KRAJANÉ A ČESKÁ REPUBLIKA sborníktxt1172

Transkript

KRAJANÉ A ČESKÁ REPUBLIKA sborníktxt1172
KRAJANÉ A ČESKÁ REPUBLIKA
Hledání možností k nové otevřené spolupráci
Stanislav Brouček
Tomáš Grulich
Jiří Beneš
Vladimír Eisenbruk
Marcel Chládek
Petr Kotyk
Miroslav Krupička
Jiří Křesťan
Petr Pithart
Lucie Slavíková-Boucher
Přemysl Sobotka
Zdeněk Uherek
Naďa Valášková
Etnologický ústav AV ČR, v. v. i.,
ve spolupráci se Senátem PČR,
Praha 2009
Recenzenti:
PhDr. Jan Pargač, CSc.
PhDr. Rudolf Kolářský, CSc.
Vědecká redakce:
PhDr. Zdeněk Uherek, CSc. (předseda)
Prof. PhDr. Jarmila Gabrielová, CSc.
Doc. PhDr. Lydia Petráňová, CSc.
Doc. PhDr. Lubomír Tyllner, CSc.
PhDr. Jana Pospíšilová, PhD
Mgr. Tereza Pojarová
PhDr. Barbora Gergelová
PhDr. Judita Hrdá
Klíčová slova: migrace, moderní diaspora, adaptace, dějiny českého vysthovalectví, archivní fondy
Key terms: migration, modern diaspora, adaptation, history of Czech emigration, archive funds
Vyšlo v rámci výzkumného záměru AV0Z90580513 – Kulturní identita
a kulturní regionalismus v procesu formování etnického obrazu Evropy
(2005–2011, AV0)
© Stanislav Brouček, [email protected]
© Tomáš Grulich, [email protected]
Obsah
Předmluva, Marcel Chládek..................................................................................... 7
Úvod, Přemysl Sobotka ............................................................................................. 8
Krajanská komunita ve světě a její podpora ze strany Ministerstva zahraničních
věcí ČR, Vladimír Eisenbruk ................................................................................... 9
Ke spolupráci Senátu Parlamentu České republiky a Akademie věd ČR, Jiří
Beneš ......................................................................................................................... 15
Porovnání zákonů a přístupů k národním diasporám v různých zemích, Tomáš
Grulich ..................................................................................................................... 18
Předpoklady a souvislosti formování moderní krajanské diaspory,
y Stanislav
y,
Brouček ..................................................................................................................... 26
Etnologické výzkumy Čechů v zahraničí a spolupráce s krajany při profilování
oboru, Zdeněk Uherek a Naďa Valášková ............................................................ 32
Národní archiv a archivní dědictví zahraničních Čechů, Jiří Křesťan ............. 38
Osobní fondy exilových českých spisovatelů ve sbírkách Literárního archivu Památníku národního písemnictví – přírůstky z let 1990 – 2009, Petr
Kotyk ......................................................................................................................43
Krajané a Česká republika v mediálním světě, Miroslav Krupička .................. 45
Česká škola bez hranic aneb osudy výuky češtiny pro děti v zahraničí po roce
1989, Lucie Slavíková-Boucher .............................................................................. 48
Výběr z autentických názorů zahraničních Čechů, Stanislav Brouček a Tomáš
Grulich...................................................................................................................... 53
Adolf Mocek ......................................................................................................... 53
Dagmar Takáčová ............................................................................................... 55
Pavel Mrázek........................................................................................................ 57
Vlasta Lazu .......................................................................................................... 58
Miroslav Kabela ................................................................................................... 59
Charles Wiener ................................................................................................... 60
Jaroslav Marek-Vejvoda ...................................................................................... 61
Zuzana Hahn ....................................................................................................... 62
Leonora Janotová ............................................................................................... 63
Pavel Vančura ...................................................................................................... 66
Prezentace nové knihy,
y (Domácí postoje k zahraničním Čechům v novodobých
y,
dějinách 1918 – 2008 autorů S. Broučka a T .Grulicha), Petr Pithart ............. 69
Doporučení pro Stálou komisi Senátu PČR pro krajany žijící v zahraničí, Stanislav Brouček a Tomáš Grulich ................................................................................ 71
Compatriots and the Czech Republic, Searching for Opportunities for New
and Open Cooperation, Summary ...................................................................... 72
Literatura ................................................................................................................. 74
Rejstřík jmenný ................................................................................................... 78
Předmluva
Marcel Chládek
Je mi velkou ctí, že i já mohu stát u zrodu nového vztahu České republiky ke krajanům v zahraničí. Když jsem byl ustanoven do funkce předsedy
komise pro krajany žijící v zahraničí, často jsem při svých cestách za našimi
krajany zaslechl mnohé podněty a názory, ale také povzdech nad tím, jak
velmi málo dochází k setkávání Čechů žijících v zahraničí s Čechy žijícími
zde, v České republice. Pevně věřím, že stojíme u zrodu nové tradice, kdy
se navzájem budeme nejenom setkávat, ale budeme také naslouchat novým
podnětům ze zahraničí. Úkolem nás senátorů bude, abychom tyto podněty
a názory prosazovali na půdě Senátu a v politickém a veřejném životě České
republiky.
7
Úvod
Přemysl Sobotka
Vzhledem ke skutečnosti, že tato naše komise nezačala působit v Senátu včera, ale je s jeho existencí aktivně spjata mnoho let, můžeme přeskočit
otázku, zda je záležitost našich krajanů v zahraničí nám senátorům lhostejná
či nikoliv. Já osobně velice rád vzpomínám například na své cesty do Rakouska, Rumunska, Francie, Ruské federace, na Ukrajinu či do Chorvatska
a jiných zemí, kde jsem měl možnost seznámit se s aktuálními problémy tamních krajanských skupin. Jsem vždy velice dojat a potěšen vztahem našich
krajanů k rodné zemi a vždy si přeji, aby stejně pozitivní vztah k ní, ale i k českému jazyku měli také občané, kteří žijí v současné České republice. Domácí
pesimismus, apatie a tzv. blbá nálada totiž ostře kontrastují s obětavostí
a pozitivním vlastenectvím většiny našich krajanů v zahraničí.
Právě nad slovem vlastenectví, které v naší zemi bohužel mnoho lidí považuje za něco staromódního a nepatřičného, se musíme zamýšlet a vidět jeho
pozitivní rozměr i na širší mezinárodní úrovni. Jde o to, že zatímco zaslepený nacionalismus uzavírá cestu porozumění a spolupráce mezi jednotlivými
státy a národy, vlastenectví krajanských skupin v různých zemích pomáhá
často naopak velmi významně otvírat dveře například menším zemím u těch
větších.
Z našich dějin bych pro příklad připomněl počátek první světové války
a významnou roli našich krajanů ve Francii, Spojených státech, Itálii a tehdejším carském Rusku při podpoře cesty, která vedla ke vzniku samostatného
demokratického Československa. Proto jsem rád, že se krajané stále vracejí
do své vlasti, neboť námětů k zamyšlení a k diskusi o aktuálních otázkách
a problémech vztahů naší země a našich krajanů v zahraničí, včetně možnosti korespondenčního hlasování při volbách v ČR, je mnoho. Věřím proto, že
setkávání senátorů a odborníků na krajanskou problematiku s krajany žijícími v zahraničí na půdě Senátu bude velmi vhodnou inspirací pro nás pro
senátory, ale i pro ostatní politiky v ČR ve vztahu k českému zahraničí.
8
Krajanská komunita ve světě
a její podpora ze strany Ministerstva zahraničních věcí ČR
Vladimír Eisenbruk
K českému původu se hlásí téměř dva miliony lidí, kteří žijí mimo území České republiky. Řada z nich je již několikátou generací potomků původních vystěhovalců, takže již česky nemluví, ale uchovávají si povědomí sounáležitosti s českým národem. Připomínají si kulturu země svých předků
a seznamují s ní své okolí v zemích, které se jim staly novým domovem.
Další tisíce z nich vyhnaly do zahraničí až bouřlivé politické události poloviny
20. století a následujících let. Přesné údaje sice nejsou k dispozici, ale můžeme se důvodně domnívat, že v letech 1948 – 1950 odešlo zhruba 30 tisíc
lidí a v letech 1948 – 1989 kolem 300 tisíc lidí. Naše země přišla o značnou
část svých elit a z této ztráty se bohužel až dosud zcela nevzpamatovala. Její
důsledky ostatně pociťujeme ve všech sférách veřejného života, zejména
v rovině morální obnovy společnosti. Na rozdíl od emigrace ze zemí západní
Evropy byla česká emigrace v naprosté většině nikoli otázkou svobodné volby, leč důsledkem tlaků a perzekuce – nejdříve náboženské, pak národnostní,
rasové a politické, včetně neblahých průvodních jevů.
Vycházíme-li z této teze, je zřejmé, že v případě našeho státu má vlast vůči
předrevolučním krajanům jistý dluh. A to aniž bychom chtěli jakkoli otevírat
otázky majetkových nároků a jejich uspokojení. Je dobré připomenout, že
ČR začala krátce po svém vzniku podporovat krajanské komunity v zahraničí formou rozvojových projektů (v letech 1996 – 2001). Tento model ovšem
nebyl přijatelný z pohledu mezinárodní organizace OECD, pročež v následujících letech přešla ČR na model podpory krajanských komunit prostřednictvím peněžních darů administrovaných Ministerstvem zahraničních věcí
(MZV) ČR, přičemž prostředky na pomoc krajanům byly přesunuty do rozpočtu MZV počínaje rokem 2004. Krajanskou agendu v rámci MZV nejprve
zpracovával samostatný odbor krajanských a nevládních styků (OKNS),
poté se stala součástí odboru kulturních a krajanských vztahů (OKKV)
a v současné době se uvnitř MZV průběžně věnuje udržování vztahů se
zahraničními Čechy pracoviště pro krajanskou agendu při odboru pro kulturu, komunikaci a prezentaci (OKKP). Činnost pracoviště koordinuje na
základě rozhodnutí ministra zahraničních věcí od 1. dubna 2008 zmocněnec
pro krajanské záležitosti.
9
Aktuálně existuje v České republice několik center, která do politických,
ekonomických, kulturních i společenských aspektů vztahu s krajany nebo
chcete-li zahraničními Čechy zasahují – kromě MZV jsou to výbory ustavené v obou komorách Parlamentu ČR, Československý ústav zahraniční nebo
Muzeum československého exilu v Brně, můžeme sem zařadit také instituce
zabývající se shromažďováním materiálů o zahraničních Češích. MZV, kromě své vlastní dlouhodobé agendy spolupracuje s dalšími útvary státní správy, jichž se různorodá krajanská problematika týká, zejména s Ministerstvem
školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) ČR, Ministerstvem vnitra (MV) ČR
a se Stálou komisí Senátu Parlamentu ČR pro krajany žijící v zahraničí. MZV
také hradí náklady na provoz zahraničního vysílání Českého rozhlasu (Čro
7 – Rádio Praha), jenž mj. spravuje internetový portál www.krajane.net. Jedním ze základních trvalých úkolů pracoviště je evidování krajanských spolků, společností přátel ČR a obdobných organizací všeho druhu v zahraničí.
Zájemci si mohou na internetové stránce MZV vyhledat adresy krajanských
spolků a obdobných sdružení ve více než 80 zemích světa, adresy krajanského tisku, adresy českých občanských sdružení spolupracujících se zahraničím a adresy institucí, v nichž lze studovat bohemistiku. Počet registrovaných spolků se blíží třem stovkám a stále se zvyšuje – jen během letošních
prázdnin byly založeny nové krajanské spolky v Kolumbii, Saúdské Arábii
a v Bahrajnu. Na druhou stranu existují spolky, například Česká beseda Záhřeb nebo Sokol Paříž, které působí již více než sto let. Česká beseda letos
v říjnu oslaví 135. výročí založení, historie pařížského Sokola (1892 – 2007)
je zevrubně dokumentována v publikaci, která byla vydána letos za přispění
MZV. Domnívám se, že stojí za připomenutí také skutečnost, že zakladatelem
obou zmíněných spolků byl český vlastenec, politik, spisovatel a organizátor
spolkového života Josef Václav Frič. Před necelými dvěma týdny, přesně
5. září, jsme si ostatně připomenuli 180. výročí jeho narození.
Zatímco z různých důvodů klesá počet českých krajanů v zemích východní
Evropy, markantní je tato skutečnost zejména v rumunském Banátu, objevují se nové komunity zahraničních Čechů v zemích jako je Irsko nebo Nový
Zéland, trvale se rozšiřuje krajanská komunita v Austrálii. A to nehovoříme
o Bruselu, který je samostatným fenoménem. Na zastupitelském úřadě (ZÚ)
v Bruselu je nyní registrováno kolem 500 voličů, což je nejvíce ze všech našich úřadů na celém světě, databáze krajanů obsahuje několik tisíc jmen a už
druhým rokem se na ZÚ organizuje vítání nových občánků (v loňském roce
jich bylo více než šedesát, letos se slavnostní akt uskuteční v listopadu a na
seznamu je více než osmdesát nově narozených dětí). Tyto nové komunity,
tvořené především studenty, manažery, pracovníky nadnárodních firem
10
a evropských institucí jsou novým prvkem, jehož potřeby a zájmy se většinou
výrazně liší od dřívější emigrace. Zajímavé je, že u těchto lidí, většinou mladšího věku, nelze vysledovat nechuť ke spolkové činnosti či nezájem o krajanské dění, na což si často stěžují členové některých tradičních krajanských
spolků, jejich činnost je zpravidla dynamická a aktivní. Příkladem hodným
v této souvislosti zmínky je projekt České školy bez hranic (ve zkratce výuka
českého jazyka pro předškolní a školní děti), který vznikl v Paříži a postupně
se rozšířil do dalších zemí, zejména těch, v nichž se objevuje zmíněná nová
krajanská komunita. Jelikož se v tomto případě nejedná o krajany v klasickém slova smyslu, tím méně o exil nebo vystěhovalectví v tradičním pojetí,
používáme, a to již delší dobu, termín zahraniční Češi, který je výstižnější
a lze jej použít obecně pro krajanskou komunitu en bloc.
Když jsem se zmínil o projektu České školy bez hranic, je vhodné dodat, že
z pohledu MZV jsou vzdělávání a podpora výuky českého jazyka hlavními
směry, jimiž by se měla v budoucnu ubírat podpora krajanských spolků
a jejich aktivit. Jinak řečeno, udržování a podpora českého kulturního dědictví by neměly být chápány jen ve smyslu udržování lidových tradic a folkloru,
spolky by se neměly uzavírat do stereotypů, jež někdy mladou generaci lekají
nebo nudí, ale naopak otevřít se světu a moderním komunikačním technologiím, přičemž ovšem hlavním nástrojem uchování a rozvoje české vzdělanosti zůstává český jazyk. Pokud to zobecníme ještě více, v ideálním případě
mohou být funkční krajanské spolky či společnosti spojencem MZV při prohlubování bilaterálních aktivit s jednotlivými zeměmi, a to v nejrůznějších
směrech. Ačkoli z pohledu ČR nebude zřejmě krajanská problematika představovat tak závažné vnitropolitické téma jako třeba v Maďarsku, MZV si
váží dobrého vztahu většiny zahraničních Čechů k původní vlasti a usiluje
o udržování smysluplného a konstruktivního dialogu s těmi členy našich zahraničních komunit, kteří o něj mají zájem. Společným cílem by nemělo být
vytváření nějakých obrazně řečeno skanzenů, nýbrž snaha vytvořit interaktivní komunitu domácích a zahraničních Čechů, vzájemně se obohacující
a přesahující svou činností v daných zemích menšinové hranice.
Pilířem podpory aktivit krajanských komunit ve světě je v posledních čtyřech letech Program podpory českého kulturního dědictví v zahraničí na léta
2006 až 2010, jímž se vláda zavázala poskytnout na různé druhy podpory
krajanských komunit každoročně více než 50 milionů Kč, v časovém horizontu uvedených pěti let pak celkovou sumu přesahující 287 milionů Kč.
Vzhledem k aktuálním dopadům světové ekonomické krize a následným
úsporným opatřením byla výše částek na roky 2009 a 2010 procentuálně sní11
žena, program však pokračuje i nadále. Aktuální otázkou je jeho další pokračování, o němž se bude jednat již počátkem příštího roku. Určujícími faktory
pro rozhodování bude ekonomická situace země a ovšem politická vůle
k realizaci programu. Jsme toho názoru, že další pokračování programu a jistá institucionalizace krajanského pracoviště, které není přehledně zakotveno
do struktury MZV, by byly žádoucí vzhledem k prohlubování vztahů mezi
krajany a jejich vlastí.
Krajanské pracoviště při MZV administruje finanční podporu konkrétním projektům zahraničních spolků se vztahem k ČR (krajanské spolky,
společnosti přátel ČR, sdružení bývalých absolventů českých škol, sdružení
bohemistů). V roce 2008 se o podporu MZV ucházely 163 krajanské spolky
a společnosti přátel ze 43 států světa – na projekty těchto žadatelů bylo vyčleněno deset a půl milionu Kč. Značnou část tvořily peněžní dary na vydávání
celoplošných nebo regionálních krajanských časopisů, informačních bulletinů a dalších spolkových publikací, dále příspěvky na svépomocnou výuku
češtiny ve spolcích, na shromažďování archivních materiálů, na budování
spolkových knihoven, na etnokulturní prezentace při příležitosti tradičních
svátků, na výstavy, taneční a hudební představení, besídky pro krajanské děti
apod.
Kromě zmiňovaných peněžních darů na spolkové projekty byly přes velvyslanectví a konzuláty ČR poskytnuty krajanským komunitám – zejména
pro potřeby krajanských škol, zájmových kroužků a kurzů – učebnice, učební
pomůcky a jiné věcné dary. Nechtěl bych opomenout ani skutečnost,
že v některých teritoriích výrazně přispívá k vybavení krajanských škol také Československý ústav zahraniční (ČÚZ). Za zmínku stojí také další formy
spolupráce, nikoli nutně materiální povahy: některé zastupitelské úřady udržují místní krajanské knihovny či videotéky, umožňují pravidelné schůzky
krajanů, pomáhají při výuce češtiny aj. Samozřejmostí je zvaní krajanů na
kulturní a společenské akce, a naopak účast diplomatů na významných akcích krajanských komunit.
Důležitým projevem dlouhodobého zájmu o krajany v zahraničí je finanční pomoc ČR při opravě škol a krajanských kulturních zařízení, která probíhá
od roku 1996. Na tyto rekonstrukce bylo v loňském roce vydáno zhruba deset milionů korun. Řada spolků vlastní, nebo má v dlouhodobém pronájmu
objekty sloužící vzdělávání a kulturnímu vyžití krajanů, které byl postaveny
většinou počátkem minulého století, tudíž postupem času často chátrají
a spolek sám není schopen ze svých zdrojů zajistit jejich opravu. Kromě toho
je využíván menší fond havarijních oprav, který slouží k momentální pomoci
12
v havarijní situaci, kdy je možno i menší částkou provést dílčí opravu, a tak
odvrátit hrozící nebezpečí velké opravy. Z tohoto fondu byla letos také kupříkladu hrazena pomoc krajanům v argentinském Chacu, v oblasti postižené
horečkou dengue.
Nad rámec těchto úkolů administruje krajanské pracoviště MZV přípravu
usnesení vlády ČR o poskytnutí mimořádné pomoci, což byl v loňském roce
případ české krajanské komunity v Cedar Rapids (Iowa, USA), v oblasti postižené ničivými záplavami, které prakticky zatopily nové České a slovenské
národní muzeum a knihovnu.
Součástí programu podpory českého kulturního dědictví je intenzivní
čtyřtýdenní kurz českého jazyka pro krajany v Dobrušce, kterého se účastní
60 zájemců z více než dvou desítek zemí. V rámci programu bylo v letošním roce vysláno 13 českých učitelů ke krajanským komunitám v zahraničí,
a to do Ruské federace, Ukrajiny, Rumunska, Chorvatska, Brazílie, Argentiny, Paraguaye a po několikaleté odmlce znovu také do Srbska. Učitelé jsou
vysíláni ke krajanským komunitám s cílem podporovat znalost českého jazyka a udržovat českou identitu. V Praze probíhá každoročně dvoutýdenní
kurz metodiky výuky českého jazyka, který je speciálně sestaven pro učitele z
řad krajanů, novináře a bohemisty s cílem prohloubit znalosti v oblasti metodiky a didaktiky se zaměřením na češtinu jako cizí jazyk. V rámci programu
je každoročně proškoleno 20 krajanských učitelů z nejrůznějších zemí v aktuálních otázkách vývoje českého jazyka a v nových technologiích výuky.
Na udržení a rozšíření znalostí českého jazyka a kulturního povědomí jsou
zaměřeny semestrální studijní pobyty pro krajany na veřejných vysokých školách v ČR. V akademickém roce 2007/2008 byla přidělena stipendia celkem
28 studentům z Argentiny, Austrálie, Bulharska, Gruzie, Chorvatska, Paraguaye, Ruska, Švédska a Ukrajiny na Univerzitě Karlově v Praze a Masarykově univerzitě v Brně. Jednalo se o jedno či dvousemestrální studim oborů
český jazyk a literatura, učitelství českého jazyka a literatury, historie, etnologie, dějiny umění, teologie.
Součástí programu je i podpora činnosti lektorátů českého jazyka a literatury v zahraničí v kompetenci MŠMT. Tyto lektoráty, jejichž počet se blíží padesáti, nejsou výlučně určeny krajanům. Jsou to vesměs vysokoškolská
pracoviště určená pro zájemce o bohemistiku, bez ohledu na národnost či
původ. V roce 2008 bylo na činnost lektorů a učitelů a na jednorázové vybavení jejich pracovišť vyčleněno více než 17 milionů Kč. S podporou lektorátů
souvisí také pilotní program e-learningu, výuky českého jazyka prostřednictvím internetu, vycházející vstříc jednotlivcům, kteří si výuku plánují individuálně.
13
Již devět let pokračuje spolupráce s vydavateli Českých listů, které zprostředkovávají vzájemné poznání mezi krajanskými komunitami ve světě. Od
ledna 2007 časopis nevychází jako měsíčník v tištěné podobě, nýbrž je dostupný na internetu, bylo zachováno vydání Ročenky ČL s nejzajímavějšími
články a informacemi z uplynulého roku.
Zejména pro krajany z východní Evropy je významná skutečnost, že zmocněnec pro krajanské záležitosti vystavuje na základě žádosti zahraničního
Čecha, doložené listinnými doklady, které prokazují jeho český původ, „Potvrzení o příslušnosti k české krajanské komunitě v zahraničí“. Tento dokument je předkládán jako součást žádosti o trvalý pobyt na území ČR. Trvalé
přestěhování krajana do ČR umožňuje cizinecký zákon na základě prokázaného českého původu z důvodů hodných zřetele. V roce 2008 bylo přijato
