Vrátila se jednou v noci

Komentáře

Transkript

Vrátila se jednou v noci
Vrátila se jednou v noci
Eduardo Rovner
(VOLVIÓ UNA NOCHE)
Laureát ceny CASA DE LAS AMERICAS 1991
Přeložil: Ivory Rodriguez, 2002
Městské divadlo Brno, sezona 2007/2008
1
OSOBY
MANUEL – pedikér, Žid
FANNY – jeho zesnulá matka, Židovka
DOLLY – jeho snoubenka/milenka a spoluhráčka,
ANIBAL – majitel baru a Manuelův spoluhráč,
JULIO – Manuelův spoluhráč, (Chulio)
SALO – umrlec, soused ze hřbitova a ctitel Fanny
JEREMIAS – umrlec, soused Fanny ze hřbitova (Cheremias)
PERLA – umrlá, sousedka Fanny ze hřbitova
SERŽANT CHIRINO – duch (Čirino)
2
Neplač pro mě, Argentino (1.obraz, Dolly)
T: Pavel Cmíral
Refr.:
Neplač pro mě, Argentino
Nejsem dcera ztracená
Piju život jako víno
A to v noci zejména
To jsem se svým milým v ráji
Ráno se ti vrátím zas!
Neplač pro mě, Argentino
A miluj nás…
Raz dva tři čtyř
V týdnu pětkrát nespíme
Raz dva tři čtyř
V rytmu tanga svoji jsme
Svá velká sóla mám
Chvíli já a chvíli on
Andělé pějí nám
Vyhráli jste milión…!
Refr.:
Neplač pro mě, Argentino
…
…
A miluj nás
Raz dva tři čtyř
Odpusť duši nevinné
Raz dva tři čtyř
Na vině je nevinně
Nám tělo nedá spát
První ligu hrajeme
Co dál mám povídat
Argentině mé..?!
Neplač pro mě, Argentino
Nejsem dcera ztracená
Piju život jako víno
A jsem tvá!
3
Pata špička celá noha (po 12.obraze Dolly + Anibal)
T: Pavel Cmíral
ON
Ďábel jsem
ONA A já mám uhrančivé oči!
OBA A dokud meze nepřekročím
K smíchu budu ti
ON
Ďábel jsem
ONA A já jsem holubice černá
OBA A nás dva čeká chvilka perná
V novém obutí
Refr.:
OBA Pata špička celá noha
V botě Baťa hoří nám
Kéž by řeklo kuří oko
Únavou se zavírám!
Kéž by naše tango salon
Bylo krásně salonní
Kde jsou boty vyšlapané
Z předloni?
(tango salon – terminus technicus)
ON
Ďábel jsem
ONA A kyčle mé tvé kyčle drtí
OBA A umřít na to, že jsme krutí
Oba chcem a hned
ON
Ďábel jsem
ONA A tango na rtech našich sténá
OBA A těla málem vykostěná
Touží zešílet
Refr.:
OBA Pata špička celá noha
…
…
Z předloni?
Coda:
Až si najdem pedikéra
Bude víc než milenec…!
(ritardando)
ONA Kde všude se kuří oko dělá…?
ON
Tu i tam, i tam, i tam…!?
(a v tempu)
OBA A je to jeho věc!
ON
4
Tango z onoho světa
T: Pavel Cmíral
(alternativa, po 12.obraze Dolly + Anibal) (event. použít jinde)
Položím ti tělo na tělo
Mezi nimi otázku
Kdyby se ti žíti nechtělo
Život visel na vlásku
Jaké přání lásko poslední
Vykřikli bychom společně?
ONA Polonazí jsme už sedm dní
OBA Obleč mě!
ON
Refr.:
OBA Poslední tango
Na hřbitově Recoleta
Bychom si tančili
Mezi hrobkami
Poslední tango
Tango z onoho světa
Než zem by slehla se
Nad námi!
(světově proslulý hřbitov v Buenos Aires)
ONA A pak dennodenně s půlnocí
Vyšli bychom do Luny
Ze zahrad by vyli buldoci
V očích kvetly ocúny
ON
Já bych začal hvízdat neslyšně
ONA Já tě tiskla nehmotně
ON
Ty tak eroticky děsíš mě
ONA Nezkrotně…
Refr.:
OBA Poslední tango
…
…
Nad námi!
Mon ami…!
5
Obraz 1: str. 3 – bar
2:
3 – hřbitov – neděle odpoledne
3:
9 – Manuelův byt – neděle večer – MANUEL a FANNY
4:
10 "
- pondělí v poledne "
5:
16 "
- pondělí v poledne – MANUEL a DOLLY
6:
21 "
- pondělí odpoledne – MANUEL a ANIBAL
7:
26 "
- pondělí večer – MANUEL a FANNY
8:
30 - úterý ráno "
9:
35 "
- úterý ráno – MANUEL a DOLLY
10: 37 "
- úterý ráno – MANUEL a FANNY
11: 39 "
- úterý ráno – MANUEL, JULIO a FANNY
12: 43 "
- úterý ráno – MANUEL a FANNY
13: 45 "
- úterý odpoledne – MANUEL, JULIO a ANIBAL
14: 52 – bar – úterý večer – MANUEL, JULIO, ANIBAL a DOLLY
15: 55 – Manuelův byt – středa večer – MANUEL, FANNY a DOLLY
16: 63 "
"
- MANUEL a FANNY
17: 66 "
"
- se sousedy ze hřbitova
18: 71 "
"
- MANUEL a FANNY, DOLLY
6
1.obraz – bar:
Malé pódium v Anibalově baru, Manuel, Dolly, Anibal a Julio hrají tango “Volver”
(Návrat), zkoušejí na koncert a vypadají šťastně, baví je to. Manuel a Dolly si tu a tam
vymění zamilovaný pohled.
2.obraz -
Hřbitov, neděle odpoledne. Manuel stojí nad hrobem Fanny a jako obvykle
jí popisuje film, co viděl v kině, a co se stalo minulý týden. Na scéně se ve
světle do půl pasu objeví MANUEL, který mluví směrem do země.
MANUEL:
Mami, rád bych ti něco řekl!...Proč jsem minule nepřišel? …Měl jsem
komplikovaný případ. U pacienta se mi rozjela infekce…Musel jsem ho
operovat...Ano. Dopadlo to dobře…Ne, v divadle jsem tento týden
nebyl… Mami, musím ti něco říct! Má to pro mě nesmírný význam.
Dejme tomu, že bych chtěl…že bych se chtěl…ne, jako bych nic
neřekl…Nic!...Že… že v úterý máme koncert… vystoupení s kapelou!...
To jsem ti vlastně chtěl říct!... Budeme uvádět některé Beethovenovy
kvartety… A proč ne Beethoven v baru? Chceme ho zpopularizovat!...
Proč jsem nepřišel?... Už jsem ti to řekl… Proč jsem přišel? …Pravdu?
(Zlomí se to v něm.)Přišel jsem ti říct… Já se ve čtvrtek žením…
FANNY(z hrobu): Cože?! (Manuel se vyděsí, ustoupí několik kroků. Z mlhy, jako by
vystupovala z hrobu, se zjevuje Fanny. Upraví si šaty a účes a opráší se.)
Cos to říkal? (Vyšťourává si hlínu z ucha. Manuel zdeptán, neodpovídá.)
Mluv! Asi jsem tě dobře neslyšela! Nebo ti snad přeskočilo!(Manuel
v hrůze ustupuje.) A s kým? Pojď sem, řekni mi to! (Manuel se otáčí a
prchá. Fanny za ním s obtížemi udělá několik kroků.) Kam jdeš? (Manuel
mizí ze scény, z okolních hrobů vystupují další umrlci.)
SALO:
Co se děje, Fanny?
FANNY:
No, podívejte se, co mi ten kluk vyvádí!
JEREMIAS:
Co ti proved′?
FANNY:
Za čtyři dny se žení a já o tom nic nevím! Nevím s kým, ani jak! Týden
co týden mi sem chodí do nejmenších detailů povídat klepy z naší čtvrti,
vykládá mi, co se hraje v divadlech, co se hraje v kinech, jak se mu daří
jako chirurgovi, jak mu to jde v muzice… a teď tohle. No ne? Je tohleto
možný?
PERLA:
Nejspíš na to zapomněl… Chlapi jsou jeden jako druhej.
FANNY:
Nemel nesmysly, prosím tě. Žení se! Neslyšelas? Žení se!
SALO:
Zestárl o deset let, co s ním nejsi. Má nejvyšší čas.
JEREMIAS (vousatý stařec v klobouku): Nerozčiluj se tolik, bude ti špatně.
7
Salo klade Fanny ruku na rameno, aby ji uklidnil.
PERLA:
Jasně, nemá cenu se kvůli tomu vzrušovat… (K Salovi.) Ten kluk to
nemá v hlavě v pořádku. Vyplácne jí kdejakou pitomost… A jelikož
ležím hned vedle… (ukáže na svůj hrob), tak už mě to unavuje.
SALO:
Takhle ty jí pomáháš? Navrch k těm starostem, co má, začneš ještě ty!
PERLA:
A co mám podle tebe dělat? Mám se jít toho pitomečka zeptat, proč jí to
laskavě dávno neřek′ - svý vlastní mámě? Můj syn to není!
FANNY:
Neříkej o něm, že je pitomeček!
PERLA(k Salovi):Vidíš? A už ho obhajuje!
SALO:
Je to jeho matka!
JEREMIAS(k FANNY):No, a co chceš dělat? Řekl ti to? Neřekl. Tak vidíš.
FANNY:
Tobě se to mluví! Chtěla bych tě vidět na svým místě.
JEREMIAS:
Já děti nemám.
PERLA:
Já mám. A co?... Seznámila jsem se pěkně se snachou, jak se patří. A
chcete vědět pravdu? Právě to mě zabilo!
FANNY:
Ale mě jenom tak neodbude! Mě se jen tak nezbaví!
SALO:
Co chceš udělat?
FANNY(tajemně): však uvidíš… vraťte se pěkně do svejch děr a nechte mě na pokoji.
(Všichni ostatní se postupně vracejí do svých hrobů.)
SALO:
Neproveď nějakou hloupost.
PERLA:
Jako kdyby uměla něco jinýho!
SALO(k Perle): Hele, nechej si to!... (k FANNY) Víš, jaká jsi. Potom toho budeš litovat.
FANNY:
Tentokrát to bude jinak.
SALO:
Kolikrát už jsi to tvrdila?
FANNY:
Nevím. Já to nepočítám.
SALO:
A ať ti to netrvá dlouho. (Políbí ji a odchází.)
FANNY(upírá pohled k nebi): Proč? Proč se takhle nevyved'? Pane Bože! Co s tím
klukem mám udělat?
8
CHIRINO:
Z blíže neurčeného místa se nečekaně zjeví četař CHIRINO s bajonetem.
FANNY a ostatní na něj překvapeně hledí.
Odmítnout nelze nikomu,
když slyší matku naříkat,
že plod jejího života
už dál ji nechce poslouchat.
Z legendy proto přišel jsem,
kde život je jak sladký sen,
však nudný, trnů oproštěn.
Do těchto končin spěchám zpět,
navrátiv se na tento svět,
vám svoji službu nabízet.
FANNY:
A ty jsi kterej?
CHIRINO:
Chirino, seržant, jméno mé,
Juana Moreiry jsem vrah.
A neříkám to jenom tak,
bych naklonil si misky vah,
protože voják hrdinný
si soka nemá vybírat.
FANNY:
Kdože jsi? Kde se tu bereš?
CHIRINO:
Tak to bude horší. Jsem tady další dimenze. Legenda a ke všemu ryze
argentinská.
CHIRINO:
Hleďte se, paní, uklidnit,
já povím vám, co má se dít.
Chcete-li zase krotkého
beránka k srdci přivinout,
na pomoc mou, to tvrdím vám,
se můžete vždy spolehnout.
Na tomto světe není tvor,
který by se mnou vyhrál spor,
ni jezdec zručný sebevíc,
jenž by mi mohl vzdorovat.
A pokud trest si zaslouží,
je třeba účet vyrovnat.
FANNY:
Já mu vůbec nerozumím!... (Dívá se po ostatních.) Co to povídá?...
(Ostatní reagují krčením ramen a podobnými gesty.)
JEREMIAS (ukazuje Salovi, jak je oblečen): Copak vypadám, že mu rozumím?
SALO:
Jenom klid! Nechtěl jsem nikoho urazit…(K FANNY.) Říká, že jestli
chceš něco udělat svému synovi, může ti pomoci.
FANNY (k CHIRINOVI): A co bys mu udělal?
9
CHIRINO:
Co mi poručíte.
FANNY:
Chtěla bych, aby… (Podívá se po ostatních.) Co po něm můžu chtít?...
PERLA:
Řekni mu, ať táhne. Vrať se do legendy, nádhero!
JEREMIAS:
Násilím ničeho nedocílíš, důvěřuj Bohu.
FANNY:
Jakýmu Bohu, proboha? Ten se stará o důležitější věci, a ne o pitomce,
jako je můj syn!
PERLA:
Tak ho popros, ať ho tou kudlou píchne pěkně… však víš kam. To ho
naučí.
SALO:
Fanuško, nechej ho na pokoji.
FANNY:
Aby mi dál takhle ubližoval?... Už vím! (K CHIRINOVI.)Chci abys mu
způsobil… bolest, jakou cítí trpící matka.
CHIRINO:
Potřebuji znát jeho jméno.
toho lotra proklatého!
FANNY (váhá, nakonec se rozhodne): Manuel Stern!
CHIRINO se podiví. TMA
3.obraz
MANUELŮV BYT. Je to byt ve starém domě, s obývacím pokojem a
s ložnicí. Je ponurý, vládne tu jakýsi smutek. Starý nábytek a různé další
předměty naznačují, že to tu je už mnoho let stále stejné. Světla jsou
zhasnutá. MANUEL vstoupí, je nervózní, rozcuchaný a neupravený.
Rozsvítí, jde do ložnice, sundá si sako, hodí je na postel a z nočního stolku
začne vytahovat nějaké pytlíky. Odněkud se vynoří FANNY. MANUEL ji
nevidí.
FANNY:
Takhle pozdě se chodí domů?
MANUEL téměř zkamení, pomalu se otočí a spatří ji.
MANUEL:
…Co tady děláš?
FANNY:
Co já tady dělám? Chci, abys mi zopakoval, cos mi řekl předtím…
Připadá mi, že jsem ti dobře nerozuměla… (MANUEL, zdrcen, stále
neodpovídá.) No? Cos mi to povídal?
10
MANUEL:
Že… se žením.
FANNY (posadí se): Tak jsem rozuměla správně… Ve čtvrtek.
MANUEL:
…Ano…
FANNY:
A bez mého svolení… (MANUEL udělá gesto, jako by se pokoušel o
omluvu.) Kdo je to?
MANUEL:
…Jedno děvče…
FANNY:
No, aspoň že tak… Z jaké rodiny? Jak se jmenuje?
MANUEL:
… Dolly.
