Číslo 48/2012 - Koruna Česká

Monarchistický
zpravodaj
Zpravodaj Koruny České
(monarchistické strany Čech,
Moravy a Slezska)
Číslo 48/2012
DEUS * REX * PATRIA
www.korunaceska.cz
Z obsahu čísla:
Hlídka (volby)
2
*
Dopisy
a odpovědi
3-4
*
Dění v KČ
6
*
Téma
monarchie
7-9
(Zlatá bula sicilská)
*
Markrabství
Moravské
10
*
Jihomoravský volební pro gram
11-14
*
Monarchie v uniformách
(Sdružení Radecký, ostro a oznamy)
střelci
15-17
*
Literatura
18-19
*
Kontakty
20
*
Názory (příloha):
21-24
korupce)
(téma
*
Příloha
MZ
25-34
(Renovatio imperii Romanorum spekulace
o tom, jak Češi zhatili plán
spojené křesťanské Evropy)
Jak stromy volily krále
Svatopluk Karásek (1973)
Hledaj si stromy, aby byl král, krále stromy chtěj mít.
Hle, vždyť ty máš krásný kmen – olivo, vem to ty. Ty vládu vem, ty vládu vem, ty vládu vem, panuj kmenům všem – tvé chcem ruky, kraluj ty.
To by byla moje smrt – náhlá smrt olivy vždyť já nechci králem být,
chci dál nýst plody svý, zvadnu v ten den, zvadnu v ten den,
kdy smysl ten, olej můj dávat všem pro moc nad vámi opustím.
Potom králem moh bejt fík namísto olivy
Ty žezlo krále vem – vem to fíku ty – čert to vem a čert to vem,
i když je králem planý fík, je bez svých plodů jen nešťastník.
Tak šly stromy na vinný kmen, hle, nevzal to fík,
za to, abych králem byl, nedám víno svý, dí vinný kmen, dí vinný kmen.
Já stvořen jsem jak šašek spiš než král, abych vínem zemi rozesmál.
Žádnej strom nechce bejt král, vem to ty trní.
Já chci vpravdě králem být, vždyť jsem tak bezcenný.
To byl můj sen, to byl můj sen, vždyť každý kmen mnou vždy pohrdal,
chci bejt na věky všech stromů král.
At žije náš král – ať žíje král, jásaj v lese stromy, bacha, tiše,
král už má svou řeč úvodní: Zítřejší den, zítřejší den
stromu, jenž by rušil vládu mou, já dám korunu trnovou.
Slyšte, cedry libánské, co vám král praví: Když měl bych ztratit vládu
svou, sám sebe zapálím. Vzejde oheň, vzejde oheň,
v něm každý kmen by ihned vzplál, tak mstí se král, kterým jsi kdysi
pohrdal.
HLÍDKA – září 2012
KRAJSKÉ VOLBY 2012 V tuto chvíli jsou kandidátky již uzavřeny. Samo­
statné kandidátky má Koruna Česká v krajích: Kraj Jihomoravský – 22 kandidátů, lídr MVDr. Čí­
žek Kraj Zlínský: 3 kandidáti, lídr ak. sochař Josef Petr Kraj Olomoucký:plná kandidátka (60 kandidátů),
lídr MUDr. Andrš. Jednání o sestavení kandidátky v Moravskoslez­
ském kraji probíhala, nepodařilo se je však úspěš­
ně dokončit. Jediným kandidátem KČ do Senátu je př. V. Srb ve
volebním okrsku č. 26 (Praha 3 a části P2, P10 a
P9) Na kandidátkách jiných stran a spolu s jinými
stranami kandidujeme v Kraji Plzeňském (Koalice
pro Plzeňský kraj). Hledáme (MS v kandidujících krajích by měly hle­
dat) ty, kdož by chtěli reprezentovat KČ ve voleb­
ních komisích (placeno). Prosím, konzultujte u volebního koordinátora
Mgr. Petra Krátkého: [email protected] Václav Srb, předseda KČ Krajské volby 2012 se uskuteční pátek a so‐
botu 12. a 13. října 2012. Nezapomínejme, prosím, pravidelně (1 x měsíč‐
ně) hlasovat na: www.volebnipreference.cz 2
Předsednictvo či volební koordinátor mohou v této chvíli
poskytnout podporu morální, logistickou, organizační, pracovní
atd. Základem našeho volebního programu buďtež volební
programy dosavadní, samozřejmě doplněné a aktualizované,
zejména o návrhy konkrétních kandidátů na konkrétní řešení
konkrétních problémů jejich krajů či obvodů.
