rebelové - Jan Drbohlav

Komentáře

Transkript

rebelové - Jan Drbohlav
REBELOVÉ
© 2000 Filip Renč, Zdeněk Zelenka, Jan Drbohlav
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 1
Les u kasáren
Noc
Je tma a ticho.
Vysoká kasárenská zeď se tyčí skoro až k nebi. Je
špinavá, skrz omlácenou omítku místy prosvítá
struktura cihel. U její paty rostou do výšky jednoho
metru kopřivy.
Chvíli se nic neděje a pak do kopřiv dopadnou troje
mužské nohy. Nohy se rozeběhnou pryč ode zdi,
směrem k lesu.
Objeví se jasné světlo, které bloudí po vzrostlých
stromech. Přidá se další světelný kužel a po
chvilce se ozve také vzteklý hlas.
HLAS 1 (M.O.):
Stůjte…! Vraťte se, kurva! Vraťte se!
Troje nohy dusající lesním podrostem patří ke třem
klukům, oblečeným do civilního oblečení. Později
se dozvíme, že se jmenují Šimon, Bob a Eman.
Velké světelné kužely začnou kmitat podrostem.
Kluci se na okamžik dostanou do světla.
HLAS 2 (M.O.):
Támhle jsou…! Stůjte!
Kluci vyběhnou ze světla. Stín noci je opět skryje. A
pak se ozve několik výstřelů.
STŘELBA
Zvolna se začíná vylínat hudba.
HUDBA – Měsíc – předehra – piáno
1
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 2
Taneční kavárna, Les u kasáren (montáž)
Noc
TANEČNÍ KAVÁRNA
Taneční kavárna je plná mladých lidí. Je to svět
konce 60.let. Jemná předehra piána skončí a
nečekaně nastoupí temperamentní šlágr 60.let.
Kapela hrábne do kytar a zpěvačka se rozezpívá
svým temperamentním hlasem (orig. nahrávka Y.
Přenosilové)
MĚSÍC
Nejdřív jenom tajně nahlédnul
a potom dovnitř vešel
a snad aby mě trochu rozesmál
až na lustr se věšel.
Klidně se dívá, jak se svlékám,
zatímco já se stínu lekám.
Dávno ví, že se tolik bojím,
tak zůstal radši se mnou
a nežnou tvář mi něžně hladil
pavučinou snů jemnou.
Zůstal pak se mnou do bílého rána,
spala jsem s Měsícem,
nebyla jsem sama!
Taneční kavárna je plná tance! Páry na parketu
divoce tančí, kapela na pódiu divoce vyhrává...
U jednoho ze stolů sedí osmnáctiletý mladík Olda
se svými dvěma stejně starými kumpány Drmolou
a Tuřínem. Ti jediní se moc nebaví, sedí otráveně
u stolu, popíjejí s odporem nakyslé víno a nečinně
pokukují po roztančených holkách…
xxxxxxxxxxxxxx
LES U KASÁREN
MĚSÍC – POKRAČOVÁNÍ – SÓLO SAXOFON
Šimon, Bob a Eman se prodírají lesní houštinou.
Odkudsi zdálky je slyšet dupot nohou.
DUPOT NOHOU
HLASY (M.O.):
- Támhle jsou…
- Doprava… doprava…
- Do hajzlu, stůjte, vy idioti…!
Opět se ozvou výstřely.
STŘELBA
Kluci se rychle uhnou do tmavější části lesa. Zmizí.
2
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
xxxxxxxxxxxxxx
TANEČNÍ KAVÁRNA
Zábava na typických “čajích” 60.let je už v tom
nejlepším.
Všichni užívají života naplno, jen Olda s Tuřínem
se stále tváří jako na pohřbu. Tuřín znuděně hledí
na zpěvačku, která se svým triem vokalistů
sestoupila z pódia na parket a pokračuje ve své
pěvecké a pohybové kreaci mezi publikem. Tančící
kluci a holky jim dělají uličku, ale pokračují stále v
twistování, takže vše působí jako sehrané
choreografické číslo... Olda neustále bliká očima
po vstupních dveřích do taneční kavárny.
Během zpěvu přichází ke stolu druhý Oldův
kumpán Drmola a přináší na tácu láhev vína a tři
skleničky.
DRMOLA:
A je to tady, pánové. Protože – co? Protože
střízlivý nás nedostanou a vopilí se nedáme!
Drmola si všimne Oldy, který pohledem hypnotizuje
vstupní dveře.
DRMOLA:
Nečum furt na ty dveře.
Olda ode dveří ani neodtrhne zrak, jen se ohradí.
OLDA:
Já na ně nečumím.
DRMOLA:
A kam teda čumíš?
OLDA:
No… Koukám… Tak různě…
Drmola postaví tác na stůl a rozdělí skleničky, před
každého jednu. Začne nalévat.
DRMOLA:
Nekoukáš “tak různě”, koukáš na dveře. Však vony
dorazej´… Že jo, Tuřín…
TUŘÍN:
Určitě… Bugyna říkala, že přijdou, když jí dám
vopsat, jak mi vyšel cotangens alfa v tom druhým
příkladu.
Olda si nedůvěřivě prohlíží láhev bez viněty, kterou
donesl Drmola a chvílemi, jen tak cvičně střelí
očima zase ke dveřím. Zeptá se, jako by mu na
tom nezáleželo.
OLDA:
A dals?
3
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
TUŘÍN:
Že váháš.
Olda si oddechne, ale Tuřín se odmlčí. Jeho
sebejistota je náhle ta tam.
TUŘÍN:
Jenže… mi to vyšlo úplně blbě…, ´jsem to
zapomněl vodmocnit…
Olda jen zdvihne oči k nebesům.
Drmolu
Tuřínovy
matematické
problémy
nezajímají. Pozdvihne svoji sklenici k přípitku.
DRMOLA:
Tak, pánové, ať nám stojí.
OLDA:
Na to si nemusím připíjet.
Navzdory svým slovům si na tohle Olda připít musí.
Vezme si svoji skleničku a ťukne si s Drmolou, až
to hlasitě cinkne.
Cinknutí.
xxxxxxxxxxxxxx
LES U KASÁREN
Kluci vyběhnou na lesní mýtinu, zalitou měsíčním
světlem. Eman sotva klopýtá. Šimon chytne
Emana za paži a vleče ho dál.
ŠIMON:
Dělej… tak sakra dělej…!
Těsně před tím, než kluci zmizí z mýtiny, se ozvou
další výstřely.
STŘELBA
Bob vytáhne z kapsy armádní pistoli, otočí se a
několikrát naslepo vystřelí za sebe.
STŘELBA
ŠIMON:
Ser na to…! Zdrhej…!
Kluci se opět ztratí ve tmě lesa. Provází je další
výstřely.
STŘELBA
xxxxxxxxxxxxxx
TANEČNÍ KAVÁRNA
MĚSÍC - POKRAČOVÁNÍ
Dávno ví, že se tolik bojím,
tak zůstal radši se mnou
a nežnou tvář mi něžně hladil
pavučinou snů jemnou.
4
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Zůstal pak se mnou do bílého rána,
spala jsem s Měsícem,
nebyla jsem sama!
Tuřín pozoruje tři dívky, které divoce tančí pouze
spolu, bez partnerů. Drcne do Oldy.
TUŘÍN:
Hele, a co támhlety…?
Olda si dívky změří jedním pohledem a ohodnotí je
s despektem.
OLDA:
Taky blbý…
Do dveří taneční kavárny vstupuje naše trojice
stopařek – Tereza, Bugyna a Julča. Tereza je typ
neposkvrněné lesní víly, Julča je klasická věrná
kamarádka s plachým obličejem, který částečně
skrývá za staromódními obroučkami brýlí, a
Bugyna je vamp, která svou křehkou duši zdárně
zakrývá extravagantním a suverénním chováním.
Dívky jsou okamžitě středem pozornosti kolem
postávajících frajírků. Jsou zvány na parket, ale
jednoho nápadníka po druhém odmítají gestem
královen a očima hledají nějaký volný stůl.
Bugyna se obrátí na jednoho z mladíků, zřejmě
z nižšího ročníku, v poněkud nepadnoucím obleku
a kostěnými brýlemi s tlustými skly na nose. Při
otázce si ho k sobě dost pevně přitiskne.
MĚSÍC - KONEC
Potlesk.
BUGYNA:
Nemáš cígo, brouku…?
Mladík se zakoktá, ale ještě než se Bugyně
vysmekne a zmizí v davu, stačí odpovědět.
MLÁDENEC:
Ne… ne… já ne to… nekouřím…
Holky procházejí mezi návštěvníky typických čajů
60. let a hledají stůl.
Olda teprve teď zahlédne na druhé straně sálu
Terezu, Bugynu a Julču. Vyskočí od stolu, mává
rukama na způsob větrných mlýnů a hlasitě volá.
OLDA:
Holky… Holky, Terezo… Tady… Držíme vám
flek…
Dívky projdou kolem stolu kluků, jakoby je neviděly.
Bugyna se jen ostentativně ušklíbne.
BUGYNA:
Ts…
5
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Kluci sledují holky, jak si sedají ke stolu ne sice
úplně vzdálenému, ovšem také ne k sousednímu.
Holky se tváří, jako by kluci pro ně byli vzduch.
Tuřín zklamaně vydechne.
TUŘÍN:
Krávy…
Drmolu nezájem holek trápí ze všech tří nejméně.
Trochu uštěpačně poznamená.
DRMOLA:
No to se nediv, když´s to zapomněl vodmocnit…
TUŘÍN:
Prosím tě, co má vodmocňování společnýho s tím,
jestli si sednou tady nebo támhle?
Olda do sebe hodí skleničku, snad aby si dodal
odvahy.
OLDA:
Já tam jdu.
DRMOLA:
No jen jdi… A řekni jim, že tady Tuřín už to má
spočítaný…
Tuřín zavrtí hlavou a mlaskne, jako by chtěl
Drmolovi naznačit, že tenhle vtip nepatřil
k nejpovedenějším. Olda si rychle nalije ještě
skleničku.
OLDA:
Počkej, ještě do druhý nohy…
Olda do sebe skleničku kopne na ex.
xxxxxxxxxxxxxx
LES U KASÁREN
Náhle je úplné ticho…
TICHO
Na kraji lesa se vynoří tři klukovské postavy.
Přerývaně dýchají, nervózně se rozhlížejí. Eman
tiše, ale zoufale lamentuje.
EMAN:
´ses na ni měl vysrat, na tu pistoli ! Vysrat ses na ni
měl! Kdybysme nelezli do toho pitomýho zbrojního
skadu, už jsme mohli bejt na Šumavě…
Bob Emana
kamarádsky.
napomene,
ne
ve
zlém,
spíš
BOB:
Drž hubu…
Šimon pozorně naslouchá. Zdá se, že je ticho…
6
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 3
Taneční kavárna, ATELIÉR
Noc
TANEČNÍ KAVÁRNA
Napětí předešlého obrazu zruší nečekaně
štramácký zpěvák s ulíznutými vlasy a nóbl
oblečkem. Skočí na pódium, prudce se otočí na
kameru a spustí.
GINA
Gina, jéjéjé, Gina jsi
a Gina, Gina, ó jé
ji a ji a jiná jména jí
doma dávají!
Já však potají
jí a jí říkat budu
vždycky jenom Gina!
Já to vím, že tohle není zrovna
české jméno,
snad bych jí měl přeci jen říkat
Magdaléno,
světice z jižní ulice
jenomže já já já
Ginu mám rád!
S prvními tóny písničky se na parket seběhnou
tanečníci. A další taneční šílenství začíná,
tentokráte ještě divočejší... Temperamentní tanec
zaplněného parketu se promění v choreografické
číslo, v rámci kterého pár tanečníků “proskočí”
do...
xxxxxxxxxxxxxx
ATELIÉR
...stylizované dekorace, typické pro 60. léta.
GINA - POKRAČOVÁNÍ
Toto choreografické číslo
pozadí je podkladem pro…
na
jednobarevném
Úvodní titulky.
Pozn.: Proskočením z reálné do stylizované
dekorace se promění i kostýmy tanečníků z
všedních do stylizovaných - černých roláků i
kalhot. Choreografie bude uzpůsobena tak, aby
výtvarně korespondovala s umístěním titulků v
obraze.
Když se titulková píseň GINA blíží ke svému finále,
“proskočí” naše taneční skupinka zpět do...
xxxxxxxxxxxxxx
7
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
TANEČNÍ SÁL
...tanečního sálu.
A zde - již opět ve “svých” kostýmech - ukončí
všichni v sále efektně choreografické číslo.
GINA - KONEC
Potlesk.
A během krátké přestávky, při které se pár
tančících vydává ke stolům, zaregistrujeme Oldu
se svými kumpány. Olda kupodivu stále ještě sedí
u stolu a je na něm vidět, že rozhodně do této
chvíle neabstinoval. Nervózně pozoruje Terezu,
která s Julčou a Bugynou vzdorují statečně na
druhé straně sálu jakýmsi dotěrným frajírkům. Olda
dopije skleničku vína.
OLDA:
Já tam jdu.
DRMOLA:
Ježíš, tak to furt nevopakuj a jdi…
OLDA:
Počkej, ještě do druhý nohy…
Láhve na stole se jaksi rozmnožily, místo jedné
tam už stojí tři, dvě prázdné a jedna plná jen zpola.
Olda v rozrušení omylem uchopí prázdnou a marně
se pokouší dolít si skleničku. Po chvíli zpozoruje
svůj omyl a hmátne po láhvi, kde ještě trochu vína
je. Pečlivě, aby ani kapka nepřišla nazmar, naplní
svoji skleničku.
DRMOLA:
Prosím tě, kolik jich máš? Copak jseš stonožka?
Tuřín se pokusí ohromit znalostmi z biologie.
TUŘÍN:
Stonožka taky nemá sto nohou, ale 23 párů… To je
23 x 2… 46 nohou…
DRMOLA:
Hlavně to nezapomeň vodmocnit.
TUŘÍN:
A no jo, furt…
Tuřín se uraženě napije ze sklenice limonády.
Drmola si pohrává s pětadvacetníkem. Položí si ho
na nehet palce, vystřelí skoro až ke stropu a pak jej
v letu obratně chytne. A znovu a znovu. Úkosem
pohlédne na Oldu.
DRMOLA:
Že tě to baví… Takhle na ni jen zírat... Celý
hodiny…
Tuřín si rychle přisadí.
8
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
TUŘÍN:
Co – celý hodiny… Celý roky!
Drmolův pětadvacetník létá nahoru a dolů.
DRMOLA:
Tak nezírej… a sbal ji už konečně…!
OLDA:
To není tak jednoduchý, když… Víte, co si každej
den maluje do deníčku…?
To neví ani Drmola, ani Tuřín... Oldova otázka je
však evidentně zaujala.
OLDA:
Panenský jablíčko…!
TUŘÍN:
Tereza…? A proč???
OLDA:
No jako že je ještě panna…
Nechápavý Tuřín se zatváří chápavě.
TUŘÍN:
Aha…
Drmola vyhodí do vzduchu pětadvacetník a zase
ho chytí. Zachechtá se.
DRMOLA:
Hlavně aby nebyla vorel.
Drmolova pravačka přiklopí minci na hřbetu
levačky a pomalu ji odkryje.
DRMOLA:
Je… ty vole…
Kapela spustila na pódiu další hit a Olda vidí, že se
dívčí trio v čele s Terezou vydává s oněmi frajírky
tančit. Olda vstane, pohotově do sebe obrátí
skleničku vína, upraví si kravatu a krvelačně
poznamená.
OLDA:
Já tam jdu… Uvidíme, co si tam namaluje zejtra…!
A kapela hraje další písničku.
TEMNÝ STÍN
Na okno klepe ti
paprsek z perleti
měsíc ho poslal
za tebou...
Tuřín při pohledu na vzdalujícího se Oldu tradičně
nechápe.
TUŘÍN:
Kam jde…???
9
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
DRMOLA:
Panebože, ty seš ale žalud natvrdlej…! Asi na
jabka, ne…?
TUŘÍN:
Aha…
Tereza, Julča a Bugyna tančí s těmi náhle velmi
přítulnými frajírky. Ten, se kterým tančí Tereza,
převyšuje všechny tak o hlavu. A právě tenhle
hromotluk si teď všiml Oldy, který se zastavil pár
kroků od nich. Olda vrávorá a poněkud infantilně
se usmívá. Tereza ani hromotluk nechápou, co
Olda chce.
Olda začne konverzaci poněkud netradičně.
OLDA:
Zelí, co…?
Hromotluk na Oldu vyvalí oči.
HROMOTLUK:
Co – zelí…?
OLDA:
… se takhle šlape, ne?
Olda se zasměje svému fórku a nabídne Tereze
rámě.
OLDA:
Je libo profesionála…?
Hromotluk pohotově zasáhne.
HROMOTLUK:
Vypadni, nebo si tě budou doma slepovat podle
fotografie…!
Tereza, která touhy svého spolužáka za ta léta
dobře zná, zasáhne, aby předešla hrozícímu
konfliktu.
TEREZA:
Příští tanec, Oldo, jo...?
OLDA:
No dobrý, dobrý…, tak já si tu počkám…!
K údivu všech se Olda vklíní mezi oba tančící a
začne se dosti komicky přiopile klátit v rytmu
hudby. Jeho taneční kreace jsou tak neobvyklé a
krkolomné, že na ně oněměle zírá i onen
hromotluk.
Mladík, který tančí s Bugynou, se udiveně optá.
2. KLUK:
Prosím tě, co je to za blbečka…?
BUGYNA:
Ále… To je taková naše třídní rarita…
10
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Bugyna mávne rukou nad Oldou a přitiskne se k
tanečníkovi. Ten však netančí, neboť nemůže z
těch Oldových kuriózních tanečních kreací spustit
oči.
Jakmile se Tereza s hromotlukem rozhodnou jít
tančit kousek doprava, hup - už je mezi nimi Olda.
Jakmile se přesunou doleva - hup, Olda je tam
pohotově rovněž...! Není divu, že hromotlukovi
začíná pomalu, ale jistě docházet trpělivost.
K Tereze s hromotlukem přitančí Julča se svým
partnerem. Julča vycítí nebezpečí konfliktu. Kývne
hlavou směrem ke stolům.
JULČA:
Terezo… Nepůjdem´ si sednout… radši…?
Olda cítí, že se mu situace začíná vymykat z rukou.
OLDA:
Teď? Když mě to začalo bavit…???
Než stačí Tereza jakkoliv zareagovat, Olda ji
popadne kolem pasu, vytrhne ji hromotlukovi a už
s ní rejdí po parketu.
Není divu, že se hromotluk cítí poněkud dotčen a
soudě z jeho výrazu, chystá se zcela zásadním
způsobem zakročit. Nemůže však Oldu s Terezou
dostihnout, protože Olda se překvapivě obratně
proplétá mezi tančícími páry, tak, aby byl od
hromotluka co nejdále. Hromotluk se prodírá za
ním a odhazuje tančící mládež napravo nalevo
rukama, které mají velikosti lopat.
Olda s Terezou uvíznou v rohu, kam je hromotluk
zahnal. Olda se však natáčí tak, aby mezi ním a
hromotlukem vždy byla Tereza, takže hromotluk se
přes Terezu marně natahuje. Na Oldu nedosáhne.
HROMOTLUK:
Pojď sem…! Pojď sem, ty zbabělče.
Tereza se trochu baví, ale zároveň se trochu obává
věcí příštích.
Olda se pokusí s Terezou prchnout z rohu zpět do
bezpečí sálu, ale tanečník Bugyny mu pohotově
nastrčí nohu.
Na zemi přistane jak Olda, tak Tereza. Hromotluk
se po Oldovi vrhne.
HROMOTLUK:
A mám tě…!
Olda okamžitě vyskočí, rozpřáhne
hromotlukovi ubalí facku, jen to mlaskne!
se
a
11
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Tento čin se Oldovi, pochopitelně, stane osudným.
Hromotluk okamžitě ránu opětuje a to tak silně, že
Olda po úderu frčí sálem po zádech jak pod vlivem
silné vichřice... Profrčí kolem jednoho stolu,
druhého, třetího, čtvrtého... až přistane u stolu, za
kterým sedí jeho kumpáni Tuřín s Drmolou.
Drmola si neodpustí uštěpačnou poznámku.
DRMOLA:
Koukám, že tě na těch jabkách čapnul hlídač,
co…?
Tuřín si, skoro radostně, prohlíží Oldovu tvář.
Olda si rukou osahává tvář a alespoň pohmatem
kontroluje rozsah škod.
Kolem kluků prochází Bugyna se svým
tanečníkem. Míří ke svému stolu. Snad se Bugyně
Oldy trochu zželelo, protože se zastaví a vyloví
z kapsy skládací zrcátko. Podá ho Oldovi.
Olda se dívá na svoji tvář v dívčím, svisle prasklém
zrcátku. Zkoumá si oko.
OLDA:
Sakra…
Olda se napije vína přímo z láhve a znovu zírá do
Bugynina prasklého zrcátka.
A na pódiu zpěvák stále zpívá s thymolinovým
úsměvem známý hit.
TEMNÝ STÍN - POKRAČOVÁNÍ
12
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 4
Nádraží
Noc
Je ticho, jen někde v dáli tiše supí motor
lokomotivy. Je tma.
VZDÁLENÉ SUPĚNÍ LOKOMOTIVY
Podél nádražní zdi tiše kráčí tři tmavé postavy. Je
to Šimon, Bob a Eman.
Ozve se zahoukání a skřípění kol. Nákladní vlak
brzdí před průjezdem stanicí.
HOUKÁNÍ, SKŘÍPOT KOL
ŠIMON:
Jedem!
Kluci se rozeběhnou. V okamžiku, kdy vlak projede
stanicí a začne nabírat rychlost, Šimon vyskočí na
prázdný plošinový nákladní vagón.
Bob Šimona následuje. Také on vyskočí na vagón.
Vlak začíná zase zrychlovat. Emanovi se stále
nedaří naskočit.
BOB:
Dělej… kurva dělej…!
Eman dělá co může, ale zdá se, že vlak mu ujede.
Šimon se natáhne a podá Emanovi ruku. Zasyčí.
ŠIMON:
Pojď!!!
Šimonovi se ve spolupráci s Bobem se mu podaří
vytáhnout Emana k sobě na vagón.
Eman dopadne na plošinu vagónu. S ulehčením
vydechne.
EMAN:
Ty vole…
Bob natáhne ruku a Šimon s Emanem mu na ni
plácnou ve výrazném gestu. Bob zapomene na
opatrnost a nahlas radostně vykřikne.
BOB:
Jo!!!
13
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 5
Ve třídě
Den
Ve školní třídě let šedesátých je ticho. Všichni
maturanti cosi soustředěně sepisují.
TICHO
Učitelka Drtinová, což je klasická stará panna s
drdolem na hlavě, dopočítává na tabuli jeden z
ukázkových maturitních příkladů. Dvakrát podtrhne
správný výsledek a otočí se ke studentům.
DRTINOVÁ:
Tak… a tohle je jeden z těch složitějších příkladů,
který můžete u maturity dostat.
Učitelka se odmlčí a s despektem si prohlédne
zamlklou třídu.
DRTINOVÁ:
Protože znám vaše schopnosti, doufejme
společně, že se vám tahle prověrka inteligence
vyhne…
Tereza má hlavu také skloněnou, ale zadání si
nepíše. Kreslí si do diáře další panenské jablíčko.
Učitelka Drtinová, začichá nosem jako králík.
Pokyne znechuceně jedné žačce sedící v první
lavici.
DRTINOVÁ:
Horáková, otevřete okno, je tady cítit alkohol…!
Šprtka Horáková ihned vyskočí a úslužně otevírá
okno. Ze třídy se začne ozývat slabé chrápání.
CHRÁPÁNÍ
Drtinová zpozorní. Přísným zrakem si přeměří
jednoho studenta po druhém. Upoutá ji spící hlava,
opřená o desku lavice.
DRTINOVÁ:
Á - pan Hedánek patrně hluboce přemýšlí o
správnosti mého postupu…!
Olda spí hlubokým, opileckým spánkem a teď
dokonce začne chrápat velmi silně.
SILNĚJŠÍ CHRÁPÁNÍ
Učitelka Drtinová použije známý recept proti
chrápání. Hlasitě zamlaská.
DRTINOVÁ:
(mlaskání)
Třída se zasměje a to Oldu probudí.
14
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
HLUK TŘÍDY
Olda zmateně koktá, což vzbudí další vlnu veselí.
OLDA:
Promiňte…, já včera dlouho do noci to…
studoval… maturitní… otázky… jsem se učil…
SMÍCH TŘÍDY
Olda namáhavě zdvihne hlavu z lavice přičemž se
ukáže, že má na očích černé brýle, zřejmě kryjící
jeho nateklé oko. Vzhledem k tomu, že si při
spánku na lavici také přeležel vlasy do tvaru jakési
vlny,
vypadá
jako
uprchlík
z amerického
rock´n´rollového filmu. Drtinová užasne.
DRTINOVÁ:
No Hedánku…! Váš otec je tak příkladný soudruh,
a vy nosíte na hlavě tohleto…
OLDA:
Co?
Jeden
ze
spolužáků,
shodou
okolností
s podobným, i když v tomto případě záměrně
vyčesaným kohoutem, se k Oldovi nakloní.
DANEŠ:
Háro, vole.
Olda si rychle projede rukama vlasy a pokusí se
uvést účes do původního stavu.
OLDA:
To já ne… to bych si… to se přeleželo… já to…
mám tvrdý…
Třída exploduje smíchy.
SMÍCH
OLDA:
… vlasy… mám strašně tvrdý…
DRTINOVÁ:
A sundejte si ty brýle.
Olda si kupodivu černé brýle upevní na nose, jako
by se bál, že mu je Drtinová vezme.
OLDA:
To prosím ne…
Učitelka zavrtí hlavou.
DRTINOVÁ:
Jestli si myslíte, pane Hedánku, že vám i po
maturitě bude všechno procházet jen proto, že váš
tatínek pracuje na velvyslanectví v Moskvě, tak se
hluboce mýlíte…
Slova se ujme Drmola. Nahlas vysvětlí důvod
neobvyklé Oldovy image.
15
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
DRMOLA:
Má moncla.
Dveře do třídy se rozletí.
ROZRAŽENÍ DVEŘÍ
Do místnosti vpadne Bugyna. Je neupravená,
trochu rozcuchaná a zjevně oblečená ve spěchu.
Učebnice si nese jen tak pod paží a teď jí dokonce
padají na zem.
Učitelka Drtinová se obrátí k Bugyně.
DRTINOVÁ:
Další vzorná maturantka! Tak co to bude dneska,
slečno Schneiderová…? Spolkla jste rtěnku, nebo
prasklo pero v budíku? Taky vám možná umřela
babička, ne?
Bugyna nevědomky použije tutéž výmluvu jako
Olda.
BUGYNA:
To ne, paní profesorko, ale šprtala jsem… skoro
celou noc…
Bugyna za všeobecného veselí spolužáků dopadne
na židli vedle Tuřína. Přes uličku sedí Tereza.
Bugyna se k ní nakloní.
BUGYNA:
Já po tom včerejšku spala jak zabitá…
Učitelka Drtinová se otočí k tabuli a začne příklad
mazat.
Bugyna otevře sešit, aby si znění příkladu zapsala,
ale než začne, poslední část rovnice mizí pod
mokrou houbou.
Tuřín úslužně přistrčí svůj sešit před Bugynu.
TUŘÍN:
Chceš si to vopsat?
Bugyna s despektem postrčí sešit zpátky před
Tuřína.
BUGYNA:
Ani ne.
Drtinová se opět chopí křídy, ale než stačí na tabuli
cokoliv napsat, do třídy vstoupí postarší muž
prvorepublikového vzezření i chování. Třída
automaticky vstane.
HLUK VSTÁVAJÍCÍ TŘÍDY
DRTINOVÁ:
Dobrý den, pane řediteli…
Ředitel pokyne třídě a ta se posadí.
Sotva se Bugyna opět sklátí na židli, utře si
zpocené čelo.
16
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
BUGYNA:
Fuj, to je pohybu, takhle po ránu…
Tereza se utrpením své kamarádky docela baví.
Ředitel se postaví na stupínek a vzletně zahájí
proslov. Pokračuje s jistým i když mírně
předstíraným, dojetím.
ŘEDITEL:
Milí studenti! Dnešním dnem končíte školní
docházku a čeká vás týdenní příprava na zkoušku,
která ukončí vaše tříleté studium. Čeká vás, jak s
oblibou nespisovně říkáte, takzvaný… “svaťák”.
