Zde - Střední Evropa - revue pro středoevropskou kulturu a politiku

Komentáře

Transkript

Zde - Střední Evropa - revue pro středoevropskou kulturu a politiku
133
Ročník 22. říjen 2009
odpovědnost za podmínky k životu
ISE
INSTITUT PRO STŘEDOEVROPSKOU KULTURU A POLITIKU
strana 2
STØEDNÍ EVROPA
?
REVUE PRO STREDOEVROPSKOU
KULTURU A POLITIKU
Šéfredaktor: Rudolf Kuèera
Zástupce šéfredaktora: Ivan Štern
Redakèní rada:
Petr Anderle, Josef Forbelský, Alexander Fried, Milan Churaò,
Helmut Kohlenberger (Salzburg), Milan Kubes, Bernd Posselt
(Evropský parlament)
Administrace: Jana Jagerová
Tisk a sazba: Grantis s.r.o. Ustí nad Orlicí
Adresa redakce a institutu: Vyšehradská 2, 128 00 Praha 2
e-mail: [email protected]
ISSN 0862-691 X INDEX 47 407
Vydává: Institut pro støedoevropskou kulturu a politiku
IÈO 499676
©
Bankovní spojení:
Èeská spoøitelna
Karlovo nám., Praha 2
èíslo úètu 15154379 / 0800
IBAN CZ41 0800 0000 0000 1515 4379
BIC GIBACZPX
Doporuèená cena tohoto èísla pro knihkupce je 130 Kè, pøedplatné 90 Kè.
Cena jednotlivého výtisku v zahranièí je 7 Euro, pøedplatné 5 Euro.
Zasílání pøedplatitelùm zajišuje firma SEND Pøedplatné s.r.o.
Nevyžádané rukopisy se nevracejí.
Publikovaná stanoviska nevyjadøují nutnì názor redakce.
obsah
SE 133/2009
Úvodní slovo
Darwinistické prostředí české politiky
Rudolf Kučera
strana
5
Odpovědné, anebo kolektivní vlastnictví? Paul Kirchhof
strana
8
O požehnání finančních trhů Norbert Walter
strana
16
Náboženská krajina Evropy Karl Gabriel
strana
23
Lidé uprostřed odpovědnosti Andreas Kruse
strana
35
Turecká stranická demokracie Dirk Tröndle
strana
42
strana
68
Mnichovská zrada, nebo pražský krach?
Nečasova mise a rozpad Československa v roce 1938
Jan Cholínský
strana
81
Anselm von Canterbury
Von Helmut Kohlenberger
strana
113
James Madison a Alexander Hamilton:
Lidské vášně a problém uchování demokracie
ve Spojených státech amerických
Kristián Vítů
3
OBSAH
4
SE 133/2009
Úvodní slovo
SE 133/2009
Darwinistické prostředí české politiky
Rudolf Kučera
Charles Darwin, jeden z nejslavnějších a nevlivnějších badatelů v oblasti
přírodních věd, se narodil v Británii před dvěma sty lety, v roce 1809. Významné výročí proběhlo vcelku bez větší pozornosti, což je překvapující,
protože stále, byť v nové podobě, přetrvává konflikt mezi křesťanským
obrazem člověka a Darwinovým pojetím člověka. Nemám tím na mysli
nějakou polemiku s vývojovou teorií přírodního světa a jeho druhů, která
je podložena nesčetnými vědeckými důkazy, ale s neustále se opakujícím
přenášením Darwinovy teorie na společenský a politický svět, opírající
o pochybnou antropologii a pochybný vztah k morálním pravidlům..
V roce 1859 publikoval Darwin své hlavní dílo O původu druhů prostřednictvím přirozené selekce neboli o udržení nejlepších ras v boji o život.
Problémem tohoto díla je, že vývoj druhů prostřednictvím výběru, selekce
nemá žádný plán a děje jen jako sled více méně nahodilých procesů. Z Darwinova hlediska to bylo logické, protože odmítnul Boží působení v historii
světa a tím také jakýkoli inteligentní plán, nebo jak dnes Darwinovi odpůrci
říkají, Inteligent Design. Vše se děje jen na základě vnitřního vývoje, nyní
jde ale o to dokázat, zda má tento vývoj nějakou svou vnitřní zákonitost,
nějaká vnitřní pravidla a případně jaká. Z hlediska dnešní vědy se například ukazuje, že biosystémy mají vlastní syntetický a kreativní potenciál,
ale o tom budeme mluvit později. Co se týká Darwinových následovníků,
někteří uvádějí, že člověk má v sobě jakýsi agresivní pud nebo egoistické
geny, které ho vedou do boje o život. To je pochybná darwinistická ideologie, protože se nic takového nedá vědecky prokázat. Darwin sám ovšem
stál jen na tvrzení, že znakem vývoje jsou náhodné variace biologického
substrátu a že probíhala a probíhá na různých úrovních života přirozená
selekce těch nejživotaschopnějších druhů. Nesmíme ale zapomenout, že
Darwin mluví také o boji o život, struggle for existence, jak je uvedeno již
v samotném názvu jeho díla. Badatel Joachim Bauer, nositel renomované
ceny Německé společnosti pro biologickou psychiatrii ale uvádí, že konkurence a boj jsou sice biologické skutečnosti, ale případy, kdy nějaké druhy
jsou jinými druhy vyhlazeny, jsou spíše výjimkami. Většina dříve existujících druhů nepadla za oběť boji druhů o život, ale vyhynula v důsledku
těžkých globálních ekologických katastrof.
5
Úvodní slovo
RUDOLF KUČERA
Darwin se ve svých tvrzeních nechal inspirovat spisy Thomase Roberta
Malthuse, v nichž byla vyslovena hypotéza, že prudký geometrický nárůst
obyvatel v průmyslových zemích je spojen s pouze lineárním nárůstem
produkce potravin, což vedlo a povede k zničujícím konfliktům o zdroje,
které přežili a přežijí jen ti nejživotaschopnější. V takto pojatém boji o život už nehrála židovsko-křesťanská etika žádnou roli. Pro každého věřícího člověka je ale problémem představa, že například ve vývoji lidského
druhu je zcela určující tendence, že velcí požírají malé, silnější slabé nebo
výkonní ty nevýkonné. Nebo bych také mohl připomenout situace před
první světovou válkou, kdy mezi všemi tehdejšími mocnostmi vládla darwinistická nálada, která všechny vedla k neustále se zvyšujícímu zbrojení
a přípravám na válku. Nikdo nechtěl projevit slabost a každý se snažil
připravit pouze na nastávající boj o život, v němž zvítězí jen ty nejsilnější
národy. Nakonec vlastně nezvítězil nikdo, všichni prohráli za cenu strašlivých lidských, materiálních, ale i kulturních ztrát. Proti této aplikaci
darwinismu na lidskou společnost a politiku je proto třeba argumentovat,
naštěstí je tu moderní věda, genetika, výzkum buněk, biologická psychiatrie a další vědy, které v době Darwinově ještě neexistovaly
Obecně řečeno, výsledky těchto věd ukazují něco jiného, jiný obraz člověka. Není samozřejmě totožný s křesťanským pojetím člověka jako obrazu
Božího, ale ani nepotvrzují Darwinův obraz člověka, jenž se údajně vyvíjí
na základě přírodní selekce a boje o život. Ukazují, že živé organismy,
včetně člověka, jsou schopny jako odpověď na vnější stresující podněty
změnit fundamentálně své genomy, tj.dědičné vlastnosti tak, že v procesu
evoluce vznikají stále nové komplexnější živé organismy, včetně nových
druhů. Průběhy změn genomů mají přitom vlastní interní pravidla. Jedno
z nich zní, že přes veškeré změny zůstává zachován jistý neměnný genomický základ, o němž Bauer tvrdí, že disponuje vlastním kreativním
potenciálem. Když bychom to aplikovali na obraz člověka, mohli bychom
dojít k tomu, že člověk není ve své podstatě egoistický agresivní a bojovný
tvor, i když se tak mnohdy chová, ale mnohem spíše bytost, jejíž genom
je v podstatě založen na komunikaci a kooperaci s jinými lidmi. Příjemné
mezilidské vztahy a především potřeba uznání jinými lidmi je dnes prokázanou biologicky zakotvenou potřebou člověka. Ne stále přítomná agresivní touha jiné porazit, převálcovat a ovládat, ale touha být uznán a přijímán jako součást menšího nebo většího lidského společenství. Agresivita
je pak spíše vyvolávána potřebou zbavit se izolace a pocitů vydělenosti či
6
Úvodní slovo
SE 133/2009
vyvrženosti ze společnosti. Nic tedy podle dnešní vědy nesvědčí pro tezi,
že agresivita je normální potřebou psychicky zdravého člověka.
Kdybych si dovolil aplikaci těchto poznatků na dnešní politickou situaci
u nás, řekl bych, že některé politické postavy, vyznačující se vystrčenou
bradou, neustálým napadáním soupeřů a vytrvalou snahou je převálcovat
a zahnat do kouta, jsou symptomem psychicky poškozených lidí. Nejen
poškozených, ale škodících celé politické scéně u nás. Jsou to političtí
darwinisté, kteří už dávno ztratili jakékoli povědomí o nějakých etických
normách a chápou politiku jen jako holý boj o přežití sebe sama, svých
klientů a spřátelených kruhů. Prohra ve volbách neznamená pro ně pouze
aplikaci demokratických pravidel, ale hrozbu sociálního vyvržení, což je,
podle soudobých vědeckých experimentů, vnímáno lidským mozkem jako
nesnesitelná fyzická bolest a jako spouštěč agrese. Agresivně se chovající
člověk chce ostatním lidem něco ukázat, chce, aby se ho báli a tím si vynutil uznání a respekt mimo daná pravidla. V politice je to přitom podobné
jako například na silnici. V jejích horních patrech se pohybuje mnoho lidí,
kteří nejednají racionálně a už vůbec ne s ohledem na obecný prospěch.
Potlačují v sobě smysl pro spravedlnost a férovost a pěstují v sobě asociální způsoby, o nichž jsou přesvědčeni, že jim vynesou uznání podobně
frustrovaných a psychicky narušených lidí. Nezbývá tedy než doufat, že
se ve volbách tato část společnosti neprosadí v nějakém větším měřítku
a že naši darwinisté s vystrčenými bradami a pevnými ocelovými pohledy
odejdou do politického důchodu a budou se muset živit stejně jako většina
normálních občanů.
Charles Darwin si zaslouží i dnes uznání za své objevy vývojových procesů v přírodě. Že svět je založen na vnitřních evolučních procesech nelze
dnes zpochybnit. Musíme však diskutovat o pravidlech selekce v evoluci,
čím se skutečně řídí a to zvláště v lidském světě. V němž totiž neprobíhá
jen boj o život a materiální zdroje k životu, ale také zápas o podobu lidského společenství a o hodnotový charakter mezilidských vztahů. A v něm
hrály a budou hrát morální pravidla svou roli a klíčovou otázkou dnešní
doby je, jak velkou. Ne Darwin, ale darwinisté, především v politice, by se
proto měli stát veřejně známým ohrožením jakékoli lidské společnosti.
7
odpovědnost za podmínky k životu
Paul Kirchhof
Odpovědné, anebo kolektivní vlastnictví?
Paul Kirchhof
Myšlenka soukromého vlastnictví a profesní svobody nejsou v současnosti
ohroženy socializací, ale kolektivizací. Jestliže může moderní člověk podílením se na fondu vydělat víc peněz než cestou vlastní práce, jestliže velká
kapitálová společnost ovládá trh v neprospěch osobně vedeného podniku,
jestliže výroba aut nebo počítačů probíhá bezmála bez účasti člověka, rozpustí se způsoby jednání, odpovědnosti, zisk a ztráta v kolektivu. Vlastnická svoboda a profesní svoboda jsou naproti tomu zamýšleny jako práva
člověka, která by měla platit i pro právnické osoby.
Anonymní kapitálová společnost
Modelovým případem svobodné soutěže v stávajícím hospodářském systému je odpovědnost vlastníka. Podniká a svůj podnik vede sám, stojí si
svým jménem a svým majetkem za kvalitou výkonů. Denně se setkává
se svými zákazníky a na základě zkušenosti s nimi rozvíjí svůj produkt.
Uskutečňuje tezi, kterou společně sdílí Adam Smith a Ludwig Erhard, že
podnikatelův úspěch se dostavuje jen tehdy, jestliže odhalil spotřebitelovu
potřebu a uspokojil ji.
Naproti tomu anonymní kapitálová společnost odděluje vlastníky, kteří do
ní vložili svůj kapitál, od konání společnosti, určované představenstvem.
Podílníkem už není kmenový akcionář, který by byl se svojí společností
natrvalo propojen, ale krátkodobý vkladatel, který od společnosti v dané
chvíli očekává co největší výnos. Nevládne už plnou vlastnickou svobodou
– vlastnictví mít, spravovat je, užívat a mít nad ním vládu, – ale omezuje
se jen na své dividendové požadavky a podílení se na vývoji jím upsaného vkladu, vyjádřeného drženými cennými papíry. Podnik se už v menší
míře stará o svoji hodnotu jako jednotky zabezpečující pracovní příležitosti, jako těžiště regionální hospodářské struktury, daleko více se upisuje, dokonce bezmála zcela, cíli maximalizace zisku, sice cíli legitimnímu,
nicméně nutně nepodléhajícímu kultuře uměřenosti. Jestliže se kapitálová
společnost změnila v organizaci, která se vyznačuje trvalou proměnou kapitálových vkladatelů, krytých anonymitou, potom je tento typ společnosti
sotva schopen účinné kontroly vlastníků nad představenstvem a manažery
8
Odpovědné, anebo kolektivní vlastnictví?
SE 133/2009
společnosti, pak se i vytrácí souvislost mezi uplatněním svobody a mezi
odpovědností ze svobody. Spolkový ústavní soud už před lety v rozhodnutí o sdílené správě zpochybnil, zda anonymní kapitálová společnost ještě
představuje onen ústavní typ svobodného sdružení a zda lze vůči němu brát
v potaz ústavu.
Kapitálové společnosti určují, co jíme, jak se oblékáme a pohybujeme.
Které informace budeme mít k ruce a jaké potřeby pro volný čas si máme
rozvíjet. Tato rozhodovací moc se pohybuje bezmála výhradně ve službách
krátkodobého zisku, čtvrtletního výkazu nebo výroční zprávy. Zcela pomíjí trvale udržitelné potřeby podniku a dlouhodobé potřeby spotřebitelů
a odběratelů. Jestliže se přitom odměny manažerů odvíjejí od krátkodobých úspěchů, pak mohou ohrožovat podnikatelskou strukturu z hlediska
delšího času. Nadto tento pobídkový systém sám v sobě obsahuje původ
sebezničení.
Vkladatel své peníze předá manažerovi fondu, který je ve vteřině prožene
kolem celé zeměkoule a umístí tam, kde se dá čekat nejvyšší výnos. Zda
za pomoci kapitálové síly vkladatele vyrábí obilí nebo zbraně, zda za tyto
peníze budou provozovány nemocnice nebo války, je nepodstatné. Jen očekávání výnosu rozhoduje o to, co se odehraje. Šance kapitálu je systematicky oddělována od odpovědnosti za působení nasazeného kapitálu. Zde
musí ústavní stát tlačit na nové formy transparentnosti a informovanosti,
aby se jednající vlastník opět stal vědoucím, tedy zodpovědným vkladatelem. Nejprve by měl být každý fond zavázán k tomu, aby si obstaral
písemný souhlas vkladatele se zamýšleným nakládáním se silou jeho kapitálu. Musíme konečně znovu uvést v život zásadu svobodného tržního
hospodářství, podle které odpovědnost vlastníka představuje trvale i jeho
vlastnické ručení.
I ona bezmála liduprázdná továrna, která vyrábí zboží pouze za pomoci
robotů a počítačů a lidem ponechala jen kontrolní funkci, mění zásadně
skladbu vlastnické svobody. Stroj člověka osvobozuje od fyzické práce,
naplňuje tak ideálním způsobem zadání soukromého vlastnictví tak, že
slouží individuálnímu rozvoji vlastníka. Na druhé straně liduprázdná továrna zpochybňuje dosavadní samozřejmost, že kapitálový vkladatel, který
koupil počítače a roboty, si pro sebe požaduje také nezkrácené tržby, plynoucí z výkonu těch strojů. Neboť promění-li se tento model ve všeobecnou
výrobní zásadu, zůstane nám v průmyslovém odvětví pouze deset procent
kapitálových vkladatelů, kteří pro sebe požadují veškerý zisk, zatímco de9
odpovědnost za podmínky k životu
Paul Kirchhof
vadesát procent propuštěných zaměstnanců ztratilo zcela svoji kupní sílu,
aby si produkty liduprázdnými továrnami vyráběné mohli vůbec koupit.1
V této souvislosti musíme začít přemýšlet o dlouhodobých a včas uskutečněných organizačních formách družstevnictví, o podílu zaměstnanců na
řízení, o vytváření širokých možností, jak se podílet na majetku, abychom
tento vývoj vrátili k soukromému vlastnictví, sloužícímu osobnímu rozměru, jednotlivým lidem.
Ztráta odpovědnosti
Jak dalece anonymita vede k nezodpovědnosti, nás přesvědčuje současný
problém finančního trhu. Na něm se banky a finanční instituce setkávají
se zákazníky, kterým příjem už neslouží jen k živobytí, ale kteří naopak
usilují neustále o rozmnožování svého majetku.
Zajistili si pravidelný příjem, který je udrží naživu až do konce jejich dnů,
finančně nijak nestrádají, naopak, a nyní se u nich rozvíjí zvláštní potěšení,
že mohou rozmnožovat majetek. Jeho přírůstek osobně nikdy nevyužijí –
navyšování majetku tudíž prakticky nepotřebují – přesto překypují vášní,
když jejich majetek roste. Cítí podobně jako hráči anebo diváci fotbalového utkání, kteří veškeré své úsilí a vášnivost vrhnout do toho, aby jejich oddíl mohl hru vyhrát jedna nula, ačkoli jinak výsledek zápasu ve skutečném
životě pro ně nemá nijaký význam. Finanční instituce mají pochopení pro
takové jednání svých zákazníků. Už dávno vstoupily do fanouškovského
klubu této soutěže o co nejvyšší nárůst. I ony už dostatečně mnoho vydělaly, a přesto chtějí svůj majetek množit.
Zdá se však, že hranice růstu je dána opravdovým pokrokem v řemesle, ve
výrobě a v obchodě. Pokud se banka chce z těchto omezení uvolnit a osvobodit se od rizik špatného dlužníka, propojí své pohledávky z poskytnutých
1 Když jsem v roce 1996 byl na jednání u firmy Blefa, patřící do koncernu Thyssen,
v Siegenu, ukazoval nám ředitel firmy nově spuštěné robotizované linky na výrobu
nerez pivních sudů a nerezových kontejnerů. Pyšně se holedbal, že těch několik
málo lidí, které ještě v továrních halách vidíme, také zmizí. Jsou tu jen do doby, než
se robotizované linky z režimu poloprovozu převedou do provozu plného. Když jsme
vyšli zpátky na tovární dvůr, zeptal se pln dychtivého očekávání, co tomu říkáme, a
čekal slova plná obdivu a úžasu. Poznamenal jsem tehdy, že jedno jsem tedy neviděl – ty lidi, kteří si budou kupovat pivo, pro které on vyrábí sudy, přemýšlel jsem
totiž, zda vůbec takto budou mít šanci si někde vydělat nejen na pivo, ale vůbec na
živobytí. Šéf Blefy se zarazil. Uvědomil si, zmizí-li poptávka, dříve nebo později
ani on sám svoji fabriku neuživí – a to jen proto, že sám nedává vydělat lidem, ale
strojům (poznámka překladatele).
10
Odpovědné, anebo kolektivní vlastnictví?
SE 133/2009
úvěrů dohromady s ostatními a jako jeden balík vloží do jiné, k tomu účelu
založené účelové společnosti. Tomu balíku dodá zajímavě znějící jméno
a začne prodávat podíly na tomto balíku v podobě cenných papírů soukromým osobám a jiným bankám. Podíly uloží do úschovy i u centrální banky,
protože ta poskytuje úvěry komerčním bankám jen proti záloze. Tak se
miliardy euro v podobě úvěrů promění v cenné papíry, „upíšou se“, aniž
úpis v sobě obsahuje něco podstatného, a následně se upisovatelům prodají. Tak banka zpětně získá peníze, aby mohla dál poskytovat úvěry, které
zas zabalí do úhledného balíčku a opět použije k výrobě nových cenných
papírů, jejichž prostřednictvím si obstará další peníze. Solidnost dlužníka
je sotva ještě významná, když riziko z dluhu je okamžitě předáno a uloženo
do balíčku. Domy pak mohou být zadluženy až po střechu. Každý krok
této finanční transakce přináší zúčastněným – manažerům, pojišťovatelům,
ratingovým agenturám, poradcům a ověřovatelům – hezké zisky. Namísto bankéře osobní věrohodnosti se tu objevuje finanční instituce, jejíž transakce se stále více vzdaluje od hospodářské reality výroby, práce, investování a obchodu, a odpojená od světa peněz a úvěrů ve velmi krátké době
mizí i ze světa všeobecného finančního trhu. Nikdo už nerozumí tomu, co
se s financemi děje, tento jev, – aby vyjádřil povědomí o jeho umělosti –
se nazývá bublinou, která – což nakonec nikoho nepřekvapuje – praskne.
Její rána otřese zúčastněnými finančními institucemi – a to jsou všechny
instituce tohoto světa.
Část těchto úvěrů není použito k získání peněz pro koupi zboží, jako jsou
auta, stroje nebo pozemky, ale tyto peníze se použijí s cílem dosáhnout
zisku tak, že se upíší na finančních trzích. Žene to ceny nahoru – u nemovitostí, akcií, surovin, půjček. Vyhánění cen nahoru na oplátku přitahuje další
kupce, kteří se zaměřují na zisky ze spekulací. Banky mohou současně poskytovat dodatečné úvěry a tak pro sebe dosahovat dalších rychlých zisků.
Tak se i snadněji dosahuje zajištění půjček; díky rostoucím cenám domů
mohou jejich vlastníci nabídnout vyšší ručení, kterým banky zajišťují jimi
poskytované úvěry. Tato technika zhodnocování vykazuje účetně něco, co
ve skutečnosti neexistuje. Odhání peníze, důvěru a spolehlivost od výkonné síly hospodářství.
Jiné obchodní modely zas spekulují s měnou. Velkomajitel kupříkladu koupí na dluh anglickou libru a zaváže se tento dluh zaplatit opět v anglických
librách. Prodá následně stále ještě vysoce hodnocenou libru za euro. Postará se tak na burze o vzrůst obav z padajících kursů, před kterými je třeba
11
odpovědnost za podmínky k životu
Paul Kirchhof
včas uniknout. K jejich pádu svým krokem opravdu přispěje. Znehodnocenou librou, kterou nakoupil před tím za eura, zaplatí předchozí dluh, a pak
už jen počítá dosažený zisk2.
Spekulace bez míry
Tento spekulant porušuje čtyři kritéria, kterými vymezujeme spravedlnost.
Odnímá hospodářství úlohu, v rámci které si hospodářství bere od toho,
jenž chce peníze střádat a dává je tomu, jenž zamýšlí investovat, protože si chce vylepšil svoji konkurenceschopnosti stroji a rozvojem vlastní
výroby. Přitom bankéř ručí za to, že spořiteli zpětně vyplatí dobrý peníz
stejného druhu a kvality, v odpovídající lhůtě, a proto si hlídá svého dlužníka i jeho hospodářskou činnost. Spořitele může totiž obsloužit jen tehdy,
jestliže jeho investor půjčku spolehlivě splácí. Spekulant se naopak chce od
obou těchto odpovědností vůči svým zákazníkům osvobodit. Převádí své
závazky z titulu poskytnutých půjček na společnost, pro ten účel založenou, a odpoutává se tak od odpovědnosti za dobro zákazníka a od splácení
půjčky, aniž by se ale zřekl zisku, který ze smlouvy o půjčce vyplyne. Toto
zdráhání se nést odpovědnost za vlastní konání odporuje tomu, co považujeme za spravedlivé.
Jestliže úvěrové instituce proměňují miliardové úvěry v cenné papíry,
„upisují je“ a následně jako úpisy je prodávají, ztrácí svět peněz a úvěrů provázanost k hospodářské skutečnosti. Peníze ale, pokud mají odrážet
výkonnost opravdového hospodářství, by se měly opírat o důvěru, že za
ně výměnou dostaneme jakékoli zboží. Pokud by ale kdokoli chtěl stvořit
peníze, které by neodpovídaly své reálné hodnotě, způsobil by tím, že by se
staly bezcennými a civilizační výdobytek našeho hospodářského systému
by tak došel ke svému zničení. Chování spekulantů se proto rozhodně nesmí stát všeobecnou normou, nelze je zevšeobecňovat. Tak bychom ztratili
druhé kriterium, které spojujeme s myšlenkou spravedlnosti.
Naše spekulanty žene neomezená chuť rozmnožovat majetek, doslova až
pošetile, riskantně a přehnaně. Zdráhají se přijmout myšlenku, že jejich
metoda, jak získávat zákazníky, a jejich technika zhodnocování poškozují
2 Ve středověku by takové chování hodnotili jako hrdelní zločin penězokazectví
s odpovídajícím trestem – penězokaze vařili v horkém oleji. Pokrok , jak vidno, dnes
nespatřujeme jen v odstranění všech forem trestu smrti, ale i v tom, že tyto skryté
penězokaze sanujeme z daňových výnosů, aby si ještě mohli – někdy naposledy –
dopřát a vyplatit si tučnou prémii, plynoucí z textu uzavřené manažerské smlouvy
(poznámka překladatele).
12
Odpovědné, anebo kolektivní vlastnictví?
SE 133/2009
jejich zákazníky, investory, peněžní hospodářství a nakonec i základy jejich vlastního povolání a způsobu obživy. Spekulant tak ztrácí kulturu uměřenosti a ostatní poškozuje, přičemž pomíjí už dvě kriteria spravedlnosti.
Svoboda a odpovědnost
Soukromé vlastnictví tvoří hospodářskou základnu, zajišťující svobodný
průběh života každého jednotlivce. Vláda nad sebou samým dodává každému jeho svobodu, a tím i svobodu nad tou oblastí života, kterou máme
k dispozici. Tuto nám po právu přiřazenou oblast života určuje manželství, rodina, povolání, ze svobodné vůle uzavřené společenství, vzniklé na
základě našeho vlastnictví. Vlastnictví představuje právo, podle kterého
vlastník se statkem, který tvoří jeho majetek, nakládá podle svého rozhodnutí, svobodně užívá, spravuje a případně poskytuje dál. Záruka vlastnictví
představuje současně záruku vlastníkovy svobody.
Svoboda ale znamená smět se odlišovat od ostatních tím, že konám na
základě svých možností a na vlastní riziko. Jeden pracuje nepřetržitě den
a noc, přijde si na hromadu peněz. Druhý nepřetržitě den a noc filosofuje
a zbohatne spoustou myšlenek. Oba se od sebe od základu liší a svoje odlišnosti jeden od druhého budou v průběhu dalšího života rozmnožovat.
To lze ospravedlnit, pokud každý jedná podle svých možností a na vlastní
riziko. Svoboda jde ruku v ruce s odpovědností, s možností dělat dluhy, ale
i za ně ručit.
Svoboda je neustále chápána jen jako právo být svobodný. Pokud oprávněný svobodu vezme za svou tak, že se týká jen jeho samotného, a pokud se
rozhodne například, že si chce vypít sklenici vína nebo piva, pak právo být
svobodný připouští tuto libovůli. Pokud se ale jeho svoboda dotýká i druhých, vykonává určité povolání, staví dům, zakládá rodinu nebo firmu, pak
natrvalo přebírá odpovědnost i za lidi, kterých se jeho svobodné jednání
nějak začne týkat. Malinké současné svobody si člověk může užívat po
libosti. Vstoupí-li ale do velké zahrady, kde se pokládají základy svobodě
povolání, podnikání, manželství a rodiny, vědě a bádání, pak tato svoboda
předpokládá trvalé vědomí odpovědnosti a připravenosti dostát svým závazkům.
Státní finanční moc
Stát také potřebuje peníze a disponuje finanční mocí. Přesto peníze ve veřejné ruce představují trvale něco zcela jiného než peníze v ruce soukromé.
13
odpovědnost za podmínky k životu
Paul Kirchhof
Získávány jsou prostřednictvím daní. Státu jsou předávány do svěřenecké péče a beze zbytku se zas vracejí kolektivu plátců daní. Státní peněžní
hospodářství se jeví jako zvlášť bezejmenné a musí být proto velmi silně
vázáno zákony. Daně se řídí zákonem, státní výdaje vymezují rozhodnutí
parlamentu. Vedle toho ústava vyžaduje daňové právo, které je všeobecně
pochopitelné, neobsahuje v sobě žádné rozpory a je zásadně pro každého
srozumitelné – jde o veliký a dodnes neuskutečněný úkol.3 Nicméně slib
vlády, že začne práce na reformě daní, zní nadějeplně.
Podobná průhlednost je při použití daňových prostředků potřebná. Přidělování financí státem má sklon se stávat privilegiem. Kdyby nyní měl stát
rozdělit osmdesát miliónů euro a držel by se striktně zásady rovnosti, pak
by každému občanovi přidělil jedno euro a akce by byla nesmyslná. Pokud
vezme v úvahu jen osmdesát občanů a každého obšťastní jedním miliónem euro, pak může využít i moc, kterou tyto peníze sebou nesou a jejich
příjemce přimět k tomu, aby se dali do služeb v jeho prospěch. Proto musí
přidělování státních prostředků probíhat zvláštním způsobem, který je pro
veřejnost a potažmo pro každého jednotlivého občana pochopitelný a přístupný veřejné kritice.
U každého státního peněžního fondu musí být také vzato v úvahu hledisko
ústavního práva. Sám fond je ukotven v zákonu o státní rozpočtu, přijímaném parlamentem, je vybaven finančními prostředky a oprávněn s těmito
prostředky nakládat. Uvedené platí o to víc, pokud takový fond má právo
se i zadlužit. Dnes probíhající finanční a hospodářská krize v sobě proto
obsahuje zadání a současně šanci, abychom náš ústavní stát vrátili zpět
k přesvědčivým zásadám jeho ústavy.
3) Ve skutečnosti daňové zákony – zejména zákony o dani z příjmu – jsou jednak
nesrozumitelné, nepřehledné plné rozporů, tudíž i plné děr, které umožňují tak zvané „daňové uniky na hraně zákona“, ve skutečnosti státem tolerované neplacení
daní, a jednak výhodné ne pro plátce daní, ale pro příživníky, kteří si říkají daňoví
poradci, v neposlední řadě i pro sám stát, který díky nepřehlednosti daňových zákonů tu má ohromný prostor pro šikanu daňových poplatníků. Z tohoto pohledu jsou
daňové zákony prototypem neústavnosti. Podobně neústavní mohou být zákony o
státním rozpočtu, které opakovaně vedou k prohloubení státního dluhu. Ten totiž
nepřímo zvyšuje nejen stávající, ale u budoucí daňové zatížení občanů, přesněji
jejich soukromého vlastnictví. Zátěž v důsledku rok co rok rostoucího státního dluhu může nakonec vést k tak vysokému zatížení majetku občanů, že se pomalu rovná
jeho nepřímému vyvlastnění. I tento proces může tedy narazit na hranici, od které
se ocitá v rozporu s ústavou (poznámka překladatele).
14
Odpovědné, anebo kolektivní vlastnictví?
SE 133/2009
Die politische Meinung, č. 471, únor 2009
Přeložil Ivan Štern
Autor
Paul Kirchhof, bývalý soudce Spolkového ústavního soudu, nyní ředitel
Institutu pro daňové právo na Ruprecht-Karlově univerzitě v Heidelbergu, předseda stálého zastoupení Svazu německých právníků.
15
odpovědnost za podmínky k životu
Norbert Walter
O požehnání finančních trhů
Norbert Walter
Když byly patrné průvodní škody finanční krize, která v létě 2007 vyšla
ze Spojených států, vysloužily si finanční trhy špatnou pověst hrobařů
tržního hospodářství. Tento pohled není falešný jen z věcného hlediska.
Kdyby se tato myšlenka měla prosadit, mohla by se stát i zdrojem velkých
a dlouhodobých škod světovému hospodářství a konceptu sociálně tržního
hospodářství,. Neboť platí: účinné finanční trhy představují základnu pro
výkonné hospodářství, které se podílí na tvorbě sociální rovnováhy. Nadto
finanční trhy slouží jako dohlížitel nad finanční politikou, která je důležitá,
pokud chceme řízení i přerozdělování stanovit rozumné hranice.
Příspěvky k národnímu hospodářství
Finanční trhy prostřednictvím řady různých kanálů přispívají růstu a výkonnostní schopnosti národního hospodářství. Jako první bychom přitom
u finančních trhů měli zmínit jejich přímý prorůstový příspěvek. Je sice
relativně skromný ve vztahu k nepřímým prorůstovým příspěvkům, které
diskutujeme dále, v žádném případě však není triviální. Ve skutečnosti se
finanční trhy – banky, pojišťovny a další finanční instituce jako burzy –
neustále podílejí na ročním hrubém domácím produktu Německa kolem
jeho čtyř a půl procent. To představuje, a je to velice málo známé, větší přínos, než jsou schopny na váhu dodat renomované a příkladné obory
země, jako je elektroprůmysl a nebo průmysl chemický. I ve vztahu k nabídce pracovních příležitostí se finanční branže počítá mezi ty důležité.
Pracuje zde jen v bankách zhruba 670 tisíc osob a dohromady 1,3 miliónů
v úvěrových a pojišťovacích společnostech. Zmíněný přímý růstový vklad
finanční branže v žádném případě není, jak by možná někdo soudil, odraz
neuměřeného nafouknutí finančního sektoru v rámci nedávné celosvětové
bubliny na finančních trzích; ve skutečnosti se vklad finančního sektoru
v Německu v rámci mezinárodního srovnání pohybuje spíš stále ještě na
nízké úrovni. Pro srovnání: ve Spojených státech se příspěvek k hrubému
domácímu produktu pohybuje kolem osmi procent, ve Velké Británii a ve
Švýcarsku kolem osmi a půl, respektive desíti a půl procent.
Nesrovnatelně důležitější a kvantitativně významnější je ale přirozeně nepřímý nebo vlastní příspěvek finančních trhů, totiž ono financování hospo16
O požehnání finančních trhů
SE 133/2009
dářských aktivit a poskytovaní omezených prostředků ve prospěch alternativních účelů, které je spojeno z povahy věci s převzetím a rozložením
rizik. Stejné je i zrcadlové financování spotřebitelské poptávky v různých
životních fázích z vkladů střadatelů. Co se týká funkce financování, pak se
decentralizovaný tržní mechanismus finančních trhů stará o to, aby úspory,
které jsou po ruce, byly užity k výhledově nejvýnosnějšímu užití. Alokační
funkce se může se přitom projevit a stát se o to lepší, o co je výkonnější
sám finanční systém. V řadě studií bylo mezitím doloženo, že národní hospodářství, která se vykazují výkonným a rozvinutým finančním systémem,
rostou rychleji než ta, u kterých tento předpoklad postrádáme. Výkonnost
finančního systému se na jedné straně přitom odvíjí od hloubky finančního
systému (měřeno třeba vztahem úvěrů a dalších finančních aktiv, jako jsou
akcie a úpisy k HDP), na straně druhé od všestrannosti finančního trhu,
což představuje šíři nabízených finančních nástrojů. Poslední je výrazně
důležité. Celkově disponibilní kapitál je o to lépe využit, o co více máme
po ruce finančních nástrojů, které odpovídají individuálním rizikům konkrétních kapitálových investorů.
Disponibilní finanční instrument
Význam úplnosti (nebo šíře) finančních trhů se často podceňuje ve vztahu
k jejich hloubce – a nespravedlivě. Přitom by mělo být zřejmé, že rozdílné finanční projekty vyžadují rovněž zcela rozdílné finanční nástroje.
Zvlášť výrazně se toto projevuje při přímém srovnání investičních projektů
s rozdílnými charakteristikami: byly srovnány rozvojové investice podniku
v etablovaném odvětví s financováním rozvoje nového odvětví, náročného
na lidský kapitál. V prvním případě lze vcelku spolehlivě předpovědět budoucí příjmy na základě historických zkušeností, toku hodnot a známého
profilu. Díky dlouhodobému trvání podniku se může podnik patrně těšit
určitým jistotám. Za takové konstelace se financování investice může uskutečnit za značné pomoci cizího kapitálu při stanovení pevného úrokového
výnosu. Vzniklá finanční zátěž pro investora (vzhledem k očekávaným příjmovým tokům) je jednak spolehlivě odhadnutelná, nízké je i možné riziko
pro poskytovatele kapitálu právě díky historii podniku a jistot, které tak
poskytuje. Naopak v druhém případě konstrukce jeho financování musí
vzít jednak v potaz, že budoucí příjmové toky z investice jsou nejisté a nepředpověditelné (což vylučuje nárokovat si pevný a pravidelný úrokový
výnos ze strany poskytovatele kapitálu), pro poskytovatele kapitálu musejí
17
odpovědnost za podmínky k životu
Norbert Walter
být nadto zajištěna práva zasahovat do věci tak, aby si své nároky mohl
odpovídajícím způsobem zajistit. V tomto případě vcházejí do hry finanční
instrumenty, které mají blízko ke kapitálové účasti a které poskytovatelům
kapitálu umožňují spolurozhodování a v případě úspěšného vývoje přiměřené vysoké výnosy, odpovídající riziku a rozsahu poskytnutého kapitálu.
Jsou to právě ony často opovrhované produkty investičního bankovnictví,
které nabízejí rozmanité spektrum finančních nástrojů. Jejich opodstatněnost můžeme odvodit z nároků mnohočetných finančních projektů. Pomáhají tak konkrétním poskytovatelům a příjemcům kapitálu, které mohou
odpovídajícím způsobem obsloužit. To svědčí o tom, že je dětinské, tento
segment finančních trhů nechat usychat ve prospěch zájmů reálného hospodářství, spíš zdánlivých, sloužících jednodušším finančním formám, jako je
tradiční bankovní úvěr.
Uvedená úplnost by byla poloviční (a to nejen kvůli probíhající politické
diskusi), kdybychom nezmínili, že neexistuje souvislost mezi rozdílností
finančního systému a příspěvku k růstu jen v rámci financování podnikatelské činnosti, ale i v rámci finančních potřeb soukromých domácnostních
rozpočtů. Tak například nedávná studie, kterou předložila Evropská komise, ukázala, že národní hospodářství, v rámci kterých je rozvinuto široké
spektrum nástrojů k financování nemovitostí, rostou rychleji než ta, která nabízejí jen omezený rozsah takových instrumentů. Bylo by dokonce
v rámci tohoto tržního segmentu kontraproduktivní, kdyby se rozsah nabízených finančních nástrojů zcela redukoval díky vražedné regulaci. Neplatí
to jen s ohledem na možný příspěvek k růstu národního hospodářství, ale
i ve vztahu k sociálně politické dimenzi: pružnější finanční modely – například s proměnlivým umořováním anebo s delší umořovacím obdobím
– dovolují i těm vrstvám obyvatel ucházet se o vlastnictví k bytům, které
mají počáteční nižší příjmy a zanedbatelný majetek.
