listopad-2014

Zlín
Listopad
Úvodník
Sůkenická či Súkenická
První zářijovou neděli jsme prožili příjemné společné chvíle na sborovém výletě v krásném
prostředí podhůří Beskyd. Na poslední chvíli bylo potřeba zaplnit některá prázdná místa,
a proto jsem přeposílal mail I. Pelčákové o volných místech dalším členům mých sborů.
Mimo jiné mi reagoval jeden člen, který upozornil na gramatickou chybu v názvu hotelu
Sůkenická, který byl napsán s „ů“. Já jsem na to nereagoval, a když jsme se vrátili z výletu,
tak jsem mu poslal fotku hotelu právě s tímto nápisem a s otázkou, zda chybu udělala Iva
nebo majitel hotelu.
Na to konto začal bratr vypisovat různá češtinářská pravidla a informace z pravopisu
spisovné češtiny. Vyměnili jsme si několik emailů. Nakonec vyjádřil své rozpoložení až
pohoršení nad tím, že si nikdo tohoto rozporu nevšiml nebo na něj nezareagoval. Tento
bratr je velmi citlivý na spisovnou češtinu a rozčílí ho, když v emailu neuděláte za čárkou
mezeru. Na druhou stranu dokáže být ve slovním projevu velmi nevybíravý až hrubý. Ale
to je druhá stránka věci, kterou rozebírat nechci.
Já jsem si na té večerní korespondenci uvědomil, že každý z nás je citlivý na něco jiného.
Má prostě svoji oblast, ve které se cítí dobře, je v ní zběhlý a očekává i od druhých, že
budou reagovat pro něho přijatelným způsobem. Ptejme se ale sami sebe, co je v životě
tak důležité, abychom to vyžadovali po sobě i druhých.
Moc bych si přál, aby tak, jak je tento bratr citlivý na češtinu v psaném projevu, dokázali
a chtěli být citliví na hřích. Aby nás to rozjitřilo, zranilo, nadzvedlo ze židle, podobně
jako dotyčného bratra pravopisná „chyba“. Mělo by nás to činit nespokojenými, když
kolem sebe vidíme hřích. Ne proto, abychom ho farizejsky odsuzovali na druhých, ale
když vidíme, že se vkrádá do našich životů. Moc bych si přál, aby to, co jsem objevil
u dotyčného bratra, bylo součástí našeho křesťanského života. Nebuďme povrchní, ale
snažme se být citliví ve stejných oblastech, ve kterých je citlivý i sám Bůh. Ať je nám Bůh
milostivý, abychom hřích rozpoznali v branách našich domů a životů a vypořádali se s ním
dřív, než se uvelebí v našich srdcích.
Martin Žůrek
P.S. Pro češtináře: Rozhledna Súkenická stojí v nadmořské výšce 953 metrů na vrchu
Čarták na pomezí Moravskoslezských Beskyd a Javorníků v těsné blízkosti československé státní hranice. Hotel v její blízkosti však nese název Sůkenická.
2
Tobě patřím, buď má spása
Nadpis je Vám asi povědomý, že? Ten,
kdo se jen trochu pohyboval v poslední
době v našem sboru, mohl tato slova číst
jako motto naší jubilejní bohoslužby. Ta
se v naší modlitebně uskutečnila teprve
nedávno – v sobotu 18. října.
Přípravy, které tomu předcházely,
byly dlouhé. Dokonce by se dalo říci
několikaměsíční. Musím přiznat, že
první přemýšlení, alespoň co mě se týče,
bylo již na konci loňského roku. Tehdy
vznikl nápad, který byl původně tak
trochu přáním, o kterém nebylo jasné,
zda se podaří realizovat. Čím byl Zlín
v dobách minulých nejvíce známý? Už
slyším různé tipy – jména členů, dřívějších
tahounů sboru. Nebo tím, že se dlouhá
léta scházel v evangelickém kostele,
v tom malém přístavku. Besídky a cesty
s nimi po koutech republiky. Sborový
zpěv – chlouba našeho společenství. A co
tak mandolínový soubor? Ten možná
byl a stále je zapomenut. Věřte však, že
především na Moravě bylo mandolínové
muzicírování docela rozšířené.
Takže když vznikl nápad oživit
a připomenout mandolíny při našem výročí,
vznikl také problém. Bude mít vůbec kdo
hrát? Mladí dnes ani neví, co mandolína
je. Výsledek není třeba připomínat. Vy,
co jste byli na našem výročí, jste slyšeli
a viděli soubor mandolín, kytar, klavíru
a basy – co do počtu téměř dvacetičlenné
hudební těleso. A odezva? No, když
spustili své hudební číslo, kamery a foťáky
se málem zavařily a lidé sedící na balkóně
se nahrnuli k zábradlí a vypadalo to, že
každou chvíli někdo přepadne dolů.
