12/2008 ročník 17 (11)

12/2008 ROČNÍK 17 (11)
CO VÁS ZAJÍMÁ...
Ježíš v islámu 2/
Technologie
a kvalitní život 3/
Žít ve společenství
s Ježíšem 4/
Naděje pro Evropu 6/
Dům postavený na skále 8/
Slovo se musí
proměnit ve skutek 10/
Svědomí
jako korektiv práce
každého novináře 12/
Škola Abba 13/
Slovo života 15/
Bůh mi to vrátí 16/
Před vznikem Hnutí
fokoláre 17/
Laboratoř dialogu 20/
Musíme nést
odpovědnost 21/
Prostor pro sdílení
dobrých věcí 24/
Komix 25/
„Uhašeči“ 26/
Křížovka 27/
Co darujeme Ježíši
k narozeninám? 28/
I
slámsko-křesťanský
dialog, který se vede
v rámci Hnutí fokoláre,
trvá čtyřicet let. Začal
v Maghrebu, kde fokolaríni poprvé vstoupili
do kontaktu s muslimskou vírou a kulturou. Již od
začátku na ně zapůsobila blízkost obou monoteistických náboženství: víra v jediného dobrotivého a milosrdného Boha,
naprostá oddanost Boží vůli, velká úcta k Ježíši a Marii,
jeho matce. Několik tisíc muslimských přátel, mezi nimi
i imámové, je v mnoha zemích
v úzkém kontaktu s Hnutím.
Od roku 1992 se konají mezinárodní islámsko-křesťanská
setkání. Jejich cílem je podpořit vzájemné poznání a prohloubení charismatu jednoty. Výsledkem tohoto dialogu není synkretismus1, nýbrž
znovuobjevení vlastních náboženských kořenů a toho, co
2
| Nové Město | 12/2008
Foto: archiv
OBSAH
Když se Ježíš – Boží Slovo – stal člověkem, zcela se přizpůsobil tomu, jak žili lidé; byl dítětem a synem, mužem, dělníkem. Ukázal však lidem jiný život, jakým žil
ve svém nebeském domově, a chtěl, aby lidé i věci nalezli
nový řád, zákon nebe – a tím je láska. Chiara Lubichová
Vánoce, Nové město 1998
Milí čtenáři, z celého srdce přejeme Vánoce plné lásky
a pokoje. Ať světlo Ježíšova narození prozáří vaše domovy i každý den roku 2009!
Vaše redakce
Ježíš v islámu
nás spojuje. Posiluje se společné nasazení pro šíření jednoty
a míru. Poslední, v pořadí šesté
takové setkání, se konalo v říjnu tohoto roku v Castelgandolfu u Říma.
S blížícím se významným
křesťanským svátkem narození
Krista se nám zdálo zajímavé
se zeptat na to, jak tuto skutečnost pojímá islám. O odpověď
jsme požádali předního českého islamistu prof. PhDr. Luboše Kropáčka CSc.
(redakce)
Muslimové rozhodně chovají k Ježíšovi upřímnou úctu
a ve svých zemích důrazně odmítají jakékoli filmy nebo tištěné texty, které by tohoto významného proroka hanobily.
Některé prvky koránského
obrazu Ježíše jsou v obecných
rysech shodné s údaji evangelia: Ježíš se narodil z panenské matky Marie (Marjam),
konal početné zázraky a hlá-
sal ušlechtilé Boží poselství.
Jsou zde ale i rozdíly. Muslimové věří, že početí bylo Panně Marii zvěstováno, přičemž
Ježíše neoznačují v duchu nicejského kréda za „zrozeného,
ne stvořeného, jedné podstaty s Otcem“, nýbrž za Bohem
přímo stvořeného, tak jako
byl Adam. Podle vzoru některých heterodoxních apokryfů2 a raných židokřesťanských
sekt3 nevěří v Ježíše jako v Syna Božího a v jeho spasitelskou smrt na kříži. Pokládají ho pouze za významného proroka, kterého označují
deformovaným jménem Ísá.
Při četných zmínkách, které
o něm přináší Korán, se objevují i další pojmenování jako
například Slovo (Kalima) nebo al-Masíh, tj. Mesiáš či Kristus, i ta však jsou islámskými teology vykládána ve významech odlišných od svých
křesťanských vzorů.
Vedle evangelijních zázraků hovoří muslimové o dalších, převzatých z apokryfů. První zázrak prý vykonal
hned po narození, kdy promluvil, aby zachránil svou panenskou matku před pohoršeným davem. Ježíšovu smrt
na kříži Korán popírá nejasným veršem, že se to „jenom
tak zdálo“. Už ve středověku hledali muslimští exegeti výklad tohoto nejasného
výroku v apokryfní literatuře. V dnešních mezináboženských polemikách se objevují i názory, že na kříži mohlo
jít jen o klinickou smrt. V islámské teologii převládá názor, že Ísá nikdy nezemřel, ale
Bůh ho vyzvedl k sobě, odkud
před koncem světa znovu přijde.
Z velkých křesťanských
svátků jsou muslimům bližší
Vánoce než Velikonoce s vrcholným mystériem křesťanské víry. Ve smíšených křesťansko-muslimských rodinách se nezřídka Vánoce
slaví. Zmiňují se i v muslimském pojetí kalendářů: vedle islámského lunárního, který se označuje H podle svého
výchozího bodu, to jest Muhammadovy hidžry (622),
muslimové přijímají i světový křesťanský kalendář, označovaný M. Jde o symbol výrazu míládí, tj. od Kristova narození.
Mezi křesťanskými církvemi a duchovními představiteli islámu se v naší době
ujal zvyk výměny blahopřání při příležitosti náboženských svátků. Křesťané blahopřejí muslimům při svátku na
závěr ramadánu, muslimové
křesťanům gratulují k Vánocům.
1. Splývání náboženských
a kulturních prvků v jeden
celek.
2. Z řečtiny, jiné než pravověrné (nekanonické) spisy.
3. Ebionité, elkazaité.
Foto: Pietro Parmense
Technologie
a kvalitní
život
Z
účastnil jsem se jednoho setkání v Holandsku, které se zabývalo otázkou „Kvalitního života
v éře rozvíjejících se technologií“. Mezi nejčastěji se opakujícími tématy převažovalo téma
racionality a iracionality v souvislosti s tím, jak se projevuje v každodenním rozhodování lidí. Jednou z velkých
myšlenek moderní doby je tvrzení o nezávislosti dospělého lidského jedince, o jeho
autonomii, díky níž již nepotřebuje žádné
vedení, žádný paternalismus, tedy nikoho
(stát, církev), kdo by uskutečňoval volbu
za něho. Pojem anti-paternalismu patří
ke klíčovým pojmům moderní, a ještě více
postmoderní kultury.
Vědecké studie naproti tomu stále více
ukazují, že tento dospělý, nezávislý, autonomní a zralý jedinec je ve skutečnosti stejně nejistým „dítětem“, nezralým, neschopným se rozhodnout, co upřednostnit, aby to přispělo k jeho dobru. (…) Věda
nám dnes říká, abychom technologie využívali pro naši kreativitu, ale tržní mechanismy nás navádějí k tomu, abychom
dávali přednost zboží zvyšujícímu komfort. Dostáváme se do podobné situace, jako když se ráno coby autonomní a dospělí lidé rozhodneme, že budeme dodržovat
nízkokalorickou dietu, ale večer si potají
dáme zmrzlinu.
Současný vztah mezi trhem a technologiemi zvyšuje u homo technologicus zahálčivost a nudu, a nezvyšuje, ale spíše
snižuje pocit životního štěstí. (…) Když
budou technologie ve službě vztahům mezi lidmi, mohou přispět velkou měrou ke
kvalitnímu životu. Existuje mnoho zkušeností v tomto smyslu: od péče o staré po
trávení volného času.
Problémy nastanou, když svět technologií (dnes stále virtuálnějších) bude člověku nahrazovat reálný svět. Při zjištění,
že dnes asi 700 tisíc lidí na světě stráví největší část dne ve virtuálním druhém světě
na internetu, by si někdo mohl začít dělat
starosti. Skutečná výzva se však týká něče-
ho jiného: Nenechat se přemoci strachem
tváří v tvář technologickým inovacím,
ale dát jim lidský rozměr, naplnit je novým smyslem, aby mezi společností, ekonomikou, politikou a technologiemi mohl
vzniknout nový vztah, který by skutečně
sloužil „kvalitnímu životu“.
Luigino Bruni
Vánoční dar
P
rávě jsem se vrátila z Londýna. Celé
město již bylo svátečně vyzdobené:
letiště, ulice, obchody. Všude bylo
plno světla, barev, girland a zvoucích výkladních skříní… (…) V televizi se
téměř denně hovoří o tom, kolik se utratí
za dárky a co se bude letos nejvíce prodávat. I když obchodníci budou chtít prodat
především luxusnější zboží, půjde určitě
o praktičtější věci (vzhledem k tomu, že
lidé mají méně peněz). Lidé si asi neodepřou spotřební elektroniku, ale na prvním
místě budou jistě hračky (vždyť o Vánocích jde především o děti). Snad se nebude šetřit ani na tom, co se dá na vánoční
stůl. (…)
Směs upřímnosti a marnivosti, přání
si užívat, ale také touha po pravých vztazích, po rodině. Pokušení rozhazovat, ale
i chuť se s někým rozdělit; touha po pravé radosti, ale i po té předstírané. Takové
jsou Vánoce v této společnosti, která žije
nad své možnosti a nadále tvrdohlavě věří, že její štěstí spočívá v hojnosti.
Poselství Vánoc je stále nové i stále stejné a zní s naléhavostí a vytrvalostí, i když
nedělá hluk. Vždy je zde někdo, kdo bude
malým i velkým vyprávět, že Vánoce znamenají „dar Boží lásky lidstvu v Ježíši“, dítěti narozeném z Marie v chudobě betlémské jeskyně. Je to výjimečný dar, královský
dar, dar lásky jeho dětem.
Z této nuzné jeskyně vyzařuje pro nás
všechny smysl našeho života (…): lásku,
soucit a dobrotu projevovat tím, že budeme dávat. Dávat nejen věci, ale také sebe,
být sami darem – jednoduše a prostě, v radosti, s úsměvem, pozváním, slovem, chvílí prožitou společně.
Dary, které nestojí peníze, ale úsilí
(a proto jsou cennější), předpokládají vyjít ze svého já, abychom mohli jít k druhému. Tak jako se Slovo vzdalo svého božství, aby se stalo člověkem a přišlo přebývat mezi nás a s námi; stalo se jedním
z nás, aby nám řeklo slovy a svým životem, že jsme děti jednoho Otce, a ne sirotci, že jsme svobodní, a ne otroci.
Ať se města oblečou do světel a ať jsou
domy plné svátečního ruchu. Ať se kostely naplní lidmi, ať znovu zní písně a hlas
zvonů, protože se narodil Emanuel, Bůh
s námi.
Vera Araújo
12/2008 | Nové Město |
3
Fota: archiv Jana Graubnera
ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ
Prezident Václav Klaus dne
28. října 2008 propůjčil arcibiskupu Janu Graubnerovi řád Tomáše Garrigua
Masaryka za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie,
humanity a lidských práv.
Rozhovor s arcibiskupem
Janem Graubnerem, který při této příležitosti přinášíme, překračuje rámec
této události.
P
ane arcibiskupe,
co pro vás toto
uznání znamená?
„Je to povzbuzení, které potěší.
Chci mu rozumět
tak, že si někdo všiml hodnot,
o něž se snažím, a to by bylo
dobré znamení.“
V letošním roce jste oslavil významná životní jubilea
– 60 let svého života a 35 let
kněžství. Povolání ke kněžství ve vás dozrálo již na základní škole, cesta k němu se
však zpočátku zdála být nelehká. Jak jste to prožíval?
„Tehdy dětsky, ale ve víře.
Překonávání překážek prohlubovalo náboženskou zkušenost. Vzpomínám na pouť
na Svatý Hostýn v deváté třídě, kdy jsem říkal Panně Marii: ´Tady děláš zázraky. Mně
říkají, že kdybych se dostal na
gymnázium, byl by to zázrak.
Bez gymnázia knězem nebudu a já si myslím, že jím mám
4
| Nové Město | 12/2008
Chvíle odpočinku ve Švýcarsku během setkání biskupů, přátel
Hnutí fokoláre.
Žít
ve společenství
s Ježíšem
Foto: archiv arcibiskupství olomouckého
Maturitní
fotografie.
být. Jestli si to taky myslíš, tak
to musíš zařídit.´ Nevím, jestli to byl zázrak, ale přijali mě,
i když s podmínkou, že mě
převychovají. Po maturitě mě
poslali získat si dělnický původ. Nebral jsem to tragicky.
Nutnost nést kříž a snést křivdu kvůli Kristu jsem chápal
na příkladu svých rodičů.“
Jaké okamžiky vašeho
kněžského života pro vás byly zvláště důležité?
„Setkávání v kněžském
společenství. To byla nejen
opora a jistota, ale i stálá duchovní formace. Objev Hnutí fokoláre byl velkým přínosem nejen pro můj život, ale
i pro kněžskou službu.“
Za své biskupské heslo
jste si zvolil slova Panny Marie na svatbě v Káni „Quod
dixerit vobis facite“ – „Co
vám řekne, učiňte.“ (Jan 2,5)
Co vás k tomu vedlo a jakým
způsobem tato slova ovlivňují vaši biskupskou službu?
„Byl jsem zvyklý učit se od
Panny Marie. Když jsem byl
jmenován biskupem – a pro
člověka, který se na kariéru
nepřipravoval, bylo všechno nové – ptal jsem se Panny
Marie, co mi poradí. V Písmu
je zapsaná jen tato jediná její
rada. Chci ji brát jako výzvu
k plnění Boží vůle. I kdyby se
to zdálo někdy tak nevhodné
jako nosit vodu na svatební
stůl, chci věřit, že Přímluvkyně si zbytek s Ježíšem domluví sama. Já nemusím všemu
rozumět, ale musím splnit
svůj díl.“
Jsou místa, která pro vás
měla a mají v životě mimořádný význam a na která se
rád vracíte?
„Ano, například od dětství
je to Svatý Hostýn, jak jsem
už o tom mluvil.“
Jste pastýřem olomoucké diecéze, předsedou České
biskupské konference, jejím
delegátem pro charitu a misie, předsedou církevní komise pro jednání se státem,
Fota: archiv Jana Graubnera
ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ
Návštěva českých krajanů v srbské Kruščici.
Na pastorační cestě v Bangladéši.
předsedou Správní rady
Univerzity Palackého v Olomouci, abych jmenovala některé z úkolů, které vám jsou
svěřeny. Všechny tyto úlohy
s sebou nesou velkou zodpovědnost, a předpokládám, že
kromě radostí přinášejí i starosti, kříže. Co vám pomáhá
je nést, kde čerpáte sílu?
„Ve společenství s Ježíšem. Chvíle modlitby nestačí.
Mám dojem, že se málo modlím a málo systematicky rozjímám, protože kromě spousty jednání musím pořád něco
promýšlet a připravovat. Snažím se ale prožívat s Ním přítomný okamžik. Jeho důvěrná blízkost je krásná a vytváří
atmosféru domova kdykoliv
a kdekoliv. Žít přítomnost
a nevracet se k minulosti, kterou odevzdáme Pánu, osvobozuje od přetížení, pomáhá
dobře se soustředit a podat
větší výkon. K tomu nás Chiara učí milovat toho, komu se
právě věnujeme, a v těžkostech poznávat tvář Opuštěného, kterého je třeba s láskou
obejmout, protože jsme si ho
zvolili za Snoubence své duše.
Pak je člověk s Ježíšem hodně
často. Ale pořád jsem jen začátečník.“
Máte obzvláštní lásku
k charitě, kterou jste v 90. letech pomáhal obnovit. Od
roku 1991 jste byl předsedou České katolické charity
a inicioval jste dnes již tra-
diční Tříkrálovou sbírku, za
kterou jste letos převzal od
Akademie populární hudby
cenu Anděl. Jak se tato iniciativa rodila, co stálo u jejích
počátků?
