Krajané - Krvavé jahody: skutečný příběh čtrnáctileté

Zdroj: Český Rozhlas 7, Radio Praha. Všechna práva vyhrazena. © Copyright 1996, 2016 Radio Prague. Url: http://www.radio.cz/cz/clanek/102655
Krajané - Krvavé jahody: skutečný příběh čtrnáctileté dívky z Brna, která přežila gulag
[ 2008-04-05 ] Autor: Milena Štráfeldová
Jména Osvětim, Birkenau nebo Ravensbrück nenechají nikoho na pochybách: za druhé světové války tu v
koncentračních táborech umíraly statisíce lidí. Stejný osud ale stihl miliony lidí na Kolymě, v Archangelsku,
v Murmansku. V "Souostroví gulag", jak je popsal Alexander Solženicyn, zahynulo i mnoho
československých občanů. Zavlekla je sem sovětská NKVD v r. 1945, ihned po osvobození Československa
Rudou armádou. Zpátky domů se jich po Stalinově smrti vrátil jen zlomek. Jednou z těch, která gulag
přežila, je paní Věra Sosnarová.
provincie, západní Sibiř, potom Verchnij Uralsk, tam už jsme
byli na Urale. Já jsem dělala tolik let v lese, na tý nejtěžší
práci. Potom v dolech v azbestě, ten azbest, dyť to byla strašná
práca! To víte, zahynulo tam spousta lidí, bylo tam i hodně
Čechů. Z Brna spousta bylo, z Prahy, z Českých Budějovic, já
si pamatuju, kolik rodin to bylo. Potom se to všechno
poztrácelo. Kolik lidí tam potrávili, postříleli,"
vyprávěla mi paní Sosnarová, která dnes žije v malé obci
Odrovice u Brna. Na utrpení, které zavlečené Čechoslováky v
gulagu čekalo, nemůže zapomenout:
"Nejhorší bylo to mučení, to znásilnění a ten strašnej hlad.
Chcíplý ryby jsme dostávali, takový mražený, a kdejakou
trávu, kdejakou lebedu. Všecko se pojedlo. Nedívali se, jestli
jsi člověk nebo dobytek. Vzali, polili barák benzínem, zapálili
a lidi padali jak muchy."
K dramatickému osudu paní Věry Sosnarové mne přivedla
nová kniha spisovatele Jiřího S. Kupky Krvavé jahody, kterou
nedávno vydala Mladá fronta. Její název by se hodil spíš pro
filmový horror z hollywoodské produkce, ve skutečnosti líčí
tragédii, která potkala čtrnáctiletou dívku Věru z Brna. Na jaře
roku 1945 ji sovětští vojáci spolu s matkou a devítiletou
sestrou nahnali do dobytčích vagónů a odvezli na Sibiř.
Důvod? Věřina matka pro ně byla "kontra", zradila svou
sovětskou vlast, protože po občanské válce z Ruska odešla s
čs. legionáři. NKVD dobře věděla, kde tyto "zrádce" hledat:
její důstojníci šli najisto podle seznamů, které jim ochotně
pomohli sestavit českoslovenští komunisté. Věru a její sestru
Naďu čekalo dlouhých osmnáct let v sovětských lágrech a na
nucených pracích:
"Jednoho dne se v ženské části probudily tři Rusky. Bolela je
hlava a břicho. ...
"Tyfus," zvolal kapitán Petrov. "To nám ještě chybělo."
Tyfus, nevyhnutelný průvodce špíny, vší, zkažené potravy a
nečisté vody. Ke třem ženám přibylo do večera ještě pět mužů.
Doktor navrhl zastavit práci, neplnění plánu však mohlo
oddálit povýšení kapitána Petrovova o dva až čtyři roky. Vydal
proto základní směrnici: Kdo má umřít, ať umře, ale ať
nestahuje do hrobu zdravé. Marodi s příznaky tyfu budou
shromážděni v baráku šestnáct. Byl to poslední barák v jedné
řadě. ...
V noci probudil Věru nezvyklý ruch. "Co se děje?" ptaly se
vyděšené ženské.
"Šestnáctka hoří."
"Tam umřeli ty nakažený."
Od hořícího baráku se však ozývaly výkřiky děsu a bolestí.
"On to dal zapálit i se živejma!" vykřikla jedna z uvězněných
žen...