Koruna České zřídila Volební komisi, která má za úkol
hlídat vše kolem voleb a aktivně řešit jejich přípravu ze strany
KČ. Pokud by měl jakýkoliv člen či příznivec zájem zúčastnit
se svými nápady chodu komise, ozvěte se, prosím, panu Mgr.
Petru Krátkému na adresu:
[email protected]> [email protected].
Koalice pro Plzeňský kraj v letošních volbách nastupuje v opravdu silné sestavě: Kromě kandidátů za KDU‐ČSL a politického hnutí Nestraníci se na kandidátní listině objeví také kandidáti Strany sou‐
kromníků ČR, Koruny České a mnohé osobnosti z řad ne‐
straníků. Na kandidátní listi‐
ně Koalice pro Plzeňský kraj se objeví ekonomové, lékaři i pedagogové, chybět nebudou ani živnostníci a podnikatelé. Více zde: http://kducslplzenskykraj.webnode.cz/news/koalic
e‐pro‐plzensky‐kraj‐solidni‐nabidka‐pro‐krajske‐
volby/ Budu prosazovat naplnění ústavy obnoveného samostatného českého státu. Český stát byl VŽDY monarchie. Proč přeměna republiky v konstituční monarchii? Abychom se vrátili k tradici, slušnosti a stabilitě. Myslíte, že čeští politici víéce hájí zájmy občanů nebo své? Císař a král František Josef I. považoval za „hlavní úkol pa­
novníka chránit své národy před jejich politiky“. Myslíte, že by to bylo užitečné? To ale může jen osoba na politicích nezávislá, nevolená – dědičný panovník. Nemusíte mít obavy z dědičné moci správně chápané. „Pra­
vý Boží řád je poznání, že všechna moc pochází shůry, tedy nemůže být neomezená, nýbrž vždy podřízená nejvyšším mravním zákonům, Božímu přirozenému zákonu. Boží řád je nejen základem legitimní moci, on je jistou ochranou těch, kte­
ří jsou moci podrobeni. Správně chápaný Boží řád je nejpevněj­
ší zárukou, jakou může občan mít.“ (Otto von Habsburg, Mit Gott für die Geschichte Heiligenkreuz 2009, s. 64). Václav Srb – kandidát do Senátu PČR
volební obvod 26, Praha 2, 3 a okolí
turistický průvodce, tlumočník, vinárník, 54
let
Budu iniciovat a prosazovat ústavní změny pro obnovu Českého království Budu prosazovat, aby vláda byla po obnově království složena z odborníků jmenovaných pa­
novníkem, ne z politiků. Parlament nechť schvaluje zákony a kontroluje vládu. Politika je pro monarchisty zároveň službou. Jakákoliv veřejná moc, která není zároveň službou, není pro nás politikou. Jakýkoliv člověk, který nadřazuje osobní prospěch obecnému prospěchu, není pro nás politikem. Buďme na úrovni nejvyspělejších konstitučních monarchií v Evropě a ve světě. Vážení, JCKV Otto své stanovisko k české zemi řekl jasně při
ukončení, pokud vím, svého posledního projevu v Bran­
dýse před nastoupenými jednotkami: Habsburk se nemá doprošovat podpory, ani nemusí, není povoláván lidem. Natož se vnucovat. Stejně jako biskup. Z Čech dosud zní jen slabé hlasy, ba "volání
na poušti", což je sice poctivé ba zbožné, ale přece jen
málo. Parte není k pobouření, parte jen zrcadlí skuteč­
nost, realitu, fakticitu. Jak se poměry změní, změní se i
úplnost sdělení, těch titulů měl jistojistě více, byly jen vybrány "živ". Krokem by mohl být habsburský "koutek", kde bez velkého vyhledávání by byla k dispozici
fakta. Nejen historická, ale i dnešní, ne bulvárnosti ce­
lebrit, ale třeba i originál hesla JCKAV Karla, jak jej při­
nesly Lidové noviny v českém překladu. Nejsme ostrovní divocí britové, abychom sledovali dobrodružství princů,
habsburská tradice je oficielní portrét, ne paparazzi. Je
