Immanuel Kant

4.2.IMMANUEL KANT (1724 – 1804)
4.2.1 Život1
Ve všech učebnicích se dočteme, že tento nejslavnější ze všech filosofů v životě
neopustil své rodné město Königsberg v Prusku.2 Vedl nesmírně přísný denní režim - snad
kvůli svému křehkému zdraví pravidelně cvičil, chodil na procházky, dodržoval stravovací
návyky, asi jak jsme zvyklí z lázní. Jeho dochvilnost byla tak příslovečná, že si lidé podle
něho řídili hodinky. Nikdy se neoženil. Rozhodně však nebyl škarohlíd bez špetky smyslu
pro humor. Celý svůj aktivní život spojil s královeckou univerzitou. Dožil se vysokého věku,
i když nebyl ušetřen projevů stařecké demence.
4.2.2 Díla předkritického období (do r.1780)3
Protože se obyčejně přikládá největší význam jeho třem Kritikám, dělíme Kantova
díla na předkritická, kritická a pokritická. Většina předkritických děl se netýká filosofie,
přesto jsou některá z nich aktuální i dnes.
a)Obecné dějiny přírody a teorie nebes (Allgemeine Naturgeschichte und
Theorie des Himmels, 1755). V tomto spise vytvořil geniální hypotézu o vzniku Sluneční
soustavy. Jeho teorie je dosud fyzikou uznávána jako tzv. Kant – Laplaceova hypotéza
(nebo nebulární). Kant se jako jeden z prvních pokusil vyložit vznik Slunce a jeho oběžnic
jinak než Božím stvořením. Vyšel z představy prvotní pramlhoviny, jejíž částečky se začaly
postupně smršťovat. Dle Newtonova gravitačního zákona byly částice s menší hmotností
přitahovány těmi hmotnějšími, až začal vznikat zárodek Slunce. Kolem centrálního Slunce
se pak soustředily planety, včetně Země.
b)Sny duchovidcovy (Träume eines Geistesehers, 1766).4 V tomto spisku se Kant
vysmál švédskému mystikovi Emanuelu Swedenborgovi (1688 -1772), jehož díla se jen
hemží podrobnými popisy andělů, nebeských říší i pekel.5 Kant tak v duchu skeptického
osvícenství jednal podobně jako dnešní spolek Sisyfos, který si dal za cíl potírat šarlatány.
4.2.3 Díla kritického období (1781 – 1790)
a)Kritika čistého rozumu (Kritik der reinen Vernunft, 1781). Bezesporu
nejvýznamnější filosofická kniha všech dob (snad spolu s Descartovou Rozpravou
o metodě). Ale zároveň také nesmírně náročná. Vydání této první Kritiky nebylo čtenáři
vůbec pochopeno, a proto ještě později napsal srozumitelnou knížečku Prolegomena ke
každé příští metafysice, jež se bude moci státi vědou (Prolegomena zu einer jeden
künftigen Metaphysik die als Wissenschaft wird auftreten können, 1783).
Slovo „kritika“ znamená u Kanta něco jiného než negativní odmítnutí. Chápe jej ve
smyslu starořeckého „krisis“, jež znamená posouzení. Cílem kritiky je posoudit naše
poznávací schopnosti. Co vůbec můžeme vědět? Stačí náš rozum na to, abychom
objektivně poznávali svět? Tématem Kritiky čistého rozumu je tedy noetika. Podívejme se
tedy s Immanuelem Kantem, jak si představuje činnost lidské mysli.
Všichni se shodneme na tom, že se lidské myšlení zakládá na různých výrocích,
tvrzeních, při nichž se něco vypovídá o něčem.6 V logice se jim říká soudy. Kant
rozděloval soudy podle dvou kritérií. Nejprve rozlišil soudy podle toho, kdy vznikají. Soudy,
které vznikají až poté, co jsme se s věcí seznámili, se nazývají aposteriorní (a posteriori) –
1 Nejpodrobněji snad heslo „Immanuel Kant“ ve Wikipedii. Celá adresa: http://cs.wikipedia.org/wiki/Kant
2 Dnes je toto město známé jako Kaliningrad a je součástí Ruska. Kaliningradská oblast slouží Rusku jako
nejzápadnější vojenská základna. Jméno „Königsberg“ (česky Královec) nesla i zaniklá osada poblíž vesnice
Anenská Studánka mezi Českou Třebovou a Lanškrounem.
