horak_2003_francouzska_filozof... - Hal-SHS

Francouzská filozofie v českých zemı́ch
Petr Horák
To cite this version:
Petr Horák. Francouzská filozofie v českých zemı́ch. Cahiers du CEFRES, Centre Français de
Recherche en Sciences Sociales (CEFRES), 2004, Francouzská inspirace pro společenské vědy
v českých zemı́ch, pp.69-93. <halshs-01231744>
HAL Id: halshs-01231744
https://halshs.archives-ouvertes.fr/halshs-01231744
Submitted on 20 Nov 2015
HAL is a multi-disciplinary open access
archive for the deposit and dissemination of scientific research documents, whether they are published or not. The documents may come from
teaching and research institutions in France or
abroad, or from public or private research centers.
L’archive ouverte pluridisciplinaire HAL, est
destinée au dépôt et à la diffusion de documents
scientifiques de niveau recherche, publiés ou non,
émanant des établissements d’enseignement et de
recherche français ou étrangers, des laboratoires
publics ou privés.
Cahiers du CEFRES
N° 29, Francouzsk{ inspirace pro společenské vědy v českých zemích
Pavla Horská, Martin Nodl, Antonín Kostlán (Ed.)
___________________________________________________________
Petr HORÁK
Francouzská filozofie v českých zemích
___________________________________________________________
Référence électronique / electronic reference :
Petr Horák, « Francouzská filozofie v českých zemích », Cahiers du CEFRES. N° 29, Francouzská
inspirace pro společenské vědy v českých zemích (ed. Pavla Horská, Martin Nodl, Antonín Kostlán).
Mis en ligne en / published on : mai 2010 / may 2010
URL : http://www.cefres.cz/pdf/c29/horak_2003_francouzska_filozofie_ceske_zeme.pdf
Editeur / publisher : CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE
http://www.cefres.cz
Ce document a été généré par l’éditeur.
© CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE
1
FRANCOUZSKÁ FILOZOFIE V ČESKÝCH ZEMÍCH
PETR HORÁK
Hovořit smysluplně o tom, jaký vliv měla nebo neměla francouzská filozofie na
filozofii v českých zemích v 60. letech 20. století – tedy mého století, protože
v něm jsem prožil největší část svého života – není tak snadné, jak se na prvý
pohled zdá. K uspokojivému zodpovězení této otázky totiž neexistuje žádný
objektivní předpoklad, alespoň tedy nikoli v běžném slova smyslu uspokojivého
souhrnu dat, které by ukázaly kolik knih, statí, přednášek atd., prostě kolik děl
vůbec bez ohledu na jejich podobu od francouzských nebo francouzsky se
vyjadřujících myslitelů bylo přeloženo do češtiny nebo eventuelně studováno v
originále v Čechách a na Moravě včetně Slezska. Tento základní statistický
údaj nemám k disposici a nedisponuji ani údajem, který by se dal snáze zjistit,
totiž jaké francouzské filozofické knihy a eventuelně v kolika exemplářích
včetně překladů do češtiny a slovenštiny, eventuelně jiných běžně přístupných
jazyků se nacházely v oné době ve veřejně přístupných knihovnách, co a jak
se dalo eventuelně dostat koupit v knihkupectvích atd., atd. Tento údaj by byl
nepochybně zajímavý, a pokud by byl k dispozici, dalo by se z něho ledacos
vyvozovat. Avšak nemám ho, stejně jako nedisponuji žádným údajem o tom,
zda tvořila francouzská filozofie – ať už v jakékoli podobě – předmět výuky
filozofie na vysokých školách.
Tato předběžná ohrazení z mé strany mohou přirozeně připadat jako
zbytečná a eventuelně směšná kterémukoli pamětníkovi oné doby, který si
pamatuje oficiální sevřenost a omezenost, ideologickou i ekonomickou, jaká
tehdy panovala a jež nemohlo zcela odstranit ani relativní otevírání se v 60.
letech tehdejšího Československa světu vůbec, Západu zvlášť.
Vymezil jsem tedy takto pro svůj příspěvek určité meze, a tím dávám
najevo, že jakkoli bych přivítal ona zjištění či údaje, o nichž jsem zmínil, že jimi
nedisponuji, nepovažuji jejich nedostatek za natolik závažný, aby mi zcela
zabránil pokračovat v tom, co bude vědomě málo objektivní, zato velice
subjektivní vzpomínkou a snad i hodnocením.