„V jiných zemích tuto sbírku charita nedělá. Dlouho jsem neúspěšně myslel
na možnost této sbírky, ale
když při povodních na Moravě získala charita takový kredit, bylo nutno začít. Nejde
jen o peníze pro charitu, ale
o kontakty a široký kruh spolupracovníků, které charita
potřebuje stejně jako peníze.
Považuji za nutné s koledníky
pracovat, pak je sbírka i pastoračním prostředkem. Zpočátku jsem nenašel oporu nikde, takže jsem to ve své diecézi musel nařídit a snažil se
ředitelům charit pomáhat,
aby to vzali za své. Výsledek
byl takový, že další rok se přidaly všechny diecéze České
republiky.“
„Jak vidíte úlohu nových
církevních hnutí v církvi
a konkrétně ve vaší diecézi?“
„Má-li být církev živá, potřebuje hnutí, která vytvářejí živá společenství. Krásnou
zkušenost spolupráce jednot-
Oslava 60. narozenin v prostorách olomouckého arcibiskupství.
livých hnutí máme – ovšem
na národní úrovni – při velehradských Dnech lidí dobré
vůle. Na diecézní úrovni máme trochu dluhy. Hnutí nemají diecézní strukturu, a tak
se někdy hůř hledá systém
pro spolupráci. Doufám, že
najdeme cestu ke zlepšení.“
Účastníte se setkání biskupů, přátel Hnutí fokoláre. Jak byste tato setkání
charakterizoval a jaký mají
přínos pro vaši biskupskou
službu?
„Především je to duchovní
obnova v duchu charismatu
Chiary Lubichové, společenství s Ježíšem uprostřed, ale
i mimořádná zkušenost světového společenství těch, kteří zastávají v církvi biskupskou službu. Snadněji se pak
chápe zodpovědnost biskupa
nejen za vlastní diecézi, ale
i za světovou církev. Znalost
situace jiných ulehčuje řešení
vlastních úkolů.“
Máte nějaké přání, odkaz,
který byste rád vzkázal čtenářům Nového města?
„Chci poděkovat všem,
kteří se aktivně podílejí na
vytváření živého společenství církve a budování jednoty, kteří se dělí o milosti, které dostali, kteří si poklad víry
a charismatu nenechávají pro
sebe. Věřte, pozná se to a má
to cenu.“
Za rozhovor děkuje
Ludmila Šturmová
12/2008 | Nové Město |
5
LIDÉ A UDÁLOSTI
6
| Nové Město | 12/2008
Jeden z workshopů. Snímání masek jako jeden ze symbolů s hlubokým významem.
Naděje pro Evropu
Je pondělí 6. října odpoledne. Ocitám se ve speciální
škole v Praze – Horních Počernicích. Na chodbách panuje vzrušení, slavnostní atmosféra plná otazníků a očekávání. Právě začíná realizační fáze výměnného projektu,
který se zde v těchto dnech může uskutečnit díky grantu
Evropské unie, zprostředkovanému národní agenturou
pro mládež, v rámci programu Mládež v akci.
Lucia Bianchini z Piacenzy, která je hybným motorem
projektu, vyjadřuje poděkování patřící všem: „Jestliže
bylo možné něco takového
uskutečnit, tak jen díky tomu,
že každý dal něco ze svého.
Každý skutečně otevřel své
Foto: Daniela Tuliani
ZÁVĚREČNÉ VYSTOUPENÍ
Vrcholem společně prožitých dní byl páteční večer 10.
října. Aktéři projektu, jejich
rodiny, učitelé, vychovatelé,
přátelé a známí i pozvaná veřejnostsesešlivCentruMariapoli v Praze – Vinoři. Někteří
si před několika dny jen stěží
uměli představit, že se podaří připravit společné vystoupení, v němž úžasným způsobem dojde k propojení dětí či
mladých s postižením, dobrovolníků, učitelů a vychovatelů. V rámci představení, jež
samo o sobě vyjadřovalo motto celého projektu „Jednota
v odlišnosti“, se harmonicky
sladily výsledky práce tří skupin, zapojených do jednotlivých workshopů: hudebního,
tanečního a výtvarného.
Foto: Alžběta Cibochová
P
řichází přibližně padesátičlenná
italská skupina ze
sdružení AS.SO.
FA.1 Její složení je
pestré: děti, mladí,
dospělí. Z nich asi
sedmnáct mladých s postižením, kteří budou spolu s dětmi ze speciální základní školy
v Horních Počernicích a Dětského centra Paprsek v Praze
– Hloubětíně hlavními protagonisty těchto dní. S nimi přichází množství mladých dobrovolníků.
Čekají na ně české děti spolu se svými vychovatelkami
a učiteli. PhDr. Jaroslav Šturma, ředitel Dětského centra
Paprsek, je vítá i jménem Mgr.
Alžběty Cibochové, ředitelky
speciální základní školy: „Vítejte v Praze. Jsme moc rádi,
že jste tady, abychom mohli
společně pracovat, hrát si, radovat se, protože sdělená radost je dvojnásobná radost.“
Odpoledne věnované uvítání, vzájemnému představení, písním a výměně darů,
završené opékáním buřtů, je
jen začátkem pěti intenzivních dnů workshopů, sdílení
a bližšího poznávání.
Úvodní část
vystoupení pro veřejnost.
srdce, aby do něj mohl vstoupit druhý. Začali jsme vzájemným poznáváním a cítili
jsme, že jsme přijati nádherným způsobem, s velkou láskou a otevřeným srdcem našich přátel z Prahy.“
Nechme však hovořit některé z hlavních aktérů. Laura,
Italka, svou zkušenost vyjádřila slovy: „Vše, co jsem viděla a vše, co jsem dělala, se mi
zdálo nádherné, protože jsme
to dělali společně. To, co se dělá společně, dopadne vždycky
dobře. S některými přáteli to
bylo snadné, s některými těžší, protože jsem s nimi nedokázala hovořit (…) To, co nás
dnes spojuje, již není jazyk,
ale naše pocity, které vyjadřujeme hudbou. Když jsem odjížděla z Piacenzy, měla jsem
velký strach, ale teď mám naději, protože si všichni rozumíme.“
Tento projekt umožnil, aby
se všichni společně cítili protagonisty historie, která se
mění, protože odlišnost, jak
pochopil Nicola, „již není něčím negativním, ale je bohatstvím. Spolu s vámi jsem objevil, že jsem sympatický a že
se umím bavit.“
Dvanáctiletý Lukáš z Prahy své prožitky vystihl takto:
„Nezáleží, jaký kdo je, když
děláme společně krásné věci,
jako třeba kostýmy pro představení.“
Čtrnáctiletý Matěj, který
s velkým nasazením pracoval ve výtvarném workshopu, napsal: „Bylo moc pěkné, když jsem mohl malovat.
Udělal jsem klobouček a dal
jsem ho na hlavu jedné Italce.
Všechny obrázky jsme dělali
spolu, i kostýmy, a velkou radost mám z namalované lodě
ve vodě.“
Lucii, 15 let, se líbilo tancování a řekla: „Mám je všechny
moc ráda. Mluvili jsme s nimi, nevím jak, ale při tanci
jsme si rozuměli. Je dobře, že
přijeli.“
Claudia z Itálie, která se
Foto: Ludmila Šturmová
LIDÉ A UDÁLOSTI
pro své postižení vyjadřuje
prostřednictvím komunikátoru, sdělila: „Jsem nadšená
z této zkušenosti, patřila jsem
do hudební skupiny. Mezi námi a dětmi z Prahy byla velká
harmonie. Zdálo se, že jsme
spolu hráli už dlouhou dobu,
nikdo nevyšel z rytmu.Všichni jsme si rozuměli, ne jazykem, ale pohyby našeho těla.
(…) Všichni jsme byli hrdí
na to, že jsme mohli být členy tohoto orchestru. Nikdo si
nestěžoval, i když v místnosti bylo teplo a my jsme se potili.“
JAK PROJEKT
HODNOTÍ DOSPĚLÍ?
Mgr. Alžběta Cibochová, ředitelka speciální školy: „Nedovedla jsem si představit, jak můžeme společně
dát dohromady představení
a předvést je veřejnosti. Ale
hned po prvním dnu jsem
věděla, že máme společný
zájem, že nejsou žádné problémy ani jazykové bariéry.
Práce v dílnách byla zcela jednotná i přes různé odlišnosti, všichni si i beze slov rozuměli. Mezi námi nebyly rozdílnosti a pracovalo se velice
dobře. Právě takové společné
zážitky jsou podle mého názoru důležitými stavebními
kameny v procesu evropského sbližování. Společné představení bylo nevídané, nápadité a profesionálně zorganizované. Odměnou nám všem
byla radost dětí a vděk jejich
rodičů, kteří byli představením přímo dojati.“
Za výtvarný workshop hovoří Mgr. Eva Špinarová, pedagožka:
„Můj pocit v přípravné fázi byl spojen s obavou, jak to
vše zvládneme. Zadané výtvarné téma mi připadalo pro
naše děti velmi náročné. (…)
Děti, které společně vytvářely předkreslené obrazy, pracovaly s opravdovým potěšením. Když jsem je viděla, tak
mě už neopustil klid a pře-
Píseň na uvítanou pro italské přátele. Základní speciální škola
v Praze – Horních Počernicích.
svědčení, že všechno dobře
dopadne. (…) Mým výsledným pocitem je radost, že se
nám všem podařilo obstát
a konečné dílo má po odborné stránce nadprůměrnou
hodnotu. Díky všem, všem!“
Silvia, které byl workshop
svěřen za italskou stranu, dodává: „Pracovala jsem ve výtvarném workshopu s paní učitelkou Evou a dalšími
učitelkami. Tak jako ona i já
jsem měla starost, jak to udělat, aby se všechny děti cítily dobře. Díky přípravě, preciznosti a velké kompetenci
všech učitelů se nám podařilo
společně zpracovat téma, které bylo velmi komplexní.(…)
Atmosféra, která se vytvořila, umožnila dětem vyjádřit
se (…) Do Itálie si díky vašim
dětem a žákům odvážím velkou lekci: cítím, že jsem díky
vám všem po lidské a odborné stránce mohla vyrůst.“
„Společně strávený týden
ve mně vyvolal spoustu otázek. Jsou žáci ovlivňováni
odlišnými tradicemi a zvyklostmi? Naváží nové vztahy?
Komunikace hudbou, tancem a uměním je možná a má
smysl. V navázání nových kamarádských vztahů mezi lidmi dochází k otevírání hranic v duších nás všech v Evropě. Odpovědí na všechny
mé otázky je to, že projekt má
smysl a to veliký.“ (L. Klusáček, speciální pedagog)
Jedna z italských dobrovolnic se podělila o své zkušenosti, které „obohacují srdce,
protože člověk prožívá opravdový vztah (…), vztah rovného s rovným. Nejde jen o to, že
člověk dává, ale též dostává.“
GiancarloBianchini,ředitel
sdružení AS.SO.FA., který ho
doprovází již od jeho vzniku,
večer zakončil slovy Alessandra, dospělého autistického
chlapce,který přes komunikátor popisuje svou zkušenost,
která se odehrála při vzájemném poznávání během workshopu. Bylo navrženo, aby se
jeden díval druhému do očí,
Ital Čechovi a Čech Italovi:
„Rozumím, že dívat se jeden
druhému do očí znamená lépe poznat člověka a jeho kořeny. (…) Dnes jsem pohlédl
do očí jedné dívce. Řekla mi:
´Není třeba bydlet ve stejném
domě, stačí mít se rádi. Stačí
jeden hluboký pohled, který se na tebe s láskou podívá.´“ Giancarlo dodal: „Naše
rodina, naše společnost i naše Evropa, by byla jiná, kdyby si všichni mohli navzájem
s láskou pohlédnout do očí.
Nová Evropa se po válce zdála
být nereálným snem. Dnes je
v ní 27 zemí, které dříve mezi sebou bojovaly, a dnes žijí v míru. Mír je třeba zaručit
i do budoucna. To je možné,
když tito mladí, mající problémy, budou přijímáni jako
učitelé lidskosti, protože umí
naslouchat, přijímat a rozdělit se, i když nehovoří stejným
jazykem.“
„Nashledanou za rok v Itálii,“ zaznívá sálem. Tam se
uskuteční pokračování projektu.
Zpracovala
Ludmila Šturmová
1. Dobrovolné sdružení rodinné solidarity pro osoby
s postižením. Vzniklo v diecézi v severoitalské Piacenze,
aby vyšlo vstříc potřebám rodin s dětmi s postižením. Začali jako skupina laiků uspořádáním sobotní odpolední slavnosti, dnes nabízejí
volnočasové aktivity každé
odpoledne, i o víkendech
a o prázdninách. Jejich služeb využívá přes šedesát rodin. Nyní má sdružení osm
spolupracovníků, čtyři na plný úvazek a čtyři na částečný. Do aktivit je zapojeno
140 dobrovolníků, z nichž je
asi polovina mladých.
12/2008 | Nové Město |
7
RODINA
8
| Nové Město | 12/2008
říci „dělej tohle“, ale tón hlasu, kterým jsem mu tyto věci
říkal, byl jiný.
Můj kamarád byl prefektem v Parmě, stavěl jsem mu
dům, byl autoritou, největší autoritou ve městě… Je
v něm Ježíš, jaká změna se ve
mně stala! Stali jsme se skutečnými přáteli. Biskup, který mne jmenoval prezidentem organizace katolických
mužů, byl biskupem mého
města, ale vidět v něm Ježíše,
jak jiný postoj to vyžadovalo!
Měli jsme možnost k hlubokým setkáním; i tito lidé, když
se cítí milováni, jak milováni
být mají, se otevřou a řeknou
věci, které by možná jiným lidem neřekli, protože se cítí
pochopeni.
Všichni byli Ježíšem, kterého je třeba milovat, sloužit
mu, jak to požaduje evangelium. Byla to injekce Ideálu,
která změnila náš život, přes
všechny chyby, které jsme
možná udělali, protože jsme
jenom ubozí lidé jako všichni.
Dům postavený
na skále
Vztah, kdy mezi rodiči a dětmi proudí evangelní život, je
pro výchovu velmi důležitý. Pak jsme učiteli i žáky zároveň. Náš dům se skutečně může stát „domem postaveným na skále“. V březnu minulého roku mluvili Anna Maria a Danilo Zanzucchi na setkání rodin v Římě o vlivu žitého evangelia na život rodiny.
tě v kočárku. Ta fokolarínka
řekla: „Vy chcete pro ně veliké dobro, a to je správné. Můžete proměnit lásku, kterou
už máte, v lásku, která se živí Boží láskou. Ježíš totiž řekl:
´Cokoli jste učinili jednomu
z mých nejmenších, mně jste
učinili.´“
Přiznávám, že do té doby jsme v našich dětech viděli plody naší lásky, velký
dar, který nám Bůh dal. Optikou evangelia se věci měnily. Když se například v noci
budily nebo zlobily, vědomí,
že v nich mohu milovat Ježíše, měnilo mé chování, dávalo mi víc trpělivosti, více síly,
choval jsem se jinak. Pochopili jsme, že dříve než nám,
patří děti Bohu.
Evangelium nás učí milovat
všechny bez rozdílu. Byl jsem
mladý stavitel, chodil jsem po
stavbách. V přidavači, který
stoupal po schodech s pytli
cementu, byl Ježíš. Jak jinak
jsem se musel chovat! Musel
jsem ho řídit, musel jsem mu
Foto: Giancarlo Nuzzolo
D
anilo:
Když jsem se
setkal se spiritualitou Chiary Lubichové,
vše pro mne bylo nové. Pro ni
a pro první fokolarínky bylo
slovo evangelia životní realitou. V mém životě to znamenalo obrat a brzy to byl také
způsob, jak žít s Annou Marií v naší rodině. Žitím Slova
naše manželská láska – veliká, krásná, plná citu – získala zcela zvláštní charakteristiku, stávala se láskou podle
evangelia, podle Ježíšova nového přikázání, abychom se
milovali tak, jako on miloval
nás. Tím se stalo logické milovat, ať už věci šly dobře, nebo se mezi námi či zvenčí objevil nějaký stín. Pomalu jsme
objevovali, jak tato nová láska
buduje jednotu, což je něco
jiného, než prostě být spolu.
