Deník v PDF

Prolog
„Občas se mi stane,
že se přistihnu, jak kráčím,
po té cestě vyšlapané,
i když stále nevím, za čím.“
Karel Plíhal
Tak zase jednou opouštím rodnou Ostravu s hlavou plnou... Ostravy. Práce, blížící se
škola, bakalářka, cyklojízdy, ostravští kolaři, práce pro Lukina, nový byt a mnohé další a
důležitější. A ona. To vše se mi teď honí hlavou, jedno přes druhé, až pomalu nevím, co s tím.
Poslední tři roky byly prostě záhul a cítím, jak mě to ničí. Cítím, jak mi to všechno visí na
zádech, jak mě to zaťatými nehty stahuje zpět. Tak prostě šlápnu do pedálů o něco víc. Co
nejde silou, jde větší silou. Tomu přece musím ujet. Prostě se to zadýchá a já tomu ujedu.
Tak.
I když já od toho vlastně ujet nechci, jen si od toho všeho odpočinout. Tak tedy jedu
odpočívat. Snad to ještě umím.
Út 23.8.
Za humny
Rozjížďka. Pamatuj na to! Jedeš rozjížďku. Žádné dardy na začátek. Rozumíš tomu? Ptám se,
rozumíš? No jo, porád… A pamatuj na to, že se jedeš uklidnit. Rozumíš? No jo porád. Dyť já
vym....
Konečně se dokážu trošku soustředit na cestu. Jsem ještě doma a místní kraj znám jak
svoje boty. Poodřím jsem jel už hodněkrát a tak se lehce oddávám myšlence, jak dlouho jsem
vlastně nikde pořádně nebyl? No jo, tři roky? Skoro hned pociťuju, jaké je to nebe a jaké jsou
to dudy sedět doma na zadku a hledat důvody, proč nikam nejet a skutečně se ocitnout na
delší cestě. Na ten pocit člověk ve víru povinností hodně rychle zapomíná.
Dobrodružství! Už moc dlouho jsem byl v té ostravské bublině, kde člověk občas prožívá
tisíc věcí najednou, je ne vlastní život. Život je cesta a proto i já jsem na zase cestě. Teď a
tady. Vždycky mě překvapí, jak moc je městský člověk otupělý a jak vše mimo bublinu města
vidí mléčně, mlžně a úplně zkresleně, když v tom městě zůstává příliš dlouho. Vím, že to zní
úplně pitomě, ale největší radost jsem dneska měl, když mě kouslo hovado (teda ovád, aby
snad jako nedošlo k mýlce a nactiutrhání). Ježiši, jak mě dlouho nekouslo hovado! Bylo to u
úplně perfektního jezu v Bernarticích u cesty. Voda, slunko, hovada a skoky do splavu.
Šipka! Bomba! Šipka! Salto! Nechci od života víc. Začíná to pěkně, co? No a taky tam byly
holky nahoře bez, ale takové pubertální radovánky nejsou teda nic pro mě. To vůbec. Mám
svůj věk. Ani náhodou. Ani by mě nenapadlo se z něčeho takového radovat, hehehe. No
dobrý, tak stačilo, jedem dál.
Je pozdní odpoledne, slunce příjemné žhne do tváře a já sedím v trávě a skláním se nad
mapou. Pomalu po ní sunu prst kopírujíce dnešní trasu a zastavuju se až u značky stanu v
Hustopečích nad Bečvou, tedy kemp, a u navíc vody a s hospodou. Nádhera. Po příjezdu na
místo najdu bez problému kýžený rybník očividně plnící roli i místního koupaliště. Najdu
dokonce i hospodu (no dobře, tu jsem uviděl jako první, ale chci aspoň první den působit
trošku slušně, tak ji zmiňuji jako druhou). Ale kemp očividně neočidivím.
Pán u okénka v hospodě mi říká: „Mňó... tohle je kemp (ukáže směrem na menší louku,
která se rozprostírá mezi hospůdkou a rybníkem, a kde se sluní nějací místní hejsci), tak si
stan dej, kam chceš. Cože? Jo, cena. No já nevím, tak za sociálky (ukáže palcem kamsi
neurčitě za sebe) a tak okolo to bude za 30 káčé, může být?“
Jasný, může. Podvečerní koupačka, pivo, deník a západ slunce. Jsem spokojeně unavený.
Libuju si na lavičce s jedním točeným a výhledem na rybník.... no asi tak čtvrt hodiny.
Pak se ozve první plesknutí na mém látku a já se dívám na červeň prvního
rozfašírovaného komára. Pak druhé plesknutí. Třetí! Čtvrt.. pát.. še.. s.. no do prdele. Úprk!
Ten tam je plán noci bez stanu a pod širákem. Toto je opravdu komáří masakr na jednom
metru čtverečním. Proboha, tady jich musí být snad miliony! Tohle jsem ještě nežral. Za
mihotavého svitu čelovky, crescenda sebemrzačících pleskanců a hysterických tanečních
kreací stavím stan. Nebo se o to aspoň pokouším. Komáři jsou úplně všude. Jen na tváři mi
jich sedí konstantně tak pět a myslím, že jednoho mám i v trenkách. O pár metrů vedle se
mladý pár, který si stan postavil už asi před hodinou, se zlomyslným zvukem zapínaného zipu
noří do útrob svého obydlí a já uvažuju, že jim to asi podpálím. No absolutní světový rekord
ve stavbě stanu jsem asi nepokořil, ale byl jsem určitě zatraceně blízko. Skáču do svého
postaveného a ukotveného jednomužného stanu konstrukce "rakev". Než ale stačím stan
zavřít, vlítne tam se mnou i roj krvesajů, co roj, hotová legie. Celý stan bzučí a já se v rytmu
flamenca stále freneticky liskám, plácám, otírám, stírám, oklepávám a otřepávám. Asi tak za
20 minut je dobojováno. Jsem spocený až tam, kam slunce nesvítí, a celý stan i já jsme
pokryti rudými fleky. Ale necítím ani radost ani uvolnění, jen pocit konce, konce bitvy, pocit
těžce oddychujícího bojovníka sveřepě hledícího na bitevní pole skrze přivřené oči, které
poznaly krutou pravdu války. Komáři. Bohužel při bitvě vzalo za své i mé rychlé ukotvení
stanu, takže celá zadní část prostě spadla. Ale čert to vem, ven už nejdu ani náhodou.
Zítra bych si měl koupit repelent.
St 24.8.
