Doba zkoušek a naděje deník děkana Františka Wonky z let 1938

Doba zkoušek a naděje deník děkana Františka Wonky z let 1938

Doba
zkoušek
a naděje
deník děkana
Františka Wonky
z let 1938 – 1945
Doba
zkoušek
a naděje
deník děkana
Františka Wonky
z let 1938 – 1945
k vydání připravil Pavel Suk
copyright © Město Manětín, 2010
cover © Kameel Machart, 2010
ISBN 978-80-904318-6-7
Město
Manětín
Jen Bůh o nás ví...
Každé svědectví, které obohacuje pohled na dějiny, dokládá, že bytí člověka má povahu příběhu. Ten, který otevíráme s deníkem děkana Františka Wonky, přivádí čtenáře
do západních Čech, do malého, starého českého města Manětína, ležícího na jazykové
hranici v národnostně smíšeném kraji na sever od Plzně. Zde by se mohlo zdát oprávněným tvrzení, že smysl českých dějin spočívá ve věčném soupeření Čechů a Němců, které
vrcholilo v letech 1938 až 1945. Právě tuto dobu popsal František Wonka ve svém deníku
jako skutečnou dobu temna. Při ní do krajiny nesvítila ani okna lidských příbytků, pečlivě
zatemňovaná v obavě před nálety, ani kostel neosvěcovalo věčné světlo, téměř symbolicky zhasnuté. Čechy, slovy Františka Wonky, země svatého Václava, království mariánské,
posvátné dědictví českého národa pod ochranou Jana Nepomuckého, na podzim roku
1938 vstupovaly do dramatického období svých dějin, které bylo hrozbou pro jejich existenci. Deník, který jejich osudy po dobu šesti let zachycuje, má dvě časové roviny – opakující se přírodní rytmus a liturgický rok, charakterizované stálostí a řádem, a krutý běh
času světského, v němž jsou lidé vystaveni těžkým osobním zkouškám. Útok na zažitý
rituál, jímž křesťanská víra dává světu řád, Wonka chápe jako projev apokalyptického
konfliktu dobra a zla, a proto jsou jeho každodenní zápisky svědectvím osobní garance
víry i obrany tohoto řádu.
Dobu strachu, pochybností a bolesti prožíváme s pisatelem na manětínském děkanství, v úzkém kruhu jeho blízkých a v široké rodině farníků. K nim přibývají i náhodní
příchozí, aby společně protrpěli čas, v kterém pouze zkušenost posvátného dovolovala
člověku překročit osobní kritickou situaci. Jako homo religiosus, jehož den členila modlitba, výuka náboženství, mše, pohřby, křty a svatby, věřil v ochranu boží a zemských
ochránců, tak, jak bývalo obvyklé v českých dějinách v době úzkosti a nebezpečí. Při
setkání s lidmi prožíval postupné tříbení lidských charakterů v neobvyklých, existenciálně vypjatých situacích. Nálada pisatele se měnila během války, sledované s pečlivostí
zpravodaje, a ani kněžská sutana jej neuchránila od nenávisti ke krutému nepříteli. Jeho
deníkové zápisy monitorovaly hladinu kolaborace i proměny vztahu k německému obyvatelstvu od tolerance až po nenávist a myšlenky na pomstu. Zpočátku nechápal nacizaci
svých německy mluvících oveček, vždyť jako farář nejlépe věděl, že “prach našich předků
mísil se s prachem jejich dědů“. Jak postupně krutost války, vedené nešťastným německým národem, rostla, prorokoval, že nastane čas nemilosrdné odplaty, v níž byl ochoten
odpustit jen mrtvým.
Deník zahajují události v září 1938 s mobilizací, zrušenou mnichovským diktátem,
s rukováním do krytů a přípravami na válku. Jim učinilo konec odtržení sudetského území, které se bolestně dotklo života v Manětíně, jenž zažil útěk českého a židovského obyvatelstva do Druhé republiky, vymezené novou hranicí se závorami a celnicemi, které
daly životu zcela jiné souvislosti. Wonkův deník zachycuje postupnou nacifikaci života
v protektorátě, začátek války, rekvizici zvonů, nálety na Plzeňsko, osvobození, příchod
Američanů a Rusů i reakce místních Němců na konec války.
Děj Wonkova deníku se odehrává převážně v Manětíně, s výjimkou výletu do okupované Plzně a pouti do Staré Boleslavi k Paládiu země české. Zachycuje dění na farnosti,
jejíž klidné vody zčeřily příchody vojáků, uprchlíků i zajatců. Exodus lidí za války, od
transportů židovských obyvatel z města přes příchod tzv. národních hostů, německých
uprchlíků z Banátu, naplnil stránky deníku hlubokým soucitem i otázkami po smyslu
hodnot života.
Ohlas událostí ze vzdálených bojišť doléhal do městečka pod Chlumskou horou nejen
jako rachot motorů letadel, které křižovaly západočeské nebe. Jeho obzor hrozivě osvětlo-
4
valy červánky vzdálených hořících měst, v nichž byli ohroženi manětínští občané, vyhnaní válečnou mašinerií na bojiště či na nucené práce.
V době beznaděje a útlaku kolovaly protektorátem anekdoty „smějících se bestií“, které humor nepřešel ani pod šibenicí. Několik desítek z jejich bohatého spektra najdeme ve
Wonkových denících, protože venkovský farář, který byl jejich vášnivým sběratelem, je
vnímal nejen jako útěchu, ale i jako koncentrované svědectví doby.
K autentickému obrazu historických událostí patří líčení „vojenské“ stránky místních
událostí, které zahrnují osudy betonových bunkrů, nálety na Plzeň, noční přelety, shazování letáků a nádrží, útoky tzv. hloubkařů či postupy vojsk, které mohou přinést zajímavé
informace pro vojenské historiky. Neméně zajímavé jsou reálie života městečka, na jehož
okraji vyrostl mustrhof, vzorový statek, s postupným poněmčováním jeho každodenního
života, od škol přes obchody až po úřady. Vyvrcholením zápisu je svědectví o dubnových
a květnových dnech roku 1945, kdy se v Manětíně setkali američtí a ruští vojáci a kdy
probíhala osobní katarze manětínských Němců a kolaborantů. Tehdy se vracela podle
Wonkova deníku vláda věcí do rukou národa, který pod mariánskou ochranou prožil své
nejtěžší historické období.
Deník jako žánr k vyjádření určitého vztahu ke skutečnosti je odlišný od pamětí. Je
psán bezprostředně, pro potřebu samotného autora jako podrobná zpověď očitého svědka, která je však nejen kopií, ale již i též interpretací skutečnosti. Wonkův válečný deník
nabízí proto široké spektrum možností jak využít informací, obsažených v jeho stránkách.
Lze jej číst jako text historický, jako pramen osobní povahy i jako text literární s obecně
kulturním, sociálním či politickým obsahem, ovlivněným bezprostřední situací autora
v okamžiku jeho psaní.
Protože většina čtenářů sotva může mít s pisatelem deníku „společnou paměť“, bylo
třeba napomoci srozumitelnosti textu doplněním historických dat, která tvoří obsáhlý poznámkový aparát, připojený editory k původnímu textu.
Příběh šesti let života českých zemí v městě Manětín z pera děkana Wonky nenabízí
hrdinství na bojištích, ale každodenní dialog člověka se sebou samým, a stává se tak nejen historickou sondou do válečné atmosféry, ale též dokladem toho, že lidsky odpovědné jednání se projevuje v maličkostech, jimiž lze za všech okolností dát životu kladnou
hodnotu. Pozoruhodný je i jazyk deníku, který dokládá reakce na lživost protektorátního
jazyka kontrastní „novořečí“ svého pisatele, jenž si pomocí emocionálně modifikovaných
slov léčí zranění své citlivé duše, přestože o smyslu lidské existence nepochybuje ani
v těžké situaci.
Autentičnost zápisů, bezprostřední reakce na události a smysl pro jejich souvislosti
s celkovou historickou situací vytvářejí z deníku děkana Wonky čtivý dokument, který
obohatí zajímavým způsobem vnímání a hodnocení složité etapy českých dějin.
Irena Bukačová
5
Manětín v první polovině 20. století
6
Manětín v první polovině 20. století
7
Ediční poznámka
Předkládaná edice představuje přepis deníku manětínského děkana Františka Wonky
z období 11. 9. 1938 – 24. 5. 1945 s výjimkou 1. 1. – 13. 3. 1939, kdy si Wonka deník nepsal. Wonka napsal celkem osm sešitů, v originále se zachovalo pouze sešitů šest, dva poslední jsou pokládány za ztracené. Proto byl jejich přepis pořízen ze strojopisného opisu Okresního muzea
Plzeň-sever v Mariánské Týnici z počátku 70. let. Originály sešitů byly uloženy v děkanském
archivu a zapůjčeny editorovi.
Edice obsahuje poznámkový aparát, který přináší základní informace o politicích či umělcích, jejichž jména Wonka v deníku zmiňuje. Zároveň poznámky pod čarou přinášejí odkaz na
zdroje, kde je možné nalézt texty projevů nebo rozhlasových oznámení. Pro období září 1938
– 14. 3. 1938 editor zvolil Lidové noviny (jeden z tehdejších nejprestižnějších deníků) a pro období od 15. 3. 1939 do zániku protektorátu pak Národní politiku (nejčtenější deník). Vzhledem
k tomu, že denní tisk vycházel v období do května 1945 několikrát denně (Národní politika do
roku 1940 pětkrát a od roku 1940 čtyřikrát denně), je u odkazu uvedeno i pořadí vydání.
Obrazové přílohy pocházejí z farního archivu, z osobního archivu editora, městského archivu v v Manětíně a ze sbírky Muzea a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici.
František Wonka zachytil ve svém deníku informace oficiální povahy, které byly zvláště
v období protektorátu veřejnosti účelově předkládány nacistickou propagandou.1 Důležitým
bodem táhnoucím se celým deníkem je nejen negativní vztah k Němcům, ale též ke Slovákům.
V případě Slováků je poznamenán tzv. legendou o dýce do zad – zradou Čechů a odpovědnosti Slováků za rozpad státu a nepřímo za následnou německou okupaci, což se nemění ani
v období Slovenského národního povstání.2 Wonka samozřejmě nemohl znát skutečnou roli
nacistického Německa3 a důvody vedoucí k rozpadu Druhé republiky a k německé okupaci
Čech a Moravy. Po roce 1989 už bylo vydáno několik kvalitních monografií či edic dokumentů k dějinám českých zemí4 a Slovenska v období Slovenské republiky5, ve kterých se čtenář
může seznámit s objektivním zobrazením doby zachycené Františkem Wonkou.
1
K této problematice viz např.: Gebhart, Jan – Köpplová, Barbara – Kryšpínová Jitka a kolektiv: Řízení legálního českého tisku v Protektorátu Čechy a Morava. Praha: Karolinum 2010.
Končelík, Jakub – Köpplová, Barbara – Kryšpínová, Jitka: Český tisk pod vládou Wolfganga
Wolframa von Wolmara: stenografické zápisy Antonína Fingera z protektorátních tiskových
porad 1939 – 1941. Praha: Karolinum, 2003.
2
K tomu nejnověji viz např.: Lacko, Martin: Slovenské národné povstanie. Bratislava:
SLOVART, 2008; Mičev, Stanislav: Slovenské národné povstanie 1944. Banská Bystrica: Múzeum SNP, 2009.
3
K této problematice viz např.: Schvarc, Michal – Holák, Martin – Schriffl, David: „Tretia
ríša“ a vznik Slovenského štátu. Dokumenty I. Bratislava: Ústav pamäti národa, 2008; Schvarc,
Michal: Sicherheitsdienst a Slovensko v rokoch 1938 – 1944 (od autonomie po Povstanie). Bratislava: SNM – Múzeum kultúry karpatských Nemcov, 2006; Bystrický, Valerián – Letz, Róbert
– Podolec, Ondrej: Vznik Slovenského štátu. 14. marec 1939. Spomienky aktérov historických
udalostí, I, II. Bratislava: AEPress, 2007, 2008.
4
Viz např.: Rataj, Jan: O autoritativní národní stát: ideologické proměny v české politice
v druhé republice 1938 – 1939. Praha: Karolinum, 1997; Gebhart, Jan – Kuklík, Jan: Druhá republika 1938 – 1939: svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě.
Praha, Litomyšl: Paseka, 2004; Gebhart, Jan – Kuklík, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české XV
a,b. Praha, Litomyšl: Paseka, 2007.
5
Viz např.: Lacko, Martin: Slovenská republika 1939 – 1945. Bratislava: Perfekt a.s. – Ústav
pamäti národa, 2008; Hajko, Jozef: Nezrelá republika. Slovensko v rokoch 1939 – 1945. Bratislava: SLOVART, 2009; Mičko, Peter: Nemecký finančný kapitál a stredné Slovensko v rokoch 1939
– 1945. Banská Bystrica: Ústav vedy a výskumu Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici, 2006.
8
Edice válečných deníků manětínského děkana Františka Wonky musela řešit problémy
související především s dobou vzniku rukopisu. Kromě standardních úprav bylo přihlédnuto především k výpovědní hodnotě jazyka, která je nositelem řady emocionálních a hodnotových sdělení, charakterizujících nejen autora, ale i dobu Druhé republiky a protektorátu.
Přepis Wonkova rukopisu se řídil obecnými zásadami transkripce za užití současné grafické soustavy a pravopisné normy. Jazykové i pravopisné zvláštnosti byly v textu zachovány,
popřípadě vysvětleny v poznámkách, dialektismy byly ponechány v původní podobě, byly
zachovány též autorské zvláštnosti, germanismy a projevy válečného slangu.
Slovník děkana Wonky je velmi expresivní, odráží dobovou atmosféru a je mimo jiné též
dokladem jistého druhu „slovního“ odboje, který vedl k překračování pravidel pravopisu
z důvodů etických či politických. Nápadné je to především u psaní velkých, respektive malých písmen ve jménech, které osciluje podle sympatií pisatele vůči osobnostem či národům.
Byl proto ponechán původní pravopis, protože i ten patří k dobovému koloritu soukromých
protektorátních písemností, jejichž pisatelé se takto vyrovnávali se silným prožitkem národního ponížení. Němci jako národ jsou pro svá zvěrstva psáni v deníku s malým n, stejně tak
jako ostatní válčící národy, které jsou označeny nelichotivými přezdívkami (talijáni, katzelmacherové), a to i v případě spojenců, otálejících s otevřením druhé fronty (Angličané jsou
tommy, Američané jankové). Nesouhlas s jednáním protektorátních i německých osobností
vedl k tomu, že jejich jména psal Wonka s malým písmenem, důsledně zvláště u Hitlera a často též u Mussoliniho, u Stalina v době jeho spolupráce s nacistickým Německem. Tyto pravopisné odlišnosti jsou vyznačeny kurzivou.
Wonkův slovník je ostatně typický pro dobu protektorátu, kdy názvy úřadů, písemností,
vyhlášek ap. jsou počeštěny a psány foneticky, popř. zčásti německy a zčásti česky. Wonka
je píše v četných variantách, gramaticky správně německy, česky i smíšeně. Jejich užívání je
dokladem pronikání němčiny do každodenního života i její přizpůsobování češtině. Krom
tohoto obecného užívání němčiny je u Wonky patrný vliv života ve městě, ležícím na jazykové hranici, kde němčina patřila i dříve k běžné komunikaci. Na vnucenou dvojjazyčnost
v protektorátu Wonka reaguje počešťováním německých slov, jejich fonetickým přepisem,
zkomolujícím vědomě s karikujícím podtextem často v protektorátu užívaná slova (rajchsrát,
šajsmark). Osobitý slovník k označení negativního hodnocení (frajle, fángle, švestr) má vedle
všeobecně rozšířených pojmů i silnější výrazy (pro hákový kříž označení šperhákový ve smyslu
zlodějský).
Jazykovou pestrost textu doplňují citace v úřední spisovné němčině či v místním německém dialektu. Vzhledem k tomu, že autor deníku byl římskokatolickým knězem, objevují se
četné latinské incipity modliteb, církevní označení svátků a běžné citáty, které můžeme někdy
považovat za skryté vyjádření osobního komentáře k tragické situaci. Najdeme zde i několik
vět v italštině v rozhovorech s vojáky či zajatci. Kolorit doplňují debaty s banátskými utečenci.
Několik slov v manětínském nářečí, která jsou málo známá, je uvedeno ve slovníčku.
Přepis jinojazyčných pasáží a citátů byl ponechán podle předlohy a graficky zvýrazněn
kurzívou, na zvláštnosti a případné chyby upozorňují textové poznámky. Pro případ obtížného porozumění je uveden v samostatné příloze překlad, kde jsou abecedně řazeny nejčastější výrazy a opatřeny lexikálními vysvětlivkami. Původní zkratky byly slovně rozvedeny
a vysvětleny, číslice se slovní koncovkou (9letý – devítiletý) v původním textu byly přepsány
slovně. Interpunkce upravena podle současných zásad bez označení.
Vydání Wonkových deníků se řídilo metodikou, doporučenou v publikaci „Zásady vydávání novověkých historických pramenů z období od počátku 16. století do současnosti. Archivní správa
Ministerstva vnitra ČR, 2002 (ed. Ivan Šťovíček).
Irena Bukačová, Pavel Suk
9
10
I.
11. 9. 1938
–
13. 10. 1938
11
V neděli 11. září 1938.
Na dnešek svolaná pouť do Mariánské Týnice u Kralovic předčila loňskou pouť tím, že se konala jako prosebná k oslavě 20. výročí naší samostatnosti a plasský velkostatek v ní předával svatyni i proboštství do majetku
Jednoty pro záchranu Týnice. Z Plzně byl k ní vypraven zvláštní vlak, jenž
stavěl v Mladoticích, kde byla znovu vysvěcena opravená kaple Santiniho,
a v Týnici a pak jel do Kožlan, kde si účastníci prohlédli rodný domek pana
prezidenta dra Eduarda Beneše1.
V poslední chvíli se mi dostalo milého štěstí: měl jsem převzít české
slavnostní kázání. (Vloni jsem v Týnici kázal německy, letos je měl mít pan děkan z Jesenice, leč letos německá procesí nepřišla.) Účast byla pěkná, ač včera
odpoledne i večer stále pršelo. V kázání o třech trůnech Panny Marie – první
z nich je Galliho trůn Královny míru, socha u Panny Marie Větší (Santa Maria
Maggiore) v Římě z roku 1918, druhý trůn v nebesích a třetí na zříceninách
Týnice – popisoval jsem první z bílého mramoru, kterak Matka Boží tak neskonale vážně hledí hluboko dolů, kde v slzavém údolí burácí světová válka,
a kterak jako velitelsky zvedá ruku k rozkazu: Již dost! Ustaňte! Pravicí tiskne
k sobě rozkošného Ježíška, jenž si pohrává s olivovou ratolestí. Dole u stupně
trůnu čeká bílá holubička: až Ježíšek větévku upustí, vezme ji a poletí s ní na
bojiště a zvěstuje mír. Tak se stalo před dvaceti lety. Holubička přiletěla i do
naší vlasti a přinesla olivovou ratolest pro nás, ozdobenou národními fábory
v radostech osvobození a vzkříšení našeho státu.
Dnes jako za Noema putují hledající záchranu k arše k Marii do Staré Boleslavi i sem. Vždyť se zdá, jako by ta holubička úzkostlivě se skrývala
a nad dnešní potopou poletoval Noemův krkavec slídící po nové kořisti.
K závěru zodpověděl jsem i otázku: Co přineseme pouti republice o jejím 20. výročí? Modlitbu za rozkvět království Božího – církve svaté v ní, panu
prezidentovi a vládě2 světlo a sílu shůry a pevné nervy, naší čacké armádě od
Pána Boha zástupů záštitu a nepřemožitelnost a všemu lidstvu olivovou rato-
1
Edvard Beneš (28. 5. 1884 – 3. 9. 1948). 1918 – 1935 ministr zahraničních věcí, 1935 – 1938
a 1945 – 1948 prezident republiky. Narozen v nedalekých Kožlanech.
2
Jednalo se o vládu Dr. Milana Hodži, která byla jmenována v prosinci 1935. Milan Hodža
(1. 2. 1878 – 27. 6. 1944). Slovenský agrární politik, ve dvacátých letech ministr školství, 1932 –
1935 ministr zemědělství. Jeho vláda podala demisi 22. 9. 1938. Po Mnichovu odešel do exilu,
zemřel v USA.
12
lest od Ježíška. Přednášeje to v motlitbě k Panně Marii Týnické, uzavřel jsem
kázání slovy písně: Tvoje svatá mocná dlaň republiku naši chraň!
Nakonec vykonal pan vikář Resl společnou modlitbu za vlast před milostnou sochou postavenou v ambitech, zástup zazpíval chorál Svatý Václave
a v procesí se vracel do Kralovic.
Šel jsem hned za soškou, směl ji stále viděti – viděti tu pravou ruku
zvednutou k požehnání, dlaň k ochraně vlasti.
Jako vloni byla Týnice vyzdobena i letos, ano, ještě víc. Včera odvážně
vyvěsili prapory na věžích i na střeše nad zřícenou kopulí. Tam na špici vlály
dva: papežský a československý, na obou věžích jen československé. Působilo
to mohutným dojmem, když jsme vyjeli z trojanských lesů do roviny kralovické a z ní jak oliva krásná na poli se vynořila Mariánská Týnice. Dul silný vítr
a všecky čtyři prapory vlály vodorovně nad zříceninou, mohutně vznešené
v bouřlivému blankytu. A když jsme vešli do nádvoří „rajské zahrádky“, přichází četník: prapory sundat! Vítr je roztrhal a vlají z nich jen cáry. Pak jsme se
dívali, jak je stahují. A byly teprv nové. Kdo mohl včera předvídat tak prudký
vítr?
V pondělí 12. září.
Odpoledne jsem byl v Nečtinech u zubního technika3. Bydlí hned na
kraji městečka zároveň s panem doktorem. Oba jsou Češi. Dnes dokončil mé
správky a zvláště srdečně jsme si povyprávěli o našich hraničářích. Líbí se mu
život hraničářů pro srdečnou svornost, které v zázemí těžko postrádá. Též já
jsem vzpomínal, že jsem se jako student rád hlásil k broumovským menšinářům: tam byli Čechové, když v Čechách už byly jen strany. Pan Olda říkal, že
donedávna – až do května4 – i v Nečtinech dobře se snášeli s Němci, společně
se bavili a zpívali střídavě česky a německy. Ale od května je jinak. Minulé
dny vyhrožovali jednomu českému pekaři, že ho vyženou, ač neví proč. Také
3
Jedná se o Oldřicha Schöna, dlouholetého manětínského zubaře a významného činitele
TJ Sokol Manětín.
4
21. května 1938 nařídila vláda částečnou mobilizaci na základě zpráv o pohybech německých vojsk k československým hranicím.
13
on myslí, že bude válka. Čekal na dnešní řeč Hitlerovu5, kterou se zakončí
norimberský sjezd.
Na tu řeč čekali mnozí. Já jsem ji vlastně poslouchat nechtěl. Měl jsem
již dříve dost toho rámusu a hluku, který vypadal často jako aranžovaný. Pak
ale, v předpokladu, že řeč bude historického významu, přece aspoň část z ní
jsem u přijímače vyslechl. Pozval jsem k tomu tatínka a kaplana, Němce z Plané, kterého sem ustanovili již od 1. srpna. Hned tehdy se přijel s maminkou
představit a omlouvat, že se bojí v dnešních poměrech mezi Čechy působit.
Ujišťoval jsem ho, že se mu zde nic nemilého nepřihodí, nebude-li se plésti do
politiky, což bych netrpěl, a matce jsem slíbil, že mu dám milerád dovolenou,
kdykoliv by mu hrozilo nebezpečí. A hned jsem jim řekl, že může nastoupit
teprv 1. září, nábytek že mu půjčím, neboť byl ustanoven jen přechodně do
1. října. Tak tu byl dnes dvanáctý den, po celý ten čas zasmušilý až nedůvěřivý.
Poslouchat přišel. A slyšeli jsme – právě tu stať o Československu. Zarazilo mě
a zamrazilo, jak se říšský kancléř vyjadřoval: Die Čechai, Herr Beneš a Frechheit
z 21. května, kde popíral celý vyložený plán na přepadení naší vlasti. – „Jsem
rozčilen“, „toť příliš“ – řekl jsem několikrát. „Toť řeč paličská, to znamená
válku!“ Rozčilení trvalo dlouho do noci. Uvažoval jsem: Kdybych byl misionářem a měl kázati o hrůzách pekla, přirovnal bych je k dnešní řeči říšského
kancléře. Jako by se otevřel jícen pekelný a vychrlil svou zlobu a zášť na nás
a všichni pekelníci mu k tomu sekundovali, tak řval z přijímače řev řečníka
a hluk posluchačů. Myslím, že ten dojem mi zůstane dlouho v paměti.
V úterý 13. září.
Dnešek se začínal romanticky. Usnul jsem teprv po půlnoci a i ve spaní
mě otravovala Hitlerova řeč. Zdálo se mi, že přišli Němci a spoutali mě i jiné
a vedli nás do koncentračního tábora. Cestou vidím našeho manětínského četníka. Místo čapky má skautský klobouk a za ním velkoslovanskou kokardu.
Táží se ho: „Vám nedali ještě na klobouk skobový kříž?“ – A on smutně: „Ještě
ne, ale dají nám jej co nejdříve.“ – Tu se rozčílím a volám: „A co Praha, co vláda? Což se nás neujme?“
5
Adolf Hitler (20. 4. 1889 – 1. 5. 1945). Od roku 1933 německý říšský kancléř. Tvůrce německého nacionálního socialismu, hlavní viník rozpoutání II. světové války. Míněna je jeho řeč
na posledním sjezdu NSDAP v Norimberku, po které se henleinovci pokusili o protistátní puč,
jejich vůdcové utekli do Německa.
14
A právě tu mě budí. Slečna volá, že před domem stojí dva Němci a něco
hovoří. Vyskočím. Venku již svítá. Otvírám vyhlídku: opravdu dva Němci,
mladí lidé před domem. Přejete si mě? – Pane, jen velebného pána! Rozespalý
jsem se vrátil na lože, ale hned zase vstal. Co s ním chtějí, s nováčkem, teď
o půl páté? Obléknu se a jdu na kaplana. Svítí svíčkou – elektrika je vypnuta
– a balí. Rozrušeně a zaražen se mi omlouvá: „Bratr pro mne přijel. Strachují
se o mne a nevím, co mám dělat.“ – Připomínám mu svůj příslib: „Máte dovolenou, jak dlouho potřebujete. A bratra nenechte stát venku, pošlu Vám ho
sem.“ – Šel jsem před dům a poslal mladíka, koláře, na kaplanku. I šoféra jsem
tam posílal, ten však nechtěl. Dal jsem se s ním do řeči a šofér vyprávěl:
„Dnes jsme měli v Plané (u Mariánských Lázní) kritickou noc. Vlastně jsme už byli na ni připraveni. Zvečera odjeli všichni židé6 z města. Pak
celé město poslouchalo u přijímačů Vůdcovu řeč a hned po ní táhli ulicemi
s praporem s hákovým křížem a zpívali Deutschland, Deutschland über alles7.
Všechny české tabulky s úřadů sházeli a volali Sieg heil! Náhle vyjíždí do ulice
pancéřové auto, všude plno četníků a českých vojáků, mela – a tu přišli pro
mě Heisingrovi, abych honem jel do Manětína pro syna. V osm hodin musím
být zase doma.“ – „Tak to tedy začíná doopravdy?“ – „Ano, teď se to začalo.“
– „Musíte také na vojnu?“ – Je v rozpacích, překvapila ho tato otázka. – „Jsem
také vojákem.“ – „Nuže, Pán Bůh Vás opatruj!“ – Kaplan je hotov, bratr mu
vynáší oba kufříky, do nichž zabalil všecky své věci. „Jdu nerad, snad se brzy
vrátím. Jen aby nebyla válka.“ – „Modleme se. A Bůh Vás opatruj!“ Na chodbě
jsem mu udělal křížek a pak je všecky tři vyprovodil až k autu. Zatímco startovalo, podíval jsem se na značku: Č-47.420. S Bohem!
Bylo pět hodin, na náměstí málo lidí. Jen na soudní budově pracovali
zedníci opravujíce fasádu. Pro ně byla vypnuta elektrika. Někdo se mě ptal,
zda kaplan rukuje. – „Na dovolenou!“
Tatínek se náramně podivil, když jsme mu vyprávěli, jak kaplan odejel.
Tak náhle! Ale ta kritická noc v Plané mě pobouřila: Zajisté byla kritická i jinde: Nepřátelský prapor, strhávání tabulek, vřavy – tak již doopravdy?
6
Podle původního českého pravopisu bylo slovo Židé psáno s malým písmenem „ž“, po
vzniku Protektorátu Čechy a Morava bylo nařízeno psát je s velkým písmenem „Ž“, což se
postupně kodifikovalo do pravidel pravopisu.
7
Oficiální hymna Velkoněmecké říše.
15
Ráno se divil kostelník i hrstka lidí, že je jedna mše svatá. Sloužil jsem
poprvé v životě votivní Pro pace ve fialové barvě. Podivil se i německý učitel,
kaplanův spolužák Plail, když jsem do jeho třídy přišel já vyučovat. A německé děti tleskaly radostí, vidouce starého známého.
Po městě budou říkati, že kaplan ujel, budou mu zazlívati, že neměl
proč, vždyť proč, vždyť by mu Češi neublížili – ale želet ho nebudou. Nepřirostl jim k srdci. Vskutku, již tak říkají a ptají se mě. A tvrdí, že i oni se rozrušili
tou v dějinách neslýchaně neomalenou řečí Hitlerovou.
Ve středu 14. září.
Uplynul rok od smrti prezidenta Osvoboditele.8 Na úředních budovách
i na děkanství, vyvěsili černé prapory. Rozhlas vysílal již od neděle přednášky a básně příhodné k tomuto dni. Příhodné jen v jistém smyslu, mě jenom
nudily.
Ráno říkají, že kryty jsou plny vojska jako v květnu. K deváté hodině
letí zpráva, že záložníci, kterým je přes třicet let, jsou povoláni do zbraně. Lidé
říkají hned: mobilizace. Matky běží do školy pro děti, aby se tatínek s nimi
ještě rozloučil. Na náměstí lidé v hloučcích, už přijíždějí oba Václavíkovy autobusy a odvážejí první: jeden jede do Kralovic, druhý do Dolní Bělé, kde
záložníky obléknou. Tu přiběhne nevěsta, zda bych ji honem neoddal. Bojí se,
že jí ženich co nejdříve narukuje. V neděli měli třetí ohlášky, teď za půl hodiny
přišli. Bez parády, hned po svaté zpovědi jsem je oddal. Ženich pracoval ještě
ráno u Hodovíze, kde stavějí kasárny. Jiná vdavekchtivá také přiběhla honem
na protokol.
Pak jsem šel mezi lidi. Vlastně oddavkami jsem se s některými loučil.
Prvního záložníka jsem potkal v kostele. Snad tam nepřicházel celý rok, ani
sňatek v kostele neměl, ale je to člověk dobrého srdce, pan listovní, synáčka si
nesl v náručí, Drahuška cupala za ním s maminkou. A měl plné oči – bylť více
Němcem. Loučili jsme se srdečně, ujistil jsem ho modlitbou za narukované.
Na městě byly jiné scény. Mladí tatínkové s dětmi, manželkami i rodiči, svo8
Tomáš Garrigue Masaryk (7. 3. 1850 – 14. 9. 1937). Původně vysokoškolský profesor. Od
roku 1914 v emigraci, spolu s Milanem Rastislavem Štefánikem a Dr. Edvardem Benešem se
podílel na vytvoření československého zahraničního odboje a jeho vojenských jednotek, legií.
Od 21. 12. 1918 prezident republiky, abdikoval 14. 12. 1935. Nazýván „prezidentem Osvoboditelem“.
16
bodní hoši, obyčejně jen s aktovkou – všichni tak dobří a srdeční, bez nejmenšího strachu, odhodlanost jim svítí z očí. Jsou potěšeni, že se s nimi loučíme,
snad je těší i přípověď modliteb v jejich kostele, kde byli křtěni, oddáváni
a kde pokřtěny i jejich děti. Aspoň mi řekl závodní pan Liška, že je jistě těší,
že se též já s nimi loučím. A přejeme jim štěstí a šťastný návrat do osvobozené
vlasti. Osvobozené od upírů. Každý hubuje na Hitlera pro jeho řeč.
A my si spřádáme plány: Prozřetelnost Boží, která k pokoření velikých
používá malé, vyvolila si snad malé Československo, aby porazilo zpupného
Hitlera. Opakuje se biblický zápas Davida s Goliášem. Není nejmenší pochyby, že československý David zvítězí. A všichni Němci, osvobození z nacistického jha, budou nám děkovat. S nimi pak celý svět, který Hitler ve své řeči tak
pohaněl. Rakousko se zase osvobodí, Německo se rozpadne na samostatné
státy, v Prusku vypukne bolševismus.
Vítr přehání mračna a černé prapory bijí o žerdě. Hlouček lidí rokuje
o tom, jak Němci řádili – naši Němci, hlavně ordneři. A tu přijíždí auto od
Kuchova9, obalené krabicemi i peřinami, plné lidí. Zastavují je. Odpovídají, že
prchají ze Žlutic. Jedou dál. Autobus od dráhy. Přijel jak obyčejně o půl desáté. „Podívejte se, vaše Mařka přijela!“ – A starý tatík běží naproti dceři, která
přijela z Chebu, vezouc si jen balík s prádlem. Manžel finančník zůstal na místě, ale ohroženou domácnost rozpustil. Podobně učinil nečtinský poštmistr.
Své malé děti poslal k dědečkovi do Manětína. Dojem při pohledu na první
auto s uprchlíky je mocný. Někdo povídá: „To je všecko, co jim zbylo.“ – Jiný:
„A někdy se musí spokojit, vyvázne-li holým životem.“
Dnes mělo se na radnici projednat konkurenční řízení na opravu děkanství, neboť celá budova, najmě střecha, velmi schází. Jsou tu starostové
z obcí, ale z Kralovic hlásí telefon, že se jednání odkládá.
Jedenáct hodin: poslední záložníci odjíždějí. Pochvalujeme jejich výtečnou náladu a klid i pořádek. Tolik nám imponují. Mávají, všichni jim máváme – a já jsem vzadu, kde mě pozůstalí neviděli, za autobusem žehnal, dělaje
kříž.
9
Pomístní název západní části Manětína.
17
Ve čtvrtek 15. září.
Po mši svaté se modlíme za Boží požehnání vlasti a ochranu všech, které zavolala pod své prapory. Ve městě je skoro všední klid. Zedníci dodělávají
na soudní budově fasádu. Píšu do Prahy Jelínkovi, aby letos nejezdil vymalovat náš kostel. Bylo ujednáno, že přijde ten týden. Leč je obava, že v polovině
díla budou povoláni i malíři a kdož ví, jak dlouho by stálo pak lešení v kostele
a strašily stěny oškrabané a nedodělané. A pak není dnes jisté, budu-li moci
vypláceti, jelikož peníze na vymalování jsou uloženy v záložnách.
Listonoš přinesl kaplanovi pozvání od jeho kolegy, P. Schickera z Lukové, na kněžskou schůzi do Žlutic, která se tam dnes koná. Kaplan Heisinger
tam už nepůjde, ač mu dobrý P. Schicker celou cestu pěkně obšírně popsal.
Po včerejším vzrušení dostává se nám milého překvapení. Do zbraně
povolaní naši občané slouží v našem kraji. Někteří jsou v krytech u Ovčína, na
skok se přišli ukázat domů ve vojenském, a doma jim strojí oběd. Dozrávají
švestky, a těch se urodilo letos hodně, ač jiné ovoce skoro žádné – i k nám
přišly ženy pro švestky, aby měli vojáčkové švestkové knedlíky. A my jsme do
armády zamilováni. Dáváme dobrou odpověď Hitlerovi. O situaci se mluví
porůznu: Já jsem mezi těmi, kteří tvrdí, že k válce dojde a my že ji vyhrajem.
Nikdo se neleká přesily, sedm na jednoho, to není mnoho. Je však dost lidí,
kteří říkají, že válka nebude: Hitler si to rozmyslí, pustit se do boje proti celému světu, to by měl patnáct nepřátel na sebe jednoho. Ale jak může couvnout
po své paličské řeči?
V pátek 16. září.
Svatá Lidmilo, budiž ochránkyní národu svému jako dřív i nyní! Jak
nám je blízko dnes, ve svůj svátek, mučednická pramáti našeho národa! Kola
dějin se roztočila. Rozhlas vysílá zprávy československé tiskové kanceláře
ve dne vždy za dvě hodiny, večer každou hodinu: Henlein10 utekl za hranice
a nechal své voliče na holičkách. Takové jednání mě dopaluje. Vůdce má býti
v čele lidu, a ne v bezpečí. Zase dochází na má slova z květnového kázání, jak
10 Konrád Henlein (6. 5. 1898 – 10. 5. 1945). Sudetoněmecký politik. V roce 1933 spoluzaložil Sudetendeutsche Heimatsfront, která se v roce 1935 přeměnila na Sudetendeutsche Partei.
Stál v jejím čele. Aktivně spolupracoval s nacistickým Německem na odtržení tzv. Sudet od
ČSR. Po Mnichovské dohodě vedoucí říšské župy Sudety.
18
jiným vůdcem je Kristus, jenž život svůj dal za ovečky své (pro to kázání jsem
upadl v nemilost u některých německých posluchačů, kteří tomu nerozuměli
a vykládali si to jen politicky). Z Říše vyzval Henlein Němce k neposlušnosti
a ozbrojenému odporu. To je snadné, být hrdinou. Kdybych byl Hitlerem, dal
bych ho zavřít.
Ve škole mě vyrušili ve vyučování. Milé vyrušení: Vojáček – tatínek –
si zaskočil, byv poslán do města, do školy podívat se na synka. Měl i helmu
a klučíkovi ji nasadil. A pusu a vzkaz domů, aby odpoledne po škole přišel
s mamičkou ke krytu u Lipí. Cestou na Hvozd dívám se, jak u každého krytu vojáci. A vždycky aspoň jeden má přílbu – a ta se mi tak líbí. Zdravím je
a srdečně odpovídají. Cestou zpět potkávám celé auto nákladní plné vojáků.
Jedou k Manětínu a zpívají a též vesele opětují pozdrav.
Dostal jsem lístek od pana hraběte Kerssenbrocka11 z Klatov. Omlouvá
se, že nepřijel ve středu na fundační rekviem za svou matku. Pro nepříznivé
zprávy se vrátil z polou cesty z Plzně. Přijede na jinou fundační 15. října.
V sobotu 17. září.
Dnes dostalo mé nadšení sprchu. Byl jsem v kanceláři. Jako všude,
i tam se mluví o situaci. Pan ředitel má střízlivé a rozumné názory, to vím již
dávno. Ale dnešní jsem přijímal a uznával velmi nerad. Na mé, že „nemáme
ani dostatečného slovíčka v našich slovnících pro to, jak rozdrtíme Hitlera,“
povídá, že musíme úplně důvěřovat vládě a panu prezidentu. Tam mají rozhled i rozum: uznají-li, že se můžeme pustit do války, dáme se do ní, uznají-li,
že nemáme snad ani 30 % vyhlídky na úspěch, nač se dát zničit a vytlouci?
Dějiny národů jsou jako pohyb kola, které se nikdy nezastaví – nahoru – dolů
– a marně se vzpíráš. Byli jsme již tolikrát dole, a zase jsme zvedli. A ani Hitler
nezůstane pořád nahoře. – A co spojenci? Rozumí našim problémům? Což
řeknou-li: dobře, Němci chtějí k Říši, tak je odřízneme od republiky a dáme
k Německu, co na tom? A řeknou-li: Jestli chce celé Československo, ať je má,
co můžeme dělat? Lépe v porobě pracovat pro lepší budoucnost národa, nežli
v zoufalém a beznadějném boji se dát vybít.
11 Kliment Korf Schmiessig Kerssenbrock, syn Terezie Kerssenbrockové, rozené Lažanské
z Bukové z manětínské větve rodu.
19
Jak tvrdě a přece tak logicky správně zněla ta slova. Skutečnost a ideál
tak často se srazí. Jen nerad jsem mu dal za pravdu těše se tím, že ta skutečnost
dnes zde není. Ale ta sprcha mě chladila celý den. Ne, ne – taková skutečnost
nemůže, nesmí nastati!
Něco jinšího jsme však slyšeli ráno. „Víte, že dnes našli u našich henlei12
nů skladiště zbraní?“ – A pak jmenovali, ale s nejistotou, kde: Viděli četníka,
jak nesl celou bedničku granátů. První osoba, jež mi to řekla, byla velice polekaná. „Jen považte: v našem městě, až tady! Co to chystali na nás!“ – Řekl jsem
jí: „Zaplať Pán Bůh, že začali čistit a hnízdo vybrali.“ Už dříve bylo lidem podezřelé, proč stojí v noci auto před domy henleinů, co tam asi skládají. Jen aby
teď prohledali všude všecko důkladně a vyvodili z toho konečně i důsledky!
Tyhle věčné rejdy henleinů, jejich schůzky a stranění se i kostela, to dopaluje.
Odpoledne věděli již i v Hrádku o granátech, které našim Němcům zabavili.
Ale jedno je divné: pročpak nesebrali tedy i přechovatele? A pak, viděli jen
četníka, jak něco nesl. Kdybych se ho mohl na to zeptati!
V neděli 18. září.
Chodím teď obyčejně pozdě spat, neboť posloucháme rozhlasové zprávy ve 22 hodin a potom Moskvu. Víme ovšem, že přehání zrovna tak, jako
Lipsko, ale od ní to přijímáme rádi: řeže do těch, kteří jsou tak vášnivě proti
nám. V sobotu večer studuji ještě kázání – pro dnešek jsem si je složil o výzbroji z arzenálu Božího, která nikomu neublíží, ale každému prospěje. Je to
1.) pokorná důvěra v Boha, 2.) klidná mysl a 3.) láska k bližnímu – byť by dny
našeho života byly sečteny dřív, než jsme se nadáli, musíme předstoupiti před
soudnou stolici Boží se srdcem v dnešní těžké době opravdu bohatým láskou.
Těšil jsem se včera, že dnes ráno si pospím trochu déle, jako obyčejně v neděli,
kdy se slouží ranní až v 8 hodin. A tu máš: O půl šesté burcuje listonoš a volá
mě na poštu k telefonu. Běžím hned. Cestou volá na mě paní Křížková: „Snad
nemusíte také Vy na vojnu? V noci zase volali!“ – Povolávají totiž i v noci. Na
poště je již i pan poštmistr a vůbec u nás telefon hlídají celou noc. Hádal jsem
dobře, proč mě volali. Z Kralovic se hlásil pan lékárník MgPh. Parma: Pana
administrátora Vinše zavolali v noci na vojnu na Moravu, nezastal-li bych zatím Křečov. – „Pro dnešek již nemohu, ale příští neděle milerád.“
12
Dobový výraz pro sudetské Němce sympatizující s hitlerovským Německem.
20
V 7 hodin rukovali zase někteří. Šli nadšeně a Chlupsův tatík řekl pak
ženě: „A já půjdu třeba taky!“ A byl by šel hned za synem. V kostele jsem tedy
hlásil, že příští neděli druhá zde sloužena nebude.
Odpoledne mě napadlo napsat psaní na rozloučenou příbuzným do
rodiště.13 Často na ně vzpomínám, jsou tak blízko na hranici – v Úpici. Píšu
jako vždy s humorem, a pak: „Jak se asi změní svět, až Vám budu zase psát.“
A zastesklo se mi po nich. Pro případ potřeby jsem je pozval sem, ač jsem je
upozornil, že takový útěk by znamenal jako z bláta do louže. I z Manětína se
několik lidí již stěhuje nebo vystěhovalo – obyčejně manželky a děti úředníků,
a to k svým příbuzným. Jiní se hrozí té myšlenky, kam utéci. Z děkanství se
stěhovat nebudeme. Někde se zásobí lidí potravinami, co bychom se zásobili
my? Na faře by stejně nic neobstálo.
Minulý týden mi psal kaplan, že se chce do dneška vrátit. Měl dnes zastupovat nečtinského pana faráře, který chtěl jet na nějaký náboženský sjezd.
Leč již psal, že pro nejisté poměry nepojede nikam. Kaplan se omlouvá, že
profesor náboženství naléhal na rodiče, aby pro něj poslali, píše 13. t. m.: „Poměry u nás jsou příšerné (entsetzlich)“ – a poznamenává ke konci, že tak dobrého představeného již nikdy nebude mít. 14. září psal, že přijede ve čtvrtek
večer. Čekali jsme – a on tu dosud není. Na tom lístku píše: „Můj bratr byl
zcela unešen Vaší laskavou ochotou v úterý ráno.“ To poznamenávám proto,
že naši Němci křičí do světa, jak je my Čechové pronásledujeme.
V pondělí 19. září.
Ráno v 9 hodin o přestávce ptal se mě pan ředitel školy, slyšel-li jsem, že
Anglie a Francie ustoupily před Hitlerem a přistupují na jeho nároky. Nechce
tomu věřit – vždyť by to byla bezcharakternost úžasná a Francie, Francie přece svou čest nezahodí. O Anglii jsme tak přesvědčeni nebyli ani on, ani já, ale
o Francii oba. To bude jen povídačka. Ale jak pokazí náladu!
V 10 hodin mám výkrop nemluvněte. Cestou zpátky setkávám se se
sousedkou paní Baumgartlovou a ta rovněž tvrdí, že to slyšela v 7 hodin
v rozhlase. Já mám v 7 hodin mši svatou a rozhlas tedy neposlouchám: Prý
dostane Němec celé německé území našich Čech. Před námi jdou tři němečtí
13
Jedná se o Úpici nedaleko Trutnova a Červeného Kostelce.
21
učitelé: nečtinský, březínský a lukovský. Snad byli na úřadě žádat, aby jim nebyly odňaty lovecké pušky? V sobotu totiž musel každý na okrese své zbraně
odevzdat na četnické stanici. Znám se dobře s březínským, neboť vloni vyučoval v Manětíně, nečtinský chodíval k nám do kostela i k svatým svátostem
– zdravím je, a zdá se mi, že jsou v rozpacích. Snad již nejásají?
Před záložnou domlouvá náš starý pan doktor14 pokladníkovi, aby mu
zabezpečil výplatu vkladu, kdyby musel také utíkat. – „Máte ji zabezpečenou,
ale nebojte se, utíkat nebudeme, protože nebude válka: dají to Hitlerovi dobrovolně.“ – Div jsem ho neprobodl očima, jak jsem se dopálil. Tak přece něco
na tom je?
Již jsem se nemohl zbavit pochybností. Vzpomněl jsem si, že nedávno hlásil německý rozhlas výrok nějakého francouzského žurnalisty: „Všecky
pohraniční mezníky Československa nestojí za slzy jediného francouzského
sirotka.“ – Ale Francie přece tolik nás ujišťovala, vždyť jsme její životní zájem,
s námi padá i ona! Ne, nálada je pryč. V 11 hodin jdu vyučovat 2. a 3. třídu,
mezi maličkými aspoň na tu hodinu zapomenu. A protože je tak krásně, jdeme
odpoledne všichni do prajtenštejnských lesů na houby. Ještě rostou, byť ne tak
hojně jako před čtrnácti dny. Ale v tichém lese dopadá znova zlá nálada. Vytáhl jsem si růženec a modlil se jej. Rozjímaje ta věčně krásná tajemství z vyšších
světů, trochu jsem zapomněl. Setkáváme se se známými ze Závodí15. Shrabují
koráby. Vědí ještě víc: V pátek bude Hitler v Manětíně! Ani je netěší práce: kdož
ví, pro koho pracujeme! – Z večerního rozhlasu trochu se uklidňujeme: Prý to
tak nemyslili ve Francii, ani v Londýně. Ale důvěra ve spojence je pryč.
V úterý 20. září.
Dnes jsem dostal psaní z Úpice. „Tady vše je připraveno na útěk, také
děti jsem všemožně nachystala. Mají už oba masky a doufám, že je Bůh nějak uchrání, i když já tu nebudu. Příslib naší paní doktorky, že je v nejhorším
pádu vezme s sebou autem, jaksi mě uklidnil. U vás snad bude stejně jako
zde.“ A její děti připsaly: Zoruška, která již třetí rok dojíždí do Trutnova na
gymnázium (české): „Chodí nás tu málo do školy. Všichni mají asi strach. Já se
14 S největší pravděpodobností se jedná o známého manětínského lékaře a ochotníka
MUDr. Františka Blechu, o kterém děkan Wonka napsal dvě kratší studie.
15
Pomístní název části Manětína.
22
nebojím.“ A malý Radko, osmiletý: „Strýčku, mám plynovou masku a vypadám v tom hrozně“ a vedle namaloval, jak vypadá.
Takový dopis a myšlenka na děti, nejen na ty dvě, ale vůbec všecky
v naší vlasti, že jsou ohrožené, dodává až vášnivou odvahu. Myslím na jehňátka své farní osady a vím: ublížit jim nepřítel, pak se neznám. Jaképak vyjednávání v Berchtesgadenu, když naše spravedlivá věc je tak jasná: vždyť my
nic od nikoho nechceme, tak ať nám dají pokoj! A nechtějí-li dát pokoj, tak si
ho dovedeme zjednat i uhájit.
Ve středu 21. září.
Výroční trh v Manětíně. Tentokrát se nesplnila pranostika, že o našem
jarmarce prší. I kramářů se sjelo dost, víc, než jsme na nynější poměry čekali.
Ale návštěvníků bylo málo, skoro žádný Němec nepřišel.
