funkce: specifické – obranné

KREV
-
trofické pojivo, které neustále koluje v cévním systému obratlovců (pouze u nich)
funkce: specifické
– obranné
- schopnost srážení
- udržení homeostázy (osmotický tlak, pH) – homeostáza je stálé
vnitřní prostředí
transportní
- rozvádění živin a odvádění zplodin
- přenášení dýchacích plynu
- účast na řízení (vitamíny, hormony)
- rozvod tepla po těle (vyrovnává teplotní rozdíly mezi orgány)
- funkce:
- vyrovnává teplotu jednotlivých částí těla
- přináší kyslík z plic a živiny z tenkého střeva k jednotlivým buňkám
- zabezpečuje stálost vnitřního prostředí
- transportuje hormony a protilátky
- odvádí zplodiny látkové přeměny (tj. odpadní látky a oxid uhličitý)
z mezibuněčného prostoru vytváří vhodné prostředí pro všechny buňky v organismu
- krev tvoří 1/12 až 1/13 tělesné hmotnosti – tj. přibližně 5 – 5,5 l
složení krve:
krevní plazma
krevní buňky (1/12 objemu)
KREVNÍ PLAZMA (krev bez krevních buněk)
voda –
slámově žlutá tekutina obsahující rozpuštěné bílkoviny, cukry, tuky, soli a minerály
pH 7,35 – 7,45; (s pH acidóza, z pH alkalóza  výkyvy pH života nebezpečné)
složení voda (90%) + látky organické a anorganické (9 – 10%)
rozpouštědlo pro ostatní látky
1 l krevní plazmy obsahuje 900 – 920 g H 2 O
účastní se termoregulace
organické látky
bílkoviny
- 7% objemu krevní plazmy (64 -82 g/l)
- transport látek – vážou na sebe minerály, hormony a tuky
- poutají H 2 O v krevním řečišti
- význam při srážení krve
- ALBUMINY – 60% celkového množství (46g/l plazmy) + osmotická fce
- FIBRINOGEN – při srážení krve
- GLOBULINY (26g/l)
- IMUNOGLOBULINY – protilátky (10,4 – 30,3 g/l)
albuminy, fibriogeny a globuliny produkují játra
sacharidy  glukóza - hl. energetický substrát (tkáně ho neustále odebírají)
- její hladina (= glykémie) je stálá – udržování díky hormonům
glukagon, inzulin
- hypoglykémie – méně cukru
- hyperglykémie – velké množství cukru/glukózy
- hormony udržují hladinu cukru
inzulin – hormon slinivky břišní
- podporuje vstřebávání cukru (glukózy) z krve do tkáně
- snižuje glykémii
glukagon - podporuje rozpad glykogenu – glukóza se uvolňuje do krve (hl. v játrech)
(když je v krvi – málo inzulínu cukrovka)
- hormon slinivky břišní
-  zvyšuje glykémii
glykogen – polysacharid; živočišný škrob; polymer glukózy
- fce: zásobárna energie
- svaly a játra
aminokyseliny – stavební složka bílkovin + zdroj energie
lipidy - TRIACYLGLYCEROLY – zdroj energie
kys.mléčná – produkt anaerobního štěpení glukózy
- zdroj energie
kromě těchto stálých součástí jsou v plazmě rozpuštěny i látky, které plazma přenáší – hormony +
vitamíny
1
anorganické látky - 0,9% objemu plazmy
- závisí na nich fyzikálně-chemické (pH, objem) vlastnosti plazmy a speciálně
biologické funkce; Fe – krvetvorba, Ca – srážení krve, I – činnost štítné žlázy
- v podobě kladných a záporných iontů
KREVNÍ BUŇKY
- 45% objemu krve u mužů/ 42% u žen
erytrocyty (červené krvinky)
vznik z kmenových buněk v kostní dřeni v procesu erytropoézy = cca 5 dní  potřebují přísun některých živin (aminokyseliny, Fe, vitamíny a kyselinu octovou) - rychlost vzniku erytrocytů je ovlivňována hormonem erytropoetinem (ten vzniká v ledvinách)  ještě nezralé krvinky
uvolněné do krevního oběhu se nazývají retikulocyty – v dospělé se promění během 2 – 4 dnů
u dětí vznikají ve všech kostech, dokonce i játrech  postupně redukce na ploché kosti a žebra
- 40% celkového objemu krve - v mm3 je: u žen 4,5 mil. a mužů 5 mil.
