Msgre Marcel Lefebvre

Msgre Marcel Lefebvre
Světec nebo rebel?
Sestavil P. Tomáš Stritzko FSSPX
Všichni, kdo znali osobně arcibiskupa Marcela
Lefebvra, ať to byli spolupracovníci, nebo i
odpůrci, se shodují v jednom: Tento biskup
vyzařoval zvláštní charisma lásky a vnitřního
klidu, spojené s odhodláním bojovat za
Katolickou církev, její učení, její práva a
svobodu. Pěkně to vyjádřil ve svém dopise
Msgre Claude Rolland, madagaskarský biskup:
"Sloužil jste dobře Církvi, naší Matce, celým
svým srdcem a celou svojí vírou." V tomto
smyslu rozumíme také slovům kardinála
Oddiho, proneseným při soukromé modlitbě na
hrobě Msgre Lefebvra: "Děkuji vám,
monsignore."
Odkud však přichází tato hluboká zbožnost,
kde má své kořeny? Písmo Svaté praví: "Jako
člověk, jenž poklady hromadí ten je, kdo má
úctu k své matce" (Sir 3, 5).
A byla to právě matka Msgre Lefebvra, která ho od narození vychovávala k hluboké
zdravé zbožnosti, sebekázni, píli, vlastnostem oslňujícím všechny po celý jeho život.
Gabrielle Lefebvre pocházela z početné rodiny. Byla členkou třetího řádu sv. Františka, v
němž aktivně působila. Milovala skromnost, nepotrpěla si na světské společnosti.
Jednou řekla: "Aby tam člověk udělal dobrý dojem, musí znát poslední výkřik módy,
nejnovější film, poslední román, nejnovější divadelní představení. Vím, že to znamená
pokušení pro ty, kteří se tomu oddají; ale co je to za ztrátu času a svobody." Paní
Lefebvre znala jedinou svobodu - Krista, kterému sloužila příkladným rodinným
životem, výchovou dětí a apoštolátem ve svém okolí. Zemřela v pověsti svatosti. V roce
1948 napsal P. Le Crom její životopis ve snaze přispět k jejímu blahořečení. V úvodu k
němu píše: "Předsevzal jsem si sepsat tuto biografickou skicu na podkladě svědectví z
první ruky, protože jsem pevně přesvědčen o svatosti paní Lefebvre. Není nám dovoleno
předbíhat rozhodnutí Církve. Nesmíme však s plným podřízením její autoritě prokázat
obdiv lidem, kteří zřejmě uskutečnili ideál křesťanské dokonalosti? K nim patří paní
Lefebvre. To je jednoznačné mínění těch, kteří zakusili jejího přátelství, příkladu a
apoštolátu. Jsou mnozí členové třetího řádu, kteří chtějí hlouběji proniknout do
duchovního života paní Lefebvre, aby poznali jeho tajemství. Těm, kteří se v duchu sv.
Ludvíka Maria Grignona z Montfortu zasvětili Panně Marii, přineslo následování jejího
příkladu zisk … Tato kniha chce splnit přání představit matku, velkodušně plnící
povinnosti svého stavu a zároveň otevřenou osvícení Duchem Svatým."
Také otec Msgre Lefebvra René Lefebvre vedl příkladný křesťanský život plný lásky k
Církvi a vlasti. Po obsazení suverénních území za 2. světové války pracoval jako agent
tajné služby, podařilo se mu zachránit mnohé zajatce. V roce 1941 byl zatčen a po
tříletém utrpení zemřel v koncentračním táboře v Sonnenburgu. Smrt otce způsobila
Msgre Lefebvrovi velikou bolest, ale jeho láska přinášející odpuštění se ukázala za
mnoho let při obětavé práci pro katolickou tradici v Německu, při níž se nikdy neobjevil
stín zatrpklosti nebo výčitek.
Rodina Lefebvre měla 8 dětí, z nichž 5
vstoupilo do duchovního stavu. Marcel
Lefebvre se narodil jako třetí v roce 1905.
Po absolvování obecné školy a gymnasia
nejprve uvažoval o vstupu k trapistům.
Sám o tom říká: "Tito bratři se mi zdáli
báječní, tak blízko k Bohu. Ve své
jednoduchosti a čistotě odráželi odlesk
nebeské blaženosti. Ale prozřetelnost
určila jinak!"
Vznešenost kněžského stavu Msgre Lefebvra přitahovala, ale velikost kněžství mu
naháněla strach. Po exerciciích u benediktinů ve Wisques mu řekl kněz, že je povolán k
apoštolskému životu. Jeho prastrýc, trapista, ho v jeho úmyslu být knězem podpořil. Tak
vstupuje Marcel Lefebvre v roce 1923 do francouzského semináře sv. Kláry v Římě. V
průběhu studia se zúčastnil se svými rodiči
soukromé audience u papeže Pia XI. Papež mladému
bohoslovci vložil ruce na hlavu, požehnal mu a řekl:
"Zasloužili jste se o Církev." Jistě myslel na tuto
příkladnou rodinu a také na bohoslovce, kterého
spolubratři nazývali "andělem semináře".
Po ukončení studia na Gregorianě doktorátem
theologie byl Marcel Lefebvre v Lille vysvěcen
Msgre Lienártem na kněze. Nejprve byl jmenován
vikářem v Marais de Lomme, ale pod vlivem svého
bratra po roce působení vstoupil se souhlasem
svého biskupa do noviciátu kongregace Otců sv.
Ducha. Msgre Tardy, biskup v Libreville v Gabunu si
přál, aby působil spolu s bratrem Reném. Msgre
Tardy, hrdý na studium patera Marcela v Římě, ho jmenoval profesorem semináře pro
dogmatiku a exegesi. Msgre Lefebvre vzpomíná: "Jestli bylo něco, co mne nepřitahovalo,
tak to byla činnost profesora. Vpravdě bych byl dal přednost kněžské službě. Ale člověk
míní a Bůh mění! Uměl jsem si představit být jednou farářem ve farnosti s dvěma nebo
třemi tisíci dušemi, starat se o ně, křtít děti, udělovat svátosti, snažit se posvěcovat
duše… a teď jsem se ocitl jako misionář v Gabunu!"