FANNY:
Dolly?... Co je to za jméno?
MANUEL:
To je zdrobnělina pro… Dolor… (opraví se) Sára! Jmenuje se Sára, ale
říká se jí Dolly.
FANNY:
Aha. Dolly čí? (MANUEL neodpovídá.) Jaké má příjmení?... (MANUEL,
zděšen, neodpovídá a natáhne k ní ruku, aby se přesvědčil o její existenci.
FANNY si to vysvětlí jako láskyplné gesto a dojme jí to.) Jsi rád, že mě
vidíš?... (MANUEL se posadí a FANNY se k němu přiblíží.) Chudáčku,
vylekal ses?
MANUEL:
…Trochu…
FANNY:
Pojď sem, dej mi pusu.
MANUEL:
Počkej…
MANUEL uteče do koupelny a zavře dveře.
FANNY (usměje se): Vždycky na poslední chvíli utekl.
Z koupelny je slyšet zvuk tekoucí vody. FANNY zatím sbírá jeho věci
z gauče, pootevře jej, zhasne světlo v pokoji a v ložnici, rozsvítí lampičku na
stolku a lehne si na kraj postele. Otevřou se dveře koupelny a objeví se
MANUEL s mokrými vlasy. Nejdřív je překvapen, že ji nevidí, pak ji spatří a
znovu se vyděsí.
FANNY (položí ruku na volnou půlku postele a usmívá se na něj): Pojď, lehni si tady…
Vypadáš hrozně unaveně… (MANUEL, se strachem, téměř zhypnotizován
se přiblíží k posteli a chce ulehnout.) Takhle, oblečenej?... (MANUEL se
začíná svlékat.) Jsi hubenej, chlapče, vždyť jsi kost a kůže… zítra ti
uvařím a dám to tady trochu do pořádku. Vypadá to, že se tu nikdo o
nic nestará… (Zavrtí hlavou. MANUEL zůstal ve spodkách) Není ti
zima?... (MANUEL zavrtí hlavou.) Vem si na sebe něco nebo nastydneš.
11
MANUEL:
Je teplo.
FANNY:
Dobře, dnes se s tebou nechci dohadovat, jsem hodně unavená… Lehni
si… (MANUEL uléhá. Pauza.) Totiž… předevčírem v noci jsme měli
takovou menší oslavu… (MANUEL na ni překvapeně hledí.) Co na mě tak
koukáš? Měli jsme svátek!... Dušičky!... To byla nádhera!...
S nebožtíkama z našeho čtverce jsme hráli divadelní představení, co
jsme zkoušeli pět let… Vážně… (MANUEL ohromen usedá.) Víš, co jsme
hráli?...
MANUEL:
Co?
FANNY:
Posmrtný život obchodního cestujícího!... To je tak dojemný!... všichni,
co na něj čekali: rodiče, prarodiče, přátelé i milenky z cest, kteří už tam
jsou!... Všichni pláčou radostí, že se s ním znovu vidí!... Ta hra, to je…
milostná píseň… (MANUEL, užaslý, neodpovídá.) Je ti něco, synku?
MANUEL:
Ne… nic…
FANNY:
Chce se ti spát?... (MANUEL přitaká.)
MANUEL:
Ano.
FANNY (znovu se ukládá k spánku): Tak jo, spi klidně… Dobrou noc. (Políbí ho.)
MANUEL:
Dobrou noc…
FANNY:
A zítra… zítra mi představíš to děvče! Jak se jmenuje? Jaké má
příjmení? (MANUEL přikývne.)
FANNY usnula a začíná chrápat. MANUEL zůstává napůl sedět na posteli
s očima otevřenýma. Světla pomalu zhasínají.
4.obraz
MANUEL se vzbudí, dívá se kolem a FANNY nikde nevidí. Uleví se mu, radostně se protáhne
a křičí.
MANUEL:
Bezva!!
FANNY vstoupí z kuchyně, nese pomerančovou šťávu.
FANNY:
Hezký den, že?... (Podává mu sklenici.) Dobré ráno, synáčku. (Políbí ho.
MANUEL znovu znervózní, vezme si džus.) Co ti včera v noci bylo? Tlačila
tě můra?... Pořád ses odkopával… Potom jsi mi ze spaní vyčítal, že tě
bolí záda… Jdi se osprchovat. Já zatím udělám snídani.
12
MANUEL:
Osprchuju se potom.
FANNY:
Po snídani ti to zarazí trávení.
MANUEL (dívá se na hodinky): Tak se sprchovat nebudu, zaspal jsem. (Vstává a začíná
se rychle oblékat.)
FANNY:
Kam jdeš?
MANUEL:
Do… do ordinace.
FANNY:
Do ordinace? Tak to půjdu s tebou! Moc ráda bych to tam viděla…
MANUEL:
Ne… předtím ještě musím jít… jinam.
FANNY:
Kam?
MANUEL:
Do nemocnice…
FANNY:
No dobře, to je jedno, půjdu se tam podívat jindy… Hochu, v ledničce
není mléko.
MANUEL:
Mléko je ve skříni.
FANNY:
Mléko ve skříni? Kdes něco takového viděl?
MANUEL:
Nech toho, mami, už musím jít… Dám si pak kávu v baru.
FANNY:
Ne, to v žádném případě. Aby člověk pracoval jaksepatří, musí se
pořádně nasnídat. (Odchází do kuchyně a vrací se s tácem, na něm šálek
s kávou a s mlékem, chleby s máslem a marmeládou, vločky, obrázkové
časopisy, atd.)
MANUEL (překvapeně): Kdes to všecko vzala?
FANNY:
Radši se neptej a jez… (MANUEL, překvapen, ale spokojen, usedá
s nadšením se pouští do jídla.) Je taky lékařka?
MANUEL (mezitím jí a listuje časopisy. Odpovídá s plnými ústy): Kdo?
FANNY:
Dolly.
MANUEL:
…Jo… pracuje… Ty brďo! Fantazie! Kdes to sehnala?
FANNY (ironicky): Ve stánku na hřbitově. Tak řekni kde!
MANUEL:
Kde co?
FANNY:
Kde pracuje?
13
MANUEL (ukazuje na šálek): Je na tom nějaká pěna!
FANNY:
To je jenom smetana z mléka! Tak kde pracuje?
MANUEL:
Takhle je to vždycky! Proč jsi ho nepřecedila?
FANNY:
Řekni, bručoune: když ti Dolly dělá snídani, cedí ti mlíko?
MANUEL:
Jistě!
FANNY:
Já to tušila! Ona tady spí! Co? Spí tady!?
MANUEL:
Někdy…
FANNY:
A její rodina na to neříká nic?
MANUEL:
Ne.
FANNY:
To jsou ale móresy!
MANUEL (dojedl a vstává od stolu): No, už musím běžet… Je pozdě. (Obléká si sako.)
FANNY:
Ty chceš jít takhle?
MANUEL:
Jak takhle?
FANNY:
Bez svrchníku?
MANUEL:
Vždyť je jaro!
FANNY:
No a co na tom? K večeru se ochladí!
MANUEL:
Ale dneska už nikdo svrchník nenosí…
FANNY (jde hledat svrchník do vestavěné skříně): Na to jsem se tě neptala.
MANUEL:
Mami, prosím tě!
FANNY:
Nechtěj, abych za tebou lítala, a pojď sem!... (MANUEL rezignovaně
přistoupí a FANNY mu pomáhá obléci si kabát. Je mu zjevně malý.) To
jsem si mohla myslet! (Sehne se a dívá se na kabát zespodu.) Jestlipak to
má oblemovanou podšívku? Třeba by se to dalo popustit.
MANUEL:
To už stačilo, mami! Jdu! (Políbí ji a s oblečeným kabátem chvatně
odchází ke dveřím. Otevře je.)
FANNY:
Počkej, chlapče!
MANUEL (naštvaně): Co je?
14
FANNY:
A kde máš látku?
MANUEL (udiveně): Jakou látku?
FANNY:
Na svatební oblek… (MANUEL nechápe.) Nedohodli jsme se, že ti ho
ušiju já?... (MANUEL neodpovídá, snaží se pochopit.) Odpověz! Kde je?
MANUEL:
…Žádnou jsem nekoupil.
FANNY:
Ty snad zapomeneš i na vlastní svatbu.
MANUEL:
Jak jsem měl tušit, že tu budeš? Že se vrátíš?
FANNY:
No dobře … Ale zítra ji rozhodně dones, ano? Jinak se to nestihne.
(MANUEL přikývne.) Nezapomeň: modrý gabardén… ten nejlepší.
MANUEL (políbí ji): Čau, mami.
FANNY (když už je MANUEL skoro venku ze dveří): A Dolly… v kolik ji přivedeš?
MANUEL:
Nevím… Kolem deváté?
FANNY:
Výborně, uvidíš, jakou večeři vám připravím…
FANNY:
Chacha! Takže dnes konečně zjistím, co je tady novýho! (Připravuje se
k odchodu.)
MANUEL:
Kde?
FANNY:
V biografu! Víš, co udělám? Půjdu nejmíň do deseti kin, do těch, kde
běží dvoj nebo trojprogramy… Tohle jsem si slíbila: Jestli se jednou
vrátím, je jedno kvůli čemu, dopřeju si nejmíň třicet filmů… Strašně se
na to těším! Představ si to, z divadla tam máme skoro všecko, co
chceme, ale kino… (Zavrtí hlavou.) Nejsou stroje… Ti Egypťani to
neměli vůbec špatně vymyšlený!... Filmový režiséry by měli pohřbívat
s promítačkama.
MANUEL:
Jak chceš jít na třicet filmů za jeden den?
FANNY:
A proč ne?
MANUEL:
Každý film trvá nejmíň hodinu a půl!
FANNY (mávne nad tím argumentem rukou): Vy a váš čas!... Řekni mi nějakej pěknej,
abych ho nepropásla.
MANUEL:
Nevím… Mně se moc líbil, ten jsem viděl onehdy, „Oškliví, špinaví a
zlí“ od Scoly.
FANNY:
Říkala jsem pěknej.
15
MANUEL:
FANNY:
Je výbornej.
S takovým názvem?
MANUEL:
Už se o tom chceš zase hádat?
FANNY:
Vidím, že za těch deset let ses vůbec nic nenaučil! Čekala jsem, že aspoň
trochu vyzraješ, ale jsi pořád stejný! Proč tě tak baví trpět? Proč si ze
všeho musíš dělat problém? To nechápu! Radši půjdu a film si vyberu
sama. (Přestane se upravovat a jde ke dveřím.)
MANUEL:
Teď, dopoledne?
FANNY:
Tak se nejdřív trochu prošpacíruju a do kina si zajdu potom. Dej mi
pusu… (MANUEL ji zničeně políbí.) A příště už mi ven bez kabátu
nechoď! (Odejde.)
MANUEL ji sleduje, jak odchází. Aniž by za ní zavřel dveře, jde k místu, kde
má schovanou láhev whisky. Naleje si plnou sklenici a kopne ji do sebe.
Zrůzní se mu obličej. Neví, co má dělat. Jde k telefonu. Vytáčí číslo.
MANUEL:
Aníbale?... Manuel… Prosím tě, přijď hned ke mně domů… Ano, je to
vážný… Ne, nikdo neumřel, naopak… Potom ti to vysvětlím, dělej…
(Zavěsí. Jde ke skříňce v ložnici, vytáhne odtud alba s fotografiemi a začíná
si je prohlížet.)
5.obraz
Ve dveřích se objeví DOLLY. Je zmatená tím, že jsou otevřené. Vchází a opatrně se rozhlíží.
MANUEL zaslechne šramot a všechno rychle schová.
MANUEL:
Maminko?
DOLLY (překvapená. Poté s úlevou zavře dveře): Ano, tatínku… (MANUEL přechází
z ložnice do obýváku.)
DOLLY (usmívá se): Co tady děláš takhle oblečenej? A proč jsou otevřený dveře?
MANUEL:
Šel jsem… ti naproti. Chtěl jsem počkat na rohu.
DOLLY (políbí ho): Domluvili jsme se přece, že se pro tebe zastavím.
MANUEL:
Ano, ale… bylo mi trochu chladno. Neviděla na ulici vyjít… někoho
divného?
DOLLY:
A koho?
MANUEL:
Né… nic… Zdálo se mi, že… Na tom nezáleží. Jak se máš?
16
DOLLY:
Dobře, miláčku. A co ten kabát?
MANUEL:
Říkal jsem ti, že mi byla trochu zima… a tak jsem si vzal na sebe
první, na co jsem padl.
DOLLY:
Odkdy ten kabát máš? Je ti strašně malej.
MANUEL:
Ale kdepak, je dobrej… A nechápu, proč se mi směješ.
DOLLY:
Když ty v něm vypadáš tak legračně… takhle chceš jít na nákup?
MANUEL (s pochybami): Ne?
DOLLY:
Venku je horko, Manueli!
MANUEL:
Když mi bude teplo, tak si ho přehodím přes ruku.
DOLLY:
Bude to mnohem pohodlnější, když se s ním nepotáhneš.
MANUEL:
Je to „můj“ svrchník! A když si ho chci vzít, tak si ho vezmu!
DOLLY (překvapená i pobavená, přistoupí k němu, obejme ho a dá mu pusu): Co je ti?
MANUEL:
…Promiň. Jsem strašně nervózní.
DOLLY:
To je přirozený. Ne? Člověk se nežení každý den… (MANUEL
přikývne.) Já jsem taky trochu nervózní… ale Fede je úplně úžasnej…
Říkal, že bude jedinej ze třídy, co půjde mamince na svatbu… (pauza)
Víš, co se mě včera zeptal?
MANUEL:
Co?
DOLLY:
…Jestli z něj po svatbě… bude tvůj syn.
Pauza. MANUELA to dojme, začne slzet. Rukou si otře oči. Zhluboka se
nadechne.
MANUEL:
Pacholek jeden!... Jak to, že jsme o tom nikdy nemluvili?
DOLLY:
Já… jsem se neodvážila.
MANUEL:
Ale proč? Jsem do té myšlenky úplně celý pryč! Víš, kolikrát jsem na
to myslel?
DOLLY:
Opravdu?
MANUEL:
Přísahám! Představuju si, jak všichni tři budeme v neděli jezdit ven.
Ty uvaříš maté a já budu zatím s Fedem hrát fotbal. No, nebude to
fantastický?
17
DOLLY:
Jasně…
MANUEL:
Ale… bude ještě jiná oslava! Je dnes ve škole?... (DOLLY dojatě
přitaká.) Počkám na něj před školou, vezmu ho do cukrárny… a řeknu
mu, že bude dokonce napsanej ve svatebním oznámení.
DOLLY (slzí):
Ty seš tak senzační, Manueli.
MANUEL:
No… tak necháme toho… protože jestli budem oba brečet takhle dál,
vytopíme sousedy… (DOLLY ho začíná líbat a vášnivě hladit. MANUEL
váhá.) Nepřijde sem nikdo?
DOLLY (mezi polibky): Kdo by sem měl přijít?
