitý, na týden by to rozhodně
stačilo. A to jen pro lidi absolutně bez fantazie.
Hej, CJ, už z toho samopalu střílíš tak dlouho, že udržíš dva najednou!
Pro všechno co ve hře děláte, existuje statistika. Já vím, tohle bylo už ve trojce, ale
tady celá věc nabývá konečně pořádného významu. Rádi plavete? Aspoň radši než Tommy
Verceti? Věřte, že na tom za chvíli budete s běháním i maximálním zdravím daleko líp, než
když se jen cpete a jezdíte motorce. Motorkář ale zase daleko méně padá z motorky a jezdí
rychleji. To samé platí i pro zbraně. Až vám jakákoli recenze na internetu bude tvrdit, že je to
blbost, nevěřte jí. Naopak to hru rozšiřuje do sfér, kam se zatím žádná jiná hra neodvážila ani
nakouknout přes webkameru. Jediné co bych tady vytkl je, že úroveň používání zbraně je dost
ovlivněna počtem vystřelených nábojů, takže jsem s pistolí měl po patnácti misích sotva 10%
zkušenosti na její používání, za jednu akční honičku v autě s divokou střelbou z AK-47 „rtuť“
zkušenosti vystřelila až k 75%! Toť jediná piha na kráse jinak skvělého RPG systému.
Grafika a tak
Spousta lidí si myslí, že grafika San Andreas je špatná. Já říkám, že je dobrá, ale
mohla být ještě mnohem lepší. Modely aut jsou skvělé, poškozují se detailně, hezky
realisticky poskakují po silnici. Lidé vypadají opravdu jako lidé a chovají se jako lidé, tady
bych viděl největší grafický posun oproti Vice City. Jen schválně zkuste sniperkou
zazoomovat na obličej ve VC a potom v SA! Budovy jsou na tom hůř, resp. se vůbec
nezměnily. Naštěstí se s lehce zastaralou grafikou pojí celkem malé hardwarové nátoky a na
512 MB RAM se celých 450km2 načítalo úžasných pět vteřin!! Ke zvukům nemám
absolutně žádné připomínky, střelba, motor, to vše zní skvěle. Zapomenete na ně ale ve chvíli,
kdy uslyšíte dabing. Profesionální a propracovaný, přesně dvě slova, která ho vystihují.
Hudba zahrnuje díky různým rozhlasovým stanicím snad všechny hudební styly a navíc..co je
to „navíc“ se dozvíte později.
Řeknu vám proč to není nejlepší akční střílečka…
Ba dokonce je to spíš dost průměrná střílečka. Zaprvé je tu inteligence nepřátel.
Gangsteři určitě pijí, hulí, fetují, ale tohle je trochu moc. Jakýkoli počet gangsterů například
zabijete bez újmy na zdraví, pokud jste výš, než jsou oni. Prostě jich třeba deset zoufale naráží
do zdi a když už některého napadne vylézt po asi metr vzdálených schodech nahoru, už ho
čekám já a rychle ho pokropím. Takové chování bych netrpěl ani v průměrné freewarovce,
natožpak ve hře té nejvyšší kategorie. Policisté samozřejmě to samé. Když mám 4 hvězdičky
wanted a na venkově mě nechávají být, to je na pováženou (strašný slovo, ale sem se hodí).
Pak tu máme systém střelby. Když chcete střílet aspoň trochu přesně prostě musíte
držet pravé tlačítko myši. Otrava? Ano! Zbytečnost? Zcela určitě! Se slzou v oku vzpomínám
na Vice City, kde zaměřovač po celou dobu hry nevadil ani trochu. Jediné, co střílení
zachraňuje je ukazatel zdraví u nepřátel i přátel a možná taky propracované mise. Kdyby to
však byla jen lineární střílečka nedostane víc než 60%
Řeknu vám taky, proč to není ani nejlepší závodní hra…
Tady existuje jediný důvod. Závody v GTA jsou jednoduše moc lehké a to samé platí i
o velké většině misí spojených s přesným řízením. Jeden příklad za všechny: Utíká před vámi
ruský obchodník se zbraněmi, nastoupí do auta, vy na motorku. Co čekáte? Že vyrazí
maximální možnou rychlostí pryč? Ne, vydá se jen lehce zvýšenou rychlostí po rovném
úseku, abyste si ho mohli z motorky samopalem pěkně vychutnat. Fanouškům prvního
Drivera se chce jít dělat přesně to, co udělá gangster po deseti Big Macích. Vůbec by Driver
strčil do kapsy celou závodní část San Andreas stejně snadno, jako kapesní zloděj vaši
peněženku. Možná 200 různých typů vozidel včetně vznášedla mluví ve prospěch nového
GTA. Tahle část by tedy inkasovala asi tak 75%
A nakonec vám řeknu, proč je to nejlepší hra vůbec!!!
