Prijimat chudé

Přijímat chudé znamená přijímat Ježíše
Jean Vanier
Skandál mentálně postižené osoby a skandál evangelia
Šestnáct let ţivota v Arše způsobilo, ţe jsem si stále více vědom skandálu, který vyvolává
osoba s mentálním postiţením, zvláště pokud jde o postiţení váţné. Je to skandál pro
společnost a často i pro samotnou rodinu. Termínu skandál zde uţívám v jeho
etymologickém významu: kámen úrazu.
V primitivních společnostech se zabíjely děti, které se narodily slabé. Aristoteles a Platon
naráţeli na tuto praktiku. Vskutku mohou být tvorové, kteří nejsou schopní myslet a mluvit
nazváni lidmi? V některých nemocnicích jsou označováni za ţivořící. V čísle Paris - Match
ze 3. října 1980 říká profesor Minkovski, ţe by se rozhodl pro odstranění dětí narozených
předčasně s váţným mentálním poškozením. Prý aby předešel úzkosti rodičů. Pro manţele
nemůţe být nic horšího neţ mít váţně postiţené dítě. Máme právo je vystavit takovému
neštěstí?
Očividně nemohu souhlasit s tímto způsobem argumentace, která můţe být stejně pouţita
na dvouleté dítě trpící meningitidou jako na člověka, který se stal obětí neštěstí při práci.
Ale rozumím tomu. Někomu se můţe zdát absurdní strávit tak moc lidské energie a
vynaloţit tolik peněz na to, aby mentálně postiţené dítě udělalo minimální pokroky.
V domě, kde ţiji, který je vybaven dílnou, je nás sedmnáct a slouţíme potřebám deseti
velmi těţce postiţených osob. Ţádná z nich nebude nikdy schopná mluvit ani něco vytvářet
rukama. To je bláznovství a skandál, protoţe v naší společnosti je vše měřeno
produktivitou a výkonností.
Jaká je odpovědnost nás, učedníků Jeţíšových, kteří stojíme tváří v tvář této situaci?
Neměli bychom zatratit profesora Minkovského nebo jiné jemu podobné, kteří navrhují
odstranit nejchudší mezi námi. Namísto toho my musíme přivítat chudé, které oni chtějí
odstranit a společně s nimi zakoušet Boţí lásku. Oni jsou plnohodnotnými součástmi
mystického těla Kristova. Jsou to naši bratři a sestry v Jeţíši.
Není celé evangelium skandál? Jeţíš bourá všechny zavedené řády:
Běda vám, bohatí, máte svůj dostatek...
Běda vám, které svět chválí...
Blahoslavení chudí...
Blahoslavení hladoví...
Blahoslavení plačící...
Blahoslavení jste vy, kteří jste odmítáni a pronásledováni...
Bohatí, "normální", "úctyhodní" lidé jsou pozváni na svatbu, ale jsou příliš zaneprázdněni
a proto nemohou přijít. Chudí a slabí přiběhli!
Tak budou poslední první a první poslední. /Mt 20,16/
...vladaře svrhl z trůnu a ponížené povýšil. /Lk 1,52/
Velebím, tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a
zjevil jsi je maličkým. /Mt 11,25/
A apoštol Pavel zdůrazňuje toto bláznovství evangelia: Slovo kříže může být nelogické pro
ty, kteří nejsou na cestě ke spáse, ale ti z nás, kteří jsou na cestě, je vidí jako Boží moc k
záchraně. Jak říká Písmo:
Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu. /1K 1,19/
Kde jsou dnes filosofové? Kde jsou zákoníci? Kde jsou někteří z myslitelů dnes? Vidíš
nyní, jak Bůh zjevil bláznovství lidské moudrosti? Boží bláznovství je moudřejší než lidská
moudrost a Boží slabost je silnější než lidská síla. /1K 1,18/
1
A Pavel pokračuje: Ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co
je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné, neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil,
ano, vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic. /1K 1,27 - 28/
Ano, osoba s těţkým mentálním postiţením je skandálem a bláznovstvím pro lidský
rozum, pro společnost a často i pro rodinu. Mentálně postiţený člověk má být někým, kdo
má být odstraněn. Ale pro Jeţíše a evangelium se stává zdrojem ţivota.
