Články - Trojské gymnázium

EVROPSKÝ SOCIÁLNÍ FOND
Trojské
PRAHA & EU
INVESTUJEME DO VAŠÍ BUDOUCNOSTI
t
rumfy
POUŠTĚ a POLOPOUŠTĚ
Didaktický balíček č. 1
pražským
školám
projekt
CZ.2.17/3.1.00/32718
A B ?
doplňte
domácí úkol
napište
?!
nápověda
laboratorní práce
prezentace
úkol na výběr
vyfoťte
DB = didaktický balíček
PL = pracovní list
PM = pracovní materiály
Členové realizačního týmu projektu:
Manažer projektu Hlavní metodička Metodičky Metodik
Odborné garantky Odborný garant
Výtvarnice projektu Mgr. Radim Jendřejas (Trojské gymnázium)
Mgr. Zuzana Venclíková (Trojské gymnázium)
Mgr. Ivana Motýlová (Trojské gymnázium)
Mgr. Ada Hrstková (Trojské gymnázium)
Mgr. Tereza Chýlová (Trojské gymnázium)
Ing. Ludmila Horká (Trojské gymnázium)
Ing. Lukáš Marek (Trojské gymnázium)
Mgr. Věra Bidlová (Botanická zahrada hl. m. Prahy)
PhDr. Eva Vítová (Botanická zahrada hl. m. Prahy)
RNDr. Milena Peterová (Zoo Praha)
Mgr. František Tymr (Zoo Praha)
Bc.A. Eva Göndörová (Zoo Praha)
Gigant
ické
DB Č. 1 POUŠTĚ A POLOPOUŠTĚ SVĚTA
TEXT Č. 1
k aktusy
Obrázek Arizony bývá často spojován s představou kamenité a skalnaté pouště s majestátně stojícími obrovskými sloupovitými kaktusy. Tyto pro Arizonu tak typické symboly patří druhu Carnegiea gigantea, zvanému saguaro. Přežití v nehostinných pouštních podmínkách s nedostatkem vody jim umožňuje ideálně
přizpůsobená stavba jejich těla.
Sloupovitý kmen i postranní ramena mají tvar harmoniky s dvanácti až třiceti žebry, která jim dovolují
zvětšit nebo zmenšit objem. V době prudkého a vydatného deště tak dospělý exemplář může pojmout až
750 litrů vody, která mu umožní přečkat dlouhé období sucha. Rostou velmi pomalu, ale dožívají se úctyhodného stáří 150 až 200 let a dorůstají výšky 12 až 15 metrů, přičemž jejich hmotnost může dosáhnout
až 9 tun. Datlovití ptáci často vyklovávají dutiny do starých kaktusů, ve kterých pak hnízdí. Kvetou až starší
exempláře, u nichž se v květnu a červnu objevují na vrcholu větví a hlavního kmene chomáčky voskově bílých nálevkovitých květů, které mají v průměru až 7,5 cm. Rozkvétají za soumraku a zavírají se pozdě odpoledne následujícího dne. Vůní zralého melounu lákají opylovače, ve dne včely a jiný hmyz, v noci můry
a netopýry. Květ saguara je také státním symbolem Arizony.
Gigantické kaktusy. Lidé a Země. 2010, č. 3 (kráceno)
Krajina ze
DB Č. 1 POUŠTĚ A POLOPOUŠTĚ SVĚTA
TEXT Č. 2
soli
Kráčíme po nekonečné sněhobílé pláni a máme pocit, že nám pod nohama křupe čerstvě napadaný sníh.
Dokonalou iluzi umocňuje i teplota pod bodem mrazu. Teprve až slaná chuť ledových krystalků nás vrací
do reality. Stojíme na Salar de Uyuni – jednom z největších divů přírody.
Jsme vzdáleni od vysokohorského městečka Uyuni asi jen 30 kilometrů, ale jako bychom se ocitli o tisíce
mil na jih, kdesi poblíž jižního pólu. Jen „ojos de salar“, oči salaru, jak místní nazývají místa, kde spodní voda
vyvěrá až k povrchu, a také homole soli, jež den co den těží muži z přilehlé vesnice Colchani, nás ujišťují, že
jsme stále na bolivijském Altiplanu. Na první pohled však nekonečná bílá plocha s rozlohou více než 12 000
km² zaledněný kontinent skutečně připomíná. Taková je Salar de Uyuni, největší solná poušť světa. I když
o skutečnou poušť se vlastně nejedná. Věda přisuzuje vznik tohoto přírodního úkazu dávným geologickým
procesům. Ještě ve čtvrtohorách, někdy před čtyřiceti tisíci lety, se v celé jihozápadní Bolívii rozprostíralo
jezero Minchin, naplněné vodou z tajících ledovců.