Z několika minulých odstavců jste asi nabyli dojmu (nebo jsem vám nabil do hlavy
dojem), že San Andreas prostě nemůže být nejlepší hra všech dob. Ale raději ty dva odstavce
chápejte jako zdůraznění faktu, že ani závodění ani střílení není to, o co jde především. Jde
především o svobodu, o svobodu koupit si v automatu tyčinku nebo pití, o svobodu jet
kamkoli, svobodu o které se vám v reálu ani nesnilo (no, tyčinku v automatu si ještě koupit
můžu, ne?-pozn Mynny). Další ohromnou maličkostí je možnost vytvořit si ze svých skladeb
MP3 vlastní rádio. Představte si, jak zapadá slunce, jedete po dálnici, vlevo hory, vpravo moře
a z rádia hrají Buty: Najdem si místo kde se dobře kouří…(kouření škodí zdraví!-pozn
ministryně zdravotnictví). Atmosféra jako v Jízdě. Kam se hrabe jakákoli jiná hra? No to ani
nechtějte vědět.
Už končím, protože musím zase hrát. Hádejte co.
Všechno na těchto dvou stránkách zmíněné do sebe překvapivě skvěle zapadá jako
propracovaná stavebnice. Po prvních pár minutách hraní jsem byl jako omámený nějakým
kouzlem, takže vždycky, když jsem za několika hodin skočil a začal vybírat jinou hru, myš mi
okamžitě naprosto nekontrolovaně sklouzla zpátky na ikonku San Andreas a za chvíli už jsem
zase sledoval příběh CJ a jeho přátel a taky smrt jeho protivníků. Kdyby všechny hry byly
takové, asi by celý civilizovaný svět zkolaboval, protože mladá generace, budoucnost lidstva,
by pořád jenom pařila na počítači. A na závěr pohlédněme do budoucnosti, do roku 2023 kdy
webová stránka www.very-old-games.net poskytne ke stažení hru GTA:SAN ANDREAS a
k ní bude připojen asi takovýto komentář: Zkuste to, s čím si hráli naši otcové! Odporná
grafika v maximálním rozlišení 1600X1200 je zcela vyvážena originalitou a detailností.
Instalace má jen 3.6 GB! STAHUJTE ZDE!
Lev Nikolajevič Tolstoj
(1828 – 1910)
Ruský romanopisec
Lev Nikolajevič Tolstoj se narodil v jedné z nejslavnějších ruských rodin.
Protože mu ve dvou letech zemřel otec a o šest let později i matka, vychovávala
ho teta. Nechodil do školy, místo toho byl vyučován svou poručničí. Později
studoval na univerzitě v Kazani, kterou však opustil dříve, než stačil dostudovat.
Ve 23 letech se stal důstojníkem dělostřelectva na Kavkazu a zúčastnil se
krymské války. První povídky, v nichž popisoval vlastní mládí, napsal právě
během této války. V roce 1852 bylo vydáno Dětství, po němž následovaly ještě
dva díly autobiografické trilogie, Chlapectví a Jinošství. Po účasti na obraně
Sevastopolu napsal nejslavnější Sevastopolské povídky.
V šedesátých a sedmdesátých letech 19.století věnoval většinu času a teorie
studiu pedagogiky. Také vydával časopis a psal povídky pro děti. V letech 1863
až 1869 napsal Vojnu a mír, mnoha lidmi považovanou za nejlepší román všech
dob. Podává obraz Ruska a líčí osudy jeho obyvatel během vlastenecké války
proti Napoleonovi v roce 1812. Dalším dílem byl román Anna Kareninová,
pojednávající o tragické milostné aféře mezi vdanou ženou a vojákem. V době,
kdy román dokončoval, ocitl se Tolstoj před životní krizí. Ačkoli byl aristokrat,
rozhodl se vyměnit svět přepychu a bohatství za prostý život sedláka. Navzdory
svému manželství a literární činnosti cítil, že žije sobecky. Vytvořil novou
náboženskou filozofii, založenou na míru, lásce a skromném životě.
Zde mohla být jeho fotka, pokud
by se nám ho podařilo vyfotit!
