Červen 2015 - Velký Týnec

Týnecké
LISTY
Měsíčník obce Velký Týnec
•
25. ročník
•
Červen 2015
•
Cena 10 Kč,-
Velevážené čtenářky, vážení čtenáři,
také jste se již oddali prvním smělým
pokusům o opalování. Nemyslím tím
takové to povytažení kalhot nebo ohrnutí rukávu u košile, ale rozhodné ano,
kdy jdou kalhoty a košile dolů a tvář se
obrátí ke slunci. Za zavřenýma očima
rozprostře se snivé oranžovo. Přes víčka, jež slabě prosvítají, vstupuje slunce
až do mozku. Líně se protáhne a začne
si pinkat s lehkými myšlenkami. Které
to vůbec jsou? Obecně ty se zaměřením na erotiku. Té je poslední dobou
všude tolik, že je klidně vypouštím
uchem ven. Jen jestli jsem dobře učinil?! Co když si tady budou volně poletovat a někdo je slupne?! Třeba náš
kocour. Pak bude celou noc za komínem pět svoji píseň lásky a nikdo se
pořádně nevyspí. Ne, ne. Takové myšlenky ty by se neměly ani volně nikde
potulovat. Ty si mají vždy dva lidé
spolu vyměňovat. Tak, aby s tím nikoho
neobtěžovali.
Proč se vlastně několik století lidé neopalovali a za krásnou považovali tvarohově bílou pleť? Zlato je zlatem,
protože je ho málo. Dokud všichni pracovali na poli a slunce jim zlatilo tváře,
byla bílá pleť výjimečná a mohla si jí
dovolit toliko šlechta. V 19. století pak
davy lidí skončily v továrnách a ve městech byli bledí všichni. Opálená tvář
znak svobody a nezávislosti. Kde jsme
teď my? Co je krásné?
Ve volném plynutí myšlenek zjevuje se
soutěž ve škole, kterou jsem si pracovně nazval „Šťastný sběrač“. Děti mohly získat za odevzdání 10 kg papíru
los. Velké losování pak má proběhnout
u příležitosti oslav otevření školních
budov. Zároveň bude odměněn nejpilnější sběrač. Co když ten nejšťastnější
vylosovaný sběrač nebude úplně nejšťastnější? Co když ten nejpilnější bude šťastnější? No, ono je to se štěstím
ošidná věc. Dá se vůbec štěstí nějak
změřit? Třeba jako teplota. Kdyby
existoval takový štěsťoměr, který by se
vložil dotyčné osobě do podpaždí, a už
by se vědělo. Tenhle pán nebo paní
nejsou moc šťastní. Musíme pro ně něco udělat. Štěstí na pár minut, to spraví
nějaký dáreček. Trvalé štěstí to už je
ale problém. Někdy bych řekl i dřina.
To musí člověk pra-covat sám na sobě.
Nedávno si mi stěžoval jeden 120 kilový pán. Co já se se sebou natahám
a nadřu a nějaké odměny nebo ocenění
se stejně nedočkám. Tak se odměním
sám nějakou tou lahůdkou a hned mám
na zádech další kilo. Svět je nevděčný.
Proč se vůbec říká být šťastný jako
blecha? Asi proto, že skáče. Když někdy mají děti radost, tak taky poskakují. Třeba tudy vede cesta. Štěstí visí
každému přímo nad hlavou a on o tom
neví. Stačí jen vyskočit a už ho máte.
Už ho držíte. Už se vás drží. Schválně
to zkuste. Odložte teď noviny a poskočte si. Ať se vás štěstí drží.
Stanislav Denk
Foto: M. Stacho
ČERVNOVÝ
ÚVODNÍK
Sečeni lúke 2015
proběhlo 6. května na kopci Hradisko nad Velkým Týncem.
Fotogalerii si můžete prohlédnout uvnitř TL nebo na webu obce.
Nové
dopravní
značení
v obci
Rozhovor
o J. R. Bečákovi
s jeho dcerou
Marií Žitníkovou
Jaro na vsi
aneb co se dělo
na jaře
u nás ve Vsisku
... str. 5
... str. 16
... str. 21
2
Obecní servis
TÝNECKÉ LISTY
KVĚTNOVÉ
KALENDÁRIUM
7. května
Den matek ve Vsisku
- Výbor pro sociální záležitosti ZO V. Týnec - restaurace U Facků - 17.00 hodin
15. – 16. května
Sečeni lúke
- Týnečáci a KŠKS - zámecká zahrada + kopec Hradisko
22. – 24. května
Obnova Staré Vody
- Junák Velký Týnec
23. května
III. Tvarůžkové hody
- TJ Sokol Velký Týnec – fotbalový areál
XVI. ročník volejbalového turnaje O pohár starosty obce
- KŠKS - sportovní areál ZŠ Milady Petřkové 9.00 hodin
24. května
Mistrovství republiky v estetické gymnastice 2015
- TJ Sokol Velký Týnec - Čajkarena Olomouc
28. května
7. zasedání mikroregionu Království v Císařově
- 9.00 hodin
30. května
Kácení máje s májovou zábavou
- Týnečáci - zámecká zahrada - 14.00 hodin
POČASÍ
Celkově měsíc se odehrál v průměrných teplotách, které nevybočily do
žádného extrému. Vystřídaly se dny
příjemně teplé se závěrečnou chladnou dekádou.
Teploty v první dekádě. Noc: 7, 10, 3,
11, 14, 14, 11, 10, 12, 12. Den: 14, 18,
18, 17, 26, 15, 18, 21, 21, 22.
Druhá dekáda. Noc: 9, 5, 12, 11, 7, 5,
11, 5, 10, 15. Den: 21, 22, 21, 18, 22,
24, 20, 23, 20, 17.
Třetí dekáda. Noc: 9, 10, 10, 9, 10, 13,
9, 10 … Den: 17, 15, 17, 15, 20, 15, 13,
17 …
DALŠÍ UDÁLOSTI
Dne 12. května jednal starosta obce
s vedoucím odboru investic Olomouckého kraje Ing. Kubínem o stavu příprav rekonstrukce krajských komunikací v místní části Čechovice. Projekt
byl původně zařazen na seznam akcí,
které měly být realizovány v letošním
roce. Celkové náklady (45 mil. Kč)
však přesáhly limit stanovený na jednu akci Státním fondem dopravní infrastruktury (30 mil. Kč). Akce proto
bude rozdělena na dvě etapy. První
bude zahrnuta do seznamu investic
Olomouckého kraje v roce 2016. V případě nedostatku dalších projektů
a přebytku peněz, bude zároveň realizována i IV. etapa oprav a rekonstrukcí krajských komunikací v obci Velký
Týnec, a to v ulicích Ke Vsisku a Bystřická.
Dne 14. května jednali starosta obce
a předseda „internetové“ komise Ing.
Schneider s Ing. Prchalem z firmy
VISMO o nové podobě obecních
webbových stránek. Hotové a uvedené do provozu by měly být v průběhu letních měsíců.
Dne 26. května zasedala v městysi Dub
nad Moravou rada mikroregionu Království. Na programu měla přípravu
7. zasedání. Diskutována byla mj. společná poptávka po ekonomicky nejvýhodnější nabídce na likvidaci komunálního a separovaného odpadu.
Dne 27. května proběhlo cvičení složek záchranného systému POWER
OUTAGE 2015, kterého se zúčastnila
i naše obec. Účastníci řešili situaci
mnohahodinového výpadku elektrického proudu, který postihl Olomouc
a blízké okolí.
Zájem o náš region a jeho prezentace v tom nejlepším světle
byly vždy součástí mé práce ve veřejném životě. Tentokrát bych
chtěl jeho zajímavosti, je to však jen malý zlomek toho, co může
Olomouc a okolí nabídnout, prezentovat prostřednictvím
vědomostního kvízu. Ten je určen široké veřejnosti a zaměřuje
se právě na zajímavosti v našem okolí.
Otázky:
a) Jak se jmenuje olomoucká památka UNESCO?
b) Ve které obci na Olomoucku se narodil předseda exilové
vlády Jan Šrámek?
c) Jak se jmenuje největší Hanák v historii, Obr…?
d) Jméno významné evropské řeky pramenící ve vojenském
újezdu Libavá?
Zapojte se také do vědomostního
kvízu a vyhrajte TABLET MINI
Své odpovědi na téma „Znáte svůj region?“ můžete
prostřednictvím stránek www.martintesarik.cz
zasílat do 30. listopadu 2015.
Vedle výherce tabletu mini, kterého vylosuje primátor
statutárního města Olomouce Antonín Staněk v rámci
zahájení olomouckých Vánočních trhů 2015,
obdrží dalších dvacet vylosovaných účastníků kvízu
se správnými odpověďmi hodnotný dárek v podobě
regionálního produktu.
Veškeré informace o soutěži najdete na
www.martintesarik.cz.
Ing. Martin Tesařík, senátor za Olomouc a okolí
Připravil Petr Hanuška
Obecní úřad Velký Týnec
Zámecká 35, 783 72, Velký Týnec 1
Úřední hodiny pro veřejnost:
pondělí a středa 7:30 – 12:00 a 13:00 – 17:30
Telefonické kontakty:
Starosta obce - PhDr. Petr Hanuška Ph. D. ....................585
585
fax: 585
Místostarosta - Mgr. Stanislav Denk .............................585
Místostarosta - Jaroslav Chytil ......................................585
Sekretariát - Radka Tomečková ....................................585
Matrika, sociální věci - Oldřiška Kellerová ...................585
Stavební úřad - Ing. Jaroslav Trnečka ...........................585
Stavební záležitosti - Eva Krkošková ............................585
Účetní obce - Radana Procházková ...............................585
Správce obecního majetku - Petr Drápal .......................585
Obecní policie Velký Týnec ............................................725
391
151
391
151
151
151
151
151
151
151
151
544
495
113
506
120
119
111
115
118
114
116
112
540
Elektronické adresy:
[email protected], [email protected]
TÝNECKÉ LISTY - periodický tisk územního samosprávného celku - Měsíčník Obce Velký Týnec. Vydává
Obec Velký Týnec, Zámecká 35, 783 72 Vel. Týnec 1, IČO 00299669. Ev. číslo MK ČR: E 12522. Ročník XXV.,
č. 6 vyšlo v červnu 2015. Cena výtisku 10,- Kč. Adresa redakce: Zámecká 35, 783 72, Velký Týnec, e-mail:
[email protected]. Šéfredaktorka: Mgr. Vendula Vránová. Redakční rada: PhDr. Petr Hanuška
Ph.D., e-mail: [email protected], Ing. Marta Kypusová, PhDr. Pavel Pospěch, Mgr. Stanislav Denk
e-mail: [email protected]. Grafická úprava: Pavel Peňaška, e-mail: [email protected].
Tisk: EPAVA, Chválkovická 5, 779 00 Olomouc. Poznámka redakce: Uveřejněné dopisy nemusí být totožné
se stanoviskem redakce. Neoznačené fotografie - archiv TL nebo archiv autora.
Obecní servis
TÝNECKÉ LISTY
3
ŽIVOTNÍ JUBILEA
´
VELKY´ TYNEC
V měsíci červnu
blahopřejeme k narozeninám
87 let
Pan Ladislav Čechák z V. Týnce
86 let
Paní Bronislava Kabilková z V. Týnce
75 let
Pan Viktor Hořín z Čechovic
Pan Josef Krumpolec z V. Týnce
70 let
Paní Hana Tomečková z V. Týnce
Všem jubilantům
srdečně blahopřejeme
K O
a přejeme pevné zdraví
a Boží požehnání!
65 let
Pan Jan Boháč z V. Týnce
ŽELEZNÁ SRDCE
Akční drama z konce druhé světové války.
V hlavní roli Brad Pitt.
Dne 1. června 2015 oslavil své 65. narozeniny
pan Jan Boháč
Produkce: USA, 135 minut,
vstupné 50,- Kč, přístupno od 15 let
5. června
19:30 hod
PADDINGTON
Rodinný, animovaný film o medvídkovi, který hledá novou rodinu..
Do dalších let hodně zdraví, štěstí
a stále plno elánu přeje rodina
VZPOMÍNÁME
Produkce: USA, 98 minut,
vstupné 50,- Kč
12. června
18:00 hod
JOHN WICK
„Nedráždi hada bosou nohou“, to platí dvojnásob pro bývalého zabijáka.
Thriller.
Dne 9. června tomu bude 11 let,
co nás beze slova rozloučení náhle opustil
pan Antonín Látal z Velkého Týnce
Kdo jste ho znali a měli rádi,
věnujte mu spolu s námi tichou vzpomínku.
Manželka Irena Látalová s rodinou
Produkce: USA, 101 minut,
vstupné 50,- Kč, přístupno od 12 let
19. června
19:30 hod
SEDMÝ SYN
Fantastický film o rytíři, který chrání svět před silami temna.
Kdo v srdci žije neumírá...
Produkce: USA,VB, 103 minut,
vstupné 50,- Kč
V červenci uplyne 20 let
od úmrtí mého manžela
Zdeňka Krumpholze z Čechovic
S láskou vzpomíná manželka a synové
NOVÉ KNIHY
Místní knihovna Velký Týnec
Beletrie
Bílek, J.: Ďábelský plán milované
dcery
Ciprová, O.: Uvězněná královna
Cooper, G.: Desátá síň
Evans, K.: V ringu
Evans, K.: Šance
Evans, K.: Remy
Flynnová, G.: Temné touhy
Marklund, L.: Prime time
Roux, M.: Asylum
Sanchez, J.: Restaurátor
Naučná literatura
Zvířata: školákova encyklopedie
Marta Ivančíková
Místní knihovna Čechovice
K. H. Mácha - Máj
J. Hlinomaz - Neuvěřitelný návrat
A. Tomský - Úžas, radost a paradoxy
života v díle G. K. Chestertona
E. Kuťáková, Václav Marek, Jana
Zachová - Moudrost věků. Lexikon
latinských výroků, přísloví a rčení
J. Hájíček - Vzpomínky na jednu
vesnickou tancovačku
J. Jonasson - Stoletý stařík, který
vylezl z okna a zmizel
J. Canfield, M. V. Hansen, A.
Newmarková - Slepičí polévka pro
duši. Sladká šťáva z kyselých
citronů. 101 působivých,
povzbuzujících a užitečných
příběhů o tom, že i to nejhorší
může být k něčemu dobré
Ch. Gohlová - Julie a bílý poník
U. Schefflerová - Případ černého
ducha
T. Nipan (J. Thomson) - Temný pán.
Školní roky
J. Kinney - Deník malého poseroutky.
Fakt smůla
Z. Miler, K. Miler, M. Černík - Krtkův
týden
Z. Miler, E. Petiška - Krtek a kalhotky
J. Lada - Lidová říkadla
J. Lada - Říkadla
J. Lada - Maminčina říkadla
Zuzana Denková
26. června
19:30 hod
Podrobný program kina najdete na adrese www.velkytynec.cz na odkazu
KULTURA A SPORT nebo po naskenování QR kódu.
Prodej vstupenek probíhá 45 minut před začátkem filmového
představení. Pokladna je otevřena po celou dobu promítání.
Adresa kina:
Kino Velký Týnec, Sokolská 425, Velký Týnec
Připravujeme pro Vás
LETNÍ KINO
Kde: zámecká zahrada ve Velkém Týnci
Kdy: léto 2015 (4.7., 18.7., 10.7., 31.7., 7.8., 15.8., 29.8.)
Začátky promítání ve 20:30
Seznam filmů bude zveřejněn v průběhu června
na plakátech a na webu www.tynecak.cz
a www.velkytynec.cz
Občerstvení zajištěno od 19:30
Vstupné: 20,- Kč
Naše letní kino má největší promítací plátno v okolí
a kvalitní pěti kanálový zvuk Dolby Stereo
SRDEČNĚ ZVOU POŘADATELÉ
spolek Týnečák a Obec Velký Týnec
4
Obecní servis
TÝNECKÉ LISTY
Obecní servis
TÝNECKÉ LISTY
5
OBECNÍ POLICIE INFORMUJE
Nové dopravní značení v obci
Na základě žádosti občanů se Obecní
úřad ve Velkém Týnci rozhodl instalovat nové dopravní značení do ul. Na
Výstavišti (u České pošty) a v ul. Sokolská (před zdravotním střediskem).
Zákaz zastavení u pošty byl instalován
po iniciativě občanů Velkého Týnce,
kdy oprávněně poukazovali na nepřehlednou situaci při odbočování do ulice Na Výstavišti z ul. Na Kříbě. Nyní je
zde umožněn dostatečný manévrovací
prostor, který pomůže vyhnout se bezpečně protijedoucím vozidlům.
Foto: F. Raclavský
Foto: F. Raclavský
Sousedské vztahy
V poslední době se na mě stále častěji
obracejí občané s žádostí o pomoc při
řešení komplikovaných sousedských
vztahů (sporů). Problematika sousedských vztahů má množství úhlů pohledů. Jednak pohled psychologický,
také potom společenský a v neposlední řadě i právní.
Už to, že je kontaktována policie s žádostí o pomoc nebo radu, je známkou
nefunkčních sousedských vztahů. Je
jasné, že nejjednodušší cestou by bylo
všechno si se sousedem vyříkat, na
rovinu, bez emocí a pokusit se najít
řešení, které bude vyhovovat všem. Ze
zkušenosti mohu říct, že se takový
postup osvědčil, ale bohužel se vyskytuje v mizivém procentu těchto případů. Obvykle jsou nefunkční sousedské vztahy narušeny tak silně, že
žádná ze stran sporu se do komunikace nechce pustit jako první, popřípadě
se bojí reakce, jakou by jejich snaha
o smír mohla vyvolat.
Víte, nežijeme v dokonalém světě.
Právní úprava našeho demokratického zřízení nedokáže postihnout všechny aspekty našich rozmanitých životů. Je spíš otázkou, zda nám stojí za
to mít se sousedem vztahy vyhrocené
a neustále přilévat olej do ohně. Sice
se říká, že je čas mlčet a čas mluvit,
a také čas kameny sbírat a čas kameny
házet, ale opět se sami vyčerpáváme
a plýtváme energií, kterou bychom
mohli využít účelněji.
Je prokázané, že agrese vyvolává další
agresi. A tento koloběh stupňování
problémů, které začaly třeba jenom
obyčejným zanadáváním, může přerůst ve schválnosti, v hrubé nadávky,
poškozování majetku a nakonec skončí fyzickým napadením, kdy už může
jít o zdraví nebo dokonce o život. Nic
z toho nestojí za to!
Neexistuje univerzální doporučení,
jak se při problémech se sousedem zachovat, ale dobrým začátkem je samotné uvědomění si pravidla, které říká: „Svoboda jednoho končí tam, kde
začíná svoboda druhého.“ Tato věta
jenom nabádá k větší ohleduplnosti
a má sloužit jako impuls k zamyšlení.
Je jasné, že ani veškeré vstřícné kroky
a pokusy o vyřešení problému smírnou cestou nemusí stačit. Při pocitu
zoufalství se lidé mohou uchýlit k různým variantám řešení sporů, a přestože ví, že si vzájemné sousedské vzta-
Před zdravotním střediskem byla dopravní značka zákaz zastavení instalována jako zdůraznění faktu, že se na
chodník pro chodce nesmí vjíždět a nesmí se na něm ani parkovat.
Nejkratší vzdálenost ke vstupu na
rampu pro osoby handicapované,
osoby tlačící kočárek nebo pro osoby,
kterým chůze po schodech činí obtíže,
je z bočního parkoviště vedle budovy
zdravotního střediska. Zde je také
umístěno vyhrazené parkovací místo
pro osoby handicapované.
hy možná poškodí natrvalo, mívají pocit, že je to jejich jediná (nebo poslední) naděje. Proto je volána policie.
Proto se podávají stížnosti úřadům
nebo žaloby k soudům.
Je to realita, která je dána a měnit se
dá pouze přístupem obou stran sporu.
Jestliže začnou oba sousedé alespoň
trochu komunikovat, a čas od času si
jsou schopni sdělit, co jim vadí nebo
komplikuje život (jejich vzájemným
sousedským soužitím), potom je to ten
nejlepší začátek, který může vést ke
konstruktivnímu řešení budoucích
nesnází.
Je velice zvláštní paradox, že kolikrát
ti sousedé, kteří obtěžují své okolí (ať
už nevědomky nebo s jistou dávkou
bezohlednosti), jsou obvykle první,
kteří by podobné chování u druhých
netolerovali. Někomu prostě nepřijde
divné, že v jednu hodinu ráno provozuje na zahradě hudební koncert, přestože okolní domy jsou vzdálené sotva
pár metrů. Jak by se asi takový soused
tvářil, kdybyste následující noc, ve
stejnou dobu, začali například sekat
trávu sekačkou nebo řezat dřevo motorovou pilou?
Pro případy, kdy už dopředu plánujete
nějakou hlučnou činnost nebo oslavu,
je vhodné požádat obecní úřad o udělení výjimky dle čl. 3 Obecně závazné
vyhlášky č. 1/2014, o ochraně nočního
klidu a regulaci hlučných činností.
Jde-li právě o jednorázovou akci (oslavu narození dítěte, svatbu apod.), potom je pravděpodobné, že vám obecní
úřad vyjde vstříc a výjimku udělí. Současně tak mohou být s předstihem
informováni ostatní občané v okolí,
kteří by se jinak o akci vůbec nedozvěděli.
Zcela na závěr bych vše shrnul do krátkého odstavce.
Jestliže plánujete hlučnější práci (řezání dřeva, stavební úpravy), oslavu
významného výročí nebo třeba taneční party, zkuste se, prosím, předem
zamyslet, zda je tato činnost, v konkrétní den a v konkrétní dobu, zákonem nebo obecně závaznou vyhláškou
povolena. Dále potom je dobré zamyslet se, jak asi budou na vaši činnost
sousedé v okolí reagovat a zda je nebudete neúměrně obtěžovat. Pokud se
vám podaří toto jednoduché doporučení dodržet, je to nejlepší cesta k normálním sousedským vztahům.
Foto: F. Raclavský
Převážení dětí
na motocyklech
Nemohu nezmínit stejné téma jako
v předchozím vydání Týneckých listů.
Jedná se o převážení dětí na motocyklech nebo skútrech (a to i těch nejmenších: 3-6 let). Mimo to, že je taková
činnost zakázána zákonem (děti se
smějí převážet až od 12 let věku), tak
jde především o rizikové jednání, které
ohrožuje zdraví a život dítěte. Už jsem
potkal i tatínka, který na skútru převážel dvě děti. Jedno čtyřleté, samozřejmě bez helmy, a druhé dítě, přibližně ve věku jednoho roku, držel
v ruce?! Nevím, jaké by byly následky
zranění všech osob, kdyby v některý
moment ztratil nad řízením kontrolu,
ale rozhodně to za ten risk nestojí.