Z něj se v průběhu dalších deseti tisíc let voda vypařovala a na jeho místě zbylo mnohem menší jezero
Tauca o rozloze 50 000 km². Když pak i ono postupně vyschlo, zůstaly po něm dvě velké „louže“ (současná
jezera Uru Uru a Poopó), solné pláně Salar de Uyuni a menší Salar de Coipasa. Intenzivní vypařování ze dna
vysušeného jezera tak nakonec vytvořilo vrstvy soli s příměsí dalších minerálů, místy mocné bezmála deset
metrů. Rovný povrch někdejší hladiny však představuje dnes ty nejlepší cesty v celé Bolívii. Pochvaluje si je
i náš průvodce Ivan a nám nezbývá než souhlasit. Řítíme se po nich totiž stovkou, zatímco na dlážděných
a hliněných silnicích jsme se sotva kdy pohybovali rychleji než padesátkou.
Zdálo by se, že život v této oblasti probíhá jen na okrajích Salar de Uyuni, ale nenechte se mýlit, zdánlivá pustina totiž v sobě ukrývá některé zajímavé formy života přímo v samém centru pouště. Na více než třiceti ostrůvcích pevniny vyčnívajících nad bílou hladinu soli totiž roste několik druhů kaktusů, převážně obří exempláře
z rodu Trichocereus. Rostliny, na které jsme zvyklí z poněkud teplejších oblastí, tu vskutku působí impozantně
a vytvářejí jedinečný kaktusový les s více než pětimetrovými „stromy“ uprostřed sluncem zalité bílé pouště.
ŠIMKOVÁ-BROULOVÁ, Kamila. Krajina ze soli. Lidé a Země. 2009, č. 7 (kráceno)
Dokonaly´
DB Č. 1 POUŠTĚ A POLOPOUŠTĚ SVĚTA
TEXT Č. 3
obyvatel
pouště
Bez velbloudů by byl život v saharských pustinách nemyslitelný. Jsou schopni ujít denně 40–80 km
s 200kilovou zátěží. V severní Africe je nejrozšířenější velbloud jednohrbý (Camelus dromedarius), známý
jako dromedár. Výborně se adaptoval na zdejší extrémní podmínky. Například jeho srst je doslova
mistrovským dílem přírody: na povrchu může být rozpálená, ale na kůži zůstává teplota kolem čtyřiceti
stupňů. Za nozdrami má velbloud jakýsi výměník tepla. Tady se zachycuje vlhkost při výdechu a současně
se ochlazuje vzduch, který zvíře vdechuje. Ledviny jsou vybaveny tak, že se voda z moči zčásti vrací zpět
do těla. Z močového měchýře pak pomalu vychází už jen hustá sirupovitá tekutina. Rovněž trus se před
odchodem z těla vysouší pomocí speciálních buněk. Je potom tak dokonale zbaven vody, že je možné ho
ihned použít k rozdělání ohně. Díky upravenému metabolismu vydrží velbloud bez vody dva týdny, někdy
i déle. Když přijde do oázy, může během patnácti minut vypít i 150 litrů vody. Část této zásoby uchovává
ve stovkách malých přepážek ukrytých v žaludku. Jako zásobárna vody slouží i červené krvinky, které mají
jinou stavbu než u ostatních teplokrevných živočichů. Při vstřebávání vody mohou mnohonásobně zvětšit
svůj objem a v případě potřeby vodu opět uvolnit do organismu. Teprve po vyčerpání všech těchto zásob
dojde na pověstný hrb. Ten neobsahuje vodu, ale tuk, který dokážou zvířata při trávení proměnit v tekutinu.
O velbloudech se říká, že mají dobře vyvinutý čich a vodu umějí ucítit na vzdálenost mnoha kilometrů. Ačkoli
na některých transsaharských trasách už jezdí místo karavan velbloudů konvoje nákladních automobilů,
většina pouštních obyvatel si život bez svých odvěkých hrbatých společníků neumí představit. I v takové
prázdnotě, jako je poušť, najdete dopravní značku. Její význam si Evropan může jen domýšlet… Písek se
stále přeskupuje, takže krajina, kterou vidíte ráno, může být zcela jiná než ta, která vás okouzlila včera.
Pohltí vše, co mu stojí v cestě, a nezastaví se před ničím…
KAMAN, Juraj. Koncert pro pět smyslů.