Odstranit rizika
Důležitou funkcí finančních trhů je rozkládat rizika. To platí i pro jednoduché financování podnikatelských investic anebo domácích rozpočtů. Názorně si to můžeme ukázat na příkladu zajištění se před kursovými riziky.
Podnikatelé, kteří své výrobky vyvážejí do oblastí jiných měn anebo tam
zboží nakupují, usilují zpravidla o odstranění rizika, plynoucího z pohybů
měnových kursů. Výpomoc ze strany měnových derivátů a termínovaných
obchodů umožňuje se před takovými riziky zajistit. I zde přístupnost odpo18
O požehnání finančních trhů
SE 133/2009
vídajícího finančního nástroje jednoznačně napomáhá růstu. Je známo, že
otevřená národní hospodářství rostou rychleji než hospodářství uzavřená.
Pokud dostupnost nástrojů k zajištění se před kursovými riziky zvýší připravenost podnikatelů zapojit se do mezinárodní dělby práce, pak už z toho
titulu můžeme mluvit o přímém příspěvku k růstu.
Málo je známé, že za pomoci dalších derivátů je možné dostat pod kontrolu i jiné projevy rizik. Platí to pro surovinové deriváty, díky kterým se
podnikatelé mohou zajistit před riziky, způsobené cenovými výkyvy surovin. Platí to i pro úrokové deriváty, pomocí kterých se nejen banky, ale
i podnikatelé mohou jistit proti riziku nežádoucích pohybů uvnitř nákladů
spojených s financováním. V poslední době to platí i pro klimatické deriváty, které například umožňují, aby podnikatelé, zásobující energií, ale
i v dalších odvětvích, závislých na průběhu počasí, svoji produkci mohli
zajistit proti klimatickým výkyvům a tak si zabezpečit příjmové toky.
Rozsáhlejší zajištění
Využívání finančních trhů v zajištění může samozřejmě pokročit ještě o kus
dál. Stejně jako podnikatelům finanční nástroje slouží i soukromým domácím rozpočtům a jednotlivcům k zajištění se před riziky. Je to patrné ze
zajištění se před nemocemi, úrazem a riziky spojené s majetkem za pomoci
pojišťovacích produktů. Méně zřejmé je to však, jestliže do hry zapojíme
schopnost pokrýt taková rizika finančním sektorem. Určité na síle nabývající těsné propojení mezi pojišťovacím sektorem v tradičním slova smyslu
a kapitálovými trhy se tu už vyskytuje: schopnost pojišťoven vzít na sebe
rizika je známá díky pravděpodobnosti výskytu škod, stanovující možnou
výši škody, stejně jako korelaci mezi jednotlivými riziky. Zatímco tyto parametry jsou pro tradiční rizika, jakými je riziko úmrtí, dobře vypočitatelná, v oblasti majetkové se vyskytují případy, které se vyznačují rostoucí
nejistotou ohledně stanovení pravděpodobnosti výskytu škod a jejich výše.
Naprosto zřejmé je to u rizik, plynoucích z katastrof, které jsou vyvolávány
extrémními klimatickými událostmi (hurikány, povodně) nebo terorismem.
Zde hrozí určitá nevypočitatelnost rizika, vedoucí buď k nezaplatitelným
pojišťovacím prémiím nebo v tom nejhorším případě k nemožnosti takové
riziko vůbec pojistit. Obojí hrozí značným omezením hospodářských aktivit. Široké veřejnosti je známá skutečnost, kdy teroristické útoky 11. září
2001 měly pokračování v tom, že civilnímu letectví hrozilo, že si nebude
moci svá letadla pojistit. Poněkud méně dramatická je starost pojišťoven,
19
odpovědnost za podmínky k životu
Norbert Walter
spojená s rostoucím významem globálních klimatických změn. Nesou
v sobě nadměrná zatížení, plynoucí ze škod, podmíněných právě klimatickými změnami. V tomto případě poslední dobou pojišťovny v zesílené
míře využívají možnost tato rizika postoupit na kapitálový trh za pomoci
tak zvané Insurance-Linked Securities (pojištění za pomoci propojených
zajištění) – a přenést tak pojišťovací činnosti na hráče na kapitálových trzích. Tento příklad ukazuje, jak může být využita inovační síla finančních
trhů a finančního odvětví pro hledání přiměřených odpovědí na nové hospodářsko politické výzvy.
Střádání v podobě odložené spotřeby
Komplement k funkci financování představuje ukládání úspor. Z pohledu
spořitele se jedná přitom o odložení spotřeby v čase. Mimořádný význam tu
má – vzhledem k demografickým proměnám stále zřetelněji se rýsující hranice státem financovaného systému starobních důchodů – zajištění životní
úrovně ve stáří. Z pohledu spořitele tu platí cíl, dosáhnout správné rovnováhy mezi výnosem z úspor ve výši pociťované jako dostatečná (čím je
vyšší, tím spíš roste chuť zříci se dnešní spotřeby) a vlastním zabezpečením
úspor (tak, aby prostředky také byly ve stáří po ruce spolehlivě, v žádoucí
výši). Zvláštní význam v této souvislosti má internacionalita kapitálových
trhů: demografické stárnutí tradičních průmyslových států jako je Německo je spojeno s poklesem možných temp růstu jejich národních hospodářství. Přiměřený výnos úspor je proto dosažitelný jen prostřednictvím mezinárodní diverzifikace (rozložení) upisovaného majetku – přičemž sama
diverzifikace musí být doprovázena z důvodu bezpečnosti úspor vhodnými
opatřeními, zajišťujícími úspory proti kursovým výkyvům a dalším rizikům. I zde se ukazuje: čím rozvinutější, čím hlubší a čím rozmanitější jsou
finanční trhy, tím spíš se dosahuje požadovaného cíle, zajištěného stáří.
Udržitelný růst
Aby nevzniklo žádné nedorozumění: finanční trhy nevytváří, odhlédnuto
od jejich příspěvku k růstu, žádný růst per se (sám o sobě). Účinné finanční trhy jsou ale neodmyslitelné, pokud chceme v rámci národního hospodářství efektivně využívat omezené zdroje a zvyšovat jejich působnost na
růst. Udržitelný růst nepředstavuje jen základ a výraz rostoucího blahobytu
země. Je současně nejlepším předpokladem pro to, aby se široké vrstvy
obyvatelstva podílely na národním hospodářství a tím i na blahobytu, pří20
O požehnání finančních trhů
SE 133/2009
padně – v situaci, kdy z nějakých důvodů je jim trvale v tom bráněno,
– aby mohly být finančně kompenzovány cestou sociálních dávek. Kdo
neustále sní o tom, že bude moci elegantně vyřešit přerozdělovací konflikty
v ochabující nebo stagnující ekonomice, ten svými sny jen krmí iluze. Tyto
konflikty jsou řešitelné jen tehdy, pokud máme po ruce dostatečně rozsáhlé
prostory pro přerozdělování.
Indikační a kontrolní funkce
Z hlediska sociálně politického významu mají finanční trhy ještě jinou
funkci, kterou zpravidla přehlížíme. Může se to, připouštím, v dnešním
prostředí zdát troufalé, jestliže na to upozorňuji. Věcný obsah ale i po finanční krizi zůstává v zásadě správný: otevřené finanční trhy v sobě obsahují důležitou indikační funkci ve vztahu ke kvalitě hospodářské politiky
země. Finanční trhy například trestají ve vztahu k jiným státům relativně
inflační peněžní politiku, popřípadě politiku zadlužování konkrétní země,
navíc spojenou s požadavkem vyšších úroků, případně s poklesem přílivu kapitálu. Tato dozorovací funkce se v dnešním prostředí, ve kterém se
přinejmenším některé státy mohou financovat s úroky blížícími se nule,
nemusí jevit jako hodnověrná, vyjadřuje však skutečnost a je opět patrná
v souvislosti s normalizací trhů.
Podobným způsobem se mohou akciové trhy stát indikátorem kvality konkrétní země. Přirozeně, že může a má být každá výchylka akciového trhu
v souvislosti s postavením země vykládána obezřetně – právě kursové výkyvy v poslední době představují varování před neopatrným, jednoznačným výkladem. Stejně ale platí: pokud se akciový trh konkrétní země systematicky zpožďuje ve svém zhodnocování a kapitalizaci, musíme takový
projev vykládat jako jednoznačný hlas nedůvěry k rámcovým podmínkám
konkrétního národního hospodářství a ekonomického vnímání země.
Nota bene: to není žádný diktát finančních trhů ve prospěch určitých hospodářských modelů, každá země je v tomto smyslu svobodná a může si
volit svoji hospodářskou politiku podle většinových preferencí obyvatelstva. Finanční trhy tu mají v tomto smyslu jen indikační funkci, díky které
se ekonomické důsledky určité politiky zřetelněji projeví. Takové zhodnocování představuje quasi trvalý proces. Neprojevuje se proto pouze, jak
jsme zvyklí u voleb, v rámci delších, po sobě jdoucích období. Z hlediska
procesu tvorby veřejného mínění tuto skutečnost nelze než hodnotit kladně. Z hlediska jednajících (politických) činitelů nemusí být vždycky zcela
21
odpovědnost za podmínky k životu
Norbert Walter
vítána. Z této indikační a kontrolní funkce mají prospěch zejména slabší
vrstvy společnosti: jsou to lidé s nižšími příjmy, důchodci, nemohoucí, lidé
s drobným majetkem, kteří například vydělávají zvlášť díky stabilitě hodnoty peněz. Bohatí, movití občané mají větší možnost svůj majetek rozložit, popřípadě přenést mimo vlastní zem, aby jej uchránili před zápornými
vlivy poklesu hodnoty peněz.
Účinné finanční trhy nepřispívají jen k tomu, aby financovaly investice,
aby zajišťovaly rizika, aby přerozdělovaly spotřebu a aby zvyšovaly možné
tempo růstu národního hospodářství - mají vedle toho i významnou sociálně politickou funkci.
Die politische Meinung, č. 471, 2009
Přeložil Ivan Štern
Autor
Norbert Walter, vedoucí ekonom Deutsche Bank a současně v téže bance
vedoucí výzkumu
22
odpovědnost za podmínky k životu
Karl Gabriel
Náboženská krajina Evropy
Karl Gabriel
V evropských zemích se v posledních letech objevila rostoucí náboženská
různorodost – při všech možných rozdílech v jednotlivých zemích - , která
se vyznačuje společnou strukturou. Všechny evropské země se projevují
jistou historicky vyvinutou charakteristikou, danou katolickou nebo evangelickou církví anebo oběma velkými církvemi současně. Všude v Evropě
má už několik desetiletí počet členů ve velkých církvích klesající tendenci. V důsledku toho vznikající náboženská různorodost překračuje prostor,
příznačný pro tradiční konfesní pluralismus. Rozmnožila se zpravidla menší křesťanská náboženská společenství, která se v různých údobích vývoje
oddělovala od svých mateřských církví. Zejména v rámci protestantismu
přitahují tak zvané svobodné církve a sekty do svých společenství velký
počet věřících. K různorodosti náboženské krajiny Evropy také patří sílící
přítomnost ortodoxních církví rozdílných tradic. V Německu k ortodoxním
církvím patří bezmála jeden milión věřících. Proměna náboženské krajiny
Evropy je nejsilněji zřetelná v tom, že se součástí všedního dne a existující
skutečnosti stávají vedle křesťanství i ostatní světová náboženství. Migrační procesy posledních desetiletí vedly k tomu, že se islámská společenství
v mnoha zemích Evropy stala druhými nebo třetími největšími náboženskými seskupeními. Pro západní Evropu se islám stal jednoznačně přistěhovaleckým náboženstvím. Židovské obce v Evropě získaly na významu
a na počtu členů díky jejich příchodu zvláště z východní Evropy. Nicméně
i buddhismus a hinduismus se ve zvýšené míře staly v Evropě skutečností.
Náboženský pluralismus se však v Evropě neomezuje jen na velké církve,
na svobodné církve, na ortodoxní a ostatní světová náboženství. K náboženské skutečnosti západní Evropy patří i novonáboženská a synkretistická
společenství a hnutí. V Německu k nim patří dvaadvacet společenství s celkem 140 tisíci členů. Vliv náboženské scenérie na kulturní vývoj Evropy je
ale zřetelně vyšší, než bychom odvozovali od daného počtu členů. Pokud
vezmeme ještě v úvahu, že se protestantismus a katolicismus v jednotlivých zemích od sebe vzájemně liší, pak můžeme sdílet postoj Hartmuta
Lehmanna, jenž s překvapením zjistil, „že se náboženská scéna v Evropě nijak neliší od podobné scény ve Spojených státech“ (srovnej Hartmut
Lehmann – Religiöser Pluralismus im vereinten Europa. Freikirchen und
23
odpovědnost za podmínky k životu
Karl Gabriel
Sekten – Náboženský pluralismus ve sjednocené Evropě. Svobodné církve
a sekty, Göttingen 2005, strana 8). V jednom bodě ale zřetelná odlišnost
mezi Evropou a Spojenými státy zůstává. V západní Evropě – zcela jinak
než v USA – najdete oblasti, kde neúčast v jakémkoli náboženském společenství nepředstavuje pro většinu společnosti nejen skutečnost, ale usadila se tu i jako norma. Na čele tohoto trendu najdeme východní Německo, kde dvě čtvrtiny obyvatelstva – a spíš s rostoucí tendencí – nepatří do
žádného náboženského společenství. Západoevropský sekularismus není
sice organizován v žádné věroučné obci, přesto dodává výraz evropskému
náboženskému kontextu – právě mezi vzdělanci - a to významně a trvale
v protikladu k severoamerickému. Vcelku lze prohlásit, že se Evropa vykazuje vysokou světonázorově náboženskou rozmanitostí. Dosud ale chybí
přesnější náboženská topografie Evropa, která by mapovala i náboženské
menšiny, vyskytující se zde na počátku jedenadvacátého století.
Pokročilé odcírkevnění
Napětí mezi moderní společností a náboženstvím se v Evropě odráží v procesu pokročilého odcírkevnění. Obrat ve vývoji církevního náboženství
se nedá předpokládat ani v jedenadvacátém století. Náboženský výzkum
konstatuje zvláště pro západ a sever Evropy dlouhotrvající a krok za krokem zesilující ústup církevně institucionalizovaného náboženství. Vytrácí se jak víra v samotného Boha, konstitutivní pro církevní věroučného
přesvědčení, tak se projevuje v odvracení se od církví formulované víry
v život po smrti. Stejně tak slábne empiricky prokazatelná vazba na instituci církve. Tento trend dokládá rozměr církevně rituální praxe: pravidelné
návštěvy mší jsou stále řidší, stejně jako pravidelné modlitby. Oslabena
je i poslušnost vůči církevním normám chování. Soustavný ústup církví
utvářeného náboženství se překrývá s urychleným odklonem od církevních
norem v průběhu šedesátých a sedmdesátých let a v devadesátých letech
dvacátého století.
Zvlášť drasticky tento ústup od církevně utvářeného náboženství dopadá
mezi mládeží. To tvrdí studie Schell Jugend 2000 (Mládež 2000), když
vzala v úvahu posledních patnáct až dvacet let: „Jen slabá třetina západoněmecké mládeže se modlí a věří v pokračování života po smrti, pouze šestina chodí na mše. Už tak nízká úroveň z roku 1991 mezi mladými v nových
spolkových zemích ještě více poklesla; mše navštěvuje a modlitby praktikuje jen drobná menšina.“ (Werner Fuchs-Heinritz, Religion, in Deutsche
24
Náboženská krajina Evropy
SE 133/2009
Schell (Hg.), Jugend 2000, Bd. 1, Opladen 2000, 157-180, strana 162).
Souhrnně můžeme uzavřít, že církevně utvářená náboženství se vyznačují
ztrátou samozřejmosti a normality. Přestože dál mají dominující postavení,
nevlastní už žádný monopol na náboženství. Poklesla motivace, opírající se
o společnost a vedoucí k přebírání církevních pojetí víry a jejích normativních předpisů a tím také ztratila na působnosti síť sociální kontroly. Církevní náboženství ztratilo tak svůj charakter primárně „donucovací“ instituce
a stalo se svobodně volitelnou, anebo odvolitelnou sekundární institucí.
Tento vývoj má podle všeho pokračovat i dalších letech.
Evropské společnosti se na poli náboženství vyznačují rostoucím pluralismem a individualismem. Můžeme zde rozeznávat na počátku inter-organizační pluralitu – nástup náboženské a konfesní heterogenity, pak intra-organizační pluralitu – nárůst rozmanitosti náboženských společenství.
Inter-organizační pluralita, která v Německu například podle výsledků výzkumu let 1939 až 1961 navzdory všem převratům zůstala bezmála stejná,
narůstá počátkem šedesátých let. Potkáme tu dva procesy, které sehrávají
hlavní roli. Mezi léty 1950 až 1987 v západním Německu vzrostl podíl lidí
bez vyznání z 3,7 procent na 8 procent, zatímco pokles počtu členů v evangelické církvi představoval devět procent. Současně rostl i podíl jiných
společenství, neopírajících se o křesťanské náboženství, a to z dvou desetin
procenta až na čtyři celé sedm desetin procenta. V souvislosti se znovu
sjednocením se náboženské a konfesní heterogenitě dostalo ještě jednou
významného podnětu.
Intra-organizační pluralita v obou velkých církvích díky rozlišení a rozdílnému vývoji vytváří velmi zřetelný vzorec, určujícího způsob, jak se
v obou případech praktikuje vlastní členství. Vedle inter- a intra-organizační plurality se rozrůstá i pluralita na individuální úrovni. Týká se třeba – jak
ukazují studie místních sítí – úrovně mezilidských vztahů. Tak se v případě
města Kolína jeví, že stále ještě největší konfesní uzavřeností se zde prokazuje příbuzenství, avšak mladší lidé zřetelně daleko méně vyhledávají manželského partnera stejné konfese a sociální vztahy k přátelům, ke kolegům,
sousedům a jiným, kteří se nenacházejí v příbuzenském vztahu, nabraly
nábožensko – konfesní smíšený charakter. Současně můžeme sledovat
na úrovni interpersonální nárůst tak zvaného „náboženského promíšení“
(patchwork religiosity), v jejímž rámci si jednotlivec vlastní náboženství
sestavuje takříkajíc samoobslužně. Rostoucí náboženská pluralita zasahuje
stejným způsobem institucionálně – organizační rovinu, jako osobní, in25
odpovědnost za podmínky k životu
Karl Gabriel
dividuální rovinu. Uvedené procesy náboženské plurality se podle všech
předpokladů nezastaví ani v následujících letech.
Individualizace náboženskosti
Individualizace náboženskosti mění „náboženské pole“ od základu. Nejdůležitější parametr proměny tkví v důsledném posunu mocenské rovnováhy
ve prospěch individua (jednotlivce). Na místo klasického modelu jasně definovaného náboženství s organizovanou reprezentací nenastoupil dosud
žádný podobně strukturovaný, alternativní model. Rovněž se neobjevuje
žádný symbolický anebo rituální komplex, nemluvě o instanci, která by ex
catedra vystřídala tu starou. Daleko spíš se náboženské pole, obsazené monopolní nabídkou, mění ve strukturu, v jejímž rámci si každý jednotlivec
utváří, formuje náboženství podle svého, jak se mu to právě hodí ( v německém originálu je použito slovo „basteln“ – pozn.redakce). Vzorec této
svépomoci se proměňuje v závislosti na stáří, na vazbě k určitému milieu
a na vlivu modernizovaného způsobu života. Náboženský komplex starších, plný záplat, ukazuje navzdory nepřehlédnutelnému fenoménu výběru
i tak na velkou blízkost k překonávanému náboženskému modelu. Zhruba
pětačtyřicátníci až padesátníci tvoří zřetelnou hranici, od které se směrem
k mladším ročníkům množí svépomocně vytvářené náboženské představy.
Extrémní pól v tomto směru tvoří mladí lidé z prostředí okultismu, vyznačující se „smyslem pro svépomoc“ a hledáním „okultního dobrodružství“,
slibujícího vysokou prožitkovou intenzitu (Werner Hesper, Okultismus.
Die neue Jugendreligion? – Okultismus. Nové náboženství mladých? –
Opladen 1992). Vedle stáří se tu vyskytují další vlivné faktory, působící na
vzorec „svépomoci“ ( der Bastelei ), a to blízkost a vzdálenost významové
roviny církevně – konfesní. V její blízkosti „svépomoc“ do sebe zahrnuje
formu osobní hierarchizace věroučných pravd a synkretistické zabudování
nových prvků. Značnému množství stoupenců církve se tak daří bez větších
obtíží připravit se na to, aby do svého církevního, individuálně utvářeného
věroučného systému integrovali ideje reinkarnace. S celoživotním volbou
a s často se měnícími řešeními v rámci hledání smyslu, vyznačujícími se
vysoce reflexivní účastí, se setkáváme v novonáboženském prostředí New
Age. Dokonce i v regionech, poznamenaných venkovským způsobem života, vzrostl v posledních letech díky ochabování kolektivní kontroly velmi zřetelně celkový podíl „křesťanů volbou“ V této dimensi představuje
„městské náboženství“ mladých, dobře vydělávajících ve velkoměstských
26
Náboženská krajina Evropy
SE 133/2009
aglomeracích, náboženství zaměřené na rychlý obrat a spotřebu extrémní
případ „svépomoci“.
Nové pole náboženství nabralo tendenci spíš prostor pro náboženské rozšiřovat, než zmenšovat. Na moc vymezit náboženskou sféru užším způsobem
mohou církve více méně úspěšně poukazovat už jen ve specifických příkladech sekt mladých, které lze definovat jako sociálně škodlivé. Do této souvislosti patří fenomény opětovného návratu okultismu do všedního dne vysoce modernizované společnosti anebo tendence k sakralizaci milostných
vztahů. Nové náboženské pole mění také kvalitu náboženství. Nabývá stále
více silněji osobně-subjektivní, k prožitku a zkušenosti vztaženou formu.
Velké transcedence bez možnosti vytvořit vztah k prožitkovému světu jednotlivce umožňují jen obtížně a za zvláštních opatření samy sebe tradovat.
Jsou, pokud se má prokázat jejich důvěryhodnost, závislé přinejmenším na
středních a malých transcedencích. Jako symptomatická se tu jeví tendence k sakralizaci subjektivity a sakralizaci vztahu ke skupinám jako typických míst náboženskosti, která je sociálně neviditelná. Viditelné jsou nové
formy náboženskosti (religiozity) v nových rituálních projevech uprostřed
takových prostředích mladých, jakými jsou punkové a demonstrativní masově rituální hudební scény. Jak ukazuje sám použitý symbolický materiál punkové scény, tvoří křesťanský symbolický svět i tak zdroj, z kterého
jsou formy novější náboženskosti rovněž tvořeny. Nepřehlédnutelné jsou
fenomény individuální „svépomoci“ a sebesakralizace subjektu v moderní
historii křesťanství – zvláště v protestantské tradici. V tom může spočívat
důvod, proč do hloubi sahající proměny náboženského pole vcelku dodnes
nevedly k revolučnímu převratu v náboženském systému evropské společnosti. Díky různorodým, konfliktem nabitým procesům inkulturalizace se
dosud církvím dařilo sledovat proměny náboženského natolik, aby v novém vývoji skrytá výbušná síla i nadále zůstala skryta.
Trh výkladů světa
Rozpouštění tradovaných náboženských modelů a tendence k individualizaci náboženského na straně nabídky odpovídá tržně analogické pluralizaci aktérů. O tradičním modelem uvolněný prostor náboženského se vede
souboj. Všichni aktéři se pohybují v prostoru, jehož institucionalizace si
ještě podržela sekundární charakter. Nabízejí symboly, rituály a životní
styly v rámci jednoho trhu, jenž umožňuje soukromým zájmům rozhodování. Novou mocí, která omezuje náboženské, se tedy stává logika trhu.
27
odpovědnost za podmínky k životu
Karl Gabriel
Vytváří novou pluralitu náboženského. Představuje ale současně i tendenci
omezovat náboženské s ohledem na podmínky trhu. Pro všechny prostory
klasického náboženského monopolu se dnes fakticky s úspěchem vyskytují
alternativy, které se buď nedefinují jako náboženské, anebo přinejmenším
představují volitelné náhrady pro váhavé publikum. Díky masmédiím dosáhne nabídka i do posledního koutu společnosti. Nová tržní situace a díky
ní vzniklá kulturní reflexivita zprostředkovává rostoucí šance těm, kteří
nabízejí „novou religiozitu“. Rozšiřování psychokultů a terapií, které se
označují jako „nová náboženská hnutí“, zcela zřetelně odráží logiku trhu.
Oslovují zámožnější obyvatele velkoměst mezi třiceti až padesáti, kteří si
mohou dovolit zaplatit kursovné za duchovní cestu k náhledu na sebe, ke
zdraví, štěstí a k úspěchu. O dynamizaci trhů výkladů světa a životních
způsobů se starají masová média, především televize. Po zorným úhlem
informačních a senzačních hodnot přepisují tendenčně kvalitu a výraz alternativních nabídek na náboženském trhu. Pod značkou „Nová náboženská hnutí“ se skrývají ony nabídky, které nereagují zvýšením reflexivity na
trhem vyvolaná znejistění, ale naopak slibují jejich zničení. Fundamentalistické nabídky vděčí své šanci do té míry tržní logice, pokud využívají
pro svoji náboženskou tradici ústřední potřebu, kterou tržně orientované
náboženství už není schopno naplnit: potřebu bezpodmínečné jistoty a absolutního náboženského ukotvení. Přísně hierarchické struktury, přísné
ohraničení navenek a dualisticky znehodnocující výklady okolního světa
mají vytvářet trvale ohrožovanou hráz proti bacilu znejišťujícího individuálního náboženského výkladu.
K tomu, abychom mohli mluvit o náboženské individualizaci při pohledu
na (západní) Evropu, bylo by třeba analyticky prozkoumat otevřené dosud
jen slabě nebo (ještě) neinstitucionalizované formy náboženské a komunikační zkušenosti. Jakou skutečnost a význam připisujeme na poli náboženského před-institucionálnímu prostoru, určuje ve značné míře volba pojmů,
ale i preferencí. Pokud se výlučně rozhodujeme pro hromadně statistické
množstevní výzkumné instrumentarium, lehce zmizí individualizovaná
religiozita v prostoru mezi nenáboženskostí a nábožensky indiferentním
polovičním odstupem od církevnosti. Individualizovaná religiozita nabude
na svých rysech a konturách teprve tehdy, vezmeme-li v potaz i kvalitativní
výzkumné instrumentarium,
28
Náboženská krajina Evropy
SE 133/2009
Procesy deprivatizace
Kritika klasické sekularizační teze nezůstala stát u popisu náboženských
pluralizačních a individualizačních procesů, ale obsahovala i poukazy na
procesy deprivatizace náboženství. . Franz Höllinger vyhodnotil srovnávacím způsobem v zajímavé studii data Světového hodnotového výzkumu
(World Value Servey) a Mezinárodního sociálního výzkumného programu
(International Social Survey Programm) z deseti evropských zemí a ze
Spojených států a rozvinul na základě získaných výsledků tezi, podle níž
nelze v dostatečné míře vysvětlit stupněm společenské modernizace národní rozdíly v tom, jak si v jednotlivých zemích stojí náboženství, křesťanství a církev. (Franz Höllinger – Volksreligion und Herrschaftskirche.
Die Wurzeln religiösen Verhaltens in westlichen Gesellschaften, Opladen
1996 – Lidová náboženství a vládnoucí církev. Kořeny náboženského chování západních společností). Ke správnému vysvětlení dospějeme, pokud
vezmeme v potaz dějiny příslušné národní náboženské kultury a mentality.
Höllinger poukazuje na dvě, dodnes (spolu) působící konfliktní pole náboženství a jejich představitelů. Na jednom z nich se stává rozhodujícím, zda
od počátku christianizace se politická moc opírala o církví stvořené náboženství, popřípadě zda si náboženství při svém prosazení k politické vládě
posluhovalo násilím, nebo zda se naopak náboženství ve sporu s politickou
vládou chápalo jako ten, který se staví na stranu lidu. U druhého konfliktního pole, které utvářelo národní náboženskou kulturu, poukazuje Höllinger
na nastávající velikost propasti mezi žitou sexuální a manželskou morálkou
na straně jedné a církevními předpisy a způsob jejich prosazovaní na straně
druhé. Tam, kde se křesťanská náboženství – tak zní Höllingerova teze –
převážnou měrou opírají o vládnoucí moc a vystupují vůči manželské a sexuální morálce spíš represivně a jsou i tak vnímána, si sama připravují půdu
pro to, co se dnes jeví jen jako důsledek modernizačních procesů. Kde ale
našla naopak ukotvení uprostřed lidu, probíhají modernizační procesy až
do současnosti zcela jiným způsobem.
Rozměry sekularizace
Na Hölingerovo dotazování směrem k určující souvislosti s modernitou
a odcírkevněním, popřípadě sekularizací, se napojuje diskuse, která vyšla
z americké sociologie náboženství. Tak se třeba José Casanova nezdráhá
mluvit přímo o „deprivatization of modern religion“ (deprivatizaci moderního náboženství). (José Casanova – Public Religions in the Modern
29
odpovědnost za podmínky k životu
Karl Gabriel
World, Chicago and London 1994 – Veřejná náboženství v moderním světě
– a totéž v Chancen und Gefahren öffentlichen Religion – Šance a nebezpečí ve veřejném náboženství – v Otto Kallscheuer – Das Europa der Religionen, Frankfurt am Main 1996 – Evropa náboženství). Katolická teologie
osvobození v Latinské Americe a islámský fundamentalismus – tvrdí Casanova – vrátily na pořad dne - už počínaje osmdesátými lety - otázku veřejné
role náboženství. Z výsledků pěti případových studií zemí rozdílných jak
konfesně, tak politicky (Španělsko, Polsko, Brazílie, evangelikální protestantismus a katolicismus ve Spojených státech) vyvozuje Csanova následující závěry: abychom získali ostřejší pohled na vztah religiozity a modernity než lze najít v dosavadních nábožensko sociologických výzkumech,
musíme od sebe zcela jasně oddělit tři v pojmu sekularizace provázané
dimenze: sekularizace jako strukturální diferenciace společnosti, jako úpadek náboženské víry a náboženských praktik a sekularizace jako zatlačení
náboženství do soukromé sféry.
Strukturální diferenciace – tak zní Casanovova argumentace – přichází spolu s modernou jako žádoucí trend, který se má prosadit a je spojen
konstitutivně s moderními společenskými strukturami. S modernitou jsou
naopak nekompatibilní etablované (státní) církve, stejně jako fúze mezi
politickými a církevními společenstvími, které odporují modernímu principu občanství, popřípadě stranicko politické organizace náboženské tradice.
Z hlediska podmínek náboženské svobody, viděno z pohledu sekulárního
státu, nabývají všechna náboženství charakteru dobrovolných sdružení, popřípadě denominací.
Ačkoli se sekularizační teorie napájí z pozorování dvou dimensí – z propadu náboženské víry a náboženských praktik a z podmínek modernizace
– zdůrazňuje Casanova, že se v tomto případě nejedná o strukturální trend
moderny. Srovnatelně získaná datová základna, kterou vezmeme v úvahu,
je lépe vysvětlitelná, jestliže si v této souvislosti položíme otázku, do jaké
míry nese odpovědnost za úpadek náboženské víry a konání způsob reakce
náboženských tradic na probíhající strukturální diferenciace ve společnost
i v rámci procesu modernizace. Pro hrubou orientaci může platit pravidlo,
že tam, kde etablovaná náboženství vystupovala proti trendu strukturální
diferenciace a kde v reakci na to se v sociálním hnutí objevila argumentace charakteru protináboženského a proticírkevního, tam také došlo k projevům úpadku náboženské víry, tak typickému pro mnoho západoevropských společností. Kde se naopak náboženství od samého začátku přidala
30
Náboženská krajina Evropy
SE 133/2009
k strukturálním diferenciacím a přijala strukturu dobrovolných organizací,
vytvořily se pro Casanovu vzorce náboženské sebereprodukce, resistentní
na sekularizaci a konformní vůči moderně. Představuje to poznání, které
můžeme odvodit z tak zvaného amerického „exceptionalismu“ – modernizace bez náboženského úpadku.
I na privatizaci náboženství musíme pohlížet sice jako na opci pro určité
postavení náboženství ve společnosti a nesmíme ji stylizovat do strukturálního trendu, který se pohybuje na pozadí moderny. Casanova rozlišuje
mezi státní, politickou a občanskou veřejností a rozvíjí tezi, že teoreticky
stejně jako empiricky je zcela kompatibilní jak se strukturální, tak i s kulturní modernou veřejné náboženství, orientované na občanskou společnost.
Deprivatizace náboženství vyžaduje ideologicky zpevněné hranice mezi
soukromou a veřejnou sférou, kdy – podobně jako u feministického diskursu – vnáší do soukromé sféry jak veřejnou odpovědnost, tak i morálku do
veřejných sfér politiky a hospodářství.
Církev jako zprostředkovatel
Jaká jsou místa a role náboženství a církve v kontextu občanské veřejnosti? Model občanské veřejnosti implikuje roli veřejného náboženství, jak se
Evropě zcela neprosadilo: v rámci občanské společnosti veřejná reprezentace náboženství. Zatímco náboženství v rámci modernizačního procesu
bylo strukturálně přinuceno opustit jak státní, tak i politický prostor v tom
užším slova smyslu, neplatí to pro sféru, v níž se pohybuje veřejnost občanské společnosti. Občanská společnost předpokládá chráněnou a funkční
soukromou sféru. Náboženství, které se osvobodilo od veřejného nátlaku,
se může rozvíjet na soukromém poli, na základě svobodného přihlášení se
k víře a nevynucovaných náboženských závěrů. V rámci občanské společnosti získávají motivy – které náboženské v sobě obsahují – zvláštní
význam, vedoucí a naplňující přemostění mezi soukromým a veřejným.
Občanská společnost je závislá i na sociálně morálních zdrojích a kulturních tradicích, které jsou zakořeněny v soukromé sféře a vyvolávají zájem
a orientaci o věc obecného rázu. Náboženské tradice mohou odpovídajícím
způsobem vnést do veřejného diskursu své představy o dobru pro obec,
o spravedlnosti, solidaritě a dobrém životě. Diskursivní rozprava o hodnotové orientaci a o vazbách, které jsou legitimně normativní, patří do prostoru veřejnosti občanské společnosti. Náboženské tradice se tak mohou
postarat o to, aby z veřejného diskursu občanské společnosti nebyly vytla31
odpovědnost za podmínky k životu
Karl Gabriel
čeny otázky hodnot, otázky pravdy a témata kulturních vazeb. Náboženský
jazyk a symbolika, které jsou jim díky tomu po ruce, mohou ve zvláštní
míře způsobit, aby zkušenosti společenských útrap byly ve veřejnosti občanské společnosti srozumitelně vyslovovány a byly slyšitelné. Přítomnost
náboženských tradic ve veřejnosti občanské společnosti je spojena s jejich
schopností spoléhat na mimořádnou kvalitu diskursivního komunikačního
stylu. Jsou nuceny svá naléhání, své představy a perspektivy řešení předkládat podložené argumenty a otevřené kritice. Tam, kde se omezují na
prohlášení a soustřeďují se na agitaci vůči protivníkům, ztrácejí oporu ve
sféře diskursivní veřejnosti.
V souvislosti s veřejností občanské společnosti získávají církve zprostředkovatelskou (intermediální) a prostředkující funkci jako společenství tradiční a interpretační. Jsou jednak místem, kde náboženské zkušenosti jednotlivce mohou vystoupit ze světa soukromí do prostoru komunikačního
společenství. Jednak prostředkují obsah křesťanské víry do sfér veřejnosti
občanské společnosti jako do prostoru diskursivní rozpravy o identitě a budoucnosti společnosti vůbec. Předpokladem pro to je, aby byly schopny
představovat svoji vlastní tradici a způsoby života reflexivně, a ne fundamentalisticky.
Návrat nebo modernizace
Vracejí se tedy náboženství do společností západní Evropy a měla by proto
platit sekularizační teze jako vyvrácená? Detlef Pollack poukazuje na zajímavou skutečnost: „V míře, v jaké se vytrácí osvícenská víra v pokrok,
racionalitu a technologickou kontrolu, nabývají na atraktivitě tradiční mocnosti, ke kterým patří i náboženství.“ (Detlef Pollack – Die Wiederkehr
des Religiösen. Eine neue Meistererzählung den Soziologen – Návrat náboženskosti. Nové mistrovské vyprávění sociologovo – v Renaissance der
Religion. Mode oder Megathema? – Renesance náboženství. Móda, anebo
megatéma? – Herder Korrespondenz spezial Freiburg i. Br. 2006, strana 11.) Pokud modernizace v první linii znamená rozšíření kontingence,
což představuje nárůst nejistoty a rizika, je možný názor , že pokračující
modernizace může vyvolat oživení náboženství. Platí to pro mnoho rozvíjeních se zemí, kde dnes probíhá úspěšné rozpouštění tradičních jistot,
aniž je širokým lidovým vrstvám za to nabízena naděje na zlepšené životní
32
Náboženská krajina Evropy
SE 133/2009
podmínky. K něčemu podobnému můžeme dojít i v Evropě, kde se modernizační rozšiřování kontingence spojuje masivně s úzkostí z úpadku a se
strachem před zhoršením životních podmínek.
K tomu přidejme ještě druhé hledisko: globalizační proces mění postavení
náboženství. Podobně jako na poli kultury ukazují se vcelku dva možné
vývoje. Ke globalizaci patří, že celosvětový referenční systém je chápan
ve vztahu k náboženství jako vyvíjející se. V současné době vládne úsilí tento referenční systém dotvořit, avšak není v žádném případě zřejmé,
jakou podobu nakonec přijme. Pod globalizační proces zahrnujeme také
celosvětové působení tradičních církví a náboženských společenství. Dostává tak zcela nový význam. Proto je nezbytné situaci církví hodnotit diferencovaně, jak se také zpravidla děje. I pro Evropu se tu nabízí koncepce,
v jejímž rámci se počítá s modernizací náboženství, včetně církví. Je přiměřené církve – k čemuž většina náboženských sociologů má sklon směřovat – vydělovat z procesů náboženských modernizací? Neprodělaly církve
už počínaje osmnáctým a ranným devatenáctým stoletím do hloubky jdoucí modernizační procesy? Ani dnes si nemůžeme evropskou náboženskou
krajinu představit bez církví. Mnohé varianty alternativní náboženskosti
žijí z protikladu vůči církvím, nemluvě už o plynulých přechodech mezi
institucionalizovanými a alternativními formami náboženskosti. Alternativní náboženskost, na rozdíl od církví, nesehrává v rozpravě o globálním
referenčním systému pro náboženství žádnou roli.