Není podstatné, co pan ředitel povídá - podstatné
pro náš příběh je to, co se během jeho proslovu
děje ve třídě: k Tereze putuje rukama spolužáků
papírek od Oldy. Když ho Tereza dostane, rozbalí
ho a čte. Pak ho zmačká do kuličky.
Olda s nadějí hledí na Terezu.
Tereza, ač nerada, zachytí Oldův pohled. Rázně
zavrtí hlavou.
Olda zakývá hlavou, aby se pantomimicky zeptal
“proč”?
Tereza mávne rukou, aby stejně pantomimicky
odpověděla, že “na tom nezáleží”.
A ředitel stále řeční.
ŘEDITEL:
Jak praví staří latiníci - FIT FABRICANDO FABER!
Tedy - “Konáním stáváš se teprve boháčem!”
Proto, studenti, v následujícím týdnu jen a jen konejte! Žádné lenošení, chcete-li být bohatí
hlavně duševně…!
Olda se, pochopitelně, tváří dotčeně. Nicméně je
však jasné, že je to bojovník, který se jen tak
nevzdává... Znovu se pokusí přilákat Terezin
pohled.
Tereza zatvrzele pozoruje ředitele, snad aby se
nemusela setkat s Oldovýma očima.
Ředitel se už opravdově začíná dojímat svými
vlastními slovy:
ŘEDITEL:
Vím, že mnozí z vás měli k našemu ústavu i vztah
citový a že se právě těmto studentům nebude naše
slavná budova po dnešním POSLEDNÍM
ZVONĚNÍ opouštět právě lehce…
A další ředitelova slova už téměř neslyšíme,
protože se začínají ztrácet v prvních tónech
písničky “PÁTÁ”.
Sledujeme zasněnou Terezu a přes její mlčenlivý
detail obličeje slyšíme písničku.
17
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
PÁTÁ
Hodina bývá dlouho trpělivá
a potom odbíjí - pátá...
A tak tu zpívám slova mlčenlivá
o tom že pomíjí
pátá!
18
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 6
Na chodbách školy, Před školou na ulici (montáž)
Den
Dveře třídy se rozletí!
PÁTÁ - POKRAČOVÁNÍ
Zvonek zvoní, škola končí
po schodech se běží
Novák leze po jabloni
a je náhle svěží.
Bláznivej den...
Zcela v rozporu s předchozími ředitelovými slovy
vyrazili z hlavních dveří na široké schodiště
nadšení maturanti, protože se ozvalo POSLEDNÍ
ZVONĚNÍ! Následuje bláznivé, až revuální
choreografické číslo několika desítek studentů,
kteří mají nekonečnou radost z toho, že jejich
několikaleté studium je u konce... A je to Tereza,
která od začátku tohoto obrazu zpívá.
A já smíchem umírám
kdosi mě kárá
a páni, já nenabírám, neboť
pátá
právě teď odbila
pátá
Hodina bývá někdy nekonečnou
a pak už odbíjí
pátá!
A proto zpívám píseň jedinečnou
o tom, že odbíjí
pátá!
Zvonek zvoní, škola končí...
Během písničky si všimneme busty T.G. Masaryka,
která je umístěna nad hlavním vchodem... Hlavně
však sledujeme naše dívčí trio, tedy Terezu,
Bugynu a Julču, kterým neustále zastupuje cestu
Olda. Bugyna s Julčou před ním - - v rámci
choreografie - brání Terezu. Když Olda pochopí, že
je jeho snažení o rozhovor s Terezou marné,
zůstane stát uprostřed ulice sám a s nakyslým
výrazem sleduje vzdalující se a stále zpívající
Terezu, která je v obklopení tanečníků - studentů.
Olda se naštve a rozeběhne se - nutno podotknout,
že díky zbytkům opilosti dosti nejistým krokem - na
opačnou stranu ulice, než odcházejí studenti...
Zahlédneme ještě učitelku Drtinovou, která se v
okně školy pohupuje v rytmu písničky.
PÁTÁ - POKRAČOVÁNÍ
19
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 7
Ve vlaku, Silnice podél trati (montáž)
Den
Motorová lokálka frčí krásnou, prosluněnou
krajinou. Z okna lokálky se vyklání Tereza.
PÁTÁ - KONEC
Jakmile písnička skončí, zaklepe průvodčí Tereze
na rameno. Promluví veleúředním hlasem.
PRŮVODČÍ DOUŠA:
Vaši jízdenku, prosím…
TEREZA:
Nemám.
PRŮVODČÍ DOUŠA:
Ale?!? A co máte, slečno?
Tereza se od okna otočí a na průvodčího se
usměje. Zřejmě se jedná o letitou hru mezi ní a
průvodčím.
TEREZA:
Celý odpoledne volný!!!
Tereza sáhne do kapsy a podá průvodčímu platnou
jízdenku.
Průvodčí
ji
dvakrát
procvakne
kleštičkami.
DOUŠA:
Dneska nějak brzo, Terezko…
TEREZA:
Začíná nám svaťák, pane Douša.
Douša nefalšovaně užasne.
PRŮVODČÍ DOUŠA:
Vopravdu? Já myslel… že maturuješ až za rok…
Tereza pokrčí rameny. Zdá se, že z blížící se
zkoušky dospělosti také žádnou radost nemá.
TEREZA:
Kdo ví, co bude za rok…
PRŮVODČÍ DOUŠA:
Tak počkej… To já ti musím něco…
20
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Průvodčí se obrátí a zmizí v kabině motoráčku.
Tereza se vyklání z okna tak daleko, jak jen to jde
a nechá si tvář ovívat proudícím vzduchem.
Všimne si, že z okna druhého vagónu se vyklání
Šimon. Jejich pohledy se na okamžik střetnou a
pak Šimon zmizí ve vagónu. Tereza se ještě chvíli
dívá na prázdné okno.
Olda s Tuřínem a Drmolou na svých mopedech
opouštějí město a sledují motoráček, který před
nimi uhání po kolejích vedle silnice. Olda si zpívá
svůj song.
JEZDÍM BEZ NEHOD
…
Olda zrychluje, zdá se, že svým kamarádům ujíždí
a blíží se k vlaku.
Průvodčí Douša přináší košíček s jahodami.
PRŮVODČÍ DOUŠA:
Z vlastní zahrádky, Terezko! Jen pro tebe.
Tereza se usměje. Vezme si od průvodčího
košíček s nádhernými jahodami.
TEREZA:
To jste hodnej, pane Douša!
Tereza se zarazí se a pak vytáhne z tašky plnící
pero.
TEREZA:
Já vám taky něco dám…! S tím jsem psala celý ty
tři roky…!
PRŮVODČÍ DOUŠA:
Hezký…! Tím se, panečku, budou psát pokuty…!
Oba se zasmějí se a vtom se Tereza rychle spustí
na podlahu motoráčku. Douša jenom zírá.
PRŮVODČÍ DOUŠA:
Stalo se něco?
Tereza jen sykne.
TEREZA:
Nejsem tady! Nejsem!
Průvodčí Douša neví, co si o tom má myslet.
Přeletí očima motoráček a pak vyhlédne z okna.
Na polní cestě dohání motoráček Olda na mopedu.
Olda, stále v černých brýlích, si všimne průvodčího
v okně.
OLDA:
Tereza dneska nejede, pane Douša?
Douša na okamžik zaváhá, ale pak suverénně
zalže.
21
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
PRŮVODČÍ DOUŠA:
Kdepak...! Asi to nestihla...!
Olda stejně suverénně odhalí lež poukazem na
Terezčinu tašku visící na háčku vedle okna.
OLDA:
A co ta taška...?!? Je tam schovaná, že jo?
Tereza pochopí, že je prozrazena. Vstane a křikne
na Oldu.
TEREZA:
Co chceš?
OLDA:
Musím s tebou mluvit.
TEREZA:
Poslouchám.
OLDA:
Takhle ne… mezi čtyřma vočima. Mám pro tebe
senza nabídku!
TEREZA:
Nezájem!
Olda přidá plyn a pak neví, jestli má koukat na
cestu nebo na Terezu. Nakonec to vyřeší tak, že
očima blikne na průvodčího.
OLDA:
Domluvte jí, pane Douša! Domluvte jí, ať se mi
nevyhejbá! Vždyť si šlape po štěstí…!
Tereza nervózně přešlápne a tak se stane, že
omylem stoupne na košíček s jahodami, což
neujde bdělému průvodcovskému zraku Douši.
DOUŠA:
No, momentálně si šlape spíš po jahodách.
Tahle odpověď Oldu zmate.
OLDA:
Co? Po jakejch jahodách?
Tereza rychle ustoupí, aby jahody nedoznaly větší
úhony. Olda obrátí svoji pozornost opět k Tereze.
OLDA:
Moh´ jsem tě svízt…
TEREZA:
Nechci se vybourat.
Olda odpoví trochu uraženě.
OLDA:
No dovol! Já jsem ještě nikdy neboural!
22
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
PRÁSK! Olda díky nepozornosti při řízení
jednostopého vozidla sjede z cesty a převrátí se do
škarpy vedle pole, kde předvede efektní salto.
Tereza se nejdříve lekne, ale když vidí, že Olda
vstává a máchá naštvaně rukama, zakroutí nad tím
nešťastníkem hlavou.
Průvodčí Douša nad Oldovým karambolem jen
zavrtí hlavou.
PRŮVODČÍ DOUŠA:
Úžasný! ´jsou jako kočky, tyhle svazáci… Ty maj´
taky snad devět životů…
Motoráček pomalu mizí v zatáčce, zatímco Olda
staví moped na kola a ohledává škody.
23
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 8
Na zastávce u lesa, ATELIÉR (montáž)
Den
NA ZASTÁVCE U LESA
Motoráček zastavuje na malé, romantické zastávce
u lesa.
Tereza vystoupí, zamává průvodčímu a motoráček
se jako na povel rozjíždí.
Tereza zpozorní.
Odjíždějící motoráček jí odkryje pohled na tři
neznámé kluky. My v nich ovšem poznáváme
Šimona, Boba a Emana. Kluci vystoupili z druhého
vozu a na druhou stranu, než je nástupiště. Z jejich
nejistého chování a výrazů jejich tváří lze vyčíst, že
jsou zde poprvé.
Z okna odjíždějícího motoráčku se vyklání průvodčí
Douša.
PRŮVODČÍ DOUŠA:
Mládenci! Vždyť jste chtěli jet až do Kostelce!
Kluci místo odpovědi na průvodčího jen mávnou
rukou, jako že je vše v pořádku a když chtějí
vykročit, zahlédnou Terezu. Kluci na sebe
znejistěle pohlédnou, pak se otočí a vykročí
směrem, který jim ukáže Šimon.
Tereza se za odcházejícími kluky dívá.
Šimonovi to nedá a ještě se ohlédne. Očima se
střetne s pohledem Terezy.
Tereza stojí nehybně na zastávce u lesa. Vypadá
jako lesní víla.
Jakoby z dálky se ozve hudba.
HUDBA - motiv “STÍN KATEDRÁL”
POZN.: V našem příběhu se několik scén
odehrává ve stylizované, ateliérové dekoraci.
Tato stylizace je použita v obrazech, které
pojednávají o vztahu Šimona a Terezy stylizovány jsou tedy pouze jejich PŘEDSTAVY.
Písničky a představy ostatních postav jsou v
reálu a exteriéru, ev. v reálně postavené
ateliérové dekoraci - viz. Oliver Twist.
xxxxxxxxxxxxxx
ATELIÉR - KATEDRÁLA - STYLIZACE
Krajina, vlak, kluci - vše zmizelo. Zůstala jen
Tereza a Šimon…
24
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Ocitli jsme se ve stylizovaném prostředí katedrály.
Tereza a Šimon stojí proti sobě, mlčí a nemohou
ze sebe spustit oči... Tereza stojí před oltářem,
Šimon stojí na druhé straně katedrály - uprostřed
otevřených, velkých dveří. Mezi nimi je nekonečná
řada lavic a pruhy světel z mohutných oken. Ve
skutečnosti je to vteřina, která se však stala
osudovou…
xxxxxxxxxxxxxx
NA ZASTÁVCE U LESA
A pak se Šimon - už opět v REÁLNÉM prostředí na Terezu usměje, otočí se a odchází s kluky.
HUDBA - motiv “STÍN KATEDRÁL” - konec
Kdyby Terezu neprobralo vzdálené zahoukání
motoráčku, stála by tam s pohledem upřeným na
odcházejícího Šimona snad dodnes.
25
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 9
Zahrádka za hospůdkou
Den
HUDBA – orchestrálka - motiv “Jó, třešně zrály...”
Půvabná venkovská hospůdka jako malovaná. A
před ní stojí několik stolů a lavic sestavených
z nahrubo ohoblovaných prken. Ze dveří hospody
vyjede na stařičkém rozvrzaném kole, ze kterého
div nepadají součástky, Terezčin tatínek. V ruce
drží tenisovou raketu. Tatínek radostně zahlaholí.
TATÍNEK:
A co si ještě budete přát? Naše tenisová hospůdka
s krásným a poetickým názvem “U rybníka” vám
nabízí mnohé speciality z ryb…, tedy když zrovna
berou, že ano…
Teprve teď se ukáže, komu je tatínkův proslov
určen. Na jedné z lavice sedí Alžběta a s úsměvem
pozoruje tatínkovo téměř cirkusové představení. O
zeď hospody, vedle lavice však stojí opřeny dvě
kola – pánské a dámské. Alžběta se usměje, je
vidět, že se jí tatínkovo fanfarónství líbí.
ALŽBĚTA:
Proč tenisová?
Tatínek za jízdy na kole manipuluje s tenisovou
raketu. Otočí ji v ruce jako před podáním.
TATÍNEK:
Protože tenis je krásnej sport, ne? A navíc, je tu
dokonalej SERVIS…
Tatínek naznačí raketou tenisové podání.
TATÍNEK:
… a jídlo tu nemá nikdy připálenej VOLEJ!
Tatínek předvede imaginární tenisový volej. Dojede
až k Alžbětě a spiklenecky na ni mrkne.
TATÍNEK:
Taky jsem měl psa, kterej se jmenoval KURT…
Alžběta se rozesměje.
Z okna mansardy sleduje tatínkovo téměř
umělecké vystoupení Tereza. Usmívá se, protože
tohle tatínkovo vtipkování přímo miluje.
TATÍNEK:
A přes tuhle raketu cedím špagety. Doufám, že
nejste z hygienický kontroly.
Tatínek za jízdy sebere prázdné sklenice.
26
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
ALŽBĚTA:
Tak já bych si dala nějakou rybí specialitu.
Tatínkův hlas zní omluvně.
TATÍNEK:
Smůla… Dneska nebraly…, mrchy… Ale jestli
chcete něco tady z rybníka, tak bych si dovolil
doporučit utopence. To je takový stylový…
Ze dveří hospody vyjde nerudný, mračící se muž,
Alžbětin manžel Utírá si mokré ruce do kalhot a
klidně skočí své ženě do řeči.
ŽÁRLIVÝ MANŽEL:
Máte tam napsáno WC.
TATÍNEK:
Jo. To na záchodech bejvá.
ŽÁRLIVÝ MANŽEL:
Ale to je anglicky… Water – Closet, myslím…
TATÍNEK:
A co jako?
ŽÁRLIVÝ MANŽEL:
Copak to máme zapotřebí…? My, Slovani…?
Můžete tam mít třeba dvě nuly - to taky bejvá…
TATÍNEK:
Jako že nula vod nuly pojde?
Alžběta se nahlas zasměje, což žárlivý manžel
kvituje velkou nelibostí.
Tatínek se vrátí k Alžbětině objednávce.
TATÍNEK:
No ale zpátky k těm rybám… Nechcete radši něco
vařenýho? Třeba pivo, nebo tak…
ALŽBĚTA:
Tak jo… dejte mi jedno…
Koketování Alžběty s panem vrchním manžela
dráždí tak silně, že se mu ve tváři objeví tik.
Alžběta je zkrátka nad jeho možnosti.
ŽÁRLIVÝ MANŽEL:
Vždyť ty pivo nepiješ!
ALŽBĚTA:
Někdy začít musím… A je dost možný, že právě
tady mi bude chutnat…!
TATÍNEK:
Nejlepší v kraji, milostivá…!
Tatínek zmizí ve dveřích hospůdky.
27
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Tereza si z okna prohlíží dvojici pod sebou. Pak
zahlédne v dálce trojici kluků. Pozorně je sleduje,
ale kluci jsou ještě docela daleko.
Tatínek přijede na kole zpět. Raketu odložil, ale
zato veze pivo. Postaví ho před Alžbětu.
TATÍNEK:
Jako křen. A cena – jak za první republiky. Tohle
všechno vám nabízí naše hospůdka, v širokém
dalekém kraji první stoprocentně soukromá. A co
můžu přinést vám?
Žárlivý manžel, kterému byla tatínkova poslední
věta určena, se mračí jako kakabus.
ŽÁRLIVÝ MANŽEL:
Účet!
TATÍNEK:
Ale jistě… Hned to bude…
Tatínek sleze z kola a vyloví z kapsy účtenku
s tužkou. Rychle píše pod sebe cifry.
TATÍNEK:
Tak to máme dvě piva 3,20, jedna velká limonáda
korunu padesát, “kdyžtoprojde” 7,40…
Žárlivý manžel se zamračí.
ŽÁRLIVÝ MANŽEL:
No moment, moment… Co je to to “kdyžtoprojde”?
TATÍNEK:
Aha… tak to neprošlo…
Tatínek ani nehne brvou a poslední cifru škrtá.
Rychle sečte čísla a předloží žárlivému manželovi
účtenku. Ten vytáhne peněženku.
ŽÁRLIVÝ MANŽEL:
Pane soukromník… Místo toho cirkusu byste tu
mohl mít aspoň čisto! Pořádek a etika, to
především!
Alžběta se z plna hrdla napije pěnivého moku a k
překvapení všech nečekaně a smutně promluví.
ALŽBĚTA:
Škoda.
Oba muži na Alžbětu překvapeně pohlédnou.
Alžběta se zhluboka zahledí na orosený půllitr a
trochu dvojsmyslně dodá.
ALŽBĚTA:
Škoda, že jsem to nepoznala dřív.
Alžběta vzhlédne k tatínkovi. Když ten jejich
vzájemný pohled do očí žárlivý manžel zaregistruje,
okamžitě řekne znechuceně:
28
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
ŽÁRLIVÝ MANŽEL:
A pivo tu máte teplý! Jdeme!
ALŽBĚTA:
Moment!
Alžběta pozdvihne svůj půllitr
překvapení obou ho vypije na ex.
Tatínek Alžbětin
hvízdnutím.
výkon
k
ohodnotí
ústům.
K
obdivným
TATÍNEK:
(hvízdnutí)
Alžběta odloží sklenici a utře si ústa od pěny.
ALŽBĚTA:
Tak.
Žárlivý manžel uchopí Alžbětu pod paží a oba dva
odcházejí.
HUDBA
Tatínek se za Alžbětou obdivně dívá.
Alžběta se svým manželem nasednou na své
bicykly. Manžel, oblečený do sportovních pumpek,
si počíná velmi nešikovně... Alžběta pokyne
tatínkovi rukou a vzápětí se i se svým manželem
vzdaluje na kolech po prašné silničce.
Projíždějí kolem trojice přicházejících mladíků.
Z okna mansardy se vyklání Tereza. Také ona si
kluků všimne. Jsou to ti, které viděla vystupovat z
vlaku - Šimon, Bob, Eman. Jdou prostředkem
silnice jako tři spravedliví a mlčí. S jejich
příchodem začíná další hudba.
HUDBA - tajemství
V dostatečné vzdálenosti od hospůdky se kluci
zastaví, o něčem se krátce radí a pak se k
hospůdce vydává jen Šimon.
Tereza sleduje, jak se Šimon blíží k hospůdce. Vidí
také Boba s Emanem, kteří se pohodlně uvelebili v
mělkém příkopu vedle silnice, zapálili si cigárka a
labužnicky bání.
Tatínek s tenisovou raketou v ruce dojde k
Šimonovi a s několika náznaky imaginární tenisové
hry zřejmě netradičně objednává.
Tereza se zahledí na Šimona, který je však docela
daleko, takže si ho Tereza nemůže detailně
prohlédnout. A proto sleze z parapetu a zmizí z
okna.
29
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 10
V hospůdce, Na zahrádce (montáž)
Den
Tereza sbíhá po schodech. Proběhne kuchyní,
vběhne do výčepu, přikrčí se u zavřeného okna a
zahledí se na zahrádku.
Na zahrádce tatínek rozverně klábosí se Šimonem.
Co si ti dva povídají, neslyšíme, ale oba se
něčemu stále upřímně smějí, což Terezu velmi
zaujme. Po chvilce tatínek od Šimona odchází
směrem k hospůdce. Pohazuje si tenisovou
raketou.
Tereza má příležitost prohlédnout si Šimona v klidu
a navíc zblízka. Také toho využije.
HUDBA - tajemství
Šimon je to mladík Terezčiných snů... Ale zároveň
je to kluk, který s sebou nese jisté tajemství. Na
sobě má poněkud nepadnoucí sako, na nohou
nepěkné hnědé polobotky (vojenské), zkrátka
všechno, co má na sobě, působí dojmem, že je po
starším bráchovi.
Náhle se nečekaně
Terezčinými zády.
ozva
tatínkův
hlas
za
TATÍNEK (M.O.):
Ježíš… Ty se učíš tady?
HUDBA - konec
Tereza zírá na tatínka, který bere z basy piva, a ze
skříně chleba.
TEREZA:
Ne, já tu hledám to… jsem někde ztratila ten…
slovník!
TATÍNEK:
Jo slovník… Tak to jo, to hledej…
Je jasné, že tatínek pochopil naprosto přesně, co
tu Tereza pohledává. I on pohlédne oknem na
Šimona, který jaksi nesměle přešlapuje na
zahrádce.
TATÍNEK:
Ty ho znáš?
TEREZA:
Toho kluka…? Jsem ho v životě neviděla… Co je
zač…?
30
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
TATÍNEK:
Budou tu prej restaurovat nějaký sochy! On a ty
druhý dva… Jeden z nich je sochař… a představ
si… ten mrňous prej maluje… Jestli pokoje, tak to
musí mít sakra vysoký štafle.
Tereza si náhle začne upravovat vlasy, což
tatínkovi neujde.
TATÍNEK:
Koukám, že bys jim nejradši stála modelem!
TEREZA:
Na to by se spíš hodila ta krasavice, kterou jsi před
chvílí tak vobletoval!
TATÍNEK:
Ta by mohla… stát… Jenže já nejsem sochař!
Tatínek vyndá z lednice štangli salámu, mrkne
spiklenecky na Terezu a zamíří ven. Sotva vyjde ze
dveří, rozverně zahalasí.
TATÍNEK:
Tak, vážený muži, už se to nese! Štangle salámu,
jeden chleba a šest pivíček! A co takhle jedno od
cesty, nedáte si? Všichni…?
Tatínek má na mysli i ty dva, co se u silnice
povalují v trávě.
ŠIMON:
Ne ne…
Šimon znejistěle hledá důvod odmítnutí.
ŠIMON:
My nemůžem, my musíme, totiž to… ještě
pracovat, víte?
TATÍNEK:
A dyť to máte jedno, jestli restaurujete kostel, nebo
jestli se restaurujete v restauraci!
Tatínek ukáže na hospůdku a rozverně zahalasí.
TATÍNEK:
Vstupte do ráje a nebudete litovat!
ŠIMON:
To vstoupíme, pane hostinský!
Šimon dodá s lehce tajemným úsměvem.
ŠIMON:
A doufám, že to bude brzo...!
TATÍNEK:
Tak to rád slyším! Kdo miluje žití v ráji, vítán je tu v
lednu, v máji!
Tatínek dle svého zvyku zaveršuje a za zpěvu své
oblíbené písně zmizí ve dveřích výčepu...
31
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
TATÍNEK:
Jo, třešně zrály, sladký třešně zrály...
Šimon se nad tím rozšafným chováním svérázného
hospodského pousměje, popadne nákup a vykročí
zpět k silnici.
Když Tereza vidí Šimona odcházet, rozhodne se
nepropást svůj možná osudový okamžik. Ovšem
co udělat, jak se s tím klukem seznámit...??? Její
pohled spočine na velké nákupní tašce... Tereza ji
popadne, strčí do ní dvě prázdné, ale objemné
papírové krabice a běží k zadnímu vchodu.
32
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 11
Kolem hospůdky
Den
Tereza vybíhá ze zadního vchodu hospůdky,
přebíhá rychle silnici a mizí v lesíku. Tam se
schová za hustý keř a když se trojice kluků
dostatečně přiblíží, vyjde jakoby nic z lesíka.
Předstírá, že nákupní taška je nesmírně těžká,
vláčí ji po zemi, co chvíli se zastaví a otírá si z čela
imaginární pot…
Kluci se blíží k Tereze. Teď si jí Šimon všimne!
Zdá se mu ještě krásnější, než na té zastávce...
Jdou po silnici proti sobě, ti navzájem si zcela
neznámí lidé, blíží se k sobě a - míjejí se! Projdou
kolem sebe a Tereza najednou vůbec neví, co
udělat. On jí kolem sebe nechal projít!
ŠIMON (M.O.):
Počkej...!
Tereza se okamžitě otočí...
Šimon stojí
promluví.
uprostřed
silnice
a
s úsměvem
ŠIMON:
Nechceš to vzít?
Tereza se supěním a předstíranou námahou
postaví lehoučkou tašku na silnici.
TEREZA:
To je dobrý… Mám to už jen kousek…
Bob mrkne na Šimona.
BOB:
Ale jo… von ti s tím tady Šimon rád pomůže, co?
Šimon Bobovo mrknutí opětuje.
ŠIMON:
No jasně. Mám větší sílu, než průměrnej medvěd.
Tereza se usměje. Šimon jí způsobem humoru
připomíná tatínka.
Šimon se skloní uchopí tašku a vší silou ji zdvihne.
Taška vyletí k nebi, protože je mnohem lehčí, než
Šimon čekal, neváží skoro nic.
Kluci se rozchechtají.
EMAN:
Člověče, ty bys měl vzpírat na olympiádě!
Šimon se také baví, ale naoko zabručí.
33
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
ŠIMON:
To jsou fóry…
Tereza neříká nic, jen se usmívá. Šimon si ji
prohlíží od hlavy k patě. Také se usměje.
ŠIMON:
My už jsme se viděli… Že jo?
TEREZA:
To je možný. Tátovi sem chodí spousta lidí.
ŠIMON:
To je tvůj táta? Sympaťák, fakt…
TEREZA:
Copak sympaťák… Ale prej má nejlepší pivo v
kraji…
Do dialogu se vmísí Bob.
BOB:
Tak to my někdy přijdem´.
Tereza nespouští oči ze Šimona.
TEREZA:
A kdy?
Šimon stejně nespouští oči z Terezy.
ŠIMON:
Až budeme mít žízeň!
Tereza se na Šimona usměje a rozeběhne se k
hospodě. Taška ze ní jen vlaje.
Šimon za ní hledí jak za zjevením. Tereza se u
hospody na Šimona ještě ohlédne.
Eman dostoupí k Šimonovi, obdivně hvízdne a
zavtipkuje s pohledem za odbíhající Terezou:
EMAN:
Myslíš, že ji dostaneme?
Šimon střelí očima po Emanovi. Eman pohotově
svoji myšlenku doplní.
EMAN:
Myslím - tu žízeň…
34
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 12
Před opuštěnou továrnou
Den
V romantickém prostředí malebného údolíčka stojí
opuštěná, polorozpadlá továrna... Z dálky vidíme,
že se před ní povaluje naše trojice kluků - Šimon,
Eman a Bob. Rozvalují se na vojenských dekách.
Bob s Emanem se podle učebnice pro samouky
učí anglicky. Šimon leží vedle nich, kouří doutník,
mlčí a hledí zasněně do nebe... Eman zkouší Boba
z frází, typických pro socialistické učebnice.
EMAN:
Kolik členů má odborová organizace v této
továrně?
Bob se rozhlédne kolem sebe po ruinách bývalé
fabriky. Zachechtá se.
BOB:
V týhle? Nula. Zero.
EMAN:
Neblbni.
Bob začne pátrat v paměti po anglickém překladu.
Souká ze sebe neobratně:
BOB:
How many trade union members are there in this
factory?