- bezjaderné okrouhlé buňky
ze strany bikonkávní ( piškotovitý) tvar (terčík) – povrch je o 30% větší než koule stejného objemu usnadněna absorpce + opětovné uvolňování mol. O2;
+ dovoluje krvinkám přizpůsobit tvar úzkému průsvitu krevních cév
- přenos kyslíku z plic ke všem tkáním organismu, kde je zaměňují za CO2
- složení: 60% vody
5% organických a anorganických složek buněk (minerály, enzymy, cukry – buněčnému metabolismu se dodává energie + zachování tvaru, struktury a elasticity krvinky)
35% hemoglobin – speciální bílkovina (cca 270 mil. v erytrocytu) – obsahuje Fe vaznost na O2 v plicích je účinná uvolnění v tkáních
-
-
hemoglobin
bílkovina
skládá se ze dvou složek: bílkovinná – globin (96%)
nebílkovinný pigment - hem (4%) – obsahuje Fe  vazba O2 na
hemoglobin
2
jeho součástí jsou Fe ionty
červené krevní barvivo
účinně váže O2 v plicích a uvolňuje ho ve tkáních (99% O2 v krvině takto navázáno na Fe hemoglobinu, 1% O2 je v podobě molekul difundován v plazmě)
princip fungování hemoglobinu: naváže se O2  vznik oxyhemoglobin (světle červený)  po uvolnění O2 vzniká deoxyhemoglobin (modrý až červenofialový  O2 se pak v tkáních uvolní (jedná se o
difúzi)
- hemoglobin nasycený kyslíkem = oxyhemoglobin
 krev bohatá na kyslík je také jasně červená – nazývá se krev tepenná neboli astrální  vede ke
tkáním - O2 pro tkáňové dýchání
- hemoglobin bez kyslíku= redukovaný (temně červený)
 žilní (venózní) krev z tkání má také temně rudou barvu – touto krví je veden do plic CO2
(zplodina látkové přeměny)
- CO2 se částečně váže na hemoglobin, částečně se rozpouští v krevní plazmě nebo cytoplazmě
-
Karbonylhemoglobin (dříve označován jako karboxylhemoglobin) - vzniká vazbou CO
s hemoglobinem; CO se váže na hemoglobin velmi snadno a tím znemožňuje vazbu hemoglobinu s O2  otrava oxidem uhelnatým může být smrtelně nebezpečná (300x lepší vaznost,
200x horší uvolňování)
-
Methenoglobin – vzniká přítomností durmanů a dusitanů v pitné vodě nebo potravě; není
schopen přenášet O2 na přítomnost dusitanů ve vodě jsou hodně citlivý kojenci
Karbominohemoglobin – typ hemoglobinu, který na sebe v tkáních váže CO2 a odvádí ho do
plic
-
2
Krvetvorba:
- činnost krvotvorné dřeně se až mnohonásobně zvyšuje při nedostatku O2 (pobyt ve velkých
nadmořských výškách, chronické onemocnění srdce či plic, velké ztráty krve)
- povrchová struktura červených krvinek se liší základ krev. Skupin
- do krve se dostávají z červené kostní dřeně  u dospělých je dřeň hlavně v plochých kostech
(hrudní kost, žebra) a v tělech obratlů
- životnost krvinky asi 120 dní – cca 75 000 oběhů mezi tkáněmi a plícemi
Zánik červený krvinek
- MAKROFÁGY –buňky retikuloendotelové soustavy zachycující poškozené nebo zestárlé erytrocyty – hl. v játrech a ve slezině
 při zániku erytrocytů se z jejich hemoglobinu odštěpuje Fe – to se většinou znovu použije pro
vznik nového krevního barviva a zbytek molekul se oxiduje na barvivo BILIRUBIN - ten je vyloučen játry do žluče (jde žlučovody do střeva…) protože je n potřebný (žlutý – může kolovat
