Vizualni_umeni_noga

u
V
vizuální
umení
ocima
dvacetiletí
Projekt se uskutečnil v roce 2012 za finanční podpory
Ministerstva kultury České republiky.
změnách mělo divadlo a hudba mnohem
snazší výchozí pozici v okamžiku uměleckého
startu do časů nikým neomezované tvůrčí
svobody. Základní výhodou byla především
institucionální ukotvenost a zázemí tvořené
funkčními divadelními budovami, koncertními
sály a vychovaným publikem.
Ostravsko je oblast neodmyslitelně spjatá
s průmyslovou výrobou včetně všech dopadů,
které tato činnost po sobě zanechává. Vedle
krajiny byl trvale poznamenáván také životní
styl jeho obyvatel.
Stovkám tisíc především těžce fyzicky
pracujících Ostravanů, bylo, zejména
od II. světové války, nabízeno hlavně ono
pověstné „chléb a hry“. A tak se tu v průběhu
padesáti let hrál kvalitní fotbal, hokej, ale
také výborné divadlo. Ostrava se stala „líhní“
hvězd populární hudby i sídlem předního
českého symfonického orchestru. Akorát
s výtvarným uměním to bylo mnohem těžší.
Místní ideologičtí hlídači měli mnohem
bdělejší oko a také pádnější ruku než
v jiných regionech tehdejšího Československa. Proto není divu, že po listopadových
Vizuální umění začínalo od bodu nula.
Po vymetení ideologického balastu z ulic
Ostravy i z jediné tamější státní galerie
se ukázalo, že zdejšímu výtvarnému umění
zoufale chybí právě to pevné zázemí,
na kterém by mohli stavět stejně dobře
tvůrci i jejich publikum. Bylo třeba pokusit
se vybudovat výtvarné školy, síť kvalitních
galerií a také založit tradici pravidelně se
opakujících akcí, kde by bylo výtvarné umění
prezentováno podobně jako divadlo a hudba
na svých – v té době již zavedených – festivalech.
Letos si připomínáme dvacet let od zahájení
vysokoškolské výuky výtvarné tvorby na
Ostravské univerzitě a pět let existence
samostatné Fakulty umění, kde je Výtvarné
umění jedním ze dvou hlavních studijních
programů. Publikace „Vizuální umění očima
dvacetiletí“ chce formou rozhovorů s aktivními účastníky – pedagogy, studenty (absolventy), ale také lidmi, kteří výsledky dvacetiletého působení vysokoškolské instituce
zaměřené na výtvarné umění pozorují
zvenčí – zrekapitulovat její činnost a vliv
na kulturní život regionu, který si za ta léta
práce v oboru vybudovala.
c
Ja á
E
N
Doc. PhDr. Zbyněk Janáček,
děkan Fakulty umění
Ostravské univerzity,
věnuje se volné grafice
K
1) PANE DĚKANE, JSTE PŘÍMÝM ÚČASTNÍKEM VŠECH FÁZÍ HISTORICKÉHO
VÝVOJE VYSOKOŠKOLSKÉ VÝUKY
VÝTVARNÉHO UMĚNÍ V OSTRAVĚ. MOHL
BYSTE, PROSÍM, POPSAT NEJDŮLEŽITĚJŠÍ
UDÁLOSTI JEDNOTLIVÝCH OBDOBÍ
VČETNĚ DOBY, KTERÁ TOMU BEZPROSTŘEDNĚ PŘEDCHÁZELA?
J
Je zřejmé z dotazu, že jakkoliv se bráníme
vnímat události kolem vzniku výtvarných
studií jako historii, jde o události skutečně
minulé a jejich nazírání je filtrováno nejen
uplynulým časem, ale především místem,
které jednotliví aktéři těchto dějů zaujímali.
A jak tomu začasté bývá: čas je milosrdný
a řada událostí, které jsme v té době vnímali
jako naprosto zásadní a z hlediska požadavků
řešené v jejich průběhu jako nepodkročitelných, se právě s oním odstupem silně
relativizují a stávají se často i bagatelními.
Nemyslím, že má velkého smyslu mluvit
o fázích rozvoje, hledat příčiny, vyvozovat
odpovědnost/odpovědnosti, či přemýšlet
dnes nad tím, co se mělo udělat jinak –
a určitě lépe. Osobně je mi tento historicko-kritický přístup ne zcela příjemný. Nemá
také žádného smyslu vytvářet nějakou
paralelní historii, pokoušet se o partikulární
vhled do událostí, které není možné vnímat
bez kontextu Ostravské univerzity, její
tehdejší Pedagogické fakulty a v neposlední
řadě i situace a poměrů, jež panovaly
na katedře výtvarné výchovy. Žádný z těchto
vyjmenovaných subjektů se zatím nepřičinil
o to, aby toto ohlédnutí učinil. Zvláště pak
Ostravská univerzita už s velkou naléhavostí
musí zvážit, zda by alespoň neměla začít
„archivace“ dokumentů orální povahy.
Obávám se, že mnozí z těch, kteří byli
přítomni těmto rozhodujícím okamžikům
OU, postupně odcházejí. Z toho pohledu
dění na jedné z mnoha kateder PdF, ale
spíše vedle ní, kde vznikla myšlenka začít
budovat vysokoškolská umělecká výtvarná
studia neučitelského směru, se může jevit
jako marginální, okrajová, zvláště pak proto,
že konečný výsledek byl velice vzdálen
tomu, co bylo námi stanoveno jako zadání.
Proč se tak stalo, je na zhodnocení, myslím,
někoho zcela jiného. Byli jsme příliš s Eduardem Ovčáčkem a dalšími součástí těchto
jednání a procesů a náš pohled bude vždy
pohledem stranickým, tedy zaujatým, tedy
nutně neobjektivním a bude trpět právě
oním pocitem nenaplněnosti a určitého,
byť dílčího, osobního selhání. Rozhodujícím
faktorem pro skupinu lidí, kteří se touto
myšlenkou na katedře výtvarné výchovy
zabývali, byla nejen idea samotná, ale také
skutečnost, že v Ostravě se ve stejnou dobu
začalo budovat střední umělecké školství
i v oblasti výtvarného umění, když tradice
hudebního školství byla v Ostravě velmi
silná a z povahy typu studia na konzervatoři
onen „vyšší“ typ navazujícího studia vlastně
existoval. Koneckonců i na PdF se kolem
p. prof. Rudolfa Bernatíka vytvořila začátkem
90. let silná a vlivná skupina lidí, kteří
hledali spíše cestu řešení přes dílčí změny
ve studijním umělecko-pedagogickém
programu. A pravděpodobně i toto bylo
jedním z faktorů, který zabránil řešení
koncepčnějšímu, celostnímu a v posledku
také, jak ukázal pozdější čas, efektnějšímu.
Pravděpodobně z předchozího vyplývá, že
považuji rozhodnutí o vytvoření dvouoborového studia výtvarná tvorba – výtvarná
výchova za ne zcela šťastný kompromis.
Za řešení, které jakkoli bylo od počátku
vnímáno jako řešení překlenovací, ve svých
důsledcích znamenalo zbrzdění celého
procesu, zakonzervování v omezených,
doslova zpočátku nedůstojných, později
malých a tzv. „přiměřených“ poměrech.
Přitom jsem přesvědčen o tom, že jak
v oblasti ekonomické, tak v oblasti legislativní (i „legislativní“) byla tato doba příznivá
radikálnějšímu řešení, třebaže personální
zázemí by vznik samostatné fakulty bezprostředně kolem těchto let neumožňovalo, ale
je to konstatování, které v sobě nese výše
uvedené problémy.
Tudíž – zamýšlíme-li se nad určitými
rozhodnutími z dnešního pohledu, s řadou
poznatků a informací, bohužel bolestných
a trpkých zkušeností, kterými nám bylo
projít a které jsme si mohli – nazíráno
dnešní perspektivou – odpustit je možné,
ale zpozdilé zároveň. Nabízí se pochopitelně
paralela s politikou, kde se přímo a otevřeně
hovoří o umění možného a je otázkou, zda
jsme ve své nezkušenosti a i určité naivitě
opravdu neusilovali o nemožné....?
2) MŮŽETE VZPOMENOUT NĚKTERÉ
OSOBNOSTI, KTERÉ JSTE NEZMÍNIL,
A PŘESTO MĚLY VÝZNAMNÝ PODÍL
NA VZNIKU NEBO ROZVOJI VAŠÍ ŠKOLY?
Pokud bych měl připomenout osoby
zainteresované na tehdejším dění, nemá ani
v nejmenším smyslu hovořit o malých
a velkých hráčích. Bylo nás tak málo,
a bylo-li lze hovořit o nějaké významnější
roli nebo roli marginálnější, spíše bych
hovořil o tom, že velmi rychle došlo k postojové polarizaci, jak na zmíněné katedře
výtvarné výchovy, tak ve vedení tehdejší PdF,
ale i širší odborné i laické veřejnosti. Není
jistě překvapením, když budu konstatovat, že
onen polarizační šev byl ostře mezi těmi,
kteří myšlenku ustavit výtvarná studia na
OU podporovali, a těmi, kteří, ať už jejich
důvody byly jakékoliv, buď okamžitě, nebo
v průběhu tohoto procesu od počátku
nevěřili, nebo se i živeni našimi chybami,
nejistotou, pochybnostmi, k tomuto postoji
plnému pochybností, váhání, ale i licoměrnosti a ... mudrování posléze přiklonili. Bez
toho, aniž bych chtěl vytvářet nějaké pořadí
důležitosti zvolím trochu alibisticky abecední metodu, pokusím se jmenovat ty kolegy,
kteří pochopitelně patřili spíše k té první
skupině:
Daniel Balabán, Fedor Gabčan, Eduard
Halberštát, Stanislav Hanzík, Petr Holý, Ilja
Novák, Eduard Ovčáček, Miloš Polášek, Karel
Svoboda, Václav Šafář, Vratislav Varmuža,
...později Eliška Čabalová, Marius Kotrba,
Petr Lysáček, Jiří Surůvka,... určitě by v tomto
výčtu neměl chybět děkan PdF Rudolf
Bernatík. Je třeba říci, že právě bez jeho
vkladu, zkušeností (uvědomme si, že byl
jediný z nás, který působil v akademickém
prostředí několik let před listopadem 1989,
a byl tedy připraven(!)), bez toho, že by získal
pro tento projekt Stanislava Hanzíka, který
v této době odešel z AVU v Praze po nástupu
nového rektora Milana Knížáka, bez toho, že
by prof. Bernatík získal podporu akreditační
komise a koneckonců Ministerstva školství
v situaci, kdy tradiční umělecké školy s určitým znepokojením sledovaly dění v regionech, by tato anketa vlastně ani nebyla.
To, že – jak tomu často bývá – určité osobní
neshody a jiné představy vedly děkana
Pedagogické fakulty k určité zdrženlivosti
a opatrnosti v podpoře projektu, o jehož
úspěchu nebyl čím dál více přesvědčen, je
věc jiná. Nakolik se na tom podepsala právě
ona naše nezkušenost, celkové klima
v Ostravě po r. 1989, personální i myšlenková
vyprahlost, je věc jiná. Je skutečností,
že situace hudebního umění byla zcela jiná.
Ostrava vždy byla městem vysoké hudební
kultury, jež se konstituovala ke konci 19. století a zvláště pak v období meziválečném
dosáhla vrcholu.
Totéž lze konstatovat i o umění výtvarném.
To však v létech 1948–1989 s určitou mírou
nadechnutí se koncem let 60. bylo decimováno, lze říci zcela systematicky a způsobem,
který byl pro tehdejší kulturtrégry a stranické
funkcionáře typický v celé ČR. Nicméně míra
rezistence a schopnosti se tomu bránit byla
v ostravském regionu jedna z nejmenších.
Ale to je jiný příběh, který však je třeba brát
v našich „vzpomínáních“ také v potaz.
3) FAKULTA UMĚNÍ OU MÁ ZA SEBOU
5 LET EXISTENCE. EXISTUJE PODLE VÁS,
NĚJAKÝ TYPICKÝ RYS, KTERÝM SE ŠKOLA
NA PRVNÍ POHLED ODLIŠUJE OD JINÝCH
ČESKÝCH REGIONÁLNÍCH VYSOKÝCH
UMĚLECKÝCH ŠKOL? EXISTUJE NĚJAKÉ
ZAMĚŘENÍ, KTERÉ VÁM PŘIPADÁ JAKO
STĚŽEJNÍ - TAKOVÁ VLAJKOVÁ LOĎ,
VÝKLADNÍ SKŘÍŇ VAŠÍ ŠKOLY?
V první větě otázky je klíč k odpovědi.
V současné době jsme třetí fakultou umění
v ČR, a jestli je pro nás něco typické, je to
právě skutečnost, že jsme vstoupili do
rodiny nejen tradičních uměleckých VŠ (AVU,
VŠUMPRUM), ale i oněch dvou po revoluci
vzniklých FAVU Brno, FUD UJEP Ústí nad
Labem se zcela zásadním, propastným, ba
fatálním zpožděním: dlouholetá zakotvenost
v Pedagogické fakultě, léta balancování na
hraně učitelská/neučitelská studia
a koneckonců i okolnosti, za kterých, v letech
podstatně méně příznivých pro institucionální změny, probíhalo ustavení a vznik
Fakulty umění.
To jsou distinktivní rysy, které nás odlišují
od jiných VŠ a svým způsobem trvale poznamenaly řadu procesů, především extenzivní
povahy. Naše koncepce SP Výtvarné umění
se spíše blížila pojetí tradičnímu, tj. dělení
na výtvarné obory malba, sochařství, grafika,
atd., a z tohoto pohledu jsme byli jakýmsi,
derivátem pražské akademie a brněnské
FAVU, přičemž prvému jsme těžko mohli
„konkurovat“ tradicí, personálním zabezpečením, o materiálně technickém zabezpečení v prvém desetiletí ani nemluvě.
Od brněnské FU, jako součásti silné VVŠ-VUT,
kterou doslova vyvzdoroval Vladimír Preclík,
nás od počátku limitovala, odlišovala malá
víra a přesvědčení v úspěch, což se nakonec
odrazilo v jisté umenšené míře velkorysosti
a omezenosti. Výtvarná studia, ale to nezmiňuji proto, že se tím odlišujeme, ale byla to
nutná podmínka, byla a musí být postavena
na tom, že jsou k dispozici osobnosti, které
v sobě – vedle výrazného místa ve výtvarném provozu – mají schopnost a začasté
i ochotu vzít na sebe úděl vysokoškolského
pedagoga v dlouholeté mizérii českého
vysokoškolského prostoru. V našich poměrech je to spíše oběť než rozumné rozhodnutí a je třeba poděkovat všem, kteří katedrou a později fakultou prošli nebo na ní
dodnes působí.
4) JAK TO VYPADÁ SE SPOLUPRACÍ
S JINÝMI UMĚLECKÝMI ŠKOLAMI U NÁS
I V ZAHRANIČÍ, POPŘ. JAK KONKRÉTNĚ
PROBÍHÁ?
Rámec spolupráce s uměl. školami v Čechách
byl vždy dán osobními kontakty, mírou ocho-
ty obou stran, při vědomí výrazné asymetrie,
se spolupodílet a pomáhat – hovoříme
o prvních letech na rozvoji uměleckých SP
v Ostravě. U výtvarného umění se to dařilo
o poznání lépe, možná i proto, že jsme
v očích prvního porevolučního rektora AVU
prof. M. Knížáka byli příliš nicotní a nestojící
(mu) za pozornost. V osobách dalších rektorů
(doc. J. Kotalík, prof. Jiří Sopko) pak míra
spolupráce byla uměřena našemu významu
a v rozhodujících okamžicích pak AVU byla
ochotna pomoci např. při kvalifikačním
růstu, což sehrálo rozhodující roli v procesu
akreditace. Určitě svoji roli sehrála i skutečnost, že v osobách kurátorů Jany Ševčíkové
a Jiřího Ševčíka jsme nalezli velké zastánce,
přímluvce. Svoji roli sehrál i fakt, že jsme se
rozvíjeli v době, kdy se jejich badatelské
úsilí zaměřilo i na mimopražskou scénu,
a určitě jsme společně s ústeckým okruhem
těžili z tohoto příznivého klimatu
a zájmu o jinakost, kdy se téma periferie
a centrum stalo nosným.
Zahraniční spolupráce pak měla dvě zásadní
periody – v léta, kdy jsme byli součástí PdF,
a dobu současnou. V té první jsme až na
výjimky velmi obtížně hledali kontakty
do zahraničí. Nebyli jsme tzv. kompatibilní
s uměleckými školami v zahraničí, jednalo
se skutečně o studia „učitelská“. Výjimkou
byla katovická Akademia Sztuk Pięknych,
kde byli ve vedení akademie osvícení
pedagogové a umělci, kteří byli s to onen
formální aspekt a naši nedostatečnost
nevnímat. Po vzniku samostatné fakulty pak
kontakty formálně určují pravidla mobilit
pedagogů a studentů v rámci programu
ERASMUS, ale i zde platí to, co v předešlém
období. Jde o osobní vazby, o ochotu, oboustrannou, spolupracovat. Potom žádná
omezení a rozdíly nehrají roli a počet
vysokých uměleckých škol v zahraničí,
s kterými oba SP HU a VU spolupracují, je
úcty- a respektuhodný.
5) ŽIJEME V DOBĚ CELOSVĚTOVÉ
HOSPODÁŘSKÉ KRIZE, ROZPOČTOVÝCH
ŠKRTŮ A TÍM I OMEZENÉHO MANIPULAČNÍHO PROSTORU PRO MOŽNÝ
ROZVOJ VYSOKÝCH ŠKOL. JAK SE VÁM
DAŘÍ POHYBOVAT SE V TAK LIMITOVANÉM PROSTORU? MÁTE PŘESTO NĚJAKÉ
PLÁNY ROZVOJE SMĚREM K OBORŮM,
KTERÉ SE DOSUD NA VAŠÍ ŠKOLE
NEUČÍ?
Tato otázka úzce souvisí s otázkou třetí,
neboť v sobě také zahrnuje ono zmiňované
zpoždění. Fakultě byly dány max. dva roky
na jakési budování struktury a na (alespoň)
úvahy o případném extenzivním rozvoji.
Ekonomická situace v ČR a změna přístupu
MŠMT k financování veřejných vysokých škol
se nepříznivě odrazila na podmínkách, které
poslední tři roky zásadním způsobem
paralyzují jakékoli úsilí o rozvoj. Jinými slovy
jakákoli predikce je takřka nemožná: neustálé turbulence rozpočtové, více než tři roky
trvající trend, který snižuje počty míst pro
přijetí do 1. ročníků, stejně jako preference
vědecko-výzkumných trendů, jež jsou
bezesporu správné a mají své místo na VŠ,
a s tím, že se nepodařilo rodině VVŠ nalézt
shodu, ale především přesvědčit MŠMT
a příslušné komise vlády ČR o tom, že
umělecká činnosti je jiným druhem kreativity, jež má však stejný potenciál jako věda
a výzkum. Toto věčné dilema, pokud se (ne)
řeší a naopak v situaci, kdy umělecké školy
jsou konfrontovány s poklesem počtu
studentů, kdy normativ, tj. částka, kterou
škola získává na vzdělávací činnost, rozuměj
na studenta, trvale klesá, proto, aby byly tyto
ušetřené prostředky alokovány na podporu
vědy a výzkumu – viz předchozí limity,
vedou ve svém výsledku k poklesu příjmů,
jenž za poslední tři roky dramatickým
způsobem zasahuje do všech oblastí života
fakulty, kateder. Má neblahý dopad na běžný
provoz a velmi negativně pak působí
na odměňování a celkově vede k pocitům
určité beznaděje a bezvýchodnosti. To vše
se děje v situaci, kdy přes nemalé úsilí VVŠ,
které mají ve svých studijních programech
umělecké obory, se nepodařilo přesvědčit
MŠMT, že není možné, aby stejný SP toliko
tím, že je na (nově) vzniklé fakultě, jež je
součástí řekněme VVŠ tzv. „univerzitního
typu“, má mít tak výrazně jiný (cca 60%)
koeficient náročnosti než na tradiční umělecké VŠ (AVU, AMU, JAMU...). Zde pro
vysvětlenou – koef. náročnosti odráží
náklady na určitý typ SP, popř. oboru a je
vyjádřen násobkem (koeficientem) vztaženým ke koef. jedna, což představuje průměrné
nároky na ten obor nebo obory, které patří
k těm, jež jsou těmi tzv. levnějšími (humanitní obory) atd. Kombinace faktorů pokles
normativu, snižující se počty studentů
v jednotlivých ročnících jako důsledek
omezení počtu studentů přijatých do 1. roč.
a historické rozdíly v koeficientu, to vše pak
se skutečností, že na rozdíl od už na jiném
místě zmiňovaných nám podobných fakult
(Brno, Ústí,...) máme na FU OU také SP
Hudební umění, vytváří vskutku destabilizační klima a zásadně limituje nejenom
současný aktuální provoz, ale – a to považuji
za rozhodující – neumožňuje jakýkoli (byť
minimální) rozvoj. Trvalé podfinancování,
nerovné počáteční podmínky, jistě i zátěž
daná geograficky – problematický region,
zátěž živ. prostředí, nezaměstnost ... to vše
sehrává negativní roli. Jinými slovy – v dané
situaci by bylo lze nové obory vytvářet
pouze na úkor stávajících oborů ve smyslu
jejich buď redukce, nebo dokonce zrušení,
což si lze představit jen velmi obtížně.
Ale i tak se v období po vzniku FU podařilo
akreditovat obory Tvůrčí fotografie na VU
a na HU obory Cemballo, Saxofon, Trubka,
atd...., ať nekončím až tak depresivně.