429 žádostí, z toho byly 404 vyřízeny kladně. Nejvíc zájemců o potvrzení bylo
z Ukrajiny, Ruska, Rumunska a Moldavska.
Uvedené skutečnosti jsou snad dokladem toho, že MZV věnuje krajanské
problematice pozornost a že podpora aktivit krajanských spolků je široká a s
ohledem na ekonomickou vyspělost naší země poměrně velkorysá, a to i ve
srovnání s jinými zeměmi EU. Zároveň ovšem nelze přehlédnout skutečnost,
že očekávání krajanské komunity nebylo po listopadu 1989 zcela naplněno.
Vzhledem k rozrůzněnosti této komunity a jejích zájmů a potřeb je otázkou,
zda vůbec naplněno být může. Každopádně se jeví pro nejbližší budoucnost
jako klíčové rozhodnutí vlády o pokračování Programu podpory českého
kulturního dědictví od roku 2011 dále, ať již v jakékoli podobě, a jako užitečné pevnější vymezení či institucionalizace krajanského pracoviště v rámci
MZV, Úřadu vlády či státní správy vůbec. Daná ekonomická realita není dnes
dalekosáhlým plánům a projektům nakloněna, ale jsme přesvědčeni, že je
třeba pokračovat a rozvíjet vše dobré, co bylo v oblasti krajanských vztahů
od vzniku ČR vykonáno. A není toho málo, za což patří dík zejména našim
krajanům po celém světě i mým předchůdcům a kolegům zpracovávajícím
tuto agendu nejen svědomitě, ale také s chvályhodným osobním nasazením
a zaujetím.
14
Ke spolupráci Senátu Parlamentu České republiky
a Akademie věd ČR
Jiří Beneš
Jedním z pozitivních příkladů žádoucího partnerského vztahu mezi politickým tělesem a vědeckým pracovištěm je spolupráce Senátu PČR s Etnologickým ústavem AV ČR, v. v. i., svědčící o respektu, jemuž se vědecká obec v Senátu tradičně těší. Není to pouhou náhodou, neboť jeho Stálá
komise pro krajany žijící v zahraničí je spolu s Československým ústavem
zahraničním (ČÚZ) jednou z institucí, které pokračují v úctyhodné tradici
Národní rady české (NRČ – po roce 1918 přejmenované na Národní radu
československou), jež podle svědectví Augustina Seiferta, ve dvacátých letech
ředitele kanceláře NRČ, věnovala „zahraničním krajanům od roku 1905 stále
soustavnější pozornost přes to, že její skrovničké tehdejší prostředky nedovolily rozvinouti akci pro součinnost všech těch důležitých složek, jak by byla
chtěla“ (Naše zahraničí. Sborník NRČ, ročník 2, 1921, s. 155). Naše mladá
republika si byla dobře vědoma ceny více než dvou milionů krajanů žijících
v zahraničí a oboustranného prospěchu plynoucího z jejich národního, kulturního a hospodářského spojení se starou vlastí. O tom svědčí také výsledek
iniciativy presidenta T. G. Masaryka, jenž chtěl u příležitosti 10. výročí vzniku
republiky poděkovat všem krajanům, kteří se zasloužili o vznik Československa: založení ČÚZ, jehož krystalizační jádro tvořil zahraniční odbor NRČ.
S vynikajícím organizátorem dr. Janem Auerhanem v čele. V oněch letech bylo členství v ČÚZ prestižní záležitostí, jak napovídají jména Tomáš
Baťa, Alois Jirásek, Petr Zenkl, Václav Klofáč, později Milada Horáková.
Mnoho členů bylo ze zahraničí, pobočky ústavu, jehož hlavním úkolem bylo
starat se o krajany, byly po celém tehdejším Československu.
Od konce třicátých let sdílel ústav pohnuté osudy celé naší země: za protektorátu byla jeho činnost zakázána, po válce byl poměrně rychle obnoven a
stačil ještě navázat na své prvorepublikové aktivity. Po roce 1948, kdy se stal
součástí MZV, se jeho činnost zaměřila převážně na organizaci kulturních
a folklorních podniků, prvoplánově sledujících sebepropagaci režimu, jenž
důsledně rozlišoval mezi „dobrými“ krajany a „špatnými“ emigranty či nedejbože exulanty. Teprve v polistopadové době se ústav vymanil z postavení
státem řízené instituce a proměnil se v občanské sdružení, což mj. znamená,
že se musí obejít bez nároku na finanční podporu ze strany státu. Zda je toto
nezávislé postavení jen ku prospěchu věci, netroufám si dnes jednoznačně
říci. Naopak ale mohu z vlastní zkušenosti potvrdit, že bez ohledu na tuto
15
finanční nejistotu ústav svou vynalézavou a dlouhodobě cílenou aktivitou
obhájil nejen mezi krajany, ale i v domácím prostředí své dobré jméno. Jeho
současným předsedou je Jaromír Šlápota.
Jako mírně poučený laik jsem měl možnost sledovat činnost jak ČÚZ, tak
Stálé komise Senátu, zejména v souvislosti s projekty, jež se bezprostředně dotýkají mé zájmové oblasti, do níž spadá myšlenkový odkaz J. A. Komenského.
Co jen existuje krajanských, a což je důležité, i nekrajanských zahraničních
spolků nesoucích ve svém názvu jméno této vynikající osobnosti! Byl jsem
svědkem a podílel se na podnicích spojených s oslavami jeho čtyřsetletého
jubilea, z nichž mnohé by se bez přispění a podpory těchto institucí nebyly mohly uskutečnit. Za všechny zde jmenuji alespoň Förderkreis Böhmisch
Rixdorf (Spolek pro podporu České vesnice) v Berlíně-Neuköllnu, laureáta
ceny ministra zahraničí Gratias agit, a Deutsche Comenius-Gesellschaft, jejíž
spoluzakladatel a dlouholetý předseda Werner Korthaase byl za svou neúnavnou organizační a vědeckou činnost poctěn pamětní medailí Jana Patočky udílenou AV ČR a před třemi lety se stal vůbec prvním zahraničním nositelem čestné medaile Vojtěcha Náprstka, jíž AV ČR oceňuje dlouhodobou,
systematickou a cíleně vedenou činnost v popularizaci vědeckých poznatků.
Stejnou medailí byl dekorován americký astronaut Andrew Feustel (ano, je
to ten, kdo vlastnoručně opravil Hubblův teleskop na meziplanetární stanici).
Jeho nedávnou návštěvu ČR, jež se uskutečnila na pozvání Astronomického
ústavu AV ČR, vlastně usnadnila šíře pojatá definice krajanství – manželka
A. Feustela má českou matku, sama též stále česky mluví. Jak jinak si také vysvětlit, že astronaut vzal na svou vesmírnou misi Nerudovy Písně kosmické,
čímž symbolicky propojil naši zemi s výzkumem NASA?
Těmito oklikami se dostávám k tématu Akademie věd a krajané. Z povahy věci je tento vztah komplementární. Součástí solidní a nezpochybnitelné
vědecké kariéry je ona peregrinatio academica, získávání zkušeností na zahraničních univerzitách a výzkumných pracovištích, a to v řádu několika let.
Tyto možnosti, o nichž si naše generace mohla jen nechat zdát, jsou dnes více
než otevřené. Na druhé straně je v zájmu společnosti, aby se takto proškolení
badatelé posléze uplatnili ve své rodné zemi. Nic naplat, že věda a výzkum
mají čím dál více nadnárodní charakter – jde přece o to, aby ostrovy a ostrůvky kvalitní vědecké práce byly pokud možno rovnoměrně rozprostřeny,
aby se nadměrně neakumulovaly v jedné části planety či kontinentu, jinak
hrozí nebezpečí, jež v souvislosti s plánovanými škrty v rozpočtu pro AV ČR
kdosi vystihl příměrem, že bychom se v jejich důsledku nakonec stali montovnou Evropy. S takovou perspektivou by se kulturně vyspělý národ neměl
smiřovat.
16
Vedení AV ČR se již před několika lety rozhodlo a učinilo potřebné kroky vedoucí právě k úspěšnému završení akademického putování. Vznikl tak
program Fellowship J. E. Purkyně pro význačné perspektivní vědecké pracovníky, jehož cílem je získat pro pracoviště AV ČR vynikající tvůrčí vědce ze
zahraničí, a to jak vědce českého původu pracující dlouhodobě v zahraničí,
tak špičkové vědce zahraniční, zpravidla mladší 40 let, a zajistit jim na našich pracovištích přiměřené finanční ohodnocení. Tento program se velmi
osvědčil, o čemž svědčí příznivé ohlasy v nedávno proběhnuvší anketě mezi
jeho nositeli. (Nejzajímavější odpovědi na otázku, proč se oslovení vědci rozhodli spojit svou budoucnost s českým akademickým pracovištěm, lze nalézt v posledním čísle české mutace časopisu Scientific American.) Program
Fellowship JEP skutečně využívají obě zmíněné skupiny, byť (což je slibné
a potěšitelné) početní převahu mají naši krajané. Nejsou to tedy nadarmo
utracené peníze, jež mimochodem Akademie vyčleňuje ze svého institucionálního rozpočtu.
Mám-li Stálé komisi v této chvíli navrhnout, jak rozšířit možnosti spolupráce s krajanskou komunitou, nemohu dát jiné naléhavější doporučení,
nežli apel k podpoře akademické obce v jejím požadavku zachovat pro příští
roky institucionální příspěvek ze státního rozpočtu pro AV ČR alespoň na
úrovni letošního roku. Právě program Fellowship JEP mj. dokládá, že Akademie věd umí uvážlivě a perspektivně hospodařit i s omezenými prostředky,
byť – a opět se vracím k postesknutí A. Seiferta – „její skrovničké prostředky
nedovolí rozvinouti akci tak, jak by chtěla“.
17
Porovnání zákonů a přístupů k národním diasporám
v různých zemích
Tomáš Grulich
Než přistoupíme k porovnávání postojů majoritních států k jejich minoritám v zahraničí, podívejme se nejdříve na mezinárodní zákony, které tyto
vztahy vymezují. Mezinárodní rámcová úmluva o ochraně menšin nutí stát,
na jehož území se menšiny nacházejí, aby se choval k této minoritě nediskriminačně. Na druhé straně mezinárodní právo nepožaduje na státu, od něhož
se minorita definuje, nějakou iniciativu. Naopak mezinárodní standardy lidských práv nedovolují, aby docházelo k jakémusi vylepšení postavení minority ve vztahu k ostatním skupinám státu, kde tato minorita žije.
Z judikatury Výboru OSN pro lidská práva vyplývá, že je-li zacházeno odlišně s jasně identifikovatelnou částí občanů (krajané), než je zacházeno s odlišnou skupinu ve stejné situaci, jde o diskriminaci. Mezinárodnímu
právu zde nejde jen o diskriminaci osob, ale také o preventivní potlačování
potencionálních ohnisek sporu. Nám v České republice po zkušenostech s
rokem 1938 a Mnichovem nemusí nikdo vysvětlovat, co je to „pátá kolona“.
Představuje-li si někdo, že toto nebezpečí již nehrozí, a současná, alespoň evropská společnost je prostá zneužití menšin, tomu doporučuji podívat se blíže na bývalé země Sovětského svazu (kolegové ze západní Ukrajiny by mně
jistě dali za pravdu).
Zákonů o národních diasporách je i dnes využíváno ve vnitrostátní politice. Nehledá se zde často ani tak pravda a oprávněnost těchto zákonů, jako
spíše jejich zneužití ve stranických šarvátkách uvnitř států. Zde nemusíme
chodit daleko – příkladem jsou současné maďarsko-slovenské vztahy.
Při tvorbě vnitrostátních pravidel ve vztahu k diaspoře žijící v cizině však
můžeme vycházet z pozitivního přístupu obsaženého v mezinárodním právu. Dne 21. ledna 2001 požádal ministr zahraničí Rumunska benátskou komisi Rady Evropy, aby porovnala zákony o krajanech s krajanským zákonem v Maďarsku. Na základě tohoto požadavku zhodnotila benátská komise
všechny evropské „krajanské zákony“ a porovnala je se základními lidskými právy. Benátská komise dospěla k závěru, že pouhé zvýhodnění určitých
osob z důvodu národního či etnického původu nemusí být vždy v rozporu
se zákazem diskriminace. Národní či etnický původ je běžným kritériem pro
určité benefity, které jsou poskytované i jinými zákony (např. zákony o státním občanství). Zejména výhody, které jsou udělované krajanům v oblasti
18
kultury a vzdělávání, mohou být opodstatněným legitimním cílem podporujícím rozvoj kulturních vztahů národní diaspory a obyvatelstva mateřského státu. Poskytované výhody však musí vždy rozumně a úměrně souviset
s tímto cílem. Za příklad problematického zvýhodnění, které by mohlo být
považováno za zakázanou diskriminaci, by se mohlo stát poskytování výhod
krajanům v oblasti vzdělávání, pokud by tyto výhody (např. stipendia či bezplatný přístup k systému veřejného vzdělávání) byly poskytnuty bez ohledu
na obsah studia. Benátská komise pak dospěla k závěru, že i jakékoli zvýhodnění krajanů v jiných oblastech by mělo vždy úměrně sledovat cíl udržování
či rozvoje vztahů krajanů a jejich komunit s mateřským státem.
Judikatura Evropského soudu pro lidská práva také připouští, že odlišné
zacházení s identifikovatelnou skupinou osob v obdobné situaci není vždy
zakázané (nejde vždy o zakázanou diskriminaci), pokud existuje rozumný
a objektivní důvod pro odlišné zacházení, které musí vždy sledovat opodstatněný a legitimní cíl a použité prostředky pro dosažení tohoto cíle musí
s tímto cílem rozumně souviset.
Kromě vnitrostátních zákonů existuje také řada povětšině bilaterálních
mezinárodních smluv mezi evropskými státy, které upravují otázky týkající
se národních minorit. V nedávné době uzavřela například Maďarská republika dohody s Ukrajinou, Chorvatskem, Slovinskem, Slovenskem a Rumunskem, které se zabývají otázkou krajanů. Jde zejména o dohody o přátelských
vztazích a spolupráci. Slovinská republika pak uzavřela obdobné dohody
s Itálií či Rakouskem – výše zmíněná dohoda mezi Maďarskem a Slovinskem
se zabývá otázkou jak maďarských krajanů žijících ve Slovinsku, tak i Slovinců žijících v Maďarsku.
Pro porovnání jsem vybral celkem 26 evropských států. Kritériem nebyl
nějaký systém, ale dostupnost podkladů z veřejných zdrojů. I přes tuto nahodilost si troufám říci, že jde o vzorek rozhodně reprezentativní. Nejprve
je třeba vyčlenit země, které zákonem nijak nespecifikují své menšiny. Vztah
k vlastním minoritám se tu odehrává na úrovni občanských sdružení nebo
konzulárního řešení jejich individuálních či skupinových potřeb, jakým je
například realizace volebního práva v zahraničí či přístup k sociálnímu zabezpečení. Typickým příkladem je Nizozemí, které nemá státem koordinovanou politiku k vlastním minoritám v cizině. Obdobně je tomu ve Velké
Británii, v Dánsku, Finsku, Lucembursku a Švédsku. Zvláštní postavení má
vzhledem ke komplikovanému federálnímu uspořádání Belgie. Zde je zájem
o vlastní diaspory řešen na úrovni a v kompetenci regionů.
Nepřekvapí, že silným ovlivněním zákonů o národních minoritách v jed19
notlivých zemích je vznik krajanských komunit. Velmi podobný přístup mají
státy, které vznikly dělením z větších soustátí jak v průběhu 19. století, tak
i v období po 2. světové válce. Jejich diaspory nevznikly většinou emigrací,
ale jejich příslušníci se ocitli v cizině pouze shodou okolností. Typickým příkladem jsou maďarské menšiny na Slovensku, v Rakousku, Rumunsku a jinde. Samozřejmě tyto skupiny na sebe nabíraly i seskupení typicky emigrantská. Příkladem nám nejbližším je Česká republika a její krajané v Rakousku.
Češi žijící před rokem 1918 ve Vídni se ocitli se vznikem Československa najednou v cizině. K nim se pak přidala politická emigrace po roce 1948 a 1968.
Další skupinou států, která řeší své minority zákonem, jsou bývalé koloniální říše. V našem srovnání se jedná o Francii a Portugalsko. Například
v Portugalsku je krajanská problematika projednávána na vládní úrovni. Jeden z náměstků ministerstva zahraničí je vyčleněn pouze pro otázky krajanů. Při vládě existuje poradní orgán „Stálá rada pro portugalské komunity v
cizině“. Vedení této rady je složeno ze zástupců nejvýznamnějších komunit v
zahraničí. Krajanská komunita je vymezena na principu etnické příslušnosti,
nikoliv občanské. Legislativně je upraveno ve vztahu k minoritě pouze získávání státního občanství, které je pro etnického Portugalce zjednodušené. Tento zákon umožňuje i dvojí občanství. Je zde zakotvena také možnost neztratit
portugalské občanství získáním občanství jiného. Z vládních akcí pro krajany
připomeňme vládou hrazený týdenní pobyt krajanů v důchodovém věku
v Portugalsku spojený s kulturně poznávacím programem. Pravidelně se
v Portugalsku také pořádá krajanské kolokvium, které hodnotí uplynulý
rok a přináší náměty pro rok následující.
Na vládní úrovni je problematika národních diaspor řešena ve Slovinsku, v Maďarsku, Lotyšsku, Litvě, Estonsku, Bulharsku, Německu, Polsku
a na Slovensku. Podívejme se i na další státy, jak řeší své vztahy k vlastním
menšinám v cizině:
Chorvatsko – agendou se zabývá odbor chorvatských menšin a vystěhovalectví na MZV. Objektem jejich zájmu je oboustranná migrace. Odbor
spolupracuje s nevládní institucí Chorvatská vystěhovalecká matice, která
realizuje kulturní, sportovní, osvětové, nakladatelské a informační programy
pro menšiny, vydává měsíčník Matice a ročenku Sborník chorvatského vystěhovalectví. Financování probíhá podle ročně vyhlašovaných programů MZV
(cca 42 miliony Kč), dále Ministerstvo vědy, osvěty a sportu finančně zajišťuje
projekt Institutu migrace a národností. Druhý program chorvatské televize
každou sobotu v podvečer vysílá „Hlas vlasti“ určený diaspoře.
Švýcarsko – hlavní institucí je VI. odbor MZV „Švýcaři v zahraničí“, který
20
existuje teprve asi 5 let. Rozpočet odboru je cca 5 milionů SFR (100 milionů
Kč). Dalšími institucemi s menšími pracovišti než odbor existují na ministerstvech spravedlnosti, kultury a sociální péče. Z nestátních organizací je třeba
jmenovat Organizaci zahraničních Švýcarů (OZŠ), která sdružuje 750 spolků
a institucí Švýcarů v zahraničí. Organizace má asi dvacet zaměstnanců, rozpočet 2,5 milionu SFR, z toho 1/3 subvencuje vláda. Ústředním orgánem je
rada OZŠ, která se schází dvakrát ročně, lidově je nazývána pátý parlament
Švýcarska a organizuje jednou do roka kongres OZŠ. Pomoc krajanům je zakotvena od roku 1966 v Ústavě, čl. 40, Zahraniční Švýcarka a Švýcar.
Slovinci přísně rozlišují dvě skupiny krajanů – Slovinci za hranicí (autochtoni) a vystěhovalecké skupiny (alochtoni). Podpora je právně zakotvena
v Ústavě, čl. 5, administrativně zajišťuje MZV.
Litva – zde je zajištěn vztah na vládní úrovni: Odbor národních menšin
a krajanů, který je součástí Úřadu vlády. Dále je na MZV Informační centrum repatriace Litevců do vlasti. Ministerstvo školství a vědy spolu s Vládním odborem národních menšin a krajanů obhospodařují Centrum podpory
Litevců v zahraničí. Organizace se řídí tříletým vládním programem, který je
rozpracován vždy do několika vládních rozhodnutí.
V Řecku je zájem o krajany realizován vládní institucí Generální sekretariát pro Řeky žijící v zahraničí, který byl zřízen v roce 1983. V čele stojí
generální sekretář, a přestože organizace má autonomní rozpočet a podléhá
MZV, svoji zodpovědnost má vůči řecké vládě. V roce 1995 byla založena nevládní organizace Světová rada Řeků v zahraničí, jež byla zřízena na základě
prezidentského dekretu. Rada je poradním a konzultačním orgánem vlády.
Činnost rady je financována z vládních i vlastních prostředků.
Francie má velmi rozsáhlý program pro krajany. Zaštítěn je největším
odborem na MZV, Odbor Francouzů v cizině. Pracoviště je rozděleno takto: Mise francouzské ženy v zahraničí, Úřad pro volby, Mise pro zaměstnání a školení, Informační středisko pro Francouze v cizině, Dům Francouzů
z ciziny. Nejvyšší rada Francouzů z ciziny je shromážděním reprezentantů
Francouzů pobývajících mimo Francii. Radu tvoří 150 zvolených členů, 21
osobnost jmenuje MZV. Rada volí na období devíti let dvanáct senátorů, kteří řeší legislativu v horní komoře Parlamentu FR. Radě předsedá ministr zahraničních věcí a je svolávána do Paříže jedenkrát ročně. Administrativním
orgánem je Generální sekretariát Nejvyšší rady. Dále v této oblasti působí
řada nevládních organizací.
V Maďarsku je v důsledku vzniku státu komplikovaná situace, protože
hodně Maďarů žijících v cizině jsou autochtony. Otázkami vlastních men21
šin se zabývá Úřad pro zahraniční Maďary, podléhající úřadu vlády. Ředitele
jmenuje premiér. Součástí úřadu je i sekretariát Maďarsko-maďarské stálé
schůze, jenž je poradním orgánem vlády a jsou v něm zastoupeni členové vlády, zástupci parlamentních stran a reprezentanti maďarských menšin. Tato
instituce má pod vládou šest odborných výborů, které tomuto fóru zajišťují
odborné zázemí. Odpovědnost státu za menšiny je deklarována v ústavě.
Z hlediska vzniku národních diaspor je pro naše porovnání důležité Polsko. Má jak minority vzniklé na základě dělení státu, například v západní
Ukrajině, dále krajanské komunity z 19. století inspirované hospodářsky, politicky i nábožensky (Francie, Spojené státy), tak i skupiny, které odešly
v průběhu 2. světové války a vzhledem ke změně politického režimu se již nevrátily do vlasti (Velká Británie). Neméně podstatnými jsou političtí běženci,
kteří opustili svůj národ pro negativní postoj ke komunistické totalitě. Zde
nás spojuje, nebo by měla spojovat úcta ke krajanským komunitám, které
se zasloužily politickou i ozbrojenou aktivitou o vznik státu, jeho obranu
a vymanění se z nacistické a komunistické diktatury. V současnosti máme
společnou i diasporu nejnovější, která je tvořena lidmi odcházejícími po roce
1989 za lepším uplatněním, studiem, hlasem svého srdce nebo prostě „na
zkušenou“ do ciziny.
Polská minorita, hrdě nazývaná latinsky Polonia, čítá 15 až 16 milionů,
některé odhady hovoří i o 20 milionech etnických Poláků. Tomuto číslu odpovídá i rozsah aktivit státu ke své diaspoře. Vztah státu k menšině je řízen
dvouletým vládním programem, jehož plnění spadá do kompetencí několika
rezortů (zejména zahraničí, školství a kultury). Polonií se zabývá také parlament, prezident, zastřešuje ji předseda vlády a vzhledem k rozsahu a významu
je do značné míry společenským i politickým tématem. Úřad vlády se zabývá
koordinací uvnitř země. Plnění vládního programu je hrazeno ze státního
rozpočtu, ne však samostatnou položkou, ale z položek jednotlivých ministerstvech. Spolupráce rezortů a koordinace naplňování programu je řízena
mezirezortní komisí při Úřadu vlády, která zpracovává čtvrtletní informace
a výroční zprávy rezortů. Vládní program je obnovován každé dva roky.
V říjnu 2007 vydala polská vláda programový dokument zaměřený na spolupráci s Polonií a Poláky v zahraničí. Cílové skupiny rozděluje do čtyř kategorií podle jejich povahy, problémů, původu a geografické vzdálenosti od
Polska. Vláda předkládá čtyři cíle programu:
1. ochrana polských menšin na základě mezinárodních a dvoustranných
smluv;
22
2. udržení „polskosti“ v zahraničí spojené s podporou vzdělávání a kultury
a s propagací polského prostředí;
3. ulehčení návratu do vlasti Polákům a lidem polského původu, a to zvláště
z těch zemí, ve kterých se objevuje rychlá asimilace, a těch, do kterých se
začali Poláci stěhovat za prací po vstupu do EU;
4. vytvoření polské lobby a propagace Polska v zahraničí.
Do programu jsou zapojeny Kancelář předsedy vlády, Ministerstvo zahraničních věcí, Ministerstvo školství, Ministerstvo hospodářství, Ministerstvo