Naproti tomu zcela snadno poznáme, že kupříkladu současný papež a jeho
předchůdce patří, popřípadě patřil, k výjimečným činitelům na poli globálního referenčního systému pro náboženství. Dva pozoruhodné body
nejnovějšího pontifikátu Benedikta XVI. směřují zřejmě k roli křesťanství
a církve v globálním rámci pro náboženství. V rámci prvního zamýšlí přispět ke globálnímu náboženskému diskursu myšlenkou, že se Bůh křesťanů projevil jako bezpodmínečně milující Bůh. A v rámci druhé mu jde
o náboženskou víru, která vyrůstá z půdy racionální teologie a kritického
korektivu rozumu a současně se pokouší rozum osvobodit z vlastních slepých uliček. V obou oblastech obsazuje rozhodující pole. Globálním referenčním systému pro náboženství má ostatní aktéry k tomu, aby se k tomu
úkolu rovněž hlásili. Světovou komunikaci si bez náboženství, i v jejich
institucionalizovaných podobách, nelze představit. Zpětné působení na
33
odpovědnost za podmínky k životu
Karl Gabriel
Evropu je tak neodvratitelné. Modernizace náboženství v jeho rozličných
podobách je tedy v plném běhu.
Die politische Meinung, číslo 470, leden 2009
Přeložil Ivan Štern
Autor je ředitelem Institutu pro křesťanské sociální vědy na vestfálské univerzitě v Münsteru
34
odpovědnost za podmínky k životu
Andreas Kruse
Lidé uprostřed odpovědnosti
Andreas Kruse
Otázka individuálního a společenského významu stáří hned zpočátku vyvolá otázku jinou, blízkou, a sice v jakých vztazích odpovědnosti se člověk
ocitá. Odpověď má připravenou jazykový výraz coram : toto latinské slovo
můžeme přeložit jako na očích. Tento výraz pozná každý, jakmile se spojí
s výrazem publico: coram publico můžeme tak přeložit jako na očích veřejnosti (společenství, společnosti, světa). Tři zákládající vztahy k odpovědnosti člověka tvoří ve své celistvosti coram-strukturu, uvnitř které máme
možnost popsat souvislosti významu stáří pro jednotlivce a pro společnost.
První vztah k odpovědnosti představuje péči jednotlivce o sebe sama, to
znamená odpovědnost za sebe sama a před sebou samotným. Druhý pak
tvoří spoluodpovědnost jednotlivce, což chápeme jako připravenost angažovat se pro jiného člověka či společnost. Nakonec, třetí vztah je odpovědnost jednotlivce ke stvoření, k Bohu, jinými slovy spoluodpovědnost za
podmínky k životu následujících generací.
Možnosti ve vysokém stáří
Pokud bychom měli vést úvahy o stáří ve vztahu k odpovědnostem, znamená to ptát se, co člověk může v ranných a pozdějších letech života vykonat
sám, aby si udržel schopnost být samostatný a udržel si i svoji kvalitu života. Je samozřejmé, že pro to musí v předstihu své vykonat i společnost ( a to
ve smyslu přítomnosti předběžné péče), pokud si má člověk udržet schopnost se o sebe postarat. Stejně tak je důležité, zdůrazňovat odpovědnost za
vlastní život ve všech fázích života a připomínat ji. V této souvislosti by
měly být živé až do vysokého stáří možnosti člověka učit se a měnit se. Budeme tak moci lépe mluvit ve prospěch vzdělávacích procesů i po tom, co
se člověk rozloučí se svou profesí. Individuální vzdělávací aktivity mohou
neocenitelným způsobem udržet v dostatečné výši kompetenci a samostatnost (včetně dobrého zdravotního stavu), stejně jako samu kvalitu života.
Vydařené stáří, a to jak z pohledu společnosti, tak z pohledu jednotlivce,
je spojeno víc než významně s odpovědností člověka, kterou zde máme
chápat jako společenské sdílení – anebo slovy politické filosofky Hannah
Arendtové - jako přístup do veřejného prostoru, včetně podílu na jeho dotváření. Veřejný prostor pak popisuje jako onen prostor, ve kterém se lidé
35
odpovědnost za podmínky k životu
Andreas Kruse
(v jejich různorodosti) setkávají, vzájemně se častují slovy a činy, něco začínají společnou rukou – a to v důvěře, že budou ostatními lidmi uznáváni
a přijímáni ve své jedinečnosti, že se mohou druhým vydat, angažovat se
pro jiné lidi, pro nějakou věc. Přitom nezřídka pozorujeme u starých lidí
obavu, že budou v případě tělesných změn života (které přirozenou cestou
přicházejí spolu se stářím a v důsledku kterých je i navenek na první pohled
zřetelně poznat konkrétní věk) a tělesných omezení ostatními lidmi odmítáni, jejich jedinečnost tak nebude rozpoznána, naopak díky jejich stáří
nebudou už jako rovnocenní přijímáni. Znamená to, že se víc a víc cítí vylučováni z veřejného prostoru a přestávají věřit v možnost naplnit tak svoji
spoluodpovědnost za ostatní. V takovém případě, a to podtrhněme, bereme
takovému člověku i to politické – už se dál necítí být součástí společenství
(nebo společnosti), které vlastním přičiněním může spoluvytvářet, za které
může spolucítit odpovědnost. V takových případech, díky nimž jsou staří
lidé vyloučeni z veřejného prostoru, se naše společnost okrádá o část své
rozmanitosti. Nadto si škodí v samotném jádru myšlenky demokracie. Spoluodpovědný život je většinou starších lidí chápán jako zdroj subjektivně
žité příslušnosti, stejně jako smysluplné prožívání kladných pocitů, kvality
života. Nejen sama sociální integrace je staršími lidmi chápána jako významná, ale i aktivní angažovanost pro jiné lidi – a právě v tom hledejme
základ pro spoluodpovědnost a sociální sdílení.
Vedle těchto dvou vztahů k odpovědnosti byl jmenován i třetí: odpovědnost
člověka před Stvořením, před Bohem. Takto je oslovena připravenost člověka zasadit se i za zájem následujících generací a posílit je prostřednictvím
poskytnutí vlastních zdrojů – materiálních, poznávacích, instrumentálních,
emocionálních nebo dobových – v jejich rozhodování při volbě nového
života a podpořit je v propojování rodinných a profesních úloh. Iniciativu
zákonodárce, která podporuje angažmá starších generací ve prospěch následujících generací bychom na tomto měli místě zvlášť vypíchnout a podpořit. Toto angažmá ve prospěch budoucích generací se vyznačuje vysokou
hodnotou na jedné straně a na straně druhé posiluje starší lidi v odhodlání
vynaložit svůj příspěvek ve prospěch spravedlnosti mezi generacemi.
Jeden pojem – velká různost
Nejprve musíme uvést: nejsme staří je v jednom ohledu. Když mluvíme
o lidském stáří, pak u té samé osoby se nám před očima objevují rozličná
„stáří“. Co to přesně znamená? Znamená to, že se „stářím“ máme spojená
36
Lidé uprostřed odpovědnosti
SE 133/2009
rozličná hlediska, podle toho, z jaké oblasti tohoto člověka nazíráme. Ve
vztahu k výkonnosti jednotlivých orgánů a nervových buněk můžeme ve
srovnání k rannějším životním obdobím prokázat určitá zpomalení – v jednotlivých orgánech zhruba od poloviny čtvrtého roku života, v nervových
buňkách už od konce třetího roku života. Přitom tato zpoždění mohou alespoň zpočátku být kompenzována usilovným tréninkem, přinejmenším
zčásti – přece jen ale nastane okamžik, kdy kompenzace začíná být méně
a méně účinná, v jisté chvíli dokonce přestane být možná. Ve vztahu k rozdílnému stupni zkušeností a úrovní vědění znamená stáří naproti tomu něco
zcela jiného: za předpokladu, že byl konkrétní jednotlivec ve svém životě
otevřený k nově nabývaným zkušenostem a vědomostním obsahům a měl
také možnost získávat stále nové zkušenosti a nové vědomostní obsahy,
znamená „stáří“ něco víc, vyšší bohatství jak zkušeností, tak znalostí. To
jedno tedy představuje „stáří“ jako jisté opožďování, to druhé naopak obohacení výkonnostní kapacity. A dál: ve vztahu k finančním prostředkům
představuje stáří ne zrovna malou skupinu obyvatel, která má po ruce nepominutelný objem materiálního bohatství. Staří může znamenat ještě něco
dalšího: totiž možnost mít děti a vnuky, které lze díky zkušenostem a rozvinutému vědění, nabytým během života podporovat, v neposlední řadě i na
základě materiálních prostředků, které staří mají k ruce. V psychologické
literatuře se objevuje pojem generativita – můžeme ho přeložit jako: spoluodpovědnost a zaopatření následující generace – a použít, pokud chceme
popsat rozvojovou úlohu a rozvojové možnosti lidí v dospělém věku. Právě
převzetí odpovědnosti za následující generaci – ať už se tak děje uvnitř rodiny, anebo mimo rodinu, ať se tak děje v rámci osobních sociálních vazeb,
anebo v rámci organizací nebo jednot. Toto převzetí odpovědnosti může
v průběhu dospělosti neustále nabývat na rozsahu – zejména pod dojmem
rostoucích materiálních a duchovních zdrojů. K duchovním zdrojům patří
zkušenost a vědění, ale i čas: Zkušenost a vědění mohou sloužit k podpoře
mladých lidí ve chvílích jejich přípravy na budoucí profesi a vzdělávání,
popřípadě cestou převzetí patronátu nad nimi. Mohou v podnicích vytvořit
základ vztahu mentor-mentorovaný. Starší spolupracovnice či spolupracovníci převezmou tak vedení mladších a jsou jim jako poradci pro první
měsíce jejich praxe k ruce za předpokladu, že s tím příslušný mladý člověk
souhlasí. Část volného času mohou starší lidé například využít ke hlídání
dětí – tím mnoha rodinám pomohou, aby se obě oblasti života, rodinná
a profesionální, spolu daly propojit. Nakonec nemůžeme podceňovat ani
37
odpovědnost za podmínky k životu
Andreas Kruse
význam materiálních prostředků jako zdroj podpory mladších generací. Finanční výpomoc ze strany rodičů anebo prarodičů nezřídka vede k tomu,
že si mladá rodina může opravdu začít budovat svoji existenci. „Stáří“ tedy
i z této perspektivy znamená možnost, jak naplnit generativitu na základě získaných duchovních i materiálních prostředků – tedy hledisko, které
v naší společnosti je velice zřídka spojováno se „stářím“.
Shledáváme tedy, jakmile začneme přemýšlet o rozličných formách stáří,
že tu narážíme na pozoruhodnou různorodost stáří, a to u té samé osoby.
Nicméně toto ještě nikdo výrazně nezdůraznil.
Proměnlivá hranice stáří
Dochází k tomu, že se lidé ze stejné věkové skupiny ve vztahu ke svých výkonnostním schopnostem ve všech zkoumaných hlediscích od sebe navzájem zřetelně odlišují. Potkáme sedmdesátileté ženy a muže, kteří vykazují
srovnatelně vysokou tělesnou i duševní kompetenci. Na druhé straně se
střetneme se sedmdesátiletými ženami a muži, kteří jsou ve svých výkonnostních kompetencích už viditelně omezeni. Na základě této různosti si
musíme dávat velký pozor při zobecňujících výpovědích o stáří. Různost
„stáří“ u jedné osoby, jakož i velké rozdíly mezi stejně starými osobami
v jejich výkonnostních schopnostech by měly mít v zásadě výrazné dopady
na společenské zacházení se stářím. Pevná, nehybná hranice stáří se v souvislosti s odchodem ze zaměstnání vyznačuje ve vztahu k těmto poznatkům
velkou problematičností. Daleko více by se měl okamžik, ve kterém se
člověk loučí se svou profesionální dráhou, vymezovat na pozadí skutečně
dané kompetence. Z tohoto důvodu je k zamyšlení, zda lidem, kteří odcházejí do důchodu, neměl být spíš dán určitý časový koridor – řekněme od
61. až do 70 roku života. Vznikl by tak dostatečně velký hrací prostor pro
rozhodnutí, zda chce v zaměstnání zůstat, nebo se s ním naopak rozloučit. Dalo by se tu pracovat se srážkami podobně jako s podněty, přičemž
v oblasti srážek bychom museli brát v potaz, v jakém zdravotním stavu se
příslušná osoba nachází. A dále: skutečnost, že v každém člověku se snoubí
v zásadě rozdílné „stáří“, že v určitých oblastech vykazuje sílu, v jiných zas
slabost, v oblasti světa práce by se profesní profilové požadavky měly průběžně přizpůsobovat proměnám – a to tak, aby aktuální profesní požadavky odpovídaly aktuálně daným kompetenčním profilům. To se například
může dít tím způsobem, že výkonnostní oblasti, kde se u starších lidí budou
projevovat s větší pravděpodobností jejich slabiny – například v rychlosti
38
Lidé uprostřed odpovědnosti
SE 133/2009
zpracovávání informací – budou stále víc a častěji vydělovány z požadovaného profilu práce, aby naproti tomu oblasti, v nichž předvedou s větší
pravděpodobností svoje přednosti, byly stále víc a častěji zastoupeny.
Z předností mít zisk
Rozdílný pohled na stáří se v naší společnosti ještě opravdově nemohl
rozvinout. Nakonec i intenzivnější rozklad otázky, do jaké míry naše společnost může mít zisk ze sil a předností stáří, pokud starší lidé dostanou
možnost a budou motivováni se angažovat jak ve světě práce, tak i v sociálních, politických a kulturních institucích, bude možný teprve podle praxe.
Avšak už sama demografická proměna nás nutí k tomu, abychom si začali
rozvíjet změněný, a to znamená především velice diferencovaný, pohled
a intenzivně se zabývali otázkou, jak by mohli být starší lidé ve větší míře
vtahováni do zvládání společenských úkolů. Bylo by ale přesto špatně,
kdybychom odkazovali naléhavost společenské otázky zaměstnanosti starších na problémy spojené s demografickou proměnou. Nacházíme přece
v naší společnosti tolik kladných příkladů předností a síly stáří, že se jeví
jako přiměřené sledovat otázku podstaty stáří nezávisle ne demografickém
vývoji. Tato fáze života, zdá se, je tak individuálně a společensky daleko
více zajímavější, než jsme s to si vůbec uvědomit. Jakmile se toto poznání
poprvé prosadí, pak se bude vytrácet i společenská a kulturní rezervovanost
vůči stáří. Teprve pak se budou starší lidé cítit zřetelně silněji motivovaní
k tomu, aby veřejný prostor aktivně spoluvytvářeli, aby převzali spoluodpovědnost za naši společnost. Pokud by se to naopak nemělo zdařit – pokud
by tedy společenská a kulturní rezervovanost vůči stáří neměla opravdu
slábnout a pokud by se starší lidé neměli cítit motivováni převzít za naši
společnost spoluodpovědnost – měli bychom zřejmě dlouhodobě počítat
s problémy naší demokracie vůbec. Žádná demokratická společnosti si
nemůže dlouhodobě dovolit, aby se jedna velká skupina obyvatel stáhla
z občanské angažovanosti, aby se už více necítila odpovědná za konání
společnosti.
Nyní se starší lidé ve společnosti neangažují. Musejí být pro to nejprve
získáni. Už dnes ale pozorujeme uvnitř rodiny, ale i uvnitř společnosti pozoruhodnou angažovanost starších žen a mužů. Teprve 4. listopadu ocenil
spolkový prezident Horst Köhler jedenadvacet osob Záslužným křížem
s pásem Spolkové republiky. Zvlášť výrazným způsobem se zasadili o spolužití mezi generacemi. Mezi vyznamenanými se nacházeli staří a velmi
39
odpovědnost za podmínky k životu
Andreas Kruse
staří lidé, kteří svými expertizami a svým věděním podporují instituce a organizace i v jiných státech. Byli to lidé, kteří poskytují pomoc školačkám
a školákům v rámci jejich vzdělávacích a učebních aktivit, slouží mladým
lidem jako patroni při jejich nástupu do zaměstnání, ale také lidé, kteří pracují jako průvodci a podporovatelé lidí chronicky a smrtelně nemocných.
Spolkový prezident ve své řeči vyjádřil, že angažovanost generací – a zde
právě také starší generace – má nedocenitelný význam pro mezigenerační solidaritu, ale i pro úspěšné společenské soužití. V tomto smyslu lze
dát spolkovému prezidentovi za pravdu a jeho iniciativu proto podpořit.
Poukázal na trvající zájem o společenskou angažovanost a zdůraznil výrazným způsobem bezpříkladné zacházení s celospolečenským humánním
kapitálem.
Podnítit změny
Možnosti nést spoluodpovědnost v naší společnosti staršími lidmi jsou významné. Přispívají k tomu, že se obraz stáří zásadně proměňuje. Současně
se starší lidé ukazují jako zaujatí, angažovaní, kompetentní a otevření lidé,
a vyvracejí tak negativně zdůrazňovaný obraz stáří. Dávají výrazně najevo,
že lidé, navzdory tělesným procesům stárnutí, jsou schopni i tak produktivního a tvořivého života. Svou angažovaností přispívají současně k solidaritě mezi generacemi, která je tak důležitá. Bezprostředně mladším lidem
ukazují, že starší lidé v žádném případě nejsou ti, kteří jen natahují ruce,
ale kteří dávají. Pro připravenost mladších lidí k tomu, aby do starších lidí
investovali – a tak jednoznačně přitakali třígenerační smlouvě – má tento
příspěvek solidaritě nedocenitelný význam.
Zastavme se ještě u sebeodpovědnosti a spoluodpovědnosti starších lidí
a zeptejme se na ony požadavky, které vycházejí z obou odpovědnostních
vztahů jak k jednotlivým lidem, tak i k celé společnosti. Nejprve zmiňme, že kognitivní, duševní a duchovní, jakož i komunikativní kompetence
starých a velmi starých lidí jsou empiricky velmi dobře doloženy. I když
ve stáří musíme vzít v potaz tělesné i kognitivní ztráty, nejdou nikdy tak
daleko, aby zcela znemožnily kompetentní chování. Především přehled,
vědění, zkušenost a schopnost motivovat v komunikaci s jinými lidmi
představují potenciální sílu stáří, která napomáhá vyrovnat ztráty stářím
naopak způsobené. K tomu připočtěme, že větší část starších lidí má po
ruce uspokojivé finanční zdroje – v žádné věkové skupině nejsou rizika
chudoby tak malá jako právě ve skupině starších lidí. (Tento výhodný vý40
Lidé uprostřed odpovědnosti
SE 133/2009
voj – alespoň podle současných předpovědí – v budoucnu bohužel nebude
pokračovat. Vyslovuje se naopak obava před chudobou stáří – a především
v důsledku přerušené nebo předčasně ukončené profesní dráhy.) Pokud shrneme všechny tyto přednosti stáří, pak můžeme vyžadovat, aby starší lidé
převzali významně silnější iniciativu v odpovědnosti, než tomu bylo dosud.
Zmínit bychom tu mohli vzdělávací iniciativy pro lidi v době po ukončení
profesionální dráhy, kteří jsou sice ještě podporováni obcí, ale mohli by
být podníceni k sebeodpovědnosti a odpovědnosti samotnými staršími lidmi. Tak by si obce mohly uvolnit ruce a své zdroje nasadit v rámci jiných
sociálních a kulturních úkolů. Příspěvek starších lidí k subsidiaritě by zpětně působil pozitivně na obraz stáří v naší společnosti. Zvláštní hodnotu tu
mají především všechny formy sebeorganizace starších lidí, které mohou
přijít vhod i lidem mladším – tak například vzdělávací iniciativy rovněž
i pro mladší. V této souvislosti je důležité ještě jedno hledisko: výslovnou
připravenost obcí, spolků a institucí, dobrovolnou angažovanost starších
lidí využívat a podporovat tehdy, kdy představuje kompetentní, efektivní
jednání. Ruka s veřejnými prostředky, pokud by se měla otevřít, by vůbec
měla být spojena s podmínkou prověřit, do jaké míry odpovídající oblasti
úkolů mohou být pokryty dobrovolnými aktivitami starších lidí – za zmínku tu stojí především navštěvní služby na klinikách, v pečovatelských zařízeních a hospicích nebo i doprovodné služby v mateřských školách, stejně
jako pomoc při učení v oblasti školního i mimoškolního vzdělávání. Přitom
bychom měli vzít v úvahu, že podle reprezentativních průzkumů víc než
jedna třetina sedmdesátiletých a ještě starších lidí zdůrazňuje, že by se ráda
angažovala, avšak není jí nabídnuta sebemenší možnost.
Die politische Meinung, č.471, únor 2009
Přeložil Ivan Štern
Autor
Andreas Kruse je ordinář pro gerontologii, ředitel Institutu pro gerontologii a současně děkan Fakulty nauky o chování a kulturních věd Ruprecht
– Karlovy univerzity v Heidelbergu. Mimoto působí jako předseda komise pro otázky stáří spolkové vlády a komise „Stáří“ německé evangelické
církve
41
odpovědnost za podmínky k životu
Dirk Tröndle
Turecká stranická demokracie
Dirk Tröndle
Úvod
Turecko opět dorazilo ke kritickému bodu obratu svých dějin. Státní krize
přituhuje a tón debaty mezi opozičním táborem a zástupci státních institucí na jedné straně a protagonisty vládnoucí Strany spravedlnosti a rozvoje
(AKP) na straně druhé se výrazně přiostřuje. Počátkem mizérie bylo zrušení prvních prezidentských voleb tureckým ústavním soudem 1. května
2007. Rozsudek se mezitím stal značným předmětem sporu mezi ústavními
soudci a odborníky. Díky úzkému propojení mezi opoziční republikánskou
lidovou stranou (CHP), vedením armády a části justice se tak zabránilo
ovládnutí nejvyššího úřadu „politickým islámem“, čehož se tyto kruhy
obávaly, a současně se podařilo čelit podlomení laického tureckého státu,
které s tím souviselo. Jediný kandidát Abdulah Gül svoji kandidaturu stáhl
a Ahmet Needet Sezer až do voleb svého nástupce zůstává v úřadě. ( v srpnu 2007 se A.Gül stal znovu prezidentem a je jím dodnes – pozn.redakce )
Nyní jsou volby do úřadu státního prezidenta provázeny velikými debatami
a krizí. Mustafa Kemal (Atatürk) se sám nechal zvolit státním prezidentem
teprve 29. října 1923, kdy současně vyhlásil Tureckou republiku, tedy ve
chvíli, kdy se jeho nejzarputilejší odpůrce a politický protivník nacházel
mimo Ankaru. Při rozhodujícím hlasování získal zakladatel státu pouhých
158 z 257 hlasů. Hlasování se přitom neúčastnil plný počet poslanců. Na
jeho nástupce Ismeta Inönü měl být v Istanbulu v roce 1938 učiněn pokus
o atentát s cílem mu zabránit kandidovat. Nadějnému kandidátovi profesorovi dr. Fuad Basgilovi, ústavnímu soudci a civilistovi hrozili v roce 1960
v Ankaře dva generálové z pučistického výboru zbraněmi. Tak svoji kandidaturu stáhl a současně se vzdal i svého poslaneckého mandátu.
Na tomto místě nenásleduje analýza aktuálního politického vývoje a s ním
spojené implikace do budoucnosti. Prvním důsledkem nezdařené prezidentské volby bylo rozhodnutí parlamentu, uspíšit parlamentní volby
a stanovit je na 22. července 2007. Ve výsledku tyto parlamentní volby
jen v jiné podobě odrážejí aktuální vývoj a pokračující polarizaci turecké
společnosti. Těžiště předkládané práce představuje teze o tom, že parlamentarismus v Turecku dosud nestojí na pevných základech a je nadále
ohrožován významnými dělícími liniemi. Na jedné straně zásahy „zvenku“
42
Turecká stranická demokracie
SE 133/2009
jak od justice, tak i od armády jsou stále ještě uznávány jako legitimní
a nezbytné, dokonce od těch, které v konečném důsledku zasáhnou nejvíce,
jsou mlčky přijímány. Na druhé straně aktuální změny ve volebním právu
pro prezidentské a parlamentní volby odrážejí nestabilní poměry. Stejně tak
se projevují i stranická propojení a dohody na levé i na pravé straně stranického spektra. Debaty o volebním právu, o volebních změnách, o zakládání
stran, o stranických dohodách a o postupech, vedoucích k zákazu stran jsou
přitom v dějinách více než osmdesátiletého tureckého parlamentarismu
naprosto běžné. V následujících pasážích si obzvlášť přiblížíme turecký
stranický systém a volební systém se zřetelem na historická hlediska. Po
krátkém průřezu dějin tureckého stranictví se více zaměříme na zvláštnosti
turecké stranické krajiny a volebního systému. Jen tak mohou stávající debaty dostat určitý řád.
Parlamentarismus a systém jedné strany do roku 1946
Dějiny stran a stranám podobných organizací v Turecku, popřípadě v Osmanské říši, můžeme začít rokem 1859, kdy bylo založeno sdružení jménem
Společnost pro sebeobětování (Fedailer Cemiyeti). Na konci reformních
opatření „Léčivého nového uspořádání“ (Tanzimat-i Hayriye) počínaje rokem 1838 až do roku 1876 nalezneme vedle rovného práva pro nemuslimy
mezi jiným také první ústavu (Kanun-i Sasi) z roku 1876. Toto období, které se váže na způsob vlády, vázané ústavou, je označováno jako první konstitucionalismus (I. Meșrutiyet). První osmanský parlament se ustavuje 20.
března 1877 v paláci Dolmabahçe – má 115 členů, z toho je 49 nemuslimovů. Parlament (Meclis-i Umuni) se sestává ze dvou komor. Na jedné straně
tu jsou volení poslanci – Meclis-i Mebusan – a na straně druhé poslanci
jmenovaní sultánem - Âyan Meclisi. Práva suveréna, osmanského sultána,
však nejsou nijak omezena a výkonná moc se nachází plně v jeho rukou.
Libovolným způsobem může jako šéfa vlády právě působícího velkovezíra
(sadrazam) a ministra odvolat nebo naopak dosadit do funkce a stejně tak
rozpustit parlament a vypsat nové volby. Sultán Abdülhamit už rok na to
parlament rozpustil a ministr ponížil na úroveň tajemníků. To byly první
nejisté pokusy „demokratizace“, které mnozí označovali jako „zdánlivé
procitání“. Ačkoli se parlament měl své práce ujmout teprve na základě
tlaku ze strany Mladoturků a o triumvirát usilujících Ebvera, Talaata a Cemal Paši v roce 1908 v rámci druhého konstitucionalismu (II. Meșrutiyet),
vyznačuje se rok 1877 přinejmenším změnou paradigmatu a symbolickým
43
odpovědnost za podmínky k životu
Dirk Tröndle
začátkem parlamentarismu v Turecku, respektive v Osmanské říši. Na rozdíl od roku 1877 byli ministři v roce 1908 odpovědni jen poslancům a parlamentarismus se rozvíjel na tehdejší poměry dobře alespoň na papíře.
Teprve od založení turecké republiky v roce 1923 můžeme opravdu mluvit
o moderním parlamentarismu západního ražení. Na místo sultánovo nastupuje jako suverén turecký národ. I když je v roce 1923 založeno 89
většinou lokálních nebo regionálních stran či organizací, které se stranám
blíží, začal se paralelně k vývoji například v Itálii a Rusku tento parlamentarismus rozvíjet spolu s Republikánskou lidovou stranou (CHP) do
podoby systému jedné strany. Pokud vezmeme v potaz zvláštnosti vzniku
tureckého národního státu, začne se nám tento vývoj jevit jako pochopitelný. Trvalou modernizaci a reformaci země v duchu revolučních myšlenek
Gazi Mustafy Kemala Paši bylo možné lépe prosadit díky silné vládě, trvající delší časový úsek. Režim jedné strany nás ale nesmí mýlit v tom, že by
CHP byla jakýmsi sběračem politiků různého zabarvení a společenského
původu. Vedle důstojníků a válečných hrdinů nezávislé armády a intelektuálů zde nacházíme mezi prvními poslanci místní honoraci, jako jsou guvernéři, zemští radové, místní představitelé, ale také mnoho muftí a imámů.
Vymezit CHP v prvních letech ideologicky bylo z toho důvodu nemožné
a uvnitř strany velice brzo vyrostla opozice Atatürkovi, známá jako „druhá
skupina“ (ikinci grub).
Až do smrti Atatürka 10. listopadu 1938 nedošlo uvnitř strany k žádnému
významnému štěpení. V podobě Republikánské pokrokové strany (Terakkiperver Cumhuriyet Firkasi) v roce 1924 a Republikánské svobodomyslné strany (Serbet Cumhuriyet Firkasi) v roce 1930 vznikly dvě významné
opoziční strany, které už bylo nutné brát vážně, a které ve srovnání s CHP
byly orientovány daleko liberálněji. Obě strany přesto byly po několika
málo měsících zakázány a rozehnány. Proti vytváření další opozice mluvilo
samo volební právo: v každém volebním obvodu byli přípustní pouze kandidáti CHP, rozlišení mezi státem, stranou a vládou bylo vyloučené. Mnoho
provinčních předsedů strany se nacházelo v personální unii s guvernéry
a mnoho úředníků bylo zas členy strany.
Zavedení systému více stran a jeho vývoj do roku 1960
Na pátém stranickém sjezdu CHP v roce 1939 bylo usneseno, že do parlamentu získají přístup někteří „kritici“ jako nezávislé skupiny a že budou
moci vystupovat jako opozice vůči vládě. Proměna této opatrné demokra44
Turecká stranická demokracie
SE 133/2009
tizace a otevření se nakonec zpozdilo o několik let díky vypuknutí druhé
světové války. Prolomení vlády jedné strany však bylo v zásadě naplněno.
Prezident Ismet Inönü v roce 1945 označil absenci opoziční strany jako
porodní selhání tureckého parlamentarismu a vyslovil se pro zásadní změnu stranického systému. Založením Národní rozvojové strany (Milli Kalkinma Partisi – MKP) v červenci 1945 a Demokratické strany (Demokrat
Partisi – DP) v lednu 1946 začalo období vlády více stran.
V následujících parlamentních volbách v roce 1950 mohla DP dosáhnout
nečekaně volebního úspěchu v podobě více než 50 procent hlasů. Po více
než 27 letech vlády jedné strany tak padl „politický monopol“ CHP a v turecké politické literatuře je tento bod obratu označován jako „bílá revoluce“. DP vystoupila s volebním sloganem: „Stačilo, nyní má slovo lid.“
Přitom zpočátku strana nenabízela skutečně žádné nové koncepty. Celal
Bayar, nový prezident, byl mezi roky 1937 až 1939 předseda vlády, sestavené CHP, politická stáj nového předsedy vlády Axmana Menderese byla
rovněž CHP, ačkoli už od roku 1930 spolupůsobil v „liberální“ Republikánské svobodomyslné straně.
Během intermezza Demokratické strany mezi roky 1950 až 1960 tato strana prosadila zásadně nové politické stavební kameny. CHP už začala brát
nazpět některé striktně laicistní opatření, s jejíchž pomocí měli být mezi
roky 1923 až 1945 vytlačeni věřící muslimové z politického, veřejného
a společenského života. Zatlačení islámu na okraj politického života bylo
revidováno. První kroky, které CHP podnikla pro náboženské otevření
se, bylo založení teologické fakulty na univerzitě v Ankaře. Náboženské
menšiny posílily v okamžiku, kdy CHP umožnila vstup i nemuslimským
členům. DP důsledně pokračovala v započaté liberalizaci v otázkách náboženství zakládáním kazatelských škol (imam-hatip), koránských škol,
teologických fakult a institutů vysokého islámu. Mezi jiným bylo připuštěno arabské volání k modlitbě poté, co od roku 1932 – což bylo unikátem
v muslimském světě – muezzinové zvali k modlitbě turecky. Věřící se opět
směli oficiálně vydávat na poutě do Mekky. Památníky a hroby islámských
svatých a učenců byly znovu přístupné veřejnosti. Lidový islám se stal salonfähig. Na své v rámci této liberální politiky si přišly i další náboženské
menšiny. Mezi tureckou vládou a řecko – ortodoxním patriarchátem došlo
ke sblížení. Patriarcha Athinagoras směl poprvé po dobytí Konstantinopole
v roce 1453 navštívit Nejsvětější Sofii a v roce 1952 navštívil předseda vlády Adnan Menderes dosud jako první a jediný turecký premiér patriarchu
45
odpovědnost za podmínky k životu
Dirk Tröndle
v jeho istanbulském úředním sídle. Rovněž i díky těmto liberálním myšlenkám a zásadním postojům byli v roce 1961 po vojenském puči Adnan
Menderes, ministr zahraničí Fatin Rüstü Zorlu a dřívější ministr financí
Hasan Polatkan odsouzeni k smrti a popraveni.
Díky DP došlo v parlamentním demokratickém systému k důležitým novým uspořádáním. Jestli například do roku 1950 byla politika záležitostí
elit, pocházejících ze správy a úřednictva nové republiky, DP otevřela politiku širokým lidovým vrstvám a vliv úřednických elit byl tak oslaben. To
a liberální hospodářská politika DP přinesly výhodu také vznikající obchodní a průmyslové buržoasii. Zvýhodněny systémem více stran, poprvé
se zřetelně projevily znaky, jimiž se voliči od sebe odlišovali. DP oslovovala svou politikou široké lidové vrstvy, zvláště také sedláky a obyvatelstvo
venkova, zatímco CHP reprezentovala více elity mezi úřednictvem a ve
společnosti. Tento dualismus mezi státně elitářskou CHP, jejíž politika se
stále víc orientovala na hodnoty a výdobytky republiky a na jejich udržení,
a mezi DP, která byla zaměřena pragmaticky a lidu blíž, aby „mu mohla
co nejlépe sloužit“, tak tento dualismus je nám i dnes s to vysvětlit platnou
základní strukturu tureckého parlamentního spektra. DP nebyla liberální
přitom jen v náboženských, ale i ve společenskopolitických a ekonomických otázkách. DP představovala stranu hodnotově konzervativní ve středu
s výraznou vazbou na liberalismus.
Turecká armáda a stranická krajina až do dnešních dnů
Mezi léty 1960 až 1980 se turecký parlamentarismus vyznačoval ohromnou nestabilitou. Měnící se koaliční partneři a přestavby vlád vedly celkem
ke 20 rozdílných vládám a tři zásahy armády v roce 1960, 1970 a 1980 celé
to období jen zvýraznily.
V nové ústavě Turecké republiky z roku 1961 byly politické strany poprvé
uvedeny také jako nezbytné prvky demokratického státu. Na to navazoval
v roce 1965 zákon o politických stranách, který umožnil právní postavení
stran odpovídající opravdovým nezbytnostem. Nová liberální ústava vedla
k záplavě vzniku nových stranických uskupení. Od ledna do května v roce
1961 vyrostlo před parlamentními volbami 21 nových politických stran.
Ideologické rozdíly mezi stranami, které se projevily, se dostaly i do politických debat.
Nástupnickou organizací zakázané Demokratické strany se stala v roce
1961 založená Strana spravedlnosti (Adalet Partisi – AP), která měla sehrá46
Turecká stranická demokracie
SE 133/2009
vat v turecké politice významnou roli až do puče v roce 1980. Bylo možné
ji označit za konzervativně liberální stranu středu. Ve volbách ve stejném
roce dosáhla strana AP 34,8 procenta hlasů a 158 poslanců pro ni představovalo dobrý výsledek. Stala druhou nejsilnější parlamentní frakcí, hned
za CHP. Ismet Inönü převzal po desetiletí v opozici ještě jednou vládní
odpovědnost. Tehdy mu bylo 76 let. Turecko se po bezmála 40 letech vlády
jedné strany začalo seznamovat s vládou koaliční; neměla dokonce zůstat
poslední. Po šesti měsících se už ocitla před zevrubnou vnitřní přestavbou.
Na místo strany AP nastoupily dvě strany – Nová turecká strana (Yeni Türkiye Partisi – YTP), konzervativní strana středu, která rovněž pokračovala
v tradici zakázané Demokratické strany, a Republikánská rolnická strana
(Cumhuriyetçi Köylü Millet Partisi – CKMP), která se na konci šedesátých
let za Alparslana Türkeșe proměnila ve stranu Národního hnutí (Milliyetçi
Hareket Partisi – MHP).
V roce 1964 vstoupil na politickou scénu Süleyman Demirel poté, co jej
zvolili předsedou strany AP. Demirel dával turecké politice tvar po dobu
40 let. Strana AP ve volbách 1965 dosáhla 52,87 procent hlasů a mohla
se s touto většinou držet u moci až do roku 1971. Demirel se tehdy stal
zářivou postavou turecké politiky. Většina myslitelů Demokratické strany
našla mezitím svůj politický domov ve straně AP. V důsledku svérázného
Demirelova vůdčího stylu – nárokoval si neomezenou vládu a výrazné oligarchické stranické struktury – založili někteří politici v roce 1970 znovu
Demokratickou stranu.
Na konci šedesátých let a v sedmdesátých letech se turecká stranická krajina štěpila stále více a byly zakládány stále radikálnější a ideologičtější politické strany. Do této doby rovněž spadá nástup politického islámu v Turecku. Po náboženské liberalizaci v padesátých letech vstoupila na politickou
scénu poprvé strana Národního pořádku (Milli Nizam Partisi – MNP), která představovala islámem motivované hnutí.
Politický islám je v Turecku úzce spojen s osobou profesora strojírenské
výroby Necmetina Erbakana. Strana MNP se hned od počátku stala hlásnou
troubou „zaostalosti Anatolie“ a pro její hospodářský vzestup požadovala
státní subvenční programy. Po puči, který vypukl v březnu 1970, byla MNP
označena za islamistickou a reakční stranu a jako taková byla zakázána.
Její protagonisté krátce na to v roce 1972 založili v podobě strany Národní
spásy (Milli Selamet Partisi – MSP) nástupnickou stranu. Ve volbách 14.
října 1973 dosáhla 11,8 procent hlasů (48 poslanců) a jako juniorská strana
47
odpovědnost za podmínky k životu
Dirk Tröndle
spolu CHP Bülenta Ecevita vytvořila vládu. Tato koalice mezi tvrdě islámskými silami a stranou CHP, která se v sedmdesátých letech vyznačovala
silnou sociálně demokratickou orientací, umožnila dosud nevídaný vzestup
politického islámu mezi politický establishmentu. Jeho zavedení do stranického systému pak mělo způsobit jeho konečnou de-radikalizaci.
Období mezi lety 1975 až 1980 se vyznačuje výraznou nestabilitou. V rámci pěti přestaveb vlády se střídala vládní odpovědnost se značnou pravidelností, jednou u Süleymana Demirela (celkem 3x), aby podruhé skončila
u Bülenta Ecevita (celkem 2x). Uvedená léta se vyznačovala ideologickými spory mezi nacionalistickými a levicovými uskupeními. Útoky a vraždy, které se odehrávaly přímo na ulicích, dostaly zemi až na pokraj občanské války a nezřídka politici tyto antagonismy vyvolávali ve svůj vlastní
prospěch. Tisíce lidí díky těmto pět let trvajícím nepokojům na ulici našlo
svoji smrt. Když vypuknul v roce 1980 puč, byly všechny politické strany
zakázány a všichni poslanci a straničtí funkcionáři dostali desetiletý zákaz
vykonávat politickou činnost. Hlasování o nové turecké ústavě bylo spojeno s volbou Kenana Evrena novým prezidentem, kdy byl podruhé, po
Cemalu Gürselovi (1961 až 1966), zvolen prezidentem země generál, který
předsedal pučistům.