MANUEL:
…Nevím.
DOLLY (vede ho k posteli): Nikdo sem nepřijde, pojď… A jestli někdo přijde, tak mu
neotevřeme.
MANUEL:
Jsou lidi… co otevírat nepotřebujou.
DOLLY:
Kdo další má ještě klíč?
MANUEL:
Nikdo.
DOLLY:
Pojď, miláčku… Ty můj sladkej…
Lehnou si do postele a mezi polibky a něžnostmi se začínají svlékat. Když
jsou nazí, vlezou si pod deku, a když se MANUEL převalí na DOLLY,
objeví se četař CHIRINO s bodákem v ruce. Rozběhne se k MANUELOVI a
bodne jej do zad. MANUEL, zároveň s bodnutím vydá bolestivý výkřik,
prohne se v zádech a položí si ruku na místo domnělé rány. DOLLY je
překvapená a vylekaná, nic nechápe.
CHIRINO:
Žes matce bolest způsobil,
tím odplatu sis vysloužil.
On hříšník je, co bohužel
žádosti nízké tělesné
ovládnout pranic neuměl.
Odběhne. MANUEL se otočí, ale nevidí ho.
MANUEL:
Au! Kurva fix! Kdo to byl?
DOLLY:
Co se ti stalo, lásko?
MANUEL:
Někdo mě bodl… hrozně to bolí… Nevidělas někoho?
DOLLY:
Ne, miláčku. Měl by tu snad někdo být?
18
MANUEL:
Nevím… něco jsem slyšel.
DOLLY:
Ne, lásko, asi ses jenom nějak špatně pohnul… Udělám ti masáž…
(Zabalená v dece se zdvihne a začíná ho masírovat, MANUEL zatím
skuhrá.) Je to lepší?
MANUEL:
… Jo… (pauza) Miláčku…
DOLLY (masíruje ho dál): Co?
MANUEL:
… Věřila bys mi … kdybych ti vyprávěl,… že…
DOLLY:
Co mi chceš vyprávět?
MANUEL:
Nic, nic… (Zvonek MANUEL se vyděsí a ztuhne.) Obleč se!
DOLLY:
Co se děje, lásko?
MANUEL:
Nevím, kdo to je… (Rychle se obléká, špatně si oblékne košili.) … Ale
pro všechny případy (Podává jí šaty. Zvonek znovu zvoní, jde do obýváku.
DOLLY se obléká.) Kdo je to?
ANIBAL (zvenku): Já, Aníbal!
MANUEL (tiše): Aspoň že tak... (nahlas) Hned ti otevřu!... (k DOLLY) Pospěš si, puso.
DOLLY:
Jo, už jsem… Bolí to ještě?
MANUEL:
Ne, už to přešlo.
DOLLY (vejde do pokoje, upravuje se): A z koho jsi měl takový strach, Manu?
MANUEL:
Nevím… Nic, jenom Aníbal mi volal, že přijde… Vypadá to, že má
nějaký vážný problém, a nechci ho nechat čekat.
DOLLY:
Podívej, jak sis oblékl košili!... (Přistoupí k němu, aby mu ji spravila.)…
A co se mu stalo?
MANUEL:
Nevím… Hned mi to řekne… Jsi hotová?
DOLLY:
Musím do koupelny… Kdy koupíme ty věci, co ještě chybí?
MANUEL:
Zavolám ti potom a hned půjdem.
DOLLY:
Opravdu?
MANUEL:
Moje slovo. Hned, jak odejde. Tak dělej.
DOLLY jde do koupelny.
19
6.obraz
MANUEL (otvírá dveře): Co blbneš?
ANIBAL:
Co se děje, Manu? Tys mě vyděsil.
MANUEL:
Dolly je v koupelně… Neříkej, že jsem ti volal.
ANIBAL:
Proč?
MANUEL:
Ona nic neví.
ANIBAL:
O čem?
MANUEL:
Potom ti to řeknu… (Nahlas, aby to DOLLY slyšela.) Cože? Zbláznil
ses? Co mi to tady vykládáš?
ANIBAL:
Co to meleš?
DOLLY (vychází z koupelny a češe se): Jen klid, miláčku… Nazdar, Ani.
ANIBAL:
Jak se máš, nevěstinko?
DOLLY:
A jak ty?
ANIBAL:
Já?... Dobře.
DOLLY:
Jo?... Ale Manu mi říkal, že… (MANUEL přikývne.) Promiň… vidím, že
to je pánská záležitost.
ANIBAL nic nechápe.
MANUEL:
Čau, miláčku. (Políbí ji a vede ji ke dveřím.)
DOLLY (už už chce odejít. K ANIBALOVI): Čau, Ani… Hele, pamatuj si jednu věc: Když
nejde o život, jde o… že jo. Je snad někdo mrtvej?
MANUEL:
Hele, už běž, lásko. Nechej nás o samotě… (Tlačí ji ven.)
DOLLY:
Zavolej mi… (MANUEL přikývne.) Čau, kluci. (Oba ji pozdraví.
MANUEL za ní zavře dveře.)
MANUEL (jde pro láhev whisky.) Chceš whisky?
ANIBAL:
Ne. Ty vole, co se tady děje? (MANUEL si naleje sklenici a hned ji
vypije.)
MANUEL:
Někdo mrtvej tady je.
20
ANIBAL:
MANUEL:
Neser! Kdo?
Nebudeš mi to věřit.
ANIBAL:
Řekni!
MANUEL:
Moje máti.
ANIBAL:
Co to meleš? Vždyť ta umřela už… Kolik je to let?
MANUEL:
Jo, ale… vrátila se.
ANIBAL:
Jak vrátila?
MANUEL:
Vrátila.
ANIBAL:
Kdo?
MANUEL:
Moje matka.
ANIBAL:
Tobě asi hráblo, ne? Jak by se tvá matka mohla vrátit?
MANUEL (kývne): Je tady v domě… Teda, teďka šla do kina, ale vrátila se.
ANIBAL:
Tady? V domě? – Jak by mohla odejít do kina a zase se vrátit? Dej
sem tu whisku! Co je to za kravinu? (Vyrve mu láhev z ruky.)
MANUEL:
No, jak říkám… Přišla se seznámit s Dolly.
ANIBAL:
Si děláš prdel?
MANUEL:
Myslíš, že bych si z tebe takhle dělal srandu?
ANIBAL:
A to ti mám věřit?
MANUEL:
Fakt. Nekecám! Včera v noci, když jsem se vrátil domů, tady na mě
čekala… Chce se seznámit s Dolly!
ANIBAL:
vem si něco na uklidnění, lehni si, prospi se, klidně celej den… Uvidíš,
že se probudíš jako znovu znovuzrozenej.
MANUEL:
Ani, přísahám ti… na Dolly, protože tu mám nejradši na světě.
ANIBAL (s pochybami): Už jsi jí to řekl?
MANUEL:
Co?
ANIBAL:
Že se vrátila tvoje matka… a chce se s ní seznámit.
MANUEL:
Dolly?
21
ANIBAL:
MANUEL:
Jasně. Komu jinýmu?
Chceš, aby si myslela, že jsem blázen?
ANIBAL:
A co budeš dělat?
MANUEL:
Nevím! Teď čeká, že ji přivedu.
ANIBAL:
Kdo, koho?
MANUEL:
Moje matka Dolly!
ANIBAL:
Neřvi na mě! Jak ti mám rozumět?
MANUEL:
Promiň.
ANIBAL:
To nic… A co dělá?
MANUEL:
Všechno.
ANIBAL:
Mluví s tebou?
MANUEL:
Jede jako dráha. Nezavře hubu.
ANIBAL:
A co ti říká?
MANUEL:
Co já vím! Tak různě… co si tak mrtví povídaj!
ANIBAL:
Jak, co si tak mrtví povídaj!
MANUEL:
Prostě jsou věci, o kterých mrtví mluví! To se nedá vysvětlit!
ANIBAL:
No dobře… A co ještě dělá?
MANUEL:
Dneska mi přichystala snídani… Nakoupila, nebo si to objednala… A
včera v noci… (PAUZA)
ANIBAL:
Co včera v noci?
MANUEL:
Neřekneš to nikomu? (ANIBAL zavrtí hlavou.) … spala se mnou…
ANIBAL (zděšeně): Jako jak s tebou spala?
MANUEL:
V posteli. Prosím tě, Aníbale, nikomu to neříkej.
ANIBAL:
Ne…neboj.
MANUEL:
Navíc mě před chvilkou vzala tak strašná bolest v zádech, že mně
napadlo, že… (Asi ho napadlo, že má infarkt.)
22
ANIBAL:
Že co?
MANUEL:
Nic, nic… Už je líp, co jsem ti to řekl… (Přistoupí k ANIBALOVI a
vezme ho kolem ramen. ANIBALOVI je to nepříjemné a snaží se vyprostit.)
Potřeboval jsem se toho zbavit… Díky, kámo.
ANIBAL:
Manu, nač by měl jinak člověk přátele?
V tu chvíli se ozve šramot z ložnice. Naslouchají.
ANIBAL:
Co to bylo?
MANUEL:
Nevím… (Dívá se na hodinky.) Ještě by měla být v kině.
Otevřou se dveře koupelny. Oba tam z hrůzou hledí.
MANUEL:
Mami?
Je slyšet hvízdání větru a hrom.
ANIBAL (vyděšený): No, já asi půjdu...a pozdravuj maminku (MANUEL přikývne.) Čau.
MANUEL:
Počkej, já taky musím.
Oba dva prchají ze scény.
TMA
7.obraz
MANUELŮV byt. Vstoupí MANUEL s balíčkem a s knihou v ruce. FANNY prostírá stůl
k večeři pro tři.
FANNY (tiše):
Tak co?
MANUEL:
Jo, tady je. (Podává jí balíček a schovává knihu, aby ji FANNY neviděla.)
FANNY:
Já myslím Dolly.
MANUEL:
Aha… ne.
FANNY:
Proč ne?
MANUEL:
Nepřišla…
FANNY:
To vidím… Jsem možná mrtvá, ale ne slepá… Proč nepřišla? Celej
den jsem uklízela dům a chystala jídlo!
MANUEL:
Mami, je to celé nesmysl!
23
FANNY:
Co je nesmysl? Že matka chce poznat svou budoucí snachu?
MANUEL:
No právě! To jí mám říct: Dolly, lásko, představuju ti svou maminku…
Přišla ze záhrobí speciálně kvůli tomu, aby se s tebou seznámila. Hm?
FANNY:
Tak tohle je ten problém?
MANUEL:
Tobě to připadá málo?
FANNY:
Ale Manu, chlapče, vždyť mě vidíš a slyšíš jedině ty!
MANUEL:
Víš to určitě?
FANNY:
Jestli to tak není, tak ať v tu chvíli…oživnu!
MANUEL:
Ne, ne… dobrý, Věřím ti.
FANNY:
Vy pěkně jezte, jako byste tu byli sami, a já si ji zatím okouknu,
poslechnu a… co já vím, tu a tam ti na to něco řeknu… Tak kdy ji
přivedeš? Zítra?
MANUEL:
Zítra mám ten… koncert.
FANNY:
Tak pozítří. Poslední termín. Večer před svatbou.
MANUEL:
Dobrá…
FANNY:
Tak pojď, budeme jíst. Uvidíš, jakou dobrotu… (Vážně.) Ach! Ještě
něco, synáčku.
MANUEL:
Co?
FANNY:
Dělala jsem pořádek v kuchyni a našla jsem tam dvě shnilý jabka.
MANUEL:
No… jo… zapomněl jsem je vyhodit.
FANNY:
Ne, poslouchej… Jestli se mi „teď“ něco hnusí… Něco, co opravdu
nesnesu… tak jsou to červi…
MANUEL:
Nedělej si starosti, vyhodím je.
FASNNY:
A už nikdy tady nenechávej nic, v čem by ti – ani se mi to slovo nechce
říkat – mohli být! Tak! To je všechno… (spokojená, bere balíček, který
přinesl MANUEL) To je ta látka?
MANUEL:
Ano.
FANNY:
Ukaž. (Položí balíček na postel, rozdělá ho a hledí na látku, vážně, jako
odbornice.) Překrásnej gabardén!... Potom ti vezmu míry, teď budeme
jíst. Sedni si… (Zatímco si MANUEL sedá, FANNY jde do kuchyně a vrací
24
se s velkou mísou plnou jídla. Zpívá si.) Jo! Tohle je život!... Chudáčku
Manu! Nevěděla jsem, jak se to dělá, a ani jsem si to neuvědomovala…
/Nejspíš opravdu mluví o tom, že to ukradla/ (Zavrtí hlavou.) No co, už je to
pryč. Tak, a teď do jídla! (Začíná mu podstrojovat.)
MANUEL:
Plněná treska!
FANNY:
Ano, pane!... Je dobrá?
MANUEL (začíná jíst): Fantastická!
FANNY (s láskou se k němu přiblíží): Jak dlouho už jsi takovouhle rybu neměl, co?
MANUEL (trochu melancholicky): Od té doby, cos… cos odešla.
FANNY:
Zlato moje… (dá mu pusu.) Dolly ti takovou neudělá?
MANUEL (zakucká se): Ne… dělá jiný věci…
FANNY:
Nechceš jí teď zavolat, aby přišla na jídlo?
MANUEL:
Ne… teď nemůže.
FANNY:
Proč ne?
MANUEL (s velkou chutí dál jí. Ani nedojí jednu porci a už si bere další): Musí… hlídat
dítě.
FANNY:
Co? Ona je chůva?
MANUEL:
Ano…
FANNY:
Říkal jsi mi, že je taky doktorka, jako ty.
MANUEL:
Ano, ale je krize. Chápeš? Takže spousta lidí z branže se musí spokojit
s jinou prací… třeba s takovou.
FANNY:
A je hodně dětí na hlídání?
MANUEL (rezignovaně přikývne): …A…jo…
FANNY:
No, aspoň že tak… A jak se jmenuje? Pořád jsi mi ještě neřekl, jak se
jmenuje. Kdo to je?
MANUEL:
Gar…
FANNY:
Gar co?
MANUEL:
Gar… cinská.
25
FANNY:
Garcinská?... To zní divně. Odkud jsou?... Odkud?! No tak!
MANUEL (mávne rukou, jako že neví): Zeptej se jí.
FANNY:
A moučník? Udělala jsem ti štrúdl se smetanou, nechceš?
MANUEL:
Dal bych si kafe.
FANNY:
Co je to za jméno, Garcinská!
MANUEL:
Chci spát. (Uléhá.)
FANNY:
Chceš, abych ti vyprávěla něco před spaním?
MANUEL (křičí): Ne! Nechci nic. Nechci ani jíst, ani poslouchat, ani se na nic dívat! Až
do zítra do rána! Prosím!!
PAUZA. FANNY na něj překvapeně zírá.
