docČasopis Portál
download 
Stížnost Transkript
Časopis Portál
PORTÁL B R Á N A K V Y T ¤ Í B E N ¯ M N Á Z O R Ò M www.ePortal.cz 4 2004 Osobité periodikum nejen pro politiku a ekonomiku Vladimír Îelezn˘: „Krteãek je brutální“ TÉMA: Feministky – novodobé ãarodûjnice? Vladimír Huãín: Gross se obklopuje bol‰eviky Rozhovory: Hfiebejk, VaÀková, Karas, ZeÈová... ú vo d n í k Zabráníme explozím? Vyspělá civilizace současnosti si ve své lehkomyslné slepotě nebezpečně pohrává s odjištěným granátem. Smrtící trhavina se ukrývá za přívětivě prostým názvem: multikulturalismus.ã Mocní a multikulturalisté s o p i dneška s – začasté ti, kdož koncem šedesátých let minulého století koketovali s myšlenkami a postupy levicového radikalismu non plus ultra – mají několik chorobných vášní: potřebu řídit životy jiným, generovat kočkopsy propojováním prvků tradičně vzdálených si kultur nebo vzývat – a ochraňovat – nejrůznější menšiny. Jsou i feministky touto utlačovanou menšinou, na niž je pořádán hon ne nepodobný středověkým štvanicím na čarodějnice? Nebo jsou současné sufražetky nádorem na tváři společnosti, jenž rozbujel z původně opodstatněných hnutí, například za volební práva žen? Potřebují dnešní feministky ochrannou ruku a porozumění, nebo je máme zatratit a „upálit“? V posledním čísle Portálu letošního roku se na tyto otázky budeme snažit odpovědět. Prostor dostanou „čarodějnice“ i ti, co staví vatry. Posuďte jen vy, kdo je blíže pravdě. Multikulturalistická trhavina je nebezpečná, ale euronormy zajisté splňuje. Právě Evropská unie jde v čele kosmopolitního průvodu, nešetří ale antiamerikanistickými gesty a hesly. Portál si jako jedno z mála českých médií dokáže na dění v této megainstituci posvítit z té správné strany, bez zaujetí, předsudků a falešných snů... Co asi odhalí? Česká republika sama žongluje s další výbušninou. Ta nemá tak globální dopad, ale střepiny z ní jsou neméně bolestivé. Po patnácti letech se vrací estébáci, bolševici a další stvůry doby minulé. Měli být odpadem, jsou na výsluní. V mrazivé zpovědi je odhaluje Vladimír Hučín, jedna z jejich obětí. Pravda, rozhovorů je v tomto Portálu vícero: režisér Hřebejk promluví nejen právě o Hučínovi, europoslanec Železný prozradí, proč je krteček fakt brutální, a skoro SuperStar Vaňková se zamyslí nad diskriminací v různých podobách. Příjemné čtení a pozor na exploze! P O R TÁ L šéfredaktor Obsah Dopisy a ohlasy / Pět dam do čepice .....................................3 Pavel Křepelka: Kdo je Jan Kraus............................................4 Richard Zatloukal: Muslimové hrozí Evropě – vraždí už i v Evropě...........................................................................5 Benjamin Kuras: Sudetská lež a český pud sebezáchovy ...........................................................................6 Rozhovor s Janem Hřebejkem ..................................................8 Rozhovor s Vladimírem Hučínem ...........................................10 Martin Daneš: Evropský svaz nadoraz – Acquis čili výdobytek..............................................................................13 Martin Daneš: Evropský svaz nadoraz – Dohnat a předehnat...........................................................................14 2 Miroslav Beneš: Sebevražedné atentáty se možná financují z Bruselu ...............................................................14 Benjamin Kuras: Jak jsem odstřelil Evropskou ústavu........15 Josef Šíma: Od fašismu k Římským smlouvám ....................17 Rozhovor s Konstancií a Vladimírem Železnými..................18 Anketa mezi poslankyněmi: Jste feministkou? ...................21 Rozhovor s Věrou Sokolovou a Janou Štěpánovou............22 Jiří Zahrádka: Komunistické metody feminismu .................24 Rozhovor s Gábinou Goldovou, Dádou Patrasovou a Vendulou Svobodovou.....................................................25 Rozhovor s Jiřím Karasem ......................................................28 Rozhovor s Janou Volfovou ....................................................29 Rozhovor s Helenou Zeťovou ..................................................31 Rozhovor se Šárkou Vaňkovou ..............................................34 d o p i s y âASOPIS PORTÁL a o h l a s y / a n ke t a Dopisy a ohlasy prosinec 2004 • číslo 4 • ročník II Šéfredaktor Lukáš Kovanda [email protected] Zástupce šéfredaktora Andrea Cerqueirová [email protected] Redakce Martin Erva, Dominika Krejčí, Pavel Křepelka, Lukáš Petřík, Jiří Zahrádka, Richard Zatloukal Zuzana Štefánková (asistentka) [email protected] Grafik Jiří Kovanda [email protected] Portál OnLine Jiří Vitek [email protected] Časopis Portál je báječný, děkuji panu šéfredaktorovi za dobrou práci. Líbí se mi, že se na problémy dívá z méně frekventovaných úhlů pohledu. Chybí mi v něm jen stránka věnovaná vaření a receptům na masité pokrmy. Aneta Krasulová, studentka VŠE via e-mail Portál mě jen sere. Petr Sokol telefonát redakci Až se dostaneme k moci, redakce tohoto plátku bude viset v průvanu jako první. brouk24 komentář na www.eportal.cz Milá Aneto, za chválu děkujeme, ale o stránkách věnovaných masitým pokrmům zatím neuvažujeme. Snad Vás to neodradí. Milý Petře, nás sere tolik věcí a lidí, třeba ten brouk24; nevíme ani, jak se jmenuje a či je to komunista, eurofil, islamista či bojovný multikulturalista. redakce ([email protected]) Pět dam do čepice Jste pro legalizaci měkkých drog, třeba marihuany? Marketing, inzerce Jan Štěpánek [email protected] Tisk Europrint, a. s. Mezi Vodami 1952/9, 143 00 Praha 4 http://www.europrint.cz Eportal, o. s. Benediktská 8/689, 110 00 Praha 1 Tel.: +420 605 851 711 Email: [email protected] http://www.eportal.cz Monika Absolonová, zpěvačka: NE? Legalizace by mohla být pěkný průšvih, pokud by začaly hulit dvanácti-, třináctileté děti. Na druhou stranu mi ale přijde nesmyslné, když je někdo stíhán kvůli jedné kytičce, již si pěstuje pro vlastní potřebu. Michaela Badinková, herečka: ANO Mně přijde zvláštní, že je marihuana označována jako droga, vždyť je to vlastně rostlinka a navíc velmi užitečná. Lze z ní vyrábět spoustu věcí. Myslím si, že by klidně mohla být zcela legalizována. Jana Bobošíková, exmoderátorka, poslankyně Evropského parlamentu: NE V minulosti jsem nad tím často přemýšlela. Poté, co jsem letos v létě navštívila Amsterdam a viděla, jak to tam vypadá, jsem rozhodně proti legalizaci marihuany. Portál – Brána k vytříbeným názorům vychází čtyřikrát ročně. ePortal.cz a EU.ePortal.cz jsou pravidelně aktualizované internetové podoby časopisu Portál. Dolly Buster, expornoherečka, neúspěšná kandidátka do Evropského parlamentu: NE Absolutně nechápu, proč by se měly drogy legalizovat. Já také nekouřím ani nepiju. reg. MK ČR E 15343 ISSN 1214–9462 © Veškerá práva vyhrazena. Jakékoliv užití části nebo celku, zejména přetisk včetně šíření jakýmkoliv způsobem bez výslovného svolení vydavatele je zapovězeno. Jana Štefánková, exmodelka, moderátorka: NE Jsem proti legalizaci. Marihuanu bych zlegalizovala pouze na léčebné účely, jelikož podle mnohých odborníků i pacientů pomáhá kupříkladu při roztroušené skleróze. 3 u d á l o s t i – a k c e – Měsíc padajícího listí nejen v české politice Opilý řidič? Náměstek ministra! Ministr dopravy Milan Šimonovský musí zametat ve svém resortním chlívku! Jednoho z jeho náměstků, Eduarda Březinu, totiž dopadla na Pelhřimovsku policie s 1,75 promile alkoholu v krvi. A to už je pořádná pálka! Ministr se tentokrát zachoval rozumně a povedenému náměstkovi dal „padáka“. Jen doufejme, že ne zlatého, ani stříbrného, a že si pan ministr příště bude své lidi vybírat lépe. Vždyť přece „Jaký sluha, takový pán“. Kraje: ODS jasně v čele Triumf! Tak se dá jedním slovem charakterizovat výsledek občanských demokratů v krajských volbách. Pouze jediný hejtman není v současnosti členem ODS. Jen tradiční bašta lidovců, Jihomoravský kraj, odolala. Krajské volby jasně ukázaly znechucení občanů „upřímnými“ hesly, úplatky ve formě vyšších přídavků či důchodů. Doufejme, že „ódéeska“ nasazené tempo udrží, naší zemi by to jen prospělo. Milovník smaženého sýra útočí na Grosse Zdeněk Škromach – tak přesně tahle osoba teď pije Grossovi krev více než kdokoliv jiný. Jako vždy se o tom dovídáme spíše od premiérových „věrných“. „Pokud Škromach se svým názorem na stranickém sjezdu v březnu neuspěje, měl by zvážit další setrvání v kabinetu,“ nechal se slyšet jeden z nich, Richard Dolejš, vůdce mocné středočeské buňky socialistů. Podobně se vyjádřil i věčný přízrak ze stranického zákulisí, jeden z mála ekonomů mezi vrcholnými socialisty, Jan Mládek. Milovník smaženého sýra Škromach však nebude ve svém březnovém boji o post předsedy „socanů“ osamocen. Bývalý premiér Zeman je věru silný vítr v zádech a Škromach prohlásil, že jej v případě svého vítězství přivede zpět do politiky. „To vůbec nepovažuji za příliš šťastný krok,“ podotkla ministryně školství a zároveň šéfka pražské ČSSD Petra Buzková. Rozkoly, frakce, obvinění, nervozita – to je současná ČSSD. Smete konečně ODS tenhle levicový nepořádek? Lepší příležitost už těžko dostane. Mrtvolné křeče Unie svobody Ti unionisté mají ale tuhý kořínek! Stranička, jíž by v případných volbách dalo hlas necelé procento občanů se ještě nevzdává. „Budeme 4 ko m e n t á ř e Kdo je Jan Kraus Běh času již rozmetal tzv. Havlovo hradní křídlo. Lidé, kteří chtěli vládnout zpoza závoje „nepolitické politiky“, většinou nemohli ukojit své choutky po moci a veřejném vlivu a byli nuceni stáhnout se do ústraní. Mnozí se s tím smířili. Ne tak Jan Kraus. Začínal jako herec v tuhých normalizačních dobách, dnes se věnuje též režii a… politice, ač není politologem, novinařině, ač není žurnalistou. Je nejkřiklavějším případem českého „nájemného glosátorství“. Jaké médium více zaplatí, pro to pak Kraus popisuje či namlouvá své – nejčastěji politické – postřehy. V poslední době se tenZačínal jako normalizační herec... to „nájemný glosátor“ již neštítí ani spolupráce s bulvárním Bleskem. Pro pár řádků denně v nejčtenějším „tabloidu“ byl ochoten ze dne na den opustit relativně seriózní Týden. To o Krausovi mnohé vypovídá… Styl práce tohoto pseudonovináře je prostý a efektní zároveň. Pomocí „trefných“ glos, ironických metafor, drzých invektiv a dalších líbivých postupů, jež mistrně ovládá, hodnotí české dění veřejné. Ve valné většině případů lacině kritizuje. Střílí do všech stran s výjimkou subjektů a osob spojených s bývalým hradním křídlem, z jehož ideologického lůna sám vzešel. Jeho kritika není konstruktivní, nenabízí řešení, jen populisticky neguje. Hraje tak na strunu věčně nespokojeným pivním všeználkům a podobným případům, jejichž počet jistě není zanedbatelný. Právě typický „malý Čech“, „čecháček“, jemuž se ve svých glosách Kraus často vysmívá, je tím konzumentem, jenž zaručuje Krausovým pořadům či textům poslechovost a čtenost. Malý Čech nerozpozná či nechce rozpoznat, že jde zrovna ...dnes je vším a není ničím řeč o něm, a rád se směje „těm ostatním“, mezi nimiž – jak se mylně domnívá – není. „Apoštol selského rozumu“ Jan Kraus si tohle dobře uvědomuje, s čecháčky si svým způsobem hraje. Mediální hru v této rovině ovládá bravurně. Není to však hra bezelstná, Kraus za ní od Blesku, Frekvence 1 a dalších médií kasíruje nemalé finanční prostředky. Svým negativismem, zlým sarkasmem a v poslední době rovněž oportunismem přispívá k rozkladným tendencím ve společnosti a násobí dopady právě Havlovy „blbé nálady“. Jan Kraus je věru nebezpečným unikátem. Tak trochu herec, tak trochu režisér, tak trochu novinář, tak trochu moderátor či komentátor. Je vším a není ničím. Veřejnost jej má ráda, protože se dokáže trefit do (blbé) nálady většiny: je osamělým bardem bojujícím proti politickému zlořádstvu. V tom je jeho síla. Síla, jíž bezskrupulózně zneužívá ke svému prospěchu. Pavel Křepelka, redaktor Portálu u d á l o s t i – a k c e – ko m e n t á ř e Muslimové hrozí Evropě - vraždí už i v Nizozemí Když připravoval nizozemský režisér Theo van Gogh dokument o zavražděném nizozemském pravicovém politikovi Pimovi Fortuynovi, netušil, že se zanedlouho bude muset vydat stejnou cestou. Za jeho jiný film, Poddanost, jej druhého listopadu v ranních hodinách usmrtil člen jedné teroristické organizace, Maročan s nizozemTheo van Gogh ským občanstvím. Několik bodných a střelných ran… Útočník byl na místě zadržen a bude obviněn z vraždy a terorismu. Policie dále dopadla několik dalších členů jeho organizace. Ayaan Hirsi Ali, nizozemská politička a autorka scénáře k filmu, byla vzata pod policejní ochranu. Film měl upozornit na problém násilí, jež je mezi muslimy pácháno na ženách. Ayaan v něm zpracovala svůj vlastní životní příběh. Bitím a mučením byla nucena k sňatku. Mimochodem, kdyby nějaký multikulturalista zase tvrdil, že chovat se krutě k ženám je mezi muslimy výjimečné, lze jej upozornit třeba na to, že jen minulý rok bylo ve Francii tajně obřezáno 30 000 (!) děvčátek. (Což většinou znamená, že jim byl odstraněn klitoris a část stydkých pysků, aby při sexu v budoucnosti necítily rozkoš a nebyly nevěrné.) Van Gogh tím, že na tyto problémy upozornil, „strašlivě urazil islám“, a tedy „zasluhoval smrt“. Samozřejmě nelze podle činu jednoho člověka posuzovat celou komunitu; nizozemští imámové také vraha veřejně odsoudili. Ale to, nakolik je tento čin ovlivněn názory a chováním většiny členů této komunity, a nakolik není mezi nimi ojedinělý, to už o něčem vypovídá. Podobný druh terorismu je pro islám v dnešní době typický. Problémem není jen jedna velká organizace typu Al-Káidy. Vraždících skupinek a osamělých fanatiků je totiž mnoho, někdy spolupracují, někdy se vůbec neznají, Al-Káida byla pouze nejaktivnější. Je velmi těžké je vystopovat a pozabíjet. Američané můžou zlikvidovat Al-Káidu, ale mnoho nám tím nepomůžou; z Usámy se pouze stane svatý mučedník a nějaká jiná organizace postoupí na její místo. Tohle například trápí „antiislámského“ spisovatele Salmana Rushdieho. Nikdo po něm oficiálně „nejde“. Fatwu nad ním vynesl Chomejní – muž, který je již dávno mrtvý. Írán sám neposílá vrahy, ale fatwa stále platí, a mezi muslimy se vždy najde mnoho horkokrevných mladíků, kteří by si rádi zasloužili „ráj a 72 krásných hurisek“ k tomu. Útoků přímo na Rushdieho se mnoho neuskutečnilo. Pro „bojovníky“, vesměs chudáky z ulice, není snadné obalamutit britskou tajnou službu a zjistit, kde se spisovatel momentálně nachází. A tak to odnáší Salmanovi spolupracovníci: byl zavražděn jeden z nakladatelů jeho díla, vybuchla nálož v hotelu, o kterém se tvrdilo, že v něm Rushdie zrovna přespává. Celý islámský svět je plný takovýchto malých bojůvek, jež čas od času uskuteční nějaký menší výbuch, nebo zmasakrují pár evropských turistů. Jako třeba Islámská armáda Aden-Abyan v Jemenu. Popřípadě si najdou muslimského renegáta a uříznou mu hlavu… Mnoho jich operuje v Egyptě, mnoho v Alžírsku, v Iráku, Indii… No a jak je vidět, dnes i v Evropě. Bohužel, islám je přirozenou živnou půdou pro podobné škůdce. Není to jen náhoda, že v mnoha islámských státech stále hrozí, že se fundamentalisté chopí moci (Alžírsko), nebo tam alespoň stínají za odpadlictví od islámu, či pokutují ženy s odhaleným obličejem. Tyto věci jsou možné proto, že podstatná část islámské společnosti je jim stále příznivě nakloněna. A ti, co odcházejí do Evropy, před tím sice někdy prchají, ale často jsou to ti, kteří by podobné poměry rádi viděli i u nás. Theo van Gogh je toho důkazem. Richard Zatloukal, redaktor Portálu předkládat vlastní, naprosto konkrétní témata. Nechceme zabředávat do sporů typu policejní platy, které se odehrávají v Poslanecké sněmovně,“ říká předseda partaje Pavel Němec. Stopadesát tmavě zelených billboardů v ceně 15 milionů korun bude co nevidět rozeseto po celé republice, hlavní téma trochu mdlé: Dvakrát více peněz pro vysoké školy. Aj, aj, unionistické polomrtvé přízraky chraplavě pějí svojí labutí píseň, jednají zkratkovitě a vstupují opět do téže bezedné řeky. Vždyť i daleko „upřímnější“ Grossova obdobná kampaň skončila pro socialisty fiaskem. Kdo jsou ti mecenáši, kteří hodí patnáct melounů jen tak do kanálu? Že by daňoví poplatníci? Socánek nebo Úžasňák? Jen počkej! Ale ouvej! Socánek, kluk jako buk a maskot sociální demokracie, pláče! Proč? Preference jeho mateřské strany padají k zemi rychleji než okvětní lístky zvadlé růže. Nejnovější průzkum STEM přiřkl ČSSD o pět procent potenciálních hlasů méně než v říjnu! Tady už nepomůže ani úžasný pan Úžasňák. Tonoucí se třešně chytá, poslední nadějí může být pro Socánka úkrok doleva, srp