Hudební historiografie

Úvod do hudební vědy
Hudební historiografie
Pozdní antika a evropský středověk
bádání o hudbě mělo převážně spekulativní charakter a spadalo pod pojem musica
(musica theorica, součást quadrivia; srv. jinde)
o tom, že hudba může mít nějakou minulost a může podléhat nějakému historickému
vývoji, se neuvažovalo
dobové teoretické traktáty obsahovaly nanejvýše zmínky o původu hudby podle bible:
hudba = výtvor a dar Boží
mínila se přitom hlavně hudba vokální, hudba instrumentální byla v dobovém chápání
druhořadá a méněcenná
výchozí spis, podávající informace o hudbě antiky (= antického Řecka):
Æ BOETHIUS, Anicius Manlius Severinus Torquatus (480–524):
De institutione musica, 5 knih (viz též jinde)
Počátky evropského hudebního dějepisectví – 16. až 17. století
a) pozdně renesanční a humanistické snažení s akcentovaným zájmem o řeckou
antiku; větší roli hrály přitom výroky filozofů (PLATÓN, ARISTOTELES) než téměř
neexistující – nezapsané a tudíž prakticky neoživitelné – antické hudební památky
Æ GALILEI, Vincenzo (1520–1591):
2
Dialogo della musica antica e della moderna, 1581, 1602, nově 1934
b) úvahy více či méně zatížené pozůstatky středověkého (spekulativního) myšlení
Æ CALVISIUS, Seth (1556–1615, kantor u sv. Tomáše v Lipsku):
De origine et progressu musices (= 2. díl spisu Exercitationes duae), Leipzig
1600; pokus o chronologický výklad; mnoho místa věnováno spekulacím o
(božském) původu hudby, o vynálezcích hudby a jejích jednotlivých druhů apod.
Æ PRAETORIUS, Michael (1571–1621):
Syntagma musicum, 3 svazky, Leipzig 1615–1619, nově 1959
v 1. svazku též historická problematika; mj. zájem o světskou hudbu včetně hudby
instrumentální, o různé společenské funkce a účely hudby, o hudební nástroje
apod.
Æ PRINTZ, Wolfgang Caspar (1641–1717):
Historische Beschreibung der edelen Sing- und Klingkunst, Dresden 1690
soubor biografií vynálezců hudby v chronologickém sledu
obsahuje též kapitolu Der Musik Endzweck und mancherley Gebrauch
18. století
větší zájem o hudební minulost související s racionalistickými (osvícenskými)
myšlenkovými proudy:
1
Úvod do hudební vědy
a) Francie
Æ BOURDELOT, Pierre (1610–1685); Æ BONNET-BOURDELOT, Pierre (1638–1708,
synovec předešlého); Æ BONNET-BOURDELOT, Jacques (†1724, bratr předešlého,
dokončil a vydal celou práci):
Histoire de la musique et de ses effects, 1725, nově 1966
pojednává hlavně o počátcích hudby, o hudbě hebrejské, řecké, čínské atd., i o
hudbě (románské) Evropy
Æ de BLAINVILLE, Charles Henri (1711–1769, violoncellista, skladatel, učitel hudby):
Histoire génerale, critique et philologique de la musique, 1767
nové hledisko: hudba má svou historii, která je hodna pozornosti kritického
rozumu – čili vyzvednutí hudby mezi lidskými, ne již božskými výtvory
b) Německo
Æ MARPURG, Friedrich Wilhelm (1718–1795), hudební teoretik, kritik a skladatel, ve
40. letech 18. století pobýval v Paříži (kontakty s Voltairem, d’Alembertem,
Rameauem), od r. 1749 v Berlíně, později ředitel pruské loterie a pruský dvorní
rada:
Historisch-kritische Beyträge zur Aufnahme der Musik, 1754–1778, 5 svazků:
soubor autorových novinových a čsp. článků, neboli pojednává o tehdejší soudobé
hudbě; uvádí mj. též údaje o dobové hudbě v Čechách a o hudebnících českého
původu
c) Itálie
Æ MARTINI, Giambattista (1706–1784), hudební teoretik, skladatel a pedagog
v Bologni; psal latinsky a italsky:
Storia della musica, 1757–1781, 3 svazky, nedokončeno, nově 1967
konzervativní učené pojetí: celý 1. svazek pojednává o hudební historii podle
bible, 2. a 3. svazek o antice
d) Anglie
Æ HAWKINS, John (1719–1789):
A General History of the Science and Practice of Music, 5 svazků, 1776, další
vydání 1853,1875, 1963
Æ BURNEY, Charles (1726–1814):
A General History of Music, 4 svazky, 1776–1789, nově 1935, 1957–1958
Hawkins je původnější a badatelsky svědomitější; jako prvý opouští biblické legendy
o původu hudby a začíná Řeckem; ve vývoji hudby rozeznává stádia vzestupu a
úpadku: vrcholy hudebního vývoje jsou italský a anglický madrigal 17. století a G. F.
Händel; soudobá instrumentální hudba 2. pol. 18. století znamená úpadek („hluk bez
harmonie“)
Burney: vývoj (evropské) hudby přináší stálý vzestup a zdokonalování
starší hudba je nedokonalá, vrchol dokonalosti a měřítko vší hudby představuje italská
opera jeho doby
2
Úvod do hudební vědy
Začátek 19. století
Æ FORKEL, Johann Nikolaus (1749–1818), varhaník a Musikdirektor na univerzitě
v Göttingen
Allgemeine Geschichte der Musik, 2 svazky, Leipzig 1788–1801, nově 1967
Forkel si jako prvý uvědomil některé zásadní potíže oboru, tj. na jedné straně postulát
historické objektivity („nestrannosti“) a proti němu sympatie estetického cítění, jež
dává přednost hudbě jednoho stylového období před jinou
– pozastavuje se nad tím, jak cizí a vzdálená je současnému vkusu hudba řecká a
středověká; hudba těchto minulých epoch je pro něj mrtvým jazykem
– oproti mínění jiných (nejmenovaných) autorů, že je mnoho druhů dokonalosti a že
podle naší soudobé hudby nelze posuzovat cenu hudby jiných dob a jiných národů,
usuzuje Forkel, že jedině novodobé uspořádání tónových veličin odpovídá
všeobecným zásadám krásy a řádu: pro malířství, sochařství a poezii byly tyto
klasické, věčně platné normy vytvořeny již v řecké antice, hudba se však ve svém
vývoji opozdila […]
spis je nedokončen; 2. svazek pojednávající o hudbě období středověku končí u roku
1550
Æ FÉTIS, François-Joseph (1784–1871), skladatel, interpret, teoretik, pedagog,
organizátor, kritik, historik, od r. 1833 ředitel Královské konzervatoře v Bruselu
Biographie universelle des musiciens, 8 svazků, Brusel 1835–1844, 2Paříž 1873 +
2 svazky dodatků 1878–1880, nově 1963
k tomuto spisu (= biografickému hudebnímu slovníku) patří rovněž
Résumé philosophique à l’histoire de la musique:
Histoire génerale de la musique, 1864–1876, 8 svazků, z toho dokončeno pět
výklad sahá do 15. století; snaží se o vskutku univerzální pohled na dějiny hudby;
členění dle kontinentů a ras; až ve 4. svazku pojednána evropská křesťanská éra
Fétisova koncepce dějin hudby: nikoliv pokrok, směřování vpřed k určitému vrcholu,
ale stálé proměny; proto také může dle Fétise hudba minulých epoch přinášet i po
staletích estetické uspokojení
Æ AMBROS, August Wilhelm (1816–1876), nar. v Mýtě u Rokycan, synovec
R. G. Kiesewettera (viz jinde), původně právník, studoval však i na malířské
akademii v Praze a hudbu soukromě u ředitele pražské konzervatoře
Fr. D. Webera; přednášel dějiny hudby na univerzitě v Praze (od r. 1869) a na
konzervatoři ve Vídni (od r. 1872)
Geschichte der Musik, 3 svazky, psány v Praze, vydány Breslau 1862–1868;
4. svazek vydal z pozůstalosti G. Nottebohm, 5. svazek (= notové přílohy) též
posmrtně
základní koncepce Ambrosova výkladu je kulturně historická: byla formulována
patrně pod dojmem dobových velkých prací kunsthistorických a kulturně
historických; srv. zvláště
Æ BURCKHARDT, Jacob (1818–1897) a jeho Kultur der Renaissance in Italien, 1860
3
Úvod do hudební vědy
Ambros vychází z přesvědčení o příbuznosti jednotlivých uměleckých druhů a
z představy o jednotném duchu doby, prostupujícím všechny umělecké druhy resp.
kulturní výtvory příslušného období
četné odkazy zvláště na paralely z výtvarných umění
1. svazek: počátky hudby + Čína, Indie, arabský svět (kompilace ze starší literatury)
2. svazek: středověký vícehlas do počátku 15. století
3. svazek: hudba období renesance
v 2. a především ve 3. svazku se Ambros opírá o vlastní pramenné výzkumy z Prahy,
Vídně, Mnichova a Itálie; francouzskou a anglickou problematiku pojednává převážně
podle starší literatury
Poslední třetina 19. století
je ve znamení pozitivismu – viz jinde
hlavní zásady pozitivistické vědy: od spekulací (velkých filozofických koncepcí)
k faktům; metodičnost a systematičnost výzkumu
rozvoj institucionální základny bádání – ustavení národních vědeckých institucí
v historických disciplínách důraz na heuristiku, ediční činnost, bibliografii
od souborných pojednání ke specializovaným úkolům, k detailnímu monografickému
studiu
důsledky pro hudební historiografii: pozvednutí její prestiže, uznání její vědeckosti,
pozvednutí do centra hudebněvědného bádání
osobnosti a díla:
a) významné ediční počiny (viz též jinde)
Publications of the Musical Antiquarian Society, London 1840–1848
Trésor musical, Brusel 1865–1893
Lira sacro-hispana, Madrid 1869nn.
Publikationen älterer praktischer und theoretischer Musikwerke (= 15.– 16. stol.),
Berlin–Leipzig 1873–1905
Monumenta musicae sacrae in Polonia, Posen/Poznaň 1885–1900
The Old English Edition, London 1889–1902
2
Denkmäler deutscher Tonkunst (DDT), Leipzig 1892–1931, 1957–1961
2
Denkmäler der Tonkunst in Österreich (DDT), Wien 1894–1938, 1959–1961
Denkmäler der Tonkunst in Bayern (DdTB), Leipzig–Augsburg 1900–1931
Les Maîtres musiciens de la renaissance française, Paris 1899–1908
L’arte musicale in Italia, Milano 1897–1907
národní edice nizozemská, dánská aj.
souborná vydání děl J. S. Bacha a G. F. Händela, atd.
4
Úvod do hudební vědy
b) bibliografie a heuristika (viz též jinde)
Æ EITNER, Robert (1832–1905) založil Gesellschaft für Musikforschung (1869); její
časopis Monatshefte für Musikgeschichte vycházel v letech 1869–1905 (nově
1962) jako první specializovaný hudebně historický časopis
hlavní dílo:
Biographisch-Bibliographisches Quellen-Lexikon der Musiker und Musikgelehrten
der christlichen Zeitrechnung bis zur Mitte des 19. Jahrhunderts, 10 sv. 1900–1904
předtím ještě:
Verzeichnis neuer Ausgaben alter Musikwerke ... bis zum Jahre 1800, 1871
další významné bibliografie z této doby:
soupisy hudebních pramenů
– Britského muzea (A. Hughes-Hughes: Catalogue of Manuscript Music in the British
Museum, 3 sv., London 1906–1909, 21964–1966)
– Pařížské národní knihovny (J. Ecorcheville: Catalogue du fonds de musique
ancienne de la Bibliothèque nationale, 8 sv., Paris, 1910–1914;
– Washingtonské Kongresové knihovny (O. G. Th. Sonneck: Library of Congress.