Nade vším vznáší se však dusná nálada. Prodají nás? – V neděli večer
jsem v 8 hodin zachytil italský rozhlas. Prý po řeči Mussoliniho16 bylo všem
Italům zřejmé: Dneškem přestávají hranice Československa a celé Československo v dnešním smyslu existovat. Italský rozhlas má ještě překroucenější
zprávy než německý. Ostatně kolikpak Talijánů vůbec ví, že nějaké Československo existuje?
Náš pan ředitel školy17 je báječný muž – zpívá tuze pěkně o situaci a nevěří v zradu. „Ale ti sobečtí lordi, pane řediteli?“ – „Lordi? Vždyť to jsou dědkové! Dát jim bačkory a fajfku do huby!“ – To se ovšem řekne snadno.
Večer zavírám kostel před sedmou, abych nezmeškal večerní zprávy
– a jenom chci-li se cvičiti v odříkání, zůstávám právě v té chvíli v kostele.
K modlitbám přidávám Zdrávas ke Královně míru a odcházeje zazpívám jí:
Tvoje svatá mocná dlaň republiku naši braň!
Dnes jsem nechtěl zprávy zmeškati, protože celý den rozhlas upozorňoval na ohromnou vážnost situace. Ve dvě hodiny v noci přišli anglický18
16 Benito Mussolini (29. 7. 1883 – 25. 4. 1945). Původním povoláním učitel, redaktor socialistického listu. Po roce 1919 tvůrce italské fašistické strany a její Duce (vůdce). Od třicátých let
Hitlerův spojenec. Zastřelen italskými partyzány.
17
Vladimír Dostál.
18
Basil Cochrane Newton (1889 – 1965). Od roku 1937 britský vyslanec v Praze.
23
a francouzský19 vyslanec v Praze na pana prezidenta a znova žádali přijetí
londýnských návrhů: vydat německé kraje. Pospíchají s tím, aby pan Chamberlain20 s tím mohl předstoupit před Hitlera v Godesberku21. A asi se diví, že
váháme na to přistoupit. Vůbec už několikrát jsem řekl: Kdyby Anglie i Francie byly v naší kůži, už by strachy – řekněme: umřely.
V sedm hodin v rozhlase přestávkový signál: Zprávy ČTK – a zas signál
a zas a opět. Je již čtvrt na osm a pořád ty akordy z „Vyšehradu“.22 – Co se to
děje? Nemají to ještě sesumírované? Anebo ohlásí, že se podrobili?
Splnilo se to poslední. Těžko to povídal hlasatel, a ještě tíže se nám
poslouchalo, že „vláda československá přijímá návrhy, které daly společně
Anglie s Francií Československu na vyřízení sporu s Německem: odstoupení
německých okresů Říši německé a vystoupení Československa ze spojenecké
povinnosti k Francii a Rusku.“ Tak odůvodňoval tuto hroznou zprávu a nakonec, snad pro útěchu, dodal velmi ubohé: My nedáme zahynout nám ni
budoucím. –
A to je pěkné! A nakonec to ubohé „My“! Kdopak se tedy vzdává? Rozčilen, dopálen nevěděl jsem v první chvíli, na koho svolat všecky hromy, nejspíš na Francii. Pak ohlásili, že promluví ministr propagandy dr. Vavrečko.23
To je docela novopečený ministr – a také jde s křížkem po funuse. I jeho řeč
zní jako marcia funebre (smuteční pochod). Naštěstí přišla k nám návštěva: pan
Sýkora z Prahy. Přišel již po zprávě, ale uslyšel ji od nás; velmi se zarazil. Po
chvíli pouštíme rádio znova. Nějaká hudba, ale jakoby to těm muzikantům
dnes ani nešlo. Ještě méně bylo chuti muziku dnes poslouchat. I sousedé pp.
Novákovi přišli a hovoříme o katastrofě. Přinesl jsem německou propagační
mapku Československa z konce roku 1918, kde anglicky a německy vysvět-
19 Eugene Leopold de Lacroix (1878 – ?). Od roku 1936 francouzský vyslanec v Praze, po
přijetí Mnichovské dohody rezignoval na svoji funkci.
20 Arthur Neville Chamberlain (18. 3. 1869 – 9. 11. 1940). Britský konzervativní politik,
ministr financí. Od května 1937 předseda britské vlády až do května 1940, kdy podal demisi.
Jeho nástupcem se stal Winston Churchill.
21
Správně má být Bad Godesbergu.
22 První tóny ze symfonické básně Vyšehrad Bedřicha Smetany oznamovaly předěl ve
vysílání pražského rozhlasu.
23 Správně Vavrečka. Dr. Hugo Vavrečka (22. 2. 1880 – 9. 8. 1952). 16. – 22. 9. 1938 ministr
propagandy, 22. 9. – 1. 12. 1938 ministr bez portfeje. Autor knihy František Lelíček ve službách
Sherlocka Holmese, která byla zfilmována v hlavní roli s Vlastou Burianem v roce 1932. Strýc
pozdějšího prezidenta Václava Havla.
24
lovali Wilsonovi,24 kolik s Čechy nespokojených národů bude bydlet v nové
republice. Teď jsme se dívali poprvé na nové hranice. Chytal jsem rozhlas,
nebylo nic, až pojednou něco německého: V Praze se demonstruje, zástupy
lidí zpívají národní hymnu, generál Syrový25 táhne s armádou – zdá se mi,
že jsem zaslechl: „po pražském mostě“ – a v hluku a povídání jsem přeslechl další. Nebyla vlastně chuť poslouchat dál. Co může rozhlas říci, než že je
konec? Ještě bolševický rozhlas. Praví, že západní mocnosti, „spojenci“, nutí
Prahu k sebevraždě. To je pravda. Dnes rok pochovávali prvního prezidenta.26
U hrobu mu zpívali: Oral jsem oral, ale málo, kolečko se mi polámalo…
Ve čtvrtek 22. září.
Včera bylo půl dvanácté, když jsem šel spat, ale nespal dlouho. Rozrušení mi nedalo. Vzpomínal jsem na nešťastnou katastrofu – je to opravdu
vynucená sebevražda. Ani vzpomínky na Týnici27 nevrátily klid. Spíše jsem
dával za pravdu básníku F. Xav. Dvořákovi,28 jehož oslavnou básničku na Paládium Čech jsem si vystřihl z Lidových listů29 7. září: „V něm buď pozdravena, naše Paní, dnes u nohou ti prostřen národ celý, Bolestná co Matka svého
lidu žes, klín svůj strouc mu jako Spasiteli.“ Poutnice jedna, jež se od nás oslav
zúčastnila, vyprávěla, jak na Vyšehradě kazatel pravil: „Maria, co se to s námi
jen děje dnes?“
Ba děje! Ničemní bídáci ze strachu před Hitlerem ruší s námi uzavřenou smlouvu a obětují nás. Dobře si stěžoval do nich jeden vysoký pán v Praze, když mi 29. července říkal: „Podívej se, jak pansky s námi jednají: Pošlou
24
Thomas Woodrow Wilson (28. 12. 1856 – 3. 2. 1924). 1913 – 1921 28. prezident USA.
25 Armádní generál Jan Syrový (24. 1. 1888 – 1970). Za I. světové války člen československých legií v Rusku. V Bitvě u Zborova přišel o pravé oko a nosil pak přes ně černou pásku.
Proto byl zvláště v zářijových dnech roku 1938 přirovnáván k Janu Žižkovi. 22. 9. – 30. 11. 1938
předseda československé vlády.
26
T. G. Masaryk.
27
Mariánská Týnice.
28 F. X. Dvořák (1858 – 1939). Katolický básník, jeden z představitelů Katolické moderny
přelomu 19. a 20. století.
29 Lidové listy, od roku 1922 ústřední deník Československé strany lidové. Byl vydáván
v Českomoravské akciové tiskárně.
25
k nám Runcimana30 a ani se nás neptali, chceme-li jej. Neřekli nic našim vyslancům: ani Osuskému31 ani Masarykovi32.“ – Pak čím jsme jim vlastně byli?
Vazalem nebo psem, který měl štěkat na Německo, a když žádal zaručené
ochrany gentlemanů a rytířů Francie, poručili mu: spáchej sebevraždu! Vztek
přímo zoufalý na ty ničemy nedal spát. A co naše hranice? Co chvíli hlásí rozhlas, kterak Henleinovy tlupy „Freikorps“33 přepadávají naše celnice a vraždí.
A naši se nesmí bránit, ministr vnitra jim to zakázal. Ten pán v Praze mi říkal,
že se může stát osudovou chybou, nechají-li v křesle Hodžu a Černého.34 Ale
já jim přece budu důvěřovat, mají přehled.
Teď tedy vyklidíme německé kraje, kudy půjde nová hranice? První
starost: Což zabere-li i opevnění kolem Manětína? Pak je i Manětín v Říši, jak
o tom mluvili sousedé už dříve. Jak to bude smutné, až všude vyvěsí prapory s lomeným křížem a až naše armáda bude Němcům vydávat zbraně.
Na škarpě bude stát německý důstojník a před ním v řadě odevzdaná československá děla a naši důstojníci beze zbraně budou kontrolovat, jak každý
československý voják odvádí pušku… Naše lásko! Naše pýcho, naše armádo!
Ne, dokud ty stojíš, republika nezhynula! Dokud má jeden český voják pušku
v ruce, nezoufám!
Hned ráno se jdu podívat k radnici, má-li ještě český voják pušku v ruce.
Má. A helmu na hlavě, a druhý a třetí.
Po mši svaté přidáváme vzývání: Oroduj za nás, svatý Václave! Abychom hodni učiněni byli zaslíbení Kristových. Jdu se podívat na město. Nerad
bych potkal Němce. Lidé zase v hloučcích, někde si ukazují noviny. Slečna K.
přichází zhurta: Ať se už víckrát nemodlíte německy! Vždyť tohle je horší než
Bílá Hora! – „Ještě stojí naše armáda!“ těším ji.
30 Lord Walter Runciman (19. 11. 1870 – 14. 11. 1949). Od začátku srpna do poloviny září
1938 působil v Československu v čele zprostředkovatelské mise mezi čs. vládou a sudetskými
Němci. Navrhl odstoupení tzv. Sudet ve prospěch nacistického Německa.
31 Štefan Osuský (31. 3. 1889 – 14. 2. 1974). Československý diplomat. 1918 – 1920 vyslanec
ve Velké Británii, 1920 – 1939 vyslanec ve Francii, následně účastník zahraničního odboje, člen
tzv. protibenešovského křídla.
32 Jan Masaryk (14. 9. 1886 – 10. 3. 1948). Syn prezidenta T. G. Masaryka. Československý
diplomat, 1925 – 1938 vyslanec ve Velké Británii, následně účastník zahraničního odboje a ministr zahraničí.
33 Ozbrojené oddíly Sudetoněmecké strany, které vznikly v polovině září 1938 na území Německa z uprchlých německých občanů čs. národnosti. Vyvolávaly násilná střetnutí v pohraničí.
34 Jan Černý ( 4. 3. 1874 – 10. 4. 1959). 1920 – 1921 předseda čs. vlády, dlouholetý ministr
vnitra.
26
V 9 hodin přichází paní B. „Ještě není konec! V Praze bude revoluce
a diktatura. Generál Syrový stojí v čele vlastenců.“ – Vzpomínám na včerejší
rozhlas a znova zapínám. (Slečna hospodyně jej pustila již ráno a velice ji dojalo, že začali s chorálem k sv. Václavu. Já ještě dopálen na to včerejší hloupé
„My“. Teď ho volají, dříve o něm nevěděli! Včera po Jobově zprávě slečna nahoře v pokojíku plakala. Cítili jsme tam spolu, jak bolí dýka vražená nám zbabělými spojenci do zad. Až večerní návštěva nás na jiné myšlenky přivedla).
Posloucháme rozhlas. Ne, dnes to není chabá muzika, ani fňukání včerejška
– básně k sv. Václavu, studentka přednáší Dykovu35 Zem mluví! Tak ohnivě,
až to rve srdce, ne, nezhynem! Nedáme se! Stále se opakuje volání ke klidu,
každý na své místo, všechny obranné organizace nastoupit: Sokol,36 D. T. j.,37
Orel38 – odpoledne promluví generál Syrový, který bude stát v čele nové vlády39. Projevy význačných osobností se střídají. O polednách mluví, káže františkán Dr. P. Urban: vyzařujte ten velký klid založený v důvěře v Boha. – Jiní:
Šetřte si nervy! A zprávy ČTK hlásí demonstrace všude důstojné a klidné. Lid
volá „Chraňte hranice!“ a rozhlas napomíná k rozvážnosti: „Na hranicích číhá
nepřítel na příležitost, aby se na nás vrhl. Nezavdávejte mu ji!“
Odpoledne jdeme s tatínkem na Chlumskou horu.40 Vlastně jsme chtěli
vystoupit až k Černému kameni, ale přes veškerou nádheru podzimu leží těžký vzduch nad krajem. Úplně ticho všude, ani na polích nepracují – a v tom
tichu jak když za vlasy tahá. Za kapličkou ještě kousek, kde cesta již nestoupá, usedáme na poražený kmen a díváme se do kraje – kudy půjde hranice?
35 Viktor Dyk (31. 12. 1877 – 14. 5. 1931). Významný český básník, dramatik, prozaik
a novinář. Jeden z čelných představitelů tzv. anarchistických buřičů. Patřil mezi odpůrce T. G.
Masaryka a Edvarda Beneše.
36 Sokol, tělovýchovná organizace, oficiálně byla založena 16. 2. 1862 na ustavující valné
hromadě. Starostou byl zvolen Jindřich Fügner, místostarostou a náčelníkem Miroslav Tyrš.
Sokol byl založen jako tělovýchovná organizace. Hlavním heslem se stalo „Tužme se!“
37 Dělnická tělovýchovná jednota, tělovýchovná organizace sociálně demokratické strany.
V roce 1897 vystoupili sociální demokraté ze Sokola a 22. 8. 1897 založili první Dělnickou
tělocvičnou jednotu. Prvním starostou byl zvolen František Hummelhans.
38 Orel, křesťansko-sociální tělovýchovná organizace s úzkou vazbou na Československou
stranu lidovou. První organizace byla založena v Praze 14. 3. 1896 při Jednotě katolických
tovaryšů. Prvním předsedou byl zvolen vyšehradský kanovník ThDr. Josef Burian. První
organizace na Moravě byla založena 5. 7. 1902 v Líšni u Brna při Katolické jednotě sv. Josefa.
Iniciátorem byl místní farář Metod Hošek.
39 Vláda byla jmenována dne 22. 9. 1938 v čele s dosavadním náčelníkem generálního štábu, arm. gen. Janem Syrovým jako tzv. úřednická vláda. Ministrem zahraničí zůstal Dr. Kamil
Krofta.
40 O Chlumské hoře napsal František Wonka zvláštní práci, Eseje o kráse Chlumské hory,
která byla na pokračování otiskována v Manětínském zpravodaji od roku 2008.
27
A kreslím si ji za Ovčínem a za pásmem pevností. Ve čtyři hodiny jsme zase
zpátky a slyšíme stručný, břitký projev41 armádního generála Syrového, jenž
se stává hrdinou dne.
Pak přišel náš regenschori, bodrý pan Slovák. Jako v květnu, tak i dnes
půjde hlídat, jenomže ne do Žlutic jako tehdy, nýbrž jen na poštu. Vezme si
pušku a plášť a v šest hodin nastoupí. Dívá se vesele do budoucna: „Myslíte
si, že jim to dáme? K čemu pak máme armádu a ty pevnosti? Ať to zkusí, vzít
si je!“ a vypravuje, jak pevné jsou naše kryty, granát se odrazí od nich, aniž by
je v nejmenším poškodil. „Musíme si je držet, dokud jsou naše. Kdybychom je
vydali, pak by se těžko dobývaly zpět.“ A svým optimismem vrátil i mně znova náladu tak, že bych mu nejraději byl padl kolem krku. „Nedáme se a nic
jim nevydáme!“ Vyprovodil jsem ho před dům a ještě venku si povídáme: „To
ovšem znamená válku.“ – „První náraz bude strašný, ale vydržíme jej!“
K večeru jsem si šel k panu Václavíkovi objednat auto na neděli do
Křečova. Nebyl doma a lidé kolem šoféra zpívali jinak. Šofér, že do Nečtin už
jezdit nebude. Jiní, že jsme zničeni. Anglický a francouzský velkokapitál nás
prodal velkokapitalistům německým. – „Jak chcete žít? Uřízli nám duchcovské doly, vzali lesy.“ – „Až uvidím, že naše armáda táhne sem od Nečtin, pak
je amen!“ – „A dokud stojí armáda, není zle. A ta chrání dosud každou píď
našich hranic.“ – Pana Václavíka jsem našel teprv o sedmé hodině. Slíbil auto,
jestli bude v neděli doma. „Kdybych musel narukovat, pak ne.“
Zase přišel pan Sýkora. Rozhlas hlásí, že promluví pan prezident. Posloucháme. Zaznívají fanfáry z Libuše, i v malém našem pokojíku hlaholí tak
slavnostně. A pak mluví milovaný pan prezident. Dr. Eduard Beneš: „Nebojte
se o stát, ani o národ. Mám plány pro všecky případy. Buďte klidni a každý
na svém místě. Šeřte si nervy, budete je všichni potřebovat v příštích dnech.
Můj drahý národ český neskoná, on pekla hrůzy slavně překoná.“ Tím proroctvím kněžny Libuše zakončil, načež zahlaholila státní hymna Kde domov
můj a Nad Tatrou sa blýska. To nás nadchlo všechny. Pan Sýkora div nejásal:
„Včera jsem byl smutný, dnes však ne. Na dnešek jsme spali špatně, dnes se
vyspíme zase dobře!“ Ale ještě dlouho jsme byli vzhůru a poslouchali, jak
rozhlas volal všecky na svá místa a posléze ohlásil i novou vládu,42 jejímž
předsedou je legionář generál Syrový.
41
Dvě výzvy generála Syrového. Lidové noviny, ročník 46, č. 479, 23. 9. 1938 ráno, str. 2.
42
Prezident Beneš: Nebojme se! Lidové noviny, ročník 46, č. 479, 23. 9. 1938 ráno, str. 1.
28
V pátek 23. září.
Opravdu, dnes jsme se vyspali zase dobře. Měli jsme všude dobrou
náladu: „Pane řediteli, myslím, že včera při neohrožené řeči pana prezidenta
těm lordům vypadly ty fajky z huby! A Francie také asi kouká.“ – Do školy
přicházejí vojáci – tatínkové z krytů – podívat se na děti. Manětínské záložníky poslali od Lipí i Ovčína trochu dál, k Plachtínu a až k Džbánu, zde máme
vojáky ze Dražně, Kralovic, Plas. Jeden tatík mi povídá: „Máme zprávy, že
válka se začne v sobotu večer. Jsme připraveni!“ – A má slzy v očích, když jeho
syn odchází zpět do 2. ročníku.
Cestou na Hvozd vidím vojáky, jak kryty opevňují překážkami z ostnatého drátu. To jistě neznamená kapitulaci. Na chodbě hvozdecké školy vypravuje pan diakon, že včera navštívil známé vojáky u Plachtína (zajel k nim autem). Legionářský důstojník je prý tak zdrcen, že od středy nejí ani nemluví,
vojáci prý plakali a pak řekli, že z krytů a od hranic neustoupí.
Vojáky přemístili prý též kvůli (spíš proti vůli) ženským, manželkám,
které pořád k nim chodily a rády by poznaly tajemství krytů. Dolnobělskému
panu faráři vyprávěl prý v Plzni kolega, že mu německý kaplan utekl. Náš
kaplan Heisinger se také už nevrátí. Jeho rodiče mi psali, že zastává v Nejdku
kaplana, jenž se pochroumal na motorce.
Máme zase dobrou náladu. Večer přichází zase pan Sýkora poslechnout si rozhlas. Posloucháme jen pražský, jen někdy si zapnu italský. Z Vídně
vysílají už týden „česky“, prolhaně tendenční propagandu.43 Jen se divím, co
hloupých lidí mu i u nás věří. Nestrpím, aby u nás někdo poslouchal.
Je 22 hodin, zprávy ČTK, pak: „Prosíme posluchače, aby setrvali u přijímačů.“ Signál – a nový a nový zas, opakují výzvu – pak z desky hrají legionářský pochod, signál, začínají nový, náhle ustávají v něm – Je už čtvrt na dvanáct
– Co to bude? Jistě něco velkého. Konečně: „Občané! Prezident republiky nařídil podle § 23 branného zákona mobilizaci československé branné moci …“
43 Jednalo se o vysílačku Pravda vítězí – Pravda víťazí, která byla financována nacistickým
Německem. Vysílala převážně česky i slovensky. Jedním z hlavních českých představitelů byl
„vlajkař“ Vojtěch Musil, jedním z hlavních slovenských představitelů byl Ľudovít Mutňanský.
Vysílačka, která hlásala nacistickou propagandu, výrazně přispěla k rozporům mezi Čechy
a Slováky v období tzv. II. republiky. Mutňanský za doby Slovenské republiky vydal o svém
působení dvě publikace: Slovenská revolúcia na vlnách éteru. Bratislava: Nákladom vlastným,
1942; ...tu ríšsky vysielač Viedeň: Boj vo svetovom éteri o slovenskú pravdu a budúcnosť.
Viedeň: Nákladom vlastným, 1939.
29
a pak dlouhé říkání, že branci do 40 let nejdéle šest hodin po vyvěšení vyhlášky mají narukovat.44 Slovo „mobilizace“ byla jiskra. Ženské se daly do mračku,
nejdřív jedna, ta nakazila druhou, pan Sýkora uklidňoval a pochvaloval si:
dobře tak! – zvláště, když ke konci řekl hlasatel: „Nejsme již sami.“ – „Aha,
karta se obrátila! Však se povídá, že má Syrový v Rusku mnoho přátel. Prý již
včera v noci odletěl do Moskvy a hned, do rána, se vrátil. Postačí prý, vydržíme-li náraz dvě hodiny, pak už budou Rusové tu.“ – Nakonec volá rozhlas:
„Ať žije svobodné Československo!“ – a my s panem Sýkorou: „Ať žije!“ –
a dodávám: „a Bůh je chraň!“ – „Ano, a Bůh je chraň!“ opakuje pan Sýkora.
Vyhlášku o mobilizaci vysílají pak slovensky, německy, maďarsky, rusínsky
a polsky. Po českém zahráli hymny. Při tom jsem mimoděk vzpomněl, že ono
„Bůh je chraň!“ znělo tak příliš podobně jako 11. března Schuschniggovo45 poslední slovo v rozhlase vídeňském: „Gott schütze Österreich!46“ ale nechal jsem
si to pro sebe. Mobilizace měla jednu nemilou stránku. Pan Sýkora, jenž chtěl
v Manětíně pobýt do neděle, rozhodl se, že se vrátí do Prahy ihned. „Kdož
ví, jak později pojedou vlaky, měl jsem jet už dnes večer.“ – Tatík si opatrně
zamlouval u slečny „Terez“, obchodnice, cukr a sůl a jako kupec mající zkušenost z mobilizace roku 1914 ji upozorňoval na nával kupců, kteří teď přijdou.
Já si zapnul Milán a slyším něco jako o mobilizaci Německa, jak z Mnichova
se valí hřmotně tanky a auta k východu, jak pochodují celé pluky a hlučí aeroplány. Teď to praskne. Je půlnoc, když se chystám spat. Jaká to bude asi noc?
Snad za hodinu uslyšíme motory Göringových aeroplánů a výbuchy pum nad
Plzní. Dnes se pomodlím vroucněji večerní modlitby.
V sobotu 24. září.
Nevzbudily mě ani eroplány, ani bomby. O půl šesté ráno leží hustá
mlha nad celým krajem. Při střelné modlitbě k sv. Josefu, patronu umírajících,
vzpomínám, nebudou-li dnes umírati již tisíce na bojišti. Pak se jdu podívat
na škarpu, zda už vyvěsili mobilizační vyhlášky. Ano, již visí, česká a německá.
A před soudem shluk lidí, vojáci, a z obou stran přijíždějí auta. Do mlhy svítí
jejich mdlé světlo, před soudem zastavují, vystupuje četník v přilbě, voják
44
Stav branné povinnosti vyhlášen. Lidové noviny, roč. 46, č. 483, str. 2.
45 Kurt von Schuschnigg (14. 12. 1897 – 18. 11. 1977). Rakouský právník. 1938 – 1938 kancléř, pod Hitlerovým nátlakem donucent podat demisi. Poté došlo k tzv. anšlusu Rakouska.
46
Řeč kancléře Schuschnigga na rozloučenou. A-Zet ranní, č. 60, 12. 3. 1938, str. 1.
30
a civilista, jejž ihned oba odvádějí. Známí mi vysvětlují, že svážejí henleinovce. – „I nečtinského faráře přivezli! Je také předákem u SdP (Sudetendeutsche
Partei47) – führer!“ Znám ho, ač ne jeho politiku, ale v duchu se divím a lituji ho.
Jít tam? V této chvíli není radno. A zas přivážejí odněkud nějakého funkcionáře nyní již rozpuštěné strany, která nám všecko tohle spískala. Z Manětína sebrali Witopila (někdo mu načmáral na dům: Der Tag ist gekommen!) a mladého
Kuschela, jak byl, v pantoflích. Rozrušuje to, jdu do kostela, za hodinu budu
sloužit mši svatou u postranního oltáře. Je svátek Panny Marie de Mercedes.
Zvláštní to krásné omen: naši vojáci rukují na mariánský svátek de Mercedes
– na vykupování otroků. Pochodeň nebo doutnák byl podpálen Hitlerovou
řečí na Jména Panny Marie, svátek na památku vítězství křesťanů nad Turky
a osvobození Vídně. U nás den před tím skončeny jubilejní oslavy Paládia,48
kdy se snažilo tolik Čechů dokázat balbínovské „Milá je Maria Čechům“ – teď
dokáže Maria, že milí jsou Čechové Matce Páně. Přišlo více lidí a modlíme se
za odvrácení války.
V osm hodin vyučuji v druhé měšťance. Téměř polovina dětí schází.
Nepřišly skoro žádné venkovské a také dvě německá děvčata zůstala doma.
Vyučuje se nevalně. Děti vzpomínají na dnešní noc. Již v noci někteří rukovali
a po městě bylo prý velmi rušno. Už tři hodiny nešla elektrika. A když se
ptám, kterým rukoval tatínek, zvedlo se tolik ruček. Již před delším časem vylepili veliké plakáty v křiklavě výrazných barvách: Civilista vine k sobě děvčátko a zvedá ruku k přísaze, jež je vyjádřena v nápise: „Vojáky v čas potřeby
budeme všichni!“ Za nimi stojí mohutná silueta vojáka v helmě s napřaženou
puškou a před nimi vlaje zvednutý prapor Československé republiky. Celá
kompozice i ty ohnivé barvy vyjadřují dobře bouři naší doby – plakát se mi
velice líbí. Dívám-li se ve škole na děti, v duchu si říkám nápis z plakátu. Druhou hodinu měly cvičení pro protiletecký poplach. V tom jsou dobře vycviče47 SdP – Sudetendeutsche Partei – Sudetoněmecká strana. Byla založena v roce 1933 pod
názvem Sudetendeutsche Heimatfront. V roce 1935 byla přejmenována na SdP. Ve volbách
1935 získala 44 poslaneckých míst a stala se druhou nejsilnější stranou. Od roku 1933 byl
v jejím čele Konrád Henlein. 16. 9. 1938 byla zakázána a její představitelé uprchli do Německa.
Po Mnichovské dohodě byla 5. 11. 1938 formálně zlikvidována. Její členové přešli většinou do
NSDAP.
48 Tzv. Manětínské Paládium, obrázek Panny Marie a Ježíška s černou hlavičkou na hedvábí, si přivezl manětínský farář Plešner s hrabětem Josefem Václavem Lažanským na počátku
18. století z Itálie. Obrázek byl původně na faře, která byla při ničivém požáru města 22.
9. 1715 zachráněna. Fara přitom byla v centru požáru. Od té doby je tento obrázek uctíván manětínskými věřícími a 22. 9. jsou k němu konány bohoslužby. Děkan Wonka o Paládiu napsal
též jednu ze svých prací.
31
ny. Doma jsem je pozoroval, jak šly bez utíkání, dítě za dítětem, po levé straně
ulice do lesa „na Kukárně“. Pak už nevyučovali, až zase v pondělí.
Nemálo nás překvapil pražský studentík kvintán Jája. I jeho taťka rukoval a máti ho poslala do Manětína pro sestřičku. Jel hned v noci, sebere Dášu
a kolo a hned zase pojede zpět do Prahy. Za kabátem má smaltový praporek
republiky, vypravuje nadšeně o čtvrtečních demonstracích, že Praha se války
nebojí. Kolo potřebuje pro službu v CPO, (říkame cé /civilní/, pé /protiletecká/, ó /obrana/), v níž se studenti dobře uplatňují.
Servus! Šťastnou cestu, hned do Prahy s kolem a Dášou! Kdypak se tam
dostanete! Poslední záložníci z vesnic pojedou s sebou v 11 hodin Loučím se
s nimi. Říkají, že loučení bylo trochu bolestivé, ale jak přijdou mezi vojáky,
přijdou na jiné myšlenky a budou válčit vesele: „My víme, zač jdeme do boje,
Němci v Říši to nevědí. My jdeme hájit své, oni nám jdou naše brát. Proto
nerukují s nadšením jako my.“ Loučím se tu s újezdskými, samí dobří lidé
a přátelé.
Po obědě jdu do Hrádku učit na hraničářskou matiční školu.49 Děti mi
jdou naproti, i s panem učitelem mluvím. Ještě ho nevolali, ale čeká to každou chvíli. Dovídám se, že ráno přijeli četníci i pro hrádeckého starostu Grögra, byl prý u henleinovců funkcionářem. Mezi vyučováním vidíme vojenské
auto, brzy se vrátilo. Po škole slyším: Volají druhého henleina, Jíchu. Pan Jícha
mě dohonil, jel na kole. Nevěděl jsem, jede-li na vojnu či kam, a ze známosti
se dal s ním do hovoru: „Byl jsem u Bund der Landwirte,50 a když likvidoval,
udělali mě jednatelem u henleinů. Za celý čas jsem nedostal žádný přípis do
ruky, nevím, proč mě volají.“ Též já jsem nevěděl, proč – a pocítil celou tíhu
přísné doby. Jícha je mladý vdovec, hospodář, táta dvou dětí, z nichž starší chodí druhý, mladší první rok do školy. Dnes ve škole nebyly, v německé
škole v Manětíně se vůbec nevyučovalo. Ještě jsem ho těšil, že po výslechu ho
propustí jako nečtinského pana faráře, který hned dopoledne se vrátil. „A co
myslíte, bude válka?“ ptal se mě. – „Já nevím. Člověk nevidí dnes ani na den
kupředu.“ – Pak sedl na kolo a jel k soudu a do žaláře.
49 Tato česká menšinová škola byla postavena nákladem Národní jednoty pošumavské v Plzni a slavnostně otevřena 28. září 1937. Zanikla v říjnu 1938 po připojení Sudet k Německu.
50 Bund der Landwirte, BdL, Svaz zemědělců. Německá agrární strana, která vznikla v Praze v lednu 1920, snažila se bojovat za německé nacionální požadavky v ČSR. Za I. republiky
byl její člen Dr. Franz Spina ministrem v čs. vládách od roku 1926 do března 1938, kdy strana
splynula s Henleinovou SdP.
32
V Manětíně na Vyšehradě se zase někdo stěhuje. Poněvadž mobilizovali i auta, nakládají nábytek na vůz. Co se jich už odstěhovalo do vnitrozemí,
ke známým. U nás je však také již několik uprchlíků, rodiny s dětmi školáky.
U Václavíků se ptám: „Pojedeme?“ – „Nepojedem, pan šéf musel na vojnu.“ –
Před kostelem U Bílého lva51 je plná ulice lidí. A trousí se po náměstí. Každý
má batoh, rýč a krumpáč. Co to? Jsou to zdejší lidé, jednoho se ptám, zda rukuje. „Ale na vojnu ne, vybrali nás, z města osmdesát, pak z každé vesnice, až
i z Chlumu a Mezí: máme mít na dva dny jídlo, lopatu a motyku, budem dělat
zákopy a opevňovat kryty. Každý bez odmlouvaní musí nastoupit, ale pracovat začneme až ráno v půl sedmé. Hleďte, máme na rukáv červenobílé pásky.
Budeme dělat kolem Manětína, prý u Švendů52 nebo u Frantů53.“ Vidíme, že
jsou mezi nimi i páni – obchodník Schacherl, Baumgartl, Miškovský, Liška –
od 18 do 60 let, Češi i Němci. Dnes mají ještě volno, zítra začnou.
Jdu si zamluvit autodrožku k druhému šoféru, panu Dürscherlovi.
Není doma, ale jeho matka mě ujišťuje, že jistě pojede. Doma se zatím zásobili
na válku. Dal jsem jim stokorunu, tatík přinesl mýdlo, slečna deset kilo soli,
sehnali asi 10 kg cukru, pak z lékárny jodovou tinkturu a kozlíkové kapky pro
srdce, vatu, víno, koňak a rum. Ještě chybí mouka a brambory.
Večer zase rozhlas. Důvěřujeme mu, ale nevěříme v přátelství Francie
a Anglie. Jsou slabé. Italský rozhlas hlásí, že Hitler dal ultimatum: Do 1. října
se podrobit a vyklidit Sudetsko – ne-li, dá se na pochod. Nebojíme se. Henleinovy tlupy přepadávají dále naše hranice, střílejí a i zákeřně, přestrojeni
za naše vojáky, přibližují se k celnicím a pálí. V zázemí zákeřně přepadávají
naše vojsko a četníky. Už jich kolik zavraždili. Ve Stříbře prý leží těžce raněn
četník Kubelka, jehož jsem před šesti léty oddával. Chudáček. Jak je mi těch
hochů líto!
Rozhlas hlásí dnes úplné zatemnění Prahy. Za chvíli přichází soused
pan Novák, abychom zatemnili též. Děláme tak ihned, závěsy, přikrývkami na
okna. Ještě se dívám venku, neproniká-li světlo. Ne, není znát, že v kuchyni
svítíme. Po celém městě je tma. Teď jedou na kolech s matnými světélky hlídky CPO. Jsou spokojeny.
51
Hostinec na náměstí.
52
Mlýn v blízkosti Manětína.
53
Taktéž.
33
V neděli 25. září.
Dnes po ranní vzkázali, že autodrožkář nepojede. V noci ve tři hodiny
musel jeti s důstojníky. Chtěl jsem tedy pěšky, v naději, že by mě cestou někdo
vzal s sebou. Pani Braunová však přišla říci, že u Beránků stojí vojenské auto,
které mě prý sveze. Bylo to nákladní auto zákopníků, (jak říkám těm rekrutovaným dělníkům). Mladý vojáček z Kožlan šoféroval a vzal mě k sobě: „Musíme si vypomáhat navzájem,“ řekl. Vzadu stál s červenobílou páskou zdejší
zákopník pan Mikuta. Jedou do Mladotic pro materiál na opevnění. Vlastně
ani nejedou, letí. Při jízdě mluvíme o brzké válce. „Svět se podiví! Svou zemi
Němcům nedáme!“ – Dívám na bodrého vojáčka a myslím na první strašný
náraz – až poletí granát a srazí i jej k zemi – a tolik jiných. A tak rád bych byl
u nich, s nimi – aspoň slovíčkem je povzbuzovat a těšit jako český kněz. Máme
teď tu naši armádu rádi, den ze dne víc. U krytů plno zákopníků a povozů.
V Křečově mají radost, že jsem přijel, a k tomu ještě včas. Kostelník byl také
na vojně, prý někde za Žihlí, zastupoval ho jeho bratr, pražský bohoslovec.
Mám kázání jako v Manětíně, že čtvrtek byl velkým dnem našich dějin, kdy
Československo jako zdravé srdce nemocné Evropy zabušilo, že chce a bude
žít – a k tomu třeba Boží pomoci. Při mši svaté zpívají jako v Manětíně chorál
svatováclavský a „Hospodine, pomiluj nás“. Již včera při Gloria jsem se modlil se zvláštním pocitem ono: A na zemi pokoj lidem dobré vůle. Po kostele
hovořím s těmi dobrými tatíky ze Štichovic i Ondřejova, starý věrný pan Šerbaum, tamější kantor, s nímž se znám dobře už deset let, mi povídá: „Dočkali
jsme se smutných dob.“ – Všecko mladé zdravé mužstvo je na vojně nebo na
zákopech nebo s koňmi v Kaznějově. Tam je dnes v noci odváděli. Pole čekají
hospodáře, aby je zorali. Ale počkají: vojna dlouho nepotrvá a my zvítězíme.
Ženské se ptaly, co na tom pravdy, že dnes v noci henleini (jak se říká henleinovcům) přepadli kryty u Ovčína, kde pak bylo mnoho raněných. Spletly si
to někde s pohraničím, u nás nebylo nic. Teď zpátky do Manětína. Slunce pálí,
na silnici se práší, jdu lačný a auto žádné. Štichovičtí litují, že nemají teď koně,
aby mě odvezli. Tak jdu pěšky, až domů. Na Ovčíně zákopníci již rozkopávají
louku. Děkují za pozdravy: jsou to lidé ze Štichovic: „nic naplat, povinnost je
povinnost, musíme dělat i v neděli.“ Manětínský Kolenatý jim vezl pivo. Je
po poledni. Nad Manětínem potkávám Němce ze Zhořce, sedláka Fürlinga.
Henlein. Měl též rukovat, ale má prý státní hřebce a jede na okresní úřad žádat,
může-li zůstat u nich. Ptá se, bude-li válka. Tu prý chtějí jen židé a bolševici.
34
Litvinov54 je prý sám žid, jmenuje se Finkelstein. To má asi z německého rozhlasu. Má bratra řeholníkem v Teplé. 28. září složí sliby, ale kdyby on rukoval,
chtěl by dostat bratra k hospodářství na dovolenou.
Žertovné je, že zdravím vojáky rezervisty. Zdravím první a často se stává, že vidouce kněze, smekají a teprve pak si uvědomují, že voják umí také
salutovat. Na mezi kousek od krytů sedí teď se svými drahými, kteří je přišli
dnes, ve volný den, navštívit. Kdož ví, kde bude ten vojáček za týden? Prý
je pošlou blíž na hranice a sem přijedou jiní. Napadá tu skoro stará písnička:
Neplač, holka, pro vojáka, nevídáno! Vždyť nevíš, kde bude ležet zítra ráno!
Večer jsme zahájili třídenní pobožnost k sv. Václavu. Byla nařízena panem kardinálem,55 ale též sám jsem na ni pomýšlel. Před vystavenou Nejsvětější růženec, litanie k svatým patronům českým a po svátostném požehnání
hymnus k sv. Václavu. Přišlo víc lidí. Ráno bylo dost dětí u svatých svátostí.
Ve škole jim stále kladu na srdce veliký význam jejich čisté zbožnosti: uvidí-li
Bůh v naší vlasti hodně čistých duší, bude nás milovat i chránit.
Pak se stavil u nás náš pan regenschori. Za chvíli nastoupí zase hlídku.
Ty stojí u pošty a na mostě. U pošty staří, u mostu hoši s puškou. Zdá se, že
jsou na to hrdi. Děkoval jsem panu Slovákovi, že mi napravil ve čtvrtek náladu. Dnes neměl zase on valnou: „Už tu zbyli jen děti a starci a Slovák. Dnes
večer jsem se díval, jak odváželi henleiny. Bylo mi jich až líto: Kolem vozu
četníci a vojáci, a pak je nakládali. Hrádeckého Jíchu také. Vezli je do Plzně.
Byl to smutný pohled.“ – Je zase zatemnění, v kostele už bylo hodně tma,
když jsme nesvítili elektrikou. Slovák litoval i sousedku Kuschelovou, která
sama nemá na růžích ustláno, a teď jí odvezli syna. Včera jsem viděl starého
pana Kuschela, jak venku obcházel, snad hledal útěchy a zprávy, co je s jeho
synem. Nahoře dělám všecko po tmě. Venku nikde nejmenší světélko, celý
Manětín, kostel i zámek ve tmě ponořen a v mlčení, a nad ním třpytí se plno
hvězd, hory a lesy oddychují v nočním šeru mezi mírem a válkou.
54 Maxim Maximovič Litvinov, vl. jménem Finkelstein (17. 7. 1876 – 31. 12. 1951). Sovětský
diplomat. 1930 – 1939 sovětský ministr zahraničních věcí (lidový komisař zahraničních věcí).
1941 – 1943 velvyslanec v USA.
55 Karel kardinál Kašpar (16. 5. 1870 – 21. 4. 1941). Od roku 1931 arcibiskup pražský a primas český. V roce 1935 byl papežem Piem XI. jmenován kardinálem.
35
V pondělí 26. září.
V sobotu jsem dostal žádost ze Sv. Hypolitu o křestní listy, vlastně
abych mu je odjinud obstaral. Chudáku, to si počkáš! Teď bude asi zastavena
poštovní doprava do Německa. Ale odpovídám mu na lístku, aby měl strpení, že se pokusím obstarat mu je. Raději bych mu byl napsal: Už se o takové
krámy nestarejte, rozházíme nacismus i jeho rasismus a nebudete potřebovat
data svých babiček. Odpoledne mi listonoš lístek vrátil: Už to nejde.
Ve škole mi chybí dvě děti: odstěhovaly se do vnitrozemí. Za to jich
kolik přijelo z Aše a Mostu. Vítáme je soucitně a láskou jim chceme nahradit
ztracený domov. Vypravuje se mnoho o zvěrstvech, jaká páchají ordnéři56 na
dětech hraničářů: Prý přivezli do plzeňské nemocnice dítě s vypíchanýma očkama, strženými nehtíky a s vypáleným skobovým křížem na čele. O strhávání nehtů se vypravuje hodně. Nechce se mi věřit všemu, ale sadistů bude mezi
zfanatizovanými ordnery dost. Nenávist ke všemu českému dovršuje u nich
teď po mobilizaci.
Zvláštní nařízení vyšlo dnes, že mají všichni naši Němci odevzdat rádiové přijímače. Večer bude v Berlíně řečnit Hitler, a to nemají slyšet. Neškodilo
by sebrat rádia i těm hloupým Čechům, kteří poslouchají český rozhlas z Vídně, děsí se a straší jiné. Já Hitlera poslouchat nebudu, mám ho dost z řeči dnes
čtrnáct dní a nervy si nechci kazit.
Odpoledne přišel rozumný německý kněz P. Schicker z Lukové nakupovat. Je mu již přes 43 let, ale teprve tři roky je knězem. Býval v Bavořích
zedníkem a odtud ho povolal Pán Bůh na vinici svou. Lidé mysleli, že i on
odvádí rádio, ale ani žádné nemá. Slíbil, že přijde zase v sobotu prvního. Šel si
do německé záložny pro peníze, jelikož neví, zda k prvnímu dostaneme v tak
nejistých dobách plat. V záložně neměli, prý až prvního.
Po jeho odchodu (byl zde na kole) šli jsme s tatínkem do Újezda k pachtýři panu „Michálkovi“, aby nám přivezl do mlýna pšenici na mouku, dokud
ještě mohou mlet. Pan „Michálek“ oral. Má syna na vojně a koně mu možná
vezmou také. Nemá kdy jeti do mlýna, ale můžeme na jeho odpovědnost jednati přímo s mlynářem. „Válka možná ani nebude, jen nemají ti henleini tak
56 Obvyklý název členů Freiwilliger Schutzdienst (Dobrovolná ochranná služba), kteří
prováděli sabotáže a teroristické akce v tzv. Sudetech proti ČSR a českému obyvatelstvu.
36
zuřit: stáhnou i kůži z prstu.“ – Poplach s poraněným četníkem Kubelkou byl
planý. Je zdráv a jeho paní si pojede do Stříbra pro nábytek.
V Godesberku se Čembrlén s Hitlerem nedohodl.57 Hitler chce toho ještě víc než v Berchtesgadenu a západní velmoci samy se stydí tak nehorázné
požadavky Praze tlumočit. Snad se tedy přece pokusí Hitlera zkrotit. Možná
že dostaly chuť, vidouce, že my malí se nebojíme. Někteří říkají, že ten nátlak
anglo-francouzský na nás byl jen chytrým manévrem, vyzkoušet naši únosnost. Teď ne v našem, ale ve svém vlastním zájmu půjdou s námi. S Československem stojí i padá demokratická ideologie světa. Proto nyní i Francie volá
záložníky do zbraně.
V úterý 27. září.
Dnes koloval po třídách „Poplachový řád“ pro ŠPO (Školní protileteckou obranu). Předčítal jsem jej ve 3. měšťance, děti jej znaly dobře již ze cvičení. Řády, ty vyvěsili v každém poschodí. Od mobilizace nám schází náš lékař,
zastupuje ho nečtinský. Městský tajemník, policajt i školník, všecko na vojně.
Ve škole na chodbách mají už rok obrázky z našeho vojenského života, od
distinkcí až po všechny útvary v boji. Děti to už znají. Často to jsou obrázky
reklamní od zubní pasty Thymolínu nebo od – henleinofilské firmy Schichtovy z Ústí nad Labem. S mobilizací nám ubyli další dva učitelé, ale ihned
nastoupila za ně náhrada. Jinak to vypadá v německé škole. Je prázdná. Když
jsem tam šel vyučovat, nalezl jsem ve třídě dva chlapce, kteří si vzpomněli, že
by měli zalít květiny v okně. Od čtvrtku je nikdo nezalil. Jeden z nich mi povídá: „Kde pan učitel je, to se neví. Já myslím, že přeběhl za hranice.“ – Nahoře
pan ředitel ví bližší: Německý správce školy již ve středu ohlásil okresnímu
školnímu výboru, že pro nejisté poměry, které ohrožují (!) jeho školní děti,
přerušuje vyučování a začne zase v pondělí 26. září. – A zmizel. Prý mu stůně
matka. Prý musel narukovat. Prý utekl za hranice.
Kupodivu! Mám i naše německé děti rád – tolik z nich jsem křtil, a ve
škole nikdy jsem u nich o politice nemluvil. A dnes cítím dokonce i tam nabitou atmosféru. Snad slýchají leccos od starých a mezi těmi je dosti fanatických
57 Chamberlain jednal s Hitlerem v Bad Godesbergu 22. a 23. 9. 1938. Tématem jednání měl
být způsob odstoupení Sudet Německu. Hitler však žádal okamžité odstoupení území s více
než 50 % německého obyvatelstva a podpořil nároky Maďarska a Polska. Chamberlain na to
nepřistoupil a jednání zkrachovala.
37
henleinů. Zatím jsou pověstny jen nezvedené děti nezaměstnaných dvou rodin
z chudobince,58 které pokřikují velmi nevychovaně po Češích. Němci, henleini,
a více ještě henleinky, je teď štědře podporují, dříve se k nim neznali.
Ve škole mi říkali páni ředitel i diákon, že včerejší Hitlerova řeč byla
ještě zuřivější. Velice se prý při ní rozčílili. Jsem rád, že jsem ji neposlouchal.
Večer sháním opět autodrožku. Matka šoférova lituje, syn se od neděle
ještě nevrátil a druhý jezdí s nákladním autem k zákopníkům. Kdyby mohli,
vzkáže. Potkávám druhého, jak čerpá benzin do okresního auta. „Uvidím-li
Vás u Ovčína, kam každou chvíli dojíždíme, vezmu Vás určitě!“
Ve středu 28. září.
Svatého Václava. Kostel plný, ale dožínkové procesí k sv. Barboře a tam
zpívaná mše svatá letos se nekoná. Musím do Křečova. Ještě včas hlásí se šofér,
přijel v noci a je ochoten zavézti mě tam. Vypravuje, jak jezdil do Rakovníka
a až na hranice k Jáchymovu a do Prahy, od neděle pořád na cestách, v letním
prádle už zkřehlý a zarostlý. Co vojska táhne na hranici a jaký je všude pořádek a klid. Stanné právo v německých okresech působí dobře. Mnozí Němci
si uvědomují, že je Henlein, pěkně v teple sedící, vede do zkázy. Nejvíc to
odnesou sami, jejich země bude rozbita a kolik z nich zbyde?
U Ovčína povozy a všude stavějí zákopníci železné španělské jezdce,
které zatarasí cestu i tankům. Stojí jich, těch černých hranatých koz, již hezká
fronta. Kolem nás lítají vojenská auta od dráhy s nákladem těchto překážek
a ostnatých drátů. Šofér pan Dürscherl říká, že na hranicích jsou opevnění ještě mnohem důkladnější. „Někde vpustíme Němce třeba až 20 km do země, ale
pak! – neprojde nám ani myš.“ – Před Křečovem potkáváme náš autobus. Jede
od dráhy a je přeplněný, až ověšený. Na silnici stojí osobní auto a šofér běduje,
že se mu porouchalo a nemá čím je spravit. Ještě víc bědují pasažérky a prosí
mého šoféra, aby je zavezl do Březína nebo aspoň do Nečtin. „Ale jistě, a víc
už nepřibírejte!“ – Za nimi ještě řady jako procesí pěších – jsou to manželky
a jiní příbuzní. Přijeli se podívat na své drahé. Od dráhy je k nim tak daleko!
Řekl jsem šoférovi, jen ať jim vyhoví, rád počkám, než se vrátí. Ale vrátil se
dřív, než jsem byl hotov se mší svatou a kázáním. Panu maestrovi jsem ukazo58
Dům postavený původně pro chudé občany, v současné době má přiděleno čp. 214.
38
val v misále orace „pro pace“ (pro mír) a pak „tempore belli“ (dobu války) – tu
až v neděli. „Už v neděli?“ Cestou zpět jsme chtěli posbírat pěší návštěvníky,
ale už byli pryč. Bezpochyby je naložilo některé auto vojenské.
Naše noviny slibovaly bohatě vypravené číslo svatováclavské. Místo
toho měly jen tři listy. Od mobilizace se ztenčily a psaly, že i ve Francii je tomu
tak. Byla v nich pěkná fantazie Svatováclavské vidění v sudetských lesích, jak
svatý Václav přijíždí mezi naše vojsko a povzbuzuje je chránit tisícileté hranice jeho dědictví.