v kůži(těle)  žloutenka)
leukocyty (bílé krvinky)
- v kostní dřeni dozrávají B – lymfocyty a v brzlíku T – lymfocyty
Lymfocyty tvoří tkáně – takovéto tkáně označujeme jako primární lymfoidní tkáň imunitního systému  lymfocyty se pak dostávají do sekundárních lymfoidních tkání (slezina, lymfatické uzliny, mandle)  tady se aktivují a množí
Monocyty jsou tvořeny retikuloendoteliární tkání sleziny, jater, lymfatických uzlin a dalších orgánů
- obsažené nejen v krvi, ale i v míze, mízních uzlinách , v brzlíku ve slezině a v tkáních
- buňky mající jádro
- 5% objemu krve (i s krevními destičkami dohromady)
- chrání organismus před infekcemi, anebo s nimi při nákaze bojují ( améboidní = měňavkový
pohyb)
- fagocytózní buňky
- diapedéza = schopnost se dostat/ protlačit mezi stěnami buněk– prochází stěnou vlásečnic do
okolních tkání (tam potom bojuje se záněty)
- životnost je odlišná – hodiny až roky
- jsou větší než erytrocyty, ale je jich míň – cca 7000 – 8000 mm3 krve počet ale při infekčních
onemocněních nebo zánětech stoupá
- hlavní složka hnisu (= zánětová tekutina), likvidují cizorodé látky a bakterie
- nezbytné pro obranyschopnost organismu
- morfologicky se odlišuje podle toho, zda obsahují nebo neobsahují barvitelná granula na 2 velké
skupiny – granulocyty a agranulocyty
LEUKOCYTY
- granulocyty --- neutrofily
--- eosinofily
--- basofily
- agranulocyty --- lymfocyty
-- B - lymfocyty
-- T – lymfocyty
--- monocyty
1)
-
GRANULOCYTY
75%všech leukocytů
enzymy rozrušuje tkáň  vznik hnisu
améboidní pohyb ; fagocytóza hl. mikrobů
dělení podle barvitelnosti granulí na eosinogilní (kyselé barvivo), basofilní ( zásadité barvivo), neutrofilní (špatně barvitelné)
a) neutrolily
- 50 – 70% bílých krvinek, jemné granuly s obsahem lyzozymů
- představují první obranou linii těla proti vzniklým antigenům(= cokoliv cizorodého)
- mohou měnit tvardostanou se do míst ohrožených infekcí tam jsou přitahovány chemicky
– chemotaxe - je to obecně u všech leukocytů  mikrofágy (fagocytující malé částice)
- jádro členěno do spojených segmentů  čím je granule starší, tím více je segmentované X nezralý nutrofil – tyčinkové jádro
3
b)
c)
-
eosinofyly
1-9% všech bílých krvinek; granuly obsahují lyzozym enzym- rozrušuje povrch bakterií
jejich množství stoupá při alergických a parazitárních onemocněních
větší než neutrofilní granulocyty, fagocytóza – menší význam
basofily
0,5% všech bílých krvinek
váčky obsahují heparin (ovlivňuje- zabraňuje srážení krve) a histamin
produkují látky s vazodilatačními (rozšiřují průměr cév) a antikoagulačními (protisrážlivými) účinky
 uplatnění při zánětlivých a alergických projevech
2)
a)
-
AGRANULOCYTY
25% všech bílých krvinek
neobsahují barvitelná zrníčka
dělí se na lymfocyty a monocyty
lymfocyty
větší než erytrocyty, menší než monocyty
okrouhlé jádro a úzký lem cytoplazmy
specifická imunita – působí proti určitému typu viru (antigenu)
I.