Střední Moravou
Tak co dneska? Co by, jedem dál, za sluncem, za dálkama. Ale my jedem na jih, ne? No... a
co? A slunko jde přece z východu na západ, takže když jedem na jih, tak nemůžem jet za
slun... Bože můj, musíš též nad vším pořád přemýšlet? Ale slunko jde fakt na záp... Mlč.
Slunko ještě není nad obzorem, ale světla je už ve stanu dost. Milimetr po milimetru
otevírám vstupní zip a s tváří připláclou na vchodu poslouchám, co je venku. Venku je ráno.
Brzké, vlhké a ospalé. Sem tam se ozve pták, sem tam skočí ryba nad hladinu. Každopádně
žádní komáři. To je dobře. No nic, je tady nový den a je úplně celý můj. Tak šup do rybníku,
umýt se, najíst se a jedeme dál.
Co je vlastně dneska přede mnou? Co je vlastně vůbec přede mnou tak nějak celkově na
téhle cestě? Je to pár měsíců, co mě navštívila moje dobrá kamarádka Katka a pozvala mě k
nim dolů do Jižních Čech. To bylo jednoznačný impulz a tak tedy jedu na návštěvu. Na
návštěvu přes půl republiky. To je dobrý cíl. Tedy není to jediný cíl cesty. Hlavně cesta je
přece taky cíl. Chci navštívit místa, kde jsem ještě nikdy nebyl anebo kde jsem už hodně
dlouho nebyl. Po důkladném plánování jsem se rozhodl, že nejlepší cesta bude skoro podél
hranic. Dolů na jih je to jasné, to musím jet podél velkých řek - Odry, Bečvy a Moravy. A až
budu na Jižní Moravě, tak to vezmu pěkně na západ podél česko-rakouských hranic skrze
Českou Kanadu, Třeboňsko a hurá na Šumavu. Plán je to dobrý, převýšení tam nejsou nijak
závratná... ale zpět k druhému dni.
Slunko ještě ospale nakukuje přes horizont na ten náš svět a vypadá, že by si ještě na
chvilku dáchlo. Já už jsem ale v sedle a jedu vstříc novým krajinám. Je to hrozně zajímavé,
jak je i ta naše česká kotlina neskutečně rozmanitá a jak moc si to člověk uvědomí až v sedle
kola. I když nejsem schopen popsat, čím to vlastně je, tak je okolní panoráma s výhledem na
zamlžené Hostýnské vrchy tak nějak stejné a přitom úplně jiné, než krajina, kterou jsem právě
nechal za sebou. Rozdíl je v těch úplně nejmenších detailech, které ani nedokážu popsat, jen
vím, že tam jsou.
Nikdy nevěřte domorodcům! Ani v pralesích Bornea, ani v poušti Atacama a ani v
Teplicích nad Bečvou. Anebo si na jejich rady dejte aspoň dobrý pozor. Oni své rady často
nemyslí zle, ale našinec prostě není na všechno zvyklý. Ani na teplickou kyselku. V Teplicích
n. B. jsou známé lázně, kde je oblíbeným turistickým lákadlem i místní altánek s minerální
vodou ze zázračného zřídla. Prý, proč chcete načepovat vodu z kohoutku, když tady máte
kousek zázračný minerální pramen? To máte na kolo ideální! A tak věřím obsluze tenisového
kurtu a jedu načepovat zásoby do petek. Už při lehkém kontaktu mých rtů s kyselkou se mi
ale nepřirozeně zkroutí výraz v tváři: To je teda ekl. Avšak opodál sedícím babkám se zraky
na mě upřenými to chválím, je to výborné! Je to přece zázračné a minerální, tak to musí být
dobré. Vydávám se tedy dál po cyklostezce podél Bečvy. Stezka je nová a opravdu luxusní,
jestli bude i zbytek cesty takový, tak to si nechám líbit! Vše ale skončilo v Přerově.
Tímto děkuji panu správci z přerovských tenisových kurtů i obsluze nedalekého cyklo
obchodu za nezištnou pomoc při opravě nosiče. Prostě mi upadnul. Stane se.
Den se láme do své druhé poloviny a já se dostávám k Troubkám a Tovačovu, a snažím
se najít nějakou kloudnou cestu k řece Moravě. Podle mapy to bude ale až někde před
Kroměřížem. A právě začíná něco, co tak nějak určí tempo i následných dní. Vedro. Oporné,
žhnoucí, na trout vysušené a sálající vedro. Vedro, ve kterém by se zpotila i poušť. Vzduch na
střední Moravě prakticky stojí na místě a je jedno, jestli stojíte nebo jedete. Vzduch prostě
stojí a nikam se nehne. I když jedete, tak necítíte ani rozrážený vzduch, i na to je moc vedro.
Jsem někde v polích a má jediná zásoba vody je ta odporná teplická kyselka! Bože, za co?!
Zasraní domorodci (dámy prominou)! Na kolo to je fakt humáč. Znechuceně vyliju ten
zteplalý hnus do polí, co taky s ním. V tom mi ovšem dojde, že už žádnou jinou vodu nemám
a civilizace je daleko. Tak výborně, vedro a ještě k tomu jsem bez pití. Bez pití na kole
nejezděte, dobře vám radím.
Je ale až kouzelné, jak se často taková situace dokáže z minuty na minutu změnit. Sotva
dojedu do malé vesničky Zářičí, poví mi místní omladina, že se tady dá vykoupat! Naberu si
tedy kousek od cesty nějaké švestky, v hospodě načepuju vodu, oblíknu si v křoví plavky a
plácnu sebou k místnímu štěrkopískovému jezírku vedle místních, pohoda. Regeneruju
přehřáté tělo, baštím švestky a na půl ucha poslouchám místní.
„A slyšela jste, že se tu včera někdo utopil? No jo, fakt. Já sem to taky slyšela. A prý ho ještě
nenašli. No dyť, včera tu byli prý i potápěči. Ježiši, nestraš ty děcka. Ale fakt!“
Miluju vesnické drby! V pozdním odpoledni slunko konečně povolí a já můžu jet dál. Už
se mi ani moc nechce, a tak dojíždím jen do Napajedel, jejichž kemp Pahrbek se stane mým
dnešním útočištěm. Repelent mám a neskutečně si to užívám. Celý se postříkám a sedám si
takhle v podvečer před stan jen v kraťasech a triku k večeři. V půlce jednoho sousta pozoruju
nebohého krvesaje, jak se blíží k mému lýtku. Nervózně si mě očuchává, ale nakonec přecejen
dosedne a připravuje si svůj zlověstný sosák. Očividně má ale velké problémy a po chvilce
samovolně odpadá do trávy. S plnou pusou se mi protáhnou koutky v zlomyslný úsměv a
pokračuju v jídle. Dnes bude dobrá noc.