Music Division, Washington D.C. 1914, reprint 1969) ad.
– E. Vogel: Bibliographie der gedruckten weltlichen Vocalmusik Italiens aus den
Jahren 1500–1700, Berlin 1892, 21962
[…]
c) syntetická pojednání o dějinách hudby
největší badatelé tohoto období („zakladatelé oboru“) sice těží z nejlepších stránek a
vymožeností pozitivistické vědy, zároveň však překračují pozitivistické hranice a
směřují opět k velkým syntézám
Æ RIEMANN, Hugo (1849–1919)
hudební historiografie je pro něj součástí systému hudební vědy (celá hudební věda je
postavena na nový, „moderní“, „vědecký“ základ; viz jinde)
ústřední problém celé hudební historiografie = problém hodnocení hudebně
historických zjevů,
neboli vztah historického poznání a estetického hodnocení (viz též jinde)
Riemann řeší tento problém příklonem k určitému souboru hodnotících měřítek a
předpokladů, které jsou odvozeny z určité (prostorově i časově omezené) etapy
vývoje hudby, které však jsou absolutizovány a prohlášeny (resp. považovány
vskrytu) za nadčasově platné
zatímco ve starším stádiu vývoje hudební historiografie (= v 18. století, viz výše) to
byly většinou estetické a vkusové normy současnosti, jde nyní, na konci 19. století, o
absolutizování norem (nedávné) minulosti, tj. hudby klasického období: norem, které
platí pro melodiku, rytmiku, metrum (metrickou výstavbu), harmonii i hudební formu
tato normativnost přitom zajišťuje vnitřní logiku Riemannova systému:
5
Úvod do hudební vědy
v oblasti hudební teorie dovršuje Riemann funkční harmonii a vytváří systém rytmiky
a metriky
zákonitosti hudebního utváření klasické hudby považuje za „přirozené“
k tomu přistupuje akcentovaný nacionalismus éry čerstvě sjednoceného vilémovského
Německa, který vede k nadřazování německé hudby:
dějiny hudby 19. století jsou pro Riemanna dějinami hudby německé s přihlédnutím
k hudbě některých jiných národů (...)
stěžejní hudebně historická díla:
Über das musikalische Hören, Leipzig 1873
Geschichte der Musiktheorie im IX. – XIX. Jahrhundert, Leipzig 1918, 21921
(dnes již překonané, ale dosud jediné zpracování tématu z pera jediného autora)
Geschichte der Musik seit Beethoven, Leipzig 1901
(obsahuje ony výše zmíněné negativní rysy; srv. též Dahlhaus, Grundlagen der
Musikgeschichte, 1977)
Handbuch der Musikgeschichte, 5 svazků, Leipzig 1904–1913, 21919–1922
znovu – základní znaky Riemannova hudebně historického výkladu:
– evropocentrismus
– přepis starší hudby (např. chorálu) v novodobém taktu a metru
– metrická interpretace/frázování podle vlastních zásad rytmiky a metriky
– funkční harmonie
– představa o historicky konstantní/neměnné povaze hudebního slyšení
– filologické studium pramenů
– poznávání staré hudby ve znějící podobě (Collegium musicum)
– vyzvednutí mannheimské školy (atd.)
Æ ADLER, Guido (1855–1941)
klade hudebně historický výzkum na spolehlivé metodologické základy
ve svém výkladu dějin hudby/chápání hudební historiografie se snaží zredukovat
podíl subjektivního faktoru: odstranit „zmatek hodnotících soudů“
(subjektivní faktor v hudbě je v Adlerově pojetí předmětem hudební psychologie)
hudební historiografie „nezkoumá hudební krásno v hudebním umění, ale poznává
vývojový proces hudby v dílech a tvůrcích; vycházejíc od jednotlivého díla má
objasnit vazby, jimiž je spjato s minulostí i budoucností a které umožňují určit je
jakožto produkt své doby, místa vzniku, určitého autora a příslušné školy; má vykázat
vlivy, které se prosazují zvnitřku navenek, a má postihnout svébytnost každého
uměleckého díla“ (= Methode der Musikgeschichte, 1919)
ústřední kategorií hudební historiografie je pojem styl:
„otázky stylu jsou sublimátem všech teoretických a historických zkoumání a
poznatků; styl je měřítkem, jímž má být vše v uměleckém díle měřeno a posuzováno“
(= Der Stil in der Musik, 1911)
základní rysy Adlerova konceptu:
– zprostředkování mezi estetikou a historií, tj. zkoumáním jednotlivých izolovaných
děl x zkoumáním vývojových souvislostí (= souvislostí vývoje stylu)
6
Úvod do hudební vědy
– zkoumání různých vrstev hudební kultury: od vrcholných děl až po ústní tradici lidu
(nebo naopak) – styl epochy
Handbuch der Musikgeschichte, Berlin 1924, 21931, 31961: psán v intencích Methode
der Musikgeschichte, kolektivní dílo 47 spoluautorů z různých zemí
oproti stejnojmennému spisu Riemannovu (viz výše) je výklad stručnější, ale má širší
záběr: těžiště sice zůstává v evropské problematice, ale pole historiografického
zkoumání se rozšiřuje
– o hudbu přírodních a orientálních kulturních národů (R. Lach)
– o židovský chrámový zpěv (Z. Idelssohn)
– o byzantskou chrámovou hudbu (E. Wellesz)
– o ruskou hudbu (O. Riesemann)
(atd.)
evropský vývoj je členěn do tří velkých kapitol, odpovídajících Adlerově „stylové
periodizaci“ dějin evropské hudby, a pojednán je po hudebních druzích
závěrečná kapitola o „moderní hudbě“ je pak rozdělena podle národních celků
G. Adler byl mj. vynikající organizátor a editor
posunul hudebně historické bádání – zvláště ve smyslu celistvé koncepce – na úroveň,
po níž následovala opět jistá stagnace: soustředění úsilí na monografický výzkum,
zatímco celková zpracování dějin hudby jsou víceméně eklektická a kompilativní
Æ KRETZSCHMAR, Hermann (1848–1924)
nar. v Olbernhau (Krušné hory), pocházel ze staré kantorské a varhanické rodiny,
studoval na univerzitě v Lipsku hudební vědu, historii a klasickou filologii, vedle toho
též na konzervatoři
r. 1871 promoval a stal se profesorem na lipské konzervatoři, 1877 Musikdirektor na
univerzitě a pak ve městě Rostocku
1887–1904 opět v Lipsku jako Musikdirektor a profesor dějin hudby,
pak v Berlíně jako ordinarius na nově zřízené stolici hudby a ředitel Musikhochschule
(kromě jiných funkcí a oficiálních vyznamenání)
příznačný rys jeho činnosti: v kontextu novější německé hudební vědy nezvykle těsné
spojení „teorie“ a praxe („popularizace“)
Führer durch den Konzertsaal
I. Sinfonie und Suite, 1887
II. Vokalmusik
1. Kirchliche Werke
2. Oratorien und weltliche Chorwerke, 1890
III. Kammermusik (= Hans Mersmann)
Einführung in die Musikgeschichte, 1920
hlavní myšlenka = „dějiny hudby pracují pro estetiku“, tzn. hudebně historický
výzkum slouží potřebám soudobé hudební praxe [...]
──────────────
7
Úvod do hudební vědy
další kolektivní projekty:
Æ Handbuch der Musikwissenschaft, red. Ernst BÜCKEN, 20. – 30. léta 20. století
přináší volné řazení pojednání o jednotlivých hudebně historických epochách,
hudebních druzích, skladatelích; jednotlivé svazky mají nestejnou úroveň; převládá
přitom duchovědné pojetí: srv. k tomu Bückenovu stať Grundfragen der
Musikgeschichte als Geisteswissenschaft z roku 1927
Zeitgeist – styl epochy, který se manifestuje souhlasně (analogicky) ve všech
uměleckých druzích;
srv. i názvy jednotlivých svazků, jejich obrazový doprovod atd.
nicméně jednotlivé svazky nemají stejnou úroveň a vykazují metodický
eklekticismus; duchovědný přístup se v nich mísí s kulturně historickým pojetím,
adlerovská stylová metoda s psychologismem atp.
– Mittelalter und Renaissance: Heinrich BESSELER
– Barock: Robert HAAS
– Rokoko und Klassik: Ernst BÜCKEN
– 19. Jh. bis zur Moderne: Ernst BÜCKEN
– Moderne Musik: Hans MERSMANN
– Instrumentenkunde: Wilhelm HEINITZ
– Außereuropäische Musik: Robert LACHMANN
– Antike Musik: Curt SACHS
– Altslawische Musik: Peter PANOFF
– Aufführungspraxis: Robert HAAS
– Katholische Kirchenmusik: Otto URSPRUNG
– Evangelische Kirchenmusik: Friedrich BLUME
k tomu monografie o skladatelích:
J. S. Bach a G. F. Händel
Haydn, Mozart a Beethoven
Schubert a Weber
Bruckner, Wagner, Verdi
R. Strauss, M. Reger ad.
Æ The Oxford History of Music: rovněž kolektivní pojednání
1. vydání 1901–1905, 6 sv., red. Sir Henry HADOW
sv. 1–2, tj. středověk a renesance (až do r. 1600) napsal 1 autor (H. E. Wooldridge)
sv. 3–6 napsali čtyři autoři (= každý jeden)
2. vydání 1929–1938, 7 sv., větší počet autorů
3. vydání = The New Oxford History of Music, 1954nn.:
I Ancient & Oriental Music, 1957, 1960, 1975, přeprac. 1986
II Early Medieval Music up to 1300, 1954, 1955, 1961, nově 1990
III Ars Nova and the Renaissance 1300–1450, 1960
IV The Age of Humanism 1450–1630, 1968
8
Úvod do hudební vědy
V Opera and Church Music 1630–1750, 1975
VI Concert Music 1630–1750, 1986
VII The Age of Enlightement 1745–1790, 1973
VIII The Age of Beethoven 1790–1830, poprvé 1982
IX Romanticism 1830–1890, poprvé 1990
X The Modern Age 1890–1960, 1974–1975
Æ série Nortonova nakladatelství (Norton Music History Series – stará), 1940nn.:
plánováno 7 svazků o jednotlivých hudebně historických epochách,
svazek 5 o období klasicismu nevyšel (nebyl napsán)
– Curt SACHS: The Rise of Music in the Ancient World, 1943
– Gustav REESE: Music in the Middle Ages, 1941
– TÝŽ: Music in the Renaissance, 1954
– Manfred BUKOFZER: Music in the Baroque Era, 1947, slovenský překlad 1986
– Alfred EINSTEIN: Music in the Romantic Era, 1947; svazek přeložen do němčiny,
francouzštiny, polštiny, slovenštiny
– William W. AUSTIN: Music in the 20th Century, 1966
Æ Neues Handbuch der Musikwissenschaft, red. Carl DAHLHAUS, 1980nn.:
neomezuje se pouze na dějiny evropské hudby, ale zahrnuje i svazky věnované
mimoevropské hudbě, lidové hudbě, systematické hudební vědě ad.
k tomu srv. Carl DAHLHAUS: Grundlagen der Musikgeschichte, Köln 1977
1) Altertum: Albrecht RIETHMÜLLER, Frieder ZAMINER
2) Mittelalter: Hartmut MÖLLER, Rudolf STEPHAN
3) 15. – 16. Jh., 2 sv.: Ludwig FINSCHER
4) 17. Jh.: Werner BRAUN
5) 18. Jh.: Carl DAHLHAUS a kol.