a kladivo v rukou a místo noční košilky proletářský háv. Hop nebo trop. Komunisté, jako koaliční partner, mohou socialisty povznést i skolit. Ministr Škromach věří v to první, kdeže dávné bohumínské sněhy jsou… Vlci a zajíci tak možná nahradí Úžasňákovi, ekonomika nedostatku a čekání ekonomiku přebujelého konzumu. Stejně už nám to „Jen počkej“ chybělo, ne? Půjde Nova do kytek? V devadesátých letech naprostý fenomén. Na přelomu tisíciletí mocný politický hráč s několika esy i spodky v rukávu. Dnes? Nemastná, neslaná všehochuť. Ano, to vše byla a je televize Nova. Koncem listopadu oznámila prodej většiny svého podílu ve slovenské sestře Joj. Jako vždy nikdo nechce nic komentovat. Zbývají dohady. Stahuje se Nova z pozic strategicky nebo vynuceně? Mnohé hovoří pro možnost číslo dvě. Sledovanost klesá, konkurence roste. Nova bez Železného je jako klobása bez hořčice s pivem bez pěny… 5 u d á l o s t i – a k c e – Bezmoc anarchistického fetiše Na rok 2000 vzpomínají s radostí příslušníci anarchistických hnutí po celém světě. Násilí v ulicích, dlažební kostky ve vzduchu, rozbité McDonaldy. Konečně dostali, co chtěli – alespoň načas vybili své nekonečné frustrace a agresivní choutky. Rok 2001: Po newyorském ataku začíná potřebný boj proti terorismu, Američané úspěšně likvidují Al-Káidu a další muslimské militantní organizace či bojůvky. Arabští fanatikové, zbohatnuvší obchodem s opiem a zbraněmi jsou nuceni utáhnout kohoutky, jimiž doposud proudily životadárné dolary do kapes levicových radikálů, anarchistů a antikapitalistů po celém světě. Revoluce v ulicích, masové protesty proti MMF, NATO či KFC jsou rázem minulostí. Náhle se slehla zem. Kdo si dnes vzpomene? Možná pár anarchistických exotů a trockistů, pro něž je myšlenka permanentní revoluce celoživotním fetišem. Jedním z nich je muž jménem Ondřej Slačálek, jenž zamořuje česká média – např. internetové Britské listy, žumpu první kategorie – svými demagogickými škváry, zkratkovitými výlevy a zakomplexovanými tezemi. Ondřeji, přestaň vzývat Saddáma, Che Guevaru, Lenina i Usámu, a začni konečně dělat něco smysluplného! Rok 2000 se už – naštěstí – nevrátí… Na http://zpravy.idnes.cz/zpr_summit.asp? y=zpr_summit/protesty.htm je úctyhodný seznam demonstrací svolaných panem Slačálkem během summitu NATO v roce 2002. S tehdy již vysychajícími (islámskými) zdroji financí však protesty – i přes svůj nemalý počet – kompletně vyšuměly do prázdna. Inu, ani ukájení adrenalinových choutek či levičácká agrese nejsou zadarmo. Strach ovládl ministerstva „Je jasné, že do některých funkcí se nevyplatí tlačit,“ poznamenal stínový ministr vnitra za ODS Ivan Langer. A to je dobře! Předseda strany totiž oznámil, že pokud „ódéeska“ ve volbách uspěje, silně okleští v současnosti více než přebujelou státní správu. „Sama existence ministerstev průmyslu a obchodu, zemědělství nebo dokonce pro místní rozvoj už se zdá být přežitkem,“ řekl horký kandidát na premiéra Mirek Topolánek. Přijímat některé funkce na těchto úřadech „ohrožených vyhynutím“ je tedy dnes opravdu adrenalinovým sportem. Neschopní úředníci, omezení nekňubové a budižkničemové, jichž jsou ve státní správě hordy, už se třesou strachy. Vždyť nic jiného než leštit kliky, tykat si s korupcí a parazitovat na penězích daňových poplatníků neumí! pak, dkr, luq 6 ko m e n t á ř e Sudetská lež a český pud sebezáchovy „Sudetská lež“ se zařazuje mezi dva nejperverznější pokusy o přepsání moderních dějin. Jsou to „lež osvětimská“ (nacistické vyhlazovací tábory jsou židovská propaganda hanobící německý národ) a „lež palestinská“ (západní vetřelci zvaní sionisté provádějí genocidu na bezbranných potomcích starověkých Filištínů, kterým vždy patřilo celé území někdejší Palestiny). Perverzní na všech třech je především to, že z obětí dělají pachatele. „Lež osvětimská“ je trestným činem v několika evropských zemích včetně Německa. „Lži palestinské“ se naopak za aktivní podpory či mlčenlivého přitakávání většiny světa začíná pomalu dařit rozběh na další hromadnou likvidaci několika milionů Židů. Lži sudetoněmecké nejde v konečných důsledcích o nic míň než o zopakování pokusu o likvidaci českého státu. Její dodatečnou perverzitou je to, že na český národ klade kolektivní vinu za činy malého procenta Čechů, zatímco sama odmítá kolektivní vinu za nekonečně horší činy mnohem většího procenta svého vlastního národa. A že navíc vymáhá odškodné od třetí generace a ještě k tomu od zbídačelých obětí komunistické tyranie, kterou sudetští Němci svou příslušností k nacismu do poválečné střední Evropy přivedli, ale od níž byli sami ušetřeni právě díky odsunu, za který chtějí být odškodněni. Není náhodou, že se sudetská lež tak urputně zaměřuje na Benešovy dekrety. Jejich zrušení by totiž mělo jediný možný státoprávní výsledek: Český stát jako nástupník Československa by přestal právně existovat. Protože Německo nikdy nezrušilo platnost Mnichovské dohody a přestalo uznávat dohodu Postupimskou, jediným přežívajícím právním kodexem pro vztahy s Německem a Rakouskem by byly zákony Protektorátu Böhmen und Mähren. Protože po návratu k takovému stavu těžko touží mezinárodní a evropské instituce, usiluje sudetská lež o to, aby jej vlastním zrušením Benešových dekretů nastolili sami Češi, dobrovolně, z vlastní vůle. Poslouží k tomu kdejaký perverzní výmysl, z nichž stojí za to si několik perliček zopakovat: Československo byl totalitní stát, kde Němci byli diskriminování jako Židé v Hitlerově Německu. Mnichov zavinila arogantní česká domácí i zahraniční politika. Češi se aktivně podíleli na holocaustu. Lidice vyvraždili čeští četníci. S Hitlerem kolaborovala jen nepatrná menšina sudetských Němců, a dokonce i ta jen ze strachu a z donucení, odsun byl tedy pomstou na nevinných. České satanské vražedné orgie a sadistický tanec smrti po skončení války povraždily 240 000, či 340 000, teď už dokonce 420 000 lidí. Beneš byl genius zla a spáchal genocidu. Vyhnáním tří milionů spoluobčanů bez prokázání viny se zbolševizovaní Češi zbavili demokratického živlu, čímž si usnadnili nastolení komunismu. Stylem a tónem se sudetská lež začíná nápadně podobat Hitlerovu protičeskému štvaní koncem 30. let a přinejmenším v Rakousku se začíná řídit Goebbelsovým heslem, že často opakované lži se časem začne věřit. Proto se také pokouší vyvolat v komunismem zpitomělých Češích pochyby o sobě samých a pocit viny odvoláváním na abstraktní evropskou právní teorii, v níž pro Benešovy dekrety není místo, a na touhu co nejrychleji dohnat Evropskou unii tím, že se vzdají svrchovanosti. Proto tolik útoků na českou nedemokratičnost, necivilizovanost, neevropskost, komunistické myšlení, hurávlastenectví, primitivní nacionalismus a vulgární šovinismus. Rozumějme: národní zájem je pro Čechy zátěží, národní hrdost je jakási trapnost minulých století, národní pud sebezáchovy je překážkou k vybřednutí z bahna postkomunismu. u d á l o s t i – Ať už nám leze na nervy ta či ona typicky česká vlastnost, skutečnosti zůstávají tyto: Československo bylo nejdemokratičtější a nejhumánnější stát na východ od Francie. V posledních svobodných volbách v roce 1938 hlasovalo bez donucení 88 % sudetských Němců pro Henleinovu nacistickou stranu, jejímž programem bylo rozbití republiky, včlenění do Říše a germanizace českého prostoru. Přes 90 % po Hitlerově přepadu svobodně přijalo občanství Říše. Odsunuto jich bylo přibližně stejné procento, ne už jako spoluobčané, nýbrž jako občané nepřátelského státu. V divokých odsunech bylo podle nejvyšších odhadů českých i německých historiků zabito nejméně 10 000, nanejvýš 40 000. Za ty ať se Češi stydí v téže míře, jako se sudetští Němci stydí za spoluúčast na povraždění tří set tisíc československých občanů. Češi se sice za okupace nechovali bezúhonně, ale v žádné historické studii holocaustu není jméno jediného Čecha, jehož činy by kohokoli opravňovaly k nařčení českého národa z hromadného vraždění Židů. Sudetské vyhnance už jednou kompenzovala německá vláda, která za to oplátkou neodškodnila Československo za pětiletou okupaci a rozkradení majetku. Lži sudetoněmecké nejde v konečných důsledcích o nic míň než o zopakování pokusu o likvidaci českého státu. Její dodatečnou perverzitou je to, že na český národ klade kolektivní vinu za činy malého procenta Čechů, zatímco sama odmítá kolektivní vinu za nekonečně horší činy mnohem většího procenta svého vlastního národa. A že navíc vymáhá odškodné od třetí generace a ještě k tomu od zbídačelých obětí komunistické tyranie, kterou sudetští Němci svou příslušností k nacismu do poválečné střední Evropy přivedli, ale od níž byli sami ušetřeni právě díky odsunu, za který chtějí být odškodněni. Potřebuje-li ještě někdo důkaz perverznosti sudetské lži, ať zkusí toto svědectví: Během několika let se sudetským Němcům podařilo ohrozit vnitřní stabilitu Československa tak zásadně a rozrušit jeho vnitřní poměry tak dokonale, že bylo zralé pro likvidaci. To vše se mohlo stát jedině díky tomu, že všichni sudetští Němci se stali nacionálními socialisty. (...) Historie vynese jednoho dne svůj soud: Sudetští Němci vykonali věrně a dobrovolně svou povinnost. Konrád Henlein 4. 3. 1941 a k c e – ko m e n t á ř e Portál podotýká „Mezi levicí a pravicí musí být rozum.“ Jan Kasal (místopředseda KDU-ČSL, 25. 11. 04) …nebo spíš vyčůranost. „Tohle je spořivá vláda.“ Zdeněk Škromach (ministr, ČSSD, 22. 11. 04) …ten byl dobrej! Nemáš ještě ňákej, Zdendo? „Kdokoliv by byl na postu prezidenta Gottwalda, tak by se choval stejně. Odsuzovat jej z dnešního pohledu mi připadá nízké.“ Pavel Kováčik (šéf klubu poslanců KSČM, 23. 11. 04) …pánové, vy teda perlíte. Ten Zdendův byl ale o chlup lepší. „KSČM se omluvila a omlouvá za vše, co lze označit selháním její předchůdkyně KSČ.“ Jiří Dolejš (místopředseda KSČM, 11. 11. 04) …tak, Jirko, teď sis to u šéfika definitivně podělal. Revizionistům nikdy pšenka nekvetla, to tě ve škole neučili? „Lidé rozhodně nerezignují. Po volbách do Evropského parlamentu nebylo možné dosáhnout úspěchu za tak krátkou dobu.“ Pavel Němec (předseda US-DEU, 18. 11. 04) …aj, aj, tady někdo nakupoval brýle barvy růžové ve velkém. Co s tebou, chlape? „Jsem velkorysost sama.“ Stanislav Gross (premiér, ČSSD, 25. 11. 04) …a navíc je upřímný, šortky nosí a ani se sociálním cítěním nebude jistě na štíru. Ještě blond melír a Mirek Dušín konečně ožije! dkr VZKAZ Dokud si sudetskou lež recitovávali nostalgičtí dědové na krajanských sjezdech, nebylo potřeba se jí zabývat. Jakmile ji ale se stejnou vervou přebírají členové rakouské vlády, celostátní rakouský tisk, a kandidát na německého kancléře, budou se Češi muset probudit ke zjištění, že patnáct let po získání svobody je jejich národní svébytnost znovu v nebezpečí. Jestliže neztratili úplně pud národní sebezáchovy, budou se muset co nejrychleji začít bránit. Benjamin Kuras, novinář, dramatik a spisovatel 7 r o z h ovo r : n á v r a t e s t é b á k ů S Janem Hřebejkem o vyrovnání se s minulostí Jsou z toho zneklidnění a přiklánějí se k extrémním stranám. Věřím, že čas to spraví. Režisér filmů jako Horem pádem, Pupendo či Pelíšky v exkluzivním rozhovoru pro Portál nejen o Hučínovi, Pinochetovi a Evropské unii. Co si myslíte o enormním nárůstu preferencí komunistické strany? Domnívám se, že je to spíše o účasti ve volbách. Ty preference podle mě nenarůstají. Je to vskutku pouze o té účasti? Nevypovídá to také o tom, jak se česká společnost vyrovnala s komunismem? Ona se s ním ale nevyrovnala! Němcům to trvalo dlouhou dobu, než se vypořádali s druhou světovou válkou. Tady byl přece jenom komunismus čtyřicet let. Měl, zjednodušeně řečeno, dvě fáze, čímž se to vyrovnávání komplikuje. Myslím tím jednak období od roku 1948 až do osmašedesátého a pak období následující. Je to smutné. Bylo však pouhou iluzí domnívat se, že vyrovnání může proběhnout rychle. To by to muselo proběhnout v národě, který je odhodlaný k nějakým razantním krokům. Tady pro něco takového neexistuje precedens: neměli jsme svého Adenauera. Neměli jsme ani takový systém jako v Jižní Africe, kdy se před televizními kamerami sešli oběti a jejich trýznitelé, aby si to vyříkali před očima celého národa. Éra komunismu bylo období „snadných pravd“. Teď to prostě není tak úplně jednoduché a některé lidi to irituje. Štve je, že život a politika se nedají redukovat na některé jednoduché ideologické poučky. 8 Jaký máte názor na kauzu Vladimíra Hučína? Popravdě řečeno, když jsem viděl, jak policajti vlečou Milana Paumera z odbojové skupiny bratří Mašínů, bylo to strašné déja vu. Věřím, že to snad jsou jen nějaké excesy. Mě v tomto případě mnohem více děsí – a v tom jsem výjimečně zajedno i s prezidentem republiky –, že ten „slavný“ výrok Jiřího Koláře, že „kdo nic neprovedl, se nemusí obávat odposlechů“, je opravdu úlet. Jestli má policejní prezident tento názor, je to něco šíleného. Politika v totalitě má jednu výhodu – každý ví, že komunisti jsou svině a kdo je proti nim, je v pořádku. Jenže v demokracii to takhle nefunguje. I demokratické postupy mají některé své ohavné projevy nebo důsledky a my si na tu nedokonalost musíme zvyknout, nebýt však lhostejní. Byl byste pro vyznamenání členů skupiny bratří Mašínů? Určitě. Myslím, že by to byl správný precedens. Měl je možná vyznamenat už prezident Havel, ale dneska jsme všichni chytří. Je to složitá kauza, avšak já osobně, jako Honza Hřebejk, bych byl pro vyznamenání členů skupiny. Myslíte si, že Havel mohl po roce 1989 vůči komunistům postupovat razantněji? Problém je v tom, že Havel je velkorysý člověk a ta doba byla velmi komplikovaná. Havel je navíc pře- Režisér rozmlouvá s hercem Jiřím Macháčkem n á v r a t e s t é b á k ů Fotografie Jiří Vitek r o z h ovo r : Z večírku k filmu Horem pádem mýšlivý člověk, intelektuál, který má morální převahu politického vězně, takže si to gesto určitého odpuštění dovolil. Tohle je hrozně retroaktivní, nemůžeme být „chytří“ po patnácti letech. Ono to „kdyby“ pro historii neplatí. Myslím si, sečteno a podtrženo, že přínos Havla coby prezidenta je nesporně kladný a zpětně spekulovat, že něco nemuselo být, nebo mělo být jinak, znamená odpírat historii její dynamiku. Měla by být zakázána komunistická strana? Teď je na to pozdě. Komunisti v komunistické straně jsou jedna věc a bývalí komunisté ve státní správě a bývalí fízlové jsou věc druhá – ty by to nijak nepostihlo. Nepřipadá vám, že existuje určitá asymetrie, na jedné straně ve shovívavém pohledu na komunismus a na druhé straně v jistě oprávněném odsouzení nacismu? Je to bohužel světový jev, snad vyjma Ameriky. Je to dáno tím, že komunismus neprohrál v otevřené válce, pouze „vyhnil“. Je mnoho odrůd komunismu, všechny jsou špatné, ale mají různé podoby. Je to velice složité: nikdo neřekne, že Pinochet zachránil Chile před komunisty, protože si při tom počínal ohavně a důkaz, že by marxisté z Chile rozšířili ideologii do celé Jižní Ameriky, stejně neexistuje. Domnívám se, že komunismus je stejně ohavný jako fašismus, je to překonaná iluze: je dokázáno, že to nefunguje a ani nemůže fungovat a že to ve finále vede k vraždám a k potlačování všech lidských svobod. Nechci vypadat jako relativista. Jenom říkám, že je jednoduché být pozdní hrdina a říkat zpětně, „že kdy- by se něco“ v dějinách stalo, „tak by se“ atd. Kdo rozsoudí, zda jsme měli v roce 1938 bojovat? Co se mělo dělat v roce 1948? Měli se všichni chovat jako bratři Mašínové? Osobně si myslím, že by bylo dobré, kdyby do odboje nešlo několik jednotlivců té skupiny, ale třeba několik set lidí. Pak by dnešní kontinuita s předlistopadovým režimem nebyla tak hladká a pan prezident by jen obtížně rozděloval „antikomunismus a nekomunismus“. Ápropos: Já ale rozumím, proč to říká. On to myslí intelektuálně, ale politicky je to relativizování. Jsem intelektuál, nejsem politik, já nevím, jak bych se choval, kdybych byl členem parlamentu a komunisté byli jazýčkem na vahách. Fakt to nevím. Co náš vstup do Evropské unie? Nepřipadala vám předvstupní vládní informační kampaň třeba jednostranná, že nebyl dán stejný prostor i druhé straně? Jestliže přední euroskeptik je prezidentem republiky, tak nevím, co myslíte tím, že nebyl dán hlas druhé straně?! V celostátních denících vycházely třeba fejetony Benjamina Kurase, jež byly zvučným a poměrně silným argumentem z „druhé strany“. Jsem přesvědčen, že z dlouhodobého hlediska integrace do standardních mezinárodních struktur, je naše participace v EU v pořádku, jsem eurooptimista. Připadá mi, že obava z evropské byrokracie v situaci, v jaké je tato země, je trošku hloupá. Může se však stát – třeba za deset let –, že ten Brusel „zbytní“ a lidi začnou říkat, že pravdu měl Klaus. Děkuji za rozhovor. ptal se Lukáš Petř ík 9 r o z h ovo r : n á v r a t e s t é b á k ů Vladimír Hučín: Gross se obklopuje bývalými bolševiky a estébáky Bývalý antikomunistický odbojář, politický vězeň a zpravodaj BIS rozplétá ve své zpovědi mrazivé zákulisí české politiky. Odhalte, jaká je pravda o provázanosti KSČ a ČSSD či propojení chartistů a estébáků, zjistěte, jací lidé stáli v pozadí „sametového podrazu“ či jaká byla skutečná role Václava Havla během listopadu 1989… v Přerově „amatérský odboj“, spíše však na letákové bázi. Později jsem nad městem vypouštěl vodíkové balóny s hesly jako „Pryč se sovětskou diktaturou“. Uplatnil jsem tady svoje poznatky s chemie. (smích) Od roku 1973 jsem se již „natvrdo“ ozbrojoval. Měl jste k tomu také „rodinné důvody“? Zčásti. Děda byl legionář a matka byla učitelka, nijak se proti režimu nestavěla. Nicméně v posudcích Státní bezpečnosti stojí, že byla „silně antikomunisticky založená“. A to přesto, že se nakrátko stala dokonce členkou strany. Otec byl členem strany národně sociální, smýšlením výrazně antikomunistický. Musel odejít ze zaměstnání. „Václav Havel je pro mě obrovským zklamáním.