Čt 25.8.
Cesta do dětství
Těšíš se na dnešek? Strašně! Já taky. Stříbrnice, co? Jojo. Tak pojď, pojedem...
Cesta dnes začíná u Baťova kanálu a já se na něj hrozně těším, ale opravdu hrozně těším.
Nikdy jsem tu nebyl a taková atrakce, která jde navíc projet na kole, to je něco přesně pro mě.
Ujedu celý nadšený pár kilometrů, ale co to? Nadšení pomalu ale jistě opadá a přichází trpké
rozčarování. Možná je to způsobeno tím chladným podmračeným ránem, možná přílišnou
natěšeností, ale ..... tak jednak jsem tu nepotkal ani nohu, natož loď, a popravdě jsem si
připadal spíše jako v nějakém příběhu rudého náčelníka Vinnetoua a čekal jsem, kdy se z
nejbližšího křoví za pravidelného bubnování vynoří kanoe s asinibojskými válečníky s
kudlami v zubech připravených zabít mou squaw. Je to tady nějaké celé neupravené a
nevzhledné - šedé nebe, šedý asfalt, hnědá voda - a tak trošku nuda. Nechci samozřejmě jen
hanit, ta divokost má taky své kouzlo, zvláště přírodní pasáž od Strážnice směrem na
Výklopník později dnes byla parádní, ale za srdce mě to teda moc nechytlo. Snad příště.
Zatímco dojíždím do Uherského Hradiště, zbavuju se podivného rozčarování z Baťova
kanálu a koukám do mapy. Tady nastane jediná odbočka z plánované trasy. Má odbočka do
dětství.
Kousek od Uherského Hradiště, v samotném srdci Slovácka se nachází jedna malá
vesnička zvaná Stříbrnice. Ta není sama o sobě nijak významná ani ničím zajímavá. Ale
pochází odtamtaď část mojí rodiny a já sem jezdil ke staré tetě jako malý kluk na prázdniny.
Jsou to vlastně jedny z mých nejhezčích vzpomínek a tak si je chci aspoň tímhle způsobem
oživit. Kdo někdy zažil typické moravské vesnické léto, ten asi ví, o čem mluvím. Je to skoro
až nepopsatelný zážitek. Sluncem zalité léto s vůní zlatavého sena, teplými večery a
cvrkajcími cvrčky. A sotva vjedu do Stříbrnic, valí se na mě vlna nostalgie. Sednu si do místní
hospody na zahrádku a nechám se unášet do vzpomínkami. Těmi nejkrásnějšími
vzpomínkami. Vesnička jako by ještě i dnes byla zamrzlá v čase té nejtypičtější slovácké
vesnice na světě a naprosto všechno se mi začíná vybavovat. Každý zážitek i každá
vzpomínka, čekající na prahu podvědomí a momentálně jako divoká voda zaplavující moji
představivost. Je horké léto, prázdniny a já jako desetiletý klučina sedím na židli na dvorku a
sleduju čuníka, jak se rochní a chrochtá se v chlívku, okolo poletujou slípky a všudepřítomné
kočky loudí trochu toho pohlazení. Odpolední výlety kolem kostela nahoru a blbnutí v
trnkových alejích a na svazích chřibských svahů. Sedíme v koruně staré třešně a jen tak
koukáme do krajiny a do vesnice. Čas tam sedí s náma a nikam nespěchá. Chodíme na
procházky krajem bez vážnějšího cíle, protože když je vám deset, zážitek čeká úplně všude. V
seně, v lesích i u potoka. Večer na nás už jen čekají čerstvě upečené koláče od tety a šup spát
pod prachové duchny, zítra je taky den. No nic, dost vzpomínání. Jedem dál.
Když si takhle na cestách vytřibujete svůj orientační smysl, narazíte na různé typy lidí.
Velká část z nich má ale jedno společné - neporadí vám. I když se snaží vypadat, že ano. A
nejhorší ze všeho jsou radílkové. Existujou dva typy radílků - "babky" a "místní znalci".
Babky jsou normální běžné vesnické a městské babky, kterých je opravdu neradno se ptát na
cestu. Většinou totiž mají naprosto dokonale zmapované okolí svého domku, ale vcelku
rychle pochopíte, že jejich akční rádius má většinou asi jen tak 100 m k nejbližší
samoobsluze. Nenechte se tedy nalákat jejich zdánlivou zkušeností s lety praxe pohybu v
okolním terénu. A hlavně, za žádnou cenu se s nima nedávejte do řeči!!! Vy totiž chcete
poradit kudy dál, ale ony si chtějí POVÍDAT. Anebo si to někdy zkuste, abyste pochopili, co
je to "povídat si" psáno velkými písmeny.
Druhý extrém jsou místní znalci. To jsou buď lidé, kteří se snaží vypadat, že znají okolí
velice dobře a přitom vás směrujou po dálnici kamsik do Maďarska, anebo naopak lidé, kteří
znají své okolí až moc dobře. První podtyp myslím nemusím příliš rozvádět, takové časem
poznáte i po čuchu. Ale druzí, ti jsou opravdu zapeklití. Oni MAJÍ informace, které
potřebujete, jen je neumí předat v pochopitelné verbální podobě. Jednu takovou jsem potkal
na Baťově kanále kousek za Strážnicí:
„Jo do Hodonína? No tak to pojedeš dál směrem na výklopník (zkouším se zeptat, co to je,
ale marně), než tam úplně dojedeš, tak zahneš po té polňačce a pojedeš jako k lesu, ale pak
musíš odbočit zase k řece, jinak tam pak už není most, takže bys už nemohl dál... nebo bys pak
jel ale na Skalicu, to by taky šlo, ale musel bys.... no radši ne, takže přes ten most - to
nemůžeš minout - a ... počkej, před tím lesem to vlastně bude lepší, když nezahneš hned , ale
radši jeď dál a zahneš no asi tak po 500 m, abys měl les po pravé... ne vlastně po levé (točí se
dokola)... ne po pravé straně... to tam určitě uvidíš…“, následováno asi 10 min detailním
rozborem "zkratky" přes Slovensko.
Dejte si na radílky dobrý pozor!
