stredni-rise-LR - Petra Marikova Vlckova

Pr vní přechodné období
a Střední říše
(asi 2160 – 1650 před n. l.)
Z
E
P
R
O
S
T
U
D
IJ
N
Í
Ú
Č
E
učení pro krále Merikarea – souboru rad a doporučení
stárnoucího pragmatického krále (Cheteje III.) svému
mladičkému nástupci. Avšak politická situace již dlouho nevypadala tak, jak ji Chetej III. v Naučení popisoval. Hérakleopolští panovníci již dávno nevládli celému
Egyptu a jižní části se v podstatě osamostatnily. Nastalého politického vakua v Horním Egyptě využili thébští nomarchové. V poslední fázi Prvního přechodného
období byl Egypt fakticky rozdělen na severní (pod vládou hérakleopolských králů) a jižní království, jež ovládali thébští vládci. Mezi oběma státy nakonec propukla
regulérní válka, z níž nakonec vyšli vítězně Thébané.
Původ thébské 11. dynastie je třeba hledat v rodině nomarchů (správců) 4. hornoegyptského kraje, který byl spravován nejprve z Armantu a posléze z Théb.
Nejstarší tradovaný zástupce je Mentuhotep (I.), Velký předek, jehož historická autenticita však nebyla prokázána. Mocenský vzestup rodiny započal Antefem I.,
který poté, co získal pod svou vládu okolní nomy, přijal titul „velký správce Jihu“ a později i neúplnou královskou titulaturu. Válečný konflikt mezi thébskými
nomarchy a vládci Hérakleopole propukl za Antefa II.
a příčinou byla snaha o získání kontroly nad oblastí
Abydu – centra usirovského kultu a pohřebiště nejstarších egyptských panovníků. Na konci své vlády již Antef II. ovládal údolí Nilu až po 10. hornoegyptský nom
(Kau el-Kibír). Tažení proti hérakleopolským panovníkům dokončil až Mentuhotep II. mezi 14. a 30. rokem
své vlády. Momentem znovusjednocení Egypta končí
První přechodné období a začíná Střední říše.
Toto klasické období egyptských dějin zahrnuje vládu druhé poloviny 11. a dvou následujících dynastií, tj.
12. a 13. Ukončuje ho až mocenské rozdrobení země na
počátku 14. dynastie a přesun hlavního města z Ictaueje (oblast kolem Lištu) do Avaridy v Deltě.
Jak došlo k přenosu moci mezi posledním dědicem Mentuhotepa II. (Mentuhotepem IV.) a zaklada-
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
Éra Staré říše skončila smrtí posledních panovníků
6. dynastie, dědiců Pepiho II. V následující První přechodné době (2160 – 2055 před n. l.) moc memfidských
králů (7. a 8. dynastie) pomalu upadala a zároveň stoupaly vliv a prestiž vládců jednotlivých nomů, tj. nomarchů. Spory, které mohly rychle přerůst až do drobných
válek, jež spolu nomarchové vedli, jsou nejlépe doloženy v hrobce Anchtifeje v Moalle (lokalita nedaleko
hornoegyptských Théb na východním břehu Nilu). Ve
svém autobiografickém nápisu Anchtifej uvádí:
I přišel vojevůdce z Hermonthis a vyzval (mne):
„Pojď přece, ty hrdino – a ochraň (své) sídliště…!“
A tak jsem vyrazil na sever přes západní část země
a shledal jsem, že celý thébský kraj (4. hornoegyptský
nom) a kraj Obou paní (5. hornoegyptský nom) chce
dobýt sídliště Hermonthis na vrcholku Semechsen, a tak
jsem se k ní (Hermonthis) přiblížil. Tak… a… tam
jako… harpunu do nozder hrocha, který chce uprchnout. A pak jsem se zase obrátil na jih, abych se připravil a zničil jejich vlastní sídliště se silným vojskem
z Moally. Jsem hrdina, jemuž není rovno! Se svým vojskem jsem vyrazil po proudu (tj. na jih) a přistál jsem
v západní části thébského kraje. … Vojáci vyrazili hledat boj po celé západní části thébského kraje. Avšak oni
se ze strachu před tímto vojskem schovali! … Avšak oni
ze strachu před tímto vojskem zasunuli závoru! A zatímco toto silné vojsko ze samého bojového odhodlání
utvořilo průzkumnou jednotku a prohledalo i východní
část thébského kraje, aby vyhledalo boj, oni se (zatím)
ze strachu schovali. Jsem hrdina, jemuž není rovno!
S nástupem panovníků 9. a 10. dynastie, kteří pocházeli z rodiny nomarchů z Hérakleopole Magny, začíná nová fáze dějin tohoto období. Z historických pramenů známe jména osmnácti panovníků, kteří jsou někdy
označováni podle svého sídla za hérakleopolské vládce.
Mezi nejvýznamnější představitele patří Chetej III. a jeho syn a nástupce Merikare, kteří jsou zmíněni v Na-
LY
PETRA MAŘÍKOVÁ VLČKOVÁ
172
PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE
ASI 21601650 PŘED N. L.
LY
Ú
Č
E
Í
N
IJ
D
U
T
S
O
R
P
ně si upevnil velkolepými stavebními projekty (Karnak – Luxor, Abydos), a podkopal tak moc lokálních
kněží. Následující dva panovníci (Amenemhet II. a Senusret II.) tak mohli těžit z prosperity a bohatství, jimiž Egypt oplýval. Především Senusret II. se věnoval
zúrodňování rozsáhlé Fajjúmské oázy, která se dostala
do centra zájmu panovníků 12. dynastie – celý projekt
byl dokončen za Amenemheta III. Význam oázy podtrhuje i četnost královských zádušních komplexů v jejím okolí.
Nová éra v dějinách Střední říše nastala s nástupem
Senusreta III. Egyptská armáda postoupila až ke třetímu nilskému kataraktu a jižní hranice Egypta byla posunuta do prostoru pevností Semny a Kummy (druhý
nilský katarakt). Kromě toho provedl Senusret III. velkou administrativní reformu, jíž chtěl omezit moc nomarchů. Nakonec však došlo k podkopání do té doby
dobře fungující státní správy, reforma ve svých důsledcích destabilizovala celou zemi a umožnila rychlejší rozpad její vnitřní integrity na počátku Druhého přechodného období.
Celkového vrcholu dosáhla kultura Střední říše
za vlády Amenemheta III. – posledního velkého krále 12. dynastie. V této době byla dokončena koloniza-
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
telem 12. dynastie Amenemhetem I., není přesně známo. Pravděpodobně však můžeme Amenemheta spojit
s postavou energického vezíra Ameniho, který sloužil posledním dvěma králům 11. dynastie. Později se
pokusil svůj nástup posvětit souhlasem bohů a vzniklo Nefertejovo proroctví, v němž je líčen neutěšený stav
země a je předpovězen příchod nového silného krále;
samozřejmě je jím míněn Amenemhet I., který zemi
opět uvede do souladu s božským řádem maat.
Nedlouho po nástupu na trůn však Amenemhet
odešel z Théb a v oblasti ústí Fajjúmské oázy založil
nové hlavní město Amenemhet-ictauej (Amenemhet se
zmocňuje Obou zemí), jež je někdy zkracováno pouze na Ictauej. V okolí oázy panovník rovněž založil novou královskou nekropoli v Lištu. Aby zajistil plynulý
přenos moci, oživil Amenemhet myšlenku koregence –
spoluvlády, kdy král jmenuje svého syna spoluvládcem,
a ten má možnost získat pod vedením otce zkušenosti
a zajistit si pevné postavení. Tento čin se Amenemhetovi zúročil, neboť po jeho zavraždění během palácového
spiknutí jeho nástupce Senusret I. uhájil svou pozici.
Senusret I. obrátil svou pozornost proti okolním zemím a zabezpečil Egyptu volný přístup ke zlatonosným
oblastem v Núbii. Svou pozici na vnitřní politické scé-
Z
E
157 Bílá kaple Senusreta I. v Karnaku
PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE
ASI 21601650 PŘED N. L.
173
Z
E
P
R
O
S
T
U
D
IJ
N
Í
Ú
Č
E
LY
nosičů pohřební výbavy, zdobené masky z kartonáže aj.
Navíc byly tyto součásti pohřební výbavy vyráběny výlučně za účelem jejich uložení do hrobek. Již od počátku tohoto období lze sledovat, že v různých oblastech
Egypta byly určité typy pohřební výbavy oblíbenější
než jinde – například relativně velmi nízký výskyt keramických nádob na pohřebištích v Abydu stojí ve zřejmém protikladu k ostatním regionům.
Pokud bychom chtěli stručně a jasně charakterizovat vývoj pohřebních zvyklostí ve sledovaném období, musíme říci, že došlo ke zřejmé „demokratizaci posmrtného života“. Privilegia, která byla kdysi vyhrazena
pouze panovníkovi a jeho blízkému okolí, se rozšířila
na mnohem širší skupinu obyvatelstva. Prototypy jednotlivých součástí pohřebních výbav, zádušních představ a zvyklostí byly přebírány z původně dvorského
prostředí Staré říše a transformovány a upraveny pro
potřeby širší populace – zpravidla s tímto rozšířením
souvisel i určitý pokles kvality provedení či posuny ve
významu. Tak například původ dřevěných modelů řemeslnických dílen lze hledat v reliéfních vyobrazeních
v mastabách Staré říše, na nichž byly zachyceny scény
z každodenního života starověkých Egypťanů. Pozměněné náboženské představy, jež upřednostňovaly spíše
ochranu těla před výzdobou nadzemních částí hrobek,
umožňovaly a podporovaly ukládání modelů a dalších
předmětů do pohřebních komor či přímo do rakví. Jakési logické vyústění tohoto trendu pak představují tzv.
Texty rakví (viz kapitola Jiřího Janáka), jež jsou souborem magických a náboženských textů, který se vyvinul
v prostředí elity ve středním Egyptě právě během Prvního přechodného období. K jeho kodifikaci sice došlo až během 12. dynastie, ale původ jednotlivých říkání a myšlenkový svět v nich obsažený je mnohem starší
(obsahují i výňatky z Textů pyramid). Byly zapisovány
na jednotlivé součásti pohřebních výbav (dřevěné rakve, sošky služebníků – vešebty, stěny pohřebních komor atd.) nekrálovských hodnostářů.
Ve vývoji náboženských a zádušních představ Střední říše sehrál nejvýznamnější úlohu bůh Usir, vládce
podsvětí a patron všech nekropolí. Jeho hlavní kultovní
centrum se nacházelo v Abydu a panovníci Střední říše
jeho uctívání aktivně podporovali. Nejvýrazněji k němu přispěl Senusret III., který si nechal v Abydu vybudovat rozsáhlý zádušní chrám.
Nárůst oblíbenosti Usirova kultu souvisí i s již výše
zmíněným procesem demokratizace posmrtného života. Především emancipovaná střední třída se chtěla aktivně podílet na náboženském životě společnosti a zís-
R
Č
E
N
P
O
U
ce Fajjúmu, který se stal jedním z hospodářských center Egypta. S vládou jeho nástupců, Amenemheta IV.
a královny Sobekneferu – první ženy na egyptském
trůnu, se éra 12. dynastie chýlila ke konci.
Panovníci následující 13. dynastie i nadále sídlili
v Ictauej a ve všech ohledech pokračovali v tradicích
předcházejícího období. Neznáme způsob, jakým byl
tehdy egyptský královský trůn předáván, avšak zdá se,
že se na vládě podílely významné úřednické rodiny, neboť délky vlád jednotlivých panovníků jen zřídka překročily pět let. Z velkého množství vládců, kteří jsou do
13. dynastie započítáváni, archeologové odhalili hrobky
pouze několika z nich: Auibre-Hora v Dahšúru, Chendžera v jižní Sakkáře a Ameni-Kemaua v jižním Dahšúru. Jak pomalu slábla pozice panovníků v Ictauej, rostla
moc lokálních vládců semitského původu ve východní Deltě, což nakonec vyústilo v Druhém přechodném
období v nástup hyksóských dynastií (viz následující
kapitola).
Doba Střední říše patřila mezi období velkolepého rozkvětu Egypta. Panovníci 12. dynastie ve všech
oblastech vědomě navazovali na kulturní vzorce Staré
říše – v administrativě, pojetí královské moci i v umění. Bohatství panovníka se přenášelo i na další složky společnosti, rozvíjela se a bohatla tzv. střední třída,
jež se stala jedním z pilířů staroegyptské společnosti.
S odrazem její rostoucí emancipace, tj. s „příbytky na
věčnost“, se budeme setkávat v následující části této
kapitoly.
JE
U
VÝVOJ ZÁDUŠNÍCH PŘEDSTAV
T
E
N
T
O
T
E
X
T
Na pohřebištích datovaných do závěrečné fáze Staré
říše a do Prvního přechodného období je zcela zřejmý
demografický nárůst, který Egypt v té době prodělával. Rozsáhlé nekropole vznikají i v provinciích, a pokud hrobky nebyly vykradeny, nacházejí archeologové
nezřídka velmi bohatou pohřební výbavu: kosmetické
nádobky vyrobené z tzv. egyptského alabastru (geologicky travertinu), ozdobné předměty a amulety z polodrahokamů a ze zlata. Z početnosti nálezů lze usuzovat,
že provincie procházely na přelomu Staré říše a Prvního přechodného období dobou výrazné hospodářské
prosperity.
Během Prvního přechodného období se rovněž výrazným způsobem rozšířil repertoár předmětů ukládaných do hrobek, a tak v nich dnes objevujeme modely řemeslnických dílen a dalších objektů, drobné sošky
174
PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE
ASI 21601650 PŘED N. L.
LY
Ú
Č
E
Í
N
IJ
D
U
T
S
O
R
P
E
O
U
Z
158 Příklad jedné z votivních stél nalezených v Abydu (Britské muzeum)
(ed.), Dějiny starověkého Egypta, (Praha, 2003);
Janet Richards, Society and Death in Ancient Egypt.
Mortuary Landscapes of the Middle Kingdom,
(Cambridge, 2005); Stephan Seidlmayer, „První
přechodné období (cca 2160 – 2055 před n. l.)“, in:
Ian Shaw (ed.), Dějiny starověkého Egypta, (Praha,
2003); Petra Vlčková, „Historie vs. archeologie
Prvního přechodného období“, in: Orientalia Antiqua
Nova III, Plzeň 7. 2. 2003 (2003), 146 – 166; idem,
„Chrámová architektura Střední říše“, in: Pražské
egyptologické studie 4 (2005), 1 – 14.
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
kávat pro sebe požehnání, jež byla do té doby vyhrazena
pouze panovníkovi. Tento trend nejlépe ilustrují votivní stély a drobné kaple z Abydu, které dokládají podíl hodnostářů na tzv. usirovských mystériích, která se
každoročně konala v tamním hlavním chrámu tohoto
boha. Kaple lemovaly cestu, kudy se během náboženských svátků ubírala procesí nesoucí ve svém středu sochu boha Usira.
