zde - CEVRO Institut

Otevřená Společnost
Tematický studentský časopis Vysoké školy CEVRO Institut
editorial
Vážení a milí čtenáři,
dostává se Vám do ruky historicky první
číslo studentského časopisu Vysoké školy
CEVRO Institut Otevřená společnost,
který vznikal jako výstup stejnojmenného
kurzu. Celé pilotní číslo je věnováno Kubě
a Bělorusku jakožto dvěma nedemokratickým režimům, prototypům uzavřených
Číslo I.
či polouzavřených společností. V čísle si
můžete přečíst pestrou škálu textů věnujících
se jak konceptu otevřené společnosti, tak
právě těmto dvěma nedemokratickým
režimům. Pro většinu studentů to byla
první „novinářská“ zkušenost. Najdete zde
namátkou reportáž z panelové diskuse
pořádané na půdě školy, rozhovory, recenze či rozbory témat, jakými jsou například
nedávná návštěva papeže na Kubě, atentát v minském metru, text o kubánských
www.otevrena-spolecnost.webnode.cz
Dámách v bílém či jaké jsou vztahy mezi
Českou republikou, Kubou a Běloruskem.
Studenti kurzu Otevřená společnost tak
vytvořili první redakci, podíleli se na přípravě
diskuse a napsali své první texty. Posuďte
sami, jak se jim povedly, a zda celý projekt
naplnil očekávání. Součástí redakce a tvorby
dalšího čísla se můžete zúčastnit i Vy.
Inspirativní čtení
Jiří Š. Cieslar
Panelová diskuse
Koncept otevřené společnosti ve světle
nedemokratických režimů Kuby a Běloruska
Před tím, než se zaměřím na celou událost,
bych chtěla poděkovat především hlavním
organizátorům a všem hostům, kteří se
zúčastnili diskuse. Jelikož vše zorganizovat
tak, aby to takříkajíc klaplo, s sebou nese
hodně práce, od pozvánek, přes instalaci obrazů, pozvání hostů až po zajištění
prostorů a občerstvení v podobě číše vína.
Pojďme se tedy podívat, jak vše probíhalo:
Panelová diskuse se uskutečnila v rámci
kurzu s názvem „Otevřená společnost“ dne
5. dubna 2012. Probíhala od 17:30 hod v
atriu vysoké školy CEVRO Institut.
Základním tématem bylo zamyšlení se nad
otázkou, zda i po 60 letech, tedy po více než
půl století, je koncept Otevřené společnosti
Foto: Kateřina Brožová
R. Poppera aplikovatelný i na současné
nedemokratické režimy a jaké konkrétní
překážky brání právě Kubě a Bělorusku na
cestě k otevřené společnosti.
Dokončení na str...7
Atentát v minském metru
11. dubna minulého roku ve stanici minského metra došlo k bombovému útoku,
výsledkem je 15 mrtvých a 300 raněných.
V listopadu byli za tento čin odsouzeni a v
březnu následně popraveni Dmitrij Konovaljov a Vladislav Kovaljov. Kolem soudního procesu je však řada nesrovnalostí,
ať už se jedná o schopnost dvou mladíků
bombu vyrobit či o rychlost vyšetření, odsouzení i popravy.
Po útoku začala policie zatýkat opozičníky.
Vinu jim nakonec neprokázala, i tak si vybraní představitelé poseděly pár dní ve
vězení kvůli výslechům. Do 24 hodin se
podařilo obvinit a zatknout policii pachatele, pyšnil se Lukašenko, autokratický
vůdce Běloruska.
Podle rodinných příslušníků dvou
obviněných mladíků Konovaljova a Kovaljova však byla doznání učiněna pod nátlakem,
mučením.
Pochyby též vzbuzuje anonymní dopis
zaslaný matce prvního zatčeného, že jestli
nechce přijít i o druhého syna a muže
neměla by se v této věci již dál angažovat,
prozrazuje nám Lída Vacková, vedoucí
běloruských projektů člověka v tísni.
V září téhož roku začal soudní proces. Již v
prvních dnech ale vyplulo na povrch několik
nesrovnalostí ve výpovědích obviněných i
svědků.
30. listopadu byli Dmitrij Konovalov a
Vladislav Kovaljov uznáni vinnými z provedení bombových útoků...
Dokončení na str...2
Dámy v bílém
pochodují za
svobodu
„Lidská práva jsou v naší zemi neustále
porušována… Jsem fyzicky vyčerpaná,
ale dokud budu na živu a můj manžel ve
vězení, budu bojovat dál.“ Slova Laury Pollán, zakladatelky protestní skupiny Dámy v
bílém - Damas de Blanco, nepochybně spojují všechny její členky. Jsou jimi manželky
a příbuzné politických vězňů odsouzených
během tzv. Černého jara v roce 2003.
Jednalo se o masivní vlnu represí, při které
bylo zatčeno a následně odsouzeno i k
více než dvacetiletým trestům 75 členů demokratické opozice. Tyto ženy se rozhodly
aktivně vystoupit proti bezpráví kubánského
režimu, ačkoli většina z nich nebyla do té
doby politicky angažovaná. Požadovaly
propuštění odsouzených mužů, popřípadě
zlepšení podmínek v kubánských věznicích
a také svobodu a demokracii pro všechny
Kubánce...
Dokončení na str...6
Koncept otevřené společnosti Karla Raimunda Poppera
S termíny otevřená, uzavřená společnost
se nejen v odborné, ale možná ještě více
v poučené veřejnosti dost často operuje.
Přestože koncept otevřené společnosti nastínil slavný filosof Karl Raimund Popper ve
svém díle Otevřená společnost a její kritici
již před více jak šedesáti lety, neztratil na
přitažlivosti a použitelnosti dodnes. Velkým
popularizátorem se stal americký finančník
a filantrop George Soros, který jej vetnul i
do názvu svých nadací, v poslední době jej
například použil papež Benedikt XVI. při
své návštěvě Kuby, kdy její obyvatele vyzval
k budování otevřené společnosti. Termín se
stal jakýmsi univerzálním a na první pohled
jednoduchým nástrojem, jak označovat a posuzovat politické režimy.
Otevřená vs. uzavřená společnost
Popper jako nucený emigrant židovského
původu z Rakouska se zdrcujícím způsobem
vyrovnává s teoretickými koncepcemi, které
dle jeho názoru inspirovaly a nakonec vedly
k nástupu nacismu a později komunismu.
Hned v úvodu Otevřené společnosti a jejích
kriticích zdůrazňuje, že má-li naše civilizace
přežít, je nezbytné se zbavit zvyku uctívat
velké osobnosti. Velké osobnosti se mohou
dopouštět velkých chyb; někteří z největších
vůdců minulosti podpořili odvěký útok na
svobodu a rozum. Takovou historickou
osobností je pak pro Poppera především
řecký filosof Platón. Východiskem knihy
je rozlišení (jež Popper převzal od Henry
Bergsona) mezi uzavřenou, kmenovou
společností, založenou na nejrůznějších
tabu, a společností otevřenou, která je
především založena na individualismu, jež
poskytuje prostor rozumu oproti emocím.
Přechod od uzavřené společnosti k otevřené
je jedním z faktorů, který umožnil ve 20.
století vznik totalitních hnutí, které se
pokoušely o svržení moderní civilizace a
Foto: www.guardian.co.uk
návrat k uspořádání kmenové společnosti.
Popper v Otevřené společnosti a jejích
kriticích nenastiňuje strukturovaný výklad
svého pojetí otevřené společnosti. V celém
jeho textu ale lze nalézt jednotlivé úryvky.
Rozlišuje dva typy vládnutí: Demokracii,
která zaručuje přítomnost politických institucí, umožňuje odvolání vlády; a tyranidu, kde je možnost odvolání vlády pouze
revolucí. Dále demokracii přisuzuje tyto
atributy: právní změny jsou možné vyjma
těch, které by mohly ohrozit samotné demokratické zřízení; ochrana menšin a jejich
participace na politickém životě; politická
scéna je bitevním polem pro racionální reformu a současně je první myšlenkou každé
reformy potřeba uchování demokratického
režimu. Každá demokracie musí bojovat za
udržení těchto zásad, její případná letargie
předznamenává pád. Popper se staví proti
idealizované formě vlády těch nejlepších.
Odmítá předpoklad suverenity vlády, a
hlavní otázkou pro něj je, jak nejúčinněji
vládu kontrolovat. Takovou kontrolou jsou
pak pro něj volby.
Zatímco uzavřená společnost vedená suverénní vládou vyvolenou na nějakém (jedinečně
Atentát v minském metru
Pokračování ze strany...1 ...v minském metru v dubnu tohoto roku a v červenci 2008 a
byli odsouzeni k trestu smrti. Podle tvrzení
obžaloby se zadržení při výslechu přihlásili
k běloruské opozici. Svým činem prý
chtěli dosáhnout změny režimu. Někteří
nezávislí právníci i nevládní organizace
vyjádřili pochybnosti o průběhu procesu a
předložených důkazech.
Proti rozsudku Nejvyššího soudu není
možné se odvolat a jedinou možností
zvrátit verdikt je udělení milosti Alexan2
drem Lukašenkem, ten tuto možnost však
vyloučil s vyjádřením lítosti rodičům odsouzeným.
V lednu se na internetu objevilo video
(viz foto), které zachycuje ,,pár mužů v
černém“, jak z metra vynášejí tašku a
přístroj, který se používá jako roznětka.
Video tak vyvolalo další řadu pochybností,
je dokonce velmi pravděpodobné, že za
výbuchem stojí běloruské tajné služby.
To ovšem představitelé tajných služeb odmítají; vynášené věci označili za přístroje
intelektuálním, národním či třídním) principu podléhá plně vůli a zvůli svých vládců,
společnost otevřená ovlivňuje vůli a počínání
vlády prostřednictvím voleb a zabraňuje tak
jejímu zneužití. Popper staví občana nad stát
– stát je politickým prostředkem k zajištění
ochrany individuálních práv a svobod oproti
uzavřené společnosti, kde je kladen důraz
na kolektiv, a kde se individuální jednání
podřizuje požadavkům celku.
