kultura 2/2014

Komentáře

Transkript

kultura 2/2014
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
„MELANCHOLICKÁ KOMEDIE“ v ABC?
Když jsem odcházel z premiéry hry Bylo nás pět v Divadle ABC, tak mě napadlo, pro
koho vlastně Arnošt Goldflam tu inscenaci připravil? Je to pro dětské publikum nebo pro
„dospěláky“?
Když dva totiž dělají jedno a totéž, nemusí to zdaleka stejně dopadnout. Karel Poláček
napsal tento svůj skvělý (a možná nejlepší) román o životě na malém městě, viděný dětskýma
očima. A vskutku, to se mu podařilo nadmíru báječně, vždyť ono: „my hoši, co spolu chodíme“
se stalo téměř kultovním sloganem, který natrvalo obohatil českou syntetiku.
Samozřejmě, próza má jiné výrazové prostředky, jiné má film a jiné divadlo. Možná, že už
tušíte, k čemu vás chci svými slovy dovést. Televizní seriálovou podobu zná asi každý velký i
malý divák v naší republice, neboť šlo o velmi „milounké“ a křehké převyprávění životních
radostí a trampot zhruba devítiletých kluků a některých jejich kamarádek. Divadelní verze má
samozřejmě k dispozici dokonalou vizuální podobu oněch dětských hrdinů i autentičnost
prostředí, ale obsazenou dospělými herci. Až posud by nesporně Goldflamovo převyprávění
knihy Bylo nás pět mělo být obohacením (nebo oživením) současného repertoáru v Divadle
ABC. Podle mého názoru, který samozřejmě nikomu nevnucuji, se to ale nestalo. Při vší úctě
k Arnoštu Goldflamovi si myslím, že různých adaptací, vlastních dramatických výtvorů
(pomíjím teď jeho herecká vystoupení) a prozaické tvorby už je tolik, že se zákonitě začíná
opakovat. A převedení tak skvělého románu do jevištního útvaru to potvrzuje. Pravda,
Goldflam má s adaptacemi Poláčkových románů jisté zkušenosti (pro Mahelovo divadlo v Brně
připravil Okresní město, pro Klicperovo divadlo v Hradci Králové Hostinec U Kamenného
stolu), dokonce se skladatelem Zbyňkem Matějů připravil operu Bylo nás pět (ta se
nerealizovala, proto písňové a hudební texty využil v uváděné činoherní podobě).
Budu trochu polemizovat s Goldflamovým názorem, že děti tady budou hrát dospělí, což
určitě bude oživením. Možná dobrá myšlenka, ale ono pitvoření se dospělých herců a nucení se
do dětského způsobu myšlení, jednání a chování bohužel zavání infantilismem. Ještě tak scény,
kdy „hoši“ disku-tují o svých dětských „problémech“ jsou ještě svým způsobem zábavné, ale
ony horečnaté vize v druhé části představení jsou násilné a Vasil Fridrich je pouhým
„přehrávačem“. Zdá se mně to (a nejen tato scéna) jako „plácání“ co slina na jazyk přinese.
Právě tady se totiž ukazuje, že s tzv. „dospělými“ dětmi převést pohnuté psychické stavy do
takové podoby, aby je divák stoprocentně převzal za své, je setsakra peprná záležitost.
Bylo by samozřejmě nefér srovnávat Goldflamovu inscenaci s oním televizním seriálkem.
A to jistě autor také nechtěl, nicméně svádí to k tomu a koneckonců toto představení
s dospělými herci ukazuje, že ona poetika Poláčkova vypravování dětské herce potřebuje.
Poněkud absurdní (alespoň pro mne) je hudební „doprovod“ jednotlivých částí
představení. Považuji ho za jakousi neorganickou směs různých hlasových dispozic i hudebních
žánrů. Sice lze do jisté míry souhlasit s tím, že se zde prezentují „hity“ oné doby, v níž se
odehrává příběh pěti chlapců, ale to tvůrce neopravňuje s tím v naznačeném duchu nakládat
(zvláště „pozoruhodné“ byly ony štědrovečerní operní árie neškolených hlasů). Poněkud mě
zklamala i scéna Davida Marka, která je příliš statická a myslím, že i pro herce pohybově
omezující. Goldflamova manželka Petra Štětinová sice vymyslela zajímavé kostýmy, ale dobou
se rozhodně inspirovat nedala. Přesto zahýřila střihem i barvami pro kostýmy Brabence (Oldřich
Vízner) a Brabencové (Hana Doulová), stejně jako pro maháradžu (Hanuš Bor) a maharání
(Jitka Smutná). Z pětice klukovských hrdinů mě zaujal Petr Klimeš v roli mladého Zilvara, líbit
se budou i ony dvě dívčí postavy Evička Svobodová v podání Anny Suchánkové a především
Rampepurda, kterou hraje Henrieta Horáčková.
Přes všechny výhrady bych byl rád, kdyby „hoši, co spolu chodíme“, chodili k potěšení
diváků po scéně ABC ještě nějaký čas…
Jiří Sommer
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
JINDŘICH WALDES
by měl jistě radost, že v jeho muzeu vystavuje
SDRUŽENÍ PRAŽSKÝCH MALÍŘŮ
V úterý 13. května v podvečer, o půl sedmé, by se zúčastnil vernisáže,
prohlédl si vystavené obrazy i díla hostůsochařů, zaposlouchal se
do francouzských a španělských písní v podání
Evy Kris…
Alena Antonová
Daniela Benešová
Eva
ProkopováKolmanová
Jiří Hruška
Michal Čada
Natalie Kozlová
Václav Stárek
Vlasta Dlouhá
My si alespoň při vernisáži ve vršovické
Galerii DESET – Waldesovo muzeum (Čechovo
náměstí - Moskevská 262/57) na velkopodnikatele nejen
„v patentkách“, sběratele umění, mecenáše, vlastence
Jindřicha Waldese (1876-1941)
můžeme zavzpomínat.
Jiřina J. Hubáčková
Fota obrazů z archivu Sdružení pražských malířů
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
ZE STŘEDU VEN.....
Začátkem dubna se ve výstavní síni Masné krámy Západočeské galerie v Plzni sešlo třicet tři
umělců čtyř generací z osmi českých a moravských regionů, jejichž díla jsou v expozici seřazena
chronologicky podle dat narození. Autor výstavy, pojmenované Ze středu ven / Umění regionů 1985
–2010, Michal Koleček, děkan Fakulty umění a designu Univerzity Jana Purkyně v Ústí nad Labem,
přizval k její koncepci Ladislava Daňka, kurátora a výtvarného teoretika z Muzea umění v Olomouci.
Vedle kurátorky Marcely Štýbrové z pořádající instituce se na její rozsáhlé přípravě podíleli i další
spolukurátoři z jednotlivých prezentovaných regionů, jimiž jsou České Budějovice, Hradec Králové,
Liberec, Olomouc, Ostrava, Plzeň, Ústí nad Labem a Zlín. Místní specifika jsou proto v expozici zcela
zřetelná.
Oproti často kritizovanému kulturnímu centralismu Prahy a Brna, které jsou zde záměrně
vynechány, se koncepce výstavy zabývá decentralizací a vývojem různých tvůrčích procesů
výtvarného umění v regionech v období posledních dvaceti pěti let. Chce tak v současném kontextu
doplnit pomyslná bílá místa mapy výtvarného umění daných let a pokusit se vydefinovat, co je
centrum a region, a to i z pohledu zevnitř. Svoji úlohu v lokálních oblastech hrály zejména
v pohraničí tragické změny po roce 1945. Od druhé poloviny 80. let v oblastech nastupovaly silné
autorské osobnosti, které rozvíjely pozdně modernistická východiska s důrazem kladeným na
minimalistické či konceptuální postupy. V 90. letech můžeme mluvit o vrcholící vlně postmoderny,
evropském myšlenkovém směru konce 20. století, jehož základním prvkem je pluralita uměleckých
názorů, která se staví proti dosud převládající jednoznačné koncepci moderny. I když se v regionech
nástup postmoderny trochu opozdil, přicházela i jiná dobová témata, objevovaly se také genderové
přístupy.
Ladislav Daněk připomněl: Důležité je, že v regionech je umění velmi kvalitní a srovnatelné
s uměním v centru. Jeho kladem jsou i specifické odlišnosti od ostatních regionů a rovněž od centra,
jako například silná výtvarná generace 80. let v olomouckém regionu, nebo výtvarníci pracující
s architekturou v regionu libereckém. Silný industriálně sociální náboj má umění na Ostravsku a
Ústecku.
Výstava, na níž je zastoupena široká škála výtvarných médií od maleb, fotografií přes objekty až
po instalace a videoprojekce otevírá diskusi, jak výtvarné umění funguje ve svém kontextu, čímž
dokresluje již kodifikovaný příběh dějin výtvarného umění.
Michal Koleček doplňuje: Od 80. let vzniká jedna úroveň plastické mapy, na níž jsou umělci
propojeni i na národní a mezinárodní úrovni v pohledu z míst, kde díla vznikla i z pohledu
nadregionálního. K výstavě, která potrvá do 8. června, a u níž se uvažuje o následném přenesení do
Košic, jsou programovány komentované prohlídky, cyklus přednášek včetně konference, je připravena
odborná publikace a vše význam výstavy ještě rozšiřuje.
Bedřiška Terezie Brůhová
Robet Vlasák: ČEZ sound…
Jiří Kubový: Bez názvu
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
ČTYŘI ZLATÍ LEDŇÁČCI Z PLZNĚ
Už po sedmadvacáté proběhne od 27.4. do 3.5.
v Plzni filmový festival FINÁLE.
Jako v posledních letech už po několikáté se Měšťanská beseda promění ve festivalové centrum.
Letos jsou do soutěže přihlášeny nové české celovečerní filmy a dokumenty, tentokrát je soutěž
rozšířena o tvorbu slovenskou. Nově bude zařazena i soutěž české a slovenské televizní tvorby a jejich
tvůrci budou mít šanci představit svá díla mezinárodním nezávislým odborníkům. Soutěžit se bude ve
dvou žánrových kategoriích: dramatická tvorba a komediální tvorba. Kromě filmových novinek a
televizní tvorby nabídne festival i unikáty z archivů, které jinde nejsou k vidění, objeví se i zajímavá
autorská čtení, talkshow nebo projekce krátkých filmů. Pokud počasí dovolí nebude chybět ani
oblíbená venkovní kavárna před Měšťanskou besedou nebo přehlídka módy s doplňky od českých
designérů.
