sonora - RadioHistoria

Transkript

SLÁVA NEČÁSEK:
SONORA
MALIČKÝ ROZHLASOVÝ PŘIJÍMAČ
POPIS PRINCÍPU A NÁVOD NA AMATERSKOU STAVBU
I PRO ZAČÁTEČNÍKY
www.radiohistoria.sk – len pre osobné použitie
SONORA
Praktický návod na stavbu maličkého rozhlasového
přijímače i pro začátečníky
SLÁVA NEČÁSEK
Propagační pomůcka
vydaná firmou EDUARD FUSEK v Praze, Václavské nám. 25
Podklad poskytol: J.Pulchart ČR, OCR a korekcie: V.Cingel SR, Schémy: P.Holman SR
2
Na vysvětlenou
Na žádost fy Eduard Fusek v Praze pořídil jsem následující popis
konstrukce a pracovního postupu malého universálního dvouelektronkového přijímače. Podotýkám, že návod je úmyslně psán velmi
populárně a obšírně, aby z něho mohli těžiti i rádio-amatéři-začátečníci.
Vinou války nemáme totiž dnes radiotechnického dorostu. Mládeži chyběl
jak materiál k pokusům, tak i přístupná literatura tohoto oboru — o jiné
možnosti školení ani nemluvě. Na další popis, zvláště u Sonory druhu S,
svou jednoduchostí přímo předurčený i pro nepříliš pokročilé, nutno se
dívati nejen jako na prostý popis určitého přijímače, ale i jako na
povšechné poučení, které může býti někomu mnoha směry užitečné. Proto
je na počátku připojena tabulka běžných a v dálším tekstu používaných
značek a zkratek.
V Praze dne 7. října 1946
Sláva Nečásek
3
Obsah
Na vysvětlenou ........................................................................................3
Nové možnosti radioamatérům ................................................................5
CO UMÍ SONORA ? ...............................................................................7
SONORA S .............................................................................................9
Napájení elektronek .................................................................................9
Konstrukční rozložení součástí .............................................................. 13
Zapojení podle schematu........................................................................ 16
Postup montáže ...................................................................................... 21
Poslední fáze montáže............................................................................ 26
Zkoušení ................................................................................................ 27
O spájení................................................................................................ 28
Co na Sonoře naměříme? ....................................................................... 30
Konečně hotovo ... ................................................................................. 32
SONORA K........................................................................................... 33
Změny v zapojení................................................................................... 33
Zkoušení Sonory K ................................................................................ 35
VŠEOBECNÉ POKYNY A DOCÍLENÉ VÝSLEDKY ........................ 37
DALŠÍ BOJ O MILIMETRY: SONORETTA ....................................... 40
KTEŘÝ DRUH ZVOLIT? ..................................................................... 43
4
Nové možnosti radioamatérům
Radiotechnický materiál „vojenského původu“, který se nyní prodává,
poskytuje svým bohatstvím druhů a velmi dobrou jakostí našim
radioamatérům možnosti v posledních letech nebývalé. Zvláště malé a
neobyčejně výkonné elektronky, selénové usměrňovače a olejové
kondensátory, to vše ve spojení s malými dynamiky a ostatním
potřebným materiálem našich výrobců umožňuje stavbu rozhlasových
přijímačů, co do rozměrů a výkonu známých dosud jen z fabrikace
americké. Toto přirovnání není tak docela liché: Němci ve všech
okupovaných zemích sbírali kdejaký cizí technický nápad, literaturu,
komunikační přijímače, elektronky a součástky, ba dokonce jistému
pražskému importéru vybrali ze zásuvek - všechny americké prospekty,
pokud se dotýkaly i jen vzdáleně rozhlasové nebo zesilovací techniky. To
všechno sváželi do Forschungsinstitutu, výzkumného ústavu, kde z
rozumů takto získaných kompilovali němečtí a jim podřízení vědci
trpasličí elektronky, mikrofony, reproduktory, vibrační měniče atd.
Uvědomíme-li si tedy, jak tyto součástky vznikaly, pochopíme, proč
porovnání s výrobky americkými je na místě. Dobrá jakost těchto
součástí je tím poněkud vysvětlena; hlavně ovšem tou okolností, že s
jejich pomocí měla být vyhrána válka a proto byla badání i výrobě věnována všemožná péče.
I když součástky takto vzniklé nepřevyšovaly snad o mnoho jakost svých
vzorů z dob předválečných a jsou dnešními americkými novinkami jistě
nebetyčně předstiženy, pro nás, oddělené po 7 let od všeho kulturního a
technického pokroku světa— jsou malými zázraky. Ostatně nejsou v
mnoha případech veřejnosti ani dostatečně známy. Autorovi se nejednou
stalo, že obchodník nejen neznal údaje a hodnoty určitého výrobku, ba
dokonce ani neměl ponětí, k čemu se hodí. Všude je k dostání hojnost
vibračních měničů (které vyrábějí anodové napětí 100—250 V ze žhavicí
baterie 2—6 V), ale nikde jsem neobjevil ani jeden převodní „síťový“
transformátor k nim, ačkoliv byly jistě také vyráběny, neboť bez nich jsou
vibrátory úplně bezcenné.
Snad zase někde jinde, kde se vibrátory nedostanou, prodávají se tyto
tranformátory.
5
Celá věc s bývalým vojenským materiálem má však ten nemilý háček, že
v něm leží bez užitku ohromné miliony národního majetku, které mohou
zachrániti před zkázou jen kupci, tedy amatéři a snad i výrobci, kteří by z
nich sestavovali přijímače, oscilografy, zesilovače, krátkovlnné přijímače
a podobná zařízení. Nelze také přehlédnouti skutečnost, že dnes ještě
stále na trhu chybí speciální elektronky náhradou za opotřebované vysloužilce v našich přijímačích. Se zmíněným "vojenským" materiálem si
již amatér všelijak vypomůže. Rozdíl ve žhavicím napětí - jediná snad
překážka v prosté záměně těchto elektronek za staré — lze překonati
maličkým převodním transformátorkem ze 4 nebo 6,3 V na 12,6 V. A
experimentátoři na vlnách krátkých a ultrakrátkých naleznou tu jedinečné
elektronky pro vlny až do 300.000 kc (1m délky), s kterými se pravě nyní
pracuje pokusně i v Americe. Není tedy nadsázkou trvzení, že takový
materiál naši amatéři dosud vůbec neměli v rukou. Záleží na jejich
schopnostech a vtipu, jak jich využijí.
Je ovšem nutno veřejnost také dobře seznámiti s možnostmi, jež se tu
naskýtají — a vím z vlastní zkušenosti, že by to mnozí uvítali s nadšením.
Pří tom se nesmí zapomínat, že největší zájem o "vlastnoruční" sestavení
přijímače vždy měli a mají lidé mladí, nadšení, ale nemajetní jako učni,
studenti, nižší úředníci a pod. Těm kapsa nedovoluje zakoupeni továrního
přístroje, který by je ostatně jako pravé amatéry ani netěšil, když by ho
nemohli sami - zdokonalovat. Jenže tyto lidové vrstvy nejsou žádnými
učenými theoretiky v radiotechnice — a jistě ani jimi být nechtějí. Proto
jim musí být věc vysvětlena důkladně, poctivě a bez vysoké vědy; té by
nerozuměli. Autor naprosto neodsuzuje práci založenou na vědeckém
podkladě (theorii), právě naopak. Ale jako praktický radiotechnik snaží se
amatérům posloužiti již novými, vyzkoušenými náměty a jejich
důkladným, propracovaným popisem, což ostatně mnozí jistě dobře znají
z jeho činnosti publikační před okupací.
V rámci snahy o popularisaci nového radiotechnického materiálu
přinášíme popis výkonné, velmi úsporné miniaturní dvojky "Sonora".
Věříme, že výkon, malá spotřeba a nepatrné rozměry tohto přístroje vás
nadchnou a budou i vám pobídkou abyste si jej také postavili. Podle
dalšího velmi podrobného popisu to není nic těžkého, jak sami poznáte.
6
CO UMÍ SONORA ?
Sonora je v podstatě přístroj o dvou elektronkách se zpětnou vazbou,
osazený malými "vojenskými" elektronkami typu RV12P2000 o žhavicím
napětí 12,6 V. Anodové napětí obstarává selénový usměrňovač. Staničky
lze užíti jako universální, pro střídavé i stejnosměrné sítě — obě
elektronky jsou totiž žhaveny společně přes vhodný odpor. Aby bylo
jasno, podotýkám, že firma Fusek prodávala stavebnici Sonory již dříve.
Autoru bylo dopřáno cti původní přístroj upraviti, zlepšiti podle
zkušeností své dlouholeté prakse a vypracovati tento návod ke stavbě.
Zlepšení spočívá v prvé řadě v podstatném zvýšení výkonu přístroje na
síti o napětí 120 V (u původního modelu nedostatečného, takže Sonora
"chodila" dobře jen na 220 V), dále v úpravě pro krátké vlny, zlepšení
filtrace anodového napětí a z toho resultujícího menšího hučení přístroje,
jakož i některé změny hodnot součástí a zapojení vůbec.
Obr. 1.
To je Sonora.
7
Sonora v nové úpravě, jak ji dále popisujeme, má vlastně dvě odlišné
modifikace: 1. Jednodušší přístroj, zvaný Sonora S s jedním vlnovým
rozsahem (střední vlny v rozmezí 200—600 m) a pertinaxovým ladicím
kondensátorem, který je určen převážně pro příjem místních nebo
blízkých vysilačů i na náhražkové antené (kus drátu, mříž, drátěnka,
vodovod atd.). Do jeho stavby se mohou pustiti bez obav i začátečníci,
nebo osoby v radiotechnice nepříliš školené. 2. Dokonalejší přijímač
Sonora K se 2 vlnovými rozsahy (krátké a střední, asi 18—600 m) a
ladicím kondensátorem vzduchovým. Tento přístroj klade již určité ná
roky na amatérovy znalosti a praksi, neboť uvedení krátkych vln do
správného chodu (na př. stejnoměrné nasazování zpětné vazby po celém
rozsahu) není vždy lehké a často pozlobí i zkušeného praktika.
Ostatní části obou přístrojů, kromě odlišných obvodů ladicích, jsou stejné
a společné oběma typům Sonory. Snad je dobře poznamenati, že výše
uvedené ocenění výkonu Sonory S (převážně místní nebo blízké vysilače)
je spíše zdrženlivé a představuje minimum poslechových možností ve
dne, kdy podmínky šířeni rozhlasových vln na větší vzdálenosti jsou
nepříznivé. Večer a v noci zachytíme i na jednoduchou Sonoru S řadu zahraničních vysilačů, hlavně kratších vln. Mezí jinými je to také
československé vysílání z Londýna, stanice francouzské a italské,
americké vysíláni okupačním armádám ze Štutgartu, vysilač ruské
okupační zóny a podle místa poslechu i některé další naše stanice domácí.
Nelze ovšem udati paušálně přesné výsledky; zaleží totiž velmi mnoho na
místních poměrech, jak o tom bude ještě řeč ke konci.
Oba typy Sonory jsou zvláště vhodné jako druhý, úsporný a malý
přijímač. Můžeme si jej bráti s sebou na cesty a rozptylovati se na
hotelovém lůžku veselou hudbou nebo si vyslechnouti nejnovější
rozhlasové zprávy. Spotřeba proudu činí jen asi 1/5 spotřeby průměrně
velikého aparátu, při 120 V totiž přibližně 10,5W proti 50-65W u
běžných 3-4 lampových příjímačů. Vzhledem k tomu, že žhavicí napětí se
získava ze sitě přes srážencí odpor, jest na síti 220V spotřeba sice větší
(asi 18,7W), přece však ješte tak malá, že teprve za několik hodin
poslechu Sonorou zaplatíme Elektrickým podnikům stejný obnos jako za
jedinou hodinu provozu velkého přístroje. Přitom přednes Sonory je čistý,
značně hlasitý (až nepříjemně, zvláště našim sousedům pozdě večer), což
ovšem závisí také na citlivosti použitého reproduktoru a jeho správném
8
přizpůsobení koncové elektronce RV 12 P 2000 speciálním výstupním
transformátorem. Čistý střídavý ("zvukový") výkon se pohybuje kolem
0,5 W, hodnota až nadbytečná pro normální t.zv. "pokojový" poslech v
průměrně tichém prostředí. Vkusná a elegantní skříňka malých rozměrů
(délka 18 cm, výška 15 cm, hloubka 14 cm) obsahuje kvalitní dynamik
priemeru 12 cm i vlastní přístroj, namontovaný jako zadní stěnu, krytý
ovšem navrch jeátě pertinaxovou destičkou. Knoflíky ladicího a
reakčního kondensátoru jsou umístěny po stranách skříňky. Ladicí
kondensátor nemá sice škály ani převodu, ježto by se tím zbytečně
zvětšoval potřebný prostor — ale přesto lze po trošce cviku i takto dobře
vyladiti nejen běžné vysilače na středních vlnách, nýbrž i důležitější
stanice krátkovlnné.
SONORA S
pro vlnový rozsah 200—600 m.
Vzhledem k popsaným již rozdílům mezi Sonorou S s jedním vlnovým
rozsahem a Sonorou K, upravenou též pro vlny krátké, musíme popsat
oba druhy samostatně. Ovšem popis části nízkofrekvenční a síťové by byl
společný a proto bude v prvém pojednání obšírnější, kdežto v druhém si
všimneme jen stručně rozdílů. Podrobnéji popíšeme jednodušší Sonoru S,
protože ta je určena i pro amatéry méně zdatné, začátečníky a mládež.