Turgut Özal, který se jako kandidát islamistické MSP představil v roce
1977 a chyběl mu pouhý jediný poslanec, který působil v prozatímní vládě
Bülenda Ulusu, ustanovené pučisty, jako vicepremiér, založil v roce 1983
stranu Vlasti (Anavatan Partisi – ANAP). Kdyby byl před šesti lety parlamentem zvolen, patřil by k vyhnaným politikům a sotva by ve volbách
v roce 1983 získal pro svoji stranu 45 procent hlasů a mohl tak sám vytvořit
vládu. Turgut Özal politicky zemi ovlivňoval v dalších deseti letech a natrvalo ji poznamenal. Úspěch strany ANAP se však také zakládal na umění
schovat po několik let pod jednu politickou střechu všechny čtyři vůdčí
a současně zakázané polické směry – pravicově liberální, sociálně demokratický, konzervativně pravicový a pravicově nacionalistický. Turgut Özal
sám, stejně jako členové jeho rodiny, byli pro tuto syntézu rozdílných ideologických proudů. Po celý svůj život se netajil zbožností a s příslušností
k nábožensko duchovnímu řádu Nakșibendi. Vedle hodnotově konzervativního přesvědčení jako inženýr zaujímal vůči vědě a hospodářství liberální
postoje. S jeho synem Ahmetem se veřejnost seznámila poprvé v roce 1991
jako s prvním zakladatelem turecké soukromé televizní stanice. Ovlivnil
tak rozhodujícím způsobem kladně mediální scénu tím, že ji otevřel. Jeho
48
Turecká stranická demokracie
SE 133/2009
žena Semra dodnes platí za příklad moderní sebevědomé ženy. „Özalova“
dynastie ale mnoha tureckým voličům zprostředkovala také jistou blízkost
k lidem a lidovou prostotu.
V roce 1987 díky úsilí Turguta Özala došlo k referendu o důležitých ústavních změnách. Referendum bylo spojené s předčasným ukončením zákazu politické činnosti pro některé, do soukromí zahnané politiky. V předčasných volbách do parlamentu se poté sice ANAP nepodařilo zopakovat
s 36,81 procenty získaných hlasů výrazný volební výsledek z roku 1983,
nicméně díky desetiprocentní klausuli si i nadále podržela takřka 65 procent poslaneckých mandátů. Tento úspěch je možné zhodnotit jako mimořádně významný, neboť v předchozích čtyřech letech se Özal dostal do
přímé konkurence se Süleymanem Demirelem a dalšími představiteli politického establishmentu. Spolu s nově založenou stranou Správné cesty
(Dog˘ru Yol Partisi – DYP), pokračovatelkou v konzervativní tradici středu
strany Spravedlnosti, případně Demokratické strany, dosáhl Süleyman Demirel na první pokus 20 procent hlasů a přišel do parlamentu. Zatímco nová
sociálně demokratická strana Demokratická levicová strana (Demokrat Sol
Partisi – DSP) Bülenta Ecevita a nově založená strana Blahobytu (Refah
partisi – RP) Necmettina Erbankana nedosáhly potřebných deseti procent
a zůstaly před prahem parlamentu.
Turgut Özal se stal v roce 1989 nástupcem v prezidentské funkci po Kenanu Evrenovi. Tímto datem začíná také pomalý úpadek Vlastenecké strany
(ANAP), která si volebním výsledkem v roce 2000 sáhla na politické dno,
když zůstala s necelými čtyřmi procenty trčet před parlamentní branou a tak
po čtyřiceti letech působení se ocitla mimo parlament. Devadesátá léta se
vyznačují mnoha přechodnými vládami, předčasnými volbami a nestabilními koalicemi. Ráz jim vtiskují i ideologické zákopové války a rivalita
mezi Nesutém Yilmazem (ANAP) a Tansu Ciller(ovou) (DYP). Profesorka
ekonomie nastoupila po Süleymanovi Demirelovi ve funkci šéfky strany
DYP a v roce 1995 se stala jako žena první ministerskou předsedkyní Turecka. Rivalita mezi oběma konzervativci středu Ciller(ovou) a Yilmazem
bránila vytvoření silných rozhodných vlád právě v období, kdy teror PKK
(Kurdské vlastenecké fronty) dosahoval vrcholu a vytvářel tak prostředí
pro reakční fundamentalistický vývoj laického státu. Spojení mezi ANAPem a DYPem se sice dosti často dostávalo na přetřes, i když obě strany
středu oslovovaly konzervativní voličské skupiny rozdílnou intenzitou –
ANAP oslovovala seskupení orientovaná na islámské hodnoty a DYP mo49
odpovědnost za podmínky k životu
Dirk Tröndle
derní vesnické obyvatelstvo – tak toto spojení se nakonec nezdařilo, avšak
ne díky nějakým neslučitelným politickým postojům, ale díky osobním
ambicím a rivalitě stranických předsedů.
V této situaci se mohla strana Blahobytu (Refah Partisi – RP) Necmettina
Erbankana etablovat jako důležitá politická síla. V parlamentních volbách
v roce 1995 se s bezmála 21,5 procenty hlasů stala nejsilnější politickou
frakcí. Protože však ještě před volbami všechny strany odmítly koalici se
stranou Blahobytu, dostal se Erbakan poprvé do politické izolace. Koaliční
jednání probíhala mimořádně obtížně a nakonec se ustavila koaliční vláda
„národního rozumu“ mezi stranou ANAP a DYP. Tato menšinová vláda se
však měla po třech měsících později rozpadnout. Poslanci strany ANAP se
přidali k parlamentní většině, která souhlasila s vydáním paní Ciller a jejího muže vyšetřovací komisi.
Tato skutečnost paní Ciller zahnala na stranu Necmettina Erbakana, i když
ona sama ještě jako předsedkyně vlády varovala evropské politiky před
tímto „reakcionářko fundamentalistickým“ nebezpečím v Turecku a prosila
je o podporu. Poslanci strany RP naopak hlasovali proti vydání vyšetřovací
komisi, anebo se zdrželi hlasování, aby nebylo možné dosáhnout většiny.
Tak došlo k následné politické spolupráci. Strana DYP Tansu Ciller v roce
1996 šla jako menší strana do koalice (Refahyol) se stranou Blahobytu
(RP) a Necmettin Erbakan se stal ministerským předsedou. Politický islám se tak v Turecku objevil na obzoru. V rámci koaličních jednání požadovala strana DYP velice důležitá ministerstva jako vnitro, zdravotnictví
a školství pro sebe a paní Ciller se měla stát ministryní zahraničí a místopředsedkyní vlády a po uplynutí poloviny volebního období ministerskou
předsedkyní namísto Erbakana na poslední rok a půl. K tomu ale nedošlo.
Necmettin Erbakan se musel vládnutí jako šéf vlády vzdát po prvním roce.
Národní bezpečnostní rada 28. února 1997 po devítihodinovém jednání
– toto jednání vstoupilo do dějin jako „Rozhodnutí 28. února“ anebo jak
„Únorový proces“ – vyjádřila o vládě silnou pochybnost a usnesla se na
rozsáhlých opatřeních, vedoucích k utlumení fundamentalismu a pokusů
o reislamizaci. Erbakanova vláda se tímto zásahem dostala pod velice silný tlak armády, koalice se stranou DYP Tansu Ciller se rozpadla. Desítky
jejích poslanců totiž stranu opustily. Nakonec se vláda zhroutila. V závěr
pak turecký ústavní soud zakázal v roce 1998 stranu RP. Spatřoval v ní
ohrožení laicistických základů Turecka. Tento rozsudek nakonec potvrdil
i Evropský soud pro lidská práva.
50
Turecká stranická demokracie
SE 133/2009
Nástupnickou stranou se stala nově založená strana Ctnosti (Fazilet Partisi
– FP). Nicméně vnitrostranické trhliny tu byly patrné. Vedle „tradicionalistů“ shromážděných kolem Erbakana se tu objevilo silné křídlo „novátorů“
a reformátorů, kteří propagovali pragmatickou a méně islámsky doktrinářskou cestu. Politici jako Abdullah Gül, Nehmet Sahin a Abdüllatif Sener
– všechno ministři a vicepremiéři bývalé vlády – se seskupili jako síla,
snažící se o reformu a tvořící vnitrostranickou opozici. Chyběla tu vlastně
jen charismatická a integrující vůdčí osobnost. Po tom, co byla i tato čtvrtá
Erbakanova strana v roce 2001 zakázána, došlo ke konečnému rozštěpení
mezi reformními a zatvrzelými silami. Tradicionalisté se seskupili ve straně Šťastného duchovního rozpoložení (Saadet Partisi – SP) a ve volbách
v roce 2002 dosáhli ještě zhruba dvou procent hlasů. Reformátoři přešli
spolu s ostatními aktéry konzervativního pravého středu politického spektra pod vedením Recepa Tayyipa Erdogana do jeho strany (Adalet ve Kalkinma Partisi – AKP). Po volebním úspěchu v roce 2002 se Turecko ocitlo
ve stabilním období parlamentarismu.
Inkluse radikálních islamistických sil do politického systému Turecka
urychlila transformaci a dotvoření umírněného islámsko demokratického
politického hnutí. Heslem Ani šaría, ani demokracie načrtl podstatu strany
Blahobytu začátkem devadesátých let nejlepší znalec politického islámu
v Turecku, novinář Rușen Çakir. Strana se ocitla v dilematu. Její stoupenci
díky tomu, že zdůrazňovali náboženskost, nebyli ostatními považováni za
demokraty. Na druhé straně byla ale uvnitř natolik demokratická, že požadavek na zavedení šaríi považovala za nicotný. Toto dilema se už u strany
AKP neobjevuje. Politický islám se v té době v Turecku ocitl ve zcela jiné
vývojové fázi a spojil s ostatními konzervativními, stejně jak středovými
proudy a silami. AKP chtěla tak působit jako „konzervativně-islámskodemokratická“ strana po vzoru evropských křesťanských demokratů. Závěrečné zhodnocení tohoto vlastního nároku strany AKP není však ještě
u konce a musí být prověřeno budoucím vývojem. Na druhé straně se množí také hlasy těch, kteří ve straně AKP chtějí vidět jedinou tureckou všelidovou stranu. Ve skutečnosti cosi pro to mluví. Avšak i zde je na nějaké
hodnocení ještě brzo. K celkovému zhodnocení tureckých stran dojde ze
strany tureckých politických badatelů nejdříve po skončení druhého volebního období.
51
odpovědnost za podmínky k životu
Dirk Tröndle
Podstatné rysy stran a politické kultury
V tomto zjednodušeném náčrtu tureckých stranických dějin přece jen v jednotlivostech upozorníme na zvláštnosti a speciální rysy turecké stranické
krajiny. Měla by zde být některá hlediska blíže nasvícena a krátce shrnuta.
Vedle veskrze „normálních“ způsobů chování politických stran v Turecku
také narazíme na zvláštnosti, které nesou odpovědnost za „nestabilní“ parlamentarismus a křehkou tureckou stranickou scénu.
1. Tradičně se vyvíjející všelidové strany (catch all parties), jejichž
politika je v pluralistických demokratických státech jako v Německu orientována na obecné blaho, a které usilují o vyrovnání
a kompromis mezi nerozličnějšími společenskými zájmy a seskupeními, v Turecku naopak existují jen v zárodku. Velké turecké
strany sice uplatňují nárok na to, oslovit široké lidové vrstvy a pokoušejí se ustavit jako všelidové strany, přesto nemají nárok být
za ně považovány. Pohybují se mezi stranami kádrovými a kartelovými a mezi ideologickými tábory. Uvnitř stran pak a jejich
organizací, zvláště na regionální a místní úrovni, jsou jednotlivá
rozhodnutí přijímána na principu kmotrovství a klientelismu. Od
vyhlášení turecké republiky v roce 1923 bylo založeno 223 stran,
což ukazuje na objemné rozptýlení turecké politické scény, zvláště
když vezmeme v potaz jednotlivá stranická křídla. Republikánská
lidová strana (CHP) byla založena v roce 1923 a jde o vůbec nejstarší tureckou politickou stranu.
2. Vnitrostranická demokracie významně pokulhává uvnitř tureckých stran za všudypřítomnou a všemocnou vedoucí rolí jejich
předsedů. Straničtí předsedové rozhodují o obsazení nejdůležitějších grémií. Předsednictvo a představenstvo se nadto sestavují
podle jeho seznamu. Delegáti na stranické sjezdy z celé země jsou
rovněž tak schvalováni stranickou centrálou, respektive předsedou
strany. Stranická základna má velmi malý vliv na sestavení kandidátky a vytváření volebních kandidátních listin, přičemž političtí
nástupci se rekrutují v menší míře z vlastních řad a mnohem častěji
přicházejí zvenku. Všechny strany současně usilují o nejznámější
jména z řad úřednictva, hospodářství, sportu a společnosti vůbec.
Ostatní kandidáti se ucházejí o kandidaturu přímo u stran jako
„kandidáti na kandidaturu“ (aday adaylıg˘ ı) a po vstupním pohovoru s uchazečem následuje rozhodnutí ve stranické centrále.
52
Turecká stranická demokracie
3.
4.
5.
SE 133/2009
Tady rozhodují grémia a předseda, kdo jako kandidát, ve kterém
volebním obvodu, na kterém místě volební listiny má být umístěn.
I zde existují určité počty míst, které se mohou v množství měnit
a které si stranický předseda obsazuje svými kandidáty, aniž se
musí kohokoli ptát či s někým věc konzultovat. Vnitrostranická
opozice jednotlivých poslanců nebo skupin většinou končí buď
vyloučením ze strany nebo ti, kteří se jich to týká, tomu předcházejí dobrovolným odchodem. Vnitrostranická tvorba společné vůle
se jeví v turecké politice jako neobvyklá. Schopnost docházet ke
kompromisu je silně omezena. Stranické programy hrají nadto zcela podřadnou roli.
Štěpení strany, stranické fúze a přechody poslanců během volebního období nejsou v turecké politice žádným řídkým jevem. Poslanci mohou být jinými strana zlákáni, přičemž jen politické přísliby
nebyly v minulosti podněty k takovým „transferům“. Takové změny při nepatrné vládní většině mohou vést k přestavení celé vlády.
Od založení turecké republiky v roce 1923 až do současnosti zde
vládlo celkem 59 vlád. Přitom je pozoruhodné, že voliči takové
„proměnlivé chování“ zástupců lidu často podporovali, nebo přinejmenším nepovažovali za zavrženíhodné.
Stranické organizace jsou křehké a velké míře závislé na výsledcích
voleb. Vládnoucí strana, která má po celé zemi funkční stranické
organizace, se může v následujícím volebním období zhroutit, dostane-li se do opozice nebo dokonce zůstane mimo parlament. Na
jedné straně po prohře ve volbách nechají ji její členové padnout
a přítok příspěvků ze strany vlivných sponzorů vyschne. Na druhé
straně důvody pro zánik strany spočívají ve velmi jednostranné
skladbě jejího financování.
Turecké strany jsou financovány převážně ze zdrojů státního rozpočtu. Odhlédneme-li od výjimek, vlastní příjmy jako členské příspěvky, příjmy z majetku a příjmy z prodejů představují ve srovnání s příspěvky od státu zanedbatelný podíl. Samotné příspěvky
stranám a příspěvky kandidátům před volbami nejsou finančně neměnné. Údaje o příjmech a výdajích jednotlivých stran zcela chybí. Jen strana AKP uvádí na svých oficiálních webových stranách
informace o své finanční situaci. Ačkoli otcové ústavy chtěli už
v roce 1980 začít rozvíjet systém, v rámci kterého se budou strany
53
odpovědnost za podmínky k životu
6.
7.
54
Dirk Tröndle
financovat převážně vlastním přičiněním a navíc politici jako Turgut Özal odmítali státní financování, vyvinul se systém zcela jinak. Nárok na státní financování získá strana teprve tehdy, když se
v posledních parlamentních volbách může vykázat ziskem nejméně sedmi procent volebních hlasů. Do poloviny roku 2006 si mohly i strany, kterým od 20 získaných poslaneckých mandátů a výše
vznikl nárok na založení poslaneckého klubu, požádat o státní podporu. Toto pravidlo bylo ale stranami AKP a CHP společnou rukou
zrušeno, protože motivovalo poslance měnit politické barvy.
Nadto je vazba voličů na politické strany velmi proměnlivá
a zvlášť vůči poslancům se může jevit místy až jako velice slabá.
Tak například v průzkumech bylo schopno nanejvýš pět procent
dotázaných Ankařanů vyjmenovat tři anebo více jmen poslanců
z obou zdejších volebních obvodů. A to navzdory tomu, že z obou
volebních obvodů pochází mnoho ministrů vlády. Celkem tu je poslanců dvacet devět. Odpovědný je za to na jedné straně způsob
vybírání kandidátů a na straně druhé neosobní tvorba hlasovacích
lístků, pro Turecko charakteristická. Jsou na nich uvedeny znaky
strany, avšak žádná jména špičkových kandidátů. Pořadí znaků
jednotlivých stran tu je stanoveno generátorem náhodných čísel,
který běží pod notářským dohledem. A tak se strana AKP dostává
na hlasovacím lístku pro parlamentní volby, konané 22. července
2007, na 13. místo, v závěsu za celou řadou naprosto nicotných
stran. Vazba na konkrétní stranu tu probíhá přes osobou předsedy.
Tím se ale dá také vysvětlit, proč volební sympatie jsou tak silně
kolísavé. Slabá vazba voličů se projevuje i v počtu členů strany.
Strany sice vyhlašují silácká prohlášení o tom, kolik členů mají.
Lze je ale velmi obtížně prověřit, protože si strany nevytváří žádné
členské soupisy, které by bylo možné prověřit. Nevybírají žádné
členské příspěvky, tudíž nemohou mít ani přehled o skutečných
členech. Na druhé straně ústředí partají už delší čas sotva projevují
zájem o takové stranické statistiky.
Turecký volič se orientuje při svém rozhodování nikoli podle politického programu strany. Ostatně není obvyklé, aby se před volbami rozdávaly nebo byly pro voliče k dispozici natištěné stranické
programy. Politické strany bývají také rády trestány. Tak se stal
volební výsledek v roce 2002 pro většinu stran jakýmsi trestem.
Turecká stranická demokracie
SE 133/2009
Procentní podíl přelétavých a protestních voličů je totiž velmi vysoký. Politolog Prof. Ersin Kalayciog˘lu objevil, že 42 procenta
voličů v roce 2002 dala své hlasy zcela jiným stranám, než je dala
v roce 1999. Volební boje v Turecku jsou proto mnoha stranami
vedeny až příliš populisticky.
8. Badatelé v oblasti stranického života a voleb zjistili, že se v posledních 30 letech příklon k umírněným stranám levého i pravého
středu zeslabuje. Namísto těchto stran se z rostoucí podpory těší
strany jako strana Blahobytu (MHP), tedy zástupci politického
islámu a nacionalismu. Z hlediska politických ideologií se scéna
tureckých politických stran pohybuje mezi politickým islámem,
nacionalismem a modernizací Turecka.
9. Zřídka turecké politické strany vyhlašují před volbami záměry,
s kým hodlají uzavřít povolební koalici, a už vůbec ne nějaké povolební koaliční sliby. Všechny strany mají svého vůdčího kandidáta, s nímž aspirují na post předsedy vlády, a proto se nechtějí
příliš brzo zavazovat. Ačkoli všechny strany až do volebního výsledku považují veškeré opce a alternativy za otevřené, nakonec
některé své voliče přesto zklamou. Taková strana totiž po volbách
může jít případně do koaliční vlády s jednou či více stranami, které
jejím voličům nutně nemusí být po chuti.
10. Další zvláštnost spočívá v nezvyklém chápání opozice a opoziční
politiky. Strany v opozici zřídka přijdou s alternativním protinávrhem zákona či se pokoušejí o konstruktivní kritiku práce vlády
a tak ji mít pod kontrolou. Velmi často propadají opoziční strany
„ideologicky vedené“ opozici a do středu pozornosti se dostávají
soukromé záležitosti. Velmi často tento diskurs končí ohazováním
se špínou navzájem, což vede v posledku k tomu, že voliči ještě
silněji znejistí. Nejjednodušší způsob opozice přitom představuje návrat k základním prvkům republiky a s nimi spojený požadavek na zachování statusu quo. Cestou poukazů na imaginární
ohrožení integrity republiky nebo obvinění, že například není ctěn
princip laicismu, se může politika politického protivníka ocitnou
na pranýři, aniž k tomu jsou potřeba jakékoli konkrétní argumenty. „Odmítáme rozhodnutí vlády, protože v něm vidíme ohrožení
národní jednoty země!“ Takové prohlášení nemusí být podloženo
nějakými argumenty a důvody. Dr. Umut Özkirimli z univerzity
55
odpovědnost za podmínky k životu
Dirk Tröndle
Bilgi v Istanbulu se jednou pokusil v malém šetření za pomoci
hesel a pojmů stanovit, do jaké míry si Republikánská lidová strana (CHP) v posledních měsících opozice posloužila ideologickými
hledisky. Vědec prozkoumal 15 projevů stranického předsedy Denize Baykala před vlastním poslaneckým klubem a zjistil, Baykal
použil patnáctkrát „národní identitu“, devatenáctkrát „nebezpečí
pro politický režim“, dvaapadesátkrát „teror“ a šestadevadesátkrát
„nebezpečí, kterému musíme čelit“, samotný pojem „stát“ vyslovil
stojedna devadesátkrát. Z vyhodnocení vyplývá, že se v případě
strany CHP jedná o radikální nacionalistickou partaj. Odpovídá
to odhadům uznávaného stranického badatele Tanila Bora, který
pozoruje, jak se rozhořívá reakcionářský nacionalismus v politice
levicových strana, ale i v straně CHP. Republikánská lidová strana CHP představuje pro mnohé badatele záhadu, protože se vůbec nezhošťuje svého sociálně demokratického poslání a voličské
skupiny, jako jsou dělníci, více oslovuje strana AK. Někteří badatelé v oblasti politických stran rozpoznali, že vyvážená politika
sociální spravedlnosti, praktikovaná stranou AK, v převážné míře
vychází z náboženských hodnotových postojů, jak plynou z učení
o společenství a o odpovědnosti za chudé a potřebné.
Vývoj volebního práva v Turecku
Na pozadí debat o volební právu se nacházejí následující užitkové maximy.
Má volební systém zajistit víc princip reprezentace co možná největšího
počtu voličů, anebo má vyjít vstříc zásadě stability, díky které vznikne prostředí, umožňující tvorbu silných většinových vlád. Turecká ústava v článku 67 požaduje sice, aby byly brány v potaz obě zásady, nicméně v Turecku dávají přednost volebním systémům, které povedou k většinovým
stabilním vládám. Od zavedení systému více stran v roce 1950 byl turecký
volební zákon změněn sedmkrát ve duchu zásadní systémové změny, v tom
nepočítaje nesčetné drobné reformy a malé novelky. Během čtyř voleb do
Národního shromáždění se od roku 1946 volilo podle většinového volebního zákona a při jedenácti volbách byl použit zákon o proporčním volebním
právu.
V období vlády jedné strany od roku 1923 do roku 1946 se volilo podle
absolutního většinového práva, kdy v jednom volebním období byl pouze
jeden kandidát Republikánské lidové strany (CHP). Situaci bylo možné
56
Turecká stranická demokracie
SE 133/2009
přirovnat ke koňskému dostihu, kterého se účastní jen jeden kůň a závod
přirozeně rozhoduje pro sebe. Přesto začala demokratizace. V roce 1935
došlo k zavedení aktivního i pasivního volebního práva pro ženy, když turecké ženy měly už v té době od roku 1930 aktivní volební právo pro místní
volby. I když Turecko v té době mnohé evropské země předstihovalo, sehrávaly ženy v turecké politice i tak podřadnou roli. V současném parlamentu se nachází 550 poslanců a mezi nimi jen 4 procenta žen. Tento podíl
je jeden z největších v celé osmdesátileté historii tureckého parlamentu.
V roce 1939 mohly kandidovat i nezávislí kandidáti a v roce 1943 bylo
možné, aby v jednom volebním období bylo postaveno více kandidátek.
Zavedení většinového volebního zákona
Založení Demokratické strany (DP) v roce 1946 představuje změnu paradigmatu v tureckém stranickém systému. Po 27 letech poprvé usilovalo
o voličskou přízeň více stran. Volby v roce 1950 můžeme tak chápat jako
první svobodné demokratické volby v moderním Turecku. Nová situace
vedla současně k zásahům do volebního práva. Díky většině v parlamentu
změnila CHP měsíc před volbami volební zákon. Namísto absolutního většinového volebního pravidla dvou volebních kol a zúžené volby v druhém
kole, prosadili jednoduché volební většinové pravidlo s jedním volebním
kolem a jednou volební listinou. Volební obvody odpovídaly hranicím provincií a byly tak příliš veliké. Díky tomu došlo k výrazným nesrovnalostem. Jak jinak bychom asi měli vykládat tehdejší volební výsledek: zatímco
Demokratická strana s 52,7 procenty platnými hlasy měla do parlamentu
poslat 420 poslanců, získala Republikánská lidová strana na základě 39,4
procenta platných hlasů pouhých 63 poslaneckých mandátů. K ještě výraznějším nesrovnalostem dochází ve volbách v roce 1957 ve volebním
obvodu Istanbul. DP získává díky 315 967 platných hlasů všech 39 mandátů tohoto volebního obvodu, zatímco CHP se ziskem 249 097 hlasů, tedy
41 procent, nezískává jeden jediný mandát. Volební reforma byla tedy zejména ve prospěch DP, jejíž politická hegemonie a volební úspěchy byly
významným způsobem založeny také formulací volebního zákona.
Zavedení poměrného volebního pravidla v roce 1961
Po memorandu v roce 1960 přijali otcové ústavy nový pokrokový zákon,
zavedli v roce 1961 na základě dosavadní špatné zkušenost dvoukomorový
systém. Vedle Velkého tureckého národního shromáždění (Türkiye Büyük
57
odpovědnost za podmínky k životu
Dirk Tröndle
Millet Meclisi – TBMM) s jeho 450 poslanci byl zřízen Republikový senát
s 188 křesly (Cumhuriyet Senatosu). Nevybavili ho sice možností podávat
návrhy zákonů, ale u předloh byl nutný jeho souhlas.
Z voleb vzešlo celkem 150 senátorů, 15 jich jmenoval přímo prezident
a zbývajících 23 senátorů představovalo „přirozené členy“, kteří vzešli „národního komitétu“, založeného v důsledku puče z předešlého roku. Zatímco senátoři byli voleni na základě dosavadní většinové volby, byla pro národní shromáždění zavedena volba poměrná s dolní hranicí, potřebnou pro
vstup poslance do parlamentu. Zákon ji zavedl pro každý volební obvod.
Mandáty byly přidělovány podle nejvyššího počtu získaného za pomoci
d´Hondtova výpočtu. Volební obvody se nadále kryly s hranicemi provincií
a nejnižší hranice potřebná pro vstup do parlamentu se získávala dělením
sta počtem poslanců, volitelných v daném volebním kraji. Znamená to, že
kupříkladu ve volebním obvodu Agri, v nejvzdálenější severovýchodní
provincii, představovalo nejnižší hranice při třech poslancích 33,3 procenta. Ve volbách v roce 1961 získala Republikánská zemědělská národní strana (Cumhuriyetci Köylü Millet Partisi – CKMP) v tomto volebním obvodu
34,35 procent hlasů a tím i všechny tři mandáty. Ostatní strany totiž zůstaly
pod nejnižší hranicí. CHP nedosáhla víc než 32,36 procent a Nová turecká
strana (YTP) zůstala mimo s bezmála jednou čtvrtinou hlasů.
Stejně jako ve volebním kraji Agri došlo k podobným výrazným nesrovnalostem i v dalších menších volebních obvodech. Ani pro velké volební obvody, jako byl Istanbul, nebyly výhody nového volebního zákona na první
pohled tak zřejmé. Mandáty tam mohly být přidělovány velmi reprezentativně. Poprvé se o ně vůbec podělily čtyři strany, které se tak dostaly do Národního shromáždění. Nastala zcela nová situace. Vedla také poprvé v dějinách tureckého parlamentarismu k vytvoření první koaliční vlády mezi
CHP a stranou Spravedlnosti (AP). V roce 1965 platil stále stejný volební
zákon, založený na pravidlu poměrného zastoupení. Jen dolní hranice volitelnosti v rámci volebních obvodů byla nahrazena postupem přidělování
mandátů na základě „národní saldo metody“ (Milli Bakiye Usulü). Přinesla
prospěch menším stranám a celkem tak se do parlamentu dostalo sedm
stran a někteří nezávislí. Volebním vítězem se stala strana Spravedlnosti a její předseda Süleyman Demirel se poprvé stal tureckým premiérem.
Jeho strana v roce 1968 usilovala o změnu volebního zákona, spočívající
v návratu k poměrům v roce 1961, kdy hranice volitelnosti se určovala pro
každý volební obvod. Ústavní soud tehdy pravomocně rozhodl, že taková
58
Turecká stranická demokracie
SE 133/2009
hranice volitelnosti je v rozporu s rovností před zákonem a zakázal její
použití. A tak se volby v roce 1969 odehrály na základě čistých volebních
poměrů a bez jakýchkoli vstupních omezení. Výsledky tohoto rozhodnutí
se daly odečíst ze samotných volebních výsledků. Všech devět stran, které
byly připuštěny k volbám, se dostaly do tureckého Národního shromáždění. Voličská účast ve výši 64,35 procent naopak znamenala nejnižší účast
po celou dobu, kdy se v Turecku vůbec volí.
Vojenské memorandum 12. března 1971 donutilo premiéra Süleymana Demirela, aby se vzdal funkce a v roce 1973 následovaly nové volby. Výrazný přírůstek počtu stran v tureckém parlamentu – v roce 1973 bylo osm
a v roce 1977 bylo v parlamentu zastoupeno sedm stran – vedl ke vzniku
nestabilních vlád, složených ze dvou a více koaličních partnerů. V sedmdesátých letech, která byla bohatá na politické události, došlo celkem na
jedenáct přestaveb vlády. Tento počet odráží velmi nestabilní politickou
situaci, která má svoji příčinu dílčím způsobem i ve stávajícím volebním
zákoně. Bezmála neodvratným koncem tohoto procesu byl státní převrat
v roce 1980, který politický a demokratický vývoj Turecka vrhnul o celá
desetiletí nazpět.
Vojenský puč v roce 1980 a jeho vliv na volební zákon
Výsledek negativních zkušenosti s volebním systém bez dolní hranice volitelnosti představoval doplněk otců ústavy z roku 1982. Zaváděl do proporčního systému dvojitou dolní hranici volitelnosti. Vedle meze, platné po
celé zemi ve výši deseti procent, byla opět zavedena hranice volitelnosti
v rámci jednotlivých volebních obvodů z roku 1961. Mandáty byly opět
přidělovány podle nejvyššího počtu získaných hlasů na základě d´Hondtovy metody a jako dosud platily volební seznamy. Senát byl nadto odstraněn
a počet parlamentních křesel snížen ze 450 před pučem na 400. Měla se tak
urovnat cesta k silným vládám.
Volební pravidlo poměrnosti bylo uchováno i pro volby v roce 1987 a 1991.
Nicméně některé změny však měly v určitých ohledech velmi výrazný vliv:
před volbami v roce 1987 bylo množství parlamentních křesel opět zvýšeno na 450. Počet poslanců na jeden volební obvod se tak mohl přizpůsobit
vývoji obyvatelstva. V roce 1983 volilo 2,5 miliónů voličů v největším volebním obvodu Istanbul 36 poslanců, zatímco 109 275 voličů ve volebním
obvodu Agri na severovýchodě Turecka volilo čtyři poslance. Poslanec
z Istanbulu tak představoval 70 tisíc voličů, zatímco jeho kolega z Agri
59
odpovědnost za podmínky k životu
Dirk Tröndle
jen zhruba 27 tisíc voličů, kterých bylo zapotřebí na jeden mandát. To bylo
hluboko v rozporu se zásadou rovnosti hlasů a jejich stejné hodnoty. Nové
bylo i zavedení kontingentů pro volební obvody, čítající více něž pět poslanců. Straně nebo nezávislým s většinou hlasů byl první mandát přiřazen
přímo. Celkový počet odevzdaných zbývajících hlasů ve volebním obvodu
byl pak dělen počtem zbývajících mandátů, na základě čeho byly pak tyto
mandáty dál rozděleny. Mělo to posilovat větší strany. Před volbami do
parlamentu v roce 1995 byl volební zákon opět ve více bodech modifikován. Zrušeno bylo pravidlo přidělování kontingentů. Zákon si předsevzal
proměnu některých velkých volebních obvodů. Obě proměny měly zabránit přehnanému zastoupení velkých stran. Počet parlamentních křesel byl
zvýšen ze 450 na 550. Brala se přitom na zřetel skutečnost nárůstu počtu
obyvatel a jeho změny v linii východ západ. Na konci roku 1995 odstranil
ústavní soud také dolní hranice volitelnosti. Podle něj byly v rozporu se
zásadou spravedlnosti a zastupitelnosti. Tak znělo zdůvodnění.
A tak se uzavírá kruh. Po čistokrevném většinovém systému v padesátých
letech následoval volební systém podle poměrného pravidla mezi roky 1960
až 1980 a volební systém se pak dostal do podoby systému smíšeného. Přinejmenším teoreticky se pokoušel nalézt jednotu mezi výhodami obou systémů. Změny volebního zákona mohou ale přispět ke zlepšení demokracie
jen tehdy, je-li současně reformován i zákon o politických stranách a jsou
zlepšovány aspekty stranického financování a mezistranické demokracie.
Jako tenor diskuse nad volebním zákonem po desetiletí zněla intenzivní
debata o přednostech a nevýhodách stávajících volebních systémů. Zdá se
ale, že směřování v Turecku dávalo přednost takovým volebním systémům,
které se mohly vyznačovat většinovým systémem a vládami jedné strany.
Podle názorů politických pozorovatelů zpravidla koaliční vlády zemi sotva
posunuly kupředu.
Volební zákon, platný v současnosti
Způsob volby určuje zákon číslo 2839, který je zákonem pro volbu poslanců (Milletvekili Secimi Kanunu) z roku 1983. Dnes v Turecku platí jednoduchý zákon, postavený na pravidlu poměrného zastoupení a na pětiletém
volebním období. Jako volební obvody bylo zvoleno 81 vládních provincií.
Tím je každá v tureckém Velkém národním shromáždění, sestávajícím se
z 550 křesel, zastoupena bez ohledu na počet obyvatel. Nejprve je každé
provincii přidělen jeden mandát. Celkový počet obyvatelstva je pak vydě60
Turecká stranická demokracie
SE 133/2009
len 469 mandáty. Takto získaná kvóta rozhoduje o tom, kolik volebních
obvodů je v každé provincii. Počet zdejšího obyvatelstva se totiž takto získanou kvótou vydělí a získá se tak i počet mandátů na jeden volební obvod.
Pokud na provincii vychází do 18 mandátů, je sama volebním obvodem.
Pokud se mandáty pohybujeme mezi 19 až 35, dělí se provincie na dva
obvody a při počtu 36 a více mandátů jde už o volební obvody tři. Provincie Istanbul se vykazuje 70 mandáty a dodává dnes nejvíce poslanců.
Rozdělena je také na tři obvody. Přidělování mandátů na úrovni volebních
obvodů se děje za pomoci d´Hondtovy metody. Turecké strany musejí být
založeny nejméně šest měsíců před volbami a být alespoň v polovině všech
81 provincií zastoupeny po jedné regionální organizaci. Strana platí za organizovanou v provincii, pokud se může vykázat alespoň ve třetině jejích
okresů místním zastoupením (článek 36 zákona o politických stranách).
Konečné slovo má o účasti strany ve volbách Vysoká volební rada (Yüksek
Secim Kurulu).
Celostátně, jak už bylo řečeno, platí od roku 1983 pro vstup do parlamentu
dolní hranice ve výši 10 procent. V dané chvíli se o ní velmi intenzivně
diskutuje, protože může vést k přehnané reprezentaci. Tak stačilo při posledních volbách v listopadu 2002 straně AKP 32 procenta hlasů, aby získala dvě třetiny celkového počtu parlamentních křesel. Ale i strana Vlasti
(ANAP) ve volbách v roce 1987 získala 36,3 procenta hlasů a mandátů
přitom 65 procent. Vedle toho se díky tomu může malým stranám přihodit,
jako kupříkladu prokurdské straně, že se do velké politiky jednoduše nedostane. Její voličský potenciál nedosahuje více než šest, sedm procent všech
hlasů. Desetiprocentní klausule sice možná zajistí stabilní vládu, avšak
současně vytváří neustálý problém legitimity. Dosavadní ministr spravedlnosti Cemil Cicek však při svém loučení s funkcí dal novinářům na srozuměnou, že vstupní hranice musí být dokonce zvýšena. Země vyžaduje
i nadále stabilní vlády, a teprve bude-li dosaženo určitého demokratického
standardu, je možné uvažovat o jejím snížení.
Aktivní volební právo a hlasovací právo v rámci lidových hlasování má
každý turecký občan od 18 let věku. Omezení volebního práva existují pro
vojáky, poddůstojníky a důstojníky, pro žáky vojenských akademií a odsouzené, pobývající ve vězení. V zásadě i tyto skupiny mají volební právo,
je jim pouze zapovězeno hlasovat v aktuálních volbách. Vedle toho tu jsou
ještě skupiny osob, pro které volební právo zásadně neplatí, pokud jsou
zbaveni svéprávnosti nebo jsou stiženi zákazem výkonu povolání ve veřej61
odpovědnost za podmínky k životu
Dirk Tröndle
ných službách. Už v říjnu 2006 bylo pasivní volební právo sníženo z 30 na
25 let. Ústavní článek 67 však vymezuje, že změna volebního zákona nabývá právní moci, když je přijata nejméně jeden kalendářní rok před nastávajícími volbami. Tím chce zákonodárce zabránit svévolným zásahům do
volebního práva. Díky tomu, že volby už proběhly, snížení věku na 25 let
pro pasivní volební právo bude platit v přespříštích volbách. Pasivní volební právo jen nadto upřeno například lidem, kteří nemají základní vzdělání
anebo se vyhýbají vojenské službě.
Dalekosáhlé návrhy na změnu volebního zákona
Stávající novela všeobecného volebního zákona – měla by nabýt právní
moci k volbám – nebude mít nijak výrazný vliv na volební výsledky v té či
oné formě. Zkrácení volebního období na čtyři roky představuje už dávno
přezrálé přizpůsobení se politickým skutečnostem. Pětileté období je ze
strany všech politických stran pociťováno jako příliš dlouhé. Soupis nezávislých kandidátů na společný hlasovací lístek je rovněž čistě formální
změna. Snížení pasivního volebního práva na 25 let představuje jedinou
skutečnou zásadní změnu. Po léta vedené debaty jsou vedeny i nadále.
A zde se pokusíme jen stručně popsat nejdůležitější reformní snahy.