Odpoledne, poněvadž bylo krásně, šli jsme všichni do přírody. U Švendů uvidíme zákopníky. Na silnici mají složeny španělské jezdce a odnášejí je
do fronty. Leč až k nim nejdeme. Kdož ví, jestli by je nedráždil pohled na nás,
kteří nepracujeme? Není každý zákopník příliš nadšen. Drogista Miškovský
má zavřeno až do půl páté večer. Otvírá teprve, když se vrátil z práce. Někdo
vyčítá, proč nezapřáhli do té práce zahálející dva z chudobince. Snad se jich
bojí.
Po večerní pobožnosti (kterou povedeme již dále přes říjen) vypravujeme si před kostelem, že i v Německu mají teď zatemňování. A prý pak každé
ráno mají v Norimberku na hlavních ulicích plno bolševických hvězd. Bolševici u nich čekají, až 1. října Hitler začne. Události dnešní rušné doby zapisuji
do kroniky v kuchyni, kde jedině svítíme. Vedle v pokojíčku posloucháme rádio. Dnešní zápis končím vzpomínkou z dnešního kázání: „Dnes je nám svatý
Václav blíže. V lesklém brnění slávou zářící jede na své brůně s černou orlicí.
Projíždí svým dědictvím, které je dnes v oceli, a s důvěrou jej volá. Tu nebeský
náš kníže zakrývá svým štítem svou krásnou zem a tasí meč k její obraně.“
Ve čtvrtek 29. září.
Zase je tak krásně. V devět hodin jdeme s tatínkem na Černý kámen. Na
Chlumské hoře je mrtvé ticho, ač příroda přímo hýří nádherou jeseně. Dnes
nás ta nádhera nepoutá. Co kdyby se tu z houští vynořil nějaký ordner ze
Žlutic? U Černého kamene trhám se stromů červené bobule a od rozervaného dubu díváme se do kraje na pohoří, kudy Palacký táhl hranice dávných
kmenů starých Čech. A tudy by měla jít hranice Třetí říše? Zdá se to nemožné.
Prvního člověka, a jediného, potkáváme cestou zpátky na houbách a na dříví
– stařenka, která nemá starosti tak tíživé, jako tlačí nás.
39
Skoro mě dojalo, když listonoš přinesl můj plat na říjen. Ta dobrá republika při všech starostech pamatuje na nás. Jindy nevypláceli před prvním. Dostal jsem nezměněnou částku 296 Kč 50 h. Pošta nemůže již tak dobře
a rychle fungovat. Ani autobus nemá připojení ke všem vlakům. Do Kralovic
prý jedou věčnost. Paní Braunová byla v Plzni v nemocnici s vnučkou a vyprávěla, jaké překážky jsou připraveny na státní silnici, jak klikatě projíždělo
auto a ve městě všude že zalepují okna papírovými páskami. Při výbuchu
pumy sklo se rozbije, ale zůstane vězet v papíře, nevletí do pokoje, nikoho neporaní a ještě zadrží vnikání otravných plynů. V Manětíně to dosud nedělají.
Ani masky plynové nemáme. Ač dávno jsem po ní toužil a v létě si chtěl jednu
koupit, nekoupil jsem, neboť právě oznamovali, že vyrábějí jiné, do nichž se
vzduch pumpuje, a tím se pohodlněji dýchá. Snad budou mít vojáci nazbyt,
až bude potřeba. Dnes v noci prý stále jezdili nahoru ke hranicím, celý trén jel
a prý i tanky. Kdo má byt na ulici, dobře to slyší, my ne. Tatínek dostal obšírný
a zajímavý dopis od paní Čížkové z Úpice. Popisuje i tam předválečný shon,
jak mají připraveny sklepy, jak i tam chodí zákopníci, jak odvezli do zázemí
textilní zboží a jak mnoho lidí odjelo. Továrníci – židé všichni. Zase jsme vzpomínali. Nedávno mu psala sestra z německých Krkonoš, že dnes je i u nich
smutno, když vlaky vozí samé vojsko a děla. Nikdy jsme nečetli s takovým zájmem zprávy od známých jako tentokrát. Cítíme se všemi společnou starost.
U nás by chtěli uklízet v kuchyni i nahoře, ale není k tomu chuť a já
říkám: Kdepak teď, když bude válka! Ani pomyšlení!
Posloucháme stále rozhlas. Ráz na ráz ženou se kola dějin. Dnes se sletí
a sjedou do Mnichova k Hitlerovi Chamberlain a Daladier,59 oba ve shodě tuze
dojemné, k tomu přijede i Mussolini. A to znamená pro nás pohromu. Hitler
sám stačí snadno na oba hrdiny Daladiera i Čembrléna, přijede-li Mussolini,
prodají nás bez smlouvání. Divně to vrže na obou osách. Dějiny budou vyprávět o silné ose Berlín – Řím. Přes tu vede osa Paříž – Praha – Moskva. My jsme
ložiskem, kde se obě osy třou. A to ložisko se nyní zavařilo, skřípe to Evropou,
světem, plameny co nejdříve vyšlehnou.
59 Edouard Daladier (18. 6. 1884 – 10. 10. 1970). Od roku 1924 zastával různé funkce ve francouzských vládách. 1933 – 1934 a 10. 4. 1938 – 20. 3. 1940 předseda vlády. Za II. světové války
vězněn.
40
A teď večer hlásí rozhlas: Ve 20 hodin promluví Svatý Otec.60 Náš Velekněz! Jako by Kristus mluvil svým náměstkem k světu v předvečer světové
války: vždyť již pozítří se vrhne Hitler na naše hranice! Jsou poruchy, pražský
přenos z Vatikánu je nejasný, zapínám Řím. S opravdovou láskou poslouchám
známý, ale již zesláblý a stařecký hlas Pia XI. Mluví tak těžce. Je slyšet, jak
těžce dýchá. Vyprošuje mír vybudovaný na spravedlnosti a lásce. Oznamuje,
že nabídl Pánu Bohu zbytek svého života za mír. A doufá, že Bůh tuto nabídku
přijme, učinil ji včera ve svátek tak hrdinského a něžného zároveň mučedníka
svatého Václava.61 Svatý Otec je při nás! Jistě myslí na nás, na to ohrožené,
zaprodané a přece neohrožené hrdinské Československo, které vybojuje světu demokratický mír. Vysílají překlady papežovy řeči: anglicky, francouzsky,
německy – a česky. Opravdu, česky! Pětkrát tedy zní jméno svatého Václava
v cizím rozhlase a poslouchá je téměř celý svět. A na to hrají Gloria in excelsis
Deo a Credo. Toť krásný paprsek světla do tmy našich starostí. V jeho záři ztrácí se příšera Mnichova a nebaví nás další zprávy, jak se bavorská metropol
vyzdobila girlandami na uvítání těch, kteří budou rozhodovati nejen o nás,
ale s námi i o celém světě. Snad usnu spíše vzpomínaje na sympatický projev
Svatého Otce.
V pátek 30. září.
Dnes ráno přinesl rozhlas zlou zprávu. Už něco mi říkali v kuchyni,
potvrdila mi to v kostele paní E., hostinská: „Tak přece budeme musel vydat
Sudetsko.“ – Také tatík o tom věděl z rozhlasu, i o podmínkách, jaké nám
v Mnichově nadiktovali: Již zítra vyklizovat, pak se vyrovnat s Poláky a Maďary. Je to druhé 21. září? Ne! Mám pohřeb, kolem nás veze vojenské auto španělské jezdce nahoru do Němec. Tak nevěřím. Na pohřbu je málo lidí a Němci
nebožku nevyprovázejí. Ostentativně zůstali u domu smutku.
Jdu na Hvozdo učit. U krytů plno vojska i zákopníků. Na příkré skalnaté stráni jsou pokáceny chvojky a naráženo plno kůlů. Vojáci je ovíjejí ostnatým drátem. Všechny kryty jsou zadrátované. (To slovo „zadrátované“ zní tak
drátenicky. Ve škole mi dnes povídalo doubravické děvčátko, že Bílkovým za60 Pius XI. (30. 5. 1857 – 10. 2. 1939). Doktor filozofie, teologie a kanonického práva, od roku
1922 papež.
61 Mírové poselství papežovo. Pius XI. vzpomíná sv. Václava. Lidové noviny, ročník 46, č.
491, 30. 9. 1938, str. 3.
41
drátovali brambory a ani si je nesmí vykopat.) Zvlášť jeden kryt dívá se dolů
tak hrozivě a vypadá při tom vznešený jako mohutné orlí hnízdo. Chcete nás?
Zkuste to! U Švendů od silnice k mlýnu zakopávají do země v betonovém
podstavci zapuštěné železné tyče nahoře stočené s ostrým hrotem. Vždy střídavě jednu vyšší a jednu nízko u země. I zde skládají mnoho kotoučů ostnatého drátu. Nahoře v lese pracuje – jediný člověk, jejž potkávám – vladměřický
cestář. Kdo by dnes nezavedl ihned hovor na situaci? Ať přijdete kamkoliv,
všude se mluví o válce. Tak teď to praskne. Dnes je poslední den. Zítra Hitler
začne. Kdepak dát takový kus země, to by byl náš konec! Tak hovoří každý.
Cestář ví, že jeden důstojník povídal: „Na opevnění se pracovalo dosud příliš
málo. Uvidíte teprve, jak bude všecko vypadat!“ – Já vím, jak lidé říkali, že
jsou v Manětíně i jugoslávští důstojníci s páskami „Jugoslavia“, a ti ujišťují, že
do Manětína přijde ještě mnoho vojska. Jen aby pak nechtěli, že mají civilisté
Manětín vyklidit. To bych šel poslední, za poslední ovečkou. Na Hvozdě museli oba pp. učitelé narukovat. Je tam prozatím jiný a učí střídavě dopoledne
v jedné, odpoledne v druhé třídě. V kabinetě jsou ubytováni vojáci a z Dolní
Bělé chodí civilní hlídky dívati se na telegrafní vedení.
Vrátil jsem se k půl páté. Slečna upozorňuje, že teď promluví do rozhlasu generál Syrový. V předtuše, že tentokrát to nebude nic pěkného, zapínáme
na Prahu. Reportér mluví úvodem o Mnichovu, že jsme opuštěni a naše situace beznadějná. Diktát je krutý: již zítra ustoupit od hranic. A pak mluví generál – podává národu zprávu, že by mu bylo snazší zemřít, než toto, ale jako
voják musí situaci rozumět a vědět, že nesmí nechat vyvraždit celý národ, že
lépe hájit aspoň holou existenci, a tím i naději v lepší budoucnost. Po projevu62
hrají hymnu, při prvních akordech zavírám rozhlas. Konec! Kapitulujem.
Nevím, čím to, snad předtuchou, jsa již od rána na to připravován,
vlastně již zasažen 21. září, snad únavou po cestě ze Hvozda, necítil jsem žádný zvláštní dojem. Šel jsem do kostela dělat si brevíř a pak večerní pobožnost.
Jen tu mimoděk jsem vzpomínal na epištolu sv. Petra: Pokořte se tedy pod
mocnou rukou Boží, aby vás povýšil v čas navštívení, složíce veškerou svou
péči na něj, neboť on má péči o vás (I. Pe 5, 6). Teprve k sedmé hodině, když
přišla ze sousedství slečna Anička poslechnout rádio, statná Sokolka uplakaná: „To je hrozné, teď budeme my hraničáři, nic jsem si dosud nedělala z celé
války, až dnes, vrátila se starost, lítost a vztek na spojence. Jak lehce si mohli
62
Poselství vlády a rozkaz armádě. Lidové noviny, ročník 46, č. 493, 1. 10. 1938, str. 1.
42
dupnout: Hitlere, nedáš-li pokoj, rozkouskujeme Německo na kusy! – a zatím
rozkouskují nás! To je pohodlnější.“ – Slečna Anička byla kdysi mojí žačkou.
Je jich už řada a z mnohé je dobrá vlastenka – ještě nedávno zpívaly v rozhlase
mladé hlásky Nerudovu: Z bouřného času jsme se narodili a krok za krokem
v bouřných mračnech jdem! Jaká bude teď vaše cesta? Budeme mít menší stát,
ale hutnější a budeme v něm sami! Rozhlas vysílá další projevy: Dnes je situace horší než 21. září: nepodrobíme-li se diktátu, prohlásí nás za útočníka a vrhnou se na nás všichni, i Francie. Aha, tedy mobilizovala ne pro nás, ale proti
nám! A Rusko je daleko. Trvalo by měsíce, než by mohlo pomoci a svět by nás
poznamenal na bolševiky. Ministr Slovák dr. Dérer63 mluvil64 až se rozplakal:
a přece nemůžeme dát pobít celý národ, i naše ženy a děti. To by pak historik
nepsal: „konec samostatnosti české, „ale“ konec československého národa.“
– Jdu dříve spat a říkám si, že se již nechci rozčilovat, a tím se připravit o spánek. Vždyť za to, co se stalo, nemohu. V nelítostném boji o nadvládu v střední
Evropě byli jsme ne přemožení, ale zrazeni – a je nám, jako by někdo smýkl
námi o betonovou dlažbu.
V sobotu 1. října.
Přece jsem nespal klidně – po půlnoci už vůbec ne. A zase jsem zjistil,
že mnoho lidí špatně spalo. Ráno mluvil prý do rozhlasu pěkně nějaký evangelický profesor: dnes už není rytířství. Na měšťance jsou děti zamlklé a já
také nemám náladu do učení. Dívám se, jak si tam zalepili okna – snad jediné
v Manětíně. Teď je mohou zase odlepit. O přestávce div jsme se neobjali s jedním panem učitelem (M.) v společné bolesti. A venku prší, poprvé zas prší,
jako by i naše krásná příroda truchlila nad naším koncem.
O polednách jede Manětínem kolik nákladních aut, i nábytkových
vozů. Naši hraničáři se stěhují. A už se povídají bolestné historky. U Eretů
v hostinci poslouchali včera rozhlas o kapitulaci. A tu jeden voják div si nestrhl stejnokroj, jak se rozčílil: „Tohle nám udělali? Mám v Jáchymově všecko,
šest domů, vědí, že jsem Čech, kam teď? Pošlu celou uniformu naší vládě!“
– A jinde a jinde vojáci plakali lítostí i zlostí. V Hrádku ve škole se dívám na
63 JUDr. Ivan Dérer (2. 3. 1884 – 10. 3. 1973). Slovenský sociálnědemokratický ministr.
Za I. republiky člen mnoha vlád. Za II. světové války žil v Praze, na konci války vězněn.
64 Mnichov zvrátil všecky předpoklady. Proč jsme nemohli užít ani ruské pomoci. Lidové
noviny, ročník 46, č. 493, 1. 10. 1938, str. 3.
43
velkou krásnou mapu republiky. Na stolku má pan učitel otevřený atlas s mapou národnostní: Jsme hraničáři a to ale jen v nejlepším případě, že nezaberou
nás s sebou. Ale snad ne, vždyť ještě dnes vozí dál do Němec španělské jezdce
a zákopníci též ještě pracují.
Ve 14 hodin překročilo říšskoněmecké vojsko československé hranice
pod Vyšším Brodem. Večerní německý rozhlas jásá. Vysílá pásmo o vítání
osvoboditelů: Brodský klučík drží kytici a patrně nějaký Němec z Říše se ho
ptá, proč ji má. „Pro německé vojáky.“ – „Těšíš se na ně?“ – „Velice.“ – „A jak
ve škole, jsi pilný, učíš se?“ – „Ne!“ – „Ale jsi upřímný.“ – A jiný rozhlas německý básnicky popisuje náladu na hranici v severním výběžku, kde v ranní
mlze zde zabílený pohraniční sloup československý a odsunutá závora, tam
ověnčený sloup říšskoněmecký: Tedy ještě jeden den, jen jeden. A z Vratislavi
hřímá pochod Chebska Egerländermarsch.
Náš rozhlas je chudičký, bezvýznamný. Neposloucháme jej dlouho.
Ještě dobře, že oznamuje konec zatemňování v Praze. Teď bude brzy konec
i u nás. A právě teprve předevčírem jsme s tatínkem zrobili zvláštní kulisy,
neprosvitné okenice, abychom si ušetřili práci se závěsy. Venku je ještě tma,
i auta mají jen slabá modrá světélka. Zatemňujeme již přes týden a zvykáme si
na to. Ještě nedávno jsem si pochvaloval, jak dobře, že nás v tom cvičí už teď
před válkou, budem to umět. Ale nahoře v té tmě je tak těsno a teskno dnes.
K čemu to zatemňování, když se nesmíme bránit?
A tu o půl jedenácté náhle zazáří venku elektrika. A vzápětí i v domech. Mně bylo v té chvíli, jako by mi někdo sundal z prsou těžký kámen,
který tolik tlačil. Docela jiná nálada hned – rozsvítil jsem v pracovně a psal
kroniku: kolik se toho změnilo od svatováclavského večera, kdy kronikář psal
naposled. A psal jsem skoro hodinu. Bude se mi dobře spát. Odpoledne přišel P. Schicker, jediný Němec, kterého dnes dobře vystojím. Nefoukal si, byl
velice šetrný k mé bolesti, ani se jí nedotkl. Byl si pro peníze a také vděčně
konstatoval, že i jemu republika vyplatila již ve čtvrtek gáži na říjen. Zase jsme
se navzájem vyzpovídali jako před čtrnácti dny. Tenkrát 17. září jsem se vyzpovídal zvlášť důkladně, abych nešel do bouřných dob s duší potřísněnou.
Jak dravý proud dějin se převalil až k dnešní svaté zpovědi! Ale jak bude dál?
Připadne-li Luková do Říše, ztratím zpovědníka.
44
V neděli 2. října.
Na sv. Václava jsem ohlásil v Křečově, že dnes přijedu sloužit mši svatou teprve v 11 hodin. Nevěděl jsem, seženu-li auto, a pěšky to je na mě trochu
mnoho. Dnes jsem rád, že ušetřím jízdné, neboť hned po kapitulaci jsem si
uvědomil, že z obročních pozemků v Lukové si nyní počkám na plat. Zatím
musím šetřit. Leč autobus má zpoždění, je čtvrt na dvanáct a dosud čekáme
v Manětíně. Bude plný již odtud. Jede i paní N., choť inspektora finanční stráže, jenž až donedávna věrně složil v Chebu. Tam s ním prodělala den hrůzy,
13. září, kdy ordneři i jí vyhrožovali zastřelením. Teď jede za mužem do Plzně, psal, že je v nemocnici. Neví, co mu schází. Hovoříme se sousedy, jak zle
jsme pochodili. Teď se hlásí i Maďaři a Poláci. Jeden má i biblické porovnání:
„Rozdělili sobě roucha má.“ Ale ta naše drahá republika je skutečně dnes jako
přibitá na kříž a Piláti na Západě si myjí ruce. Vzpomínám, že Lidové listy
psaly po 21. září: „Sudetsko – to je kus naší mísy, našeho chleba. Z toho kape
česká krev, hlaholí naše hymna: a to je ta krásná země, země Česká!“ – a teď
z toho chleba krájejí.
Ráno ohlašoval rozhlas, že vatikánský vyslanec československý Radlinský65 byl u Svatého Otce (možná poděkoval za upřímné sympatie). Svatý Otec velice uznale mluvil o nesmírné naší oběti pro mír a poslal novému
Československu, pro které doufá v lepší budoucnost, své požehnání. Je to tak
milé, že dnes, když se celý svět obrací k nám zády, Svatý Otec nám žehná. Jistě
krásná předzvěst do budoucna.
V Křečově není nálada. To jsme to dopracovali! Co bude teď dál? A pročpak neodzbrojí? Dnes v noci znova volali do zbraně ze Štichovic i z Pláň. Snad
proto, že německé vojáky ze Sudet již propouštějí. A zákopníci také ještě pracují. Ano, ještě vozí do Němec zakrytá auta. Snad se přece Rusko do toho
vloží? Já už nevěřím. Ohlašuji, že příští neděli bude mše svatá zase v 10 hodin
a ne tak pozdě jako dnes. Pravděpodobně bude již pan administrátor zpátky.
Pospíchám, je půl jedné a rád bych stihl autobus. Dohoní mě na silnici, jestli
mi neujel. Nejede. Už jsem na Hůrkách v lese, tu jede pan mlynář z Podhrází
osobním autem a bere mě s sebou. Mám štěstí. Autobus se valí daleko za námi
zase přeplněný. Má notné zpoždění.
65 Správně Radimský. Vladimír Radimský (29. 2. 1880 – 1. 11. 1977). Československý diplomat, 1920 – 1927 vyslanec ve Švédsku a Norsku, 1928 – 1939 vyslanec ve Vatikánu.
45
Dnes máme teprve sobotní noviny. Doprava vázne. Není nálada na velké vycházky, vždyť kolem do kola vidíme Sudetsko – tu krásnou zemi, zemi
Českou. U nás má být plebiscit, na okrese je s tím starost, aby pak nespolehlivé
živly nehlasovaly pro anšlus. Též já mám dnes smůlu: V našem kostele máme
dnes všecko německé: ranní, protože je první neděle v měsíci, a večerní růženec zas. Ráno jedna německá Nany, která za to, že ji Pán Bůh nevyslyšel 21.
května, přestala chodit do kostela, oblezla dnes všecky oltáře v díku činění.
V Sokolovně ani dnes nehrají kino. Nehráli minulou neděli pro zatemnění, dnes pro národní žal a snad i pro slintavku, která včera zde vypukla.
Právě, když je na ni nejméně kdy: hospodáři jsou na vojně a lidé ze dvorů, kde
je slintavka, nesmějí jinde vypomáhat.
V pondělí 3. října.
Čteme v neděních novinách, že dnes se končí devítidenní pobožnost,
kterou mnoho tisíc katolíků ve Francii a Itálii konalo ke cti svaté Terezie Ježíškovy za Československo. Snad přinese požehnání nové republice. Ostatně,
dnes nevíme ještě, k čemu naše pohroma nebyla dobrá. Na zemi trestá Pán
Bůh vždycky za dobrým koncem. V úvodníku píše redaktor Scheinost,66 že
Západ vytrubuje, jak veliké oběti přinesl pro mír. Oběť Anglie neznáme, nevíme o žádné, Francie přinesla v oběť něco opravdu velikého: svou čest. A to se
stalo poprvé v dějinách země svatého Ludvíka a svaté Panny Orleánské. My
Češi budeme jen s hrůzou vyslovovat jména Daladier a Bonnet.67
Ve škole je pan ředitel zdrcen a velmi nervózní. Ukazuje mi ostré články v Národní politice,68 že ani demokratičtí Němci nestojí za nic a lépe s nimi
66 Jan Scheinost (23. 2. 1896 – 22. 5. 1964). Český pravicový politik, novinář a spisovatel. Člen
Československé strany lidové, 1927 se stal členem Národní obce fašistické a v letech 1927 – 1928
byl jejím generálním tajemníkem. 1933 vstoupil opět do ČSL a byl jmenován šéfredaktorem
ústředního orgánu strany, Lidových listů, a zůstal jím až do 1. 5. 1943, kdy přešel do funkce
šéfredaktora Národní politiky.
67 Georges Bonnet (23. 7. 1889 – 18. 6. 1973). Od roku 1926 zastával různé ministerské funkce ve francouzských vládách. V Daladierově vládě ministr zahraničí, od září 1939 pak ministr
spravedlnosti.
68 Národní politiku začal vydávat v roce 1883 Tiskařský a vydavatelský závod Politika. Již
od svého vzniku byla řazena mezi konzervativní deníky. Po zániku staročeské strany, kterou
podporovala, začala budovat svou nadstranickost. To jí zajistilo postavení nejčtenějšího deníku
v Československu. Od roku 1938 stál v čele Václav Crha, kterého ve funkci 1. 5. 1943 vystřídal
Jan Scheinost a ve funkci se udržel až do 5. 5. 1945. Deník zanikl 11. 5. 1945.
46
z republiky ven. Říká: bude-li hranice až tady na Chlumské hoře, půjdu tam,
vyprovokuji je, ať mě zastřelí, tohle to přece není život. A jednomu klukovi
pro maličkost vycinkal, že kluk udiveně koukal, jak k tomu přišel. Ale je to
kluk ze čtvrté měšťanky a ten má hroší kůži.
Na lavičce u hřbitovní zdi na škarpě pod kaštany sedí dva staří tatíci
– krejčí K., už dvaaosmdesátiletý, a pan šlapák Kr. Mračí se na Němce, že má
laskominy na naše doly i lázně. „To by bral! Ale oni mu to nedají, teď se začíná
do toho míchat Růs!“ S dlouhým ů, ten tomu asi dá!
Po poledni přišel k nám voják ze zdejší posádky, nemáme-li místo pro
koně. Odpoledne přijede sem naše ustupující armáda, bude mít asi osmdesát
koní. Ukázali jsme mu starou konírnu i chlév, trochu jsou zarovnány božítělovými oltáři a dřívím, ale pro pět koní by se místo našlo. Teď jsem si z dětského
kalendáříku69 vymaloval distinkce našeho vojska. Budu to mít jako určovací klíč, abych věděl, jak je titulovat. Avšak nazpaměť to neumím: odpoledne
přišli dva důstojníci do kostela, díval jsem se na jejich hvězdičky a musel se
jich zeptat, jak jim mám říkat. Tu přišel ale i pan starosta s důstojníkem ubytovatelem: hledají byt pro velitele praporu, podplukovníka Kučeru. Nabízím
kaplanku upravenou na pohostinský pokoj. A vojsko přichází v pořádku, ve
zbrani, trény, koně – je tak hezký pohled na ně a tak smutný: jdou bez zpěvu.
Hned se ubytovali ve škole, v prázdné německé třídě i v ostatním přízemí
– učí se stejně jenom střídavě pro odchod některých učitelských sil – venku cpou slámou své slamníky, zámecký dvůr je plný bagáže, i škarpa je plná
vozů. V zámku mají čtyři důstojníky. Podplukovník, asi třiačtyřicetiletý, prý
v ruském Polsku narozený a duší i tělem sportovec, je spokojen s kaplankou.
Jeho sluha, hodinář z Košic, ho chválí jako správného vojáka, jenž umí z vojáků dělat správné lidi. Topí mu. Podplukovník myslí, že zůstanou v Manětíně
kolik dní. Půjčil jsem mu od Rachmanové „Studenti, láska, čeka a smrt“, která
ho zajímá.
Pošta mi včera doručila dopis z Teplic Šanova, žádost o matriční listy.
Je datován 1. října a má ještě československé razítko, nejdřív česky Teplice Šanov, dole německy Teplitz Schönau. Dnes tu už vlají hitlerovské prapory.
69 S největší pravděpodobností se jedná o Kalendář mladých obránců vlasti 1938, který
vydalo oddělení branné výchovy v ministerstvu národní obrany v nakladatelství Svazu čs.
důstojnictva „VOK“ v Praze.
47
V úterý 4. října.
Mám jmeniny, doma jako jiná léta, ale bez nálady. Pošta mi přináší jedinou gratulaci, lístek z Vysočan, pošta Manětín. Jiní psali snad, ale dojde to
později. Manětín má nezvyklou podívanou, tolik vojáků. Vidíme, jak se mezi
nimi vrtí zdejší henleinští špiclové: obstarožní panna Rézi vykládá pak všude provokativně, že vojáci-chudáci mají hlad: včera prý skoupili v Manětíně
všechen salám (na to by jich ovšem nemusel přijít ani celý prapor) a vypili
všechno pivo. Ale hlad nemají, pochvalují si polní kuchyň. Jiný špicl, starý,
jemuž nevoněla práce nikdy a ve studiích zkrachoval, doslova nastavuje uši
a nevíme, koho si všímá více, zda vojáků, či nás, kteří se s vojáky co nejsrdečněji stýkáme. Že ho neseberou a nezavřou!
Venku prší a je sychravo, pravá nálada k svátku. Evakuace Sudet pokračuje. Dnes dosáhli Němci Bečova nad Teplou. Předloni jsme tam hovořili
s českým listonošem, jenž si stýskal na opuštěnost tamějších Čechů. Jak blízko
jsou od nás, kéž se zastaví aspoň před Manětínem. Hitler mluvil už v Chebu
i Karlových Varech. Prý se posmíval Západu: Já jsem se nikoho neprosil, oni
přišli prosit mě! a „Německo nepotřebuje anglickou guvernantku.“ „Že přijdu
sem, to jsem věděl určitě, byl bych sáhl i k násilnému kroku.“ – A mně je tak
smutno při poslechu.
Dnes propustili zákopníky. Co by ještě dělali? Vždyť naše armáda se
ani v Manětíně nezastaví. Odpoledne přivedli k nám dva koně. Nejdřív přišli
vyklidit stáj: poručík přivedl pět vojáků, mezi nimi Němce, s nimiž i německy
mluvil. Beztoho to byli poslední českoslovenští vojáci německé národnosti,
které jsem viděl. Pak přivedl vojáček koně, ti byli opravdu hladoví a vrhli se
na suché suky. Dostali od pana Klímy trochu sena. Večer jsem přinesl vojáčkovi do konírny, kde u koní přenocoval, čaj a kousek bábovky od svátku. Ležel
tam na slámě pod přikrývkou, vstal, rozsvítil si svíčku a při ní mi vyprávěl
o našem ústupu. Nejsou všichni Němci stejní: někde měli naše vojáky rádi
a leccos jim poskytli, jinde, a to hlavně teď, před nimi i po nich plivali. A naši
dostali rozkaz: zachovat při tom klid a mlčet. Vojáček ten byl obecní pastýř
od Nepomuku. Už je pozdě, čtvrt na dvanáct, a podplukovník ještě nepřišel.
Jsem ospalý, nebudu čekat a nechám domovní dveře otevřeny – poprvé, co
jsem správcem v tomto domě. Však když jsou vojáci na kvartýru, nemusíme
se bát, že někdo na nás přijde. Ostatně je to lepší, než když někdo přijde budit,
jako včera o čtvrt na dvanáct zvoní, a to jeden poručík šel ještě podplukovníka
48
burcovat. Odpoledne mi pan podplukovník říkal, že ten první náraz by si vyžádal ne patnáct, ale sedmnáct procent mrtvých. Zítra vyvede vojáky z města
ven a zůstanou tam celý den. Není prý dobře nechat je pořád v místě.
Ve středu 5. října.
Ráno v šest hodin byl už podplukovník vzhůru a oznamoval, že změnili
plány a v sedm hodin odtáhne celý prapor z Manětína, prý 35 km na jih. Litoval, že nemohl celou knížku od Rachmanové dočísti, zajímala ho a na novém
místě si ji vypůjčí na faře. Beztak fary a na vesnici školy jsou jeho bydlištěm.
Rozloučili jsme se, ale v kostele mě něco ponoukalo ještě slovíčko mu povědět.
Vrátil jsem se a zastihl ho na schodech: „Mám prosbu: Zapůsobte svým vlivem na kompetentních místech, aby zůstal Manětín při republice!“ – Pokrčil
útrpně rameny: „Na to jsme všichni krátcí, o tom rozhodují páni v Berlíně.“ –
Za chvilku slyším do kostela troubení, dusot koní a pochod vojska.
Leč dlouho Manětín bez vojska nezůstal. Přitáhla nová rota a u nás ještě
neuklidili kaplanku po podplukovníkovi a už hledají kvartýr novému veliteli,
mladičkému fešnému poručíkovi H. z Plzně. Ten má k posluze mladého Rusína, jenž mu je také zcela oddán. S vojáky přišli i finančníci a státní policie. Na
ty můj určovací klíč už nestačí. Ubytovali se většinou ve škole.
Dnes obsadí Němci Žlutice. V pondělí jsem křtil. Kmotrem byl náš bodrý šofér pan Dürscherl Bedřich – říkají mu Béda – a vypravoval, že ve čtyři
hodiny v noci stěhoval ze Žlutic od soudu zavíráka. Zdejšího rodáka, Čecha
a sociálně demokratického činitele, pana Karáska s rodinou. Ordneři ho několikrát ohrožovali. A říkal, že toho pondělí ráno jel naposledy do Žlutic československý vlak.
Před sedmou večer slyším náhle z rozhlasu, že v 19 hodin se rozloučí
pan prezident Dr. Beneš s občany republiky.70 Jak smutně se to dotklo nás
všech. V poslední době jsme se všichni tak těsně přimkli k němu, cítili jsme
s ním všecky starosti, litovali jsme ho, modlili jsme se za něj a čím více nepřítel
mu spílal, tím více jsme ho milovali. Vždyť to myslí tak upřímně s republikou,
kterou spolubudoval.
70 Prezidentovo rozloučení: Buďte všichni stateční. Lidové noviny, ročník 46, č. 502, 6. 10.
1938, str. 1.
49
Po prázdninách podnikla redakce časopisu Dětská neděle71 podpisovou akci dětí – čtenářů na ozdobných arších, které svázány v knihu měly být
28. října ve 20. jubileu ČSR předány panu prezidentovi jako hold katolické
mládeže. V úterý před třemi nedělemi jsem sbíral ty podpisy ve škole a děti se
podpisovaly s láskou a pozorností. Ale archy jsem z opatrnosti dosud neodeslal. Na to rozloučení zavolám pana poručíka. Překvapuji ho: má na kaplance
milou návštěvu. Jeho rodiče, otec je inspektorem ve Škodovce, se dověděli,
že jejich Sláveček je v Manětíně, zapřáhli auto a i se sestřičkou přijeli se naň
podívat. Však prožili dosti starostí: V létě vychodil v Hranicích důstojnickou
školu a už to šlo zostra. Přivezli mu nějaké lahůdky a tolik radostí, že ho
mají tak blízko. Prý tu zůstane až do plebiscitu. Šli s sebou poslouchat. Loučí
se hlavní představitel veliké politiky, demokracie, která tak katastrofálně se
skončila: Buďte zdrávi! – A teď mu asi začnou spílat a kritizovat. Ale já nikoliv.
Důvěřoval jsem mu. – Pan inspektor mluví velmi rozumně, jak si představuje
nového prezidenta: více hospodáře než politika. A říká, že Škodovka nebude
ještě dělníky propouštět. Po osmé hodině zase odjeli. I jim přidělují jen 5 litrů
benzínu na den, ostatní potřebují na vojsko.
Dnes došly gratulace, zajímavý dopis z rodiště, od Těmínů, jímž jsem
onehdy psal na rozloučenou. Tehda jsem jim přiložil obrázek Panny Marie
Týnické. Děkovali zaň a psali (ač bez vyznání), že v těch těžkých dnech skládali v něj celou důvěru. (Po tom obrázku jsem jim poslal i požehnání.) Líčili,
jak byli uchystaní na útěk, ale kvůli starým rodičům zůstali, jak jejich švagr,
poštmistr v Mikově, byl zapsán v černé knize ordnerů a musel uprchnouti
v poslední chvíli. Četl jsem ten dopis s láskou a několikrát.
Teď večer svítí v zámku v pravém křídle. To se přijela paní hraběnka
na nás a na svůj Manětín podívat. Její přítomnost mezi námi přispěje k uklidnění myslí. Však jsme kolikrát vzpomínali, jak na ni asi působí ten bouřlivý
náš čas.
71 Dětská neděle. Katolický časopis pro děti, jehož první číslo vyšlo 8. 9. 1935. Od 27. 6. 1937
(č. 43 – 44 II. ročníku) vycházel jako dvojčíslo. Časopis byl zastaven v roce 1943. Byl vydáván
Československou akciovou tiskárnou v Praze.
50
Ve čtvrtek 6. října.
Dnes ráno přijel na motorce rabštejnský administrátor. Vypomáhal
jsem až dosud s mešním vínem, přijel si pro nové. Dříve jsem ho měl raději,
poslední dobou se stal henleinem až trochu výstředním. Ovšem, je mlád a myslí, že každý je stejného smýšlení jako on. Vyprávěl mi zajímavé novinky, ke
kterým jsem dnes musel mlčet. Včera byl ještě s jedním z Rabštejna vítat říšskoněmecké vojsko v Žluticích. Dorazili tam dopoledne k 10. hodině. Z celého kraje se sešlo mnoho lidí, město bylo vyzdobeno prapory a girlandami.
A tu přijíždějí! Vpředu jdou ordneři, pak jedou veliká německá auta, třikrát
větší než mají Čechoslováci, a pak pochoduje říšské vojsko. Nejsou nikterak
vyzáblí, jak se o nich zde říkalo, naopak, je vidět, že mají co jíst. A ta jejich
říznost při defilé – to prý Žlutice dosud neviděly. Hudba v čele armády hrála
chebský pochod a lidé dostávali na růžových lístkách hektografované texty
říšské hymny i Horst Wesselovy písně. Ukázal mi takový lístek, poprvé jsem
se seznámil s textem té písně, jejíž melodie v rozhlase tolik se mi líbí, jako vání
větrů v německých lesích: „Die Fahne hoch! Die Reihen dicht geschlossen! S. A.
marschiert mit ruhig festem Schritt!“ – Na konec byla jakási veršovaná modlitba
se závěrem: Nun sind wir frei! – Rabštejnský stál v řadě zároveň s domácím
farářem, rodilým Prušákem a novým duchovním správcem z Mariánských
Skoků, našeho oblíbeného poutního místa. I ten přišel z Němec a hned zaváděl řízný pořádek: Vynadal farníkům, že jich přišlo v neděli jen sedm na mši
svatou, to že nestojí za to, aby kázal. Mají vidět, kolik lidí chodí v Říši: plné
kostely! Pak vyhodil ministranty, že nedovedou řádně odpovídat latinsky, že
si to bude dělat sám jako v Říši, nakonec vyhodil i kostelníka, jenž se venku
bavil s ženichem: „Místo abyste ho přivedl do kostela, zdržujete ho venku
a odvádíte ho odtud.“ Polekaný kostelník se neodvážil už k oltáři rozsvěcet
a poslal ženu. Mladý pan páter na neštěstí právě vrazil do kostela a vida ji
rozsvěcet, rozkřikl se na ni, až utekla. Prý ani takové kostelníky nepotřebuje.
Tam odtud tedy přihlíželi defilé. Jásot žlutického lidu byl ohromný, ten křik
Sieg Heil a Heil Hitler, už nestačili ani tleskat, ani mávat a jen plakali. Vojáci
hned otevřeli vězení a propustili zavřené henleiny. Vypadali prý hrozně: natržené uši, oko – administrátor chtěl říci vyteklé, ale pak řekl jen oteklé. A hned
vraceli lidem dosud zabavené rádiopřijímače. (V Manětíně je už dostali zpátky.) Mezi diváky byl i jeden Čech, bývalý již penzionovaný strážmistr jménem
Kuchař. Byl již připraven ujet, na autě si sbalil kufry, jen ujet. Ale zmeškal. Voj-
51
sko obsadilo město a když chtěl vyjet, vzkřikl náhle někdo ze zástupu: „Tento
člověk zastřelil před dvěma léty jednoho Němce!“ – Dav se vrhl na četníkovo
auto, kufry mu roztřískal a četníka vyvlekl ven. Táhli jej doprostřed náměstí,
praporem mu cmírali před očima a donutili ho, že všecek zsinalý zvedl ruku
na německý pozdrav a přede všemi zvolal: Heil Hitler! Pak ho říšští vojáci naložili zpět do jeho auta a sám je musel řídit do žaláře. – „Až mě ho samotného
bylo líto,“ dodal rabštejnský.
„A co my? U Stvolen budeme mít hranici, co?“ – „I kdepak,“ vykládá
„to říkali i říšští Němci v Žluticích, že Manětín musí připadnout k Říši. A naši
také si to přejí. Proto neobsadí Chýši a Močidlec a ty vesnice kolem, aby při
hlasování přehlasovali Čechy v Manětíně. Hranice půjde až kolem Plas.“–
Kde bylo těžko mlčet, kola se dělala před očima – ale mlčel jsem. „Rabštejn
bude obsazen co nejdříve, teď tam je ještě české vojsko, ale hned odtáhne.
Naši se už těší, ale Češi ať si dají pozor. I na lesního mají spadeno, radil bych
mu, aby včas zmizel.“ – A ještě řekl, že „do Žlutic vpustí jen na legitimaci SdP,
jiného nikoho. Úřady jsou tam prázdné, pošta i berní, dnes tam už budou úřadovat říšští úředníci. A pak, v českých novinách je všecko vylhané o Německu, o pronásledování náboženství, podívejte se, vystřihl jsem si z Deutsche
Pressu, jak generál Brauchitsch72 (nebo tak nějak se jmenuje) se dal v kostele
oddat.“ – Už mě přestal bavit. Měl jsem toho dne ještě jiné starosti: přišla si
bývalá pastýřka z Lukové pro zálohu, pak přivezli brambory na zimu, bylo
s tím vydání, teď mi tuhle ten takové věci napovídá, naposled jsem mu přenechal láhev mešního vína a když projevil obavu, aby mu nezrekvírovali vojáci
motorku, nezdržoval jsem ho. S Bohem!
A teď do práce: Těmínovi mi včera psali, že z Úpice jela do Prahy delegace přeptat se, zůstanou-li v republice. Nebude na škodu zkusit to i z Manětína, když je ohrožen. Hledám tedy starostu. Na městě zase rušno, lidé na
chodnících v hloučku a po ulici motorka za motorkou, na každé dva finančníci
nebo v černé uniformě policisté – odjíždějí od nás ještě dál. A pak jedou na nákladních autech, mávají a my máváme za nimi – chudáci, zkusili na hranicích
dost.
Pan starosta dr. Korál úřaduje na notářství. Pověděl jsem mu, co mi
říkal rabštejnský, on vzal mapku okresu a kreslil demarkační čáru: Vlkošov,
72 Walter von Brauchitsch (4. 10. 1881 – 18. 10. 1948). Německý maršál, od 4. 2. 1938 vrchní
velitel německých pozemních vojsk.
52
Štědrá, Žlutice. Plebiscitu nelze důvěřovat, když už obec Vlkošov na našem
okrese je zabraná. Pak začnou terorizovat: pravda, pan starosta má v Plzni
známé, kteří by se mohli přimluvit na kompetentních místech. Zatím nemusíme být pesimisty, ale obrátí se na ně.
Odpoledne přišla paní Braunová. V pondělí si přivezla z plzeňské nemocnice vnučku k dalšímu léčení doma. Vypravuje, že u nádraží až pod most
stála fronta Němců, kteří nedávno uprchli ze strachu před válkou (našich
Němců). Teď se vracejí s ranci a dětmi a hubujou: „Teď jdeme domů! – k Hitlerovi! Zatracení Češi nás vodili za nos dvacet let, teď si přijdem na ně my!“
A strážníci říkali: „Jen hleďte, ať už jste pryč!“ – Jako novinku přinesla, že před
radnicí, kde je vojenská kancelář, stojí dvě pěkná auta s anglickou vlajkou. Prý
tu jsou angličtí pozorovatelé. Když jsem vyšel ven, byla auta už zase pryč.
Velice vhod mi přišlo pozvání na večer k paní hraběnce do zámku. Poprosím ji o rychlé přemístění pana lesního z Rabštejna. Litoval bych i jeho
jedenáctiletou dcerušku, kterou jsem kdysi křtil. Paní hraběnka je již delší čas
přepadlá, prožila mnoho starostí poslední dobu. Odpoledne byla v Rabštejně
a rabštejnský administrátor ji sám upozornil na ohrožený další pobyt pana
lesního. Proto již nařídila nejnutnější a večer, když lesní nakládal nábytek,
poslala pro Evičku povoz, aby nepřekážela. – Zapnula rádio. ČTK hlásí demarkační čáru od Šumavy počínaje. Posloucháme pozorně, napjatě. „Na naší
straně zůstává … Manětín!“ Sláva! – pak slyším i „Úpice“. A již je lepší nálada
všude. Paní hraběnka obdivuje ukázněný ústup naší armády. „Toť něco báječného, bez výstředností a škodlivých výstupů.“
Doma jsem se dověděl o těch anglických pozorovatelích. Pan poručík
mi vyprávěl, že se octl v německém zajetí a již myslel, že vojáci v Manětíně
zůstanou dnes bez velitele. Jede na koni, a náhle proti němu němečtí důstojníci a ordneři. Jeden ordner namířil pistoli, ale důstojník mu hned pokynul, aby
toho nechal. Přesvědčili se, že šlo o nepřesnost na mapě: náš měl ono místo vyznačeno jako naše, oni jako německé. V takových případech rozhodují angličtí
pozorovatelé. – „Jen když to není a nepřijde britská legie, ta by si tu počínala
jako starý Runciman a ještě by nám to poškodila.“
Poručík si též pochvaluje ukázněnost ustupující armády. Ústup je těžší
než postup, morálka stále klesá, dostavuje se i nechuť k dalšímu boji. – „To
u naší armády dosud není, šli bychom hned do boje. Když jsem se teď poprvé
53
vrátil do Plzně, styděl jsem se, že ustupuji, ale my přece nemůžeme za to.
Leželi jsme dost dlouho na hranicích a leccos jsme si dali líbit. Henleinovští
výrostci se odvážili nerozvážně až mezi nás a stříleli. My jsme vystřelili jen
jednou: to do nás pálili na silnici z hustého lesa. Tož jsme konečně střihli jednou do lesa – a od té doby jsme měli pokoj.“
V pátek 7. října.
První pátek v měsíci, zasvěcený Božskému Srdci a zároveň svátek Panny Marie Růžencové. Večer na růženec chodí dva důstojníci, jediní ze zdejšího
vojska. V noci mě budili v jednu hodinu. Byl to rusínký sluha pro poručíka. Za
chvilku vyběhli oba ven a nepřišli až večer.
Cestou na Hvozd dívám se na kryty. Dosud stojí u nich vojáci, ale pozoruji něco jako demontáž. Ostnaté dráty svinuli a odvezli.
A cestou zpět potkávám vojína, jenž na telegrafní sloupy umísťuje nízko ještě jeden drát. Hovořím s ním a on praví: „Připravujeme se na vyklizení
Manětína, bude prý sporný. Změnili včerejší demarkaci a budou postupovat
podle sčítaní z roku 1910.“ Zase pěkné nadělení. U potoka pase náš pan Slovák své stračky. Už odzbrojil. Povídáme si dlouho a hubujeme na Francii. Má
pěkné přirovnání: „Je to tak, jako když dva siláci jdou na malé pětileté dítě.
A přijdou k tomu ještě dva siláci, a místo aby ty první zakřikli a odehnali, dají
se do dítěte všichni čtyři. Tak to bylo v Mnichově.“ – „Na ty by byl stačil Hitler
sám, jen dupnout!“ – „A na nás dupal tak dlouho, a přece jsme se nebáli!“ –
Osud Manětína se zdá i jemu nejistý: manětínští Němci byli v Žluticích i ve
Štědré prosit říšské vojsko, aby zabralo i nás. Ale podle sčítaní roku 1910 bylo
v Manětíně méně Němců než dnes. Líbí se nám, že legionáři odhazují francouzská a anglická vyznamenání a vracejí jim jejich řády. Čestně se zachoval
anglický první lord admirality Durf Cooper,73 jenž na protest proti jednání
své vlády se vzdal svého místa a prohlásil v anglické dolní sněmovně: „Zničil
jsem svou politickou kariéru, ale na tom nezáleží. Podržel jsem něco co má
velikou cenu: mohu stále ještě jít světem vzpřímen s hlavou vzhůru.“
73 Alfred Duff Cooper (22. 2. 1890 – 1. 1. 1954). 1937 – 1938 první lord admirality. Z funkce
odstoupil na protest proti Mnichovské dohodě. 1940 – 1941 ministr informací, poté kancléř
v hrabství Lancaster.
54
Před školou je teď k večeru rušno: plno motorek i aut, některá s československou vlajkou. Přijeli vojáci, prý od Kralovic, mnoho četníků, finančníků
a oddíly s pěkným názvem SOS (Stráže obrany státu) s trikolórou na čapce. Ty
přijely od hranic a mají s sebou i vycvičené psy, krásná, inteligentní zvířata.
Z loďky u motoru vyskakuje právě takový černý vlčák. Tak i ty ustupuješ?
– A takový zvláštní smutek doléhá na mě: poslední stráže našich staroslovanských hranic jsou již až v Manětíně.
Aby ten smutek byl ještě větší, přijíždí nákladní auto ke škole a přiváží
skříně, tabuli a pestré počítadlo: hraničářská škola se stěhuje. A druhá a třetí!
Na Hvozdě mi říkal pan diákon, že i on pomáhal ráno stěhovat českou školu
ze Zahrádky. Nechali tam jen holé stěny. Naše školní budova je přeplněna
skříněmi, rámce od tabulí museli zatím složit na dvorku.
Ze dvora v Novosedlech uprchl židovský nájemce, podařilo se mu zachránit jen málo dobytka k nám do Manětína. Pár koní mu schovali Pitrmannové, krávu jednu starý Havel, jednu Vodrážka, něco ve dvoře hotelu Pešík.
A nakonec: po růženci přichází uplakaná slečna T.: Zaberou nám Újezd
a snad i Manětín. Nešťastný Újezd tvoří takový záběžek mezi Lešovicemi
a Lukovou a Němci to zarovnají. Nebudou smět k nám do kostela, děti budou
musel do německé školy, ach Bože! – Odkud to ví? Prý se to povídá všude. –
„Počkejte, zeptám se na to našeho poručíka.“ – Tomu nebylo nic známo, ale
slíbil, že zví-li něco nebo dostane-li mapu, vzkáže to nám i do Újezda. Zná
Újezd, přenocoval tam, a litoval by, kdyby tak ryze českou obec zabrali. V neděli ve dvanáct hodin se započne poslední německý postup, obsadí poslední
etapu. – „Doufejme, že již poslední!“
V sobotu 8. října.
Ve škole se vyučuje střídavě, měšťanka a obecná, nebo jednotlivé třídy:
ta dnes, ta zítra. Dnes zabrali finančníci ještě jednu třídu v prvním poschodí.