V letošním ročníku jsou připraveni čtyři Zlatí ledňáčci: pro nejlepší celovečerní film, pro
nejlepší dokument, pro nejlepší dramatický televizní kus a pro nejlepší televizní komedii.
Do soutěže nových celovečerních hraných a animovaných filmů bylo z dvaatřiceti
přihlášených snímků odbornou radou vybráno čtrnáct. Z těch bude odborná mezinárodní porota
vybírat vítěze. Do bojů o ledňáčka postoupily např. Revival, Hořící keř, Klauni, Křídla Vánoc nebo
Vejška. Filmy, které nebyly vybrány do soutěže budou uvedeny mimo soutěž, takže diváci o ně
nepřijdou. Předvýběr v kategorii dokumentů byl ještě náročnější. Přihlášeno jich bylo skoro
sedmdesát, z nichž soutěžit bude dvaadvacet.
V televizních kategoriích bude festivalová porota vybírat z devíti komedií a třinácti
dramatických titulů. O Zlatého ledňáčka se bude ucházet například: Comeback, Čtvrtá hvězda, Cirkus
Bukowsky, Ztracená brána nebo Kriminálky Anděl a Staré město.
Finále Plzeň opět složí poctu velkým osobnostem české kinematografie. Jde o letošní jubilanty, kteří
oslavují osmdesáté narozeniny – Miroslava Ondříčka, Věru Plívovou–Šimkovou a Juraje Herze, který
je v letošním ročníku předsedou mezinárodní poroty celovečerních filmů.
Festival Finále Plzeň slavnostně zahájí předpremiéra snímku Hany, prvního českého filmu
natočeného na jeden záběr. Režisér Michal Samir a producent Matěj Chlupáček ho natočili v září 2013
v centru Plzně v průběhu pouhých tří nocí. Pro festivalové diváky bude film promítán ještě jednou.
Televizní nadšenci zhlédnou seriálový maratón Terapie 2 s Karlem Rodenem, festival uvede 6
dílů od pondělí 28. 4. do pátku 2. 5. Další televizní lahůdkou bude přehlídka toho nejlepšího
z chystané tvorby České televize. Černá komedie Osmy, která zachycuje jeden normalizační den roku
1980. Je plný osvědčených jmen – režie Jiří Strach, námět a scénář Marek Epstein, hudba Ondřej
Brzobohatý, hrají Ivan Trojan, Zuzana Stivínová a další. Dvoudílné drama Poslední cyklista vypráví
poutavý příběh židovského manželského páru, který v roce 1933 adoptuje malé děvčátko. Netuší, jaký
životní osud jí připraví tím, že z křesťanky udělají nevratně židovku.
Na Finále se nebudeme na filmy jen dívat, o filmech se také bude mluvit. O FIlmech NAšich
LEt si bude povídat Tomáš Baldýnský s režisérem Radimem Špačkem a hudebníkem Ondřejem
Anděrou. Ze svých knih budou číst Irena Dousková, Jáchym Topol, Jan Novák, a jako bonus Vladimír
518, raper, který představí publikaci KMENY.
Ve zvláštní sekci se diváci seznámí s kinematografií Slovinska. S Českou republikou ho
spojuje podobná mentalita, důraz na národní identitu i kulturně historické kořeny. Festivalové
publikum pozná další evropskou zemi, o jejíž filmové produkci nemá český divák žádné hlubší
povědomí.
-sv-
NEJKRÁSNĚJŠÍ ZŘÍCENINY SLOVENSKÝCH HRADŮ – 13.
HRAD ZBOROV
Na severovýchodním Slovensku, na zalesněném kopci z pískovce, nedaleko
Bardějova, se nachází zřícenina hradu Zborov. Tento kraj kdysi protínala a spojovala
„Kupecká cesta“ s Polskem, což samo o sobě vyzdvihuje důležitost místa pro stavbu hradu.
Panství hradu patřilo k největším feudálním statkům na Slovensku.
V současné době jsou pro návštěvníky postaveny informační tabule, které popisují vše
o strategické důležitosti, o jednotlivých objektech hradního panství, dozvíme se o
poddanských vzpourách, o rodech, kterým hrad postupně patřil i o obranném systému, o
stavovských povstáních i o vypálení hradu císařskými vojsky v 17. století.
Od zříceniny jsou pěkné výhledy na okolní krajinu – Ondavské vrchoviny. K severu
vidíme obec Zborov a v pozadí Smilnianský vrch a vidíme Bardějov. Jedna z legend
v souvislosti se vznikem tohoto hradu hovoří o výběru vhodného místa na stavbu, určenou
k ochraně před tatarskými hordami, a o původu názvu hradu.
Legenda č. 1 – Hrad a čerti
Hrad Zborov kolem roku 1910
Na vrchu nazývaném
Kaštielik začali stavět hrad.
Vzdor pojmenování vrchu se
tam začali scházet čerti a
čarodějnice a provozovali
bujné tance za temné noci.
Protože už položené základní
kameny jim v jejich reji
značně překážely, odnesli je
vždy na vedlejší vrch.
Stavebníci nic nechápali a
začínali zase znova. Po
delším čase však pochopili a
začali stavět kameny tam, kam je čerti odnášeli. Tak si uspořili práci. Díky tomuto sporu
pojmenovali vrch Sporov. Časem se jeho název upravil na Zborov.
Hrad byl vybudován pravděpodobně začátkem 14. století na pokyn krále jako pohraniční
hrad u cesty, která vedla z Bardějova přes karpatské průsmyky do Polska.
Roku 1364 získal hrad Petr Zudar, první zemský hodnostář, od krále Ludvíka I. - z hradu pak
vytvořil centrum rozlehlého panství.
Roku 1470 rod Zudarovců vymřel po meči a prostřednictvím jeho dcery přešlo hradní panství
na Rozgoniovce.
Roku 1522 byl už Zborov majetkem šarišské rodiny Tárczyovců, kteá silně podporovala krále
Jana Zápolského za doby dvojvládí. Ale vojsko druhého panovníka hrad dobylo a Ferdinand
Habsburský ho daroval r. 1548 svému stoupenci Kašparovi Serédymu.
V té době se země připravovala na obranu před osmanskou agresí. Serédyovci
dobudovali hrad do konečné rozlohy a postavili dělové obranné bašty.
Roku 1566 nečekané zemřel Kašpar II. Serédy a zde se váže druhá legenda.
NEJKRÁSNĚJŠÍ ZŘÍCENINY SLOVENSKÝCH HRADŮ – 13.
Legenda č. 2 – Puklé srdce
Vstupní brána
Kašpar II. Serédy velice miloval
se zalíbil také Zikmundovi Rákoczymu,
koupi hradu. Kašpar odmítal ho prodat,
Zborovský šlechtic si uvědomil, že musí
myslet něco, co by Zikmunda odradilo.
hrad prodá, ale za strašně vysokých
nek. Požadoval dukáty, které musely být
ce. Jednoho dne Zikmund skutečně přinesl
dovaných dukátů i se správnou ražbou.
slovo, ale jeho srdce ztrátu nevydrželo a
Zborov. Ale hrad
který usiloval o
Zikmund naléhal.
diplomaticky vyRozhodl se, že
finančních podmíraženy v témže rocelý měch požaSerédy dodržoval
puklo žalem.
Roku 1590 dala jeho dcera Zuzana hrad
časti svého manžela, knížete Jána z
letech majetek převzal Ondřej Balassa,
s Annou Meraiovou, vdovou po panu Kašparovi.
Roku 1601 předal hradní panství Zikmundovi Rákoczymu.
Roku 1684, v září, generál Schultz společně
s habsburskými vojsky dobyl hrad Zborov,
který dal vyhodit do vzduchu. Od té doby
zbytek hradu pustne.
zrenovovat za úOstrogu. Po pěti
který se oženil
Hrad od jihozápadu
Text a obrazový doprovod vycházejí z publikace
„Kulturní krásy Slovenska“, která vyšla v r. 2007
v Bratislavě s podtitulem „Hrady, nejkrásnější
zříceniny“. Materiály použity se souhlasem
vydavatelství Dajama a autorů Daniela Kolára a
Jaroslava Nešpora.
Eva Kubátová
Opevnění druhého předhradí
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
NA FIDLOVAČCE SE TROPÍ HLOUPOSTI
Ano, tropí je tady Marie Doležalová alias Eva Norová
v rodinné komedii Eva tropí hlouposti.
Nám starším tento název nepochybně připomene původní filmovou podobu autorky
Fan Vavřincové, kterou v roce 1939 natočil režisér Martin Frič a která se stala „oddechovým“
hitem v tehdy rozbouřeném státečku ohroženém mocným nacistickým sousedem. Říkám
úmyslně „my starší“, protože si nejsem zcela jistý, zda naše mladá generace stačila ve
„filmech pro pamětníky“ tento titul zaregistrovat. Tehdejší představitelku Evy Norové –
Natašu Gollovou – vynesl tento film do poměrně širokého povědomí tehdejší filmomilovné
veřejnosti, což nepochybně umocnil i její filmový bratr Michal, vytvořený Oldřichem Novým.
Ten mimochodem nuselskému divadlu kraloval nejen na jevišti, ale také jako jeho ředitel. A
abychom alespoň částečně doplnili hlavní postavy ve filmové podobě, tak je třeba uvést
Zdeňku Baldovou jako fatální tetu Pavlínu, Gustava Hilmara jako továrníka Záhorského, jeho
tajemníka Kučeru a ctitele Evy v podání Raoula Schránila a snad ještě Jiřinu Sedláčkovu jako
Záhorských dceru Elišku.
Pro Fidlovačku připravili jevištní podobu Pavel Šimák a Petr Vydra a vytvořili bujarou
komedii, na níž se v každém případě nejen „dá koukat“, ale svojí roztomilostí vás
nepochybně pohladí po duši.
Jistě, námět je poněkud prostinký, ale zahraný s jistou graciézností a notabene
v kostýmech a na scéně, která „záhadu“ receptu na pěstování růží docela dobře podtrhuje.
Tetička (Ludmila Molínová) je rozkošná stará dáma, shovívavě sledující svoji poněkud
ztřeštěnou vnučku Evu (Marie Doležalová). Musím říci, že tato mladá dáma dostává
v Divadle Na Fidlovačce dost prostoru na to, aby ukázala, jak se z hereckého „holátka“,
kterým se prezentovala v některých starších televizních seriálech, stává pohledná a
kumštuschopná herečka (naposledy jsem ji viděl v komorní grotesce Pět ve stejných šatech).
Není samozřejmě na místě pokoušet se o jakékoli virtuální srovnávání Nataši Gollové (ve
filmu měla přece jenom jiné výrazové možnosti) a Marie Doležalové, nicméně za jistou
promyšlenou i nepromyšlenou naivitu, s níž vytváří „svoji divadelní“ Evu, je třeba ji velmi
pozitivně hodnotit. V některých pasážích jsou její „hlouposti“ docela milounké. Právě jí se
podaří urovnat ne zcela dobré vztahy se sousedem továrníkem Záhorským (Zdeněk Maryška),
který je jen tak mimochodem řečeno pod pantoflem své poněkud nervní manželky (Martina