6) 19. Jh.: Carl DAHLHAUS, 1980, 21989, angl. 1989
7) 20. Jh.: Hermann DANUSER
8) – 9) Außereuropäische Musik: Hans OESCH
10) Systematische Musikwissenschaft: C. DAHLHAUS, Helga de la MOTTE-HABER
11) Musikalische Interpretation: H. DANUSER, C. DAHLHAUS (ed.)
12) Volks- und Popularmusik in Europa: Doris STOCKMANN
13) Register
série Große Komponisten und ihre Zeit – doplněk k NHMW:
Johann Sebastian Bach – Arno FORCHERT
Ludwig van Beethoven – Carl DAHLHAUS
Hector Berlioz – Wolfgang DÖMLING
Johannes Brahms – Christian Martin SCHMIDT
Claude Debussy – Theo HIRSBRUNNER
Georg Friedrich Händel – Silke LEOPOLD
Joseph Haydn – Ludwig FINSCHER
Franz Liszt – Wolfgang DÖMLING
Gustav Mahler – Hermann DANUSER
9
Úvod do hudební vědy
Felix Mendelssohn – Wulf KONOLD
Claudio Monteverdi – Silke LEOPOLD
Wolfgang Amadeus Mozart – Wolfgang RUF
Giacomo Puccini – Jürgen MAEHDER
Max Reger – Rainer CADENBACH
Arnold Schönberg – A. L. RINGER
Franz Schubert – Peter GÜLKE
Robert Schumann – Arnfried EDLER
Richard Strauss – Reinhold GERLACH
Igor Stravinskij (Paris) – Theo HIRSBRUNNER
Igor Stravinskij (obecně) – Volker SCHERLIESS
Giuseppe Verdi – Karl Leo GERHARTZ
Richard Wagner – Wulf KONOLD
Anton Webern – Reinhold GERLACH
Æ Heinrich BESSELER – Max SCHNEIDER (ed.): Musikgeschichte in Bildern, Leipzig
1965nn.
I. Musikethnologie
II. Musik des Altertums
III. Musik des Mittelalters und der Renaissance, zde mj. Bruno STÄBLEIN: Schriftbild
der einstimmigen Musik 1–2; Heinrich BESSELER – Peter GÜLKE: Schriftbild der
mehrstimmigen Musik
IV. Musik der Neuzeit
Æ práce jednoho autora:
Jacques COMBARIEU: Histoire de la musique : des origins au début du XXe siècle,
3 sv. Paris 1913–1919
Gracian ČERNUŠÁK: Dějepis hudby, sv. 1–2, Brno 1923–1925, 21930–1931
Paul Henry LÁNG: Music in Western Civilization, 1941, něm. 1947; podtitul: „kronika
účasti hudby na vytváření západní civilizace“; pracuje opět s původně hegelovským
pojmem „ducha doby“
Jacques HANDSCHIN: Musikgeschichte im Überblick, 1948
drží se striktně hudební problematiky; odmítá představu „pokroku, „zlepšování
hudby“ v průběhu jejího hudebně historického vývoje; období středověku věnuje větší
prostor než 19. století
Karl Heinrich WÖRNER: Geschichte der Musik, 1955 a četná další vydání
příručka pro studující hudební vědy
Donald J. GROUT: A History of Western Music, 1960, 31980; dtto
Claude PALISCA (ed.): Norton Anthology of Western Music, 2 sv., 1980: notová
antologie ke knize D. J. Grouta
10
Úvod do hudební vědy
Ulrich MICHELS: dtv-Atlas zur Musik, 2 sv. München-Kassel 1977, četná další vydání
a četné překlady
česká verze: Encyklopedický atlas hudby, Praha 2000
Gerald ABRAHAM: The Concise Oxford History of Music, Oxford University Press
1985
slovenský překlad: Stručné dejiny hudby, Bratislava 2003
Hans Heinrich EGGEBRECHT: Musik im Abendland. Prozesse und Stationen vom
Mittelalter bis zur Gegenwart, München-Zürich 1991
____________________________
d) monografické studium
tj. výklad určitého hudebně historického problému, hudebně historického období,
vývoje jednotlivých hudebních druhů apod.
vzniká z potřeby dělby práce (neboli specializace) na poli hudebně historického
bádání
prvé práce tohoto typu se objevují ojediněle již v 18. století
GERBERT, Martin (1720–1793)
opat benediktinského kláštera sv. Blažeje (St. Blasien)
edice Scriptores ecclesiastici de musica sacra potissimum, 3 svazky, St. Blasien 1784
(srv. dále)
pojednání De cantu et musica sacra a prima ecclesiae aetate usque ad praesens
tempus, 1779, nově 1968
polemika proti dobové chrámové praxi, plné světských prvků
de ARTEAGA, Esteban (1747–1799)
původem Španěl, z podnětu Padre Martiniho (viz) zpracoval
Rivoluzioni del teatro musicale italiano, dalla sua origine fino al presente, 2 svazky,
2
Bologna 1783–1785, Venezia 1785, německý překlad J. N. Forkel, 1789
pojednává hlavně o vztahu poezie a hudby v opeře a o dobových francouzskoitalských žurnalistických a estetických polemikách
práce zaměřena na současnost, o 17. století píše jen málo
v 19. století se monografické studium týkalo hlavně staré hudby (středověk, chrámová
hudba, chorál) – ne bez souvislosti s vlnou historismu a snah o obrodu chrámové
hudby
Æ Německo a Rakousko:
THIBAUT, Anton Friedrich Justus (1774–1840)
2
3
Über die Reinheit der Tonkunst, Heidelberg 1825, 1826, 1861, anglicky 1877
ideál chrámové hudby spatřuje v hudbě G. P. da Palestiny
11
Úvod do hudební vědy
KIESEWETTER, Rafael Georg (1773–1850)
nar. v Holešově na Moravě, strýc A. W. Ambrose (viz);
psal zejména studie o notaci a o interpretační praxi staré hudby
stěžejní pojednání:
Die Verdienste der Niederländer um die Tonkunst, Amsterodam 1828
vítězná práce v soutěži, vypsané Královským nizozemským institutem věd; pro
evropskou muzikologii „objevila“ tzv. nizozemské skladatelské školy
Æ Francie a Belgie:
de COUSSEMAKER, Edmond (1805–1876)
v kompozici žák A. Rejchy
edice Scriptorum de musica medii aevi nova series, Paris 1864–1876; pokračování
edice Gerbertovy (viz výše)
Drames liturgiques du moyen age, Paris 1860
Œuvres complètes du trouvère Adam de la Halle (poésie et musique), Paris 1872
Histoire de l’harmonie au moyen âge, Paris 1852
prvé monografické pojednání o středověké hudbě kromě chorálu
GEVAERT, François August (1820–1908)
Belgičan, Fétisův nástupce ve funkci ředitele bruselské konzervatoře; jeho učebnice
instrumentace byla přeložena do němčiny, angličtiny, ruštiny aj.
Histoire et théorie de la musique de l’antiquité, 2 svazky, Ghent 1875–1881; dějiny
hudby v kontextu kulturní historie
Les origins du chant liturgique de l’église latine, Ghent 1890, něm. překlad Hugo
Riemann 1891
La Mélopée antique dans le chant de l’Eglise latine, Ghent 1895–1896; proti
předchozím názorům prokazuje tradici latinského chorálu již před papežem
Gregorem I. Velikým
výzkum (gregoriánského) chorálu: poprvé institucionálně zakotven na církevní
(klášterní) půdě – benediktini ze Solesmes:
v letech 1837–1875 realizoval opat Dom P. GUÉRANGER ideu obnovy klášterního
života podle středověkých vzorů
(NB: historismus, restaurace; viz výše)
včetně pokusu o obnovu autentické chorální tradice, nezkreslené mladšími reformami
Dom Joseph POTHIER (1838–1923)
Les mélodies grégoriennes, d’après la tradition, Solesmes 1881, 3Tournai 1890,
německy 1881, italsky 1890
edice pramenů (Dom Joseph Pothier, Dom André Mocquereau ad.):
Liber Gradualis...juxta antiquorum codicum...fidem restitutus in usum congregationis
Benedictinae Galliarum, Solesmes 1895
po delších diskusích a kontroverzích – kdy se mj. objevila konkurenční verze vydaná
v Regensburgu dle zcela odlišných zásad i pramenů – se stal podle instrukce papeže
Pia X. Motu proprio z roku 1903 základem pro tzv. Editio Vaticana
Liber antiphonarius pro vesperis et completorio, Solesmes 1891
Liber usualis missae et officii, Solesmes 1896
12
Úvod do hudební vědy
Æ PALÉOGRAPHIE MUSICALE
Solesmes-Tournai 1889nn., 19 svazků ve dvou řadách
faksimilované přetisky hlavních chorálních rukopisů dle liturgie gregoriánské,
ambrosiánské, mozarabské a galikánské
__________________________________
Æ biografie:
téměř ve stejné době resp. o málo později se potkáváme s jiným výrazným odvětvím
monografického studia hudební minulosti (dějin hudby), s biografistikou (neboli
s biografiemi slavných představitelů hudebního umění), patřící potom nadlouho
k velmi rozšířeným oblastem bádání i k velmi populárnímu typu hudebně historického
pojednání
tak jako hudebně historický výzkum (resp. odborný zájem o hudební minulost) je ve
svém celku podnícen a podmíněn historismem – jenž je určitým typem společenského
vědomí či ideologie, tak v případě biografistiky hraje roli kult originálního génia,
uctívání velkých osobností, výklad dějin jakožto Heroengeschichte, nastupující již
v 18. století a typický pro století devatenácté
v hudbě pak přistupuje představa tvorby jakožto bezprostředního výrazu či odrazu
skladatelovy (privátní) existence: hudební díla jsou chápána jakožto úryvky znějící