Podstatnou roli v otevřené společnosti tvoří
právní rámec zajišťující rovnost před zákonem, kdežto v uzavřené společnosti existují
privilegované skupiny, zpravidla požívající
výjimek ze zákonů. Každý jedinec nese
osobní odpovědnost za obecnou morálku
skrze vlastní rozhodnutí. Nutnou podmínkou odpovědnosti za společenskou morálku
je možnost jedince takovou morálku ovlivnit – žít v otevřené společnosti. Politické
instituce mají mít institucionální charakter
oproti institucím v uzavřené společnosti,
které mají často osobní charakter. Otevřená
společnost není společností statickou, nevyhýbá se změnám, pokud ovšem takové
změny neútočí na samé základy demokratického zřízení. Hybatelem změn je pak
neustálý kritický pohled na její fungování.
Oproti tomu uzavřená společnost jakoukoli kritiku programově odmítá, protože by
mohla zapříčinit nežádoucí změny a narušit
tak žádoucí status quo. Uzavřená společnost
chce zakonzervovat svůj stav, který považuje
za dosažení ideálu, a proto není již žádná
kritika potřeba.
Přestože Popper kritizuje Platónovy
myšlenky a staví se proti vizi ideálního státu,
sám konstruuje ideální koncept otevřené
společnosti. Takové, ke které by se měla
ideální liberální demokracie západního
typu co nejvíce přibližovat.
Jiří Š. Cieslar
k hledání výbušnin, rovněž uvedli jména
spolupracovníků, kteří byli na tomto videu
zachyceni. Otázkou ovšem zůstává, proč
jsou tito stejní lidé zachyceni i těsně před
výbuchem v metru v bezprostřední blízkosti
„teroristů“ Kanavalava a Kovaljova a na
místě, kde byla výbušnina umístěna. (Lída
Vacková)
Na začátku roku se k případu jasně vyjádřila
Evropská Unie i USA, vydáním rezoluce a odsouzením trestu smrti, jakožto i
zpřísněním sankcí vůči režimu a připsáním
dalších jmen na černý seznam ( seznam lidí
co nesmějí do EU a USA). Náš poslanec
v evropském parlamentu a bývalý hokejista
Šťastný stejně jako Barack Obama vyzývají
hokejovou federaci, aby přesunula konání
mistrovství světa v ledním hokeji 2014 do
jiné země. Na to Lukašenko zareagoval tím,
že vyslal velvyslance Bruselu a Varšavy domů
na konzultace a obvinil Polsko z rozvracení
státu. Zároveň také vytvořil svůj černý seznam, a to seznam osob co naopak nesmějí
překročit běloruské hranice směrem ven,
jsou na něm disidenti, opoziční novináři i
představitelé neziskových organizací.
V polovině března oznámil Vrchní soud
rodinným příslušníkům, že rozsudek byl
vykonán. V Bělorusku se provádí trest
smrti výstřelem do týla, který často nebývá
jeden. Po vykonání rozsudku jsou mrtví
vězni pohřbeni v igelitových pytlích neznámo kam. Odsouzení se o vykonání trestu
dozvídají jen pár minut před jeho výkonem, přičemž příbuzní se v oznámení datum popravy nedozví. Další záhadou také
zůstává, proč se ze smrtí odsouzeným tolik
spěchalo, běžně totiž bývá trest vykonán až
po několika letech od rozsudku.
Novyje izvestija upozornily, že dvě pětiny
Bělorusů mají pochyby o spravedlnosti
verdiktu nad údajnými atentátníky z metra.
“Je to snad první případ, kdy ‘spravedlivý
trest’ vyvolal nemenší ohlas než sám zločin.
A to znamená, že Lukašenkově režimu se
nepodařilo přesvědčit společnost o tom, že
soud byl čestný,” poznamenal Moskovskij
komsomolec.
Speciální oddíly běloruské KGB po oznámení o výkonu trestu pro jistotu hlídkují
před bydlišti obou popravených. Podle
zpráv běloruského tisku brání lidem pokládat k oběma domům květiny. Ze stejných
důvodů byla posílena ostraha běloruského
velvyslanectví v Moskvě a v Kyjevě.
Markéta Brožová
Několik poznámek prof. Josefa Opatrného ke Kubě
Překážky
na
cestě
Kuby
k
otevřené
společnosti
Ekonomická situace na Kubě je velmi
komplikovaná. Řada Kubánců, kteří byli
a jsou kritičtí k vůči stávajícím poměrům,
akcentovala a akcentuje především své ekonomické problémy. Fidel Castro od počátku
existence svého režimu nechává ovšem vždy
po nějaké době odejít ty, kteří jsou se situací
zvláště nespokojení. Ať už jde o odchod na
začátku 60. let, “lety svobody“ mezi rokem
1965 a 1973, exodus z přístavu Mariel (1980)
a pak samozřejmě balseros (Kubánci, kteří
se pokoušejí odejít ze země na vlastnoručně
vyrobených plavidlech – pozn. red.) v
devadesátých letech. Při těchto odchodech
vždy odešlo sto, sto dvacet tisíc lidí, možná
i více – těch nejnespokojenějších. Zůstávali
lidé, kteří byli k režimu přinejmenším neutrální. Tím je dána extrémně obtížná situace kubánského disentu. Například disent
v Československu či v Polsku měl širokou
platformu lidí, kteří se k němu nepřidali
otevřeně, ale poslouchali, zajímali se o něj.
Na Kubě disent mluví spíš k těm, co odešli,
než k těm kteří zůstali.
Zažila Kuba demokratickou periodu, období otevřené společnosti?
Není pravdou, že Kuba byla vždy uzavřenou
společností. V období od roku 1903 až do
I. sv. války lze považovat (s určitými problémy) za demokratické. Podíváte-li se na
volby, které přivedly k moci Gerarda Machada, tak to volby byly demokratické. V řadě
případů se politický život na Kubě odvíjel v
rytmu, který plně odpovídal spíše Evropě,
než Latinské Americe. Budeme-li brát klasické pojetí demokracie, tak Kuba do roku
1959, resp. do Batistova puče v roce 1952,
demokratická byla. Svobodu ztratila rokem
1959. Jinou věcí je, že Castro byl v roce
1959 vítán valnou částí kubánské populace
(stejně tak i Fulgencio Batista v roce 1952).
Jak Castro, tak Batista volili stejnou rétoriku, atakovali politické strany a označovali
je za semeniště korupce a všeho zlého. Oba
tvrdili, že vybudují něco nového. Castro
říkal: my se z minulosti poučíme a budeme
jednat jnak! Nejdříve slíbil volby, ale pak je
nerealizoval.
Rozpad SSSR, spolupráce s Venezuelou
Venezuelský prezident Hugo Chávez
Castrovi pomáhá posledních třináct let.
Předtím ale žádný Chávez neexistoval.
Nejen pro mne bylo velkým překvapením,
že Kuba vydržela začátek 90. let. Považuji
to téměř za zázrak, a je to něco, co nečekal
skoro nikdo. Když se podíváte na roky 1991
a 1992, všichni analytici říkali, že Kuba se
musí zhroutit, protože se rozpadal Sovětský
svaz, který Castra podporoval. Výkonnost
kubánské ekonomiky poklesla o 30 až 40
procent. Jak to tedy mohl režim vůbec
přežít? Myslím, že to souvisí právě s tím,
že nespokojení mohli odejít a ti, co zůstali,
nějak vydrželi. A pak přišel Chávez, který
Kubě pomohl.
Ekonomické embargo ze strany USA
– pomoc/překážka na cestě k otevřené
společnosti
Domnívám se, že embargo bylo přežitkem
od samého počátku. Fidel Castro embarga
dokázal elegantně využít a nedostatky,
které způsobil on sám, vždy sváděl právě
na něj. Embargo možná působilo prob-
lémy začátkem šedesátých let, ale výpadek
dodávek brzy nahradili Rusové a zároveň
embargo nevyhlásily Británie či Španělsko.
Byl to špatný odhad Američanů. Je otázkou, jestli mohl být lepší. Politická rozhodnutí vycházela evidentně z informací CIA
a jak se CIA mýlila v Zátoce sviní, zmýlila
se i s embargem, nemám důvod si myslet
něco jiného. Embargo sice stále existuje,
ale kdo je dnes jedním z velkých obchodních partnerů Kuby? Spojené státy! Je také
pravda, že zatímco Kuba byla v roce 1959
čistým vývozcem potravin, je dnes jejich
čistým dovozcem. Zemědělství, a to není
žádné tajemství, říká to opakovaně i Raul
Castro, musí situaci urychleně řešit. Sám Fidel Castro ovšem mluvil o nutnosti zlepšit
situaci už od 70. let…
(red)
Prof. PhDr. Josef Opatrný, CSc.
(* 19. listopadu 1945) je český historik a
iberoamerikanista, od roku 1990 vedoucí
Střediska ibero-amerických studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
3
Lidskoprávní centrum Viasna v Bělorusku
Viasna, nevládní lidsko-právní organizace v
Bělorusku byla založena u příležitosti hromadných protestních akcí demokratické
opozice v Bělorusku v roce 1996. Viasna
byla zpočátku skupina vytvořená na pomoc
zadrženým účastníkům demonstrace a jejich rodinám. To je důvod, proč původně
Viasna měla mít jméno Viasna-96. Dne
15. června 1999 byla zaregistrována jako
organizace pro lidská práva centrum Viasna. Jde o národní nevládní organizaci s
centrálním sídlem v Minsku s pobočkou ve
většině běloruských měst. Na celém území
Běloruska má asi 200 členů, je řízena radou
a předseda rady je volen valnou hromadou
kongresu.
Viasnu lze zařadit mezi zpravodajskoinformačně-akční organizaci, která již má
své jméno na straně běloruské opozice,
ale stále se musí mít na pozoru, aby tak
nepůsobila příliš okatě. Dobrým příkladem
může být její účast při pozorování prezidentských voleb v roce 2001, za které si 28.
října 2003 vysloužila zrušení své registrace ze
strany Nejvyšší soudu Běloruské republiky.
Hlavním cílem Viasny je přispět k rozvoji
občanské společnosti v Bělorusku, založené
na respektování lidských práv, které jsou
popsány ve Všeobecné deklaraci lidských
práv a v Ústavě Běloruské republiky.
Hlavními cíly Viasny jsou: Praktická pomoc občanským iniciativám v oblasti právní
ochrany občanů; výzkum stavu občanské
společnosti a právní obrany Běloruské
republiky; občanské a lidské právo na
vzdělávání; podpora demokracie a lidských
práv; podpora občanských iniciativ v oblasti
lidských práv.