Mám popisovat, co se při naší výroční
sobotě dělo? To má cenu možná tak
pro budoucnost. Když si pročítám program,
tak vnímám, že se program odvíjel nejen
3
ze vzpomínání, ale také z přítomnosti. To,
že pozvaní hosté, bývalí kazatelé - téměř
všichni žijící - přijeli, je požehnáním.
Bylo zajímavé pozorovat, jak tito bývalí
kazatelé a i jejich manželky vedli srdečné
hovory s těmi, kteří pamatují dobu jejich
spolužití zde u nás ve Zlíně – či chcete-li
Gottwaldově. Kázání bratra Švihálka bylo
přesně v duchu jeho osobnosti. Výstižné,
zajímavé a především se středobodem –
něčím, co si zapamatujeme do budoucna
– krocanem. Jediné slovo, a vy, co jste tam
byli, si vybavujete, o co šlo.
Vstup jedné z nejstarších pamětnic doby
vzniku sboru, sestry Jindřišky Gibiecové,
nás vrátil do let, kdy sbor ve Zlíně byl
doslova v plenkách, sotva narozené batole.
Připomínat historické vzpomínání
s fotoprezentací nemusím. Jak bylo
při výročí předesláno, za 80 let života sboru
se toho prožije tolik, že vše připomenout
v jedné sobotě je nemožné. Muselo se tedy
připomenout jen to základní. Naštěstí
máme náš sborový časopis a tak na jiném
místě – počínaje dneškem -rozsáhlejší
historii pro vás přinášíme. Musím
přiznat, že to, jak se jednotliví moderátoři
obléknou a jak pojmou svůj blok
vzpomínek, bylo zcela na nich. A téměř
u nikoho jsem neměl tušení, jak se před
4
námi objeví. Koutní to pojali opravdu
historicky. Holky Matulovy zaujaly
velkými klobouky, Jaruška Bijoková
spolu s dcerou Janou – mimochodem
dřívější redaktorkou zlínského občasného
Obšťastníku, předchůdce současného
sborového „plátku“ - spíše decentně.
Vilma Skřivánková pojala svůj vstup
opravdu originálně – modrá košile
a červený šátek – pamětníci ví, o co
jde . Víťa Slováček byl mužem mnoha
převleků. Nejdříve ve valašském, pak
najednou v montérkách tloukl o zem
koštětem a s kýblem v ruce připomněl
dobu, kdy sbor byl v evangelickém
kostele a každou sobotu odpoledne nás
takto vyháněla uklízečka. Závěrečné
vstupy Pelčaček a Mati Slováčka s Marky
Štěpaníkovou nám připomenuly už dobu
téměř současnou.
Asi ale nejvíce příprav se soustředilo
na polední přestávku. Skoro bych
řekl, že dala nejvíce fyzické námahy.
V týdnu před sobotu se chystaly stoly
a židle, přemisťovaly elektrospotřebiče,
v rodinách se vařilo, smažilo, peklo
a míchalo. Donášely se nápoje, přivážela
se květinová výzdoba. Pro dobrý poslech
a dobrý obraz se přemisťovalo promítací
plátno. To za pomocí horolezců -
kamarádů z brněnského sboru – Peti Hona
a Romana Rajčányho. Dalo by se říci, že
bez nich by to přemisťování bylo mnohem
obtížnější. Instalace projektoru na hranu
čelní balkónové stěny tak, aby bylo
v dolní části modlitebny téměř odevšad
pěkně vidět, byla náročná. U ozvučení
se opět v samotném programu ukázalo, že
přípravy mohou být jakkoliv dokonalé, ale
naostro to sem tam nefungovalo tak, jak
jsme si představovali. Ono vše dokonalé
být ani nemůže, že?
Díky patří vám všem, co jste se podíleli
na občerstvení – přípravou salátů,
zákusků, buchet, ovoce atd…. také díky
týmu těch, kteří vydávali a chystali jídlo
ke konzumaci. Tým pod vedením Vilmy
Skřivánkové zaslouží pochvalu. Nikdo
hlady netrpěl. Díky vám všem. Jmenovat
ani nelze, sám nevím, kdo a jak se podílel
na občerstvení těla a duše.
Jestliže dopolední část byla důstojnější,
tak o odpoledním čase se dá říci, že bylo
veselo. Vzpomínky bývalých kazatelů,
historky, které téměř zapadly prachem
historie, navodily atmosféru salv smíchu.
Smích prodlužuje život, říká se,
takže budeme zase o něco déle žít, že?
Nelze nevzpomenout sborové písně.
Pod taktovkou Vierky Malárové a se
zpěváky různého věku a z různých míst to
bylo příjemné na poslech a dojemné. Hity
dob minulých – Kráčejíce do Kanaánu,
Pán je světlo mé, či Díky vzdejme Otci
nebeskému…, zkrátka retro vzpomínky
měly žně.