biografie, jejich pochopení není možné bez poznání individuálních osudů tvůrce;
v žádném jiném druhu umění se toto pojetí tak silně neprosadilo
průkopnické dílo:
FORKEL, Johann Nikolaus (viz výše)
Über Johann Sebastian Bachs Leben, Kunst und Kunstwerke, Leipzig 1802
J. S. Bach představoval pro Forkela jak známo vrchol veškerého hudebního vývoje
též R.G. KIESEWETTER (srv. výše) člení svoji práci Geschichte der europäischabendländischen oder unserer heutigen Musik. Darstellung ihres Ursprunges, ihres
2
Wachsthumes und ihrer stufenweiser Entwicklung, Leipzig 1834, 1846, angl. 1848
podle významných osobností, které v daném historickém období (století) působily
další významné biografie z tohoto období:
BAINI, Giuseppe (1775–1844)
římský duchovní, skladatel a hudební spisovatel, synovec skladatele Lorenzo Bainiho
Memorie storio-critiche della vita e delle opere di Giovanni Pierluigi da Palestrina,
Roma 1828, něm. zkráceně Breslau 1832
čerpá z jinak nepřístupných vatikánských archivních fondů
von WINTERFELD, Karl (1784–1852 Berlin)
J. P. von Palestrina, seine Werke und deren Bedeutung für die Tonkunst, Breslau
1828
Johannes Gabrieli und sein Zeitalter, 2 svazky + 1 svazek hudebních příkladů,
Breslau 1834
JAHN, Otto (1813–1869)
Wolfgang Amadeus Mozart, 4 sv. Leipzig 1856–1869, a další vydání
13
Úvod do hudební vědy
4
přeprac. Hermann Abert, Leipzig 1905–1907, znovu 1973–1975
standardní biografie typu „život a dílo“: vylíčení životních osudů skladatele a rysů
jeho osobnosti, výčet děl a jejich charakteristika, zařazení do dobového vývoje,
historický a sociální kontext
CHRYSANDER, Friedrich (1826–1901)
Georg Friedrich Händel, 3 sv. Leipzig 1858–1867, znovu 1919, 1966; nedokonč.,
sahá k roku 1740
podmínkou pro napsání umělecké biografie je znalost díla příslušného skladatele,
proto dal Chrysander nakonec přednost přípravě a uskutečnění souborného vydání
díla G. F. Händela (viz jinde)
SPITTA, Philipp (1841–1894)
7
Johann Sebastian Bach, 2 sv., Leipzig 1872, 1880, 1970
vedle životopisu podrobná analýza tvorby i rozsáhlá dokumentace
J. S. Bach jako vrchol německého hudebního vývoje (jeho jediným důstojným
předchůdcem je Heinrich Schütz – kterého pro dějiny německé hudby objevil
Winterfeld v rámci své práce o G. Gabrielim – viz), jako „ztělesněný hudební génius
německého národa“ a „nejmocnější hrdina německé reformace“ a jako jednoznačně
náboženský skladatel
POHL, Carl Ferdinand (1819–1887)
Joseph Haydn, 1. díl (= 2 sv.), Leipzig 1878, 1882
THAYER, Alexander W. (1817–1897)
Ludwig van Beethoven, v původní anglické verzi pouze životopis
německý překlad a revize Hermann Deiters, 1866–1879 (sv. 1–3), a Hugo Riemann,
1907–1911 (sv. 4–5)
KALBECK, Max (1850–1921)
Johannes Brahms, 4 sv., Berlin 1904–1914, 21912–1921, nově 1976
monumentální biografie z pera současníka, založená zčásti na autorových
vzpomínkách a na ústních sděleních skladatele
[…]
v současnosti patří biografie skladatelů spíše do sféry popularizace a beletrie
vědecký nárok splňuje typ tzv. dokumentární biografie:
DEUTSCH, Otto Erich (1883–1967)
Franz Schubert. Die Dokumente seines Lebens und Schaffens
II/1: Die Dokumente seines Lebens, München 1914, 2rozš. 1964
II/2: Die Erinnerungen seiner Freunde, Leipzig 1957, 31974, angl. 1958
III: Sein Leben in Bildern, München 1913
anglické rozšířené vydání: Schubert. A Documentary Biography, New York – London
1947, reprint 1977
Mozart. Die Dokumente seines Lebens (= doplněk k Neue Mozart-Ausgabe – viz
jinde), Kassel 1961–1965, angl. 1965, 21966, dodatky 1978
14
Úvod do hudební vědy
[…]
Æ dějiny hudebních druhů, žánrů, forem
Hermann KRETZSCHMAR (ed.):
Kleine Handbücher der Musikgeschichte nach Gattungen, 14 sv., Leipzig 1905-1922
– Arnold SCHERING: Geschichte des Instrumentalkonzerts, 1905, 21927, 31965
Geschichte des Oratoriums, 1911
– Hugo Leichtentritt: Geschichte der Motette, 1908
– Hermann KRETZSCHMAR: Geschichte des neuen deutschen Liedes (1. Von Albert bis
Zelter), 1911, 21964
Geschichte der Oper, 1919 (rusky 1925)
Einführung in die Musikgeschichte, 1920 (srv. výše)
– Eugen SCHMITZ: Geschichte der Kantate und des geistlichen Konzertes
(1. Geschichte der weltlichen Solokantate), 1914, 21955
– Johannes WOLF: Handbuch der Notationskunde, 1913–1919, 21963
– Hugo BOTSTIBER: Geschichte der Ouverture und der freien Orchesterformen, 1913
– Georg SCHÜNEMANN: Geschichte des Dirigierens, 1913, 21965
– Peter WAGNER: Geschichte der Messe (1. bis 1600), 1913, 31963
– Curt SACHS: Handbuch der Musikinstrumentenkunde, 1920, 31966
– Karl NEF: Geschichte der Symphonie und der Suite für Orchester, 1921
– Adolf ABER: Handbuch der Musikliteratur, 1922
neboli: v tomto projektu nešlo jenom o příručky k dějinám hudebních druhů, ale i o
další problémové okruhy
úroveň svazků byla nevyrovnaná; některé z titulů byly vědecky přínosné a objevné, o
čemž svědčí reedice
problémy vyvstaly tam, kde šlo o dějiny instrumentálních druhů, střižené podle
školské Formenlehre, spatřující vrchol dokonalosti v klasické sonátové formě
NB: srv. dobové modely dějin hudby také s vrcholem v klasicismu
další problém: pod vlivem tradiční nauky o formách (která je teorií instrumentální
hudby) zůstávala u vokálních žánrů silně zanedbána problematika textu (resp. vztahu
textu a hudby)
další práce podobného typu:
Otto KLAUWELL: Geschichte der Programmusik, Leipzig 1910
Walter GEORGII: Klaviermusik, 3přeprac. Zürich 1956
Donald J. GROUT: A Short History of Opera, New York 1947, 21965
Ernst Hermann MEYER: English Chamber Music, London 1946, 21961, něm. Leipzig
1958 (= marxistická práce)
Alfred EINSTEIN: The Italian Madrigal, 3 sv. Princeton 1949, 21971
William S. NEWMAN: A History of the Sonata Idea, 3 sv. Chapel Hill 1959–1969
– The Sonata in the Baroque Era
– The Sonata in the Classic Era
– The Sonata since Beethoven
Barry S. BROOK: La symphonie française dans la seconde moitié du XVIIIe siècle,
3 sv. Paris 1962
15
Úvod do hudební vědy
Warren KIRKENDALE: Fuge und Fugato in der Kammermusik des Rokoko und der
Klassik, Tutzing 1966, angl. 1979
Sieghardt DÖHRING: Formgeschichte der Opernarie vom Ausgang des 18. bis zur
Mitte des 19. Jhs., Marburg 1969
Hans ENGEL: Das Instrumentalkonzert, 2 sv., Wiesbaden 1971–1974
Willy APEL: The History of Keyboard Music to 1700, Bloomington – London 1972
Ludwig FINSCHER: Studien zur Geschichte des Streichquartetts I, Kassel 1974
Andreas BALLSTAEDT – Tobias WIDMAIER: Salonmusik, Wiesbaden – Stuttgart 1989
Anselm GERHARD: Die Verstädterung der Oper. Paris und das Musiktheater des
19. Jahrhunderts, Stuttgart – Weimar 1992
Æ národní hudební dějiny, dějiny podle epoch (srv. též výše)
Gustav SCHILLING (1803 Hannover – 1881 USA)
Geschichte der heutigen oder modernen Musik, Karlsruhe 1841
Adolf Bernhard MARX (srv. výše)
Die Musik des 19. Jahrhunderts und ihre Pflege, Leipzig 1855
Franz BRENDEL (1811–1868)
Geschichte der Musik in Italien, Deutschland und Frankreich, Leipzig 1852 (a četná
další vydání)
Hugo RIEMANN: Geschichte der Musik seit Beethoven, Leipzig 1901
Georg KNEPLER: Musikgeschichte des XIX. Jahrhunderts, 2 sv., Berlin 1961
Studien zur Musikgeschichte des 19. Jahrhunderts, Regensburg 1965nn.
Rudolf FLOTZINGER – Gernot GRUBER (ed.): Musikgeschichte Österreichs, 2 sv., Graz
– Wien – Köln 1977–1979
Dejiny hudobnej kultúry na Slovensku:
Richard RYBARIČ: I. Stredovek, renesancia, barok, Bratislava 1984
Darina MÚDRA: II. Klasicizmus, Bratislava 1993
Æ dějiny hudebních stylů, institucí apod.
Thrasybulos GEORGIADES: Musik und Sprache. Das Werden der abendländischen
Musik dargestellt an der Vertonung der Messe, Berlin 1954
Walter WIORA: Europäische Volksmusik und abendländische Tonkunst, Kassel 1957
Walter SALMEN: Der fahrende Musiker im europäischen Mittelalter, Kassel 1960
Stefania ŁOBACZEWSKA: Style muzyczne, 2 sv., Kraków 1960–1962
Richard L. CROCKER: A History of Musical Style, New York 1966, 21986
Hans Heinrich EGGEBRECHT (ed.): Handwörterbuch der musikalischen Terminologie,
Wiesbaden 1965nn.