výsostným právem Arcidomu, co sdělí, publikuje. Třeba
toto heslo nejlépe latinsky vylepit na vhodná místa, a lidu
trpělivě vysvětlovat jeho obsah a smysl. Po generace, ne
pro náš úspěch, ale pro zdar díla. Jinak s republikánským
marasmem ztratíme i sebe sama. Tím neumenšena hesla
předchozí, viribus unitis, indivisibiliter et inseparabitel,
latiníci mne omluví. V úctě Pavel Michal Rozeznávám tu dvě základní polohy vztahu mezi námi
(politickou stranou) a Arcidomem. Jde o to, zda panov‐
ník bude čekat, až se věci změní a pak se nechá pozvat k
převzetí trůnu nebo, zda aktivně jedná a potřebuje ně‐
jaké nástroje, například politickou stranu. V tom dru‐
hém případě by se mohlo zdát, že jsme nástrojem, který
zrovna nepotřebuje nebo se mu nějak nehodí. V tom
prvním případě by mohlo jít o analogii s čekáním na
Kristův druhý příchod. Jenže Kristus je trochu aktivněj‐
ší a přichází k jednotlivcům v podobě Ducha svatého
aktuálně, takřka ihned, jakmile se v jednotlivci cosi
změní. A slíbil ujmout se všech, kteří se k Němu hlásí. Já
sám jsem ve Zpravodaji hned po Otově smrti otiskl ana‐
lýzu prvního Karlova rozhovoru pro české noviny a
nějaké základní sdělení jsem tam našel, ale ve vztahu mezi Arcidomem a námi přesto cosi chybí, alespoň to
tak cítíme. To nás pochopitelně nezbavuje služby, po‐
vinností vůči králi apod. Jen takhle trochu tápeme. I pro
naši vnitřní soudržnost a vnější aktivitu by bylo neoce‐
nitelné, kdyby panovník poskytl jakési SLOVO, o které bychom se mohli opřít a všem našim revizionistům i
tápajícím říci: Takhle to panovník chce, tohle je osa naší
činnosti. Cokoliv jiného je svévole. Potřebujeme cosi
jasného, co by nám pomohlo odlišit ty, kdo chtějí slou‐
žit od těch, kdo službu Králi berou jen jako záminku,
aby se zviditelnili a nějak posloužili sami sobě. Mlčící král vyvolává dojem, že se snažíme o něco, co
vlastně nikdo nechce, oč nikdo, ani král nestojí. My si
pak samozřejmě řekneme, že to nevadí, že monarchie
je pro lidi, je dobrá sama o sobě a my ji budeme hlásat a
vytvářet. Jenže tady ihned vzniká otázka: Jak je to správně? A tahle otázka nás rozděluje a štěpí, dává moc prostoru ambiciózním jednotlivcům. Já si vůbec nemyslím, že mávání prapory a kladení věnců je zbytečné nebo marné. K čemu by bylo dobré, kdybych byl celý život monarchistou, jako monarchista umřel a nikdo se o tom vlastně ani nedozvěděl? Děláme mnoho jiných věcí, já o tom například píšu knihy a do‐
konce je vydávám, a nejen já. Ale to všechno je jen ne‐
konečná líheň otázek: Jak? A proč vlastně? Odpovědi pak poskytují lidé, kteří se k odpovídání pasovali sami a jediné, oč se mohou ti odpovídající opřít je historie, sociologie, polotologie apod. K vytýčení jasné stranické linie (jak by řekli soudruzi) potřebujeme mandát. Buď‐
to nám ten mandát poskytne panovník, nebo budeme muset vymyslet nějakou analogii k mandátu od pracují‐
cího lidu. Začínám opatrně zveřejňovat články a dopisy na toto téma. Svět je v pohybu. Podstata se nemění, ta je histo‐
rická a stále stejná, ale mění se formy, a ty nové je zapo‐
třebí rychle identifikovat, rozkrýt a vztáhnout je k ne‐
měnné podstatě. Například cítíme, že dozrál čas na ně‐
jaké trochu aktuálnější pojetí šlechtictví, že je zapotře‐