-
B – lymfocyty (lymfocytů je hodně druhů)
při kontaktu rozpoznají antigeny na základě struktury jejich makromolekul – antigeny(cokoliv cizorodého) reagují s vazebnými místy proteinů /receptory ú na plazmatických
membránách B – lymfocytů  tato vazebná místa = imuloglobuliny = receptorové protilátky
(označí antigen)  pak namnožený buněk v mízních uzlinách = proliferace  vznik
plazmatických buněk (=mají aktivní stadium B – lymfocytů) – ty pak odpovídají na antigen
výrobou protilátek (volně v krvi)  likvidace antigenů (látková = humorální imunita)
- plazmatické buňky hojně v mízní tkáni
protilátky plazmatických buněk – imunoglobuliny se vyskytují v krevní pazmě a v sekretech
růstných žláz (mateřské mléko)
podle vlastností a struktury se dělí do pěti skupin: IgG, IgM, IgA, IgE, IgD
- při alergických stavech - IgE
- nejpočetnější skupina – IgG
- při prvním setkání s antigenem – IgM
- paměťové buňky (imulogická paměť)
II.
-
T - lymfocyty
byly studovány v brzlíku – Thymus, kde dozrávají
rozpoznají vlastní tkáň od cizích buněk
- netvoří si protilátky
přímo zneškodňují cizorodé buňky (buněčná imunita)
v plazmatické membráně T – lymfocytů se na receptory váží antigeny – přímý kontakt obou
buněk  zničení cizí buňky pomocí silných jedů
 mohou proto omezit nádorové bujení + odvrhnout buňky cizorodých tkání při transplantacích (možnost potlačit imunosupresivní látky)
reagují na imunitní odpověď B – lymficytů
b) monocyty
- nezralé buňky - v některých tkáních se pak přeměňují na volné nebo fixované mikrofágy –
při dozrávání v mikrofágy zvětšují až 5x svůj objem
- cirkulace v krvi
- největší z bílých krvinek (viditelné pouhým okem)
- ve tkáních (lymfatické uzliny, slezina, játra, vazivo + okolo míst s hrozící infekcí (plíce, vazivo, okolí trávicí trubice)
- hlavní funkce fagocytóza – soustava fagocytujících mikrofágů ve tkáních = retikuloendoteliární soustava
- 8%bílých krvinek
( u novorozenců převaha lymfocytů roste počet bílých krvinek  rychlejší reakce na nemoci)
4
trombocyty (krevní destičky)
-
-
nejsou to buňky, ale jen jejich částice  vznikají z cytoplazmy megakaryocytů kostní dřeně
nejmenší krevní tělíska
nemají jádro, nepravidelný tvar
v mm3 je jich asi 250 000
nebuněčné útvary buněčného původu - vznik z buňky, ale nejsou to buňky (nemají jádro)
životnost – cca 9 dní
cirkuluje v neaktivním stavu  může se zvýšit přilnavost (agreabilita)  důležité při zastavení krvácení + krevní srážlivosti , ale může přispívat ke vzniku trombózy v krevních cévách
+ ukládání tukových depozit na vnitřní straně tepen
vznik v červené kostní dřeni jako odštěpky velkých buněk (megakaryocytů) (=buněčné
úlomky odloučené z kostní dřeně)
při jejich rozpadu se uvolňuje tromboplastin (trombokináza) - srážení krve
Krevní skupiny
-
podle přítomnosti rozdílných bílkovinných aglutinogenů na povrchu červených krvinek  tyto aglutinogeny ovlivňují schopnost krve vyvolávat imunitní systém
ABO systém – na povrchu červených krvinek 2 typy antigenů – aglutinogenů  A a B
- rozeznáváme skupiny A, B, AB nebo 0 podle toho, zda má člověk jeden nebo druhý aglutinogen, oba nebo žádný
- tekutá část krve většinou obsahuje specifické protilátky (aglutinyn) anti – A nebo anti – B
schopnost reagovat s výše uvedenými antigeny 
 lidé mající antigeny A mají v krvi protilátky anti – B
 lidé mající antigeny B mají anti – A
 lidé s antigeny AB nemají protilátky
 lidé s antigeny 0 mají oba typy protilátek
Krevní skupina
A
B
AB
0
-
Aglutinogen
A
B
A, B
-
Aglutinin
Anti - B
Anti - A
Anti – A, anti - B