FANNY:
Mešuge!... On se pomát!... (MANUEL, zakrytý až po uši, neodpovídá.) No
dobře, dělej, jak myslíš…
Chvíli přechází po pokoji, nostalgicky si prohlíží několik věcí, jde ke kufru,
otevře ho a začne vytahovat staré šaty a pokládat je na židli. MANUEL si
zatím sundá deku z obličeje a hledí na ni. FANNY vytáhne krajkový pléd,
přehodí si ho přes ramena a zkouší se v něm procházet koketním krokem.
Začíná znít smyslná hudba z dob jejího mládí. Může to být VERANO DEL
42 /Léto roku 42 – argentinské tango, pozn. překl./. FANNY udělá několik
kroků, až se nakonec k MANUELOVU úžasu dá do tance, tančí stále
vášnivěji. Když skončí, podívá se na MANUELA, který dál sedí úplně u
vytržení.
8.obraz
MANUELŮV byt druhý den ráno. MANUEL a FANNY spí. FANNY mocně chrápe, MANUEL
se s úlekem probouzí do jejího chrápání. Rozhlíží se kolem, dívá se na hodiny, vidí spící
FANNY a zkouší ji probudit.
MANUEL:
Mami… (FANNY spí.) Mami… (FANNY spí dál. MANUEL se k ní
nakloní.) Mami… (FANNY něco zabrblá a spí dál. MANUEL s ní trochu
zatřepe.) Mami, je čtvrt na deset!
FANNY:
Nech mě spát…
MANUEL:
V deset musím být v ordinaci. (Vstává.)
FANNY:
Tak šťastnou cestu.
26
MANUEL:
A co snídaně?
FANNY (posadí se na posteli): Nemůžeš mít k vlastní matce trochu větší ohledy?...
V tuhle hodinu jsem vždycky jako zombie!
MANUEL:
Ale dřív jsi vždycky takhle vstávala…
FANNY:
To bejvalo! Dneska jsem zvyklá na jinej rytmus!... Jedině v noci máme
klid na všechno, co chceme dělat. V noci vstáváme, povídáme si,
procházíme se, pořádáme večírky. Ale ráno nás stejně vzbudí první
kroky, nejpozději tak v jedenáct!... A od tý chvíle musíme snášet
každýho otravu… Nemáš ponětí, co všechno nažvaní a
navyvádějí…Někdy se sama sebe ptám: Co si myslej, že jsme mrtví
nebo blbí?... Onehdy, například, si přišla jedna ženská popovídat
s manželem, co umřel teprve nedávno… tolik ho pořád milovala! A co
všechno mu říkala… všechny nás to tak dojalo… dokonce i Salo, kterej
nikdy neuroní slzu jen tak pro nic za nic, byl dojatej… Ale ta chuděra si
asi po dvou hodinách uvědomila, že… víš co?
MANUEL:
Co?...
FANNY:
Že si spletla hrob. No co bys na to řekʹ? Je toto možná?... Nemáš zdání,
jakej maglajz se v noci strhnul… mezi jejím manželem a tím
nebožákem, co navíc musel snášet ty nářky holky, kterou ani neznal.
Strašně se s jejím starým pohádali. Jak ten na něj řval! „Co tys měl
s mojí ženou, zkurvysynu? Já tě zabiju!“ „Koho tady chceš zabít,
blbečku?“ Povídá mu na to on… a v tu chvíli už se celej hřbitov válel
smíchy… (MANUEL užasle naslouchá.) až nakonec Salo, (Vzrušeně.) To
je ale muž, hochu! A jak je chytrej! Co řekne, to jsou perly! Tak bych si
přála, abys ho poznal!... No, tak Salo tu situaci musel jít nějak urovnat,
protože, i když jsme se strašně nasmáli, začalo to bejt opravdu vážný.
Víš, co chtěl provést ten manžel tomu nevinnýmu nebožtíkovi?
MANUEL (zděšeně): Co?
FANNY (otřesená): Propíchnout mu srdce, aby mu uletěla duše… Chudák nebohej,
kterej se jí ani nedotk, by byl bez duše… Žádnej mrtvej, hochu, si
takovej osud nezaslouží! (MANUEL neví, co má dělat, a tak přikývne.)
MANUEL:
No, dobře… už musím jít. (Rychle se obléká.)
FANNY:
Však už jsem se probudila.
MANUEL:
Ale já přijdu pozdě.
FANNY:
Za minutku ti něco připravím.
MANUEL:
Musím běžet… Čeká mě pacient, kterému mám dělat důležitý zákrok.
FANNY:
vážně? A Jakej?
27
MANUEL:
FANNY:
No… no… to je jedno, ne? Stejně bys tomu nerozuměla.
A nemůžu jít s tebou?
MANUEL (spěchá): Ne, mami… Nemohl bych se soustředit.
FANNY:
Jen přijdu a mrknu se, nic víc… Nebudu ti do toho mluvit.
MANUEL:
Ale tohle nejde… Mě by rozptylovalo už jenom to, že bys tam byla… A
mohlo by se stát neštěstí.
FANNY:
A jaký?
MANUEL:
To je snad jedno jaký? Respektuj, o co tě žádám, a hotovo!
FANNY:
Jsi jako malej!
MANUEL (se chystá k odchodu): Jasně, jsem jako malej. (Přistoupí k ní a políbí ji.)
Vrátím se kolem sedmé.
FANNY:
Musím ti ještě vzít ty míry!
MANUEL:
Večer.
FANNY:
Večer máš koncert… To bude krása! Už se těším, až tě uvidím hrát!
MANUEL:
To nepůjde… Hrajeme hrozně daleko.
FANNY:
Kde?
MANUEL:
V… už si nevzpomínám na adresu… Odvezou mě tam.
FANNY:
Nevadí… A zítra přijde Dolly! Už se nemůžu dočkat!
MANUEL:
Nepřeháníš to? Teda… na svůj věk.
FANNY:
Co s tím má věk co společnýho? Prostě se těším, až se seznámíme!
MANUEL:
Jasně… Já taky… (Zvoní telefon, MANUEL ho běží zvednout.) Haló?... Á,
nazdar Julio?... Teď?... Ne, teď nemůžu! Ahoj!... Ahoj! (Rozmrzele
zavěsí.)
Zvoní zvonek MANUEL jde ke dveřím.
MANUEL:
Tak co zase? Je tohle možný?
FANNY:
Kdo to může být – v tuhle hodinu?
MANUEL:
Nevím… (U dveří.) Kdo je?
28
DOLLY (zvenčí, změněným hlasem): Žádal tady někdo naše služby?
MANUEL a FANNY se na sebe udiveně podívají.
MANUEL:
Tys někoho volala?
FANNY:
Jak bych já mohla někoho volat?
MANUEL (otevře dveře a spatří DOLLY).
DOLLY:
Přišla jsem vám poskytnout jisté milostné služby.
MANUEL (zděšeně): Počkej minutku. (Zavře dveře, opře se o ně a vytřeští oči na FANNY.)
FANNY:
Co se děje? Co to bylo za služby?
MANUEL:
Nevím… to asi žádali od vedle… (Hledá pohledem, kam by FANNY
schoval.) Mami.
FANNY:
Co je?
MANUEL:
Nechceš se okoupat?
FANNY:
Zapáchám?
MANUEL:
Ne, ale…
FANNY:
No proto. Víš, jakej je tady svinčík? – A taky nic nenamítám.
MANUEL:
Já to říkám kvůli tobě… (FANNY si otřepe šaty a vyvalí se spousta
prachu.)
FANNY:
Já se hádat nebudu!... to je fakt. Dám si hezky sprchu. Už jsem se
nemyla hodně dlouho… (Odchází.) Na hřbitově sprchy máme, ale ty
jsou pro hlídače… ne že bych nějak ohrnovala nos, ale mezi tuhle sortu
lidí radši nelezu.
MANUEL ji doprovází, a jakmile FANNY vstoupí, MANUEL vytáhne zevnitř
klíč, zamkne zvenčí, jde ke dveřím a otevře.
9.obraz
DOLLY (chce vstoupit): co se děje, Manu? Proč jsi přede mnou zavřel?... (MANUEL jí
stojí v cestě.) Pustíš mě dál?
MANUEL:
Mám strašně naspěch, miláčku… Každou chvilku mi má přijít pacient.
DOLLY:
A tos mi nemohl říct dřív?
29
MANUEL:
Myslel jsem, že… neuvědomil jsem si to.
DOLLY (nahlíží dovnitř): Ty tu někoho máš?
MANUEL:
Ne, miláčku. Kdo by tu měl být?
DOLLY:
Máš puštěnou sprchu.
MANUEL:
zapomněl jsem ji zavřít.
DOLLY:
Pusť mě moment dovnitř.
MANUEL:
Prosím tě, ne… Musím se ještě připravit na ten zákrok.
DOLLY:
Potřebuju na záchod.
MANUEL:
Ne… to nejde… Už tady bude, co by dub.
DOLLY:
Jenom minutu. Jinak se počurám!
MANUEL:
Někdy jindy, lásko.
DOLLY:
Jak někdy jindy? Co ti je?
MANUEL:
Proč?
DOLLY:
Jak to – proč?... Nepustíš mě dovnitř, je puštěná sprcha!... Co se tady
děje?
MANUEL:
Miláčku… věř mi.
DOLLY:
Já ti věřím, ale chci jít na záchod!... (Sprcha utichne.) Co se stalo s tou
sprchou?
MANUEL (křičí): Už zase mi vypnuli vodu! Už toho mám vážně dost!
FANNY (z koupelny): Co hulákáš? Tu sprchu jsem zavřela já!
MANUEL (překvapen a, naléhavě k DOLLY): Pojď se mnou, jdu vynadat domovníkovi.
DOLLY (vstoupí): Nejdřív chci do koupelny!
MANUEL (jí v patách): Ne! Do koupelny ne! (Zastoupí jí cestu.)
FANNY (z koupelny): Co se to tam děje? Co je to za křik?
MANUEL:
Nic se neděje!
DOLLY:
Ale ano, děje! Ty mě podvádíš!
30
FANNY:
Máš nějaký problém, hochu?
MANUEL:
Přísahám, že ne! Věř mi, prosím tě!
DOLLY:
Ráda bych ti věřila, ale…
FANNY:
Už jdu!
MANUEL:
Vidíš? Přijde každou chvíli!... třeba teď!... (Odevzdaně se otočí a skryje
tvář do dlaní. DOLLY to dojme.)
DOLLY:
No dobře, tak už neblbni… Už tě nechám být…
MANUEL (reaguje): Můžeš si mnou být absolutně jistá.
DOLLY:
Ano?
MANUEL (přikývne): Miláčku…
DOLLY:
Copak?
MANUEL (vede ji ke dveřím): Zítra… Uděláme si rozloučení se svobodou… jen my dva?
DOLLY:
to budu moc ráda.
MANUEL:
Bezva, tak přichystám něco moc prima k jídlu.
DOLLY:
Mám něco přinést?
MANUEL:
Co chceš… (Sugestivně.) A něco pěkného si vem na sebe, ano?
DOLLY (myslí, že pochopila narážku): A co bys rád?
MANUEL:
Co já vím… Vem si… něco černého.
DOLLY (překvapená): Černého?... Proč?
MANUEL:
Mě se to líbí.
DOLLY (přistoupí k němu a políbí ho): Už chápu… Ty ďáble!...
MANUEL (spěchá): Tak čau, miláčku, na shledanou večer…
DOLLY odchází. Zavírá dveře.
31
10.obraz
MANUEL se dívá na klíč a na dveře koupelny a přemítá, jestli otevřít nebo ne, dokud se dveře
Neotevřou samy. V nich stojí FANNY a odfukuje si vlasy z čela. MANUEL se překvapeně
Znovu podívá na klíč.
FANNY:
To je osvěžení! Teď vydržím klidně dalších deset let!
MANUEL (jde vrátit klíč na místo): Mami.
FANNY:
Co?
MANUEL:
Nechce se ti jít do kina?
FANNY:
V tuhle hodinu? Tak o co jde?
MANUEL:
Ptal jsem se tě, protože mi sem přijde jeden pacient, co potřebuje nutně
prohlídnout, a radši bych u toho byl o samotě.
FANNY:
Sem, k tobě domů?
MANUEL:
Ano, má hrozně moc práce a říkal, že přijde už teď, a sem.
FANNY:
To je ten Julio?
MANUEL:
Ano. Mami, běž pryč, prosím tě. (Vede ji ke dveřím.)
FANNY:
Tak aspoň počkej, než mi uschnou vlasy!... (Znovu si do nich foukne.)
Proč říkáš pacientům jménem?... Musíš si trochu držet odstup, jinak
k tobě nebudou cítit respekt.
MANUEL:
No dobře, mami, běž už. (Otevře dveře a trochu ji popostrčí.)
FANNY:
Vždyť už jdu! Nevyhazuj mě! Copak takhle se jedná s matkou?
MANUEL (nechá toho): Promiň, ale on už přijde každou chvíli.
FANNY:
No a co? Máš strach, že mě uvidí?
MANUEL (zděšeně): říkala, že tě vidím jenom já.
FANNY:
No jistě! Jenom mě to popletlo.
MANUEL:
Tak dobře, čau. (Políbí ji. Zavře za ní dveře, najde knihu, kterou přinesl a
schoval, a začne číst.)
Zvonek. MANUEL jde otevřít s knihou v ruce.
32
11.obraz
JULIO (bojácně a nejistě): Nazdar, Manueli. Promiň, že jdu v takovouhle hodinu, ale
když dneska hrajem…
MANUEL:
to nic, pojď dál.
JULIO:
Jestli obtěžuju, tak hned půjdu.
MANUEL:
Ne, pojď… (JULIO vkulhá dovnitř, za ním vchází FANNY. MANUEL ji vidí
a poleká se.) Co tady děláš?
FANNY:
Viděls někdy, že by hráli takhle brzo ráno?
JULIO (překvapeně): Vždyť jsi říkal, že můžu jít dál.
MANUEL:
Jistě, promiň…
FANNY pochopí, že je to na ni. Spokojeně na něj dělá posuňky, že bude
zticha. Posadí se stranou, že se bude dívat.
JULIO:
Ne, prosím tě, ty promiň, vždyť to já tě… (Zarazí se, když uvidí, co má
MANUEL za knihu v ruce.) Co to čteš?... (Čte z hřebetu.) No ne! „Život po
životě“!
MANUEL (přeruší ho. Odloží knihu na místo): ‚Ríkal jsi, že máš problém.
JULIO (poněkud překvapen jeho chováním): Přišel jsem nevhod?
MANUEL:
Ptal jsem se tě, jaký máš problém.
JULIO:
Jo, promiň… Ten palec u nohy, jak jsem si do něho tuhle vrazil bodec
kontrabasu. Ňák kurevsky se to podebralo.
FANNY:
Proč léčíš takovou sprostou spodinu?
MANUEL (přeruší ho): Ahá… (Chová se s odstupem, jako lékař.) A jak vás ten neduh
postihl?
JULIO:
Prosím, jak mě… co?
MANUEL:
Bolí vás to hodně?
JULIO (rozladěně): Děje se něco?
MANUEL:
Ne. Proč?
JULIO:
Tak proč mi vykáš?