kultury a národního dědictví, Ministerstvo vědy a vyššího vzdělávání, Ministerstvo sportu a turistiky, Ministerstvo vnitra a administrativy, Ministerstvo práce a sociálních věcí a Úřad pro záležitosti veteránů a potlačovaných
osob. V dokumentu jsou obsažena zadání pro každý z těchto elementů státní
správy s podrobným dvouletým plánem činností. Dále jsou zahrnuty i zásady spolupráce mezi jednotlivými rezorty a úřady. V programu jsou popsány
dlouhodobé a krátkodobé cíle (na léta 2007 – 2009 a 2010 – 2012) v jednotlivých státech, zhruba dvě strany programu se týkají polské menšiny v České
republice (Zaolží). Mezi hlavními dlouhodobými programovými body této
kapitoly lze uvést:
1. vyřešení problémů spojených s vrácením majetků náležejících před válkou
polským organizacím na Zaolží;
2. monitorování procesu zavádění polskojazyčných nápisů na Zaolží v oblastech, které splňují české zákonné podmínky;
3. pomoc při udržování a rozvoji polského školství (finanční a institucionální
podpora);
4. podpora Polského svazu kulturně-osvětového v Zaolží (PSKZ), především
jeho lokálních spolků a domů PSKZ (finanční a institucionální podpora);
5. podpora Polského klubu v Praze, snaha o větší aktivitu mladých Poláků
v ČR a k tomu přizpůsobení programu Polského institutu v Praze a Polského klubu;
6. organizování každoročních vědomostních soutěží o Polsku a Čechách
v rámci Polsko-českých dní křesťanské kultury.
Mezi programové body na roky 2007 – 2009 patří například finanční stabilizace divadelního spolku na Zaolží určeného mládeži, příprava vydávání
polskojazyčných novin nebo monitorování práce PSKZ.
Ministerstvo zahraničních věcí má též program s názvem „Blíže práci, blíže
Polsku“, zaměřený na novou migraci Poláků, která se objevila po vstupu Polska do EU. V zásadě se podobá obecnému programu pro Polonii, obsahuje
23
však konkrétnější cíle a zadání jako například restrukturalizaci konzulárních
služeb a otevírání nových úřadů (mj. ve Velké Británii, Itálii a na Islandu),
rozšiřování edukačních programů pro děti novodobých migrantů, usilování
o otevření pracovního trhu i v dalších státech EU/EHP nebo distribuci informací o podmínkách práce v cílových zemích ekonomické migrace.
Již 15 let existuje v Polsku také veřejnoprávní televizní vysílání do zahraničí. Program se nazývá TV Polonia a nabízí 24hodinový informační, zábavný, vzdělávací a kulturní program. Existuje rovněž Polské rádio do zahraničí
(Radio Polonia), jehož program je vysílán přes internet, na dlouhých vlnách
a přes satelit. Je distribuován i prostřednictvím rádiových stanic v Lotyšsku,
Litvě, ve Francii, Spojených státech a na Ukrajině.
Dne 7. září 2007 přijala polská vláda zákon o „kartě Poláka“, která má potvrzovat příslušnost k polskému národu. Karty jsou vydávány od 1. 4. 2008.
Karta Poláka může být vystavena osobám, které náležejí k polskému národu,
nemohou obdržet dvojí občanství ve státě, jehož jsou občany, nemají polské
občanství či právo k trvalému pobytu v Polsku a jsou občany zemí bývalého Sovětského svazu (Arménie, Ázerbajdžán, Bělorusko, Gruzie, Estonsko,
Kazachstán, Kyrgyzstán, Litva, Lotyšsko, Moldavsko, Rusko, Tádžikistán,
Turkmenistán, Ukrajina a Uzbekistán). Karta opravňuje svého držitele k vynětí z povinnosti platit poplatek za vydání schengenského víza (avšak pouze
při vstupu do Polska). Dále je držitel karty vyňat z povinnosti mít pracovní
povolení při práci v Polsku, může založit obchodní společnost za stejných
podmínek jako občan Polska, může studovat v Polsku, užívat zde zdravotní
péči, má právo 37% slevy při užívání polské veřejné dopravy a má vstup do
státních muzeí zdarma.
Poslední skupinou jsou státy, které řeší vztah diaspor a majoritního státu
výhradně prostřednictvím svých ministerstev zahraničí. Jde o Itálii, Rakousko, Rumunsko, Irsko a Kypr. Nutno však poznamenat, že i tyto státy mají většinou zákonem řešen vztah zájmu o svou národní diasporu zákonem.
Vztah státu a jeho minorit je v zahraničí velmi různorodý a odráží kulturní,
společenské a politické zvyklosti vývoje jeho diaspor. Zanedbatelná není ani
velikost státu ve vztahu k majoritě. V případě Irska existuje více než polovina
Irů žijících v cizině. Proto lze jen velmi obtížně přejmout bezezbytku příklad ze zahraničí. Pokusil jsem se uvést konkrétní příklady, z nichž bychom
si mohli brát určité prvky za vzor a modifikovat je na naši situaci. Záměrně
jsem nepoužíval výrazů jako krajan, exulant, neřku-li emigrant. Každý z těchto termínů má určitou konotaci, která je chápána jinak majoritou,
a jinak minoritou. Dokonce i uvnitř českých menšin v zahraničí neexistuje
24
stejné vymezení pro jednotlivý termín. Pojem česká diaspora se tak jeví jako
univerzální pro své použití. Může v sobě zahrnovat jak skupiny patřící spíše
k potomkům Čechů, kteří odešli do zahraničí v hluboké minulosti, tak
i politické exulanty doby moderní a nakonec rovněž migranty z doby po roce
1989. Lze do ní zahrnout i Čechy na Slovensku, kteří nejsou pravými migranty, nikam se nestěhovali, pouze se ocitli v cizině díky politickému vývoji
v krajině.
25
Předpoklady a souvislosti formování
moderní krajanské diaspory
Stanislav Brouček
Úvodní teze:
1. Migrace změnily a stálé mění nejen etnickou mapu světa, projevují se značně i jinak: změnily třeba významným způsobem slovník sociálních věd.
2. Migracemi se musejí zabývat státy a státní celky. Českou republiku nevyjímaje. Nutno říci, že v českém domácím prostředí převažuje orientace spíše
na přistěhovalectví, na opačný směr. Přesto s malou nadsázkou lze nazvat
postoj současného českého státu k migracím jako „sladký zimní spánek“.
3. Domnívám se, že je tomu tak proto, neboť emigrace (ve smyslu politickém
– exil či ekonomickém a jako řešení existenční nouze) podle převažujícího
mínění české politiky již definitivně skončila. Což znamená: ti, kteří odešli,
se buď adaptovali jinde, často získali cizí státní občanství, nebo nadobro
splynuli v jiném kulturním prostředí, anebo nakonec měli možnost se vrátit. A potom ti, kteří odcházejí dnes, po roce 1990, odcházejí podle tohoto
mínění bez politické příčiny a ani je k tomu nevede řešení existenční nouze.
4. Dohromady to znamená, že české domácí prostředí vidí problém emigrace
jako fenomén minulosti, jako fenomén, který již skončil. Toto je jeden ze
základních omylů, který formuluje postoj tohoto státu k zahraničním Čechům. Naopak fenomén migrací a tedy i emigrace z této země je hlavním
produktem globalizace a zároveň hlavním faktorem globalizaci formující,
bude trvat i nadále a žádné politické či ekonomické změny v této republice
jej zcela nezlikvidují, přestože jej mohou podstatně ovlivňovat.
5. Z toho vyplývá, že vztah tohoto státu k zahraničním Čechům se nemůže
omezovat jen na ty, kteří odešli v minulosti, tj. před rokem 1989, nýbrž také
a postupně právě na ty, kteří odešli zcela nedávno, a na ty, kteří odejdou
zítra a v budoucnosti.
6. A ještě můj dojem či poznatek z dlouhodobého sledování světových migrací: zatímco v 19. a v převážné části 20. století se migrant soustřeďoval na
koexistenci a splynutí s novým prostředím a dá se obrazně říci, že z různých
důvodů za sebou zabouchl dveře nebo byl k tomu přinucen, dnes jsou tyto
dveře zcela otevřené ke zpětnému návratu. Navíc především ve státech
s rozvíjející se ekonomikou či s pragmatičtější migrační politikou je migrant s kapitálem svých vědomostí, zkušeností atd. přirozeně vtahován zpět
do mateřské země.
26
Problém hledání možností k nové otevřené spolupráci mezi krajany a ČR
si žádá odpovědět na několik otázek. Především: máme se intenzivně a cíleně
zabývat vztahem českého státu ke skupinám lidí českého původu v zahraničí,
tedy k zahraničním Čechům, nebo současný stav institucionálního zajištění
tohoto vztahu vyhovuje a je dostatečně funkční? Odpověď na tuto otázku
nebyla a ani nebude nijak snadná, neboť vedle dobrých důvodů, proč zdokonalovat běžný provoz těchto vztahů, zde bude působit trojí pohled na tento
vztah.
Každý z těchto pohledů představuje svébytnou vůli a možná lze říci, že
se jedná o tři entity, které mají také ještě jiný smysl než naplňovat zmíněný
vztah. Vycházím při těchto úvahách z vlastní zkušenosti, neboť za posledních
dvacet let jsem měl možnost poznat názory krajanů v různých částech světa
v autentickém prostředí jejich současné existence a měl jsem také to štěstí, že
jsem se od poloviny 90. let podílel na organizaci Týdnů zahraničních Čechů v
těsné spolupráci s dr. Oldřichem Černým. Přesto nebo právě proto si uvědomuji nesnadnost a jisté limity možností tento vzájemný kontakt zlepšovat.
V hloubi duše jsem však přesvědčen, že krok za krokem a jasně cílenou činností se to může podařit. Nejprve je třeba splnit jednu důležitou podmínku,
která vyplyne z následujících řádků a již popíšu na závěr.
Nejprve k malé analýze našeho problému. První entitou nebo svébytným
pohledem na vztah ČR ke krajanům je současná česká politika a její vůle podílet se na tomto vztahu. Druhou entitou je česká domácí společnost se svými
obecnými i specifickými starostmi, projevující se jen částečnou vstřícností
a pochopením pro ty, kteří v minulosti z této země odešli. Třetí entitou je
soubor lidí českého původu nebo hlásících se k češství, k České republice
a žijících mimo prostor českých zemí, buď s českým občanstvím, nebo dvojím, tj. českým a dalším občanstvím, nebo pouze s jiným občanstvím, než je
příslušnost k České republice.
Vedle těchto takříkajíc etnocentristických úvah je třeba do naší revize přibrat obecnější, tedy celosvětové tendence vývoje. Jsou to především globální
kulturní toky zahrnující pohyb lidí, zboží, technologií, financí, pojmů, myšlenek i celých ideologií. Staly se nejvýznamnějším iniciátorem nového uspořádání světa. Jsme svědky průběžné inovace sociálních formací, v nichž působí
dvě tendence, které částečně existují paralelně vedle sebe, a částečně protichůdně. Jedna směřuje ne zcela úspěšně k multikulturním společnostem,
druhá se podílí na vytváření moderních diaspor. Přitom tato druhá tendence, plodící nové diasporální světy, vykazuje větší životaschopnost. Je spontánnější, neboť je založena na jednoduchých ekonomických záměrech: snaží
27
se zisky (ať už finanční, nebo dosažené vzděláním) nabyté v imigrační zemi
transportovat do země původu, do emigrační země. Bylo by možné uvést
celou řadu příkladů: z nově vznikajících a vyvíjejících se třeba vietnamskou
diasporu ve střední Evropě nebo kamerunskou v Německu, z těch tradičních,
které zintenzivňují především ekonomické a sociálně právní vztahy se zemí
svého původu, lze jmenovat diasporu irskou.
Avšak pro flagrantní příklad významu tohoto fenoménu chci přiblížit
zvláštní a do jisté míry šokující příklad australské diaspory. Ten má hned
několik výrazných stránek. Předně je nutné připomenout poměrně známou
skutečnost, že je to země s opačnou migrační zkušeností, než jakou zaznamenala Česká republika, neboť se jedná o typickou imigrační zemi s mozaikou
dvou set národností a s masivním osídlováním ještě ve druhé polovině 20.
století. To znamená, pokud se v Austrálii mluvilo o migracích, bylo to v drtivé většině soustředěno na přistěhovalectví. Ovšem dramatický obrat nastal
na počátku 21. století. V té době se již po několik let, podobně jako v České
republice, hovořilo o nebezpečí „odlivu mozků“ (brain drain), odchodem
mladých vysokoškolsky vzdělaných lidí většinou do západní Evropy a USA.
V roce 2000 jistý John MacGregor z Canberry inicioval vznik spolku s názvem Southern Cross Group. Převedeno do českých zkušeností se jednalo o centrální spolek pro Australany v zahraničí (něco jako byl meziválečný Československý ústav zahraniční) s argumentací, že venku žije asi 5 %
obyvatelstva s australským občanstvím (Hugo 2006: 107). K této iniciativě
nevládní a dobrovolné organizace brzo přistoupili badatelé. Asi nejvýrazněji zasáhlo National Centre for Social Application v různých disciplínách
při University of Adelaide v Jižní Austrálii.
Ve výčtu znaků, které jsou významné pro fungování moderní diaspory, se
podle Kim Butlerové uplatňuje číslo čtyři. Butlerová označuje (volně shrnuto) za první aspekt víceméně formální či jasně předpokladatelný rozptyl do
dvou a více zemí, druhý znak má již v sobě větší míru limitování a hovoří
o vztahu (poměru) k aktuálnímu nebo také imaginárnímu původnímu domovu. Třetí znak je pravděpodobně nejdůležitější a představuje společnou
(skupinovou) identitu, v níž je obsažena nějaká forma vědomé sounáležitosti
s ostatními částmi diaspory (v našich dvou případech, českém a australském,
buď lidí českého původu, nebo s původním australským občanstvím). Čtvrtým aspektem je existence mimo původní teritorium u alespoň dvou generací (Butler 2001: 191 ad).
Od iniciativy Southern Cross Group a prostřednictvím diskuse australských badatelů o migracích dospěl problém australské diaspory do senátu
28
této země. Spoluprací jmenovaných složek vznikl bohatý soubor doporučení,
návrhů a opatření, který řeší poměr Austrálie ke krajanům (expatriates). Pro
státní správu se stala problematika imigrace do Austrálie a emigrace mimo
kontinent jedním spojeným fenoménem, neoddělitelným jako dvě strany
jedné mince. Se všemi dílčími problémy a návrhy, jako třeba zřízení sboru
konzultantů z australských odborníků při velvyslanectvích nebo úpravy daňového systému pro navrátilce, penzijní úpravy či občanství, se lidé mohou
seznámit na internetu. Naprostá shoda zúčastněných panuje v základním názoru na diasporu v tom smyslu, že se nejedná o žádnou přítěž, ztrátu nebo
„národní“ neštěstí, nýbrž je třeba k ní přistupovat jako k přirozenému jevu
globalizujícího se světa. Tento jev je důležité dobře poznat a v rámci možností jej směrovat, a to také s ohledem na zájmy mateřské země.
Dalším výrazným poznatkem z australské koncentrace na diasporu je závěr, že odchody ze země (zvláště pak vysoce kvalifikovaných jedinců) nemusí
být nutně jednosměrnou záležitostí zmizení do prostoru ztrát nebo konkurence, ale existují dobré důvody považovat za více než pravděpodobný zpětný pohyb do mateřské země, neboť právě tento typ migrací může působit
v kruhu. Jasně to ukazuje jedna z úvah nazvaná Brain drain, gain, or circulation? (Leaving Australia 2003 – 2004). Podstatu této úvahy si dovolím
interpretovat v klasické triadické formě. „Teze“ zní: odchod „mozků“ ze země
je ztrátou (drain), „antiteze“ to vyvrací s poukazem na výhody (gain) permanentního spojení institucí (vysokých škol, ústavů, podniků apod.) mateřské
země s příslušníky této diaspory ve světě a „synteze“ říká, že to je relativní
ztráta s relativními výhodami, neboť se jedná o cirkulaci po ose přirozené
výměny informací.
Tento novodobý druh diasporální migrace – jako jakési neustálé přelévání
mladé pracovní síly, hledající obecně řečeno jinokulturní zkušenosti a nemigrující už z důvodů sociální, politické nebo ekonomické nouze – se mi jeví
jako třetí velké téma světových migrací (přesuny z chudého Jihu na bohatý
Sever, a z přelidněného Východu na industrializovaný Západ, které se realizují naopak z důvodů jmenované nouze). Vytváří se tak postupně představa
diasporálních světů, které jsou na základě moderních informačních technologií spojeny nejen mezi jednotlivými částmi (čili vědomé přináležitosti těchto jednotlivých částí), ale také fungují na pozadí prohlubujícího se kontaktu
s mateřskou zemí (zemí původu).
Pro českou emigrační či krajanskou (diasporální?) politiku z australského
příkladu vyplývají dvě podstatné záležitosti. Předně dosud převažuje názor,
že do statusu zahraničního Čecha nepatří nová spontánní migrace, narůsta29
jící především od poloviny 90. let zvláště do Spojených států a do Austrálie
a Nového Zélandu, ale také do Velké Británie či dalších zemí západní Evropy.
Dokonce je možné slyšet z úst předáků krajanského hnutí v USA slova o tom,
že tato migrace dělá České republice ve světě ostudu. Novou migraci tvoří
v naprosté většině mladí lidé, odcházející za jazykovými, životními, ale také
za profesními zkušenostmi. Samozřejmě že škála subjektivního zdůvodňování odchodu vykazuje svá úskalí při zjišťování také u této skupiny. Celá záležitost kolem migrace v České republice je ovšem podstatně komplikovanější
a strukturovanější.
Druhým podnětem pramenícím z australských úvah a iniciativ kolem diaspory je optimismus o možnostech státu ovlivňovat kontrolu migrací vytvářením vhodných podmínek. Pokusy s usměrňováním a řízením vnějších
migrací jsou relativně starého data. Vystěhovalecká (migrační) politika meziválečného Československa také počítala s různorodou organizací tohoto
fenoménu, avšak v současné době má stát a jeho instance, jak ukazuje australský příklad, plno rezerv a možností pro takovou činnost (snažíme se to
s Tomášem Grulichem vysvětlit v knize Domácí postoje k zahraničním Čechům v novodobých dějinách 1918 – 2008).
Podobnými procesy, jaké pozorujeme v Austrálii, prošly i jiné země, jenže v australském případě překvapí rychlost, s níž dospěli standardní činitelé
národní migrační politiky k praktickým výsledkům. Za standardní účastníky na národní migrační politice můžeme považovat dobrovolné organizace,
vědecký výzkum a stát se sférou legislativní i exekutivní. Tyto dva příklady,
australský a český, jasně vykazují ony tři roviny vztahu k diaspoře. Avšak,
pokud se jedná o srovnání pouze dvou zemí, můžeme konstatovat následující
shrnutí: zatímco v Austrálii došlo na krátkém časovém úseku několika málo
let k plynulému a postupnému navázání jednotlivých rovin od iniciativ dobrovolné sféry, přes vědu k opatřením státu, česká zkušenost prodělává vlivem
mnoha vnitřně a zahraničněpolitických souvislostí téměř stoletou melanž.
Časové srovnání nemá a priori vyjádřit kvalitu jednoho stavu proti druhému.
Faktů, které to způsobily, je celá řada. Upozorním na jeden z nich.
V samých počátcích české migrační politiky meziválečného Československa působily vynikající osobnosti. Snad nevýraznější byl Jan Auerhan (Brouček – Grulich 2009). Auerhan byl u iniciativ dobrovolných organizací, a to už
před 1. světovou válkou. Byl to přední český vědec v oblasti vnějších i vnitřních migrací. Zároveň stál u legislativních zásahů do migrací a podílel se na
formování exekutivních orgánů státní správy, které migrační politiku uváděly do praxe. Tím nemá být rozhodně řečeno nebo jen naznačeno, že by Auer30
hanova osobnost nějakým způsobem brzdila nebo komplikovala migrační
politiku meziválečného Československa, jistěže naopak. Ale jeho příkladem
má být zdůrazněna česká specifika všech tří rovin (dobrovolné organizace,
věda a státní správa). Na jedné straně se došlo prostupností či otevřeností
všech tří úrovní zájmu o migrace (vlastní československou diasporu v to počítaje) k mimořádnému komplexnímu pohledu na tento fenomén, na straně
druhé byla migrační politika „přehřáta“ obrovským počtem iniciativ, doporučení a parciálních zájmů, včetně politických zájmů nebo pronikání československého kapitálu prostřednictvím migrací či záměrů získat kolonizací
nová území v zámoří.
Úroveň migrační politiky meziválečného Československa již žádné následující období nezopakovalo, dokonce se dá říci, že se k této kvalitě ani
nepřiblížilo. Platí to nejen o době totality 1948 – 1989, ale také o éře samostatné České republiky. V poslední době jsou ony tři roviny (dobrovolné organizace, věda a státní orgány) v pozici vzájemně se respektující sledovanosti,
avšak bez očekávaných výrazných výsledků. Proto hlavní potřeba prezentovat a řešit aktuální vztahy, třeba v otázkách restitucí, volebního práva apod.,
uniká do zahraničí mezi krajanské organizace. Věda zůstává v přirozeném
akademickém odstupu a stát, zahlcován pravidelnou obměnou kádrů, vykazuje zájem spíše formální než skutečný. Zbývá v současné době jediné: dokud
do tohoto vztahu nevstoupí česká politika, tak jako se to třeba stalo v Austrálii či jinde na světě, není šance na další změny. Jakým způsobem a s jakými
záměry respektive výsledky tento vstup provede, je již na politice samé.
31
Etnologické výzkumy Čechů v zahraničí
a spolupráce s krajany při profilování oboru1
Zdeněk Uherek a Naďa Valášková
Cílem tohoto příspěvku je:
1. krátce objasnit, jak souvisí etnologie a Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., s
krajany,
2. připomenout a stručně zhodnotit, co bylo v oblasti výzkumů krajanské
problematiky na poli Etnologického ústavu uskutečněno,
3. rámcově rekapitulovat spolupráci Etnologického ústavu s krajany samotnými v odborné oblasti.
Etnologický ústav Akademie věd ČR, v. v. i., se zabývá problematikou lidských skupin a jejich kultury v Čechách i v zahraničí a mimo jiné se soustřeďuje na jejich etnickou specifiku a na její přeměny. Uplatňuje zejména
komparativní hledisko. Zatímco jiné společenskovědní obory se soustřeďují
především na oblast vlastní společnosti a kultury, etnologie v tomto směru
není limitována a zajímá ji lidská variabilita. Důležitou oblastí, která je jejím
předmětem, jsou migrační pohyby osob, jejich motivace k migraci a zejména
změny jejich vědomí sounáležitosti a integrace do nového prostředí. Z tohoto
hlediska jsou krajané, jejich chování a jejich kultura pro etnology permanentním předmětem studia a zdrojem zajímavých poznatků.
Čeští etnologové se krajanskou tematikou zabývají již od 19. století, kdy se
jejich obor konstituoval. Krajanské hnutí zajímalo Vojtu Náprstka, průkopníka etnologického muzejnictví v 19. století. Pobýval mezi krajany v Německu, ve Spojených státech, ve Francii zejména v letech 1849 – 1858. Američtí
Češi měli také samostatnou expozici na Národopisné výstavě českoslovanské
v roce 1895. Tato výstava byla vysoce inspirativní pro české etnologické muzejnictví a později etablovanou etnologii jako univerzitní obor. Také první
univerzitní profesor národopisu na Univerzitě Karlově profesor Karel Chotek se kromě jiného proslavil svými výzkumy na Kavkaze, kde byly předmětem jeho pozornosti mj. čeští kolonisté.
Krajanská problematika byla kontinuálně publikována také v časopisu Český lid, který byl založen roku 1891 a je ústředním etnologickým časopisem
dodnes. V Českém lidu se autoři zaměřovali především na evropské krajanské skupiny, z nichž mnohé existovaly v rámci rakouské monarchie s českými