Viasna, nebo chcete-li Spring 96, pracuje
pomocí několika metod: sbírá informace o rozvoji občanské společnosti, stavu
povědomí o právech občanů Běloruské republiky; organizuje různé semináře, konference a přednášky nejen pro své členy, ale i
pro širokou veřejnost; zabývá se výzkumem
a monitoringem v oblasti lidských práv v
Bělorusku, pomáhá při plnění mezinárodních paktů v oblasti lidských práv, které
ratifikovala Běloruská republika; publikuje
a šíří informace a vzdělávací materiály v
oblasti lidských práv; udržuje kontakt se
všemi pobočkami moci, ale i nevládními,
komerčními, výzkumnými a vzdělávacími
institucemi; snaží se o potřebnou pomoc
občanům.
Viasna a 16 let její existence
Dnes je tomu právě 16 let, kdy došlo
k brutální vlně zatýkání aktivistů, kteří
začali shromažďovat a šířit informace o
zadržovaných osobách a snažících se dát jim
nějakou finanční podporu. Stalo se to právě
v den tradičního Černobylského pochodu
– 26. dubna 1996. A tehdy byla založena
Viasna-96 (prioritou bylo poskytování pomoci obětem politických represí a sdílení
informací o nich). “Viasna byla založena
na pozadí masových protestů na jaře roku
1996,” říká vedoucí organizace Aleš Bialiatski v rozhovoru pro vydání “Naše Viasna”
(vydanému u příležitosti výročí organizace –
jako speciální číslo). “Během protestu (26.
dubna, v Minsku), policie zablokovala silnici auty. To vše bylo doprovázeno drsnými
střety. Asi 200 osob bylo zadrženo. Byla zahájena další trestní řízení, lidé nebyli informování, někdo se musel chopit iniciativy,
shromáždit informace a předat je rodinám
zadržených. Měl bych zdůraznit, že žádné
další protesty předtím nebyly rozptýleny s
takovou brutalitou (výjimkou jsou Dziady pochod v roce 1988, kde došlo k zadržení
několika osob, nicméně nic jako hromadné
a kruté události z dubna 1996) „Myslím, že
to bylo tak, že se Lukašenko rozhodl zastavit
masové akce násilím. Hledali jsme peníze a
jídlo pro ty, kteří byli drženi ve vazbě, na
trestní a správní poplatky. Skupina pracovala měsíc, “říká Aleš Bialiatski a dodává:
“Jednalo se o dobrovolníky. Já byl tehdy
ředitelem Maksim Bahdanovich literárního
muzea a také sekretář Běloruské lidové
fronty centrální kanceláře. V roce 1997 byla
do práce připojena i řada dobrovolníků z
muzea, např. Palina Stsepanenka. Začali
jsme hledat kontakty v regionech, protože
represe se vztahuje na celou zemi. V roce
1999 byla „Viasna“ zapsána jako národní
organizace, a v nezměněném stavu pracuje
až do roku 2003, kdy ministerstvo spravedlnosti a nejvyšší soud nařídil její rozpuštění
pro účast na pozorování prezidentských voleb v roce 2001.
Lucie Navrátilová
Příběhy z Běloruska i Kuby v prostorách školy
Foto: Petra Jíšová
4
V atriu CEVRO Institutu byly k vidění od
28. března do 26. dubna výstavy Real Belarus a Kubánský samizdat. Obě byly poskytnuty obecně prospěšnou společností Člověk
v tísni a tematicky doprovázely panelovou
diskusi Koncept otevřené společnosti ve
světle nedemokratických režimů Kuby a
Běloruska a celkové semestrální téma kurzu Otevřená společnost.. Uvedené příběhy
nabídly studentům i ostatním divákům
konkrétnější představu o nedemokratických režimech Kuby a Běloruska.
Výstavy Kubánský samizdat i Real Belarus představily příběhy a situace spojené
s reálným porušováním práva na veřejný
projev, práva na shromaždování či práva
na získávání alternativních informací. V
mnohých z těchto příběhů se divák setkal
s životními příběhy svých vrstevníků, které
mu poskytly obraz na nelehký úděl aktivního občana žijícího v nedemokraticky
řízené zemi.
Výstava Real Belarus, která vznikala v
průběhu roku 2007, dokumentuje na
příkladu čtrnácti osob z řad aktivistů,
studentů, představitelů demokratické
opozice či herců životy lidí, kteří se zařadili
mezi odpůrce Lukašenkova režimu. Expozici tvoří spojení fotografie Uladzimira
Hrydzina a textů Zmiciera Pankavce.
Výstava se mimo jiné konala v šesti hlavních
městech Evropské unie (Praha, Talin, Brusel, Paříž, Varšava, Bratislava).
Výstava Kubánský samizdat dokumentuje v
letech 2000 – 2010 příběhy několika osob
z různého prostředí, které se v Castrově
režimu snaží šířit nezávislé informace.
Za tyto snahy si ovšem režim vybírá často
vysokou daň v podobě ztráty osobní svobody, zaměstnání či rodinného života.
Texty vypracovaly Pavla Holcová a Tereza
Nedorostková.
Nikola Seifrtová
Běloruská cesta k uzavřené společnosti?
Rozhovor s Voljou Dudko o současném
Bělorusku, roli běloruštiny, o nadějích i
problémech opozice, o procitnutí z naivity i expanzi běloruských traktorů.
Navážu
na panelovou diskusi, které jste
se zúčastnila a zodpovídala mé otázky o
ekonomické krizi v
Bělorusku. Podstat-
nou otázkou ovšem zůstává, jak tato
krize vznikla?
Za jejím vznikem stál předvolební slib prezidenta Lukašenka, že platy Bělorusů budou
ekvivalentní k 500 dolarům. Ovšem kvůli
tomu musel Lukašenko nechat vytisknout
větší množství peněz, z čehož vzešlo rychlé zvýšení inflace a s ní znehodnocení
běloruské měny. Ale namísto reforem se
vláda opět obrátila na Rusko se žádostí
o ekonomickou pomoc, kterou dostala,
ale za určitých podmínek: např. privatizace státních podniků, o kterou má Rusko
samozřejmě zájem.
Běloruská vláda navazuje obchodní vztahy i s jinými spojenci. Například smlouva
s Kubou o dovozu traktorů. Můžeme to
chápat jako snahu o částečné vyvázání se
Ruské federace?
Částečně ano, je to jakýsi pokus k nalezení
jiného exportního trhu než ruského. V
Bělorusku je rozvinutý těžký průmysl díky
SSSR, ale vyrábí se zde zboží, které se těžko
prodává ve vyspělejších zemích. Velkým
problémem je nedostatek zdrojů, hlavně
zdrojů energetických. Tím je daná závislost
na Rusku, a tedy i důvod nedokonalých
reforem. Závislost na ruských zdrojích
a pohodlnost na tom cokoliv měnit. Po
vyhlášení nezávislosti se běloruské podniky rozdělily na ty, kterým se daří dobře
a na ty, kterým se daří špatně a jsou tedy
neefektivní. Tyto podniky mají podporu
od vlády, například jsou jim poskytovány
zlevněné úvěry pro jejich rozvoj. Většina
průmyslových podniků má dané určité kvóty výroby, které jsou ovšem vyšší než poptávka. Například traktory už není ani kam
skladovat, proto je Bělorusko nabízí Kubě,
Venezuele i některým africkým zemím.
Ekonomika je stále řízená podobně jako v
SSSR. Vláda nařizuje plnění norem a lidé
pracují podle nich. Správně by výroba měla
být orientovaná podle základní osy nabídky
a poptávky.
z vlivu
Ovšem co nabízí Bělorusko na oplátku
Rusku? Hrají v tomto vztahu stále
důležitou roli mocenské tendence Ruska?
V Rusku jsou dosud imperialistické tendence, zejména u Putina. Chtěl by vytvořit
Euroasijskou unii, podobnou EU. Potřebuje
proto Bělorusko, které je na hranicích s
EU. Navíc Bělorusko bylo za doby SSSR
rozvinutá země se strategickými podniky
Foto: Archiv Volja Dudko
těžkého a ropného průmyslu a Rusko má
nadále zájem na jejich vlastnění.
Jaká je nyní sociální situace v
Bělorusku? Sužuje zemi například vysoká
nezaměstnanost?
Oficiální nezaměstnanost je nízká, ale kvůli
tomu, že počítá jen s nezaměstnanými lidmi registrovanými na úřadech práce. Ekonomicky aktivních lidí, kteří nejsou nikde
registrovaní, není zanedbatelné procento.
Jsou to buďto pracovníci na černém trhu,
nebo pracovní migranti, pracující nejčastěji
v Rusku.
Jak
Bělorusku před
2010? Vyjádřila jste se
vypadala situace v
volbami v prosinci
negativně k pojmenování tohoto období
Běloruským jarem.
Neměla jsem velké naděje. Cítila jsem, že
Lukašenko nedovolí demokratické volby.
Bylo vidět, že hraje nějakou hru s prezidentskými kandidáty. Za prvé jich bylo
hodně, pro lidi bylo těžké se v množství
kandidátů vůbec zorientovat. Mně bylo
jasné, že stávající prezident udělá všechno
proto, aby se udržel u vlády.
Pramenila Vaše
skepse kvůli událostem,
které následovaly po volbách v roce
2006? Připomínaly Vám události pouhé
opakování?
V roce 2006 jsem měla úplně jiný pocit. I
ostatní lidé cítili nadšení a opravdu doufali,
že se něco změní. A také se něco se změnilo
přímo v lidech, kteří byli na náměstí a
angažovali se s velkým nadšením. Postupně
ale začalo převládat zklamání. Lidé byli
rozčarovaní i z opozičních politiků, mezi
kterými nebyla jednota.
Je
nyní větší šance, že se opozice v
Bělorusku sjednotí?
Těžko předvídat, sama to tak nevidím, ale
samozřejmě musím doufat, že časem se
situace zlepší. V současnosti to nevypadá,
že by se zjevila osoba silného lídra, která
by dokázala sjednotit běloruskou opozici
a zároveň byla natolik charismatická, že by
byla schopná vést lidi. Podstatným problémem je, že Lukašenko likviduje všechny
oponenty.
Nemůže
být tato osoba mezi minulými
prezidenstkými kandidáty?