Istanbulský právní vědec a odborník na volby profesor Servet Armagan
dává v porovnání se stávajícím systémem přednost systému většinové volby. Požaduje buď reaktivní většinový volební systém s malými volebními
obvody a jednomandátovými obvody – každá provincie se má rozdělit počtem volených poslanců – nebo naprostým většinovým volebním systémem
při stávajících volebních obvodech. Tím podle Armagana lze dosáhnout
silnější identifikace voliče se svým poslancem. Další návrhy přicházejí od
poslanců strany AKP a předsedy ústavního výboru tureckého parlamentu,
odborníka na ústavní právo, profesora Burhana Kuzu. V roce 1999 se ještě
přimlouval za posílení postavení menších stran, protože tyto strany jsou
elixírem a zárukou demokracie. Z toho důvodu vyžadoval odstranění desetiprocentní dolní hranice vstupu do parlamentu a zavedení možnosti ustavovat volební spojenectví a společné hlasovací lístky menších stran. Jako
politicky zodpovědný člověk v současné době vesluje opačným směrem.
Je naopak pro dolní hranici pro nezávislé. Kuzu spatřuje v německém volebním systému směs poměrného a většinového systému jako ideální a vyslovuje se pro to, aby v Turecku byla vyzkoušena, do jaké míry by ji země
mohla převzít. Navrhován je i jednoduchý poměrný systém se společnými
62
Turecká stranická demokracie
SE 133/2009
volebními seznamy a kontingenty, opírající se o francouzský volební zákon
z roku 1950.
Další požadavky, vyslovované občanskými organizacemi a volebními experty zkoumají snížení dolní hranice na pět procent, v prvním kroku alespoň
na sedm procent. Jiný návrh, jdoucí z Centra pro turecká studia z Essenu,
se týká lepší volební účasti Turků žijících v zahraničí. Vedle zjednodušeného hlasování by měli mít Turci žijící v zahraničí možnost v parlamentních
volbách volit v dodatečném volebním obvodu vlastního kandidáta. Strana
AKP a ministerský předseda Erdogan podnítili v posledním roce zavedení
tak zvaného tureckého poslance (Türkiye Milletvekili). Pod tím můžeme
rozumět to, že 100 z 550 poslanců by mělo být voleno po celém Turecku
čistě poměrně bez dolní vstupní hranice. Tím by menší strany, které dosud
narážely na desetiprocentní vstupní hranici, získaly také možnost dostat se
do parlamentu. Zbývajících 450 mandátů by se rozdělilo na základě stávajícího volebního systému. Návrh byl přijat s rozdílným hodnocením. Také
proto, že přesně tento reformní návrh už v roce 1995 ústavní soud odmítl. Dál Erdogan přišel na nápad zavést tak zvaného náhradního poslance.
Jím se má zabránit poslancům, aby během volebního období přebíhali do
jiných stran. V takovém případě totiž příslušný poslanec, zamýšlející převléknout kabát, automaticky ztrácí svůj mandát ve prospěch „náhradníka“.
Erdoganovy úvahy o rozšíření dolní hranice na nezávislé kandidáty rovněž
narazily na veliký odpor. Připomíná to dvojitou vstupní hranici, která se
tu už vyskytovala v předchozích desetiletích, týkala se nejen nezávislých,
ale i kritiků. Takové úvahy ale nejsou zásadně namířeny proti „normálním“ nezávislým, tak soudí političtí pozorovatelé, ale proti stranám, jakou
je prokurdská Demokratická společenská strana (DTP). Prokurdské strany
byly až dosud neúspěšné díky desetiprocentní vstupní hranici, i když v některých volebních obvodech na jihovýchodě Turecky získávaly až 40 procent voličských hlasů. Kandidáti DPT se v zásadě všichni mohou účastnit
voleb jako nezávislí a až po uskutečněných volbách vstoupit opět do strany.
Přesně tuto strategii chce DTP v nastávajících volbách uplatnit. Tak se do
nového parlamentu mohlo dostat až 35 prokurdských poslanců z DTP.
Musí být naléhavě také reformován zákon o politických stranách v otázce
seznamu kandidátů a jejich umístění na hlasovacím lístku strany. Seznamy
ve volebních obvodech se tvoří ve stranických centrálách za silného vlivu
předsedy strany. Mnozí odborníci požadují, aby v prvním kroku tu bylo zakotveno právo místních organizací a regionálních stranických institucí do
63
odpovědnost za podmínky k životu
Dirk Tröndle
toho mluvit. Malé zastoupení žen v turecké politice – kde je vedena debata
o zavedení kvót – a dalších skupin, jako jsou mladí lidé, lidé s postižením,
to jsou všechno další témata, o nichž je zapotřebí dál debatovat.
Turecký zákon o stranách a postup při zákazu strany
V článcích 68 a 69 turecké ústavy stejně jako v zákonu číslo 2820 o politických stranách jsou upraveny zájmy politických stran. Každý státní občan
počínaje 18 rokem věku (do roku 1995 to bylo od 21 let) má právo spoluzaložit politickou stranu nebo se stát členem politické strany. Souběžné členství ve více politických stranách je zakázané. Členy stran nesmí být státní
zástupci a soudci, představitelé vysokých justičních orgánů a nejvyššího
účetního dvora (obdoba našeho Nejvyššího kontrolního úřadu – pozn. překl.), úředníci veřejné správy a institucí, jakož i příslušníci armády a školáci
před přijetím na vysokoškolská studia.
Politické strany jsou chápány jako nezbytné prvky současného demokratického života. Strany mohou být zakládány bez předchozího povolení a mohou vyvíjet činnost v rámci ústavy a platných zákonů. V článku 69 tureckého zákona o politických stranách jsou aktivity strany popsány. Vnitřní
výstavba strany a její vnitřní život se musejí odvíjet podle zásad demokracie. Ústavní komise, která v roce 1995 stanovila ve své novele důležité body, jimi chtěla zejména vědomě poukázat na význam vnitrostranické
demokracie pro politické strany Stranám je ve stejném článku zapovězena
jakákoli komerční činnost. Založit politickou stranu v Turecku může bez
předchozího svolení nejméně 30 tureckých státních občanů. Strany jsou
však povinny svoji činnost vyvíjet v rámci ústavního uspořádání Turecké
republiky a utvářet ji na základě kemalistických zásad a principů. Stranická
centrála se musí usídlit v hlavním městě Ankaře. Rovněž tak stranické sjezdy se musejí odehrávat v hranicích vládního ankarského okresu.
Protože v Turecku daleko častěji zahajují procedury zákazu politických
stran než například v Německu a velmi často tu strany jsou opravdu zakazovány – od roku 1961 bylo celkem vedeno 41 řízení, směřujících k zákazu
strany a 24 stran skutečně zakázáno – vyplatí se si tyto paragrafy zákona
o politických stranách blíže vysvětlit. Ze 124 paragrafů stávajícího zákona
o stranách upravují paragrafy 78 až 120 omezení a zákazy stran, řízení se
stranami s cílem je zakázat a důsledky takových řízení. V paragrafu 101
jsou vyjmenovány činy, podléhající potrestání a vedoucí k zahájení řízení
o zákazu. Tak se politické strany v Turecku snaží zdržet se podpory jakých64
Turecká stranická demokracie
SE 133/2009
koli aktivit, které by byly namířeny proti jednotě a nezávislosti tureckého státu, demokratického a svobodného základního uspořádání, lidským
právům stejně jako proti základním principům Turecké republiky. Podle
změny zákona z roku 2002 může ústavní soud namísto zákazu stanovit, že
dotčená strana bude muset nejméně 50 procent státní finanční podpory vrátit nebo její finanční podpora bude zastavena. Dál je zapovězeno stranám,
aby usilovaly o přímý nebo i nepřímý přístup k finanční pomoci zahraničních organizací, cizích států a netureckých právnických a fyzických osob.
Strany od takových organizací nesmějí přijímat ani žádná doporučení nebo
se spolupodílet s nimi na rozhodováních, popřípadě účastnit se akcí, které
jsou namířeny proti nezávislosti a národní integritě Turecka.
Vedle uvedených činů existují ještě další zákazy a příkazy pro turecké strany, které mohou vést k jejich zákazu. Tak paragraf 81 určuje, že se strany
mají chránit tvorby menšin. Znamená to, že politické strany nesmějí provozovat žádnou „menšinovou politiku“, pokud do popředí svých politických aktivit staví národní, náboženské, kulturní, rasistické nebo jazykové
rozdíly. Stejně tak málo smějí udržovat, rozvíjet a rozšiřovat jiné jazyky
a kultury kromě tureckého, pokud takovou politikou zamýšlejí rozvoj menšin. Strany jsou vázány, aby svá vyjádření, stranické programy a publikace
nechávaly tisknout v turečtině. Program nebo vyjádření mohou být pro lepší pochopení strany přeloženy do významných cizích jazyků . Pro sjezdy
však, uzavřená jednání a stranická shromáždění, platí v každém případě
příkaz používat turečtinu. Stranám je dál zakázáno zpochybňovat laicistický princip Turecké republiky a podporovat činnosti, které by vedly ke
znovuzavedení kalifátu (paragraf 86). Náboženství nesmí být podkladem
pro politická konání. Stejně tak je zapovězeno cíleně využívat náboženské
city a hodnotové představy v politické propagandě. Stejně tak zákon zapovídá hledat novou právní definici pro Prezidium pro náboženské záležitosti
(Diyanet).
Řízení o zákazu strany zahajuje vyšší státní zastupitelství kasačního soudního dvora (T.C. Yargitay Cumriyet Bassavcisi) Turecké republiky a jednání probíhá před tureckým ústavním soudem. Řízení, vedené k zákazu
strany, musí jednající komora ústavního soudu odsouhlasit třemi pětinami
svých členů. Rozsudek ústavního soudu je závazný a vnitroturecká právní
cesta je tak zcela dokončena. Strany mohou podat žalobu už jen u Evropského soudu pro lidská práva (EGMR). Návrh na obnovu řízení u strany
Blahobytu (Refah Partisi) byl kupříkladu v roce 2001 odmítnut s následují65
odpovědnost za podmínky k životu
Dirk Tröndle
cím odůvodněním: Zákaz strany je pravomocný, jsou jím chráněny vnitřní
mír a demokracie. Nicméně mentalita, která se za touto inflací stranických
zákazů skrývá, je mnoha lidmi v Turecku kritizována. Právníci poukazují
na to, že turecké zákonodárství o politických stranách neumožňuje jejich
funkci a úlohu, která jim v demokratickém systému přísluší. Při některých
řízeních o zákazu strany naproti tomu se stává, že nepatrné odchýlení se ve
stranických stanovách od základních principů republiky slouží jako postačující důvod k zákazu strany. Za uvedenou mentalitou se schovává odmítání politického pluralismu, tvrdí badatel Oktay Uygun z istanbulské univerzity. V Turecku sice mohou být založeny rozličné strany, musí ale vyrůstat
ze stejného ideologického fundamentu. Díky tureckému zákonu o politických stranách se ze stran stávají státní zařízení a státní strany. Tak zní další
výtka. Benátská komise přitom vymezuje dva směry pro řízení o zákazu
strany. Na jedné straně smějí být politické strany zakázány teprve tehdy,
jestliže začnou násilí propagovat, používat a nebo v politice začnou spatřovat prostředek k násilí. Rasismus, nepřátelství k cizincům a netolerance
zde platí jako formy posvěcující násilí. Na druhé straně musí zákaz strany
v demokratickém systému představovat vždy až poslední sankční stupeň.
Strana se musí stát skutečným nebezpečím pro demokratické uspořádání
země a všechny ostatní možnosti, jak tomuto nebezpečí zabránit, musí být
nejprve použity. Shledání, že tu jde o postoj, výpověď nebo jednání proti
demokratickému uspořádání státu tedy samo o sobě nestačí.
Výhled
Debaty kolem volebního a stranického zákona, kolem dějin tureckého parlamentarismu, poukazují na tendenci – přinejmenším od posledního zásahu
armády v roce 1980 – posuzovat volební právo převážně podle toho, zda
vytváří „stabilní“ většinu. Zásada reprezentativnosti a rovnosti, zdá se, tu
ustupuje do pozadí. Budoucí změny ve volebním zákonu musejí v prvé řadě
obsahovat odstranění desetiprocentní dolní hranice vstupu do parlamentu.
Země ale vyžaduje při hledání lepšího volebního zákona také naléhavou
reformu zákona o politických stranách, vedoucí k prohloubení vnitrostranické demokracie, k zpřehlednění stranického financování a k novému
posouzení politické kultury. Důležité změny zde musí nastat v oblasti
občanské společnosti. Rozhodující tu není jen další demokratizace, která
vymezuje stupeň nezávislosti a aktivit v oblasti občanské společnosti, ale
i státní podpora při vytváření občanské angažovanosti. Chybějící občanská
66
Turecká stranická demokracie
SE 133/2009
angažovanost a malá účast na tvorbě politické vůle dosud zabraňují rozvoji
ještě aktivnější a nezávislejší občanské společnosti. To vše nakonec brání konsolidaci moderního demokratického uspořádání. Kompletní balíček
opatření, který by všechny tyto aspekty obsahoval, povede k prohloubení
demokratičnosti tureckého parlamentarismu. Pokud se vývoj bude ubírat
stejným směrem jako dosud, pak dojde na slova politického vědce profesora Mümtaz´era Türköne: „Turecko nemá žádný volební systém, který by
mohl vést k odpovídající politické konkurenční kultuře a tradici, který by
mohl společnost přimět mobilizovat se ke společným politickým cílům.
Existuje bezpočet volebních systémů, které bychom dál mohli položit na
stůl. Demokracie je nejvíce obtížný provozovaný politický systém a nejlepší metoda je jeho vyzkoušení.“
KAS – Auslandsinformationen, č.106, 2007
Přeložil Ivan Štern
Rukopis byl ukončen 5. června 2007. Dirk Tröndle je projektový koordinátor na Konrád- Adenauer Stiftung v Ankaře
67
odpovědnost za podmínky k životu
Kristián Vítů
James Madison a Alexander Hamilton: Lidské vášně
a problém uchování demokracie ve Spojených státech
amerických
Kristián Vítů
22. listopadu 1787 James Madison píše desáté pokračování Listů federalistů,1 jako svůj první příspěvek do souboru článků v newyorském deníku
Daily Advertiser, vydávaných na podporu ratifikace nové Ústavy Spojených států amerických. Ústava má nahradit provisorní a dosud ještě neratifikované Články konfederace. V boji o ratifikaci Ústavy se střetávají na
jedné straně federalisté, na straně druhé demokraté, odpůrci ústavy a silné
federální vlády, vedeni Thomasem Jeffersonem. Původní novinové články
se postupem času stávají jedním z nejpůvodnějších zdrojů americké politické teorie a jedním ze základních pramenů pro výklad Ústavy. Za fiktivním
pisatelem Publiem se skrývají tři velké osobnosti utváření Spojených států amerických – Alexander Hamilton, James Madison a John Jay. Hamilton se v první vládě Spojených států amerických stává ministrem financí,
Madison, pozdější president, je váženým representantem státu Virginia ve
federálním kongresu a John Jay je zvolen prvním vrchním soudcem Nevyššího soudu Spojených států amerických. Hamiltonovo jméno je spojováno,
byť zcela neoprávněně, s láskou k osobnímu úspěchu a materiálnímu zisku
a jeho popularita v očích americké veřejnosti, stejně jako historiků, klesá
a stoupá v závislosti na konkrétní ekonomické situaci. V průběhu dvacátých let minulého století, díky dlouhé hospodářské konjunktuře, je Hamilton na výsluní popularity, v hospodářské krizi let třicátých a s nástupem
New Deal je naopak téměř zapomenut.2
Za jeden z největších přínosů Madisona k teorii demokratické vlády pokládám jeho výklad frakcionářství,3 kterým se zabývá právě ve Federalistovi
1 Alexander Hamilton, James Madison, John Jay. The Federalist papers (New
York: Signet Classic, 2003)
V českém vydání: Listy federalistů. Přeložila Svatava Raková. (Olomouc: Vydavatelství University Palackého, 1994)
2 V R. B. Bernstein. The Founding Fathers Reconsidered (New York: Oxford University Press, 2009), s. 141
3 V českém překladu Listů federalistů, je anglické slovo „faction“ překládáno jako
strana, popř. stranictví, což v češtině implikuje politickou stranu. Madison měl však
68
James Madison a Alexander Hamilton…
SE 133/2009
č. 10. Text natolik převratný, že mu nikdo ve své době nevěnoval dostatečnou pozornost a jeho myšlenky zůstávají na dlouhou dobu nepovšimnuty.
Michael Meyerson, profesor práv z baltimorské university sumarizuje význam Federalisty č. 10 těmito slovy: „Vhled tohoto Madisonova eseje je
natolik originální a hluboký, že většina lidí včetně těch, kteří se účastnili
Konstitučního shromáždění, i těch, kteří organizovali ratifikační shromáždění jednotlivých států, stejně tak i všeobecné povědomí v devatenáctém
století, jednoduše vůbec neporozuměli jeho argumentům.“4
Ve Federalistovi č. 10 Madison rozebírá slabiny demokracie, její pravděpodobný a nevyhnutelný vývoj, pokud se nepodaří vytvořit dostatečné konstituční záruky, protože právě nová ústava, správně pochopená, má takové
prostředky poskytnout. O padesát let později se stejnou otázkou se zabývá Alexis de Tocqueville ve své dvoudílné knize Demokracie v Americe.5
Tocqueville předvídá vývoj americké demokracie k uniformitě. Zjednodušeně řečeno, Tocqueville věřil, že konformita bude výsledkem důrazu
na rovnost, který je typický pro demokratickou formu vlády. V masové
společnosti člověk nemůže očekávat přílišnou různorodost názorů nebo
snahu se odlišit. Demokracie usilují o dosažení rovnosti, protože rovnost
v demokracii vychází ze svobody. Jenže svoboda je nakonec v demokracii
zaměněna za pouhou rovnost, v lepším případě před zákonem, v horším jde
o rovnost majetkovou. Ovšem tito konformisté, neboli střední třída, jak ji
definoval Hamilton, jsou pro demokracii nezbytní, protože jen díky nim je
možné definovat „společné dobro.“ Lidé věří v jeho universální platnost jen
tehdy, když mají stejné cíle a stejné potřeby. Amerika se svými universálními hodnotami, konzumností, úsilím o materiální bohatství, které jsou právě
charakteristikami buržoasie, stejně jako pracovitost - onen “vzteklý pes”,
tolik nenáviděný J.-P. Sartrem, nakonec porazil komunismus a americký
způsob života se prosadil nejenom v Evropě, ale také v Asii a na Středním
východě. Tocqueville se obával, že se demokracie rozpadne zevnitř a stane
na mysli něco mnohem širšího. Frakcí můžeme rozumět různé zájmové skupiny,
které na politice participovat nemusí vůbec nebo jen částečně, jak například ekologická hnutí atp. Z Madisonova výkladu je nadto zřejmé, že frakce je definována
negativně, totiž frakcí máme na mysli naše oponenty, protože ti, vzhledem k tomu, že
my stojíme na straně zákona, pro nás znamenají právě jen destruktivní frakci.
4 Michael I. Meyerson. Liberty’s Blueprint. (New York: Basic Books, 2008)
5 Alexis de Tocqueville. Demokracie v Americe I., II. Přeložil Vladimír Jochman
(Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1992)
69
odpovědnost za podmínky k životu
Kristián Vítů
se tyranií většiny. V jeho představách se rozmanitost postupně z demokracie vytrácí. Není tomu však tak, že by se v demokracii přestali rodit lidé
s odlišnými názory, jen už nenacházejí potřebné obecenstvo. Tocqueville
spojil tuto myšlenku se sílící pozicí vlády, která se dříve nebo později začne starat o každý aspekt lidského života. Tocqueville de facto předpovídá
vznik socialismu, který vidí jako nevyhnutelný plod demokracie. Z takového výkladu by měli jistě radost marxisté, stejně jako všichni přívrženci
historického determinismu. Důvodem proč Tocquevilla necitují je zcela
určitě fakt, že Tocqueville takový vývoj chápal negativně, jeho završením
je naprostá ztráta svobody, otroctví. Ovšem historie nedala Tocquevillovi tak úplně za pravdu. V demokracii možná převládá většinové myšlení,
ale jen stěží by jej šlo skutečně definovat. Reálným důsledkem a hrozbou
demokratického vývoje, pokud hovoříme o Americe, je něco zcela odlišného, totiž postupné zbezvýznamňování role státu. Jisté a nemalé politické
moci se dnes těší různé zájmové skupiny, odbory atp., které na jedné straně stát postupně zbavují moci a na straně druhé jej zasypávají stále větší
odpovědností. To, k čemu dochází s rostoucí rovností, není stejnost, jak
předvídal Tocqueville, ale naopak stále větší diversifikace společnosti do
navzájem soupeřících skupin, postupně nabývajících politické moci, která
jim nepřísluší. Francouzský spisovatel a politolog, Jean-Francois Revel ve
své knize How Democracies Perish o tomto fenoménu napsal: „V jistém
smyslu žijeme ve věku masovosti jako obyvatelé „planetární vesnice,“ kde
se všechny způsoby a styly mísí. Ale paradoxně žijeme také v době naprostého vítězství menšin, v době srovnávání velmi odlišných postojů. I když
je zřejmé, že vášeň pro rovnost, kterou Tocqueville pokládá za hnací motor
demokracie, produkuje uniformitu, nezapomínejme, že demokracie také
závisí na touze po svobodě, která posiluje různorodost, roztříštěnost a neortodoxnost.“6 Vyústěním takového vývoje není tedy nutně socialismus, ale
spíše postupné zbezvýznamňování role státu, relativizace hodnot a ztráta
schopnosti vykonávat jakoukoli akceschopnou politiku.
V průběhu 20. století se demokracie stala celosvětově uznávanou universální formou vlády a zároveň jakýmsi kritériem, normou dobré formy politického uspořádání. Dnes hodnotíme všechny vlády světa podle toho, do
jaké míry jsou demokratické, kdy jediným požadavkem a vágním kritériem
6 Jean-Francois Revel. How Democracies Perish (New York: Doubleday & Company, INC., 1983), s. 14
70
James Madison a Alexander Hamilton…
SE 133/2009
dobré vlády je právě míra demokratičnosti, ať už si pod tím každý představuje cokoliv. Něco takového nebylo vždy pravdou. Antičtí filosofové
a mezi nimi ti nejznámější a nejvlivnější, Platón a Aristoteles, rozhodně
neřadili demokracii mezi nejlepší formy vlády. Tyranie je pro Platóna ve
skutečnosti jediným politickým režimem horším než demokracie a vlastně
jejím nevyhnutelným vyústěním. Všechny ostatní formy vlády, které Platón
vyjmenovává – tedy aristokracie, oligarchie a timokracie – chápe jako vždy
lepší formu vlády. Podobně Aristoteles rozumí demokracii jako nejlepší
z nejhorších forem vlád a tedy vždycky horší než ty nejlepší: monarchie,
aristokracie a politeiá (smíšený režim, který představoval v antice jakýsi
ideál). Antičtí filosofové vnímali demokracii negativně, jde totiž o vládu
lidu, démos a tedy o vládu nevzdělaných a chudých, kteří nemají nezbytné
předpoklady a moudrost k vládnutí. U moderních filosofů a teoretiků vlády
(například Niccolo Machiavelli, Thomas Hobbes nebo John Locke ) nacházíme rovněž nechuť k vládě lidu. Machiavelli vidí slabiny demokracie
v tom, že nikdy nemá dlouhého trvání a mnohdy nepřežije déle než pouhou jednu generaci. Locke vidí ideál v jakési smíšené vládě. Všichni tito
filosofové ovšem zakládají své myšlenky zejména na reflexích athénské
demokracie, na knihách Thukydidových, na historii Peloponéských válek,
které zachycují problémy demokratického vládnutí v Athénách. Athény na
vrcholu své moci sice demokracii měly, ale ve skutečnosti byly vedeny
jedním mužem, totiž Periklem. Obtíže vycházející z vlády demokracie se
projevily po Periklově smrti, kdy se Athény ocitají v politickém vakuu,
protože ztratily osvíceného vůdce, což ve stále se měnící demokracii vede
nakonec k vládě tyranů a pádu impéria. „Nedůvěra“ v lid se nachází ve
všech textech konservativních myslitelů jako Edmund Burke, Irving Babitt, Russell Kirk, Eric Voegelin nebo Leo Strauss… a dokonce i v mnoha
textech liberálů jako například v díle Johna S. Milla. Zkrátka demokracie, oproti aristokracii či monarchii, často postrádá ty, kteří jsou přirozeně uzpůsobení k vládnutí urozeností, vzděláním a bohatstvím. Filosofové
chápali jako své spojence aristokraty. Z Obrany Sokrata je zřejmé, že krom
malé skupinky přívrženců jsou aristokraté jedinou částí společnosti, o jejichž náklonnost Sokrates může usilovat. Lid jej okamžitě odsoudí. Antičtí
filosofové mají tedy za to, že pouze aristokraté mohou být otevřeni vůči
filosofii, tj. naslouchat filosofům. Leo Strauss v knize The City and Man
píše o Aristotelově postoji vůči urozeným: „…aristokrat má od přirozenosti schopnost vnímat filosofii a Aristotelova politika je pokusem rozvinout
71
odpovědnost za podmínky k životu
Kristián Vítů
tyto schopnosti.“7 Důvodem proč má Aristoteles námitky i vůči té nejlepší
z demokratických forem vlády je ten, že lid, démos ze své přirozenosti stojí
proti filosofii. Tedy základní obtíž, kterou demokracie představuje je nasnadě: kde vezme lid, který je zaměstnán každodenním dobýváním prostředků
k svému přežití, čas na politiku nebo filosofii?
Obtíží, kterými trpěly antické demokracie, si byli vědomi také autoři
americké Ústavy (v samotných Listech federalistů lze nalézt nespočetné
množství odkazů na klasické autory). Není snad třeba dodávat, o jak průkopnický projekt se jednalo. Politická filosofie jejich doby si stěží uvědomovala význam rozlišení a oddělení moci legislativní, exekutivní a soudní. V dopisu Gov. Morrisovi z března 1777 Hamilton píše: „K tomu určit
způsobilost náležitou vykonavateli exekutivní moci vyžaduje rozvážnou
moudrost vybraného shromáždění, a tedy nemůže být bez rizika dána do
rukou lidu všeobecně. Nestabilita je vlastní přirozenosti lidové vlády... Složené vlády, jakkoli harmonické se mohou z počátku zdát, přinesou mnoho
protichůdných a navzájem si odporujících zájmů, uvrhnou stát do nepokojů a povedou k změnám nebo rozkladu. Pokud jsou poradní komise nebo
soudní moc svěřeny zcela nebo jen z části lidu jako celku, nelze očekávat
nic jiného než omyly a chyby, zmatek a nestabilitu.“8 Madison po důkladném studiu historie konfederací vydává spisek s názvem Antient & Modern
Confederacies (Starověké a moderní konfederace), kde kritisuje republiky
jako krátké co do svého života, jejichž konce často provází násilí.9 Madison tu podrobně zkoumá například konstituci Lykijské konfederace, nebo
z modernější doby švýcarskou (helvetskou) a belgickou konfederaci. Právě
s touto znalostí se pouští do vytváření textu Ústavy, stejně jako do její obhajoby. Z těchto a dalších zmínek je patrné, že samotní federalisté, přestože přesvědčení demokraté, věděli, před jak nelehkým úkolem stojí, pokud
chtějí vytvořit životaschopnou a zároveň svobodnou společnost.
Připustíme-li argumenty svědčící proti demokracii, je zřejmé, že přímá demokracie jako forma vlády by byla jen utopickým snem. Přesto důvěra
v demokracii je spojena s největším americkým předsudkem, totiž předsudkem proti rodové nerovnosti. „Nikdo dnes už nezavírá oči před lidský7 Leo Strauss. The City and Man (Chicago: University of Chicago Press, 1978)
8 Alexander Hamilton. Writings (New York: The library of America, 2001), s. 46
9 James Madison. The Writings. Vol 2. (1783-1787). Of Ancient & Modern Confederacies (New York: G.P. Putnam’s Sons, 1900).
72
James Madison a Alexander Hamilton…
SE 133/2009
mi právy. Věda dnes před každým otevřela zřejmou pravdu, že všichni lidé
jsou stvořeni sobě rovnými a většina lidí se s požehnáním božím nenarodila
se sedlem na svých zádech, jiní pak s botami a ostruhami, a tedy s právem
nechat se na ostatních nosit“ píše Thomas Jefferson, autor Deklarace nezávislosti, prvního dokumentu Americké revoluce.10 Realitou však zůstává,
že každá společnost v historii lidstva byla řízena malou menšinou schopných, často bezohledných a ambiciózních lidí, mimořádně obdařených
kvalitami a schopnostmi pro vládnutí. Nicméně tato pravda nemůže být
nikdy otevřeně přiznána. Popřít ji by však znamenalo postavit nejschopnější a nejambicióznější skupinu obyvatelstva proti společnosti samé. Je
však tato skutečnost nutně odsudkem demokracie a výsměchem rovnosti?
Madison odpovídá, že nikoli. Pokud totiž nemůžeme změnit přirozenost
lidí, neznamená to ještě, že ji nelze využít ku prospěchu věci. Tedy, pokud
se této skutečnosti nedá uniknout, protože by to znamenalo popírání lidské
přirozenosti, nezbývá než vytvořit a nastavit společenský systém tak, aby
„ambice stála proti ambici.“11 Klíčem k uchování demokracie s výhledem
na budoucnost je podle federalistů republika.12 Z čistě teoretického hlediska demokracie předpokládá, že veškerá moc musí být získána od lidu
a svěřena do co možná nejpočetnějšího množství zástupců volených v pravidelných a častých volebních obdobích. Nesnáz však spočívá v tom, že
právě taková vláda je synonymem pro vše kromě stability. Smíšené režimy
jako aristokracie nebo monarchie řešily tento problém tak, že „ustavily vůli
nezávislou na většině, tedy na společnosti samé.“13 Ačkoli snaha o vytvoření jakési aristokracie či monarchie v rámci demokracie je často federalistům podsouvána, Madison si dobře uvědomoval, že americká vláda musí
být demokratická. Poukazuje na antiku a připomíná, že takoví demokraté
jako Athéňané, kteří nikdy nevyslali do války méně než deset generálů,
10 Thomas Jefferson, letter to Roger C. Weightman, June 24, 1826
11 Madison, Federalista č. 51
12 Obecně republikou mají federalisté na mysli vládu suverénního lidu, kteří usilují
o spravedlnost a společné dobro skrze zákon. Lid se však nepodílí na vládě přímo
nýbrž skrze zástupce. Jde tedy o zastupitelskou demokracii. Ve Federalistovi č. 39
Madison definuje republiku jako formu vlády „odvozující veškerou svou moc přímo
či nepřímo od většiny lidí a spravovanou osobami, které svůj úřad zastávají na
dobu neurčitou [soudci nejvyššího soudu], na dobu určitou [volené zastupitelstvo]
nebo po dobu bezúhonnosti.”
13 James Madison. Federalista č. 51.
73
odpovědnost za podmínky k životu
Kristián Vítů
nechávají své zákony napsat jediným člověkem, totiž Solónem. Tohle podle Madisona ukazuje pouze k jedinému, že věřili v těchto otázkách spíše
jedincům, než skupinám poradců. Nakonec těžko by člověk obhajoval argument, že skupina lidí rozhoduje s větší moudrostí než jednotlivec. Najdeme spíše argumenty opačné; jednotlivec se například bude rozhodovat
odpovědněji, protože odpovědnost v tomto případě není rozmělněna mezi
množství delegátů. Asi nejznámější pasáž Listů Federalistů z pera Madisonova se nachází ve Federalistovi č. 51, kde Madison píše:
„Proti ctižádosti musí být postavena ctižádost. Zájem člověka musí být spojen s ústavními právy jejich úřadů. Možná vrhá na lidskou povahu špatné
světlo, že je nutno použít takových triků, aby se zneužívání vlády udrželo
pod dohledem. Ale čím jiným je politické zřízení, než nejvěrnějším obrazem lidské přirozenosti? Kdyby lidé byli anděly, všechny vlády by byly
zbytečné. A kdyby lidem vládli andělé, nebylo by na vládu nutno dohlížet
ani zvenčí, ani zevnitř. Pokud však jde o to vymyslet vládu spravovanou
lidmi nad ostatními lidmi, největší obtíž spočívá v tomto: Nejprve musíte
umožnit vládě dozírat nad lidem; a hned na to ji donutit k tomu, aby dozírala sama nad sebou. Závislost na lidu je bezpochyby tím nejpodstatnějším
prostředkem ke kontrole vlády, avšak zkušenost lidstvo poučila, že jsou za
potřebí ještě další pomocná opatření.“14
Tím, na co chce Madison poukázat především je skutečnost, že lidé nejsou
andělům podobni ve všech ohledech, ale přesto s nimi mají jedno společné,
totiž rozum. Madison si uvědomuje, jak velký význam mají lidské vášně
a chce říci, že rozum se musí těmto vášním postavit na odpor. Přesto však
vášně nemohou být zcela potlačeny, protože dávají život celému společenství. A tak úkolem rozumu je postavit vášně proti sobě díky prostředkům
jako representace, federace, dvoukomorová legislativa atp. Takovým způsobem Madison obhajuje odhodlání postavit jednotlivé odvětví federální
vlády proti sobě, protože jedině skrze vzájemnou kontrolu a konkurenci
bude možné zabránit tomu, aby se moc dostala do jedněch rukou.
Sama rozloha Spojených států zaručuje, že vliv jednotlivých minoritních
zájmových skupin na vládu bude minimalizován. Něčím takovým však
Madison nemá na mysli pouze principy, s nimiž stojí a padá dnešní republikanismus, a které jsou dnes na rozdíl od doby Madisonovy standardy
14 tamtéž
74
James Madison a Alexander Hamilton…
SE 133/2009
dnešních demokratických vlád, nýbrž má na mysli „frakcionářství“ (dnes
můžeme hovořit o zájmových skupinách15) v širším slova smyslu. Právě
frakcionářství tvoří největší problém lidové vlády. V odhalení této skutečnosti je genius Federalisty č. 10. Madison frakci definuje následovně:
„Frakcí mám na mysli skupinu občanů, ať už představuje většinu nebo
menšinu společnosti, která je sjednocena a puzena společným impulsem,
nebo zájmem, který stojí proti zájmům ostatních obyvatel, nebo proti trvalým a celkovým zájmům společnosti.“16 V každé společnosti stojí proti
sobě zájmové skupiny a „pokud většinu pojí společný zájem, práva menšiny jsou ohrožena.“17 Nejde jenom odlišné názory na politiku, různá vyznání, nýbrž si můžeme povšimnout, že frakce doprovázejí téměř každý
aspekt našeho života; už jenom příslušnost k určitému stavu vytváří kolizi
zájmů. Zbavit se frakcí lze jen dvojím způsobem, buď despotismem, který
je „horší než nemoc sama,“ nebo tím, že každý obyvatel bude mít stejné
názory, vášně a zájmy, což je „stejně tak nepraktické, jako je první řešení
nemoudré.“18 A v důsledku by toto poslední řešení opět neznamenalo nic
jiného, než že by převládla jediná frakce, pokud tedy frakcí rozumíme společenství lidí stejného zájmu, přesvědčení a vášní. Tím druhým případem
má Madison na mysli Platónovu Ústavu, kdy Platónův výklad náležitých
činností a nařízení (jako zákaz poslechu určité hudby) má vést k tomu, aby
lidé zcela podřídili své osobní vášně těm veřejným.19 Takové řešení není
jenom nepraktické, ale nepřátelské vůči demokracii jako takové. Sokrates
svůj výklad „ideální“ obce začne kvůli neodbytnosti Glaukóna a dalších
v jejich tázání se po spravedlnosti. Jde tedy nepochybně o jakýsi žert ze
strany Sokrata a výklad společnosti, ve které by asi ani on sám žít nechtěl.
Zhouba přímých demokracií spočívala podle Madisona v tom, že nedokázaly řešit problém s frakcemi, což bylo také důvodem, proč byly vždycky
tak krátkého trvání. Madison tedy nachází jediné možné řešení v tom, postupovat přesně obráceně – vytvořit co největší počet frakcí, čemuž právě
geografická rozloha Spojených států nahrává. Je nezbytné zasadit se jak
o ochranu práv občanských, tak i náboženských. Nejde však jen o svo15 Srovnej např. Meyerson, s. 165
16 James Madison. Federalista č. 10
17 Federalista č. 51
18 Federalista č. 10
19 Platón. Ústava. Přeložil František Novotný (Praha: Oikoymenh, 2005)
75
odpovědnost za podmínky k životu
Kristián Vítů
bodnou společnost, ale právě schopnost podpořit vytváření „rozmanitosti
zájmů,“ kdy právě míra rozmanitosti je zároveň mírou zajištění. Protože
„latentními důvody, kvůli kterým vznikají frakce, jsou vryty do přirozenosti člověka,“20 není možné frakce vymýtit a tedy nezbývá než kontrolovat
jejich důsledky. Není ani tak problém kontrolovat malé frakce, nýbrž ty
velké, majoritní. Jde o to, že pokud ve společnosti jedna vášeň převládne,
svoji silou povede k zániku demokratického politického uspořádání. Minority naopak mohou získat značný vliv, ale většina v demokracii si s nimi
vždy dokáže poradit, totiž v každých následujících volbách, krom jiných
legislativních záruk. Problém s přímými demokraciemi v antice byl ten, že
jednak šlo o společnosti s relativně malým teritoriálním územím a jednak
byly malé co do počtu svých obyvatel, což nevyhnutelně vedlo k tomu, že
posléze vždy převládla vášeň společná většině, čehož důsledkem bylo „krátké trvání“ těchto demokracií a jejich „krvavé konce,“ doplňuje Madisona
Hamilton. Právě z tohoto důvodu je pro Spojené státy americké vhodnější
republikánská zastupitelská demokracie – vláda je takto v rukou relativně
malého počtu obyvatelstva (daného zastupitelstva). Madison se odvolává
na zásadu Charlese Montesquie,21 že pro republikánskou formu vlády se
hodí území s velkou rozlohou. Madisonův argument proti konfederaci se
zakládá na stejné myšlence: „tím, jak by se na území Unie vytvářely menší
konfederace či státy, vznikaly by snáze panovačné většiny a právní jistoty by se zmenšovaly….”22 Naopak v rozsáhlé republice Spojených států,
kde lze nalézt pestrou směsici zájmů, stran a vyznání, by jen stěží mohla
vzniknout celospolečenská většinová koalice na jiných zásadách, než je
spravedlnost a společné dobro.