Předpokládá se ovšem, že i oni dovedou natolik čísti ve schématech a
zapojovacích pláncích, aby jim bylo jasno, co kam je zapojeno a proč,
třebaže podle montážního plánku a dalšího vylíčení postupu práce může
spolehlivě pracovati i neznalý. Na obr. 2. je znázorněno schéma zapojeni
Sonory S, Při jeho popisu začneme trochu nezvykle — totiž jaksi odzadu,
síťovou částí. Přesněji řečeno, počneme žhavicím obvodem elektronek.
Tak také budeme postupovat při montáži.
Napájení elektronek
Žhavicí vlákna obou elektronek jsou zapojena do série. Použité druhy
nejsou vlastně určeny pro sériové žhaveni, které předpokládá úplné stejný
žhavicí proud všech elektronek v přístroji použitých. Druh RV 12 P 2000
9
má žhavicí proud (podle údajů výrobců) Iž =74±4 mA, což jest 70-80
mA. Při tom napětí Ež obnáší 10,6±1,8V tedy 9,8-14,4 V (podle
autorova názoru tolerance trochu veliká. Přežhavení a podžhavení většího
rozsahu elektronkám škodí stejně; proto není radno připustiti rozdíl větší
než asi ±10%, v našem případě nejvýše ±1,3 V). Zapojí-li se elektronky o
různě velikém žhavicím proudu, bude elektronka s malým proudem
přežhavena, kdežto druhá naopak podžhavena. Pochopitelně to neslouží,
nejen jejich životnosti, nýbrž ani výkonu. V Sonoře, kde vůbec
operujeme s poměrně malými výkony, musí však elektronky pracovati co
nejvýhodněji! To znamená, že obě musí míti pokud možno stejný žhavicí
proud. Nelze tedy použíti dvou libovolných kusů, které se prodávají na
váhu, ale elektronek vybraných. V praksi lze snadno vybrati z většího
množství kusů elektronky s rozdílem žhavicího napěti jen 0,25 až 0,5 V,
což je shoda více než postačitelná. Takové vybrané elektronky se však
neprodávají "jen tak", na ruku, nýbrž zabalené (v malých lepenkových
krabičkách).
Vysoké napětí sítě se sráží na hodnotu celkového žhavicího napětí
elektronek, normálně Ež = 2 x 12,6 ~ 25 V drátovým odporem (znak ~
vyjadřuje přibližnost). Jeho velikost snadno určíme. Za normál bereme
proud vláken 74 mA = 0,074 A, takže potřebujeme odporem srazit rozdíl
napětí sítě Es, a napětí žhavicího Ež podle rovnice ER = Es — Ež, kde ER
(čti ér, index er) je napěti, které se ztratí na odporu. Ve vnitřní Praze pro
běžnou hodnotu sítě Es = 125 V je ER = 125 — 25 V = 100 V. Potřebný
odpor (na schématu označený R9) zjistíme ze známého poměru R = E / I .
Bude to R9 = 100/0,074 = 1350 Ω. Pro 220 V musíme přiřaditi do série
ještě druhý odpor, R10, který má ztrávit opět rozdíl mezi napětím sítě a
125 V: ER =Es — E125,. Počitáme-li s určitým přepětím sítě vezmeme za
základ Es = 225 V; pak bude ER = 225 - 125=100 V. Nesmíme ale
zapomenouti, že tímto odporem poteče také proud anodový, hodnoty asi 8
mA. Celkový proud odporu R10 bude tedy větší, okrouhle 0,082 A,
takže R10 musí míti hodnotu R10 = 100/0,082 = 1220 Ω. Prodávaný
odpor má 1300 Ω. Kdyby to někde bylo nutno, zmenšímšíme jej
opatrným posunutím koncových svorek o malý kousek do středu (pozor
event. vyčnívajíci konec odporového drátu, který musíme odstřihnout,
10
aby nezpůsobil někde krátké spojení. Elektrické zatížení odporů bude pro
oba zhruba stejně veliké: N=8W (o významu písmen N a W viz vpředu
tabulku použitých značek). Tato energie se v odporu ztratí, t. j. promění v
teplo, které zahřívá odpor a sálá do okolí. Záleží hlavně na velikosti
povrchu odporu a jeho úpravy jakožto chladicí plochy, jak vysokého
stupně teplota dosáhne. Oteplování však působí i stoupání hodnoty
odporu a proto volíme raději větší druh, na př. 12 W, který se zahřívá
méně. Při 120 V jsme na tom celkem lépe, ježto pracuje pouze jeden
srážecí odpor, kdežto při 220 V "topí" oba.
Amatérům, kteří znají také něco z theorie, bude snad podivné, proč jsme
nepoužili místo odporů "srážecího" kondensátoru, jak to na př.
doporučuje časopis "Radioamatér". Nuže, toto zapojení zkoušel autor již
před mnoha roky a nemůže je s klidným svědomím doporučiti. Předně —
i kondensátory se hřejí (ztrátami v dielektriku, které záležejí na jeho
jakosti), a to někdy tak značně, že se rozhřejí vůbec a impregnace vytéká,
zvláště u papírových svitků. Teplem se však také mění dielektrická konstanta isolantu a tím i kapacita; proto později žhavicí proud obyčejně
stoupá. Za druhé — a to hlavně — nabíjecí proud kondensátoru po
zapojení na síť — v okamžiku zapěti síťového vypínače — způsobí
takový proudový náraz do žhavicích vláken, že jim to při nejmenším
neprospívá. Pokus s malými žárovkami o nízké spotřebě o tom přesvědči
každého pádně: vlákno žárovky, na př. druhu 6 V 0,04 A úplně shoří —
neli napoprvé, určitě při několika málo nárazech, a to i při naprosto
správné kapacitě "srážecího" kondensátoru. Takové experimenty s drahými elektronkami seriosní konstruktér nemůže doporučovati. Proto je v
Sonoře použit starý, "nemoderní" — ale vždy spolehlivý — odpor.
(Ostatně s kondensátorem by přístroj vůbec nefungoval na sítích
stejnosměrných, které ještě tu a tam zbyly.) Mohli bychom sice také
použiti žhavicího transformátorku o napětí 12,6 V, ale to by bylo dražší,
nepohodlné a hlavně by to zabralo více místa.
Anodové napěti elektronek, jak již řečeno, se získává ze sítě usměrněním
pomoci kontaktního (stykového) selénového usměrňovače, krátce
seleném. Ten vyniká malými rozměry, velikou trvanlivosti i přístupnou
cenou, nehledě na to, že usměrňovací elektronka, vhodná pro sériové
zapojení s typy RV, není na trhu (použití penthody-RV 12 P 2000 jako
11
usměrňovací triody nedalo uspokojivých výsledků). Malé typy
selénového usměrňovače, na pr. pro 5 nebo 8 mA, mají však značný
vnitřní odpor, který snižuje výsledné anodové napětí — asi na 80 V při
síti 120 V — čímž se vysvětluje malý výkon původního přístroje na
tomto síťovém napětí. Zvolíme větší druh, určený pro 75 mA a napěti 120
V. Prohlédněte si jej, má míti 13 destiček mezi přívodními plíšky: má-li
jich více, je to typ 220 V, který nám už tak nevyhovuje! Použitý selén má
vnitřní odpor značně menší, takže s dostatečně velikým I. kondensátorem
filtru, aspoň 8 MF, dá i při 120 V v síti anodové napětí až 160 V.
Někomu bude divné, že dostáváme více nežli síť dodává. Udané napětí
sítě, na př. 220 V je jeho efektivní čili účinnou hodnotou Eef. Střídavý
proud však není stále stejné hodnoty. Jednou stoupá od nuly k jisté
nejvyšší neboli maximální hodnotě, pak zase klesá k nule. Nato se směr
proudu obrací, znovu stoupá atd. To vše se děje velmi rychle. Běžné
střídavé sítě mají takových úplných změn, period čili cyklu 50 ve vteřině
Říkame, že střídavý proud má kmitočet f = 50 per čili 50 c/sec Nejvyšší
neboli maximální hodnota napěti v každé periodě, Emax je rovná l,414
násobku efekt. hodnoty Eef. To znamená, že při 120 V je v síti 120 .
1,414 = 170 Vmax.
Prvý, čili sběrací kondensátor nabíjí se po usměrnění rovněž na tuto výši
napětí, pokud z něho neodebíráme žádný proud. Skutečně také po vyjmutí
elektronek z patic (tedy na odlehčeném prvním bloku) naměříme dobrým
voltmetrem o vnitřním odporu nejméně 1000 Ω/V skoro přesně tuto
hodnotu. Odběrem proudu napěti na kondensátoru sice klesá, ale při tak
malém proudu jako má Sonora, totiž 8 až 9 mA, je však stále vyšší než Ef
napětí sítě. Tolik na vysvětlenou čtenářům věci neznalým. Ježto při
síťovém napětí 220 V je maximální hodnota 220.1,414 = 310 V, dostaly
by elektronky — i přes zvýšený odběr anodového proudu — asi 290 V, a
to je více, než jejich dovolené maximum. Kromě toho při vysokém
anodovém napětí tyto penthody s velikou strmosti jsou nestabilní a často
se i rozkmitají, bud neslyšitelně, což se projevuje skreslením reprodukce,
nebo i slyšitelně — pískáním a vytím. Proto zapojujeme selénový
usměrňovač na uzel předřadných (srážecích) odporů, takže přístroj
dostává vždy jen 120 V střídavého napětí: Tak má celý při jakémkoli
síťovém napětí vždy stejný, stabilní a spolehlivý výkon. Anodový příkon
koncové elektronky je při tom zhruba 1 W (napětí 160 V a proud
12
6-6,5mA) a ježto koncová penthoda pracuje až s 50%- účinnosti, dodává
do reproduktoru čistý střídavý výkon asi 0,5 W, jak bylo řečeno výše.
Konstrukční rozložení součástí
Celá stanička je sestavena poněkud novým způsobem. Veškeré součásti
kromě točných kondensátorů jsou namontovány na 2mm silné bakelitové
desce (panelu), rozměrů asi 14,8 x 16 cm, která se pak přiklopí na zadní
otevřenou stenu skřínky. Ve skřínce jest umístěn dynamik a na bočných
stěnách oba kondensátory: Na pravé ladicí, na levé reakční (při pohledu
zezadu). S panelu vedou do skřínky jen 4 kabliky: Uzemňovací, k
dynamiku, k statoru ladicího a k statoru reakčního kondensátoru. Ty si
ponecháme trochu delší (ale jen co je potřebí, zvláště u ladicího
kondensátoru), abychom je mohli připájet na příslušné vývody součástek
ve skřínce, než panel s přijímačem na ni připevníme jako zadní stěnu.
Protože některé matičky, šroubky a spájecí očka na základním panelu
vyčnívají pak navenek a mohou býti nebezpečné při dotyku elektrickým
úrazem nebo krátkým spojením, přikryjeme jej ješté dodatečně navrch
krycí bakelitovou destičkou, opatřenou výřezy pro anténní zdířky,
vypínač a síťovou šňůru, kterou na okrajích přišroubujeme a tím současně
vlastní přístroj ve skřínce upevníme. Ale než budeme tak daleko, musíme
se vrátit k montáži. U předřadných odporů a selenu jest umístěn síťový
vypínač a vývod přívodní šňůry. O néco dále vidíme I. kondensátor
anodového filtru. Je to polosuchý tubulámí elektrolyt kapacity 8 MF.
Pozor však na polaritu, označenou + a - . Vývody se musí zapojit správně
podle plánku, neboť při nepozornosti snadno možné obrácení by
elektrolyt zničilo. V řadě s nim je objímka druhé koncové elektronky a za
ni universální výstupní transformátor ZST 469. Má mnoho vývodů,
protože obsahuje (podle Technické zprávy fy Fusek) primární impedanci
(vinutí I) 10000 a 15000 Ω se středním vývodem, celkem 6 letovacích
plíšků očíslováných 1—6. Sekundár má impendanci 3000Ω, 800 Ω, 90 Ω,
8 Ω a 2 x 2 Ω, rovněž celkem 6 plíšků. Z primárnu zapojíme jen oba
krajní. 1 a 6 (střední 3 a 4 jso již spojeny), takže používáme impedance
15000 Ω, jak to odpovídá vysokému vnitřnímu odporu elektronky RV 12
P 2000. To je důležité a s menší hodnotou, kterou mívají normální
výstupáčky běžných
13
dynamiků nemůžeme docíliti ani správného výkonu, tím méně dobré
reprodukce hlubších tónů! Ze sekundárního vinutí II pro dynamik
průměru 12 cm používáme vývodů 2 a 5, při čemž střední 3 a 4 jsou
rovněž spolu propojeny. Máme-li základní destičku před sebou tak, aby
selén a odpor byly po naší pravé ruce vpředu, výstupní transformátor pak
vpravo vzadu, bude vlevo vpředu umístěna soustava cívek ladicího
obvodu, zde jen pro střední vlny a cívka odlaďovače příliš silného
vysilače, umístěná v plechovém krytu šestihranného tvaru. Kryt sice není
důležitý, ale tato cívka byla zvolena pro regulační (šroubové) železové
jádro, kterým můžeme měniti indukčnost cívky v mezích aspoň ± 5—
10% celkové hodnoty. Aby bylo použití odlaďovače vůbec něco platné,
musíme míti možnost nařídit jej skutečně na žádanou vlnu. Z toho
důvodu nesmí míti kondensátor k cívce připojený větši toleranci než
zmíněných ±10%. Na to dbejte a kondensátory (jen pro odlaďovač!) s
tolerancí větší nebo vůbec neudanou odmítejte, poněvadž jinak také
odlaďovač bude možná bezcenný. Je pravda, že dnes je obtížno obstarati
kondensátory takové kvality, ale zde není vyhnutí. Výhodou je použití
kondensátorů slídových nebo keramických, jež mají menší ztráty vyhoví
však i běžné druhy trubičkové, aspoň bezindukční (označené L = 0 nebo
n. i.). Aby věc byla ještě zamotanější, potřebujeme — podle sídla
amatérova — kondensátor různě veliké kapacity. Ve středních a
východních Čechách vadí náš nejsilnější — bohužel, nemůžeme také říci
nejkvalitnější — vysilač Praha I. čili Liblice na vlně 470,2 m o kmitočtu
638 kc/s. Severozápad bude možná více obtěžován Prahou II., Mělníkem,
který pracuje na vlně 269,5 m, tedy s kmitočtem 1113 kc/s. Morava,
aspoň střed, by snad potřebovala odlaďovač Brna, jihozápad Slovenska
Bratislavy. Aby se věc příliš nekomplikovala, vyzkoušeli jsme praktické
podmínky poslechu, které ukázaly, že nejčasteji postačí odladěni Liblic.