Kámen, který stavitelé zavrhli, ten se stal kamenem úhelným, ale i kamenem úrazu a skálou
pádu. /1Pt 2,7/
To říká apoštol Petr, kdyţ hovoří o Jeţíšovi. Nemůţe být totéţ řečeno o postiţeném? V
Arše jsme objevili, ţe nám chudí přináší evangelium. Otevírají naše srdce a odhalují nám
pravou tvář Jeţíše.
Chudý člověk - prorok srdce
Boţí milostí, intervencí vlády a pomocí přátel jsme byli schopní přijmout do společenství
Archy mnoho zraněných lidí. Byli osamělí, smutní, beznadějně zatíţení mentálním
postiţením různých stupňů. Většina z nich přišla z ústavů, které mohly poskytnout péči a
jídlo, ale zklamaly v poskytnutí vřelé rodinné atmosféry a především přátelského vztahu,
který tito lidé tolik potřebují. Je to obdarování, je-li člověk schopen přijímat je a budovat
společenství s nimi.
Kousek po kousku jsme objevovali, ţe dáváním jim se stáváme opravdu blahoslavenými,
protoţe v nás vzbuzují takové hodnoty srdce, které vyvolávají to nejlepší, co v nás je: Naši
schopnost milovat a odevzdat se člověku.
Chudý člověk je prorok. Volá. Volá nás ke změně. Volá nás k opuštění našeho sobectví a k
otevření se sdílení. A co ţádá? Jako ty a já ţádá, aby byl povaţován za člověka, aby byl
milován láskou, která není sentimentální, ale která se zavazuje, která vyjadřuje péči a
porozumění. Touţí po pokoji ve svém těle a v celé bytosti. Touţí po lásce, která vtěluje
něţnost, víru, naději.
Tvář chudého můţe být zdeformovaná, jeho tělo pokřivené, jeho intelekt tupý, ale hluboko
uvnitř je srdce, které doufá. Nepotřebuje slova, nerozumí jim. Potřebuje uklidňující dotyk,
milý hlas, jehoţ tón mu přináší zvěst: „Jsem s tebou šťastný, buď se mnou." Někdy je
potřeba být i přísný, ale kdyţ dítě nebo dospívající ví, ţe je milován, kdyţ ţije v důvěře,
přijímá tuto přísnost. Chápe ji jako naději pro ţivot.
Chudí potřebují čas
Jestliţe má těţce postiţený člověk znovu objevit radost ze ţivota, jestliţe má znovu začít
doufat, důvěřovat v sebe a ostatní, potřebuje jiné srdce, potřebuje srdce jiného člověka,
které bije v souzvuku s jeho srdcem. Potřebuje vytvořit vztah, který je opravdový,
láskyplný a důvěryhodný. Jestliţe takové srdce nenajde, je-li ponechán sám, bez přátel, s
pocitem, ţe je k ničemu, stane se vězněm svého smutku. Jeho ţivot je bez smyslu, cítí se
neuţitečný. Dostane se do deprese, odmítá jíst a někdy i ţít. Můţe se začít poškozovat,
tluče hlavou, ječí nebo křičí. Nebo se uzavírá do vězení mlčení a izolace.
Ale jestliţe tento člověk najde srdce, které je otevřené, jestliţe najde někoho, kdo mu
řekne: „Záleţí mi na tobě", někoho, kdo mu ukáţe, ţe je krásný, hodný lásky a schopný,
promění se tento postiţený k ţivotu. Jí, směje se, postupně se v něm objeví ţivot, jeho tělo
nabírá síly, jeho tvář odráţí čistou radost, štěstí. Zraněný člověk, který je zlomený
utrpením a slabostí, potřebuje jen jedno: srdce, které ho miluje, dává se mu, věří v něho.
Ale vytvoření tohoto vztahu důvěry potřebuje čas.
Opravdový vztah je takový, který obstojí ve zkoušce času. „Je pravda, ţe jsem jedinečný a
důleţitý ve tvých očích? Chceš, abych rostl? Opustíš mne, kdyţ potkáš někoho
zajímavějšího, neţ jsem já? Opravdu mne miluješ?" Čas a láska odpoví na tyto otázky.
2
Jsem-li si jist, ţe jsem milován, mohu-li opravdu spoléhat na někoho, kdo ve mne věří,
všechno se mění. Mám totiţ přátele, s nimiţ mohu sdílet myšlenky a city, můţeme si
navzájem pomáhat. Ţivot začíná - nebo znovu začíná. Jsem potvrzen v největších
hlubinách svého bytí. Jsem milován a to znamená, ţe jsem důleţitý. Nepotřebuji nic ničit věci, osoby ani sebe. Mohu budovat sebe, jiné i společenství. To vyţaduje čas.