Dnešek je vůbec celý nabitý zážitky. Po radílkovské anabázi, při které jsem se v návodu
"Kudytudy do Hodonína" ztratil už asi po 10 s, jsem zvolil "zkratku" po rychlostní R55. Děti
tohle doma opravdu nedělejte. Normálně bych po takové šílené komunikaci asi nejel, ale když
jsem se podíval do mapy a pak kolik toho zbývá slunci nad obzorem, tak mi to bylo jasné, že
plán spaní v kempu v Břeclavi musím notně popohnat. Stíhací závod začal. Já vs. slunko. Byl
to jednoznačně nejšílenější úsek celé cesty, ale musím teď s odstupem času uznat, že putování
na kole po silnici s provozem blízkým dálnici při krvavě rudém západu slunce měl opravdu
hodně do sebe, mělo to v sobě takovou trošku zvrácenou krásu a velice zajímavý (a
pozitivní!) cestovatelský nádech.
Zážitky ovšem nekončí. Slunce už je sotva pár centimetrů nad obzorem a já přijíždím
vítězoslavně do Břeclavi. Podle mapy jsou tady 3 kempy, no sláva, takže volím podle
vzdálenosti ten nejbližší snad tak kilometr vzdálený. Začíná mi být ale dosti divné, že by byl
kemp na periferii kousek od zástavby rodinných domků. Zastavuju se tedy u nějakých opodál
stojích chlapů, stěhujících svého známého a ptám se jich na kemp:
„Cože? Kemp? Tady? Ukaž tu mapu.... no fakt, to jsi správně, ale tady žádný kemp rozhodně
není. Jedině až pod hradem u řeky.“
Pomyslím si něco o Shocartu a jeho cykloatlasu a už chci pomalu jet, když mě ti rozšafní
chlapáci v očividně dobré náladě ještě zastaví. Jestli prý dneska nemám co dělat, tak s nima
můžu jet ochutnávat čerstvou úrodu meruňkovice, mají prý výtečný ročník. No zvažuju to, ne
že ne, takové pozvání člověk nedostane dvakrát. Když se však ale pořádně podívám na barvu
jejich nosů, je mi hned jasné, že s těmihle borci bych dnes nedopadl ale vůbec dobře. Tohle
jsou očividně dobře trénovaní borci. S poděkováním se loučím a jedu hledat kemp. Ach ta
jižanská pohostinnost!
V mapě je ještě jeden kemp blíž než ten u hradu a proto volím první jej. Dojedu k hřišti
místního Tatranu a i tady se marně rozhlížím po kempu. Místní správcová mi vykládá, že tady
teda rozhodně žádný kemp nikdy nebyl, co to máte prosimvás za mapu. Lehce natrusován jí
sděluji, že tedy jedu do kempu k hradu. „Jó mladej, ten je teď zavřenej, rekonstrukce“.
Proboha tři kempy v mapě, z toho dva neexistují a jeden je v rekonstrukci? Dělám si mentální
poznámku u hesla Shocart a začínám taky propadat lehké panice. Kde se sakra vyspím?
Slunko zašlo, stále je opravdu neuvěřitelné vedro (nárožní hodiny v Břeclavi hlásí po západu
slunce 36°C!!!) a nemám ani nic pořádně k snědku. Klid, klídek!
Nakonec se mou spásou stal kemp Apollo u Lednického rybníku. Najednou se všechno
uklidnilo a vše je v pořádku. Apollo je opravdu parádní kemp s výtečnou kuchyní s
grilovanýma specialitama. Jaké to blaho, jaká to slast! A jaká to sličná dívčina u baru... nechci
do života víc. Aspoň ne dnes.
Pá 26.8.
Na Vranov!
Jak si myslíš, že se jmenovala? To nevím, je to důležité? No není... ale jak myslíš, že se
jmenovala? Julie... anebo Eliška.
Zážitky jsou všude, jenom je jim třeba jít vstříc. Koukám se na to, co už mám za sebou a
jakou radost mi to všechno udělalo. A přitom to nemusí být nic světoborného, stačí fakt
maličkosti. I ti blbí komáři, hovada nebo odporná teplická kyselka, jakkoliv se to zdají být
banální příhody, tak nějak pociťuju, že jsou důležitější a pravdivější, než všechny ty
stereotypní epizody městského života dohromady. Zážitky čekají hned za rohem, jen se za
nima rozběhnout.
Krásně prosluněné ráno začínám krasojízdou kolem lednických rybníků. Je to fakt krása.
Co chvilku obskurní lovecký zámeček zasazený trošku nepatřičně do místní krajiny, klidné
hladiny rybníků a špendlíky u cesty (jakože ovoce, prý to někteří neznají). Trošku to tady
znám a mám to i proježděné, ale i tak je to krása. Co krása ale není, to je očividná krize, která
si na mě lehla už ráno. Inu 4. den, ten prostě funguje jako hodinky! Vždycky, když někam
jedu, tak je čtvrtý den krize. Nohy těžknou, tělo protestuje a hlava jak po opici. Čím to je... no
ani nad tím nechci uvažovat.
Krize je fakt nepříjemná, jsem nevrlý a myslí mi proudí všechno negativní. Místo abych si
vychutnával krásy Mikulovska a jízdu po zelených vinicích, tak se mi fakt nechce šlapat, vítr
jde fakt furt protivně proti mně a fakt mě prudí každý kámen, který mi přeskočí pod koly. A
přemýšlím nad jedním. Jestli mi někdy nějaký můj budoucí žák v hodině zeměpisu řekne ...
„tak, pane učitel, Jižní Morava, to je vlastně taková placka a rovina“..., tak ho přivážu ke
kolu, posadím na vlak a s bičem v ruce ho tu protáhnu, aby si tu rovinku vychutnal, smrad
jeden drzý! A ještě k tomu je zase opravdu vedro, ale jak sviňa. Čert aby do toho všeho už
dneska praštil!
Nálada se mi trošku zvedá až ve Znojmě, kde se správně po česku láduju v Hotelu Dukla
místním gordon bleu, kteréžto samotné velikostně o rozměrech čtvercového degustačního
talíře (jenom samo maso!) naplňuje nejen můj žaludek, ale taky úsloví... teda já nevím, jestli
je to úsloví, ale na chlapa choďte prostě zásadně přes žrádlo. No tak co ve Znojmě? Znojmo je
opravdu krásné město s ještě krásnější vodní nádrží a hrází. Jen k cyklistům je trošku
nepřátelské, jelikož se zde nevyskytuje snad ani metr roviny. Všechno je tu do kopce anebo z
kopce. Od kohosik dostávám doporučené místní cyklistické informační centrum. Cyklistické!
Ty slyším tedy prvně, a vzhledem k tomu, že trošku tápu v místní navigaci, hurá tam. Je to
bohužel až úplně dole u přehrady a mělo mi být hned jasné, že po "dolů" zpravidla následuje
velice nepříjemné "nahoru".
