Informační etika

Informační etika
Karel Janoš
PŘEDMLUVA
Informační etika je v Československu a v této podobě snad vůbec zpracována poprvé.
Úvodem k tomu byla autorova přednáška u příležitosti 40 let KVIK /viz sborník 310/ .
Protože posledních 50 let nebylo etice věnováno místo ani teoreticky ani prakticky * / , je
úvodem vysvětlen pojem etiky obecně, nastíněn historický vývoj jejího chápání a hlavní
principy pro její zdůvodnění, což zároveň usnadní výklad pojmů informační etiky. Podobně
výběr z uplatnění etiky v praktickém životě je předjímáním výkladu o profesionální etice
informačního pracovníka a knihovníka. Nejde tedy o souhrnný výklad k etice a nemá suplovat
příslušné učebnice.
Podání výkladu se vyhýbá deklarativnímu nebo autoritativnímu způsobu. Spíše je snahou
ukázat hlavní problémové okruhy a na praktických příkladech zdůvodnit objektivní nutnost
informační etiky v praktickém životě, zejména ve sféře odborné práce. Pro konkrétní situace
je pak poukázáno na to, aby každý jednotlivec měl určité mravní principy, na základě nichž
bude schopen konfliktní situace řešit tak, aby informační prostředí podporovalo rozvoj
společnosti směrem k dobru a spravedlnosti.
Připojená literatura umožní čtenářům, aby sami blíže mohli poznat názory filozofů i teoretiků
v oblasti informační etiky.
Děkuji za pomoc při shánění literatury American Library v Praze (jmenovitě dr. Nálevkové),
dr. V. T. Borovanskému, ing. J. Hamplovi, svému bratru za některá právní objasnění a své
ženě za trpělivost při tvorbě této publikace. Zejména děkuji za cenné připomínky prof. dr. J.
Cejpkovi a doc. dr. M. Königové a recenzentům doc. dr. I. Wiesenbergerovi a dr. J.
Skoblíkovi. Zvláště doc. Wiesenberger projevoval nevšední podporu během celé tvorby díla.
* / Výjimkou je několik prací zaměřených na etiku informačního pracovníka či informační práce (Wiesenberger) a
knihovníka (Sedlák), jakož i několik prací o etice z marxistického hlediska (Popelová).
1
ETIKA OBECNĚ – POJEM A VYMEZENÍ
J. J. Rousseau:
„ Je snazší uhlídat dobré mravy než zastavit špatné.“
Etiku chápeme jako uplatňování normativů mravní povahy, jako množinu principů
k rozhodování mravních problémů a posléze i jako vědu o morálce. Morálka se také chápe
jako soubor zásad, jak uspořádat lidské jednání se zřetelem k poslednímu cíli člověka. */
Jako teoretická disciplína patří do filozofie a je vědou o správném řádu lidských činů.
Zaměřuje se především na to, jak se lidé mají správně chovat. Předmětem etiky je tedy
morální život lidí. Úkolem etiky je určovat základní pravidla lidského života, osvětlit dějiny
jejich vývoje a na základě toho zkoumat podmínky mravnosti.
Člověk má duchovní život k zaměření rozumu a vůle **/ na prosazení určitých cílů a
především nejvyššího ideálu a v tom je morální jednání buď dobré či zlé. Nemorálnost je
popření principů dobra a spravedlnosti a rezignací na člověka jakožto duchovní bytost.
Z uvedeného plyne předpoklad, že člověk se může svobodně rozhodovat a své jednání
rozumně zhodnotit.
Etický řád lze ztotožnit s rozumným způsobem jednání, jež vede k naplnění /cíli/ života
/Habáň, 109, s.8/. Rozum poznává cíl, svobodná vůle se jej snaží dosáhnout.
*/ Hebrejské haláká (sbírka zákonných předpisů pro praktický život – etika) znamená i způsob života, směr cesty /105/
**/ Kombinace rozumu a vůle při působení svědomí vede k činu: Pojem – soud – úmysl – volba – souhlas - provedení
Od etiky nutno rozlišit:
• -etiketu = pravidla společenského chování a zvyklostí
• -ethos = mravnost, vžitá morální praxe (podle malé čs. encyklopedie starořecká
filozofie tak označovala soubor stabilních rysů individuálního charakteru).
Metaetika je pak nauka analyzující etiku jako vědu, vysvětlující etické jednání a podstatu
etických pojmů, resp. ospravedlnění etických principů.
Některé tendence oddělovat etiku a morálku jsou uměle konstruované a zavádějící. Např.
BRODY /201/: morální: nedělej potrat, a etické: právo na život plodu je vyšší než právo na
rozhodování matky o svém těle. Avšak v druhém případě lze doplnit: proto nedělej potrat
(záleží na východisku). Vždyť éthicos = morální.
Ztrátu původního pojmu etiky lze patrně hledat v osvícenství, kdy základ mravnosti se začal
spatřovat v podpoře lidského pokroku (evolucionismus) .
Větší nesnází je české pojmosloví. Cicero překládal řecký termín etika jako philosophia
moralis /De fato/, takže termín etika je z řečtiny, morálka z latiny. Jak se zdá, od doby
Kantovy (Moralität = morálka, Sittlichkeit = mravnost) se začalo pro etiku užívat slov
mravnost / srv. 101/ */.
V dalším používáme rozlišení na Kantovi a jeho překladech nezávislé.tj. ethos = mravnost
**/, jakožto shoda jednání se svědomím, tedy vnitřní utváření člověka, aby vnější činnost
odpovídala vnitřnímu přesvědčení, etika = morálnost, tj. shoda jednání se zákony v této
oblasti poznanými a přijatými. Tomu odpovídá i v běžné mluvě výrok:
„On nemá žádnou morálku“, tj. nedrží se žádné etické normy.
Pokud se od jednotné terminologie odchylujeme v souladu se zvykem, bude snad čtenáři
jasné, co je myšleno .
*/ U Kanta je více překladatelských problémů tohoto druhu /viz 111/.
**/ CAPURRO, když mluví o Informationsethos, má na mysli Sitten = mravy /403/.
2
HISTORICKÝ VÝVOJ ETIKY
Oswald Spengler (1936) :
„Ještě do konce století budou lidé stále více uvažovat o smyslu
života než o vědě a technice, která dnes lidi tolik přitahuje.“
2.1
Základy vědecké etiky – Aristoteles
Zakladatelem etiky jako vědy je Aristoteles (384-322). Jemu se připisují tři spisy týkající se
tohoto předmětu:
Etika Nikomachova /102/
Velká etika (Magna moralia)
Etika Eudemianova
Část etiky Nikomachovy je součástí i etiky třetí /WALSH-SHAPIRO, 138/ a dle některých je
Velká etika dílem až následovníků Aristotela, takže za stěžejní dílo považujeme etiku
Nikomachovu. Podle ní je předmětem etiky lidské jednání řízené rozumem. Ten dává jednání
cíl. Tímto nejvyšším cílem je nejvyšší dobro, které Aristoteles nazývá Eudaimonia (blaženost,
happiness, bonheur). Opakováním rozumné činnosti v tomto smyslu vzniká zvyk či ctnost
Arété /viz SEEBERG, 127/. Ctností tedy rozumíme duševní zdatnost /EN I, 13/ . Slovo ethos
vyjadřuje zvyk (habitus). Ctnost dělí Aristoteles na dianoetickou (dosahuje se učením a
zkušeností) a etickou (skrze panující ethos, dosahuje se ze zvyku) a je tedy souhlasem
činnosti s morálními pravidly. Štěstí je činnost duše, zdokonalená ctností, přičemž ctnost
koriguje úmysly a rozhodnutí. Aristoteles má pro obé výraz prohairesis . Proto ctnost
ospravedlňuje cíl a jen ctnostný člověk může být šťastný. Protože jde o činnost přirozenou,
mělo by být i dodržování etických pravidel součástí přirozeného života lidí. Ctnost musí
člověk konat na základě svobodného rozhodnutí. I když se většina lidí skloní spíše před
trestem než před krásným /EN X, 10/, být mravným je v naší moci /EN III, 7/. Etika jako
věda je tedy přirozená. Etické poznání filozofické je přirozené, protože odpovídá rozsahu
přirozeného poznání rozumu.
Dvě stránky pojmu etiky (jako vědy a jako praktického rozhodování) vyplývají z pojetí
Atistotela, který vytyčuje dvě ctnosti myšlení :
• filozofie (ctnost spekulativního intelektu)
• praktická moudrost (ctnost praktického intelektu).
Ctnost je stav mezi přemírou a nedostatečností, což ilustruje komentář lékaře císaře Fridricha
II. ke sv. Bonaventurovi: Exces znamená milovat všechny ženy, deficience žádnou a ctnost
pak znamená milovat jedinou ženu.
2.2 Etika ve starověku a středověku
Nejstaršími kulturami počínaje si společnost určovala etické normy anebo ve svých
písemných, především náboženských projevech k morálnímu chování nabádala.
Tak je tomu v indických védách (v češtině védy = soubor nejstarších indických literárních
památek z období asi 1200 aC), kde dobro je odměňováno a zlo trestáno. „Vznešená pravda,
mocný řád, zbožnost, pokání, modlitba, oběť udržují zemi“ /Védské hymny, 137, s.60/.
Židé (v Pentateuchu kolem r. 1000) mají velice precizně stanoveny morální předpisy nejen
tzv. Desaterem, ale i v dalších mojžíšských zákonech. Nejsilnější jsou však zákony nikoli
typu „Nezabiješ!“, ale příkazy lásky: milovat Boha a bližního.
Indický myslitel Pataňdžáli /119/ (asi 500 aC) má taxativně uvedeny mravně etické zásady
ve svých sutrách 29-32 (jama a nijama), obdobné principům židovsko – křesťanským.
Mravnost ve starém Řecku vyzdvihl prakticky Sokrates (469 – 399), který ukázal na
nezbytnost uposlechnout hlasu svědomí. Podobně Platón (427 – 347) */ . Dospěl k pojmu
nejvyššího dobra, z něhož se má odvíjet naše mravní jednání. Řecká etika zvala tu vlastnost,
kterou má mít rozum, aby si vedl mravně, rozumnost = sofrosyné (zdravá mysl, umírněnost,
sebekázeň).
Jak patrno, společnost, která chtěla být na určité úrovni (a tato snaha byla v každé společnosti,
byť ne zcela po celou dobu její existence), uplatňovala nějaké etické zásady či postihy za
jejich porušování. **/ Když došlo k úpadku, znamenalo to ohrožení či zánik dané společnosti.
Příkladem tu poslouží vyspělý Řím, který nakonec podlehl barbarským Germánům, tehdy na
vyšší morální úrovni. Antický Řím, ačkoliv měl řadu význačných myslitelů i v oblasti etiky
(např. Kato, Cicero, Seneca), byl především pragmatický, utilitaristický a vojensky
orientovaný. Uplatňoval dvojí morálku /pán – otrok, Říman – Neříman/ . Vojenská síla byla
podpořena více silou zákonů, než mravních principů a proto jejich porušení je snazší, než
jinde. Mravní rozpad nebylo posléze možno zastavit a tím spíše se uplatnila etika křesťanská.
Ježíš Kristus (1. stol. našeho letopočtu) navázal na židovský zákon, ale zvýšil etické
požadavky ve známých protikladech tzv. horského kázání (starým bylo řečeno, já však
pravím . . .). Oživil především požadavek vrcholné lásky k Bohu a bližnímu jakožto smyslu
celého zákona až obětováním vlastního života. Toto vykládali nejbližší následovníci Ježíšovi,
nejvíce však Pavel z Tarsu ve svých listech.
Křesťanská etika tím, že staví lidem za cíl sjednocení s Bohem, který je láska, nestaví základ
mravního chování na zákazech, ale na touze vyrovnat se Ježíši Kristu, který svým
sebeobětováním překročil meze normativů. Člověk je obdařen svědomím, aby mohl rozlišovat
dobro a zlo, přičemž jen dobro jej může učinit šťastným. Konáním zla (hříchu) se sám trestá,
protože zhoršuje své poznání Boha a stěžuje či znemožňuje stát se Bohem. Člověk, který dává
prostor hříchu, stává se otrokem nerozhodnosti, ustrašenosti. Proti sklonům ke zlému nutno
stále bojovat a rozvíjet pozitivní zaměření konání dobra v lásce k bližnímu, čímž se posilují
ctnosti. Ctnostný člověk pak žije v míru s Bohem, dosahuje jeho pokoje a milosti a po
upevnění vnitřního života duše může a má šířit lásku a pokoj i ve společnosti.
Další evropské myšlení je pak výrazně pod vlivem křesťanského učení. V prvých stoletích
jsou to především tzv. církevní otcové. V nich do etiky zasáhl zvláště Augustinus Aurelius
(354 – 430), který viděl sklon člověka ke zlému a proto zdůraznil boží milost jako zásadní pro
konání dobra (sola gratia). Zlo však napomáhá k definitivnímu nastolení dobra.
Po delší pauze nastupuje scholastická filozofie. Ve 13. století nejprve Albert Veliký (ca 11931280) provedl komentář k Etice Nikomachově, ale teprve Tomáš Akvinský (1225 – 1274) se
vrací k Aristotelovi, aby vytvořil syntézu křesťanské etiky a řeckého myšlení. Základem je cíl
člověka v dokonalém dobru, kterým je Bůh, v němž je úplná blaženost. Rozum zjevuje
člověku požadavky jeho přirozenosti, jež jsou výrazem božího zákona.
*/ Sokrates / v dialogu Kriton 123/ : „Žít zdárně je totéž co žíti dobře a spravedlivě.“ A neváhal pro to zemřít.
**/ Takové postihy měl např. zákoník Chamurapiho v Babylonii.
Přirozené ctnosti, např. spravedlnost, jsou doplněny ctnostmi nadpřirozenými (virtues infusae
– vlité), kterými jsou víra, naděje a láska /135/. Rozum, který řídí činnost, je nazýván
praktickým. Člověk je tak vybaven k tomu, aby mohl svobodnou vůlí přizpůsobit svou
aktivitu k rozumem odhalenému mravnímu řádu.
Aristotelsko – tomistické rozpracování základních filozofických otázek, zejména v etice,
nebylo už v dalších letech překonáno, přes určitou stagnaci, které se této filozofii, jakožto
oficiálnímu učení církve, dostalo.
14. století přináší intelektuální zlom, projevený již v etice V. Occama (+1349), podle něhož
Bůh může měnit libovolně morální řád a tak zkoumáním lidské přirozenosti nelze dojít
k požadavkům mravního života.
Mravní úpadek zachvacuje celou společnost mezi 15. až 18. stoletím. Zhoršují se i pracovní
podmínky, omezuje se svoboda jednotlivce, zapomíná se na etiku válečných sporů aj.
PATOČKA /121, s.93/ říká, že starost o duši je tím, co vytvořilo Evropu. Ale od 16. století se
zájem o to „být“ přesouvá na starost „mít“. T. HOBBES v 17. století tvrdí /Leviatan, 110,
s.130/, že čestná je činnost, která je projevem moci: „Bohatství je čestné, vždyť je to moc!“
Reformace přesouvá řešení náboženských otázek a tím i etických na světského vládce.
Protestantská ortodoxie čerpala z Lutherova vztahu ke státu, takže co pocházelo „shora“ bylo
od boha a církev se dostala pod episkopát zeměpánů. */
2.3
Etika v novější době
Novověkou filozofii etiky lze začít Spinozou, žákem Descartesa. B. Spinoza (1632 – 1677)
klade důraz na přirozenost člověka: člověk je mravný, když své jednání a chtění utváří podle
své přirozenosti. Jedná-li pod vlivem žádostí, je nesvobodný. Jasné poznání umožňuje
ovládnout afekty. Avšak vzhledem k pudovosti, determinovanosti lidské činnosti a jejímu
hlavnímu cíli k udržení bytí, jak hlásá Spinoza, lze jeho etiku brát doplňkově.
I.Kant (1724 – 1804) jde za aristotelsko – tomistické učení (zdroj mravnost je v rozumné
lidské přirozenosti) a odvozuje morálku z čistého rozumu, čisté vůle /111/. Základní mravní
pojmy podle něho nelze empiricky zdůvodnit a uplatňování etiky odvozuje z tzv.
kategorického imperativu, který je dán každému člověku **/ : je to povinnost: „Handle so,
dass die Maxime deines Willens jederzeit zugleich als Prinzip einer allgemeinen
Gesetzgebung gelten kann.“ ***/ Avšak nejvyšší dobro , jakožto ctnost společně se štěstím, je
z aristotelských myšlenek odvozeno. Kantova uvedená hlavní zásada mravní je pak obměnou
novozákonního: miluj bližního svého jako sebe samého. Kant napadal novozákonní „Čiňte
lidem vše co chcete, aby vám činili“ /Mt 7,12/, že neurčuje mravní chování člověka k sobě
samému, ale to je pokryto přikázáním lásky k Bohu. Kantovo maximum nelze použít obecně
(např. euthanasie). Kant nesmírně vyzdvihl autonomii vůle a člověk je podřízen jen svému
vlastnímu zákonodárství, čili hlásal naprostou lidskou svobodu proti nesvobodě Spinozově.
Úcta k zákonu je zákon, který si člověk sám ukládá.
*/ To uvádí protestant SEEBERG /127, s.69/, vynikající vykladač etiky, který pod vlivem výše uvedeného nazírání skončil
obdivem k vůdcovskému principu Hitlera a obhajobou principu jedné strany – NSDAP
**/ Zákon vložený do člověka je snad odezvou Pavla z Tarsu: láska Boží vložená do našich srdcí – Řím 5,5.
***/ V jiné variantě má Kant „Naturgesetz“.
Anglický filozof H. Spencer (1820 – 1903) rozlišuje absolutní a relativní etiku, přičemž
lidské jednání nemůže být absolutně dobré, nýbrž jen relativně. Život stojí za to žít, jen když
převažují dobré pocity: „pleasure is ultimate good“ /131/. Je to protiklad ke Kantovi, u něhož
člověk čím více usiluje o blaženost, tím více se vzdaluje pravé spokojenosti. Spencera
výrazněji rozvinul J. S. Mill (1806-1873) v tzv. utilitarismu, kde kriteriem správnosti
počínání je štěstí. */
Pokantovské německé přínosy nepatří v etice k nejšťastnějším.
A. Schopenhauer (1788-1860) /128/ podrobuje Kanta důkladné kritice. Klade důraz na vůli
jako on, ale i na spravedlnost a motivaci a za morální považuje nesobecké jednání.
Zdůrazňuje také sklon lidí ke zlému (pesimismus). Nietzschova teorie panské a otrocké
morálky (Übermensch) má nepříznivou odezvu ještě v nacismu. Člověk se svou Willen zur
Macht je pravou morálkou.
K. Marx přesunul etické principy tím, že je postavil do závislosti na výrobních vztazích a
etické normy chápal jako třídně podmíněný systém názorů a hodnocení chování lidí. Třídnost
proletářské, socialistické morálky znamená, že morální je to, co vládnoucí skupina za morální
prohlásí. Už to, že šlo o důležitý ideový prostředek, že kritériem byly zájmy výstavby
komunismu (Lenin ještě více degradoval etiku definicí, že morálka je to, co pomáhá zničit
starou společnost), že znaky této morálky byly vlastnosti, jež s ní v podstatě nemají co dělat
(kolektivismus, revolučnost, kázeň, organizovanost), prokazuje podřazení morálky a etického
jednání okamžité potřebě a účelu, především upevněné moci. Pokud bychom v tomto případě
vůbec mohli mluvit o morálce, jde o morálku obdobnou rasismu, kde individuum slouží určité
skupině lidí. Vůdce skupiny je pak tlumočníkem morálních předpisů. Pokora, dobrota,
spravedlnost, apod. neposilují skupinu a proto neměly v normativech ani v jednání místo.
Novověké etické myšlení se stále více v posledních desetiletích opírá o humanismus.
Již Schopenhauer říká: etika starých byla eudaimonická, u nových jde hlavně o zdravovědu
(Heilslehre). Základní snahou etického konání je vytvořit lidskost a cílem je kultura
jednotlivce a společnosti, byť ne vždy jsou kulturní národy i etické /HABÁŇ, 109, s.70/ - viz
antický Řím. Filozofie pragmatismu vede v etice opět k utilitarismu (co se osvědčí v praxi, je
mravné) a tím i hedonismu: základem je smyslový požitek. Krása je podřízena užitečnému a
slastnému. Dochází tu k rozporům, jež nelze uspokojivě řešit. Existují však i další –ismy, jež
tu pomíjíme. Pozitivizmus Comta je hypotetické tvrzení bez hlubšího filozofického
zdůvodnění a uplívá na povrchu věcí . (Habáň ostatně pozivitizmus řadí do naturalismu).
Pozitivismus **/, který se u nás projevil ve filozofii etiky /KREJČÍ, 109/, nepřispívá
podstatně k rozvoji etiky: chybí absolutní cíl a smysl života.
Zdá se, že ateistická filozofie – a praxe to potvrzuje – nedává uspokojivé řešení v oblasti
etiky ani nepodceňuje účinně člověka ke konání dobra. Člověk sám sobě nestačí, aby byl
blažený. Budoucí vývoj ukáže, zda pokles mravního vědomí ve světě je dočasný a v čem
nalezne impuls k novému vzmachu morálnímu.
*/ Happiness = pleasure and the apsence of pain /114/. Pozor však na rozlišení aristotelského pojímání eudaimonia,
překládané do angličtiny rovněž jako „happiness“.
**/ Z něho byl snad odvozen emotivismus, který etické výroky chápe jako emoce
3
ODVOZENÍ PRINCIPŮ
Uvádíme několik východisek k tvorbě etických zákonů, nařízení a pravidel, abychom ukázali
možnost jejich zdůvodnění. Ukážeme, že nekritické lpění na jednom přístupu vede
k zanedbání jiných zásadních faktorů. Zdá se však, že ve hře jsou tyto tři základní složky:
- rozum (sám nestačí), jako základ úvah k tomu, co je logické a co je třeba přijmout
jako etické (např. nedělej si zbytečně nepřátele),
- praxe (jako zpětná vazba logických dedukcí) prokazuje správnost nebo mylnost
rozumového uvažování a z toho uplatňovaných, rozumem přijatých norem (např.
nedávej dětem moc peněz),
- nadpřirozená autorita, jež odhaluje základní smysl lidského bytí, ospravedlňuje
intuitivnost mravního cítění (svědomí) a orientuje lidskou bytost za rámec pouhého
individua (př. miluj bližního). Případně jenom svědomí. +/
3.1
Teleologické hledisko ++/
Toto odvození vychází z přesvědčení, že pozorujeme-li přírodu, vesmír, lidstvo, všude
můžeme odhalit řád anebo pokus o jeho zavedení. Takový řád není samoúčelný, má svůj
smysl, účel, pro který vznikl. Kde však je účel, je i cíl. Tedy i lidské chování, lidský život, má
svůj smysl, své zaměření, což je zřejmo i z toho, že každá rozumná bytost si ve své činnosti
staví cíle, jež chce dosáhnout (krátkodobé či dlouhodobé, méně nebo více významné).Poznání
cíle a postoj k cíli vede člověka tím, že mu dává normy jednání
/HABÁŇ, 109/.
Z různých cílů bude patrně jeden hlavní, nejdůležitější, označovaný jako poslední či konečný.
Často je kladena otázka, co je posledním cílem člověka i v oblasti morální. Tu je hlavní obtíž
stanovit, co má být hlavním cílem.
Rektor Univerzity Karlovy a národohospodář K.ENGLIŠ rozpracoval teleologii jako formu
vědeckého poznání /106/. Teleologické myšlení pro něho spočívá v hodnocení. Děje a
předměty hodnotíme vzhledem k účelu. Teleologické hodnocení je úsudek praktický, který
připravuje k jednání /ibid, s.131/.+++/ V národním hospodářství jde pak o zlepšení života.
Protože teleologické poznávání vrcholí vždy v účelu, Engliš dospívá ke společnému účelu,
který je na vrcholu lidského jednání a tím mu je osobní spokojenost. Myšlenkovou konstrukcí
jeho teleologické teorie je užitek, při čemž soustava užitků ústí do užitku společenského. A tu
je již vazba na utilitarismus.
Teleologický princip nalézá však své rozpracování již v řecké filozofii (Platon a zejména
Aristoteles), na níž navázal tomismus ++++/ , při čemž tímto posledním cílem má být pro
člověka Bůh jakožto nejvyšší dobro, kterého chce člověk dosáhnout (v mravním smyslu je
tedy posláním člověka konat dobro a s nejvyšším dobrem se sjednocovat).
______________________
+/
++/
+++/
++++/
Basil: Svědomí je zákon našeho rozumu /135/. Palouš /117,s.65/ zdůrazňuje, že je třeba být otevřen pro „hlas shůry“.
Telos (řec.) = účel, cíl
Jak patrno, jde o vztah na axiologii.
Tomáš Akvinský /135/: „Jednati pro cíl je vlastní rozumové přirozenosti.“
Pro etické uvažování z teleologických principů jde tedy o to, určit co je dobré a pak provádět
správné věci v souladu s tímto dobrem. Soudí se, že jakmile dosáhneme shody v tom, co je
dobré, není obtíž rozhodnout, co je správné.
3.2
Teologické hledisko
V této souvislosti se většinou hovoří o normativní etice. Jsou dány normy chování, v tomto
případě od Boha (např. Desatero ve Starém zákoně) a je tudíž na člověku, aby je zachovával.
Protože tyto normy nejsou rozpracovány pro každou problémovou situaci, je třeba spoléhat na
rozumné uvažování člověka (jeho svědomí), případně na výklad, který podá kompetentní
osoba, společenství (církev). V poslední době se i v církvích stále více zdůrazňuje mravní
odpovědnost jedince.
Specifickým vyjádřením mravního úsilí člověka je východisko Ježíše Krista, který formuloval
dva základní příkazy: Miluj Boha nade vše a bližního jako sebe.