Další důležitou změnou v pohřebních praktikách
bylo ukládání sošek služebníků, tzv. vešebtů, do hrobek. Sošky vešebtů, neboli doslova „těch, kteří odpovídají“, byly vyráběny z různých materiálů (vosku, dřeva,
hlíny, kamene, keramiky i fajánse) a skutečně vypadají jako služebníci s motykami a pytli s osivem přes rameno. Nejstarší dochované exempláře pocházejí z doby
vlády Mentuhotepa II. z poloviny 11. dynastie. Funkci, kterou měly vešebty na onom světě plnit, je třeba
hledat v tehdejší představě, že člověk bude po smrti žít stejným způsobem jako za svého života na zemi,
tj. bude muset i pracovat. A právě vešebty měly starověkým Egypťanům od této povinnosti odpomoci.
Literatura: Viviane Callender, „Renesance Střední
říše (cca 2055 – 1650 před n. l.)“, in: Ian Shaw
KRÁLOVSKÁ POHŘEBIŠTĚ
Královská pohřebiště po konci Staré říše
a do nástupu 11. dynastie
O nezadržitelnosti úpadku královské moci vládců 8. dynastie svědčí mj. podoba míst jejich posledního odpočinku. Jediná známá královská hrobka z 8. dynastie
patřila Kakare Ibimu, efemérnímu panovníkovi této
dynastie. Stěny stavby, jejíž neveliké rozvaliny (délka
PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE
ASI 21601650 PŘED N. L.
175
LY
Ú
Č
E
Í
N
IJ
D
160 Plán stavby v Daře
Z
E
P
R
O
S
T
U
logická expedice vedená Marií Carmen Pérez-Diazovou,
která nedávno ohlásila nález královské hrobky, ale žádné
nové informace nejsou dosud k dispozici.
V souvislosti s královskými hrobkami panovníků
starší fáze Prvního přechodného období se ještě musíme zmínit o monumentální stavbě nacházející se na
lokalitě Dara ve středním Egyptě. Stavbu, u níž není
zřejmé, zda jde o pyramidu, či stupňovitou mastabu,
prozkoumal na přelomu 40. a 50. let 20. století Raymond Weill. Má téměř čtvercový půdorys (cca 135 m)
a zaoblené rohy. Těleso stavby tvořily mohutné vnější
obvodové zdi postavené ze sušených cihel a jimi vymezený prostor byl vysypán pískem. Podzemí bylo od severu přístupné sestupným koridorem, který přecházel
z otevřeného příkopu do zaklenutého tunelu. Stěny pohřební komory byly obloženy místním vápencem a nenesou žádné nápisy. V okolních hrobkách bylo nalezeno v kartuši psané jméno Chuiho – jinak neznámého
vládce nebo velmi ambiciózního nomarchy.
Literatura: Gustave Jéquier, La pyramide d’Aba, (Le
Caire, 1935); Mark Lehner, The Complete Pyramids:
Solving the Ancient Mysteries, (London, 1997), 164f;
Miroslav Verner, Pyramidy. Tajemství minulosti, (Praha,
1997), 322 – 325; Raymond Weill, Dara. Campagnes
de 1946 – 1948, (Le Caire, 1958).
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
stěny pyramidy se odhaduje na 32 m) se nacházejí v jižní Sakkáře, poblíž vzestupné cesty vedoucí k zádušnímu komplexu Pepiho II., nebyly přesně zaměřeny vůči
světovým stranám. Podzemí pyramidy se skládalo ze sestupného koridoru, pohřební komory a serdabu. Stěny
posledních dvou jmenovaných částí byly zdobeny hrubě vytesanými Texty pyramid – dosud nejmladším dokladem výskytu tohoto souboru náboženských textů
v hrobce egyptského panovníka. Prostor kolem pyramidy byl vymezen jednoduchou cihlovou ohradní zdí,
která jako by se klikatila – pravděpodobně měla naznačovat praoceán Nu, který v symbolické rovině obklopoval královskou hrobku. Vzhledem k tomu, že se nedochovaly žádné pozůstatky zádušního chrámu (pokud
byl vůbec postaven), zajišťovaly panovníkovu existenci
na onom světě pouze Texty pyramid.
Kde přesně se nacházely hrobky vládců 9. a 10. dynastie a jaká byla jejich architektonická podoba, nevíme.
Podle několika mlhavých náznaků v písemných pramenech se zdá, že alespoň někteří králové byli pohřbeni
v pyramidách skrytých kdesi pod písky v prostoru tradičního královského pohřebiště v Sakkáře (jméno hrobky Merikarea „Svěží jsou (kultovní) místa Merikareova“
je totiž v nápisech doprovázeno determinativem pyramidy). Zároveň však víme, že panovníci založili novou
nekropoli v blízkosti svého sídla v Hérakleopoli Magně.
Na této lokalitě dlouhodobě pracuje španělská archeo-
11. dynastie – hledání nových forem
159 Plán pyramidy panovníka 8. dynastie Kakare Ibiho
v jižní Sakkáře
176
První tři vládci 11. dynastie si nechali postavit své
hrobky na západním břehu Nilu v Thébách, na lokalitě
PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE
ASI 21601650 PŘED N. L.
R
O
S
T
U
D
IJ
N
Í
Ú
Č
E
LY
ra všech těchto kaplí byla velmi podobná: měly téměř
čtvercový půdorys (4 × 5 m) a jejich strop byl podepřen
jedním pilířem. Západní fasádu dvora zdobily dvě řady
dvaceti pilířů, které daly tomuto typu hrobek jméno.
Jejich povrch byl dodatečně upraven nátěry bílého štuku. Nad pilíři byla do fasády hrobky zasazena řada tzv.
pohřebních kuželů (délka 52 cm, průměr základny cca
16 cm), jejichž vyčnívající plocha byla temně červeně
zbarvená. Výsledný vizuální efekt – řada rudých bodů
na bílém podkladě – musel být velmi efektní. Za pilíři byly do skalní stěny vytesány kultovní prostory, které sloužily zádušnímu kultu panovníka. Po obou stranách vstupu do hlavních kultovních prostor hrobky se
nacházely dvě vedlejší kaple, v nichž snad byla pohřbena králova manželka a jeho matka.
Krátkým průchodem se vstoupilo do kaple, jež byla
o něco větší než u vedlejších hrobek a jejíž strop byl podepřen dvěma pilíři. V západní stěně byla do skály vytesána nika, do níž byla původně zasazena stéla identifikující majitele hrobky. V podlaze se otevíralo ústí
šachty vedoucí do královské pohřební komory.
Panovník Mentuhotep II. patří mezi nejvýznamnější vládce egyptské historie a byl tak vnímán i svými současníky. Jedním z projevů postupného upevňování jeho moci se stal i zádušní chrám, který si nechal
postavit v Dér el-Bahrí, na západním břehu Nilu. Jeho
hrobka představuje jeden z přelomových bodů ve vývoji egyptské královské zádušní architektury.
Stavitelé, kteří na podobě hrobky spolupracovali, se
nechali inspirovat architekturou tzv. saff-hrobek, které si budovali jeho předchůdci z 11. dynastie na blízké lokalitě el-Tárif. Pro Mentuhotepovu hrobku však
bylo vybráno nové místo, skalní amfiteátr v Dér el-Bahrí. Vnější stavební podoba monumentu byla upravena
do pozvolna se zvedajících teras, které vhodně doplňovaly celé okolí. Právě terasovité uspořádání hlavního zádušního chrámu se stalo jedním z prvků, které
posléze po svém předchůdci „zdědí“ královské zádušní
stavitelství 12. dynastie. Stavební podoba celého komplexu prošla několika hlavními etapami. K chrámovému okrsku vedla široká otevřená procesní cesta (ekvivalent vzestupné cesty). Prostor zádušního chrámu byl
obehnán několika ohradními zdmi. Z dolního nádvoří, jehož západní část byla vyzdobena vysázenými sykomorami a tamaryšky a dvěma řadami pilířů (tzv. dolní pilířová síň), se zvedala rampa, která tvořila přístup
na střední terasu, kde byla umístěna hlavní část celého chrámu.
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
el-Tárif. Zde byly nalezeny tři velké pohřební komplexy, které je možné na základě písemných pramenů připsat Antefovi I., II. a III. Egyptologové používají pro
tento typ pohřebních staveb termín saff-hrobky, odvozený od arabského názvu nejnápadnějšího architektonického prvku – řady sloupů (saff), které zdobily fasádu celé stavby.
Celý pohřební komplex se skládal z několika navzájem propojených staveb. Vstupní bránu představovala
menší stavba čtvercového půdorysu (15 × 15 m), která se nacházela nejblíže nilskému údolí a snad zastupovala údolní chrám. Ačkoli tato část byla velmi poškozena a v podstatě téměř zničena pozdějšími zásahy, podle
zlomků reliéfní výzdoby lze usoudit, že zde byly umístěny stély s nápisy popisujícími průběh vlád nomarchů.
Stavba sama se mohla podobat malé cihlové pyramidě
nebo mastabě.
Centrem komplexu byl obrovský obdélníkový otevřený dvůr (maximálně 370 × 76 m), který již byl částečně vytesán do podloží. Jeho stěny byly zpevněny cihlovými zdmi, které zcela překryly skalní fasádu. V bočních
stěnách dvora se dále nacházely vstupy do menších vedlejších hrobek, v nichž byli pravděpodobně pohřbeni
členové nomarchovy rodiny a domácnosti. Architektu-
Z
E
P
161 Rekonstrukce vzhledu jedné ze saff-hrobek na thébské
lokalitě el-Tárif
PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE
ASI 21601650 PŘED N. L.
177
horní pilířová síň
dolní
pilířová
síň
ambulatorium
hypostyl
otevřený
pilířový
dvůr
centrální stavba
LY
rampa
Ú
Č
E
speos
dolní
pilířová
síň
S
T
U
horní pilířová síň
D
IJ
N
Í
ambulatorium
P
E
Z
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
Architekturu střední terasy lze rozdělit do tří základních částí: ve středu se nacházela kompaktní struktura,
o jejíž podobě se mezi badateli vedou vášnivé diskuse;
kolem ní byla vybudována pilířová síň a na východní,
severní a jižní straně byly dodatečně představeny další
pilířové ochozy (tzv. horní pilířové síně). V ambulatoriu (krytém podloubí) stálo 140 oktogonálních pilířů
a při jeho západní stěně bylo umístěno šest jednoduchých kaplí s vyhloubenými šachtami, v nichž byly pohřbeny méně významné členky Mentuhotepovy královské domácnosti. Ještě dále na západ se otevíral otevřený
pilířový dvůr, který přes hypostyl (sloupovou síň) přešel do zčásti ve skále vytesané svatyně, kde byl udržován nejen zádušní kult panovníka, ale i bohů Amona,
Moncua, Usira a Hathory.
V širším zázemí královské hrobky bylo objeveno několik dalších hrobů členů panovnické rodiny – manželek i synů, včetně korunního prince Antefa – a významných hodnostářů. Tento rys se rovněž projevuje
v koncepci královské zádušní architektury v následujícím období.
V souvislosti s Mentuhotepovou hrobkou je třeba
zmínit ještě jeden stavební element: Báb el-Hosán, neboli Koňskou bránu. Objevena a prozkoumána byla
roku 1898 Howardem Carterem, pozdějším objevitelem slavného Tutanchamonova hrobu. Carter nalezl
v podzemní komoře sochu tzv. černého Mentuhotepa,
R
O
162 Celkový plán zádušního komplexu panovníka Nebhepetre Mentuhotepa II. v Dér el-Bahrí
178
163 Socha tzv. černého Mentuhotepa z Egyptského muzea
v Káhiře
PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE
ASI 21601650 PŘED N. L.
publikace možné, a proto se soustředíme pouze na sledování významných změn, trendů a stavebních tradic.
Podrobnější informace je možné najít v doporučené literatuře uvedené na konci této podkapitoly.
Poznání stavební podoby královských pohřebních
komplexů ve Střední říši ztěžuje několik neblahých faktorů. Především skutečnost, že se v druhé polovině vlády
12. dynastie začala pro stavbu pyramid používat sušená cihla, která rozhodně nebyla vhodná z dlouhodobého hlediska. Navíc jsou tyto památky jen velmi málo
prozkoumány, u některých z nich neznáme ani základní architektonický plán. Například pohřební komplex
Amenemheta III. v Hawwáře, Labyrint antických autorů, byl dokonce částečně zničen při kopání velkého
zavlažovacího kanálu...
Panovníci 12. dynastie se navrátili ke stavebním tradicím pozdní Staré říše a nechávali se opětovně pohřbít
v hrobkách ve tvaru pyramid. Zároveň však nezapomněli na svůj jihoegyptský původ, a proto zapojili do
stavební podoby svých zádušních komplexů i některé
architektonické prvky typické pro hrobky svých předchůdců. Charakteristickým zástupcem tohoto typu staveb, který byl zároveň relativně dobře prozkoumán, je
hrobka Senusreta I. v Lištu.
Senusret si vybral pro svůj zádušní komplex mírné návrší přibližně 2 km na jih od hrobky svého otce
O
S
T
U
D
IJ
N
Í
Ú
Č
E
LY
která je dnes vystavena v káhirském Egyptském muzeu. Socha zobrazuje panovníka oděného do starobylého pláště, který se nosil během oslav svátku sed, a tak je
možné spojit stavbu s přípravami na oslavu královského
jubilea, k níž došlo ve 39. roce Mentuhotepovy vlády.
Kde byly postaveny hrobky posledních dvou vládců 11. dynastie, není přesně známo, ale předpokládá
se, že se rovněž nacházely v širším okolí Dér el-Bahrí.
Kněží, kteří byli pověřeni vykonáváním zádušních kultů v těchto stavbách, totiž zanechali jména těchto staveb vytesána do úbočí thébského masivu. Zbývá je tedy
pouze najít…
Literatura: Dieter Arnold, Gräber des Alten und
Mittleren Reiches in el-Tarif, (Mainz, 1976); idem,
Der Tempel des Königs Mentuhotep von Deir el-Bahari,
(Mainz, 1979); Mark Lehner, The Complete Pyramids:
Solving the Ancient Mysteries, (London, 1997),
165–167; Miroslav Verner, Pyramidy. Tajemství
minulosti, (Praha, 1997).
Z
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
Věnovat se všem královským zádušním komplexům
12. dynastie v plné šíři není vzhledem k rozsahu této
E
P
R
Královský zádušní komplex 12. dynastie –
návrat k tradicím Staré říše
164 Celkový plán
zádušního komplexu
Senusreta I. v Lištu
PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE
ASI 21601650 PŘED N. L.
179
b
Z
E
P
R
O
S
T
U
D
IJ
N
Í
Ú
Č
E
LY
a
N
P
O
U
Amenemheta I. Senusret i nadále pokračoval v tradici a jednotlivé součásti svého zádušního komplexu pojmenoval odlišně: pyramida se například nazývala „Senusret zří na Obě země“ a zádušní chrám „Sjednocená
jsou (kultovní) místa (Senusreta)“. Při stavbě pyramidy byla poprvé ve Střední říši použita metoda vnitřního skeletu, kdy bylo těleso stavby vyztuženo systémem propojených zdí a příček a volné prostory byly
pak vyplněny odpadním materiálem. Další prvek přejatý z hornoegyptské stavební tradice – zapojení svislé šachty jako hlavního přístupu do pohřební komory
panovníka, která se objevuje ještě v pyramidě jeho otce
a dále pak v hrobkách mladších králů 12. dynastie, již
Senusret nepoužil. Obecně lze říci, že všichni panovníci Střední říše velmi lpěli na umístění své pohřební komory co možná nejblíže hladině spodní vody. Snažili se
tak přiblížit Usirovu zásvětnímu království.