Lavice odstrčili a přinesli si slámu: šli spát teprve ve 3 hodiny v noci a pod
střechou nespali téměř nikdy od 21. května. Je mi jich líto. S některými mluvím. Jsou hovornější než vojáci: „Kolik nás zůstalo na hranicích! Nechali jsme
tam tolik dobrých hochů! – Padli.“
55
Zatím co jsem byl ve škole, přišel na kaplanku onen Rusín ještě s jedním, sbalili všecky poručíkovy věci, a pryč. Již včera říkal poručík, že jejich
úkol na Manětínsku se skončil.
V poledne mi přinesla školačka ze Štichovic zprávu od P. Vinše: vrátil
se z vojny a zítra bude již zase v Křečově sloužit. Jsem tomu rád.
Ve 13 hodin jdu učit do Hrádku, dnes se zvláštním pocitem, není-li to
naposled. Ve městě plno zelených uniforem i modrošedých četnických. Místo
přilby nosí naši četníci od mobilizace polní čapky. Na chodníku potkávám
újezdského starostu, pana Nováka. Hledá informace: „Všude říkají, že zítra
zaberou Němci Újezd, a občané jsou rozčileni.“ Pan poručík prý dosud pracuje na radnici a dosud nemá žádnou zprávu. Těším ho, že i kdyby zabrali, neznamenalo by to ještě konec: „demarkační čára nejsou hranice – a pak, vždyť
patříte k nám do kostela, na to by také měli vzít ohled.“ – Chudáci, těm je asi
krušno! Ještě spolu mluvíme, když nás předhoní nákladní auto s málo nábytkem, ale zvláštním: i poštovní schránka na dopisy se na něm modrá. Poznávám pana poštmistra Slepičku – nese si telegrafický aparát – nečtinská pošta
přijela. Tak zůstal až do poslední chvíle: zítra obsadí říšské vojsko i Nečtiny.
Večer vypravují, že když dnes v Nečtinech na poště sundávali štít s československým státním znakem, stáli kolem domácí Němci v hloučku i s panem farářem. A když jim poštmistr a strážmistr podávali ruku na rozloučenou, téměř
všichni slzeli. Znali oba úředníky, kteří jim sloužili poctivě a věrně, a musí jim
být přece všelijak. Již vím, proč dnes čtrnáct dní pana faráře zatkli a přivezli
sem jako henleina. P. Schicker mi to před týdnem vysvětlil: Pan farář si založil
svého času na osadě Mariánskou družinu dívek a katolické skauty. Když se
zglajchšaltovaly politické strany i spolky, zeptal se konsistoře, smí-li je i nadále vésti. Bylo mu to povoleno, a jelikož vedli henleinovci záznamy o vůdcích
spolků, byl milý pan farář „taky v tom“.
Ale sotva že se české úřady vystěhovaly, chystají se nečtinští Němci na
uvítání říšské armády. Někteří z nich přišli do Manětína nakoupit plátna na
nacistické prapory a doma zdobí příbytky girlandami. I pro ně se tedy začíná
nový život a nový svět. Jaký bude?
Ještě jedna zpráva, která nás pokořuje: Odpoledne letěl nad Újezdem
německý eroplán. Večer po růžencové pobožnosti povídá mi paní učitelová J.:
„Dnes budeme poslední noc v českém zázemí, zítra z nás budou hraničáři.“
56
Na kaplance je dnes tma, hosta již nemáme. Odpoledne vojsko odtáhlo
a Manětín je zase prázdný. Tak smutně prázdný. Prý má býti mezi oběma vojsky, naším i německým, prázdný prostor na tři, někdo říká jen dva kilometry.
Proč nás tedy opustili? Kde se zastaví zítra německý postup? A maně připadá
na mysl stará pověst z římské historie: Vítězní Gallové diktují přemoženým
Římanům vysoké výkupné. Váží na váhách, na jedné misce římské zlato, na
druhé gallské závaží. Římané vidí, že si vítěz závaží přidal, a ohražují se proti tomu. Tu gallský vojevůdce Brennus vytáhne svůj těžký meč, vhodí jej na
misku k závaží a volá: Vae victis! Běda přemoženým! A s námi jednají jako
s přemoženými.
V neděli 9. října.
Tedy dnes se staneme hraničáry. Ráno přicházejí do kostela újezdští,
matky s dětmi jdou k svatým svátostem, kdo by necítil jejich bolest: tak znenadání se ocitají v nebezpečí, o němž se nám donedávna ani nezdálo. Pláčou.
Paní starostová mi říká: „Nikdo se nás neujímá, zastaňte se nás aspoň vy!“
A mně je tak hořko a líto: což mám ty ovečky naposled v našem kostele? Venku se nemluví o jiném než o Újezdě: Ve 12 hodin se začíná postup německé
armády, snad obědvají Újezdští dnes naposled v ČSR. Každý cítí s nimi a nezazlívá jim, když říkají: „Kdyby zabrali i Manětín, bylo by nám snáz, aspoň
bychom nebyli tak sami.“
Po kostele mi vypravuje paní učitelová, jak k nim přišli Češi ze Stvolen
o radu: Němci jim napsali na vrata statku „Velezrádci“, Němci přímo šílejí
nadšením, zdobí své domy a vyvěšují nové prapory – co mají teď udělat oni?
Mají utéci a nechat celý statek osudu? Jistě by se se vším už nikdy neshledali. Dobrá rada je drahá a k tomu, kdo má poradit, když žádný muž v domě,
všecko na vojně? Ale poradili správně: Vraťte se, zachovejte klid a vyčkejte
další. Říšskoněmecké vojsko se chová prý velmi korektně. A ještě jim pomohli
shánět plátno na německý prapor, bylo jim teskno při tom až k zalknutí, ale co
dělat jiného? A pak, dívajíc se na chlapce, že má za kabátem smaltový praporeček bílý, červený s modrým klínem, řekla mu: „A tohle musíš teď chlapečku,
sundat, to by bylo s tebou zle!“ – „A věřte, až mi to srdce rvalo.“ – I stvolenští
Češi si stýskali, že bez Manětína jim bude dvojnásobně smutno v Říši.
57
Přišlo poledne, odpoledne při brevíři v kostele vzpomínám na náš
Újezd, kus farnosti mi teď zabírají. A při tom vzniká myšlenka podpořená
i vzpomínkou, že včera poslal pan vikář opis oběžníku od nejdůstojnější konsistoře, abychom plnili zvláště teď věrně pastýřské povinnosti a uklidňovali
i upevňovali své svěřené. Dost. Po brevíři ve tři hodiny jsem se sebral, a do
Újezda. „Doufejme, že mě nezaberou s sebou!“ – V Kuchově mrtvé ticho. Němci prý odešli do Nečtin „vítat Hitlera“. I ti při mobilizaci zatčení už se vrátili
– šli, a hrdě se nosí. Za městem klučík mí říká, že pozoruje eroplány – ovšem
německé nad Kozelkou. Předjíždí mě auto s anglickou vlajkou. Na můj pozdrav odpovídá důstojník salutováním a zahýbá na žlutickou silnici. Tam na
rozcestí stojí silná hlídka a výrostci, kteří se dívají za mnou. Silnice k Újezdu je
teď liduprázdná. Jdu po řekách,74 přede vsí potkávám první manětínské. Ještě
než Újezd zaberou, byli si tam pro švestky. Říkají, že hned za vsí stojí Němci
s tankem, ve vsi však nejsou. Pak první újezdští: česají švestky a mají radost,
že Němci nejdou dál. Na návsi hlouček mužů. Ti vypravují, kterak sem po poledni Němci přijeli až do vsi, ale když viděli modrou tabulku a na ní „Újezd“,
obrátili a postavili se za vesnicí. Hned tady za rohem. Přichází k nám mladík
a ukazuje německou cigaretu, vyměnil si ji s německým vojákem. Vůbec jsou
tihle říšští Němci velice slušní. V tom hučí sem výstřely z hmoždířů a německé éro letí nízko nad krajem. To v Nečtinech slaví příchod Hitlera. – „Tak tu
vlastně nemám co dělat. Chtěl jsem, v domnění, že jste zabraní, požádat velitele, aby i nadále vás pouštěli k nám do kostela a děti do školy.“ – Konečně, to
nemůže škodit, pojďme se podívat na Němce.
Stojí hned za Korsovic dvorem. U plotu plno újezdských dětí a tam
mladý důstojník s vysokou německou plackou. Tak poprvé se setkávám
s Hitlerovým vojákem. Hned za ním přechází sem a tam silnici k Mezí voják
s puškou a přílbou. Na helmě má znak Německa: černý, bílý, červený. Opodál
stojí pancéřové auto a u něho třetí Němec v černé uniformě, snad úderník.
Barva uniformy důstojníka i vojáka je šedomodrá, velmi podobná, jako mají
naši četníci. Sluší se začít s Pánem Bohem, kdož ví, jak často a jak vážně se
budeme s nimi stýkat. Proto smekám a pravím německy: „Pochválen buď Ježíš Kristus!“ – Důstojník salutuje. Představuji se jako duchovní správce i této
osady, kterou tedy nezabrali. „Přicházel jsem k Vám s prosbou, která je tím
bezpředmětná, je-li demarkační čára za vsí.“ Ukázal mi ji jen neurčitě přes
74
Pomístní název v Manětíně
58
pole hned za Újezdem. „Měl jste přání?“ – „Ano, aby v případě okupace směli
moji farníci i nadále k nám do kostela a děti do školy.“ – „Ja selbstverständlich,
selbstverständlich, zde není důvod k prosbám, ani kdybychom tuto obec zabrali, ale my české obce nezabíráme.“ – Řekl jsem mu, že Újezd je ryze český. Pak
jsme hovořili již o všednějších věcech, i jiní, kteří šli se mnou až sem, újezdští
tatíci se rozhovořili. Jeden vyprávěl, že ve válce sloužil s Němci a hrál s nimi
karty, až jsem se ho zeptal na šarži. Neměl hvězdičky, na rameně pásku 21
a něco jako zlatý hákový křížek, na límci tuším čtyři modravé pásky. – „Leutnant!“ vysvětlil. Konečně jsem mu poděkoval, přál hodně zdraví, podali jsme
si ruku, já smekl, on salutoval – a já šel s tatíky zase zpátky. Chvíli jsme hovořili na návsi. Újezdští jsou teď uklidněni a pan K., hrnčíř, říká tak krásně: „A je
ještě někdo nad námi, Nejvyšší Pán, který nás ochrání!“ a snad všichni jsme
pohlédli k nebi. Pan M. Čánek vypravuje, že přijel jen na dovolenou včera
večer. V Plasech mu povídali, že bude Újezd zabraný a skoro se bál jet dál.
Teď se usmívá. Tu přicházejí újezdští mládenci čtyři a vypravují, že šli pěšinami a prohlédli si německá auta, ještě dvě pancéřová stojí opodál. A již tu je
kolik lidí z Manětína, hlavně mladí, podívat se na Němce. Panu leutnantovi je
možná dlouhá chvíle, jde blíž do vsi: lidem na pole dovoluje, ale zvědavcům
ne. Skoro mě dopálila jedna zvědavá, která ho neposlechla a šla dál. Zavolal
na nás, umíme-li německy, abychom ji vrátili. Řekl jsem jí, dráždit že nesmí.
Což kdyby pak obsadili obec! Sám jsem pak šel znova k německému poručíkovi a omluvil se za ni. Rozhovořili jsme se o školách, o poměrech ne. Jen se
ptal, posloucháme-li též rozhlas. Řekl jsem, že ano, ale v posledních týdnech
že i ten byl pro naše nervy těžkou zkouškou. – Zdálo se mi, že v prvním okamžiku nepochopil. Snad si neuvědomil, že již nemá před sebou nadšeného
Němce. Až se mě zeptal, jsem-li Čech. Pak ovšem mu bylo jasno a seznal, proč
v tak těžké chvíli jdu za svými farníky. Rozloučili jsme se srdečně, řekl mi
však, abych upozornil ony čtyři mládence, že u aut nemají co dělat. „Podruhé
bychom museli jiné struny natáhnout!“ – Varoval jsem je tedy: není teď čas
na bravury, které by se mohly nepěkně vymstít. Pobyl jsem si v Újezde od tři
čtvrtě na čtyři do pěti hodin odpoledne, v dobré náladě jsme se rozešli, i pan
leutnant, hezký mladý blonďák, vysoký a štíhlý, se vrátil ke své stráži. Byl
jsem ale zase rád, když jsem u svatého Vojtěcha viděl jiného vojáčka v zelené
uniformě, a ten byl náš. Doma jsem pak mohl vyprávět a slečna T., újezdská
rodačka, také se uklidnila. „Jen když zůstane Újezd náš.“
59
V pondělí 10. října.
Dnes o půlnoci se skončí okupace Sudetska. Ale zabrali nám to jak se
patří: Jsou ve Stvolnech, Kotanči, Vysočanech, u Čoubů, u Frantů, i v Malé
Černati75 a na druhé straně hned u Lipí a těsně u Libenova. Ty naše krásné
lesy se jim asi líbí. Včerejší noviny přišly dnes a přinášejí mapu okleštěného
dědictví svatováclavského, ale lepší je v Národní politice, jak ji vystavila paní
K., knihkupcová. Stále se u ní zastavují lidé a dívají se, jak chiméricky76 vypadá teď naše území. „Lidové listy“ přinášejí i přehled událostí minulého týdne,
historického týdne, „kdy padaly naše tisícileté hranice“ a kdy „hradby našich
hor odstupovaly od nás“. Když jsem si za soumraku vyšel na úbočí Chlumské hory a zadíval se na Kozelku i Špičák a uvědomil si, že ty hory už nejsou
naše, a za nimi že leží tak rozsáhlý kus urvané nám země až k samým Bohem
nám daným hranicím vysokých hor, z nichž se malé hrdinské Československo
v oceli a betonu dívalo tak dlouho dolů do Třetí říše, velice se mi zastesklo
a se Sládkem jsem si povzdechl: „Ty země česká, pročpak nejsi naší?“ A dnes
odnikud odpověď, takže jsem si ji potom dal sám. „Ó jest a bude! volá přední
stráž.“ Teď jsme i my tou přední stráží.
Náš pan ředitel už není optimistou tak pevným, jako býval, kolísá. Donedávna se žertem těšil zvláštními proroctvími, které si přivezl z Plzně: Že rok
1938 nám přinese mnoho starostí, ale dobře pro nás se skončí, že jedna velká
říše (ovšem Třetí) se rozpadne a její přítel (Itálie) ji zradí. Dnes na to nevěří,
ani těm těšínským jablíčkám, na kterých si pochutnávají dnes mnozí: že co
nevidět nám Němec bude muset všecko vrátit, a sice zrovna tak bez boje, jako
nám to vzal. Jen říká velmi rozumně, že v nové republice nesmí být stranictví
a že se má každému, kdo dnes řekne „naše strana“, na místě nařezat.
Naši Němci jsou dnes trochu zklamaní. Včera si chystali chvoj a pletli
girlandy na uvítanou Hitlerovi – dnes je mohou dát kozám. Ale když po poledni letělo německé éro nad městem, křičeli z chudobince: Náš vůdce, náš
Hitler už pro nás letí! – a v Kuchově prý mávali plachtami. Prý čekají dosud.
Zajímavé je, že i zlé huby dovedou dnes štěkat: Hitler prý slibuje, že
vrátí hrabatům a všem postiženým všecko, oč přišli při pozemkové reformě,
75
Místní zkomolenina názvu Malá Černá Hať.
76
Přeškrtnuto slovo „kuriózně“.
60
a proto prý že hrabata chtějí do Říše. A snad i děkan byl včera v Újezdě vítat
Hitlera. Sancta simplicitas! Svatá prostoto!
V úterý 11. října.
Ráno mi vypravují újezdští školáci, že Němci přišli až do vsi a nechtěli
pustit děti do školy. Křičeli na ně, ale konečně přece je nechali jít. V 11 hodin
se rozletěla novinka, že je Újezd obsazen. Našeho listonoše Němci do vsi už
nevpustili, musel se vrátit. I finančníci a četníci dole před školou mi to říkali.
Dnes tam už nestojí tolik motorek ani aut ze Sudet. Jen jedno velké je tu stále s nápisem Bad Königswart. Tam přeložila Nejdůstojnější konsistoř našeho
kaplana P. Heisingra, dekret přišel sem, ale co s ním? Poslal jsem jej zpátky,
neboť poštovní spojení se Sudetskem je přerušeno. Venku prší, tak beznadějně
prší. Vydat se znova do Újezda? Vyčkám až do čtvrtka. Ve škole učíme dnes
jen na měšťance a pan ředitel schází. Prý leží, uhnal si chřipku.
Po růženci večer přináší s pláčem slečna B. (sestra T.) zprávy o okupaci Újezda: V 9 hodin ráno přitáhli na náves, panu Janouškovi nedovolili ani
jet na pole, strhli mu koně zpět, že upadl kůň i on sám. Pak spisovali všude
obilí a dobytek i drůbež a nařídili odevzdat zbraně. K Janouškovým i jinam
ještě šli hledat, prohlíželi i zásuvky a nechovali se nikterak, jak je náš rozhlas
chválil: u Janoušků sebrali dva zlaté prsténky, jedné listovali i v modlitebních
knížkách, ta ale uměla trochu německy a řekla: „Tady v tom žádná puška
není!“ Holky se neudržely, mračily se a nadávaly česky na vojáky. A tu jeden
německý voják prý řekl soucitně: „Chudáci, já vím, co to je, já jsem Rakušan,“
a slzy mu tekly po tvářích. Co jsme mohli říci, než si stěžovat, co tedy ti Němci
mluví. Pan leutnant v neděli tak hezky zpíval, a teď to tak vrže.
Ve středu 12. října.
Z újezdských dětí většina ve škole chybí. A které přišly, utekly prý
Němcům pěšinami na řeky. Odpoledne je bude muset náš finančník odvést.
Z Manětína tam nikoho nepustí. Škoda, kdyby mě tam volali zaopatřovat,
myslím, že bych se tam přece dostal, a snad i tak jako duchovní správce.
Jsem pozván k paní hraběnce. Je tam i pan ředitel velkostatku Bašný,
vypravuje, jak v Černati znenadání sebrali Němci hajného Kocandu, který se
61
tomu náramně divil: vždyť šel za svou denní povinností. Ale musel až do
Kotanče, kde mají Němci stan, tam ho vyslechli a propustili. Podobně sebrali
prý i pana Ž., statkáře z Černati. Paní hraběnka již přemísťuje dělníky: české
ze Stvolen sem, německé z Lipí tam. Pan ředitel jí předkládá též žádost okresu
péče o mládež o podporu pro rodinu uprchlíků z Hrádku u Štědré, jedna ubytovaná v šatně na Sokolovně má deset dětí, z nichž nejstaršímu je 14 let. Tatík
jezdil s koňmi. Paní hraběnka žádosti hned vyhověla: jedno dítě dostane plášť,
rodina zatím 50 kg bramborů a denně 2 litry mléka zdarma. Mně uchystala sto
let staré spisy kancelářské, tak zajímavé pro naši historii. Jindy bych po nich
jel, dnes mě nenadchly a musel jsem poznamenat, že když řinčí zbraně, mlčí
Uměny Múzy. Jak soucitně se usmála k tomu!
Doma měla pro mě paní Br. jiné lákadlo: „Můžete jít na Kamínek,77 uvidíte německé vojáky.“ – Na Kamínku? Včera někdo přinesl, že udělají hranici
hned za městem u Soukupovy stodoly na žlutickém rozcestí. Lidé hubovali,
že jejich pole připadnou pak do Říše. A už to je tu! Já jsem tam nešel. Je tam
beztak plno zvědavců a zlé jazyky by měly vděčné téma o děkanovi. A koneckonců, co bych tam dělal? Do večera už věděli, že jedna, které Bůh náš
hromovládný dar jazyka ve zvlášť hojné míře udělil, se s Němci chytla a jak se
patří jim to řekla. „Německý důstojník prý jen ukázal rukou, a už začali drátovat a táhli hranice přes rozcestí dolů na fotbalové hříště, to v polovině přeřízli
a šli přes jámy k obcím, zabrali všecky lesy až na prajtenštejskou silnici. To by
ukazovalo, že pan M. bude mít na svém „Sachalíně“ v čp. 210 celnici. Tím je
v záboru i naše pole a pravděpodobně i kus lesa v Kněží hoře. Naši Němci se
těší, že Hitler přijde až k nám. K slečně B. přišla si pro rozum jistá Kl., Němka:
„Tak my přijdeme k Hitlerovi, prý chce i Manětín.“ – „I kdepak, včera už tu
letěl v eropláně a díval se sem. Čechy nechce a naše Němce nemůže potřebovat, takového cajchu má doma dost.“
Ve čtvrtek 13. října.
Jak rychle se všecko mění: Již ráno se rozneslo, že Újezd bude uvolněn.
A ještě dopoledne se tak stalo. Zde vyprávěli, že vojáci přišli k starostovi se
omluvit a vrátili všecky zbraně zabavené. Újezd přímo hýřil radostí a s pláčem volali: „Ať žije naše drahá republika!“ – I nám to působí upřímnou radost.
77
Pomístní název v Manětíně.
62
Ráno přijel do školy na kole jen jeden hoch z Újezda: musel Němcům utéci
a jeti po řekách. Tím ustoupili i od Kamínku a hranice jde nyní těsně za Újezdem k rozcestí do Lešovic a po kraji lesů tam jako včera.
A již se povídá rozkošná epizodka o Vertlíkově mlýně. Ženy tam jsou
vesměs Němkyně, mlynář S., rozený, ale odrodilý Čech, též henlein. Už se těšil,
teď že bude „doma“. Dámy, znalé ve vyšívání, vyšívaly a háčkovaly kdysi
i pro kostel – vyšívaly s nemalým nadšením už od května (jak se traduje)
hakenkreuzlerský prapor, „až přijde den“. V úterý tedy onen den přišel a nad
mlýnem zavlál prapor ve slávě. Mlynář zabil prase, dámy snášely likérky
a častovaly své osvoboditele, jak uměly nejlíbezněji. No, a dnes ráno jim dobří osvoboditelé pěkně poděkovali a řekli, že musí zpátky, mlýn že zůstane
v republice (či snad v Tschechei?), že sem co nejdříve přijdou čeští finančníci,
a proto musí i fangle pryč. Sebrali ji a odtáhli. Za chvíli stáli tu čeští finančníci
a kupodivu, všecko již věděli. Jeden z nich, mlynářův krajan z Dušníků, volá:
„Otevř, Tondo! Včera jsi dal půl prasete Němcům, na tu druhou půlku jsme
si přišli dnes my!“ Ženské asi koukaly rozpačitě, ale co platno: pohostinské
jsou a pohostí i naše vojáčky. Zítra jim prý udělají švestkové knedlíky. Tak se
to povídá dnes po Manětíně a se škodolibou rozkoší, jinak však nikterak těm
dobrým lidem nezazlívajíce, představujeme si jejich obličeje v jednotlivých fázích celé roztomilé epizody starého „Bertliken – Mühl.“
Ač čtvrtek, měšťanka má vyučování. Pan ředitel je zase zdráv. Vyptával
se mě na toho leutnanta u Újezda a pak se mi pochlubil, že se také seznámil
s Němci. V pondělí odpoledne si vyšel s paní na Chlumskou horu, své oblíbené vycházkové místo, a náhle nahoře Němci kolem nich, divil se, jak to, ale nic
naplat: museli s nimi do Chlumu, tam se jich řádně na všecko vyptali, naložili
je do parádního auta a velice zdvořile oklikou přes Novosedly zavezli až do
Zbraslavi k výslechu a zpět na Žlutickou silnici, litujíce, že nemohou posloužit
až do Manětína. Liboval si, jak byli ochotní a příjemní, jsou prý z Pomořan, ale
bohužel, nezůstanou zde dlouho.
K večeru jdeme s tatínkem k sv. Martinu a pěšinou k „obcím“, jak vůbec
rádi chodíváme. Nedaleko u lesa pracuje na poli ženská a upozorňuje: „Dál
vás nepustí, včera tu udělali hranici. Kolem sv. Martina jeli autem až sem, na
stromy přibili bílé klůcky a praporky a postavili sem vojáka. S tím nejsou žerty.
V pondělí chytili na Chlumské hoře pana ředitele ze školy a drželi ho celé tři
hodiny. Dva dny to odstonal.“ – Opravdu, na kraji lesa modrošedý voják v příl-
63
bě. Obchází. Tak co? Zpátky, co jiného. Přes pole jdeme na prajtenštejnskou
silnici. Ještě hezký kus před lesem stojí osobní auto a přes pole k oné stráži jde
pět, šest Němců, vojáků. Chvilku se na ně díváme, pak jdeme zpátky. Cesty do
Klenotů jsou volné, hospodáři klidně tam mohou jezdit. Tak zabrali i ten les,
kam jsem již jako kaplan tak rád chodíval. Tolikrát jsem si tam zpíval Svatý
Václave! a nikdy jsem se nenadál, tudy že už nebude Česká země.
Dnešek je věru bohatý na senzace. Po růženci slyším ze dvou pramenů
něco, co se mi zdá bohatýrsky opentlené. Teď večer vypravuje po městě náš
šofér pan Béda, co se mu přihodilo. Po poledni si šel „do hory“ (Chlumské),
kde má zakoupené pařezy, aby se na ně podíval. Šli tudy němečtí vojáci, pana
Bédu sebrali a že mu někde v Prohoři obstarají propustku. Bez té sem nesmí.
Stavili se s ním v Chlumské hájovně, kde byla na návštěvě jedna arcihenleinka
(M.) z Manětína. (Notabene: henleini smějí dnes docela volně přes delimitační
čáru.) Vojáci se ptali hajné, zdali Bédu zná. Zapřela to, ač pan Béda měl z Chlumu nevěstu. A tu ona henleinka vojákům něco šeptá a pak vykřikne: „To je
vyzvědač!“ – Hned Bédu popadli, něco si poznamenali a rychle s ním: prý do
Žihle a odtud do Žlutic. V Žluticích už mají Gestapo. Cestou mu už spílali špehounů a nic nepomohlo, že se hájil. V Žluticích ho zavrou. Nechali ho čekat na
chodbě, že si půjdou pro klíče. V tom se venku strhne hluk a volání Sieg heil!
Béda vykoukne: všude plno lidí, vítají auto, v němž sedí nějaký vznešený pán.
Mávají, zvedají pravice a volají. Béda vsází všecko na jednu kartu: Vyběhne
mezi dav, zdraví a volá s nimi, ztrácí se v davu a peláší, seč může, z města ven.
Přes pole rovnou k Manětínu. Dívá se, jestli ho nehoní, ale ne, v lese sebral
klacík, aby mohl simulovat na polích, že vykopává brambory. Nikde žádný
voják, nic. Až na Chlumské hoře. Ale tam se prodírá, až se mu podařilo prodrat se do Újezda. Jak si oddychl! Tam dostal košík švestek, s těmi pospíchal
domů k matce a malé dcerušce. V Kuchově se setkal, ještě vyděšený, s onou
ničemnou udavačkou. Ta se nyní sama polekala, že oběť jejího fanatismu je
doma. Lidé radí Bédovi, aby ji udal. Tak vypravují. Zdá se to neuvěřitelné.
Vůbec v našich dnech tolik neuvěřitelných věcí se povídá.
Ale že manětínští Němci chodí k říšským stále prosit, aby Manětín zabrali, to je prý faktum. Byla tam prý i Bábrlinka78 a naříkala, že Češi bojkotují
její živnost, hospodu, a tím že hyne a má hlad. Zapomněla říci, že má jazyk
jako Xantipa, že i Němci se jí bojí, na tu by byl i Hitler krátký. Velmi případně
78
Přezdívka místní hostinské Barbory Beránkové, která byla německé národnosti.
64
se ne právě o ní, ale o všech našich henleinech vyjádřil jeden rozumný pán,
když jsme ve třech rozebírali zajímavou právní otázku, zda-li se našim Němcům dostalo opravdu práva sebeurčení. Vždyť mnozí vlastně nechtěli do Říše,
ale chtěli v rámci ČSR autonomii, aby si v naší republice mohli sami podle libosti vládnout. Chtěli poroučet. Vždyť už i anekdotu na to vymyslili: Henlein
oznámil Hitlerovi, že Hodža je ochoten autonomii povolit. Tu prý řekl Hitler:
Počkejte trošku, uděláme to jinak! A celý Sudetenland pohltil. – „Mají teď, co
chtěli, nebo ne?“ – Na to řekl onen pán (ř. B.): Co nemají, to dostanou: U nás
byli zvyklí křičet a neposlouchat. Teď je naučí Hitler poslouchat a mlčet.
Dopsáno 9. listopadu 1938.
65
66
II.
14. 10. 1938
–
20. 4. 1939
V pátek 14. října.
O včerejším Bédově dobrodružství mluví dnes celý Manětín, nebyla to
bujná fantazie, ale vážná skutečnost, z níž šťastně jako zázrakem vyvázl. Dnes
ráno přišel četník pro křivou udavačku a zatkl ji. Chovala se zpupně a žádala,
aby ji nechal rozloučit se s dcerkou. Leč četník se jí zeptal, vzpomněla-li si včera,
že její oběť by své děcko třeba vůbec již nespatřila, a odvedl ji hned. Brzy nato
vedli ji četník a voják ze soudní budovy pěšky na dráhu. V Plzni bude moci uvažovati o tom, kam vede nenávist a šovinismus. Pak vyvěsili na zdejším soudě
bílý prapor. Pan Béda aby se však obával henleinovské pomsty.
Cestou na Hvozd pozoruji, že fronta španělských jezdců na Ovčíně
i u Švendů zmizela, ani jeden zde nezůstal. A vojsko od krytů také pryč. Již
v sobotu se smělo do nich podívat. Prohlížím si tedy jeden a cestou zpět ještě
dva. I k tomu vysoko na skalnaté stráni jsem vystoupil, neboť ten se mi líbil
vždy pro svou nádhernou polohu jako orlí hnízdo na vysokém útesu. Teď orli
uletěli a hnízdo je prázdné. Co se dalo, všecko odnesli: kulomety i náboje, ba
i oboje dveře, zevnější mřížové a vnitřní pancéřové. Zbyly jen betonové chodby, točité s třemi střílnami. A uvnitř trochu slámy, na níž ležela naše věrná stráž.
Dívám se, jak pevná to stavba. Říkali, že někde se pokoušeli takový kryt rozbít
dynamitem. Prý se nerozbil, ale celý vyvalil ven. Je-li to pravda, je i v tom symbol naší české elegie.
S bolem přehlížím z malé střílny betonový věnec pevností kolem Manětína. Byl nedobytný. A vzpomínám, že celá naše republika byla takovou betonovou
pevností ve střední Evropě. Obléhali ji, sevřeli ji se všech stran, pevnost se chtěla
bránit, volala, že s ní by padla i světová demokracie – a právě ta demokracie,
zastoupená největšími demokratickými mocnostmi Anglií a Francií, tu pevnost
zradila, ano hrozbou donutila ke kapitulaci. Dnes naše mocenské postavení ztraceno a rovnováha ve střední Evropě také pryč. Nedávno se psalo, že ve Francii
nějaký sentimentalista podal návrh, aby se „hrdinskému Československu, které
se obětovalo za světový mír“ ve Francii postavil pomník. Dobře mu odpověděli
naši. Tím nám pomůžete! Kdož ví, zda by k nám nepřišli na něj vybírat. O Anglii
se povídá, že sice mnoho mluvila, ve skutečnosti však nebyla na válku připravena než pramizerně: měli však tisíc plynových masek, ale bez filtru. Tedy ani ne
pro kočku. Servus, to byli spojenci!
68
Včera ráno se rozneslo, že Němci místo Újezda si vzali Hrádek. Máme
ráno dnes 45 % Čechů, dobrých duší, a proto i z toho byl poplach. Naši finančníci
tam jeli a našli skutečně německé vojáky u jedné Němky, která je hostila. Poslali
je na delimitační čáru a oné ženě vysvětlili, tohle že nejde. Tak zůstal Hrádek náš
až na starý Pardouskův mlýn, který okupovali říšští.
V sobotu 15. října.
Dnes, ve svátek sv. Terezie, se má rozdílet špitálníkům1 nadace. Ta je však
uložena v záložně a tam nemohou vydat nežli 3 procenta. Proto je rozdílení odloženo.
Těším se do Hrádku na naše, kteří nám jej uhájili. Ve městě mi říkají, že
dnes zabrali celou Chlumskou horu až skoro ke kapličce, o tom se přesvědčím
třeba zítra. Před Hrádkem se mě ptají finančníci, kam jdu, nevím, zda úředně,
či jen po kamarádsku, protože se stýkáme velmi přátelsky. Finančníci jsou ubytováni v Brdě i v Hrádku, všude prý asi dvanáct. V Hrádku navštěvuji rodinu
p. M., právě tam uklízeli po finančních, kteří se u nich stravují, jakož i jinde.
Pan M. se vrátil včera z třínedělního vojenského cvičení na Slovensku. Vyprávěl,
jaké starosti prožíval, není-li Hrádek zabraný. Z mapy ve Zpravodaji to nevyčetl,
v Rakovníku nikdo o tom nevěděl. Do Rakovníka dojel ráno v 9 hodin a dověděl
se k nemilému překvapení, že vlak na Mladotice pojede až večer. Sháněl autodrožku, ale rozmyslel si pak dát za cestu 260 korun. Naštěstí jela lokomotiva na
správu do Plzně a vzala ho s sebou. Jak mu spadl kámen se srdce, když se v Mladoticích2 dověděl, že Hrádek zůstal nám. Zůstane tedy on i s rodinou i s malou
dvouměsíční dceruškou a hospodářstvím v naší republice. Matiční škola stojí za
vsí, rozkošná budova s nádherným výhledem do kraje. Se zvláštním pocitem dívám se dnes na mramorovou (šedou) tabulku, kde zlatý nápis hlásá, že školu tu
1
V roce 1695 založil Karel Maxmilián hrabě Lažanský v Manětíně špitál pro osm chudých.
Ve špitálu byla kaple sv. Josefa s obrazem od Jana Händla. Na věžičce byl původně zvonek,
který byl na konci 1. světové války zrekvírován. Špitál měl čp. 117, poslední obyvatelka, Karolina Krojová, zvaná Lotyčka, zemřela 8. 2. 1947. Objekt byl poté zbourán, v současné době stojí
na jeho místě kamenný sloup s nápisem 800 let Manětín, jehož autorem je manětínský rodák
Alois Sopr.
2
Přeškrtnuto slovo Manětíně.
69
postavila Pošumavská národní Jednota3 „na obranu státních hranic“. Dříve jsem
na to jinak koukal, teď ale opravdu ani necelý kilometr, a jsme v Třetí říši – nebýt
té školy, pravděpodobně by byla Třetí říše i zde. Kolik těch hraničářských škol
vůbec Matici zůstalo? Ale páni se mohou trochu kajícně zeptati: Kolik takových
škol bylo posvěceno, v kolika byl zavěšen kříž? Hrádecká nebyla posvěcena,
pravda, ale kříž si tam zavěsili lidé sami. Vděčně jsem se na něj dnes podíval.
V kabinetě i v bytě mladého, o češství v Hrádku zasloužilého pana učitele
se ubytovali finančníci.
Večer slyším ještě, že Manětínem vedou koně mobilizované a teď demobilizované zpátky do Sudet. I zdejším hospodářům většinou koně vracejí, ale
dosud ne všem. Někdy to je právě umění určit, komu koně patří. Pravda, každý
dostal své číslo. Připevnili mu je do hřívy nebo do ohonu. Ale kůň mrskne ocasem, numero ulítne, a hledejte je pak!
V neděli 16. října.
Je slavnost Posvěcení chrámu Páně. U nás je letos i kostel ponurý. Valná část uměleckých pokladů je dosud v Praze, kde parádovala od května na
velkolepé výstavě baroka.4 Před čtrnácti dny zaslalo i nám jako všem vystavovatelům předsednictvo výstavy zajímavý přípis, že „všechny předměty byly
převezeny na jisté místo mimo Velkou Prahu5 v největší možné bezpečí“ a že
nám je vrátí teprve po zavládnutí normálních poměrů. Tak zeje nad hlavním
oltářem prázdný rám, na postranních prkna a na nich visí prozatím staré obrazy sv. Floriana a sv. Apolonie, stěny kostela jsou černé, zaprášené, čekaly na
vymalování a letos se nedočkaly. O druhé hráli a zpívali na chóru jako jiná léta.
Nikde se netancovalo, ani v biografu nehráli, ale koláče jsou přece. Máme je
3
Národní jednota pošumavská byla založena v roce 1884 a za svůj cíl si zvolila ochranu
českých menšin v jižních a západních Čechách. Svoji činnost vyvíjela hlavně v oblastech s početným německým obyvatelstvem a chránila české národní zájmy. Kromě zakládání knihoven
iniciovala stavbu řady českých škol. V severních Čechách pak existovala totožná organizace
pod názvem Národní jednota severočeská.
4
Jednalo se o monumentální výstavu barokního umění v Praze pod názvem Pražské
baroko, kam byly i z Manětína zapůjčeny repliky některých soch a uměleckých předmětů. Na
počátku 21. století na ni navázala výstava Sláva barokní Čechie.
5
Tzv. Velká Praha vznikla zákonem 114/1920 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Zákon
nabyl účinnosti v roce 1922. K původním částem, jako bylo Nové Město, Hradčany, Staré
Město, Malá Strana, Vyšehrad a Libeň, byly přičleněny další části, a to např. Vinohrady nebo
Košíře.
70
z oné mouky, která nás měla zásobit v případě války. Mlynář, pan otec Dörsieb,
byl k nám velmi ochotný.
Odpoledne jsme šli s tatínkem zhlédnout hranice na Chlumské hoře. Skutečně: na kraji lesa na stromě již z daleka viditelná barva – černá, bílá, karmínově
červená, blízko druhá, třetí podél lesa. Cesta kolem kapličky je volná, ještě kus
jdeme po ní. S lesem na žlutickém katastru blíží se však hranice stále víc a víc
cestě a tam, kde cesta přestává stoupati, je mezník již před ní též natřen říšskou
trikolorou. A právě tam potkáváme henleina Dietze s chlapcem z manětínského
kasina. Jde od Chlumu a vidí, že mluvíme s lidmi pracujícími na louce ještě u nás.
A již nastavuje uši. Končíme rozpravu a za chvilku se vracíme. Chceme cestou na
pokraji lesa po úbočí hory na žlutickou silnici. Rádi tu chodíváme. Dnes i ta cesta
je zabraná, mezníky natřeny stojí před ní. Předevčírem to byla hranice města,
okresu, farnosti, vikariátu – dnes ještě k tomu hranice Říše. Je nepříjemno chodit
po nedovolené cestě, a proto na známém místě, kde odbočuje první úvozová
cesta dolů, sestupujeme zpátky do městečka. Můžeme se po silnici podívat na
hranice jinam. O čem jsme nedávno mluvili v žertu, stalo se skutečností:
Na telegrafní tyči u „Sachalínu“6 je tabulka s nápisem „Stůj – clo“ a na
domě čp. 210 papírová firma „Celní úřad“. A před úřadem financ, celník s dvěma
zlatými hvězdičkami. Zdá se, že ještě neproclívá. U rozcestí na Kamínku stojí již
z dob pobytu našeho vojska noví dřevení ukazovatelé, šipky s nápisy: Nečtiny,
Žlutice. Stojí tam i komediantský vůz a v něm zůstává rodina nějakého uprchlíka, sociálně demokratického Němce z Novosedel. Ani kdyby nebyl sociální demokrat, neměli ho rádi, protože si liboval v udavačství, rádi se ho zbavili; leč co
si počne s ním Manětín a vůbec ČSR? Zahýbáme na žlutickou silnici a nahoře,
kde k ním přistupuje les, blíží se k ní i říšská hranice. Kde úboční cesta vbíhá na
silnici, byl již po léta nápis: „Soukromá cesta“ a pod tím „Privatweg“. Dnes je to
hořejší zabíleno. Je to už v Říši. A teď běží hranice podél silnice, telegrafní sloupy
po pravé ruce jsou všecky natřeny. Chceme ještě kousek jít, ale tu se vynořuje
z lesa zase ten Dietz s tím hochem. Ten tam může chodit, nese se jako grenzjäger7
a dívá se na nás, že to je protivné. Proto se bez řeči obracíme domů. Potkáváme
stále lidi, kteří se asi též jdou podívat na hranici. Ve městě si všímáme, že někdo
– asi hrdina – přebílil vápnem tabulku kulturverbandské opatrovny a českoněmec-
6
Pomístní název domu čp. 210 v Manětíně.
7
Německý název pro pohraniční stráž.
71
kou firmu německého hodináře, slušného člověka. O tom mi vyprávěly děti již
ve škole a já takové hrdinství odsoudil.
O Dietzovi, nepodařeném, dnes již starém studentovi a ostatních našich henleinech byla by dlouhá kapitola. Tento se hodí znamenitě za vyzvědače
a zpravodaje. Dodává zprávy obstarožné panně Rézi, která se též nemůže Hitlera dočkat. (Zlí jazykové říkají, že se stane u Hitlera hospodyní a Dietz celníkem).
Přinášel jí denně novinky a již onoho pondělí 19. září nadšeně zvěstoval: „Tak
už nebude válka, dají to Hitlerovi bez boje. Sláva!“ Kdož ví, nevěděl-li to první
v celém Manětíně. Že bylo mnoho zdejších Němců před týdnem „vítat Hitlera“
v Nečtinech, není konečně nic divného. Přejme jim tu radost. Nezkažené důvěřivé německé děti na měšťance by mi dokonce ochotně vyprávěly, jaké to bylo.
Jen aby pak neměly z toho nepříjemnosti, nechtěl jsem se jich na to vyptávat. Ale
podařeně zní, že jednadvacetiletý Hans Š. si ověnčil motorku, posadil na tandém
nadšenou maminku, též ultrahenleinku, a frčel tam s ní též. V čem s nimi ovšem
nemůžeme souhlasit a proti čemu se bráníme je, že nás chtějí stáhnout s sebou
do Říše. Kdyby se tam vystěhovali všichni, nikdo je zdržovat nebude – dnes je
skutečně jejich domov v Říši, v nové republice již ne.
V pondělí 17. října.
U slečny Rézi se odehrál dnes ráno dramatický výstup: Přišel pan Dietz,
zaťukal na okénko a když otevřela, pravil: „No tak! Dnes v noci mně začernili
okna!“ – Panna Rézi mrkla na ulici a zpozorovavši, že po ulici chodí lidé, řekla
lakonicky: „Ták? A to je pěkné!“ – Zavřela okno a zmizela. Konec výstupu. Brzy
se o tom dovídá kde kdo po městě a také, proč mu tak udělali. Včera někdo pozoroval i pana Dietze a viděl, že ve městě kupuje cigarety, div celé trafiky neskoupí,
a pašuje je německým financům. Tak se mu někteří výrostci pomstili.
Ve škole vzpomínají dva hoši z třetí měšťanky na říšské vojáky. Šli na ryby
a najednou je zastavili dva němečtí vojáci. Že jeden hoch uměl německy, dobře
se dohovořili. Vojáci jim ukázali patrony a nasadili helmu, jak jim sluší. Hoši je
chválili, jak jsou hodní.
Pan ředitel však dělá nad Manětínem kříž: „Nejhezčí vycházky, Chlumskou horu, nám vzali, bude to tu docela na hranici, samý financ jen a samý pašerák,“ a zažádá si pryč, někam do vnitrozemí.
72
V úterý 18. října.
Podzim. Listí na stromech se zbarvilo a teď již padá. Pomalu si toho zase
začínáme všímat, neboť život, o kterém s Rachmanovou můžeme říci, že se zastavil, znova se rozbíhá. Leckterý voják se vrátil, jiný na to čeká. Rychle dohánějí
hospodářské práce mobilizací zdržené. Ale k srdečnému uvítání mají smutnou
otázku: „To jsme to vyhráli, co?“ – A mnozí dodávají: „Až potáhne Hitler na
Francii, ať si nás pozve. Zpražíme ji za tu zradu jak se patří.“ Jiní vojáci přicházejí
na skok domů „z pole, z fronty“, kde leží ve zbrani: Ve Vrážném, v Korejkách. Již
hubují netrpělivě. Nebaví je ležet v studených stodolách, když už je naše mocenské postavení ztraceno. Proskakují již ostré kritiky starých vlád, leccos se provaluje. Ale co teď s tím? Škoda, že se neprovalilo, dokud byl čas. Protřásá se otázka,
kdo bude prezidentem. Proti Beranovi8 agrárníku zvedá se živelný odpor, pochvalují si Baťu,9 to je obchodník a hospodář, takového potřebujeme.
Ve čtvrtek 20. října.
Už nevím, co bych na každý den zaznamenal. Finančníci se rozešli většinou po soukromých bytech, škola se prázdní. V prvním patře již vyklidili třídu, kterou si zabrali. Před školou stojí už jen jedna motorka. Uvítali jsme pana
učitele B., jenž se vrátil z vojny. A zase to staré: „To jsme to dobojovali, viďte?“
Vypráví, jak propouštěli vojáky Němce z okupovaného území. Jeden, jenž se
stále vydával za Čecha, prohlásil se teď za Němce. Myslel si, že se dostane ihned
do civilu, ale říšští si ho ještě vypůjčí na řádný Abrichtung. Divil se americkému
Rooseveltovi,10 že nám poslal gratulační telegram, že jsme zachránili mír. „To je
tak, jako když někdo drahý v rodině zemře a pozůstalým bys poslal gratulaci
k jejich zármutku.“ Proto se nemůžeme spoléhat ani na Ameriku, nerozumí Evropě, nemá se do evropských věcí vůbec plést – nesvedla by nikdy víc než ubohý
telegram.
8
Rudolf Beran (28. 12. 1887 – 28. 2. 1954). Po smrti Antonína Švehly vůdce agrární strany
(Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu). 1. 12. 1938 – 27. 4. 1939 předseda československé a první protektorátní vlády. Za 2. světové války vězněn nacisty, po válce
odsouzen Národním soudem k 20 letům vězení, ve kterém zemřel.
9
Jan Antonín Baťa (7. 3. 1898 – 24. 8. 1965). Nevlastní bratr Tomáše Bati (zakladatele obuvnického impéria ve Zlíně), po jeho smrti převzal řízení celého podniku. V červnu 1939 odjel
do zahraničí a od roku 1941 se usadil v Brazílii. Po válce v nepřítomnosti odsouzen k 15 letům
vězení a propadnutí celého majetku.
10 Franklin Delano Roosevelt (30. 1. 1882 – 12. 4. 1945). V letech 1933 – 1945 32. prezident
USA, jako jediný zvolen třikrát do funkce prezidenta.
73
V pátek 21. října.
Po městě jde poplašná zpráva: Manětín i s Újezdem připadnou k Německu. Říkali to říšští finančníci, ano, dokonce ukázali Újezdským žádost zdejších
lidí, některých obchodníků, o připojení. A co nejvážnějšího: na žádosti je úřední
razítko městského úřadu. Lidé hned ty obchodníky počítají; české obchodníky,
kteří okupací hořejších německých obcí ztratí mnoho zákazníků. A hubuje se, že
ještě dnes jsou takoví chrti. Nechce se mi celé té věci věřit, spíš to je msta kalných
živlů a veliký nedostatek lásky u mnohých.
Ve škole vyklizují vojáci další třídu. Potkávám je na chodbě, jak důkladně
si čistí pušku. Vojáci od pěchoty s červenými výložkami. Půjdou do civilu, nejsou
právě nejmladší. Ptám se jich, zda se na civil již těší. „Jak bychom se těšili! Naše
domovy jsou v zabraném území. Dokud jsme byli na vojně, necítili jsme, jak to je
kruté. Ale teď nevíme, kam se obrátit.“ – A sám jsem cítil, že to musí být strašně
krutá vyhlídka do budoucna. Český vojáček, dnes veselý ve službách milované
republiky, zítra občanem německé Říše. Občanem? Či jen helotem?11
V sobotu 22. října.
Některé uprchlické rodiny z Manětína se stěhují zpět do Sudetska, dvě
česká děvčátka do Mostu. Chuděrky, jak se jim tam povede? Udělal jsem jim
křížek na čílko na rozloučenou. A někteří, kdož se před bouří vystěhovali odtud,
zase se vracejí.
Večer při návratu z Hrádku vidím četníky, jak přelepují německý nápis na
tabulkách své stanice. Na notářství, soudě i berním úřadě je již zkasírován. Toť
úplně správné: náš okres ztratil již veškeré téměř německé kraje, k čemu tedy
dvojjazyčnost? Zamýšlím i do kostela zavést jen češtinu, růženec jsme měli dosud i v pondělí český, z Němců nechodí skoro nikdo do kostela.
Večerní rozhlas: Pan prezident Dr. Eduard Beneš přiletěl dnes s chotí Hanou eroplánem do Londýna. Tedy exulant z republiky, kterou před 20 léty s takovou láskou budoval. Jak mu asi bylo, když v Praze vstupoval do éra? Kdo se
přišel rozloučit? Kritiky jeho vlády pronikají vždy ostřejší a neurvalejší. Nevinné
11 Správně hejlóti, což byli ve starověku řečtí zemědělci, kteří neměli žádná práva, nebyli
svobodní a plně patřili Spartě. Několikrát zorganizovali povstání a v roce 369 př. n. l. se osvobodili ze spartské nadvlády.
74
jsou jenom vtipy: „Pan prezident říkal, že má plány pro všecky případy, víte, co
to bylo za plány? Eroplány.“ Nebo: „V Praze zase rozkopali ulice. Proč? Hledají ztracený Benešův plán a nemohou jej nalézt.“ Já odsuzuji všecko proti panu
prezidentu, jenž se nemůže bránit. Je k tomu Někdo Jiný, jenž bude soudit, proč
kopat do mrtvého lva? Víme, čí to je kopnutí. Prezident odletěl a s ním zmizel
s českého jeviště poslední politik dnes potopeného wilsonovského12 světa.
V neděli 23. října.