Rád bych se ještě vrátil k mandolínovému
souboru. Když jsem tehdy na konci
loňského roku vyslovil svou prosbu
a přání, vůbec jsem netušil, jak to
dopadne. Měl jsem povědomí o pár lidech,
kteří tento netradiční nástroj umí zkrotit
a vyloudit ladné tóny. Měl jsem představu,
že když se jich sejde 5 až 6, bude to snad
i dobře znít. To, že se do toho vložil
hudební nadšenec, s impulzivní povahou
a s umem přesvědčit téměř i mrtvého Olda Dědeček - změnilo úplně vše. Když
jsem viděl první společnou zkoušku
někdy na začátku září, bylo jich již téměř
10. A znělo to už docela dobře. Tak
jsem si říkal, že se to asi celkem podaří.
Na zkoušce týden před výroční sobotou
byl už téměř dvacetičlenný orchestr.
A když jsme připravovali orchestřiště
pod podiem, zjistili jsme, že zabírají velký
prostor a židle málem došly. Když jsem
na závěr mezi ně zašel a chválil je, že
byli super, br. Bohouš Dymáček – jeden
z muzikantů mně říká: „to je tím, že jsme
už staří a třepou se nám ruce“. No uznejte,
na to se nedá nic říct, jen se zasmát. Jsem
rád, že ve Zlíně nebyla premiéra a derniéra
zároveň. Dvě písně z jejich nástrojů
budou znít i na výročním shromáždění
5
u u příležitosti 100 let MSS v Ostravě 8.
listopadu. A kdo ví, třeba se nápad Oldy
Dědečka o dalším muzicírování podaří
zrealizovat.
Závěr mého vzpomínání na tuto jubilejní
sobotu? Nevím jak a co napsat. Každý si
odnesl to, co si odnesl. Každý z nás má
jiné zážitky a dojmy. Doufám, že byly
veskrze pozitivní a příjemné. Ono setkání
více než 300 spoluvěřících samo o sobě je
požehnáním. Jak často se navzájem takto
můžeme potkat, navzájem si promluvit,
potěšit se…? Ale máme naději, že na Nové
Zemi takových jubileí bude nepočítaně.
To budou neustálé velké bohoslužby.
Slov bude mnoho, hudba bude znít, třeba
i v podání mandolínového orchestru.
A nakonec budeme moci vyslovit slova
motta našeho výročí a nadpisu tohoto
vzpomínání – TOBĚ PATŘÍM, BUĎ MÁ
SPÁSA.
Díky vám všem za krásnou sobotu.
P. Matula
Historie sboru Zlín
Máme za sebou sobotu, kdy jsme
vzpomínali a hodnotili 80 let fungování
a existence sboru Zlín. Určitě lze říci,
že to byla hektická sobota a byli jsme
zavaleni informacemi, plni dojmů a těšili
se ze setkání s blízkými i s těmi, které
jsme třeba delší dobu neviděli.
Celé jubilejní vzpomínání bylo proloženo
slovem a fotoprezentací. Mluvilo se a
vzpomínalo podle zápisů zaznamenaných
v naší sborové kronice. A těch vzpomínek
6
a informací bylo a je mnoho. Sami jste
mohli slyšet jen zlomek z toho, co by
skutečně mohlo a mělo zaznít při našem
výročí. Ale čas soboty byl neúprosný,
a tak muselo dojít k zeštíhlení textu. Jenže
sami uznejte, nebylo by škoda nemít
někde zaznamenanou historii, tak jak šla
v průběhu osmdesáti let?
Proto vznikl nápad otisknout postupně
celý text, v nezkrácené a nezeštíhlené
podobě. Jsou tam cenné informace, jména,
i události, které by
neměly být zapomenuty.
Taky i fotomateriál
nebyl prezentován v plné
podobě. Takže v každém
dalším vydání našeho
sborového časopisu vám
nabídneme k přečtení
původní podobu zápisů
o každém období …
Do roku 1934
Aby
mohla
být
současnost,
musela
být minulost a také ti, co tvořili a tvoří
minulost tohoto sboru a tohoto Bohem
požehnaného díla Boží rodiny ve Zlíně
a jeho okolí.
- Rozhodně nechceme nikoho zahltit,
nebo unavovat. Celé by to mělo být
v duchu vděčnosti za léta minulosti,
za požehnanou současnost a doufejme již
jen ujištěním Boží moci a ochrany snad již
v krátké pozemské budoucnosti.
Chceme připomenout i události, místa
a lidi v historii našeho sboru. A že těch lidí
naším sborem za ta léta prošlo, že?
Samotné město Zlín bylo jen nevelkou,
ryze valašskou chudou vesnicí. Tamní
lidé byli především řemeslníci a zabývali
se zemědělstvím.