zeměmi v jednom státu (např. Klíma 1899), nebo představovaly pozůstatky
32
zahraničních komunit českých náboženských exulantů (Volf 1914). Etnologie, historie a publicistika se střetávaly a protínaly zejména v popisech největších krajanských komunit. Velká pozornost byla již v 19. století a na počátku
20. století věnována zejména české komunitě ve Vídni (Hubka 1901; Váhala
1919; Soukup 1928; Machar 1930). Literární pozornost se věnovala též Čechům v Americe. Nepřeberné množství písemného materiálu reprezentují
především texty mimo obor etnologie. Přesto však se i v Českém lidu vyskytují texty s folkloristickou tematikou vážící se k prostředí USA. (např. Malý
1909; Vodňanský 1910; Doubrava 1913; Hroch 1924).
Po roce 1945 a zejména v 50. letech se etnologický zájem o krajanskou
problematiku výrazně rozšířil v souvislosti s reemigrací krajanů do českého
pohraničí, kam přicházeli osídlit území bývalých, převážně německých Sudet. Konfrontace krajanů žijících po několik generací v zahraničí s českou
realitou ukázala na jednu stranu sílu pouta se zemí předků, a na druhé straně
problém kulturní distance, která se adaptací na nové prostředí, do něhož krajané odešli, vytvořila.2
Návraty krajanů po roce 1945 otevřely pro české etnology dva typy otázek.
Etnologové se za prvé ptali, jak probíhají procesy adaptace na nové prostředí,
jaké zákonitosti v oblasti kulturní změny lze sledovat a za jakých podmínek
tyto změny nastávají, včetně otázek reintegrace do českého prostředí tehdejšího pohraničí. S tímto prvním problémovým okruhem souvisela obecně tématika společenské integrace a adaptace. Čeští etnologové v této souvislosti
začali svoji disciplínu v této souvislosti chápat jako nástroj harmonizace vztahů mezi krajany a jejich novým společenským kontextem.
Druhá otázka, která začala etnology zajímat, byla, v jakém prostředí navrátivší se krajané v zahraničí žili, jaké osudy měli a co je z českého prostředí
dezintegrovalo. Proč jsou nyní poněkud jiní než starousedlíci a uvažují jiným způsobem. Otázky tohoto typu zaznívaly od 50. let 20. století a v oblasti
vývoje etnologie a sociokulturní antropologie byly v celosvětovém kontextu
velmi moderní. Korespondovaly se způsobem tázání, které v USA prosazoval např. Robert Redfield nebo Melville Herskovits či ve Velké Británii Max
Gluckman.
Pozornost etnologů zpočátku poutala zejména největší skupina přesídlenců ze zahraničí, imigranti z ukrajinské Volyně, jejichž způsob života zpracovávala Iva Heroldová a po ní celá řada dalších autorů (Heroldová 1957).
Odpovědi na pokládané otázky byly sice v českém prostředí limitovány
tehdejšími možnostmi cenzurované literatury totalitního státu, například
otázka religiozity v krajanských komunitách, která byla velmi důležitým té33
matem, nebyla po dlouhá léta zpracovávána. Nicméně zejména v 60. letech,
kdy se českým etnologům, byť na krátkou dobu, otevřela cesta k terénním
výzkumům v zahraničí, dosahovali pozoruhodných výsledků. Již s vyspělou
metodikou byla studována historie i současná situace celé řady krajanských
komunit, zejména v Evropě. Zásluhu na tom měla zejména již zmíněná Iva
Heroldová, jejíž specializací byla problematika etnických procesů, tedy změn
v etnokulturní orientaci a sociální organizaci zejména prostřednictvím meziskupinových kontaktů.
Iva Heroldová na svou dobu vynikajícím způsobem zpracovávala tematiku
některých skupin náboženského exilu zejména 18. století a ekonomické migrace 19. století. Její publikace Život a kultura českých exulantů 18. století,
která se týkala vystěhovalectví do pruského Slezska a následně do Zelova
u Lodže v tehdejším carském Rusku, je na svou dobu v českém prostředí
ojedinělým příkladem kulturního relativismu, kde dominuje myšlenka o fluiditě lidské identity a faktorech, jež ovlivňovaly její změnu (Heroldová 1971).
Kniha vyšla v roce 1971, dva roky po slavné knížce Etnické skupiny a hranice Fredrika Bartha (Barth 1969) a dva roky před prvním vydáním Interpretace kultur Clifforda Geertze (Geertz 1973). Barthova kniha navíc nebyla v
této době v Čechách dostupná. Iva Heroldová ve své práci vystihla celou řadu
nastupujících trendů jak podchytit problematiku etnicity a jejích změn. Ve
svých dílech také významně zvýšila faktografickou základnu o vystěhovalectví Čechů na území současného Polska, na Volyň a do Jugoslávie a datovou
základnu o jejich životě, zejména do konce 2. světové války; otevřela rovněž
téma druhotné migrace a stimulovala další badatele, aby krajanskou problematiku studovali.
Vedle uvedených výzkumů v této době začali být etnologicky zkoumáni
Češi v Rumunsku, pozůstatky českých komunit v Bulharsku, v limitovanější
podobě Češi v Rusku a na Ukrajině a Češi na Slovensku. Vedle pozoruhodných studií o petrifikovaných segmentech české kultury, které mnohdy přetrvaly v podobě, v jaké se v českých zemích nezachovaly, a jejich inovacích,
se objevují i vynikající kontextuální studie. České komunity otevíraly prostor
také do svého společenského okolí. Pomáhaly pochopit realitu nových hostitelských států. Bylo to dobře vidět například právě při výzkumu jugoslávské
reality.
Na přelomu 60. a 70. let se díky terénním výzkumům českého vystěhovalectví začala v Etnologickém ústavu vytvářet též sbírka dokumentace ke
krajanské problematice, která obsahuje separáty, excerpovanou literaturu,
autentické dokumenty, ale zejména fotodokumentaci a reprodukované do34
kumenty z archivů navštívených krajanských rodin, jež jsou zajímavým historickým pramenem.
V 70. a 80. letech 20. století, přestože výjezdy byly díky komunistické normalizační politice méně frekventované, dokumentace českého vystěhovalectví pokračovala. Vznikaly etnografické práce nejen o vystěhovalectví do jižní
a jihovýchodní Evropy, ale též do západní Evropy a Spojených států amerických. Vedle Etnologického ústavu Akademie věd realizoval výzkumy Ústav
etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a Ústav evropské etnologie
Masarykovy univerzity.3 Velmi významnou úlohu pro výzkumné aktivity
hrálo a hraje též Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur Národního muzea v Praze, kde je pro dokumentaci krajanské problematiky vyhraněn velký prostor a které je z hlediska dokumentačního klíčovou
institucí.
Vedle jednotlivých textů již v 80. letech vznikaly snahy poznatky z výzkumů jednotlivých skupin sumarizovat a vytvořit pro badatelskou obec diskusní platformu. Za tímto účelem byla v Etnologickém ústavu založena publikační řada Češi v cizině, jejíž první svazek vyšel v roce 1986. Zároveň na
teoretické a faktografické rovině měly být poznatky o vystěhovalectví sumarizovány ve Slovníku etnických procesů, který se v plné šíři nerealizoval, ale
který byl vtělen do širšího encyklopedického díla národopisné encyklopedie
Čech, Moravy a Slezska, která pod názvem Lidová kultura vyšla v roce 2007
(Brouček, Jeřábek 2007).
Po roce 1989 se spektrum studovaných skupin ještě rozšířilo. Pozoruhodné
bylo zejména studium migračních aktivit krajanů, kteří se rozhodli pro návrat
do země předků a studium jejich následné reintegrace do českého prostředí.
Etnologický ústav se na počátku 90. let věnoval především reemigrační akci
přesídlení krajanů z černobylské oblasti do ČR4 a později přesídlení krajanů
z Kazachstánu.5 Zejména v Kazachstánu se podařilo zdokumentovat dnes
již zaniklý způsob života Čechů v kazašské stepi v původně výhradně české
vesnici Borodinovka. Vedle toho byl studován život Čechů na jižní Ukrajině,
v Rumunsku a v bývalé Jugoslávii. V oblasti západní Evropy pak byla velká
pozornost věnována krajanům ve Francii, v Rakousku a v dalších zemích.
Kromě samostatných monografií, které na téma krajanů byly zpracovány
a kde se při vyhodnocení terénního materiálu využívaly i sběry ze 60. let 20.
století,6 vycházela i nadále řada Češi v cizině, kde se pod redakcí Stanislava
Broučka svazky zaměřovaly tematicky a některé též směřovaly k sumarizujícímu pohledu. Jako příklad lze uvést svazek 9 z roku 1996, který aspiruje na
přehled bádání o jednotlivých krajanských komunitách.
35
Úsilí uchopit problematiku krajanů v komplexnější podobě bylo zřetelné
na začátku 21. století, když se Etnologický ústav, hlavně pro potřeby Ministerstva zahraničních věcí ČR, zasazoval o zpřesnění údajů o krajanských
komunitách po celém světě. Ústav se zejména prostřednictvím Stanislava
Broučka, Nadi Valáškové, Jany Pospíšilové a dalších podílel na celé řadě publikací ke krajanské problematice. Jmenujme například sérii publikací Češi
za hranicemi na přelomu 20. a 21. století (Hrubý, Brouček 2000), Emigrace
a exil jako způsob života (Brouček, Hrubý, Měšťan 2001), Exil sám o sobě
(Brouček, Černý, Dubovický 2006) a Domácí postoje k zahraničním Čechům
v novodobých dějinách 1918 – 2008) (Brouček, Grulich (2009).
I nadále probíhají další zpřesňující terénní sondy krajanů na Balkáně, výzkumy reemigrace a následné integrace krajanů přesídlených do ČR. Pokládáme si například otázku, jak bylo úspěšné přesídlení krajanů z černobylské
oblasti a jak tehdy přesídlené komunity žijí dnes. V této oblasti se uskutečňuje následný výzkum.
Krajané však nejsou pouze předmětem výzkumu, ale partnery, kteří se
podílejí na budování etnologického oboru a na výzkumech samotných. Zejména po roce 1989 byla spolupráce s krajany pro Etnologický ústav velmi
důležitá. Nové pohledy na vývoj oboru a jeho metodologii přinesl na počátku 90. let například antropolog a světově významný teoretik nacionalismu,
ve Velké Británii žijící Ernest Gellner; narodil se v Praze a v první polovině 90. let v Praze působil na Středoevropské univerzitě. Bouřlivé polemiky
o svých výzkumech postkomunistické transformace v Etnologickém ústavu
vedl český afrikanista žijící ve Velké Británii, Ladislav Holý. V Etnologickém
ústavu nejen diskutoval vlastní představy o českém národním charakteru,
ale třídil a kopíroval své dotazníkové šetření k dané problematice. O výuku antropologie práva v českém prostředí se významně zasloužil antropolog Leopold Pospíšil z Yaleské univerzity, který pravidelně přednáší na Ústavu etnologie FF UK. Členem redakčních rad a pravidelným přispěvatelem
etnologických časopisů a knižních publikací je Zdeněk Salzmann, emeritní
profesor University of Massachusetts, rodák z Prahy od roku 1947 působící v USA. Významnou osobností každoročně navštěvující Etnologický ústav
je David Scheffel, působící na Thompson Rivers University v Kamloops v
Britské Kolumbii v Kanadě.
Znalosti o českých komunitách v zahraničích narůstají, zpřesňují se, aktualizují. Zároveň by však bylo důležité informační základnu dále systematizovat. V současné době například výrazně v oblasti krajanů vzrostly studentské
aktivity, neboť se zde spojuje možnost terénního výzkumu a prospěšné práce,
36
např. při výuce češtiny. V rámci studentských výzkumů vzniklo velké množství lokálních monografií v podobě diplomových, ale též doktorských prací,
které nebudou publikovány, ale jejichž výpovědní hodnota je vysoká. Podobně je tomu s výzkumnými aktivitami, jež často končí ve formě závěrečných
zpráv.
Informační bázi nevytváří pouze vědecká obec, ale informace se zkvalitňují
péčí Ministerstva zahraničních věcí ČR a dalších státních institucí a zejména
též prostřednictvím krajanů samotných, kteří vedle klasických tiskovin mají
webové stránky a sami si o sobě shromažďují informace. Zároveň se v současném globalizovaném světě význam pojmu Češi v zahraničí a krajanství mění.
I zde se projevuje fluidita, dočasnost, nestabilnost lidské existence v prostoru.
Krajané mění formy komunikace, vznikají nové skupiny Čechů v zahraničí.
Pracovat na dostupnosti a systematickém utřídění informací, na terminologickém aparátu a centralizování informací tak, aby byly dostupné a rychle
použitelné, bude jedním z úkolů, který nás pravděpodobně bude v nejbližších
letech čekat, a k tomuto úkolu budeme samozřejmě vytvářet spolu s dalšími
zúčastněnými institucemi patřičné zázemí.
Poznámky:
1
Tento text vznikl v rámci výzkumného úkolu Z90580513.
2
Etnologické výzkumy novoosídleneckého pohraničí byly sumarizovány s podrobnou bibliografií v knize Společnost kultura tradice II, vydané Etnologickým ústavem AV ČR v roce 2006 (Valášková – Uherek 2006).
3
Vzhledem k tomu, že uváděné instituce mnohdy několikrát změnily jméno, uvádíme
název instituce v současném tvaru.
4
Viz zejména: Brouček, Valášková, Uherek 1995; Uherek, Valášková, Brouček 1997;
Valášková, Uherek, Brouček 1997.
5
Viz zejména: Uherek, Valášková, Kužel 1999; Uherek, Valášková, Kužel, Dymeš
2003.
6
Některé publikace z těchto starších sběrů přímo vycházely. Zejména je možné jmenovat práci České vesnice v rumunském Banátě (Jech, Scheufler, Secká, Skalníková
1992).
37
Národní archiv a archivní dědictví zahraničních Čechů
Jiří Křesťan
Národní archiv, ústřední archiv České republiky, kde pracuji jako vedoucí
oddělení fondů nestátní provenience a archivních sbírek, pečuje o základní
dokumenty českého a československého státu, počínaje nejstaršími listinami
českých panovníků a konče písemnostmi vlády, ministerstev a dalších státních institucí. Spravujeme rovněž archiválie politických stran a hnutí, spolků
a organizací občanů, církví a náboženských společností, významných kulturních a vzdělávacích institucí. V neposlední řadě shromažďujeme osobní
archivy politiků, vysokých státních úředníků, činovníků spolků a organizací,
historiků, archivářů, publicistů.
Po roce 1989 přibyl archivům v České republice nový úkol, který vyplynul z otevírání se světu. Do rodné země či země předků přijížděli, ať trvale,
dočasně či jen příležitostně lidé českého původu, kteří žili ve světě. Nabízeli
zkušenosti a přiváželi také informace o archivech Čechů v zahraničí, o kulturních hodnotách v nich ukrytých, jež symbolizují zápas o uchování českého duchovního dědictví v zahraničí a ilustrují budování mostů s jinými národy a státy. Nepřicházely jen zprávy optimistické, nejednou jsme se dovídali
o archivech ohrožených, někdy i nenávratně zničených. Pochopitelně až s
odstupem doby bude čas zhodnotit, jak archiváři a historici dokázali reagovat
na výzvy a jaké pomoci se jim dostalo od jiných. Jako velmi cenné se ukazují
zkušenosti Národního archivu a zčásti i jiných archivních pracovišť při spolupráci s Čechy v zahraničí.
Za nejohroženější lze považovat archiválie, které zůstávají v zahraničí
uloženy v rodinách krajanů. Jedná se o osobní a rodinné archivy i archivy
českých či československých spolků, politických a jiných organizací, nakladatelství, redakcí časopisů a jiných institucí, které si ponechali jejich bývalí
činovníci. S tím, jak se prodlužuje časový odstup od vzniku dokumentů, vytrácí se většinou povědomí o činnosti předků. Pokud se přidá ještě neznalost
jazyka, jímž jsou dokumenty psány, je většinou jejich osud zpečetěn. Jistotu
neposkytuje ani stav, kdy archiválie mají ve správě organizace či instituce nedostatečně finančně a materiálně zajištěné, které závisí na iniciativě několika
jedinců. Na druhou stranu by bylo možno uvést řadu příkladů špičkově materiálně i personálně vybavených institucí v zahraničí, které se vzorně starají
o archiválie české provenience, zejména o osobní archivy českých politiků
a vědců (např. archivy při některých univerzitách či muzeích v USA, Kanadě
či Velké Británii).
38
Obecně řečeno, archiváři preferují ponechání archivů národnostních menšin v zemi jejich působení, pokud jsou vhodně uloženy, přístupny badatelům
a pokud je spravují kvalifikovaní odborníci či alespoň lidé znalí problematiky. Je třeba říci, že archivy zahraničních Čechů představují společné kulturní
dědictví země působení krajanů i naší vlasti. Problém je, že občas se archivy
a jiné kulturní instituce v zahraničí nechtějí zabývat archiváliemi českých
menšin a jejich příslušníků. V některých případech pracovníci zahraničních
archivů vybírají z nabízených archiválií k uložení jen jejich malou část.
V takových případech se jeví jako možné řešení předání archiválií (či alespoň
jejich „zbytku“) do České republiky.
Specifický problém představují exilové organizace. Hlavním účelem jejich
existence bylo zpravidla politické působení na dění v naší zemi. Členové exilových organizací se po uskutečnění společenských změn často do České republiky vrátili či sem přenesli působnost svých organizací. Jako příklady
z poslední doby uvedu předání archivu Rady svobodného Československa
do Centra exilových studií při Univerzitě Palackého v Olomouci nebo předání části archiválií exilové sociálně demokratické strany do Československého
dokumentačního střediska, které vede prof. Vilém Prečan a které v současnosti působí při Národním muzeu v Praze. Obdobným způsobem koneckonců byly po roce 1918 a znovu po roce 1945 do Československa přestěhovány
archivy orgánů prvního a druhého zahraničního odboje. Přebírání archiválií
českých exilových, politicky zaměřených organizací je v zahraničí zpravidla
přijímáno s pochopením.
Národní archiv se v devadesátých letech rovněž vydal cestou přebírání archiválií české provenience ze zahraničí. Dveře nám jako první otevřel jeden
z organizátorů krajanských konferencí, tehdejší ředitel Etnologického ústavu AV ČR dr. Stanislav Brouček. Za jeho přispění v roce 1994 převzal náš
archiv první část archiválií Sokola Paříž, jehož počátky, resp. počátky jeho
předchůdce, Českomoravské besedy, sahají až do roku 1862. Naši pařížští krajané argumentovali následovně: česká menšina stárne a zmenšuje se,
mladší generace většinou již nerozumí jazyku, jímž jsou dokumenty psány,
francouzští archiváři projevili zájem pouze o část archiválií, vztahujících se
k dějinám odporu v letech 2. světové války, archiválie najdou zájemce o studium spíše v Praze než v Paříži, spolek není schopen zajistit uložení archivu
ve vhodných podmínkách. Jak se ukázalo, část archivu byla poničena při povodních, takže vyžadovaly rychlý zásah našich konzervátorů a restaurátorů.
Vzali jsme do úvahy také mimořádný fenomén sokolského hnutí, které cítilo
vždy sounáležitost s vlastí. Na váhu padalo to, že Národní archiv spravuje
39
archiválie Československé obce sokolské, Sokola pražského a dalších ústředních tělocvičných organizací. Fond Sokola Paříž byl uspořádán a slouží badatelům v moderním archivním areálu na Chodovci. Mezitím jsme převzali
archivy sokolských organizací z jiných zemí a získali z Kanady první část
archivu Ústředí československého sokolstva v zahraničí, jež po roce 1949
spojovalo sokolské organizace v cizině (emeritní starosta Zahraniční obce
sokolské J. Trunčík nám nedávno předal další část písemné dokumentace).
Chci stručně zmínit ještě mimořádnou akci, k níž došlo ve druhé polovině
90. let a na počátku 21. století ve Švýcarsku, kde tamní zástupci krajanských
spolků začali systematicky shromažďovat archivní dokumenty k dějinám Čechů a Slováků. Oslovili i bývalé funkcionáře českých spolků ve Švýcarsku a ti
většinou ochotně poskytli své archivní dokumenty. Ty byly postupně předávány do Národního archivu v Praze. V této souvislosti bych rád, aby zazněla
alespoň jména Oldřicha Černého a Jiřího Krause.
Do České republiky se v některých případech dostávají i osobní archivy
Čechů, kteří několikrát měnili místo působení a jejichž činnost je spojena s dějinami více zemí. Pyšníme se tím, že nám byly svěřeny archivy tak
mimořádných osobností, jako jsou například Bořivoj Čelovský, Libuše
Drobílková, Eduard Goldstücker, František Janouch, Miloš Knorr, Arnošt
Kolman, Miloslav Kohák, Erazim Kohák, Vlastimil Kybal, Jan Milič Lochman, Otakar Machotka, Zdeněk Mlynář, Ivan Sviták či Pavel Tigrid. Převzali
jsme archiv Lumíra Soukupa, který soustředil a uchoval řadu pozoruhodných archiválií Jana Masaryka a rodiny Revilliodových.
Věnujme se nyní druhé cestě spolupráce při uchování archivů zahraničních
Čechů. Při kontaktech s českými menšinami v zahraničí jsme zjistili, že některé organizace budují vlastní archivy, v nichž soustřeďují nejen dokumenty
své organizace a jejích předchůdců, ale často i osobní archivy svých členů
a další dokumenty důležité pro dějiny menšiny. V několika případech jsme
úsilí o vybudování archivů českých organizací v zahraničí podpořili. V letech
2002 a 2004 získal náš archiv granty Ministerstva zahraničních věcí, jejichž
cílem byla inventarizace historicky cenného archivu Školského spolku Komenský a dalších českých spolků ve Vídni (jedním z těch, kteří se o záchranu
českých archiválií ve Vídni zasloužili, je Jan Petřík).
V roce 2001 byla podepsána dohoda s Národním archivem Republiky
Chorvatsko, která umožnila našim archivářům pomoci při inventarizaci archivu Svazu Čechů v Chorvatsku a sestavení soupisu základních archivních
celků české provenience v Daruvaru a Záhřebu. Pracovníky chorvatského
Národního archivu byl rovněž pořízen soupis bohemik v chorvatských stát40
ních archivech. V letech 2006 – 2007 pobývali archiváři Národního archivu
v Rumunsku, kde navázali kontakt se Svazem Slováků a Čechů v Rumunsku
a zahájili průzkum pramenů k dějinám české menšiny ve státních archivech.
Cesty do Rumunska byly realizovány díky mezistátní kulturní dohodě. Pracovník Státního oblastního archivu v Praze Jiří Vichta pomáhal v letech 2002
a 2005 při pořádání archivu Sokola New York. Tento projekt byl podpořen
ministerstvem zahraničních věcí ČR.
Češi žijící v zahraničí projevili po roce 1989 živý zájem o spolupráci s archiváři v České republice. Ukázalo se to i na pravidelných setkáních, jakými jsou
například Týdny zahraničních Čechů v Praze nebo světové kongresy Československé společnosti pro vědy a umění, při exkurzích v Národním archivu
atd. Bylo nám potěšením spolupracovat s dalšími archivy a institucemi v ČR,
kromě již jmenovaných je to např. Literární archiv Památníku národního
písemnictví, Archiv Univerzity Karlovy, Archiv Národního muzea, Náprstkovo muzeum v Praze, Nezávislá knihovna a čítárna Libri prohibiti. Právě
posledně zmíněná knihovna Jiřího Gruntoráda a již dříve jmenované Československé dokumentační středisko Viléma Prečana byly pro nás v počátcích
kontaktů s českým zahraničím inspirací a jejich práce, konaná v podmínkách
nelehkých, vyžadující značnou míru sebeobětování, by měla být zmíněna na