EMAN:
Naši hosté ze Spojených států vyjádřili svůj obdiv
k socialistickému Československu a jeho lidu.
BOB:
Our guests from the United States expressed their
admiration for socialist Czechoslovakia and her
people. A teď zas ty - Svazáci začali zpívat národní
písně.
EMAN:
The ČSM members began to sing folk songs…
Hele, a není to nějaká blbost? Copak se s náma
bude někdo bavit o národních písních?
Bob na to nezareaguje, protože ho v učebnici
zaujme další perlička:
BOB:
Pánové! Ovšem bez týhle fráze se ve světě určitě
neobejdem´ - Setkali jsme se se sovětskými
turistkami a setrvali jsme s nimi v delším
soudružském rozhovoru!
35
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Eman hmátne po slovníku.
BOB:
Co hledáš…?
EMAN:
No ten “soudružskej rozhovor”…
BOB:
Jdi do háje, člověče, to tam tak budeš potřebovat,
soudružskej rozhovor… Já vůbec myslím, že se
tady učíme nějaký kraviny…
Bob se odmlčí a stejně jako Šimon se zasní.
BOB:
Všimli jste si, jaký měla ta holka vyvinutý kozy?
Eman Bobovu větu pohotově přeloží.
EMAN:
Did you notice, how developed goats had that girl?
BOB:
Co to kecáš? “Developed goats”…
EMAN:
Vyvinutý kozy… To se tak řekne… Vyvinutý je
“developed” nebo ještě “progression” a kozy jsou
“goats”.
BOB:
Ježíš, ty jseš lingvista, ty vole… ´si myslíš, že když
se naučíš slovník, tak umíš anglicky, viď…?
Vyvinutý kozy se řeknou “big tits”. “Big” jsou “velký”
a “tits” jsou kozy.
Eman se zatváří trochu nedůvěřivě.
EMAN:
Fakt? Já myslel, že kozy jsou “goats”…
BOB:
Ale jo… jenomže “goats” jsou kozy jako…
Bob si přiloží ruce k hlavě a naznačí jimi růžky.
BOB:
… kozy… Ale “tits” jsou kozy jako… no jako kozy…
Bob naznačí rukama na svém hrudníku mohutné
poprsí.
Šimon se zašklebí.
ŠIMON:
Vykašlete se na to voba, vy volové
Eman najednou, bez zjevného důvodu, zvážní.
Promluví docela tiše.
EMAN:
Já mám strach.
36
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Bob se zarazí, ale zdá se, že má stejné pocity jako
Eman. Oba dva kluci se podívají na Šimona.
Chvíle ticha.
ŠIMON:
Pravda je, že já bych se taky nejradši vrátil…
Bob poděšeně vyjekne.
BOB:
Kam?
Šimon na kluky s úsměvem pohlédne.
ŠIMON:
Do tý hospody…
Emanovi s Bobem se znatelně uleví.
Šimon natáhne před sebe ruku. Kluci mu na ni ve
výrazném gestu, stejném, jako na vagónu
nákladního vlaku, plácnou.
Ozvou se první tóny hudby.
HUDBA - orchestrálka - Let na měsíc
Prolnout
37
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 13
ATELIĚR + Na koupališti (montáž)
Den
Prolnout
HUDBA - Let na měsíc - pokračování
ATELIÉR - MOŘSKÁ PLÁŽ S VOLEJBALOVOU
SÍTÍ – STYLIZACE
ŠPLOUCHÁNÍ MOŘE
V obraze vidíme stylizované prostředí koupaliště se
sítí. Šimon a Tereza hrají nějakou míčovou hru...
Pinkají si, je to zpomalené, je to pěkné... Je to
vlastně stylizovaná pláž, je to představa Šimona,
že je s Terezou...
A vzápětí se stylizované prostředí mořské pláže
promění...
Prolnout
xxxxxxxxxxxxxx
KOUPALIŠTĚ
… v opravdové koupaliště. Jsou slyšet reálné
zvuky.
REÁLNÉ ZVUKY
Tranzistorák vyhrává hit.
HUDBA – Let na měsíc - pokračování
Tereza, která leží na dece, zkouší Bugynu z
ruštiny. I naše tři hrdinky se tedy učí cizí jazyk,
ovšem z poněkud jiného teritoria, než z anglicky
hovořícího... Bugyna kouří cigáro a mezi práskama
odpovídá tak, aby pobavila sebe, Terezu i Julču.
TEREZA:
Já pazdravlaju vas s dnem vašego raždenija.
BUGYNA:
Pozdravuju vás se dnem vašeho rožnění…
TEREZA:
Tavarišč učitel, já zabila domášnoje zadanie.
BUGYNA:
Soudružko, já jsem zabila pana domácího…
TEREZA:
Daragoj děduška, ja sprasil vašu dočku.
38
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
BUGYNA:
Drahý dědečku, právě jsem se intimně sblížil s vaší
dcerou…
TEREZA:
Kuda, vy idiote?
BUGYNA:
Kam jdete, vy idiote…?
Občan s pupkem, který právě kráčí kolem si ona
slova vztáhne na sebe. Pohoršeně se ohradí.
MUŽ S PUPKEM:
No dovolte, já se jdu jen zeptat, kdy tady zavíraj´…!
Sprosťačky jedny…
Bugyna típne cigáro, zaklapne učebnici a prohlásí
pevně rozhodnuta.
BUGYNA:
Tak. A kašlu na to. Provdám se do ciziny devizový, samozřejmě - zařídím si tam kosmeťák a
šmytec. Šminkovat přece můžu i bez matury, no
ne?
Tereza zavrtí hlavou.
TEREZA:
A jseš si tak jistá, že tě nějakej devizovej
cizozemec bude chtít?
BUGYNA:
Že váháš. Na koho si ukážu, toho dostanu.
Bugyna se otočí k Julče.
BUGYNA:
Co se to furt šprtáš, Julčo?
Julča, která je na koupališti snad jediná oblečená si
stále cosi čte. Ani nezdvihne oči.
JULČA:
To je román. Strašně krásnej…
TEREZA:
Zamilovanej…?
Julča se jen záhadně usměje a Bugyna hned
začne rozvíjet své oblíbené téma. Obrátí se na
Terezu.
BUGYNA:
Hele, a co ty tři kluci? Nebyli to nějaký burani…?
Tereza rozhodně zavrtí hlavou.
BUGYNA:
A myslíš, že by si dali říct?
JULČA:
Teda na co ty hned myslíš, Bugyno, to je hrozný…
39
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Tereza přistrčí před Bugynu učebnici ruštiny.
TEREZA:
Tady máš učebnici a šprtej… A nevyzvídej,
pořád…!
BUGYNA:
No já jen… že jsem někde četla, že… že sex
uvolňuje v těle takový jako hormony, který jsou
výborný na paměť… Na takovouhle stránku…
Bugyna otevře učebnici.
BUGYNA:
… se pak stačí jen podívat a v tu ránu všechno víš
- optická paměť se tomu říká…!
JULČA:
Fakt?
TEREZA:
To by Horáková musela souložit vod rána do
večera… Šprtka jedna…
Julča Terezu uklidňuje.
JULČA:
Prosím tě… Ta to má vysezený…
BUGYNA:
Tak si myslím, jestli bysme je neměly najít...
Vlastně - ze studijních důvodů… Jinak bysme totiž
taky nemusely vodmaturovat…
TEREZA:
Já nikam nejdu. Mě vodsud nedostaneš ani
náhodou.
40
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 14
Ve zvonici, Před kostelem (montáž)
Den
VE ZVONICI
ZVONY
Zvon místního kostela vyzvání na celý kraj...
xxxxxxxxxxxxxx
PŘED KOSTELEM
Holky přicházejí náměstíčkem ke kostelu. Dívají se
vzhůru k věži kostela. Tereze se příliš nechce.
Určitě by se se Šimonem ráda setkala, ale
rozhodně ne v přítomnosti svých kamarádek.
Bugyna Terezu postrčí.
BUGYNA:
Ježíš tak pojď… Jseš jak malá, vážně… Takhle si
ty svoje jabka budeš kreslit až do důchodu.
Tereza zavrtí hlavou.
TEREZA:
Třeba tu vůbec nedělaj´…
BUGYNA:
No Lenina na náměstí restaurovat nebudou… a
jiný sochy než v kostele tu nejsou.
Holky pohlédnou ke vchodu do kostela.
41
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 15
V kostele
Den
KOSTEL
Dívčí trio vchází do zcela prázdného kostela.
ZVONY
Holky jdou tím vznešeným svatostánkem a zvony
nad nimi stále bijí... Ovšem po nějakých
restaurátorech tu není ani stopy... Jen malý kluk
cosi uklízí na stole před oltářem...
Bugyna Terezu vybídne.
BUGYNA:
Tak se někoho zeptej…
TEREZA:
A koho asi...? Toho prcka...?
Ze zpovědní budky vychází jakási utrápená babka,
která se právě vyzpovídala ze svých jistě
zločinných hříchů.
BUGYNA:
Hele… Támhle…!
Bugyna ukáže na zpovědní budku...
BUGYNA:
On tam přece musí sedět, ne? Farář...!
Julča vybídne Bugynu takřka prosebně.
JULČA:
Zeptej se ho, jestli tu něco nevopravujou…
Hříšnice Bugyna se vyděsí. Pohlédne na sochu
svatého se zdviženým prstem.
BUGYNA:
Já? Proč já…?
JULČA:
Protože jinak nevodmaturujem! Sama´s to říkala…!
BUGYNA:
Prosím tě, ještě by si myslel, že se mu chci
vyzpovídat…
Tereza se na Bugynu otočí.
TEREZA:
A nechceš?
42
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
BUGYNA:
Šílíš? Já mu řeknu, co jsem dělala včera večer…,
v živejch barvách mu to popíšu, a von zapomene
na celibát.
JULČA:
Počkej… A s kým´s to dělala…? Včera večer…?
BUGYNA:
Nebuď zvědavá, budeš brzo stará.
Tereza se rozhodne.
TEREZA:
Tak jdu já…
Julča ukáže, že drží všechny palce a Tereza se
vydá k budce. Julča s Bugynou si sednou do lavice,
sepnou ruce jako při modlení a pobaveně sledují,
jak se Tereza s ostychem blíží ke zpovědní budce.
xxxxxxxxxxxxxx
V BUDCE
Tereza si klekne před dřevěnou mřížku, která
odděluje hříšníky od faráře.
Z druhé strany mřížky se náhle ozve laskavý hlas.
FARÁŘ:
Tak copak tě trápí, dcero?
TEREZA:
Já se jen chtěla zeptat, jestli se v tomhle kostele
něco neopravuje… sochy, nebo tak…
FARÁŘ:
A ty bys chtěla pomoct? To je od tebe hezké…
TEREZA:
Ale ne… Nás by… Totiž… mě by zajímalo, jestli tu
něco nedělaj´ takoví kluci. Jeden jako sochař,
druhej jako malíř nebo tak nějak…
FARÁŘ:
Myslíš na hřích?
TEREZA:
Ne… Nebo vlastně… já nevím…
FARÁŘ:
A to tě trápí, že...?
TEREZA:
Netrápí, fakt ne…
xxxxxxxxxxxxxx
43
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
KOSTEL
Holky sedí v lavici a soustředěně sledují zpovědní
budku. Mají pocit, že už je tam Tereza nějak
dlouho.
xxxxxxxxxxxxxx
V BUDCE
Farář se Terezy zeptá.
FARÁŘ:
Opravdu se nechceš vyzpovídat?
TEREZA:
To ne… My jen hledáme ty kluky…
FARÁŘ:
Aha…
Farář pohlédne na Terezu a rozhodne.
FARÁŘ:
Ale stejně se pomodli dvacetkrát Otčenáš…
Preventivně.
Tereza vstane a chce jít pryč.
TEREZA:
A ty kluci…? Dělaj´ tady?
FARÁŘ:
Oprava kostela...!
Farář nešťastně spráskne ruce.
FARÁŘ:
Na takové zázraky jsem v téhle době, milá dcero,
už dávno přestal věřit! Ale kdybys nějaké takové
světce potkala, že čekám! Už dvacet let!
xxxxxxxxxxxxx
Bugyna s Julčou zpozorní, protože z budky vyjde
rázným krokem farář.
Vzápětí vykoukne Tereza, která k holkám jen
zklamaně rozhodí rukama.
44
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 16
Před kostelem, Ulice města, Ateliér – katedrála (montáž)
Den
Venku se zatím rozpršelo. Blesk stíhá blesk, někde
na blízku hřmí.
BOUŘKA
Holky vyběhnou z kostela. Bugyna nahlas vykřikne.
BUGYNA:
A jsme odsouzený…! Odsouzený k reparátu…!
TEREZA:
Amen…
Julča shrne momentální životní pocit všech tří
holek.
JULČA:
Teda já nevím,
nezamilujem…
ale
my
se
snad
nikdy
Bugyna si s tímhle faktem hlavu zase tolik neláme.
BUGYNA:
Mluv za sebe. Já se za-mi-lu-ju! A možná už brzo!
Holky se rozloučí mávnutím ruky.
BUGYNA:
Tak čau!
Z velkého nadhledu vidíme tři osamocené
postavičky - Julča s Bugynou vběhnou do provazů
deště a jedině Tereza zůstane stát před
kostelíkem.
Ozvou se první tóny krásně smutné, “deštivé”
písničky:
Tereza nejprve nastaví svou tvář kapkám... A pak
také vykročí do deště.
Š-Š-Š
Agáty šumí, když padá déšť
padá mi do vlasů
chce mi je splést
neví, že láskou chci hlavu si plést
a tak mu to
ššššššš šepotám!
Do mého ticha tiše vkročil ON
lásku rozhoupal jak velkej zvon
před chrámem lásky byl bláznivej shon
každej si šššššššš
šepotá
Jenže ten den je už včerejší
já nevím, proč mě všichni konejší
45
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Vždyť nejsem jediná, co bloudí
co modlitbu ššššššš
šepotá
Ten, kdo noci vtéká jako každej den
vím, že někdo zbarví černej sen
sen zmoklej jako dnešní den
po kterém ššššššš
šepotám
Při této písničce je městečko zcela vylidněné,
protože lije jako z konve. Tereza prochází ulicemi a
zpívá si svůj milostný song, ve které hlavními
protagonisty jsou dva milenci - ona a Šimon.
Tereze vůbec nevadí, že už je celá promočená,
naopak s velkým požitkem na sebe nechává
dopadat teplé kapky letní bouřky.
V části písničky, kdy slyšíme pouze sólové
trumpety, se ocitneme v Terezčině představě...
xxxxxxxxxxxxxx
ULICE
Chůze Terezy po deštivé ulici.
xxxxxxxxxxxxxx
ATELIÉR – TANEČNÍ ČÍSLO S DEŠTNÍKY
Sen se pomalu vytrácí, Tereza se navrací do reality
a pak už osamocená odchází deštivou ulicí, která
je zaplněna nehybně stojícími chodci s
rozevřenými barevnými deštníky...
Š - Š - Š – POKRAČOVÁNÍ
Prolnout
46
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 17
Stráň u trati
Den
Prolnout
Šimon leží v trávě.
Š - Š - Š - KONEC
Eman a Bob leží v trávě vedle něho. Ti dva mají ve
tvářích mají výrazy napětí.
HUDBA - tajemství
Kluci soustředěně hledí na nedalekou železniční
trať.
Šimon pohlédne na semafor. Má na “stůj”. Ozve se
hluk blížícího se vlaku.
VLAK
V zatáčce se objeví nákladní vlak.
Ručička semaforu se zvedne na “volno”.
Kluci na sebe pohlédnou. A ve tvářích se jim objeví
velké zklamání.
Vlak, naložený kládami, profrčí kolem. Návěstí
semaforu zase spadne na “stůj”.
Proč zde kluci leží a co mají za lubem, to v téhle
chvíli můžeme jen tušit...
HUDBA - tajemství – konec
Eman si nahlas povzdychne.
EMAN:
Co když tu žádnej nezastaví?
Šimon sebejistě zavrtí hlavou.
ŠIMON:
Zastaví. Uvidíš… Vždycky tu nějakej stavěl…
Bob si strčí do úst stéblo trávy.
BOB:
Možná bysme to měli zkusit jinudy…
Šimon znovu zavrtí hlavou.
ŠIMON:
Náklaďákem je to tutovka… Za to ručím hlavou.
Eman se nevesele a poněkud mnohoznačně
ušklíbne.
EMAN:
No… právě.
47
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 18
Pokoj Terezy, Schodiště v hospodě (montáž)
Podvečer
POKOJ TEREZY
RUCH HOSPODY
Tereza sedí za haldou knih. Oči má zabodnuty v
textu, šprtá.
Dveře pokoje se otevřou a vstoupí tatínek. Chvíli
svoji dceru s úsměvem mlčky pozoruje. Promluví
až za okamžik.
TATÍNEK:
Nech už toho učení a věnuj se trochu životu,
Terezo…
Tereza zdvihne od učebnice.
TEREZA:
Hm… když von žádnej učenej z nebe ještě
nespad´.
Tatínek kývne.
TATÍNEK:
Jo. A víš proč?
TEREZA:
Co – proč?
TATÍNEK:
Proč žádnej učenej z nebe nespad´?
TEREZA:
Ne.
Tatínek se zachechtá.
TATÍNEK:
Protože by se zabil.
Tereza se na tatínka usměje, ale radši se vrátí
k učebnici.
TATÍNEK:
Ale zato z nebe spad´ do lokálu nějakej tvůj
nápadník…
TEREZA:
Co???
TATÍNEK:
Ale jestli chceš, tak ho můžu vyhodit…!
Tvář Terezy se okamžitě rozjasní - PŘIŠEL!
48
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
TEREZA:
Ne ne!
Tereza vyskočí od stolu a žene se ke skříni.
TEREZA:
Někam ho posaď!
TATÍNEK:
Už sedí… A před sebou má peprmintku.
Tereza ve spěchu vytahuje džíny.
TEREZA:
Tak že hned přijdu!
Tatínek se usměje Terezčině nervóznímu spěchu a
zmizí ve dveřích.
xxxxxxxxxxxxxx
SCHODIŠTĚ
Tereza vykoukne z pokojíku na chodbu. Volá za
tatínkem.
TEREZA:
Hlavně ať počká, jo?
Tereza zase zmizí v pokojíku.
Tatínek se zatváří lišácky a začne sestupovat do
přízemí.
xxxxxxxxxxxxxx
Rapidmontáž
HUDBA - dynamická, orchestrálka
V rychlé montáži sledujeme, jak se Tereza
proměňuje v superkočku - honem rychle učesat,
namalovat, natáhnout nové džíny, nové triko...!
Rychle, rychle, přišel přece - ON!
49
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 19
Ve výčepu, Na zahrádce za hospůdkou (montáž)
Podvečer
VE VÝČEPU
RUCH HOSPODY
Udýchaná, perfektně oblečená a namalovaná
Tereza vběhne do výčepu mezi žvanivé strejce a
rozhlédne se po lokále.
Její idol zde však není.
Tereza se zklamaně optá tatínka, který na tu její
rychlou kostýmní proměnu jen zkameněle zírá s
visícím cigárem na rtu.
TEREZA:
Kde je…???
TATÍNEK:
Venku…
Tatínek se konečně pohne.
TATÍNEK:
Snad to s ním nešlehne…
xxxxxxxxxxxxxx
NA ZAHRÁDCE ZA HOSPŮDKOU
Tereza vyběhne na zahrádku a okamžitě pochopí
svůj omyl. Nesedí tu Šimon, ale dolejzálek Olda.
Olda užasle civí na vyparáděnou Terezu.
OLDA:
Teda…! Dost dobrý… V tomhle se učíš?
Tereza se zklamaně ušklíbne.
TEREZA:
Ne, takhle jsem se vyšvihla kvůli tobě.
Olda nepostřehne ironii v Terezčině hlase.
OLDA:
To´s nemusela, mně se líbíš i tak… Normálně…
Ale je to dobrý, fakt… Kam se na tebe hrabe ta…
Bardotka…
Tereza začíná ztrácet trpělivost.
TEREZA:
Tak to vysyp. Vo co jde?
50
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
OLDA:
Vo prázdniny.
Tereza vykulí oči. Čekala ledacos, ale určitě ne
tohle.
OLDA:
Bezvadný prázdniny hned po maturitě. Fotřík mi
nabíd´, že bych za ním moh´ přijet…
TEREZA:
Do Moskvy? To gratuluju. Určitě si to užiješ.
OLDA:
No ne, počkej… Já myslel… Teda von myslel…
Vlastně máma myslela…
Olda se trochu zamotá a tak rychle hledá únikovou
cestu.
OLDA:
Vypadáš vopravdu skvěle… Proč jsi nechodila
takhle voháklá taky do školy?
Tereza pronese poznámku významným tónem.
TEREZA:
Protože pak by za mnou lezli různý vobejdové až
domů.
Olda bohužel nepochopí, že Terezčina slova se
týkají především jeho samotného.
OLDA:
To by si nikdo nedovolil…
TEREZA:
Tak co´s myslel?
OLDA:
No já myslel, že… že bysme jako spolu, víš… My
dva… Tam… Na prázdniny…
Tereza na Oldu němě zírá. A Olda už to vidí
naprosto jasně. Nadšeně líčí svou představu.
OLDA:
Vždyť si to představ…! Všechno zadara! Kaviár,
šampus a možná by mi táta půjčil i volhu…!
TEREZA:
Volhu, jo...? A co takhle Dněpr, ten by ti nepůjčil?
Že bys na něm postavil pár vodních elektráren…
Teď se Olda ale opravdu urazí.
OLDA:
Ty jseš blbá… já myslel, že bysme… jen my dva,
víš… tou volhou třeba jako někam zajeli…
TEREZA:
No v tvým případě spíš “někoho” zajeli…
51
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Olda se rozhodne, že poslední Terezčinu větu
neslyšel.
OLDA:
Třeba na Leninský hory.
TEREZA:
Tak na Leninský hory?
Tereza krokem královny odchází.
Překvapený Olda za ní volá.
OLDA:
Kam jdeš…?
TEREZA:
Pro pas a pohorky.
Tereza zmizí ve dveřích hospůdky. Olda, který
zůstal sedět na zahrádce jak nešťastný
oukropeček, do sebe lupne na ex zelenou
peprmintku.
xxxxxxxxxxxxxx
VE VÝČEPU
Tatínek si prohlédne výraz, se kterým Tereza
vstoupila do výčepu...
TATÍNEK:
Co ti chtěl?
Tereza zamíří ke schodišti.
TEREZA:
Ale nic… Blbeček…
Tatínek čepuje pivo a náhle strne. Ve dveřích
hospůdky totiž spatřil onu půvabnou dámu,
Alžbětu. Alžběta slézá z dámského kola a hledí s
úsměvem na tatínka, který drží v ruce věnec piv.
ALŽBĚTA:
Prosila bych taky jedno…
A tatínek začne tušit, že tato žena bude pro něho
zřejmě ženou osudovou…
52
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 20
Pokoj Terezy
Noc
Je hluboká noc. Tereza spí. Náhle se probudí,
protože z přízemí se ozval hlasitý smích.
ŽENSKÝ SMÍCH
A také hudba.
DOBOVÝ ŠLÁGR z rozhlasu po drátě
Tereza si hodí něco přes sebe a vyjde ze svého
pokojíku.
53
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 21
V hospůdce
Noc
Tereza sestupuje po schodišti do výčepu, ze
kterého se ozývá hlasitá melodie tatínkovy
oblíbené písničky.
HUDBA – Jó třešně zrály (orig.) - rozhlas
Když Tereza nahlédne oknem dveří do
liduprázdného sálku, spatří tatínka, jak na
Alžbětině dámském bicyklu projíždí mezi stoly.
Chvílemi hlasitě zvoní na zvonek.
ZVONĚNÍ ZVONKU
Alžběta stojí uprostřed místnosti a zřejmě se dobře
baví. V ruce drží nedopitý půllitr piva.
Tatínek projede kolem výčepního pultu. Všimne si
Terezy, údivem otevře ústa a zapomene zatočit.
Nabourá do sloupce bas s prázdnými lahvemi.
Basy se zřítí a tatínek zmizí za vycíděnou pípou.
HLUK
Alžběta ani Tereza nedokáží zachovat chladnou
tvář a rozchechtají se.
Tatínkova hlava se vynoří zpoza chromovaného
pultu.
TATÍNEK:
Terezko… Ty se chceš učit a my tě rušíme, viď…?
TEREZA:
Ne… ale chtěla jsem spát…
Tatínek se vyhrabe zpoza pípy. Obřadně obě ženy
představí.
TATÍNEK:
Moje dcera Tereza… paní Alžběta…
Tereza s Alžbětou si podají ruce. Obě dvě na sebe
zkoumavě hledí, spíše jako sokyně.
ALŽBĚTA:
Těší mě.
TEREZA:
Mě taky těší…
Alžběta vycítí z tónu Terezy určitou nevraživost...
Aby předešla konfliktu, sáhne po své kabelce a
řekla tatínkovi tiše.
ALŽBĚTA:
Tak já už pojedu…
54
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Tatínek vytáhne kolo zpoza pultu a raději ho už
vede k Alžbětě.
TATÍNEK:
No jo no… co se dá dělat…
Alžběta se zarazí. Je trochu zklamaná, že ji tatínek
nepřemlouvá, aby zůstala. Vezme za kliku, ale je
ZAMČENO!
Tatínek na Alžbětu vesele zamrká.
TATÍNEK:
A sakra… Tak to tady asi budete muset zůstat. Já
úplně zapomněl, kam jsem dal klíče!
Alžběta se usměje. Je ráda, že na přemlouvání,
byť trochu netradiční, došlo.
Tereza kývne hlavou k výčepu.
TEREZA:
Visej´ támhle na háčku.
Tatínek se na Terezu ohlédne. Chvíli mlčí a pak se
vrátí ke konvenčnímu způsobu přemlouvání.
TATÍNEK:
Kam byste jezdila, Alžběto? Teď? V tuhle hodinu?
Co když budete muset foukat do balónku?
Alžběta si se smíchem převezme od tatínka kolo.
ALŽBĚTA:
Cyklisty nezastavujou.
Chvíle ticha. Tereza se natáhne k inkriminovanému
háčku, sejme z něj klíče a hodí je tatínkovi.
Tatínek otevře. Alžběta zamává Tereze a vyjde i
s kolem do tmavé noci. Tatínek za Alžbětou
vyběhne.
TATÍNEK:
Tak počkejte, já vás odvezu! Automobilem…!
Tereza za tatínkem volá.
TEREZA:
Ale automobilisty zastavujou!
55
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 22
Před hospůdkou
Noc
Alžběta nasedá na kolo před hospodou, ve světlém
obdélníku přede dveřmi.
TATÍNEK:
Bejt váma, tak tu přespím, Alžběto. Nahoře je
takovej útulnej pokojíček… pro hosty…!
ALŽBĚTA:
Děkuju… Ale vopravdu bude asi lepší, když
pojedu…
Alžběta se dívá kamsi za tatínka. Tatínek se otočí.
Ve dveřích stojí Tereza.
Tatínek neví, co říct. A tak radši mlčí.
Alžběta šlápne do pedálů a místo rozloučení
zazvoní na bicyklistický zvonek. Ten zní radostně a
skoro by se dalo říct, že pro tatínka velmi slibně.
ZVONEK ZVONKU
Tatínek konečně najde slova.
TATÍNEK:
Přijedete zas?
Alžběta přes rameno tatínkovi zavolá.
ALŽBĚTA:
Určitě!
TATÍNEK:
A kdy?
ALŽBĚTA:
Až budu mít chuť na pivo!
Alžběta mizí v zatáčce silnice. Je slyšet její smích a
veselý hlas.
ALŽBĚTA:
A tu já mám poslední dobou pořád…!
Až teď se Tereza usměje.
Tereza s tatínkem sledují Alžbětu, která na svém
kole mizí lehce vrávoravou jízdou ve tmě.
TATÍNEK:
Líbí se ti, viď? Tak já ti prozradím velký tajemství,
Terezko… Mně taky…!
A s pocitem absolutního štěstí sebou tatínek
práskne do záhonu mezi kytky.
56
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 23
Před a v obchodě s botama
Den
NA ULICI
HUDBA
Bugyna, Julča a Tereza kráčí ulicí a nahlas
deklamují věty z maturitních odpovědí.
TEREZA:
Zvláštní zájmy dělnictva jsou v rozporu s existencí
rolnického soukromého vlastnictví!
