Úlomky hadců v allochtonní kráterové brekcii moldanubika a možné

Úlomky hadců v allochtonní kráterové brekcii moldanubika a možné

Geochemie a mineralogie 1
28.12.2007
________________________________________________________________________________
Úlomky hadců v allochtonní kráterové brekcii moldanubika a možné
mechanismy jejich vmístění
Petr Rajlich
Jihočeské muzeum, Dukelská 1, 37001 České Budějovice, [email protected]
Abstrakt
Středová prohlubeň Českého kráteru (která je patrná z dřívějších výzkumů) zasahuje až do hloubek
cca 5 km pod úroveň okolní Moho. Předpokládaný objem vytržených hornin ze svrchního pláště a
spodní kůry dosahuje 5000 km3. Tento materiál byl vmístěn při kráterovacím pochodu do okolních
hornin a poté do allochtonní kráterové brekcie Moldanubika. Na usazení těchto hornin se nepodílely
tektonické pohyby, ale hlavní měrou energie výbuchu, která vytvořila v horninách volný prostor pro
jejich transport. Protolitem hadců jsou původní jemně zvrstvené dunity složené z jemnozrnného
olivínu. Toto zvrstvení zůstává často zachováno i při silné serpentinizaci a antofylitizaci hornin.
Serpentinite clasts in allochtonous crater breccia of Moldanubicum and possible
mechanisms of their emplacement
Abstract
As seen in the literature, the depth of the transient cavity of the Czech crater (Central Europe)
reaches 5 kilometers (depth of 38-40 km) below the surrounding Moho level (35 km). The
presupposed volume of the excavated material from the lower crust and the upper mantel goes up to
5000 km3. This material was emplaced mainly via the explosive forces into the allochtonous breccia
of the Moldanubian. The explosion energy created the free space that enabled the serpentines to
penetrate and accumulate in the form of angular fragment up to km size, and in the form of pockets
in the case of smaller (dm sized) ones. The protolith of the serpentinites is finely layered dunite,
composed from the fine-grained olivine. The layering remains frequently preserved in spite of the
strong serpentinization and anthophyllitization of rocks.
Úvod
Již na základě prvních interpretací seismických profilů byla v oblasti Českého masívu (Beránek
1979, Bližkovský & al. 1986) zjištěna vyšší mocnost zemské kůry pod jižními Čechami (obr. 1).
Nejnovější seismické profilování, prováděné v letech 1999 – 2002, potvrdilo předchozí závěry
a detailněji prokreslilo tvar Moho diskontinuity včetně vysokogradientové přechodové vrstvy
a plochy mezi spodní a svrchní kůrou (Hrubcová & al. 2002) (viz obr. 2). Profil CEL09, obdobný
profilu P-VI (Bližkovský & al. 1986), vedl téměř středem prohlubně v Moho pod Českým masívem.
Třetím nezávislým potvrzením je profil podle průmyslových odstřelů (Valenta & Málek 2004, obr.
3). V tomto profilu rovněž nad prohlubní chybí horniny spodní kůry. Také podle gravimetrie je tato
prohlubeň velice výrazná včetně chybějící vysokogradientové přechodové vrstvy mezi pláštěm
a kůrou. V samotném plášti jsou pod prohlubní vyšší rychlosti průchozích seismických vln
(interpretované pomocí tomografie) než v okolí. Kolmý profil P-VII na CEL09 (Bližkovský &
al.1986), vedený přes střední Čechy, zachytil také jednoznačně prohlubeň v Moho, která je tím
jednoznačně vymezena na oblast jižních Čech. Mezi spodní a svrchní kůrou se obdobná sníženina
nevyskytuje.
Obr. 1: Mapa hloubek Moho pod Českým kráterem s vyznačením rozmístění spodnokorových a
plášťových hornin (Beránek 1979)
Obr. 2: Profil refrakční seismiky Celebration C 09 (Hrubcová et al. 2002)
Podle Beránkovy mapy (obr. 1) je pod celým obvodem vnějšího obrysu Českého kráteru (Rajlich
2007) zesílena kůra (zahloubené Moho). Menší mocnost kůry (Moho v hloubce 31 až 29 km) je na
sz. straně a větší mocnost kůry 34 – 35 km na v. straně. Rovněž prohlubeň pod předpokládaným
středovým pahorkem (hloubka až 40 km, obr. 1), je protažená ve v. směru. Jak prohlubeň v Moho
ploše, tak i vnitřní kruh jsou pravděpodobně pozůstatkem přechodné dutiny a středového pahorku.