princip bezpečné transfúze spočívá v tom, že se nikomu nesmí dávat krev s obsahej těch antigenů, proti nimž existují v jeho vlastní krvi protilátky
 lidé s krevní skupinou AB – univerzální příjemci
 lidé s krevní skupinou 0 – univerzální dárci
výskyt jednotlivých kombinací v naší populaci je dobře znám, zhruba 42% lidí má krevní skupina
A, 32% lidí skupinu 0, 18% lidí B a jen 8% lidí krevní skupinu AB
ABO skupina a Rh Typ
0 positivní
0 negativní
A positivní
A negativní
B pozitivní
B negativní
AB pozitivní
AB negativní
Počet osob s touto skupinou
1 osoba ze 3
1 osoba z 15
1 osoba ze 3
1 osoba ze 16
1 osoba z 12
1 osoba ze 67
1 osoba z 29
1 osoba ze 167
Frekvence
37,4%
6,6%
35,7%
6,3%
8,5%
1,5%
3,4%
0,6%
Kromě aglutinogenů A a B mohou existovat v membránách červených krvinek ještě další antigeny – nejvýznamnější je Rh – systém (Rh – faktor) (bílkoviny) – tento systém zahrnuje několik antigenů, z nichž je nejdůležitější faktor D (v krvi asi u 85% lidí) – lidé s tímto faktorem jsou označováni
za Rh – pozitivní X zbylých 15% Rh - negativní. Při určování se používá spojení 0 pozitivní nebo AB
negativní.
Rh – faktor podle opice makak rhesus
5
Význam Rh – faktoru hl. u těhotných žen  je-li matka Rh – negativní a plod v děloze pozitivní, může matčin organismus proti jeho krvi produkovat protilátky
Transfúze Rh – pozitivní krve Rh – negativnímu pacientovi, který předtím obdržel jinou transfúzi s Rh – antigenem může vyvolat velmi vážnou reakci
Od objevu ABO systému a Rh – faktoru bylo identifikováno na 400 dalších antigenů, ovšem ty
jen zřídka působí při transfúzi problémy
Srážení krve a zástava krvácení
Srážení krve:
= přirozená ochrana před infekcí
- ochranný mechanismus, bránící vykrvácení člověka při poranění
- podstatou je přeměna rozpustné krevní bílkoviny fibriogenu na nerozpustný fibrin
- vše potřebné pro srážení krve je v krevní plazmě (poruchy srážlivosti způsobuje nepřítomnost či
nefunkčnost určitých složek plazmy)
- KOAGULAČNÍ KASKÁDA – vnitřní – aktivaci dojde při vnějším poranění
obě dráhy propojeny
vnější – aktivaci dojde po vnitřním poranění
- při porušení cévy se uvolňují látky, které to všechno spouští (např. histamin – vyvolá pocit bolesti)
- poraněná tkáň začne produkovat serotonin  lákají krevní destičky + obsažené krevní destičky
(obsahují trombokinázu i serotonin)  rozpad
PROCES ZÁSTAVY KRVÁCENÍ
- malé poranění: krevní destičky způsobují zastavení krvácení v drobných cévách tím, že se
v poškozeném místě shlukují, rozpadají a vytvářejí zátku
- velké poranění:
1. Při poranění cévy se díky histaminu a serotoninu rozpadají krevní destičky, které uvolňují
enzym trombokinázu – ten za přítomnosti vápenatých iontů (v krevní plazmě) přeměňuje
protrombin (v krevní plazmě) na trombin – současně se uvolňuje serotonin, který způsobí
zúžení cévy
2. Působením trombinu se v krevní plazmě rozpustná bílkovina fibriogen (produkují ho játra
do krevní plazmy) mění na nerozpustný fibrin
3. Fibrin vytvoří síť vláken, do které se zachytí krvinky, vznikne krevní koláč a poraněná
céva se uzavře
4. Koláč vytlačí krevní sérum (=krevní plazma bez fibriogenu)  strup (na povrchu)
5. Po uzavření poraněné cévy působí protisrážlivé faktory. Pokud nepůsobí, vznikají tromby
(= sražená krev v cévách). Ty mohou být zaneseny na jiné místo – ucpe cévu zásobující krví
některý orgán – dochází k embolii. Poškození cévní stěny, delší imobilizací (nepohyblivý člověk), porušením toku krve v cévách apod. může dojít ke vzniku trombů a výsledkem je
trombóza - vytvoření krevní sraženiny. Ta může částečně nebo úplně zablokovat krevní tok.