Mnohem
větší
a známější byla oblast kolem Malenovic,
které byly díky hradu a panským dvorům
rozvinutější. Panství posledních pánů
Malenovic, Napajedel a Pohořelic bylo
zdrojem obživy velkého počtu lidí zde
žijících.
- Oblast u řeky Dřevnice byla oblastí
rozhraní
evangelického
Valašska,
katolické Hané a Slovácka. Proto
i náboženské vyznání bylo ryze smíšené.
Z toho pramenila silná pouta místních
obyvatel k víře v Boha.
Začátek 20. století a především světová
válka ovšem z lidí začala pomalu dělat
bezvěrce či dokonce odpůrce víry v Boha.
Vznik
nového
samostatného
Československého státu také napomohl
k rozmachu nové církve – a to
Československé církve husitské. Odkaz
na Husovu reformu v podmínkách
Československé republiky přece jen
v lidech sem tam tu víru zanechalo.
Co však lidé té doby nejvíce potřebovali,
byla práce. Ta byla vždy hybnou silou
pokroku a lepších životních podmínek.
Spásou - a dovolím si říci Božím
požehnáním - se stal podnikavý švec
Tomáš Baťa. Po nelehkých začátcích
a krachu začíná na počátku 20. století jeho
podnikání v oboru obuvnickém významně
nabírat na síle. Mohutně buduje a rozšiřuje
svou obuvnickou firmu. S tím vznikala
nová pracovní místa.
Dál popisovat, co se dělo, netřeba.
Popsány byly tisíce stran knih, jeho věhlas
a vliv byl do současnosti různě a různými
způsoby prezentován.
7
Město v údolí řeky Dřevnice mohutnělo,
měnilo se doslova před očima. Ale
v té době se po území naší republiky
také rozšiřovalo i Bohem požehnané
trojandělské
poselství
prezentované
adventisty sedmého dne.
O církvi v té době mluvit nelze, často byli
adventisté považováni za sektu, často byli
různě perzekuováni a jinak omezováni.
Jenže nic z toho nezabránilo vstupu
adventního poselství i do tohoto města.
První zmínka v naší kronice zaznamenává
jako důležitý rok 1921. To kolportér br.
Karel Gibiec přichází do města u řeky
Dřevnice. Do města, které zatím je ještě
malým městem, ale velmi brzy se stane
průmyslově vyspělým a proslaví se v
budoucnu jako město obuvi. Možná
i proto zatím bratr Gibiec a jeho poselství
nenachází úrodnou půdu.
Voda v Dřevnici tekla dál, město
se rychle rozvíjelo, tisíce nových lidí
přichází za prací. V roce 1926 se bratr
Gibiec, mezitím působící se svým
posláním na Slovácku, do Zlína vrací.
Přichází do domku na Letné, do rodiny
Libosvárových. Nebylo to asi jednoduché,
doba a místo mu nepřály. Náboženství
se po době světové války moc nenosilo,
navíc práce u Baťů byla náročná.
Bůh však má velkou moc, větší než
kdo jiný. Semínko víry v Ježíše Krista
vzklíčilo v srdci Františky Libosvárové.
Píše se rok 1928, kdy je tato drobná žena
v Olomouci 26. května pokřtěna. A tak
se stává první adventistkou ve Zlíně.
Počkat – Zlín až v roce 1928 má první
adventistku? A co jiná města okolo?
Ano – zmiňovaná Olomouc má již
svůj sbor, stejně tak Kroměříž, Přerov,
na Slovácku v Polešovicích, či Uherském
Hradišti. Na Valašsku již víc než 10 let
mají svůj sbor ve Vsetíně … A snad i tam
všude naše sestra Libosvárová někdy byla,
nebo měla své přátele.
Bůh má své dílo již plně v rukou a další
léta nebyla vůbec bez odezvy. Z Olomouce
se stěhuje sestra Krchňáková a sestra
Fialová. Její rodná sestra Smilková díky
jejímu působení brzy přijímá adventní
poselství a je v Olomouci také pokřtěna.
To máme rok 1932 a to už je slušný
základ skupinky věřících. V té době zde
působí biblická pracovnice sestra Marie
Boháčová a k sobotním bohoslužbám
se schází v domě na ulici Hornomlýnská
51.
O rok později – v roce
1933 jsou 8. května
pokřtěny
v Olomouci
br.
Doubravským
s.
Bartošíková a Paroulková
a tak skupina ve Zlíně má
již 6 pokřtěných členek –
adventistek. Dílo pokračuje
a na modlitbách je nesou
další čtyři ženy – přítelkyně
pravdy, jak se tehdy,
a vlastně i dodnes říká.
8
- Místo s. Boháčové – provdané Koberové
skupinku duchovensky v té době vede
biblická pracovnice Barbora Moškořová
a skupinka nachází i další místo sobotních
bohoslužeb v domě s. Smilkové.