Zjišťovali jsme, že jednota byla podmínkou, abychom měli
Ježíše mezi sebou.
Brzy jsme pochopili, že
musíme milovat jako první. Tohle byla pro nás veliká
novinka! Já jsem jako první
musel milovat Annu Marii,
i když jsem se vracíval unavený ze zaměstnání. Pracoval
jsem jako stavitel. Musel jsem
ji milovat jako první, jak doporučuje evangelium, a tak
jsem si všiml, že možná také její den se dvěma malými
dcerkami byl náročný, ne-li
náročnější. Pochopil jsem, že
místo abych večer odpočíval
v křesle, musím se bez ohledu na únavu podílet na všem,
co je třeba udělat. Nebylo to
vždy jednoduché, byla to velká změna. Bylo to jako závod
lásky mezi námi dvěma, protože Anna Maria dělala totéž.
Zpestřovalo to náš život a naplňovalo nás to radostí.
Mám ještě v živé paměti
rozhovor s jednou z prvních
fokolarínek. Stáli jsme ve dveřích s našimi prvními dvěma
dceruškami, jedna byla ješ-
Anna Maria:
Ne vždy jsme dokázali žít
Slovo života se stejnou intenzitou. Ale jakmile jsme si
všimli, že pozornost ochabuje, snažili jsme se znovu začít.
Zažili jsme pak radost, klid,
svěžest života, sílu, schopnost
postavit se tváří v tvář životu,
jakou jsme dřív neměli.
Veliký dar pro nás manžele a pomocí pro žití Slova
je sdělovat si vzájemně zkušenosti; tím roste vzájemná
duchovní důvěra mezi námi
i dětmi. Nedávno mi jeden tatínek vyprávěl, jak jeho sedmiletá holčička poté, co mu
řekla, že z lásky půjčila tužku
kamarádce, se ho neočekávaně zeptala: „A ty, tatínku, jaký skutek lásky jsi dnes udělal?“ Naštěstí tatínek si také
ten den vzpomněl, že má milovat, a udělal skutek lásky,
o kterém mohl vypravovat.
Podobné příhody jako ta-
to se staly nám všem, děti nás
donutily zpytovat svědomí!
Představte si, jakou důležitost
získává ve výchovném procesu takový vztah, kde mezi rodiči a dětmi proudí evangelní
život. Pak jsme učiteli i žáky
zároveň. Náš dům se skutečně může stát „domem postaveným na skále“.
Často se nám zdá, že naše děti některé důležité věci nechápou. Nikdy nesmíme zmalomyslnět, ztratit odvahu. Musíme zdůrazňovat
lásku a oceňovat jejich snahu
milovat a uvědomovat si, že
mnoho z toho, co se nám zdá
negativní, patří k růstu. To, co
jsme do nich vložili v prvních
i pozdějších letech života, je
zcela jistě ovlivnilo a v jejich
chování v dalším životě, který
třeba nebude zcela podle našich představ, se to jistě projeví.
Ještě ale v evangeliu nalezneme, že nás Ježíš vybízí žádat v jeho jménu Otce o cokoli, s příslibem, že to dostaneme, pokud máme víru!
Kolikrát s odstupem, ale plni
důvěry jsme žádali Otce! Mohu říci, že mnoho našich dětí pochopilo, cítilo existenci Boží, protože viděly jednat
Prozřetelnost.
Jiný příklad: práce. Pracovat poctivě už samo o sobě znamená jít hodně proti
proudu. Ale ve světle evangelia nemá být práce na prvním
místě, má být konána dobře,
jako pracoval Ježíš, jako pracoval sv. Josef, ale také s jistým odstupem. Tedy, pokud
je to možné, vybrat si takovou, která umožní mít čas pro
rodinu. Je třeba se snažit mít
čas pro rodinu, čas účastnit se
společenského života, čas na
duchovní život.
Evangelium dává pro každou situaci, jak šťastnou, tak
smutnou nebo neutrální, spíše než konkrétní řešení základní postoj, ducha, se kterým k nim máme přistupovat. Chiara říká, že Slovo dává
Foto: M. a K. Broschovi
RODINA
štěstí, jaké svět nezná. Všichni jsme zažili, i když jsme procházeli nějakou těžkostí, že
klid a hluboká vyrovnanost
v nás zůstaly.
Zůstávají také, když trpíme, například kvůli dítěti,
které udělalo jiná rozhodnutí, než ta, která bychom chtěli,
nebo odmítá hodnoty, ve které věříme. Slovo nás očišťuje,
abychom uměli bez protestů
„hrát“ v Boží hře, i když nemůžeme konkrétně dělat nic,
abychom přesvědčili syna nebo dceru vrátit se na správnou cestu.
Je to život, nechávat se
očistit situací, nebýt však shrbeni, být pouze Opuštěným
Ježíšem, přijmout kříž, žít tuto situaci s odvahou. Bude to
Slovo samo, které nás nechá
udělat správné kroky v pravý
čas, protože uvnitř nás probudí Boží hlas, který nás vyzve, abychom jednali podle
jeho vůle.
Víme, že Bůh Láska bdí
nad každým z nás, tedy také
nad každým z našich dětí. On
je Otec, a jistě dá nám i našim dětem ve své veliké lásce možnost návratu na správnou cestu.
Jak proměňuje a přitahuje
mnoho srdcí k Bohu svědectví rodiny, která žije evangelium!
Ale láska trvá, i když jednoho z manželů stihne nečekaná nemoc. Je to zvláštní láska,
naplněná utrpením. Jednota
dvou manželů v takových situacích se zdokonaluje. Jejich komunikace se obohacuje o zcela zvláštní slovník,
kdy různými způsoby, často
i mlčením jeden druhému říká, jak je mu drahý, jak ho má
rád. Viděli jsme, jak v bolestných chvílích manželé prohlubovali svůj vztah více než
dřív.
A ještě existuje láska – veliká láska – když jeden ze dvou
odchází do Ráje. Zde bych ráda něco řekla o jedné zkušenosti, kterou jsem prožila.
Byla jsem v Loppianu, když
Chiaretta Nembrini odešla do
nebe (Nové město 1, 2008, str.
19 – 20). Tak jsem mohla být
blízko jejího manžela Gabriela, čtyř dětí, její matky, která
přijela z Filipín, aby jim pomohla při narození nového
bratříčka. Chiaretta zemřela
v noci při porodu Giacoma,
pátého dítěte.
Viděla jsem Gabriela klečícího u postele, jak říkal čtyřem zrovna probuzeným dětem: „Ježíš přišel dnes v noci a vzal si maminku k sobě,
i když my bychom byli rádi,
kdyby byla ještě chvíli s námi.
Máte štěstí, že jste maminku
poznali a budete to vy, kdo
naučí Giacoma ji znát.“
V tu chvíli jsem pochopila, čím je evangelium pro rodinu. Je to tajemství pro život
i v nejtěžších situacích, i pro
mučednictvívnesnesitelných
situacích.
Viděla jsem mladého tatínka překonávat sama sebe
pro lásku k dětem, ke tchýni,
k příbuzným; děti překonávat
opuštěnost díky lásce tatínka
a babičky; babičku dávat život
za vnoučata. Neviděla jsem
zoufalství, viděla jsem snášenou bolest, přijatou díky lásce
druhých. Konkrétní láska pro
toho, kdo je blízko, je silou,
světlem k životu a proměňuje
v dar každou tragédii.
Byla to bolest zcela proměněná jistotou, že jednoho dne
se všichni dohromady setkáme v Ráji, natolik, nakolik
budeme žít Slovo.
(redakčně kráceno)
12/2008 | Nové Město |
9
SPIRITUALITA JEDNOTY
Slovo se musí
proměnit ve skutek
Foto: Anna Paula Meier
život. Musíme je aplikovat na náš životní styl, na náš způsob života, uvažování
a mluvení…
Takto je křesťanský život neobyčejně
přitažlivý.“
Chiara Lubichová.
Dokončení tématu Chiary Lubichové
o Slově života z roku 1975.
A
že slovo v nás skutečně rodí
Krista, to říkají světci, papežové a církevní otcové.
Vybrala jsem část z velkolepé stati Pavla VI., který hovoří o účincích slova
a o tom, jak jej máme přijímat. Dokonce ukazuje určitou metodu,
která se zdá být i naší metodou. Praví:
„Jakým způsobem je Ježíš přítomný v duších? Prostřednictvím sdělení slova se
v nás zpřítomňuje božská myšlenka, Slovo, vtělený Syn Boží. Bylo by možno tvrdit, že Pán se vtěluje v nás, když přistoupíme na to, aby jeho slovo… v nás žilo.
Nasloucháme-li výkladu evangelia,
každý by měl vytrvale usilovat o to, aby
se zmocnil alespoň jednoho cenného poznatku; a až se vrátíme domů… během
celého následujícího týdne se živme tímto sytým duchovním pokrmem: slovem
Páně…
Tedy především naslouchat, pak…
opatrovat toto slovo, neztratit je… Nestačí je však přijmout jen pasivně. Je nutné reagovat aktivně, reflexivně, je nutno
o slově rozjímat.
A je zde ještě třetí moment: Slovo se
musí proměnit ve skutek a má řídit náš
10
10
| Nové Město | 12/2008
Nádherným způsobem hovoří o slově sv. Ignác z Antiochie. Říká, že potom,
co jsme byli uvedeni Božím záměrem do
života, jsme určeni k tomu, abychom se
do něho vrátili jako slovo Boží. Když píše
věřícím, aby mu nebránili v mučednictví, praví: „Nechci, abyste hledali to, co se
líbí lidem, ale co se líbí Bohu, jemuž jste
milí. Já už nebudu mít příležitost, jako je
tato, abych došel k Bohu… Budete-li mlčet (necháte-li mne jít na mučednickou
smrt), stanu se slovem Božím.“
Apoštol Jakub praví: „On rozhodl, že
nám dá život slovem pravdy, abychom
byli (jako) prvotiny ze všeho, co stvořil.“
(Jak 1,18)
BÝT MATKOU
KRISTA
Pak je v evangeliu ještě jedna Ježíšova věta, nad kterou je třeba se hlouběji
zamyslet. Když k němu přicházejí apoštolové a říkají mu, že jeho matka a jeho
bratři jsou venku a čekají na něho, Ježíš
ukazuje na apoštoly a praví: „Moje matka a moji příbuzní jsou ti, kdo slyší a plní Boží slovo.“ (Lk 8,21) Je tedy nějaká
možnost, kterou Ježíš sám připouští, jak
se stát též jeho matkou? Ano, protože on
to řekl!
Podobně jako rodí matka, můžeme
zrodit Krista v duších, a to právě skrze
slovo.
A že můžeme být Ježíšovou matkou,
o tom jasně hovoří sv. Řehoř Veliký:
„Musíme si být vědomi toho, že kdo je
bratrem a sestrou Ježíše skrze víru, stává
se jeho matkou skrze skutky slova. Jestliže někdo svou vírou způsobí, že se zrodí
v duši bližního láska k Pánu, takový člověk vlastně rodí Krista, protože působí,
aby se Kristus zrodil v srdci toho, kdo
slyší jeho slovo, a stává se tak Pánovou
matkou.“
Stejně tak svatý Pavel skrze slovo za-
seté do srdce svých věřících cítí silně své
otcovství, cítí, že se stal jejich otcem. Praví: „…Neboť i kdybyste měli na tisíce vychovatelů v křesťanské víře, otců nemáte mnoho. Tím, že jsem vám zvěstoval
evangelium, stal jsem se já vaším otcem
v Kristu Ježíši.“ (1 Kor 4,15)
Augustin vidí církve zrozené ze slova
Božího: „Sami apoštolové, na nichž byla církev zbudována, následovali příkladu Kristova, hlásali slovo pravdy a stáli
u zrodu církví.“ Církev je tedy zrozena
právě skrze hlásání slova.
Církev sama je matka a rodí duše skrze
slovo, které dává, a pak skrze křest.
Totéž můžeme říci i o našem Díle.
Zrodilo se skrze slovo, které Bůh zasel
do našeho srdce, a je matkou mnoha duší, protože je plodí tím, že vkládá do lidských srdcí slovo, které není jen obyčejným pojmem, ale je „duch a život“ (Jan
6,63).
Slovo života tedy rodí Krista v lidech,
ve společenstvích a církvích. Proto mohl
Klement Alexandrijský říci: „…Kdo poslouchá Pána a skrze něj se řídí Písmem,
které nám bylo dáno, je plně přetvářen
k podobě Mistrově. Dospěje tak daleko,
že žije jako Bůh v těle. Ale této výše ne-
SPIRITUALITA JEDNOTY
mohou dosáhnout ti, kteří nenásledují
Boha tak, jak je on vede; a on nás vede jedině skrze božsky inspirované Písmo.“
Vždy, když jsme v kontaktu se slovem
Božím, znamená to vstoupit do životního kontaktu s Kristem a přijmout jeho
život. Můžeme zde vnímat ozvěnu Písně písní, která praví: „Kéž políbí mě polibkem svých úst!“ (Pís 1,1) a prohlásit,
že každý okamžik, kdy žijeme slovo, je
polibkem na Ježíšova ústa, ta ústa, která nevyslovovala nic než slova života.
On, jenž je Slovem, sděluje naší duši sebe. A my jsme s ním jedno! Rodí se v nás
Kristus!
Tuto myšlenku vyjadřuje sv. Řehoř
Nyssenský: „Pramenem (živé vody Slova) jsou ústa Ženichova, z nichž tryskají
slova věčného života, která naplňují ústa toho, kdo pije. Je tedy nutné, aby ten,
kdo se chce napít z pramene, přiložil ústa k té vodě: Tím pramenem je Pán, který
řekl: ´Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije.´
(Jan 7,37) A ten, který má tento tryskající pramen pro všechny, chce, aby všichni byli spaseni, nedopustí, aby někdo
z těch, kdo docházejí spásy, tento polibek
postrádal – polibek, který se stává očistou každé skvrny.“
Po všem tom, co bylo řečeno o slově,
nám zbývá učinit jeden jediný závěr:
Kolik života nám ještě zbývá?
Žijme v přítomném okamžiku slovo se
stále větší intenzitou, abychom pro svět
a ke slávě Kristově i my byli Bohem v těle.
Vyrovnat stezky
Foto: M. a K. Broschovi
A
dvent končí, již brzy přijde Pán.
Liturgie nás vyzývá: „Připravte
cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky!“
(Mk 1,3)
On, který vstoupil do lidských dějin,
chce vejít i do našeho života, ale cesta
v nás je plná překážek. Je třeba je odstranit.
Jaké překážky to jsou?
Všechny touhy naší duše, které se neshodují s Boží vůlí, špatné sklony, které nás svazují. Touha po ocenění, úctě,
lásce, touha po věcech, snaha o zdraví za
každou cenu. Jsou to však zvláště ty nejhorší lidské skutky, vzdor, pomluvy, pomsta…
To všechno v sobě musíme s velkou
rozhodností uhasit, přijmout Boží vůli –
připravovat Pánu cestu. To všechno nás
z cesty k Bohu odvádí. Potlačíme-li své
špatné touhy, budeme opět kráčet po paprsku Boží vůle.
To, co nás nepochybně vede po přímé
cestě, je láska k bližnímu. Začněme tedy
znovu a milujme každého, s kým se setkáme. Zapalme ve svém srdci touhu horoucí a chvályhodnou, kterou si jistě přeje i Bůh: touhu milovat bližního a s nezištnou, neomezenou láskou se s ním ve
všem sjednocovat.