Někteří lidé se mohou narodit s vrozenou dispozicí k snadnější tvorbě krevní sraženiny. Jiní lidé
se zase mohou narodit s defekty protisrážecích bílkovin nebo s jejich nedostatkem. Tyto osoby
jsou potom více ohroženi vznikem krevní sraženiny, což vede k trombóze.
Vážnou chorobou, při které je porušena krevní srážlivost je hemofilie – geneticky podmíněná
choroba – vznik v důsledku narušení srážení (chybí potřebná látka) se sráží krev jen velmi pomalu, u takto postižených osob dochází ke značným ztrátám krve již při malých zraněních  mohou
vykrvácet
Typy krevní sraženiny:
a) tepenné krevní sraženiny vznikající v tepnách  tepenné tromby jsou zpočátku bílé a jsou
tvořeny převážně krevními destičkami. Tyto tromby jsou hlavním důvodem vzniku infarktu a mrtvice (cévní mozková příhoda)
6
b) žilní krevní sraženiny vznikající v žílách  žilní sraženiny jsou červené a jsou tvořené
hlavně lepkavými vlákny fibrinu, který vzniká z protisrážlivých bílkovin. Důsledky srážení
krve v žilním řečišti jsou hluboká žilní trombóza a plicní embolie
SEDIMENTACE
SEDIMENTACE ČERVENÝCH KRVINEK
Lze pozorovat po zamezení srážení krve (př. kyselinou citronovou)
Části krve se rozdělí podle hmotnosti
Rychlost sedimentace
– muži = 2 – 5 mm/h
- ženy = 3 - 8 mm/h
rychlost závisí na složení plazmy (čistá – žlutá – podle výšky sloupce), zvyšuje se při infekčních a
zánětlivých onemocněních
sedimentace je nespecifická zkouška (podává pouze informace o vzniku a ústupu onemocnění –
ne jeho typu)
hematokrit = objemový podíl červených krvinek v krvi
- vysoká sedimentace znamená infekci – někde v těle probíhá boj
- rychlost usazování závisí na hustotě červených krvinek – velká hustota = dobré/ověření, jestli
je člověk zdravý (např. při angíně)
IMUNITA
= schopnost organismu bránit se cizorodým látkám a patogenům
pozn. : antigen – látka, proti které se vytváří protilátky – je cizorodé povahy
1. imunita specifická – zprostředkovává imunitní systém – lymfocyty B a T
2. imunita nespecifická – podílí se na ní:
--- kůže
- mechanická zábrana pronikání
- pot působí baktericidně (org. Kyseliny, močovina, soli)
-- sliny
- enzym lyzozym – baktericidní; zabraňují množení bakterií)
-- HCl
- v žaludku
-- fagocytující buňky (monocyty, mikrofágy, eosinofilní a neutrofilní granulocyty)
- interferony = látky produkované buňkami napadené viry. Vážou se na membránu ještě nenapadených buněk, které se pak stanou proti virům rezistentní
-- pyrogeny (látky uvolňované některými leukocyty) – zvyšují tělesnou teplotu – působí nepříznivě na metabolismus patogenů  nízké rozmezí hodnot, v němž můžou dobře
fungovat  tělo zvyšuje teplotu
NEMOCE KRVE
Leukémie
– rakovinové onemocnění charakterizované nekontrolovatelnou tvorbou nezralých leukocytů