Ostatní vysilače již nejsou tak silné. Vypočetli jsme proto kondensátor k
odlaďovači Prahy I. a uvádime vzorec, podle něhož se zjistí kapacita pro
vysílačky jiného kmitočtu. Vyjde-li kapacita příliš "divoké" hodnoty, nezapomínejme, že ji lze docíliti paralelním spojením několika
kondenzatoru menších, na př. 275 pF bychom vyrobili složením z 250 a
25 pF. Vypočítané hodnoty ovšem zaokrouhlíme na běžnou výši
kapacity, ne však více než o několik procent. Požadavek malé výrobní
tolerance trvá i zde.
14
Podle početního vzorce Thomsonova závisí na sobě kmitočet f,
indukčnost cívky L a kapacita C vztahem f = 1/[2.π√L.C], kde π je
Ludolfovo číslo, zhruba 3,1416, takže 2.π = 6,2832. Sibenička √ nad
výrazem LC značí druhou odmocninu, ale v našem počtu se dále nebude
vyskytovati. Protože hledáme kapacitu C, „zpřevratíme“ vzorec na tvar C
= 1/[(2 π)2 .f2 .L]. Malá dvojka nahoře značí čtverec čili dvojmoc, kterou
dostaneme, násobíme-li dotyčné číslo sebou samým, na př. (2 π)2 = 2 π .
2 π. Vzorec platí ale pro fysikálni jednotky, jichž se vlastné v praksi
nepoužívá: Indukčnost v H, kapacitu ve F (= 1,000.000 MF) a kmitočet f
v c/s. Pro hodnoty běžné, tedy kmitočet v kc/s, kapacitu v pF a
indukčnost v μH násobíme čitatele vzorce převodním činitelem 1012
(to je číslo 10 s 12 nulami): C = 1012/[(2 π)2 .f2 .L]. Ježto činitel (2 π)2 se
nemění, provedeme předem jednou provždy dělení 1012:(2π)2 =
1000000000000 : 39,438 = 25330000000 (matematik to ovšem vyjadřuje
jako 2,533 . 1010). Nyní je konečné úprava našeho vzorce C = 2,533 .
1010/[f2 .L]. Pro zvolenou odlaďovací cívku o indukčnosti asi 155,5 μH
vypočteme z něho potřebný paralelní kondensátor. Pro odlaďovač Prahy
I. (f = 638 kc/s) C = 400 pF ± 10%. Pro vlnu Prahy II. (kmitočet 1113
kc/s) potřebujeme kapacitu C = 130 pF. Nedostaneme-li takové hodnoty,
složíme ji z paralelních kondensátorů menších kapacit, jak bylo ukázáno
nahoře. Stejně může posluchač z jiných míst, Brna či Bratislavy,
vypočísti si kondensátor, který musí připojiti k odlaďovací cívce Sonory,
aby se rušivá vysílačka co nejvíce zaslabila. Proto jeho hodnota není ve
schématu ani na plánku udána.
Po tomto matematickém intermezzu pokračujeme ve studiu rozložení
součástek. Za cívkami při levém okraji desky je objímka detekční
elektronky a dále za ní II. filtrační blok, 4 MF v plechové krabičce.
Ostatní drobnější součástky, odpory a kondensátory, jsou namoptovány v
účelném rozložení na zvláštním můstku, totiž destičce s přinýtovanými
pájecími očky, ve kterých drží přívody těchto součástek. To činí přístroj
nejen vzhlednější a mechanicky pevnější, ale také montáž je snazší.
Součástky na odporovém můstku jsou rozloženy tak, aby choulostivé
15
spoje byly co nejkratší a nedávaly podnět k rozkmitáni elektronek.
Jednotlivé pájecí plíšky jsou předem spojeny podle plánku přímo na
spodu můstku, který je v přístroji umístěn poněkud vyvýšeně, na
podložkách, takže se celek připojí jen několika málo kablíčky na
příslušné vývody elektronek a filtračního obvodu anodové napájecí části.
Protože neni nikterak zábavnou prací ani pro velmi tvrdošijného amatéra
vrtáni více nežli 30 otvorů (včetně těch na zakladní desce) a přinýtování
stejného počtu dvojitých oček, nehledě na nutnost speciálních nýtovacich
nástrojů, prodávají se již hotové připravené destičky a odporové můstky,
jakož i všechny součástky podle popisu ve formě, stavebnice u fy Fusek.
S tímto druhem služby amatérům - ovšem při správné přípravě - má autor
velmi dobré zkušenosti z dřívějška (Ultra-selektory fv J. Melezinek,
Maják, konstruovaný pro fu K. Šulc a spol) uspoří to hrubou práci, na niž
je často potřeba opravdu dílny a při tom není obav, že amatéru zbyde
málo vlastní tvůrčí práce. Autor totiž nepovažuje za podstatný znak
radiotechniky řezáni závitů, vrtání otvorů, nýtováni a podobné práce.
Podmínkou ovšem je, aby prodávané součástky skutečně souhlasily s
popisem a aby ve stavebnici nic nechybělo. A tu mi vedoucí fy Fusek dal
jasné a závazné ujištění, že skutečně všechno povedou a každý dostane,
co do Sonory patří. Věřím tomu plně — ale po zkušenostech se
stavebnicemi dřívějšími vám radím: Dovolávejte se tohoto slibu, případně
se dožadujte energicky nápravy, ovšem jen nebude-li vše v pořádku.
Doufám, že la Fusek pochopí, jak je to míněno, neboť jí jistě záleží na
dobré pověsti a na spokojenosti zákazníků.
Zapojení podle schematu
Z výkresu zobrazujícího zapojení Sonory S je na prvý pohled zrejmo, že
jde o dvouelektronkový přístroj se zpětnou vazbou a mřížkovou detekcí.
Oba stupně jsou obsazeny penthodami typu V 12 P 2000. Tentokráte při
studování schematu počneme "od hlavy", t. j. antenním okruhem, a
budeme postupovati od levé ruky k pravé. Anténní zdířka Ant. vede přes
odlaďovač, který byl již předmětem podrobného pojednání, na vinutí A;
nikoli však přímo, ale přes kondensátor C1 o kapacitě 1000 pF.
16
Jeho úkol, právě jako u kondensátoru C2 = 5000 pF v přívodu k zemní
zdířce je isolační: Odděluje tyto zdířky, které by jinak měly spojení se sítí
a mohly býtí příčinou nehody (krátkého spojení s uzeměním nebo
elektrického úderu) s následujícím vyražením pojistek - v nejlepším
případě. Ladicí obvod tvoří cívka M a točny kondensátor CL= 500 pF s
pertinaxovou isolací (dielektrikem) mezi plechy. Dostanete-li snad druhy
čtvercové, kryté bakelitovým víčkem, věnujte pozornost vývodům.
Nejprve tato víčka sejmeme odstraněním šroubku v rozích. Otočná část,
rotor, má spojení osy s vývodním spájecím plíškem provedeno zeleně
opředenou spirálkou. Tento vývod (u ladicího i reakčního kondensátoru)
se spojí se »zemí«, t. j. v našem případě s jedním pólem sítě, k němuž
vedou všechny spoje, určené jinak na kostru nebo kovové chassis. Ladicí
čtvercový kondensátor má 3 vývody, kromě zmíněného rotoru ještě 2
statory, t. j. nehybné soustavy plechů. Je to totiž kondensátor
diferenciální; pro náš účel sice 2 statory nepotřebujeme, ale použili jsme
jej pro dobrou kapacitní křivku. Jeden stator má kapacitu větší a je
vyveden do plíšku vzdálenějšího od vývodu rotoru. Druhý stator —
kterého jedině použijeme — má kapacitu menší a jeho vývod leží blíže
plíšku rotorového. Kondensátor pro řízení zpětné vazby čili krátce
reakční vypadá jinak stejně, má však pouze 1 stator. Je možné, že pro
nedostatek popisovaných kondensátorů budou během doby prodávány i
jiné výrobky, což ovšem není závadou. Rotor poznáme vždy podle spirály
na ose nebo kontaktního pera, které na konec osy doléhá. U zmíněných
kondensátorů čtvercových s krytem je nutno dát si u soustružnika
»stočit«, t. j. osoustružit o něco silnější osu na průměr 6 mm a současně
zkrátit ji na 20—25 mm, měřeno od kraje upevňovacího závitu.
Mřížkovou detekci provádí kondensátor C3 = 100 pF s odporem R1 = 1
MΩ). Kathoda je spojena přímo na jeden síťový vodič, který zastupuje
kostru (chassis) běžných přístrojů. Žhavící vlákno detekční elektronky má
míti v zájmu minimálního bručení a šelestů co nejmenší napětí proti
kathodě. Proto je jeden jeho konec s ní spojen a tím připojen na společný
síťový vodič. Koncová elektronka již není tak choulostivá a proto žhavící
proud jde přes ni až v druhé řadě. Z ní vychází přes srážecí drátové
odpory na vypinač a k přívodní šňúře síťového napětí. Z anody detekční
elektronky jde vývod jednak na reakční obvod (cívka R s točným
kondensátorem CR = 500pF), jednak přes odpor R2=10 kΩ na vlastní
anodový vazební odpor R4 = 0,2 M Ω čili 200 k Ω.
17
Cívky A, M i R jsou provedeny jako křížové vinutí na isolační trubičce
do níž je zasunuto železové jádro. Ladicí cívka M je u novějších druhů
vinuta vysokofrekvenčním lankem, které má o něco menší ztráty nežli
jednoduchý drát. Protože zpětná vazba je často - následkem poměrně
velikého počtu závitů na cívce R - příliš silná a nevysadí ani při úplně
vytočeném reakčním kondensátoru, zapojujeme mezi anodu detekční
elektronky a společný síťový přívod (říkejme mu nadále minus pól)
malou kapacitu C5 asi 100 pF, která tuto vadu odstraní. Aby se zbytky
vysokofrekvenčních proudů z detekce nedostaly do koncového stupně,
kde zlobí, mají v cestě odpor R2. Jeho účinek se zvýší kapacitou C5 =
100 až 150 pF, která svede zbytek na minus pól. Stinicí mřížka g2
detekční penthody dostává kladné napětí přes odpor R3 = 1 MΩ, mřížka
sama je blokována proti minus pólu kapacitou C5 = 0,1 MF. Aby se
anodové napětí pro detekční stupeň co nejúčinněji zbavilo zbytku
bručení, které vzhledem k jednocestnému usměrnění je poněkud větší,
filtruje se anodový proud ještě obvodem z odporu R6 = 30 k Ω a
kapacity C7 = 0,1 MF. Odpor R3 ve stínící mřížce filtruje dostatečně
svou velikou hodnotou; je proto vyveden přímo z II. bloku. Tim odporem
R6 protéká menší proud, který se lépe filtruje a napětí pro vlastní
anodu detekční elektronky méně poklesne. Kondensátor C11 u Sonory
S je svitkový blok v plechové krabičce o kapacitě 4 MF. Z jeho + pólu je
též přímo napájena stínící mřížka penthody koncové. Pracovní mřížka g1
koncové elektronky potřebuje záporné předpětí, kteřé se vytváří
samočinně odporem R7 = 500 Ω zařazeným v kathodě (proto mluvíme o
samočinném čili automatickém předpětí). Správná hodnota tohoto
odporu by byla 420 Ω, ale takovou těžko seženeme, a poměrné malý
rozdíl hodnot se neprojeví nikterak nápadně na výkonu. Kdybychom
přesto chtěli býti neúprosní, připojíme k odporu R7 paralelně ještě druhý
o hodnotě 2500 nebo 3000 Ω, což dá přibližně požadovanou hodnotu.
Odpor je přemostěn značnou kapacitou C10, nejlépe elektrolytem 25 MF
pro napětí 15 až 30 V. Zmíněný II. Blok filtru anodového napětí je spojen
přes odpor R8 = 5k Ω s I. blokem C12, elektrolytem aspoň 8 MF a o
provozním napětí nejméně 400 V. Tento spoj vede dále na + pól selénu; s
I. bloku vede rovněž přívod
18
na svorku 6 primáru výstupního transformátoru. Druhý jeho konec,
svorka 1, se spoji s anodou koncové elektronky. Primár jest přemostěn
přímo na svorkách kapacitou C9 = 2000 pF, která jednak snižuje přemíru
řezavých vysokých tónů, jednak pomáhá s filtrem R2—C5 utlumiti
případné elektrické kmity. Vyvedení anodového napětí pro koncovou
elektronku přímo z I. sběracího bloku, přestože tam je napětí značně
pulsující (bručení!), si můžeme u penthody beze všeho dovolit, neboť ta
má již tu vlastnost, že na ni poměry anodového obvodu nemají valného
vlivu. Daleko důležitější je stínící mřížka g2, pro niž je však filtrace
důkladnější odporem R8, a kapacitou C12. Napájení anody z I. bloku má
tu přednost, že se tím koncové elektronce dostane nejvyššího možného
napětí (asi 160 V), kdežto za filtrem, na druhém bloku, už je o něco méně
(přibližně 145 V)
Selénovému usměrňovači je paralelně přiřazen kondensátor C13, který
má dosti kritickou hodnotu. Při selenu 120 V/75 mA je to 10000 pF. Při
poslechu místní rozhlasové stanice, zvláště vysilače napájeného ze stejné
(nebo sdružené) sítě, jakou je napájen přijímač, ozývá se při utažené
zpětné vazbě nebo po vyladění tohoto vysilače zvláštní zvonivé hučení
(vmodulované bručení), které ovšem kazí reprodukci. Zjev odstraní právě
kapacita C13, která tu má stejný úkol jako známé kondensátory,
přemosťující anodové vinutí síťových transformátorů. Objeví-li se
vmodulované bručení i pak, nutno zjistiti obráceným zapojením síťového
přívodu, který pól sítě je vysokofrekvenčně uzeměn. Na sítích
souměrných proti zemi, na př. při 120 V, jež nebývají přímo zeměny,
nepomáhá často ani to. Tu přemostíme síťový přívod v přistrojí (za
vypínačem) větší kapacitou, na př. 20.000 pF/1500 V. To pomáhá
zaručeně.
