Raskova_Sobi

Komentáře

Transkript

Raskova_Sobi
ANTHROPOS
Studies in Anthropology, Palaeoethnology, Palaeontology
and Quaternary Geology, Vol. 31, N.S. 23, 2010
ZDEŇKA NERUDOVÁ (ed.)
JESKYNĚ BALCARKA V MORAVSKÉM KRASU
Interdisciplinární studie
DIE BALCARKA-HÖHLE IM MÄHRISCHEN KARST
Eine Interdisziplinäre Studie
ZDEŇKA NERUDOVÁ (ed.)
JESKYNĚ BALCARKA V MORAVSKÉM KRASU
Interdisciplinární studie
DIE BALCARKA-HÖHLE IM MÄHRISCHEN KARST
Eine Interdisziplinäre Studie
MORAVSKÉ ZEMSKÉ MUZEUM
BRNO 2010
Publikaci odborně recenzovali:
Mgr. Martin Ivanov, Dr., Ústav geologických věd PřF MU, Brno (kap. 16)
RNDr. Vlasta Jankovská, CSc., Botanický ústav AV ČR, v.v.i., Brno (kap. 7)
RNDr. Jaroslav Kadlec Dr., Geologický ústav AV ČR, v.v.i., Praha (kap. 3, 6)
RNDr. Miriam Nývltová Fišáková, Archeologický ústav AV ČR, v.v.i., Brno (kap. 13–15, 17)
RNDr. Jiří Otava CSc., Česká geologická služba, Brno (kap. 3)
Ing. Ivo Světlík, PhD, Ústav jaderné fyziky AV ČR, v.v.i., Praha (kap. 10)
doc. PhDr. Slavomír Vencl, DrSc., Archeologický ústav AV ČR, v.v.i., Praha (kap. 4, 5, 9–10, 12)
Vydání publikace bylo financováno Správou jeskyní Moravského krasu.
© 2010, Edited by Zdeňka Nerudová
© 2010, Translation Karel Valoch, Jana Kličová, Bernadeta Kufel, Michaela Rašková Zelinková,
Martina Moravcová, Zdeňka Nerudová
© 2010, Layout Silvie Straková, Lea Novotná
© 2010, Moravské zemské muzeum
ISBN 978-80-7028-367-7
K. Valoch při návštěvě Krems-Wachtbergu
20. 8. 2007. Foto P. Neruda.
K. Valoch beim Besuch in Krems-Wachtberg
am 20. 8. 2007. Foto P. Neruda.
Doc. PhDr. Karel Valoch, DrSc. se narodil 15. dubna 1920 v Brně.
Tuto publikaci mu věnujeme k jeho neuvěřitelným 90. narozeninám.
OBSAH / INHALT
Zdeňka Nerudová – Petr Neruda
1. PŘEDMLUVA
VORWORT
11
Jiří Hebelka
2. ÚVODNÍ SLOVO
GENERÁLNÍ REKONSTRUKCE JESKYNĚ BALCARKY
GENERELLE REKONSTRUKTION DER BALCARKA-HÖHLE
13
Ladislav Slezák
3. GEOLOGICKÁ POZICE JESKYNĚ BALCARKY
DIE GEOLOGISCHE POSITION DER BALCARKA-HÖHLE BEI OSTROV (BEZ. BLANSKO)
15
Karel Valoch
4. HISTORIE VÝZKUMŮ JESKYNĚ BALCARKY
DIE GESCHICHTE DER ERFORSCHUNG DER BALCARKA-HÖHLE
21
Petr Neruda – Zdeňka Nerudová
5. ARCHEOLOGICKÝ VÝZKUM V PROSTORU BALCARKA – „MUZEUM“ V LETECH 2001–2002
ARCHÄOLOGISCHE GRABUNG IM BEREICH DES HÖHLENTEILES
„MUSEUM“ IN DER BALCARKA-HÖHLE
28
Petr Neruda
6. STRATIGRAFIE JESKYNĚ BALCARKY NA PODKLADĚ VÝZKUMU ÚSTAVU ANTHROPOS V ROCE 2007
STRATIGRAPHIE DER BALCARKA-HÖHLE AUF GRUND DER GRABUNG
DES ANTHROPOS-INSTITUTS IM JAHRE 2007
35
Nela Doláková
7. PALYNOLOGICKÉ VÝSLEDKY STUDIA SEDIMENTŮ JESKYNĚ BALCARKA (2007)
PALYNOLOGISCHE ERGEBNISSE DER SEDIMENTUNTERSUCHUNG
IN DER BALCARKA-HÖHLE (2007)
51
Luděk Seitl
8. JESKYNĚ BALCARKA – ZIMOVIŠTĚ SAMIC JESKYNNÍHO MEDVĚDA
OSTEOLOGICKÝ MATERIÁL Z VÝZKUMU V R. 2007
DIE BALCARKA-HÖHLE, EIN ÜBERWINTERUNGSPLATZ VON HÖHLENBÄHRENWEIBCHEN
DAS OSTEOLOGISCHE MATERIAL AUS DER GRABUNG IM JAHRE 2007
55
Zdeňka Nerudová – Petr Neruda
9. TECHNOLOGICKÝ A TYPOLOGICKÝ ROZBOR KAMENNÉ ŠTÍPANÉ INDUSTRIE
Z JESKYNĚ BALCARKY. TECHNOLOGISCHE UND TYPOLOGISCHE ANALYSE
DER STEININDUSTRIE AUS DER BALCARKA-HÖHLE.
67
Petr Neruda
10. CHRONOLOGICKÁ POZICE PALEOLITICKÉHO OSÍDLENÍ JESKYNĚ BALCARKY
VE STŘEDOEVROPSKÉM KONTEXTU. CHRONOLOGISCHE POSITION DER PALÄOLITHISCHEN
BESIEDLUNG DER BALCARKA-HÖHLE IM MITTELEUROPÄISCHEN KONTEXT
83
Bernadeta Kufel
11. USE-WEAR ANALYSIS OF MAGDALENIAN BURINS FROM BALCARKA CAVE
TRASOLOGICKÁ ANALÝZA RYDEL MAGDALÉNIENU Z JESKYNĚ BALCARKY
96
Karel Valoch
12. KOSTĚNÉ A PAROHOVÉ ARTEFAKTY Z JESKYNĚ BALCARKY
KNOCHEN- UND GEWEIHARTEFAKTE AUS DER BALCARKA-HÖHLE
9
100
Michaela Rašková Zelinková
13. INDUSTRIE Z TVRDÝCH ŽIVOČIŠNÝCH MATERIÁLŮ Z JESKYNĚ BALCARKY
DIE INDUSTRIE AUS HARTEN TIERSTOFFEN AUS DER BALCARKA-HÖHLE
107
Michaela Rašková Zelinková
14. SOBI Z BALCARKY: SEZONALITA A DEMOGRAFIE
DIE RENTIERE DER BALCARKA-HÖHLE: SAISONALITÄT UND DEMOGRAPHIE
131
Michaela Rašková Zelinková
15. SUBSISTENČNÍ STRATEGIE MAGDALÉNSKÝCH LOVCŮ: EXPLOATACE SOBŮ
SUBSISTENZSTRATEGIE DER MAGDALÉNIEN-JÄGER: EXPLOITATION DER RENTIERE
143
Miriam Nývltová Fišáková
16. SEZONALITA MAGDALÉNIENSKÉ LOKALITY BALCARKA PODLE ANALÝZ PŘÍRŮSTKU
ZUBNÍHO CEMENTU. SAISONALITÄT DER MAGDALÉNIEN-FUNDSTELLE
IN DER BALCARKA-HÖHLE NACH DER ANALYSE DES ZUWACHSES VON ZAHNZEMENT
156
Martina Moravcová (Ábelová)
17. PALEOEKOLOGICKÉ A PALEOKLIMATICKÉ INTERPRETÁCIE NA ZÁKLADE IZOTOPOVEJ
ANALÝZY 18O/16O A 13C/12C SKLOVINY DRUHOV RANGIFER TARANDUS, EQUUS SP. A URSUS SP.
Z LOKALITY BALCARKA (MORAVSKÝ KRAS, ČESKÁ REPUBLIKA)
PALÄOÖKOLOGISCHE UND PALÄOKLIMATISCHE INTERPRETATION AUF GRUND
DER ANALYSE VON ISOTOPEN 18O/16O UND 13C/12C DES ZAHNSCHMELZES
DER ARTEN RANGIFER TARANDUS, EQUUS SP. UND URSUS SP. AUS DER BALCARKA-HÖHLE
(MÄHRISCHER KARST, TSCHECHISCHE REPUBLIK)
160
Petr Neruda – Zdeňka Nerudová
18. PŘEHLED HLAVNÍCH VÝSLEDKŮ INTERDISCIPLINÁRNÍ ANALÝZY JESKYNĚ BALCARKY
ÜBERSICHT DER WICHTIGSTEN ERGEBNISE DER INTERDISZIPLINÄREN ANALYSE
DER BALCARKA-HÖHLE
173
19. ADRESÁŘ AUTORŮ / LIST OF CONTRIBUTORS
178
10
JESKYNĚ BALCARKA V MORAVSKÉM KRASU
DIE BALCARKA-HÖHLE IM MÄHRISCHEN KARST
1.
PŘEDMLUVA
Zdeňka Nerudová – Petr Neruda
Výzkumu moravských jeskyní se pracovníci Ústavu Anthropos MZM věnují dlouhodobě, plánovaně a s nemenší pílí, než
ostatním projektům. Na Absolonovu tradici odhalování tajemství Moravského krasu přímo navázal jeho bývalý studentský spolupracovník, později pracovník „oddělení pro diluvium“, jak byl původně označen Ústav Anthropos, a dnes emeritní zaměstnanec Moravského zemského muzea – doc. Karel Valoch.
Zpočátku ještě jako student se svým bratrem H. Wallochem a švagrem F. Čupikem někdy i potají „paběrkoval“ v tehdy známých jeskyních, později se však jako řádně vystudovaný archeolog brněnské univerzity společně s dalšími kolegy věnoval pečlivému vědeckému výzkumu jeskyní Moravského krasu. Spolu s R. Musilem přímo zkoumali jeskyni Pod hradem, Žitného
a Kůlnu. Za krasový můžeme považovat i výzkum staropaleolitického osídlení předpolí reliktu tzv. Woldřichovy jeskyňky na
Stránské skále u Brna v letech 1996–1998, na který dokonce získal finanční podporu National Geographic Society. Jeho životní lokalitou ale byla jeskyně Kůlna, ve které po skončení patnáctiletého výzkumu provedl společně s RNDr. Luďkem Seitlem
zdařilou výstavní instalaci, jež získala cenu Henry Ford European Conservation Awards za rok 1998.
Aktivní účasti na výzkumech jeskyní se ale K. Valoch nevyhýbá ani v pokročilém věku, kdy už by měl nárok na odpočinek.