Tento princip je někdy označován jako agapismus /REAGAN, 205/. Ovšem nesprávně,
protože agapé byly hostiny organizované z lásky v prvokřesťanské společnosti a tudíž
vyjadřovaly jen část principu. Jde o zákon lásky, překračující normativní etiku, protože
poskytuje pouze základní orientaci pro myšlení a chování člověka. Vznikly námitky, jak je
možno přikazovat lásku, avšak z Kristova učení to vyplývá, neboť dle něho se má člověk stát
Bohem +/ a tudíž se prvou částí příkazu říká: zamiluj si svou budoucí podobu (a neulpívej na
tom, co skončí na tomto světě smrtí).
3.3
Deontologické hledisko ++/
Typickým představitelem principu povinnosti je I.Kant, který klade etické principy do
rozumu, bez vazby na jakoukoli empirii, ve formě kategorického imperativu, ukládajícího
povinnost se mravně chovat. Činy mají být konány z povinnosti, nikoli z náklonnosti. Kant
jde dokonce tak daleko, že potěšení z dobrého skutku ruší jeho mravní hodnotu. Jednání
z povinnosti nemá svou morální hodnotu v účelu, který jím má být dosažen, nýbrž v principu
chtění, podle něhož se o něm rozhoduje. Záleží tedy pouze na úmyslu.
Povinnost je nutnost jednání z úcty k zákonu, který je nutno plnit za všech okolností. Ve
starém Římu byla síla zákona vyjádřena známým : Lex dura, sed lex (zákon, byť tvrdý, je
zákon, což je lepší než kdyby nebylo zákonu).
Starší výklady náboženské – a některé přetrvávají dodnes, zejména v určitých sektách – byly
přísně normativní. V učení se jasně vytyčovaly příkazy, jež bylo nutno slepě plnit a odchylka
byla považována za porušení mravního řádu, za ohrožení společnosti a proto hodné potrestání.
V tomto století povinnostní teorii rozpracoval D. Ross, který určil 6 pravidel prvořadé
závaznosti, např.:
• povinnost závisející od mého činu (např. napravit nesprávnost učiněnou jinému)
• povinnosti odvisející od činů druhých (př. vděčnost).
Je pochopitelně velice obtížné stanovit úplný a výstižný soupis povinností,
______________________
+/
„…aby všichni jedno byli jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás jedno“ /Jan 17,2+/.
z řeckého: co má být. Deontologie je nauka o povinnostech.
++/
jakož i stanovit priority při kolizi stanovených závazků /viz REAGAN, 205/. Pro některé
deontologisty není dobro dostatečným základem etiky, protože tato představa může být
zdrojem neetického chování. Etické principy proto nesmí záviset na tom, zda vyústí v dobrý
konec. Spory se pak vedou o tom, které zásady jsou správné. Obvykle se uvádí čestnost,
neškodit druhým, spravedlnost. V praxi se pak postupuje tak, že při výskytu problému se
porovnávají alternativní řešení s deontologickými pravidly. Dojde-li k souhlasu, je to
v pořádku, je-li souhlas s jedním a rozpor s druhým, nutno hledat nadřazené pravidlo.
I když je jasné, že člověk aspoň jako součást lidské společnosti (a dnes se ukazuje, že i
součást přírody) musí akceptovat pojem povinnosti, odpovědnosti, plnění určitých závazků,
uznat následky za neplnění povinností, deontologické hledisko jednak nevyjasňuje, odkud
brát principy povinností, co uznat za povinnost, v jakém pořadí důležitosti jednotlivé příkazy
brát, tj. jakou mravní závažnost jim přisuzovat.
Tím nechceme samozřejmě zpochybňovat princip povinnosti, neboť bez povinností nemůže
lidský rod existovat. Lze však i z jiných východisek dojít k tomuto pojmu a přijmout jej ve
smyslu mravním. Dlužno též přiznat, že forma zákazů a příkazů je nejsnadnějším vyjádřením
etických postulátů a srozumitelná k plnění.
3.4
Axiologické hledisko
Axiologie = je nauka o hodnotách. Kantův kritik N.Hartmann (1882-1950) budoval etiku
opřenou o hodnoty.
Při tomto východisku předpokládáme možnost posuzovat činy z hlediska hodnotových
preferencí. Stanovíme tedy, jakou co má hodnotu, přičemž se předpokládá, že některé věci
mají větší hodnotu než druhé, dokonce, že některé mají hodnotu absolutní (obecně
uznávanou), zatímco jiné jen relativní (vztaženou na danou osobu, daný časový okamžik
apod.) Tak je pochopitelný hodnotový rozdíl mezi životem člověka a životem psa, který třeba
pro slepce má hodnotu značnou.
Hodnocení činů, jednání lidí, je možno posuzovat obdobným způsobem. Názory, které
relativizují hodnotové systémy, jakoby nešlo porovnat dvě hodnoty, de facto popírají tento
způsob pohledu. Jestliže je možné snadno se dohodnout na hodnotách nižšího řádu, je obtížné
dojít k obecnému souhlasu v hodnotách základních. Např. Albert Schweitzer, když
zdůrazňuje nutnost dospění k závazné etice /129/, říká, že je třeba uchovávat svůj život a
každé jsoucno přivádět k nejvyšší dosažitelné hodnotě. Každý člověk má silnou vůli k životu
a je v nás instinktivní úcta k životu. Tedy nejvyšší hodnotou je život: „Všechno, co při
obvyklém etickém hodnocení toho, jak se lidé k sobě chovají, platí za dobré, se dá převést na
materiální a duchovní uchovávání či podporu lidského života a na snahu dát mu nejvyšší
hodnotu.“ Život je mu svatý sám o sobě, zatímco Sokrates /123/ tvrdí, že nemá být pokládáno
za nejcennější věc žít, nýbrž dobře žít, a nelze-li, tak ho i obětovat.
Etika je Schweitzerovi odpovědnost vůči všemu živému a ta je absolutní. Schweitzer důsledně
rozšiřuje toto hledisko na vše živé. Nechává pak na každém, aby se rozhodl, nakolik zůstane
etickým a nakolik ne, má-li v zájmu vlastního života ničit cizí život. Řešení je tedy
subjektivní.
Zdá se, že axiologické hledisko je rozumné (a díky jeho realizaci ve Schweitzerově životě
není chuť je kritizovat), avšak je zjevné, jak obtížné je stanovit správně jednotlivé hodnoty a
mezi nimi vytvořit hierarchii.+/
+/ V otázce života není jen rozpor, zda být masožravcem či nikoliv, ale i pojídáním plodů se maří život rostlin. U života lidí
je pak značným problémem obranná válka.
Existují i názory, že poznání etické je výhradně záležitostí axiologie, ale z uznání hodnoty
neplyne ještě mravní závaznost a hodnotou může být pro někoho to, co pro druhého bude
nemorální.
Opět lze uzavřít, že bez hodnotových hledisek nelze vytvořit etickou soustavu, je však třeba
napřed se dohodnout na východiscích a zásadních přístupech, zejména v základních –
nejvyšších hodnotách, k nimž patří spravedlnost a dobro (např. pro Kanta dobrá může být jen
vůle).
3.5
Racionalistické hledisko
Přístup je nazván podle lat. ratio = rozum, což znamená, že při stanovení etických principů je
popřena každá autorita, s výjimkou lidského rozumu, jakožto poslední instance, který
úsudkem dojde k poznání, co uznat za mravně dobré a špatné. Zdá se tudíž, že by bylo možno
sem zařadit právě Kanta, avšak byť rozum je základem odvození dalších zásad, pod
racionalistickým hlediskem se myslí shoda názorů na konfliktní problémy. Existují dokonce
názory, že u rozumných lidí lze dosáhnout úplné shody, což však praxe popírá (příkladem
mohou být spory kolem interrupce). Z uvedeného rovněž plyne, že neexistuje podle
racionalistického hlediska absolutní etický princip a že hodnocení toho, co je a není etické, se
nutně mění s vývojem lidstva, s časem (časový úsek může být ovšem i značně krátký).
Je-li racionalistický přístup správný, pak lze do etiky vnést metody obvyklé v manažerských
přístupech při řízení a rozhodování, případně zavést algoritmy zpracovatelné na počítačích.
Jde např. o formulace podmínek typu IF – THEN (jestliže – pak), aplikovaných s úspěchem
v expertních systémech. Postup rozhodování (decision-making) pro medicínu uvádí BRODY
/201, s.10/, zde ve zjednodušení:
Problém – soupis alternativ – výběr – etická stanoviska (podmínky) – soupis důsledků –
soupis ostatních hodnot a srovnání důsledků s přijatým hodnotovým systémem – test (budu
spokojen s tímto činem, bude-li aplikován na mne?) – rozhodnutí o platnosti etického
stanoviska.
Důležité jsou tu korekční vazby typu:
• Jaký výsledek by vznikl při volbě jiné alternativy?
• Jsou uvedené důsledky relevantní specifice případu?
Citovaný autor soudí, že v USA výchova k racionalistickým principům vede lékaře
k samostatnější odpovědnosti, k větším promýšlením důsledků, než když mají dodržovat
striktně formulované příkazy normativní etiky. Souhlasit lze s tím, že lékař lépe znající
zdůvodnění svého jednání, bude uvážlivěji hodnotit důsledky svých rozhodnutí. Jasné
představy o morálních důsledcích předpokládají logickou argumentaci, jasnost koncepce a
porozumění hodnotám morálních principů.
Brody /op.cit./ však definuje etiku na racionalistickém principu takto:
“Ethics is the study of rational processes form determining the best course of action in the
face of conflicting choices“, což však lze aplikovat i na přípravu zločinu.
Jestliže neexistují základní etická východiska (např. vyjasnění, co je dobro, jakou hodnotu má
život apod.) a etické rozhodování je založena na konsensu, pak je značná volnost v tom, jak se
kdo zachová v konkrétních případech. Může dojít i ke značné kontroverzi mezi dvěma
osobami (např. lékař – pacient), ale i celými skupinami (např. novináři – politici v názoru na
to, co je a není etické publikovat, nebo obchodníci – spotřebitelé v otázce reklamy atd.)
3.6
Utilitaristické hledisko
(Utility (angl.) = užitečnost, prospěšnost, avšak utilitarianism se může interpretovat jako
prospěchářství.)
Vyhýbáme se označení „utilitářský“, které má jasně pejorativní přídech, naopak
utilitarianistický vyvolává asociace pouze na směr anglického filozofa J. Benthama a jeho
žáka J.S. Milla (1806-1873), který jej formuloval v díle Utilitarianism. V něm prohlásil, že
lidská činnost je správná tou měrou, jakou směřuje ke štěstí (happiness = pleasure and the
absence of pain).
Hedonismus (řec. hédoné = slast), hlásaný řeckým filozofem Epikurem (341-270) má za
kriterium štěstí libost (dobré je to, co působí libost, zlé, co působí utrpení) a je tak
předchůdcem utilitarianismu. U Epikura však nešlo pouze o tělesné pocity, neboť hlavní
podmínkou měl být klid duše. Ani Mill nepředpokládá požitkářské vidění světa, protože nad
osobní štěstí klade štěstí co největšího počtu lidí, k čemuž je nutno se dostat výchovou.
Ostatně Millův výrok: „Better to be Socrates dissatisfied than a fool satisfied“ to dostatečně
dokresluje /114/. Pocit jednoty s ostatními lidmi je pak podle něho hluboce zakořeněn v naší
povaze a v našem svědomí, které je též sudím při hodnocení jednání.
V novější době se pod utilitarianismem myslí především takové jednání, které se v praxi
projeví největší mírou hodnoty pro štěstí, blaho (nebo nejmenší nepříjemností, škodlivostí,
bolestí). Jde tedy o směr vyrůstající z pragmatismu. Při eticky problémových situacích se tedy
vytvoří soupis alternativ a testuje se predikce důsledků. Je to problém najít vhodnou škálu či
způsob ocenění výsledků tak, aby byly navzájem dobře porovnatelné. Nelze přitom preferovat
vlastní prospěch před prospěchem druhého.
Někdy je patrně i obtížné určitému konání přisoudit správnou hodnotu štěstí (blaha, užitku), či
odhadnout, zda naše jednání přinese radost nebo bolest. Pro někoho je uklidňující znát svůj
skutečný zdravotní stav, jiný se zhroutí. Anebo při poruše v letadle: má se lidem oznámit
skutečný stav ? Etický utilitarismus, tím, že vychází z pragmatismu, značně relativizuje etické
chování.
Rovněž je možné kombinovat uvedený princip s normativy, z nichž vychází deontologie
s tím, že se podrobují jednotlivé příkazy (pravidla chování) úvaze, jaké důsledky přinesou
vzhledem ke štěstí a zvolí se takový příkaz, kterému odpovídá největší míra štěstí /BRODY,
201/.
Tím se ovšem potvrzuje, že utilitaristický přístup nevyhovuje ve všech případech beze zbytku.
Jestliže Kant je extrém v tom, že etická hodnota je neslučitelná s libostí, zde jde o opačný
extrém: etické posuzování je závislé na pocitech libosti a nelibosti.
4
ETIKA V PRAXI
Nezpronevěřovat se (Wiesenberger)
Pokud někdo svou cestu již zná,
ten nikdy z ní sám sejít nemá.
Nesmí se dát zviklat pochybami,
nesmí se dát zlákat výhodami,
nesmí podlehnout ponížení,
nesmí dát se získat povýšením,
nesmí odradit se nepohodlím,
nesmí nikdy zoufat neúspěchem,
nesmí dát se ovlivnit ziskem,
nesmí dát se obloudit ni slávou
a nesmí se nechat zlomit ztrátou.
Stále dále musí jít svou cestou,
neboť nesmí se jí zpronevěřit,
ani poslání své nějak zradit,
jinak by musel zas znovu začít.
Každá lidská činnost, každá profese, vyžaduje uplatňování morálních principů +/, (+/ Ve
West Point Military Academy, USA, se povinně přednáší vojenská etika), neboť jsme
ukázali, že to činí člověka člověkem. Jestliže v dalších pododdílech stručně probereme
některé z lidských činností, pak spíše pro ilustraci a v zastoupení druhých
povolání,
(Etika v pedagogice, např. o při vyučování informační vědy, by si rovněž zasluhovala
pozornost, ale morálce při výchově zejména mladých lidí, je věnováno dosti místa
jinde),.také však proto, že ve vytknutých oblastech existují některá závažná specifika,
jejichž nerespektování může mít zhoubné následky. Tak je tomu v politice, ale také ve
vlastní vědě, jež dnes prostupuje všemi oblastmi našeho života. (Oddíl 4.2, vztahující se
na etiku ve vědě a technice, je probírán podrobněji, pro přímou aplikovatelnost na
informační vědy a tam uplatňování informační etiky)
Protože v medicíně byly etické zásady propracovány nejvíce a mají delší tradici,
věnujeme jí v rámci vědy samostatný pododdíl. Zasluhuje si to i proto, že etika ve vztahu
ke zdraví člověka skrývá ještě dosti problémů a některé v poslední době vystupují s větší
naléhavostí.
Etika v průmyslu, hospodářství a rodinném životě je naopak přehlížena. Přitom je
zajímavý názor filozofa Patočky, že „morálka není k tomu, aby společnost fungovala,
nýbrž k tomu, aby byl člověk člověkem…“ /cituje Palouš v 118/. Lze však pochopit, že
každý opravdový, tj. morální člověk, je stavebním kamenem fungující společnosti ve
všech oblastech jejího působení.
4.1
Etika v politice a hospodářství
Sokrates: „…nestane se To nic hrozného, budeš-li pěstovat mravní zdatnost… A
teprve potom…až se takto vycvičíme, dáme se do politiky.“ /122/
Politika patří mezi nejzodpovědnější povolání, protože jí se rozhoduje o osudech každého
člověka ve smyslu občana. Platon, Aristoteles považovali politickou práci za vrcholnou
činnost člověka, protože ji chápali jako práci pro blaho ostatních, pro celou společnost (zoon
politikon).
Protože politická rozhodnutí bývají osudná pro národy a státy často na desetiletí a mívají vliv
i během staletí, je nasnadě, že více než kde jinde je důležité, aby tato rozhodnutí byla ve
prospěch dobra a nikoliv zla, byla mravně na výši.
Politická etika nemůže tedy být pouhou etiketou politiků ani příslušet určité kastě nebo
výlučným jedincům, případně patřit k teoretické výzbroji s tichým uznáním odlišné praxe.
Podobně jako v ekologii (a ostatně i jinde) se pomalu přichází na to, že nejenom špatný cíl je
zavrženíhodný, ale i špatné prostředky, které se ospravedlňují dobrým cílem. Názorně to
ukázalo učení marxismu-leninismu, které uznávalo kruté prostředky jako nezbytné k dosažení
sociální spravedlnosti na zemi.
Poměrně málo pozornosti bylo věnováno mezinárodní morálce a přitom tam dochází často
k flagrantnímu porušování etiky (nejde jen o praxi, nýbrž i o teorii – viz ospravedlňování
užitečnosti lokálních válek v době nedávné i současné). V mezinárodní morálce jde především
o to, aby vnitřní smýšlení politika bylo správné, tj. takové, aby z něho přirozeně vznikalo
obecné blaho /VAŠEK, 136/. Posláním mezinárodní morálky je vytvořit charakteristiky
plnící řádně povinnosti v mezinárodních vztazích ve prospěch všech.
Jestliže řada věcí není právně upravena, musí tu etika obhájit svou roli. Plní-li svou funkci,
pak se stává, že takovéto zásady jsou později vtěleny do podoby práva. Kde je morálka, tam je
svědomí, kde je svědomí, tam je i svoboda, kde je svoboda, tam je i právo, tam je i řád, a kde
je řád tam je i blahobyt.
Události Jugoslávie či SSSR v roce 1991 prokázaly potřebu morálky, vždyť pouhé právo
nebylo schopno řešit kolizi mezi svobodou etnických skupin a suverenitou státu a další
problémy. Bez morálky se vždy probudí lidské pudy, tíhnoucí k ovládnutí druhého (ať
jednotlivce či státu).
V mezinárodní morálce platí více než kde jinde nutnost dodržet dané slovo, ujednání. Princip
dvojí morálky je dosud nezahojeným vředem mezinárodního života.Pius XI. jej odhalil slovy:
„Činy, které by všichni odsuzovali, kdyby byly spáchány soukromými osobami, považují se
za čestné a chvályhodné, dělají-li se z lásky k vlasti.“ /VAŠEK, 136, s.36).
Vedle obecných ctností (spravedlnost apod.) jsou některé vlastnosti důležité pro charakter
správného politika. Je to :
- otevřenost: silami zla je udržováno přesvědčení, že čím neprůhlednější politik, tím
úspěšnější. Jde-li o jeho moc a ne o blaho druhých, pak je to pravda. Jinak ne. Volič
má právo vědět, koho volí, jaké je myšlení politika a že existuje shoda myšlenek, slov
a skutků,
- konzistence: politik má být věrný svým ideálům a neměnit názory dle okamžitých
výhod. Je možné, že se politik zmýlí, ale nikoliv ve svých principiálních stanoviscích.
Dojde-li k zásadní změně světového názoru, znamená to, že takovýto člověk se
zásadně pletl a neměl by dále být politikem. Může být samozřejmě i nadále dobrým
-
-
-
-
filozofem, badatelem, ředitelem, ale ne politikem. To samozřejmě neplatí plně o
mladých lidech, kteří nemusí mít ještě své názory vyhraněné,
pravdomluvnost: za každou větou a slovem musí politik stát a ostatní musí vědět, že
říká pravdu. Výjimkou jsou jen případy omylů, ale ty mohou být minimalizovány
pečlivostí, kritičností, ověřováním informací apod.,
statečnost: správný politik musí připustit, že jeho život může být vydán v šanc, že
může být i vězněn a popraven a nesmí zradit ideje, pro něž je pronásledován. Opět lze
pochopit lidské selhání (např. při mučení),
nezištnost: politik, který hledá zisk pro sebe, svou rodinu, své oddané soukmenovce,
soukromé výhody /plat, služební vozidlo, služební cesty apod.) projeví své nedostatky
i jinak a lidé, kteří takovému člověku věřili, budou poškozeni. Sem patří i neúplatnost,
obětavost: politik musí ze sebe vydat víc než řadoví pracovníci. Daň se platí za slávu,
za moc. Do politiky by měli vstupovat ti, kteří chtějí pomáhat druhým a pro ně se
obětovat (př. Havel, de Gaulle). V. HAVEL /203/ napsal, že „politika jako
praktikovaná mravnost je možná“ a jako prezident neslevil ze svých ideálů. Smysl
státu pro něho „musí být vpravdě lidský, což znamená duchovní a mravní“ /tamtéž,
s.109/.
Hospodářský život je s politickým provázán a proto netřeba opakovat principy platné zde.
V hospodářském životě je ovšem legalizována snaha dosáhnout maximální zisk, tedy se
obohatit a proto nutno zdůrazňovat ty faktory, které ospravedlní takové snahy. Především je
nutno zdůraznit, že solidní obchodníci, podnikatelé, nemají cíl v maximálním zisku, ale
v rozumném zisku, tj. takovém, který činí podnikání pochopitelným, zajišťuje stabilitu života
bez ohrožení krachem, vede k rozvoji podniku a svěřených lidí, např. tím, že umožňuje
zlepšovat jejich sociální podmínky. Nedostatečný zisk nedovolí vhodně investovat, vede
k propouštění zaměstnanců a k možným sociálním otřesům.
Je však třeba dbát na to, aby byla respektována důstojnost člověka. Nelze tedy připustit
zotročování pracujících zrychlováním výrobních pásů k dohánění plánu (jak jsme toho byli
svědky v minulém režimu), počítačovou analýzou mikropohybu lidí a výběrem jen těch, kteří
prokáží maximální účinnost (jak je to někde praktikováno v kapitalistických zemích dnes).
Podnikání v oblastech, jež potlačují podstatu lidství (pornografie, drogy apod.), by mělo být
tvrdšími prostředky znemožňováno. Podobně by nemělo být podporováno rozvíjení činností
ekologicky nebezpečných.
4.2
Etika ve vědě a technice
Všeobecně se má za to, že to byla atomová bomba, svržená na Hirošimu, která neobyčejně
zostřila chápání morální odpovědnosti vědce za svou práci. Zdá se, že od té doby častěji se
vědec, dříve než přijme nějakou práci, táže svých etických zásad, jak se zachovat. Neplatí to
jenom o výzkumu v oblasti vojenství. Morálně neutrálních oblastí je méně od té doby, co byly
zjištěny katastrofální následky ekologické, případně co postoupily výzkumy genetické.
I když na druhé straně je dosti názorů, že vědec má rozvíjet naše poznání bez ohledu na jeho
možné zneužití, je jasné, že věda má přispívat k blahu společnosti. Zejména v základním
výzkumu však obtížně někdo může říci, k čemu mohou být výsledky použity. Vědec hnán
pouhou zvídavostí nemusí ani tušit dosah svých objevů a ani nemusí předpokládat možné
jejich zneužití. Vždyť zneužít lze všechno a z této obavy by bylo možno zastavit celý rozvoj
poznání.
Z toho plyne, že je obtížné vědci předepisovat chování, že je třeba se spolehnout na jeho
mravní zodpovědnost. Ostatně i vývoj atomové pumy ukazuje, jak počáteční snahy byly
pozitivní, neboť bylo třeba zabránit, aby nebyl prvý Hitler.
Ve vědě se vyskytuje též mravní spoluzodpovědnost mezi vědci a mezi vědcem a
zaměstnavatelem. Vědec musí umět nést svůj díl zodpovědnosti a nemůže se skrýt za
odpovědnost nadřízených. Při střetu několika mravních postulátů je třeba postupovat podle
obecných etických zásad. Nezbývá-li než nějakou porušit, pak aspoň volit menší zlo (příklad
politického vězně, který lže, aby neprozradil spolupracovníky).
Čestný vědec pociťuje lásku k lidem, je poctivý, skromný a obětavý a dokáže svou statečností
nacházet mravní východiska i v situacích, jež se budou jevit jako eticky problémové.
Zdůrazňujeme skromnost, protože touha po uznání, po slávě žene člověka k přehlížení
následků nebo i nechutným sporům o prioritu.
Závist a povýšenost nad ostatní může vést až k zabití. Připomeňme aspoň dva případy:
- odmítnutí Pasteura lékaři, protože Pasteur byl chemik a neměl se tudíž plést do
medicíny,
- odmítnutí Semmelweise, protože byl obyčejný doktor a tudíž neměl právo
poučovat profesory, aby se převlékli či myli si ruce, když jdou z piteven k rodičkám.
Ani smrt více matek (horečka omladnic) nevedla k nápravě. /GLASER, 108/.
Důležitou vlastností vědce je sebekritičnost, umění přiznat si, na co stačí. V minulém,
totalitním režimu se stalo vědeckými pracovníky mnoho těch, jejichž přínos pro vědu byl
mizivý či dokonce záporný (viz Lysenko a jarovizace), ale podepřela je politika. Je nutno
umět přijmout kritiku a opustit i sebelákavější hypotézu, ukáže-li teoretický důkaz nebo
experiment její falešnost.
Je tu i problém publikování, o němž hovoříme později. Zde aspoň jeden aspekt: spolupracujeli několik vědců na úkolu a starší pracovník nechce sám publikovat, má mladší právo na to
svým jménem ? Stačí vyjádřit poděkování ? /313/
Etika inženýrská ( a u tzv. hospodářských pracovníků) nemá tak vyhrocené otázky, protože
jde o řešení menší společenské závažnosti a krátkodobých dopadů. Tím však nelze připustit
zmírnění mravních norem. Také vědec někdy řeší zcela dílčí úkoly (příliš velké specializace)
a v technice a hospodářství dojde k rozhodnutím s nedozírnými následky (vzpomeňme
výstavbu jaderné elektrárny v jižních Čechách a zalití Žitného ostrova). Inženýr má však často
malou pravomoc, aby zastavil nepatřičnou výrobu apod. (vady léku Contergan ostatně asi
nebyly během výroby ještě známy).
Kodex etiky chemického inženýrství /206/ je dobře propracovaný a bohužel na podstatně
vyšší úrovni než etický kód amerických knihovníků. Code of Ethics for Engineers existuje
rovněž a další.