“ Proč jste se odhodlal k odporu proti komunistickému systému? Co bylo vaší hlavní motivací? Byl jsem motivován především rokem 1971, kdy jsem se zcela náhodou – šel jsem si koupit kofolu – ocitl na oslavě padesátého výročí založení komunistické strany. Měl jsem tehdy trošku delší vlasy a tričko s anglickým nápisem, bylo mi osmnáct. Když jsem vešel do restaurace, do sálu, kde oslava probíhala za přítomnosti sovětského vedení a příslušníků Lidových milicí, vyvolal můj zjev mezi aparátčíky takovou averzi, že se na mě vrhli a způsobili mi poměrně rozsáhlá zranění, jež si vyžádala i lékařské ošetření. Byl jsem dokonce poté odsouzen na deset měsíců. Soudcem, který dodnes soudí. Oficiálně proto, že jsem se „pokusil narušit slavnostní schůzi“. Během procesu jsem poznal agresivitu komunistů a nebezpečnost režimu. Mými vzory se pak stali příslušníci protikomunistického odboje, zajímala mě činnost bratří Mašínů, ačkoliv informace o odboji byly v dobách normalizace obtížně dosažitelné. Pokusil jsem se rozběhnout 10 Myslíte si, že Česká republika patnáct let po tzv. sametové revoluci je demokratickým právním státem? K určitému pokroku došlo. Můžeme se třeba shromažďovat za účelem vyjádření protestu. Na druhou stranu: o lidech, kteří rozhodují o důležitých věcech na úrovních soudů, státních zastupitelstev, či u bezpečnostních složek, si často myslím, že jim nelze věřit. Neskýtají záruku vnitřní bezpečnosti. Poznatky o těchto osobách jsem se snažil zúročit při práci u BIS. Oproti starším politickým vězňům mám jednu nevýhodu. Jejich věznitelé, prokurátoři, soudci a všichni ti, kteří jim způsobovali obrovská traumata, už dnes většinou nežijí. Já jsem začal ten odboj počátkem sedmdesátých let a mí tehdejší protivníci jsou dnes leckdy v těch nejvyšších funkcích. Mají plukovnické hodnosti, pracují na krajských či vrchních soudech. S těmi poznatky a materiály, jež jsem se snažil – coby pracovník BIS – zúročit jako důkazní materiál, třeba v oblasti korupce státní správy, jsem je podstatně ohrožoval. Proto jsem se dostal do této obtížné situace. To je důvod, proč jsem znovu souzen. Jste toho názoru, že listopad 1989 byl jenom předáním moci mezi pragmatickými komunisty, jako byl např. generál StB Alojz Lorenc, a nastupujícím Občanským fórem? Byl jsem sice signatářem Charty 77, ale v listopadových událostech jsem fungoval pouze jako „pěšák“ na oblastní úrovni. Když jsem se posléze dostal k ma- r o z h ovo r : teriálům týkajícím se Charty, tak jsem byl hluboce zklamán. Řada chartistů, kteří pak zastávali významné funkce, i např. takový Tomáš Hradílek, jenž byl svého času ministrem vnitra České republiky, přímo bránili mým aktivitám. Tomu, aby byly zachráněny archívy Státní bezpečnosti na té oblastní úrovni. Po nástupu k BIS jsem měl dvě možnosti: buď se s tím stavem smířím, nebo ne. Zjistil jsem, že významní signatáři Charty – v té době již často vysocí představitelé tajné služby –, ochraňují příslušníky bývalé Státní bezpečnosti. Dokonce s nimi navazovali úzkou spolupráci. Až tady jsem poznal, že s Chartou nebylo zdaleka všechno v pořádku. Bohužel ta levicová část signatářů, „osmašedesátníci“ a lidé s nimi spražení, skutečně napomohla tomu, v jaké situaci se nacházíme. Václav Havel na tom má nezanedbatelný podíl. Myslím si, že zdaleka neudělal to, co se od něho očekávalo. Pro mě byl obrovským zklamáním, dodnes se s tím nemohu vyrovnat. Jakou roli přisuzujete Petru Uhlovi? Petr Uhl patřil vyloženě k té levicové části Charty 77. Především je zajímavé, že vždy, když může, se proti mně snaží popuzovat veřejnost svými články. Cítí, že je ohrožen děním kolem 17. listopadu. Vůbec tím, že byli se Zifčákem (po Listopadu byl členem Štěpánovy Strany československých komunistů – pozn. red.) takové důležité figury té studentské rebelie, toho střetu s policií. Osobně Uhla považuji za člověka, jenž vyhovoval lidem typu generála Lorence a podobným. Uhl a spol. zajistili komunistickým zločincům beztrestnost. Jaký máte názor na premiéra Grosse a jeho spolupracovníky? Rozhodně souhlasím s tím, že se premiér obklopuje bývalými bolševiky a estébáky. Je to jeden z důvodů, proč požaduji, aby ten soud se mnou byl veřejný. Skutečně totiž můžeme, konkrétně na jednotlivých případech, dokázat, že Gross se nejen obklopuje těmito komunisty – poměrně velmi nebezpečnými individui –, ale navíc páchají tito lidé v podstatě trestnou činnost i z pohledu současných zákonů: zneužívají třeba telefonní odposlechy. Jsme schopni prokázat, že bývalá komunistická garnitura podepisuje odposlechy lidí, jež mají opačný, často trpkými zkušenostmi podepřený názor – např. představitelů KANu či členů Konfederace politických vězňů. Všechno lze konkrétně dokázat na jednotlivých jménech. Existují dokumenty, v nichž je zaznamenáno, kdo to nařídil, kdo to prováděl atd. To je jeden z mnoha důvodů, proč je ten soud se mnou utajovaný. Pokud by stání n á v r a t e s t é b á k ů byla veřejná, pohnulo by to veřejným míněním a rozhodně poškodilo sociální demokracii. Ukázalo by se, že ČSSD hraje skutečně s velice špinavými kartami. Ta provázanost na bývalé i současné komunisty je obrovská, především v bezpečnostním aparátu. Oni dobře vědí, proč vše tají. Dnes už to není jen „o Hučínovi“, ale o vývoji demokracie v tomto státě. Myslíte si, že komunismus a nacismus jsou stejně zločinnými? Osobně bych tyto ideologie do jisté míry dokázal srovnat a můžu říci, že komunismus rozpracoval některé nacistické metody do ještě rafinovanějších podob. Solženicyn prohlásil, že Hitler byl proti Stalinovi amatér… Solženicyn měl svoje vlastní zkušenosti. Jistě to prohlásil na základě toho, co prožil. Já mohu říct, že estébácká rafinovanost a podlost byla neskutečná, že metody nacismu byly komunisty opravdu zdokonalovány. Jste pro, aby vznikl zákon, jenž zakazuje propagaci totalitárních ideologií, od komunismu po nacismus? Určitě ano. Podíváme se do světa. Domníváte se, že Pinochet zachránil Chile před komunismem? Pinocheta hodnotím spíše pozitivně, protože skutečně zachránil tuto jihoamerickou zemi před komunismem. Ten komunismus by se tam velmi pravděpodobně promítl do své nejzrůdnější podoby. I přes to, že tam za jeho vlády došlo k represím a krveprolitím, z globálního hlediska je třeba si Augusta Pinocheta spíše cenit. Co si myslíte o současném stavu Evropské unie, kdy velkými propagátory evropské myšlenky jsou „bývalí“ levicoví aktivisté Gerhard Schröder a Joschka Fischer? Joschka Ficher je známý levicový radikál, jenž byl celkem dlouhou dobu předmětem zájmu tajných služeb. Když dnes vidím, jaký je význam těchto osob v evropském dění, tak mi běhá mráz po zádech. Těchto lidí se obávám. Není v pořádku, že mají tak významné pozice. Vy jste osobně hlasoval pro vstup do EU? Nejprve jsem velmi váhal, ale pak – po poradě např. se Zdenou Mašínovou a dalšími lidmi, kteří mi tvrdili, že současná garnitura tam nebude napořád – 11 r o z h ovo r : n á v r a t e s t é b á k ů o zákroku, jsou lidé, ať tak či tak, spřažení s bývalou komunistickou diktaturou. V případě, že byste byl odsouzen a byly by vyčerpány všechny opravné prostředky, žádal byste o prezidentskou milost? Ne, nepožádal bych prezidenta o milost. Myslím, že máme ohromnou příležitost tlačit na to, aby ten soud se mnou byl veřejný. Můžeme upozornit na stav té společnosti. Oni se děsí veřejného soudu. Dělají všechno pro to, aby zabránili veřejnému procesu, protože vědí, co je v sázce. Velmi je to ohrožuje. My však víme, že máme esa rukávu, víme, co jsme schopni nabídnout a nezbývá nic jiného, než na veřejnost apelovat, aby pochopila, oč tu běží. „Estébácká rafinovanost a podlost byla neskutečná.“ jsem se rozhodl hlasovat pro vstup. Dnes bych však svojí volbu asi přehodnotil. Vadí mi oslabování vztahů s USA, vytváření umělých protiamerických nálad. Co říkáte zásahu justiční stráže proti vašim příznivcům na posledním soudním jednání? Bylo to velké překvapení pro mě i pro mého advokáta Stanislava Devátého. Spolu s Devátým už máme nějaké zkušenosti ze zásahů policie, poněvadž jsme to na vlastní kůži prožívali řadu let. Byly do toho zaangažovány též zásahové jednotky, které operují proti zvlášť nebezpečným pachatelům. Tady však zasáhly proti bezbranným lidem, důchodcům, politickým vězňům a dokonce byla zraněna i pracovnice Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Zásah byl naprosto skandální. Je důležité, aby se o tomto lidé dozvěděli, aby viděli, jak nebezpečné jsou metastázy komunismu. Ti, kteří rozhodovali Během zatím posledního přelíčení vás přijel podpořit herec Oldřich Kaiser. Jaké další známé osobnosti vám vyjadřují podporu? Řada lidí z kultury i politiky. Podepsali to poslanci ODS, třeba paní Páralová, či šéf strany Topolánek. Pan Kaiser mě mile překvapil. Opravdu jej ta věc zajímá. On byl asi také překvapen, protože ho ze soudní budovy vyhodili velmi hrubým způsobem. S ničím takovým se asi ještě nesetkal. Je důležité, aby si veřejnost uvědomila, že zde nejde o nějaký můj soukromý boj, ale že jde o ohrožení demokracie jako takové právě těmi, kteří se zahalují nálepkou ČSSD. V teoretické situaci, kdy KSČM a ČSSD utvoří společnou vládu, bude podle vás řešením jít znovu do odboje proti komunismu? S militantností bych byl opatrný, aby to nevypadalo, že k něčemu nabádám. Co se ale mě týče, udělal bych zřejmě maximum a asi bych byl k této odbojové činnosti chtě nechtě přinucen. Po těch letech, jež jsem strávil ve věznicích, je představa dalšího možného pobytu „v lochu“ velmi nepříjemná, člověk stárne. Pokud však vyčerpáme všechny možné prostředky, nesmíme sklonit hlavu a musíme se tomu postavit. Proto si velice vážím odkazu bratří Mašínů. ptal se Lukáš Petř ík Čtěte internetovou verzi časopisu Portál na www.eportal.cz 12 p r a v d a o e u Evropský svaz nadoraz – Acquis čili výdobytek Možná jste to slovo z úst nějakého bruselského eurokrata typu Pavla Teličky už zaslechli. „Acquis“ („aki“, řekl ten úředník hrdě) „je slovo, které se nepřekládá. Znamená celek smluv uzavřených mezi členskými státy, jenž je považován za nezpochybnitelný základ Evropské unie.“ My si to tajemné slovo, co se nepřekládá, schválně přeložíme. Francouzské podstatné jméno „acquis“ lze do češtiny nejvýstižněji převést jako „výdobytek“. Jedním z důvodů, proč se nepřekládá, bude asi fakt, že většina evropských jazyků takové blbé slovo ani nemá. V češtině, na níž půlstoletí nacismu a komunismu logicky zanechalo své stopy, byl „výdobytek“ termínem donedávna vcelku frekventovaným, nejčastěji ve spojení „výdobytky socialismu“. Francouzský politický žargon jeho ekvivalentem rovněž nepohrdne, byť si tahle země svou poslední socialistickou revoluci prožila někdy před sto třiceti lety. Nejčastěji se dozvíte o existenci jakýchsi „acquis sociaux“ („sociální výdobytky“), komplexu zaměstnaneckých práv, které proletariát vybojoval na zlých kapitalistech. Jedním z posledních, nejpřevratnějších výdobytků, jež zaznamenala francouzská dělnická třída a pracující inteligence v závěru Mitterrandovy socialistické éry, je pětatřicetihodinový pracovní týden. Jeho uzákoněním museli všichni místní zaměstnavatelé svým zaměstnancům naráz snížit pracovní dobu za neztenčený plat. Na to, aby jim peníze neubrali, dohlížejí odbory, zlotřilé vykořisťovatele trestá stát. Neuhodnete, proč francouzské firmy v posledních letech přesouvají své provozy do zahraničí. Lidi, vy jste si vážně namlouvali, že je Francie kapitalistický stát? Ale vraťme se k bruselským „acquis“. Termín vychází z představy technokratických vizionářů, kteří „evropskou stavbu“ vydávají za předurčený, nikým nezpochybnitelný proces, něco jako dílo Boží. Protože jde o vizionáře trpící chronickým nedostatkem fantazie i vkusu, nedokážou ze sebe vymáčknout nic lepšího než „výdobytky“. Bože, chraň nás před těmi dobytky! Martin Daneš, psáno pro časopis 51 pro Buďte v obraze s časopisem společenský měsíčník o politice, ekonomice a o tom, jak si zlepšit svou životní úroveň www.51pro.cz Mráz přichází z Bruselu aneb Co je OPRAVDU nového v EU EU.ePortal spuštěn! Chcete vědět, co se skutečně děje v EU? Znát zprávy, jež neproniknou přes mediální clonu silně proevropských českých sdělovacích prostředků? Zjistit, kolik vlastně běžného daňového poplatníka stojí naše členství v Unii? Klikněte na EU.ePortal.cz, s přehledem nejprofesionálnější eurorealistický až euroskeptický server v České republice. Průvodci Vám budou Václav Klaus, Benjamin Kuras, Miroslav Beneš, Milan Knížák, Petr Mach a další významné osobnosti. Příjemné čtení! Zaostávání EU za USA se od začátku století ještě prohloubilo Snad i na tuto informaci v analýze, vypracované experty pod vedením bývalého nizozemského premiéra Wima Koka pro Evropskou komisi, reagoval Romano Prodi v rozhovoru pro Financial Times. Zajímavé je, že si odcházející předseda Evropské komise v této souvislosti postěžoval na právo veta, které prý členské státy často využívají při blokování reformních návrhů. Účelovost této argumentace se zdá být zřejmá – jde asi o propagaci euroústavy, díky níž lze „vetovací“ možnosti členských států ještě více omezit. Otázkou však zůstává, jaké návrhy členské státy vetovaly, když v ekonomické oblasti se dle současných smluv používá v legislativní tvorbě až na výjimky většinové hlasování. Unijní dotace „evropským“ politickým stranám byly odstartovány Výbor Evropského parlamentu rozhodl o rozdělení dotací z rozpočtu EU mezi „evropské“ politické strany. Jde o realizaci loňské euronormy, nařízení č. 2004/2003. Na jeho základě se z peněz evropsko-unijních daňových poplatníků přispívá do rozpočtu „politických stran na evropské úrovni“, které musí být zastoupeny reprezentanty alespoň ze čtvrtiny členských zemí nebo musí dosáhnout alespoň tří procent hlasů v nejméně čtvrtině členských zemí v posledních volbách do Evropského parlamentu. A druhou zásadní podmínkou je, že musí mít program v souladu se základními principy, na kterých je založena EU. Že všechny podmínky dokonale splní eurolidovci a eurosocialisté je stejně zřejmé, jako že je asi nesplní žádné subjekty euroskeptické. Euroskeptici tak jen musí svými daněmi přispívat na financování svých politických protivníků. Hezky zařízeno... 13 p r a v d a o e u Evropský svaz nadoraz – Dohnat a předehnat! Desítky miliard korun investic a zavírání podniků kvůli euronormám Také to je důsledek vstupu do Evropské unie v oblasti potravinářství. A jak se dalo očekávat, o podnik přišli především malí podnikatelé, zatímco velké firmy naopak posílily. Kromě jiného byl ukončen provoz například v podniku, specializovaném na ruční výrobu sýrů pro arabský trh. Po eurozměnách výrobního procesu by o své zákazníky v arabských zemích totiž zřejmě přišel. Téma nedávno ukončených inspekcí z EU komentuje www.ihned.cz v článku z 22. 10. 2004 s optimistickým titulkem: „Brusel si vynutil lepší jakost potravin.