čestném místě. Chci ještě jednou ocenit spolupráci s ministerstvem zahraničních věcí i jednotlivými zastupitelskými úřady ČR.
Občas se nás naši krajané ptají, kam mají v České republice uložit své archiválie, pokud se k tomu rozhodnou. První podmínkou zajisté je, aby měli
v archiv či jinou instituci důvěru, aby měli záruku, že s archiváliemi se bude
nakládat způsobem, na němž se společně dohodli. Především musí správce
archiválií garantovat dodržení podmínek zpřístupnění archiválií badatelům,
jež by měly být stanoveny v příslušné smlouvě. Je nutné, aby v přebírajícím
archivu našli zahraniční Češi ochotné spolupracovníky. Dále je třeba dodat,
že zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě v platném znění
stanoví poměrně detailně podmínky, za nichž získá provozovatel archivu
státem uznanou akreditaci (v § 61). Jedná se o podmínky stavebnětěchnické, prostorové, bezpečnostní, materiální a personální. Jejich dosažení není
zejména pro malé instituce jednoduché, ale minimálně by k jejich naplnění
měly směřovat.
Jsme národem rozmařilým, který často nechává nevšímavě ležet ladem
kulturní hodnoty. Archiváři a historici snad v tomto směru projevili jistou
pokoru a přispěli ke zprostředkování kulturního dědictví zahraničních Čechů. Je nutno říci, že spolupráce archivářů při záchraně archiválií krajanů se
41
odvíjela na dobrovolné bázi, za přispění vedoucích pracovníků archivů
a archivní správy ministerstva vnitra, kteří podpořili či alespoň tolerovali
úsilí několika nadšenců. Při tvorbě nového archivního zákona v roce 2004
a znovu v letošním roce při přípravě jeho novely jsme se pokusili do zákona
vtělit úkol napomáhat při záchraně archivního dědictví zahraničních Čechů.
V prvním případě iniciovala zpracování návrhu tehdejší předsedkyně senátní stálé komise pro krajany Jitka Seitlová a v době její nepřítomnosti jej hájila dnes bohužel již zesnulá senátorka Jaroslava Moserová, letos se věci ujal
předkladatel novely, ministerstvo vnitra. Ani v jednom případě se iniciativa
nesetkala se zdarem. Bude zřejmě nutno posoudit tento problém v širším
legislativním rámci.
Inspirativní pro nás mohou být i zkušenosti ze zahraničí. Rád bych ještě
zvláště upozornil na jednu instituci zámořskou: U. S. Comission for Preservation of America´s Heritage Abroad. Tato instituce, ač se to vymyká původnímu účelu jejího zřízení, podpořila před nedávnem vznik soupisu českých
a slovenských archiválií v USA a Kanadě, který pořídil dlouholetý předseda Společnosti pro vědy a umění (Czechoslovak Society of Arts and Sciences,
New York) Miloslav Rechcígl. Úsilí o uchování archivního dědictví Čechů žijících v zahraničí je bezpochyby čestným úkolem nejen archivářů, ale všech,
kteří jsou schopni a ochotni k jeho zdaru přispět.
V dubnu roku 2009 v rámci českého předsednictví Evropské unie proběhla
v Praze porada Evropského výboru národních archivářů (European Board
of National Archivists, EBNA). Referát, připravený pracovníky Národního
archivu, který se věnoval archivům národnostních menšin, se setkal se zájmem. Upozornili jsme tedy i na příslovečnou „druhou stranu“ problému
– na ochranu archivů národnostních menšin v České republice. Představitel Švédska, jež převzalo předsednictví EU, vyjádřil odhodlání se problematice věnovat v širším kontextu péče o soukromé archivy.
42
Osobní fondy exilových českých spisovatelů
ve sbírkách Literárního archivu Památníku národního
písemnictví – přírůstky z let 1990 – 2009
Petr Kotyk
Před listopadem 1989 se hovořilo o třech hlavních proudech české literatury – oficiální, neoficiální (ineditní, samizdatové, undergroundové) a exilové
(zahraniční). Právě o exilové literatuře chci pojednat z hlediska fondů uložených v Literárním archivu (LA) Památníku národního písemnictví (PNP).
Nemá smysl zabíhat do podrobností, roztříštěnost české literatury zavinil komunistický režim, stejně tak nejrůznější křivdy, vyhnání, zavírání, zmařené
talenty a životy.
V letech 1990 – 2009 LA PNP pokračoval plynule a soustavně ve své sbírkotvorné činnosti, v níž navazoval zejména na své tradice z 19. století a první
republiky, kdy byl ještě součástí Národního muzea (základem sbírek Literárního archivu se stala pozůstalost Josefa Dobrovského, kterou NM převzalo v letech 1829 – 1830). Literární archiv NM, ustavený jako pododdělení
knihovny NM 1. ledna 1924, se stal 1. ledna 1964 součástí Památníku národního písemnictví, jako jedno z jeho sbírkotvorných oddělení. Roční přírůstek
od 60. let 20. století činí zhruba 100 000 archivních jednotek ročně, celkem
v roce 1989 spravoval archiv cca 30 500 kartonů materiálů, edice soupisu
zpracovaných fondů čítala cca 450 titulů, což zachycovalo obsah asi 5 300
kartonů.
V současné době spravuje LA 2 205 osobních fondů českých básníků a spisovatelů, z toho je jich 1 122 zpracovaných a existuje k nim 1 269 archivních
pomůcek – soupisů fondů, popřípadě jejich částí. Materiály jsou uloženy v 41
118 archivních kartonech (z tohoto množství je 27 342 kartonů nezpracovaných a 13 776 zpracovaných v druhém stupni evidence). Z uvedených čísel
vyplývá, že přibližně čtvrtina sbírek archivu byla shromážděna za devatenáct
let po listopadu 1989.
Osobní fond je tvořen zejména doklady, korespondencí, rukopisy, tisky, výstřižky, fotografiemi. Všechny fondy jsou popsány v prvním stupni evidence,
zpracované mají podrobné soupisy fondů, bádat v nich je možné v souladu
s příslušnými předpisy a zákony (veškeré informace o fondech a přírůstcích
LA PNP zájemci naleznou na www.pamatniknarodnihopisemnictvi.cz,
a dále jsou každoročně aktualizovány a přístupny v databázi Archivní správy
MV na www.mvcr.cz, sekce archivnictví, databáze Archivní fondy a sbírky
v České republice - vyhledávání).
43
Osobní fondy spisovatelů, básníků, publicistů či filozofů žijících z nejrůznějších převážně politických důvodů v letech 1948 – 1989 mimo svou vlast se
do sbírek literárního archivu dařilo v malém získávat i před listopadem 1989.
Stejně tak archiv získával části či celé osobní fondy tvůrců z oblasti neoficiální literatury, kteří nesměli publikovat.
Listopadem 1989 nastalo období návštěv a návratů řady básníků, spisovatelů či jejich příbuzných a pozůstalých zpět do vlasti. Na základě řady osobních
či písemných kontaktů, doporučení osob, které znají tradiční kvalitu zpracování, uchovávání a zpřístupňování fondů uložených v LA PNP, se nám daří
každoročně získávat vedle řady přírůstků z České republiky i archivní materiály a osobní fondy ze zahraničí. Vedle více či méně dochovaných „celých“
nových fondů získal nově archiv v letech 1990 – 2009 i části osobních fondů
a dodatky ke stávajícím fondům: Ivan Blatný (26 kartonů), Růžena Bohuslava
Bradbrooková (6 kartonů), Zdenka Braunerová (2 kartony), Eugen Brikcius
(1 karton), Jan Čep (5 kartonů), Julius Firt (2 kartony), Ivo Fleischmann (14
kartonů), Viktor Fischl (43 kartonů), Ladislav Grosman (4 kartony), Gertrud
Gruberová-Goepfertová (23 kartonů), Egon Hostovský (2 kartony), Roman
Jacobson (3 ks), Emma Jarošová-Koukol (31 kartonů), Josef Jedlička (24
kartonů), Ivan Jelínek (7 kartonů), Rudolf Kepl (40 ks), Jiří Kolář (64 kartonů), František Kovárna (7 kartonů), Jan Křesadlo (19 kartonů), Karel Mácha
(27 kartonů), Antonín Machát (4 kartony), Rudolf Medek (42 kartonů), Ladislav Mňačko (10 kartonů), Libuše Moníková (40 kartonů), Georg J. Morava
(14 kartonů), Anastáz Opasek (52 kartonů), Ewald Osers (47 kartonů), Pamětní kniha České besedy pařížské 1863 – 1891 (1 kus), Renata Pandulová
(7 kartonů), Paternoster (redakční archiv, 11 kartonů), Ferdinand Peroutka
(7 kartonů), Luděk Pešek (7 kartonů), Otto Sobotka (27 kartonů), Milada
Součková (7 kartonů), Karel Steinbach (2 kartony), Jaroslav Strnad (11 kartonů), Ivan Sviták (1 karton), Hana Šklíbová (3 kartony), Vladimír Škutina (3
kartony), Josef Škvorecký (4 kartony), Nikolaj Terlecký (1 karton), František
Váňa (53 kartonů), Vejvoda Jaroslav (1 kartón), Jan Vladislav (96 kartonů), Lubor J. Zink (3 kartony). Literární archiv PNP po roce 1989 je mezi
národními sbírkotvornými instituty na jednom z předních míst v získávání
materiálů z exilu. Celkem se jedná o cca 816 archivních kartonů materiálů,
ze kterých v souladu se zněním archivního zákona a dalších právních předpisů je k studijním účelům zpracováno a zpřístupněno 26 kartonů.
44
Krajané a Česká republika v mediálním světě
Miroslav Krupička
V době, kdy se mluví o informační společnosti a lidé jsou zaplaveni informacemi ve všech možných podobách, je důležité informace filtrovat a třídit
podle určitých kategorií. Informace, které spadají do našeho okruhu zájmu,
můžeme zjednodušeně definovat jako média určená Čechům v zahraničí.
I. Česká média pro krajany
Jde o média, jejichž obsah vzniká v ČR a je určen krajanům.
Příklady:
Český dialog – časopis vydávaný od roku 1991 v Praze, má tištěnou i internetovou podobu www.cesky-dialog.net;
České listy – časopis vydávaný pro krajany s podporou MZV, dnes má jen
internetovou podobu www.czech.cz/ceskelisty;
Rádio Praha – zahraniční vysílání Českého rozhlasu, vysílá do ciziny od
roku 1936. Dnes vysílá v šesti jazycích, v češtině má specializované pořady
pro krajany. Program je šířen na krátkých vlnách, přes satelit, na internetu www.krajane.net a na vlnách partnerských rozhlasových stanic v Evropě,
Americe i Austrálii;
Webové stránky pro krajany www.krajane.net. Stránky provozuje od roku
1994 Radio Praha. Obsahem je zpravodajství z ČR směrem ke krajanům, informace o dění mezi krajany, kalendář krajanských akcí, databáze krajanských spolků, krajanských médií, charakteristiky největších krajanských komunit, odkazy na krajanské spolky na webu atd.
II. Další česká média
Sem patří velké české sdělovací prostředky, které zahraniční Češi sledují.
Příklady:
Česká televize www.ceskatelevize.cz. Kanály ČT obsahují rozsáhlé zpravodajství, bohužel v zahraničí jsou s výjimkou ČT 24 přes satelit nedostupné, na
internetu jsou dostupné jen vybrané pořady;
Český rozhlas www.rozhlas.cz. Stanice Českého rozhlasu jsou v zahraničí
45
dostupné na internetu, v Evropě přes satelit, zahraniční vysílání – viz Radio
Praha;
Zpravodajské internetové portály www.idnes.cz, www.lidovky.cz, www.
ihned.cz, www.ceskenoviny.cz a další.
III. Krajanská média – tisk
Jde o tiskoviny, vydávané v zahraničí.
Příklady:
Americké listy (USA);
Vídeňské svobodné listy (Rakousko);
Jednota (Daruvar) a další.
IV. Krajanská média – internet
Původně periodika, vydávaná dnes na internetu.
Příklady:
Čechoaustralan www.cechoaustralan.com;
Satellite (Kanada) www.zpravy.org;
Zpravodaj Besedy Volnost (Belgie) www.ceslobe.org.
V. Krajanská média – televize
Příklady:
Českoamerická TV Herald www.catvusa.com;
TV Sedna (Kanada) www.tvsedna.com.
VI. Krajanská média – rozhlas
Příklady:
Radio Patria/Slovenský rozhlas;
Ukrajinský rozhlas Žitomyr;
Rumunský rozhlas Temešvár;
46
Radio Resita (Rumunsko);
Radio Bela Crkva (Srbsko);
Radio Sunce (Srbsko);
Radio Daruvar (Chorvatsko);
Radio SBS (Austrálie);
Radio 4EB (Austrálie);
Radio 6EBA (Austrálie);
CMS Community Radio (Austrálie);
Radio WCEV 1450 (USA);
Radio WERE 1300 (USA);
Radio Kultura (Argentina).
47
Česká škola bez hranic
aneb osudy výuky češtiny pro děti v zahraničí po roce 1989
Lucie Slavíková-Boucher
Od historie po současnost
Po otevření hranic koncem roku 1989 začali Češi pravidelně cestovat, odjíždět do zahraničí za prací, zakládat tam rodiny. Všichni byli rádi, že jim už
nikdo nezakazuje, aby jejich děti navštěvovaly místní školy a naučily se tak
perfektně jazyk hostitelské země. Mysleli si, že česky se jejich děti naučí jen
tak mimochodem doma a o prázdninách u českých prarodičů.
Téměř dvacet let po Sametové revoluci se ukazuje, že tudy cesta nevede, že
děti českého původu vyrůstající v zahraničí se bez vnější pomoci a kvalifikovaného pedagogického zázemí naučí dobře česky jen velmi zřídka. Snaha
o zachování znalosti češtiny v krajanských komunitách není nová, předešlé
generace zahraničních Čechů usilují o její udržení intenzivně dodnes. Situace
novodobých zahraničních Čechů je nicméně trochu jiná.
Novodobí zahraniční Češi
Novodobí zahraniční Češi se totiž v mnoha ohledech liší od svých předchůdců, kteří opustili Československo ve dvou hlavních vlnách soudobé
emigrace, tedy v roce 1948 a 1968. Jedním ze stěžejních rozdílů je fakt, že
současní zahraniční Češi mohou volně cestovat, a tedy se do České republiky
kdykoliv svobodně vracet. Mohou si též ponechávat české občanství. Obojí
znamená, že svoji vlast vlastně nikdy neopouštějí. Tím i rozdílně přistupují
k udržování a rozvíjení českého jazyka u svých dětí. Vědí totiž, že jejich děti
budou moci češtinu aktivně používat, neboť se budou do země svého původu
kdykoliv vracet, navzdory tomu, že vyrostly jinde.
Dalším důvodem zájmu rodičů o profesionálně zajištěnou a strukturovanou výuku češtiny pro děti v zahraničí je zákonná povinnost pro děti českých
občanů žijících mimo území ČR plnit tzv. „zvláštní školní docházku“, což
jsou rozdílové zkoušky z předmětů „Český jazyk a literatura“ a „Dějepis – zeměpis českých zemí“, které děti skládají minimálně jednou za dva roky. Ze
zákona vyplývající povinnost tu tedy je, výukové profesionální zázemí, které
by rodičům v této situaci pomohlo, ovšem zcela chybí.
V zahraničí tedy jednoznačně schází strukturovaná a organizovaná výuka
48
češtiny pro děti. Právě tu může zajistit a ve stávajících pobočkách již zajišťuje
Česká škola bez hranic (ČŠBH).
Vznik České školy bez hranic
Myšlenka ČŠBH vznikla na podzim roku 2003 v Paříži. Tehdy neziskové
občanské sdružení Entract en France, které bylo založeno při Českém centru
Paříž s cílem podporovat českou kulturu ve Francii, začalo nabízet jazykové
kroužky pro děti. Ty se velice rychle – díky velkému zájmu ze strany rodičů
a nadšení organizátorů – rozvinuly do jazykového vzdělávání v dnešní podobě.
Vznikla tedy Česká škola bez hranic – návazný vzdělávací systém, který
zajišťuje výuku češtiny pro děti převážně českého původu (ale nejen pro ně)
od věku 18 měsíců do 15 let, tedy do ukončení základní školní docházky.
Děti paralelně plní povinnou školní docházku v některé ze základních škol
země, kde žijí. To jim umožňuje od nejranějšího věku vyrůstat v bilingvním a bikulturním prostředí a získat plnohodnotné vzdělání ve dvou
„mateřských“ jazycích.
Princip výuky
Současná výuka se rozděluje na předškolní výchovu a výuku již jmenovaných předmětů v rozsahu požadovaném rámcovým vzdělávacím programem MŠMT ČR ve školním věku, tedy oborů, v kterých se dítě nemá možnost vzdělat na základní škole státu, ve kterém žije. Dvoujazyčná výchova je
dlouhodobý proces spojený s mnoha překážkami, a proto tvoří předškolní
výchova základ celého vzdělávacího systému ČŠBH. Pravidelný kontakt
s vrstevníky ve výhradně českém prostředí od nejranějšího věku umožňuje
dítěti považovat češtinu za samozřejmou součást svého života, funkce jazyka
se rozšiřuje, neboť není omezena pouze na komunikaci v rámci rodiny, a to
často jen s jedním jejím členem.
Neméně důležitý je tento raný kontakt pro rodiče. Napomáhá jejich úsilí
o vícejazyčnou výchovu, vytváří potřebné pedagogické a psychologické zázemí. Zkušenost totiž ukazuje, že bez této trvalé vnější podpory, bez pravidelného kontaktu s českým jazykem mimo rodinný kontext jen velmi malé
procento dětí umí ve školním věku česky natolik, aby bylo schopno se učit
česky číst a psát.
49
Předškolní výchova pro nejmladší děti od 18 měsíců probíhá jednou týdně
hodinu, pro děti ve věku od tří do šesti let jednou týdně dvě hodiny. Školáci
se pak zmíněné předměty učí v rozsahu pěti a půl výukové hodiny týdně, část
programu je zvládnuta formou domácí přípravy.
Současná situace v Paříži
ČŠBH v Paříži čítá v současnosti 60 pravidelně docházejících dětí, dalších
40 přichází nepravidelně na oslavu tradičních svátků, Velikonoc či svatého
Mikuláše, nebo se zúčastňuje programu „Živá muzea“ (návštěvy pařížských
muzeí spojené s výtvarnými činnostmi přímo na místě v češtině). Skupinu
nejmladších dětí a předškoláků tvoří stabilně 12 a 28 žáků, v letošním školním roce narostl počet školáků na 23 dětí, v 1. – 8. třídě.
Děti v převážné většině vyrůstají ve smíšených manželstvích (84 %), několik z nich má české prarodiče, kteří mají o českou výchovu svých vnoučat
eminentní zájem a navíc čas se jí věnovat.
V letošním školním roce budou na kurzy „češtiny jako cizího jazyka“ docházet dvě francouzské děti, které se připravují na dlouhodobý pobyt v České
republice.
České školy bez hranic v Evropě a ve světě
Působnost ČŠBH se neomezila jen na Paříž, díky stále rostoucímu zájmu
ze strany rodičů v dalších evropských a světových městech se její činnost
rozšířila i dál. Podle pařížského modelu tak vznikla ČŠBH v Londýně, Berlíně, Sydney, Curychu a Mnichově, každá pobočka učí 30 – 60 pravidelně docházejících žáků. Došlo k navázání spolupráce s výukovým spolkem Schola
Ludus v Drážďanech. Krajanský spolek Beseda v Bruselu se v současné době
snaží o vytvoření předškolní sekce, zájem projevili zahraniční Češi v Haagu
a San Franciscu.
Všechny ČŠBH spolu úzce spolupracují, vyměňují si zkušenosti, výukové
materiály, dochází i k výměnným pobytům učitelů. Letos poprvé všechny pobočky společně realizovaly tři mezinárodní projekty: na jaře ilustrační soutěž
knihy M. P. Pospíšila Anastázie – straka bez peří, v létě letní výtvarně jazykovou dílnu ve Skutči u Chrudimi, které se zúčastnili žáci ČŠBH z Londýna a Paříže, a na počátku podzimu soutěž o nejhezčí čtenářský deník ve spolupráci
s nakladatelstvím Meander.
50
Výsledky průzkumu zájmu a potřeb rodičů dětí vyrůstajících v zahraničí
Snahou ČŠBH je neustále zlepšovat svoji nabídku a co nejlépe ji přizpůsobovat požadavkům a potřebám současných zahraničních Čechů. S touto
myšlenkou byly v letošním roce realizovány dva průzkumy:
1. V červnu tohoto roku byli rodiče žáků jednotlivých ČŠBH dotázáni, jaká
je jejich motivace pro školní docházku do ČSBH, co si od ní slibují do
budoucna. Z dotazníku vyplynulo, že převážná většina rodičů od ČŠBH
očekává stejnou náplň a kvalitu výuky v daných předmětech, jakou zajišťují
školy v České republice. Přibližně stejný počet (80 %) považuje ČŠBH za
školu, nikoliv za zájmový kroužek, a tím také má za samozřejmé, že výuka
v ČŠBH bude na základě obdrženého certifikátu-vysvědčení uznána jako
plnohodnotné vzdělání.
2. Druhým průzkumem byl dopis zaslaný prostřednictvím MZV ČR na jednotlivé ZÚ ČR, který měl za úkol zjistit, jaký je potenciální zájem o výuku
češtiny pro děti i v dalších zemích. Odpovědi jednotlivých velvyslanců či
konzulů ukázaly, že téměř ve všech velkých evropských městech existují
skupiny dětí českého původu početně přibližně srovnatelné s ostatními již
fungujícími ČŠBH a že jejich rodiče mají o strukturovanou a v ideálním
případě standardizovanou výuku češtiny a českých reálií – tedy dějepisu
a zeměpisu českých zemí – zájem. V tomto průzkumu budeme ještě pokračovat.
Dlouhodobé (a krátkodobější) cíle
Vzhledem k rostoucímu zájmu rodičů o výuku v již existujících ČŠBH,
k zájmu rodičů dětí z dalších zemí a kontinentů, dále v souvislosti s vývojem
naší společnosti v posledních letech – otevření hranic, volný pohyb osob
a informací, práce v nadnárodních koncernech – lze předpokládat zvýšenou
mobilitu českých občanů v aktivním věku, jejich přechodnou migraci mimo
území ČR, nárůst smíšených manželství. Zdá se proto nevyhnutelné a nutné,
aby český stát systémově vyřešil svůj postoj k novodobým zahraničním Čechům a s tím související postoj k výuce českého jazyka v zahraničí.
ČŠBH by mohla být, jako ověřený a funkční model, jedním z řešení. V této
souvislosti byla v prosinci roku 2008 vytvořena neformální pracovní skupina
složená ze zástupců MZV, MŠMT a ČŠBH, která zkoumá možnosti a způsob
zařazení ČŠBH do vzdělávací soustavy ČR. K tomuto účelu je v současné
době dokončován vzdělávací program ČSBH v souladu s RVP pro předškolní
a základní vzdělávání, který bude sloužit jako základní závazný dokument
51
pro všechny stávající a vznikající pobočky. Tím bude výuka standardizována,
a její kvalita bude zaručena v neměnné podobě kdekoliv na světě. Zařazení
ČŠBH do vzdělávací soustavy ČR je jedním z jejích hlavních krátkodobějších
cílů.
Z těch dlouhodobějších je to vytvoření systému distančního vzdělávání pro
děti ze vzdálenějších měst a ustavení zahraničních českých gymnaziálních
sekcí, které by zájemcům umožnily ukončit střední vzdělávání mezinárodní
maturitní zkouškou (IB), jež by zahrnovala i plnohodnotnou maturitu z českého jazyka.
Závěrem
ČŠBH je ověřený a funkční výukový systém, který se zdá svou náplní
a přístupem vyhovovat potřebám a požadavkům novodobých zahraničních
Čechů. Svojí výukou zvyšuje počet rodilých mluvčích ve světě, čímž zvyšuje
prestiž českého jazyka a české kultury jako takové. V ČŠBH vyrůstá velmi
dobře jazykově vybavená mladá generace, která bude v budoucnu i díky své
multikulturní zkušenosti velkým přínosem pro český stát. Je ale nutné zajistit
její výchovu, protože jinak tito mladí multikulturní a mnohojazyčně vzdělaní
zahraniční Češi nebudou existovat.
Neboť jak už řekl Jan Amos Komenský: „Nejsou-li dobře položeny základy,
ostatek se zřítí.“
52
Výběr z autentických názorů zahraničních Čechů
Stanislav Brouček a Tomáš Grulich
Adolf Mocek
Když jsem dostal dotazník s otázkami, co říkám současnému vztahu České republiky ke krajanům, uviděl jsem údaj o roku mého odchodu z území
dnešní ČR. Nevěděl jsem téměř, co mám odpovědět; protože jsem se narodil
v roce 1965 v rumunském Banátu v obci Sv. Helena, tak jsem napsal rok 1820
jako počátek děje. Moji předkové zhruba v roce 1820 zřejmě z důvodů hospodářsko-politických a náboženských odešli z těchto míst a usídlili se v Rumunsku. U stávajícího stavu vztahů Česka vůči zahraničním Čechům jsem
zaškrtl „vyhovuje“ a „nevyhovuje“. A v jiném postupu, napište prosím v jakém,
jsem napsal, že je důležité velice dobře znát historii, minulost. Každá komunita z každé země z každého místa má historii dánu a to je základ, na kterém
by se mělo stavět.
Současnost je potřeba také znát, vědět, jak se vyvíjejí aktuální potřeby, jaké
jsou trendy a budoucnost – odhadnout, co chce Česká republika, kompetentní orgány, jaká je politika daných zemí a jaká je tendence daných komunit.