bí, aby vznikala nová šlechta, ale již trochu jinak, než ve středověku (z důstojníků knížecí družiny a ze správců hradišť), a trochu jinak než v novověku (povyšováním úspěšných podnikatelů). Urozenost musí být uvedena do vztahu s ušlechtilostí, protože aktuálně nabývá ušlechtilost vyššího významu než urozenost. Když pa‐
novník neřekne v téhle věci jasné slovo, my zůstaneme u historického kontextu a namísto nové legitimní šlech‐
ty se vyrojí mračna falešných šlechticů, kteří zcela zdis‐
kreditují, relativizují a rozmlží (pro veřejnost) význam toho slova. Tak takhle nějak to myslím. Nezodpovězené otázky dovedou udělat zle. Minimálně nás nepustí dál. Možná by měl panovník vědět, že se tu promýšlí dost důležité věci a témata pro budoucnost. Měl by nám vzkázat, ať toho necháme, že je to dávno promyšlené a má to být tak a tak, nebo by měl říci, že tohle ano a tohle ne. Nebo by měl říci, že už je jen divák a dobře se tím baví nebo, že od nás nechce, abychom se v tom nimrali, že si to zařídí sám, až dozraje čas. Nu, nějak cítím, že tohle musíme rozlousknout, jestli nás to nemá v budoucnu úplně roztrhat. Ale možná nás to má roztrhat. Možná má vzniknout celá řada center, které budou monarchii přemýlat a promýšlet v různých podobách, i těch radikálních, i těch nesmyslných, jak tomu bylo v případě jiných nakonec úspěšných hnutí. Ten směr, který se nakonec prosadí, bude nejúspěšnější a nejživotaschopnější, ale bude muset použít násilí, aby vše zase sjednotil. A pravděpodobně nebude správný, protože mlčícího krále v tom nahradí nějaká skupinka elitních vykladačů vědeckého monarchismu. Proti všem těmhle politickým hnutím minulosti máme obrovskou výhodu. Toho, kdo je oprávněn říci jak je to správné. A nad ním Toho, kdo už to řekl. Každopádně bychom měli slyšet o sobě pravdu, ať již je, jaká je. Honza D. Vážení, Ne, já nechci demokratickou monarchii s bez‐
mocnou loutkou či kašparem (byť pomazaným) na hradě, já chci skutečnou monarchistickou mo‐
narchii se skutečným panovníkem. Protože pouze monarchie, kde panovník má kontrolu nad státní správou jsou schopny vytvářet skutečně demo‐
kratické prostředí pro život svého národa. Já totiž na blud demokracie jako státní systém nevěřím. Ve všech zemích, které se za demokratické ozna‐
čují, právě skutečně demokratické poměry zrovna nepanují a lidé jsou více či méně vládnoucími ma‐
fiemi podváděni zotročováni, vydíráni, okrádáni a terorizováni. Práva obyvatelé mají, když dojde na lámání chleba, pouze na papíře. Pokud tomu ne‐
věříme, zamysleme se prosím trochu nad neko‐
nečnou řadou politických skandálů v této zemi (těch zametených pod koberec je mnohem více), nad nespravedlivými rozsudky s manipulovanými důkazy (jeden za všechny kauza Kájínek), nad skutečností zločinů proti základním lidským prá‐
vům státem ustanovenou zločinnou organizací, zvanou exekutorský úřad, postavenou zcela nad zákony této země, nad devastací této země i náro‐
da v důsledku blbosti, zvrácenosti a nekompe‐
tentnosti "demokraticky" zvolené chásky. Tak‐
zvaná demokracie, jako státní systém vede k jedi‐
nému. K rozvratu, anarchii, devastaci a rozkradení státu a to je přímá cesta ke krvavé diktatuře ex‐
trémní levice, tedy rodných sourozenců, interna‐
cionálního komunismu a nacionálního fašismu. V naší historii jsme ji poznali dostatečně, a nejen ve dvacátém století. Stejným řáděním přivedli stát i národ na pokraj zkázy jak známo i husité. O revo‐