Celkový tvar Moho, stejně jako tvar středové prohlubně s v. prodloužením mohou být důsledkem
hlavního směru pohybu materiálu z přechodné dutiny směrem k V.
Hrubý odhad objemu hornin pláště, které byly odstraněny ze zmíněné prohlubně, je podle podkladů
Valenty & Málka (2002) a odhadu autora cca 5000 km3.
Obr. 3: Seismický profil podle průmyslových odstřelů (Valenta & Málek 2002)
Hadcové výskyty v allochtonní brekcii Moldanubika
Společný výskyt úlomků hadců, eklogitů, kvarcitů, ortorul, skarnů a dalších kontrastních hornin ve
výchozech Moldanubika (obr. 1) poukazuje na společný pochod jejich akumulace z různých zdrojů,
tj. ze spodní kůry až svrchního pláště. Nejpravděpodobněji byly vytrženy při explozi meteoritu a
vzniku přechodné dutiny kráteru, jejímž pozůstatkem je výše uvedená prohlubeň v seismických
řezech. Podrobněji si všimněme hadcových úlomků, protože z důvodů jejich dobrého odlišení od
okolních hornin zřejmě nejlépe charakterizují jejich pozici v alochtonní brekcii Moldanubika.
Rozměry hadcových úlomků jsou velmi variabilní od cm po kilometrové. Nakupení velkých těles o
objemu až několika km3 se vyskytují v křemžské kotlině, v okolí Mohelna, samostatné těleso
představuje například hadec od Bernartic. Menší akumulace, pokud byly zastiženy, jsou
zastupovány drobnějšími, nejvýše několikametrovými úlomky (obr. 4), soustředěnými často do
jednoho výskytu (Heřmanovské koule, obr. 5).
Obr. 4: hranaté, cca dvoumetrové hadcové těleso v zářezu dálnice u Sudoměřic
Detailní charakterizaci takovéto polohy představuje například kontakt bechyňské ortoruly (Machart
1970) (obr. 6), výchoz pestré skupiny v důlním poli uranového ložiska Okrouhlá Radouň (BLUMA
et al. 1991), uranový důl Dolní Rožínka a jeho okolí a lom u Čkyně. V současné době bylo
podobné nahloučení hadců zastižena v zářezu dálnice u Sudoměřic u Tábora (souřadnice WGS: N49
30.667 E14 40.126 v.n.m.554 m). Podrobná studia byla provedena zvláště při ražbě důlních děl a
dokumentaci zářezů. Na dole Okrouhlá Radouň jsou popisovány hadce v allochtonní brekcii
Blumou & kol. (1991):
„Intruzívní horniny tvoří značnou část plochy ložiska, nejstaršími jsou ultrabazika: granátické
peridotity, pyroxenity, hornblendity a gabro. Ultrabazika jsou vyvinuta v pestrém souvrství v
rozmezí ložních tektonických poruch ve formě budinovaných útvarů různé velikosti čočkovitého a
kulovitého tvaru. Tyto budinované polohy jsou zřejmě útržky velkých těles ultrabazických hornin
nacházejících se v hloubce (?).
Budiny mají obvykle zonální stavbu: jádro je tvořeno serpentinizovanou horninou, následuje
zóna amfibolového asbestu a vnější část je tvořena flogopitem (obr. 7).
Není vyloučena ani druhá možnost, a to že "budinovaná ultrabazika" jsou metamorfovánými
tufitickými polohami, syngenetickými s horninami moldanubika. O této možnosti svědčí v podstatě
vždy ložní poloha těchto hornin s horninami parasérie, dále existence zcela izolovaných pecek v
horninách parasérie (sopečné pumy ?), nemající žádné tektonické ohraničení s okolními horninami,
v neposlední řadě opakovanost poloh v rozmezí stovek metrů od sebe (opakované erupce (?) a
splach tufogenního materiálu do sedimentační pánve ?). Je rovněž zajímavé, že polohy
budinovaných ultrabazik se nikdy nevyskytují v horninách monotónního souvrství (sopečný klid v
době tvorby sedimentů monotónního souvrství).“
Budiny amfibolických rul, granátického kvarcitů a hornin skarnového charakteru a s nimi
spjatých přeměněných ultrabazických hornin jsou sdruženy na výchozech, tvořících
nesouvislé defilé délky 230 m podél pravého břehu Smutného potoka a na levém svahu údolí jeho
malého levého přítoku 1,5 km sz. od náměstí v Bechyni (Machart 1970). Úlomky hadců jsou
běžné v moldanubických břidličných pararulách až migmatitech s převahou parasložky mezi
tělesem bechyňské ortoruly a východním okrajem bernarticko-vltavotýnské oblasti pestré série
moldanubika, jak ji vymezují Jenček & Vajner (1969). Budináží jsou také postižené hojné vložky
masivních drobových pararul s přechody do kvarcitických pararul. Místy se dá hovořit až o
střídání břidličných a drobových pararul při stejnoměrném zastoupení obou. Kromě nich se v této
1,5 až 2,5 km široké zóně objevují budinované vložky petrograficky zcela odlišných hornin kvarcitů, erlanů, hornin skarnového charakteru, amfibolických rul, serpentinitu a ojediněle
eklogitu. Rozšíření těchto hornin je dobře patrné z výsledků podrobného geologického mapování
B. Hejtmana a kol. (1964), některé z těchto hornin byly popsány již dříve (Kratochvíl 1947, Čech
1951).