6) MÁTE ZJIŠTĚNO, JAK JE ŠKOLA VNÍMÁNA OSTRAVSKOU ( I MIMOOSTRAVSKOU )
VEŘEJNOSTÍ? DAŘÍ SE JÍ DLOUHODOBĚ
POPULARIZOVAT VÝTVARNOU TVORBU
MEZI OBYVATELI MĚSTA? MŮŽETE
JMENOVAT KONKRÉTNÍ AKCE, KTERÝMI
SE ZVIDITELNILA I MEZI LIDMI, KTEŘÍ
SE JINAK O VÝTVARNÉ UMĚNÍ NEZAJÍMAJÍ, POPŘ. MÁTE NĚJAKÁ STATISTICKÁ
ZJIŠTĚNÍ, KTERÁ BY DOKLÁDALA PŘÍMÝ
VLIV PŮSOBENÍ FAKULTY UMĚNÍ OU
NA KULTURNÍ ROZVOJ REGIONU?
Myslím, že tato otázka by měla být položena
někomu jinému, zvláště pak pokud by moje
odpověď měla být založena na nějakých
datech, průzkumech, objektivních hodnoceních atd. Je možné poskytnout informace
o vnímání OU, které se i v jisté zvýšené péči
o PR ze strany vedení výrazně zlepšilo
alespoň v tom smyslu, že veřejnost výrazně
lépe reflektuje (alespoň) existenci dvou
veřejných vysokých škol v Ostravě. Na to,
abych kvalifikovaně odpověděl, jakou roli
hraje FU v rodině fakult naší univerzity, jak
se podílí na obrazu OU, se obávám, nemám
dostatek věrohodných podkladů. Na druhé
straně je třeba říci, že impakt uměleckých
studií do života města a širšího regionu je
více než zřejmý, je dán nejen provozem školy
jako takové, ať už organizační formou byla
katedra, Institut pro umělecká studia nebo
současná fakulta. Ale je za ona léta dán i
počtem absolventů, kteří pozitivním způsobem penetrují do provozu uměleckých
institucí, školství, do výtvarného a hudebního provozu. Je možné připomenout nemalý
počet členů Janáčkovy filharmonie, kteří jsou
absolventy uměleckých hudebních studií
OU, můžeme připomenout vznik nonprofitních galerií, v nichž sice mnohé byly časově
omezené v existenci, ale i tak sehrály svoji
významnou úlohu už samotným vznikem
a rozvíjením diskurzu o výtvarném umění.
Z minulosti je třeba připomenout festival
Malamut, v současné době mladšího bratra/
sestru Kukačku atd. Na FU působí Operní
studio, které připravilo řadu zajímavých
představení s velkým ohlasem nejen laické,
ale i odborné veřejnosti, své místo v kulturním kalendáři mají Velikonoční koncerty.
Nespočet výstav v Ostravě připravili pedagogové a studenti – výstava diplomantů,
ať už několik let instalovaná v prestižním
Domě umění nebo v roce 2012 v Dolní
oblasti Vítkovice v multifunkční hale Gong.
To vše jsou konkrétní a doložitelná fakta,
která mají povahu výčtu a sama o sobě
neříkají nic méně, nic více, než to, že proběhla
nebo probíhají.
v
O
e
čc
Prof. Eduard Ovčáček, ak. mal.,
vedoucí ateliéru volné grafiky,
Fakulta umění Ostravské
univerzity, věnuje se především
volné grafice
O
1) PANE PROFESORE, SITUACE
VE VÝTVARNÉM UMĚNÍ NA OSTRAVSKU
BYLA PŘED ROKEM 1989 MOŽNÁ JEŠTĚ
VÍC SVÁZÁNA TOTALITNÍMI PRAKTIKAMI
VLÁDNOUCÍCH STRUKTUR NEŽ V JINÝCH
ČÁSTECH ČESKOSLOVENSKA. MŮŽETE
NÁM, PROSÍM, ALESPOŇ NĚKOLIKA
VĚTAMI POPSAT, JAK SE TEHDY VŮBEC
DALO V OSTRAVĚ VÝTVARNĚ EXISTOVAT?
Pochopitelně, že Ostrava a její průmyslové
okolí bylo jen pouhou ekonomickou základnou pro minulý totalitní řežim státu. Kultura,
umění a výtvarné školství bylo až na samém
okraji zájmu stranických papalášů.
V Ostravě se muselo především fedrovat
uhlí a tavit ocel. Ostatní bylo druhořadé
a nepodstatné. V Ostravě samozřejmě
existoval, tak jako v ostatních krajských
městech, monopolní Svaz českých výtvarných umělců – SČVU, který byl řízený KV KSČ.
SČVU byl organizací selektivně vybraných
výtvarníků a sloužil, jak se tehdy říkalo, jako
převodová páka strany ve výtvarné kultuře.
Ekonomickou částí SČVU byl Český fond
výtvarných umělců – ČFVU, který se staral
o to, aby tato selektivně vybraná část výtvarníků dobře prosperovala, konformně a bez
problémů sloužila socialismu. ČFVU operoval různými ideovými komisemi, které
hlídaly tak zvanou kvalitu socialistického
umění. Kdo netvořil podle jejich představ,
neměl šanci. Po roce 1968 jsem nebyl
členem SČVU. Byl jsem jen evidovaný
u ČFVU bez jakýchkoliv práv a nároku
na práci či možnost vystavovat. Mělo to jen
jedinou výhodu, mohl jsem existovat
na „volné noze“ a nemohl jsem být označen
za příživníka, protože jsem měl o tomto
občanském zařazení razítko v občanském
průkazu. To je jen velmi stručný popis
totalitní situace. Konkrétní fungování
a popis činnosti a chování funkcionářů
těchto organizaci v Ostravě by zabral velmi,
velmi mnoho místa. Na tomto místě si
uvědomuji, že již není mnoho pamětníků,
kteří by mohli zasvěceně o těchto dobách
referovat.
2) PANE PROFESORE, JSTE PŘÍMÝM
ÚČASTNÍKEM VŠECH FÁZÍ HISTORICKÉHO
VÝVOJE VYSOKOŠKOLSKÉ VÝUKY VÝTVARNÉHO UMĚNÍ V OSTRAVĚ. MOHL BYSTE,
PROSÍM, POPSAT NEJDŮLEŽITĚJŠÍ UDÁLOSTI JEDNOTLIVÝCH OBDOBÍ VČETNĚ
DOBY, KTERÁ TOMU BEZPROTŘEDNĚ
PŘEDCHÁZELA?
Proces intergrace výtvarného školství začal
v Ostravě hned po listopadu 1989. V první
fázi nešlo jen o vysokoškolskou výuku
výtvarného umění v Ostravě. Nutno dodat,
že procesu se zúčastnilo jen několik nadšenců z řad výtvarných umělců a teoretiků
výtvarného umění, kterým renesance zdevastovaného kulturního prostředí v Ostravě
ležela na srdci. Začali jsme především
zřízením Střední umělecko-průmyslové
školy, která svoji činnost zahájila záhy
po roce 1989 v Porubě a jejímž prvním
ředitelem byl PhDr. Antonín Grůza. Další
a větší problém vyvstal za situace po vzniku
Ostravské univerzity. Začali jsme řešit
možnosti vzniku samostatné umělecké
fakulty, nebo zatím jen jednooborové
katedry výtvarné tvorby. Staré personální
struktury na OU touto myšlenkou nebyly
nijak zvlášť nadšeny. Mnozí z nás jsme neměli
žádné akademické tituly a zkušenosti, takže
jsme nebyli formálně schopni tuto výuku
garantovat a akreditovat. I přes tyto problémy vznikla katedra výtvarné tvorby – KVT
při Pedagogické fakultě, kterou pohotově
garantoval Knížákem propuštěný profesor
AVU v Praze sochař Stanislav Hanzík. Pochopitelně, že organizační práci jsme odvedli
my v Ostravě. KVT byla zřízena jako jednooborové studium výtvarné tvorby. Záhy se
ustavila oddělení volné grafiky, oddělení
malby, oddělení sochařství a oddělení
kresleného a animovaného filmu. KVT
v roce 1991 zahájila provoz. Pochopitelně, že
jsme se na počátku potýkali s velkou řadou
provozních a personálních problémů.
Hlavním problémem byl především nedostatek prostor pro výuku jednotlivých
oddělení. Částečnou autonomii jsme získali
až po přičlenění k Institutu umění OU
a dále pak po transferu KVT z Vratimova
do nově získaných prostor v bývalé základní
škole v Mariánských Horách. To byl hlavní
předpoklad, jak se později ukázalo, k rozhodujícímu jednání o zřízení kýžené Fakulty
umění.
3) MŮŽETE VZPOMENOUT NĚKTERÉ
OSOBNOSTI, KTERÉ MĚLY VÝZNAMNÝ
PODÍL NA VZNIKU NEBO ROZVOJI VAŠÍ
ŠKOLY?
Mezi osobnostmi, které se významně podílely
na vzniku KVT, byli zejména prof. Stanislav
Hanzík, doc. PhDr. Petr Holý, doc. PhDr. Zbyněk Janáček, prof. Rudolf Bernatík,
ing. arch. Václav Šafář, Ilja Novák a další.
Byla zde i řada osobností, které jsme následně
získali pro náš projekt a kteří nakonec
na počátku činnosti začali na KVT učit:
doc. Eduard Halberštát, doc. Daniel Balabán,
doc. Marius Kotrba, doc. Petr Lysáček a další.
4) PANE PROFESORE, MĚL JSTE ZÁSADNÍ
PODÍL NA ROZVOJI TECHNIKY SÍTOTISKU
NA OSTRAVSKÉ UNIVERZITĚ.
ORGANIZOVAL JSTE KVALITNĚ OBSAZENÉ
MEZINÁRODNÍ WORKSHOPY, ZALOŽIL
JSTE UNIKÁTNÍ SBÍRKU SÍTOTISKOVÉ
GRAFIKY A VAHOU SVÉ OSOBNOSTI JSTE
ZAJIŠŤOVAL JEJÍ PREZENTACI V PŘEDNÍCH ČESKÝCH I ZAHRANIČNÍCH GALE RIÍCH. POPIŠTE NÁM BLÍŽE, JAK VZNIKALA
SÍTOTISKOVÁ DÍLNA, JAK SE VÁM V NÍ
PRACOVALO S UMĚLECKÝMI OSOBNOSTMI NA VAŠICH WORKSHOPECH, A TAKÉ
ŘEKNĚTE NĚCO BLIŽŠÍHO KE SBÍRCE
SERIGRAFIÍ.
Technika sítotisku se u nás začala používat
v poválečných letech (1945) především
v propagačních odděleních v reklamě
a ve spotřebním průmyslu. Umělci již dříve
začali techniky sítotisku využívat převážně
k reprodukčním účelům. Ve Spojených
státech mezi dvěma válkami v rámci sociálně-ekonomického programu „New Deal“
inicioval paradoxně rozvoj sítotisku prezident USA Roosevelt. Sítotisk našel nezaměnitelné místo v nejrůznějších odvětvích
spotřebního průmyslu od textilu až po
elektroniku, keramiku, sklo atd. Velmi
zjednodušeně se dá říci, že v umění se
definitivně technika sítotisku prosadila
až v druhé polovině minulého století
a za mnoho ostatních umělců, kteří se
věnovali serigrafii, se jejím hlavním představitelem a fenoménem stal Andy Warhol.
Serigrafie je termín, kterým se začal používat ve 20. století k označení uměleckého
sítotisku.
Na počátku 90. let minulého století se
zřízení serigrafického centra na KVT
v Ostravě stalo mým prvořadým cílem. Tento
úkol se zdařil a celá řada významných
umělců od nás i ze zahraničí se vystřídala
na pravidelných ročních workshopech
serigrafie. Jejich práce jsou deponovány
ve sbírce serigrafie FU a čekají na odbornou
katalogizaci. Uspořádal jsem řadu výstav
české serigrafie v předních galeriích u nás
i v zahraničí. Serigrafického centra
na katedře grafiky a kresby FU využívají
nejen naši studenti, ale i studenti ze zahra-
ničí. Podílejí se tak na druhé fázi serigrafických workshopů a konfrontacích uměleckých
názorů mezi vysokými školami s výtvarným
zaměřením. Rovněž i s těmito poznatky
a výsledky by se měli seznámit kolegové
z jiných výtvarných škol.
5) CO SI MYSLÍTE, ŽE SE VÁM ZA TA LÉTA
BUDOVÁNÍ TRADICE SÍTOTISKOVÉ
GRAFIKY NA UNIVERZITĚ NEJVÍC PODAŘILO A KTERÝ PLÁN SE ZATÍM REALIZACE NEDOČKAL?
Jak už jsem se výše zmínil, toto téma je
velmi široké. Především rosáhlá sbírka
serigrafie, která je na FU v depozitu, by se
měla ve spolupráci s teoretikem umění
odborně katalogizovat. Rád bych se toho
úkolu ujal s někým, kdo by měl pro takovouto práci předpoklady a hlavně hluboký
zájem. Výstupem této práce by měl být
katalog nebo publikace, která by nejen
zdokumentovala činnost serigrafického
centra FU za dvacet let, ale měla by i naznačit vývoj české serigrafie od poválečných let
až do dnešních dnů. Bylo by nutno zpracovat velkou řadu biografických údajů
o umělcích, kteří by byli v takovéto antologii
serigrafie zastoupeni. V neposlední řadě je
tu i finanční náklad, který by tuto práci
doprovázel. Serigrafie je dnes prvořadou
grafickou technikou, která je ve volné
grafice, a nejen ve volné grafice, ale
i v grafickém designu stále velmi frekvento-
vaná, a to i ve spojení s počítačovými
grafickými programy.
6) OD SVÉHO PŘÍCHODU NA OSTRAVSKOU UNIVERZITU VEDETE VÝUKU
VOLNÉ GRAFIKY. MŮŽETE ŘÍCI, CO VE
SVÉ PEDAGOGICKÉ PRÁCI POVAŽUJETE
ZA NEJZÁSADNĚJŠÍ A CO PŘEDEVŠÍM SE
SNAŽÍTE SVÉ STUDENTY NAUČIT? CO BY
MĚL UMĚT IDEÁLNÍ ABSOLVENT VAŠEHO
ATELIÉRU?
Za nejdůležitější považuji schopnost pedagoga studenty pro zvolený obor vnitřně
motivovat a inspirovat a důsledně vést
k poctivé pravidelné práci. Tyto aspekty jsou
pochopitelně proměnlivé v souvislosti
s velikostí talentu studenta, neboť jak známo
umění nepochází od slova uměti, ale
od slova tvořiti. Je tu ještě jedna zkušenost.
Pokud má student talent, má někdy latentně
zakódovanou i schopnost cílevědomě
soustavně pracovat, ale bohužel nebývá to
pravidlem. Zde je na místě i rčení „umění je
řehole“. Méně talentovaní studenti se musí
naučit dle svých schopností výtvarně myslet
a tvořit. Musí se naučit rutinně pracovat
s grafickými technikami a grafickým materiálem a zvládnout práci s počítačovými
grafickými programy. V současném výtvarném provozu někdy velikost umělce souvisí
s velikosti skandálu, který dovede kolem
sebe zinscenovat. Ale nakonec čas vše
učeše a rozcuchaný velký umělec bývá
mnohdy nakonec oplešatělý.
7) PANE PROFESORE, VE SVÉ UMĚLECKÉ
TVORBĚ JSTE ZNÁM ŠIROKOU ŠKÁLOU
TECHNIK I TECHNOLOGIÍ, KTERÉ
PŘI PRÁCI POUŽÍVÁTE. MŮŽETE BLÍŽE
POHOVOŘIT O NĚKTERÝCH SVÝCH
SOUČASNÝCH UMĚLECKÝCH PLÁNECH?
EXISTUJE NĚJAKÁ TECHNIKA NEBO
TECHNOLOGIE, KTEROU BYSTE RÁD
PŘI SVÉ PRÁCI VYUŽIL, ALE ZATÍM JSTE
K TOMU NEMĚL PŘÍLEŽITOST?
Je pravdou, že jsem vystřídal velkou řadu
médií. Celý život experimentuji, realizuji
svoji představu vnitřního světa v nejrůznějších médiích. Nedovedu si představit, že
bych třeba celý život maloval jen jednou
technikou. Ale jsou i tací umělci, kteří malují
jeden obraz celý život a jsou skvělí.
Na obligátní otázku o uměleckých plánech
nebudu odpovídat. Každý z nás by chtěl
vytvořit nové a překvapivé artefakty. Důležité je jen to, co se vám podaří na dobré
úrovni konkrétně realizovat, a navíc to musí
rezonovat s vaším vnitřním modelem, pak
se někdy stane, že je to i dobré.
8) CHYSTÁTE V NEJBLIŽŠÍ DOBĚ
NĚJAKOU ZAJÍMAVOU VÝSTAVU?
Pro rok 2013 připravuji několik autorských
výstav u nás i v zahraničí. Možná za zmínku
stojí již delší dobu připravovaná výstava pro
Museum de l‘ Imprimerie v Lyonu, která bude
mapovat moje aktivity kolem tiskových
technik od roku 1960 a některé experimenty
a práce s papírem.
Ha Z
Ní
Prof. Stanislav Hanzík, ak. sochař,
zakladatel a garant studia
výtvarného umění na Ostravské
univerzitě, kde učil v letech
1993–1996, věnuje se sochařství
K
1) PANE HANZÍKU, JE ZAJÍMAVÉ, ŽE
PŘESTOŽE POCHÁZÍTE AŽ Z MOSTU,
MÁTE VELICE PĚKNÝ VZTAH K OSTRAVĚ.
KDY JSTE SE DO OSTRAVY VYPRAVIL
POPRVÉ?
h
Mostecko má s Ostravou mnoho společného.
Jako student jsem byl v Ostravě roku 1951,
na Stavbě mládeže. Pomáhali jsme s budováním Nové huti. Byla to taková donucovna,
kde se okázale pracovalo, ale na druhé
straně se nehospodárně před očima ztrácely
miliardy. My jsme tam byli na nádeničinu
– měli jsme především za úkol sbíječkama
rozbíjet nekvalitní části rozestavěných
betonových staveb, které vybudovali naši
horliví mládežničtí předchůdci. Bylo to celé
absurdní. Já ale už roku 1957, brzo po
absolutoriu AVU, vyhrál celostátní soutěž na
fontánu před budovu ostravského Domu
kultury. Stojí tam dodnes.
2) JE TŘEBA ŘÍCI, ŽE PO VÁS NA OSTRAVSKU ZŮSTALO TAKÉ HODNĚ SOCHAŘSKÉ
PRÁCE …
Mám na Ostravsku dost realizací. Z prvních
– byla to kašna nazvaná „Mládí“ – dva čtyřmetroví naháči tam drží rozkvetlou jabloňovou větev. Když bylo třeba vedle postavit
Klementa Gottwalda, bylo tohle sousoší
opatřeno cudným parčíkem. Ústřední rada
odborů ale ode mne na druhé straně Kultur-
ního domu, u loutkové scény, koupila ještě
druhou kašnu, také nahatou – „Holčičí tajemství“ (můj název do soutěže byl „Stříbrný
vítr…“). Hodně mě tehdy ovlivnilo současné
italské sochařství. V roce 2005 už tam socha
Gottwalda nebyla a já byl znovu pozván na
slavnostní odhalení rekonstruovaného
Ostravského domu kultury. V interiéru Památníku Ostravsko-opavské operace v Hrabyni je
můj rozměrný opukový reliéf. Ve sbírkách
Galerie výtvarného umění mají mou „Danae“.
To byla první má dioritová socha, počatá ještě
v Paříži roku 1965. Pamatuji si, že jsem Galerii
výtvarného umění v Ostravě z tehdejší mé
velké, souborné výstavy v Domě umění
daroval bronzový soutěžní model jedné
z figur kašny. Později, když jsem nějakou dobu
v Ostravě učil, tak jsem si to v galerii „odbydlel“ – využíval jsem tamější služební byt.
3) NA KONCI OSMDESÁTÝCH LET
DVACÁTÉHO STOLETÍ JSTE MĚL
V OSTRAVSKÉM DOMĚ UMĚNÍ
VELKOU VÝSTAVU.
Ano, já jsem si tehdy u ředitele Galerie
umění v Ostravě prosadil, aby mi výstavu
zahájil Petr Holý. Ten měl za sebou složité
období normalizace, kdy nesměl pracovat
ve svém oboru (filozof, teoretik umění). Měl
jsem velkou radost, že mi výstavu může
uvést právě on.
4) KDE JSTE SE S PETREM HOLÝM
SEZNÁMIL?
Můj spolužák, malíř, který studoval v ateliéru
prof. Nechleby – Jaroslav Kábrt, se mě v roce
1967 zeptal, nechci-li si s ním udělat výstavu. Petr Holý, který se s Jardou už znal, nám
tehdy rozsáhlou výstavu v Kotěrově muzeu
v Hradci Králové zahajoval a navíc napsal
i text do katalogu.
5) A JAK JSTE SE DOSTAL K ZAKLÁDÁNÍ
VYSOKOŠKOLSKÉ VÝUKY VÝTVARNÉHO
UMĚNÍ V OSTRAVĚ?
Krátce po listopadu 1989 mě v Praze navštívil Petr Holý s tehdejším děkanem Pedagogické fakulty v Ostravě, známým klavíristou,
prof. Rudolfem Bernatíkem. Bavili jsme se
o problémech a tehdejší situaci vysokých
škol uměleckého směru. Vedl jsem, jako
ministrem pověřený rektor AVU, vzrušené
spory a diskuse o nový koncept Akademie se
studenty, s jejich „stávkovým výborem“,
s Občanským fórem a s každým, kdo v té
době kolem Akademie v té nadějné revoluční době prošel. Prosazoval jsem výuku, která
pracovala metodou tzv. „Travaux d’équipe“,
kterou jsem během svého studijního pobytu
na „École des Beaux- Arts“ v Paříži (1962–3)
odpozorovával. Aplikoval jsem princip
týmové práce, během sympozia na téma
„využití volného času mládeže“ (1965)
v týmu arch. Miroslava Masáka v Liberci do
našeho společného projektu a získali jsme
I. cenu (možnost vycestovat v roce 1966 do
Londýna).
Když jsem se o tom rozvykládal, napadlo je,
zdali bych jim nechtěl pomoci při jejich
připravovaném projektu, jak rozšířit studia
o novou, samostanou katedru výtvarné
tvorby, a to s perspektivou, že bude v budoucnu osamostatněna jako Ostravská škola
výtvarného umění. Obrátili se na mě, protože věděli, že mám zkušenosti s vysokoškolskýma akreditacema v době před listopadem i těsně po něm, kdy jsem byl pověřen
ministrem školství přechodně, do řádného
konkurzu, vedením Akademie umění v Praze.