Jeffersonův návrh, který chtěl řešit konfrontace spojené s ustavováním skrze veřejné debaty a většinový hlas, by se mohl zdát jako ideál racionálního
uvažování. Ve skutečnosti by však takový pokus jistě ztroskotal právě díky
vášním a nevyhnutelným výsledkem by bylo podkopání celého konceptu vlády. Nemluvě už vůbec o akceschopnosti takové vlády. Není možné
očekávat, že lidé se budou někdy rozhodovat čistě na základě rozumového
úsudku, vždy se totiž již nacházejí v nějakém kontextu a zejména vždy mají
20 Federalista č. 10
21 Charles de Montesquieu. O duchu zákonů. Přeložil Stanislav Lyer (Dobrá
Voda: Aleš Čeněk, 2003)
22 Federalista č. 51
76
James Madison a Alexander Hamilton…
SE 133/2009
své osobní zájmy. Něco takového by se mohlo uskutečnit ve státě filosofů,
píše Madison, v takové společnosti by totiž osvícený rozum dokázal vytvořit pevné záruky pro vládu a sepsat zákony. Pod touto představou podle
Madisona však nemůžeme vidět nic jiného, než vládu filosofů tak, jak si
ji představoval Platón. Pokud ale bereme lidské bytosti, jaké jsou, pak i ta
„nejracionálnější vláda nemůže dospět k tomu, že by nutnost mít předsudky společnosti na své straně chápala jako něco zbytečného.“23 Každá vláda
spočívá na názorech, jejichž síla spočívá v množství lidí, kteří tyto názory
sdílí a také dobou, po kterou jsou je schopni udržet, protože rozum sám
o sobě nezmůže nic, pokud se s ním neztotožnila většina.
Kvůli porozumění celé problematice se chci ještě vrátit k Tocquevillově
studii o demokracii v Americe. V úvodu třetí kapitoly první knihy – kde
analyzuje sociální kontext24 ve Spojených státech amerických – Tocqueville poznamenává: „[sociální kontext] je obvykle výsledkem nějakého
faktu, někdy zákonů, nejčastěji obou současně; ale když už jednou existuje, lze jej považovat za hlavní příčinu většiny zákonů, zvyklostí a idejí,
které řídí chování národů; co nevytváří, to mění.“25 Je to právě sociální
situace ve společnosti, která má naprosto zásadní význam pro formování
celé politiky a zákonodárství. Žádná vláda světa či politický koncept se
nemůže ubránit tomuto vlivu.26 Ani při studiu americké demokracie nelze
ignorovat, v jaké sociální situaci se Spojené státy nacházejí. Tocqueville
popisuje Američany v celku stejně vzdělané a majetné. Jinak řečeno, sociální otázka v Americe nemá takovou váhu. Není tomu však proto, že by tu
neexistovaly zájmové skupiny: pouze rozpoutat Americkou revoluci zna23 Federalista č. 49
24 Vladimír Jochman překládá Tocquevillovo „l’état social“ jako „společenské
zřízení.“ Pokud by se člověk chtěl držet překladu slova social jako společenské, což
podle mého není nutné, nejpřesnější překlad by zněl „společenský stav,“ což také
odpovídá anglickému překladu, kterého se držím: „social condition.“ Osobně se
přikláním překládat toto slovního spojení do češtiny jako „sociální kontext,“ který
se podle mého názoru nejvíce blíží tomu, co měl Tocqueville na mysli.
25 Demokracie v Americe, Díl. I, s. 39
26 Kromě klasického příkladu s otroctvím a občanskou válkou ve Spojených státech. Je dalším důkazem této skutečnosti tzv. New Deal a jeho vliv na federální politiku USA. Nebo srovnej např. Charles Murray. Losing Ground: American social
policy 1950-1980 (New York: Basic Books; 10. výroční vydání, 1994)
77
odpovědnost za podmínky k životu
Kristián Vítů
menalo přesvědčit různé skupiny obyvatelstva o výhodách samostatnosti
– držitelé půdy se nacházeli v jiném rozpoložení vůči britské nadvládě,
než například obchodníci. Ovšem celkem vyrovnané sociální podmínky
- Tocqueville tomu říkal rovnost životních podmínek, o níž byl přesvědčen, že je předpokladem demokracie - stejně jako neexistence společenské
hierarchie, měly naprosto zásadní význam při vývoji Americké revoluce
a budování republiky. Hana Arendtová na tomto předpokladu zakládá svůj
výklad úspěchu Americké revoluce a krachu Velké revoluce francouzské. 27
Zakladatelé americké politiky jsou skutečnými zakladateli, což je v diskursu západní civilizace od antiky zcela ojedinělou skutečností. To, že si toho
byli Otcové-zakladatelé americké demokracie vědomi je zřejmé z Federalisty č. 1, kde Hamilton vkládá právě takovou interpretaci do úst Publia:
„Bylo již mnohokrát zmíněno, že se tomuto lidu zdá být vyhrazeno a na
jeho chování a příkladu rozhodnout závažnou otázku, zda jsou lidské společnosti skutečně schopné, či nikoli, založit dobrou vládu na základě rozvahy a výběru, nebo zda jsou lidské společnosti navždy odsouzeny co do
formy svých politických zřízení na náhodu a násilí. Pokud je na této zmínce
něco pravdivého, krize, do které jsme se dostali, může být bezesporu považována za dobu, ve které musí být učiněno rozhodnutí a špatná volba
v našem rozhodnutí, může být z tohoto pohledu považována za neštěstí pro
celé lidstvo.“28 I když se sociální otázka nedostává do popředí při utváření
americké demokracie, Madison se ve svém Federalistovi č. 10 této otázky
dotýká. „Nejběžnějším a nejtrvalejším zdrojem frakcí je … různé a nestejné rozdělení majetku,“ píše.29 Dále vysvětluje, že lidské zájmy jsou značně
odlišné, jsme-li například v roli věřitele nebo dlužníka. Bylo by ovšem
pošetilé chápat Madisonův výklad svárů ve společnosti pouze ekonomicky,
tedy jak jej interpretují marxisté.30 Na rozdíl od marxistů, Madison tvrdí,
že samo právo na vlastnictví pochází právě z rozličných schopností lidí
v dosahování majetku, což je zároveň největší překážkou k tomu, vytvořit
27 Hannah Arendt. On Revolution. (London: Penguin Books, 1973 (Druhé vydání
ve Velké Británii))
28 Hamilton, Writings, s. 171
29 Federalista č. 10
30 Fakt, že marxismus nepochopil důsledky své ideologie, když trval na odstranění
majetkové nerovnosti, a když celou historii lidstva interpretoval pouze na zápas
ekonomický, považuji za jeden největších zločinů této ideologie, ale o tom snad
někdy jindy.
78
James Madison a Alexander Hamilton…
SE 133/2009
společnost založenou na jednotě zájmů a největším zdrojem frakcí. Avšak
„ochrana těchto schopností,“ je podle Madisona, „prvotním cílem vlády“
a vlastně jejím smyslem vůbec.31
Problém s frakcemi, stejně jako s lidskou společností, je ovšem mnohem
komplikovanější než majetková nerovnost. Příčinou rozdílných názorů ve
společnosti je jednak lidská omylnost a pak také jakési nutkání vytvářet
antagonismy, když už pro nic jiného, tak jen pro pocit spoluúčasti. Jinými
slovy, neexistuje-li skutečný důvod ke sváru, lidé si nacházejí různé výmluvy, aby mohly právě tyto sváry vznikat. Zkrátka lidé potřebují být zainteresováni. I když dnešní demokracii provází více či méně kulturní uniformita,
už jen těžko takto člověk může uvažovat o politickém či intelektuálním
světě. V dnešní době, kterou někteří rádi definují jako postmoderní, nacházíme bezpočet frakcí, pokud se budeme držet Madisonovy terminologie,
nenacházíme však společný zájem a ochotu bojovat za společné hodnoty.
Zatímco se rozplývá společný zájem a relativizují se hodnoty, ve společnosti roste diversifikace.
Problém filosofie a ostatních humanitních věd dneška je jejich zpolitizování. Pokud věříme, že existuje jistá korelace mezi děním na universitě a společností mimo universitu, dostáváme se do skutečného problému. Universita dnes není místem svobodné diskuse, nýbrž bojištěm frakcí. Historie,
filosofie a literární věda se pod vlivem dekonstruktivismu relativizují a vytvářejí takové prostředí, ve kterém se rozdíly mezi pravdou a nepravdou,
dobrem a zlem rozplývají. Stát za názorem, že je možné vnímat skutečnost
a pravdu a dokonce, že mezi těmito dvěma fenomény existuje jistá vazba,
stejně jako existuje vazba mezi estetikou a moralitou, tedy, že je možné
rozlišit mezi dobrem a zlem dnes budí v lepším případě pohrdlivý výsměch
a nařčení z idealismu, v horším potom obviňování z rasismu, sexismu nebo
fašismu. Tento trend spolu se zánikem střední třídy chápu jako skutečné
nebezpečí pro západní společnost. Nikoliv uniformita, ale ztráta hodnot
a třídní, rasový, pohlavní antagonismus, mohou být osudné pro dnešní demokracii. Naopak učinit z „rovnosti, svobody a úsilí o štěstí“ něco víc než
abstraktní frázi, vyžaduje soustředěné každodenní úsilí a ochotu tyto hodnoty bránit.
31 tamtéž
79
odpovědnost za podmínky k životu
Kristián Vítů
Literatura:
Alexander Hamilton, James Madison, John Jay. The Federalist papers. New York:
Signet Classic, 2003.
Roger M.Barrus, John H. Eastby, Joseph H. Lane Jr., David E. Marion and James
F. Pontuso. The Deconstitutionalization of America. New York: Lexinton Books,
2004.
Arendt, Hannah. On Revolution. London: Penguin Books, 1973 (Druhé vydání ve
Velké Británii)
Bernstein, V R. B. The Founding Fathers Reconsidered. New York: Oxford University Press, 2009.
Hamilton, Alexander. Writings. New York: The library of America, 2001.
Jefferson, Thomas. Letter to Roger C. Weightman, June 24, 1826. Online: Letters of
Thomas Jefferson. http://odur.let.rug.nl/~usa/P/tj3/writings/brf/jeflxx.htm#1820
Madison, James. The Writings. 1783-1787, Vol 2. New York: G.P. Putnam’s Sons,
1900.
Meyerson, Michael I.. Liberty’s Blueprint. New York: Basic Books, 2008.
Montesquieu. Charles. O duchu zákonů. Přeložil Stanislav Lyer. Dobrá Voda: Aleš
Čeněk, 2003.
Murray, Charles. Losing Ground: American social policy 1950-1980. New York:
Basic Books; 10. výroční vydání, 1994.
Platón. Ústava. Přeložil František Novotný. Praha: Oikoymenh, 2005.
Revel, Jean-Francois. How Democracies Perish. New York: Doubleday & Company, INC., 1983.
Strauss, Leo. The City and Man. Chicago: University of Chicago Press, 1978.
de Tocqueville, Alexis. Demokracie v Americe I., II. Přeložil Vladimír Jochman.
Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1992.
Autor
Kristián Vítů, student magisterského studia politické filosofie na Filosofické fakultě
UJEP v Ústí nad Labem
80
odpovědnost za podmínky k životu
Jan Cholínský
Mnichovská zrada, nebo pražský krach?
Nečasova mise a rozpad Československa v roce 1938
Jan Cholínský
Dvacáté století v českých dějinách je možné nazvat nejen stoletím osmiček
(a devítek) podle datace přelomových událostí, ale také stoletím manipulace veřejného mínění, vytváření propagandistických legend a zakořenění
mylných myšlenkových stereotypů. Jedním z nich je sklon svalovat vlastní
chyby na jiné, který se projevil při zániku tzv. první republiky, když její
prezident prohlásil „Západ nás zradil“ (načež abdikoval a odletěl na Západ).
Dne 16. září 1938 dorazil do Paříže zvláštní vyslanec československého
prezidenta Edvarda Beneše s tajným posláním. Jeho úkolem bylo kontaktovat předsedu francouzské socialistické strany Léona Bluma a předat jeho
prostřednictvím poselství francouzské vládě. Obsahem tohoto poselství
byla žádost prezidenta Beneše, aby Francie a Velká Británie jako tajní zprostředkovatelé nabídli, resp. „vnutili“ Adolfu Hitlerovi a jeho nacistickému
Německu československé pohraniční území o rozloze 4–6 tisíc kilometrů
čtverečních pod podmínkou, že s tímto územím si „vezme“ jeden a půl až
dva miliony československých Němců. Zároveň s odstoupením území tak
měla být „přemístěna“ resp. vysídlena podstatná část obyvatel německé
národnosti z československého území. Oním zvláštním poslem byl Jaromír
Nečas, československý ministr sociální péče, který – přes osobní nesouhlas
s obsahem poselství – jako Benešovi oddaný politik a loajální ministr svůj
úkol splnil.(1)
Překvapený Blum o věci poté zprostředkovaně informoval předsedu francouzské vlády Édouarda Daladiera. Po následných jednáních zástupců
Francie a Velké Británie a britského předsedy vlády Nevilla Chamberlaina s Hitlerem byla československá vláda mezi 19. a 29. zářím opakovaně
Francií a Velkou Británií vyzývána k odstoupení pohraničního území ve
prospěch Německa. Po přijetí poslední z těchto výzev, známé jako Mnichovská dohoda, Československá republika 1. 10. 1938 po dvaceti letech
své existence fakticky zanikla. Jaromír Nečas během druhé světové války
zemřel a jeho rodina tragicky zahynula v osvětimském koncentračním tá81
odpovědnost za podmínky k životu
Jan Cholínský
boře. Prezident Beneš až do konce svého života o Nečasově misi mlčel
a klamal československou i mezinárodní veřejnost nepřesným vylíčením
„mnichovských“ událostí.
Ve své zprávě sepsané v roce 1943 uvedl Jaromír Nečas, tehdy již někdejší ministr a někdejší Benešův stoupenec, svoje svědectví o pařížské misi
následovně: „Dva týdny před Mnichovem jsem byl zavolán prezidentem
Benešem z jeho úřadu. Vzpomínám si, jak jsem byl šokován naším rozhovorem při této příležitosti a trvalo několik minut, než jsem se vzpamatoval.
V tomto telefonickém hovoru mně prezident Beneš důvěrně oznámil, že
při své příští návštěvě v Paříži bych měl prodiskutovat otázku postoupení části Československa, aby se zabránilo jeho úplnému zničení“.(2) Před
svoji cestou do Francie obdržel Nečas prezidentem Benešem vlastnoručně
psané instrukce:
„. min. Nečas:
1.) Nikdy nepřipustit, aby se mohlo říci, že plán pochází od Českosl.
2.) Musí být krajně tajně držen, nesmí býti nic publikováno.
3.) Musil by býti umluven tajně mezi Francií a Anglií po přesném našem
vymezení rozsahu území, které bychom my postoupit mohli, neboť je nebezpečí, že ve chvíli, kdy připustíme princip, na konec oni ustoupí Hitlerovi a
dají všecko.
4.) Pak by musel býti celý plán už hotový Hitlerovi jako poslední koncese
s jinými koncesemi vnucen.
5.) Znamenalo by to, že by se Německu dostalo tolik a tolik tisíc km2 (já sám
nevím, ale bylo by to asi 4–6000 km2 – v té věci se nevázat) pod podmínkou, že by si vzal aspoň 1,500.000 až 2,000.000 německého obyvatelstva.
Znamenalo by to tudíž přemísťování obyvatelstva, při čemž by demokraté,
social. židi zůstali u nás.
6.) Jiné řešení by nebylo možné, poněvadž by jinak se postavila otázka prostého dělení republiky. Proto celá myšlenka je krajně nebezpečná a kdyby
se ležérně pustila, byla by to katastrofa.
7.) Dejte také pozor – mohli by Vám provést s tím nějakou neloyálnost –
člověk nikdy neví.
8.) Při plebiscitu uveďte, že nás chtějí dostat do situace, aby President
Beneš vydal několik set tisíc demokratů, social. židů do masakru, jaký byl
v Rakousku a jinde, do barbarství antisemitického vraždění a hanobení a
do koncentračních táborů. To on neudělá. A kdyby je chtěli přece jen nějak
82
Mnichovská zrada, nebo pražský krach?
SE 133/2009
zachránit, že tvoří nový problém národnostní. Jakmile by totiž bylo známo, že bude plebiscit, tož všichni demokraté, social. židi atd. z území toho
utečou, my budeme míti vnitřní emigraci a nad to problém národnostní
řešen nebude. – Plebiscit je prostě technicky a právně nemožný. Ukázat
také na mapě, jak by po plebiscitu náš stát svou formou a posicí Německa
vypadal.
1.) Neříci, že to pochází ode mne.
2.) Neříci nic Osus. a žádat, aby s ním nebylo o tom mluveno.
3.) Tyto papíry zničit.“
Podtržené pasáže v originálu instrukcí zvýraznil prezident Beneš. S těmito
pokyny obdržel ministr Nečas i mapu, na níž bylo vyznačeno území připadající v úvahu, která se však nedochovala.(3)
Je Nečasova pařížská mise, označovaná také jako „pátý Benešův plán“,
významným nebo jen podružným faktem pro poznání mnichovských událostí? Jaké důvody přiměly Beneše k tomu, že nabídl Německu část československého území a proč se o tom nikdy veřejně nezmínil? Jak vlastně
pravda o uskutečnění tohoto plánu vyšla najevo? Proč česká historiografie
strká většinou před tímto i dalšími Benešovými omyly hlavu do písku?
Skrývá tragický osud Jaromíra Nečase ještě některá další tajemství? Následující text vychází z předpokladu, že vřazení Nečasovy mise do správného
kontextu mnohovrstevnaté problematiky tzv. mnichovské krize přispěje
k pochopení podstatných aspektů tehdejších událostí, ale i jejich příčin
a pozdějších následků. Pokouší se také nastínit odpověď na otázku, zda
a za jakých okolností bylo Československo ve svých hranicích, stvrzených
mezinárodně v roce 1919, jako mnohonárodnostní stát udržitelné.
Mnichovské dny aneb co bylo a co nebylo
Československá republika či tzv. první republika zanikla de facto 30. září
1938 přijetím výzvy Německa, Velké Británie, Francie a Itálie k odstoupení
českého pohraničního území ve prospěch nacistického Německa. O přijetí
podmínek této výzvy (Mnichovské dohody) rozhodli v rozporu s platnou
ústavou, tj. bez účasti parlamentu, prezident Edvard Beneš, vedoucí představitelé koalice českých politických stran a vláda generála Jana Syrového.
V říjnu 1938 pak bylo na konferenci v Berlíně již s česko-slovenskou účastí
rozhodnuto o rozšíření území předaných Německu a o odstoupení Těšínska
Polsku a v listopadu 1938 na konferenci ve Vídni o odstoupení jižního
83
odpovědnost za podmínky k životu
Jan Cholínský
pohraničí Slovenska s jihem Podkarpatské Rusi Maďarsku. Zmenšený stát,
který je znám jako druhá republika, byl přejmenován na Česko-Slovensko,
přičemž Slovensko a Podkarpatská Rus zavedly vlastní autonomní správu.
Po necelých šesti měsících se Slovensko osamostatnilo, Podkarpatská Rus
byla připojena k Maďarsku a české země, které obsadila německá armáda,
se staly součástí Velkoněmecké říše a byly přejmenovány na Protektorát
Čechy a Morava. Co těmto událostem předcházelo?
V roce 1938 se Československo dostalo do vážné vnitropolitické krize, která byla z politického hlediska důsledkem dlouhodobé nespokojenosti českých (tzv. sudetských) Němců s národnostní politikou státu a bezprostředně vyhrocena stupňovanými požadavky radikální Sudetoněmecké strany
(SdP) pod vedením Konráda Henleina. Národnostní složení obyvatelstva
bylo velkým vnitřním problémem Československa již od vyhlášení tohoto
státu v říjnu 1918. Jeho vlády, tvořené až na výjimky výhradně Čechy, však
nedospěly ani po dvaceti letech k takovému řešení této problematiky, které
by bylo akceptovatelné pro sudetské Němce a dostálo původní dohodě se
Slováky. Henleinova SdP v roce 1935 zvítězila v parlamentních volbách,
když jí volila dvoutřetinová většina z více než třímilionového sudetoněmeckého etnika v Československu, a získala dokonce více hlasů než nejsilnější česká strana – strana agrární. Henlein a spol. veřejně prosazovali
nejprve autonomistické požadavky uznání sudetských Němců jako rovnoprávného státního národa, uznání němčiny za státní jazyk vedle češtiny a
slovenštiny a zavedení samosprávy v pohraničních oblastech obývaných
převážně občany německé národnosti. Stále více se však dostávali pod vliv
nacistického Německa, až se stali pouhým nástrojem Hitlerovy dobyvačné
politiky a jedinou alternativou pro ně zůstalo připojení československého
pohraničí k Německu. Tak se postupně sami připravili o legitimitu i o legalitu v rámci československého právního řádu.
Sudetoněmecká strana, která žádala nejprve autonomní správu pohraničí,
vstoupila pod přímý politický vliv Hitlerova Německa nejpozději na podzim 1937, přičemž část jejích funkcionářů byla nepochybně pod vlivem
nacistické ideologie již mnohem dříve. V následujícím roce, již v intencích
této „spolupráce“, se její předáci snažili předkládat československé vládě
nesplnitelné požadavky a návrhy vlády na řešení situace odmítali jako nedostatečné. Československý prezident a vláda nakonec přistoupili na přiznání
plné autonomie a jazykové rovnoprávnosti, ale jednání byla přerušena po
nepokojích vyvolaných v severomoravském pohraničí členy Henleinovy
84
Mnichovská zrada, nebo pražský krach?
SE 133/2009
strany. K dalším nepokojům vyvolávaným v pohraničí sudetoněmeckými
extrémisty došlo 11. -13. 9, načež vláda vyhlásila stanné právo a 16. 9.
byla Sudetoněmecká strana, nedlouho poté co její vůdce Konrád Henlein
15. 9. vyhlásil heslo „Heim ins Reich“, zakázána. Na území Německa se
začali sdružovat členové a příznivci strany, kteří v důsledku předchozích
událostí opustili Československo, do dobrovolnických jednotek Freikorps,
vyzbrojovaných nacistickou armádou, a podnikali násilné výpady do československých pohraničních okresů. Proti těmto aktivitám statečně vystupovala sudetoněmecká sociálně demokratická strana, která se veřejně stavěla za obranu Československa a jejíž členové a příznivci dokonce utvořili
občanský dobrovolnický sbor Republikanische Wehr s programem právě
opačným než Freikorps.
Tím, že Hitlerovo Německo vstoupilo do situace a pasovalo se za ochránce
údajně utiskované německé menšiny v Československu, se z vnitropolitického problému stal problém mezinárodněpolitický, jehož vyřešení bylo
spojováno se zachováním míru v Evropě, a který dramaticky kulminoval
ve druhé polovině září 1938. Vzhledem k Hitlerově rétorice a jeho v roce
1938 již zcela zjevné snaze zmocnit se československého pohraničí a
vzhledem k mezinárodní izolaci Československa ve střední Evropě, měl
pro Československo vedle připravenosti vlastní armády zásadní význam
postoj Francie – klíčového spojence a domnělého patrona. Československý
prezident Beneš a premiér Milan Hodža se proto na domácí politické scéně
„pět minut po dvanácté“ pokoušeli neúspěšně realizovat čtyři tzv. plány na
urovnání československo-sudetoněmecké krize, a proto se o následné pařížské misi ministra Nečase hovoří také jako o pátém plánu (realizovaném
tajnou diplomacií na mezinárodní scéně).
Francouzský předseda vlády Daladier se o Nečasově misi a Benešově návrhu dozvěděl ještě před svým odletem do Londýna, kam se chystal s ministrem zahraničí Georgem Bonnetem k rozhodujícím politickým rozhovorům
ve věci československo-sudetoněmecké krize, sjednaným na 18. 9. s představiteli Velké Británie. Francie měla podle smlouvy uzavřené v roce 1924
a dohody z roku 1925 poskytnout Československu v případě „nevyprovokovaného napadení Německem“ vojenskou pomoc. Francouzští političtí
představitelé však byli v otázce této pomoci proti případnému německému
útoku (jehož deklarovanou motivací by byla pomoc Německa utlačovaným
sudetským Němcům) nejednotní nebo nerozhodní, což lze říci i o francouz85
odpovědnost za podmínky k životu
Jan Cholínský
ském veřejném mínění. Jednoznačně proti vojenskému angažmá a za revizi
smluv byli důrazní odpůrci války a ti, kteří byli přesvědčeni, že Francie
nemá takový vojenský potenciál, aby byla schopna závazku dostát. Velký
vliv zde měl i kontinuální postoj Velké Británie, která dávala najevo svou
neochotu jít po boku Francie do případné války proti Německu za udržení
Československa v jeho hranicích stvrzených mírovou konferencí, jež se
konala po skončení první světové války v Paříži v roce 1919.
Francouzské protikladné názory z roku 1938 výstižně reprezentují výroky dvou tamních významných právníků. Joseph Barthélémy vznesl v tisku
otázku, zda je nutné, aby kvůli zachování formy československého státu,
který je politickým agregátem několika národů, byl rozpoután světový
konflikt a zda je nutné, aby kvůli tomu, že tři milióny Němců zůstanou
pod pražskou vládou, zahynuly tři milióny Francouzů. Odpověděl si na
ni sám konstatováním, že Francie není povinna vést válku jen proto, aby
udržela Sudety v područí Prahy. Oproti tomu Émil Giraud vypracoval pro
Daladierovu vládu rozsáhlou analýzu, v níž uvedl: „V naší současné krizi
by bylo tím nejhorším možným řešením obětování Československa skryté i
nepokryté. To by umožnilo Hitlerovi nejen dosáhnout svého krátkodobého
cíle, ale ve svém důsledku v letech 1939 nebo 1940 rozpoutat válku proti
Anglii a Francii, kterou by mohl vyhrát.“ Tento názor zastávali (včetně
některých ministrů) nejen ti, kteří stejně jako Giraud věřili, že obětování
Československa by mohlo v budoucnu ohrozit samotnou Francii, ale také
ti, pro které bylo dodržení závazků samo o sobě věcí cti.(6)
Nicméně po Nečasově misi, která byla ještě nepřímo stvrzena zprávou
francouzského vyslance v Praze Victora de Lacroix o jeho rozhovoru s Benešem dne 16. 9. 1938 v Praze, měli Daladier s Bonnetem při setkání s Brity v rukou silný argument a zároveň politické alibi, které jim usnadnily
rozhodování. A ospravedlňovaly jejich souhlas, který byl nyní také přijatým stanoviskem francouzské vlády, s odtržením sudetského pohraničí od
Československa a pasivitu Francie při německém nátlaku na toto řešení
v souladu s britskou politickou linií smířlivou vůči Německu. Beneš se
totiž, kromě vyslání Nečase do Francie, v podobném smyslu vyjádřil také
ve zmíněném rozhovoru z 16. 9. s vyslancem de Lacroix, když se zmínil o
tom, že již v roce 1919 byl pro přenechat Německu území o rozloze osm
tisíc čtverečních kilometrů obývané 800 až 900 tisíci sudetskými Němci.
Benešovo stano-visko z roku 1919 bylo tehdy v souladu s tajnou diplomacií vůdce české a slovenské exilové politiky a pozdějšího českosloven86
Mnichovská zrada, nebo pražský krach?
SE 133/2009
ského prezidenta Tomáše G. Masaryka, kterou se snažil po skončení první
světové války prosadit své předválečné postoje, ale která byla neúspěšná
z důvodu francouzského tlaku na oslabení Německa. V Londýně se poté
během jednání s Brity dne 18. 9. 1938 francouzští politikové dozvěděli
ještě o Benešově rozhovoru s britským vyslancem Newtonem, který měl
podobný obsah jako Benešův rozhovor s vyslancem de Lacroix..
Historik Milan Hauner uvádí, že jak prezident Beneš, tak ministerský předseda Hodža ve dnech 14.–17. 9. 1938 „zkoušeli reakci západních diplomatů tím, že se vraceli několikrát k myšlence územních úprav ve prospěch Německa“ O rozhovorech Beneše s vyslanci Francie a Velké Británie v tomto
smyslu píše rovněž historik Josef Kalvoda, který mimo jiné poukazuje na
rozhovor britského vyslance Newtona s Benešem 15. 9. 1938, v němž mu
Beneš sdělil, že by nebyl proti odstoupení některých částí pohraničí. Současní přední čeští historikové se oproti tomu ztotožňují s vysvětlujícím
komentářem samotného Beneše. Například historik Jindřich Dejmek považuje poněkud nelogicky prezentaci Benešova rozhovoru s vyslancem de
Lacroix za snahu francouzských politiků ospravedlnit vlastní postup. Podle
Dejmka se jednalo jen o účelově přibarvené tvrzení francouzského ministra
zahraničí Bonneta, který chtěl Československu „podrazit jeho k odporu se
zapírající nohy“, když ve francouzských politických kruzích od 19. 9. 1938
šířil tvrzení, že sám československý prezident připouštěl možnost odstoupení části území. Dejmek však sám sobě protiřečí, když vzápětí přiznává,
že postavení ČSR v Paříži bylo oslabeno Benešovým „pátým plánem“, tj.
Nečasovou misí. S tímto „plánem“ byli francouzští představitelé prokazatelně seznámeni 17. 9. 1938. Vyplývá z toho, že účelové zabarvení má
spíše současný výrok Dejmkův, než někdejší Bonnetovo tvrzení, že československý prezident souhlasí s odstoupením části pohraničí. Pro zajímavost
dodejme, že v jedné z posledních publikací na „mnichovské“ téma vydané komunistickým státním aparátem, uvádějí autoři Robert Kvaček a Aleš
Chalupa k Benešovým aktivitám: „Neočekávanou záminku [pro přenechání československého pohraničí Hitlerovi, pozn. J. Ch.] nabídl Francouzům
sám Beneš: ve snaze odvrátit nebezpečí plebiscitu (…) naznačil tajně do
Paříže, že by se Československo mohlo vzdát určité části svého pohraničí.
Daladier a Bonnet se o tom dozvěděli těsně před odletem do Anglie, kde
měli vyslechnout Chamberlainův referát o jednání s Hitlerem a domluvit
společný postup vůči Československu. Benešova stanoviska okamžitě využili k odůvodňování a krytí svého chování na poradě s Brity.“(7)
87
odpovědnost za podmínky k životu
Jan Cholínský
Velká Británie s Československem žádnou podobnou smlouvu jako Francie
neměla a její političtí vůdcové zjevně nehodlali pro vzdálené Československo riskovat životy britských vojáků. Navíc někteří z nich naivně věřili,
že zdrženlivou politikou tzv. appeasementu (smířlivosti) vůči nacistickému Německu dokážou udržet evropský mír. Jiní, mezi něž patřil i Winston
Churchill, se však stavěli proti vyjednávání s Hitlerem. Mnozí britští politikové a publicisté zastávali názor, že po první světové válce bylo „přidělení“ území s početným německým a maďarským obyvatelstvem Československu chybným rozhodnutím pařížské mírové konference a poukazovali i
na to, že Československo nesplnilo sliby svého tehdejšího zástupce a současného prezidenta Beneše o vnitřním uspořádání státu.
Sudetoněmecký resp. německý politik Wenzel Jaksch ve své knize Cesta
Evropy do Postupimi poukazuje na to, že již na mírové konferenci v roce
1919 byl postoj Britů včetně premiéra Lloyda George vůči začleňování
Němců (a Maďarů) obývajících příhraniční oblasti do nově vznikajících
států záporný, na rozdíl od mínění francouzských diplomatů v čele s premiérem Georgesem Clemenceauem, které bylo v souladu s československými
požadavky prosazeno. Dále pak uvádí, že názory britských politiků, diplomatů, žurnalistů i veřejnosti ve třicátých letech zásadně ovlivnila kniha
diplomata Harolda Nicolsona Peacemaking 1919 (v letech 1933–1937 vyšla ve Velké Británii v pěti vydáních), která zasvěceně rozkrývala ne vždy
lichotivá fakta a souvislosti poválečných procesů v režii válečných vítězů.
Nicolson byl na pařížské mírové konferenci v roce 1919 britským delegátem a členem klíčové komise pro vytyčení nových státních hranic. Podobný a pro Československo nepříznivý ohlas mělo podle Jaksche v roce 1935
vydání Deníku amerického účastníka konference Huntera Millera, jehož
díly XIII.–XV. se dotýkaly československo-sudetoněmecké problematiky
(Hunter mj. publikoval Benešova tajná memoranda, viz pozn. 9) a také publikování práce Lloyda George The Truth About The Peace Treaties (Pravda o mírových smlouvách).(8)
Na pařížské mírové konferenci v roce 1919 přednesl Beneš celkem jedenáct
memorand souvisejících se vznikem Československé republiky a jejími
hranicemi, v nichž uváděl nepravdivé údaje a také později nesplněné sliby.
Například v Memorandu č. 3 počet obyvatel německé národnosti v pohraničí a ve vnitrozemí nového státu „upravil“ z reálných tří milionů na jeden a
půl milionu. Tamtéž dále vyhlašoval, že Němci budou mít v Čechách stejná
práva jako Čechoslováci, že němčina bude druhým zemským jazykem, že
88
Mnichovská zrada, nebo pražský krach?
SE 133/2009
proti Němcům se nikdy nebude používat žádných potlačovacích prostředků
a že státní režim bude podobný režimu švýcarskému.(9) K problematice
československo-sudetoněmecké krize se v roce 1937 vyjádřil také proslulý
historik Arnold J. Toynbee ve vlivných listech The Economist a The Times
v tom smyslu, že česká politika vůči sudetským Němcům není demokratická a její součástí jsou mnohé přehmaty a nedostatky. Mimo jiné přirovnal
situaci sudetských Němců v Československu k situaci Walesanů ve Velké
Británii a vznesl při tom otázku, co by se asi přihodilo, kdyby Anglie spatřovala hrozbu v tom, že se ve Walesu mluví walesky, a kdyby tam poté
v rámci ochrany vyvážela anglické listonoše a výhybkáře.(10)
V srpnu 1938 vyslala britská vláda se souhlasem Prahy do Československa
misi v čele s finančníkem a bývalým ministrem lordem Walterem Runcimanem, která měla vyhodnotit situaci a přispět k mírovému urovnání
problému podle britských představ. Runciman dospěl k názoru, že československé úřady za posledních dvacet let sice sudetské Němce aktivně
neutlačovaly, ale „vyznačovaly se netaktností, nedostatkem porozumění,
malichernou nesnášenlivostí a diskriminací do té míry, že nespokojenost
německého obyvatelstva nutně musela vést k revoltě“. Ve své zprávě dále
konstatoval po neúspěšných jednáních po již čtvrtém „plánu“ na zlepšení
situace předloženém československou vládou, že vinu za momentální přerušení těchto jednání mají sice radikálové z Henleinovy strany, ale zároveň
doporučil, aby okresy, v nichž mají sudetští Němci většinu, byly neprodleně postoupeny Německu. Pro československou vládu nyní již bylo pozdě
dále vyjednávat o míře sudetoněmecké autonomie – SdP pod vlivem Hitlera už o ni nestála a Britové začali podporovat separatistické požadavky
SdP.(11)
Dne 15. 9. 1938 navštívil hlavní představitel politiky appeasementu, britský ministerský předseda Chamberlain, v německém Berchtesgadenu Hitlera a přislíbil mu podporu ve věci získání československého pohraničí pro
Německo. Hitler, který připravoval vojenský vpád do Československa, byl
překvapen jeho prohlášením, že pokud opravdu nechce víc než sudetské
oblasti, může je mít. Odpověděl, že o víc mu nejde, což byla lež, která ale
zároveň znamenala jisté oddálení vojenské agrese Německa vůči Československu. O Chamberlainově chystané cestě byl československým vyslancem v Londýně Janem Masarykem dne 14. 9. informován Beneš a vstoupil
zvláštním způsobem do této mezinárodněpolitické hry o československé
pohraničí prostřednictvím Nečasovy mise. Zároveň 15. 9. a 16. 9. v již
89
odpovědnost za podmínky k životu
Jan Cholínský
zmíněných soukromých rozhovorech sděloval vyslancům Velké Británie a
Francie, že již na mírové konferenci v roce 1919 byl pro, aby část pohraničí
připadla Německu. Z následujících porad francouzských a britských diplomatů zahájených 18. 9. v Londýně pak vznikla diplomatická nóta z 19. 9.,
která československou vládu žádala o předání „oblastí převážně obývaných
sudetskými Němci v rámci hranic československého státu“ Německu. Tuto
nótu nejprve československá vláda premiéra Milana Hodži odmítla a v její
odpovědi z 20. 9. mj. stálo, že „vláda československá nemůže z důvodů
ústavních učiniti rozhodnutí, které se týká hranic“ (podle tehdejší československé ústavy mohl takovéto rozhodnutí učinit jen parlament).
Z francouzské strany však přišla překvapivá a dnes již ne příliš známá informace o tom, že ještě 20. 9. večer si Hodža s vědomím Beneše objednal
u Francie a Velké Británie prostřednictvím vyslance de Lacroix nátlakové
„ultimátum“, aby vše naoko vypadalo jako tuhý diplomatický boj a aby
tak přijetí podmínek odstoupení území bylo pro československou veřejnost
stravitelnější. Hodža, podle depeše francouzského vyslance odeslané z Prahy do Paříže 20. 9. večer, argumentoval tím, že československá vláda, její
prezident a armádní velení se potřebují krýt před vlastním obyvatelstvem
a tato forma intervence je prý jedinou možností, jak zabránit sebevražednému střetnutí s německou armádou a zachránit mír. Vyslanci tedy se souhlasem svých vlád údajné Hodžově žádosti vyhověli a oním požadovaným
„nátlakem“ se stala jejich návštěva u Beneše v brzkých ranních hodinách
21. 9. na Pražském hradě, která ovšem podle jejich verze byla jen diplomatickou šarádou. Během této návštěvy je Beneš požádal o písemné znění
požadavků jejich vlád a to od nich ještě téhož dne také dostal. Jakékoliv
své i Hodžovo objednání ultimáta však poté vždy popíral a návštěvu vyslanců líčil dramaticky jako hrubý nátlak. Zůstává zde tedy tvrzení proti
tvrzení a z hlediska historiografie není tato otázka dosud zcela vyjasněna.
Pro francouzskou verzi ovšem hovoří depeše vyslance de Lacroix, kterou
odeslal do Paříže po svém rozhovoru s Hodžou 20. 9. ve 21 hodin 45 minut,
a nepřímo také několik dní předtím uskutečněná Nečasova mise a pozdější
Benešova snaha misi popřít. Ještě týž den, kdy vyslanci navštívili Beneše s
ultimátem (21. 9.), vydala Hodžova vláda prohlášení, že „přinucena okolnostmi, ustupujíc neobyčejně naléhavým domluvám“ přijímá podmínky
na odstoupení pohraničního území, které odpovídaly požadavkům britskofrancouzské nóty, aniž by rozhodnutí projednala v parlamentu.
O objednání ultimáta československou stranou psali svým vládám vyslanci
90
Mnichovská zrada, nebo pražský krach?
SE 133/2009
Francie (21:45 hodin) a Velké Británie (22:45 hodin) ve svých depeších
z 20. 9. 1938. Hlavním zprostředkovatelem, na něhož se údajně s žádostí o ultimativní nátlak obrátil premiér Hodža, byl francouzský vyslanec
de Lacroix, z jehož depeše pochází výše uvedené Hodžovo zdůvodnění.