„Na Vranov?“, otáže se mladý klučina za stolečkem. „No tak to odsud na Hradisko, tam je
taková stezička tu kousek od hráze, s kolem tam projdete v pohodě a pak už je to v podstatě
po rovince až na Vranov“, vrhá více světla na mé orientační nejistoty. Děkuju mu a
odcházím.
Takže za A - "stezička kousek od hráze a s kolem v pohodě" znamenalo doslova a do
písmene vytlačit kolo obtěžkané brašnama do 45° 800m svahu plného kořenů a kamení a ve
strmějších úsecích si hodit kolo komplet na záda, jakože Dolomitenmann hadra!!! To jsem si
zase hezky zanadával. A za B - "v podstatě po rovině" to fakt nebylo ani zdaleka, nohy mě
bolely z celé dne, hlava třeštěla z vedra a on mi řekne "v podstatě po rovině"! Dávat mi v
době mé krize takové super rady, to se jednou někomu škaredě nevyplatí. Ten klučina z
cykloinformačního centra měl dneska jediné štěstí, že už se mi fakt nechtělo vracet. A vůbec
na mě dneska nemluvte!
Situace se ale o poznání lepší hned, jak dojíždím k Vranovu. Už jenom ten příjezd! Při
sjezdu z Šumné jsem si asi potřeboval vyčistit hlavu a pustil jsem to tu šusem až dolů. Jet
přes 50 km/h s plně naloženým kolem sice bylo dost za hranicí snesitelnosti, ale zážitek
rozhodně nezapomenutelný. Doma to ale radši nezkoušejte. A pak to přišlo. Vranov. Do toho
jsem se zamiloval, jen co jsem jej uviděl. Přijíždím a pozoruju, jak zapadající slunce
pozlacuje hladinu sevřenou zelenými kopci, rozbrázděnou jen jednou osamělou plachetnicí,
přes obzor se klene běloskvoucí vranovský most a z břehů se pomalu vytrácejí poslední lidé,
mizí poslední deky, lehátka i ručníky, zatímco já dojíždím do místního kempu. Láska na první
pohled.
Jenom ten kemp tedy rozhodně není nic pro sociofoby.
So 27.8.
Kanada po česku
Už je ti líp? Jo, je. Vranov super, co? Jojo, super. Okolí a tak.... fakt je ti líp? Je, a neptej se
furt jak malej.
Všechno to začalo idylicky. Možná až moc idylicky. Na tenhle den myslím už nikdy
nezapomenu...
Ráno je jediná doba, kdy je vranovský kemp ztichlý a já se jím potichu procházím, abych
to posvátné ticho snad neporušil. Sbalit stan, uklidit, nasnídat, pozdravit slečny na vrátnici a
hurá podívat se na hráz. Ale jen co jsem přejel most, tak mne zastavil něčí hlas: Za chvilku
vyplouváme, poslední šance!. Přibrzdil jsem, optal jsem se, jestli se vlezu s kolem, vytáhl
peněženku a do 2 minut jsem byl na palubě. Projížďce na lodi neodolám nikdy. A taky mi to
ušetří pár nehezkých kilometrů, co je jich tady okolo Vranova rozeseto na ranní projížďku až
nezdravě moc.
Dopoledne se vleče bez výraznějších událostí, ale ve svých starých kostech cítím, že
vzduch je napjatý a plný očekávání. Něco se blíží. Ha, zážitky! To budou určitě zážitky! Ale
nepředbíhejme. Všechno to vlastně začalo v té hospodě...
Slunce nad hlavou na mě líně shlíželo a stěny žaludku mi polechtal hlad. Kde to sakra
jsem, kam jsme se to sakra dostal? Nějaká vesnička, na jejíž jméno si už dneska nevzpomenu,
mě uvítá slepičím kdákáním. No hurá, hospoda vpluje do mého zorného pole, já bych sněd i
vola! Sotva však rozrazím s veselým pozdravem dveře, hospoda ztichne a čas se zastaví. Oči
všech, tedy hostinského a několika místních dvoumetrových robotníků v nátělnících
usednuvších právě k obědu se na mě obrátí a sledují mě. Nikdo se nesměje a mi tuhne úsměv.
Až po nekonečně dlouhé vteřině se čas začne opět ubírat vpřed a já se pomalu a obezřetně
sunu k volnému stolu v rohu. Vzduch je napjatý. Hmchrmmm, odpoví hostinský na můj
pozdrav. Roztočí piva a jde za mnou.
Hostinský: „Tak co to bude?“
Já (zvesela): „Něco k jídlu. Asi nějaké menu. Co máte na výběr?“
Hostinský: „Guláš.“ (ta tečka visela ve vzduchu jak sekera)
Já: „Aha, tak to já si dám... no třeba ten guláš.“
Hostinský mi věnuje dlouhý pohled a následně si udělá čárku na účtu.
Hostinský: „A na pití?“
Já: „Co čepujete?“
Hostinský: „Pivo.“
Že jsem se vůbec ptal.
Já (po chvilce souboje pohledů): „Aha, tak to já si dám asi to pivo.“
Hostinský mi věnuje druhý dlouhý pohled, udělá mi druhou čárku na účtu a odchází.
Přemýšlím, kdy naposledy tady asi byl nějaký turista, jestli tady kdy vůbec někdy nějaký
byl. Asi jsem první. Každopádně tak fantastický guláš a tak skvělé pivo, co mi pak pan
hostinský přinesl, jsem už dlouho neměl a myslím, že ani už nikdy mít nebudu. Hotová
fantazie. Během soust se rozhlížím a poslouchám robotníky, hostinského i paní z kuchyně, jak
se živě dohadují o nějakých místních příhodách a říkám si jedno. Tak přesně tady bych nahnal
všechny ty němčoury a rakušáky, kteří k nám jezdí poznat Česko. Žádné zážitkové wellness
balíčky, agroturistika a jiné Potěmkinovy vesnice, které ukazují jen napomádovanou iluzi
mávajíce transparentem Willkommen bei Freunden, Deutsch zu sprechen. Tohle je Česko ve
své ryzí kráse.
Sleduju v televizi počasí. V důsledku nebývalých veder posledních dní se na nás prý valí
ze západu obrovská studená fronta, lidé na západě Čech už zažívají první lokální povodně a
bouřková činnost je nebývale vysoká, no pěkně. Kouknu z okna - slunko. Hostinský se mě
ptá, kam jedu a já, že na západ a tak mi popřeje šťastnou cestu. Vyrážím a počítám, že to mě
to chytne tak do 3 až 4 hodin.