Tak se stalo, že jsme v roce 2001 společně prováděli záchranný výzkum jeskyně Puklinové (Neruda – Nerudová – Valoch 2007)
a téměř souběžně také předběžný výzkum v Balcarce – „Muzeu“ (2001–2002; Neruda et al. 2002 a zde kap. 5). Do Balcarky
jsme se všichni vrátili znovu v roce 2007, kdy začínaly rekonstrukční práce a bylo zapotřebí odborně prošetřit situaci v horním vstupu do složitého systému jeskyně Balcarky. Po celou dobu trvání obou záchranných výzkumů zde byl K. Valoch nejen
osobně přítomen, ale neváhal ani aktivně pomoci, bylo-li toho zapotřebí.
Svojí účastí na výzkumu v Balcarce se tak K. Valoch jakoby symbolicky vrátil na začátek své profesní kariéry, kdy začínal
právě magdalénienem, který odkryl před více než sedmdesáti lety před jeskyní Ochozskou na Říčkách (zkoumal jej v roce 1938
a 1939 a souhrnně publikoval v roce 2002). Jeho zkušenosti a erudice nám byly velkou pomocí a lze si jen přát, aby i nadále
vychovával generace nových paleolitiků.
Rádi bychom poděkovali mnoha osobám, které se na výzkumu nějakým způsobem podíleli. Především velký dík patří
RNDr. Luďku Seitlovi, který díky svému letitému působení v Moravském krasu organizačně podchytil tuto akci, vše „uvedl do
pohybu“, domluvil cenné kontakty a subvence. I jeho zásluhou jsme naprosto bezproblémově mohli spolupracovat se Správou
jeskyní Moravského krasu a CHKO Moravský kras. Zaměstnancům obou institucí velice děkujeme nejen za to, že nám umožnili uskutečnit oba výzkumy v jeskyni Balcarce, za finanční prostředky na realizaci, ale i za vyřešení všech problémů a drobností, které se v průběhu akce objevily a které vždy stojí nejvíce sil. Jmenovitě bychom rádi vyjádřili svůj dík řediteli Správy
jeskyní České republiky RNDr. Jaroslavu Hromasovi za schválení výzkumné akce a její subvencování. Rovněž bychom chtěli
poděkovat vedoucímu Správy jeskyní Moravského krasu panu Ing. Jiřímu Hebelkovi a jeho paní Evě Hebelkové, vedoucí provozu jeskyně Balcarky, za jejich vstřícnost a pomoc. Velice vděční jsme starostovi obce Ostrov u Macochy JUDr. Františkovi
Pernicovi za pomoc s organizací zázemí, a také všem brigádníkům, bez kterých bychom výzkum uskutečnit nemohli. Nesmíme zapomenout ani na Ing. Jana Fleka, který o našem výzkumu několikrát informoval v regionálním tisku a také posléze společně s RNDr. Luďkem Seitlem připravili informační panely o archeologických nálezech v jeskyni Balcarce. L. Seitl také vybudoval v jeskyni expozici pro návštěvníky. V neposlední řadě děkujeme za rady a připomínky všem našim recenzentům a jestli
jsme někoho opominuli, tak se mu tímto omlouváme.
VORWORT
Einleitend wird die Tätigkleit von Doz. Karel Valoch gewürdigt, dessen Lebenswerk mit den Höhlen des Mährischen Karstes verbunden
ist. Die langjährige systematische Erforschung der Kůlna-Höhle brachte hervorragende wissenschaftliche Erkenntnisse, die er in einer
Monographie (1988) und in populärer Form, gemeinsam mit RNDr. Luděk Seitl, in einer gelungenen Ausstellungsexposition in der Höhle
präsentierte. Auch weiterhin, als emeritierter Mitarbeiter des Mährischen Landesmuseums, nimmt er an den Forschungsprojekten teil, so
auch an der Notgrabung in der Balcarka-Höhle.
Gerne möchten wir einige Personen erinnern, denen wir für die Unterstützung unserer Grabung mit Dank verpflichtet sind. In ester
Reihe ist es RNDr. Luděk Seitl, der auf Grund seiner langjährigen Beziehung zum Mährischen Karst diese Aktion organisatorisch ins Leben
gerufen und sich um die Kontakte sowie um die Subvenzen verdient gemacht hat. Auch durch seine Hilfe hatten wir problemlose Kontakte
sowohl mit der Höhlenverwaltung des Mährischen Karstes als auch mit der Leitung des Naturschutzgebietes Mährischer Karst. Den
Mitarbeitern beider Institutionen danken wir nicht nur für die Möglichkeit beide Grabungen in der Balcarka-Höhle durchführen zu können
11
PŘEDMLUVA
Zdeňka Nerudová – Petr Neruda
und für die finanziellen Mittel zu ihrer Realisation, sondern auch für die Lösung aller Probleme und Kleinigkeiten, die während der Grabung
zum Vorschein kamen und die immer die meisten Kräfte beanspruchen. Namentlich wollen wir unseren Dank dem Direktor der
Höhlenverwaltung der Tschechischen Republik Heren RNDr. Jaroslav Hromas für die Zustimmung der Forschungsaktion und ihre
Subvenzionierung aussprechen. Bedanken möchten wir auch dem Leiter der Höhlenverwaltung des Mährischen Karstes Herrn Jiří Hebelka
und seiner Frau Eva Hebelková, die den Betrieb in der Balcarka-Höhle, einer touristisch sehr attraktiven Höhle, betreut, für ihre
Zuvorkommenheit und allseitige Hilfe. Sehr dankbar sind wir auch dem Bürgermeister der Ortschaft Ostrov u Macochy Herrn JUDr.
František Pernica für die Hilfe bei der Organisation des Aufenthaltes während der Grabung sowie allen Grabungsmitarbeitern, ohne die man
die Arbeiten nicht durchführen hätte können.
Nicht vergessen dürfen wir auch Herrn Ing. Jan Flek von der Höhlenverwaltung, der über unsere Grabung einigemale der
Regionalpresse Informationen übergab und zuletzt gemeinsam mit RNDr. Luděk Seitl Informationstafeln über die archäologischen Funde
in der Höhle vorbereitete. Schließlich wollen wir unseren Dank für Ratschläge und Hinweise allen Rezensenten aussprechen und falls wir
noch jemanden vergessen haben, so wollen wir uns hiemit entschudigen.
Deutsch von K. Valoch
12
JESKYNĚ BALCARKA V MORAVSKÉM KRASU
DIE BALCARKA-HÖHLE IM MÄHRISCHEN KARST
14.
SOBI Z BALCARKY: SEZONALITA A DEMOGRAFIE
DIE RENTIERE DER BALCARKA-HÖHLE:
SAISONALITÄT UND DEMOGRAPHIE
Michaela Rašková Zelinková
Abstrakt: V blízkosti ohnišť odkrytých ve vstupní části jeskyně Balcarky byly nalezeny početné pozůstatky soba (Rangifer
tarandus). Tyto byly podrobeny komplexní osteologické analýze, s cílem osvětlit lovecké strategie magdalénienských lovců
sídlících v Moravském krasu. Použité metody poskytly informace týkající se věku lovených kusů a sezonality lovu, respektive období osídlení jeskyně.
Klíčová slova: jeskyně Balcarka, sob (Rangifer tarandus), magdalénien, sezonalita, demografie
Abstract: In the vicinity of several fireplaces discovered in the
entrance area of the Balcarka Cave numerous osteological
remains of reindeer (Rangifer tarandus) were found. These
were submitted for the complex osteological analysis with the
aim to shed light on hunting strategies of Magdalenian hunters operating in the Moravian Karst. The methods used yielded information concerning seasonality of hunting or occupancy of the cave and age of killed animals.
Key words: Balcarka cave, reindeer (Rangifer tarandus), Magdalenian, seasonality, demography
I. ÚVOD
Výzkumy prováděné J. Kniesem na přelomu 19. a 20. století v prostoře tzv. „kůlny“ vydaly množství pozůstatků sobů
a dalších druhů lovné fauny, zejména lišky polární a zajíce
běláka (Knies 1900; Musil 1958). Kosti byly koncentrovány
v okolí několika ohnišť a popelišť a jejich uložení lze jednoznačně spojovat s činností člověka, tedy magdalénských lovců. S cílem osvětlit lovecké strategie lovců, kteří Balcarku
využívali, byl kosterní materiál sobů podroben zooarcheologické analýze. Pozornost byla zaměřena zejména na demografii lovených kusů a stanovení období smrti sobů.
II. MATERIÁL A METODY
K analýze byly předloženy pozůstatky sobů nalezené během výzkumů J. Kniese v prostorách horního vchodu do jeskyně. Kolekce je uložena v osteologických sbírkách Ústavu
Anthropos, MZM v Brně.
K určování věku v době smrti, respektive sezóny, dnes
využívá klasická zooarcheologie zejména metody založené na
srůstu epifýz, ročním přírůstku zubního cementu, zubní erupci, abrazi a výšce zubních korunek. Vzhledem k tomu, že bylo
ve studovaném materiálu zastoupeno pouze minimální množství postkraniálního skeletu, na kterém by bylo možno určit
stav srůstu epifýz, pozornost byla věnována především metodám určování věku podle zubů.
II. 1. Určování věku podle zubů
Na lokalitě bylo nalezeno celkem 20 fragmentů spodních
čelistí, 10 fragmentů horních čelistí a více než 60 izolovaných
zubů. Předmětem analýzy byly zejména fragmenty spodních
a horních čelistí, izolované zuby posloužily pouze k získání
doplňujících informací. Věk zvířat v době smrti byl určován
na základě zubní erupce, přičemž použity byly poznatky F.
Millera (1974), který studoval současnou populaci sobů Kaminuriak, dále A. E. Spiesse (1979), jež Millerovy poznatky aplikoval na populace pravěké; a A. Pike-Tayové (Pike-Tay et al.
2000). Využity byly dále metody založené na výšce korunek
(Enloe 1997; Enloe-Turner 2004; Pike-Tay et al. 2000) a zubní
abrazi (Bouchud 1954, 1966; Miller 1974; Spiess 1979) a jako
doplňková byla aplikována metoda založená na výšce korunek
mléčných dP4, kterou uvádí J. Enloe (1993).
Určování věku podle zubní erupce
Za relativně přesnou je považována metoda založená na
zubní erupci (Miller 1974; Spiess 1979; Pike-Tay et al. 2000).
Vzhledem k tomu, že se u současných populací sobů rodí
95 % mláďat během krátkého dvoutýdenního období na konci
května až začátku června, je zubní erupce vysoce synchronizovaná. Využitelnost této metody ovšem klesá se zvyšujícím
se věkem. Největší přesnosti dosahuje u jednoročáků, aplikovat ji lze ovšem i u dvouročáků. Za nespolehlivé je považováno určování věku na základě erupce M3, a to z toho důvodu,
že tento zub se prořezává během relativně dlouhého období,
mezi 15 až 27 měsícem života, rozptyl je tedy větší než jeden
rok. K určování sezonality obecně jsou nejčastěji používány
spodní premoláry a moláry, a to vzhledem k tomu, že řezáky
a špičáky se v čelistech zachovávají pouze zřídka. Používány
nejsou většinou ani zuby horní čelisti, ovšem A. E. Spiess uvádí, že erupční vzorec se velmi podobá čelisti spodní (Spiess
1979).
