„Jednu vánočku, prosím,“ unavený, lehce opocený čtyřicátník se

„Jednu vánočku, prosím,“ unavený, lehce opocený čtyřicátník se

„Jednu vánočku, prosím,“ unavený, lehce opocený čtyřicátník se snaží probojovat do zorného úhlu
dvou hovořících prodavaček , „mohl bych si koupit jednu tu vánočku, prosím?“
„Jo,“ všimne si ho ta menší, vyschlejší a starší z nich, „jakou chcete?“
„To je jedno, třeba nějakou tu vpravo...“ muž se snaží celý proces co nejvíce urychlit, „no třeba tu,
za těch devatenáct korun.“
„Ta vpravo je za dvacet tři,“ prohodí prodavačka, aniž by se pohla.
„Ale vždyť tam máte za devatenáct.“
„Jo, ale ta je malá a bez hrozinek.“
„Aha, tak malou a s hrozinkama, třeba tu vedle vás.“
prodavačka se natáhne a praští baleným pečivem na pult, „třicet dva,“ řekne, aniž by se podívala na
zákazníka.
„Jak třicet dva, říkala jste že je za dvacet tři.“
„To jo, ale vy jste chtěl tu vpravo a ta je máslová, takže třicet dva.“
„Aha a sou v ní hrozinky?“
„Jo, i mandle, pak máme bez másla, jen s rostlinným tukem za třicet, bez mandlí za dvacet tři, nebo
pak jen čistě máslovou za dvacet sedm, nebo pak ještě- sakra, tady není, no, když vydržíte, máme
jednu s máslem rostlinným tukem, hrozinkama i mandlema za padesát, ale to bych se musela jít
podívat do skladu-“
„ To je v pořádku, tahle bude stačit!“ Vyhrknul muž a krůpěj potu se mu zaleskla až na nose.
„Takže dvacet osm,“
„Cože? Říkala jste že je za třicet dva!“
„Jo, ale počítač mi hlásí, že už zítra bude prošlá, takže je tu sleva, nebo se vám to snad nelíbí?“
Muž rychle vysázel hrst drobných a se slovy to je dobrý se otočil a utíkal co nejrychleji z pekárny.
„No chápeš to?“ Otočila si straší prodavačka na svou vysokou a krásnou kolegyni, „to je blbec, neví
co chce! Já si du dát cigáro, hele, Ester, vyjeď mi stovku z kasy, jo? Já to pak odepíšu neboj.“ Ester
se zatváří otráveně, je tu jen měsíc, ale už si moc dobře všimla, že Maruška tu stovku, co si bere na
cigára, nikdy neodepíše ani nevrátí, zato se každou následující ranní směnu hádá uhrovitým klukem,
co rozváží pečivo o bednu rohlíků. „Dík, hele, pak to za tebe vezmu, můžeš si skočit zapálit..“
„Já nekouřím.“
„Nojo, dyť já vim, hele, ten vůl tady tu vánočku nechal, přihoď ji do krabice se zbytkama, ať se nám
tu nemotá, ju?“
Ester si unaveně povzdechla. Tahle práce ji ubíjela. Nešlo o samotnou práci prodavačky, ale o to, s
kým a jak dlouho musela pracovat. Maruška, takové jemné sladké oslovení, se k té hrozné ježibabě
vůbec nehodilo. Snažila se ošulit, co se dalo, jediný její argument bylo to, že ji tak mizerně platí, tak
ať se pak nediví, když si koupí cigára na firemní náklady. Ačkoli kouřila ten nejlevnější tabák,
krabička za 70 korun, brala si vždy stovku. Za zbylé peníze koupila tři stírací losy a pak vzadu mezi
bednama s chlebem , buchtama a rohlíkama syčela zlostí. To už radši měla Ivanku, šéfovou, která
byla řádně při těle, neustále užďobávala kousky větrníčků a trubiček, libovala si, jak se jim povedly
a pořád mluvila, hlavně o sobě a svých dvou dětech. Ester často po odpolední směně bolely nejen
nohy, ale i hlava, a to velice. Pořád ji ale to milé švitoření vedoucí boubelky bylo milejší, než
Maruščiny zapšklé řeči a neustálý výslech. Musíš to brát pozitivně, nejvíc ji naštveš, když k ní
budeš přátelská, řekl ji táta a ona se rozhodla mu věřit.