Od roku 1934 byl Msgre Lefebvre rektorem semináře. Výchova bohoslovců se pro něj
stala nejdůležitější záležitostí a zůstala jí po celý jeho život. Po dalších dvou letech byl
pověřen vedením misie v Dangile uprostřed afrického buše. Domorodou řeč "Fang" se
naučil tak, že při oslavě čtyřicátého výročí svého biskupského svěcení v Gabunu
překvapil všechny její znalostí.
Francouzský provinciál povolal roku 1945 patera Marcela Lefebvra do Francie jako
rektora filosofického scholastikátu Otců Sv. Ducha. Loučení bylo těžké, ale pater Marcel
se podřídil jako vždy zcela vůli svých představených. Po 18 měsících přišla zpráva, že ho
papež jmenoval apoštolským vikářem v Dakaru. Byl vysvěcen kardinálem Lienártem na
biskupa a znovu působí v Africe. Za necelý rok ho Pius XII. jmenuje apoštolským
delegátem pro celou francouzsky mluvící Afriku a v roce 1955 prvním arcibiskupem v
Dakaru.
Mezi papežem Piem XII. a Msgre
Lefebvrem
panovalo
hluboké
porozumění. Pius XII. chtěl, aby bylo
konsekrováno více domorodých kněží a
biskupů, také si přál upevnění diecésí v
těchto misijních zemích. Msgre Lefebvre
byl často přijímán papežem ve Vatikánu.
Jaké byly plody misijního působení Msgre.
Lefebvra? Senegal, jehož je Dakar hlavním
městem, je zemí islámu. Přesto se podařilo
Msgre Lefebvrovi v Dakaru postavit 10
nových kostelů (původně tam byly pouze tři) a počet katolíků v Senegalu vzrostl na
dvojnásobek. Msgre Lefebvre založil mnoho škol různých stupňů, kladl velký důraz na
povznesení života celé země v duchu hesla sv. Pia X. "omnia instaurare in Christo - vše
obnovit v Kristu". Msgre Lefebvre z pověření papeže založil 21 nových diecésí.
Plně oddán ideám Pia XII. konsekroval mnoho domorodých kněží, mezi nimiž byl
například jeho nástupce v Dakaru a později kardinál - Msgre Hyacinthe Thiandoum a
Msgre Dodds.
Při odchodu Msgre Lefebvra z Dakaru pronesl Msgre Dodds na rozloučenou tato slova:
"Byl jste velký Senegalan, protože jste Senegal velice miloval. A katolický Senegal vám
vyjadřuje ústy jednoho ze svých synů vděčnost."
Po smrti papeže Pia XII. se vše rychle změnilo. Francouzský episkopát, s kterým měl
problémy už Pius XII., se pro důsledné katolické postoje Msgre Lefebvra proti němu
postavil. Papež Jan XXIII. pod nátlakem francouzského kleru požádal Msgre Lefebvra,
aby se vzdal funkce apoštolského delegáta. Příštího roku ho jmenoval asistentem
papežského trůnu. Roku 1962 předal Msgre Lefebvre na přání papeže dakarskou
arcidiecési Msgre Thiandoumovi a byl jmenován biskupem v Tulle a titulárním
arcibiskupem.
Biskupem v Tulle zůstal však pouze půl roku, protože byl zvolen generálním
představeným kongregace Otců Sv. Ducha.
M. L. s Jenem XXIII.
Jaký byl vztah Msgre Lefebvra k Janu XXIII.? Msgre Lefebvre mu sloužil oddaně stejně
jako jeho předchůdci, ovšem nemohl nevidět problémy jeho pontifikátu. Msgre Lefebvre
o Janu XXIII. řekl: "Tento ubohý papež, viděl jsem ho, když mne přijal na soukromé
audienci. Tehdy jsem byl přísně kárán francouzskými biskupy a některými kardinály,
protože jsem podporoval ‚Cité catholique' (hnutí katolíků ve Francii, které se snažilo
prosadit zásady katolické víry a morálky, hlavně sociálního učení Církve, do života celé
společnosti). Tito mne určitým způsobem u papeže zažalovali. Měl jsem při té
příležitosti možnost poznat papežův vnitřní postoj. Jan XXIII. mi vyprávěl o svém životě,
aby mne poučil a demonstroval, že člověk nemá takové konservativní názory příliš
navenek ukazovat. Jemu se nešťastně stalo, že zveřejnil stanoviska, která mohla vypadat
příliš liberálně. Zdůraznil mi, že ho to pronásledovalo celý život. S jistotou získal o tom
potvrzení po zvolení papežem, když poznal spisy o sobě. Z tohoto důvodu, jak řekl, nebyl
jmenován do Říma a nacházel se vždy vzdálen kurii, protože platil za liberála. ‚Tedy
dávejte pozor, chcete-li dělat kariéru, neexponujte se tak jednoznačným způsobem.'
Člověk by mohl myslet, že mu vadilo, že mu byla tímto způsobem nalepena etiketa
liberála a modernisty. Ve skutečnosti se klonil spíše k laxismu. Jeho hlava byla možná
spíše tradiční, ale jistě ne jeho srdce. Pod zdáním, že zastává jistou šíři pohledu spadl
lehko do liberálního ducha. Když mu člověk říkal o problémech koncilu, ujišťoval svojí
jistotou, že se vše napraví, že se vše poddá. Nechtěl připustit, že někdo má zlou vůli a že
je nutná opatrnost. Pokoušel se ignorovat, že jeho předchůdce Pius XII. si také přál
svolat koncil, ale byl tak moudrý, že vzhledem k nesmírným rizikům pro Církev se této
myšlenky zřekl. Jan XXIII. se na to doslova upjal. Stejně tak prosadil od Svatého oficia
odsouzené theology jako experty (byli odsouzení za pontifikátu Pia XII. pro heretické a
modernistické nauky), a to přes odůvodněné protesty, které toto rozhodnutí vyvolalo.
Stejně tak nechtěl slyšet nikoho, kdo ho od toho chtěl odvrátit.
Byl informován. Každý, nebo skoro každý, mu radil, aby koncil nesvolával. Byly mu
ukazovány nezdravé následky, které mohly vzniknout v důsledku tak silných
komunikačních médií, tisku, rozhlasu atd. Člověk mu stále říkal, je to pro Církev
nebezpečné. On ale stále tvrdil: ‚Ne, to vše jsou bezvýznamné obavy' … Jan XXIII. pustil
řád koncilu z ruky, přestože ho sám předložil. Liberální vůdcové docílili, aby bylo možno
rozhodovat pouhou většinou. Boj mezi konservativními a liberály, jehož známky bylo
možno pozorovat již v centrální přípravné komisi, otevřeně propukl. Ve skutečnosti
nezačal tento boj teprve teď, ale trval už 200 let. Otevřeně se ukázal uvnitř Církve
dokonce už za pontifikátu Pia XII.