3 Srov. BLECHA, Ivan a kol: Filosofický slovník. Nakladatelství a vydavatelství FIN. Olomouc 1995. Heslo: „Kant
Immanuel“. (heslo vypracovali Břetislav Horyna, Jan Březina, Ivan Blecha). S.213. (Dále jen Blecha a kol.)
4 Wikipedia uvádí jiný český překlad: „Sny duchařovy“. Rovněž druhé slovo originálu uvádí v jiné podobě:
„Geistersehers.“
5 O Swedenborgovi viz též stránka jeho obhájců: http://www.swedenborg.cz/
6 Blecha a kol. Heslo: „soud“ (vypracoval Jan Štěpán). S.383.
1
zpětné, z pozdějšího. Například: „Ten kámen je hnědý.“ Takovou větu jsme pronesli, až
když jsme si kámen prohlédli. Kanta ale víc zajímaly soudy, které nevznikají takto zpětně,
ale máme je už dopředu nějak vloženy do naší mysli. Tyto soudy vlastně připomínají
Descartovou představu vrozených idejí. Kant jim říkal apriorní soudy (a priori) – prvotní.
Některé věci opravdu víme, aniž bychom přitom potřebovali nějakou zkušenost. Například
dovedeme z hlavy spočítat, že 86 + 74 dává výsledek 160.7 Aposteriorní soudy dávají za
pravdu empirismu, který zdůrazňoval zkušenostní poznání, jež se zapisuje do lidské mysli.
Naproti tomu apriorní soudy potvrzují platnost racionalismu vycházejícího z představy, že
naše mysl skrývá spoustu vrozených univerzálních pravidel.
Soudy však můžeme dělit ještě jinak. Druhý způsob dělení spočívá v tom, zdali
informace, kterou nám soud sdělí, je v něčem nová, nebo naopak jen konstatuje, co už
vyplývá z věci samy. Například soud „kruh je kulatý“ nepřináší žádnou novou informaci, jen
analyzuje to, co je obsaženo ve slově kruh – je to tedy analytický soud („rozebírací“). Když
řeknu: „Anička má dnes pěkný svetr“, sděluji skutečně něco nového, spojil jsem Aničku
s pěkným svetrem, což jsou dva pojmy, které ze sebe nutně nevyplývají. Proto se takový
soud nazývá syntetický („spojovací“).
„Ať už mají soudy jakýkoli původ nebo ať je jejich logická forma jakákoli, existuje mezi nimi
nadto ještě obsahový rozdíl, na základě něhož jde buďto pouze o soudy vysvětlovací, jež
k danému obsahu nic nepřidávají, nebo o soudy rozšiřovací, jež dané poznání zvětšují; ty
první budeme moci zváti soudy analytickými, druhé syntetickými.“8
Nejběžnější soudy, které každodenně utváříme, jsou určitě syntetické soudy
aposteriorní – empiricky mluvíme o tom, s čím jsme se seznámili. „Na pasece se pasou
dvě srnky.“ Vyskytnout se mohou také analytické apriorní soudy, Kant uvádí tento příklad:
„Všechna tělesa jsou rozlehlá.“9 Rozlehlost již plyne z povahy těles, nic nového se
nedovídáme.10 Kanta však nejvíc trápila otázka:
„Jak jsou možné syntetické věty a priori?“11
Pod touto otázkou se skrývá možnost, že bychom se z naší vlastní mysli dokázali
dovědět něco opravdu nového, co by nebylo tak banální, jako že čtverec má čtyři rohy.
Pokud bychom dokázali takové věty (soudy), znamenalo by to velké potvrzení
racionalistické vize dokonalého rozumu (Vernunft). Kant se domnívá, že syntetické
apriorní soudy existují. Náš rozum je tedy schopen čistého poznání, tj.
nezkušenostního, pocházejícího jen z něho samého (Kant by řekl transcendentálního).
Které takové soudy tedy používáme? Jsou to veškeré matematické operace. K počítání
sice dnes používáme kalkulačku, ale z hodin matematiky bychom dokázali např. dělit či
násobit i velmi vysoká čísla – aniž bychom potřebovali posouvat kuličkami v počítadle,
abychom viděli, jak se to před našima očima násobí nebo dělí (měli empirickou
zkušenost). Náš rozum je tedy schopen poskytnout zcela nové informace! Nemají tedy
pravdu empirikové, když tvrdí, že základem poznání je zkušenost. Nikoli, v našem rozumu
jsou opravdu uložené uchvacující informace.