Ačkoli zádušní chrám silně poškodili zloději kamene, podařilo se pomocí otisků zdí v zachovaných podlahách velmi dobře rekonstruovat jeho původní stavební
podobu. Architektonický plán vychází především z tradic stavitelství 6. dynastie ze Staré říše. Avšak i zde se
projevuje dědictví jihoegyptské architektury – prostor
zádušního chrámu je rozdělen do dvou částí: tzv. vnější
část se nachází v prostoru mezi vnější a vnitřní ohradní zdí, zatímco tzv. soukromá část je chráněna vnitřní
ohradní zdí. Podobné uspořádání nalezneme i v Dér el-Bahrí u Mentuhotepa II.
Rekonstruovat podobu reliéfní výzdoby je velmi
problematické, neboť byly nalezeny jen její zlomky.
V jámě vně severní stěny zádušního chrámu bylo roku
1884 nalezeno deset vápencových soch sedícího panovníka v mírně nadživotní velikosti. Původně měly
pravděpodobně tvořit součást výzdoby otevřeného pilířového dvora, avšak po změně stavebního plánu byly
nakonec rituálně pohřbeny.
Zádušní chrám byl obehnán vnitřní kamennou
ohradní zdí, jejíž vnější i vnitřní fasádu zdobilo 150 panelů se serechy (obdélnými trojdílnými panely) a královským Horovým jménem. I tento prvek se již objevil
u zádušního komplexu Mentuhotepa II. v Dér el-Bahrí. V prostoru mezi vnitřní a vnější ohradní zdí bylo nalezeno celkem devět menších pyramidových komplexů,
z nichž však jen málo vykazuje stopy skutečného uložení pohřbu. Zdá se, že některé hrobky zde byly postaveny dokonce až během vlády Amenemheta II. či dokonce Senusreta II. Podobně lze již v 11. dynastii sledovat
i kořeny zvyku zapojit pohřby členů panovníkovy rodiny a jeho dvora do širšího zázemí královské hrobky.
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
c
180
165 Plán zádušního komplexu Senusreta II. v Il-Láhúnu:
a – celkový plán, b – schematické naznačení pohřební komory
a přístupové chodby, c – schematický řez vstupní šachtou
Starší stavební podoba vzestupné cesty vycházela
zcela z hornoegyptské tradice: byla široká, nezastropená a po stranách ji lemovaly kamenné zídky. V mladší
fázi byla cesta zúžena, zastropena a do jejího výzdobného programu byly zapojeny usirovské sochy panovníka
s hornoegyptskou (na jižní straně cesty) a dolnoegyptskou (na severní straně cesty) korunou. Tato centrální
část vzestupné cesty byla po stranách doplněna cihlovými zídkami. Údolní chrám nebyl nikdy prozkoumán,
neboť leží pod písečnými dunami a je překryt pohřebištěm z doby římské.
Vchody do niter pyramid se stavitelé 12. dynastie
PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE
ASI 21601650 PŘED N. L.
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
LY
Ú
Č
E
Í
N
IJ
D
U
T
S
O
R
P
E
Z
O
U
snažili co nejlépe a nejdůmyslněji skrýt, protože je chtěli chránit před nájezdy vykradačů hrobek, kteří rušili
klid a nerušený spánek zemřelých. Nejstarší doklad přesunu vchodu, který se do té doby nacházel uprostřed
severní stěny, pochází z Il-Láhúnu, kde si svůj pohřební komplex nechal postavit Senusret II. Vchod se nacházel pod hrobkou (č. 10) jedné z královských dcer,
jež lemovaly jižní stěnu pyramidy panovníka. Ani komplikovaný přístup do pohřební komory se slepými uličkami, důmyslnými pastmi, šachtami a vchody ukrytými
ve stropech však nebyl účinný, neboť pyramida byla ještě ve starověku vykradena.
Další inovaci, kterou můžeme na pohřebním komplexu Senusreta II. v Il-Láhúnu sledovat, představuje
do skalního podloží vytesaný kanál, který obíhal celou
pyramidu a byl vyplněn čistým vátým pískem. Tento
prvek účinně bránil poškození pyramidy a okolních
staveb při silných nárazových deštích zespodu vzlínající vlhkostí.
Hrobka Senusreta III. nacházející se v Dahšúru, severovýchodně od Červené pyramidy panovníka Snofrua (4. dynastie, Stará říše), představuje významný
milník ve vývoji královské zádušní architektury. Pyramida sama byla postavena výlučně ze sušených cihel –
bez použití kamenných výztužných zídek a příček.
Vstup do podzemí se skrýval u severozápadního rohu
pyramidy, pod dlažbou západního křídla dvora, který
hrobku obklopoval. Pohřební komora obložená žulovými deskami se nenacházela ve vertikální ose pyramidy, ale severozápadně od ní. Stěny žulového sarkofágu, přiraženého k západní stěně pohřební komory, byly
zdobeny patnácti nikami, inspirovanými ohradní zdí
Džoserova komplexu v Sakkáře. V tomto případě však
nešlo o ojedinělý projev ovlivnění architektů Senusretovy doby Džoserovou stavbou. I vnější stěny obvodové zdi a dvou jejích rozšíření byly zdobeny pravidelně
rozmístěnými nikami. Stropy některých vnitřních prostor pyramidy byly navíc tvořeny vápencovými deskami, které napodobovaly strop z kulatiny – stejný prvek
nalézáme i u Džosera.
Je však otázkou, zda byl Senusret III. v Dahšúru vůbec pohřben, neboť si nechal vybudovat rozsáhlý zádušní komplex i v Abydu (viz níže). Nazýval se „Trvalá
jsou místa (kultu) Chakaurea (tj. Senusreta III.), ospravedlněného, v Abydu“ a je zde doložena existence panovníkova zádušního kultu.
Rovněž poslední velký vládce 12. dynastie Amenemhet III. si nechal vystavět hned dva pohřební komplexy.
Starší z nich se nachází v Dahšúru a i zde použili sta-
166 Plán zádušního komplexu Senusreta III. v Dahšúru
vitelé na konstrukci jádra pyramidy sušené cihly, které
pouze obložili kamennými deskami. Během výzkumů
byl nalezen i pyramidion z temně šedé žuly, jehož čtyři
stěny byly popsány plnou královskou titulaturou Amenemheta III. Podzemí pyramidy bylo poměrně komplikované, neboť se skládalo ze dvou částí: v jedné byl pohřben panovník a v druhé jeho dvě manželky (královna
Aat a neznámá královna, viz níže). Nestabilní podloží způsobilo, že se záhy po dokončení stavby objevily v podzemních prostorách trhliny, a proto padlo rozhodnutí postavit panovníkovi novou hrobku na jiném,
bezpečnějším místě.
Onou zvolenou lokalitou byla Hawwára, ležící při
ústí Fajjúmské oázy do nilského údolí. Architektura
pyramidy odpovídala dalším královským hrobkám ze
druhé poloviny 12. dynastie, avšak při stavbě pohřební
komory, pravděpodobně pod dojmem nezdaru v Dahšúru, přikročili stavitelé k rozsáhlému zabezpečení její
stability. Do skalnatého podloží vytesali jámu, jejíž stěny obložili vápencovými deskami, a do takto připraveného prostoru zapustili kvarcitový monolit, který
PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE
ASI 21601650 PŘED N. L.
181
Cihlová pyramida
a odlehčovací klenba
z cihel
IJ
N
Í
Ú
Č
E
Pohřební komora
z kvarcitového bloku
LY
Odlehčovací strop
z vápence
P
R
O
S
T
U
D
c
U
Z
E
„Labyrint“
Severní kaple
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
Kaple
T
167 Plán zádušního komplexu Amenemheta III. v Hawwáře: a – půdorys pohřební komory, b – řez pohřební komorou, c – celkový plán
obsahoval skutečnou pohřební komoru s kamenným
sarkofágem. Monolitická komora byla překryta plochými kvarcitovými deskami, jež tvořily její strop. Nad
tímto stropem vztyčili architekti další, tentokrát sedlový strop z mohutných vápencových desek, který byl ještě překryt cihlovou valenou klenbou.
Stejně unikátní jako podzemní prostory byl i zádušní chrám, rozkládající se při jižním úpatí pyramidy.
182
Starověcí cestovatelé o něm hovořili jako o Labyrintu.
Původně se rozkládal na neuvěřitelné ploše 28 000 m2
a obsahoval bezpočet chodeb, kaplí, síní a skladů. Kromě zádušního kultu panovníka v něm byli uctíváni
i další bohové Egypta. William M. F. Petrie zde objevil
zlomky soch boha Sobka a bohyně Hathory. Bohužel,
původní chrám znehodnotily mladší zásahy.
Po smrti Amenemheta III. se začal zjevně projevo-
PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE
ASI 21601650 PŘED N. L.
13. dynastie – dozvuky dávné slávy
S
T
U
D
IJ
N
Í
Ú
Č
E
LY
Pro pochopení vývoje královské hrobky během 13. dynastie zastávají prominentní místo dvě lokality: jižní
Sakkára (Chendžer a dvě anonymní pyramidy) a Dahšúr (Ameni-Kemau, Auibre-Hor). Celkem bylo odkryto pět hrobek, ale pouze u tří známe jména jejich majitelů: Ameni-Kemau, Chendžer a Auibre-Hor.
Rozvaliny hrobky Ameni-Kemaua v jižním Dahšúru
byly poprvé identifikovány roku 1957 americkou archeologickou expedicí. V současné době probíhá pod
záštitou Freie Universität (Berlín) pozoruhodný projekt
průzkumu pohřebišť pocházejících z doby 13. dynastie,
který do budoucna slibuje získat celkový i detailní topografický přehled o tomto chronologickém horizontu
na memfidských nekropolích.
Nadzemní část této pyramidy byla zcela zničena, proto lze délku jejích stran pouze odhadnout (cca 50 m).
Podzemí bylo přístupné od východu a sestupná chodba před vyústěním do pohřební komory třikrát změnila směr. Pohřební komora byla celá vyplněna kvarcitovým monolitem, do něhož kameníci vytesali pravoúhlé
jámy pro rakev a kanopy panovníka.
Chendžerova pyramida byla objevena roku 1929
Gustavem Jéquierem jihovýchodně od Mastabat Faraún v jižní Sakkáře. Její těleso bylo celé postaveno ze
sušených cihel, které byly pouze zvenčí překryty obkladem z vápencových desek. Do podzemí se vstupovalo sestupnou chodbou začínající poblíž jihozápadního rohu pyramidy. Křivolaká chodba, čtyřikrát měnící
úroveň, ústila do pohřební komory, která byla rovněž
tvořena kvarcitovým monolitem, zapuštěným do jámy
vysekané do podloží. Strop se skládal ze tří nad sebou
umístěných kleneb: spodní sedlové z kvarcitu, prostřední sedlové z vápencových bloků a horní cihlové klenby.
Pro uzavření pohřební komory byl použit zvláštní mechanismus, který udržoval pomocí dvou žulových hranolů otevřený druhý stropní kvarcitový blok. Hranoly
byly usazeny do úzkých šachet vyplněných pískem. Po
jeho odebrání pak klesly a stropní blok dosedl na své
místo.
Zádušní chrám, který byl v mladších obdobích téměř zcela zničen zloději kamene, se nacházel při východním úpatí pyramidy. Nedochovalo se z něj téměř nic jiného než pár zlomků reliéfů a sloupů. Celý
pyramidový komplex byl obehnán dvojitou ohradní
zdí: vnitřní vápencovou se stěnami zdobenými nikami
a vnější cihlovou.
Auibre-Hor, jeden z efemérních panovníků 13. dy-
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
P
E
Z
O
U
vat pomalý úpadek Egypta. Na lokalitě Mazghuna byly
objeveny dvě královské hrobky (tzv. severní a jižní pyramida), které svou architekturou stojí na pomezí mezi
12. a 13. dynastií. Někteří badatelé v nich vidí hrobky Amenemheta IV. a královny Sobekneferu. Obě stavby si jsou velmi podobné: podzemí bylo přístupné od
jihu, pohřební komoru tvořil kvarcitový monolit a celý
komplex byl obehnán cihlovou ohradní zdí, jejíž půdorys byl zvlněn jako vodní hladina.
Literatura: Dieter Arnold, Der Pyramidebezirk des
Königs Amenemhet III in Dahschur, (Mainz, 1987);
idem, The South Cemeteries of Lisht. I. The Pyramid
of Senwosret I, (New York, 1992); idem, The Pyramid
Complex of Senusret III at Dahshur, (New York,
2002); Mark Lehner, The Complete Pyramids: Solving
the Ancient Mysteries, (London, 1997), 168 – 183;
William M. F. Petrie, Hawara, Biahmu and Arsinoe,
(London, 1889); idem, Illahun, Kahun and Gurob,
(London, 1890); William M. F. Petrie – Gerald
A. Wainwright – Ernest Mackay, The Labyrinth,
Gerzeh and Mazghuneh, (London, 1912); William
M. F. Petrie – Guy Brunton – Margaret A. Murray,
Lahun II, (London, 1923); Miroslav Verner, Pyramidy.
Tajemství minulosti, (Praha, 1997).
R
O
168 Zjednodušený půdorys jižní pyramidy v Mazghuně
PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE
ASI 21601650 PŘED N. L.
183
R
Z
E
P
Dér
el-Bahrí
Lišt
O
P
N
neznámé místo
Amenemhet I.
nedostavěn
Amenemhet I.
Senusret I.
Dahšúr
Amenemhet II.
Il-Láhún
Senusret II.
Dahšúr
Senusret III.
tzv. Bílá pyramida
Amenemhet III.
tzv. Černá
pyramida, nebyl
pohřben
královský kenotaf
(?)
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
Mentuhotep IV.
O
?
U
nastie, uzurpoval jednu ze šachtových hrobek, v nichž
byli původně pohřbeni členové královské rodiny Amenemheta III. v Dahšúru. Zvoleným umístěním chtěl
Auibre-Hor bezesporu pozvednout vlastní sociální postavení na onom světě a „legitimizovat“ svůj nárok na
egyptský trůn. V jeho pohřební komoře se kromě dřevěné rakve s mumií vládce a skromné pohřební výbavy
našla především nádherná dřevěná socha znázorňující
královo ka umístěné ve svatostánku (nau). Dnes představuje jeden z hlavních výstavních předmětů káhirského Egyptského muzea.
Literatura: Aidan Dodson, „The Tombs of the
Kings of the Thirteenth Dynasty in the Memphite
Necropolis“, Zeitschrift für Ägyptische Sprache und
Altertumskunde 114 (1987), 36 – 45; Mark Lehner,
The Complete Pyramids: Solving the Ancient Mysteries,
(London, 1997), 184 – 187; Miroslav Verner,
Pyramidy. Tajemství minulosti, (Praha, 1997).
S
T
U
D
IJ
N
Í
Ú
Č
E
LY
169 Plán a průřez
podzemím královského
komplexu panovníka
13. dynastie Chendžera
T
Tab. 4 Královské zádušní komplexy datované do doby
Střední říše
Lokalita
Dér
el-Bahrí
?
184
Panovník stavitel
Mentuhotep II.
Nebhepetre
Mentuhotep III.
Sanchkare
Poznámky
neznámé místo,
poblíž Dér
el-Bahrí
Abydos
Senusret III.
Hawwára
Amenemhet III.