Když nakonec ti progresivně-liberální zvítězili, zvítězili a vyhnali všechny konservativní,
bylo mi jasné, že jsem byl jednou z prvních hlav, která měla padnout. Byl jsem totiž
známý svými antiliberálními postoji." Tolik Msgre Lefebvre. Jan XXIII. radil, jakým
způsobem si má zajistit Msgre Lefebvre kariéru, ale ten o kariéru nestál. Jeho hlavní cíl
vždy byl sloužit Kristově Církvi, hájit její učení bez ohledu na vlastní prospěch a slávu.
Hájil učení, které "není z tohoto světa" a proto se "tohoto světa" nebál. Hlásal "vhod i
nevhod", jak píše sv. Pavel.
Po oznámení o svolání pastoračního koncilu, který se má zabývat pouze pastoračními
problémy, ustavil papež přípravnou komisi koncilu, do níž povolal také Msgre Lefebvra.
Tato připravila 72 schémat, o nichž Msgre Lefebvre řekl: "Tyto práce byly provedeny
velice svědomitě a důkladně. Měl jsem k disposici všech 72 přípravných schémat a mohl
jsem konstatovat, že se v nich zrcadlila pravověrná církevní nauka a že v nich nebylo tak
říkajíc nic k přepracování." Čtrnáct dnů po zahajovacím zasedání bylo všech 72 schémat,
v nichž byla s velkou uměřeností a moudrostí představena církevní nauka formou
odpovídající dnešní době a která představovala nesmírnou práci těch nejpovolanějších,
učených a osvědčených mužů Církve, zamítnuto! Místo nich byly předloženy návrhy
liberálních theologů. Jak bylo možné, že se tyto návrhy u tolika koncilních otců
prosadily? Pro demonstraci malý příklad, týkající se francouzských biskupů. Msgre
Lefebvre o nich vypráví: "Na začátku II. vatikánského koncilu jsem šel na jejich setkání
do Saint-Louis-des-Français. Ale byl jsem zaražený, když jsem viděl, co se dělo.
Biskupové se před Congarem a dalšími ‚experty', kteří tam kroužili, chovali jako malí
kluci. P. Congar přistoupil k předsednickému stolu a bez nejmenšího studu řekl: "Msgre
XY, budete intervenovat k této záležitosti. Buďte bez starosti, připravíme vám text, stačí,
když ho přečtete." Nevěřil jsem svým očím a uším a přestal jsem na tato setkání chodit."
Velká část biskupů před hlasováním schémata nečetla, pouze zvedala ruku. Někteří
chtěli mít koncil co nejdříve za sebou, druzí se báli postavit se proti liberálním
kardinálům a biskupům, kteří již měli velkou moc a později také jednoznačnou podporu
papeže Pavla VI.
Zatímco liberální koncilní otcové byli od počátku
pevně organisovaní, podařilo se zastáncům
katolické tradice sjednotit až na konci první
periody koncilu. Mnozí biskupové navštívili
Msgre Lefebvra a došli k jednotnému názoru, že
musí něco podniknout. Tak došlo k založení
"Coetus Internationalis Patrum". Msgre Lefebvre
vzpomíná: "Duší ‚Coetus' a generálním
sekretářem byl Msgre de Proenca Sigaud,
arcibiskup z Diamantiny v Brazílii, myslitelem byl
Msgre Antonio de Castro Mayer, jeho
vicepresident. Jmenovali mne presidentem,
protože jsem bývalý apoštolský delegát a byl
jsem generálním představeným spiritánů. To
usnadňovalo vztahy k římským kongregacím.
Sekretářem byl abbé Berto, můj theologický
poradce na koncilu. … Ale proti evropské alianci s
enormními prostředky od biskupských konferencí Německa, Holandska, Švýcarska a
Rakouska a s nejlépe zařízeným sekretariátem to byl boj Davida s Goliášem. Oni se těšili
otevřené podpoře koncilních expertů a mnoha kardinálů a biskupů, kteří nemeškali
angažovat se, protože viděli, že je papež na jejich straně. … My jsme měli podporu
kardinálů Ottavianiho, Siri, Ruffiniho, Larraona a Browna. … Byli jsme slabší a věděli
jsme, že papež je na straně druhých, ne na naší." Přes dílčí úspěchy "Coetus
Internationalis Patrum" s asi 250 členy se nepodařilo zabránit vítězství liberalismu na
koncilu. Stalo se to také v důsledku nezdravé bázně mnohých tradičních biskupů a
kardinálů, kteří se snažili tvářit smířlivě, přestože viděli nekompromisní odhodlanost
evropské aliance prosadit liberální učení. Těžištěm celého liberálního systému je učení o
náboženské svobodě. Nejprve se "Coetus" podařilo čtyřikrát dosáhnout vrácení tohoto
textu, ale, slovy Msgre Lefebvra, "nakonec nás bylo okolo 80, kteří odmítli tradici totálně
odporující text, který zeslabuje učení, že Katolická církev je jediná pravá Církev. Ostatní
se nechali přesvědčit dvěma v poslední minutě připojenými větami, které jsou v rozporu
s celým textem, aby hlasovali pro. Přitom se opevnili zdůvodněním ‚Papež to tak chce'. …
Od tohoto okamžiku stály otevřené dveře bezuzdnému ekumenismu, zprotestanštění
mešní liturgie a skrze zrovnoprávnění všech náboženství byla připravována cesta přes
návštěvu papeže v synagoze k náboženskému setkání v Assisi."
Rok po koncilu byla již víra mnohých věřících
natolik otřesena, že kardinál Ottaviani, prefekt
Svatého oficia, se svým okružním listem z 24.
července 1966 obrátil na všechny biskupy světa a
na všechny generální představitele řádů a
kongregací, aby odpověděli na otázky, týkající se
nebezpečí, v kterém se nacházejí některé základní
pravdy katolické víry.