Z tohoto důvodu se tvrdí, že Kant provedl tzv. koperníkánský obrat – jako Koperník
7 Přiznávám, že jsem si to raději ověřil na kalkulačce.
8 Immanuel KANT: Prolegomena ke každé příští metafysice, jež se bude moci státi vědou. Přel. J.Kohout, J.Navrátil.
Nakladatelství Svoboda. Praha 1992. § 2.a. S.33.
9 Tamtéž.
10 Pro přemýšlivé čtenáře: kombinace aposteriorních analytických soudů je nemožná. Nebo ji prostě nedovedu
vytvořit.
11 Tamtéž, § 5. S.43.
2
prohlásil, že Země není středem vesmíru, tak Kant naznačil, že je to náš rozum, kolem
něhož se točí skutečnost.
„My sami vnášíme řád a pravidelnost mezi jevy, jež nazýváme přírodou, a nemohli
bychom jej mezi nimi objevit, kdybychom jej mezi nimi řádem své mysli původně sami
nezavedli.“12
Podle Kanta totiž v naší mysli nenajdeme jen matematická pravidla, ale i zákonitosti, jimiž
se řídíme při běžném vnímání skutečnosti. Vzpomeňme na empiriky a jejich snahy popsat
práci lidského rozumu s jednotlivými smyslovými vjemy. Sám Kant se odvolával na Davida
Huma, který ho údajně probudil z dogmatického spánku. Hume totiž upozornil, že princip
kauzality (spojení příčiny a následku) nemá žádné zakotvení v objektivní skutečnosti,
pochází jen z asociací našeho rozumu. Kant tento postřeh dotáhl ještě dál. V lidské mysli
lze objevit celou řadu tzv. kategorií (části z nich říkal rozvažovací pojmy). Zde vyjmenuji
jen ty nejznámější: kauzalita (nehledejme ji v přírodě, ale v mysli), prostor (jde jen
o fiktivní prostředí, do něhož si promítáme smyslové vjemy), čas (naše mysl jen srovnává
trvání jednotlivých pohybů). Všechny tyto kategorie můžeme nazývat „apriorní nazírací
formy“, skrze něž vnímáme vnější skutečnost. Jsou to jakési počítačové programy,
zpracovávající smyslová data.13
Zbývá ještě odpovědět na úvodní otázku. Co vůbec můžeme vědět o realitě?
Jestliže Kant prokázal zásadní aktivitu našeho rozumu, který sám dává vjemům konkrétní
formy, pak vzniká otázka, zdali ještě poznáváme realitu takovou, jaká je. Ubaldo Nicola
o tom píše: „V jiných pasážích srovnal Kant mysl s vězením, z něhož nelze vyjít. Mysl totiž
nemůže myslet jinak, než skrze syntetické formy a priori vzhledem k prostoru, času
a kauzalitě.“14Jak by vypadal svět, kdybychom ho viděli bez nazíracích forem mysli? Kant
předpokládá, že objektivní svět existuje. Někde tam jsou věci o sobě, ve své objektivní
pravdě, kterou ovšem nikdy nepoznáme, protože nedokážeme vystoupit z vlastní mysli.
b)Kritika praktického rozumu (Kritik der praktischen Vernunft, 1788). Před
vydáním své druhé Kritiky byl již Kant obezřetnější. Především ji nekoncipoval jako
rozsáhlé, pojmově náročné dílo, zároveň si své čtenáře také připravil jakousi „demoverzí“,
zjednodušenou podobou, která vyšla ještě tři roky před vydáním Kritiky. Tato stručná verze
se jmenuje Základy metafyziky mravů (Grundlegung zur Metaphysik der Sitten, 1785).
Slovo „praktický rozum“ sice zní složitě, ale můžeme v něm vidět docela obyčejné
svědomí. Základní otázka této Kritiky tedy zní: Co máme dělat? Jejím hájemstvím je proto
etika. Se stejným intelektuálním nasazením se Kant pokouší vyřešit problém, s nímž
zápasili filosofové po tisíciletí. Jak dát člověku nějaké pevné měřítko správného jednání?
Kant zde začíná porovnáním různých morálních soustav. Morálka je soubor
konvenčních pravidel, který dává pokyny pro jednání v běžných situacích. Většina těchto
souborů patří do tzv. heteronomní morálky. Tímto slovem chtěl Kant vyjádřit, že důvody
ke správnému jednání leží jinde než v zákoně samém. Tak by třeba někdo nevraždil pro
svůj strach z potrestání, a nikoli proto, že vražda je nepřípustná. Nebo nějaký chlapec by
mluvil spisovně, aby se zalíbil své dívce. Správně jednat nemáme ze strachu ani kvůli
prospěchu, dokonce ani kvůli dobrému pocitu ze splnění zákona. Správně jednat máme
jen pro zákon samotný, z povinnosti.