JULČA:
Matematika se konstituovala ve starověkém
Řecku, kde byly zformulovány zásady deduktivní
výstavby.
Bugyna nečekaně osloví kolemjdoucího typického
Čecha v kloboučku z Tonaku a čte z taháku
připravenou větu z taháku.
BUGYNA:
Jestlipak víte, občane… že pro duchovní život
evropských národů ve středověku je příznačný
náboženský útlak a rozvoj mysticismu?
Onen Čech v chůzi
opovržlivý pohled.
věnuje
Bugyně
jediný
OBČAN:
Po tom je mi hovno, slečinko!
Bugyna se nehodlá jen tak vzdát.
BUGYNA:
No moment… to je důležitá věc…
Občanovi je to celkem jedno a mizí za rohem. Zato
Tereza má informaci hodnou povšimnutí.
TEREZA:
Počkej, víš co je mnohem důležitější? Že Horáková
se přestala spolíhat na to, co vysedí, a pořídila si
tu… jak jsi říkala… optickou paměť!
Julča si rychle
hormonech.
vzpomene
na
povídání
o
JULČA:
Chceš říct že přišla vo to… že… vo to přišla?
BUGYNA:
Nekecej! Ta brejlatá vobluda?
Julča si poznámku o brýlích vztáhne na sebe.
57
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
JULČA:
No dovol…
TEREZA:
Možná v tom bude nějaká magie. Předevčírem si
v tomhle vobchodě koupila nový boty – poprvý za
poslední tři roky, prej k matuře – a včera vo to
přišla. S tím prodavačem…!
Bugyna si zkoumavě prohlíží výlohu.
xxxxxxxxxxxxxx
NA ULICI PŘED VÝLOHOU OBCHODU S OBUVÍ
Za sklem výlohy se objeví obličeje našeho dívčího
tria - Bugyna, Julča a Tereza. Hledí výlohou do
prodejny obuvi, ve které postává u regálu s botama
mladý, pohledný prodavač.
BUGYNA:
Tomuhle uchu se to na Horákovou postavilo?
JULČA:
Nevypadá tak špatně…
TEREZA:
Tak ti ho nabalíme…
Bugyna si prohlíží prodavače.
BUGYNA:
No jasně… normálně ho Horákový přebereme!
xxxxxxxxxxxxxx
V OBCHODĚ S BOTAMA
A odpovědí na Bugyninu otázku se stane hudební,
choreografické, ale hlavně stepařské číslo
“nakupování bot”, při kterém se děvčata
předvádějí před oním mladým prodavačem.
VČERA NEDĚLE BYLA (orchestrálka)
Tereza, Julča a Bugyna jsou v prodejně obuvi a
všechny tři si stále nemohou vybrat ty správné
boty... Není divu, že mladý prodavač, po kterém
evidentně Bugyna “jede”, je z oněch tří
nerozhodných zákaznic na infarkt... Nehledě
k tomu, že se chová trochu zženštile… trochu
upejpavě a trochu jako by ho více zajímali mladíci
než dívky… Holky v nových botech tančí, stepují,
prohlížejí se v zrcadlech... Mladý prodavač už
umdlévá, neboť děvčata si poručila předvést snad
všechny boty, které v regálech byly. V samotném
finále se tak obchod s obuví změnil v neuvěřitelné
skladiště rozbalených krabic a pyramid bot... Když
už není co rozbalovat, zcela zpocený prodavač se
nesměle optá.
58
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
PRODAVAČ:
Tak který???
JULČA:
Vzala bych si tyhle.
Julča ukáže na jedny lodičky. Prodavač je chce
ihned začít balit. Tereza však pohotově a
pobaveně dodá.
TEREZA:
Kdyby na ně ovšem měla!
Holky vyprsknou smíchy, Bugyna
konsternovaného prodavače do nosu.
cvrnkne
BUGYNA:
Tak pa, brouku!
A chechtající se dívčí trio vyběhne z prodejny.
59
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 24
Stráň nad tratí nedaleko továrny
Den
Šimon, Eman a Bob opět leží v trávě. Opět mají ve
tvářích soustředěný výraz plný napětí.
HUDBA - tajemství
Opět hledí na semafor.
Ten má na “VOLNO”.
Šimon si všimne, že si Bob pohrává s pistolí.
ŠIMON:
Hele, víš vo tom, že nejsmutnější prací pistolníka je
dělat zářez do cizí pažby…?
EMAN:
Neblbni, schovej to…!
Bob si s pistolí pohrává dál. Nevesele se usměje.
BOB:
Poslední kulku si nechám pro sebe.
Eman se bojí, aby to Bob nemyslel vážně.
EMAN:
Jdi do hajzlu.
ŠIMON:
Jen klid… jen klid.
Šimon se podívá po klucích.
ŠIMON:
Nás totiž – na rozdíl vod vostatních v tomhle státě
– vopravdu čekaj´ světlý zejtřky.
Bob se zasní.
BOB:
Jo… Vidět San Francisco a umřít.
EMAN:
No kurva, když už tam budem´, to by byla přece
blbost, zhebnout…
BOB:
No hlavně abysme nezhebli, než to uvidíme.
Je slyšet blížící se vlak.
BLÍŽÍCÍ SE VLAK
V zatáčce se tentokráte neobjeví vlak nákladní, ale
osobní motoráček.
60
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Kluci zklamaně vydechnou. Šimon si odplivne do
trávy.
Motoráček projíždí kolem kluků a průvodčí Douša
na ně křičí z okna.
PRŮVODČÍ DOUŠA:
Koukám, kluci, že na ten Kostelec nějak nemůžete
trefit!
Kluci tomu bodrému muži jen ledabyle zamávají a
sledují otráveně, jak se od nich chrchlající
motoráček pomalu vzdaluje.
61
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 25
Před hospůdkou
Ráno
Je ráno. Malebná hospůdka “U rybníčka” vykukuje
z ranní mlhy. Začíná krásný, slunečný den...
Do této ranní pohody vrznou dveře a před
hospůdkou se objeví Tereza s tatínkem.
TATÍNEK:
No, dneska bych nechtěl bejt v tvý kůži…
Tatínkovi to nedalo, aby dnes dceru nevyprovodil.
TATÍNEK:
… ale když ti to vyjde, budeš první úředně
potvrzená intelektuálka v naší rodině!
Tatínek Terezu obejme.
TATÍNEK:
Tak se drž!
TEREZA:
Dík.
Tereza si dá tašku pod paží a odhodlaně vykročí
vstříc maturitě.
TATÍNEK:
Jo, málem bych zapomněl! Včera tě tu hledal ten
restaurátor!
Tereza se rozzáří.
TEREZA:
On tu byl???
Tatínek přikývne a ohodnotí Šimona.
TATÍNEK:
Docela sympaťák!
TEREZA:
To von říkal vo tobě taky…
TATÍNEK:
Vážně? Škoda, že jsem to nevěděl, to bych ho byl
nevyhodil…
TEREZA:
Počkej…! Tys ho…?
TATÍNEK:
No nevyhodil jsem ho… ale varoval, to jo…
62
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
TEREZA:
Přede mnou?
TATÍNEK:
Ne. Přede mnou.
TEREZA:
Ale tati…
Ozve se vrznutí okna otevíraného v prvním patře.
Tereza vzhlédne.
V okně se objeví Alžběta. V noční košili... Podívá
se do krásné krajiny, spokojeně se po příjemné
noci protáhne.
Tatínkovi neujde, že si Tereza Alžběty všimla a
pochopila, že tatínek dnešní noc nestrávil sám. Aby
tatínek zakryl rozpaky, optá se proto ihned Terezy
coby starostlivý otec maturantky.
TATÍNEK:
Bitva na Bílý Hoře?
Tereza odpoví mechanicky s pohledem na Alžbětu
v otevřeném okně v prvním patře.
TEREZA:
8.11.1620.
TATÍNEK:
Kdo zrušil nevolnictví?
TEREZA:
František II., 1781.
TATÍNEK:
Kolik půllitrů je metr piv?
Tereza se usměje.
TEREZA:
Čtrnáct… ale myslím, že na tohle se mě ptát
nebudou… Drž mi palce, tati.
Tatínek Terezu políbí. Tereza se otočí a odchází
silnicí od hospůdky.
Tatínek, poněkud zaskočený vzniklou situací,
pohlédne nejprve na Alžbětu, pak za vzdalující se
Terezou a zcela nakonec se v rozpacích podrbe na
hlavě.
63
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 26
Na zastávce, V motoráčku + ATELIÉR (montáž)
Den
NA ZASTÁVCE
Ze vzdálené zatáčky vyjíždí motoráček.
ZAHOUKÁNÍ MOTORÁČKU
Tereza přichází na zastávku. Zastaví se u koleje a
čeká. Náhle se za jejími zády ozve mužský hlas.
ŠIMON (M.O.):
Ahoj…
Na lavičce tu sedí... Šimon!
TEREZA:
Jé… Co tu děláš?
ŠIMON:
Čekám.
TEREZA:
Na vlak?
ŠIMON:
Na tebe.
Motoráček se blíží k zastávce.
TEREZA:
Ale já musím jet… Maturuju… Dneska.
ŠIMON:
Já vím. Budeš první úředně potvrzená intelektuálka
ve vaší rodině.
Tereza se zarazí.
TEREZA:
Koukám, že táta měl povídavou.
Šimon se zarazí a začne se prohledávat.
ŠIMON:
Počkej, co bych ti tak…
Nakonec sáhne do náprsní kapsy a vytáhne
barevnou pohlednici. Podá ji Tereze.
ŠIMON:
… pro štěstí.
Tereza si prohlíží pohlednici. Je na ní visutý most.
TEREZA:
Co to je?
64
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
ŠIMON:
Kdybys maturovala ze zeměpisu, tak bys to
věděla… Je to docela inspirující…
Šimon s Terezou stojí proti sobě, hledí na sebe a
zcela nečekaně se ozve, jakoby z dálky, melodie
která bude provázet celý jejich vztah.
HUDBA – Stín katedrál - orchestrálka
xxxxxxxxxxxxxx
ATELIÉR - KATEDRÁLA
A již potřetí spatříme Šimona s Terezou ve
stylizovaném
prostředí
mohutné
katedrály.
Tentokrát však pod hudbou slyšíme i jejich
halované hlasy. Jsou to však hlasy vnitřní,
šeptané, jsou to útržky textu písně “STÍN
KATEDRÁL”.
ŠIMONŮV HLAS:
Z úsměvů šál
dům nebo básní rým
co ti mám dárkem dát?
A Tereza svým vnitřním hlasem odpovídá rovněž aniž by se jí pohnuly rty - útržkem textu této
písně:
TEREZČIN HLAS:
Přej si co chceš
zlatý důl nebo věž
sladkou sůl, smutný ráj
suchý déšť...
ŠIMONŮV HLAS:
Můj ideál
stín katedrál
sen, co si k ránu
dávám zdát...
xxxxxxxxxxxxxx
NA ZASTÁVCE
Z poetického zasnění je probere ostré zahoukání.
ZAHOUKÁNÍ MOTORÁČKU
HUDBA – Stín katedrál – konec
Tereza přeloží fotografii do malého čtverečku a ten
si s trčí do kapsy. Nastupuje do motoráčku a optá
se Šimona.
TEREZA:
Kde máš ten svůj doprovod?
ŠIMON:
Myslíš kluky? Ty jsou ještě v peří.
65
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
TEREZA:
Vy tu vážně něco restaurujete...?
Šimon zaváhá. Pak přikývne.
TEREZA:
A co...?
ŠIMON:
To je tajný. Zatím…
Z okna motoráčku se ozve netrpělivý hlas.
PRŮVODČÍ DOUŠA:
Tak od kolejí, mládenče, od kolejí, honíme čas!
Terezka si stoupne na první schůdek a Šimon ji
chytí za ruku:
ŠIMON:
Kdy tě uvidím?
Motoráček se rozjíždí, ruce Terezy a Šimona se
vzdalují... Tereza na Šimona volá.
TEREZA:
Až budu mít
resaturátor!
středoškolský
vzdělání,
pane
ŠIMON:
Šimon! Jsem Šimon!
Průvodčí Douša chápavě přikývne.
PRŮVODČÍ DOUŠA:
No jo, už chápu! Potkat takovýhle děvče, to bych
se taky na Kostelec vykašlal!
Tereza mává na Šimona.
TEREZA:
A přiveď ty svoje kamarády! Znám jedny hrozně
opuštěný holky!
ŠIMON:
Ale kam? Kam máme přijít?
Šimon a Tereza se od sebe nezadržitelně vzdalují.
TEREZA:
Třeba před školu!
ŠIMON:
Tam ne! Před kostel! Ve tři!
Tereza chce ještě něco dodat, ale vlak už je příliš
daleko. A tak jenom zastrčí hlavu.
xxxxxxxxxxxxxx
V MOTORÁČKU
Tereza si prohlíží pohlednici s visutým mostem.
66
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 27
Školní chodba
Den
V dlouhé školní chodbě všelijak postávají a
posedávají pobledlí, mlčenliví maturanti… Někdo
ještě šprtá, někdo civí do stropu, neboť se asi
modlí, někdo jen tak tupě zírá…
Tereza hledí do knížky, ale spíš než text vnímá
Šimonovu pohlednici, kterou si mezi stránky
založila pro štěstí.
Olda si v rychlosti dopisuje taháky a strká si je do
rukávu, do boty apod…
Julča si zcela klidně čte svůj oblíbený román…
Otevřou se dveře a ze třídy vyjde učitelka Drtinová.
Oznámí komisně jméno dalšího nešťastníka.
DRTINOVÁ:
Tuřín…!
Oldův kumpán, lehce pobledlý, vstane...
DRTINOVÁ:
Zvesela, Tuříne, zvesela…!
Tuřín vchází do třídy jako na popravu a když za
ním zaklapnou dveře, na konci chodby jakási
studentka omdlí. Složí se jak štafle…
67
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 28
Ve třídě
Den
Člen chladnokrevné komise profesorů přistrčí k
vyděšenému Tuřínovi pytlík s čísly otázek. Tuřín si
třesoucí se rukou vylosuje číslo, Prohlédne si ho,
na okamžik zaváhá a sotva slyšitelně zakoktá.
TUŘÍN:
O-… Os-… Osmnáct…
DRTINOVÁ:
Nahlas, Tuříne…! Kolik…?
Tuřín špitne opět sotva slyšitelně. Pokusí se číslo
ukrýt v dlani.
TUŘÍN:
Osmnáct…
Drtinová sáhne po číslu a prohlédne si ho.
DRTINOVÁ:
Ano, Tuříne… Osmnáct… vám bylo v únoru. Ale
vytáhl jste si otázku číslo čtyři. Národní obrození.
Tak prosím….
Tuřín se otočí a kráčí k potítku. Jako by nevnímal,
vrazí do jedné z lavic a málem upadne. Drtinová ho
zachytí.
DRTINOVÁ:
Nebojte se, to zvládnete…
Drtinová ztiší hlas a špitne Tuřínovi do ucha.
DRTINOVÁ:
Palacký, Jungmann a tak dál…
68
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 29
Na chodbě
Den
Tereza mrkne na hodinky a obrátí se na Julču,
která si stále čte román a nevnímá svět, natož
maturitu.
TEREZA:
Teda kde se ta Bugyna mohla zaseknout? Já vím,
že by zaspala vlastní smrt… ale maturitu…?
Julča ani nezdvihne oči od knihy.
JULČA:
Co?
TEREZA:
Ty to ještě čteš…?
JULČA:
No jasně! Víš, jak je to pěkný…?
Do chodby vpadne Bugyna. Na první pohled je
jasné, že se k maturitě dostavila rovnou z nějakého
divokého mejdanu. Obrátí se na mírně
vyplašeného Drmolu.
BUGYNA:
´bych si dala cígo, brouku. Nemáš?
Bugyninu otázku zaslechne kolem procházející
profesor, člen maturitní komise. Sáhne do kapsy a
vytáhne krabičku. Vyklepe jednu cigaretu a
nabídne ji Bugyně.
PROFESOR:
Prosím…
Bugyna zrudne. Rozpačitě sáhne po cigaretě.
BUGYNA:
Děkuju…
Profesor Bugyně připálí.
BUGYNA:
To… to “brouku”… to nebylo na vás…
Profesor se usměje.
PROFESOR:
Škoda.
Profesor zmizí ve dveřích třídy. Bugyna za ním
chvíli vyvaleně zírá a pak se otočí k Tereze a
Julče.
69
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
BUGYNA:
Teda jestli prolezu, tak dám na modlení... A přitom
jsem si to do rána procvičovala…!
JULČA:
Jo? A s kým?
BUGYNA:
Náhodou jsem šprtala, ty jedna erotomanko.
Na smrt bledému Oldovi povolí nervy.
OLDA:
Ježišmarjá, nemel furt…!!! TICHO!!!
Rozrazí se dveře a Tuřín nadšeně zařve.
TUŘÍN:
Mám to! Mám to!
Bugyna dvojsmyslně vyzve Tuřína k činu, čímž
rozesměje kolemstojící.
BUGYNA:
Tak nám to ukaž, Tuříne, když to máš…
Do veselé nálady vstoupí Drtinová.
DRTINOVÁ:
No, dámy… On vás ten smích přejde… Račte…!
HUDBA
70
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 30
Ve třídě (montáž)
Den
HUDBA
Velmi pozoruhodné informace se dovíme
v montáži útržků odpovědí, které jsou na sebe
střihány tak, aby působily co nejabsurdněji
Před námi tak defiluje plejáda jednotlivých tváří
studentů. Co student, to odpověď…
STUDENTI:
- V roce 1933 se k moci dostal Adolf Hitler…
- významný český básník…
- který číslo pí určil jako…
- protest pařížských komunardů.
- Je zajímavé, že látková výměna probíhá…
- s dňom ražděnija Vladimíra Iljiče Lenina…
- kterého uvěznili na ostrově Svatá Helena…
- aby tam formuloval Zlatou bulu Sicilskou.
- Obsah lichoběžníku můžeme definovat jako…
- filozofickou otázku, protože…
- Řím se rozkládá na…
- kaskádě vodních elektráren.
- Anton Pavlovič Čechov…
- namaloval svůj nejznámější obraz…
- slavnou Symfonii z Nového světa, která…
- popisuje přírodní krásy Senegalu.
- Čína okupovala od roku…
- 750 př.n.l. Tróju a ten trojský kůň…
- dělnický prezident Klement Gottwald…
- byl krátce po svém zvolení zastřelen.
Tereza uměla, Bugyna jakž takž také a Olda byl
ztrémovaný tak, že mu při zkoušce z ruštiny musel
napovídat dokonce sám pan profesor.
xxxxxxxxxxxxxx
A po montáži odpovědí následuje montáž
hodnocení. Profesoři sdělují studentům výsledky.
PROFESOŘI:
Výborně.
Výborně.
Za moc to nestálo.
Chvalitebně.
Chvalitebně.
Dobře…
HUDBA - konec
A zcela nakonec - již v tichu - Drtinová konstatuje
s pohledem upřeným na Julču.
71
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
DRTINOVÁ:
A nejhůř z
Vejvodová…
celé
třídy
dopadla,
bohužel
–
Julča má okamžitě na krajíčku.
DRTINOVÁ:
V literatuře máš, děvenko, velké, přímo obrovské
mezery!
Drtinová předá Julče vysvědčení.
JULČA:
S odřenejma ušima! Čteš vůbec někdy něco?
Julča přikývne a smutně zakuňká.
JULČA:
Já čtu, kudy chodím… Román. Jeden. Ale zato
pořád dokola…
72
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 31
Na školní chodbě, Ateliér (montáž)
Den
ŠKOLNÍ CHODBA
Naštvaná Julča vyjde ze třídy. Práskne svým
oblíbeným románem na židli.
OLIVER TWIST
Raději jsem neměla ten román
raději jsem neměla ho číst
snad ani list
hrdina byl v tom románě schován
miluji ho, jmenuje se Twist
Oliver Twist!
Ze zamindrákované Julči se najednou stane
dračice, která to rozjede na plný plyn… Julča zpívá
a prochází špalírem maturantů, kteří se promění v
tanečníky a vokalisty… Jakmile Julča zazpívá
jméno “Oliver Twist”, ocitneme se ve stylizovaném
prostředí.
xxxxxxxxxxxxxx
ATELIÉR - LONDÝN
Písnička je dále inscenována jako Julčina
představa. Jsme v náznakové dekoraci
londýnské Covent Garden minulého století s
Big Benem v pozadí. Na tržišti, mezi kupujícími
londýnskými paničkami, tančí zlodějíček
jménem Oliver Twist. Celá choreografie je
pojednána
jako
číslo
ze
slavných
holywoodských muzikálů… Je možné, že si až
po chvilce uvědomíme jednu podivnost - v
představiteli Twista (v kostýmu čtrnáctiletého
kluka) poznáváme Šimonova kamaráda Emana!
JULČA:
Takový muž na světě už není,
jenom v knihách nebo dívčím snění
Přirovnám ho směle bez prodlení
k torérům španělským…
xxxxxxxxxxxxxx
ŠKOLNÍ CHODBA
Julča sedí na židli uprostřed chodby v obklopení
maturantů, kteří tančí ve stejné choreografii jako
v “Londýně”, a zpívá přímo do kamery.
73
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
JULČA:
Raději jsem neměla ten román
raději jsem neměla ho číst
Bugyna se nakloní k Julče a v rámci textu písničky
podotkne.
BUGYNA:
Už ani list!
xxxxxxxxxxxxxx
ATELIÉR - LONDÝN
A na tržišti teď Julča tančí se svým idolem
Twistem, tedy vlastně s Emanem… Julča tančí ve
svých maturitních šatech a s románem v ruce.
JULČA:
Hrdina byl v tom románě schován
miluji ho, jmenuje se Twist
Oliver Twist
Proč jsem se jen naučila číst
Bodové světlo náhle osvítí jedno místo v ateliéru,
kde sedí za katedrou naše známá maturitní
komise. Povstanou a zazpívají Julče káravým
hlasem.
MATURITNÍ KOMISE:
Raději jsi neměla ten román
raději jsi neměla ho číst
snad ani list
Hrdina byl v tom románě schován
hrdina co jmenuje se Twist
Oliver Twist.
xxxxxxxxxxxxxx
ŠKOLNÍ CHODBA
A ve školní chodbě už twistují všichni, včetně
staropanenské učitelky Drtinové.
JULČA:
Raději jsem neměla ten román
raději jsem neměla ho číst
snad ani list
Hrdina byl v tom románě schován
Miluji ho jmenuje se Twist
Oliver Twist.
Proč jsem se jen naučila číst…
Píseň je ukončena taneční otočkou všech a
zdvižením rukou.
74
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 32
Ve třídě
den
Celý maturitní ročník stojí nastoupen před
profesorským sborem a maturitní komisí. Ředitel
gymnázia, který se opět dojímá svými vlastními
slovy, má slavnostní, závěrečnou řeč.
ŘEDITEL:
A pamatujte, studenti - FERTILIS, ASSIDUO SI
NON RENOVETUR ARATRO, NIL NISI CUM
SPINIS GRAMETI HABEBIT AGER. “Nebude-li
úrodné pole stále znovu obděláváno, zaroste
travou a bodláčím.” Tak i vy, milí studenti, ošetřujte
své vědomosti, které jste nabyli na naší Střední
všeobecně vzdělávací škole, která se nově pyšní
jménem Masarykovým. Úspěšně jste vykonali
maturitní zkoušku a přeji vám, aby pro vás byl
navždy symbolem šťastného vykročení do života
rok 1968!!!
Tereza se šťastně usmívá. Náhle
nečekaně se ozvou kostelní zvony.
a
zcela
ZVONY
75
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 33
Ve zvonici, Před kostelem (montáž)
Den
VE ZVONICI
ZVONY
Mohutné zvony vyzvánějí silnými údery na celé
městečko. Zvony zní smutně, jakoby městečku
zvonil umíráček.
xxxxxxxxxxxxxx
PŘED KOSTELEM
Ke kostelu přichází Tereza, Bugyna a Julča. Holky
se rozhlížejí, hledají kluky, ale nikde je nevidí.
Zcela nečekaně spatříme trojici našich holek z
velké výšky - subjektivní pohled. Holky se
rozhlížejí, usedají na zídku. Rozhodly se čekat…
Z okna zvonice vyhlíží Šimon! Když vidí holky,
spokojeně usměje a jeho hlava z malého okénka v
kostelní zdi zmizí...
ZVONY
Julča se rozhlédne po prázdném náměstíčku a
podívá se na hodinky.
JULČA:
Tři pět...
Bugyna vytáhne cigáro a zapálí si.
BUGYNA:
Doufám, že to nebyl jen blbej fór…
TICHO
Po chvilce ticha se z kostela zcela nečekaně ozve
vznešená a tichá varhanní hudba.
VARHANÍ HUDBA
Tereza zpozorní… Je to na varhany hraný motiv
písničky “STÍN KATEDRÁL”.
HUDBA – Stín katedrál - motiv
Ta příjemná, vznešená hudba působí na Terezu
přímo magicky… Pokyne holkám, které oné hudbě
moc pozornosti nevěnují, aby tu zůstaly a sama se
vydá ke dveřím kostela.
76
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 34
V kostele
Den
HUDBA – Stín katedrál - pokračování
KOSTEL
Dveře kostela se otevřou a vstoupí Tereza.
Kostel je prázdný, světelné pruhy osvětlují řadu
lavic.
Tereza, zcela okouzlena onou hudbou, popojde pár
kroků a vzhlédne.
Z podhledu vidíme varhany. Varhaník však přes
zábradlí vidět není.
Tereza vykročí k malým dvířkám, za kterými je
úzké schodiště.
xxxxxxxxxxxxxx
U VARHAN
Šimon je soustředěn na hru. Malý ministrant šlape
měchy a Šimon hraje. Náhle se stane něco, s čím
Šimon nepočítal - odkudsi se sem přiřítí pan farář.
FARÁŘ:
Chlapče nešťastná, co je tohle za nápady?!?
Spráskl nešťastně ruce nad Šimonovou hudební
produkcí. Šimon se na faráře jen usměje a - což je
divné - klidně hraje dál!
FARÁŘ:
Přestaň, Šimone…! Seběhnou se babky a co
pak??? Vždyť by tě tu mohly vidět!
Farář se zarazí. Do dveří vejde Tereza. I Šimon ji
spatřil. Usměje se na ni a začne hrát s ještě větším
zaujetím… Farář se hned staví tak, aby na Šimona
nebylo moc vidět. Široce se usměje na Terezu.
FARÁŘ:
Á, děvenka… Co ty tady zas? Pořád hledáš ty
chlapce…?
Tereza pohlédne na Šimona.
TEREZA:
Jednoho jsem už našla.
Když pan farář zaregistruje tu výměnu pohledů,
pochopí, že ti dva se znají - což mu radost nedělá.
HUDBA - Stín katedrál - konec
Šimon pohlédne na Terezu a optá se prostě.
77
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
ŠIMON:
Líbilo…?
Tereza pochopí, že ten koncert byl jen pro ni. Na
uvítanou… S úsměvem přikývne.
Farář trochu neobratně předstírá, že Šimona
vlastně vůbec nezná.
FARÁŘ:
Sháníme varhaníka, víš, tak si to chlapec - co šel
tady náhodou kolem - zkusil.
FARÁŘ:
Ale měl bys umět Bacha. Hrát…
Farář významně kývne hlavou směrem k Tereze a
po tichu, jen pro Šimonovy uši, dodá.
FARÁŘ:
… a hlavně si ho dávat.
Šimon neříká nic, a tak farář pokračuje, tentokrát
už nahlas. Zároveň gestem vybídne Šimona
k odchodu.
FARÁŘ:
Cvič o samotě a ničím se nerozptyluj. Mysli jen na
to, čeho chceš dosáhnout.
ŠIMON:
Jistě, pane faráři, na shledanou!
Farář vystrčí Šimona s Terezou ze dveří.
FARÁŘ:
Sbohem, děti, sbohem! Bůh vás provázej.
xxxxxxxxxxxxxx
V KOSTELE - NA SCHODIŠTI
Šimon na Terezu mrkne.
ŠIMON:
Tak co středoškolský vzdělání?
Tereza se usměje a řekne pyšně.
TEREZA:
U - kon - če – no!
78
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 35
Hřbitov za kostelem
Den
Šimon vejde do záběru a hvízdne.
HVÍZDNUTÍ
Za nedalekými náhrobky se vztyčí dvě postavy Bob a Eman.
Tereza, Bugyna a Julča si prohlížejí trojici kluků.