Mazghuna Amenemhet IV. (?) vlastník není jistý
Sobekneferu (?)
vlastník není jistý
jižní
Dahšúr
Dahšúr
Ameni-Kemau
13. dynastie
Auibre-Hor
13. dynastie
jižní
Sakkára
Chendžer
13. dynastie
dvě nedokončené
pyramidy
13. dynastie
PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE
ASI 21601650 PŘED N. L.
Významná pohřebiště
in: Lexikon der Ägyptologie IV, 415 – 427; idem, Die
Besiedlung Ägyptens während des Mittleren Reiches,
(Wiesbaden, 1986).
Prostorové rozmístění hlavních pohřebišť z doby Střední říše je pravidelnější, než tomu bylo v předcházejících obdobích. Jedna z hlavních egyptologických příruček, Lexikon der Ägyptologie, uvádí 76 lokalit, na nichž
se našly hrobky a pohřby pocházející z tohoto období. V rámci této kapitoly jsou vymezeny dva základní
okruhy: oblast kolem tehdejšího hlavního města Ictauej
a provincie, které jsou dále členěny s přihlédnutím na
geografické podmínky.
Literatura: Farouk Gomaà, Die Besiedlung Ägyptens
während der Ersten Zwischenzeit, (Wiesbaden,
1980); idem, „Nekropolen des Mittleren Reiches“,
Dahšúr
N
Í
Ú
Č
E
LY
Ve Střední říši byla v Dahšúru zakládána pohřebiště
především v okolí pyramid zde pohřbených panovníků Amenemheta II., Senusreta III. a Amenemheta III.
V hrobkách, jež se částečně nacházely uvnitř prostoru vymezeného vnějšími ohradními zdmi královských komplexů, byly uloženy ostatky členů vládcovy rodiny a vysokých dvorských hodnostářů, včetně poměrně velmi
bohatých výbav, jež byly mnohdy nalezeny netknuté.
IJ
Gaza
D
Tell el-Rabaa
Barnugi
Kóm Firín
Kóm el-Hisn
Kóm Abú Billo
Abú Ghalib
el-Qatta
Abúsír
Sakkára
Dašhúr a Mazghuna
Horovy cesty
S
T
U
Tell ed-Daba
el-Chatana
Tell el-Basta
Tell Samad
Fajjúm
O
Tell el-Jahudíja
Memfis
R
Lišt
Haraga, Riqqa
Hawwára
Il-Láhún
Hérakleopolis Magna
171 Plán zádušního komplexu Amenemheta II. v Dahšúru
s vyznačením hrobek královských žen a jednoho hodnostáře:
1 – Amenemhetanch, 2 – Keminub, 3 – Itaveret, 4 – Sithathor,
5 – Chnumit, 6 – Ita
Bahríja
Bení Hasan
Dér el-Berša
Hatnúb
O
Ešmunén
U
Z
E
P
Serábit
el-Chádim
N
P
Mér
Dara
Asiut
R
Č
E
Kau el-Kebír
t
má
am ma
H
í
Wád
Théby/Karnak/Luxor
Moalla
JE
Dér el-Bahrí
Armant
U
Abydos
X
T
Qillat ed-Dabba
T
E
Dachla
Kubbit el-Hawwa
Asuán
T
E
N
T
O
Charga
Edfu
druhý
katarakt
Semna
Kumma
0
pohoří
100
N
200 km
170 Mapa Egypta s vyznačením hlavních pohřebišť
ze Střední říše
Západně od pyramidy Amenemheta II. prozkoumal
Jacques de Morgan tři hrobky, které vždy obsahovaly
po dvou pohřbech: princezen Chnumity a Ity, Itaverety a Sithathory a konečně královny Keminuby, v jejíž
hrobce byl pohřben i princ Amenemhetanch. Hrobky
princezen poskytly poměrně rozsáhlé soubory původních pohřebních výbav, jako například dřevěných rakví, kanopických skříněk, nádob na vonné oleje vyrobených z jemného travertinu (dříve nazývaného egyptský
alabastr), ale především šperky, které dnes představují
jeden z největších klenotů káhirského Egyptského muzea. Analýza předmětů ukázala, že zdaleka ne všechny
pocházejí z doby vlády Amenemheta II. nebo krátce
po ní, ale že je třeba datovat je spíše do druhé poloviny 12. či až do 13. dynastie. Lze tedy předpokládat, že
místo sloužilo jako pohřebiště královských žen spjatých
s rodinou Amenemheta II., jež však nemusely být nutně jeho dcerami či manželkami.
Rovněž severně od pyramidy Senusreta III. objevil
de Morgan dvě podzemní galerie, v nichž byly původně
pohřbeny členky královské rodiny. Zdá se, že nadzemní části těchto hrobek, alespoň ve čtyřech případech,
PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE
ASI 21601650 PŘED N. L.
185
S
T
U
D
IJ
N
Í
Ú
Č
E
LY
hutná nekropole, na níž byli pohřbíváni prominentní
členové tehdejší vládnoucí vrstvy. Architekturu hrobek
není možné blíže specifikovat, neboť nadzemní části
byly téměř zcela zničeny. Lze pouze konstatovat, že zabíraly výrazné vyvýšeniny a skalní výchozy při samotném okraji pohřebiště. Nadzemní části hrobek byly postaveny ze sušených cihel a vnější fasáda byla obložena
deskami z lokálního či turského vápence (z lomů na východním břehu Nilu v oblasti dnešní Káhiry). Centrální polohu v hrobce zabírala pohřební šachta, jejíž světlost mohla dosahovat až 12 m. Bohužel, více toho říci
nemůžeme.
Literatura: Dieter Arnold, „Dahschur. Dritter
Grabungsbericht“, Mitteilungen des Deutschen
Archäologischen Instituts, Abteilung Kairo 36 (1980),
15 – 21; idem, Der Pyramidebezirk des Königs
Amenemhet III in Dahschur, (Mainz, 1987); Peter
Jánosi, Die Pyramidenanlagen der Königinnen.
Untersuchungen zu einem Grabtyp des Alten und
Mittleren Reiches, (Wien, 1996), 59ff; Jacques de
Morgan, Fouilles à Dahchour en 1894 – 1895, Tome II.,
(Vienne, 1903), 28ff.
E
P
R
O
172 Plán zádušního komplexu Amenemheta III. v Dahšúru
bez vzestupné cesty a údolního chrámu; s vyznačením
královské pohřební komory (1), pohřbů královny Aaty (2)
a tzv. anonymní královny (3), tzv. jižní hrobky (4), hrobka
Auibre Hora (5)
O
U
Z
Lišt
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
měly podobu malých mastab. V tzv. spodní galerii de
Morgan objevil dva nedotčené pohřby princezen Sithathor (dcera Senusreta II.) a Merit (dcera Senusreta III.). Jejich pohřební výbava čítala nejen nádherné
šperky (pektorály, náhrdelníky, prsteny atd.), ale například i zlaté pádlo zdobené motivem lotosových květů
a očima vadžet.
Zcela odlišným způsobem byly pohřbeny dvě královny Amenemheta III. (královna Aat a anonymní královna). Jejich pohřební komory byly přímo zakomponovány do podzemí královské hrobky a nacházejí se
v jihozápadním kvadrantu pyramidy. Oba pohřby si
jsou z architektonického hlediska velmi podobné: skládají se z malé předsíně a hlavní pohřební komory, která byla obložena vápencovými deskami. K západní stěně byl přiražen kamenný sarkofág, který v případě Aaty
stál na podstavci a byl zdoben nikami (stejně jako v případě panovníka); kamenný sarkofág anonymní královny jakoukoli výzdobu postrádal. Další královské ženy
jsou pohřbeny v šachtových hrobkách, které jsou uspořádány do řady lemující severní stěnu pyramidy.
Je třeba podotknout, že se i v průběhu 13. dynastie
v oblasti severního i jižního Dahšúru rozkládala mo-
186
Pohřebiště členů královské rodiny a významných hodnostářů v Lištu bylo zakomponováno do širšího zázemí pohřebních komplexů zde pohřbených panovníků,
tj. Amenemheta I. a Senusreta I. Kolem obou staveb se
rozrostla velká nekropole, na níž byli pohřbeni níže postavení hodnostáři a obyvatelé nedaleko ležícího města Ictauej.
Typologicky samozřejmě převládají mastaby, avšak
objevují se i další typy hrobek, například tzv. šachtové
hrobky, v nichž byly pravděpodobně pohřbeny královské ženy z rodiny Amenemheta I. (při západním úpatí
pyramidy). Typickým příkladem mastaby je hrobka vezíra a správce pyramidového města Antefikera, která se
nachází v jihovýchodním sektoru pohřebního okrsku
Amenemheta I. Jádro mastaby, o půdorysu 19 × 13 m,
bylo postaveno z lokálního vápence a ze tří stran obloženo zdí ze sušených cihel. Prakticky celý vnitřní prostor hrobky byl vyplněn kultovními prostory: předsíní,
skladem a kultovní kaplí s nepravými dveřmi v západní stěně.
V prostoru mezi vnitřní a vnější obvodovou zdí pohřebního komplexu Senusreta I. se nachází devět malých pyramidových komplexů, které se velmi podoba-
PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE
ASI 21601650 PŘED N. L.
Ú
Č
E
LY
obsahující ceremoniální hole a štůčky látek. Bohužel se
dřevo nedochovalo v dobrém stavu. Zbývající část výbavy byla naskládána v jižní části komory a východním
přístavku a tvořily ji především různé keramické nádoby s obětinami potravin.
Literatura: Jean-E. Gauthier – Gustave Jéquier,
„Mémoire sur les fouilles de Licht“, Mémoires de
l’Institut français ď archéologie orientale 6 (1902),
97 – 99; Peter Jánosi, Die Pyramidenanlagen der
Königinnen. Untersuchungen zu einem Grabtyp des
Alten und Mittleren Reiches, (Wien, 1996), 52 – 59;
Arthur Mace – Herbert Winlock, The Tomb of
Senebtisi at Lisht, (New York, 1916).
IJ
N
Í
Il-Láhún
173 Jedna z typických hrobek v Lištu (Ptahův velekněz
Senusretanch)
Z
E
P
R
O
S
T
U
D
Podobně jako tomu bylo u dalších pyramid panovníků
12. dynastie, i v širším zázemí a okolí hrobky Senusreta II. v Il-Láhúnu byly nalezeny pohřby členů královské rodiny. Typologicky zde jsou zastoupeny tzv. skalní mastaby (jejich superstruktura byla celá vytesaná ze
skály), vedlejší pyramida i šachtové hrobky beze stop
jakékoli nadzemní části. Petrie, který tuto lokalitu zevrubně prozkoumal, nalezl v jedné ze šachet intaktní pohřeb princezny Sithathoriunity, jež byla vybavena nádhernou kolekcí šperků (tzv. il-láhúnský poklad),
v současnosti vystavenou v Egyptském muzeu v Káhiře. Mezi nejkrásnější šperky patří zlatá páska, která zdobila hlavu princezny, zlatý náhrdelník složený z malých
hlaviček leopardů, zlaté pektorály se jmény Senusreta II. a Amenemheta III. zdobené drahokamy, mnoho
náramků, prstenů a nádob na vonné esence vyrobených
z jemného, téměř průsvitného travertinu a obsidiánu,
jež byly vykládány zlatem.
V okolí královské hrobky se rozrostlo celé pohřebiště
hodnostářů sloužících na panovnickém dvoře. Nejlépe
se dochovala mastaba Inpiho, „kancléře krále Dolního
Egypta, hlavního královského architekta a představeného soudních dvorů“ (hrobka č. 620). Z architektonického hlediska je jeho hrobka zajímavá propojením
nadzemní části v podobě velké mastaby s kultovními
prostorami vytesanými do skalního podloží, které se
nacházejí východně. Kultovní prostory měly stěny obložené deskami z kvalitního vápence vyzdobenými reliéfy a nápisy a sestávaly ze dvora, jehož západní stěnu
zdobily čtyři pilíře, a kaple se třemi nikami vytesanými
v západní stěně.
Původně monumentální mastaba je dnes zcela zni-
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
jí tzv. vedlejším pyramidám v pohřebních komplexech
panovníků Staré říše. Jejich strana je přibližně 15 m
dlouhá a téměř všechny mají tzv. severní kaple a před
východní stěnou malý chrám. Bohužel, pouze u dvou
z nich se podařilo zjistit majitele, totiž majitelky: byly
jimi královna Neferu a princezna Itakajet. Zvláštním
znakem těchto malých pyramidových komplexů je různý stupeň nedokončenosti podzemních i kultovních
prostor, který můžeme pozorovat u všech, a absence
dokladů o uložení pohřbů. Navíc se zdá, že pohřebiště vznikalo po delší dobu: snad od doby vlády Senusreta I. až po Senusreta II.
Nedaleko pyramidy Senusreta I. se nacházela i (dnes
zcela zničená) hrobka dámy Senebtisi. V podzemní pohřební komoře se podařilo najít téměř nedotčený pohřeb této současnice Amenemheta III., jenž obsahoval
bohatou pohřební výbavu. Zloději sice poškodili jednoduchou vnější rakev, ale na dalších dvou – vnitřní
a antropoidní – se dochovala výzdoba z lístkového zlata. Mumie spočívající v antropoidní rakvi byla překryta dvanácti vrstvami látky, jež ji měly ochránit před
otřesy při transportu na pohřebiště. Pod látkami, po
obou stranách těla, bylo naskládáno deset ceremoniálních holí a jedny rituální důtky, jejichž střapce tvořily
navzájem do sebe zapadající dílky z karneolu a fajánse. Antropoidní rakev byla celá z vnější strany potažena
lístkovým zlatem. Sama mumie byla zdobena několika náhrdelníky, náramky, nákotníky, amulety, složitými
pásky z malých perel se závěsky, a dokonce i dýkou. Ve
výklenku ve stěně nad rakvemi byla umístěna dřevěná
kanopická skříňka a na zemi pod ní tři dřevěné skříňky
PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE
ASI 21601650 PŘED N. L.
187
U
D
IJ
N
Í
Ú
Č
E
LY
údolím poblíž vstupu do Fajjúmské oázy. Riqqa leží
o něco dále na sever, blíže Nilu. Obě pohřebiště sestávají vždy z několika poloh, jež jsou od sebe navzájem
vzdáleny přibližně 300 m.
Haraga i Riqqa byly prozkoumány mezi lety 1913
a 1915 Reginaldem Engelbachem. Jeho preciznost ve
vedení archeologických výkopů i dokumentace z nich
učinila dvě nejlépe prozkoumaná nekrálovská pohřebiště z doby Střední říše.
Ani na jednom pohřebišti se nedochovaly stopy po
nadzemních částech hrobek, ale z výskytu stél lze usoudit, že se mohly podobat malým mastabám postaveným ze sušených cihel. Převážná část pohřbů z doby
Střední říše byla uložena do šachet s malými pohřebními komorami. Nejbohatší nalezený pohřeb patřil paní domu Itenhab (Haraga č. 124) – kromě stély s jejím jménem a tituly byly v pohřební komoře objeveny
i soubor kamenných kosmetických nádobek, bronzové
zrcadlo a drobné osobní ozdoby.
Literatura: Reginald Engelbach, Riqqa and Memphis,
(London, 1915); idem, Haraga, (London, 1923);
Janet Richards, Society and Death in Ancient Egypt.