13. duben je dnem křtu čtyř nových členek
církve a o něco později přistěhováním
manželů Zapletalových z Olomouce
za prací u firmy Baťa je dostatečný počet
členů k tomu, aby mohli založit samostatný
sbor adventistů v tomto městě. Prvním
starším sboru je zvolen jediný muž mezi
ženami, br. Zapletal. Kdy přesně k tomu
došlo, naše archívy nedochovaly.
Zlé jazyky tvrdí, že dokonce k tomu došlo
až 1. října 1935 – tak to bychom tu letos
slavili osmdesátku o rok dříve. Ale berme
v potaz to datum roku 1934.
Pokračování dalšího údobí příště
V Ostravě oslaví sto let Moravskoslezského
sdružení sborů
Jubileum
100
let
od založení
Moravskoslezského sdružení sborů své
církve oslaví v sobotu 8.11. adventisté
sedmého dne v Ostravě. Na slavnostní
bohoslužbě “Žijeme nadějí” od 9 hodin
v ostravské Aréně ČEZ promluví předseda
celosvětové
Generální
konference
církve Ted Wilson (na snímku) a další
zahraniční i domácí představitelé církve.
“Mnohé sbory na Moravě a Slezsku si
již připomínaly svá stoletá jubilea. Je
téměř k neuvěření, že Moravskoslezské
sdružení, které slučuje více než sedmdesát
sborů a skupin, existuje již 100 let,” říká
předseda tohoto sdružení Karel Staněk.
“Naši předchůdci byli přesvědčení,
že Ježíšův druhý příchod bude brzy
realitou. Názor, že lidstvo na této zemi
vstoupí do 21. století, by byl považován
jako vyjádření slabé víry. Naše naděje
a očekávání se ještě nenaplnilo. Máme
však jistotu, že Bůh má svůj čas, a když
se jeho čas naplní, přijde. Do té doby trvá
náš úkol, který jsme přijali: Sdílet se o
úžasném daru spasení, o Ježíši Kristu.”
Bohoslužbu doprovodí řada zpěváků,
hudebníků a obrazových prezentací
z historie a současnosti sborů na Moravě
a ve Slezsku. Přímý přenos i záznam
z akce budou k dispozici v internetové
televizi HopeTV.
AIS
9
Spartan race
Dost se vyžívám v běhu a tak mne na netu
zaujal závod známý po celém světě jako
SPARTAN RACE. Jde o vytrvalostní
překážkový běh.
V září se uskutečnil v Bořeticích u Brna.
Protože jsem měl příležitost koupit obuv
vyrobenou pro tento běh se slevou v ceně
startovného, řekl jsem si, že se na něj dám.
Dospělí se účastní ve třech kategoriích:
Sprint (červený) - 7km a více a 13
překážek
Super (modrý) 13 km a více a 21 překážek
Beast (zelený) 21 km a více a 33 překážek.
Obtížnost
je
přizpůsobena
všem
kategoriím, takže běžely i děti - nejmladší
asi pětileté - a nejstarší byl 72 letý
závodník - bývalý voják.
Dal jsem se na “modrý” závod, červený
mi připadal jako moc malá výzva - 7 km
běhám po okolí. Zkusím víc. ;)
10
Co vám mám říct? Asi zážitky z tratě, že :)
Největší bomba byl vodní příkop hned
v úvodu závodu. 600 m dlouhé koryto
potoka plné vody z kopců a bláta, značně
zničené už předchozími závodníky. Běžel
jsem se startovním číslem 4 936 v 9.
vlně, přičemž každá vlna měla cca 250
závodníků. Takže si umíte představit,
jak to asi vypadalo. Ve studené vodě
a bahenní kaši jsme se brodili po krk,
někde nedosáhli ani na dno a tak jsme byli
nuceni v tom plavat. Mokří a zablácení
jsme pak absolvovali celý závod.
Zajímavé bylo nesení pytlů s 25kg písku
v běhu do kopce a s kopce v délce asi
1km. Z dalších disciplín zmíním např.
4x převracení pneumatik od traktoru,
ručkování, lezení přes síť, balancování
na úzkém profilu, brodění, vlečení zátěže
na řetězech do strmého stoupání. Nedal
jsem šplh na laně, ale to téměř nikdo,
protože bylo po předchozích závodnících
celé mokré a zablácené a navíc viselo
nad velkou louží, takže i když si člověk
hlídal suché ruce, než na lano mohl vlézt,
skončil po pás ve vodě a tím pádem hned
šance na úspěch klesaly. Když nějakou
překážku člověk nezvládl, musel udělat
30 “angličáků” to je klik, dřep, výskok
a zase klik, to celé 30x po sobě...
13 km dlouhou trať s překážkami jsem
zvládl za 2 hod. 20 minut a umístil jsem
se na 726. místě mezi muži a 919. místě
z celkového počtu cca 2500 závodníků.