Včera byly vylepeny vyhlášky Městského úřadu a tytéž i jako letáčky
roznášeny po domech: Varuje se před rozšiřováním poplašných zpráv osudu
našeho města se týkajících, šiřitelé buďtež udáni. Datovány jsou 21. října a podepsány panem starostou. Snad uklidní panikáře a přestanou zbytečné řeči.
Manětín měl do rána jiné překvapení. Nám je pověděla v 7 hodin paní
Br13.: „Jen se jděte podívat, jak Manětín vypadá: všem Němcům zamazali okna,
vytloukli tabulky a začernili všecky německé nápisy.“ – Vyběhnu ven, opravdu,
nápisy černým vápnem zamazány, dokonce i na plakátech. Zlobím se. Proč to
udělali v noci a kdo to udělal? Mám v podezření živly blízké bolševikům.
Těm je teď zle, jejich strana je před zánikem, veřejná činnost zastavena –
kdož ví, nepokusí-li se o bolševickou revoluci. Její konec může předvídat každý,
aniž by musel být prorokem: Přijde Hitler a zabere celou republiku. Bolševik
ovšem nemůže nic ztratit, protože nic nemá; co dostane, to neudrží.
Po kostele se jdu na ten Manětín podívat. Mám dobrou záminku. Odnáším na poštu dopis omylem místo do Lukové doručený sem. Je z Teplic-Šanova,
frankován již německou dvacetifenikovou známkou. Na razítku je hořejší český
nápis vyškrábán, zůstává jen dole německé Teplitz-Schönau. Ti s tím pospíšili!
Vracím dopis, ač má tak blízko k cíli, pojede zpátky do Říše. Cestou pozoruji, že
všude, kde byl německý nápis přístupný, je zamazán. Občanu panu Kuschelovi
načmárali velký skobový kříž a nápis: bojkotovat! Okna měl začerněná, podobně
i Bábrlinka, kde jednu tabulku vymáčkli. Právě šli dělníci od města zjednaní se
12 Thomas Woodrow Wilson (28. 12. 1856 – 3. 2. 1924). 28. prezident USA. V lednu 1918
přednesl v americkém kongresu ve svém projevu tzv. 14 bodů, ve kterých mj. žádal právo
národů na seberučení. Aktivně podpořil rozpad Rakouska-Uherska a následně vznik Československé republiky.
13
S největší pravděpodobností myšlena paní Braunová.
75
štaflemi a ty nehezké parády smývali ze stěn. Bylo toho plno po celém městě.
Dole občanu Šlikovi namalovali z hákovitých křížů celý ornament, nahoře Witopilovi rozbili tabulku a načmárali přes celou stěnu: Pozor Henlein! Ovšem, že na
slečnu Rézi nezapomněli. Mohla si teď ona postěžovat Dietzovi. Snad nejzábavnější epizodu ze vší té klukoviny vypravují nahoře u porodní báby Mikutové,
divoké henleinice. Když přitáhli k jejímu domu a dívali se jí na firmu, probudila se
a otevřela vyhlídku. Zručný natěrač jí prý i ostrou hubu přemázl a ta pak ovšem
jela ještě víc: Její muž, jenž by svůj německý původ stejně nesnadně dokazoval
jako ona, vyběhl na ulici a smýkl jedním výrostkem o zem. Výrostci ti pracovali
záhy o 23. hodině a svítili si k tomu baterkami i lucernou. Byli úžasně důkladní.
Rozvážnější lidé toto hrdinství odsuzovali, vždyť osud města není dosud zajištěn přímo na beton, Němci mají teď příležitost křičet o utrpení a pronásledování,
slečna Rézi již prohlásila, tohle to že se podá „vejš“. Což kdyby se stalo, že kdo
se směje naposled, směje se nejlépe? Obec má s tím mrzutost a vydání. Ještě
dnes v neděli musí sklenář obě vyražené tabulky zasklít. Někteří lidé to však
omlouvají: Cožpak, tohle to není nic proti tomu, co Němci natropili a dosud tropí
Čechům. Toť arciť pravda, ale je-li nepřítel uličník, nemusíme jím být my.
To bylo ono včerejší kasírování německých nápisů na úředním budovách
docela něco jiného, vyšlo i z vyššího nařízení. Přijel sem totiž okresní hejtman
a nařídil to. Nyní nemáme v Manětíně již nic dvojjazyčného na úřadech, než by
bylo ještě v kostele. Ježto nyní Němci o kostel nestojí, přestanou zítřkem počínaje
ve všední dny, totiž pondělí a středu, německé modlitby po mši svaté.
Dnes byla misijní neděle, sbírka milodarů vynesla nezvykle vysokou částku 126 Kč. Dost lidí přišlo do kostela. Újezdští přišli už před týdnem a přinášeli
z vděčnosti milodary na kostel, pro který byli zachráněni: 50 – 70 – 20 – 50 korun. A dnes už měli veselou taneční zábavu místo posvícenské. V Manětíně dnes
poprvé zase hrají v biografu. Dávají „Denuncianta“, ale já do biografu nepřijdu
víckrát než jednou do roka.
V úterý 25. října.
Už je rozhodnuto, že 28. se bude pracovat i vyučovat jako ve všední den.
To se mi líbí, jednak proto, že by se jinak Němci smáli. Dávno nám říkali, že 28.
října se republika nedočká. Za řečníky by se hodili letos ještě tak funebráci. Vůbec se mi protivily tyhle parády a řeči, v nichž se vychloubali a nadávali třískajíce
76
hlava nehlava do všech, kteří netáhli s jejich partají, tedy i proto jsem rád, že se
bude dělat. Jen jedno mě přece dopálilo: budou vyvěšovat prapory. Dopal ten si
zchlazuji vzpomínkami na nedávnou slávu u Vertlíků, na ten prapor tak nadšeně
vyšívaný a hrdě rozevlátý – a pak si bzučím pro všecky naše fangličkáře: Vystrč,
Káčo, prapor, Prajzi jdou, Prajzi jdou! Já ho nevystrčím, až přijdou, až přijdou.
Ve škole máme jiné vtipy ve sboru: Noviny přinesly, že ve Francii nastalo
ohromné zděšení, když si Francouzi uvědomili, že naše československá opevnění byla věrnou kopií jejich Maginotovy linie14 proti Německu. Co teď s celou tou
linií, když Němci již znají její tajemství? V novinách radí, že tam mohou vodit
americké turisty anebo si tam nasadit králíky.
Jiná otázka: Víte, k čemu Anglie pořádala sbírku na naše uprchlíky a tolik
vybrala, prý na 28 milionů korun? To na naše židy, abychom je neposlali k nim.
Ve čtvrtek 27. října.
Dopoledne mám ve škole prázdno, mohu se tedy podívat na hranici u Lešovic. Nedaleko za odbočkou silnice k Újezdu, tam, kde vede první cesta do
Lešovic, je závora a u ní dřevěná budka. Německý financ a pět civilistů, patrně
lešovických ordnerů, právě prohlížejí doklady šoféra, jenž chce se svým obchodním autem přes hranici. Trvá to hezkou chvilku, ač to je známý německý handlíř
z Manětína. Konečně ordneři odtahují závoru a auto projíždí. Než se vrátíme, pozdravíme smeknutím. Financ a ordneři vztahují pravice na hitlerovský pozdrav,
který působí dojmem, jako by ukázali: Jděte furt! Jsou-li oni civilisté skutečně
ordnery, nevím. Dnes říkáme tak každému Němci, kdo se do veřejného života
plete. A nemají ti ordneři u nás pověst právě nejlepší, hlavně proto, poněvadž je
mezi nimi nejvíc sebranky a mnoho darmošlapů, kteří si na Češích vylévají svou
žluč. Tak hned o lešovických povídají, že vládnou po celé osadě od té chvíle, kdy
spořádané říšské vojsko již odtáhlo. České rodiny sekýrují, že jim nedají ani propustku, ani jim nedovolí, aby se navštěvovali. Dokonce nařídili, že v celé osadě
musí přes noc zavřít psy do příbytků, aby neštěkali, když chodí financové, a tím
štěkotem aby neupozorňovali pašeráky. Lidé ovšem poslechli, ale podivili se,
14 Maginotova linie. Francouzské opevnění – pevnostní systém – vybudované v letech
1920 – 1940. Pojmenováno po francouzském ministru války André Maginotovi. Za úkol měla
chránit francouzské hranice s Belgií, Lucemburskem, Německem, Itálií a Švýcarskem. Systém
byl vzorem pro budované československé opevnění na hranicích s Německem ve 30. letech 20.
století.
77
když jim do rána někdo ukradl dříví. Stěžovali si říšskému financi a ten nařídil,
že obec musí poškozeným dříví nahradit a psi že smějí i v noci štěkat. Tak to vypravují u nás v Manětíně, kdožpak ale ví, jak to ve skutečnosti vypadá? V Říši,
v našem sousedství, povídají si zase Němci o ukrutnostech, které my pášeme na
jejich zde pozůstalých soukmenovcích, a mají k nám nenávist nebo aspoň zlou
zaujatost.
I jiné věci se povídají, které právě opak naznačují. Jelikož Němci ihned
a bezohledně rekvírovali, zastesklo se mnohým po zlatých časech v republice.
U Klatov žádalo prý šest německých obcí zpátky a říkají že i na telegrafních
sloupech na žlutické silnici se octl nápis: „Wir wollen zurück zur freien Republik!“
Tohle jsme říkali dávno, že Němci řeknou: „Škoda těch zlatých dob v republice
nebo: Zlatá republika!“ – ale že by tak brzy to říkali, toho jsme se přece nenadáli.
Vím dva případy, že ještě před kapitulací mi řekly s pláčem dvě selky: „Vždyť
my jsme spokojeni v tomto státě, my nechcem jinam.“ Dnes jsou obě tam.
U nás, jak pozoruji, ještě většina Čechů nevěří ve stálost dnešního stavu.
Nejen že dědové na lavičce říkají: „Přijde sem englické vojsko a Hitler bude muset couvnout až za Nečtiny“, ale i rozvážnější čekají nějaké zápletky Německa
s Anglií, v nichž pak Německo podlehne. Vypravují si, že říšští vojáci litovali,
proč jsme jen nezačali válčit, byli by přeběhli k nám (dokonce měli už připravené
bílé praporečky) a vymanili by se z nacistického chomoutu. Všecky tyto úvahy
uzavírají již ohratým refrénem: „Kdo ví, co všechno z toho ještě nebude.“ – Já
takovým vyhlídkám nedůvěřuji a jsem u těch, kteří jsou pro přátelství s Německem. Říkám, že je i v našem zájmu, aby dostalo své kolonie zpátky.
V pátek 28. října.
V kostele je mše svatá jako jiná léta, tichá. Pak tedy vyvěšují prapory. Dnes
nevlají ani vítězně, ani radostně, ač je jubilejní den. A pod těmi prapory, které visí
jen na úřadech a zámku a pak na pramálo budovách soukromých, běží všední
život: práce. Má se tím symbolicky naznačit, že nový stát udržíme jen usilovnou
poctivou prací.
Na chodbě ve škole je umístěna cizí skříň. Prý z hraničárské školy z Bezvěrova. Dnes u ní stojí cizí učitel a rovná úplně přeházené knihy, listiny, sešity
a vycpané ptáky. A je tak chladno na chodbě. Mluvím s ním, představuje se jako
uprchlík: „Jsem běženec. Z celé naší krásné školy zachránili jedině tuto skříň.
78
Sám jsem byl na vojně a lidé byli rádi, že odstěhovali v poslední chvíli aspoň
toto.“ – Je mi ho na té studené chodbě tak líto.
Učitelka v první třídě napsala dětem na tabuli „Ať žije ČSR!“ a učí je
vyslovovat Československá republika. Noviny psaly, jak jsem se dověděl z říšskoněmeckého rozhlasu, že se uvažuje o novém názvu našeho státu; „Národní
listy“15 prý navrhují „Západní Slavie“. Jen ať se usnesou moudře a aby nebyl
název tak nemotorně dlouhý.
Pan ředitel se mě ptal, znám-li Švarcenberka16. „Neznám, jen vím, že je to
upřímný Čech a gentleman.“ – „Víte, že se mluví, že bude prezidentem? A možná, že by se právě hodil.“ Jak se časy mění: Co věkové hodlali, zvrtne doba!
Cestou na Hvozd potkávám velké nábytkové auto; firma je z Benešova
u Prahy. Jede z Manětína a stěhuje židovského nájemce dvora v Novosedlech.
V Manětíně se zdržel přechodně. Na Hvozdě mají třídu vyzdobenou jako dřívější léta. Děvčata to dělala při ručních pracích: dvě velké papírové stuhy v trikolóře na obrazech prezidentů, jedna přes roh obrazu prezidenta Masaryka, druhá
přes roh obrazu prezidenta Beneše. Ty obrazy visí dosud ve všech třídách, jen
křídový obraz rodného domku dra Beneše v Kožlanech na Hvozdě uklidili.
Mží, ve tři hodiny je tma jako večer a drobně prší. Jako by sama příroda
dobrotivě zakryla ten bolestný výhled z pláně hvozdecké na naše hory Špičák,
Kozelku, Zbraslavský Špičák i Chlumskou horu, které již nejsou naše. V lese pak
jsem prožíval melancholické vzpomínky na historickou slávu Čech před dvacíti
léty. Síbrovalo – jak zde říkáme drobnému dešti – a hluboké borové lesy stály tak
tiché, nehybné jako v pláči. Pusto všude, nikde živá duše. A v tom tesknu a tichu
jsem neodolal a zazpíval si Kde domov můj – bory šumí po skalinách. Tu slávu
našeho odboje nám nikdo nemůže vzít, byl neskonale těžší než odboj henleinů,
kteří se mohli opírati o silné Německo, které tolikrát volalo do světa rozhlasem,
že jsou se sudetskými, že jejich srdce bijí jedním tlukotem ve stejném taktu. Kdopak to volal před 20 lety o Čechoslovácích? Která moc se postavila za nás? Co
hrdinství projevili, než je uznala Čtyřdohoda – jen vzpomenout na Čtyřdohodu
15 Národní listy. Tiskový orgán tzv. Mladočechů, za I. republiky národnědemokratické
strany. První číslo vyšlo 1. 1. 1861, deník byl zastaven nacisty 14. 5. 1941. V druhé polovině
19. století do něho přispívali významní čeští spisovatelé, např. Jan Neruda, Vítězslav Hálek
nebo Ignát Hermann.
16 Správně má být Schwarzenberga. Jedná se o Karla VI. Schwarzenberga (5. 7. 1911 –
9. 4. 1986), významného českého heraldika, který působil též jako spisovatel a žurnalista. Za II.
světové války se zúčastnil protinacistického odboje, po Únoru 1948 donucen opustit republiku.
79
a milá vzpomínka se kalí: jak si dali od nás platit osvobozovací příspěvek, jak si
dali zaplatit každý knoflík na legionářské uniformě a jak prý Francie vysávala
naše legionáře: když kupovali auta, každé jedenadvacáté dostávali zdarma – a to
shrábla zdarma vždycky ta rytířská Francie.
Jinak vzpomínám: Po kapitulaci psali v Lidových listech: „Svátek svatého Václava jsme slavili ještě v hranicích starých velkého Československa, svátek
státní už budeme prožívati v Československu malém, okleštěném.“ „Korunu
naší lípy ořezali, scuchali, ale kořen zůstal.“
Ale byla elegie ještě dokonalejší, nalezl jsme doma poštu. Varnsdorfský
dětský časopis „Kinderwelt“. Odbíral jsem dva výtisky a dával je zdarma německým dětem. Dnes místo známky bylo na pásce vytištěno německy: „Poplatek
zaplacen“, na první stránce obraz Hitlera, pod ním nápis „Náš vůdce Adolf Hitler, osvoboditel Sudetské země“, pak vášnivě proti nám zaujatý článek, který
jistě nepřispěje k zlepšení národnostních poměrů německé mládeže k Čechům,
pak velebení krás Německa, hymna i píseň Horst Wesselova17 a vzadu cena ne
již v Kč, nýbrž ve fenikách. Pěkné nadělení k jubilejnímu 28. říjnu! Oba výtisky
schovám do archivu, dětem je nemohu dát. Odbíral jsem (a vždy na to nemálo
doplácel) i vídeňský znamenitý náboženský týdeník „Das kleine Kirchenblatt“,
nyní jsem i ten odřekl. Je tak trpké býti po kapitulaci kolportérem novin laciných
vítězů.
Konečně večer, když rozhlas přenášel „Libuši“, díval jsem se na obrázek
v novinách, snímek z filmu, jenž má dnes v Praze premiéru. Jmenuje se „Neporažená armáda“,18 původně před 1. říjnem se měl jmenovat „Vlast volá“. Přece to
byly krásné chvíle, když volala a celý národ její hlas slyšel a postavil se do zbraně. Rozhlas nám zpíval vojenské písničky o dragounech a vojsku na Gerlachovce
i o markytánce, byly to pochodové písně a celá republiky pochodovala s nimi.
Škoda, že je dnes už nevysílají.
17 Horst-Wessel-Lied – známá též pod názvem Die Fahne hoch!. Pochodová píseň nacistických ozbrojených složek SA, oficiální hymna nacistické NSDAP. Neoficiální druhá hymna
Třetí říše (hrána většinou po oficiální hymně Deutschland, Deutschland über alles).
18 Film režiséra Jana Bora Neporažená armáda se odehrával v československé vojenské
akademii na pozadí osudů tří studentů. Nejsilnějším momentem filmu bývá označována
vojenská přísaha, kterou čte velitel akademie v podání Zdeňka Štěpánka.
80
V sobotu 29. října.
Prší dezolátně a jsem rád, že ve 12 hodin se začaly dušičkové prázdniny.
Nemusím v tom nečase do Hrádku. Ale návštěvu jsem dostal. Poslíček ze Sudet
přijel na kole a shání doklady z matrik pro arijský původ těch, kdož ho poslali.
Přijel z Vroutku, dnes už jen z Rudig u Podbořan. Mluví výtečně česky. Přijel přes
Chyši na propustku. Smí mít u sebe dvě stě korun československých. Dosud tam
naše peníze platí, ale stokoruny do 31. října stáhnou. Domy jsou u nich dosud
ověnčené, ale vojsko již odtáhlo. Vlaky jim dosud nejezdí pravidelně, čekají příděl vagonů z Prahy, pak budou přivážet i uhlí, jehož mají sami dnes nedostatek.
Hlad nemají, chudina dostává velké masité konzervy. To je asi vše, co jsem od
něho slyšel o poměrech v Sudetech. Napsal jsem mu šest listů, jeden z 18. století,
a povzdechl si: teď to začne, to bude psaní a hledání v matrikách!
V neděli 30. října.
Slavnost Krista Krále. Včera večer jsem začal psát deník, jelikož do pamětní knihy leccos též zajímavého přece jen se nehodí. Mohl jsem psáti dlouho,
jelikož dnes místo kázání budu číst velmi přiléhavý pastýřský list pana kardinála. „Pravda osvobodí vás“. Zajímavé je, že tentokrát mi poslali Ordinariátní list
v obálce frankované pětadvacetihaléřovou známkou, jako by již do Sudetska.
Žijeme skutečně v dobách, kdy o pohraničních obcích leckde nevědí, kam vlastně patří. Ostatně na beton jisté, že zůstaneme v republice, dosud to není. Němci
mají stále naděje, že si Hitler pro ně přijde. A nás mrzí, že jich tu tolik je. Čím více
jich žije s námi, tím ohroženější je náš osud. Abychom tak kvůli nim připadli do
Říše! To by se smáli, jako se smáli lešovičtí v dny okupace Újezda: Prý zabrali
Újezd kvůli Lešovicům, aby to bylo všecko v jedné čáře.
Druhá mše svatá, zpívaná, byla jako dosud vždy poslední neděli v měsíci
německá. Bylo vůbec poměrně málo lidí a Němců pramalé procento. Když pan
Slovák spustil německy, nikdo s ním nezpíval, takže za chvilku sám také ztichl
a jednom hrál. Zlobil jsem se, že i kostel se má stát rejdištěm politických vášní.
Němci naříkají na útisk a když mají své, nepřijdou. To aby jim snad Češi zpívali německy! Teprve po pozdvihování přišla jedna německá zpěvačka a ta mělo
sólo. Pana Slováka si pak dobírali, jak umí německy zpívat.
81
Odpoledne jsem byl po dlouhé době (kdy dávali pohřeb prezidenta Osvoboditele) v biografu. Promítali film „Přední hlídka“,19 odpoledne pro mládež. Zajímalo mě, jak naše děti s napětím sledovaly krásný kus. Když bolševici prohrávali, měly radost, pokaždé, když naši trefili, volaly nadšeně: „Tu máš!“, zvláště,
když padl bolševický velitel. A nadšení vybuchlo, když sněhovým lánem cválala
naše posila na pomoc našim v obležené chatě. To již křičely a tleskaly. Mně se pak
zvlášť líbila poslední scéna, kdy vítězný velitel legionář s tasenou šavlí vstupuje
do chaty a na prahu vyvolává jména hrdinů. Žádný neodpovídá, padli – jen poslední zde stojí a divný úsměv bolestné hrdosti hraje mu kolem rtů.
Při odchodu ze sálu poznamenává pan Lídl: „Tak by to dopadlo s námi
i teď: jeden po druhém by padal o přesile nepřátel.“ – Již několikrát jsem uvažoval o tom, jak by to dnes dopadlo, kdybychom 30. září nebyli kapitulovali. Když
tu bydlil pan poručík Haner, řekla slečna: „Snad byste už byli všichni pobiti.“ –
A on odpověděl: „Ještě ne, ale postupně.“ Cítili jsme v té chvíli, že by byla věčná
škoda těch krásných mladých životů, bezúčelně obětovaných nadarmo. Naše
vláda měla přece jen rozum.
V pondělí 31. října.
Svatého Volfganga. Vzpomínám, že milý ten biskup dobrovolně se zřekl
českého území, aby Čechové mohli mít své biskupství. Po téměř tisíci letech zříkají se Čechové pod nátlakem Mnichova kusů své země, aby se splnilo nacistické
heslo Ein Volk, ein Reich, ein Führer.
Dopoledne jsem viděl hranice u Mendlinků na stvolenské silnici. Naši
finančníci nám řekli, že tyto dny se budou upravovat přesně hranice na Manětínsku. Zajímavé bylo, že se zde na hranicích sešli podle úmluvy náš pan ředitel
velkostatku a nynější lesní správce z Rabštejna. Vyjednali si to tedy zde v přítomnosti německého finance a několika zvědavých ordnerů.
O světě za hranicemi jsem se dověděl zase něco odpoledne. Přišlo k nám
bodré děvče z Chlumu, poslané pro křestní listy. Jak si libovalo, že je zase v Manětíně! Prý se jim stýská a ne a ne si zvyknout na to, že k nám už nesmí. Dostala
propustku, kterou musí v 17 hodin zase odevzdat. Tři finančníci šli s ní, dovolili
19 Film se správně jmenuje Jízdní hlídka. Režisér Václav Binovec v roce 1936 převedl původní divadelní hru Františka Langra na filmové plátno. Hlavním motivem filmu je smrt pěti
československých legionářů, kteří zahynou v boji s mnohonásobnou bolševickou přesilou.
82
jí vzít si jen 30 Kč a že nesmí nic přenésti přes hranici. „Jestli nežertovali, vždyť
u nás je nedostatek a drahota: chybí nám obuv, petrolej. U nás nebylo žádné
nadšení, když přitáhlo říšské vojsko, nikomu se nechtělo ze staré republiky. Ale
vojáci byli velmi hodní, zůstali u nás celý týden od neděle do neděle. Dnes tam
máme jen finančníky. Chudé děti se mohly přihlásit, podívají se na zotavenou
daleko do Německa. Přihlásilo se jich na dvacet. Některé určili do ústavu, ale to
se jim nechce, doma je doma.“ – A ještě při odchodu zase si posteskla: „Je to takové divné, když přicházíme k vám jako do starého světa.“ – „Ze světa nového,
viďte?“ – „Ach, kdybychom připadli zas zpátky k vám!“
Chudáčku, co bys tu dělala? V naší republice by ses nemohla cítit tak
doma, jako jsi byla do nedávna. Váš domov je dnes v tom novém světě. Vzpomínám, že v tom novém světě se ocitlo i tolik našich lidí. Dobrý plzeňský pan vikář
Resl, předseda Jednoty pro záchranu Mariánské Týnice, uvázl jako farář v Městě
Touškově; zabrali ho. Zas naopak, v sobotu 8. října potkávám v Manětíně nečtinského pana Oldu, říká, že se možná usadí v Manětíně. Otázku, co bych udělal
já, kdyby zabrali Manětín, ani si nekladu. Zůstal bych zde u svých oveček, ale
nevím, zda by mě Němci brzy neodstranili. Je těžko, snad vůbec nemožno, v tak
divokých dobách vyhovět na všecky strany. O to, aby knězi vytrvali v okupovaném území, tklivě a důrazně žádá olomoucká konsistoř. Její přípis byl uveřejněn
v novinách i Neděli a velice se mi líbil.
O životě v Sudetech donášejí sem lidé zprávy často právě opačné. Libují
si ovšem říkati, že je tam zle. V Hluboké stojí prý husa 45 Kč, kdežto u nás sotva
30 Kč, jinde vajíčko až 4 Kč, kdežto zde 70 h, kilo másla prý 40 Kč, kdežto u nás
16 Kč, a k tomu mají tam i všeho toho nedostatek a bouří se. V Karlových Varech
vyhlásili prý stanné právo. Ale tomu ani sám referent nechtěl věřit. Shodují se
všichni v tom, že tak dobrý a bílý chléb, jako máme my, oni tam nemají. Dokonce
prý přivezli někam hladovým sudeťákům černý chléb z Říše a ti jim ho vyměňovali za bílý. Ať je tomu však jakkoliv, já říkám: Kdo chce kam, pomozme mu tam.
V úterý 1. listopadu.
Slavnost Všech svatých. Po celý ten čas bylo sloužiti mši svatou krásnou
oázou na poušti, přes níž letěl dravý tajfun. Pravda, nebyl jsem při ní stále soustředěné mysli, často zalétaly myšlenky do shonu politických událostí nebo prodlévaly u těch drahých ohrožených bytostí, které jsem znal a měl rád. Ale při
83
pozdvihování svaté hostie i krve Páně linul se dolů na oltář ten nebeský pokoj,
klid – jaký svět nikdy nemůže dát. Byly to vskutku nejvznešenější chvíle celého
dne a myslím, že ještě po létech budu rád vzpomínat na mše svaté v těch bouřlivých dnech. Častěji se vynořovala pak myšlenka: Kolikrát ještě bude ti dopřáno
obětovat oběť čistou?
Dnes svátek v bělosti chryzantém. Svatí jsou nám blíž a my ve svatém
obcování s církví vítěznou. Ve dnech napětí a nejistoty, jak dlouho budeme ještě
žít, zněla nám slavně sloka svatováclavská z dob středověkých bohatýrů: „Nebeské je dvorstvo krásné, blaze tomu, kdož tam dojde v život věčný, oheň jasný
svatého Ducha“ – a to dvorstvo jevilo se nám v září ohnivé – dnes ta bohatýrská
zář nad naší republikou zhasla a nad naším steskem nese se spíše hlas Spasitelův
z dnešního evangelia: „Blahoslavení tiší – blahoslavení lkající; blahoslavení, kteří
lačnějí a žíznějí po spravedlnosti blahoslavené!“
Paní učitelová J. přijela na hrob svého chotě. Přivezla informace o tolika
věcech: „Všecka naše statečnost a hrdinství bylo by bývalo marné. Němci dávno
nás zaskočili. Zatemňovali jsme Prahu, a zatím bylo již připraveno tolik zrádců
nebo Němců, kteří zapálí k tomu již připravené stohy slámy kolem hlavního
města. Jako ohnivý věnec vzplanou pak Němcům na uvítanou.
Poláci také již byli smluveni: Přeříznou naši republiku od Těšína k Znojmu, odkud potáhnou Němci, a nás v Čechách obklíčí a jako pevnost vyhladovějí. Byly by to chvíle zoufalé a beznadějné.
Odpoledne za krásného suchého počasí koná se dušičková pobožnost
u svaté Panny Barbory. Z části opravený hřbitovní ten chrám ve svém průčelí
i jižní straně stojí tu dnes jako tklivá památka na lásku první ČSR. Letos nám
poskytla vysokou subvenci 8 400 Kč, za níž oprava ta vykonána. Měli jsme rádi
tu republiku, i nasazením života jsme byli ochotni lásku tu dokázat, proto i její
památka bude nám drahá. Ostatně v ČSR mohl být každý z nás slušně živ; ano,
život běžel tak skoro bezstarostně, vesele, jak každý cizinec se mohl přesvědčiti.
Sotva kde jinde žili tak svobodně a spokojeně – a sotva, sotva budem tak ještě
jednou žít my. Zatím však ve způsobu života není vidět u nás změnu žádnou.
Káže se: šetřit, uskromňovat se! To nepřipadne nikterak za těžko těm, kteří nemohli ani ve staré republice rozhazovat. A na ty, kteří rozhazovali, je to docela
zdravé: šetřit a uskromňovat se.
84
Ve středu 2. listopadu.
Dušiček. Dopoledne ještě krásně, k večeru se rozdeštilo. I dnes přišlo
mnoho věřících na hřbitov i do kostela. Pan hrabě Kerssebrock přijel, jak kdysi
psal, na svatou Terezii, kdy byla mše svatá obětována za jeho matku hraběnku
Terezii. Neměl již tak pohodlné cestování jako dříve: Z Klatov se dostal vlakem
toliko do Přeštic, pak musel autobusem dál do Plzně a z Plzně mohl zase vlakem
na zastávku nebo konečnou stanici Mladotice. Jak jsou přeřezány žíly naší dopravy – tak nelítostně, jako by nikdo přitom nekrvácel.
Lidové listy v článku „Zemřelí mluví k nám“ zavádějí nás na hroby národních buditelů a na čerstvé hroby posledních našich padlých na přední stráži.
Co jich tam v těch sudetských horách zůstalo, aniž by rozhlas ohlásil jejich jména: vojáci, finančníci, četníci, SOS, policisté a jiní a jiní. Učí nás konat věrně svou
povinnost pro vlast a národ.
Dochází již denně pošta ze Sudetska, téměř samá žádost o matriční doklady. Většinou jsou již nová razítka, jen německá: Znaim – Karlsbad – Luditz. A kde
dosud nemají nová, dělají si zatím soukromá jako fialové Deutsche Reichspost Hohenelbe, uprostřed hákovitý kříž a: wir sind frei. Nebo: Scheles. Sudetenland ist frei.
Pošta funguje dosud zvolna, přijíždí sem v 10 hodin a v 21 hodin, odjíždí ráno
a večer o sedmé. Na poště v Manětíně vypomáhají běženci ze Sudet; chlubíme
se, že tu máme čtyři poštmistry.
Večer přinesl nám pan soused Novák parte ze Sudet. Ještě je znát, jak bylo
někde připíchnuté. Již o misijní neděli jsem slyšel o takových vyprávět a maně si
vzpomněl, že před dvaceti léty vyvěšovali u nás také parte o Rakousku. Nemesis
nezapomněla. Opsal jsem si je a v překladě vypadá takto: V parádním černém
rámečku je křížek a pod ním:
„Bolem naplněni podávají podepsání hluboce žalostnou zprávu o konečném skonání svého milovaného dítěte Tschechoslowakei. Zesnula v sobotu 1. října
1938 po dlouhém bolestném utrpení následkem operace slepého střeva, zaopatřena mazanými (salbungsvollen vlastně) řečmi jejích ministrů, odevzdána do vůle
spravedlivosti, ve 20. roce věku svého. – Slavnostní uložení koná se v době od
1. do 10. října 1938. – Slavná zádušní mše bude 28. října 1938. – V Ženevě, 1. říj-
85
na 1938. O tichou soustrast prosí: Litvinov – Finkelstein, Stalin;20 strýcové. Gottwald21, Dimitroff,22 Syrový; pěstouni. Společnost národů,23 rodiče. – Pohřební
ústav Benesch,24 Jaksch25 Spol, dříve Masaryk.“
A dosud visí v Sudetech na domech girlandy a vlají prapory.
Ve čtvrtek 3. listopadu.
Smutný deštivý den. Večer v 6 hodin konáme obvyklou pobožnost Svaté
hodiny. Jen hrstka lidí přišla. Ty svátky vyčerpaly i zbožnost, a také to napětí
posledních týdnů. I zde, ač víme, že to nemá být, cítíme únavu snad všichni. Nedružíme se k těm, kteří klesají ve víře říkajíce: „Ani svatý Václav nám nepomohl,
ani v Paládiu uctěná Matka Boží, a Pán Bůh se dívá na tu nespravedlivost“ –
Bohu žel, je dost lidí, kteří tak mluví, a stále třeba poukazovat, že myšlenky Boží
a cesty Páně jsou jiné než naše, že můžeme s panem kardinálem doufat, že tak
veliká oběť, kterou Československo přineslo pro mír, přinese nám velké požehnání od Pána Boha – ale prostě jsme znaveni, vyčerpáni, neschopni k dlouhým
pobožnostem, a tak bychom chtěli jako unavené dítě vrhnout se v náruč Boží
a tam si trochu zdřímnout. A přece mi nedá před pobožností vzpomenout, že
tomu teď právě dvacet let, kdy o dlažbu Staroměstského náměstí zaduněl stržený Mariánský sloup. Na usmíření modlíme se společně zbožně večerní Anděl
Páně.
20 Josif Vissarionovič Stalin (12. 12. 1879 – 5. 3. 1953). Od roku 1922 generální tajemník
Komunistické strany Sovětského svazu, od května 1941 předseda rady lidových komisařů.
Za 2. světové války předseda Státního výboru obrany, lidový komisař obrany a vrchní velitel
ozbrojených sil.
21 Klement Gottwald (23. 11. 1896 – 14. . 1953). Od roku 1929 generální tajemník KSČ,
1929 – 1938 poslanec Národního shromáždění. Za 2. světové války vůdce čs. komunistického
odboje v Moskvě.
22 Georgi Michajlovič Dimitrov (18. 6. 1882 – 2. 7. 1949). Od roku 1909 stál v čele bulharských odborů, od roku 1923 v emigraci. V roce 1933 souzen v Lipském procesu s údajnými
žháři Říšského sněmu. Od roku 1934 v exilu v Moskvě, za 2. světové války vůdce bulharského
komunistického odboje.
23 Mezinárodní organizace, která vznikla na základě mírové konference v Paříži po skončení 1. světové války. Měla dbát na demilitarizaci a udržovat světový mír. Sídlila v Ženevě
v nově postaveném Paláci národů. Fakticky přestala působit v roce 1939, formálně zanikla po
skončení 2. světové války.
24
Správně má být Beneš.
25 Wenzel Jaksch (25. 9. 1896 – 27. 11. 1960). Od roku 1938 předseda Německé sociálně
demokratické strany v Československu. Od roku 1939 působil v exilu v Londýně jako vůdce
německých antifašistů.
86
V pátek 4. listopadu.
„Vy, slečno T., vy se napláčete!“ Večer přišla k nám zase ustrašena: Manětín i s Újezdem připadne k Říši. Už dříve to povídali němečtí financové, teď to
bude do týdne, že by se na to mohli vsadit. A naši finančníci to také čekají. Co
řeknou Němci, to se jistě stane. A pak, k čemu pak před týdnem po celé tři dny
odváželi velkými auty ze zdejšího skladiště obilí? Kdyby si byli jisti, nechali by
je přece zde. V krámku, kam přijdou všelijací lidé, dovědí se samé takové pěkné
věci a obyčejně mají pak zkaženou náladu.
S námi si vyslechne ještě večerní zprávy z rozhlasu. Mluví o posledním
zastavení naší vlasti na křížové cestě: Ve Vídni rozhodlo Německo a Itálie oddělit
krásné kraje z našeho Slovenska a Podkarpatské Rusi. Ty země mají teď plnou
svobodu a budou s námi tvořit jeden společný federativní stát. Jejich problémy
jsou nám vzdálené, jejich bolest je nám blízká. I oni krvácejí. Včera jsme omylem
se domnívali, že ztrácejí i Nitru – a litovali jsme je. Ta decentralizace se velebí
všude, sám jako panslavista přeji ji ze srdce jak Slovákům, tak Ukrajincům, ale
jako temný přízrak se mi zdá, že i nad Karpatami se zvedá hákovitý kříž německé nadvlády podle starého: divide et impera! Rozděl a panuj! Avšak pro útěchu
si říkám: Ani Hitler, ani Mussolini nezůstanou věčně. A líbí se mi, že se nikdo
neprosil o arbitráž Anglie a Francie. Ty by oloupily Slovensko ještě víc.
V sobotu 5. listopadu.
Již po několik dní se vypravuje po městě, že se z chudobince vystěhovaly
dvě německé rodiny, hojně obdařené dětmi, které uměly po lidech nehezky pokřikovat. Jejich pověst nebyla nikterak valná. Říká se, že si henleini u nich objednávali dopisy o jejich utrpení a útisku. Oskar totiž, člověk vícekrát trestaný, umí
dobře i pěkně psát. Sotva asi vylíčil, co muž i žena prokouří, nebo že G. práce
nevoní, ale patrně napsal, jak se živí psy a kočkami (což je pravda). Teď odešli
všichni do Říše, do Nečtin. Vypravuje se, že tam přišli s křikem, že prý zdejší
Češi o půlnoci vnikli k nim do bytu a vyházeli je na ulici z národnostní zášti. Tamější Němci, patrně NSA, se jich ujali jako mučedníků, brali jejich děti do náručí,
líbali je a hned dali mužům výnosné zaměstnání: G. dělá prý policajta, Oskar
píše na poště. Dokonce je prý ubytovali v domě uprchlého žida, který jim dali
k dispozici. Jiné hlasy jsou, že se již přesvědčili o obou rodinách a poslali muže
dělat na stavbu silnice u Žatce. Ono se povídá mnoho, často však není za tím nic.
87
Ze srdce přejeme oběma rodinám, aby se tam měly hodně dobře a víckrát se jim
po Manětíně nezastesklo.
V neděli 6. listopadu.
Ranní byla s německým zpěvem i kázáním. Není radno píchat do vosího
hnízda, zvláště dnes ne. Odpoledne se dovídám, že dnes přišly nepříznivé zprávy o Manětíně. Prý se jedná právě v těchto dnech o náš úsek a snad nás chtějí vyměnit za Litice nebo Nýřany. Litice zabrali celé, z Nýřan nejdůležitější a největší
část. Jak cítíme s tamními Čechy, jak bychom jim přáli vysvobození, ale na náš
účet? To by zase nebylo spravedlivé. Nejistota, co s námi bude, kazí náladu, že
se mi nechce ani ven, zvláště ne na žlutickou silnici, kde dosud nevím, v kterých
místech ji přetíná hranice. Někdo může mít na člověka pifku, přetáhne ho přes
hranice, udá za špiona, a jsi v tom. Prý jsou tři manětínští Němci „v hoře“, totiž ti,
kteří v létě uprchli přes hranice: Eckel, Schinana a ještě jeden. Dělají tam ordnery
a těší se na triumfální vjezd do Manětína.
V pondělí 7. listopadu.
Ve škole se ptá pan ředitel, co nového, a já se ho ptám, ví-li, co jak pochodil Manětín, zůstane-li při republice, či zaberou-li jej Němci. „Tak nám to mají
říci aspoň včas, abychom měli kdy vystěhovat se , a ne to nechat až na poslední
den!“, to byla jeho odpověď.26 Energická.
Že Němci stále se pokoušejí o zábor Manětína, je jisté, ale nemusíme se
toho lekat. Dobře řekl někdo velmi rozumně: Myslím, že to dělají Němci v pohraničí všude. Kdyby měli přihlížet ke každé takové žádosti, měli by mnoho
práce. Ovšem, to se dá i obrátit: Tak jsem uvažoval ještě včera i dnes, že napíšu
žádost třeba Umělecké besedě jako předsednictvu bývalé barokové výstavy, aby
z hlediska uměleckého bránili Manětín, perličku baroka západních Čech. Kdož
ví, nedopadlo-li by to stejně jako hořejší odpověď. Proto s tím počkám. Ostatně
nemyslím, že by nás teď ještě zabrali: Němci se stěhují pryč, ti patrně dobře větří,
že zde zůstanem pod slovanskou trikolorou. Pan starosta s náměstkem a tajemníkem27 jsou prý v Praze. Domáhají se, aby Němci ustoupili z obecních lesů při
26
Zde přeškrtnuto: „ovšem, řekl to spíše žertem, ale“.
27
Starostou města byl JUDr. František Korál a jeho náměstkem od srpna 1938 Jan Tříska.
88
prajtenštejnské silnici. Lidé ovšem říkají: Jeli, aby učinili poslední pokus zachránit Manětín.
V úterý 8. listopadu.
Výročí bělohorské bitvy.28 Dnes jsme pokořeni skoro tak jako tenkrát.
A zase pro neblahou politiku. Nedělní noviny citovaly katolický švýcarský list,
že se o nás sympaticky rozepsal v článku „Mírem poražení“. Teď je už ticho,
zvednuté vlny se uklidnily, brzy opadnou. S jakousi elegií vzpomínáme:
Z letošního sokolského sletu29 poslaly mně švarné sokolky, bývalé mé žačky, pohled: Napřed statný sokolík roztahuje paže a objímá jimi za sebou ležící
republiku, vyznačenou jako mapu ovšem v tehdejších velikých hranicích; jaké to
bylo tehda nadšení, jak slibné – a co nám udělali! Zůstali nám jen dva spojenci
věrní: Rumunsko a – Vatikán. Vděčně to kvitovali v novinách: Bůh žehnej věrnému Rumunsku! a s úctou mluví o Svatém Otci.
Ve středu 9. listopadu.
Jen vzpomínky: V době napětí kolovalo mnoho roztodivných zpráv a byli
lidé, kteří jim tvrdošíjně věřili: V Německu vypukla revoluce. Hitler se pohádal s Göringem.30 Göring je zastřelen. Rusové jsou již zde: v Brně i v Plzni mají
své letouny, mnozí jsou přestrojeni do našich vojenských stejnokrojů. Faktum:
Rumunsko povolilo Rusům přechod do Československa. Kdo nevěří, může být
snadno podezřelým. Ale to všecko není nic proti tomu, co si v Říši povídali o nás
a co o nás šířil německý a italský rozhlas: „Česká soldateska spojená s komunistickými bandami vraždí pokojné sudetské Němce, rekvíruje jim živobytí, a pod.“
bylo na denním pořádku. A bylo mnoho naivních posluchačů, kteří tomu věřili;
28 Jedná se o bitvu na Bílé hoře v Praze 8. 11. 1620, ve které bylo poraženo české stavovské
vojsko a kterou skončilo České stavovské povstání z let 1618 – 1620.
29 X. všesokolský slet se konal v Praze na přelomu června a července 1938 na strahovském
stadionu. Slet byl zaznamenán na filmový pás a následně jako dokumentární film promítán
v československých kinech.
30 Hermann Göring (12. 1. 1893 – 16. 10. 1946). Člen NSDAP, od roku 1932 předseda Říšského sněmu, od roku 1933 pruský předseda vlády a ministr vnitra a říšský ministr letectví.
1939 ho Hitler určil svým nástupcem. V Norimberském procesu 1946 odsouzen k trestu smrti,
spáchal sebevraždu.
89
nejhloupější, že se našli takoví i mezi Čechy. Libovali si pak v poslechu vídeňské
propagandy.31
Vykvetly i krásné květy vlastenecké lásky: Školáci sbírali, aniž by je kdo
vyzval, mezi sebou na obranu státu. Jak radostně mi hlásili: „Už máme dvanáct,
už dvacet korun!“ – V CPO cvičili se v ochraně bližního, dnes již pracuje i zdejší
Červený kříž: Asi 18 členek plete ve škole dvakrát týdně zimní oděv pro děti
uprchlíků. A ve dnech, kdy se mluvilo o plebiscitu, dojat jsem četl dopis paní
P. z Prahy, zdejší rodačky, aby se informovali a pak jí napsali, smí-li se i ona plebiscitu zúčastnit: Na pomoc Manětínu! Stranictví i sektářství je dosud zatlačeno,
jsme dosud jediným svorným národem s výjimkou bezvýznamných fanatiků. Ve
škole mi říká paní učitelka, že pro lítost nemůže učit vlastivědě, nemůže říci dětem, co všecko jsme ztratili. Mapy Československé republiky zmizely z tříd; jen
v Hrádku visí dosud. Pan učitel tam naznačil barevnou křídou přibližné hranice
našeho nového státu.
Ve čtvrtek 10. listopadu.
Pošta funguje zase pravidelně, a to již celý týden. Jenom spojení se Sudetskem je obtížné, všecko, i jízda vlakem, jde přes Prahu. Včera sem přišel sudeťák
ze Žatce. Dojel do Žihle a odtud jde pěšky. Shání doklady árijského původu,
zoufale nějakého neznámého nemanželského předka nějakým známým. Pospíchá, musí pěšky zase až do Žihle. Těším ho: „Teď pojede autobus a můžete vlakem“ – „Když vlak nejede dál než do Mladotic!“ Dnes přinesl listonoš úřední
zprávu od pana vikáře: Kaplanské místo v Manětíně je obsazeno od 1. listopadu.
A hned přiložené dva dekréty: Kaplan bude excurrendo administrovat Oboru –
tj. Manětín ho ani neuvidí. Tím kaplanem není nikdo jiný než rezignovaný pan
farář Touškovský, vikář plzeňský, náš drahý český vlastenecký kněz vldp. P. Resl,
předseda Jednoty pro záchranu Mariánské Týnice. Toho jsem se před dvěma měsíci nenadál, že mu budu šéfem. Jsem nesmírně rád, že tak vzorný kněz zůstane v naší republice, která dobrých kněží tolik potřebuje. Němci chtějí stejně jen
německé pastýře. V úterý mi vyprávěl sudeťák pan Tobiáš (jenž tu sháněl – jak
se již samosebou rozumí – matriční doklady), že v neděli kázal katolický kněz
v Teplicích-Šanově: „Hitler je poslán od Prozřetelnosti: Ze světové války se vrátil
slepý, ale Bůh ho uzdravil, aby prohlédl, a poslal ho, aby otvíral oči mnohým.“
31
Jedná se o vysílačku Pravda vítězí!
90
Někdo si udělal povedený vtip: Roztrousil, že ve 20 hodin bude mluvit
Hitler do rozhlasu: promluví ostře proti Anglii a poví i něco velmi pěkného pro
Československo. To ovšem budilo zvědavost. Přidávali, že to četli v novinách,
dokonce již věděli, co řekne: Nabídne Československu, aby mu dalo armádu
proti Anglii, že by jí dal německé důstojníky a že nám za to vrátí všecko, co nám
sebral. Tomu poslednímu jsem arciť nevěřil, ale jinak na celý ten vtip nalétl. Ano,
pozvali jsme i sousedy poslechnout něco tak zajímavého.
Při žádostech o matriční doklady mají Sudeťané veliké nesnáz s placením:
V dopisech peníze zasílat nesmějí, psaní musí být otevřená nebo je otevrou v Praze, kde je opatří razítkem „Cenzurováno“ (několik takových obálek schovám
pro archiv); na dobírku zasílat není přípustno, mezinárodní poukázkou rovněž
ne, jedině prostřednictvím Národní banky, kde nutno žádat o povolení. Proto to
dělají buď tak, že do psaní vloží několik mezinárodních odpovědek, které zde
vyměňujeme za peníze (jednu za 2 Kč), nebo se obrátí na zdejší známé, aby jim
zatím půjčili. Dnes jsem byl v takové záležitosti ve zdejší německé záložně. Úřaduje tam jediný pokladník, zdejší příslušník pan M., ostatní personál je v zabraném území. Říká mi, že 80 procent vkladatelů i členů mají v Sudetsku, zdejší,
kdož zůstali v Manětíně, záložnu neudrží. Pomýšlejí připojit ji a přestěhovat do
Žlutic. Teď jejich obchody úplně uvázly.
V pátek 11. listopadu.
Ve Vladměřicích jsou prý zase vojáci, dokonce i u Ovčína. Nemohl jsem
se o tom přesvědčit. Jen cestou ze Hvozda jsem se šel podívat, co na tom pravdy,
že zase zavírají kryty. Opravdu, mříž je zase tam. I auto s vojáky jsem potkal. Asi
vezou mříže k ostatním krytům, aby tam zbytečně nechodili zvědavci. Železné
tyče, zakopané na Švendově louce, opět vykopali – již před týdnem – srovnali
a čekají, až je někdo odveze. Ještě něco čeká na odstranění: bílé tabulky s nápisem: „Fotografování zakázáno. – Photographieren verboren. Okresní úřad v Kralovicích.“ To je jediný německý nápis na úřední tabulce, který zůstal. Snad nenašli,
kdo by tabulky odstranil. Jsou kus cesty od místa, kudy se táhne pásmo krytů.
Hvozdecký pan řídící se již vrátil z vojny. Sloužil v Plzni u koní. Vzpomíná, jaká to byla práce demobilizovat koně. Jak dlouho do nocí, až do rána pracovali, ale pořídili dobře. Pan učitel dosud slouží, též v Plzni.
91
I po Plzni roztrušují poplašné zprávy, že bude vyměněna za Duchcov,
a vždy věrní Plzeňáci mají zbytečně strach. U nás obavy ustávají; k slečně T.
přišel do krámu četník vyšetřovat, kdo takové zprávy rozšiřuje.
V Pasekách potkávám teď málo lidí. Dva finančníci, jeden jako hora,
s puškou, jdou ke Hvozdu. Již minule jsem je potkal. Dnes jsem slyšel, že jeden
finančník na Hvozdě se zastřelil. Střelil se do hlavy, jelikož však ještě žil, honem
s ním jeli do Plzně, ale cestou skonal. Chudák, snad zkusil tolik na hranicích,
a teď zde, kde ho žádný henleinův freikorps neohrožoval, bere si život. Co ho
k tomu dohnalo?