Ale kde najít srdce, které bude připravené odevzdat se chudým? Velmi obdarovaný člověk
působí na naši osobu, dotýká se nás, je schopen se nám odměnit. Chudý volá a ţádá
mnoho. Moţná peníze, určitě čas, ale především, naše srdce, přátelství, lásku.
Svět nemá peníze, aby se jimi plýtvalo pro „neuţitečné" a postiţené, pro „idioty". Má jiná
měřítka. A v kaţdém z nás je ten Bohatý, který nemá čas, aby ho utrácel s neuţitečnými,
který odmítá pozvání na svatbu:
Právě jsem koupil pár volů, pole...
Musím vdát svou dceru...
Mám něco na práci, musím navštívit známé...
Přečíst nebo napsat knihu...
Práci...práci...
Jsem unavený, milosrdenství začíná jedním každým z nás...
Je tu mé pohodlí, mé bezpečí... má příležitost být povýšen...
Televize, kino, práce... práce...jsem unaven...
Chudý očekává spojení odměny a lásky, ve kterém je shledán hodným. Stojí tváří v tvář
vztahu, který je absolutní. Zkrátka doufá v odevzdání. Ale my se bojíme milovat, protoţe
pak v nás něco musí umřít. Pohodlí, bohatství, volné vyuţívání času, zábava, kultura,
pověst, úspěch a snad i přátelé. A je to riziko ţít s někým, kdo je zbaven všeho. Je to
riziko, protoţe to vyţaduje ducha oběti. Náš postiţený přítel nemůţe mluvit nebo chodit,
nemůţe se o sebe postarat, je nepřetrţitě odkázán na naši pomoc, vyţaduje naši přítomnost.
Lidé na okraji křičí a kladou na nás poţadavky. A my na ně nemáme čas.
Můţe být snadné setkat se krátce se zraněným člověkem, můţe to být krásná zkušenost. Je
to poměrně snadné doprovázet ho několik měsíců nebo s ním určitý čas profesionálně
pracovat. Ale on potřebuje víc. Potřebuje někoho, kdo není ani přecitlivělý ani příliš
ochranářský. Někoho, kdo mu dodává odvahu a povzbuzuje ho, někoho, kdo je znamením
Boţí něhy a věrnosti po léta. Potřebuje někoho, kdo mu pomůţe rozeznat jeho dar, smysl
jeho ţivota a kdo ho přijímá a miluje takového jaký je.
Chudí nás volají ke změně
Ježíš na něj s láskou pohleděl a řekl: „Jedno ti schází. Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej
chudým a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mne!" On po těch slovech svěsil
hlavu a smuten odešel, neboť měl mnoho majetku. /Mk 10,21 - 22/
Chudý je prorokem. Vyzývá nás ke změně. Vyzývá nás k přijetí jiného stylu ţivota. Zve
nás k ţivotu ve vztahu, ke sdílení a odpouštění, k oslavě. Bohatý je plný strachu, uzavírá se
do svého bohatství, do své izolace, přílišné činnosti, zábavy. Bohatý odmítá, neboť ten
druhý ho volá ke vztahu něţnosti, rozvaţuje svou schopnost odpovědět na toto volání
chudého. Můţe být schopný, osvícený, inteligentní, výkonný, ale jeho srdce je málo
vyvinuté, je ochablé. Tento vztah dvou srdcí není ani sentimentalitou, ani pomíjivým
citem, ani romantismem, ani sexuální zkušeností. Je to hluboké setkání, závazek, sdílení,
opravdový zájem o druhého a rozpoznání jeho darů.
Bohatý potřebuje chudého, aby mu pomohl dostat se z vězení, do něhoţ se sám uzavřel.
Bohatý je ohroţen pocitem soběstačnosti, otročí své vlastní jistotě, vědomostem, moci. A
chudý přichází zrušit jeho jistotu. Jestliţe k tomu ten, kdo je bohatý svolí, můţe se stát
zázrak. Chudý zboří zdi vězení a jeho oči proniknou do srdce bohatého, aby v něm
probudily ţivot. To je setkání, ve kterém bohatý zjistí, ţe jeho vlastní srdce se začíná chvět
a milovat, také objeví svůj strach, své meze, svou potřebu pohodlí a bezpečí.