Mám-li tedy vyjádřit svůj názor na to, jaký vliv vůbec mohla mít
francouzská filozofie na filozofii a nejen na filozofii v českých zemích 60. let
minulého století, pak se musím především ubránit pokušení říci, že malý nebo
dokonce že vůbec žádný, protože by to prostě nebyla pravda. Přímý vliv sice
skutečně nebyl příliš veliký, protože jakmile došlo k onomu jistému uvolnění
z tuhých ideologických schémat oficiálního marxismu, začal opětovně působit
2
vliv německé filozofie, což bylo a je pro české filozofické prostředí vliv tradiční,
který neustal vlastně ani v 50., ale ani v pozdějších normalizačních letech,
protože se marxismus hlásil k určitému nezanedbatelnému filozofickému
dědictví německé klasické filozofie, na něž se dalo rychle navázat. Poněkud
horší to bylo s francouzskou a anglofonní filozofií, ale i zde se marxismus hlásil
k určitému dědictví minimálně osvícenské filozofie – a toho se dalo rovněž
využít.
Obrátím-li se přímo k francouzské současné nebo pro nás tehdy současné
filozofii, pak je na prvém místě třeba zdůraznit to, co platilo znovu v letech
normalizace: záleželo na tom, kde se kdo nacházel a co tedy měl k disposici.
Knihovna Filozofického ústavu AV ČR na tom byla s francouzskými knihami a
časopisy docela dobře – já sám měl výhodu i v rodinném zázemí knihovny
svých rodičů – a kdo tedy měl tuto nebo obdobnou možnost a chtěl číst (zde
souhlasím s kolegou Válkou), alespoň do jisté míry mohl. Nebudu teď uvádět, či
dokonce hodnotit, jak na tom byla knihovna Filozofického ústavu v 60. letech
s tehdejšími francouzskými novinkami, kolik si jich mohla opatřit, jak získávala
knihy jinak – k tomu mně rovněž chybí údaje, ale snad by se daly zjistit. Uvedu
jen tolik, že se jí podařilo opatřit si a doplňovat velice slušný soubor hlavních
filozofických nebo filozofii pozornost věnujících časopisů, jako jsou Revue de
Philosophie et de Morale, Revue philosophique de la France et de l'étranger,
Critique, Sartrem a S. de Beauvoirovou založené Les Temps Modernes, Esprit a
snad ještě některé další. Opatřovala si rovněž Aragonem vydávané Lettres
françaises, přinášejících slušné informace o novinkách.
Přejdu nyní k poněkud jiné stránce mého tématu, a tou je ona francouzská
inspirace ve vlastním slova smyslu. Řekl bych rovnou, že byla nenápadná, ale že
byla. O co se mohla ve filozofii opírat? Paradoxně toho bylo dost málo, pokud
se obrátíme k minulosti, jež předcházela oněm 60. letům. Kultura první
předválečné republiky byla jistě výrazně frankofilní ve svém celku, pokud se
však filozofie týče – myslím, že to platí i pro historiografii – příliš francouzskou
filozofií ovlivněna nebyla. Jistě, česky vyšla řada Bergsonových děl a stejně tak
lze soudit, že poměrně rozšířená znalost francouzštiny a četné studijní pobyty ve
Francii umožňovaly českému prostředí seznamovat se s francouzskou filozofií.