Určování věku podle zubní abraze
Za méně spolehlivou je považována metoda založená na
zubní abrazi. Nicméně vzhledem k malému množství čelistí
analyzovatelných metodou založenou na zubní erupci byla tato metoda využita jako doplňková. Aplikována byla pouze na fragmenty spodních čelistí, nikoli na izolované zuby.
131
14. SOBI Z BALCARKY: SEZONALITA A DEMOGRAFIE
Michaela Rašková Zelinková
Tab. 1. Erupční vzorec spodní čelisti (podle Spiess 1979, tab. 3.7) a) věk je uveden v měsících, b) sezonalita založena na předpokladu vrhu v polovině května.
Tab. 1. Eruptionsmuster des Unterkiefers (nach Spiess 1979, Taf. 3.7) a) Alter in
Monaten, b) Saisonalität in der Voraussetzung des Wurfes in der Mitte Mai.
Událost
Věka
Možná sezonalitab
M1 erupce
3–5
1
dM vysoký reliéf
1–7
1
M1 v okluzi, M2 chybí
3–13
1
M2 erupce
10–15
1
dM střední reliéf
10–15
1
M2 v okluzi, M3 chybí
12–22
1
M3 erupce
15–29
kdykoli během roku
premoláry erupce
22–29
1
/2 srpna–1/2 října
/2 června–1/2 prosince
/2 srpna–1/2 června
/2 března–1/2 srpna
/2 března–1/2 srpna
/2 června–1/2 března
/2 března–1/2 září
Metoda je založena na předpokladu, že abraze zubů začíná
okamžikem jejich okluze a postupuje distálním směrem. Průkopníkem této metody byl J. Bouchud (1966), který vycházel
z Banfieldových (1954) erupčních sekvencí poddruhu Rangifer tarandus groenlandicus. J. Bouchud ovšem mylně předpokládal, že abraze každého zubního hrbolku postupuje lineárně mesio-distálním směrem a šířka postupně odkrývané
vrstvy dentinu je tedy přímo úměrná času. Sám autor ovšem
uvádí, že metoda přináší relevantní výsledky pouze pro jedince mladší tří let (Cheynier et al. 1953) a vzhledem k již zmiňované vysoké erupční variabilitě M3 lze k analýze použít
pouze premoláry a M1 a M2. Bouchudovu metodu podrobil
rozsáhlé kritice A. E. Spiess (1979), který využil Millerova
(1974) data získaná na populaci sobů Kaminuriak. Největším
úskalím této metody je podle Spiesse (1979) intrapopulační
i mezipopulační variabilita abraze, která je příliš vysoká na
to, aby mohla být využita jako relevantní ukazatel doby smrti.
Tato variabilita je způsobena zejména rozdíly ve výživě, která
ovlivňuje změny v rychlosti růstu zubů. Zásadní je také charakter potravy z hlediska přítomnosti tvrdých částic, které
abrazi přímo ovlivňují. Znamená to tedy, že jiný stupeň abraze vykazují stáda, která se v zimě živí lišejníkem s téměř nulovou kontaminací kamínky a pískem z půdy, a jiný naopak
stáda spásající v zimě ostřici, kde je kontaminace tvrdými
částicemi výrazně vyšší (Spiess 1979). Na základě nejnovějších analýz se také zdá, že u samců dochází k rychlejší abrazi M1, a to pravděpodobně z důvodu větších nutričních nároků (Morrison – Whitridge 1997). C. A. Spinage (1971; 1973)
také uvádí, že abraze není lineární, ale zpomaluje se s věkem.
Na menších plochách vysokých korunek je totiž intenzivnější
než na zvětšující se ploše abradovaného zubu.
Určování věku podle výšky zubních korunek
Další metodou, jejíž aplikovatelnost na studovanou kolekci je ovšem výrazně limitovaná charakterem daného souboru, je regresní analýza výšky zubních korunek (dále jako
QCHM). Tato metoda oproti optické inspekci abraze redukuje subjektivitu zkoumání. Výhodou této metody je krom
objektivity také její opakovatelnost, navíc může být využita
i na izolované zuby. Limitována je ovšem opět inter- a intrapopulačními variacemi abraze. Podmínkou metody je tedy stanovení průměrné výšky neabradované korunky studované
populace. QCHM (Quadratic Crown Hight Method) otestovala A. Pike-Tayová (Pike-Tay et. al. 2000) na současné populaci Kaminuriak (Rangifer tarandus groenlandicus), J. Enloe
a E. Turner ji pak aplikovali na pleistocénní populace sobů
z Verberie (Enloe – Turner 2004).
K měření výšky korunek studované kolekce byla použita
metoda vyvinutá R. G. Kleinem a jeho kolegy (Klein 1978;
Klein et al. 1983; Klein – Cruz-Uribe 1983; 1984), podle které
odpovídá výška zubní korunky minimální vzdáleností mezi
okluzní plochou a místem přechodu korunky a kořene, měřeno na bukální straně mandibuly, tedy na protoconid či hypoconid. Toto měření je standardní pro měření výšky zubů kopytníků a je používáno většinou autorů. V případě, že jsou
hrbolky poškozeny nebo nemohou být z nějakého důvodu
změřeny, lze také využít vzdálenost mezi „sedlem“ mezi protoconidem a hypoconidem a přechodem korunky v kořen,
měřeno opět z bukální strany (Lowe 1967; Gifford-Gonzales
1991; Enloe – Turner 2004). Výsledky založené na tomto měření jsou ovšem poněkud zkreslené, neboť „sedlo“ není modifikováno abrazí dokud nejsou abradovány hrbolky. Vzhledem
k tomu, že rané fáze abraze nejsou zaznamenány, dochází
k podhodnocování stáří jedinců (Steele 2002).
Obr. 1. Dentice horní a dolní čelisti soba (Rangifer tarandus) (podle Hillson 2005,
fig. 1.94). Měření výšky zubních korunek (podle Steele 2002, fig. 3.2, měření podle
Klein – Cruz-Uribe 1984; von den Driesch 1976).
Abb. 1. Dentition des Oberkiefers und Unterkiefers des Rentieres (Rangifer tarandus) (nach Hillson 2005, Fig. 1.94). Maße der Zahnkronen (nach Steele 2002,
Fig. 3.2. gemessen nach Klein – Cruz-Uribe 1984; von den Driesch 1976).
Ve studované kolekci bylo velmi malé množství neabradovaných zubů, ze kterých by bylo možno stanovit původní
výšku korunky. V nejlepším případě nebyly zuby plně prořezány nebo bylo vzhledem k jejich pozici v čelisti jejich změření problematické, a tím i nepřesné. Plnohodnotné údaje
132
JESKYNĚ BALCARKA V MORAVSKÉM KRASU
DIE BALCARKA-HÖHLE IM MÄHRISCHEN KARST
poskytly pouze tři izolované M3, na kterých byla naměřena
shodná výška 14,2 mm, dále jedna erupující M2 s hodnotou
17,2 mm, která musela být změřena z lingvální strany1. Výšku bylo dále možno změřit na jedné izolované P3 a dvou P3
zasazených v mandibule. Naměřená výška P3 se pohybovala
v rozmezí od 13 do 14 mm, přičemž průměrná výška P3
vypočtená na základě všech tří měření je 13,43 mm. Relativně variabilní byly také hodnoty P4, jejichž výška korunek se
pohybovala v rozmezí 13,9 až 16 mm. Průměrná výška korunky P4 byla stanovena na 14,9 mm, přičemž všechny hodnoty
byly naměřeny na zubech v mandibule. Hodnoty M1 nejsou
vzhledem k absenci neabradovaného prvního moláru k dispozici.
Pro nedostatek dat byl zvolen postup pro takovéto situace
navržený J. Enloem a E. Turnerem (2004). Vzhledem k tomu,
že byla s největší pravděpodobností variabilita výšek korunek
ve skutečnosti daleko vyšší, než jaká byla zjištěna na studovaném materiálu, za původní výšku neabradované korunky byla
považována nejvyšší naměřená hodnota. Tento postup byl volen i přesto, že patrně vedl k nadhodnocení věku (Enloe – Turner 2004).
Tab. 4. Schéma srůstu epifýz soba (podle Hufthammer 1995, tab. 3).
Tab. 4. Schema der Verwachsung von Epiphysen bei Rentieren (nach Hufthammer 1995, Tab. 3).
Epifýza
Tuber scapulae
Radius prox.
Humerus dist.
Phalanges I, II
Tibia dist.
Metacarpus dist.
Metatarsus dist.
Calcaneus
Radius dist.
Femur prox.
Femur dist.
Tibia prox.
Ulna prox.
Humerus prox.
Tab. 2. Vzorec pro výpočet věku na základě výšky korunek. Výšky korunek jsou uváděny v mm, zjištěný věk v měsících
(podle Pike-Tay et al. 2000).
Tab. 2. Formel für die Berechnung des Alters auf Grund der Kronenhöhe. Die Kronenhöhe ist in mm angeführt, das
festgestellte Alter in Monaten (nach Pike-Tay et al. 2000).
Věk v měsících
2–6
4–10
6–15
6–18
18–30
18–30
18–30
18–42
36–48
36–48
36–48
36–48
42–48
42–54
II. 2. Určování věku
podle srůstu epifýz
K určení věku podle stavu
srůstu
epifýz byla použita data
P3 věk = 200 – (2 (200 – 24) (CH/14)) + ((200 – 24) (CH1,5) / (141,5) + (((14 – CH)2) / 1,25)
získaná A. K. Hufthammerovou
P4 věk = 200 – (2 (200 – 24) (CH/16)) + ((200 – 24) (CH1,5) / (161,5) + (((16 – CH)2) / 1,25)
(1995) při studiu skandinávM2 věk = 200 – (2 (200 – 12,5) (CH/17,2)) + ((200 – 12,5) (CH1,6) / (17,21,6) + (((17,2 – CH)2) / 3) ských (jižní Norsko) horských
sobů (Rangifer tarandus taranM3 věk = 200 – (2 (200 – 24) (CH/14,2)) + ((200 – 24) (CH1,6) / (14,21,6) + (((14,2 – CH)2) / 3)
dus L.). Stav srůstu epifýz byl
označován číslicemi 1–5, kdy
Získaná data byla srovnána se současnou kanadskou po- číslem 1 byly označeny epifýzy uvolněné, 2 – uvolněné/nepulací Kaminuriak (Pike-Tay et al. 2000). Srovnání s pravěkou dokončený srůst, 3 – nedokončený srůst, 4 – nedokončený
populací sobů z magdalénské lokality Verberie (Enloe – Tur- srůst/srostlé, 5 – srostlé (Hufthammer 1995). Úskalím této
ner 2004) nebylo možné, protože k měření výšky použili auto- metody je, že u některých druhů může u samců probíhat osifiři způsob V. P. W. Loweho (1967), tedy v místě „sedla“ (viz kace rychleji. Rychlost osifikace může být také ovlivněna slovýše).