Láska oživí lidi i vztahy a nedovolí, aby
se sobecké touhy vkradly do našeho nitra. Naopak bude účinkovat jako ta nejlepší protilátka.
Můžeme si připravit vánoční dárek
i pro Ježíše: bohaté a šťavnaté ovoce –
svoje srdce – horoucí a strávené láskou.
VÁNOCE KAŽDÝ DEN
Nastal Štědrý večer! Slovo se stalo tělem a přináší nám lásku.
Nastal Štědrý večer!
Chtěli bychom, aby nikdy neskončil.
Nauč nás, Pane, jak trvale prožívat tvou
duchovní přítomnost mezi námi.
Nastal Štědrý večer!
Kéž tvá láska hoří v našich srdcích, kéž
se navzájem milujeme tak, jak to chceš
ty.
Budeme-li mít takovou lásku, můžeme slavit Vánoce každý den.
BLAHOSLAVENÍ CHUDÍ
Nikdy jsem ještě Kristovo narození neočekávala tak radostně jako letos. Vlastně to ani nebylo očekávání – s adventem
pro mne vánoční doba už nastala!
Důležitá je láska, opravdová láska…
Láska, kterou cítíme, když ve svém nitru bez ustání hledíme na ukřižovaného a opuštěného Ježíše. V tom spočívá
tajemství jednoty, znovuzrození našich
duší, a snad i celého světa.
Kéž se o vánoční noci Ježíš v našich
srdcích opět narodí, kéž v nich zazáří jako jediná hvězda našeho života.
Pane, pomoz nám, ať nehledíme jen na
pomíjivé věci, ať máme oči jen pro tebe!
Prosme o jedinou milost: abychom
milovali Boha v každém okamžiku svého
života. On jej pak může proměnit v paprsek světla – svědectví o něm. To úplně stačí.
Milujme ho v sobě, v nesčetných odstínech svých strastí; milujme ho však
především ve svých bratřích, ve všech lidech kolem sebe.
Můžeme-li mezi nimi někomu dát
přednost, milujme ho v těch nejubožejších, nejotrhanějších, v těch, kteří vzbuzují největší odpor, v nejopuštěnějších,
v těch, které společnost zavrhuje.
Ježíš řekl, že byl poslán „aby přinesl
chudým radostnou zvěst“ (srov. Lk 4,18).
Kéž to platí i o nás.
Evangelium slibuje blaženost především plačícím, hladovým, pronásledovaným… Věnujme pozornost hlavně
jim, jsou Pánem vyvolení! Vyvolme si je
i my!
Zcela se darujme: hledejme a nalézejme okolo sebe tvář Opuštěného a prosme o takovou lásku, abychom se stali
druhým Ježíšem, živou církví, druhou
Marií. Buďme Marií do té míry, aby trpící mohli říkat i o nás:
„Refugium peccatorum,
Consolatrix afflictorum,
Auxilium
christianorum…“
„Útočiště hříšníků,
Těšitelko zarmoucených,
Pomocnice křesťanů…“
Chiara Lubichová
(z knihy Vánoce,
Nové město, Praha 1997)
12/2008 | Nové Město |
11
11
CITADELA
12
12
| Nové Město | 12/2008
Svědomí jako
korektiv práce
každého novináře
Co by asi řekli Marťané, kdyby přistáli na Zemi a chtěli rozluštit otázku, k čemu lidstvu slouží záplava médií.
Současné kinematografii se věnovala letošní podzimní
13. konference „Člověk a média“, pořádaná Hnutím fokoláre a Konrad Adenauer-Stiftung ve spolupráci s Nadačním fondem Josefa Luxe, o.s. Pontes a mezinárodním
projektem NetOne.
příklad toho, že lze v médiích
čelit úpadku kvality navzdory všestrannému pokušení
komerce, uvedla jeden týdeník, který se vhodně zvolenou
přestavbou dokázal vymanit
z hrozícího propadu čtenářů.
I když nesnížil svoji úroveň,
dokázal dokonce několikanásobně zvednout svůj náklad.
O úpadku distribuce filmů
s vyšší uměleckou kvalitou,
které se obracejí spíše na náročnějšího diváka, a tedy o jejich nedostupnosti u nás, se
rozhovořila druhá přednášející, filmová producentka Kateřina Černá. Je český divák
opravdu tak nenáročný, skutečně ho nezajímají náročné
umělecké filmy? Podstatné je,
zmínila, že pokud se u nás nějaký umělecky náročnější film
přece jen promítá, může ho
s největší pravděpodobností
shlédnout pouze divák ve velkém městě. Mimo velká centra
se podle ní promítají jen „zaručeně komerčně úspěšné filmy“. V podstatě se vyjádřila,
že český divák nemá ani příliš
příležitosti, aby mohl být filmy
s vyšší uměleckou kvalitou kultivován. Dobré vysvědčení Kateřina Černá nedala ani současné většinové české filmové
produkci.„Český film prochází krizí“, českou kinematografii
vede byznys. Není ve světě, na
festivalech úspěšný, „nedá se
se zahraničími snímky srovnat“. „Je vidět jen komerce“,
Foto: Štěpán Filcík
P
odobnou otázkou
uvedla na začátku
konference svůj
příspěvek Tereza Brdečková, žena s širokou tvůrčí zkušeností (sama sebe považuje především
za spisovatelku, ale zabývá se
i scenáristikou či publicistikou), první ze tří přednášejících žen. A protože se toto setkání, zaměřené zvláště
na kinematografii, věnovalo
převážně naší domácí skutečnosti, šlo o reflexi české zkušenosti.
Poslání médií předávat informace se proměňuje a média „stále více slouží k vydělávání peněz“; takto pojmenovala dnešní převažující účel
médií. Jejich kvalita – zvláště
v posledních pěti letech – zažívá ale krizi, která podle ní souvisí i se zaváděním internetové podoby novin. (V závěrečné diskusi se k internetu ještě
vrátila zajímavou myšlenkou,
že internet znásobuje negativní jevy, včetně násilí, které tím dostanou „daleko větší
potenciál“, než ve skutečnosti
mají, aniž dnes známe odpověď, co to se společností udělá.) Ve svém příspěvku se také věnovala úvaze, podnícené
pokleslou úrovní některých
médií, o důležitosti morální
odpovědnosti jejich pracovníků. To, zda nedochází k jejímu posunu, považuje za jednu z hlavních otázek. V tomto
smyslu položila velký důraz na
svědomí jako na korektiv práce každého novináře. Z jejího
pohledu jde o jakési „špinění
životního prostředí v duchovním slova smyslu“. Zazněl i varující poznatek, že pod tlakem
komerce„velké osobnosti přestávají patřit do médií“; individualita přestává mít hodnotu
a být potřebná. Zajímavé bylo také hodnocení úrovně filmové kritiky, která se ve světě
dostává do stále většího vleku
těch, kdo filmovou produkci
financují. Jako pozoruhodný
Producentka Kateřina Černá
při diskusi s účastníky konference.
spjatá s poptávkou průměrného diváka, který v kině hledá
jen povrchní rozptýlení a jehož hlubší témata nezajímají.
Její slova o tom, že však i zde
jsou tvůrci, kteří se snaží dělat
„český film trochu jinak, nekomerčně“, přece jen představují
posun dobrým směrem.
Je zajímavé, že současnou
filmovou tvorbu dobře neohodnotila ani třetí přednášející, scenáristka a režisérka Angelika Hanauerová (mj. autorka dokumentárního filmu
Ecce homo kardinál). „Filmu
chybí velká idea“, v současnosti se projevuje „krize scenáristiky“,„náměty jsou velmi
plytké“… Existují-li dnes multikina ve velkých nákupních
centrech, „film se stal zbožím“; na stejném komerčním
principu pak funguje i televize. Zajímavá byla i její zmínka o vlivu, který na filmovou
tvorbu měly dobové ideologie
– ať už šlo o fašismus, komunismus nebo třeba „americký
sen“. Dnešek pak příznačně nazvala obdobím „postideologických režimů“, v němž společnost neovládají nějaké ideologie, ale snad „tušení
lidských práv, lidské důstojnosti“. Absenci ideologie však
musela vyplnit „nějaká hodnota, a to jsou peníze“. Její trefné postřehy zavedly přítomné do současnosti, jejíž skutečnosti si možná všichni plně
neuvědomujeme, nebo jimž
ještě nepřikládáme význam,
který si zasluhují. Podle jejích
slov přestáváme být „pouhými konzumenty“, „ale sami se
můžeme stát spolutvůrci“. Digitalizace nám nejen umožňuje větší výběr, zvětšuje nabídku, ale dovoluje nám stávat se
i tvůrci filmů a zveřejňovat je
(YouTube). Potenciál kvalitních tvůrců tak nemusí být závislý jen na komerci a zůstávat
v rámci této živelně rostoucí nabídky stranou. Je jen třeba se nenechat z tohoto úžasně se otevírajícího mediálního
prostoru vytlačit. Anna Černá
PAVEL OD KŘÍŽE (1694 – 1775)
Velké očišťování Pavla od Kříže přišlo po zkušenosti proměňujícího sjednocení. Jeho temná noc trvala čtyřicet pět let (šedesát pět
podle A. Calabrese)32.
Hovoří o „mystické smrti“, o „čistém utrpení“, o „nejtemnější
půlnoci víry“33, o „strašlivé nicotě, která budila dojem, že je horší
než peklo“34. „Zdálo se mi, že jsem nejhorším nepřítelem Boha. Za-
I.
I V.
dyž Terezie mluví o „zahradě“ duše, píše o obdobích,
v nichž se zdá „suchá a bez vody na zalití, jakoby v duši
nikdy nebyl stín ctnosti“. Vypočítává pak některá utrpení, která musí duše snášet dříve než vkročí do sedmých komnat vnitřního hradu.28 Myšlenky, že je vše
ztraceno, projevy lidské nesnášenlivosti, vzdálenost od
přátel, velmi bolestné tělesné utrpení, nejistota a pochybnosti zpovědníka, myšlenky, že kvůli jejím hříchům Bůh dopustí, aby byla duše pomýlená, dojem, že zpovědník se mýlí, vyprahlost. „Rozum je tak zatemněný, že není schopen vidět pravdu.“ „Vnitřní sklíčenost“ se stává „tak mučivou a nesnesitelnou, že
nevím, k čemu jinému bych ji přirovnala než k mukám pekla. V této bouři je každá útěcha vyloučená.“29 „Nejlepší lék, aby je člověk
vydržel – ne aby utrpení přestala nebo se uklidnila – je zabývat se
skutky lásky nebo jinými vnějšími věcmi, v plné důvěře v Boží milosrdenství, které nikdy nechybí tomu, kdo v Něj důvěřuje.“30
Podle jejích slov jsou utrpení temné noci taková, že bez zázraku
by to přirozená lidská slabost nemohla vydržet více než tři nebo
čtyři hodiny31.
K
T E R E Z I E Z AV I LY ( 1515 – 15 8 3 )
4. ČÁST
Noc jako čas zkoušky
Škola Abba
28. Srov. Castello interiore, VI, 1 (celá kapitola), in Opere, cit., str. 855–863. Tamtéž., VI, l, 9,str. 860.
29. Tamtéž, VI, 1, 9, str. 860.
30. Tamtéž, VI, 1, 13, str. 862. Srov. E. Bortone – B. Goya, čl. Purificazione, in Dizionario Enciclopedico di Spiritualità, od E. Ancilli, Città Nuova, Roma 1990, str.
2097.
31. Srov. Castello interiore, VI, 11, 8, v it. čl. cit., str. 932.
32. La via mistica di san Paolo della Croce, LEV, Città del Vaticano 2001.
33. Lettere IV, otci Marcaureliovi, 22. prosince 1776.
34. Lettere II, str. 721, 25. května 1751.
35. Lettere II, str. 753, otci Tomášovi.
36. Cit. z A. Calabrese, La via mistica di san Paolo della Croce, LEV, Città del Vaticano 2001, str. 129.
37. Lettere I, str. 153, 3. října 1736.
38. Srov. J. Nguyen Thuong, La „kénose de la foi“ de Sainte Thérèse de Lisieux
lumière pour présenter l‘Evangile aux incroyants d‘aujourd‘hui, Teresianum, Roma 2001; Teresa di Lisieux, Manoscritto C (o Ms C) 4v°-7v°; Storia di un‘anima,
Città Nuova, Roma 1997, str. 224–227.
39. LT 112, 1. září 1890, Opere complete, LEV-OCD, Roma 1997, str. 409.
40. Srov. Biblioteca Carmelitana, Procès de Béatification et de Canonisation de
Sainte Thérèse de l‘Enfant Jésus et de la Sainte-Face, II: Procès Apostolique, Teresianum, Roma 1976, str. 559.
41. Srov. tamtéž, I, str. 402.
42. Storia di un‘anima, cit. str. 224–227.
43. Texty vzaty z M. C., Madre Teresa di Calcutta. La prova della notte oscura,
v „Testimoni“ 19 (2001), str. 8; Id., Madre Teresa e il silenzio di Dio, tamtéž, 1
(2007), str. 16.
44. Notte oscura, II, 5, 1, v Opere, cit. str. 406, „Je to utrpení, které duše v důsledku
své hříšnosti zakouší, když je ozářena opravdovým Božím světlem. Je to nesmírné utrpení, neboť když ji obklopuje toto světlo, které vyhání nečistotu, duše se cítí
velmi pošpiněná a ubohá a zdá se jí, že Bůh je proti ní a že ona se staví proti Bohu.
(…) Duše tedy i v této temnotě skrze toto čisté světlo nyní vidí svou nečistotu a jasně poznává, že není hodna Boha, ani žádného jiného stvoření. To, co jí způsobuje
největší utrpení, je myšlenka, že toho nikdy nebude hodna, a že i její dobro je ztraceno.“ (Notte oscura, II, 5,5, tamtéž, str. 409).
OČIŠTĚNÍ
První důvod je podle klasické teologie v tom, že směřuje k očištění duše, aby mohla dosáhnout intimního spojení s Bohem. „Tato
temná noc,“ vysvětluje sv. Jan od Kříže, „je působení Boha v duši,
které ji očišťuje od jejích neznalostí a návyků, přirozených a duchovních nedokonalostí.“44 Čím více chce Bůh se sebou sjednotit
nějakého člověka, tím více ho opracovává. Stačí tato zmínka, protože to je nejčastější a nejznámější důvod.
(pokračování)
Fabio Ciardi
Myslím si, že odpověď na tuto otázku bychom měli rozčlenit.
TEOLOGIE JEDNOTY
12/2008 | Nové Město |
13
TEOLOGIE JEDNOTY
království plného světla. (…) najednou se mlhy, které mě obklopují,
stávají hustšími, pronikají mou duši a zahalují ji tak, že už v ní nejsem schopna znovu nalézt sladký obraz mé Vlasti. Vše zmizelo. (…)
Zdá se mi, že temnoty, ve kterých ke mně mluví hlasy hříšníků, mi
s posměchem říkají: „Ty sníš o světle, o vlasti s nejjemnějšími vůněmi, sníš o tom, že budeš věčně mít Stvořitele všech těchto divů, a věříš, že jednoho dne vyjdeš z těchto zimních mlh, které tě obklopují.
Klidně si v to věř! Raduj se ze smrti, která ti dá ne to, v co doufáš, ale
ještě hlubší noc, noc nicoty!´“ Poté, co Terezie jen nastiňuje v těchto
řádcích „temnoty, které zahalují mou duši“, uzavírá slovy: „Nechci
pokračovat v psaní, bála bych se, že se rouhám…“ A když dále mluví
o své zkušenosti, svěřuje se, že to, co se obvykle nazývá „závojem víry“, se pro ni stalo „zdí, která se tyčí až k nebi a přikrývá hvězdy“42.
PROČ TEMNÁ NOC?