Celá věc má ještě jeden rozměr.
Všichni se snažíme vést děti k dodržování pravidel bezpečnosti silničního
provozu. Učíme je, jak se správně rozhlížet při přecházení silnice. Jak správně jezdit na jízdním kole; mít při jízdě
na kole nasazenou helmu apod. Přijde
mi potom jako hodně špatný příklad
pro děti, když rodič veze malé dítě na
motorce tak, jak nemá. Ony to navíc
vidí i ostatní děti, které řidič cestou
míjí, a i pro ně to není ten nejlepší příklad.
Tímto vás proto žádám, abyste neriskovali, i když jedete jenom na krátkou
vzdálenost, a mysleli na to, jak vaše
počínaní hodnotí vaše dítě a také
okolí.
Přeji všem klidný zbytek měsíce.
Připravil Filip Raclavský
Podrobnější informace
o činnosti
a dostupnosti
obecní policie Velký Týnec
naleznete na
www.velkytynec.cz
6
Obecní servis
TÝNECKÉ LISTY
SLOUPEK POEZIE
Umění z půdy
Zámecká galerie pro jeden obraz
S básní sám
Oldřich Mikulášek
Máte-li doma nějaký obraz, fotografii
či jinou uměleckou kuriozitu, zapůjčte nám ji.
Rádi ji zde na měsíc vystavíme.
Odněkud slétne sova.
Valná schůze ticha
na větvi.
Až se zavře
všechno hebké peří
s jejíma očima
a větev dosáhne mně do spánku,
odlétnou slova.
Kurátor Zámecké galerie pro jeden obraz Mgr. Stanislav Denk
Zámecká galerie
pro jeden obraz
K jejímu založení mne vedl fakt, že
Velký Týnec neměl svůj stálý stánek
výtvarného umění. Dalším podnětem
bylo objevení několika obrazů na zámecké půdě a fakt, že skoro v každé
domácnosti je nějaký ten obraz na půdě či v komoře odložen. Důvody mohou být různé. Změna filozofického
smýšlení či jiná estetická kritéria.
Chtěl bych tak dát obrazům dřímajícím v šeru možnost nadechnout se
čerstvého vzduchu a chvíli se zas těšit
zájmu diváků. Galerie by neměla být
monotematicky zaměřena jen na
umění z půdy. Po vyčerpání tohoto
tématu se budu věnovat jiným okruhům. Plány mám na několik let dopředu.
A v jejich šumu, skoro smrtelném,
zachvěje se chvíle,
kdy báseň sotva dýchá,
plna bázně ze zrození svého.
A ze surových úst.
Recenze vystaveného obrazu
Pohled na Velký Týnec
Obraz je signován monogramem T. L.
a letopočtem 58. Podařilo se mi zjistit,
že autor se jmenoval Tiahan Ladislav a
bydlel v Krčmani. Šlo zjevně o malíře
amatéra. Na obraze je zachycen
pohled na Velký Týnec s dominantou
místního kostela. Ve zjevném rozporu
se zde objevují dvě malířské techniky.
Bezmála impresionisticky pojednaná
příroda a s ní realisticky, možná až
hyperrealisticky ztvárněná architektura. Nevím proč, ale asi je to dáno tím
letopočtem vzniku. Jako by se autor
zalekl volnosti a lehkosti, s níž komunikuje s přírodou, a tak do ní domy
doslova nasekal. Možná to bylo dáno
odhodláním zachytit skutečnost v její
necenzurované podobě. Namalovat
v padesátých letech jako dominantu
kostel mohlo být chápáno i jako ideologická diverze.
Přijďte a můžete se dívat vlastníma
očima.
Všechny zájemce o umění srdečně zve
Stanislav Denk
(To královské, 1966)
Vybral Stanislav Denk
Chcete mít
Inzerci
v Týneckých listech?
mediální partner obce Velký Týnec 2015
inz 12/15
Kontaktujte sekretariát
OÚ Velký Týnec
[email protected]
nebo 585 151 111
Výročí
TÝNECKÉ LISTY
7
ČERVNOVÁ VÝROČÍ STŘEDOMORAVSKÉHO REGIONU
Před 115 lety – dne 2. června 1900 se v Čechovicích narodil
Antonín TOMEK, hudebník a ředitel kůru.
Ve svých pětadvaceti letech odešel do Velkého Týnce, kde zakotvil a působil zde
jako ředitel kůru. Učil také hře na housle. K hudbě vedl i svého syna Antonína,
který pokračoval v rodinné tradici.
Zemřel 16. 3. 1958 ve Velkém Týnci.
(Čtení o Velkém Týnci. Velký Týnec 200, s.77.)
Před 75 lety – dne 2. června 1940 zemřel v Luhačovicích
Josef SMÝKAL, redaktor, vydavatel a kulturní i divadelní
pracovník.
Rodák z Drahlova (10. 9. 1863). Po maturitě na Slovanském gymnáziu v Olomouci r. 1884 pracoval jako úředník a od r. 1895 se věnoval novinářství. Spolupracoval s redakcí časopisu Naše otázky, který vycházel v Ostravě v l. 1896-98,
od r. 1897 působil v Těšíně. R. 1899 vydával měsíčník Kraj a od listopadu 1899 do
února 1907 byl odpovědným redaktorem Novin těšínských. Za jeho redakce se
list zdokonalil a zpestřil o publikaci poezie a prózy vlastenecky zaměřenou.
O poměrech česko-polských psal i přednášel, účastnil se na Těšínsku veřejné
a národní práce, byl členem četných spolků, pracoval ve spolku Snaha, v ochotnickém divadelnictví, v Matici osvěty lidové aj. Hodně psal i do jiných časopisů
mimo Slezsko, užíval šifru J.S.D. Na výzvu Adolfa Kubise (1876-1958), tajemníka
Národní jednoty pro východní Moravu se sídlem v Olomouci, redigoval týdeník
Hlasy z Hané, který vycházel v Prostějově a od r. 1919 přešel do pokrokového
deníku Pozor. Trvalý odpočinek od r. 1933 trávil v Olomouci a ve své vilce v lázních Luhačovice, kde také zemřel.
(Ficek, V.: Biografický slovník širšího Ostravska. 2. Opava 1976, s. 132. * Fischer,
R.: Olomoucký památník… Olomouc 1938, s. 272, 376-377.)
Před 90 lety – dne 9. června
1925 se v Olomouci narodila Jarmila MACIUCHOVÁ,
divadelní herečka, recitátorka a knihovnice.
V l. 1945-1950 žila ve Šternberku
a poté se přestěhovala zpět do rodiště.
Stála u zrodu ochotnického sdružení
Mrštík při Klubu Moravských železáren. Jako recitátorka se účastnila
různých soutěží a v důchodovém věku
se plně zapojila do knihovnické práce
v olomoucké okresní knihovně. Maminka slavné herečky Hany Maciuchové se do posledních let aktivně
účastnila literárních akcí, večerů a autorských čtení pořádaných v knihovně.
Zemřela 27. 11. 2004.
(Hlůzová, Vlasta: Prošli Šternberskem. Šternberk 2015)
Před 85 lety – dne 10. června
1930 se v Malenovicích
u Zlína narodil Doc. PhDr.
Zbyněk ŠIŠKA, CSc., filolog
a básník.
Reálné gymnázium studoval v Kroměříži a v l. 1949-53 absolvoval češtinu
a ruštinu na FFUP v Olomouci. Zprvu
učil na středních školách v Prostějově
a hejčínském gymnáziu v Olomouci,
odkud přešel na PdF UP. Pracoval na
katedře ruštiny, kde se věnoval lingvistice. Po listopadu 1989 přešel na
katedru bohemistiky, kde působil mezi
lety 1988 a 2007 jako docent. Je členem jazykovědného sdružení AV a mezinárodní společnosti Societas Linguistica Europaea. Své poznatky z oblasti
lingvistiky publikoval ve skriptech
a dalších odborných knihách, např.
Bázový morfematický slovník češtiny
(1998; 2005). Širší veřejnosti je znám
spíše jako autor lyricky laděné poezie.
Zprvu psal verše do novin a časopisů, od 70. l. je publikoval v Učitelských
novinách. Knižně debutoval výborem básní z let 1985-2002, který vyšel pod
názvem Blíženci v r. 2003. Na svém kontě má přes dvacet sbírek, které vyšly
v univerzitním vydavatelství. V l. 2004-2015 vyšly např. tyto tituly: Sonety,
Čarokruh, Vlnění, Po hrubém písku, Housleni, Listy přátelům, Studánky a studny, Převtělování, Naléhavost světla, Dech pro dva, Koloběh a Neposedný čas.
Kromě toho vycházely jeho verše i v básnických sbornících Literárního klubu
Olomouc. Od února 2011 začaly vycházet elektronicky i tzv. Lucerničky, o kterých se autor vyjádřil, že „jde o metaforické pojmenování lyrické básně složené
ze dvou tercin (tj. jde o spojení dvou tříveršových strof /3 a 3/ nic víc a nic méně)“.
Jubilantovi srdečně gratulujeme a přejeme mu zdraví, tvůrčí elán a pohodu do
dalších let!
Před 80 lety – dne 11. června 1935 zemřel na Svatém
Kopečku u Olomouce Jan Nepomuk DERKA, nakladatel
a místopisný spisovatel.
Rodák ze Samotišek (16. 5. 1864). Založil závod se sídlem na Sv. Kopečku, kde se
vyráběly upomínkové předměty pro většinu poutních míst v českých a moravských krajích. Na rubové straně mnoha pohlednic a drobných barvotiskových
obrázků bylo přitištěno jeho jméno – jméno vydavatele. Oblíbené byly menší
celoskleněné pouťové obrázky s okrajem zdobeným tzv. krajkováním (dnes
vzácný sběratelský artikl). J. N. Derka napsal také dějiny svatokopeckého poutního místa (1886) a je též autorem Poutního zpěvníku pro Svatý Hostýn, Svatý
Kopeček a Velehrad.
( Smejkal,B.: Pohledy do historie Svatého Kopečka..Svatý Kopeček 2001, s. 57. *
Springer,J.: Co dala Haná české literatuře. Olomouc 1947, s. 33.)
Před 90 lety – dne 18. června 1925 se v Litovli narodila
Jarmila CHOLINSKÁ, roz. Božková, učitelka, tlumočnice
a básnířka.
Po maturitě na gymnáziu v r. 1944 pracovala na poště. O rok později se provdala
a odstěhovala do Prahy. V 50. l. se s rodinou přestěhovala do Teplic, kde působila
na základní škole jako učitelka. Mezitím vystudovala češtinu a francouzštinu na
PdF UK. Příležitostně překládala z němčiny a francouzštiny a někdy se věnovala
též tlumočení. V 70. l. se vrátila do Prahy a pracovala jako ředitelka Ústředního
domu pionýrů. V 80. l. učila po dobu pěti let zahraniční studenty na univerzitě
v Grenoblu český jazyk. Po převratu se vrátila do rodiště. Na místních školách
pořádala ekologické přednášky a aktivně se věnovala akcím na ochranu životního prostředí. Po r. 2000 začala vlastním nákladem vydávat básnické sbírky:
Miláček prevít (2006), básně o vztahu k rodnému kraji (Kořeny (2006), milostnou poezii Striptýz (2007), Štěky a aforismy jedovaté babiny (2007), Třesky
plesky a jiné drzosti (2007), Cikánské etudy (2008), básně kritizující nedostatky
naší planety Tísňové volání (2009), přírodní lyriku Procházky rosou (2009).
V r. 2008 vyšla i její autobiografická novela Zaručeně pravdivá historie neopětované lásky. Litovelská spisovatelka spolupracuje i s olomouckým Tyflocentrem a s Městskou knihovnou v Litovli.
Oslavenkyni srdečně gratulujeme
a přejeme jí zdraví, pohodu a trvalý tvůrčí elán!
Před 85 lety – dne 20. června 1930 se v Samotiškách narodil Ing. Otto BABLER, architekt a bibliofil.
Syn překladatele a básníka O. F. Bablera (1901-84). V r. 1949 maturoval na
České reálce v Olomouci. Poté odešel do Prahy, na studium ČVUT, kde absolvoval
katedru architektury a pozemního stavitelství. Od r. 1957 pracoval v olomoucké
pobočce Ústavu prefabrikace Praha a v l. 1972-90 působil na Okresním národním výboru v Olomouci jako vedoucí odboru výstavby. Dlouhodobě spolupracoval s Národním památkovým ústavem v Olomouci. Zajímá se o historii památkových objektů a výsledky bádání publikuje ve vlastivědném i denním tisku,
např. Panorama, Zprávy Vlastivědného muzea, Hanácké noviny, Olomoucký den
aj. Zajímavé články vyšly také v Hanáckém kalendáři. Pro přátele i odbornou
veřejnost vydává tzv. listář, kde zpracuje vše, co se mu podařilo zjistit v archivech, knihovnách i dalším studiem. Zároveň zachytí daný objekt buď fotoaparátem anebo vytvoří dokumentační nákres. Podařilo se mu tak zpracovat mj.
i historii šesti barokních sloupů s plastikami ze 17. a 18. století, kamenné kříže
z 19. století, barokní sochu Jana Nepomuckého z r. 1739 z rodiště, ale i pomník
kapitána A. Rypky, který se nachází poblíž silnice vedoucí z olomouckých Chválkovic na Svatý Kopeček. Svými kresbami krajiny i stavebních památek dokumentuje oblíbená místa svého života nejen v rodišti a okolí, ale i v Olomouci. Průběžně přispívá do ročenky Občanům Samotišek, kde je členem redakční rady.
Ilustroval bibliofilská vydání sbírek písmáka Bohuslava Ignáce Červinky (190489), které vyšly u příležitosti stoletého jubilea Verše přátelům a Tucet drobných
próz. Kromě této zájmové činnosti pořádá Ing. Babler také tatínkovu pozůstalost, archiv a knihovnu O. F. Bablera, která je bohatým zdrojem poznání nejen
studentů olomoucké univerzity, ale i literátů a historiků. Ing. Babler spolupracuje se zahraničními archivy, knihovnami a redakcemi, s kterými spolupracoval jeho tatínek. V l. 1999 až 2003 vysílal Český rozhlas v Olomouci vzpomínky
jubilanta na mládí v rodišti, na lásku otce k Hané, který si Samotišky a okolí, kam
chodil se svou rodinou na turistické výšlapy, zamiloval a svůj vztah k této krajině
a lidem v ní sepsal v eseji Krajina mého srdce. Podobnými slovy vyjádřil také
jubilant své vyznání domovu. Jeho půvabné perokresby domova a okolí najdeme
v různých místech nemocnice. Jakoby vás to pohladilo.
Jubilantovi srdečně gratulujeme
a přejeme mu zdraví, tvůrčí elán a pohodu do dalších let!
Před 20 lety – dne 20. června
1995 zemřel ve Šternberku
Jaroslav VLACH, vlastivědný a kulturní pracovník,
knihovník a bibliograf.
Rodák ze Žarošic na Hodonínsku (30.
9. 1913). Po vychození měšťanky ve
Ždánicích se v období l. 1927-31 vyučil
typografem v Židlochovicích u Brna
a pak do r. 1940 v tiskárně i pracoval.
Ve volném čase se věnoval ochotnickému divadlu, působil též jako dobrovolný knihovník v rodišti (1938-45). Po
osvobození se stal knihovníkem Zemské a univerzitní knihovny v Brně, kde
působil do konce března 1947 a poté
odešel do Olomouce, kde měl budovat
Slovanskou knihovnu. Od r. 1954 pracoval v nově zřízené knihovně FF UP a v knihovním středisku. Typografické
zkušenosti využil při vydávání studentských časopisů i periodik na univerzitě.
Denně dojížděl do Olomouce ze Šternberka, kde bydlel. Do důchodu odešel
...pokračování na straně 8
8
Výročí, Z análů paměti
TÝNECKÉ LISTY
ČERVNOVÁ VÝROČÍ...
...dokončení ze strany 7
r. 1984, ale i nadále dojížděl do Olomouce. Věnoval se aktivně práci ve Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci. Krása bydliště i okolí jej přiměla k turistické činnosti, kdy týden co týden jezdil do lesů jako okresní značkař první
třídy. Prochodil taky řadu obcí na střední, ale i východní Moravě a všechny své
poznatky publikoval nejen v místním a vlastivědném tisku. Od r. 1958 vycházely
jeho knihy o Hané, Nízkém Jeseníku, Slovácku, Zlínsku a bibliografické soupisy
literatury. Rodiště proslavil monografií Žarošice a také vydáváním vlastivědného
sborníku Od Hradské cesty. Měl nádhernou knihovnu a místopisnou kartotéku
osobností okresů Olomouc, Jihlava, Třebíč, Gottwaldov, Uherské Hradiště a Hodonín. S panem Vlachem jsem se seznámila v roce 1973 na Knihovnickém týdnu
v Písku a jezdila jsem za ním do Šternberka poslední desetiletí.
(Kubíček, J.: 60 let Jaroslava Vlacha, VVM, 25, 1973, č.3, s. 287-288. * Hlůzová,
V.: Osobnosti Šternberska ve 20. století. Šternberk 2007, s. 231-238. * Hlůzová,
V.: Prošli Šternberskem. Šternberk 2015.)
Před 15 lety – dne 23. června 2000 zemřela v Olomouci
Mgr. Milada MAŠATOVÁ, rozená Ulrichová, učitelka, režisérka a dramatička, nositelka Ceny města Olomouce
v oblasti dramatické umění, in memoriam.
Narodila se 2. 2. 1934. Po maturitě na Pedagogickém gymnáziu v Olomouci učila
prvňáčky a poté působila jako učitelka na ZŠ v Horce nad Moravou. Už zde se
objevila její snaha o práci s dětmi mimo výuku a začátky „pimprlování“. Koncem
60. l. přešla učit do Lidové školy umění, kde v r. 1972 založila loutkářské oddělení. Krátce předtím dokončila dvouleté studium na Akademii muzických umění
v Praze, obor loutkářství. Její soubor získával uznání a ocenění na loutkářské
přehlídce v Chrudimi, vavříny úspěchů sbírala i později na krajských matiné a festivalech Loutka. Její vedení loutkářského souboru mělo několik specifických
přístupů: upřednostňovala hravost dítěte, rozvíjela dětskou fantazii, vedla děti
k vytváření symbolů a znaků i k vnímavosti uměleckého projevu. Dokázala připravit dětský kolektiv ke hře i práci s loutkou prostřednictvím cílené pohybové
výchovy a dechových či hlasových cvičení. Záhy se stala její metoda pojmem a její
úspěch na přehlídkách a soutěžích v Kaplici, Šrámkově Písku, v Rakousku i jinde
se stal dramaturgickým přínosem nejen pro ní, jako učitelku a režisérku, ale
zejména pro její žáky, kteří bývali zcela bezproblémově přijímání na konzervatoře a jiné školy uměleckého směru (DAMU, JAMU). V průběhu devadesátých let
dokončila vysokoškolské studium na AMU a zkušenosti z práce v Lidově dramatickém odboru publikovala v odborném tisku.
(Ševčíková, H.: Únorová výročí středomoravského regionu. In: Týnecké listy
2004,č.2.. * Petřík, M.: Cena města Olomouce za období 2000, 2001 a 2002.
Olomouc 2003. )
Připravila Hana Ševčíková
Historická drobnička:
protikořaleční procesí
Spisy organizace, která byla v každé
farnosti a nazývala se Konkuren ční
kostelní výbor (zrušený v roce 1950),
přinášejí zajímavé údaje nashromáž
děné v průběhu let. Viděno dnešníma
očima, jde mnohdy akce překonané vývojem, ale o to mohou být zajímavější.
Tak třeba kolem roku 1890 pořádaná
Prosebná procesí mužů za střídmost
protikořaleční. Jak je z názvu zřejmo,
ženy byly v tomto případě takříkajíc
úplně mimo hru. Pro dokreslení přenesme se do těch let.
Po skončení dopolední hlavní, tzv. Hrubé mše vyrazil z kostela průvod mužů,
vpředu se nesly korouhve a hrála hudba. Průvod za zpěvu náboženských
písní směřoval do dědiny, kde obešel
sochu sv. Floriána a vracel se zpět do
chrámu. Pro tento okamžik musely být
z nařízení obce uzavřeny obě hospody.
Obchody však, i když i tam se nalévala
kořalka, byly otevřeny.
Po návratu do kostela byla bohoslužba
zakončena. Jak konstatovali ve shodě
členové výboru, do kostela (ženy tam
čekaly) se vrátilo jen málo mužů. Někteří počkali u hospod, než otevřou,
jiní zašli „na stojáka kořalky“ do obchodů, někteří si to zamířili rovnou
domů.
Pro příští neděle byla proto zvolena
jiná taktika: nešel se už obcházet sv.
Floriánek, nýbrž se třikrát obešel
kostel. I toto bylo kritizováno pro nap
rostou nepřehlednost, a tak k velké
lítosti Vdp (faráře) Alexy bylo od dalších protikořalečných procesí „prozatím“ upuštěno. Ukázalo se také, co
bylo nakonec jasné každému, že totiž
kvůli procesí spotřeba kořalky v Týnci
nijak nepoklesla a bylo jí dále, co hrdlo
ráčilo ve všech sedmi obchodech a nálevnách, ale i obou hostincích. Zákazníků nikde neubylo. Členové obecního
výboru sami profitovali z doma pálené
koraly - Vanýskem počínaje a mlynářem Prečanem konče. I prostí nádeníci
dodržovali zvyk, že se při odchodu do
práce „stavili na jednu nebo dvě“
sklenky a mnozí si nechali nalít do flaštičky s sebou.
Dodejme ještě, že i když měla celá
akce podporu církevních míst, tak se
proslýchalo, že za vším je snaha zvýšit
prodej piva z pivovarů. Ujas něme si,
že pivo nebylo považováno za
alkoholický nápoj, nýbrž za zdravot ní
nápoj vhodný i pro kojící ženy!
Inu, doba se změnila. Dnes dojíždí
spousta lidí do práce autem a tak
možnost zastavit se ráno v obchodě
a „kopnout“ do sebe dva velké panáky,
je jaksi úplně mimo hru, že? Jde to i bez
prosebných procesí, kořaly se tolik
nepije. Žel, jsou zde jiná úskalí a možná horší nežli „sprostá“ kořala. O drogách totiž neměli předkové ani potuchy.