O řazení srážecích odporů ve žhavicím obvodě elektronek bylo
již napsáno dosti. Jen dlužno ještě podotknouti, že zmenšení odporu R10
na potřebnou hodnotu 1220 Ω docílíme — společně s opatrným
posunováním koncových svorek — také umístěním vývodního prstýnku
(svorky) na odpor. Tohoto vývodu můžeme pak použiti pro odbočeni
nižšího napětí sítě než 220 V, na př. pro 150 V, které mívá někdy síť
stejnosměrná a pod. Kdvž už jsme u těch odporů, je potřebí vybídnouti k
největší opatrnosti při práci s nimi. Tenký odporový drát se totiž snadno
přetrhne, ježto vinuti není z nedostatku surovin chraněno vrstvou
19
páleného smaltu, jak to známe z dřívějška. Často k přerušení odporu stačí
lehké škrábnutí šroubovákem, ostrým koncem spojovacího drátu nebo
jiným předmětem. S tohoto hlediska by byla ochrana smaltovým
povlakem vítána, ale v tom případe bychom zase nemohli tak snadno
korigovati hodnotu odporu posouváním svorek, ani umístiti naň další
vývod.
Nízkofrekvenční proudv s anody detekční elektronky na mřížku koncové
penthody převádí kondensátor C8 o kapacitě 10000 pF. Pozor na jeho
dobrou jakost — zvlažte důležitý je vysoký isolační odpor dielektrika!
Jinak bude na mřížku koncové elektronky pronikati kladné napětí s
odporu Rx, což zaviňuje nejen špatnou, slabou a nečistou reprodukci, ale
i poškozování elektronky. Je s podivem, jak málo výrobků vyhovuje po
této stránce a doporučuje se nevěřiti slepé třeba nejlepší značce. Ke
zjištění dobré isolační jakosti kondensátoru je ovšem už zapotřebí měřícího přístroje, aspoň jednoduchého pro stejnosměrný proud (způsobem
popsaným později). Kovový prstenec na objímce elektronek, který slouží
zároveň k upevnění nosnými sloupky na základní desku, má uvnitř
pérový dotyk na pokovený proužek elektronek. Aspoň u detekční
elektronky, lépe ale u obou, spojíme jej proto s minus pólem. Mřížka g1
detekční elektronky která je zvláště choulostivá na působení elektrických
polí (jež jsou příčinou zvonivě vrčivého tónu v reprodukci), by měla
vlastně byla stíněna, t. j. uzavřena kovovým uzemeným obalem. Podle
zkušenosti však stačí podložiti objímku elektronky kouskem plechu, který
je prostřednictvím kovových nosných sloupků současně »uzeměn«.
Rovněž jádro výstupního transformátoru a jeden pól sekundárního vinutí
se spojí na minus pól v zájmu elektrické stability.
Za zmínku také stojí, že bylo zkoušeno zapojení, které snižuje skreslení
koncové elektronky a může ovlivňovati i přenos různých tónových
kmitočtů, zvané negativní zpětná vazba nebo protivazba. Reprodukce se
skutečně zlepšila podle výpočtu. zvláště hlubokých tónů přibylo, ale
současně podstatně zesílilon i bručení, ježto protivazba přenáší část
značně vlnivého napětí I. sběracího bloku na mřížku koncové elektronky,
která toto hučení zesílí. Aby bylo možno využíti protivazby, musil by
filtrační anodový obvod býti mnohem účinnější, tedy složitější a dražší.
Proto jsme od ni upustili a vhodným dimensováním odporů a kapacit byl
získán kompromis mezi kvalitou a cenou.
20
Postup montáže
Na základní desku čili panel upevníme nejprve obě elektronkové
objímky, a to hlavou dolů, takže pérové svírky pro nožky vidíme nahoře.
Očko na uzavírací destičce, objímky, které se v této poloze octne
vespodu, je vývod řídicí mřížky g1. Objímku musíme vyzdvihnouti
natolik nad základní desku, aby se jí mřížkový vývod nedotýkal. K tomu
nám poslouží trubičky přislušné délky, jež navlékneme na upevňovací
šroubky. Pod detekční elektronku umístíme při tom zmíněný stínicí plech,
rozměrů o málo větších než půdorys objímky. Mřížkové vývody, očka na
objímkách, nejsou po připevnění přístupná a proto součástky k ním
patřící nebo vývody musíme připájet předem. U detekční elektronky to
bude mřížkový kondensátor C3 který volme kvalitní (pokud možno
slídový nebo keramický), a odpor R1.
U elektronky koncové připojíme jen asi 10 cm dlouhý kousek ohebného
drátu o průměru vodiče 0,6 mm, isolovaného barevným povlakem (Igelit,
Celox), kterým provádíme také ostatní spoje. Také ke žhavicím vývodům
— aspoň u detekční elektronky — už není přístupu pro blok 4 MF.
Doporučuje se proto pripájeti i na ně 20—25 cm dlouhé kousky
spojovacího drátu, který později zkrátíme na potřebnou délku. S 1.
vývodem středním (nožkou objímky) spojíme i obě postranní ze skupiny
4 svirek, které tvoři kathodu a mřížku g3. Poté připevníme blokový
kondensátor C11 v plechové schránce, a to tak, že patky schránky
upevněné při spodních bočných stěnách zahneme těsně u schránky
plochvmi kleštěmi v pravém úhlu dolů, pak je prostrčíme výřezy pro ně v
základní desce připravenými a zahneme směrem dovnitř (proti sobě) za
pomoci lehkého kladívka. Nyní přijde na řadu síťový vypínač a upevnění
očka síťového vypínače s - pólem selénu, který je postaven tímto pólem
vzhůru.
21
Póly bývají označeny navlečenými proužky špagety, a to červenou +
a modrou nebo černou -. Ale i když chybí označení pólů, rozeznáme je
snadno: - pól vede pomocí mosazného nebo pocínovaného pájecího očka
přímo z posledního šedého kotoučku.. Blíže něho je navlečena destička s
typovým označením G 20. + pól je nápadný tím, že jeho plíšek vede z
jakési šestidílné mosazné růžice, která je sběracím kontaktem selénové
vrstvy. Z tohoto pólu selénu vede spoj do jednoho pájecího očka
tubulárního (trubkového) elektrolytu 8 MF a na plíšek 6 primárního vinutí
výstupního transformátoru.
Druhý sítový přívod, zakončený na mosazném plíšku u přední strany
panelu, spojíme nyní (nejlépe spodem, pod deskou) s prvním žhavicím
vývodem detekční elektronky pomocí onoho již tam připájeného kousku
drátu. Je to onen vývod, na který je připojena kathoda a třetí mřížka i
kovový upevňovací kroužek s podloženým plechem. Tento vodič budeme
považovati za »zem« onen často jmenovaný mínus pól. K němu
připojíme také pájecí očko pro — pól elektrolytu 8 MF, jeden pól bloku 4
MF začátkv anténního a ladicího vinutí A a M a později i rotory kondenzoru ve skřínce jakož i příslušný vývod odporového můstku. Pres
isolační kondensátor C2 (5000 pF) připojíme k němu zdířku "Zem".
Druhý žhavíci vývod detekční objímky vede přes prostřední dosud volný
prostor k 1. žhavicí nožce objímky elektronky koncové. Volný dosud
pájecí plíšek 1 primárního vinutí I. výstupního transformátoru se připojí
kanodě koncové elektronky. K oběma vývodům primáru připojíme
současně kondensátor C9=2000 pF.
Teprve, jsme-li hotovi i s ostatními spoji, které pro stručnost nepopisujeme (jako anténní zdířky a příslušného isolačniho kondensátoru, ladicí
a reaktační cívky odlaďovače), namontujeme konečně dvojici
predřadných drátových odporů R9 a R10. Před narazením se ale
přesvědčme podle označení na kovovém okrajovém pásku, zda opravdu
má jeden hodnotu 1300 Ω a druhý 1350 Ω, neboť se muže státi, že
náhodou budou oba stejné. Pro úsporu místa jsou upevněny nad sebou,
navzájem kolmo, asi ve tvaru písmene velkého Z. Spojení jich nelze však
provést pouhým spájením cínovou pájkou, poněvadž zahříváním odporů,
které je dosti značné, mohl by cín změknout a celá konstrukce by se
poroučela, pěi čemž by mohl vzniknout zkrat a škoda. Proto předem (při
domácké montáži) plíšky zahneme a do sebe
22
pevně zaklíníme, případně ještě pronýtujeme a teprve nakonec pro
zvýšení pevnosti spájíme. (Příliš malá páječka to ovšem nezmůže!) Svislý
odpor je upevněn železným svorníkem, opatřeným závitem. Aby se
základní deska a okolní součástky příliš nehřály, zvýšíme odpor
porculánovými nebo jinými ohnivzdornými podložkami, na př. takovými,
jakých se používá u elektr. vařičů a žehliček. Odpor 1350 Ω spojíme s
volnou dosud druhou žhavicí, svírkou koncové elektronky, střed odporů
(pro síťové napětí 120 V) nebo konec celé kombinace, t. j. koncovou
svorku odporu 1300 Ω (při 220 V) na druhý pól vypínače.
Tím máme dokončen žhavicí obvod; doporučuje se jej předem, i
prozkoušeti dříve, nežli přikročíme k další práci. Z opatrnosti se ještě
jednou přesvědčíme, že odpory jsme zapojili správně, jak to odpovídá
našemu síťovému napětí, neboť omyl by nás mohl státi také obě
elektronky! Je-li vše v pořádku, zasadíme do objímky elektronky, což je
— s trochou nutného tlaku napoprvé — snadné, neboť nestejné rozložení
nožek nedovoluje jinou polohu. Při tom odstraníme odstřižky drátu nebo
kapičky cínu, které se za práce nahromadily a mohly by způsobiti zkázu.
Nato opatrně zasuneme síťovou šňůru do elektrovodné zásuvky a
zapneme vypínač. Poloha »zapnuto« je ta, kdy konec páčky směřuje na
onu stranu vypínače, kde jsou jeho vývody. Při této příležitosti je dobře
zdůrazniti nutnost opatrnosti — jako vůbec u všech universálních
přístrojů — aby nenastal zkrat, který by poškodil elekronky či selén.
Kdežto v běžném síťovém přístroji s paralelně žhavenými elektronkami
odebírá se jejich žhavicí proud z transformátoru o nízkém napětí a
poměrně vysoké napětí anodové nemusí vůbec býti v přístroji,
nezasuneme-li usměrňovací elektronku, je při sériově žhavených
elektronkách a všech universálních přístrojích síťové napětí ihned všude,
jakmile je připojíme na síť — a bez toho nelze přece zkoušet ani to, zda
elektronky žhaví. Proto odstranit předem z přístroje a jeho nejbližšího
okolí kousky drátu, nástroje a kovové předměty, které by mohly býti
životu některých součástek nebezpečné.
Také selén při krátkém spojení (se »zemí« z vodovodu a p.) a s nástroji
poházenými po stole projevuje často nelibost z tohoto setkání velmi
resolutně: prská, zapáchá dusivým dýmem (selén je chemicky podobný
síře), ba jeho hliníkové destičky se i taví za úplného ohňostroje, po němž
zůstane na okolních předmětech černý povlak rozprášeného selénu — a
zničený usměrňovač.
23
Autor doporučuje zkoušeti přístroj nejprve přes v serii zapojenou žárovku
asi 15 W (stejného napěti, jako máme v bytě). Tím také snáze poznáme,
jsou-li žhavicí obvody v pořádku a zda se nic neděje. V tom případě
žárovka nesvítí naplno. Po okamžikovém nárazu při zapojení kdy se
rozsvítí skoro normálně, s postupem ohřívání žhavicích vláken elektronek
záření žárovky viditelně klesá stále více a více. Pak je to v pořádku a
přístroj můžeme zapojiti přímo na síť, bez žárovky. Asi po 1 minutě
uvidíme možná též u některé, snad i u obou elektronek otvorem v kovové
vložce na hořejší destičce patice slabé žlutorudé světlo žhavého vlákna.
Zmíněný otvor je určen pro zvláštní kuželovitý knoflík, jímž elektronky
vyjímáme; nemáme-li tento knoflík, poslouží delší šroubek s větší
hlavičkou a závitem 3mm. Pozor ale, abychom jej nezašroubovali příliš
hluboko! Mohl by totiž rozdrtit uvnitř skleněnou baňku nebo přervat
vývody z elektrod. Tomu zabráni stavěcí matička.