Při četbě těchto několika stránek o některých světcích a jejich
noci se v člověku vynoří otázka: Proč Bůh takto zachází s těmi, kteří jsou jeho?
| Nové Město | 12/2008
koušel jsem ukrutným způsobem velmi silná pokušení proti teologálním ctnostem, pokušení netrpělivosti, útoky rouhání, beznaděje a především hrozné soužení ducha, které ani nelze popsat.“35
Při procesu beatifikace vypovídal jeden svědek o „strašné bezútěšnosti, pokušeních, trudnomyslnosti a vnitřních velmi bolestných opuštěnostech (…). Jak ubíhala léta, tak velmi rostla intenzita
a četnost těchto duchovních muk. Proto mohl při určitých příležitostech říci, že jeho temnota nebo duchovní bezútěšnost stále roste
tak, jako se s nástupem noci prohlubuje temnota.“36
Noc pro něj byla o to temnější, že předtím zakusil blaženost nejvyššího společenství s Bohem. Napsal o tom: „Ach! Duše, která zakusila nebeské radosti, a pak se ocitla zbavená úplně všeho. Dokonce to došlo tak daleko, že se cítí od Boha opuštěná, že se jí zdá, jakoby ji už Bůh nechtěl, nestaral se o ni a byl na ni velmi rozhněvaný.
Proto se jí zdá, že vše, co taková duše koná, je špatně uděláno a tak
podobně. Ach! Neumím to vyjádřit, jak bych si přál, ale stačí, abyste věděla, má dcero – píše Anežce Gazi – že toto je jistý druh jakoby
trestu zavržení (říkám to tak), trestu, který je nad každý trest.“37
TEREZIE Z LISIEUX (1873 – 1897)
Terezie od Dítěte Ježíše, učednice Jana od Kříže, prožívá noc
zvláštního odstínu. Její noc v sobě odráží účast na noci mnohem
širší, na noci lidstva, které směřuje k ateizmu.38
V jednom dopise své rodné sestře Pavlíně (Anežce od Ježíše) napsala, že se nachází „v podzemí, které je velmi temné!“ Vytušila,
že existuje vztah mezi temnotou, kterou prožívá, a světlem, jež má
zářit v druhých: „Ó, proste Ježíše, vy, která jste mým světlem, aby
nedopustil, aby duše byly kvůli mně připraveny o světlo, které potřebují, ale aby mé temnoty sloužily k jejich osvícení.“39
Svědectví nám říkají, že se cítila zavržená40, že nevěřila ve věčný
život41. Sama nám zanechala významnou stránku: „Ó jak by se lidé
divili, pokud by zkouška, kterou už rok trpím, se ukázala jejich očím
(…) V radostných velikonočních dnech mi Ježíš dal pocítit, že opravdu existují duše bez víry (…). Dopustil, aby má duše byla zaplavená
těmi nejhlubšími temnotami, a aby pro mě nejsladší myšlenka na nebe byla už jen zápasem a utrpením! (…) Je třeba projít tímto temným
tunelem, aby člověk pochopil temnotu. (…) Pane, vaše dcera pochopila vaše Božské světlo, prosí vás za odpuštění pro své bratry a přijímá
to, že se bude živit chlebem bolesti tak dlouho, jak budete chtít a nechce povstat od tohoto stolu plného hořkosti, ze kterého jedí ubozí
hříšníci, dříve než v den, který jste ustanovil. (…) Chci sama dobře
jíst chléb zkoušky až do chvíle, kdy se vám zalíbí mě uvést do vašeho
III.
TEREZA Z KALKATY (1910 – 1997)
Nedávné vydání knihy Mother Teresa: Come Be My Light (Přijď
a buď mým světlem) od postulátora Briana Kolodiejchuka umožnilo lépe poznat dlouhou a mučivou noc Terezy z Kalkaty, ostatně již
známou. I když byla Božím hlasem – utěšujícím a dávajícím naději
– necítila sama ani tento hlas, ani jeho útěchu. Až do konce svého
života zakoušela pocit opuštěnosti od Boha a pocit, „že není Bohem
chtěná, že je odstrčená, prázdná, bez víry, bez lásky, bez horlivosti“,
jak se dočítáme v jedné její písemnosti. Svému duchovnímu otci se
svěřuje: „Přeji si cele patřit Bohu… Ale čím víc si to přeji, tím méně se cítím od něho chtěná. Mám touhu ho milovat, protože není
milován – a přesto zakouším odloučení, hroznou prázdnotu, pocit
Boží nepřítomnosti.“
Také otci T. Picachymu, který se pak stal arcibiskupem v Kalkatě
a kardinálem, sděluje své utrpení: „Říkají, že zavržení v pekle trpí
věčným trestem, ztrátou Boha… V duši zakouším právě toto hrozné utrpení ztráty Boha, který mě nechce, Boha, který není Bohem,
Boha, který ve skutečnosti neexistuje. Ježíši, prosím tě, odpusť mi
rouhání – byla jsem požádaná, abych napsala všechno – odpusť mi
tuto tmu, která mě obklopuje ze všech stran. Přeji si Boha všemi silami své duše, a přesto cítím toto hrozné odloučení… Už se ani nemodlím, má duše už není s tebou, a přece když jsem sama na cestě,
mluvím k tobě mnoho hodin o přání být s tebou.“43
II.
14
SLOVO ŽIVOTA
V
zpomínáš si? Jsou
to slova, s nimiž
se Ježíš obracel
k Otci v Getsemanské zahradě.
Dávala smysl utrpení, po kterém
následovalo zmrtvýchvstání.
Vyjadřují v celé své síle drama, které se odehrávalo v Ježíšově nitru, vnitřní konflikt,
vyvolanýhlubokýmodporem
jeho lidské přirozenosti vůči
smrti, chtěné Otcem.
Ale Kristus nečekal až na
tento den, aby přizpůsobil
svoji vůli vůli Boží. Dělal to
po celý život.
Choval-li se takto Kristus,
má takový být i postoj každého křesťana. I ty máš opakovat ve svém životě:
„NE MÁ VŮLE
AŤ SE STANE, ALE TVÁ.“
Možná jsi na to dosud nepomyslel, ačkoliv jsi pokřtěn
a jsi dítětem církve.
Možná jsi zredukoval tuto
větu na výraz rezignace, kterou vyslovuješ, když už se nedá nic jiného dělat. Ale to není její pravá interpretace.
V životě si můžeš vybrat
mezi dvěma směry: konat
vlastní vůli nebo si svobodně
zvolit vůli Boží.
Jde o dvě různé zkušenosti.
První z nich tě brzy zklame,
neboť se chceš vyšplhat na horu života pomocí svých vlastních omezených prostředků a představ, svých ubohých
snů, vlastních sil.
Dříve či později zakusíš
plochou všednost své existence, která přináší nudu, marnost, šeď a někdy zoufalství.
Přestože toužíš po pestrém
životě, zakoušíš povrchní život, který zdaleka nenaplňuje
tvé nejhlubší nitro. Nemůžeš
to popřít, musíš si to přiznat.
Je to život uzavřený smrtí,
Slovo života
na prosinec 2008
Kresba: Petr Ettler
„NE MÁ VŮLE
AŤ SE STANE,
ALE TVÁ.“ (LK 22,42)1
která nezanechá stopy: jen
pár slz a neúprosné, úplné zapomenutí.
Druhá zkušenost je ta, ve
které i ty opakuješ:
„NE MÁ VŮLE
AŤ SE STANE, ALE TVÁ.“
Podívej, Bůh je jako slunce. A ze slunce vychází mnoho paprsků, které se dotýkají každého člověka. Jsou Boží
vůlí s každým z nás. Křesťan
– nebo člověk dobré vůle – je
v životě povolán, aby kráčel
ke slunci ve světle vlastního
paprsku, jiného a odlišného
od všech ostatních. Tak naplní nádherný jedinečný plán,
který s ním má Bůh.
Když to tak budeš činit i ty,
pocítíš, že jsi vtažen do božského dobrodružství, o kterém se ti nikdy předtím ani
nesnilo. Budeš současně hercem i divákem něčeho velikého, co Bůh působí v tobě
a skrze tebe v lidstvu.
Všechno, co se ti přihodí –
bolesti i radosti, co je příznivé
i nepříznivé, významné události jako jsou úspěchy, štěstí
nebo naopak nehody či úmrtí
blízkých, bezvýznamné udá-
losti jako je každodenní práce doma, v úřadě nebo ve
škole – to vše získá nový význam, protože je ti to podáváno z rukou Boha, který je Láska. On každou věc chce nebo
dopouští pro tvé dobro. Poznáváš-li to nejprve jen vírou,
postupně uvidíš také očima
duše zlatou nit, která spojuje
události a věci a vytváří nádhernou výšivku – plán, který
má s tebou Bůh.
Možná tě tato vyhlídka přitahuje. Možná chceš upřímně
dát svému životu ten nejhlubší smysl.
Pak tedy poslouchej,povím
ti, kdy máš plnit Boží vůli.
Jen pomysli: Minulost je
nenávratně pryč. Nezbývá,
než ji vložit do Božího milosrdenství. Budoucnost tu ještě není. Budeš ji žít, až nastane. V rukou máš pouze přítomný okamžik. Právě v něm
se musíš snažit uskutečňovat
slovo:
„NE MÁ VŮLE
AŤ SE STANE, ALE TVÁ.“
Když se vydáš na nějakou
cestu – a také život je takovou
cestou – sedíš pěkně na svém
místě. Nenapadne tě po vagónu chodit sem a tam. Tak
by se choval ten, kdo by chtěl
žít život ve vysněné budoucnosti, která tu ještě není, nebo v myšlenkách na minulost,
která se nikdy nevrátí.
Čas však plyne sám od sebe. Je třeba být pevně zakotveni v přítomnosti, aby náš
život zde na zemi byl naplněn.
Zeptáš se mě: Ale jak odlišit Boží vůli od své vlastní?
Není těžké v přítomnosti
rozeznat Boží vůli. Ukážu ti
jednu cestu: Naslouchej onomu jemnému hlasu ve svém
nitru. Možná jsi jej mnohokrát potlačil, až se stal skoro
nepostřehnutelným. Poslouchej ho dobře, je to hlas Boží.2
Říká ti, kdy je chvíle vhodná
ke studiu nebo k tomu, abys
miloval někoho, kdo to potřebuje, abys pracoval, překonával pokušení nebo plnil své
křesťanské či občanské povinnosti. Vybízí tě, abys poslouchal toho, kdo k tobě hovoří ve jménu Božím, nebo
s odvahou čelil těžkým situacím…
Poslouchej! Neumlčuj ten
hlas. Je to ten nejvzácnější poklad, který máš. Následuj ho.
Tak budeš okamžik za okamžikem vytvářet příběh svého života, který bude současně lidský i božský, protože ho
vytváříš ve spolupráci s Bohem. Uvidíš zázraky. Uvidíš,
co může Bůh způsobit v člověku, který celým svým životem říká:
„NE MÁ VŮLE
AŤ SE STANE,
ALE TVÁ.“
Chiara Lubichová
1. Slovo života na srpen
1978. Vyšlo v knize Essere
la tua Parola. Chiara Lubich e
cristiani di tutto il mondo, Řím
1980, str. 81 – 84.
2. Srov. Jan 18,37; srov. Zj
3,20.
12/2008 | Nové Město |
15
ŽIVOT ZE SLOVA
Bůh mi to vrátí
N
Foto: Mario Ponta
a neděli jsme měli naplánovanou
větší rodinnou
oslavu. Měly se
slavit narozeniny
dvou našich synů
a mělo se nás doma sejít na společný oběd dvanáct. Po obědě a oslavě u nás
jsme byli s manželem, oslavencem a jeho ženou pozváni
na odpolední posezení a oslavu zase k druhým rodičům. Na
závěr tohoto výjimečného dne
byla naplánovaná společná návštěva divadelního představení. Sestavili jsme přesný časový rozvrh dne a mně bylo jasné,
že musím většinu příprav a vaření udělat v sobotu, protože
v neděli už to nepůjde. Na so-
16
| Nové Město | 12/2008
botu odpoledne jsem ještě měla předem naplánovanou asi
dvouhodinovou návštěvu. Dopoledne jsem si začala už něco
připravovat na neděli, a protože se udělalo výjimečně krásné
počasí, rozhodli jsme se s manželem, že se půjdeme po obědě
spolu projít, pak půjdu na návštěvu a večer dovařím a upeču
vše zbývající.
Pak mi zazvonil mobil. Volala jedna známá paní, že má
na večer dva lístky na koncert,
ale nemá s ní kdo jít. Obvolala několik známých, ale nikdo
nemohl. Ptala se, jestli bych
s ní nešla já. Při představě toho, co jsem měla ještě stihnout
na druhý den připravit, se mi
na koncert vůbec nechtělo. Tu-
šila jsem, že po koncertě ještě přijde pozvání jít si někam
sednout na kávu. Ale pak jsem
si uvědomila, že ta paní opravdu nemá nikoho, s kým by šla,
a že samotné se jí jít nechce.
Protože ji znám, tak vím, že
to nemá v životě lehké. Řekla
jsem tedy, že s ní půjdu. A protože bylo Slovo života „Dávejte a dostanete“, cítila jsem jistotu, že když já dám nějakou
hodinu svého času té paní,
Bůh mi to nějak vrátí. Pak zapípal mobil a přišla esemeska,
že divadlo v neděli začíná až
o hodinu později proti původnímu plánu. A za chvíli další
esemeska, že návštěva u druhých rodičů se odkládá na jiný termín, protože maminka
se necítí dobře. Tak jsem vzápětí dostala v neděli pár hodin navíc na klidnější přípravu a průběh oslavy.
J. F.
Zapomněli
jsme
se pomodlit
O
dovolené jsem si vyjela na týden s dětmi
mé sestry ke kamarádce. Měli jsme k dispozici její byt a kola. Byli se mnou
dvě neteře ve věku deset a jedenáct let a pětiletý synovec.
Děti vyrůstají v rodině, kde je
z obou rodičů věřící jen matka – má sestra. Když se sestra s dětmi modlí, švagr je po
čas modlitby většinou přítomen, ale neúčastní se jí. Synovec švagra přesně napodobuje, a tak se ani on s ostatními
nahlas nemodlí. Je mi to líto,
a proto když k nim přijedu na
návštěvu, modlím se s nimi ráno, když jsou samotné a chvíle
modlitby není ničím ovlivňována. Snažím se, abychom se
modlili vlastními slovy, a chci,
aby modlitba obsahovala děkování, prosby i chvály.
Většinou prosíme za Ježíšovu přítomnost mezi námi –
abychom zůstávali v jeho lásce,
aby rodiče byli zdraví, abychom
si uměli vzájemně odpouštět.
Ráno o dovolené jsme také
tak začínali den. Můj pětiletý
synovec vždy při modlitbě jen
stál a s ostatními se nahlas nemodlil. Mrzelo mě to. Jednou
ráno jsme vyjížděli na kolech
ven a děti se začaly mezi sebou
hádat a dělat si naschvály. I po
cestě na sebe pokřikovaly. Najednou mi malý synovec řekl:
„Teto, ale my jsme se dnes zapomněli pomodlit.“ Zastavili jsme se na cestě a společně
jsme se modlili, aby Ježíš mezi
námi obnovil lásku.
Tato příhoda se během našeho pobytu zopakovala ještě
jednou. Měla jsem velkou radost, že i přes vnější pózu vnímal všechno tak intenzivně.
P. D.
Z HNUTÍ FOKOLÁRE
Před
vznikem
Hnutí
fokoláre
Místa a tváře z dob, kdy Chiara Lubichová byla Silvia, mladá učitelka ve
Val di Sole.