Před
pár dny
byl například propuštěn Andrej Sanikov?
O tom pochybuji. Mám pocit, že bývalí
kandidáti jsou rádi, že vůbec žijí. Před pár
dny propustili Sanikova a ten je naprosto zlomený. Přežil ve svém životě tolik,
včetně mnohých zatčení. Když byl tázán,
jestli bude nadále pokračovat v politice,
odpověděl: „Já teď myslím jen na jedno, jak
budu žít dál“.
Je známo, jestli kandidáti, kteří byli
napadeni, se chtějí nadále angažovat
v politice? Hrozilo napadení i jejich
spolupracovníkům?
Jistě, několik mých přátel, kteří se
angažovali v předvolební kampani, se
skrývali. Dlouho bylo také mnoho lidí
vystaveno domovním prohlídkám. Po 19.
prosinci 2010 se toho hodně změnilo. Do
té doby jsem považovala Bělorusko za autoritativní zemi, kde se časem něco změní.
Ale nyní si myslím, že jde Bělorusko spíše
opačným směrem. Po rozehnání demonstrace jsem získala pocit, jako bych byla ve
válce, kde je mým hlavním nepřítelem stát
a jsem partyzánem, který nemůže bojovat,
může se jen skrývat.
Nikola Seifrtová
Celý rozhovor najdete na stránkách kurzu:
www.otevrena-spolecnost.webnode.cz
5
Dámy v bílém pochodují za svobodu
Pokračování ze strany...1
Prázdno, které způsobila ztráta milovaných,
vyplnilo plánování nenásilných protestů.
Od začátku se tyto ženy pravidelně setkávají na nedělní mši a odtud tiše pochodují ulicemi Havany oblečené do bílých
šatů, držíce růžové gladioly a fotografie
uvězněných mužů. Jejich aktivity jsou
neustále kontrolovány, musí se potýkat se
zákazy, ale také s osobními útoky ze strany
policie i podporovatelů kubánské vlády.
V občanském životě jsou diskriminovány,
stejně jako jejich děti.
Hnutí obdrželo v roce 2005 Sacharovovu
cenu za svobodu myšlení, kterou uděluje
Evropský parlament. Přesto největším
oceněním muselo být propouštění všech
75 „vězňů svědomí“, zcela dokončené v
loňském roce. Velký podíl na tom měla
katolická církev, zvláště kardinál Jaime
Ortega, který s vládou vyjednával v otázce
propuštění politických vězňů. Ačkoli velká
část z nich byla osvobozena již během
roku 2010, u většiny z nich byl podmínkou
odchod z Kuby.
Dámy v bílém však ve svých aktivitáchnepolevily. Spolu se svými manželi, často v
exilu, nadále upozorňují na porušování
lidských práv a bojují za ty, kteří zůstávají
v kubánských věznicích. Podpora hnutí se
rozšířila i mimo Havanu a také mimo Kubu
samotnou. Nejvíce do Španělska a Spojených států amerických, kde například v
minulých letech probíhaly protesty organizované Glorií a Emiliem Estefanovými.
Na jaře 2010 během sedmiletého výročí
Černého kubánského jara proběhly celotýdenní veřejné pochody na podporu
vězňů. Došlo k řadě střetů s policií a hrozil
i úplný zákaz pochodování na veřejnosti.
Navíc následující rok zemřela Laura Pollán,
klíčová osobnost a „ideová vůdkyně“ hnutí.
Rovněž nedávná návštěva papeže Benedikta XVI. ukázala, že Dámy v bílém jsou
stále trnem v oku kubánské vlády. Několik
dní před návštěvou papeže bylo postupně
zatčeno více než sedmdesát členek skupiny.
Následně byly propuštěny s varováním držet
se daleko od aktivit spojených s návštěvou
hlavy katolické církve a zákazem účastnit se
mše, kterou bude papež sloužit.
Na Kubě je obecně postavení disentu velmi
slabé, ačkoli se v posledních letech začí
stále více prosazovat kulturní disent, který
je populární zvláště u mladých lidí. Bílá
barva, typická pro Damas de Blanco, má
symbolizovat mírumilovnost a solidaritu.
Možná právě kvůli způsobu jakým protestují, možná kvůli upozorňování na ženský
úděl jsou na Kubě poměrně oblíbené.
Avšak jak řekla známá kubánská nezávislá
novinářka a bloggerka Yoani Sanchéz: „V
opozici je spousta hrdinství, ale bohužel
také hodně problémů: nejednota, snaha být
za každou cenu vůdcem, nebo i korupce.“
Může se zdát beznadějné, že by Dámy v bílém mohly zásadně změnit veřejné mínění a
jakkoli „mobilizovat“ obyvatele Kuby. Avšak
není pochyb o tom, že vzbuzují patřičnou
mediální pozornost, která podněcuje tlak
mezinárodního společenství na kubánskou
vládu, tak nezbytný pro světlejší zítřky Kuby.
Petra Jíšová
Los Nietos de la Revolución Cubana aneb
Zvednutý prostředník Castrovu režimu
Vnoučata
kubánské
revoluce
je
nekompromisně syrovým, čistým a
upřímným dokumentem. Zpověď zobrazující kubánskou mládež po více než padesáti
letech od doby, co byl ostrovní stát Kuba pod
vládou jednoho člověka.
Dokument nás prvně zavede do ulic, kde
se režisér ptá na současnou situaci dnešní
kubánské mládeže. Studenti nemají často ani
na jídlo a ošacení, které si vzájemně půjčují a
těžko se divit jejich výrokům, že v téhle zemi
nemá cenu pracovat ani pro tuto zemi cokoli
dělat. Mladí lidé na Kubě nejsou s revolucí v
50. letech už nijak spjati a necítí k ní žádný
sentiment, spíše naopak - vidí, jak je systém
nefunkční a nesouhlasí s ním. Proto je na
Kubě takové množství sebevražd mladých
lidí.
„V téhle zemi nemá cenu pracovat ani studovat,” říká mladá Merci na ulici kubánského
hlavního města Havany. Ano, můžeme studovat zadarmo, zdravotnictví - všechno je tu
zdarma, ale nikdo vás pak nezaměstná a váš
plat bude mizerný. Student Javi na otázku,
jaké oběti je ochoten přinést myšlenkám revoluce, zvedá prostředníček…výmluvné gesto.
„Nemáme na šaty, někdy není ani na vodu
a jídlo, věř mi, brácho“ říká. Ze svých platů
si nemůžete dovolit dovolenou, nebo nějaký
pěkný hotel, když už dřete a nějaký takový si
6
zaplatíte, okamžitě přijde policie s otázkou,
kde jste na to vzali, protože znají výši vašich
platů, protože vědí, že je tu mizerně.“
Někteří z nich jsou nuceni prodávat se na
ulici, třeba jako Laura, která si přivydělává
jako prostitutka. “Přes den studuji, přes noc
vydělávám, dokonce i moji rodiče to po mně
chtějí…“
Jak se s tím tedy vypořádat? Podle některých
hlasů roste na Kubě nová opozice. Jsou to
dnešní mladí lidé, kteří se s odporem vůči
režimu snaží vypořádat po svém. Vnuci a
vnučky kubánské revoluce otevřeně vypráví
o frustraci a depresi mladé generace, kterou
si kompenzují na internetu. Ten má k dispozici zhruba 10% obyvatel, předně státní
podniky, pro turisty je k dispozici na hotelech. A v provokativních textech rapových
skladeb.
Dokument nám ukazuje i sociální rozvrstvení Kubánců. Jsou rozdělení do několika
sociálních tříd, které jsou od sebe jasně
rozpoznatelné a oddělené (žijí v různých
částech Havany). Průměrný plat na Kubě
je 300-450 pesos. To nutí obyvatele Kuby
uvažovat pouze v měřítku své individuality a nemožnosti jednotlivce cokoli změnit,
neuvažují v měřítku celospolečenském.
Lidsko-právní podmínky obyvatel jsou
výrazně potlačeny. Občané zde nemohou
organizovat žádné veřejné demonstrace (a to
ani za účelem oslavy revoluce), jinak jim hrozí obvinění a uvěznění. Embargo a blokáda
ze strany USA slouží jako výmluva kubánské vlády pro všechny obtíže, se kterými se
občané setkávají. Program současné vlády
nemá pokračování a vytváří se prostor pro
nástup nové generace, ale stále zde převládá
názor, že změna musí přijít shora skončením
Castrovy dynastie.
O pasti, do které jsou castrovským režimem
chyceni, vypovídají jak „děti ulice”, tak
kubánští opoziční novináři, mezi nimi perzekuovaná bloggerka Yoani Sánchez, i
kubánští hiphopoví umělci. Ti všichni touží
po cestování do zahraničí, slušném bydlení
a svobodě projevu. Snímek je prokládaný
působivými archivními záběry, kořeněný
autentickým kubánským rapem. „Je těžké
tady žít, všechno je problém, ideologie
zkrátka nefunguje.“
Film byl v České republice poprvé promítán v rámci festivalu dokumentárních filmů,
Jeden Svět v březnu 2010.
V originále Los Nietos de la Revolución
Cubana. Natočeno Carlosem Montarem
(USA, 2010, stopáž 60 min.)
Lucie Navrátilová
Panelová diskuse
Koncept otevřené společnosti ve světle nedemokratických režimů Kuby a Běloruska
Pokračování ze strany...1
Role moderátorů se zhostili Mgr. Nikola
Seifertová (CEVRO institut) a Mgr. Jiří Š.
Cieslar (CEVRO institut).
Když
se většina účastníků a posluchačů zklidnila,
chopil se Jiří Š. Cieslar slova, přivítal osazenstvo diskuse, představil sebe i koncept
kurzu Otevřené společnosti a přítomným
posluchačům představil hosty. Mezi nimi
byli: Prof. Josef Opatrný, vedoucí Střediska
ibero-amerických studií Filozofické fakulty
Univerzity Karlovy, Dr. Daniel Kunštát, vedoucí katedry politologie a mezinárodních
vztahů Vysoké školy CEVRO Institut, Tereza Nedorostková, koordinátorka kubánských projektů Člověka v tísni, o.p.s., Lída
Vacková, vedoucí běloruských projektů
Člověka v tísni, o.p.s., Volja Dudko z
Běloruska a Pepe P. Brito z Kuby, který
působí na FAMU International v Praze.