Je-li vše v pořádku, vypneme proud síťovou zástrčkou. Elektronky
můžeme v objímkách již ponechati, neboť jsou dosti robustní a nadto
chráněny objímkou. Pokračujeme v přerušené montáži spojením + pólu
selénu se stejným pólem tubulárniho elektrolytu 8 MF. Jeho — pól a
jeden vývod »plechového« bloku 4 MF jsou již spojeny na společný
minus pól. Jako další spoj k němu připojíme ještě vývod očka 2
sekundárního vinutí výstupního transformátoru. Plíšky 3—4 spojíme
mezi sebou dohromady a k plíšku 5 se později připojí kusem barevného
vodiče dynamik ve skřínce. Jako závěrečnou část montáže provedeme
připevnění a zapojení odporového můstku. Je přišroubován poněkud
vyvýšeně na podložkách, aby pod ním bylo dostatek místa pro spoje. Z
můstku vede především »zemní« spoj s pájecích oček, na nichž podle
nákresu můstku končí vývody kondensátorů C6 a C7 po 0,1 MF, obou
kondensátorů vf filtru C4 a C5, jakož i mřížkový odpor R5, odpor pro
přepětí R7 (k němuž může puntičkář přidati 2,5—3 kΩ k snížení jeho
hodnoty na 420 Ω) a nízko-voltový elektrolyt C10 (= 25 MF). Tento
spoj připojíme nyní k společnému minus pólu, na př. k uzlu: vývod
žhavení — kathoda — mřížka g3 detekční elektronky. Z + pólu I.
sběracího kondensátoru, elektrolytu 8 MF, vede spoj na pravý volný
konec odporu R8 = 5 k Ω vpředu na můstku. Levý konec tohoto odporu a
ostatní součástky na můstku s ním spojené mají vývody na dvě strany:
jednak na dosud volný pól II. bloku v plechu (nejlépe spodem pod
můstkem; předem připraviti podvléknutím), na onen vývod koncové
24
elektronky, označený jako stínící mřížka g2. Když už jsme u této
elektronky, připojíme dále spojku kondensátoru C5=10000pF
a R5=0,7MΩ s oním kablíkem na spodku elektronkové objímky (očko
mřížky gx), který jsme tam již dříve připájeli nebo vlastně naopak: tento
vývod příslušně zkrácený připojíme na zmíněnou spojku. Dále na můstku
je podobná spojka pro předpětí, odpor R7 = 500 Ω (připadně s přidaným
2,5 nebo 3 k Ω) a kondensátor C10, elektrolyt 25 MF, kterou spojíme s
vývodem kathody a současně mřižky g3, které leží po obou stranách
žhavicích vývodů objímky.
Nyní zbývá připojiti vývody elektronky detekční, a to kondensátor C3 a
odpor R1, které jsme předem připojili na její mřížkové očko na spodu
objímky. Volný konec vývodu kondensátoru spojíme na konec mřížkové
ladicí cívky M a současně vyvedeme odsud asi 17—20 cm dlouhý drát
pro stator ladicího kondensátoru CL ve skřínce. Při tom pozor, aby se
vodivé části nedotýkaly plechu, pod objímkou podloženého. Odpor R1
spojíme — jestliže už jsme tak neučinili dříve — se společným minus
pólem. Byla by účelné a pěkné, kdybychom měli spojovací drát aspoň 3-4
barev k rozlišeni vývodů. Ale půjde to stejně dobře s 1 nebo 2 druhy
barev, dáme-li pozor na přívody do skřínky; záměna sice není
nebezpečná, ale pozlobila by nás hledáním závady. Hned si také
připojíme asi stejné dlouhý vývod od společného minus pólu, na př. z
uzlu kathoda — mřížka g3 detekční elektronky k rotorům obou
kondensátorů a současně jednomu vývodu dynamiku. Propojení obou
rotorů a dynamiku provedeme zvláštním drátem přímo ve skřínce,
vedeným tak aby dráty co nejméně překážely, tedy horem a těsně u stěn.
Tepre po dokončení montáže sem připojíme přívod společného mínus
pólu .
Z můstku, od levého konce odporu R2=10 kΩ vedeme drát na anodový
vývod detekční objimky. Připomínám, že kondensátor C4 = 100 pF pro
zmirnění zpětné vazby nebývá někdy na můstku spojen s koncem tohoto
odporu. Na krátkých vlnách — u Sonory K — máme co délat, aby zpětná
vazba vůbec nasazovala po celém kondensátoru a proto tam kapacitu C5
nepřipojujeme k anodě, nýbrž jinam, jak o tom bude řeč v popisu Sonory
K. Neni-li tedy spoj kondensátoru s levým koncem odporu 10 kΩ
proveden, spojíme při tom tyto součastky spolu. A poslední spoj z můstku
je vývod ze spojky odporu R3=1MΩ a kondensátoru C6 = 0.1 MF na
stínící mřížku g2 detekční elektronky. Zbývá ještě asi
25
18-20 cm dlouhý vývod ze spájecího očka cívky zpětné vazby R k statoru
reakčního kondensátoru a z plíšku vinutí II výstupního transformátoru pro
dynamik, který uděláme pro jistotu o něco větší (ten vývod, ne dynamik),
ježto výstupní transformátor je až na opačné straně základní desky.
Poslední fáze montáže
Po překontrolování správnosti všech spojů podle plánku, případně
schématu, náš polotovar vyčistíme, zbavíme zbytků spájecí pasty kolem
oček a vývodů chomáčkem jemné vaty a odstraníme odštípané drátky, cín
a jiné nečistoty, načež přikročíme k závěrečnému kolu našeho zápasu se
stavebnicí Sonory. Je to připojení k součástkám ve skřínce, která má býti
prodávána již navrtaná a s potřebným vybráním pro upevňovací matky
kondensátorů. Reproduktorový otvor v přední stěně je kryt dekorační
látkou, nalepenou zevnitř. Do otvorů v postranních stěnách připevníme
oba točné kondensátory, a to — díváme-li se do skřínky zezadu —
napravo kondensátor ladicí, nalevo reakční. O vzájemném propojení
jejich vývodů a dynamiku byla již zmínka. Dynamik se přišroubuje 2—3
šroubky do dřeva, přičemž, děláme-li to sami, pozor, abychom se
neprovrtali skrze přední stěnu.
Pak přiložíme připravenou a smontovanou základní desku zadní hranou
(při pohledu dříve předpokládaném) k zadní otevřené straně skřínky a
vyměříme potřebné délky jednotlivých vývodů. Dbáme, aby nebyly
zbytečně dlouhé, a to ještě hledíme u točných kondensátorů připevněním
jich vývody nahoru zkrátit nutnou délku co nejvíce. Je však dobře počítati
s malou reservou, asi 2 cm, poněvadž drát - kterého musíme používati
místo ohebných kablíků, jež se nedostanou — se rád na koncích láme a
při těsné délce bychom již se spojem nevystačili. Konce přívodů zbavíme
isolace a připájíme: spoj od mřížkové ladicí cívky M spojíme se statorem
ladicího kondensátoru (pravého), a to s oním vývodem, který je bližší
rotorovému vývodnímu plíšku Druhého vývodu nepoužijeme. Společný
minus pól se připojí k spojce rotorů a dynamiku. Vývod pájecího očka
reakční cívky připojíme na vývod statoru kondensátoru reakčního
(levého). A nakonec přívod ze sekundáru výstupního transformátoru na
26
druhý, dosud volný vývod dynamiku. Na osy kondensátorů nasadíme eště
potřebné knoflíky, v zájmu jemnějšího ladění raději většího růměru. Tím
jsme s montáží úplně hotovi.
Zkoušení
Dříve než přístroj sesadíme úplně dohromady, než totiž panel vsuneme do
skřínky a přišroubujeme, je radno vyzkoušet přístroj »jen tak« venku, zda
a jak funguje. Po nové kontrole, zda jsme se nedopustili nějaké chyby ve
spojích k součástkám skřínky, jako prohození statorů ladicího a reakčního
kondensátoru a pod. — zapneme opatrně přístroj na síť, zase nejlépe přes
žárovku 15 W, Zhasíná-li po počátečním rozzáření (které je teď větší,
nežli když jsme zkoušeli jen samotný žhavicí obvod), je patrně vše v
pořádku, totiž aspoň síťový obvod, který by mohl způsobiti škodu. Asi po
1 min. uslyšíme z reproduktoru hučení nebo vrčení. To však není příčina
k rozčarování! Elektrolyty — a také selén, jak prakse ukazuje — se musí
po dlouhé nečinnosti formovat, t. j. přizpůsobit účinnou chemickou vrstvu
poměrům, za nichž budou pracovat. Není-li v přístroji žádná závada, toto
hučení postupně slábne a za několik minut je nepatrné. Nyní zkusíme
otáčením levého kondensátoru reakčního, zda funguje zpětná vazba a tím
vlastně celý přístroj. Poznáme to po slabém lupnutí v reproduktoru.
Druhý, ladicí kondensátor, má při tom býti buď otevřen (úplně vytočen)
nebo zavřen asi na polovinu, což je při pohledu zezadu mezi plechy dobře
vidět Klape-li nám zpětná vazba, "klape" patrně i celá Sonora, ledaže
bychom nezapojili správně anténní obvod, případně odlaďovač. Nesmíme
zapomenout na kapacitu, připojenou k cívce odlaďovací, jejíž hodnota se
zvolí podle vlnové délky silného vysilače v naší blízkosti! Nyní zastrčíme
opatrně zespodu do příslušné zdířky anténu a otáčíme zvolna ladicím
kondensátorem. Tu již musíme zaslechnout místní nebo blízký vysilač.
Vhodným nastavením kondensátoru zpětné vazby a připadnou opravou
postavení kondensátoru ladicího ji vyladíme přesněji.
Horší je, když přistroj neprojevuje takovou činnost. Pak nezbývá, nežli
chybu trpělivě a klidně hledat — a dodáváme: opatrně, protože používané
nástroje nebo i hroty měřícího přístroje mohou způsobit zlou kalamitu.
Nezapomeňme, ze všude a hlavně v onom koutě, kde kraluji srážecí
odpory a selenový usměrňovač, máme plné síťové napětí, s nímž nejsou
27
hračky. Naproti tomu je nutno zdůraznit, že při opatrné práci nehrozí ani
začátečníkovi nic smrtelného. Při větších zákrocích však raději přístroj ze
sítě odpojíme. Neboť i autoru, který má za sebou na 53 let bohaté
technické prakse, se stalo, že přecenil svou z toho plynoucí »rutinu« s
výsledkem: 1 elektronka dokonale spálená, 1 ohluchlá a úplně roztavený
selén. Tím vás ovšem nechci strašit. Není důvodů k obavám, že Sonora je
snad něco tak nebezpečného jako malá atomová puma. Ale opatrnosti
nikdy nezbývá. Nejde-li přístroj vůbec, ač máme jistotu, že elektronky
žhaví, je možná odpojen některý vývod výstupního transformátoru od
pájecích oček, případně nejsou spojeny vývody 3 a 4 na jednom nebo
druhém vinutí. Jinak může být též vadný některý odpor, připadně
kondensátor na můstku, což ale již »robinsonskými« prostředky
začátečníka bez měřicích přístrojů zjistíme hůře. Na štěstí taková chyba je
méně pravděpodobná. Nejde-li zpětná vazba, ačkoli v reproduktoru
slyšíme, že přístroj je »živý«, dotkneme se šroubovákem nebo jiným
kovovým předmětem mřížky detekční elektronkv. Pak se musí ozvat ostré
vrčení až pištění. Je-li tomu tak a přesto neslyšíme žádný vysilač ani
klapnutí zpětné vazby, věnujeme pozornost cívkám. Možná, že jsme
nespojili začátky cívek A a M na společný minus pól nebo se některý
vývod slabého drátku utrhl od pájecích oček. Intaktnost (nepřerušenost)
cívek můžeme zkoušeti i primitivním způsobem, nejlépe plochou kapesní
baterií s příslušnou žárovičkou, zapojenými do série, která musí přes
správné vinutí svítit. Stejně přezkoušíme i cívku odlaďovací.
Nežli přistoupíme k podrobnějšímu popisu dvourozsahové Sonory K,
věnujeme začátečníkům několik pokynů o správném spájení — kdo to
umí dobře, ať se neurazí — a majitelům nějakého toho měřícího přístroje
údaje, co a kde mají na správně pracující Sonoře naměřit.
O spájení
Při montáži radiových přijímačů a přístrojů pro jemnou slaboproudovou
elektrotechniku setkáváme se na každém kroku se spájením (nečesky
»letováním«). Ovšem dobré spájení — třebaže jde o pochod jednoduchý
— je také věcí cviku a čistoty při práci. Obvykle užíváme jen t. zv.
spájení měkkého, při němž se používá
28
jako pájky slitinu cínu, olova a něco vizmutu. Tavíme ji rozpáleným
měděným tělesem, zvaným páječka. Hlavní tajemství, aby cin dobře
"chytal" a držel, je dobré očištění žádaného místa jakož i správná teplota
a čistota páječky. U radiosoučástí, pokud ovšem nejsou staré a
zoxydované, nebývá nutno prováděti nějaké násilné čištění. Ve většině
případů je totiž již při výrobě počítáno se spájením a proto příslušné části
bývají cínovány. Ale i pak je nutno zabrániti znečištění a okysličení
povrchu, které by nastalo při styku s rozpálenou páječkou. To se stane
ochrannou očisťovací hmotou, jako kalafunou nebo dobrou pastou.
Nikdy nesmíme pro tato jemná spájení použíti t. zv. klempířské vodičky,
což je roztok chloridu zinečnatého a kyseliny solné. Tato pomůcka sice
svou chemickou žíravostí očistí povrch i méně dobře připravený, avšak to
se hodí jen pro klempíře, jehož výrobky jsou většinou plechové a mohou
se potom omytím dokonale zbytků pájecí vodičky zbaviti. Zůstanou-li
totiž kapičky této žíraviny na spájeném předmětu, rozežíraji jej po velmi
dlouhou dobu — neboť se nevypaří, táhnouce vlhkost ze vzduchu — až
do úplného rozrušení spoje, případně přerušení slabých drátů a vf lanka.