Díky tomu jsem věděl, jak má taková příprava pro úspěšnou akreditaci vypadat, a měl
jsem k dispozici i všechny potřebné legislativní dokumenty. Tento program jsem
v Praze na Akademii neprosadil. Ostravákům
se ale projekt zalíbil. Přijali mne mezi sebe
a dali jsme všechno „na papír“ pro ministerstvo.
S architektem Mirkem Masákem jsem někdy
v polovině šedesátých let, právě „metodou
Travaux d’équipe“ z nadšení pro tento trend,
navrhli „relaxační lázně pro pracující“, něco
na způsob římských lázní, kam by chodili
horníci po směně, v prostoru na půdorysu,
formovaném kristalicko-biologickou morfologií, s hudbou. Tu měl komponovat skladatel Jan Klusák jako zvukovou kulisu v přírodním prostředí s tekoucí vodou, zaklenutou
samonosnou střešní klenbou. Člověk tam
mohl osamocen či ve skupinách relaxovat
po hygienickém i fyzickém ošetření. Šlo o to,
za pomoci odborníků i z jiných než výtvarných a uměleckých oborů (architektů-konstruktérů, demografů, psychologů, sociologů,
biologů atd.) vymyslet formu, jak vytvořit
komplexní účinné umělecké dílo, jakousi
novodobou katedrálu ducha a umění,
kombinovanou s tělesnou hygienou. Zpřístupnit lidem prožitek duchovní i tělesné
relaxace a rehabilitace z „civilizačního
syndromu“. Projekt projednáván byl, myslím
ale, že tato vize jakéhosi „ráje na zemi“, byla
a zřejmě i ještě dlouho bude nejlépe dosažitelná sněním v mlhavém prostředí cynické
společnosti lidského rodu … Byli jsme „lehce
směšní“, ale děsně nás to bavilo!
S jiným nápadem jsem se zabýval s architektem Jiroutem, žákem prof. Frágnera. Ten
tehdy architektonicky zpracovával otázky
urbanismu a formy pražské dopravy v souvislosti s propojením dnešního Nuselského
mostu se středem města a severovýchodními
výpadovkami z Prahy. V této nešťastné kauze
Frágner prohrává svůj zápas o zachování
urbanismu, který koncipoval Karel IV. při
zakládání Nového Města a umírá. Do centra
vtrhla neomalená dálnice za zády sv. Václava.
Jednalo se o spor „Metro versus podpovrchová tramvaj (v místě Celetné ulice)!“
Metro vyhrálo, ale dálnice se přece jen
vřítila vrchem přes Wilsonovy sady až skoro
do Holešovic. Architekt Jirout s prof. Frágnerem do jeho smrti na opozičním projektu
spolupracoval. Ve vlastní režii pak ještě
ve Frágnerově koncepci pokračoval. Jirouta
jsem dobře znal, chodil ke mně na výuku
„modelování pro architekty“, výuku, kterou
mi svěřil prof. Frágner po prof. Makovském,
který převzal sochařskou školu po Janu
Laudovi. Jirout, „bojovník za pravdu a svobodu“
(to si odseděl), chtěl Frágnerův koncept
rehabilitovat. Měl jsem ještě nějaké kontakty
s pařížským „Biennale des jeunes“, které jako
disciplínu, metodu „Travaux d’équipe“,
vystavovalo formou filmové smyčky projekcí
na plátně cirkorámy jednoho z pařížských
muzeí na Trocadéru. Jirouta jsem přesvědčil,
aby svoji verzi Frágnerova projektu přihlásil.
Udělal to a přihlásil se, k mému překvapení i
se mnou, takže jsem tam byl také pozván
i s předsedou SČVU dr. Adolfem Hofmeistrem, který byl pozván za ČSSR přímo
generálním sekretářem Biennále, panem
Reymondem Cogniatem. Perfektní, v Paříži
dobře reflektovaná Jiroutova adjustace
projektu bohužel doma žádný ohlas nezpůsobila. To tedy na vrub mých iniciativ před
odevzdanou a ministersky podporovanou
a schválenou akreditací katedry výtvarného
umění při Ostravské univerzitě.
Potom bylo nutné zajistit odbornou úroveň
nových vyučujících pedagogů a pomoci jim
habilitací získat potřebnou dispozici k výuce
na nové katedře výtvarné tvorby mezi
katedrami již dříve fungujícími. Také v této
kategorii jsem jim se svým „profesorským“
titulem mohl být užitečný. Mně se navíc
podařilo za podpory děkana Pedagogické
fakulty prof. Bernatíka pro Ostravskou
univerzitu získat „ grant“ na Ministerstvu
školství pro projekt „Ikarův vzestup“.
Katedra z něho získala peníze na nějaké
nutné ateliérové vybavení učeben. Projekt
„Ikarův vzestup“ byl po ještě značně improvizovaném čtyřletém pokusném usilování,
slavnostně předložen veřejnosti v mostecké
katedrále Nanebevstoupení Panny Marie
a v prostorách Oblastní galerie, za podpory
některých podnikatelských mosteckých
a litvínovských iniciativ a za výrazné spoluúčasti divadla „Ypsilon“ z Prahy.
Za aktivní tvůrčí účasti nastupujícího
skladatele a pozdějšího profesora HAMU
Vladimíra Franze monumentální kantátou
provedenou jím dirigovaným ostravským
orchestrálním souborem v prostoru gotické
katedrály byl zahájen promyšlený program
koncertů a různých kulturních aktivit v době
výstavy. Prostor vytěžené krajiny po zlikvidovaném starobylém městě kolem přesunutého
dómu zaujala díla studentů i pedagogů
Ostravské univerzity, zvláště expozicí
studentů textilní tvorby doc. Terčové atd.
Dosti neprůkazně dokumentovaná a málo
„mediálně“ sledovaná akce, která se uskutečnila v mostecko-litvínovském regionu dnes
není nikterak „zinventarizována“ mezi
úspěšné akce školy. Pozornost ostravské
veřejnosti si tehdy získal spíše akční Lysáčkův „happennig“ – skromný ohlas programu,
oponujícího tomu realizovanému na tehdejší Akademii v Praze.
6) ZNAL JSTE VŮBEC OSOBNĚ, KROMĚ
PETRA HOLÉHO, PŘEDTÍM, NEŽ JSTE
PŘIŠEL DO OSTRAVY, TAKÉ NĚJAKÉ JINÉ
PEDAGOGY, SE KTERÝMI JSTE PAK NA
OSTRAVSKÉ UNIVERZITĚ UČIL?
Samozřejmě, znal jsem především Edu
Ovčáčka. Poprvé jsme se s Edou setkali
v roce 1965 v Liberci. Architekt Miroslav
Masák, žák, později spolupracovník nositele
Perretovy ceny architekta Hubáčka, prosadil
v Liberci u vedení města „ Sympozium
o volném čase mládeže.“ Byla to vlastně
výtvarně architektonická soutěž a Eda tam
spolupracoval v ostravském týmu s architekty,
liberečtí architekti spolupracovali, myslím,
s malířem Kristoforim, tepličtí se sochařem
Janem Koblasou. Pobruselské úspěchy české
kultury na konci padesátých let přinesly
mnoho nových, úlevných iniciativ. Radokův
polyekran ještě na začátku normalizační
národní destrukce po roce 1970, v rukou
režizéra Evalda Šorma, dozníval replikou
s ohlasem „zlatých šedesátých“ v památníku
v Hrabyni filmovým dokumentem o Ostravské operaci…
7) JAK MÁ PODLE VÁS VYPADAT VÝUKA
NA VYSOKÉ VÝTVARNÉ ŠKOLE?
Podle mě by měla výtvarná škola pro studium
vytvářet takové podmínky, aby studenti
mohli vzájemně konfrontovat a poměřovat
svou práci a názory s těmi, kterým mohou
věřit. Pedagogové by neměli vyžadovat,
a pokud možno ani neumožňovali „výrobu
vlastních zmenšenin“, zvlášť v regionálním,
maloměstském „velkosvětě“ nedoceněných
talentů. Výchova vzájemnou konfrontací
začíná po letech práce a soustředění. Děti
na středních školách by se měly učit držet
tužku v ruce, řemeslo od řemeslníků. Mezitím se také musí naučit vnímat vše kolem,
o viděném přemýšlet, i když nejde jen o
„viděné“… Některé disciplíny potřebují přece
jenom více zkušeností, nebo aspoň více času
k pochopení. Pedagog je pouze příkladem,
ne tím, co vykládá, ale svým dílem. Musí se,
pokud ještě stojí o to, „učit umění“, usilovat
ne o přízeň a obdiv svých žáků, ale o svoje
pochopení jejich vlastních přirozených vloh
a mentality. Anebo jim do toho nekecat
a dělat jim jakousi „placenou poradenskou
službu“.
8) TEĎ JE TAKOVÝ TREND, ŽE UČÍ
DVACETILETÍ KLUCI ...
To by asi nemuselo tolik vadit… ale učí
(někteří) už s tak vyhraněným názorem, který
nastolují dokonce autoritativněji, než jsme
to dělali my (někteří), jako jedině možnou
alternativu. Potom ovšem nejde o alternativu
uměleckou, ale o obyčejnou existenční,
živnostenskou demagogii. Zatím to ještě
nevědí, časem na to ale, myslím, „dojedou“…
9) CHCI SE VÁS ZEPTAT, JAK BY PODLE
VÁS MĚL VYPADAT ABSOLVENT VYSOKÉ
UMĚLECKÉ ŠKOLY?
a) Musí to být umělec podstatou. Škola jeho
„umělectví“ může jen, a to zcela bez záruky,
písemně potvrdit.
b) Škola má studentu dát pouze příležitost,
čas a prostor pro sebeuvědomění a „poradenskou placenou službu“.
Kdysi jsem na Akademii studentům říkal:
„Proč nechodíte do ateliéru? Máte tu zadarmo
model, teplo, světlo, můžete tu pracovat
a třeba si z nás dělat srandu …“
c) Držet se v teple a v čistotě.
10) JAKÉ MÁTE TVŮRČÍ PLÁNY?
Možná je to ode mě namyšlenost a troufalost.
Chci dělat a vím co. Pořád jsou věci, které
jsem v minulosti odkládal a teď se k nim
mohu vracet. Samozřejmě, že to je těžší,
mám po operaci kyčlí a šedého zákalu, což
mi, mimochodem, velmi pomohlo. Akorát mi
hodně chybí moje žena, která mi nedávno
zemřela. Žili jsme spolu od gymnázia,
od svých sedmnácti let – více než šedesát let.
Na druhou stranu – nechtěl bych se dožít
toho, až budu nemohoucně někomu na obtíž
a nebudu moci nic dělat.
Pan Hrabal to řešil …
To ovšem nemůže nikdo ovlivnit a ani něco
o tom vědět. Jsme na tom všichni stejně.
H bš
a Le t
á
Doc. Eduard Halberštát, ak. mal.,
zakladatel ateliéru kresby,
Fakulta umění Ostravské
univerzity, věnuje se především
kresbě a malbě
t
h
1) PANE HALBERŠTÁTE, SITUACE VE
VÝTVARNÉM UMĚNÍ NA OSTRAVSKU BYLA
PŘED ROKEM 1989 MOŽNÁ JEŠTĚ VÍC
SVÁZÁNA TOTALITNÍMI PRAKTIKAMI
VLÁDNOUCÍCH STRUKTUR NEŽ V JINÝCH
ČÁSTECH ČESKOSLOVENSKA. MŮŽETE
NÁM, PROSÍM, ALESPOŇ NĚKOLIKA
VĚTAMI, POPSAT, JAK SE TEHDY VŮBEC
DALO V OSTRAVĚ VÝTVARNĚ EXISTOVAT?
Důsledky normalizace pocítili lidé, kteří stáli
mimo oficiální scénu. Patřily sem zákazy
výstav, pedagogické činnosti apod. Postupně
se však zásluhou řady nadšenců podařilo
zorganizovat v okolí Ostravy výstavy, společná
setkání a besedy o umění. Vše je zmapováno
v katalogu České a slovenské umění
v 70. a 80. letech na Ostravsku, vydaném
Muzeem Beskyd v roce 1991.
2) BYL STE PŘÍMÝM ÚČASTNÍKEM
RŮZNÝCH FÁZÍ HISTORICKÉHO VÝVOJE
VYSOKOŠKOLSKÉ VÝUKY VÝTVARNÉHO
UMĚNÍ V OSTRAVĚ. MOHL BYSTE,
PROSÍM, POPSAT NEJDŮLEŽITĚJŠÍ
UDÁLOSTI JEDNOTLIVÝCH OBDOBÍ
VČETNĚ DOBY, KTERÁ TOMU BEZPROTŘEDNĚ PŘEDCHÁZELA?
Začínalo se na zelené louce v čele s akademickým malířem Eduardem Ovčáčkem.
Nejdůležitější byl pro nás příchod
do Mariánských Hor, přeměna na Institut pro
umělecká studia a následné získání akreditace pro Fakultu umění.
3) NA FAKULTĚ UMĚNÍ OSTRAVSKÉ
UNIVERZITY JSTE VYBUDOVAL ATELIÉR
KRESBY. MŮŽETE ŘÍCI, CO JSTE VE SVÉ
PEDAGOGICKÉ PRÁCI POVAŽOVAL
ZA NEJZÁSADNĚJŠÍ, CO PŘEDEVŠÍM JSTE
SE SNAŽIL SVÉ STUDENTY NAUČIT?
Předával a formuloval jsem své zkušenosti
ve společném i individuálním kontaktu
s posluchači. Podporoval jsem semestrální
stáže v dalších ateliérech a rovněž studijní
pobyty na vysokých školách u nás
a v zahraničí. V neposlední řadě jsem
vyžadoval vekou pracovitost a vytrvalost.
Uspořádání ateliéru vytvářelo inspirativní
protředí.
4) MÁ DNESKA KLASICKÁ KRESBA JAKO
OBOR UMĚLECKÉ ČINNOSTI ŠANCI
OBSTÁT V KONKURENCI DIGITÁLNÍCH
MÉDIÍ, KDE SE PODÍL „RUČNÍ“ PRÁCE
A ŘEMESLA NEUSTÁLE ZMENŠUJE?
Kresba vytvářená přímo rukou autora je
nezastupitelná a úspěšně se uplatňuje
v mnoha médiích. Jako příklad uvádím člena
Cobry Pierra Alechinského a jeho malby,
litografie a prostorové instalace. Tento
přístup zažívá naopak novou renesanci.
5) PANE HALBERŠTÁTE, MŮŽETE BLÍŽE
POHOVOŘIT O TEMATICKÉM ZAMĚŘENÍ
VAŠÍ UMĚLECKÉ TVORBY, VČETNĚ
VÝTVARNÝCH TECHNIK, KTERÉ NEJČASTĚJI POUŽÍVÁTE? EXISTUJE NĚJAKÁ
TECHNIKA NEBO TECHNOLOGIE, KTEROU
BYSTE RÁD PŘI SVÉ PRÁCI VYUŽIL,
ALE ZATÍM JSTE K TOMU NEMĚL
PŘÍLEŽITOST?
V minulosti jsem si pro sebe našel několik
témat, která mi poskytují dostatek tvůrčího
prostoru a na kterých s přestávkami pracuji
dodnes. Patří sem Ostravská série, Komprese, Hasičská družstva, Zahrádky, Šatníky,
Tváře aj. Vzájemně se ovlivňují a rozšiřují
můj tvůrčí prostor. Práce, které nemohu
zatím realizovat, zpracovávám v konceptu.
Be n a
r tí
Prof. Rudolf Bernatík,
klavírní virtuoz,
jako děkan Pedagogické fakulty
Ostravské univerzity a později
ředitel Institutu pro umělecká
studia se zasloužil o založení
a rozvíjení hudebního a výtvarného
vysokoškolského uměleckého studia
na Ostravské univerzitě
b
1) PANE BERNATÍKU, VY JSTE STÁL
U ÚPLNÝCH ZAČÁTKŮ, KDY SE ROZHODOVALO O UDĚLENÍ AKREDITACE
OBORU „VÝTVARNÁ UMĚNÍ“, BYL JSTE
PŘÍMÝM ÚČASTNÍKEM VŠECH JEDNÁNÍ.
MŮŽETE, PROSÍM, PŘIPOMENOUT, KDY
SE OBJEVILA PRVNÍ MYŠLENKA „ZAJISTIT“ V OSTRAVĚ VÝUKU VÝTVARNÉHO
UMĚNÍ A JAKÝ PAK BYL DALŠÍ VÝVOJ
„OD MYŠLENKY K VLASTNÍ REALIZACI“?
S JAKÝMI OSOBNOSTMI UMĚLECKÉHO
ŽIVOTA JSTE PŘITOM SPOLUPRACOVAL?
Součástí Ostravské univerzity je Fakulta
umění, která má hlavní směry – hudební
umění a výtvarné umění. Moje dnešní úvaha
a vzpomínky na proces, který dospěl až do
dnešní podoby a významu, není o otázkách
umění a jeho problémů, ale především
o procesu vytváření umělecké instituce
v podmínkách společenských přeměn
a nejistot.
Začátky vysokého uměleckého školství
v oblasti hudebního a výtvarného umění
v Ostravě dostaly svoji podobu hned
v průběhu roku 1990. Společenská a politická situace této konkrétní doby nejen iniciovala nové procesy a hledání organizačních
struktur, ale především uvolnila tvůrčí
potenciál a nahromaděné kulturní bohatství
moravskoslezského kraje a jeho umělců.
Celé předcházející tzv. „socialistické období“
do roku 1989 mělo na Ostravsku v umění
dvě vrstvy. První byla silná několikagenerač-
ní tvůrčí síla osobností a jejich významná
tvorba a druhá byla vrstva politických
samozvanců, kteři chtěli vše diktovat až do
krajnosti. Vadily jim silné osobnosti, silná
umělecká díla a míra občanské nezávislosti.
Postihovali umělecký život zákazy i tresty,
ale často se stávali komickými fugurkami
ve své nevzdělanosti, v jednání a snaze
vládnout za každou cenu.
Přestože byl zdejší kraj v rámci republiky
výrazným a prověřeným výtvarným centrem,
neměl adekvátní zázemí ve výtvarném
školství. Po revolučním zlomu roku 1989 se
názorově vykrystalizovala nepočetná kupina
výtvarných umělců mimo školní instituce,
která přišla s myšlenkou založit v Ostravě
vysokou výtvarnou školu.
Iniciátory této snahy byli především Eduard
Ovčáček, Eduard Halberštát, Petr Holý,
Vratislav Varmuža, Ladislav Rusek
a Zdeněk Kučera. Ti také došli ke shodě
v odborných otázkách – v návrzích na obsah
studia, rozsah studia, uměleckém a pedagogickém směřování Problém byl v tom,
že nikdo ze zúčastněných neměl ambice
a chuť stát se vedoucím a zároven realizátorem projektu. A to byla druhá stránka věci –
fyzicky vytvořit školu, organizaci, strukturu,
získat budovu včetně finančního zázemí. A
samozřejmě také kvalitní umělce s pedagogickými předpoklady a akademickými
hodnostmi! V dopise tehdejšímu rektorovi
AVU Milanu Knížákovi žádali ostravští
organizátoři pomoc při realizaci projektu.
Knížákova odpověd byla: „vytvořte si soukromou vysokou školu“ – což je typický příklad
nezištné pomoci ...
Záměr byl vytvořit ryze uměleckou školu,
výtvarnou akademii. Proto jedinou cestou,
jak realizovat záměr vytvoření ryze umělecké vysoké školy, byla za dané situace a
podmínek spolupráce s Pedagogickou
fakultou Ostrava. Bylo třeba vstoupit do její
organizační struktury a vytvořit paralelní
katedry – katedru hudební výchovy a umělecko-pedagogickou kadedru, a katedru
výtvarné výchovy a katedru výtvarné tvorby.
Bylo to unikátní spojení, samozřejmě z
nouze. Nebýt nezištné pomoci a ohromného
porozumění vedení Pedagogické fakulty –
především děkana a pozdějšího prvního
rektora Ostravské univerzity prof. Jaroslava
Hubáčka a v podstatě většiny pedagogů
už tehdy transformující se fakulty na univerzitu, tak se záměr vytvořit základy
pro hudební a výtvarné vysoké školství
v Ostravě nerealizuje dalších mnoho let.
Základem existence a právoplatnosti oborů
na vysoké škole je státní akreditace. My,
jako nový obor na nové vysoké škole, jsme
procházeli přísným akreditačním řízením,
protože ve výtvarném oboru byla vysokou
školou v té době pouze AVU a VŠUP v Praze,
a v hudbě HAMU v Praze a JAMU v Brně. V té
době jsem byl členem jedné odborné
pracovní skupiny Akreditační komise
a vzpomínám si na nevstřícný postoj řady
funkcionářů a pedagogů těchto škol
k vytvoření nového pracoviště mimo jejich
vliv a dosah.
Umělci jsou emočně zaměření lidé – často
u nich vidíme sebestřednost, výjimečnost
a povýšenost! Přesto naše studijní programy
měly v podstatě stejné parametry a nároky
a byly zaštítěny kvalitními uměleckými
a pedagogickými osobnostmi, a proto byly
posléze i schváleny. Musím vzpomenout
docenta Kotalíka z AVU, který tehdy zaujal
jednoznačně kladný postoj k novým
školám a programům.
Po akreditaci uměleckých oborů Hudební
umění a Výtvarná umění na Ostravské
univerzitě se práce soustředila na řešení
vlastních problémů – vybudování personálního obsazení, růst kvalifikace, habilitace,
stálou budovu, obnovu a modernizaci
ateliérů a pod.
Přestože se další vývoj a formy existence
obou uměleckých oborů formálně jmenovaly
„nově“ Institut pro umělecká studia (IpUS)
a posléze Fakulta umění, podstata umělecké
a pedagogické činnosti, výsledky i úroveň
zůstaly stejně náročné, ale i schopné
konkurence doma i ve světě. Pokud bych
měl dál popsat cesty uměleckých oborů,
byla by to kronika divokých, ale krásných
časů.