12 Immanuel KANT: Kritika čistého rozumu. Citováno dle: Vladimír NEFF: Filosofický slovník pro samouky neboli
Antigorgias. Družstevní práce. Praha 1948. S.197. Upraveno.
13 V tomto textu jsem se záměrně vyhnul výkladu o Kantově pojetí rozumu. Kant totiž rozlišuje jakési dva stupně
rozumu. Ten nižší (Verstand, překládán často jako „rozvažování“) zpracovává smyslová data, ten vyšší (Vernunft,
překládán často jako „rozum“) v sobě ukrývá hluboké ideje, jakou je třeba idea Boha nebo nesmrtelné duše.
O nesnázích s překládáním těchto pojmů viz vtipný Vladimír NEFF: C.d., s.198/199.
14 Ubaldo NICOLA: Obrazové dějiny filozofie.Přel. N.Bonaventurová. Knižní klub. Praha 2006. S.373.
3
„Povinnosti ! Vznešené, velké jméno, které v sobě neobsahuješ nic líbivého, co by se
nám vlichocovalo, nýbrž vyžaduješ podrobení se, avšak nehrozíš také ničím, co by
vyvolávalo v srdci přirozený odpor a zděšení, aby pohnulo vůlí, nýbrž vytyčuješ pouze
zákon, který si sám od sebe zjednává přístup do srdce, a přece si dokonce proti vůli
dobývá úctu (i když ne vždy následování), před nímž všechny náklonnosti zmlkají, i když
zároveň tajně působí proti němu – jaký je tvůj tebe hodný zdroj a kde nalezneme kořeny
tvého ušlechtilého původu, který pyšně odmítá jakékoliv příbuzenství s náklonnostmi,
a z kterýchžto kořenů pocházet je nevyhnutelnou podmínkou oné hodnoty, kterou si lidé
mohou dát jedině sami?“15
Morálka, jež se nezakládá na něčem vnějším, se nazývá autonomní morálka.
Spočívá v závaznosti zákona, který platí sám o sobě, ne pro nějaký prospěch nebo cit.
Dobré věci bychom měli činit jen z povinnosti, třeba i s odporem. Kant se pokusil
formulovat pravidlo takové morálky. Mělo by platit pro všechny etické situace, které mohou
nastat, a mělo by být nemožné ho neposlechnout. Toto pravidlo se pokusil nalézt
v samotném rozumu, opět jako apriorní syntetický soud. Dal mu název kategorický
imperativ. Nyní si přečteme jeho nejznámější (a nejobecnější) formulaci:
„Jednej tak, jako by se maxima tvého jednání měla na základě tvé vůle stát obecným
přírodním zákonem.“16
Pro většinu čtenářů bude tato věta znít dost neprůhledně. Slovo „maxima“ znamená asi
totéž jako zásada, norma. Kategorický imperativ lze nejlépe přeložit do současného jazyka
těmito slovy:
„Jednej tak, aby se tvé jednání mohlo stát obecně platnou normou.“17
Ono univerzální pravidlo morálky tedy tkví v tom, že vždy jednáme tak, jak by měli na
našem místě jednat všichni rozumní lidé.18 Každý, kdo by byl v naší situaci, by musel
nahlédnout, že to bylo správné řešení, bez kliček, výmluv nebo různých „polehčujících
okolností“. Měl se stát Emil Hácha protektorátním prezidentem? On sám předpokládal, že
mu musí dát každý za pravdu – bylo to jediné správné řešení, ne jen j e h o řešení.
Uvedený příklad ale ukazuje, že na mnoho situací lze tuto univerzální normu přikládat jen
s obtížemi. Pokud však vrátíme nalezený mobilní telefon, pak se všichni rozumní lidé
shodnou na tom, že to bylo jediné správné řešení, zde lze kategorický imperativ úspěšně
použít.
c)Kritika soudnosti (Kritik der Urteilskraft, 1790). Poslední z trojlístku slavných
Kritik pojednává o vnímání krásy, jejím tematickým oborem je tedy estetika.19 Pro Kanta je
krása něčím zcela nepraktickým, co nemá svůj účel (než sebe samu). I vnímání krásy by
tedy mělo probíhat bez jakéhokoli osobního zájmu – např. díváme se na krásu, ale
netoužíme ji vlastnit. Věci jsou krásné, protože mají dokonalou formu (jejich různé části
15 Immanuel KANT: Kritika praktického rozumu. Přel. J.Loužil. Nakladatelství Svoboda. Praha 1996. Ukázka převzata
z mé Čítanky ze společenských věd, text č.69, s.30.