Pár slov k přítomnosti. Bylo řečeno, že z rumunského Banátu odchází spousta vesměs mladých svobodných lidí nebo mladých rodin s dětmi. Já jsem
jeden z nich. V roce 1992 jsem využil možnosti a šel jsem do České republiky.
Chci říct, že na současnosti, ať krajanů, kteří žijí tam, nebo krajanů, kteří se
stěhují sem a žijí tady, je spousta věcí pozitivních, které se daří, a dost věcí
negativních, které čekají na své řešení nebo zefektivnění práce. Zpívali jsme
v Rumunsku Kde domov můj? Tam nám říkali „Pemy“, tj. bémi, zřejmě od
Bohemie nebo tak nějak. Když jsme přišli sem do ČR, tak nám říkaly i úřady
Rumuni, a to je velice bolestivé. Tam jsme byli cizí a tady jsme byli a možná
ještě jsme cizí. Zpíváme-li Kde domov můj?, je to tady, nebo je to tam?
Například otázka občanství. My jsme ho nedostali hned, možná že by to
bylo diskriminující vůči ostatním, vietnamským a jiným komunitám, ale
jako Češi jsme nedostali hned ani trvalý pobyt, ani občanství. Museli jsme
si prožít celé dlouhé období dlouhodobého pobytu a trvalého pobytu až
k občanství. Veliké úsilí, veliké problémy znamenalo pro mladé rodiny bez
finančních prostředků chytit se vůbec ve vlastní zemi. Co se týče budoucnosti, Česká republika si musí uvědomit, co s menšinami v Rumunsku: chce
je udržet tam a pomáhat, aby se měly lépe, chce je přitáhnout do ČR, anebo
nechat událostem volný průběh?
53
Jsem příslušník sedmé generace Čechů, kteří odešli. Jedna věc provázela
minulost a přítomnost do této doby, a to byla Bible kralická. V rumunském
Banátu se zachovala čeština a české povědomí díky Bibli kralické, díky bohatému duchovnímu životu. Bohužel to je věc, která je i s příchodem sem
velice ohrožená. A tedy nevím, jak Česká republika jakožto ateistický stát
může napomoci idejím, které prostřednictvím Bible, víry v Boha a silného
náboženského života dokázaly udržet naši českou identitu.
54
Dagmar Takáčová
Jsem předsedkyní Českého spolku v Košicích, který jako osm dalších regionálních spolků je členem Českého spolku na Slovensku. Český spolek na
Slovensku zastupuje 43 tisíc příslušníků české komunity žijící ve Slovenské
republice. Jsme právě komunita, která vznikla tím, že byla zanechána na jisté
části území společného státu.
Chtěla bych poukázat na jednu věc, která zásadním způsobem mění náš
status na Slovensku. Dosud jsme měli takový trochu zvláštní status vyplývající z toho, že jazyková příbuznost slovenského a českého jazyka je velká a český
jazyk na Slovensku byl v pozici jazyka srozumitelného – nejen v praktickém
životě, ale také legislativně, protože jediná norma, která jako základní norma
upravuje pozici menšin ve Slovenské republice, je zákon o používání jazyků
národnostních menšin a do 1. září tohoto roku jeden z paragrafů tohoto zákona kvalifikoval český jazyk jako jazyk splňující základní předpoklad srozumitelnosti ve vztahu ke státnímu jazyku. Novelizací zákona o státním jazyku,
který vstoupil v platnost 1. září 2009, česká komunita tento status ztratila,
protože příslušný § 6 zákona o používání jazyků národnostních menšin byl
zrušen. Dostali jsme se tedy do pozice ostatních národnostních menšin ve
Slovenské republice, což bude mít za následek pravděpodobně velmi rychlé
prohlubování dnešního stavu, kdy se ztrácí jazyková příbuznost nebo jazyková blízkost českého a slovenského jazyka. Druhý nepříjemný důsledek je
v tom, že se bude muset všechna naše komunikace s většinovou společností
odehrávat buď dvojjazyčně, nebo v jazyce slovenském, což zejména starším
příslušníkům komunity bude zřejmě dělat trochu problém.
Chci ale poukázat na vážnější věc: ztráta jazykové blízkosti může mít nepříznivé důsledky na dosud velmi intenzivní kulturní vztahy mezi občany
České a Slovenské republiky, protože tam vlastně jazyková bariéra nebyla
a vztahy zejména v oblasti mluvené tvorby tedy mohly být daleko výraznější.
To se nám bude velmi rychle ztrácet a je z toho třeba hledat nějakým způsobem východisko.
Chceme tedy požádat oficiální instituce ČR, zejména Ministerstvo zahraničních věcí a Senát, aby nám pomohly jednak při přípravě jakéhosi právního
rozboru, který by nám měl ozřejmit, zda je pravda to, co tvrdilo Ministerstvo
kultury SR při přípravě novelizace tohoto zákona, že vychází z recipročních
vztahů nebo z právního statusu, jaký má slovenský jazyk v ČR, a že tedy
vlastně jde v novém jazykovém zákoně pouze o reciproční reflexi ve vztahu
český jazyk a Slovenská republika. Potřebujeme si udělat základní přehled
o tom, jak vlastně Slováci v Čechách mohou slovenský jazyk používat, neboť
55
od toho se zřejmě bude odvíjet naše obrana vůči novým ustanovením jazykového zákona.
56
Pavel Mrázek
Stále přetrvávají nevyřešené záležitosti. Vezměme si například korespondenční volbu. Jak dlouho to trvalo, než města obrostla různými nákupními
středisky? To vyrostlo jak houby po dešti pár let po změně režimu. Ale zavést
korespondenční volby, k tomu tady pořád ještě dostatečná vůle není.
Byl jsem zavalen v posledních deseti letech žádostmi o interview. Pořád je
někdo, kdo chce přijet, kdo žádá o rozhovor. Jsou to lidé z různých univerzit.
Chtělo by to nějaké centrální řešení, nějaké centrální středisko pro výzkum
a řízení styku s krajany, chybí koordinace. O penězích a o ekonomice, o tom
je také vztah této země ke krajanům.
57
Vlasta Lazu
V Rumunsku Češi a Slováci mají společnou organizaci a řekla bych společné všechno. Rozhlas, ve kterém pracuji, vysílá v deseti jazycích.
58
Miroslav Kabela
Když myslím na svoje vnuky, říkám si, co je vlastně hezčího, než když mi
řeknou old pa anebo když mně řeknou dědeček. Totiž kdybych se zeptal řekněme padesáti víceméně aktivních Čechů v Holandsku, co si myslí o vztahu
českého státu ke krajanům, dostal bych asi padesát různých odpovědí. Takoví
jsme my Češi v Holandsku. Velmi osobní. Holandsko jako mnohé jiné země
nemá o své emigranty zájem. A proč by mělo mít? Integrace a asimilace
v nové zemi je cíl. A krajanské organizace mohou tento cíl omezit. Volit ve
dvou zemích, to je pro Holanďany vůbec málo etické.
Holanďané mluví nejen o vlivu nové země na emigranty, ale také se diskutuje o tom, jaký pozitivní nebo negativní vliv mají emigranti na Holandsko.
Mluvil jsem nedávno s jedním kolegou Čechem, který mně říkal, víš co, ty
nejsi nijak nadšený nějakým institucionálním výborem pro české emigranty, ale já bych rád takový výbor měl! Zdlouha povídal o svých patáliích, jak
dostat nový řidičský průkaz, který mu byl tady ukraden. Dostal z Holandska
výpis z řidičského průkazu, kde bylo jasné jeho jméno, adresa, kdy byl průkaz
vydán, o jaký průkaz se jednalo. Ne, on byl nucen to pro české úřady nechat
přeložit. Úplně nesmyslné. Říkal, když už ne nějaký výbor pro české migranty, tak alespoň, aby dali na konzulát peníze, aby tedy českým migrantům
nějak pomohli v této velké byrokracii.
59
Charles Wiener
Mám problémy s českým zákonodárstvím. Prvním problémem bylo navrácení majetku, kdy se majetek vracel podle občanství, resp. podle rezidence,
což je v případě mého židovského původu velmi problematické. Zažili jsme
zabrání majetku nacisty, potom komunisty a nakonec dokonce i těmi, kteří
přišli po sametové revoluci. Vzhledem k tomu, že třetí garnitura tvrdí, že
neguje předešlé dvě, tak je to relativně smutné. Pro někoho, kdo zná trošku
zahraniční zákonodárství, tak samotná tato fráze vlastně říká, jaký je stav
zákonodárství českého, že někomu, kdo přestane být Čechem, můžou zabrat
tady majetek.
Další věc – občanství. Domnívám se, že zákon, který přijala ČR, že existuje
pouze jedna státní příslušnost a že české občanství se ztrácí naturalizací
v jiné zemi, vlastně svým impaktem je proti snahám toho, aby existovaly české komunity venku. Ve své podstatě jim uřezávají legální spojení s domovem.
Můžu se k tomu vyjádřit, protože já jsem skutečně Čech, ale jak jsem slyšel
definovat, existují Češi podle občanství nebo původem. Já tedy nejsem Čech
ničím, protože moje matka byla Ruska, táta byl Rakušák a já jsem se narodil v
New Yorku. Když se mí rodiče rozhodli, že pojedou do Prahy, tak jsem chodil
do české školy v Národním domě v New Yorku. Vyprávěli nám to anglicky.
Nejděsnější vzpomínky jsou na to, když nám vyprávěli pohádku o jezinkách,
kde se vyškrabovaly oči, a ve mně to zůstalo ještě léta o těch očích v jeskyni
v lese. Do Prahy jsem přijel 28. srpna, 1. září jsem šel do české školy.
60
Jaroslav Marek-Vejvoda
Žil jsem téměř třicet let ve Švýcarsku, kde jsem žil a tvořil jako spisovatel,
a sice jako spisovatel v češtině. Moje zkušenost je taková, že to, co chybí zřejmě nejvíce, nejsou možná ani tak finanční prostředky, jako politická vůle,
která by za tím stála. Tady je vakuum, které je nutno vyplnit. Je nutné zvolit
nějaké institucionální řešení této obrovské a živé problematiky, které se říká
zahraniční Češi.
61
Zuzana Hahn
Odešla jsem v 68. roce jako Čechoslovačka ve třinácti letech a pořád se za
Čechoslovačku nebo Čechomoravoslovačkoslezačku považuji. Velice si vážím toho, že naše republika se pokouší o to, aby nás všechny spojila.
62
Leonora Janotová
Zdravím Vás jménem Svazu Čechů v RCh, který zastřešuje 28 českých besed od Rijeky až po Slavonský Brod. Sídlo Svazu je v Daruvaru, v jehož okolí
žije největší počet příslušníků české komunity v Chorvatsku. Svaz je založen roku 1921, třebaže si čeští přistěhovalci zakládali spolky-české besedy
již v druhé polovině 19. století. Od samého založení Svaz koordinuje činnost
všech českých besed, což znamená, že organizuje kulturně osvětovou činnost,
vydavatelskou a informační činnost, jakož i české školství v Chorvatsku.
Cílem působení Svazu je uchování a posilování národnostní identity české komunity v Chorvatsku, péče o mateřský jazyk a kulturní dědictví. Díky
velké finanční podpoře ze státního rozpočtu RCh, legislativě, jakož i velké
finanční podpoře ČR, daří se besedám a školám, Svazu celkově, realizovat
všechny plány a programy. Zdůrazňuji, že se významné morální, materiální
a finanční podpoře obou států české komunitě v Chorvatsku dostává od demokratických změn v obou zemích.
Česká komunita žije a organizovaně působí v Chorvatsku více než 200 let,
což znamená, že patříme do vystěhovalecké skupiny tzv. starokrajanů. Česká
republika je naše původní, stará vlast anebo mateřská země. Vychováváme
děti v našich výchovně-vzdělávacích institucích k pozitivnímu vztahu k oběma zemím – k staré vlastí ČR a k vlastí, ve které žijeme – k Chorvatsku. Vážíme si veškeré podpory obou zemí. Bez té podpory by byla realizace všech
našich plánů a programů pod velkým otazníkem, vlastně nemyslitelná. Žijeme a pracujeme s vědomím, že jsme součásti českého národa, bez ohledu
na to, kde žijeme. Nedovedeme si často vysvětlit, proč se o nás v ČR velice
málo informuje. Občané ČR nejsou dostatečně informováni o krajanských
komunitách, o jejich bohaté kulturně-osvětové činnosti a věrnosti českému
původu, vlastenectví, pramálo. Snad se proto v ČR na nás hledí jako na cizince. Již dvě staletí se mladým lidem snažíme vštípit lásku k českému mateřskému jazyku, české kultuře, staré vlasti. Snažíme se zachovat status, že jsme
Češi v Chorvatsku a příchodem do ČR se nás nazývá Chorvaté na různých
festivalech, přehlídkách a oslavách. Takové řadění vyvolává zmatek v našich
řadách a otázku, kdo anebo co my Češi v Chorvatsku vlastně jsme. My víme a
jsme přesvědčeni, že jsme Češi žijící v Chorvatsku a k ČR nemáme cizinecký
vztah, ba naopak. Prosíme, aby se o krajanech soustavně informovalo občany
ČR. Což není možné uzákonit náš vztah k ČR, abychom my krajané nebyli
považováni za cizince.
Již několikráte jsem na různých konferencích, seminářích a jednáních
s představiteli Parlamentu a vlády ČR navrhovala, aby se na nějaký způsob
63
organizované školství krajanských komunit dostalo pod patronát Ministerstva školství ČR, které by určitým způsobem pečovalo o jeho rozvoj, kádry,
didaktické pomůcky, učebnice a různé výukové materiály, zejména o výuku
českého jazyka. Velikou podporu českým mateřským a základním školám
poskytuje ČSÚZ (vybavení nábytkem, informatickým a technickým zařízením, různými pomůckami). Našich 76 učitelů a novinářů si musí zdokonalovat český jazyk jako vyučovací jazyk. Kromě jiných forem zdokonalování,
odjíždíme každoročně do ČR na vlastivědné a jazykové týdenní semináře,
které pro nás ochotně samoiniciativně organizuje PaedDr. Ivo Martinec, CSc.
z Pedagogické Fakulty MU z Brna. Zdůrazňuji, že realizaci tohoto semináře
finančně podporuje MZV ČR prostřednictvím OKKVP a Ministerstvo vědy,
vzdělávání a sportu RCh. Realizace semináře, celkový program, který obsahuje hospitování na výuce ve školách dle aprobace našich učitelů, jazykové
přednášky poznávání pamětihodnosti staré vlasti, kulturní programy, záleží
na ochotě pana Martince a jeho přátel – učitelů a přednašečů. Semináře pro
nás každým druhým rokem organizovalo do roku 1989 MŠ ČR, dnes to odmítá. MZV ČR k nám každoročně vysílá dva učitele českého jazyka na pracovní pobyt, což je velká pomoc, nemůže to však nahradit tradiční semináře,
jako přímý kontakt z ČR, vlastí, z niž pocházíme a o ní děti učíme.
Zároveň bych chtěla podotknout, že se nám podařilo s vedením Pedagogické fakulty v Zagrebu (chorvatský název je Učiteljska akademija) domluvit zavádění několika semestrální studium českého jazyka jako doplňkového
studia na učitelské povolání. Potřebovali bychom z ČR lektora, který by na
fakultě učil. Je to pedagogická fakulta, na které studují naši žáci, budoucí učitelé.
Co se týče vědeckého výzkumu krajanských komunit, nabízíme všem badatelům spolupráci. V poslední době o nás větší zájem jeví studenti z Brna, Pardubic některých jiných měst, kde působí filozofické a pedagogické fakulty. Výsledkem studentských bádání jsou zajímavé diplomové práce. Přáli
bychom si, kdyby se vědecké instituce více zajímaly o různé jevy a problematiku všech krajanských komunit.
Senátní Komise pro krajany žijící v zahraničí se snaží zmapovat krajanské
komunity, poznat jejich problematiku a snahu, každá čest a pochvala jednotlivým členům Komise, ale proč se poslanecká sněmovna na krajany nedívá
stejnýma očima, proč v nás vidí přece jenom cizince. Což by nemohl při vládě ČR existovat úřad, který by měl veškeré kompetence kontaktování s cílem
poznávání problematiky, zprostředkování a zasahování do vzájemné spolupráce ze všech oblastí působení a života krajanů v zahraničí.
64
Přála bych si, abych nikdy nemusela odpovídat našim 1000 žákům v českých mateřských, základních a doplňovacích školách, studentům gymnázia,
proč to všechno u nás děláme, proč tak houževnatě bojujeme o českou identitu, o budoucnost české komunity, o péči o mateřský jazyk a kulturu, o uchování českých kulturních tradic. My to u nás v Chorvatsku chápeme jako samozřejmost, věrnost všem předchozím generacím pod heslem „otcův odkaz
svatý“, proto Vás prosím, nedívejte se na nás lhostejným způsobem, pomozte
nám, podpořte naši snahu ve jménu skvělé budoucnosti českého národa.
Je velice nutné vyřešit otázku dvojího občanství, korespondenčních voleb
a tzv. krajanského zákona. Snad bychom potom měli k sobě blíž, bez ohledu
na geografické umístnění.
65
Pavel Vančura
O spolku
Náš spolek v Astorii byl založen 1894, inkorporován jako non-profit 1902
a v roce 1910 si postavil spolkovou budovu, viceméně pro potřeby české školy. Členství bylo rozšířeno z mužů českého původu na Čechoslováky a ženy
na počátku 90. let (1991 a 1992). Takže značná část členů jsou dnes Slováci,
většinou noví a mladí přistěhovalci po Sametové revoluci 1989. Češi jsou naproti tomu ve velké většině z 2. a 3. generace (už moc nebo vůbec nemluví
česky), a hodně jich máme z posrpnové emigrace (po r. 1968).
Na počátku 90. let byl spolek před rozpadem kvůli zmenšujícímu se počtu
členů a narůstajícím dluhům. Pak se do něj přihlásili noví lidé (posrpnoví,
kteří se předtím bezúspěšně zasazovali o obnovu Národní budovy na Manhattanu) a rozjeli v 90. letech jak spolkovou činnost (schůze, kulturní a společenské akce, kontakty s novou demokratickou vládou ČR), tak i obchodní
aktivity. Především byla z piknikové zahrady zřízena zahradní restaurace,
která teď financuje veškerou režii spolku. Ze spolkových činností byla obnovena škola pro české a později slovenské děti, dále byla zřízena galerie,
sportovní soutěže aj.
V tomto desetiletí (po r. 2000) se do spolku nahrnuli starší exulanti vesměs
z českého kostela Panny Marie Karmelské v Astorii, ovládli vedení spolku
a zablokovali přístup mladým a novým členům s vymyšleným tvrzením, že
ti chtějí spolek rozbít (ve skutečnosti šlo o odůvodněnou kritiku této nové
garnitury). Dokonce i skupina, která postavila spolek na nohy v 90. letech,
byla touto novou garniturou persekvována. Předseda spolku nakonec zahájil soudní řízení proti 6 členům, kteří volali po průhlednosti výboru – jeho
hospodaření, ale i veškeré činnosti. Volná diskuse zcela ustala, spolek sice
vydělával na zahradní restauraci, ale kulturní činnost téměř zanikla, přičemž
aktivita členů se dostala na bod mrazu.
To se začíná měnit až v tomto roce 2009, kdy předseda spolku byl dotlačen
k soudnímu urovnání (settlement) se souzenými členy a ti opět, za podpory
soudu, odstranili mnohaletou cenzuru výboru a začali pracovat na obnově
spolkové činnosti. Předseda a další členové výboru v průběhu prvního pololetí 2009 rezignovali.
S obnovou spolkové činnosti a otevřené diskuse přistupuje náš spolek ke
stému výročí otevření našeho spolkového domu (1910-2010). Členové se v
tomto jubilejním roce více zamýšlejí nad PODSTATOU a SMYSLEM našeho
spolku. Teď na podzim provedeme mezi členy anketu jak by si spolkovou
činnost představovali. Chceme také studovat, inspirovat se a poučit se z čin66
nosti podobných českých spolků jinde ve světě. A součástí tohoto hledaní je
konečně i naše účast na semináři „Krajané a Česká republika“: Tak jako Česká republika si chce ujasnit svůj postoj ke krajanům, tak my v našem spolku
si chceme ujasnit náš vztah k České republice.
Agenda pro spolkového jednatele
Semináře se náš spolek účastní z toho důvodu, že jeho téma zcela přiléhavě
zapadá do našich současných úvah o smyslu existence (raison d’être) našeho
spolku, více než sto let po jeho založení. Cítíme, že podstatný posun oproti
dřívějším generacím je v oblasti komunikace, jež je poznamenána v první
řadě digitální revolucí, především internetem.
Náš spolek pro sebe „objevil“ internet vpodstatě až na počátku tohoto
roku, 2009, těsně před výročními spolkovými volbami na konci března.
K volbám jsme přistupovali pod dojmem urovnání v soudním řízení výboru proti 6 členům spolku. Toto urovnání znamenalo porážku „tvrdé linie“
vedení proti členům a přineslo sebou rezignaci předsedy a následně dalších
funkcionářů, na jejichž místo nastoupili progresivní členové, včetně jednoho původně souzeného. Tato změna se udála během několika málo měsíců.
Spolek se stal opět transparentním, obnovil vydávání svého spolkového bulletinu „Astorian“ v necenzurované podobě, obnovil přijímání nových členů
(někteří svoji přihlášku podali před mnoha lety) a zprůhlednil svoji veškerou
činnost. TENTO RYCHLÝ POSTUP BYL ZPROSTŘEDKOVÁN INTERNETEM, vpodstatě naším „objevením“ masové distribuce emailů všem členům,
kteří mají počítač.
I když internet umožňuje rychlou, vpravdě okamžitou komunikaci, je to
OBSAH toho, k čemu je na internetu přístup, co má smysl, proč internet
vůbec používat. O obsahu, poslání a smyslu konání lze na internetu otevřeně a donekonečna diskutovat, ale na počátku přece jen musí být OSOBNÍ
KONTAKT.
Seminář „Krajané a Česká republika“ chápeme jako tento prvotní osobní
kontakt mezi stranami, jež jsou zainteresovány na rozvoji následné komunikace a postupné výměny názorů. To je důvod, proč náš spolek vysílá svého zástupce. Chceme být u toho, když se rodí něco nového, v tomto případě (snad) nový přístup české vlády ke krajanům a k diskuzi s nimi. Otázka
komunikace je pro náš spolek v současné době nejvyšší z priorit. My totiž
věříme, že bez otevřené a důkladné komunikace se náš spolek neposune dopředu, ať už mezi stěnami našeho spolkového domu v Astorii, tak i ve vztahu
k naší staré domovině za oceánem.
67
Co si chceme ujasnit
Rádi bychom si ze semináře a následného festivalu krajanské tvořivosti odnesli odpovědi na tyto otázky a související informace:
1. Jak je v české vládě a jejich institucích pokryta krajanská činnost? Které
instituce se krajany zabývají, jakou mají agendu a jaké jsou programy, které
podporují krajanskou činnost a komunikaci s krajanskými komunitami?
2. Je v České republice nějaké centrum, nějaký „clearing house“ pro krajanskou činnost, kontakty, výměnu informací s vládou a mezi krajany samotnými, mezi jejich spolky? Je to kancelář, budova, webové stránky na internetu? Je takových center více – např. v Praze a dalších městech ČR? Je
webových stránek více? Pokud ano, je mezi nimi nějaký rozdíl a nějaké
propojení?
3. Kdo se stará o databáze o krajanech, o jejich činnosti, o jejich spolcích
a organizacích? Pokud jsou to instituce, kteří pracovnící (jména, kontakt)
se konkrétně o aktualizaci těchto databází starají?
4. Potřebovali bychom organizační strukturu na vládních úřadech, které se
krajany specificky zabývají.
5. Potřebovali bychom přehled státních institucí jako jsou muzea, školy, univerzity atd. v ČR, které dokumentují a studují krajanskou tématiku.
6. Potřebovali bychom přehled občanských sdružení (NPO, NGO) v České
republice, které se zabývají krajany (jako je např. sdružení Sedm paprsků).
7. Rádi bychom navázali osobní kontakty se všemi představiteli těchto institucí a organizací.
8. V rámci tiskové konference po vlastním semináři bychom rádi navázali
kontakt s představiteli médií, která jsou přítomna a zjevně mají zájem
o krajanskou tematiku.
9. Po vlastním semináři chceme navštívit festival krajanské tvořivosti v Martinickém paláci na Hradčanech a navázat co nejvíce kontaktů s kolegy
z jiných spolků a zemí.
10. Uvítáme jakýkoliv tištěný materiál ze semináře a souvisejících institucí či
programů, který bychom si mohli prostudovat v našem spolku.
Co nabízíme
