ČÍSLO: 4/2016 Dary Ducha svatého

Komentáře

Transkript

ČÍSLO: 4/2016 Dary Ducha svatého
ROČNÍK: XXV
FARNOST SVATÉHO ANTONÍNA
ČÍSLO: 4/2016
Dary Ducha svatého
Pán Ježíš slíbil dar Ducha svatého všem, kteří v něho uvěří. Také my jsme přijali dar
Ducha svatého ve křtu, při biřmování, přijímáme ho v ostatních svátostech, a když se
s vírou modlíme nebo čteme Písmo svaté. Je to veliký dar, ve kterém je pro nás zahrnuto
vše ostatní. Duch svatý v nás miluje Boha i lidi, je zdrojem naší naděje i víry. Projevuje se
v našem životě různými vlastnostmi, jak je popsal apoštol Pavel: láskou, radostí, pokojem,
shovívavostí, vlídností, dobrotou, věrností, tichostí a zdrženlivostí. Tyto vlastnosti jsou
neklamným znamením působení Ducha svatého. S darem Ducha svatého jsme přijali také
plné odpuštění hříchů, smíření s Bohem a nový život, ve kterém jsme se stali Božími dětmi.
On v nás uzdravuje vše nemocné a srovnává vše křivé. On v nás tvoří příbytek Nejsvětější
Trojice a uvádí nás do vztahu ke všem božským osobám. Tvoří naši novou identitu. Tento
Duch, kterého jsme již přijali, chce v nás stále rozmnožovat svoji přítomnost i působení.
Duch svatý nám dává zvláštní dary, kterými nás uschopňuje k něčemu, co nás
přesahuje, co je nad naše lidské schopnosti. Tyto dary nemají za cíl naše posvěcení, jsou to
dary pro službu ve společenství. Existuje mnoho těchto duchovních darů, kterými nás Duch
svatý zahrnuje, aby stále oživoval svoji církev. Duch svatý tyto dary dává každému tak,
jak chce. Tyto dary nejsou znamením svatosti nositele, ale svatosti Boží. Bůh je může
udělit i hříšníkovi, který o ně prosí, a skrze něho pak konat svoje znamení. V tom je vidět
Boží velikost a Boží zájem o spásu každého člověka, poněvadž Bůh tyto dary dává kvůli
druhým, kvůli růstu církve, kvůli spáse světa. Dary Ducha svatého hrají důležitou roli
v duchovním budování církevní obce, v rozvoji společenství, a je třeba jim dát v našem
životě to místo, které jim patří. Předpokladem pro přijetí darů a pro jejich správné užívání je
pravidelný duchovní život ve společenství, oddanost Kristu, vzájemná jednota a opravdová
láska. V církvi potřebujeme jeden druhého s jeho zvláštním obdarováním a službou. Církev
potřebuje nás, lidi ochotné sloužit Bohu a druhým lidem, ale ochotné ne z vlastní síly
a podle svých představ, ale z obdarování a pod vedením Ducha svatého.
P. Mariusz Walczak
MARIA A LETNICE
Ve filmu Nela Gibsona „Umučení Krista“ se mě hluboce dotkla scéna Petrova zapření. Petr Ježíše zapřel!
Byl jeho nejbližším přítelem, a přesto ho zapřel! Své provinění si uvědomuje v momentě, kdy se setkává
s Ježíšovým pohledem. Ve filmu následuje velmi působivá scéna: Petr utíká za Marií a s pláčem jí říká:
„Matko, já jsem ho zradil!“
Myslím si, že když někdo někoho zradí, stěží to půjde povídat jeho matce. Právem by se na něj rozzlobila
a vyčetla by mu to. Když tedy Petr běžet říct o své zradě právě Marii, zachoval se poněkud troufale. Ale
Maria ho utěšila a přijala. Není to potvrzený historický fakt, ale Gibson tuto scénu do filmu vkládá jako
ilustraci Mariina charakteru. Její základní vlastností je rozdávat sebe samu druhým.
Ve vrcholné míře se tento postoj projevil v den Letnic, kdy Maria spolu s učedníky čeká na vylití Ducha
svatého. Mariiným úkolem bylo učedníky utěšit a pomoci jim otevřít srdce pro plné přijetí Ducha. Byla
s nimi, aby jim umývala nohy a sloužila. Dovedu si dobře představit, jak asi byli apoštolové nervózní. Čekali
už deset dní… ale na co?, na koho? Netušili, co se stane. S Duchem svatým se nikdy dříve nesetkali.
Nevěděli, jak na ně osobně zapůsobí.
Jejich situaci můžeme srovnat s naším očekáváním života v nebi. Bůh nám nebe přislíbil, ale my netušíme,
jaké to tam je, a proto to v nás nevzbuzuje žádné zvláštní nadšení. Prostě jsme to nikdy dříve nezakusili.
Když apoštolové očekávali Ducha svatého, byli ve velmi podobné situaci. Patrně nervózně přecházeli
z jednoho rohu místnosti do druhého a Maria se je snažila uklidnit a sloužit jim, protože ona už ovoce Ducha
zakoušela: „Petře, uklidni se! Filipe, nerozčiluj se!“ Sloužila jim dary, které už od Ducha obdržela. Vnášela
do jejich nitra lásku, pokoj a radost, podporovala v nich dobrotu, věrnost a sebeovládání.