Choulostivou otázkou je problém kolaborace vědců a techniků s nezákonnými, mravně
zhoubnými režimy. Je opět na každém jednotlivci, aby zvážil svou odpovědnost. I v takových
případech je důležitá schopnost přiznat svůj podíl viny a případně přejít na nové místo, kde
bude prostor pro obnovení vlastní morální rovnováhy a pro službu společnosti.
Je patrné, že problém odborné kompetence je především mravní problém.
Výroba a podnikání přináší vedle ekologie (např. otázka odpadů) a zbrojního průmyslu i
odpovědnost za nezaměstnané. I když je určitý počet nezaměstnaných na místě (někteří se
práci záměrně vyhýbají), náhlá a masová propouštění signalizují nezodpovědnost vedoucích
těch podniků, v nichž byli zbaveni práce otcové a matky rodin a kde jde i o frustraci z toho, že
je společnost nepotřebuje.
Značné porušování etiky se vyskytuje v získávání konkurenčně schopné informace a
v získávání schopných mozků (braindrain).
Také o ekologické krizi se dnes hovoří, že je krizí mravnosti /KOLÁŘSKÝ, 112/. Autor
naznačuje, jak rozšířit etiku, aby zahrnovala i vztahy mezi lidmi a přírodou. Ekologická krize
akcentuje kladné hodnoty morálních vlastností, jako je zdrženlivost a střídmost.
Aby rozhodování ve vědě a technice bylo snazší, je záhodno uplatňovat aspoň orientačně
návody, jak aplikovat obecné morální principy v praxi. Počátky jsou již v zákoníku
Chamurapiho v babylonské říši (ca 1750 př.Kr.): Jestliže stavitel nepostavil dům řádně, takže
tento spadl a jeho majitel v důsledku toho zahynul, pak ať je stavitel popraven.
Lidská osobnost sama rozhoduje o mravním charakteru svých činů a proto je i respektována
svoboda člověka samostatně se rozhodnout o uplatnění obecných etických principů
v konkrétní situaci, Pro takové případy si může klást otázky podobné níže uvedeným a dle své
situace poctivě řešit:
1. Přispívá výsledek práce v mém oboru, podniku, na mém pracovišti lidskému pokroku,
slouží lidem, anebo jen podporuje politické, ekonomické a mocenské cíle určité skupiny
lidí či jednotlivce?
2. Do jaké míry jsem zodpovědný za výsledky své práce a co mohu ovlivnit?
3. Je zdůvodnění určitých činností natolik mravně průkazné, za co se vydává, anebo jsem
nad zdůvodněním neuvažoval?
4. Podporuje mé zaměstnání rozvoj vlastních schopností nebo je omezuje, např. činí ze mne
pouhé kolečko v nepřehledném soukolí, kdy nechtě plním jen rozhodnutí, s nímž vlastně
nesouhlasím?
Takové a podobné otázky vedou vědce a technika, aby se zamýšleli nad důsledky svých činů,
aby dokázali rozeznávat etické problémy techniky. kriticky je dokázali hodnotit a svědomitě
je řešit v souladu s etickými požadavky humanistických principů.
Na závěr upozorňujeme na inspirativní Etický kodex tlumočníka a překladatele (Jednota
tlumočníků a překladatelů), který připojujeme v Příloze 17.2, protože část informačních
pracovníků a knihovníků se věnuje též této profesi.
4.3
Etika v medicíně a eugenika
V uplatňování etických pravidel má největší tradici medicína z pochopitelných důvodů. Již
zákoník Chamurapiho formuloval postihy za špatné léčení a dodnes absolvent medicíny
skládá tzv. Hippokratovu přísahu, pojmenovanou po tomto slavném řeckém lékaři proto, že
razil ušlechtilou zásadu: léčením neškodit pacientovi. Hippokratova přísaha může sloužit
za příklad normativní etiky. (Hippokrates ca 469-370.)
V USA by vydán etický kodex lékařů v polovině 19.století ´Thomas Percival´s Code z r.1804
byl základem tohoto Code of Ethics of the Medical Assn. z r.1847. Dnes v USA existuje
Kennedyho Institute of Ethics a z lékařské etiky lze získat titul PhD. Na Kalifornské
univerzitě v San Franciscu si studenti sami vynutili přednášky z etiky. Světová zdravotnická
asociace vydala deklaraci o lékařské etice a lékařskou etiku respektuje drtivá většina lékařů
světa.
Ve zdravotnictví, kde jde o otázku života a smrti, plného uzdravení nebo vstupu do života
mrzáků, je obtížnější než v jiných oblastech vtěsnat vše do právních norem. Rozhodování o
postupu léčby, o jejím zahájení a zvlášť ukončení, je pod vlivem obrovského počtu rychle se
měnících faktorů a proto tu záleží nejvíce na mravní zodpovědnosti.
Z tohoto důvodu jsou etické regulativy v medicíně zkoumány i z filozofického hlediska a pod
vlivem některých naléhavých fenoménů (jako AIDS a izolace těchto nemocných, potraty a
jejich ospravedlnění, sexuální deviace a jejich legalizování, narkotika a jejich tolerování atd.)
hledána nová kriteria lékařské etiky.
Objevuje se trend odstupu od uplatňování příkazů normativní povahy a zdůrazňování
racionalistického přístupu. V medicíně v USA se asi od počátku 70.let uplatňuje kritická
analýza morálních postojů, což však vede i ke zpochybňování etických principů vůbec –
k jejich zrelativizování. BRODY /201/ připomíná, že k dosažení etické rovnováhy mezi
etickými principy a etickými soudy je žádoucí mít ucelenou teorii osobnosti. Vztah mezi
lékařem a pacientem má širší vazby než čistě zdravotní. Jsou tu vlivy psychologické a obecně
komunikační. Z praxe je známo, že pacient často odpustí lékaři nevhodný léčebný postup
jenom pro vlídnost, kterou mu projevoval. A proto takové vlastnosti, jako je milosrdenství,
soucit, trpělivost, mírnost, obětavost (samozřejmě ruku v ruce s vysokou odborností) mají
prvořadou důležitost. Ostatně přispívají k uzdravování.
Jak jsme vysvětlili v oddílu 3.5 racionalistický přístup přepokládá, že určitý postup bude
uznán za rozumný více lidmi (odborníky). A tu bývá obtíž v některých problémových
oblastech konsensu dosáhnout. Např.
• transplantace: z etického hlediska nelze dárce nutit svůj orgán věnovat, rovněž není
etické s ním obchodovat (natož s cizími orgány). To však nebrání přijmout za
darovaný orgán přiměřenou odměnu;
• euthanasie (z řec. euthanatos = dobrá smrt): pro nebezpečí zneužití se proti ní
vyslovují ti, co nemají nábožensky zdůvodněný záporný postoj. Naopak pokládá se za
neetické prodlužování života, je-li pacient mimo vědomí delší dobu a de facto životní
pochody jsou udržovány pouze uměle. Je třeba v takových případech přiznat právo
člověka zemřít. Za etické se všeobecně považuje zbavovat trpícího bolestí a jde-li o
nemocného zápasícího se smrtí i za cenu zkrácení života. K tomu se souhlasně
vyjádřila i katolická církev ústy PP.Pia XII., která jinak ostře protestuje proti
euthanasii;
• aplikace nevyzkoušených léčebných prostředků: nejsou k dispozici jiné prostředky a
jde-li o záchranu života, je to bezesporu etické, aby aplikovány byly. Z tohoto důvodu
je naopak neetický postoj některých lékařů k tzv. alternativní medicíně, zasahuje-li
v případech, kdy klasická medicína je bezradná;
• interrupce: v posledních letech se stává tato otázka předmětem sporů spíše
ideologických než lékařských a etických;
• eugenika (disciplina zaměřená na potlačení nepříznivých genetických vlivů) byla
nacismem a pokusy prováděnými na vězních dokonale zkompromitována. Genové
manipulace se stále jeví nebezpečené nejen z hlediska morality, ale i z ohrožení
vývoje lidského jedince, příp. i rodu. Určité zásady, prováděné k odstranění duševních
abnormalit, přinášejí pozoruhodné výsledky a proto je nelze odmítnout. Etický
problém tu proto vzniká v obdobných relacích jako u jiných léčebných postupů.
Obtížné je rozhodnout, kdy je možno některé zásahy (např. sterilizaci) provést bez
souhlasu postiženého, i když řada deviantů se podrobuje zákroku dobrovolně.
V případě ohrožení nevinných je ovšem morální provést tyto zásahy i proti souhlasu
dotyčných. Je to obdobné jako s trestem smrti, kdy je morální, aby smrtí jednoho se
zabránilo smrti více nevinných obětí.
4.4
Etika v rodině
Tato pasáž bude obzvlášť stručná, protože jde jenom o doplnění opomíjené oblasti, avšak i
proto, že ani obsáhlé pojednání by téma nevyčerpalo. Ethos rodinného života má dvě
základní relace:
- mezi manžely
- mezi rodiči a dětmi.
Již bezdětné manželství má pro společnost význam pozitivní, je-li harmonické a respektující
morální principy. Ne náhodou totalitní režimy se snažily podřídit rodiny pod své rozhodování.
Komunismus dokonce vedl cílené zásahy na rozrušení rodiny a manželství, jakožto instituce.
Ze ctností je třeba vyzdvihnout lásku, věrnost a obětavost (plynoucí z lásky). V případě dětí
pak stoupá odpovědnost mravní, protože charakter dětí je především utvářen rodiči a co
rodiče zkazí, obvykle nikdo nenapraví.
Čestnost, spravedlnost, důslednost, pravdomluvnost a pokora (děti přijmou nedokonalosti
rodičů, jež jsou mimo mravní oblast) jsou ve vztahu k dětem nezbytné. Ostatně všechny
ctnosti, jež rodiče vlastní, jsou dětmi vstřebávány a správné jednání je působivější než kvalitní
kázání. Zejména rozpor mezi slovy a činy děti rychle vycítí a vede to často k opuštění
mravních norem vůbec, k narušení na celý život.
Má-li být společnost mravně obrozena, musí se to učinit mravní výchovou v rodině. Dítě,
které má vštípeny etické zásady, nebude mít později valné problémy s profesionální etikou.
Etika v soukromém životě je však i etika se sebou samým. Znamená to mít pokoj v sobě,
vyrovnanost mysli, jakožto důsledek čistého myšlení, kdy člověk neosnuje zlé, objektivně
hodnotí své činy a střádá síly pro činnost veřejnou. Člověk stálého charakteru nezávidí,
koncentruje se na pozitivní věci a dovede snášet vyrovnaně i nepřízeň osudu.
5
MRAVNÍ DOPADY A POTŘEBA ETIKY
Jan Pavel II. v encyklice Redemptor hominis /1971/:
„Panství člověka ve viditelném světě …spočívá v prvenství
etiky před technikou, v prvenství osoby vůči věcem a ducha
vůči hmotě.“
V předchozích oddílech byly vyloženy principy etiky a poukázáno na některé slabiny
v daných přístupech. Rovněž bylo snahou ukázat, že není správné se zaměřit na jedno
hledisko a druhá pominout . Zdá se jasným, že v etice nutno brát v úvahu jak povinnost, tak
příkazy a zákazy, používání rozumu, uznávání určitých hodnot, zejména pojmu dobra a zla,
spravedlnosti a bezpráví, lásky a nenávisti – vůbec ctnosti, znát účelnost a cíl lidského snažení
a zvažovat důsledky svých činů.
Sledujeme-li historický vývoj morálních norem lidské společnosti,pak je zřejmé, že kdykoli
byly respektovány mravní principy, bylo štěstí lidí vyšší, než když nebyly. Dokonce i ve válce
vliv náboženského učení zmírňoval určité tvrdosti /např. Treuga Dei – omezení válčení jen na
několik dní v týdnu, práva zajatců apod./.
Došlo-li k úpadku mravnímu, znamenalo to ohrožení či zánik dané společnosti. Je proto
nebezpečné pro tzv. evropsko-americkou civilizaci, že se v některých ohledech dostává na
nižší úroveň než atavistické kmeny (propagace rodinného rozvratu, násilí, drogy aj.). Přitom
někteří „umělci“ či filmoví tvůrci se nestydí tvrdit, že jde o pouhé zobrazení reality života.
Vycházíme-li z předpokladu, že určité, byť zredukované etické principy jsou dány všem
lidem, pak můžeme soudit, že bez násilných vnějších zásahů či genetických malformit se lidé
budou chovat raději eticky než opačně. Mravní chování je ovšem ulehčováno právě tím, že se
jeví racionálním a dá se tak zdůvodnit. Přinejmenším lze postupovat negativně: místo, aby se
dosahovalo maximálního dobra, snažit se aspoň, aby zlo bylo minimalizováno (de duobus
malis minus eligo – ze dvou zel vyvol menší). Ostatně danost určitých etických zásad vyvěrá
také z toho, že i lidé zlí vlastně ve svém jednání hledají dobro. Postup od etických principů k
jednání jde přes svědomí /HABÁŇ, 109, s.79/, které bývá často utlumováno. Opakovaným
konáním zla je možno svědomí otupit a deformovat.
Hrůzy obou světových válek 20.století s nejrafinovanějším mučením obou velkých totalit
ukazují, že bez morálky se společnost vždy řítí do katastrofy. Nelze však spoléhat na mravní
automatismus člověka, na správné fungování mravních imperativů. Etická výchova je
nezbytná od nejútlejšího dětství.
Ukazuje se, že zatímco ve vědě dochází velmi rychle k nápravě nesprávných norem,
v morálce může být regres značně dlouhodobý.
Optimisticky působí, že v posledních letech se morálka více prosazuje i v politice. Vstup etiky
do politiky můžeme zaregistrovat i vlivem vědců (známým je zásah Einsteina u prezidenta
Roosevelta ve věci atomové pumy).
Je nezbytné, aby si společnost uvědomila, že jako dochází k ekologické katastrofě, tak
koncem 20.století ve vysokém stupni civilizace je společnost stále ohrožena mravním
rozpadem, čímž by došlo i k záhubě civilizace samé. Ch.Péguy kdysi prohlásil:
Sociální revoluce buď bude mravní nebo nebude žádná.
A prokázalo se, že měl pravdu. Snad účelná syntéza, vypracovaná z předcházejících principů ,
znalostí a zkušeností povede k vypracování takových zásad, které přispějí k ozdravění
celkové kultury lidstva.
Pět základních kamenů etiky pro to bude nezbytných: pravda – láska – dobro – spravedlnost –
svoboda. A možná dojde i na zapomenutý pojem: oběť. Pak se objeví i krása jako důsledek
mravního řádu nebo, jak řekl Augustin, že je to splendor ordinis (vyzařování řádu).
6
INFORMAČNÍ ETIKA OBECNĚ - POJEM A VYMEZENÍ
Uznáváme-li, že výměna informací s okolím náleží k elementárním a nezbytným činnostem
člověka, je pochopitelná existence informační etiky.
Informační etiku (dále IE) definujeme jako oblast morálky uplatňované při vzniku, šíření,
transformaci, ukládání, vyhledávání, využívání a organizaci informací.
Stručně lze tedy říci, že jde o etiku uplatňovanou lidmi bezprostředně zúčastněnými v celém
reprodukčním řetězci informací. CAPURRO /403/ definuje IE jako kritické zdůvodnění
morálních představ o povinnostech v oblasti odborných informací. Jde tedy
o užší vymezení než předpokládáme, i když souhlasíme, že především půjde o odborné
informace. Na druhé straně Capurro vidí vazbu na informační estetiku a na rozvoj řeči
(Weizsäcker: Sprache als Information).
Jak z dalšího bude patrné, následující text, který je určen pro výuku studentů katedry
vědeckých informací a knihovnictví, zaměřuje se rovněž především na odborné informace. Je
to i proto, že v oblasti odborných informací lze snadněji zavést etická pravidla, než
v konvenčních, kde ostatně nejsou ani pravidla ani obsah dostatečně zpracovány. Masové
informace zasahují do odborných a proto jim věnujeme více pozornosti v oddílu 13.3 –
novinářská etika.
Středem našeho zájmu je etika informačního pracovníka a knihovníka, protože nejvíce mohou
přispět k uplatnění IE v praxi. Jako jsme se pokusili v prvé části zdůvodnit potřebu etiky,
půjde nám nyní o totéž v IE. Bude proto tato látka probráno z více faset. Např. Oddíl 9.1
Etické zásady u autora, 10.2 Autorské právo, 11.1 Etické zábrany v osobách – to vše by na
obecnější úrovni mohlo být probráno společně.
Budou-li zprostředkovatelé informací známi svými ušlechtilými morálními postoji, získají
větší úctu uživatelů a tím i vážnost svému povolání . S uspokojením je možno konstatovat, že
tu etické cítění vždycky existovalo a snad více než v mnohých jiných povoláních. Zda to bylo
způsobeno kontaktem s vědci, zda vztahem ke knize nebo z jiného důvodu, není podstatné.
Důležitá je potřeba uspořádat nároky na informační odborníky plynoucí z principů IE a
poukázat na jevy, jež morální nejsou nebo mohou IE ohrožovat. Protože IE je podmnožinou
etiky, je takové ohrožení nebezpečím pro mravnost vůbec.
Protože není rozpracována teorie morality v oblasti informací, lze vycházet z obecných zásad
a příslušné jevy analyzovat pod zorným úhlem IE.
Z počátků zájmu o etiku v této sféře u nás /439/ byla etika informační práce. Rozlišení bylo
provedeno na rovinu subjektu (tvůrce, zpracovatele a uživatele – tedy to, co bude předmětem
kapitoly 9) a na rovinu objektu informační činnosti, včetně organizace informační činnosti
(především dokumentů, technických prostředků). To pojednáváme v kapitole 11. jako
překážky a deformity, protože etika sama se vztahuje na jednání lidí. Na katedře vědeckých
informací a knihovnictví FF UK v Praze bylo obhájeno několik diplomových prací, které byly
více či spíše méně úspěšným pokusem etikou se zabývat.
Podle rozlišení u obecné etiky lze rovněž od IE odlišovat:
- informační ethos = tj. pojmy či zvyky panující v oblasti informací u jednotlivců
(zejména specialistů), skupin informačních pracovníků, ale i celé společnosti,
- informační etiku = co je třeba dělat, aby byly uplatněny přijaté morální zásady a jak
se mají eticky chovat informační pracovníci a knihovníci, ale i další lidé ve styku
s informacemi.
7
CÍLE INFORMAČNÍ ETIKY A JEJÍ VÝZNAM
Huxlex /Raněný slepotou, s. 225/: „Až dosud se preventivní
etika považovala za něco, co je mimo dosah jednotlivců.“
Kromě obecných cílů, plynoucích z poslání a významu etiky samé a vedle záměru formulovat
předmět, smysl a vymezení IE, jde o tyto záměry:
A) Poukázat na potřebu a význam IE pro osoby (jejich vlastní rozvoj), pracující ve sféře
informací, zejména profesionálně.
B) Poukázat na potřebu a význam IE z hlediska prospěšnosti práce osob neprofesionálních,
pracujících ve sféře informací.
C) Vyzdvihnout nezbytnost IE pro celou sféru informací.
D) Zvýšit úroveň, profesionalitu informační práce jako službu společnosti.
E) Zvýšit profesionální status informačních pracovníků a knihovníků.
F) Prohloubit vážnost informační práce v odborné veřejnosti.
G) Stmelit na etických zásadách obec informačních pracovníků a knihovníků.
H) Zabezpečit, aby se informační pracovníci a knihovníci nepropůjčovali k činnostem
neslučitelným se zásadami IE.
I) Přispět k tomu, aby informace byly faktorem příznivě působícím na morální rozvoj
společnosti.
J) Přispět k aktivní činnosti za uplatnění etiky do všech sfér společenského života, kde jde o
působení informací (máme být pasivní k lavině pseudoinformací, jejichž následkem se
lidé stále méně zajímají o potřebné informace pro duchovní rozvoj ?).
K) Preventivně působit na ochranu před nesprávným zacházením s informacemi.
L) Zvýšit pocit odpovědnosti informačních pracovníků a knihovníků za důsledky porušování
IE.
Význam informační etiky je větší, než se na prvý pohled zdá. Teprve po seznámení
s kapitolou 11 a 12 (negativní dopady) vyplynou více nebezpečí pro jednotlivce i společnost
z nerespektování IE. Např. deformity charakteru, pokles úrovně vědecké práce mohou být
důsledkem porušování zásad IE.
IE může pozitivně působit na:
• kvalitu informačních služeb a tím i pomoci uživatelům,
• zlepšení přístupu v zacházení s informacemi a jejich využití,
• zkvalitnění komunikace, jíž je informační pracovník aktivní účastník,
• pozitivní komercializaci informačních služeb, aby nejen profit byl cílem, a ve snaze
zabránit rozdělení lidstva na informačně bohaté a chudé,
• informační společnost, její informatizaci, mravní úroveň, demokratizaci vzdělání a
svobodu,
• zmenšení negativních vlastností spojených s informacemi (pseudoinformace, šumy,
zkreslení, bariéry atd.)
• zlepšení ve využití technologií a jejich synchronizaci s rozvojem mentálního života
/PREUSS, 429/,
• vážnost profese informačních pracovníků a knihovníků,
• regulaci informací (odstraňování balastu, zvýšení srozumitelnosti a věrohodnosti
informací),
• zlepšení všeobecné morálky jednotlivců, skupin,
•
rozvoj společnosti (vyplývá z předchozích bodů), včetně funkce stimulační: potřebné
informace v náležité kvalitě jako účinný nástroj tohoto rozvoje.
8
CHÁPÁNÍ INFORMAČNÍ ETIKY U NÁS A VE SVĚTĚ
Montesquieu: „Zákon spíše řídí činy občana, morálka činy člověka.“
Informační etika (IE) je zpracována jakožto samostatný předmět v Československu poprvé a
takto i ve světě.
Existuje však dlouholetá tradice pěstování profesionální etiky v oboru knihovnictví (viz
kap.13) v návaznosti na zásady uplatňované profesionální etikou zejména v medicíně (viz
kap. 4) a v USA dokonce probíhala delší čas na stránkách časopisů z informačních věd a
knihovnictví někdy až ostrá výměna názorů k etickému kodexu knihovnictví (viz 17.3.).
K zásadnějším úvahám na téma etiky v informačních vědách došlo v 80. letech. Připomeňme
především článek „Ethics in Information Science“ z r. 1980 /KOSTREWSKI-OPPENHEIM,
313/ a rok nato „Zur Frage der Ethik in Fach-information und -kommunikation“
v Nachrichten für Dokumentation /403/, od R.Capurra. Týž autor v r.1987 na sjezdu
německých dokumentaristů pak použil pojmenování Informationsethik. V článku Moral
issues… /302/ zařazuje celou problematiku ještě do rámce „communicative ethics“.
Názory na to, co vše patří do etiky v informačních vědách, nejsou zcela sjednoceny. Jde např.
/313/ o etiku ve výzkumu (společné autorství, právo na publikování aj.), ve vyučování a
v informační práci (zneužívání databází informačními pracovníky pro soukromé potřeby,
otázka důvěrnosti informací, omezování informačních toků.). Vyskytuje se klasifikace
etických principů podle oblasti tvorby informací (povinnost autora být pravdivým a
objektivním), šíření (dostupnost, důvěrnost a úplnost informací) a užití (zneužití a filtrování
informací).
Na jedné straně je snaha všechny etické zásady kodifikovat, na druhé straně se však tvrdí, že
etika nemůže být kodifikována a že etické kódy dobří nepotřebují a zlí je stejně nebudou
respektovat. Více místa je věnováno otázkám etiky v souvislosti s novými technologiemi
(zejména v databázových centrech, on-linových přístupech, v tzv. downloadingu, a
v telematice – mj. k tomu existuje kodex EUSIDIC). Za podmínku etiky se pokládá svoboda.
To odpovídá tradici, s jakou se v západních demokraciích uznává právo občany na osobní
svobodu (od dob schválení americké ústavy v r. 1787), z čehož se postupně vyvinulo i právo
na svobodu informací (viz oddíl 10.1). Po druhé světové válce došly tyto myšlenky vyjádření
i v materiálech OSN (viz Freedom of Information, 409), jejichž počátek byl v r. 1947.
Ve dnech 23.3. – 21.4. 1948 byla konference OSN o svobodě informací v Ženevě. 33 vlád
zaslalo připomínky k praxi v tisku, rozhlase a filmu (tedy z oblasti sdělovacích prostředků).
Citovaný dokument uvádí důležité zásady, z nichž vyjímáme:
říkat pravdu a šířit znalosti bez zlého úmyslu (kap.I, 2a),
usnadnit řešení ekonomických, sociálních, lidských problémů volnou výměnou
informací (kap.I, 2b),
omezit falešné a tendenční informace, určit práva a povinnosti médií, postupně
eliminovat cenzuru a nelze-li, určit podmínky jejího fungování (kap.II).
Hovoří se tam i o získávání informací, o pohybu informací, o přenosu informací mezi státy a
o svobodě publikování. Je sympatické, že se tam mluví i proti dezinformacím a zprávy
matoucí lidi jsou označovány jako zprávy proti mezinárodnímu porozumění.
Stručně a jadrně pak byly formulovány hlavní zásady ve Všeobecné deklaraci lidských práv,
přijaté Valným shromážděním OSN 10.12.1048 (tehdy se několik států, mezi nimi i
Československo, zdrželo hlasování). Z této deklarace je v kontextu IE důležitý článek 19:
/Člověk a lidská práva 3O6, s.11/ : „ Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu… a
zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky
a bez ohledu na hranice“. (Lze též připomenout zásadu UAP – univerzální dostupnost
publikací. K formulaci „jakýmikoli prostředky“ můžeme namítnout, že se připouští i neetické.
Jinými slovy je patrno, že právo nemůže suplovat etiku.)
K tomuto článku byla 19.12.1968 přijata „Rezoluce o svobodě informací“, kde se prohlubuje
důraz na tento aspekt, přičemž se bere na vědomí, že technické vymoženosti enormě rozšiřují
dosah a rozsah slov, představ a myšlenek a velmi zvyšují možnosti působení informačních
prostředků pro věc dobra i zla /s.79 cit.dok.306/.