2) JSTE UMĚLECKÝM ZAMĚŘENÍM
HUDEBNÍK, ŘEKNĚTE, JAK ZE SVÉHO
POHLEDU VNÍMÁTE DŮLĚŽITOST
EXISTENCE VYSOKOŠKOLSKÉ VÝUKY
VÝTVARNÉHO UMĚNÍ PRO ŽIVOT
NA OSTRAVSKU?
Smysl existence vysoké umělecké školy
v kraji se musí projevit zvýšenou kulturou
a zvýšením vnímání kultury, rozsahem vlivu
na životní prostředí a krajinu, možnostmi
realizace mladých talentů i pracovních
příležitostí.
mu
VA
ž
r a
Doc. Vratislav Varmuža,
stál u zrodu výuky výtvarné tvorby
na Ostravské univerzitě, založil
Střední uměleckou školu v Ostravě,
v letech 1990–2000 učil na katedře
výtvarné výchovy Pedagogické
fakulty OU keramiku, v současnosti
se zabývá hlavně počítačovou
grafikou a digitálními tisky
1) PANE VARMUŽO, SITUACE VE VÝTVARNÉM UMĚNI NA OSTRAVSKU BYLA PŘED
ROKEM 1989 MOŽNÁ JEŠTĚ VÍC SVÁZÁNA
TOTALITNÍMI PRAKTIKAMI VLÁDNOUCÍCH STRUKTUR NEŽ V JINÝCH ČÁSTECH
ČESKOSLOVENSKA. MŮŽETE NÁM,
PROSÍM, ALESPOŇ NĚKOLIKA VĚTAMI,
POPSAT, JAK SE TEHDY VŮBEC DALO
V OSTRAVĚ VÝTVARNĚ EXISTOVAT?
V
Totalitní praktiky ve výtvarném umění
v celé naší zemi se pravděpodobně velmi
sobě podobaly, i když v některých létech
i místech byly poněkud jiné, vždycky byly
mocenské, nespravedlivé a pro mnoho
umělců kruté. Výjimkou bylo krátké období
kolem roku 1968 a 1969. V Ostravě tehdy
vznikl dokonce nový spolek – nový svaz
výtvarných umělců a skupina Kontrast, žel,
jen s krátkou životností.
Černé Ostravsko, bašta socialismu, bylo
výjimečné mimo jiné výrazným nárůstem
obyvatelstva, velkou výstavbou sídlišť
v Ostravě a růstem měst Havířova, Karviné,
Orlové.
Stavělo se mnoho, dokonce i malířské
a sochařské ateliéry. Bylo zde asi více
výtvarné práce-peněz a pochopitelně i více
řevnivosti než jinde. Byli zváni a přijížděli
sem umělci z Prahy a někteří se zde i v nových bytoateliérech usazovali a později, když
práce- zakázky nebyly, zase se vraceli zpět.
V té době byl uplatňován zákon o vyčlenění
2 % finančních prostředků z nákladů staveb
pro výtvarná díla k estetizaci architektury
a životního prostředí. Již od 50. let, podle
sovětského vzoru, byl v zemi zřízen monopolní výběrový mocenský Svaz výtvarných
umělců, který ovládal a řídil výtvarný život
a určoval, co je umění a kdo a jak je může
vyrábět. Systém a struktura organizace
(s tituly zasloužilý umělec a národní umělec)
byla dokonalá, o všem rozhodoval ideový
Svaz, servis a zúčtování umělecké daně
členům mu prováděl Český fond výtvarných
umění, který měl k dispozici podnik Dílo
s několika málo výstavními a prodejními
galeriemi Díla. ČFVU i podnik Dílo měly
k výkonu rozsáhlé činnosti svoje umělecké
komise v podstatě složené z významných
moci často i peněz chtivých členů Svazu.
Výtvarníci byli děleni podobně jako fotbalové kluby: byla extraliga – hráli ji významní
a zasloužilí umělci, řádní členové Svazu
a angažující se kandidáti. Pak byla ještě
jedna 1. liga – do níž patřili obyčejní členové a někteří kandidáti, a potom, s velkým
odstupem, byla 1. a 2. třída těch registrovaných u Fondu, z nichž někteří někdy mohli
a jiní nikdy… Ostravské poměry byly nepochybně vzhledem k množství výtvarných
zakázek poněkud výjimečné. Vedle řevnivosti
zde kvetla korupce – kdo dal, dostal, kdo dal
hodně, dostal příště zase atd… úplatky brali
někteří, všichni… a peníze vždycky, stejně
jako dnes, byly Peníze… brali rozdělovači,
vedoucí, zástupci, projektanti, architekti atd.
Bylo to hanebné a ponižující… byla to
nelehká a složitá doba. Byli ale i slušní lidé
a systém měl občas také trhliny, dalo se
proklouznout. Vystavovali jsme sporadicky
– ve foyeru divadel, na chodbách škol,
v knihovnách a pod. Mnozí vykonávali různá
zaměstnání, některé živily manželky, šťastnější vyučovali… Ukradli nám sebevědomí,
naučili nás žít a pracovat v tichosti, nenáročně a skromně, což přichází vhod i dnes.
2) BYL JSTE PŘÍMO U VZNIKU VYSOKOŠKOLSKÉ VÝUKY VÝTVARNÉHO UMĚNÍ
V OSTRAVĚ, ZÁROVEŇ JSTE SE AKTIVNĚ
PODÍLEL NA ZALOŽENÍ OSTRAVSKÉ
STŘEDNÍ UMĚLECKÉ ŠKOLY. MOHL
BYSTE, PROSÍM, POPSAT, JAK TO TEHDY
PROBÍHALO?
Ano, ale mohu vzpomenout jen na počáteční
schůzky a jednání. Těch závěrečných, kdy se
rozhodovalo o zřízení katedry výtvarné
tvorby a dvouoborovém studiu s oborem
výtvarná výchova, jsem se již nezúčastnil.
První záměrné setkání se uskutečnilo
v Ovčáčkově ateliéru na Zámecké ulici
v Ostravě. Bylo to někdy na přelomu roku
1990–91. Setkala se tam jen malá, čtyř-,
možná pětičlenná skupinka přátel, kamarádů.
Účastníky nedovedu vyjmenovat. Vedle
iniciátora tam byl jako u všech dalších
jednání Václav Šafář. V ateliéru jsme se sešli
asi pětkrát, pak jsme se přesunuli k nám, na
katedru výtvarné výchovy. Skupinka se
rozrůstala. Po počátečním tápání Ovčáčkův
úmysl – projekt dostával konkrétnější
podobu. Věděli jsme, co chceme, ale neshodovali jsme se, jak to má vypadat, jakou
formu či podobu škola může mít, ale především jsme nevěděli, jak konkrétně vše
realizovat, koho oslovit apod. Od počátku
radikální autor Ovčáček i umírněnější Šafář
usilovali o založení nové samostatné školy,
která by se měla podobat Akademii výtvarných umění. Mnohým se to ale jevilo jako
příliš odvážné a neuskutečnitelné – jako
nepřekonatelný problém se uváděly finance,
vybavení a pod. Nevím a nedovedu dobře
posoudit, zda rozhodnutí o počáteční formě
školy bylo tehdy jedinou možnou variantou.
Dnes se zdá, že rozhodnutí asi nebylo nejšťastnější ...
Založení Střední uměleckoprůmyslové školy
bylo snadnější a historie je zcela prozaická.
Na prvních porubských schůzkách Akčního
výboru výtvarníků jsem se zmínil o úmyslu
a po krátké diskusi, kterou jsem chápal jako
souhlas, jsem brzy poté již navrhovaný
konkrétní plán a podobu školy nechal
odsouhlasit na radě a asi i na členské schůzi
nově vzniklého spolku ostravských výtvarníků – SVUT UVU. Neznaje nikoho, žádné
jméno, zatelefonoval jsem na odbor školství
KNV (možná se to jmenovalo odbor školství
a kultury), naznačil svoje plány a důvody,
a v úřední den pak navštívil vedoucího
odboru dr. Pinkase a podrobněji jsme vše
projednali. Asi po třech návštěvách vše bylo
hotovo. Tuším, že jen dvakrát jsem musel
ještě navštívit Ministerstvo školství v Praze.
Bylo potřeba vyplnit několik ne příliš
složitých formulářů s názvem školy, názvem
zvolených oborů a s garancí záruky odbornosti, kterou poskytla, podepsala a orazítkovala rada SVUT UVU Ostrava. V té době
všichni byli hodní a vstřícní, neboť to bylo
na úplném počátku roku 1990.
výtvarné umění asi studuje radostněji, možná
snadněji a lépe, 20 letá existence výtvarného
školství v Ostravě a především každoroční
velký zájem mladých uchazečů několikanásobně převyšující možnosti přijetí k výtvarnému studiu svědčí o mnohém a potvrzuje,
že i v Ostravě lze získat kvalitní plnohodnotné
výtvarné vzdělání.
Bylo ještě třeba přemluvit a navrhnout
ředitele a vedoucí profesory zvolených
oborů. Vypsaného konkurzního řízení se
mimo oslovené zúčastnili jen dva zájemci
navíc. Přijímací zkoušky jsme zrealizovali
v Ostravě, prostorách katedry výtvarné
výchovy na PdF. Největší problém a složitosti byly s budovou školy. To, co nám nabízeli,
bylo nevyhovující a námi vytipované objekty
byly nedostupné. Nakonec přidělená upravovaná budova na ul. Karla Pokorného
v Porubě v září 1990 nebyla včas stavebně
dokončena a připravena k provozu a nová
začínající Střední uměleckoprůmyslová
škola musela v tichosti zahajovat asi ve
čtyřech místnostech mateřské školy Bohuslava Martinů v Porubě.
Řada významných projektů, výstav, publikací
a jiných aktivit pedagogů, žáků i absolventů,
realizovaných nejen v Ostravě, ale
i za hranicemi země, úspěchy některých,
kteří dnes už patří k nepřehlédnutelným
osobnostem české výtvarné scény, zastoupení
mnohých ve státních galerijních sbírkách,
úspěšná reprezentace České republiky umělci
z regionu na Bienále v Benátkách
a další jsou rovněž dokladem kvality práce
pedagogů a celého ostravského výtvarného
školství.
3) NAPIŠTE MI, PROSÍM, JAK SE PODLE
VÁS VE „VÝTVARNÉM PROVOZU“ PROJEVUJE FAKT, ŽE V OSTRAVĚ UŽ LZE VÍCE
NEŽ 20 LET STUDOVAT VÝTVARNÁ
UMĚNÍ JAKO SAMOSTATNÝ OBOR.
I když v Paříži, nebo v Praze, či jinde vzhledem ke kulturnímu zázemí a tradici se
4) PANE VARMUŽO, MŮŽETE BLÍŽE
POHOVOŘIT O TEMATICKÉM ZAMĚŘENÍ
SVÉ UMĚLECKÉ TVORBY, VČETNĚ VÝTVARNÝCH TECHNIK, KTERÉ NEJČASTĚJI
POUŽÍVÁTE? EXISTUJE NĚJAKÁ TECHNIKA NEBO TECHNOLOGIE, KTEROU BYSTE
RÁD PŘI SVÉ PRÁCI VYUŽIL, ALE ZATÍM
JSTE K TOMU NEMĚL PŘÍLEŽITOST?
Již delší dobu se věnuji grafice. Začal jsem
kopírkou – xeroxem a dnes výlučně pracuji
s počítačem, dělám tedy počítačovou grafiku.
Používám kopírku, fotoaparát, pracuji
s digitálními záznamy, vlastními kresbami,
reprodukcemi atd. Poněkud tradičním
postupem koláže – vše upravuji na počítači,
nejčastěji v corel photopaintu. Tisknu na
inkoustových plotrech na matný papír, ale
i na barnet a průhledné fólie. Mým opakujícím se tématem je hlava. Především autoportrét. Neustálá proměna, prchavost
okamžiku stárnoucí fotografované tváře, její
následná výtvarná počítačová transformace
dosti přesně postihují můj záměr osobního
sdělení výpovědi.
Po nových technikách už netoužím, kruh se
pomalu uzavírá. Je stále ještě hodně prostoru a možností tam, kde jsem ve skutečnosti
teprve na začátku.
Po á š
e
l
Miloš Polášek,
zakladatel výuky fotografie
na Ostravské univerzitě,
zabývá se klasickou i digitální
fotografií
K
P
1) PANE POLÁŠKU, SITUACE VE VÝTVARNÉM UMĚNÍ NA OSTRAVSKU BYLA PŘED
ROKEM 1989 MOŽNÁ JEŠTĚ VÍC SVÁZÁNA
TOTALITNÍMI PRAKTIKAMI VLÁDNOUCÍCH STRUKTUR NEŽ V JINÝCH ČÁSTECH
ČESKOSLOVENSKA. MŮŽETE NÁM,
PROSÍM, ALESPOŇ NĚKOLIKA VĚTAMI
POPSAT, JAK SE TEHDY VŮBEC DALO
V OSTRAVĚ VÝTVARNĚ EXISTOVAT?
V polovině šedesátých let přišlo jisté uvolnění a vzedmula se snad ve všech tvůrčích
entitách a oborech vlna bouřlivého rozmachu
tvorby, bořící do té doby zkostnatělé mantinely „sorely“. Přesto, že to vydrželo jen do
„normalizace“ po sovětské okupaci, vystavělo to českému kumštu solidní piedestal – od
filmu a literatury až po výtvarné umění. Poté
zbyla tvůrčí svoboda tak pro tradičí krajináře
jakž takž slušně se živící tvorbou srovnatelnou dnes (i formátem 16:9) s TV seriály
a mýdlovými operami, kde tolerovaná
moderna končila divokostí Cézannovské
barevnosti.
Jakákoli profesionální realizace byla limitována členstvím či kandidátstvím ve Svazu
českých výtvarných umělců s tolerovaným
předstupněm „evidovaných“ výtvarníků. Bez
tohoto začenění se ve svobodném povolání
nedalo existovat – po šesti týdnech bez
pracovního poměru se člověk stával „příživníkem“ s téměř automatickým přesunem
do vězení. Ani absolutorium vysoké školy
nedávalo automatickou možnost takového
členství a průměrná doba „dozrání“ autora
z evidované či kandidátské formy na člena
SČVU trvala snad 10 let, s doprovodem řady
oficiálních výstav, publikací a pod. A to každá
realizace sebemenšího letáku, plakátu či
katalogu podléhala schválení umělecké
komise, v níž kromě stranických členů
výboru SČVU zasedal vždy i ideový odborník
z výboru KSČ. Buzerace to byla neskutečná
a schvalování sebemenší realizace bylo
horší než státnice či obhajoba disertace.
Fotografie na tom byla snad nejhůře, stále
ještě se za uměleckou tvorbu považovala
jen s výjimkami a ke schvalování byla
akreditována jen pražská umělecká komise
Díla. I se čyřmi diapozitivy třeba na návrh
obalu gramodesky se muselo jet do Prahy
a osobně je předkládat v minimálním
profesionálním formátu 6x9 cm a větším.
Nebyly barevné kopírky jako dnes a snad
mám ještě někde schovánu maketu návrhu
1:1, kde jsem musel barevný diapozitiv
z titulní stránky vymalovat akvarelem.
Kandidátů SČVU či „evidovaných“ fotografů
nás v moravskoslezském kraji bylo jen pět.
Sám jsem byl po dvaceti letech přijat za
člena Svazu a umělecké komise až v roce
1989. A když se pak zakrátko totalitní režim
zhroutil, sami jsme tuto komisi zrušili,
protože ji v nastávající demokracii najednou
už nikdo nepotřeboval a výtvarnou tvorbu
mohl každý realizovat, jak chtěl.
2) NAPIŠTE MI, PROSÍM, JAK SE PODLE
VÁS „VE VÝTVARNÉM PROVOZU“ PROJE-
VUJE FAKT, ŽE V OSTRAVĚ UŽ LZE VÍCE
NEŽ 20 LET STUDOVAT VÝTVARNÁ
UMĚNÍ JAKO SAMOSTATNÝ OBOR.
Chci se vyjádřit především k fotografii, neboť
v jiných oborech už podrobnější přehled
ztrácím. Tradice odborného fotografického
vzdělávání je snad na Ostravsku z celého
státu nejkonzistentnější. Počátky jsou
v amatérské oblasti, garantované kulturními
středisky a poradními sbory, do jejichž
aktivit jsem byl zapojen už počátkem 60. let.
Už tehdy jsme praktikovali formu víkendových workshopů, kdy kulturní středisko zajistilo někde na horské chatě ubytování (a pro
nás lektory i stravu), aby se zde pak večer
pořádaly přednášky a přes den nějaký ten
praktický workshop v exteriéru. Tuto osvědčenou formu pak převzal i Institut výtvarné
fotografie, který na tuto praxi navázal.
A obdobnou formu používá u svého distančního studia i Institut tvůrčí fotografie
Slezské univerzity v Opavě.
Oproštění od pedagogických aspektů
původně dvouoborového studia umožnilo
hlubší průnik do problematiky, vyšší profesionalizaci absolventů a šíři jejich rozhledu.
To na druhé straně přineslo i zvýšená rizika
nejistoty profesionálního uplatnění. Množství výstav snad ve všech oborech přímo
expandovalo a mění se i vztah veřejnosti
k výtvarným dílům, jejich užití a potřebě.
Vlastnictví originálů se stále více dostává
do investičích poloh tezaurace známých
jmen a je koncentrováno finanční silou
sběratelů. Cesta mladých tvůrců k seberealizaci však nikdy nebyla snadná a až budoucnost ukáže, nakolik je tento posun trvalý.
3) JAK ZE SVÉHO POHLEDU VNÍMÁTE
DŮLEŽITOST EXISTENCE VYSOKOŠKOLSKÉ VÝUKY VÝTVARNÉHO UMĚNÍ PRO
ŽIVOT MĚSTA OSTRAVY?
Množství vysokoškolsky vzdělaných absolventů v celé Evropě podstatně narostlo.
Zastávání řídících funkcí maturanty, zcela
běžné v době mého nástupu do praxe, je
dnes prakticky nemožné. Nutná proměna
proběhla v řadě etap i na naší univerzitě
a zákonitost přerodu původně středoškolského „pajdáku“ na pedagogickou fakultu
tedy posléze logicky následoval i přerod
původní výtvarné katedry přes Institut pro
umělecká studia až k dnešní fakultě.
Stále je zde ovšem naléhavý imperativ: Jak
dál? Nakolik atmosféra společenského
života kumuluje a kultivuje další aspekty
života absolventů v interakci s ostatní
společností. Zde mám pocit setrvalé absence výtvarné kritiky v běžných médiích,
omezení se na neobjektivní vernisážové
adorace
a s tím související odstup neodborné veřejnosti. Cítím zde absenci kulturního časopisu,
který by se věnoval nejen výtvarnému
umění, ale i literatuře a hudbě – jako byl
bývalý Kulturní měsíčík. Bez dotací je takový
projekt ovšem nerealizovatelný. Proto je
nepochopitelné, že dotace směřují třeba na
vysoce ziskovou akci Colours of Ostrava
nebo podporu fotbalových klubů, platících
hráčům stejně nemorální honoráře, jako
jsou odměny vrcholových manažerů státních
podniků a politiků v dozorčích radách.
4) NA OSTRAVSKÉ UNIVERZITĚ JSTE SE
ZASLOUŽIL O ZAHÁJENÍ VÝUKY
FOTOGRAFIE. MOHL BYSTE VZPOMENOUT NA JEJÍ ZAČÁTKY? CO SE ZA 20 LET
VE VÝUCE FOTOGRAFIE NA OSTRAVSKÉ
UNIVERZITĚ ZMĚNILO?
Nad koncepcí výuky fotografie jsem poprvé
přemýšlel koncem 60. let při řadě konzultací
s prof. Ludvíkem Baranem, když se tato
výuka zaváděla na pražské FAMU. Důraz se
hodně kladl na metodiku, s využitím teorie
doc. Jána Šmoka o zákonité možnosti
přerodu informativních atributů sdělení
v emotivní. Tehdy se totiž fotografie ještě
běžně za uměleckou tvorbu nepovažovala
a v jakékoli praxi se diferencovalo mezi
fotografií dokumentární, reportážní
a výtvarnou.
Ve druhé polovině 90. let, kdy jsem s výukou
fotografie na OU započínal, už to bylo zcela
jinak, umělecká fotografie byla celospolečensky akceptována a kromě FAMU se
studovala i v opavském Institutu. Záměrně
jsem tedy studium koncipoval jako mezioborové, s hlavním důrazem na aspekty
aplikace fotografie v jiných tvůrčích oborech
a médiích. A právě tyto aplikace umožňují
organické začlenění všelikých „speciálních
technik“ a alternativ modifikace obrazu
do fyzických artefaktů i virtuálních konceptů.
Díky grantu se podařilo vybudovat ateliér
propojující klasickou fotochemickou technologii s digitálními prvky, které dnes převzaly
dominující vliv. Přesto však považuji
za potřebné, aby vysokoškolsky vzdělaný
odborník ovládal všechny aspekty profesionální tvorby.
tvůrčích prvků fotografie i díky internetovým
webům – třeba Ondřeje Neffa a Institutu
digitální fotografie, pořádajícím řadu sofistikovaných odborných workshopů.
5) PRAKTICKY „ZA ROHEM“ – V NEDALEKÉ
OPAVĚ – JIŽ ŘADU LET ÚSPĚŠNĚ PŮSOBÍ
INSTITUT TVŮRČÍ FOTOGRAFIE. JE TO,
PODLE VÁS, PŘÍMÁ KONKURENCE
OSTRAVSKÉ UNIVERZITY, ANEBO SE
NEDÁ HOVOŘIT O KONKURENCI, ALE
SPÍŠE O VZÁJEMNÉM DOPLŇOVÁNÍ?
V posledních dvou letech se zaměřuji na
propojení digitální fotografie s klasickou.