16 Citováno dle Wikipedie.
17 Blecha a kol. S.215.
18 Kant se pokusil ještě o jednu, poněkud odlišnou formulaci imperativu. „Jednej tak, aby ti lidství bylo účelem, a
nikoli prostředkem.“ Protože se etické situace nejčastěji týkají mezilidských vztahů, musí být lidství zdůrazněno
i v kategorickém imperativu. Vždy mi má jít o člověka samého, nesmím ho užívat jako prostředku k dosažení svých
cílů.
19 Soudnost zde znamená rozumovou schopnost určovat, co je krásné.
4
jsou sladěny do celku). Kantova estetika bývá obvykle posuzována jako méně přínosná.20
4.2.3 Díla pokritického období (1791 – 1798)
a)Náboženství v mezích pouhého rozumu (Religion inerhalb des bloßen
Vernunft, 1793). Zde se Kant vyjádřil o svých představách Boha. Jako správný osvícenec
odmítá tradiční křesťanské názory o zázracích nebo o přítomnosti Boha při mši. Boha
máme hledat pouze ve svém rozumu. Je v něm tedy obsažen stejně apriorně jako vnímání
prostoru, kauzality či času.
b)K věčnému míru (Zum ewigen Frieden, 1795). Tento krátký spisek bývá
v poslední době hodně zdůrazňován, neboť se v něm hledá anticipace procesu
evropského sjednocování. Kant v něm chce zabránit válkám mezi jednotlivými státy.
Zatímco v přirozeném stavu proti sobě bojovali všichni lidé, se vznikem státu se uvnitř jeho
hranic nastolil mír. Nyní už nebojují všichni proti všem, ale státy vůči sobě navzájem. Aby
se státy už vzájemně nenapadaly, je tedy nutné učinit obdobu toho, co zažili zprvu válčící
lidé, když opustili přirozený stav. Tito lidé přijali univerzální pravidla, která jim uložil stát.
Kant proto navrhuje, aby se jednotlivé státy federalizovaly, a tím začaly vést svou politiku
v obecnějším duchu (nikoli jen dle národních zájmů).
4.2.4 Význam Kantovy filosofie
Immanuel Kant ovlivnil bezpočet různých filosofických proudů. Jeho Kritika čistého
rozumu zásadně inspirovala německý idealismus. Idealisté zdůraznili ještě víc než sám
Kant tvořivou schopnost lidského rozumu, a tak došli až k vizi zvláštní kosmické
inteligence utvářející svět. Současný postmodernismus si váží Kantova pochopení
lidského subjektu. Na rozdíl od Kanta však postmodernisté nevěří, že by lidské subjekty
(rozumy) mohly sdílet nějaká univerzální pravidla (nazírací formy) – podle nich si vlastně
jednotliví lidé sami konstruují svět.
Méně kladného přijetí se dnes dostává Kantově etice. Většina morálních filosofů
nechce souhlasit s myšlenkou, že by veškeré morální jednání mělo vycházet jen z plnění
povinností. Taková morálka by byla pro většinu lidstva málo atraktivní. K našemu jednání
patrně patří jistá radost, že jsme respektovali dobré hodnoty.
4.2.5. Pomocné otázky
1. Proč se tři Kantovy nejznámější knihy nazývají „kritiky“?
2. Jaké čtyři druhy soudů Kant rozlišoval? Zkuste uvést jejich příklady.
3. Které soudy považoval Kant za nejdůležitější? Proč?
4. Jakou úlohu má podle Kanta rozum při poznávání světa?
5. V čem spočíval Kantův koperníkánský obrat?
6. Co je to praktický rozum?
7. V čem se od sebe liší heteronomní a autonomní morálka?
8. Zopakujte zpaměti zjednodušenou formulaci kategorického imperativu a aplikujte
ji na jeden prostý etický problém.
9. Která témata se objevují v Kritice soudnosti?
10.Kterými prostředky by se podle Kanta mohlo zamezit válkám?
20 Srov. Milan SOBOTKA: Kantova Kritika soudnosti. In: Milan SOBOTKA, Milan ZNOJ, Josef MOURAL: Dějiny
novověké filosofie od Descarta po Hegela. Filosofický ústav AV ČR. Praha 1994. S.169-183.
5