Bugyně se zableskne v očích.
BUGYNA:
Holky, já se zamilovala!
Tereza se trochu starostlivě zeptá.
TEREZA:
Do kterýho?
BUGYNA:
To ještě nevím.
Kluci přicházejí blíž k holkám a pak se stane něco
naprosto nečekaného - sotva si Julča zblízka
prohlédne Emana, omdlí! Sesune se jako pytel
brambor na mramorovou desku jakéhosi hrobu.
BUGYNA:
Ježišmarjá…!
Bugyna s Terezou se snaží ležící Julču křísit.
Plácají ji po tváři, ale marně.
TEREZA:
Co je? Julčo… Prober se…
Bob zírá na Julču.
BOB:
Do prdele, ono je snad po ní! Tluče jí srdce,
vůbec?
BUGYNA:
Tak to nějak zjisti, ne?
Bob přiklekne a, na zjišťování srdeční činnosti
poněkud netypicky, uchopí oběma rukama Julčina
prsa. Zjišťuje, že se mu být lékařem – amatérem
docela líbí.
TEREZA:
Počkej… to se takhle přece nedělá…
Nad Terezu se skloní Eman.
79
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
EMAN:
Vypadni…
Bob se nerad loučí s dotekem Julčiných prsou, ale
nakonec odstoupí a uvolní místo povolanějšímu.
Eman velmi profesionálním pohybem stiskne
Julčino zápěstí.
BUGYNA:
Tak co?
EMAN:
V pohodě…
Eman drží pravou rukou Julčino zápěstí. Levou
ruku otočí tak, aby viděl na hodinky.
EMAN:
Stodvacet… Něco ji rozrušilo, ale to zas bude
dobrý…
TEREZA:
Jak to víš?
EMAN:
Vždyť jsem to studoval.
Tereza si uvědomí, že něco nesouhlasí.
TEREZA:
Ale…
Vtom se Julča probere. Nevěřícně zírá na Emana.
JULČA:
Twist…! Oliver!
Bugyna se otočí na Terezu.
BUGYNA:
Já jsem jí říkala, že z toho románu jednou zblbne.
EMAN:
Cože…? Jakej Twist…?
JULČA:
To nic…
Možná až teď si i my uvědomíme, že Eman jakoby
z oka vypadl představiteli Olivera Twista (stejný
herec), kterého jsme viděli ve stejnojmenné
písničce.
Julča pomalu vstává. Opírá se o Emana.
Na hřbitov přicházejí dvě babky. Ještě jsou daleko,
ale Šimon si jich přesto všimne.
ŠIMON:
No… já bych radši šel…
80
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
JULČA:
Proč…? Tohle
Romantický…
je
náhodou
skvělý
místo…
Bob poplácá rukou jeden z náhrobků.
BOB:
Jasně… Každej umírá touhou aby se sem dostal…
Tereza se
souhlasit.
rychle
snaží
s návrhem
Šimona
TEREZA:
Ale jo, chtělo by to někam zajít…
Bugyna se vyzývavě na Šimona dívá.
BUGYNA:
Někam, kde bysme se mohli trochu jako pobavit,
že jo?
Tereza si všimne Bugynina pohledu na Šimona a
rychle promluví.
TEREZA:
No… oslavit maturitu!
Babky vcházejí na hřbitov a nedůvěřivě si tři kluky
a tři holky prohlížejí.
BUGYNA:
Tak to já bych o jednom takovým místě věděla.
Tam se rozhodně nudit nebudem!
81
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 36
Na pouti
Den
Na pouti uprostřed městečka je opravdu živo.
HUDBA – Nej, nej, nejhezčí je láska – amplion
Typickým pouťovým mumrajem prochází naše
šestice. Kluci jsou evidentně nervózní, necítí se
mezi takovým množstvím lidí dobře. Nejistě se po
sobě dívají.
TEREZA:
Co je???
ŠIMON:
Spousta lidí… na takový malý městečko.
BOB:
Nechcete to zalomit někam do soukromí?
BUGYNA:
Hele, frajere, nebereš to trochu hákem?
ŠIMON:
Vadí?
Bugyna se do Šimona zavěsí.
BUGYNA:
To neříkám, ale my se chcem´ taky trochu bavit –
vždyť máme po matuře… no ne, holky?
Bugyna se podívá po holkách. Tereza mlčí, trochu
zneklidněná chováním Bugyny k Šimonovi, naopak
Julča vnímá jenom Emana.
BUGYNA:
Sakra, vždyť jsme papírově dospělý!
BOB:
No právě…
Šestice se dál prochází poutí. Kluci neklidně
pozorují okolí.
TEREZA:
Proč jste sem vlastně přijeli?
BOB:
Tak my vám to řeknem´, ale nikde ani muk, jo?
Šimon střelí očima po Bobovi.
Bob spiklenecky ztiší hlas.
82
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
BOB:
My sem přijeli balit zvědavý holky!
Bob se rozesměje, Šimon s Emanem se přidají.
Bugyna ukáže rukou před sebe.
BUGYNA:
Hele, střelnice!
Bugyna mrkne na Šimona.
BUGYNA:
Vystřelíš mi růži?
Šimon se podívá po Tereze, ale Bugyna se
nehodlá svého “úlovku” vzdát.
BUGYNA:
Za pusu…
Šimon pokrčí rameny.
ŠIMON:
Tak jo…
xxxxxxxxxxxxxx
Jedna, druhá, třetí krepová růže padá k zemi.
Šimon střílí jako ostrostřelec, žádná rána nejde
vedle.
VÝSTŘELY
Bugyna radostně tleská.
BUGYNA:
Hezky…
MAJITELKA STŘELNICE:
Bravo, mládenče… Ty už´s to někdy musel držet
v ruce…
Majitelka střelnice sbírá padlé růže a podává je
Šimonovi. Spiklenecky se usměje.
MAJITELKA STŘELNICE:
… tu vzduchovku, myslím…
Šimon frajersky mávne rukou, jako že to nic
nebylo.
BUGYNA:
Růže střílíš dobře. A co ženský?
ŠIMON:
Ty nestřílím.
Bugyna se zasměje.
BUGYNA:
To doufám, ale balíš je taky tak dobře?
Šimon na Bugynu mrkne.
83
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
ŠIMON:
Nech se překvapit.
Šimon si všimne, že ve spodní řadě zbyla už jen
jedna papírová růže. Frajersky se zeptá.
ŠIMON:
Má některá z vás zrcátko, holky?
Bugyna rychle sáhne do kapsy a podá Šimonovi
své prasklé zrcátko v umělohmotném rámečku.
Šimon se přes zrcátko podívá na poslední růži.
V rozbitém zrcátku to vypadá, jakoby tam byly dvě.
Šimon se usměje.
ŠIMON:
Tak kterou? Tu vpravo nebo vlevo?
Bugyna přes zrcátko vidí totéž co Šimon. Zasměje
se.
BUGYNA:
Vobě.
ŠIMON:
Tak vobě jednou ranou. Holky, zírejte!
Šimon se postaví zády k růžím a vzduchovku si
hodí přes rameno. Pečlivě se zadívá do zrcátka.
Majitelka střelnice pro jistotu poodstoupí.
MAJITELKA STŘELNICE:
Ať mi nevystřelíš mozek z hlavy…
Šimon vidí v rozbitém zrcátku Emana s Julčou,
kteří stojí vedle střelnice, nic neříkají, jen se na
sebe usmívají, Eman ještě k tomu pojídá růžovou
cukrovou vatu z obrovitánské porce. Šimon posune
zrcátko tak, aby se do jeho zorného pole dostala
růže, byť díky rozlomenému zrcátku v dvojjediném
vydání. Stiskne spoušť a špejle růže se zlomí
v půli.
Majitelka střelnice uznale zatleská. Bugyna se
k jejímu potlesku připojí.
MAJITELKA STŘELNICE:
No dobrý…!
Majitelka střelnice podá Šimonovi růži a ten ji předá
Bugyně. Bugyna mu vlepí pusu, až to mlaskne.
Šimon Bugyně pusu vrátí.
Bob se cítí trochu odstrčen. Obrátí se na Terezu.
BOB:
Chceš taky růži? Za pusu…
Tereza žárlivě sleduje Bugynu, jak se vine
k Šimonovi.
TEREZA:
Ani ne…
84
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Tereza si na cosi vzpomene a sáhne do kapsy a
vytáhne pohlednici, kterou dostala pro štěstí. Podá
ji Šimonovi a promluví docela tiše.
TEREZA:
Já už vím, co to je… Golden Gate… Most u San
Francisca, postavenej v roce 1937. Měří tři
kilometry.
ŠIMON:
Kdo ti to řek´?
TEREZA:
Pan Douša… To je náš průvodčí, tady… Ten zná
celej svět…
Šimon se dívá na Terezu, Tereza se dívá na
Šimona. Chvíle ticha. Pak Tereza Šimona políbí.
TEREZA:
Děkuju. Myslím, že mi to přineslo štěstí.
Bob vidí dvě holky obklopující Šimona. Nabude
dojmu, že se mu situace vymyká z ruky.
BOB:
Pojďte jinam… Tady už je nuda…
Bugyna chytne Šimona za ruku a vleče ho od
Terezy.
BUGYNA:
Tak jo… Já chci na kolotoč.
Všichni odcházejí od střelnice. Eman si nese sotva
z poloviny snědenou porci růžové cukrové vaty.
xxxxxxxxxxxxxx
Všechny tři holky se posléze sejdou bez kluků za
kolotočem. Bugyna nadšeně jásá.
BUGYNA:
Měla´s pravdu. Jsou dobrý, fakt dobrý. Všichni tři.
TEREZA:
Tak co se navážíš zrovna do toho… do toho
Šimona.
BUGYNA:
Vo co ti jde?
TEREZA:
Já vím. Na koho si ukážeš, toho dostaneš. To už
jsem slyšela.
Julča nechápavě zavrtí hlavou.
JULČA:
Co blbnete, holky. Vždyť je to lepší než v románě.
Tereza se otočí na Bugynu.
85
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
TEREZA:
Tak kterej se ti líbí? Dovopravdy…
Bugyna místo odpovědi začne zpívat.
MNĚ SE LÍBÍ BOB
Mně se líbí Bob
a hlavo moudrá
zlob se zlob
ta láska, to je síla
mám ji jen tak v žilách
třída vždyť je Bob
úspěch má, kam vkročí
a když mi sejde z očí
v myslí mám jej dál
Ten mladý pán v texaskách
sám jen sám
jak zdá se má přízeň mou
a co ho znám ani nevnímám
že hezčí než on tu chlapci jsou
Mně se líbí Bob...
...a vzkážu každé jiné
co láskou po něm hyne
playboy můj je Bob.
V určité části písničky se do choreografie zcela
nečekaně zapojí všichni návštěvníci pouti,
takže celé prostranství mezi kolotoči a
houpačkami je vzápětí roztančené jak při
velkém muzikálovém čísle...
MNĚ SE LÍBÍ BOB - KONEC
xxxxxxxxxxxxxx
Když písnička skončí, spatříme někde v ústraní
Šimona, Emana a Boba.
ŠIMON:
No řekněte, pánové - kecal jsem nebo ne? Dobrý
buchty…
Eman s pusou plnou cukrové vaty všechny ujišťuje.
EMAN:
Hele, ta Julča, to je ta nejhezčí holka, jakou jsem
kdy viděl!
ŠIMON:
Že´s jich už viděl, co…? A nežer furt tu vatu, bude
ti blbě!
EMAN:
Neboj, nebude…
Bob pohlédne na holky, které stojí opodál.
BOB:
No dobrý, ale teď to nejdůležitější. Kdo jim to
řekne?
86
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
EMAN:
´si střihnem, ne?
Eman před sebe natáhne ruku. Šimon s Bobem
plácnou Emanovu ruku ve výrazném gestu.
Klukovské ruce se po chvíli symbolického ticha
pohnou a začnou se míhají vzduchem, až se
zastaví ve známé hře kámen-nůžky-papír.
xxxxxxxxxxxxxx
Bugyna užasne nad tím, co právě vyslechla.
BUGYNA:
Večírek???
JULČA:
A dneska…?
BOB:
Právě že dneska!
EMAN:
Když jste tak skvěle odmaturovaly…
TEREZA:
Vždyť máme večer maturiťák…!
BOB:
Přišly byste na něj pozdějc.
EMAN:
Anebo vůbec ne…
Zcela nečekaně se za zády kluků ozve hluk
motorů.
ŘEV MOPEDŮ
Olda s Tuřínem a Drmolou objedou kluky a zastaví
u holek. Schválně si těch tří jim zcela neznámých
kluků vůbec nevšímají.
OLDA:
Čau holky! Hodíme vás domů, chcete…?
TUŘÍN:
A večer to na maturiťáku rozjedem…
Chvíle ticha. Holkám je přítomnost spolužáků
evidentně nepříjemná. Olda se tváří, jako by to
neviděl.
TEREZA:
Nechte nás…
Tuřín mrkne na Oldu. Pak se obrátí k Tereze.
TUŘÍN:
Jaký “nechte nás”, když má pro tebe dvě zprávy,
dobrou a špatnou… Kterou chceš slyšet dřív?
87
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
TEREZA:
Tu špatnou.
TUŘÍN:
Miluje tě.
TEREZA:
A jaká je ta dobrá?
OLDA:
Dneska mám volnej kvartýr.
Drmola s Tuřínem se chechtají. Tereze se vtip
příliš nelíbí.
TEREZA:
Tak dej bacha, ať ti ho někdo nevykrade.
Šimonovi s Bobem a Emanem to také vtipné
nepřijde. Bob vezme přátelsky Oldu kolem ramen.
BOB:
Poslouchej, chlapče… Vidíš támhleten barák?
OLDA:
No a co?
BOB:
A přečteš, co je napsaný na tý ceduli pod
střechou?
Olda trochu mhouří oči, ale nakonec nápis
úspěšně přelouská.
OLDA:
Závěry třináctýho sjezdu splníme.
BOB:
Fajn. Takže voči máš jako rys.
Olda přesně neví, kam Bob míří.
OLDA:
No…
BOB:
Čili mě, Šimona a Emana tady vidíš…
OLDA:
Vidím…
BOB:
Tak nakopni toho svýho fichtla a vodjeď, než tě
vodsud vystřelím jak Rusové Lajku.
Tuřín pochopí, že se schyluje k nejhoršímu.
TUŘÍN:
Já bych radši jel, Oldo, co říkáš? Vždyť se uvidíme
večer na maturiťáku, holky, že jo? A kromě toho…
jak říkala souška - moudřejší ustoupí.
88
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Do rozhovoru se vmísí Šimon.
ŠIMON:
To teda měla pravdu, ta vaše souška…
Drmola se obrátí k Oldovi a Tuřínovi.
DRMOLA:
Pánové… Kdo uteče, ten vyhraje… a já strašně
nerad prohrávám.
Drmola našlápne svůj moped a otočí ho, ale Olda
se nehodlá vzdát lacino.
OLDA:
Hele a co kdybyste takhle vypadli vy?!?
Za Oldou je vidět policejní volha, která projíždí
poutí. Eman, Bob i Šimon si policistů všimnou.
BOB:
Kurva… Padáme…
Šimon rychle připomene holkám, na čem se
dohodli.
ŠIMON:
Domluvený stejně jsme… Takže v šest na
zastávce! Ale určitě, jo…?
A kluci jsou fuč, mizí v davu…
TEREZA:
Jo…
Holky nechápou, proč kluci tak rychle zmizeli…
Zato Olda, v pevném přesvědčení, že kluci prchli
ve strachu před jeho svaly, se začne naparovat.
V přehnaném gestu si upraví límec bundy.
89
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 37
Ulice města
Den
HUDBA – pouťová – z ampliónu
Kluci utíkají ulicí z poutě a Eman udýchaně fňuká.
EMAN:
Já to říkal hned - nikde se moc neukazovat! Jestli
nás ty esenbáci viděli, tak jsme v háji!
ŠIMON:
Nebuď hysterickej, prosím tě!
BOB:
Tudy!
Zaběhli do vedlejší ulice. Šimon při běhu mluví
k ostatním.
ŠIMON:
Ale vod týhle chvíle nikam! Rozumíte…?!?
EMAN:
Kluci počkejte, já už nemůžu!
Vyčerpaný Eman se zastaví. Chytne se za břicho.
EMAN:
Mně je nějak blbě…
BOB:
Neměl ses tak futrovat tou vatou, troubo!
Šimon chytne Emana pod paží a opět běží dál.
Eman protestuje:
EMAN:
Ale ve mně se to strašně mele, já už fakt musím…
ŠIMON:
Až v bezpečí, kámo, teď není čas!
90
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 38
Kolem opuštěné továrny
Den
Za rohem továrny Eman zvrací.
EMAN:
(zvuky dávení)
Udýchaný Šimon s Bobem dopadnou do trávy.
Šimon se starostlivě dívá za Emanem, který
vychází zpoza rohu.
ŠIMON:
Jaký to bylo?
Zpoza rohu se vypotácí pobledlý Eman.
EMAN:
Růžový… Ty vole… to´s neviděl… Jsem celej vod
vaty…
Eman se snaží otřít si o trávu polobotky zašpiněné
od nestrávené vaty. Bob si toho všimne a
zachechtá se.
BOB:
Buď rád… Poprvý v životě jseš ve vatě… Tak si to
užívej…
EMAN:
Ty jsi blbej, viď…
Eman konečně dokončí očistu. Dojde ke klukům,
ale neposadí se. Zůstane nad nimi stát, jen se
pohodlně opře o strom.
Bob se podívá na Šimona, který leží zasněně vedle
něj.
BOB:
Nemyslíš náhodou na ty holky?
ŠIMON:
Náhodou jo. Sakra, potkat je tak před vojnou…
BOB:
… tak jsou ti hned po přijímači nevěrný…! ´bych ti
moh´ vyprávět… hodiny a hodiny…
ŠIMON:
Hm… Tak to radši mlč…
BOB:
Ale vždyť to nemá cenu… Nějaká love story… V
naší situaci… Vošustit a vopustit, to říkám já…
91
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Ukáže se, že Eman sleduje konverzaci kluků
docela pozorně.
EMAN:
Když já nevím, kluci… Von takovej sex bez lásky…
BOB:
… je mnohem lepší než láska bez sexu. Na to
kašli, vole.
EMAN:
Jenže já na to nechci kašlat. Kdybysme je mohli
vzít sebou…
Šimon zdvihne hlavu k Emanovi.
ŠIMON:
Ty jseš blázen… Copak to jde? Vem´ si jenom
dostat se do vlaku… a ani pak to nebude žádná
prdel.
Eman ví, že má Šimon pravdu, ale přesto se jen
tak nevzdává.
EMAN:
Nebo možná… bysme tu mohli zůstat… tady nás
nikdo nenajde. Pár měsíců, možná…
Bob se překvapeně na Emana podívá. Šimon
vyskočí z trávy, chytne Emana a třese jím – ne
však ve zlém, ale spíše v dobrém… kamarádsky…
chce, aby Eman ve svém vlastním zájmu pochopil
nezvratitelný fakt.
ŠIMON:
Nebuď magor, vole!
Eman se ze Šimonova sevření vykroutí. Tiše, spíš
sám pro sebe, konstatuje.
EMAN:
Já vím.
Šimon zůstane stát na místě. Eman se zvolna od
kluků vzdaluje. Prochází se polorozpadlou fabrikou.
Bob leží v trávě se stéblem v ústech. Šimon chce
trochu uhladit předchozí ostrá slova na Emana.
Prohlédne si Bobovu zarostlou tvář.
ŠIMON:
Měl by ses voholit.
BOB:
Teď?
Šimon na Boba spiklenecky mrkne.
ŠIMON:
Kdo má rád sám sebe, ten se holí ráno. Kdo má
rád svou ženu, ten se holí večer.
Bob zavrtí hlavou.
92
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
BOB:
To jsou moudra…
xxxxxxxxxxxxxx
Eman jde po travou zarostlé železniční vlečce,
která vede kolem tovární zdi. Náhle zpozorní.
Na konci vlečky stojí ohromná halda starého
harampádí a před onou hromadou postává cosi na
kolejích. A má to kolečka…
xxxxxxxxxxxxxx
Eman vyběhne před továrnu a zařve.
EMAN:
Kluci, pojďte sem!!! Něco jsem našel! Něco
senzačního!! Něco nádhernýho!!!
Šimon s Bobem vstanou z trávy a běží k Emanovi.
93
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 39
Ve výčepu
Den
Do výčepu vejde Tereza. V ruce má balónek z
pouti. K jejímu překvapení nespatří za výčepním
pultem tátu, ale - paní Alžbětu! Ta čepuje odborně
jedno pivo za druhým... Tereza po chvilce
rozhodování přistoupí k pultu a poručí si.
TEREZA:
Taky bych si dala.
Alžběta sáhne po malé sklenici.
TEREZA:
Velký.
Alžběta vymění sklenice. Načepuje Tereze pivo a
pošoupne před ní půllitr. Tereza si prohlédne
načepované pivo proti světlu.
TEREZA:
Trochu pod míru, ne?
ALŽBĚTA:
To ti dojde…
Tereza se zkoumavě na Alžbětu podívá. Trochu
dvojsmyslně poznamená.
TEREZA:
Mně už to došlo… Všechno.
Alžběta cítí, že musí Tereze nějak zdůvodnit svou
přítomnost. Usměje se na ni a řekne:
ALŽBĚTA:
Tvůj táta říkal, že na to sám nestačí, že by tu rád
pořádně vařil… Tak tady s ním budu…
Tereza skočí Alžbětě do řeči.
TEREZA:
… i čepovat pivo. Kolik půllitrů je metr piv?
Alžběta mlčí. Pochopitelně správnou odpověď
nezná. Ticho.
Trapnou situaci přeruší tatínek, který vtrhne do
výčepu jako uragán. Když spatří Terezu, hned se
nedočkavě ptá.
TATÍNEK:
Tak co - samý jedničky???
Tereza hrdě zahlásí.
94
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
TEREZA:
Jedna, jedna, jedna…, dvě…
TATÍNEK:
Bože, když si vzpomenu, že moje nejlepší známka
na škole byla trojka – a to z chování… To si spolu
musíme připít!
Tatínek pohlédne na Alžbětu a významně dodá.
TATÍNEK:
Všichni tři!
Tatínek popadne načepovaný půllitr a pozdvihne
ho k přiťuknutí. Po chvilce zaváhání zvedne půllitr i
Alžběta. Pak Tereza. Přiťuknou si všichni tři.
Když se zhluboka napijí toho lahodného moku,
tatínek se rozzáří.
TATÍNEK:
Zázrak, co?
95
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 40
Na zastávce, Trať, U továrny + ATELIÉR (montáž)
Podvečer
NA ZASTÁVCE
Bugyna s Terezou a Julčou sedí na zábradlí a
čekají. Na sobě mají to nejlepší, co doma našly...
Popravdě řečeno - jsou to kočky. Bugyna se dívá
po trati, Tereza na hodinky a Julča do otevřené
knihy. Bugyna se na Julču ušklíbne.
BUGYNA:
Zase Oliver Twist?
JULČA:
Ne. Kámasutra…
Bugyna překvapeně zamrká.
BUGYNA:
Ale to jsme nebrali, že ne…? Vo čem to je?
JULČA:
Vo technice milování.
BUGYNA:
Ukaž…?
Bugyna hmátne po knize. Je pěkná, s barevnými
ilustracemi.
BUGYNA:
No dobrý… Tohle bych zase mohla číst furt dokola
já…
Julča sebere Bugyně knihu. Bugyna se ani nebrání,
sáhne do kapsy a vytáhne cigaretu. Připálí si.
BUGYNA:
Hlavně holky… Pamatujte si, že to musíme udělat
přesně navopak než panenka Marie…
Zamlklá Tereza poprvé promluví.
TEREZA:
Jak to myslíš?
BUGYNA:
No panenka Marie počala, ale nezhřešila… Tak my
musíme zhřešit, ale dát si sakra velkýho majzla,
abysme nepočaly… Ježíš, to by byl průser.
Teď se na hodinky podívá Julča.
96
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
JULČA:
Stejně nepřijdou… To bude vypečenej maturiťák!
Tyhle se na nás vykašlou a naši už budou
vožralý… Nejradši bych to zabalila…
Tereza ukáže kamsi do dálky.
TEREZA:
Hele!
Po zrezivělé, dávno nepoužívané, trávou zarostlé
železniční vlečce, uhání k zastávce bizarní vozítko
- pestrobarevná, skřípající drezínka na ruční
pohon! Šimon s Bobem a Emanem na ní stojí a
křičí.
KLUCI:
Holky! Už jedem´!! Jupííííí…!!!
Bugyna sklapne knihu v Julčiných rukách.
BUGYNA:
Šedivá je teorie, zelený strom praxe!
xxxxxxxxxxxxxx
TRAŤ
Drezínka (kluci ji “vymódili” kuriózními věcmi, které
našli v továrně - stará křesla z autobusu,
kancelářská lampa a také bojovný transparent:
Brigáda socialistické práce “MÍR”!”) uhání mírně
klesající, prosluněnou lesní vlečkou. Rozjařená
šestice kluků a holek na ní v nejlepší náladě huláká
za jízdy do lesa.
KLUCI A HOLKY:
- A hurá!
- Hurá do Ameriky!
- Expres Kostelec – San Francisco!
- Hurá!
- Ať žije Amerika!
- Huráááá!
Ve všeobecném nadšení se Bob otočí na
zpoceného a již vysíleného Emana, který
mechanicky “pumpuje” tyčí, čímž drezínu pohání.
BOB:
Makej, Emane, kurva, makej, už máme žízeň, že
jo, holky?
BUGYNA:
No jasně, jsme absolutně dehydrovaný!
A začíná nejen happeningová jízda, ale také další
písnička.
97
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
HVĚZDA NA VRBĚ - ORIGINÁL
Kdo se večer rájem vrací
ten ať klopí zraky
ať je nikdy neobrací
k vrbě křivolaký
Jinak jeho oči zjistí
i když se to nezdá
že na větvi kromě listí
visí malá hvězda...
Rozjařená šestice projíždí drezínkou kolem polních
i lesních cest a profrčí hustým porostem. Náhle se
před drezínou objeví... tunel!
Drezína do něho vjede.
xxxxxxxxxxxxxx
ATELIÉR
Jízda drezínky pokračuje dále v duchu G.Meliése...
Drezínka s naší šesticí projíždí nočním vesmírem
po nakreslených kolejích, míjí obrovský Měsíc s
nakreslenýma očima a ústy a pak se už mezi
hvězdami blíží rychle k nám. Drezína najede v plné
rychlosti na kameru.
xxxxxxxxxxxxxx
U TOVÁRNY
Drezínka vyjíždí z tunelu opět do reálné přírody.
Chvilku jede také podél trati, po které právě
projíždí motoráček. Z otevřeného okna se dívá
průvodčí Douša. Ten nevěří svým očím - po dávno
nepoužívané železniční vlečce jede souběžně s
motoráčkem bizarní drezína s jakousi rozjařenou
omladinou! Terezu poznal, ti kluci jsou mu poněkud
povědomí... Kluci i holky mu bezstarostně
zamávají.
ŠIMON:
Seržante! Sledujte tu lokomotivu!
EMAN:
Provedu!
Všichni se rozchechtají. Eman pumpuje, seč mu
síly stačí, ale motoráček se samozřejmě rychle
vzdaluje. Navíc se koleje odklání.
BOB:
No to je na hovno, takhle nesplnit rozkaz! Za války
bych vás nechal zastřelit, seržante!
EMAN:
To je toho. To já bych vás nakopal do prdele
špičatou botou, majore, válka neválka!
BOB:
A co že to neuděláte?
98
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
EMAN:
Nemám špičatý boty!
Drezína se od motoráčku vzdaluje čím dále tím
rychleji. Udivený průvodčí Douša se z okna
motoráčku dívá, jak drezína s naší šesticí míří k
nedaleké, dávno uzavřené továrničce.
A jak tak kluci a holky svobodně blbnou, na jednom
lesním přejezdu málem srazí Oldu z mopedu, ani si
toho nevšimnou. Olda ve svém slušivém oblečku
evidentně míří na maturiťák…
Šokovaný Olda spatří na tom kuriózním vozítku
holky ze třídy, ale hlavně Terezu. Otočí mopeda a
vydá se za nimi.
Drezína se vzdaluje zarostlou lesní tratí.