Randová). A tak se to začíná poněkud „zašmodrchávat“, protože nejde již jen o návod na
pěstování růží, ale také o hledání rodinného šperku, který byl původně odcizen rodině
Kučerových, jejichž syn (Lukáš Rous) se stává tajemníkem u Záhorských a kromě toho, že se
zamiluje do Evy, tak odcizený šperk nakonec najde. Své si tu nepochybně odehrají i další
postavy, především bratr Evy Michal Nor (Denny Ratajský), který si svojí elegancí a
uhlazeností v ničem nezadá s Oldřichem Novým. A křehká Aneta Krejčíková coby Eliška
Záhorská si jen tak lehce pohrává se svojí postavou, dráždící Michala Nora. Komediální
charakter podtrhují i Daniel Rous, Pavel Nečas a David Hák.
Myslím, že režisér Pavel Šimák, scénograf Pavel Borák a autorka kostýmů Blanka
Tesařová pojali tuto crazy komedii, která kdysi slavila i úspěch v časopisecké podobě, jako
titul, který se (podle mého názoru) bude Na Fidlovačce líbit i v dalších sezonách.
Jiří Sommer
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
HASIČI JEDOU
STŘÍKAČKU VEZOU …
… a to už 150 let, jak nám na
příležitostné poštovní známce připomínají akademický malíř Adolf
Born, rytec Bohumil Šneider, patron
hasičů svatý Florián – o mluvícím
kocourovi jména neznámého nemluvě.
I když: již z 10. století před
naším letopočtem máme zprávy o boji
s ohněm a ve středověku dokonce i
panovníci vydávají směrnice jak
požárům zabraňovat a jak je hasit.
Sama císařovna Marie Terezie vydává
v roce 1751 Řád k hašení ohně.
V první polovině 19. století
vznikají ve velkých městech skupiny
hasičů-profesionálů – menší města
jsou na tom hůř, nemají peníze,
spoléhají na hasiče- dobrovolníky.
A tak: V roce 1864 je ve
Velvarech založen PRVNÍ ČESKÝ
HASIČSKÝ SBOR !
Takže: Českému hasičstvu
k narozeninám můžeme jen přát, aby
mu „to hasilo“ tak lehce a jednoduše,
jako šarmantnímu hasiči na obálce
prvního dne vydání!
Jiřina J. Hubáčková
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
JAK MĚ JAN ZRZAVÝ NEVYHODIL
Jan Zrzavý byl mimořádný zjev v českém malířství. O tom není sporu. Já jsem o něm
kdysi dávno napsal pár vět a tentokrát bych je doplnil něčím hodně osobním.
Od svých malířských začátků jsem měl Jana Zrzavého jako svůj největší vzor a později
jsem zkusil dokonce seznámit se s ním osobně. Věděl jsem, že bydlí na Nových zámeckých
schodech na Malé Straně a tak jsem se tam vydal.
Srdce se mi snad i zastavovalo z trémy, ale
přesto jsem zazvonil podle pokynu u dvou jeho
zvonků opravdu silně, jak tam bylo připsáno. Za
chvíli se objevil a kupodivu mě vyslechl. Měl jsem
s sebou jeho monografii a nesměle jsem žádal o její
podepsání. Pozval mě dál a překvapivě ochotně knihu
podepsal. Dokonce něco formálně mluvil, ale já byl
úplně šokován, takže z toho už nic nepamatuji. A při
odchodu jsem si troufl zeptat, mohu-li ještě někdy
přijít. A teď, světe, div se!, řekl, že ano, hlavně když
nejsem novinář.
Troufl jsem si tedy po čase a vyzbrojil se
zrcadlovkou Flexaretou a půjčeným bleskem
v ohromné bedně. Nevím, jak se mohlo stát, že mě
Zrzavý rovnou nevyhodil a trpělivě si stoupnul a
sedal tam, kam jsem si to já přál. Vycvakal jsem
celkem tři filmy po dvanácti snímcích, moc
poděkoval a slíbil, že mu fotky přinesu. Hrůza mě ale
objala, když přítel, který mi flešku půjčil, vyvolal
filmy a zjistil, že z těch šestatřiceti snímků je jediný
perfektní a jinak celý negativ bílý. Zřejmě došlo
k nějakému maléru při zapojení blesku.
S těžkým srdcem jsem pana Zrzavého navštívil
znovu, vysvětlil mu, co se stalo a – světe, div se znovu!
Nechal se fotit opakovaně. Tentokrát dokonce na pěti
filmech. A tragédie se opakovala: tentokrát vyšlo asi
dvacet snímků, zbytek byl zase k nepotřebě. Kamarád mi
pak sdělil, že si tu flešku zkontroloval a zjistil nějakou
technickou závadu. To už mi ale bylo málo platné a šel
jsem tedy předat aspoň tu malou kořist svému idolu. No,
prošlo to zase dobře a Jan Zrzavý dostal velké fotografie,
ze kterých měl opravdu radost. Pro mne je to cenný
úlovek a jím podepsané snímky chovám jako oko
v hlavě.
Kresba V. Pechar
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
Později jsem se s ním ještě několikrát
viděl, ale to jsem si už netroufl ho fotit.
Dnes by to byl úkol podstatně lehčí
zhotovit fotky na jiné úrovni.
Mám z těch dob i dedikované jeho
knihy a považuji si jeho slova v poněkud
neobvyklé formě vydání jako volných listů.
Dveře k bytu a zvonky
On sám mi tam napsal, že mi „věnuje
tuto ukázku knižní úpravy – typu
potápka“. On, jako hodně starý
člověk, měl zafixovánu módnost
válečných frajerů, kterým se tenkrát
říkalo „potápky“.
Vchod na Nových zámeckých schodech
A já dodnes miluji a obdivuji jeho
dívku – Melancholii. O velké Kleopatře
vyšla i na poštovní známce a celý arch
dedikovaný.
Jan Zrzavý byl pro mne kdysi
milovaným autorem mi zůstal doposud.
Přítelkyně či
nemluvě. Ta
mám od něj
objevem a
Vladimír Pechar
Obrazový materiál z archivu autora
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
28. června 1914 – následník rakouskouherského trůnu arcivévoda František
Ferdinand d´Este a jeho manželka
vévodkyně
Žofie
z Hohenbergu
zavražděni v Sarajevu
28. července 1914 – Rakousko-Uhersko
vyhlašuje válku Srbsku
PŘED 100 LETY ZAČALA PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA
K tomuto výročí jsou připraveny výstavy, přednášky, konference, pietní akty, vojenskohistorické a vzpomínkové akce.
V zámku Konopiště se vždy poslední čtvrtek v měsíci od 18 hodin pořádají přednášky:
duben – Císař František Josef I. a jeho doba
květen – Hrabě Karel Chotek a jeho rodina
červen – Salonní vozy Františka Ferdinanda
červenec – Sarajevský atentát a Gavrilo Princip
srpen – Zámek Konopiště za arcivévody
září – Hrabě František Harrach a Leopold Lojka – šlechtic a jeho řidič
říjen – Spojení svazkem manželským, spojeni stejným osudem
Spojeni svazkem manželským, spojeni stejným osudem
– výstava v zámku Konopiště,
která představuje život Františka Ferdinanda a Žofie i dobu
v níž žili, potrvá do pátku 31.
října 2014.
Zádušní mši za oba
manžele bude na Konopišti
celebrovat kardinál Dominik
Duka v sobotu 28. června
2014.
ZAJÍMAVOSTI
INFORMACE
A
Sobota 28. června je dnem zahájení projektu VELKÁ VÁLKA.
Vernisáže výstav:
V zákopech 1. světové války - Armádní muzeum na Žižkově, Praha
Technika v míru, technika ve válce – Technické muzeum, Brno
Velká válka aneb Začalo to v Sarajevu – Hrad Špilberk, Brno
Informace: www.velkavalka.cz
Jiřina J.
Hubáčková
[email protected]
facebook.velkavalka
(Fota a informace ze
skládačky VELKÁ VÁLKA)
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
APUD
PEZCH
Vzácnost, na níž se právě díváte, je listina,
kterou vydal král Václav I. pro johanitský řád
ve Strakonicích a královský notář Rinbolt
latinsky sepsal APUD PEZCH, tedy V PÍSKU
nebo U PÍSKU. Stalo se roku 1243 a v loňském
roce tak první známá písemná zmínka o Písku
oslavila 770. narozeniny!
Nejstarší dochovaný most ve střední Evropě nechal postavit král Přemysl Otakar II.
Pohlednice z roku 1911
Fotografie Kamenného mostu od Jitky Hilské z roku 2011
Až vejdete do královského města Písku, třeba „tou Putimskou branou“, nezapomeňte se
zastavit v Infocentru na Velkém náměstí (www.icpisek.cz) a vyzvednout si tam (zadarmo)
půvabnou „výroční“ publikaci PŘÍBĚH MĚSTA PÍSKU.
Lev na obálce publikace z Apoteózy píseckého znaku od Mikoláše Alše
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
Vydavatel Destinační management Písecko a autor Václav Kinský vás provedou historií
i současností Písku a Písecka – množství obrázků a fotografií připomene osobnosti, události,
místa dávno zmizelá i ta, která byste měli navštívit APUD PEZCH.
Po řece Otavě za vorem vor jarem a létem proplouvaly…
Jak si nepřipomenout verše Fráni Šrámka
Jiřina J. Hubáčková
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
POSLEDNÍ Z HAUSSMANŮ
Divadlo Na Vinohradech uvádí novou inscenaci. Dramaturgie tentokrát sáhla po
scénáři, který byl debutem britského autora Staphena Beresforda. Debutem velice úspěšným.
Uvádí nás do doby 60. let minulého století, kdy v Anglii vznikalo hnutí „květinových dětí“,
jinak také známé slovo hippies. Začalo se šířit do světa a bylo starší generací odsuzováno,
naopak oblíbeno mládím, které hlásalo svobodomyslnost.
Hra byla uvedena v život na divadelní scéně londýnského divadla Lyttleton
s kapacitou sedadel pro 890 diváků v sezoně 2011-2012. Tehdejší kritika napsala
bezprostředně po premiéře, že se jedná o jednu z hlavních událostí roku, což potvrdily i
ohlasy diváků a velký zájem kin o možnost přenášení inscenace.
Beresfordova hra, byť o sto let mladší, připomíná některými motivy hru A.P.Čechova
Višňový sad, čímž vzdává Beresford hold svému obdivovanému spisovateli.
Poslední z Haussmanů je hra o rodině a vzájemných vztazích. Odehrává se ve starší,
poněkud zpustlé vile, zanedbané zahradě, kde žije babička Judy (po operaci rakoviny), její
dcera Libby (rozvedená), její patnáctiletá dcera Summera a právě po letech vrátivší se syn
Nick, bratr Libby.