A právě v tom spočívá úloha Marie jako matky. Maria je matkou církve, protože role matky v mnoha
případech spočívá právě ve snaze uklidnit situaci. Maria nám všem jako matka slouží.
Elias Vella
PŘIJĎ, DUCHU SVATÝ!
Zvláštní. V této době se v rodině potýkáme s řadou problémů z oblasti péče o dům a byt, z oboru
realizační stavební činnosti a z majetkoprávních záležitostí. Když se vynoří, připadají mi neřešitelné. Jsem
zvyklá se pravidelně ráno modlit, ještě na lůžku, abych vůbec mohla nastartovat do života. Řešení vždycky
přijde. Není ze mě. Vidím v tom jasný dotek Ducha Božího. Přijď, Duchu svatý! Vydávám se tou cestou,
kolikrát si říkám, zda není příliš odvážná. A pustím to z hlavy. Nějak to dopadne. („Když nemůžeš něco
ovlivnit, tak se tím nezabývej,“ říkal tatínek.) Vydejme se odvážně na cestu. Sv. Terezie z Ávily nám v textu
známé písně zanechala: „S láskou v oku, s ohněm v srdci … nedejme se k spánku svésti.“
Pro celý svět volejme vroucně: „Přijď, Duchu svatý, přijď na mocnou přímluvu Panny Marie, své
milované nevěsty, a proměň tvář celé Země!“
Irena Červenková
JDI K MARII
Bylo těsně před zamýšleným radikálním řešením – vytržením zubu osmičky, kterému jsem se bránila.
Z hloubi duše jsem byla přesvědčena, že mi nic závažného nemůže být. Nevěděla jsem si ale už rady, nic
nepomáhalo. Ani nemocná, ani zdravá, unavená, občas bolesti. Už jsem si říkala, jestli takhle bude vypadat
stárnutí, že člověk nic nevydrží a čeká ho jen trhání zubů pěkně jeden po druhém… Já ale musím fungovat!
V tu dobu jsem dostala nabídku na přijetí putovní sošky
Panny Marie, Mystické růže. Poněkud s rozpaky přijímám
úctu k soškám, zažila jsem, že známá měla najednou u sebe tři
velké sošky Panny Marie, ke každé se modlila jiné modlitby
a bylo znát, že je z toho trochu zmatená. Může to zatemňovat
skutečnou Marii, jak to také vnímají bratři evangelíci. Je to ale
tradice. Máme přece Pražské Jezulátko, lurdské jeskyně
s Pannou Marií, nejstarší generace pamatuje poutní průvody
se soškami. Je to jisté zpřítomnění Panny Marie.
Navrhla jsem den, kdy snad už budu dobrá po zákroku. Ale
Panna Maria byla „volná“ buď hned v neděli, nebo až pak
později. Cítila jsem se slabá a neměla jsem vůbec chuť s někým mluvit. Syn měl odevzdat diplomku a druhý
měl před důležitým testem. Ale přece jenom, Panna Maria se neodmítá, a kdoví, co bude pak. Přemohla jsem se
a šla Pannu Marii vyzvednout, ještě jsem na sídlišti zabloudila. Co se ale nestalo. Ta má známá mi dala (vedle
úlevného: „zuby se netrhají, ale léčí“) tak dobrou radu, že hned druhý den jsem přímo fyzicky cítila, jak
problém odplouvá a já nabírám sílu (na několik hodin vatičku se švédskými kapkami na dáseň, drží samo).
Díky, Matičko, vroucí díky! Do Tvých rukou vkládáme s důvěrou také osud celého zkoušeného lidstva,
trpících křesťanů a národů, i zmanipulovaných jedinců v područí Zla, osud ohrožených dětí a mládeže
základní buňku společnosti – rodinu, i budoucnost Evropy. Slovy starobylé modlitby: „Maria, pomoz, přišel
čas, milostná Matko, slyš náš hlas, v nebezpečí a strádání, přímluva Tvá nás ochrání. Kde lidská síla
bezmocná, Tvá kyne ruka pomocná. Maria, pomoz, přišel čas.“ Maria je nejmocnější záštitou proti Zlu, jak
se ke mně třikrát v posledních dnech při různých příležitostech opět dostalo a já předávám. Zbraní je
růženec. Přidám, přidejme na desátcích.
Irena Červenková
SMILOVÁNÍ PRO NEJSTARŠÍHO BRATRA
Máme Rok milosrdenství. Otevírají se i brány, kde nikdy žádné nebyly nebo to byly obyčejné vchodové
dveře. Poslední roky slýcháme často čtení o milosrdném otci a jeho nezdárném synovi, který s děvkami
prohýřil svůj podíl dědictví, teď se vrací s prázdnýma rukama domů a otec ho vítá s otevřenou náručí.