Po uvedení hostů započala samotná diskuse, která se nesla v přátelském duchu.
Na oba státy jsme se zaměřili právě z pozice
konceptu Popperovy knihy - Otevřená
společnost a její nepřátelé, kterou publikoval krátce po II. sv. válce a ostře se zde
vyrovnával s myšlenkovou studnicí jak nacismu, tak komunismu. Cílem byl pokus
o nalezení podobnosti či odlišnosti mezi
těmito dvěma státy. Nikola nás vybídla, abychom neopomněli věnovat pozornost také
výstavě Real Belarus a Kubánský samizdat,
které byly poskytnuty organizací Člověk
v tísni. „Tato výstava zde byla instalována
jako součást celého projektu a je složena
z příběhů, které mohou nejen studentům
nabídnout konkrétnější představu o nedemokratických režimech Kuby a Běloruska.“
V rámci diskuse, padaly zajímavé otázky a
leckdy i překvapivé odpovědi. Nabízím vám
malou ochutnávku z dotazů, které během
večera padly. Je možné politické režimy
Kuby a Běloruska srovnávat v teorii nedemokratických režimů?Chtějí ale obyčejní
Kubánci žít v otevřené společnosti, kromě
disidentských, menšinových skupin? Zajímavá byla polemika nad otázkou amerického embarga: Není už to přežitek, spíše
kontraproduktivní, na cestě k otevřené
společnosti? Dotaz ohledně přístupu k alternativním informacím v Bělorusku a role
tzv. blogem, jako důležité složky tamější
opozice. Padaly i dotazy na směřování a
budoucnost obou zemí, včetně „co by bylo
kdyby?“. Po diskuzi následovala číše vína a
návštěvníci měli možnost se zeptat kohokoli
z hostů na již zmíněnou problematiku.
Jestliže máte chuť dozvědět se odpovědi
nejen na tyto, ale veškeré otázky, jež padly
v průběhu večera, můžete si přečíst přepis
diskuse na webových stránkách kurzu na
adrese: www.otevrena-spolecnost.webnode.
cz. Mne osobně nejvíce zaujala problematická pozice EU ve vztahu k Bělorusku,
problém internetu a nezaměstnanosti
obzvláště mladých lidí a studentů na Kubě,
dále kauza běloruské opozice, která, neschopna se domluvit, v podstatě umožňuje
Lukašenkovi neomezeně vládnout. Inu,
někdy je těžké se dohodnout na tom, kdo
bude u moci…
Lucie Navrátilová
Vztahy mezi Kubou a Venezuelou
Vůdce kubánské revoluce Fidel Castro se
pro mnohé stal zářným příkladem, ne pro
systém, který vytvořil (bez iluzí můžeme
říci, že žádný socialistický ráj se nekonal a
nekoná), ale proto, že odolal nepřátelství
Spojených států. Malý ostrov, který i přes
(nedodržované) embargo udržel svoji politickou pozici od dob studené války, se stal
vzorem pro všechny etatistické populisty
Jižní Ameriky a dokonce i Afriky. Za odolání
tlaku Castro vděčil zejména SSSR, ovšem
po kolapsu Sovětského svazu se zhroutila i hospodářská pomoc, kterou SSSR
pravidelně Kubě poskytoval. Podle Eusebia
Mujala-Leóna poskytl SSSR od roku 1960
do roku 1990 pomoc za 39 miliard dolarů,
půjčky za 60 miliard dolarů (z nichž byla
většina odpuštěna či prostě nesplacena) a
vojenskou pomoc v hodnotě 13,4 miliard
dolarů. Ekonomika Kuby tedy stála před zhroucením, ubylo spotřebního zboží, v rámci
nedostatku ropy byla zrušena hromadná doprava a realitou se stalo i pravidelné vypínání
elektrického proudu v souvislosti s nedostatkem paliva pro výrobu elektrické energie.
Z obyvatel se stali nedobrovolní cyklisté
a v zemědělství se namísto zemědělských
strojů začala opět používat tažná zvířata, což
samozřejmě vedlo k poklesu zemědělské
produkce a tedy k propadu zemědělské
výroby. Ačkoliv se Castro pokoušel otevřít
světu a začal podporovat turistický průmysl,
tak ani ten díky restrikcím a omezením
nemohl zachránit ekonomiku Kuby.
Nicméně zejména díky zahraničním investicím se podařilo ekonomiku Kuby rokem
1996 stabilizovat. Pokud ovšem někomu
může Fidel Castro děkovat za své přežití,
tak především svému „politickému synovi“
Hugo Chavezovi z Bolívarské republiky
Venezuela, od kterého každoročně inkasuje
téměř 3,5 miliardy dolarů.
Chávez je v podstatě jeho ideologický
následník, nevydařený Chávezův puč z roku
1992 udělal z Cháveze paradoxně národního hrdinu Venezuely (hlavně mezi nižšími
třídami). Proto není překvapivé, že v roce
1998 vyhrává drtivě volby. Brzy na to začal
budovat socialismus 21. století, který mimo
jiné znamenal zpětně zestátnění ropné
společnosti PDVSA, zákaz privatizace sociálních služeb, podmanění některých
médií, vyvlastnění neužívané půdy a
také zásahy do soukromého vlastnictví (v
některých případech de facto jeho likvidaci). Je třeba říci, že na rozdíl od Kuby ve
Venezuele stále existuje opozice, nicméně
podle zprávy Lidskoprávní komise OSN
jsou lidská práva porušována.
Chávezův mandát končí v roce 2013. Bude
otázkou, zda bude i poté stále u moci či nikoliv. Jeho ekonomické reformy nejsou nijak
oslnivé, ba naopak, z vlastní zkušenosti
vím, že v zemi se velice dobře (ostatně
jako na Kubě) daří černému obchodu,
produktivita zaměstnanců ve státním sektoru je nízká a korupce je všudypřítomná.
A to ani nezmiňuji výpadky proudu v
několika miliónovém Caracasu.
Do této doby již Chávez Kubě kromě
finančních prostředků poskytl i materiální pomoc, zejména potom export ropy.
Kuba společně s Venezuelou sice založili
projekt ALBA (Bolivarský svaz pro lid
naší republiky), který má být jakousi protiváhou oběma zeměmi kritizovaného
projektu, celoamerické zóny volného
obchodu – nicméně kvůli účasti pouze
podružných států nelze od toho projektu
příliš očekávat.
Budoucnost Kuby se tedy bude odvíjet od
toho, zdlli bude Chávez v čele Venezuely
či nikoliv. Bylo by špatné opomenout roli
USA, která díky svému kontroverznímu
rozhodnutí ponechat embargo nechává
režim paradoxně svým způsobem neustále přežívat ve stejné podobě.
Dalibor Zítko
7
Bělorusko
Oficiální název státu:
Hlavní město: Státní zřízení:
Hlava státu: Běloruská republika (Respublika Belarus)
Minsk
Prezidentská republika
Alexander Lukašenko
(*1954, prezidentem od 10.8.1994)
Historicko-politické informace:
Po revoluci v Rusku a pádu monarchie (1917) byla snaha
vytvořit Běloruskou republiku jako federativní stát Ruské
říše. V březnu 1918 se (jako důsledek Brest-Litevského míru)
Bělorusko dostalo pod správu Německa. Toho využili běloruští
nacionalisté a vyhlásili samostatnou Běloruskou republiku,
které ihned Německo garantovalo nezávislost. Trvání republiky
však bylo velmi krátké - 1.1.1919 došlo k invazi Rudé armády
do Běloruska. Pod Stalinovou vládou začalo docházet k obrovským čistkám, nejznámějším incidentem byla masová poprava asi 250000 lidí v Kuropatském lese poblíž Minska.
V listopadu 1939 byla k Bělorusku připojena část polského
území (Białystok a okolí), které v září tohoto roku obsadila
Rudá armáda. V roce 1941 do Běloruska vtrhla Hitlerova vojska
a okamžitě nastolila velmi tvrdý režim. Země byla osvobozena
Rudou armádou v roce 1944.
V červnu 1988 byly nalezeny masové hroby Stalinova režimu
v Kurupatech u Minsku. Běloruská společnost je v šoku a
zděšena. Probíhají první demonstrace proti režimu, vláda je nucena zřídit komisi pro vyšetřování masových hrobů. Na návrh
archeologa Z. Paźniaka je vytvořen organizační výbor BNF
(Běloruská lidová fronta) “Obrození”. V roce 1989 se ve Vilniusu konal ustavující sněm, v politickou stranu se BNF mění až
v roce 1993.
27. července 1990 vyhlásil parlament suverenitu Běloruské republiky na SSSR a 25. srpna 1991 její plnou nezávislost. Poté se
7. a 8. prosince konala schůze prezidentů Ruska (Boris Jelcin),
Ukrajiny (Leonid Kravčuk) a Běloruska (Stanislav Šuškevič)
v Bělovežském pralese, kde podepsali dohodu o rozpuštění
Sovětského svazu a ustavení nového Společenství nezávislých
států (SNS).
Zhroucení komunistického režimu umožňuje vznik nových
politických stran. Od sociálních demokratů, až po stany
národové a rolnické, které tzv. bělorusizaci BNF akceptovaly.
Výjimkou byla pouze Sjednocená demokratická strana, která
se po řadě fúzí s malými stranami transformovala ve Sjednocenou občanskou stranu (AHP). Naproti tomu vládnoucí nomenklatura, poté co byla zastavena činnost Komunistické strany
Běloruska (14. 3. 1993), nezaložila žádnou politickou stranu,
ani její představitelé nevstoupili hromadně do jiných subjektů.
Pod tlakem opozičních poslanců sice došlo k výměně vedení
státu, ale vláda změny ustála a faktická moc zůstala v rukou
stranické “bezpartijní” nomenklatury.
8
28. srpna 1991 byl opozicí do funkce předsedy Nejvyššího
sovětu dosazen Stanislav Šuškievič, liberální profesor Minské
univerzity. Šuškievič se snažil zahájit proces transformace. V
průběhu privatizace v roce 1993 byl nařčen bývalými komunisty
z korupce a záhy odvolán.
První ústava nezávislé Běloruské republiky z 30. března 1994
zaváděla poloprezidentský režim. Prezident měl být volen v
přímých a všeobecných volbách
na 5 let s možností jednoho znovuzvolení. Ústava počítala s
jednokomorovým parlament se zákonodárnou iniciativou a silnými kontrolními a volebními pravomocemi. Ústava také počítá
se silnou a nezávislou samosprávou.