Machart (1970) v defilé u Bechyně zjistil až 0,5 m velké budiny hadců kulovitého až
elipsoidického tvaru (obr. 6). Většina jich má typický výrazný reakční lem z vnitřní antofylitové a
vnější biotitové zóny. Antofylit vnitřní zóny je vláknitý kolmo k povrchu budin, někdy zaujímá
radiálně vláknitý antofylit celou budinu. Biotit vnější zóny je uspořádán rovnoběžně s povrchem
budin a u blízkých splývá v jeden celek. Jádra budin jsou tvořena bělošedou velmi jemnozrnnou
antofylitizovanou a silicifikovanou horninou s makroskopicky rozeznatelnými subparalelně
uspořádanými snopečky antofylitu - cummingtonitu. Některá jádra mají páskovanou texturu,
způsobenou 4-6 mm mocnými černošedě zbarvenými proužky. Pod mikroskopem se objeví velmi
jemnozrnné zubovité agregáty převládajícího sekundárního křemene se zrny velikosti 0,03-0,08
mm, ve kterém jsou snopkovité až 0,8 mm dlouhé agregáty velmi intimně prorostlého antofylitu s
cummingtonitem. Sekundární křemen je obvykle seskupen do shluků, podle kterých lze soudit na
drobnozrnně granoblastickou strukturu původní horniny. Černošedá barva pásků některých jader je
výsledkem znečištění křemene velkým množstvím velmi jemných rudních vtroušenin. V některých
jádrech hadcových budin se dochovaly relikty amfibolu (až 15% horniny). Jádro jiné budiny je
tvořeno submikroskopickým agregátem mastku s vlákny tremolitu uspořádanými do snopků délky
až 1,3 mm a se šupinkami světle žlutozeleného slabě pleochroického chloritu. Popisovaná jádra
odpovídají reakčně antofylitizovaným a druhotně silicifikovaným, případně dále zmastkovatělým
ultrabazickým horninám.
S podobně přeměněnými hadcovými úlomky se setkáváme téměř u všech známých výskytů
ultrabazických těles (viz např. Kratochvíl 1947) na celé řadě míst v moldanubiku, převážně z
hornin granulitových komplexů, z durbachitů v okolí Písku (Fediuková 1965, Rost 1966, Lensch
& Rost 1966). Sepětí ultrabazických hornin se skarny je známo z jiných míst Českého masívu
(např. Němec 1969).
Obr. 5: Typická ukázka nahromadění úlomků silně proměněných hadců (Heřmanovské koule)
Obr. 6: Hadcové, skarnové a další budiny u Bechyně (Machart 1970), 1 - břidličné pararuly, 2 pegmatit, 3 - skarnové horniny s převahou amfibolu, 4 - hadce, 5 - antofylit, 6 - biotit, 7 - kvarcit
Na výchoze u Sudoměřic byly zastiženy hadcové úlomky od jednoho cm až do 2 m (obr. 5 a 8),
(Rajlich 2006), uložené buďto jednotlivě (větší kusy, obr. 4), nebo nahromaděné na jednom místě
v podobě velké „kapsy“ složené z menších útržků od centimetrové do decimetrových velikostí (obr.
8). Okolní horniny představují buďto biotit-sillimanitické pararuly, nebo jemnozrnné
křemenživcové leukokrátní žuly? s brekciovitými úlomky okolních břidlic, popřípadě částečně
migmatitizované ruly. V horninách byly dále nalezeny granátovcové pecky o rozměru ca 40 x 50
cm, složené téměř výhradně ze světle nafialovělého granátu.