(neplní svou funkci – jsou nefunkční)
 množství se zvyšuje 50x i 60x – nové leukocyty jsou neschopné vykonávat normální funkci 
osoby s touto chorobou je těžko odolávají infekcím   nedostatečná schopnost imunitního systému může způsobit i smrt
- příčiny nejsou známé – pravděpodobně virová infekce
- léčba – cytostatiky (látky bránící dělení buněk) nebo transplantací kostní dřeně (vstřikování
do krevního oběhu – do žíly  buňky si pak sami nalézají kostní dřeň)
Anémie (chudokrevnost)
- je snížen počet červených krvinek a normální koncentrace hemoglobinu  důsledkem toho
klesá schopnosti krve přenášet kyslík – úbytek červených krvinek, železa a hemoglobinu  to
způsobuje únavu postiženého + studené ruce
- vzniká z různých příčin – souvisí s krevním tlakem
- běžná u žen – špatná životospráva + nedostatek Fe – sideropénie
- léčba léky obsahující železo (červené maso, vnitřnosti), vitamin B12 a v těžkých případech se
provádí krevní transfuze
7
Hemofilie
- chybí schopnost srážení krve, nebo se krev sráží jen pomalu (v krvi není přítomen nějaký
srážecí faktor)  nastávají těžká a dlouhotrvající krvácení
- je to onemocnění dědičné – gen, který ji způsobuje je obsažen v genetické výbavě žen (chromozom X) ale ženy jsou touto nemocí postiženy spíš výjimečně – objevuje se hlavně u mužů
- léčba spočívá v dodání chybějícího koagulačního faktoru
ONEMOCNĚNÍ PŘENÁŠENÁ KRVÍ
Virová onemocnění
AIDS
Žloutenka typu B, žloutenka typu C
Cytomegalovirus (CMV)
FTLV I, II
Bakteriální onemocnění
Syfilis
Lymeská borrelióza
Jiná bakteriální onemocnění (serratia marcescens aj.)
Onemocnění vyvolaná prvoky
Malárie
Toxoplasmóza
OČKOVÁNÍ
= vakcinace  spočívá v aktivní či pasivní imunizaci
aktivní imunizace
– do těla se vpravují usmrcené nebo oslabené mikroorganismy – vakcína
- může vzniknout i tehdy, jestliže jedinec danou infekční chorobu prodělá
pasivní imunizace
- do těla se vpravují protilátky, získané aktivní imunizací na zvířatech
dětská přenosná obrna – pro děti od 10. týdne věku – podává se ve čtyřech základních dávkách, pátá
posilující dávka se podává ve 13tém roku dítěte –
- očkuje se živou perorální vakcínou
Hemofiliové nákazy (typ B) – pro děti starší 2 měsíců
- od roku 2001 – zařazeno mezi pravidelná očkování
- obvykle se toto očkování přidává k očkování proti záškrtu, tetanu a dávivému kašli
- očkování dospělých osob se provádí jen v naléhavém zvláštním případě (např. při transplantaci kostní dřeně)
Spalničky, příušnice, zarděnky – u dětí mladších 1 roku se neprovádí
- provádí se jako pravidelné pro očkování dětí starších 15 měsíců
- základní očkování tvoří pouze jedna dávka – pro zajištění dlouhodobé ochrany se v 21. – 25.