žením potravy, podle K.-H. Habermehla (1961) je osifikace
rychlejší u druhů, které se pasou na vegetaci bohaté na vápník.
Tab. 3. Výška neabradovaných korunek sobích zubů spodní čelisti (údaje populace Kaminuriak podle Pike-Tay et al. 2000, údaje populace sobů z Verberie
podle Enloe – Turner 2004).
Tab. 3. Höhe der nicht abradierten Zahnkronen der Unterkieferzähne bei Rentieren (Angaben der Population Kaminuriak nach Pike-Tay et al. 2000, Angaben
über die Rentierpopulation von Verberie nach Enloe – Turner 2004).
zub Kaminuriak (mm) Verberie (mm)
1
Balcarka (mm)
P3
12,433
19,49
14
P4
13,811
20,67
16
M1
15,49
18,76
M2
16,727
18,89
17,2
M3
14,99
19,11
14,2
II. 3. Osteometrie – určování pohlaví
Vysoký stupeň fragmentarity a absence axiálního skeletu
kolekce neumožnily využití většiny klasických metod určování
pohlaví (např. Miller 1974; Weinstock 2000a,b; 2002; Morrison
– Whitridge 1997). Aplikovat bylo možno metodu osteometrickou, která využívá sexuálního dimorfismu tělesné velikosti.
Výhodou této metody v případě sobů je, že velikostní rozdíly
mezi pohlavími jsou patrné již u jednoročáků, a to zejména na
dlouhých kostech hrudních končetin, protože právě ty nesou
největší váhu (Weinstock 2000a, b).
Pro účely analýzy bylo možno použít pouze rozměry
distální části metakarpu, respektive šířku a tloušťku kondylu.
Do analýzy byly zahrnuty pouze data získaná z matakarpů
T. Steele ovšem uvádí, že bukální a lingvální výšky korunky jsou velmi podobné (Steele 2002).
133
14. SOBI Z BALCARKY: SEZONALITA A DEMOGRAFIE
Michaela Rašková Zelinková
s plně srostlou nebo téměř srostlou epifýzou, tedy jedinci přinejmenším starší 18 měsíců.
Obr. 2. Rozměry metakarpu (podle Steele 2002, fig. 3.4, měření podle Klein –
Cruz-Uribe 1984; von den Driesch 1976).
Abb. 2. Abmessungen der Metacarpen (nach Steele 2002, Fig. 3.4, gemessen
nach Klein – Cruz-Uribe 1984; von den Driesch 1976).
II. 4. Určování pohlaví a věku podle paroží
Ke stanovení věku a pohlaví sobů je také možno použít
paroží. Vyskytuje se obvykle u obou pohlaví, nicméně tzv.
„bezrohé“ samice nejsou výjimkou. Sobi každoročně paroží
shazují, přičemž cyklus závisí právě na věku a pohlaví zvířete.
První paroží roste mláďatům již ve věku 1 až 2 měsíců a má
většinou formu nevětvených špicí. Po desátém roce věku rozvoj paroží stagnuje, případně dochází k regresi, nicméně stále
roste do délky a tloušťky (Goutas 2004). Pohlavní dimorfismus
se na paroží začíná projevovat na přelomu třetího a čtvrtého
roku (Bouchud 1966). Samčí paroží je masivní, výrazně větvené a dosahuje velkých rozměrů. Paroží samic je obecně menší,
tenčí a má méně výsad a prstů (Goutas 2004), nicméně ho lze
jen stěží rozlišit od paroží mladých samců mezi 2 až 3 rokem.
Na studovaný materiál byla aplikována metoda původně
vyvinutá J. Bouchudem (1966) a Bonnissentem (1993), rozvinutá A. Averbouh (2000). Podle této metody, která sleduje
mimo morfologie paroží také poměr kompakty a spongiózy
a tloušťku kompakty, je paroží děleno do tří velikostních
modulů. Tzv. „malý modul“ representuje paroží všech mladých jedinců, tedy jak samců, tak i samic. Průřez lodyhy je
kruhový až bikonvexní a tloušťka kompakty malá (Goutas
2004). „Střední modul“ sdružuje jak paroží samic, tak i mladých samců, a to vzhledem k jejich problematickému rozlišení. Kompakta mladých samců dosahuje tloušťky maximálně 4
až 5 mm, kompakta samičího paroží 3 až 3,5 mm, maximálně
4 mm. Paroží středního modulu je málo větvené a část lodyhy
A (tedy od růže k zadní výsadě) vykazuje u samic více či méně kruhový průřez, zatímco mladí samci mají průřez spíše
bikonvexní. Paroží „velkého modulu“, který odpovídá paroží
dospělých samců, má v části lodyhy A oválný průřez a tloušťka kompakty dosahuje 6 až 7 mm (Averbouh 2000).
1979). Dobu smrti tedy klade do období od poloviny března
do poloviny srpna a lze tedy předpokládat jarní až letní lov.
Podle A. Pike-Tayové (Pike-Tay et al. 2000) se M2 prořezává do
12 měsíce života, což by odpovídalo přelomu května a června.
Období smrti tohoto jedince bylo upřesněno pomocí metody
založené na výšce mléčné dP4, která ukazuje spíše na 12 měsíc
života. F. Miller (1974) uvádí pro kanadskou populaci Kaminuriak, že ve 12 měsíci života se prořezává přibližně 77 % M2,
plně prořezáno je pouze 16 % a u 7 % M2 ještě absentuje.
Druhému jedinci se v době smrti prořezával P4, který
podle A. E. Spiesse (1979) erupuje mezi 22 až 29 měsícem,
podle A. Pike-Tayové po 24 měsíci (Pike-Tay et al. 2000). Obecně je možno říci, že prořezávající premoláry vylučují smrt
v období od listopadu do února (Spiess 1979). A. Miller (1974)
uvádí, že populace Kaminuriak má v 22 měsíci 95 % P4 mléčných, ve 27 měsíci života je mléčných již pouze 19 % a ve 29
měsíci jsou všechny P4 permanentní. Přítomná mandibula
tedy indikuje smrt od poloviny března do poloviny září.
Z izolovaných zubů byly pak nalezeny prořezávající se dvě
spodní mléčné dM3 (levá a pravá), přičemž trvalé erupují během dlouhých 15 měsíců od 15 do 29 měsíce života a jeden
pravý spodní mléčný dP3 (trvalý se prořezává od 22 měsíce).
Pro úplnost byly studovány také horní čelisti. U dvou jedinců byla zjištěna přítomnost mléčné dP3 a dP4. Pokud je
erupční vzorec horních čelistí podobný vzorci spodních čelistí, jak uvádí A. E. Spiess (1979), nedožili se tito jedinci věku
22 měsíců, kdy se začínají permanentní premoláry prořezávat. Z horních čelistí pochází také větší množství izolovaných
zubů v erupci, jmenovitě jeden P1, jeden P4, dva M1, jeden
M2 a čtyři M3.
Věk a dobu smrti se dále podařilo přesněji stanovit na fragmentech 2 levých mandibul, a to na základě výšky čtvrtého
spodního mléčného premoláru (dP4). Tito jedinci mladší dvou
let byli uloveni přibližně koncem léta až začátkem podzimu.
Metodu založenou na výšce zubních korunek bylo možno
aplikovat na 12 spodních čelistí (9 levých a 3 pravé). Na
základě QCHM bylo zjištěno, že věk ulovených zvířat se pohyboval v rozmezí od 2 do maximálně 9 let, přičemž zvířata
byla lovena od jara až do začátku podzimu.
Relativně přesnou dobu smrti bylo možno stanovit také
z paroží jednoročáka, které bylo jednoznačně získáno z usmrceného zvířete (paroží i s částí kalvy). Vzhledem k tomu, že
je tento paroh silně zvrásněn rýhami po cévách, paroží bylo
v době smrti zvířete krátce po vytlučení nebo nebylo ještě
úplně vytlučené. Mláďata vytloukají paroží později než starší
sobi, tedy koncem září až začátkem října (Geptner et al. 1961).
Všechny tři aplikované metody (zubní erupce, výška mléčné dP4 a QCHM) i paroží jednoročáka přinesly shodné výsledky, tedy že sobi, jejichž pozůstatky byly nalezeny v horním
vchodu do jeskynního systému Balcarky, byli uloveni v období
od jara do začátku podzimu.
III. VÝSLEDKY ANALÝZ Z HLEDISKA SEZONALITY
IV. DEMOGRAFIE LOVENÝCH KUSŮ A MINIMÁLNÍ POČTY JEDINCŮ
Metodu založenou na zubní erupci bylo možno aplikovat
pouze na dvě pravé mandibuly. Na spodní čelisti prvního
jedince je patrná počínající erupce M2, která se podle A. E.
Spiesse prořezává mezi 10 až 15 měsícem života (Spiess
Na základě výšky čtvrtého mléčného premoláru bylo zjištěno, že na lokalitě byli přítomni dva jedinci mladší jednoho
roku. Zubní erupce poskytla údaje o přítomnosti pozůstatků
134
JESKYNĚ BALCARKA V MORAVSKÉM KRASU
DIE BALCARKA-HÖHLE IM MÄHRISCHEN KARST
jednoho jednoročáka a jednoho dvouročáka. Spodní čelisti jedinců starších dvou let byly na základě stupně abraze molárů
a premolárů rozděleny do věkových tříd stanovených F. Millerem (1974). Ve studovaném materiálu byla nejvíce zastoupena věková skupina 2–3letých jedinců, do které byly zařazeny
3 levé a 3 pravé mandibuly, tedy minimálně 3 jedinci. Tato kategorie je charakteristická ukončenou okluzí, ostrými a vysokými bukálními hrbolky na M1 až M3, které jsou postiženy
jen minimální abrazí, velmi lehkou abrazí premolárů, přičemž
odkrytá vrstva dentinu je tenčí než okolní vrstvy cementu. Do
kategorie 3–5letých, charakterizované pokročilou abrazí premolárů s širší odkrytou vrstvou dentinu, bylo zařazeno 6 levých mandibul a 2 pravé, tedy minimálně 6 jedinců. Do kategorie 6–9letých náleží po jedné levé a jedné pravé mandibule,
tedy minimálně jeden jedinec. Tato kategorie je typická stejnou výškou bukálních a lingválních hrbolků na molárech.
Aplikována byla také metoda J. Bouchuda (1966), založená zejména na poměru cementu a dentinu na okluzních
plochách zubů a stupni opotřebení jednotlivých vrcholků.
Podle této metody by náleželo 5 levých a 2 pravé mandibuly
jedincům mezi prvním a druhým rokem života, tedy minimálně 5 jedincům. U čtyř levých čelistí byl věk odhadnut na 2 až
3 roky a jedna levá a jedna pravá čelist náležely jedinci staršímu 3 let. Další fragmenty nebylo možno jednoznačně určit.