Na tuto problematiku je orientována má
poslední ne už výtvarná monografie, ale
spíše „technologická“ příručka 7x10“ / Klasická fotografie v digitálním věku. Narůstají
totiž signály, že fotografie, jak jsme ji znali,
používající filmy, vývojky a citlivé papíry,
zachází na úbytě. Dokonce doposud největší
výrobce fotochemických materiálů americký
Kodak zrušil výrobu citlivých papírů. I výroba
rentgenových filmů se stává zbytečnou
a zdravotnická zařízení si tyto snímky
posílají po síti. Je tu tedy nebezpečí, že po
cca 180 letech od aplikace vynálezu
fotografie ta klasická zanikne.
Rozhodně je to spíše o tom doplňování.
Navíc mám pocit, že právě distanční forma
opavského studia se stále více blíží modelu
jakési aplikace druhé odbornosti, rozšíření
obzoru a znalostí už proto, že úzce orientovaný specialista své uplatnění bude nacházet stále obtížněji. Moderní digitální technika neuvěřitelně usnadnila technologické
aspekty fotografie a zdemokratizovala
přístup k získání dokonalého obrazu. Navíc
obecně roste informovanost o aplikacích
6) PANE POLÁŠKU, MŮŽETE BLÍŽE
POHOVOŘIT O TEMATICKÉM ZAMĚŘENÍ
SVÉ FOTOGRAFICKÉ TVORBY, VČETNĚ
TECHNIK, KTERÉ NEJČASTĚJI POUŽÍVÁTE?
EXISTUJE NĚJAKÁ TECHNIKA NEBO
TECHNOLOGIE, KTEROU BYSTE RÁD PŘI
SVÉ PRÁCI VYUŽIL, ALE ZATÍM JSTE
K TOMU NEMĚL PŘÍLEŽITOST?
Výhodnost zaznamenávat obrazová data
digitálním způsobem je ovšem nesporná, už
se dospělo i k vyšší kvalitě než u klasického
procesu, takže dnes se tato technologie
stále více protlačuje i do filmu. Lkát tedy
nad tímto vývojem a oplakávat „staré zlaté
časy“ nelze. Jsem ovšem přesvědčen, že
originál výtvarného artefaktu – ať už je to
grafika tištěná z hloubky či plochy, nebo
vyvolaná fotografie s redukovaným stříbrem
– zůstane už svou autorskou jedinečností
nenahraditelný. Přišel jsem proto s „kuchařkou“ receptů, jak si s tím poradit a „hand
made“ technikou si všechno potřebné
z dostupných surovin vyrobit – od citlivých
materiálů až po vývojky k jejich zpracování.
Prostě využít vstupních digitálních dat
nasnímaného obrazu k získání jedinečného
a klasického autorského originálu.
u
L
s
o
ka
Mgr. Michal Kalhous, Ph.D.,
vedoucí ateliéru fotografie
Ostravské univerzity,
věnuje se fotografii
1) JAKO UMĚLEC – TVŮRCE I JAKO KURÁTOR VÝSTAV KAŽDOROČNĚ PROJEDETE
MNOHA ČESKÝMI I ZAHRANIČNÍMI
MĚSTY, MŮŽETE SROVNÁVAT – JAK SE
PODLE VÁS DNES PROJEVUJE EXISTENCE
VYSOKÉ UMĚLECKÉ ŠKOLY NA KULTURNÍM ŽIVOTĚ OSTRAVY – A JAK SE TO LIŠÍ
OD JINÝCH ČESKÝCH MĚST, KDE JSOU
TAKÉ VYSOKÉ UMĚLECKÉ ŠKOLY ( NAPŘ.
BRNA, PRAHY, ÚSTÍ NAD LABEM )?
Potenciál školy je podle mne větší, než je
její stopa ve městě jako takovém, i když toto
posuzuji spíš jako přespolní outsider.
Z tohoto potenciálu nakonec těží hlavně
za hranicemi města.
k
V 90. letech byla Ostrava vnímána jako
významné centrum republikové umělecké
scény. Přes všechny snahy ale nevznikl nový
prostor, jenž by odpovídal významu a velikosti města, a tak se umělci možná v přirozeném rytmu stáhli do soukromých aktivit
a někteří opustili město.
Na situaci lze nahlížet i jako na jakýsi
rovnovážný stav, je ale potřeba pořád
pracovat na straně dobra a umění.
2) NA FAKULTĚ UMĚNÍ OSTRAVSKÉ
UNIVERZITY JSTE VYBUDOVAL ATELIÉR
FOTOGRAFIE. MOHL BYSTE SHRNOUT
JEHO VÝVOJ, VČETNĚ SOUČASNÉHO
SMĚŘOVÁNÍ?
Ateliér je od začátku budován jako otevřená
platforma, která se snaží využívat možností
propojení aktivit s ostatními ateliéry školy,
a pokud to situace dovolí, snažíme se zvát
na dílny, prezentace a přednášky respektované odborníky a tvůrce z oboru. Studenti
se tak seznamují s co možná nejširší škálou
přístupů, která jim pomůže v hledání jejich
vlastní cesty.
3) PRAKTICKY „ZA ROHEM“ – V NEDALEKÉ
OPAVĚ – JIŽ ŘADU LET ÚSPĚŠNĚ PŮSOBÍ
INSTITUT TVŮRČÍ FOTOGRAFIE. JE TO
VAŠE PŘÍMÁ KONKURENCE, ANEBO SE
CÍLE A ZPŮSOBY VÝUKY NA OBOU
ŠKOLÁCH NATOLIK LIŠÍ, ŽE SE NEDÁ
HOVOŘIT O KONKURENCI, ALE SPÍŠE
O VZÁJEMNÉM DOPLŇOVÁNÍ?
Musím říct, že mne těší jakýkoli úspěch na
poli umění a fotografie, takže ostatní školy,
jež mají ve svém programu fotografii,
vnímám spíš jako kolegy pracující na společném díle.
Školu vždy utváří specifické podmínky místa,
na naší škole třeba možnost již zmíněné
podnětné interakce s ostatními ateliéry,
učiteli a studenty. Nezanedbatelným
činitelem by měli být i učitelé, z toho tedy
plyne, že situace je vlastně neopakovatelná.
3) VEDLE SVÉ PEDAGOGICKÉ PRÁCE SE
INTENZIVNĚ ZABÝVÁTE TAKÉ VLASTNÍ
TVORBOU. MŮŽETE BLÍŽE POHOVOŘIT
O TEMATICKÉM ZAMĚŘENÍ SVÉ UMĚLECKÉ TVORBY, VČETNĚ VÝTVARNÝCH
TECHNIK A ZPŮSOBŮ VYJÁDŘENÍ, KTERÉ
NEJČASTĚJI POUŽÍVÁTE? EXISTUJE
NĚJAKÁ TECHNIKA NEBO TECHNOLOGIE,
KTEROU BYSTE RÁD PŘI SVÉ PRÁCI
VYUŽIL, ALE ZATÍM JSTE K TOMU NEMĚL
PŘÍLEŽITOST?
V poslední době možná i s ohledem na mou
životní situaci mne zajímá téma přirozeného
světa a míry osobní zodpovědnosti. K tvůrčí
– umělecké práci používám analogovou
fotografii, která mi plně vyhovuje.
4 ) JAK SE VAŠE TVŮRČÍ ČINNOST
PROJEVUJE NA POLI PEDAGOGICKÉM?
To bych asi nechal raději na posouzení třetí
osoby, určitě jsem v obou případech reprezentantem sama sebe a chtěl bych být
kongruentní. (No a první je i podmínkou
druhého.)
c
Si
s
b
K
y
i
Mgr. Marek Sibinský, Ph.D.,
proděkan Fakulty umění
Ostravské univerzity,
věnuje se volné grafice
PANE PRODĚKANE, KROMĚ TOHO, ŽE SE
V SOUČASNÉ DOBĚ PODÍLÍTE NA VEDENÍ
FAKULTY UMĚNÍ I KATEDRY GRAFIKY
A KRESBY, ZÁROVEŇ PATŘÍTE MEZI PRVNÍ
ABSOLVENTY VÝTVARNÉ TVORBY NA
OSTRAVSKÉ UNIVERZITĚ. SROVNEJTE
TEHDEJŠÍ VÝUKU S TOU DNEŠNÍ. MŮŽETE
JMENOVAT I NĚKTERÉ SVÉ SPOLUŽÁKY
A ŘÍCI, ČÍM SE DNESKA ZABÝVAJÍ?
s
V roce 1997 jsem absolvoval ateliér volné
grafiky pod vedením prof. Eduarda Ovčáčka
na tehdejší katedře výtvarné tvorby PdF OU.
KVT, později transformována jako Institut
pro umělecká studia, byla předchůdcem
současné Fakulty umění OU, která vznikla
v roce 2007. Studia výtvarných umění na
OU prošla od svých počátků v devadesátých
letech po dnešní podobu Fakulty umění
velkým rozvojem a proměnami, jednak
v šíři nabízených oborů, respektive ateliérů
a jednak jejich pedagogů, osobností uměleckého provozu, jež byly ve vedení těchto
ateliérů či pracovišť. Dnes je na FU devět
kateder, z toho čtyři jsou zaměřeny na výuku
výtvarných umění a v rámci těchto čtyř kateder je jedenáct specializovaných ateliérů.
Také materiální a technické zabezpečení se
během dvaceti let radikálně změnilo, kdy
v počátcích měla KVT k dispozici jen pár
místností v budově na ul. Českobratrské,
v současné době fakulta disponuje samostatnou budovou v Ostravě-Mariánských
Horách, která nedávno prošla rekonstrukcí
a všechny ateliéry jsou vybaveny technikou
a technologiemi odpovídajícími současným
požadavkům.
Jak jsem se již zmínil, v roce 97 ukončili svá
studia první absolventi KVT, z tohoto ročníku
se v rámci uměleckého provozu prosadila
řada mých spolužáků, např. Jaroslav Koléšek,
Aleš Hudeček, Katarína Szanyi, René Rohan,
Martin Červenák, Jiří Maška, Martin Adamec.
Část z nich dnes působí jako pedagogové
na uměleckých školách, nebo pracují v oblastech úzce spojených s výtvarným uměním.
á
a
L
B bn
Doc. Daniel Balabán, ak. mal.
vedoucí ateliéru Malba I,
Fakulta umění Ostravské
univerzity, věnuje se malbě
1) PANE BALABÁNE, JAK SE PODLE VÁS
DNES PROJEVUJE EXISTENCE VYSOKÉ
UMĚLECKÉ ŠKOLY NA KULTURNÍM
ŽIVOTĚ OSTRAVSKA? URČITĚ MŮŽETE
SROVNÁVAT S DOBOU, KDY V OSTRAVĚ
VYSOKÁ UMĚLECKÁ ŠKOLA NEBYLA …
b
Ostrava vydala a vydává řadu umělců, kteří
v Ostravě nezůstávají. Na sklonku totalit se
výtvarný projev studentů Pedagogické
fakulty, ale i absolventů večerní průmyslovky,
jakož i lidí z undergroundu, stal vyjádřením
odporu proti establishmentu i výrazem
svobodného myšlení mladých umělců.
Výrazem tohoto vření byly výstavy na
různých alternativních místech, především
v bytech, ale i v podchodu pod Frýdlantskými
mosty, na haldách, v rámci Rockfestů
a akcí skupiny literátů a výtvarníků zvané
Přirození. Tato naakumulovaná energie
se projevila hned po sametové revoluci
na výstavě Salon nezávislých. A z tohoto
silného výtvarného potenciálu vznikla
původně v rámci Pedagogické fakulty
katedra výtvarné tvorby, nynější samostatná
Fakulta umění Ostravské univerzity. Řada
jejích absolventů dnes učí jako asistenti
nebo na uměleckých průmyslových školách
v Ostravě. Tvorba studentů, ale i pedagogů
je prezentována na četných výstavách
v prostorách Dolu Michal, v průmyslovém
areálu v oblasti Dolních Vítkovic, v centru
Cooltour na Černé louce, v galerii Synagoga
v Hranicích atd. Diplomanti vystavují své
práce v Domě umění, loni pak v Gongu
v Dolních Vítkovicích. Již 2. rokem pořádáme
studentské projekce nazvané Šestka v prostorách Domu umění, hojně navštěvované
veřejností, které slouží jako svobodná
umělecká platforma k poučení i diskusím.
Umění, které prezentují naši studenti
ve veřejném prostoru města, má rovněž
subverzivní a kriticky akční rovinu, v rámci
které mohou poukazovat na problémové věci.
2) NA FAKULTĚ UMĚNÍ OSTRAVSKÉ
UNIVERZITY JSTE VYBUDOVAL PRVNÍ
ATELIÉR MALBY. MOHL BYSTE SHRNOUT
JEHO VÝVOJ, VČETNĚ SOUČASNÉHO
SMĚŘOVÁNÍ?
Během 20 let svého působení na OU jsem
vybudoval ateliér malby. Kromě technických
a rutinních malířských dovedností jsem vždy
kladl důraz na myšlení, obsahovou stránku
tvorby. Studenti, kteří přicházejí z výtvarných
průmyslovek, jsou často výtvarně zruční,
nicméně postrádají všeobecný rozhled
a vlastní vnitřní svět. Proto se je snažím
rozvíjet nejrůznějšími stimuly, nejenom
výtvarnými. Kromě elementárních výtvarných úkolů, především během bakalářského
studia, jako jsou plošná a objemová malba,
gesto, pohyb, linie, rytmus, dostávají úkol
ke klauzurám, které rozvíjejí jejich myšlení.
Příklady takových úkolů: eskapismus, ošklivost, jednoduchá věc, banca rotta atp. Přes
současné tendence k přesahování malby
do jiných médií považuji za podstatné, aby
se studenti důkladně prakticky seznámili
s možnostmi a mohutnostmi malby jako
takové.
3) MÁ DNESKA KLASICKÁ MALBA JAKO
OBOR UMĚLECKÉ ČINNOSTI ŠANCI
OBSTÁT V KONKURENCI DIGITÁLNÍCH
MÉDIÍ, KDE SE PODÍL „RUČNÍ“ PRÁCE
A ŘEMESLA NEUSTÁLE ZMENŠUJE?
V konfrontaci s novými (digitálními) médii je
možno si nově uvědomit nejen to, co malba
nemůže, nebo to, co umí ona média lépe, ale
i to, co malba může. A tím je především
osobní faktura malíře, řemeslnost a rukodělnost, haptičnost barevné hmoty. Podobně
jako se malba v 19. století osvobodila od
mimetické funkce realistického zpodobování
pod vlivem nově se rozvíjejícího média
fotografie, tak i dnes pod vlivem digitálních
médií má malba příležitost znovu prozkoumat své elementární kořeny a mohutnosti.
4) PANE BALABÁNE, VEDLE SVÉ PEDAGOGICKÉ PRÁCE SE INTENZIVNĚ ZABÝVÁTE
TAKÉ VLASTNÍ TVORBOU. MŮŽETE BLÍŽE
POHOVOŘIT O TEMATICKÉM ZAMĚŘENÍ
SVÉ UMĚLECKÉ TVORBY, VČETNĚ VÝTVARNÝCH TECHNIK, KTERÉ NEJČASTĚJI
POUŽÍVÁTE? EXISTUJE NĚJAKÁ TECHNIKA NEBO TECHNOLOGIE, KTEROU BYSTE
RÁD PŘI SVÉ PRÁCI VYUŽIL, ALE ZATÍM
JSTE K TOMU NEMĚL PŘÍLEŽITOST?
Ve své tvorbě se snažím propojit osobní
zážitky, ať už interní nebo externí, s jakousi
jejich výtvarnou reflexí. A tak se v mých
obrazech objevují polohy intuitivní s obsahově koncepčními. Tomu odpovídá i svobodný výběr způsobu malby, její techniky
a technologie. To znamená, že po formální
stránce jsou mé malby značně různé. Obsahově však gravitují stále k mé osobnosti
a některá témata se vracejí. Rád bych
vyzkoušel malbu „al- fresco“, ke které jsem
zatím neměl příležitost.
5) JAK SE VAŠE TVŮRČÍ ČINNOST
PROJEVUJE NA POLI PEDAGOGICKÉM?
Vzájemně participujeme se studenty
a asistenty na společných výstavách, při
jejichž instalaci se studenti mnohé naučí.
Často uvádím a komentuji výstavy studentů
a absolventů a publikuji ve výstavních
katalozích. Tyto texty slouží studentům jako
vhled do mého myšlení. Uvádím i moderuji
pořad studentských projekcí nazvaný Šestka
v Domě umění Ostrava, který umožňuje
konfrontaci různých názorů a rovněž mi
umožňuje sdělovat aktuální problémy
umělecké tvorby studentům i veřejnosti.
w
w
K oLs
o
Doc. MgA. František Kowolowski,
vedoucí ateliéru Malba II,
Fakulta umění Ostravské
univerzity, žánrový rozsah jeho
umělecké tvorby je velmi široký
– od akčního umění po klasickou
malbu, zároveň působí
jako kurátor uměleckých výstav
1) JAKO UMĚLEC – TVŮRCE I JAKO KURÁTOR VÝSTAV KAŽDOROČNĚ PROJEDETE
MNOHA ČESKÝMI I ZAHRANIČNÍMI MĚSTY, MŮŽETE SROVNÁVAT – JAK SE PODLE
VÁS DNES PROJEVUJE EXISTENCE VYSOKÉ UMĚLECKÉ ŠKOLY NA KULTURNÍM
ŽIVOTĚ OSTRAVY – A JAK SE TO LIŠÍ OD
JINÝCH ČESKÝCH MĚST, KDE JSOU TAKÉ
VYSOKÉ UMĚLECKÉ ŠKOLY ( NAPŘ. BRNA,
PRAHY, ÚSTÍ NAD LABEM )?
k
Musím říct, že zásadním způsobem. Absence
vysokého školství v daném oboru vždy
zasahuje do defenzívy provozu umění
a celé komunity. Ostrava se svými historickými kontexty je něčím výjimečná v českém
prostředí. Traumata spojená s kulturním
kontextem se zde vyjadřovala více direktivně. Když k tomu přičteme nelehké sociální
prostředí, byla tato situace traumatická.
Fakulta by měla tuto trhlinu zaplňovat,
a myslím, že docela úspěšně. Kdyby v regionu
zůstávalo více absolventů, přínos pro
stabilizaci výtvarné scény by byl ještě
silnější. Škola a silné osobnosti zásadně
mění klima ve společnosti.
2) NA FAKULTĚ UMĚNÍ OSTRAVSKÉ
UNIVERZITY JSTE VYBUDOVAL ATELIÉR
MALBY II. MOHL BYSTE SHRNOUT JEHO
VÝVOJ, VČETNĚ SOUČASNÉHO SMĚŘOVÁNÍ?
Vývoj ateliéru není markantní, zásadní
postoje k umělecké tvorbě a médiu malby
se názorově ustálily v konceptuálním rámci
a v neustálém hledání hranic a možností
individuální výpovědi jednotlivých studentů.
Je to podnětná konfrontace názoru jak na
uměleckou tvorbu, médium, tak na hledání
odpovědí v přítomnosti a uplatňování
kritického vidění světa.
a obsahu, o posouvání hranic v rámci použitých médií. Preferuji efemérní formy v umění,
které se následně (procesem, stanoviskem
v času) přelévají do protikladu, jakým je
například malba. V těchto případech považuji
nehierarchické využívání médií a forem za
důležité. Rád bych někdy využil technologických prvků pro zhmotnění monumentální
intervence do veřejného prostoru či krajiny.
3) PANE KOWOLOWSKI, VEDLE SVÉ
PEDAGOGICKÉ PRÁCE SE INTENZIVNĚ
ZABÝVÁTE TAKÉ VLASTNÍ TVORBOU.
MŮŽETE BLÍŽE POHOVOŘIT O TEMATICKÉM ZAMĚŘENÍ SVÉ UMĚLECKÉ TVORBY,
VČETNĚ VÝTVARNÝCH TECHNIK A ZPŮSOBŮ VYJÁDŘENÍ, KTERÉ NEJČASTĚJI
POUŽÍVÁTE? EXISTUJE NĚJAKÁ TECHNIKA NEBO TECHNOLOGIE, KTEROU BYSTE
RÁD PŘI SVÉ PRÁCI VYUŽIL, ALE ZATÍM
JSTE K TOMU NEMĚL PŘÍLEŽITOST?
4 ) JAK SE VAŠE TVŮRČÍ ČINNOST PROJEVUJE NA POLI PEDAGOGICKÉM?
Moje téma vyvěrá z bytostních otázek lidské
existence, tedy z ontologických otázek.
K tomu odkazuje mé myšlení, v rámci
postmoderních diskurzů mě zajímá polarita
věci, redefinice pojmů a významů, jejich étosu
či etického ukotvení. Jednou z možností
poznání v umění u mě směřuje ke koncepčním stanoviskům. Hledám tedy určitý analytický stav věcí a informací. Pracuji v různých
médiích, která jsou pro mne rovnocenná
a vztahují se k obsahu či tématu zpracování.
Snažím se o maximální adekvátnost formy
Rozhodně zkušeností, která je nezcizitelná
a dává možnost otevřeného dialogu se
studenty. Pedagogickou a uměleckou činnost
chápu jako jednotný a nedělitelný akt směřující k naplnění. Mohli bychom říci, že se jedná
o poslání.
c
Ly á
e
s
K
Doc. Mgr. Petr Lysáček,
vedoucí ateliéru
intermediálního umění,
Fakulta umění
Ostravské univerzity,
věnuje se intermediální
tvorbě
L
1) SITUACE VE VÝTVARNÉM UMĚNÍ NA
OSTRAVSKU BYLA PŘED ROKEM 1989
MOŽNÁ JEŠTĚ VÍC SVÁZÁNA TOTALITNÍMI PRAKTIKAMI VLÁDNOUCÍCH STRUKTUR NEŽ V JINÝCH ČÁSTECH ČESKOSLOVENSKA. MŮŽETE NÁM, PROSÍM,
ALESPOŇ NĚKOLIKA VĚTAMI POPSAT,
JAK SE TEHDY VŮBEC DALO V OSTRAVĚ
VÝTVARNĚ EXISTOVAT?