Její ohlas u českých filozofů, ohlas kritický nebo souhlasný, mně však připadá
být poměrně malý, nepoměrně menší, než byl ohlas v krásné literatuře nebo v
umění. Ani recenze v časopisech, ani účast francouzských filozofů na
mezinárodním filozofickém kongresu v Praze nevedly k tomu, co lze nazvat
inspirací. Snad jen J. L. Fischer si důkladněji všiml toho, že jistý směr
francouzské filozofie – spiritualistická, intelektualistická – představuje velice
3
racionální kritiku pozitivismu a kriticky ji využil.1 J. M. Čapkova důkladná
analýza Bergsonovy filozofie se objevila až na samém konci první republiky a
autor v ní potom pokračoval v emigraci ve Spojených státech. Naproti tomu se
Jan Patočka sice netajil zklamáním ze svého studijního roku ve Francii – byl to
ovšem pro něho shodou okolností podnět k poznání Husserla – ale na druhé
straně to byl právě Jan Patočka, kdo asi sledoval z Prahy francouzskou filozofii
nejdůsledněji a nejvíc, nejen před válkou, nýbrž i po ní, soudě jak podle jeho
korespondence s Paulem Campbellem, autorem vůbec první knihy o Sartrovi
(vyšla už v roce 1944, předcházela tedy jak Varetově knize o Sartrově ontologii
z roku 1946, tak pozdější knize Francise Jeansona, věnované spíše lidskému
profilu Sartra),2 tak zejména dle rozhovoru s Josefem Zumrem, jenž otiskl
Filozofický časopis k Patočkovým šedesátinám.3 Domnívám se rovněž, že to byl
Jan Patočka, kdo s Václavem Černým nejvíc přispěli v onom údobí, jež
předcházelo 60. letům, k tomu, aby z českého filozofického prostředí zcela
nevymizelo ponětí o francouzské filozofii. Byli to rovněž oni, kdo filozoficky
reflektovali nástup Sartrova existencialismu – stačí jistě připomenout Sešity o
existencialismu Václava Černého.
Křesťanský existencialismus Jacques Maritaina a křesťanský
personalismus Emmanuela Mouniera byl z mezidobí 1945-1948 znám hlavně
díky nakladatelství Vyšehrad – myslím, že to stojí za zmínku, i když v 60. letech
dle mého mínění nesehrál u nás příliš velkou roli. Dočkal se ale obnoveného
zájmu – alespoň pokud jde o personalismus – v posledních letech, mimo jiné i
proto, že je znám vztah Paula Ricoeura k celé skupině zakladatelů revue Esprit,
v níž měl významné postavení právě Emmanuel Mounier.
Rád bych však ještě na tomto místě připomenul jedno románové dílo,
které alespoň pro mou generaci znamenalo návrat od propagátorsky
přímočarého socialistického realismu ke skutečné literatuře a v němž se snad
poprve po roce 1948 objevil velice pozitivní otevřený odkaz k Bergsonově
1
Srov. PETR HORÁK, La philosophie intellectualiste française dans la pensée
de J. L. Fischer, Sborník prací Filozofické fakulty Masarykovy univerzity B
46/1999, s. 113-118.
2
Srov. PAUL CAMPBELL, Jean-Paul Sartre ou une littérature philosophique,
Paris 1944, druhé rozšířené vydání Paris 1945. Kniha FRANCISE JEANSONA,
Le problème moral et la pensée de Sartre je z roku 1947, její autor ji později
doplnil doslovem nazvaným Un quidam nommé Sartre. Celek vyšel v Paříži
v nakladatelství du Seuil v roce 1965.
3
Srov. JOSEF ZUMR, JAN PATOČKA, K filozofovým šedesátinám. S Janem
Patočkou o filozofii a filozofech, Filozofický časopis 15/1967, s. 585-598.
4
filozofii, k jeho filozofii prožitku, žitého času, totiž Valentův román Jdi za
zeleným světlem. Působilo to tehdy jako zjevení.