Peter GÜLKE: Mönche, Bürger, Minnesänger. Musik in der Gesellschaft des
europäischen Mittelalters, Leipzig 1975
Freia HOFFMANN: Instrument und Körper. Die musizierende Frau in der bürgerlichen
Kultur, Frankfurt a.M. – Leipzig 1991
16
Úvod do hudební vědy
Æ česká hudba
a) souborná pojednání:
Johann RITTERSBERG: Die Tonkunst in Böhmen von den ältesten bis auf die
gegenwärtigen Zeiten, in: Archiv für Geschichte, Statistik, Literatur und Kunst,
1824/1825
Josef Leopold ZVONAŘ [Zř]: Dějiny české hudby, in: Riegrův slovník naučný, 2. díl,
Praha 1862, s. 455–464
Christian d’ELVERT: Geschichte der Musik in Mähren un Österreichischen Schlesien
mit Rücksicht auf die allgemeine böhmische und österreichische Geschichte, Brünn
1873
Josef SRB-DEBRNOV: Dějiny hudby v Čechách a na Moravě, Praha 1891
Otakar HOSTINSKÝ: Hudba v Čechách. Nástin dějepisný, Praha 1900
Zdeněk NEJEDLÝ: Dějiny české hudby, Praha 1903
Richard BATKA: Musik in Böhmen, Berlin 1906
Jaromír BORECKÝ: Stručný přehled dějin české hudby. Dodatek k Riemannovu
Katechismu dějin hudby, Praha 1906, 2opraveno a rozšířeno 1928
Jan BRANBERGER: Stručné dějiny československé hudby od nejstarších do
nejnovějších dob, Praha 1933
Hudba v Československu, in: Československá vlastivěda, sv. 8, Umění, Praha 1935,
s. 433–759
Jan RACEK: Česká hudba od nejstarších dob do počátku 19. století, Praha – Brno
1949, 21958
Richard QUOIKA: Die Musik der Deutschen in Böhmen und Mähren, Berlin 1956
Igor BELZA: Istorija češskoj muzykalnoj kultury, Moskva 1959
Karl Michael KOMMA: Das böhmische Musikantentum, Kassel 1960
Robert SMETANA (ed.): Československá vlastivěda, díl IX, Umění, sv. 3, Hudba, Praha
1971
Tomislav VOLEK – Stanislav JAREŠ: Dějiny české hudby v obrazech. Od nejstarších
památek do vybudování Národního divadla, Praha 1977
Vladimír LÉBL a kol.: Hudba v českých dějinách, Praha 1983, 21989
b) jednotlivé epochy a hudební druhy:
Christian d’ELVERT: Geschichte des Theaters in Mähren und Österr.-Schlesien,
Brünn 1873
Oscar TEUBER: Geschichte des Prager Theaters: von den Anfängen bis auf die
neueste Zeit, 3 sv. Praha 1883–1885
Karel KONRÁD: Dějiny posvátného zpěvu staročeského od 15. věku do zrušení
literátských bratrstev, Praha 1893
Zdeněk NEJEDLÝ:
Dějiny zpěvu předhusitského, Praha 1904 (= Dějiny husitského zpěvu I, Praha 1954)
Počátky husitského zpěvu, Praha 1907 (= Dějiny husitského zpěvu II–III, Praha 1954–
1955) Dějiny husitského zpěvu za válek husitských, Praha 1913 (= Dějiny husitského
zpěvu IV–VI), Praha 1955–1956
Česká moderní zpěvohra po Smetanovi, Praha 1911
Opera Národního divadla do roku 1900, Praha 1935
Opera Národního divadla od roku 1900 do převratu, Praha 1936
Rudolf Freiherr von PROCHÁZKA:
Das romantische Musik-Prag. Charakterbilder, Saaz (= Žatec) 1914
Der Kammermusikverein in Prag, Praha 1926
17
Úvod do hudební vědy
Vladimír BALTHASAR: Hudba v Československé republice, Praha 1919
Vladimír HELFERT:
Hudební barok na českých zámcích, Praha 1916
Hudba na jaroměřickém zámku, Praha 1924
Česká moderní hudba. Studie o české hudební tvořivosti, Olomouc 1936, 2Praha 1970
Emil AXMAN: Morava v české hudbě 19. století, Praha 1920
Richard VESELÝ: Dějiny české filharmonie v letech 1901–1924, Praha 1935
Otakar KAMPER: Hudební Praha 18. věku, Praha 1936
Dobroslav OREL: Hudební prvky svatováclavské, in: Svatováclavský sborník II–3,
Praha 1937
Josef BARTOŠ: Prozatímní divadlo a jeho opera, Praha 1938
Jan RACEK: Italská monodie z doby raného baroku v Čechách, Olomouc 1945
Bedřich VÁCLAVEK – Robert SMETANA: O české písni lidové a zlidovělé, Praha 1950
Václav HOLZKNECHT: Hudební skupina Mánesa, Praha 1968
Jaroslav SMOLKA: Česká kantáta a oratorium, Praha 1970
Kolektiv autorů: Dějiny české hudební kultury, I 1890–1918, II 1918–1945, Praha
1972 a1981
Jan KAPUSTA: Dechové kapely, pochod a František Kmoch, Praha 1974
Josef BEK: Avantgarda. Ke genezi socialistického realismu v české hudbě, Praha 1984
John TYRRELL: Czech Opera, Cambridge 1988, česky Brno 1991–1992
Jaromír HAVLÍK: Česká symfonie 1945–1980, Praha 1989
František ČERNÝ (ed.): Divadlo v Kotcích, Praha 1992
c) monografie o skladatelích (viz též: tematické katalogy)
Jan RACEK: Kryštof Harant z Polžic a jeho doba, 3 sv., Brno 1970–1973
Otakar KAMPER: F. X. Brixy. K dějinám českého baroka hudebního, Praha 1926
Vladimír HELFERT: Jiří Benda I–II, Brno 1929–1934
Rudolf PEČMAN: Josef Mysliveček, Praha 1981
Jiří BERKOVEC: Jakub Jan Ryba, Jinočany 1995
Rudolf MÜLLER: Josef Proksch. Biographisches Denkmal aus dessen
Nachlasspapieren errichtet, Reichenberg (= Liberec) 1874
Ernst RYCHNOVSKY: Johann Friedrich Kittl. Ein Beitrag zur Musikgeschichte Prags,
2 sv. Praha 1904
Josef PLAVEC: František Škroup, Praha 1941
Vladimír HORÁK: František Pivoda, Brno b.r. [1970]
Bedřich Smetana:
Bronislav WELLEK: Friedrich Smetana, Praha 1895, 21900
František V. KREJČÍ: Bedřich Smetana, Praha 1900
Otakar HOSTINSKÝ: Bedřich Smetana a jeho boj o moderní českou hudbu, Praha 1901
(= soubor statí)
W[illiam] RITTER: Smetana (= Les maîtres de la musique), Paris 1905
Arnošt KRAUS: Bedřich Smetana v Göteborgu (=Věstník České královské akademie
nauk XV), Praha 1905, 21925
Zdeněk NEJEDLÝ:
Zpěvohry Smetanovy, Praha 1908
Smetaniana, Praha 1922 (= soubor statí)
Bedřich Smetana (= Zlatoroh), Praha 1924
Bedřich Smetana, 4 sv., Praha 1924-1933, 27 sv., Praha 1950–1954 (nedokonč.)
18
Úvod do hudební vědy
Karel HOFFMEISTER: Bedřich Smetana (= Sbírka illustrovaných monografií), Praha
1915
Vladimír HELFERT:
Smetanovské kapitoly, Praha 1917, 21954
Tvůrčí rozvoj Bedřicha Smetany, Praha 1924, 21953
Ernst RYCHNOVSKY: Smetana, Stuttgart – Berlin 1924
Otakar ZICH: Symfonické básně Smetanovy, Praha 1924
Mirko OČADLÍK: Libuše. Vznik Smetanovy zpěvohry, Praha 1939
Helmut BOESE: Zwei Urmusikanten. Smetana-Dvořák, Stuttgart 1955
Brian LARGE: Smetana, London 1970
John CLAPHAM: Smetana, London 1972
Dílo a život Bedřicha Smetany, „kolektivní monografie“:
1) Karel JANEČEK: Smetanova komorní hudba. Kompoziční výklad, Praha 1978
2) Jaroslav SMOLKA: Smetanova vokální tvorba, Praha 1980
3) Jaroslav JIRÁNEK: Smetanova operní tvorba I (Od Braniborů v Čechách
k Libuši), Praha 1984
4) Jaroslav JIRÁNEK: Smetanova operní tvorba II (Od dvou vdov k Viole),
Praha 1989
5) Jaroslav SMOLKA: Smetanova symfonická tvorba, Praha 1984
Hana SÉQUARDTOVÁ:
Konstanty a proměny ve Smetanově tvorbě, Praha 1978
Bedřich Smetana (= Hudební profily), Praha 1988, něm. 1985
Milan KUNA (ed.): Sto let odkazu Bedřicha Smetany. Příspěvky a studie z konference
hudebně vědecké oblasti Svazu českých skladatelů a koncertních umělců v Praze,
Praha 1985
Olga MOJŽÍŠOVÁ – Marta OTTLOVÁ (ed.): Bedřich Smetana 1824-1884. Report on the
International Musicological Conference Praha 24th-26th May 1994, Praha 1995
Antonín Dvořák:
Antonín Dvořák. Sborník statí o jeho díle a životě, Praha 1912
Josef BARTOŠ: Antonín Dvořák. Kritická studie, Praha 1913 (= produkt „bojů o
Dvořáka“, psáno z protidvořákovského stanoviska)
Otakar ŠOUREK: Život a dílo Antonína Dvořáka, sv. 1–2, Praha 1916–1917, 21922–
1928, 31954–1955, sv. 3–4, Praha 1930–1933, 21956–1957
Jan Miroslav KVĚT: Mládí Antonína Dvořáka, Praha 1941, 21943
Viktor FISCHL (ed.): Antonín Dvořák. His Achievement, London 1943, reprint 1970
Hans KULL: Dvořáks Kammermusik, Bern 1948
Helmut BOESE: Zwei Urmusikanten (viz výše)
Antonín SYCHRA: Estetika Dvořákovy symfonické tvorby, Praha 1959, něm. Leipzig
1973
Jarmil BURGHAUSER: Antonín Dvořák, Praha 1966
Rudolf PEČMAN (ed.): Dvořák, Janáček and Their Time. Colloquium Brno 1984, Brno
1985
John CLAPHAM:
Antonín Dvořák. Musician and Craftsman, London 1966
Dvořák, London 1979
Valerija JEGOROVA: Simfonii Dvoržaka, Moskva 1979
19
Úvod do hudební vědy
Markéta HALLOVÁ – Zuzana PETRÁŠKOVÁ – Jarmila TAUEROVÁ (ed.): Musical
Dramatic Works by Antonín Dvořák. Papers from an International Musicological
Conference Prague 19–21 May 1983, Praha 1989
Jarmila GABRIELOVÁ: Rané tvůrčí období Antonína Dvořáka, Praha 1991
Hartmut SCHICK: Studien zu Dvořáks Streichquartetten, Laaber 1990
Klaus DÖGE: Dvořák. Leben-Werke-Dokumente, Mainz-München 1991
Michael BECKERMAN (ed.): Dvořák and His World, Princeton 1993
John C. TIBBETS (ed.): Dvořák in America 1892–1895, Portland 1993
Daniela PHILIPPI: Antonín Dvořák: Die Geisterbraut / Svatební košile op. 69 – Die
heilige Ludmilla / Svatá Ludmila op. 71. Studien zur großen Vokalform im
19 Jahrhundert, Tutzing 1993
Jitka BRABCOVÁ – Jarmil BURGHAUSER (ed.): Antonín Dvořák dramatik / Antonín
Dvořák the Dramatist, Praha – Pelhřimov 1994
Klaus DÖGE – Peter JOST (ed.): Dvořák-Studien, Mainz 1994
Marta OTTLOVÁ – Milan POSPÍŠIL (ed.): Antonín Dvořák 1841–1904. Report of the
International Musicological Congress Dobříš 17th–20th September 1991, Praha 1994
David BEVERIDGE (ed.): Rethinking Dvořák. Views from Five Countries, Oxford –