Hadcové úlomky mají nepravidelný, na hranách mírně zaoblený tvar (obr. 7), místy je viditelné na
jednotlivých úlomcích různě orientované a zachované páskování původního dunitu. Hranatý tvar
útržků z důvodů větší pevnosti hadců přetrval i pozdější deformaci a kontrastuje s celkově silně
deformovanými okolními horninami. Kolem fragmentů dunitu se vyvíjí až 1 cm mocný antofylitový
lem (obr. 7). Antofylit je produktem reakce původního jemnozrnného olivínu, dokázaného
v obdobných úlomcích od Čkyně u Vimperka (obr. 7), s fluidem pronikajícím po hranici s okolními
horninami a současně s krystalizací sillimanitu.
Obr. 7: Porovnání tří stupňů přeměn původního jemnozrnného dunitu: dunit s páskovanou stavbou
(a) (šířka obrázku 3 cm), se slabší přeměnou serpentinizací, reliktním olivinem a antofylitovým
tenkým lemem (b) a silně serpentinizovaný úlomek se silným antofylitovým lemem. Páskovaná
stavba zůstává zachována u všech úlomků (a,b - Čkyně, c - Sudoměřice)
Výchoz je možné označit za megabrekcii různých hornin, tj. zvláště pararul, světlých kvarcitických
rul s muskovitem, hadců, kvarcitů a eklogitů, s tmelem jemnozrnných leukokrátních žul a
pegmatitů. Vlastní tmel hadcových úlomků představuje masivní biotitická okatá rula, které se
vyskytuje na výchoze pouze v jejich blízkosti.
Charakteristické pro výchoz u Sudoměřic je celkově silně duktilní tektonické postižení okolních rul
a břidlic, včetně brekcií tmelených leukogranitem, a nápadná krystalizace sillimanitu v rámci
duktilního přetvoření.
Mechanismus vmístění hadcových úlomků
Níže uvedené charakteristiky:
1. polygonální, jen na hranách mírně zaoblený tvar hadcových úlomků,
2. zachovalá neporušená vnitřní páskovaná stavba včetně původně jemnozrnného olivínu,
3. izolované výskyty bez návaznosti na zlomy,
4. místní nahromadění menších úlomků ve tvaru kapes,
5. až kilometrové rozměry,
6. uspořádání hadcových úlomků do „poloh“, které mají v mapě lineární protažení,
ukazují, že při vmístění hadců nepůsobil běžný mechanismus pohybu po zlomu. Pohyb po zlomu
vede v případě hadců za spolupůsobení fluid naopak k roztírání hadců a k jejich amfibolizaci (obr.
9). Transport úlomků podle mého názoru proběhl ve volném prostoru, podobně valounům v řece (ze
studovaných výchozů mají nejvíce zaoblený tvar úlomky ze Čkyně, obr. 7). To by napovídalo tomu,
že odlomky byly transportovány v rozvolněných horninách v uvolněném prostoru. Časté sblížení
hadcových „koulí“ s pegmatity by mohlo být v tomto rámci považováno za transport ve fluidu, ze
kterého pegmatit vznikl (obr. 6). To ale neplatí pro všechny výskyty. Uvolněný prostor v horninách
mohl vzniknout při výbuchu (exkavační fázi tvorby kráteru) následujícím po stlačení projektilu.
Úlomky pak byly zakulaceny vzájemným otloukáním při velmi rychlém explozivním pohybu. Po
celou dobu si zřejmě zachovaly svoji rigiditu a nejsou tudíž vnitřně duktilně přetvořené. To
napovídá o rychle proběhlém pochodu. Díky vytvořenému prostou vzniká zřejmě i časté
nahromadění úlomků ve formě kapes (obr. 6).