lucích jako ukázky převzetí vlády lidem například ve Francii, Rusku, v Číně a dalších zemích snad ani není třeba mluvit. Dodnes se tyto země z nastole‐
ných hrůz nevzpamatovaly a stigma hromadného vraždění si ponesou ještě hodně dlouho. Obáváme se, že by na trůně mohl usednout Cali‐
gula? Ta pravděpodobnost je velmi malá, nedoká‐
žu si představit, že by například císař František Josef I. takového nástupce po sobě ustanovil. Ale i kdyby se to stalo, lepší jeden Caligula na Hradě, než Caligulů plný parlament, vláda i krajské gu‐
bernie. Možná neznáme odvrácenou tvář králov‐
ské moci. Panovníci si ji uvědomují velmi dobře. Cena je vysoká. Obvykle svému národu ručí svým životem. Je to tím, že jsou velmi pevně spjati se svou zemí i národem. Takříkajíc král a stát jedno jsou. S přátelským pozdravem Jan Mrzílek Jan Mrzílek Tisková zpráva KČ k 800. výročí Zlaté bu­
ly sicilské Zlatá bula sicilská je základním zdrojem naší státní identity a jedním z nejzásadnějších aktů našich dějin. Je to základ neochvějný, nezruši‐
telný a neodvolatelný. Je zajímavé a zároveň pří‐
značné, že zrušit Zlatou bulu sicilskou se nepo‐
kusily, resp. neodvážily zrušit ani republika de‐
mokratická, ani režimy totalitní, ani parlament postkomunistický. Zlatá bula sicilská ční jako maják z hloubi časů a přes oceán staletí jasně září do naší budouc‐
nosti a přítomnosti. Díky Zlaté bule sicilské víme, že české království trvá. Díky Zlaté bule sicilské rovněž víme, že náš král žije a víme do‐
konce, kdo jím je. Oficiální akce, kterými naše současná politická reprezentace toto epochální výročí připomíná, samozřejmě vítáme, vítáme rovněž jakoukoliv seriozní historickou a bada‐
telskou práci k tomuto tématu, vítáme pochopi‐
telně i krátkou výstavu. Zároveň ovšem musíme s politováním a zklamáním označit všechny tyto připomínky (těžko totiž hovořit o skutečných oslavách) a akce za nedostatečné, krátké a nad‐
časovému významu Zlaté buly sicilské a kulatos‐
ti výročí naprosto neodpovídající. Očekávali jsme oslavy na nejvyšší státní úrovni, očekávali jsme, že Zlatá bula bude vystavena minimálně na takovou dobu, na jakou se vysta‐
vují obvykle korunovační klenoty (10 dní), oče‐
kávali jsme, že bude vystavena na Pražském hradě – v sídle našich panovníků. Dále jsme oče‐
kávali množství odborně fundovaných pořadů ve veřejnoprávní televizi, rozhlase, článků a re‐
portáží v seriozních periodicích, mezinárodní konference, diskuse, kolokvia apod. Naše očeká‐
vání bylo naplněno jen do velmi malé míry. Koruna Česká (monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska) nedisponuje zatím prostřed‐
ky ani dostatečným vlivem, aby mohla sama vše výše uvedené pořádat a financovat, vzdává tedy alespoň tímto skromným způsobem hold našim panovníkům a Zlaté bule sicilské. Rex numquam moritur – Král nikdy neumírá! Království české, markrabství moravské a vé‐
vodství slezské trvají! Koruna Česká, 25. 9. 2012 Veřejný dluh České republiky
K aktuálnímu datu a hodině najdete na:
www.verejnydluh.cz
Oznámení a dění v KČ – září 2012
* Předsednictvo KČ opakuje výzvu, aby se hlásili zájemci
GENERÁLNÍHO SEKRETÁŘE KČ. Dle stanov je GS
o práci
KČ členem
Předsednictva, ale bez hlasovacího práva. Potře bujeme člověka obětavého, důsledného (až pedantického),
pečlivého,
samozřejmě znalého – minimálně v běžném uživa telském
standardu práce s PC (e-maily, internet atd.).