Proto jest úplné absurdní používání slabých drátů a vf lanka. Proto jest
úplně absurdní používání tak ničivé látky na jemné součástky
radiotechnické. Profesionálové používají na telefony a podobné přístroje
nejraději kalafuny, která na hotovém spoji utvoří navíc ochranný povlak
— ale ta je dnes vzácná a práce s ni není pro začátečníky právě lehká.
Amatér použije raději neškodné spájecí pasty. Cínový drát, udánlivě s
obsahem kalafuny uvnitř, se autorovi nikdy příliš neosvědčil, neboť obsah
pasty obyčejně shoří, aniž by provedl svou úlohu. Jako samotný, cín — s
použitím pasty — jest ovšem velmi vhodný.
K dobrému spajení je nutno také řádně zacházet s páječkou, dnes
ponejvíce elektrickou. Měděný hrot má míti úměrnou velikost a délku,
aby se s nim mohlo i mezi součástky. Vhodná prostředni velikost páječky
mívá spotřebu asi 60 W. Má-li nám cín na předměty správné chytat a
dobře k nim přilnout, musí být měděný hrot pocínován. Už novou
páječku, dříve nežli se plné rozehřeje, potřeme pastou a necháme
zahřívat. Když se z ní »kouři«, zkoušíme, zda již na ní taje cín. Jakmile se
to stane, potíráme celý povrch konce médi cínem a rozetřeme jej v souvislý povlak. Pokud ten na pájidle trvá, můžeme se spolehnout, že spájení
bude hračkou a spoje mechanicky pevné. Proto občas hrot otřeme, na př.
o vlhký hadr, a znovu pocínujeme. Čištění pomocí salmiakového kamene
29
není vhodné pro ostrý, leptavý dým. m.j. dráždí dychadla. Postup spájení
shrneme takto: Příslušné kovové části potřeme malým - ale opravdu scela
malým - množstvím pasty, případně je předem oškrabeme. Páječku
necháme řádné rozpálit, očistíme hrot a je-li nutno, znovu jej pocínujeme.
Na špičku zachytíme kapku tekutého cínu, který jsme odtavili ze
zásobního drátu tak velikou, jaká se nám na hrotu zespodu udrží. Při přenášení nesmíme páječkou narazit, aby žhavý cín neskápl kam nemá. Také
na ruku není určen, proto jej nepoužívejme k tetování. Takto řádně
rozehřátou kapku cínu přiložíme na místo, jež chceme spájeti. Je-li čisté,
cín se sám předmětu zachytí a ihned po něm rozteče, při čemž vypaří
zbytek pasty a vytvoří pevnou, hladkou a lesklou vrstvu cínu. Po
vychladnutí povrch ztratí lesk a stane se matně šedým, což je známkou,
že tuhnutí již pokročilo dosti daleko. Nedoporučuje se napomáhati
chladnutí nasliněným prstem nebo vodou, poněvadž rychle ochlazovaný
cín krystaluje a je pak křehký. Co nejdříve po dokončeném spájení toho
kterého místa je dobře očistiti je i nejbližší okolí, na př. chomáčkem
jemné vaty, od zbytků rozprášené pasty, která může časem zhoršovati
isolaci. Nesmíme však přitom zanechati "na místě činu" kupu chloupků,
které do přístroje nepatří.
Co na Sonoře naměříme?
Je dobře a pro cílevědomou práci dokonce nezbytno míti méřicí přístroj.
Tím ovšem nemyslíme nějaký »kapesní radiovolt-metr«, který má často
větší proudovou spotřebu nežli celý přijímač, na němž měření provádíme.
Hodí se přístroj dobré výroby s otáčivou cívkou (systém Deprez
ďArsonval, zvaný krátce de-prézský) o vnitřním odporu aspoň 500 Ω na
volt, 500 Ω /V. Pak při měřicím rozsahu na př. 500 V bude odpor
přístroje 250.000 Ω, což měřené obvody již tolik nezatěžuje. Novější naše
výrobky pro stejnosměrný proud mají odpor 1000 Ω /V, zatím co
americké firmy inserovaly již před válkou měřidla odporu 5.000 Ω /V,
později i 20.000 Ω a podle nezaručených zpráv mají prý nyní přístroje až
100.000 Ω /V! To znamená přímo pohádkový odpor — při rozsahu 500 V
je to 50,000.000 Ω! My se zatím musíme spokojit se značně menšími
hodnotami. Kombinované přístroje pro stejnosměrný i střídavý proud
mají průměrně 333 Ω /V.
Majitel jen stejnosměrného přístroja, na př. Mavoměr I, Duo a j. může
zjistit Jen výši anodového napěti a proud koncové elektronky v Sonoře.
Na I. elektrolytu máme naměřit proti spo-lečnému minus pólu asi 155—
160 V, což záleží na napětí šité a jeho kolisání. Autor má to štěstí, že
bydlí v tak přetíženém cípu, kdy ve dne je v síti sotva 110 V, v noci až
130 V. Pochopitelně takové kolisání se jeví i na stejnosměrném napěti
30
anodovém i střídavém žhavicím napěti elektronek. K jeho změření
potřebujeme již přistroj universální, pro stejnosměrný i střídavý proud.
Autor zkoušel ze zájmu Mavoměr II. fy Fusek; musí říci, že neni špatný.
Přesnost je pro amatérskou a dílenskou práci dostatečná a jiné podobné
přístroje dostupné ceny nejsou zatím. k mání. Na žhavicích vývodech
elektronkových patic máme naměřiti asi 12—13,2 V. Větši odchylky,
zvláště směrem dolů, se nedoporučují v zájmu výkonnosti přístroje.
Rozdíl mezi žhavicím napětím jednotlivých elektronek nemá býti větší
než asi 0,7 V, čím méně tím lépe. Elektronku o většími žhavicím napětí
dáme na místo koncové, ježto předpokládáme, že bude míti také větší
výkon. Není-li na žhavicích vývodech předpokladané napětí, co nejbližší
hodnotě 12.6V, zjistíme, oč je napětí sítě rozdílné od normálu 120 nebo
220V. Není-li to o mnoho (např. o 5%), je nutno změniti predřadný odpor
opatrným posunutím koncových kroužků až se žhavicí napětí přiblíži
požadované hodnotě. Při tom stačí malá změna, která ubere několik
závitů odporového drátu, k dosti značné změně žhavicího napětí. Stejným
způsobem nařídíme také odpor 1300 Ω pro 220 V; nemáme-li je v síti,
pracujeme třeba s vypůjčeným převodním transformátorem. Přidaný
posuvný prstýnek, který ovšem také pomáhá korigovat hodnotu odporu,
při tom nařídíme tak, aby proti druhému síťovému přívodu měl napěti
150 V, přip. 175 V nebo jaké napětí budeme potřebovati. Pak změříme
znovu stejnosměrné napětí anodové. Při správném stavu má být na I.
bloku přibližně 160 V, na II. asi 145 V. Napětí na anodě a zvláště ná
stínicí mřížce detekční elektronky již naším přístrojem nezměříme,
poněvadž ten vlivem poměrně značné vlastní spotřeby ukazuje hodnoty
mnohem menší. Anodový proud koncové elektronky změříme přístrojem,
přepojeným na stejnosměrný miliampérmetr do 10 nebo 15 mA na
svorkách 1 a 6 výstupního transformátoru. Má býti asi 5,5 mA při
kathodovém odporu 500 Ω a asi 6,3 mA při složených odporech hodnoty
420 Ω. Ukáže-li přístroj podstatně méně, je patrně koncová
31
elektronka slabší. Zkusíme prohoditi ji s detekční a znovu změřiti. Je-li
naopak anodový proud značně vyšší než asi 6,5mA, je pravděpodobně
špatný vazební kondensátor Cx o 10000 pF a propouští na mřížku kladné
napětí To zjístíme, spojíme-li mřížkový vývod objímky koncové elektronky na společný minus pól. Při dobré isolaci kondensátoru anodový
proud téměř nezmění, při špatném kondensátoru po spojení klesne. Při
všech měřeních pozor na konce šňůr měřícího přístroje! Mohou zablouditi
kam nemají a buď přístroj nebo některé součástky Sonory by to mohly
"odskákat".
Konečně hotovo ...
Změřením a popsanými úpravami jsme uvedli přístroj do pořádku. Zbývá
ještě jedna manipulace — doladění cívek a odladovače. Zapojíme anténu
a po nahřáti elektronek si vyladíme místní nebo jiný blízký vysilač. Je
však nutno, abychom dobře věděli, o kterou stanici jde, zda je to Praha I.
nebo II. a pod. Pak vysunujeme nebo zasunujeme železové jádro ladicí
cívkové soupravy, až dostaneme správný ladicí rozsah, t. j. aby žádná z
předpokládaně poslouchaných stanic nebyla někde mimo otáčecí
schopnost ladicího kondensátoru. Podobně po zjištění, který vysilač je u
nás příliš »rozlezlý« a připojení odpovídajícího kondensátoru k
odlaďovači, nařídíme i jej pomalým otáčením jádra na optimální
účinnost.
Nyní můžeme konečně dáti základní panel do skříňky. Při tom pozor na
ruce, předřadné odpory jsou ještě dlouho po vypojení přístroje horké!
Desku přiklápíme nahoru a přitom druhou rukou rovnáme přípojné
kablíky ve skříňce, aby nepřekážely některým součástkám nebo aby se
pak nepálily na srážecích odporech. Poté položíme skřínku na přední
rámeček, panel zapustíme úplně dovnitř a několika kousky silnější látky
nebo plsti vymezíme event. vůli mezi panelem a krycí pertinaxovou
deskou, silnou asi 1 mm. Do jejích okrajů navrtáme otvory Ø 2,5—3 mm,
podle použitých, šroubků (dlouhých 15 mm). Jimi pak krycí desku
připevníme. U podélného výřezu pro síťovou šňůru a vypínač je větší
kruhový otvor. Za ten (ovšem před připevněním krycí desky) můžeme
umístiti pásek pertinaxu asi 1,5x4 cm, na který nalepíme
32
označení napěti, pro něž je přístroj právě zapojen: na jednu stranu 120, na
druhou 220. Pak proužek zasuneme pod krycí desku, tak aby příslušné
číslo bylo právě za kruhovým výřezem.
SONORA K
s vlnovým rozsahem 18—600 m.
Pro náročnější posluchače je určen bohatěji vybavený přijimač Sonora K,
která má proti přístroji popsanému podrobně v předchozí části navíc
krátké vlny. Z toho vyplývají některé změny, hlavně v ladicím obvodu.
Jak jsme již na počátku podotkli, stavba tohoto přístroje není určena
právě pro úplné začátečníky. Práce sama není sice o mnoho složitější
nežli u Sonory S, avšak přece jen je zapotřebí určitých zkušenosti ve,
stavbě přístrojů s krátkovlnným rozsahem, aby nás výsledek naprosto
uspokojil. Také čistá práce, t. j. opatrné a čisté spájení a důkladné
odstranění zbytků spájecí pasty tu hraje roli snad ještě větší. Ježto
převážná část konstrukce Sonory K je totožná s jednodušší Sonorou S a
také proto, že amatér, který se rozhodne pro tento složitější druh přístroje,
má patrně už odjinud řadu poznatků theoretických i praktických, může
popis montáže Sonory K býti dosti stručný.
Změny v zapojení
Při pohledu na schemu (Obr.4) povšimneme si poněkud složitějšího
ladicího obvodu. Krátkovlnný rozsah vyžaduje jednak přidání druhé
ladicí cívky, jednak zvláštního přepínače zvaného vlnový, kterým
zapojíme podle libosti krátké nebo střední vlny pootočením páčky (šipky)
na jeho ose. Další rozdíl je vzduchový ladicí kondensátor. Pertinaxového
jako u Sonory S nelze tu použíti, protože vlivem značně větších
elektrických ztrát v listech dielektrika by krátké vlny dobře "nešly".
Dokonce by ani ne-nasazovala zpětná vazba, první podmínka správné
činnosti — aspoň ne výše než asi do 1/3 až 1/2 ladicího kondensátoru. O
zpětné vazbě to ovšem neplatí — ta slouží jen k přenášeni části vf energie
z anodového obvodu detekční elektronky zpět na obvod mřížkový. Jako
reakčni kondensátor tedy pertinaxový druh postačí. Nutno však
podotknouti, že musí míti co nejmenší počáteční kapacitu, t.j. zbytkovou
33
kapacitu mezi statorem a rotorem při úplně vytočeném čili otevřeném
kondensátoru. Jinak budeme míti určité potíže se seřízením zpětné vazby
na obou vlnových rozsazích.
Další změnu najdeme v napájecím obvodě filtračním. Ježto na krátkých
vlnách potřebujeme co nejdokonaleji vyfiltrované anodové napětí,
použijeme i jako II. bloku elektrolytu 8 MF. Ale tvto kondensátory mají
vzhledem k svému principu větší vnitřní odpor, což by mohlo býti na
závadu. Proto je elektrolytu přiřazen ještě paralelně svitkový kondensátor
v plechovém pouzdře o kapacitě 2 MF. Tím jsme zabili všechny mouchy
najednou: Kondensátor v plechovém pouzdře se dá dobře připevniti na
základní desku, má malý vf odpor a spolu s připojeným elektrolytem
dokonale filtrují anodový proud. Ježto trubkový elektrolyt můžeme
připevniti vývodními dráty nad plechový blok 2 MF, získáme tím více
místa v levém předním koutě, které budeme potřebovati pro větší ladicí
kondensátor vzduchový. Pro úsporu místa není také odlaďovací cívka
Sonory K v plechovém krytu, nýbrž volně na destičce upevněna.