Současná česká historiografie o objednání ultimáta až na výjimky (Milan
Hauner, Vladimír Nálevka či Vít Smetana) mlčí nebo je prezentuje v souladu s Benešem jako francouzský výmysl a depeši francouzského vyslance
v souladu s Benešovým tvrzením považuje za falzifikát. Historik Milan
Hauner však ve svém komentáři k Benešovým pamětem konstatuje, že
text de Lacroixovy depeše „byl dodatečně ověřen experty-paleografy edice
DDF jako autentický. Dodejme, že v již citované publikaci Československý
rok 1938 uvádějí její autoři Kvaček a Chalupa: „Už z rozmluvy s Benešem
19. září 1938 odpoledne si vyslanci Francie a Velké Británie odnášeli dojem, že prezident se přes všechnu hořkost kloní spíše k přijetí britsko-francouzské nóty“. Dále pak tito autoři bez podrobnějšího komentáře uvádějí,
že „bylo do Paříže a Londýna naznačeno, že odpověď nemusí být považována za konečnou – pokud Francie zcela zřetelně dá najevo, že v případě
války Československu nepomůže“.(12)
Historik Milan Hauner ve své výše zmiňované práci naznačuje, že objednání ultimáta Hodžou (a Benešem) je nejspíše historickou realitou a že Benešovo usilovné popírání této věci bylo jen snahou zahladit stopy stejně jako
mlčení ve věci Nečasově. Beneš událost prezentoval jako intriku – snahu
svalit vinu za „Mnichov“ na československé politiky – francouzského ministra zahraničí Bonneta, který údajně dal vyslanci de Lacroix pokyn, aby
československého premiéra Hodžu vyprovokoval k podobnému prohlášení. K večernímu telegramu vyslance de Lacroix z 20. 9. 1938 (publikovaném v roce 1940 ve francouzském tisku), v němž vyslanec o objednaném
ultimátu informoval, se Beneš vyjádřil: „Dle mých zpráv Bonnet telegramy
ještě pro své účely falšoval, aby ovlivnil členy vlády a veřejnost. Ti zrádci
a ničemové v Paříži chtějí přesunout všecku svou vinu za zradu na někoho
jiného a zeslabit všecku svou zodpovědnost za Mnichov.“ Jak ovšem dokládá Hauner, autentičnost zmíněného telegramu byla potvrzena a z toho
vyplývá, že Beneš měl zprávy nepřesné nebo si je sám vymyslel. Hodža byl
během druhé světové války v exilu jedním z Benešových oponentů, ale Beneš se přesto z problému s objednaným ultimátem usilovně snažil Hodžu
vyvinit. Důvody pro to měl dva – jednak podle publikované de Lacroixovy
depeše Hodža jednal i jménem prezidenta a zároveň objednané ultimátum
91
odpovědnost za podmínky k životu
Jan Cholínský
mohlo přivést pozornost i k Nečasově misi. Žádal Hodžu, aby znění tohoto
de Lacroixova telegramu dementoval, což Hodža učinil v několika protokolárních prohlášeních mezi 17. 2. a 15. 3. 1941, kde tvrdil, že v rozhovoru s vyslancem de Lacroix nepoužil výraz ultimátum. Slovenský historik
František Vnuk však zastává názor, že Hodža byl připraven o ultimátum
žádat, a upozorňuje na to, že již v červnu 1938 hovořil v podobném stylu
s britským vyslancem v Praze Newtonem.(13)
Následující den po přijetí ultimativních podmínek československou vládou, 22. 9., dostal Beneš telegram od československého vyslance v Paříži
Štefana Osuského, který ho informoval o setkání několika ministrů francouzské vlády s Daladierem. Osuský psal, že někteří ministři protestovali
proti nátlaku a konstatovali, že jsou pro, aby Francie i za cenu ztrát na
životech uhájila svou čest a Československo neopouštěla. A dále také to, že
Daladier jim řekl, že Beneš si sám francouzský postoj vyžádal, aby se kryl,
načež po něm ministři chtěli, aby to prohlásil veřejně a očistil tak Francii
z obvinění, že Československo zradila. Daladier jim odpověděl, „že by pak
prezidenta Beneše zabili“ a že si vše ještě rozmyslí. Osuský žádal Beneše,
aby mu obratem poslal vyjádření, že tato obvinění jsou „nejsprostší kalomnie“.(14) Beneš odpověděl 23. 9. a uvedl, že odmítá jakékoliv ničemné
obvinění v tomto smyslu, že nátlak, který měl ráz ultimáta, pokládal za
strašlivý a že oběma vyslancům řekl, že „celá ta věc je jedinečná v historii“
a že „zůstane navždy potupou Francie a Anglie“.(15)
Tím ovšem politická hra o československé pohraničí neskončila. Jednak
proto, že proti odstoupení území se v Československu zorganizoval silný
občanský odpor a Hodžova vláda musela 22. 9. 1938 odstoupit, a rovněž
proto, že Hitler, který nyní cítil převahu, své požadavky ještě zvýšil. Když
Chamberlain přicestoval 22. 9. na schůzku do německého Bad Godesbergu, aby Hitlerovi s potěšením oznámil, že československá vláda souhlasí
s odstoupením sudetského pohraničí, Hitler mu odpověděl, že ho to velice
mrzí, ale o tohle řešení již nemá zájem, že nyní chce okamžité odstoupení
širšího území a uznání následných československých hranic podmiňoval
urovnáním vztahů Prahy s Polskem a Maďarskem, což znamenalo odstoupení dalších pohraničních lokalit těmto státům. Chamberlain mu vytkl, že
porušuje své slovo a po následném Hitlerově vysvětlujícím monologu bylo
jednání přerušeno. Chamberlain neprodleně informoval o situaci britská
a francouzská místa, včetně britského vyslance v Československu, který
dostal pokyn předat československé vládě vzkaz, v němž mj. stálo: „Do92
Mnichovská zrada, nebo pražský krach?
SE 133/2009
hodli jsme se s francouzskou vládou informovat československou vládu,
že obě vlády nemohou nadále brát odpovědnost radit Československu, aby
nemobilizovalo.“ Rozladěný Chamberlain tehdy napsal Hitlerovi ze svého hotelu, že britské veřejné mínění není nakloněno tolerovat jeho nové
požadavky, ale zároveň ho požádal, aby tyto požadavky sepsal formou
memoranda. Poté se oba znovu sešli, avšak během tohoto setkání se již
dozvěděli o československé mobilizaci, načež Hitler prohlásil, že tím to
tedy končí, ale ještě předal Chamberlainovi memorandum požadující, aby
československé pohraniční území vyznačené na přiložené mapě bylo 1. 10.
1938 připraveno k předání Německu, včetně neporušených vojenských,
dopravních a hospodářských zařízení, přičemž o dalším sporném území
mělo rozhodnout lidové hlasování. Hitler ještě Chamberlainovi na rozloučenou řekl – přičemž opět lhal –, že toto je jeho poslední územní požadavek
v Evropě.
Když si Beneš přečetl anglo-francouzský vzkaz se zmínkou o mobilizaci,
byl mimořádně rozrušen. V domnění, že se postoj velmocí náhle neočekávaně obrací ve prospěch Československa, řekl „ano, ano, to je válka“ a
souhlasil s vyhlášením mobilizace.(16) Ta byla poté 23. 9. 1938 vyhlášena
a vcelku úspěšně provedena, rychle narukovaly zálohy a československá
armáda zaujala obranné pozice. Vojenští velitelé i mobilizovaní civilisté
byli odhodláni i přes nepříznivou situaci bránit hranice své vlasti. Ač již
bezprostředně po vyhlášení mobilizace očekávali českoslovenští političtí
a vojenští představitelé útok německé armády, k jejich překvapení k němu
nedošlo. Dne 25. 9. tedy dodala československá vláda Chamberlainovi stanovisko k Hitlerovu memorandu, v němž stálo, že „požadavky pana Hitlera v jejich nynější formě jsou naprosto a bezpodmínečně nepřijatelny. “
Nová československá vláda pod vedením bývalého legionáře generála Jana
Syrového se stala pro nespokojené občany příslibem obrany vlasti a vyhlášená mobilizace tyto naděje ještě prohloubila. Očekávání veřejnosti bylo
však jen iluzí, protože Syrový a spol. nejenže nezrušili souhlas Hodžovy
vlády s odstoupením území z 21. 9., ale byli jen vykonavateli rozhodnutí
prezidenta Beneše a českých politických vůdců, přičemž rozhodující slovo
v zásadních otázkách měl Nečasovou misí limitovaný prezident.
Hitler překvapivě vyčkával a provedl pozoruhodný taktický tah, když prostřednictvím britského vyslance v Německu Nevila Hendersona předal
Chamberlainovi anglické přepisy telefonických rozhovorů československého vyslance v Londýně Jana Masaryka s jeho ministerstvem zahraničí
93
odpovědnost za podmínky k životu
Jan Cholínský
a s prezidentem Benešem. Tyto rozhovory, které v průběhu září zachytila
německá zpravodajská služba, měly cenu nejen informační, ale také kompromitační. Masarykovo (ne)diplomatické vyjadřování totiž zahrnovalo
hrubé výrazy, jimiž častoval britské politiky a diplomaty. Nazýval Chamberlaina „starým volem“, o vládě Velké Británie prohlásil, že „jsou to jen
pitomci, kteří mají patnáct křižníků a bojí se, že o ně přijdou“, premiérova
blízkého spolupracovníka tituloval „ta svině Horace Wilson“, o Chamberlainovi po jednání s Hitlerem referoval, že „Němci z něho udělali takovou
fašírku, že dnes ráno nebyl schopen ani koktat“ atd. Není známo, jak reagoval britský premiér při četbě těchto materiálů, ale s Masarykem ani s
Benešem se již nikdy nesetkal. O předání přepisů těchto odposlechů píše
také historik Hauner a dále uvádí, že „třebaže nemohl znát detaily, Hitler
byl informován o Nečasově misi odposloucháváním telefonních linek mezi
Paříží, Londýnem a Prahou“.(17)
Chamberlainův poradce Wilson při své návštěvě u Hitlera dne 26. 9. 1938
znovu opakoval, že vše lze stále vyřešit jednáním, ale Hitler nyní trval nekompromisně na splnění požadavků ze svého godesberského memoranda.
Večer téhož dne pak pronesl v berlínském Sportpalastu řeč ostře namířenou
proti Československu a zejména osobně proti Benešovi, v níž prohlásil,
že jeho trpělivost je již u konce, že nebude dál přihlížet, jak šílený Beneš
týrá tři a půl milionu Němců a že je nyní na Benešově rozhodnutí, zda
bude válka nebo mír – podle toho, zda přijme podmínky z Bad Godesbergu. Následující den vydal směrnice k zahájení vojenského útoku v rámci
plánu Fall Grün na 30. 9. a odeslal Chamberlainovi dopis, v němž stálo,
že mu jde jen o Sudety a že se německá armáda po vstupu na československé území zastaví na národnostní hranici. Chamberlain mu odpověděl 28.
9., že „vše podstatné může dostat bez války“ a zároveň požádal italského
diktátora Benita Mussoliniho, aby pomohl zorganizovat konferenci vrcholných zástupců velmocí v Mnichově. To se stalo a Mussolini, Chamberlain
a Daladier byli pozváni k narychlo připravenému jednání do Mnichova.
Ještě předtím však Britové (27. 9.) i Francouzi (28. 9.) znovu apelovali na
Prahu, aby Československo dostálo souhlasu Hodžovy vlády a připravilo
se k předávání Německem požadovaného území.(18) Stanovisko „nedoporučující nemobilizovat“ vyjádřené jako bezprostřední reakce na Hitlerovy
stupňující se požadavky bylo v tomto ohledu již nepodstatné.
Mnichovskou konferenci, která se uskutečnila 29. 9., zahájil Hitler ve 12
hodin 45 minut a přitom prohlásil, že „existence Československa v jeho
94
Mnichovská zrada, nebo pražský krach?
SE 133/2009
nynější podobě ohrožuje mír v Evropě“. Chamberlain souhlasně konstatoval, že „československá otázka je evropskou otázkou a její vyřešení je
pro velmoci nejen právem, ale i povinností“. Následně bylo ustanoveno, že
Německo obsadí československé území s německou většinou ve dnech 1.
10. až 10. 10. a že o dalším sporném území rozhodne mezinárodní výbor,
složený ze zástupců účastníků konference a Československa. Konečný text
dohody měl osm bodů a několik dodatků včetně garance nových československých hranic Francií a Velkou Británií proti nevyprovokovanému útoku.
Byl podepsán 29. 9. v pozdních večerních hodinách Hitlerem, Mussolinim,
Chamberlainem a Daladierem a oznámen československým diplomatům
Hubertu Masaříkovi a Vojtěchu Mastnému přizvaným až 30. 9. v půl druhé
ráno. Poté byl ještě ráno v 6 hodin 15 minut oficiálně předán československé vládě německým vyslancem v Praze Andorem Henckem.
Prezident Beneš, vláda a vůdcové vládních politických stran (s výjimkou
strany Národní sjednocení) mnichovský ortel ještě týž den – 30. 9. – přijali s odůvodněním, že osamocená válka proti Německu by byla národní
sebevraždou. Toto rozhodnutí však bylo znovu porušením československé
ústavy, podle níž mohl o změně státních hranic rozhodovat pouze parlament. Bylo velkým zklamáním pro armádní velení a československé občany, kteří projevili v době mobilizace odhodlání k obraně státních hranic.
Od té doby se v Čechách vedou odborné i laické spory o to, zda kapitulace
byla nezbytná a také o to, jak by se situace dále vyvíjela v případě odmítnutí mnichovského diktátu. To lze však jen obtížně odhadovat. Posudky
vojenských odborníků hovoří o tom, že německá armáda by patrně po několika týdnech prorazila československé obranné pozice, když předtím by
německá letecká převaha mohla způsobit velké škody ve vnitrozemí, byť
Hitler v Mnichově přislíbil, že v případě československé neústupnosti nebudou německá letadla útočit na civilní cíle. V neprospěch Československa
je třeba vzít v úvahu také nepřátelské postoje Maďarska a Polska, států,
které měly vůči němu rovněž územní požadavky.
Do situace však mohly zasáhnout ještě i jiné faktory než pouhá vojenská
síla. V Německu mohlo dojít k vojensko-politickému převratu, protože
část generality válku proti Československu neschvalovala a měla připraven
plán na svržení Hitlera v případě, že vydá povel k útoku. O plánu německé
generality na svržení Hitlera v případě, že dá povel k útoku na Československo, se zmiňuje např. historik Josef Kalvoda a uvádí, že vysocí němečtí
důstojníci, kteří si byli vědomi nebezpečí plynoucího z Hitlerovy agresiv95
odpovědnost za podmínky k životu
Jan Cholínský
ní politiky, připravovali proti Hitlerovi puč a byli připraveni odstranit ho
třeba i násilím. Odkazuje přitom na podrobné zpracování tohoto tématu
v publikacích Gerharda Rittera a Hanse Rothfelse. V publikaci historika
Pavla Šrámka a kol. Když zemřít, tak čestně je uvedeno, že do plánovaného spiknutí v roce 1938 byl vedle jiných vojenských hodnostářů zapojen
také náčelník štábu německé pozemní armády gen. Franz Halder. Historik
Zdeněk Kárník uvádí bez uvedení pramenů, že „Hitlerova dobrodružná politika vzbuzovala v části říšských špiček, zvláště mezi generalitou, stále
větší pochybnosti“, a dále, že se proti němu formovala vážná opozice, k níž
náleželi „nejvýše postavení generálové, např. náčelník generálního štábu
Ludwig Beck, pozdější náčelník generálního štábu Franz Halder, zapojen
byl i generál Walter von Brauchitsch, šéf armádní špionáže a kontrašpionáže, tj. Abwehru, admirál Wilhelm Canaris, Carl Goerdeler (vyhlédnutý
při druhém spiknutí za kancléře po Hitlerovi), přimkl se i finanční genius
Hjalmar Schacht, z šéfů diplomacie von Weizsäcker ad.“, a že „stanoveno
bylo dokonce i datum připravovaného puče na 28. září. 1938 (tj. na první
z plánovaných dnů útoku na Československo)“. Kárník dále uvádí, že nešlo
jen o konspiraci, ale že opozice předložila prostřednictvím Becka Hitlerovi
memorandum varující před zahájením války. Hitler chtě nechtě musel brát
na generály ohled, a proto se snažil vyvíjet psychologický nátlak na západní velmoci, přičemž se pohyboval na velmi tenkém ledě. Ke Kárníkovu
příspěvku dodejme, že touto situací lze zřejmě vysvětlit i to, proč po vyhlášení československé mobilizace Hitler k údivu československých generálů
a politiků nedal německé armádě pokyn k útoku a soustředil se na agresi
„diplomatickou“.(19)
V Československu se ovšem mohla situace také zkomplikovat a mohlo zde
rovněž dojít k politickému převratu, případně i k rozsáhlým občanským
nepokojům. Většina Slováků se hlásila k politickému programu slovenské
Lidové národní strany vedené knězem Andrejem Hlinkou, která dlouhodobě neúspěšně usilovala o (Čechy přislíbenou) autonomní správu Slovenska
a nesympatizovala s tzv.pražskými centristy, jejichž hlavním představitelem byl Beneš. Není tudíž zcela jasné, jak by se vyvíjela v případě války
s Německem situace na Slovensku. Dále je ale také možné uvažovat o tom,
že Francie by již na začátku vojenského střetu zveřejnila fakta o Nečasově misi, aby se vyvinila z nedodržení spojenecké smlouvy. Důsledkem by
vedle pádu Beneše byla pravděpodobně i krize politického systému. Do
mocenských pozic se tak mohli dostat nejen rozhodní zastánci obrany státu
96
Mnichovská zrada, nebo pražský krach?
SE 133/2009
a s nimi i proradní komunisté ve službách Stalinova Sovětského svazu, ale
v případě nepříznivého vývoje vojenského konfliktu i politikové se vstřícným vztahem k Německu.
Uvedené hypotézy následného vývoje jsou však spekulativní nejen ze své
podstaty, ale také vzhledem k tomu, že v tehdejší situaci s jednoznačnou
vůdčí pozicí prezidenta bylo rozhodnutí o vojenské obraně státu téměř vyloučeno. Pokud by totiž Beneš po 15. 9. 1938 rozhodl proti vůli Francie
o obraně státu, pak jedině s rizikem, že Francie odtajní jeho tajné návrhy
na odstoupení území. V emociálně vypjaté situaci v Československu by
se po takovémto odhalení jeho tajné diplomacie jistě musel obávat nejhoršího. Když tedy prohlásil, že za daných okolností nepovede národ na
válečná jatka, chránil nejen národ před zcela jistě obrovskými ztrátami (k
nimž ovšem později stejně došlo), ale i sám sebe před politickým pádem.
Zároveň si osočováním Západu ze zrady vytvářel alibi a připravoval výchozí pozici pro svou další politiku. Jeho vůdčí postavení mu umožňovalo
kontrolovat situaci a jeho názory byly respektovány většinou funkcionářů
ve vedení většiny českých politických stran, včetně nejsilnějších agrární a
sociálně demokratické. Jako jediná možnost někdejší obrany státu se tedy
jeví vojensko-politický převrat, o němž uvažovali někteří méně významní
politikové s několika významnými vojenskými veliteli, ale ke kterému nedošlo, čehož později ve svém doživotním exilu veřejně litoval generál Lev
Prchala.
V září 1938 zde byli také komunisté, kteří sice halasně podporovali vojenskou obranu státu, ale jejichž skutečným cílem vždy bylo co nejvíce oslabit a rozložit politický systém a připravit podmínky pro revoluci a vlastní
převzetí moci. Kromě toho je všeobecně známo, že byli řízeni Moskvou a
nehájili zájmy československé, ale zájmy mezinárodního komunistického
hnutí, tj. zájmy Sovětského svazu. V této souvislosti připomeňme ještě iluzorní pseudospojenectví Československa se Sovětským svazem pod krutovládou Josefa Stalina, stvrzené smlouvou z roku 1935, jako jeden z omylů
československé předválečné zahraniční politiky. Pro Stalina a spol. bylo
hlavním strategickým mezinárodně-politickým cílem rozpoutání světové
komunistické revoluce, respektive prosazení sovětské moci všude tam, kde
to jen bylo možné. Komunisty později proklamovaná nabídka vojenské
pomoci Sovětského svazu Československu v roce 1938 byla jen součástí
jejich propagandy. O jakou pomoc ze strany Sovětů se ve skutečnosti mělo
jednat, ukázaly poválečné tři roky a následné půlstoletí „bratrské spoluprá97
odpovědnost za podmínky k životu
Jan Cholínský
ce“, která byla faktickou a posléze i komunistickým parlamentem právně
stvrzenou sovětskou okupací.
Této – již druhé – okupaci Československa ovšem otevřela dveře „pomnichovská“ československá zahraniční politika během druhé světové války a
po jejím skončení, jejímž hlavním architektem a vykonavatelem byl znovu
Edvard Beneš, podporovaný svými přívrženci a vlastní prosovětskou propagandou. Ve zjevné touze po zadostiučinění po předešlém krachu, po naplnění svých mocenských ambicí a po realizaci svých sociálně-inženýrských
vizí o autoritativním socializujícím politickém systému se Beneš (a s ním
i jeho přívrženci tj. zejména čeští národní socialisté, sociální demokraté a
lidovci a slovenští „čechoslovakisté“, ale také významní „nestraníci“ tj.
diplomaté, státní úředníci, vojáci a zpravodajští důstojníci) během války
odvrátil od západních demokratických tradic, přimkl se ke Stalinovi a spojil se s československými komunisty. Po válce pak nastolili v obnoveném
Československu diktaturu tzv. Národní fronty, potlačující nejen principy
tradiční liberální demokracie a politická práva občanů, ale i neoddiskutovatelná přirozená práva lidská. Problematika Národní fronty a cesta komunistů k neomezené moci je však již samostatným na „Mnichov“ navazujícím a
rovněž značně spletitým tématem české moderní historie.
Národní fronta pod vedením komunistů uzurpovala politickou moc, zakázala opozici, vysídlila a vyvlastnila sudetské Němce, zavedla cenzuru a
znárodnila rozsáhlý soukromý majetek. Během tohoto revolučního procesu
skandálním způsobem degradovala právo v procesech před tzv. Národním
soudem a retribučními soudy, kde se většinou nerozhodovalo na základě
viny, ale s ohledem na politickou objednávku. Mezi nejkřiklavější případy
křivd v procesech Národního soudu patří odsouzení předsedy agrární strany Rudolfa Berana a generála Jana Syrového k dvacetiletému těžkému žaláři. Běžné představě spravedlnosti, ale i lidskosti, se zcela vymyká zatčení
a týrání těžce nemocného protektorátního prezidenta Emila Háchy. Z tisíců
tzv. retribučních vězněných, ať již viníků nebo nevinných, byli mnozí ve
věznicích a zřizovaných táborech krutě týráni spodinou společnosti přijatou do státních služeb, a to vesměs bez vyhlídky na jakékoliv zastání.(23)
Jedním z prvořadých cílů Národní fronty se stalo vysídlení a vyvlastnění sudetských Němců z obnoveného Československa. Ze zde žijících tří
miliónů příslušníků tohoto etnika byl tento cíl naplněn u přibližně dvou
miliónů a sedmi set tisíc. Tento akt byl odůvodněn jako odplata za zradu
československého státu, kolaboraci s nacistickým Německem a zároveň
98
Mnichovská zrada, nebo pražský krach?
SE 133/2009
jako opatření, díky kterému se předejde obdobnému nebezpečí do budoucna. Zároveň byl nacionalistickými hesly nadšeně oslavován obnovený a
„nyní očištěný“ slovanský národní stát. Faktem je, že Henleinově SdP daly
svůj hlas na dvě třetiny českých Němců. Ne všichni její členové a příznivci
ovšem vítali stupňující se radikalizaci strany a ne všichni byli přívrženci
Hitlera či aktivními nacisty. Naopak připomeňme, že za zachování státu se
veřejně a aktivně postavili sudetoněmečtí sociální demokraté. Proti státu
se nepochybně provinili a potrestáni měli být vůdcové SdP, kteří se dali do
Hitlerových služeb a pronacističtí sudetoněmečtí extrémisté. Avšak princip
tzv. kolektivní viny, tj. odsouzení českých Němců k vysídlení a vyvlastnění
na základě jejich etnické příslušnosti, je nesmyslný jak z hlediska právního,
tak z hlediska mravního. Způsob, jakým bylo vysídlení provedeno, je odsouzeníhodný, a to od vyzývání představitelů státu k násilí až po beztrestně
páchané a poté ještě amnestované násilí na sudetoněmeckých civilistech,
včetně žen a dětí.(24)
Úsloví „hanebná zrada Západu“ se stalo zaklínadlem českých moderních
dějin v podání komunistických, ale i současných historiků a je součástí
české národní historické identity. Ještě po šedesáti letech v jubilejním roce
2008 prezentovali preferovaní historikové a politologové na odborných
konferencích i v médiích „mnichovskou“ problematiku jednostranně v obdobném smyslu, aniž by adekvátně analyzovali také problematické aspekty
samého vzniku Československa, československé národnostní a mezinárodní politiky či Nečasovu misi a dostupné údaje ve věci tzv. objednaného
utimáta československé vládě související stejně jako kapitulace 21. 9. a 30.
9. s krizí ústavnosti a zákonodárné moci. Jediná zmínka o Nečasově misi
padla na konferenci Mnichovská dohoda – sedmdesát let poté. Historik a
pedagog Robert Kvaček zde prezentoval analýzu předmnichovského období, kořeněnou kritickým náhledem na politiku Francie či zmínkou o jiskérkách naděje na obranu vlasti poté, co se zadrhlo jednání Chamberlaina
s Hitlerem, ale o Nečasově misi se nezmínil. Až v odpovědi na dotaz z řad
posluchačů připustil, že Benešova tajná diplomacie už značně předjímala
rozhodnutí o kapitulaci a že ony jiskérky naděje na obranu byly spíše chimérické.(25)
V současných školních učebnicích se žáci a studenti o zmíněných problematických aspektech ani o Nečasově misi rovněž nedočtou, ale dozvědí se
jen to, že Československu připravili politickou porážku ti, jimž věřilo, a
99
odpovědnost za podmínky k životu
Jan Cholínský
dokonce také jeho přímý spojenec Francie, že Francie nedodržela spojeneckou smlouvu a dokonce naléhala, aby Československo Hitlerovi vyhovělo,
že o Československu se rozhodovalo v zahraničí, že mise lorda Runcimana
nebyla nestranná a že díky těmto okolnostem snahy československé vlády
vyzněly naprázdno. Pojetí výkladu událostí v září 1938 v učebnicích navazuje na učebnice publikované v devadesátých letech dvacátého století, z jejichž interpretací lze vyvodit, že „Mnichov byl vyvolán jistou konstelací sil
[tj. „zradou Západu“, pozn. aut., v níž malý stát neměl sám o sobě možnost
situaci řešit a nutně se stal její obětí“.(26)
Mnohem lepší by však bylo také sebekriticky uvažovat o vlastních chybách,
s nimiž bylo spojeno již samo založení Československa v roce 1918 i jeho
následná národnostní politika. Mezi ně patřily nemístné velikášství a nedostatek velkorysosti české, resp. čechoslovakistické vládnoucí elity vůči
národnostním tužbám českých Němců a Slováků i nedostatek prozíravosti
při tvorbě nového státu a již zmíněném „vývozu“ zájmů zahraniční politiky
mimo střední Evropu. Kromě negativ zahraniční a národnostní politiky se
v dnes tolik oslavované československé „první“ republice vyskytovaly takové negativní jevy, jako je propagandistické formování veřejného mínění
spojené s neúctou k náboženské a stavovské tradici a naopak s pěstováním
kultu prezidenta Masaryka, vytvoření „hradní“ mocenské skupiny, financované ze státních peněz samotným prezidentem, zbytnění moci politických
stran a stranickost (zkorumpovanost) státní správy, skandální případy politického zneužívání moci soudní nebo politická tisková cenzura.(27)
Beneš a Nečas aneb kdo koho vlastně zradil
Prezident Beneš se ve svých veřejných proslovech během druhé světové
války a po válce a ani ve svých pamětech o Nečasově misi nezmínil – nezapadala totiž do jeho vysvětlení „mnichovských“ událostí. Jako zkušený
pragmatický politik věděl, že tato jeho diplomatická aktivita je z hlediska
udržení vlastní důvěryhodnosti pro veřejnost „nevysvětlitelná“. V případě zveřejnění pravdy o Nečasově misi během války by těžko mohl získat
vedoucí místo v zahraničním odboji a v případě zveřejnění po válce by
byla ohrožena jeho další politická kariéra, byť již byla zajištěna diktátem
Národní fronty a omezením svobod v oblasti sdělovacích prostředků. Nepochybně by se rovněž rozplynul pracně vybudovaný mýtus o Benešovi
jako o prezidentu „Budovateli“.
Hypotéz o tom, proč Beneš udělal v září 1938 tak výraznou politickou
100
Mnichovská zrada, nebo pražský krach?
SE 133/2009
chybu a zároveň diplomatický nonsens, když vyslal Nečase do Francie,
je v podání českých historiků několik. Autor jedinečné knihy o cestě Československa do komunistického područí Role Československa v sovětské
strategii Josef Kalvoda poukazuje na to, že Beneš vysláním Nečase do
Francie v podstatě zopakoval postup Tomáše G. Masaryka, který chtěl část
západního území patřící do českých historických hranic podstoupit prostřednictvím tajné diplomacie po první světové válce Německu. Kalvoda
konstatuje, že zatímco Masarykovu tajnému návrhu zabránila v roce 1919
protiněmecká politika Francie, Beneš se v roce 1938 chytil do pasti vytvořené z jeho tajné diplomacie a neetických, ale i protiprávních politických
postupů – nabídl Hitlerovi prst a on si vzal celou ruku. Milan Hauner, autor rozsáhlého doplňujícího komentáře k nejnovějšímu vydání Benešových
pamětí v němž upozorňuje na Benešovy omyly a snahy o jejich utajení,
ve věci Nečasovy mise jen přejímá Benešovo stanovisko, tak jak je psáno
v pokynech pro ministra Nečase, a zastává názor, že cílem mise bylo korigovat Hitlerovy požadavky, poté co se Beneš dozvěděl o chystaném jednání
Chamberlaina s Hitlerem. Autor významné studie o konferenci vítězných
velmocí konané po druhé světové válce Postupim a Československo Milan
Churaň při prezentování této problematiky klade důraz především na Benešovu snahu zbavit se zároveň s odstoupením pohraničí maximálního počtu
nepohodlných sudetských Němců, kteří nejenže představovali ohnisko napětí ve státě, ale zároveň byli z pohledu českého nacionalismu cizorodým
prvkem v národním společenství. Jiní historikové Nečasovu misi opomíjejí
(Robert Kvaček), dezinterpretují (Zdeněk Kárník) nebo bagatelizují (Jindřich Dejmek).
Někdejší známý sudetoněmecký pročeskoslovenský politik, sociální demokrat Wenzel Jaksch, vyslovil ve své knize Cesta Evropy do Postupimi názor: „Benešova myšlenka, že situaci lze zachránit částečným odstoupením
území, byla absurdní“, ale „vytvořila most ke kapitulaci“. Podle Jaksche
Beneš od poloviny září už nebojoval za zachování Československa, ale
pouze za své osobní alibi. Pochopil, že jeho zahraničněpolitické koncepce
selhaly a že území získaná pro Československo v roce 1919 nejsou velmoci
ochotny pro tento stát dál hájit, a vykonstruoval legendu o zradě Západu.
Jeho cílem bylo udělat z Československa a ze sebe sama oběť této údajné
zrady.(29)
Beneš vyjádřil své stanovisko (reálné souvislosti více mlžící než vysvětlující) k problematice „mnichovské krize“ krátce poté v dopisu poslanci
101
odpovědnost za podmínky k životu
Jan Cholínský
Ladislavu Rašínovi z listopadu 1938, po válce v parlamentní řeči z 28. 10.
1945 nazvané Zpráva národu a v obsáhlém textu svých „pamětí“ Mnichovské dny. Ve své knize pamětí Mnichovské dny, která je ovšem více propagandistickým než vzpomínkovým textem, Beneš napsal, že se po zralé
úvaze rozhodl ustoupit nátlaku Francie a Velké Británie, protože předpokládal, že Německo se nespokojí jen s pohraničím a napadne i zmenšené
Československo, na jehož stranu se pak přece jen přidají Francie s Velkou
Británií a s nimi Sovětský svaz, a po porážce Německa bude odstoupené
pohraniční území navráceno Československu.(30) Pokud vezmeme v úvahu tato Benešova slova, můžeme hypoteticky rozšířit Jakschův názor ještě
o předpoklad, že Beneš se „po zralé úvaze“ začal připravovat již ve druhé
polovině září 1938 na válečnou diplomacii a také na poválečnou revoluční
situaci. Pak je možné pohlížet na jeho „mnichovskou“ politiku nejen
jako na snahu ospravedlnit očerněním Západu krach vlastní „staré
profrancouzské“ zahraničněpolitické linie, ale zároveň jako počátek
linie „nové prosovětské“, směřující k naplnění vlastních představ o novém vnitřním uspořádání státu a novém mezinárodním ukotvení. Tyto
představy byly spojeny s úsilím zbavit se českých Němců, s plánem
zavést autoritativní socializující režim a s přimknutím se k Sovětskému svazu jako k záštitě těchto „velkých změn“. Nečasova mise se pak
může jevit jako počátek Benešovy nové politiky (a skutečného tajného
plánu).
Na Nečasovu misi a následnou kapitulaci navázal Beneš propagandou s
hesly o selhání Západu, odvěkém německém nepříteli, slovanské vzájemnosti, krachu liberalismu a nezbytnosti socialismu. Konečným výsledkem
po sedmi letech jeho systematické práce bylo naplnění všech tří uvedených představ v tzv. třetí československé republice. Ve spojení s komunisty, za tiché podpory sovětské armády, využil se svými přívrženci – českými národními socialisty, lidovci, sociálními demokraty a slovenskými
čechoslovakisty poválečnou revoluční situaci k budování třetí republiky
pod diktaturou Národní fronty. Politický systém obnoveného státu se tak
stal konglomerátem Benešovy „vědecké politiky“ (jak svou pragmatickoutopickou činnost nazýval) a cílené strategie komunistů, pro které ovšem
byla součinnost s Benešem a spol. v Národní frontě jen první částí dvoufázové revoluce.
Po spojení Benešova londýnského tzv. demokratického exilu s Gottwaldovým moskevským exilem komunistickým vznikla Národní fronta, první
102
Mnichovská zrada, nebo pražský krach?
SE 133/2009
– nevolená – vláda obnoveného státu a její Košický vládní program spolu
s Benešovými dekrety fakticky nahrazující ústavu. Komunisté měli vypracovaný vlastní koncept dvoufázové revoluce, který úspěšně realizovali
s nevědomou pomocí Beneše a představitelů nekomunistických stran Národní fronty, kteří se tak stali podle komunistické terminologie „užitečnými
idioty“, tj. nevědomými pomocníky komunistů. První fází tohoto konceptu
bylo uskutečnění „národní a demokratické revoluce“, spočívající v popření
a rozrušení modelu předválečného uspořádání státu (v intencích principů
tradiční liberální demokracie) společnou Národní frontou, a druhou fází
bylo „přerůstání v revoluci socialistickou“ tj. odstavení dosavadních spojenců a uchvácení neomezené politické moci komunistickou stranou.(31)
Beneš nedokázal „vědecky“ správně vyhodnotit dvě podstatné věci. Nepředvídal či nepochopil, že komunisté se nebudou chtít (při uskutečňování
jejich vědecké politiky) dělit o moc ve státě, a zároveň si nedokázal připustit, že zahlazování stop po selhání jeho předválečné zahraničně-politické koncepce a také po scestné Nečasově misi je dlouhodobě neudržitelné.
Dezinformace a snahy zamlžit realitu v psaných textech a ve veřejných
projevech z Benešovy dílny ve srovnání s dnes známými a prokazatelnými
fakty stejně jako způsob, jak se Beneš choval během války i po válce vůči
svým oponentům, podávají výstižný obraz o jeho politickém a lidském profilu.
Beneš uzavřel na konci roku 1943 se Stalinem smlouvu o spolupráci Československa a Sovětského svazu s platností na dvacet let. Jí proklamativně
zabezpečil budoucnost svobodného Československa, ale především svou
vlastní politickou kariéru (jak se mělo ukázat jen na krátký čas), přičemž
fakticky odevzdal Československo do sovětské zájmové sféry. Nečasovi
odpověděl na jeho varování v posledním ze vzájemných dopisů slovy:
„Vážený kolego Nečasi, nezměníte-li svou politickou orientaci, budete
v Československu nepřítelem komunistů číslo jedna a za těchto okolností
by Váš návrat byl skutečně nežádoucí.“(41) Smlouvu o přátelství, vzájemné
pomoci a poválečné spolupráci mezi Československem a Sovětským svazem
s platností na dvacet let sjednal a uzavřel Beneš v prosinci 1943 v Moskvě
přes nesouhlas Velké Británie. Tato smlouva společně se závazky, které
během svého pobytu v Moskvě Beneš učinil Stalinovi a československým
komunistům a nikoliv jednání jaltské konference v únoru 1945, jak je to
v české historiografii a žurnalistice často prezentováno, znamenala (dobrovolné) začlenění Československa po druhé světové válce do sovětské sféry
103
odpovědnost za podmínky k životu
Jan Cholínský
vlivu.(42)
Nečas se stejně jako jeho žena a dcera, které zahynuly v roce 1944 v koncentračním táboře Osvětim, konce války nedožil. Naprosto nic nechtěl mít
zvláště společného s komunisty a cestou prezidenta Beneše do Moskvy a
s celým vývojem, který potom nastal.(43)
Ing. Jaromír Nečas zemřel 30. 1. 1945 v obci Merthyr Mawr a jeho poslední vůlí bylo, aby byl zpopelněn a jeho popel byl rozprášen na místním
vřesovišti.
O Nečasově misi přinesl první zmínku v zahraničním exilu časopis Svědectví v článku Theodora Procházky z roku 1959. Autentické a pozoruhodné
svědectví o Nečasově misi podal v roce 1967 bývalý diplomat Štefan Osuský v článku Na lži se budoucnost národa stavět nedá. Později se Nečasovou misí a Benešovým jednáním na stránkách exilového tisku opakovaně
a podrobně zabýval historik Josef Kalvoda.(46) Po roce 1989 byly v České
republice publikovány Kalvodovy texty na toto téma v druhé a třetí části trilogie Z bojů o zítřek, Benešovy instrukce publikovala dvakrát revue
Střední Evropa v článcích autora tohoto textu a historika Milana Churaně.
V roce 2000 byla vydána brožura Jiřího Mikulky Příběh téměř zapomenutého politika Jaromíra Nečase a v témže roce vyšel článek Karla Černého
v časopisu Reflex Causa Nečas.(47) Vyjma publicistiky se kusé zmínky
o Nečasově misi objevily i v historiografických pracích, ovšem skutečně
nestranný a dostatečně obšírný rozbor této problematiky se odvážil publikovat až historik Milan Hauner v předmluvě a poznámkách k Benešovým
pamětem v roce 2007.