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
V této morbidní a hádavé situaci Nick uznává svůj neúspěch, kdy se toulal po světě, a vnáší
ještě horší atmosféru přiznáním náklonnosti k fetování a homosexualitě. Později se připojí do
této rodiny ještě lékař babičky ze sousedství, mladý muž Daniel.
Babička Judy, která je majitelkou vily, mentálně stále žije v dobách květinových dětí,
je to věčná rebelka, anarchistka, která do pozdního věku neuhnula z těchto ideálů. V podstatě
jde o to, až babička zemře, aby vila připadla oběma dětem, zvláště dcera si uvědomuje, že je
to vlastně jediný domov, kteří všichni dohromady mají. Vše nakonec dopadne jinak. Vnučka
Summera se odstěhuje k otci a jeho rodině a vilu získá člověk, který nemá s rodinou nic
společného. Babička zemře a děti odcházejí.
Hra není lehká konverzačka, není optimistická, ale stojí za úvahu, proč si lidé vztahy
v rodině sami komplikují.
Výborné herecké výkony: hippieska babička Judy v podání Daniely Kolářové, skvělá
Simona Postlerová v roli dcery, i Nick – gay – Ondřej Brousek. Dále hrají: vnučka Sabina
Rojková, Daniel Ondřej Rychlý a Svatopluk Skopal. Režie Petr Kracík.
Eva Kubátová
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
Převzatý materiál
Původní zpráva -------PředměInstitut umění - Divadelní ústav t:kontakt nová PR
Datum:Wed, 12 Mar 2014 11:14:27 +0000
Od:Hoffmanová
Judita <[email protected]
z>
Komu:[email protected] <[email protected]
ny.cz>
Institut umění – Divadelní ústav
Arts and Theatre Institute
Celetná 17 | 110 00 Praha 1
M +420 734 330 972
E [email protected]
www.idu.cz
www.theatre.cz
Dobrý den,
jsem nová PR Institutu umění – Divadelního
ústavu.
Prosím o zařazení mého kontaktu do vašeho
adresáře:
[email protected] (004207343
30972).
Budu se těšit na spolupráci
S přáním pěkného dne
Judita Hoffmanová
Judita Hoffmanová
Oddělení mezinárodní spolupráce a PR
International cooperation and PR
department
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
ABSURDNÍ NEBO REALISTICKÉ DRAMA?
Po zhlédnutí premiéry v Divadle Rokoko, jíž se stala hra amerického dramatika Edwarda
Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové, mě napadla otázka, zda jde o tzv. drsné drama americké
dramatiky druhé poloviny 20. století s absurdním podtextem, nebo o čistě realistický jevištní útvar,
otevírající vskutku hlubokou sondu do reality běžného amerického manželství.
Ačkoli se příběh jedné noci odehrává na přelomu padesátých a šedesátých let v domě dvou
vysokoškolských učitelů v jakémsi polozapadlém americkém městě, je až nabízející se srovnání, že se
může odehrávat dnes a tady (tedy i v českém prostředí). Partnerské vztahy jsou prostě nevyzpytatelné,
jsou plné existenciálních otázek, nezřídka plných paradoxních názorových a fyzických střetů. Je sice
pravda, že od oněch šedesátých let se partnerské vztahy do značné míry oprostily od onoho někdy až
přehnaného purismu, ale jejich emocionální jádro zůstává stejné (nevím, zda na štěstí nebo na
neštěstí?).
Lze říci, že toto komorní drama lze dnes zařadit do kategorie označované jako moderní klasika,
nicméně bez ohledu na toto označení jde bezesporu o jeden z nejpozoruhodnějších textů, které
moderní americká dramatika vytvořila a vyslala ho jako „své“ poselství celému divadelnímu světu.
Albee tady nahlíží nutkavou potřebu lidí hrát hry, které jim slouží k tomu, aby utekli před traumaty a
nátisky světa, které nezvládají. A je celkem jedno, zda jsou to manželé „v letech“ nebo ti, kteří se
k tomuto „posvátnému“ svazku dopracovali teprve nedávno.
Režisér Petr Svojtka otevírá na scéně Ondřeje Nekvasila a Zuzany Ježkové zřejmě luxusní dům
ne příliš úspěšného vysokoškolského učitele literatury a jeho ženy, snobské a rozmařilé postarší
paničky, jejíž otec je rektorem místní univerzity. Na večírku, který uspořádá pro učitele školy, se
panička seznámí s párem mladých učitelů, kteří přišli na univerzitu teprve nedávno. Zprvu a na první
pohled nevinné setkání ve dvě hodiny v noci se postupně mění v tvrdé a až nelítostně vedené dialogy,
které nemají daleko k fyzickým atakům. Urážky, jízlivosti, ironie, „praní špinavého prádla“…
Graduovaní lidé se mění v morální stvůry, veškerá pokora k druhému se vytrácí jako pára nad
hrncem. Až obludně vyplývá na povrch vnitřní prázdnota všech zúčastněných, jejich traumata a také
povrchnost a dutost vzájemných vztahů. Lež střídá vymyšlená polopravda, překvapivé jsou drásavé
pohledy na strukturu vztahů původních i těch, které se v průběhu večera rodí, na manželské osočování
a odkrývání ledví, na psychické týrání… Milují se tito lidé tak, že nemohou být bez sebe, ale…
bohužel, ale ani spolu. Jejich vztah je založen na hluboké lásce a tím se vlastně jeví jako absurdní.
Nenávist tady jde ruku v ruce se sžíravou láskou, prostě – je to normální nebo nenormální?
Petr Svojtka využil nového překladu Jiřího Joska, známého překladatele Shakespearových a
muzikálních textů. Název Kdo se bojí Virginie Wolfové odkazuje na populární americkou písničku
z jedné disneyovky, ale Josek vytvořil rozšířenou verzi písňového textu, kde narážku na spisovatelku
stejného jména objasnil. To ovšem pro hru není tak úplně podstatné jako silné typy, které na jevišti
v kostýmech Zuzany Ježkové vytvořila čtveřice hlavních protagonistů – Aleš Procházka jako George,
Veronika Gajerová jako Martha, Viktor Dvořák jako Nick a Veronika Kubařová jako Honey. Nelze
jednoznačně říci, kdo je „tahounem“ představení, nicméně dlouhotrvající potlesk po premiéře dokázal,
že toto komorní drama na jevišti Rokoka bylo přijato s neobyčejným nadšením. Režisér jim nechává
prostor, nesvazuje je ani po stránce mluvní ani pohybové. Ostatně, při děkovačce bylo na všech
čtyřech hercích patrno značné vyčerpání. Koneckonců, byť jde o „pouhé“ komorní drama, jednotlivé
situace herci naplnili úžasným entuziasmem a dramatickými pauzami a překvapujícími gagy.
Jiří Sommer
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
CO JE NA MNĚ ŽIDOVSKÉHO,
ŘÍKAJÍ SAMI O SOBĚ
Motto,
které otevřelo výstavu fotografií Rakušana Petera Rigauda
v Rakouském kulturním fóru, která se prezentuje
od 2.4.2014 do 23.5.2014.
Pídila jsem se po autorovi, hledala e-mail, nikde nebyl k nalezení. Chtěla jsem mu dát
dvě až tři otázky. Žije v Berlíně, určitě se někde potkáme. Jeho fotografický styl práce a
ideová myšlenka mně není neznámá. Znám ji z pera maďarského kameramana a režiséra
Nihalaniho. Princip spočívá v tom, že si vezmete do ruky kameru nebo foťák a vyberete si ty
správné lidi, uvolníte je, a necháte je mluvit. Přitom dodržíte jednu zásadu, že tam, kam se
jednotlivé postavy natočí, začne hovořit spontánně jiná.
Když jsem v New Delhi viděla PARTY, tři hodiny o head–linech, kdy jednotlivé
postavy posouvají děj něco jako titulky předních stránek novin, ptala jsem se Nihalaniho, co s
tím? Odpověděl s jistotou do budoucnosti: To k vám přijde! A přišlo, ale až tak za více než 24
let. Maďarský kameraman postavy roztočil a ty mu vířily jakoby ve valčíkovém rytmu.
Peter Rigaud je vážnější. Je hluboce filozoficky založen, vidí do budoucnosti a nechá
postavy procítit svoji identitu. Důvěřují mu, svěřují se mu. Výsledkem je pak něco
fascinujícího, že se nám tady obnaží niterně generace židovských rodů až k samotným
kořenům, které se mistra nebojí a nalézají teplo v jeho „náručí“ neboli obrazovce jeho focusu
zaměřeného na ně. Je to napříč generacemi, zeměmi, městy, střídá barvu pleti, úctu k stáří,
dychtivému mládí, důstojnost Tóry, piety k duchovním symbolům. Myslím, že jsem v takové
komplexnosti a na malé ploše to viděla poprvé.
Nyní, když jdu městem, a někdo na mě
zašermuje rukama, již vím kam patří a cítím s
ním teplo u srdce.
Fotky nebudu pojmenovávat, ani říkat kam
patří, z kterých jsou měst, není to důležité pro
tuto práci. Důležitá jsou slova, kterými se
postavy vyjadřují o svém židovství, co je na nich
tak židovského, co jsou schopny udělat jeden pro
druhého, jaké mají ideály, na čem staví hodnoty
člověka, a jak si váží svobody ducha a svobody
duše. Neboli kreativity tvořit, umělecky se
rozvíjet a na to navázat pak obchodní styky,
které jdou ruku v ruce s uměním, kulturou. Na to
pak může navázat obchod, zahraniční politika,
diplomacie a tak nějak.
Pojďme si tedy oživit, co nám Peter předestřel ve svých fotografiích, jaká dynamika
dala postavy do pohybu, a co byly schopny samy na sebe říci. Vybrala jsem tři fotky. Není to
seřazeno dle popisků, ale dle niterné šťávy, která jakoby byla lisována z vinné révy, byla
stáčena jako mok do misky a zde čekala, až ji někdo vysaje a tím se vzkřísí a ožije. Potřebuje
to.
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
Pro mne židovská identita znamená tradici, náboženské kořeny, pospolitost, nasazení
jednoho na druhého. Zvláštní povinnost se starat jeden o druhého, a nést za sebe navzájem
odpovědnost. To je zásada, která do hloubky určuje náš život.
Co je na mně židovského je můj vnitřní postoj, má úcta k vzdělání a radost z učení.
požitek z humoru. Schopnost řešit věci dialekticky, taky nepřizpůsobivost. Odpor k válce,