Abychom se vyhnuli nutnosti druhé anténní zdířky a přesunování
banánku při, poslechu krátkých vln, vypustili jsme střední vývod
odlaďovače. Tak je mezi anténní zdířku a příslušné vinutí ladicího
obvodu pro střední vlny zapojena celá cívka odlaďovače. Tím stoupne
jeho odlaďovací schopnost — to ale snadno napravíme (kdyby zeslabení
odladěného vysilače bylo příliš značné) vysunutím železového jádra
odlaďovací cívky. Krátké vlny projdou prakticky úplně kapacitou
paralelního kondensátoru odlaďovače, takže tento jim není na překážku.
Prohlédněme si zapojení cívkového agregátu: Přepínač, který zapojuje
krátké nebo střední vlny, má 3 skupiny kontaktů celkem s 9 vývodními
plíšky. Vždy prostřední z každé skupiny se spojí s jedním nebo druhým
kontaktem, ležícím po jeho stranách. Na schematě jsou zakresleny
kontakty, spojené při krátkých vlnách, vždy vlevo. Na prvý pohled je
nápadné, že krátkovlnná cívka nemá anténního vinutí. Anténa se připojuje
— přes odladovač a isolační kondensátor — na ladicí mřížkový obvod
malou kapacitou C14 = 5 pF. Při přepnutí na střední vlny funguje ovšem
anténní vinutí A. Mřížková cívka krátkých vln M je připojena poněkud
neobvykle: Při kv (krátkých vlnách) je spojena mezi mřížku a zem,
kdežto při sv je s ní v sérii spojena ladicí cívka M. Rovněž obvod cívek
zpětné vazby je kombinovaný. Obě vinutí vedou jedním koncem na stator
34
reakčního kondensátoru, druhé konce cívek se přepínají podle vlnového
rozsahu. Při tom u cívky sv, označené R, je naznačen kondensátor Cx =
100 pF, kterým v nouzi omezujeme příliš silnou zpětnou vazbu na tomto
rozsahu. Normálně, totiž při dostatečně malé počáteční kapacitě
reakčního kondensátoru CR není zapotřebí a také jej na cívkové soupravě
nenajdeme. Přidali bychom jej při seřizování přístroje, kdyby se to
ukázalo nutným. To jsou asi tak všechny rozdíly proti Sonoře S. Ostatní
součástky, zvláště srážecí drátové odpory ve žhavicím obvodu elektronek,
selénový usměrňovač a odporový můstek s namontovanými součástkami
jsou stejné; proto můžeme přistoupiti k popisu rozložení nových
součástek a montážního postupu. Umístění nových součástek.
Cívkový agregát je vlevo vpředu, ne však až zcela u levého kraje, Tam je
odlaďovač, který u Sonory S byl umístěn napravo od ladící cívkové
soupravy. To proto, aby choulostivé spoje, jako ke kondensátoru mřížky
g1 u detekční elektronky, k její anodě a konečně i k anténě byly co
nejkratší. Zde je to důležité, kdežto u Sonory S, která má jen střední vlny,
si můžeme dovolit spíše nějakou odchylku. Cívky pro střední vlny,
označené stejně jako dříve A, M a R jsou křížová vinutí se železovým
jádrem, kdežto krátkovlnná je navinuta na kalitové kostře (formeru) se
žlábky pro závity. Vzduchový ladicí kondensátor je asi na stejném místě,
jako byl pertinaxový v Sonoře S. Objímka detekční elektronky je však s
ohledem na větší potřebný "životní prostor" ladicího kondensátoru
posunuta poněkud dozadu, těsně k plechovému bloku 2 MF. Ostatní bylo
již dříve popsáno velmi podrobně. Odkazuji tam také ve věci
připevňováni součástek na panel a postupu spojovaní.
Zkoušení Sonory K
Ihned po dokončení spojů žhavicího obvodu se doporučuje vyzkoušeti,
zda je vše v pořádku. Po úplně dokončeném "drátování" připojíme také
součástky ve skřínce a zkoušíme činnost zpětné vazby na sv — to je
přepínač přesunut doprava až k záražce (ale prosím o cit při otáčení osy,
aby se nám neukroutila). Pak se případně již musí ozvat blízky vysilač,
35
samozřejmě když jsme před tím zapojili k přístroji také anténu. Nejde-li
to, pokusíme se chybu najít a opravit podle stručných pokynů vpředu.
Když jsme ale tak daleko, že přijímač »chodí«, přepneme pootočením osy
přepínače doleva na kv. Na tomto pásmu je správná činnost reakce velmi
důležitá. Musí nasazovat po celém lad. kondensátoru, t. j. při otáčení od
jednoho konce až k druhému. Doporučuje se při těchto zkouškách
odepnouti anténu, neboť jednak její kapacita a tlumení ovlivňuje
výsledek, jednak tím rušíme okolní posluchače na kv pískáním (třebaže
dík malé kapacitě vazebního kondensátoru C14 jen nepatrně). Zda zpětná
vazba funguje správně, zjistíme starým osvědčeným způsobem:
Dotkneme se ukazováčkem (ne ovšem stranou, na níž je nehet), a to v
zájmu lepšího kontaktu nasliněňým, statoru ladicího kondensátoru nebo
vývodu z něho. Dotykem zvýšíme značně útlum v lad. obvodu, takže
kmity zpětné vazby vysadí se známým lupnutím v reproduktoru.
Oddálíme-li prst, kmity zase s lupnutím nasadí. (Pochopitelně jsme mohli
stejným způsobem kontrolovati činnost zpětné vazby i u Sonory S.) Jde-li
vše podle programu, připojíme opět anténu, která nemá míti na činnost
reakce znatelného vlivu.
Nefunguje-li zpětná vazba na kv dobře, je nutno zjistit, zda celkové
anodové napětí je správné a zda elektronky dostatečně žhaví (můžeme-li
změřiti žhavicí napětí). Případně prohodíme také elektronky mezi sebou,
neboť některá se lépe hodí na detekci, nežli na koncový stupeň. Rovněž
vadný odpor v anodě det. elektronky nebo u její stínící mřížky, ještě spíše
však kondensátor C6 s nízkým isolačním odporem může býti příčinou.
Na sv ovšem funguje reakce i při nějaké té menší vadě, ale kv jsou
mnohem náročnější.
Nakonec upravíme opět »ladicí rozsah«, t. j. vysunutím nebo zasunutím
železového jádra sv cívkové soupravy se snažíme dostat obě pražské
stanice a to ne právě těsně na počátku nebo na konci otáčení ladicího
kondensátoru. Jsme-li daleko od Prahy, svolíme si k tomu ovšem jiné
vysilače, podobné vlnové délky, zajistíme jádro proti posunutí
zakápnutím parafinem nebo svíčkou. Odvážnější mohou použíti
pevnějšího a elegantnějšího zajištění, na př. roztokem celuloidu v acetonu
na hustotu středního oleje, nebo ještě lépe roztokem trolitulu v čistém
benzínu. (Průhledné destičky, prodávané pod jménem trolitul, jsou často
36
jinou hmotou, na př. »plexiglas« a p., které se případné v benzolu
nerozpouštějí!) Takové zalepení je však bohužel příliš trvanlivé, neboť po
zaschnuti se již jádrem nedá pohnout. — Stejně postupujeme s cívkou
odlaďovače, když jsme si ovšem předem zvolili kapacitu paralelního
kondensátoru podle délky vlny vysilače, který jest přiliš »rozlezlý« po
veliké části laď. kondensátoru.
Při zasunování hotové již Sonory K do skříňky dáváme opět pozor na
spojovací kablíky (dráty), aby nepřekážely, zvláště při otáčení
vzduchového ladicího kondensátoru, nebo aby se nepřipekly k
předřadným odporům žhavicího obvodu. Přívod ke statoru ladicího
kondensátoru zkrátíme co nejvíce možno, aby nepůsobil zbytečné ztráty
na kv.
VŠEOBECNÉ POKYNY A DOCÍLENÉ VÝSLEDKY
K objektivnímu hodnocení výsledků, docílených se Sonorou kteréhokoli
typu, musíme míti na paměti, že to je jen prostá dvojka a žádný superhet.
Ovšem výkonnost použitých elektronek a jakost ostatních součástí je
taková, že slova "jen dvojka" nejsou hanbou. Výsledky však jsou závislé
na místních poměrech, použité anténě atd. Není sice nutná vnější anténa
— ta naopak působí obtíže při rozlaďování jednotlivých vysilačů od sebe,
je-li příliš dlouhá — nedoporučuje se však ani použití osvětlovací sítě
pomocí t. zv. antenoru. Tento druh náhražkové antény vnáší totiž do
poslechu hojnost síťových poruch, ale již méně vysilačů. Celkem docela
vhodným druhem pro Sonoru jsou různé antény vnitřní, případně
náhražkové. Vnitřní anténu tvoří obyčejně vodič 10—20 m dlouhý,
natažený na isolátorech nebo aspoň isolačních závésech nékde pod
stropem, buď rovný nebo ve šroubovici (nesprávně spirálu) svinutý. Těm
se pak říká "spirálová anténa". Nesmí být ovšem i po natažení jen několik
málo metrů dlouhá, jaké jsem nedávno viděl v obchodě. Přílišná blízkost
antény u stěn a stropu zvyáuje její útlum, čímž klesá výkon. Ale paušálně
— jako mnoho věcí v radiotechnice — to tvrditi nelze. V jednom případě
pokusů se Sonorou pravé anténní vodič, ležící celou délkou na betonové
podlaze v přízemí, dával mnohem lepší výsledky, nežli anténa řádné,
"podle pravidel" isolovaná a ve výši zavěšená. Za zvláště vhodnou anténu
považuje autor stejný vodič, jakého jsme používali na spoje v Sonoře,
37
tedy izolovaný povlaken celoxu či igelitu. Drát celkové délky 10-12 m je
stočen do svitku a na jednom, isolace zbaveném konci, opatřen
banánkem. Ten zasuneme do anténní zdířky přístroje, vodič rozvineme
opatrně, aby se na něm nenadělaly smyčky, to tak daleko, jak nám to
dovolí místo nebo kolik potřebujeme k dobrému příjmu blízké vysílačky.
Pák zajistíme zbylý svitek před rozvinutím druhým koncem drátu. Vodič
pak umístime, aby nepřekážel, do výšky nebo přes nábytek. Tato provisorní anténa má velikou výhodu: Snadno ji můžeme nosit s sebou, ježto
se po použití dá opět svinout. Velmi to oceníme v hotelu či jinde mimo
domov, bereme-li si Sonoru na cesty. Také řiditelná délka je prospěšná,
neboť tak můžeme často i bez odlaďovače vyřaditi rušení příliš silnou
místní stanicí. Isolační povlak propůjčuje vodiči elegantní vzhled, (jen
pozor na lámavost drátu, nemáme-li již ohebnější kablík).
Jinak můžeme jako náhražkové antény použíti třeba ložní či gaučovou
drátěnku, kovovou konstrukci kamen, mříže atd. K přístroji je připojíme
kusem vodiče, na konci v dostatečné délce zbaveného isolačního povlaku.
Příslušný kovový předmět v místě uvázání drátu dobře očistíme, případně
nožem oškrábeme. Uzemnění, t. j. spojení na vodovod, bleskosvod nebo
trubky ústředního topení, může též sloužiti za anténu. Zde však příliš
velký útlum způsobí malou selektivitu přístroje, totiž, že jednotlivé
vysilače se špatně oddělují, ba některé jsou »rozlezlé« po velké části,
případně po celém ladicím kondensátoru. Při tom také nenasazuje správně
zpětná vazba. Tu nám pomůže zkracovací kondensátor (nazvaný tak proto
že anténu, resp. její vedení elektricky zkrátí) kapacity 200—250 pF, přes
nějž uzemnění do anténní zdířky zapojujeme. Stejně postupujeme, mámeli k disposici vnější anténu přílišné délky. V tom případě může býti
kapacita zkracovacího kondensátoru ještě menší, až 150 nebo 100 pF. Ve
většině případů není nutno používati uzemnění, totiž spojení zdířky Z se
zemí. Někdy je to sice na prospěch, jindy naopak uzemnění přístroje
výsledky zhorší. Nejlépe tedy nám poví zkouška, co je vhodnější.
Kolik stanic zachytíme a jak silně, záleží na všeobecných místních
poměrech, jako: zeměpisné poloze, vzdálenosti od vysilaček a pod., ale
také zvláště při používáni vnitřní nebo náhražkové antény — na druhu
stavebního materiálu budovy. Dřevo a cihly propouštějí elektro-
38
magnetické vlny lépe, nežli beton, který svou železnou, uzeměnou
kostrou působí jako stínění. Též ve větší výšce nad zemí - nemá-li ovšem
posluchač vnější anténu — je poslech zpravidla lepší, nežli v přízemí
nebo dokonce v podzemí (suterén).
Všeobecně v létě a ve dne neuslyšíme vzdálené vysilačky,aspoň na sv ne,
neboť v tu dobu jsou přo ně nepříznivé podmínky. Lepší je příjem po
západu slunce (večer v noci), zvláště v zimě. To však neplatí tak doslova
pro blízké, a místní vysílačky, které naopak často jsou ve dne a v létě
slyšitelný lépe. Večer a v zimě vyniknou totiž vzdálenější stanice, které
doposud byly slabé, resp. nebyly slyšitelny vůbec a jsou-li vlnově blízké
tomuto vysilači, ruší jej pískáním, brumláním, švitořením, ba i úplným
prolínáním obou pořadů. Také pro krátké vlny platí určité výjimky.