"Byli jsme v Archangelsku, Murmansku, Irkutsku, Vologodská
1
Zdroj: Český Rozhlas 7, Radio Praha. Všechna práva vyhrazena. © Copyright 1996, 2016 Radio Prague. Url: http://www.radio.cz/cz/clanek/102655
- tak zaznamenal Věřiny vzpomínky ve své knize spisovatel
Kupka. Vězňové nemohli zaživa upalovaným lidem pomoci,
stráže by je postřílely. Věra sama v lágru přežila tyfus, těžký
úraz, opakované znásilňování i desetidenní samotky. V gulagu
musela se svou sestrou zůstat i po Stalinově smrti, kdy se už
jiní uvěznění cizinci vraceli domů:
"A když nás už potom chtěli pustit domů, tak nás zase naše
vláda nechtěla přijmout. Psala jsem prezidentovi, jednomu,
druhýmu, a žádná odpověď mi nepřišla. Zkrátka nám potom
řekli, že nás naša vláda nechce."
Věru Sosnarovou proto i po propuštění z tábora čekaly otrocké
práce na rybářské lodi, kde spolu s dalšími uvězněnými ženami
zpracovávala ryby. Naučila se i vyrábět formy na odlitky ve
slévárně, v kolchoze řídila traktor i kombajn. Stále ale odmítala
přijmout sovětské občanství a za každou cenu se chtěla vrátit
domů, do Československa. Podařilo se to až v roce 1963:
"V Praze nás už čekali, tam nás na ministerstvo brali, na
sovětský konzulát. Všady jsme musely papíry podepsat, že
nesmíme nikomu nic říct, kde jsme byly tých dvacet let. A
kdybysme to prozradily, tak že nás do čtyřiadvaceti hodin
vezmou zpátky."
Do Československa se obě sestry dostaly jen díky tomu, že je
jako levnou pracovní sílu byli ochotni přijmout v zemědělském
družstvu na Znojemsku.
"Všichni vydělávali pěkné peníze a my jsme dělaly stejnou
práci, možno říct, že jsme taky napolo hladem byly, aji když už
jsme byly doma. Dvě sta padesát nebo dvě sta sedmdesát korun
byl největší výdělek za měsíc. Když jsme šly prosit, proč nám
dávají tak málo peněz, tak se tam ozval ten od komunistů a
hned: Co byste chtěly? Buďte rády, že jsme si vás ze Sibiře
odtáhli! Normálně nám to řekl: Tam byste zdechly z hladu!
Jste levná pracovní síla. Musíte deset roků pracovat jak levná
pracovní síla. Tak toto nás úplně ubíjelo. Třicet let jsem to v
sobě nosila, co byla komunistická strana tady. Nesměla jsem
slovo říct, bála jsem se pusu otevřít, a po té revoluci jsem se
otevřela, protože už jsem nemohla tu tíhu snést."
Paní Sosnarovou dodnes trápí, že na československé oběti
gulagů se v Česku zapomíná. Sama nedostala žádné
odškodnění:
"Vždycky naše vláda, všechny noviny a rozhlas říkají, že v
lágrech v Německu byli lidi mučený, o Židech a o všech
možných. Ale nikdá v životě nikdo nevzpomene na ty český
lidi, který zahynuli na Sibiři. Nemyslete si, že jich bylo málo!
Bylo jich hodně. A kdo zůstal živej? Pár lidí zůstalo živejch, co
se vraceli domů"...
Vladimir Bystrov
Osudům lidí, které sovětská NKVD zavlekla v roce 1945 do
gulagu, se až do loňského roku věnovalo občanské sdružení
"Oni byli první". Podle jeho předsedy publicisty Vladimíra
Bystrova není znám ani přesný počet obětí gulagu:
"Je znám pouze počet lidí, které někdo sháněl, po nichž někdo
pátral, a o nichž se tím pádem zachovaly informace v českých,
respektive československých archivech. Těch lidí z archivů je
kolem čtyř set padesáti a předpokládá se, že ve skutečnosti jich
bylo kolem tisíce. To hovoříme jenom o českých zemích.
Nehovoříme o Slovensku, kde je to samozřejmě o něčem
jiném. Tam to nabývá počtu deseti tisíc."
A jaké jsou podle Vladimíra Bystrova šance na odškodnění za
léta otrocké práce a za to, že tehdejší vláda dopustila, aby z
území Československa byli odvlečeni čs. občané do
sovětských gulagů?
"Zní to velice tvrdě, ale v současné době už ne. V roce 2002
byl přijat zákon o odškodnění československých občanů, kteří
byli odvlečeni do sovětských táborů nebo do táborů, které
Sovětský svaz zřídil v jiných zemích. Tento zákon v podstatě
předpokládal, že se lidé mohou ucházet o tento nárok do konce
roku 2003. Kdo tento nárok do té doby neuplatnil, tak nemá
šanci."
/Pozn.: Výpovědi paní Sosnarové byly záměrně ponechány v
autentické podobě, bez pravopisných úprav./
2