Jaroslav Chytil
Na okraj článku Harmonikář Jahoda
Dluh památce Floriána Jahody
Ruku na srdce a odpovězme si popravdě: Kolik z nás čtenářů TL - a to
ještě těch dost starších (o mladých
neuvažujme) - mělo do vydání minulé
ho čísla s článkem Harmonikář Jahoda
nějaké ponětí o tom, že by v Týnci kdysi žil člověk mající za sebou tak dobrodružný život. Třeba do dat, že jak
bouřlivě žil, tak nenápadně odešel
z tohoto světa. Pozapomenutý, ač se
nikdo daleko široko nemohl chlubit
tím, že jako rotný RAF (britské královské letectvo) mohl jeho hruď po
právu zdobit Československý válečný
kříž 1939 spolu s vyznamenáním Za
chrabrost, Za zásluhy II. stupně a Čsl.
pamětní medaile FVB?
Autor článku popisuje peripetie Floriána Jahody počínaje útěkem do Polska a konče přistáním v pohostinné,
drastickými nálety sužované Anglii,
kde byla jejich skupina zařazena do čs.
sekce RAF. Ale to pozorný čtenář jis tě
už ví, jen se bude poněkud hůře orientovat v tom, v čem spočívalo Jahodovo
zařazení do armády.
Po všeobecném výcviku osádky bombardéru byl totiž Jahoda zařazen do ku
chyně k proviantní službě. Navíc slynul tím, že je skvělým řezníkem a to
předurčilo jeho vojenské osudy ve Velké Británii až do konce války. Funkce
kuchaře je totiž jednou z nejdůležitějších v každé armádě vůbec! Není-li
voják nasycen, marně může být ověšen zbraněmi, a jak se říká, tak třetího
dne odpadá z bojového použití. Toho
jsou si vědomi v každé armádě, co už
jich svět viděl.
Kuchyně byla tedy Jahodovým osudem. Podílel se na uzavření čs. jedno
tek v RAF a likvidaci, proto se vracel
z Anglie později než ostatní. No a proto, že čs. armáda pro něj neměla v té
době už příhodné funkční zařazení
a navíc nebyl v příliš dobré zdravotní
kondici, je Jahoda odeslán do civilu
jako rotmistr v záloze. Stát se o něj
ovšem postaral zařazením na funkci
kontrolora jídelen ČSD. Odtud záhy
odchází z důvodů rychle na sebe navazujících onemocnění a neschopnosti
absolvovat nepřetržité služební cesty.
Navíc doba nebyla politicky příznivá.
Bylo po únoru 1948 a vojáci ze Západu
začali být podezíráni.
Florián Jahoda se uklidil do hostince
v Přestavlkách, ze zdravotních důvodů
pak přijal správcovství (ne úklid!) Společenského domu ve Velkém Týnci
a hledal lepší uplatnění. I takové, kde
by uplatnil své vojenské zkušenosti.
Z té doby pochází písemné záznamy
AVNF z Velkého Týnce (Akční výbor
Národní fronty), kde Jahoda žádá vydání Zbrojního pasu na pistoli a to tak,
aby mohl asi k 1. 1. 1950 nastoupit
jako dozorce vězňů. AVNF mu vyhověl
ovšem s poznámkou, že pistoli smí
používat pouze ve službě k ochraně
své osoby.
O celé věci neexistují další údaje. Lze
se domnívat, že Florián Jahoda coby
dozorce skutečně nastoupil do lomu ve
Vítkově a byl zařazen jako dozorčí do
kuchyně. Tedy ne na základě udání za
výroky proti režimu.
Za deset let byl jako invalida předčasně penzionován s malým, nicméně
tehdy typickým důchodem 260,- Kčs
měsíčně. Jeho plat před odchodem do
důchodu činil bez příplatků 576,- Kčs,
s různými příplatky 860,- Kčs.
Jako důchodce se snažil přivydělávat
si domácími porážkami prasat, v čemž
byl uznávaným mistrem stejně jako
Jindřich Kučírek, u něhož se vyučil.
Protože Kučírek byl už stár, vypomáhal
mu i na jatce. A taky nemoci se stupňovaly a ve svých 61 letech jim Florián
Jahoda, rotmistr RAF v zapomenutí
spoluobčanů umírá.
Autor těchto řádků patřil mezi ty, kdož
nestačili věnovat tomuto jménu pozornost a nesnadno dává dohromady hrst
vzpomínek. Po válce měl Jahoda auto modrý kabriolet a jednou nás s mým
otcem vezl do Týnce z hodů ve Vsisku.
Dobře se znali. Jednak patřili Jahodové
do širšího příbuzenstva, a pak spolu
chodili do školy a sloužili na vojně a byli společně aspiranty poddůstojnické
školy.
Po Jahodově smrti nebyl nikdy nikde
připomínán podíl na osvobození naší
vlasti. Jakoby se nad jeho památkou
zavřela voda zapomenutí. Nebyl nikdy
připomenut při oslavách v projevech,
a co už jich od roku 1945 bylo předneseno. Navzdory zmíněným nepřesnostem v otištěném článku o Jahodovi coby harmonikáři se tak stává vůbec poprvé. Naskýtá se otázka pro léta budoucí, jak si památku hrdinovu připomínat. Jednou z možností by byla
třeba skromná pamětní deska. Otáz-
kou ovšem je, kde by měla být umístěna.
Případnější se mi jeví pojmenování některé z nových ulic ve Velkém Týnci. Je
to jen podnět k diskuzi, třeba na
stránkách TL. Ono tam diskuze nad
některými problémy života obce dost
chybí. Jak se říká, nic neoživuje no viny
tak jako dobře napsaný nekrolog a rozhořčená diskuze. Ale to už je jiná otázka, než jak si připomínat památku Floriána Jahody.
Poznámka: Na zámku v Plumlově je
umístěna fotoexpozice o životě a bojích našich letců za 2. světové války,
kde by se snad dalo najít více fotek
s Floriánem Jahodou, pokud by to
někdo poznal a pamětníků každým
dnem ubývá. Doklady o činnosti
MVNF lze získat ve Státním archivu,
jsou k nahlédnutí.
Jaroslav Chytil
Na tomto snímku od pana Jaroslava Popelky stojí zleva tři kuchaři perutě
Mohelník František, Gurka Alois a Florián Jahoda.
Z análů paměti
TÝNECKÉ LISTY
Stalo se ve světě - červen
1
1980 – Začala vysílat televizní stanice CNN
2
1740 – Narodil se markýz de Sade, francouzský šlechtic,
autor řady zčásti pornografických, zčásti filosofických knih († 1814)
3
1635 – Philippe Quinault, francouzský dramatik a libretista
(† 26. listopadu 1688)
4
1840 – narodil se Jakub Hron Metánovský,
učitel, fyzik a svérázný vynálezce († 29. dubna 1921)
5
1865 – Narodil se Antonín Balšánek, český architekt († 22. února 1921)
6
1875 – Narodil se Thomas Mann, německý spisovatel († 1955)
7
1905 – Norsko prohlásilo unii se Švédskem za rozpuštěnou,
čímž vyhlásilo nezávislost
8
1600 – V Praze se konala první anatomická pitva lidského těla.
Provedl ji lékař Jan Jesenský (Jessenius). Pitva trvala až do 12. července
9
1870 – Zemřel Charles Dickens, britský spisovatel (* 1812)
10
11
12
1190 – Zemřel Friedrich I. Barbarossa, císař Svaté říše římské
utonul v řece Salef (* 1122)
1450 – Jiří z Poděbrad uzavřel na hradě Vlčtejn tzv. vlčtejnskou
smlouvu s poraženou strakonickou jednotou
1550 – Byly založeny Helsinky, ve Finsku
13
1580 – Willebrord Snellius, nizozemský matematik a fyzik
(† 30. října 1626)
14
1645 – Anglická občanská válka: bitva u Naseby – armáda krále
Karla I. byla poražena parlamentaristickým vojskem vedeným
Thomasem Fairfaxem a Oliverem Cromwellem.
15
1890 – Alois Oliva s manželkou odkázal dva své pražské domy
k financování nově založené vychovatelny problémových dětí
v Říčanech (dnes dětská léčebna Olivovna).
16
1940 – Druhá světová válka: maršál Henri Philippe Pétain se stal
premiérem vichystické Francie.
17
1400 – Zemřel Jan z Jenštejna, arcibiskup pražský (* 1350)
18
1815 – Porážka v bitvě u Waterloo přinutila Napoleona Bonaparte
k již druhé abdikaci na francouzský trůn
19
1910 – Jan Kašpar v Pardubicích absolvoval první veřejný let v letadle
vlastní konstrukce
20
21
1410 – Jan Hus přečetl v Betlémské kapli apelaci odmítající ničení
Viklefových knih
1945 – Prezident Edvard Beneš vydal dekret o konfiskaci a rozdělení
pozemkového majetku Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů
22
1805 – Narodil se Giuseppe Mazzini, italský vlastenec, filozof,
právník a politik († 1872)
23
1955 – V Praze na Strahově začala I. celostátní spartakiáda
24
1695 – Narodil se Martin van Meytens, švédský malíř
(† 23. března 1770)
25
1530 – Předloženo Augsburské vyznání, jeden ze základních
dogmatických spisů lutherské církve
26
1900 – Narodil se František Muzika, malíř († 1. listopadu 1974)
27
1990 – Bělorusko vyhlásilo svoji svrchovanost
28
1640 – zemřel Kašpar z Questenburku, katolický teolog,
opat Strahovského kláštera (* 1571)
29
1945 – SSSR anektoval Podkarpatskou Rus, která byla jako
Zakarpatská oblast začleněna do Ukrajinské SSR
30
1905 – Albert Einstein představil v článku „On the Electrodynamics
of Moving Bodies“ teorii relativity
9
Léta 1944-1947
ve Velkém Týnci
Ve farní Pamětní knize je zmíněno, že
v červenci 1944 při náletu spadlo na
Štampilech pět pum trhavých a jedna
zápalná. V poli tam byli Suchánkovi ze
Dvora. Střepina z pumy těžce zranila
panímámu, která potom odpoledne
v olomoucké nemocnici zranění podlehla. Obecní úřad na to vyhlásil „pracovní povinnost“ a do tří dnů byly jámy
po pumách zasypány. Dále je zmiňováno, že těsně po Novém roce 1945
přišlo velké množství zákopníků do
Grygova. Kopali zákopy v polích u Holice k opevnění města Olomouce. Byli
to mladí muži z Čech, hlavně však
z Prahy. V zápětí jich také hodně
přibylo i do Týnce a okolí, celkem až ke
dvěma tisícům. O Velikonocích byla
pro ně v Grygově sloužena polní mše.
Asi v polovině dubna byli všichni zákopníci odvoláni. Dále se informuje
o ztrátě několika životů, o přesunu
vojsk ustupujících Němců a za několik
dnů i přesunu Rusů. Vyjmenovány jsou
také škody na veřejných budovách,
faře, kostele, soukromých domech
i v okolních vesnicích. Zdůrazněno je,
že na polích nebylo napácháno mnoho
škod. 8. května přivítal v Týnci ruské
vojáky Dominik Ministr, malorolník,
komunista, který uměl mluvit rusky.
V květnu existoval v Týnci již 24 členný
národní výbor, tajně sestavený ze
všech politických stran. O bezpečnost
se v dědině starala revoluční národní
garda. Ta prý také zajistila bývalého
starostu Homolu a jeho manželku ve
společenském domě. Oba si tam vzali
život oběšením. Složení národního výboru se měnilo. Nebylo jasno, jak dopadne přesné uzákonění politických
stran, zda dojde ke změně prosazením
jen čtyř stran. Po skončení války, hned
v květnu, na polích a v lesích sbíraly
zvláštní čety pohozené, zapomenuté
nevybuchlé nálože a granáty. Někteří
lidé byli neopatrní, tak přišel o zrak
i šestnáctiletý Rosťa Strejček v Grygově.
Brzy na jaře 1945 obnovila se činnost
spolků, hlavně Orla, který také hned
odmítl jednotnou tělovýchovu propagovanou KSČ. Farnost, hlavně orlové,
zorganizovali tradiční děkovnou pouť
na Sv. Kopeček 1. července a na svátek
Cyrila a Metoděje oslavu. Od soch svatých u kostela prošel mohutný průvod
dědinu ke sv. Floriánu. U kostela se
shromáždily průvody i z okolních přifařených obcí. Hodinový kulturní program ukončilo v kostele svaté požehnání. Červencová sbírka na opravu
kostela vynesla 392 tisíc Kčs. V září
osvětová rada uspořádala Svatováclavskou oslavu ve Společenském domě s krásným kulturním programem.
Bylo to nadějné období, že skončí
i protináboženský boj. Ale KSČ tvrdě
prosazovala jednotnou školu, zrušení
církevních škol také. Tyto aktivity byly
vedeny komunisty na ministerstvu
školství (Zdeněk Nejedlý). Vláda však
zatím takové podrazy neodsouhlasila.
Od dubna stal se novým týneckým
administrátorem dosavadní kaplan
František Šoupal, farář Alois Coufal
vážně onemocněl.
V roce 1946, přesněji 8. a 9. května,
uspořádala osvětová rada ve Velkém
Týnci oslavy osvobození. Na oslavě také zpívala „svazácká šestnáctka“,
vedená soudruhem D. Zpívali písně
pokrokářské, uvědoměle zaměřené
a hlavně sovětské častušky. Účast na
oslavách byla malá, ostudná. 26. května byly volby do ústavodárného shromáždění. V týnecké farnosti vyhráli
lidovci. Předsedy MNV stali se v Hostkovicích, Čechovicích, Vsisku a Grygově. Ve Velkém Týnci a Krčmani se
stali předsedy komunisté proto, že se
s nimi spojili sociální demokraté.
V červenci konala se opět cyrilometodějská oslava, jakožto manifestace
proti stupňujícímu se třídnímu boji
komunistů. Účast byla opět velká.
V roce 1947 došlo konečně na opravu
farního kostela. Hodně farníků pomáhalo. Dovoz stavebního materiálu a vody zajišťovali místní sedláci, formani.
Toho roku také zemřel olomoucký arcibiskup Dr. Leopold Prečan, týnecký
rodák (nar. 8. 3. 1866 - zem. 2. 3.
1947), pohřben byl v Olomouci Řepčíně 8. 3. 1947. Při slavnostní cestě
ostatků sv. Vojtěcha republikou projížděli také naší farností se zastávkou
na křižovatce ve Vsisku a u Grygova.
Následující léta 1948 a 1949 byla zlomová.
Všechny podklady čerpal jsem z Pamětní knihy farnosti velkotýnecké, jakožto příspěvek k 70. výročí ukončení
II. světové války.
Vojtěch Hrudník
Jak jsem se stal
vyzvědačem
V roce 1947 na jaře jsem zažil neuvěřitelný šok, který mně utkvěl v paměti
dosud, i když od té doby uplynulo
skoro 70 let. Stále si na ten zážitek
pamatuju.
V tom roce jsem studoval v Brně na
technice pozemní stavitelství a architekturu. Byl jsem ve druhém ročníku.
Kromě jiných předmětů jsem měl v indexu zapsáno architektonické tvarosloví, a to nám přednášel profesor Kurial. Ten se ve svém ústavu zabýval
studiem lidové architektury. K tomu
účelu potřeboval spoustu výkresů takových typických staveb umístěných
zejména na Moravě. Na jejich společných znacích chtěl prokázat odlišnost slovanské lidové architektury od
germánského uspořádání půdorysu
a vzhledu lidových staveb. Proto nám
zapsal jako povinný program zjistit
a nakreslit typické obytné objekty.
Zvolit jsme si mohli kteroukoliv část
Moravy, v níž jsme měli vyfotit a zaměřit alespoň tři body.
Abych tento úkol splnil, rozhodl jsem
se, že se vypravím na jižní Moravu.
Udělal jsem si podrobný plán. Na
papír jsem si zakreslil obce, které chci
navštívit. Jel jsem vlakem z Brna a odtud už pěšky. Dle plánku jsem navštívil
obce Mušov, Bulhary, Veliké Dunajovice. K večeru jsem chtěl dorazit do
Valtic, kde bydlela moje sestra s rodinou. Švagr zde učil na střední vinařské
škole. Těšil jsem se na setkání, protože
jsme se neviděli již dva roky. Chtěl
jsem u nich přespat a na druhý den se
vlakem vrátit do Brna.
Tak jsem si šlapal od vesnice k vesnici.
Byl jsem vybaven jen tím nejnutnějším
- papírovou podložkou, metrem a fotoaparátem. Prošel jsem napřed celou
obec, a pokud se mi zdál nějaký typický objekt, udělal jsem si náčrty fasády a domek ofotil. Pak jsem požádal
majitele domu, abych si uvnitř mohl
zaměřit půdorys a hlavně uspořádání
dispozic domu. Poprvé jsem poznal,
jak jsou lidé na jižní Moravě milí, srdeční a ochotní mně vyhovět. V jed...pokračování na straně 10
10
Z análů paměti
TÝNECKÉ LISTY
Tak už mě bylo sedm
i sedmdesát sedm let
Někdo nad tím zakroutí hlavou a řekne si, zda se tím chlubím nebo toho
lituji a jiný mne třeba zařadí mezi pamětníky. Nemusíte hádat, pravdu máte všichni. Žel, patřím se svými vrstevníky sedmdesátníky a sedmdesátnicemi opravdu mezi pamětníky. Jsme
totiž poslední ročník, který započal
školní docházku za Protektorátu Čechy a Morava. V době pro mladší nepředstavitelné. Tož mi promiňte, když
se vrátím v myšlen kách do těchto let.
lová byla spíš mateřský typ a od všeho
zlého nás ochraňovala. Jinak tomu
bylo mimo školu. Od začátku druhého
pololetí byla docházka do školy
omezena z důvodů, že nebylo uhlí,
a pak škola byla zapojena do ubytování
zákopníků, kteří budovali opevnění
Olomouce pásmem zákopů okolo
Holice směrem k Velké Bystřici. Byli to
mladí lidé okolo 18 let určení nuceně
k této práci, ubytovaní byli jak ve
škole, tak např. v sokolovně.
Školní docházka byla povinná od šesti
let. Nějaký předstupeň formou mateřské školy nepamatuji, co však pamatuji, útulek pro dítka rodičů pracujících v zemědělství. Umístěn byl v bývalé Orlovně a představoval dvě místnosti s dlouhými lavičkami, na kterých sedělo několik desítek dítek,
mezi kterými pendlovalo několik k tomuto účelu obecním úřadem dam,
z nichž si vybavuji paní Smažinkovou.
Z těchto důvodů byla docházka nahrazena jakýmisi občasnými konzultacemi a náhradní docházkou s velkými
přestávkami. Děti si tak užívaly vlastně prázdniny a dováděly podle možností. U nás na Zabrání jsme měli
dětskou partu, z nichž jmenuji sebe,
pak Frantu Trávníčka a Mičulu. Naše
nevázané „volnočasové aktivity“ neunikly muži svázanému též se školou,
totiž bývalému řediteli a nyní jen
učiteli Vacovi. Bydlel v učitelském
domě na Zabrání, a říkalo se o něm, že
od časného rána číhá u okna, aby
viděl, jak z domu vychází starosta
Homola, načež vyběhl ven a s uctivým
smeknutím kloubouku popřál dobrého
jitra a Vůdci zdar!
Nevím, nakolik se personál měl řídit
nějakými osnovami, ale výsledek byl
takový, že zatím co menší skupina se
pokoušela recitovat nějaké říkánky ve
stylu „Paci, paci, pacičky“, tak ta druhá a o poznání větší hlasitě „čiběla“,
řečeno „po týnecke“. Prostě hlasitě
brečela. Když někdo přestal, byl přeřazen k deklamující skupině a naopak.
Žádné odpolední pospávání, nebylo
ani na čem. Na podzim roku 1944 nám
začala škola. Vzpomínám si na první
školní den. Byl jsem posazen s Lidkou
Kolářovou do první lavice. Další dny
už jsem seděl s J. Dobrozemským, kterému se záhy začalo přezdívat „Holos“ z důvodu, že byl vždy ostříhaný
dohola - věc v té době málo vídaná. Asi
hned na druhý den nás paní učitelka
Doupalová začala vyučovat a dle osnov ty „nejdůležitější“ věci: kdo jsou ti
dva pánové na obrazech pověšených
hned nad křížem na stěně vedle tabule. Mladší to asi neuhádnou, já si je
dobře pamatuji. Ten fialový byl Vůdce
a říšský kancléř Adolf Hitler, ten
šedivý s vypoulenýma očima byl Zemský prezident doktor Emil Hácha.
Když jsem pak čerstvě nabyté znalosti
referoval doma, řekla na to stařenka
Anna: „To si dobře zapamatuj, bodeš
to ešče potřebovat!“ načež se všichni
dospělí srdečně smáli...
Těsně po skončení války, když kdosi
Vacovi nafackoval, tak se hájil tím, že
chtěl uchránit obec možnému nacistickému teroru, kdyby k němu z nějakého
důvodu došlo, a píseň nacistické strany zapěná dětmi měl být důkaz loajality. Vzápětí Vaca byl nucen z obce
odejít.
Stejně se vyjadřovali i o výuce němčiny, povinné hned od prvopočátku
docházky. Možná zde nějaký úřední
nátlak byl, ale paní učitelka Doupa-
Dalším školním zážitkem bylo uklízení
ve škole hned po skončení války. Můj
otec tam pomáhal a školník Němec mu
vyprávěl, jak školní kabinet plenili
Právě Homola usoudil, že by se Vaca
mohl nějak angažovat ve výchově
zdivočelé mládeže. Vaca si to přetlumočil tak, že nás zdokonalí v jazyce
německém. Shromáždil nás v dílně
mistra Hnilici a první, s čím začal, byla
výuka písně Die Fahne hoch! Je
pravda, že Hnilica tím nebyl nijak
potěšen, měsíc či dva před koncem
války, o jejímž výsledku nemohlo být
pochyby a v jeho dílně učí učitel s přezdívkou „posera“ hymnu nacistické
strany! No, my jsme to tak nebrali. Nic
nám to neříkalo, melodií to má docela
pěknou a slova si pamatuji dodneška:
„Dý fáne hóch, im raj he fest gešlósen,
- es - á mašíren…“
Vlasovci. To byli vojáci Sovětské armády, co přešli na stranu Němců
a ustupovali spolu s nimi. Měli špatnou
pověst. První zkušenost jsme s nimi
měli z domu. Nacpali se do kuchyně
a dožadovali se kořalky. Když ji nenašli, tak vzali hrnec se sádlem a lžičkami jej vyjedli. Pak totéž, když už
sádla nebylo, udělali s hrncem s marmeládou. Mezitím stihli ukrást v kuchyni budík z kredence a také sebrat
z průjezdu „balonové“ kolo bez jednoho pedálu a k tomu pogumovaný
pršiplášť, s utrženým rukávem. Pak
táhli dál vstříc, jak si mysleli americkému zajetí.