Obr. 8: Výchoz s hadcovými úlomky u Sudoměřic, délka záběru ca 2 m
Obr. 9: Budinovaný hadcový úlomek postižený tektonicky před antofylizací
Asymetrické rozmístění hadcových těles
Největší akumulaci hornin pláště a spodní kůry nacházíme na SV, na JZ a zvláště na V od prohlubně
Moho (obr. 1), která je pravděpodobným místem dopadu tělesa, vyhloubení přechodné dutiny a
zdrojem materiálu. Okolní horniny přechodné dutiny (gföhlské ruly a ruly) byly proniknuty
dunitovými úlomky podle schématu na obr. 10. Největší nahloučení úlomků souhlasí také
s pozorovatelným valem na v. straně prohlubně kolem středového pohoří v tíhové mapě. Tato
asymetrie spolu s nesouměrnou pozicí středového pahorku odpovídá podle mého názoru
hlavnímu pohybu materiálu v setrvačném momentu při dopadu tělesa. S tím by souhlasil i
výskyt hadců a granulitů podél zlomu ssv.-jjz. směru, aktivizovaného jako násun na v. straně
původního kráteru. Zlom představuje předchůdce moravsko-slezské zóny (též zvané
"moravsko-slezské zlomové pásmo" aj.) v celém rozsahu moravskoslezské oblasti. Tato situace
je obdobou reaktivovaných zlomů a vytvoření řetězce pahorků (Obuom Range) na okraji
kráteru ve směru dopadu tělesa v kráteru Bosumtwi v Ghaně (Wagner et al. 2002).
Obr. 10: Pohyb dunitů a) při dopadu tělesa a hloubení přechodné dutiny, b) při řícení přechodné
dutiny a závěrečném formování kráteru
Závěr
Hadce a spodnokorové horniny allochtonní brekcie Moldanubika byly vytrženy ze spodní
části podloží přechodné dutiny Českého kráteru a vmístěny do okolních hornin. Na jejich usazení se
nepodílely tektonické pohyby, ale hlavní měrou energie výbuchu, která vytvořila v horninách volný
prostor pro jejich transport. Protolitem hadců jsou původní jemně zvrstvené dunity složené
z jemnozrnného olivínu. Toto zvrstvení zůstává zachováno i při silné serpentinizaci a antofylitizaci
hornin.
Literatura
Beránek, B. & al., 1978: Strukturní schéma povrchu Mohorovičićovy diskontinuity v oblasti
Českého masívu podle seismických měření. Sborník konference Československá geológia
a globálna tektonika, SAV Bratislava.
Bluma K., Havlík P., Kachlík J., Kozák L., Markovič F., Nechalová M., Novák J. & kol. 1991:
Závěrečná zpráva k likvidaci ložiska Okrouhlá Radouň, Zadní Chodov.
Čech V., 1964: Příspěvek ke geologii a petrografii táborského syenitového masivu. – Čas. Mineral.
Geol., 9: 291-299.
Fediuková E., 1965: Ultrabasic xenoliths in the granulite at Mt. Klet' near Český Krumlov. - Acta
Univ. Carol., Geol. 3, 189-202.
Hrubcová P., Špičák A., Švancara J., Růžek B., Hubatka F., Tomášková A. & Brož M., 2002:
Výzkum hluboké stavby Českého masivu CELEBRATION 2000. - MS MŽP ČR.
http://www.ipe.muni.cz/newweb/cesky/celebration/celebration.php
Jenček V. & Vajner V., 1969: Stratigraphy and relation of the groups in the Bohemian part of the
Moldanubicum. - Krystalinikum 6, 105-124.
Kratochvíl F., 1947: Příspěvek k petrografii českého krystalinika. - Sbor. Stát. geol. úst. ČSR, 14,
449-566.
Kratochvíl J., 1961: Topografická mineralogie Čech L-N.- Nakladatelství Československé akademie
věd, 384 s.
Lensch G. & Rost F., 1966: Basische und ultrabasische Einschlusse im Durbachit von Písek und
Ihre Vererzung. - Mineralium deposita, 1, 3, 226-237.
Machart J., 1970: Budinované moldanubické horniny ze severozápadního okolí Bechyně.- Čas.
mineral. geol., 15, 4, 369-382.
Němec D., 1969: Verknüpfung der Skarne mit den Metabasiten im Kerne der Böhmischen Masse. Geol. Rdsch., 58, 3, 789-798.
Rajlich P., 2006: Výskyt antofylitu v zářezu budované dálnice u Sudoměřic.- Sbor. Jihočes. muz.,
Přír. vědy, 46, 33. České Budějovice.
Rajlich P., 2007: Bohemia kratero.- Scienca Revuo 1/2007 - Geologio Internacia 10, 22-43.
Rost F., 1966: Über ultrabasische Einschlusse in metamorphen Gesteinen des südlichen
Moldanubikums. - Krystalinikum 4, 127-162.
Valenta J. & Málek J., 2004: 2-D Velocity models of the upper crust in Western Bohemia from the
Sudetes 2003 seismic refractions experiment. – Poster, IUGG Congress, Florencie, Itálie 2004.