Mortuary Landscapes of the Middle Kingdom,
(Cambridge, 2005).
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
R
P
E
Z
O
U
čená, ale pravděpodobně se skládala z cihlové obvodové zdi, vnitřního prostoru vysypaného odpadním
materiálem a vnějšího kamenného obložení. Podzemní prostory byly přístupné jak vertikální šachtou, tak
sestupným koridorem. Složitý systém tří falešných komor měl zmást případné vykradače a uchránit tak skutečnou pohřební komoru a především její obsah, tedy
tělo a pohřební výbavu Inpiho. Bohužel, zloději přesto
důmyslné zabezpečení obešli a hrobku kompletně vykradli. Archeologové v komoře objevili pouze několik
fajánsových korálků a pár zlomků keramiky.
Literatura: Guy Brunton, Lahun I. The Treasure,
(London, 1920); Peter Jánosi, Die Pyramidenanlagen
der Königinnen. Untersuchungen zu einem Grabtyp des
Alten und Mittleren Reiches, (Wien, 1996), 60 – 62;
William M. F. Petrie – Guy Brunton – Margaret
Murray, Lahun II, (London, 1923).
O
S
T
174 Půdorys mastaby architekta Inpiho v Il-Láhúnu
(měřítko 1 : 200)
T
Haraga a Riqqa
V širším okolí nově založeného hlavního města Ictauej
samozřejmě vznikala i rozsáhlá pohřebiště běžných hodnostářů, kteří byli zapojeni do vzmáhající se státní administrativy. Za modelové příklady je možné pokládat
především dvojici pohřebišť Haraga a Riqqa. Haraga
se nachází na úpatí Gabal Abúsír (neplést s „českým“
Abúsírem) na rozhraní mezi Západní pouští a nilským
188
Abúsír
Dějiny Abúsíru v Prvním přechodném období a během
Střední říše jsou dosud zahaleny rouškou tajemství. Jediné velké pohřebiště z této doby, které bylo v Abúsíru dostatečně dobře prozkoumáno, se nachází před východní fasádou Niuserreova zádušního chrámu. Místo
dlouhodobě sloužilo pro pohřbívání hodnostářů a kněží služebně spjatých se zádušním kultem tohoto panovníka z 5. dynastie, jenž byl v následujícím období pokládán za jakéhosi místního svatého.
V letech 1902 – 04 zde pracovala expedice Německé orientální společnosti pod vedením Ludwiga Borchardta. Heinrich Schäfer, který výsledky vykopávek
zpřístupnil veřejnosti, rozdělil prozkoumané hrobky do
dvou chronologických horizontů: 6. dynastie a Střední říše. Avšak i on záhy uznal, že většina z nich pochází z První přechodné doby, z období ohraničeného závěrem vlády hérakleopolských panovníků a nástupem
12. dynastie.
Stavitelé při budování hrobek hojně využívali starší
stavby – například základy samotného chrámu nebo
mastab z 5. dynastie (viz předcházející kapitola). Po-
PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE
ASI 21601650 PŘED N. L.
hřební komory ležící poměrně nehluboko pod povrchem měly cihlový klenutý strop a byly přístupné jednoduchou šachtou. Z nadzemních kultovních prostor
se bohužel nic nedochovalo. Při výzkumu podzemí
však archeologové odkryli několik intaktních pohřbů,
a tak máme poměrně detailní informace o složení tehdejší pohřební výbavy, která zpravidla sestávala z dvou
dřevěných rakví (vnější a vnitřní), jejichž vnitřní stěny byly popsány a pestře vymalovány; dřevěných modelů (lodí, nosičů obětin, řemeslnických dílen, nástrojů apod.), sošek majitele hrobky, keramiky a drobných
součástí jeho majetku (dřevěné hole, sandály, ozdoby
atd.). Můžeme jen doufat, že nám další výzkumy tento
obrázek pomohou doplnit.
Literatura: Heinrich Schäfer, Priestergräber und
andere Grabfunde vom Ende des alten Reiches bis zur
griechischer Zeit vom Totentempel des Ne-User-Re,
(Leipzig, 1908); Friedericke Seyfried, „Abúsír v Prvním
přechodném období a na počátku Střední říše“, in:
Hana Benešovská – Petra Vlčková (eds.), Abúsír.
Tajemství pouště a pyramid, (Praha, v tisku), 152–161.
Mererukova
mastaba
Kagemniho
mastaba
Ihejova
kaple
LY
ohradní zeď
Tetiho zádušního
chrámu
IJ
N
Í
Ú
Č
E
Hetepiho
kaple
S
T
U
D
Ihejova
pohřební komora
P
R
O
Hetepiho
pohřební komora
Sakkára
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
Hrobky z tohoto období se nacházejí poblíž královských pyramidových komplexů z doby Staré říše, především panovníků Tetiho, Pepiho I. a II. a v okolí
Mastabat Faraún. V prostoru jižní Sakkáry pak pohřebiště plynule přechází přes široké mělké wádí do severního Dahšúru.
Nejznámější skupina hrobek hodnostářů ze Střední
říše byla objevena severně od Tetiho pyramidy a v prostoru mezi mastabami Mereruky a Kagemniho z doby
6. dynastie (viz předcházející kapitola). Celkem zde byly
prozkoumány čtyři hrobky: Ihiho, Hetepiho, Sekveschetiho a Sahathoripiho. Všichni zde pohřbení hodnostáři sloužili v průběhu Střední říše jako zádušní kněží
Tetiho. Zdá se, že hrobky Ihiho a Hetepiho jsou o něco
starší než Sekveschetova a Sahathoripiho, avšak všichni
čtyři vykonávali své povinnosti během 12. dynastie.
Architektura dochovaných nadzemních částí si je velmi podobná. Do hrobek se vstupovalo přes čtvercový
pilířový dvůr, z něhož bylo dále možné projít do chodbové kaple, v jejíž západní stěně se otevíraly tři výklenky – první dva (serdaby) obsahovaly tzv. kuboidní sochy
hodnostářů a v posledním, největším, byly umístěny nepravé dveře – skutečné centrum zádušního kultu. Před
nepravými dveřmi byl umístěn malý libační bazének.
Z
E
175 Plán hrobek Hetepiho a Ihiho v blízkosti Tetiho
pyramidy v Sakkáře
Avšak nejdůležitější posun lze sledovat u podzemních prostor všech hrobek. Ústí pohřebních šachet se
otevírala v rohu dvora a přibližně v hloubce 4 m se
z jejich dna směrem na sever oddělily chodby, které
křivolace vedly až pod zádušní chrám Tetiho, jako by
i po své smrti chtěli být kněží co možná nejblíže svému „pánovi“. Stěny i podlaha koridoru byly vydlážděny vápencovými bloky, které pocházely ze starších
staveb. Pohřební komory nedosahovaly moc velkých
rozměrů (2,6 × 1,5 m), avšak jejich stěny rovněž obložené vápencovými deskami byly celé zdobené výňatky
z Textů pyramid a Textů rakví (u chronologicky mladších hrobek) a seznamy obětin, z nichž některé jsou
identifikovány krátkými přípisky, jako například „bílé
kožené sandály“. Jako zdroj Textů pyramid, které použili umělci zdobící pohřební komory kněžích z doby Střední říše, byla určena nepříliš vzdálená Venisova pyramida.
Literatura: David P. Silverman, „Middle Kingdom
Tombs in the Teti Pyramid Cemetery“, in: Miroslav
Bárta – Jaromír Krejčí (eds.), Abusir and Saqqara in
the Year 2000, Praha: Akademie věd ČR 2000 [Archiv
Orientální. Supplementa IX], 250 – 282.
PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE
ASI 21601650 PŘED N. L.
189
Amenemhet
R
O
S
T
U
D
IJ
N
Í
Ú
Č
E
LY
Chnumhotep II.
Z
E
P
176 Plán pohřebiště v Bení Hasanu
ÚDOLÍ NILU
P
O
U
PROVINCIE
Bení Hasan
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
Provincie můžeme geograficky rozčlenit do tří základních oblastí: údolí Nilu (Horní Egypt), Delta (Dolní
Egypt) a oázy v Západní poušti. Všechny tři části vykazují v oblasti pohřebních rituálů a zvyklostí určitá
specifika.
V Horním Egyptě představovaly převládající typ
architektonické podoby příbytků věčnosti skalní hrobky s kultovními kaplemi zcela vytesanými do rostlé skály. Se svou bohatou a dobře dochovanou reliéfní výzdobou představují hrobky nomarchů z Horního Egypta
jedny z vůbec nejkrásnějších příkladů staroegyptské
pohřební architektury. Část věnovaná nilskému údolí
je uspořádána podle geografického hlediska, tj. od severu k jihu.
V Dolním Egyptě se musela architektura hrobek ještě více přizpůsobit přírodním podmínkám a především
vysoké hladině spodní vody. Stavitelé se s tímto faktem
vypořádali s obdivuhodnou zručností a i ve Střední říši
si pohřební ritus Delty uchoval některé své výjimečné
vlastnosti (viz podkapitola Kóm el-Hisn).
190
Toto pohřebiště, které patřilo k hlavnímu centru 16. hornoegyptského nomu (gazely), se rozkládá na východním břehu Nilu přibližně 23 km jižně od dnešní Mínie.
Nekropole sloužila vojenským a správním úředníkům
již od poloviny 5. dynastie a s určitými přestávkami byla
používána až do 30. dynastie. Lokalita byla hojně navštěvována cestovateli a badateli již v průběhu 19. století, avšak vědecké obci ji zpřístupnil až projekt Fondu
pro výzkum Egypta (Egypt Exploration Fund) vedený
Percym Newberrym a posléze Francisem Griffithem.
Skalní hrobky na této lokalitě lze rozdělit do tří základních typů: s jednoduchou čtvercovou místností (někdy s lehce zaklenutým stropem); s větší obdélníkovou
kaplí, jejíž strop je podpírán jednoduchou nebo dvojitou řadou sloupů s lotosovými hlavicemi; a konečně
se zde nacházejí hrobky, jejichž plán je komplexnější:
před fasádou je otevřený dvůr a pak následuje sekvence prostorů a místností (obdélný portikus se zaklenutým stropem a dvojicí sloupů s architrávem – čtvercová
hlavní síň se stropem podpíraným dvěma řadami slou-
PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE
ASI 21601650 PŘED N. L.
Bakta III.
Chetej
ny byla do skály vytesaná nika, jež původně obsahovala
sochu majitele hrobky.
Nejhonosnější hrobku si v Bení Hasanu nechal postavit nomarcha Amenemhet (č. 2). Prostor před hrobkou byl upraven do podoby otevřeného dvora, ze kterého se monumentálním portikem s dvojicí osmibokých
sloupů s architrávem vstupovalo do čtvercové hlavní
síně se stropem podpíraným dvěma řadami šestnácti-
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
pů s architrávy – svatostánek se sochou majitele hrobky a v několika případech i jeho příbuzných).
Pohřebiště v Bení Hasanu prožívalo ve Střední říši
vrchol svého rozmachu – do úbočí skalního masivu bylo
vytesáno 39 skalních hrobek, z nichž pouze dvanáct
bylo dokončeno a vyzdobeno reliéfy a nápisy. Dokončené stavby z Bení Hasanu představují skutečný vrchol
pohřební architektury a výzdobného programu v období Střední říše.
Nákladné hrobky nomarchů ze závěru Prvního přechodného období a ze Střední říše patří do druhého
a třetího typu skalních hrobek. Mezi nejvýznamnějšími majiteli jsou Bakta III. (č. 15, 11. dynastie), Chnumhotep I. (č. 14, doba vlády Amenemheta I.), Amenemhet (č. 2, doba vlády Senusreta I.) a Chnumhotep II.
(č. 3, doba vlády Amenemheta II.).
Hrobky ze závěru Prvního přechodného období jsou
sice menší a jejich architektonická podoba je jednodušší, avšak živost a rozmanitost námětů jejich reliéfní výzdoby je určitě staví na roveň staveb 12. dynastie. Typickým zástupcem této starší fáze je hrobka Bakta III.
(č. 15). Z otevřeného dvora se přímo vstupovalo do
hlavní kaple, jejíž zadní stěna byla oddělena dvěma
sloupy s architrávem. V zadní, oddělené části jižní stě-
Z
E
P
R
O
S
T
U
D
IJ
N
Í
Ú
Č
E
LY
Chnumhotep I.
177 Půdorys a řez hrobkou Bakta III. v Bení Hasanu
PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE
ASI 21601650 PŘED N. L.
191
Z
ní říši. A tak se například dovídáme, že Amenemhet I.
nechal znovu vyměřit hranice všech měst a nomů, rozdělil Egypt do dvou částí (Horní a Dolní) a byl to osobně panovník, kdo jmenoval do čela nomů správní úředníky, tj. nomarchy.
Literatura: Percy E. Newberry – Francis L. Griffith,
Beni Hasan, 1–4, (London, 1893 – 1896).
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
bokých sloupů s architrávy, které celý prostor dělí do
tří „lodí“. V zadní, východní stěně byla vytesána hluboká nika se sochou majitele hrobky, kterého po obou
stranách doprovázejí jeho matka a žena. Veškeré vnitřní
prostory hrobky jsou překrásně zdobeny.
Reliéfní výzdoba všech zdobených hrobek v Bení
Hasanu čerpá náměty z každodenního života starých
Egypťanů, z obětních rituálů, vyobrazení majitele hrobky s jeho příbuznými či z náboženské pouti do Abydu.
Výjimečná jsou detailní vyobrazení zachycující pohyb,
jako například bitevní scény, lov v poušti, tanec či atletická cvičení. Z tohoto úhlu pohledu se nejzajímavější výzdobný program objevuje v hrobkách Bakta III.
(č. 15, scény s holičem, manikuristou, výroba kovových
nádob a různé hry) a Cheteje (č. 17). Asi nejznámější
scénu z Bení Hasanu objevili archeologové v malé hrobce Chnumhotepa II. (č. 3), kde je zachycen příchod
karavany Asijců vedené „vládcem cizích zemí“ Abíšou,
kteří se chtěli v Egyptě usadit. Přesnost vyobrazení jednotlivých součástí oděvů, ozdob a zbraní umožňuje tyto
Asijce přesně zařadit do kulturní chronologie starověkého Předního východu, do střední doby bronzové.
Avšak kromě cenných reliéfních vyobrazení poskytly
hrobky (a především autobiografické texty v nich obsažené) i informace o historickém vývoji Egypta ve Střed-
E
P
R
O
S
T
U
D
IJ
N
Í
Ú
Č
E
LY
178 Půdorys a řez
hrobkou Amenemheta
v Bení Hasanu
192
Dér el-Berša
Hrobky na tomto pohřebišti pocházejí z doby Staré
říše, Prvního přechodného období a Střední říše – tehdy Dér el-Berša sloužila jako hlavní pohřebiště centra
15. hornoegyptského nomu Chemenu (Ešmúnén). Nachází se na východním břehu Nilu při ústí Wádí Dér
el-Nachly. Nejvýznamnější hrobky patří nomarchům
z konce 11. a z 12. dynastie a jejich architektonická
podoba odpovídá soudobým hrobkám v Bení Hasanu.
Mezi nejvýznamnější badatele, kteří se touto nekropolí zabývali, patří Percy Newberry (1891 – 93) a George Andrew Reisner (1915). Od 80. let 20. století na lokalitě pracuje spojená americko-nizozemská expedice.