Ale k tomu školnímu kabinetu. Školník
vyprávěl, že přišli, musel ihned odemknout školní kabinet a začala „kontrola“. Pozornost zaměřili pouze na
skleněné baňky, kde byli v lihu naložení různí obojživelníci a hadi. Utrhli
zátky, dvěma prsty popadli v lihu naloženou žábu nebo třeba nějakého
mloka a mrskli s ním o zem. Poté bez
váhání líh vypili. Bavili se tím, jak
školník zíral a ze žertu mu nabídli naloženého hada „Kušaj, kušaj!“ k zakousnutí, čímž se mu chtělo zvracet.
To byl pouze začátek toho nebývalého
divadla ustupující německé armády
spolu s civily a zbytky různých jiných
armád, třeba Maďarů i slovenských,
v černých uniformách oblečených fašistických gardistů.
V ty dny jsme spávali ve sklepě, já
v neckách na praní prádla. Jak popsat
své překvapení, když jsem vstal a v kuchyni si vařili v největším hrnci ruští
vojáci čaj, sypali ho tam plnými hrstmi.
Na náspech u chléva pak spali, zabaleni v pláštěnkách další. V noci byl
Týnec osvobozený.
Další je spojeno s účinkováním mého
otce a dalších v sokolské gardě. Hlídkové stanoviště bylo v řepné váze, co
stávala nad mostem u sokolovny.
Vzpomínám, jak tam otec držel hlídku
spolu s pány Hrudníkem, holičem,
Bartoníkem, co bydleli u nás a pak
v Holici, a Mičulou. Vyzbrojeni byli puškami a těžkým kulometem Schwarzloss. Jak se později ukázalo, nejen že
neměli náboje, ale kulomet měl i zlomený úderník...
Angažovanost v hlídce se silně nelíbila
mé matce a též stařence. Pod různými
záminkami jsem byl do strážnice vysílán, aby otec přišel domů počínaje
důvodem „studená polévka na stole“
až po „zdá se, že je nějak nemocná
kráva“. No, po pár dnech to stejně
skončilo.
Jeden zážitek nemohu pominout,
a sice to, jak „lid“ účtoval se starostou
Homolou. Byl jsem toho svědkem,
když mě naši vybavili kabelou a poukázkou na chleba ve mlýně u Kremláčků a poslali pro „štryclu“. Viděl
jsem u mlýna shluk lidí a jakýsi křik.
Na zemi v prachu seděl uválený starosta Homola, přiběhl nějaký muž
a kopl do něj se slovy: „To máš, te
sviňo, za to, žes zakázal Boži tělo!“
Mimochodem - nebyla to pravda. Necítil jsem se v tom shluku dobře, popadl
jsem chleba a běžel domů, vše povyprávěl. Naši to odsuzovali. S tím, že
se teď mstí ti, co celou válku ustrašeně
mlčeli.
V té době jsme opět začali chodit do
školy a zdá se mi, že školní rok byl
o něco prodloužen. Ve školních učebnicích se pilně škrtaly „závadné výroky“,
stejně jako všude.
Pak už si vzpomínám jen na čas, kdy
jsem poprvé a naposledy stanul na
divadelních prknech při vystoupení na
Mikulášské sokolské besídce v roli
dráteníka, co nabízel „Hrrrnce drátovat, hej!“ a viděl též poprvé loutkové
divadlo pod sokolským jevištěm.
Tož to by snad o zážitcích v sedmi letech mohlo stačit. Zážitků v letech 77
je kupodivu daleko méně. Dostavují se
zdravotní potíže, ač jsem byl po celý
život zdráv. Zjišťuji, že spoustu věcí už
nikdy nebudu potřebovat, a tak je
rozdávám. Třeba knihy. Snažím se psát
dále do TL - a už jsem tam měl přes 200
příspěvků! Cítím, že by se mohl vynořit
nějaký pokračovatel. V Týnci jsou věci,
přes které „nejede vlak“: třeba nějaká
forma minimuzea anebo onen „penzion pro důchodce“ ve středu obce. Jak
se říká, když se nechce, je to horší, než
když se nemůže. S tím ovšem my sedmasedmdesátníci stěží pohnem, nicméně být tiše a doma nadávat, také
není řešení.
Čímž svoje dnešní úvahy zakončuji.
Vlastně ještě pro ty, kterým bylo nebo
bude letos 77 oznámení, že naše
schůzka se bude konat 12. června odpoledne v restauraci Na zámku! Přijďte všichni, pokud to ještě jde a jsme
mladí - aspoň se tak cítíme...
Jaroslav Chytil
Jak jsem se stal vyzvědačem
... dokončení ze strany 9
nom domku mi panímáma připravila
pořádnou svačinu. Usmažila vajíčka
se špekem a s chlebem, samozřejmě k
tomu servírovala víno. Tak jsem
pokračoval v měření a podle plánu se
blížil k Valticím. Už jsem se těšil, jak
se setkám s rodinou.
Jaké bylo moje překvapení, když
k večeru mě předjelo policejní auto.
Zastavilo, vystoupili z něj dva příslušníci a hned na mě s velkou přísností vyhrkli: Zatýkáme vás! Nastupte do auta a jedeme na stanici do Valtic! Jste podezřelý z výzvědné
činnosti! Sledujeme vás už celý den.
Prohlížíte si obce, fotografujete, jednáte s občany. A to všechno v blízkosti
západních hranic! - Byl jsem z toho
úplně v šoku neschopen jakkoliv reagovat…
A tak jsem se podle plánu sice ocitl ve
Valticích. Nikoli však u sestry, ale na
stanici SNB. Zde jsem se musel
postavit čelem ke zdi, ruce nad hlavu.
Celého mě prošacovali. A nastal výslech. Musel jsem sdělit, co jsem zde
dělat a za jakým účelem. Upozornili
mě, abych mluvil pravdu, že to bude
polehčující okolnost. Byl jsem z toho
celý zmatený. Hlavou se mně proháněly ty nejčernější chmury, že budu
usvědčen ze špionáže a že půjdu do
vězení. Nasvědčovala tomu ta přísnost
příslušníků. Když jsem se trochu
vzchopil, řekl jsem, že studuji v Brně
na technice, a to, co jsem dělal, je
studijní úkol. Rovněž jsem jim řekl, že
mám ve Valticích příbuzné. Švagr
Viktor Vozar učí zde na střední vinařské škole. Jak jsem vyřkl jeho
jméno, zpozoroval jsem, že jednomu
příslušníkovi se zdálo jméno Vozar
jako povědomé. Viktor jako učitel byl
ve Valticích dosti známý. Hned reagoval a řekl, že si ho zavolají. Řekl
jsem jim adresu a asi po dvaceti minutách byl Viktor na stanici. Byl jsem
rád, že se vidíme. Spoléhal jsem na
něj, že mne z této nepříjemné situace
dostane. Viktor ubezpečil příslušníky,
že je nemyslitelné, abych se já dopustil
nějakého trestného činu a že se opravdu jedná o školní práci.
Viktorovi uvěřili, a pak už šlo vše
hladce. Příslušníci už na mě nebyli tak
přísní. Závěr byl takový, že nemusím
dnes přespat v šatlavě a že mohu
odejít k Vozarům. Současně mně nařídili, že zítra ráno zajedu na okresní
velitelství do Mikulova, a tam se celý
případ uzavře. Viktor se zavázal, že
tyto pokyny splním. A tak jsem se
nakonec dostal k sestře. Takové setkání jsem ale nečekal. Byl jsem ale rád,
že všechno dobře dopadne.
Na druhý den ráno jsem zajel do Mikulova. Zde už si zřejmě všechno prověřili ve škole v Brně, a proto bylo
jednání jednoduché a stručné. Byl
jsem propuštěn, ovšem veškeré mé
náčrtky, měření, filmy mne už nevrátili
a přikázali mi, abych v tomto prostoru
s podobnou činností skončil.
A tak jsem se vrátil do Brna bez lidovek, a to mne nejvíc mrzelo. Moje
práce byla zmařena. Teprve za pár dnů
jsem si uvědomil, když jsem si to
všechno v hlavě srovnal, že moje
počínání skutečně mohlo být podezřelé. Vždyť vše se odbývalo blízko
západních hranic. Na vlastní kůži jsem
poznal, jak byly střeženy.
František Richter
Duchovní slovo, Články 11
TÝNECKÉ LISTY
dějiny
a současnost
mundovi při jejich setkání v Lodi na
návrh konat obecný církevní koncil
v říšském městě Kostnici. Bylo tak
rozhodnuto nejen o dějišti budoucího
koncilu, nýbrž i o místu, kam budou ve
vzdálené budoucnosti směřovat kroky
českých vlastenců. A Bohdan Zilynský
se ve svém článku „Vzhůru do Kostnice! Od národních poutí k služebním
cestám“ zabývá především 19. stoletím, kdy Husův kult nabyl nového rozměru a rychle rostl rozsah i význam
turistiky a kdy se Kostnice stala žádoucím cílem pro Čechy všech vyznání
a později i bez vyznání...
Letošní léto bude bezesporu patřit
diskusi o husovském výročí.
I červnové číslo časopisu Dějiny
a současnost (6/2015) se do debat
zapojí. Autoři příspěvků v tematické
části se zaměří na „Husovu“ Kostnici,
tedy na místo „české paměti“, jež se
konstituovalo od samotného upálení
Mistra Jana Husa až do století dvacátého. Pavel Soukup, jemuž právě
vyšel i Husův knižní životopis, se zaměřil na samotný průběh koncilu
a jeho účastníky z Čech. Petr Elbel ve
svém textu pojednal o delegaci pražské církevní provincie a Husových
domácích odpůrcích v Kostnici. Blanka Zilynská se soustředila na vznik
kultu Husa v Kostnici, mj. ve svém
textu píše: „Nejmilejší synu, mně se
Kostnice zamlouvá,“ tak odpověděl
údajně papež Jan XXIII. králi Zik-
Dále červnový ĎaS přináší rozhovor
s Martinem Foretem, jedním z autorů
nepřehlédnutelné publikace o dějinách československého komiksu ve
20. století. A připomínáme i výročí
dekolonizace portugalské části Afriky
či jednu návštěvnici Prahy, která přijela navštívit Vojtu Náprstka. Nechybějí ani pravidelné rubriky jako Historik na cestách (tentokrát v německém
Peenemünde), Řeč šlechtických sídel
(o zámku v Horšovském Týně) či recenze knih, které stojí za přečtení.
Čtenáře navíc čeká vyhlášení vítězů
ankety Historická kniha roku 2014
a také speciální letní příloha s tipy,
kam vyrazit za zajímavými akcemi.
Červnové číslo vyjde 15. června.
kontakt: [email protected]
www.dejinasoucasnost.cz
DUCHOVNÍ SLOVO
Vážení rodiče, sestry a bratři, na
konci školního roku je vhodná příležitost poděkovat Pánu Bohu za děti, které svěřil do naší péče, za učitele, kteří
usilují o jejich výchovu, včetně obětavých katechetů a kněží. Když apoštolové posílali maminky s dětmi pryč,
aby Pána Ježíše neobtěžovaly, řekl jim
Ježíš: Nechte maličké přijíti ke mně,
neboť takovým patří Boží království.
Mezi maličké zajisté patří nejen ti šestiletí, ale třeba i šestnáctiletí. Ježíš se
raduje z blízkosti všech, všichni jsme
Božími dětmi a rodiče mají důležitý
úkol: prosit Pána Boha o pomoc při výchově svých dětí a umožnit, aby Pán Ježíš mohl v jejich rodině konat své dílo.
Na prvním místě je třeba upozornit na
seznamování s pravdami naší víry při
výuce náboženství, při poznávání základů křesťanství. Je to důležité, vždyť
nedůvěra k církvi je v naší společnosti
způsobena především velikou neznalostí základních pravd o Bohu a církvi,
která někdy překvapuje i u lidí vzdělaných. Mladí lidé by se měli dozvídat
o smyslu života, o Boží lásce, která
v Kristu přišla na svět, o hříchu, který
můžeme s pomocí Boží překonávat,
o následování Dobrého pastýře, našeho Pána Ježíše Krista.
Při hodinách náboženství se mládež
neseznamuje jen s pravdami víry, ale
také se spolužáky, s kamarády. Spoluvytváří společenství, které je pro jejich
životní zakotvení důležité zvláště v době dospívání. Náš Pán řekl: Kde jsou
dva nebo tři shromážděni ve jménu
mém, tam jsem já uprostřed nich. Církev je společenství! Společně se učíme
pomáhat jeden druhému, naslouchat
jeden druhému, vytvářet přátelské
vztahy, společně směřujeme do Božího
království. Proto je užitečné navázat
na školní rok vhodným prázdninovým
setkáním, křesťanským táborem či
chaloupkou, kde je možné sdílet svou
víru s ostatními.
Seznamování s životem církve a prožívání společenství by mělo vyústit
v pravidelnou účast na mši svaté.
Proč? Při mši svaté nám Pán Ježíš
nabízí sebe a radí: Nebudete-li jíst tělo
Syna člověka a pít jeho krev, nebudete
mít v sobě život. Mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Není proto
správné připravit dítě na první svaté
při-jímání, a pak připustit, aby se s Pánem Ježíšem již nesetkávalo. Při každé
mši svaté nasloucháme Božímu slovu,
můžeme přijímat Pána Ježíše v Eucharistii, potřebujeme požehnání do dalších dnů. Vždyť cesta následování Dobrého pastýře vede až do Božího království.
Vážení rodiče, víte, že duchovní život
každého dítěte začíná v rodině modlitbou a způsobem života rodičů. Příklad svým dětem dáváte tím, že kladete důraz na hodnoty, kterými svět opovrhuje, nebo je považuje za zbytečné.
Církev od rodičů očekává, že budou ve
svých dětech upevňovat vztah k Bohu
a nedají ničemu přednost před nabídkami našeho Pána. On řekl: Hledejte
nejprve Boží království, ostatní vám
bude přidáno. Všechny možné kroužky, různé aktivity, sport a další mohou
být užitečné, ale ne na prvním místě.
Pokud nějaké dítě řekne, že je to v kostele nebo na náboženství nebaví,
udělejte všechno pro to, aby je to bavilo, zajímalo, obohacovalo. Není správné být otroky počítačů a televize, zvláště když víme, že nás nedovedou k Bohu. Dítě vycítí, zda rodiče žijí tím, co
doporučují, zda to nejsou jenom slova.
Bůh Vám k tomu žehnej, stojíme za
Vámi a žehnáme Vám!
Vaši čeští a moravští biskupové
12
Články, dopisy, úvahy, komentáře
TÝNECKÉ LISTY
LOUTKY
X. ročník
rybářské soutěže pro mládež
Sobota 20. června 2015
Program:
8:00 Prezentace soutěžících
9:00 Zahájení závodu
13:00 Ukončení závodu
13:30 Vyhlášení výsledků
Soutěží se ve dvou kategoriích:
I. Mládež 6 – 15 let
II. Rodiče s dětmi do 6 let
Pravidla:
- nutný doprovod osoby starší 18 let
- zákaz použití živé návnady
- vlastní rybářský prut
Hodnocení:
1cm délky = 1 bod
Král lovu:
Ocenění pro soutěžícího s největší ulovenou rybou
Po celou dobu soutěže zajištěno bohaté občerstvení
Občerstvení je připraveno pro každého závodníka
(párek + minerálka)
OTÁZKA PRO...
Miroslava DVOŘÁKA, organizátora rybářské soutěže pro mládež Čechovská udice
Co vás vedlo k tomu, že jste před
10 lety začal organizovat rybářské
závody pro mládeže?
Nádrž v Čechovicích se už delší dobu
nedala využívat ke koupání, a tak mne
napadlo ji využít jako nádrž rybářskou. Začali jsme ji se synem zarybňovat svými úlovky z jiných lokalit.
Postupně nám pomáhali i ostatní místní rybáři. No a v roce 2005 jsme
zorganizovali první ročník Čechovské
udice. Přišlo tehdy asi 23 dětí, což byl
velký úspěch. Po závodech sem začaly
děti chodit chytat i o prázdninách. Měl
Foto: archiv TL
Většina dospělých se klíčovou dírkou
nedívá. Považují to za neslušné. Děti
neví, proč by to neměly dělat. Ony
nikoho nešmírují. Jen je zajímá, co je
za zavřenými dveřmi. Někdy je to jen
záře, o které nevíte, odkud se bere.
Žádný lustr, lampa nebo okno nejsou
vidět. Jen kousek skříně, půlka židle,
větvička vánočního stromku, na který
ruka, jaksi povědomá, zavěšuje lesklé
baňky. Z toho pokoje vidíte jen střípky.
Už musíte prchat. Protože, když vás
přistihnou, budou říkat: „To se nedělá!
Dívat se někam klíčovou dírkou je neslušné.“ Skočíte tedy honem do postele. Zavřete oči. Za nimi zůstává
obraz. Kousek skříně, půlka židle,
větvička borovice a ruka. Střípky obrazu. Dítě však chce celý svět. Fantazie
ho za chvíli dokreslí. I s těmi dárky pod
stromečkem, na které tak toužebně
čeká.
Každý máme nějaké přání či sen. Ale
jen když máte fantazii, můžete se za
ním vydat. Najít cesty, kterými ještě
nikdo nešel. Postavit mosty nebo si
rovnou připnout křídla. Všimli jste si,
že těch opravdových klíčových dírek
ubývá? Systém klíčů FAB vytvořil
dveře, které jsou buď úplně otevřené,
nebo zavřené. V každém případě neprůhledné. Žádný lesklý střípek, ke
kterému můžete něco přidat. Při pohledu na takové dveře si musíte prostor za nimi celý vymyslet. Z opravdové reality se vám tam však nemusí
dostat ani kousíček. Vaše sny či přání
pak mohou být nereálné. Neuskutečnitelné. Zklamání a hořkost celoživotní. Prázdná temná obrazovka. Nebo trojrozměrná továrna na čokoládu.
Jak se tam však dostat? Dveře tam
nevedou. Jedině rozbít výlohu.
Kašpárek nebo hloupý Honza však ví,
že kohout plaší temnotu. V ranním
úsvitu už nemají kouzla a čáry zlého
mága nad lidmi moc. Lásce musí
z cesty. Stačí se tedy na dvorku přiučit
cizím řečem, a můžete jít vysvobozovat princeznu. Osvětlená scéna loutkového divadla v temném hospodském
sále nebo světnici. Je tou pravou klíčovou dírkou, do které se - když zasu-
nete svoji fantazii - otevřou dveře lidové moudrosti. Snadno pak rozpoznáte lež od lsti. Věc, která se jen
obtížně vysvětluje. Pokud nemáte dar
Sokratovy výřečnosti. Nakonec byl
stejně za kažení aténské mládeže odsouzen k vypití bolehlavu. Zabit rozumem. Shakespeare na jevišti poskytuje stejné poučení. Král i dvořané mu
tleskají. Většina loutkoherců dělá to
samé. Tahá za provázky osudu. Osudu
dřevěných figurek. Ledacos je jen
naznačeno. Slovo vykresluje hrůzu
i lásku. Ruka, která hladí. To je událost. Dřevěný meč, který usekne drakovi hlavu. Opravdové napětí. Zpomalené a neodvratné. Krev neteče. Provázky osudu ale ochabnou. Kouzlo
vyprchá. Drak je zase jen smotaným
kapesníkem, kterým si loutkoherec
osušuje pleš. Před chvílí tu ale skutečně byl.
V sále čechovické hospody se rozsvěcí.
Děti osahávají loutky, hledají život
a diví se Kašpárkově uraženému nosu.
„Pane učiteli, a kde jste vzal ty loutky?
Loni jsem se toho černokněžníka trochu bál. Letos už jsem větší,“ říká
Martin. „Kašpárek, Honza a Voják mají
alespoň osmdesát let. Někdo je vyrobil
podle návrhů Mikoláše Alše. Černokněžníka, Princeznu, Rytíře a Lamželeza mi vyřezal jeden kamarád, když
pracoval jako kotelník v Moravských
železárnách. A tady ta dřevěná opona
je zezadu podlepená novinami z druhé
světové války.“ To už děti ale moc
nezajímá. Anděl, který si odložil křídla,
mi pomáhá vynést loutkové divadlo
před hospodu do dvoukolového ručního vozíku. Svatý Josef nám drží
dveře. Svatá Maria se proměnila na
Moniku a organizuje svoje skautky.
Král Baltazar připravuje promítačku
na následující cestovatelskou besedu.
Na návštěvě u kanadských skautů. Tak
za rok zase tady! loučíme se.
Psáno pro Hanácké kalendář
Stanislav Denk
LED na Beroňce
a na Boční
Nejedná se samozřejmě o kluziště, ale
o nová svítidla veřejného osvětlení využívající technologii světelných diod
LED.
Tyto svítidla jsou umístěná na původních sadových sloupech.
Rozdíl je patrný na první pohled. Po
léta jsme zvyklí na ulice osvětlené
žlutým monochromatickým světlem.
Prostranství přístupové komunikace
je nyní osvětleno světlem bílým, které
zachovává přirozené barvy a zvyšuje
pocit bezpečí.
Další vlastností je minimální světelné
znečištění okolí.
Svítidla jsou zajímavá i jinak. Většina
dnes dostupných LED svítidel je s pevně zabudovanými zdroji LED.
Zde jsou použity typy s vyměnitelnými
moduly „LEDGINE“. Ten může být
osazený 16-160 zdroji LED pro různé
výkony. Na ulici Boční jsou moduly
49LED s příkonem 51 W, na Beroňce
s 35LED a příkonem 35W oproti původním výbojkám s příkonem 82W.
Z daných hodnot je zřejmá úspora na
energii, ale taky i na údržbě, neboť
LED svítidla jsou po dobu 60 000 hodin
bezúdržbové.
jsem tehdy syna ještě ve školních letech, takže jsem chápal, že rodič nemá
vždycky čas s mladým rybářem někam
vyjet. Snažil jsem se stavy ryb postupně doplňovat, ale zájem o rybaření
mezi mládeží byl značný. Později mi se
zarybňováním vyšla vstříc obec, a násada se průběžně dokupovala. Myslím,
že když má mládež adekvátní vyžití,
tak nepodniká vylomeniny. Problémem jsou dospělí pytláci, masaři, kteří
hledí vytahat co nejvíc ryb. Po opakovaných problémech se podařila vyřešit
i průtočnost nádrže a po vybudování
čističky v Doloplazech se značně zlepšila kvalita vody. Tak ať se rybám i dětem u té vody dobře daří!