Olda zastaví, neboť pochopil, kam drezína směřuje
- ke staré továrně... Olda vypne motor, a zbytek
cesty k továrně šlape jako na kole, aby nenadělal
hluk.
Drezína vjíždí do otevřených vrat továrny.
99
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 41
V opuštěné továrně, Před továrnou (montáž)
Podvečer
HVĚZDA NA VRBĚ - KONEC
Drezína vjíždí po kolejích až do tovární haly. Jede
pomalu tím zdevastovaným prostředím a Šimon se
ujímá role průvodce. Improvizuje.
ŠIMON:
Dámy a pánové, vstupujeme do místnosti zvané
přijímací hala.
Drezína už jede samospádem, protože zcela
vyčerpaný Eman již nemá sil k “pumpování”. Eman
si otře z čela pot.
EMAN:
Tak. A seru na to.
Šimon ukáže rukou na vytlučená okna.
ŠIMON:
Nalevo si povšimněte pestrobarevné rozetové
vitráže bezejmenného soudruha. Rukopis je
charakteristický pro období reálného socialismu,
též zvaného vlezdoprdelismu. V souvislosti s tímto
soudruhem hovoříme o Mistru Kosteleckého oltáře.
Holky se dobře baví. Bob seskočí z drezínky a
kami zmizí.
ŠIMON:
A nyní postoupíme dál… Prosím návštěvníky, aby
se nedotýkali vystavených exponátů. Děkuji.
Šimon také seskočí z drezínky a ukazuje na velká
rezavá vrata vedoucí do nitra továrny.
ŠIMON:
Nad těmito dveřmi, poničenými, bohužel, zubem
času se nalézá obdélníkový tympanon s vlysy…
Tereza se na Šimona podívá.
TEREZA:
Tys dělal průvodce, někdy?
Šimon přikývne.
ŠIMON:
Na škole. Vo prázdninách… To bylo dobrý, to mě
bavilo…
100
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Ze dveří vyjde Bob. Nese prkno, potažené kusem
prostěradla a na něm několik talířů s jídlem.
Přestože jde jen o tábornickou stravu doplněnou
lesními plody, vše je naaranžováno velmi vkusně.
Pokrmy vyhlížejí skvostně.
HUDBA - orchestrálka
xxxxxxxxxxxxxx
A Šimon s Emanem hned, jako vzorní číšníci,
přinášejí další, byť skromné jídelní chody. Dámy již
sedí za stolem a nechávají se obsluhovat “číšníky”,
kteří je obletují jak v Hiltonu.
BUGYNA:
To si teda žijete, pánové...!
Celé toto obsluhování je choreografické číslo
na orchestrálku ze 60.let.
xxxxxxxxxxxxxx
K továrně se křovím blíží slídil Olda. Připlíží se až
pod okno, vyleze na sud a nahlédne dovnitř. Nad
tím, co vidí, začne valit oči.
V hale právě “číšníci” dokončují obsluhování
“dam”. S koncem hudby dopadnou kluci do starých
židlí a choreografické číslo je tak ukončeno.
HUDBA - orchestrálka - konec
Holky se dají do jídla.
xxxxxxxxxxxxxx
Olda slyší, jak
s despektem.
holky
chechtají
a
mluví
TEREZA:
A to si představte, že bysme se teď na maturiťáku
cpali nějakejma volezlejma chlebíčkama!
BUGYNA:
A bavily se s těma našima blbečkama!
xxxxxxxxxxxxxx
Olda, který stále šmíruje oknem, dotčeně protáhne
obličej.
xxxxxxxxxxxxxx
Julče jídlo vysloveně chutná.
JULČA:
To je výborný, tohleto…
BOB:
Vobyčejnej buřtguláš… Ale na pivu…
101
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
JULČA:
Fakt?
BOB:
No. Ještě by to chtělo trochu chilli, ale to nemám.
Do diskuse se vmísí Šimon.
ŠIMON:
Bob vaří skvěle… ´by moh´ psát kuchařky. Znáte to
– vosolíme, vopepříme a za pomalýho míchání
lejeme do hajzlu…
BUGYNA:
Ne… vážně je to dobrý…
Bob vycítí příležitost blýsknout se zvláštními
schopnostmi.
BOB:
Vždyť jsem vyučenej kuchař…
Tereza se zarazí. Všechny indicie které má jí
napovídají, že kluci v něčem nemohou mluvit
pravdu.
TEREZA:
Vy nejste restaurátoři?
BOB:
´jsem se vyučil kuchařem, než jsem začal dělat
tohleto…
Ticho. Sám Bob cítí, že to zní divně.
Eman rychle promluví, aby přerušil trapné ticho.
EMAN:
Třeba jednou někdy zase budeš vařit… Možná
v San Franciscu…
TEREZA:
Proč zrovna tam?
ŠIMON:
Nejkrásnější město na světě… postavený
normálně na skále… Tam jezděj´ lanovky jak
tramvaje.
Tereza s pochopením na Šimona kývne.
TEREZA:
A je tam Golden Gate…
ŠIMON:
No… Nejznámější most…
Bob Terezu doplní.
BOB:
A taky Alcatraz… To je zase nejznámější lapák…
102
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Šimon chápe, že Bob poznámku o Alcatrazu myslel
v žertu, ale stejně se mu příliš nelíbí.
ŠIMON:
Jdi do hajzlu.
xxxxxxxxxxxxxx
A Olda za oknem jen zírá…
xxxxxxxxxxxxxx
Je po opulentní večeři. Kluci uklízejí zbytky a holky
tak na okamžik zůstanou v továrenské hale samy.
Julča se podívá na hodinky.
JULČA:
No jo, holky… Ale jak se dostaneme domů? Zas
tím vehiklem?
BUGYNA:
Ty chceš jet TEĎ domů? Já ne.
TEREZA:
Škoda.
BUGYNA:
Prosím tě, jdi někam…
Tereza je odhodlaná bít se za svá práva až do
úmoru.
TEREZA:
Tak co se na Šimona furt lepíš?
Bugyna v přehnaném gestu pokrčí rameny.
BUGYNA:
To víš, lásce neporučíš.
Julča se pokouší holky uklidnit.
JULČA:
Holky, nechte toho…
BUGYNA:
Tak ať toho nechá vona… Nebude mi poroučet, co
mám a co nemám…
Bugyna se otočí na Terezu.
BUGYNA:
A jestli se ti to nelíbí, tak vodjeď…
Tereza skutečně vstane, jako by se chystala
k odchodu… a pak skočí po Bugyně. Obě holky se
do sebe pustí. Julča vyskočí a pokouší se holky od
sebe odtrhnout, ale marně.
JULČA:
Co blbnete… holky…
103
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Přicházejí kluci. Vyděšeně na peroucí se holky
zírají. Zažili už ledacos, ale tohle ještě ne.
BOB:
Ty vole, vidíš to co já?
EMAN:
Julčo…! No tak, nech toho!
Šimon upozorní Emana na zjevný fakt.
ŠIMON:
Vždyť vona se nepere…
EMAN:
A jo… já jsem z toho tak zblblej…
Tereza hodí Bugynu na podlahu a naštvaně
odchází.
xxxxxxxxxxxxxx
Olda pochopil, že se něco děje. Rychle zdrhá.
Tereza vyběhne z fabriky. Zarazí se, protože vidí
Oldova záda v lesním podrostu a hluk startujícího
motoru.
ŘEV MOPEDU
Tereza se zastaví. Chvíli uvažuje a pak se vrátí do
polorozpadlé fabriky.
A Olda uhání na svém pincku lesem…
104
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 42
Před továrnou
Večer
Všichni vycházejí z továrny. Rozhlížejí se, ale po
Oldovi zde již není ani stopy.
BUGYNA:
Prosím tě - Olda... Co by tu dělal?
TEREZA:
Přece nemám halucinace!
BUGYNA:
Jak by nás tu našel? Vždyť je na maturiťáku, ne?
Jediná Tereza je přesvědčena, že tu Olda byl.
BOB:
Co je to za maníka, ten Olda?
BUGYNA:
Spolužák, takovej šprt jeden… uvědomělej…
JULČA:
Ten frajírek z pouti… na tom pincku...!
EMAN:
Ten blb?
Šimon se významně podívá na Emana.
BOB:
No von jeden takovejhle blb může někdy pěkně
zavařit...
105
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 43
V továrně
Noc
Svérázný maturitní večírek pokročil... V hale svítí
několik velkých svící… a v tomto přítmí tančí tři
dvojice ploužák… Porůznu se střídají partneři,
Julča si hlídá, aby byla co nejčastěji s Emanem,
Tereza s Bugynou se žárlivě pozorují… Z
tranzistoráku jim k tomu zpívá Petr Novák.
NÁHROBNÍ KÁMEN - Z RÁDIA
Když půjdeš po cestě
kde růže vadnou
kde rostou stromy
bez listí
tak dojdeš na místo
kde tvý slzy spadnou
na hrob
co nikdo nečistí
Jen starej rozbitej
náhrobní kámen
řekne ti
kdo nemoh´ už dál
Tereza s Bugynou se sice náznakově v legraci, ale
ve skutečnosti vážně, o Šimona přetahují. Šimon je
na rozpacích. Nakonec se rozhodne. Sáhne do
kapsy a vytáhne pohlednici Golden Gate. Podá ji
Tereze.
ŠIMON:
Vem´ si to… Na furt…
Tereza se usměje, obřadně pohlednici převezme a
strčí si ji do kapsy. A od této chvíle už tancuje
jenom se Šimonem. Bugyna se trochu naštvaně
chopí Boba, Eman zůstává s Julčou.
A protože náš film je filmem hudebním, můžeme si
dovolit ve vhodném místě prolnout zvolna hudbu z
tranzistoráku v tutéž písničku, ale již v perfektním
zvuku...
Tak sepni ruce svý
a zašeptej Amen
ať jsi tulák
nebo král
Dřív děvče chodilo
s kyticí růží
Rozdávat lidem štěstí
a svůj smích
Oči jí maloval
sám Bůh černou tuší
pod jejím hrobem
Hned tál sníh…
106
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Během písničky sledujeme postupné sbližování
Boba s Bugynou, Julči s Emanem a Šimona s
Terezou.
Bugyna se ohlédne po Šimonovi. Bob má potřebu
Bugynu zaujmout a tak ji otočí zpátky k sobě.
BOB:
Věříš v lásku na první pohled?
BUGYNA:
Ne.
BOB:
Tak se podívej ještě jednou…
Bugyna se rozesměje. Rezignovaně vlepí Bobovi
pusu někam na ucho.
Eman políbí Julču.
Během písničky se dvojice začínají trousit kamsi
do temných koutů rozlehlé továrny.
Jako poslední odchází Tereza se Šimonem.
NÁHROBNÍ KÁMEN KONČÍ
107
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 44
“Ložnice” Emana
Noc
Všichni tři kluci mají pro dnešní noc zařízeny v
nejrůznějších místech továrny samostatné ložnice.
HUDBA - (možná další orchestrálka či písnička)
Eman leží na starém ponku s Julčou. Ta ví, k čemu
se schyluje, takže si pomalu sundavá brýle…
Emanova ruka ruka začne bloudit po jejím těle a
Eman přitom vzrušeně šeptá.
EMAN:
Julčo… Ty jsi tak hezká… Nejhezčí, co jsem kdy
viděl, vopravdu nejhezčí… A ty rty, ježišmarjá, ty
rty horký…!
Eman začne Julču líbat.
Julča náhle líbání rázně přeruší.
JULČA:
Počkej, počkej… Jazyk do pusy… To mi něco
připomnělo…
Julča sáhne po své knize.
JULČA:
O týhle erotogenní zóně se píše na stránce dvacet
sedum, to tě bude zajímat…
EMAN:
Ani ne…
JULČA:
Ne, vážně… počkej…
EMAN:
Teorie píšou impotenti…
Eman jí zaklapne knížku a začne jí svlékat
halenku, líbat na tvář, na ucho…
JULČA:
O tom se tam taky… píše… o impotenci… a taky o
ušních… lalůčcích… na straně… šede… sát…
de…
Julča nedořekne, protože ji Eman dlouze políbí…
108
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 45
“Ložnice” Boba v továrně
Noc
Bob s Bugynou zřejmě již mají fázi něžného tokání
za sebou. Rozdychtěný Bob sundavá Bugyně sukni
a horečnatě míří k podprsence... A Bugyna, zcela v
souladu se svým temperamentem a náturou, začne
přehnaně afektovaně vzdychat.
BUGYNA:
Co to děláte, pane domácí, mně, chudý holce z
kuchyně??? Za chvilku se vrátí vaše paní… pane
domácí…!
Bob se vyděšeně zarazí.
BOB:
Co to kecáš…?
BUGYNA:
Prej to vzrušuje… Říkali v jednom filmu…
BOB:
Tak to jo, to říkej, říkej to dál, pokračuj! No! Říkej,
říkej…!
Bob vášnivě pokračuje a pokračuje i Bugyna.
BUGYNA:
Slitujte se, pane domácí, no tak, slitujte se!!! Víte
přece, že jsem chudá holka z kuchyně…! Děvečka
jsem, obyčejná, nevinná, absolutně nevinná!
Boba její řeči velmi vzrušují, vypadá to, že se blíží
velice divoké milování.
BOB:
Říkej, sakra, říkej…!
BUGYNA:
Ale co, pane domácí, já už nevím, co…
BOB:
To je jedno, začni třeba znovu vod začátku…
BUGYNA:
Když mně to přijde blbý… vopakovat to furt
dokola… jako nějaká kráva…
BOB:
Tak říkej, že jsi ještě panna, to mě vzrušuje nejvíc.
Bugyna se vyděsí.
BUGYNA:
Co?!?
109
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
BOB:
No že jseš panna, říkej…
Bugyna rozpačitě sklopí oči.
BUGYNA:
Ale já jsem…
Teď se zase vyděsí Bob.
BOB:
Co?!?
BUGYNA:
No že jsem… to… panna…
BOB:
Nekecej!
Bugyna se chce k Bobovi přitisknout. Bob se na
improvizovaném loži rázně posadí.
BOB:
Tak to sorry.Na to já nemám nervy...
Bob si zapálí cigaretu.
Bugyna poprvé ztratí svou věčnou pózu zkušené a
protřelé suverénky. Ve tváři se jí objeví slzy. Náhle
je z ní dívka bezbranná, křehká, citlivá…
Bob se zarazí. Chvíli váhá a pak cigaretu odhodí.
BOB:
Neřvi…
Bugyna si otírá oči. Bob se k Bugyně přitiskne a
začne ji hladit, tentokrát mnohem něžněji. Milostný
akt pomalu pokračuje…
110
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 46
“Ložnice” Šimona v továrně, ATELIÉR (montáž)
Noc
“LOŽNICE” ŠIMONA
V největší “ložnici” sedí proti sobě na jakési
polorozpadlé peci Šimon a Tereza. V objetí.
TEREZA:
Už budu muset…
Tereza se podívá se na hodinky.
TEREZA:
Odvezeš mě na vlak?
Šimon s úsměvem zavrtí hlavou.
ŠIMON:
V noci drezíny nejezděj´… Nesměj´…
TEREZA:
Ale já…
Šimon dá Tereze pohotově ruku na rty a začne
zpívat svou “romeovsky” laděnou písničku.
JÁ BUDU CHODIT PO ŠPIČKÁCH
ŠIMON:
Zavři pusu a jdi spát…
Tereza mu “juliovsky” šeptem skáče do zpěvu. Je
to vlastně hudební dialog dvou zamilovaných.
TEREZA:
Když já to tátovi slíbila…!
ŠIMON:
… vždyť už bude brzo den…
TEREZA:
Ještě je noc…
Šimon přikrývá Terezu dekou a stále zpívá.
ŠIMON:
Nech si o mně něco zdát…
TEREZA:
Tady já neusnu…!
ŠIMON:
Ať je krásnej ten tvůj sen…
Tereza zavírá oči.
111
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
TEREZA:
Šimone…
Šimon ji pohladí a zvedá se opatrně z postele, aby
ji neprobudil.
ŠIMON:
Já budu chodit po špičkách,
snad tě tím nevzbudím…
Šimon se usazuje na starou lavici a zpívá.
ŠIMON:
Až slunce vyjde v tmách
polibkem tě probudím…
Soudě podle toho, jak slastně se Tereza ze spaní
usmívá, jistě se jí začíná zdát hezký sen.
xxxxxxxxxxxxxx
ATELIÉR - V RODINNÉM DOMKU
Tereza leží vedle Šimona, a to v “krásné”
sektorové ložnici, typické pro 60.léta. Nad postelí
visí svatební foto a celé zařízení v domku působí
dojmem, že zde žijí opravdu šťastní lidé.
ŠIMON:
Jdi si lehnout, ať už spíš
ať z toho snu něco máš
ráno až se probudíš
polibek mi taky dáš...
Do ložnice vbíhají dvě malé děti. Holčička a
chlapeček. Skočí svým rodičům do postele. Je to
jako reklama na spokojený rodinný život…
ATELIÉR - V KUCHYNI
Šimon, který je už oblečen, a to do “slušivého”
tesilového obleku z OP Prostějov, se připravuje k
odchodu do zaměstnání. Manželka Terezka mu
dává do aktovky bandasku a chléb s máslem a pak
ho i s dětmi líbá na rozloučenou.
ŠIMON:
Já budu chodit po špičkách
snad tě tím nevzbudím...
ATELIÉR - PŘED DOMKEM
Prostranství před domkem je nakreslené, jen
nový spartak je opravdový. Šimon nasedá před
domkem do naleštěného spartaka a mává Tereze,
která stojí v okně s dítětem v náruči. Dva šťastnější
lidi bychom zkrátka na této planetě stěží potkali.
ŠIMON:
Až slunce vyjde v tmách
polibkem tě probudím...
112
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 47
Před opuštěnou továrnou, V továrně (montáž)
Svítání
PŘED TOVÁRNOU
Je ráno. Údolíčko s opuštěnou továrnou se utápí v
ranní mlze.
xxxxxxxxxxxxxx
V TOVÁRNĚ
Na tvář Terezy dopadají paprsky ranního slunce a
zvenku je sem slyšet zpěv ptáků.
PTÁCI
V celé sluncem prozářené továrně je naprostý klid.
Až po chvilce spatříme Šimona. Usnul tam, kde
včera zpíval – na staré lavici.
Tereza i Šimon usnuli oblečeni, daleko od
sebe...Je jasné, že k ničemu “důvěrnému” mezi
nimi nedošlo.
xxxxxxxxxxxxxx
“LOŽNICE” EMANA
Při prvním pohledu do Emanovy ložnice ihned
pochopíme, že zde nebyla noc zrovna klidná.
Julča, rozcuchaná po divokém milování, sedí na
posteli opřena o zeď a kouří labužnicky startku.
Působí dojmem zkušené pracovnice pánského
klubu, která má za sebou těžkou šichtu… Druhou
rukou pevně svírá zcela vysíleného, spícího, silně
chrápajícího Emana. Je patrné, že takto prožitá
noc Julču zcela proměnila.
113
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 48
Před opuštěnou továrnou, Nad tratí (montáž)
Ráno
ROZKOPNUTÍ DVEŘÍ
Dveře se rozkopnou a objeví se Bob. Je jen v
zelených trenýrkách.
Bob přijde až na kraj stráně. Ještě se otočí, aby se
přesvědčil, že sem opravdu není z továrny vidět, a
pak si chce ulevit. Začne močit… jenže pak vytřeští
oči.
Dole pod Bobem stojí na kolejích vlak s kládami!
Semafor má na “STŮJ!”
Bob okamžitě zapomene na své potřeby a jako
zběsilý se rozeběhne zpět k továrně.
114
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 49
V továrně
Ráno
“LOŽNICE” ŠIMONA
BOB:
Vstávej, Šimone! Vstávej!
Bob vletí do Šimonovy “ložnice”.
BOB:
Vstávej! Je tady!
Šimon rozespale otevře oči.
ŠIMON:
Kdo…? Kdo je tady…???
Bob běží dál.
xxxxxxxxxxxxxx
“LOŽNICE” EMANA
Bob vpadne do “ložnice” Emana.
BOB:
Zastavil, Emane! Vstávej! Ten vlak zastavil! Má na
stůj, chápeš?!? Má na stůj!!!
Eman se odtáhne od Julči a otočí se na Boba.
EMAN:
No a co? Já taky.
BOB:
Ježíšmarjá, člověče, mrskni sebou, dlouho tu stát
nebude!
EMAN:
Tak pojede další…
Eman se znovu přitulí k Julče, ale Bob ho hned
nekompromisně začne tahat z pelechu.
BOB:
Do prdele, vstaň, ty blbče, vstávej! Tak polez
z toho pelechu, sakra!!!
TICHO
xxxxxxxxxxxxxx
115
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
TOVÁRNA
Kluci si rychle dopínají knoflíky. Vcházejí do
místnosti v továrně, kde jsou ještě patrné stopy po
včerejším mejdanu. Do poloviny dohořelé svíčky,
láhve od piva, převržené židle…
Holky přicházejí také. Už jsou všichni, jen Bob
chybí.
Zvenčí se ozve vzdálené houknutí vlaku a ruch
pomalu se rozjíždějící soupravy.
HLUK VLAKU
Bugyna rozespale zívne.
BUGYNA:
Co se děje?
Do fabriky vejde Bob. Zaslechne Bugyninu otázku.
Rezignovaně se opře o veřej dveří.
BOB:
Ujel nám vlak… to se děje…
TEREZA:
Ale kolem týhle fabriky jezděj´ jen nákladní…
BOB:
No… a na ten my čekáme…
Julča se překvapeně podívá na kluky.
JULČA:
Jak to?
Šimon má potřebu ze všeho se vypovídat. Možná
proto, že toho je víc, než může dvacetiletý kluk
unést.
ŠIMON:
Protože mě kvůli příbuznejm vyrazili ze stavárny a
Emana z medicíny. Jenom Bob má ukončený
vzdělání, nechali ho udělat učňák. Potkali jsme se
v kasárnách v Brodě…
BOB:
… a zahnuli jsme kramle.
TEREZA:
Co chceš dělat dál?
ŠIMON:
Já? To, co jsem začal studovat. Stavět mosty.
Tereza vydechne.
TEREZA:
Golden Gate…
116
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
ŠIMON:
Jo, takový. Ale… No nic… prostě jsem se rozhod´,
že se pojedu vosobně podívat, jak takovej Golden
Gate vypadá. A kluci jedou se mnou.
Bugyna si zaklepe na čelo.
BUGYNA:
Jestli je to takový, jak říkáš, tak vás přece
nepustěj´…
Tereza už chápe. Otočí se na Bugynu.
TEREZA:
Ty jsi pitomá…
BOB:
Proto nečekáme na vosobák… Voni jsou totiž na
hranicích dost háklivý na doklady.
ŠIMON:
Jezdil jsem sem ke strejdovi na prázdniny… Tak
vím, že tu vobčas staví vlak se dřevem… kterej
jezdí do Německa.
Tereze to nedá, aby se nezeptala.
TEREZA:
Ty tu máš strejdu?
Šimon se usměje a přikývne.
Tereza se zamyslí… a pak Šimonův úsměv
opětuje. Ví, že ví.
TEREZA:
Pan farář…
Šimon přikývne podruhé.
Bugyna také pochopí.
BUGYNA:
Já už tomu rozumím… Pánové zdrhli z vojny a než
se rozloučej´ nadobro, udělali si z nás píchačky…,
vojenský matračky…!
EMAN:
Ale počkej, prosím tě, jaký vojenský matračky…?
Mně jde náhodou vo vztah, vopravdu !
Eman se odmlčí. Julča promluví tak drsně
chlapským tónem, že všichni strnou.
JULČA:
Potřebuju panáka.
Bugyna se rozesměje. Pak Tereza, Julča i kluci…
Napětí se uvolňuje.
TEREZA:
To je dobře… že ten vlak vodjel!
117
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 50
U rybníka
Ráno
Mlha.
Objeví se Tereza. Vrací se tou ranní mlhou z
“maturitního večírku”. Jde a náhle se zastaví. Z té
mlhy je totiž slyšet všeobecně dobře známá znělka.
ZNĚLKA HLASU AMERIKY
A pak se z rádia ozve hlas.
ZPRÁVY- ORIGINÁL Z ROKU 1968
(hlas
komentátora
sděluje,
že
kolem
československých hranic probíhá pohyb nezvykle
velkého množství vojenské techniky armád
Varšavské smlouvy, údajně pouze v rámci
“plánovaných” vojenských cvičení…)
Tereza pochopí, kdo ty zprávy poslouchá. Vykročí
tím směrem. Jde a v té mlze náhle spatří tatínka.
Sedí na břehu rybníka, cigárko v puse, rádio vedle
sebe, nohy nataženy, oči zavřeny.
TEREZA:
Cos chytil?
TATÍNEK:
Hlas Ameriky… Tady to rušej nějak míň, nebo co…
Tereza si sedne vedle něj. Síťka na eventuálně
ulovené ryby je prázdná.
TEREZA:
Neberou, co…?
TATÍNEK:
Až jednou budou brát, tak pochopím, že se děje
něco hodně divnýho…
Tatínek se odmlčí.
TATÍNEK:
Kde´s byla, celou noc…?
Tereza provinile kuňká.
TEREZA:
Ujel mi vlak… Trochu jsme ten maturiťák protáhli…
Promiň…
Tatínek řekne suše, jako by se ho to netýkalo.
TATÍNEK:
Sháněli tě spolužáci. Na žádným maturiťáku jsi
nebyla. A taky jsi mi nikdy nelhala.
118
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Tereza studem sklopí oči.
Tatínek si ji přitáhne k sobě, obejme ji a pak
chvilku jen poslouchají ty neveselé.
ZPRÁVY
(padají jména Dubčeka, Brežněva…)
Po chvilce se tatínek optá.
TATÍNEK:
Nic mi neřekneš…?
Tereza se jen usměje... A po chvilce se zeptá
zamyšleně.
TEREZA:
Tati… Byl jsi někdy v Německu…?
TATÍNEK:
Proč se ptáš…?
TEREZA:
Že bysme tam mohli někdy jet… Anebo ještě dál…
Do Ameriky…
Tatínek se smutně povzdechne a zaposlouchá se
do zpráv, které se ozývají z rádia. Hlasatel v něm
informuje o mohutném vojenském cvičení států
Varšavské smlouvy v blízkosti čs.hranic.
TATÍNEK:
Možná by to bylo lepší.
ZPRÁVY
Z výšky vidíme, že na břehu rybníka sedí v
ranním oparu dvě osamělé, k sobě se choulící
postavičky - tatínek s Terezou. Jediné, co ruší tuto
romantickou pohodu, jsou ony zprávy Hlasu
Ameriky, které působí velmi zlověstně.
119
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 51
U Oldy doma
Den
HUDBA - z magneťáku
Byt Oldových rodičů připomíná cikánskou
maringotku - absolutní binec a přelidněno. Je
jasné, že “maturiťák” skončil zde. Většina spí,
někdo ještě popíjí, z vedlejšího pokoje jsou slyšet
hlasité zvuky milování. Drmola usnul v objetí s
jakýmsi spolužákem… Z pootevřených dveří
pokoje je slyšet rozhlas.
ROZHLAS
Bylo právě třináct hodin...
Olda, kterému z té přemíry pití třeští hlava, otevře
dveře do koupelny. Spatří tam nahého Tuřína s
nahou šprtkou Horákovou.
OLDA:
Pardón, Tuřín, pardón…!
Olda dveře hned zavře. Jde do kuchyně, kde je
puštěna televize. A v ní právě probíhá pořad pro
vojáky “AZIMUT”. Soudružka redaktorka (v
uniformě)
hovoří
“neformálně”
s
jakýmsi
obtloustlým podplukovníkem.
PODPLUKOVNÍK:
Ano, soudružko redaktorko, vojíni základní služby
nám opravdu čím dál častěji opouštějí útvary.
Prostě útěky, útěky se nám množí!
REDAKTORKA:
A mohl byste - zejména vojínům základní služby přiblížit nějaký závažnější případ z poslední doby?
Možná by je zajímaly postihy za takováto závažná
provinění…
Na obrazovce se objeví fotky s nám velmi známými
tvářemi Šimona, Boba a Emana.
PODPLUKOVNÍK (M.O.):
Šimon Ostrčil, Robert Zátka, Emanuel Brábník.
Olda na obrazovku vytřeští zrak.
PODPLUKOVNÍK (M.O.):
Nedovolené opuštění posádky, celostátní pátrání.
Fotografie zase zmizí a objeví se tvář růžolícího
podplukovníka.