Koruna Česká, monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska je zděšena a znechucena způsobem, jakým byla pošpiněna nejen posvátná kaple sv. Václava, patrona naší země, v chrámu sv. Víta na Pražském hradě, ale i posvátný akt pomazání českého krále p. Jílkem a jeho pomocníky. Čin pana Jílka a spol. je aktem proti Ústavě České republiky, (zák. č. 1/1993 ze 16. prosince 1992), která v Preambuli říká: „My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české...“. K tradicím Zemí Koruny České patří i hrdost na titul českého krále a jeho koruno‐
vaci spojenou s pomazáním, která byla, a soudě podle zájmu o občasné výstavy korunovačních kle‐
notů, dosud je pro mnoho Čechů symbolem suvere‐
nity státu. Koruna Česká konstatuje, že aktivity p. Jílka v ka‐
tedrále sv. Víta jsou zcela nesmyslné – akt tzv. po‐
mazání je aktem od počátku nicotným. Připomínáme faktograficky, že při skutečné intronizaci může krále pomazat, resp. posvětit pouze biskup, protože po‐
mazání krále vychází z předání duchovní pravomoci v rámci apoštolské posloupnosti a v té jedná pouze biskup. Při pomazání krále je proto biskup zcela ne‐
zastupitelný (na rozdíl třeba od biřmování). Kněz to tedy nemůže učinit nikdy a to ani s povolením pape‐
že, podobně jako to nemůže učinit jáhen. Právo po‐
mazat krále nepatří dokonce ani všem biskupům, ale v případě českého krále je výsadou pražského arci‐
biskupa, nebo pokud není stolec obsazen, může je provést arcibiskup olomoucký. Kterýkoli jiný biskup by mohl pomazat českého krále jen se zvláštním pověřením, nejspíš jako papežský legát. Žádné tituly nebo řády, udělované panem Jílkem nelze samo‐
zřejmě považovat za platné. Koruna Česká, monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska usiluje o změnu státního zřízení na monar‐
chii, o přijetí a návrat legitímního pretendenta čes‐
kého královského trůnu, potomka Přemyslovců. Le‐
gitimními následníky českého trůnu jsou ve smyslu Zlaté buly sicilské, (jejíž 800. výročí vydání si při‐
pomeneme 26. 9. 2012) a na ní navazujících zákonů arcivévoda Karel Habsbursko‐Lotrinský a jeho syn Ferdinand Zvonimír. * MS KČ Plzeň zasedala dne 15. 9. Členové jednali o přípra vách na volby do krajských zastupitelstev. Oto Brachtl znovu
zprovoznil
internetové stránky MS Plzeň. Jan Drnek zajišťuje
vytvoření
a
vytištění nových Monarchistických listů. Koalice
pro změnu
nechala
zdarma členům KČ vytisknout propagační
kalendáře.
Vlasta
Ježík
zajistí na říjen konání mše svaté ku
cti bl. Karla Rakouského.
Uvádím odkaz na stránky polských monarchistů­
legitimistů: http://www.legitymizm.org/ogloszenie‐pomnik‐
franciszka‐jozefa Václav Srb, předseda KČ 5
Tiskové prohlášení KČ k obskurním aktivitám pana Jílka * Předsednictvo
KČ zasedalo dne 16. 8. 2012 v Praze. Bylo
konst atováno, že od minulého zasedání PKČ nedorazily žádné zá pisy MS. P KČ vzalo na vědomí zápis z jednání 7. moravsk ého sněmu 1. 9. v Olomouci a vítá silnou podporu sněmu M UDr. P. Andršovi na funkci zemského hejtmana i návrh
na úp ravu stanov tak, aby zemského hejtmana volil vždy příslušn ý zemský sněm. P KČ dále uvítalo aktivitu MZS
v zaji štění „korunních“ kravat a šátků.
Dále se PKČ věnovalo přípravě Generálního sněmu a do spělo k následujícím závěrům:
1. Na dcházející GS není ve smyslu Stanov volebním sběmem , přesto by na něm mělo proběhnout několik volebních
aktů. 2. Vá clav Srb ohlásil, že dává na letošním GS k dispozici
funkc i předsedy KČ, o níž se bude znovu ucházet.
3. GS musí potvrdit MZH dr. Andrše jako člena předsednictva.
4. M usí proběhnout dovolba členů Předsednictva tak, aby
bylo n ejméně sedmičlenné.
Koru ně české aktuálně chybí a v čase GS zřejmě budou
chybě t následující funkce:
- Fun kce Českého zemského hejtmana (pan Drnek se vyjádřil, že tuto funkci bude zastupovat pouze do sněmu)
- Funkce generálního sekretáře
- Fun kce webmistra
Nom inace na volbu do Předsednictva KČ by měly být známy
s dos tatečným předstihem, nejlépe do konce října, aby se s
nomin ovanými kandidáty seznámili členové Předsednictva.
Na n ávrh pana Pejřimovského bylo přijato Tiskové prohlášení k o bskurním aktivitám pana Jílka.
Před sednictvo schválilo tisk 5 000 výtisků Monarchistických
listů d le finálního návrhu, který na objednávku Předcednictva
předl ožil Jan Drnek. Pan Drnek zajistí tisk a MS Plzeň dopravu do Prahy během tohoto týdne.
3
Chtěl bych vám nabídnout zhlédnutí Musea
Franz Josefa: www.franz‐josef.cz. Případně,
po dohodě použít některé exponáty v propagaci.