Je přede mnou úsek ze Slavonic do Nové Bystřice, tedy Česká Kanada. Strašně jsem se
tady těšil, ale strašně, prý je to hotový ráj pro bikery a nádherný kus krajiny. Sotva ale vjíždím
do Slavonic, nebe zšedne barvou kalené oceli a pustí se do mě vítr - předvoj blížící se fronty.
Začíná být dosti kosa, a to až taková, že si musím dokonce nasadit do sandálů i ponožky a
následně obout i pevné boty. Trmácím se místní krajinou a s každou minutou je to čím dál tím
větší boj. Takový protivítr, to jsem fakt ještě nežral. Fronta se nezadržitelně blíží. Do
průměrného kopce (jedu po silnici) se jet absolutně nedá ani na nejmenší převod, tak šlapu
pěšky, na rovině mám zařazený čtvrtý nejlehčí převod a funím jak býk, aby to vůbec jelo a z
kopce musím vyloženě silově šlapat, jinak kolo zastaví a já padám do příkopy!!! Je toto
možné nebo se mi to zdá?! Ve Starém Městě pod Landštejnem už z vyčerpání regulérně
sesedám a zbytek cesty prostě tlačím. Jsem vyčerpaný jak kůň, ale nechci se ani za mák
zastavit, jdu. Musím přiznat, že tak nádherně jako během 7km pěšího úseku až do vesničky
Klášter jsem si už ale pěkně dlouho nezanadával. A to myslím opravdu v dobrém slova
smyslu. Vždycky takhle ze sebe dostnu vše špatné. Všechny nahromaděné emoce za hodně
dlouhou dobu šly ven, někam ven, všechna žluč do ztracena a všechno zlé pryč. A najednou
mi bylo skvěle. Jen uvažuju, proč to musím být zrovna já, komu se to "Kanada" naplnilo do
posledního zbytku, ale na druhou stranu si říkám, chtěls Kanadu, tak tady ji máš. Den však
ještě zdaleka nekončil.
Dojíždím do Nové Bystřice a v mapě plánuju, kudy dál. Asi to bude nejlepší zkratkou
přes Rakousko do nějakého kempu ve Staňkově. To vyjde tak na plus mínus 20 kiláků, a
možná uniknu i dešti. Z omylu mě ovšem vyvedou první kapky už někde u Smrčné. Po chvíli
začíná pršet už o poznání víc a já nasazuju svoje lety ozkoušené turistické pončo. Tohle
musím projet, pár kapek mě nezastaví. Začíná závod s časem. Ovšem sotva co přejedu
rakouskou hranici, spustí se opravdu slejvák non plus ultra doprovázený velice odpornými
poryvy větru. Co teď? No co, tohle přece nevzdám a zastavit se tady uprostřed ničeho je
blbost. Jedu dál. Kousek za hranicemi se dostávám na holý oblý vrchol - rozlehlou mýtinu v
okolích lesích - avšak až pozdě si uvědomuju, že jsem zdaleka nejvýš v okolí. V bouřce.
Pamatuju si jen, že jsem periférně zahlédl něco děsivě zářícího, celého mě pohltilo bílo a pak
se ozvala rána jako z děla a já ležel v příkopě u cesty. Prásklo to řekl bych tak 500 m ode mě.
Rychle jsem se zkontroloval, nasedl a hodně rychle uháněl z toho zpropadeného vršku. Celý
roztřepaný a teď už i komplet mokrý potem i deštěm jsem svištěl rakouskými lesy co
nejrychleji do civilizace. Pláštěnka za mnou divoce vála v poryvech větru a deště a já se
místními bory proháněl jako nějaký lesní duch. Nevěřím na zázraky, ale jak si vysvětlit
zjevení obrovského domu asi po dalších 5 km, který zničehonic stál uprostřed lesů u cesty, to
dodnes nevím. Hotová hospoda na mýtince. Zastavil jsem a vydal se prozkoumat, co to je.
Budova s obrovskou otevřenou zahradou celou posetou hračkami vypadala jako v
rekonstrukci, ale okolo nebylo ani živáčka. Jdu tedy ke vchodovým dveřím a nevěřím svým
očím, když uzřím tabulku s českým nápisem "Ubytování zdarma". Jsem ještě sichr v
Rakousku a nechápu vůbec nic. Klepu na dveře a volám, holahej, kde jste kdo. Otevře se okno
a vykoukne mladá paní a začne na mě německy. Po chvilce domlouvání v angličtině pochopí,
že potřebuju nutně nocleh. Přijde mi otevřít její manžel a rychle mě pouští dovnitř. Zatímco si
sundávám pláštěnku, tak se ještě celý mokrý a udýchaný ptám, jestli vaří. To je jediné, na co
teď dokážu myslet. Mám fakt hlaďák jako prase. Ona, že ještě nemají otevřeno a nemají
vlastně ani pořádnou kuchyň, takže nevaří, ale že mi něco udělá, jestli chci. Chci. Až teď si
všímám, že jí zpoza sukně zvědavě vykukuje malá holčička a dochází mi, že tohle je vlastně
rodina. Paní se mě ptá, jestli mám hlad hned, nebo za 5 minut nebo za 10 minut anebo za 20
minut. Nevěřícně koukám a konečně už trošku rozmrzlý s úsměvem říkám, že v pohodě
klidně až za těch 20 minut. Manžel mě zavede nahoru do posledního patra, odemyká dveře a
ukáže mi dva pokoje - kde že prý chci spát. V jednom je krásná postel, v druhém krásná
postel s nebesy! Tak dneska po královsku a beru nebesa. Pan majitel mi ukazuje, co kde je a
až teď pochopím, že mi dává k užívání celý 3 pokojový byt s kuchyní, koupelnou, televizí a
DVD. No to mě podrž! A zadarmo. Furt ve mně hlodá červík pochybnosti, to přece nemůže
být pravda - zadarmo? Pán odejde, že ať se klidně osprchuju a převleču, že se pak na mě
přijdou podívat, jestli je vše v pořádku. Zabouchnou se dveře a já jsem jak v Jiříkově vidění.