Jitka Sedlačiková
„foto“: David Mynář
1.Díl
Tento seriál nemůžeme začít jinak, než pojednáním o velmi neblaze proslulých
pilotech kamikadze, ale zvláště o stroji, který byl vytvořen na počátku roku 1945 s jediným
úmyslem: ZABÍT VLASTNÍHO PILOTA! Tak schválně: Kolikrát jste slyšeli termín
kamikadze? Tisíckrát? Já taky. A slyšeli jste někdy o letadle Yokosuka MXY7 Ohka?
Nejspíš ne, a přitom jde o pravděpodobně jediný letoun od počátku vyvíjený k účelům
kamikadze. Samozřejmě, že jako sebevražedná fungovala další japonská letadla, třeba
někdejší slavná mrštná stíhačka, postrach pacifiku, Mitsubishi Zero a dokonce i staré
dvouplošníky, ale v případě MXY7 byla tato zrůdná myšlenka dovedena takřka k dokonalosti.
O co tedy vlastně šlo? Yokosuka (bez háčku, milý Worde!) Ohka bylo jednomístné
raketové letadélko s celkovou hmotností 2 115 kg, z čehož půlka připadala na výbušnou
nálož, poháněné raketovým motorem, který před vyhořením paliva fungoval 3-4 minuty. Ne,
opravdu nechybí nula. Protože chyběl podvozek (až na pár cvičných strojů), musela Okha
vzlétat ze spodku trupu pomocného letadla. Poté pilot zapnul motor a během oněch tří minut
nalezl vhodný cíl, obvykle loď plnou amerických námořníků. Pilot sklonil čumák letadla
k zemi a vrhl se střemhlav rychlostí 970 km/h na cíl.Pak už bylo téměř nemožné z paluby lodi
Okhu sestřelit. Je těžké představit si, co se v té chvíli honilo hlavou japonského letce, ale spíš
asi nic, protože pravděpodobně dostávali lidé, určení k těmto akcím před letem poměrně
silnou dávku kokainu. Pak už jim sotva mohlo dojít, že jdou na smrt. Počkat! Snad nám
nebude líto těch japonských fanatiků! Daleko více by nám mělo být líto stovek, snad i tisíců
nevinných Američanů, kteří zahynuli kvůli nim.
Kdo to má na svědomí: Japonští samurajové a jejich císař
Kolik obětí: Stovky Američanů, desítky Japonců
Proč?: Japonsko se snažilo zoufale zvrátit, nebo aspoň zpomalit průběh války
Index šílenosti: 10/10
A pokračujme nápadem německým na podobné téma: Letadlo na jedno použití.
Začátkem
roku
1944
bylo
nacistické Německo nejen před koncem,
ale zároveň ho stále všichni právem
považovali za špičku na poli proudových a
raketových
letadel.
Vždyť
slavný
Messerschmitt Me-262 byl koncem války
prvním proudovým letounem, který v boji
prokázal lepší vlastnosti než jeho vrtuloví
konkurenti. A proto zde vznikla další
„zázračná“ zbraň s moderním pohonem
bez použití vrtulí. Byl jím málo známý
Bachem BA-349 Natter. Stejně jako
Yokosuka Okha neměl podvozek, stejně
jako ona byl vybaven raketovým motorem.
Ostrý rozpor je však patrný v účelu.
Bachem neměl zabít svého pilota pilota.
Nacisté si svého vlastního (zdůrazňuji, že
jen německho) života vážili přece jen více
než naprosto zfanatizovaní Japonci. Tak
jak mohl být na jedno použití? Jednoduše.
Původní idea německých inženýrů
vypadala asi takto: Stroj vzlétne ze svislé
rampy a během minuty dosáhne výšky
8500 metrů dalších šest minut bude mít
pilot za úkol střílet 24 neřízenými
raketami po spojeneckých bombardérech.
Po vyhoření paliva se pilot spolu
s motorem katapultuje a bezpečně
přistane. Vypadá to snad dobře na papíře?
Praxe byla jiná. Při prvním zkušebním
startu se letoun roztrhl a pohřbil svého
pilota. Druhý pokus proběhl úspěšně a 10
Bachemů bylo dokonce nasazeno nedaleko
Kirchheimu, nicméně neprovedlo žádný
bojový let. Letadlo na jedno použití se
ukázalo jako příliš zbytečné a zoufalé na
to, aby bylo použitelné.