měsíci věku provede posilující očkování podáním jedné dávky vakcíny
- toto očkování se u dětí provádí zpravidla kombinovanou vakcínou proti spalničkám , příušnicím a zarděnkám
- příušnice – způsobují v pubertě neplodnost u mužů
- zarděnky – problém u těhotných matek
Tuberkulóza - pravidelně u dětí po narození
- podává se nitrožilní dávka vakcíny – při nedostatečné imunitní odpovědi na očkování se očkování zopakuje ve 2. nebo 11. roce – přeočkování se provede podáním jedné dávky vakcíny
- v dospělosti jen ve výjimečném případě
Virová hepatitida typu B – od r. 2001 zařazeno mezi pravidelná očkování pro děti starší 2 měsíce
- zákl. očkování tvoří 3 dávky – posilující očkování není vyžadováno
- děti pozitivní na antigen virové hepatitidy se očkují do 12 – 24 hodin po narození a celkem se
jim podávají 4 dávky
Záškrt, tetanus, dávivý kašel – očkování je pravidelné, určené dětem starším 2 měsíců
- podávají se 3 zákl. Dávky – po 13 až 18 měsících se provede posilující očkování jednou dávkou a ve věku 5ti let se toto očkování zopakuje
- používá se trivakcína (DTP)
8
Chřipka – očkování se doporučuje dětem, které jsou vystaveny zvýšenému riziku z onemocnění
chřipkou (tj. děti s chronickým onemocněním srdce, plic, ledvin, krvetvorby, s HIV, s oslabeným
imunitním systémem apod.)
- děti starší 6ti měsíců – 2 dávky
- očkovat se musí každý rok
Klíšťová encefalitida – doporučuje se u dětí starších 1 roku, které jsou nebo budou v oblastech s
vyšším výskytem tohoto infekčního onemocnění
- nejvíc se doporučuje všem osobám v dospělém věku, kdy je toto onemocnění nejrizikovější (s
vyšším výskytem následků)
- přeočkování se provádí vždy po 3 - 5 letech
Meningokové nákazy - pro děti mladší jednoho roku – tzv. konjugovaná vakcína (tradiční vakcína
nevyvolává dostatečně kvalitní imunitní odpověď)
Pneumokokové nákazy - dětem ml. 1 roku se nedoporučuje (nevyvolává dostatečně kvalitní imunitní
odpověď)
- doporučuje se dětem starším 2 let, zejména pokud mají chronické onemocněn ísrdce, jater, krvetvorby, imunitního systému apod.
- provádí se podáním jedné dávky s účinností max. 5 let
Virová hepatitida typu A – dětem ml. 1 roku se nedoporučuje (nevyvolává dostatečně kvalitní imunitní odpověď)
- očkování se doporučuje dětem nebo mladistvým , které jsou nebo mohou být vystaveny zvýšenému riziku této infekce
- provádí se podáním jedné dávky a po 6 – 12 měsících se přeočkovává  tím se vytvoří dlouhodobá ochrana proti virové hepatitidě typu A
Vzteklina – preventivní očkování se podává ve 3 dávkách v intervalu 1 týdne
- tzv. postexpoziční očkování se provádí vždy, existuje–li podezření z nákazy , 3 dávky do
břicha při nákaze
Břišní tyfus – očkování se doporučuje dětem starším 3 měsíců, které cestují do oblasti s vysokým výskytem této infekce
- očkování se provádí perorálním podáním 3 dávek živé oslavené vakcíny ve formě kapslí
nebo injekčním podáním jedné dávky
Cholera – očkování se doporučuje dětem starším 6 měsíců, které cestují do oblastní s vysokým rizikem
tohoto infekčního onemocnění
- další posilující očkování je nutné každých 6 měsíců
Žlutá zimnice – očkování je povinné pro všechny děti starší 6 měsíců cestující do oblastí s vysokým
výskytem žluté zimnice (= hl. J. Amerika nebo rovníková Afrika)
- provádí se podáním jedné dávky, přičemž platnost je uznána až po 10 dnech po očkování
- po 10ti letech je nutné, v případě potřeby, nechat se přeočkovat
černé neštovice, pravé neštovice - dnes už se proti nic neočkuje
přenos pouze z člověka na člověka  vir se zničil
9