„Holky moje zlatý, jak vám to jde?“ Přiřítila se znenadání obrovská šéfová.
„Tržba asi bude, lidi berou hlavně vánočky a kokosky a linecký.“
„To je dobře to je dobře! Esterko, zlatíčko, já tam mám v lednici dvě krabice chlebíčků a pak tu
velkou krabici cukroví, je to všechno započítaný, to víš, nestihla jsem napíct, doneseš mi to?“
Ester se vrátila s nákladem papírových krabic, nebylo ji za nimi ani vidět.
„Děkuji, broučku, jsi nejzlatější, podívej, dneska tu klidně zavři v šest, než to spočítáte, stejně bude
sedm, tak ať ještě stihneš doma kapra a půlnoční, jé, hele, Maruš, už se vrací, říkám Esterce, že
máte zavřít klidně dřív, abyste si stihly taky užít ty Vánoce.“
„Na Vánoce já seru, Ivanko,“ z Marušky táhly cigára.
„Ale no tak....no, jo, abych nezapomněla, jestli tu zbude vánočka z margarínu, tak ji nevyhazujte a
vemte si ji domů, na účet podniku, jestli zbude i margarínová s hrozinkama, tak si ji klidně vemte
taky, když jsou ty svátky, ne? Máslový se prodají na Štěpána. Tak šťastný a veselý, já letím kočky
moje.“
„Kdyby nám radši přidali, co s podělanou vánočkou? Jako bych mohla sníst půl kila neslanýho
nemastnýho pletnce ve kterým není ani jedna hrozinka. Lidi jedni, nenažraní....Chceš vánočku,
Ester? Vem si klidně moji. Ty určitě nejsi sama na svátky.“
„Budu s tátou a ten má bezlepkovou dietu, jako já.“
„Jo aha. Proč ty sis vlastně brala směnu na štědrej den, taková mladá holka, to jim doma bude
chybět. Na kapra.“
„My Vánoce neslavíme. S kaprem.“
„Seš jehovista nebo co?“
„Ne...ale táta pochází z Izraele.“
„V Izraeli jsou jehovisti?“
„Já nejsem jehovista.“
„Ani tvůj táta?“
„Ani můj táta.“
„Ahá,“ Maruška s nakrčeným čelem odešla. Ester přerovnávala perníkové figurky Mikulášů a čertů,
když se Maruška vrátila, „jo tak ty seš Židovka! Já jsem si říkala, že seš taková, no, jako
cizokrajná!“ Ester zvedla oči k nebi a chtěla volat Hospodina, ale jediné, co bylo nad ní byla ostře
žlutá zářivka. Zavřela víčka a nadechla se. Bože, já se nezlobím, vážně ne, jestli můžeš, tak udělej
nějakej zázrak, jakýkoliv a uchraň ovečky svého stáda od téhle příšerné ženské!
„Zdravíčko, slečinko,“ ozvalo se Ester za zády, ale dřív, než něco slyšela, uhodil ji do nosu příšerný
pach. Ruda, santusák, potloukající se kolem obchodního střediska, zvlášť teď v zimě, kdy se
chodíval ohřát a tvářil se, že korzuje mezi obchůdky, pekárnu měl ze všeho nejradši, protože krásně
voněla a nutila ho slintat jako Pavlova psa.
„Vopovaž se mu něco dávat!“ Ozval se zezadu ze skladu výhružný Maruščin hlas. Ester stála jako
opařená. Vykulila oči, Ruda zamlel bezzubým patrem, pročísl se zažloutlým plnovousem,
posmrknul a zahučel, „však já se o nic neprosil, ty stará hyeno!“ Ester se něj smutným pohledem
zadívala, „počkejte, slečinko, já vám něco přinesl, že jsou ty Vánoce, kde sem to jenom ...“ Ruda se
prohraboval igelitkami, které s sebou tahal. Jako si šneček nosí svůj domeček, napadlo Ester a
usmála se té představě. Ruda konečně vydoloval to, co hledal, zašklebil se, „slečinko, když vy jste
jako vobrázek, jako anděl učiněnej, taková jemňoučká, čísťoučká-“
„Proti tobě je čistej každej, ty zmetku plesnivá,“ zaječela Maruška ze skladu.