Lidé a Země. 2008, č. 9 (kráceno)
Mlčení
DB Č. 1 POUŠTĚ A POLOPOUŠTĚ SVĚTA
TEXT Č. 4
pouště
K obzoru se táhne nekonečné dunové pole, připomínající rozbouřený oceán. Jsme několik kilometrů od
libyjsko-alžírské hranice a čeká nás týdenní cesta na jih, do města Ghát. Než vjedeme do dun, musíme
podhustit pneumatiky, abychom se nebořili. Pak chvíli čekáme, až slunce klesne níž.
V poledním světle nelze rozeznat linie dun a je nemožné číst správně terén. Pijeme sladký a silný čaj, uvařený
na uhlících, a přemýšlíme, jak tuhle výpravu zvládneme. Máme za sebou cesty po Maroku i Západní Sahaře,
ale tohle je něco úplně jiného. Libye je skutečná poušť. Opravdová Sahara se stometrovými dunami, kde
je nejbližší voda stovky kilometrů daleko. Barva dun se s přicházející nocí mění. V poledním žáru září zlatě,
odpoledne temně zežloutne a k večeru ohromí škálou oranžových tónů. V posledních paprscích se objevují
červánky, které se ovšem postupně mění v hustý mrak a v okamžiku, kdy na náš tábor padne šero, se zdvihá vítr.
Halíme si hlavy do dlouhých šátků a vytahujeme lyžařské brýle. Písek bičuje naše auta a během kratičké
chvíle je všude. Skřípe mezi zuby, cítím ho za trikem a s větrem natuží vlasy lépe než kdejaký gel.
Pokoušíme se uvařit večeři, jediné jídlo celého dne. Venku je to
nemožné, a proto improvizujeme uvnitř aut.
V jednom voze vaříme těstoviny, v druhém se dělá maso a ve
třetím připravujeme omáčku. Ochladilo se. Sedíme za volanty,
navlečeni v bundách, s bublajícími hrnci pod nohama. Vzpomínáme na písečnou bouři, která nás zastihla na Západní Sahaře.
Tehdy nebylo ani možné postavit na střeše aut stany. Celou noc
jsme probděli na sedačkách a čekali na východ slunce. Dnes
máme štěstí. Vítr se uklidnil a my nakonec můžeme stany postavit. Ještě předtím si ale pochutnáváme na večeři a chroupání
písku v omáčce nám přestává vadit. Noc v poušti je příležitostí
k přemýšlení, které nemá daleko k meditaci. Absolutní tma
a ticho všude okolo je pro městského člověka oázou, která mu
buď nažene hrůzu, nebo ho naopak zcela uklidní.
Na palmové oázy uprostřed vysokých dun jsme si již zvykli. Ale
pohled, který se nám naskytl po dramatickém výjezdu jedné
prudké duny, zcela předčil naše očekávání. Pod obrovitou horou písku se v těsném sousedství tísní několik jezer. Plocha vodní hladiny odráží oblohu a kolem dokola se zelená palmový háj.
Voda v jezerech je slaná a horká. Jde asi o sérii termálních pramenů. Sůl nadnáší plavce jako v Mrtvém moři. Oblast písečných
dun v okolí města Sabhá je zároveň naší poslední vzpomínkou
na libyjský písek.
VAŠÍČEK, Aleš. Mlčení pouště. Lidé a Země. 2007, č. 9 (kráceno)
Nelít
ost
ná
DB Č. 1 POUŠTĚ A POLOPOUŠTĚ SVĚTA
TEXT Č. 5
poušť
Aralkum
Pod vysokým jeřábem se zalomeným krkem, který kdysi v kazašském přístavu Aralsk vykládal z lodí tuny
ryb, se namísto vod moře již několik let rozlévají písky pouště pokryté bílými nánosy soli. V přímé blízkosti
ohromných a krutých středoasijských pouští Karakum a Kyzylkum začala ze dna vysychajícího Aralského
jezera vznikat stejně nelítostná poušť Aralkum.
Aralkum svým působením ohrožuje podnebí, životní prostředí a biosféru nejen v regionu Střední Asie,
ale na celém světě. Popření prastaré zásady zavlažování, uzákoněné i v proslulém babylonském zákoníku
Chammurapiho, která praví, že soused žijící výše po toku řeky musí respektovat zájmy souseda žijícího
níže, vedlo k vytvoření písečného vulkánu s plochou 33 000 km2. Do atmosféry se tak ročně dostane na
100 milionů tun slaného prachu.