Metodou založenou na výšce zubních korunek (metodu
bylo možno aplikovat pouze na 12 čelistí) bylo zjištěno, že
dva jedinci zemřeli ve věku 2–3 let, minimálně tři (až čtyři –
3 levé mandibuly, 1 pravá) jedinci byli uloveni ve věku 3–5 let
a minimálně čtyři (až 6 – 4 levé mandibuly, 2 pravé) jedinci
byli usmrceni ve věku 6–9 let. Přestože QCHM poskytuje
přesnější data, výsledky byly rozděleny do věkových tříd stanovených Millerem (1974), aby bylo možno provést vzájemné
srovnání jednotlivých metod.
Graf 1. Věkové složení lovených kusů podle dentice spodní čelisti (data získaná ze
zubní erupce, výšky dP4 a výšky korunek).
Diagramm 1. Alterszusammensetzung der erjagten Tiere nach der Dentition des
Unterkiefers (gewonnene Daten nach der Zahneruption, der Höhe des dP4 und
der Zahnkronenhöhe).
Po srovnání všech metod lze zcela jednoznačně konstatovat, že Bouchudova metoda výrazně podhodnocuje počty
starších jedinců a jednoročáků ve prospěch dvouročáků. Ke
stejným závěrům došli také ve své studii J. Enloe a E. Turner
(2004). Nelze ji tedy považovat za spolehlivou. Naopak v částečné shodě je metoda QCHM a Millerova (v 9 případech
byly výsledky shodné a ve 3 případech se výsledky rozcházely cca o jeden rok, a to v tom smyslu, že QCHM přinesla vyšší
věk než metoda Millerova). S největší pravděpodobností lze
ovšem tuto chybu přikládat nepřesnému stanovení výšek neabradovaných korunek (viz kapitola Materiál a metody), přičemž ve výpočtech byla vzhledem k malému množství neabradovaných zubů používána vždy nejvyšší naměřená hodnota
(podle Enloe – Turner 2004), nikoli průměr několika hodnot.
Dle očekávání tedy došlo k nadhodnocení věku.
Postkraniální skelet
V kolekci bylo zastoupeno relativně malé množství postkraniálního skeletu, přičemž zcela chyběly části skeletu axiálního a ze skeletu apendikulárního byly nalezeny zejména autopodia, dále jedna diafýza kosti vřetenní, 3 distální epifýzy
kosti holenní a 12 fragmentů kloubních hlavic stehenní kosti
a fragment kosti pažní.
Z kostí stylopodia bylo možno z hlediska srůstu epifýz posuzovat pouze 9 kloubních hlavic kosti stehenní (3 zbývající byly
výrazně okousány šelmami a stav srůstu nebylo možno určit),
přičemž vzhledem k fragmentaritě nebylo provedeno stranové
určení. V materiálu byla přítomna jedna odpadlá epifýza kloubní hlavice, 4 hlavice byly hodnoceny stupněm 3, tedy jejich
srůst nebyl dokončen a 4 hlavice stupněm 4, což odpovídá nedokončenému srůstu až srůstu (Hufthammer 1995). Vzhledem
k tomu, že proximální epifýzy kosti stehenní srůstají mezi 3 až
4 rokem života, je možno říci, že jedno zvíře bylo mladší 3 let
a minimálně 4 jedinci zemřeli přibližně ve věku 3–4 let.
Z hlediska srůstu epifýz byly dále hodnoceny 2 distální
epifýzy kostí holenních. V jednom případě byla epifýza kompletně odpadlá, v dalším naopak zcela přirostlá. Z další epifýzy nebylo možno hodnocení provést, a to vzhledem k výraznému ohryzu. Distální epifýza kosti holenní srůstá mezi 18
a 30 měsícem života (Hufthammer 1995), což znamená, že
jeden jedinec měl méně než rok a půl, zatímco druhý se dožil
více než dvou a půl roku.
V osteologickém materiálu dominovaly kosti autopodia.
Nejvíce byly zastoupeny proximální a mediální prstní články.
Posuzováno bylo celkem 38 proximálních prstních článků,
přičemž u 47,5 % (tj. 18 ks) byla epifýza zcela přirostlá (stu-
Tab. 5. Výsledky jednotlivých metod.
Tab. 5. Ergebnisse einzelner Methoden.
věk
výška
výška dP
dP44
metoda (MNI/počet
(MNI/počet čelistí)
čelistí)
0–1
2/2
1–2
/
2–3
/
3–5
/
6–9
/
erupce
(MNI/počet čelistí)
Miller/Spiess
(MNI/počet čelistí)
Bouchud
(MNI/počet čelistí)
QCHM
(MNI/počet čelistí)
/
1/1
1/1
/
/
/
/
3/6
6/8
1/2
/
5/7
4/4
1/2
/
/
/
2/2
3/4
4/6
135
14. SOBI Z BALCARKY: SEZONALITA A DEMOGRAFIE
Michaela Rašková Zelinková
Obr. 3. 1 – spodní čelist jedince starého přibližně 4 měsíce (na základě výšky dP4). 2 – spodní čelist jedince starého přibližně 7,5 roku (na základě QCHM a Millerových údajů). 3 – spodní čelist jedince starého přibližně 8 let (na základě QCHM a Millerových údajů). 4 – spodní čelist s počínající erupcí M2 a mléčnými premoláry –
stáří přibližně 12 měsíců (foto M. Rašková Zelinková).
Abb. 3. 1 – Unterkiefer eines etwa 4 Monate alten Individuum (auf Grund der Höhe des dP4). 2 – Unterkiefer eines etwa 7,5 Jahre alten Individuum (auf Grund von
QCHM und der Anhgaben von Miller). 3 – Unterkiefer eines etwa 8 Jahre alten Individuums (auf Grund von QCHM und der Angaben von Miller). 4 – Unterkiefer
mit beginnender Eruption von M2 und mit Milchmolaren – Alter etwa 12 Monate (Foto M. Rašková Zelinková).
136
JESKYNĚ BALCARKA V MORAVSKÉM KRASU
DIE BALCARKA-HÖHLE IM MÄHRISCHEN KARST
peň 5) a pouze u jednoho prstního článku byla epifýza odpadlá (stupeň 1) (2,5 %), u zbývajících 19 prstních článků (50 %)
chyběla základna článku (basis phalangis proximalis) a stav
srůstu tedy nebylo možno určit. Podobná situace byla i u mediálních prstních článků: z 22 kusů byla ve 14 případech (tj.
63 %) epifýza zcela přirostlá, 4 články (tj. 18 %) měly epifýzy
téměř přirostlé (stupeň 4) a v jednom případě byla epifýza
odpadlá (stupeň 1) (4,5 %). Zbylé 3 mediální prstní články
nebylo možno pro absenci proximální části analyzovat. Celkově měla tedy z 60 proximálních a mediálních prstních článků
více než polovina (53 %, tj. 32 ks) proximální epifýzy zcela
přirostlé, což znamená, že náležely jedincům starším jednoho
a půl roku (Hufthammer 1995). Ve 22 případech (tj. 36,5 %)
byly epifýzy téměř přirostlé, přičemž epifýzy prstních článků
srůstají mezi 6 až 18 měsícem života, vzhledem k pokročilému srůstu lze předpokládat spíše vyšší hranici. O přítomnosti minimálně jednoho jedince mladšího 6 měsíců svědčí jeden
proximální a jeden mediální prstní článek s odpadlou epifýzou. Z hlediska minimálních počtů jedinců určených na
základě prstních článků je tedy možno říci, že na lokalitě bylo
přítomno minimálně 8 jedinců, z nichž minimálně jeden byl
mladší 6 měsíců, minimálně tři ve věku 6 až 18 měsíců a minimálně 4 byli starší než 18 měsíců.
Stav srůstu epifýz bylo dále možno posuzovat na jednom
metatarsu s distální epifýzou téměř přirostlou (stupeň 4),
což ukazuje na stáří mezi 18 a 30 měsícem. Analyzováno
bylo dále 11 metakarpů, nicméně A. K. Hufthammerová
(1995) uvádí, že určení srůstu metakarpů je poněkud problematické. Jisté ovšem je, že ve 30 měsících by měla být epifýza plně přirostlá. Ve studované kolekci vykazovalo plně přirostlou epifýzu celkem 7 metakarpů (3 levé a 4 pravé).
Minimálně 4 jedinci tedy byli starší 2,5 roku. 4 metakarpy
(3 levé a 1 pravý) měly epifýzu téměř přirostlou, minimálně
3 jedinci byli tedy mladší 30 měsíců. Na přítomnost jedince
mladšího 18 měsíců ukazuje odpadlá distální epifýza metapodia. V jeskyni Balcarce byla také nalezena jedna kost patní
(calcaneus) s téměř přirostlou epifýzou (stupeň 4). Kost patní
ovšem není považována za vhodný indikátor věku a neměla
by být při analýzách brána v úvahu (Hufthammer 1995).
Tab. 6. Věkové složení ulovených kusů na základě srůstu epifýz.
Tab. 6. Alterszusammensetzung der erjagten Tiere auf Grund der Verwachsung
der Epiphysen.
anatomická část
femur prox.
tibia dist.
phalang I, II
metacarpus
metatarsus
calcaneus
věk
< 36 měs.
36–48 měs.
< 18 měs.
> 30 měs.
< 6 měs.
6–18 měs.
> 18 měs.
< 18 měs.
< 30 měs.
> 30 měs.
18–30 měs.
18–42 měs.
MNI
1
4
1
1
1
3
4
1
3
4
1
1
NISP
1
4
1
1
2
22
32
1
4
7
1
1
K srůstu dochází po relativně dlouhou dobu od 18 do 42 měsíce života.
Určení pohlaví
Vynesení distálních šířek a tlouštěk metakarpů přineslo bimodální model a tedy relativně relevantně rozlišilo mezi samci a samicemi. Osteometricky bylo tedy zjištěno, že pravděpodobně 4 metakarpy patřily samicím a 5 metakarpů bylo
samčích.
Graf 2. Sexuální dimorfismus distálního metakarpu. Dd (distální tloušťka) / Bd
(distální mediolaterální šířka).
Diagramm 2. Sexueller Dimorphismus des distalen Metacarpus. Dd (distale
Dicke) / Bd (distale mediolaterale Breite).
Jako další indikátor sloužilo paroží, nicméně ani to neposkytlo uspokojivé výsledky. Za relevantní lze považovat pouze
paroží získané z ulovených zvířat, kterého bylo na lokalitě
nalezeno pouze minimálně. Jedná se pouze o výše zmíněné
paroží jednoročáka, které ovšem ještě není pohlavně dimorfní. Dále byla nalezena část lebky i s částí paroží, které lze
označit za spíše samičí (střední modul). Další dva parohy získané z usmrcených zvířat jsou známy z původních vyobrazení J. Kniese (1900) a K. Valocha (1960), přičemž oba pravděpodobně nosili samci.