Jak je ale možné, že by se ekumenický koncil mohl
mýlit? Nesmíme zapomenout, že neomylné jsou
pouze dogmatické dokumenty, které jsou jako
takové od papeže schválené. A to nebyl na II.
vatikánském koncilu podle výroku Pavla VI. ani
jediný. (Všechny dokumenty předcházejících
koncilů také nebyly dogmatické, například reformní dokumenty Tridentského koncilu,
ale do II. vatikánského koncilu nebyl žádný koncil čistě pastorální.) V této souvislosti je
zajímavé, co píše Msgre Lefebvre o dopisu, který obdržel v roce 1986 od kardinála
Ratzingera: "Některé pasáže dopisu kardinála Ratzingera mne velice udivily. Kardinál
píše: ‚Co se týče textů II. vatikánského koncilu jako celku, jsou to texty učitelského
úřadu, kterým přísluší nejvyšší učitelská autorita.' Chtějí teď prohlásit za dogma, co
chtěli mít jako pastorální. Žádal jsem na koncilu vyhotovení dvojích textů, vždy jednoho
dogmatického a jednoho pastorálního. Ale tento návrh byl bouřlivě odmítnut: ‚Ne,
nejedná se o dogmatický koncil! Chceme pastorální koncil!' Věděli přesně, co chtějí:
pastorální koncil. A proto tento koncil nebyl jako ostatní. Protože člověk nechtěl
vyřknout žádnou definici pravd víry, jednalo se o velké kázání světu. Kázání je, čím je,
nic více a nic méně. V tomto případě totiž není nic. A teď ‚přísluší těmto textům nejvyšší
učitelská autorita!'"
Po koncilu vzaly události rychlý spád. Konservativní kardinálové byli postupně vytlačeni
z kurie, biskupové omezeni mocí biskupských konferencí. V řádech nastala anarchie,
představené, pokud byli konservativní, nikdo neposlouchal. V této situaci po snaze
zachránit co se dá nemohl Msgre Lefebvre dále vykonávat funkci generálního
představeného. Nesměl hájit katolickou víru dle tradičního učení Církve a svého
svědomí, podporu papeže neměl, a tak se svého úřadu v roce 1968 vzdal. Byl
přesvědčený, že nastal konec jeho životní dráhy biskupa. Bylo mu 63 let a zůstal v Římě
sám. Pronajal si byt u litevských sester. Byl jedním z konsultorů "Propaganda fide".
Zůstal jím až do roku 1972. Stal se předsedou komise pro africké katechismy. O této
práci řekl: "Velice jsem se o tento úkol zajímal a jistě bych v něm pokračoval. Ale zřejmě
měl Bůh jiné úmysly."
Msgre Lefebvre měl ještě jako generální představený Otců Svatého Ducha kontakt s asi
20 bohoslovci Francouzského semináře. I tam byl úpadek a rozklad stále silnější. Msgre
Lefebvre vzpomíná: "Úzkostlivě mi předložili svoji rostoucí pochybnost o možnosti
pokračovat za takových podmínek ve studiu. Stále více naléhali: ‚Monsignore, už to dále
nejde, udělejte něco pro nás!' Tenkrát jsem si nepředstavoval, kam tento bolestný nářek
povede. Myslel jsem na Freiburg, Švýcarsko, kde byl dům Otců Svatého Ducha. Navštívil
jsem Msgre Charri`era, který byl u mne v Dakaru 14 dní hostem a s kterým jsem navázal
přátelství. Poslal jsem některé mladé studenty na freiburgskou universitu, kde
přednášeli dominikáni v ještě dosti tradičním duchu a kde působil P. Philippe. … Čas od
času jsem tyto bohoslovce, které jsem do Freiburgu poslal, navštívil. Při jedné návštěvě
jsem byl pozván na setkání s profesorem Fayem, kde byli přítomni i otec opat z
Hauterive P. Maria-Dominik Philippe, pan Braillard a další přátelé. Chytili mne doslova
pod krkem a řekli: ‚Musí se něco pro tyto bohoslovce udělat.' Tito se ostatně přestali cítit
dobře a také přestávali být trpěni u dominikánů, kam začal vanout reformní vítr. Ohradil
jsem se proti tomu s odůvodněním, že je mi 65 let, jsem v pensijním věku a že by
nevypadalo příliš seriózně začínat nějaké dílo, když mohu během pár let zemřít. Nebylo
je možné přesvědčit. A tak to vše začalo!
Vyhledal jsem Msgre Charri`era, který mne upřímně podpořil. Řekl mi: ‚Monsignore,
musíte zde zůstat. Najdeme pro vás dům. Shromážděte bohoslovce, je to velice důležité.
Nutně musí existovat mladí lidé, kteří jsou správně vychováni.' Měl velký zájem a
působil přesvědčivě. Bez něho bych neudělal nic, zůstal bych ve stínu, pokračoval bych v
práci v ‚Propagandě'. Beze všech pochybností závisela již čistá existence Bratrstva na
Msgre Charri`erovi. … Jméno Bratrstva již existovalo, teď byly pevně stanoveny cíl a rysy
jeho ducha. Šel jsem předložit stanovy Msgre Charri`erovi. Nebylo zcela jasné, zda je
přijme. Začal již odpor, především ze strany Msgre Mamie, jeho koadjutora. Ale v
průběhu našeho rozhovoru se rozhodl. Nechal zavolat svého sekretáře. Řekl: ‚Nestojí to
za námahu, abyste ještě čekal, dopis bude napsán hned a můžete ho vzít s sebou domů.'
Šel do své kaple a když byl dopis napsán Msgre Charri`ere ho podepsal a podal mi ho.
Stál na konci svého života. Za tři měsíce odstoupil. Byl to jeho poslední čin."
Jak to ale bylo s bohoslovci? Abbé Aulagnier přišel z Francouzského semináře z Říma a
přidali se další, mezi nimi abbé Bernard Tissier de Mallerais. Tito dva zůstali Bratrstvu
věrni dodnes. Ale sotva dílo začalo, přišly první problémy. Msgre Lefebvre prodělal
těžkou nemoc a vypadalo to, že se již neuzdraví. Také začaly odchody bohoslovců. Msgre
Lefebvre chtěl skončit. Ale abbé Aulagnier protestoval: "Jak monsignore, chcete nás
nechat ve štychu? A budeme-li jednou vysvěceni, máme být rozptýleni v diecésích mezi
samými progresisty?" Msgre Lefebvre se rozhodl pokračovat a založit společnost, která
by byla postavena pod patronát sv. Pia X. Mezitím bylo toto začínající dílo stále známější.