Náš spolek nabízí otevřenou komunikaci bez zábran a bez cenzury, jak
s českou vládou a jejími různými složkami, tak i s neziskovými organizacemi
zaměřujícími svoji činnost na krajany a to jak v České republice, tak i jinde
ve světě. Věříme, že při této výměně názorů, idejí, představ a výsledků práce
na poli politiky, kultury a umění dospějí všichni zúčastnění k lepší informovanosti, k lepšímu vzájemnému porozumění a obecně k lepší „občanské“
společnosti, než jakou máme dnes.
68
Prezentace nové knihy
(Domácí postoje k zahraničním Čechům v novodobých
dějinách 1918 – 2008 autorů S. Broučka a T .Grulicha)
Petr Pithart
Vážený pane předsedo Senátu, pane předsedající, milé krajanky a krajané,
kdybych sem měl jít jenom proto, aby tu knihu polil sladkou šťávou, tak bych
sem snad ani nešel. Chci o ní něco říct a také chci říct něco o širších souvislostech toho, proč se právě na této půdě setkáváme. To vůbec není náhoda!
Mě jako amatérského historika vždycky mimořádně zajímala otázka české
identity, ono peroutkovské „jací jsme“. A v těchto úvahách vždycky hrál podstatnou roli náš zvláštní a docela ojedinělý vztah k našim lidem v zahraničí – vystěhovalcům, krajanům, utečencům, emigrantům, exulantům. Mohl
bych ještě dlouho pokračovat.
Uvědomoval jsem si vždycky, že ten vztah je nějaký zvláštní, a upřímně
řečeno, pro nás doma ne zrovna chvalitebný. A srovnával jsem to se vztahem Poláků ke své Polonii, Maďarů ke své zemi a od té doby o tom dodnes
přemýšlím, čím to všecko je, jak se to stalo. Můj první text, který vyšel v Tigridově Svědectví, to byla obsáhlá recenze jeho knihy Emigrace v atomovém
věku. Kniha velmi kontroverzní, i moje recenze byla velmi kontroverzní. Od
té doby se tohoto tématu držím, a tak se také stalo, že jsem měl příležitost
v samém počátku existence Senátu PČR se spolupřičinit o vznik naší Stálé
komise pro krajany žijící v zahraničí. Jestli se nemýlím, tak je to vůbec první
stálá komise, kterou senát zřídil a stalo se to takto: Senát vznikl 18. prosince
1996 a snad hned v lednu přijela první zahraniční návštěva, byl to maršálek
polského senátu, jméno mi vypadlo. A v rozhovoru se pochlubil tím, že Polsko svěřilo polskému senátu starost o krajany. Mě to okamžitě zaujalo a hned
jsem si umínil, že také český senát na sebe vezme tuto starost. Věděl jsem, že
existuje jakýsi podvýbor ve Sněmovně, ale zároveň jsem věděl, že příliš nefunguje. Všechny kolegyně a kolegové s nadšením souhlasili, a nastal první
problém. Už to bylo de facto všechno formálně v pořádku, zjistili jsme, že
bychom mohli vyhlásit vznik komise na výročí sv. Vojtěcha, prvního velkého
exulanta, emigranta, i když je hodně obtížné ho nějak definovat.
Jenomže se ukázalo, že se nemůžeme shodnout na pojmenování této stálé komise. Češi v zahraničí, Češi a Moravané, krajané, nelíbilo se to těm či
oněm. Trvalo to rok, než jsme se vůbec dokázali shodnout, jak se komise
bude jmenovat. Vidíte, jak je to tady všechno strašně složité. Jako by pořád
69
nad námi visel plamenný meč onoho básníka, který pravil ono: Opustíš-li
mě, nezahynu; opustíš-li mě, zahyneš. Viktor Dyk. Možná že opravdoví historici mě opraví, ale jestli se nemýlím, tak on sám jako významný politik byl
vyzván, aby opustil území tehdejšího Rakousko-Uherska a přidal se k zahraniční akci T. G. Masaryka, Beneše a Štefánika, ale on si to nějak na poslední
chvíli rozmyslel a neodjel. Možná to v něm všechno kvasilo a vydal ze sebe
tyto vyhrožující verše. A my pořád jako kdybychom žili pod tlakem tohoto přikázání. Jenomže všichni se až dosud ptali, proč mají Češi tak zvláštní
vztah, co v jejich historii či mentalitě je k tomu vede.
A teprve když se našli dva autoři, jeden z nich je můj kolega Tomáš Grulich
a spoluautorem je Stanislav Brouček, usmysleli si podívat se na to z nové,
teprve teď z nové strany – jak se totiž ty postoje tady zevnitř vytvářely. Ony
přece nevznikaly samovolně, jak by to mohlo vypadat. Tady byly vždycky nějaké instituce, orgány, někdy veřejné, někdy spíše tajné, které vztah k našincům žijícím v zahraničí utvářely. V tomto smyslu napsali úplně průkopnickou práci. A budeme poté, co se s touto knihou seznámíme všichni, daleko
lépe rozumět tomu, proč vztah našinců k našincům v zahraničí je takový,
jaký je. Není to výsledek samovolného procesu, hodně se na tom pracovalo
v dobrém, ale posléze převážně ve zlém úmyslu.
Bylo pro mě poctou, že jsem byl vyzván, abych napsal recenzní vyjádření
o této knize. Vřele jsem ji doporučil a teď mám opět tu čest vám ji představit
a opět vřele doporučit. To s tou sladkou šťávou už provede někdo jiný...
70
Doporučení pro Stálou komisi Senátu PČR
pro krajany žijící v zahraničí
Stanislav Brouček a Tomáš Grulich
Prvním krokem by mělo být ustavení pracovní skupiny při Stálé komisi
pro krajany žijící v zahraničí během podzimu 2009. Posláním komise bude
analýza politické scény v České republice s ohledem na vůli:
1. k vytvoření organizačního centra pro kontakty státu se zahraničními Čechy
(tj. buď formou úřadu zmocněnce vlády s pravomocemi organizovat tyto
kontakty ve všech důležitých oblastech: kulturní, občanskoprávní, školské
a jazykové atd., nebo vytvoření ministerstva pro krajanské záležitosti),
2. nebo k vytvoření organizačního centra pro migrace (tj. buď formou úřadu
zmocněnce vlády s pravomocemi organizovat kontakty s krajany a zároveň
se zabývat současnými migracemi: českého etnika do zahraničí a jinoetnických skupin do České republiky, nebo vytvořením ministerstva pro migrace).
3. Návrh členů pracovní skupiny: senátoři Tomáš Grulich, Jaromír Štětina
a Jaromír Jermář a dále zástupci konzultativní rady Stálé komise Senátu
pro krajany žijící v zahraničí Stanislav Brouček a Oldřich Černý.
71
COMPATRIOTS AND THE CZECH REPUBLIC
Searching for opportunities for new and open cooperation
Summary
1. Migration has changed and is still changing not only the ethnic map of the
world, but it has also had other considerable effects: for instance, migration
has remarkably modified the terminology of social sciences.
2. States and state entities must deal with migration. The Czech Republic is in
no way an exception. It is necessary to point out, however, that within the
Czech domestic environment, attention is focused merely on immigration,
i.e. migration in the opposite direction.
3. The reason is that emigration (in its political sense – exile, economic sense
or as a solution to existential distress) has definitely come to an end according to the prevailing opinion among Czech politicians. This means that
those who have left have either become adapted elsewhere, often acquiring
a foreign nationality, or assimilating completely and for good in a different
cultural environment or, after all, had a chance to return. Then there are
those who have left after 1990. According to the prevailing opinion, their
reasons were neither political nor existential.
4. All in all, this means that the Czech domestic environment views the issue
of emigration as a past phenomenon, as a phenomenon that has ended.
This is one of the fundamental mistakes made when forming the attitude
of this country towards Czech nationals living abroad. This publication, to
the contrary, attempts to stress the fact that the phenomenon of migration, and consequent emigration from this country, is the major product of
globalization and at the same time the chief factor shaping globalization.
Emigration from the Czech lands will go on regardless of any future political or economic changes in this country. Although these changes cannot
entirely eliminate emigration, they can influence it quite substantially.
5. Hence, the relationship between this country and its nationals living abroad
must not involve solely those Czech compatriots who left in the past, i.e.
prior to 1989, but also and gradually those having left only recently, as well
as those leaving tomorrow and in the future.
6. While Czech migrants of the 19th and most of the 20th centuries were
preoccupied by coexistence within and assimilation into their new environment and, figuratively speaking, had or were forced to shut the door
behind them, this door is now wide open for them to return. Moreover,
especially in countries with emerging economies or more pragmatic mig72
ration policies, migrants, given their knowledge capital, experience etc., are
naturally drawn back to their homeland.
7. This publication is another collection of preparation materials making a
contribution to the current analysis of the attitude of the Czech Republic
towards migration and emigration in particular.
73
Literatura
Barth, Frederic: 1969 – Ethnic groups and boundaries. The social organization of culture difference. Bergen: Universitetsforlaget; London: Allen &
Unwin.
Brouček, Stanislav: 2007 – K druhému břehu. Češi v prostředí francouzské
společnosti 1862 – 1918. Praha: Etnologický ústav AV ČR, v. v. i.
Brouček, Stanislav: 2008 – České státní postoje k vnější migraci ve 20. a na
počátku 21. století. Od vystěhovalectví přes exulantství k diaspoře. In: Migrace a diverzita (připravovaný sborník Etnologického ústavu AV ČR, v. v. i.).
Brouček, Stanislav – Černý, Oldřich – Dubovický, Ivan (eds.): 2006 – Exil
sám o sobě. Praha: Etnologický ústav AV ČR.
Brouček, Stanislav – Hrubý, Karel – Měšťan, Antonín (eds.): 2001 – Emigrace
a exil jako způsob života: Praha: Karolinum.
Brouček, Stanislav – Grulich, Tomáš: 2009 – Domácí postoje k zahraničním
Čechům v novodobých dějinách 1918–2008. Praha: Public history s.r.o. ve
spolupráci Etnologickým ústavem AV ČR, v. v. i.
Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard – Tyllner, Lubomír a kol.: 2007 – Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Praha: Svoboda.
Brouček, Stanislav – Uherek, Zdeněk – Valášková, Naďa: 1995 – Adaptace
přesídlenců v české společnosti. Český lid 82: 1–17.
Butler, Kim: 2001 – Defining Diaspora, Refining a Discourse. Diaspora 10:
189–219.
Cohen, Rina: 1997 – Global Diasporas: An Introduction. Seattle: University
of Washington Press.
Connerton, Paul: 1989 – How societies remember. Cambridge: Cambridge
University Press.
Doubrava, František: 1913 – Dopis Čecha z Ameriky r. 1816. Český lid 22:
319–321.
Edwards, Brent Hayes: 2001 – The Uses of Diaspora. Social Text 19, 1: 45–
73.
74
Geertz, Clifford: 1973 – The Interpretation of Cultures. New York: Basic
Books.
Giddens, Antony: 1999 – Důsledky modernity. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON).
Gilroy, Paul: 1993 – The Black Atlantic: Modernity and Double Consciousness. Cambridge: Harvard University Press.
Halbwachs, Maurice: 1992 – On collective memory. Chicago: University of
Chicago Press.
Hall, Stuart: 1990 – Cultural Identity and Diaspora. In: Rutherford, Jonathan
(ed.): Identity, Community, Culture, diference. London: Lawrence and Wishart: 222–237.
Hamilton, Ruth Simms: 1995 – Conceptualizing the African Diaspora. In:
Moore, Carlos (ed.): African Presence in the Americas. Trenton, NJ: Africa
World Press, Inc.: 393–410.
Heroldová, Iva 1957. Etnografické zvláštnosti ve způsobu života a kultuře volyňských Čechů. Český lid 44: 47–52, 107–112, 145–149, 193–198, 241–247.
Hroch, Maximilián: 1924 – Mluva amerických Čechů v Chicagu. Ukázka od
Pavla Albieriho „Nevěsta za padesát dolarů“. Český lid, 24: 376–377.
Hrubý, Karel – Brouček, Stanislav (eds.): 2000 – Češi za hranicemi na přelomu 20. a 21. století. Praha: Karolinum.
Hubka, A.: 1901 – Čechové v Dolních Rakousích. Studie z cest. Praha: Samostatnost.
Hugo, Graeme: 2006 – An Australan Diaspora? International Migration 44,
1: 105–133.
Jech, Jaromír – Scheufler, Vladimír – Secká, Milena – Skalníková, Olga: 1992
– České vesnice v rumunském Banátě. Praha: Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV.
Kansteiner, Wulf: 2002 – Finding Meaning in Memory: A Methodological
Critique of Collective Memory Studies. History and Theory 41, 2: 179–197.
Klíma, Stanislav: 1899 – České osady dolnouherské. Český lid 8: 22–28.
Klíma, Stanislav: 1925 – Čechové a Slováci za hranicemi. Praha: J. Otto.
Kroutvor, Josef: 1990 – Potíže s dějinami. Praha: Prostor.
75
Larson, Pier: 1999 – Reconsidering Trauma, Identity, and the African Diaspora: Enslavement and Historical Memory in Nineteenth Century. Highland Madagascar.
Leaving Australia: a new paradigm of international migration. 2003–2004
– Reaserch Note No. 54/2003–2004. Parliamentary Library. Parlament of
Australia.
Le Goff, Jacques: 2007 – Paměť a dějiny. Praha: Argo.
Machar, Josef Svatopluk: 1930 – Vídeň. Praha: O. Štorch-Marien (Aventinum).
Malý, Jindřich: 1909 – České lidové „napravování“ v Americe. Český lid 18:
408–410.
Nermuť, Jindřich: 1990 – Kde je tráva zelenější... Hobart: Czechoslovak Society.
Olick, Jeffrey K.: 1998 – Social Memory Studies. From „Collective Memory“
to the Historical Sociology of Mnemonic Practices. Annual Review of Sociology 24: 105–140.
Reis, Michele: 2004 – Theorizing diaspora: perspectives on ‘classical’ and
‘contemporary’diaspora. International Migration, 42, 2: 41–60.
Safran, William: 1991 – Diasporas in Modern Societies: Myths of Homeland
and Return. Diaspora 1: 83–99.
Soukup, A. F.: 1928 – Česká menšina v Rakousku. Praha: Národní rada československá.
Treborlang, Robert: 1987 – How to be normal in Australia. A practical
guide to the uncharted territory of antipodean relationships. Mayor Mitchell
Press.
Uherek, Zdeněk – Valášková, Naďa: 2006 – Řízené migrace po roce 1989. In:
Uherek Zdeněk (ed.): Kultura společnost, tradice II. Praha: Etnologický ústav
AV ČR: 169–201.
Uherek, Zdeněk – Valášková, Naďa – Brouček, Stanislav: 1997 – Češi z Běloruska. Český lid 84: 177–190.
Uherek, Zdeněk – Valášková, Naďa – Kužel, Stanislav: 1999 – Potomci českých emigrantů v Kazachstánu. Český lid 86: 235–270.
76
Uherek, Zdeněk – Valášková, Naďa – Kužel, Stanislav – Dymeš, P.: 2003 –
Češi v Kazachstánu a jejich přesídlení do České republiky. Praha: Etnologický
ústav AV ČR.
Valášková, Naďa – Uherek, Zdeněk: 2006 – Novoosídlenecké pohraničí. In:
Uherek Zdeněk (ed.) – Kultura, společnost, tradice II. Praha: Etnologický
ústav AV ČR: 53–108.
Valášková, Naďa – Uherek, Zdeněk – Brouček, Stanislav: 1997 – Aliens or
One´s Own People. Czech Immigrants from the Ukraine in the Czech Republic. Praha: Institute of Ethnology of the Academy of Sciences of the Czech
Republic.
Vašíček, Zdeněk: 1996 – Přijetí podmínek. Praha: Torst.
Vodňanský, Karel: 1910 – Písně o blahobytu v Americe z r. 1856 a 1858. Český lid 19: 206–207.
Volf, Josef: 1914 – Z dějin Nové Vsi, české osady u Postupimě. Český lid 23:
183–189.
Warner, Stephen R. – Wittner, Judith G. (eds.): 1998 – Gatherings in Diaspora: Religious Communities and the New Immigration. Philadelphia:
Temple University Press.
Wood, Fiona Q. (ed.): 2004 – Betone Brain Drain: Mobility, Competitiveness
and Scientific Excellence, proceedings of a workshop held at the Queensland
Bioscience Precinct, distributed by the Federation of Australian Scientific
and Technological Societies. Canberra.
77
Rejstřík
A
Americké listy 46
Argentina 13
Archiv Národního muzea 41
Archiv Univerzity Karlovy 41
Astorie 66, 67
Auerhan Jan 30
Austrálie 13, 28, 29, 30, 31
B
Bahraj 10
Banát 53
Barth Fredrik 34
Baťa Tomáš 15
Belgie 19
Beneš Edward 70
Beneš Jiří 15
Berlín 50
Berlín-Neukölln 16
Blatný Ivan 44
Borodinovka 35
Bradbrooková Růžena Bohuslava 44
Braunerová Zdenka 44
Brazílie 13
Brikcius Eugen 44
Brno 64
Brouček Stanislav 26, 30, 35, 36, 37, 39, 53, 69, 70, 71
Bruselu 10
Bulharska 13
Bulharsko 20, 34
Butlerová Kim 28
C
Canberra 28
Cedar Rapids (Iowa, USA) 13
Centra exilových studií při Univerzitě Palackého v Olomouci 39
78
CMS Community Radio (Austrálie) 47
Curych 50
Č
Čelovský Bořivoj 40
Čep Jan 44
Černý Oldřich 27, 36, 40, 71
Česká beseda Záhřeb 10
Česká škola bez hranic 11, 49
Česká televize 45
České listy 45
Českoamerická TV Herald 46
Českomoravská beseda 39
Československá obec sokolská 40
Československé dokumentační středisko 39
Československý ústav zahraniční 12, 28
Český dialog 45
Český lid 32
Český rozhlas 45
Český spolek na Slovensku 55
Český spolek v Košicích 55
Českých listů 14
D
Dánsko 19
Daruvar 40, 63
Dobrovský Josef 43
Dobruška 13
Doubrava 33
Drážďany 50
Drobílková Libuše 40
Dubovický Ivan 36
Dyk Viktor 70
Dymeš 37
E
Eisenbruk Vladimír 9
Entract en France 49
79
Estonsko 20
Etnologický ústav AV ČR 32, 39
European Board of National Archivists, EBNA 42
F
Fellowship J. E. Purkyně 17
Feustel Andrew 16
Finsko 19
Firt Julius 44
Fischl Viktor 44
Fleischmann Ivo 44
Förderkreis Böhmisch Rixdorf 16
Francie 8, 20, 21, 32, 35
Frič Josef Václav 10
G
Geertz Clifford 34
Gellner Ernest 36
Gluckman Max 33
Goldstücker Eduard 40
Grosman Ladislav 44
Gruberová-Goepfertová Gertrud 44
Grulich Tomáš 18, 30, 36, 53, 69, 70, 71
Gruntorád Jiří 41
Gruzie 13
H
Haag 50
Hahn Zuzana 62
Heroldová Iva 33, 34
Herskovits Melville 33
Holandsko 59
Holý Ladislav 36
Horáková Milada 15
Hostovský Egon 44
Hroch 33
Hrubý 36
Hubka 33
80
Hugo 28
Ch
Chacu 13
Chládek Marcel 7
Chodovec 40
Chorvatsko 8, 13, 19, 63, 65
Chotek Karel 32
I
Irsko 24
Island 24
Itálie 19, 24
Itálii 8
J
Jacobson Roman 44
Janotová Leonora 63
Janouch František 40
Jarošová-Koukol Emma 44
Jedlička Josef 44
Jednota (Daruvar) 46
Jech 37
Jelínek Ivan 44
Jermář Jaromír 71
Jeřábek 35
Jirásek Alois 15
Jugoslávie 34, 35
K
Kabela Miroslav 59
Kanada 38, 40, 42
Kavkaz 32
Kazachstán 35
Kepl Rudolf 44
Klíma 32
Klofáč Václav 15
81
Knorr Miloš 40
Kohák Erazim 40
Kohák Miloslav 40
Kolář Jiří 44
Kolman Arnošt 40
Kolumbie 10
Komenský Jan Amos 16, 52
Korthaase Werner 16
Kotyk Petr 43
Kovárna František 44
Krajanský spolek Beseda v Bruselu 50
Kraus Jiří 40
Krupička Miroslav 45
Křesadlo Jan 44
Křesťan Jiří 38
Kužel 37
Kybal Vlastimil 40
Kypr 24
L
Lazu Vlasta 58
Leaving 29
Literární archiv Památníku národního písemnictví 41
Litva 20, 21
Lochman Jan Milič 40
Londýn 50
Lotyšsko 20
Lucembursko 19
M
MacGregor John 28
Maďarsko 18, 19, 20, 21
Mácha Karel 44
Machar 33
Machát Antonín 44
Machotka Otakar 40
Malý 33
Marek-Vejvoda Jaroslav 61
82
Martinec Ivo 64
Masaryk Jan 40
Masaryk T. G. 15, 70
Masarykova univerzita v Brně 13
Meander 50
Medek Rudolf 44
Měšťan 36
Milič Jan 40
Mlynář Zdeněk 40
Mňačko Ladislav 44
Mnichov 50
Mocek Adolf 53
Moldavsko 14
Moníková Libuše 44
Morava Georg J. 44
Moserová Jaroslava 42
Mrázek Pavel 57
N
Náprstek Vojtěch 16, 32
Náprstkovo muzeum v Praze 41
Národní archiv Republiky Chorvatsko 40
Národní archiv v Praze 38, 40
Národní archiv v Rumunsku 41
Národní budova na Manhattanu 66
Národní muzeum v Praze 39
National Centre for Social Application 28
Německo 20, 28
New York 60
Nezávislá knihovna a čítárna Libri prohibiti 41
Nizozemsko 19
Nový Zéland 30
O
Opasek Anastáz 44
Osers Ewald 44
83
P
Pandulová Renata 44
Panna Marie Karmelská v Astorii 66
Paraguaye 13
Pardubice 64
Paříž 39, 49, 50
Paternoster 44
Pedagogická Fakulta MU Brno 64
Peroutka Ferdinand 44
Pešek Luděk 44
Petřík Jan 40
Pithar Petr 69
Polsko 20, 22, 24, 34
Portugalsko 20
Pospíšil Leopold 36
Pospíšil M. P. 50
Pospíšilová Jana 36
Prečan Vilém 39, 41
R
Rada svobodného Československa 39
Radio Bela Crkva (Srbsko) 47
Radio Daruvar (Chorvatsko) 47
Radio Kultura (Argentina) 47
Radio Patria/Slovenský rozhlas 46
Rádio Praha – zahraniční vysílání Českého rozhlasu 45
Radio Resita (Rumunsko) 47
Radio SBS (Austrálie) 47
Radio Sunce (Srbsko) 47
Radio WCEV 1450 (USA) 47
Radio WERE 1300 (USA) 47
Radio 4EB (Austrálie) 47
Radio 6EBA (Austrálie) 47
Rakousko 8, 19, 20, 24, 35
Rakousko-Uhersko 70
Redfield Robert 33
Rechcígl Miloslav 42
Rijeka 63
84
Rumunsko 8, 13, 14, 18, 19, 20, 24, 34, 35, 41, 53, 58
Rumunský rozhlas Temešvár 46
Ruské federace 8, 13
Rusko 8, 13, 14, 34
Ř
Řecko 21
S
Salzmann Zdeněk 36
San Francisco 50
Satellite (Kanada) 46
Saúdská Arábie 10
Scientific American 17
Secká Milena 37
Seifert A. 17
Seifert Augustin 15
Seitlová Jitka 42
Scheffel David 36
Scheufler 37
Skalníková 37
Skuteč u Chrudimi 50
Slavíková-Boucher Lucie 48
Slavonský Brod 63
Slezsko 34
Slovensko 19, 20, 34, 55
Slovinsko 19, 20, 21
Sobotka Otto 44
Sobotka Přemysl 8
Sokol New York 41
Sokol Paříž 10, 39, 40
Sokol pražský 40
Součková Milada 44
Soukup Lumír 33, 40
Southern Cross Group 28
Sovětský svaz 18
Spojené státy americké 8, 30, 32, 35
Společnost pro vědy a umění 42
85
Srbsko 13
Steinbach Karel 44
Strnad Jaroslav 44
Sv. Helena 53
Svaz Čechů v Chorvatsku 40, 63
Svaz Slováků a Čechů v Rumunsku 41
Sviták Ivan 40, 44
Sydney 50
Š
Šklíbová Hana 44
Školský spolek Komenský ve Vídni 40
Škutina Vladimír 44
Škvorecký Josef 44
Šlápota Jaromír 16
Štefánik 70
Štětina Jaromír 71
Švédsko 13, 19, 42
Švýcarsko 20, 40
T
Takáčová Dagmar 55
Terlecký Nikolaj 44
Thompson Rivers University v Kamloops v Britské Kolumbii v Kanadě 36
Tigrid Pavel 40, 69
Trunčík J. 40
TV Sedna (Kanada) 46
U
U. S. Comission for Preservation of America´s Heritage Abroad 42
Uherek Zdeněk 32, 37
Ukrajina 8, 13, 14, 18, 19, 34, 35
Ukrajinský rozhlas Žitomyr 46
University of Adelaide v Jižní Austrálii 28
University of Massachusetts 36
Univerzita Karlova v Praze 13, 32
USA 28, 30, 33, 38, 42
Ústředí československého sokolstva v zahraničí 40
86
V
Váhala 33
Valášková Naďa 32, 36, 37
Váňa František 44
Vančura Pavel 66
Vejvoda Jaroslav 44
Velká Británie 19, 24, 30, 33, 36, 38
Vídeň 20, 33
Vídeňské svobodné listy 46
Vichta Jiří 41
Vladislav Jan 44
Vodňanský 33
Vojtěch sv. 69
Volf 33
Volyně 33, 34
W
Wiener Charles 60
Y
Yaleská univerzita 36
Z
Záhřeb 40
Zaolží 23
Zelov u Lodže 34
Zenkl Petr 15
Zink Lubor J. 44
Zpravodaj Besedy Volnost (Belgie) 46
87
KRAJANÉ A ČESKÁ REPUBLIKA
Hledání možností k nové otevřené spolupráci
Autoři: Stanislav Brouček, Tomáš Grulich, Jiří Beneš, Vladimír Eisenbruk,
Marcel Chládek, Petr Kotyk, Miroslav Krupička, Jiří Křesťan, Petr Pithart,
Lucie Slavíková-Boucher, Přemysl Sobotka, Zdeněk Uherek
a Naďa Valášková
Výkonní redaktoři: Stanislav Brouček a Tomáš Grulich
Překlad resumé: Jan Grombíř
Jazykové korektury: Jiří Traxler
Vydavatel: Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., Na Florenci 3, 110 00 Praha 1,
ve spolupráci s Senátem PČR, Praha
Náklad: 350 ks
Vydání první
Praha 2009
ISBN: 978-80-87112-23-6 (Etnologický ústav AV ČR, v. v. i.)
88