Na lokalitě bylo také nalezeno paroží shozené, které sice
nemá relevantní vypovídací hodnotu co se doby osídlení týče, protože jeho sběr nemusí s osídlením lokality nijak souviset (paroží mohlo být obstaráno kdykoli a kdekoli a na
lokalitu přineseno), ovšem může indikovat přítomnost populace sobů v dané oblasti (Spiess 1979). Sběrem bylo získáno shozené paroží jednoročáka, který se ho zbavuje v období od dubna do května (Geptner et al. 1961; Bouchud 1966),
dále jedno paroží středního modulu, které podle průřezu
v části lodyhy A patřilo pravděpodobně spíše mladému
samci než dospělé samici. Samci mladší 4 let a nebřezí samice shazují paroží rovněž v květnu, samice březí pak počátkem června (Skoog 1968; Spiess 1979). Na lokalitě byla
dále nalezena část lodyhy A, kterou lze vzhledem k robusticitě přisoudit dospělému samci. Dospělí samci starší 4 let si
paroží ponechávají až do poloviny října až začátku listopadu
(Bouchud 1966).
Složení stáda, které se od jara do podzimu páslo v okolí
jeskyně, může být také odhadováno na základě etologie sobů.
Přítomnost samic nepřímo dokládají nalezené pozůstatky jedinců mladších jednoho roku, neboť samice své mládě neopouští až do dalšího vrhu.
137
14. SOBI Z BALCARKY: SEZONALITA A DEMOGRAFIE
Michaela Rašková Zelinková
V. DISKUZE A ZÁVĚR
Na základě výše uvedených analýz bylo zjištěno, že sobi,
jejichž pozůstatky byly nalezeny v horním vchodu do jeskyně
Balcarky, byli loveni od jara do začátku podzimu. Lze tedy
s jistotou konstatovat, že v tomto období byla lokalita magdalénskými lovci využívána. Absence sobů usmrcených v zimě
ovšem nemusí jednoznačně indikovat nepřítomnost lovců. Je
pravděpodobné, že se zvířata během zimy přesunula do jiných
oblastí a středem zájmu lovců se tak stala menší lovná zvěř jako zajíci a lišky, jejichž pozůstatky byly na lokalitě také nalezeny. Jednoznačnou odpověď by mohla poskytnout analýza mikrostruktur přírůstku zubního cementu dalších druhů zvířat,
které byly na lokalitě nalezeny. Osvětlit sezónní pohyby stád
sobů by zase mohla analýza izotopů stroncia a kyslíku. Tato
metoda zaznamenala v posledních letech velký boom a v nedávné době byla dokonce aplikována na recentní populaci
sobů (Britton et al. 2009), a to s velmi uspokojivými výsledky.
Z hlediska demografie lovených kusů bylo zjištěno, že zabíjeni byli jak samci, tak i samice s mláďaty. Věkové složení
kusů je relativně široké, od několikaměsíčních mláďat až po
kusy starší osmi let, přičemž nejvíce byla lovena zvířata ve
věku 6–8 let. Vzhledem k tomu, že křivka úmrtnosti nesleduje přirozený model, lze hovořit o jisté selekci.
Zjištěné údaje mají zcela zásadní význam z hlediska subsistenčních strategií magdalénských lovců. Nejenže poskytují
informace o charakteru osídlení zkoumané lokality, ale také
například o způsobu lovu a exploatace zvířat. Těmito tématy
se zabývá následující kapitola.
PODĚKOVÁNÍ
Studie vznikla za podpory grantu GA AV ČR KJB
800010701. Ráda bych také poděkovala S. Kašpárkové za
neocenitelnou pomoc při aplikaci metody QCHM a v neposlední řadě také K. Valochovi za poskytnutý materiál.
SUMMARY
Osteological remains of reindeers found in the Balcarka cave were submitted for zooarchaeological analyses in order to obtain information about seasonality of hunting or occupancy of the cave and demography of killed animals. The age at death was determined on the basis
of Quadratic Crown Hight Method (Enloe – Turner 2004; Pike-Tay et al. 2000), teeth eruption (Miller 1974; Spiess 1979; Pike-Tay et al. 2000),
abrasion (Bouchud 1954, 1966; Miller 1974; Spiess 1979) and epiphysial fusion (Hufthammer 1995). To complete demographic information,
sex-ratio of killed animals was determined on the basis of osteometry of distal metacarpus. Both age and sex was also estimated from antler.
All methods were matched producing almost identical results concerning seasonality and demography. It was found out, that reindeers
were killed during spring – autumn period, which can also indicate period of cave occupancy. Bulls, cows as well as calves were hunted, whereas all age-clasess were represented. Ascertained age structure of hunted animals is quite wide, from sucklings to individuals older than 8
years. From the dominance of 3-6 and 6-10 age classes certain degree of the game selection can be deduce.
English by author
ZUSAMMENFASSUNG
1. EINFÜHRUNG
Durch die von J. Knies am Umbruch des 19. und 20. Jahrhundert durchgeführten Grabungen wurde eine Menge von Rentierresten und
anderer Jagdfauna, namentlich von Polarfüchsen und Hasen gewonnen (Knies 1900; Musil 1958). Um die Jagdstrategie der MagdalénienMenschen zu beleuchten, wurden die Rentierreste einer zooarchäologischen Analyse unterzogen, wobei die Demographie und das
Sterbealter der Tiere betont wurde.
2. MATERIAL UND METHODEN
Die Kollektion der Rentierreste befindet sich in den osteologischen Sammlungen des Anthropos Instituts. Da vom postkranialen Skelett
nur eine minimale Menge zur Verfügung steht, wurde die Aufmerksamkeit der Altersbestimmung nach den Zähnen (Zahneruption und
Abrasion sowie Zahnkronenhöhe) gewidmet. Methodologisch wurden die Erkenntnisse von F. Miller (1974), A. E. Spiess (1979), A. PikeTay et al. (2000), J. Enloe (1993; 1997; Enloe – Turner 2004), J. Bouchud (1954; 1966), R. C. Klein (1978; Klein et al. 1983; Klein – Cruz-Uribe
1983; 1984) und anderer Autoren appliziert.
Altersbestimmung nach den Zähnen
Es wurden 20 Fragmente von Unterkiefern, 10 Fragmente von Oberkiefern und mehr als 60 isolierte Zähne gefunden. Analysiert wurden namentlich Kieferbruchstücke, die isolierten Zähne dienten nur für ergänzende Informationen.
Altersbestimmung nach der Zahneruption
Die auf der Zahneruption begründete Altersbestimmung wird als ziemlich genau betrachtet. Da bei der gegenwärtigen
Rentierpopulation 95 % der Jungen in einer kurzen Zeit von zwei Wochen am Ende Mai und Anfang Juni geboren werden, ist die
138
JESKYNĚ BALCARKA V MORAVSKÉM KRASU
DIE BALCARKA-HÖHLE IM MÄHRISCHEN KARST
Zahneruption höchst synchronisiert. Mit dem Alter der Tiere sinkt allerdings die Genauigkeit, so dass man diese Methode mit größter
Sicherheit bei Spießern anwenden kann, man kann sie auch noch bei zweijährigen Tieren benüzen. Zur Saisonalitätbestimmung werden am
meisten untere Praemolare und Molare benutzt, da Schneide- und Eckzähne nur selten in den Kiefern erhalten bleiben. Auch die
Oberkieferzähne werden nur selten benützt.
Altersbestimmung nach der Zahnabrasion
Diese Methode wird als weniger verläßlich betrachtet, dennoch wurde sie als Ergänzungsmethode ausschließlich an Unterkieferfragmenten benutzt. Nach dem Autor dieser Methode (Bouchud 1953; 1966) bekommt man relevante Ergebnisse bei jüngeren Tieren als 3
Jahre und da bei M3 eine große Eruptionsvariabilität besteht, kann man zur Analyse lediglich die Praemolare sowie M1 und M2 benützen.
Altersbestimmung nach der Zahnkronenhöhe
In der zur Verfügung stehenden Kollektion befand sich eine sehr kleine Anzahl von nicht abradierten Zähnen, an denen man die
ursprüngliche Zahnkronenhöhe bestimmen könnte. Vollwertige Angaben boten lediglich drei isolierte M3, an denen eine gleiche Höhe von
14,2 mm gemessen wurde, ferner ein in Eruption stehender M2 mi einem Wert von 17,2 mm, der an seiner linqualen Seite gemessen werden musste. Die Höhe konnte man noch an einem isolierten P3 und an zwei in der Mandibula steckenden P3 messen. Ihre Höhe bewegte
sich zwischen 13 und 14 mm, die Durschnittshöhe betrug 13,43 mm. Relativ variabel waren auch die Werte von P4, deren Kronenhöhe sich
zwischen 13,9 bis 16 mm bewegte, der Durchschnitt wurde auf 14,9 m festgelegt, wobei sich alle Zähne noch in der Mandibula befanden.
Werte für M1 gibt es keine. Höchstwahrscheinlich war die Variabilität der Zahnkronenhöhe viel größer, als man an diesem Material feststellen konnte und deshalb wurde der höchste gemessene Wert als die primäre Höhe der nicht abradierten Krone betrachtet trotzdem, dass
dadurch vermutlich das Alter überwertet wurde (Enloe – Turner 2004).
Altersbestimmung nach dem Verwachsen der Epiphysen
Es wurden die von A. K. Hufthammer (1995) erzielten Daten benutzt. Der Verwachsungsstand wurde mit den Zahlen 1–5 bezeichnet:
1 – gelockerte Epiphysen, 2 – gelockert/unbeendete Verwachsung, 3 – unbeendete Verwachsung, 4 – unbeendete Verwachsung/verwachsen,
5 – verwachsen.
Osteometrie – Geschlechtsbestimmung
Infolge der hohen Fragmentarisationsrate des vorhandenen Materials sowie des Mangels an axialen Skelettresten musste die osteometrische Methode herangezogen werden, welche die durch den Sexualdimorphismus bedingten Körpergrößenunterschiede als Unterlage
benutzt. Bei den Rentieren besteht der Vorteil dieser Methode darin, dass Größenunterschiede schon bei einjährigen Tieren merkbar sind.
Für die Analyse wurden nur Abmessungen der distalen Partie von Metacarpen, d. i. die Breite und Dicke des Kondylus, bei total oder fast
total verwachsener Epiphyse verwendet, also von Tieren mit einem Mindestalter von 18 Monaten.
Geschlechts- und Altersbestimmung nach Geweihen
Geweihe tragen üblich beide Geschlechter, „geweihlose“ Weibchen bilden jedoch keine Ausnahme. Das erste Geweih wächst den
Jungen schon im Alter von 1–2 Monaten, nach dem zehnten Lebensjahr stagniert seine Entfaltung, das Wachstum der Länge und der
Dicke geht aber weiter (Goutas 2004). Der Geschlechtsdimorphismus macht sich am Umbruch des dritten und vierten Lebensjahres
merkbar (Bouchud 1959). An das untersuchte Material wurde die Methode angewandt, mit der sowohl die Morphologie des Geweihes als
auch das Verhältnis der Kompakta und Spongiosa sowie die Dicke der Kompakta verfolgt wird (Bouchud 1966; Bonnissent 1993; Averbouh
2000).