V prezidentských volbách v roce 1994 výrazně uspěl populista
Alexadr Lukašenko. Porazil všechny reformní kandidáty včetně
Šuškieviče a ve druhém kole získal úřad prezidenta s voličkou
podporou 80% odevzdaných hlasů.
Od roku 1996 Alexadr Lukašenko zásadně mění ústavu.
Změny značně rozšířily pravomoci prezidenta a dávají mu
takřka neomezenou moc. Prezident může vydávat dekrety,
jmenovat a řídit radu bezpečnosti, je garantem Ústavy, práv
občanů a ztělesněním jednoty národa. Může rozpustit parlament (Národní shromáždění) a vetovat zákony. Reálně je neodvolatelný. Změny ústavy byly přijaty v referendu. Výsledky referenda neuznal nikdo, kromě Ruska.
Lukašenků režim zcela ovládá všechny média v zemi. Opoziční
média byla zakázána, novinové tiskárny vlastní stát, opozice
musí tisknout v zahraničí.
Lukašenko je opět zvolen do prezidentského úřadu v roce
2001, 2006 a 2010.
Lidská práva/ mezinárodní vztahy
Z pozice prezidenta Lukašenko tvrdě potlačuje jakoukoli
opozici, jak demokratickou, tak komunistickou. Díky jeho tvrdému postupu proti jakémukoli náznaku politického odporu je
Lukašenko nazýván posledním diktátorem v Evropě.
Běloruská opozice je roztříštěná do velkého množství skupin
a názorových proudů. V prezidentských volbách v roce 2006
se běloruská opozice sdružuje okolo Alexandra Milinkeviče.
Veškeré protesty proti údajnému znovuzvolení Lukašenka
jsou tvrdě potlačeny. Zatím největší protesty proti režimu se
odehrály po prezidentských volbách v roce 2010, které opět
vyhrál prezident Lukašenko s údajným ziskem 79,7 % hlasů.
Nejsilnější opoziční kandidát Vladimir Njaklajev byl brutálně
zbit a zadržen. Další kandidáti Andrej Sannikov, který byl též
zraněn, Nikolaj Statkevič, Grigory Kocusev a Vitalij Rymaševski
byly také zadrženi.
Během protestů a následně po nich proběhlo několik desítek
vykonstruovaných procesů proti občanům kritickým k režimu.
Dva bývalí představitelé státního zastupitelství Dmitrij
Petruškevič a Oleg Sluček, kteří požádali o azyl v USA, doložili,
že v červnu 2001 bylo 30 představitelů opozice na Lukašenkův
příkaz zavražděno “oddíly smrti”.
Evropská unie a USA vyhlásily proti Bělorusku za porušování
lidských práv tvrdé sankce zaměřené na prominenty režimu. Na
Bělorusko je také uvaleno zbrojní embargo.
Daniel Vondra
Kuba
Oficiální název státu: Kubánská republika (República de Cuba;
CU)
Státní zřízení:
Socialistická republika
Hlavní město: Havana
Hlava státu: Raúl Castro Ruz
(*1931, prezidentem od 24.2.2008)
HISTORIE
Od svého objevení roku 1492 Kryštofem Kolumbem byla
Kuba pod španělskou nadvládou. Jako zámořská kolonie byla
vykořisťována téměř 400 let, a to až do října 1866, kdy byla
vyhlášena její nezávislost na Španělsku. Plné nezávislosti se však
země stále nedočkala. K vyhlášení nezávislé Kuby došlo až 20.
května 1902. Roku 1886 bylo zrušeno otroctví, ve kterém žili
černošští obyvatelé ostrova.
Počínaje rokem 1993, kdy se dostal k moci seržant Fulgencio
Batista y Zaldívar, panovala v zemi relativně otevřená vláda. Batista byl znám spoluprácí s odbory a prosadil se řadou sociálně
laděných zákonů. V zemi roku 1944 uspořádal svobodné volby a následujících 8 let žil v USA, odkud se účastnil na dálku
domácí politiky. Po návratu roku 1952 se však zmocnil vojenským pučem vlády, která se následně projevovala policejní brutalitou a korupcí. Z Havany se stalo centrum prostituce, hazardu a americké mafie.
V zemi vznikala řada hnutí směřujících ke svržení režimu, mezi
nimiž byla i skupina kolem Fidela Castra. Tato skupina 26.
července 1953 zaútočila na kasárna Moncada a její členové byli
následně zatčeni a odsouzeni. V roce 1956 byli propuštěni na
svobodu a Fidel Castro odcestoval do Mexika.
2. prosince 1956 připlul Fidel Castro zpět na Kubu na jachtě
s názvem Granma a vyvolal revoluci, která nakonec trvala dva
roky a skončila vítězstvím revolucionářů. Fidel nedodržel příslib
svobodných voleb a začal v zemi prosazovat komunistickou ideologii. Po revoluci nastalo období zatýkání a masových poprav.
Mezi vedoucí představitele porevoluční Kuby patřili Frank País,
Fidel Castro, Huber Matos, Rolando Cubela, Camilo Cienfuegos a Ernesto Guevara zvaný také Che.
Stále rostla podpora Kuby ze strany SSSR, kterou však USA
vnímaly velmi negativně. Celá situace byla vyhrocena natolik, že
v srpnu 1960 došlo na Kubě k znárodnění majetku amerických
firem a později i bank. V reakci na tuto událost vyhlásily v říjnu
USA embargo na vývoz amerických výrobků na Kubu, které
bylo dále v únoru roku 1962 posíleno.
Roku 1961 došlo k likvidaci všech politických stran. Socialistická revoluce tak byla dovršena.
V dubnu 1961 se v zátoce Sviní vylodily ozbrojené
kontrarevoluční jednotky tvořené exilovými Kubánci, které byly
původně podporovány CIA. Tento pokus o svržení režimu na
Kubě však skončil nečekaným neúspěchem.
Události z roku 1962 přivedly svět na pokraj třetí světové války.
Vedení SSSR v čele s Chruščovem se rozhodlo k tajnému
zřízení raketových základen na Kubě. V reakci na to vydal 22.
října americký prezident Kennedy rozkaz k námořní blokádě
Kuby. Díky mírovým vyjednáváním a příslibu USA neprovést
invazi na Kubě byla hrozící nukleární katastrofa zažehnána.
Ekonomická krize konce 70. let vyústila roku 1980 masovým
podáním žádostí (přibližně 10 000 Kubánců) o politický azyl na
peruánském velvyslanectví v Havaně. Volný odjezd byl umožněn
všem, kteří o něj projevili zájem. Tento hromadný odchod byl
ukončen až v říjnu 1980, kdy přes přístav Mariel uprchlo více
než 125 000 obyvatel.
Vnitřní politiku na Kubě ovlivnil i proces s generálem Arnaldem Ochoou, vlivným členem ÚV KSK, a dalšími vysokými
funkcionáři. Ti byli v roce 1989 obviněni z korupce a pašování
drog a následně odsouzeni k trestu smrti zastřelením. Tato
událost posloužila k zastrašení opozice uvnitř kubánské armády
a není vyloučeno, že do obchodu s drogami byl z finančních
důvodů zapleten i kubánský prezident.
Rozpad SSSR a RVHP znamenal propad Kuby do hluboké
ekonomické krize, a země se tak začala orientovat na pomoc ze
strany Číny a Venezuely.
V roce 2006 byl v důsledku nemoci Fidel Castro nucen abdikovat. Prezidentské pravomoci převzal jeho mladší bratr, Raúl
Castro, který v současnosti drží v rukou všechny hlavní funkce
– post prezidenta, premiéra i 1. tajemníka ÚV KSK.
LIDSKÁ PRÁVA
Opozice na Kubě je reprezentována celou řadou organizací,
které však působí pouze ilegálně. Často zde dochází k pronásledování a věznění osob s odlišným názorem, než je ten oficiální.
Výjimkou není ani fyzické násilí ze strany organizovaných složek
státní moci.
Kubánské obyvatelstvo má zakázán vstup na mnoho míst,
dochází k cenzuře tisku, všudypřítomná je i propaganda a mezi
obyvatelstvem panuje strach z udavačů. Režim ovlivňuje i literaturu, kulturu a umění, ve kterém došlo ke zrušení několika
slavných odvětví. Internet je dodnes převážně výsadou elit, a tak
je objektivní zpravodajství o dění ve světě utopií.
V současnosti vzrůstá počet lidí, kteří odmítají jen přihlížet a
přijímat to, co jim nařizuje politický režim. Pořádají neoficiální kulturní akce a sami si vyhledávají paralelní informace k
oficiálně prezentovaným údajům.
Přesto se naleznou i lidé, kteří režim podporují, přičemž
zdůrazňují zejména ukázkovou péči o staré lidi, podporu
vzdělávání pro všechny vrstvy obyvatelstva a vymícení nejhorší
chudoby (např. díky potravinovým poukázkám).
Samotná kubánská vláda rezolutně popírá obvinění z porušování
lidských práv. Připouští pouze to, že v závažných případech
užívá trest smrti, nicméně od trestů za politické názory se distancuje.
Petra Wurmová
9
Vztah České republiky ke Kubě a Bělorusku
V minulosti byl vztah České republiky ke
Kubě a Bělorusku vždy závislý na vnitropolitické situaci a vyvíjel se podle mocenských
poměrů, které v danou chvíli vládly ve světě.
Změna režimu v Československu nadobro
poznamenala nejen vazby diplomatické, ale
také ekonomické a společenské.
Dávné přátelství Kuby a Československa
je již minulostí. V současnosti patří Česká
republika k nejtvrdším odpůrcům kubánského režimu. Toto nepřátelství symbolizuje i událost z léta roku 1990, kdy došlo
ke zdemolování československého velvyslanectví, které bylo napadeno kubánskými
agenty vydávajícími se za azylanty. Během
přepadení byli uvnitř vězněni diplomaté,
kteří Kubáncům zároveň posloužili jako rukojmí. K vyostření česko-kubánských vztahů
přispěl i incident s dvěma českými občany
uvězněnými na Kubě, kteří byli označeni
za agenty Spojených států. Jednalo se o poslance Ivana Pilipa a studentského aktivistu z
roku 1989, Jana Bubeníka. Oba byli zadrženi
počátkem roku 2001 po setkání s tamními
disidenty, jelikož s nimi údajně udržovali
podvratné styky. Následovalo dlouhé vyjednávání o jejich propuštění, kterého se přiletěl
na Kubu osobně účastnit i předseda českého
senátu, Petr Pithart. Čeští občané byli po
25 dnech strávených v kubánském věznění
propuštěni.