V 60. letech je jistě situace už hodně jiná: Sartre je sice znám a uznáván
především jako spisovatel, jako dramatik, ale celkem nikdo nepochybuje o tom,
že je to především filozof, kterého je třeba brát vážně. Nepochybně k tomu
přispělo uvádění jeho divadelních her, skutečnost, že vyšla velmi rychle česky
jeho autobiografie, že odmítl Nobelovu cenu za literaturu, ale rovněž i jeho
návštěva Prahy, tedy skutečnosti, kterým se dostávalo velkého ohlasu. Byla
rovněž velmi známa, protože překládána a čtena Simone de Beauvoirová, rovněž
jako autorka knihy Druhé pohlaví, jejíž překlad u nás tehdy vyšel a vyvolal
kriticky zlomyslnou odezvu v Literárních novinách z pera Ivana Svitáka;
zároveň byl česky vydán i první díl vzpomínek S. de Beauvoirové a byl vydáván
i ceněn Albert Camus. Bez ohledu na to, že existencialismus byl jaksi i u nás
poněkud módní záležitostí, filozofický existencialismus vzbuzoval zcela vážný
kritický zájem: jména jako Ivan Sviták, Karel Kosík, Oleg Sus, Lubomír Sochor
– jmenuji je namátkou – to dokazují. Rovněž francouzská fenomenologie
v podobě, jakou ji dal Maurice Merleau-Ponty, nalézá ohlas: uvedl bych zde
např. jméno Luboše Nového jako toho, kdo tehdy nejen pro sebe dílo MerleauPontyho objevil. a jméno mé tehdejší kolegyně Míly Havlínové. Francouzská
fenomenologie ovšem poskytla v 60. letech ještě další významnou inspiraci:
představoval ji Jean-Toussaint Dessanti. Jeho kniha o fenomenologii, která se
snažila spojit marxismus a husserlovsky orientovanou fenomenologii a kterou
v překladu vydalo koncem 60. let nakladatelství Svoboda, určitě inspirativní
byla. Vývoj událostí ji ale odsunul do pozadí a Dessanti sám se cele obrátil
k filozofii matematiky. Totéž lze říci o příliš pozdní návštěvě Prahy
francouzského filozofa řeckého původu Kostase Axelose, který svérázně
vycházel z Marxovy a Heideggerovy filozofie.
Francouzský marxismus měl tehdy již novou vycházející hvězdu, jíž byl
Louis Althusser, který se k nám ale dostává až později, za normalizace, aby byl
alespoň u nás, když už se to nepodařilo ve Francii, zcela zadupán a potlačen jako
revizionista; dnes se o něm píše pouze jako o marxistickém filozofovi
v souvislosti s tragickým osudem jeho rodinného života. Jeho strukturalistické
pojetí Marxe by mohlo být v 60. letech, kdyby bylo více známo, docela dobře
využito, ovšem nedošlo k tomu. Zmínil-li jsem Althussera, Dessantiho – a snad
bych měl uvést ještě Georges Politzera pro marxisticky orientovanou
francouzskou inspiraci 60. let –, pak nemohu opomenout dvě jména
z francouzských společenských věd: Jeana Fourastiera a Alfreda Sauvyho. Prvý
jako soicolog vědění, druhý jako ekonom ovlivnili knihu Civilisace na rozcestí,
5
kterou napsal kolektiv pod vedením Radovana Richty a která v 60. letech
sehrála dost významnou roli.
Takto se ale dostávám k něčemu, co jak ve Francii, tak i u nás právě v 60.
letech znamenalo i pro filozofii nesmírně mnoho, totiž ke vlivu, jaký nabyly i
pro širší kulturní veřejnost, nejen pro veřejnost odbornou, společenské vědy jako
historiografie, kulturní antropologie, lingvistika a sociologie. V našem kontextu
vzpomínám na dojem, jaký v 60. letech vzbudili Claude Lévi-Strauss a Michel
Foucault. Myšlení přírodních národů od Clauda Lévi-Strausse jak v originále,
tak v překladu Jiřího Pechara z konce 60. let a Slova a věci od Michela
Foucaulta, kniha, o níž napsal vynikající a současně trochu rozpačitou velkou
recenzi Jan Patočka do Světové literatury,4 znamenaly, alespoň pro některé
filozofy a historiky (snad také pro jiné), veliký objev. Napomohly rovněž
návratu českého strukturalismu do českého vědomí a myšlení. Mám-li stručně
zmínit, proč byla ona velká Patočkova recenze ve svém závěru rozpačitá, pak
prostě proto, že Foucault ve své knize ohlašuje smrt toho idealizovaného pojetí
člověka, které vykrystalizovalo v novodobém humanismu – v novodobé filozofii
i historiografii, jako dvou vědních oborech, úzce spojených se vznikem
novodobé vědy vůbec. Nic nenasvědčuje podle Foucaulta tomu, že by tento
ideál mohl přežít rány, které mu zasadili Freud, Marx a Nietzsche. Spolu se
zpochybněním tohoto ideálu Foucault zpochybnil výsostnou roli autora při
tvorbě díla. Autor je více nesen diskursem, v němž se pohybuje, než aby ho
skutečně tvořil. Patočka cítil, že zde Foucault zasahuje velice citlivé místo, totiž
představu o imanentním vývoji filozofie ze sebe samé, z pochopitelných důvodů
ale nemohl právě tuto představu sám opustit. Odtud ony rozpaky nad
Foucaultem, které ovšem nejsou vlastní jen Patočkovi, jak dobře víme. Tento
problém, zda je pro soubor vědění dané doby, pro onu epistému, jak to nazval
Michel Foucault, rozhodující svrchovaná role autora, nebo naopak svrchovaná
role dobového diskursu, nepředstavovaly v 60. letech záležitost jen
epistemologickou a v každém případě jen okrajovou, ale záležitost přímo
politickou: vzpomeňme na Lacanův výrok, že studenti v pařížských ulicích
v květnu roku 68 jsou „oněmi strukturami, které sestoupily do ulic“. Zůstává
samozřejmě úplně jinou kapitolou, že fascinace Foucaultem, Lévi-Straussem,
Sartrem – ať už byla chápána snaha posledně jmenovaného spojovat
existencialismus a marxismus jakkoliv: jako snaha zachránit svou tvář, nebo
jako snaha filozofa, který si právě v konfrontaci se strukturalismem přál
4
Srov. JAN PATOČKA, Slova a věci. Rozbor antropologické epochy
evropského myšlení v „Archeologii“ Michela Foucaulta, Světová literatura
12/1967, č. 6, s. 229-234.