3. DIE SAISONALITÄT NACH DEN ERGEBNISSEN DER ANALYSE
Die Zahneruption konnte lediglich nach zwei rechten Unterkiefern beurteilt werden. Beim ersten Individuum ist die beginnende
Eruption des M2 merkbar, die nach A. E. Spiess (1979) zwischen dem 10 und 15 Lebensmonat beginnt, die Sterbezeit könnte man also in
der Zeit zwischen der Hälfte März und der Hälfte August vermuten. Nach A. Pike-Tay (Pike-Tay et al. 2000) durchbricht M2 bis zum 12.
Lebensmonat, was dem Umbruch Mai/Juni entsprechen würde. Die Höhe des Milchzahnes dP4 weist eher auf den 12. Monat hin.
Dem zweiten Individuum brach zur Sterbezeit P4 eben durch, was nach A. E. Spiess (1979) der Zeit zwischen dem 22. und 29. Monat,
nach A. Pike-Tay der Zeit nach dem 24. Monat entsprechen würde. Man kann also allgemein sagen, dass die durchbrechenden Prämolare
die Sterbezeit zwischen November und Februar ausschließen. Dieser Unterkiefer indiziert die Sterbezeit zwischen der Hälfte von März und
der Hälfte von September.
An isolierten Zähnen fand man zwei durchbrechende unteren dM3 (links und rechts), deren Eruption während 15 Monate (15.–29.
Lebensmonat) stattfindet, sowie einen rechten unteren dP3.
Es wurden auch die Oberkiefer untersucht. Bei zwei Individuen gab es pD3 und pD4. Falls die Eruptionsformel bei Oberkiefern dieselbe wie bei Unterkiefern ist, wie A. E. Spiess (1979) anführt, erlebten diese Induviduen nicht den 22 Lebensmonat, wo die permanenten
Prämolare zu durchbrechen beginnen. Aus Oberkiefern gibt es auch mehrere isolierte Zähne im Stadium der Eruption, namentlich ein P1
ein P4, zwei M1, ein M2 und vier M3.
Das Alter und die Sterbezeit gelang es ferner genauer an zwei linken Untekieferbruchstücken festzustellen, und zwar auf Grund der
Höhe des vierten unteren Milchmolars. Diese beiden weniger als 2 Jahre alten Individuen wurden ungefähr vom Ende des Sommers bis
Anfang des Herbstes erjagd.
139
14. SOBI Z BALCARKY: SEZONALITA A DEMOGRAFIE
Michaela Rašková Zelinková
Mit Hilfe der Zahnkronenhöhe konnte man bei 12 Unterkiefern (9 linke und 3 rechte) das Alter bestimmen. Auf Grund des QCHM
konnte man bestimmen, das sich das Sterbealtert der Tiere zwischen 2 und maximal 9 Jahren bewegte, wobei sie vom Frühling bis
Herbstbeginn gejagt wurden.
Relativ genau konnte man auch das Alter nach dem Geweih (mit dem Schädelrest) eines Spießers bestimmen. Da am Geweih noch der
Verlauf der Adern zu sehen ist, kann man schließen, dass die Todeszeit kurz nach dem das Tier den Bast gefegt hat oder wo der Bast noch
nicht gänzlich gefegt war. Die Jungtiere fegen den Bast gegen Ende September bis Anfang Oktober (Geptner et al. 1961).
Alle drei benützten Methoden (Zahneruption, Höhe des pD4 und QCHM) sowie das Geweih des Einjährigen brachten übereinstimmende Ergebnisse, dass die in der Balcarka-Höhle gefundenen Rentiere in dem Zeitabschnitt vom Frühling bis zum Herbstbeginn erjagt wurden.
4. DEMOGRAPHIE DER ERJAGTEN TIERE UND MINIMALE INDIVIDUENANZAHL
Auf Grund der Höhe des vierten Milchpraemolars wurde festgestellt, das auf dieser Lokalität zwei Individuen jünger als ein Jahr waren.
Durch die Zahneruption kann man die Anwesenheit eines einjährigen und eines zweijährigen Tieres belegen. Die Unterkiefer von älteren
Individuen als zwei Jahre wurden auf Grund der Abrasionsstufe von Molaren in die von F. Miller (1974) festgelegten Altersgruppen eingeteilt. Die Gruppe von 2-3jährigen Tieren war mit mindestens 3 Individuen (3 linke und 3 rechte Unterkiefer) vertreten. In die Kategorie der
3-5jährigen fallen minimal 6 Individuen (6 linke und 2 rechte Mandibeln). Der Kategorie der 6-9jährigen gehört je ein rechter und ein linker Unterkiefer, also minimal ein Individuum.
Nach der Methode von J. Bouchud (1966) würden 5 linke und 2 rechte Mandibeln Tieren zwischen dem ersten und zweiten Lebensjahr
angehören, also minimal 5 Induviduen. Bei 4 linken Unterkiefern wurde das Alter auf 2 bis 3 Jahre geschätzt und eine linke sowie eine rechte Mandibel stammte von einem mehr als dreijährigen Individuum. Weitere Fragmente konnte man nicht eindeutig bestimmen.
Mit der Methode der Zahnkronenhöhe, die man nur an 12 Unterkiefern applizieren konnte, wurde festgestellt, dass zwei Individuen im
Alter von 2–3 Jahren starben, minimal drei (bis vier – 3 linke und 1 rechte Mandibula) wurde im Alter von 3–5 Jahren erjag und minimal
vier (bis 6 – 4 linke und 2 rechte Mandibeln) Individuen wurden im Alter von 6–9 Jahren getötet.
Nach einem Vergleich aller benutzen Methoden kann man feststellen, dass die Methode von Bouchud ausdrucksvoll die Anzahl älterer
Individuen und der Einjährigen zu Gunsten der zweijährigen Tiere unterwertet. Zu ähnlichem Schluss kamen auch J. Enloe und E. Turner
(2004); man kann sie somit nicht als verlässlich betrachten. Andererseits die Ergebnisse der Methoden QCHM und jener von Miller stimmten weitgehend überein. (In 9 Fällen waren sie identisch, in 3 Fällen betrug der Unterschied etwa 1 Jahr insofern, dass QCHM ein höheres
Alter als die Methode von Miller angab). Mit größter Wahrscheinlichkeit beruht jedoch dieser Fehler auf der nicht genauen Abmessung der
Höhe nicht abradierter Zahnkronen, wobei mit Rücksicht auf die geringe Menge der nicht abradierten Zähne immer der höchste gemessene
Wert benuzt wurde (nach Enloe – Turner 2004). Es kam somit zur Überbewertung des Alters.
Postkraniales Skelett
In der Kollektion gibt es eine ziemlich geringe Anzahl von postkranialen Skelettresten, wobei Teile des Axialskelettes vollkommen fehlten und vom appendikularen Skelett nur Autopodia, eine Radiusdiaphyse, drei distale Tibienepiphysen, 12 Gelenkkopffragmente vom Femur
und ein Humerusfragment vorhanden sind.
Von den Knochen des Stylopodiums konnte nur an 9 Gelenkköpfen vom Femur die Verwachsung mit der Epiphyse bewertet werden
(die drei restlichen waren stark von Carnivoren benagt). Davon war eine Epiphyse vom Gelenkkopf abgelöst, vier Köpfe konnten mit der
Stufe 3 (die Vewachsung war nicht beendet) und vier mit der Stufe 4 (die Verwachsung war noch nicht beendet oder schon beendet) bewertet werden (Hufthammer 1995). Da die proximalen Epiphysen des Femurs zwischen dem 3–4 Lebensjahr verwachsen, kann man sagen, dass
ein Tier jünger als 3 Jahre war und mindestens 4 Individuen starben im Alter von etwa 3–4 Jahren.
Die Verwachsung von Epiphysen konnte ferner an zwei distalen Radiusepiphysen bewertet werden. In einem Falle war die Epiphyse
komplett abgelöst, im anderen völlig angewachsen; eine weitere Epiphyse konnte nicht beurteilt werden, da sie stark abgenagt war. Distale
Epiphysen am Humerus verwachsen zwischen dem 18 und 30 Lebensmonat (Hufthammer 1995), was bedeutet, dass das eine Individuum
weniger als anderthalb Jahre und das zweite mehr als zweieinhalb Jahre erlebt hatte.
Im osteologischen Material dominierten Knochen des Autopodiums. Am meisten waren proximale und mediale Fingerglieder vertreten.
Betrachtet wurden insgesamt 38 proximale Phalanx, wobei an 47,5 % (d.i. 18 St.) die Epiphyse völlig angewachsen war (Stufe 5) und nur bei
einem Glied war sie abgelöst (Stufe 1; 2,5 %). An den restlichen 19 Fingergliedern (50%) fehlte die Basis (basis phalangis proximalis),
so dass der Verwachsungszustand nicht bestimmt werden konnte. Eine ähnliche Situation gab es auch bei den medialen Fingergliedern: von
22 Stück war an 14 (63 %) die Epiphyse völlig angewachsen, 4 Glieder (18 %) hatten die Epiphyse fast angewachsen (Stufe 4) und nur in
einem Falle war sie abgelöst (Stude 1; 4,5 %). Die restlichen 3 medialen Phalanx konnte man nicht wegen der Absenz des Proximalteiles
analysieren. Insgesamt hatte also von den 60 proximalen und medialen Fingergliedern mehr als die Hälfte (53 %, d.i. 32 St.) die proximale
Epiphyse völlig angewachsen, was bedeutet, dass sie von mehr als anderthalb Jahre alten Individuen stammen (Hufthammer 1995). In 22
Fällen (36,5 %) waren die Epiphysen fast angewachsen, wobei sie zwischen dem 6 bis 18 Lebensmonat verwachsen, angesichts der mehr
fortgeschrittenen Verwachsung kann man eher eine höher Altersgrenze vermuten. Die Anwesenheit mindestens eines weniger als 6 Monate
alten Individums bezeugen ein proximaler und ein medialer Phalanx mit abgelöster Epiphyse. Auf Grund der Fingerglieder kann man vermuten, dass mindestens 8 Individuen vorhanden gewesen waren, von denen ein jüngeres als 6 Monate, mindestens drei im Alter von 6–18
Monaten und mindestens 4 waren älter als 18 Monate.
Die Verwachsung konnte ferner an einem Metatarsus bewertet werden, deren distale Epiphyse fast verwachsen war (Stufe 4), was auf
ein Alter zwischen 18 und 30 Monaten hinweist. Analysiert wurden ferner 11 Metacarpen, bei denen allerdings die Bestimmung der
Verwachsungszeit (nach Hufthammer 1995) ein wenig problematisch ist. Sicher ist jedoch, dass in 30 Monaten die Epiphyse schon völlig
verwachsen sein sollte. Eine völlige Verwachsung der Epiphyse wiesen 7 Metacarpen auf (3 linke und 4 rechte). Minimal 4 Individuen waren
also älter als 2,5 Jahre. Vier Metacarpen (3 linke und 1 rechtes) hatten die Epiphysen fast verwachsen, minimal 3 Individuen waren also
140
JESKYNĚ BALCARKA V MORAVSKÉM KRASU
DIE BALCARKA-HÖHLE IM MÄHRISCHEN KARST
jünger als 30 Monate. Auf die Anwesenheit eines jüngeren als 18 Monate alten Individuums weist die abgelöste Epiphyse eines Metapodiums
hin. Gefunden wurde auch ein Calcaneus mit fast angewachsener Epiphyse (Stude 4); es handelt sich aber um keinen verlässlichen
Altersindikator (Hufthammer 1995). Zur Verwachsung kommt es während einer langen Zeit zwischen 18 bis 42 Monaten.