B
yl konec července. Šplhali
jsme se s přáteli autem nahoru do Castella, vesničky vysoko ve Val di Sole, nedaleko od Passo del Tonale, kde
s čerstvým učitelským diplomem vyučovala ve školním
roce 1938–39 tehdy osmnáctiletá Chiara
Lubichová. Byla to v té době osada mezi sosnovými lesy a zelenými loukami,
v nadmořské výšce asi 1300 metrů, přibližně se dvěma sty obyvateli, kteří byli
všichni zemědělci. Po svém příchodu na
toto odlehlé místo, kde byla téměř divočina, nenašla Chiara (tehdy se jmenovala Silvia) hned ubytování, a tak první noc
strávila na faře jako host patera Francesca Marcolly.
Dnes jsou v Castello nové a opravené
domy, vydlážděné cesty s náměstíčkem
ve strmém svahu, na němž jsou přilepené obytné domy. Ale na jeho okraji si ještě můžeme všimnout zchátralého horského obydlí z kamene a dřeva, pozůstatku těch minulých časů.
V prvé řadě jsme šli navštívit Giacoma
a Elenu Molignoni, bratra a sestru, fokolaríny, kteří odpočívají na malém hřbitůvku za farností sv. Donáta, na úplně
nejvyšším místě vesnice. Hned jsme mezi ostatními zahlédli fotografie s jejich
usměvavými tvářemi. Zdálo se nám, že
nás vítají a připomínají, že jsme součástí
jediné velké rodiny.
Při návštěvě hrobů nás předešla stařenka se sněhobílými vlasy (druhá obyvatelka, kterou jsme zatím viděli). Krátce
nato jsme se s ní setkali, když se v nedávno opraveném kostele z XV. století modlila růženec. Na konci 30. let kostel musel
vypadat úplně jinak, nejen proto, že mu
Zvonice kostela sv. Donata, kde byl farářem P. Francesco Marcolla.
Sestry Molignoni: vlevo Carmela, Chiařina žákyně v době, kdy vyučovala v této vesničce poblíž Tridentu.
12/2008 | Nové Město |
17
Z HNUTÍ FOKOLÁRE
chybí dřevěný kůr a oltář je dnes obrácený k lidem, ale že chybí i oprýskaný nábytek, který rušil Chiařino estetické cítění. Vypráví se, že když se jednou opovážila dát kvůli tomu pateru Francescovi
nějaké návrhy, kněz jí zpočátku odporoval, protože nechtěl ztratit respekt před
tím děvčátkem, které si v tu chvíli zařadil mezi „snílky“, ale u něhož – i při jiných příležitostech – obdivoval rozvážnost a moudrost.
Vyšli jsme z kostela spolu se stařenkou. Spontánně jsme se pozdravili. Nevím podle čeho na nás poznala, že patříme k Hnutí fokoláre, a k našemu překvapení se představila jako Maria, jedna
z rodiny Molignoni. Byla v Castello na
návštěvě u Carmely, další z dosud žijících sester Eleny a Giacoma, a pozvala
nás k ní na kávu.
Přijali jsme pozvání a během krátké
jízdy jsme využili čas a zahrnuli ji otázkami na místa, kde Chiara působila. Kde
je například škola, kde učila v jednotřídce první až čtvrtou třídu základní školy?
Dověděli jsme se, že se už rozpadla a že si
Maria ani nevzpomíná, před kolika lety
to bylo. Nyní se na místě té jednoduché
velké světnice hned pod kostelem, v závětří kamenné zdi, otevírá rozšířené prostranství.
„Dětí, které v mé době navštěvovaly
jednotřídku, bylo asi čtyřicet. Teď tu jsou
dvě tři a chodí do školy jinam, do Pelizzana. Škoda – povzdechla si Maria – že
je tato vesnice poloprázdná. Můžeš se tu
procházet a nikde nikoho nepotkáš. Ožije jen trochu v srpnu, když přijedou turisté.“
A fara, kam se Chiara přestěhovala
v době, kdy pater Marcolla byl po operaci pobřišnice v Clès (právě díky naléhání
Chiary, aby se léčil), zůstala prázdná? „Ta
je právě naproti tomu prázdnému místu po jednotřídce. Balkonek, na kterém
Giacomo uviděl mladou učitelku, ještě existuje, ale je vzadu, obrácený k lesu. Mladý Molignoni šel právě tam, snad
na dřevo, když vtom – jak uviděl Chiaru, která byla přibližně jeho vrstevnicí –
byl zaskočen vnitřním hlasem, který mu
říkal: ,Ona bude tvojí matkou.‘ Umíte si
představit, jaký zmatek to v něm vyvolalo. Byl to prostý zemědělec, který byl ještě sklíčený po smrti své matky.“
Kousek níž, pod farou, nám Maria
ukázala dům, kde během školního roku Chiara v přízemí bydlela. A vysvětli-
18
| Nové Město | 12/2008
Elena, nejstarší ze sourozenců Molignoni.
Když Chiara přišla do Castella, bylo Eleně
patnáct let.
la změny ve vesnici: Tady se vybudovalo
nové stavení a tam se jedno staré zřítilo
do propasti…
Přijeli jsme k domu. Vystupovala před
námi po vnějším schodišti. Zaklepala.
„Je otevřeno!“ ozval se zevnitř hlas Carmely. „Podívej, kdo nás přijel navštívit…,“ odpověděla sestře. Hned jsme
zaplnili malou kuchyňku, kde další člen
rodiny Molignoni byl u sporáku a házel
do hrnce s vařící vodou noky z polenty.
Na stole ležely dvě knihy meditací Chiary, Slovo života a brýle: Detail, který vy-
Chiara Lubichová v době, kdy učila.
povídal o věrnosti těchto starých sester
charismatu jednoty, které se v době, kdy
Chiara byla Silvia, ještě neprojevilo, ale
jehož předzvěst už tehdy existovala.
Když jsme objevili, že Carmela byla
její žačka, spontánně jsme se začali vyptávat, jaká byla Chiara učitelka. Je to
pravda, že žáci o přestávkách dávali spíš
přednost jejímu vyučování než nějakým
hrám? „Ó, ona si je získávala láskou, i ty
nejživější. Nikdy nepoužívala k získání
respektu při vyučování rákosku, která
byla v té době tak oblíbená.“
O tom, jak si vážila těch, kteří jí byli
svěřeni, svědčí následující příhoda, na
kterou si ještě Carmela vzpomněla: „Ve
Val Piana, nad Ossana, byl svátek stromů
a školáci tam za doprovodu Chiary šli sázet stromečky. Černé mraky však nevěstily nic dobrého. A skutečně, začalo lít jako z konve, takže člověk mohl být hned
promočený na kůži. Někdo proto slečně
Lubichové nabídl deštník, ale ona ho odmítla: ´Jak bych se mohla sama schovat,
když moji žáci zůstanou na dešti? Já a oni
jsme si rovní.´“ A to se stalo v době, kdy
zvláště v malých místech byl učitel autoritou a byl obklopen respektem.
Když sem Chiara přišla, bylo Marii
o dva roky méně než jí. Vyšla ze školy
a pracovala na poli. „Byl to tvrdý život,
nikdy ani den odpočinku, nikdy. Člověk uléhal vyčerpaný od námahy a už
po pár hodinách se musel vzbudit, ještě
za tmy, okolo druhé v noci, kdy bylo třeba vyhnat dobytek na pastvu nahoru do
hor. I v neděli se pracovalo, zvlášť když
hrozil déšť a bylo třeba shrabat suché seno.“
Mezi tyto tvrdé rolníky, soustředěné
na přežití hospodářství, přinesla mladičká učitelka z Tridentu dotek noblesy a také krásy. „Ano, Chiara byla krásná,“ říká
se zápalem Maria. „Nikdy předtím jsem
nepotkala tak krásné děvče.“ Ale oči lidí
se k ní neupíraly jen proto.„V té době nás
učili obávat se Božího trestu a také to, že
nejsme hodni chodit k přijímání, a proto se k němu chodilo jen třikrát čtyřikrát
ročně, o významných svátcích. Bylo proto pochopitelné, že lidé v kostele, místo
aby hleděli na svatostánek, se spíš dívali
na Chiaru, která chodila k přijímání každý den.“
V těch dobách byla Bible pro lidi málo přístupná, protože byla psána latinsky.
A tak když později vznikající Hnutí všem
nabízelo pro jejich každodenní život jed-
Z HNUTÍ FOKOLÁRE
Mezitím, co se dovařovaly noky, Carmela vytáhla z pomačkané obálky pár
Chiařiných dopisů. Jeden, který jsme už
poznali, byl adresován Eleně, které na
konci školního roku svěřila svoje „aspirantky“. „Pamatuj si, Eleno,“ znělo její
slavnostní rozloučení, „když budeš dobrá, ony budou zlé. Jen když ty budeš svatá, ony budou dobré.“ Ostatní dopisy
byly adresovány jisté Dolores, jiné dívce z té skupinky, o kterou pečovala, která
nyní bydlí v Pellizzanu.
Už jen při pomyšlení, že může přijít některý z dopisů od jejich slečny, se
Elena a její přítelkyně vzchopily, a už téměř necítily ani námahu, ani žízeň, ani
hlad při tvrdé práci na poli. Stačilo si je-
Pohled na dnešní Castello.
den z nich přečíst a setkání bylo hotovo.
Tímto způsobem pokračovalo výchovné
působení Chiary na její mladé přítelkyně
z Castella. Bez toho, že by si to uvědomovaly, se připravovaly do života.
Nakonec nás Maria zavedla dozadu
na malou terasu, nejhezčí místo v domě, odkud se mohly naše oči svobodně
kochat pohledem na nádherné panorama hor a vzrostlé borovice. Tu a tam bylo vidět opuštěné stáje a statky, pohlcené zelení. Zmizela políčka a zahrady, které před šedesáti lety zajišťovaly obživu.
Les se rozrostl a triumfálně znovu zabral
místo, které mu člověk odňal.
Po dojemném loučení se sestrami Molignoni jsme opustili domek plný fotografií a vzpomínek. Když jsme sjížděli od
Castella cestou plnou zatáček, nemohla
chybět ani krátká zastávka, abychom pořídili pár záběrů ze známého balkonku
fary. Všichni jsme měli dojem, že naše
duše pookřála, jako kdybychom se vrátili z pouti, kde jsme byli znovu nasměrováni k Bohu.
Oreste Paliotti
Fota: archiv
nu větu z evangelia s komentářem, šířeném na lístcích papíru, bylo to něco
opravdu nového. „Při kázáních v kostele,“ pokračovala Maria, „se evangelium
moc nekomentovalo, ale kněz většinou
vyčinil mužům, že chodí do hospody,
nebo těm, kdo chodili večer tančit a podobné věci…“ „Co se dá dělat,“ omlouvala ho,„také kněží byli vychováváni určitým způsobem.“
Na žádost patera Marcolly obnovila
Chiara s pomocí nejstarší ze sester Molignoni, Eleny, činnost místní Katolické
akce.„Kdo nestihl nedělní mši, jako se to
občas stávalo mně, když jsem honila dobytek na pastvu, neměl tam podle kněze patřit. Ale Chiara přijala bez rozdílu
všechny, které měly zájem, a tak jsem se
mohla účastnit i já.“
Jak dlouhá byla setkání a kde se konala? „Jak byla dlouhá nedokážu říci, mně
se to zdálo deset minut, tak byla pěkná,
a čas uletěl jak nic. Setkávaly jsme se ve
škole.“
Chiara odešla z Castella jedné červnové neděle roku 1939. Mezi těmi, kdo to
těžce nesli, byl pater Francesco. Když ji
viděl, jak se vzdaluje se svým skromným
zavazadlem, měl dojem, že ta hromádka
domků tam zůstává ještě ubožejší, opuštěnější, a že slunce dopadající na kameny
je méně zářivé. Jakoby se s jejím odchodem vyprázdnilo přes půl vesnice.
Vzpomněl si, jak jí jednou řekl: „Vy,
slečno, budete příští rok chtít třídu v Tridentu, která bude hodna vašich schopností.“ A Silvie odpověděla jednou ze
svých odpovědí, nad kterými člověk
zůstával beze slov: „Ne, kdybych mohla, zůstala bych tady. Je krásnější začínat
z ničeho.“
Giacomo Molignoni.
12/2008 | Nové Město |
19
Z HNUTÍ FOKOLÁRE
13.
říjen 2008 se
zapíše do kronik nejen celého Hnutí
fokoláre, ale vstoupí i do dějin univerzitního vzdělávání.
Ten den byly zahájeny přednášky nového Univerzitního
institutu Sophia, založeného
Chiarou Lubichovou. K jeho vzniku dala podnět spolu s mezinárodní skupinou
univerzitních profesorů.
Institut byl zřízen papežským dekretem ze dne 7. prosince 2007. Jeho cílem je být
laboratoří dialogu mezi národy, kulturami a věděním. Sídlí
v mezinárodní citadele Hnutí
fokoláre v Loppianu poblíž
Florencie. Citadela poskytuje
studentům Sophie příležitost
setkání a dialogu mezi kulturami, a to díky svým 900 obyvatelům pocházejícím z více
než šedesáti zemí.
Založení univerzitního institutu předcházela pilotní
zkušenost, letní škola, kterou
absolvovalo i několik studentů z České republiky (viz Nové město 12, 2006, str. 22-23).
Vznikla ve Švýcarsku v roce
2001, pak probíhala v Itálii a
v Německu. Čtyřletou letní
školou prošlo za doby jejího
konání celkem 250 studentů
mnoha studijních směrů, pocházejících z 37 zemí.
Univerzitní institut nabízí studentům dvouleté magisterské studium v oboru
„Základy a perspektivy kul-
20
| Nové Město | 12/2008
Volné chvíle před vstupem
do Univerzitního
institutu Sophia
v Loppianě u Florencie.
Laboratoř dialogu
tury jednoty“ a odpovídající
doktorát. Na akademický rok
2008-2009 bylo přijato čtyřicet žádostí studentů ze šest-
nácti zemí světa. V prvním
roce studia se jim nabízejí
kurzy ve čtyřech základních
oborech: teologie, filozofie,
Přednášky
probíhají již
od 13. října.
Fota: Giuseppe Di Stefano
Chiara Lubichová již od
svého mládí toužila prohloubit studium, které
vnímala jako cestu k pravdě. Její hledání pravdy
bylo prozářeno světlem
evangelia a vedlo cestou
lásky k Bohu a k lidem.
Z této zkušenosti poznání
v lásce, která stále charakterizuje přístup Hnutí fokoláre ke kultuře a studiu,
vyrůstají kořeny nového
Univerzitního institutu
Sophia v Loppianě.
sociální vědy a logicko-vědecká racionalita. Ve druhém
roce si zvolí mezi směrem teologicko-filozofickým a politicko-ekonomickým. Přednášky budou doplňovány cvičeními,exkurzemi,setkáními
s významnými osobnostmi,
praxí a stážemi v různých oblastech, především v pracovním, kulturním a sociálním
procesu, který je vyjádřením
„kultury jednoty“. Tímto vyjádřením jsou například podniky „ekonomie společenství“.
Ředitelem institutu je
Mons. Piero Coda, profesor trinitární teologie na Papežské lateránské univerzitě
v Římě a předseda Italského
teologického sdružení. Podle
něho je cílem institutu Sophia
„nacházet v Ježíši pramen
moudrosti veškerého vědění
tím, že bude vyzdvihovat kulturní a vědecké způsoby vyjádření a odpovídat tak na výzvy dnešní doby“.
Ke stálým profesorům,kteří budou přednášet a věnovat se výzkumu patří: Antonio Maria Baggio, dříve stálý profesor sociální etiky na
Filozofické fakultě Papežské
gregoriánské univerzity v Římě; Luigino Bruni, profesor
politické ekonomie na milánské univerzitě; Judith Povilus, dříve docentka matematiky na De Paul University v Chicagu (Illinois); Sergio
Rondinara, docent vědecké
filozofie na Filozofické fakultě Papežské salesiánské univerzity v Římě; Gérard Rossé, exegeta a profesor exegeze Nového zákona na École
de la Foi ve Friburgu (Švýcarsko).