Ptala se Vendula Vránová
Ilustrační foto
Jiří Hofmeister
Ze života ZŠ Milady Petřkové 13
TÝNECKÉ LISTY
eTwinning na naší škole
V letošním školním roce se žáci 9. ročníku v německém a anglickém jazyce
věnovali mezinárodnímu projektu
s názvem FILMSTUDIO. Tento projekt byl vytvořen našimi deváťáky, už
na konci osmé třídy přemýšleli, čím by
si mohli příští rok hodiny německého
jazyka "okořenit". Protože tuto skupinu baví natáčet různá videa a vymýšlet scénky, zvolili si toto téma. K našemu projektu se s chutí připojily dvě
školy z Polska a jedna škola z České
republiky. Projekt byl tentokrát zaměřen na rozvoj dovednosti psaní a mluvení. Zvláštností projektu je, že v něm
používaly všechny školy nejen němčinu, ale také jazyk anglický, který se
téměř všichni učí již od třetího ročníku.
cování svých fotografií a videí z dovolených. V rámci výtvarné výchovy
vytvořili tzv. filmového kritika, který
se během školního roku vydal na cestu
po všech partnerských školách. Z fotografií byl vyroben animovaný film
s úkolem, který mají ostatní eTwinneři
splnit - v našem případě ze slov, která
se vyskytují v animovaném filmu vytvořit a napsat příběh. Naši školu
doposud navštívili dva kritici z Polska.
Nejen, že jsme je společně dotvářeli,
ale také jsme plynule navázali na
rozepsaný příběh a v němčině vymýšleli jeho pokračování. Tímto způsobem žáci z každé školy přispěli
k vytvoření zápletky a nečekaných
dějových obratů, které by nás „dospěláky” nikdy nenapadly. Při zájezdu
Nejprve jsme se navzájem představili.
Studenti z polských gymnázií nám do
virtuálního prostředí Twinspace poslali své fotografie a dopisy, my jsme
oprášili fotky z dětství a z těch pak
vytvořili slideshow v programu KIZOA. Tuto získanou dovednost mohou
žáci využít i nadále např. při zpra-
do Vídně jsme měli za úkol fotit vše, co
je spjato s filmovým prostředím a zároveň si vyzkoušet německý jazyk
v praxi - někteří odvážlivci měli za úkol
oslovit kolemjdoucí rakouské obyvatele, představit se jim a zeptat se jich,
jaký je jejich oblíbený film, zda chodí
do kina nebo do divadla. Všichni, kteří
Foto: archiv ZŠ
Erlebte Olmütz
V květnu pořádala Německá knihovna
VKOL spolu se studenty Pedagogické
fakulty UP soutěž pro žáky základních
škol s názvem Erlebte Olmütz. Vybraní žáci 8. a 9. třídy strávili ve skupinkách a mapkou v ruce téměř celé
jedno páteční dopoledne v historickém centru Olomouce a na různých
stanovištích si tak mohli ověřit své
dosavadní znalosti z němčiny. Zastávka u Terezské brány se věnovala významným historickým osobnostem,
které jsou s Olomoucí spjaty, u Morového sloupu na Dolním náměstí jsme
se zabývali tématem zdraví, nemocemi a správnou životosprávou. Před
radnicí jsme na bronzovém modelu
města měli za úkol popsat cestu legopanáčka z náměstí ke kostelu Panny
Marie Sněžné, u Sloupu Nejsvětější
Trojice jsme si připomněli, podle
jakých pravidel se tvoří dlouhá složená německá slova. Před divadlem na
nás čekaly různé pohádkové bytosti,
které jsme měli za úkol pojmenovat
německy. U Ariónové kašny jsme plnili
úkol týkající se zvířat a jejich vlastností a u secesní vily Primavesi jsme
na základě popisu geometrických
tvarů a jejich barev vytvářeli z jednotlivých dílků mozaiku.
Na mnoha stanovištích byli naši žáci
studenty za své vědomosti pochváleni. Pevně věřím, že toto dopoledne
s netradiční dvouhodinovkou němčiny
bylo pro žáky nejen příjemné, ale i přínosné a spolu s nimi se těším na další
společnou akci.
Zlata Hlaváčová
Foto: archiv ZŠ
Recitační soutěž
Dne 23. 4. 2015 se na Obecním úřadě
ve Velkém Týnci uskutečnila recitační
soutěž všech tříd Základní školy Milady Petřkové. I mně bylo velkou ctí na
obecním úřadě zarecitovat. Všichni
jsme se sešli asi v 16. hodin a v 17. hodin začala samotná soutěž, kde vystoupil i flétnový sbor, který dirigovala
Mgr. Jana Machovská. První kategorie
byla od první třídy až do páté a ta dru-
há od šesté třídy až po osmou třídu.
Rodičů, babiček, dědečků… bylo tolik,
že někteří museli i stát. Po skončení
samotné soutěže se vyhlásili diváky
zvolení vítězové z obou kategorii a pomalu jsme se rozešli domů. Soutěž
měla velký úspěch a ráda bych se
příští rok zase zúčastnila.
Klára Drábková,7.A
do toho šli, mají můj obdiv, vypořádat
se s trémou a oslovit na ulici cizího
člověka (navíc v němčině), není vůbec
jednoduché. Společně s ostatními školami jsme hlasovali pro název bulvárního časopisu, do kterého všichni průběžně vkládali své příspěvky psané
v angličtině nebo němčině. A tak se
např. můžete dozvědět, co se přihodilo
ve Velkém Týnci Bradu Pittovi nebo
Mr. Beanovi. V angličtině pak vymýšleli detektivní příběhy a učili se v programu Bitstrips vytvářet animované
komiksy. O České republice a Velkém
Týnci natočili dokumentární film. Součástí Filmstudia byl také tzv. filmový
klub, ve kterém jsme sledovali filmy
v původním znění - tedy v angličtině
nebo němčině. V rámci mezipředmětových vztahů občanské výchovy jsme
shlédli film "Wir Kinder vom Bahnhof
ZOO", který se zabývá drogovou problematikou. Jelikož jsme se zabývali
tématem denního programu, vymýšleli jsme pak denní program Christia-
ny F. v době, kdy ještě nepropadla drogám a porovnávali ho s činnostmi během dne, kdy již byla drogově závislá.
Také nás zajímal její osud, proto jsme
společně s ostatními partnery vyhledávali na internetu informace o jejím
dalším osudu a o tomto filmu jsme
natočili reportáž. V rámci dějepisu žáci sledovali filmy Vyšší princip, Tmavomodrý svět, v původním znění pak
muzikál Vlasy a válečný film Furry.
Nejtěžším úkolem bylo vytvořit dabing
k videím, které natočili naši partneři.
V měsíci červnu nás čeká celkové hodnocení projektu, ze všech filmů partnerských škol hlasováním vybrat ten
nejlepší a vytvořit v online podobě
bulvární časopis s názvem TIC TAC.
S tímto projektem zaměřeným na vzájemnou spolupráci a rozvoj mluvení
a psaní v cizím jazyce se pokusíme získat Certifikát kvality, který je přidělován odbornou porotou v Praze. Držte
nám palce!
Zlata Hlaváčová
14
Články, dopisy, úvahy, komentáře
TÝNECKÉ LISTY
Vyšly první dva svazky
hudební publicistiky Jiřího Černého
přišel na nápad knižně vydat vaše
články?
To vymyslel Luboš Houdek, ekonomická i dramaturgická hlava vydavatelství Galén. Tam vyšly i tři moje předchozí knížky. Chystá se celkem pět
dílů.
Jiří Černý…na bílém 1, 2. Hudební
publicistika 1956-1969, 1970-1979.Praha,
Galén 2014 a 2015, 392 + 624 stran.
Hudební publicista Jiří Černý (1936)
patří dlouhodobě mezi naše nejrespektovanější hudební publicisty. Několik generací posluchačů popu-ární
hudby vyrostlo na jím připravovaných
rozhlasových pořadech, na článcích
tištěných mj. v Mladém světě, Hudbě
pro radost či v Melodii či na Antidiskotéce J. Č., se kterou putoval po celé
republice. Zdravotnické nakladatelství Galén, které se v jedné ediční linii
věnuje i vydávání knih o hudbě, připravilo první dva svazky jeho hudební
publicistiky nazvané Jiří Černý… na
bílém.
Pane Černý, začněme od konce:
kolik dílů vaší hudební publicistiky se celkem chystá? A kdo vůbec
Když pročítám první stránky prvního svazku, vracíme se v nich do
druhé poloviny 50. let minulého
století. Psal jste ihned o populární
hudbě? Kde se vám tenkrát podařilo tisknout vaše příspěvky?
Nejdřív jsem drobně psal o koncertech
vážné hudby a operách. S populární
hudbou jsem začal teprve v Mladém
světě v roce 1961, vlastně na popud
redakce. S nastupujícími šedesátkami
se čím dál více zaměřujete na hudební
problematiku. Mám pocit, že právě
v této době se v oblasti taneční hudby
hodně událo…
Dnešnímu čtenáři musí znít neuvěřitelně, že bigbít byl dlouho
vnímán jako neakceptovatelný hudební proud přinášející spíše společenské prohřešky než obohacení
hudební scény…
Dnešní čtenář, který si dá tu práci
a zabrousí do vývoje kulturní politiky
KSČ, zjistí, že tahle strana měla už
potíže se swingem a jazzem vůbec.
Prostě s čímkoli, co přišlo z Ameriky.
A když si KSČ na novou hudbu zvykla,
začala pronásledovat zase jinou novou
hudbu. Odnášeli to rockeři Miki Volek,
Pavel Sedláček (ten byl dokonce zavřený), Petr Kaplan a řada bibgbítových skupin.
Jak široká byla tehdy hudebněpublicistická platforma? Nakolik
jste byl v tomto období při svém
psaní limitován, ať už zažitými názorovými stereotypy či přímo cenzurou?
V průběhu šedesátých let se o moderní
populární hudbě psalo dost, zejména
pod vlivem Semaforu, Rokoka a jiných
divadel malých forem. Polemizovali
mezi sebou staří swingaři a mladí rockeři, ale o cenzuře se už mluvit nedalo.
Přituhlo až někdy v roce 1969. To je
ostatně zřejmé z prvního dílu mé knihy
Jiří Černý… na bílém.
Součástí prvního svazku je i kniha
Zpěváci bez konzervatoře, kterou
jste v té době vydal. Co bylo jejím
tehdejším posláním? Které další
knihy jste stačil v tomto období
vydat?
Zpěváci bez konzervatoře se pokoušeli
zachytit anebo i obhájit zásadní proměny v české populární hudbě. V dalších knížkách, jejichž spoluautorkou
byla má první žena Miroslava FilipováČerná (Poplach kolem Beatles, Hvězdy
světových mikrofonů), jsem psal o proměnách této hudby ve světě, zejména
v Americe a v Anglii.
V letech 1964 až 1969 jste pro
rozhlas připravoval domácí i zahraniční hudební hitparádu. Co
bylo jejím posláním? V čem byla
pro posluchače důležitá? Jaký měla mezi nimi ohlas?
Prvotním posláním Houpačky bylo,
aby si lidé kupovali přijímače s velmi
krátkými vlnami. O to šlo Československému rozhlasu a myslím, že jen
proto Houpačku spustil. Mně šlo o to
splnit přání šéfredaktora Mladého
světa Josefa Hollera vytvořit jakousi
první naši hitparádu. Přitom jsem usi-
loval o rozšíření informovanosti tuzemského publika o nových žánrech
populární hudby, otevření okna na
Západ a prolomení diktátu oficiálních
vydavatelských firem. Hrát v nejposlouchanějším pořadu podomácku nahrané snímky amatérů, to byla kulturně politická revoluce.
Když se podíváte na tuto dekádu
a váš pohled na tehdejší hudební
dění s odstupem čtyřiceti pěti let,
co jste odhadl dobře a v čem jste se
mýlil?
Především jsem se nikdy nesnažil
odhadovat vývoj a nedělám to dodnes.
To nechávám hudebním sociologům.
Prostě jsem pouštěl, co se mně osobně
líbilo a připadalo mi původní a objevné. Musel jsem dělat ústupky rozhlasu
i posluchačům, ale snad jsem coby
pouhý externí spolupracovník toho
prosadil dost: Karla Kryla, Petra Nováka, sourozence Ulrychovy, Palečka
s Janíkem, skupinu Prúdy. Nepovedlo
se mi to s Vladimírem Mertou, s černošskými interprety, progresivisty
typu Doors, Cream aj.
Druhý svazek je věnován vaší publicistice v 70. letech. Co všechno
se v tomto období změnilo – jak
v hudbě, tak v psaní o ní?
Na to se nedá stručně odpovědět. Ono
se totiž změnilo takřka doslova všechno: zvuk, text, pěvecký projev, nástrojové obsazení, publikum, nahrávání, koncertování, způsob rozhlasové
a televizní prezentace.
Kdy mohou čtenáři očekávat třetí
svazek?
Někdy na přelomu let 2015-2016.
Ptal se Petr Hanuška
ZPRÁVIČKY Z NAŠÍ ŠKOLIČKY
Máte rádi pohádky?
Tak to jste mohli navštívit oddělení
Vrabčáků v Mateřské škole ve Velkém
Týnci dne 4. května, pár dní před druhou květnovou nedělí, kdy se slaví
krásný svátek - Den matek.
A co jste si mohli s námi zažít?
Společné slavnostní odpoledne, kdy
děti zahrály pohádku Zvířátka a loupežníci. V ní se každé z dětí představilo v nějaké roli na scéně s bohatými kulisami. Když pohádka šťastně
dopadla, mohli jste si vyslechnout
pásmo písniček a básniček. Těmi děti
popřály svým nejmilejším a obdarovaly je vlastnoručně vyrobenými
dárečky. Maminky je odměnily nejen
sladkou pusou, ale i sladkými dobro-
Dopravní hřiště
Mobilní dopravní hřiště bylo pro deštivé počasí umístěno v prostorách
tělocvičny ZŠ, a protože nás bylo hodně, přicházely děti na dopravní hřiště
po třídách.
„Budeme jezdit v autíčkách“, těšily se
děti a bylo tomu opravdu tak. Najednou se z dětí stali účastníci dopravního
provozu. Zkušení lektoři si děti rozdělili do 3 skupin - na chodce, řidiče
a policisty. Malí účastníci provozu se
střídali na hřišti a snažili se dodržovat
tami na společné hostině. A maminky
chválily a chválily,...
Věra Zvolská, učitelka
Slet čarodějnic
30. duben patří čarodějnicím. I v naší
školce se uskutečnil v průběhu týdne
slet čarodějnic. Vystřídala se všechna
oddělení, bohužel ne všem přálo počasí. Malé i velké čarodějnice a čarodějové přišli v úžasných maskách.
Bylo pro ně připraveno několik čarodějnických stanovišť, např. průlez
pavučinou, slepárna, slalom na koštěti, hledání a počítání pavouků, házení
„dětí“ do pece, vaření lektvaru... Po
úspěšném splnění úkolů si absolventi
zaletěli pro čarodějnické osvědčení.
Jako každé správné čarodějnické řádění, i to naše bylo zakončeno ohněm,
na kterém se opékaly špekáčky a jiné
dobrůtky. Velký dík patří všem učitelkám za kreativní nápady a bezva
rekvizity.
Věra Večeřová, učitelka
Foto: 3x archiv MŠ
pravidla. Jezdili na čtyřkolkách, motokárách a autíčkách, část dětí přecházela po přechodech a některé provoz
řídily jako policisté.
Občas nějaký nepozorný „řidič“ porušil pravidla nebo chodec přešel přes
červenou. V těchto případech se udělovaly pokuty.
Hra na dopravním hřišti děti velmi bavila a jen nerady se loučily a odcházely
do školky.
Dagmar Blatná, učitelka
Články, dopisy, úvahy, komentáře 15
TÝNECKÉ LISTY
SKAUTSKÉ OKÉNKO
Jarní Obnova Staré Vody
Pokud jste o Staré Vodě ještě neslyšeli, vězte, že jde o bývalou obec ve
vojenském výcvikovém újezdu Libavá.
Zánik obce je spjat s odsunem německých obyvatel po skončení 2. světové války a stejný osud potkal i další
obce v tomto regionu. Stará Voda byla
výjimečná dominantním poutním kostelem svaté Anny a svatého Jakuba
Většího, který byl vystavěn v letech
1681 – 1686 podle plánů císařského
architekta Giovanniho Pietra Tencally. Rozsáhlý barokní kostel o dvou věžích měl pět zvonů, dvůr a kryté ambity s křížovou cestou. V druhé polovině minulého století se na jeho devastaci podepsala československá a po-
zději také ruská vojska. Jako jediná
stavba z celé obce však zůstal stát.
Od roku 1995 jezdíme společně se
skauty z dalších oddílů, vždy dvakrát
ročně, upravovat okolí kostela a celý
přilehlý areál Staré Vody. Posledních
jedenáct let si tuto akci nenechali ujít
ani skauti z Kanady. Jejich odhodlání
absolvovat let přes oceán, aby mohli
přidat ruku k dílu na Staré Vodě, je
obdivuhodné. Nutno dodat, že jejich
účast je velkou zásluhou Lubomíra
Vaňáka - Estera, vedoucího oddílu
z
Dubu nad Moravou, který přátelské
kontakty přes oceán inicioval a stále
udržuje. Na letošní jarní části Obnovy
Staré Vody, která probíhala od 23. do
24. 5., kanadští skauti chyběli. Avšak
stále ještě mohu využít podzimního
termínu. Kdo však opět dorazil, byl
Wieszek Janicky a skautští bratři, harceři, z Polska. Nejsilnější sestava
skautů byla z Dubu nad Moravou
a z Doloplaz. Celkem se nás sešlo šest
desítek a mezi hlavní práce patřilo
sečení trávy, čištění hřbitova a okolí
Královské studánky, zasypávání děr na
příjezdové cestě, oprava mostku na
pěšince k rybníku a zalévání nově
vysazených lip, kterých je v celém areálu asi osmdesát. Část kluků pomáhala
panu Jindřichu Machalovi navážet materiál na opravu kapličky v místě bývalých Vojnovic. Přestože zamračené
počasí nebylo příliš vlídné, práce se
opět udělalo hodně. Můžete se o tom
přesvědčit například při letní Anenské
pouti 25. července.
Foto: Andromeda
Jiří Dvořák
Skauti společně bojují proti
leukémii
Svojsíkův závod
Svojsíkův závod je skautská akce,
která se pořádá každý druhý rok. Je to
akce pro skauty a skautky. Na Svojsíkově závodě byly povinné a dobrovolné úkoly, které se v nejrychlejším
čase musely plnit. Úkoly od pohledu
vypadaly jednoduše, ale byl to tvrdý
oříšek, a to nejen pro nás. Tentokrát se
Svojsíkův závod konal v Dubu nad Moravou dne 18. 4. 2015. Sraz byl před
budovou vlakového nádraží v 7:45 hodin a odjez domluvenými skautskými
autobusy byl v 8:00 hodin. Na Svojsíkův závod jelo mnoho zástupců z mnoha okolních skautských oddílů. Od nás
Poutníků jeli čtyři zástupci. Když jsme
přijeli do Dubu, šli jsme se přihlásit. Ve
startovací obálce byla mapa a papír na
vyplňování bodů za disciplíny. Po registraci všech účastníků nás uvítali
a vysvětlili vše potřebné k závodu. Byli
jsme rozdělení na skupiny A, B, C a D.
Každá skupina jela na jinou světovou
stranu. My jsme byli skupina C. Šli
jsme na startovací pozici C a čekali cca
5 minut. Po 5 minutách nám konečně
řekli, ať jdeme ke startovací čáře.
Všichni vyběhli, jen my jsme si šetřili
síly. Řídili jsme se podle mapy. Mapa
nám ukázala, že nejbližší disciplína je
„rozdělávání ohně“ a bohužel je povinná. Přiběhli jsme k pánům, kteří
nám vysvětlili podstatu disciplíny. Na
rozdělání ohně jsme mohli použít křesadlo za 36 bodů, sirky za 24 bodů
nebo zapalovač za 12 bodů. Nejdřív
jsme zkoušeli křesadlo, ale nešlo nám
to. Tak jsme šli po druhé variantě. To
se nám podařilo, ale na stanovišti jsme
strávili půl hodiny, protože oheň nebyl
dost vysoký, aby přepálil provázek.
Další disciplínou bylo „sekání dřeva“,
ale povinné to nebylo. Zkusili jsme to,
ale byla to zbytečná ztráta času, protože se to v časovém limitu nedalo
Foto: Andromeda
Společně proti leukémii je humanitární akce Junáka a Nadace pro transplantace kostní dřeně. Jejím cílem je
pomoci lidem postiženým leukémií
a dalšími nemocemi krvetvorby. Sbírka má dvě formy - celostátní benzínkovou sbírku a alternativní projekty
sbírek. Hlavní sbírka probíhá na čerpacích stanicích po celé České republice. Skauti a skautky tam přijíždějícím autům umývají okna a řidičům
podávají informace o činnosti nadace
a možnostech pomoci. Ti jim za to
mohou do zapečetěné kasičky vhodit
dobrovolný finanční příspěvek. Výtěžek putuje na podporu Českého národního registru dárců kostní dřeně.
Benzínkovou sbírku organizují skauti
letos už po osmnácté. Za tu dobu nadaci přispěli 8 264 785 Kč. Přestože se
letos hlavní sbírka uskuteční až v září,
olomoučtí skauti zůstali u původního
termínu a na benzínových pumpách
jste je mohli potkat od 29. do 31. května.
Za svou dobročinnost a vytrvalost při
realizaci tohoto projektu obdržel Junák nominaci na cenu Gratias Tibi
2015. Cílem tohoto ocenění je vyzdvihnout občanskou aktivitu, občanský postoj či počin mladých lidí pozitivně
ovlivňující život v komunitě či celé
společnosti. Na tuto cenu bylo letos
celkem nominováno 233 projektu
(naleznete je na webu www.gratias
tibi.cz/cs/nominovane-projekty)
a sbírka Společně proti leukémii postoupila do TOP 5 v kategorii realizátorů do 30 let. Iniciátorem a hlavním
organizátorem ceny Gratias Tibi je
společnost Člověk v tísni a její program Jeden svět na školách.
Jiří Dvořák
Foto: Andromeda
stihnout. Poté nás čekaly „uzly“. Za
úkol jsme měli udělat šest základních
uzlů, bohužel nám neuznali dva uzly.
Pokračovali jsme a čekal nás úkol
„hvězdy“. Poznali jsme dvě souhvězdí.
Utíkali jsme na další úkol „rafty“, ale
bylo tam hodně lidí, a proto jsme si
řekli, že je prozatím vynecháme a šli
jsme na „nosítka“. Tam jsme měli vyrobit pomocí provázků, deky a klád
nosítka a měli jsme jít krátkou dráhu.
Po ukončení disciplíny jsme utíkali na
dobrovolný úkol „prču“, kde jsme si
měli nasadit potápěčské brýle, kruh,
rukávky a ploutve a běžet. Po prče
následovala „historie skautingu“ a dobrovolný úkol „Lanovka", ale v půlce
cesty mezi těmito disciplínami na nás
čekali kluci a vysvětlili nám, že musíme na člunu dojet na druhý břeh. Šli
jsme na Lanovku a tu jsme ustály.