New York 1996
Zdeněk Fibich:
C. L. RICHTER (= Anežka Schulzová): Zdenko Fibich, Praha 1900
Zdeněk NEJEDLÝ:
Zdeněk Fibich, zakladatel scénického melodramu, Praha 1901
Zdeňka Fibicha milostný deník, Praha 1925
Vladimír KNITTL: Zdeněk Fibich, Praha 1910, 21943
Josef BARTOŠ: Zdeněk Fibich (= Zlatoroh), Praha 1914
Mirko OČADLÍK: Život a dílo Zdeňka Fibicha, Praha 1950
Artuš REKTORYS (ed.): Zdeněk Fibich. Sborník dokumentů a studií, 2 sv. Praha 1950–
1952
Jaroslav JIRÁNEK: Zdeněk Fibich, Praha 1963
Vladimír HUDEC:
Fibichovo skladatelské mládí, Praha 1966
Zdeněk Fibich, Praha 1971
Leoš Janáček:
Max BROD: Leoš Janáček. Život a dílo (přel. Alfred Fuchs), Praha 1924, něm. Wien
1925
Adolf VESELÝ: Leoš Janáček. Pohled do života i díla, Praha 1924
Vladimír HELFERT:
Leoš Janáček. Obraz životního a uměleckého boje I. V poutech tradice, Brno 1939
Janáčkův sborník. K stému výročí narození L. Janáčka 1854 až 1954 (= Musikologie
sv. 3), Praha 1955
Jaroslav VOGEL: Leoš Janáček. Leben und Werk, Praha-Kassel 1958, česky Praha
1963
Jaroslav ŠEDA: Leoš Janáček, Praha 1961
Leoš Janáček a soudobá hudba. Mezinárodní hudebně vědecký kongres Brno 1958,
Praha 1963
Jan RACEK: Leoš Janáček. Člověk a umělec, Brno 1963
20
Úvod do hudební vědy
Operní dílo Leoše Janáčka. Sborník příspěvků z mezinárodního symposia Brno říjen
1965, Brno 1968
Colloquium Leoš Janáček et musica Europaea Brno 1968, Brno 1970
Tibor KNEIF: Die Bühnenwerke von Leoš Janáček, Wien 1974
Michael EWANS: Janáček’s Tragic Operas, London 1977
Heinz-Klaus METZGER – Rainer RIEHN (ed.): Leoš Janáček (= Musik-Konzepte Bd. 7),
München 1979
Colloquium Leoš Janáček ac tempora nostra Brno 1978, Brno 1983
Colloquium Dvořák, Janáček and Their Time (viz výše)
Josef Bohuslav Foerster:
Zdeněk NEJEDLÝ: Josef Bohuslav Foerster, Praha 1910
Josef BARTOŠ: Josef Bohuslav Foerster, Praha 1923
Artuš REKTORYS (ed.): Památník Foersterův, Praha 1929
Josef BARTOŠ – Přemysl PRAŽÁK – Josef PLAVEC (ed.): J.B. Foerster. Jeho životní
pouť a tvorba 1859–1949, Praha 1949
Vítězslav Novák:
Zdeněk NEJEDLÝ: Vítězslav Novák. Studie a kritiky, Praha 1921
Stanislav HANUŠ – Boleslav VOMÁČKA (ed.): Sborník na počest 60. narozenin
Vítězslava Nováka, Praha 1930
Antonín SRBA (ed.): Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky, sv. 1–3, Praha 1932–1940
Václav ŠTĚPÁN: Novák a Suk, Praha 1945
Vladimír LÉBL: Vítězslav Novák. Život a dílo, Praha 1964
Karel PADRTA – Bohumír ŠTĚDROŇ (ed.): Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky ke
100. výročí narození, České Budějovice 1972
Josef Suk
Jan Miroslav KVĚT (ed.): Josef Suk. Život a dílo. Studie a vzpomínky, Praha 1935
Václav ŠTĚPÁN: Novák a Suk (viz výše)
Oldřich FILIPOVSKÝ: Klavírní tvorba Josefa Suka. Rozbory a výklad Plzeň 1947
Jiří BERKOVEC: Josef Suk (1874–1935). Život a dílo, Praha 1956, 21962
Zdeněk SÁDECKÝ: Lyrismus v tvorbě Josefa Suka, Praha 1966
Bohuslav Martinů
Miloš ŠAFRÁNEK:
Bohuslav Martinů. The Man and his Music, New York 1944, 2 rozš. London 1946
Bohuslav Martinů. Život a dílo, Praha 1961, angl. London 1962, něm. Praha 1964
Divadlo Bohuslava Martinů, Praha 1979
Jaroslav MIHULE:
Bohuslav Martinů. Profil života a díla, Praha 1974
Martinů. Osud skladatele, Praha 2002
Brian LARGE: Martinů, London 1975
21
Úvod do hudební vědy
Jitka BRABCOVÁ (ed.): Bohuslav Martinů Anno 1981. Papers from an International
Musicological Conference, Praha 1990
Petr MACEK (ed.): Bohuslav Martinů, His Pupils, Friends and Contemporaries.
Colloquium Brno 1990, Brno 1993
Čeští skladatelé 20. století:
Zdeněk NEJEDLÝ: Otakar Ostrčil. Vzrůst a uzrání, Praha 1935
Otakar ŠOUREK: Rudolf Karel. Variace v životě a díle, Praha 1947
Václav HOLZKNECHT:
Jaroslav Ježek & Osvobozené divadlo, Praha 1957
Iša Krejčí, Praha 1976
Jaroslav JIRÁNEK: Vít Nejedlý. Z historie bojů o novou socialistickou kulturu, Praha
1959
Miroslav ŠULC: Oskar Nedbal, Praha 1959
Jaroslav SMOLKA: Ladislav Vycpálek. Tvůrčí vývoj, Praha 1960
Zdeněk ZOUHAR: Skladatel Jan Kunc, Praha 1960
Jaroslav KASAN (ed.): Pavel Bořkovec. Osobnost a dílo, Praha 1964
František PALA: Emil Axman. Život a dílo, Praha 1966
Jiří VÁLEK: Jaroslav Řídký. Život a odkaz českého skladatele a učitele, Praha 1966
Jiří VYSLOUŽIL: Alois Hába. Život a dílo, Praha 1974
Alexander BUCHNER: Oskar Nedbal, Praha 1976
Jan VIČAR: Václav Trojan, Praha 1989
Kateřina VONDROVICOVÁ: Petr Eben, Praha 1993
Josef BEK: Erwin Schulhoff, Hamburg 1994
Alena BUREŠOVÁ: Pavel Bořkovec, Olomouc 1994
Edice písemných pramenů:
Vojtěch JÍROVEC (Adalbert Gytowetz): Vlastní životopis, přeložil a vydal František
Bartoš, Praha 1940
Václav Jan TOMÁŠEK: Vlastní životopis, přeložil a vydal Zdeněk Němec, Praha 1941
Æ Bedřich Smetana:
Mirko OČADLÍK: Soupis dopisů Bedřicha Smetany, in: Miscellanea musicologica XV,
Praha 1960
Karel TEIGE (ed.): Dopisy Smetanovy, Praha 1896 (= výbor 60 dopisů, zvl. Fr.
Lisztovi)
Jan LÖWENBACH (ed.): Bedřich Smetana a Dr. Ludevít Procházka. Vzájemná
korespondence, Praha 1914
Jan REISSER (ed.): Bedřich Smetana. Články a referáty, Praha 1920
Vladimír BALTHASAR (ed.): Bedřich Smetana a Josef Srb-Debrnov. Vzájemná
korespondence, Praha 1924
František BARTOŠ (ed.): Smetana ve vzpomínkách a dopisech, Praha 1939
Mirko OČADLÍK (ed.): Bedřich Smetana a Eliška Krásnohorská. Vzájemná
korespondence, Praha 1940
Václav Hanno JARKA (ed.): Kritické dílo Bedřicha Smetany, Praha 1947
22
Úvod do hudební vědy
Æ Antonín Dvořák
Milan KUNA a kol.(ed.): Antonín Dvořák. Korespondence a dokumenty, 10 sv. Praha
1987–2004: sv. 1–4 korespondence odeslaná; sv. 5–8 korespondence přijatá, sv. 9–10
dokumenty
[…]
Æ Zdeněk Fibich
Artuš REKTORYS (ed.): Zdeněk Fibich. Sborník dokumentů a studií, 2 sv. Praha 1950–
1952
Æ Leoš Janáček
Janáčkův archiv:
Korespondence Leoše Janáčka (ed. Artuš REKTORYS a Jan RACEK)
1) s Artušem Rektorysem, Praha 1934,
2) s Otakarem Ostrčilem, Praha 1948
3) s F. S. Procházkou, Praha 1949
4) s Artušem Rektorysem, Praha 1949 (= 2. rozšířené vydání sv. 1)
5) s libretisty Výletů Broučkových, Praha 1950
6) s Gabrielou Horváthovou, Praha 1950
7) s Karlem Kovařovicem a ředitelstvím Národního divadla, Praha 1950
8) s Marií Calmou a MUDr Františkem Veselým, Praha 1951
9) s Maxem Brodem, Praha 1953
Leoš JANÁČEK:
O lidové písni a lidové hudbě, ed. Jiří Vysloužil, Praha 1955
Hudebně teoretické dílo, ed. Zdeněk Blažek, sv. 1 Praha 1968, sv. 2 Praha 1974
Fejetony z Lidových novin, ed. Bohumír Štědroň, Brno 1958
Vzpomínky, dokumenty, korespondence a studie, ed. Bohumír Štědroň, Praha 1986
Literární dílo I–II (1875–1928), ed. Theodora Straková, Eva Drlíková, Brno 2003
Teoretické dílo I–II, ed. Eva Drlíková, Leoš Faltus, Svatava Přibáňová, Jiří Zahrádka,
Brno 2008
Svatava PŘIBÁŇOVÁ (ed.): Hádanka života. Dopisy Leoše Janáčka Kamile Stösslové,
Brno 1990
John TYRRELL (ed.): Janáček’s Operas. A Documentary Account, London 1992
Æ Josef Bohuslav Foerster
Josef Bohuslav FOERSTER:
Sůl života, ed. Jindřich Květ, Praha 1920 (= výbor čsp. studií)
Poutník. Paměti díl I., Praha 1929
Poutníkovy cesty. Pamětí díl II., Praha 1932 (oba svazky znovu jako Poutník, Praha
1942)
Poutník v Hamburku, Praha 1938, 21939
Poutník v cizině, Praha 1947 (= znovu předchozí svazek + období vídeňské)
23
Úvod do hudební vědy
Æ Vítězslav Novák
Vítězslav NOVÁK: O sobě a jiných, Praha 1970
Æ Josef Suk
Josef SUK: Dopisy o životě hudebním i lidském, ed. Jana Vojtěšková, Praha 2005
Æ Bohuslav Martinů
Bohuslav MARTINŮ: Domov, hudba, svět. Deníky, zápisky, úvahy a články, ed. Miloš
Šafránek, Praha 1966
─────────────────
Æ hudební lexika (= slovníky a encyklopedie)
– věcné
– biografické
– univerzální
– speciální
počátky (hudební) lexikografie v antice – 3. století př. Kr.:
glosáře k vysvětlování neznámých výrazů jako součást gramatiky
středověk:
většina slovníků (Vocabularia..., Dictionaria..., Alphabeta... apod. názvy) vychází z
Etymologie (= Etymologiarum sive originum libri viginti) ISIDORA ze Sevilly (570–
636, viz výše), která seřazuje tradované vědění antiky ve spojení s křesťanskými
myšlenkami podle věcných hledisek
anonym: Vocabularium musicum, 11. stol. = výtah z Isidorova oddílu De musica
JOHANNES DE GARLANDIA (cca 1190–1272 [?], autor traktátu De musica mensurabili
positio, ca 1240, srv. výše):
Dictionarius, 1218 (?) – určeno pro vyučování
tyto a jiné slovníky (často veršované) stojí vesměs pod úrovní dobových teoretických
traktátů
novověk:
JOHANNES TINCTORIS (ca 1435–1511, Liber de arte contrapuncti, 1477 aj., viz výše):
Terminorum musicae diffinitorium, vydán tiskem 1473 nebo 1474
asi 250 precizně definovaných hudebních termínů
věcné + terminologické informace, které doplňují dobové hudebně teoretické spisy
obsahuje např. hesla cantor, compositor, musicus, clausula, res facta, apod.
první významný hudební slovník od dob Vocabularium musicum, až do (počátku) 18.