Kdo to má na svědomí: Hlavně přehnaná důvěra Němců v raketové letouny
Kolik obětí: Minimálně jeden zkušební pilot
Proč?: „Zázračné zbraně“ byly tehdy jednoduše „in“
Index šílenosti: 6/10
Zdroj: Hlavně kniha Nejhorší letadla světa od Billa Yenneho
•
•
Co si myslíš o reality show?
Šel/a bys do podobného pořadu
Jirka Turčín: Sleduju VyVolené, protože jsou tam velký bitky, což v Big Brotherovi chybí
• Je to nudný a nesmyslný, zvlášť když chybí bitky v přímém přenosu!
Vlasta Nový: Sleduju obojí, víc se mi líbí Big Brother, není to tam tak debilní jako ve
VyVolenejch.
• Je to pi…(ne, pitomost ne), koukám se na to, protože nic jinýho nedávaj.
• NE!!!
Ondra Cajthaml: Big Brothera, protože Sylva je kus!
• Jsou to kraviny, koukám se kvůli Sylvě!
Jirka Duchoň: Asi VyVolení
• Jsou dobrý.
Míša Horáková: Big Brother je rozhodně lepší, ale radši tam nepiš nic.
• Do reality show bych nešla ani za prachy!
Jitka Sedlačiková: Podporuju VyVolený, protože tam je Petr.
• Když tam ti volové jdou, tak ať se na to člověk dívá, ne. Mě to baví se dívat,
zvlášť na noční show.
• Kdybych ty prachy měla jistý…$$$$
Andrej Kapatsevitch (napsal jsem to správně?): VyVolený, protože začali dřív.
• Na jednu stranu zajímavý, na druhou stranu debilita. (zajímavá debilita?!)
• Jedině kdyby tam byla nějaká pornoherečka!
Tomáš Zahradník: Bébéčka jsou na ho(-píp-), protože tam to můžeš vypípat, takže sleduju
VyVolený.
• Je to skvělá zábava.
• Do reality show bych nešel, šel bych do Moniky.
Jana Malešová: Sleduju VyVolený, protože jsou míň perverzní a jsou tam takový
inteligentnější lidi. (ne, to fakt není tisková chyba)
• Když se ty lidi chtějí ukázat…
• Ne, v žádným případě.
Martin Drozd: Asi VyVolený, ale jen občas, je to docela sranda a byl tam Hans. Navíc se tam
šuká a jsou tam konflikty, Big Brother je moc klidnej.
• Celkem se na to dá dívat, čas od času. Závislej rozhodně nejsem.
• Ne, Zahrada by šel.
Šárka Trunečková: VyVolený, jsou lepší. Monika, Rosťa, Katka, Saša a Regina.
• Jde to, ale ta noční show na Primě, tam není nic vidět.(rozhořčeně) Jenom
opakujou to, co dávaj ve dne.
• Mě by se líbilo ve VyVolených, v Big Brotherovi by se mi nelíbilo, protože jsou
tam samý takový divný lidi. Ve VyVolenejch je sranda. Nejdřív tam lidi jdou kvůli
zábavě, ale jak začne zúčtování, tak už je to o penězích. (tentokrát nebylo ani moc
dodatků 
Tleskač je jedna z nejznámějších, a nutno dodat, že taky nejlepších českých ska skupin. Ono
jich taky u nás není mnoho, ale to je na jiné povídání ...
Jak už to u ska i reggae skupin bývá, osazenstvo je vskutku hojné. Kapelu tvoří 10 členů: Jirka
Sýkora (baskytara, zpěv), Míra Císler (zpěv), Olinka Konopíková (zpěv), Karel Kolesa
(trubka), Míra Bareš (kytara), Honza Mráz (klávesy), Petr Bejlek (bicí), Michal Sloup
(trombon), Štěpán Slezáček (tenorsax), Pavel Halík (altsax, barytonsax). Jak je vidět,
přívlastek "orchestra" nemají nadarmo :).