Pokud vám síly a vůle budou příznivě nakloněny. Pomozte v rozšíření o existenci těchto stránek. S pozdravem Museum Franz Josefa. V. POCHOD ZA MONARCHII
. 28. října roku 1918 došlo v Praze a v jiných městech i obcích Zemí koruny české ke spontánnímu shromažďo‐
vání obyvatelstva, které oslavovalo skutečnost, že se i jejich země, kapitulací říšských ozbrojených sil, ocitla mimo utrpení světové války. Tohoto davového shromaž‐
ďování zneužily mocenské a nacionalistické kruhy, které se pasovaly na zástupce veškerého obyvatelstva Čech, Moravy a Horních Uher, a večer onoho dne, předstírajíce, že jim davy v ulicích poskytly mandát, vyhlásily revoluč‐
ním aktem odtržení ZKČ od celku Rakousko‐Uherské mo‐
narchie. Revolucionáři nevzali v potaz dekret císaře a čes‐
kého krále Karla III. (I.), (který již 16. října udělil ZKČ sa‐
mostatnou vládu i parlament) a pokusili se strhnout moc v zemi na sebe. Tímto revolučním aktem se fakticky do‐
pustili velezrady na svém legitimním panovníkovi. O ně‐
kolik dnů později tento Revoluční národní výbor (nikoliv parlament), svévolně a bez mandátu obyvatelstva prohlá‐
sil Čechy, Moravu a Slezsko za republiku, ke které později za pomoci ozbrojených sil vítězných mocností připojil odtrženou část Horních Uher. Následky tohoto činu vedly k vpravdě apokalyptickému utrpení všech národů nového a umělého státního útvaru po celý zbytek 20. století, vedly k periodicky se opakujícímu okrádání různých a vrstev a skupin obyvatelstva, ke ztrátě paměti i kontinuity s vývo‐
jem evropské civilizace, k válkám, ztrátám samostatnosti a křivdám i k nacionálnímu rozeštvání tisíciletého národa Bohemie. Také dnešní politicko‐vládní garnitura se státním svát‐
kem hlásí k tomuto ostudnému revolučnímu aktu, ačkoliv republika, která jím vznikla, zanikla nejpozději 14. března roku 1939, a ačkoliv dnes žijeme ve zcela jiném státním útvaru. Na tyto skutečnosti se Koruna Česká snaží upozornit svými pochody pořádanými 28. října v centru Prahy. 28. října 2012 v 13,00 hod. u pomníku sv. Václava! Trasa povede přes Karlův most k pomníku
Radeckého. Okolo 16,00 odjezd z Kampy monarchistickým parníkem po Vltavě.
. První z těchto pochodů byl uspořádán v roce 2008 a pátým pochodem bude letošní, v roce 2012. Od roku 2009 začínají tyto pochody shromážděním a projevy na Václavském náměstí a předchází jim dopo‐
lední setkání na Malé straně, které má podpořit ná‐
vrat pomníku velkého českého vojevůdce maršála Radeckého z Radče na jeho původní místo. Roku 2011 byla pro účastníky pochodu uspořádána poprvé plavba parníkem po Vltavě s výkladem o his‐
torii vltavských mostů. Vyzýváme zejména příslušníky historických jednotek a ostrostřeleckých spolků.
Za obnovení pomníku maršála Radeckého je
třeba bojovat.
Ti, kdo se nechají najmout teprve k představení při obnově pomníku (kterou vybojovali jiní), nejsou bojovníci, ale
jen herci v kostýmech.