A v pozadí stojí žárlivý a hlavně naštvaný starší syn, tolikrát znectěný a vysmívaný, že mi ho je skoro líto
a docela mu rozumím. I když jsem, podobně jako mladší syn, spáchala množství hříchů, přece jen nebyly toho
druhu, že by mě uvrhly na samotné dno. Po většinu svého života jsem spíše zůstávala „doma“, nikoho jsem
nešokovala překračováním pomyslných mantinelů, buď vinou povahy, nebo absencí revolučního ducha.
A přece je mi čím dál jasnější, že pouhá spořádanost nestačí a že když člověk s Otcem přebývá „doma“
a všechno „Jeho je i mé “, musí se Otci stále více podobat, být jako On, mít Jeho smýšlení. Ve chvíli, kdy otec
zabije na počest návratu mladšího syna tele, je opravdu směšné předhazovat mu, že „já nedostal ani kozu“. Na
co kozy? Copak život s Bohem je o dobrém bydle? O tom, co dokážu sníst, jaký majetek nashromáždit?
Otec je opravdu nekonečně milosrdný. Milosrdný tak, že má nejspíš v úmyslu dát celosvětový dispens od
všech hříchů, vyhlásit milostivé léto pro všechny, oddlužení napříč celým lidstvem.
Ale my, co patříme k Němu, bychom měli vědět, že připomínat „kozy“ je trapné a že za to velké
oddlužení se musí alespoň částečně platit. Když jsme s manželem před lety konvertovali, zastihli jsme ještě
kněze, kteří prožili značnou část svého života v kriminále. Nezapomenu na vítací větu jednoho františkána,
který nám ve dveřích podával ruku a docela spontánně řekl: „Tak to jste vy?“ Teprve po letech mi došlo, co
tím myslel. Přišli ti, za které v kriminále „platil“.
K milosrdenství patří kříž, protože nežijeme muzikálovou limonádu, ale život z Boha, který pro naši
spásu dopustil smrt vlastního Syna. To opravdu nepřipomínám z nějaké zlomyslnosti či stařecké touhy být
stále v opozici nebo být poslem špatných zpráv. Spíš je mi líto těch, kteří přijali všeobecný názor, že špatné
zprávy vyrábějí média a naší povinností je být optimista. Zkrátka, že je na nás, jak si své štěstíčko vyrobíme.
A pak nás dostihne kříž a my se vyjeveně ptáme: „Za co?“ a „Proč zrovna já?“ jako ti u věže v Siloe. Za co?
Nejen za naše vlastní hříchy, ale i za hříchy našich předků, našich bratří, spolubratří, i lidí nám docela
neznámých. Pokud budeme odporovat, připomínat dluhy a drahé hostiny mladších bratří, Boha velmi
zarmoutíme. Jak říká sv. Pavel: „Nechci u vás znát nic jiného než Ježíše Krista, a to ukřižovaného.“ Tím jistě
není řečeno, abychom si kříž vymýšleli, stačí ho jen přijmout.
Já vím, je to tvrdá řeč. Však také pověrčivý hlásek už mě varuje: „Buď zticha, něco si přivoláš!“ Nu,
věčný život za to stojí, protože věčný život, to nejsou nějaké sladké sliby, barvotisk s ochočenými zvířátky –
ale nevýstižná realita. Ten, který nechal ukřižovat svého Syna, má právo určovat pravidla: odvolávat ze
života, dávat milosti bez zásluh, být milosrdný bez hranic a občas doplňovat dluh do plnosti Kristovy.
Napravme reputaci staršího syna. A nejen jeho, ale i jeho lidí. Představme si tu scénu. Starší syn je někde
na poli a otec přikázal zabít tele. Jeho lidé za starším synem běží a už z dálky volají: „Pane! Pane! Představ
si, co se stalo! Vrátil se tvůj nezdárný bratr! A ten starý blázen poručil zabít tele! A hned dal tvému bratrovi
zlatý prsten a nové šaty! Je to možný? Zabíjet telata teď, když není jejich čas? Chudák kráva bučí pro
telátko….búúú!“ Nepřilévejme nikdy olej do ohně…
A tak, Pane, prosíme o jednu laskavost: v rámci celkového oddlužení vezmi na milost starší bratry! Uznej, že
je těžké být jako Ty, i když všechno Tvé je i naše a my byli povětšinou s Tebou „doma“. Smiluj se nad námi,
spořádanými věřícími, a rozšiř naše srdce, abychom se Ti alespoň trošku podobali…
Věra Eliášková
POZVÁNKA S NABÍDKOU
Přede mnou leží pozvánka s tímto krásným textem:
Milá sestro, milý bratře, letošní rok prožíváme zvláštní událost, slavíme rok Božího Milosrdenství, který vyhlásil
papež František! Zvláštním způsobem se tato událost dotýká vás, kteří jste senioři nebo jste nemocní. Proto Vás
zvu na pouť seniorů a nemocných 18. června od 10 hodin do pražské katedrály sv. Víta. Po mši svaté plánujeme
neformální setkání. Vím, že pro mnohé z vás je cesta náročná, ale věřím, že ve vašem farním společenství či
v širším okolí najdete někoho, kdo vás doprovodí. Těším se na setkání.
kardinál Dominik Duka, OP
A nyní nabídka. Pokud by někdo z Vás starších či nemocných chtěl, nabízím dopravu autem, před
Arcibiskupský palác. Vzdálenost do katedrály nutno přejít pěšky, přes první a druhé nádvoří. Další možnost
dopravy je od stanice linky 22 Pražský hrad. Kdo byste měl zájem o dopravu autem, ozvěte se mi!