Historie je velice barvitě a vtipně vylíčena na stránkách skupiny .Dalo by se říci, že milovníci
postav, jako byl Jára Cimrman, by si přišli na své. Opravdu nerad bych ji tu kostrbatě tlumočila
a raději dám přednost opravdu vydařenému originálu :
"...Původní kořeny ska sahají mnohem a mnohem dále co se doby vzniku týče a mnohem blíže
ohledně místa vzniku. Museli bychom se totiž podívat do třicátých let minulého století, kdy se
ve Stínadlech učil kovářem Milan Tleskač, starší bratranec slavnějšího Jana Tleskače. Jakožto
učedník tloukl do rozžhaveného kovu neustále na druhou dobu a při tom si se svým mistrem
dnes a denně zpívali lidové a trampské písně. Mistrovi to samosebou připadalo naprosto
normální, vždyť tloukl na první, ale Milan byl po čase tak ovlivněn, že už nebyl schopen
zpívat cokoliv, aniž by si nepodupával na druhou dobu. Během několika let se Milan zdárně
vyučil a po nepříliš vydařeném období způsobeným smrtí bratrance Jana Tleskače a následnou
fašistickou okupací staví se Milan na vlastní nohy a rozhoduje se založit Stínadelskou
kovářskou akademii - SKA. V jeho velkém úsilí se mu ovšem nikdy nepodařilo sáhnout až na
vrchol a 26.2.1948 definitivně prchá ze země před režimem, který se bude všemi možnými
prostředky držet u moci tolik let a nikdy již neumožní slavnému Čechovi návrat do jeho rodné
vlasti! Pár měsíců strávil Milan Tleskač jako dělník ve francouzských docích, aby nakonec
pouť za realizaci svého snu ukončil na Jamajce, kde začal se sháněním prostředků na stavbu
kovářské akademie muzicírováním po večerních pajzlecha špeluňkách. Původně místní
obyvatelstvo jeho divně melodické písně v češtině a důrazem na nezvykle druhou dobu nebralo
příliš vážně, ovšem brzy se tyto chytlavé melodie a exoticky znějící rytmus hluboko vryly
těmto pod kůži. ,, Co je to za muziku?! Co je to za muziku?! '' , volali s údivem ve tvářích
tleskající jamajčané. A Milan Tleskač, tušíce, že jeho Stínadelská Kovářská Akademie se mu
již nenávratně vzdaluje, klidným hlasem odpovídá: ,, To neznáte? To je ska! '' V polovině
padesátých let (a to nám taky pan Foglar nikdy neřekl) zakládá Milan Tleskač první ska
kapelu, kde se mj. sešli, tehdy mladí a čerstvě propuštění z bauxitových dolů, Fred Marley
(ano, otec slavného Boba Marleyho, který přibližně za patnáct let přistupuje na měkčí a
američany ovlivněnou fůzi jamajské hudby, totiž reggae), Desmond Dekker (neprávem
považovám za praotce ska) a dále Black&Decker (vynálezce elektrické pily) a Doubledecker
(syn řidiče londýnské MHD a pozdějšího konstruktéra velkokapacitních autobusů). Po velkém
boomu ska a nástupu nových hvězd, Tleskačových žáků, je stopa Milana Tleskače téměř
zaváta. Několik indicií nás vede na samotný okraj Kingstonu, kde starý, zahořklý a zcela
zapomenutý Milan Tleskač 14.9.1995 ve 4.28 možná umírá. Ale to už jsou jen dohady. Když
manželé Krocovi ze Stupna začali tušit, že v hlavě jejich potomka se rodí nápad hodný génia,
kterému současný režim nebude rozhodně nikdy nakloněn, odjeli syna počít do Ameriky a už
se nevrátili. Jako bumerang se do našich zemí vrátil po mnoha letech vrchol kulinářského
umění a na ,, českého McDonalda '' jsme právem hrdí. Podobným způsobem se vrací ska tam,
kde se narodilo. Kdesi ve Stínadlech v hlavě kovářského učně." Koncert této skupiny jsme
mohli navštívit na konci ledna v Nižboře, a koncert se jim opravdu povedl.
Pokud jste se prokousali až sem, pak gratuluji! No, co dodat? Tleskač je opravdu vydařená
sestavička lidí, které baví to, co dělají. Jejich CD by nemělo chybět ve sbírce žádného
milovníka SKA. Navíc se dá 1. CD stáhnout zdarma ze stránek ve formátu MP3. Nicméně,
komu se tato skupina zalíbí, měl by ji podpořit i koupí nějakého jiného zboží.. Musíme si přece
pomáhat :)..
Oficiální stránky :www.tleskac.cz
Upozornila na SKA:
Eliška – ,,Hořká“
Na moly prožraném sedadle automobilu značky Roadbus, kde jsem večer usnul, můj
neméňe (moly?) prožraný mozek sní o tom, co se stalo v několika posledních bouřlivých
dnech. Vidím náš podařený útěk z tábora pro bezdomovce a jiné „případy“. Ve snu se mi
znova a znova vybavuje Víťův náraz autem do ohrady, hodina v Jitčině vile i krkolomné (a
zádolomné) přelézání plotu kolem Tánina domku. Dokonce mě ve snu napadá: Co bude dál?