Přicházeli noví kandidáti. Mezi jinými se také rozhodl přijít další bohoslovec z
francouzského semináře, kde při volbách vlály rudé vlajky.
První sídlo Kněžského bratrstva sv. Pia X.
bylo ve Freiburgu a Msgre Lefebvre
nepočítal s tím, že by se mělo na tom něco
měnit. Ale Boží prozřetelnost připravila
již vše jinak. V květnu roku 1969 koupilo
několik švýcarských podnikatelů dům
kanovníků od Velkého sv. Bernarda v
Ecônu, aby ho zachránili před profanací.
Hlavní iniciátoři se nalézali v poměrně
nepříznivé finanční situaci. Dům však
koupili. Pan Pedroni řekl, že cítil, že to
musí udělat. Zakrátko se seznámil Maître
Lovey s Msgre Lefebvrem a nabídl mu
dům v Ecônu k disposici. 22. května 1970
bylo vše rozhodnuto, v Ecônu bude
založen seminář. Po přátelské hostině, při
které Alphonse Pedroni převážně mlčel,
pronesl slova, která se měla ukázat jako
prorocká: "Ano, monsignore, to vám
říkám: O tomto semináři v Ecônu bude
mluvit celý svět."
Na počátku kroniky semináře Msgre Lefebvre popisuje svoji první návštěvu Ecônu, před
níž váhal, zda není lepší zůstat ve Freiburgu. Ecône Msgre Lefebvra přesvědčil: "Když
jsem se odebral do Ecônu, viděl jsem dobrodiní, které pro tyto zdatné mladé lidi spočívá
v tom, že přijmou pravé a zároveň jednoduché učení, že ho přijmou v pokojném
prostředí, kde mohou žít bez osočování, uprostřed přírody, v tomto ještě hluboce
věřícím Wallisu, a proto jsem si řekl: Proč zde nezaložit seminář?"
Seminář byl založen se souhlasem místního biskupa Msgre Adama. V roce 1971 přišel
pochvalný dopis kardinála Wrighta z Posvátné kongregace pro klerus. Dílo se začalo
zdárně rozvíjet, ale každé dobré dílo musí být zkoušeno ohněm. Mělo se ukázat, zda je
Kněžské bratrstvo sv. Pia X. "dům na písku", nebo zda "stojí na pevné skále", zda je
domem, který přívaly vod nesmetou. Ale dejme slovo Msgre Lefebvrovi. "Není pochyb,
že mi francouzští biskupové neodpustili ani podporu ‚Cité catholique', ani mé intervence
na koncilu, jak mne již upozornil kardinál Lefebvre. Proto vykonávali v Římě, kde byl na
jejich straně mimo jiné kardinál Villot, nátlak na zrušení Bratrstva a zavření Ecônu.
Navrhl jsem kardinálovi Martymu, který byl tehdy předsedou na shromáždění kardinálů
a biskupů, že k nim v Lurdech promluvím. Navrhl jsem mu, ústně i písemně, že přijedu
osobně a předložím francouzskému episkopátu, co děláme, jaký je seminář a průběh
studia. To se mi zdálo nejjednodušší. Ale napsal mi: ‚Především: Nechoďte! Na tomto
shromáždění se o semináři v Ecônu nebude mluvit. Můžete si být jistý.' Zatelefonoval
jsem mu, protože mi Msgre Maziers, který měl na starosti semináře, napsal a požadoval
ode mne informace o semináři s odůvodněním, že na shromáždění biskupů se o tom
bude mluvit." Poté, co Msgre Marty znovu důrazně žádal, aby Msgre Lefebvre nejezdil, a
řekl, že o Ecônu nebude řeč, rozhodl se Msgre Lefebvre nepřijet. "Ve skutečnosti měli
biskupové strach, že naši kněží přijdou buď do diecésí, nebo jako členové Bratrstva a
navodí klima opozice. Vše mluví pro to, že to byl okamžik, kdy se podařilo kardinálu
Villotovi přesvědčit papeže, že jsem nechal své kněze podepisovat prohlášení proti
papeži. Bylo to přirozeně nactiutrhání, odporná lež, která však kardinálu Villotovi
umožnila od papeže obdržet všechny plné moci k našemu zničení. V tomto smyslu musel
říci kardinálovi Etchegarayovi: ‚Do šesti měsíců nebude seminář v Ecônu existovat.' V
každém případě připravil kardinál Villot svůj plán k odstartování. Nejprve byli vysláni
do Ecônu visitátoři, kteří mi nic neřekli, ani jsem neslyšel nejmenší echo z jejich zprávy.
Jediné bylo, že mi kardinál Garrone po jednom rozhovoru v Římě dělal komplimenty
ohledně této kanonické visitace, k čemuž ale dodal: ‚Jediný problém je, že nepřijímáte
novou liturgii a že v semináři je tak trochu předkoncilní duch.' Pak následovalo druhé
dějství, jel jsem do Říma. Kardinálové Garrone, Wright a Tabera, s kterými jsem měl
mluvit, mne ujišťovali, že se jedná pouze o to, vyjasnit některé body. Teď jsem se ale
ocitl před skutečným ilegálním soudním dvorem zahrnut obžalobami a výčitkami! Také
jsem nesměl dostat magnetofonový záznam rozhovorů, přestože jsem byl ujištěn, že ho
dostanu. To vše byl abnormální postup. Bezpochyby věřili, že skrze toto předstírání
procesu budou s Ecônem hotovi: Když Řím promluvil, má se Msgre Lefebvre podřídit.
Byli si jisti, a proto se nestyděli postupovat ilegálně.
Správně by mi museli říci: ‚Budete vyslýchán, můžete si vzít obhájce, potom přijde
rozsudek.' Stejně tak mi mohli dříve, po kanonické visitaci, dělat výčitky ohledně dopisu,
který jsem napsal 21. listopadu 1974. Mohli mne žalovat před Svatým oficiem, které je
jediné kompetentní v otázkách víry. A pokud jsem se dopustil omylů ve víře, mohl jsem
být potrestán, nucen abdikovat, ale nemohl být odsouzen seminář."
Ovšem kardinál Villot se svého cíle nevzdal. Zodpovědnost chtěl přenést na Msgre
Mamie, biskupa ve Freiburgu, který Kněžské bratrstvo sv. Pia X. takzvaně zrušil. Ale
protože tento postup je nekanonický, zrušení, které by musel provést Řím, je právně
neplatné. Msgre Lefebvre se odvolal k Apoštolské signatuře. Kardinál Villot dal rozkaz
kardinálu Staffovi, aby tento proces zastavil. Můžeme se pouze divit zvůli kardinála
Villota, který se neřídil platnými zákony Církve a jednal mimo svoji kompetenci.