Jiří Beran, jáhen, tel. 603 966 208
UTIŠENÍ BOUŘE (Mk 4, 35 – 41)
Když byl Micha ještě malý chlapec, držel se pořád maminčiných sukní. U ní se cítil dobře. Byl
jedináčkem a maminka se o něho úzkostlivě starala. Neviděla ani ráda, když se Micha při hraní ušpinil.
A protože bydleli v blízkosti Genezaretského jezera, nesměl Micha sám opustit dvorek ani zahrádku.
Maminka všude viděla nebezpečí. A tak se stalo, že byl malý Micha úzkostlivý a bázlivý. Jeho otec byl
rybář. Byl to dobrý člověk, silný a pracovitý. Když Micha vyrostl a byl to už docela velký chlapec, chtěl ho
otec vzít s sebou na loď. Ale maminka nechtěla: „Je ještě moc malý, mohl by se nastydnout! A taky neumí
dost dobře plavat, a kdyby přišla bouřka…!“ Maminka měla nespočet důvodů, proč by měl její Micha zůstat
u ní doma. Tatínek nenaléhal, ale za pár měsíců začal znova: „Tak co, už je náš Micha dostatečně veliký, aby
mohl k tátovi na loď?“ Otec by na něj jistě dal pozor, má ho přece rád! Micha byl celý v rozpacích. Na jednu
stranu se těšil, že zažije s otcem dobrodružství. Ale na druhou stranu se bál. „Co když má maminka pravdu
a něco se opravdu stane?“
Ale tentokrát musela maminka ustoupit. Otec řekl: „Dnes je počasí klidné, pojď! Poplujeme na druhý
břeh jezera, na tom vůbec nic není! Budeš sedět vedle mě a zvykneš si rychle na vodu!“ Micha se tedy
rozloučil s maminkou, a ta mu na poslední chvíli strčila do ruky polštářek. „Aspoň si vem polštář, aby tě
dřevo netlačilo, a taky to odspoda táhne, ty můj malý chlapečku…“ řekla maminka a měla slzy v očích.
Micha se trochu styděl, že je takový mazánek a musí mít s sebou polštář, ale nakonec ho vzal a spěchal za
otcem k jezeru.
U jezera stála skupinka mužů, jeden z nich byl rabbi Ježíš, o němž už Micha slyšel, a také Jan, kterého
znal jménem. Všichni vstoupili na loď a Jan řekl: „Mistr je unavený. Udělejte mu místo, aby si mohl lehnout
a trochu si odpočinout…“ Teď byl Micha rád, že má maminčin polštářek. Položil ho na místo, kde si měl
rabbi lehnout. Ten se na Michu vděčně podíval, lehl si a okamžitě usnul. „Je tak unavený, protože všem
lidem pomáhá,“ pomyslel si Micha.
Plavba po jezeře byla nádherná. Michovi bylo do skoku, cítil se veliký a silný. Ale náhle se obloha
zamračila. Zvedl se vítr a zvedly se obrovské vlny. Nebe bylo najednou temné, loď se houpala ze strany na
stranu a plnila se rychle vodou. Otec dal Michovi nádobku a smál se na něho: „Neboj se, to se stává často,
vem nádobku a vylévej!“ Ale Micha dostal strach. „Maminka měla pravdu!“ vzlykl a pozoroval vlny, jak se
valí přes loď. Už byl úplně mokrý, a přesto to ještě neskončilo. Rachot vln byl stále silnější, ale přece Micha
zaslechl, jak muži křičí: „ Mistře, mistře, hyneme!“ Micha se přidal: „Mistře, mistře…“
Rabbi se probudil, vstal a okřikl vítr. Zavládlo ticho. Vítr najednou ustal, nebe se projasnilo a voda na
jezeře byla rovná jako stůl. Micha zaraženě vzhlédl, jako by to všechno byl jenom zlý sen. Ale ne, vždyť
všechno bylo ještě mokré a loď byla plná vody! Rabbi po chvíli řekl:
„Kde je vaše víra?“ Otec i ostatní rybáři, celí ustrašení a udivení, si mezi sebou šeptali: „Kdo to jen je, že
rozkazuje i větru a vodám, a poslouchají ho?“
Mika popadl svůj polštářek a přitiskl ho k hrudi. „Já to vím! Na mém polštářku spal Boží syn.“ To přesně
řekne mamince, až se vrátí domů.
Barbora Thielová
KVĚTNOVÁ POUŤ DO
LORETY
Děkujeme našemu jáhnu Jiřímu Beranovi, který nás pozval 4. května na
pouť do pražské Lorety. Při prohlídce celého areálu nám podal podrobný
výklad, s našimi
kněžími jsme prožili mši svatou a za
zpěvu loretánských
litanií jsme prošli
ambity. Modlitba
litanií totiž vznikla
jako zpěv, který má
doprovázet cestu.