3
Jestliţe se bohatý, jehoţ srdce je dotčeno, nechá ovlivnit voláním chudého, kousek po
kousku nachází moc a sílu ukrytou hlouběji, neţ jsou jeho vědomosti a jeho
akceschopnost. Objevuje, ţe jeho srdce je stvořené pro vztah a sluţbu, ţe jeho srdce má být
znamením Boţí lásky. Objevuje sílu něţnosti, dobroty, trpělivosti, odpuštění, radosti a
oslavy. Zdroj aţ dosud pevně uzavřený začíná mocně pronikat.
Totéţ se děje v lidském mateřství a otcovství: matka a otec se radují z přítomnosti svého
dítěte, jeho slabost je volá k odpovědnosti za něj, k zavázání se. Nosí ho, milují ho, dívají
se na něj. Ale v tu samou chvíli jim dítě dává ţivot. Učí je, jak mají milovat, dávat se,
překonávat se. Čím víc dávají, tím víc dostávají, jsou obohacováni úsměvem dítěte a
projevy jeho lásky. Jsou odměňováni společenstvím s ním.
Matka se učí tlumočit pláč svého dítěte. Vidění jejího srdce, milující intuice jí pomáhá
rozumět vzkazu tohoto pláče. Učí se odpovídat na něj. Dítě nemůţe mluvit, ale potřebuje,
aby mu bylo rozuměno. Totéţ se týká mentálně postiţeného, který nemůţe mluvit.
Potřebuje někoho blízkého, kdo porozumí jeho jazyku beze slov. Aby mohl růst, rozvíjet se
a být šťastný, potřebuje, aby byl chápán, potřebuje být ve vztahu.
Skutečnost, ţe chudí učí silného, jak milovat, jak být jemným, pozorným, je zahalena
tajemstvím. Chudí učí bohatého být zranitelným, boří hradby, za nimiţ se skrývá.
Vyvolávají v něm novou sílu, probouzí to, co je v něm nejhlubší, pomáhají mu, aby jeho
srdce více vidělo a slyšelo. Nová láska ho uvádí do nejistoty. Objev nového zdroje, nad
nímţ uţ nemá moc, můţe být zneklidňující. Bohatý neví, kam je veden. Neví, do jaké míry
se má nechat zneklidňovat chudými?
Bohatý se postupně stává chudším, odděluje se od hodnot společnosti, úspěchu, vlastnictví,
moci a jistoty. Dokonce můţe odejít ţít s chudými a tak dokonale opustit svou „bohatou"
kulturu. Stane se chudým, aby tak odpověděl na volání chudých. Jeho chudoba a
nezajištěnost ho pojí s chudými. Stávají se bratry. Jejich srdce jsou vzájemně probouzena,
obohacena, ţivot proudí.
Srdce, které je pozorné ke slabým, musí být otevřené, přijímající a hluboce pokojné. Je -li
člověk plný ţádostí, iluzí, strádání, myslí-li jenom na sebe, na vlastní pohodlí, ovládá-li ho
hněv, nemůţe mít účast, nemůţe slyšet volání chudého, nemůţe rozumět jeho jazyku.
Chudí poţadují pokoj našeho srdce, jeho účastenství. Okamţitě vycítí naši nervozitu,
odkryjí naše pokrytectví a naše lţi. Volají po opravdové lásce.
Podobat se Marii
Marie milovala svého Boha nejen rozumem, ale celým svým srdcem. Její mateřský instinkt
a všechna síla a energie byly ve sluţbě její lásky k Jeţíši. Milovala ho celým svým srdcem
a myslí, hlubokým citem. Tento cit byl proniknut milostí, neboť ona je Neposkvrněná, plná
milosti. Všechna její mateřská gesta - ţivení a mytí jejího dítěte, hraní si s ním - byla
prostoupena milostí a modlitbou. Přistupuje k Vtělenému Slovu, Synu Otce s něţností
Otce. Její mateřské srdce je ve sluţbě Otcovy lásky.
Osoba, která je velmi postiţená, ale platí to o komkoliv, potřebuje cítit lásku plynoucí ze
srdce. Nemůţe snést lásku „z povinnosti". Potřebuje proţívat cit, který souzní s tím jejím,
potřebuje potkat jiné srdce, které je šťastné, horlivé, oţivené její přítomností. Potřebuje
cítit, ţe přináší radost.
Obvykle je matka milována svým muţem a dítě je ovocem jejich vzájemné lásky. Její
láska k dítěti prýští z něţného vztahu páru. Přítomnost dítěte naplňuje matku něhou a
láskou. Raduje se v jeho přítomnosti, ale její láska k němu není sebestředná.