Potom nás čekala „zdravověda“, kde
jsme také obstáli a docela nás to bavilo. Měli jsme chvilku do konce, a proto jsme utíkali na rafty. Tam to bylo
super, museli jsme dojet na ostrůvek
uprostřed rybníka, kde byl na stromě
lísteček s napsanou větou, kterou jsme
si museli zapamatovat. Potom nám
řekli, že máme chvilku do konce a ukázali nám nejbližší cestu ke klubovně.
Dorazili jsme jako poslední. Poté jsme
měli chvilku na oddych. Po zhruba
hodince začínali „brány“. Brány byly
pro jedince a za úkol jsme měli nasbírat co nejvíce bodů pro naši hlídku.
Na bránách byly disciplíny jako například: morseovka, poznávačka
rostlin a živočichů, hod oštěpem, hod
sekerou, střelba lukem. Bodů jsme
získali málo a skončili jsme na
předposledním místě. Svojsíkův závod
nás moc nebavil, takže na příští asi
nepojedeme.
Marie Mráčková
16
Rozhovor
TÝNECKÉ LISTY
Bylo škoda, že tak brzy odešel…
Letošní rok v naší obci probíhá ve
znamení vzpomínky na významného
rodáka Jana Rudolfa Bečáka, od jehož
narození uběhlo 15. dubna přesně sto
let. Mj. autor velké monografie Haná odkaz země a lidu, svazek I. - Lidové
umění či ředitel Valašského muzea
v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm
v letech 1965 - 1972 - to jsou fakta,
o kterých jsme se na našich stránkách
již opakovaně zastavovali. Já se jednoho květnového dne zastavil přímo
ve valašském městečku, abych navštívil jeho dceru Marii Žitníkovou a požádal ji o několik osobních vzpomínek
na otce. Vyšplhal jsem do devátého
patra jedné obytné budovy umístěné
ve stráni nad městem a s krásným
výhledem na Rožnov a položil první
otázku…
Maruško, tatínek se narodil v době 1. světové války, dospíval v době Masarykovy republiky. Jak na
tato léta vzpomínal? Nakolik ho
duch První republiky lidsky i profesně ovlivnil?
Tatínek se narodil v roce 1915, takže
1. světovou válku si ještě moc nepamatoval. Své dětství, tedy dobu První
republiky, prožíval ve statkářské rodině. Jeho otec Jaroslav Bečák byl ve
Velkém Týnci dlouholetým starostou,
předsedou Ústředí moravskoslezských obcí, měst a okresů. V roce
1925 byl zvolen do Národního shromáždění poslancem za Republikánskou stranu zemědělského a malorolnického lidu. V této funkci strávil dvě
volební období, což pokrývalo léta
1925 až 1935.
Celá rodina žila v duchu vlasteneckého nadšení Masarykovy republiky.
Děti si však svého otce moc neužily.
Mého tatínka s jeho dvěma sourozenci, starším bratrem Lubomírem
a mladší sestrou Marií vychovávala
hlavně jejich maminka. Byla to velmi
pracovitá, obětavá, skromná, inteligentní žena, kterou tatínek po celý
život velmi miloval.
Prostředí rodiny i atmosféra vlastenectví podnítily jeho zájmem o národopis.
Kdy se začal zabývat folklorem,
resp. kdy se prvotní zájem přeměnil v trvalý odborný zájem?
Již v době středoškolských studií se
začal intenzivně zajímat o studium
národopisu a tento zájem pak prohloubil v době vysokoškolského studia
v Brně. Před složením
2. státní zkoušky byly vysoké školy
násilně uzavřeny nacistickými okupanty. Otec nastoupil místo v Hanáckém národohospodářském sboru
v Olomouci, kde se věnoval řešení kulturních památek v regionu.
V roce 1940 byl gestapem zatčen za
protistátní činnost vůči okupantům
jeho bratr Lubomír a brzy na to i jeho
otec. Bratr byl vězněn do roku 1943
a otec pak do konce války v Osvětimi
a Buchenwaldě. Z těchto důvodů musel opustit své zaměstnání a pomáhat
mamince hospodařit v zemědělství.
Svá studia na vysoké škole v Brně
dokončil až po válce, v říjnu 1945.
Už jako středoškolák, ve svých sedmnácti letech, spolupracoval s Annou
Žáčkovou a Vlasteneckým spolkem
muzejním v Olomouci na kurzu obnovy hanáckých krojů ve Velkém Týnci.
Rok nato zorganizoval výstavu místních národopisných památek a obnovených hanáckých krojů. Organizačně pomáhal při pořádání národopisných slavností. Spolupracoval úzce
a dlouhodobě s Vlastivědným spolkem muzejním a s řadou městských
a okresních muzeí. Několik let byl
krajským jednatelem vědecké organizace Národopisné společnosti čes-
z původních šesti na šedesát jedna
v roce 1971. V původní části muzea
městečku bylo postaveno 32 objektů,
ve Valašské dědině 42 objektů. Koncem roku 1963 evidovalo muzeum
3.123 sbírkových předmětů, v době
odchodu tatínka to bylo 21.402 sbírkových předmětů. Inicioval i zrod moderních služeb. Odstartoval tradici
Národopisného léta. Probouzel k životu zanikající lidová řemesla s podomáckou výrobou. Založil Valašský
Slavín aj. Výrazně stoupla návštěvnost
muzea a to z evidovaných 96.201 osob
na 238.206 návštěvníků.
A co jej motivovalo? Především láska
k národopisu, opět možnost tvůrčí práce a jeho neobyčejná pracovitost. Jako
nestraník to neměl lehké. Říkalo se
o něm, že jeho diplomacie je obdivuhodná a odvážná, že dokáže vyřešit i ty
nejsložitější problémy.
A co mu pomáhalo? Tým nadšených
spolupracovníků, zvláště pak prof.
Karel Langer a Jožka Orság Vranecký.
Foto: rodinný archiv M. Žitníkové
koslovanské v Praze pro oblast Hané.
V roce 1941, ve svých dvaceti šesti
letech, vydal vlastním nákladem monografii Haná. V roce 1949 byl ideovým a organizačním vedoucím
výstavy Lidové umění na Hané, která
byla uspořádána v Kroměříži na ploše
2200 m2 a byla hodnocena ministerstvem informací jako nejlepší výstava
toho roku.
Když to vše shrneme, tak národopis
byl jeho trvalým, celoživotním zájmem
a láskou již od studentských let.
Jakým způsobem prováděl terénní
i archivní výzkum?
Se sběrem začal již jako student. Tehdy, jak vzpomínala moje stařenka,
tatínkova maminka, o něm říkali „že je
nějaký divný“. Prý prolézá hůry, tedy
půdy, a sbírá staré odložené věci, které
k ničemu nejsou.
Tatínek měl rád lidi a nelenil mezi ně
chodit. Pro každého měl dobré slovo.
Lidé ho měli rádi a rádi s ním povídali.
Nejcennější pro něj byly besedy s obyčejnými lidmi, kteří mu svými vzpomínkami pomáhali se sběrem cenných
informací.
Pro zajímavost si dovolím citovat slova
jeho bývalého spolupracovníka Jožky
Maléře, který ve svém článku Vzpomínky na ředitele píše: „Na Valašsku
mohl být považován za cuzáka, a přece
si ho zdejší lidé vážili jako svého. Čím
si je získal? Především čistým charakterem. Choval téměř nábožnou
úctu k mozolům a vráskám, denní styk
s letitými pamětníky pokládal za nejpotřebnější vlastnost etnografa a muzejního pracovníka. Byl neuvěřitelně
pracovitý, skoro bych řekl, že hazardoval se svým zdravím…“
Monografii Haná – odkaz země a lidu, svazek I. – Lidové umění vydal,
jak jsi připomněla, velmi mladý!
Jak dlouho na ní pracoval? Jaké
představy měl o dalších dílech?
Jak sám píše v úvodu své knihy: „Odhalit tvář minulosti rodného kraje
a svérázný život hanáckého lidu jest
mou dávnou touhou. Po delší době
příprav dospěl jsem na podzim v roce
1939 k údobí uskutečnění tohoto úkolu.“ Knihu vydal vlastním nákladem
v březnu 1941.
Bylo nutno přinést nejen nadšení, ale i
obětavost. Dnes si to již málokdo uvědomí, že vydání Hané, v podtitulu
odkaz země a lidu, bylo v době okupa-
ce také odvážným vlasteneckým činem. A nebyl na to sám. Dokázal svým
nadšením získat řadu spolupracovníků, kteří nejen svou vlastní prací,
ale i svou vzácnou radou a ochotou mu
pomohli uskutečnit jeho snahy.
Plánoval vydání dalšího dílu, který měl
být věnován duchovní kultuře hanáckého lidu. K tomu již bohužel nedošlo.
Co se změnilo v jeho životě s nástupem komunistů k moci – v osobním životě, na profesní dráze?
V letech 1950 až 1959 byl tajemníkem
Svazu čs. výtvarných umělců, v krajském středisku Olomouc, a později
i krajským zmocněncem Českého fondu výtvarných umění, a to pro kraj Olomouc. V tuto dobu získal mnoho zajímavých přátel z okruhu výtvarných
umělců. Ráda vzpomínám na návštěvy
pana prof. Karla Svolinského, Bohumíra Dvorského, přerovského malíře
Vlastimila Kozáka a jiných významných a zajímavých lidí.
Jako nespolehlivý byl od ledna 1959 na
doporučení stranické prověrkové komise propuštěn a následně zaměstnán
jako dělník ve výrobě v Severomoravských cukrovarech v Holici a Brodku.
Tato poměrně náhlá změna se podepsala také na jeho zdraví.
V tu dobu ho trápila také starost o rodinu, která na tom nebyla finančně
dobře. Nikdy nezapomenu na maminku, která o Vánocích plakala nad dárkem od svých rodičů: byl to balík, ve
kterém bylo živobytí - cukr, mouka,
sádlo aj. základní potraviny…
V roce 1964 se ocitl v rožnovském
Valašském muzeu v přírodě. V jakém stavu se tehdy nacházelo? Co
motivovalo tátu k jeho přeměně?
Bylo pro něj velkým štěstím, že jej tam
po strastiplných pěti letech v cukrovarech přijali jako etnografa. I když to
nebylo lehké, byl odloučen od rodiny,
domů jezdil jen jednou za čtrnáct dní,
vzácně se podařilo za týden. Cesta
vlakem do Olomouce, tenkrát často
s trojím přesedáním a pak autobusem
do Velkého Týnce trvala i půl dne.
Doma se na něj těšily manželka, dvě
dcery a maminka. Mohl však znovu
pracovat pro milovaný národopis,
i když to nebyla jeho Haná, ale Valašsko.
Po roce úspěšné práce byl jmenován
do funkce ředitele muzea. Za jeho
působení se zvýšil počet zaměstnanců
V jeho životopisu je uvedeno, že
v letech 1972 až 1976 pracoval
v olomouckém muzeu. Proč odešel
z Rožnova pod Radhoštěm? Co se
mu podařilo připravit v Olomouci,
resp. v olomouckém okolí?
Tatínek ve svých poznámkách píše, že
rozhodnutí odejít z tak významného
muzejního pracoviště, jako je Rožnov
pod Radhoštěm, pro něj nebylo lehké.
Pro své rozhodnutí měl však závažné
důvody. V roce 1970 zemřela ve svých
44 letech jeho manželka, moje maminka. Já i má sestra jsme se v roce 1971
vdaly a v domě ve velkém Týnci zůstala jen jeho nemocná osmdesátiletá
maminka. Vrátil se domů, aby ji doopatroval, a pak také, jak píše, aby splnil dluh rodnému kraji.
V květnu 1972 nastoupil jako vedoucí
národopisného oddělení ve Vlastivědném muzeu v Olomouci. I zde odvedl
spoustu dobré práce, která vrcholila
celohanáckou expozicí pořádanou
v Litovli a nazvanou Klenotnice lidové
kultury Hané, kterou vytvořil ve spolupráci s ing. Arch. Annou Volejníkovou
a Růženou Hrbkovou.
Pomáhal i při založení skanzenu v Příkazích.
Odskočme nyní od jeho profesních
zájmů k jeho obyčejnému lidskému životu. Jaký to byl člověk, táta –
viděno očima jeho dcery?
Jako děti jsme si ho se sestrou moc
neužily. Byl pořád v práci, a protože
nebyly ani volné soboty, zůstávala pro
rodinu pouze neděle a to byla práce na
zahradě a kolem domu. Když odešel do
Rožnova, bylo mi čtrnáct let, a to jsme
ho viděly se sestrou jen málo. Já jsem
měla to štěstí, že jsem jako studentka
mohla pracovat o prázdninách v Rožnově pod Radhoštěm. Provázela jsem
návštěvníky skanzenu. Po maturitě
jsem odešla do Rožnova za tatínkem.
Byla jsem tu s ním necelé tři roky a až
tady jsem pochopila to, co jsem mu
jako dítě měla za zlé - jeho zaujetí pro
národopis, pracovní nadšení, které šlo
na úkor soukromého života. Obdivovala jsem, co dokázal, a byla hrdá na
to, jak ho spolupracovníci mají rádi,
jak si ho váží a jak po jeho odchodu na
něho vzpomínají.
Velmi mne dojalo, když jsem byla nedávno s rožnovským muzejním spolkem v Příkazích a náš téměř devadesátiletý průvodce pan Vaca vzpomněl
na tatínka se slzami v očích a se slovy:
„Bylo škoda, že tak brzo odešel ….“
Ptal se Petr Hanuška
Články, dopisy, úvahy, komentáře 17
TÝNECKÉ LISTY
RYCHLEBSKÉ POVÍDKY
Tery
Dobrý den.
Jmenuji se Tery. Teryn. Terynek.
Vždy podle nálady u nás doma.
Původně jsem se jmenoval Tereza.
Já, kocour! Umíte to pochopit? Má
rodina si mě pořídila jen, co mě
máma odstavila. A to bylo hned,
Terezko sem a Terezko tam, ale že
mám koule a jsem kocour, na to
přišli až…no hlavně že vůbec, že
jo? No a tak teda Tereza a náhle
z ní byl Teryn. To jsem prosím já.
Narodil jsem se sice ve Štěpánově, ale už sedm let jsem žerotínský. Bydlím na šestce, hned
vedle Vránů, co mají ten nejkrásnější grunt.
A teď, co mě baví. Mě nejvíc baví
výšky. Ale, a za to se stydím, mám
strach se z nich vracet. Začalo to
už za mého mládí. Měl jsem fousky ještě hodně krátké, když mě
zlákala vzrostlá borovice na zahradě. Nahoru jsem vylezl snadno, mé drápky mě udivovaly, jak
lehce pronikají do kůry stromu,
ale potom dolů už jsem jim nevěřil. Moje rodina musela přistavit vysoký žebřík a i tak jsem se
třepal jako osika, než mě, zoufale
mňoukajícího, sundali dolů. Byl
podzim a já slavil tři měsíce života.
Zopakoval jsem si své lezecké
dovednosti ještě tentýž rok na
vánoce. To bylo pozdvižení! Odešel jsem, jako ostatně každý jiný
den, na běžnou blízkou pochůzku,
prohnat poslední listy stromů,
zkontrolovat slepice u sousedů,
jestli nesou, jak mají, počíhat tréninkově u opuštěných myších děr,
zkrátka pochůzka stejná jako jindy. Byl právě Boží hod. Bylo odpoledne, když jsem jen tak, z kočičího rozmaru, vylezl na svůj vrchol. Žádná lana, žádné mačky,
jen své drápky. Tím vrcholem byla
střecha kovárny. Vůbec netuším,
co mě to popadlo. Seděl jsem
přímo na jejím hřbetu. Drápy
nedrápy, eternit klouzal, nebylo
čeho se přidržet. Dodnes nechápu, jak jsem se tam dostal. Viděl
jsem, jak se se smrákáním začala
moje rodina po mně shánět. Všichni volali, pískali, ale já se svým
slabým mňoukavým hláskem
zesilující mrazivý vítr nepřemňoukal. A je nenapadlo, to už
byla tma, zvednout kužely světla
baterek nahoru. Mrzlo. Čas utíkal
a počasí se rychle zhoršovalo. Paní z rodiny vycházela stále v pravidelných intervalech do zahrady.
Volala mě a já mňoukal doopravdy
o život. Neslyšela. Až pak!
Už bylo hodinu před půlnocí, vítr
se na chvíli utišil a ona mě konečně uslyšela. Svit baterky našel, malou kuličku na hřbetě vysokánské střechy. Ale co teď? Rozumíte, světlo, ani volání mě dolů
nedostalo. A já se bál. Já se tak
bál! Moje rodina mě má ráda asi
hodně. Usuzuji tak z toho, že
zavolala hasiče. Jako kdyby u nás
hořelo! Do vsi přijelo veliké červené, žlutě blikající hasičské auto.
Z něj vyskákala skupina statných
hasičů. Měli dlouhatánský žebřík,
háky, lana, mohutné svítilny, plné
ruce. Ale i oni měli záchranářské
potíže. Dlouhý žebřík byl krátký,
nalákat mě, abych sklouzl po střeše dolu do pytle, nešlo ani náhodou. Pak přinesla paní z mé rodiny
můj košík a v něm bylo cosi velmi
voňavého a to odlákalo na chvilku
můj strach. Když se Boží hod
potkal se Štěpánem, byl jsem už
opět doma ve svém vyhřátém pelíšku. Vzrušující Vánoce. Vesnicí
šel hlas, že u nás hořelo.
Jsem spořádaný kocour. Veliký
chlupatý kocour. Jsem řádně očkovaný, ač nerad i kastrovaný,
a z nemocných, zanedbaných koček, co chodí někdy k nám do
zahrady a na dvůr, jsem nervózní.
Jednou do našeho dvora přišel
takový zrzavec, trošku jako já,
řekl si o jídlo a teplo a o trošku
lásky a hned vše od mé rodiny
dostal. Začali mu říkat Kleo, Kleofášku. Taky jej hned poslali na
léčení, byl jakýsi nemocný. Prý
kočičí leukémie. Byla s ním docela
sranda. Vděčný kamarád. Za dva
roky nám umřel na tu blbou kočičí nemoc, kterou si přinesl už
k nám. Od té doby sleduju všechny
kočky kolem. A musím říct, že
hodně je jich nemocných, zanedbaných až hrůza. Je mi jich líto,
že nemají takovou rodinu jako já.
A jako Barča myšilovka. To je
kočka. Bydlí se mnou u mé rodiny.
Nahradila Kleofáška. Takové třeštidlo, jako by ji puberta stále
nepřešla. Trošku žárlím, protože
na myši je lepší než já.
Ale proč vám to všechno vyprávím! No protože, já vůl, jsem si po
letech opět vzpomněl na své „lezecké“ umění. To víte, začátek
března, jaro na spadnutí a tak to
na mě přišlo. Nevím, na co jsem
myslel, když jsem na tu cizí půdu
lezl, ale už jsem nedokázal slézt.
Co chcete po starším mlsném
kocourovi, že jo? No jo, ale já na té
cizí voňavé půdě zkysl celý týden.
Má rodina zatím vyváděla. Já to
sice neviděl, byl jsem na té půdě,
že jo, ale uměl jsem si ten povyk
docela představit. Zase mě hledala s baterkami, volala, hvízdala,
vše bez odezvy. Rodina si nejdřív
tipla mou toulačku. Tu jsem už
párkrát absolvoval. Ale dva, tři
dny, víc ne! Potom začali v rodině
špekulovat, že mě přejelo auto.
Prý projeli všechny cesty naokolo,
jak potom vyprávěli. Pak někoho
napadlo, že jsem někde uvízl a nemůžu ven. Trefa! Ale zatím to byly
jen dohady.
Když už se všem zdálo, že je po
mně amen, z čiré lásky ke mně
napsali letáky. Na nich jsem byl
vyfocený v celé své kočičí kráse,
a že jsem se prý ztratil. Leták dali
do obchodu, na autobusovou zastávku, pár jich roznesli po okolí.
A zabraly. Ty letáky.
K mé rodině přišla paní Bajerová,
a prý u nich na půdě mňouká nějaká kočka, která k sobě nechce
nikoho pustit. Tak bodejť! Odmala
mi vštěpovali, že s cizíma se nemám bavit. A paní Bajerová, když
mě poznala na fotce z letáku, tak
teda jde mě nahlásit.
Rodina si mě vyzvedla a bylo na ní
vidět, že jsou všichni rádi. Už málem za mě zapalovali svíčku. Jsem
hrdý kocour, jako každý chlap ješitný a svou radost jsem najevo
moc nedával, ale věřte, byl jsem
taky rád. Pěkně jsem se doma
nažral, zvedl ocas do háčku a šel
zase na toulačku. Jaro je u nás
v rozpuku.
Jo a za tu záchranu, tak za tu
děkuju.
Jenže, já si myslel, že mým šťastným návratem domů mé útrapy
skončí. Neskončily. Mám teď takové peklíčko na světě. Lidé, kteří
si mě z fotky zapamatovali, od té
chvíle stále mé rodině pomáhají.
Jakmile se vydám na špacír někam
kolem domu, na úplně nevinnou
procházku, už mě nějaký dobrodinec čapne a přinese na parapet
okna k nám domů. Kde kdo má
radost, že pomohl najít ztraceného kocoura. Jsem štvancem. Nikam nemůžu. Dobře mi tak. Leda
bych si udělal zase pěkný výlet na
nějakou střechu. Třeba kovárny.
Počkám do Vánoc.
Jiří Wilson Němec
Uveřejněno s laskavým svolením
autora z knihy Rychlebské povídky.
Zájemci o přečtení knížky (knížek)
si o ně můžou požádat na emailu:
[email protected]
18
Tip na výlet
TÝNECKÉ LISTY
Prodlužte si cestu k moři
aneb od Vinnetoua až po nejlepší čevapčiči na světě
Češi moře milují. A každý rok jich k němu vyrazí milióny. Nejvíce do Chorvatska. Je statisticky dokázáno, že
mezi těmito vyrazivšími budou i čtenáři Týneckých listů.
Nabízím vám několik osobně ověřených tipů, jak si dlouhou cestu ještě
prodloužit, o moc neprodražit a poznat při tom spousty krásných míst.
Výlet za Vinnetouem
Určitě ho znáte všichni, náčelníka
kmene Apačů, rudého gantlemana,
Vinnetoua. Všichni jste jistě v televizi
viděli tu krásnou přírodu plnou bílých
skal v pozadí, ostré meandry řeky Rio
Pecos pod apačským pueblem nebo
například místo Vinnetouova posledního výdechu.