Chladno ani déšť
nám krásný prožitek
nezkazily. –mh–
SETKÁNÍ REDAKTORŮ FARNÍCH LISTŮ
21. dubna se opět konalo v Arcibiskupském paláci setkání redaktorů farních listů. Je to velké povzbuzení
vidět tolik farních časopisů, věstníků a věstníčků, které jsou ve své různosti tak pestrobarevné, že to člověka
povzbudí a říká si, že to v Čechách nebude, pokud jde o víru, tak zlé. Můj dojem mi potvrdil fotograf –
jméno jsem přeslechla – který pro web „ Člověk a víra“ jezdil po celé republice – a fotografoval. Sám řekl,
jak byl překvapen, kolik živých a životaschopných společenství po celé naší vlasti je a že ho to moc
povzbudilo.
Pořadatelé schůzky z Arcidiecézního Zpravodaje rovněž doporučili naší pozornosti webové adresy
cirkev.cz, vira.cz, pastorace.cz a Člověk a víra – tam je uloženo kolem 1500 fotografií z nejrůznějších
farností, poutí a akcí. I my, z naší farnosti, na tento web můžeme umístit fotografie z našich akcí.
Přetiskujeme ukázku z jednoho časopisu „Zprávy od sv. Jakuba a sv. Prokopa“ ze Stodůlek.
–ve–
Zaujalo mě letošní zamyšlení o evangelizaci všedního života a vybavil se mi letošní Velký pátek. Většinou
jsem si v práci nahlásila volno nebo dovolenou, nebo abych byla po noční a nejlépe ten půst zaspala či
přežila:-) Letos jsem tomu nechala volný průběh. Tak jsem vyfásla na Velký pátek denní službu „dvanáctku“.
Nerada na sebe upozorňuju. No – tak hned ráno nakrájela kolegyně – která normálně chodí do práce bez jídla
a spíš se s ní my dělíme o své – klobásku! A ochotně nám nabízela:-) Poděkovala jsem se slovy, že dnes fakt
nemohu. Ona ani druhá kolegyně nechápaly. Tak jsem musela s pravdou ven. Že je Velký pátek a půst. Vyvalily
na mě oči. A ptaly se: „To jako nepůjdeš ani na oběd?“ No, nešla jsem. Ze tří jídel byly všechny tři svátečně
masové. Ptaly se, co budu jíst. Řekla jsem, že mám sýr a brambory. Večer kolegyně došla dřív a druhá mě
pustila, abych stihla aspoň nějaké obřady. Fakt mě mé nevěřící kolegyně už šest let dojímají svou vstřícností.
Dokonce kolikrát řeknou: „Tak se za mě pomodli.“ Spěchala jsem na poslední obřady, které podle internetu
měly být v 18:45 u Apolináře. Když jsem se svými ne zrovna zdravými klouby vylezla ten kopec, čekal mě
zavřený kostel. To mě zklamalo. No ale místo naštvání jsem si řekla: „To máš místo křížové cesty, kterou jsi
dnes nestihla.“ A nakonec jsem stihla pašije u dominikánů. Pak se mi vybavila chvíle před šesti lety, kdy jsem
nastoupila do nového zaměstnání. Vůbec jsem nechtěla přiznat, že jsem věřící. Mám s tím špatné zkušenosti.
I když to člověk úplně nezakryje. Pokud nekouří, nepije, nemluví sprostě a snaží se chovat slušně, férově
a nepomlouvá – tak je prostě „ divnej“ a vybočuje z kolektivu. Ovšem, dlouho jsem to neutajila. Byla oslava
narozenin, a že se všichni sejdeme v neděli večer. Staniční mi s omluvou řekla, že já jediná mám denní službu,
ale že na mě počkají a určitě musím dojít. Polilo mě horko, protože po nedělní službě jdu večer na 19. nebo 20.
hod. na mši sv. Tak jsem musela s pravdou ven. Kolegyně opět nechápaly. „To jako musíš každou neděli na
mši?“ Řekla jsem, že musím, ale že taky chci. Všichni moc přemýšleli, co s tím. Nakonec mi službu vyměnila
kolegyně z druhého oddělení a já stihla mši i oslavu. Dodnes mě mé kolegyně dojímají, jak samy kolikrát
v neděli přijdou dřív a pošlou mě „domů“, ať stihnu „kostel“.
Lída Klimešová
„KAŽDÝ PŘÍBĚH V BIBLI ŠEPTÁ JEHO JMÉNO“
Bohu díky, v posledních letech je na pultech nejen vyloženě křesťanských knihkupectví opravdu velký
výběr „dětských Biblí“. Pravděpodobně přinejmenším naprostou většinu z nich lze alespoň určité skupině
čtenářů doporučit, ale před nedávnem jsme darem dostali jednu, která se podle mého názoru ve více směrech
vymyká a kterou bych si dovolila doporučit i vám, a to nejen pro vaše děti a vnoučata…
Jmenuje se „Bible vypráví o Ježíši“, jejím podtitulem jsou pak slova použitá coby nadpis tohoto článku.