V sobotu 12. listopadu.
Včera vyklízeli ve škole třídu, v níž byl složen nábytek z hraničářských
škol. Je toho plná tělocvična a třída byla rovněž přeplněna. Až to u srdce bolí:
tolik pěkných věcí a již nebudou sloužit těm účelům, za kterými byly pořízeny.
V pondělí se začne vyučovat opět i v německé škole. Skoro to vypadá, že druhé
vydání ČSR bude v tomto ohledu nezměněné, v jiném ohledu zkrácené.
Dnes jsem tu měl Němce z Karlových Varů. Ukazoval mi tištěný svůj rodokmen až od roku 1680: jako historická příručka vypadal. Shání doklady pro
svou paní. Vypravuje, že v Sudetech dosud girlandy a prapory, že Říše věnovala
600 milionů marek (ty dvě nuly si asi přidal) na podporu strádajících; říkal, že
tam nezaměstnaný chodí dnes v kabátě, jaký ani on ani já dovolit si nemůžeme;
že tam mají všeho dost; rolníci dostanou víc hnoje a víc jim poroste, proto mohou
klidně víc dodávat: zkrátka „je to pro vás škoda, že nepřipadnete k Říši!“ Ale prý
bude celní dohoda, hranice sotva budou znát. Prezidentem se stane Dr. Chvalkovský,32 německé noviny píšou o tom již jako o faktum.
Pospíchal, měl propustku jen do dvanácté hodiny a už bylo přes poledne.
Našich peněz směl si vzíti jen 30 korun.
Jiné zprávy jsem slyšel večer: Do Manětína přijela nedávno jedna paní
z Chomutova a vyprávěla, jak to tam vypadalo v posledních dnech české vlády:
Člověk aby se bál jít na ulici. Procházeli se tam komunisté čeští i němečtí, sociální
32 František Chvalkovský (30. 7. 1885 – 25. 2. 1945). Od roku 1921 československý vyslanec
v Japonsku, USA, Německu a v letech 1932 – 1938 v Itálii. 4. 10. 1938 – 15. 3. 1939 československý ministr zahraničních věcí. Od roku 1939 tzv. vyslanec Protektorátu Čechy a Morava
v Berlíně.
92
demokraté a čeští vojáci a stříleli do Němců, henleini zase do nich, nikdo si nebyl
jist životem. Proto byl nesmírný jásot, když říšské vojsko vtáhlo do města, nastal
klid. Ovšem, když se Němci takhle dívají na události, pak se jim jeví naše obrana
ve velmi pochybném světle. Měli by však vyšetřit, kdo začal střílet, kdo zákeřně střílel a možno-li Čechům připisovat případná řádění komunistů. Ona paní,
dávná henleinka, říkala, že židé komunisty naštvali. Snad je to také jen výplod
henleinovské fantazie.
Buď jak buď, a říká to zde každý vlastenec, lépe v malém, ale doma, než
ve velkém, ale v područí. Přece bychom neměnili republiku za egyptské hrnce
v Třetí říši.
V neděli 13. listopadu.33
Neděle 23. po svatém Duchu, s evangeliem o vzkříšení dcerušky Jairovy.
Snad by se hodilo časové téma na kázání o naší republice: „Proč hlučíte? Nezemřela, ale spí. Jediný Kristus se svým učením může jí vrátit život, bez Krista zůstane v mátohách smrti. Proto Convertete Jerusalem! Obrať se Jerusaleme
k Hospodinu, Bohu svému!“ – Ale kázání, stále na vezdejší poměry upravená,
již omrzela. Věřící chtějí něco klidnějšího, co nepřipomíná tak bolest dneška. Proto jsem měl jiné téma: kladné stránky smrti, k níž přistupuje Kristus. Ale mile
mě zarazila slova introitu: (Jer. 29, 11,12 a 14): „Dicit Dominus: Ego cogito cogitationes pacis et non affictionis: Praví Hospodin: Já obmýšlím myšlenky pokoje a ne
trápení. Vzývati mě budete a já vás vyslyším a ze všech míst přivedu nazpět
vaše zajaté. (Žalm 34, 2): Požehnal jsi, Hospodine, své zemi, odvrátil jsi zajetí od
Jakuba.“ Nevztahoval jsem ta slova na židy, právě v těchto dnech v Německu
surově pronásledované34 v odvetu za atentát na pařížském velvyslanectví,35 ale
spíše na naši vlast.
Připadá mi, jako by se zvolna zvedala po ohromné potopě, která spláchla naše vůdce ze starého režimu, smyla naše odvěké hranice a odplavila nános
33 Škrtnuto slovo „října“, nad škrtnuté slovo perem napsáno slovo „listopadu“, totéž napsáno i vedle obyčejnou tužkou.
34 Jedná o tzv. Křišťálovou noc, kdy se z 9. na 10. 11. 1938 konaly v Německu protižidovské
pogromy, při kterých byly vypalovány židovské synagogy a modlitebny a vypleněny židovské
obchody.
35 Záminkou k tzv. Křišťálové noci se stal atentát na tajemníka německého vyslanectví
v Paříži, Ernsta von Ratha, 7. 11. 1938, kterého dvakrát střelil sedmnáctiletý žid Herschel
Grünspan. Rath zemřel na následky atentátu 9. 11. 1938.
93
cizoty. Potopa, co trest Boží na nás seslaný. Moře, z něhož se vynořujeme, burácí
kolem nás – snad zaplaví i jiné; my musíme k novému životu, k nové práci: To
moře lidské nezná odpočinu, ty též ho neznej, stále měj se k činu, dál národe
můj drahý, věčně dál. I rozhlas náš již před týdnem či na Všech svatých hlásal:
„Obrozená republika je již na pochodu! – Dej, Bože, aby na přímluvu Matky
Syna Tvého brzy se snesla k nám holubička se zelenou ratolestí věštící budoucno
vlasti a národu našemu.“
Ostatně za poznámku zde stojí, že v dobách té hrozné nejistoty, zůstanem-li ve staré vlasti, či odtrhnou-li nás Němci, říkali mi někteří: „Máme důvěru
v naši Pannu Marii Loretánskou, v posvátné Manětínské Paládium, že jako dříve
již tolikrát Manětín chránila, zachrání nás i nyní.“ – A modlili se tam před tím
milostným obrazem Matky Páně.
Odpoledne jsme byli s tatínkem na žlutické silnici podívat se, kde i ona
přestává být naší. U drtiče štěrku. Měl jsem radost, že strom s obrázkem Panny Marie Pomocnice, kde jsem stanul poprvé na svátek sv. Václava roku 1925
co kaplan nováček, stojí ještě na naší straně. Kousek dál je zaražen slabý kmen
stromku opačně do země a nahoře natřen říšskoněmeckou trikolorou. Cestou
zpět potkáváme stranou na německé cestě říšského finančníka či spíše grenzjägra s dvěma ordnery: jsou v civilu, na levém rukávě mají veliký kulatý žlutý odznak a dlouhé pušky na rameni. Na pozdrav odpovídá grenzjäger hitlerovským
vztažením paže a ordneři nedůvěřivě na mě koukají.
Toť poslední, co jsem zažil. Je pozdě, již půl dvanácté v neděli 13. listopadu, venku po nádherně slunném dni silně mží. Dnes jsem tedy dohonil čas
v tomto deníku, který jsem s nemalým elánem začal psáti před čtrnácti dny pro
úlevu v jednotvárných pracech úředních, a snad i pro památku rušných a krušných dob, jež prožíváme, kde jsem se snažil co nejvěrněji zachytiti ozvěnu událostí, jak zaléhala sem do nového kněžského života na děkanství v Manětíně.
Bude snad ještě zaléhati. Pak se rád opět chopím pera, abych v kronice
této pokračoval.
Mezi nedělemi, kdy se čte svaté evangelium o konci světa a posledním
soudu, namanou se v mysli slova Páně u sv. Matouše (23, 6): „ale ještě není konec.“ – Ani konec všech rozrušujících dní u nás. Proto pokračuji v deníku.
94
V pondělí 21. listopadu.
Za ten týden seběhlo se zase několik událostí: V pondělí 14. listopadu36 vyprávěli po Manětíně, že „bartolomějská noc pro židy v Říši“ měla i v Nečtinech
svou krutou odezvu: I tam chtěla chátra spálit synagogu a jen pro nebezpečí, že
by tím ohrozili i okolí, spokojili se tím, že v ní pustě řádili a liturgické předměty
vyvezli za město a tam – u svaté Anny37 – je spálili. Pak se vrhli na židy, ztloukli
je, nutili, aby zametali ulice nebo je i vyhnali. Co je na všem pravdy, nevím, píšu
jen, co se zde povídalo. Tamější (či březínský) žid Zeltner, kdysi obchodník v dobytku, běhal zoufalý po Manětíně a říkal prý: „Vyhrožovali mně, že do 48 hodin
musím z Nečtin zmizet. Na hranicích mi odebrali skoro všecky peníze: měl jsem
210 marek, nechali mně jenom šest. Tak mi nezbývá než koupit si provaz a jít do
lesa udělat všemu konec.“ – Nejsmutnější byla zpráva, že vyhnali i epileptika
žida Kohna, s ženou ho ošetřující, zahnali je na újezdskou hranici, ale naši jim
bránili dál. Nábytek nechali u německé závory, naši postavili pak závoru svou.
Židé uprchli tedy do stohu těsně na naší straně a tam se ubytovali ve slámě. Zůstali tam až do soboty, Újezdští jim nosili ze soucitu jíst a také z vděčnosti, že jejich otec, starý MUDr. Kohn, je kdysi léčil. Měli prý jen peřinu na přikrytí a dívali
se, jak ordneři u pohraniční budky štípají a pálí jejich nábytek. Žid Kohn je tou
padoucnicí již i přiblblý. Litovali jsme ty nebožáky; nejdříve jsem pochyboval,
je-li co na tom pravdy; když jsem slyšel, že všecko, chystal jsem se tam v neděli,
že jim vezmu koňak nebo rum – ať si povídá, kdo chce a co chce, – a tu jsem
se dověděl, že v sobotu oba nemocné odvezli zpět do Nečtin. Dnes jsem byl až
u stohu a naši vojáci, kteří tam mají budku, potvrdili mi pravdivost celé bolestné
události. Večer svítil daleko oheň, který si rozdělali před budkou; a blízko plál
druhý, kde za závorou stojí stráž německá. Újezdským porazili i švestky a pálí je,
ač mají celý les na Kozelce zabraný.
Jsou vyhlášky, že se uprchlíci nesmějí usazovat v okresech na demarkační
čáře. Zde tedy téměř žádné nemáme.
Ve čtvrtek 17. listopadu jsem byl v Plzni na rekolekci západočeského
duchovenstva. Pro vzdálenost a nesnadné spojení jezdím na takové schůze jednou za rok. Teď se i hodí zvlášť příležitost k svaté zpovědi: co jsem knězem,
nebyl jsem tak dlouho bez této svaté svátosti: od 1. října do 17. listopadu. A jsem
knězem již patnáctý rok. Cesta měla tu nesnáz, že k onomu vlaku nejezdí auto36
Škrtnuto slovo „září“.
37
Jedná se o katolický kostel zasvěcený sv. Anně.
95
bus. Přislíbiv mši svatou, nemohl jsem se vydati pěšky a musel si zjednat auto.
V Mladoticích stály nepřehledné řady vozů, vagony československé i říšské. Je to
poslední stanice. A jak vypadají jízdní řády! Jsou to jen jako vyhlášky kouskové.
Zajímavé je, že u Vladměřic nás zastavila vojenská stráž, nevezl-li šofér židy:
žádný židovský běženec sem nesmí. Do Plzně jsme jeli přesně, ale P. Dr. Urban
O. S. F. již přednášel o stanovisku kněží v našem národním ponížení: Pád politiky není ještě pádem věci Boží, najdou se vždy nové cesty, jimiž povede Církev
své dítky ke Kristu. A pro útěchu: Kdož ví, není-li naše ponížení pro nás dobrodiním v tom smyslu, že vzplane-li přece světový požár – u nás již nevypukne. Pak přednášel náš P. Resl o zkušenostech českého kněze v zabraném území.
Sám odešel z Touškova dobrovolně a jeho kaplan, Němec, obstaral sám uvítání
říšského vojska, když na kostel vyvěsili 5 metrů dlouhý prapor a zvonili. Týž
kaplan měl i Te Deum. V zabraném území na Plzeňsku zůstalo pramálo českých
kněží. Na náš vikariát se uchýlil též všerubský pan farář Tomášek na prázdnou
faru do Krašovic. V Čelivě zatkli starého „Bauernpfarrer“ Čecha, vldp. Bureše,
že prý jednou kázal proti tamním předákům SdP. Rekolekce se zúčastnilo na 50
kněží, i náš P. Vinš byl mezi nimi.
Plzeň dělala dojem, jako by se pranic nezměnilo: stejný ruch jako dříve.
Nakupoval jsem – v krámě si povídají, které obce jsou zabrané a které volné, na
poštovní schránku někdo nalepil pásek s vytištěným „Pověste židy!“, ale někdo
to přeškrtal a bezúspěšně se pokoušel pásku strhnouti. U Bati jsem si koupil na
cesty do Hvozda za 49 Kč boty s gumovou podrážkou, u Jonáků oběd, slušné
porce za obvyklou cenu, dohromady 15 Kč, a přitom vzpomínal, bude-li ještě za
rok tak dobře a lacino.
Doma jsem našel večer poštu: Šest žádostí ze Sudet a Rakouska o křestní
listy, tři z nich adresovány na Pfarramt Manetin Sudetengau a uvnitř na konci žádosti Heil Hitler! Snažím se zhostit38 se takových věcí obratem, pracoval jsem do
půl dvanácté v noci.
Večer jsem si však zašel ještě k panu řediteli Procházkovi, protože k nim
znenadání přijel zeť pan rada Dr. Vet., Páv z Prahy. Polekaly je tam zprávy velmi
nepříznivé o osudu Manětína, nebude-li přece jen vyměněn. I v Plzni se říkalo,
že Chodové intervenovali v Praze. My jsme již těm zprávám zvykli, a proto jsme
ho mohli všichni uklidnit a přáti mu, aby na Vánoce přijeli všichni k nám bez
38
Škrtnuta slova „zbavit se“.
96
pasu. Jeho péče a starostlivost o Manětín nás dojímá, sílí a těší. Sháněl informace
po všech známých a pospíchal domů, kde na něj s napětím čekají.
V pátek přinesla paní Br. zprávu, že hrádeckého pana K. zavlékli do Němec, když si šel „na pařezy“ do hory. Divíme se, proč vůbec na pařezy chodil,
a soudíme, že spíše někdo z pomsty ho tam zlákal. Bylť zadobře s tamními Čechy, teď běda mu! Po celém Manětíně se o něm mluví.
V sobotu jsem zamýšlel stavit se v Hrádku u Kordů a přeptat na to, pro
nedostatek času jsem se k tomu nedostal. Zato včera v neděli přišel pan K. sám
a vysvětlil, jaké dobrodružství prožil: byl opravdu sebrán, až běda pravděpodobně, na udání nějakého ordnera – z Hrádku utekli do Říše z vojny hrádecký
šenkýř Rot a mladý Haesner. K. chodil na pařezy už déle, maje k tomu propustku i všecka ostatní povolení. A když si odvážel s šestnáctiletým synem poslední
náklad, hocha pustili a otce sebrali, nejdřív do Chlumu, kde ho vyšacovali, pak
autem do Žlutic, kde ho podrobili mnohem důkladnější prohlídce a zavřeli do
vězení do cely, kde vězní i nečtinského žida Bergmanna. Marně se dovolával
známých, neznali se k němu – až říšskoněmecký důstojník v sobotu ráno před
soudcem ho propustil dokázav, že má všecky věci v pořádku. V žaláři měl jen
jednu přikrývku, dávali mu bramborovou polévku a hořkou černou kávu, v sobotu čočku, na kterou ale už nečekal a běžel pěšky domů radostně, jako by vyhrál milion. Pochvaloval si říšské Němce, že jednají velmi vlídně. Jeho hoši ho
s propustkou hledali v Chlumu i v Žluticích. Peníze, přes 300 Kč, které měl na
zaplacení úroku v manětínské německé záložně, mu odňali, ať si asi za tři neděle
pro ně přijde. Velmi lákavé! Naše úřady již se chystaly zakročit o jeho propuštění: bylť v zajetí čtyři dny.
Dnes ráno, v pondělí, vypravuji panu ředitelovi školy, co jsem slyšel: I Němci
v Říši měli prý svého Otčenáška a zachytili rozhovory, které v telefonu mluvil
Dr. Beneš s Janem Masarykem.39 Prý se v nich vyjádřovali s málo respektem
o Hitlerovi i Chamberlainovi. Němci to zachytili na gramofonovou desku a když
přijel Dr. Chvalkovský k Hitlerovi, spustili mu ten gramofón. Ten asi poslouchal!
„Si non è vero, è bene trovato“, říkával o takových pověstech můj zvěčnělý šéf. (Byť
by to nebylo pravda, je to vtipně vymyšleno).
39 Jedná se o pravdivou informaci. Přepis některých telefonických hovorů byl publikován
v roce 2002. Viz: Dejmek, Jindřich: Z telefonických rozhovorů prezidenta Edvarda Beneše
s československými vyslanci v Londýně a Paříži v září 1938. Moderní dějiny 10, Praha 2002,
str. 271 – 291.
97
A večer vlastně to, co mi vtisklo zase pero do ruky: Paní Braunová přinesla novinku: Hrádek připadne k Německu. Ve čtvrtek bude obsazen, už jim
vzkázali, aby se na to připravili. Též Vertlíkův mlýn s mlynářem Sůvou; o Újezdě
a Manětíně se rozhodne do čtvrtka. Večer má přijet z domova hrádecký učitel,
zadrží ho zde, aby se ani netahal s kufrem do Hrádku. Říkala to jako zprávu
všude potvrzenou. Nevěřil jsem, ale přece jsem se neubránil trochu sklíčenosti.
V Plzni jsem četl v novinách, že hranice na západě byla v Berlíně stanovena již
10. listopadu, ale v Praze ji dosud nevyhlásili. Jsou to zase jen poplašné zprávy?
Těch je plno: I exprezident Dr. Beneš prý pracuje, odletěl do Ruska a doufá, že
dostane všecko zpět. Včera říkali, že Hitler pustí Moravu a „do Vánoc i nás“.
Je svatocecilský večer. Rozhlas vysílá milé vysílání o muzice a muzikantech, „Dědeček vzpomíná“40 na všecky písničky a šlágry za posledních 40 let.
Poslední si stenografuji. Je to písnička o markytánce, kterou jsem rád poslouchal
v době před kapitulací, a lituji, že od té chvíle ji nehrají: „Děvče mé, pojď za
armádou, oblékni si markytánský šat! Udělej kříž nad parádou: teď budem za
chvíli bojovat. Hezká je barva modrá, červená, když kryje tvá bílá ramena. Pojď
za armádou, vždyť každý z nás tě musí mít rád!“ – a končil novou: „Zvedneme
hlavy, zatneme pěsti, vzhlížíme vzhůru do oblaků: Dnes všichni svorně musíme
nésti – tu naši krásnou vlajku Čechoslováků!“ – A tu mně napadlo: Jak dlouho ji
ponesem my v Manětíně? Do čtvrtka? Ale zůstal bych přece jen u svých oveček,
třeba v Říši a v nejistotách před zlobou ordnerů.
V 21 hodin jsem pozdě zapnul rádio na zprávy ČTK. A právě hlásí definitivní hranici.41 Obce na Chodsku Klenčí, Trhanov – na okrese Karlovickém
Hůrky, Rabštejn, Hluboká – ve čtvrtek budou obsazeny. O Hrádku, Újezdě a Manětíně nic. Píšu do 22 hodin, teď zachycuji všecko, o nás zase nic. Ale chudáci
Chodové a vy ostatní! jak dovedeme my, též ohrožení, cítit s vámi! Vaši dnové
pod krásnou vlajkou Čechoslováků jsou sečteni. Na jak dlouho? – A což jestli
rozhlas vyjmenoval všecko? Doufejme, že až k nám zábor nedojde. Je již půl
dvanácté, lituji Chody – pro dnešek dost.
40 Pořad Dědeček vzpomíná nebyl vysílán večer 22. 11. 1938, ale již večer 21. 11. 1938
v době 19.25 – 20.15 na stanici Praha I. Pořad byl přenášen z Brna. Jednalo se o „pásmo
vzpomínek v písni a slově. Napsali: Vlad. Konupka a Karel Kosina. Účinkují: Vlasta Zachová,
Václav Šindler, Jiří Válek (zpěv), Moravské vokální kvarteto, Radiošraml a brněnský salonní
orchestr, dir. Ant. Devátý. Konferují: Václav Šindler a Karel Kosina. Režie: Vlad. Konupka.“
Radiojournal, ročník XVI., č. 47, str. 10 – 11 v programové příloze.
41
Konečná hranice s Německem. Lidové noviny, ročník 46, č. 588, 22. 11. 1938 ráno, str. 1.
98
Ve středu 23. listopadu.
Neblahá zpráva o osudu našeho Hrádku se potvrdila, ač večerní rozhlas ji zamlčel. Vlastně vysílal zprávu, která nás dnes dráždí: Hůrky, Rabštejn
i Hluboká jsou dávno zabrány, co o tom povídá? Včera ráno byl plný Manětín
poplachu, že je Hrádek ztracen: finančníci si hledají nové byty v Brdě. Tak přišli
a ještě dnes stále chodili Hrádečtí Češi i Němci do Manětína nakupovat. Včera
dopoledne a o půl třetí odpoledne přivezli sem na radnici hrádeckou školu na
velikých dvou autech. Vyklidili ji celou, i s kamny. Bylo mi smutno, když sem
stěhovali cizí hraničářské školy, které jsem neznal; tentokrát, když přivezli školu,
kde jsem ještě v sobotu učil, je mi ještě smutněji. Rozhodl jsem se, že se půjdu do
Hrádku rozloučit a zařídit vše potřebné, než bude tato naše farní obec přefařena.
Včera tak pršelo, dnes ráno bylo však krásně; vyšel jsem v 9 hodin, ale šel přes
hodinu, stále se zastavuji se známými. Též listonoš náš přespolní, pan Šebek, tam
pospíchal – dnes naposled. V rokli mezi Brdem a Hrádkem vojáci finančníci právě markýrovali hranici přes potok nahoru na stráň. Ta rokle s příkrými stráněmi
se mi vždycky tak líbila.
Nejdříve jsem navštívil starostu pana Grögra, henleina. Paní prala a velice byla překvapena mým příchodem. Starosta, domkář, byl doma. „Tak se jdu
s Vámi, pane starosto, rozloučit a mám k Vám poslední prosby.“ Hned mě vedli
dál do nízké světničky, kde jsem býval tolikrát na křesťanském cvičení pro radost
zvláště hrádeckým dětem. „Brzy budete přefařeni, myslím do Rabštejna. Dokud
však nemám o tom vyrozumění od úřadů nadřízených a příslušných, vykonávám duchovní správu dál. Bude-li třeba zaopatřovat, vydejte straně potvrzení
o tom podepsané i říšským úřadem, abych se jím mohl prokázát.“ – Jak je to
zarazilo všechny: konec i tu s Manětínem: kostelem, kde byli křtěni jejich dědové i děti, hřbitovem, kde odpočívá tolik Hrádeckých! Mluvili jsme dál velmi
srdečně, starosta přislíbil všecko. „154 léta patřil Hrádek k našemu kostelu, od
roku 1784 – a teď se zase vrací, odkud jej Josef II. přidělil k nám.“ Děti německé v Hrádku neměly dnes školu, starostovy dcerušky, které obě jsem křtil, byly
doma a zesmutněly, seznavše, že se děkan loučí. Dal jsem jim cukrové panenky,
jako jsem dával o křesťanských cvičeních, a při odchodu udělal všem starostovým dětem na čelo křížek. „Tak Pán Bůh vás všecky zde opatruj a buďte zdrávi!“
Vyprovodili mě na zápraží. – Když jsem u nich seděl, přišel i listonoš: „Dnes
nenesu nic, buďte tedy s Bohem a mějte se dobře!“ – „Cožpak zítra už ne?“ – „Už
ne. Dnes jsem tu naposled!“ a podal jsem všem ruku. Jsou to tak zvláštní pocity.
99
Celnice u „Sachalínu“ v říjnu 1938
Celnice před Hrádkem v létě 1939
100
Autobusová zastávka v Křečově 27. 7. 1938
Vítání německého vojska v Hrádku 24. 11. 1938
101
Od starostů jsem navštívil pana Leta, jenž se přestěhoval asi před třemi
lety sem ze žebnické farnosti, zakoupiv tu stavení s políčky. Německy ani neumí.
Je sám doma s dětmi; paní jela do města nakoupit. Dívám se na pěkně řezaný
kříž s bílým porcelánovým korpusem, zavěšený nad stolem. Včera si jej zase
přinesl ze školy, kam jej půjčil. Těší se, že děti budou smět do české školy v Manětíně a on k nám do kostela. I těm dětem dělám křížek, i malému buclatému
pětiměsíčnímu Lojzíčkovi, Mařence nechávám poslední číslo „Dětské neděle“
a všem nechávám něco cukroví.
Další zastávka u pana Michla. To je ten, jenž právě před posvícením se
vrátil z vojny. Malá Mařenka, čtyřměsíční, pláče a babička naříká, jaká ji asi čeká
budoucnost. Jako Letovi, tak i oni jsou zasvěceni Božskému Srdci Páně. Němci
domácí slibují jim ochranu a klid; Němci mají již hakenkreuzlerské prapory připraveny, z Čechů nikdo: snad jim nebude rozumný Němec zazlívat, že jsou Češi.
„Na shledanou v Manětíně, v kostele!“ Těšíme se, že se brzy poměry upraví tak,
že budou smět volně přicházeti. Nejhorší budou ty první dny.
Pak ještě k panu Pirnerovi. Dosud má lvíčka a prodej tabáku. Ve světnici
plno finančníků, všude samá puška a čapka, paní Pirnerová jim vaří dnes naposled oběd a švagrová, naše paní Braunová, jí pomáhá. Vzpomínají na velikonoční
kázání, že jen Jeden mohl říci: „Důvěřujte, já jsem přemohl svět!“ – Všichni Češi
v Hrádku usedlí zůstanou. Kam by teď šli? Pan Let odvede odpoledne krávu do
Brda. Dluhuje něco v Plasech příbuzným, kteří mu půjčili, aby si mohl to hospodářství koupit; nebude mít peníze, a proto jim dá krávu. Zítra by to již nešlo.
I ke škole se jdu podívat, vždyť jsem tam chodil tolikrát. Tabulky pryč,
i žerď na vlajku sňata. Škola je zamčena. Dívám se, že odmontovali i tabulku
„Postavila Národní Jednota Pošumavská v roce 1937. Vše na obranu státních
hranic.“
Pak se loučím ve dvou německých rodinách; u Seidlů, kde nedávno hostili říšské vojáky – s tím nepočítali, že s hranicemi se změní i farnost; u Kordů jsou
jen staří doma a rovněž tak u Jíchů, kam jsem zašel naposled. A pláčou.
Cestou zpět se dívám, jak svítí slunce na vesnici i svah, dnes naši, zítra již
německou. Hranice je již vyznačena kůly a stromy obílenými. Blíží se poledne,
setkávám se s hrádeckými; nesou si v nůších živobytí, cikorku, chleba; pak petrolej. Loučíme se srdečně. Starý pan Wittmann připomíná, co napsal Masaryk:
„Státy vznikají a státy zanikají; národ však zůstává.“ A vidím, že všem je teskno.
102
To dnes – zítra budou jásat, až do vsi vtrhnou ordneři a finančníci v říšských uniformách. Kdy zapomenou na nás? Někteří budili ve mně dojem, jako by počítali
s tím, že i Manětín bude zabrán.
Večer přišel ke mně hrádecký pan učitel Jan Mešejda z Nového Bydžova. Poctivě chtěl provést vyúčtování: byl jsem tam celkem jedenáctkrát od září.
Bylo by mi líto brát plat za školu tak krutě postiženou; daruji to Matici Školské.
Vzpomínáme s panem učitelem, jak jsme dělali „zapadlé vlastence“, a na zvláštní epizodku: Vloni42 v září vlál na nové škole – ještě před slavnostním otevřením
– poprvé prapor, a to černý, nad úmrtím prezidenta Osvoboditele. Tu jsme si
řekli žertem, není-li to zlé znamení,43 a teď večer jsme si na to vzpomněli. Zítra
odjede k rodičům jako běženec. Již dnes Hrádek opustil. U ordnerů je zle zapsán,
neboť záslužně pracoval pro českou menšinu. A kdož ví, nevtrhnou-li tam ordneři ještě v noci? Naši finančníci vyklidí Hrádek o půl desáté hodině; v 19 hodin
jsou hlášeni Němci.
Je 23 hodin. Vy drahé duše v Hrádku, ustaraní hraničáři, i vy, německé
ovečky, které jste tolikrát intervenovaly v Žluticích o zábor: dnes jste tedy poslední noc v Československu. Spěte sladce, můžete-li, a Bůh vás opatruj! Modlím
se za vás. Svítí hvězdy.
Pro zajímavost: 1.) Včera jsem spisoval poprvé snubní protokol s dozorcem finanční stráže zde působícím. – 2.) V sedm hodin večer oznámil rozhlas, že
prezidentem republiky bude pan Dr. Emil Hácha,44 šestašedesátiletý nepolitický
prezident zemského správního soudu45. – 3.) Že naši intervenují v Berlíně o uvolnění Chodska a Jilemnicka i Děvína. Nestraší zase výměna za Manětín? – 4.)
V 2. ročníku odstranili z oken papírové pásky z doby CPO.
Ve čtvrtek 24. listopadu.
Podzimní den, vlahý, s bledým sluncem i přeháňkami. Tak náš Hrádeček
je pryč. Ráno přišel ještě pan K. do kostela, chvilku byl naším milým hostem
42
Škrtnuta slova „před rokem“.
43
Následuje škrtnuté slovo „a žertova“.
44
Příští prezident republiky. Lidové noviny, ročník 1/46, č. 283/593, 24. 11. 1938, str. 1
45 JUDr. Emil Hácha (12. 7. 1872 – 1. 6. 1945). 1919 – 1925 druhý, 1925 – 1938 první prezident
Nejvyššího správního soudu. 30. 11. 1938 – 15. 3. 1939 československý prezident, od 15. 3. 1939
tzv. státní prezident Protektorátu Čechy a Morava. Do roku 1941 udržoval spojení s prezidentem Edvardem Benešem. Po válce zatčen, zemřel ve vězení.
103
a pak jsme se loučili: Pán Bůh vás opatruj! I on si pořídil včera v Manětíně hitlerovský prapor, aby jej mohl vyvěsit. Vyprávěl, kterak při vyklízení školy jeden
pán od Pošumavské udeřil sádrovým poprsím prezidenta Beneše o zem, až se
roztříštilo. Nikdy se nevrátí …
Dopoledne a ještě po obědě jsem psal samé matriční listy do Sudet a Rakous a vzpomínal na poslední chvíle Hrádku – v 10 hodin tedy. Snad přijdou
jen ordneři a finančník nebo grenzjäger – to postačí, aby nám osada celá byla
odňata.
Odpoledne se díváme z úbočí Chlumské hory a ze stvolenské silnice na
Hrádek a jeho opuštěnou školičku. Nevlaje na ní žádný prapor. Ale hranice se
posunula značně k nám: Ne již u lesa Mendlinek, ale v samé Židovské jámě46 je
nová, čerstvě otesaná závora přes silnici.
Dnes stanovili prý definitivní hranice: Již ráno brzy šla komise do „obcí“,
lesů, které Němci vyklidili při prajtenštejnské silnici, a posunuli hranici až na
katastr Lešovic a Preitenštejnu. A Vertlíkův mlýn přece prý zůstal v ČSR.
Osobnost budoucího pana prezidenta neznám; divíme se jeho věku 66 let.
Když rádio hlásilo, že volbu vykonají až po neděli,47 povzdychli jsme si: Jen ať
neotálejí, sic jim zatím umře a budou mít starost, kde sehnat nového.
V pondělí 5. prosince.
Pozítří tomu bude týden, kdy máme zase hlavu státu. Byl ponurý den
volby, 30. listopadu,49 a přišel ferman50 vyvěsit prapory od 8 hodin ráno do
8 hodin večer. Listonoš mi doručil nařízení to o půl jedenácté hodině. Vyvěsili
jsme prapor tentokrát zvlášť rádi v milé útěše, že nový pan prezident bude věřící
48
katolík a poctivec. A zůstal vlát až do odpoledne příštího dne, milou náhodou:
Já jsem jel ráno do Plas na konferenci vikariátního duchovenstva, kde nás bylo
tentokrát minimum, totiž toliko šest, a zapomněl jsem říci, aby prapor sundali.
46
Pomístní název lokality mezi Manětínem a Hrádkem.
47 Volba prezidenta republiky ve středu. Lidové noviny, ročník 456, č. 598, 27. 11. 1938 ráno,
str. 1
48 Prezident republiky zvolen. Dr. Emil Hácha v čele státu. Lidové noviny, ročník 46, č. 605,
1. 12. 1938 ráno, str. 1-2
49
Škrtnuto slovo „prosince“.
50
Úřední výnos.
104
Cestou jsem si vzpomněl: pan prezident je u sv. Víta na mši svaté,51 jak by bylo
pěkné, kdyby přes tu chvíli na manětínském děkanství vlál státní prapor, ten,
který je ušitý ze starého českého praporu mého rodného domu, kde vlál i 28.
října 1918 – no, a stalo se tak. Však jsme se i v Manětíně po rorátě 1. prosince
pomodlili „na zbožný úmysl, aby Bůh Všemohoucí našeho nového pana prezidenta, jenž dnes započíná svůj těžký úřad ve jménu Páně, světlem Svým a požehnáním provázel.“
V Plasech v hostinci si stěžoval jeden laik, že volba prezidenta se nepotkala s náležitým entuziasmem širokých vrstev; všude mu zazlívají spodní proudy,
že začíná se mší svatou, – ač je to nejsprávnější a vlastně samozřejmé u věřícího
inteligenta – a proto je ovšem klerikál. Ve škole však jsme si řekli s panem ředitelem „ten bude právě dobrý.“
Je i vtip na to, co se vyklubalo z našeho okleštění: Vezmi tužku a pozor:
Díru do republiky začal dělat Henlein (napiš H), na pomoc mu přišel Hitler Adolf
(napiš A), když oba na ni nestačili, přikvačil Chamberlain (napiš CH), spojenými
silami nás rozházeli a v obdivu nad naší obětavostí poslala nám blahopřejný
telegram Amerika (napiš A – přečti si dohromady, cos napsal)!
Stále hučí ten spodní proud, dnes tak kalný, až hrozivý: Prezident Dr. Beneš prý nezahálí, ale agituje pilně pro obnovu starého Československa. Prý mluví v rozhlase, dokonce přes Rusko vždy v tři hodiny v noci, v noci na pátek
2. prosince již ve dvě hodiny. Prohlásil, že budeme mít strastné Vánoce, krvavé
velikonoce a na shledanou v osvobozené Praze roku 1939! A lidé, kteří takovým
žvástům věří, zbytečně se plaší.
V pátek 2. prosince přišel do Manětína první občan z Hrádku, pan Wittmann, na propustku, kterou si sehnal v Žluticích na tři dny s platností. I u nás
dávají s tak malou lhůtou a teď prý nutno pro ni až na Okresní úřad v Kralovicích, a dokonce prý stojí 7 Kč. Do nedávna ji vydávali na četnické stanici za 50
hal. V neděli mluvila již paní Braunová s hrádeckými Čechy u závory na hranici.
Přišli k ní všichni známí; neděje se jim příkoří, jen po kostele se panu Letovi
stýská: do Rabštejna má daleko a nerozumí německy. Dostal od říšských Němců
i on: boty a kabát. Dnes přišel ke mně již podruhé z Hrádku Toník Kordů pro matriční doklady; má naději, že dostane v Říši místo jako zručná kancelářská síla.
Zeptal jsem se ho, jak vypadalo obsazení Hrádku. Říkal, že v 10 hodin přitáhlo
51
První den prezidenta republiky. Lidové noviny, ročník 46, č. 607, 2. 12. 1938 ráno, str. 2.
105
na 20 říšských finančníků a na 40 vojáků s třemi motorkami a kulometem, zašli
do hospody kamaráda šenkýře, kde se radili s předáky SdP Grögrem, Jíchou,
Haesnerem, tam pak řečnili a večer měli Siegesfeier. Asi čtvrtý den přivezli dárky,
konzervy, šaty a obuv, a dávali bez rozdílu Němcům i Čechům. Hrádecké děti
chodí do německé školy v Kotanči (a to i moji čeští školáci). Škola ÚMŠ je zavřena a chráněna jako soukromý majetek. Nakonec řekl, že ještě před Vánocemi
budou hranice otevřeny. Však dnes na výročním trhu svatobarborském, na nějž
se sjelo dosti kramářů, bylo vidět, že jsou hranice zavřeny. Toník si nesměl vzít
ani fenik s sebou.
Včera, v neděli, byly v Sudetsku volby (možno-li toho slova užíti: výsledek byl 2 152 256 pro Hitlera, 26 497 proti). U nás to bylo znát: dostal jsem obálku
dopisu o matriční doklady s přetiskem: 4. prosince tvé „Ano“ Vůdci! a hákovitý kříž; odpoledne zavlál na Chlumské hoře německý prapor – viděli jej dobře
v Manětíně a večer hrála na vrcholku u jícnu hudba, řečnili, zpívali hymnu a stříleli rakety.
Nad výrostky, kteří v noci na 23. října pomazali německé nápisy a domy
henleinů, vyřkl soud československý přísný rozsudek: 2000 Kč pokuty nebo 7 dní
sedět. Šlo tu však ještě o jedno provinění: několik podnapilých mladíků inzultovalo za Újezdem německého finančníka – a tím málo přispěli k reprezentaci naší
vlasti.
Dnes zase straší – i teď ještě – že Manětín přece jen připadne k Říši, že se
prý naši Němci pořád ještě těší. Tomu již nevěřím: odstoupili z „Obcí“, téměř
celého katastru Újezdského, dnes večer jsme byli u Lešovic na hranici, kde také
asi 150 metrů ustoupili. Mají tam závoru, na ní rudé světlo, vedle oheň a na žerdi
prapor; ale potmě – po sedmnácté hodině – už nebylo vidět, co na něm.
Při návratu o štědrém svatomikulášském večeru jsem litoval ony uprchlíky v komediantském voze na žlutickém rozcestí a nakupiv něco potravin, šel
jsem se k nim podívat: Šest lidí se tísní s nábytkem ve voze, který si koupili za
1200 Kč. Dluh na něj splácí měsíčně ze své renty 65 Kč: uprchli z Novosedel, kde
byli u nájemce dvora (žida) a měli malé hospodářstvíčko; poprvé se zmohli na
dvě prasátka – ta však v Manětíně již prodali – prodali ovšem pod cenou již 4
kozy, aby měli co jíst. Pod vozem mají ještě dvě kozičky a psa. Jsou rádi, že mají
aspoň střechu nad hlavou. Jsem vděčný svatému Mikuláši za jeho lásku k nám
lidem. Špitálníci dostali nadaci místo 15. října teprve 25. listopadu, a to celou.
106
V úterý 6. prosince.
V řadě dnů je dnes první, kdy listonoš nepřinesl žádost o matriční listy.
Ale zato přišli čtyři osobně a napsal jsem jich celkem devět. Dva přišli přímo
z Říše a překročili hranice u Lešovic. Vyprávěli, že z Karlových Varů do Nečtin
jezdí autobus, že ve Varech měli po celý předvolební týden nepřetržitě muziku
a třikrát lítal nad městem Graf Zeppelin. Přes 20 tisíc hlasů odevzdali a jen šest
znělo na „ne“. Přes hranici nesměli přenést víc než 3 marky; chudák byl v rozpacích, jak zaplatí, a tak jsem po prve říšské peníze inkasoval.
Proti nadšení v Německu je u nás příkaz tvrdé práce. Krásná sobotní řeč
ministerského předsedy Rudolfa Berana měla i ten pasus: „Napneme síly a obnovíme své statky bouří rozmetané“ a v dnešní Dětské neděli je v hrubých obrysech mapa nové republiky a ptáček, spravující si hnízdečko – hranici. Pod tím
veršík od Karla Hrocha: „Hnízdečko rozbili ptáčeti. Nebude stranou se vláčeti?
Nespraví hnízdečka stěny? Nepostaví si dům zděný?“52
Dnes týden, 29. listopadu, přivezli k nám v úplném pořádku obrazy a sochy z našich svatyň, vypůjčené na výstavu Pražské baroko od května do září. Ve
středu ráno je zase správně umístili. Pěkně je vyčistili a velice krásně se vyjímají.
Děkuji jim, nabídl jsem: „Až budete zase pořádat výstavu baroka, půjčíme vám
ostatní památky.“ – „To už nebudem: nová republika nemá peněz na výstavy;
to Baroko se končí milionovým deficitem hlavně za odlitky.“ (Ty měl dostat pan
prezident Dr. Beneš, dostane je muzeum). Tak i opravené obrazy naše budou
nám věštit památku první republiky československé. Už několik dní píšou odděleně: Česko-Slovensko.53
Ve čtvrtek 8. prosince.
Roztodivná epizodka: V neděli poplašili Manětín, že se vrátí panstvo
z Chudobince.54 Dnes vidím na Závodí nákladní auto a z domku jednoho henleina vynášejí kufry, koše, balíky. Dívám se na značku auta, má jen číslo a písmeno
52 Jedná se o báseň s kresbou v dvojčísle 15 – 16, které vyšlo s datem 11. 12. 1938, nikoliv
6. 12., zde se děkan Wonka zmýlil a jako vysvětlení se nabízí možnost, že Dětská neděle vyšla
dříve, nebo děkan Wonka zápis zapsal v jiný den, než 6. 12. 1938. Viz: Hroch, Karel: Nové
hnízdečko. Dětská neděle, ročník IV, č. 15 – 16 (dvojčíslo), 11. 12. 1938, str. 141.
53
Následuje škrtnuté „ V neděli“.
54
Dům čp. 214 v Manětíně. V současné době využiván jako Penzion u sv. Barbory.
107
Č je přebarveno černě: tedy ze Sudet. A tu vidím elegána a druhého v pracovním
úboru. „Zase někoho stěhujete?“ – „Ba ne, to se stěhujeme my, uprchlíci: Gröschl
a Nadler!“ – Teprv teď je poznávám. Hovoříme slušně přátelsky: „Vy uprchlíci!
V Nečtinech?“ – „Nikoliv, v Žatci! Máme se dobře!“ – „To vám ze srdce přeji,
šťastnou cestu a pozdravujte děti!“ – Dnes, na svátek Nepoškvrněného Početí,
vysílá rozhlas poprvé podle včerejšího oznámení katoličtější pořad, či spíše připravuje posluchače, že bude vysílat o Vánocích z Prahy II.
V úterý 20. prosince.
Kdysi jsem začal psát deník proto, aby se nestal deník z naší pamětní knihy. Teď je pomalu nebezpečí, že z deníku bude kronika. Prozatím, ne-li definitivně, pominuly doby, kdy každého rána jsem se chodil dívat na škarpu, co zase
nového. Dávno už nestojí stráž u radnice s přilbou a bodlem, pomalu je u nás
vojáček zvláštností.
Od pátku uhodily silné mrazy. Ve čtvrtek jsem viděl hranici na prajtenštejnské silnici. Je až za prvním rozcestím v lese, „Obce“ jsou volné. Tam je přes
cestu závora obílená na stranu naši bílé, na německou žlutě. A pak naznačují
kolíky konec republiky. Náš finančník, jenž se tu v husté mlze vynořil, vysvětluje: kolíky jsou obílené, nahoře pak naši udělali žlutou čepičku. To nebylo ještě
definitivní. Přišli inženýři přeměřili čáru a přemalovali čepičku na červeno; kde
je dosud hranice sporná, čepičku načernili; v okolí prý jen u Čoubovic mlýna
a u Vanívků. Čouba chce k nám, Vanívka šilhá do Říše.
Večer přinesla komtesa Ilona55 vánoční dárek (dětské šatečky, pletené čepičky a hrnec másla) pro ony uprchlíky ve voze. Je o nich výborně informovaná;
včera jela kolem a zželelo se jí celé rodiny.
V pátek na Hvozdě dvě časové anekdoty: 1.) Pan učitel již neučí abecedně;
kdyby děti říkaly á bé cé až by došly k há chá, musely by povstat, a tím by se
zdržovalo vyučování. 2.) Co znamená dnes ČSR? – Čalouník Sežral Republiku.
Po Manětíně se rozneslo, že 8. prosince chtěli ordneři naše městečko přepadnout
a zabrat. Prý se to včas prořeklo a na stráž se postavilo naše vojsko. Co je na tom
všem pravda? Asi nic, jenom, že 9. prosince ráno tu bylo něco víc četníků.
55
Je míněna dcera hraběnky Terezie Seilern-Aspang, Ilona.
108
V německé škole zase chybí dvě děti: odstěhovaly se do Sudet, dnes zbývá ve škole 18 dětí. Ještě jiné rodiny německé chtěly se vystěhovat, ale teď to prý
nejde. Škoda.
V neděli k nám přišel z Hrádku pan M., je to druhý Čech ze zabraného
území, s nímž jsem mluvil. Zajímal mě osud i život v Hrádku, ač něco jsem již
slyšel od lidí, kteří si dali dostaveníčko na hranici. Nuže: v Hrádku je nyní šest
říšských finančníků, hodných lidí. Domácí šenkýř, Haesner, Jícha, Seidl a starý
Ferlesch dělají ordnery. Jsou odpovědni za pořádek, též aby se Čechům nic nestalo. První den přiměli K., aby sundal prapor, že je Volksverräter, později mu
však prapor vrátili. Pořádek v Říši je vzorný a nestraší tam náš úřední šiml. Naši
českou školu, kam jsem chodíval učit k zapadlým vlastencům, „koupili Němci za 60 000 Kč“ a od nového roku budou vyučovat v ní německy (i mé české
děti). Poštovní schránku českoslovenští naši finančníci včas odvezli (ač nemá
valnou cenu), zdědil ji Radějov, kde se mi s ní 8. prosince při křesťanském cvičení
pochlubili. Noviny české jsou dosud zakázané, platí se pokuta 40 feniků. Před
volbami dávali Čechům české letáky „Spravedlnost všem!“, kde slibovali, že
v případě války Hitler své Čechy nepovolá, leč by se hlásili dobrovolně. Pšenice
stojí metrák 205 Kč (u nás 160 Kč), zde mají nadbytek selat, tam nouzi a platí až
400 Kč; leč pašovat se nesmí. – Pro propustku si byl v Žluticích, kde s ním jednali
česky, dostal ji za 3 marky na týden. V den voleb, o adventě, v Hrádku tancovali,
jedna bába říká, teď že kostel nepotřebují. Finančníci jsou ubytováni i na stravu
jen u Němců. Němci si představují o nás, že netoliko Manětín, ale celá republika
časem dobrovolně splyne s Říší. Škoda, že také v ČSR není tak řízný pořádek
jako tam. Peníze jim vyměnili na říšské již třetí den po záboru.
Vyřizuji teď denně několik žádostí o matriční dokumenty. Pro propagaci
ČSR snažím se vyřídit vše co nejrychleji, bleskově – mám již několik poděkování
za to, ovšem i pohledávku v Sudetech. Tím více mě dopaluje, dostanu-li stížnosti
na naše lajdáky, jako tento případ: V Trnovanech vdavekchtivá Češka psala mi
o doklady. Odepsal jsem: Jsou připraveny, odešlu je po obdržení Kč 28,50. Obratem žalostná prosba: dosud není dovoleno peníze posílat, důvěřujte mi a pošlete
předem doklady. Důvěřuji a posílám. Asi za 14 dní jsou tu peníze od jejích příbuzných a žalostná prosba od ní: „Provdaná dosud nejsem, zde požadují Ehefähigkeitszeugnis od okresního úřadu v Plzni. Zaslala jsem jim před 6 nedělemi
křestní a domovský list svůj i ženichův, které mají být vráceny s tím povolením.
Několikrát jsem o to žádala, ale všecko marné. Jsem již celá nešťastná, nevím, co
109
si počít. Tak bych prosila Vás, abyste to obstaral, můžete-li; nemám nikoho, na
koho bych se obrátila. Vlasta Švábová.“ Nevím, není-li v tom nějaká závada; ale
je-li to jen ten pověstný šlendrián, pak – nová fráze: „Hitler na chlapy, aby je naučil!“ Takhle se dělá reklama pro ČSR a čelí nepřátelské propagandě? A pomalu
už budou pojmy spleteny tak, že nebude jasno, co je nepřátelské a co přátelské.
O nynější mapě se správně vyjadřují: Republika vypadá na ní jako rozšlápnutý
červ, který se svíjí a brání smrti. Anebo vtipněji: teď jsme v republice jako v oboře: přes Moravu nás Hitler zavře autostrádou a kanálem, tak tu jsme jako zajíci.
Naši manětínští henleini dostali od Reichshilfe56 vánoční nadílku, prý
2000 Kč, 70 Kč na osobu a příspěvek na děti. Dostali i méně potřební, jen málokdo
se zřekl ve prospěch jiných. Avšak z těch 70 Kč musí 80 % vybrati v potravinách
u německých zdejších obchodníků, u dvou po 30 %, u pekaře za 20 %. Jeden, který se už chtěl vystěhovat, z radosti nad tím štědrákem šel pít. Slýchám, že však
za to budou muset do Říše na práci, až je bude Hitler potřebovat.
Mrzne, dnes ve čtvrtek 22. prosince napadl sníh – první, který přikryl naše
rány. V Manětíně nelze sehnat uhlí; v září jsem se chtěl zásobit, ale odkládal, nevěda přežijeme-li válku, a teď jsem bez uhlí. Ovšem, kdyby měl každý takovou
zásobu dříví, nestýskal by si snad nikdo.