“ Držte na uzdě lobbisty! Tak lze stručně charakterizovat obsah dopisu více než 50 nevládních organizací EU novému předsedovi Evropské komise José Barrosovi. V dopise uvádějí, že 15 000 lobbistů v Bruselu hraje obrovskou a stále více nedemokratickou roli v politickém procesu Evropské unie. Vyzývají Komisi, aby následovala příkladu amerického zákona, který vyžaduje, aby PR agentury zveřejňovaly své klienty, témata zakázek a odpovídající rozpočty. Tragikomická byla odpověď Společnosti profesionálů pro evropské záležitosti, která lobbisty reprezentuje. Takový model by prý neodpovídal pozici občanských sociálních skupin EU, které nechtějí zavádění amerického modelu v Evropě... Více na www.euractiv.com. Vzdělaný konzervativec? Vadí! Nekompetentní postkomunista? Nevadí! Konzervativní designovaný komisař Rocco Buttiglione byl donucen vzdát se svého místa v nové Evropské komisi. Důvodem byl jeho konzervativismus a věrnost katolické víře. „Urážlivé“ výroky o ženách u plotny vůbec nepronesl, stejně tak v souvislosti s jeho křesťanským názorem na homosexuální praxi jasně uvedl, že stát nemá právo zasahovat do těchto věcí, a že homosexuálové mají mít stejná práva jako všichni ostatní. Ale to nevadí. Kamarádil s papežem, což bylo často v médiích zdůrazňováno (evidentně jako potvrzení jeho nepřijatelnosti), musel jít z kola ven. To László 14 Možná si někdo pomyslí, že mého srovnávání Evropského svazu se Sovětským bylo už dost. V souvislosti s mimořádným summitem Evropské unie z března 2000, jehož výstupem byla tzv. lisabonská agenda, si to přesto nemohu znovu odpustit. Jestliže cíle agendy – stát se do deseti let nejvyspělejší světovou ekonomikou – nepřímo přirovnal k obdobnému předsevzetí sovětského vůdce Nikity Chruščova z konce padesátých let i expremiér Špidla, jinak velký přítel všech plánů, programů a byrokratických nařízení, pak se taková asociace musí vybavit úplně každému. Makroekonomické perspektivy naskýtající se v současné době jsou nejlepší, jaké Unie poznala za poslední generaci, hlásá lisabonský dokument a sebekriticky dodává: Tyto trumfy nesmějí odvádět naši pozornost od určitého počtů slabých stránek. Více než 15 milionů Evropanů je nadále bez práce. O kousek níže přichází to hlavní. Unie si dnes pro nadcházející desetiletí stanovila nový strategický cíl: stát se nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní ekonomikou světa, schopnou trvalého hospodářského růstu provázeného kvantitativním i kvalitativním zlepšováním v oblasti zaměstnanosti a větší sociální soudržností. Hezky se to čte, že? Tato strategie musí unii umožnit nalezení podmínek k nastolení plné zaměstnanosti a upevnění vzájemné soudržnosti regionů. (…) Cílem je plná zaměstnanost v Evropě, v nové rodící se společnosti, lépe uzpůsobené osobním volbám žen a mužů. Když Chruščov sliboval komunistický hospodářský zázrak do dvaceti let, měl snazší pozici o to, že plnou zaměstnanost už měl. Navíc šel do pěti let od válu, a nemusel se tak zodpovídat ze svého slibu – Leonid Brežněv jej po něm chytře nepřevzal. Od slibů, k nimž se zavázali vrcholní evropští politici, uplynuly čtyři roky a nový předseda Komise se pokouší zvrátit nepříznivý vývoj zaměstnanosti jmenováním Vladimíra Špidly do čela sociálního resortu. Co zbývá dál? Do roku 2010 omezit na polovinu počet lidí mezi 18 a 24 dosaživších pouze první stupeň středního vzdělání; zařídit, aby se školy a vzdělávací ústavy s přístupem k internetu postupně staly místními centry mnohostranných znalostí přístupných všem… Předsevzetí je, bratru, na dvacet stran textu. Chruščov přednesl jeden projev a bylo vymalováno. Když se jeho sliby ukládaly k ledu, nešlo tolik papíru zbytečně do stoupy. Martin Daneš, psáno pro časopis 51 pro Sebevražedné atentáty se možná financují z Bruselu Při politické diskusi v Evropském parlamentu se kolikrát člověk nestačí divit. To když najednou vstanou poslanci přesvědčení o tom, že problém Al-Káidy by daleko lépe než USA obsazením Afghánistánu či Iráku vyřešil Evropský parlament nebo když zazní hlasy volající po zapojení evropských poslanců do řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Nevěřím, že by se to Evropanům jen tak podařilo, koneckonců jde o řešení mnoho staletí trvajících problémů, ale připomělo mi to velmi zajímavé věci. Poslankyně Evropského parlamentu Ilka Schröderová upozorňuje na to, že Evropská Unie poskytuje každý měsíc 10 milionů eur přímo na účet palestinské samosprávy. Dalších dvacet milionů pak jde na konkrétní rozvojové projekty v Palestině. Existuje silné podezření, že díky korupci a nepřehlednému účetnictví část těchto peněz končí v rukou teroristů. Izraelská strana již některé podklady předala a tvrdí, že má k dispozici originální dokumenty, které potvrzují finanční vazby Jásira Arafata na tero- p r a v d a ristické organizace Brigády mučedníků od Al Aksá a Fatah/Tanzim. V současné době probíhá jak vyšetřování OLAFu, protikorupčního úřadu EU, tak byla zřízena pracovní skupina Evropského parlamentu pro tuto otázku. Jak už to v těchto citlivých otázkách bývá, vyšetřování je dlouhé, protahuje se a finální stanoviska jen tak k dispozici nebudou. Zbývá tedy dost času na plytké řeči o potřebě mezinárodní spolupráce. Že z evropských fondů možná plynou miliony eur na podporu terorismu snad po Madridu vyburcuje odpovědné. P.S. Izraelskou zprávu potvrzující spojení mezi Palestinskou samosprávou a teroristickými skupinami naleznete na této adrese: http://www.mfa.gov.il/mfa/go.asp?MFAH0lom0 Miroslav Beneš, poslanec ODS Poslanec Miroslav Beneš byl v minulých měsících pozorovatelem Poslanecké sněmovny v Evropském parlamentu. Při této příležitosti si vedl zápisník, který vyšel knižně jako „Zápisník evropského pozorovatele“. Jak jsem odstřelil Evropskou ústavu Evropská ústava nebude, už vám to mohu na devadesát procent slíbit. Jak se mně to za vás podařilo zařídit, vysvětlím za chvíli. Nejprve si velmi stručně zopakujme, proč ji nechceme. Evropská ústava je největší útok na evropskou demokracii od pádu komunismu. Shrnuje a uzákoňuje povinně pro všechny členské státy a jejich občany nahromaděnou legislativu, jež čítá přes 100 000 stránek již existujících a další tisíce dosud neexistujících direktiv a regulací, na jejichž platnost a interpretaci občan ani stát nebude mít vliv a proti nimž nebude mít odvolání. Tímto dokumentem si skupinka nevolených byrokratů zaručuje neomezenou moc nad všemi občany všech členských států, které bruselským byrokratům odevzdávají veškerá legislativní práva v těchto oborech politiky: – Obrana a mezinárodní vztahy: Jednotně řízené z Bruselu, bez ohledu na specifické potřeby jednotlivých členů, s tím, že členské státy „aktivně a bezvýhradně podporují společnou politiku v duchu loajality a vzájemné solidarity“. – Kriminální justice: Brusel bude rozhodovat, co má či nemá být ve všech členských státech trestným činem a žádný stát nebude moci chránit své občany před evropským zatykačem a stíháním u evropské prokuratury. – Ekonomika a daně: Stát smí zavádět jen taková opatření, která „přispívají k dosažení záměrů Unie“, zatímco Brusel si zaručuje kontrolu a regulaci přímých zahraničních investic, výše daní, výše úrokových sazeb a všelijaké jiné vágní „společné obchodní politiky“. – Pracovní a sociální politika: Právo Komise „zavádět opatření zajišťující koordinaci zaměstnavatelské politiky členských států“, mezi nimž budou celoevropské odbory s rozšířenými právy zaměstnanců na úkor zaměstnavatelů. – Azyl a přistěhovalectví: Veškerá imigrační politika bude řízena z Bruselu a žádný jednotlivý stát nebude moci rozhodovat sám za sebe koho a za jakých podmínek přijme jako přistěhovalce. Ústava zaručuje ochranu práv všelijakých skupin, včetně etnických, sexuálních, věkových, a podobných, ale nikde se nezmiňuje o ochraně soukromého majetku. Strana Evropských socialistů, která sdružuje většinu levicových stran v Evropském parlamentě, navíc v únoru nenápadně vydala manifest s libě socialistickým titulem „Měníme budoucnost“ a podtitulkem „Nová ambiciózní vize pro Evropu“. Ten o e u Kovács, bývalý komunista, nyní člen socialistické strany, tolik problémů neměl. Byl-li kritizován, pak jen pro svou nekompetentnost v oblasti energetiky, kterou dostal na starosti. Nakonec v Komisi zůstává, byť s vyměněným portfoliem. Místo energetiky by měl mít tento ex(?)-soudruh zodpovídat v Bruselu za daně a cla... Hlavy států a vlád EU chtějí rychle ratifikovat euroústavu. Na summitu, konaném začátkem listopadu, vládcové sdělili, že je povinností politiků přesvědčit Evropany o významu evropského projektu. Zazněl také požadavek, aby se ratifikace ústavy „neroztáhly“ do dvou let, na kterých se mocní původně dohodli. Prý je při větší koncentraci schvalovacích procedur v jednotlivých státech větší šance pro úspěch nového základního dokumentu EU. Proč jen musí euroführeři stále tolik taktizovat, když je euroústava tak báječná věc pro občany EU? Švédové mají příliš samostatné soudy. Evropská komise zaslala Švédskému království poslední varování kvůli tomu, že švédské soudy neposílají dostatek soudních případů k Evropskému soudnímu dvoru v Luxemburgu. Dle unijních smluv si musí národní soudy nejvyšší instance v případech interpretace unijní legislativy vyžádat rozhodnutí Evropského soudního dvora, což švédský nejvyšší soud učinil jen v několika případech. Když se království Vikingů rychle nepodřídí, mohlo by před luxemburgským soudem skončit samo pro porušování unijních smluv. Euroskeptická Skupina pro referendum se představila novinářům. Jedná se o alianci proti ústavě EU. Zahrnuje členy Evropského parlamentu z různých částí politického spektra. Jedním z jejich cílů je uspořádání referenda o euroústavě ve všech členských státech EU. Daniel Hannan, člen britské Konzervativní strany, slíbil, že se v případě vítězství zastánců ústavy budou řídit výsledky referenda. Vyjádřil ale obavy, že druhá strana není stejně připravena respektovat opačný výsledek lidového hlasování. Opravdu není, což dokazují hlasy z Bruselu, lze dodat. 15 p r a v d a o e u Euro nepřineslo ekonomický růst. Stará a známá informace, kterou nyní potvrdil komisař pro ekonomické a měnové otázky Joaquin Almunia. Upozornil také, že poprvé v této generaci měla eurozóna nižší trendový ukazatel „total-factor-productivity“ než USA. Almunia nicméně připomněl, že společná měna zajistila makroekonomickou stabilitu. Jenže i „makroekonomické stabilita“ je termín diskutabilní. Lze tak mluvit o Irsku, které muselo čelit vysoké inflaci, které neodpovídaly úrokové sazby, nastavené Evropskou centrální bankou? Byla přínosem „stabilita“ stagnace v Německu, které by v případě vlastní měny zřejmě nastavilo nižší, „životadárné“ úrokové sazby? Velká Británie nejlepším místem pro investice v Evropě? Dle průzkumu agentury ATKearney o nejatraktivnějších místech pro investice je euroskeptická Velká Británie pro zahraniční investory nejlepším místem pro investování mezi evropskými zeměmi. Na stupních absolutních vítězů jsou Čína, USA a Indie. Výsledky jsou zajímavé především s ohledem na nedávno publikovanou analýzu dopadů jednotné evropské měny. V ní se autoři snažili poukázat právě na přínos eura v oblasti přísunu zahraničních investic. Noví členové EU si oproti minulému výzkumu pohoršili. Zpráva mimo jiné uvádí, že od euroreforem se sice očekává zlepšení investic do infrastruktury a větší „regulační stabilita“, nicméně ekonomické a sociální náklady tohoto přizpůsobení zůstávají údajně vysoké. Zbrojní embargo na Lybii ukončeno Ministři zahraničí členských států EU formálně stvrdili návrh, který otevírá cestu k vyzbrojení vraha nejen Evropanů (připomeňme například kauzu zničení letadla nad Lockerbie) Muammara Kaddáfího. Když terorista nedostane Nobelovu cenu za mír a štědré dotace od EU, musíme ho alespoň vyzbrojovat… Evropská komise možná zasáhne proti Německu. Tentokrát kvůli legislativě, která prý zvýhodňuje domácí výrobce vratných skleněných lahví. Zahraniční producenti nápojů upřednostňují totiž plastové lahve a hliníkové ple- 16 chce ústavě nasadit ryze a trvale socialistický charakter přídavky jako: Jedno společné evropské zastoupení v mezinárodních institucích. Společná evropská politika sociálního zabezpečení, která „eliminuje neférovou konkurenci mezi jednotlivými státy“. Celoevropská koordinace korporačních daní. Nová rozšířená Charta základních práv, včetně práva na stávku ve všech pracovištích. Společná imigrační politika založená na „principu nediskriminace“. Čili stručně řečeno: Ani ústavou to neskončí, i ona bude jen dalším krůčkem k neustále se zdokonalující zářné budoucnosti permanentní revoluce k ovládnutí každého kouta občánkova života. A rovněž stručně řečeno, tak jako vtipálci kdysi socialismus nazývali „trnitou cestou od kapitalismu ke kapitalismu“, tak budeme brzy vnímat patnáct let českého postkomunistického kapitalismu jako trnitou cestu od socialismu k socialismu. No a vy mně teď můžete poděkovat, že jsem tomu za vás zabránil tím, že jsem jako pravý konzervativec letos nevolil britskou Konzervativní stranu. Jestli se vám to zdá jako antisocialistická taktika absurdní, představte si konzervativní stranu, která své tradiční voliče ujišťuje, že nastolení socialistické ústavy zabrání, ale zároveň se v Evropském parlamentě spolčí do jednoho bloku, zvaného Lidová strana, se stranami, které si sice také říkají konzervativní, ale nastolení socialistické ústavy prosazují. A k tomu si představte jejího šéfa, jak den před volbami v rozhlasovém interview přizná, že ani teoreticky nepřipadá v úvahu, že by Británie měla z EU vystoupit, jestliže se jí ústavu zastavit nepodaří. A pak se divte, že já a čtvrtina konzervativních voličů jde volit marginální stranu UK Independence Party, jejímž programem je blokovat a zdržovat v Evropském parlamentě direktivy směřující k oslabení státní suverenity a vytáhnout Británii z Unie, jestliže Unie nepřestane zlobit. Tento program jedenáctka poslanců UKIP vykonává vehementně a s humorem. Ztráta čtvrtiny voličů přiměla Konzervativní stranu z federalistické koalice vystoupit a vytvořit novou koalici antifederalistickou. Protože podle pravidel EU parlamentní koalice smí vzniknout jen tehdy, má-li zastoupení pěti států, poděkujme konzervativcům českým a polským, že spolu s konzervativci portugalskými a italskými vytvořili novou koalici zvanou Evropští demokraté, která je důsledně proti ústavě, za státní suverenitu a atlantickou alianci. K rebelantské jedenáctce UKIP se mezitím přidávají euroskeptici dánští, polští a čeští – a konečně taky francouzští, se stranou Mouvement pour la France, jejíž vůdce, bývalý ministr Chiracovy vlády Philippe de Villiers je odhodlaný zuby nehty docílit ve Francii zamítnutí ústavy v referendu a pak se pustit do demontáže bruselského centralismu. „Evropa Bruselu nemá žádnou budoucnost, je rigidní, centralistická, uniformní a autoritářská, a chýlí se ke konci,“ shrnuje de Villers své politické východisko. V pětapadesáti se z něho stává samozřejmý a vysoce kvalifikovaný vůdce konzervativní euroskepse se všemi kvalitami budoucího státníka. Hledá-li český prezident silného euroskeptického spojence, tradičního konzervativního aristokratického demokrata s mezinárodním vlivem, tady ho má na stříbrném tácu. Hra o záchranu evropské demokracie se rozjela naplno a vážně. A ti z nás, kterým záleží víc na občanské a národní svobodě, podnikatelské etice, kontinuitě konzervativních tradic a institucí i na demokratickém liberalismu víc, než na nějaké další nadnárodní utopii sjednocené evropské říše, by jejím hráčům měli hlasitě fandit. Protože, jak jsem řekl na začátku, odstřel ústavy vám mohu slíbit jen z devadesáti procent. Těch deset se pořád ještě dá prohrát. A jak praví anglické fotbalové přísloví: Hra neskončila, dokud hra neskončila. Benjamin Kuras, novinář, dramatik a spisovatel p r a v d a o e u Od fašismu k Římským smlouvám Jelikož od čtyřicátých let do zakládání prvních poválečných evropských struktur v letech padesátých neuběhlo mnoho času, nelze si nevšimnout některých životních osudů lidí, kteří se stali halasnými zastánci jednotné Evropy. Členství Jacquese Delorse v paramilitantní fašistické mládežnické skupině Les Compagnons de France je nepodstatnou, i když zajímavou informací, ale fašistická minulost např. belgického národního socialisty Paul-Henri Spaaka, který svou závěrečnou zprávou z mezivládní konference z roku 1956 doporučil vytvoření jednotného trhu a Euroatomu, je hodná pozornosti. Tento člověk, který v roce 1937 vítězně prohlásil, že „hodina belgického národního socialismu nastala“, který byl otevřeným odpůrcem kapitalismu a obdivoval „některé skvělé Hitlerovy úspěchy“, se stává jedním z otců-zakladatelů budoucí EU. Fašistické myšlenky na vytvoření velkého sjednoceného prostoru na evropském kontinentě jsou dnes neskrývaně označovány za zdroj inspirace evropské integrace. Jak bylo již uvedeno, teorie tzv. geopolitiky, která je populární teorií mezinárodních vztahů, byla rozpracována předním nacistickým geopolitikem Karl Haushoferem. K jeho odkazu se hlásí dnešní geopolitikové, kteří tvrdí, že je potřeba dále rozpracovat myšlenky konceptu Mitteleuropa a Haushoferovy geopolitické strategie, jež jsou „plodným základem a inspirací“, na nichž je možné budovat evropské myšlení a které jsou „nutnou součástí politického pragmatismu a evropského myšlení v důležité etapě evropské integrace“. Nelze samozřejmě ani zapomínat na rozvíjení myšlenky společné evropské měny, která hraje v procesu integrace Evropy zásadní úlohu. Josef Šíma, analytik Liberálního institutu SOUTĚŽ! Vyhrajte cédéčko skupiny MIG 21 POP POP POP! Jak? Odpovězte na soutěžní otázku! • Jaké nejvyšší rychlosti může dosáhnout stíhačka MIG 21 typ 21MF? • Odpovědi posílejte do 19. prosince 2004 na adresu [email protected] chovky kvůli nižším přepravním nákladům. Němci se brání, že jejich zákon má chránit životní prostředí a motivovat k recyklaci. Jen doufejme, že spor nebude záminkou k nové směrnici o zákazu skleněných nádob... Budeme kamarádit opět také s Fidelem? Na základě španělské iniciativy se začalo jednat o změkčení postupu EU vůči bolševickému režimu na Kubě. Zlepšení dialogu je prý jedinou cestou ke zlepšení situace v oblasti lidských práv na Kubě. No, jen jestli nejde taky trochu o snahu získat na atraktivním karibském ostrově lepší pozice pro globální ambice EU... Kdo může za neplnění Lisabonské agendy? Její název! Předseda Evropského parlamentu, španělský socialista Josep Borrell, je velmi vtipný muž. A to přesto, že si svůj vtip asi sám neuvědomuje. V rámci nynějších úvah na téma: „Co dělat, eurosoudruzi, když neplníme plán Lisabonské agendy?