Z chodby se vynoří jakási polonahá spolužačka,
uchopí Oldu za ruku a táhne ho pryč. Olda ještě
věnuje pohled televizoru a pak si dá říci. Zmizí.
120
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
PODPLUKOVNÍK:
Jejich případ je o to závažnější, že na útěku těžce
zranili jednoho z pronásledovatelů, který po
převozu do nemocnice svým zraněním podlehl. A
postih? Dle zákonů, soudružko, dle zákonů. Ale
přesnější informace vám jistě rád podá zde
přítomný soudruh vojenský prokurátor!
Pokojem tu a tam proplouvají silně podroušení
maturanti, ale nikdo z nich nevěnuje pozornost
televizní obrazovce. Proč taky…
V televizi se slova ujme strohý vojenský fanatik, v
jehož tváři se zcela jistě nikdy neobjevil úsměv.
PROKURÁTOR:
Nedovolené opuštění posádky, nedovolené
ozbrojování, ublížení na zdraví s následkem
smrti… a zcela jistě i záporný vztah k
socialistickému zřízení. To je lehký součet.
Uvědomme si, soudruzi, že jsme armádou míru a
nedopustíme, aby nějací Ostrčilové, Zátkové či
Brábníci oslabovali naší bojeschopnost!
121
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 52
V hospůdce, Silnice (montáž)
Den
HOSPŮDKA
RUCH HOSPODY
Tereza běží dolů po schodišti. Přijde až ke dveřím
a okénkem opatrně nahlédne do výčepu.
Tatínek se projíždí po lokále na Alžbětině
dámském bicyklu. Tak tak balancuje, protože řídí
jen jednou rukou, ve druhé svírá věnec půllitrů.
TATÍNEK:
Pivo jako křen, kuchyně jak od maminky,
prvorepublikový ceny… a k tomu umělecké
vystoupení zdarma! To vše a ještě víc vám nabízí
naše restaurace U rybníčka.
Tatínek schválně zcela ignoruje výstup, který se
odehrává za jeho zády u výčepního pultu. Alžběta
tam čepuje pivo a zcela klidně poslouchá svého
hysterického, žárlivého manžela, který sem za ní
přišel a cosi do ní hučí.
TATÍNEK:
Akrobatické výkony personálu! Atraktivní podívaná!
A jako vrcholné číslo…
Tatínek postaví za jízdy pivo před Alžbětina
manžela.
TATÍNEK:
… dovoz piva až na stůl!
Alžbětin manžel chytí tatínka za paži a tak ho
donutí zastavit.
ŽÁRLIVÝ MANŽEL:
Už se těším!
TATÍNEK:
Na to pivko? Tak ať vám slouží…!
ŽÁRLIVÝ MANŽEL:
Až vám tuhle hospodu seberou, pane! Na to se
těším a ta doba jednou přijde. To si buďte jistej!
Manžel zamíří rázným krokem ke dveřím. Tam se
ještě otočí a křikne na Alžbětu.
ŽÁRLIVÝ MANŽEL:
A pak ještě ráda přilezeš!
Sotva za sebou manžel práskne dveřmi, usmějí se
na sebe Alžběta s tatínkem a oba dál zcela
nevzrušeně pokračují každý ve své práci.
122
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
TATÍNEK:
A co tu máme dál? Ptáček španělský, kuře ála
bažant a bažant ála kuře…! Toť pouhý vzorek ze
specialit naší nové kuchařky!
Tatínek mrkne na opodál stojící Alžbětu.
STÁLÝ HOST:
Konečně! Vždyť ty tvý věčný utopenci už se nedali
jíst!
A protože Tereza vidí, že tatínek s Alžbětou jsou s
obsluhou hostů velmi zaneprázdněni, sebere
odvahu a otevře malý sklad potravin...
xxxxxxxxxxxxxx
SKLAD
Tereza začne do velké tašky házet štangle salámu,
věnec buřtů, chleba, láhve piva... a také lahvičku
chilli.
xxxxxxxxxxxxxx
HOSPŮDKA
Alžběta se ve výčepu činí. Točí jedno pivo za
druhým, prodává cigarety, roznáší talíře… Tatínek
na Alžbětině kole rozváží hostům natočená piva.
xxxxxxxxxxxxxx
SILNICE
Tereza vyjde z hodpody. Nasedne na tatínkovo
vrzající kolo a mizí silnicí v dáli.
Tatínek, který vyšel na zahrádku s věncem piv
v ruce, Terezu zahlédne. Dívá se za ní, jak
s naditou taškou na řidítkách sotva udržuje
rovnováhu.
123
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 53
V továrně, Kolem továrny (montáž)
Den
Kluci bezstarostně mastí karty. A zároveň si
svérázným způsobem opakují angličtinu.
BOB:
I take one play card.
EMAN:
For me, two cards, please.
ŠIMON:
I stay.
Eman zpozorní. Odkudsi z dálky se totiž ozve hluk
motoru.
MOTOR PŘIJÍŽDĚJÍCÍHO AUTA
BOB:
Oh shit… What is it…?
EMAN:
Auto, vole!
Eman vystartuje k oknu. Když vyhlédne ven, krve
by se v něm nedořezal.
xxxxxxxxxxxxxx
Po lesní cestě sem přijíždí několik policejních vozů.
xxxxxxxxxxxxxx
EMAN:
Kurva, esenbáci…!
Kluci začnou okamžitě jednat. Šimon popadne
batoh a všichni vyběhnou ke dveřím. Když je
otevřou, strnou.
xxxxxxxxxxxxxx
I z druhé strany se k továrně blíží policejní vůz. A
vojenský gazík k tomu.
xxxxxxxxxxxxxx
BOB:
Do píči…! To mohly vyžvanit jedině ty holky…!
ŠIMON:
Tak to dohrajem za čárou.
124
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
EMAN:
Když se za ní dostanem.
Kluci se rozeběhnou k poklopu, kterým se
sestupuje do podzemí. Když v něm mizí poslední,
je už slyšet kvílení brzd.
BRŽDĚNÍ AUT
125
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 54
Nedaleko opuštěné továrny
Den
Poklop v betonu se nadzvedne. Objeví se v něm
Šimonovy oči. Dívá se, zda je čistý vzduch...
xxxxxxxxxxxxxx
Je odsud vidět k továrně. Pobíhá tam už několik
desítek vojáků a esenbáků.
xxxxxxxxxxxxxx
Udýchaní kluci začnou opatrně vylézat z kanálové
výpusti. Přikrčeni běží pryč.
BOB:
Tak. A teď už je jasný, že další expres už
prošvihnout nemůžem´…
Šimon pohlédne na Emana a důrazně dodá.
ŠIMON:
Nic nás tu už nesmí zdržet! Nic a nikdo!
Rozumíš…? Nikdo…!
EMAN:
A no jo, pořád…
Eman přikývne. Moc dobře ví, koho tím “nikdo” Bob
myslí...
Všichni tři mizí v hustých keřích.
126
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 55
Kolem továrny, V továrně (montáž)
Den
KOLEM TOVÁRNY
K továrně přijíždí na tatínkově kole Tereza. Veze
onu tašku s jídlem. Vidí, jak od továrny odjíždějí
vojenská a policejní auta. To ji vyděsí... Když auta
zmizí v zatáčce, rozeběhne se k továrně.
xxxxxxxxxxxxxx
V TOVÁRNĚ
Tereza vpadne dovnitř.
V tovární hale kluci nejsou… Je tu jen opuštěný
stůl po “maturitní” hostině, ale všechno je
zpřeházeno a vyrabováno jako po výbuchu.
Tereza postupně vpadne do jednotlivých “ložnic”.
Kluci nikde… Dokonce tu nemají ani své věci.
Tereza zničeně hlesne.
TEREZA:
Šimone…
Krátce se ozve hudební motiv.
HUDBA – Stín katedrál – motiv
Všechno hezké pro Terezu končí. Uvědomí si, že
to byl patrně Olda, kdo kluky udal. Šíleně se naštve
a vyběhne z tovární haly ven.
127
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 56
Na chodbě domu, U Oldy doma (montáž)
Den
Otevřou se dveře a Olda ke svému milému
překvapení spatří stát na chodbě Terezu. Ta se ho
optá s klidným úsměvem.
TEREZA:
Jsi doma sám?
Olda se hned rozjasní jako sluníčko. Radostně
přisvědčí v očekávání věcí příštích.
OLDA:
Úplně sám…
Prásk! Tereza vrazí Oldovi facku, až se mu zatmí
před očima. A Tereza je vzápětí k nezadržení.
Mlátí Oldu hlava nehlava a soptí a do toho všeho jí
také tečou z očí slzy.
TEREZA:
Ty práskači jeden svazáckej,
nadrženej, hajzle závistivej!
ty
parchante
OLDA:
Co je, co se děje? Jau!
Brání se Olda a couvá před rozzuřenou Terezou do
bytu.
TEREZA:
Tohle mohla udělat jen taková krysa, jako seš ty!!!
OLDA:
A co? Co jsem udělal?
TEREZA:
Víš, co je teď čeká?!?
OLDA:
Koho?
TEREZA:
Poslals je do kriminálu! Normálně´s je prásknul!
OLDA:
Já nevím, o kom mluvíš!!!
TEREZA:
Viděla jsem tě, jak jsi nás šmíroval!!!
Tereza vrazí Oldovi takovou ránu, že Olda upadne
na podlahu.
128
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
TEREZA:
Tys jedinej věděl, že jsou v tý továrně!!!
Olda si drží tvář. Upřímně se zeptá.
OLDA:
Oni je chytli?
TEREZA:
Ty premiante jeden zamindrákovanej!
Tereza jedním pohybem narazí Oldovi na hlavu
jakýsi budovatelský obraz... a konečně se trochu
zklidní. Pohlédne na tu směšnou postavičku a se
zadostiučiněním poznamená.
TEREZA:
Tohle jsem měla udělat hned v prváku...
OLDA:
Já nikomu nic neřek´, Terezo, vopravdu… Já
nejsem jako fotr…
Tereza si otírá slzící oči. Oldovi už je taky do pláče.
OLDA:
Takovou sviňárnu, to bych přece neudělal...!
Tereza se na něho při odchodu otočí a Olda dodá.
OLDA:
Už kvůli tobě ne...!
Tereza za sebou práskne dveřmi.
TEREZA:
Chudáku...
Na podlaze zůstane sedět zcela zdeptaný Olda.
129
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 57
V pokoji Terezy, Před hospůdkou (montáž)
Noc
Je hluboká noc.
HUDBA
Tereza leží v posteli. Oči má ubrečené.
ŤUKNUTÍ KAMÍNKU DO OKNA
Tereza zpozorní. Po chvilce opět kdosi hodí
kamínek na Terezčino okno. Tereza vstane z
postele a jde k oknu. Podívá se na dvůr a celá se
rozzáří.
TEREZA:
Šimone…!
Tereza rychle otevírá okno.
TEREZA:
Já myslela, že tě chytili…!
ŠIMON:
Pššššt…!
Šimon a polohlasem poznamená.
ŠIMON:
Na rozdíl vod těch esenbáků jsem jako kluk tu
fabriku prolez horem dolem…
130
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 58
Ložnice tatínka
Noc
Tatínek, který leží v posteli vedle Alžběty, se
probudí. Nejprve zaregistruje Alžbětu, která spí jak
andílek… A pak zaslechne hlasy Šimona a Terezy.
Vyleze z postele a jde k oknu.
TEREZA (M.O.):
Šimone… Já… jsem se bála, že už tě nikdy
neuvidím…
ŠIMON (M.O.):
Fakt? Fakt ses bála?
TEREZA (M.O.):
Strašně moc. A jsem šťastná… že…
ŠIMON (M.O.):
Já jsem taky šťastnej… asi nejšťastnější občan
v celým lidově-demokratickým bloku… ani u
kapitalistů takovýho nemaj´…
Tatínek pozorně naslouchá.
131
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 59
Zahrada za hospůdkou, Ložnice tatínka (montáž)
Noc
ZAHRADA ZA HOSPŮDKOU
Tereza se usmívá.
ŠIMON:
Můžeš ven?
TEREZA:
Cože?
Šimon stojí mezi stolky na zahrádce a pokračuje k
oknu šeptem.
ŠIMON:
Jestli můžeš ven…
TEREZA:
Teď??? Vždyť je půlnoc…!
ŠIMON:
Jo… hodina duchů… hodina zamilovanejch…
Tereza se uchechtne. Nerozhodně vrtí hlavou.
TEREZA:
Hodina zamilovanejch duchů… Já nevím…
ŠIMON:
Pořád na tebe myslím a… Aspoň na chvíli…
Terezko…
Tereza se náhle rozhodne. Zmizí z okna.
TEREZA:
Počkej na silnici…!
ŠIMON:
Terezo…!
Tereza znovu vykoukne.
ŠIMON:
Něco k jídlu… nemáš…?
Tereza kývne a opět zmizí.
Šimon se rozhlédne kolem sebe a pro jistotu
zaleze více do tmy.
xxxxxxxxxxxxxx
LOŽNICE TATÍNKA
Za zády tatínka se ozve tichý hlas.
132
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
ALŽBĚTA:
Ty ji s ním necháš jít?
Tatínek si ani nevšiml, že se Alžběta probudila a
vše sledovala spolu s ním. Tatínek přikývne.
ALŽBĚTA:
Teď???
TATÍNEK:
Když nepůjde teď, půjde jindy.
ALŽBĚTA:
A nemáš strach?
TATÍNEK:
Mám.
Tatínek obejme Alžbětu a přitiskne se k ní.
TATÍNEK:
Hroznej…
133
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 60
Kolejiště nedaleko vesnice
Noc
Tereza se Šimonem jdou prostředkem železničních
kolejí... Každý drží za jedno ucho tu velkou, těžkou
tašku s jídlem, kterou Tereza vezla odpoledne do
továrny. Šimon hladově ukusuje šišku salámu.
Mluví s plnou pusou.
ŠIMON:
Z tý továrny jsme museli zmizet. Někdo nás tam asi
viděl, nebo co…
TEREZA:
V tom má prsty Olda…
ŠIMON:
To je ten idiot z poutě?
TEREZA:
Jo, přesně ten.
Chvíli jdou... Tereza se zastaví. Pohlédne
posmutněle na Šimona. Mlčky se obejmou.
Uprostřed nekonečných kolejí stojí dvě siluety v
objetí…
ŠIMON:
To je škoda…
TEREZA:
Co?
ŠIMON:
Že musíme vodjet…
Šimon po chvilce políbí něžně Terezu do vlasů. A
pak na ústa. A když polibky začnou být čím dál
vášnivější, Tereza se náhle ze Šimonova objetí
jemně vymaní. Ve svitu měsíce je vidět, že jí z očí
kanou slzy.
ŠIMON:
Nebreč.
TEREZA:
Já nebrečím.
Z Tereziných očí vytryskne další příval slz.
Šimon se proti své vůli musí usmát.
Tereza si sáhne za krk a rozepne si svůj řetěízek.
Pověsí ho na krk Šimonovi.
134
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
ŠIMON:
Co blbneš?
TEREZA:
Jako´s mi dal ten pohled... Taky pro štěstí...
Tereza se usměje.
TEREZA:
A třeba taky docela inspirující...
Šimon Terezu políbí. Ta jeho polibek opětuje.
135
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 61
Na zastávce u lesa, V čekárně (montáž)
Noc
NA ZASTÁVCE
Na nám již známou železniční zastávku, která je
teď osvícena pouze jednou malou lucerničkou,
přichází Tereza se Šimonem. Vejdou do malé
nádražní dřevěné čekárny.
xxxxxxxxxxxxxx
V ČEKÁRNĚ
Na lavici zde dřímou Eman s Bobem. Je jasné, že
tahle dřevěná bouda se klukům stala dočasným
úkrytem.
Šimon hlasitě hlaholí.
ŠIMON:
Pánové, něco na zub od Armády…
Kluci sebou trhnou.
BOB:
Co to kecáš?
ŠIMON:
Vod Armády spásy, volové…
Bob s Emanem vystartují po tašce s jídlem.
BOB:
To jsou fóry…
EMAN:
Dej to sem… Já mám hlad, že se za mnou lidi
votáčej´…
Tereza se zkoumavě dívá na Boba a Emana. Pak
pohlédne na Šimona. Oči má ještě zarudlé od
pláče.
TEREZA:
Poprvý v životě jsem něco ukradla.
ŠIMON:
Dík...
Chce Terezu políbit jen tak lehce, jako výraz díků,
ale vášně, které před chvílí tak nečekaně propukly
v kolejišti, teď propukají znovu, a to v ještě větší
intenzitě...Polibky ne a ne skončit.
136
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Bob s Emanem jsou počínáním Šimona a Terezy
tak zaskočeni, že dokonce zapomenou na hlad a
zírají na ty dva divoce se líbající nehybně se štanglí
salámu v ruce. Když už začne být situace velmi
důvěrná, optá se Bob šeptem Emana.
BOB:
Hele... Asi bysme si to měli sníst venku.
EMAN:
A proč jako…?
BOB:
Protože moc mlaskáš, vole… A to ruší…!
EMAN:
Při čem?
Bob nad tím nechápavcem jen obrátí oči v sloup.
Eman se plácne do čela.
EMAN:
A jo...!
Kluci si z tašky vezmou chleba, dva lahváče a
nechají tu ty dva rozdivočelé milence o samotě.
137
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 62
Na zastávce u lesa
Noc
Bob s Emanem usedají nedaleko dřevěné boudy
na koleje.
EMAN:
To tu budem´ tvrdnout do rána.
BOB:
Já bych ho tak nepřeceňoval…
Kluci sedí na koleje proti sobě a podávají si štangli
salámu, kterou jedí střídavě. Trochu to vypadá,
jako by kouřili obřího jointa.
138
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 63
Čekárna, Na zastávce + Ateliér (montáž)
Noc
ČEKÁRNA
HUDBA - Stín katedrál - předehra
Tereza se konečně vymaní ze Šimonova objetí.
Rozhlédne se po té nevzhledné čekárně. Její
pozornost upoutá nástěnka na protější straně, na
kterou teď z nástupiště svítí ona jediná lucernička.
TEREZA:
Víš, jak to vypadá? Jako oltář…
Šimon se usměje a přikývne.
ŠIMON:
Protože jsme v chrámu… V železničním…!
Šimon vezme Terezu za ruku a vstává. Jdou ke
svému železničnímu oltáři a začínají zpívat svůj
hlavní lovesong.
STÍN KATEDRÁL
Stín katedrál
půl nebes bůhví s čím
svůj ideál
sen, co si dával zdát.
Z úsměvů šál
dům nebo básní rým
co ti mám dárkem dát?
Na začátku písničky se Šimon s Terezou zastaví
před nástěnkou, která se prolínačkou změní ve
skutečný oltář. Stejným způsobem se změní celý
interiér čekárny v honosný gotický chrám.
xxxxxxxxxxxxxx
ATELIÉR
Šimon a Tereza - oba ve svatebním - přicházejí k
oltáři.Tereza má přes obličej něžný závojíček. Oba
zpívají.
ŠIMON + TEREZA:
Přej si co chceš
zlatý důl nebo věž
sladkou sůl, smutný ráj
suchý déšť…
xxxxxxxxxxxxxx
139
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
ČEKÁRNA
Šimon začíná Tereze rozepínat halenku... Tereza
se nebrání... Halenka pomalu dopadá na zem... A
zpěv obou pokračuje.
ŠIMON + TEREZA:
Ber, tady máš
mořskou pláň nebo pláž
hudbu sfér
jenom ber
se mnou též...
Na lavici dopadnou Šimonovy kalhoty.
Šimon obejme Terezu, políbí se a jejich nahá těla
se v tom pološeru začnou proplétat víc a víc.
xxxxxxxxxxxxxx
ATELIÉR
Šimon a Tereza klečí v gotické katedrále před
oltářem. Nasazují si prstýnky.
ŠIMON + TEREZA:
Můj ideál
víš to, co já
mám rád
Stín katedrál
sen, co si k ránu dávám
zdát...
Šimon zvedne Tereze závojíček a obřadně ji políbí.
HUDBA – Stín katedrál – mezihra
xxxxxxxxxxxxxx
NA ZASTÁVCE
Emanovi to nedá, aby pořád neotáčel hlavu k
čekárně.
EMAN:
Teda…
Eman pohlédne na hodinky.
EMAN:
Ty tam snad dělaj´ paterčata.
xxxxxxxxxxxxxx
ČEKÁRNA
Tereza se Šimonem se v čekárně vášnivě milují...
xxxxxxxxxxxxxx
140
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
NA ZASTÁVCE
A na kolejích před čekárnou řekne Bob odhodlaně
Emanovi.
BOB:
Víš, kam půjdu hned za čárou...?
EMAN:
Do hodináče?
BOB:
Přesně. A zaplatím si rovnou dvě hodiny!
EMAN:
Tak já taky!
BOB:
S černoškou!
EMAN:
Já taky!
BOB:
Se dvěma najednou!
EMAN:
Já taky!
BOB:
A na celou noc!
EMAN:
Ježíšmarjááááá, já už tam chci bejt…!!!
HUDBA – Stín katedrál - konec mezihry
xxxxxxxxxxxxxx
PROLÍNAČKOVÁ MONTÁŽ
Milování Šimona a Terezy pokračuje... Tato
sekvence je prostřihována jejich chůzí katedrálou
s průvodem svatebčanů.
ŠIMON:
Přej si, co chceš
zlatý důl nebo věž
sladkou sůl, smutný ráj
suchý déšť...
Ber, tady máš
mořskou pláň nebo pláž
hudbu sfér
jenom ber
se mnou též...
141
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Najednou je DEN a my vidíme vyzdobenou
železniční zastávku, která je celá v bílém, takže
vypadá jako malý kostelík. A z něho teď vycházejí
novomanželé Šimon a Tereza. Doprovází je průvod
svatebčanů, mezi kterými spatříme tatínka,
Alžbětu, Boba, Emana, Julču s Bugynou, učitelku
Drtinovou a také PRŮVODČÍHO DOUŠU! Všichni
přítomní jsou oblečeni do bílého, POUZE
PRŮVODČÍ DOUŠA JE CELÝ V ČERNÉM. V čele
svatebního průvodu jde nám dobře známý,
dobrácký pan farář.
ŠIMON:
Můj ideál
víš to, co já mám rád
stín katedrál
sen, co si k ránu
dávám zdát…
xxxxxxxxxxxxxx
POKOJÍK TEREZY
Tereza vejde do svého pokojíku, pomalu zavře
dveře, opře se o ně.
ŠIMON:
Ten, co se nám
bude zdát…
Tereza otevírá deníček, ve kterém má u dnešního
data namalované panenské jablíčko… Tereza
deníček odloží, vezme si z mísy skutečných jablek
jedno obzvlášť hezké a zakousne se do něj. Šťáva
z jablka jí teče po bradě. Tereza ji setře.
S posledními tóny písničky vidíme Terezu, jak se
přikrývá peřinou a se slastným výrazem zavírá oči,
aby si něco opravdu hezkého nechala ještě zdát…
HUDBA – Stín katedrál – konec
142
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 64
Čekárna, Na zastávce (montáž)
Ráno
ČEKÁRNA
Kluci spí.
TICHO
Jsou jak sardinky naskládáni na lavici. Šimon se
probudí… a strne. Otevřenými dveřmi totiž vidí na
perón. Stojí tam - důstojník! Zády k nim.
Šimon opatrně budí kluky. Šeptá jim:
ŠIMON:
Vojáci… Jsou tady…!
Ode dveří se ozve mužský hlas.
MAJOR (M.O.):
Mládenci…
Kluci rozespale na majora mžourají.
MAJOR:
Nevíte, kdy to jede na Kostelec? Osm patnáct
nebo osm dvacet pět?
Ve dveřích stojí onen důstojník, což je usměvavý,
růžolící major nepříliš pronikavé inteligence.
MAJOR:
Anebo už to snad jelo?
EMAN:
Nejelo... Opravdu...
BOB:
Ale jelo, jelo přece… Na Kostelec už to jelo, to jste
tady úplně zbytečně!
Bob podvědomě ukazuje, na kterou stranu to jelo.
Major se trochu diví.
MAJOR:
Ale Kostelec je přece na druhou stranu…
Bob se upřímně podiví.
BOB:
Na druhou…? A vod kdy?
MAJOR:
Jede to dneska vůbec?
Šimon pohlédne na vylepený jízdní řád.
143
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
ŠIMON:
To záleží na tom, jestli je pracovní den před volnem
anebo volno před pracovním dnem, anebo jestli je
svátek před volnem anebo po, anebo jestli je…
MAJOR:
No jo, v tom aby se blbej vyznal.
Major brejlí do jízdního řádu.
MAJOR:
Tak já počkám. Uvidíme.
Na majora už to všechno je nějak moc složité.
ZAHOUKÁNÍ VLAKU
MAJOR:
Ááááá…! Slyšíte…?
Major znovu brejlí na vylepený jízdní řád.
MAJOR:
To vypadá na volno před pracovním dnem! Ale
pěkně zpožděný.
Kluci se podívají z okna a vidí, jak se k zastávce
blíží... nákladní vlak, naložený kládami!
EMAN:
Do prdele! A my u toho semaforu nejsme!
xxxxxxxxxxxxxx
NA ZASTÁVCE
Plně naložený nákladní vlak se blíží k naší
zastávce. A co je naprosto nečekané - začíná
brzdit.
xxxxxxxxxxxxxx
ČEKÁRNA
Kluci vidí oknem čekárny, jak přesně před boudou
zastavuje nákladní vagón s kládami. Je to jako
výzva, jako dar nebes… Bob položí základní
otázku.
BOB:
Jedem…?
Eman pohlédne na majora.
BOB:
Tak jedem nebo ne??? Tak jedete, sakra?!?
Major taktně kluky upozorní.
MAJOR:
Ale mládenci... Dyť je to vlak nákladní!
Eman popadne batoh.
144
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
EMAN:
Jedem.
ŠIMON:
Počkej…! To já nemůžu takhle bez rozloučení, já jí
přece nemůžu jen tak zmizet! TEĎ už nemůžu,
chápeš…
Bob nehledí na majora, chytne Šimona a zatřese
jím.
BOB:
Ale můžeš, kámo. Protože vono ti totiž nic jinýho
nezbejvá!!!
EMAN:
Vždyť za tebou může jezdit, ne?
To byla věta ve správný čas. Šimon o ní bleskově
přemýšlí.
TICHO
ZAHOUKÁNÍ VLAKU
Šimon stojí před opravdu
rozhodnutím svého života.
nejzásadnějším
ROZJEZD VLAKU
Bob náhle chňapne po batohu a vyběhne z
čekárny. Za ním Eman a jako poslední Šimon.
HUDBA - vítězná
xxxxxxxxxxxxxx
NA ZASTÁVCE
Kluci vybíhají z čekárny na perón. Běží kolem nic
nechápajícího majora a řvou.
BOB:
San Francisco…! Už jedem…!
EMAN:
Jupííííí!!!
Bob s Emanem běží podél rozjíždějících se vagónů
a naskakují.
Major si při pohledu na kluky zasněně povzdechne.
MAJOR:
No jo… Tremping… Taky jsem tak jezdil! Za
mlada…!
Vlak zrychluje. Vlak začíná zrychlovat.
BOB A EMAN:
Dělej, Šimone, přidej! Přidej...!!!
Šimon se Šimona běží podél vagónů a ne a ne
naskočit. Bob se natáhne k Šimonovi a podává mu
ruku.
145
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
BOB:
Tak, kurva, dělej…!
Šimon natáhne svoji ruku, jako by se chtěl Boba
zachytit… ale jen mu vtiskne do dlaně kus
ušmudlaného papíru. Bob ho drží v ruce a zděšeně
se na ni dívá.
BOB:
Co blbneš?
ŠIMON:
To je ta adresa v Mnichově... Za tejden jsem tam…
Vlak vyjede ze zastávky a definitivně zrychlí.
HUDBA
Kluci na Šimona vyděšeně zírají.
Šimon ještě chvíli setrvačností běží podél kolejí a
pak se zastavuje. Dívá se za vzdalujícím se
Bobem a Emanem a jakoby tušil, že je možná už
nikdy v životě neuvidí…
Kluci stojí na stupátku vagónu bez pohybu, ani
mávat nejsou schopni. Nevěřícně se dívají za stále
se zmenšujícím Šimonem.
Po chvilce vlak s Emanem a Bobem zmizí v
zatáčce a Šimon se vrací k zastávce.
Od zastávky na Šimonovu postavičku ten šantala
major volá.