Kdokoliv chce pomoci postiţenému, je v nebezpečí, ţe se bude dávat ţárlivě, majetnicky,
jako prostředek seberealizace a egoismu, nebo bude milovat málo, pomáhat z povinnosti a
stávat se agresivní, kdyţ se setká s odporem ze strany postiţeného. Milovat pravdivě, vést
ke svobodě, k tomu, aby druhý měl ţivot, to znamená vyčistit naše srdce od hlubokého
sobectví a uchylování se do sebe. K pravdivé lásce je potřeba hodně času.
4
Ponechán sobě, nemůţe jedinec milovat postiţeného nezištně, jeho láska je v nebezpečí, ţe
bude majetnická. Opravdová láska ke slabému můţe prýštit jen z přetékajícího srdce. Proto
potřebuje rodinu nebo společenství, ve kterém je opravdová láska mezi jeho členy. Ale
ještě více potřebuje srdce, které je utvářeno a ţiveno Boţí láskou, srdce, které objevilo
Jeţíše a Marii, to, které zakusilo něţnost Boţí lásky. Jen tak můţe milovat nezištně a
něţně.
Nevěřím, ţe člověk můţe opravdově milovat bez přítomnosti Ducha Svatého. To je On,
který mění city a pohnutí v milující energii sloţenou z dokonalé pozornosti, síly, jemnosti,
nezištnosti a odevzdání. Nejsou někdy v nebezpečí ti Jeţíšovi učedníci, kteří zvolili celibát,
ţe se budou bát náklonnosti a vztahu k postiţené osobě? Je to, jakoby srdce bylo nečisté a
milovat někoho bylo stejné, jako něco odpírat Jeţíši, jemuţ jsme všechno dali. Je tu jistě
nebezpečí sentimentality a uchylování se do sebe, ale coţpak dar Ducha Svatého
nepřichází, aby čistil a prohluboval naši náklonnost? Jeţíš je Pán lásky, je to On, kdo nás
učí milovat pravdivě. A v tomto učení má postiţený prvořadou úlohu. Dotýká se
nejhlubších míst našich srdcí, objevuje a vdechuje lásku. Jeţíš tyto lidi pouţívá. Růst v
lásce je dlouhodobý proces a my potřebujeme někoho, aby nám pomohl rozlišit hnutí
našeho vlastního srdce. V našich srdcích jsou léčky. Lehce můţeme upadnout do iluze.
Musíme prosit Boha, aby nám dal dar soucitu, citlivosti, které souzní s citlivostí druhého a
dává nám odvahu se dát dokonaleji. Ať změní naše kamenné srdce v srdce z masa.
Marie, tichá a soucítící matka, má ráda nejuboţejší. Je jim blízko. Není pro matku
příznačné milovat nejslabší zvláštní něhou? Není církev volána, aby se podobala Marii,
milovala zvláštní láskou nejchudší a nejslabší, otvírala jim srdce a přijímala je?
Ježíš a chudí
Jeţíš přišel na naši zemi ţít s chudými muţi a ţenami a ţádá nás, své učedníky, abychom
následovali jeho příkladu. Abychom hledali chudé, nechali se jimi proměňovat, dát jim své
srdce. Kdyţ budeme ţít s chudými, objevíme rozjímavý rozměr lásky, to, jak je Jeţíš skryt
v srdci slabého, jak je tvář chudého připomínkou tváře Jeţíšovi.
Jeţíš je tichý, skrytý ve večeři Páně. Abychom slyšeli jeho volání: „Pojď, následuj mě",
musíme být pozorní. Chudí jsou také často tiší, skryti daleko od davu, v nemocnicích pro
mentálně postiţené, v ústavech. Musíme být pozorní, jestliţe máme slyšet volání: „Pojď se
mnou ţít". Věnujeme-li čas naslouchání jemu, Jeţíš se dotkne našich srdcí. Volá nás k
odevzdání se, ke vztahu něţnosti a věrnosti. Také chudí nás volají k odevzdání se, ke
vztahu něţnosti a věrnosti.
Mějme naději a modleme se, aby se v církvi objevilo mnoho míst, mnoho oáz, kde mohou
být přijímáni ti nejchudší z nás, kde mohou ţít v rodinném ovzduší a kde prostřednictvím
gest něhy mohou objevit něhu Otce, aby skrze srdce Jeţíšových učedníků objevili velké
srdce Boha.
5