zde - Národní památkový ústav

Renovierung der Brücke über den
Stržský-Bach in Žďár nad Sázavou/Saar
•Žďár nad sázavou
Oprava mostu přes Stržský potok ve Žďáru nad Sázavou
Die Brücke über den Stržský-Bach befindet sich in der nächsten Nachbarschaft des Zisterzienserklosters in Žďár nad Sázavou. Das Kloster,
gegründet in der Mitte des 13. Jahrhunderts, ist nach Hussitenkriegen erlöschen und es wurde erst im 17. Jahrhundert erneuert. Die barocke
Renovierung des Klosters gipfelte am Anfang des 18. Jahrhunderts unter dem Abt Václav Vejmluva (1670–1738), der sich mit dem Architekten
Jan Blažej Santini (1677–1723) verbünden hat, einer der bemerkenswertesten Persönlichkeiten des böhmischen Barocks. Santini hat sich an
Renovierungen der mittelalterlichen Klöster beteiligt und er hat dabei seinen historisierenden Stil entwickelt. Einer Reihe seiner Bauten ist
das tiefe Ideenprogramm unterlegt. Unter ihnen ragt besonders die Kirche des hl. Johannes von Nepomuk über dem Kloster in Žďár hervor,
seit dem Jahre 1994 als ein Denkmal der UNESCO-Welterbe geschützt. Die Brücke über den Stržský-Bach ist ein Bestandteil des Weges zu
Zelená Hora/Grünberg. Sie entstand erst unter dem folgenden Abt vor der Mitte des 18. Jahrhunderts und am Anfang der 60er Jahre wurde
sie mit der Bildhauerverzierung ausgestattet. Zum Vorbild der so erfassten barocken Brücken diente offensichtlich auch die Verzierung der
Karlsbrücke in Praha/Prag.
Weil die Brücke ein Bestandteil der frequentierten Staatslandstraße ist, seiner Instandsetzung ist in den Jahren 2008–2009 eine komplizierte Diskussion vorhergegangen. Zum Schluss wurde die Erhaltung der Brücke ohne die grundsätzlichen Änderungen durchgesetzt, nur
Sandsteinstatuen wurden durch Kopien – Ausgüsse ersetzt. Die Brückenkonstruktion ist aus dem Bruchstein in der Kombination mit Elementen aus gemeißelten Steinquadern und Verblendplatten durchgeführt. Das Material dieser Elemente ist der grobkörnige Granit, die durchgeführte petrologische Untersuchung hat gleichzeitig auch geeignete Lokalitäten für die Förderung des Ersatzsteines bestimmt. Die Brücke wurde vor der Inangriffnahme der Instandsetzung mit der kombinierten fotogrammetrisch-geologischen Methode vermessen. Bei den auseinandergenommenen Teilen der Brückenkonstruktion wurden die Dokumentation und die Katalogisierung aller steinernen Teile durchgeführt. Granitelemente wurden der Zementfüllungen und Reste des nicht originalen Fugenwerkes mechanisch los, es wurden korrodierte alte
Ankerelemente entfernt. Es wurde die Reinigung der Oberfläche mit dem Presswasser unter der Mittwirkung der Detergenzien, die Entfernung der sekundären Oberflächenfilme und unpassenden Anstriche mit Hilfe der Einpackungen aus der gebrochenen Zellulose (ein wirkender Bestandteil war der saurer Ammoniumkarbonat), die mechanische Beseitigung der Asphaltaufträge und die chemische Behandlung der
Stellen mit dem Vorkommen der Mikrovegetation durchgeführt. Die Risse wurden injiziert und nachfolgend mit dem Epoxidharz erfüllt, mit
dem gleichen Material wurde auch die Verklebung der zerbrochenen Elemente durchgeführt. Es folgte die gesamte Verfestigung des Steines
mit dem organoquarzigen Konsolidant. Plastische Retuschen haben sich nur auf bedeutungsvolle Destruktionen in der Oberflächenstruktur
beschränkt, Ergänzungen wurden mit einem Material auf der Basis des Epoxidkittes, gefüllt mit Fraktionen des gebrochenen Granits, durchgeführt. Farbige Retuschen der Ergänzungen wurden beschränkt, ebenso wie die anschließende Hydrophobierung des Steines.
Die Instandsetzung hat auch ein kleiner Eingriff in die Architektur der Brücke begleitet. Hinsichtlich der unbedingten Erhöhung des
Fahrweges war es nötig die Erhöhung auch an den Fronten der Brücke zu bekennen. Unter dem Gesims in der Linie des Fahrweges wurden
in der ganzen Länge der Brücke Granitbänder mit der Höhe 25 cm hingelegt, deren Oberflächen in der Art, die die Patine des ursprünglichen
Steines imitiert, bearbeitet wurden. Bei den Pfeilern der Bildhauerverzierung, deren Belag aus steinernen Platten bis zum höheren Niveau
durchgehend fortsetzt, wurde die Stufenbildung erst in dem Niveau ihrer Krone ausgeglichen, und in dem Zusammenhang wurden die Änderungen in dem Fugenschnitt der Brückenpfeiler ausführlich gelöst. Bei dem Rückversetzen der Belegplatten wurde die ursprüngliche Art des
Versetzens auf Schlösse respektiert, die um Ankerelemente aus dem rostfreien Stahl gestärkt wurde.