1. prosince 2008 proběhne
slavnostní zahájení za účasti
prezidentky Hnutí fokoláre
Marie Voce (Emmaus), která je vicekancléřkou Institutu.
Zpracovala
Ludmila Šturmová
Ředitel institutu Mons. Piero Coda o přestávce při rozhovoru se
studenty.
EKOLOGIE
„D
otkl jste
se tématu stvoření a vykoupení
a mně se
zdá, že toto nerozlučné spojení musí opět vystoupit do popředí.
Nauka o stvoření se v posledních letech téměř z teologie
vytratila.
(…) Musíme nově uznat:
On je Creator Spiritus (Duch
Stvořitel), Rozum, který je na
počátku. Z něho vše pochází
a náš rozum je jen jeho malou
jiskrou. Je to On – sám Stvořitel – který také vstoupil do
dějin. Může do nich vstoupit
a v nich působit právě proto,
že je Bohem celého stvoření
a nejen jedné části. Uznáme-li
to, vyplyne z toho přirozeně,
že Vykoupení, být křesťanem,
křesťanská víra, vždy a za každých okolností znamená také nést odpovědnost za stvoření. Před dvěma anebo třemi desetiletími byli křesťané
obviňováni (…), že jsou odpovědní za ničení stvoření,
protože slovo obsažené v knize Genesis „Podmaňte si ze-
Foto: M. a K. Broschovi
Problémy životního prostředí, jako například klimatické změny, mizení
ledovců, sesuv hor, problémy s cenami energie,
doprava a znečišťování
vzduchu, jsou čím dál tím
aktuálnější. „Co můžeme
udělat, abychom vnesli do života křesťanských
obcí větší pocit odpovědnosti za stvoření? (…) Jak
můžeme být příkladem
křesťanského životního
stylu, který je udržitelný?
Jak jej spojit s kvalitou života, který je přitažlivý
pro lidi naší země?“ Takovéto otázky byly položeny Benediktu XVI. na setkání s klérem diecéze Brixen v severní Itálii 6. srpna
2008. Předkládáme úryvky z jeho odpovědi.
Musíme
nést odpovědnost
mi“ prý vedlo k oné aroganci vůči stvoření, jejíž následky
dnes zakoušíme. Myslím, že
se musíme nově naučit chápat
toto nařčení v celé jeho falešnosti. Dokud byla země chápána jako Boží stvoření, úkol
„podmanit si zemi“ nebyl nikdy chápán jako příkaz k jejímu zotročení, nýbrž spíše jako úkol být strážcem stvoření
a rozvíjet jeho dary. My sami
máme účinně spolupracovat na díle Boha, (…) aby byla uznána hodnota darů stvoření a ne aby byly pošlapány
a zničeny.
Pozorujeme-li to, co se zrodilo v okolí klášterů, jak na
těch místech vznikaly a dále
vznikají malé ráje, oázy stvoření, pak je jasné, že (…) tam,
kde bylo Stvořitelovo slovo správně pochopeno, (…)
tam se vynakládala námaha
na záchranu stvoření a ne na
jeho ničení. Do tohoto kontextu zapadá také osmá kapitola listu Římanům, kde stojí, že „tvorstvo trpí a sténá“
pod porobou porušení, v níž
se nalézá a že čeká (…) na lidi, kteří na ně budou hledět
v souvislosti s Bohem.
Hrubé konzumování stvořeného nastupuje tam, kde
v myšlení lidí není Bůh, kde
je hmota pouze materiálem
pro nás, kde my sami jsme
posledními instancemi, kde
celek je zkrátka naším vlastnictvím a my ho spotřebováváme pouze pro sebe. Plýtvání stvořeným nastává tam,
kde nad sebou neuznáváme
žádnou instanci, nýbrž vidíme jen sebe. Nastává tam, kde
neexistuje již žádná dimenze
života po smrti. (…)
Myslím si, že skutečné
a účinné snahy proti plýtvání a ničení stvořeného mohou být realizovány, rozvíjeny, chápány a žity pouze tam,
kde je stvoření viděno v souvislosti s Bohem (…) v zodpovědnosti před Bohem (…)
Všemi způsoby musíme
proto usilovat o prezentování
víry na veřejnosti. (…)
Nejde jen o to najít prostředky zabraňující škodám,
i když je velmi důležité najít alternativní zdroje energie
a další. To všechno ale nebude stačit, jestliže my sami nenajdeme nový životní styl, kázeň, která se skládá i z odří-
kání, respektování druhých,
jimž patří stvoření stejně jako
nám, kteří s ním můžeme nakládat snadněji; kázeň odpovědnosti za budoucnost druhých i za naši vlastní, protože
je to odpovědnost před tím,
který je naším soudcem a jako soudce je Vykupitelem, ale
právě tak také skutečně naším
soudcem.
Myslím tedy, že je vždy
nutné spojovat oba rozměry – stvoření a vykoupení,
pozemský život a věčný život, odpovědnost za stvoření
a odpovědnost za druhé a za
budoucnost. A že je naším
úkolem srozumitelně a rozhodně mluvit k veřejnosti.
Aby nám naslouchala, musíme ukazovat svým životním
stylem, že přinášíme poselství, ve které my sami věříme
a podle kterého lze žít.
Chceme prosit Pána, aby
nám všem pomáhal odpovědně žít víru tak, aby náš životní
styl se stal svědectvím, a mluvit tak, že naše slovo bude do
naší doby věrohodně vnášet
víru jako ukazatele cesty.“
Podle Rádia Vatikán
zpracovala Irena Kyliánová
12/2008 | Nové Město |
21
INSPIRACE A SOUVISLOSTI
D
razí bratři v biskupské službě,
drazí bratři
a sestry,
na začátku
našeho synodu nám Liturgie
hodin předkládá úryvek velkého žalmu 118 (119) o Božím slově: Je to oslava tohoto
slova, projev radosti Izraele
z toho, že ho může znát a může v něm poznávat jeho vůli
a jeho tvář. Chtěl bych s vámi
meditovat o některých verších tohoto úryvku žalmu.
Začíná slovy: „Na věky,
Hospodine, trvá tvé slovo, je
pevné jako nebesa… založil
jsi zemi, a ona trvá.“ Mluví tu
o pevnosti slova. To je pevné,
je opravdovou realitou, na níž
mámezaložitsvůjživot.Připomeňme si v Ježíšových slovech
pokračování tohoto žalmu:
„Nebe a země pominou, ale
má slova nikdy nepominou.“1
Z lidského pohledu slovo, naše lidské slovo, ve skutečnosti není téměř nic, jen dechnutí. Jakmile je vysloveno, zmizí.
Zdá se, že je ničím. Ale i lidské slovo má neuvěřitelnou sílu. Právě slova utvářejí dějiny,
formulují myšlenky, myšlenky, z nichž vychází slovo. Slovo formuje dějiny, skutečnost.
O to víc je Boží slovo základem všeho, je opravdovou realitou. Abychom byli realisty,
musíme právě s touto skutečností počítat. Musíme změnit svoji představu, že hmota,
předměty, kterých se můžeme dotknout, jsou nejpevnější a nejjistější skutečností. Na
konci Kázání na hoře k nám
Pán promlouvá o dvou možnostech budování domu našeho vlastního života: na písku a na skále. Na písku buduje
ten, kdo staví jen na věcech viditelných a hmatatelných, na
úspěchu, kariéře, penězích.
Zdá se mu, že ty jsou opravdovou realitou. Ale toto vše jednoho dne pomine. Vidíme to
nyní na krachu velkých bank:
Peníze se rozplynou, stanou se
22
| Nové Město | 12/2008
Boží slovo
v životě
a poslání církve
Od 5. do 26. října 2008 proběhlo v Římě XII. řádné generální shromáždění synody biskupů. Pracovní program
prvního dne shromáždění zahájil Benedikt XVI. meditací po krátkém čtení z modlitby uprostřed dne, jejíž text
uvádíme.
ničím. A stejně všechny tyto
věci, které se zdají být opravdovou skutečností, se kterou
máme počítat, jsou skutečností druhého řádu. Kdo staví svůj život na těchto skutečnostech, na hmotných věcech, na úspěchu, na všem, co
je zdánlivé, staví na písku. Jen
Boží slovo je základem celé
skutečnosti, je pevné jako nebe a ještě víc než nebe, je to realita. Musíme tedy změnit své
pojetí realismu. Realista je ten,
kdo v Božím slově, této zdánlivě tak slabé realitě, rozpozná
základ všeho. Realista je ten,
kdo na tomto základě postaví
svůj život, který zůstane věčně. A tak nás tyto první verše
žalmu zvou k objevení toho,
co je skutečné, a tím k nalezení základu našeho života, k tomu na čem náš život postavit.
V následujícím verši se ří-
ká: „Omnia serviunt tibi.“ 2
Všechny věci pocházejí ze
Slova, jsou plodem Slova.„Na
počátku bylo Slovo.“3 Na začátku promluvilo nebe. A tak
se skutečnost rodí ze Slova, je
„creatura Verbi“4. Vše je stvořeno Slovem a vše je povoláno Slovu sloužit. To znamená, že celé stvoření je zamýšleno jako místo setkání mezi
Bohem a jeho stvořením, jako místo, kde láska stvořeného odpovídá na božskou lásku. Místo, na němž se rozvine
děj lásky mezi Bohem a jeho
stvořením. „Omnia serviunt
tibi.“ Děj spásy není jedna
malá událost na nějaké bezvýznamné planetě v nezměrném vesmíru. Není to nepatrná věc, která se náhodou
přihodí na jedné odlehlé planetě. Je to důvod všeho, důvod
stvoření.Vše je stvořeno kvůli
tomu, aby zde existoval tento
děj setkání mezi Bohem a jeho stvořením.V tomto smyslu
děj spásy, smlouva, předchází stvoření. V helénistické době judaismus rozvinul ideu,
že Tóra5 předcházela stvoření
hmotného světa. Tento hmotný svět byl stvořen pouze proto, aby poskytl místo Tóře, Božímu slovu, které tvoří odpověď a stává se dějem lásky. Zde
již tajemně prosvítá tajemství
Krista. To je to, co nám říkají listy Efezským a Koloským:
Kristus je „protòtypos“, narozený jako první ze stvoření,
idea, pro kterou byl vymyšlen
vesmír.V Něm je všechno. My
vstupujeme do bytí vesmíru
sjednocením se s Kristem. Lze
říci, že zatímco hmotné stvoření je podmínkou pro děj
spásy, děj smlouvy je pravou
příčinou vzniku vesmíru. Dostáváme se ke kořenům bytí,
jestliže dojdeme k tajemství
Krista, k živému Slovu, které
je cílem celého stvoření.„Omnia serviunt tibi.“ Službou Pánu uskutečňujeme cíl bytí, cíl
naší vlastní existence.
Teď přeskočíme: „Mandata tua exquisivi.“6 My stále hledáme Boží slovo. Není
v nás jednoduše přítomné.
Pokud se zastavíme u doslovného znění, ne vždy pochopíme skutečné slovo Boží.
Existuje nebezpečí, že vidíme
pouze lidská slova a nenajdeme v nich skutečného činitele, Ducha Svatého. Nenacházíme ve slovech Slovo. Svatý
Augustin nám v této souvislosti připomíná zákoníky
a farizeje, kteří radí Herodovi
ve chvíli příchodu tří mudrců. Herodes chce vědět, kde
se narodí Spasitel světa. Oni
to vědí, odpovědí správně:
v Betlémě. Jsou to velcí specialisté, kteří vědí vše. A přece nevidí skutečnost, neznají
Spasitele. Svatý Augustin říká, že jsou ukazateli cesty pro
ostatní, ale sami se nehýbou.
To je také velké nebezpečí při
naší četbě Písma, že se zasta-
víme u lidských slov, u slov
minulosti, u příběhu minulosti, a neobjevíme v minulosti to přítomné, Ducha Svatého, který k nám dnes slovy
minulosti promlouvá. Tak
nevstoupíme do niterného
působení Slova, které oděné
do lidských slov skrývá a otevírá slova Boží. (…) Musíme
hledat Slovo ve slovech.
Tedy exegeze,skutečné čtení
Písma svatého není jen literatura, není to pouhá četba knihy. Je to pohyb mého bytí. Je to
pohyb směrem k Božímu slovu ve slovech lidských. Pouze
přizpůsobením se Božímu tajemství, Pánu, který je Slovem,
můžeme vstoupit dovnitř do
Slova, můžeme najít skutečně
v lidských slovech Slovo Boží.
Modleme se k Pánu, aby nám
pomáhal hledat nejen rozumem, ale celým svým bytím,
abychom nacházeli Slovo.
A nakonec: „Omni consummationi vidi finem, latum
praeceptum tuum nimis.“ 7
Všechny lidské věci, všechny
věci, které můžeme vymyslet,
vytvořit, jsou konečné. Také
všechny náboženské zkušenosti jsou konečné, ukazují
skutečnost jen z jednoho úhlu pohledu, protože naše bytí
je konečné a rozumí vždy jen
části, jen některým věcem:
„latum praeceptum tuum nimis“. Jen Bůh je nekonečný.
A proto i jeho slovo je univerzální a nezná hranic. Vstoupíme-li tedy do Božího slova,
vstupujeme skutečně do světa božského. Oprošťujeme se
od omezení našich zkušeností
a vstupujeme do skutečnosti,
která je vskutku univerzální.
Vstoupíme-li do společenství
s Božím slovem, vstupujeme
do společenství církve, která
žije Boží slovo. Nevstupujeme
do malé skupinky, do pravidel
malé skupinky, ale vycházíme
ven z naší omezenosti.Vycházíme směrem k širší skutečnosti, ke skutečné šíři jediné pravdy, velké pravdy Boží.
Jsme skutečně v univerzální
Fota: archiv
INSPIRACE A SOUVISLOSTI
skutečnosti. Vstupujeme tak
do společenství se všemi bratry a sestrami,s celým lidstvem,
protože v našem srdci je ukryta touha po Božím slově, které je jedno. Proto také hlásání
evangelia, misie, není určitým
druhem církevního kolonialismu, kterým chceme ostatní zapojit do své skupiny, ale
znamená vyjít za hranice jednotlivých kultur do univerzality, která všechny spojí a činí
z nás všech bratry. Modleme
se opět, aby nám Pán pomáhal skutečně vstoupit do plné
„šíře“ jeho slova, a tak se otevřít univerzálnímu horizontu
lidství, které nás sjednocuje se
všemi rozdílnostmi.
Nakonec se ještě vraťme
k předchozímu verši: „Tuus sum ego: salvum me fac.“8
(…) Slovo Boží je jako žebřík,
kterým můžeme s Kristem
stoupat a také sestupovat do
hloubky jeho lásky. Je to žebřík k dosažení Slova ve slovech. „Já jsem tvůj.“ Slovo má
tvář, je osobou, je to Kristus.
Dříve než my můžeme říci:
„Já jsem tvůj,“ on nám již řekl:
Benedikt XVI.
se zdraví
s pravoslavným
patriarchou
Bartolomějem I.
Ekumenický
patriarcha poprvé
v historii promluvil
na biskupské synodě
katolické církve.
„Já jsem tvůj.“ V listě Židům,
kde je citován žalm 40 (39), se
říká: „Ale připravils mi tělo…
Proto jsem řekl: Tady jsem.“
Pro Pána bylo připraveno tělo, aby mohl přijít. Svým vtělením říká: Já jsem tvůj. A při
křtu mi řekl: Já jsem tvůj.
V posvátné Eucharistii vždy
znovu opakuje: Já jsem tvůj,
abychom my mohli odpovědět: Pane, já jsem tvůj. Na cestě Slova, při vstupu do tajemství jeho vtělení, do jeho bytí
s námi, si chceme přivlastnit
něco z jeho bytí, chceme se
zříci své existence, darovat se
tomu, který se daroval nám.
„Já jsem tvůj.“ Modleme se
k Pánu, abychom se mohli naučit celou svou existencí říkat
tato slova. Tak budeme v srdci Slova. Tak budeme spaseni.