Dobu „do roku 1989“ bych rozdělil na dobu
tak zhruba do roku 1985, ve které se odehrávaly pokoutné, ale krásné akce v bytech
např. u Holců nebo Jana Holuši a podivína
Fergusona na Hulvákách. Asi těch míst bylo
víc, ale šly mimo mě a nedozvěděl jsem se
o nich. Jinak jednoduché prosté NIC. Spíše
šlo o nekoordinovaná setkání a diskuze
klubka zainteresovaných kulisáků v Divadle
Petra Bezruče (David, Pesch, Kolář, Pastrňák).
Bájné a legendární až divoké pařby se
údajně odehrávaly v ateliéru Edy Ovčáčka,
ale to jsem mladý a bylo to pro mne jednoduše řečeno nedostupné. V následných
letech narůstajícího odbojného ducha doby
se vlastně už dalo dělat cokoliv, i když to
pořád bylo riskantní, ale tím pádem velmi
povzbudivé – např. Konfrontace v zábřežském kulturáku, které organizoval Pepa
Sučík a taky se už „na scéně“ objevil Jiří
Surůvka a celá parta kolem Balabánů.
Já ale odešel v roce 1987 na AVU do Prahy
a o všem se spíše dozvídal ex post. Vlastně
se dá říct, že tato doba už byla docela
našlapaná a lídři režimu (na pár vyjímek
– Tomáš Haleš, který byl donucen k emigraci)
směšně a spěšně kousali do prázdna.
2) JSTE ZNÁMÝ NEJEN JAKO UMĚLEC ČI
PEDAGOG, ALE TAKÉ JAKO ORGANIZÁTOR KULTURNÍHO ŽIVOTA. PO LISTOPADU 1989 SE OTEVŘELY NOVÉ MOŽNOSTI
… JAK JSTE TOHO VYUŽIL?
Po mém návratu do Ostravy ze studií na AVU
v roce 1993 už běžela ve městě celá řada
aktivit. Naladění „hladové“ společnosti
otevřelo dveře do institucí jako GVUO
a jistou přízeň projevovala prostřednictvím
grantů i radnice. Jednoduché bylo se sejít
a rozhodnout se zorganizovat festival
(Malamut), nebo otevřít galerii (761 se
Stanislavem Cigošem), zvát do Ostravy
umělce z celé země (velká část z nich sem
přijela poprvé v životě, takže se nerozhodovali dlouho) a recipročně být zván k nim.
V podstatě toho bylo, jako když se vysype
splašený náklaďák.
3) JAKO UMĚLEC – TVŮRCE KAŽDOROČNĚ
PROJEDETE MNOHA ČESKÝMI I ZAHRANIČNÍMI MĚSTY, MŮŽETE SROVNÁVAT –
JAK SE PODLE VÁS DNES PROJEVUJE EXISTENCE VYSOKÉ UMĚLECKÉ ŠKOLY NA
KULTURNÍM ŽIVOTĚ OSTRAVY – A JAK SE
TO LIŠÍ OD JINÝCH ČESKÝCH MĚST, KDE
JSOU TAKÉ VYSOKÉ UMĚLECKÉ ŠKOLY
( NAPŘ. BRNA, PRAHY, ÚSTÍ NAD LABEM )?
Odpověď souvisí s klimatem zásadní změny
orientace společnosti na pokleslé konzumní
hodnoty a ještě k tomu odklon lidí
od kultury k zábavě. Vnímání přítomnosti
vysoké umělecké školy ve městě v zemích
okolo Česka se mi zdá výrazně odlišné
od situace u nás. Dny otevřených dveří
na akademiích jsem zažil v Polsku, Německu,
Slovensku a vlastně i USA. Diskutoval jsem
tuto situaci s kolegy v dalších zemích. Byl
jsem v klauzurních komisích prakticky všech
českých vysokých výtvarných škol. Po těchto
zkušenostech se mi moc nechce porovnávat
se situací v Ostravě. Nedopadlo by to dobře.
Jiný dopad se projevuje přítomností absolventů ve městě, kteří se rozhodli v Ostravě
zůstat, tvoří a doplňují podstatně její
výtvarnou scénu. I když se dá pořád mluvit
jen o jednotlivcích, určitě to stačí. Nezájem
a permanentní nevědomí ostravské veřejnosti mi už vlastně nevadí. V oboru činní
zůstanou jen ti nejodolnější a vlastně
i nejkvalitnější. Nemám pocit, že by tím
umění ve městě ubylo. Nepřízeň vlastně
utvrzuje kolektiv. A je mi jedno, jestli dobré
umění najdu v Ostravě někde v alternativní
komunitě, nebo potvrzené instituci. V tom
určitém zdejším místě je pak příjemně
a bez snobizmu, který je dost cítit například
v centru oborového dění, tedy v Praze.
4) NA FAKULTĚ UMĚNÍ OSTRAVSKÉ
UNIVERZITY JSTE VYBUDOVAL ATELIÉR
INTERMEDIÁLNÍ TVORBY. MOHL BYSTE
SHRNOUT JEHO VÝVOJ, VČETNĚ SOUČASNÉHO SMĚŘOVÁNÍ?
Tento ateliér jsem překoncipoval hned po
nástupu do něj, neboť pojem intermedialita
byl mylně vnímán jako podřízený doplněk
zdobící prostřednictvím sochy a obrazu
architekturu. Takové zkroucení obsahu výuky
jsem musel razantně až bohužel neohleduplně narovnat, což se projevilo tím, že
všichni studenti z ateliéru odešli. Hned ale
naštěstí přestoupili ke mně dost hodně
zajímaví studenti z ateliérů jiných. Předchozí
funkčnost nasměrování jsme přeorientovali
směrem k volné konceptuální tvorbě
a v rámci technologických možností započali příjemný experiment – volnou intenzivní
vzájemnou konfrontaci. Postupem doby
vyvstala potřeba programových aktualizací
v oblasti videa a digitálních technologií.
Bylo jasné, že časem se ateliér rozdělí
na dva hlavní proudy – nová média a spíše
konceptuální materiálovou tvorbu v prostoru. Příchodem Jiřího Surůvky do týmu se tato
vize stala realitou. Vývoj do budoucna bude
asi dost zajímavý. Souvisí se zájmem příchozích studentů, kteří pakliže se dnes rozhodují studovat vysokou uměleckou školu,
uvažují daleko pragmatičtěji a praktičtěji
vzhledem k uplatnitelnosti svého vzdělání
v praxi. To, co jim intermediální ateliér
nabízí je pouze o oborové profesionalitě
a ta je objektivně řečeno „v praxi“ zdánlivě
nepoužitelná. Osud názvu ateliéru nebo
náplň práce v něm jsou stále otevřená, třeba
se stane ateliérem více sochařských, splyne
s jiným, anebo třeba taky zcela zanikne.
5) VEDLE SVÉ PEDAGOGICKÉ PRÁCE SE
INTENZIVNĚ ZABÝVÁTE TAKÉ VLASTNÍ
TVORBOU. MŮŽETE BLÍŽE POHOVOŘIT
O TEMATICKÉM ZAMĚŘENÍ SVÉ UMĚLECKÉ TVORBY, VČETNĚ VÝTVARNÝCH
TECHNIK A ZPŮSOBŮ VYJÁDŘENÍ, KTERÉ
NEJČASTĚJI POUŽÍVÁTE? EXISTUJE
NĚJAKÉ TÉMA, TECHNIKA NEBO TECHNOLOGIE, KTERÉ BYSTE RÁD PŘI SVÉ
PRÁCI VYUŽIL, ALE ZATÍM JSTE K TOMU
NEMĚL PŘÍLEŽITOST?
Distanc, ironie, mystifikace, humor, pozitivní
pointa, materiálová senzitivní abstrakce,
ikona, citace, umění starých a starších kultur,
harmonie. Instalace, objekt, performance,
materiálová malba, fotografie, video, recyklace a na začátku všeho – kresba. Domnívám
se, že si s tímto už budu muset vystačit.
Ledaže bych ještě našel nějakou mnou
zatím nevyzkoušenou kombinaci tohoto všeho dohromady.
6) JAK SE VAŠE TVŮRČÍ ČINNOST
PROJEVUJE NA POLI PEDAGOGICKÉM?
Tím, že o všem, o čem přemýšlím při vzniku
díla, nebo konfrontováním se s dílem jiného
umělce na výstavě se bavím se studenty
v ateliéru. Taky se je snažím přemluvit (dříve
jsem to jen nabízel) vyhnout se zbytečnostem a dostat se tím pádem rychleji k podstatě – ničím neomezované svobodné tvorbě.
o
v
Su u
k
r
Doc. Mgr. Jiří Surůvka,
vedoucí ateliéru
nových médií, Fakulta umění
Ostravské univerzity,
věnuje se intermediální
tvorbě a novým médiím
1) PANE SURŮVKO, SITUACE VE VÝTVARNÉM UMĚNÍ NA OSTRAVSKU BYLA PŘED
ROKEM 1989 MOŽNÁ JEŠTĚ VÍC SVÁZÁNA
TOTALITNÍMI PRAKTIKAMI VLÁDNOUCÍCH STRUKTUR NEŽ V JINÝCH ČÁSTECH
ČESKOSLOVENSKA. MŮŽETE NÁM,
PROSÍM, ALESPOŇ NĚKOLIKA VĚTAMI,
POPSAT, JAK SE TEHDY VŮBEC DALO
V OSTRAVĚ VÝTVARNĚ EXISTOVAT?
Já jsem byl celkem ještě relativně mladý
(v roce 1989 jsem měl 28 let a studoval
jsem) a vystavoval s přáteli neoficiálně,
na chodbách a půdách u známých, na haldě,
a polooficiálně v některých kulturních
zařízeních na přehlídkách amatérského
umění. Ke skutečné umělecké kariéře jsem
se dostal až v demokracii v 90. letech.
2) JSTE ZNÁMÝ NEJEN JAKO UMĚLEC ČI
PEDAGOG, ALE TAKÉ JAKO ORGANIZÁTOR KULTURNÍHO ŽIVOTA. PO LISTOPADU 1989 SE OTEVŘELY NOVÉ MOŽNOSTI
… JAK JSTE TOHO VYUŽIL?
Ostrava má dodnes v organizaci výtvarného
života značný deficit, bylo to jasné už
v devadesátých letech, že pokud se nepostaráme sami, nikdo to za nás neudělá. Hledali
jsme možnosti, jak vystavovat a pořádat
výstavy jiných umělců, což by nám umožnilo
napojit ostravskou scénu na ostatní centra,
především v Praze, ale také v Polsku a na
Slovensku. Byly to výstavy v Minikinokavárně, Černé louce, Ostravském muzeu, založení
galerie Jáma 10 v r. 1998, pořádání mezinárodních výstav na Dole Michal, Domě umění
v Opavě, Českém Těšíně a jinde. Také jsme
rozjeli mezinárodní festival performance
Malamut, který existuje dodnes. Důležitý byl
vznik vysoké umělecké školy, jejíž pedagogové a studenti se na tyto aktivity brzy
napojili.
3) JAKO UMĚLEC – TVŮRCE KAŽDOROČNĚ PROJEDETE MNOHA ČESKÝMI
I ZAHRANIČNÍMI MĚSTY, MŮŽETE
SROVNÁVAT – JAK SE PODLE VÁS DNES
PROJEVUJE EXISTENCE VYSOKÉ UMĚLECKÉ ŠKOLY NA KULTURNÍM ŽIVOTĚ
OSTRAVY – A JAK SE TO LIŠÍ OD JINÝCH
ČESKÝCH MĚST, KDE JSOU TAKÉ VYSOKÉ
UMĚLECKÉ ŠKOLY ( NAPŘ. BRNA, PRAHY,
ÚSTÍ NAD LABEM )?
Myslím, že vliv těchto škol je ve všech
městech obdobný, tedy nezanedbatelný.
4) NA FAKULTĚ UMĚNÍ OSTRAVSKÉ
UNIVERZITY JSTE VYBUDOVAL ATELIÉR
NOVÝCH MÉDIÍ. MOHL BYSTE SHRNOUT
JEHO VÝVOJ, VČETNĚ SOUČASNÉHO
SMĚŘOVÁNÍ?
Kromě klasických oborů, které si vedly
od počátku dobře, na škole působil i intermediální ateliér Petra Lysáčka, orientovaný
na novější tendence současného umění,
zejména instalaci a objekt. Po roce 1996
s rozvojem digitální techniky a její postupné
dostupnosti pro řadové občany jsme začali
používat osobní počítač k výtvarné praxi.
Měl jsem v té době úspěchy s digitálními
tisky, spolupracoval jsem s DTP studii
a grafickými designéry. Po několikaleté praxi
nastala možnost zřídit takový ateliér na
Institutu umění OU, posléze FU OU. Ateliér,
který dnes nese název Video, multimédia,
performance, vznikl jako modul na katedře
intermédií. Ateliér se tedy od původně
nových médií obsahově poněkud rozšířil,
ale vycházíme i z klasických médií, jako je
malba, objekt, instalace.
5) VEDLE SVÉ PEDAGOGICKÉ PRÁCE SE
INTENZIVNĚ ZABÝVÁTE TAKÉ VLASTNÍ
TVORBOU. MŮŽETE BLÍŽE POHOVOŘIT
O TEMATICKÉM ZAMĚŘENÍ SVÉ UMĚLECKÉ TVORBY, VČETNĚ VÝTVARNÝCH
TECHNIK A ZPŮSOBŮ VYJÁDŘENÍ, KTERÉ
NEJČASTĚJI POUŽÍVÁTE? EXISTUJE
NĚJAKÉ TÉMA, TECHNIKA NEBO TECHNOLOGIE, KTERÉ BYSTE RÁD PŘI SVÉ
PRÁCI VYUŽIL, ALE ZATÍM JSTE K TOMU
NEMĚL PŘÍLEŽITOST?
No můj rejstřík technik se rozšířil od malby,
objektu, přes již zmíněné digitální tisky
k projektovému umění, videu, instalaci
ve veřejném prostoru a street performanci.
Také jsme donedávna provozovali mezigenerační kabaret, společně se studenty.
6) JAK SE VAŠE TVŮRČÍ ČINNOST
PROJEVUJE NA POLI PEDAGOGICKÉM?
Do mnoha aktivit v prostoru města vtahujeme studenty, provozujeme jako občanské
sdružení galerii a již zmíněný festival
performance Malamut, sympozia a pobytové
stipendium... Na tom všem se podílejí i naši
studenti. Spolupracujeme se spřátelenými
ateliéry ostatních vysokých škol podobného
zaměření a uměleckých akademií v Praze,
Brně, Olomouci, Ústí n. L., Bratislavě, ale
i v Polsku a Německu. Jsou to převážně
společné plenéry, výstavy, výměny stážistů
z řad studentů i pedagogů ...
o
N g
Doc. Mgr.A. Pavel Noga, ArtD.,
v letech 2005–2012
vedoucí ateliéru
grafického designu,
Fakulta umění Ostravské
univerzity, věnuje se
grafickému designu
a volné grafice
1) PANE NOGO, JAK SE PODLE VÁS DNES
V OSTRAVĚ NA POLI GRAFICKÉHO
DESIGNU PROJEVUJE EXISTENCE VYSOKÉ
UMĚLECKÉ ŠKOLY? URČITĚ MŮŽETE
SROVNÁVAT S DOBOU, KDY V OSTRAVĚ
VYSOKÁ UMĚLECKÁ ŠKOLA NEBYLA …
n
Koncem 80. let 20. století jsem studoval
na Pedagogické fakultě v Ostravě, což byla
přímá předchůdkyně Ostravské univerzity.
Oblasti výtvarného umění tehdy přinesla
řadu nových výrazných osobností (např. Jiří
Surůvka, Lenka Klodová), které se aktivně
podílely na neoficiálním i polooficiálním
uměleckém životě (např. bytové výstavy,
instalace v ostravských podchodech, umělecké přehlídky v rámci hudebních festivalů).
Naproti tomu grafický design nebo propagační grafika (jak se tomu říkalo) vyžaduje
přece jenom technicky více specializované
studium, které Pedagogická fakulta nemohla
poskytnout. Zajímavostí bezesporu je, že
v půlmiliónové ostravské aglomeraci koncem 80. let aktivně působili pouze dva
absolventi vysoké umělecké školy se zaměřením na grafický design (oba VŠUP Praha).
Zbytek pracovníků v oboru tvořili středoškoláci, často pak absolventi tzv. „ostravské
umprumky“ – večerního výtvarného studia
při stavební průmyslovce. Na druhou stranu,
Ostrava – oproti jiným městům – nabízela
díky velkému počtu průmyslových závodů
poměrně hodně možností uplatnění
v podnikových propagačních odděleních.
90. léta a boom reklamy s sebou přinesl
hlad po odborně školených grafických
designérech. Velký význam v tomto směru
mělo založení Střední umělecké školy
v Ostravě v roce 1990. První absolventi
Ostravské univerzity se zaměřením výtvarného studia na grafický design ze školy vyšli
až 15 let poté. Všichni našli uplatnění
ve svém oboru. Od té doby to vypadá, že
konečně začnou vysokoškolsky vzdělaní
designéři po škole zůstávát v Ostravě
a pomohou tak k rozvoji designérské profese
v regionu. Dokud bylo možné studovat
grafický design jenom v Praze, většina absolventů se již do rodného města nevracela.
2) NA FAKULTĚ UMĚNÍ OSTRAVSKÉ
UNIVERZITY JSTE VYBUDOVAL ATELIÉR
GRAFICKÉHO DESIGNU. PŘEDTÍM JSTE
POSTUPNĚ ZAŽIL JEDNOTLIVÉ FÁZE
HISTORICKÉHO VÝVOJE VYSOKOŠKOLSKÉ VÝUKY GRAFICKÉHO DESIGNU
V OSTRAVĚ. MOHL BYSTE, PROSÍM,
POPSAT NEJDŮLEŽITĚJŠÍ UDÁLOSTI
JEDNOTLIVÝCH OBDOBÍ?
Na Ostravské univerzitě pedagogicky
působím od roku 1997. Původně jsem učil
písmo a počítačovou grafiku na katedře
výtvarné výchovy Pedagogické fakulty.
Do mých předmětů však chodili i studenti
katedry výtvarné tvorby – tehdy totiž všichni
studovali v dvouoborovém studiu „výtvarná
výchova – výtvarná tvorba“. Byly to roztomilé
začátky výuky počítačové grafiky, kdy mě
hrozen desíti i více studentů obklopoval
u jednoho jediného počítače.
V roce 2001 jsem dostal od doc. Zbyňka
Janáčka nabídku učit počítačovou grafiku
na katedře výtvarné tvorby v nově otevřené
budově v Mariánských Horách. Konečně se
učilo ve slušně vybavené počítačové učebně.
Mezi studenty se postupně začali objevovat
zájemci o specializované studium grafického
designu z řad stávajících studentů volné
grafiky. Setkávali jsme se spolu i mimo hodiny
počítačové grafiky a řešili typografické
problémy, bavili se o vizuální komunikaci
nebo reklamních kampaních.
V roce 2003 mi vedoucí ateliéru volné
grafiky prof. Eduard Ovčáček umožnil těmto
zájemcům zadávat čistě designérské úkoly
a neoficiálně je vyčlenil ze studia volné
grafiky. Zhruba od roku 2005, kdy tito první
zájemci ukončili studium diplomovými
pracemi z oblasti grafického designu, se
začalo hovořit o samostatném ateliéru
grafického designu.
Spolu se vznikem Fakulty umění v roce 2007
mi bylo umožněno přibrat si k sobě dalšího
specialistu – typografa Ondřeje Chorého.
V dalších letech jsme ateliér vedli společně.
Bylo mi jasné, že rozvoj oboru nebude
možný bez teoretického zázemí. Zajistil jsem
výuku marketingu a sám začal učit dějiny
grafického designu. Spolu s Ondřejem
Chorým jsme usilovali také o rozšíření výuky
písma, zejména o jeho digitalizaci. Rovněž
jsem se snažil o vybudování základů oborové
knihovny. Velmi důležitým aspektem bylo
také navázání funkčních vztahů mezi kolegy
a studenty z jiných vysokých uměleckých
škol. Navzájem jsme se pak zvali na společné workshopy, přednášky, soutěže a výstavy.
Celou řadu úspěšných společných projektů
jsme realizovali s vysokými školami v Ústí
nad Labem, Zlíně, Bratislavě, Krakově,
Katovicích, Lodži a polském Těšíně.
3) MŮŽETE ŘÍCI, CO VE SVÉ PEDAGOGICKÉ
PRÁCI POVAŽUJETE ZA NEJZÁSADNĚJŠÍ
A CO PŘEDEVŠÍM SE SNAŽÍTE SVÉ
STUDENTY NAUČIT? CO BY MĚL UMĚT
IDEÁLNÍ ABSOLVENT VAŠEHO ATELIÉRU?
Já se ztotožňuji s názorem Ladislava Sutnara,
který chápal design „jako službu výtvarného
umělce pro nejširší vrstvy“ a věřil, že „dobrý
design může každodenní život zkvalitnit
a projasnit“. Grafický designér by podle mě
neměl podléhat touze vyrovnat se výtvarným umělcům a vytvářet samoúčelné
galerijní exhibice.
Grafický design, to je dnes především
vizuální komunikace a přenos informací.
Absolvent by měl umět informaci zadanou
svým klientem správně vyhodnotit, zvolit
adekvátní grafické prostředky a srozumitelně předat informaci dál.
Kromě procvičování způsobů řešení tohoto
obecného schématu je třeba naučit studenty
ovládat spoustu praktických dovedností
od práce s písmem přes nejrůznější grafické
programy až po zvládání polygrafických
výstupů. I když by to mělo být už ve výbavě
uchazeče o vysokoškolské studium, ze
zkušenosti vím, že tomu tak vždy nebývá,
a proto tomu věnuji tolik pozornosti. Mojí
snahou vždycky bylo, aby absolventi byli
schopni okamžitě po škole začít pracovat
v oboru. A to se mi také dlouhodobě dařilo.
4) MÁTE NĚJAKOU PŘEDSTAVU, JAK BY
SE MOHLA EXISTENCE VYSOKOŠKOLSKÉHO CENTRA VÝUKY GRAFICKÉHO
DESIGNU JEŠTĚ VÍC PROJEVOVAT
V ŽIVOTĚ MĚSTA OSTRAVY?