A na to jsem patřičně hrdý, dostal jsem
za to i medaili.
Co mne ale nejvíc oslovilo, bylo, že jsem
na trati potkal dvojici - handicapovaný
pán s berlemi a kolega se zvláštní
konstrukcí na nošení. Závod
absolvovali spolu. Kde mohl a na co
stačil, zvládl muž sám, kde nemohl,
pomáhal mu přítel - hlavně v běhu
a nesení - viz foto.
Příští rok se do toho dám zase
a udělám vše pro to, abych získal
TRIFECTU tj. tříbarevná medaile
za účast ve všech třech kategoriích.
Tu letos získal Ondrův spolužák.
A bez křečí v lýtkách v závěru
závodu se mi snad podaří vylepšit
i svůj čas.
Vyskytly se pouze 3 zdravotní
problémy, výron kotníku, zlomenina
ruky, a zlomená žebra. Naštěstí
bylo lékařské zabezpečení naprosto
parádní.
Podrobnosti akce najdete na www.
spartanrace.cz a foto na facebook/
spartanrace.
Na závěr se loučím sparťanským
pozdravem “AROOO!”
Matěj Slováček
Doslov redakce:
Jsem rád, že Mates napsal tuto
nevšední reportáž z vlastní zkušenosti
překonávání sama sebe. Pro mě je to
totéž, jako překonávání duchovních
překážek v našich životech. Možná že
nejste na podobná dobrodružství, spíše
se raději „překonáváte“ v boji se svými
závislostmi, špatnými vlastnostmi. Ale
věřte, obojí chce odvahu, trénink a na
zřeteli cíl „závodu – života“.
Přeji nám všem stejnou odvahu a jasný cíl
– stejně jako měl a má Mates.
11
Ráj na zemi je na dosah ?
Modlitba „Otče náš“ je velmi známá
modlitba. Obsahuje naději pro lidstvo.
Z této modlitby vyplývá, že Boží
království způsobí, aby se na zemi děla
Boží vůle, tak jak se již děje na nebi. Boží
vůlí je obnovit RÁJ! Ve Zjevení 21, 1-5
je psáno „viděl jsem nové nebe a novou
zemi…Ten, který seděl na trůnu, řekl:
Hle, všecko tvořím nové...tato slova jsou
věrná a pravá“.
- Boží království – Bůh pověřil svého syna
Ježíše Krista, aby vybral omezený počet
lidí – Zjev. 5,9.10 – „ Zpívali novou píseň
… ze všech kmenů, jazyků, národů a ras
a učinil je královským kněžstvem našeho
Boha a ujmou se vlády nad zemí“.
- Jakými zákony se budou řídit? Uvedeno
v Matouši 22,37-39 – „Slyš. Milovati
budeš Hospodina, Boha svého, celým
svým srdcem, celou svou duší a celou
svou myslí… Miluj svého bližního jako
sám sebe“! Bible uvádí, kdo nebude
v Božím království v 1. Kor. 6,9.10 –
nespravedliví a mnozí jiní, jak je uvedeno
v těchto verších.
- Kdo budou poddaní v Božím království?
Uvedeno u Jana 10,14-17 – Ježíš řekl:
„Amen, amen pravím Vám, já jsem dveře
pro ovce. Já jsem dobrý pastýř, znám své
ovce a ony znají mne, tak jako mě zná
Otec a já znám Otce. A svůj život dávám
za ovce“.
V Janovi 17,1-26 je modlitba Ježíše
s láskou pro člověka. Verš 26 – „dal jsem
jim poznat tvé jméno a ještě dám poznat,
aby v nich byla láska, kterou máš ke mně,
a já abych byl v nich“.
Modlitba, kterou Ježíš naučil své
vyvolené učedníky, platí do dnešních dnů
a to od nás všech věřících každodenním
skláněním se před Trojici Boží. Bůh,
který je Stvořitelem země a všeho, co je
na ní, má právo rozhodnout, komu svěří
zemi. V Přísloví 3,1.35 „Můj synu, na mé
učení nezapomínej, ať tvé srdce příkazy
mé dodržuje…. . Čest připadne moudrým
do dědictví..“ Bůh dal na vědomí lidem,
kteří nedbají na jeho vůli a zasahují
do práv druhých – Žalm 37,1 – „Nevzrušuj
se kvůli zlovolníkům.. .., verš 9: neboť
zlovolníci budou vymýceni“. Žalm 37,11
– „Ale pokorní obdrží zemi a bude je
blažit dokonalý pokoj“ Amen.
Pokoj vám do vašich srdcí přeje
s láskou vaše Evža Macháčková
Sborová oznámení
- informace k autobusu do Ostravy 8. 11.
2014.
Cena 150 Kč/osobu se bude platit
v autobusu, děti do 15 let to mají zdarma.