Nejznámější hrobka patří „velkému správci Zaječího
nomu“ Džehutihotepovi (hrobka č. 2), který vykonával
PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE
ASI 21601650 PŘED N. L.
Džehutinacht VI.
S
Džehutihotep
lom
Amenemhet
Nehri II.
LY
Nehri I.
Džehutinacht
IJ
N
Í
Ú
Č
E
turistická
stezka
Z
E
P
R
O
S
zdobena scénami zápasníků a bojovníků, aby doplňovala téma jižní stěny. Rozměry do skály vytesané kaple jsou úctyhodné: je 30 m dlouhá, 16 m široká a 3 m
vysoká. V zadní, tedy východní stěně kaple je hluboká
nika, v níž byla původně umístěna socha majitele hrobky. Proslulost této hrobce zabezpečila unikátní malovaná výzdoba, a především výjev na severní stěně kaple,
kde je zachyceno tažení obrovské sochy majitele hrobky na saních z lomů v Hatnúbu do jeho zádušní kaple.
Zdá se, že socha byla asi 6,5 m vysoká, mohla vážit přibližně 60 tun a táhlo ji 172 mužů.
Na volném prostranství před Džehutihotepovou
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
svěřené úřady za panovníků Amenemheta I., Senusreta
I. a Senusreta II. Jeho obdélná skalní kaple je přístupná hlubokým portikem s dvojicí palmových sloupů. Na
architrávu nad sloupy, který byl velmi poničen zemětřesením, byla původně zapsána jména hodnostáře a jeho tituly, „dědičný kníže, dvořan, velký z pětice, Džehutihotep, zrozený ze Satcheperky“. Stěny portiku jsou
zdobeny výjevy z každodenního života. Na jižní stěně je velmi zajímavá scéna lovu, na níž je Džehutihotep zobrazen oděný do dlouhého pláště, který ho měl
chránit před studeným pouštním větrem. Severní stěna je zcela zničena, ale badatelé se domnívají, že byla
T
U
D
179 Celkový plán pohřebiště v Dér el-Berše
180 Část reliéfní
výzdoby hrobky
Chnumhotepa II. v Bení
Hasanu s vyobrazením
příchodu karavany
Asijců vedených Abíšou
PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE
ASI 21601650 PŘED N. L.
193
P
O
U
Z
E
P
R
O
S
T
U
D
IJ
N
Í
Ú
Č
E
LY
181 Půdorys (nahoře)
a řez Džehutihotepovou
hrobkou v Dér el-Berše
Džehutihotepův osobní lékař. Jeho malovanou rakev
z cedrového dřeva, soubor kamenných kanop a několik modelů můžeme v současné době obdivovat v Britském muzeu.
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
hrobkou se otevírají ústí pěti vedlejších šachet, v nichž
byli pohřbeni členové rodiny majitele hrobky a jeho
nejbližší služebníci. Mezi nejzajímavější nálezy patří intaktní bohatá pohřební výbava Gua, který sloužil jako
182 Tažení Džehutihotepovy sochy do jeho hrobky
194
PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE
ASI 21601650 PŘED N. L.
Další zajímavá hrobka patří Džehutinachtovi, který
se honosil titulem „dědičný kníže, dozorce Obou trůnů“ a žil v závěru 11. dynastie. Jeho žena, která s ním
sdílela hrobku, se jmenovala stejně, tj. Džehutinacht.
Hrobka byla sice v minulosti vykradena, avšak přesto se
podařilo objevit velké množství původní výbavy, včetně honosné vnější dřevěné rakve Džehutinachta, která
představuje skutečný skvost umění z doby Střední říše.
Literatura: Percy E. Newberry, El Bersheh. Part I –
The Tomb of Tehuti-hetep, (London, 1894).
LY
množství rakví popsaných typickou sbírkou náboženských textů z doby Střední říše, tj. Textů rakví. Velké
hrobky nomarchů byly velmi kvalitně a zajímavě vyzdobeny. Mezi jinými se zde dochoval seznam předků nomarchy Vachhotepa III. (B4). V hrobce Vachhotepa IV. (C1) zase kromě majitele hrobky nejsou
zachyceni žádní další muži – jen samé ženy.
Hrobku Vachhotepa III. (B4), který vykonával svěřené úřady za vlády Amenemheta II., můžeme považovat za typický příklad pohřební architektury, jejíž
podoba je komplexnější než u jejích předchůdců. Z malého otevřeného dvora se vchází přímo do síně vytesané
do skalního masivu. V mérských hrobkách tedy úplně
chybí zdobený portikus se sloupy, s jakým se setkáváme
na soudobém pohřebišti v Bení Hasanu. Nejvýraznějším znakem síně je velmi zdobně řešený přístup k nice
v centru zadní stěny, v níž byla původně umístěna socha majitele hrobky. Nika byla umístěna na vyvýšené
plošině přístupné schodištěm, přímo proti vstupu do
Ú
Č
E
Mér
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
Z
E
P
R
O
S
T
U
D
IJ
N
Í
Hrobky ze Střední říše se v Méru (14. hornoegyptský
kraj) nacházejí především ve skupině B a C (obecné informace o lokalitě a její topografii viz předcházející kapitola). Vedlejší pohřby služebníků a nižších hodnostářů, kteří se nechali v Méru pohřbít, obsahovaly velké
183 Spodní polovina tzv. seznamu předků z hrobky Vachhotepa III. v Méru (chybí horní tři registry)
PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE
ASI 21601650 PŘED N. L.
195
ních obětin určených pro urozeného majitele hrobky.
Literatura: Aylward M. Blackman, The Rock Tombs of
Meir, 1 – 3, (London, 1914 – 1915).
Kau el-Kibír
O
U
Z
E
P
R
O
S
T
U
D
IJ
N
Í
Ú
Č
E
LY
Rozsáhlé pohřebiště s mastabami a skalními hrobkami nomarchů 10. hornoegyptského kraje a jejich hodnostářů u vesnice Kau el-Kibír, které bylo používáno
od Staré říše po Římskou dobu, se nachází na východním úbočí nilského údolí. Ačkoli jeho počátky sahají
do Staré říše, největšího rozkvětu nekropole dosáhla během 12. dynastie. Nejdůležitější hrobky patří Vachkovi I., Vachkovi II. a Ibuovi, kteří sloužili panovníkům
12. dynastie.
Na lokalitě pracovalo několik zahraničních výprav,
z nichž nejdůležitější bezesporu jsou italská archeologická expedice (1905 – 06), výprava financovaná Ernstem
von Sieglinem (1913 – 14) a expedice Britské školy archeologie v Egyptě pod vedením Williama M. F. Petrieho (1923 – 24). Ačkoli byla lokalitě věnována velká
pozornost a objevené hrobky byly poměrně dobře zachované, souborná publikace dosud nebyla zpracována
a mnoho otázek souvisejících především s datováním
jednotlivých hrobek zůstává nedořešených.
Všechny tři nejvýznamnější hrobky nomarchů jsou
uspořádány do východozápadně orientované řady. Nejstarší stavba, která se nacházela i nejblíže nilskému údolí, patřila Vachkovi I. (č. 7), který zastával úřad nomarchy za vlády Amenemheta II. Ze spodních částí tohoto
komplexu se do současnosti téměř nic nedochovalo. Přibližně o 50 m dále na východ se nachází hrobka Ibua,
který sloužil Senusretu III. Největší komplex však náležel Ibuovu bratrovi, Vachkovi II., a rozkládal se o dalších 130 m na východ. Délka pohřebních komplexů se
pohybovala od 95 m až do neuvěřitelných 213 m a jejich šířka dosahovala v oblasti tzv. spodního dvora až
20 m. S těmito rozměry mohly hrobky hrdě soupeřit se
soudobými královskými stavbami.
Architektura všech tří velkých hrobek nomarchů si
je velmi podobná a v podstatě přebrala členění královských pohřebních komplexů. Vstupní bránu komplexu,
jakýsi údolní chrám, představovala stavba připomínající pylon, jejíž fasádu zdobila řada sloupů. Před pylonem
se někdy dochovaly stopy po přístavišti. K hrobkám tak
mohl vést kanál napájený vodou z Nilu, který by výrazným způsobem ulehčoval dopravu. Krytá, postupně se
zvedající chodba spojovala pylon s rozlehlým tzv. spod-
R
Č
E
N
P
184 Plán hrobky Vachhotepa III. v Méru: A – výklenek pro
sochu, B a C – přístup do výklenku, E – vnitřní kaple
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
hrobky. Severně od ní je možné projít do kaple, v jejíž
zadní stěně jsou umístěny nepravé dveře.
Na reliéfní výzdobě, která se dochovala pouze velmi zlomkovitě, je zachycen Vachhotep, jak svědomitě vykonává svěřený úřad (přihlíží počítání dobytka) či
jak se věnuje oddychovým činnostem (loví ryby a ptáky v papyrové houštině nebo se baví při lovu v poušti).
Známý seznam předků se nachází v jižní části západní
stěny a je uspořádán do šesti dvojitých registrů. V horním jsou vždy vyjmenovaní nomarchové (celkem se
dochovalo 59 jmen) a v dolním jejich manželky (vždy
jedna ke každému hodnostáři). Vachhotep v doprovodném textu vysvětluje, proč tento seznam zapojil do výzdobného programu své hrobky:
Učinil jsem toto, aby jejich jména žila navěky, aby
mohlo dojít k „vycházení do dne“ s každodenními obětinami od následných kněží předčitatelů a kněží místního chrámu, navěky.
Scény na stěnách vyvýšené plošiny a niky jsou téměř výlučně věnovány přípravě a přinášení každoden-
196
PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE
ASI 21601650 PŘED N. L.
U
D
IJ
N
Í
Ú
Č
E
LY
S
O
S
T
cihlové zdivo
kamenné zdivo
skalní podloží
Z
E
William M. F. Petrie, Antaeopolis. The Tombs of Qau,
(London, 1930); Hans Steckeweh, Die Fürstengräber
von Qau, (Leipzig, 1936).
Abydos
Ve Střední říši vzniklo v prostoru severního Abydu
(Kóm es-Sultán, tj. Sultánův pahorek) nejrozsáhlejší provinciální pohřebiště v Egyptě. V okolí Usirova
chrámu a podél procesní cesty směřující k jeho údajnému pouštnímu hrobu na Umm el-Kábu se zde v průběhu generací rozrostla složitá struktura staveb, chrámků
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
ním nádvořím, jež se nacházelo při samotném úpatí
skalního srázu a jehož východní fasáda již byla vytesána
do původní skály. Východní fasádu, ale později i všechny čtyři strany zdobila řada sloupů, a spodní nádvoří
tak dostalo podobu peristylu. Výše položené části hrobek byly přístupné schodištěm vycházejícím ze spodního nádvoří. Zde se nacházely hlavní kaple a skladovací
prostory. Z vnější sloupové síně se vstupovalo do vnější kaple s valenou klenbou a skrze ni do vnitřní kaple
s centrální nikou, v níž byla původně umístěna socha
majitele hrobky vytesaná v životní velikosti ze skály. Po
stranách kaple byly umístěny dva boční sklady, ve kterých bylo ukládáno kultovní náčiní. V podlahách těchto prostor se otevírala ústí šachet, v nichž byl pohřben
nejen vlastník a členové jeho rodiny, ale i na něm závislí služebníci.
Ve všech třech hrobkách se unikátním způsobem
dochovala polychromovaná reliéfní výzdoba nejen stropů (barevné geometrické a florální motivy), ale i stěn
(obětování, lov a rybolov v papyrové houštině). Hrobky byly původně vyzdobeny i sochami jejich vlastníků
vytesanými v životní velikosti z vápence či žuly, které
byly pestře pomalovány.
Literatura: d’Amicone, E. „Qaw el-Kebir“, in: Gay
Robins (ed.). Beyond the Pyramids. Egyptian Regional
Art from the Museo Egizio, Turin, (Atlanta, 1990);
P
R
185 Rekonstrukce vzhledu, půdorysu (dole) a řezu jednou z hrobek nomarchů (Vachky II.) na Kau el-Kibíru
186 Rekonstrukce vzhledu jedné z votivních kaplí v Abydu
PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE
ASI 21601650 PŘED N. L.
197
P
O
U
Z
E
P
R
O
S
T
U
D
IJ
N
Í
Ú
Č
E
LY
Chrám se skládal z vlastní vápencové kultovní stavby (15 × 16 m) a okolního hospodářského zázemí postaveného ze sušených cihel (54 × 34 m). Kultovní
stavba v sobě spojovala prvky královského zádušního
chrámu a ka-kaple. Stavební podoba chrámu Senusreta III. je pokládána za prototyp větších a architektonicky složitějších tzv. chrámů milionů let, z Nové říše na
západním břehu Nilu. Hlavní motiv sochařské i reliéfní výzdoby chrámu představoval panovník a jeho spojení s Usir-Chontamentejem.
Chrámový okrsek byl obehnán cihlovou ohradní
zdí a od tehdejšího městského centra k němu směřovala otevřená procesní cesta, která ústila před masivním
vstupním pylonem. Vnitřní prostory jsou rozčleněny
do tří hlavních součástí: střední kultovní prostor (hlavní dvůr) a dva bloky skladovacích a správních prostorů (západní a východní blok). Střední kultovní prostor
byl postaven z vápencových bloků na vyvýšené plošině a vcházelo se do něj přes otevřené sloupové nádvoří, které tvořilo jakousi komunikační křižovatku celého
komplexu. Východně od chrámu se nacházelo hospodářské zázemí, kde se připravovaly obětiny – například zde byly nalezeny pozůstatky pekáren. O intenzitě
kultovních praktik svědčí mohutné odpadní prostory
vně chrámové zdi. Podle archeologických pramenů je
zřejmé, že královský kult zde probíhal až do závěru
13. dynastie.
Literatura: Josef Wegner, „The Organization of the
Temple Nfr-kA of Senwosret III at Abydos“, Ägypten
und Levante X (2000), 83 – 125; Janet Richards, Society
and Death in Ancient Egypt. Mortuary Landscapes of the
Middle Kingdom, (Cambridge, 2005).
R
Č
E
N
187 Celkový plán zádušní nadace Senusreta III. v jižním
Abydu
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
(Mentuhotepa II. a III.), a především kaplí votivního
charakteru, jež dokládají osobní zbožnost starověkých
Egypťanů. Tyto stavby v podstatě dodržovaly jednotný
architektonický plán. Byly postaveny ze sušených cihel
a měly zpravidla čtvercový půdorys s jednoduchou kultovní kaplí. V nikách ve stěnách proti vchodu do místnosti byly umístěny stély se jménem a tituly zemřelého
a obětní formulí a před nimi se na zemi nacházel obětní oltář. Některé z nich byly obehnány nízkou ohradní zídkou, která je vzájemně oddělovala. Tyto stavby
představují ojedinělý příklad chrámové architektury, jejímiž staviteli nebyly královské osoby, ale členové soudobé egyptské společnosti.
V druhé polovině 12. dynastie vznikl přibližně o tři
kilometry jižněji od tohoto komplexu kenotaf Senusreta III. Celý komplex, nazývaný „Trvalá jsou místa (kultu) Chakaurea, ospravedlněného, v Abydu“, sestával ze
dvou částí: zádušního chrámu ze sušených cihel a obrovské podzemní hrobky.