Die Kopien der Bildhauerverzierung wurden auf die Brücke im Mai 2009 versetzt. Die Abgüsse wurden mit der Oberflächenpatina versehen, die sie dem Charakter der ursprünglichen Verzierung optisch näher bringt. Auf Originalen der barocken Statuen wurden unbedingte
Rückkonservierungseingriffe gemacht, besonders die Vorverdichtung und nötige Formergänzung. Nach der Restaurierung wird die Platzierung der Statuen in dem Raum des unteren Friedhofs unter dem Kloster in Žďár vorausgesetzt, das ein weiteres bemerkenswertes Werk des
Architekten Jan Blažej Santini ist.
Most přes Stržský potok se nachází v těsném sousedství cisterciáckého kláštera ve Žďáru nad Sázavou.
Klášter založený v polovině 13. století po husitských válkách skomíral a obnoven byl až v 17. století. Barokní
obnova kláštera vyvrcholila počátkem 18. století za opata Václava Vejmluvy (1670–1738), který se spojil s architektem Janem Blažejem Santinim (1677–1723), jednou z nejpozoruhodnějších uměleckých osobností českého
baroka. Santini se podílel na obnovách středověkých klášterů a rozvinul při nich svůj historizující styl. Řada
jeho staveb je podložena hlubokým ideovým programem. Mezi nimi vyniká zejména kostel sv. Jana Nepomuckého nad klášterem ve Žďáru, od roku 1994 je chráněná jako památka světového kulturního dědictví UNESCO.
Most přes Stržský potok je součástí cesty na Zelenou horu. Vznikl až za následujícího opata někdy před polovinou 18. století a počátkem 60. let byl opatřen sochařskou výzdobou. Vzorem takto pojatých barokních mostů
byla zřejmě i výzdoba Karlova mostu v Praze.
Protože most je součástí frekventované státní silnice, jeho opravě v letech 2008–2009 předcházela složitá
diskuse. Nakonec se prosadilo zachování mostu bez zásadnějších změn, pouze pískovcové sochy byly vyměněny za kopie – výdusky. Mostní konstrukce je provedená z lomového kamene v kombinaci s prvky z tesaných
kamenných kvádrů a obkladových desek. Materiálem těchto prvků je hrubozrnná žula, provedený petrologický
průzkům zároveň určil i vhodné lokality pro těžbu náhradního kamene. Most byl před zahájením opravy zaměřen kombinovanou fotogrammetricko-geodetickou metodou. U rozebíraných částí mostní konstrukce byla
provedena dokumentace a katalogizace všech kamenných dílů. Žulové prvky byly mechanicky zbaveny cementových výplní a zbytků nepůvodního spárování, byly odstraněny zkorodované staré kotevní prvky. Bylo provedeno čištění povrchu tlakovou vodou za spolupůsobení detergentů, odstranění povrchových sekundárních
filmů a nevhodných nátěrů pomocí zábalů z drcené celulózy (účinnou složkou byl kyselý uhličitan amonný), mechanické odstranění asfaltových nánosů a chemické ošetření míst s výskytem mikrovegetace. Praskliny byly injektovány a následně vyplněny epoxidovou pryskyřicí, stejným materiálem bylo prováděno i lepení zlomených
prvků. Následovalo celkové zpevnění kamene organokřemičitým konsolidantem. Plastické retuše se omezily
jen na významné destrukce v povrchové struktuře, doplňky byly prováděny materiálem na bázi epoxidového
tmelu plněného frakcemi drcené žuly. Barevné retuše doplňků byly omezeny, stejně tak závěrečná hydrofobizace kamene.
Opravu provázel i drobný zásah do architektury mostu. Vzhledem k nezbytnému zvýšení vozovky bylo nutné přiznat zvýšení i na čelech mostu. Pod římsu v linii vozovky byly po celé délce mostu vloženy žulové pásy
o výšce 25 cm, které byly povrchově opracovány způsobem imitujícím patinu původního kamene. U pilířů sochařské výzdoby, jejichž obklad z kamenných desek souvisle pokračuje až do vyšší úrovně, byl výškový posun
vyrovnán až v úrovni jejich koruny, v té souvislosti byly podrobně řešeny změny ve spárořezu mostních pilířů.
Při zpětném osazování obkladových desek byl respektován původní způsob osazení na zámky, který byl posílen o kotvící prvky z nerezové oceli.
Kopie sochařské výzdoby byly osazeny na most v květnu roku 2009. Výdusky byly opatřeny povrchovou
patinací, která je opticky přibližuje charakteru původní výzdoby. Na originálech barokních soch byly učiněny
nezbytné vratné konzervační zákroky, zejména prekonsolidace a nutné tvarové doplnění. Po restaurování se
předpokládá umístění soch v prostoru dolního hřbitova před klášterem ve Žďáru, který je dalším pozoruhodným dílem architekta Jana Blažeje Santiniho.
Kirche des hl. Johannes von Nepomuk am Zelená hora. J. B. Santini, 1719–1722 / Kostel sv Jana Nepomuckého na Zelené hoře. J. B. Santini, 1719–1722
NÁRODNÍ PAMÁTKOVÝ ÚSTAV
NATIONALINSTITUT FÜR DENKMALPFLEGE
Text: Karel Kibic
Text: Karel Kibic, Petr Severa
Překlad/Übersetzug:
Noll
Překlad/Übersetzung:Jindřich
Jaroslava
Kroupová
Foto: Gabriela
Karel Kibic,
Čapková
Vladislav
(1–5),
Razím
Karel(4)Kibic (6)