Napsala ji Sally Lloyd Jonesová, ilustroval umělec publikující pod svým křestním jménem Jago a její český
překlad z pera Michaely Šramlové vydalo v roce 2015 nakladatelství Návrat domů.
Jak už název knihy naznačuje, jedná se o spíše volnější převyprávění biblických příběhů, a to možná
poněkud překvapivě nejen novozákonních. Především v starozákonní části je proto logicky poměrně výrazně
přítomna interpretační složka textu – vypravěčka tu v závěru (a někdy i v průběhu) příběhu výslovně uvede
souvislost s „Tajným záchranným plánem“, který Bůh připravil už před stvořením světa, s ústředním
motivem knihy, jímž je Boží láska, která touží přivést zpět lidi, kteří se od ní vzdálili a vzdalují…A v celé
knize se autorce myslím daří příběhy, které už většinou známe (pravděpodobně to ani v případě dětských
čtenářů nebude první setkání s biblickou tematikou), jaksi zosobnit, už ne tak prvoplánově, ale podle mě
neméně působivě ukázat, jak souvisí s životem každého z nás…
Působivosti výrazně napomáhá i jazyková stránka knihy a její, nakolik to daný příběh dovolí, básnický
(nikoli však „knižní“!!!) styl – i proto jsem považovala za důležité uvést i jméno překladatelky. Neodolám
a dovolím si citaci (se souhlasem vydavatele) hned z úvodní kapitoly o stvoření:
Bůh se vznášel nad tou hlubokou tichou tmou, jako když ptačí maminka tluče křídly, aby svým dětem
pomohla vyklubat se z vajíček ven. Chystal se vytvořit život.
Bůh promluvil. To bylo všechno. A všechno, co řekl, se také stalo.
Bůh řekl: „Vítám tě, světlo!“ A temnotou pronikly paprsky světla. Bůh dal světlu jméno „den“ a tmě
„noc“. „Jste dobré,“ řekl jim. A opravdu byly.
Na styl ilustrací, které nejen svou „všudypřítomností“ tvoří nedílnou součást díla, jsem si, přiznávám,
musela chvíli zvykat, ale čím dál tím více jim přicházím na chuť. Mezi ty pro mě nejpůsobivější patří zobrazení
Kristova narození i jeho zápasu v Getsemanech z „leteckého – Božího? – pohledu“, nejen k pousmání pak
vedou obrázky k horskému kázání, kde ptáci tlačí nákupní vozíky a květiny si zkouší pestrobarevné šaty…
Kniha je oficiálně určena pro děti od čtyř let a – ano, naše pětiletá dcerka si ji velmi oblíbila, čteme ji s ní
už podruhé. Nicméně, jak už jsem v úvodu naznačila, setkání s ní může být myslím obohacující i pro
mnohem starší čtenáře – sama se ji chystám pořídit pro kmotřence a příbuzné v (pre)pubertálním věku
a vážně uvažuji o tom, že jí podaruji i krásné knihy milující kamarádku starší než já. Dokladem mého názoru
snad může být i následující pasáž, která mě překvapila tím, jak souzní s tím, co jsme si mj. povídali během
letošní postní duchovní obnovy o Ježíšově duševním utrpení:
„Jestli jsi vážně Boží Syn, mohl bys přece klidně slézt z kříže!“ pokřikovali lidé, kteří popravě přihlíželi.
A rozhodně měli pravdu. Ježíš opravdu mohl slézt. Stačilo jediné jeho slovo, a bylo by po všem. Jako když
uzdravil tu malou holčičku. Nebo když utišil bouři. Nebo když dal najíst pěti tisícům lidí.
Ježíš ale na kříži zůstal.
Oni totiž ničemu nerozuměli. Na tom kříži Ježíše nedržely hřeby. Držela ho tam láska.
„Tatínku?“ zavolal Ježíš a horečně pátral očima po nebi. „Tatínku! Kde jsi? Nenechávej mě samotného!“
A poprvé, a také naposledy, Ježíš promluvil a nestalo se vůbec nic. Následovalo jen strašlivé, nekonečné
ticho. Bůh neodpověděl. Otec se ke svému chlapci obrátil zády.
Ježíši se po tvářích koulely slzy. Tomu, kdo jednou všem setře každou slzu z očí.
I když bylo poledne, zahalila tvář světa děsivá tma. Slunce nemohlo svítit. Země se chvěla a otřásala.
Pohnuly se i veliké hory. Skály pukaly, až se zdálo, že se zhroutí celý svět. Že se samotné stvoření rozpadá.
Prudká bouře Božího hněvu namířeného proti hříchu se rozpoutala a dopadla plnou silou. Ale ne na Boží
lidi, ale na Božího vlastního Syna. Byl to jediný způsob, jak mohl Bůh zničit hřích, a přitom nezničit svoje
děti. Ten hřích byl totiž v jejich srdci.