V r. 1975 se v závěrečných dokumentech helsinské konference o bezpečnosti a spolupráci
v Evropě (v části o spolupráci v humanitárních aj. oblastech, čl. 2 Informace) věnuje dosti
místa svobodné výměně informací /316, s. 57-61/. Převážně je však dokument zaměřen na
informace novinářské. Informačních středisek a knihoven se dotýká jen podpora přístupu
veřejnosti k periodickým a neperiodickým tiskovinám, podpora čtení a půjčování těchto
tiskovin v knihovnách (jmenují se veřejné a univerzitní) a podpora výměny technických
informací.
V Československu bylo možno publikovat některé materiály pouze v krátkém časovém úseku
tzv. Pražského jara a pak po helsinské konferenci. Teprve od r.1990 dochází v různých
oblastech k vnímání fenoménu etiky v širším měřítku, patrně pod vlivem morální devastace
let uplynulých. Autor v témže roce publikoval tzv. Informační chartu, kde je shrnuto několik
hlavních zásad svobody a etiky v oblasti informací /312/. Tato charta byla předána i
kompetentním orgánům a v roce 1991 – s inspirací dokumentů USA – přijata tzv. Listina
základních práv a svobod, jež má některé myšlenky z citované charty.
Ze všeho uvedeného plyne, že svobodný přístup jednotlivce k informacím, právo na jejich
šíření, na ochranu informací o vlastní osobě, povinnost nenarušovat informacemi mravnost a
porozumění mezi lidmi, je již široce zakotveno v povědomí kulturní části lidstva. Je rovněž
patrný úzký vztah IE a základních práv občana. Některé pasáže z IE se zásluhou
prof.dr.Cejpka dostaly i do přednášek na Ústavu informačních studií a knihovnictví
Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
Nadále však existuje mnoho míst na zeměkouli, kde výše uvedená práva a svobody jsou
jenom vyhlašovány (někdy ani to ne) a neplněny, a také proto, že od pouhých deklarací
k jejich každodennímu naplňování je dlouhá cesta, je nutno, aby zejména vysokoškolsky
vzdělaní lidé přispívali k šíření zásad IE do všech vrstev společnosti.
9
PRÁVA A POVINNOSTI V ROVINĚ TVORBA - UŽITÍ
INFORMACÍ
Frankl: „Svoboda je vždy ohrožována tím, že se zvrhne ve
svévoli, není-li držena na uzdě odpovědností.“ /107/
Nejjednodušším formulováním praxe informační etiky je vyjádření práv a povinností lidí,
kteří jsou účastni v procesu vzniku, šíření, transformace a užití informací. Tradičně se tu
nabízí rozčlenění na tři skupiny, tj. tvůrce, příjemce a zprostředkovatele, i když každý z nich
může zaujímat všechny 3 role. Tvůrce (autor), příjemce (uživatel) a zprostředkovatel
(informační pracovník a knihovník, mediátor, ale i vydavatel a nakladatel, tlumočník a
překladatel, redaktor aj.).
Práva a povinnosti uvádíme vždy jen tam, kde jde o typický případ, čímž nemá být řečeno, že
o dalších reprezentantech to neplatí (např. být pravdivě informován se myslí uživatel, ale
pochopitelně i autor a zprostředkovatel, což však není typické pro tyto role). Pouze právo a
povinnost chovat se mravně platí vždy stejně pro každého. Některá práva a povinnosti lze
právně kodifikovat (a něco též v právních normách je), zejména v autorském právu, a proto
vycházíme z příslušných legislativních předpisů, byť ne všechno lze takto vystihnout a ne
vždy příslušný předpis plně vyjadřuje etické postuláty.
Informační etika (IE) – jako každé mravné chování – má dva stupně:
a)
uvědomění si mravní zodpovědnosti,
b)
čin plynoucí z tohoto vědomí.
Kdyby někdo měl vědomí této zodpovědnosti, aniž by vyvodil důsledky z toho plynoucí, bylo
by pro něj lepší, kdyby toto uvědomění neměl. Uvědomělá odpovědnost totiž implikuje
povinnost mravního jednání a její odmítání člověka psychicky narušuje. Mnozí nechtějí vidět
důsledky porušení v oblasti morálky a své jednání omlouvají a nežijí v pravdě. Předpokladem
je však vyjasnění aspoň základních povinností. S nimi spojená práva mohou být o to větší oč
serioznější je přístup k plnění povinností.
Škody plynoucí z porušování IE nebývají okamžitě zřejmé. Např. soustavné omezování
přísunu informací, na něž má člověk právo (třeba vědec nedostává potřebné odborné
časopisy), se projeví až za několik let.
9.1
Etické zásady u tvůrce informací
Označení „tvůrce“ oproti termínu „autor“ jsme v nadpisu užili záměrně, abychom zdůraznili
práva a povinnosti spojené s tvorbou informací, i když dále budeme obě označení používat.
Ochranou autorských práv na vzniklé dílo a právem jím disponovat se zabýváme samostatně
v oddíle 10.2.
Morální odpovědnost tvůrce informací je z výše uvedených tří rolí nejvyšší, neboť jediným
výrokem může být ovlivněna celá společnost, všichni lidé na světě (viz Hitlerovo vyhlášení
války). Svoboda tvorby je také větší než svoboda uživatele, který má možnost pouze
informaci přijmout nebo odmítnout.
I když práva sdělovat informace, právo publikovat, patří k základním právům člověka, neboť
vyplývá z práva vyjadřovat své myšlenky, názory a postoje (být respektován jako osobnost),
je to spojeno s vysokou zodpovědností (sdělení mají být pravdivá, objektivní a přesná).
V oddíle 10.4 poukazujeme na poměrně nedoceněný špatný vliv pomluv (někdy však již
nactiutrhání). Mnoho vražd má počátek v nevhodně vyřčených slovech. Proto také svoboda
sdělování musí jako každá svoboda končit tam, kde začíná svoboda druhého. (Frankl: A
teprve nyní snad chápete, proč stále znovu svým posluchačům v Americe doporučuji, aby
svou sochu Svobody doplnili na západním pobřeží sochou Zodpovědnosti /107/). Proto je
dubiozní, zda S. Ruschdie měl morální právo napsat dílo, které urazilo miliony lidí - čímž
samozřejmě nejde o obhajobu neadekvátní reakce určité části muslimů. V tom smyslu měl
plné právo na ochranu osoby, jakou by měl mít každý tvůrce.
Autor tedy nemá morální právo sdělovat cokoliv, i když má právo na sdělování, zveřejnění
svých myšlenek a názorů za stejných podmínek, jako kdokoli jiný. Má totiž povinnost nešířit
informace podněcující nenávist mezi lidmi. Informace – pokud nejsou indiferentní – by měly
vždy sloužit k prospěchu člověka a společnosti. Jinými slovy, práva tvůrce informací jsou
spojena s povinností šetřit práv druhých. V etickém kodexu amerických chemických inženýrů
/206/ se ukládají povinnosti provést prvé sdělení o objevu, vynálezu, prostřednictvím vědecké
společnosti nebo odborné publikace, čili je stanoven selektivní přístup sdělování.
Každý má také povinnost sdělovat informace pravdivé , nezkreslené, s vyloučením polopravd,
dvojsmyslů apod. Je známo, že sprosté vtipy nebývají ty, v nichž se sprosté slovo vyskytuje,
ale ty, jež polozakrytým způsobem odhalují sprostotu.
Povinnost sdělování pravdivých informací nemůže být záminkou k tomu, abych poškozoval
druhého. Tady je rozdíl mezi soukromým a veřejným životem, protože v politice může
zveřejněním špatnosti politika dojít k odvrácení velkých nebezpečí pro celý stát. Neměly by
být zamlčovány informace, které má právo druhý znát, aby nebyl poškozen. Z uvedeného
však plyne, o jak choulostivý etický problém jde a pouhý výčet práv a povinností nemůže být
dostatečnou směrnicí pro jednání ve všech případech.
Autoři zejména odborných publikací mají povinnost správně citovat, zejména z morální
příčiny, aby nevydávali cizí myšlenky za vlastní. (V kodexu chemických inženýrů: Informaci,
kterou obdrží od klienta či zaměstnavatele, považovat za důvěrnou a informace, jež není
obecně známa, nesmí si přivlastnit). Citační etikou se zabýváme v oddílu 10.3 a proto v tomto
kontextu připomeňme pouze nešvar, kterého se autoři dopouštějí tím, že ve snaze zvýšit počet
svých prací a honorář, vytvoří nový článek tam, kde by stačilo citovat dříve uveřejněné dílo.
Toto uvádí ve své diplomové práci na KVIK PICH /426, s.98/, který apeluje na morální
principy při publikovaní těmito slovy:
„Překonat v sobě jakkoli silné pokušení publikovat za každou cenu a povýšit etické principy
za neporušitelnou zásadu.“
Zmíněná práce /s.77/ uvádí tzv. Code du bon usage UNESCO /viz příloha 17.5/, vydaný pro
nedostatek dobrovolné kázně autorů ve věcech publikování vědeckých informací, následkem
čehož dochází ke zbytečnému růstu objemu publikovaných dokumentů. Dodržováním
uvedených pravidel v tomto kodexu by se zvýšila etika autorů vědeckých publikací. Uvedený
kodex byl o pět let později přetvořen v „Guide pour la rédaction des articles scientifiques
destinés á la publication“ /UNESCO, SC/MD/5, Paris, 29.8.1968/. Současně byl i návod na
psaní autoreferátů.
Autoři posílají jednu práci i několika redakcím současně a někdy ani ostatním nesdělí, že již
jedna z nich se rozhodla dílo vydat. (Současné rozesílání více redakcím bývá však
motivováno i snahou nepřijít o prioritu objevu.) PICH prováděl průzkum v pražských
redakcích a mj. zjistil, že autoři využívají skutečnosti, kdy téma svým způsobem zasahuje do
několika oborů, aby týž článek uplatnili v příslušných oborových časopisech beze změny.
Američané udělali poměrně detailní průzkum podobné praxe /SEREBNIK – HARTER, 435/.
Na základě dotazníku rozesílaného v r. 1987 v 39 redakcích časopisu analyzovali:
mnohonásobné předkládání rukopisů, vícenásobné publikování článků stejného obsahu (jež
nazvali samoplagiátorstvím, rostoucí falešné spoluautorství, bratříčkování při lektorování,
opomíjení negativních výsledků výzkumu, chybné údaje v publikacích, ale dokonce i výskyty
falsifikace dat ve výzkumných zprávách. Cílem bylo identifikovat obecně přijaté normy
v časopisech z informačních věd a knihovnictví. Z řetězce autor – vydavatel – nakladatel –
lektor – čtenář pokládají za nejdůležitějšího v prosazování etických norem vydavatele.
Ukazuje se přitom, že autor, který informuje redakci o poslání více redakcím, nebývá většinou
kritizován jako nemorální. Podobně u chyb a omylů v rukopisu. Cca 37% redakcí má
v pokynech autorům informace etického rázu. V závěru jsou nadhozeny k úvaze další jevy
k etickému posouzení, např. paralelní publikovaní téhož textu v různých řečech, což však
nepovažujeme za obecně neetické. (PREUSS / 429 /: Ř. Mendel byl neznám desítky let,
protože publikoval na nesprávném místě. – Aby lidstvo nepřišlo o důležité myšlenky, je třeba
publikovat ve světových jazycích, což se často nepodaří hned.
Autor má povinnost psát věcně, což neznamená suše, ale nerozšiřovat svou publikaci
zbytečnou redundancí, tzv. vatou (např. dlouhými úvody), nemá psát pseudovědecky
(hromadit učené fráze k ochromení údajně méně vzdělaných čtenářů), psát má srozumitelně a
vytříbeným jazykem. To vše je samozřejmé u těch, kteří si osvojili kulturu a mají úctu k těm,
pro které píší.
Stručnost je často velkou předností,neboť neumožňuje tolik chybovat. Ostatně zprávy o
zásadních objevech byly napsány v krátkých zprávách.
Autor by neměl přijímat za spolupracovníky ty, kteří se na tvorbě publikace nepodíleli. Tento
nešvar je zakořeněn zejména ve zdravotnictví, kde se v některých ústavech bere za
samozřejmost, aby spolupracovník byl vždy vedoucí pracoviště, šéf kliniky, primář aj.
nadřízený, jenom proto, že dali souhlas ke psaní publikace. Totéž platilo v letech politické
totality pro publikování výsledků výzkumu jménem ředitele, který o věci téměř vůbec
nevěděl.
Autor, jemuž jde o serióznost díla, rád přijme připomínky lektorů, případně sám požádá
kolegy o neoficiální recenzi. Je projevem nadutosti odmítat zásadní připomínky ke zlepšení
díla jenom proto, že to vyžaduje práci.
Posléze nikdo nemá právo psát proti svému morálnímu přesvědčení, propůjčovat své jméno
k nemorálním záměrům nebo se podílet svými projevy na útocích proti někomu, kdo se
nemůže bránit.
V této souvislosti je vhodné připomenout, že silným etickým projevem nemusí být jenom
slovo vyřčené, nýbrž i nevyslovené (nenapsané).
9.2
Etika uživatele
„Dotyk s pravdou nelze substituovat žádnou
vnější manipulací.“ /R. Palouš, 177/
Z charty knihy UNESCO /424/ plyne jedno z hlavních práv, natolik samozřejmých, že ani
nebývá připomínáno: Každý člověk má právo číst. Kdo četl životopis Heleny Kellerové,
slepého a hluchoněmého děvčátka, s jakou touhou se učila číst, pak si uvědomí velikost daru
vědomí, skrze něž nejvíce vstupuje kultura do naší duše. Z práva na čtení plyne ovšem
nemorálnost opatření, jimž se člověku znemožňuje číst. Tím nemusíme myslet jenom na naše
vypleněné knihovny po roce 1948, ale také na nedostatek péče o knihovny, kdy teoreticky
všechny knihy jsou přístupné, ale fyzicky nikoliv (chybí personál, knihy jsou poškozené,
neevidované atd.).
Každý uživatel má právo svobody výběru informací (s výjimkami, o nichž pojednáváme
v kap. 13) a má právo přitom na pomoc informační instituce (tedy i knihovny), jestliže se na
ni obrátí. V současné době hlásané ekonomické teorie o nezbytnosti placených informačních
služeb se musí přihlížet k tomu , aby výše poplatků netvořila umělou selekci v přístupu
k poznatkům.
Uživatel má být respektován, pokud jde o rozsah (v rozumné míře), stáří, prezentaci
informací, a pokud je v silách dané instituce i na překlad, kondenzát apod.
Uživatel má právo být pravidelně informován a ti, kdož mu pomáhají, jsou proto zodpovědni,
že toto právo správně naplní. Uživatelova povinnost je na druhé straně být za tyto služby
vděčný, což není výzva k úplatkům, ale rozumí se tím slušnost chování, kritičnost ke splnění
požadavků, případně schopnost velkoryse přehlédnout drobné nedostatky.
Uživatel má právo na důvěrnost svých požadavků, tj., že dalším osobám nebudou informační
pracovníci sdělovat, co uživatel požadoval (s výjimkou zcela závažných případů kriminální
povahy).
Uživatel však má povinnost napomáhat zprostředkovateli informací při uspokojování
vzneseného požadavku. Kdo prováděl rešeršní činnost ví, jak vágní bývají formulace dotazů a
kolikrát je třeba žádat podstatné údaje.
Uživatel má
povinnost získané informace, jsou-li adekvátní potřebě, využít.
WIESENBERGER /439/ kvalifikuje vědomé neužití informací za nemorální, zvláště u
vedoucích pracovníků, kteří odpovídají za více lidí a jejichž rozhodování se stává bez
nabytých informací irelevantní. Pochopitelně informace, které získává třeba k růstu své
osobnosti, nemusí předat hned a někdy vůbec.
Uživatel má však povinnost úměrně k výši svého vzdělání nabyté znalosti využívat pro druhé
(někteří studují, aby mohli publikovat a publikují, aby mohli dále studovat).
Uživatel má povinnost přijímat i takové relevantní informace, jež mu jsou nepříjemné (viz
výše). Často tu provádí polovědomou selekci: jakmile informace nezapadá do jeho
dosavadního tezauru, nepodporuje jeho hypotézy nebo ohrožuje jeho status, odmítá ji (U
antikuřáckých zdravotních analýz bylo zjištěno, že drtivá většina kuřáků je odloží bez čtení a
spíše je čtou nekuřáci. Z teorie četby by se patrně dalo uvést více pozoruhodných zjištění.)
Uživatel má vyhledávat nejlepší informace, i když je to spojeno s námahou.
Je pochopitelné, že některá práva a povinnosti nelze nikde právně zakotvit a zůstanou
v oblasti etiky. Neměly by proto být méně respektovány.
9.3
Etika zprostředkovatele informací
„ Má-li herec, i začínající, proti nabízené roli umělecké,
názorové nebo etické výhrady, je správné, aby ji odmítl.“
R.Lukavský /LD, 30.11.1991/
Většina náplně patří do profesionální etiky informačního pracovníka (knihovníka) a novináře.
Proto v hlavní části odkazujeme na oddíly 13.2 a 13.3. Zde však nutno opět připomenout, že
okruh zprostředkovatele informací je širší. Zprostředkovateli informací p.ex. jsou
pedagogové, jejichž vysoká morální a mravní zodpovědnost je zásadní. Zvláště jejich příklad
(charakter a znalosti) jsou setbou mravní velikosti národa.Mnozí ještě v dospělosti rádi
vzpomínají na světlé postavy přísných, ale spravedlivých a moudrých pedagogů, z nichž
vyzařoval „Vyšší princip“ (viz stejnojmennou povídku J.Drdy). Svým způsobem mezi
zprostředkovatele informací patří i herci, recitátoři apod.
Jestliže uživatel má právo na přístup k informacím, pak snad ještě více informační pracovník
má mít zajištěn přístup ke všem nezbytným zdrojům informací, aby se mohl zdárně zhostiti
svého úkolu. Proto častá ekonomická omezení v akvizici mohou být i nemorální vzhledem
k uloženému poslání informačních specialistů. K tomu patří povinnost vydavatelů odborných
publikací vydávat zejména časopisy pravidelně a distribuovat je úplně.
Zprostředkovatelé (CAPURRO /403/ myslí informační pracovníky) nemají práva filtrovat
informace ve vlastním zájmu či využívat databáze a jiné informační zdroje pro soukromé
účely, provádějí-li svou činnost v rámci informační instituce.
Nakladatelé a vydavatelé provádějí úplný výběr toho, co přijmou k publikování a neměl by
proto být kritizován postoj knihovníků neposkytovat informace, jež jsou proti obecně přijatým
etickým pravidlům (společenské normě). Na druhé straně knihovník nebude uplatňovat své
izolované morální názory a podle nich dělat cenzora literatury. Vydavatelé mají odmítat
vydávat tituly, jež jsou sice obchodně zajímavé, avšak proti morálce, i když bude někdy
rozhodování velmi obtížně.
Zprostředkovatel má právo od uživatele vyžádat informace, jež považuje za nezbytné ke
splnění svého úkolu, tím spíše, že má odpovědnost, při nejmenším morální, za poskytnutí
nepatřičných (nepravdivých, škodlivých, neprověřených) informací. Chce-li respektovat
uživatele, jeho osobnost, požadavky, může chtít i osobní údaje, záliby, může požadovat i
zjištění psychologických momentů uživatelovy osobnosti (tak např. zjistí uživatelovy
informační prahy, v kterou dobu denní nejvíce absorbuje informace apod.).Podrobné
zjišťování uživatelových zvyklostí bývá nepříjemné, ale vede k vyšší kvalitě služeb.
Nakladatelé a vydavatelé by měli postupovat společně proti autorům, kteří porušují etiku
publikování případy zmíněnými v oddílu 9.1 (např. zasílání jednoho článku více redakcím,
dokonce v jednom originále, ostatním v kopiích) a navzájem si sdělovat jejich jména a
napříště jejich příspěvky odmítat.
Redaktoři mají vysokou zodpovědnost za čistotu jazyka. Je nezodpovědné, zvláště v rozhlasu
a televizi, jaké texty písní dostávají publicitu (podobně je to v otiskování některých „básní“). I
když primární povinnost za vyjadřování náleží autorovi, tam, kde není schopen adekvátně
zvládnout svůj jazyk, nebo není ochoten opravit své nedostatky, tam by měl zasáhnout
redaktor.
Všichni zprostředkovatelé mají povinnost respektovat autorské právo (viz oddíl 10.2).
Zprostředkovatel odpovídá nejen za věcnou správnost poskytování informací či transformaci
dat, ale i jejich včasnost. Dnes více než kdy jindy platí, že kdo rychle informuje, dvakrát
informuje a pozdní informací může uživatele značně poškodit.
Nakladatelé a vydavatelé mají přistupovat k publikování bez průtahů. Dlouhá doba od předání
rukopisu redakcím k vydání publikace jde sice především na vrub tiskárenským kapacitám,
ale někdy je zaviněna i liknavostí redaktorů, kvůli nimž text dlouho čeká na zpracování. Etika
vztahu autor – vydavatel musí být pochopitelně oboustranná. Kde tomu tak je, odpadá mnoho
nedorozumění a nesnází.
Zprostředkovatel je vlastně tvůrce a uživatel v jedné osobě a i když jeho morální odpovědnost
nebývá tak vysoká jako autora a uživatele, je v uvedeném smyslu jeho role náročnější. Svým
pozitivním chováním může ovlivnit mnohé. Zvláště u pracovníků dětských knihoven se může
stát, že svými postoji ovlivní budoucí etické chování dospělých uživatelů, vědců, politiků aj. a
že někteří uživatelé získají základní orientaci ve vědění pouze na základě doporučení
knihovny.
Dnešními zprostředkovateli jsou i databázová centra, která mohou porušovat autorské právo
(v poslední době se obtíže s placením autorských poplatků dosti vyjasnily), ale mohou
porušovat etiku v mnoha ohledech. Do jisté míry fungují i jako knihovny (zvl. u
plnotextových databází) a tudíž se na ně vztahují morální pravidla pro zpřístupňování
informací. Mají zaručovat všem volný přístup, poskytovat řádné školení, příručky, jež jsou
nezbytné pro řádné využívání nabízených bází, všem hostitelským střediskům (hosts, servers)
dávat stejné možnosti atd. /302/.
Ideální zprostředkování se tedy musí opírat o vysokou morální úroveň těch, kteří tuto funkci
vykonávají.
10 SPECIÁLNÍ HLEDISKA
Svobodný přístup k informacím a jeho protipól – jejich utajování – je poměrně choulostivá,
byť kardiální otázka ke zkoumání. Na to navazuje autorské právo, jež má tradici v právním
zajištění, ale kde zůstává ještě dost nejasností. Třetím speciálním tématem jsou citační
pravidla, jež přestože byla v literatuře často pojednávána, stále nejsou plně respektována. Pro
úplnost připojujeme letmý pohled do konvenčních informací, které by si vyžádaly detailnější
zkoumání.
10.1 Svobodný přístup k informacím a jejich utajování
W. von HUMBOLDT (1908): Výměna poznatků nechť je
přístupná každému.
V 8. kapitole bylo pojednáno obecně o právu každého občana na svobodný přístup
k informacím, na jejich svobodné vyhledávání, přijímání a rozšiřování, bez zřetele na hranici
států. Jde nejenom o samozřejmé právo v demokratickém státě, je tu vyjádřeno i probouzející
se uvědomění, že informace patří k základním faktorům rozvoje lidské osobnosti. Zužování
svobodného přístupu k informacím na vybrané skupiny lidí či na jednotlivce, je považováno
za nespravedlivé a tudíž za nemorální.
Vyhledávání však neznamená současnou povinnost pro jiného tomu napomáhat a informačně
knihovnická činnost je tedy v tomto ohledu dobrovolná a jaksi překračující rámec zákona
pozitivním směrem. Jde tudíž o činnost po výtce etickou a bylo proti IE chovat se lhostejně
k požadavkům uživatelů na informace či dokonce takovým požadavkům bránit. Vzniká tu
nicméně problém, zda existuje morální povinnost vyhovět každému požadavku. Etický kód
ALA je v tomto ohledu nesmlouvavý, ale v kap. 13 ještě ukážeme jeho problematičnost.
I demokratická společnost musí mít některá omezení, z nichž primární je postup proti těm,
kteří se snaží demokracii zničit. Proto také citovaná listina základních práv a svobod připouští
omezení těchto práv, jestliže by mělo dojít k ohrožení svobod a práv druhých, veřejného
zdraví, mravnosti apod.
Svobodné přijímání informací nemá jen aspekt právní (aby nebylo trestným přijetí
informace), ale i etický. Člověk by měl být schopen přijmout informaci, byť byla pro něj
nepříznivá. Právě ve věci svědomí, v oblasti morality, vzniká mnoho deformací tímto záměrně
zkresleným výběrem.
Rozšiřování informací má charakter svobodného šíření myšlenek, ale tím je vyjádřeno i právo
informačních systémů na distribuci informací po celém světě, což prakticky splňují především
velká databázová centra typu DIALOG. Protože tohoto práva využívají i nadnárodní koncerny
průmyslově vyspělých zemí, a to i k získání důvěrných informací ze zemí, kde mají pobočky
(mohou tam ovlivňovat místní obchodní politiku), je především na IE, jakým způsobem
postupovat, případně záleží na právní ochraně příslušných zemí v té věci.
Utajování informací a omezování přístupu k nim má tedy aspekt pozitivní i negativní:
A)
Pozitivním aspektem chápeme utajování informací z důvodů:
• ochrany jednotlivce (GB přijala zákon o ochraně dat osob v r. 1984 /TEAGUE, 471/) a
jeho práv. Jde zejména o nesdělování třetím osobám informace, jež si dotyčný vyžádal
v informační instituci jako její uživatel. Dále jde o zdravotní informace a jiné osobní
údaje (ukládané např. v počítačových databankách) a o ochranu duševního vlastnictví;
• ochrany skupin a jejich práv. Jde zejména o utajení obchodních informací podniků;
• ochrany společnosti v určitém státním celku a jejich práv. Jde zejména o bezpečnost
státu (politické, vojenské a hospodářské tajemství), veřejné zdraví a mravnost (GATT
/307, čl. xx., Ia: „…is necessary to protect public morals.“).