V sobotu 24. prosince.
Dochází dvaadvacátá hodina, Štědrý večer. Ač málo času na deník, přece
je dnešní den se svou nehynoucí křesťanskou poezií vždycky takový, že jej mlčky
přejít nemohu. Ráno jsem podal trojmo k Národní bance československé hlášení
zabraného majetku našeho obročí v Lukové a Chlumu. Pošta dnes nepřinesla
ze Sudet ani jednu žádost o matriční listy, psal jsem jen tři osobním žadatelům.
Ježíška jsem mohl dát jen polovičního, než jiná léta. A večer v 21. hodin jsme
56 Poskytováním podpor a nadílek se zabývala Nacionálně socialistická organizace pro
dobročinnost – Nationalsozialistische Volkswohlfahrt (NSV). Podpůrná nacistická organizace, kterou nařídil Adolf Hitler zřídit 3. 5. 1933, byla od 29. 3. 1935 přidružena k NSDAP.
Organizace se zabývala zdravotní péčí a výchovou, podporou osob trpících nedostatkem,
potravinovou pomocí nebo péčí o děti a mládež. Viz Bedürftig, Friedemann: Třetí říše a druhá světová válka. Lexikon německého nacionálního socialismu 1933 – 1945. Praha: Prostor,
2004, str. 280-281.
110
poslouchali u přijímače krásný projev57 našeho pana prezidenta, jenž si již získává naše srdce. Vzpomněl i těch Čechů, které nelítostný Mnichov odtrhl od
vlasti. A po projevu zahráli státní hymnu. Tu jsem si vzpomněl: Jak by asi bylo
nám, kdyby nás byli zabrali – snad bych se učil německému kázání a starodávná
Rybova jitřní by už nezněla zítra naším kostelem. A seděli bychom u přijímače,
slyšeli projev a pak: A to je ta krásná země, země Česká, domov můj! Dokážeme dost poděkovat Pánu Bohu za to, že nás zachoval ve vlasti? Včera mi psali
z rodiště: „V hájku“ u Maršova táhli hranici podél silnice a chalupu za ní ležící
zabrali. A tu zděšení dobří ti lidé klekli před německými vojáky a prosili o smilování, aby je nechali ve vlasti. Po čtyřech dnech Němci chalupu uvolnili. Jak dnes
cítíme s nimi jejich štěstí a přejeme jim je! A zítra při mši svaté vzpomenu zvlášť
těch zabraných, našeho Hrádku. Pan učitel mi poslal lístek a paní Braunové pro
hrádecké české děti krabici cukroví. Přepašuje to?
Ve středu 28. prosince.
Dobře přepašovala. Ostatně jsme věděli, že tři finančníci němečtí jsou na
vánoční dovolené a teprve dnes se vrátí. A snad by všichni dohromady nic nenamítali. Včera jsem viděl ve výkladě pojišťovny Slavie mapu nového Česko-Slovenska po okleštění. Netoliko nezvykle, ale i děsně vypadá. To že by byla ta hrdá
pevnost, která ze svých hor se dívala nebojácně dolů do Říše? To že je to zdravé
srdce Evropy? Rozšlápnutý červ. A přece něco na mapě mě potěšilo. Ne tak nalepená tam výsečka rudého slunce od Besarábie zaplavujícího svými paprsky kraj
nad republikou, ale tam též nalepené slovíčko „Nikdy!“ s vykřičníkem. A myslím, to že bude bouřit ve všech srdcích věrných Čechů, kdykoliv se podívají na
mapu zkomolené vlasti.
V sobotu 31. prosince.
Nádherná zima trvá. Dnes na sv. Silvestra při večerní pobožnosti bude
i naším chrámem hlaholiti Te Deum. Bude to náš dík Hospodinu, že „laquens contritus est et nos liberati – osidlo roztrháno a my vysvobozeni.“ Uzavřeme účty
57 Světla v našem soumraku. Štědrovečerní projev prezidenta republiky. Dobrá vůle mezi
Čechy, Slováky a Ukrajinci. Lidové noviny, ročník 46, č. 649, 25. 12. 1938 ráno, str. 1; Jsme stále
na svém kusu země. Vánoční projev prezidenta republiky. Nedělní list, ročník XII., č. 357, 25.
12. 1938, str. 1-2.
111
před Pánem Bohem a myslím, že také my máme právo dívat se spokojeně na to,
co jsme vykonali; ovšem ne tak na to, co nás stihlo. Vítězný vládce světa Hitler
slavil Vánoce v kruhu starých přátel, zvlášť uspokojen (a právem) nad germánským 1938 – my pak nemusíme se hanbit za svůj život v bouři podzimu, která
smetla starou naši republiku – každý z nás konal svědomitě svou povinnost,víc
nemohli. Nepřátelé, jak jim to velí jejich ošklivá vlastnost příliš vkořeněná, mají
pro nás jízlivý posměch a pohrdání – nás bolet nemusí, když svědomí je klidné.
A nesmírně nás sílí myšlenka, že jak v kritických dnech květnových v eucharistickém sjezdu v Budapešti, tak i ve smršti zářijové náš národ byl v ochraně
Boží a náručí Matky Páně. Bůh nás neopustil – jak to krásně vyjádřeno v prosté
básničce v Neděli: „Slyš! – sténají děla, jak vracejí se zpět. Nás neopustil Bůh,
nás jenom prodal svět.“ – Máme i veliké plus: národ svatováclavský se vrací do
náruče Boží a snad již příští rok ukáže, jak nás má Pán Bůh rád. Dnes ať vděčí
svět nám, že mu andělé zpívají vánoční Pokoj.
Mezi Vánocemi a Novým rokem píšu již kolik let naši kroniku v děkanském archivu. Letos jsem mohl zakončit: Listuji zpět k zápisům před dvaceti lety:
„1918. „Historia“ jela na těžkém voze. Vezme nás sebou na vůz? Či nás rozdrtí
její těžká kola? Nebyli jsme přejeti, nalezli jsme místa na voze. Kéž vlastní vinou
nespadneme zase pod kola jako před třemisty roky.“ – Netušil tehdejší kronikář,
že za dvacet let spadneme, či lépe: shodí nás s vozu Historie pod kola. Avšak vůz
se nezastavil, řítí se dál a kdož ví, koho shodí příštího roku a koho rozdrtí? My
jsme si to již odbyli, odmrštěni stranou budeme se dívat na bouři, která již půjde
kolem nás.
Léta Páně 1939
V úterý 14. března.
Nechtěl jsem pokračovat v deníku a měl za to, že nebude ani dosti námětů. Ba ani dost času pro nával žádostí o matriční listy do Sudet; je jich tolik, že
jsem si už odvykl chodit spát před 23. hodinou. A venku byl klid kolem nás, jen
ponuré proroctví strašilo: březen přinese novou bouři. Leč těch proroctví bylo už
tolik! – Napětí nepovolilo, spíš jsme mu jen uvykli. Dnes cítíme, jak jsou nabitá
mračna nad námi. A jak jsme sami. Nejlépe je, můžeme-li pracovat, v práci zapo-
112
mínat. A přece to není zapomínání, je to jen osvěžení. A díky Pánu Bohu, dosud
mám nervy, ač možná i nade mnou nějaký blesk šlehne.
Březen skutečně něco přináší. V sobotu 4. t. m. přicházím do německé
třídy vyučovat. Místo obvyklého pozdravu křesťanského zvedají děti paže k hitlerovskému pozdravu. A pak jsou jako zaraženy a nemají ani chuť bavit se o přestávce jako jindy. A já si říkám tedy ono Pochválen buď Ježíš Kristus! sám. Po
modlitbě vykládám jim krásu toho pozdravu, jak sám Klopstock jej obdivoval.
Pan učitel nebyl přítomen, když jsem přišel. Již příští hodinu k vztažení paže
volali Heil Hitler! a pan učitel byl při tom. Další hodinu i dnes obojí: jak hitlerovský, tak křesťanský pozdrav. Jak mnoho lásky potřebuji, abych mohl i těm
dětem vyprávět lásku Boží, jediný pevný základ života. Majíť totiž Němci na mě
spadeno, neboť od Nového roku přestala němčina v kostele. Jedinou německou
obec, Hrádek, jsme ztratili, a zdejších je přece tak málo. Intervenovali i upozorňovali, že jejich štědrou Winterhilfe58 řídí z Plzně německý protestantský pastor.
Minulou neděli, kdy v Říši slavili „padlé hrdiny“, vyvěsili na školce zdejšího
kulturverbandu prapory – československý a s hákovitým křížem hodně veliký.
Nic se mu nestalo. Nešel jsem se na něj podívat, ale zahlédl jsem jej z chodníku;
poprvé nacistický prapor. Ráno prý pro Němce přijel (říkají, že sokolský) autobus z Plzně a zavezl je tam zdarma na divadlo. Stále dostávají podporu z Říše
a velikou, to si ovšem libují.
Události dneška zapsaly dějiny: Slovensko se odtrhlo,59 tím mizí prostřední z těch tří veselých písmenek, ani čárka s prvním, tak nezvyklá, je neudržela
a už nemáme ČSR. Ráno silně válo, ač leden a únor byly bez sněhu, a na zahrádce už čtrnáct dní kvetou bledule. U rozhlasového přijímače i venku v řečech je
rozrušení podobné tomu na podzim; německý rozhlas nejenže volal: „mozaikový stát se hroutí“, ale líčí nás Čechy stejně nepěkně jako na podzim. A zatím
58 Celým názvem Winterhilfswerk – WHW – Zimní výpomocná akce. Akce probíhala v Německu od zimy 1931/1932 ke zmírnění materiální nouze. NSDAP prostřednictvím Nacionálně
socialistické organizace pro dobročinnost poprvé akci vyhlásila 13. 9. 1933. Postupem doby
byly např. do obchodů umístěny pokladničky na peníze, byly vydávány losy pro loterii WHW.
Akce byly opakovány každým rokem, od roku 1939 do roku 1945 i na území Protektorátu
Čechy a Morava. Viz Bedürftig, Friedemann: Třetí říše a druhá světová válka. Lexikon německého nacionálního socialismu 1933 – 1945. Praha: Prostor, 2004, str. 580-581.
59 Viz např. Slovensko samostatným státem. Rozhodnutí slovenského sněmu – Dr. Tiso hlavou státu a předsedou vlády. Lidové noviny, ročník 47, č. 135, 15. 3. 1939 ráno, str. 1-2; Vývoj
slovenských věcí. Od autonomie k samostatnému státu. Lidové noviny, ročník 47, č. 135, 15.
3. 1939 ráno, str. 3.
113
můžeme říci s Tacitem: dedimus grande documentum patientiae. Co chtějí? Vždyť
jsme jako přibiti na kříž.
Místo deníku jsem chtěl popsati tyto zbývající listy vzpomínkami na loňské jaro. Nedostal jsem se k tomu pro práci. Ale tu vzpomínku přece sem zapíšu: Jednou v postní pátek odpoledne při brevíři silně na mě zapůsobila slova
Mojžíšovy písně z Laud sobotních: Iuxta est dies perditionis et adesse festinant temporta. Dnes den ztráty a přijde snad i den zkázy? Nálada je tak skleslá, nikoliv
však beznadějná. A o strachu o sebe ani ponětí. Nelituji, že mi Pán Bůh dává žíti
v tak bouřlivých dobách. Jen abychom dovedli Pána Boha dobře milovat – víc
nepotřebujeme. Na dnešek jsem špatně spal a uvědomil si poslední chvíle ČSR;
pomodlil jsem se růženec, aby nás Pán Bůh chránil.
Ve středu 15. března.
Ráno nás sníh zavál a prudce sněžilo. Po mši svaté povídají v kuchyni, že
lidé v kostele vyprávěli: „tak už jsme pod Hitlerem. Německé vojsko překročilo
hranice českého státu.“ Nechtěl jsem tomu věřit, zapnu rádio – právě školský
rozhlas: „Milé děti! Zajisté jste slyšely od rodičů a pánů učitelů, co se dnes ráno
stalo. Zachovejte klid, vyučuje se pravidelně…“ a brzy ten známý signál rozhlasový – stručné zprávy a zase signál jako v rušných dnech minulého podzimu:
V šest hodin ráno překročilo německé vojsko hranice českého státu.60 Tak přece.
Leknutí, rozechvění – tedy finis Čecho – Slovaciae – konec. Co nejdříve budou zde;
rozhlas upozorňuje, že Hitler vyzval naše Němce, aby své domy ozdobili vlajkami s hákovým křížem, ať je v tom nikdo neruší. Co teď dělat jako kněz, až obsadí
Manětín? Ještě že zaberou celou republiku, budem v tom celý národ a budem se
mít více rádi. Šel jsem do kostela pomodlit se bolestný růženec. Po něm mi dal
Pán Bůh úplný klid a jasnou mysl. Ač venku válo, šel jsem na poštu. Oba úředníci výtečně klidni, sdělují mi, že Plzeň byla zabrána již ráno, teď jsou i Kralovice;
do Manětína přijdou až odpoledne ke třetí hodině. A venku se pořád věje. Listonoš nese poštu, zase samé žádosti ze Sudet. Venku už nával v krámech: ještě více
než živobytí kupují šaty a obuv. Sám jsem také poslal paní Braunovou k Baťovi;
přinesla mi za 59 Kč pevné boty. Pak vyvěšují naši Němci prapory, Kuchov jen se
60 Německé vojsko obsadilo náš stát. Hladký vjezd do hlavního města. Lidové noviny, ročník
47, č. 137, 16. 3. 1939 ráno, str. 2; České země obsazeny. Českému národu zajištěn autonomní vývoj a národní svébytnost – Klid v Praze a všude jinde. Lidové noviny, ročník 47, č. 137, 16. 3. 1939
ráno, str. 1 – 2; V zemi je klid a pořádek. Lidové noviny, ročník 2/47, č. 138, 16. 3. 1939, str. 1.
114
„Ošperhákovaný“ Manětín
115
jimi červená. Soused pan Novák přišel povzbudit, má dobrou pevnou náladu;
po poledni jdu já podívat se k panu Procházkovi a ve dvě hodiny do školy.
Školník právě sundal venku se zdi tabulku s nápisem „Středisko branné
výchovy pro Manětín“. Vyučuji docela normálně; jen od tří do čtyř hodin chybí
několik dětí: mají daleko a je divoká metelice. Snad pro tu metelici Němci nejdou.
Rozhlas co chvíli volá – dopoledne hrál již brněnský německé pochody,
pak hlásil pražský, že první německé hlídky došly v 9 hodin ráno – teď je večer,
bouřlivý v sněhové vánici. Přišel i náš pan Slovák, i ten klidný. Ve škole jsme si
řekli s panem ředitelem, že nejhůř jsou na tom nevěrci, kteří neznají vyšší Moc
a vyšší Řád. Dětem ve škole jsem připomenul, aby se chovaly korektně a co nejdůstojněji. A teď v 10 hodin (22 hodin) večer píšu deník: podle rozhlasové zprávy vlaje na pražském hradě vlajka říšského kanceláře – už je tam; a já v duchu
vidím, jak se ve školním okně mihotal zrcadlený obraz vlajky z protějšího domu
– jako ohnivý jazyk šlehající v sněhové bouři. Německé děti šly ze školy o půl
dvanácté s malými praporečky a volaly Heil Hitler! Poštou jsem ještě zaslal dva
křestní listy, na nichž hlavička česká a latinská: „Republika Československá – Respublica čechoslovaca“ a nalepil na ně řádně pětikorunový kolek. S dnešním datem
budou památné. – Ovšemže se ani dnešek neobešel bez kachen: tak prý v Plzni
při zabírání Škodovky došlo ke krvavé řeži a v Kralovicích jsou dva bataliony
říšského vojska. Ale tomu sotva kdo věří.
Ve čtvrtek 16. března.
Ráno se začervenal Manětín ještě více říšskými prapory, Němci pak slavnostně se chystali uvítat říšské vojsko. Ve svátečních šatech v hloučcích chodili
po ulici. Na poště úřadoval jen jeden úředník, cestou zpět strážník mě pozval na
městský úřad, kde byli shromážděni zástupci úřadů k poradě jak uvítat Hitlerovu armádu. Hned jsem jim sdělil toto: Před hodinou přišel ke mně Váša a řekl:
„Pane děkane, až přijdou němečtí vojáci, tak se bude zvonit, pan Kuschel byl
u nás a tatínek (Němec) to řekl.“ – „Tak dobře, Vášo, ale řekni to i panu starostovi,“ – řekl jsem na to Vášovi, ale patrně mu neřekl nic. Řekl jsem to tedy já a pan
starosta odpověděl, že to je moje dispoziční právo. – „Tož tak, dispoziční právo!“
a jej, to byl šibeniční úsměv. Páni představení úřadů čekali vstup Němců již v 9
hodin, teď bylo za 10 minut deset. Ujednali jsme si, že já půjdu za svou prací
116
a kdyby si mě říšský velitel přál, pošlou pro mne strážníka. Šel jsem si koupit
kolky ke kuchovské trafikantce, tam nahoru tolik rudých praporů s křížem a tolik Němců: malý kluk, kterého jsem asi před deseti lety křtil, zvedá ruku a volá
Heil Hitler! – Sotva jsem se vrátil, nastala nová prudká metelice a trvala s malými
přestávkami přes poledne. Velmi případně mi řekl jeden pán: Symbolické počasí!
A tu už vlál říšský prapor z radnice, do večera i na zámku. Některé domy byly
ozdobené girlandami a i nápisy měly Gott segne unserem Führer! Též na školní
budově za německou školou vlál prapor a žel i u jednoho, koho jsme měli za
Čecha. K večeru, jako už dříve jednou, mě zase varovali: Prý říkají, že nejdříve
vyženou komunisty, děkana a židy. Tu právě vyvěšovali prapor na soudu. I na
záložně české (občanské) mají prapor s hákovitým křížkem. Venku je krásné odpoledne. Jdu s panem Slovákem na procházku, debatujeme o třinácti bodech,61
jimiž na Pražském hradě vůdce německé Říše definuje stav „Protektorát Čechy
a Morava“, ale naše komentáře nestačí vyložit celý ten stav. Nálada je stísněná,
ráno jsem se zase šel do kostela pomodlit bolestný růženec, abych při případném
uvítání mluvil správně jako duchovní správce a katolický český kněz. Dívaje se
tak na ty ohnivé prapory, vzpomínám: Dnes a včera týden vlál na hotelu Pešík
(Sokolovna) prapor československý, široký, krásný bílý a červený s modrým klínem: byly odvody, hoši veselí. Ve vánočním čísle Lidových listů byl obrázek, jak
tři paže ten prapor nesou, dnes je opuštěn a kdo jej zvedne zas?
V pátek 17. března.
Ráno visel říšský prapor i na berním úřadě. Český nevlaje v Manětíně ani
jeden, ač Praha je jich podle rozhlasových zpráv plná. To je u nás vlastně chyba.
Večer jsem se dověděl, že byl v Manětíně dnes odpoledne na kontrole úřadů
nějaký říšský úředník z Nečtin; zítra přijde zas a chce nás vidět. V 10 hodin mám
také já přijít na radnici. Večer sem přijel autobus s německými finančníky a výborně se prý baví s našimi v hospodě na radnici. Při tom opravuji, co jsem psal
14. t. m.: V neděli tu nebyl z Plzně autobus sokolský, nýbrž jeho majetník se jmenuje Sokol. No, dnes už je nálada klidnější, ostatně na nějaké nářky neplodné ani
jsem nepomýšlel. Na formulářích křestních listů jsem dnes přeškrtl to Republika
Československá a napsal „Čechy“. I počasí bylo dnes klidné, ráno citelný mráz
61 České země pod protektorátem Německa. Proklamace říšského kancléře Adolfa Hitlera
– Němečtí občasné se stávají říšskoněmeckými občany – Pro český národ vnitřní autonomní
správa pod dozorem říše. Lidové noviny, ročník 47, č. 139, 17. 3. 1939 ráno, str. 1.
117
a na Hvozdě veliké závěje; před čtrnácti dny jsem tam slyšel i viděl první skřivánky. Přilétli ještě do Č-S R. Dnes pošta ze Sudet měla to ČSR na adrese přeškrtnuté. Podívejme se, jak tam jsou horliví úředníci!
V 11 hodin hučela nad Manětínem německá letadla o pravidelných skupinách po třech, velice pěkně se vyjímala. Bylo jich na čtyřicet. Letěla patrně do
Prahy. Večer vysílali z Berlína reportáž o pochodu německých pancéřovaných
oddílů přes Václavské náměstí, kolem sochy svatého Václava… Ještě v úterý večer ve čtvrt na osm. vysílala Strana Národní Jednoty Sládkovu píseň: Svatý Václave, volá Tě tvůj lid! – a večer prý přivezli sem německé noviny, které jsou jako
v rozporu s vůdcovým nařízením o šetření citů českého lidu: pohřeb ČSR a pod.
Dívám se na mapu – ohromné čelisti kolem zemí svatováclavských se zavřely.
V sobotu 18. března.
Ráno tuhý mráz. Do školy přišel strážník a ještě jednou mě zval na desátou hodinu na radnici uvítat, vlastně vyslechnout pokyny německého úředníka
komisaře z Nečtin. Ptám se, zda mám přijít ve smokingu. V německé škole měli
prázdno, měl jsem kdy připravit se. Shromáždili jsme se zástupci všech úřadů,
i německý pan učitel, ten s hákovým křížkem na klopě kabátu. Několik minut
po desáté se dostavil říšský úředník – finančník a s ním voják a v zasedací síni
německy promluvil vlídně a přátelsky o spolupráci „pro blaho vašeho státu a celého velkého Německa. Uvidíte, že Vůdce je žený (zřejmě mínil geniální) a že
všecko dobře půjde.“ Pokyny vlastně čeká sám z vyšších míst a domnívá se,
že sem přijde brzy vojsko. Pobyl s námi necelou čtvrthodinku, na dotazy nebylo kdy, pospíchal. Sliboval zaměstnání všem: Německo potřebuje každou ruku.
Sudetské hranice zůstanou zatím uzavřeny, aby židé neutíkali s kapitálem přes
hranice.
V poledne jsem zahlédl první československý prapor – úředník pojišťovny Slavie jej vyvěsil a výkladní skříň ozdobil praporky československými,
jediný. Jak ho mají za to rádi! K večeru i v Kuchově jedna si okno tak ozdobila.
Když jsem šel odpoledne na poštu, zastavil mě dobrácky pan Beránek Willy62
a německy řekl: „Dověděl jsem se, že sháníte prapor: tož nahoře pan Witopil má
k dispozici.“ – Poděkoval jsem mu srdečně, že ač jsem dosud nesháněl, budu
aspoň vědět, kam si pro něj jít.
62
Připsáno ručně obyčejnou tužkou, původně napsáno jméno „Antonín“.
118
Včera sem přivezli do šatlavy nějaké komunisty a „přátele svazu sovětského Ruska“, některé pustili; některé prý odvezou do Dachau.
V neděli 19. března.
Dnes vyvěsili na radnici a soudě a snad i jinde vedle říšských i prapory
československé. Odpoledne jsem šel do Újezda na křesťanské cvičení, při tom
viděl, kterak se Kuchov vyšňořil: ten daleko přetrumfl ostatní město: těch girland po domech a obrazů Vůdce! Docela nahoře byla slavobrána: dva sloupy
ověnčené a přes ně nápis „Herzlich willkommen!“ Čekali totiž Nečtinské; snad už
je to čekání trochu dlouhé: od středy, a ono pořád nic. A prý už napekli svíčkové
a dorty; – po marném čekání nápis Herzlich willkommen zase svinuli. Však také
fičel od Kozelky ostrý vítr. U Wertlíků mají ovšem také prapor. Kterak bych si
nevzpomněl na epizodu z loňského podzimu? I v Újezdě ve vsi z Varů tam přišlý Němec prapor vyvěsil – jediný. V Manětíně je odhaduji určitě na čtyřicet. Do
Hotelu Pešík přijíždějí němečtí důstojníci na pivo. Jak těžké je teď mé postavení,
v německé škole vysvítá netoliko z toho nového zdravení, ale i z toho, co jsem
dnes slyšel: Děti říkají, že už nechtějí děkana, nýbrž pastora. Winterhilfe totiž rozdílí plzeňský německý pastor, jenž už několikrát do Manětína zavítal.
V pondělí 20. března.
Ani dnes německé vojsko nepřišlo; svíčková se asi pokazí. Ráno vyvěsil
ten Čech, který měl už dávno prapor s hákovitým křížem, vedle i prapor český.
Sympatií tím nezíská. Jeden, jenž v minulých dnech navštívil Žihli, vyprávěl, že
tam všeobecně mluvili o komunistické revoluci, která by byla zachvátila Čechy,
kdyby včas říšské vojsko sem nevtrhlo. Dnes mají na poště a na vývěsní tabuli
německo-české povolání Nejvyššího velitele armády při vstupu do Čech, vyzývající lid ke klidu a poslušnosti.63 V hlavičce je výsostný znak německé Říše, orel
s hákovým křížem, kolem rámeček červený. Dnes vlají už československé prapory na všech státních úřadech (vedle německých), někde je nevyvěsili jen proto,
že neměli dvě žerdě. Zprávy České tiskové kanceláře v rozhlase jsou teď docela
v novém duchu: vypravují nejprve o Vůdci a jeho ministrech – snad i osoby u vy-
63 Provolání vrchního velitele německé armády k obyvatelstvu v Čechách a na Moravě ze
dne 15. března 1939. RP01/39, Věstník říšského protektora č. 1/1939, str. 1.
119
sílače se vyměnily. Zima dosud trvá, na prajtenšteinské cestě museli prohazovat
sníh, co se ho tam naválo.
V úterý 21. března.
První jarní den – opravdu symbolický pro nás: ráno se sypal sníh hustě
jako v zimě – odpoledne většinou tál před silou jarního slunce. A ten svatý Benedikt se svým ora et labora! je dnes velikým naším učitelem. Ráno sem přijeli a hned
zase odjeli v autě němečtí – prý – četníci; neviděl jsem je. V německé škole se
dnes zase vyučuje; děti mě pozdravily Heil Hitler a Gelobt sei Jesus Christus! – Nedávno místo prezidenta Dra Beneše zavěšený státní znak československý zmizel
z třídy, rovněž státní hymny československé, obrázky Tyla a Škroupa a mapa
první republiky československé je svinuta. Řekl jsem dětem: před týdnem jsem
tu měl jen jednoho říšského Němce (totiž nečtinského rodáka), dnes jste všichni
říšští. A zatím, co jsem se bavil s panem učitelem před vyučováním, zkoušela
děvčata nějakou sloku z Deutschland über alles. Vyprávěl jsem o agonii Páně na
hoře Olivetské a to je přece jen poutalo. Dnes hlásilo rádio, že se mohou prapory
zase sundati. V Manětíně však vlají dosud všechny. Večer jsem šel kolem Bati
a viděl, že má i skoro celý výklad vyprodaný. Program rozhlasu je teď naprosto
nezajímavý: dnes týden naposled v něm mluvila Strana národní jednoty.
Ve středu 22. března.
Dnes ráno stáhli prapory na úřadech, pak i na zámku a k večeru i někteří
Němci – ze školy též již zmizely. Příchozí z Prahy vypravuje o obsazení hlavního
města, jak tamní Němci házeli k nohám vojsku kytice, čerstvé květiny a podávali
nejlepší cigarety. Pomník svatého Václava je prý zasypán květinami i kytičkami,
dospělí i děti se tam modlí a klečí i na dlažbě. Na poště mi řekli, že už platí říšskoněmecké známky, mám jich dost, a proto je lepím do Sudet.
Ve čtvrtek 23. března.
Venku od včerejška oznamují vyhlášky, že chce-li kdo práci v Německu,
může se přihlásit. Ráno zase napadl sníh, do poledne dávno zmizel. Venku se
ruch uklidňuje: k večeru snad již i Němci stahují prapory; přes dnešek je nechali
120
snad pro návrat Memelu (Klajpedy) k Říši,64 včera uskutečněný. Odpoledne i večer jsem tu viděl říšské finančníky; zdravím je česky, odpovídají po hitlerovsku
tiše, vzorně – za to jedna zdejší baba mi řekla v nadšeném sebevědomí na můj
pozdrav Heil Hitler, ale nevím, jestli by si Vůdce na tom od ní zakládal. Mám
dojem, že budu moci zas přestat psát v deníku: to rozrušení, ač velké, nebylo
dalece tak veliké jako na podzim: správně to ještě před koncem charakterizovaly
noviny: „Od podzimu jsme my Češi již tolik přetrpěli, že jsme si zvykli na bolest
i zklamání, ať přijde cokoliv.“ Armáda je pryč, podkarpatská Ukrajina v rukou
Maďarů – my svrženi z výše svobodných národů – dělat si iluze o něčem? Není-li
lépe dívat se do očí skutečnosti mužně s čistým svědomím, že jsme konali svou
povinnost, a hlavně s pohledem vzhůru, kde kolem trůnu Božího naše nebeská
stráž – věčná stráž, která nedá nám zahynout.
V pátek 24. března.
A přece pokračuji: Proskakují poplašné zprávy – ale v té naší bolesti už
neplaší –, že zaberou Plzeň a ovšem i nás Manětín. Nemám chuť tomu věřit.
Dnes mi vrátil listonoš psaní, které jsem frankoval do Sudet německými známkami, jichž mám dost: prý ještě ne. A epizodka z jiného mlýna (Buršojc), kam se
přiženil65 mlynář Čech mezi samé Němky a ovšem docela jim podlehl až tak, že
vyvěsil minulý týden prapor s hákovým křížem. Přijel tam český sedlák z vesničky naprosto české a ptá se: Copak to tu máte viset za draka? A když se mlynář
kroutil, to že kvůli staré, řekl mu: „Pamatujte si, že dnes tu jsem naposled!“ Dnes
ráno už nevisí prapory, někde odstranili i obrazy Vůdce, i obchodník Schacherl
místo pěkné ozdoby květinové dal do výkladu zase své zboží – a život se valí
dál. Četníci a finančníci v neskvělé náladě při ponuré vyhlídce do budoucnosti
konají poctivě svou službu, ale bez zbraně.
V sobotu 25. března.
Dnes, kdy venku pukají ledy a taje sníh, vládne nálada neveselá: v německé škole mají, ač malou, přece jen již mapu velkého Německa, „Protektorát
64 Jednalo se o odtržení Klajpedské oblasti od Litvy k nacistickému Německu. Viz např.
Memel se vrací k Říši. Litva vyhověla přání Německa – Území se odevzdává v klidu a pořádku. Lidové noviny, ročník 47, č. 150, 23. 3. 1939 ráno, str. 1
65
Škrtnuta slova „kde se vzal“.
121
Čechy a Morava“ zakreslil tam zatím pan učitel. Venku vyvěsili vyhlášky, že do
24 hodin nutno na Městském úřadě odevzdati zbraně i náboje, a lidé je tam nosí,
asi s jinými pocity než na podzim. Odpoledne tu bylo německé auto; mám ve
zvyku všímat si značek, místo Č mělo „Polit“; bylo větší, stálo již na pravé straně
(jak se od zítřka začne jezdit – ve čtvrtek i u nás přestavovali cestovníky). Když
odjelo, povídalo se, že to byli četníci a hledají okresního tajemníka pana Kličku,
bývalého předáka sociálně demokratické stany. Co s ním chtějí? Je tak smutno
a ještě do toho šíří zprávu, že Manětín připadne k Sudetům. Večerní rozhlas
ohlašuje, že němčina v celém protektorátu bude jaksi zrovnoprávněna s češtinou
a informační tabulky na kraji obcí v ČSR modré, budou nyní jako v Říši žluté
a případně dvoujazyčné.
Ve čtvrtek 30. března.
Zase klid. Oni němečtí četníci prý hledali starý žlutický kancionál a našli
jej v Plzni. Se zabráním Manětína byl poplach planý. V neděli měli Němci „U Bábrlinky“ zábavu, hrála jim kapela Allegro a – přišlo i několik zdejších tancechtivých Čechů i Češek – žel Bohu – a v postě se tančilo jako v republice. V pondělí přivezli říšští Němci auta potravin: brambory, kávu, rýži, konzervy, složili je
u Witopilů, který má novou firmu: Hákový kříž a pod ním: „Vertrauensmann der
Deutschen“. Dnes rozdílejí: dopoledne prý Němcům, odpoledne Čechům, kteří
se přihlásili; o možnosti přihlásit se vyrozuměl je Městský úřad první dvoujazyčnou (česky – německy) vyhláškou. V úterý jsem našel v německé škole žáka, který na podzim přišel do Manětína jako uprchlík z Aše a chodil až dosud do školy
české. Slyším již o dvou případech, že Češi posílají děti do německé zdejší opatrovny. Než – ještě zůstane dost těch, kdož čestně ponesou dál tu krásnou vlajku
roduvěrných Čechů. Dějiny se valí dnes přes Španělsko, kde padá rudý režim,
včera se vzdala celá zem66 a zkrachovaná demokracie bezmocně přihlíží, jak se jí
hroutí bašta za baštou. A kdo přijde po nás, podiví se snad pohádce o ČSR, která
měla klíče Evropy – pevně je držela, až konečně zrazena demokraciemi světa
byla donucena vydat je bez boje těm, kteří vtiskli dějinám našeho věku pečeť
nových směrů, kéž lepších než byla demokracie bez Boha. A my budeme vzpomínat na krásný náš stát tak veliký, od Aše až po Jasinu na rumunské hranici,
před půl měsícem smazaný z mapy Evropy.
66 Viz např. Španělská válka skončena. Nacionalistická vojska už jen obsazují zbylé území
bez boje. Lidové noviny, ročník 47, č. 165, 31. 3. 1939 ráno, str. 1.
122
V úterý 4. dubna.
V německé škole přibrali další dvě děti ze školy české – a jiné prý ještě přijdou. Na Květnou neděli přijeli v autech říšští policisté k Bubrlovým do hospody
tancovat, prováděli i staré báby a po hříchu zase i bývalou sokolku, která již byla
u Witopilů pro podporu, ač toho nepotřebovala. Lituji ji, nemá víru, svět ji o ni –
právě ten kdysi vládnoucí český svět – v jejím mládí připravil; teď ať pláče nad
zříceninou. A co takových asi v celé naší zemi! Rozhlasy oznamují, že Evropa se
kymácí. Snad se valí Polsko do katastrofy podobné, jako byla naše. Ale náš rozhlas je příliš fádní. Varuje se všude před udavači a tajnými. A přece na leckohos
jsou krátcí. Tak se povídá epizodka z Prahy: Před výkladem, kde byl skvostný
obraz Vůdce, stojí Pražák a vece: „Tenhle tu tuze dlouho nebude!“ – A už se mu
představuje tajný: „Pojďte s sebou!“ – „Ale dřív půjdu dovnitř a koupím si ten
obraz: proto jsem řekl, že tu ve výkladě dlouho nebude!“ – Stál 250 korun. Nedávno táhli Prahou Pepíci a hlasitě volali Sláva! Strážník je zastavil a vyzvídal,
proč jásají. – „Inu, vždyť jsme zase větší, dostali jsme Memel.“ – A tak ani dnešek
není bez radosti.
V pondělí 17. dubna.
Máme se zlobit, či raději smát? Náš rozhlas ve zprávách České tiskové
kanceláře nám nepovídá téměř nic. Už kolik dní hlásí – a to je asi nejlepší – že
20. dubna v den 50. narozenin Vůdce a říšského kanceláře Adolfa Hitlera budou
v Praze I. a Brně I. na poště dávat zvláštní stampilje s oslavným nápisem; aršík
19 známek prodají za 41 korun. A prý budou po celém protektorátě prapory,
to je tak něco pro mne: nadával jsem v republice, když vystrkovali jeden, a teď
prý budou vyvěsovat dva. V sobotu stavěli něco u hřbitovní zdi proti radnici:
kůl sem, kůl tam jako branka pro kopáče; ale pak tam napjali plátno a na něm
čteme nejprve německy, pak česky, že „Národně socialistická péče mírní nouzi
lidu“. A tak víme zase něco nového. Hranice do Sudet jsou přísně uzavřeny, ani
propustku hned nedávají a k nám se dostanou sudeťáci nejlépe v doprovodu německých finančníků. Tak jeden švarný, fešný finančníček přivedl mi sem i mou
bývalou žačku z Hrádku pro matriční doklady v úterý po svátcích. Ve škole vyndali přes svátky z rámečků znaky ČSR a teď tam visí rámečky prázdné a – kříž.
Jako markantní symbol rozdílu mezi pozemským a věčným. V německé třídě
mi před vyučováním zazpívaly děti pro líbivé překvapení vojenskou písničku
123
opravdu pěkně a docela hezkou, zachytil jsem z ní něco jako: „es zog ein Regiment
von Hitler in uns´re Stadt hinein …“ Dříve jsem žertoval s jedním, žákem, rodákem
z Nečtin, že je Sudeten – und Reichsdeutscher – a ostatní, ač ještě v Č-S R, se hlásili,
že oni též. Po 15. 3. jsem jim řekl, že už jsou všichni reichsdeutsch. Snad trochu
důvěry už zase přibylo, na velikonoční pondělí jsem měl v 10 hodin německé
kázání a při mši svaté zpívali německy, aby měli všichni radost o svátcích. Přišli
skoro všichni Němci a zaplnili skoro všechny lavice. V ty dny mi také vzkázali,
že prý není pravda, že říkali, že mě pověsí na kaštan před kostelem. Neřekl jsem
jim, ale vím to: nadávají dnes na mne, snad je nedaleko den, kdy je to omrzí. Ani
mě nenapadne zatočit svou káru do kolejí jejich. Jen děkuji Pánu Bohu za veliký
dar víry; očima víry vidíme svět jinak a nebojíme se ani dost málo o osud své
vlasti. Vy svatí ochráncové naši, dobře víme, že nespíte! Proto zůstáváme klidni,
ač svět je plný proroctví. Nám prorokují zas nějaké líbivé překvapení k 20. dubnu, jako nám prorokovali na březen. Leč dobře víme: nic nás nerozhází (když už
tak rozházení jsme).
Ve středu 19. dubna.
Krásný, ale trochu studený jarní den, vigilie 50. narozenin Vůdce a říšského
kancléře, kdy budou v Praze I. a Brně I. orážeti zvláštním slavnostním razítkem
poštovní známky. Po poledni jsem spatřil zase první německé prapory s hákovým křížem. Vlají na domech našich Němců. A tu jsem spatřil ještě něco jiného:
U výkladní skříně filmových představení stojí děvčátko pěkně ustrojené a když
se blížím, zdraví Heil Hitler! Poznávám ji: Oskarova, kdysi uprchlice z Manětína.
Již včera jsem slyšel, že se Oskarovi vrátili parádně k nám. Zítra vyvěsí prapory
i na státních úřadech a bude svátek. Dnes jsem vzpomínal, že 14. března, v poslední večer Č-S R večer, zpívali v rozhlase Sládkovu píseň k Svatému Václavu.
Nemůže oslyšet. A co to píšu dnes, zní mi z rozhlasu teď o půl jedenácté večer
z Königs Wurstenhausenu mohutně Deutschland über alles a HorstWessellied – Německo oslavuje svého Vůdce v bouřlivém jásotu – a svět se kymácí v očekávání
příštích událostí. Nedávno byli říšští vojáci v noci v Manětíně a zdejší Němkyně
radostně pochodovaly a volaly jim třikrát Sieg Heil! V německé škole jsem našel
včera zase o dvě děti více: z toho vozu uprchlíků známého mi již z večera svatomikulášského.
124
Ve čtvrtek 20. dubna.
Dnes tedy slaví Říše 50. narozeniny svého Vůdce a poštovní úřady Praha I. a Brno I. orážejí známky zvláštním razítkem s německou a českou legendou. Jako bývalého filatelistu mě to ovšem zajímá. Ráno jsem sloužil mši svatou
votivní k sv. Janu Nepomuckému, jejíž graduale i epištolu jsem si vzal zvláště
k srdci. Pak jsem viděl, kterak rázem osmé hodiny vyvěšují na státních úřadech,
radnici i škole prapory, na berním jen československý, protože mají jen jeden
vikýř. Sám jsem na oslavu významného dne oblékl černé šaty a frak a nahoře
v pracovně přijímal návštěvy. Nejdřív přišel jeden Čech pro matriční listy, potom
jeden ze tří bratří pánů Witopilů, též ve svátečním podobně jako já – místo fraku
měl (žluté, vlastně) hnědé střevíce – též maličkost z matrik. K půl jedenácté, když
jsme se nemohli dočkat listonoše Willfahrta, šli jsme s tatínkem za dosti studeného počasí až na hranici protektorátu po prajtenštejnské silnici, naprosto nikoho
nepotkavše. Venku se zelená osení, nikde nebylo vidět pracující lid. Odpoledne
přišel (až k Buršovu mlýnu v doprovodu říšského finance – tak se teď jedině
bez propustky lze ze Sudet dostati k nám) hrádecký šenkýř Roth a přinesl dva
Ahnenpassy, abych mu vypsal jeho předky do nich. Myslí, že do čtyř neděl budou hranice otevřeny. Žena mu zemřela právě teď, když k nim zavítal blahobyt.
K večeru jsme si vyšli ještě jednou trochu ven za město. Po večeři (na oslavu jsme
měli kozlátko co řízky), šel tatínek na radnici pro pivo a říkal, že je illuminace.
Bylo krátce po osmé hodině. Šel jsem se podívat z půdy a tu slyším cizí zpěv, odměřené vojenské kroky, a už jsem u vyhlídky: pan Schacherl má v oknech svíčky
jako o vzkříšení (ne-li o 2 více) a dole pochodují patrně říšští vojáci. Asi 4 nebo 6
(snad jsem neviděl začátek průvodu) nesou na holích oheň jako pochodně nebo
hořící koudel, pak jeden nese lampion a velmi významně se to vyjímá v posledním hustém soumraku. Pak vzadu jdou již ne po vojensku patrně civilisté obou
národností a jedou auta – dvě osobní a pak jedno veliké, patrně autobus, který
z Plzně vojáky sem přivedl. Průvod se ubíral do Kuchova. Tak i do Manětína
zalehly tedy mohutné ohlasy oslav Vůdce, jehož jméno nelze již smazat z dějin.
S těmi Ahnenpassy nemám ani kdy více se věnovat deníku v tak významný den.
Po městě jsem nechodil, neviděl jsme tudíž ozdobu všech německých domů; ale
přece jsem zahlédl věnec, jinde menší praporečky a děkovné nápisy snad uložené z oněch dnů, kdy jsme čekali obsazení našeho městečka říšským vojskem.
Venku bylo dnes chladno a obloha se dosti kabonila. V Manětíně jako v celém
protektorátě byly krámy i úřady zavřeny jako o svátcích.
Dopsáno 20. 4. 1939
125
Zajatí Němci na dvoře manětínské věznice
Rekonstruovaná podoba vyretušovaného velitele
manětínských Revolučních gard, Václava Karáska
646
Epilog: odsun Němců
647
František Wonka (1900 – 1967)
„Bláh ten, kdo otců svých rád vzpomíná,
kdo rád o jejich činech, jejich slávě
své baví čtenáře a v tiché slasti sám
na konci té krásné řady zří,
že připojen je též.“
(J. W. Goethe)
Oblíbený verš Františka Wonky
Budoucí manětínský děkan František Wonka se narodil 11. května 1900 v Úpici Josefu
a Viktorii Wonkovým. Otec byl německé národnosti, matka národnosti české. Už tato skutečnost přispěla k tomu, že malý František již odmala mluvil velmi dobře česky i německy.
Rodiče měli v Úpici v čp. 259 malý obchod se smíšeným zbožím.
16. září 1906 začal František navštěvovat obecnou školu a pokračoval dále až do roku
1912 na měšťanské škole. Od 13. července 1912 začal studovat na německé škole v Hennersdorfu (Jindřichov ve Slezsku) a od školního roku 1912/13 až do 2. července 1920 pak
na německém klášterním gymnáziu v Broumově. Již v době I. světové války si začal psát
první zápisy, které je možné v určitém slova smyslu považovat za deník.
Po úspěšném složení maturity byl dne 11. září 1920 přijat za alumna (chovance) arcibiskupského semináře v Praze. Odchází do Itálie, kde v letech 1920 – 21 studoval v Římě
na filozofické fakultě a poté v letech 1921 – 1925 na tamější české bohoslovecké fakultě –
Nepomucenu. V Římě byl 13. července 1924 vysvěcen na kněze. Svoji první bohoslužbu
sloužil v kapli sv. Václava v Trevi. Svoje studia a pobyt v Itálii následně popsal ve svých
pracích. Do vlasti se vrátil 17. června 1925.
Svoji první mši v Československu sloužil v rodné Úpici dne 21. června 1925. Za 14
dnů poté mu zemřela matka a její pohřeb byl zároveň prvním, který mladý kněz František
Wonka vykonal. Následně mu byl určen za místo výkonu západočeský Manětín, ležící na
jazykové česko-německé hranici. V Úpici mu večer 31. srpna 1925 tamější děkan na prahu
fary nalil naposledy sklenku červeného vína a se slovy „Ať žije Manětín!“ si s ním připil
a rozloučil se.
Ráno 1. září 1925 odjížděl František Wonka ještě za tmy z Úpice do svého prvního
a, co tehdy nemohl vědět, posledního působiště. Tatínek ho vyprovodil až k autobusu.
O příchodu do Manětína si později zapsal:
Je čtvrt na jedenáct večer 1. září 1925. Přes dvě hodiny jede již plzeňský autobus do Manětína.
Jezdí teprve druhý nebo třetí rok a jízdné stojí 14 Kč (později bude ještě o 1 Kč levnější). A nejede
přes Vladměřice, protože z Pasek silnice do oné obce není vystavěna a tam, kudy vede nyní, byl ještě
vysoký borový les. Dorůstající měsíc svítí jasně, že se zcela ztrácí blikající světélko petrolejových
lamp v městečku. Jen kolos svatobarborského kostela překvapuje pocestné, když autobus jede skoro
těsně kolem něho a opatrně po starém železném mostě. Pak se míhají kolem vozu sochy na Vysoké
cestě a již se zvedá městský děkanský kostel zasvěcený svatému Janu Křtiteli.
„Až tam dojedete, vzbuďte odevzdání se do nejsvětější vůle Boží a polibte ruku Páně, která Vás
na ono místo ustanovila!“ Tak to řekl dopoledne ve starém Klementinu u pražského mostu, v kněžském semináři, nastupujícímu nováčkovi rektor semináře, nezapomenutelný dobrý Monsignor Jan
Nepomuk Říhánek.
Vtom již autobus stál: „Manětín!“ řekl šofér. Dlouhou cestou a vůbec celým dnem unaven
jsem byl věru rád, že jsem na místě. Pohled na věž mě konejšivě potěšil v jakési tesknotě: Je trochu
648
podobná oné v mém rodišti Úpici, odkud jsem ráno před čtvrtou hodinou odjížděl. U vozu čekalo
několik lidí. Jedna starší žena mi v tom vytrhla z ruky mé jediné zavazadlo, proutěný kufřík, a beze
slova běžela k děkanství. Já ovšem za ní, na můj hovor neodpovídala. Na schodech v okně svítila
stojací lampa. Teprve teď promluvila, že pan vikář dosud čeká. Popadla lampu a svítila mi nahoru
a otevřela – myslím že bez zaklepání – dveře monsignorovy pracovny a hned odběhla. „Laudetur
Jesus Christus!“ zdravím zřetelně a zřetelně zní i odpověď: In saecula. Pak se představuji a můj
manětínský šéf pan děkan, arcibiskupský vikář a papežský komoří Monsignore Josef Pomrhonc, mě
vítá a spíše otcovsky než bratrsky objímá.
První dny v Manětíně ovšem neproběhly idylicky a mladý kněz dokonce uvažoval
o odchodu z města, o čemž svědčí následující zápisy: Z celého ladného obrazu městečka rušivě
vyčnívala hnědá škatule školy hyzdící pohled, jinak rozkošný, a mně kazí i vzpomínkami na včerejší
náladu. Když jsem tam tak stál, povzdychl jsem si: „Kéž by mi pan arcibiskup poslal dekret, že mám
nastoupit někam jinam!“ A trochu se těšil, že se může tak stát do měsíce.
Výhodu jsem však shledal v tom, že v přírodě i ve městečku je svatý klid. Žádná fabrika tu
nečadí ani nepíská, žádný vlak nehlomozí, jen věžní hodiny je slyšet dost a dost.
Ani s tím dekretem na jiné místo to nešlo tak rychle, jak jsem toužil. Na konsistoři byli patrně
rádi, že kaplanské místo v Manětíně je obsazeno, a ani je nenapadlo, že by kaplan chtěl někam
jinam. Po překonání prvních nesnází jsem si zvykl na Manětín tak, že mi přirostl k srdci. Tak to
říkají však i jiní, učitelé i úředníci, které sem osud zanesl. Jednou mě chtěli přeložit, a to přímo do
pražského semináře – ale snad bych se tam byl ustýskal. Kanovník Msgre Bouzek musel napnout
všechny síly, aby to pánům vymluvil. A tak jsem zůstal v Manětíně u svého milého pana vikáře,
který mě také držel a hrozil, že složí celé vikářování, jestli mu vezmou kaplana.
V roce 1929 odešel děkan Pomrhonc do výslužby a po projednání s patronem kostela,
hrabětem Janem Karlem Lažanským z Bukové, bylo rozhodnuto, že novým, nejmladším
a zároveň jediným děkanem na Manětínsku bude dosavadní kaplan František Wonka.