Rozdílná struktura politických režimů České
republiky a Běloruska má za následek,
že česká diplomacie často vystupuje proti
běloruským nedemokratickým tendencím a
naopak podporuje běloruskou opozici.
Na bodu mrazu se ocitly česko-běloruské vztahy v roce 2005, kdy v reakci na vyhoštění
českého diplomata Pavla Křivohlavého z
Minsku Česká republika vypověděla ze země
diplomatku Běloruska. Běloruské úřady
českého diplomata obvinily z konzumace
alkoholu a sexuálního styku s mladistvými
chlapci. Podle české policie Pavel Křivohlavý
žádný trestný čin nespáchal a MZV označilo
tento krok za propagandu běloruského nedemokratického režimu. K oteplení vztahů
České republiky a Běloruska nepřispěly
ani události spojené s běloruskými prezidentskými volbami v roce 2006. Volby dle
sčítací komise vyhrál úřadující prezident Alexandr Lukašenko, veřejností byl však tento
akt označen za frašku. Opozici totiž nebyl
umožněn přístup k médiím a podle Západu
byly volby zmanipulované.
Česká zahraniční
Bělorusku
politika vůči
Kubě
a
Česká republika patří mezi země, které na
mezinárodním poli dlouhodobě aktivně prosazují demokratické principy. Mezi stěžejní
pilíře české zahraniční politiky mimo jiné
patří rozvoj a ochrana lidských práv, včetně
právního státu.
Kolegium ministra zahraničních věcí schválilo 15. července 2010 novou koncepci
10
Foto: Bělorusko a podpora ze strany nezisk.organizaci - zdroj clovek v tisni
transformační politiky, jejímž účelem je mimo
jiné podrobněji prezentovat cíle, kterými se
česká zahraniční politika bude zabývat. Tato
koncepce nahradila koncepci o transformaci
a spolupráci, která byla schválena 31. března
2005. Program transformační spolupráce
(TRANS) je zaměřen na země procházející
procesem transformace nebo na země s nedemokratickými režimy, kde je ve společnosti
patrné úsilí o demokratizaci a zlepšení situace
v lidsko-právní oblasti. Spolupráce je cílena
na deset prioritních zemí, na jejichž podporu
je vyčleněno vždy více než 90% prostředků,
kterými program disponuje. Mezi země tzv.
přednostního zájmu patří také Bělorusko (v
rámci zemí Východního partnerství) a Kuba.
Program TRANS se zaměřuje na posilování
schopnosti nevládních neziskových organizací, podporu občanských iniciativ, posilování nezávislosti médií a přímou podporu
politických vězňů a jejich rodin. Dalším cílem programu je budování dlouhodobých
kontaktů a partnerství mezi městy a obcemi
České republiky a cílovými zeměmi.
Možnost podílet se na podpoře Kuby a
Běloruska se pro Českou republiku zvýšila
vstupem do Rady OSN pro lidská práva, jejímž členem je od 20. května 2011.
Hlavní činností tohoto orgánu je sledování
dodržování lidských práv v členských státech
OSN a reakce na krizové situace, které ve
světě nastanou. Rada OSN pro lidská práva
také plní funkci mezinárodního fóra a hledá
odpovědi na otázky týkající se ochrany a rozvoje lidských práv. Současně se snaží podporovat aktivity přispívající k dokumentování
případů, kdy dochází k porušování lidských
práv.
Úloha České republiky v Radě OSN pro
lidská práva vychází z jejích dlouhodobých
priorit v této oblasti. Cílem české zahraniční
politiky je podpora svobody, občanské
společnosti a obránců lidských práv a nevládních organizací. Mezi prioritní země tohoto
projektu, v nichž se snaží Česká republika
tamní lidsko-právní situaci pomoci, patří
především Bělorusko.
Nevládní a neziskové organizace
Vedle oficiální české zahraniční politiky se
o zlepšení lidsko-právní situace na Kubě a
v Bělorusku snaží i řada nevládních neziskových organizací.
Nejznámější v České republice je humanitární
organizace Člověk v tísni, která se již od svého
vzniku v roce 1992 snaží pomáhat v krizových
oblastech po celém světě. V rámci programu
podpory lidských práv je předmětem jejího zájmu pomoc na Kubě a v Bělorusku.
Kubánské centrum Člověka v tísni se věnuje
podpoře demokratické opozice a spolupracovníci této organizace distribuují přímo na
Kubě léky a techniku. Snaží se také finančně
přispívat rodinám uvězněných politických
odpůrců. V Bělorusku pomáhá Člověk v
tísni šířit objektivní informace a monitorovat
případy, ve kterých dochází k porušování lidských práv.
Běloruské problematice se dále věnuje mezinárodní sdružení Občanské Bělorusko (Civic Belarus), které vzniklo v roce 2004 a klade
si za cíl všestrannou podporu demokratických iniciativ. K rozvoji občanské společnosti
přispívá například podporou nevládních a
neziskových organizací. Mimo jiné usiluje i o
navázání spolupráce s českými partnery.
Demokracii na Kubě se snažil budovat i bývalý
český prezident Václav Havel, který se řadu
let věnoval podpoře kubánského disentu. Po
odchodu z funkce prezidenta České republiky založil Mezinárodní výbor na podporu
demokracie na Kubě a přímo prohlásil: “Já
mám ve velmi dobré a živé paměti, jak nám
pomáhalo, když mezinárodní společenství
mělo o nás zájem. A zdá se mi, že to je věc
téměř samozřejmá, že solidaritu bychom měli
projevovat i my, zvláště v případě Kuby, kde
jsou poměry velmi podobné těm, jaké byly u
nás.”
Petra Wurmová
Kubánská realita očima turisty
Pro
jiné je to zas ostrov plný přírodních
krás a bohatství, obývaný přátelskými lid-
mi. Předpokládám, že před návštěvou Kuby
jsi patřil do druhé skupiny.
názor?
Foto: Václav Strmiska
Rozhovor s Václavem Strmiskou o turistické
návštěvě Kuby, jejích krásách, jedinečnosti a
také o smutné realitě „ostrova svobody“.
Na začátek nemůžu položit jinou otázku,
než proč jsi si zvolil cestu právě na Kubu?
Znepokojoval tě fakt, že se chystáš jet do
nedemokratické země?
Na Kubu jsem se chtěl podívat už jako kluk.
Vyprávěl mi o ní známý, který tam dlouhou
dobu žil. Tehdy mne asi nejvíce zaujalo
vyprávění o velkých amerických auto-veteránech a samozřejmě představa exotické
země s krásnými plážemi. Postupem času
se můj zájem rozšířil také o slavné kubánské
bary, koktejly a doutníky. Na cestě na Kubu
mě neznepokojovalo vůbec nic. Naopak
jsem byl zvědavý a těšil jsem se, až uvidím, jak
se žije v jiných kulturních podmínkách.
Jedním z kladů postupných reforem na Kubě
je možnost drobného podnikání. Příkladem
jsou tzv. casa particular, tedy ubytování u
místních, kteří platí licenci a mohou u sebe
doma ubytovávat cizince. Využil jsi této
možnosti, nebo jsi dal přednost hotelu?
Ano, casa particular jsme využili. Přímo v centru Havany jsme přespali v domě u rodiny,
která ubytování cizincům poskytuje. V domě
měli tři nebo čtyři pokoje a byli velice přátelští
a ochotní. Využít casa particular jsme neměli
přímo v plánu, ale taxikář, který nás do Havany
z Varadera dovezl, nás „doručil“ až ke dveřím,
a tak jsme se ubytovali zde. Byli jsme rádi, že
nemusíme s hledáním ubytování ztrácet čas.
Co se drobného podnikání týče, na každém
kroku na nás pokřikovali taxikáři, kteří jezdili
svými vlastními auty. Nic podobného, jako
jízdu těmito taxíky, jsem ještě nezažil. Auta
jsou často poskládána z částí více modelů (bezpochyby i různých výrobců), chybí přístrojové
desky, okénka se v nejednom autě stahují tak,
že se na okénko prostě přitiskne dlaň a okno
se zatlačí dolů do dveří. Snad všechna auta
mají ale přehrávač a velice výkonné reproduktory. Jako taxíky jezdila i novější auta, často dokonce i česká Škoda Fabia. My jsme ale chtěli
samozřejmě zažít taxíky kubánské a tak jsme
se modernějším taxíkům snažili vyhýbat.
Pro
mnohé je
Kuba
symbolem chudoby a
smutného života v komunistickém režimu.
Změnil se tvůj
Před příjezdem pro mě Kuba byla symbolem
karibského ráje. Při odjezdu jsem byl trochu
zklamaný. Chyběly mi klasické služby pro turisty. Ač mě to většinou na dovolené v jiných
zemích obtěžovalo, tady mi trochu chybělo,
že na pláži nepobíhají mladí Kubánci s kokosovými ořechy, ovocem, občerstvením nebo
nabídkou nejrůznějších plážových atrakcí.
Také bych uvítal více koktejlových barů s
širší nabídkou – Kuba je přeci jen domovem
slavných koktejlů. Vzhledem k nemožnosti
podnikat to ovšem není nic zvláštního.
Nabídka v obchodech mě také překvapila.
Když jsme chtěli nakoupit, často jsme narazili na obchod, který byl velký co do rozlohy,
ale malý co do sortimentu zboží. Většinou
byly regály vyplněny jen několika druhy zboží.
Třeba plechovky s jedněmi a těmi samými
brambůrkami zabíraly tři metry na šířku a celý
regál na výšku. Tímto způsobem byl vyplněn
celý obchod, takže opravdu „široká“ nabídka.
Názor na Kubu se mi nezměnil, jen jsem si
uvědomil, že jsem nemohl čekat víc.
Jak
Kubě jako cizinec, Evropan
Je snadné s místními navázat kontakt? Ptali se tě například na to, odkud
jsi a jak se u nás žije?