Vše musí být náležitě vymezeno zákonem a omezeno. Víme z minulé domácí zkušenosti, že
postupně bylo utajeno téměř vše. Ostatně i v západních demokraciích se chrání státní
tajemství. GB má údajně Official Secret Act, vztahující se i na sdělovací prostředky, neboť
vládní kontrola tisku neexistuje od r. 1695 /LN 9/90/.
Některé státy uzákoňují ochranu dat a právo přístupu k informacím jednou právní normou,
jinde je to ve dvou normách. V r. 1981 Rada Evropy přijala Konvenci o ochraně osob
vzhledem na automatizované zpracování osobních dat a mj. se stanovují povinnosti států
v zachování kvality i bezpečnosti dat podmínky mezinárodního přenosu dat. /Detailněji viz
318/ . Wiesenberger /439/ říká, že utajovat lze informace jen tehdy, když by je mohl uživatel
zneužít.
B)
Negativní aspekty utajování informací zařazujeme především pod pojem cenzura,
jakožto snahu ovlivnit lidské myšlení a jednání omezováním výběru nebo nařizováním toho,
co má člověk číst, resp. vidět a slyšet. Morální zhouby následkem cenzury čs. občané zažili
výrazně a knihovny obzvláště, když musely trpět vyřazování a ničení tisíce titulů hodnotných
spisovatelů v 50. letech. (V 70. letech byl postup již mírnější: nevhodné publikace byly
vyřazeny, zapečetěny, ale zůstaly v knihovnách). Ale i cenzura katolické církve se ve svých
důsledcích ukázala zhoubnou, byť nedosahovala uvedených rozměrů (srv. několik polic na
libri prohibiti v teologickém sále strahovské knihovny).
Americký etický kodex ALA (bod 2) vyžaduje, aby knihovník odporoval všemu úsilí skupin a
jednotlivců o cenzurování knihovních dokumentů. Sem patří i trestnost státu vůči občanům,
jestliže utajuje pro ně závažné informace. Ovšem i autocenzura může mít aspekt morálně
pozitivní (např. nebudu psát o tom, co nevím) a negativní (přizpůsobení textu sdělení
požadavkům autority ze strachu nebo pro zištné cíle).
Z diskuse v americkém odborném tisku také vysvítá (týká se nejvíce školních knihoven), že
vedle možného tlaku vlády zavádět cenzuru působí dravost podnikatelů, kteří chtějí ovlivnit
myšlení lidí, např. pornografií. GERHARDTOVÁ /411/ neodlišuje taktiku těchto dravců od
té, kterou používají cenzoři. (Nebo jde o díla, jež uvádějí záměrně nepravdy – př. Hochhuth:
Náměstek.) Může však jít o zdánlivě méně významné působení – poskytnutí televizorů
zdarma, avšak za cenu přijímat jen programy určité televizní společnosti. Metod, jak
ovlivňovat jednotlivce a celé skupiny, je více (viz reklama: někdy lživá, jindy omezující
samostatnost úsudku, zejména promítáním šotů do podvědomí).
Znemožňovat přístup k informacím lze rovněž cenovou politikou. Poslední léta vyvíjená
přesvědčovací kampaň, že informace je zboží, může v podstatě vést k rozdělení společnosti a
světa na informačně bohaté a chudé, kteří nebudou mít prostředky ani na životně důležité
informace.
Svobodný přístup má mít občan zaručen především k informacím, jež potřebuje ke svému
vzdělání a kterými disponuje stát a orgány územní samosprávy, a k informacím, jež se týkají
jeho existence (viz Základní listina práv a svobod, čl.17, odst. 5). Za tím účelem např. vydaly
v r. 1966 USA tzv. Freedom of Information Act, kterým se zaručuje, že veřejné informace
musí být přístupné lidu, s výhradou zákonných výjimek. Veřejná informace je informace
vlastněná lidem a spravovaná vládou – dle definice z Národní komise informačních věd a
knihovnictví (NCLIS). Tato komise stanovila 8 požadavků, mj. ochranu soukromí osob,
požadujících informaci a neztěžování přístupu k informacím poplatky. Ty, i když existují,
jsou vskutku zanedbatelné.
Existuje 9 výjimek obdobných, jež jsou uváděny v čs. listině práv a svobod (obrana,
zahraniční vztahy, obchodní tajemství, zdravotní informace, kontroly finančních institucí,
geologické informace o zdrojích nafty apod.) Vedle toho existuje Privacy Act z r. 1974,
dávající jednotlivcům možnost kontroly, jak federální vláda nakládá s osobními údaji a co
shromažďuje. Opět jsou tu výjimky, např. jde-li o právě probíhající vyšetřování kriminálního
případu. Tedy prvý dokument dává právo přístupu každému, kdežto druhý dokument jen
tomu, o kom má vláda záznam a přístup k němu povolen. V roce 1978 francouzské národní
shromáždění /468/ přijalo zákon o AIS, kde se mj. stanovuje, že AIS nesmí narušit lidská
práva, zasahovat do osobního života a každý má právo znát zprávy z těchto automatizovaných
systémů. Pokud jde o člověka, právní a administrativní rozhodnutí nemají být přijata na
základě automatizovaného zpracování informací.
Občan by měl být informován o věcech, jež se ho mohou dotýkat (tedy i o přípravě zákonů).
Proto by měla být uváděna vždy jména těch, kdo za přípravu a provádění příslušných opatření
odpovídají.
Z uvedeného plyne, že vodítkem knihovníkům a informačním pracovníkům je řada právních
dokumentů, nicméně ve své každodenní činnosti musí s rozvahou řešit etické problémy, které
se vzdor tomu vyskytnou. Vždyť všechny právní normy lze obejít. Nutno respektovat
skutečnost, že právní řád je vždy podřízen etickému, protože jedná o spravedlivém uspořádání
vztahů.
10.2 Ochrana autorských práv
„Stát uskutečňuje etické maximum – ideál- prakticky skrze
etické minimum – právo.“ T.G.Masaryk /113/
Velmi složitá otázka nejen z hlediska etiky, ale i právní kodifikace. Je tu mnoho nedořešeno,
zejména vlivem prudce se rozvíjejících nových technologií, nelze však ani jednoznačně
stanovit, kudy je třeba v právních normách vést hranici mezi zájmy autora a společností (např.
v délce ochrany díla, vynálezu především). Z hlediska etiky je též sporné, nakolik má být
zvýhodněna osoba odměnami za něco, co nevytvořila (dědictví autorských práv). Můžeme se
tedy s problematikou seznámit, etickou praxi však ponechat každému k řešení na základě jeho
mravních postojů. Podle nich může vstupovat do této problematiky jako zákonodárce,
právník, autor či uživatel.
Z důvodů praktických sem zařazujeme i ochranu dat, pokud jde o aspekt autorský. Jinak je
tato oblast širší (např. ochrana před konkurencí), velice často jde však o aspekt pouze
technický (zabezpečení dat před poruchami a chybami).
I když je autorské právo širší než pojem ochrany, zaměřujeme se především na ni a to
v podobě tzv. COPYRIGHT, kde bývá porušení etiky nejmarkantnější. Ochrana autorských
práv se vyjadřuje jako výlučné právo na vydávání, reprodukci, provozování a prodej předmětu
a formy uměleckého, literárního, hudebního díla. Na ideje se nevztahuje, ani na jména, tituly,
metody, fakta apod. K tomu slouží zvláštní ochrana (např. ochranné známky, patenty,
smlouvy).
Autorské právo má prvé pokusy v zákonu o autorském právu v USA z 18.století. V roce 1886
byla přijata bernská konvence k ochraně literárních a uměleckých děl, kdy k ochraně stačilo
vytvoření díla. (Bez ohledu na způsob a formu jejich vyjádření, jako knihy, brožury a jiná díla
písemná, ale i přednášky, proslovy, kázání aj. díla této povahy). Spojené státy vyžadovaly
jako podmínku ochrany práv autorů formální náležitosti, jako uložení, registraci apod.,
přičemž tyto podmínky se považují za splněné, má-li dílo uvedenu značku COPYRIGHT /C/
plus jméno nositele autorského práva a rok prvého zveřejnění. To bylo přijato jako
alternativní řešení ženevskou dohodou v r. 1952. K revizi této dohody došlo v Paříži. Obě
revidované úmluvy – naposled v Paříži r. 1971 – byly přijaty Československem v r.1980, a to
bernská jako vyhláška č. 133/1980 Sb., ženevská jako vyhláška č. 134/1980 Sb. Americký
kongres má usnesení z roku 1976 (General Revision of Copyright Law) a prováděcí předpisy
z roku následujícího.
V Československu se v ustanoveních §149-152 trestního zákona zajišťují zájmy, k jejichž
ochraně se stát zavázal mezinárodními smlouvami. Jde o ochranu proti nekalé soutěži,
porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení práv
k vynálezu a průmyslovému vzoru. Dle § 152 novely trestního zákona č.175/90 Sb. se za
porušení autorských práv (nebo práv příbuzných) dává trest do 1 roku vězení, případně pokuta
či propadnutí věci.
Ochrana vynálezů a zlepšovacích návrhů se u nás kodifikuje zákonem č. 84/72 Sb. o
objevech, vynálezech, zlepšovacích návrzích a
průmyslových vzorech. Produkty
počítačových programů tímto řešeny nebyly, i když se výklad přikláněl k jejich zahrnutí do
patentového práva. Autorský zákon č. 35/65 Sb. byl nahrazen zákonem č. 89/90 Sb. a teprve
v této nové podobě je tu programové vybavení výslovně jmenováno. Současně jsou tu
zajištěna jako autorská původní díla, vzniklá osobitým tvůrčím způsobem díla jiného (§ 3
cit.zák.), a ochrana překladatelské činnosti.
Z hlediska etiky jde ve všech uvedených případech v podstatě o totéž: kdy je nemorální
využívat výsledek tvůrčí činnosti druhého. Kdy je morální zpracování jiného díla nelze zde
řešit, protože rozhodnout, zda jde o tvůrčí činnost lze pouze individuálně u každého díla.
Autorský zákon používá k vyjádření ochrany autorství formulaci, dle níž má autor zejména
právo na „nedotknutelnost svého díla a je-li dílo užíváno jinou osobou, aby se tak dělo
způsobem nesnižujícím hodnotu díla.“
Je tu snaha zabránit krádeži cizích děl a zároveň je vyjádřena snaha zabránit takovému
zacházení s dílem, jež by mohlo znevážit dílo a tím i autora. Jde tu tedy i o vyjádření etických
principů.
Autorské právo k dílu se vztahuje (§ 9 cit.zák.) jak na celek, tak na jeho části, což je
z hlediska etiky pochopitelné: nelze za nemorální považovat krádež celku, částí nikoli.
Z hlediska informačních a dokumentačních systémů se tu objevují dvě meze: ochrana autora
nesmí být překážkou pro dokumentační činnost (17. zasedání UNESCO – podle
Documentaliste z roku 1974), avšak dokumentační záznam nesmí u čtenáře vyvolávat dojem
zbytečnosti /455/ jít do originálního pramenu, kvůli čemuž vznikly i právní spory. V tom
smyslu by muselo být postiženo i vydávání Referativního žurnálu VINITI, který takový
dojem vyvolává. Jestliže je však respektován obvyklý rozsah anotací a referátů, nelze snad nic
namítat a navíc se tak zvyšuje publicita autorů dokumentovaných děl.
Další spornou otázkou jsou citace, totiž, do jakého rozsahu je možno citovat, aby nevznikl
dojem zbytečnosti číst originální dokument. To však může být jen v rozsahu, vzbuzujícím
podezření na plagiát.
Pro informační pracovníky vznikají největší etické problémy tam, kde
zákon sice existuje, ale nemůže být účinně uplatňován,
zákon určité oblasti a určité rozpory neřeší.
Prvý případ byl častý před listopadem 1989, i když zahraniční knihy měly jasné označení
COPYRIGHT (a to nejen dohodnutou značkou, ale i slovně: otisk díla a jeho části povolen jen
se souhlasem vydavatele), běžně se kopírovaly, protože nebylo prakticky možné porušení
kontrolovat a nápravu zajistit.
Druhý případ byl častý donedávna u počítačových programů, ale vyskytuje se vždy u nově se
objevivší technologie. Tak tomu bylo u mikrografie, optických disků, audiovizuální techniky,
online bází atd. Tyto záležitosti jsou předmětem rozsáhlých úvah. Proto v západních zemích
vznikají náměty na novelizaci autorských zákonů a přikročilo se k řadě řešení. V dubnu 1991
Evropský parlament uzákonil právní ochranu počítačových programů. Zdá se, že tím budou
postiženi zvláště američtí poskytovatelé programového vybavení, neboť ilegálními kopiemi si
údajně přišli na 5 mld.USD za rok obratu. /Online, 6/91, s.16/.
Bylo to nezbytné i z důvodů kolize ochrany autorských práv a práv občana na informace.
Střetávají se tu tedy i etické otázky obecné a speciální informační etiky. Kompetenční spory
mezi WIPO (World Intellectual Property Organization) a GATT ponecháváme bez
povšimnutí.
Přejímání záznamů lze chápat jako druh kopírování. De facto je tu obnažována i problematika
referátových služeb, databází a informačních středisek vůbec. Je proto třeba i zvážit, kdy jde
převážně o výdělky a kdy o službu společnosti.
Existuje tu také rozpor mezi průmyslově vyvinutými a méně vyvinutými zeměmi, což je
otázka po výtce morální: jestliže špičkové státy světa dosáhly svého rozvoje též za pomoci
svých kolonií, mají patrně morální povinnost jim usnadnit přístup k myšlenkám, jež by jejich
zaostávání zmenšily. (Např. se vyskytly návrhy na oslabení autorských práv u léků). Dnes
můžeme tento rozpor nazvat jako protiklad informačně bohatých a chudých států.
Je pochopitelné, že takové státy jako USA, obhajují především práva autorů. Kongresový
Office of Technology Assesment (OTA) /415/odhadl, že export intelektuálního vlastnictví
představuje více než 1/4 celého US exportu. Přitom je nutno přiznat, že kolonializmus USA je
neporovnatelně slabší než u některých evropských zemí, čímž se morální závazek oslabuje.
Dále se budeme zabývat podrobněji tzv. Copyright, a to na základě praxe USA, kde byla tato
problematika podrobně zpracována. Nejenže 94.Kongres USA přijal detailní revizi autorského
zákona s uvedením zásad platných pro kopie děl v knihovnách (informačních střediscích), ale
v 70.letech vznikl i Copyright Clearance Center (CCC) - /Reganová-Riordanová, 467/ a
Transactional Reporting Service (TRS) pro evidenci a placení kopírovaných publikací,
registrovaných v CCC k regulaci kopírování a k provádění příslušného výkladu. CCC Inc. je
centrální služba pro fotokopie a autorizaci kopií. Při obtížích mají Američané možnost získat
zdarma informace z US Copyright Office.
V úvodu zákona je podán výklad použitých termínů.
Např. kompilace = dílo vytvořené sestavením již existujících podkladů (dat), jež jsou
vybrány, sestaveny a uspořádány tak,že výsledné dílo jako celek vytváří originální dílo
autorské. Kompilace zahrnuje i kolektivní díla. Nejde tedy o eticky pejorativní díla. Od
kompilace se rozlišuje „odvozené dílo“, které vzniká transformací, adaptací, modifikací (např.
hudební inscenace), kondenzací apod. a rovněž je chápáno jako originální dílo.
Literární dílo je vyjádřeno slovy, číslicemi, symboly či jinými slovními a číselnými symboly
a zahrnuje knihy, periodika, rukopisy, fonozáznamyy, filmy, disky apod.
Copyright se pak vztahuje na díla literární, hudební, dramatická, obrazová, audiovizuální,
grafická, choreografická, na pantomimy, zvukové záznamy, avšak u kompilací a odvozených
děl jen na části, v nichž má autor svůj podíl. Také se pochopitelně nevztahuje na části, jež
byly převzaty ilegálně. Protože mnohdy bude posouzení právně sporné, o to více vystupuje
etická odpovědnost tvůrců takových děl.
§ 107 uvedeného zákona hovoří o omezení autorských práv při využití děl právoplatným
způsobem (fair use), tj. pro účely komentářů, kritiky, zpravodajství, výzkumu a vyučování,
tedy pro nevýdělečné účely. Doma (homeuse) lze promítat video, ve škole též, ne však v
knihovně pro skupinu čtenářů. Knihovny však mohou půjčovat videokazety domů /MILLER,
464/.
§ 108 vymezuje další možnosti knihoven a archivů:
Je dovoleno reprodukovat jednu kopii (tištěnou či fonozáznam), pokud distribuce nesleduje
obchodní zájmy. Je to však i podmínka, že knihovna je otevřena publiku, tj. nejen
zaměstnancům vlastní instituce. Vytvoření kopie je omezeno na případy náhrady za zničenou,
poškozenou, ztracenou či ukradenou publikaci. (V GB byl přijat zákon, který kvalifikuje
ilegální kopírování videozáznamů jako trestný čin /i 91, 1991, č. 4, s. 118/).
I když tedy není přílišná volnost v pořizování kopií, zásadně knihovny tu možnost mají a také
lze pořizovat kopie pro soukromé studium, výzkum a vyučování. Vytvořený prostor
zpochybňuje tedy obcházení zákona knihovníky a informačními pracovníky.
U databází a v přístupu k nim je mnoho nevyjasněných otázek a proto informační pracovníci
musí respektovat více obecná etická pravidla pro praktické uplatnění. LEVINE /460/ bere
databáze jako kompilační materiál a uvádí dva přístupy:
a) databáze chránit autorským právem za úsilí vynaložené na jejich vznik. Poslední dobou se
autorská práva chrání poplatky (royalties) již při předávání databází do databázového
centra a tím je věc vyřešena, protože tato centra si hlídají způsoby využívání;
b) databáze chránit jako soubor dat.
Využití jednotlivých dat není chápáno jako porušení, kopie většiny dat ano. Zde se také
vyskytuje pojem „čistého použití“. I Nejvyšší soud USA rozhodl, že komerční použití
chráněných materiálů není čisté. Avšak tzv. downloading (přejímání dat) se jedněmi bere za
čisté, jiní to považují za jinou formu kopírování. I tady se zdá, že etika napoví, kdy lze
podobné věci provádět s čistým svědomím a kdy ne (chci-li tím vydělávat a snadno potlačit
náklady a proto si to opatřím bez placení, pak přes mezery v právních předpisech jde o postup
proti informační etice). V USA bylo v roce 1987 dohodnuto, že knihovny mohou využívat
zdroje z databázové sítě OCLO (On Line Computer Library Center) a předat i jiným
organizacím.
Za jednoznačnou loupež lze považovat neoprávněné vnikání do počítačových souborů bez
vědomí jejich majitelů a jejich vylupování. Avšak i případy, kdy nedošlo k přebírání dat
(pachatel kupříkladu tvrdil, že jen zkoušel, zda přelstí ochranný systém), jsou nemorální.
Patentové právo je v podstatě autorské právo, avšak na rozdíl od uměleckých děl vzniká tu
otázka, zda se dlouhou patentovou ochranou nebrzdí pokrok společnosti, zda chytristikou při
formulaci patentových nároků neztěžuje vynálezce jinému uplatnit práva na to, na co by sám
nepřišel atd. Dokonalá patentová ochrana firmy Xerox však vedla jiné k vývoji levnějšího
způsobu s papíry ZnO, byť použití obyčejných papírů na kopírování je praktičtější.
Z děl patentově chráněných se rovněž dají využít myšlenky nelegálním způsobem. Ačkoliv
patent lze udělit na řešení zásadně nové, autor dílčího zlepšení může vhodnou formulací
vzbudit dojem, že jeho řešení si ocenění vynálezu patentem zaslouží a díky přemíře
patentových přihlášek a nedostatku patentových odborníků k prověření, osvědčení dosáhne.
Ostatně praxe některých států v minulosti (např. SSSR dosáhnout co nejvíce patentů
z propagačních důvodů) tuto praxi podporovala.
Rovněž není eticky čisté skrývání určitého řešení do jiných patentových tříd než svou
povahou předmět vynálezu patří, aby došlo k oklamání konkurence. Sporné je provádění
nákresů v přihláškách, které někdy etiku narušují (záměrně nepřesné zobrazení ke zmýlení
případného uživatele). HOFFMAN /415/ uvádí, že pirátství v patentech, copyright aj.
intelektuálním vlastnictví stojí USA desítky miliard dolarů ročně a působí mnoho ztrát
zaměstnání. Důsledky takových krádeží jsou v morálním dopadu na způsob obchodu;
ukradené zboží bývá horší kvality (např. počítačové programy), nebývá ani dostatečná
ochrana zdraví a bezpečnosti (např. potraviny a léky). Hoffman připojuje dokonce podlomení
kreativního ducha: proč vynalézat, lze-li snadno ukrást. Opět se potvrzuje, že porušení etiky
má dalekosáhlé důsledky.
Kopírování počítačových programů bylo nedávno vyvoláno u nás nepřirozenými přehradami
politickými či ekonomickými a tudíž šlo spíše o přechodné jevy. Odhaduje se však, že na trhu
výchovní Evropy legálně kopírované programy tvořily pouhé 1% ze všech (On line 6/91, s.
16). Závažnějším porušením je záměrné zanášení tzv. virů, skrytých chyb (např. mohou být
spuštěny s časovým odstupem), jež vedou k znehodnocení i celých souborů. Také je
nemorální obměňovat ukradené programy tak, že se zakryje původní autorství.
Mezinárodní organizace LIBER (Ligue des Bibliothéques Européenes de Recherche) měla
projednat na své konferenci v r.1991 v Padově zásady ke Copyright, mj. umožnit poskytování
uživatelům všech druhů médií pro výpůjčky a umožnit pořizování pro všechny uživatele
kopií, včetně knih a databází, jež již nejsou na trhu, zachycovat pro ně rozhlasové a televizní
programy, přičemž uživateli se myslí uživatelé knihoven /419/.
Staří Římané údajně říkali, že „ius est ars boni et aequi“ – právo je umění dobrého a
spravedlivého. Je proto třeba usilovat o takové zákony, aby tomu odpovídaly. A to lze pouze
z hlediska etiky. Tuto problematiku jsme museli vyložit především z právnického hlediska,
byť nikoli vyčerpávajícím způsobem, protože v právní kodifikaci je patrná snaha o uplatnění
výše uvedeného principu. Bylo ukázáno, že jde o problematiku dosti složitou, skýtající různé
výklady s více postoji, umožňující legální porušování etiky. (Přísná obhajoba autorských práv
by asi nedovolila ani prodej knihy do antikvariátu.) Je proto nutno uplatnit obecná pravidla
informační etiky a kde ani to nestačí, pravidla etiky vůbec. Výklad měl přispět k orientaci
v hlavních otázkách a vést k přesvědčení, že uživatel, knihovník a informační pracovník může
respektovat většinou etické normy bez újmy na svých zájmech. Ostatně patrné je i to, že právo
nemůže uspokojivě řešit všechny případy informační praxe.
10.3 Citační etika
Citační zvyklost vyžaduje, aby autor uvedl prameny, z nichž čerpal, a to buď přímo v textu
nebo na konci stránky pod čarou anebo na konci díla jako soupis literatury či bibliografie.
V samotném textu lze uvádět citáty (doslovné znění myšlenek cizího autora), avšak v rozsahu
minimálním, nepřekračujícím několik vět. Přemíra citátů snižuje původnost díla, skládá-li se
z nich původní text.
Aby dílo bylo původní, nesmí být pouhou komplikací několika prací jiných, ale jejich použití
má být provedeno tvůrčím způsobem.
Správná citační praxe nejen usnadňuje identifikovat citované dílo, ale usnadňuje i provádět
citační analýzy (vysledovat v citačním řetězci počátek objevu, pracovní vazby vědeckých
týmů, vědecké fronty apod.), které jsou vítaným pomocníkem při zkoumání dějin a rozvoje
vědy i odhadů budoucího vývoje.
Prohřešky proti citační praxi jsou dvojího druhu. Eticky indiferentní (je např. prokázáno, že
autor čerpá hlavně z děl, jež má po ruce) a etiku porušující:
1. Autor cituje díla, jež nepoužil
2. Autor necituje díla, jež použil
3. Autor cituje vlastní díla, aniž mají podstatnou souvislost s dílem novým.
4. Autor necituje přesně, citace jsou neúplné a neumožní dostatečnou identifikaci díla
(nedbalost či záměr?).
5. Různé.
Ad 1) Autor uvádí celebrity (tj. díla slavných, známých lidí), aby dokázal, že je na úrovni a
spojení jeho jména s nositeli Nobelovy ceny jakoby i jeho pozvedne do ranku těchto
proslulých lidí, byť vazba na vytvářené dílo neexistuje. Tak z fyziky je „vhodné“ uvádět
Einsteina, z filozofie Platona (celebrita z odlišného oboru se snadněji odhalí). Tedy slavní
autoři jsou citovaní častěji než jiní, podobně spíše nadřízený než podřízený. Autor může také
rozhojňovat „použitou“ literaturu o díla vybraná z bibliografií, aby se hůře zjistilo, zda autor
vůbec z něčeho čerpal, či zda čerpal jen z jediného pramene. Někdy soupisy literatury, které
neodrážejí stav použití, vznikají proto, že v době psaní si prameny nepoznamenal a nemůže
pak dost dobře neuvést nic.
Autor ovšem nemůže vytvořit soupis použité a doporučené literatury, přičemž druhá část
může se cele skládat z literatury, kterou autor nečetl. (HAJN /414/ tvrdí, že označit
bibliografii jako seznam použité a doporučené literatury je zavádějící, protože nelze zjistit,
které prameny autor četl. Podstata čtenářského zájmu není však sem vedena a nepovažujeme
to za etické).
Ad 2) Autor necituje použitá díla, aby ztížil zjištění, že nabízí plagiát. Tuto skutečnost zastřít
díly jiných (viz výše). Někdy necituje použitá díla z nedbalosti.