33
FANNY:
Co jsem říkala? Podáš jim prst a vezmou celou ruku!
MANUEL(dělá na JULIA obličeje, aby pochopil): Bolí vás to hodně?
JULIO (chce zjistit příčinu MANUELOVA chování. Zúčastněně): Když pracuješ… tak máš
radši vykání?
MANUEL:
Mhm… Ptal jsem se, jestli vás to hodně bolí.
JULIO:
A… jo.
FANNY:
To bych ráda věděla, jak přišel na to, že je s tebou takovej kamarád.
MANUEL (snaží se FANNY nevnímat): Aha, tak se na to podíváme… svlékněte si sako…
(JULIO si překvapeně svléká sako.) Košili také.
JULIO (nechápe): Košili?
MANUEL:
Ano, košili!
FANNY:
Ten chlap je snad hluchej.
MANUEL:
Prosím tě, buď zticha!
JULIO:
Vždyť jsem nic neřekl!... Jen jsem se zeptal, protože… (MANUEL se na
něj velmi vážně podívá a JULIO si začíná svlékat košili.) Jasně, je teplo.
FANNY:
Není hluchej, je blbej.
MANUEL:
Mami!
JULIO (překvapeně): Cos říkal?
MANUEL (přiloží ucho JULIOVI na záda): ‚Řekněte třiatřicet.
JULIO (zmaten): Třiatřicet…
MANUEL (opakuje to, několikrát změní pozici): Třiatřicet.
JULIO:
Třiatřicet.
MANUEL:
Tak… ukažte mi ruku.
JULIO (rozkolísaně): Ano, jistě… tady…
MANUEL (měří mu puls): Vyplázněte jazyk.
JULIO:
Cože?
MANUEL:
Jazyk! Řekněte áááá!
34
JULIO:
Ááá!
MANUEL:
Výborně…
JULIO:
Promiň… (Opraví se.) Promiňte… Myslíte, že by ten podebraném nehet
mohl mít nějakej vliv na organismus?
FANNY:
To máš všechny pacienty takovýhle blbce?
MANUEL (hryže se do rtu, aby nemusel odpovědět): Ukažte, pořádně se na vás podívám,
Julio… Dýchejte zhluboka.
JULIO:
Máš pravdu… Tělo je mrcha… Když zahapruje jedna část, ne?... Jasně,
doktor mě nikdy takhle zevrubně neprohlíd.
MANUEL:
Říkal jsem, abyste dýchal zhluboka.
JULIO:
Ano, promiňte… (Dýchá zhluboka.) Ty, víš co? Teda víte? Vy jste měl
bejt doktor.
FANNY:
Co to mele?
MANUEL:
Oblečte se, prosím, Julio.
JULIO:
A ten nehet?
MANUEL:
Raději to necháme na jindy.
JULIO:
ale…
FANNY:
Jak to myslel, žes měl být doktor?
MANUEL:
Mlč!
JULIO:
co jsem zase řekl?
MANUEL:
Běžte a přijďte jindy!
JULIO:
Jak jindy? Vždyť dneska hrajem!
MANUEL:
Neslyšel jste, co jsem řekl? Jindy!
JULIO:
Ale já nebudu moct hrát!
MANUEL:
Udělejte mi tu laskavost a jděte pryč!... (Tiše, aby to slyšel jen JULIO)
Jestli tě to moc bolí, tak běž k někomu jinýmu.
JULIO:
Ale vždyť ty jsi jedinej pedikér, kterého znám.
35
MANUEL (přeruší ho): To už stačilo! Říkám, abyste šel!
FANNY:
Cože? Říkal pedikér?
MANUEL (k FANNY): Ne, ne!!
JULIO:
Co ne? co jste to teď zase říkal?
MANUEL (zchumlá JULIOVO sako a košili do koule, podá mu je a strká ho ze dveří):
Vypadněte konečně! Nevidíte, že mi děláte problémy?
JULIO:
Co? Jaké problémy? Jestli jsem řekl něco, co vám vadí, tak promiňte!
MANUEL:
Řekl jsem ven!! (Vystrčí ho ze dveří.)
JULIO (na odchodu): Já věděl, že z toho zasranýho nehtu bude ještě průser!
MANUEL zavře dveře a zůstane nehybně stát. Čeká na reakci FANNY. Za
dveřmi je slyšet JULIŮV hlas.
JULIO:
Jestli dneska nebudu moct hrát, je to tvoje vina!... tvoje a tvý matky, co
tě porodila!
12.obraz
FANNY (zarmouceně): Říkal pedikér…
MANUEL (rezignovaně): Ano, jsem pedikér.
FANNY:
Ale vždyť… když jsem odešla, chyběly ti jen čtyři zkoušky do státnic…
MANUEL:
Nebyly čtyři.
FANNY:
Kolik?
MANUEL:
Víc.
FANNY:
O kolik víc?
MANUEL:
To je snad jedno. Hodně!
FANNY:
Takže tys mi lhal, když jsem byla naživu, a lžeš mi dál… Už nikdy ti
nebudu moct věřit!!
MANUEL:
Nekřič! A zamysli se nad tím, proč jsem ti musel tolik lhát!
FANNY:
Ty nekřič! Tebe je slyšet!... A kvůli tomu jsem toho tolik obětovala?
36
MANUEL:
Já jsem tě prosil, aby ses kvůli mně obětovala!... A mimo to, co je na
tom tak strašného bejt pedikér? Je to povolání jako každý jiný!
FANNY (ironicky): No jistě! Samozřejmě, být chirurg nebo pedikér, to je totéž!
(Energicky.) Mešuge!! Chtěla jsem, aby ti ostatní klečeli u nohou, a ne
aby tys klečel u nohou ostatním!!
MANUEL:
Já vím, že přesně tohle jsi chtěla! Ale já jsem si vybral něco jiného!
Rozumíš? (Zdůrazňuje.) Já jsem si vybral něco jiného!
FANNY:
To vidím!... A Dolly to nevadí?
MANUEL:
Ne! Má mě ráda takového, jaký jsem!
FANNY:
Co na tom, že? Dnes je v módě být bohém… Tak proč ne pedikér?
MANUEL:
Mě se to líbí…
FANNY:
Ale jak tě napadlo tohle?
MANUEL:
stejně, jak mě mohlo napadnout cokoli jiného!
FANNY:
To neříkej! Už jsi někdy viděl nějakého kluka, co touží stát se
pedikérem?
MANUEL:
Ne. A co?
FANNY:
Tak jak to napadlo tebe?
MANUEL:
Copak na tom záleží?
FANNY:
Mně ano!
MANUEL:
Tak dobře! Chceš, abych ti řekl pravdu?
FANNY:
Na to už čekám přes 40 let!
MANUEL (pyšně): Dobře… Abych získal jedno děvče.
FANNY:
Co má společného dobývání děvčat s prací pedikéra?
MANUEL:
Měla vystouplé klouby na prstech u nohou…
PAUZA
FANNY:
Tomu se říká volba povolání! Protože slečinka má kuří oka… z něho se
stane pedikér. Co?... A schválně, řekni mi, co bys dělal, kdyby měla
třeba vši… nebo hemeroidy, no?
MANUEL:
Nebuď směšná!
37
FANNY:
Tak ty mě budeš říkat, že jsem směšná!... nevím, jestli mám plakat,
nebo na tebe křičet nebo ti jednu vrazit!... (Jako by volala do nebe.)
Pedikér!... stern pedikérem! Za co?!... co jsem udělala špatně?
MANUEL:
Ale mami, vždyť z toho nemusíš dělat takovou tragédii.
FANNY:
Dej mi pokoj!... (Dál volá do nebe.) Už vím!... včera jsem málem
nedošla do kina, jak mě bolely nohy! Jasně, protože v hrobě se mi
udělalo deset kuřích ok, na každým prstě jedno!... A dneska chci jít
znovu… takže…
MANUEL:
Cože?
FANNY:
Nedělej, že nerozumíš… Pěkně mě obsluž! (Jde k židli, sedá si, zouvá se,
opírá si nohy. MANUEL na ni hledí, nejprve překvapeně, potom šťastně,
bere do ruky nástroj a začíná FANNY ošetřovat nohy.)
TMA
************
13.obraz
MANUEL s přepadlým výrazem sedí v křesle, čte si knihu, ve druhé ruce má skleničku
whisky. Zvonek.
MANUEL (aniž by vstal): Kdo je?
ANIBAL:
Já a Julio.
MANUEL nechá knihu knihou, vstane a jde, s určitými obtížemi, otevřít.
Vstoupí ANIBAL a JULIO oblečení ve svátečním. JULIO kulhá.
ANIBAL (překvapen MANUELOVÝM stavem): Co je s tebou?
JULIO:
Podívej se, jak vypadáš!
MANUEL:
Mně je dobře.
ANIBAL:
Vypadáš příšerně! Musíme hrát!
MANUEL:
Za minutku jsem v pořádku… (Jde do koupelny.)
ANIBAL (dívá se na hodinky): Za půl hodiny je zvuková zkouška!... Strč hlavu pod
ledovou vodu!
JULIO spatří knihu, ukazuje ji ANIBALOVI.
38
JULIO:
Podívej! Co jsem ti říkal?... (ANIBAL ustaraně přitaká.) Vždycky, když
jsem vyprávěl o spiritistických seancích nebo o něčem takovém, říkal,
že je to všechno podvod, a dělal ze mě idiota… A teď čte „Život po
životě“.
ANIBAL:
Pst! Už o tom nemluv… Po svatbě s ním půjdem k doktorovi.
JULIO:
Víš, z čeho mám ještě větší hrůzu?... (ANIBALna něj gestikuluje, aby
mluvil potichu.) Že spolu spí… Jestli si představuje, že je naživu… to
bych ještě chápal, ale tohle…
ANIBAL:
A vážně po tobě chtěl, abys ses svlíkl? Tak bacha, aby sis náhodou
nepustil hubu na špacír.
JULIO:
Neboj se, budu mlčet jako hrob… (Uvědomí si paradoxní význam slov.
Podívají se na sebe.) Anibale… (Rozhlédne se.)
ANIBAL:
Co?
JULIO:
A co když se vážně vrátila?
ANIBAL:
Zbláznil ses?... ticho, už jde. A o tomhle ani slovo. Jasný?
JULIO přikývne. Vstoupí MANUEL.
MANUEL:
Už jsem dobrej.
ANIBAL:
Obleč si sako a jdeme!... (MANUEL je zmaten. Neví, co má dělat.)
JULIO (bere sako ze židle a obléká mu ho): Pomůžu ti… Seš nervózní kvůli té svatbě,
viď?
MANUEL:
Více méně… Nedáte si whisky?
ANIBAL:
Ne, nemáme čas.
JULIO (zapíná mu košili a trochu ho upravuje): A co svatební přípravy?
MANUEL:
V pořádku, už chybí jenom oblek.
JULIO:
Ale vždyť se ženíš pozítří, ty bláz… (Opraví se.) Vole! Trochu toho
krejčího popožeň!... (Jde k židli hledat kravatu.)
MANUEL:
Jo… (K ANIBALOVI.) Nenalil bys mi panáka?
ANIBAL:
Hele, přestaň, už jsi jich měl dost!... (Potichu, aby to neslyšel JULIO.)
Seš v pořádku?
MANUEL:
Jo, jo…
39
MANUEL na ANIBALA dělá tajnůstkářské posunky, aby nemluvil. JULIO to
vidí a přemýšlí, co to má znamenat. Přistoupí k němu, váže mu kravatu a
důvěrně s ním mluví.
JULIO:
Já to už všechno vím… Nic se neboj… To se může stát každýmu… a
teď to potkalo tebe… Nejsi jedinej případ… (MANUEL na něj
překvapeně zírá.) Víš, co se stalo jednomu médiu v Barmě?...
ANIBAL (energicky): Julio!!
JULIO (k ANIBALOVI): Jo, promiň… Chtěl jsem ti říct jenom pár věcí… (Dováže mu
kravatu. Dívá se po pokoji. K MANUELOVI) Máš stolek se třema
nohama?
ANIBAL:
(k JULIOVI) Prosil jsem tě, abys s tím nezačínal!
JULIO:
Dej na chvíli pokoj!... (K MANUELOVI.) Máš nebo ne?
MANUEL:
Ne.
ANIBAL si zakryje obličej.
JULIO:
No nic… A ještě něco: Když jdeš spát,… myslíš na máti hodně?
MANUEL:
Jo…
JULIO:
A na co myslíš? Řekni mi pravdu!
MANUEL:
… Proč mě nenechá na pokoji!
ANIBAL:
Už je fakt pozdě!
JULIO (dělá na ANIBALA gesto, aby počkal): A… snaž se vzpomenout si… Deka, co
používáš. Tou ses vždycky přikrejval jenom ty?
MANUEL (nejistě): Ne… předtím patřila jí.
ANIBAL:
Vážně?
JULIO (k ANIBALOVI): Neříkal jsem ti to? Je to jednodušší, než jsem si myslel!... (K
MANUELOVI.) Zůstala napojená!!
ANIBAL:
Co kecáš?
MANUEL:
Jak zůstala napojená?
JULIO:
Určitě! Zůstala napojená! ! A tudíž všechno, na co myslíš, ona na
druhej straně přijímá!
ANIBAL (k JULIOVI): Ty už seš totálně ujetej!
40
JULIO (k ANIBALOVI): Ale! On tvrdí, že se mu vrátila matka z onoho světa, a já jsem
ujetej?... (K MANUELOVI, jistě.) A víš, proč přišla?
MANUEL (nejistě): Chce poznat Dolly…
JULIO:
Jak poznat Dolly? Přišla ti vzít tu deku, blbče, abys ji nechal odpočívat
v pokoji!... (K ANIBALOVI.) Noc co noc se chce uložit jako každej jinej
slušnej nebožtík a vtom ji tady tenhle mamlas začne trápit tím, (ťuká si
na hlavu) že spí pod její vlastní dekou?... (K MANUELOVI.) Vyměň si
deku a je po návratech!
ANIBAL (k MANUELOVI): Ty seš ale zvíře! Jak můžeš používat deku po svoji nebožce
matce?
JULIO (stroze, k ANIBALOVI): Hele, brzdi!... (K MANUELOVI, klidnějším hlasem.) Tvoje
máti… tady teď s tebou není… Ne?... (MANUEL chvíli váhá a pak se
rozhodne si s přáteli zahrát a přitaká.) Jo… co?... (MANUEL znovu
přikývne a nenápadně ukazuje na místo po svém boku.) Opravdu? Neser!
Éé?... (MANUEL opakovaně přikyvuje. JULIO se tázavě a zoufale podívá
na ANIBALA.)
ANIBAL:
Poslyšte, na co si to hrajete? Kdo z vás je tady větší magor?
JULIO (k ANIBALOVI): Počkej, vole, to vypadá, že nekecá!... Panebože! (K
MANUELOVI.) A teď?... (MANUEL dělá posuňky, jako že neví, co má
dělat. JULIO, se rozhodne vyrovnat se stou situací a obrátí se čelem
k místu, na které předtím ukazoval MANUEL.) Tady… je… (Přikývne,
sbírá síly.) Mmmm… paní… (K MANUELOVI.) Mohl bys nás představit,
ne?