Geschlechtsbestimmung
Die Austragung von distalen Breiten und Dicken der Metacarpen brachte ein bimodales Modell und somit eine relativ gute Grundlage
zur Unterscheidung von Weibchen und Männchen. Osteometrisch wurde somit festgestellt, dass wahrscheinlich 4 Metacarpen von
Weibchen und 5 Metacarpen von Männchen stammten.
Als weiterer Indikator dienten Geweihe. Als relevant kann man nur Geweihe von erjagren Tieren betrachten, die nur minimal vertreten
sind. Es handelt um das schon erwähnte Geweih eines Einjährigen, welches allerdings noch sexuel dimorph war. Ferner wurde ein
Schädelfragment mit einem Geweihstück gefunden, welches man eher als weiblich (mittlerer Modul) betrachten kann. Weitere zwei
Geweihstücke von getöteten Tieren sind nach Abbildungen (Knies 1900; Valoch 1960) bekannt, die wahrscheinlich von Männchen stammen.
Es wurden auch Abwurfgeweihe gefunden, welche die Anwesenheit der Rentierpopulation ankündigen kann. Als Abwurf wurde das
Geweih eines Einjährigen gewonnen, der es in der Zeit vom April bis Mai los wird (Geptner et al. 1961; Bouchud 1966), ferner ein Geweih
von mittlerem Modul, welches nach dem Durchschnitt des Astes im Bereich A eher einem jungen Männchen, als einem Weibchen gehörte. Männchen jünger als 4 Jahre und nicht trächtige Weibchen werfen das Geweih im Mai ab, trächtige Weibchen am Anfang Juni (Skoog
1968; Spiess 1979). Gefunden wurde auch der Teil A einer Geweihstange, die man wegen ihrer Robustität einem erwachsenen Männchen
zuweisen kann. Erwachsene Männchen älter als 4 Jahre behalten ihr Geweih bis in die Oktoberhälfte oder bis zum Novemberbeginn
(Bouchud 1966).
Die Zusammensetzung der Herde, die vom Frühling bis zum Herbst in der Umgebung der Höhle weidete, kann auch auf Grund der
Ethologie der Rentiere abgeschätzt werden. Die Anwesenheit von Weibchen belegen indirekt die gefundenen Reste von weniger als einem
Jahr alten Jungtieren, da die Weibchen ihre Jungen bis zum nächsten Wurf nicht verlassen.
5. DISKUSSION UND SCHLUSSFOLGERUNGEN
Auf Grund von verschiedenen Analysen konnte man feststellen, dass die in der Balcarka-Höhle gefundenen Rentierreste von Tieren
stammen, die in der Zeit vom Frühling bis zum Herbstbeginn erjagt wurden. Mit Sicherheit kann man feststellen, dass in dieser Zeitspanne
die Magdalénienjäger die Höhle genutzt haben. Die Absenz von im Winter getöteten Tieren müsste nicht die Abwesenheit der Jäger beweisen, die zu dieser Zeit kleinere Tiere, wie Hasen und Füchse, deren Reste ebenfals vorhanden sind, jagen konnten. Eine Beantwortung dieser Frage könnten weitere Analysen bringen.
Zur Frage der Demographie wurde festgestellt, dass sowohl Männchen als auch Weibchen zusammen mit den Jungen getötet wurden. Das
Altersspektrum ist relativ weit, von einige Monate alten Jungen bis zu mehr als acht Jahre alten Tieren, wobei die am meisten gejagten Tiere
zwischen 6-8 Jahre alt waren. Da diese Sterbekurve nicht das natürliche Modell verfolgt, kann man von einer gewissen Selektion sprechen.
Die gewonnenen Angaben haben eine grundsätzliche Bedeutung für die Subsistenzstrategie der Magdalénien-Jäger, sie informieren nicht
nur über den Charakter der Fundstelle, sondern auch über die Art und Exploitation der Tierherden.
Deutsch von K. Valoch
LITERATURA
Averbouh, A. 2000: Technologie de la matière osseuse travaillée et implications palethnologiques: l’exemple des chaînes d’exploitation du bois
de cervidé chez les Magdaléniens des Pyrénées. Thèse de doctorat de Préhistoire. Université de Paris I.
Banfield, A. W. F. 1954: Preliminary investigations of the barren-ground caribou. Canadian Wildlife Service. Wildlife Management Bulletin.
Ser. 1/10B, 1–112.
Bonnissent, D. 1993: Choix et exploitation des bois de renne sur le site de la Madeleine (Dordogne). Mémoire de D.E.A., Université de
Bordeaux I.
Bouchud, J. 1954: Dents de Rennes, Bois de Rennes et migrations. Bulletin de la Société Préhistorique Française, Volume 51, No 7, 340–345.
Bouchud, J. 1966: Essai sur le Renne et la Climatologie du Paleolithique Moyen et Superieur. Perigueux.
(Britton et al. 2009)
Britton, K. – Grimes, V. – Dau, J. – Richards, M. P. 2009: Reconstructing faunal migrations using intra-tooth sampling and strontium and oxygen
isotope analyses: a case study of modern caribou (Rangifer tarandus granti). Journal of Archaeological Science 36, 1 163–1 172.
Cheynier, A. – Bouchud, J. – Guillien, Y. 1953: Dents de Renne et migrations. Bulletin de la Société Préhistorique Française, Volume 50, No
3, 127–132
Enloe, J. G. 1993: Subsistence organization in the early Upper Paleolithic: Reindeer hunters of the Abri du Flageolet. In: H. Knecht, A. PikeTay and R. White (eds.), Before Lascaux: The Complex Record of the Early Upper Paleolithic, CRC Press, Boca Raton. 101–115.
Enloe, J. G. 1997: Seasonality and age structure in remains of Rangifer tarandus: Magdalenian hunting strategy at Verberie. Anthropozoologica
25–26, 95–102.
Enloe, J. G. – Turner, E. 2004: Methodological problems and biases in age determinations: a view from the Magdalenian. In: D. Ruscillo (Ed.):
Ageing and Sexing in Zooarchaeology: Proceedings of the International Council for ArchaeoZoology, 129–144. Oxford.
Geptner, V. G. – Nasimovič, A. A. – Bannikov, A. G. 1961: Mlekopitajuščije Sovetskogo Sojuza. Parnokopytnyje i neparnokopytnyje. Gosudarstvennoje Izdatělstvo Vysšaja Škola, Moskva.
141
14. SOBI Z BALCARKY: SEZONALITA A DEMOGRAFIE
Michaela Rašková Zelinková
Gifford-Gonzalez, D. 1991: Examining and refining the Quadratic Crown Height Method of Age Estimation. In: M. C. Stiner (Ed.): Human
Predators and Prey Mortality, 41–78. Westview Press: Boulder.
Goutas, N. 2004: Caractérisation et évolution du Gravettien en France par l’approche techno-économique des industries en matières dures
animales (étude de six gisements du Sud-ouest). Thèse de doctorat, Université de Paris I.
Habermehl, K.-H. 1961: Die Altersbestimmung bei Haustieren. Pelztieren rind beim Jagdbaren Wild. Berlin – Hamburg.
Hillson, S. 2005: Teeth. 2nd Edition. Cambridge.
Hufthammer, A. K. 1995: Age determination of reindeer. Archaeozoologia 7/2, 33–42.
Lowe, V. P. W. 1967: Teeth as indicators of age with special reference to red deer (Cervus elaphus) of known age from Rhum. Journal of
Zoology 152, 137–153.
Klein, R. G. 1978: Stone Age predation on large African bovids. Journal of Archaeological Science 5, 195–217.
Klein, R. G. – Allwarden, K. – Wolf, C. 1983: The calculation and interpretation of ungulate age profiles from dental crown heights. In: G.
Bailey (Ed.): Hunter-Gatherer Economy in Prehistory: A European Perspective, 47–57. Cambridge.
Klein, R. G. – Cruz-Uribe, K. 1983: The computation of ungulate age (mortality) profiles from dental crown heights. Paleobiology 9, 70–78.
Klein, R. G. – Cruz-Uribe, K. 1984: The Analysis of Animal Bones from Archeological Sites. Chicago.
Knies, J. 1900: Pravěké nálezy jeskynní Balcarovy skály u Ostrova na vysočině Drahanské. Příspěvek ku poznání diluviálního člověka a zvířeny na Moravě. VKPP 3, 21–81.
Miller, F. L. 1974: Biology of the Kaminuriak population of barrenground caribou. Part 2. Canadian Wildlife Service Report, Series 31.
Morrison, D. – Whitridge, P. 1997: Estimating the age and sex of caribou from mandibular measurements. Journal of Archaeological Science
24, 1 093–1 106.
Musil, R. 1958: Fauna moravských magdalénských stanic. Anthropozoikum 7 (1957), 7–23.
Pike-Tay, A. – Morcomb, C. A. – O’Farrell, M. 2000: Reconsidering the Quadratic Crown Height Method of Age Estimation for Rangifer from
Archaeological Sites, In: A. Pike-Tay (Ed.): Assessing Season of Capture, Age and Sex of Archaeofaunas. ArchaeoZoologia monograph series, vol. no. XI, 145–174. Paris.
Skoog, R. O. 1968: Ecology of caribou in Alaska. PhD: dissertation. University California-Berkley.
Spiess, A. E. 1979: Reindeer and Caribou Hunters: An Archaeological Study. New York.
Spinage, C. A. 1971: Geratodontology and horn growth of the impala (Aepyceros melampus). Journal of Zoology 164, 209–225.
Spinage, C. A. 1973: A review of age determination of mammals by means of teeth, with special reference to Africa. East African Wildlife
Journal 11, 165–187.
Steele, T. E. 2002: Red deer: their ecology and how they were hunted by late pleistocene hominids in Western Europe. PhD. dissertation.
Department of Anthropological Sciences, Standford University.
Valoch, K. 1960: Magdalénien na Moravě. Anthropos 12 (N.S. 4). Brno.
von den Driesch, A. 1976: A guide to the measurement of animal bones from archaeological sites. Harvard University, Peabody Museum of
Archaeology and Ethnology, Peabody Museum Bulletin 1.
Weinstock, J. 2000a: Late Pleistocene reindeer populations in Western and Central Europe: an osteometrical study of Rangifer tarandus.
Tübingen.
Weinstock, J. 2000b: Osteometry as a source of refined demographic information: sex-ratios of reindeer, hunting strategies, and herd control
in the Late Glacial site of Stellmoor, northern Germany. Journal of Archaeological Science 27/12, 1187–1195.
Weinstock, J. 2002: Reindeer Hunting in the Upper Palaeolithic: Sex Ratios as a Reflection of Different Procurement Strategies. Journal of
Archaeological Science 29/4, 365–377.
142

Podobné dokumenty