Wagner R., Reimold W.U. & Brandt D., 2002: Bosumtwi impact crater, Ghana: a remote sensing
investigation.- In: J. Plado a L.J. Pesonen (Ed.): Impacts in Precambrian shields.- Springer.
________________________________________________________________________________
Geochemie a mineralogie, roč. 1, publikace 2
datum zveřejnění: 28.12.2007
nerecenzováno (důvod: pozdější publikace ve Zprávách o geologických výzkumech Úlomky hadců v
alochtonní kráterové brekcii moldanubika a možné mechanismy jejich vmístění)
________________________________________________________________________________
Související práce (doplněno redakcí):
Ackerman L., Jelínek E., Medaris G., Ježek J., Siebel W., Strnad L. (2009): Geochemistry of Fe-rich
peridotites and associated pyroxenites from Horní Bory, Bohemian Massif: Insights into
subduction-related melt–rock reactions. - Chem. Geol. 259/3-4, 152-167.
Beard BL, Medaris LG, Johnson CM, Jelinek E, Tonika J, Riciputi LR (1995): Geochronology and
geochemistry of eclogites from the Marianske Lazne complex, Czech Republic - implications for
Variscan orogenesis. - Geol. Rundschau 84/3, 552-567.
Becker H (1997): Sm-Nd garnet ages and cooling history of high-temperature garnet peridotite
massifs and high-pressure granulites from lower Austria. - Contrib. Min. Petrol.127 (3): 224-236.
Brueckner HK, Medaris LG (2000): A general model for the intrusion and evolution of 'mantle'
garnet peridotites in high-pressure and ultra-high-pressure metamorphic terranes. - J. Metam. Geol.
18 (2): 123-133.
Cempírek J., Houzar S. (2009): Přelud známý jako „Český kráter" (recenze knihy). - Acta Mus.
Moraviae, Ser geol. LXXXXIIII: 167-173.
Dudek A. (2010): Ĉu ni vivas efektive en giganta kratero? - Geol. Int. 11 (Sci. Rev. 31/1), 41-43.
Duchene S, Albarede F, Lardeaux JM (1998): Mineral zoning and exhumation history in the
Munchberg eclogites (Bohemia). - Am. J. Sci. 298 (1): 30-59.
Faryad SW, Perraki M, Vrana S (2006): P-T evolution and reaction textures in retrogressed eclogites
from Svetlik, the Moldanubian Zone (Czech Republic). - Miner. Petrol. 88 (1-2): 297-319.
Hrouda F., Faryad S.W., Chlupáčová M., Jeřábek P., Kratinová Z. (2009): Determination of fieldindependent and field-dependent components of anisotropy of susceptibility through standard AMS
measurement in variable low fields II: An example from the ultramafic body and host granulitic
rocks at Bory in the Moldanubian Zone of Western Moravia, Czech Republic. Tectonophysics 466/1-2, 123-134.
Hrouda F., Faryad S.W., Jeřábek P., Chlupáčová M., Vitouš P. (2009): Primary magnetic fabric in an
ultramafic body (Moldanubian Zone, European Variscides) survives exhumation-related granuliteamphibolite facies metamorphism. - Lithos 111/1-2, 95-111.
Medaris G, Jelinek E, Mísař Z (1995): Czech eclogites - terrane setiings and implications for
Variscan tectonic evolution of the Bohemian massif. - Eur. J. Min. 7 (1): 7-28.
OBrien PJ (1997): Garnet zoning and reaction textures in overprinted eclogites, Bohemian Massif,
European Variscides: A record of their thermal history during exhumation. - Lithos 41 (1-3): 119133.
OBrien PJ, Vrana S (1995): Eclogites with a short-lived granulite-facies overprint in the
Moldanubian zone, Czech Republic - petrology, geochemistry and diffusion modeling of garnet
zoning. - Geol. Rundschau 84/3, 473-488.
Rajlich P. (2007): Český kráter. Sborník Jihočeského muzea v Českých Budějovicích, Přírodní
vědy roč. 47/2007 - Supplementum, 114 s.
Rajlich P. (2010): Český kráter; odpověď na posudek od autorského kolektivu dr. J. Cempírek, dr. S.
Houzar a další
Timmermann H, Štědrá V, Gerdes A, Noble SR, Parrish RR, Dorr W (2004): The problem of dating
high-pressure metamorphism: a U-Pb isotope and geochemical study on eclogites and related rocks
of the Marianske Lazne Complex, Czech Republic. - J. Petrol. 45 (7): 1311-1338.
________________________________________________________________________________
hlavní stránka