Ano, byl bych moc rád, kdyby naše škola
ve městě pomohla iniciovat vznik centra
designu. Mezi lidmi se málo ví, že před pěti
lety měla v Ostravě začít fungovat pobočka
Design centra České republiky – oborová
knihovna a výstavní síň, kde mohly probíhat
výstavy špičkových i začínajících designérů.
Ministr průmyslu a obchodu však tehdy
Design centrum České republiky bez náhrady
zrušil.
Sám jsem se snažil v posledních letech na
Ostravsku každoročně zorganizovat nejméně jednu výstavu věnovanou grafickému
designu, ale to bylo na různých místech
a v různě kvalitních prostorách. Centrum
designu v tak velkém městě, jako je Ostrava,
rozhodně chybí. Pro začátek by stačila
alespoň galerie specializovaná na design ...
5) JAKÉ MÁTE V SOUČASNÉ DOBĚ PLÁNY
SPOJENÉ S ROZVÍJENÍM VÝUKY
GRAFICKÉHO DESIGNU NA OSTRAVSKÉ
UNIVERZITĚ?
Spolu se svými kolegy, kteří na projektu spolupracují, se snažím dokončit inovaci předmětů počítačové grafiky. Naši studenti se
budou moci nově (od příštího zimního
semestru) učit pracovat v 3D grafice, digitalizovat písmo nebo vytvářet webové stránky.
Vedle toho právě dopisuji učební texty pro
předmět Dějiny grafického designu.
5) VEDLE SVÉ PEDAGOGICKÉ PRÁCE SE
INTENZIVNĚ ZABÝVÁTE TAKÉ VLASTNÍ
TVORBOU. MŮŽETE BLÍŽE POHOVOŘIT
O TEMATICKÉM ZAMĚŘENÍ SVÉ VIZUÁLNÍ
TVORBY, VČETNĚ TECHNIK A ZPŮSOBŮ
VYJÁDŘENÍ, KTERÉ NEJČASTĚJI POUŽÍVÁTE? EXISTUJE NĚJAKÉ TÉMA NEBO
TECHNOLOGIE, KTERÉ BYSTE RÁD PŘI
SVÉ PRÁCI VYUŽIL, ALE ZATÍM JSTE
K TOMU NEMĚL PŘÍLEŽITOST?
Samozřejmě realizuji zakázky z oblasti
grafického designu a vizuální komunikace.
Kromě ryze komerčních prací momentálně
dělám na několika vlastních autorských
knihách. Pokud jde o technologie, chystám
se více využívat elektronická média. Zabývám se rovněž volnou grafikou, kde bych se
rád po mnoha letech vrátil ke klasickým
komorním grafickým technikám.
Vedle praktických realizací mě zajímá také
kurátorská činnost v grafickém designu
a na objednávku Slovenského centra designu
píši se Zdenem Kolesárem nové kapitoly do
knihy Dějiny grafického designu.
á
L
o
D s k
o
v
MgA. Linda Dostálková,
od roku 2012 vede ateliér
Text, forma, funkce,
Fakulta umění Ostravské
univerzity
1) NA FAKULTĚ UMĚNÍ OSTRAVSKÉ
UNIVERZITY JSTE ZALOŽILA A VEDETE
ATELIÉR „TEXT, FORMA, FUNKCE“.
MŮŽETE ŘÍCI, CO VE SVÉ PEDAGOGICKÉ
PRÁCI POVAŽUJETE ZA NEJZÁSADNĚJŠÍ
A CO PŘEDEVŠÍM SE SNAŽÍTE SVÉ
STUDENTY NAUČIT? CO BY MĚL UMĚT
IDEÁLNÍ ABSOLVENT VAŠEHO ATELIÉRU?
d
Zásadní je pro mě vedení studentů k syntetickému myšlení. Tento předpoklad pak sám
osvětluje vznik názvu ateliéru Text, forma,
funkce. Ideální jsou absolventi, kteří jsou
vysoce motivováni a připraveni vést své
vlastní nezávislé studio se specializací
na design, umění a jeho provoz, aktivně
iniciující vznik samostatných projektů.
Proto se snažím studentům vytvořit prostředí,
které maximálně osvětlí mnoho aspektů
jejich budoucí práce a oni sami pak nebudou mít obavu měnit pravidla hry, zodpovědně, hravě, podle jejich vlastního uvážení.
2) VEDLE SVÉ PEDAGOGICKÉ PRÁCE SE
INTENZIVNĚ ZABÝVÁTE TAKÉ VLASTNÍ
TVORBOU. MŮŽETE BLÍŽE POHOVOŘIT
O TEMATICKÉM ZAMĚŘENÍ SVÉ
VIZUÁLNÍ TVORBY, VČETNĚ TECHNIK
A ZPŮSOBŮ VYJÁDŘENÍ, KTERÉ NEJČASTĚJI POUŽÍVÁTE? EXISTUJE NĚJAKÉ
TÉMA NEBO TECHNOLOGIE, KTERÉ
BYSTE RÁDA PŘI SVÉ PRÁCI VYUŽILA,
ALE ZATÍM JSTE K TOMU NEMĚLA
PŘÍLEŽITOST? Sama sebe považuji za člověka, kterého
zajímá měnit disciplíny, a charakter tvorby
do velké míry vychází z mé mezioborové
zvídavosti. Domnívám se, že je možné
určitou transdisciplinaritou docílit zajímavějších a přesnějších sdělení. Často se také
vztahuji k citacím historických kontextů
v souladu s dnešními, jde mi o to, vytvořit
jakési vizuální „bezčasí“. Nejsem fascinována
technologiemi, ale nebojím se jejich využití,
pokud to má svůj význam. Co se týče ideálního zadání: přitahuje mě instalace / scénografie v úzké spojitosti s hudbou. K tomu
jsem měla již několikrát příležitost, ale je to
něco, co mě stále zajímá.
3) JAK ZE SVÉHO POHLEDU VNÍMÁTE
DŮLĚŽITOST EXISTENCE VYSOKOŠKOLSKÉ VÝUKY VÝTVARNÉHO UMĚNÍ PRO
ŽIVOT MĚSTA OSTRAVY?
Je otázkou, jak vnímá město Ostrava důležitost vysokoškolské výuky výtvarného umění
a co může absolventům nabídnout. Proto se
snažím studentům vysvětlit, že ideální
situace je nabídnout něco sám. Ostrava má
velmi specifické intelektuální podhoubí,
není vhodné pro každého. Problémy měst
mimo metropoli jsou podobné určitou
snahou se vymezit. Myslím, že když máte
dostatek energie, možná i drzosti situaci
převrátit, může se stát, že lokální se stane
globálním. Otázkou zůstává, zdali o to
Ostrava stojí.
s
Á
k
j n
Á
Mgr. Denisa Jánská,
v současné době vede ateliér
Animované tvorby,
Fakulta umění Ostravské
univerzity
1) SITUACE VE VÝTVARNÉM UMĚNÍ NA
OSTRAVSKU BYLA PŘED ROKEM 1989
MOŽNÁ JEŠTĚ VÍC SVÁZÁNA TOTALITNÍMI
PRAKTIKAMI VLÁDNOUCÍCH STRUKTUR
NEŽ V JINÝCH ČÁSTECH ČESKOSLOVENSKA. V OBLASTI ANIMOVANÉHO FILMU
BYLO PŘECE JENOM TROCHU VOLNĚJI.
DÍKY STUDIU PROMETHEUS TEHDY
ZÍSKALA OSTRAVA I SLUŠNÉ RENOMÉ …
MOHLA BYSTE POPSAT „CESTU“ OD
PROMÉTHEA K VYSOKOŠKOLSKÉ VÝUCE
ANIMOVANÉHO FILMU V OSTRAVĚ?
J
Neřekla bych, že by se tato oblast, jak říkáte,
před dohledem KSČ dokázala skrýt pečlivěji
než ostatní oblasti. Naopak, samo krajské
vedení KSČ v Ostravě v roce 1971 iniciovalo
zájem o vznik nového studia Krátkého filmu
a tomu tehdy šéfoval Kamil Pixa, jeden ze
zakládajících členů StB. Pixa si pečlivě
vybíral vedoucí pracovníky a do dvou let
dosadil do vedení ostravské pobočky Petra
Vlka, který byl KSČ velice loajální. Ale i tito
lidé si „dokázali“ vážit talentu, a když pro
tvůrce vybudovali technické zázemí, museli
jim také dát příležitost tvořit. Je paradoxní,
jestliže to s odstupem času vypadá, jako by
ostravští animátoři měli větší volnost. Podle
mě dostali pouze „důvěru“, kterou nezklamali ve smyslu své věrnosti umění. Už ne tolik
však KSČ, na což komunisté přišli až v okamžiku, kdy ostravské animované filmy
sbíraly ocenění na festivalech celého světa
a zvěstovaly pravdu o tomto zvráceném
systému vlády. Ihned po svém uvedení se
ale filmy dostávaly do trezoru, kde mimo
zraky svých diváků umíraly. To byl trest pro
jejich tvůrce nejvyšší, nehledě na to, že
nedostávali přislib na dovolenou v bývalé
Jugoslávii. Jeden z nejvýraznějších tvůrců
animáku tohoto období Ilja Novák měl svou
maminku v USA a nemohl ji už nikdy navštívit. Přitom Ilja i další nejen ostravští režiséři
dostávali stále nové příležitosti k samostatné tvorbě, protože múza se umlčet nedá
a talent nevyměníte jako šroubek ve stroji.
Ostravští animátoři přebírali zkušenosti
osobností české animace, příkladně pana
Bedřicha, Renče, Vystrčila a mnohých dalších, kteří jezdili na sever Moravy tvořit
pohádkové série a seriály. V 70. a 80. letech
v Ostravě vzniklo několik ateliérů a technicky dobře zajištěných pracovišť pro animovanou tvorbu včetně projekce, v níž si tvůrci
mohli zhlédnout nejen ‚dennice‘ (tzn. výsledek svých denních prací, které přicházely
vyvolané z laboratoří v Praze), ale také
mnoho filmů světové animované tvorby.
Když pak z této školy vyrostli opravdoví
tvůrci animáku, jezdili za nimi do Ostravy
dramaturgové z Prahy, především tedy pan
Dutka a Kubíček, a spolupracovali s nimi
na jejich samostatných filmech. V Ostravě
vzniklo mnoho podnětného a je přirozené,
že se ostravští tvůrci rozhodli předat své
zkušenosti další generaci.
2) VÍ SE VŮBEC MEZI OSTRAVSKOU
VEŘEJNOSTÍ, ŽE V OSTRAVĚ VZNIKÁ
ORIGINÁLNÍ ANIMOVANÁ TVORBA A ŽE
ADEPTI TOHOTO OBORU MOHOU STUDOVAT VE SPECIALIZOVANÉM ATELIÉRU
NA FAKULTĚ UMĚNÍ OU?
Mezi ostravskou veřejností snad ano, o kus
dál už je to s informovaností podstatně
horší. Do roku 1989 byla tvorba centralizovaná pod Krátký film a nikoho nezajímalo,
jestli animák vznikl v Praze, ve Zlíně nebo
v Ostravě. Navíc o Ostravě se nikdy příliš
nemluvilo, vždy to byla tvorba Krátkého
filmu. Po rozpadu KF vzniklo mnoho soukromých studií, která zakládali jeho bývalí
tvůrci a mnozí z nich se rozhodli předat své
zkušenosti ve školách. Dnes najdete výuku
animované tvorby v Praze, ve Zlíně, v Písku,
v Plzni i v Ostravě. Mladí lidé, kteří chtějí
upsat svou uměleckou duši tomuto šílenému
řemeslu, mají díky internetu o školách
i studijních plánech přehled. Smutné ale je,
že ostravskou animovanou tvorbu ignoruje
naše odborná veřejnost, ale možná teď
našim odborníkům z oblasti mediální
kultury křivdím, možná o ní jednoduše
nemají ani zdání.
mainstream české kultury. Na jednu stranu
nás to dosti izoluje, příkladně od všeobecného
zájmu a finančních dotací, ale na druhou
zase osvobozuje a dává příležitost ke svobodnějšímu přístupu uměleckého vyjadřování.
Z Ostravy vyšlo už mnoho kreativních
a pracovitých tvůrců.
4) MOHLA BYSTE SHRNOUT VÝVOJ
TOHOTO ATELIÉRU, VČETNĚ OSOBNOSTÍ, KTERÉ V NĚM PŮSOBILY, A TAKÉ
VČETNĚ JEHO SOUČASNÉHO SMĚŘOVÁNÍ?
3) MÁ TEDY VÝZNAM EXISTENCE
ATELIÉRU?
Na začátku všeho byli tvůrci Krátkého filmu
studia Prométheus Ilja Novák, Karel Trlica
a Milan Lesniak, kteří založili na Ostravské
univerzitě ateliér animované tvorby. To se
odehrálo léta páně 1992. Stali se osobnostmi, které se vryly hluboko do paměti absolventů univerzity. Mnozí z bývalých studentů
si založili vlastní studia či spolky nebo jako
animátoři pracují v mnohých větších filmových studiích. Jedním z mnoha takovýchto je
QQ studio v Ostravě, které mladým animátorům dává pracovní příležitost i možnost
vlastní tvorby. Jeho majitel Vladimír Mráz
je současně odborným asistentem ateliéru
animované tvorby Ostravské univerzity.
Obavy z toho, má-li něco význam, je jedna
z cest hledání pravdy a smysluplnosti
a mimo to nese s sebou potřebnou dávku
pokory. V Ostravě vždy vznikala tvorba mimo
Dnes jsme v jakémsi bodu zlomu. Pro nastávající rok 2013 je připravena ke schválení
reakreditace oboru. Protože je náš ateliér
součástí Fakulty umění, nasměrovali jsme
studijní plán více k propojení s ostatními
ateliéry. Studenti budou mít možnost více se
seznámit také s tvorbou grafiků, knihařů
a ilustrátorů, videoartistů a dalších uměleckých profesí a přenést své zkušenosti do
uvažování při vlastní tvorbě. V současnosti
jsme totiž v situaci, kdy se neuvěřitelně
rychle rozvíjí technické možnosti animáku,
a to především ve směru digitalizace a vývoje počítačových systémů. Animace se dnes
hodně liší od tradičních řemeslných přístupů, které jsou sice hodnotné, ale ne vždy
nutné. Rozličnost vizuálních forem sdělení
mění v poklusu také estetiku animovaných
filmů, takže při výuce nemůžete odsuzovat
hned vše, co se vám ponejprve nelíbí. Nikdy
nevíte, co je dobrá či špatná cesta a kudy
povede. Třeba to bude směr, který příště
může být výrazně lepší a objeví další krok
k novému vizuálnímu chápání. Někdy
animace připomíná tzv. jednoduché počítačové „pošupo“ (což byl hantýrkou označovaný papírkový film, kterým se jen šoupalo po
kresleném pozadí), jindy jde o náročnou 3D
animaci, která se až nápadně blíží rotoskopii,
a i ta měla a má ve světě animované tvorby
mnoho odpůrců… Ať už je však tvorba
digitální animace jakákoliv, vždy by si měla
zachovat avantgardní ráz, a tak stále se
opakující sdělení umění, krásy a pravdy
přinášet vždy novou formou bez závislosti
na ustálených estetických normách. Z animovaného filmu by však nikdy neměla
vyprchat autorova sofistikovaná umělecká
výpověď, fantazie a sdělnost, aby mohl činit
svým divákům potěšení.
a
d
e
v
n
Doc. Mgr. Josef Daněk,
od roku 2010
vedoucí ateliéru kresby,
Fakulta umění
Ostravské univerzity,
zabývá se kresbou, malbou,
psaním textů a performancí
1) PANE DAŇKU – JAKO UMĚLEC – TVŮRCE
KAŽDOROČNĚ PROJEDETE MNOHA
ČESKÝMI I ZAHRANIČNÍMI MĚSTY,
MŮŽETE SROVNÁVAT – JAK SE PODLE
VÁS DNES PROJEVUJE EXISTENCE
VYSOKÉ UMĚLECKÉ ŠKOLY NA KULTURNÍM
ŽIVOTĚ OSTRAVY – A JAK SE TO LIŠÍ
OD JINÝCH ČESKÝCH MĚST, KDE JSOU
TAKÉ VYSOKÉ UMĚLECKÉ ŠKOLY
( NAPŘ. BRNO, PRAHA, ÚSTÍ NAD LABEM )?
Pochopitelně to, že v nějakém městě se
na jednom místě na řadu let koncentruje
několik stovek převážně mladých lidí, kteří
jsou přímo zaměřeni na vytváření uměleckého
díla a komunikaci o umění, se nemůže
neprojevit. A to nejen na takzvaném kulturním životě města, ale obecně na jeho
celkovém stavu.
d
Škola je místem, jehož prostřednictvím mají
všichni participující možnost přímo sloužit
prostředí svého města už jen tím, že spoluvytvářejí kultivovanou normu oborového
chování. A pro ně samotné, pro studenty
a učitele, má škola samozřejmě význam
v tom, že poskytuje institucionální zázemí
pro jejich práci a legalizuje jejich společenský status.
Občas se setkávám s takovou pro mne
trochu legrační otázkou: „Co všichni ti
studenti budou dělat, až skončí školu?“ Možná
je nejlepší odpovědět také otázkou: „A co by
dělali bez té školy, to by pro ně bylo nějak
lepší, kdyby neměli ani na pět let to místo, kde
se dá něco vytvářet, promýšlet a zkoušet
realizovat a uplatnit ve společnosti?“
Pokud jde o vnitřní podobu ostravské
fakulty, pokud to mohu nějak srovnávat,
myslím, že Fakulta umění Ostravské univerzity je z těch jmenovaných na prvním místě
ve schopnosti udržet žádoucí generační
skladbu pedagogů. V tom se tady v těchto
letech stále projevuje rozumný přístup
zakládajících osobností založený na jejich
vědomé práci věnované výchově a obětavé
podpoře pokračovatelů.
2) NA FAKULTĚ UMĚNÍ OSTRAVSKÉ
UNIVERZITY V SOUČASNÉ DOBĚ VEDETE
ATELIÉR KRESBY. MOHL BYSTE SHRNOUT
JEHO VÝVOJ, VČETNĚ SOUČASNÉHO
SMĚŘOVÁNÍ?
Předchozí podobu ateliéru si netroufám
nijak shrnovat, protože na to nemám dostatek
znalostí, jsem nyní v Ostravě druhý rok
a mohu mluvit jen o své zkušenosti.
Když jsem do ateliéru přišel, setkal jsem se
s velmi vlídným přijetím bývalého vedoucího,
pana docenta Halberštáta, a v podstatě jsem
se snažil pokračovat v tom směru práce,
kterým šel on, totiž vycházet hlavně
z individuality studenta a spíše podporovat
přirozené vnitřní impulzy každé jednotlivé
tvořivé osobnosti než určovat nějaký jednotný
směr, anebo nutit někoho za každou cenu
k zvládnutí nějaké předem popsané dovednosti. V současné době vidím hlavní úkol
našeho pracoviště takto.
Primárně je ateliér místem pro „volnou
tvorbu“ a komunikaci o ní. Tedy soustředí se
na něco ne-praktického, něco, co sice nelze
uspokojivým způsobem popsat v termínech
rádoby matematizujícího techno-ekonomického slohu, co však, podle našeho přesvědčení, má nespornou hodnotu přinejmenším pro
zdravý rozvoj duševního stavu společnosti.
Stejně důležitý mi připadá důraz na další,
na první pohled zdánlivě neumělecké
oblasti zájmu. Tím myslím rozvoj komunikačních schopností a znalost dobového
oborového diskurzu. Všechny tyto věci velice
úzce souvisí s dobrou a aktivně užívanou
znalostí jazyků a také s ochotou vstupovat
do mezinárodní komunikace se spolupracovníky a pracovišti z blízkého i vzdálenějšího zahraničí.
Další důležitou oblastí, na kterou se snažíme obracet pozornost studentů, jsou metody, jak maximalizovat jejich šanci na budoucí praktické uplatnění. Společné promýšlení
způsobů, jak prostředkovat společnosti to, co
jí umělci mohou nabídnout, snaha formulovat svou nabídku i tak, aby ji společnost byla
schopna akceptovat, to je také něco, co
považujeme za součást ateliérové práce.
3) MÁ DNESKA KLASICKÁ KRESBA JAKO
OBOR UMĚLECKÉ ČINNOSTI ŠANCI
OBSTÁT V KONKURENCI DIGITÁLNÍCH
MÉDIÍ, KDE SE PODÍL „RUČNÍ“ PRÁCE
A ŘEMESLA NEUSTÁLE ZMENŠUJE?
S pojmy jako klasická kresba je trochu potíž.
Obecně řečeno „kresba“ je na světě stejně
dlouho jako třeba rýma nebo chuť tancovat
a nad takovými věcmi se dlouhodobě
nevznáší žádná hrozba, že by mohly upadnout v zapomenutí.
Pokud vnímáte spojení „klasická kresba“
jako kresebný projev klasiků, tak ta obstojí
určitě, ale spíš v galerii než v životě, protože
ti klasikové už nežijí.
Pokud je tím spojením „klasická kresba“
myšlena více méně racionálně budovaná,
zobrazivá kresba, vyučovaná jako pomocná
a studijní disciplína na uměleckých školách,
tak ta také zřejmě ještě dlouho nezmizí,
protože se osvědčila jako vyučovací předmět, jako jisté kritérium míry výtvarného
talentu, nebo jako dobré cvičení na zlepšení
prostorové představivosti.
A co se týká ateliéru Kresba, my se jej
nesnažíme budovat ani jako nějaký klasicko-nostalgický institut, ani jako výcvikové
středisko akademické kresby, ale spíš jako
místo, kde se s kresbou pracuje jako
s nástrojem výtvarného myšlení.