Asi si dávala další cigaretu na účet podniku, protože kromě Rudova óderu začínala Ester cítit i jiné
pachy. Hlavně ať ten popel nesype na tácy s chlebíčkama...
„Nic si z ní nedělejte, z můry, heleďte, nate, to jsem pro vás..tentonoc,“ ve špinavé dlani žmoulal
snítku jmelí, „to není jen tak vobyčejný jmelí, musíte si něco přát dneska na štědrej den.“
„Táhni ty hnido, běž si pít vokenu a krabičák s těma dalšíma smradlavcema a neovbtěžuj poctíví
pracující lidi!“ Maruška se přiřítila k k pultu, v ruce výhružně mávala smetákem.
„Já jdu a já ti to vodpouštím, protože jsou Vánoce, ty můro jedna!“ Zařval Ruda a chtěl ještě něco
říct té hezčí z obou prodavaček ale to už mu v ústrety přicházel tlustý holohlavec v černé mikině s
nápisem security.
„Vodveďte toho hnusáka! Vyhoďte ho na mráz!“ Ječela Maruška.
„Já ti to stejně vodpouštím, protože jsou Vánoce!“ Rudův výkřik zanikl ve veselé melodii reklamní
znělky upozorňující na exkluzivní cenu právě zlevněných zubních nití.
„Chápeš to? Co si to dovoluje, vožralec jeden? A ty se s ním taky bavíš, to neděláš dobře, jak zjistí,
že jsi měkká tak si na tebe počká a ještě tě vokrade, to já neříkám kvůli sobě, to říkám pro tvoje
dobro,“ Maruška se s koštětem zase odšourala do skladu.
Ester si povzdychla a podívala se na jmelí, byla to malá snítka, maličká, trochu smrděla jako Ruda,
Ester ji držela mezi palcem a ukazovákem. Co si tak přát?Leda aby Ruda už neotravoval a
Maruška přestala být tak zapšklá a nesnesitelná, aby tu s ní už nemusela mít ty nekonečný směny.
Ester snítku jmelí pověsila k pokladně, houpala se, tak do ní cvrnkla prstem a pak si všimla, že ty
kuličky nejsou jako běžné kuličky ze jmelí, lepkavé a bíložluté, ale jako by to byly korálky,
broušené ze skla, zkoumavě je pozorovala, když v tom si někdo nervózně odkašlal.
„Ehm, já, já jsem tady zas,“ nervózní čtyřicátník přešlapoval před pokladnou, Ester k němu vzhlédla
svýma velkýma hnědýma očima, byl vysoký, dobře oblečený a od pohledu neurotik.
„Kolegyně tady není?“ Zeptal se napjatě.
„Je ve skladu.“
„Jo, já totiž tu vánočku někde ztratil,“ Ester se už nadechovala, aby mu vysvětlila, že mu ji schovali
do bedny od zbytků, ale muž ji nenechal promluvit v panické hrůze, že by byl opět zavalen tou
nejširší nabídkou vánoček všech druhů, vůní cen a kvalit.
„V pořádku, vezmu si tuhle,“ rychle popadl jeden kus baleného pečiva, co byl vystaven u pokladny,
strčil Ester stokorunu a utíkal pryč.
„Ale, ale, pane, počkejte, to byla brioše! Francouzská! Za dvacet čtyři devadesát!“ Muž se ani
neohlídl. Ester zůstala bezradně stát, v ruce žmoulala stovku.