“ přišel s úvahou, že by mohla pomoci změna názvu. Termínu „Lisabonská agenda“ prý nikdo nerozumí. Lidé by prý celému záměru rozměli lépe, když by jej znali jako „strategii pro konkurenceschopnost, sociální kohezi a životní prostředí“. Upozorňujeme, že tato zpráva nevyšla v žádném aprílovém vydání a Borrell tedy myslel svůj návrh zřejmě vážně... Azylová a migrační politika s většinovým hlasováním. Dle dohody představitelů EU se rozhodnutí v otázkách azylové a migrační politiky budou od příštího roku přijímat většinově, s výjimkou ilegální migrace. Avšak bude-li ratifikována euroústava, „spadne“ do většinového hlasování i tato poslední výjimka. Do roku 2010 má být také zřízen zvláštní úřad EU pro otázky azylu a migrace. Otázkou je praktický dopad většinového hlasování v této oblasti. Budou členským státům přiděleny kvóty pro minimální počet uprchlíků třeba proti vůli občanů daného státu? Připomeňme, že tradiční destinace imigrantů by si rády trochu „oddechly“ a rozdělily péči o ně poněkud rovnoměrněji. Zbývá doufat, že většiny při hlasováních nedosáhnou fanatičtí altruisté, kteří by dveře otevírali každému – třeba páté koloně některých teroristických organizací. jz, luq 17 r o z h ovo r : f e m i n i s t k y – n ovo d o b é č a r o d ě j n i c e ? Vladimír Železný: Sufražetky jsou sexuálně frustrované Jedinečný dvojrozhovor s Konstancií a Vladimírem Železnými pro časopis Portál, interview o ženách a mužích – s ženou a mužem, kteří se poznali jako spolupracovníci a nakonec se stali manželi. Poznejte, kdo má u nich poslední slovo, co si myslí o krtečkovi, který rodí zajíčky, a proč se paní Železná nepovažuje za feministku. Jaké to je, když je muž železný a jeho partnerka železná? Co oceňujete na ženách spolupracovnicích? V. Ž.: Když spolupracujete s ženami, což já rád, tak vás to nutí neházet za hlavu spoustu věcí. Kromě pracovních problémů je to i to, že ráno přemýšlíte, jakou si máte vzít kravatu a snažíte se i tyhle věci, které jsou velmi důležité, neopomenout. Obklopujete se rád ženami? V. Ž.: Ano, ono to vytváří v práci přesně tu atmosféru, o níž jsem mluvil. Ženy mě vždy nutily neházet problémy za hlavu, ale naopak se jimi zabývat až do konce. Jaký máte názor na stranu bojující za práva žen? V. Ž.: Víte, my už jsme tady byli nuceni opustit myšlenku, že postavíme čistě agrární stranu, obhajující zájmy zemědělců, a myslím, že z tohoto hlediska strany, jež obhajují zájmy pouze nějaké skupiny, nebudou mít na růžích ustláno. Jste pro pozitivní diskriminaci žen? V. Ž.: Všechny představy o úspěších pozitivní diskriminace ve světě nejsou podle mě správné. Vždyť pozitivní diskriminace nebo takzvaný „zipový“ systém 18 na kandidátkách politických stran ženu naprosto degradují. Představte si, například, pouze tu „šuškandu“ potom, když se tímto způsobem žena prosadí. Ona se tam nedostala proto, že byla dobrá a schopná, ale proto, že se tam nějaká prostě musela „dát“. Nezáviděl bych jim potom pozici na pracovišti. Vezměte si to také z pozice zaměstnavatele: on tam nemůže dát někoho lepšího, protože je nutné zaměstnat, kvůli kvótám, ženu. Jak ten se k ní pak bude asi chovat? Syny jste učil šachy. Co budete učit dcery? V. Ž.: Rozhodně zase šachy. Nevím, proč bych měl dělat rozdíly. Pomůže ženám dělat spíše dobrý dojem na šéfa, nebo se soustředit na práci? V. Ž.: Nejlepší dojem na šéfa udělá, když se jakýkoliv pracovník, a je jedno, jestli je to žena, nebo muž, soustředí na práci a dělá ji dobře. S kým raději spolupracujete, paní Železná, s ženami, nebo s muži? K. Ž.: S muži, protože jsou při práci věcnější a nevnášejí do problémů tolik emocí jako ženy. Jste feministka? K. Ž.: Ne, to rozhodně ne! Jaký je Vladimír Železný manžel? K. Ž.: No, on je pozorný… (Vladimír Železný se při začínající záplavě superlativů ošívá a vstupuje do výkladu manželky.) r o z h ovo r : f e m i n i s t k y V. Ž.: Já bych měl, jak to tak poslouchám, raději odejít. (usmívá se) K. Ž.: A hlavně jsem se od něj naučila být loajální k lidem, kteří stojí při vás. Začínala jste u současného manžela jako sekretářka či asistentka. Nevadily vám takové ty stereotypy a všechny ty představy, jež v lidech práce sekretářky vyvolává? K. Ž.: Práce sekretářky u generálního ředitele televize Nova byla velmi pestrá, rozmanitá činnost a rozhodně to nebylo o vaření kávy. Opravdu? K. Ž.: Ne. Chtěla byste být jako žena pozitivně diskriminovaná? K. Ž.: Ne, v žádném případě. (To už ale Vladimír Železný nevydrží a vezme ženskou otázku trochu zeširoka.) V. Ž.: Nelze pominout to, že žena je svou přirozeností, to znamená schopností rodit děti, znevýhodněna v jednom smyslu; na poměrně dlouhou dobu je porodem a péčí o dítě vyřazena ze „hry“. Zjistil jsem, že v Belgii je takový sociální systém, kdy žena jde do práce, tuším, sedmý týden po porodu. Což mě připadá naprosto zhůvěřilé. Asi i tak to může být, i když na druhou stranu mi s tím koreluje údaj, že 78 procent obyvatel Bruselu bere antidepresiva. Čili v našem prostředí je žena zpravidla vyřazena ze hry. Chce-li zůstat se svým dítětem, tak dva tři roky znamenají ve většině oborů naprosto nepřekonatelnou „díru“. Jaké navrhujete řešení? V. Ž.: Řešil bych to tak, že bych příliš nezvyšoval platy policistům. Jednorázové průměrné zvýšení o 8420 korun je nebývalost, nesmysl. Je to kupování – n ovo d o b é č a r o d ě j n i c e ? hlasů. Máme 85 tisíc policistů, to je 85 tisíc hlasů pro sociální demokracii. Na jednom z mých setkání s občany za mnou přišel jeden důchodce a říkal mi: „Já si vůbec nechci stěžovat, ale ta suma, kterou oni dostanou přidáno – takový já nemám ani důchod.“ To člověka potom trochu zamrazí. Není to tak, že se nejdříve zaplatí „pretoriáni“ a pak se pořádají „hry“? V. Ž.: Je to možné, je to starý princip. Ale já bych ty peníze nedal na policisty. Já bych ty peníze dal na zvýšení jakéhosi „uznávacího platu pro ženu“ po dobu její péče o dítě. Neříkal bych tomu mateřská, ale spíše náhrada mzdy. S tím, že by měla být dostatečná k tomu, aby si žena, alespoň na čas, mohla najmout pomocnici. Matka by pak mohla navštívit své pracoviště. V mém oboru to znamená sednout si k počítači, projít si, co bylo natočeno, jaké to má ratingy či obsazení… Protože už jenom ztráta třeba tří let spolehlivě vyřadí špičkovou manažerku ze hry. Ona netuší, co se v oboru v mezičase stalo. Netuší, co má nasazovat, neví, co má kupovat. Kolik je ale žen, jež nejsou těmi manažerkami… V. Ž.: Je to opačně provázané. Ženy nejsou manažerkami právě proto. Vypadávají totiž z té „hry“, o níž jsem mluvil. Zaměstnavatel podvědomě cítí riziko. Uvedu příklad z televizní branže: Zaměstnám mladou holku, ona je strašně chytrá. Budu do ní „rvát“ dva roky špičkové znalosti, budu ji posílat do Hollywoodu, ona se bude pohybovat po světě, bude nabývat zkušenosti. Ale: V momentě, kdy je nabude, si udělá dítě. Na tři roky ji ztrácím, vrací se mi člověk, který je daleko za kvalifikací. I to může být jeden z aspektů, proč je tu nechuť nebo, dejme tomu, obezřetnost zaměstnat ženu. 19 f e m i n i s t k y – n ovo d o b é Fotografie Jiří Vitek r o z h ovo r : č a r o d ě j n i c e ? kovat se svojí rolí ženy. Buďto mají jinou sexuální orientaci – velmi často, jak víte, a je to spojeno i, řekněme, s právy třetího pohlaví –, nebo nejsou samy osobně sociálně adaptovatelné. Anebo navíc ještě kromě obecného problému řeší svůj vlastní problém. Tento dojem jsem nabýval u většiny těch, s nimiž jsem hovořil. Máte s tím zkušenost i jako europoslanec? V. Ž.: Jsem jako evropský poslanec vystaven neustále nějakým peticím, delegacím a návrhům, kterými jsme zahlcováni – tuny a tuny papíru. Jdou ze dvou směrů: ze směru „environmentálního“ a „gender studies“. A co vy byste radši: chlapečka, nebo holčičku? V dětském pokoji raději modrou, nebo červenou? K. Ž.: Zdravé dítě, a to není klišé! Takže je vám to jedno, zda chlapečka nebo holčičku? K. Ž.: Naprosto. Vypadá to, že toho z vás moc nevytáhnu. (Za Konstancii Železnou teď odpovídá manžel.) V. Ž.: Nic uchýleného… V Praze se říká, že dívka mezi pětadvaceti a pětatřiceti je takřka nezaměstnatelná. V. Ž.: V Británii právě teď pod tlakem feministických hnutí přijali zákon, že zaměstnavatel nese určitý významný podíl na vyplácení ženy, která je doma u dětí. Vedlo to k absolutnímu vyřazení žen, k absolutnímu! Mimochodem, ženy samy začaly bránit podnikatele, protože správně říkají: Má-li ten podnikatel tři zaměstnance, je-li to třeba jen malý živnostník, a jeden zaměstnanec odejde, tak podnikatel v podstatě zbankrotuje. Odchod pracovníka jej normálně přivede k bankrotu. A to narážíme na další věc: Jeden ze zákonů, které prosadily sufražetky ve Spojených státech byla prohibice alkoholu… V. Ž.: Víte, to je ale obecná bojovnost. Myslím si, že je třeba odlišovat, teď řeknu velice ošklivý termín, „boj za práva žen“ – ten je oprávněný – od radikálního feminismu neboli od toho, čemu říkáte „sufražetky“. Domnívám se, že tento směr soustřeďuje určité frustrované osoby, které mají samy problém se identifi20 Co budete učit, nebo učíte, děti? K. Ž.: Učím je brát do ruky knížky. Mně přijde, že děti v současnosti už neumí vzít do ruky knížku, protože neustále sedí u televize nebo počítače. (Manžel na to okamžitě, s jemnou podrážděností v hlase, reaguje.) V. Ž.: Také se říkalo, když vznikly knížky, že si děti již neumí hrát s kamínky! K. Ž.: Dobře. Já to vím. (mírně vzdorovitě) Ale pořád mě těší, že naše děti obecně mají rády krtečka. V. Ž.: Které „naše děti“? K. Ž.: Ty, co znám. (nenechá se překvapit) V. Ž.: Já jsem právě s krtečkem naštěstí… (autor vstupuje do manželské výměny názorů) Myslíte třeba ty díly, kde „krteček nebere drogy“? K. Ž.: Krteček rodí! (vykřikuje pobaveně) V. Ž.: Krteček rodí. (takřka ve stejný okamžik) K. Ž.: Viděli jsme díl, kde byl krteček porodníkem a rodil malé zajíčky! V. Ž.: („zipový“ systém...) A to bylo hodně brutální. K. Ž.: To bylo hodně brutální. Fakt! (zdůrazňuje). Nové díly doporučujeme… (dodává ironizujícím „reklamním“ hlasem žena a má i poslední slovo) ptal se Martin Er va a n ke t a : f e m i n i s t k y – n ovo d o b é č a r o d ě j n i c e ? Anketa mezi poslankyněmi: Jste feministkou? Zdeňka Horníková (ODS) Nikdy jsem se feministkou být necítila. Líbí se mi být ženou se vším všudy – když člověk porodí dítě, je to jedna z největších radostí. Baví mě pánská společnost. Jsem ráda, když se ke mně muži chovají hezky, když si mě všímají, když mi projevují přízeň. Nejsem pro to, abychom zpřísňovali pravidla a zakazovali příjemné harašení, které mezi muže a ženu naprosto přirozeně patří. Nevylučuji však, že feminismus je někdy jakousi obranou žen, které se opravdu setkávají se zneužíváním. Táňa Fischerová (US-DEU) Pojem feminismus nemám příliš ráda, protože je hodně vymezující. Lidé jsou celek a mají spolupracovat. Uznávám však, že nebýt feminismu v minulém století, nejenže by dnes ženy neseděly v parlamentu, ale nemohly by ani mnohé jiné věci. Mnoho prvků, které směřovaly k emancipaci žen, bylo dobrých. Je však třeba opatrnosti, aby se s vaničkou nevylilo i dítě, což se někdy bohužel děje. Michaela Šojdrová (KDU-ČSL) Sama se za feministku sice nepovažuji, ale pro rozumnou míru feminismu mám pochopení. Zdravý feminismus, který podporuje sebevědomí žen, jejich uplatnění ve společnosti a antidiskriminační opatření, je potřebný k vyvážení určitých nerovností, které ve společnosti existují. V politice si nemohu dovolit některé věci, které si muži dovolit mohou. Jsou méně vázáni na povinnosti v rodině. Není to diskriminace, ale při- rozená role ženy. V diskriminaci by se to zvrhlo tehdy, kdyby mi muži nevyšli vstříc třeba s termínem konání schůze. Většinou se z jejich strany ale setkávám s vstřícností. Anna Čurdová (ČSSD) Feminismus je u nás bohužel stále vnímán spíš negativně. Je to z důvodu, že mnozí nevědí, co vlastně znamená. Pod feministkou si tak představují „zlou ženu“, která chce uzurpovat muže. Feminismus je ale prosazování ženského vnímání světa, na čemž nevidím vůbec nic špatného. Proto se za feministku považuji. Sociální demokratismus dává prostor k tomu, aby se ženské myšlení prosazovalo ve správné míře, aniž by na sebe žena musela v rámci politiky brát mužské vzory chování. Feministy najdeme i mezi muži, kteří se hlásí k feminismu coby politickému ideovému názoru. Zuzka Rujbrová (KSČM) Do Senátu jsem sice kandidovala pod volebním heslem „Chcete změnu, volte ženu“, za feministku se však nepokládám, protože se cítím dobře i v kolektivu mužů. Přesto jsem přesvědčena, že ženy v politice nezaujímají místo, které jim patří, protože když opravdu o něco jde, dokáží se domluvit, komunikovat a něco prosadit. S diskriminací z důvodu pohlaví se v politice setkávám přinejmenším v tom, že jsem nucena chovat se jako chlap, nikoli jako ženská. Jinak bych v politice nepřežila. ac 21 r o z h ovo r : f e m i n i s t k y – n ovo d o b é č a r o d ě j n i c e ? Profesorka Věra Sokolová a výtvarnice Jana Štěpánová: Je nutné bourat stereotypy Feminismus není jen ženská otázka, je to fungování celé společnosti. „Feministická kritika je nástroj, kterým lze odhalit podstatu stereotypů a různých druhů nerovností ve společnosti,“ říkají profesorka Věra Sokolová a výtvarnice Jana Štěpánová. Unavuje je, že feminismus musí neustále obhajovat sám sebe. Přesto se základnímu vysvětlování nebrání. Co je vaší hlavní aktivitou v oblasti feminismu? Věra Sokolová: Přednáším na vysoké škole, což neznamená, že se feminismem zabývám pouze teoreticky. Teorie je však velmi důležitá, vždy vychází z praxe. Je nástrojem jak popsat a zevšeobecnit určitou realitu. Jana Štěpánová: Coby výtvarnice zpracovávám projekty, zabývající se genderovou identitou a vymezením ženského a mužského prostoru. Vytvářím provokativní příspěvky k aktu, který je doménou mužů, jež zobrazují ženy. Zkoumám také, jakým způsobem mohu já, jako žena, ženu zobrazit. Mimo to dělám grafiku pro neziskové organizace, zejména vedené ženami. Proč se vlastně k feminismu hlásíte? Věra Sokolová: Pro mě osobně je feminismus pohledem, který se kriticky dívá na nerovnosti ve společnosti, dokonce může být i vyprázdněn od mužství a ženství – feminismů je celá řada. Obecně je však bohužel stále chápán coby negativně vymezený pojem. Navíc se o něm pořád hovoří jako o jednolitém proudu vymezenému proti mužům. Jana Štěpánová: Feminismus se pro mě stal jakousi sebereflexí. Hlouběji jsem se o něj začala zajímat asi v osmnácti, občas mám však pocit, že jsem se s tímto světovým názorem narodila. Jelikož jsem ženou a lesbou, jsem v patriarchální společnosti dvojnásobně znevýhodněnou skupinou. Mým vlastním zájmem proto je zajímat se o to, jak společnost funguje, jakou má strukturu a na jakých principech je postavená. 