nasazení pro spravedlnost, a v podstatě obecně pro slabší, a také životní prostředí. A více
než dříve: četba a hudba.
Mám velice ráda židovskou hudbu, protože mi pomáhá otevřít se okolnímu světu.
Židé, které následně potkávám, jsou mi hned velmi blízcí, ačkoliv pocházejí z velice
vzdálených zemí.
Židovská identita pro mne představuje příslušnost k určité skupině, která má
společnou tradici a společnou paměť.
Izraelský národ se stal národem, když před 3300 lety mu byla dána Tóra. Židovská
identita spočívá v dodržování Tóry a židovských tradic. K židovství patří znalost židovské
historie, starověké, ale i moderní. Na jedné straně šoa, na druhé straně vznik státu Izrael.
Žij a pohybuj se v nich, s nimi a skrze ně, jako ryba ve vodě.
Výstavu vytvořil Peter Rigaud pro Judisches museum Wien a Zukunfts Fonds der
Republik Osterreich.
Květoslava Šamajová, autorka vybraných fotografií z výstavy
(přetištěno) a textu dle popisků z výstavy
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
Převzatý materiál
Lucas Cranach ve Šternberském paláci NG v Praze:
Vít Vlnas, pověřený vedením NG, Olga Kotková, kurátorka Sbírky starého umění NG a
Petre Kuthan, vedoucí restaurátorského odd. NG dnes představili na půdě NG nově
zrestaurovaný oboustranný obraz „Žehnající Jezulátko, na druhé straně Kristus Trpitel
(kolem roku 1520)“ od Lucase Cranacha staršího, jednoho z nejvýznamnějších
německých renesančních umělců. Tiskové konference se zúčastnila i Jiřina Kábrtová,
ředitelka Ostravského muzea, jehož výstavní sály byly místem světové premiéry tohoto
dvojobrazu. Obraz byl teprve nedávno restaurován v restaurátorských dílnách NG a
bude vystaven od 4. března ve Šternberském paláci na Hradčanském náměstí v Praze
v těsné blízkosti Dürerovy Růžencové slavnosti z roku 1506.
Ve sbírce Národní galerie v Praze se nachází soubor asi dvaceti deskových obrazů,
které lze spojit s činností Lucase Cranacha staršího a jeho dílny. Většina těchto maleb je
v galerii vystavena, některé jsou uloženy v depozitářích – to byl i případ oboustranně
malované desky s žehnajícím Jezulátkem a Kristem Trpitelem. Malba původně patrně sloužila
k soukromé devoci. Obě témata – žehnající dítě Ježíš s křížem a Kristus Trpitel – patřila k
oblíbeným námětům luteránské reformace, jež zdůrazňovala úlohu Ježíše jako vykupitele
dědičného hříchu.
Deska zůstávala skryta lidským zrakům dlouhá desetiletí, neboť problematický stav zachování
neumožňoval její vystavení. Nebyla proto uvedena ani na velké výstavě Lucase Cranacha,
která se uskutečnila v roce 2005 na Pražském hradě. Následně Národní galerie ve spolupráci
s ateliérem restaurování výtvarných děl Akademie výtvarných umění v Praze přistoupila
k restaurování tohoto díla. Hned po dokončení náročné restaurátorské práce Národní galerie
obraz spolu s dalšími sedmi obrazy od Lucase Cranacha a jeho okruhu zapůjčila za
mimořádných bezpečnostních opatření Ostravskému muzeu. Zde vzbudila výstava
„Cranachů“ velkou senzaci a trhala
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
Převzatý materiál
návštěvnické rekordy. I z tohoto důvodu se Národní galerie rozhodla, že vzácnou oboustranně
malovanou desku představí rovněž pražskému publiku. Malba s žehnajícím
Jezulátkem zároveň slouží i jako malá upoutávka k zamýšlené výstavě s pracovním názvem
„Obrazy Lucase Cranacha v laboratoři“, kterou Národní galerie v Praze připravuje ve
spolupráci se zahraničními partnery.
Zájem ostravského a pražského publika o Cranachovo dílo není nijak ojedinělým jevem.
Naopak, dá se říci, že Evropu v posledních letech „postihla“ doslova „cranachománie“.
Výstavy
na
toto
téma
proběhly
s velkým
úspěchem
ve
Frankfurtu
nad Mohanem, v Londýně, Bruselu, Paříži či v Římě (na většinu těchto přehlídek zapůjčila
své obrazy také pražská Národní galerie). Cranachovy malby si všude diváky podmaňují
svým půvabem, zdánlivou jednoduchostí a atraktivními, často humorně podanými náměty.
Přízeň publika si získává i samotná osobnost Lucase Cranach staršího – ve své době byl totiž
mimořádně úspěšný. Uměl malovat, vedl velkou malířskou dílnu, podnikal a udržoval i čilé
společenské styky – např. se přátelil s hlavním exponentem německé reformace Martinem
Lutherem. Ani jeho blízké osobní vztahy k Lutherovi mu však nezabránily v tom, aby
pracoval i pro největšího odpůrce Lutherova učení, Albrechta Braniborského. Cranachovi se
podařilo to, co jen málokomu – jeho práce byly velmi žádané a ceněné v době svého vzniku a
neméně
žádané
a ceněné jsou i nyní, tj. o půl tisíciletí později.
Všechny malby Lucase Cranacha ze sbírek Národní galerie v Praze jsou publikovány v knize
National Gallery in Prague. German and Austrian Painting of the 14th-16th Centuries.
Olga Kotková
Tiskové zpravodajství ze dne 4. března 2014
KONTAKT PRO NOVINÁŘE:
Eva Kolerusová, tisková mluvčí NG, tel.: 724 501 535
e-mail: [email protected]
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
VÝSTAVA
IMPRESIONIZMUS SK.
V BRATISLAVE
Slovenská národná galéria predstavuje vo svojich priestoroch v Esterházyho paláci na
Štúrovom námestí v Bratislave výstavu Impresionizmus sk. s podtitulom Podoby
impresionizmu na Slovensku.
Kurátorom výstavy a zároveň aj autorom štúdie v katalógu je mladý, dvadsaťdeväť
ročný umenovedec Július Barczi, ktorý do povedomia verejnosti vstúpil nielen svojou
činnosťou v Galérii SOGA, ale pred štyrmi rokmi editoval katalóg k výstave obrazov
Ladislava Mednyánszkeho zo zbierky trenčianskeho advokáta Dr. Lea Ringwalda. Škoda, že
nie je priestor, aby sme upozornili na príbeh tejto zbierky, ktorá obsahovala takmer dvesto
Mednyánszkeho obrazov a kresieb. Pre krátkozrakosť vtedajších úradníkov slovenského
miministerstva kultúry na začiatku normalizácie sa zbierka na Slovensko nedostala. Vtedy,
ako píše manželka niekdajšieho riaditeľa SNG Karola Vaculíka, Ľudmila Peterajová vo
svojich spomienkach, ale aj v monografii o svojom manželovi, Karol Vaculík bol v písomnom kontakte s Dr. Ringwaldom, potom s jeho synom a usiloval túto zbierku získať pre
Slovenskú národnú galériu. Dr. Ringwald emigroval pred rasovým prenasledovaním v marci
roku 1939 zo Slovenska. Podarilo sa mu svoju zbierku vyviesť a usadil sa vo Veľkej
Británii. Po úspechu veľkej Mednyánszkeho výstavy v roku 1962, nadviazal kontakty so
SNG a od tej doby mal záujem o odpredaj tejto zbierky. Ale zlyhávalo to na úradných
miestach, kde nebol záujem o nákup zbierky zo Západu. To všetko je už iný príbeh.
Nepoviem nič nového, že
aj vo výtvarnom umení sú témy,
ktoré majú vždy zaručenú
návštevnosť. Veď prečo by napríklad v rímskom objekte
Vittoriano každý rok predstavovali niektorého z impresionistov? Tento rok tam bolo predstavené Museum d Orsay ako
také, ale výstava bola doplnená
výberom obrazov z jeho zbierok.
Cieľom výstavy Impresionizmus sk. – podľa katalógu
- je ukázať domáce umenie cez
prizmu kritérií svetového ume- SNG – Dominik Skutecký: Stavba rybárských člnov. Okolo 1903
nia a pokúsiť sa ho vložiť do širšieho aspoň stredoeurópskeho kontextu. SNG ponúka
výstavu, ktorá ako prvá komplexne mapuje umenie záveru 19. a začiatku 20. storočia. Je to
doba, v ktorej sa vyprofilovala moderná slovenská spoločnosť a položili základy slovenského
moderného umenia. Ako vo svojom úvodnom prívete píše generálna riaditeľa SNG Alexandra
Kusá, rada by pripomenula jednu z mnohých budovateľských úloh, ktorú si vytýčil po
založení SNG jej riaditeľ Karol Vaculík a to dokázať českým kolegom, že umenie 19.
storočia na Slovensku existovalo.
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
Ja by som si dovolil pri tejto príležitosti len rečnícku otázku, kedy sa konečne
prestaneme pomeriavať s Čechmi, veď tu nejde o súťaž a je vôbec otázka, čo ich zaujíma!
Barcziho štúdia upozorňuje na skutočnosť, ktorú si obyčajne záujemca o toto obdobie
v umení neuvedomuje, že dnešný človek žije v jasne definovanom geopolitickom priestore
a je preto tak fascinujúce a nepochopiteľné, že v čase prevratných historických zmien
neexistovali vzdialenosti medzi Šarišskými Jarovnicami, kde žil gróf Pál Szinyei Merse,
ktorý býva označovaný za „proroka stredoeurópskeho impresionizmu“ a Mníchovom, kam sa
chodilo študovať, alebo Mednyánszkeho Strážkami a Barbizonom. Skuteckého Banskou
Bystricou a Benátkamí či Nitrou Karola Pongrácza a Szolnockou kolóniou, alebo Košicami
a Prahou, kde študoval Ľudovít Csordák. A nebol žiaden Schengen! Výstava a katalóg
ponúkajú neuveriteľné množstvo rôznych informácií. Nevedel som, že jediným zo Slovenska
skutočným „žiakom“ Claude Moneta, ktorý dokonca má aj pár malieb a kresieb,
vytvorených v maliarovej záhrade v Giverny, bol Max Schurman. Ale aj ďalšie príbehy
napríklad o van Goghovom obraze, ktorý ponúkali na predaj z Liptovského Mikuláša a dnes
visí v poprednej americkej zbierke.
Výstava, ktorá je otvorená do 25. mája 2014 predstavuje mnohé obrazy a kresby
nielen zo štátnych, ale aj súkromných zbierok a niečo sa
podarilo zapožičať aj zo zahraničia.
Výber vystavených autorov