1. Mt 24, 35.
2. Žalm 119 (118), 91,
„…všechno ti slouží“.
3. Jan 1,1.
4. „výtvorem Slova“.
5. Tóra, část Bible, kterou
křesťané jmenují Pentateuch.
Hebrejská bible je společná
i křesťanům.
6. Žalm 119 (118), 94, „Hledal jsem tvá nařízení.“
7. Žalm 119 (118), 96, „Viděl jsem, že každá dokonalost má své meze, tvůj zákon
však nemá konce.“
8. Žalm 119 (118), 94, „Já
jsem tvůj, zachraň mě.“
12/2008 | Nové Město |
23
U ŠÁLKU ČAJE S HELENOU A BEDŘICHEM VOTÝPKOVÝMI....
24
| Nové Město | 12/2008
Prostor pro sdílení
dobrých věcí
V říjnu 2008 byl založen Nadační fond časopisu Nové
město. Vypravila jsem se za manželi Helenou a Bedřichem Votýpkovými, jeho zřizovateli. Během svého třicetiletého manželství vychovali tři děti a nyní je na cestě čtvrté vnoučátko. Časopisu Nové město „fandí“ již od
počátku.
Manželé
Votýpkovi.
vydávání časopisu velmi těžká věc. Zároveň možnost pro
Hnutí fokoláre mít svůj časopis, prostor pro sdílení mnoha dobrých a užitečných věcí,
je úžasná. Není jednoduché
mít dobrou úroveň, čtivost,
atraktivní tvář, aby čtenář časopis otevíral s radostí. Podle
reakcí mnoha známých soudím, že se to daří. Se ženou si
však uvědomujeme, že vydávání tohoto časopisu není po
finanční stránce jednoduchá
záležitost.“
Proto jste se rozhodli časopisu pomoci?
Bedřich: „Když jsme se dověděli o nápadu založit na-
dační fond, zalíbil se nám
a nabídli jsme svou pomoc.
Zpočátku to nebylo jednoduché. Proplížili jsme se administrativním bojištěm přes
nejrůznější úřady, až byl fond
ke 14. říjnu 2008 oficiálně založen. Na jeho účet se mohou
posílat dary, jak od nás, tak
i ze zahraničí. Budeme uzavírat darovací smlouvy a tak
dále.“
Jaký je smysl a poslání nadačního fondu časopisu?
Bedřich:„Finanční podpora vydavatele. Samozřejmě,
že pokud chce někdo podpořit časopis, může poslat peníze i přímo na jeho účet. Ale
Číslo účtu Nadačního fondu časopisu Nové město, na
které lze posílat finanční dary: 43-2646440207/0100, Komerční banka a.s., pobočka Praha 2 se sídlem: náměstí Míru, Italská 2, 120 00 Praha 2.
Foto: H. a B. Votýpkovi
Č
asopis Nové město znáte už dlouho?
Helena: „Samozřejmě. S velkým
zájmem ho vždy
pročítáme a sledujeme už od dob jeho vzniku,
a to ne sami, ale s rodinami,
manželskými páry, které se
u nás scházejí. Náš byt je totiž otevřen mnoha návštěvám
a často se u nás konají setkání
lidí, kteří čerpají z myšlenek
fokoláre.“
Se spiritualitou Hnutí fokoláre jste se začali seznamovat již v roce 1977. Pomáhá vám tato spiritualita i ve
vaší profesi?
Helena: „Zcela jistě. Pracuji na Základní umělecké
škole a na gymnáziu. Učím
hru na klavír. Protože pracuji mezi lidmi, mám příležitost
vidět v druhém bratra. Svůj
život vnímám ve třech rovinách: Tou první je rodina,
nejen nejbližší, ale i příbuzní, které mé děti ´vyženily´.
Dál to jsou žáci, z nichž nejmladším je pět a nejstarším
pětadvacet let. Třetí rovinou
je ostatní svět kolem nás – lidé ve farnosti, kostele, známí
a návštěvy, lidé v ulicích i na
nákupech. V každém se snažím vidět Ježíše.“
Bedřich: „Ačkoliv jsem vystudovalkonstrukcipočítačů,
pracuji už dvacet pět let jako
jednatel pro firmu, která vyrábí zvukoměrnou techniku.
V dnešní době bohužel není často v podnikatelské sféře dodržována základní etika.
Ne každý zákazník dodržuje slovo, ne každý konkurent
má smysl pro čestnost. Někdy
nejsou jednoduché ani vztahy mezi kolegy v práci, a tak
jsem velmi rád, že je se mnou
na pracovišti i kamarád ze
společenství fokoláre. Můžeme se tak navzájem podporovat.“
Vraťme se k časopisu. Jak
se díváte na jeho vydávání?
Bedřich: „V dnešní době je
jde nám o oslovení i možných
sponzorů a dárců, kteří časopis či jeho vydavatele neznají
zblízka.Účetnictví nadačních
fondů je ze zákona velmi přísné a průhledné, takže každý dárce má přesný přehled
o naložení se svým darem.
To je důležité zvláště pro firmy a větší instituce. O využití daru rozhoduje celá správní rada.“
Kdo tuto správní radu
tvoří?
Bedřich: „Skladba naší
správní rady je pestrá. Jsou
zde zastoupeni lidé mnoha profesí a zkušeností – patří tam PhDr. Jaroslav Šturma, dětský psycholog, jeho
žena Ludmila, zdravotní sestra, dále lékař MUDr. Martin Uher, kněz Miroslav Cúth,
Ing. Jana Friedová, ekonomka, a revizorem je Ing. Rudolf
Kubát, též ekonom. Já a Helena jsme zřizovatelé.“
Máte konkrétní plány, jak
budete o existenci nadačního fondu informovat?
Bedřich: „Každým dnem
přicházejí další nápady. Nyní
jsme vydali první informační
leták, který hovoří o existenci a poslání fondu. Budeme jej
šířitprostřednictvímfarností,
společenství a nejrůznějších
setkání. Nejvíce samozřejmě
člověk osloví osobním setkáním, proto připravujeme jednání s konkrétními možnými
sponzory.“
Helena: „Rádi bychom také oslovili čtenáře časopisu
Nové město: Pokud máte tento časopis rádi, záleží vám na
jeho úrovni i atraktivitě, pomozte nám v naší práci. Vánoční číslo vychází ve zvýšeném nákladu, je možné jím,
případně s celoročním předplatným, někoho obdarovat.
Možná jsou i ve vašem okolí
potencionální sponzoři, které doposud nikdo neoslovil…
Budeme vděční za vaši pomoc a spolupráci.“
Za rozhovor děkuje
Ilona Špaňhelová
12/2008 | Nové Město |
25
Foto: archiv
Předsudky, stereotypy… které nás
často ovlivňují!
J
ako děti jsme se ve škole učili,
že hasiči, pošťáci, strážníci atd.
se nazývají pracovníci veřejných
služeb. Tedy všichni ti, kteří každodenně pracují od rána do večera, pod spalujícím sluncem,
v dešti, sněhu, v každé nepřízni
počasí a pro dobro společnosti tím často
riskují svůj život.
Ti, kdo mezi všemi v naší dětské fantazii stáli na vrcholu hrdinství, byli zcela
jistě hasiči.
Které dítě by nikdy nesnilo o tom, že
se vyšplhá do jednoho z těch starých
červených hasičských aut a bude brázdit
ulice se zapnutou sirénou, aby zachránilo celou rodinu před nenasytnými plameny ohně?
Vzpomínám si, jako by to bylo dnes,
že jsme pokaždé, když zahoukala siréna
blízko našeho domu, utíkali, abychom
uviděli hasiče, jak obětavě a co nejry-
26
| Nové Město | 12/2008
„Uhašeči“
chleji vyjíždějí k zásahu. A potom, když
auto odjelo, jsme jako přibití hleděli
s otevřenou pusou na opět pustou ulici…
Problém nastal tehdy, když jsme dorostli do dospělosti a život anebo okolnosti nás od povolání skutečných hasičů
vzdálily, a my jsme pak začali být vystaveni riziku, že se staneme jen smutnými
postavami „uhašečů“.
Začalo to tím, že jsme raději „uhasili oheň“ kolegy v práci, abychom moc
neriskovali, protože jeho nápady příliš
vybočily z našich schémat.
Nebo jsme „uhasili oheň“ dospíva-
jícího syna či dcery, když jednoho dne
dostali ten štastný nápad koupit si bicí nebo si dovést domů kamaráda, který
„nebyl podle nás“.
Nebo když jsme navrhli novému
faráři, aby nedělal mnoho změn v organizaci a způsobu života farnosti.
Nebo když nám uklouzla věta typu:
„Ty jsi ale blázen!“ anebo „To by se za
mých časů nikdy nestalo.“
Uvažuji jako „uhašeč“ pokaždé, když
nenechám prostor ohni fantazie, kouzlu
bezelstné nevědomosti, žáru naděje, plameni lásky.
Stávám se „uhašečem“, jestliže nejsem připraven připustit, že druhý může
mít pravdu, když bojuji se zaťatými zuby
za bezvýhradné přijetí svého názoru,
ztrácím-li naději v mladé lidi nebo opovrhuji-li něčím novým…
Bože, dej, ať ten malý plamínek, který
všichni nosíme uvnitř, nikdy neuhasne,
ale ať podpořen tvým dechem naopak
roste a šíří se jako požár, který obejme
celý svět.
Lito Amuchástegui
POMŮCKA: AEON, ENKOLPION, OPEC
KŘÍŽOVKA
Naše křížovka
PIPO
Objednávky časopisu
Nové město zasílejte na adresu:
Nové město
Administrace
Modletínská 2, 101 00 Praha 101
Tel./Fax: 00420 / 222 518 569
e-mail: [email protected]
Walter Kostner
A
TIPO
NEJVĚTŠÍ BETLÉM NA SVĚTĚ
Před 170 lety, 12. prosince 1838 se narodil v Jindřichově Hradci ctihodný měšťan TAJENKA 1, který byl TAJENKA 2, ale proslavil se stavbou dřevěného mechanického betléma. Bylo to jeho celoživotní dílo. Výroba trvala plných 60 let a zabírá plochu šedesáti čtverečních
metrů. Obsahuje 1398 figurek lidí a zvířat, z nichž se 133 pohybuje a vedle tradičních scén
(chlév se svatou rodinou, Herodesův palác, útěk z Egypta apod.), je betlém doplněn poetickou vesnickou krajinou dokládající život lidí 19. století. Původní mechanismus, který byl
zpočátku poháněn ručně a později nahrazen elektromotorem, rozvádí pohyb z jediného
centra. Jedinečnost tohoto díla dokládá i záznam v Guinessově knize rekordů – jde totiž
o největší betlém tohoto druhu na světě. A od roku 1935 jej můžete spatřit ve sbírkách jindřichohradeckého muzea.
Časopis Hnutí fokoláre
Prosinec 2008, ročník 17 (11)
Roční příspěvek 330,- Kč
Půlroční příspěvek 165,- Kč
Příspěvek na jedno číslo 30,- Kč
Bankovní spojení:
UniCredit Bank,
Czech Republik, a. s. Praha
č. ú. 6043141003, kód banky: 2700
Zodpovědný redaktor:
Mgr. Marie Koukolová
Výkonný redaktor:
Mgr. Ludmila Šturmová
Technický redaktor:
Veronika Němečková
Redakční rada:
RNDr. Irena Sargánková, CSc.
PhDr. Ilona Špaňhelová
Štěpán Filcík
Administrace:
Modletínská 2, 101 00 Praha 101
Tel./Fax: 00420 / 222 518 569
Reg. číslo: MK ČR E 7868
Novinová zásilka – Povolila ČP, s.p.,
OZ Praha, č.j. NP 1362/1994
Ze dne 27. 6. 1994
Grafická úprava a zlom:
Pavel Vodička
Lucie Vodičková
Tisk: OMIKRON
ISSN 1212 – 0782
Překlady a redakční spolupráce:
Mgr. Anna Černá
Ing. Zuzana Kaizlová
P. Bohumil Kolář
Mgr. Irena Kyliánová
Mgr. Veronika Matiášková
PhDr. Jarmila Synková
PhDr. Drahomíra Syrůčková
P. Martin Šmíd
Mgr. Jarmila Vachová
NOVÉ MĚSTO VE SVĚTĚ
Argentina Ciudad Nueva
Austrálie New City
Belgie Nieuwe Stad
Brazílie Cidade Nova
Dánsko Ny Stad
Filipíny New City
Francie Nouvelle Citè
Holandsko Nieuwe Stad
Hongkong San Sing Seung Yuet Hong
Chorvatsko Novi svijet
Itálie Città Nuova
Kanada Nouvelle Citè
Kolumbie Ciudad Nueva
Korea Cumul
Maďarsko Új Város
Německo Neue Stadt
Polsko Nowe Miasto
Portugalsko Cidade Nova
Rumunsko Oras Nou
Slovensko Nové mesto
Slovinsko Novi svet
Španělsko Ciudad Nueva
a Ciutat Nova
Švýcarsko Città Nuova
Švédsko Enad Värld
Uruguay Ciudad Nueva
USA Living City
Velká Británie New City
O Vánocích jsou
k sobě všichni
přátelštější…
Obdarovávají
se…
Už se
nehádají…
A proč by tedy
Vánoce nemohly
být celý rok?
Objednávky slovenského časopisu
Nové mesto zasílejte na adresu:
Nové mesto
Redakcia
Bjornsonova 6
811 05 Bratislava, Slovensko
Fax: 00421 252 492 183
e-mail: [email protected]
Titulní strana: Vánoční trhy.
Foto: Štěpán Filcík
27
O Vánocích slavíme Ježíšovo narození. Co mu můžeme dát?
Chiara Lubichová
na setkání s gen 4.
Přineseme
mu mnoho
skutků lásky!
J
ednou Chiara Lubichová vyprávěla gen 4(1), jak se učila milovat.
„Byla jsem malá jako vy, ale
nemohla jsem být gen 4, protože
v té době gen 4 nebyly. Takže mě
naučily milovat řádové sestřičky.
Sestřičky jsou výborné ženy, které se cele darují Bohu.
Já jsem poznala řádovou sestřičku,
která se jmenovala sestra Karolína. Ta mě
naučila milovat Boha, Ježíše, a dělat skutky lásky.
Abychom dělaly skutky lásky a počítaly je, dávala mně a dalším holčičkám obleček z papíru, byl to Ježíšův obleček. Měl
spoustu zástřihů. Za každý skutek lásky
jsem měla jeden ohnout. Vznikl z něho
trojúhelníček, a tak jsem mohla vyšít celý obleček mnoha skutky lásky. Pak, když
byl obleček celý vyšitý láskou, jsem jej
odnesla Ježíšovi.“
1. Společenství dětí ve věku 4 – 9 let,
čtvrtá generace Hnutí fokoláre.
TENTO JEŽÍŠŮV OBL
OBLEČEK
LEČEK
VYRÁBÍ MNOHO
HO D
DĚTÍ
Ě Í
ĚT
NA CELÉM SVĚTĚ.
VĚTĚ.
CHCEŠ TO ZKUSIT
SIT I TY??
Obkresli buď sám,
m, nebo s něčí pomocí obleček podle
odle obrázku
a vystřihni ho. Podlee nákresu ho
přelož nejprve podle čáry A a udělej několik drobných zástřihů. Obleček opět rozlož a totéžž udělej podle
čar G a B a potom na rukávcích (E,
utek lásky můF, C, D). Za každý skutek
žeš ohnout nahoru jeden zástřih.
Až bude obleček celý „vyšitý“ skutky lásky, můžeš ho nalepit na tvrěmu hlavičku,
dý papír, dokreslit k němu
ručičky a nožičky a položit Ježíška
ek.
pod vánoční stromeček.
D
E
F
C
G
A
B
Foto: archiv
Co darujeme Ježíši k narozeninám?