22 Jaký konkrétní prožitek byl pro vás impulsem, že je něco špatně? Jana Štěpánová: Už na střední škole. Učitel si jednou zavolal kluky od nás ze třídy a začal jim vysvětlovat techniku uměleckého leptu s tím, že holkám to stejně nemá cenu vykládat, protože s tím po škole nepřijdou do styku – vdají se a budou rodit děti. Umění budou obstarávat kluci. Nechápala jsem tehdy, že se jedná o diskriminaci na základě pohlaví, ale cítila jsem, že to rozhodně není v pořádku. Říkala jsem si: Proč kluci smějí a holky ne, když mě to také zajímá? S něčím podobným se samozřejmě mohou zase jinde setkat i muži. Jsou zde totiž pevně stanovené mantinely, které se těžko bourají. Mnoho žen feministicky uvažuje, ale k feminismu se nehlásí, spíš naopak. Jak už bylo zmíněno, feminismus je u nás neustále chápán negativně. Co je příčinou? Věra Sokolová: Po roce 1989 došlo k plošnému vymezení se proti všemu z jednačtyřicetileté minulosti. Součástí komunistického myšlení byla rovnost mužů a žen, jež je rovněž myšlenkou feministickou. Vraceli se exiloví autoři, kteří měli neskutečně velký morální kredit, a tím pádem i autoritu. Byli to z drtivé většiny šovinisté typu Josefa Škvoreckého, který se na Západě setkal s radikálním feminismem, před kterým začal varovat zde, kde o feminismu téměř nikdo nic nevěděl. Jana Štěpánová: Je pochopitelné, že v prostředí takových nálad a názorů se málokterá žena otevřeně hlásí k něčemu, co je takto negativně prezentováno a přijímáno. Nerovnost je podle vás tedy především v myšlení, nikoli v zákonech. Přesto – bylo by podle vás žádoucí změnit legislativu třeba tak, aby na volitelných místech kandidátních listin bylo více žen… Jana Štěpánová: Nejde pouze o to, aby v politice byly ženy, ale aby tam byly ženy s určitým myšlením, r o z h ovo r : f e m i n i s t k y které se nebojí pojmenovat zásadní věci. Po dlouhém přemýšlení, diskusích a získání poznatků ze zahraničí jsem došla k názoru, že jinak než tzv. zipovým systémem to nejde, kvóty samy o sobě nic nevyřeší. Co je podstatou tzv. zipového systému? Věra Sokolová: Když bude do parlamentu zvoleno deset kandidátů a kandidátek konkrétní strany, bude to muset být pět mužů a pět žen. Strany pak budou ve vlastním zájmu, kvůli kvalitě své reprezentace, umožňovat ženám získávat stejné nástroje, výhody, informace a prostředky jako mužům. Pokud jsou ženy na kandidátních listinách vzadu (což by mohlo být i v případě zavedení povinných kvót), stejné možnosti samozřejmě nemají. Navíc nevím, proč by mělo být povinných třeba dvacet procent žen na kandidátce? Proč ne padesát? Nebo proč jsme automaticky přesvědčeni, že při zipovém systému budou znevýhodněni muži? Toto uvažování jinými slovy předpokládá, že schopnějšími lidmi ve straně jsou muži. Jaký další stereotyp, o kterém se málo mluví a ví, vás trápí? Jana Štěpánová: Třeba lingvistika. V češtině se užívají tzv. generická maskulina – voliči, umělci, doktoři, tvůrci, autoři, studenti –, pro která zná čeština i ženský rod – voličky, doktorky, studentky. Proč se upřednostňuje mužský rod před ženským? Že se jedná o diskriminující prvky v jazyce, kterým myslíme, člověku dojde teprve, když to obrátí a zjistí, že oslovení „Vážené voličky“ by muže-voliče neoslovilo. Jazyk není daná, statická záležitost. Důvodem pro lingvistické změny by měla být potřeba lidí, kteří jej používají, ne tradice nebo zvyk, pokud je jasné, že tradice a zvyk mohou diskriminovat polovinu obyvatelstva. Kdybychom se měli držet tradic, žena by u nás ještě dlouho neměla volební právo. Když volíte, využíváte preferenčních hlasů pro konkrétní ženy? Věra Sokolová: Ano, ale není to bezhlavé. Ne všechny kandidující ženy se totiž hlásí k feminismu. Na to se mohou spolehnout lidé ve Skandinávii, Americe či Německu, kde jsou si ženy jdoucí do politiky vědomy i tohoto aspektu. U nás je tomu jinak. Většina zvolených žen se shodne s muži, že ženy tam vlastně nepatří, a tím legitimizují své vlastní působení v zákonodárném sboru. Ve sněmovně však jsou – n ovo d o b é č a r o d ě j n i c e ? i ženy, které se k feminismu hlásí – například Anna Čurdová z ČSSD. Velký pokrok učinila ministryně Petra Buzková, která se poté, co si ze zdravotních důvodů nechala upravit ňadra, stala terčem nejapných šovinistických vtipů. Pochopila, co znamená mužský pohled a že na političku je hleděno úplně jinak než na politika. Politiků se nikdo neptá, jak zvládají rodinu a kariéru, kdežto političek se na to ptá kdekdo. ptala se Andrea Cerqueirová Jana Štěpánová vystudovala Institut tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě v Opavě (2003) a věnuje se volné tvorbě v oblasti fotografie a intermediální tvorby. Samostatně vystavuje od roku 2001. Zabývá se tématy genderové a sexuální identity, feminismu a lidských práv, sociální kritiky, politiky sexuality a politiky těla. Je spoluzakladatelkou festivalu Apriles, signatářkou Výzvy 2002 za rovné postavení gayů a lesbických žen a připravuje pro Českou televizi měsíčník o sexuálních menšinách LeGaTo. Je spolupořadatelkou koncepce a výstavy Tento měsíc menstruuji, kterou letos v únoru a březnu hostila pražská galerie Art Factory. V současné době pokračuje ve studiu fotografie na FUUD University J. E. Purkyněho v Ústí nad Labem. Živí se grafickým designem a příležitostně přednáší. Věra Sokolová, Ph.D. odborná asistentka a vedoucí Katedry genderových studií na FHS UK v Praze. Vystudovala historii a kulturní antropologii na Kalifornské univerzitě, doktorát z historie získala na Washingtonské univerzitě. Ve své výzkumné a publikační činnosti se specializuje na politiku identity, dějiny a společenské konstrukce sexuality, feministickou teorii a gender a vizualitu. Spolupracuje na měsíčníku České televize o sexuálních menšinách LeGaTo. Pravda o EU pouze na EU.eportal.cz 23 n á z o r : f e m i n i s t k y – n ovo d o b é č a r o d ě j n i c e ? Komunistické metody feminismu Jiří Zahrádka Věra Sokolová v rozhovoru „Je nutné bourat stereotypy“ předvedla něco pozoruhodného. O vnímání feminismu společností nejdříve řekla pár mírných a dojemných vět: „Obecně je však bohužel stále chápán coby negativně vymezený pojem. Navíc se o něm pořád hovoří jako o jednolitém proudu vymezeném proti mužům.“ Čtenáři, rozuměj: vždyť my ve skutečnosti nejsme proti mužům, chceme jen rovnoprávnost... Dojatý čtenář zamáčkne slzu a zastydí se, že není feministou. Skautíci by možná připsali ke svým zásadám podporu nepochopených feministek hned za pomoc hladovějícím dětem a opuštěným zvířátkům. Diktujme svobodným organizacím O pár řádků níže však tatáž Věra Sokolová vysvětluje feministkami preferovaný zipový systém: „Když bude do parlamentu zvoleno deset kandidátů a kandidátek konkrétní strany, bude to muset být pět mužů a pět žen… Pokud jsou ženy na kandidátních listinách vzadu (což by mohlo být i v případě zavedení povinných kvót), stejné možnosti samozřejmě nemají. Navíc nevím, proč by mělo být povinných třeba dvacet procent žen na kandidátce? Proč ne padesát?“ Otázky vrcholí: „Nebo proč jsme automaticky přesvědčeni, že při zipovém systému budou znevýhodněni muži? Toto uvažování jinými slovy předpokládá, že schopnějšími lidmi ve straně jsou muži.“ A co kvóty pro plešaté? Stanovování jakýchkoli kvót (včetně zipového systému, který není ničím jiným, než 50% kvótou) je zrůdným znásilněním demokratických zásad. Místo toho, aby voliči sami rozhodovali, jaké kandidátce či kandidátovi dají svůj hlas, má být extra vybráno jedno kritérium: pohlaví. Ale proč nezvážit další kritéria? Ze zcela osobních důvodů, pravím s úsměvem, požaduji minimální kvóty pro zastoupení plešatých kandidátů. Ano, my jsme také znevýhodněni tím, že se na plakátech nevyjímáme tak dobře, jako kandidáti s bujnou kšticí. A proč nestanovit kvóty pro zastoupení jednotlivých sociálních skupin v zastupitelských sborech? Tolik a tolik dělníků, stejně tolik rolníků, potom „pracující inteligence“…? Odmítání feminismu je odmítáním legislativního zvýhodnění jedné skupiny. Je lpěním na principech svobody a především – rovnoprávnosti. Jako bych vypískal ty, kdo by chtěli ženám odebrat jejich rovnoprávnost a postavit je zákonem k plotně, tak vypískávám ty, kteří a které chtějí ženy zákonem postavit do parlamentu či kamkoli jinam. Když Věra Sokolová v rozhovoru zmínila shodný princip rovnoprávnosti žen a mužů ve feminismu a komunismu, asi si sama neuvědomila, jak hluboká ta shoda je. Nejen v principu rovnosti, který je pozitivní, ale především v nástrojích, jaké oba systémy upřednostňují. Budiž nám to varováním. Stále ještě máme věřit tomu, že feminismus není vymezen proti mužům? Ne, nechci zlehčovat situaci žen. Uvědomuji si, že vžité stereotypy mohou některým z nich překážet. Jenže Věra Sokolová sama prokázala, že dnešnímu feminismu nejde o odstranění diskriminace (která v legislativě již odstraněna je), a tedy o svobodnou soutěž lidí bez ohledu na jejich pohlaví. Feministky chtějí rozhodování lidí v politických stranách, ve firmách a obecně ve společnosti měnit centrálním nařízením – zákonem. Feministkám vůbec nevadí, že politické strany jsou sdružení, která mají svobodně propagovat své pohledy na věc – a mohou to být pohledy feministické, stejně jako anti-feministické, a že vnitřní samospráva, stanovení vnitřních pravidel těchto organizací samotnými jejich členy je atributem svobodné občanské společnosti. Je tedy věcí členů, aby stanovili, jakým způsobem budou vybíráni například kandidátky a kandidáti do voleb. 24 [email protected] PRÁVĚ VYCHÁZÍ NOVÉ CD ŽÁDEJTE U SVÉHO PRODEJCE NEBO NA WWW.ROTH.REMAKE.CZ r o z h ovo r : f e m i n i s t k y – n ovo d o b é č a r o d ě j n i c e ? Goldová, Patrasová, Svobodová: Nejsme feministky! Unikátní trojrozhovor s úspěšnými ženami nejen o feminismu. Zpěvačky Gábina Goldová a Dáda Patrasová a ředitelka nadace Kapka naděje Vendula Svobodová. Propírají i řadu dalších, v naší společnosti téměř tabuizovaných témat! Jste feministkou? G. Goldová: Nejsem feministkou ve smyslu, jak je feminismus chápán širokou veřejností. Potřebuji totiž oporu v muži, nikoli s ním soupeřit. Myslím si, že ženská má zůstat ženskou a vytvářet rodinné teplo. Na druhou stranu však samozřejmě vím, že pravý feminismus neznamená nadvládu žen, ale rovnoprávnost s muži kupříkladu v zaměstnání. Třeba to, aby za stejnou práci byla také stejná odměna, což často bohužel není. Statistiky dokonce tvrdí, že ženy za stejnou práci dostávají až o třicet procent méně, než muži. To se mi nelíbí a v tomto smyslu s feminismem souhlasím. D. Patrasová: Necítím se být feministkou, žádnou z nich však neodsuzuji. Jsem normální ženskou, která přijímá život podle svého instinktu a ráda jej přizpůsobuje své rodině. Je to určitě i tím, že jsem měla krásné dětství, kde maminka s tatínkem fungovali jak mají. Rodina je pro mě proto tím nejvzácnějším společenstvím. Dva moji sourozenci pocházejí z maminčina prvního manželství, jejich původní otec zemřel. Nikdy si nepřestanu vážit svého tatínka, který se o ně úžasně staral a choval se k nim stejně jako ke mně – své vlastní dceři. Vlastního otce jim nahradil se vším všudy. V. Svobodová: Feministka je asi silný výraz, protože vyloženě vyhraněné názory nemám. Jsem ale jednoznačně pro to, aby ženy požívaly stejných výhod jako muži. Ať už se totiž jedná o práci či cokoli jiného, hodnotící pohled zvenčí na ženu je vždy kritičtější než na muže, což se mi nelíbí. Více žen bych také ráda viděla v parlamentu – výstupy z něj by byly daleko srozumitelnější. Jsem však už ze zásady proti jakýmkoli tabulkám, takže cestu žen do politiky vidím jinde než v navrhovaných kvótách, které by jejich počty stanovovaly zákonem. Problém je trochu i v ženách samotných, málo se derou na povrch. Proč myslíte, že je u nás feminismus často vnímán negativně? G. Goldová: Lidé (ať již muži či ženy), kteří nadávají na jakoukoli formu feminismu, zapomínají na to, že ženy jsou schopné zastávat stejnou pozici jako muži, nebo tuto skutečnost prostě nechtějí přijmout. Feminismu nedělají dobrou propagaci také některé ortodoxní feministky, které jej veřejnosti předkládají v dosti nestravitelné podobě. Kdyby jej předkládali trochu ženštěji, určitě by feminismus nebyl v takové míře odmítán. D. Patrasová: V naší republice je bohužel častým jevem, že je brán negativně každý, kdo hlásá něco menšinového, o čem ostatní příliš nevědí. Vadí mi to. Každý člověk má mít nárok na svůj názor, který by neměl být zesměšňován a odsuzován. Jinak nemůžeme hovořit o svobodě. Na úlohu ženy ve společnosti má každý člověk trochu odlišný názor. Všem názorům (ať už se jedná o jakoukoli oblast) by měl být ponechán stejný prostor, aby mohl oslovit a případně ovlivnit další. V. Svobodová: Mají v tom hodně prsty chlapi. Když se chtějí o ženě vyjádřit negativně, označí ji za feministku. Pod tímto pojmem, který je pro ně synonymem jakési nemoci, si totiž představují dvousetkilovou paní s knírem, která je zlá a doma nevaří. Tak to samozřejmě není – mezi feministkami je spousta krásných žen. Tady přesně platí známé židovské přísloví: „Všechno je úplně jinak.“ Setkala jste s někdy s diskriminací proto, že jste ženou? G. Goldová: Zatím nikdy. Naopak bych řekla, že mi tato skutečnost v životě pomáhá. Setkala jsem se však s jiným nebezpečným jevem, který je naší společností dost podceňován a jehož obětí jsou převážně ženy. Jedná se o domácí násilí. I když je dnes už trestným činem, je velmi těžké je dokázat nebo alespoň utéci z pekla, které ze života činí. Když jsem se s ním setkala já, nejdřív jsem je schovávala a až po třetím opakování jsem se odhodlala učinit razantní konec. Věděla jsem, že se ten člověk nezmění. I s dětmi jsem od něj prostě odešla. Policii jsem nic nenahlásila, protože jsem si říkala, že by to bylo stejně zahráno do autu. Zažila jsem to, když byla svým manželem zmlácena má sestřenice. Ačkoli byla samá modřina, všude (včetně policie) se jí vysmáli. Po odchodu od svého partnera jsem se bála, že bude obtěžovat mě i děti. Několikrát dokonce vyhrožoval. Přesto jsem to naštěstí 25 f e m i n i s t k y – n ovo d o b é č a r o d ě j n i c e ? krví, ale kečupem a že v životě to chodí jinak, než na plátně. Že v reálu mrtvý neobživne, ale zůstane mrtvým. Pokud jim to nikdo nevysvětlí, budou televizní „hrdiny“ napodobovat, což se už bohužel stává a je to nebezpečné. Nechci paušalizovat, ale mnozí rodiče nemají čas ani číst dětem pohádky, proto si myslím, že má moje práce smysl. V. Svobodová: Za dřevního kapitalismu v roce 1992 jsem pracovala coby tisková mluvčí tehdejší podnikatelské strany, která již zanikla. Pamatuji si, jakoby to bylo dnes, že když mě předseda do funkce navrhoval, velmi hlasitě zaznělo několik mužských Foto: Míša Feuereislová Foto: archiv FAME PRODUCTIONS r o z h ovo r : Gábina Goldová se narodila ve znamení Blíženců, v roce 1973 v Havířově. Dříve se věnovala především country muzice, nedávno však vydala CD Ještě že tě mám, na němž zpívá popové písničky. „Velmi pečlivě jsem vybírala především texty. Jsem ráda, že už mi docházejí maily, v nichž je posluchači chválí,“ říká. V Olomouci je její CD dokonce druhým nejprodávanějším. Téměř jako doma je Gábina u našich severních sousedů – v Polsku. Po Heleně Vondráčkové je druhou českou zpěvačkou, kterou tamní publikum přijalo takřka za svou. I proto zmiňované album vyjde i tam – s jedním bonusem v polštině. V Polsku má Gábina také svůj vlastní televizní pořad Herbatka u Tadka (program TVP2), který v červenci 2001 zvítězil na festivalu polských hudebně-zábavných pořadů v Gdaňsku. zvládla. Dobře však vím, že jsem oproti některým jiným ženám měla tu výhodu, že jsem byla (a dodnes jsem) finančně soběstačná. Mnohé ženy jsou v bludném kruhu, ze kterého není úniku a bez pomocné ruky státu ten únik nenajdou. D. Patrasová: Setkávám se spíš s diskriminací z jiného důvodu. Kvůli tomu, že pracuji pro děti. Automaticky mě třeba nehrají rádia, navzdory tomu, že na mých nosičích lze najít také písničky, které by si našly i dospělé posluchače. Trápí mě, že je zde práce pro děti brána s takovým despektem. Přitom je strašně důležitá, vždyť děti jsou budoucností tohoto státu a není snad jedno, čím se v dětství zabývají. Není přece možné, aby vnímaly jen brutální filmy v televizi a nikdo jim nevysvětlil, že krev tam není opravdovou 26 Dáda Patrasová pracuje především pro děti. Její nejnovější album nese název Mini Disco Show, před Vánocemi má vyjít též DVD a VHS s návodem, jak se naučit ten který taneček, o kterých na albu zpívá. Již pátým rokem vydává barevný měsíčník Dáda, kde děti najdou zábavu i poučení (mimo jiné i pravidelné stránky s výukou angličtiny a němčiny), do časopisu mohou též přispívat. „Komenský říkal: Škola hrou. Já dodávám: Časopis hrou,“ říká Dáda. Dětem často slouží i jako psycholog. „Občas se při své práci potkám i s velmi smutnými příběhy. Nedávno jsem třeba byla v dětském domově v Nepomuku. Pětiletou holčičku z Dětského domova vyhodili ze školky, protože byla označena za problémové dítě. Působila na mě mile a jestli je trochu