„Co řveš?“ Maruška vylezla ze skladu, v ruce měla rozjezený chlebíček, „jo, hele, kdyby něco, tak
dva chlebíčky s vlašákem byly prošlý, jo? Já to pak vodepíšu. Nechceš si taky něco dát? Seš taková
hubená, děvče moje zlatý, já vím, že jsem jen protivná hloupá ženská, nikdy jsem pořádně nebylo v
kostele ani v Izraeli- máte tam kostely? Co já z toho života mám? Jen to vstávání na pátou, tahání
beden, mizernej plat, přesčasy a vokoralý chlebíčky, dej si něco, prosím tě!“
„Ne děkuji, já mám bezlepkovou dietu,“
„Nojo, no jo, ty seš taková hodná, taková slušná, ty bys nikdy nic neukradla, viď? Nikdy by sis
nesnědla jen tak rychle ve skladu dva větrníky a pak negumovala čísla v dodácích, co? Nojo, já vím,
ty nejseš vocaď, v Izraeli se asi nekrade, co?“
„Já nevim.“
„Jakto?“
„Vyrostla jsem tady, táta je taky vlastně Čech.“
„Tak Čech, Izraelec nebo jehovista?“
Ester si povzdechla a cvrnkla do jmelí.
„No, já se neptám, já se neptám, nebudu otravovat, ale víš, já jsem taky jen vobyčejná ženská a
nemusím ze sebe dělat nějaký hógofógo. Myslím to s tebou dobře, děvče zlatý, běž si vzít chlebíček,
než oschnou úplně, sardelový nebo s vlašákem, ta šunka není zas tak chycená,“
Ester zavrtěla hlavou.
„Co s tebou,“ Maruška si nacpala zbytek chlebíčku do pusy.
„Hele, tady někdo nechal stovku!“
„To je za tu brioši.“
„No vidíš, sedmdesát pět korun dýško, to už hodinu a půl nemusíš nic dělat! To už máš vydělaný!“
„Já to spíš vrátím do kasy, aby tam nechyběla ta stovka,“ řekla Ester docela bezděčně mírným
tónem.
„Jako myslíš moje stovka? Tu co jsem si vzala ráno?“ Marie je naježila a zamračila.
„Né, já to nemyslela zle, jen aby nám nechyběly peníze...“
„Jo ták, tak abys neřekla, že v Izraeli jehovisti nekradou a tady jo, tak tady vracím třicet korun!“
Maruška teatrálně hodila mince do pokladny, „víš? Nekradu. Z té stovky jsem si koupila cigára. A
zbytek vracím. Abys nemusela dělat takový vobličeje, jakože jsi svědkem krádeže a ty z toho nic
nemáš. Tak teď si vem tu tvoji stovku, co ti tady nechal ten vometák, co neví, jakou chce vánočku.
No, vem si ji, jen si ji vem! Hlavně aby mezi náma bylo jasno! Čistý stůl a čistý tentonoc, no, jo,
štít!“
Marie práskla s pokladnou a odešla do skladu uklidnit se likérovou špičkou.
Ester byla smutná, cvrnkla dvakrát do jmelí a pak ji to napadlo.Vzala stovku, dali ji do kasy a místo
ní vytáhla těch třicet korun, co tam před chvíli Marie nasypala. Pak si sundala zástěru a běžela
rychle do tabáku.
„Jestli jsi mi přišla tím svým vyčítavým pohledem vyškrábat z krku i tu laskonku, tak si dej laskavě
odchod,“ zabručela Marie, když za ní přišla Ester do skladu. Ale ona se jen usmála a položila před
svou kolegyni tři stírací losy.
„Co to je tohleto? Co to má znamenat?“
„Vánoce,“ usmála se Ester. Marie je zamračeně prohlížela, „za chvíli mi končí směna, tak hezký
štědrý večer,.“ složila zástěru a nechala vyjevenou Marii s rozjezenou laskonkou a pootevřenou
pusou.
„Podívejme, na ni, na hógfógo jehovistku z Izraele, nebude to s ní tak zlý nakonec,“ Maruška se
oblízla a zastrčila losy do kapsy.
Ester odcházela z práce, už se setmělo, Ruda se zrovna pral s nějakým jiným ztroskotancem a kolem
nich pobíhali dva vlčáci. Plešatí hlavouni v mikině security se u vchodu sázeli, kdo z koho.
„Dělejte přeci něco,“ zavolala na ně bezradně Ester.