Stádo krav putuje po mořském dně a pátrá po trsech trávy. Do dálky se rozprostírá písek a sem tam je na
obzoru vidět uvízlý vrak lodě. „Velký Aral už nikdo nezachrání,“ tvrdí Sergej Sokoljov, geograf z kazašské
Akademie věd, když procházíme ulicemi dvacetipětitisícového Aralska, kdysi rušného přístavu, který je
dnes proměněn v město přízraků. Většina obyvatel je bez práce, při životě je drží jen několik dolarů sociální podpory a drobné zemědělství. K dnešním břehům moře je to z kazašské strany kolem 60 kilometrů.
A tam, kde kdysi vzkvétal podmořský život, zajišťující obživu rybářům, je dnes jen písek a chudé pouštní
rostlinstvo. Tak dnes vypadá ekologická katastrofa, kterou mají na svědomí sovětští plánovači lepších časů.
Existuje z ní nějaké východisko, anebo si budou muset žáci základních škol ve svých atlasech přebarvit
modrou na žlutou a na místě tohoto čtvrtého největšího jezera světa napsat „poušť Aralkum“?
Aralský region (aral znamená kazašsky „ostrov“, Aralské jezero dostalo svůj název podle mnoha ostrovů)
představuje území s celkovou rozlohou 700 000 km², které je součástí Uzbekistánu, Tádžikistánu, Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Turkmenistánu, severního Afghánistánu a severovýchodního Íránu. Zavlažovací systémy na řekách Amudarja a Syrdarja, které jsou hlavními zdroji vody pro Aral, zde existovaly již před 3000
lety. Ale teprve Chruščovova megalomanie přivedla celou oblast na pokraj vodohospodářské tragédie,
která je výsledkem záměrné činnosti člověka.
Hlavní příčinou vysychání čtvrtého největšího světového jezera o rozloze 66 458 km² byly snahy sovětských plánovačů o zvýšení produkce exportní bavlny, která byla zdrojem vzácných deviz. Ačkoli do roku
1960 vody Amudarji a Syrdarji zavlažovaly již na 50 000 km² především bavlníkových plantáží, úbytek vody
v moři nebyl patrný. Zlom nastal teprve poté, kdy se za Chruščova přistoupilo k rozsáhlému zavodňování
vyloženě aridních (pouštních) půd. Zatímco zavlažovaná plocha v letech 1960–1980 stoupla jen o 20 %,
odběr vody z řek se zvýšil na dvojnásobek. To již mělo za následek katastrofální úbytek vody přitékající
z ledovců Ťan-šanu a Pamíru a následně i nastartování procesu zániku Aralu. Důsledkem byl pokles hladiny
moře o 16 metrů, zmenšení jeho plochy na polovinu a objemu vody na čtvrtinu. Následky jsou katastrofické a co do rozsahu se podobají jadernému konfliktu. Došlo ke změnám podnebí a vyhynula kdysi nesmírně
bohatá fauna včetně 24 druhů průmyslově zpracovávaných ryb, čímž přišly o možnost obživy desítky tisíc
lidí. Prastaré zásoby spodní slané vody začaly vystupovat na povrch a zasolovat kdysi úrodnou půdu.
V oblasti se navíc hromadí jedovaté drenážní vody nasycené hnojivy a insekticidy.
V minulosti unikátní uzavřenost aralského bazénu umožňovala rozvoj tak bohatého různorodého života,
který bylo možno srovnávat s Afrikou. Kdysi kvetoucí ekosystém dnes hyne. Zánik života v moři způsobil
krach rybolovného a zpracovatelského průmyslu. Na 60 000 lidí, jejichž práce byla pevně spojena s mořem,
zůstalo bez prostředků k životu.
Negativně ovlivňuje proces vysychání Aralu i změnu klimatických podmínek okolí jezera. Dříve Aral hrál
roli regulátoru, který oteploval chladné větry přicházející v zimě ze Sibiře a v létě zmírňoval nesnesitelná
vedra. Nyní se léto v oblasti stalo sušším a kratším a zimy se prodloužily a jsou chladnější. Vegetační období se zkrátilo a v pobřežních oblastech Aralu se srážky zmenšily desetkrát. Vlhkost vzduchu se také snížila,
teplota vzduchu se v létě zvýšila a v zimě snížila o 2–3 °C. Produktivita pastevectví v důsledku těchto změn
klesla na polovinu. Nedostatek pitné vody a rostoucí výskyt zhoubných nemocí, jako rakoviny, anemie,
tuberkulózy a hepatitidy, patří k nejakutnějším následkům ekologické katastrofy v oblasti celého Aralu.