Kardinál Villot byl také proti audienci Msgre Lefebvra u papeže Pavla VI. Přesto se
nakonec podařilo tuto audienci uskutečnit. Jak tato audience probíhala? Msgre Lefebvre
vydává svědectví: "Papež Pavel VI. seděl poměrně vysoko, Msgre Benelli byl po jeho
pravé straně něco vzadu u psacího stroje. V průběhu celého rozhovoru neřekl ani slovo.
Je pravděpodobné, že kardinál Villot, který nedokázal překazit moji audienci, si vynutil
přítomnost Msgre Benelliho. Koho měl hlídat, papeže nebo mne? To nevím.
Na počátku rozhovoru byl Pavel VI. tvrdý a agresivní. ‚Vy nemáte rád papeže. Ne, nemáte
žádnou úctu před papežem.' A teď mi vyčetl, že nechávám seminaristy skládat přísahu
proti papeži. Byl velice překvapený, že to není pravda. Potom byl klidnější. Zeptal jsem
se ho: ‚Jak můžete něco takového tvrdit, že nechávám skládat přísahu proti papeži? To je
nesmysl, abych já, který jsem vždy papežům sloužil a před papežem měl respekt, něco
takového dělal. I v semináři učíme úctě k papeži.' Byl zaražený. Byl tolik přesvědčený o
tom, co mu řekl kardinál Villot. To také objasňuje, proč byl kardinál Villot tolik proti mé
audienci u papeže." Msgre Lefebvre řekl o tomto obvinění a překvapení papeže
novinářům, kteří ho po audienci požádali o rozhovor. Když vše vyšlo v novinách, Msgre
Benelli v Osservatore Romano vše popřel. Msgre Benelli se stal později kardinálem ve
Florencii. Můžeme se pouze divit bezcharakternosti lidí, kteří se nestydí uchýlit ani ke
lžím a podvodům, aby dosáhli svého cíle.
Přes veškerý odpor, přes veškeré
nástrahy se rozhodl Msgre Lefebvre
pokračovat. Sám by těžko vydržel, ale
měl podporu svých spolupracovníků.
Řekli mu, že své dílo nesmí opustit.
Msgre Lefebvre se neustále snažil
dorozumět s Římem. Když byl v
lednu 1979 vyslýchán před Svatou
kongregací pro nauku víry (šlo o
projednání záležitostí, o které žádal
již v roce 1975), bylo mu předloženo
17 otázek. Odpovědi na tyto otázky
adresoval 12. ledna 1979 osobně
papeži Janu Pavlu II. s prosbou, aby
"v této záležitosti rozhodl sám".
Odpověď na tento dopis ani jakékoliv
jiné rozhodnutí nikdy nepřišlo.
V průběhu všech těchto zkoušek se
Kněžské bratrstvo sv. Pia X. začalo
šířit do zemí všech světadílů. Byly zakládány nové semináře, prioráty a školy. Začaly
misie v zemích třetího světa, na prvním místě v Gabunu, který Msgre Lefebvre tolik
miloval.
Msgre Lefebvre a sv. P. Pio
První generální kapitula Kněžského bratrstva se konala v září 1982. Tato zvolila
jednohlasně za generálního vikáře P. Schmidbergera, s právem nástupce generálního
představeného. Při kněžských svěceních 1983 složil Msgre Lefebvre veřejně svůj úřad a
oficiálně uvedl P. Schmidbergera do úřadu. Msgre Lefebvre nelpěl na svých funkcích a
úřadech, vše chtěl včas předat, aby své nástupce mohl ještě zaučit. Msgre Lefebvre
nezaložil Kněžské bratrstvo sv. Pia X. pro sebe, aby se oslavil, ale pro Krista a Jeho
Církev. Chtěl pouze pokorně plnit vůli Boží dle poznané pravdy a svého nejlepšího
přesvědčení. Jeho jednoduchost a pokora se ukázala, když vychovával bohoslovce v
Ecônu. Jednou nechtěl jeden bohoslovec umývat záchody, protože řekl, že se to
nesrovnává s důstojností klerika. Msgre Lefebvre neřekl nic. Odpoledne ale bylo vidět
Msgre Lefebvra, jak ony záchody umývá sám. Podobných příhod by mohl seminář v
Ecônu vyprávět nespočetně. Jednou překvapil tento bývalý misionář svého šoféra
(šoférem Msgre Lefebvra byl vždy ten, kdo se ho nabídl bezplatně svým autem vézt,
osobního šoféra ani vlastní auto Msgre Lefebvre neměl). Auto nejelo a nejelo. Msgre
Lefebvre si stoupl k autu, všichni viděli, jak arcibiskup, tak jak byl, s biskupským
prstenem a v sutaně, u motoru něco dělá. Byl to neobvyklý pohled. Ale zakrátko auto
nastartovalo a jelo se.