12
Kontaktní osoba v autobusu bude br. V.
Slováček, tel.: 775 789 028.
Odjezd Zlín - vedle Velkého kina
na parkovišti pod točnou 6:30
další zastávky: Malenovice Zlín
u Sokolovny 6:40
Holešov autobus. nádraží u budovy ČD
7:10
Bystřice p. Hostýnem - autobus. nádraží
7:25
Ostrava ČEZ aréna – předpokládaný
příjezd 8:40
Odjezd z Ostravy v 17:30
Buďte prosím dochvilní na určených
zastávkách.
Martin Žůrek
-na zimu se opět plánuje tělocvična,
mnozí jste se již ptali:) což je moc fajn.
Níže uvádím termíny, pokud by někomu
nevyhovovaly, omlouvám se, snažila
jsem se prokombinovat s dalšími akcemi.
Je to vždy v sobotu, od 19-21 hodin
v Malenovicích na sídlišti, 11.ZŠ.
Snad jsem na nic nezapomněla
1/11
15/11
22/11
6/12
20/12
10/1
24/1
7/2
21/2
7/3
21/3
28/3
Příchod k tělocvičně je letošní rok z jiné
strany, pokud nebudete vědět, volejte
725284180, ráda vysvětlím (vchod
ze zahrady).
Bylo by super, kdybychom si i letos mohli
zahrát děti s dospěláky KinBall, byla
to legrace nejen pro děti. S Jerrym jsem
se ještě nedomlouvala ( Zlín Ball pro děti
10-15 let je plánovaný na 30/11) ale
bylo by fajn, kdybychom se na nějakém
termínu domluvili, tedy i na více :):)
Ilča Matulová
- Církve spravující Křesťanské kulturní
centrum ve Zlíně se rozhodly založit
zapsaný spolek, tak aby centrum mohlo
samostatně finančně fungovat, žádat
o dotace a zaměstnávat koordinátora.
Náš sbor se stal jedním ze zakládajících
členů tohoto spolku. V případě nesouhlasu
s dalším vývojem KKC můžeme kdykoliv
ze spolku vystoupit.
- Žádost o projednání založení sobotní
skupinky ve Zlíně přednesl na schůzi
výboru V. Koplík. Skupinka by
se scházela jednu sobotu v měsíci
v evangelickém kostele. Výbor přijal toto
stanovisko: Přestože si nemyslíme, že
tímto způsobem se vyřeší vztahy v našem
sboru, jsme ochotni scházení skupinky
na půl roku umožnit. Hlavním záměrem
této skupinky by mělo být oslovení
nových lidí. Po půl roce bude působení
skupinky vyhodnoceno a bude přijato
nové stanovisko.
- Návrh br. V. Pomietla na uvádění SŠ
byl přijat. V. Pomietlo bude uvádět 1x
za 2 týdny, ve zbylých sobotách se budou
v uvádění střídat M. Lupták, J. Bijoková,
S. Pomietlová.
Tajemnice sboru
13
1000 kuliček
Před několika týdny jsem si k ranním
novinám uvařil kávu a posadil se, že si
poslechnu rádio. Jak jsem ladil různé
stanice, upoutal náhle mou pozornost
sametový hlas nějakého staršího muže.
Vyprávěl něco o tisíci kuliček. To mě
zaujalo, zesílil jsem zvuk a opřel se v
křesle.
žije méně, jiný delší dobu. Ale
průměr je 75 let. Když 75 násobím 52 (to
je počet nedělí v roce), dostanu
3900 – tolik nedělí v životě máme. Když
jsem se nad tím zamyslel, bylo mi
pětapadesát. Znamenalo to, že už jsem
prožil přibližně2900 nedělí. A zbylo
mi jich jen 1000.
Dobře, říkal ten stařík, – klidně se vsadím,
že jste v práci hodně vytíženi.
Včera, dneska, zítra. A třeba vám za to
i dost platí. Jenže za ty peníze si
kupují váš život. Jen se zamyslete, je to
čas, který netrávíte s těmi, které
máte rádi, se svými blízkými. Zanic vám
neuvěřím, že opravdu musíte
pracovat celou tu dobu, abyste se uživili.
Pracujete, abyste uspokojili svá
přání. Musíte ale vědět, že je to uzavřený
kruh – čím více peněz, tím více toho
budete chtít a tím více budete pracovat,
abyste měli ještě víc.
Šel jsem kvůli tomu do hračkářství
a koupil jsem 1000 malých plastových
kuliček. Nasypal jsem je všechny
do průhledné nádoby. A pak jsem každou
neděli vytahoval a zahazoval jednu
kuličku. Všiml jsem si, že když jsem to
dělal, když jsem viděl, jak se počet kuliček
zmenšuje, začal jsem věnovat
víc pozornosti skutečným hodnotám
v životě.