„Celá katastrofa není problémem technologickým, ale politickým, možná až ideologickým,“ vysvětluje
Jusub Sabyrovič Kamalov, přední uzbecký ekolog. Míra demokracie a občanské svobody je v celém aralském regionu velice nízká a najít řešení tak složitého problému, které vyžaduje mezinárodní koordinaci
a přehodnocení dosavadních přístupů ignorujících zájmy slabších a dopady na přírodu, je zřejmě v takovýchto politických poměrech zcela nemožné.
DOKOUPIL, Ivo. Nelítostná poušť Aralkum. Lidé a Země. 2006, č. 8 (kráceno)
1989
2003
2009
Amazigh
DB Č. 1 POUŠTĚ A POLOPOUŠTĚ SVĚTA
TEXT Č. 6
neboli Svobodní
Amazigh neboli Svobodní, tak sami sobě říkají Berbeři, kteří obývají Alžírsko už tisíce let. Většinu jejich
předků si ale podrobili Arabové, když v 7. století přišli do země, a snahy o potlačování berberské identity
přetrvávají v podstatě dodnes. K nejznámějším berberským skupinám v zemi patří Kabylové, Mozabité
a Tuaregové. První z nich žijí v severní části země, v Kabylii, Mozabité jsou soustředěni zejména v údolí
Mzab v severní části Sahary. Nejméně usedlí z uvedené trojky jsou legendární Tuaregové, kteří obývají
hlavně pustiny alžírského jihu. Mnoho příslušníků tohoto etnika pohrdá vším, co omezuje jejich prostor,
a už od nepaměti byli známí jako hrdí a nespoutaní válečníci, uznávající pouze „vítr, hvězdy a vodu“. Dlouho
se považovali za nepřemožitelné a nadřazené ostatním národům, protože až do konce 19. století ovládali
střed Sahary a nejdůležitější kupecké cesty, po nichž se sami v mnohatisícových velbloudích karavanách
vydávali za obchodem se zlatem, solí, slonovinou a otroky.
Když se jejich území snažili ovládnout francouzští kolonizátoři, svůj kraj a svobodu tvrdě bránili. I když Francie
prostor nakonec opanovala, tuarežské kmeny se nikdy stoprocentně nepoddaly. Zdejší hospodářství se bez
nich těžko mohlo obejít. Nikdo neznal poušť tak jako oni, nikdo skrz ni nedokázal tak bezpečně provést obchodní výpravy. Zásadní zásah do životů mnoha z nich proto představovalo vybudování transsaharské dálnice
ve druhé polovině 20. století. Tradiční velbloudy vytlačily kamiony a dávní mistři pouštní logistiky museli začít
hledat nové způsoby obživy. Někteří si našli práci v turistickém ruchu. „Pouštní Berbeři si od nepaměti halí
obličej do tagelmustu, dlouhého bavlněného šálu, který má černou, bílou, ale nejčastěji modrou barvu. Jako
tradiční barvivo se vždy používalo indigo, které proniká i do kůže a má ochranné účinky,“ vysvětluje Omar. „To
ono dodává našim tvářím inkoustově modrý nádech, kvůli kterému nám říkají Modří muži.“ Tagelmust je pro
většinu Tuaregů nezbytný oděvní doplněk, jehož praktický původ tkví v potřebě chránit tvář před sluncem a
krýt tělesné otvory, zejména nos a ústa, před pískem a jemným prachem v ovzduší. Stal se natolik nedílnou
součástí mužského oděvu, že nebývá odkládán ani v místech, kde už jeho ochrany není třeba. Kromě toho
má také sociální význam. Chlapci ho mohou nosit až od osmnácti let, kdy jsou považováni za dospělé. Neměli
by si ho sundávat před ženami, ale ani před muži s vyšším sociálním postavením. „Na rozdíl od Arabů, kteří
zakrývají tváře svým ženám, se u nás zahalují chlapi, a ústa našich manželek zůstávají odkrytá,“ dodává Omar.
Tuaregové se hlásí většinou k islámu. Jako zbraň má mezi muži výsadní postavení meč nebo dýka, běžné
jsou však i pušky. Zpravidla je to nejcennější majetek. Ten se v rodině dědí z generace na generaci a říká se,
že majitele chrání silou všech vítězství předchozích majitelů.“
KAMAN, Juraj. Amazigh neboli Svobodní. Lidé a Země. 2008, č. 9 (kráceno)