198
Théby
Thébská oblast, odkud vzešli panovníci Střední říše, se
samozřejmě v počáteční fázi tohoto období těšila poměrně značné pozornosti královských architektů, která však záhy, po odchodu dvora do Ictaueje, poněkud
ochladla. Kromě královských hrobek vládců 11. dynastie na el-Tárifu, monumentální stavby Nebhepetre
Mentuhotepa II. v Dér el-Bahrí, vznikaly na západním
břehu Nilu i hrobky vysoce postavených hodnostářů.
Mezi těmi nejdůležitějšími uveďme Meketrea a vezíra Antefikera (později si postavil i hrobku v Lištu) či
kancléře Cheteje.
Meketre si nechal svou hrobku postavit na úbočí
údolí ležícího jižně od skalního amfiteátru v Dér el-Bah-
PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE
ASI 21601650 PŘED N. L.
188 Celkový půdorys
(dole) a řez hrobkou
Meketrea v západních
Thébách
.&,&53&
À"$)5"
.0%&-:
ISPCLB7BIB
WZUFTÈOP
WFTLÈMF
LÈNFO
TVÝFOÏDJIMZ
LY
WâQMŵ
Ú
Č
E
ISPCLB
"OUFG
Í
.0%&-:
10)Ļ&#/¶
,0.03"
IJ
N
70-/Å%7ň3
P
R
Elefantina – Kubbit el-Hawwa
Z
E
Architektura hrobek nomarchů spravujících nejjižnější hornoegyptský nom se principielně podobala stavbám v Kau el-Kibíru, avšak ve srovnání s nimi dosahovaly hrobky na Kubbit el-Hawwě drobnějších rozměrů.
Nejstarší hrobky z doby Střední říše navazují na pohřebiště lokálních úředníků, kteří zde byli pohřbeni na
konci Staré říše (viz předcházející kapitola). Mezi nejvýznamnější zde pohřbené hodnostáře patří Sarenput I.
(č. 36) a Sarenput II. (č. 31).
Vstupní bránu hrobek, jakýsi miniaturní údolní
chrám, představuje jednoduchá stavba postavená na
břehu Nilu, při úpatí skalního masivu. Odtud vedla
k hrobkám, které byly vytesány poměrně vysoko v úbočí skály, strmá cesta v podobě schodiště. Prostranství
před vlastní hrobkou bylo pečlivě upraveno a byl zde
vytvořen otevřený dvůr, již částečně vysekaný ve skále
a od okolního prostoru oddělený zídkou.
Vchod do vnitřních prostor hrobky byl umístěn
uprostřed západní stěny dvora zdobené řadou pilířů.
Fasáda, podobně jako boční stěny dvora, byla bohatě vyzdobena nápisy zmiňujícími hlavní tituly majitele
hrobky a reliéfy, v nichž dominuje postava zde pohřbeného hodnostáře, který je zachycen při různých aktivitách (lov v papyrové houštině, odpočinek v rodinném
kruhu apod.). V obou rozích fasády mohly být do skály vytesané hluboké niky, jež snad původně chránily so-
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
rí a západně od pahorku Šéch Abd el-Kurna. Dispozice Meketreovy hrobky byla inspirována podobou královských hrobek typu saff. Na úpatí svahu se nacházela
vstupní brána do celého komplexu a za ní se otevíralo volné, do svahu stoupající prostranství (25 × 70 m),
které bylo ohraničeno mohutnou cihlovou zdí. V jihozápadním rohu dvora se otevíraly vchody do tří malých vedlejších hrobek, v nichž byli pohřbeni Meketreovi služebníci. Vlastní Meketreovu hrobku najdeme na
horním konci dvora, kde byla skalní stěna upravena do
podoby terasy. Průčelí zde zdobila řada osmibokých pilířů, za nimiž se otevíraly vstupy dvou chodeb dlouhých 20 m, jejichž stěny byly původně obloženy vápencovými deskami a reliéfně zdobeny. Čtvercové zádušní
kaple se nacházely na konci chodeb a v jejich západních stěnách byly vytesány výklenky, v nichž byly původně umístěny sochy majitele hrobky a jeho nejstaršího syna Antefa. Ústí pohřebních šachet byla skryta
pod dlažbou kaplí. Avšak slávu tomuto komplexu přinesl nález nevykradeného serdabu, v němž bylo nalezeno celkem 24 modelů zobrazujících nejrůznější aspekty
života tehdejší egyptské společnosti.
Literatura: Petra Vlčková, „Meketre, „výběrčí daní“
z roku 2000 př. Kr.“, in: Pražské egyptologické studie
Suplementa 1 (2003), 31 – 46; Herbert E. Winlock,
Models of Daily Life in Ancient Egypt from the Tomb of
Meketre at Thebes, (Cambridge, 1955).
O
S
T
U
ISPCLB7BIB
D
.&,&53&
PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE
ASI 21601650 PŘED N. L.
199
tu a lze přepokládat, že se jím Sarenput a jeho architekti mohli inspirovat. I strop hlavní obětní kaple mohl
být podpírán pilíři. Hlavní obětní místo představovala hluboká nika vytesaná v západní stěně kaple, která
nahrazovala nepravé dveře. Její stěny a pilíře kaple byly
zpravidla obíleny a poté bohatě zdobeny – dominantní
postavou je zde opět majitel hrobky a jeho rodina. Výjimečné postavení má v tomto případě hrobka Sarenputa II., kde dochovaná výzdoba jasně dokládá umělecké postupy starověkých Egypťanů: na stěnách jsou ještě
namalované pravidelné čtvercové sítě, pomocí nichž
přenášeli umělci vyobrazení v dané velikosti na stěnu.
Kultovním středem celé hrobky byla západní stěna
niky, jež je zpravidla zdobena scénou zachycující majitele hrobky sedícího u obětního stolu, který je bohatě obložen obětinami. Nad hodnostářem jsou uvedeny
jeho tituly a plné jméno. Například v hrobce Sarenputa II. můžeme číst:
Ctěný v přítomnosti Chnuma, pána Kebechu, na
Elefantině, dědičný kníže. Ctěný v přítomnosti Satety,
vládkyně Elefantiny a Nechbety, Nubkaurenacht.
Na bočních stěnách niky je opět vyobrazen Sarenput, tentokrát však v přítomnosti své matky (pravá strana) a manželky (levá strana).
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
chy majitele hrobky. Krátkým průchodem lze projít do
pilířové síně, jejíž strop podpíraly čtyři nebo šest pilířů.
Reliéfní výzdoba stěn síně a pilířů se ve většině případů
buď nedochovala, nebo je starověcí Egypťané nechávali nezdobené. Výjimkou je pouze hrobka Sarenputa I.,
kde jsou stěny síně zdobeny malbami, byť velmi poničenými pozdějšími zásahy. Sarenput je zde zachycen
při rybolovu v papyrové houštině, při lovu v poušti či
jak se plaví po i proti proudu Nilu. Na dalších vyobrazeních vidíme, jak služebníci perou prádlo na březích
Nilu, jak ho ždímají a pak i suší nebo jak řezníci porážejí přiváděný dobytek. Poměrně značná pozornost je
věnována i přípravě a výrobě součástí pohřební výbavy
a obětin: při práci jsou zde zachyceny přadleny, tkadleny a také pekaři, zahradníci i písaři v sýpkách.
Uprostřed západní stěny síně se otevírala dlouhá
chodba, která ústila do kultovní kaple. Stěny chodby
mohly být rovněž ponechány bez výzdoby, nebo naopak byly výrazně a nápaditě zdobené. To je příklad
hrobky Sarenputa II., který nechal do stěn chodby vyhloubit hluboké niky, v nichž byly ze skály vytesané sochy znázorňující Sarenputa jako boha Usira, tedy v mumioformní podobě. Podobný typ soch byl nalezen i při
výzkumu pyramidového komplexu Senusreta I. v Liš-
Z
E
P
R
O
S
T
U
D
IJ
N
Í
Ú
Č
E
LY
189 Půdorys (dole)
a řez hrobkou
Sarenputa II. na Kubbit
el-Hawwě
200
PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE
ASI 21601650 PŘED N. L.
LY
Ú
Č
E
Í
N
IJ
D
U
T
S
O
R
P
E
Z
U
O
P
N
R
Č
E
U
JE
X
T
T
E
O
T
E
N
T
190 Půdorys svatyně zasvěcené Hekaibovi na Elefantině
V podlahách vnitřních částí hrobek, ale i v prostoru
dvorů se otevírala ústí šachet, v nichž byli pohřbeni členové rodin a domácností majitelů hrobek. Sami hodnostáři byli ukládáni do pohřebních komor přístupných sestupným koridorem, který ústil v rohu hlavní
obětní kaple. Všechny hrobky na Kubbit al-Hawwě
byly vykradeny již ve starověku.
V souvislosti s pohřebištěm na Kubbit el-Hawwě
musíme ještě zmínit stavbu, jež v sobě spojuje zádušní kult a oslavu úspěšného hodnostáře, který se po smr-
PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE
ASI 21601650 PŘED N. L.
201
Z
E
P
R
O
S
T
U
D
IJ
N
Í
Ú
Č
E
LY
Lze zde rozpoznat několik základních typů pohřebního ritu: prosté pohřby v jamách vyhloubených v písku bez jakéhokoli zpevnění stěn, prosté jámy vyhloubené v písku se stěnami zpevněnými omítkou, malé
pohřební jámy se stěnami zpevněnými sušenými cihlami a samozřejmě i skutečné cihlové hrobky. Jedinci byli
pohřbíváni buď pouze do písku, nebo do dřevěných či
keramických rakví. Celkem bylo prozkoumáno na 180
pohřbů. V hrobkách všech typů byl téměř vždy dodržován stejný ritus: mrtví byli ukládáni v natažené poloze na zádech, s rukama podél těla; hlavou mířili směrem k severu a obličejem byli otočení na východ. Avšak
projevily se zde i anomálie – ve třech hrobkách byli pohřbeni jedinci bez hlavy a ve dvou byly nalezeny pouze hlavy. V jedné hrobce chyběly obě nohy a v další měl
zemřelý pouze jednu ruku. Naprosto výjimečné byly
nedotčené pohřby, kde byla spodní čelist mrtvého vykloubena a s hlavou svírala pravý úhel. Před uložením
do hrobek byla většina těl zavinuta do látkových obinadel a několika významným jedincům pokrývala obličej
lehká kartonáž nebo obličejová maska.
Zachované pohřební výbavy veskrze odpovídají období Střední říše: v hrobkách byla objevena zrcadla
(celkem 36); zbraně (bojové sekery, dlouhé dýky a nože – 22); kamenné nádoby (nádobky na líčidlo kohl,
drobné pohárky a zásobnice – 26); perlové náhrdelníky ze zlata, stříbra, elektra, lapisu lazuli, polodrahokamů, fajánse či mušlí (38); zlaté a stříbrné náramky (8)
a amulety ze zlata a karneolu (57) a další drobné předměty (například dva zlaté prsteny se skaraby z lapisu lazuli a ametystu) – a samozřejmě keramika (42). Mezi
nejbohatší pohřby překvapivě patřily prosté jámy bez
jakéhokoli zpevnění stěn.
Podle rozboru keramiky a popsaných skarabů se zdá,
že pohřebiště bylo používáno běžnými obyvateli v poměrně rozsáhlém období od Prvního po konec Druhého přechodného období.
Na této lokalitě byl prozkoumán ještě jeden zajímavý hrob, v němž byl pohřben hodnostář Sobekchesu Chesuver, „kněz Hathory, správce kněží, představený ženského harému“. Jeho hrobka původně sestávala
z pohřební komory sestavené z velkých kamenných bloků, jež byly z vnitřní strany pestře zdobené, a ze stavby
ze sušených cihel, která pohřební komoru obklopovala.
Velmi pravděpodobně byla původně pohřební komora jen lehce zapuštěna do podloží, aby nebyla vystavena
pustošivému působení podzemní vody. Vnitřní rozměry komory dosahovaly 4,10 × 1,40 × 1,95 m. Podlahu
rovněž tvořily kamenné bloky. Do komory se vstupo-
P
O
U
ti stal jakýmsi lokálním svatým. Podobný osud potkal
i Imhotepa, stavitele Džoserova pyramidového komplexu, vezíra Kagemniho, nomarchu Isiho z Edfu či později
Amenhotepa, syna Hapuova, architekta a rádce Amenhotepa III. Jde o Hekaibovu svatyni na ostrově Elefantina, kterou nedávno zpřístupnili němečtí archeologové
dlouhodobě na Elefantině pracující. Prostor svatyně je
obehnán čtvercovou ohradní zdí, podél jejíchž vnitřních prostor jsou umístěny malé jednoduché svatostánky v podobě naií, v nichž byly umístěny sochy hodnostářů, kteří Hekaibovu památku uctívali. Celkem bylo
v prostoru svatyně nalezeno přes sto soch a jejich zlomků. Jsou zde zastoupeny sochy či stély všech významných hodnostářů sídlících na Elefantině během Střední
říše a posléze i Druhého přechodného období: Sarenputa I. a II., Ameniseneba, Chakaureseneba, či panovníka Sobekemsafa ze 14. dynastie. Největší kaple se
nachází přímo proti vchodu a je zasvěcena přímo Hekaibovi. Žádný nález ani v hrobce (viz předcházející kapitola), ani v jejím okolí nenaznačuje, že se kult udržovaný na Elefantině rozšířil i na Kubbit el-Hawwu.
Literatura: Hans Wolfgang Müller, Die Felsengräber
der Fürsten von Elephantine aus der Zeit des Mittleren
Reiches, (Glückstadt, 1940); Habib Labachi, The
Heqaib Sanctuary in Elephantine, (Mainz, 1985).
R
Č
E
N
DELTA
E
N
T
O
Kóm el-Hisn
T
E
X
T
JE
U
Problematika pohřbívání v oblasti Delty během Staré říše měla svá specifika a podobně tomu bylo i v době Střední říše. Vzhledem k pomalejšímu rozmachu
archeologických výzkumů jsou však naše znalosti o pohřebních rituálech a zvyklostech v tomto regionu nepoměrně menší než v ostatních částech Egypta.
T
Lokalita Kóm el-Hisn (Pevnostní pahorek) leží na samotném západním okraji Delty. Ve starověku se zde
rozkládalo významné centrum 3. dolnoegyptského kraje (tzv. Západního okrsku). Na této lokalitě se nacházejí dvě polohy, v nichž byly prozkoumány pohřby pocházející z období Střední říše: jihozápadně od dnes již
neexistujícího chrámu byla prozkoumána hrobka jistého Chesuvera a v centrální části rozlehlého kómu se
nacházelo pohřebiště, na němž byli pohřbíváni členové
tamní společnosti.
202
PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE
ASI 21601650 PŘED N. L.
LY
Ú
Č
E
Í
N
IJ
D
U
T
S
O
R
Z
Dvě skupiny žen pod jeho dozorem hrají na chřestítka
a tleskají k tomu do rytmu. V severní části západní stěny jsou zachyceny výjevy související s přípravou obětin (řezníci porcují přiváděný dobytek, ptáčníci chytají do vlečných sítí ptactvo a zemědělci obdělávají pole)
a je zde zobrazen i Chesuver při lovu ptáků v papyrové
houštině a při rybolovu.