Svleču se tedy z mokrého a jdu do sprchy. Po asi 10 minutách jsem suchý, čistý, příjemně
unavený a dnes, a vlastně po dlouhé době poprvé nekonečně klidný s hlavou čistou, a tak
zasednu za kuchyňský stůl. Poslouchám déšť z venku a oddechnu si tak, jak si jen spokojený
člověk dokáže oddechnout. V tom se ozve zaklepání na dveře bytu a já jdu pustit tu
neskutečně zajímavou rodinu dál. Paní domu mě usazuje ke stolu a odkrývá fantasticky teplé
těstoviny s parmezánem, rajčatový salát s balsamikovou omáčkou a banán. Všechno voní
naprosto báječně a já se nemůžu dočkat, až se do toho pustím. Pán vytáhne z ledničky studené
pivo, otevře a postaví ho přede mě, že prý je v ledničce další, ať si klidně pak vezmu.
Panebože odsud už nikdy neodejdu!!! Povídají mi o tom, že to je celé vlastně bývalá
pohraniční strážnice a jak tyhle domy teď vláda rozprodává, aby z toho lidi udělali penziony.
Povídají mi o tom, jak to tady rekonstruují, jak se poznali, o jejich dcerce a tak vůbec o všem.
Bože, to je příjemné.
Po nějaké době mí hostitelé pochopí, že se mi chce už ale ukrutně spát a tak se rozloučíme
a pán se mě ptá, co chci na snídani a v kolik vstávám, že mě když tak vzbudí. Jsem prostě a
jednoduše fascinován rakouskou pohostinností. Navždy. S velice příjemnými myšlenkami
dnes usínám pod nebesy. Jako král.
Ne 28.8.
Jižní Čechy
To byl den, co? No ty vole... Budem o tom někomu vyprávět? O tom budem, mé drahé já,
vyprávět úplně všem.
Pomalu se probouzím a zjišťuju, jestli to včera všechno nebyl jenom sen. Ležím v
načechraných peřinách v posteli s nebesy (jóó pán je tůůůrista) a za okny je naprosto
okouzlující den. Dům je ještě ztichlý a tak se jdu jenom ještě v trenkách projít kolem domu.
Venku je po včerejší bouřce naprostý klid a slunce se ospale dere přes obzor a začíná pomalu
vysoušet stromy a trávu. Je tu krásně. V tom si vzpomenu na tu záhadnou tabulku a jdu se na
ni ještě jednou podívat. No fakt - "Ubytování zdarma". No moment, co je to pod tím? Tabulka
v němčině a na ní..... "Zimmer frei" (volné pokoje). Od srdce se tomu nešťastnému překladu
zasměju a uvažuju, kdo jim to asi překládal. Cestou nahoru potkám pana domácího, jak mi
nese snídani. U snídaně se ho teda zeptám, kolik za to bude chtít. Říká, že za ubytování 30 a
za všechno jídlo a pití 5 euro. Sice to nakonec tvoří čtvrtinu rozpočtu celé cesty, ale je mi to
naprosto jedno. Po rozloučení s rodinkou se vydávám dál. Je třeba zase s cestou trošku
pohnout.
Zjišťuju, že jsem vlastně skoro asi jen 50 m od hranic a tak se ani nenaděju a už mě vítá
vesnice Staňkov. Jako bránu do Jižních Čech jsem si asi nic lepšího nemohl vybrat. Jihočeská
krajina vás musí okouzlit ať už jste tady byli anebo jako já jste tady úplně poprvé. Tohle je
něco jiného než sadistická Česká Kanada včerejška. Svěží vánek, hřející slunce, žádné kopce,
jízda kolem nespočtu rybníků, všude labutě a ryby a vrby a labutě a vrby a ryby a vrby a
labutě a ryby a vrby. A když jezdíte po bočních cestách, potkáte sotva pár lidí. Ideální.
Nevynechávám ani turistické magnety - rybník Rožmberk ani cestu kolem Světa a přede
mnou je krásná Třeboň. Pitoresktní architektura barevných průčelí i rybí trhy na náměstí jen
podtrhují dnešní krásné dopoledne a já jsem prostě spokojený. Času ale není nazbyt a tak
mířím směrem na Český Krumlov - perlu Jižních Čech.
Je to zvláštní, jak se člověk ze svých chyb nikdy nepoučí. Nejsem na kole poprvé a tak
vím, že jezdit s plně naloženým kolem po turistických trasách je často prostě strašná blbost. A
stejně se člověk musí nachytat znovu a znovu. Teda já za to vlastně ani moc nemohl. Při cestě
do Krumlova jsem se upnul na plán, že dojedu za Horním Třebonínem k silnici I/39 a po ní
pojedu rovnou na Krumlov, protože ke Krumlovu se ze západu nedá prakticky nijak rozumně
přiblížit. Ani po cyklostezce ba ani po vedlejších silnicích, pokud se chce člověk vyhnout
všudepřítomným kopcům. Ovšem plán vzal za své, jen co jsem k inkriminované silnici přijel.
Provoz jak na dálnici, že jsem čekal regulérně 10 minut, než se dalo vůbec přejít na druhou
stranu, a naprostá absence krajnice dělala z téhle autostrády cyklistickou cestu do pekla. A tak
se vydal milý Petřík "zkratkou" po červené turistické značce do Zlaté Koruny, to přece třeba i
dojde. A taky že došel. Byl to "jenom" kilák, během kterého jsem chytil alergii při průchodu
přes pole, protože tam prostě vedla značka, odporně se podrápal o jakési trní, protože tam
prostě vedla značka, popálil o kopřivy, protože tam prostě vedla značka a málem ještě rupnul
duši, protože tam prostě vedla značka!
Dojíždím do Českého Krumlova a strašlivě lituju, že se tady nemůžu zdržet déle. Tohle
město je opravdová perla Jižních Čech. I když mám času dosti pomálu, tak si najdu chvilku a
kochám se pohledem na vodáky. Na ty šikovné i na ty nešikovné, kteří tady zřejmě
nedobrovolně nacvičují synchronizované točení hodin na nafukovacím člunu. Časově jsem ale
už dosti pozadu, tak ještě věnuju několik chvilek koukání po okolí a už zase šlapu do pedálů.
Do Jižních Čech se jednou musím vrátit a pořádně si to tu projezdit.
Dnešek je jednoznačně dnem zmařených plánů. Už druhý plán dnes bere za své a mi je
hned po prvním kilometru na výpadovce směr Lipno jasné, že tudy určitě ne, přátelé. Opět
cesta bez pořádné krajnice s provozem už dost za hranicí příjemnosti. Co teď? Zvažuju
zakempování v Krumlově, ale rád bych byl zítra ve Volarech a to ne až v noci. Musím prostě
jet dál. Mapa nekompromisně ukazuje jediné možné řešení. Střihnout to spojkou přes Větřní a
Světlík do Frymburku a tam přespat. Budiž tedy. Vytlačit ten 2km kopec nad Větřní byla sice
nelidská makačka, že jsem tam vypotil málem i duši, ale později se to ukázalo jako velice
prozíravý nápad. Za obcí Světlík bylo slunce sotva palec nad obzorem, čas neúprosně tikal a
já měl v hlavě jen jedno - dojet k Lipnu ještě trochu za světla. Šlapu mechanicky a sleduju jen
svůj stín, který už slunce protáhlo na úplné maximum. Když v tom něco přitáhne můj pohled
doprava a já poprvé v životě vidím Šumavské předhůří. Zpomaluji a udiveně sesedám z kola.