Ad 3) Autocitace nelze zcela vyloučit. VVOVERENE /437/ však tvrdí, že autocitace tvoří
průměrně 1/5 z celkového počtu citací. Autor uvádí sebe často v případech, kdy citovaná
práce vůbec nesouvisí nebo souvisí jen okrajově s novým dílem. Hlavní pohnutkou tu je snaha
autora propagovat sebe sama. Jedním z kritérií kvality autora je množství citování jeho děl.
Jestliže není jinými citován, pomáhá tomu tímto způsobem.
Ad 4) Sem patří časté citace z druhé ruky, bez prověření. Mravně je obtížné rozhodnout, jestli
autor nesehnal všechny údaje, jež jsou dle předpisů požadovány (např. rok vydání v některých
zahraničních pramenech chybí) a autor nesehnal původní pramen, aby mohl požadované údaje
doplnit. Obvykle pak situaci řeší tím, že takovou citaci vypustí, ne však ze zlého úmyslu. Jak
patrno, nelze každý prohřešek proti správné citační praxi považovat za neetický, kam patří jen
hrubá nedbalost anebo výše uvedený záměr.
Ad 5) Jde např. o snahu autorů citovat především nejnovější prameny, aby se vyhnuli
podezření, že jim něco uniklo, či, že jejich téma zastaralo.
Obsahově nesprávnou citací, vytržením z kontextu, použitím pro jiné účely než byl původní
text myšlen, může dojít k závažným porušením etiky. Ideálního stavu nelze dosáhnout a také
ne všechny chyby lze přičíst na vrub tvůrci informací (př. chyby tisku). Je patrno, že citační
etika má spojitost s ochranou autorských práv.
10.4 Etika v konvenčních informacích
(Rozlišujeme 3 typy informací: odborné /obíhající především ve vědě a technice/, masové /ve
sdělovacích prostředcích/ a konvenční /vyskytující se v každodenním běžném styku lidí,
zejména v rodině a mezi známými/).
Aniž chceme tuto problematiku detailně rozebírat, což bylo zdůvodněno výše, považujeme za
důležité se jí dotknout, protože v každodenním životě a v běžné komunikaci se vytvářejí
návyky, přenášené do ostatních, odborných oblastí. (Upozorňujeme aspoň na přirozenou
tendenci potlačit v rozhovoru nepříznivé informace o sobě a pokud se tak činí, pak selektivně
s cílem vyvolat dojem objektivity, příp. zájmu).
V konvenčních informacích dochází velice často k prohřeškům proti IE, byť s menší
závažností. Je to zejména v ústní interpersonální komunikaci (polopravdy, dvojsmysly,
nactiutrhání, pomluvy, přehánění, kritiky, slovní útoky atd.). Už Pythie svým známým
výrokem: „Ibis redibis /,/ non /,/ morieris in bello“ (Protože jde o latinský citát, je
problematické tento výrok Pythii přisuzovat.) porušovala IE, neboť podle toho, kam intonací
položila čárku, prorokovala buď šťastný návrat z války nebo zahynutí.
Pomineme-li aspekt lingvistický (i když je někdy proti etice nízký, nekultivovaný způsob
vyjadřování zvláště pseudoumělců a těch, kteří podporují šíření těchto projevů), nezáleží tolik
na formě, jako na pravdivosti výpovědi. Nejde-li o záměr, častá mnohomluvnost skrývá
v sobě pozměnění informace. To asi měl na mysli biblický výrok, že člověk bude souzen
z každého prázdného slova.
Verba movent, exempla trahunt (slova hýbají, ale příklady táhnou) je sice správná zásada,
mnohdy však nedostatek vlídného slova vedl k nepřátelství. V manželství mocným podnětem
k rozvodu byla často pouhá slova; někdy neuvážená, jindy, bohužel, dobře promyšlená.
I když pojem IE vyvolává představu aplikace na profesionální úrovni, v konvenčních
informacích je tedy její základ. Je proto nutno i tady rozvažovat než něco proneseme a
zvažovat, komu můžeme jak svými slovy ublížit a komu pomoci. Protože většinou jde o
bezprostřední verbální kontakt (v písemných sděleních bývají výroky uvážlivější), je tu
nesporná výhoda v možnosti následujícího výroku, kterým se zjedná oprava. Nicméně jednou
vyřčené slovo se dá upravovat, ale nedá se smazat. Další by bylo nutno zkoumat v rámci
individuální etiky.
11 PŘEKÁŽKY A DEFORMITY
V. Havel /309/ : „Měli bychom všichni bojovat proti pyšným
slovům a vnímavě pátrat po kukaččích vejcích
pýchy ve slovech zdánlivě pokorných.“
Etika je záležitostí lidského jednání. Proto vztahovat pojem mravnosti na lidské artefakty
(např. nemorální technologie) lze jen v přeneseném smyslu, jestliže bylo něco vytvořeno
člověkem s úmyslem, který lze mravně kvalifikovat, anebo, když to takto hodnotit nelze, ale
ve svých důsledcích mravní chování člověka usnadňuje či ztěžuje. Můžeme proto hovořit o
překážkách přímých (lidé) a nepřímých (věci, jež plnění etických pravidel mohou ztěžovat,
nemohou však k nemravnému jednání donutit).
11.1 Osoby a komunikace
Největší překážkou správného mravního jednání člověka je jeho nenáležitá výchova v tomto
směru. Lidský jedinec, jemuž se nedostane náležitých znalostí etických principů, si nicméně
vytvoří určitý mravní kodex, protože každý tíhne k dobru a protože z praxe pozná nezbytnost
či výhodnost respektování určitých morálních zásad. Tady je však nebezpečí, že takto
vytvořený mravní kodex bude pokřivený. Příkladem jsou určité programově orientované
skupiny mladých lidí s násilnickými metodami uplatňování práva. Záleží tedy na tom, jak je
utvářeno svědomí.
Jestliže v obecné poloze je výchova k etice nezbytná, je to zejména v oblasti IE. Lidé
s vadným charakterem budou mít i deformovaný vztah k informacím.
Uveďme některé překážky v osobách (Autor zpracoval souhrnně negativní jevy různého
charakteru pod pojmem informační patologie /311/.):
• Autor se přeceňuje, podceňuje příjemce, neoprávněně vylučuje někoho ze sdělení,
preferuje vlastní informace, publikuje nejisté či nesprávné informace (např. v souladu
s předem vypracovanou hypotézou), píše rozvláčně kvůli výdělku, zvyšuje redundanci
a okrádá uživatele o čas /WIESENBERGER, 439/, má subjektivní odpor k některým
informačním zdrojům, technologiím, sděluje polopravdy, manipuluje informacemi se
čtenářem, posluchačem, divákem, dělá stylistické chyby, užívá nejasné formulace,
odbude vypracování autoreferátu atd.
• Uživatel přijímá informace k posílení moci, jen pro něho příznivé informace, nechce
měnit své názory a odmítá proto určité informace, dělá závěry z nedostatečného
množství informací (byť by mohl mít přesnější), neumí definovat potřeby, protože
podceňuje informační přípravu, nepřizná, že nečte, aby se neblamoval, podobně
nepřizná, že neovládá cizí jazyky a neodebírá v cirkulaci časopisy, jimž nerozumí atd.
• Málo se hovoří o nectnosti zvané lenost. Ale ona je mnohdy důvodem, proč vědec
neověří výsledky svého bádání, proč informační pracovník vytvoří neaktivní anotaci,
proč není správná citace, proč jsou chyby v manuálech apod.
• Etika je důležitá i při interpretaci zpráv, výsledků výzkumu aj. Subjekty s neetickým
založením vytvářejí pak nesprávnou komunikaci. Intence komunikátora (Maletzke
/422/: intence objektivní – subjektivní, zjevné – latentní, cílené – neurčité.) bude
zaměřena na informace, jež může využít proti svému protějšku, případně dojde ke
sdělování bez řádného obsahu. Bez správně fungující zpětné vazby pak dojde
k chybám. RŮŽIČKA /317/ výstižně říká: „Omezeně fungující komunikace ve
společnosti a tím nepravidelné…..rozložení přístupu k informacím ruší přináležitost
jednotlivce a skupin ke zodpovědnosti (za objektivaci společného světa).“
V komunikačním procesu (pro úplnost bylo by nutno detailněji analyzovat všechny jeho
prvky: komunikátor – výpověď – médium – příjemce.) se uplatní bariéry, které někdy
neumožní přijetí předaných informací. Sem patří i propaganda, o níž se zmiňujeme v oddíle
13.3 Důležité je, aby člověk byl schopen kritizovat argumenty, jež jsou součástí informačního
působení /GOEHLERT, 308/. Někdy komunikát není vůbec orientován na příjemce, nýbrž na
vysilače /CAPURRO, 302: sender-oriened/.
11.2 Informační systémy a média
Simon Wiesenthal: „Spojení nenávisti a technologií je největší
nebezpečí, jakému je lidstvo vystaveno.”
Komunikace ve sféře odborných informací je dnes většinou prodloužena o technická zařízení
a technologie, k nimž především patří automatizované informační systémy (AIS), využívající
telematiku. Informační systémy však mohou přispívat ke vzniku bariér a jak se ukazuje,
moderní technologie v mnohém usnadňují, ale i komplikují lidský život. Z etického hlediska
jde nejen o aspekty čistě technické (př. nekvalitní indexace vede ke ztrátě informace), ale i
mimo-technické (AIS je nedemokratický v zaměření na vybrané uživatele).Mnohé šumy a
zkreslení mají příčinu v nedostatečné morální úrovni účastníků systému.
Není dosud jasné, jakým způsobem mohou být zneužity AIS založené na umělé inteligenci, i
když se ví, že půjde o mocný nástroj v rukách těch, kteří jimi budou disponovat. Již dnes
vznikají otázky v souvislosti s novými médii, jež mění náš životní styl a zda přispějí nové
technologie k lepšímu zacházení s informacemi. CROWE-ANTHES /304/ upozorňují na
nebezpečí narušení lidského soukromí, aniž bychom museli jít až do orwellovských vizí, kdy
se člověk musí pohybovat před kamerou, aby mohl být kontrolován.
Projektanti AIS jsou odpovědni za nekvalitní řešení, ztěžující uživatelům práci se systémem,
byť formálně oponentury proběhly k plné spokojenosti. Chrlení sestav z počítačů mělo dělat
reklamu řešitelům, aniž se myslelo na příjemce informací. Databázová centra a knihovny
odpovídají za to, že uchovávané dokumenty budou k dispozici bez porušení a že zaručí rovný
přístup všem uživatelům anebo hostitelským počítačům, tj. bez diskriminací. (Preferenci lze
např. uskutečňovat v rozesílaných manuálech. Kodex EUSIDIC proto vyžaduje, aby se
dokumentace dostala všem uživatelům.)
Některé negativní jevy plynou z přemíry informací, následkem čehož může dojít až
k neurózám anebo k útlumu v příjmu informací, kdy nejsou vnímány ani informace potřebné.
V učení dochází ke snaze podat studentům maximum dat, paměť posluchačů a žáků je
přetížena poznatky, což však nevede k růstu vzdělanosti. V uplynulých letech tento způsob
výuky byl prováděn záměrně. Ale i učební proces za normálních podmínek, prováděný však
prostřednictvím počítačů, vede k odosobnění /CROWE – ANTHES, 304/.
Přechod k bezpapírové dokumentaci zvýší sílu pozic databázových center, která mohou
rozhodovat svévolně o vymazání určitých poznatků z paměti lidstva. PREUSS /429/
upozorňuje na ekonomické tlaky, pod nimiž se málo využívané databáze vymazávají, ač jejich
užitečnost pro společnost je nepopíratelná. Věda se stává produktem obchodu a demokracie je
omezena, neboť jejím předpokladem je široce šířena informace všem a nejrůznějšími zdroji.
Při výskytu nových technologií nutno odolávat tlaku, který tyto vynálezy přinášejí. Zvláště
informační pracovník nesmí být tzv. medium-oriented, nýbrž „cliend-oriented“ /opět 304/.
Naopak CURRAS /305/ prohlašuje, že nové technologie pomáhají asimilovat informace a
přispívají k rovnováze. Jisté je, že v dobrých rukách se nové technologie stávají významným
pomocníkem k ulehčení všech forem administrativní práce. Je však třeba si uvědomovat, že
technologie implikují etický rozměr /CAPURRO, 302/.
11.3 Organizace a technika
Naše civilizační, technická a duchovní úroveň nejsou ve správné relaci. Mnohdy se stáváme
otroky svých technických vymožeností, podřízeni organizaci, která zastarala. Vhodná
organizace vyloučí mnohé obtíže, je-li koncipována odborníky a respektuje člověka a jeho
potřeby. Opět je důležitý morální aspekt: jestliže lidé vykonávají své činnosti jako službu
druhým, odlišující prvek techniky se ztrácí. Komercializace je proto nevhodná, protože klade
za cíl profit podnikatele a teprve zprostředkovaně se usuzuje, že tím bude vyhledáváno
uspokojení uživatele (spotřebitele). Na západě je kritizována skutečnost, že řízení
informačních služeb je převáděno z veřejného sektoru na soukromý, což údajně implikuje
zhoršení podmínek celých skupin lidí.
Technika usnadňuje život, ale hromadí i překážky. Vlivem nesprávných představ o
samospasitelnosti civilizace se považuje všechno, co je technicky dokonalé, za morální.
PREUSS /429/ konstatuje, že morální aspekty jsou ovládány technickými a historické
konvence jsou téměř zapomenuty.
Postindustriální, nazývaná také informační společnost, bude muset odstranit překážky, jež
nespoutaná technika klade zdravému vývoji lidstva, jedinců. (Vyspělá Hi-Fi technika
umožňuje reprodukci v úrovni přesahující 90 dB, což vede k trvalému poškození sluchu
mladistvých {jak konstatují lékaři, jde o výrazný počet} a prakticky producenti příslušných
veřejných vystoupení nemají zábrany).
Společnost musí vytvořit v informační politice mechanismy, které budou podporovat
jednoduchou, ale účinnou organizaci, vytvoří náležité prostředí (zkažené mnohdy nezáměrnou
živelností), poskytující bezproblémový přístup k informacím a jejich využívání. Odstranil by
se i zdánlivý nedostatek informací z přemíry informací, kdy je nemožné vše správně
zpracovat, zařadit a vyhledat.
12 DŮSLEDKY PORUŠOVÁNÍ INFORMAČNÍ ETIKY
KOSTREWSKI-OPPENHEIM /313/: „Information, like science,
is not neutral in that it can be abused and distorted.“
V předcházející kapitole již vyplynuly četné důsledky z porušování IE. Nejzávažnějšími jsou
dopady na lidské vztahy, podporující nedorozumění až nepřátelství. Produktem
nerespektování IE jsou pseudoinformace či desinformace. Škodlivé informace mohou
stimulovat nesprávnou aktivitu, pseudoinformace náhražkové činnosti. Pseudoinformace
nerozšiřují lidské poznání, snižují informovanost a brání správnému rozhodování. Vzbuzují
zvýšené úsilí, jež může vést k poškození, nebo naopak snížené, vedoucí k degradaci
osobnosti, až nulové, jehož následkem může být ochromení funkce systému.
Je nezbytné si uvědomit životní důležitost informací pro rozvoj osobnosti, jednotlivců i
společnosti a z toho plyne význam IE. V 5. kapitole jsme naznačili negativní důsledky
z pohrdání etikou. IE jako její součást – a to nikoli bezvýznamná – může sehrát významnou
roli v ozdravění společnosti. Informace představuje moc a záleží tedy na tom, kdo rozhoduje o
tvorbě, zpřístupňování a způsobu šíření informací. Stále více se bude šířit vědomí významu
informací a tudíž zesílí boj o kontrolu nad nimi.
Jestliže i po důkazech přednesených po 2. světové válce o hrůzách koncentračních táborů se
našli lidé, kteří zůstali v zajetí geobelsovské propagandy („jde o židovský trik“), pak je
patrno, že nelze být lhostejný k porušování IE ani v méně významných oblastech. Neboť
špatné informační návyky, získané zejména v mládí, se nedají obvykle odstranit za celý život.
V mozku vytvářené engramy jsou jak vrypy do desky rytiny, jež nelze překrýt.
Předpokládáme-li, že svoboda volby je základem mravního rozhodování, pak nutno vědět, že
tato svoboda umožňuje rozhodnutí ve prospěch dobra či zla. Aby se člověk mohl svobodně
rozhodovat, musí mít svobodný přístup k informacím a aby uspokojil své informační potřeby,
musí mít možnost získat pravdivé informace. Lež, nepravdivá informace, je tedy nejen
hrubým porušováním IE, je i omezováním lidské svobody vůbec.
13 PROFESIONÁLNÍ INFORMAČNÍ ETIKA
BOAZ /401/: „Codes have often been shelved or
left inactive after their first formulation.“
Tato kapitola navazuje na obecnou profesionální etiku, jak byla nastíněna v kapitole 4. Etika
v praxi. Profesionální informační etika, jako podmnožina IE, je rozsahem tedy užší. Vyjadřuje
uplatnění obecných morálních zásad a zásad IE v povolání informačního pracovníka a
knihovníka.
Zatímco IE je pojednána takto poprvé, etika informačního pracovníka se v české literatuře
objevila – jak jsme se zmínili v úvodu – zásluhou doc. Wiesenbergra. Etika knihovníka,
kterou se u nás zabýval SEDLÁK /433,434/ a který konstatoval, že knihovnická etika není
definována, je naopak ve světě probírána a upravována velice důkladně.
13.1 Historický vývoj (etické kodexy)
Prakticky formuloval důležité zásady Ranganathan známými jednoduchými pokyny, jako:
Save the time of users. Etický kánon knihovníka se objevil ve veřejných knihovnách v r. 1909
(později údajně vyšel revidovaný knižně). 30 oddílů etického kodexu bylo otištěno v Annals
of the American Academy of Plitical and Social Science v květnu 1922. Následující diskuse
v rámci knihovnické profese vedla k návrhu ALA v prosinci 1929, přijatému výborem ALA
(American Library Association) 29.12.1938. V plném znění byl text uveřejněn v únoru 1939
/ALA Bulettin/ - 28 bodů v 5 sekcích.
V roce 1974 vznikla v rámci Britské knihovnické asociace pracovní skupina profesionální
etiky, která v r. 1980 předložila k diskusi návrh knihovnického desatera (viz příloha 17.4.).
British Library Association přijala kodex profesionálního chování 1983. Má podobné principy
jako kodex ALA, ale má i ustanovení o disciplinárním výboru. Ten může napomenout,
suspendovat, ale i vyloučit z Asociace při nerespektování kodexu. Z roku 1981 je kodex
z Kanady /SEDLÁK, 433/: Code de déntologie de la corporation des bibliothécaires
professionnels du Québec. Podle /313/ kalifornská asociace knihoven navrhla etický kodex
pro informační vědce – v r. 1976 a rok předtím byl formulován ve španělštině.
30.6.1981 byla provedena revize amerického knihovnického kodexu, vyjádřeného nyní pouze
6 body (viz příloha 17.3.). Toto znění bylo v odborné americké literatuře hojně diskutováno
s hlasy jednoznačně pro i proti. Jednak byly napadány určité formulace či jednotlivé
myšlenky, zvláště postoj k cenzuře, jednak bylo namítáno, že etický kodex samotný nemůže
problematiku vyřešit. Byť je to pravda, zůstává nesporným, že společnost, která se bude řídit
pouze zákonem, neobstojí. Naopak bez zákona také. V pospolitosti je třeba dohodnout určité
zásady konání, i když dnešní lidé pociťují stále větší odpor k jakémukoliv omezování. Na
rozdíl od právních předpisů v etice nebývá mechanismus, který by stíhal porušovatele a je
tedy na libovůli každého etické kodexy nepsané dodržovat. Určité zásady nemusí být slepě
plněny, poslouží však jako orientace a usnadní řešení problémových situací.
V budoucnu lze očekávat vypracování celosvětového etického kodexu informačních
pracovníků, patrně pod patronací UNESCO. V příloze 17.6 uvádíme návrh mezinárodního
etického kodexu pro pracovníky sdělovacích prostředků, který byl vypracován v r. 1952 pod
patronací OSN. Netřeba se domnívat – s ROTHSTEINEM /431/ -, že lékaři mají etický kodex
a proto ho musí mít i knihovníci, anebo proto, že „we librarians have always had trouble in
identifyng ourselves“ /tamže/. (Již Mervil Dewey v r. 1876 hovořil o knihovnickém
zaměstnání jako o profesi {viz The Library Profession, Library Journal, 1876, s. 5-6}). Na
základě toho navrhuje tři kategorie směrnic, určujících knihovnický ethos:
1. naše cíle a hodnoty
2. popis schopností pro naši speciální kompetenci
3. identifikace dilemat naší profese.
To však již zachází za rámec IE.
13.2 Etika informačního pracovníka a knihovníka
Profesionální IE má 3 roviny:
1. Osobní etika informačního pracovníka, tedy i knihovníka, tzn. respekt vůči
vlastním morálním zásadám.
2. Dodržování etiky vůči svému zaměstnavateli.
3. Dodržování etiky vůči uživatelům informačních služeb.
Sladit všechny tři aspekty může být v praxi obtížné. Sedlák /433,4/ rozšiřuje (v Pokusu o
stručný nárys knihovnické etiky) tyto vztahy ještě na knihu, knihovnu, práci, vůči kolegům,
jiným institucím, k sebevzdělání, ačkoliv vztah k věcem vyplývá ze vztahu k lidem.
Probereme nyní výše zmíněné tři roviny:
Ad 1) Osobní etika informačního pracovníka, zahrnující i postoje ke své práci, ke knihovně,
knihám. Jde o obecné morální zásady, které by měl mít každý člověk (čestnost, velkorysost,
zdvořilost, svědomitost…). Předpokládá se, že informační pracovník vykonává svou práci
s láskou, chápe své povolání jako přirozenou úctu ke knize, ke kulturnímu bohatství v knihách
nashromážděných a tedy si cení i knihovnu jako instituci, kde se poznatkový tezaurus a
dědictví lidstva uchovává. Z těchto vlastností vyplývá kolegialita vůči spoluzaměstnancům,
ale i ke všem informačním pracovníkům doma a ve světě na základě stavovské hrdosti,
z povolání, jež lidem zprostředkuje poznání a umožňuje jejich duševní rozvoj. Ostatně
informační pracovník má povinnost podporovat výměnu informací mezi lidmi a
společenstvími.
Profesionální etika předpokládá i jistou nezištnost a obětavost vzhledem ke službě společnosti
tímto povoláním vykonávané (srv. lékařskou etiku).
Informační pracovník by si měl uchovat objektivní postoj k vládnoucí politické a ekonomické
síle, tzn. být schopen kriticky porovnávat její činy s morálními pravidly. Vzhledem k vývoji
společnosti směrem k informační, vystupuje osobní postoj informačního pracovníka zvlášť do
popředí svou zodpovědností, neboť bude patrně součástí technologické elity, jež bude mít
vliv na vývoj společnosti. Ani v tomto případě nemůže připustit, aby tvořil mechanicky
nějaké kolečko z onoho soukolí, jež může běžet na plné obrátky bez jakýchkoliv etických
zásad.
Role informačního pracovníka se bude patrně měnit i ve vazbě na vědecký rozvoj a pod
vlivem ekonomických změn, což nemůže být důvodem k opuštění morálky. V období
konzumní společnosti je důležité obnovit rovnováhu jednotlivce a společnosti, společnosti a
přírody, lidí vůči technice. Nejistota v práci, pronikání pseudokultury do života, rozpad rodin
a další faktory /srv. CURRAS, 305/ jsou i v relaci s novými technologiemi a informační
pracovník jako konzultant by měl v tomto procesu sehrát pozitivní úlohu. Aktivní postup bude
asi žádoucí.
Ad 2) Profesionální odpovědnost vůči zaměstnavateli a spoluzaměstnancům (v čemž je opět
zahrnuta i knihovna, resp. informační instituce) je druhým etickým blokem. Hoden je dělník
mzdy své, ale též zaměstnavatel poctivé práce od těch, jež platí. Solidní zaměstnavatel bude
požadovat na svých zaměstnancích jen to, co je eticky únosné. Zde může nastat rozpor mezi
požadavky disciplíny a vlastními zásadami. WAITE /438/ zdůrazňuje plnění profesionálních
povinností v rámci „profesional self-discipline“. Taková neutralita však připouští, že o
zásadních věcech může za mne rozhodnout druhý, což někdy prospívá pouhému alibismu.
Tedy plnit svědomitě odborné příkazy, odvádět řádnou práci, mít především na mysli
prospěch knihovny, pracoviště a ne vlastní výhody, chránit majetek knihovny atd., ale vše
v souladu se svým svědomím. V tom je kontroversní 5. pravidlo kodexu ALA, dle něhož
knihovník musí jasně rozlišovat ve svém jednání a postojích mezi svou filozofií a postoji a
těmi, jež zastává instituce, zaměstnavatel. To prakticky může znamenat zapření etických
zásad vlastních ve prospěch zásad zaměstnavatele. (Za 2. světové války se dozorci
koncentračních táborů odvolávali na to, že jen plnili příkazy nadřízených a tudíž se chovali
správně. Nebo se snad sem hodí citace z PRENTICE /428/, že americká tradice žádá žít
s trochou amorálnosti?) Knihovník by neměl přihlížet lhostejně a mlčky k akvizici, jež by
jednoznačně preferovala nemorální literaturu (např. protižidovskou). (O tom viz oddíl 10.1
k cenzuře a také kritické úvahy L. N. Gerhardtové ve School Library Journal z roku 1990, kde
stimuluje bod: „Librarians must learn to disagree with autority without insult.“ /90, X, s. 4/)
Prováděcí vládní nařízení, vydané k zákonu o veřejných knihovnách obecních z roku 1919,
vymezilo skladbu knihovního fondu tím, že vyloučilo „spisy umělecky a obsahově bezcenné,
výtvory rázu nemravného…..i díla směřující proti trvání a celistvosti státu
československého..“. Knihovník měl tedy vodítko, jak zaměřit akvizici. Jak uvádí ve své
úvaze CEJPEK /303/ na téma síly a slabosti právních norem, jelikož zmíněné nařízení
nezabránilo šíření nevhodné literatury, zůstává opět základem etika informačního pracovníka.