hyperaktivní, je to důsledkem jejího krušného života – s bratříčkem a maminkou spávala pod mostem. Pedagogové ve školkách by podle mě měli s dětmi pracovat, ne je v pěti letech jednoduše vyhazovat ze školky,“ říká. Sama je maminkou dvou dětí – dospělého Felixe a malé Aničky. f e m i n i s t k y hlasů z Moravy: „Proč právě ona? Vždyť je to ženská…“ V tu chvíli se mě přirozeně zmocnily emoce a vztek. V zápětí jsem si ale řekla, že nejdůležitější je mít chladnou hlavu. Pan předseda mě do funkce prosadil a dotyčným jsem svou prací postupně dokazovala, že nejde o pohlaví, ale o schopnosti. Přiznávám však, že jsem to měla těžší, než by to měl na mém místě muž. Ten by nic dokazovat nemusel, u něj by se automaticky předpokládalo, že funkci zvládne. Vládne v showbyznysu z mužské strany šovinismus? G. Goldová: Nemyslím si to. D. Patrasová: To snad ani ne. Jiný problém, který jsem již nakousla, ale zaznamenávám u lidí zabývajících se showbyznysem z pozic rozhlasových redaktorů. Ti mají (a to nejen muži) tendenci více škatulkovat. Uvedu jeden příklad, který to potvrzuje a rovněž dokazuje, že má předešlá odpověď o diskriminaci práce pro děti není přehnaná: Nedávno jsem udělala, jak říká pan Suchý, veselou legraci – pod jiným jménem (Toxic Babe) jsem nazpívala písničku Rumba rej (českou mutaci megahitu rumunské chlapecké skupiny O-Zone), a ta zbourala diskotéky a taneční rádia. Vyšla i na singlu, kde byla zobrazena komiksová blondýna. Někteří novináři mi následně vyčítali, že se chci rovnat sexy blondýně, ale o to mi vážně nešlo. Chtěla jsem jen vyzkoušet, zda budou rádia hrát mou píseň, aniž by věděla, že ji zpívám já. A hrála ji… Kdyby si hudební redaktoři poslechli mé nosiče, zjistili by, že tam mám takových písní víc. Jenže o to bohužel nestojí. Jsem zkrátka ve škatulce. V. Svobodová: V showbyznysu je tato otázka posunutá trochu jinam. Je to jiný svět. V něm to mají ženy mnohdy naopak lehčí. Se šovinismem se však setkávám při své obchodní činnosti, kde lze vypozorovat diskriminaci jak kvůli pohlaví, tak i kvůli věku. Natvrdo to samozřejmě žádný obchodník neřekne, vnímavější člověk to však jasně vycítí. Říkala jste si někdy, že muži to mají v mnohém jednodušší? G. Goldová: Když jsem byla hodně navztekaná, říkala jsem si: Až se znovu narodím, tak jedině v mužském těle. Po vychladnutí jsem to však okamžitě zrušila. Možná to v něčem jednodušší mají, ale neměnila bych s nimi. D. Patrasová: Nedávno za mnou přišla dcera Andulka a říkala: „Mami, v příštím životě bych chtěla být klukem.“ Když jsem se zeptala, proč, odpověděla, že kluci mohou lézt po stromech a mají to celkově jednodušší. Možná je to pravda, protože na ženu, která si zajde třeba na striptýz či travesty show, hledí – n ovo d o b é č a r o d ě j n i c e ? Foto: archiv Kapky naděje r o z h ovo r : Vendula Svobodová je ředitelkou nadace Kapka naděje, která pomáhá dětem se zhoubným onemocněním. Letos na podzim uspořádala tradiční koncert v pražské Lucerně, jehož výtěžek ve výši pěti a půl milionu korun bude rozdělen mezi čtyři nemocnice na koupi důležitých přístrojů. Kapka naděje nově začala zastupovat banku pupečníkové krve, která slouží nemocným dětem na celém světě. V prosinci nadace uspořádá dětský den pro motolské děti, následně adventní koncert Dagmar Peckové. K tomu Vendula pro nadaci neustále shání další finanční prostředky, což není jednoduché. „Lidem mohu nabídnout ,pouze‘ dobrý pocit, že pomohli tam, kde je to potřebné a že prostředky jdou skutečně tam, kam mají. Není totiž nic horšího, než když někdo takové peníze zneužije. To si vůbec nedokážu představit,“ říká. mnozí divně, kdežto u muže je to přirozené. Přesto děkuji Pánu Bohu a rodičům za to, že mě zplodili takovou, jaká jsem. Nikdy mě nenapadlo měnit identitu. Avšak kdo ví, čím budu v příštím životě. Třeba psem… V. Svobodová: To si říkám často a tuto větu nezřídka slýchávám i od svých kamarádek. Jelikož jsem ale chlapem nikdy nebyla, samozřejmě nevím, jaké to doopravdy je. Když pracuji a narazím na problém, vím, že se nechovám jako holčička. Stejně jako jiné ženy, které prací v byznysu získávají do svého jednání trochu mužských rysů. Být mužem bych ale asi nechtěla. ptala se Andrea Cerqueirová 27 r o z h ovo r : f e m i n i s t k y – n ovo d o b é č a r o d ě j n i c e ? Jiří Karas (KDU-ČSL): Žena je srdcem domova, a tím i společnosti role policistek či hornic. Nemohu uvěřit, že by se v naší zemi, kde jsme za minulého režimu byli svědky podobných pokusů, měl tento socialistický pohled na ženu vrátit. V České republice jsou diskriminovány především ženy v domácnosti, říká poslanec Jiří Karas (KDU-ČSL). Pojem feminismus podle jeho názoru ztratil původní význam a ve světě získal nedobrý zvuk. Co si představujete pod pojmem feminismus? Původní cíle feministických hnutí, jako bylo odstranění sociální nerovnosti mezi muži a ženami, velmi dobře chápu. Myslím však, že pojem feminismus má díky radikálním požadavkům socialistických odnoží feministických hnutí ve světě nedobrý zvuk. Přesto by si lidé měli uvědomit, že feminismus původně znamenal hnutí, které se snažilo oživit občanskou společnost, vnášelo do politiky mravní nároky jako nezištnost, solidaritu, péči o slabé, věrnost a podobně. Zákon o zákazu alkoholu ve Spojených státech je typickým příkladem toho, co ženské spolky dokázaly prosadit, neboť původně všechny jejich kroky směřovaly k posilování či uzdravení rodiny. Dnešní feminismus ovšem často vychází z extrémních marxistických pozic, kde místo tříd spolu bojuje jedno pohlaví proti druhému a počítá, kdo toho urve více. Nesjednocuje rodinu, ale staví jednotlivé její členy proti sobě. Důsledkem je pak spíše rozbíjení rodin a preference jednotlivců. Jste zastáncem rovného postavení mužů a žen a rovných příležitostí pro obě pohlaví? Vámi uváděné pojmy by si zasloužily jednotné upřesnění, aby nemohly být nesprávně vykládány. Muži a ženy mají naprosto stejnou důstojnost, nemají však úplně stejné fyzické ani psychické předpoklady a tudíž ani stejné příležitosti. Jsem zásadně proti levicovému sociálnímu inženýrství, které popírá rozdíly mezi muži a ženami a vnucuje ženám mužské 28 Podle vás tedy existují typicky mužské a ženské role? Jednoznačně ano. Opravdu jsem ještě neviděl žádného svého kolegu poslance kojit. Prostě každé pohlaví má specifické dary a je smutné, že dary, dané především ženám, jako empatie, citlivost, umění naslouchat a mnoho dalších, v naší společnosti stále více a více chybějí. Nechybí nám například ženy, které umějí karate, jak nás přesvědčuje v každém seriálu televize NOVA, ale ženy, které umějí dát druhým to, co nemají a mít nemohou. Co říkáte tomu, že si podle statistik ženy za stejnou práci vydělají v průměru o třicet procent méně, než muži? Myslím si, že každý má nárok na spravedlivou mzdu, a to bez rozdílu pohlaví. Je ovšem nutné připomenout, že původně mzda zajišťovala obživu celé rodiny. Tím, že se dnes takřka vyžaduje, aby rodinu živili dva, jsou diskriminovány ženy v domácnosti, protože ty se starají o výchovu dětí a dávají tedy společnosti nejméně tolik jako manažerky či traktoristky. Plně podporuji požadavky na spravedlivou mzdu a zároveň žádám spravedlnost pro ty tisíce žen, které se věnují rodině a (ekonomicky řečeno) vytvářejí lidský kapitál. Proto jsem přesvědčen, že by se ženské organizace měly přednostně zabývat reálnými problémy žen v domácnosti, jejichž práce je arogantně přezírána. Jaký je váš názor na případné zavedení pozitivní diskriminace pro ženy, jež aspirují na nejvyšší posty v politice? Odmítám ji. Považoval bych ji naopak za ponížení a zesměšnění schopností žen, které se v politice samy dokážou plně orientovat. Feministkám se nelíbí, že je u nás stále v myslích mnoha mužů zakořeněno, že žena patří především k plotně a nikoli do veřejných funkcí... r o z h ovo r : f e m i n i s t k y Za otázkou cítím, že žena má hodnotu podle toho, jakého společenského postavení či platu dosáhne. To považuji za hrubé ponížení práce ženy. Prostě žena, která se sama rozhodne být v domácnosti a pečovat o své nejdražší, nesmí být považována za méně úspěšnou, než politička. Navíc není přijatelné, aby se politická moc snažila přetvářet myšlení občanů. Státní převýchovu jsme zde již jednou měli a v konečném důsledku je jedno, zda se instrukce ke správnému politickému myšlení píší v Moskvě či v Bruselu. Když už se chceme poučit, ptejme se, jak to, že v tom zatracovaném středověku měly ženy často mnohem více respektu, než dnes. Královny byly samozřejmostí, ženy samostatně vládly rozsáhlým panstvím, jako např. naše Zdislava z Lemberku. Nebo si umíte představit, že by dnes někdo svěřil armádu ženě, jak se to stalo Johance z Arku? Ptejme se, proč. Jakou pomoc nabízíte ženám, které se cítí být v naší společnosti diskriminovány? Mají podle vás oprávněný pocit? – n ovo d o b é č a r o d ě j n i c e ? Nezastupitelná role žen ve společnosti musí být spravedlivě ohodnocena. Jestliže žena chce mít děti, ale ví, že v systému nedostatečných podpor v mateřství by to pro ni i pro její rodinu byla ekonomická oběť, pak má plně oprávněný pocit diskriminace. Žena je srdcem domova, a tím i společnosti. Žena musí mít právo utvářet si svůj domov podle svých potřeb, podle potřeb svých dětí, své rodiny. Rozhlédnete-li se po našich sídlištích, tak nejen, že nejsou racionálně řešena, ale především v nich chybí život, chybí v nich ženský prvek. Je to typický svět stvořený mužským mozkem bez ženského vlivu. Bez ženského prvku se tak naše města proměňují v pouhé noclehárny pracovních táborů, odkud o víkendech všichni utíkají. Pokud se tedy ženy cítí být tímto stavem diskriminovány, měly by mít možnost věnovat se i rozvoji našich měst, pracovat v občanských sdruženích a zasedat na radnicích, aby se tyto věci změnily. Je také cílem nás politiků jim v tom pomáhat. ptala se Andrea Cerqueirová J a n a Vo l f ová : Fe m i n i s t k y nejsou hadrnice s koštětem některé ženy. Je to důsledek toho, že v myslích lidí neustále panuje, že dítě patří k matce. Je to jen půl pravdy – dítě patří k matce i k otci. Bylo obtížné prorazit s tématem rovných příležitostí u mužských kolegů? Bývalá sociálnědemokratická poslankyně Jana Volfová v současné době pracuje pro europoslance Vladimíra Železného a hnutí Nezávislí. Své názory nezměnila – stále prosazuje otázku rovných příležitostí pro ženy a muže. Ve sněmovně jste se hodně věnovala ženské otázce… Neprosazovala jsem čistě ženskou otázku, ale otázku rovných příležitostí. Ta se týká i mužů, protože ti jsou diskriminování především při rozvodových řízeních, kdy jsou jim děti do péče svěřovány jen zřídka, navzdory tomu, že jsou kolikrát lepšími rodiči, než Nejen u mužských. V době, kdy jsem byla poslankyní, sněmovna otázku rovných příležitostí příliš nevnímala. V podstatě jsme zákonodárce s několika kolegyněmi vychovávaly. Především pravicová část toto téma hodně podceňovala. Musela jsem mnohým vysvětlovat, že feminismus není nic hanlivého, že feministka nepraští chlapa deštníkem, když jí pustí první do dveří, ale že jí jde o rovnost. O to, aby měla stejné postavení jako on, samozřejmě s ohledem na svou omezenou fyzickou sílu. O to, aby při hledání práce nebyla diskriminována kvůli pohlaví či tomu, že má děti. Připomínala jsem, že nebýt feministek, nebylo by u nás kupříkladu volební právo žen, které ve světě bohužel zatím není samozřejmostí a v některých zemích Evropy funguje teprve pár let. 29 r o z h ovo r : f e m i n i s t k y – n ovo d o b é Myslíte, že je informovanost o rovných příležitostech dnes ve sněmovně o poznání lepší? Nepochybně. Ideální stav to však stále není, proto je třeba toto téma neustále oživovat. Od nejvyšších státních orgánů pak lze přejít k těm nižším. Podepisuje se lepší sněmovní ovzduší na tvorbě legislativy týkající se rovných příležitostí? č a r o d ě j n i c e ? jsou výtečnými kuchaři, tudíž ženu snadno v kuchyni nahradí. Jsou to uměle vytvořené role. Dám malý příklad: Když u nás začínala náhradní vojenská služba, začalo mnoho mladých mužů působit ve zdravotnictví coby „zdravotní bratři“. Aniž by k tomu měli jakékoli vzdělání, odváděli toto (dřív spíše ženské) poslání na špičkové úrovni. I proto, že disponovali sociálním cítěním, které se často přisuzuje jen ženám. Od ledna budou ve zdravotnictví chybět. Velmi vítám návrh určité penalizace v případě, že na kandidátní listině konkrétní politické strany budou chybět ženy. Je mi ale trochu líto, že věc není dotažena do konce – že se nenavrhuje tzv. zipový systém (na střídačku muž a žena) nebo alespoň určité povinné procento žen na volitelných místech. Takto může být kandidátka poseta ženami od desátého do třicátého místa, což jsou u většiny subjektů místa nevolitelná. Celkově se pak počet žen vyšplhá na šedesát procent, příspěvek od státu bude vyšší, ale zvolených poslankyň minimum. Proč se při vyslovení slova feminismus otřese i plno žen? Mají ženy zájem kandidovat? Vítáte, že český stát opět uznává Mezinárodní den žen? Určitě ano. Stačí podívat se na nevládní sektor, kde se většinou zadarmo vykonává velké množství práce – tam působí převážně ženy. Hodně žen lze najít také v nejnižší komunální politice. Čím menší obec a menší plat za funkci starosty, tím více žen. Podíváme-li se výš (tam, kde platy začínají být zajímavé), ženy se náhle vytrácejí a nastupují muži. Není to samo sebou, ale tím, že ženy nemají tak tvrdé lokty. Konkrétní žena, než se někam dostane, musí stokrát dokázat, že je lepší, než konkrétní muž – teprve potom získá právo vůbec se ucházet o vyšší funkci.U muže se naopak často bere automaticky, že na danou funkci má. Jsou v současné době ve sněmovně ženy, které se tématu rovných příležitostí věnují? Je jich tam bohužel málo. Některé političky totiž dělají všechno pro to, aby se za nimi zavřela voda a další ženy se do vysoké politiky nedostávaly. Bojí se konkurence. Uprostřed mužské společnosti je totiž lehčí říci „Já nejsem feministka“, protože muži zatleskají a danou „nefeministku“ navíc někam zvolí. Taková žena se pak naprosto etabluje do mužské společnosti a hraje jen sama na sebe. Existují podle vás typicky ženské a mužské role? Nemám ráda tohle označení. Odkazuje k tomu, že typicky ženská role je u vařečky – přitom mnozí muži 30 Pojmy se přenášejí podle toho, jak jsou symbolizovány. Takže i v myslích mnoha žen je feministka jakási hadrnice, čarodějnice s koštětem, která umlátí chlapa za to, že jí dá růži. Toho se ty ženy přirozeně bojí, protože si říkají, že ony přece „takové“ být nepotřebují. Bude trvat ještě dlouho, než se všechny předsudky podaří odbourat. Ano, velmi jsem za tento den bojovala. Dlouho se zde slavil pouze Den matek. Ne všechny ženy však matkami jsou, některé jimi dokonce ani být nemohou. Den matek je proto svým způsobem dnem diskriminačním. Zažila jsem bezdětné ženy, které byly v tento den smutné, že jim nikdo nepřinesl kytku. Mezinárodní den žen proto považuji za velmi důležitý, vnímám jej jako den za rovnoprávnost. Pracujete pro hnutí Nezávislí. Jak jsou rovné příležitosti vnímány tam? Ještě než jsem s hnutím začala spolupracovat, byla jedním z jeho priorit právě rovnost žen a mužů. Velmi mě to potěšilo. Chcete se vrátit do vysoké politiky? Politik nemá nikdy říkat „nikdy“. Jsem bezpartijní a působím coby poradkyně europoslance Vladimíra Železného. Jsem spokojena a Nezávislým se snažím pomáhat k životu. Pokud budou za dva roky kandidovat do sněmovny, možná do toho půjdu s nimi. Na jednoznačnou odpověď je však ještě příliš brzy. ptala se Andrea Cerqueirová v i p o r t á l H e l e n a Z e ťo v á : Nejsem puritánka Nepřehlédnutelná členka populárních Black Milk o zkušenostech s drogami, vlastním potratu, novinářských „prasatech“, Jiřím Karasovi, Dolly Buster i Miloši Zemanovi. V jednom klipu kapely Black Milk jste prý donutila vystupovat vaše kolegyně téměř nahé. To máte ve skupině takový vliv? Myslím, že v Black Milk máme všechny stejné slovo a stejný vliv. Tohle je holý nesmysl, naprostý blábol, protože to byl, prakticky vzato, nápad nejenom můj, ale zejména Terezy Černochové (kolegyně z kapely – pozn. red.), která na to vůbec nevypadá. Ona jediná prohlásila, že „tady jsou všichni uťáplí a oblečení až až a proč nebýt trochu víc sexy“. Tak jsme to udělaly... Že je to nápad z mé hlavy napsal jistý novinář, který mě nemá rád, nějaký „prase“ – klidně to takhle napište –, který je na mě vyloženě vysazený. A takových lidí je tady spousta. Víte konkrétně o koho jde? Vím, ale nebudu je jmenovat, nechci se takhle mstít, nejsem „prase“ jako oni. Přestala jsem po těchto zkušenostech poskytovat rozhovory novinám a většině