„Jsou mimo obchodní centrum a neohrožují zákazníky, takže je nám to šumák a ty se starej vo svý,
ty nádhero z Cejlu.“
Ester vykulila vztekem svoje krásné velké hnědé oči, ale pak jen spolkla všechnu hořkost,
naposledy se podívala na zápolícího Rudu a rozběhla se k autobusové zastávce. Těšila se domů, do
ticha a do tmy, kterou ten večer, kdy většina lidí kolem ní ještě narychlo shání nejšílenější hlouposti
a vztekle masakrují kapry, prozáří jen světlo svíček a s tátou se navzájem obdarují svojí přítomností.
„Taková jakási přičmoudlá a nám bude radit,“ drbnul jeden plešoun do druhýho za odcházející
Ester, přičemž jí poměrně okatě koukal na zadek.
„Máš recht, měla by to tu co nejdřív pořádně zplanírovat naše Bílá liga!“
Za dva dny na to se Ester do práce vůbec nechtělo, zaspala a uvažovala, jestli má vůbec smysl
chodit dobíhat autobus. Chvíli si pohrávala s myšlenkou, že zavolá Ivance a bude předstírat nemoc,
ale pak se sama před sebou zastyděla.
V autobuse se hořce hryzla do rtu. Zapomněla doma zástěru a navíc si uvědomila, že dneska má
opět službu s Maruškou.
Mrazivé modré nebe za špinavým sklem jako by potemnělo.
Se sklopenou hlavou plížila se zadem do obchodu.
„Tady je ta holka moje zlatá!“ Zařvala Marie a vrhla se na Ester, mačkala jí tváře a líbala ji na
našpulenou pusu. Její ruce byly suché a celá voněla po tabáku. Kdyby se v tom Ester trochu víc
vyznala, všimla by si, že tenhle tabák byl mnohem voňavější a luxusnějí.
„Ty zlato moje! Ty holka jedna vokatá! Ty jsi úžasná a já tomu furt nechtěla věřit, žádnejm
jehovistům z Izraele, co nemají Vánoce! Ale holka, ty máš nejen dobrý srdce, ty máš šťastnou ruku!
No jsem milionářka! No jo! Všechny tři losy byly výherní! No dobře, dobře, milionářka ne, ale stačí
to prej na tolik, abych si mohla koupit všechny bedny s laskonkama, celej tenhle mizernej podnik i s
tebou a s tou tlustou Ivanou!“
„Ehm, pardon,“ ozvalo se nervózní zakašlání od pokladny, vysoký čtyřicátník ťukal na pult ve snaze
na sebe upozornit, v pravé ruce nervózně žmoulal seznam s nákupem, „máte prosím vás-“
„Snad byste nechtěl vánočku?“ Zasmála se hurónsky Maruška.
„No, raději ne,“ zakoktal se muž.
„Ale jen se neostýchejte, minule jste si ji zapomněl, Ester, hoď pánovi vod každý vánočky jeden
kousek a navrch přidej štólu. A neplaťte to, to je na mně, milej pane, no co koukáte, nejste rád? Já si
to můžu dovolit, já jsem tady dneska naposledy! Tak ať je taky pořádně veselo, hehe!“
Muž se zhrozil a vytřeště těkal pohledem z Marušky, která mu cpala spoustu pečiva do nákupní
tašky na Ester, která se jen smála.
„Tak nashledanou a přijďte zas! Ale to já už tady nebudu!“ Marie pleskla muže do zad a hodila po
Ester zástěru, „ty to asi dneska budeš ještě potřebovat, já už ne! Vyřiď Ivaně, že to balím. Jo a abych
nezapomněla, ptali se po tobě dva sekuriťáci, ale já je poslala do háje, ať radši spacifikujou ty
bezdomovce, a voni prej, že ti se vymlátí navzájem, no fakt, takovej ten, co sem lezl a tys ho nikdy
neuměla vodehnat, tak ten prej už je tuhej. Vožral se a zmrznul. No, nic lepšího by ho stejně
nečekalo. Tak já mizim, měj se a pozdravuj v Izraeli, však si k tobě někdy zajdu na věneček a na
laskonku. A nebudeš se muset bát, že bych ho tajně ujídala...no i když,“ Maruška se rozřehtala,
„dělám fóry, ty hloupá.“
Ester zavrtěla hlavou. Přemýšlela, jestli by si mohla ještě něco přát, ale svazeček jmelí už načisto
uschnul.