nie je ohraničený
národnostným
pohľadom,
ale
vzťahom k územiu Slovenska.
Skutočne sto-jí
za to ju navštíviť.
SNG – Ladislav Mednyánszky: Orgován. Okolo 1890
Nemožem s obdivom nepoznamenať, že tohoroční návštevníci Slovenskej národnej
galérie majú vstup vďaka banke J§T zadarmo.
Nemal by takýmto spôsobom niektorý z veľkých českých koncernov podporiť pražskú
Národnú galériu? Aby umožnila aspoň to, čo je v iných krajinám Európskej únie bežné, že
občan členského štátu Európskej únie, ktorý je starší 65. rokov, má vstup do štátnych
a vybraných zbierok zadarmo.
Vojtech Čelko
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
MAGICKÁ KRAJINA
V březnu a dubnu vystavovali v plzeňské Galerii Jiřího Trnky západočeští výtvarníci,
kteří před rokem založili skupinu pojmenovanou K4. Anna Čečilová, Miloslav Čelakovský,
Jiří Modrý a Jaromír Nedorost symbol vysvětlují jako 4 kamarádi, 4 kumštýři, nebo i 4
krajináři, pro něž je příroda „odrazovým můstkem“.
Galerijní prostor byl pro instalaci s názvem Magická krajina, skupina K4 ve svém
členění využit v první části pro dynamické kontrastní uvedení tvorby Anny Čečilové a
Jaromíra Nedorosta. Ten se, v malování živelný, svou impulzivitou od ostatních odlišoval. I
když jde o citlivého autora, vyjadřuje se velkoryse až drsně. V jeho malbách stále zůstává
hmotnost a našli jsme i záměrnou plastičnost. Jeho obrazy, ačkoli vycházely z reality lesních
cest, zákoutí, strání a vyciťovaly prostor zcela plně, nepostrádaly poetiku. Tomu napovídala i
některá pojmenování Alej vzdechů, Čeření, Kamenné stráně, Struktury, Lesní cesty, Okraj
lesa i na výstavě ojedinělý kamenný objekt Zarostlý kámen.
Na protější stěně galerie výtvarným rukopisem kontrastovala díla Anny Čečilové, u níž
šlo především o „krajiny její duše“. Ke svým výtvarným invencím nepotřebovala dálky světa,
ale usebraná ve svém pobývání pod tajemným vrchem se středověkou zříceninou stále vnímá
jeho genia loci. V empatických a většinou narativních tématech zahrad, luk a vod, v titulech
proto uvozovaných literou O, jsme mohli vidět obrazy Krajina smutných andělů, Kameny,
Studna,
O kamíncích v kaluži, O alejích, O letních loukách, O kvetoucích zahradách, i třeba triptych
Krajina žádoucí a žádaná - Krajina, která sytí - Krajina ubitá.
Zadní prostor galerie ovládala harmonie dvou v životě i tvorbě si blízkých a vždy se
vzájemně respektujících výtvarníků a „bratrů“ Jiřího Modrého a Miloslava Čelakovského.
Ten připomínal: Každý vnímáme krajinu ve svém malířském ponoru jinak a spíše jako
tušení něčeho. Neopisujeme ji, ale působí na nás jako škrtnutí zápalkou. Oba autoři
nezůstávali u pouhého zobrazení, ale šli do zmiňované větší hloubky, než je krajina skutečná.
Jiří Modrý, syn malíře Vladimíra Modrého, se nejdříve vyjadřoval fotografií. Nyní své
malby pojednává opačně od svého otce. Oproti otevřenosti romantického výrazu Vladimíra
Modrého Jiří bránu do svého malířského nehmotného světa jen pootevírá. Náznak krajiny,
která se vždy vznáší, se snaží bez viditelného horizontu odhmotnit. V dílech se objevoval
volný výtvarně členěný prostor a hnědá barevnost, jež hlínu jen symbolizovala. Námět však
často ukotvoval některý pevný bod, jenž bývá i geometrického tvaru. Pět až esoterických
obrazů Předjarní krajina, Zrcadlo hvězd, Němé rozlohy plání, Budoucí světlo tmavé noci a
Sesmeknutá, prostorem pohlcená se stávalo i meditativními a ponechávalo volbu pro
návštěvníkovu fantazii. Jiří Modrý vidí jako svého guru, který ovlivňuje jeho tvorbu a „předal
mu intelektuální náboj“, Miloslava Čelakovského.
O svých krajinách Miloslav Čelakovský říká: Mé obrazy jsou ozvuky krajiny, již jsem
někdy viděl, ale časem se přetvořila do maximálně zjednodušeného sdělení. V díle Česká
krajina ji vidím jako pole a boží muka, což se vtělilo do položení hnědé s výrazným detailem
znaku jednoduchého křížku. Jeho malba Tichá krajina nebyla symbolem zimy, ale její bílé
valéry se stávaly pro malíře především mlčenlivými. Pokračovaly obrazy Skály a voda, Mrak
nad ostrovem, Nad letištěm. Další Česká krajina a Pouštní krajina vyznívaly silnou
oproštěností horizontálně vedených levitujících znaků. Motivy Průrva a Spára pak nesly dle
autora i druhý personifikovaný význam dvou lidí blízko sebe i lidí k sobě přimknutých.
Výtvarný pedagog Miloslav Čelakovský popírá přílišnou skromnost dalších tří vystavujících
výtvarníků a zaznamenává je jako naprosté profesionály. O jeho profesionalitě pak jistě není
pochyb.
Bedřiška Terezie Brůhová
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
BUCHTA
Již začátkem března mohli návštěvníci domažlické Galerie
bratří Špillarů vidět v této galerii netradiční expozici jedenácti soch
a dvou kreseb výtvarníka Jana Buchty, kterou uváděl Josef
Fantura, ředitel Galerie výtvarných umění v Hodoníně.
Jan Buchta po Střední průmyslové škole v Hodoníně, oboru
keramika, studoval výtvarný obor na Zlínské škole umění. Poté prošel
studiemi výtvarné katedry Pedagogické fakulty na Univerzitě Palackého
v Olomouci a na této univerzitě studoval i fakultu teologickou. V
současné době se zabývá pedagogickou činností a je kurátorem Galerie
výtvarných umění v Hodoníně.
Na samostatných i společných výstavách vystavuje
od roku 1999. Zatímco jeho rané práce tíhly k realismu,
dnes se více přiklání ke stylizované lakonické formě,
často vyjádřené znakem a
abstrakcí. Ovlivnění
teologickými studiemi vede spirituálními invencemi a
usilováním o duchovní rozměr.
Komorní instalace v Galerii bratří Špillarů se vzdalovala realistickému pojetí,
přicházela s tématy historie, dávných civilizací i křesťanských hodnot. Dvě úvodní
větší černobílé minimalistické kresby uhlem s názvy Jeden a Dva pracovaly s
dramaturgií světla, stávaly se až meditativními a předznamenávaly autorův úsporný
výtvarný rukopis uplatňovaný ve vystavených skulpturách a plastikách. Jan Buchta k
výstavě připomněl: Protože vystavuji v tomto kraji poprvé, zvolil jsem určitý průřez
tvorbou a instaloval podle mne nejkvalitnější díla. Prezentuji zároveň i díla
dítětem
a Zpěvák. Výtvarník
nejnovější, jako jsou sochy Matka s
přiznával, že stále je mu velmi blízká
neglazovaná
kamenina,
kterou
vystudoval. Z tohoto materiálu
vytvořil
plastiku
formálně
zjednodušených tvarů se zřetelným
vzestupem
lidské
postavy
pojmenovanou Inkarnace. Z další
kameniny v soše Rytíř vystupovaly
znaky jeho atributů. Z kameniny také
vycházela fantazijní podoba plas-tiky
Mimozemšťánek i vytříbený tvar
Hlavy ochránce. Abstraktní a
sugestivní možné vzedmutí plamenů
postupovalo z pálené hlíny sochy Z
jiskry plamen a symbolistní sádrová
plastika Dívka v klobouku byla
utvořena ve shodném materiálu s
dynamickou
plastikou
Zpěvák.
Diváky zaujala i černá podoba
bronzové plastiky Hlava, která stejně
jako do absolutní zredukované
výpovědi bronzové dílo Mladý
Budha, nesla až kubistické odezvy.
V kolekci byly zařazeny i dvě
dřevěné skulptury s povrchovou
úpravou včelího vosku. Dva met-ry
vysoké již uvedené dílo Matka
s dítětem, ze dřeva jerlínu, jako
jediné vedle svého oproštěného
výtvar-ného vyjádření zmiňovalo ve
tváři matky realistickou podobu.
Dokládalo tak v autorově vidění stálé
prolínání
realistických
a
elementárních prvků. Z lipového
dřeva pak byla vytvořena Bílá princezna.
Celá výstava potěšila svým čistým pojetím, v němž zachycovala komplexním prožitkem autora
i vnitřní řeč soch. Uplatňovaná zkratka docilovala intenzity výrazu, ale zachovávala podtext živé
reality. V neposlední řadě expozice dávala vědět o kritiky zmiňovaném „introvertním a
intelektuálním“ výtvarném přístupu tvorby Jana Buchty.
Bedřiška Terezie Brůhová
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
GALERIE PORTHEIMKA PŘIVÍTALA
ČESKO-FRANCOUZSKÝ UMĚLECKÝ PÁR
Vystavující sochaři Marie Šeborová a Jean-Paul Chablais
pojmenovali společnou výstavu Způsob bytí.
Šlo o setkání abstraktní tvorby s realistickou. Výstava zahrnovala kresby, asambláže,
malbu a plastiky komornějších rozměrů. Ticho výstavní síně nabídlo návštěvníkům uklidnění
i možnost vnímat rozdíly v práci každého z umělců. Tvorba Jeana-Paula Chablaise (1952)
mi byla bližší. Mám rád takový typ abstrakce.
Primitivní figura (žula, dřevo)
Červená linka
Hudební figura (žula)
Marie Šeborová (1966) vystavovala sádrové plastiky s patinou a malované obrazy
jemných barevných tónů. Její práce jsou nezaměnitelné, jsou typicky ženské, jemné a ladné.
ah
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
TROCHU TAJEMNA V DUCHU PRVNÍ REPUBLIKY
Řekněte, kdo z nás by neměl rád
povídky Karla Čapka? Já jsem na nich
vždycky oceňoval takovou těžko decinovatelnou autorovu starosvětskost, smysl pro
drobné detaily, hluboký náhled do lidské duše,
lehký úsměv nad lidskými slabostmi a
především… především Čapkův jazyk, onu
krásnou češtinu, o níž se bohužel dnešním
literátům ani nesní. Čapek psal o obyčejných
lidech, ale prostředí, v němž se pohybují,
dovedl jaksepatří okořenit osobitým pohledem
plným shovívavosti k tomu, jak se s ním jeho
hrdinové vypořádávají. Říkám úmyslně