Knihovník by měl dělat dobrou vizitku své knihovně, aby veřejnost ji měla ve vážnosti, a
zvládat potřebné nové technologie, nutné k modernizaci provozu tak, aby byl sledován
prospěch uživatele (čtenáře).
Konečně je vhodné upozornit, že informační pracovník někdy přenáší své pracovní problémy
domů a mohou kvůli tomu vznikat disonance v rodině. To však je opět řešitelné, když jsou
respektovány principy z bodu 1 a rovněž funguje etika v rodinném životě (viz oddíl 4.4).
Ad 3) Dodržování etiky –ať obecné, ať informační, a tedy i profesionální vůči uživatelům je
snad nejdůležitější, neboť naše činnost je smysluplná ve službě druhým. Americký etický
kodex v prvém bodě vyžaduje od knihovníků nejvyšší úroveň služeb pomocí odpovídajících
fondů, cirkulace a perfektních odpovědí na potřeby uživatelů. Mj. se vyžaduje, aby tyto
odpovědi byly zdvořilé. Jak patrno, postoj ke knize bude ovlivňován i snahou co nejlépe
posloužit žadatelům o knihovní služby.
K uživatelům bychom měli mít ohleduplný postoj jako lékař k pacientům, mít čas na
vyslechnutí jejich požadavků a tedy umět komunikovat. (V /304/ se připomíná, že informační
pracovník je aktivním účastníkem komunikačního řetězce.) Důležitou vlastností je vlídnost,
což je více než tzv. user-friendly service. To vše přispívá k tomu, abychom uživateli zajistili
pertinentní informaci, zbavenou šumu, zkreslení, prověřenou, aktuální, s přesnou
transformací, srozumitelností, což vše patří k informaci obecně.
Přitom budeme považovat takový rozhovor za důvěrný a nebudeme sdělovat jeho obsah mimo
okruh informačního pracoviště i pokud je to nutné ke splnění informačního požadavku. Tedy
nevyužijeme informaci proti uživateli. I zde však platí etika osobní a rovina zdravého rozumu.
Jestliže ve školní knihovně zjistíme nevhodnost a nebezpečnost požadavku nezletilého
čtenáře, je povinností uvědomit někdy rodiče v zájmu dítěte apod. Podle pravidel britské
knihovnické asociace nesmí knihovník vědomě rozšiřovat materiály nebo myšlenky
podporující nesoulad mezi osobami různých skupin lidí (např. vůči Romům).
Informační pracovník by měl poskytovat uživateli pomoc a upozorňovat ho na omyly, na
zastaralé informace, vyhledat pro něho užitečné informace, byť hůře dostupné.
KOSTREWSKI a OPPENHEM /313/ řešili též problém, zda informační pracovník má
uživateli poskytnout odpověď, která není příznivá pro jeho instituci. Domnívají se, že přehled
literatury má být úplný, i když bude pro zaměstnavatele nepříznivý.
Američané zkoumali etické dilema /HAUPTMANN v r. 1976 – dle 304 a 313/, zda
poskytnout informaci na výrobu bomby. Údajně nikdo z dotázaných neodmítl poskytnout
údaje z etických principů. Knihovník musí být neutrální, což však vyžaduje americký
pragmatismus, protože etické je předejít zločinu. (Tím není řečeno, že musí dojít k odmítnutí,
protože uvedený požadavek neznamená vždy, že půjde o pokus provést zločin.) Lékaři
odmítnou pacientovi škodlivý lék a nikdo se nad tím nepozastavuje, protože jde o odborné
rozhodnutí. Ale kdo má jiný poskytnout odborné rozhodnutí ve sféře informací než
informační pracovník, resp. knihovník? Nelze tedy svobodný přístup k informacím povýšit na
jediné pravidlo bez výjimek. Aby se pak výjimky nezvrhly v protipravidlo, musí být opět
rozhodující zdravé morální principy.
13.3 Novinářská etika
Bruselský arcibiskup, kardinál DANNEELS:“ Jakékoliv překrucování
informací je zásahem proti svobodě.“
Povolání novináře zasahuje v tomto století pronikavě do myšlení každého a tudíž etika tu
nabývá zvláštního významu. Řadíme ji do profesionální etiky informačního pracovníka a
knihovníka, protože podstatou své práce novinář zprostředkovává informace. /Viz příloha
17.6, kde návrh kodexu pracovníka sdělovacích prostředků má v originálu označení „Kodex
informačních pracovníků“/. Novinářská práce má ovšem svá specifika:
• většinou nejde o vědecké, často ani ne o odborné, ale o konvenční informace
• práce není zaměřena na individuálního uživatele, ale pokud možno na největší
okruh uživatelů najednou
• zprávy jsou obsahově zaměřeny spíše na osoby, výroky, skutky, než na věci
• zprávy bývají bezprostředně ze zdrojů a od osob (interview)
• patří sem i sdělení bez hmotného nosiče (hlasatelé a moderátoři rozhlasu a
televize)
• na zpracování zbývá málo času (často jen hodiny).
Zvláště poslední faktor je nebezpečím pro novinářskou etiku, protože brání řádnému
prověření zveřejňovaných informací. Také snaha obsáhnout co nejvíce čtenářů, posluchačů a
diváků svádí k honbě za senzacemi, případně ke zveřejňování informací, které jsou nemorální,
ale žádané (vraždy, intimity ze života známých osobností atd.). Odpovědnost novináře je tedy
vyšší než informačního pracovníka. Novinář je také pod větším tlakem, aby sdělení
odpovídalo záměrům vydavatele (zájmové skupiny) či politické strany. Právě v tomto případě
je snadná záměna objektivní informace za propagandu.
Uzná-li novinář, že je třeba zveřejnit zprávu, jež je namířena proti uvedeným zájmům, riskuje
ztrátu zaměstnání (a jak jsme toho byli svědky, někdy i vězení).
Novinář musí respektovat občanská a lidská práva a v jejich rámci sdělovat pravdivé,
aktuální, spolehlivé, přesné, srozumitelné, smysluplné, věcné, adekvátní potřebě a ovšem
etické.
Z toho vyplývá nutnost odstranit to, co tomu brání:
• šíření nepravd, polopravd
• zamlčování informací, jež mají čtenáři právo znát
• šíření balastu a psaní pro peníze
• přejímání zpráv z nespolehlivých zdrojů
• upravovat informace s cílem ovládat čtenáře (posluchače)
• pseudovědecké informace a vůbec nekvalitní jazykové prostředky
• zastaralé nebo překonané zprávy
• špína (pomluvy, osočování, tzv. bahno).
Průměrný občan místo čtení knih vstřebává poznatky z televize a jiných hromadných
sdělovacích prostředků. Proto musí být novinář na vysoké mravní úrovni. Musí referovat
objektivně, bez vnucování názorů těch, kteří nám média platí. Novinář má právo i povinnost
dát najevo svůj mravní postoj. Opravdovost projevená je ostatně lepší než zakrývání úmyslů
(známý americký filmový herec, silný propagátor násilí o sobě prohlašuje, že je proti násilí).
Novinářská etika má vést tvůrce zpráv ke sdělování takových skutečností, jež rozvíjejí
osobnost a podněcují k pozitivnímu myšlení a jednání (spravedlnost, obětavost, statečnost,
milosrdenství, čestnost apod.) Někdy i mravně indiferentní informace mohou škodit, např.
přemíra ciferných údajů u člověka, jehož selektivní schopnosti v příjmu informací jsou
sníženy a nefiltruje zprávy předem jako běžné publikum.
Pravdivost v kolizi s tím, že negativní skutečnosti nemají být podstatnou složkou zpráv.
Některé, tzv. běžné skutečnosti denního života netřeba publikovat v míře, v jaké se to děje
např. ve filmu (týkají se třeba jen dospělých).
Při sdělování je třeba brát ohledy na výsledky věd, zejména medicíny a psychologie (je např.
prokázáno , že určitý způsob či místo sebevraždy veřejně sdělené vede ke zvýšenému
následování, inspirace ze způsobu loupeže rovněž).
Novinář musí respektovat úctu k člověku, nedávat podporu idejím, jež rozněcují nenávist, ani
nešířit poplašné zprávy.
Novinář nesmí publikovat nepodložené, falešné informace, poškozovat čest druhých a
nemůže se zbavit odpovědnosti následnou (obvykle nenápadně uveřejněnou) omluvou. Velí-li
svědomí novináři upozornit na negativní důsledky jednání nějaké osoby, musí napřed
důkladně takové informace prověřit. Nelze tedy postupovat podle hesla: Fiat publicitas –
pereat homo: obětovat člověka, jen aby se publikovalo /FRANKL, 107/.
Jazyk novináře má být čistý, spisovný, srozumitelný, bez přemíry cizích slov, tak, jak jej např.
ovládal Karel Čapek. S tím souvisí stručnost, byť přináší menší honorář.
Velmi zhoubnou technikou jsou neúplné čí pokroucené citace anebo vytržené výroky ze
souvislosti. Novinář má provedený rozhovor dát dotyčným osobám zkorigovat anebo
souběžně uveřejnit názor osoby, s níž je vedena polemika. I zde platí zásada: co by Ti bylo
nepříjemné, aby se psalo o Tobě, nepiš o jiném.
Novinář si musí být vědom, že v masových prostředcích jednou vypuštěná informace se
dostává statisícům čtenářů, posluchačů a sebelépe formulovaná omluva ke všem již nedoletí.
Nic ostatně nemá takovou životnost, jako pomluva. (Neprověřené informace byly v minulém
století uveřejňovány v německých knihovnách pod značkou N.T. (non testatur = neověřené),
což se četlo „ente“ (něm. kachna Ente). Tak vznikly novinářské „kachny“, obíhající
neobyčejně dlouho).
Propaganda, jako záměrné ovlivňování obyčejně větších skupin lidí k dosažení vlastních cílů
osoby či organizace (obvykle politické strany), šířená převážně masmédiemi, by neměla být
novináři podporována. Sem patří některá reklama, i když u ní je obtížné rozhodnout, kdy
překračuje etické normy. Rozhodně je třeba odsoudit ty způsoby, kdy se působí na podvědomí
uživatele (bez vědomí), a to i v případech nezávadné reklamy. Aby novinář zabraňoval
manipulaci, musí fakta ozřejmit z více stránek, konfrontovat názory, zamýšlet se nad různými
hledisky, motivy, okolnostmi apod.
Z hlediska etiky je třeba dodržovat i nepsané zásady. Dva dopisovatelé ze Španělska byli
v roce 1990 zbaveni na dva měsíce akreditivu ve Vatikánu, protože zveřejnili rozsáhlé části
encykliky (kterou dostali k seznámení předem) dřív, než byla oficiálně uveřejněna.
Být opravdu morálním novinářem je náročné a může být i nebezpečné (odhalení zločinu a tím
i zločince). Ruští novináři typu Solženicyna mohou být příkladem.
Novinář má podněcovat komunikaci, ne ji utínat. Poskytne-li jí vhodnou půdu, může vznikat
plodná diskuse, která ozřejmí protichůdné názory a často je sblíží tím, že se na obou stranách
odvrhnou špatné a nepodstatné názory.
Je-li zachována novinářská etika, stává se povolání novináře ušlechtilým a krásným. Novinář
může, zejména v mládeži, vznítit ušlechtilé city, k tomu následovat lidi, kteří se celým
životem angažovali za svobodu druhých. Připomeňme aspoň nádherný film o Gándhím.
K novinářské etice rovněž patří skromnost, nehledání vlastní slávy, sebekritičnost a schopnost
být tolerantní k odlišným názorům. Sladit zásadní odpor ke zlu s pochopením druhého, který
podle mne zastává nesprávné názory, je obtížné. Tu lze aspoň uplatnit starou zásadu: Fortiter
in re, sauviter in modo – v jiné podobě: nenávidím hřích, ale miluji hříšníka, jak razili
církevní otcové.
14 ROZVOJ IE A JEJÍ MOŽNOSTI
I.Wiesenberger: „Etika nás musí přimět
k dobrým skutkům a k bránění zlu.“ /439/
IE má otevřenou cestu ke svému šíření. Bude-li správně pochopena a v praxi realizována,
může přispět k mravní obrodě národa a paralyzovat absenci etiky v uplynulých desetiletích.
Jejímu uplatnění mohou nejvíce napomoci informační odborníci. Nesmí se bát projevovat
eticky a převzít svou odpovědnost za informační zdraví společnosti, v níž působí.
Profesionální etika povede k důstojnosti informační profese, k revalorizaci knihoven a
informačních pracovišť.
IE přispěje k rozvoji osobnosti, k duševnímu rozvoji a tím k potlačení konzumerismu. Úloha
informací poroste a společně s novými technologiemi mohou podpořit humanizaci. Správné
zacházení s informacemi, jejich zkoumání, čemu informace slouží (neboť etika je zvažování
důsledků činů), objektivizace poznatků, podpora pravdivých informací, je příspěvkem
k demokratizaci života.
Protože věda je informační systém, eticky správné zacházení s informacemi povede k lepšímu
využití jejích výsledků ve prospěch lidstva. Člověk, který bude zachovávat IE, bude
spoluvytvářet morálnější komunikaci, resp. přispěje k její renesanci ve smyslu umění
naslouchat druhému, tím druhého přijímat a při respektu jeho osobnosti mu napomáhat
objevovat jeho poslání. Znamená to i nastolování rovnováhy (CURRAS /305/ správně
připomíná, že rovnováhy může člověk dosáhnout, když je v souladu sám se sebou) mezi
jednotlivci, mezi jednotlivci a skupinou, mezi skupinami a státy. Řádná úroveň komunikace
vyžaduje též zlepšení kultury slova při oboustranném ovlivnění.
Měli bychom říkat věty, které mají informační hodnotu, vyjadřovat myšlenky, které jsou
v souladu s našimi činy, aby náš život probíhal v pravdě.
Jak každodenním jednáním, které bere v úvahu obecný morální hodnotový rámec /304/, tak
eticky podloženou informační politikou, musíme neustále vytvářet podmínky pro podporu
zdravé infosféry, v níž všichni mají volný přístup k životně nezbytným informacím i k těm,
které jsou prospěšné pro rozvoj těla a ducha. Pomocí správné informace a dobře
koncipovaných informačních systémů bude lidstvo schopno předvídat svůj vývoj a mít
možnost přijímat opatření proti faktorům, ohrožujícím společnost v její podstatě. Dosavadní
nejistota výhledu po tom volá.
A k tomu je potřebná i výuka IE.
15 ZÁVĚRY A DOPORUČENÍ
R. SKARNITZL /130/: „Morálka je podobná člunu, který
nám umožňuje překřížit řeku – nevědomosti a sobectví.“
Společnost intuitivně cítí potřebu etických pravidel. Výrazem toho je právo. Ukázali jsme, jak
v některých oblastech vyjadřují zákony a předpisy poměrně dobře obecně přijaté estetické
zásady. Zároveň bylo jasné, jaké mezery ještě existují a jak jsou někdy právní zásady sporné
či nejednoznačně uplatňovatelné. Právo nejen, že může být nemorální, ale ani nemůže
kodifikovat vše a ani pod přísnými sankcemi nedokáže u všech prosadit přijaté zákony, pokud
nejsou občané morálně na výši. Proto soustavné úsilí o vytvoření pevných morálních zásad
v každém z nás je rozhodující. To platí i o informačních vědách.
Byla naznačena šíře problematiky, shrnuty dosavadní zkušenosti s tím, co jsme nazvali
informační etikou. Snažili jsme se čtenáře přesvědčit, že uplatňování zásad informační etiky
(existuje několik úrovní v uplatňování etiky: stát – skupina – jednotlivec.) v předložené – a
snad i v modifikované podobě – je k prospěchu stavu informačních pracovníků a knihovníků
a že může příznivě ovlivnit společnost a také získat její vyšší uznání.
Vytvořené kodexy jsou dobře myšlenou snahou. Bylo patrné, jak některé zásady mohou být
různě vykládány. Ostatně s kodexy je to obdobné, jako se zákony. Proto ten apel na IE a na
zásady vepsané do našich srdcí.
Bude nutno vyvíjet další úsilí ve všech oblastech, zejména ve výchovném působení na
mládež, jež by měla považovat za samozřejmé, že zacházení s informacemi vyžaduje nejen
určitou profesní dovednost, ale i etické přístupy, aby nedošlo k pokřivení charakteru a rozvoje
osobnosti. Další úsilí bude nutno vyvíjet na uživatele jako příjemce a tvůrce informací.
Musíme ovšem mít vůli a statečnost prosazovat dobro. Informační vědec má odpovědnost ke
společnosti /313/.
Předpokladem každého konkrétního kroku je lepší poznání a k tomu byl koncipován tento
text.
Pokud společnost nepochopí, že určité morální zásady jsou trvale platné a pro všechny
zavázané, potud hrozí světu krize horší než ekologická. Jedno s ní má společné: že nepříznivé
následky se neprojevují hned a poruchy v začátcích nebývají markantní. Zdá se však, že
pozornost, která je ve světové literatuře etice a také informační etice (aspoň v jejích částech)
věnována, naznačuje, jak se celkové morální vědomí příznivě prohlubuje.
V informačních systémech se projevuje přechod od dat k informacím a od informací ke
znalostem. Dalo by se tedy hovořit i o znalostní etice. Prof. Vlček v jedné přednášce tento
řetězec prodloužil k vyššímu stupni, který nazval moudrost. Ale to je to, co společnost ve
svých vyspělých jedincích hledá od pradávna. Doufejme, že postindustriální, informační
společnost dosáhne poznání moudrosti, s kterou se bude chovat mravně. Učiňme k tomu prvý
krok: oživme své svědomí. (PATOČKA /120, s, 33/: „Máloco se mi zdá tak naléhavé, jako
přivést…..českou inteligenci zpět k pokoře a skromnosti a pokusit se vůbec připomenout jí, že
existuje fakt svědomí“).
16 BIBLIOGRAFIE
Literatura je rozdělena do 4 oddílů
• Etika obecně
• Etika profesionální
• Informační etika obecně
• Speciální otázky informační etiky
V každém oddílu jsou 2 části:
• literatura prostudovaná, příp. použitá (de visu)
• literatura nalezená při rešerši (dle bibliografií, recenzí, referátů, citačních řetězců),
sloužící k rozšíření poznání (označená jako doplňující).
Uvnitř každé části jsou prameny seřazeny abecedně.
Pořadová čísla mají tuto strukturu: prvá číslice souhlasí s číslem jednoho ze čtyř výše
uvedených oddílů. V části a) následuje dvojčíslí 01 – 50, v části b) 51 – 99.
16.1 Etika obecně
De visu
101 – ANZENBACHER, A.: Úvod do filosofie.
Praha, SPN 1990. 304 s.
102 – ARISTOTELES: Etika Nikomachova.
Bratislava, Pravda 1979. 262 s.
103 - BOETHIUS, A.M.S.: Poslední Říman.
Praha, Vyšehrad 1981. 205 s.
104– CICERO, M.T.: Hovory Tuskulské.
Praha, Springer 1945, 64 s.
105 – DOBRACZYNSKY, J.: Listy Nikodémovy.
Praha, Vyšehrad 1989. 387 s.
106 - ENGLIŠ, K.: Teleologie jako forma vědeckého poznání.
Praha, Topič 1930. 162 s.
107 – FRANKL, V. E.: Od seberealizace k naplnění smyslu života.
Proslov na světovém kongresu o rodině.
Vídeň, 1988. 8 s.- Překl.
108 - GLASER, H.: Vývoj moderního lékařství.
Praha, Orbis 1962. 341 s.
109 - HABÁŇ, M.: Přirozená etika.
Olomouc, Krystal 1944. 160 s.
110 - HOBBES, T.: Leviathan.
Praha, Melantrich 1941.
111 - KANT, I.: Základy metafyziky mravů.
Praha, svoboda 1976. 135 s.
112 - KOLÁŘSKÝ, R. – MÍCHAL, I.: Etika a životní prostředí.
Lidové noviny, 15.6.1991, s. 4.
113 - MASARYK, T. G.: Die Weltrevolution.
Berlin, Reiss 1925. 555 s.
114 - MILL, J.S.: Utilitarianism.
New York, Bobbs-Merrill 1971. 24, 410 s.
115 - Moudrého Katona mravní poučování.
Praha, Bradáč 1927. 151 s.
116 - MRÁZEK, J.: Kde začíná budoucnost
Praha, Naše vojsko 1980. 365 s.
117 - PALOUŠ, R.: Jednota dvojího.
In: Osobnost a komunikace. Praha, FFUK 1990, s.25-83.
118 - PALOUŠ, R.: Světověk.
Praha, Vyšehrad 1990. 94 s.
119 - PATANDŽALI: Joga-sutry.
Praha, Onyx 1990. 30 s.
120 - PATOČKA, J.: Náš národní program.
Praha, Evropský kulturní klub 1990. 71 s.
121 – PATOČKA, J.: Kacířské eseje o filosofiii dějin.
Praha, Academia 1990. 162 s.
122 – PLATON: Georgias.
Praha, Laichter 1932. 131 s.
123 – PLATON: Obrana Sokrata. Euthyfron. Kriton.
Praha, Laichter 1942. 119 s.
124 - POLITIS, N.: La moral internationale.
Neuchatel, Baconniere 1943. 181 s.
125 - PRIOR, A.N.: Logic and teh basis of ethics.
Oxford, Clarendon 1956. 111 s.
126 - ROTTER, H. – VIRT, G.: Neues Lexikon der christlichen Moral.
Wien, Tyrolia 1990. 895 s.
127 - SEEBERG, R.: Christliche Ethik.
Stuuugart, Kohlhammer 1936. 417 s.
128 - SCHOPENFAUER, A.: Die Beiden Grundprobleme der Ethik.
Leipzig, Brockhaus 1860. 275 s.
129 - SCHWEITZER, A.: Zastánce kritického myšlení a úcty k životu.
Praha, Vyšehrad 1989. 308 s.
(Zejména Filozofie kultury, díl II.: Kultura a etika).
130 - SKARNITZL, R.: Co je jóga.
Mundus orans, 1991, č. 10, s. 14-15.
131 - SPENCER, H.: Die Tatsachen der Ethik.
Stuttgart, Koch 1879. 315 s.
132 - SPINOZA, B.: Etika.
Bratislava, Pravda 1986. 330 s.
133 - STEENBERGHEN, F. van: Dějiny středověké filosofie.
Praha, TRS 1990. 110 s.
134 - ŠOLLE, M.: Mravní vědomí v proměnách času.
In: Cyrilometodějský kalendář, Praha 1989, s. 30-36.
135 - TOMÁŠ : Teologické summy sv. Tomáše Akvinského.
Olomouc, Bohovědné učiliště řádu dominikánského 1937.
1.část: 1O41 s., 2.část, 1.díl: 1037 s., 2.díl: 1490 s., 3.část: 967 s.
136 - VAŠEK, B.: Morálka mezinárodního života.
Praha, Atlas 1948. 288 s.
137 - Védské hymny.
Praha, Symposion 1948. 79 s.
138 - WALSH, J.J. – SHAPIRO, H.L.: Aristotele´s Ethics. Issues and interpretations.
Belmont CA, Wadseorth Publ. 1967. 123 s.
139 - WEIZENBAUM, J.: Computer power and human reason. (V ruském překladu ).
Moskva, Radio i Svjaz 1982, 368 s.
140 - WOOD, E.: Yoga.
Harmondsworth, Penguin 1969. 271 s.
Doplňující
151 - DELHAYE, P. – RATZINGER, J.: Principes d´éthique chrétienne.
Lethielleux, 1979.
152 - MOORE, G.E.: Principia Ethica.
Cambridge, Cambridge Univ. Press 1929.
153 - ROSS, W.D.: The right abd the good.
Oxford, Clarnedon 1930.
154 - SIDGWICK, H.: Outlines of the history od ethics.
London, Macmillan 1931. Reprint 1946.
16.2. Etika profesionální
De visu
201 - BRODY, H.: Ethical decisions in medicine. 2.ed.
Boston, Little, Brown and Co. 1981. 421 s.
202 - DAVID, A.: La cybernétique at l´humain.
Paris, Gallimard 1965. 184 s.
203 - HAVEL, V.: Letní přemítání.
Praha, Odeon 1991. 118 s.
204 - K problematice etiky pro THP.
Praha, 1990. 5 s. – Strojopis.
205 - REAGAN, Ch.E.: Ethoc for scientific researchers. 2.ed.
Springfield, Thomas 1971. 12, 166 s.
206 - What the code of ethics says.
Chem.Engng.Progress, 61, 1965, č.2, s.39.
Doplňující
251 - CRANBERG, L.: Ethical problems of scientists.
Amer.Scientist, 53, 1965, č.3, s. 303A-304A.
252 - DIENER, E.: Ethics in social and behavioral research .
Chicago, Univ. of Chicago Press 1978. 10, 266 s.
253 - GLASS, B.: The ethical basis of science.
Science, 150, 1965, XII, s.1254-1261.
254 - MOUSSÉ, J.: Fondements d´une éthique professionnelle.
PaRIS, Editions d´Org. 1989. 176 s.
16.3. Informační etika obecně
De visu
301 - BLANKE, H.T.: Librarianship and political values,
Library Journal, 114, 1989, VII, s.39-43.
302 - CAPURO, R.: Moral issues in information science.
J.Inf.Science, 11, 1985, No 3, s.113-123.
303 - CEJPEK,J.: Síla a slabost právních norem.
1991, č.3, s. 65.
304 - CROWE, L. – ANTHES, S.H.: The academic librarian and information technology.
Ethical issues. College Research Libraries, 1988, III, s.123-130.
305 - CURRAS, E.: moral and social implications of new technologies in information
science. In: The use of information in a changing world.
Amsterdam, Elsevier 1984, s. 417/432.
306 - Člověk a lidská práva.
Praha, Horizont 1969. 102 s.
307 - General agreement on trade and tariffs (GATT).
Geneva, UNO 1947. 9 s.
308 - GOEHLERT, R.: Information persuasion and freedom: implications of communications
technology. Inf.Proc.Management, 16,1980, No 2, s.109/114.