století ojedinělý zjev
24
Úvod do hudební vědy
THOMAS BALTHASAR JANOVKA (1669–1741):
Clavis ad thesaurum magnae artis musicae, Praha 1701, 21715
mezistupeň mezi (tradičním teoretickým) traktátem a (moderním hudebním)
slovníkem
SÉBASTIEN de BROSSARD (1655–1730):
Dictionnaire de musique, Paris 1703, reprint 1992
první hudební slovník v novodobém slova smyslu
velká pozornost věnována afektivním a tempovým označením
v dodatku 3. vydání je uvedeno asi 900 jmen autorů
JOHANN GOTTFRIED WALTHER (1684 Erfurt – 1748 Weimar, vrstevník a přítel
J. S. Bacha):
Musicalisches Lexicon, Leipzig 1732
obsahuje věcné i biografické údaje
vcelku: jakási syntéza tradičních druhů teoretického písemnictví (etymologie,
glosář/apendix, diffinitorium, traktát)
koncepce zakotvená v artes liberales a ars musica
ve věcné části retrospektivní hledisko: shrnuje vědění barokní doby
JOHANN MATTHESON (1681–1764 Hamburg):
Grundlagen einer Ehren-Pforte, 1740
prvý biografický slovník, založen na autobiografických sděleních současníků
ERNST LUDWIG GERBER (1746–1819 Sondershausen):
Historisch-Biographisches Lexikon der Tonkünstler, 2 sv. 1790-1792; opírá se o
rukopis 2. rozšířené verze slovníku Waltherova z r. 1740
Neues historisch-biographisches Lexikon der Tonkünstler, 4 sv. 1812-1814
obě vydání obsahují ikonografický soupis a soupis hudebních nástrojů
polovina 18. století:
objevuje se pojem „krásná umění“ a v důsledku toho i tendence připodobnit navzájem
termíny z oblasti malířství a termíny hudební
M. LACOMBE: Dictionnaire portatif des beaux arts, Paris 1753
JEAN-JACQUES ROUSSEAU:
Dictionnaire de musique, 1768
soubor autorových hesel pro francouzskou Encyklopedii
JOHANN GEORG SULZER (1720–1779):
Allgemeine Theorie der schönen Künste, 2 sv. 1771–1774, 24 sv. 1792–1794, k tomu
3 sv. dodatků od C. F. von Blankenburga, 1796–1798 a 8 sv. dodatků od J. G. Dyka a
G. Schutze, 1792–1808
přenesení maximy „krásných umění“ na jednotlivé umělecké druhy a jejich věcné
pojmy
základní koncepce i některá hesla převzaty od M. Lacomba
hudební hesla zpracovali Johann Philip Kirnberger (1721–1783, žák J. S. Bacha) a
zejména Johann Abraham Peter Schulz (1747-1800, žák Kirnbergerův)–
25
Úvod do hudební vědy
hlavní znaky Sulzerova směru:
– překlad cizojazyčných odborných termínů do národního jazyka (= němčiny)
– vymizení etymologického zájmu (cizí termíny, které jsou zachovány = věcná
označení)
– obecné přeorientování hudební terminologie dle estetického regulativu krásných
umění
konec 18. století: četné slovníky „pro laiky“
Heinrich Christoph Koch (1749–1816):
Musikalisches Lexikon, 2 sv. 1802, 2přeprac. 1865
vrchol dosavadní věcné lexikografie, navazuje na autorovu nauku o kompozici (viz
výše)
hesla jako věta, perioda, odsazení, předěl (zářez) zobecňují (raně) klasické stádium
kompozičního myšlení a stala se východiskem pro Hugo Riemanna
v 19. a 20. století roste zájem o publikace tohoto typu:
od r. 1800 do poloviny 20. století vyšlo asi 400 hudebních slovníků, z toho ca 130
věcných; s překlady a reedicemi asi 1200 titulů
důležité práce:
JOHANN GOTTFRIED DLABACZ (1758–1820):
Allgemeines historisches Künstlerlexikon für Böhmen und zum Theil auch Mähren
und Schlesien, 3 sv. Praha 1815
obsahuje asi 4500 hesel, z toho asi 65 % hudebníků
opírá se o autobiografická sdělení a o archivní výzkumy
FRANÇOIS-JOSEPH FÉTIS (viz výše):
Biographie universelle des musiciens, 8 sv. Brusel 1835–1844, 2přeprac. Paříž 1873
(+ 2 sv. dodatků od A. Pougina), reprint 1963
GUSTAV SCHILLING (1805–1880):
Enzyklopädie der gesamten musikalischen Wissenschaften oder Universal-Lexikon
der Tonkunst, 6 sv. 1835–1838, 21840–1842
FR. CLÉMENT – P. LAROUSSE:
Dictionnaire lyrique ou historique des opéras, Paris 1867, 41905 (dodatky A. Pougin)
HERM. MENDEL:
Musikalisches Conversationslexikon. Eine Enzyklopädie der gesamten musikalischen
Wissenschaften, 11 sv. Berlin 1870–1879
GROVE’S DICTIONARY OF MUSIC AND MUSICIANS, London 1878–1879,
10 sv. 1954–1961 (ed. Eric Blom), 61979–1980, (“THE NEW GROVE”, ed. Ian Bent)
7
2001 (ed. Stanley Sadie)
5
RIEMANN MUSIK-LEXIKON, 1882, 121967, četné překlady
TH. BAKER: Biographical Dictionary of Musicians, New York 1900, 61965
26
Úvod do hudební vědy
CURT SACHS: Real-Lexikon der Musikinstrumente, 1914, nově 1962–1964
WILLY APEL (ed.): Harvard Dictionary of Music, 1944nn.
FRIEDRICH BLUME (ed.): Die Musik on Geschichte und Gegenwart (MGG), 1949 nn.;
2. přepracované vydání (27 sv., ed. LUDWIG FINSCHER) 1994–2008
HANS HEINRICH EGGEBRECHT (ed.):
Handwörterbuch der musikalischen Terminologie, Wiesbaden 1965nn.
H. LEUCHTMANN (ed.):
Terminorum Musicae Index Septem Linguis Redactus, Budapest – Kassel 1978
CARL DAHLHAUS, SIEGHART DÖHRING (ed.):
Pipers Enzyklopädie des Musiktheaters, München
THEODOR VON FRIMMEL (ed.): Beethoven-Handbuch, 1926
UWE HARTEN ad. (ed.): Bruckner-Handbuch, Wien 1996
WALTHER DÜRR, ANDREAS KRAUSE (ed.): Schubert-Handbuch, Kassel 1997
CONSTANT VON WURZBACH:
Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich, 60 sv., Wien 1856–1891
R. LILIENCRON (red.):
Allgemeine deutsche Biographie, 56 sv., Leipzig 1875–1912
[…]
_______________________
Hudební bibliografie:
počátky bibliografické činnosti = tržní a nakladatelské katalogy
poprvé 1564
soustavně Lipsko 1594–1860
Frankfurt a.M. 1598–1750
speciální (mezinárodní) hudební bibliografie od konce 18. století
JOHANN NIKOLAUS FORKEL:
Allgemeine Literatur der Musik, 1792, nově 1962
eviduje ca 3000 titulů a obsahuje alle raisonnierende oder historisch-kritische Werke
R. F. BECKER:
Systematisch-chronologische Darstellung der Musikliteratur Leipzig 1836, nově 1964
pro léta 1839–1846 zpracoval ROBERT EITNER (1885)
27
Úvod do hudební vědy
J. P. GOTTHARD – FR. PAZDÍREK:
Universalhandbuch der Musikliteratur, 1904–1910
zachycuje dobové knihy a hudebniny
ADOLF ABER:
Handbuch der Musikliteratur (= Kleine Handbücher der Musikwissenschaft nach
Gattungen, srv. výše), 1922
WILLY KAHL – W. M. LUTHER:
Repertorium der Musikwissenschaft, 1953
K. TAUT – G. KARSTÄDT (ed.):
Bibliographie des Musikschrifttums, 1936–1939, od r. 1953 pokrač. WOLFGANG
SCHMIEDER
Music Index, od r. 1949, eviduje čsp. články hlavně z anglické jazykové oblasti
národní hudební bibliografie:
Handbuch der musikalischen Literatur, 1817–1825, 1828–1839
pokračování: Hoffmeisters Handbuch der Musikliteratur, 1852–1943
Deutsche Musikbibliographie, od r. 1943
Bibliographie musicale, 1875–1945, od r. 1927 jako Table alphabétique et
systematique des nouvelles publications musicales
evidence publikací o hudbě jinak jako součást národních bibliografií
u nás: Bibliografický katalog ČSR, od r. 1922, obsahuje též oddíl Články v českých
časopisech
R. SCHAAL: Verzeichnis deutschsprachiger musikwissenschaftlicher Dissertationen
1861–1960, Kassel 1963
3
H. HEWITT: Doctoral Dissertations in Musicology (= v USA od r. 1952), 1961, od r.
1962 doplňováno v JAMS
CECIL ADKINS – ALIS DICKINSON: Doctoral Dissertations in Musicology (= Second
Series), Philadelphia 1990
pravidelné (mezinárodní) bibliografické přehledy měly a mají též některé časopisy:
Vierteljahrsschrift für MW, 1885–1894
Jahrbuch der Musikbibliothek Peters, 1894–1938 (knihy a disertace)
Zeitschrift der internationalen Musikgesellschaft, 1899–1914
The Musical Quarterly, od r. 1915
Zeitschrift für die MW, 1918–1933
Acta Musicologica, 1931–1952
28
Úvod do hudební vědy
Fontes artis musicae, od r. 1954 (= specializovaný časopis pro hudební knihovny a
bibliografii, eviduje noty a knihy o hudbě)
od r. 1967 = RILM (viz)
_______________________
Oborové časopisy – v současné době jsou vesměs specializovány
– na hudební vědu (Die Musikforschung, Archiv für Musikwissenschaft, Hudební
věda)
– hudební pedagogiku (Musik im Unterricht)
– soudobou hudbu (Neue Zeitschrift für Musik, His Voice) apod.
nepatří sem publikace vycházející méně než dvakrát ročně (= ročenky, almanachy,
kalendáře ...) ani nakladatelské katalogy apod.
počátky obecného časopisectví = 17. století – Francie, Anglie, Německo
jednalo se o učené časopisy encyklopedické povahy, psané zpočátku ještě latinsky
18. století – osvícenství:
do popředí vystupují moralizující týdeníky/noviny – v Anglii např.
The Spectator, 1711–1712, 1714
The Guardian, 1713nn.
zde zveřejňovány i stati o hudbě (kritiky)
Německo:
Der Vernünfftler, vyd. JOHANN MATTHESON 1713–1714
tentýž vydavatel začal vydávat rovněž prvý hudební časopis v Evropě a zároveň první
odborný čsp. v oblasti umění (předtím už existovaly čsp. historické, politické,
teologické apod.):
Critica Musica, 1722–1723, 1725, nově 1964–1966
následující hudební časopisy v Německu byly zakládány podle tohoto vzoru, např.
Critischer Musicus, vyd. JOHANN ADOLF SCHEIBE 1737–1740, nově 1966–1967
Historisch-kritische Beyträge zur Aufnahme der Musik, vyd. LORENZ CHRISTOPH
MIZLER 1754–1762, 1775, nově 1967 aj.
tzn. tyto časopisy vesměs psal jeden člověk, tudíž nevycházely pravidelně, většinou v
knižní úpravě
jinde v Evropě (Francie, Anglie) se hudební čsp. objevovaly až od 2. poloviny
18. století; předtím a kromě toho byly otiskovány články o hudbě i notové přílohy
v nehudebních časopisech, např.