Některá pásma, na př. mezi 12—30 m jsou t. zv. denní vlny, které se lépe
šíří za denního světla, zatím co vlny delší než asi 30 m jsou zase vlnami
vysloveně nočními. Podle toho také kv vysilače volí délku vlny při
vysílání na veliké vzdálenosti, na př. do zámoří. Kromě toho při poslechu
vysilačů vzdálenějších než asi 100 km zpozorujeme nepříjemné kolísání
síly nebo dokonce občasné ztrácení. To je známý zjev, nepřítel rozhlasu
na veliké vzdálenosti zvaný fading (fejdynk) česky únik. Působí jej patrně
nejhořejší vrstvy vzdušného obalu zeměkoule, jimiž se vlny šíří, resp. kde
se odrážejí k zemskému povrchu Ale to již každý vážený čtenář jistě zná,
nebo se s tím seznámí lepe, až se bude se Sonorou prohánět celým
světem.
Při ladění používáme obou rukou: jednou obsluhujeme kondensátor
ladicí, druhou reakční. Mírně přitažená zpětná vazba učiní i slabou vlnu
slyšitelnou hvízdáním, jehož výška se mění s pohybem ladicího
kondensátoru. Doladíme na nejhlubší tón (který event. vůbec zmizí a
změní se v brumlavý hlas nebo hudbu) a pak pootočíme zpětnou vazbou
poněkud nazpět, aby vysadila a reprodukce se vyčistila. Jemným
pohybem obou knoflíků slyšenou stanici ještě doladíme. Nikdy
neposlouchejme s přiliš přitaženou reakci nebo nelovme tak příliš dlouho.
Nejenže v prvém případě je reprodukce skreslená až nesrozumitelně,
rušíme tím také okolní posluchače rozhlasu pískáním a vytím. Proto co
nejméně zpětné vazby! Zkušenější amatér se obejde skoro úplné bez
pískáni při ladění.
39
DALŠÍ BOJ O MILIMETRY: SONORETTA
"Konec korunuje dílo" — nebo tak nějak jsme se to učili ve škole. Když
už byla Sonora vyzkoušena ve svém principu a osvědčila se, nedalo to
autorovi, aby se nepokusil rozměry tohoto jíž beztak dosti malého
přístroje ještě dále omeziti. Podařilo se skutečně stěsnat celý přijímač do
bakelitové skříňky rozměrů 14,8 x 11,6 cm a necelých 9 cm hloubky.
Zmenšením skříňky bylo nutno použíti i menšího reproduktoru a to Ø 85
milimetrů. Dostali jsme tím skutečně a vysloveně přenosné, takřka
kapesní »radio« — Sonorettu. Po technické stránce o něm platí asi totéž
jako o Sonoře S, neboť Sonoretta má — pro úsporu místa — jen jeden
vlnový rozsah. Musíme se ovšem smířiti s tím, že na menší rozměry
doplácíme poněkud jakostí reprodukce, totiž omezením hlubokých tónů
(ačkoli nechybí jednotlivci, kterým se právě vysoce zabarvená reprodukce
více líbí). To je zjev běžný i u malých továrních superhetů světových
značek, americké nevyjímaje. Ale i tak je přednes Sono-retty velmi dobrý
a čistý. Sonoretta je kolibří, úsporný přijímač na cesty a jako druhý
přístroj do ložnice, koupelny a jinam. Na cesty se výborně hodí anténa ze
svinutého isolovaného drátu, kterou jsme popsali výše. V místě
dočasného pobytu ji rozvineme na potřebnou délku.
Proti Sonoře je tu i jako II. blok elektrolyt tubulárního typu, pro úsporu
místa. Oba předřadné odpory jsou umístěny vedle sebe (na délku) na
společném svorníku a to na zadní krycí stěně skříňky nahoře. Pro dobré
chlazení jsou v ní vyvrtány 2 řady otvorů Ø 10 mm. Vzhledem k tomu, že
na cestách potřebujeme přístroj často přepínat na jiné napětí sítě, je
Sonoretta vybavena jednoduchým přepínacím zařízením: Šroubek s
isolovanou hlavičkou se přešroubuje do jednoho ze 3 otvorů — pro 120,
220 a 150 nebo 175 V. To je celé přepínání! Pochopitelně jsme mohli
tohoto způsobu použít i u Sonory, ale tam by to přineslo jen tbytečné
zdražení, ježto Sonoru tak často snad nepřepínáme. Sonoretta má
specielně pro cestovní účely vyvedenu ještě 2. anténní zdířku, která vede
přes kondensátor 10 až 15 pF přímo na laděný mřížkový obvod.
Odlaďovač odpadá, neboť pro různá místa působnosti by jediný asi
nevyhověl, a pak — nová anténní zdířka spolu s libovolnou délkou
svinovací antény postačí ve všech případech. V jižních Čechách, na
40
abnormální síti o napětí 175 V při 43 c/s zachytil autor ve dne obě Prahy,
Č.Budějovice, Plzeň, Stutgart, Bratislavu, Vídeň a asi 3 neidentifikované
vysilače další, večer kromě toho Lon-dyn, několik stanic francouzských,
italských, německých a j. Praha tam ale trpěla večer fadingem, jako cizí
stanice, který ve dne pozorován nebyl. To vše bylo zachyceno na
popsanou svinovací anténu v přízemí. Právě docílené výsledky rozhodly
o tom, že se tu o Sonorettě obšírněji zmiňuji.
Ladicí i reakční kondensátor jsou pertinaxové, ještě menšího druhu nežli
v Sonoře. Oba jsou namontovány na postranních stěnách a opatřeny
vhodnými knoflíky bez škály. Elektronky a výstupní transformátor, jakož
i hodnoty předřadných odporů jsou tytéž, jako u Sonory. Jen sekundární
vinutí (II) výstupního transformátoru je zapojeno poněkud jinak, jak to
vyžaduje mnohem nižší impedance malého reproduktoru. Používá se vývodů 4 a 5, z čehož 4 je spojen se společným minus pólem. Spojení mezi
plíšky 3 a 4 se tu neprovede, resp. se zruší, je-li na transformátorku již
provedeno. K. vývodu 4 je připojen ještě vývod 2 a podobně k 5 vývod 3.
Tím jsou vlastně spojeny obě poloviny vinutí II paralelně, kdežto u
Sonory byly v sérii. Nejnověji během tisku, byl zkonstruován specielně
pro Sonorettu ještě menší výstupní transformátor, který má vývody
značeny jinak.
Pozornosti zasluhuje otvor pro reproduktor v přední stěně. V zájmu
mechanické pevnosti bylo použito provrtání stěny 37 otvory Ø 7—8 mm
ve tvaru šestiúhelníku, jakési voštiny. Membrána reproduktoru je tak
chráněna bakelitovou mříží. Reproduktor — a proto i mříž — je umístěn
nad prostředkem, jak vysoko jen dovoluje horní stěna. Vrtání však není
nikterak snadné: Bakelit je křehký a rád praská nebo se odštipuje. Kromě
toho svou tvrdostí rychle tupí nástroje. Používáme (vrtáme-li si skřínku
sami) středového vrtáku Ø 7 nebo 8 mm. Vyztužovací žebro uvnitř
skřínky nutno aspoň v rozsahu, kde bude reproduktor, úplně odstraniti,
nejlépe odštípáním a zabroušením ruční bruskou. V zadní stěně jsou 4
řady otvorů, jednak pro ventilaci, jednak pro zamezeni přílišného
rozechvění skřínky zvukem reproduktoru.
Kapitolou pro sebe je umístění a rozložení součástí, neboť místa tu není
nazbyt. Montáž je provedena tentokráte na malé základni destičce,
připevněné kolmo k zadní uzavírací stěně. Na jednom jejím konci stojí
výst. transformátor a selén, na druhém obě elektronkové objímky. Mezi
41
nimi, uprostřed, jsou na spájecích očkách oba filtrační elektrolyty,
nízkovoltový elektrolyt pro predpětí a 2 svitky, po 0,1 MF. Na zadní
stěně, pod srážecími odpory, je umístěn přepinač síťového napětí a
vypinač, jakož i přívodní šňůra. Rovněž cívková souprava je připevněna
na této stěně, a to blíže elektronkových objímek. Tam jsou také obě
antenní a jedna uzemňovací zdiřka.
Reproduktor je obrácen vývodními plíšky nahoru, aby se dole získalo
místo pro elektrolyty. Proto je též reproduktor nad středem. Také oba
ploché točné kondensátory na stěnách skřin-ky jsou obráceny vývody
nahoru. Při umísťování součástek stále zkoušejme, zda nic nepřekáží a
zdá se dá skřínka dobře a bez násilí přikrýt zadní stěnou, která musí
poněkud zapadnout. Zadní stěna se nakonec připevní ke skříňce 4
zapuštěnými šroubky se závitem asi 2—2,5 mm, vyříznutým do
kovových úhelníčkú, připevněných rovněž šroubky do 4 otvorů v rozích
krycí desky. Spodní úhelníčky nesou současně montážní destičku,
pertinax asi 1 mm silný. Pochopitelně odporový můstek pro nedostatek
místa odpadá a odpory se připevňují přímo mezi příslušná místa, pokud
možno nejúčelněji. Rozložení součástí tedy vyžaduje trochu přemýšlení a
není možno, vzhledem k nestejným rozměrům různých výrobků, přiložiti
přesný pracovní plánek, ježto každá odchylka od rozměrů, na plánku
zakreslených, by mohla způsobiti značné nepříjemnosti. Proto byly
uvedeny jen stěžejní směrnice — ostatní je ponecháno na důvtipu "stavitele".
Pečlivá a svědomitá práce přinese radostný výsledek. Či vám by se nelíbil
takový maličký, úsporný a všude hrající skřítek? Pro dámské budoáry by
skříňka mohla býti bezová nebo světle modrá, do kuchyně krémová či
hráškově zelená, jaká se komu líbí a hodí k nábytku nebo k pleti. A při
tom můžeme Sono-retty používat všude, kde jen máme k disposici síť,
lhostejno zda ve svém pokoji, v ložnici, na návštěvě či kdesi daleko od
domova... Prostě vyjmete Sonorettu z kufříku, přepojíte na správné síťové
napětí a zapojíte do zásuvky nebo kombinované objímky. Zapnete
vypínač a než se elektronky zahřejí, rozvinete a připravíte anténu,
banánek zastrčíte do zdířky — a už posloucháte! Teprve, až budete
Sonorettu vlastnit, poznáte, jaký věrný a milý kamarád je takový prostý,
nenáročný rozhlasový přijímač. (Autor, aby se na cesty zabezpečil pro
všechny případy, si bere s sebou: rozdělovací zástrčku tvaru písmene T,
42
aby mohl poslouchat i svítit na nožním stolku, dále kombinovanou
objímku, kterou používá — neníli v místnosti zásuvky — do
osvětlovacího tělesa stropního a konečně asi 2,5 m dlouhý kus
prodlužovací šňůry s příslušnými zástrčkami na koncích, kdyby »zdroj«
sítového, napětí nebyl přímo na dosah.)
KTEŘÝ DRUH ZVOLIT?
"Tak nevím", řekl si možná leckterý čtenář, "koupil jsem si návod na
stavbu rozhlasového přijímače — a pak najdu hned tři návody najednou.
Každý je něčím zajímavý. Těžko vědět, pro který se vlastně mám
rozhodnout." Ve skutečností nebude rozhodování tak těžké, uvědomímeli si podstatné vlastnosti jednotlivých typů Sonory a Sonoretty.
Sonora S: Výkonná, úsporná dvojka v dřevěné skřínce, vlnového rozsahu
jen 200 až 600 m. Dobrá reprodukce, přednes i hlubokých tónů. Příjem
blízkých vysílaček je zaručen i ve dne, večer několik čelnějších stanic
zahraničních a to i na vnitřní nebo náhražkovou anténu.
SonoraK: V podstatě má stejné vlastnosti jako předchozí, je však
vybavena krátkými vlnami. Tím se zvýší počet dálkových stanic,
slyšitelných jak ve dne, tak i večer. Pochopitelně je poněkud složitější a
proto i dražší.
Sonoretta: Maličký, lehce přenosný přijímač v bakelitové skřínce.
Vlnový rozsah a citlivost asi stejné jako u Sonory S. Následkem menších
rozměrů je reprodukce poněkud ochuzena o nejhlubší tóny, přes to ale
dobrá a čistá.
Snad tento přehled rozptýlí možný zmatek a usnadní amatéru
přístroje podle účelu, který posluchač převážně sleduje.
volbu
A je-li snad Sonora či Sonoretta vaším prvým rozhlasovým přijímačem,
nebo použiváte-li jich v místě, pro něž neplatí vaše dosavadní stabilní
povolení k poslechu, nezapomeňte se přihlásiti na poštovním úřadě o
koncesni listinu! Poslouchání »na černo« přijde dnes poměrně draho,
když to úřady odhalí — a pak tím ochuzujete svůj stát, beztoho již dosti
ochuzený.
Tož, dobře si rozmyslete, který z popsaných přijímačů by se vám nejvíce
líbil a v nastávajících nevlídných večerech se dejte do stavby. Autor vám
k tomu přeje: Dobrou náladu a plný úspěch!
43
44
45
46
47
48
49
50
51
PŘEHLED
radiotechnických součástí a přístrojů najdete v právě vydaném novém
CENÍKU 46-47
Četná vyobrazení a technická data význačných
součástí činí z tohoto ceníku nepostradatelnou pomůcku pro
každého, kdo se prakticky zabývá radiotechnikou.
Za Kčs 10,— ve známkách
zašleVám ihned
Technické zprávy II/46 obsahují technická data a také charakteristiky všech speciálních vojenských elektronek, které jsou
k dostání - Cena Kčs 25,—
52

sonora - RadioHistoria

Transkript

Podobné dokumenty

VA-012 – Panelový volmetr

Kirchhoffovy zákony Kirchhoffovy zákony