Návštěva těchto míst vám zabere
zhruba dvě až tři hodiny času a na tachometru vašeho auta nepřibude ani
čtyřicet kilometrů.
Poslední výstřel
Od kaňonu se stejnou cestou, jakou
jste přijeli, vydejte zpět na silnici.
Pokud se cítíte na to, podniknout výjezd po ne moc kvalitní štěrkové cestě,
po dešti plné výmolů, až nahoru k místu, kde filmový Vinnetou zemřel, odbočte při najetí na asfaltku doprava.
Pokud chcete pokračovat k moři, vraťte se zpět na dálnici.
Pro vás odvážnější mám dvě zprávy.
První - bude to stát za to! Druhá - cestu
podstupujete na své vlastní riziko, nic
nepodceňte!
Pokračujte dál na město Obrovac
a později Zagreb. Na souřadnicích
N 44° 13.070 E 015° 40.030 odbočte
vlevo na Sveti Rok a pokračujte po
úzké asfaltové silnici vzhůru k dálničnímu tunelu Sv. Rok, kterým jste projížděli cestou do Chorvatska.
Při průjezdu nad ústím tunelu se budete loučit s asfaltovým povrchem
silnice a stoupat stále výše do Velebitů.
Kaňon řeky Zrmanje alias Rio Pecos
Kaňon řeky Zrmanje
Toto místo leží mimo asfaltovou silnici, ale vaše auto to jistojistě zvládne
projet. My jsme jeho návštěvu absolvovali s fordem fusion a potkali jsme
tam i octavii...
Při cestě do Chorvatska budete muset
dálnici A1 opustit na sjezdu Maslenica
a dále se držet ve směru na město
Obrovac. Po zhruba 6,5 kilometrech,
na souřadnicích N 44° 13.690 E 015°
36.380 budete muset opustit
asfaltovou silnici a po štěrkové cestě
(svou kvalitou se blíží proslulé české
dálnici) dojet až kam to půjde. Ideálně
až sem: N 44° 13.357 E 015° 36.840.
Před vámi..., ale to si vychutnáte sami.
Cestou k tunelu potkáte již zmiňované
značky upozorňující na možná minová
pole kolem vás. Za tunelem máte také
poslední možnost, jak se pohodlně otočit a pokračovat zpět na cestu k moři.
Těm z vás, kteří dočetli a dojeli až sem,
se začnou otevírat krásná panoramata.
Mostar
Z Imotski je to jen kousíček na hranice
s Bosnou a Hercegovinou. A od nich do
krásného historického města Mostar
proslaveného především svým mramorovým mostem nad řekou Neretvou.
Až se dosyta vynadíváte na všechnu tu
krásu kolem, stejnou cestou se musíte
vrátit dolů.
A až si užijete ten týden u moře,
můžete s námi pokračovat a poznávat
pěkná místa i cestou domů.
Jezera
u města Imotski
Městečko Imotski leží blízko hranic
s Bosnou, asi 65 kilometrů od Omiše
a Makarské. Turistickou zajímavostí
jsou Červené a Modré jezero.
Modré jezero leží v 200 metrů hlubokém trychtýři. Má oválný tvar, je 800
metrů dlouhé a 500 metrů široké.
Hloubka vody kolísá od 20 do 90 metrů, podle síly podzemního přítoku. Jezero dokonce občas vysychá. K jezerní
hladině lze serpentinovou cestou sestoupit a vykoupat se.
Červené jezero patří k nejpodivuhodnějším krasovým jevům. Původně to
bylo (stejně jako Modré jezero) podzemní jezero, které se zřícením stropů
podzemních síní a chodeb stalo povrchovým. Jeho stěny se tyčí téměř kolmo 200 metrů nad hladinu. Červenou
barvu způsobuje oxid železa. Obrovitý
závrt je zhruba 500 metrů hluboký,
průměr má 200 metrů a průměrná
hloubka vody 300 metrů. K jezerní
hladině nelze sestoupit.
Cesta může být po přívalových deštích
dost rozbitá, ale materiálu, kterým
byste mohli případné rygóly zprůjezdnit budete mít všude kolem sebe dostatek. Vhodným pomocníkem by vám
mohla být malá lopatka...
Cestou budete míjet několik zdánlivě
opuštěných stavení, kostelů, kapliček
a spousty pamětních desek na hrdiny
nedávné války.
Přestože už uplynula poměrně dlouhá
doba, doporučuji držet se vyjetých
a vyšlapaných cest, jinak byste mohli
narazit na válečné pozůstatky v podobě zákazových značek označujících
minová pole...
Když se tohoto místa dosyta nakocháte, postavte se zády ke kaňonu
a lehce zvedněte oči... Čeká vás cesta
až tam nahoru.
Foto: 11x P. Peňaška
Starý most byl most z 16. století přes
řeku Neretvu, který spojoval dvě
části Mostaru. 9. listopadu 1993 byl
úmyslně zničen. Díky úsilí o rekonstrukci byl za pomoci tureckých
inženýrů znovu vystavěn. K novému
otevření došlo 23. července 2004.
V roce 2005 byl zařazen na Seznam
světového dědictví UNESCO.
V Sarajevu
mají nejlepší
čevapčiči na světě
A když už jsme v Bosně, pokračujme
dál do vnitrozemí, vždyť se tak blížíme
k domovu...
Krásnou přírodou v údolí řeky Neretvy
se za tři čtyři hodiny jízdy dostanete do
města, kde nám zabili Ferdinanda.
Rychleji to opravdu nejde, rychlost je
omezena většinou na sedmdesát kilometrů, málokdy na devadesát...
V Sarajevu jsme strávili noc. Z nepřeberné nabídky hotelů jsme si nakonec
přes server trivago.cz vybrali hotel
Herc v těsné blízkosti centra města.
Ubytování pro čtyři i se snídaní za krásných 2300,- Kč.
Centrum města plného mnoha kultur,
spousty památek a krásných zákoutí,
ale i památek na nedávnou válku v podobě např. rozbořených olympijských
sportovišť jsme si prošli několikrát
sem a tam. Bylo se na co dívat a bylo co
cítit. Ta vůně nejlepšího čevapčiči na
světě se nezapomíná.
Červené jezero
Pokud patříte k opravdovým fanouškům filmů o Vinnetouovi, můžete se
zapsat do „vrcholové knihy” umístěné
poblíž místa, kde Vinnetou zemřel.
Naleznete ji v poštovní schránce upevněné na zdi na souřadnicích N 44°
15.824 E 015° 38.870
Ze Sarajeva je to pár hodin severně po
nově se stavějící dálnici na hranice
s Chorvatskem, kde si poté můžete
vybrat, jestli se vrátíte na svou příjezdovou trasu nebo budete pokračovat
dále na sever na hranice s Maďarskem
a domů.
Pokud se vydáte v našich stopách, přeji vám krásné zážitky. Na více fotografií z naší cesty se můžete podívat
na http://pigal.rajce.idnes.cz
Modré jezero
Pavel Peňaška
FOTOGALERIE
Sečení lúke objektivem Milana Stacha
Foto: M. Stacho
Foto: M. Stacho
Foto: M. Stacho
Foto: M. Stacho
Kácení májky
Kácení májky letos proběhlo v brouččím, resp. hmyzím stylu. Národopisný soubor Týnečáci se proměnil v řadu nádherných pohádkových bytostí z knížky Ferdy Mravence. Za tónů známých písniček
nejprve všichni přítomní oživovali Ferdu Mravence, poté čelili útoku
chemického postřiku, díky Grynpískovi se zachránili a společně s nejsilnějšími broučky porazili májku. Organizátory nezastavila ani hodinová bouřka. Odměnou jim byla spokojenost mnoha dětí, a to malých
i velkých.
Petr Hanuška
Foto: archiv Týnečáků
Foto: archiv Týnečáků
Foto: archiv Týnečáků
Foto: M. Stacho
20
Rozhovor
TÝNECKÉ LISTY
Život bez psa si v podstatě nedokážu představit,
říká zvěrolékař Vladimír Poledna
Někdy se stává, že člověk a jeho profese jednou jsou. Jak to myslím? No,
pokud se řekne něčí jméno nebo příjmení, vyskočí okamžitě většině
spoluobčanů jeho zaměstnání.
Myslím, že je to dobře, protože jsou to
stálice, jistoty, na které se člověk může v případě potřeby obrátit, kterým
může většinou věřit. Máte ve střeše
díru, jdete za konkrétním pokrývačem
Pé, protože je dobrý a spolehlivý řemeslník. Potřebujete poradit s výsadbou a udržováním zahrady, naťukáte
na svém mobilním číslo manželů Ká,
protože znáte jejich práci v naší obci
na každém kroku ad. Když potkáte
pejskaře se svými svěřenci šlapající
ulicí Ke Vsisku, je téměř jisté, že směřují k ordinaci zvěrolékaře MVDr.
Vladimíra Poledny. Víte to vy, ví to
i váš zvířecí svěřenec, protože je poněkud nervózní, co mu ten pan doktor
bude zase provádět…
Vladimíre, jak dlouho svou praxi
vykonáváš? Bylo studium s tím
spojené tvá osobní volba, nebo jsi
převzal rodinný štafetový kolík?
Velmi ošidná otázka. Já jsem se vlastně stal veterinárním lékařem omylem.
Jako dnešním slovníkem řečeno hyperaktivní dítě jsem měl na vše
spoustu názorů, které přiváděly ke
vzteku či zoufalství jak rodiče, tak
i učitele. Co si pamatuji, tak jsem chtěl
být farářem, vojákem z povolání, hudebníkem, lesníkem z povolání atd.
Jediné, co si pamatuji, je, že jsem nikdy nechtěl být učitelem a strojvůdcem. Nevím, proč mě tato zaměstnání
neoslovila.
Základní devítiletou školu jsem ukončil v roce 1968, prázdniny jsem trávil
na brigádě při sklizni chmele na pásu.
Foto: P. Hanuška
A dodnes si přesně pamatuji, že nás
21. srpna z brigády poslali domů.
A protože jsme šli kolem sovětských
aut, tak jsme byli upozorněni, že bychom měli jít raději co nejrychleji domů.
Přes střední školu (SVVŠ Jiřího z Poděbrad – 3 roky) jsem se dopracoval k
plnoletosti a musel se rozhodnout, co
dále. Dodnes si pamatuji, jak si mě po
maturitě pozval otec „na kobe-reček“
a zeptal se mě, jak si předsta-vuji další
život. Nebyl jsem totiž ani na střední
škole žádný vzorný student. Výsledek
rozhovoru pro mě znamenal, že jsem
nastoupil na VŠV (vysoká ve-terinární
škola). Otec mě, v návaznos-ti na mé
dosavadní studijní výsledky, od toho
zrazoval. Příjemně jsem ho překvapil,
když jsem dosáhl na pro-spěchové
stipendium. Školu jsem ab-solvoval v
řádném termínu v roce 1977. A od té
doby jsem veterinární lékař, který byl
donucen v roce 1991 zásahem „shora“
z veterinární péče udělat obchodní
profesi.
V čem spatřuješ rozdíl mezi výkonem této praxe v předlistopadové
a v polistopadové době?
Předlistopadová veterinární praxe byla naprosto odlišná od té dnešní. Existovala jednotná zemědělská družstva
či státní statky. Praxe byla rozdělena
na tzv. velkou, která se týkala většinou
skotu, a malou, jež se zaměřovala na
psy, kočky a různé exotické zvířectvo.
Praxi v okrese Olomouc vykonávala
pouze tři pracoviště. Navíc působila
Veterinární nemocnice v OlomouciChválkovicích, která se zabývala i operacemi velkých zvířat. Dnes existuje
jen v Olomouci a jeho blízkém okolí
zhruba osmnáct veterinárních ordi-
nací a klinik! Operace velkých zvířat
zde neexistuje, přestože koňská
klientela se rozrůstá.
K rozdílu veterinární praxe před a po
listopadu 1989 lze jen konstatovat, že
perfektně fungující státní veterinární
správa byla příkazem shora zlikvidována, stejně jako celá živočišná výroba
a taktéž mnoho fungujících odvětví
národního hospodářství.
Za minulého režimu se totiž rostliny
nepěstovaly a zvířata se nechovala, ale
byla rostlinná a živočišná výroba.
Nicméně faktem je, že tehdy nebyla
kráva fialová, resp. alespoň děti si to
na rozdíl od dnešní doby nemyslely. Je
škoda, že většina zoologických zahrad
ještě nepřišla na to, že by měla vzít do
skupiny ohrožených druhů i krávu,
ovce, slepice či další domácí zvířata.
Říká se, že Češi jsou národem
pejskařů. Rozšířím to - chovatelů
různých domácích mazlíčků. Je to
pravda, nebo uměle vytvořený mýtus?
Ano, je to pravda, a děkuji Pánu Bohu
či lépe řečeno Matce Přírodě za to, že
se domácí mazlíčci stali domácími mazlíčky, protože jinak by hodně veterinárních lékařů skončilo na pracovním
úřadě.
Jsme dobrými opatrovníky, nebo se
dopouštíme při péči o čtyřnohé kamarády nějakých zásadních chyb?
Takto otázku nelze položit. Je pravdou,
že podsouváme našim čtyřnohým kamarádům více lidských vlastností, než
ve skutečnosti mají. Ale na druhé straně je třeba zdůraznit, že i oni mluví.
Pouze je malé procento lidí, kteří jejich
řeči rozumí. A občas mají velmi nevybíravý slovník, pokud to dokážete
přeložit do lidské řeči. Nechápu, kde
se to naučili…
Laicky viděno a upřímně řečeno.
Když ti přijde čtyřnohý pacient
s nějakým zdravotním malérem
a nemůže ti o svých potížích popovídat, z čeho při stanovení diagnózy vycházíš?
Existují dva druhy problémů: jeden má
pacient, druhý víceméně souvisí s jeho majitelem. Je nutno tyto dva problémy odlišit. Mnohdy je horší spolupráce
s majitelem, jak z něho dostat, proč
vůbec přišel, než se samotným pacientem. Je to otázka psychologického
přístupu, většinou hlavně k majiteli.
Řeším to jednoduše. Oznámím majiteli, že v ordinaci jsem šéfem já a on je
zde proto, aby poslouchal mé příkazy
a doporučení a odpovídal na to, nač se
ho ptám. Většinou to vyjde, ale setkal
jsem se i s majiteli zvířat, kteří si zdravotní problém nastudovali na internetu a „přesně vědí“, co jejich zvířeti
je. Většinou se tito majitelé dají přesvědčit ke spolupráci, ale s některými
jsem se musel rozloučit. Příklad: Jak je
možné, že jejich kočku, se kterou dobrovolně přišli na kastraci, budu operovat, když v ordinaci nemám zapojen
internet? Dále to nebudu rozvádět,
pouze konstatuji, že kočku jsem neoperoval a majitelku jsem již neviděl.
Co se týče určení diagnózy - jsou komplikované případy, kdy si nejsem v první chvíli jistý. V tom případě konzultuji problém s kolegy. Nevidím problém v tom, že vyslechnu i jiný názor.
Nepovažuji to za snížení mé odbornosti, ale naopak za snahu udělat pro
pacienta maximum. Nemusí to být jen
v případě komplikovaného případu.
Pocit marnosti snáším velice těžko,
takže nezdary nesu velice špatně.
Je důležité získat důvěru majitele, a teprve poté se mohu plně věnovat pacientovi. Všichni tři (majitel, pacient
i veterinární lékař) musí vytvořit pomyslný uzavřený kruh vzájemné
důvěry, jinak je všechno špatně! A navíc, což se mi velmi osvědčilo, musíte
pacientovi vysvětlit, že ten, kdo ho
zlobí, nejsem já, ale ten, kdo ho drží. Je
to trochu nadnesené, ale opravdu to
působí. A majitel má potom dost času
na to, aby si svého „rozmazleného
mazlíčka“ zkulturnil, příp. aby se zamyslel sám nad sebou.
Prozraď našim čtenářům, zda ty
sám máš nějakého zvířecího svěřence? Jak dlouho? Jak se jmenuje?
Jaký máte mezi sebou vztah? Jak
vnímá to, že se mu jeho teritoriu
potulují neznámí konkurenti?
Na to je jednoduchá odpověď. Já a pes.
Život bez psa si v podstatě nedokážu
představit. Jsem možná trochu
zvláštní, ale takovou oddanost, jakou
dokáže dát pes člověku, nejde nahradit. Jistě tím naštvu majitele jiných
domácích mazlíčků, ale podle mého
názoru je pes skutečný přítel. Poslouchá, když jste naštvaní a když si stěžujete, nic nevykecá, nebonzuje manželce a dokáže vás přimět k tomu,
abyste nemysleli na blbosti. Na tom je
mimo jiné založena tzv. Canisterapie.
Samozřejmě i další druhy domácích
mazlíčků mají tyto vlastnosti, ale jsou
daleko větší charaktery či osobnosti,
a proto nikdy nedosáhnou tak „bezměrné oddanosti“ jako pes.
Máš ještě svůj nesplněný zvěrolékařský sen?
Vlastně ani ne. Operoval jsem džungarského křečka. Čistil jsem slonovi
stoličku. Na vlastním krku jsem měl
zavěšenou třímetrovou krajtu, protože
to majitel považoval za zkušební test
mé odbornosti. Odrodil jsem mnoho
komplikovaných porodů. Byl jsem nakopnut od koní. Vytahoval jsem hříbě
ze sklepa od majitele, který byl lidově
řečeno „magor“. Provedl jsem císařský řez u krávy ve stáji. Zašíval jsem
arabskému hřebci v cirkuse přední
nohu, když měl jít za dvacet minut jako
vedoucí šéfovat dalším šesti koním do
arény. Šel jsem v zimě o půlnoci k naléhavému případu z Hrubé vody na
Smilov po kolejích a poslouchal, kdy
pojede vlak a kterým směrem, abych
stačil zmizet z kolejí. Brodil jsem se
závějemi k porodu ovcí - měl jsem jich
na starost asi dva ticíce! Po kastraci
selat se prasnice rozhodla, že si to se
mnou vyřídí. Doufám, že tuto situaci již
nikdy v životě nezažiji. Myslivci vědí,
co dokáže poraněný divočák. Takže
v podstatě již další „vzrůšo“ nepotřebuji.
A co bys nám doporučil určitě
udělat?
Dnes je výběr veterinárního lékaře jen
věcí majitele zvířete, proto nepodceňujte vaši osobní zodpovědnost za
zdraví svého domácího mazlíčka.
Dodatečný zápis o vakcinaci do očkovacího průkazu, pokud dojde k maléru, vám žádný veterinární lékař neudělá. Jde o jeho povolení k vykonávání
profese a sankce v případě pochybení
veterinárního lékaře jsou velmi „zajímavé“. A to jsem ještě nezmínil případnou psychickou újmu majitele a jeho rodinných příslušníků, což jsou
dnes právnické žně. Pryč je doba, kdy
za vakcinaci a zdravotní stav zvířete
zodpovídala veterinární služba. Dnes
je již tato zodpovědnost pouze na majiteli zvířete či domácího mazlíčka.
Prosím, nezapomínejte na to.
Ptal se Petr Hanuška
Články, dopisy, úvahy, komentáře 21
TÝNECKÉ LISTY
JARO NA VSI
aneb co se dělo na jaře u nás ve Vsi(sku)
Ani poté, co jsme se vydařeným karnevalem definitivně rozloučili se zimou,
jsme ve Vsisku nezaháleli a připravili
jsme pro děti, ale nejen děti, další hezké společné akce.
Jarní procházka
Ze společných procházek se ve Vsisku
pomaličku stává tradice, tak věříme,
že po zimní procházce, na které mohly
děti za spolupráce s místními myslivci
naplnit zvířátkům krmelce dobrotami,
a vydařené jarní procházce s úklidem
okolí se k nám příště připojí i další.
Pálení čarodějnic
A veselo bylo ve Vsisku i poslední dubnový den, kdy se musely o svou další
existenci bát všechny místní i přespolní, malé i velké čarodějnice. Letos
poprvé jsme uspořádali ve Vsisku Pálení čarodějnic.
Sešli jsme se nejprve u kapličky, kde
měly děti přichystaný zábavný program plný soutěží a her a kde si ozdobily čarodějnici Morenku. Poté jsme se
všichni vydali na divoký okružní let
Vsiskem.
Všem se podařilo v pořádku přistát
u rybníka, kde už bylo připravené
ohniště, občerstvení a další zábava.
Děti si na památku vyráběly ze slámy
a lýka malé čarodějničky, a když se
setmělo, osvítila rybník trochu strašidelná světýlka.
Den se nám opravdu podařil a veselo
bylo dlouho do noci. Všichni jsme pak
v pořádku odletěli domů a už teď se
těšíme na setkání divokých čarodějnic
a děsivých čarodějů zase příští rok.
Foto: P. Kolibová
Děti byly spokojené, že se jim všem
vystoupení povedlo, a maminky dojaté
a šťastné.
Foto: P. Kolibová
Foto: P. Kolibová
Na Květnou neděli 29. května jsme
společně vyrazili na procházku po
okolí, během které děti nezahálely
a zapojily se do úklidu odpadků kolem
polní cesty, koryta potoka Týnečky
a v remízku. A to jsme se divili, kolik
pytlů s papírem, plastem a ostatním
odpadem museli tátové nakonec odnést. Děti vzaly úklid vskutku zodpovědně a ani počasí, které nebylo, pravda, ještě úplně jarní, je neodradilo.
A po pořádně odvedené práci na děti
čekala odměna v podobě opečeného
špekáčku, teplého čaje a sladkosti.
Procházka byla i přes nepřízeň počasí
hezká a domů jsme odcházeli veselí.
Den matek
Foto: P. Kolibová
Již tradičně pak na jaře děti ze Vsiska
spolu s jedinečnou paní Kopečkovou
nacvičovaly vystoupení pro maminky.
Poctivě se scházely po několik pátečních odpolední, pilovaly a znovu pilovaly společně to, co se naučily.
Ve středu 6. května pak děti své vystoupení předvedly v Hostinci U Facků
svým maminkám. A nejen jim! Básničky, písničky tanečky, hra na flétnu,
kytaru a klavír potěšily nejen maminky, ale také babičky, tetičky, tatínky, dědečky, kamarády. No prostě, byl
nás plný sál!
Tímto bych chtěla jménem všech maminek ještě jednou poděkovat paní
Kopečkové, která se s dětmi každoročně na vystoupení ke Dni matek připravuje, za její ochotu, nadšení a úžasný přístup k našim dětem. Je totiž
krásné se pak rozhlédnout po sále plném maminek, kterým básnička přednášená právě pro ně vykouzlí úsměv
na tváři.
Všem přeji krásné jaro! Těším se na
setkání při dalších akcích u nás ve
Vsi(sku).