4) VEDLE SVÉ PEDAGOGICKÉ PRÁCE SE
INTENZIVNĚ ZABÝVÁTE TAKÉ VLASTNÍ
TVORBOU. MŮŽETE BLÍŽE POHOVOŘIT
O TEMATICKÉM ZAMĚŘENÍ SVÉ UMĚ-
LECKÉ TVORBY, VČETNĚ VÝTVARNÝCH
TECHNIK A ZPŮSOBŮ VYJÁDŘENÍ, KTERÉ
NEJČASTĚJI POUŽÍVÁTE? EXISTUJE
NĚJAKÁ TECHNIKA NEBO TECHNOLOGIE,
KTEROU BYSTE RÁD PŘI SVÉ PRÁCI
VYUŽIL, ALE ZATÍM JSTE K TOMU NEMĚL
PŘÍLEŽITOST?
Zabývám se kreslením, malováním, psaním
různorodých textů a performancí. Protože
výsledky svého usilování ve všech těchto
jednotlivých aktivitách rád prezentuji
formami blízkými scénickým či divadelním
projevům, a protože také s profesionálními
divadly dlouhodobě spolupracuji, zajímají
mne v současné době více než dříve digitální
technologie, a to hlavně v souvislosti
s představou vytváření komplexních, time-mediálních projektů. Stejnou měrou se
v posledních letech zajímám o aktuální stav
v oblasti síťové komunikace.
5) JAK SE VAŠE TVŮRČÍ ČINNOST PROJEVUJE NA POLI PEDAGOGICKÉM?
Vlastní tvorba tvoří podstatu kreditu, který
člověku umožňuje učit, to je základní
podmínka, aby vás někdo bral vážně. Ale aby
to nebylo tak jednoduché, pedagogická
činnost se na tvůrčí projevuje hlavně tím, že
zdržuje tak nehorázně, až ji postupně skoro
znemožní. A to ještě ne tak v tom smyslu
časovém, to ještě na českých školách není
tak zlé, horší je, že vás studenti naplní tak
nějak zevnitř. Tím, že se jim člověk věnuje, že
na ně myslí. Stává se mi, že se ráno probudím a s uspokojením si vzpomenu, že mám
radost, že se něco povedlo, a pak mi dojde,
že se jedná nikoli o můj text nebo kresbu,
ale o nějakou studentskou práci. A vidím, že
moje podvědomí, místo aby během spánku
pěkně pracovalo na mých úkolech a chystalo příští nápady, zabývalo se celou noc
přepočítáváním jejich studijních úspěchů.
Ale to prostě patří k věci a člověk od studentů také mnoho dostává. Nejen spoustu
energie, ale třeba také praktický výcvik
v ovládání komunikačních strategií a technologií. Čas, který autor věnuje fakultě, je
také časem, kdy se sám učí. A vlastně učení
a autorská tvorba jsou jen dva z mnoha
způsobů „spolubytí s uměním“, a to je přece
to, o co jde.
o
š
K l e
Mgr. Jaroslav Koléšek, ArtD.,
od roku 2011 vedoucí
ateliéru sochařství,
zabývá se sochařskou
tvorbou
1) PANE KOLÉŠKU, PATŘÍTE MEZI PRVNÍ
ABSOLVENTY VÝTVARNÉ TVORBY
NA OSTRAVSKÉ UNIVERZITĚ. PŘI SVÉM
STUDIU JSTE SE POTKAL SE DVĚMA
VÝRAZNÝMI OSOBNOSTMI ČESKÉHO
SOCHAŘSTVÍ A ZÁROVEŇ ZAKLADATELI
VÝUKY SOCHAŘSTVÍ NA TÉTO ŠKOLE –
STANISLAVEM HANZÍKEM A MARIEM
KOTRBOU. JAK NA VÁS ZAPŮSOBILI JAKO
NA STUDENTA A CO SI ZE ZKUŠENOSTÍ
S NIMI ODNÁŠÍTE DO VAŠÍ SOUČASNÉ
PEDAGOGICKÉ PRAXE?
k
Přes jejich naprosto odlišné osobnosti je
spojovalo sochařství – myslím sochařství
v jeho „pravé podobě“ – tzn. práce s hmotou
a tvarem v prostoru. Byli pokračovateli české
sochařské tradice se vším, co k tomu náleží.
Tato kontinuita chápání sochařství byla také
zaručena tím, že Mário Kotrba byl žákem
Stanislava Hanzíka. Oba se mi jako učitelé
snažili podstatu sochařství vysvětlit
a přiblížit, šli na to všelijak, někdy přímo,
někdy oklikou. Já jsem jim v té době ale
vůbec nerozuměl, nechápal jsem to, chtěl
jsem dělat umění. Všechno šlo příliš rychle
na to, abych se mohl dobrat něčeho pevného, na čem by se dalo stavět. To zásadní
přišlo až po škole, až jsem začal naplno
spolupracovat s Máriem. Najednou byl čas
všechno prozkoumat, pochopit podstatu
pevnosti sochařství, pomalost všech sochařských procesů, pochybnosti i jistoty se
sochařstvím spojené. Ale byly tu najednou
i cesty pro sochařskou současnost i další
vývoj. A co si z toho všeho odnáším do
pedagogické praxe? – No byl jsem přece
chvilku jejich žákem….
2) SROVNEJTE, PROSÍM, TEHDEJŠÍ VÝUKU
S TOU DNEŠNÍ. MŮŽETE JMENOVAT
I NĚKTERÉ DALŠÍ SVÉ SPOLUŽÁKY
A ŘÍCI, ČÍM SE DNESKA ZABÝVAJÍ?
Moje studium bylo trochu specifické, byli
jsme vlastně první a tím i experimentální
ročník, hodně jsme se učili mezi sebou
navzájem, nikdo nevěděl, jak na to. Byla to
metoda pokus-omyl. Po nás už se věci
ustálily a učitelé měli větší klid na práci,
mohli si své žáky vést poctivěji. Studenti
našeho ateliéru v nižších ročnících dostávali
už komplexnější výbavu, já jsem na všechno
přicházel až mnohem později, až daleko po
studiích. A co se týče prací mých mladších
spolužáků, tak musím říct, že jim závidím
právě to, že už dostali tuto výbavu dříve
a můžou na ní v klidu stavět, jejich věci jsou
hodně poctivé a pevné. Paradoxem je, že
od toho někteří utíkají a já se těžce snažím
do sebe sochařská pravidla naukládat, abych
je mohl svobodně využít.
3) JAKO UMĚLEC – TVŮRCE KAŽDOROČNĚ
PROJEDETE MNOHA ČESKÝMI I ZAHRANIČNÍMI MĚSTY, MŮŽETE SROVNÁVAT
– JAK SE PODLE VÁS DNES PROJEVUJE
EXISTENCE VYSOKÉ UMĚLECKÉ ŠKOLY
NA KULTURNÍM ŽIVOTĚ OSTRAVY – A JAK
SE TO LIŠÍ OD JINÝCH ČESKÝCH MĚST,
KDE JSOU TAKÉ VYSOKÉ UMĚLECKÉ
ŠKOLY (NAPŘ. BRNA, PRAHY, ÚSTÍ NAD
LABEM)?
Myslím si, že vznik katedry výtvarné tvorby
měl zásadní vliv na obraz kultury v Ostravě
– a nejen ve výtvarné oblasti. Díky každodenním silným příběhům se propojily světy
literatury, divadla i výtvarného umění.
Všechno bylo nové, byl hlad po čemkoliv,
akce budily pozornost a zájem. Katedra měla
schopnost natáhnout do Ostravy osobnosti
a hlavně je tam i udržet. Všichni to prožívali
a bylo to hodně dobrodružné. Prvotní nadšení
není samozřejmě udržitelné, následovalo
mnohem těžší období, rozčarování a únava
veřejnosti. Znamená to, že se začínající
umělci musí mnohem více snažit o poctivost, svět je zahlcen povrchností. Toto se
ovšem netýká jenom Ostravy.
4) NA FAKULTĚ UMĚNÍ OSTRAVSKÉ
UNIVERZITY VEDETE ATELIÉR SOCHAŘSTVÍ. MOHL BYSTE, PROSÍM, SHRNOUT
JEHO VÝVOJ – KTERÝ POZNAMENALA
TRAGICKÁ SMRT MARIA KOTRBY, VČETNĚ
SOUČASNÉHO SMĚŘOVÁNÍ?
Ateliér jako takový, tzn. výuka dílenského
charakteru, začal opravdu fungovat až
s příchodem Mária Kotrby. Tehdy se začalo
pracovat poctivě. Jde o sochařství založené
na evropských tradicích a na odvěkých
principech vnímání tvaru a prostoru. Studenti přicházeli a měli možnost se dotknout
těchto pravidel a pokusit se do sebe něco
z nich vstřebat. Zároveň je po nich vyžadováno, aby přicházeli se svým vlastním
vynálezem, našli svoji cestu – svůj tvar.
Tato podstata zůstane i po Máriově odchodu
dodržena, věci se samozřejmě trochu promění, vše má svůj přirozený vývoj a pomalu
se posouvá.
5) VEDLE SVÉ PEDAGOGICKÉ PRÁCE SE
INTENZIVNĚ ZABÝVÁTE TAKÉ VLASTNÍ
TVORBOU. MŮŽETE BLÍŽE POHOVOŘIT
O TEMATICKÉM ZAMĚŘENÍ SVÉ UMĚLECKÉ TVORBY, VČETNĚ VÝTVARNÝCH TECHNIK A ZPŮSOBŮ VYJÁDŘENÍ, KTERÉ
NEJČASTĚJI POUŽÍVÁTE? EXISTUJE
NĚJAKÁ TECHNIKA NEBO TECHNOLOGIE,
KTEROU BYSTE RÁD PŘI SVÉ PRÁCI
VYUŽIL, ALE ZATÍM JSTE K TOMU NEMĚL
PŘÍLEŽITOST?
Moje dosavadní tvorba může na první dojem
působit dost různorodě, vnitřek však tvoří
jeden příběh a jeho vývoj. Je to můj vlastní
příběh vnímání tohoto světa. Pohybuji
se od začátku na prostoru mezi objektem
a sochou. Jinak není moje práce ničím
limitovaná. Jak už jsem napsal v úvodu,
za studií jsem chtěl dělat hlavně umění,
studijní úkoly jsem plnil pouze z povinnosti.
Spíš jsem pokukoval po tom, co a jak se dělá
v ateliéru intermédií, a zkoušel jsem se
tomu nějak přiblížit. Až po škole jsem ale
zjistil, že jsem cosi přeskočil, že mám jakési
manko. Tak jsem se rozhodl, že se budu tři
roky věnovat figuře, abych v ní našel vnitřní
jistotu. Kamarádi konceptualisté mi tehdy
chtěli za toto rozhodnutí rozbít hubu. Ale já
jsem to dodržel. Potom jsem dělal všechno
možné, ale dá se říct, že jde o práci s tvarem
a prostorem. Používám sochařská pravidla,
která se týkají stavby hmot, tektoniky
objemů, morfologie organiky i anorganiky či
vnitřní geometrické konstrukce tvaru - vše
v zájmu obsahu a výrazu. V poslední době se
přibližuji k sochařství jako takovému, nabízí
mi větší svobodu… můžu jeho prostřednictvím lépe hledat a stavět svůj svět.
6 ) JAK SE VAŠE TVŮRČÍ ČINNOST PROJEVUJE NA POLI PEDAGOGICKÉM?
Bez ní by to samozřejmě vůbec nešlo, můžu
učit jenom to, co „jakž-takž“ ovládám. Jinak
by mi to studenti asi vůbec nevěřili.
íč
f
ko L
n E
Mgr. Tomáš Knoflíček, Ph.D.,
na Fakultě umění Ostravské
univerzity učí dějiny umění,
vedle toho se zabývá kurátorskou,
umělecko-organizační činností
a experimentální elektronickou
hudbou
1) NAPIŠTE MI, PROSÍM, JAK SE PODLE
VÁS VE „VÝTVARNÉM PROVOZU“ PROJEVUJE FAKT, ŽE V OSTRAVĚ UŽ LZE VÍCE
NEŽ 20 LET STUDOVAT VÝTVARNÁ UMĚNÍ
JAKO SAMOSTATNÝ OBOR.
k
Osobně nemám podobný typ dotazů příliš
v lásce, protože odpovědi na ně zpravidla
svádějí ke generalizaci nebo k nepodloženým teoriím. Škola dle mého soudu funguje
především jako stimul, někoho nastartuje,
jiného vytrhne z letargie, dalšího třeba
přivede k uvědomění si skutečnosti, že chce
něco úplně jiného. Její roli v tomto zkrátka
nepřeceňuji, vždy je to totiž především
o konkrétních individualitách a ty také
následně formují samotný výtvarný provoz.
Ono není zase až tak obtížné být aktivní
během studií, pracovat na sobě a rozvíjet se.
Ne každý je v tom ale schopen pokračovat
i po škole. Každopádně, abych se vrátil
k otázce, mám pocit, že po entuziasmu
90. let (spjatém i s popularitou fenoménu
ostravské scény) a celkem logickém propadu
v následujících letech mě současný vývoj
znovu naplňuje mírným optimismem.
2) JAK ZE SVÉHO POHLEDU VNÍMÁTE
DŮLEŽITOST EXISTENCE VYSOKOŠKOLSKÉ VÝUKY VÝTVARNÉHO UMĚNÍ
PRO ŽIVOT MĚSTA OSTRAVY?
Ostravu vnímám jak po urbánní, tak po
sociální stránce jako poměrně specifický
konglomerát. Na jedné straně velký územní
celek, na straně druhé relativně malá
hustota osídlení (umocněná i současnými
demografickými trendy) stále prozrazují, že
město vzniklo spojením několika menších
obcí. Fakticky se tak i dnes potýká s absencí
jednoznačného centra. Škola by proto dle
mého názoru měla přispívat k tomu, aby se
v této rozptýlené buněčné tkáni vytvářely
pevnější vazby. Měla by zaujmout roli
jakéhosi animátora podněcujícího k úvahám,
stejně jako nabízet nové pohledy a alternativy, s nimiž se třeba dokážou identifikovat
jen nemnozí, ale mající potenciál přehodnotit některá ze zaběhaných klišé. Slovy
Arthura Danta, umění ušlo dlouhou cestu,
aby se stalo filozofií.
3) PANE KNOFLÍČKU, NA FAKULTĚ UMĚNÍ
OSTRAVSKÉ UNIVERZITY UČÍTE DĚJINY
VÝTVARNÉHO UMĚNÍ. TEORIE PATŘÍ
V KAŽDÉM OBORU LIDSKÉ ČINNOSTI
K NOSNÝM PILÍŘŮM, BEZ NICHŽ BY
ŠPIČKOVÁ PRAXE NEBYLA MOŽNÁ.
MŮŽETE ŘÍCI, CO VE SVÉ PEDAGOGICKÉ
PRÁCI POVAŽUJETE ZA NEJZÁSADNĚJŠÍ
A CO PŘEDEVŠÍM SE SNAŽÍTE SVÉ
STUDENTY NAUČIT?
Primárně asi pochybovat o autoritách
a dogmaticky přijímaných skutečnostech,
s tím, že ale tyto pochyby nesmí pramenit
z čiré negace, nýbrž z poučeného pohledu.
Nejlépe se to asi daří připomínkou toho, že
každé umění bylo někdy současné.
4) VEDLE SVÉ PEDAGOGICKÉ PRÁCE SE
VÝTVARNÝM UMĚNÍM INTENZIVNĚ
ZABÝVÁTE TAKÉ VĚDECKOU PRAXÍ,
KURÁTORSKOU A ORGANIZAČNÍ ČINNOSTÍ. MŮŽETE BLÍŽE POHOVOŘIT O NĚKTERÝCH SVÝCH AKTUÁLNÍCH PROJEKTECH?
Vedle dlouhodobějšího zájmu o středověkou
nástěnnou malbu to jsou momentálně
především aktivity na poli umění ve veřejném prostoru. Společně s Liborem Novotným a Janou Zhořovou připravujeme
4. ročník intervenčního festivalu Kukačka,
jehož filozofie vychází z příkladu hnízdního
parazitismu kukačky obecné. Ve spolupráci
s Ostravským muzeem se také snažíme
přivést k životu nový místně specifický
(ne)galerijní prostor v podloubí ostravské
Staré radnice a s Divadlem Jiřího Myrona pro
změnu připravujeme participativní mezinárodní projekt vedoucí k oživení jednoho
z urbanistického pohledu nejproblematičtějších míst centra Ostravy – náměstí
Msgr. Šrámka. Od těchto převážně vizuálních
stimulů pak zpravidla odbíhám k projektu
Gurun Gurun, se kterým připravujeme
k vydání druhou desku na japonském
experimentálním labelu Home Normal.
o
u
J
N
Mgr. Jiří Jůza, Ph.D.
výtvarný teoretik,
ředitel Galerie výtvarného
umění v Ostravě
absolventům školy. Je již tradicí, že ostravský
umělec je výrazně aktivní, toto se dědí a je
to zásadně cítit v uměleckém a společenském životě. Jen kdyby bylo více prostoru
pro realizaci výstav autorů vstupujících
na uměleckou dráhu. Je jich mnoho, co si
to zaslouží.
2) JAK ZE SVÉHO POHLEDU VNÍMÁTE
DŮLĚŽITOST EXISTENCE VYSOKOŠKOLSKÉ VÝUKY VÝTVARNÉHO UMĚNÍ PRO
ŽIVOT MĚSTA OSTRAVY?
j
Výtvarné umění na Ostravsku to nemělo
nikdy lehké. Složitost situace do značné míry
pramenila také z demografického složení
obyvatelstva a řekněme jejího intelektuálního vybavení. Že humanitní obory a zejména
vzdělání orientované na umění zde bylo
Popelkou, je více než zřejmé. 20 let, kdy se
umění vyučuje, je tak významnou dobou, že
lze vidět výrazná pozitiva. Je radostí se
setkávat s mladými umělci, kteří se výrazně
začleňují do tohoto prostoru a obohacují ho.
1) NAPIŠTE MI, PROSÍM, JAK SE PODLE
VÁS VE „VÝTVARNÉM PROVOZU“ PROJEVUJE FAKT, ŽE V OSTRAVĚ UŽ LZE VÍCE
NEŽ 20 LET STUDOVAT VÝTVARNÁ UMĚNÍ
JAKO SAMOSTATNÝ OBOR.
3) UVEĎTE, PROSÍM, NĚKOLIK PŘÍKLADŮ
SPOLEČNÝCH PROJEKTŮ VAŠÍ INSTITUCE
S FAKULTOU UMĚNÍ.
Ostrava se stala jedním z nejdůležitějších
center vizuální kultury v ČR. Je to nejen díky
generaci střední a starší, ale také díky
StartPoint, Kukačka, společné výstavy představující také zahraniční školy, Diplomky,
Šest atd.
o
oz a
L
e
Rh v
Ilona Rozehnalová,
vedoucí antikvariátu a klubu
Fiducia – významného
uměleckého a společenského
centra Ostravy
1) NAPIŠTE MI, PROSÍM, JAK SE PODLE
VÁS VE „VÝTVARNÉM PROVOZU“ PROJEVUJE FAKT, ŽE V OSTRAVĚ UŽ LZE VÍCE
NEŽ 20 LET STUDOVAT VÝTVARNÁ UMĚNÍ
JAKO SAMOSTATNÝ OBOR.
R
Vznik samostatné Fakulty umění je pro
ostravský výtvarný „provoz“ podle mne zcela
zásadní. Vyučují na ní významné osobnosti
české výtvarné scény a vyrůstají tady nové
talenty, které jsou již nyní vysoce hodnoceny
i v kontextu výtvarného umění v ČR – za
poslední dobu například Pavla Malinová
nebo Josef Mladějovský. Díky pedagogům
této fakulty zde vznikl mimořádný festival
Kukačka, který každý rok na podzim zahrne
ostravský veřejný prostor unikátními díly jak
mladých, tak již renomovaných umělců.
To, že vznikla samostatná Fakulta umění,
považuji za splacení dluhu ostravské výtvarné obci – výtvarné umění na Ostravsku je
a vždy bylo považováno za velmi zásadní
v kontextu českém i mezinárodním, a vznik
samostatné Fakulty umění proto považuji
za logické vyústění.
2) JAK ZE SVÉHO POHLEDU VNÍMÁTE
DŮLEŽITOST EXISTENCE VYSOKOŠKOLSKÉ VÝUKY VÝTVARNÉHO UMĚNÍ PRO
ŽIVOT MĚSTA OSTRAVY?
Myslím si, že Fakulta umění je nezbytnou
součástí ostravské výtvarné scény. V mnoha
směrech přináší vysokoškolská výuka
výtvarného umění nové impulzy celému
městu a vytváří také podmínky pro růst
nových talentů. Musím říct, že mi trochu
chybí výraznější vstup Fakulty umění do
veřejného dění, aktuálně například při
debatách o vzniku městské galerie. Slyšíme
hlasy solitérů, ale jasné stanovisko Fakulty
umění tady nyní chybí – nejen vůči veřejnosti, ale také vůči studentům. Týká se to
například i problematiky soch ve veřejném
prostoru, architektonických soutěží a dalších
témat, která jsou pro rozvoj našeho města
klíčová a s výtvarným provozem souvisejí.
Fakulta umění je pro naše město obrovským
přínosem a myslím, že nastal čas pro to, aby
jako instituce výrazněji vstoupila do diskusí
o budoucím směřování města, ve kterém
působí.
3) UVEĎTE, PROSÍM, NĚKOLIK PŘÍKLADŮ
SPOLEČNÝCH PROJEKTŮ VAŠÍ INSTITUCE
S FAKULTOU UMĚNÍ.
Antikvariát a klub Fiducia spolupracuje
s Fakultou umění OU již několik let, a to jak
s jednotlivými pedagogy, tak i s institucí
jako takovou. Podílíme se na festivalu
Kukačka, pořádáme výstavy studentů
a absolventů Fakulty umění, spolupracujeme
s jejími pedagogy na pořádání výstav,
prezentací a přednášek.
Díky zvolené podobě
„elektronické knihy“
je projekt
živým organizmem,
který bude
i nadále doplňován
dalšími texty.
Fakulta umění Ostravské univerzity v Ostravě 2012
Námět, koncepce, realizace (grafická úprava, foto):
Pavel Noga 2012
Foto Miloše Poláška: Miloš Polášek 2012
ISBN 978-80-7464-534-1