hrdinové, protože tito většinou drobní človíčci
vždy překračují meze své běžné lidské malosti
a povznášejí se k mystickým výšinám, kam se
ovšem nikdy fyzicky nedostanou.
Ale dost nostalgického vzpomínání na
Čapkovy prozaicky psané povídky. Chci se
tentokráte se svými čtenáři podělit o dojmy,
které ve mně zanechala divadelní adaptace
některých povídek, která se zrodila nejprve
v mysli a poté i na papíře u Arnošta
Goldflama. On sám k tomu poznamenal, že jde
o magické příběhy s tajemstvím někdy až
hororovým,
jindy
úsměvným,
trochu
detektivním, trochu legračním a trochu
nostalgickým…
Na jevišti Divadla Rokoko se tato
čapkovská „variace“ hraje pod názvem
Věštkyně, vraždy a jasnovidci, a Goldflam je
nejen autorem, ale i režisérem. Tak trochu
s nadsázkou mohu tvrdit, že i tento osobitý pán
mně připomíná čapkovské postavičky, ať už
jde o milé vzezření, tak i mluvu a čapkovský
způsob myšlení. Není divu, že si z Povídek
z jedné a z druhé kapsy vybral ty na první
pohled drsnější, ale skutečně jen na první
pohled. Různé soudní případy s lidmi, kteří se
na první pohled neživí tím, co je pro ty
„nahoře“ úplně nejčistší způsob. To vždy byla
Čapkova „specialita“ a jak se zdá, za svoji ji
přijal i Goldflam. Život dělají drobnosti,
prohlásil kdysi Čapek a nejinak je tomu i
v tomto představení.
Věštkyně a kartářka v podání Hany
Doulové je postavena před soud. Soudce (Jan
Vlasák) i žalobce (Jiří Hána) se na oko hrozně
a hrozně zlobí, ale v duchu jsou shovívaví,
vždyť v reálném světě nikdy nic není jen černé
a jen bílé, ale mnohobarevné, stejně tak
vysvětlitelné jako nevysvětlitelné. Prostě, ze
soudního jednání čiší čapkovský nadhled a
díky Goldflamovi se ho podařilo jako nějaké
fluidum přenést i na diváka. Jakýmsi
průvodcem příběhu je Artur (Lukáš Jurek),
člověk od novin, který splétá a zase rozplétá
tajemné předivo mezilidských vztahů. A pak
přijde strašení v podobě výstupu jasnovidce
Rouse (Vladimír Marek – roli měl alternovat
s nedávno zesnulým Vladimírem Čechem).
Tady se totiž můžete docela otevřeně bát, celé
„šou“ je navíc prošpikováno důmyslnými
světly, nezbytným kouřem a Markovou
strhující mluvou. A konečně taky dojde na
vraždy, které má na svém „kontě“ zvrhlík
Kugler v podání Petra Klimeše, herce
v poslední době velmi často využívaného pro
role různých zloduchů a prevítů. Abych
dokončil pohled na postavy, tak ještě
připomenu soudcovu manželku Editu (hraje ji
Anna Suchánková) a paní Klapkovou, ženu,
která se kdykoli a kdekoli do něčeho zaplete
(Dana Batulková). Zcela osobitou roli tu
tentokrát přijal Jaroslav Vlach, který na
začátku i na konci hraje Boha (prolog i epilog
se odehrávají v nebi, kde jsou si všichni rovni)
a v průběhu představení si pohrává i s postavou
grafologa Gottfrieda.
Na bezvadné podívané se ještě svým
dílem podílejí tvůrce ohromující scény David
Marek, kostýmerka Petra Štětinová Goldflamová i hudba Malina Potočka (v duchu
první republiky se tu také tančí a zpívá).
Musím se přiznat k tomu, že ne
všechny inscenace na této scéně mě jaksepatří
potěšily, ale tato patří k těm parádním a dá se
předpokládat, že se bude hrát s úspěchem delší
dobu. Je to totiž dobře udělané kolektivní dílo,
nápadité co do režijního pojetí, tak i hereckých
kreací.
Jiří Sommer
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
Praha - Kunratice
Znak MČ Praha-Kunratice
v sobě skrývá i královské majitele
Několikrát jsem projížděl autobusem menším městečkem na
okraji Prahy. Zaujalo mne svojí upraveností, opravenými staršími
stavbami, kostelem… Tak jsem se tam zajel podívat a nelitoval
jsem.
Na internetu jsem si o malebné obci pak našel mnoho
zajímavých informací. Například, že Kunratice od 1. ledna 1968 se
staly součástí Hlavního města Prahy a zákonem z roku 1990
dokonce i Městskou částí Praha-Kunratice.
Cesta Kunratic „ke spojení s Prahou“ začala ovšem už
dávno, vždyť první písemná zpráva je z roku 1287, kdy se ještě
jmenovaly Chunratitze. V té zprávě se mluví
o vsi s tvrzí. První známý držitel Kunratic se
jmenoval Bezděch, to bylo v dobách panování
krále Václava II.
Rozlehlé nádvoří současného zámku
tvoří opravené hospodářské budovy původního velkostatku, které dnes slouží občanům jako obchody, komunální služby, školka či fitcentrum.
Na svoje vzkříšení čeká už jen zámek.
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
Jak šel čas střídali se majitelé panství, tvrz nahradil hrad, který Václav IV. nechal
vybudovat staviteli Křížem (postavil i Novoměstskou radnici) a Hertvinem. Obec měla
pohnutou historii, zažila drancování za husitských válek a po bitvě na Bíle hoře skoro zanikla.
Lidé opustili hospodářství a utekli do okolních lesů. Protože tehdejší držitel Kunratic Petr,
svobodný pán z Liebenthalu, se zúčastnil stavovského povstání a sám se z vlasti ztratil.
Dnešní zámek z roku 1688 je už vlastně třetí panské sídlo. Jeho stavitelem byl Jan František
ze Soutic. Posledními majiteli panství byli Korbové z Weidenheimu, ti se postarali o
přestavbu zámku do dnešní podoby. Na velkostatku působili až do roku 1945.
Také gotický kostelík ze 13.
století nahradila v letech 1730-1736
barokní stavba, pravděpodobně od
Tomáše Haffeneckera. V současné
době odborníci stavbu připisují spíše
staviteli Ferdinandu Václavu Špačkovi, a aby toho nebylo málo,
dokonce některé dokumenty zmiňují
autorství
Kiliána
Ignáce
Dientzenhofera. Ať je to jak chce,
kostel je krásný, se vším, co
k barokním
kostelům
patří, a místní
se o něj, jak
je vidět, dobře starají.
místě barokní kostnice si
1868 postavit hrobku rodina
vchodem je umístěn erb panů
z Weidenheimu.
Na
nechala v roce
Korbů. Nad
.
Znak MČ Praha-Kunratice převzatý z
internetu
Text a foto ah
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
NA POČÁTKU BYLO TICHO
Jarní výstava kurátora Daniela Vlčka nazvaná Na počátku bylo ticho se svým
vyjádřením v Galerii města Plzně připojila k březnovému festivalu Smetanovských dnů
2014. Pro laického diváka se stala velmi ojedinělým zážitkem. Expozice zaměřená
především na audioinstalace volně navazovala na loňskou přehlídku 16-20 000 Hz v
pražské MeetFactory.
Plzeňské motto: „Něco takového jako ticho neexistuje. Vždy se děje něco, co vytváří
zvuk“ pocházelo od amerického skladatele Johna Cage. Pojednání v katalogu výstavy
vysvětlovalo: Autoři pozvaní na přehlídku Na počátku bylo ticho reagují jak na Cageův
zájem o „vzájemnou zaměnitelnost zvuku a ticha“ (James Pritchett), tak na znečištěnou
zvukovou a vizuální krajinu současného světa. Pohybují se po hranici mezi akustickými
prožitky a vizuálními záznamy zvuku a mluveného slova. Divákův vjem se skládá z
„nehudebních“ zvuků a obrazů, za nimiž může rozpoznat echo jeho vlastního životního
prostředí – proměnlivého, obohacovaného novými hluky i znečišťovaného akustickým a
vizuálním smogem.
V prostoru galerie se prezentovalo dvanáct umělců, z nichž dva pocházeli ze
zahraničí. Mohli jsme nejen vidět, ale i sluchově vnímat díla jak absolventů, tak i
uznávaných profesorů. Poznávali jsme umělecké zaměření pohybující se po hranici mezi
akustickými prožitky, vizuálními záznamy zvuku a mluveného slova.
Představiteli tohoto směřování byli v instalaci Martin Andersson, Jana Babincová,
Milan Guštar, Morgan O´Hara, Martin Janíček, Michal Kindernay, Jan Krtička, Petr
Pufler, Martina Růžičková, David Šmitmajer, Lenka Vítková a Miloš Vojtěchovský. Mezi
mnohými exponáty těchto umělců jsme mohli najít práci nadšeného recyklátora Petra
Puflera, který se nejčastěji zabývá světlem v různých podobách. Vystavoval čtyři již
nefunkční zářivková tělesa, jež reagovala na hlas. Podle síly hlasu diváka se rozsvěcovala
a za ticha zůstávala zhasnutá. Autor připomínal: Navíc přes jejich bílou barvu se při
rychlém otáčení očí jejich barva mění na žlutou, namodralou, nazelenalou.
Pouze na zvuk se tentokrát soustředila malířka Lenka Vítková, která v posledních
letech „ohledává“ procesy psaní, čtení a interpretace textu. Zmáčknutím kontaktu mohl
návštěvník uslyšet z krabice jí namluvené textové poznámky ke zvuku. Zesílený zvuk
kapky dopadající na hladinu ve zpomalené velké videoprojekci vytvořil Martin Andersson.
Rezonance zvuku z šatny bývalého dolu Mayrau vycházela z již nefunkčního plechového
sudu s umístěnou prasklou blánou bubnu v objektu Martina Janíčka. Morgan O´Hara ve
své sérii obrazů používala notový papír, na nějž ve skvrnách přenášela tóny hudby.
Autorem kinetické instalace rozeznívající v podzemí galerie zvuk elektromagnetických
cívek a na zem dopadajícího kovu byl David Šmitmajer. Přítmí podzemí nabízelo židli v
až meditačním prostoru rezonátorů v podobě velkých zavařovacích nádob umístěných
Milošem Vojtěchovským.
Jako připomínka analogového nosiče byl vydán katalog – audiokazeta s bookletem
(brožurou). Expozice, jež místo tradičních vizuálních děl objevovala zkoumání zvuku,
připravovala návštěvníka na další možné nové oblasti, dle kurátora výstavy, „moderního
umění“.
Součástí instalace bylo také provedení tří koncertů, zejména soudobé hudby,
většinou od západočeských skladatelů.
Bedřiška Terezie Brůhová