Petra Kolibová
Zapomenuté texty pro Tykadla
Na jiném místě červnového čísla Týneckých listů si můžete přečíst rozhovor s týneckým zvěrolékařem Vladimírem Polednou. Kromě zvířat měl
a má rád hudbu. Rád ji poslouchá, aktivně zvládá hru na klávesové nástroje. Když dospíval, stal se členem legendární týnecké skupiny Tykadla,
která nedávno slavila návrat na pódium společenského domu. Pro ni svého času složil několik textů, které se
dočkaly i zhudebnění. „…ale poněvadž jsem byl z místní hudební skupiny „odstraněn”, nebyly nikde produkovány.“ Přehrát vám je na našich
stránkách nedokážeme, ale přečíst si
je díky laskavému autorovu souhlasu
můžete.
Tak tomu je od stvoření světa
A jsou to přes již drahná léta
Člověk se vůbec nezměnil
Jen zbraně si zdokonalil.
Proč tohle všechno bylo, kdo mně
řekne proč?
Bylo to všechno na nic, pro slepičí
kvoč.
Společnost
Co je to společnost? Nikdo vám
nepoví.
Co je to společnost, nikdo se nedoví,
nikdo to neřekne, nikdo to neví,
každý jen mlčí a tak se mně to jeví.
Proč člověk nemyslí, proč je jak
zvíře?
Proč jen se nebrání? To je k nevíře.
Společnost je různá, chudí a bohatí,
celkově je různá, jen když nám teče
do gatí,
a když ne, tak ól rajt, všichni jsou
spokojeni,
je to věru hrozné, je z toho na
zvracení.
(4. 2. 1970)
Boj
Si vis pacem, para bellum
Pro lidstvo válka byla zrozená
Být vojákem je činnost vážená
Nikdo nikoho nemá rád, neexistuje
kamarád
Století za stoletím utíkala
Na světě mnohé se změnilo
Však válka věky přetrvá
Boj člověk vždy rád prožívá
A sláva války trvá dál a dál
Člověk člověka by se pořád bál
Stále drží se armády
Vůdcové konaj porady
kteří jen střílet mají na práci.
Vraždí se navzájem, padají na zem,
jen smrt tu bude vítězem.
Smrt je naše známá, koluje o ní fáma,
že nikdy nechřestí okovem.
Je to velký pojem a dělá velký dojem,
člověk se s ní seznámí olovem.
Smrt zná jen vítězství, vůbec ne
dezerci
Lidé jsou pro Ni pouhými herci.
(23. 2. 1970)
Bylas krásná
Bylas krásná, jak holky mají být,
nevědělas, co vlastně chceš.
Chtělas všechno, víc než jsi mohla
dát,
chtělas i babylonskou věž.
Buď zdráva, tak ti říkám, když tě
potkám, tak se měj.
Buď zdráva, promiň, že ti tykám,
ruku, pusu nebo radši nic mně dej.
Jen dívčí krása a květina se rovná,
jenom kytka a ty to víš.
Časem jedna i druhá uvadne,
máš, co chtělas, to si piš.
Jedna, dvě, tři, čtyři, pět a je rok,
se mnou tiše počítej.
Ohlédni se, mládí je dál než skok,
když mě nechceš, tak se měj.
Buď zdráva, tak ti říkám, když tě
potkám, tak se měj.
Buď zdráva, promiň, že ti tykám,
ruku, pusu nebo radši nic mně dej.
(4. 11. 1977)
A budou mrtví, vyznamenaní
A budou válkou poznamenaní
Ničit se bude stále víc
Až ze Země nezbude nic.
(21. 2. 1970)
Smrt
Inter arma silent musae
Proč jsou velcí muži malí jako
chlapci,
jen když si hrají s pistolí?
Mají to strašně rádi, staří anebo
mladí,
říkaj si, ať, vždyť maj do bitvy jít.
Nevadí jim to snad,
pro čest se přeci musí prát,
na vítězství pak jdou se napít
Proč jsou na světě vojáci,
Repro TL 6/2012
Tykadla na koncertu v roce 2009
22
Články, dopisy, úvahy, komentáře
TÝNECKÉ LISTY
NOVÁČKOVA TÝNECKÁ GELERIE
Foto: 4x archiv TL
NOVÉ STAVBY V OBCI
OTÁZKA PRO…
... paní Vlastu Coufalovou
Foto: P. Hanuška
Ve spoluprácí s obcí Grygov pokračuje výstavby nových chodníků na hřbitově.
Paní Coufalová, pan starosta mi
říkal, že se tady u nás v Týnci začala cvičit jóga. Moc mě to zaujalo
a bylo mi řečeno, že na podrobnosti se mám zeptat vás. Myslím,
že by toto téma mohlo zajímat
i čtenáře Týneckých listů, tak se
tedy ptám. Jak nápad na cvičení
jógy v Týnci vznikl?
Já už rok pravidelně jezdím na cvičení
jógy do Olomouce. Postupně se ke mně
přidaly další zájemkyně, které objíždím a beru s sebou. Tyto paní se daly
dohromady a domluvily se se svým
instruktorem jógy, že za nimi bude
jezdit do Týnce. A tak sem každý týden
na kole dojíždí.
Kdy a kde se tedy cvičí a pro koho je
cvičení určeno?
Momentálně se cvičí jóga pro seniory
každé úterý od 10:30 do 11:30 na
malém sále ve Společenském domě.
A od září začínáme s další hodinou jógy
s naší paní instruktorkou Lenkou. Hodiny budou probíhat každou středu ve
společenském domě od 18:15 do 19:15
hodin.
Foto: P. Hanuška
Kamenné studánky na hřbitově
Nové nápustní objekty na týneckém
hřbitově zhotovila firma Kamenictví
Coufal z Olomouce. Byly instalovány
na čtyřech místech. Cena jednoho
činí 24.850,- Kč bez DPH.
Foto: P. Hanuška
Nový chodník před úřadovnou
České spořitelny, a. s.
Mnozí spoluobčané přivítali stavbu
nového chodníku před úřadovnou
ČS. Odpočinout si můžete i na nové
lavičce. Stavbu provedla firma
Libora Navrátila z Velkého Týnce.
Pro koho bude tato středeční hodina určená?
Bude pro všechny věkové kategorie.
Už teď máme 15 zájemců a jsme moc
rádi, že je o hodiny jógy v Týnci takový
velký zájem. Pan starosta nám ochotně
vyšel vstříc, a pokud bude zájemců víc,
bude se cvičit na velkém sále. Takže
bude místo pro každého.
Paní Coufalová, prosím, přiblížíte
nám, jak to na vašich hodinách
jógy vypadá?
Je to moc příjemné cvičení. Naše instruktorka Lenka je bezvadná. Vždycky celou hodinu krásně sladí a na začátku cvičení se ptá, na co bychom se
chtěli ten den soustředit a cvičení tomu přizpůsobí. Jóga není jenom o meditaci, jak si spousta lidí myslí. Jde
o protažení a zpevnění celého těla,
naučit se správné držení těla a správně dýchat. Mně jóga hodně pomohla
i od bolestí zad. Můžu jenom doporučit.
Ptala se Vendula Vránová
Křížovka 23
TÝNECKÉ LISTY
Tlakový
útvar
Zkr. pro
Prahu
Sloven.
zpěvák
(Jožo)
2. část
tajenky
Jméno
psa na
starém
Bělidle
Zn.
Selenia
Angl.
spojka
3. část
tajenky
Dýně
Očištěné
vodou
Akrobatický
prvek
Část
ruky
Bílkovinná látka
Skoby
Anglicky
škubnout
Pokrývky
Druhy
vyšívek
Smě
letu
letadla
Zbojnická
výprava
Nápor
Šl. titul
v anglosaských
zemích
Podpora
střechy
Listnatý
strom
Hrát
kopanou
Autorem citátu je Quintus Ennius, (239 - 189 před
n. l.), byl římský epický a tragický básník, jenž jeDruhová
povačíslovka
žován za otce římské literatury.
Sušický
závod
Čl. angl.
šlechty
Nemající
žádnou
hodnotu
Tady
KŘÍŽOVKA
Um. hm.
na lahve
Anglicky
jedna
Podraz
Výhled
z domu
Svazek
slámy
Tajenka z minulého čísla: „Vysvětlený vtip přestává být
vtipem. Každý komentátor je hlupák. ”
Úspěšným řešitelem a výhercem knihy se stává pan
Džíny
Lubomír Kypus ze Vsiska.
(anglicky)
Výherci blahopřejeme.
Správné znění tajenky zašlete poštou, e-mailem nebo ho zatelefonujte na Obecní úřad Velký Týnec, Zámecká 35, 783 72,
telefon: 585 151 111, e-mail [email protected], a to
do konce aktuálního měsíce.
Ochotně
Sloven.
strýček
Nešika
Obruba
Zadní
strana
Zkr.
PrahaVýchod
Domácky
Alena
Rudné
doly
Zn.
zvěrokruhu
Zavařenina
s kusy
ovoce
Odhánění
Zadní
(střelci)
Hostinec
(zast.)
Skvrna na
polévce
Spojka
podřadící
Domácky
Kleopatra
Tuhé
alternativní
palivo
Nespálené
uhlí
Konec
žen. jm.
začínajícího na
Krist...
Nářadí
k řezání
Jm. moderát. Brzobohaté
Jednotka
objemu
Nicotnost
Drobné
rty
Včelí
produkt
Naše
město
(pod
Radhoštěm)
1. část
tajenky
Pes
Zvuk
větru
Svalovina
zvířat
Ptačí
vězení
Kulička
pro Golema
Vyhláška
(histor.)
Ustál.
spoj. slov
Rozkol
Pánský
oblek
Šíje
Hora ve
Stř.čes.
pahorkatině
Solmizační
slabika
Název
řím.
tisícovky
Pokyn ke
hře
Uzlový
telefonní
obvod
Část
celku
Anglicky
bučet
4. část
tajenky
Mužské
jméno
(26.11.)
Cizí
mužské
jméno
Zkr.
Intercityexpress
Domácí
pták
Stupeň
citlivosti
filmu
Zkr. tělovýchovy
Částečné
(zprávy)
Blankyt
Opak
zarostlé
(napiš
obráceně!)
Paměť
počítače
Klukovská
zbraň
Rusky
Z
Římsky
495
Bůh
Pokrývka v podobě
dítěte
Krátký TV
snímek
Shakespearův
král
Oznámiti
Diplom.
poslání
Bojovník
In. zpěv.
Kryla
Popěvek
Oddělení
králíkárny
Koktavý
člověk
Na
onom
místě
Obraty
Náš
architekt
(Jan)
Osobní
zájmeno
(nespis.)
Pomůcka:
Pteč, Ažury, Kotěra,
Duke, Yank, Idiom
24
Sport
TÝNECKÉ LISTY
Co nového ve fotbalových oddílech
Sokola Velký Týnec
Vážení čtenáři týneckých listů, dovolte mi seznámit vás s aktualitami z našich fotbalových oddílů. Jarní sezónu
zahájilo družstvo mužů na posledním
místě tabulky 1. B třídy. Hlavním cílem tudíž je zachránit se v soutěži.
Snahou v zimním období bylo posílit
celé družstvo, což se podařilo pouze
částečně z důvodu nereálných finančních požadavků některých hráčů. Výkony družstva jsou mnohdy ovlivněny
nezkušeností mladého kádru, který je
z velké části tvořen odchovanci týneckého fotbalu. Výsledky jsou bohužel jako na houpačce, ale poslední dvě
kola dávají jiskřičku naděje, že se podaří udržet soutěž. Ještě máme před
sebou tři zápasy, takže nám nezbývá
nic jiného než našim hráčům držet
palce.
Trochu lépe je na tom družstvo dorostenců, kteří se tři kola před koncem sezóny drží v krajském přeboru
ve středu tabulky na celkovém 8. místě. Výsledek posledního kola, kdy
prohráli v Nemilanech 7:0, sice vypadá děsivě, ale vzhledem k tomu, že se
našimi mužstvy přehnala střevní viróza, několik hráčů bylo zraněných
a zbytek byl v rekonvalescenci po nemoci, se dá takový výsledek omluvit.
Celkem jsme na jaře utrpěli čtyři prohry a získali stejný počet vítězství, což
odpovídá i našemu postavení ve středu tabulky.
Momentálně největší radost nám dělá
družstvo benjamínků, které se nám
potěšujícím způsobem rozrůstá. Začínají chodit nové posily a družstvo
nyní čítá kolem třiceti malých fotbalistů, z čehož plyne zas opačný problém, že bychom potřebovali nové posily do řad trenérů, zejména k nejmenším dětem. Tímto bychom chtěli
poprosit rodiče dětí nebo kohokoliv
jiného ochotného věnovat se malým
fotbalovým nadějím, přijďte mezi nás!
Je to sice náročné, jak jistě vědí všichni, kdo mají děti v tomto věku, ale
věřte mi, že za tu spokojenost dětí to
určitě stojí. Vzpomenu v této souvislosti na ohlas, který mělo mezi dětmi
zimní soustředění. V současné době
probíhá plánování letního soustředění. Kolem benjamínků se vytvořila docela dobrá parta dospělých, kteří jsou
ochotní se věnovat malým nadějím
týneckého fotbalu a díky kterým se
všechny tyto aktivity mohou realizovat. Každopádně máme z takového
zájmu mezi nejmenšími velkou radost.
A pokud v Týnci chceme postupně
obnovit všechny žákovské kategorie,
musíme se snažit kategorii mladších
i starších přípravek personálně zajistit. Zájem dětí i rodičů o týnecký fotbal
je velkou nadějí do budoucna!
V sobotu 23. května hráli benjamínci
další z turnajů v Uničově. Po nepovedeném turnaji na domácím hřišti, kdy
se našim nejmenším moc nedařilo, si
spravili střeleckou chuť. Pro nás rodiče jsou tyto zápasy napínavější než
utkání Ligy mistrů. Takové infarktové
stavy jsme nezažívali ani při mistrovství světa v hokeji. Naši borci sice měli
pomalejší rozjezd, kdy první zápas
prohráli 5:9, ale pak už měli situaci
Předseda TJ Sokol Velký Týnec svolává
MIMOŘÁDNOU VALNOU
HROMADU
která proběhne
v úterý dne 16. června 2015 od 17.00 hodin
v Restauraci Na hřišti ve Velkém Týnci
Program:
1. Zahájení
2. Volba orgánů valné hromady
3. Změna názvu dle NOZ
4. Novela stanov
5. Volba výkonného výboru
6. Proces přizpůsobení TJ NOZ
7. Diskuse
8. Závěr
Oddíly delegují své zástupce v tomto počtu:
- kopaná 8 delegátů
- moderní gymnastika 6 delegátů
- volejbal 3 delegáti
Účast delegátů nutná
MUDr. Marcel Charvot, předseda TJ Sokol Velký Týnec
Muži V. Týnce bojují o záchranu
pevně v rukou a další dva soupeře
hravě porazili 9:5 a 7:4. Celkově na
turnaji skončili na pěkném druhém místě. Takže kluci, doufám, že nepolevíte
ve svém úsilí a podobný výkon předvedete i v posledních dvou turnajích
sezóny v Bělkovicích a Hlubočkách!
V našich oddílech probíhají i mimofotbalové aktivity. V sobotu 23. května
proběhl již 3. ročník Tvarůžkových hodů, které se na rozdíl od předchozích
ročníků poprvé konaly v areálu týneckého hřiště. I přesto, že nám počasí
tentokrát moc nepřálo (trápily nás
nízké teploty a občasný déšť), byla návštěvnost docela slušná. Návštěvníci
ochutnali tvarůžkové zákusky, několik
druhů tvarůžkových jídel. Pro ty, co
tvarůžky nemusí, byla přichystaná žebra a cigáro z udírny. O zákusky i jídlo
byl dokonce větší zájem než v minulých letech, proto přijměte naši velkou
omluvu ti, na které se již nedostalo.
Odpoledne k příjemnému poslechu
hrály kapely Bluesberg, Cimrmanovo
torzo a No Limit, k večerní zábavě
potom kapela Žízeň. Pro děti i dospělé
byly nachystány soutěže (závod v pytlích, střelba na branku a pojídání tvarůžkového menu), které ale byly dost
ovlivněny počasím. Přesto se například střelby na branku zúčastnilo i několik žen, s čímž pořadatelé vůbec
nepočítali a pro ženskou kategorii neměli nachystanou cenu pro vítězku.
V dospělé kategorii zvítězil Jakub Fišer, mezi dětmi Vilém Žádník. V pojídání tvarůžkového menu zvítězil Miroslav Drápal. Jedinou malou kaňkou
na celé akci byla půlnoční bitka některých horkých hlav, kdy někteří posilnění alkoholem neudrželi vášně na
uzdě. Celkově hodnotíme akci i přes
špatné počasí pozitivně. Myslím, že
návštěvníci mohli být spokojení.
Foto: 4x archiv fotbalistů
Tvarůžkovým hodům nepřálo počasí
Další aktuality vám, vážení čtenáři Týneckých listů, přineseme v červencovém čísle. Všichni doufáme, že vám
budeme moci přinést samé pozitivní
zprávy.
Marcel Charvot,
předseda TJ Sokol Velký Týnec
Sport 25
TÝNECKÉ LISTY
Estetické gymnastky opět pořádaly
mistrovství republiky
V neděli 24. května probíhaly ve sportovní hale Gymnázia Čajkovského
v Olomouci „Čajkaréně“ boje českého
šampionátu dětských kategorií v estetické skupinové gymnastice. Oddíl
moderních gymnastek TJ Sokol Velký
Týnec byl pověřen organizováním této
významné akce. O mistrovské tituly
bojovaly dívky ve čtyřech dětských kategoriích. V dopolední části programu
jsme mohli shlédnout nejmenší kategorie. Odpoledne patřilo starším,
zkušenějším dívkám. Celkem se před
plným hledištěm předvedlo 33 skladeb, během nichž se na koberci vystřídalo kolem 250 dívek a děvčátek.
Domácí závodnice TJ Sokola Velký
Týnec bojovaly o cenné mistrovské
kovy ve třech dětských kategoriích,
a to 8 - 10 let, 10 - 12 let a 12 - 14 let.
Při Mistrovství České republiky probíhal rovněž ESG Cup V., jehož se
účastnila další tři Týnecká družstva juniorky, seniorky a nejmenší děvčátka v kategorii 6 let a mladší.
Obrovským překvapením byla pro týnecké fanoušky hned první kategorie
6 let a mladší. Družstvo složené z děvčátek, která teprve tuto sezónu začala
navštěvovat „přípravku“, mělo své vůbec první závodní vystoupení. A hned
se jim podařilo porazit několik závodně zkušenějších gymnastek a rovnou zamířit na stříbrný stupínek.
Družstvo trénuje paní Hana Vrbová.
V kategorii 8 - 10 let družstvo pod
vedením Kristýny Janečkové a Sarah
Al Kirbiové skončilo těsně pod stupni
vítězů na čtvrtém místě. V celkovém
seriálu soutěží za rok 2015 se jim ale
podařilo získat celkové bronzové umístění.
O titul mistryň v kategorii 10 - 12 let
bojovalo nejvíce družstev z celé České
republiky, konkurence tedy byla
nemalá. Týnecká děvčata bojovala
zejména s týmem ze Sokola Praha Žižkov I, se kterým se po celou soutěžní
sezónu přetahovaly o zlaté medaile.
Tentokrát boj prohrály a svým výkonem se zařadily na celkové druhé
místo. V rámci celkového seriálu soutěží za rok 2015 se jim ale podařilo
zvítězit a získat zlato. Devítičlenné
družstvo trénuje pod vedením Ilony
Macenauerové.
V nejstarší dětské kategorii se nejlépe
vedlo domácím gymnastkám, které po
celou sezónu jednoznačně vítězily.
Díky nápadité a líbivé choreografii a
poměrně bezchybnému výkonu se
podařilo devítičlennému družstvu
vystoupat až na stupínek nejvyšší.
Dívky zvítězily jednoznačným bodovým rozdílem nad druhým družstvem z SK MG Zlín. Rovněž zvítězily
v celkovém seriálu soutěží roku 2015.
Družstvo vede Adriana Pospíšilová.
Společně s českým šampionátem dětských kategorií probíhal také finálový
pohár ESG Cup 2015 kategorie juniorek a seniorek. Pro obě týnecká
družstva se jednalo o „předpremiéru“
mistrovství světa, které se bude konat
3. - 7. 6. 2015 ve městě Toshaven na
Faerských ostrovech.
Bezkonkurenčně nejlepší výkon zde
podaly týnecké seniorky, které získaly
zasloužené zlato a velký potlesk obecenstva. Juniorky svým výkonem prokazují, že se v průběhu celé soutěžní
sezóny výrazně zlepšují. Na druhé místo oddílu TJ Gumárny Zubří to ale
bohužel nestačilo. Týnečačky si tentokrát odnesly bronzové medaile. Obě
družstva trenérsky vede Renáta Vrbová.
Kromě soutěží družstev se gymnastkám dařilo i na poli jednotlivkyň. Na
přeboru severomoravské oblasti začátkem května získala Klára Svozilová
stříbrnou medaili v kategorii dorostenek a v sestavě s kužely se stala dokonce přebornicí oblasti. A na Mistrovství České republiky dorostenek,
které se konalo 23. 5. 2015 ve Žďáru
nad Sázavou, Klára obsadila velmi pěkné 24. místo.
Renáta Vrbová, hlavní trenérka
Z výsledků mistrovství
České republiky
v estetické skupinové
gymnastice,
24. 5. 2015
v Olomouci
Dětské kategorie 8-10
1. SK MG Mantila Brno
2. TJ Sokol Plzen IV
3. TJ Gumárny Zubří
4. TJ Sokol Velký Týnec
let
25,05
23,35
21,85
20,55
Dětské kategorie 10-12 let
1. TJ Sokol Praha Žižkov 30,85
2. TJ Sokol Velký Týnec
28,00
3. SK MG Mantila Brno
27,10
Dětské kategorie 12-14 let
1. TJ Sokol Velký Týnec 29,10
2. SK MG Zlín
26,10
3. GK Sokol Opava
22,15
ESG Cup V, 24. 5. 2015,
Olomouc
Seniorky
1. TJ Sokol Velký Týnec 32,25
2. SK MG Mantila Brno 30,65
3. SK TRASKO Vyškov
25,85
Juniorky
1. SK MG Mantila Brno 31,25
2. TJ Gumárny Zubří
29,45
3. TJ Sokol Velký Týnec 29,15
Foto: 4x archiv gymnastek
Dětské kategorie 6 let
1. TJ Sokol Praha Žižkov
2. TJ Sokol Velký Týnec
3. SK MG Mantila Brno
a mladší
16,50
15,40
13,80