Pochopitelně netvrdím, že ke knize nemám vůbec žádné výhrady. V několika málo případech mi
interpretace příběhu ne zcela „sedí“, vylíčení ustanovení Eucharistie odpovídá asi spíše jejímu
protestantskému pojetí… V porovnání se vším tím pozitivním, čím mě tato knížka oslovila a co jsem se
pokusila vyjádřit v tomto článku, jsou to ale opravdu jen drobnosti. A tak i když tato knížka i vzhledem ke
svému celobarevnému provedení na křídovém papíru nepatří k těm právě levným (stojí kolem 500 Kč),
považuji její zakoupení za opravdu dobrou investici.
Anuša Lizáková
POUŤ PO STOPÁCH P. JOSEFA TOUFARA
Pouť po stopách P. Josefa Toufara uskutečníme v sobotu 1. října. Navštívíme místa spojená s jeho
životem, zejména Číhošť. Abychom se co nejlépe připravili na návštěvu těchto míst, doporučuji již nyní
seznámit se s nejnovějším bádáním o osudu tohoto prostého kněze, do jehož života zasáhla Boží milost
a lidská nenávist… Přes léto Vám doporučuji četbu dvou knih Miloše Doležala: „Jako bychom dnes zemřít
měli“ a „Krok do tmavé noci“.
Na pouť se, prosím, přihlašujte již nyní v sakristii zapsáním na arch s uvedením jména a telefonu,
popřípadě i Vašeho mailového spojení.
Jiří Beran, jáhen
HODNOTY ŽIVOTA – ZHOUBNÝ VÝVOJ SEDMERA HLAVNÍCH HŘÍCHŮ
Hodnotový svět předchozích generací totiž znal tzv. Sedmero hlavních hříchů. Pýchu, lakomství, závist,
hněv, smilstvo, nestřídmost a lenost.
Postupem času se jejich obsah proměnil do dnešní podoby a z pýchy se stalo zdravé sebevědomí,
z lakomství zákon ekonomiky, nestřídmost se povýšila na vyšší životní úroveň, závist v boj o spravedlnost,
hněv ve zdravou reakci na nekorektní jednání druhých, smilstvo v prevenci proti neurózám, lenost se
proměnila v prokrastinaci. Díky této moderní nomenklatuře zbavil se starý kontinent těžkých hříšníků.
Připočteme-li k tomu ještě jiné, dnes už málo známé, skoro archaické pojmy jako hulvátství, které se
změnilo ve svobodu projevu, okrádání definované jako svobodný trh, zanedbanou výchovu dětí jakožto
tvorbu vlastního názoru potomstva, neúctu k tradici proměněnou ve vítězství zdravého rozumu a likvidaci
pozitivních hodnot jakožto zbavení se předsudků, nacházíme se v aktuálně nám známém prostředí uprostřed
Evropy. K tomu dodám, že svoboda se povýšila na svévoli jednotlivce, tolerance se proměnila v ustupování
zlu a korektnost v povinný názorový koridor.
Doc. PaedDr. ThDr. MUDr. et MUDr. Jaroslav Maxmilián Kašparů, Ph.D., dr. h. c.
RODINNÝ DEN PRAHY 7
V neděli 29. května od 13 do 19h se na Výstavišti Praha Holešovice uskuteční Rodinný den Prahy 7, kde
bude mít svůj stánek i naše farnost. Zveme především rodiny s dětmi ke společnému setkání. Nejen náš
stánek bude nabízet program pro děti. Pojďme akci podpořit svou účastí a dát tak najevo, že farnost není jen
kostel, ale i živí lidé. Pro děti bude program zajištěný a rodiče si mohou u stánku uspořádat piknik. Díky
tomuto setkání se mohou děti, jedoucí s námi v srpnu na farní tábor, společně blíže seznámit.
Jan Rund
NOC KOSTELŮ 10. ČERVNA 2016
Program v kostele sv. Antonína Paduánského
18:00 18:45 Mše svatá
19:00 23:30 Příležitost k setkání a rozhovoru s knězem
19:00 22:00 Výstup do věží – vzhůru až ke zvonům
20:00 20:30 Seznámení s historií – uvedení do liturgického prostoru aneb Co v kostele najdete a k čemu to je?
21:00 21:30 Seznámení s historií – uvedení do liturgického prostoru aneb Co v kostele najdete a k čemu to je?
22:00 22:30 Evangelium v české kultuře – komponovaný literárně-hudební pořad
23:30 24:00 Modlitba pro každého – jednoduchá modlitba s meditativními zpěvy z Taizé a se ztišením
19:00 23:30Pošta do nebe – po celý večer budete moci vhodit do schránky umístěné v kostele svá
poděkování a prosby k Bohu
Program v kostele sv. Klimenta
18:00 20:00 Vítáme vás, milé děti! – program pro děti
19:00 19:30 Seznámení s historií – prohlídka kostela s výkladem
19:00 22:00 Prodej pohledů a brožurek
19:00 22:00 Setkání s naším živým společenstvím – v případě zájmu sdílení, svědectví
Přípravná schůzka pomocníků se koná v úterý 31. 5. v 19h v kostele sv. Antonína. Modleme se za zdárný průběh.