Podobné dokumenty

slovensko slovenský ráj letní pobyty 2013

slovensko slovenský ráj letní pobyty 2013 Bez ohledu na počet účastníků pobytu je každá skupina ubytována v samostatném ubytovacím domě. V jednotlivých ubytovacích domech Jeky není personál, proto si účastníci pobytu sami vaří a dbají na u...

Více

Spravodaj c 156 - szcpv

Spravodaj c 156 - szcpv Příspěvek se zaměřuje na několik aspektů, které se týkají řecké dluhové krize. V první řadě je nutno vysvětlit, jaký je skutečný původ řeckých dluhů v kontextu řecké a evropské ekonomiky. Dále pak,...

Více

Kafe 4 - Dusot

Kafe 4 - Dusot Dnes je zcela běžné, že čteme literaturu, a mnozí z nás se jejímu psaní věnují. Publikovat můžeme různými způsoby nejen „v papírové“ podobě. Značná část prózy nebo poezie je ke stažení či běžnému p...

Více

Stáhněte si PDF Akademického bulletinu

Stáhněte si PDF Akademického bulletinu pouštějí do nereálného teoretizování, které neodpovídá současnému stavu poznatků. Problematika jistě vysoce nebezpečného onemocnění je předmětem úvah, rad i rozhodnutí k akcím, které by měly zabrán...

Více