Když mluvíme o Msgre Lefebvrovi, nesmíme zapomenout na jeho spolupráci s různými
řády. "Úkolem Kněžského bratrstva není být všude. Naši kněží nemají k tomu jurisdikci
a netvoří paralelní síť vedle církevní autority." To, co kněží Kněžského bratrstva sv. Pia
X. dělají, dělají vzhledem k nouzi v Církvi, odtud také jejich mandát. Proto Msgre
Lefebvre podpořil spřátelené, tradici věrné řeholní komunity. Viděl v nich bohatství,
které spočívá v různosti prostředků k apoštolátu a v mnohostrannosti výrazu věrnosti
tradici Církve. Proto nešetřil povzbuzením pro benediktiny, dominikány, kapucíny,
bratry Proměnění, školské dominikánky, sestry Notre Dame a ostatní řeholníky, kteří se
snaží uchovat pravou víru. Msgre Lefebvre dosvědčil již při apoštolátu v Africe, že čím
více je těch, kteří se na apoštolátu podílejí, o to je tento apoštolát plodnější. Ale Msgre
Lefebvre se neomezil jen na podporu spřátelených komunit. Chtěl také pro své kněze,
kněze Kněžského bratrstva, podporu, kterou měly být řeholní sestry. Tak přišel na
myšlenku prosit o pomoc svoji sestru, matku Marii Gabrielu, členku kongregace
spiritánek, a Marii Christinu, karmelitku. Msgre Lefebvre o tom říká: "Je zcela normální,
že jsem při založení mužské komunity hledal možnost být v apoštolátu podpořen od
řeholnic, které ulehčí knězi práci a pomohou mu modlitbou v jeho službě. Ale nic bych
neudělal, kdybych neměl svoji sestru Marii Gabrielu. Necítil jsem totiž žádné povolání k
výchově řeholnic. Jak se cítím povolán pro výchovu bohoslovců, tak bych se cítil přetížen
výchovou sester! Jako v jiných situacích, o kterých jsem se zmínil, připravila
Prozřetelnost cestu i zde. … Naštěstí moje sestra přišla a mohl jsem jí tedy svěřit sestry,
které se k nám přidaly, a tak založit sestry Bratrstva. Co se týče mé druhé sestry, matky
Marie Christiny, přidala se k nám, jak známo, a založila jako první karmel v Quiévrain na
belgicko-francouzské hranici. To mi dělá velkou radost. Jak jsem se již zmínil, povolal
jsem do Dakaru karmelitky k založení domu v Sebikhatane v blízkosti kněžského
semináře. Je známé úsloví: ‚Pro každý seminář karmel.' Matka Maria Christina není
pozadu." Můžeme jen dodat, dnes má Kněžské bratrstvo 6 seminářů a 6 spřátelených
ženských karmelů. Jak to ale bylo s příchodem matky Marie Christiny k Msgre
Lefebvrovi? "Nabídl jsem matce Marii Christině, aby přišla ke mně. Ostatně se začal její
karmel, následuje příklad těch v Melbourne a Sidney, rozpadat. Byla odstraněna mříž v
kapli a karmelitky chodily do města vyučovat katechismus. Naštěstí viděla moje sestra
přesně, že celý tento nepořádek přišel se vzdáním se tradiční Mše sv. Bůh jí tím připravil
velikou milost. Napsal jsem jí, abych ji podpořil. Sama zažila, jak nová mše zničila její
komunitu. Dostala strach, proto se rozhodla. Ale nikdy jsem si nepředstavoval, že ona,
která přišla v roce 1978, bude za méně než 10 let připravovat založení sedmého
karmelu! Kdo by býval předvídal úradky Boží prozřetelnosti?"
Čím více dílo Bratrstva sv. Pia X. rostlo, tím více dělala Msgre Lefebvrovi starost jeho
budoucnost. Sám byl starý a jeho přítel, Msgre de Castro Mayer, také nebyl o mnoho
mladší. Kdo bude po jeho smrti udílet svěcení, kdo bude biřmovat, kdo bude světit
zvony, kdo bude konsekrovat kostely, kdo bude…? Zároveň Msgre Lefebvrovi ubývalo
sil. Sotva stačil vše sám obstarat. Semináře a prioráty už byly na všech kontinentech,
neustálé cesty Msgre Lefebvra unavovaly. Proto se obrátil na papeže Jana Pavla II., aby
směl vysvětiti pro zachování díla katolické tradice, pro zachování neporušené katolické
víry, následovníky. Vyjednáváním byl pověřen kardinál Ratzinger. O kardinálovi
Ratzingerovi řekl Msgre Lefebvre, že viděl úpadek Církve, ale nechtěl si přiznat jeho
příčiny. Mnohé z jeho výroků a činů, které si často protiřečí, tomu nasvědčují. Když po
biskupských svěceních v Ecônu odpověděl novinářům v Římě kardinál Oddi na otázku,
co si myslí o Msgre Lefebvrovi, že je to svatý biskup, přišel za ním kardinál Ratzinger.
Řekl mu: "Eminence, jak můžete po tom všem říci, že je Msgre Lefebvre svatý biskup?"
Kardinál Oddi se místo odpovědi zeptal: "A není to pravda?" Kardinál Ratzinger jen řekl:
"Já neříkám, že to není pravda, ale jak to můžete říci?"
Vraťme se však k jednání o vyřešení postavení Kněžského bratrstva sv. Pia X. a o
biskupských svěceních. Msgre Lefebvre navrhl, aby bylo umožněno katolické tradici žít,
ať se ukáže, jaké plody nese tradiční katolická víra a jaké plody nese modernismus.
Ovšem tato varianta byla, jak se ukázalo, pro mnohé nepřátele pravdy v církevní
hierarchii nepřijatelná. Tito chtěli se vším specificky katolickým skoncovat, rovněž se
vším, co by na toto mohlo jen upomínat.
Přes veškeré překážky však nakonec došlo k jednání. Jaký byl výsledek? Pro Msgre
Lefebvra značně nepříznivý. Ustanovení komise Ecclesia Dei, která bude zodpovědná za
tradiční komunity, kde však budou mít tradiční katolíci menšinu, a povolení k svěcení
jednoho biskupa (Msgre Lefebvre žádal nejméně 3), což bylo při rozšíření Kněžského
bratrstva již tehdy nedostačující. Přesto se Msgre Lefebvre podřídil. Ale zástupci
církevní hierarchie ukázali brzy pravou tvář. Z Msgre Lefebvrem navrhovaných
kandidátů nebyl schválen ani jediný. Když se Msgre Lefebvre ptal na termín, kdy smí
biskupa vysvětit, bylo to vždy odloženo. Msgre Lefebvre pochopil. Čekali na jeho smrt.
Čekali, až se vše vyřeší samo. Vzhledem k nouzi, která nastala tím, že nikdo z biskupů
nebyl připraven světit věrné kněze v tradiční katolické víře, víře našich otců, víře
apoštolů, víře mučedníků a vyznavačů, udělovat věrným katolíkům dle tradičních ritů
Církve svátosti, vysvětil Msgre Lefebvre, tento silný arcibiskup, který se postavil proti
modernismu jako kdysi svatý Atanáš proti arianismu, společně se svým přítelem Msgre
de Castro Mayerem 4 biskupy. Tyto biskupy pověřil pouze udělováním svátostí.