ANIIBAL:
To snad není možný!
MANUEL:
Máš pravdu… Moje máti: Fanny… Julio a… no, Aníbala už znáš.
ANIBAL a JULIO podají ruku do vzduchu k danému „místu“.
JULIO:
Moc mě těší, paní.
ANIBAL:
Jak se máte… doňo Fanny?
MANUEL (k ANIBALOVI): Říká, že celkem dobře… Že už jsou na tobě vidět roky.
ANIBAL (nevěří, že se FANNY vrátila, ale neví, jak se z té situace vymotat): No, aspoň je na
mně vidět něco, ne?
JULIO (tiše k ANIBALOVI): Měj trochu úcty, člověče… (Ovládne se. K „místu“) Prosím,
posaďte se, paní. (Přistrčí jí židli. S MANUELEM jí připravují sezení.)
MANUEL:
Tak, a je to… Moc ti děkuje.
41
JULIO:
to nic není, milostivá paní… (Pauza.) Doňo Fanny… chtěl bych vám
říci, že mě moc těší, že vás poznávám, i když to je až teď… Manuel o
vás vždycky tolik mluvil, že mě mrzelo, že vás neznám, ale… No, život
člověku dá vždycky ještě jenu šanci, ne?
MANUEL:
Říká, že jsi strašně milej.
JULIO (k „místu“, pyšně): Děkuju, milostivá paní… To je snad poprvý v životě, kdy mi
tohle někdo řekl… (Posadí se poblíž „místa“.) Moje máma umřela když
jsem byl ještě malej, víte?
ANIBAL:
To je jako z románu.
MANUEL:
Ptá se, kde je pochovaná.
JULIO:
V Chacaritě. (Čakaritě)
MANUEL:
Prej jí máš dát číslo hrobu. Že někdy o svátcích dělají takový oslavy a
zvou i přátele z jinejch hřbitovů… Jednou ji prej zajde navštívit…
JULIO:
No to je úžasný! Teresa Natale de Pizzurno, čtverec 17, ulička 8, třetí
vpravo, hrob číslo 17.358!... Jestli se za ní půjdete podívat, řekněte jí, že
její syn Julio… na ni vzpomíná… (dojatý) na věky…
ANIBAL:
Proč já mám tohleto poslouchat?... (Už toho má dost. Jde k židli a posadí
se na ni. K těm dvěma provokativně.) A co teď, pánové?
MANUEL:
Co to děláš?... (Zdvihne ho.) Vždyť ji rozmačkáš!
JULIO:
Aspoň se jí omluv, ne?... (ANIBAL váhá.) Když se jednou setkáš s jinou
realitou, tak měj trochu uznání!
MANUEL (přistoupí k židli): Jak ti je, mami?
JULIO (rozhořčeně): Omluv se!
ANIBAL (koktá): Pro…miňte, paní…
MANUEL:
Prý si z toho nemáš dělat hlavu. Ví, že to bylo nechtěně.
JULIO:
Vy jste hotová světice!
MANUEL:
Podívejte se, jak je zřízená!... (ANIBAL a JULIO se dívají. Pak se podívají
na sebe navzájem.) Pomozte mi ji dostat na postel.
JULIO:
Jo, jasně…
MANUEL:
Rozestelu… Můžete ji tam dovést?
42
JULIO:
Jasně, neboj se.
MANUEL odejde. JULIO a ANIBAL se na sebe dívají a nevědí, co dělat.
Nakonec začne JULIO.) Prosím pěkně, milostivá, podejte mi ruku…
(Dělá, jako by ji bral za paži. ANIBAL si stoupne z druhé strany a nechá
mezi nimi mezeru. Jdou velmi pomalu.
JULIO:
Pomaloučku, hm?... Abyste nám nespadla… Opatrně… Tudy…
MANUEL (vstoupí): Tak pojď, mami… Dej mi ruku… (Dělá, jako by ji přebíral, ANIBAL
a JULIO jdou dál, jako by ji podpírali zezadu.)
JULIO (k ANIBALOVI, zmaten): Člověče, Anibale… Kolik rukou ta stařenka má?
MANUEL se neudrží a zakryje si ústa rukou, aby nevyprskl smíchy.
ANIBAL (si toho všimne): Ty hajzle!... Máš z nás srandu? (k JULIOVI) Co jsem ti říkal?
JULIO:
Jdi se vycpat i s tou svou mrtvou matkou… To ti pámbu neodpustí!
Vstoupí FANNY.
FANNY:
Co se tady děje?
MANUEL:
Mami!
ANIBAL:
Nech toho, šmejde! Už jsi s náma vydrbal jednou!
JULIO:
Nikdy už ti nic neuvěřím.
MANUEL (ukazuje na FANNY): Ale teď je to doopravdy!
JULIO:
Nech toho, prosím tě!
FANNY:
Co se to tady děje? Proč tady na tebe Anibal a ten tvůj pacient řvou jak
posedlí?
MANUEL:
Přišli pro mě, jdeme na ten koncert.
ANIBAL:
Řekl jsem ti, abys toho nechal!
JULIO:
Podívej, vážně nevím, jestli tě mám litovat nebo ti jednu vrazit.
FANNY:
To jsou mi způsoby… (Ukazuje na JULIA.) Co že ti pámbu neodpustí?
Proč to říkal?
MANUEL:
Protože… jsem trochu přebral.
ANIBAL (bere ho za paži a vede ho ven): Co protožes přebral?... Dobře, dneska ti to
odpustím, protože máme ten koncert, ale příště tě přetrhnu.
43
JULIO (úzkostlivě): Víš, jak mi je? Ranils mě do hloubi duše!
MANUEL (k JULIOVI): Přísahám, že před chvilkou fakt přišla! Byla v kině!
FANNY (šťastná): Viděla jsem Ginger a Fred, s Gullietou Massinou a Mastroianim!
Nejsou sice jako Ginger Rogersová a Fred Astaire, ale jsou stejně
úžasní!
MANUEL:
Slyšels, co říkala?
JULIO:
Už si z nás nedělej srandu! Já na tyhle věci věřím!
ANIBAL (k JULIOVI): Je ti to konečně jasný?
MANUEL:
Byla prej na filmu Ginger a Fred, a že prej Massina a Mastroiani
nejsou jako Ginger Rogersová a Fred Astaire, ale jsou stejně úžasní!
JULIO:
(váhá) Přísahej na Dolly a Federika.
MANUEL:
Přísahám.
ANIBAL (křičí): Pojďte už konečně, vy dva buzeranti!... (Bere MANUELOVI housle a
strká ho ze dveří.)
FANNY:
Hrůza!... to jsem radši měla zůstat v kině! (TMA)
44
14.obraz
ANIBALŮV BAR, MALÉ PÓDIUM, NOC. ANIBAL, DOLLY a JULIO čekají na MANUELA,
mezitím ladí a zkouší si některé pasáže. MANUEL přispěchá, vyleze na stupínek a usadí se.
ANIBAL si stoupne a obrátí se k publiku.
ANIBAL:
Dámy a pánové, dobrý večer. Dnes budete mít, doufejme, to potěšení
poslechnout si, někteří z vás, již poněkolikáté, tuto kapelu z Buenos
Aires jménem: „Opilecká úderka!“ (Ukazuje na ně.) Na flétmu, naše
květinka: Dolly Garciová: Julio Pizzurno – duše kapely s kontrabasem;
na housle: Manuel stern, Paganini argentinského tanga… a na
akordeon já: Anibal Groiso… takže začneme, a zahrajeme vám
nezapomenutelný valčík „Desde el alma“ (Z celé duše).
ANIBAL odklepe rytmus nohou a začnou hrát. Vedle ANIBALA a DOLLY
stojí MANUEL a nervózně očekává, až přijde chvíle, kdy má hrát sólo. Za
chvíli se objeví FANNY a usadí se poblíž MANUELA.
FANNY:
Tak tohle je ta partička, co hraje Beethovena?... Jak dlouho mi ještě
budeš lhát?... Nejdřív pedikér, teď tango! Jak je to možný? Nedosáhl jsi
ničeho, čím jsi měl být!!... (MANUEL neochvějně stojí na pódiu a nedívá
se na ni.) Manueli, mluvím s tebou!... Proč mě musíš tak ubližovat?...
(MANUEL stále neodpovídá.) Odpověz! Jaký k tomu máš důvod?
MANUEL (hledí do publika. Snaží se, aby nic nebylo poznat): Teď mě nech na pokoji,
mami! Už na mě bude řada! Jdi pryč!
FANNY:
Lžeš mi a ještě mě vyhazuješ!... Máš radost, když děláš věci, které mně
se nelíbí?... A kde je Schubert, Wieniavsky a ty krásné kousky, co jsi
hrával?... (MANUEL neodpovídá.) Odpověz mi! Copak tango má
nějakou budoucnost?... (MANUEL stále neodpovídá a FANNY přidává na
hlase.) Myslíš, že tyhle srágory budeš jednou hrát s Newyorským
symfonickým?... Odpověz! Už jsi někdy slyšel, že by Menuhin nebo
Heifetz hráli tango? Dřív se za to řezaly ruce! A ty… (Křičí.) Proč
tango?!!
MANUEL:
Protože se mi líbí.
FANNY:
Tobě se líbí tango? Kdo si myslíš, že jsi?
MANUEL:
Nechej mě, mami! Už mám začít hrát!
FANNY:
Tak odpovíš?!
MANUEL:
Prosím tě!
FANNY:
Dobře, jak chceš!
MANUEL (zděšeně): Mami, ne!
45
Když nadejde chvíle pro jeho sólo, na ANIBALŮV pokyn, MANUEL dokáže
vyloudit jeden tón, ale v tu chvíli vstoupí zpoza scény seržant CHIRINO
s bodákem v ruce, přiběhne k MANUELOVI a bodne ho. MANUEL se
zakloní dozadu, zoufalý z hrozné bolesti v zádech.
CHIRINO:
Dostal jsem rozkaz zkrotit tě.
A Chirino se nebojí.
Netrap už více matku svou,
spočinout dej ji v pokoji!
Odběhne. MANUEL se otočí a vidí ho mizet.
FANNY:
Moc hezky to řekl! (Zmizí za ním.)
Ostatní se na něj zděšeně dívají. DOLLY mu běží na pomoc.
MANUEL (cedí mezi zuby): To snad není možný, svině jedna!
JULIO (přistoupí): V tom má prsty tvoje matka?... (MANUEL přikývne. JULIO hledá
matku.)
ANIBAL (k publiku): Prosím vás, promiňte.
JULIO (hledá, volá na všechny strany): Teďka ne, paní! Vždyť máme koncert!
DOLLY:
Zase tě někdo bodl?
MANUEL (mezi návaly bolesti): Navíc si ještě přivedla toho hajzla.
JULIO (hledá FANNY): Milostpaní!... Milostpaní!!
ANIBAL:
Přestaň, Julio! Jsou tady lidi!
DOLLY:
Jakýho hajzla, miláčku?
JULIO (k DOLLY): Co říkal?
DOLLY (zmatená): Že teď… si ta bolest s sebou přivedla nějakýho hajzla.
ANIBAL:
Mluvte potichu, sakra, lidi si budou myslet, že jsme blázni!
JULIO (k MANUELOVI): Jakýho hajzla, Manu?
MANUEL:
jednoho gauča z legendy… co mluví ve verších.
JULIO:
Co?
ANIBAL (k publiku): Už jenom vteřinku, prosím, dámy a pánové, a hned začneme
znovu… (Otočí se k JULIOVI.) Co je?
46
JULIO:
Říká, že bolest přichází s jedním gaučem, kterej mluví ve verších!
ANIBAL:
Tak tohle už ti nesežerem!... (K MANUELOVI.) Nejdřív sis z nás dělal
srandu, že se vrátila tvoje matka! Teď zase hajzl gaučo mluví ve
verších?!... Myslíš? Že jsme padlí na hlavu?
DOLLY:
Ne, Anibale, určitě má halucinace ze stresu!
ANIBAL:
Z jakýho stresu? Dělá z nás voly!
JULIO (k ANIBALOVI): Tentokrát je to fakt… jsou to halucinace.
ANIBAL (křičí) Prdlajs halucinace!... (Otočí se k publiku.) Dámy a pánové… stačilo!!
(Mávne rukou a odejde.)
TMA
15.obraz
MANUELŮV BYT. FANNY oblečená ve svátečním. MANUEL, netrpělivý a nervózní, v košili
s kravatou. Prostřený stůl. FANNY upravuje talíře, skleničky a ubrus.
MANUEL:
To už je dobrý, mami… Už jdi do kuchyně.
FANNY:
No jo! A co by stalo, kdyby přišla a já tady byla? Budete spolu sami
ještě takových let!
MANUEL:
Mami, prosím tě, jestli nepůjdeš, budu strašně nervózní… (Zvonek.
MANUEL, hodně nervózní, bere FANNY za paži a vede ji směrem do
kuchyně.) Neříkal jsem ti…?
FANNY:
Ani ve vlastním domě nemám trochu klidu… (MANUEL ji nechá
v kuchyni a zůstává na ni hledět.) Co je s tebou? Nepůjdeš otevřít?...
(Znovu zní zvonek.) No tak už běž!... (Postrčí ho ke dveřím.)
MANUEL:
Dobrá, otevřu… Ale ty zůstaneš tam, ano?... Už jdu! (Jde ke dveřím,
otevře a zůstane jako zkamenělý. DOLLY celá v černém, v minisukni
s vysokými podpatky, provokativním účesem a hlubokým výstřihem, kde se
výrazně vyjímají její prsa a obrovský kříž.)
DOLLY:
Ahoj. Tak co mi říkáš?... (MANUEL se v zoufalství pokusí před ní zavřít
dveře. DOLLY navzdory tomu vstoupí.) Co děláš, Manu?
MANUEL:
Proč jsi přišla takhle?
DOLLY:
Nechtěls to snad?
MANUEL:
Ne.. ne… Naopak…
47
DOLLY (otočí se): V černém…
MANUEL:
Říkal jsem v černém… ale klasicky…
DOLLY (obejme ho): A já jsem přišla… v černém – sexy. Nelíbí se ti?... (Políbí ho, něžně
a vášnivě. MANUEL využije polibku k tomu, Aby jí otočil kříž a zastrčil za
šaty vzadu na zádech.) Co děláš?
MANUEL:
Takhle ti to sluší víc…
DOLLY:
Vážně?
MANUEL:
Líp se to hodí k těm šatům…
DOLLY:
Myslíš?... (MANUEL přikývne.) No dobře… (Podá mu balíček.) Tohle
jsem ti přinesla.
MANUEL:
Co je to?
DOLLY:
Nebudeš se mi smát?
MANUEL:
Ne. Proč?
DOLLY:
Udělala jsem bramborový placky. Říkals, že je dělávala tvoje máma.