Podobné dokumenty

Bilingvismus se zvláštním zaměřením na výuku

Bilingvismus se zvláštním zaměřením na výuku Bilingvismus je velmi zajímavý, aktuální a komplexní jev. V dnešní době se dotýká stále většího počtu Čechů, kteří vyjíždí za prací do zahraničí, kde se usidlují a zakládají rodiny. Jde o velmi ind...

Více

Stažení tohoto PDF souboru

Stažení tohoto PDF souboru Rozhovor, který editoři vedli se Zdeňkem Konopáskem, možná mnohé z vás nejprve překvapí. Proč by Cargo, časopis, který se věnuje sociální a kulturní antropologii a který vždy chtěl přinášet rozhovo...

Více

Kvidova nová významná kniha

Kvidova nová významná kniha československého Chicaga‘ (dobový obr. Chicaga), v letech 1931–1933 byl ANTONÍN ČERMÁK (1874–1933) starostou města (obr. Čermáka). Chicago se v té době stalo třetím největším českým městem. Podle K...

Více

Franklin TempleTon STraTegic allocaTion FundS

Franklin TempleTon STraTegic allocaTion FundS V Asii se globální vyhlídky růstu těžce vyrovnávaly s obavami ze zpomalení v Číně. Čínský výrobní sektor v průběhu pololetí vykázal pokles a průmyslová produkce napříč odvětvími se ztlumila a zpoma...

Více