Je třeba dokázat se sám sebe v jisté chvíli
zeptat: „Opravdu potřebuji tu či
onu věc – například nové auto – tak
nutně?“ A říci si, zda jste kvůli tomu
ochotni
promeškat
první
taneční
vystoupení své dcery nebo synův
sportovní závod. Dovolte mi povyprávět
vám o něčem, co mi reálně pomohlo
pamatovat si a zachovat to hlavní v mém
životě.
A začal vysvětlovat svou „teorii tisíce
kuliček“.
- Podívejte, já jsem si jednoho krásného
dne sedl a trochu jsem počítal.
Člověk žije v průměru 75 let. Vím, někdo
14
Není silnějšího prostředku, než vidět, jak
se zmenšuje počet dní, které ti
byly souzeny! A teď mi dovolte ještě
poslední myšlenku, o kterou bych se dnes s vámi rád podělil, než půjdu
obejmout svou milovanou ženu a půjdu
s ní na procházku.
Dneska ráno jsem z té nádoby vyndal
poslední kuličku…
A proto každý následující den je pro mě
dar. Přijímám ho s vděčností a svým
blízkým a milovaným lidem dávám teplo
a radost. Víte, myslím si, že to je
jediný možný způsob prožití života.
Ničeho nelitují. Rád jsem si s vámi
popovídal, ale teď už musím spěchat
k rodině. Věřím, že se ještě uvidíme.
Zamyslel jsem se. Měl jsem skutečně
o čem přemýšlet. Plánoval jsem dneska
zaskočit do práce ne na moc dlouho, bylo
třeba dělat na jednom projektu. Pak
jsem si chtěl s přáteli zajít do klubu. Místo
toho jsem šel nahoru a probudil svou ženu něžným polibkem.
- Vstávej, drahoušku, pojedeme si s dětmi
udělat piknik.
- Co se stalo, zlato?
-Nic zvláštního, jen jsem si zkrátka řekl,
že jsme už dávno nebyli o víkendu
všichni spolu. A taky se chci zastavit
v hračkářství. Potřebují koupit
plastové kuličky…
Převzato
Chtěls, abych žila
Pokračování z minula
Moji milí Zlínští,
války už bylo dost, všichni jsme
se radovali z událostí roku 1945, kdy válka
skončila. Potravinové lístky i šatenky stále
ještě platily, v rodinách s více dětmi (a
zvlášť s malými) byly příděly dobré. Ale
pamětníci té doby, když byli svobodní,
měli velmi málo jídla. Vzpomínám si
na velkou pomoc z USA – UNRRA se to
jmenovalo a ještě 3 roky po válce nás
zásobovali nejen jídlem, ale i ošacením,
které příjemci nosili až 30 let poté! My
jsme se vrátili z Fryštáku v červnu a to
na Zahradnickou ulici do půldomku. Dnes
na jeho místě stojí škola. Prošla jsme si
ulici při návštěvě bratra, který v dubnu
1945 měl 1 rok a dnes je mu už 70 let. Já
už jsem pomalu uvažovala, co po škole,
kterou jsem v červnu dokončila. Kolem
20. června přišel z práce můj otec, že
se dozvěděl, že je volné místo telefonistky
u Bati (do roku 1948 jsme se hlásily Baťa
Zlín). Hned jsem tam volala, že to beru.
Ani prázdniny jsem neměla a na konci
června jsem tam nastoupila. Ústředna byla
přestěhována ve válce pod mrakodrap,
kde byly kryty. Tak jsme pracovali (i
mechanici a závodní rozhlas) při umělém
světle. Pracovala jsem tam 3 roky a pak
ještě 11 let na hotelu Moskva, než jsme
odešli ze Zlína.
21. 9. 1945 byl také pro mne významný,
protože to byl den mého křtu za vesnicí
Prštné na koupališti. Se mnou se křtil
br. Pimek ze Slovácka, který zakotvil
s velkou rodinou – 2 dcerami a 5 syny
ve Zlíně. A pak mladý Jan Váhala, který
se později stal kazatelem. Celou válku br.
Bureš pilně vyučoval přátele. Křtil nás br.
Oborný, který byl vysvěceným kazatelem
v Uherském Hradišti. O čtvrtletí dříve
v červnu byl pokřtěn můj budoucí manžel
Rudolf Gibiec. Kdybychom už bydleli
ve Zlíně, křtila bych se zároveň s ním.
V roce 1945 nastoupil k nám do zlínského
sborečku, který se velmi rozrůstal, jako
kazatel br. Jan Kantor s 3 dětmi a 2
se jim ještě narodily ve Zlíně. Žel, krásný
a nadaný chlapec jim zemřel daleko
od domova při prázdninovém pobytu
u babičky na Slovensku.
O dalším našem sborovém životě zase
příště.
Vaše Jindra Gibiecová
15