6
zachovat veškerý význam role dialektického rozumu, které věnoval svou
poslední velkou filozofickou práci a tím zachovat význam a postavení filozofie
v klasickém slova smyslu –, tedy fascinace existencialismem, strukturalismem a
fenomenologií téměř úplně vyřadila z našeho tehdejšího poznání a z širšího
povědomí celou plejádu skvělých myslitelů, jako byli například tehdy ještě žijící
a působící Eric Weil, Jean Wahl, Ferdinand Alquié, Georges Ganguilhem,
Georges Gusdorf, o němž se ještě zmíním, nebo Gaston Bachelard, jehož
Plamen svíce sice ještě závěrem 60. let vyšel, se k nám začal jako filozof vědy
dostávat později až později, a to slovenským prostřednictvím Milana Ziga, či
dále Georges Vuillemin, Henri Gouhier, Vladimir Jankélevitch, Alexandre
Koyré, Alexandre Kojève,5 Jean Hyppolite, vynikající znalec a překladatel
Hegela, tehdy i ve Francii, zejména šedesátého osmého roku, neprávem
považovaní za katedrové, akademické filozofy, odtržené od života, ale také třeba
frankofonní švýcarský Ferdinand Gonseth, či Raymond Aron, Paul Ricoeur,
Gilles Deleuze, Jacques Derrida a další, které v českém prostředí poznáváme ve
větší míře až dnes, ač do 60. let rovněž patřili, někteří z nich jako již velmi
známí, někteří jako tehdy právě začínající filozofové.
***
Zde bych mohl skončit, nechci totiž rozvádět, jakou inspirací pro mne
francouzská filozofie představovala tehdy a dnes, musím však připojit ještě tuto
poznámku. V 60. letech se i pro československé filozofy otevřela Francie jako
země, kam se mohli vydat studovat. A nebyl to pouze Maison des sciences de
l’homme nebo Ecole des Hautes Etudes en Sciences Sociales v Paříži, které toto
umožnily, byly to i jiné instituce: jmenuji za Milana Průchu, Zdeňka Kouříma,
Mílu Havlínovou – mé milé kolegy z Filozofického ústavu oněch let – a za sebe
Institut des Hautes Etudes Européennes nejprve v Nancy, pak ve Štrasburku,
který nám právě v 60. letech toto studium ve Francii umožnil. Jsem mu za to
dodnes vděčný, mimo jiné proto, že jsem na univerzitě ve Štrasburku, tehdy
ještě jednotné, nerozdělené, v přednáškách z dějin filozofie a v
interdisciplinárním semináři poznal profesora Georges Gusdorfa, autora
monumentálních filozofických dějin společenských věd a dalších knih a
profesora Juliena Freunda, jednoho z největších znalců díla Maxe Webera.
Myslím, že je to nutné zmínit, protože Paříž je jistě ve Francii, ale Francie není
omezena jen na Paříž.
5
Jan Patočka se ovšem např. o Alexandrovi Kozrém a Alexandrovi Kojèvovi a
dalších zmiňuje v rozhovoru uvedeném v pozn. 3.
7