SPOLEČENSTVÍ SCHÁZEJÍCÍ SE PRAVIDELNĚ V NAŠÍ FARNOSTI
Společenství seniorů – každé úterý od 15h na faře Dukelských hrdinů 54.
kontakt: Věra Eliášková: tel. 739 094 756
Biblická hodina s P. Semelou – druhý, třetí a čtvrtý čtvrtek v měsíci od 20h na faře
Dukelských hrdinů 54.
kontakt: P. Pavel Semela: [email protected], tel. 777 085 705
Společenství mladší mládeže (věk 15 – 18) – každý pátek od 19h na faře Dukelských hrdinů 54.
kontakt: P. Pavel Semela: [email protected], tel. 777 085 705
Společenství maminek s malými dětmi – v rodinách, kontakt: Míla Svobodová, tel. 776 173 673
Eucharistická adorace – každou neděli od 19.15 do 20.00 v kostele sv. Klimenta
Farní sbor (smíšený sbor dospělých) – každou středu v 19.15 na faře Dukelských hrdinů 54.
kontakt: MgA. Miroslav Pšenička: [email protected], tel. 777 089 932
Dětský sbor – každou středu po náboženství v 15.15 (1.,2. třída), 16.00 (3.,4. třída) a 16.45 (ostatní) na faře
kontakt: MgA. Miroslav Pšenička: [email protected], tel. 777 089 932
Všechny aktivity a společenství jsou otevřené, nebojte se přijít nebo na uvedených kontaktech blíže informovat.
ZPRÁVY ZE SCHŮZKY PASTORAČNÍ RADY FARNOSTI
 Příprava na Vigilii a Slavnost seslání Ducha svatého.
 Noc kostelů – program a předání informací do Hobuletu zajišťuje Marie Kostelecká. Koordinační
schůzka dobrovolných pomocníků se uskuteční v úterý 31. 5. v 19h v kostele sv. Antonína.
 Příprava na Den Prahy 7 –program, organizace, materiály. Komunikaci s MČP7 zajišťuje Jan Rund.
 Pouť k sv. Antonínu, pouť seniorů a nemocných a pouť do Číhoště – informace a příprava.
 1. sv. přijímání v neděli 5. 6. – půjde 14 dětí. Podpořme je modlitbou.
KALENDÁŘ FARNOSTI SV. ANTONÍNA PRO NEJBLIŽŠÍ OBDOBÍ:
 V pondělí 23. května od 18:45 se na faře sejde Společenství živého růžence.
 V neděli 29. května – Rodinný den Prahy 7 na Výstavišti. Zveme všechny farníky, především rodiny
s dětmi – více viz FL str. 7.
 V úterý 31. května v 19h se v kostele sv. Antonína koná přípravná schůzka pro Noc kostelů. PRF žádá
farníky o účast na Noci kostelů a pomoc při její organizaci.
 V měsíci květnu je vždy po večerní mši svaté májová pobožnost a přede mší modlitba růžence.
 V neděli 5. června při mši sv. v 10h bude 1. sv. přijímání čtrnácti dětí. Následovat bude agapé před
kostelem, drobné pohoštění od farníků bude vítáno.
 V pátek 10. června bude Noc kostelů – program viz FL str. 7 a web www.nockostelu.cz.
 V pondělí 13. června oslavíme svátek sv. Antonína při večerní mši sv. v 18h. Bude milé, když farníci
přinesou drobné pohoštění, při kterém po mši společně pobudeme před kostelem a v přilehlém parčíku.
 V sobotu 18. června se v 10h koná v katedrále sv. Víta pouť seniorů a nemocných. Pouvažujte,
koho ze svých blízkých či sousedů můžete pozvat a příp. doprovodit či odvézt. Viz také FL str. 3.
 V sobotu 1. října se společně vypravíme na farní pouť do Číhoště „Po stopách P. Josefa Toufara“,
zapisujte se na archy v sakristii – více viz FL str. 7.
Farní listy vydává Farní rada při kostele sv. Antonína. Vycházejí pro vnitřní potřebu holešovické farnosti za dobrovolný příspěvek.
Redakce: P. Pavel Semela, P. Mariusz Walczak, Marta Hrčková, Věra Eliášková. Kresba hlavičky na titul. straně – Hanka Roubalová.
Tisk Ediční centrum AMU. Toto číslo vychází 15. května 2016. Uzávěrka příspěvků do příštího čísla FL je 6. června 2016.
Dopisy a příspěvky zasílejte na adresu: Farnost sv. Antonína, Dukelských hrdinů 54, Praha 7, 170 00, na redakci Farních listů
[email protected] nebo je zanechte v sakristii. Obálku označte nápisem Farní listy. Redakce si vyhrazuje právo krátit příspěvky.
Nevyžádané rukopisy nevracíme. Adresa webových stránek naší farnosti je www.svatyantonin.cz, kam můžete psát i své dotazy.
Pro sdílení zpráv funguje ve farnosti e-mailová skupina [email protected], Zájemci o připojení k e-mailové skupině
pište na adresu: [email protected]

Podobné dokumenty