MANUEL (šťastně): Kniše?
DOLLY:
Jo… Jsou to kniše.
MANUEL:
Ukaž?... (Jde ke stolu a otevírá balíček.)
DOLLY:
Ty jsi ale nedočkavej!
MANUEL (otevře balíček a křičí, pootočen směrem do kuchyně, aby to FANNY slyšela):
No to je fantazie, tys přinesla kniše!!
DOLLY:
Vidíš?... tak a teď mi dej ještě jednu. (Bere ho za tváře a znovu ho líbá.)
FANNY (z kuchyně): Zeptej se jí, jestli do nich dala cibulku smaženou na slepičím sádle!
MANUEL (mezi polibky): Dalas tam smaženou cibulku?
DOLLY:
Mmmm jo…
FANNY:
Na slepičím sádle?
MANUEL:
Na slepičím sádle?
DOLLY:
Neptej se tolik… Dala jsem do nich všechnu svou lásku.
48
FANNY:
Jakou lásku! Chci vědět, jak je dělala!
MANUEL:
Počkej minutku, nechal jsem něco v kuchyni. (MANUEL jde do kuchyně.
DOLLY se dívá na prostřený stůl. MANUEL se vrací.)
DOLLY:
Ten stůl je nádherně prostřenej! Někdo ti s tím pomáhal?
MANUEL:
…Ne…
FANNY:
No, aspoň nejsem jediná, komu lžeš.
DOLLY (dojatá): A to všechno kvůli mně?
MANUEL (svůdně): A kvůli komu jinýmu?
DOLLY (obejme ho): Já tě tak miluju…
FANNY (vykoukne a překvapí ji, jak je DOLLY oblečená): Co to je? Čím se to děvče
doopravdy živí?
DOLLY:
Připijeme si, miláčku… (Nalévá z láhve vína na stole. Podá sklenku
MANUELOVI a zdvihne svou.)
FANNY:
Takhle dneska chodí všechny?
MANUEL (k FANNY, ale otočen k DOLLY): Ano…
FANNY:
Já ti teda povím. To jsem ráda, že už jsem mrtvá!
DOLLY:
Na nás dva!
MANUEL:
Na nás!
;
Zkříží paže a připíjejí si.
FANNY (dojatá):Mazeltov, děti! Teď bych byla tak ráda naživu!
MANUEL:
Mazeltov!
DOLLY:
Cože, lásko?
MANUEL:
Mazeltov! (Šeptem.) To znamená „Hodně štěstí“…
DOLLY:
Rusky nebo jidiš?
FANNY na ni nedůvěřivě hledí.
MANUEL:
Zkusím jeden ten kniš. (Samolibě se podívá na FANNY a kousne si.)
DOLLY:
No?
49
MANUEL (nepřesvědčivě): Skvělý…
FANNY (přistoupí): Ukaž, zkusím jeden.
MANUEL je překvapen, vezme si další a neví, co dělat.
DOLLY:
Chutnají ti, viď?
MANUEL:
Jasně…
FANNY:
Dej mi, já ho chci taky zkusit! (MANUEL jí zmateně podá jeden kniš.
FANNY ho okusí, vyplivne a zbytek hodí na zem.)
FANNY:
Co to tam dala?
DOLLY:
Proč ho zahazuješ?
MANUEL:
…To mi upadlo…
FANNY (odplivne si): Zeptej se jí, co tam dala!
MANUEL:
Cos do toho dala?
DOLLY:
Ždibeček papriky… Říkala jsem si, že to nebude tak mdlý…
MANUEL (nechce ji ranit): Bylo by to výborný i bez ní… (Ohne se a sbírá zbytky ze země.)
FANNY:
Papriku?... Kniše s paprikou? Kdo to kdy viděl? Udělala kniše po
španělským způsobu!
DOLLY:
Moje máma jeden zkusila a říkala: těm placičkám chybí paprika.
FANNY:
Jakým placičkám?... Odkud je její matka?
MANUEL (snaží se stále zoufaleji neposlouchat FANNY a být milý na DOLLY): To nic, na
tom nezáleží.
FANNY (netrpělivě): Neptala jsem se tě, jestli na tom záleží nebo ne. Odkud jsou její
rodiče? Chci to vědět!
MANUEL:
…Pochopitelně, tví rodiče… Odkud že byli?... (Než DOLLY stačí
odpovědět.) Jasně! Jak mi to mohlo vypadnout, že byli z Oděsy?
FANNY:
Oděsa? To je kousek od Kišiněva, kde jsem se narodila! Tam jsme
mívali slavnosti! Dávali jsme se na náměstí do tance se všemi, co šli
kolem! (Šťastná.) To je náhoda! Tak krajani!
MANUEL (k FANNY): samozřejmě! Ano, přesně tak, onehdy mi tvůj tatínek vyprávěl
příhody ze své rodné vísky.
50
DOLLY:
Z jaké vísky, Manu?
MANUEL (dělá na DOLLY posunky, aby byla zticha): Z Ruska! Pojďme jíst!
DOLLY (udivená): Co se děje, miláčku? Co je tohle za hru?
MANUEL:
Proč?
DOLLY:
Nevím… Mluvíš a chováš se tak divně… Co sis to vymyslel s tou ruskou
vískou?
FANNY to znepokojí.
MANUEL:
Sedni si, přinesu jídlo! (Chytí FANNY za paži a táhne ji s sebou do
kuchyně.)
DOLLY zůstává v pokoji sama, zmatená. Z kuchyně je slyšet hluk. DOLLY
tam jde, ale MANUEL jí vyjde vstříc.
DOLLY:
Co se stalo?
MANUEL:
Nic, nic… Jenom něco upadlo… Počkej minutku, už to všecko nesu.
DOLLY:
Nemůžeme… si spolu nejdřív trochu promluvit?
MANUEL:
Ano, jistě… Co se děje?
DOLLY:
Manu… Co se s tebou stalo?... Jsi hrozně divný.
MANUEL:
Ale nic…
DOLLY:
Řekni mi to, miláčku… Jsi strašně nervózní.
MANUEL:
To je možné, ale… to je protože…
DOLLY (přeruší ho): Poslyš, Manu… Nejvíc na světě si přeju provdat se za tebe, ale…
Víš jistě, že ty si to přeješ taky?
MANUEL:
Jasně. Co by ne?
DOLLY:
Protože máš svobodu, můžeš si dělat, co chceš… Možná bys… to radši
na chvíli odložil…
MANUEL:
Ale já tě hrozně miluju, lásko…
DOLLY:
Já vím… ale… vlastně nevím… Můžu ti něco říct?... Mně se zdá, že
přede mnou něco tajíš…
Z kuchyně vstoupí FANNY a usmívá se.
51
MANUEL (velmi znervózní): No… Co bych před tebou skrýval?
DOLLY:
Přísahej, že ve tvém životě není jiná žena!
MANUEL (obejme ji): Já… To ti přísahám! Jsi jediná… (Tiše a s otočenou hlavou.)
živá… (znovu nahlas směrem k DOLLY) v mém životě!
DOLLY:
Protože kdyby ne… tak bych se utrápila k smrti. Ale už tě tím nebudu
obtěžovat… (Nahmatá kříž, otočí ho na řetízku a ukáže ho MANUELOVI.)
Přísahám! (Políbí kříž. V MANUELOVI by se krve nedořezal.)
FANNY (zděšeně): Ona je katolička?
DOLLY:
Když si tě mám vzít, nechci mít pochybnosti, Manu… Kvůli tobě i kvůli
svému dítěti.
FANNY:
Katolička s dítětem?
MANUEL, zničen, už nereaguje na nic. Jen střídavě hledí na FANNY a na
DOLLY.
DOLLY(pláče): Pro mě jsi důležitém ty, ne nějakej oddací list… Žádnej jsem nikdy
neměla a dokážu bez něj žít i dál.
FANNY:
…A navíc svobodná matka…
MANUEL:
Přestaň, prosím, Dolly!
FANNY:
Vyžeň tu ženštinu odsud!
MANUEL:
…Ale…
DOLLY:
Nejvíc na světě si přeju s tebou žít, ale… (Stále úzkostlivěji očekává
odpověď, která nepřichází. Otře si slzy.)
FANNY:
Ať odsud táhne! A ať už nikdy nepřekročí tenhle práh!
MANUEL:
Mlč už konečně! Tohle je můj dům!
DOLLY (překvapená): Cože?...
FANNY:
Tak tvůj dům? Vždycky to byl můj dům a nadále bude! Slyšels? Než by
tady měla žít tahleta, to tady radši všechno rozmlátím!... (Bere ze stolu
několik talířů, které ležely nedaleko od MANUELOVY ruky a mrští jimi o
zem.) No? Vidíš, že tohle je můj dům?
DOLLY vidí, že něco spadlo na zem a nechápe, co se děje.
MANUEL:
Přestaň! Vypadni odsud! Proč jsi přišla? Chceš, abych zešílel?...
(DOLLY je zmatená a zděšená. Bere si kabelku a má se k odchodu.) Dolly!!
52
FANNY:
Nechej ji! Ať si jde!
MANUEL:
Dolly, počkej! Musím ti něco vysvětlit! (Chytí ji za ruku.)
DOLLY (zdráhá se, skoro nemůže mluvit): Nech mě… (Vytrhne se mu a uteče. MANUEL se
za ní zoufale dívá.)
16.obraz
FANNY:
Zrádce! Přesně to jsi! Odpadlík!... (Ukazuje na zdi.) Už to vidím! Tady
jeden kříž! Támhle druhej! Tady panenka Maria! Támhle svatej!...
(Rozzuřeně.) Přežili jsme tisíciletí díky svým tradicím!! Kdo jsi, že to
všechno chceš zahodit a zradit?
MANUEL:
Já nic nezrazuju!! Jsem, co jsem!!... Ale hlavně chci dělat to, co cítím
tady. (Klepe si na srdce.) Rozumíš?... A když ne, tak proč jsem teda
přišel na tenhle svět? Abych dělal jenom to, co se líbí tobě? Kvůli tomu
jsem se narodit nemusel!!
FANNY:
Jak to že ne?
MANUEL:
Když už jsem jednou na světě, tak to je kvůli něčemu! Musí po mně
zůstat nějaká „moje“ stopa!
FANNY (výsměšně): Hele ho, pána!! „On“ tady musí zanechat nějakou stopu!!...
(Energicky.) Kdo si myslíš, že jsi?... Stopy zanecháváš na hřbitově! Ne
tady!
MANUEL:
To říkáš, protože jsi mrtvá!! Proto!!... Ale já žiju a chci je zanechat
tady!
FANNY:
Tady? A jaké stopy tady teda zanecháš?
MANUEL:
Chceš vědět, jaké?... O jedné ti řeknu!... To, že zahraju „La que nunca
tuvo novio“ (Ta, která nikdy neměla milence) na housle jediné osobě,
kterou to dojímá, když mě poslouchá… A chceš vědět o další?... (Aniž by
ji nechal odpovědět.) Že ulevím od bolesti jednomu starci, kterej už ani
nemohl chodit… a umožním mu postavit se na nohy… S těma houslemi
je to taky tak. Takovouhle stopu!... A chceš ještě jednu?... Že půjdu
hrát na plácek fotbal se synem Dolly… (Dojme se.) A jednoho dne,
možná… taky se synem, kterého budeme Dolly a já mít spolu… Slyšíš?
TO jsou stopy, co tady chci zanechat!
FANNY (potlačuje emoce): Je to možný, že já tady musím poslouchat takovýhle věci? A
proč jsi mě teda nutil, abych se vrátila na tenhle svět? No?... Řekni! Co
po mně chceš? Abych se samou bolestí rozletěla na tisíc kousků?
53
MANUEL:
Co to říkáš?
FANNY:
To, co říkám! Proč jsi mě donutil vrátit se? Abys mě trýznil tak dlouho,
dokud se mě nezbavíš navždycky?
MANUEL:
Já jsem tě k návratu nenutil! A nic takového nechci!
FANNY:
Ne? Tak proč sis vybral takovou ženskou? Nebo ti ty naše nestačí?
MANUEL (pevně): Jistěže stačí! Ale zamiloval jsem se do téhle!!
Když vidí MANUELŮV neústupný postoj, FANNY se na něj nejprve upřeně
zadívá, pak se chytí za hruď a ztěžka dýchá. Začíná naříkat.
FANNY:
Ach… ach! Nemůžu dýchat! (Dýchá stále s většími obtížemi.)
MANUEL (vyděsí ho to a přispěchá jí na pomoc, položí ji na podlahu a pod hlavu jí dá
deku): Jenom klid, mami… Zůstaň v klidu.
FANNY (dál špatně dýchá): Ach… ach!
MANUEL:
Prosím tě, vydrž chvilku!... Zavolám doktora!... (Vstane, že to udělá, jde
ke dveřím a chystá se jít ven.)
FANNY:
Ach… umírám!
Když to MANUEL uslyší, strne. Otočí se na FANNY, která ho s očekáváním
sleduje.
MANUEL:
Už zase?... (FANNY neodpovídá.) Kolikrát ještě chceš umřít?
FANNY:
Když má člověk takovýho synáčka… třeba tisíckrát.
PAUZA
MANUEL:
Mami… Prosím tě, odejdi.
FANNY:
Kam mám odejít?
MANUEL:
Do hrobu! Vrať se do hrobu!
MANUEL:
Kvůli tobě jsem ztratil jedinou ženu na tomto světě, kterou mám rád!
FANNY:
Chlapče… Vždyť já dělám všechno jen pro tvoje dobro!
MANUEL:
Tak odejdi! (Vezme deku ze země a podává ji matce.) Tumáš, vezmi si ji…
a běž.
FANNY (překvapeně): Co mi to dáváš?
54
MANUEL:
Chceš odpočívat? Odnes si ji a už neotravuj!!
FANNY:
Co to je za vtip? Jestli chceš něco vědět, tak na žerty není vhodná doba.
(MANUEL si rozladěně přikryje tvář rukama. FANNY k němu přistoupí.)
Copak je ti, synku?
MANUEL (snaží se být milý): Mami, já tě prosím – odejdi.
FANNY:
Ale proč? Řekni mi jediný rozumný důvod, proč bych měla odejít!
MANUEL (křičí): Protože tohle je svět živých, a ne mrtvých!!
FANNY:
A kde je psáno, že tohle je svět živých?... (MANUEL neodpovídá.) Ty
nevíš, co mluvíš!
17.obraz
Odněkud vejdou umrlci – sousedé FANNY. MANUEL a FANNY na ně hledí s otevřenými ústy.
Mrtví se přiblíží a obstoupí je.
FANNY:
Co se děje? Co tady děláte?... (Mrtví naprosto nevhodně vytahují řehtačky,
trumpetky, začínají hlaholit a házet konfety.) Jaký je dnes den? (Začínají
zpívat přání k narozeninám, mezitím pokládají na stůl dort a ubrus
s vyšívanou desítkou.) No jasně! Deset let!
MANUEL (vystrašeně): Mami… Kdo to je?