309 - HAVEL, V.: Slovo o slovu.
Lidové noviny, 27.1.1990, s.9.
310 - JANOŠ, K.: Informační etika.
In: 40 let KVIK FF UK, 20.10.90. Sborník z konference.
Praha, SKIP 1991, s. 72-74.
311 - JANOŠ, K.: Informační hygiena a informační patologie ve zprostředkování odborných
informací.
Praha, FF UK 1983. 118 s.
312 - JANOŠ K.: Informační charta.
knihovnictví a bibliografie, 1990, č.6, s.116. Příloha časopisu Čtenář, 42, 1990, č.12.
313 - KOSTREWSKI, B.J. – OPPENHEIM, C.: Ethics in information science.
J. Information Science, 1, 1980, No 5, s.277-283.
314 - Listina základních práv a svobod. Ústavní zákon z 9.1.1991.
In: Lidové noviny, 16.1.1991, s.6-7.
315 - MACKENNA, F.E.: The pollution of information.
Spec.Libr., 64, 1973, No 5-6, s.245-250.
316 - Mezinárodní dokumenty o lidských právech a humanitárních otázkách.
Praha, Melantrich 1989, 93 s.
317 - RŮŽIČKA, M.: O etice (a nejen v knihovně).
Čs. Informatika, 32, 1990, č.12, s.355-361.
318 - VÍTKOVÁ, H.: Zásady informačních zákonů zemí Rady Evropy a jejich vliv na
zpracování dat v ČSFR.
Mechan.Automat.Admin., 31, 1991, č.5, s.180-182.
Doplňující
351 - MASON, R.S.: Designing information communities: ethical issues in the information
age., Inf.Sooc., 3, 1985, No 3, s.229/239.
352 - WATTS, T.J.: Ethocs in information science.
Monticello, III.: Vance Bibliographics, 1987.
16.4. Speciální otázky informační etiky
De visu
401 - BOAZ, M.: Code of ethics, professional.
In: KENT,A.-LANCOUR,H.: Encyclopedia of library and information science. Vol. 5.
New York, M.Dekker 1971, s.244-251.
402 - BOAZ, M.: Does the library profession really have a code of ethics ?
Spec.Libraries, 59, 1968, č.5, s.353-354.
403 - CAPURRO, R.: Zur Frage der Ethik in Fachinformation und – Kommunikation.
404 405 -
406 407 -
408 409 -
410 411 412 -
413 414 415 416 417 418 419 420 421 422 -
Nachr.Dok.,32, 1981, č.1, s.9-12.
A code of ethics for ASIS.
Bull.Amer.Soc.Inf.Sci., 11, 1984, č.1, s. 8-10.
Code of ethics for librarians. A draft proposal (GB). 1968.
Český překlad in: Čtenář , 33, 1981, č.10, s. 324. (Z Libr. Assn.Record, 82, 1980, č.10,
příl.)
CUNNINGHAM, G.: Libraries, Information and Europe.
J.Librarianship, 22, 1990, č.2, s. 63-70.
ECKER, J.: Etika knihovníci.
Čitatel, 29, 1980, č.1, s.39-40.
Rec.: Beiträge zur bibliothekarischen Ethok aus der….Ungarn.
FLIEGLOVÁ, A.: Společenské poslání odborné informační činnosti.
Praha, FF UK 1978. 105 s. – Dipl.práce.
Freedom of information.
New York, UNO 1050. 271 s.
Vol. 1: Comments of Governments.
General revision of cpopyright law. Public Law 94-553.
Washington, Congress 1976, s.2541-2602.
GERHARDT, L.N.: Ethical Back Talk.
School Library J., 36, 1990, č.1, s. 4, č.2, s.4, č.4, s.4, č.6, s.4, č.8, s.4, č.10, s.4.
GESNER, K.: Předmluva k dílu: Bibliotheca Universalis.
In: DRTINA, j,: Chrestomatie k základům bibliografie. Díl 1, Praha,
SPN 1954,s.172-183.
Guidelines for editors of scientific and technical journals.
Praha, UNESCO 1979. 36 s.
HAJN, P.: O seznamech literatury.
Bové knihy, 1984, č.19, s.2.
HOFFMAN, G.M.: Piracy of intellectual property.
Bull. Amer.Soc.Inf.Science, 16, 1990, č.3, s.9-11.
JANOŠ, K. – PÁLKA,P.: Informační politikou k evropskému partnerství.
In: Smery vývoja informačnej činnosti v ČSFR. Bratislava, DT 1990., s.6-8.
KLIČKA, K.: K etike knihovnickeh profesie.
Čitatel, 38, 1989, č.9, s.306-307.
Kodex dobrých mravů pro psaní vědeckých publikací.
Zpravodaj pro útvary vědeckých informací ČSAV, 1966, č.4, příl. 3.
Konference LIBER.
Technická knihovna, 34, 1990, č.11, s.350.
KORDAČ, J.: Autoorskoprávní otázky vydávání publikací. In: Základy řízení a
organizace pro oblasti VTEI. Praha, ÚVTEI 1981, s.140-155.
Librarian´s Code of ethics.
American Libraries, 1982, X, s. 595.
MALETZKE, G.: Psychologie der Massenkommunikation.
423 424 425 426 427 428 429 430 431 432 433 434 435 -
436 437 438 439 440 -
441 -
Hamburg, Bredow-Institut 1963. 311 s.
MINAŘÍKOVÁ, L.: Novelizovaný autorský zákon a ochrana počítačových programů.
Čs.informatika, 12, 1990, č.11, s.329-330.
NOVÁKOVÁ, M.: Informačné pramene. Chrestomaita.
Bratislava, SlTK 1975. 182 s.
Paperwork Reduction Act of 1980. Public Law 96-511.
Washington, Congress 1980, s.2812-2816.
PICH, M.: Funkce pseudoprimárních pramenů ve VTEI.
Praha, FF UK 1981. 129 s.
POLANSKÝ, B.F. – EISS, M.I.: Copyright: Let´s be practical !
Chemtech, 1986, VII, s.416-419.
PRENTICE, A.E.: Professional ethics.
Catolic Library World, 56, 1984, č.4, s.180-183.
PREUSS, V.: Impacts of ethics and responsability on online information counselling.
In: 8th International Online Meeting. London Inf. 1984, s.243-253.
Public information availibilitys. Public Law 89-487.
In: US Status 1966. Vol80, Part 1. Washington, D.C., 1967, s.250-251.
ROTHSTEIN, S.: In search of ourselves.
Library J., 93, 1968, č.2, s.156-157.
SEDLÁČKOVÁ, M.: K problémům etiky informačních pracovníků.
Praha, FF UK 1975. 52 s. – Dipl.práce.
SEDLÁK, J.: Pokus o stručný nástin knihovní etiky.
Knih.Bibl., 1989, č.4, s.62-69.
SEDLÁK, J.: Ještě jednou o knihovní etice.
Knih.Bibl., 1989, č.5, s.86-89.
SEREBNIK, J. – HARTER, P.: Ethical practices in journal publishing: study od library
and information science periodicals.
Libr.Quarterly, 60, 1990, č.2, s.91-119.
VOTRUBA, l.: Protispolečenské důsledky nepravého autorství.
Vesmír, 64, 1985, č.10, s.543-544.
VOVERENE, O.J.: Otnosenije učenych k bibliografičeskim ssylkam.
NTI, Ser.l, 1981, č.10, s.8-12.
WAITE, H.J.: My thrusts are more moral than your biases.
Library J., 115, 1990, I, s.72-73.
WIESENBERGER, I.: Etika odborné informační činnosti .
Praha, 1975. 15 s. – Strojopis.
WOODS, L.B. – HOGAN, D.R.: Thrusting greatness upon us: Librarians rising to meet
the challenge of censorship.
Public Libraries, 28, 1989, č.4, s.236-240.
Zákon o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon).
Sbírka zákonů, 1990, částka 41, č.247, s.934-941.
Doplňující
451 - BERRING, R.C.: Copyright: Online abstracts raise new innue.
Database, 11, 1988, č.3, s.6-9.
452 - BLUM,E. – CHRISTIANS, C.: Erhical problems in book publishing.
Libr.Quarterly, 51, 1981, č.2, s.155-169.
453 - Code du bon usage en metieres de publications scientifiques.
Bull.de L´UNESCO a l´intention des bibliotheques, 17, 1963, č.1, s.30-34.
454 - DUGGAN, M.K.: Copyright and downloading from CD-ROMS.
Database, 11, 1988, č.1, s.7-9.
455 - FAULTRIER, Sandra: Droit d´auteur et droit de reproduction. Documentaliste, 22,
1985, č.2, s.53-60.
456 - GACEK, D.: Zum demokratischen Charakter der Bibliotheksbenutzungsrecht.
Zentralblatt für Bibliothekswesen, 104, 1990, č.3, s.113-117.
457 - GIFFARD, A. – FONTANEL, F.: Droit sans frontieres. Le droit d´auteur en Europe.
Bull.Bibl.France, 33, 1988, č.1-2, s.82-87.
458 - HAUPTMAN, R.: Ethical challenge in librarianship.
Phoenix, Oryx 1988.
459 - KNEIFEL, R.: Freedom if information in den USA.
Computer uad Recht, Köln, 6, 1990, č.2, s.134-138.
460 - LEVINE, A.: Proprietary rights in data bases and software.
J-Libr.Admin., 7, 1986, č.4, s.99-110.
461 - MARETT, P.: Transborder data flow and law: questions not answers.
J.Inf.Technol., 3, 1988, č.1, s.17-24.
462 - MASON, Maryilyn Gell: Copyright in context: The OCLC database.
Libr.J., 113, 1988, č.12, s. 31-32, 34.
463 - MEISTER, H.: Transborder data flow – Internationales Urheberrecht und
grenzüberschreitender Datenfluss.
Datenschutz u. Datensicherheit, 1985, č.6, s. 317-319.
464 - MILLER, J.K.: Using copyrighted video cassettes.
Friday Harbor WA 98250, Copyright Inf.Services 1988. 114 s.
465 - Oppenheim, CH.: Ethics in information supply. The nationwide provision and use of
information.
The Libr. Assoc., 1981, s. 105-111.
466 - PRICE, D.J. de Solla: Ethics of scientific publications.
Science, 144, 1964, č.3619, s.655-657.
467 - REGAN,K. – RIORDAN, V.: The copyright clearence center.
Interland Doc.Supply, 16, 1988, č.1, s.3-6.
468 - RENAULT, M.A.: Informatique – panique: Sommes.nous bien protégés?
Ingénieur, 1, 1980, č.37, s.9.
469 - RUBIN, M.R.: The computer and personal privacy. Part 3.
470 471 472 473 474 475 -
Library Hi Tech, Ann Arbor, MI, 7, 1989, č.3, s.11-21.
TARTER, B.: Information liability. New interpretations for electronic publishing.
Online, 10, 1986, č.5, s.61-67.
TEAGUE, S.J.: Data protection.
Int.J.Microgr. and Video Technol., 5, 1986, č.3-4, s.227-230.
USHERWOOD, B.: Towards a code of professional ethics.
Aslis Proc., 33, 1981, č.6, s.233-242.
WALL, R.: Copyright licensing and librarians.
Libr.Manag., 9, 1988, č.3, s.33-42.
WIESENBERGER, I.: Význam odborných informací pro uživatele.
Praha, Svoboda 1976, 296 s.
ZMIGRODZKI, Z.: Etos bibliotekarza w epoche przemian.
Prz.bibl., 52, 1984, č.2, s.163 – 172.
17 PŘÍLOHY
17.1 Informační charta
17.2 Etický kodex tlumočníka a překladatele
17.3 Americký kodex knihovníka
17.4 Anglický kodex knihovníka (návrh)
17.5 Kodex UNESCO pro psaní vědeckých publikací
17.6 Mezinárodní etický kodex pro pracovníky sdělovacích prostředků
17.1. Informační charta
§1 Stát a organizace jsou povinny podporovat svobodný tok informací a myšlenek uvnitř
státu i mezi státy a prosazovat v mezích zákona rovnoprávný přístup všech k pramenům
informací.
§2 Stát vymezí zákonem, které informace se mohou stát utajenými z titulu vojenského zájmu
nebo zahraniční politiky. Organizace, podniky a soukromí podnikatelé mohou utajovat
informace obchodní povahy, jež se jich týkají.
§3 Stát a sdělovací prostředky jsou povinny bojovat proti ideologiím, jež práva a svobody
v oblasti informací mohou ohrozit. Zejména jde o vlivy podporující válku.
§4 Jsou zakázány informace, jež podceňují rasovou, národnostní a jazykovou nesnášenlivost
mezi lidmi a státy, omezují náboženskou svobodu nebo narušují zdraví a mravnost národů
(narkomanie, pornografie apod.).
§5 Sdělovací prostředky (zejména tisk, rozhlas, televize a film) jsou povinny bez zlého
úmyslu pravdivě informovat všechny občany a vyloučit tendenční informace. Úmyslné šíření
nepravdivých informací je trestné.
§6 Každý občan má právo na svobodný přístup k informacím, s výjimkou případů
vymezených zákonem. Zejména má právo na informace, které zásadně ovlivňují nebo mají
ovlivňovat jeho osobu.
§7 Každý občan má právo na svobodný výběr informací a nesmí být vystaven informačnímu
nátlaku.
8§ Každý občan má právo na utajení informací vztahující se k jeho zdravotnímu stavu a
k soukromoprávním záležitostem. Sát nebo organizace jsou pod trestem stanoveným zákonem
vázány, že neztěžují informací tohoto druhu a že je nepoužijí bez vědomí občana.
§9 Státy, resp. organizace, odpovídají podle své působnosti za to, aby informace obsažené
v organizovaných sbírkách (knihovny, archivy) byly podle své hodnoty a míry důležitosti
uchovány budoucím generacím.
§10 Informacemi se pro účel této charty rozumí jakékoliv sdělení ústní, písemné nebo
přenesené na médium hmotné či energické povahy.
17.2. Etický kodex tlumočníka a překladatele
§1 Ve smyslu tohoto etického kodexu je profesionální tlumočník osoba, která za úplatu
převádí nezaměnitelnými prostředky smysl výpovědi mluvčího z výchozího jazyka do jazyka
cílového. Výsledek tvůrčí práce tlumočníka je novou hodnotou, která má povahu duševního
vlastnictví.
§2 Ve smyslu tohoto etického kodexu je profesionální překladatel osoba, která za úplatu
převádí nezaměnitelnými prostředky smysl písemné výpovědi z výchozího jazyka do jazyka
cílového v písemné podobě. Výsledek tvůrčí práce překladatele je novou hodnotou, která má
povahu duševního vlastnictví.
§3 Tlumočník a překladatel je vždy a v plné míře vázán služebním tajemstvím, které nesmí
vyzradit nikomu a které se týká všeho co se tlumočník a překladatel dozví při své činnosti u
neveřejných jednání a překladů.
§4 Tlumočník a překladatel důvěrné informace nikdy nezneužívá.
§5 Tlumočník a překladatel zásadně přijímá pouze ty závazky, které odpovídají jeho
schopnostem a přípravě. Za výsledek své práce nese plnou morální odpovědnost.
§6 Tlumočník a překladatel odmítne vykonávat takovou činnost a zdrží se takového jednání,
které by mohlo poškodit důstojnost jeho povolání.
§7 Tlumočník a překladatel zásadně projevuje solidaritu se svými kolegy.
§8 Výkon povolání nezkracuje tlumočníka a překladatele na jeho osobních a občanských
právech a nesmí být na újmu jeho důstojnosti.
JTP – Jednota tlumočníků a překladatelů, Praha 1990.
17.3. Americký kodex knihovníka
Librarians Code of Ethics
I.
II.
III.
IV.
V.
VI.
Librarians must provide the highest level of service through appropriate and
usefully organized collections, fair and equitable circulation and service policies,
and skillful, accurate, unbiased, and courteous responses to all requests for
assistance.
Librarians must resist all efforts by groups or individuals to censor library
materials.
Librarians must protect each user’s right to privacy with respect to information
sought or received, and materials consulted, borrowed, or acquired.
Librarians must adhere to the principles of due process and equality of opportunity
in peer relationships and personnel actions.
Librarians must distinguish clearly in their actions and statements between their
personal philosophies and attitudes and those or an institution or professional
body.
Librarians must avoid situations in which personal interests might be served or
financial benefits gained at the expense of library users, colleagues, or employing
institution.
17.4. Anglický kodex knihovníka (návrh)
V roce 1978 vznikla v rámci Britské knihovnické asociace pracovní skupina profesionální
etiky, která v roce 1980 předložila k diskusi návrh knihovnického desatera. Hlavní body
tohoto desatera jsou:
1. Základní povinností knihovníka je sloužit uživatelům, tj. osobám nebo skupinám osob,
které mají právo používat prameny a služby, jež knihovník v rámci své práce poskytuje.
Zájmy uživatele mají přednost před všemi ostatními zájmy.
2. Knihovník má vůči společnosti povinnost podporovat to informací a myšlenek a
prosazovat a bránit právo každého jednotlivce na svobodný a rovnoprávný přístup
k pramenům informací v mezích zákona.
3. Knihovník nesmí vědomě rozšiřovat materiály nebo myšlenky podporující nerovnost nebo
nesoulad mezi osobami různých rasových nebo pohlavních skupin.
4. Knihovník musí co nejlépe plnit všechny smluvní závazky vůči svému zaměstnavateli,
aniž by však porušoval výše uvedené body.
5. Knihovník nesmí bez svolení uživatele použít žádnou informaci o něm nebo ojeho
zájmech k jinému účelu, než k jakému ji získal.
6. V rámci dostupných zdrojů a zařízení se nemusí knihovník udržovat na nejvyšší
profesionální úrovni dosažené knihovnictvím.
7. Knihovník, jenž vykonává řádně své povinnosti, poškozuje statut knihovnického stavu a
porušuje pravidla profesního chování.
8. Knihovník se nesmí chovat způsobem, jenž by poškodil postavení a jméno knihovnického
povolání.
9. Činy a rozhodnutí knihovníka jsou určovány pouze jeho vlastním odborným zhodnocením
;knihovník nemá získávat ze svého postavení jiné výhody, než jaké mu právoplatně
náležejí.
10. Bude-li jeho etický kód přijat, stane se zavázaným pro všechny členy Asociace.
Podle: Draft code of professional ethics. A discussion document, Library Association Record,
82, 1980, č.10, příloja.
Převzato z časopisu Čtenář, 33, 1981, č.10, s.324.
17.5. Kodex UNESCO pro psaní vědeckých publikací(zkrácený překlad)
I. Souhrn
1. Každý originální text, určený pro vědecký či technický časopis, má být opatřen souhrnem,
jehož vypracování je povinností autora.
2. Dokud nebude souhrn (autoreferát) mezinárodně normalizován, má být redigován podle
pravidel Příručky pro redakci autorských souhrnů, periodicky revidované v UNESCO.
II. Charakter textu
3. Při odevzdání rukopisu textu redakcí časopisu, v němž si přeje autor publikovat, určí co
nejpřesněji, do které kategorie vědecké literatury má být text zařazen:
- originální vědecká pojednání
- prozatímní (předběžné) publikování
- výklady stanovisek
4. U textu v kategorii originálních vědeckých pojednání vědec, náležitě specializovaný
v daném vědeckém odvětví, bude schopen na základě údajů v textu uvedených, a to
výhradně na základě oněch údajů:
- reprodukovat zkušenosti nebo získat výsledky, jež byly popsány, s omyly rovnajícími
se nebo nedosahujícími horní mez určenou autorem,
- nebo opakovat pozorování a posoudit závěry, k nimž autor dospěl,
- nebo zkontrolovat přesnost analýz a závěrů.
5. Text patřící do kategorie prozatímních publikací nedovoluje čtenářům ověřit novou
vědeckou informaci, podle podmínek v odstavci 4.
6. Výklad stanovisek není určen k uveřejnění nových vědeckých informací. Výběr shrnuje,
analyzuje a diskusně pojednává informace již uveřejněné, týkající se jediného předmětu.
III. Úprava textu
7. Historický nebo kritický úvod má být co nejkratší, autor se má vystříhat vypracování
vědeckých pojednání ve formě výkladu stanoviska.
8. Styl má být jednoduchý. Použité výrazy volit tak, aby je bylo možno nalézt v běžném
slovníku. Není-li možno, musí si autor ověřit, že neologismy, jichž chce použít, jsou
součástí mezinárodního vědeckého či technického slovníku. Pokud je nucen si novotvar
vytvořit, má uvést jeho etymologii a definici.
9. Při redakci textu má vždy uvést zcela nebo částečně použité metody, příp. významné
výsledky. Jestliže průmyslová práva nebo bezpečnost nutí autora k omezení informací o
daném tématu, má být text publikován tak, jakoby patřil do skupiny 3 b) a ne do 3 a). Pro
vědeckého autora jde o absolutní mravní závazek. Je jasné, že záměrně nesmí být
pozměněn popis pozorovaných skutečností, či používaných metod.
10. Jestliže znalost dříve publikovaná autorem nebo někým jiným je nezbytná, aby
předkládaný text byl začleněn na své místo ve vědeckém vývoji, nutno takovou práci
citovat. Je nutno výslovně uvést, zda dřívější publikace znamenají úplnou nebo částečnou
duplicitu předkládaného textu.
11. Soukromých sdělení nebo důvěrných publikací či publikací s omezenou distribucí nebude
užito, aby byly získány argumenty nebo důkazy. To neznamená zákaz zmínky o těchto
sděleních.
12. Při vypracování textu bude autor respektovat mezinárodní normy o zkratkách, o
bibliografických citacích, symbolech, terminologii a překladu článků. Použije jednotného
systému měr, který jasně určí.
IV. Doporučení redaktorům a vydavatelům vědeckých časopisů
13. Přijme-li redaktor vědecký článek k uveřejnění, má zařídit, aby autor sám vyznačil, do
které skupiny ad 3 text patří.
14. Při vytištění přijatého textu redaktor uvede na začátku práce souhrn z něhož vyplívá, do
které skupiny z bodu 3 je text zařazen.
17.6. Mezinárodní etický kodex pro pracovníky sdělovacích prostředků
An International Code of Ethics for information personnel
United Nations – Department of Social affairs. New York,
1952.
Následující text konceptu mezinárodního etického kodexu je ve formě, v jaké byl přijat na 5.
shromáždění podkomise po přezkoumání textu, předloženého na 4. shromáždění podkomise,
ve smyslu poznámek a návrhů od informačních institucí a národních a mezinárodních
profesních asociací.
Úvod:
Svoboda tisku je základním lidským právem a je měřítkem všech svobod, obsažených
v Chartě OSN a proklamovaných ve Všeobecné deklaraci lidských práv; a to je podstatné
k podpoře a zachování míru.
Tato svoboda bude lépe zachována, jestliže se všichni pracovníci tisku a všech ostatních
sdělovacích prostředků budou ze všech sil, neustále a dobrovolně, snažit udržet nejvyšší pocit
odpovědnosti, jsou hluboce prostoupeni morálními závazky tak, aby byli pravdiví a aby
hledali pravdu při sdělování, vysvětlování a interpretování faktů.
Tento Mezinárodní etický kodex má být považován za normu profesionálního chování všech,
kdo se zabývají shromažďováním, přenášením a komentováním zpráv a informací, a těch, kdo
se zabývají popisováním současných událostí slovem tištěným, slovem mluveným a
jakýmkoliv jiným sdělovacím prostředkem.
Článek I.
Pracovníci tisku a všech ostatních informačních médií by měli učinit vše, co je v jejich silách,
aby zjistili, že informace, kterou veřejnost dostane, je fakticky správná. Měli by si ověřit
všemi prostředky všechny části informace. Žádný fakt by neměl být úmyslně překroucen a
žádný podstatný nebo důležitý fakt by neměl být úmyslně zamlčen.
Článek II.
Vysoká úroveň profesionálního chování vyžaduje oddanost veřejným zájmům. Vyhledávají
osobní výhod a podpora jakýchkoliv soukromých zájmů, příčících se obecnému prospěchu,
ať již z jakéhokoliv důvodu, je neslučitelná s profesionálním chováním.
Záměrné nactiutrhání, pomluvy, urážky na cti nepodložená obvinění jsou vážnými
profesionálními přestupky; rovněž tak plagiátorství.
Oddanost je základem dobré žurnalistiky. Jakéhokoliv informace, které byly shledány jako
nesprávné, by měly být okamžitě a jednoznačně vysvětleny (opraveny). Pověsti a
nepodložené zprávy by měly být prokázány, a jako s takovými by s nimi být zacházeno.
Článek III.
Pracovníci tisku a ostatních médií, jakož ti, kdo se podílejí na ekonomické a komerční
činnosti informačních institucí, by měli přijímat pouze takové úkoly, které jsou slučitelné
s poctivostí a důstojností profese.
Ti, kdo zveřejňují jakoukoliv informaci nebo vysvětlení, by měli mít plnou odpovědnost za to,
co je publikováno, pokud by se této odpovědnosti výslovně nezřekli. Pověst jednotlivců by
měla být respektována a zprávy o jejich soukromém životě, které by pravděpodobně jejich
pověst poškodily, by neměly být publikovány, pokud to neslouží veřejnému zájmu, na rozdíl
od zvědavosti veřejnosti. Pokud byl učiněn útok proti pověsti nebo morálnímu charakteru,
měla by být dána příležitost k odpovědi.
Měla by být zachována opatrnost co se týče zdrojů informací. Profesionální diskrétnost by
měla být zachována ve věcech důvěrně sdělených, a tato výsada by měla být zachována až na
nejzašší hranici zákona.
Článek IV.
Je povinností těch, kdo popisují a komentují události vztahující se k cizí zemi, aby si osvojili
potřebnou znalost takové země, což jim umožní o ní správně a pravdivě referovat.
Článek V.
Tento kodex je založen na principu, že odpovědnost za věrné zachování profesionální etiky
spočívá na těch, kdož pracují v dané profesi, a nikoliv na žádné vládě. Nic zde proto nesmí
být interpretováno jako ospravedlňování zákroku vlády, aby si jakýmkoliv způsobem vynutila
zachování morálních závazků, vyložených v tomto kodexu.