Na otázky položené v úvodu článku lze tedy nabídnout následující odpovědi. Pravda o Nečasově misi vyšla najevo po válce ve Francii (mimochodem informace o těchto francouzských pramenech v českých publikacích
nejsou k nalezení), v padesátých letech v Československu a poté v českých
exilových časopisech. Kdy a jak se o ní dozvěděli komunisté, prozatím
nevíme, stejně jako to, jak se do jejich rukou dostal list s Benešovými instrukcemi pro Nečase. Nečasova mise je pro pochopení „mnichovských“
událostí a jejich důsledků významná, a to i navzdory mínění současných
autorit z řad historiků a navzdory pravděpodobnosti, že by velmoci dospěly
k „Mnichovu“ i bez této diplomatické aktivity. Nečasova mise totiž souvisí
s příležitostí nahlédnout na axiomy českého historického povědomí o zradě Západu, o vzdorujícím ušlechtilém prezidentovi a o vzorné demokracii
prvorepublikového Československa realističtějším pohledem. O významu
104
Mnichovská zrada, nebo pražský krach?
SE 133/2009
mise mimochodem svědčí i Benešova křečovitá snaha zahladit stopy po
svém „pátém plánu“ Současní čeští historikové až na výjimky zarputile
opakují dogmata ospravedlňující Benešovo jednání a strkají hlavy do písku
jako pštrosi nejen před souvislostmi Nečasovy mise, ale také před vším, co
by mohlo zpochybnit mýtus o velkém státníkovi a demokratovi Edvardu
Benešovi – prezidentu Budovateli.
S případným „historiografickým pádem“ Beneše se logicky vynoří otázka:
Proč si jej tedy vybral tolik oslavovaný Masaryk jako svého nejbližšího
spolupracovníka a nástupce? Odpověď na ni je prostá a formuloval ji již
před mnoha lety v exilu historik Josef Kalvoda: „Masaryk a Beneš byli
spojité nádoby.“ Ve své monumentální knize o vzniku Československa
Kalvoda tyto hlavní představitele moderní české státnosti charakterizoval:
„Oba měli tendenci zaměňovat politické iluze za realismus a střízlivost
(…). Vnímali realitu pouze svýma vlastníma očima – na sebe a události
kolem nikdy nepohlíželi jinou optikou. Upadali tak do sebestřednosti
a pokrytectví, uplatňujíce v konkrétních situacích ,svatý zákon sobectví‘. Oběma byla česká otázka problémem malého národa žijícího mezi
východem a západem, nikoli problémem politického národa, jehož historie a tradice jsou spjaty se střední Evropou. (…) Oba představovali
moderní politický trend, charakterizovaný politickou manipulací lidských vztahů, v níž ti, kdož se formálně hlásí k racionalismu, uměle
vytvářejí atmosféru iracionality“(49)
K otázce, zda tragický osud Jaromíra Nečase skrývá ještě nějaká podstatná
tajemství by mohla a měla přispět česká historiografie. Velmi přínosné by
bylo nalézt a prostudovat Nečasův ztracený text Svět po druhé světové válce stejně jako zdokumentovat okolnosti zatčení manželky Marie Nečasové,
vypátrat identitu oné osoby, které Nečasová předala Benešovy instrukce,
a zjistit, jak se tyto instrukce dostaly z jejích rukou do rukou komunistů.
Zbývá tedy ještě zamyšlení nad otázkou, kdo koho tedy v roce 1938 vlastně zradil? Beneš a Nečas nepochybně porušili ústavu, když výše uvedeným způsobem nabízeli část československého státního území jinému státu
a tím z právního hlediska zradili vlast. Beneš poté zradil Nečase, když na
něho naléhal, aby cestu do Francie prohlásil za svou soukromou aktivitu,
a když ho odstavil z exilové vlády. Beneš také podvedl francouzské politiky popřením Nečasovy mise a osočováním Francie ze zrady. Pro nepředpojaté historiky a zájemce o českou moderní historii není žádným tajemstvím,
105
odpovědnost za podmínky k životu
Jan Cholínský
že Edvard Beneš byl v politické praxi machiavelistou (přesněji řečeno intrikánem), jehož jednání neobstojí před základními etickými principy. Na
mezinárodní politické scéně bylo jeho lstivé jednání známo již od pařížské
mírové konference a od druhé světové války byl považován za Stalinova
vlivového agenta.
Například podle britského premiéra Lloyda George byl Beneš „impulzivní, lstivý, ale mnohem méně chytrý, zato však krátkozraký politik, který
nepředvídal, že čím více uchvátí, tím méně může udržet“.(50) Americký
vyslanec ve Francii William Bullit psal o Benešovi ve své zprávě pro prezidenta, že „každý, kdo něco znamená v politickém životě Francie a Anglie,
považuje Beneše za naprosto sobeckou postavičku, která svou lacinou mazaností v drobných záležitostech a naprostým nedostatkem moudrosti ve
věcech velkých umožnila rozpad své země“. Co se týče názorů na Benešovo vlivové agentství ve prospěch Stalina, například v dubnu 1943 americký
diplomat Anthony J. Biddle ve své zprávě pro prezidenta vyslovil názor, že
„český zdroj [tj. Beneš, pozn.aut.) může být nástrojem ruské propagandy“
ve věci (ne)otevření druhé fronty na Balkáně západními spojenci a v květnu téhož roku se úředníci ministerstva zahraničí Spojených států domnívali, že při rozmluvě s americkým prezidentem „se dr. Beneš pokusí vyvrátit
všeobecně rozšířené mínění, že je agentem Moskvy“.(51)
Své důvody, proč Nečas splnil Benešův pokyn a uskutečnil pařížskou misi,
vysvětlil s následovně: „Vzhledem k tomu, že prezident Beneš řídil naši
zahraniční politiku po dvacet let a také vzhledem k naší slepé důvěře
v jeho vedení – věřili jsme, že nejlépe zná prostředky k odvrácení katastrofy (když náš soused byl zločinec) – pokládal jsem za svou povinnost splnit jeho instrukce.“(51) Když poté od října 1938 četl v českých
novinách o zradě a kapitulaci, tížilo ho svědomí a jak napsal ve výše citované zprávě, několik týdnů po Mnichovu v důsledku toho dostal svůj první
srdeční záchvat. O svých pocitech viny, které jej neopustily ani po útěku
z okupované vlasti dále vypověděl: „Později, když jsem byl ve Francii a na
všech stranách slyšel a stále četl poznámky, týkající se Mnichova, cítil jsem
to vždy jako dýku v srdci“. Po Mnichovu a na počátku války však Nečas
přes své potíže zůstal vůči Benešovi bezvýhradně loajální a nejen, že nepřiznal veřejně fakta o své misi, ale ani k prezidentovi neztratil důvěru. Jak
si tehdy asi vykládal následující dvojsmyslný dopis, který od Beneše dostal
krátce po Mnichovu? „Milý kol. Nečasi, díky za Váš milý dopis. Ano, přijde zase čas, čas nás všech, kteří jsme šli správnou cestou proti zlu a zbabě106
Mnichovská zrada, nebo pražský krach?
SE 133/2009
losti – a proto klidně a pevně se připravuji k další práci. A zase se sejdeme.
Není jiných alternativ nežli právo, pravda, fair play – zlo, násilí, zbabělost
a zrada. My šli cestou první – půjdeme jí dál. Pozdrav Vám i Vaší paní od
mé ženy! Váš Dr. Edvard Beneš. Londýn 30. 10. 1938.“ To, že, po událostech dokumentovaných v tomto článku včetně neštěstí celé Nečasovy
rodiny, Beneš tento dopis po válce zařadil do svých Pamětí s vysvětlením:
„Chtěl jsem za všech okolností udržet doma dobrou morálku a naději na
lepší doby“ a „jeden z takových typických dopisů zde cituji“, svědčí velmi
výstižně o jeho morálním profilu.(52)
Poznámky
(1) Nečasova mise je historiograficky prokázanou událostí. Viz Milan Hauner: Mnichovské dny a Edvard Beneš (in: Milan Hauner, editor: Edvard Beneš, Paměti I.
Mnichovské dny, Praha 2007, s. 8, 10, 21 - 23, 45). Zachovaly se ručně psané pokyny prezidenta Beneše pro ministra Nečase (Archiv Ústavu T. G. Masaryka, Edvard
Beneš, karton 248; viz Milan Hauner, editor: Edvard Beneš, Paměti III. Dokumenty, Praha, 2007, s. 187–188), dále Nečasova anglicky sepsaná zpráva z roku 1943
o vykonání mise (Remarks about the Political Events Before and After Munich,
Hoover Institution Archives, Stanford University, Osuský, box 47; korespondence
mezi Nečasem a Benešem (Hoover Institution Archives, Stanford University, Osuský, box 47), poválečná svědectví francouzských diplomatů a politiků (vyšetřování
parlamentního výboru na konci druhé světové války, svědectví Léona Bluma, Édouarda Daladiera atd.) a někdejšího československého vyslance ve Francii Štefana
Osuského (Na lži se budoucnost národa budovat nedá, in: Novina, Chicago, 1967,
č. 1). Podrobnou studii o této problematice nazvanou The Nečas Mission during the
Munich Crisis: Nečas´s Own Account from the Hoover Institution Archives [Nečasova mise během mnichovské krize: Nečasova zpráva z archivu Hooverova ústavu]
publikoval americký historik Jonathan Zorach (East Central Europe, roč. 16, 1989,
č. 1 - 2, s. 53–70).
(2) Jaromír Nečas: Remarks about the Political Events Before and After Munich
[Poznámky k politickým událostem před Mnichovem a po něm].
(3) Co se týče území, které připadalo v úvahu a bylo vyznačeno na mapě (bod č. 8
instrukcí), jednalo se pravděpodobně o Chebsko, severočeské výběžky a Bruntálsko
a Krnovsko. Viz Milan Churaň: Střední Evropa, 2007, č. 129. V rozhovoru s francouzským vyslancem dne 16. 9. 1938 poukazoval Beneš na svoji ochotu z roku 1919
postoupit Německu oblasti v severozápadním rohu Čech, v severovýchodní části
Čech a při hranici slezské a na jih od výběžku kladského. Viz Josef Kalvoda: „Mnichov: Beneš a vojáci“, in: Z bojů o zítřek III., Kladno 1998, s. 95.
(4) Josef Kalvoda: Genese Československa (Praha 1998, s. 264 -265).
(5) Viz např. Josef Kalvoda: Role Československa v sovětské strategii (Kladno
1999, s. 46
(6) Názory francouzských právníků jsou citovány podle studie francouzského historika Antoina Marèse Mnichov a Francie (in: Mnichovská dohoda, cesta k destrukci
107
odpovědnost za podmínky k životu
Jan Cholínský
demokracie v Evropě, Praha 2004, s. 68 - 79). Tamtéž jsou uvedeny i „předmnichovské“ názory francouzských politiků a žurnalistů.
(7) Milan Hauner o aktivitách Beneše a Hodži viz „Mnichovské dny a Edvard Beneš“, s. 20; Josef Kalvoda o rozhovorech Beneše s vyslanci viz „Mnichov: Beneš a
vojáci“, s. 95 a 100 -101; Jindřich Dejmek o Bonnetovi a Nečasově misi viz Edvard
Beneš, Politická biografie českého demokrata, část druhá, Praha 2008, s. 154; Robert Kvaček a Aleš Chalupa k Benešovým aktivitám viz Československý rok 1938,
Praha 1988, s. 194.
(8) Viz Wenzel Jaksch: Cesta Evropy do Postupimi, Praha 2000, s. 62–63, 142–143
a 157–159.
(9) Memorandum č. 1 (Čechoslováci) a Memorandum č. 3 (Problém Němců v Čechách) publikoval v plném znění časopis Střední Evropa (1992, r. 8, č. 25, s. 9 - 21).
Tamtéž (s. 7) napsal v průvodním komentáři politolog Rudolf Kučera: „Všechna
Benešova memoranda se dají bez nadsázky označit za snůšku polopravd či dokonce
lží..“ O Benešových memorandech a jejich vyznění se zmiňují např. Josef Kalvoda
(Genese Československa, Praha 1998, s. 408 - 409) nebo Wenzel Jaksch (Cesta
Evropy do Postupimi, s. 67, 77 - 80), ale opomíjí je kupodivu Zdeněk Kárník v rozsáhlé publikaci o meziválečném Československu (České země v éře první republiky,
Díl I-III., Praha 2000 - 2003).
(10) Wenzel Jaksch: Cesta Evropy do Postupimi, s. 375–376.
(11) Runcimanova zpráva Chamberlainovi a Benešovi (in: Milan Hauner, editor:
Edvard Beneš, Paměti III. Dokumenty, Praha 2007, s. 211 - 214).
(12) Viz Milan Hauner, editor: Edvard Beneš, Paměti III. Dokumenty, Praha 2007,
s. 199 - 201 a Robert Kvaček a Aleš Chalupa: Československý rok 1938, s. 198.
(13) Snaha Beneše zahladit stopy viz Milan Hauner: Mnichovské dny a Edvard
Beneš, s. 17 - 19; Benešovo vyjádření viz Jan Kuklík a Jan Němeček: Hodža versus
Beneš, Praha 1999, s. 130 - 133; Hauner o autentičnosti telegramu francouzského
vyslance: Edvard Beneš, Paměti III., s. 199 - 200, Haunerovy poznámky č. 106 107); názor slovenského historika viz František Vnuk: Slovenská otázka na Západě
v rokoch 1939 - 1940, Cleveland 1974, s. 364 - 365.
(14) Milan Hauner, editor: Edvard Beneš, Paměti III. Dokumenty, Praha 2007, s.
217–218.
(15) Tamtéž, s. 221 - 222.
(16) O telegramu adresovaném československé vládě, v němž stálo, že „britská a
francouzská vláda nemohou nadále bráti odpovědnost, aby radily Československu
nemobilizovat“, a o Benešově reakci se zmiňuje s poukazem na svědectví Prokopa Drtiny například Václav Kural (Češi, Němci a Mnichovská křižovatka, Praha
2002).
(17) Milan Hauner: Mnichovské dny a Edvard Beneš, s. 22, pozn. 41 a Edvard
Beneš, Paměti I., Mnichovské dny, s. 356, Haunerova pozn. č. 58. Citace z těchto
přepisů jsou zde převzaty z knihy Johna Irvinga Hitlerova válka a válečná stezka let
1933 - 1945 (Brno 2000, s. 147 a 154). Na toto téma viz též Günther W. Gellerman:
A naslouchali pro Hitlera, Odposlouchávací centrály Třetí říše (Brno 1995).
(18) Milan Hauner, editor: Edvard Beneš, Paměti III. Dokumenty, Praha 2007, s.
238–239.
108
Mnichovská zrada, nebo pražský krach?
SE 133/2009
(19) Josef Kalvoda: Mnichov: Beneš a vojáci (in: Z bojů o zítřek III., Kladno 1998,
s. 98 - 99) upozorňuje na publikace Gerharda Rittera The German Resistance (London 1961, s. 80 - 112) a Hanse Rothfelse The German Opposition to Hitler (1958,
s. 56 - 63). Dále viz Pavel Šrámek a kol.: Když zemřít, tak čestně (Brno 1998, s.
93); Zdeněk Kárník: České země v éře první republiky, díl třetí,(Praha 2003, s.
570 - 571).
(20) Viz Antonín Klimek: Velké dějiny zemí Koruny české, sv. XIV. 1929 - 1938
Praha 2002
(21) Viz Antonín Klimek: Boj o Hrad I, Praha 1996, s. 50 - 51 a Ministr Beneš o
dynamičnosti demokracie (Demokratický střed, 1935, s. 1 - 2, in: Mnichovská dohoda, cesta k destrukci demokracie v Evropě, s. 196–197).
(22) Edvard Beneš: Demokracie dnes a zítra (Praha 1946, s. 252 - 253, 257, 311–
312).
(23) Problematikou politického systému Národní fronty se zabývají následující práce. Josef Kalvoda: Role Československa v sovětské strategii (Kladno 1999), Karel
Kaplan: Pravda o Československu 1945 - 1948 (Praha 1990), Emanuel Mandler:
Jeden díl permanentní revoluce v Čechách a na Moravě I. - III. (in: Střední Evropa,
č. 58, 59, 73, 74, Praha 1996), Milan Drápala: Na ztracené vartě Západu, Antologie české nesocialistické publicistiky z let 1945 -_1948 (Praha, 2000). Jan Cholínský: Československo 1945 - 1948 (in: Poutník Josef Kalvoda, Kladno 2002). Vladimír Bystrov: Svobodná nesvoboda (Praha 2006). K problematice tzv. retribučního
soudnictví viz Mečislav Borák: Spravedlnost podle dekretu, Retribuční soudnictví
v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (Ostrava, 1998). K problematice vězeňství viz Tomáš Staněk: Retribuční vězni v českých zemích 1945–1955 (in: Vězeňské
systémy v Československu a ve střední Evropě, Opava 2001) a Tábory v českých
zemích v letech 1945 - 1948 (Šenov u Ostravy, 1996).
(24) O násilnostech během vysídlení sudetských Němců viz Tomáš Staněk: Perzekuce 1945 (Praha 1996) a Tábory v českých zemích v letech 1945 - 1948 (Šenov u
Ostravy, 1996). Otřesná svědectví postižených byla publikována v měsíčníku Střední Evropa (1990, č. 14 - 16 a 2000, č. 100). Násilí páchané nebo tolerované státními zaměstnanci, „soudem ulice“, samozvanými „Revolučními gardami“, loupeže a
krádeže legalizoval Zákon č. 115/1946 o právnosti jednání souvisejících s bojem o
znovunabytí svobody Čechů a Slováků z 8. 5. 1946.
(25) Jedná se o konference Mnichovská dohoda – sedmdesát let poté (25. 9. 2008,
Centrum pro ekonomickou politiku, kde vystoupili Robert Kvaček, Jan Kuklík a
Jan Dobeš), ČSL a Mnichovská dohoda (30. 9. 2008, Parlament ČR, kde vystoupili
Michal Pehr, Miloš Trapl a Jaroslav Šebek), Mnichov 1938 a česká společnost (18.
9. 2008, Ústav pro studium totalitních režimů, kde vystoupili Václav Kural, Robert
Kvaček a Miloš Trapl).
(26) Zdeněk Beneš: Mnichov v československých a českých učebnicích dějepisu (in:
Mnichovská dohoda, cesta k destrukci demokracie v Evropě, s. 292). Současnými učebnicemi dějepisu o nichž je řeč jsou Josef Harna-Rudolf Fišer: Dějiny českých zemí II. (Fortuna, Praha 1998), Jana Burešová: Dějepis 9 (Prodos, Olomouc,
2000), Jan a Jan Kuklíkovi: Dějepis 4 pro gymnázia a střední školy (SPN, Praha 2005) a Dějiny 20. století (SPL-Práce, Praha 2000), Vratislav Čapek-Jaroslav
109
odpovědnost za podmínky k životu
Jan Cholínský
Pátek: Dějepis pro střední odborné školy (Scientia, Praha 2001), Robert Kvaček:
České dějiny II. (SPL-Práce, Praha 2002) atd..
(27) Viz zejména zlomová práce české historiografie moderních dějin – Antonín
Klimek: Boj o Hrad I. a II. (Praha, 1996 a 1998). Významnou změnou s ohledem na
stále rozbujelé jednostranně oslavné prezentování meziválečného Československa
byla i část zaměření a obsahu tematického bloku České televize (ČT 24, 28. 10.
2008) u příležitosti devadesátého výročí vzniku Československa.
(28) Milan Churaň: Postupim a Československo (Praha 2001, s. 30 - 31), Pátý
plán prezidenta Beneše (in: Střední Evropa, 2007, č. 129); Robert Kvaček: Osudná
mise (Praha 1958, s. 188), Evropa a ČSR ve třicátých letech (in: Rozumět dějinám.
Vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848–1948. Praha 2002,
s. 107), České dějiny II. (Praha 2002), Glosy o Mnichovu v historiografii (in: Mnichovská dohoda, cesta k destrukci demokracie v Evropě, Praha 2004, s. 243 - 251),
Co předcházelo Mnichovské dohodě (2008) a Mnichovské desatero (2008); Zdeněk
Kárník: České země v éře první republiky, 1918 - 1938, Díl třetí, O přežití a o život
(Praha 2003, s. 576); Jindřich Dejmek: Edvard Beneš, Politická biografie českého
demokrata, část druhá (Praha 2008, s. 147 -148).
(29) Wenzel Jaksch: Cesta Evropy do Postupimi, s. 189 a 191.
(30) Viz Milan Hauner, editor: Edvard Beneš, Paměti I. Mnichovské dny. Benešovy
texty Zpráva národu a Dopis poslanci Ladislavu Rašínovi viz Milan Hauner, editor:
Edvard Beneš, Paměti III, Dokumenty.
(31) Josef Kalvoda: Role Československa v sovětské strategii (Kladno 1999, s. 224,
226 - 235, 240 - 245).
(32) Milan Hauner, editor: Edvard Beneš, Paměti III, Dokumenty (s. 288–290).
Hauner v poznámce č. 185 na s. 290 konstatuje, že neudržitelnost Benešových tvrzení v tomto dopisu je zřejmá.
(33) Viz český překlad Nečasovy anglicky sepsané zprávy z roku 1943 o vykonání
mise Remarks about the Political Events Before and After Munich [Poznámky k politickým událostem před Mnichovem a po něm], Hoover Institution Archives, Stanford University, Osuský, box 47. Jak dokládá Hauner (Mnichov a Edvard Beneš,
s. 21), o (ne)zničení Benešových pokynů se zmiňuje také Benešův kancléř Jaromír
Smutný v krátké poznámce zachované v pozůstalosti: „Beneš si přál, aby Nečas
zničil poznámky, které mu dal na cestu. Dobře, že tak neučinil“ (ANM, Smutný,
neinventar., kart. 2, s. 13) a ve svých podrobných poznámkách k Nečasově misi a
k rozhovorům, které sám za války s Nečasem vedl (Columbia, Bakhmeteff Archives/
Smutny, 3493).
(34) Český překlad Nečasovy anglicky sepsané zprávy Remarks about the Political
Events Before and After Munich [Poznámky k politickým událostem před Mnichovem a po něm]. Nečas píše: „Z uvedených důvodů jsem dopis ukryl, předal své ženě
a ještě jedné zcela spolehlivé osobě“. Viz předchozí poznámka.
(35) Tamtéž. Skutečnost, že Beneš naléhal na Nečase, aby pařížskou misi prohlásil
za vlastní iniciativu, potvrdila historikovi Josefu Kalvodovi v osobním rozhovoru
Pavla Osuská, manželka československého diplomata Štefana Osuského, který byl
během války s Nečasem v úzkém kontaktu (Případ ing. Jaromíra Nečase, in: Z bojů
o zítřek II., Toronto 1996).
110
Mnichovská zrada, nebo pražský krach?
SE 133/2009
(36) Dopis Jaromíra Nečase Edvardu Benešovi z 8. 7. 1943 (s. 2 - 3). Dopis je uložen v Hooverově ústavu (Hoover Institution Archives, Stanford University, Osuský,
box 47), jeho kopie je ve vlastnictví autora tohoto textu.
(37) Dopis Jaromíra Nečase Edvardu Benešovi z 8. 7. 1943 (s. 2).
(38) Viz překlad Nečasovy anglicky sepsané zprávy Remarks about the Political
Events Before and After Munich [Poznámky k politickým událostem před Mnichovem a po něm].
(39) Dopis Jaromíra Nečase Edvardu Benešovi z 8. 7. 1943
(40) Tamtéž (s. 3 - 4 ).
(42) Podrobnosti viz Josef Kalvoda: Role Československa v sovětské strategii (s.
191 - 215) a „Jalta 1945 a vítězný únor 1948“ (in: Z bojů o zítřek III., Kladno
1998, s. 166 - 169). Podrobnosti k jaltské konferenci viz Václav George Panocha:
Jalta 1945 (Praha 2002). Tezi o přiřazení Československa do sovětské sféry vlivu
Spojenými státy a Velkou Británií na jaltské konferenci či v závěru války odmítl a
kvalifikovaně vyvrátil historik Vít Smetana: „Sféry vlivu a Československo: oběť
nebo spoluarchitekt?“ (in: Československo na rozhraní dvou epoch nesvobody,
Praha 2005) a „Pod křídla Sovětů“ (in: Soudobé dějiny, 2/2008).
(41) Z Benešova posledního dopisu Nečasovi cituje Nečasův synovec Otakar Zoufalý v článku „Politik čistých rukou – sociální demokrat ing. Jaromír Nečas“ v exilovém Právu lidu (1984, č. 1), vydávaném Jiřím Löwym v německém Wuppertalu.
(43) Viz přepis rozhovoru Jana Cholínského s Otakarem Zoufalým.
(44) Tamtéž.
(45) Jan Pachta a Pavel Reiman: O nových dokumentech k otázce Mnichova (in:
Příspěvky k dějinám KSČ, 1957, č. 1, s. 104 - 133); Mnichov v dokumentech, II.
díl (Praha 1958); V. Vrabec: Zrada se začala naplňovat (in: Rudé právo, 16. 9.
1938).
(46) Theodor Procházka: „Dvě episody z mnichovské prehistorie“ (in: Svědectví, č.
10, 1959), Štefan Osuský: Na lži se budoucnost národa budovat nedá (in: Novina,
Chicago, 1967, č. 1); Josef Kalvoda: Bojovat či nebojovat (Hlasatel, Chicago, 19.
10. 1979), Mnichovská problematika (Národní politika, Mnichov, březen 1980), Dr.
Beneš a Mnichov (Hlasatel, Chicago, 9. 4. 1982), Případ ing. Jaromíra Nečase
(Nedělní hlasatel, Chicago, 17. 6. 1984), Mnichov: Beneš a vojáci (in: Nedělní hlasatel, Chicago, červenec 1984), Svědectví Dr. Osuského o Mnichově (in: Nedělní
hlasatel, Chicago 3. 2. 1985), Mnichovská diskuse (in: Nedělní hlasatel, Chicago,
28. 5. 1989).
(47) Jiří Mikulka: Příběh téměř zapomenutého politika Jaromíra Nečase (Nové
město na Moravě 2000); Karel Černý: Causa Jaromír Nečas (in: Reflex, 2000, č.
23); Jan Cholínský: Mnichov 29. 9. 1938 a Praha 30. 9. 1938 (in: Střední Evropa,
1998, č. 84).
(48) Jindřich Dejmek: Edvard Beneš, Politická biografie českého demokrata. Praha 2008, s. 721–722.
(49). Josef Kalvoda: Genese Československa. Praha 1998, s. 447.
(50) Wenzel Jaksch: Cesta Evropy do Postupimi, s. 162.
(51) Josef Kalvoda: Role Československa v sovětské strategii, s. 117 a s. 151.
K otázce Benešova „agentství“ se vyjádřil historik Josef Kalvoda ještě v článku
111
odpovědnost za podmínky k životu
Jan Cholínský
„Byl Edvard Beneš sovětským agentem?“ (in: Z bojů o zítřek III., s. 156–160)
K témuž Stanislav Ausky, který v rozhovoru s autorem tohoto článku konstatoval,
že během jeho výzkumů ve Spojených státech týkajících se druhé světové války se
zpravodajští důstojníci, s nimiž se setkal, o Benešovi vyjadřovali jako o vlivovém
agentovi Sovětského svazu.
(52) Viz Remarks about the Political Events Before and After Munich [Poznámky
k politickým událostem před Mnichovem a po něm].
(53) Citáty viz Edvard Beneš: Paměti (Praha 1948, s. 77).
(54) Na nespokojenost národnostních „menšin“ s jejich postavením v Československu upozorňuje Churaň (Postupim a Československo, s. 28 - 29).
Autor
Mgr. J. Cholínský,. (nar. 1965), do roku 1992 pracoval jako dělník a knihovník, vystudoval obor sociální pedagogika (Pedagogická fakulta, Univerzita
Hradec Králové), v letech 1993-2007 pracoval jako sociální pracovník a
pedagog, od roku 1997 publikuje články o českých soudobých dějinách, je
autorem životopisné monografie „Poutník Josef Kalvoda“ (Kladno 2002),
v současné době se zabývá výzkumem českého protikomunistického exilu a
dokončuje soubor esejů s názvem „Češi v bojích o minulost 1989-2009“ s
podtitulem „Vyrovnávání se zločiny komunismu a spory o moderní českou
státnost“ a hledá pro něj nakladatele.
112
odpovědnost za podmínky k životu
Helmut Kohlenberger
Anselm von Canterbury
Von Helmut Kohlenberger
Am 21.April dieses Jahres wird des 900. Todestages des Heiligen Anselm
von Canterbury gedacht. Dieser in seiner Zeit wegweisende Mönch und Bischof ist heute ein großer Unzeitgemäßer. Als solcher hat er über die Jahrhunderte hinweg inspiriert, nicht zuletzt im 20.Jahrhundert. Karl Jaspers
spricht von der „Vollendung der Frühe“ eines Denkens, das noch nicht von
den zahllosen Zerrissenheiten späterer Zeiten betroffen ist. Anselm weiß,
dass nicht nur der Glaube, auch das Wissen seinen Grund nicht in sich
selbst hat. Papst Johannes Paul II. hat in seiner Enzyklika „Fides et Ratio“
(vom 14.9.1998) Anselms Grundintention der Entsprechung von Glauben
und Vernunft ( fides quaerens intellectum) hervorgehoben. Während der
Glaube zu verstehen sucht, „gibt die Vernunft auf dem Höhepunkt ihrer
Suche das, was der Glaube vorlegt, notwendig zu“.
Dem Mönch Eadmer verdanken wir die Kenntnis von Anselms Lebensweg, der ihn im Jahre 1059 aus dem Aostatal in das normannische Kloster
Bec führte, wo er unter der Mentorschaft des erfolgreichen Abtes Lanfrank
studierte. Bald wurde Anselm Prior und später Nachfolger Lanfranks, der
im Zuge der normannischen Eroberung Englands im Jahre 1070 Erzbischof von Canterbury wurde. Unter Anselm wurde Bec zu einem weithin
bekannten Ort des geistlichen Lebens und der Bildung. Davon zeugen seine Gebete, Betrachtungen, ebenso seine Abhandlungen und sein ausgedehnter Briefwechsel zu vielen Fragen des täglichen Lebens. Nach dem
Tode Lanfranks (1089) endete freilich sein beschauliches Klosterleben.
Anselm wurde jetzt in die instabile Lage in England hineingezogen, ins
Amt des Erzbischofs und damit in die Reform einer Kirche gedrängt, die
ihre Rombindung und Unabhängigkeit von der Königs- und Adelsherrschaft gegen das bislang geltende Gewohnheitsrecht erst mühsam durchsetzen musste – nicht zuletzt auch gegen die Mehrheit der ans alte lokale
Recht gewohnten Bischöfe selbst. Bei diesen Auseinandersetzungen des
englischen Investiturstreites ging es um eine einschneidende Transformation im Zuge von Zentralisierung, Disziplin und Latinisierung, die sich
an die Ausbreitung des von den Klöstern ausgehenden Gottesfriedens
anschloß. Anselm musste zweimal ein hartes mehrjähriges Exil auf sich
nehmen. Erst im Jahre 1107 wurden die Auseinandersetzungen zwischen
113
odpovědnost za podmínky k životu
Helmut Kohlenberger
Rom und dem englischen Königshaus mit einem mühsam ausgehandelten
Ausgleich beendet. Doch Anselms erklärtes Ziel, den Klerus im Sinne der
monastischen Lebensform zu reformieren, blieb in den Wirren der Zeit im
wesentlichen undurchführbar.
Die bleibende Bedeutung Anselms beruht indes nicht zuletzt auf der Kraft
seiner Schriften, die aus Lehrgesprächen im Kloster, später vielfach aus
Konflikten des Tages hervorgingen. Titel und Gestalt dieser Schriften
zeigen das Suchen, den erkundenden Neubeginn. Am Anfang steht eine
Ortsbestimmung des Denkers - das „Monologion“, das vom Begehren des
Menschen ausgeht, das sich auf unterschiedlich Gutes und weniger Gutes
richtet. Dieses setzt notwendig ein von sich her Gutes voraus, von dem
alles Gute herkommt. Dieses von sich her Gute ist indes nicht direkt zu
erkennen, es ist dem „unzugänglichen Licht“, das von sich her leuchtet,
zu vergleichen. In der entscheidenden Wende vom Gegebenen zum vergleichenden Sprechen zeigt sich das schöpferische Wort als Wirkliches
schlechthin. Jedes Sprechen nimmt dieses Wort auf und wird zum Gleichnis. Wirklich ist nicht ein „Sein“, sondern die sich in die Schöpfung verströmende Liebe Gottes. In strenger Argumentation gelingt Anselm eine
Gleichnisrede, die im Sinne des Ersten Korintherbriefes „nur durch einen
Spiegel – wie in Rätselgestalt“ verstehen läßt. Sie läßt die grundlegende
Verpflichtung des zu dieser Sicht befähigten menschlichen Geistes sehen.
Doch ist Anselm sich des sündhaften Status des Menschen bewusst, aus
dem er sich im „Proslogion“ in einem Gebet aus der Tiefe der Erschütterung an Gott wendet. Ihn bewegt das Verlangen, „ein Stück weit einzusehen“, was er mit dem Herzen glaubt und liebt. Wieder kommt Anselm an
die Grenze des sich dem Denken entziehenden Selbstseins Gottes. Diese ist kein autonomer Akt des Denkens oder ein Denkverbot – sie zeigt
sich im Denken als „das, worüber hinaus nichts Größeres gedacht werden
kann“. Dieses Wort zu hören und einzusehen ist eo ipso die Einsicht der
Wirklichkeit Gottes. Zugleich zeigt sich damit die Grenze des Denkvermögens. In diesem von der Spannung argumentativer und poetischer Sprache bestimmten einzigartigen Text hat Anselm seine Zeitgenossen und
der Nachwelt bis heute zu denken gegeben. Gaunilo, ein Mönch aus Marmoutiers, hat sofort die Schullogik gegen Anselm geltend gemacht. Ihm
geht es um Gewissheit, die im Rahmen begrifflicher Differenzierungen
erreicht werden soll. Anselms Großmut wollte es, dass diese die Problemdimension unterbietende Entgegnung mit seiner Antwort jeder Abschrift
114
Anselm von Canterbury
SE 133/2009
seines Werkes beigefügt werde.
Eine lebendige Auseinandersetzung folgte diesem Text vom Mittelalter
bis heute. Thomas von Aquin unterschied zwischen Einsicht aus der Natur und der Offenbarung und teilte nicht Anselms ursprüngliche Einsicht,
während seit Descartes die Idee des unendlichen Gottes zu einer rationalen Objektivierung des Gottesbegriffes führte, die von Kant der Kritik unterzogen wurde. Doch wurde in der Folgezeit seit Hegel Gott im neuzeitlichen Prozeß der Weltgeschichte gedacht und in diesem Zusammenhang
- mit den katastrophalen Folgen des 20. Jahrhunderts - verleugnet. Karl
Barth hatte in seinem Anselm-Buch den Grundriß seines kirchlich- theologischen Programmes vorgedacht und den Anstoß zu einem breiten Studium Anselms gegeben. Bald folgte die große kritische Edition der Werke
Anselms (1938-1961) durch Pater Franciscus Salesius Schmitt OSB. Die
leidenschaftliche Diskussion des Proslogion haben Henri de Lubac, Hans
Urs von Balthasar ebenso weiter geführt wie philosophische und theologische Autoren aller Schulrichtungen - von Positionen mystischer und
hermeneutischer Theologie bis hin zu analytischer Theorie.
Anselms Denk- und Schreibweise war ganz vom Dialog geprägt. Dies
zeigt sich in den Schriften, die aus Gesprächen in Bec erwuchsen und in
den vielen aus dem Leben gegriffenen Gleichnisreden, in denen die Situation des Menschen von der Ordung (rectitudo) Gottes her bestimmt wird.
Von hier aus versteht er die Ausrichtung von Denken und Handeln, Vernunft und Willen. Doch weiß Anselm, dass Engel und Menschen nicht in
dieser Ordnung, in der Annahme der Gabe des göttlichen Lebens blieben
und sich ihrem Eigenwillen, damit dem Verderben preisgaben. Daß diese
Sicht des Menschen dem Anspruch moderner Autonomie nicht entspricht,
liegt auf der Hand.
In der zweiten Lebensperiode als Erzbischof verfasste er im Exil das große viel zitierte Werk über die Menschwerdung Gottes („Cur Deus homo“),
legte er das Erlösungsgeschehen mit Vernunftgründen für Glaubende und
Nichtglaubende dar: Gott steht zu seiner Schöpfung, nachdem der Mensch
in hybrider „Selbstverwirklichung“ sich von der gegebenen Ordnung
lossagte, diese durcheinander brachte, aber die Wiederherstellung dieser
Ordnung von sich aus nicht zu leisten vermag. Aber es gibt Hoffnung,
Vergebung - selbst angesichts des Unheils einer Schuld, die zu groß für
uns Menschen ist (vgl. Psalm 65(65)). Die „notwendigen Vernunftgründe“
der Argumentation stehen im Horizont von Bildern und Analogien, die
115
odpovědnost za podmínky k životu
Helmut Kohlenberger
das Gesagte mit dem Leben verbinden.
Anselms Bedeutung in der Geschichte des Denkens verdankt sich der
Stringenz seiner Darlegungen. Dafür ist er bewundert, auch getadelt worden. Aber diese Stringenz ist kein Gedankenspiel intellektueller Kreise.
Sie steht im Dienst des Aufweises einer Ordnung, die anzuerkennen wir
gerufen sind. Anselm weiß aus eigener Lebenserfahrung, dass wir mit uns
selbst im Konflikt stehen. Seine Gebete, Betrachtungen und Briefe zeigen
uns einen Menschen inmitten von Verwirrungen, bestimmt von der Notwendigkeit zur Ordnung zu finden und zu führen. Sie sind der Kontext des
argumentativen Oeuvre, Zeugnisse im beginnenden Aufbruch Europas.
Anselm hat keine Schule begründet, sein Titel als „Vater der Scholastik“ ist
nur metaphorisch zu nehmen. Seine Intuition, sein archaisch anmutender
Zugang zu grundlegenden Problemen stellte sich verfestigende Denkmuster in den Schulen und Konfessionen in Frage. Seit dem 17. Jahrhundert
wurden seine Werke vermehrt im Druck verbreitet, in Salamanca wurde
seine Theologie systematisch gelehrt. Breite kirchliche Anerkennung als
Lehrer erhielt Anselm mit der gesamtkirchlichen Ausbreitung seines Festes im Jahre 1690. Seine epochenübergreifende Bedeutung zeigt sich erst
mit dem Ende der europäischen Ideengeschichte, die sich in ihrem Abgrund seit Nietzsche offen zeigte und viele alte Konfrontationen vergessen
ließ. Heute müssen wir um des Lebens willen die Grenzen des Wissens
wissen. Daß dieses Wissen einer explorativ klaren Argumentation bedarf,
darüber hinaus sich einer unentrinnbaren Hoffnung verdankt – dies lehrt
uns der Heilige Anselm.
Autor
Známý rakouský filosof, jenž spolupracoval s českou filosofickou opozicí,
například s profesorem Janem Patočkou. Je dlouholetým členem redakční
rady revue Střední Evropa.
116

Podobné dokumenty