Tímhle by se měl mít možnost pokochat jednou v životě každý člověk. Panoráma jako na
dlani, příchodem noci ochlazený vzduch lehce rozvlní horizont, doliny naplní podvečerní
inverze a slunce barví krajinu do mechových tónů olemovaných jemnými oranžovými linkami
kam až oko dohlédne. Měkce vybledlá modrošedá obloha už ztrácí pro dnešek svou sílu a
ustupuje večeru. Vše je nekonečně klidné. To je nádhera. Chvilku si tu ještě posedím.
Do Frymburku přijíždím se západem slunce a mířím k místní samoobsluze, před kterou
zrovna prodavačka zametá chodník.
Já: „Kde je tady prosím Vás nějaký kemp?“
Ona: „Pro Čechy nebo pro Holanďany?“
Věnuje mi významný pohled a mně je po krátkém zamyšlení jasné, co tím naznačuje.
Já: „Pro Čechy. Já jsem student.“
Ale první mám fakt hlad a tak mířím neomylně do nedaleké pidirestaurace u cesty, nebo
spíš velkého hladového okna. Na tohle rád vzpomínám. Obsluhuje tam jeden strašně príma
chlapík, který mě bez skurpulí odhadl už podle prvních slov. No jasně, že jsem od Ostravy.
Už chtěl zrovna zavřít, ale že jsem to já a že mi hlad vysloveně kouká z očí, tak mi udělá ještě
dva langoše. A přitom si v tom mírně chladném podvečeru povídáme úplně o všem, na co
příjde řeč. Hlavně tedy o Baníku a jeho ligové mizérii. A frymburský kemp je prostě skvělý.
Přesně takový, jaký jsem hledal celou tuhle moji cestu. Ani přelidněný, ani vylidněný. Svou
alumatku a spacák rozhazju v dál hned kousek od břehu a poprvé za celý výlet jdu seriózně do
tepláků a mikiny. Věděli jste, že Lipno je v 750 m n.m.? Koncem srpna je tady už znatelná
kosa. Posadím se a konečně si po celém dni zase vydechnu. Je to skvělé, vlevo praská
táborák, mastnota kape ze špekáčků, vpravo hraje nějaké staré rádio country hity a já si ani
nevím proč připadám jako o nějakých 15 let v čase zpátky někde na čundru. Koukám nad sebe
a říkám si hele - noc. Krásná, vlahá, inu pozdně letní. Už jen tenký proužek světla nad
obzorem připomíná, co ještě před chvílí bylo dnem a hlava mi pomalu padá na ramena. Je čas
jít spát.
Za zvuku cvrčků, tranďáku a praskajícího ohně.
Po 29.8.
Konečná, vystupovat
Tak a je tady poslední den výletu. Toto ale uteklo. Brzo ráno se nad Lipnem převaluje
hustá mlha, ze spacáku mi kouká ven jen nos a od pusy se mi kouří. Ještě chvíli si poležím,
nechce se mi ven. Ohně včerejšího večera už dávno vychladly, tranzistoráky dohrály a je třeba
začít zase nanovo. Nastartovat svět. Nový den, nové zážitky, noví lidé. No tak dost plytké
filozofie, je čas vstávat.
Projížďka kolem Lipna je tou pravou třešničkou na dortu celého výletu. A říkám si, kolik
je asi u nás dalších tak krásných míst, které se mi prozatím vyhýbaly? Asi hodně! Bože, vždyť
já jsem na tolika místech ještě nebyl! Začínám si dovolenou v Česku zamilovávat.
Barevná mozaika neuvěřitelného počtu všelijakých odstínů dvou barev tvoří génia loci
celého Pošumaví. Modrá střídá zelenou, smrkově zelená střídá indigovou modř, obláčkově
modrá plynule přechází v luční zeleň a tak stále dokola v ostře ohraničených liniích kreslí
naprosto fantastické obrazy do krajiny prosáklé vůní dřeva a čerstvě vyteklé smůly. To je
Šumava. Svěží vzduch a teplé počasí projasňují nejen den ale i mysl. Na konec Lipna
přijíždím doslova nabit energií a u točené kofoly mezi odháněním strašně protivných vos
volně rekapituluju. Byl to krásný výlet. Jaké byly předsevzetí na začátku, už ani nevím a je mi
to vcelku jedno. To hlavní se mi splnilo. Dojel jsem tady, zažil jsem spoustu zážitků a ... a na
ničem jiném vlastně nakonec ani nezáleží.
Jojo, nesedět na zadku a někam vyrazit, tak se na to musí. Poslední kilometry trasy se
nesou ve znamení průjezdu šumavskými hvozdy po zdejší cyklobruslařské magistrále do
protisměru toku Vltavy. Ta se tady teprve poklidně kroutí luhy a výtopy a krystalicky čistá
vykrajuje do krajiny meandrující obloučky. Občas projedou vodáci a občas tady spadne šiška,
je to takový malý ráj na zemi. Klid a pohoda. Netrvá to ale dlouho a je třeba říci sbohem.
Rozloučení s šumavskými lesy probíhá u malé vesničky Pěkná (které někdo na značku obce
dopsal ještě "Prdel") a mi zbývá než už jen zdolat posledních pár kopců a pár posledních
šlápnutí do pedálů. A taky vydechnout pár posledních výdechů spokojeného člověka. V dálce
vidím tabuli "Volary", jsem tady...
Je přesně deset hodin večer a den už se sešeřil. Sedíme s Katkou nad sklenkou vína a mi
mimoděk naskakuje jedna báječná scéna z Předscén s Werichem a Horníčkem, která je pro
konec tohohle dobrodružství víc než vhodná. Filozofuje pan Werich:
„Tak. A máme deset. Z toho je vidět, jaký je ten svět. A ještě před hodinkou bylo devět. A za
hodinku bude jedenáct. Tak od hodiny k hodině si žijem. Tak od hodiny k hodině si hnijem.“
Tak nehnijte doma, přátelé, a vyražte někam ven.
KONEC