časopisů. Jednou jsem dělala interview pro deník Mladá fronta Dnes. Rozmlouval se mnou takový ambiciózní mladík. Nakonec to vyšlo v neautorizované podobě, úplně překroucené. A to si ty noviny hrají na seriózní plátek! Jak je to tedy s vaším vlivem v kapele? Nikdo není v Black Milk šéfem. Je sice pravda, že já jsem v kapele nejstarší, ale kolikrát je to tak, že chodím za Terezkou Černochovou pro rady. Není tam nikdo, kdo by velel. Když děláme nějakou písničku, tak se musí líbit všem, jinak jí nenatočíme. Každý nápad, každá idea se musí zamlouvat všem třem, aby to bylo dobrý. Pak to taky je dobrý. Takže i vaše hity se líbí všem třem? Jasně. U těch hitů je to ale jiná kapitola. Hity jsou, aby byla deska. My si vychutnáváme spíše ty ostatní věci, které se v rádiích nehrají: „černé“ písničky, soulové věci od Johna Capka. I Dan Hádl napsal krásné věci… Tyto písničky rádia nepouštějí a na těch jsme si nejvíce zgustly. Ty hity máme také rády, ale jsou pro nás až na druhém místě, druhořadé. Stane se někdy, že si pustíte „sama sebe“...? Stane se. Když je třeba pět týdnů volno a pak máme koncert, tak si připomenu texty. (smích) Ale třeba můj řecký přítel (Ziko – pozn. red.) je poslouchá často. Rozumí jim? Poslouchá ty anglicky nazpívané. Je na tom vidět, že v Řecku jsou v tomhle někde jinde. Poslouchají tam přesně to, co tady nechtějí pouštět. U nás jakmile to zavání „západem“ či Amerikou, tak to rádia nehrají. Cestujete do Řecka často. Zrušíte někdy kvůli cestě koncert? Ne, ta vystoupení jsou namluvená dopředu. Dovolenou si v kapele domlouváme s ročním předstihem. Znají v Řecku nějakého českého zpěváka? Vondrajdu ani Gotta ne, spíše Havla, Baroše a ostatní fotbalisty. V kapele – říkejte si, co chcete – působíte jako vůdčí typ. Je to tedy klam? Vůdčí typ nejsem. Nikoho nenutím, aby se svlíkal, jak mi podsouvají ta „prasata“. Kdyby bylo mnoho lidí tak slušných jako já, tak by to tady vypadalo trošku jinak. Nemám ráda lež, nejsem žádný zloděj – jako spousta jiných –, nevyžívám se v ničím neštěstí. Nehážu lidem stále dokola na hlavu jejich třeba deset let staré věci. Co tím myslíte konkrétně? Konkrétně tím nemyslím nic. Prostě věci, které se již staly a někdo vám je stále předhazuje. Každý v životě udělá chybu. Je tady spousta „puritánů“. Mnoho lidí se bojí vyslovit slovo „sex“, protože si myslí, že je to neslušný. Já říkám věci naplno, 31 v i p o r t á l nejsem „puritánka“, a tak se do mě všichni pustili. Ale mně je to v podstatě už jedno. Neuvažujete o sólo dráze? Zpěvačka skupiny Monkey Business například v rozhovoru uvedla, že se jí líbí váš osobitý projev a zpěv, ale již ne hudba, kterou s Black Milk děláte… Přemýšlím nad sólovkou a pravděpodobně ji také udělám. Myslíte sólovou dráhu nebo jen sólovou desku? Zatím sólovou desku. Black Milk se nerozpadá, jen jsme si s holkama řekly, že nebudeme vydávat desku každý rok. Třeba všechny budeme mít vlastní projekty a až budou k dispozici dobré texty a hudba, tak natočíme zase něco dohromady. Mimo to bychom se chtěly i my na písničkách autorsky podílet. Takže zvolňujete… No, chystáme „voraz“. Bojíte se konkurence zpěváků vzešlých ze soutěže „Česko hledá SuperStar“? Vše kolem soutěže byla panika, jedna velká panika. Je těžký se dostat nahoru. Balogová a Langerová byly fakt dobré, ale zbytek mě nezajímá. Ani Sámer Issa? Myslím, že to není nějaký zvláštní talent. Četla jsem s ním rozhovor, kde říkal, jak jej nebaví dávat autogramy. Chudáček! Neuvědomil si, že svoji „popularitu“ má díky lidem, kteří po něm ten podpis chtějí. Přesto to může být pro vás nepříjemná konkurence... Neobávám se toho. Budou asi dělat desky. Aneta už ji dokonce natočila, ale není to nic, z čeho by se všem zatočila hlava. Nelíbí se mi, že oni nic moc nepředvedli, a už se děsně naparují. Zachvíli tu bude další ročník soutěže, lidi to časem přestane bavit. Co drogy? Pomáháte si jimi při koncertech? Dříve jste je zkoušela… Ano, co je na tom divného? Proč bych lhala? Od patnácti brázdím po světě, dost jsem řádila, kouřila trávu... Když je někdo bere, ať je bere, já proti tomu nic nemám. Nechci podkopnout to, co jsem říkala o tom, že nejsem žádný „puritán“, ale nerada se pohybuji ve společnosti lidí, kteří „něco“ berou. Já jsem to přehnala jednou a od té doby mi to strašně vadí a nemůžu drogy ani cejtit, ani vidět, ani slyšet. Co se stalo? Pěkně jsem se jednou zkouřila. To mě bylo asi sedmnáct a půl. Zkusila jsem i něco jinýho, ale nechci to tady říkat. Měla jsem ještě jednu další drogu. Z toho nebylo nic, jenom mi bylo tři dni hrozně zle. Nevidím v tom žádný smysl ani nic jiného. 32 Takže vás jedna nepříjemná zkušenost odradila? Ano. Pochopím, že do toho někdo „vletí“, ale pokud mám možnost odejít z takové skupiny lidí, tak hned jdu. Vadí mi to. Ale pro zpěváky jsou drogy praktické, nemyslíte? Zvládají pak lépe náročná turné, lépe se uvolní... To si absolutně nedovedu představit. To by toho člověka muselo zabít. Berou je vaši přátelé, kolegové, zpěváci? Nevím o tom. A je dobře, že to nevím, protože bych se s nimi nemohla ani bavit. Možná, že někde v Americe, ale tady o ničem nevím. Mezi lidma, se kterými se stýkám, to nedělá nikdo. Já chodím do společnosti lidí, kteří si dají raději to pivo. Pokud to bere někdo z mých přátel, tak já o tom, jak říkám, nevím. Co je horší: vypít patnáct piv nebo vykouřit jednu marihuanu? Marihuana má jistě i kladné účinky, to já však přece nemůžu tušit. (ironicky) Ale domnívám se, že je horší dát si patnáct piv na posezení, než vyhulit jedno cígo. Mě po hulení vždy bolela děsně hlava. To však po pivu Ostravar taky. Co vy a česká politika? Orientujete se? Asi nejsem jediná, kdo po nocích sleduje záznamy z Poslanecké sněmovny. Dobře se u toho pobavím. Líbí se mi, jak tam furt dokola řeší to samé. Kdo je váš oblíbený poslanec nebo poslankyně? Jako nejvtipnější, jo? Ano, třeba… Například komunisté mě pravidelně oblažují dávkou humoru. My tady máme pár politiků, kteří si tuto činnost nemůžou dovolit už jen kvůli své vizáži, natož tím, co říkají. Kdo mi byl Fotografie Jiří Vitek v i p o r t á l to, ať nám v rádiu pouštějí nějakou naší „not-radio-friendly“ písničku, třeba „So Wrong“. Kdo takto bojuje: vy nebo váš producent? Všichni. Zkoušíme to různě, i tajně. V televizních pořadech zazpíváme třeba hit a pak tam ještě zkoušíme propašovat něco méně komerčního. Většinou to nevyjde. Co Rádio 1? Na Rádio 1 jsme zase příliš komerční celkově. sympatický, a kdo mi ani moc nevadil – už vlastně od počátku –, byl Stanislav Gross. Ale jeho počiny nepolitického charakteru z doby nedávné bohužel lehce pozměnily můj názor na jeho osobu. Je mi ale stále sympatická Petra Buzková, je to „pěkná baba“. Jedna z mála pěknějch ženskejch v politice. Taky je chytrá, proto si z ní někteří pořád utahují. Buzkové fandím. Co někdo z opačného „tábora“, třeba prezident? Pana Klause já zbožnuju, protože to je krásný a chytrý pán. Držím mu palce. A Miloš Zeman blahé paměti? No… (pomlka) Je to hlavně vtipálek. Ale také určitě chytrej chlap. Zírám. Vy máte ráda snad všechny politiky?! Ne, ale ten Zeman vždy věděl, co říká. Bohužel, ten jeho postoj, myslím postoj doslova (naklání hlavu do strany), lidi zajímal víc než to, co říkal. Jeho „zlozvyky“ se mu vymstily. Moje rodina ale vždy volila ODS a já nemám důvod rodičům nedůvěřovat. A co Dolly Buster? Ta se také pokoušela o politickou kariéru. Je směšná. Pobavilo mě, když v kampani před eurovolbami navštívila domov důchodců – nemohla přes ty svý „kulatý nesmysly“ ani mluvit – a vysvětlovala tam devadesátiletým babičkám, že porno není špatné. (smích) Eurovoleb jste se účastnila? Ne. Z kapely možná tak Tereza Černochová. Ona volí, je uvědomělá… Pokud by se nějaká politická strana rozhodla prosadit legalizaci třeba marihuany, podpořila byste to například účastí v kampani? Pokud to bude chtít někdo legalizovat, ať to legalizuje – já proti tomu nic nemám, akorát mě po tom bolí hlava –, ale bojovat za to nebudu. Zakázané ovoce sice nejvíce chutná, avšak za tohle se fakt bít nebudu. To raději budu bojovat za Vraťme se k té politice. Politici rozhodují také o potratech, o nichž se v poslední době hodně mluvilo. Jaký ja váš pohled? (zvažní) Pokud by se mi něco takového teď nebo v budoucnu nechtěně přihodilo, asi bych se z toho nezbláznila, jelikož jsem si už něčím takovým prošla. Zřejmě bych si to nenechala vzít. Tím pádem by asi bylo po kariéře a po všem. Mně by to ale tak nevadilo, protože nejsem kariéristka. Jenže! Když někdo někoho znásilní, nebo když se stane něco podobného, když třeba ženská otěhotní s nějakým úchylákem, pak se samozřejmě není čemu divit, že to dítě nechce. Takže v tomto případě jste pro? Ano. Pak možná ještě v jednom případě, kdy je ženská opravdu zodpovědná a přesto otěhotní, protože vím, že se to může přihodit, i když holka bere antikoncepci. Nebo pokud studuje či má nějaké ambice do budoucna. Je-li to poprvé, tak to pochopím. Samozřejmě, když pak „na to“ jde podruhé, potřetí... Ale v podstatě byste zachovala stav, který je nyní... Ano. Protože ty děti pak většinou stejně skončí v „děcácích“ a vyrůstají z nich zločinci. Není to pak asi to „pravý ořechový“. Takže matka má podle vás „vyšší“ právo než dítě? (zamyslí se) Matka má právo rozhodnout o svém životě, protože jen ona ví, zda to dítě přivede do „průseru“ či ne. Lidovce a pana Karase byste zřejmě nevolila? Co bude pan Karas dělat, až budou ty nechtěné děti „roztahané“ po děcácích!? Já vám to tedy povím. Jak jsem předtím naznačila, byla jsem už jednou těhotná – a to dokonce při prášcích a v nejméně plodném období! Tenkrát jsem se z toho málem zbláznila. Bylo mi devatenáct let. To jsem si to dítě měla nechat?! Já ho nechtěla, prášky jsem brala, ale prostě se stalo. Doktoři říkali: „Stává se to. Tak v procentu případů.“ Bylo to tak, ale už je to za mnou... Zaplať pán bůh. Nyní jsem o pět let starší, s trochu jiným pohledem na svět, a proto bych asi zareagovala jinak, než tenkrát! Děkuji za rozhovor. ptal se Lukáš Kovanda 33 v i p o r t á l Š á r k a Va ň ková : Pro někoho budu stále malou šestnáctiletou puťkou Právě vychází vaše debutové album. Máte už zvlášť oblíbenou písničku? Mám, ale neprozradím… A co váš typ, který chytne posluchače? Na desce je jich poměrně hodně. Myslím, že si každý najde to svoje. Jsou tam jak nádherné balady, tak rychlé pecky, které by se mohly stát hity. Zkrátka nepřijdou ani náročnější posluchači – mé album není jen čistou popinou. Měla jste poslední slovo při rozhodování, které skladby na albu budou? Jasně. Kladla jste při výběru větší důraz na texty, nebo na hudbu? Zajímalo mě obojí rovnocenně. Nádhernou hudbu dokáže totiž špatný text zkazit natolik, že nikoho nezaujme. A naopak – krásný text se může v mizerné hudbě úplně ztratit, což je vždy škoda. S jistou formou diskriminace nikoli kvůli pohlaví, ale kvůli věku, se setkala nejmladší finalistka soutěže Česko hledá SuperStar Šárka Vaňková. Přestože bylo jejích tehdejších šestnáct let (ostatním finalistům nebylo o moc víc) mezi jednotlivými soutěžními koly v médiích až zbytečně zdůrazňováno a zcela iracionálně předkládáno coby negativum, nadaná dívka nic nevzdávala a svým zpěvem i vystupováním získávala nové příznivce. Nakonec jí celkové vítězství uniklo jen o vlásek – skončila druhá. Uspěla jste také proto, že jste se rozhodla neschovávat svůj talent před veřejností a do soutěže se přihlásila. Co radíte nadaným dívkám, které se stydí? Stud musejí překonat. Nikdy přece není pozdě ukázat, co člověk umí. Je to důležité už kvůli tomu, aby si na konci života nevyčítaly, že něco promarnily. 34 Na albu není žádný váš vlastní text. Chcete nějaký napsat do budoucna? Texty už dokonce píši, i když zatím jen do šuplíku. Na album jsem původně chtěla jeden zařadit, nakonec jsem si to ale rozmyslela. Možná příště – věřím, že se nejedná o mou poslední desku… Natočení alba předcházela soutěž, v jejímž rámci na vás nebyly kladeny zrovna nejmenší nároky. Do toho byl v médiích neustále předhazován váš věk. Cítila jste to jako nevýhodu, když o vašem dalším osudu v soutěži rozhodovali lidé, kteří mohli být novinovými články ovlivněni? Určitá nevýhoda to byla. Někomu zřejmě mých šestnáct překáželo, i když netuším proč… A mnohé lidi ani teď nezajímá, že už je mi o rok víc – nedávno jsem oslavila sedmnáctiny. Pro někoho však budu pořád ta malá šestnáctiletá puťka. S tím se musím smířit. Samozřejmě, že některé neseriózní informace v médiích, zvláště v souvislosti s mým věkem, mohly hlasující průběžně ovlivňovat. Ono totiž na lidi, kteří bulváru bezmezně věří, nepůsobí dvakrát pozitivně, v i p o r t á l když se o šestnáctileté holce píší takové nesmysly, jako třeba, že byla každé kolo opilá. Pomalu vplouváte do showbyznysu. Setkala jste se někdy s diskriminací kvůli pohlaví? To ne. Nikdy. Myslíte si, že česká společnost ženy diskriminuje? Podle mého názoru ne. Máme přece ženy v politice, ve zdravotnictví, všude. Rok od roku jich přibývá. Ženy dnes dokonce řídí už i autobusy. Myslím, že záleží jen na nich, jak se dané pozice ujmou. Jak se k vám v showbyznysu chovají starší kolegové? Setkáváte se jen s pozitivními reakcemi? Zatím ano. Nevím, nakolik je to upřímné. Možná mě někteří rádi nemají, ale jsou to dost velcí profesionálové na to, aby mi to jakýmkoli způsobem dávali najevo. Nechala jste se slyšet, že se nezajímáte o politiku. Co vaši kamarádi, ti také ne? Mám kamarády, se kterými si musím rozumět a politické debaty by mě dlouho nebavily. Nevím o tom, že by se o politiku někdo z mých kamarádů zajímal. Myslím, že to ve svém věku nemáme zatím zapotřebí. Počkáme si… Nebojíte se, že se to může mladým lidem vymstít, protože politici budou mít pocit, že není zapotřebí jakákoli změna? Troufám si říct, že politikům je to stejně jedno. Ke změnám politického stylu by je nedonutily ani protesty mladých lidí. V čem je podle vás největší rozdíl mezi současnou mladou generací a třeba generací vaší maminky? Podle toho, co vím z vyprávění, tak když byla mamka v mém věku, bylo všechno (včetně výchovy) daleko přísnější. Mamka vyprávěla, že když jednou nepozdravila sousedku, měla z toho druhý den doma pěkný malér. Víckrát si to nedovolila. Nedovedu posoudit, zda to měli naši rodiče těžší, nebo lehčí než my. Bylo to zkrátka jiné. ptala se Andrea Cerqueirová Fotografie archiv agentury 6 P Jsou v showbvyznysu nutné ostré lokty? Určitě ano. Kdyby byl člověk chudinkou v rohu, nikdo si ho nevšimne a bude jen terčem nadávek. I když třeba slušně a opatrně, člověk se musí umět bránit. Je to jako s tím studem, o kterém jsme mluvily na začátku. Muzikální talent získala po dědovi Šárka Vaňková se narodila v r. 1987 ve znamení Štíra. S rodiči žije v Jirkově u Chomutova, studuje střední pedagogickou školu v Mostě. Muzikální talent získala po dědovi, který prý na co sáhl, na to hrál. Na základní škole navštěvovala soubor Slavíček a už tehdy snila o sólové dráze. Ve třinácti letech začala dojíždět na hodiny zpěvu k učiteli Richardu Řeřichovi do Mostu. Ten ji doporučil k profesorce pražské konzervatoře Lídě Nopové, u které se učí již druhým rokem. Loni se sama přihlásila do soutěže Česko hledá SuperStar, kde letos v červnu obsadila stříbrnou pozici. V současné době Šárka vystupuje na akcích po celé republice, poměrně často je vidět na stránkách tištěných médií i na televizních obrazovkách, na příští rok dokonce připravuje vlastní hudební televizní pořad Šárka Show, který bude vysílat TV Nova. Nedávno vydala debutové album Věřím náhodám, na němž se mimo zahraničních autorů podíleli hudební skladatelé Josef Danč, Dan Barták, Pavel Kotzian nebo zmíněný Richard Řeřicha. Autory textů jsou mimo jiné Jan Krůta a Míra Kuželka. 35
Podobné dokumenty
ZEMĚ ŽIVITELKA České Budějovice STYL a KABO Brno
výrobním družstvům účast v misi do
Cluje.
Kromě práce také trochu zábavy,
takže, milí čtenáři, užijte si podzimní−
ho sluníčka − takový pěkný výlet třeba
na nějaký zámek či hrad by nemusel
být vůbe...
Manuál stavby RC modelů
zájemců by tento manuál měl posloužit v základní orientaci. Doufám, že zde najdou řadu zajímavostí i
ti zkušenější, kteří mají již úplné začátky za sebou.
Celý manuál je úmyslné koncipován jako jak...
Výroční zpráva 2007. pdf
Je to dobře. Vždyť jsme tady pro jedny i druhé. Jedněm i druhým chceme pomáhat. Jedněm
v jejich potřebě nebo v realizování dobrých projektů, druhým v jejich potřebě pomáhat.
Jedněm dáváme naději, d...
kapitoly života
konci stávající cyklus Kálí – neboli epocha zkázy.
Mnoho lidí žije ve zcela mylných představách, že tento svět byl zalidněn
teprve nedávno a že naše vědění o jeho dějinách je úplné. Tato domněnka
m...