Jurisdikci jim předat nemohl, to může jedině papež. Msgre Lefebvre nechtěl schisma,
také se schismatu nedopustil. Msgre Lefebvre jednal z lásky k Církvi, aby jí pomohl, aby
dle Boží prozřetelnosti zachoval Kněžské bratrstvo sv. Pia X. jako "malou bojovou
jednotku" k boji za obnovu Církve, jak sám řekl při zasvěcení Kněžského bratrstva
Panně Marii Fatimské. Msgre Lefebvre jednal uvážlivě, po poradě se svými přáteli a
především po dlouhých modlitbách. Musel se rozhodnout a rozhodl se dle svého
svědomí pro to, co poznal jako splnění Boží vůle. Přišla další vlna nepřátelství, někteří
kněží zradili. Ale Bůh neodňal své požehnání. Řady kněží Kněžského bratrstva sv. Pia X.
se nejen brzy doplnily, naopak počet kněží neustále narůstá, přicházejí také kněží z
diecésí, kteří se chtějí stát členy Kněžského bratrstva, nebo s Kněžským bratrstvem
spolupracovat. Volání o pomoc a podporu přichází ze stále více zemí, dílo Msgre
Lefebvra se stále šíří. Brzy po smrti Msgre Lefebvra začíná apoštolát v dříve
komunistických zemích. S Kněžským bratrstvem spolupracují některé komunity
východních ritů, na Filipínách se připojil jeden biskup. Mnozí dnes hledají ke Kněžskému
bratrstvu sv. Pia X. cestu. V roce 1994 se konala druhá generální kapitula, na které byl
generálním představeným - druhým nástupcem Msgre Lefebvra - zvolen Msgre
Bernhard Fellay. Msgre Lefebvre v počátcích řekl, že pro něho bude znamením správné
cesty, rozšíří-li se dílo Kněžského bratrstva po celém světě. Msgre Lefebvre sám viděl v
Ecônu již bohoslovce ze všech kontinentů, různých ras a národností.
Po biskupských svěceních se Msgre
Lefebvre odebral do ústraní. Pracoval na
Duchovním
průvodci
Theologickou
summou sv. Tomáše Akvinského pro své
kněze a bohoslovce. Dřívějších úkolů se
ujali jeho následovníci, Msgre Lefebvre
ještě pomáhal, jak mohl, vydával se občas
na cesty, ale sil pomalu ubývalo. Naposled
se mu cestou udělalo špatně a musel se
vrátit. Byl odvezen do nemocnice v
Martigny. Trpělivě snášel svoji nemoc, což
vzbudilo obdiv lékařů a ošetřujícího
personálu. Měl velké bolesti, které
odevzdával, stejně jako celý svůj život, do
Božích rukou. Když se nemoc zhoršila,
požádal o udělení svátosti umírajících,
které přijal při plném vědomí. Zemřel na
svátek Zvěstování Panny Marie, 25. března
1991. Msgre Lefebvre zemřel ve
Švýcarsku, svoji vlast, Francii, nesměl na
konci života navštívit. Byl totiž v
nepřítomnosti odsouzen za rasismus. Ano,
tento bývalý arcibiskup z Dakaru, který tolik miloval Afriku, černé Africe sloužil a v ní
slavil 40. biskupské jubileum, založil semináře, do nichž přijal seminaristy různých ras a
národností, byl obviněn těmi, kteří nikdy neopustili Francii, aby obětovali život službě
jiným národům, ale pouze proklamují hesla o rasismu a rasové nesnášenlivosti. Otec lži
dosáhl posledního časného úspěchu, aby byl přemožen za hranicemi věčnosti. Na hrobě
Msgre Lefebvra stojí citát z listu sv. Pavla: "Tradidi quod et accepi - Předal jsem, co jsem
přijal." Msgre Lefebvre neudělal nic více a nic méně, stejně jako apoštolé a všichni, kteří
Kristu slouží a budou sloužit až do konce věků. Jednou se zeptal kněz FSSPX. jednoho
kardinála: "Eminence, jak je možné objasnit, že o¤ciální Církev prodává své budovy a
Msgre Lefebvre je kupuje?" Kardinál odpověděl: "Protože dílo Msgre Lefebvra je
požehnané naším Pánem!" Biskupské heslo Msgre Lefebvra bylo "Et nos credidimus
caritati" - A my jsme uvěřili lásce." A láska, pravá láska je silnější než smrt.
Stalo se 2. února roku 1634 v Quitu v Ekvádoru. Sestra Maria Františka z kongregace
sester Neposkvrněného Početí Panny Marie byla v chóru, když uviděla, že zhaslo věčné
světlo nad svatostánkem. Chtěla ho jít rozsvítit, ale jakási síla ji držela, že se nemohla
zvednout. V tom se jí zjevila Panna Maria s Jezulátkem na rukou a řekla: "Zhasnutí
světla, které hoří před zajatou láskou a jehož zhasnutí jsi viděla, má mnoho významů. …
První je, že v zemích, které budou na konci 19. a počátkem 20. století již ‚volné státy',
budou mít převahu různé herese. Pod jejich vládou zhasne drahocenné světlo víry v
duších vzhledem k téměř úplné zkáze mravů. (…) Církev onoho času bude muset žít ke
své škodě v temné noci, protože jí chybí hodnostář a otec, který bdí s otcovskou láskou,
mírností, odvahou, s jistotou a moudrostí. Mnozí kněží ztratí kněžského ducha a
přivedou své duše do velkého nebezpečí. Modli se neustále, lkej neúnavně, plač hořké
slzy v nitru svého srdce a pros našeho otce v nebesích, aby vzhledem k lásce
Eucharistického Srdce mého Nejsvětějšího Syna nejdříve, jak možno, učinil konec těmto
temným časům a Církvi oněch časů poslal hodnostáře, který má obnovit smýšlení kněží.
Tohoto mého syna, kterého velice miluji, obdaříme mimořádnými schopnostmi,
pokorou srdce, vnímavostí pro Boží pokyny, silou k obraně práv Církve a mírným a
soucitným srdcem, aby se ujal jako druhý Kristus velkých i malých bez toho, aby
podceňoval i ty nejubožejší. Do jeho rukou bude dána váha svatyně, aby k slávě Boží
panovala správná míra a váha. Vlažnost Bohu zasvěcených duší zabrání rychlému
úspěchu tohoto hodnostáře a bude příčinou, že se Satan zmocní těchto zemí. To vše se
mu podaří, protože mnozí cizí lidé bez víry zatemní jako černý mrak čisté nebe zemi,
která byla již zasvěcena Nejsvětějšímu Srdci mého Božského Syna."
Svatá Maria, Matko Boží a Matko Církve, pros za nás hříšné!