Řekl bych, že Kubánci jsou přátelští a navázat
kontakt je pro Evropana velice snadné. Kontakt navazují většinou místní. Několikrát jsem
se na Českou republiku ptal a většinou se
zdálo, že vědí, o čem mluvím. Starší Kubánci
Česko znali a dokonce u nás v hotelu pracoval
kuchař, jehož bratr v Československu studoval.
jsi se na
cítil?
Petra Jíšová
Celý rozhovor najdete na stránkách kurzu:
www.otevrena-spolecnost.webnode.cz
Návštěva papeže na Kubě
Papež míří z Mexika na Kubu, ozývalo se ze
všech koutů světa 26. března tohoto roku.
Před jeho příjezdem následovalo zatčení asi
150 pokojných disidentů, i přesto se však na
jedné ze mší hlasitě vyjádřil jeden tamější
odpůrce režimu, který byl následně zajištěn
bezpečnostními službami.
Vatikán tvrdil, že návštěva papeže bude
mít pouze pastorační charakter, a proto se
z opozicí režimu Benedikt XVI. nesetká.
Tak se také stalo, ale přesto můžeme z jeho
projevů usoudit, že chtěl Kubáncům předat
jistá politická sdělení. Při projevu na letišti
papež vyjádřil pochopení pro “spravedlivé
aspirace a legitimní přání všech Kubánců”.
Připomněl “mladé i staré lidi, dospívající
a děti, nemocné a pracující, vězně a jejich
rodiny a chudé”. Agentura AP připomněla,
že se jako jeho předchůdce Jan Pavel II.
při historické návštěvě Kuby v roce 1998
nezmínil výslovně o politických vězních.
Benedikt XVI. vyzval Kubu k vybudování
otevřené a obnovené společnosti a při odletu
z Mexika dokonce prohlásil, že “marxistická
ideologie, tak jak vznikla, již neodpovídá
realitě”. Z jeho úst však zazněla na Kubě
také kritika kapitalismu a embarga Spojených států.
Třetí a poslední den své návštěvy se papež
setkal za zavřenými dveřmi s vedoucím
představitelem Kuby Raúlem Castrem, jež
byl přítomen na obou mších v první řadě.
O čem si asi tak povídali? To se asi nikdy
nedozvíme, ale tím že se papež nesetkal s
opozicí, ale právě s bratrem proslulého Fidela Castra, tak zajistil lepší vyjednávací pozici
pro církev.
A to jak v záležitosti prostředníka při vyjednávání o propouštění politických vězňů,
či v oblasti školství, tam může mít vliv i na
předání části výuky církvi, říká Pavla Holcová, vedoucí kubánských projektů Člověka
v tísni.
Právě oblast školství by mohla být pro obnovení otevřené společnosti na Kubě klíčová. V
církevních školách se děti učí angličtinu, práci
s počítačem. Do těchto škol začínají pozvolna proudit zahraniční misionáři-učitelé, kteří
mohou dát státní výuce celkem slušnou alternativu.
Už nyní má návštěva Benedikta XVI. své plody. Velikonoce byly vyhlášeny státním svátkem a Kubánci dostali den volna. Kubánci
tohle rozhodnutí vítají, ale moc ho nechápou. Po tom co jim režim tvrdí, že hlavním
úkolem je pozvednout ekonomiku a padesát
let (až do návštěvy Jana Pavla II.) náboženství
potlačoval, není divu že si nyní připadají jako
loutky.
Markéta Brožová
11
Dokument, který Vám sáhne na srdce
a nenechá Vás klidně sedět
Ze záběrů z protirežimní demonstrace v
centru Minsku tuhne krev v žilách a zároveň
vás zavaluje zvláštní pocit bezmoci, lítosti a
uvědomění si svého štěstí, života ve svobodě.
Dokument Běloruský sen je jiný, výrazně se
odlišuje od typických dokumentů mapující
porušování lidských práv v autoritářských
režimech. Síla příběhu není o nic menší
než u dokumentů natočených v Africe,
v Asii či jinde ve světě. Jinakost snímku
spočívá nejméně ve dvou bodech; v kvalitní
filmařině s vynikajícím nápadem interpretace běloruského příběhu na životě anonymního vypravěče. Divák je skrze dětství
chlapce seznámen se vznikem samostatného
Běloruska v devadesátých letech a začínají
kariéry budoucího prezidenta Lukašenka.
Stejně tak jak Lukašenko každým rokem
své vlády zvyšuje svoji moc, tak se z chlapce
stává mladý muž, vypravěč, který na životě
obyčejných Bělorusů přibližuje realitu
každodenního života.
Režie Ekaterini Kibalchich posouvá děj do jednoho z nejdramatičtějších
okamžiků novodobých běloruských dějin
- do prezidentských voleb roku 2010. Najednou se ocitáte na hlavním Minském náměstí a
stáváte se součástí protirežimní demonstrace
za svobodné a čestné prezidentské volby.
Frustrace, bezmoc, neštěstí lidí
je všudypřítomná a pomalu vás vtahuje na
zaplněné hučící náměstí a vy si neustále dokola kladete otázku, jak se tohle může stát ve
dvacátém prvním století v Evropě. A nezbývá
než si suše odpovědět, že se to dít může a
děje a zřejmě se to bude dít i nadále. Tím
se dostává na povrch sdělení, které možná
ani nebylo záměrem dokumentu, ale nám je
v naší zemi velice blízké. Snad nebudeme
potřebovat vlastní Minsk 2010, abychom si
uvědomili, že demokracie a svobody nejsou
zadarmo.
Tvrdé rozehnání pokojného protestu, bytí, zatýkání, soudy, perzekuce všeho
druhu, líčení současné situace v Bělorusko
i pomocí mnohdy překvapivě vtipně
vyznívajícího sarkasmu protínají dokument
až do jeho konce. Přesto dominantní pocit,
který si domů odnášíte, není násilí ani bezmoc, ale hrdost a odvaha aktivistů a jejich
rodin v boji proti nerovnému soupeři.
V originále Belorusskaya mechta. Natočeno
Ekaterinou Kibalchich (Rusko, 2011, stopáž
55 min.)
Daniel Vondra
Redakce prvního čísla studentského tematického časopisu Otevřená společnost:
Petra Jíšová
Přestože se narodila v Praze, vyrůstala v Mariánských Lázních a
do Prahy se vrátila teprve před pěti lety. Vystudovala zde VOŠ
Mezinárodních a veřejných vztahů, obor diplomatické služby, a
příští rok snad úspěšně dokončí magisterské studium na CEVRO Institutu. Ráda by v budoucnu působila v lidsko-právní
oblasti, nebo pracovala s lidmi a pro lidi. Má ráda všechno
živé, rozmanitost, svobodu, umění, nadhled a humor a nerada
se dívá na to, když někdo trpí, nebo zneužívá svou moc. Chtěla
by objet svět, naučit se dobře psát, fotit, tancovat a nerozčilovat
se nad zbytečnostmi.
Lucie Navrátilová
Cérka původem z Jižní Moravy, žijící již pět let v Praze. Vychována vojákem-pilotem a úřednicí. Studuje na CEVRO
institutu obor Politologie v 1. ročník Mgr. Má ráda anglický
humor, zelený čaj, dlouhé procházky svižný tempem,
hudbu různých žánrů, skládání origami, tvoření bižuterie,
sledování BBT... Neumí žít: bez svých přátel a rodiny, bez
kontaktních čoček a ostružinové marmelády kamarádky
Katky.
Daniel Vondra
Daniel Vondra je studentem 2. ročníku oboru politologie a
mezinárodní vztahy na vysoké škole CEVRO Institut v Praze.
Zabývá se politickým marketingem, kde nasbíral zkušenosti s
organizací volebních kampaní a oslovováním veřejnosti.
Markéta Brožová
Studuje 2. ročník bakalářského studia politologie a mezinárodní vztahů na VŠ CEVRO Institut. Zajímá se o klasickou ekonomii, politiku, jezdectví, přírodu, zemědělství,
problémy současného světa. Stále směřuje za lepším
poznáním světa kolem sebe.
Petra Wurmová
Pochází z Mělníka, města ležícího nad soutokem řek Labe
a Vltavy a známého zejména pěstováním vinné révy. Studuje navazující magisterský obor Politologie na VŠ CEVRO
Institut. Mezi její největší koníčky patří kreslení, malování
a cestování. Zajímá se o design, kynologii, astrologii, gastronomii, četbu, hudbu, divadlo a film. V neposlední řadě
také ráda provozuje různé sporty. Život by si nedokázala
představit bez poslechu hudby, štětce v ruce, přátel a
rodiny. Sama sebe považuje za společenskou a komunikativní osobu.
Dalibor Zítko
Dalibor Zítko je studentem I. ročníku magisterského studia
CEVRO Institut. Pochází z Karlových Varů a v Praze žije
pátým rokem. Zabývá se nedemokratickými režimy, korporatismem, politickým marketingem, politickým managementem,
politickou ekonomií, národohospodářstvím, iberskými a latinskoamerickými politickými systémy. Mezi jeho koníčky patří
zejména cestování, potápění a hra na klavír.
Nikola Seifrtová
Pochází ze severočeského města Teplice, kde absolvovala
gymnázium. Bakalářské studium v oboru Humanistika se zaměřením na politickou filosofii vystudovala na
ZČU v Plzni. Magisterské studium v oboru Politologie se
zaměřením na mezinárodní politiku zakončila diplomovou
prací na téma Stíhání válečných zločinů a zločinů proti lidskosti podle mezinárodního práva na Vysoké škole CEVRO
Institut v roce 2011. V politologii jí nejvíce fascinuje teorie
nedemokratických režimů, z čehož vychází i její zájem o
výzkum konkrétních případů. Jejím velkým koníčkem
jsou dokumentární filmy s lidsko-právní tématikou, pořádá
nejen pro své přátelé jejich promítání. V poslední době se
věnuje též rozvojové problematice a je součástí projektu
Psaní a zpravodajství o rozvoji ve světě.
Jiří Š. Cieslar
Podskalský patriot. Magisterské studium politologie na
Vysoké škole CEVRO Institut zakončil diplomovou
prací o Georgi Sorosovi. Teoreticky i prakticky se zabývá
občanskou společností. Pracoval v neziskovém sektoru,
píše a překládá.
Grafika/sazba: Filip Kotlář
[email protected]
12