Literatura: A. Hamada – M. El-Amir, „Excavations
at Kom el-Hisn. Season 1843“, Annales du Service
des Antiquités de l’Égypte 46 (1947), 101–141;
A. Hamada – Sh. Farid, „Excavations at Kom el-Hisn. Season 1945“, Annales du Service des Antiquités
de l’Égypte 46 (1947), 195–233; Guy Brunton, „The
Dating of the Cemetery at Kom el-Hisn“, Annales du
Service des Antiquités de l’Égypte 46 (1947), 143 – 145;
C. C. Edgar, „Recent Discoveries at Kom el-Hisn“, in:
Maspero (ed.). Le Musées Egyptien. Recueil de monumets
et de notices sur les fouilles d’Egypt III, (Le Caire, 1915).
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
valo úzkým průchodem v severní stěně. Vnější severní
stěna kamenné komory byla po obou stranách průchodu zdobena dvěma vyobrazeními majitele hrobky sedícího na křesle s nízkým opěradlem. Průchod sám byl
lemován nápisem s klasickými obětními formulemi, tituly a jménem majitele hrobky:
Král a Usir, pán Búsiris, velký bůh, vládce Abydu
dávají oběť hlasu ospravedlněnému, správci kněží Sobekchesuovi. Král a Anup, ten, který je na své hoře,
pán balzamovacího stanu, vládce posvátné země dávají oběť, nechť je ospravedlněný, Chesuver dobře pohřben
na pohřebišti. Král a Anup, vládce kraje, přední božského chrámu dávají oběť, nechť dojde míru na krásném západě.
Kromě severní stěny byly všechny vnitřní prostory komory zdobeny vyrytými nápisy a reliéfy. Ve spodní části východní stěny byla vyhloubena nika, v níž se
původně nacházely kanopy. Výzdoba této stěny sestávala z kombinace náboženských textů, seznamů obětin a reliéfů zachycujících obětování duchu zemřelého
Chesuvera. Jižní stěna byla bohužel značně poničena.
Nejhodnotnější výzdobu nesla západní stěna – byla
pokryta náboženskými texty a reliéfní výzdobou. V jižní části je znázorněn majitel hrobky se svou ženou, jak
přihlíží činnostem, kterými se zabýval za svého života.
E
P
191 Příklad výzdoby západní stěny hrobky Chesuvera na Kóm el-Hisnu
Abú Ghâlib
Lokalita Abú Ghâlib leží při západním okraji Delty a ve
40. letech 20. století ji zkoumala švédská expedice, která zde odkryla pozůstatky osídlení vesnického charakte-
PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE
ASI 21601650 PŘED N. L.
203
LY
Ú
Č
E
Í
N
IJ
D
U
T
S
R
O
192 Pohřebiště ze Střední říše v Búbastidě
Z
E
P
obvodovou zdí postavenou ze sušených cihel. V bezprostředním sousedství nekropole byly nalezeny rozvaliny administrativního paláce, jenž pravděpodobně
pochází z doby vlády Amenemheta III. Lze tedy předpokládat, že „obyvatelé“ hrobek původně sloužili v lokální administrativě.
Pohřebiště bylo přístupné od severu – tedy ze směru, kde se nacházel palác, a jednotlivé hrobky byly pravidelně uspořádány do paralelních řad, které k sobě
těsně přiléhaly. Na jejich stavbu byly použity především sušené cihly a pouze několik z nich bylo postaveno z jemného vápence. Jednotlivé pohřební komory
byly zaklenuty jednoduchou klenbou a uprostřed nich
byly do podlah vysekány pravoúhlé jámy, které původně pravděpodobně obsahovaly kanopy. Na stěnách se
místy dochovaly zbytky nápisů uvádějících jména a tituly majitelů hrobek: například velekněz Antef a Maet,
královská příbuzná.
Celé pohřebiště bylo již ve starověku vykradeno
a zloději ponechali na místě pouze zlomky keramických
nádob a kamenných obětních oltáříků. V komorách
byly nalezeny rovněž fajánsové, karneolové a jaspisové korálky, které původně tvořily součásti náhrdelníků,
dále pak několik drobných amuletů ze zlata a karneolu.
Smutnou sbírku doplňuje již pouze jeden vápencový
vešebt, poškozená vápencová soška malé opice, zlomek
sošky trpaslíka a pár kamenných nožů.
Tell Basta – Búbastis
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
ru. Pod podlahami domů byly během archeologických
prací odkryty tři hroby, které zároveň představují jediné doklady pohřbívání, jež se na celé lokalitě zatím podařilo najít. Hlavní pohřebiště, které původně k sídlišti
přináleželo, se nepodařilo lokalizovat, ale archeologové
předpokládali, že se nachází dále na západ. Pohřbívání mrtvých pod domy představuje typicky dolnoegyptskou pohřební zvyklost a vzhledem ke stávajícímu stavu poznání jsou hrobky v Abú Ghâlibu jejími jedinými
doklady datovanými do doby Střední říše před příchodem semitského obyvatelstva (Hyksósů) do východní
Delty (viz následující kapitola).
V rohu velkého dvora bylo objeveno pohřbené novorozeně. Leželo v silně skrčené poloze na levém boku
s hlavou k západu a obličejem otočeným k severu. Tělíčko bylo překryto velkým plochým keramickým talířem, jenž byl typologicky datován do poloviny 12. dynastie.
Další dva pohřby již obsahovaly těla dospělých jedinců. Leželi v jednoduchých, asi 1 m hlubokých pohřebních jamách. Spočívali v natažené poloze na zádech s rukama podél těla. U těl nebyly nalezeny žádné milodary,
a proto je poměrně těžké je datovat. Ze stratigrafických
důvodů se badatelé domnívají, že těla byla uložena do
země po opuštění osady (závěr 12. dynastie), neboť jedna jáma protíná nosnou zeď jednoho z obydlí.
Literatura: Hjalmar Larsen, „Vorbericht über die
schwedischen Grabungen in Abu Ghâlib 1936 – 1937“,
Mitteilungen des Deutschen Archäologischen Instituts,
Abteilung Kairo 10 (1941), 1 – 59.
T
E
N
T
O
T
E
X
T
Lokalita nacházející se na tanidském rameni Nilu představuje jedno z nejdůležitějších městských sídlišť faraonského Egypta v Dolním Egyptě. Její důležitost souvisela nejen se strategickou polohou, ale i s přítomností
významného chrámového centra bohyně Bastet, jehož
počátky sahají do Staré říše. Z následujícího období,
tj. První přechodné doby a Střední říše, sice nemáme
dostatečné množství informací, abychom mohli usoudit na rozsah osídlení, ale během archeologických prací byly odkryty zlomky reliéfů a soch nesoucích jména
Senusreta I., Senusreta III. a Amenemheta III., který si
zde nechal vybudovat kapli svého ducha (ka) v souvislosti s přípravou oslav královského jubilea.
Pohřebiště ze Střední říše bylo v Búbastidě zachyceno na ploše 1 250 m2, která byla ohraničena mohutnou
204
PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE
ASI 21601650 PŘED N. L.
OÁZY V ZÁPADNÍ POUŠTI
Literatura: Shafik Farid, „Preliminary Report on the
Excavations of the Antiquities Department at Tell
Basta (Season 1961)“, Annales du Service des Antiquités
de l’Égypte 58 (1964), 85 – 98.
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
Ú
Č
E
Í
N
IJ
D
U
T
S
O
R
P
E
Z
O
U
Lokalita Tell el-Jahudíja („Židovský pahorek“) a její okolí
patřila k oblastem, v nichž se v samotném závěru Střední říše, tj. během 13. dynastie, formovala náplň hmotné
kultury Hyksósů. Avšak toto místo bylo silně osídleno
již v předcházejících historických obdobích. V západní části tzv. velkého tellu (pahorku) bylo například prozkoumáno pohřebiště používané ve Střední říši a během Druhého přechodného období. Všechny pohřby
byly nalezeny vykradené a z původní pohřební výbavy
nezůstalo zachováno nic kromě keramiky odpovídající
závěru Střední říše, několika skarabů ze steatitu, travertinové nádobky na oční barvu kohl a pár amuletů.
Další polohou, na níž byly na Tell el-Jahudíji zachyceny pohřby ze Střední říše, bylo tzv. hlavní pohřebiště,
rozkládající se východně od vojenského ležení z doby
Ramesse III. (panovník 20. dynastie). V hrobkách byla
nalezena keramika odpovídající pozdní Střední říši, tzv.
černé zboží, a především skaraby, z nichž některé nesly jména panovníků 12. dynastie – Senusreta I. a Amenemheta II.
Literatura: Shehata Adam, „Recent Discoveries in
the Eastern Delta“, Annales du Service des Antiquités
de l’Égypte 55 (1958), 301 – 324; Edouard Naville,
The Mound of the Jew and the City of Onias, (London,
1890); Frederick Ll. Griffith, The Antiquities of Tell el-Yehudiyeh, (London, 1890).
LY
Tell el-Jahudíja
Osídlení oáz v Západní poušti během Prvního přechodného období a ve Střední říši je otázka, která
není dosud dostatečně vysvětlena. Z jednotlivých nálezů, nápisů a titulů víme, že ve Střední říši Egypťané
permanentně obývali dnešní oázy Dachlu, Chargu,
Bahríju i Faráfru. O důležitosti této oblasti svědčí
skalní nápisy, které po sobě zanechali staroegyptští
hodnostáři. Z jejich svědectví víme, že Egypťané používali oázy především pro jejich strategický význam
a cestovali přes ně do Núbie. Nejvýmluvnější zprávu
nám zanechal núbijský voják Cehemau (doba Mentuhotepa II.) ve svém skalním nápise poblíž núbijského
Abiska. V něm uvádí:
Stéla, kterou vytesal Cehemau: Rok porobení si Cizích zemí (byl dobou), kdy jsem se stal vojákem Nebhepetre Mentuhotepa, když táhl na jih do Búhenu, aby
porazil vládce Ircetu a učinil tak Théby šťastné, a porazil lid, který proti (němu) pozvedl paži. I můj syn
se se mnou vydal naproti králi, který přešel celou zem,
aby porazil Asijce z Džatej. Když dorazili, Théby již
bojovaly, a byl to Núbijec, kdo způsobil obrat v boji. Pak (král) dobil Džatej a vyrazil po proudu na jih
(do Théb). … Po příchodu do oblasti Théb, které stály
na břehu Nilu, (jsem řekl): „Plánovali útok, avšak ve
strachu přede mnou se poddali.“ … Přišel jsem, abych
učinil horní cestu dobře schůdnou. Otevřel jsem dveře,
abych se mohl úspěšně navrátit.
Ačkoli je tento nápis poměrně špatně čitelný a velmi bohatě vnitřně strukturován, je jisté (podle soudobých písemných pramenů), že termíny „dveře“ a „horní
cesta“ se týkají Západní pouště a cest spojujících údolí a oázy.
Literatura: John C. Darnell, „The Route of Eleventh
Dynasty Expansion into Nubia. An Interpretation
Based on the Rock Inscription of Tjehemau at
Abisko“, Zeitschrift für Ägyptische Sprache und
Altertumskunde 131 (2004), 23 – 37.
T
E
N
T
O
T
E
Hrobky podobného typu jako na Kóm el-Hisnu
byly prozkoumány i na několika dalších lokalitách
v Deltě. Uveďme je zde pouze jmény: el-Qatta (hrobka hodnostáře Nehy), Barnugi poblíž Dámanhúru
(dvě kamenné hrobky s částečně dochovanou malovanou výzdobou), el-Chatana (prosté pohřby vybavené především keramikou), Tell Samad, Kóm Abú Billo
(Terenúthis), Tell el-Rubáa (Mendés) a Kóm Firín. Na
přítomnost pohřebiště z období Střední říše většinou
poukazují nálezy zlomků soch a kamenných součástí
architektury hrobek (bloky s reliéfní výzdobou, dveřní
překlady apod.), keramiky a dalších součástí původní
pohřební výbavy.
Dachla, Qillat ed-Dabba
Ačkoli rozkvět pohřebiště v Qillat ed-Dabba je kladen
do samotného závěru Staré říše, nekropole se používala
i během Prvního přechodného období. Čtyři základní
chronologické celky, do nichž byl archeologický materiál rozčleněn, byly zmíněny již v předcházející kapitole. Zde se budeme nadále věnovat přehledu hrobek
PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE
ASI 21601650 PŘED N. L.
205
O
S
T
U
D
IJ
N
Í
Ú
Č
E
LY
nádoby, pár kamenných nádob, drobné šperky (perlové náhrdelníky) a předměty denní potřeby (bronzová
zrcadla). Milodary byly zemřelým ukládány nejen do
komor, ale osobní předměty i do vnitřních prostor rakví. O podobě nadzemní části hrobek nemůžeme bohužel říci nic, neboť pro silnou větrnou erozi se z nich nic
nedochovalo.
Výjimečně byly do jedné pohřební komory (hrob
127) pohřbeni dva jedinci v dřevěných rakvích – jde
navíc o nejvýstavnější hrobku této chronologické části pohřebiště. Její komora (3,5 × 1,3 × 2,2 m) byla celá
pravidelně vyzděna sušenými cihlami
Z tzv. třetí fáze pochází pět hrobek. Architektura
této skupiny se v žádném případě neliší od výše popsaných starších dokladů, hrobky jsou pouze menší
a prostší. V pohřební výbavě se navíc ve větší míře objevují pouze hrubě vyrobené keramické miniatury misek, které u staršího horizontu zcela chybí. Někdy byli
zemřelí prostě jen uloženi do pohřební komory bez
rakve či már.
Toto pohřebiště je výjimečné i variabilitou uložení
rukou zemřelých v rakvích: objevují se zde takové polohy jako například ruce složené pod hlavou, jako by
mrtvý prostě jen odpočíval.
Podle analýzy keramiky, kterou v prostoru pohřebiště našel egyptský archeolog Ahmad Fakhry, se zdá,
že nekropole byla používána minimálně do doby vlády
Amenemheta III. a závěru 12. dynastie. Bohužel, dosud nebyla tato vrstva zachycena přímými archeologickými výzkumy.
Literatura: Sidney Aufrère, „La nécropole sud de
Qila’ el-Dabba (oasis de Dakhla, secteur de Balat).
Un palimpseste archéologique“, Bulletin de l’Institut
français d’archeologie orientale 90 (1990), 1 – 28;
Georges Castel – Laure Pantalacci, Balat VII. Les
cimetières est et ouest du mastaba de Khentika, (Le
Caire, 2005), 225 – 319.
Z
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
druhé a třetí fáze, tj. od poloviny Prvního přechodného
období po 11. dynastii.
Do tzv. druhého období se podařilo v okolí Chentikovy mastaby (viz předcházející kapitola) zařadit celkem devět hrobek. Jejich architektura si je velmi podobná: malé pohřební komory byly přístupné klesajícím
schodištěm (hloubka max. 2,5 m) a vlastní pohřební
komory (dlouhé max. 3 m) byly překryty kamennými deskami nebo jednoduchou klenbou ze sušených
cihel. Po uložení těla byl přístup uzavřen zdí ze sušených cihel. Zemřelí byli ve skrčené i natažené poloze
ukládáni do jednoduchých dřevěných skříňových rakví. Pohřební výbavy bývaly poměrně prosté: keramické
E
P
R
193 Řez a půdorys jedné ze sekundárních hrobek v okolí
Chentikovy mastaby na Qillat ed-Dabba
206
PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE
ASI 21601650 PŘED N. L.