Jeho slavnostní uvedení do úřadu se uskutečnilo 30. března 1930. Na tuto slavnost přijel
také Wonkův tatínek a strýc s bratrancem. Nový děkan, jak sám napsal, měl na slavnostní
hostinu málo peněz. Podivil jsem se však, když jsem z kazatelny ohlásil, že příští neděli bude instalace, jak se Pán Bůh o mě staral. Vzbudil mi tolik dobrodinců, jejichž jména jsou zapsána v knize
života, že v kuchyni se paní Bé (Braunová) s celým svým štábem rychle zbavila starostí, kde co
sehnat. Spíše nastala starost, kam s tím vším. Dokonce celé zabité jehně jsem dostal, mouku, vejce,
máslo i tvaroh, že nádobí nestačilo.
30. března 1930 zavlál z děkanství československý a papežský prapor. Slavnost byla
zahájena v 10.30, kdy nového děkana vedli kněží v rochetách z děkanství do kostela.
V kostele byl špalír dětí a mládeže, který ho vítal. V patronátní lavici v kněžišti seděl patron hrabě Jan Karel Lažanský z Bukové. Na podušce před ním ležely dva klíče. Křečovský
farář přečetl od oltáře zprávu patrona o jeho prezentaci z 28. října, strážišťský farář z kazatelny německy a česky pastýřský list o Wonkově investituře z 1. února 1930. Poté podal
hrabě Lažanský klíče vikáři a ten je předal novému děkanovi, který klečel před oltářem.
Následovalo svěcení dvou nových obrazů, před nimiž na prostříbřených trojramenných
svícnech hořely svíce a vedle z Prahy čerstvě přivezené květiny. Pak měl děkan Wonka
kázání v obou jazycích o sv. Terezii a sv. Gabrielu a následně mši svatou, kterou obětoval
za Manětín. Slavnost skončila ve 12.45. Poté se uskutečnila hostina na děkanství.
Již příštího roku uspořádal nový děkan velkou slavnost ostatků sv. Justiny a Inocencie,
které přivezla z Říma v roce 1721 hraběnka Marie Gabriela Lažanská. V polovině třicátých
let založil místní Sdružení katolické mládeže a obnovil Mariánskou družinu.
Na konci třicátých let byla Československá republika, kterou vždy uznával a ctil, rozbita. Místní funkcionáři NSDAP dobře věděli o jeho vztahu k zaniklé republice. 16. března
649
1939 si do svého deníku zapsal: K večeru, jako už dříve jednou, mě zase varovali: prý říkají, že
nejdříve vyženou komunisty, děkana a židy. Komunisty nechali místní nacisté uvěznit, manětínští židé nenávratně zmizeli v koncentračním táboře, naštěstí odstranit nepohodlného
děkana se jim nikdy nepodařilo. Po celou dobu války se snažil František Wonka ze všech
svých sil posilovat duchovně občany Manětínska.
O Wonkově charakteru nejlépe vypovídá zápis z 24. 5. 1945, kdy v souvislosti se
skončením II. světové války napsal ve zvolání k Panně Marii: Děkuji Ti za všecky dobrodince moje, byla jich dlouhá řada, kteří mně, Češi i Němci, osadníci i okolní, po celou válku obětavě
pomáhali, takže jsem díky Bohu nezakusil hladu ani bídy, ne já ani náš dům. Oroduj za ně, aby
jim Bůh věčnými dobrými statky odplatit ráčil. Doporoučím do Tvé mateřské lásky všecky oběti
války, přátele i nepřátele, kterým nebylo dopřáno dočkat se našich dnů a všechny ty, kteří po nich
truchlí. Buď jim sladkou útěchou Ty, přebolestná Matko a Potěšení zarmoucených. Kdybych měl
nepřátele, s láskou bych i ty Tvé neskonalé dobrotě doporučil, leč nevím o žádném a nechci nikdy
žádného mít.
Zlom v postavení katolické církve i manětínského děkana nastal v únoru 1948. Vítězný
únor 1948, den věkopamátný, kdy byla nastolena diktatura proletariátu a na obloze Československa
vítězně zaplála rudá pěticípá hvězda, nebyl v Manětíně dnem jásotu a radosti jako kdysi pondělí
28. října 1918, nýbrž dnem zakřiknutého úleku a očekávání tvrdých dob. Pak se chvělo všecko
v bezmocnosti proti vodopádu komunismu, který vítězně drtil všecko, co se mu postavilo v cestu.
Osvědčoval se znova a znovu žalm 117, že lépe je důvěřovat v Boha, než v knížata.
Ve středu 13. července 1949 oslavil František Wonka své stříbrné kněžství, dvacet pět
let od vysvěcení v Římě. Zanedlouho pak přečetl z kazatelny pastýřský list pražského arcibiskupa Josefa Berana. V pátek 9. září 1949 byl po krátkém rozhovoru s činovníky Státní
bezpečnosti v kostele zatčen a odvezen do Plzně do budovy bývalé úřadovny gestapa,
nyní sídla Sboru národní bezpečnosti a Státní bezpečnosti, k výslechu. Tři neděle byl vězněn v samovazbě na Charkovském nábřeží v cele č. 216. 29. září byl převezen do Prahy na
Pankrác, kde byl vězněn v oddělení III C v cele č. 288 až do 29. října, kdy byli téměř všichni
věznění kněží propuštěni. Děkan Wonka se mohl vrátit do Manětína.
Oné padesátidenní nedobrovolné absence si pokládá děkan za velikou milost od Pána Boha
a za nejlepší dar k svému stříbrnému kněžství. Kdyby to bylo z důvodů politických, tak by si toho
nevážil, ale bylo to z příčin náboženských a za to nestačí děkovat Pánu Bohu. I prakticky mu to
posloužilo, neboť snad potřeboval již trochu vybočení a oddechu, vždyť od roku 1929 neměl nikdy
dovolenou než tři, čtyři dny v roce, které si téměř musel ukrást. Nyní měl pocit jako by byl smeten
do propadliště a všecku starost mohl přenechat Pánu Bohu. Tehdy měl dosti času na uvažování
a rozjímání, a zvláště za bezesných nocí děkoval mystikovi Hermanu Kontraktu, že složil modlitbu
Zdrávas Královno, kterou si slovo za slovem probíral. V té chvíli cítil se tak blízko u Matky Páně
jako nikdy jindy v životě a za takové chvíle by i dnes neváhal obětovat svobodu, z které se zase
může těšit.V dlouhých chvílích nezvyklé a trapné nečinnosti byla mu též vzpomínka na manětínský
loretánský obrázek předrahým světélkem, které mu svítilo do temnot nejistoty budoucích dní, jak
napsal v práci o manětínském paládiu.
V roce 1958 spoluzaložil s Václavem Žalmanem Kruh přátel Manětínska a byl zvolen
jeho prvním předsedou. Tento Kruh pak v následujících letech pořádal v Manětíně řadu
národopisných a historických slavností.
Již od počátku třicátých let se kromě svého duchovního působení věnuje literární
a historické práci, která nabývá svého největšího rozsahu po únoru 1948 v období komunistického režimu v Československu. Celkem napsal přes 70 historických studií, které
jsou založeny na pečlivém studiu archivních pramenů. Jeho práce mají dodnes zásadní
význam pro poznání historie Manětína a jeho nejbližšího okolí, oblíbeným tématem byl
hraběcí rod Lažanských z Bukové a doba hraběnky Marie Gabriely.
650
Wonka své práce většinou přepisoval na svém psacím stroji v několika průklepech
a následně je svázal. Některé jsou zachovány pouze v rukopisech.
Jedním z jeho nejrozsáhlejších děl, pomineme-li vydávané deníky, je tzv. Klenot manětínský (myšleny jsou ostatky sv. Inocencie a Justiny, uložené v děkanském kostele sv. Jana
Křtitele). V této pětidílné práci zachytil sled událostí na zámku i v „nadzámčí“ od doby
hraběnky Marie Gabriely až do počátku třicátých let 20. století. V některých pracích se mu
též podařilo zachytit neopakovatelnou idylu Manětína na konci 19. století a první poloviny 20. století s množstvím historek o různých „Mantiňácích“, které měl tak rád.
Svoji poslední práci – Stavitel chrámů Jan Jiří Hess a jeho doba – dokončil 11. dubna
1967, pár dnů před svou smrtí, a tehdy už tušil, že se jedná o jeho poslední literární dílo.
V doslovu napsal:
S pokorným díkem Pánu Bohu odkládám pero po dokončení tohoto pojednání. Mám pocit, že
toto je poslední má práce tohoto druhu. Vyčerpal jsem všecko, nač jsem po dlouhá léta svého působení na manětínském děkanství přišel, ba, už se vlastně skoro jen opakuji a málo nového v tomto dílku
podávám. Vyčerpal jsem však i své schopnosti a i síly ubývá. Právě za měsíc dovrším – dá-li Bůh,
šedesát sedm let života. Leccos již vázne a připadám si jako můj starý psací stroj, který mi sloužil už
čtyřiatřicet let a leckterou mou práci napsal. Už je chatrný a na nynější spisek už nestačí. Nemohu
se zbavit trochy tesknoty, když se na něj zadívám: dosluhuje. Jako při dřívějších pojednáních prožil
jsem i při této práci mnoho radosti, za niž děkuji Pánu Bohu, a jakou a ještě větší přeji všem, kdož
budou mít takového koníčka a zálibu jakou jsem měl já.
Děkan František Wonka zemřel v nemocnici v Kralovicích 29. dubna 1967 v 5 hodin
ráno na krvácení do mozku. Tuto bolestnou zprávu oznámily kostelní zvony na náměstí.
Pohřeb se konal 3. května 1967 v 10 hodin. František Wonka byl pohřben vedle svého
otce Josefa do hrobu, který původně sloužil pro ostatky manětínského děkana Bliera. Výkrop provedl administrátor a pozdější pražský arcibiskup a kardinál František Tomášek
za účasti 47 kněží. Přes deštivé počasí se pohřbu zúčastnilo asi 1500 osob. Na náhrobek byl
vytesán výrok, který nejlépe charakterizuje Wonkovu osobnost:
„Měl jsem vás všecky rád.“
Jak už bylo řečeno, přestože František Wonka nebyl manětínským rodákem, přilnul
k městu a zamiloval si ho jako málokdo. Svoji lásku k městu vyjádřil již v roce 1935 těmito
slovy:
Jsme u konce toho, co jsme si předsevzali za úkol o letošních prázdninách – projít památkami
našeho posvátného Manětína. Než odložíme pero, chceme Ti, Manětíne posvátný, zazpívat chvalozpěv, asi tak málo známý, jak málo rozumějí dnes pohádce Tvé kamenné, jíž jsme teď naslouchali.
A přece právě ta činí Tě klenotem v koruně českých měst venkovských a právě pro ní voláme Ti ze
srdce: Buď pozdraven!
O Tobě, Manětíne, hlaholí v chrámě Tvém v slavných nešporách novoročních žalm 116: Chvalte Hospodina všichni pohané, vychvalujte Ho všichni národové, neb mocně nad námi vznáší se
jeho milost a věrnost Hospodinova trvá na věky! „Laudate Dominum omnes gentes laudate Eum
omnes populi: Quoniam confirmata est super nos misericordia Eius et veritas Domini MANETIN
aeternum – aeternum.
S přáním, aby se slova žalmu toho nad Tebou, drahý Posvátný Manětíne, stále plnila: Milost
totiž Boží, aby se vždy mocně vznášela nad Tebou a dětmi Tvými a Tys věčnosti získal na výsostech,
uzavíráme tuto knihu s prosbou, bys prominul, že jsme se opovážili psát do staré knihy Cti. Jednak
jsme neměli jiné po ruce, jednak o Tvé cti rádi jsme psali. Poslouží-li někomu, aby Tě dovedl pochopit, Tvým pokladům porozumět a Tvůj lid k porozumění jim přivést – nepracovali jsme nadarmo.
651
Osmnáctiletý
František Wonka
S přáteli v Itálii 1924
652
Student
bohosloví
S rodiči před rodným domem v Úpici
653
Vysvědčení Jiřího Wonky z páté třídy měšťanské školy v Úpici
654
Cestovní pas Jiřího Wonky vydaný dne 26. 5. 1925
655
S tatínkem a přáteli
Při svatebním obřadu v děkanském kostele sv. Jana Křtitele
656
Nejvýznamnější manětínský historik
657
658
Pohřební obřad vedl 3. 5. 1967 budoucí kardinál
František Tomášek.
659
Slovníček výrazů opakujících se v textu
Neoznačený původ slov znamená, že jde o slova německá nebo z němčiny odvozená.
Abrichtung, výcvik
Ahnenpass, doklad o předcích, požadovaný
k doložení čistoty rasy
Achse Berlin Rom über Prag, Osa Berlín
Řím přes Prahu
ajnsac, ajnsatz, Einsatz, nasazení, pracovní
povinnost
Amtstag des deutschen Gerichtes, Amtsgericht, úřední den německého soudu, soud
anathema, lat., kletba
anordnovat, anordnuňk – Anordnung,
nařízení
Arbeitsamt, arbajstamt, pracovní úřad
Arbeitsdienst, pracovní služba, povinnost,
Arbeitsfront, pracovní fronta
Aufruf, výzva
aures pias teutonum, zbožné uši teutonů
bál – baal, pohanský bůh
Balilla, italská fašistická dětská a mládežnická organizace
Banáti, obyvatelé tzv. Banátu – německé národnosti z východní a jihovýchodní Evropy,
kteří požívali statutu tzv. národních hostí,
Bauernpfarrer, selský farář
Bekanntmachung: „Die tschechischen
Hochschulen wurden auf drei Jahre geschlossen, neun Täter erschossen und eine
größere Anzahl in Haft genommen. Oznámení: České vysoké školy byly na tři roky
uzavřeny, devět viníků zastřeleno a velký
počet uvězněn.
Bekantgebung, oznámení
Bezirksgericht, okresní soud
billig, levně
Bis wird Antonius das Pfingstlied singen
und Johanes der Täufer den Weihrauch
schwingen, wird die Welt in Wehgeschrei
erklingen. Dokud bude Antonín zpívat letnicovou píseň a Jan Křtitel mávat kadidelncí,
bude se ve světě ozývat výkřik bolesti.
Böhmen und Mähren (též Bähren und
Mähren), die Bahre, máry
bolšáni, bolšánci, bolšánečkové – komunisté, bolševici, Rusové
bona fide, lat., v dobré víře
Bürgerbräu, měšťanský pivovar
Bürgerbräukeller, sklep měsťanského pivovaru, zde míněna mnichovská pivnice, kde
měl Hitler dramatické své vystoupení v roce
1923
capitale, it., hlavní město
carpe diem, lat., užij dne
cojkaus, Zeughaus, zbrojnice
converte te Jesu, lat., obrať se Ježíši
curriculum vitae, lat., životopis
Dancik, Gdaňsk
dedimus grande documentum patientiam,
lat., dali jsme velký doklad trpělivosti
„Dem deutschen Volk ist nichts unmöglich“, „Aus der Rede des Hermann
Göring“. Pro německý lid není nic nemožné,
z řeči Hermanna Göringa
der alte Hass, das alte Ziel, stará nenávist,
starý cíl
der deutschen Schutzpolizei, tzv šupo,
Ochranná policie, součást pořádkové policie
(Odrnungspolizei)
Schießstand, střelnice
Der neue Tag – ein neues Tagblatt für
Böhmen und Mähren. Nový den – nový
deník pro Čechy a Moravu, německy psaný
deník určený Němcům v protektorátu, večerník vycházel pod názvem Prager Abend
Deutsche Dienstpost, německá služební
pošta,
Deutsche Reichspost, německá říšská pošta,
Deutsche Volksschule, německá obecná
škola,
Deutschlad über alles, stiehl uns alles,
Německo nade všecko, ukradne všecko
Die Jugend dienst dem Führer, Mládí slouží vůdci.
Die nordische Rasse, nordická rasa
Judenfrage, židovská otázka
Der Nationalsocialist muß ein Kämpfer
sein. Národní socialista musí být bojovník.
dies irae, lat., den hněvu
divide et impera, lat., rozděl a panuj
dojčland, tajčland, foneticky Deutschland,
Německo
dp. zkratka pro důstojný pán
důče, duce, ital., vůdce, titul Benita Mussoliniho
Egerland, chebsko
Ehefähigkeitszeugniss, doklad pro uzavření sňatku
660
ein leiser Freiheitsodem geweht aus diesem Grab –Lehký vánek svobody vane
z tohoto hrobu
Ein Volk, ein Reich, ein Führer. Jeden národ, jedna říše, jeden vůdce.
eine schöpferische Pause, tvůrčí přestávka
Eintopf, typické německé jídlo vařené v jednom hrnci
Einzugmarsch, tažení, vpochodování
EK, Ehren Kreuz, čestný kříž, vyznamenání
ekvivokum, lat., slovo stejně znějící s různými významy,
en es fau, foneticky NSV
Endsieg, konečné vítězství
Es kommt der Tag, Přijde den, henleinovský
pozdrav 1938
Esácký, esák, člen SA (Sturmabteilung),
německých úderných oddílů
Evviva Maria, Maria evviva, evviva Maria
e Chi La créo! ital., Ať žije Panna Maria a ten
kdo ji stvořil.
fabiánská zima, období kolem svátku sv.
Fabiána 20. ledna mezi 19. a 29. lednem, kdy
je pravidelně velmi chladno
faklcuk, Fackelzug, pochodňový průvod
fau, fonetický přepis písmena V
feldvébl, šikovatel, stará se o materiální
zabezpečení vojska
Feldzug in Polen, polní tažení do Polska
finis Poloniae, lat., konec Polska,
finis Čecho-Slovacie, konec Česko-Slovenska
fírer, Führer, titul užívaný Adolfem Hitlerem
flagellum nationum, lat. bič národů,
flak – zkratka Fliegerabwehrkanone, protiletadlové dělo
folkssturm, folkšturm, Volkssturm, lidobrana, nacistická obranná organizace
zřízená na podzim 1944
fordruk – Vordruck, předtisk
forštelunk, Forstellung, představení
frajle, slečna, pejor
frangor, snad, ale non flector, z lat., snad se
zlomím, ale neohnu se
Frontsoldat, frontový voják
furor teutonicus, německá zuřivost
fusa fui Pilsnae, byl odlit v Plzni (zvon)
Gelobt sei Jesus Christus, pochválen buď
Ježíš Kristus
Giovinezza, Mládí, název italské fašistické
hymny
Gott segne unserem Führer. Kéž bůh požehná našemu vůdci.
Grenzjäger, pohraniční myslivec
Grossdeutsches Reich, Velkoněmecká říše
Gruss Gott, Herr Dechant, Pozdrav Pán
Bůh, pane děkane
Häftling, vězeň z koncentračního tábora
hajoťácký, HJ – Hitlerjugend, hajuťáci,
hájottbanda, Hájott, patřící k organizaci
Hitlerovy mládeže
haknkrajc, hákový kříž,
haknkrajcler, ten, kdo nosí hákový kříž
Heimweg, cesta domů
Heldendenkmal, pomník hrdinovi,
Heldenehrung, uctívání hrdiny,
Heldenfeier, oslava hrdiny,
Heldensohn, syn hrdiny,
Heldentag, den hrdinů
Herzlich willkommen, buďte srdečně vítáni,
Hinter Ihrem Throne lauert eine Revolution! Za jeho trůnem číhá revoluce!
hitler, hitleři, hitleřice, psáno s malým
písmenem představuje přívržence Hitlera,
později též Hitlera samotného, který si nezasloužil velké písmeno pro své negativní
vlastnosti
hnědý dům – sídlo místních organizací
NSDAP (podle hnědých uniforem), v Manětíně jím byl dům čp. 95
Hochgelobt sei ohne End – heiliges Deutschlands, Vychváleno budiž bez konce svaté
Německo
Hochheitszeichen, výsostný znak
Chamberlains´ Werk, Chamberlainova
práce
chlap, arcichlap, negativní označení výše
postaveného přívržence fašismu případně
příslušníka gestapa
Ich hatte einen Kamaraden, Měl jsem kamaráda – oblíbená nacistická píseň
inter arma silent musae, lat., ve válce mlčí
múzy
Invocabit, lat., první postní neděle
Iubilate, lat., třetí neděle po Velikonocích
Iudica, lat., pátá postní neděle
Iuxta est dies perditians et adesse festinant
tempora, lat., je blízko je den porážky, časy
spěchají
Jeder Verräter ist des Todes, Každému zrádci smrt
junge Fahne, mladý prapor
661
katzelmacherové, ozn. užívané pro Italy,
postavu Šebastiana Katzelmachera napsal
pro svou divadelní hru C. a k. polní maršálek E. A. Longen, na divadle ji ztvárnil
Vlasta Burian
Kennkarte, osobní průkaz, legitimace
KGF, zkratka pro Kriegsgefangene, válečné
zajatce
Kinderwelt, Dětský svět,
Kirchenräte, cíkervní rady
Kirchensteuer, církevní daně
kniefrei, s holými koleny, v krátkých kalhotách, které nosili příslušníci Hitlerjugend
koráb, manět. pařez
Kraft durch Freude, Kraft durch frojde,
KdF, Síla díky radosti, silosranda – Wonkův
ironický překlad, nacistická sociální organizace, odnož Německé pracovní fronty
krepiert, chcípne
Kriegshetzer, válečný štváč
KriegsWinterHilfsWerk, kwhw, válečná
zimní pomoc
Kulturverband, kulturní spolek
Kundmachungy, vyhlášky, oznámení
l´inno dell´impeto, it., vášnivá hymna
l´urto, it., srážka, náraz
la Madona vi ha fatta la grazia, it., Panna
Marie vám učinila milost
Laetare, lat., čtvrtá postní neděle
lágrfírer, vedoucí tábora
lachende Bestien, označení Čechů jako
smějících se bestií
Lasciate ogni speranza, it., zanechte nadějí..., úvodní verš k Dantovu Peklu
Lebensraum, životní prostor,
Liedertafel, hospodská píseň
luftšuc, Luftschutzkeller, protiletadlový
kryt
Machtergreifung, machtergrajfunk, uchopení moci
Mann für Mann, muž vedle muže,
Maria, Regina Italiae, ora pro nobis! (ne již
jen pro „eis“). Marie, královno Itálie, orodu
za náš, ne již za ně.
Maulhalten, držet hubu
mene tekel ufarsin, aramejské prorocké
slovo o pádu říše
mitgehangen, spolu souviset
monarcha magnus, lat., velký vládce
mundsemle, manětínské výroční pečivo
pečené a prodávané na Hromnice
Muttertag, den matek
mužík, reg. název pro panák ze snopů
Na škarpě, Sachalin, Singapur, Závodí, Na
řekách – pomístní manětínské názvy
náci, nácikové, hanlivé označení pro nacisty
nácihelden, nacističtí hrdinové
Nationalsozialistische Volksversorgung,
Národně socialistické lidové zásobování,
Nemesis, bohyně pomsty
nichts für ungut!, nic ve zlém!
nichts für uns, nic pro nás
Ns, zkratka pro Národní souručenství, jedinou povolenou protektorátní politickou
organizaci
O. S. F., řád sv. Františka
O. v. p., Odpočívej v pokoji,
obrlérer Oberleher – nadučitel,
Oculi, latinské označení třetí postní neděle
offener Verrat, otevřená zrada
Omen, lat., znamení
ora et labora, lat., modli se a pracuj
ortslajtr, místní vedoucí, foneticky
ostflüchtlinkové, uprchlíci z východu
ošperhákovaný, ozdobený hákovými kříži,
pancrfaust, Panzerfaust, pancéřová pěst
passo romano, lat., římský krok vojenský
pefél, foneticky z něm. Befehl, rozkaz
pí, zkratka pro paní
porciunkuli, bohoslužba spojená s Pannou
Marií Andělskou a sv. Františkem
Postamt, poštovní úřad
pp., zkratka pro pánové
Prager-Zeitungs-Dienst, denní tisková korespondence vydávaná německy a česky
Protektorat Böhmen und Mähren, Protektorát Čechy a Morava
quam sordet mihi terra, dum coelum
auspicio, lat., jak mne mrzí země, když
k nebi hledím
rajch, počeštěno foneticky z něm. Reich, říše.
Rajchshauptadt, hlavní město říše
rajchskancler, říšský kancléř
rajchspost, foneticky říšská pošta
rajchstág, Reichstag, říšský sněm
rajchstatthalter, rajchštathaltr, místodržící
rathaus, radnice
recte, lat., totiž, správně
regimentsmusik, praporová hudba
Reichdeutscher, říšský Němec
Reichshilfe, říšská pomoc
Reichskanzler , říšský kancléř
Reichsrát, říšská rada
Reichssender Böhmen, říšský vysílač Čechy
662
relata refero, lat., jak jsem slyšel, tak referuji
Reminiscere, lat., druhá postní neděle
richtig, správně
salbungvollen, jímavý, zanícený
Santo spirito, lat., Duch svatý
Sexagesima, lat., neděle v předpostním
období církevního roku,
Schneckenoffensive, šnečí, tedy pomalá
ofenziva
Schutzmann, strážník
Schwimgürtl, opasek
Siegesfeier, oslava vítězství
Sieh´ Adolf, solche Schweine hast jetzt!
Podívej Adolfe, jaké máš nyní svině.
Silosranda – viz heslo KdF
simpl, jednoduchý, hloupý
Soli Deo gloria! Pouze Bohu sláva, lat, heslo
jezuitů.
Sonderbericht, zvláštní zpráva,
SS, Schutz Staffel, ochranný oddíl
Standesamt, Standesbeamte, městský úřad,
úředník
Steueramt, daňový úřad
sturmbereit, připravený k útoku
Sudetengau, župa Sudety
Sudetenland ist frei. Sudety jsou svobodné.
šajsmark, posraná marka (reichs-scheiss),
hanlivé označení německé měny
špársystém, úsporný systém
šperhákový kříž, hákový kříž,
štampilije, lid. razítko
švestr od enesfau, hanlivé označení příslušnice NSV – Nationalsozialistische Volkswohlfahrt – Nacionálně socialistické organizace
pro dobročinnost
Tabakverschleiss, prodej, sklad tabáku
Tag der deutschen Familie, den německé
rodiny
Tagesbefehl, denní rozkaz
taliáni, taliájánci, označení pro Italy
Te Deum laudamus, lat., Tebe boha chválíme, díků vzdání
tief religiös, hluboce zbožný
ťokolík, sokolík, hanlivé označení pro členy
Sokola
Totaleinsatz, totalajnsatz, totální nasazení
train, vojenský trén
Treffen, setkání
Tritts du als Deutscher hier herein, soll
stets dein Gruss Heil Hitler sein! Vstoupíšli sem jako Němec, tvůj pozdrav musí být
Heil Hitler!
Trotz der čechischen Tyranei, sind wir frei!
Navzdory české tyranii jsme svobodni.
Tu solatium et Refugium – Virgo Mater
Maria! Quidquid optamus, per Te speramus – ora, ora pro nobis, lat., Ty útěcho
a útočiště. Maria Panno Matko, ve vše doufáme tvým prostřednictvím, oroduj za nás.
Übermensch, nadčlověk
Umzug, umcúk, průvod, přestěhování
vacha, hlídka
verecken, vereckeln, zošklivit si, zhnusit
Verfügung, nařízení, dispozice
vergessen, zapomenout
verkšuc, fonet. z něm. Werkschutz, stráž
ochrany závodu
verpönt, zakázaný, trestný
Vertrauensmann der Deutschen, důvěryhodný člověk pro Němce
Vincentium, ústav pro tělesně postižené děti
a mládež
Vivat Christus rex, lat., Ať žije Kristus král!
vldp., zkratka pro veledůstojného pána
Volkstág, lidový sněm
Volkstumm, národní svéráz, duch, příslušnost
Volksverräter, zrádce národa
Warnung, varování
Was kommt dort von der Hoh´? Co přijde
shůry?
Weisbuch, bílá kniha, označení pro vydávané soubory úředních dokumentů
Wehrmacht, braná moc, též příslušník německého vojska
Westwall, západní val
WH, Wehrmacht Heer, pozemní vojsko
wie wir kämpften, jak bojujeme
Wimpel, korouhvička, praporek
Winterhilfe, zimní pomoc
wir kapitulieren nie, nikdy nekapitulujeme
wir sind frei, jsme svobodni
wir wollen zurück zur freien Republik,
chceme zpět do svobodné republiky
Yankeové, jankové, hanlivé označení Američanů
Zum zweitenmal nie. Podruhé nikdy.
663
Irena Bukačová
Jmenný rejstřík
Buďonnyj, Semjon Michajlovič – 384
Budovec z Budova, Václav – 151
Antonescu, Ion – 302, 318, 350
Arndt, Ernst Moritz – 319
Auchinleck, Claude John Eyre – 468
Axmann, Artur – 138, 479
Badoglio, Pietro – 321, 336, 501, 510, 617
Balbín, Bohuslav – 144, 300, 317, 514
Baťa, Jan Antonín – 73, 203, 211, 393
Beck, Józef – 174
Bedürftig, Friedemann – 110, 113
Běhounek, Kamil – 324
Beneš, Edvard – 12, 14, 16, 27, 28, 49, 74,
75, 79, 97, 98, 103, 104, 105, 107, 120, 129,
134, 159, 186, 187, 188, 191, 196, 200, 214,
216, 233, 235, 238, 239, 244, 248, 267, 273,
275, 308, 324, 326, 337, 354, 355, 371, 372,
395, 403, 442, 444, 445, 464, 473, 509, 525,
538, 542, 554, 562, 589, 630, 636, 638, 640
Burian, Josef – 27
Burian, Josef Vlastimil – 24, 191, 194, 196,
215, 225, 249, 316, 533, 562
Carol II. – 302
Ciano, Galeazzo – 341, 376, 406
Cikán, Miroslav – 533, 569
Cincar-Marković, Aleksandar – 341, 342
Clemenceau, Georges Benjamin – 280
Cooper, Alfred Duff – 54, 297
Crha, Václav – 46
Csáky, Štěpán – 317
Cvetković, Dragiša – 341, 342
Čáp, František – 418
Čatloš, Ferdinand – 376
Čech, Svatopluk – 363
Černín z Chudenic, Diviš – 151
Benešová, Hana, roz. Anna Vlčková – 234,
235
Černý, Jan – 26
Beníšek, Karel – 162
Daladier, Edouard – 40, 46, 242, 280, 281
Beran, Josef – 445, 650
Dalecký, Josef – 202
Beran, Rudolf – 73, 107, 186
Daluege, Kurt – 129, 460
Beránková, Barbora – 64
Darlan, Francois – 468
Bertsch, Walter – 405
Bienert, Richard – 246, 277, 278, 405, 445
de Gaulle, Charles André Joseph Marie –
322, 632
Bílý, Josef – 380
Dejmek, Jindřich – 97
Binovec, Václav – 82
Dérer, Ivan – 43
Blaskowitz, Johannes – 144, 180
ďEste, František Ferdinand – 462
Blecha, František – 22, 169
Devátý, Antonín – 98, 221, 324
Boháč, Ladislav – 162
Dietrich, Otto – 270
Bochman, Werner – 351
Dimitrov, Georgi Michajlovič – 86
Bonaparte, Napoleon – 574
Dohalský, Antonín Bořek – 149, 461
Bonnet, Georges – 46
Dostál, Vladimír – 23, 536
Boris II. – 508
Drachovský, Josef – 531
Boris III. – 317, 508
Dušková, Jitka – 418, 419
Brauchitsch, Walther von – 52, 170, 397
Dvorský, R. A. – 324
Braunerová, Zdeňka – 364
Dvořák, F. X. – 25
Brejník, Vladimír – 591
Dvořák, Vladimír – 533
Brod, Toman – 160
Dyk, Viktor – 27, 167
Čvančara, Jaroslav – 435
664
Eden, Antony Robert – 557
Emanuel, Viktor – 238, 336, 349, 528
Göring, Hermann – 30, 89, 172, 182, 188,
208, 211, 215, 234, 236, 237, 242, 245, 246,
252, 254, 259, 303, 307, 322, 328, 332, 334,
337, 340, 357, 358, 369, 375, 376, 389, 402,
406, 438, 478, 479, 480, 481, 487, 488, 498,
499, 508, 513, 515, 541, 542, 545, 547, 550,
552, 559, 560, 611, 658
Eminger, Jaroslav – 167
Gottwald, Klement – 86, 187
Faulhaber, Michael von – 428
Graziani, Rodolfo – 321, 341
Feierabend, Ladislav Karel – 226
Grünspan, Herschel – 93
Ferdinand III. Habsburský – 365
Habsburg, Otto von – 233
Fiala, Emanuel – 235
Hackzell, Antti – 554
Fierlinger, Zdeněk – 163
Hácha, Emil – 103, 104, 128, 146, 152, 159,
161, 167, 176 , 177, 188, 189, 192, 196,
200, 202, 203, 205, 213, 214, 234, 335, 240,
249, 253, 260, 268, 272, 273, 303, 308, 320,
322, 324, 326, 330, 381, 394, 397, 398, 399,
400, 402, 403, 443, 444, 455, 498, 500, 508,
512, 542, 561, 562, 619
Eisenhower, David Dwight – 498, 515, 597,
607
Ekl, Gustav – 226
Eliáš, Alois – 329, 380, 381, 382
Foch, Ferdinand – 280, 468
Forster, Albert Maria – 165
Fousek, Jan – 303, 403
Frank, Karl Hermann – 142, 205, 209, 213,
225, 237, 250, 257, 269, 278, 303, 310, 329,
350, 357, 361, 399, 415, 417, 441, 443, 450,
452, 463, 473, 478, 496, 498, 507, 508, 509,
539, 542, 555, 556, 562
Haile Selassie I. – 295, 349
Hálek, Vítězslav – 79
Halfy, M. B. – 631
Frick, Wilhelm – 129, 208, 268
Harant z Polžic a Bezdružic, Kryštof – 151
Fritsch, Hans – 618
Hašler, Karel – 132, 135, 153, 194, 257
Fritsch, Werner Freiherr von – 176
Haydn, Joseph – 236, 296
Fügner, Jindřich – 27, 305
Händl, Jan – 69
Futurista, Ferenc – 215, 235, 237, 324
Heinrich z Meklenburku – 164
Gaierová, Nelly – 235, 237
Hellich, Josef Vojtěch – 468
Gajda, Radola (Rudolf Geidl) – 133, 142
Gándhí, Mahátma, celým jm. Móhandás
Karamčand Gándhí – 254
Henlein, Konrád – 18, 19, 26, 31, 32, 33, 38,
65, 76, 92, 99, 105, 154, 160, 171, 175, 182,
208, 304, 350, 375, 403, 508, 509, 567
Giraud, Henri – 43, 434, 466, 467
Hermann, Ignát – 79
Glázrová, Marie – 418
Hess, Rudolf – 208, 354, 355, 356, 357, 358,
360, 361, 369, 370, 371, 375, 402, 406, 422,
513, 515
Gleich, Jaroslav – 225
Godunov, Boris – 445
Goebbels, Joseph – 164, 182, 184, 208, 284,
254, 260, 261, 310, 311, 320, 322, 327, 328,
335, 340, 345, 352, 357, 371, 372, 402, 418,
458, 461, 470, 471, 479, 481, 485, 487, 498,
499, 508, 515, 526, 527, 531, 542, 547, 548,
550, 559, 562, 569, 583, 598, 599, 605, 606,
618
Goethe, Johann Wolfgang – 192, 309, 336,
474, 648
Heydrich, Reinhard – 129, 149, 379, 380 ,
381, 382, 383, 384, 385, 387, 388, 390, 392,
397, 398, 399, 435, 437, 438, 441, 442, 446,
447, 448, 449, 452, 454, 462, 463, 478, 540,
544, 556
Himmler, Heinrich – 208, 357, 380, 387
Hindenburg, Paul von – 487, 577
Hlinka, Andrej – 146, 226, 273
Hodža, Milan – 12, 26, 65, 159
665
Holzinger, Antonín – 215
Kašpar, Eduard – 225
Horáková, Milada – 133
Hore-Belisha, Isaac Leslie – 217
Kašpar, Karel – 35, 149, 192, 193, 206, 268,
351, 352, 353
Hošek, Metod – 27
Keitel, Wilhelm – 406, 407
Hroch, Karel – 107
Kerssenbrock, Kliment Korf Schmiessig – 19
Hromádka, Bohumil – 214
Klapka, Otakar – 195, 253, 382, 384
Hrubý, Adolf – 403, 405, 500
Klika, František – 221
Hummelhans, František – 27
Klopstock, Friedrich Gottlieb – 113, 196
Hus, Miroslav – 631
Kniest, Wilhem – 141
Hus, Mistr Jan – 148, 151, 336, 540
Knittl, Zdenko – 225
Chamberlain, Arthur Neville – 24, 37, 40,
97, 105, 131, 133, 177, 180, 184, 205, 207,
210, 252, 267, 272, 659
Kohout, Jára – 215
Chmelenský, Josef Krasoslav – 225
Korál, František – 52, 88, 136, 181, 453, 627,
638
Churchill, Winston Leonard Spencer – 24,
198, 264, 297, 305, 349, 369, 371, 375, 354,
460, 467, 475, 478, 481, 498, 525, 532, 540,
557, 580, 632, 638
Komenský, Jan Amos – 540
Konupka, Vladimír – 98, 221, 324
Korp, Karel – 531
Kosina, Karel – 98, 221, 324, 378
Chvalkovský, František – 92, 97, 585
Kovář, Oldřich – 235
Ingr, Sergej – 539
Kožíšek, Antonín Jaromil – 531
Jahnová, Jarmila – 324
Kramář, Karel – 159
Jaksch, Wenzel – 86
Krejčí, Jaroslav – 403, 405, 500, 539, 548
Janeček, Petr – 533
Krejčí, Ludvík – 142
Janka, Otto – 533
Krchňavý, Jan – 418, 419
Janošík, Zdeněk – 324
Kríž, Alois – 391
Jaroš, Jaroslav – 226
Krofta, Kamil – 27
Jeremiáš, Otakar – 236
Krojová, Karolina – 69
Jessenius, Ján – 151
Kvapil, František – 281, 447
Ježek, Josef – 176
Lacroix, Eugene Leopold de – 24
Jirásek, Alois – 225, 280, 308, 377
Lamač, Karel – 562
Jiří II. – 352
Langsdorff, Hans – 213
Jungmann, Josef – 232
Laval, Pierre – 468
Kalaš, Karel – 225
Law, Bernard – 515
Kalfus, J. – 405
Lažanský, Josef Václav – 31
Kamenický, Jindřich – 405, 500
Lažanský, Karel Maxmilián – 69
Kaminský, Bohdan, vl. jm. Karel Bušek –
339
Lažnovský, Karel – 384, 399
Karadjordjević, Pavel – 342
Lehmann, Otto – 153
Karadjordjevič, Alexandr I. – 342
Leiss, Karel – 225
Karel Veliký – 501, 553, 635
Leopold III. – 164
Karel VI. Schwarzenberg – 79
Letenská, Anna – 215
Ledvinková, Růžena – 215
666
Ley, Robert – 208, 209
489, 498, 501, 509, 511, 514, 515, 518, 527,
538, 544, 614, 658
Linka, Miloš – 225
Litvinov, Maxim Maximovič, vl. jm. Finkelstein – 35, 86
Mutňanský, Ľudovít – 29
Lloyd-George, David – 204
Mydlář, Jan – 151
Loukota, Jindřich – 221, 324
Nagybányai, Miklós Horthy de – 469
Maginot, André – 77, 268, 280, 293, 467
Nasková, Růžena – 569
Mach, Alexander (Šaňo) – 273, 312, 376,
557, 569
Nečas, Jaromír – 226
Mácha, Karel Hynek – 135, 141, 196, 616
Nelson, Horatio – 547
Machník, František – 350
Němcová, Božena, roz. Barbora Panklová
– 418
Muž, Stanislav – 140, 339
Nejedlý, Zdeněk – 187
Makedonon, Alexandros Philippou – 547
Mannerheim, Carl Gustav Emil – 230, 240,
554
Nepomucký, Jan – 125, 132, 137, 138, 141,
142, 152, 161, 267, 355, 362, 363, 365, 368,
381, 419, 437, 447, 485, 491, 508, 623, 624,
635, 640
Manstein, Erich von – 539
Masaryk, Jan – 26, 97, 523, 524, 589
Masaryk, Tomáš Garrigue – 16, 25, 26, 27,
79, 102, 134, 168, 186, 213, 235, 242, 288,
289, 308, 326, 353, 355, 367, 367, 391, 396,
461, 538, 562
Masaryková, Alice – 235
Neruda, Jan – 43, 79, 259
Neurath, Konstantin Freiherr von – 129,
189, 193, 204, 205, 215, 225, 244, 250, 263,
265, 268, 269, 284, 286, 288, 291, 306, 308,
318, 320, 333, 379, 380
Newton, Basil Cochrane – 23
Matsuoka, Yosuke Yogu – 342
Nezval, Gustav – 418
Medek, Rudolf – 159
Nordenová, Ada – 214
Medeotti-Boháč, Josef – 162
Norrová, Marie – 215, 226, 237
Melhoba, Jozéfek – 221, 324
Ometák, František – 435, 436
Michal I. – 302
Opatrný, Bohumil – 149, 367
Molotov, Vjačeslav Michajlovič, vl. jm.
Skrjabin – 163, 207, 316, 317, 323,
Oshima, Hiroshi – 341
Moravec, Emanuel – 320, 399, 405, 416,
422, 422, 443, 445, 450, 452, 455, 462, 463,
476, 478, 481, 483, 491, 500, 503, 508, 534,
539, 542, 549, 559
Mościcki, Ignacy – 202
Osuský, Štefan – 26, 142
Otava, Zdeněk – 215
Paasikivi, Juho Kusti – 240
Palacký, František – 39, 399, 437, 468
Papež, Jiří – 418, 419
Motyčka, Otto – 235
Pařík, Otakar – 225
Mozart, Wolfgang Amadeus – 236
Patton, George Smith – 597, 620
Müller, Jaroslav – 141
Paul, Franta – 235
Muna, Alois – 187
Paulus, Friedrich – 479, 580,
Musil, Vojtěch – 29
Mussolini, Benito – 23, 40, 87, 188, 194, 234,
238, 242, 249, 252, 253, 262, 267, 276, 280,
281, 309, 318, 319, 321, 323, 326, 329, 331,
332, 333, 334, 336, 337, 341, 343, 345, 346,
369, 375, 458, 471, 474, 475, 477, 482, 486,
Pauly, Jan – 365, 455
Pavel, František – 141
Pavelić, Ante – 350
Pelešková, Marie – 149
667
Peřina, Emilián – 391
Seilern-Aspang, Jan Karel – 271, 330, 368
Pétain, Philippe – 262, 280, 285, 468, 551
Seilern-Aspang, Josef – 201
Petar II. – 342
Seilern-Aspang, Terezie – 108
Petr, František – 141
Seys-Inquart, Arthur – 237
Petřek, Vladimír – 454
Scheinost, Jan – 46
Pietro, Badoglio – 321, 501, 617
Schiller, Johann Christoph Friedrich von –
192, 481
Pik, Luděk – 160
Pinard, Peter Richard – 407
Pius XI. – 41, 216
Pius XII. -193, 232, 238, 324, 509, 636
Plecherová, Věra – 226
Podvalová, Marie – 140
Pospíšil, Jára – 237
Prchala, Lev – 142, 154, 540
Procházka, Jaroslav – 215
Pták, Rudolf – 383
Pujman, Ferdinand – 140
Schirach, Baldur Benedikt von – 138, 322,
479
Schneiderová, Zdena – 351
Schön, Oldřich – 13, 255
Schuschnigg, Kurt von – 30
Smudek, Jan – 141, 246, 248, 252, 254
Sommer, Václav – 224
Sopr, Alois – 69, 572
Soušek, Stanislav – 221
Spina, Franz – 32
Rath, Ernst von – 93
Stalin, Josif Vissarionovič – 86, 160, 162,
163, 177, 182, 187, 189, 189, 234, 238, 252,
253, 305, 326, 357, 362, 369, 371, 397, 406,
431, 457, 475, 478, 483, 486, 498, 499, 503,
509, 510, 518, 525, 531, 532, 538, 539, 541,
542, 543, 549, 557, 561, 568, 575, 576, 580,
585, 589, 594, 632, 634, 638
Reynaud, Paul – 242, 280,
Stančík, Petr – 533
Ribbentrop, Joachim von – 162, 186, 238,
260, 276, 317, 337, 341, 342, 390, 480, 528,
529
Stanovský, Otto Lev – 462
Pulec, Miloš – 533
Radecký, Jan Josef Václav – 344
Radimský, Vladimír – 45
Rádlová, Milada – 161
Roček, Antonín – 524
Rohanová, Libuše – 449
Stašek, Bohumil – 197
Stojadinović, Milan – 342, 346
Strauss, Richard – 339
Röhm, Ernst – 136
Syrový, Jan – 25, 27, 28, 30, 42, 86, 133, 154,
280, 308
Rommel, Erwin – 412, 450, 463, 464, 466,
468, 469, 470, 472, 475, 480, 486, 497
Šeplavý, Karel – 324
Roosevelt, Franklin Delano – 73, 131, 164,
232, 332, 337, 341, 357, 369, 376, 390, 394,
395, 406, 454, 460, 467, 475, 477, 478, 481,
525, 527, 532, 580, 594
Šímová, Marie – 221
Šindler, Václav – 98
Šindler, Valentin – 494
Šmeral, Bohumír – 187
Rosenberg, Alfred – 271, 478
Šrámek, Jan – 154, 197, 539, 589
Rujan, Bořek – 225
Štefánik, Milan Rastislav – 16, 134, 191, 540
Runciman, Walter – 26, 53, 461
Štěpánek, Zdeněk – 80, 215
Rust, Bernhard – 195, 208
Štěpničková, Jiřina – 162, 418
Říha, Alois – 403
Švancara, Jaroslav – 246
Seilern-Aspang, Ilona – 108
668
Švec, Josef Jiří – 361
Wavell, Archibald Percival – 341
Švec, Otakar – 449, 462
Weber, Carl Maria von – 236
Talich, Václav – 140, 324, 327
Welles, Sumner – 232, 234, 252
Tanner, Alfred Vino – 240
Werich, Jan – 248, 578
Tanská, Nataša – 418, 419
Werner, Karel – 531
Teuner, František – 462, 541, 571
Weygand, Maxime – 262, 270, 271, 277
Timošenko, Semjon Konstantinovič – 384,
470
Wilson, Thomas Woodrow – 25, 75, 150,
395
Tiso, Jozef – 113, 146, 162, 177, 234, 312,
343, 375, 437, 557, 560
Wolmar, Wolfgang Wolfram von – 295
Todt, Fritz – 242, 413
Zápal, Hanuš – 217, 288
Tolbuchin, Fjodor Ivanovič – 592
Zelenka, Antonín – 190
Tomanová, Táňa – 225
Zeman, F. K. – 214, 245
Trávníček, František – 128
Zemínová, Františka – 133
Trockij, Lev Davidovič, vl. jm. Bronstein
– 189
Žižka, Jan – 25, 540
Trojan, Václav – 214, 215
Zachová, Vlasta – 98
Žukov, Georgij Konstantinovi – 540
Třebízský, Václav Beneš – 363
Tříska, Jan – 88
Tuka, Vojtech – 273, 312, 318, 350, 407
Tuskány, Hugo – 531
Tylínek, Alois – 197
Tyrš, Miroslav – 27, 305
Umberto II. Savojský – 336, 509
Vajtauer, Emanuel – 339
Válek, Jiří – 98, 221
Vančura, Vladislav – 444
Vasmut, Jiří – 225, 226
Vávra, Otakar – 569
Vavrečka, Hugo – 24
Vecchi, Cesare Maria de – 321
Viktor Emanuel III – 336
Vilemína z Oranien-Nassau – 164
Voborský, František – 202
Vojta, Hugo – 380
Vorošilov, Kliment Jefremovič – 377
Voskovec, Jiří – 248, 578
Vrba, Jan – 162
Wagner, Richard – 339, 536
Wasserman, Václav – 162, 304
669
Obsah
Předmluva ................................................................................................................... 4
Ediční poznámka........................................................................................................ 8
I.
11. 9. 1938 – 13. 10. 1938.............................................................................. 11
II.
14. 10. 1938 – 20. 4. 1939 ............................................................................. 67
III.
21. 4. 1939 – 10. 1. 1940 ............................................................................. 127
IV.
28. 1. 1940 – 10. 11. 1940............................................................................ 219
V.
17. 11. 1940 – 25. 1. 1942............................................................................ 315
VI.
29. 1. 1942 – 2. 8. 1943 .............................................................................. 409
VII.
24. 8. 1943 – 19. 4. 1945 ............................................................................. 505
VIII.
20. 4. 1945 – 24. 5. 1945 ............................................................................. 601
František Wonka – životopis ................................................................................ 648
Slovníček výrazů opakujících se v textu ............................................................. 660
Jmenný rejstřík........................................................................................................ 664
Doba
zkoušek
a naděje
deník děkana
Františka Wonky
z let 1938 – 1945
K vydání připravil: PhDr. Pavel Suk
Přepis rukopisu: Mgr. Zuzana Lacková
Revize textu: PhDr. Irena Bukačová
Jazyková korektura: Jan Velíšek
Ediční poznámku napsali: PhDr. Irena Bukačová a PhDr. Pavel Suk
Fotografie: Marie Holečková a archiv města Manětín
Grafická úprava a návrh obálky: Kameel Machart
Pro město Manětín vydalo nakladatelství Machart s.r.o., jako svoji 18. publikaci
Vydání první. Náklad 1000 výtisků.
ISBN 978-80-904318-6-7
672
Válečný deník katolického děkana Františka Wonky
zachycuje život v západočeském městě Manětíně
nedaleko Plzně, na hranicích protektorátu, v letech
1938­– 1945. Na více než šesti stech stranách se čtenář
seznamuje s odrazem historických událostí v Druhé
republice a protektorátě od okupace Sudet přes roztržení republiky až po osvobození západních Čech
– zářijová mobilizace 1938, vymezení nových hranic
státu, ničení opevnění, změny veřejného života, rekvizice zvonů, nálety na Plzeňsko, příchod americké
a sovětské armády, reakce německého obyvatelstva
na konec války...
ISBN 978-80-904318-6-7
9 788090 43186 7