S kým se ještě setkáme? Za jakých okolností?
Probudila mě strašlivá rána. Něco jako…vysypané sklo! Okamžitě jsem se posadil,
zamžoural očima a i bez brýlí jsem poznal Vítka, jak si prohlíží díru v autě, před malou
chvílí ještě zadní okno. Zablekotal: „Víš, Myny, večer jsme nakupovali oblečení za spoustu
peněz, místo těhle hadrů,“ a ukázal na mé děravé a špinavé vězeňské šaty. „Řekli jsme si, že
tebe by taky mohli chytit podle nich a tak jsme ti přinesli tyhle!“ S úsměvem mi podal bílou
košili, bělejší než z té nejsladší reklamy na prací prášek, kalhoty, na které bych si asi
z důchodu 27,48 nového € sotva našetřil a sako, jež by mi záviděl i náš prezident Dežo
Čabár. Proto mi chvíli trvalo, než jsem vyslovil otázku, která měla padnout už dávno: „Proč
jsi rozbil okno toho auta?! Ten vůz musíme dneska vrátit!“ Vítek se zatvářil rozpačitě a pak
odpověděl: „Když jsme, já a ostatní přišli sem, tak jsi ještě spal. Chtěl jsem jenom jemně
zaťukat, ale znáš mě.“ Znal jsem ho až moc dobře.
Byl tu však daleko větší problém. Bezděky jsem si připomněl, že auto máme jen
půjčené. Ne sice úplně legálně, ale slíbili jsme jeho majiteli, že mu ho vrátíme za tři dny,
tedy dnes, na tom samém místě, na kterém jsme si ho vypůjčili. Sliby se mají plnit, aspoň
některé.Tak jsem se tedy oblékl, rozloučil s Vlastou, Táňou, Víťou i Jitkou, kteří mi
přislíbili, že najdou co nejvíce dalších spolužáků a zase se tady sejdeme. S pocitem úzkosti
jsem nastartoval raritní naftový motor a rozjel se po silničce z města k lesu. Oknem trochu
foukalo a plech na kapotě taky nebyl po Víťově bouračce úplně v pořádku, ale co je
dokonalé? Třeba bude mít majitel takovou radost, že přimhouří oko.
Když jsem se přiblížil k onomu místu, majitel vozu tam už stál. Jenže tentokrát měl
kolem sebe tři drsně vypadající chlapíky v kožených bundách, jejichž drsnost ještě
podtrhoval fakt, že každý z nich držel brokovnici. Už jsem nemohl couvnout, zvlášť když
po bouračce nefungovala zpátečka. Pomalu jsem vystupoval z auta, když v tu chvíli se zlý
výraz majitele změnil v úsměv. Čtete správně, úsměv! Přistoupil ke mně, podal mi ruku a
řekl: Já jsem nějakej ED z nedaleký krokodýlí farmy a tohle auto je moje a moc vám
děkuju, že jste ho zachránil ze spárů těch opic! Podívejte, jak ho poškodili,“ ukazujíc na
kapotu a rozbité okénko. Normálně mě nepoznal. Jak by taky mohl, když jsem byl umytý,
oholený a v nejdražším oblečení? Cestou na jeho farmu jsem musel vyprávět, jak jsem
náhodou ze svého auta viděl to přepadení, jak jsem sledoval ty vyvrhele a jak se mi nakonec
po dvou dnech podařilo jim auto vzít. Po boji, samozřejmě. Ed mi byl hrozně vděčný a ani
ho nenapadlo, proč bych to všechno vlastně dělal?
Na krokodýlí farmě uspořádal na mou počest velkou krokodýlí večeři. Smažená,
stehýnka, pikantní závitky, zákusky, snad i v nápojích byl nejmíň malý kousek nějakého
toho krokodýla. Když jsem uléhal na postel a přikrýval se dekou z krokodýlí kůže, v zpoměl
jsem si na Vlastu. Ne, nic ve zlém, ale ještě v Praze vyplul díky článku v Hromu a
rozhovoru s personálem našeho domova důchodců na povrch jeho tajný sen. Krokodýlí
farma, přesně taková, jako je tahle. Jestli si za svým snem, půjde, musí někdy navštívit Eda,
který mu určitě rád předá pár zkušeností. I já mám sny, třeba….víte co, nechme to být,
stejně už se mi chce spát.