FANNY:
Neboj se… To jsou všechno přátelé… Sousedé z okolních hrobů.
MANUEL:
Proč je taky vidím?
FANNY:
A proč ne?
JEREMIAS:
Na zdraví!
Otevírají staré likéry a elixíry, které každý z nich nese pod paží. Začínají pít
ze starých sklenic, které si také přinesli. MANUEL si bere jednu skleničku ze
stolu a s úzkostí si nechá nalít.
SALO (přistoupí k FANNY, vábivě): Na zdraví, Fanuško! Všechno nejlepší! Veselé
umřeniny!
MANUEL se na ně dívá. FANNY zachytí jeho pohled a s úsměvem přikývne.
Bere SALA pod paží a vede ho za MANUELEM.
FANNY:
Chlapče, chtěla bych ti představit Sala.
SALO (natahuje ruku): Moc mě těší.
55
MANUEL (váhá, přikývne a podá mu ruku): Manuel.
SALO:
No, já tě znám.
MANUEL (nervózně): Odkud?
SALO:
Chodil jsi každý týden pečovat o hrob… A mimo to, tvoje matka žije…
(Opraví se.) Promiň, to je takový řečnický obrat… žije tím, co děláš a
jak se máš.
PERLA (přistoupí): No? Tak co? Jak to jde?
FANNY (dívá se na MANUELA): Více méně…
PERLA:
Jaký více méně? No tak! Co to je? Není nic horšího, než když se na sebe
hněvají matka a syn!.... I když jsou jeden pro druhého vlastně
katastrofa… (Bere MANUELA za paži a popostrčí ho k FANNY. MANUEL
klade trochu odpor.) No tak! Dej mamince pusu!
SALO:
Jistě! Usmiřte se! (MANUEL nerozhodně hledí.)
JEREMIAS (taktéž přistoupí a mluví kamsi do prázdna, jako by přednášel litanii): Zbav se
smutku, jenž tě trápí a oddej se bezmezné lásce.
Všichni na něj hledí a snášejí to s respektem.
SALO (k MANUELOVI): No tak… I když nad tebou chce pořád držet ochrannou ruku.
JEREMIAS:
Neboť je to tvá máti a otčinu nikdy jsi neměl.
Znovu se na něj podívají.
PERLA (k MANUELOVI): Pomysli, co všechno kvůli tobě zkusila!
JEREMIAS (mluví jako předtím): Vzpomeň na její bídné dny a život zbloudilý, kdy nikdo
jí nebyl ku pomoci.
SALO (netrpělivě ke starci): No dobře Jeremiáši. To už stačilo! Ano?... Dnes není den na
nářky! (Stařec rezignovaně přikývne.)
PERLA (přistoupí k MANUELOVI blíž): Ale no tak, Manueli… Vždyť to je koneckonců
jenom ubohá nebožka.
FANNY (to zaslechla): A co jsi ty, spící princezna?
SALO do toho vstoupí, aby se nezačaly hádat víc, a přitáhne FANNY
k MANUELOVI.
PERLA (k FANNY): Dej hezky synovi pusu… Je to možná prevít, ale je to tvůj syn.
56
FANNY (vytrhne se mu): Prevít je leda ten tvůj!
SALO:
No výborně!... A viděli jste už někdy výročí oslavy bez tance?
SALO zdvihne paže a k MANUELOVU úžasu začíná znít valčík „DESDE EL
ALMA“. Všichni si stoupnou do kruhu a uprostřed nechají FANNY a
MANUELA, kteří na sebe hledí. FANNY se usměje, MANUEL také.
Přistoupí k sobě, obejmou se a začnou tančit valčík, zatímco ostatní je
povzbuzují. Nakonec spolu začnou tančit také. MANUEL je zmaten a dojat.
Po chvíli tance.
PERLA:
Vracíme se zpátky! Ostatní na nás čekají, že to oslavíme společně!
FANNY (šťastná): Opravdu?
SALO:
Jistě! Nikdo si nechce nechat tvoje výročí ujít!
Všichni souhlasí a sbírají se k odchodu.
PERLA (přistoupí k MANUELOVI): Pojď Manueli, pojď s námi… Mám ti něco říct?
Umřeš nudou!
MANUEL klade trochu odpor.
SALO:
Nestyď se… Všichni jsme jedna rodina.
PERLA ho vezme za paži a vede ho ven. FANNY a SALO jdou za nimi
zavěšeni do sebe. JEREMIAS jde přede všemi a vede tento zvláštní průvod.
Hovoří, v rukou má knížku, kterou vytáhl z kapsy.
JEREMIAS:
Dobré jest pro člověka ctít své mrtvé a mrtvé těch mrtvých… Dobré
jest pro člověka podělit se s těmi, kteřížto bývali, o své radosti i svá
trápení… Dobré jest pro člověka neztratit se v temných mlhách
pochybností… A já tobě pravím, já si tě vyberu mezi ovcemi
zbloudilými a vrátím tě do tvé vlasti… Tam oni o tebe budou
pečovati…
Vychází ven. MANUEL, když slyší jeho slova, zapochybuje, kam ho chtějí
odvést, a zastaví se. Celý průvod se zastaví.
PERLA:
Co se stalo, Manueli?
JEREMIAS se obrátí a pohlédne na něj.
MANUEL:
Ne… Já nemůžu…
JEREMIAS:
Dobrý jest pán ke svým krotkým ovečkám.
MANUEL:
Ne… totiž… já tady ještě mám práci… Čekají na mě.
PERLA:
Zrovna teď?
57
MANUEL přikývne. Vyprostí se, i když se snaží nebýt nezdvořilý. Poté
pohlédne na FANNY, vrátí se do bytu a sklesle usedne s hlavou v dlaních.
Všichni se na sebe rozladěně dívají. PAUZA
SALO (k FANNY): Pojďme.
FANNY:
Vraťte se sami… Já tu chci zůstat.
SALO:
Nezlob. Co chceš zase dělat?
FANNY:
Pomůžu mu, aby dostal život do správných kolejí.
SALO:
Ale on už si vybral, má milá.
FANNY:
Co si vybral? Všecko špatně! Tomu ty říkáš volba?
SALO:
Je zamilovaný… Nic nezmůžeš.
FANNY:
Že ne? Uvidíme, jestli zmůžu nebo ne!
SALO:
Co chceš dělat?
FANNY:
Víš co?... Půjdu pěkně na radnici, přinutím ho říct ne, a je to!
SALO:
To přece nesmíš!
FANNY:
Proč ne?
SALO:
Protože tě bude nenávidět do konce svého života.
FANNY:
Časem se na všechno zapomene!
SALO:
A jestli ne? Prosím tě o to kvůli sobě, Fanuško! Když na tebe
zapomene… já… Co si bez tebe počnu?
FANNY (zmatená): Tak co?... Co mám dělat?
SALO:
Už jsi to zkusila a nešlo to… Nechej ho… Je to jeho život.
FANNY:
Jeho život?... A když si všichni zvolí stejně jako on?
SALO:
Všichni si stejně nezvolí.
FANNY:
Ale kdyby si všichni zvolili stejně jako on!... Co by s námi bylo?
SALO:
S námi… Celou smrt máme před sebou.
FANNY:
A tohle ti stačí?
PAUZA
58
SALO:
Člověk má zemřít a nechat žít!... (PAUZA) Pojď… Užijeme si to, co
máme.
Dlouze se na sebe zadívají, PERLA a JEREMIAS je pozorují.
FANNY:
Nezdržím se dlouho.
FANNY a SALO se políbí. SALO, PERLA a JEREMIAS pak odejdou,
FANNY přistoupí zvenčí k MANUELOVU bytu a dívá se na něj. PAUZA
18.obraz
FANNY (sladce): Manueli… (MANUEL si zacpe uši.) Manueli… Vrátila jsem se… abych
se s tebou rozloučila… (MANUEL přestane, hledá ji pohledem, ale
nenalézá ji.) Nehledej mě… Už jsem daleko…
MANUEL:
A co to znamená?
FANNY:
Že už jdu… Budeš mě chodit navštěvovat?... (MANUEL přikývne.) Budu
tě čekat… (PAUZA) Manueli.
MANUEL:
Co?
FANNY (kritický, tónem, který nedokáže zastřít): Proč ses do toho děvčete zamiloval?
MANUEL:
Nejdřív mi odpověz ty, proč ses zamilovala do Sala.
FANNY:
Manu, chlapče drahej… Tvůj otec nás opustil už před spoustou let a…
no… tam jsem neměla ani tebe… cítila jsem se tak sama… a líbil se mi.
MANUEL (přikývne): Já… jsem se zamiloval do Dolly v první chvíli, kdy se na mě
podívala a začervenala se… Její oči… Její ústa, její pleť…
FANNY:
Chlapče, kroť se… Jsem tvoje matka.
MANUEL:
Jak mi rozumí a jak je na mně něžná… Jak mě miluje…
FANNY:
Jak?
MANUEL:
Takového, jaký jsem…Okouzlují ji věci, které jsem vždycky považoval
za chyby!... Víš, co se mi stává, když jsem s ní?
FANNY:
Co?
MANUEL:
Cítím se jako král…
FANNY (překvapená): Ty, a král?
59
MANUEL:
Ano, já.
FANNY:
Snáší tvoje chyby a jsi pro ni pořád jako král? … (MANUEL přikývne.)
Něco ti povím.
MANUEL:
Co?
FANNY:
Druhou takovou nenajdeš! A co ten její kluk?
MANUEL:
Fantastickej!
FANNY:
To ho zvládla vychovat sama?
MANUEL:
Jo…
FANNY:
Jako já tebe… (Velice dojatá, téměř v slzách.) Chlapče, mám tě tolik
ráda.
MANUEL (chce se k ní přiblížit, hledá ji): Mami. Chtěl bych tě obejmout. Nemůžeš se
ještě na chvilku vrátit, jenom kvůli tomu?
FANNY:
Ne, můj drahý… Takhle je to správně… A teď si na sebe vem ten
svatební oblek…
MANUEL:
Kde je?
FANNY:
Na posteli.
MANUEL (přistoupí k posteli, vidí ho a je překvapen) … A proč?
FANNY:
Jak to proč?
MANUEL:
Vždyť odešla…
FANNY:
Vrátí se.
MANUEL:
Jak to můžeš vědět?
FANNY:
Vím to.
MANUEL:
A kdy?
FANNY:
Jen si ten oblek vem!
MANUEL se svlékne a obléká si svatební oblek. Mezitím se objeví CHIRINO
a hrozivě se k němu blíží. FANNY na něj šeptá.
FANNY:
Psst! Chirino!... (CHIRINO se zastaví a hledí na ni.) Přestaň.
CHIRINO:
Proč?
60
FANNY:
Teď už ho nic nezastaví.
CHIRINO:
Že ne? Jen mě k tomu pusťte! Však uvidí! Seržantu Chirinovi nikdo
neunikne!
FANNY:
Tentokrát nic nesvedeš.
CHIRINO:
Jak to že ne?
FANNY:
Chce se oženit, stát se otcem dítěte.
CHIRINO:
A co to s tím má společnýho?
FANNY (energicky): Řekla jsem, abys přestal! Nediskutuj se mnou a běž!
CHIRINO:
No dobře, tak se tolik nerozčilujou! (Obrátí se k odchodu, ale ve chvilce
se rozhodně otočí. Obrátí se k imaginárnímu publiku a recituje. MANUEL
ho poslouchá v obranném postoji.)
Přátelé, račte rozumět,
všemu, co nyní vypovím,
a promiňte mi záměr ten,
jestli bych koho rušil jím.
Leč nechci, aby odchod můj
působil dojmem nesprávným
Jestliže nyní odcházím,
nemizím jako zbabělec,
jak gaučo, který nevěřil,
domů se zrána vrátil přec,
a jeho děvče v náručí
už držel jiný milenec.
Leč neměl hrdost, odvahu
aby s tou hanbou zápolil,
sebral si jen svých věcí pár,
na herku línou naskočil
a v město jiné odjechal,
tam smutně duši vypustil.
Neuchýlím se v ústraní.
Když nyní hry své zanechám,
prosím vás, mějte v paměti
skutečný důvod, který mám
Bez vytáček teď pravím vám
Odcházím, neboť chci já sám!
FANNY (už ho má plné zuby): Nech toho a padej!
61
CHIRINO odchází. MANUEL si s úlevou oddechne. Na souhlas s FANNY
přikývne.
FANNY:
Ty kalhoty si trochu povytáhni… (MANUEL poslechne.) Zapni si
prostřední knoflík a narovnej si klopy… (MANUEL to udělá.)
MANUEL:
Ty už se nevrátíš?
FANNY:
A proč?
MANUEL:
Mami… Pamatuješ na tu cukrárnu, kam jsi mě vždycky po kině
brávala na koblihy s čokoládou?
FANNY:
Měli tam na stolcích červené ubrusy…
MANUEL:
Vzpomínáš si, jak jsme sedávali u stolku u okna a pozorovali
kolemjdoucí… a vymýšleli si, co jsou zač a co se jim asi zrovna stalo, a
smáli jsme se tomu?
FANNY:
Jak bych na to mohla zapomenout?
MANUEL:
Mami…
FANNY:
Co?
MANUEL:
A co kdybychom se jednou za čas potkávali tam? Třeba jednou za
měsíc?
FANNY:
Myslíš?
MANUEL:
Jasně… Jenom my dva… Tak třeba vždycky poslední pátek v měsíci…
v šest večer… Nebylo by to fantastický?... (FANNY je dojatá, nezmůže se
na odpověď.) Řekni, že ano…
FANNY:
Ano, synku… samozřejmě…
V tom okamžiku vstoupí DOLLY. MANUEL se na ni dívá, ukazuje jí oblek.
Přistoupí k sobě a hledí si do očí. Potom se MANUEL usměje, obrátí pohled
k místu, kde je FANNY.
FANNY:
Co jsem ti říkala?... Máma to ví…
DOLLY:
Děje se něco?
MANUEL:
Maminka… ona to věděla…
DOLLY:
Co?
62
MANUEL:
Za chvilku ti to povím. (Bere ji za ruku a obrací se s ní k odchodu. Než
odejdou, zastaví se, ohlédne se a zdvihne ruku, aby zamával FANNY, která
také mává.)
DOLLY:
Co to děláš, miláčku?
MANUEL (tiše, aby to FANNY neslyšela): Zamávej.
DOLLY:
Komu?
MANUEL:
Mamince.
DOLLY:
Komu?
MANUEL:
Mávej!
DOLLY, trochu překvapená, se snaží vyhovět. Zvedá ruku. MANUEL také
mává a dívá se na FANNY, která pozdrav opětuje. Do toho hudba a tma.
KONEC
63

Podobné dokumenty

Ukázka - Dagon

Ukázka - Dagon „Guvernér se o tebe staral, aby ses nažral, aby ses neuchlastal k smrti – a ty mu to teď vrátíš.“ Bob spolkl nevolnost, otřel si obličej a přikývl. „Jasně, doveď mě za ním.“ Po  cestě halou, po  sc...

Více