The Gentleman’s Journal, 1692–1694
Le Mercure Galant, 1672–1724
Mercure de France, 1724–1820
29
Úvod do hudební vědy
další stádium – Německo:
Wochentliche Nachrichten und Anbmerkungen die Musik betreffend, vyd. JOHANN
ADAM HILLER, 1766–1769
a pokrač. Musikalische Nachrichten und Anmerkungen, 1770
(nově 1967)
důležité pro další vývoj hudebního časopisectví:
větší (kvartový) formát, vycházely pravidelně jednou týdně, sešitová úprava,
rozdělení obsahu na korespondenci (= zprávy, recenze) a na články
Berlín, konec 18. století:
důležitá osobnost: JOHANN FRIEDRICH REICHARDT (1752–1814), zakladatel novodobé
hudební kritiky
ve svých časopisech podává Reichardt kritiky a výklady hudebních děl; též rozbory
starších děl od Palestriny po J. S. Bacha; cílem je poučení čtenářů
Musikalisches Kunstmagasin, 1782, 1791
Musikalisches Wochenblatt, 1791–1792
Berlinische musikalische Zeitung, 1805–1806, vych. dvakrát týdně, aj.
Reichardt přispíval i do dalších čsp., zvl. do Allgemeine musikalische Zeitung
od konce 18. století mají hudební časopisy charakter novin, s cílem vychovávat a
ovlivňovat veřejné mínění v hudební oblasti: Allgemeine musikalische Zeitung (AMZ),
zal. FRIEDRICH ROCHLITZ, Leipzig 1798–1848, nově 1966
pokračování: Deutsche Musikzeitung, 1862–1865
(Leipziger) Allgemeine musikalische Zeitung, 1866–1882
Allgemeine deutsche Musikzeitung, 1883–1943 (?)
AMZ: jako prvý hudební čsp. nabyl mezinárodního významu; měl dopisovatele asi
v 50 evropských městech, byl dotován nakladatelstvím Breitkopf & Härtel
jako prvý také přečkal několik desetiletí
přílohou byl hudební Intelligenzblatt s nakladatelskými inzeráty, údaji o divadelních a
koncertních produkcích apod.
spolupracovníci: mj. J. N. FORKEL, J. A. HILLER, H. CHR. KOCH, J. FR. REICHARDT,
E. T. A. HOFFMANN, L. SPOHR, R. SCHUMANN
důležitý pramen pro dobové soudy o skladatelích působících po r. 1800 – srv. zvl.
Hoffmannovy rozbory děl Beethovenových
Neue (Leipziger) Zeitschrift für Musik (NZfM) – zal. 1834, od r. 1835 redaktor
ROBERT SCHUMANN, od r. 1844 FRANZ BRENDEL
[…]
další hudební čsp. v Německu:
Cäcilia, 1824–1839, 1842–1848; ročníky 1842–1848 nově 1968
pokračovala jako Süddeutsche Musik-Zeitung, 1852–1869
Musikalisches Wochenblatt, 1870–1910, od r. 1906 sloučen s NZfM
Die Musik, 1901–1915, 1921–1943
specializace od 2. poloviny 19. století:
regionální čsp. vyhraněného zaměření – např. Bayreuther Blätter, 1878–1938
časopisy propagující reformu církevní hudby (cecilianismus):
Musica sacra, Regensburg 1868nn.
30
Úvod do hudební vědy
časopisy pro soudobou hudbu (20. století):
Musikblätter des Anbruchs, Vídeň 1919–1928
pokrač. jako Anbruch, 1929–1937
Melos, 1920nn., od r. 1973 sloučen s NZfM, koncem 70. let zaniká
časopisy hudebněvědné (hud. historické):
Monatshefte für Musikgeschichte (MfM), Berlin 1869–1905, nově 1962, orgán
Gesellschaft für Musikforschung, vyd. ROBERT EITNER, podporovala pruská vláda
Vierteljahrsschrift für Musikwissenschaft (VfMW), 1885–1894, nově 1966–1967
Archiv für die Musikwissenschaft (AfMW), 1918–1919, 1926nn.
časopisy národních hudebněvědných společností:
Zeitschrift für die Musikwissenschaft (ZfMW), 1919–1935, pokrač. jako Archiv für
Musikforschung (AfMf), 1936–1943
Die Musikforschung (Die Mf), 1948nn.
Bulletin de la Societé française de musicologie, 1917–1921, pokrač. jako Revue de
Musicologie, 1922nn.
Journal of the American Musicological Society (JAMS), 1948nn. (atd.)
časopisy mezinárodních hudebněvědných společností:
Zeitschrift der IMG (ZIMG), 1899/1900–1913/1914, přinášel články, kritiky, referáty,
bibliografie
Sammelbände der IMG (SIMG): výhradně vědecké studie
z vícejazyčných zvl.
Mitteilungen der Internationalen Gesellschaft für MW, 1928/29–1930; pokrač. jako
Acta Musicologica (AMl), 1931nn.
Francie:
La Revue musicale, vyd. F. J. FÉTIS, 1827–1835, pokrač. jako
La Revue et Gazette musicale, 1835–1850
La Révue wagnérienne, 1885–1888
Révue grégorienne, vych. v Solesmes, 1911nn.
La Revue musicale, 1920–1940, 1946nn. (atd.)
Velká Británie:
The Musical Times, 1844nn.
The Musical Standard, 1862–1933
Music & Letters, 1920nn. (zal. J. A. WESTRUP)
Music Review, 1940nn.
Music and Musicians, 1952nn.
Itálie:
Rivista musicale italiana, Torino 1894–1932, 1936–1942, 1946–1955
pokrač. jako Nuova Rivista..., 1967nn.
Rivista italiana di musicologia, Firenze 1966nn.
USA
Musical America, New York 1898nn.
Music and Musicians, Seattle, 1915–1937
31
Úvod do hudební vědy
The Musical Quarterly, New York 1915nn.
Studies in Ethnomusicology, 1951nn.
Journal of Music Theory, New Haven/Conn., 1957nn.
Jazz Report, 1958nn.
Jazz, New York 1962nn.
Perspectives of New Music, 1962nn.
Current Musicology, New York 1965nn.
Německo, Rakousko, Švýcarsko (kromě výše uvedených):
Beiträge zur Musikwissenschaft, 1959–1989 (= bývalá NDR)
Musica, 1947nn.
Pro musica, 1954nn.
Musikerziehung, Vídeň 1947/48nn.
Schweizerische Musikzeitung, 1937nn.
Österreichische Musikzeitschrift, 1948nn.
Opernwelt, 1963nn.
Das Orchester, 1953nn.
Theater heute, 1960nn.
Jugoslávie, Chorvatsko:
Zvuk, Beograd 1955nn.
International Review of the Aesthetic and Sociology of Music (IRASM), Zagreb
1969nn.
Maďarsko:
Muszika
Studia musicologica Academiae Scientiarum Hungaricea, Budapest 1961nn.
Polsko:
Kwartalnik muzyczny, 1911–1914, 1928–1933
Ruch muzyczny, 1946–1950, 1957nn.
Muzyka, 1925–1934, 1950nn.
Rusko (SSSR):
Russkaja muzykalnaja gazeta, 1894–1917
Sovětskaja muzyka, 1933–1941, 1946nn.
Voprosy muzykoznanija, 1954nn.
Čechy:
Caecilie, vyd. JOSEF KREJČÍ, 1848–1849
Dalibor, vyd. EM. MELIŠ, 1858–1864, 1869, 1874–1875, 1879–1914, 1919–1927
Slavoj, vyd. J. ULM, 1862–1865
Hudební listy, vyd. L. PROCHÁZKA 1870-1875
Cecilie, vyd. F. LEHNER, 1874–1878, pokrač. jako Cyrill (Cyril) 1879–1948
Hudební listy, vyd. L. JANÁČEK, Brno 1884–1888
Česká hudba, Kutná Hora 1895–1939
Smetana, 1906–1907, 1910–1927
Hudební revue, 1907–1920
Hudební věstník, Praha – Brno 1908–1945
Hudební výchova, Brno – Praha 1920–1938
32
Úvod do hudební vědy
Der Auftakt, 1921–1938
Listy Hudební matice (Tempo), Praha 1922–1948
Hudební rozhledy, vyd. V. HELFERT, Brno 1924–1928
Klíč, vyd. M. OČADLÍK, Praha 1930–1934
Rytmus, 1935–1948
Hudební rozhledy, Praha 1948nn.
Hudební věda, 1964nn.
Estetika, 1964nn.
Opus musicum, Brno 1969nn.
Harmonie
Slovensko
Slovenská hudba, 1957nn.
Hudobný život
Musicologica Istropolitana, 2003nn.
[…]
veliká většina výsledků hudebněvědného bádání je publikována právě časopisecky
pravidelnou složkou hudebních a hudebněvědných časopisů jsou recenze nových knih
a hudebnin, jakož i bibliografie (= soupisy „došlých publikací“), zprávy z vědeckých
konferencí, informace o stavu bádání v jednotlivých zemích či oblastech výzkumu
apod.
─────────────
33
Úvod do hudební vědy
Dodatek
Česká hudební věda – hudební věda na pražské univerzitě:
a) Karlova univerzita
zal. 1348 jako první univerzita severně od Alp resp. ve střední Evropě: Krakov,
Vídeň, Heidelberg, Kolín n.R., Erfurt následovaly po r. 1360
od r. 1380/1383 centrum reformního náboženského hnutí
1409: Dekret kutnohorský – ztráta mezinárodního významu: v husitském a
pohusitském období zůstala pouze artistická (utrakvistická) fakulta
b) Klementinum
1562 zal. Ferdinand I. pražské Klementinum jako jezuitskou kolej, 1616 povýšena na
(druhou pražskou) univerzitu
c) Karlo-Ferdinandova univerzita
1654 Ferdinand III. obě univerzity spojil a nový celek nazval Karlo-Ferdinandovou
univerzitou; takto až do r. 1773 (= do zrušení jezuitského řádu)
od r. 1784 (= josefínská doba) přednášky v němčině; ojediněle i předtím od 60. let 18.
století
1793 zřízena stolice českého jazyka a literatury
1882 rozdělení na českou a německou univerzitu
hudební věda na pražské univerzitě:
AUGUST WILHELM AMBROS: 1865–1869 mimořádný profesor dějin hudby
OTAKAR HOSTINSKÝ: 1877–1882 soukromý docent
po rozdělení univerzity zůstala hudební věda na německé části, zatímco česká část
obdržela katedru estetiky (= O. Hostinský); tento stav trval až do r. 1909
GUIDO ADLER: 1885–1898
HEINRICH RIETSCH: 1898–1927
PAUL NETTL: 1920–1939 soukromý docent
GUSTAV BECKING: 1930–1945
kromě toho na německé části univerzity univerzitě přednášeli RICHARD BATKA,
ERNST RYCHNOVSKY, H. H. STUCKENSCHMIDT, ERICH STEINHARD
ZDENĚK NEJEDLÝ: 1909 mimořádný profesor pro dějiny hudby na české části
univerzity, 1919–1938 řádný profesor
JOSEF HUTTER: 1934 mimořádný profesor, 1947–1948 řádný profesor
MIRKO OČADLÍK: 1952–1959
FRANTIŠEK MUŽÍK: 1959–1987
srv. kolektiv autorů: Dějiny Univerzity Karlovy I–IV, Praha 1995–1998
duben 2009
jg
34