MAJOR:
Ujeli, co…? Kdybyste víc trénoval, moh´ jste jet
taky!
Je to opravdu blb.
146
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 65
Jízda autem, Most nad tratí (montáž)
Den
Tatínkova stařičká octavie combi sotva popadá
dech, když se šplhá pod tíhou velkého nákupu do
kopce.
Vedle tatínka sedí Tereza s platy vajíček na klíně.
Oktávka vjíždí na úzký most, který vede přes
trať...Pod ním právě projíždí nákladní vlak,
naložený kládami. Tereza náhle vykřikne.
TEREZA:
Zastav, tati…! Zastav…!!!
Na jednom vagónů sedí klukovské postavy.
TEREZA:
Tak zastav!!!
Tatínek absolutně nechápe, proč, ale zastavuje
uprostřed mostu.
Tereza okamžitě vyskakuje z auta a běží k
zábradlí. Volá za vzdalujícím se vlakem.
TEREZA:
Šimone…! Šimone…! Ši - mo – ne…!!!
Pod mostem projede poslední vagón a vlak se
rychle vzdaluje.
Tereza za vlakem nevěřícně, bezmocně hledí.
Vlak mizí v zatáčce a Tereza se domnívá, že mizí i
se Šimonem.
Ozve se tichý, jakoby vzdálené, hudební motiv.
HUDBA – Stín katedrál – klavírní motiv
Tatínek vystoupí z auta. Zůstane stát za Terezou,
která stále hledí k zatáčce, ve které zmizel
poslední vagón.
Když se Tereza otočí, spatří tatínek v jejích očích
slzy velké jako hrách.
Tatínek Terezu obejme.
SLÁBNOUCÍ HLUK VZDALUJÍCÍHO SE VLAKU
147
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 66
Před hospůdkou, V hospůdce (montáž)
Den
PŘED HOSPŮDKOU
A Šimon zatím přichází v té nejlepší náladě k
hospůdce “U rybníčka”. Píská si zvesela, neboť se
těší na setkání s Terezou.
Projde zahrádkou, která je ještě uzavřena, a vejde
rázně do hospůdky.
xxxxxxxxxxxxxx
V HOSPŮDCE
V lokále, ze kterého dýchá domácí klid a pohoda,
nikdo není.
Šimon jde k pípě a chvilku čeká… Pak zaťuká
lžičkou o skleničku a rozverně zavolá.
ŠIMON:
Hospodo…! Hosti přišli…!
Ze sklepa se ozve ženský hlas.
ALŽBĚTA:(M.O.)
Jestli chcete pivo, tak si vemte lahvový! Narážím…
ŠIMON:
Rád bych mluvil s Terezou.
ALŽBĚTA:(M.O.)
A kterej vy jste…?
ŠIMON:
Ze školy! Spolužák… Vona ještě spí?
ALŽBĚTA:(M.O.)
Jela s tátou pro zásoby! Ale musej tu bejt každou
chvíli!
To jsou vcelku dobré zprávy, takže se Šimon
usměje a rozhlédne se po nějakém půllitru… A
protože jsou všechny špinavé, tak si jeden z nich
začne vymývat. Chová se v hospůdce jako doma –
a to koneckonců vlastně skoro je.
148
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 67
Před hospůdkou, V hospůdce (montáž)
Den
PŘED HOSPŮDKOU
Před hospůdkou zastavuje volha VB.
PŘÍJEZD AUTA
xxxxxxxxxxxxxx
V HOSPŮDCE
Šimon příjezd auta slyší. Usměje se, neboť se
domnívá, že přijíždějí táta s Terezkou. Radostně
zahlásí hlasu ve sklepě.
ŠIMON:
Už jsou tady...!
xxxxxxxxxxxxxx
PŘED HOSPŮDKOU
Z Volhy vystupují z dva esenbáci. Mladší zjevně
vypráví vtip.
MLADŠÍ ESENBÁK:
… a voni povídaj´: “Dobrý, ale proč jsi nekoupil ten
salám?” a von na to: “Protože jsem neměl
džbánek.” – “Na salám džbánek?” – “Když voni
měli jen točenej…”
Starší esenbák se opravdu od srdce směje.
SMÍCH
STARŠÍ ESENBÁK:
Dobrý… škoda, že to je vo nás, to ho ani nemůžu
vyprávět v hospodě…
Oba policisté míří ke dveřím hospůdky.
149
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 68
V hospůdce
Den
Šimon si nalévá pivo do čerstvě vymytého půllitru.
Když spatří, kdo vchází do lokálu, ztuhnou mu rysy
v obličeji.
TICHO
V té strnulé póze lije pivo dál, takže mu přeteče,
což neunikne staršímu esenbákovi. Šimon se
probere ze strnutí. Zatváří se neutrálně a jakoby
nic si jde sednout k nejbližšímu stolu.
Starší esenbák po Šimonovi pořád pokukuje. Je
natolik zkušený, že v Šimonově chování poznal
špatně zakrývanou nervozitu.
Esenbáci přejdou k výčepnímu pultu a postaví se k
Šimonovi zády.
Šimon sedí zcela nehybně za stolem a civí do
půllitru. Po chvíli si uvědomí svoji strnulost a
rozhodne se napít piva… napije se však jen pěny,
takže mu kolem rtů zůstanou bílé vousy.
Zaregistruje, že se po něm začal ohlížet i ten
mladší esenbák.
Oba esenbáci si teď dokonce něco šeptají a ten
starší cosi vytahuje z brašny.
Ze sklepa se
naráženého sudu.
ozve
charakteristický
zvuk
SYČENÍ NARÁŽENÉHO SUDU
Esenbáci mají v rukou fotografie. I když na ně
nevidíme, dovedeme si představit, kdo na nich asi
je. Policisté se na sebe podívají. Je to on!
Šimonovi začíná být jasné, že právě začaly
poslední minuty jeho pobytu na svobodě. Pohlédne
na esenbáky a oni na něho. Téměř současně.
Šimon se chce napít, ale nedonese půllitr ke rtům.
Položí ho rezignovaně zpátky na stůl.
150
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 69
Před hospůdkou, V autě (montáž)
Den
Tři páry nohou nastoupí do esenbáckého auta.
KROKY
Zaklapnou se dveře a auto se s protočením kol
rozjede.
ZASKŘÍPĚNÍ KOL
Volha se Šimonem se vzdaluje od hospůdky.
V automobilu sedí zaražený Šimon. Ohlíží se za
vzdalující se hospůdkou.
Policisté zachytí Šimonův pohled ve zpětném
zrcátku.
Šimon si dodá odvahu a odkašle si.
ŠIMON:
Kolik asi tak můžu dostat… za to… že jsme… že
jsem zdrhnul…?
Mladší esenbák přes zpětné zrcátko na Šimona
pohlédne.
MLADŠÍ ESENBÁK:
No za to, že´s zdrhnul tak rok… za nedovolený
ozbrojování další… a dalších dvacet za tu vraždu…
Šimon se vyděsí k smrti. Zbledne.
ŠIMON:
Co?!?
MLADŠÍ ESENBÁK:
No nedělej, že nevíš…
Šimon zděšeně zavře oči.
FLASHBACK. Útěk lesem, Bob se otáčí a na slepo
za sebe střílí z armádní pistole.
Starší esenbák si všimne Šimona,
v zoufalství přivírá oči. Otcovsky promluví.
který
STARŠÍ ESENBÁK:
To byl taky nápad... střílet po hlídce... ´mi řekni,
mladej, jestli ti to stálo za to…
Šimon sevře v ruce Terezčin řetízek. Vydechne.
151
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 70
V hospůdce
Den
Alžbětu, jak stoupá po schodišti ze sklepa. Je
slyšet její hlas.
ALŽBĚTA (M.O.):
A pak že pořádně narazit pivo uměj´ jenom chlapi.
Teda, řeknu vám, že…
Alžběta vstoupí do lokálu a zarazí se. Překvapí ji,
že tam nikdo není. Jen na místě, kde seděl Šimon,
spatří skoro netknuté pivo.
Leží u něho papírová tříkoruna…
HUDBA – Stín katedrál - orchestrálka
152
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 71
Jízda autem, Krajina, Železniční přejezd (montáž)
Den
HUDBA – Stín katedrál - pokračování
Je krásný, letní den.
Malebným údolíčkem jede volha VB.
Sedí v ní Šimon. Dívá se přes sklo na ubíhající
krajinu a je mu zle. Ví, co ho čeká…
Volha se blíží k železničnímu přejezdu.
Když na něj zvolna vjede, naskytne se Šimonovi
pohled na nekonečně dlouhé koleje, po kterých
odjeli kluci a které vedou až ke svobodě. Kdyby
učinil jiné rozhodnutí, mohl po nich odjet také….
Volha přidá na rychlosti a koleje Šimonovi zmizí z
očí. Automobil projíždí městem.
U silnice stojí farář. Na krátký okamžik zahlédne
Šimonovu tvář za oknem a pochopí všechno.
A pak už se od nás Volha vzdaluje úzkou silničkou.
Odjíždí kamsi do dáli.
HUDBA - konec
Volha se Šimonem mizí v zatáčce a zůstává je
opuštěná, úzká silnička.
Chvilku je jen ticho.
TICHO
153
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 72
Taneční kavárna
Večer
Ulízaný zpěvák, kterého také známe ze začátku
příběhu, spustí onu bezstarostně veselou písničku.
GINA
Gina, jéjéjé, Gina si
a Gina, Gina, ó jé
ji a ji a jiná jména jí
doma dávají
já však potají
jí a jí říkat budu
vždycky jenom Gina!
Já to vím, že tohle není
zrovna české jméno
snad bych jí měl přeci jen říkat
Magdaléno
světice z jižní ulice
jenomže já já já
Ginu mám rád!
Písnička je stejná, ale atmosféra v sále je
naprosto jiná. Místo množství tanečníků zde teď
twistuje pouze několik párů. Začaly už krásné letní
dny, takže na čaje se nikdo moc nehrne.
Na takřka prázdném parketu předvádí své divoké
taneční kreace Bugyna a Julča. Je to nečekané,
ale obě tančí - s Drmolou a Tuřínem!
Na bezstarostné Bugyně i nově zamilované Julče
je vidět, že Boba i Emana již zcela pustily z hlavy.
U jednoho ze stolků objevíme osamocenou
Terezu. Je jak vyhaslá sopka a jen my víme, proč.
Netečně sleduje tančící páry a je jí smutno...
Bugyna s Julčou ji z parketu gesty vybízejí, aby šla
tančit s nimi, ale Tereza jen otráveně zavrtí hlavou
a sedí dál bez nejmenšího pohybu... Když
pohlédne ke dveřím, spatří přicházet - Oldu! Jejich
zraky se na okamžik střetnou. Olda jakoby se
rozhodoval, zda k Tereze jít či ne. Tereza si nad
tím “práskačem” povzdychne a schválně se natočí
tak, aby k Oldovi seděla zády.
Olda pochopil, že jakýkoliv kontakt s Terezou není
možný. Objedná si u pultu panáka a sedne si k
prázdnému stolu. I on teď působí smutně,
opuštěně.
Oba sedí u těch samých stolů, jako na začátku
příběhu, každý na jedné straně takřka prázdného
sálu, uprostřed kterého čím dál divočeji tančí dvě
dvojice - Bugyna s Tuřínem a Julča s Drmolou.
154
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Tereza za stolem hledí smutně kamsi do dáli,
nevnímá svět. A v očích se jí začínají objevovat
slzy... Ještě chvilku sedí takhle nehybně, ještě
jednou pohlédne na ty dvě divoce tančící dvojice a
pak vybíhá ven.
Bugyna s Julčou přestanou tančit a sledují Terezu,
která běží přes celý sál k hlavním dveřím. Když jimi
proběhne, podívají se Bugyna s Julčou po sobě,
povzdychnou si nad Terezčiným utrpením a začnou
opět - jakoby nic - tančit temperamentně s Tuřínem
a Drmolou.
A ulíznutý zpěvák se na pódiu stále snaží, jako
kdyby bylo vyprodáno.
155
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 73
V kostele
Večer
Dveře se otevřou.
VRZNUTÍ DVEŘÍ
Farář, který právě zapaluje velkou svíci, se
leknutím otočí.
V otevřených dveřích kostela stojí silueta dívky.
Farář ji nepoznává.
Silueta vykročí. V tichu kostela se začnou ozývat
pravidelné kroky.
KROKY
A jak se silueta blíží, přichází do světel od svící...
Farář ji konečně poznává.
Je to Tereza, udýchaná, ubrečená.
Farář pochopil, proč přišla. Zvážní ještě víc.
Tereza se zastaví pár kroků před ním. A chvilku se
na sebe jen dívají. Ti dva, které spojuje osud toho
třetího.
TEREZA:
Pane faráři… prosím vás, nevíte… Je se Šimonem
všechno v pořádku?
Farář se na Terezu dlouho dívá. Sklopí oči a patrně
poprvé v životě zalže.
FARÁŘ:
Já… já nevím… Snad ano…
Tereza se upřeně na faráře dívá.
FARÁŘ:
Určitě ano…
A Tereza uvěří… snad proto, že uvěřit chce.
Když farář vidí, v jakém citovém rozpoložení
Tereza je, opatrně se jí dotkne a přitiskne ji k sobě.
TICHO
Uprostřed kostela stojí mezi několika svícemi dvě
drobné, smutné postavičky.
156
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 74
Na trati, Jízda motoráčkem (montáž)
Noc
NA TRATI
Motoráček jede nočním údolíčkem.
ZATROUBENÍ MOTORÁČKU
xxxxxxxxxxxxxx
V MOTORÁČKU
Tereza se vrací z města. Sedí v motoráčku zcela
sama. Přisedne k ní průvodčí Douša.
PRŮVODČÍ DOUŠA:
No copak, copak, Terezko? Proč tak smutná?
Maturita za tebou, všechno hezký před tebou,
ne…?
Tereza na něho jen mlčky pohlédne, sklopí zrak.
Douša náhle zvážní. Promluví tónem starostlivého
ochránce.
PRŮVODČÍ DOUŠA:
Měl jsem o tebe strach…
Tereza se upřímně podiví.
TEREZA:
Proč…?
PRŮVODČÍ DOUŠA:
No protože člověk si dneska musí dát pozor na to,
s kým se stýká.
Tereza Doušovi nerozumí. Vzhlédne k němu.
PRŮVODČÍ DOUŠA:
No, jak jsem tě viděl s těma…
záškodníkama… No na tý drezíně…
těma
Tereza zpozorní.
PRŮVODČÍ DOUŠA:
Mně byli hned divný, že chtěli jet do Kostelce a
vystoupili někde úplně jinde.
Tereza na Doušu jen zírá.
PRŮVODČÍ DOUŠA:
Ale v tý televizi jsem je poznal hned…
Douša se chlubí, jako by splnil svoji nejčestnější
vlasteneckou povinnost.
157
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
PRŮVODČÍ DOUŠA:
Ještě že jsem je nahlásil dřív, než vám stačili něco
udělat… Jo, jo… Člověk musí bejt pořád
ostražitej…! O-stra-ži-tej… O-stra-ži-tej…
Hlas průvodčího Douši Tereze jako by splýval
s duněním kol.
HUDBA
Tereza se schoulí na sedadle a zahledí se
zamyšleně do tmy. Jakoby jí až teď docházely
všechny souvislosti.
Průvodčí Douša, ještě pro jistotu, dodá.
PRŮVODČÍ DOUŠA:
Protože s těmahle protisocialistickejma živlama se
mazlit co? Nebudeme! Kdo nemá rád socialismus,
nemá rád taky nás, co tu žijeme… Ani tebe,
Terezko…
xxxxxxxxxxxxxx
NA TRATI
Rozsvícený motoráček s jediným cestujícím Terezou - se vzdaluje nocí. Po chvilce zcela zmizí
ve tmě.
HUDBA - konec
Prolnout
158
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 75
Na křižovatce
Ráno
Prolnout
A pak je náhle úplné ticho.
TICHO
A bílo. Všude kolem nás je totiž opět ta hustá,
ranní mlha. Po chvilce se z mlhy ozve skřípot.
SKŘÍPÁNÍ
Vynoří se tatínek na Alžbětině dámském kole.
Bezpochyby jede od rybníka, protože má na nosiči
připevněny pruty a podběrák, na hlavě má svou
rybářskou čapku a na nohou vysoké gumové
holinky. Píská si nějakou veselou melodii a je mu
dobře uprostřed té ranní tiché idyly.
Blíží se k malé křižovatce dvou úzkých asfaltových
silniček. A najednou spatří něco, co mu málem
vyrazí dech. Z té neuvěřitelně husté mlhy se jako
démon vynořil voják. Voják v ruské uniformě…
Tatínek zastaví a zírá nevěřícně na toho mužíka
jako na zjevení.
Onen vojáček stojí sám uprostřed křižovatky, luští
cosi v mapě a evidentně je zcela bezradný. Přijde
ke sloupku s ukazateli měst a porovnává směry s
mapou. Tatínka sice zaregistruje, ale zcela ho
přehlíží. Zřejmě má své přísné pokyny. Voják se
náhle rozhodne. Ukáže v té mlze jedním směrem a
křikne.
RUSKÝ VOJÁK:
Tudá! Vperjod...!
A takřka ihned se tatínek šíleně lekne, protože
těsně za ním se z mlhy ozve neuvěřitelný rachot.
NASTARTOVÁNÍ MOHUTNÉHO MOTORU
Voják popojde stranou a teď ten zázrak tatínek
spatří - z husté mlhy se za ohlušujícího rámusu
začne nořit jako mystické monstrum – TANK!
Tatínek nejprve couvne, aby ho tank nepřejel, a
pak se na něj zahledí.
Ačkoliv se tank stále blíží, rachot slábne a
pozvolna se začne ozývat pouze hudba.
HUDBA - jemná, tichá
Pásy tanku přestaly rachotit, motor přestal řvát
a celý tento výjev tak začal působit snově, až
nadpozemsky.
159
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Tank v té husté mlze “proplouvá” kolem tatínka tiše
jako ohromný TITANIC. A jak z té mlhy vyjel, tak v
ní zase pomalu mizí...
HUDBA - konec
TICHO
Tatínek zůstane stát u křižovatky bez nejmenšího
pohybu, s pohledem stále upřeným k místu, kde
tank zmizel v mlze… Není si jist, zda to všechno
nebyl jen sen.
160
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 76
V hospůdce
Den
Tatínek vtrhne do lokálu jako velká voda.
TATÍNEK:
Alžběto! Alžběto…! To bys nevěřila… Dva zázraky
za jeden den… co den, za jedno ráno…
Tatínek plácne na stůl sak s ulovenými rybami.
TATÍNEK:
Jednak braly ryby, to jsem tu ještě nezažil… A
jednak…
Alžběta sedí v lokále zcela sama. Zády k tatínkovi.
Ten si v tomto okamžiku neuvědomí, že Alžběta
poslouchá rádio. Zmlkne.
Až teď se Alžběta otočí. A tatínek má okamžitě po
náladě. Alžběta má totiž oči červené od pláče... A
tatínek si uvědomí, co Alžběta poslouchá.
ROZHLASOVÉ ZPRAVODAJSTVÍ:
(autentický záznam zpráv čs. Rozhlasu o invazi
vojsk států Varšavské smlouvy do ČSSR z rána
21. srpna 1968)
Alžběta vstane a zůstane strnule stát. Tatínek se
chvíli také nehýbá… Strnulost obou je
analogická strnulosti figur v úvodním a
závěrečném obrazu.
Tatínek není schopen slova, pohybu, ničeho. A pak
udělá něco, co je v prvním okamžiku naprosto
nepochopitelné - jako šílený vyběhne ven.
161
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 77
Před hospůdkou
Den
Tatínek
vyběhne
z
hospůdky,
nasedne
bleskurychle na kolo a vyrazí zpět do mlhy.
162
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 78
Na křižovatce
Den
Tatínek šlape na kole jak při závodech. Přijíždí tou
hustou mlhou až ke směrovkám, u kterých viděl
tápajícího ruského vojáka.
Seskočí z kola, popadne štangli a začne směrovky
natáčet na zcela opačné strany. Jde to ztuha a
tatínek u toho supí.
TATÍNEK:
Jen počkejte... Já vám ukážu, “kudá”… To si
pojezdíte...!
Když své dílo dokončí, zahledí se na něj se
zalíbením a pak spokojeně nasedne na kolo. Jede
dál, pravděpodobně směrem k další křižovatce
s rozcestníky…
Tatínkův první a navíc typicky český odboj zřejmě
bude pokračovat.
163
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 79
V pokoji Terezy
Den
Tereza spí.
Když se probudí, spatří tatínka s Alžbětou. Oba
sedí u postele nehybně a zamyšleně hledí na
Terezu.
Tatínek chce něco říct, nadechne se… ale pak
vzdych vypustí nosem. Mlčí a tak jako první
promluví Alžběta.
ALŽBĚTA:
Terezko…
Tereza pochopí, že tu takhle oba zřejmě sedí již
dlouho. Tereza se jich zeptá ve zlé předtuše.
TEREZA:
Co je...?
Tatínek si jen smutně povzdychne a mlčí. Zřejmě
nemá odvahu, aby to vyslovil.
TEREZA:
Co se stalo...?
Alžběta sebere odvahu a řekne to za tatínka,
potichu a nejistě.
ALŽBĚTA:
Tatínka napadlo, že bys možná ráda viděla…
toho… toho kluka…
Tereza se radostně zeptá.
TEREZA:
Šimona…? Ale on tu přece není... Nebo... je?
Tatínek zvážní a shrne vše do jediné věty. Zavrtí
hlavou.
TATÍNEK:
Oblíkni se, Terezko.
A je docela možné, že si Tereza až teď všimne
navlhlých tatínkových očí...
Tereza pochopila, že situace je vážná.
164
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 80
V hospůdce, Před hospůdkou (montáž)
Den
OBRAZOVÁ MONTÁŽ
Tatínek vybere z trezoru peníze, společně s
Alžbětou zamkne hlavní vchod, stáhne slunečníky
na zahrádce, a zcela naposledy otočí na dveřích
cedulku ZAVŘENO.
Pak zamíří k oktávce, která je naložena až po
střechu. Uvnitř už sedí Tereza... Všichni dělají vše
klidně, mlčky, smířeně s osudem.
Než tatínek nasedne do oktávky, pohlédne ještě na
hospůdku. Na první soukromou široko daleko…
TATÍNKŮV HUDEBNÍ MOTIV
tatínek pohlédne na klíče od hospody, rozpřáhne
se a hodí je do rybníka.
A pak už se oktávka s Terezou, tatínkem a
Alžbětou rozjede.
Tereza se dívá zadním okénkem na vzdalující se
hospůdku, na místo, kde strávila svůj celý život.
A není divu, že brečí…
165
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
Obraz 81
obrazová montáž pod závěrečnou písničku (V městečku, Státní hranice se závorou, Vojenská
věznice, Ateliér, Před školou, Taneční kavárna, V kostele, Na železniční zastávce, Archivní
materiál...)
Den
Oktávka projíždí městskou křižovatkou. A pak jede
kolem školy… Pak míjí místo, kde stála pouť - teď
je tu opuštěný plácek, na kterém u vojenského
džípu postává ruský voják. postává ruský voják.
Nechává si připalovat cigaretu od muže, který mu
cosi nadšeně vypráví a plácá ho bodře po
ramenou. V onom muži Tereza i tatínek poznávají
žárlivého manžela Alžběty.
Začíná závěrečná
písničku.
obrazová
montáž
pod
ŘEKNI, KDE TY KYTKY JSOU
Řekni, kde ty kytky jsou
co se tady mohlo stát
řekni kde ty kytky jsou
kde mohou být...
Tereza sleduje okénkem jedoucí octavie to smutné
divadlo - mladý prodavač si před obchodem s
obuví čte jakési noviny a nevěřícně kroutí hlavou…
Jinde zase rodinka snáší z domu své věci do
malého náklaďáčku.
Tatínkova octavie zastavuje na křižovatce. Tereza
z auta spatří Oldu. Ten horlivě několika lidem
rozdává jakési noviny. Olda si všimne Terezy
v autě.
Tereza zadním okénkem jedoucí octavie vidí Oldu,
jak běží prostředkem ulice a jak na ni něco volá a
pak se zastavuje a už jen mává.
Tereza si je v tomto okamžiku jista, že toho, komu
svým mylným obviněním tak ublížila, vidí
naposledy.
xxxxxxxxxxxxx
Následná část montáže bude složena ze
zpomalených
archivních
záběrů
zpravodajských týdeníků. Budou to pouze
emotivní záběry, vystihující léto i následné
měsíce roku 1968 - 69. Smyslem této závěrečné
montáže je docílit pocitu, že nekončí jen toto
léto, ale CELÁ JEDNA EPOCHA...
Dívky je tu během dne
otrhaly do jedné
kdo to kdy pochopí
kdo to kdy pochopí
Řekni kde ty dívky jsou
166
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
co se asi mohlo stát
řekni, kde ty dívky jsou
kde mohou být...
xxxxxxxxxxxxxx
Tatínek v autě pohlédne na Terezu.
TATÍNEK:
Nebul… Tebe tam aspoň někdo čeká…
Kdyby věděl, jak hluboce se mýlí…
xxxxxxxxxxxxxx
Dýchavičná, až po střechu naložená oktávka se
vzdaluje silnicí, vyjíždí z městečka.
xxxxxxxxxxxxxx
A my se nečekaně ocitáme na dvoře vojenské
věznice. Vězni tu pochodují dokolečka.
Mezi nimi je také Šimon…
Na malé tribunce stojí velící důstojník a dohlíží
ostřížím zrakem na přesné plnění povelů… Šimon
rázuje odevzdaně pod jeho dohledem pochodovým
krokem po buzerplacu a nám je jasné, že Šimonův
osud je na dlouhá léta zpečetěn.
Muži si je vyhlédli
s sebou domů odvedli
kdo to kdy pochopí
kdo to kdy pochopí...
Řekni kde ti muži jsou
co se tady,k čertu, mohlo stát
řekni, kde ti muži jsou
kde mohou být...
Dále vidíme místa našeho příběhu, která většinou
zejí prázdnotou:
- prázdná tatínkova hospoda
- železniční zastávka, kde se poprvé miloval Šimon
s Terezou
- školní budova, před kterou je zaparkován ruský
džíp. Na parapetu školního okna vidíme kulomet
na trojnožce
- nad vchodem do školy již není
T.G.Masaryka, zbyl po ní jen bílý flek
busta
- a zvony kostela. Kývají se, ale jejich zvuk
neslyšíme
- a také vidíme dobráka faráře. Tentokráte nemá
ve tváři svůj neodmyslitelný, laskavý úsměv. Farář
s velmi vážným výrazem zapaluje svíčky v kostele
Muži v plné polní jdou
do války zas je cpou
kdo to kdy pochopí
167
scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka
spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav
REBELOVÉ
kdo to kdy pochopí
A kde jsou ti vojáci
co se tady mohlo stát
kde mohou být...
Do této montáže se nám začnou prolínat tváře
našich hlavních hrdinů. Jsou to jen takové
krátké úsměvy, pohledy do kamery - vše
zpomalené.
Vidíme tedy:
- Terezku
- Šimona
- Tatínka
- Alžbětu
- pana faráře
- Bugynu
- Julču
- Oldu
- Tuřína
- Drmolu
- průvodčího Doušu
- a zcela na závěr tohoto stylizovaného defilé
vidíme Boba a Emana. Ti dva se šťastně usmívají,
objímají se a zdviženými prsty do “viktorky” nás
svobodomyslně zdraví. Stojí na pláži a za nimi je
nekonečná hladina oceánu… A možná dokonce
také Golden Gate…
A pak spatříme i zcela opuštěnou taneční kavárnu,
ve které se už zřejmě dlouho vůbec netančí, a také
silničku, která vede k městečku a na které začínal
náš příběh…
Kamera se pomalu od městečka vzdaluje a my
slyšíme závěrečnou část písničky.
Řada hrobů v zákrytu
meluzína kvílí tu
Řekni,kde ty hroby jsou
co se s nimi mohlo stát
Řekni, kde ty kytky jsou
Co tu kytek rozkvétá
od jara do léta
kdo to kdy pochopí…
kdo to kdy pochopí...
A na úplný závěr spatříme ještě obličeje dvou
našich hlavních hrdinů - Terezy a Šimona. Dvou
lidí, jejichž osud na dlouhá léta rozdělily dějinné
události…
168

Podobné dokumenty