TÉMA MONARCHIE – září 2012
7
Zlatá bula sicilská „U příležitosti 800. výročí vydání Zlaté buly sicilské zpřístupní Národní archiv v Praze zcela mimořádně široké veřejnosti originál tohoto unikátního dokumentu, a to společně s dalšími dvěma listinami Fridricha II., vydanými ve stejný den, tedy 26. září 1212 v Basileji a opatřenými rovněž zlatými pečetěmi. Společně s těmito listinami bude vystavena i listina, vydaná Karlem IV. dne 7. dubna 1348 v Praze zpečetěná také zlatou pečetí, v níž potvrdil a rozšířil některá ustanovení Zlaté buly sicilské. Výstava vzácných archiválií proběhne ve dnech 27. až 30. září 2012 v Národním archivu v Praze (Archivní 4, Praha 4 – Chodovec).“ 1
V roce 2012, 26. září uplyne 800 let od vydání Zlaté buly sicilské. „Název Zlatá bula sicilská je novodobý, vzniká až začátkem 20. století. Když hovoří literatura a prameny o tomto dokumentu, především dobové, tak hovoří o ´velkém privilegiu´ nebo ´známém privilegiu z 26. září 1212“. 2 Název pochází jednat z materiálu pečeti – počeť je skutečně zlatá a od toho, že Fridrich II. vydal tuto listinu sice jako římský král (císař), ale pod pečetí svého dědičné‐
ho Království sicilského. Čím je tento dokument tak významný, že je třeba si výročí jeho vydání připomínat? Jde o nejstarší dochovaný dokument, potvrzující suverenitu českého státu v rámci tehdejší křesťanské Evropy, resp. Svaté říše římské. Výslov‐
ně potvrzuje královský titul českých panovníků. Římský král Fridrich II. výslovně uznává právo Čechů na svobodnoi volbu panovníka, tedy bez zásahů ze strany Svaté říše římské, jejíž panovník je povinen svobodně zvoleného uznat za českého krále. Tím je nejen anulován a právně do budoucna vyloučen akt, jakým v květnu 1212 císař Ota IV. Brunšvický udělil Čechy v léno synovi Přemysla Otakara I. se zapuzenou Adlétou Míšenskou Vratislavovi bez roz‐
hodnutí českého sněmu. Zároveň také Fridrich II. přenáší právo udělovat investituru biskupům pražskému a olomouckému z římského krále na krále českého. Svatá říše římská tak ztrácí jediné legální právo na zasahování do vnitřních českých záleži‐
tostí udělováním investitury českým biskupům. Tímto ustanovením přestávají být i právně pražští biskupové na českém panovníkovi nezávislými říšskými knížaty, jak ustanovil Fridrich I. Barbarossa v roce 1187. Cesta ke Zlaté bule sicilské Zlatá bula sicilská je nejstarším dochovaným dokumentem a vrcholí jí snaha českých panovníků získat králov‐
ský titul a s ním výjimečné postavení v rámci Svaté říše římské. Snahu o vymanění se ze svazkz Svaté říše římské u českých panovníků není téměř patrná. O královský titul úspěšně usiloval kníže Vratislav II. (1062 – 1091, král 1085, kor. 15. 6. 1086) a také ho získal, ale jen pro svoji osobu. Jeho nástupci byli opět knížaty. Druhým knížetem, který získal královský titul, byl Vladi‐
slav II. (1140 – 1172, král 1158 kor. 8. 9. 1158), dokonce dědičně. Vladislavův syn Bedřich nastupuje po otci jako král, ale je jím jen rok. Pak je svržen Soběslavem II., svým strýcem. Spor rozhoduje císař Fridrich I. Barbarossa ve prospěch Soběslavův, ale zároveň potvrzuje Soběslava II. jen jako knížete. Když pak v roce 1178 znovu nastupuje na trůn Bedřich, má už jen titul knížete. Snahu o získání královského titulu obnovuje Bedřichův bratr, Přemysl Otakar I. Využívá při tom zmatků, po smrti císaře Jindřicha V. Postupně poskytuje podporu jednotlivým pretendentům císařské koruny. Tak získává v roce 1198 bulou Filipa švábského královský titul (kor. 8. 9. 1198). Přemysl Otakar I. později přešel do tábora Filipo‐
va soupeře, Oty IV. Brunšvického a získal od něj v roce 1204 druhou listinu, potvrzující jeho královský titul (kor. 29. 4. 1204). Zlatá bula sicilská „Zlatá bula sicilská, která se nám hmotně dochovala, je třetí z listin, které zajišťovaly dědičný královský titul a volbu panovníka na domácí půdě. První z těch listin vydal již roku 1198 Přemyslovi Filip Švábský. Druhou listinu vydal roku 1204 soupeř Filipa Švábského, Ota IV. Brunšvický. Tyto listiny se nedochovaly. Víme o nich proto, že tu Filipovu listinu zmiňuje právě ta Zlatá bula sicilská Fridricha II., o té listině Oty Brunšvického víme zase z jednoho papežova přípisu. Takže to byla taková triáda, zachovala se až ta Fridrichova listina a tam se potvrzovalo to, o co čeští panovníci usilovali už dlouho a neúspěšně, o dědičný královský titul a o to, že český král má být volen na domácí půdě a římský panovník má tuto volbu pouze stvrzovat. To byl ten nejpodstatnější výdobytek. Potom je tam ještě řada dalších, nechci říct vedlejších, ale prostě ne tak závažných bodů. Říká se tam, které říšské sněmy má český panovník navštěvovat, je tam i právo českých králů uvádět české biskupy, tj. biskupa pražského a olomouckého, do úřadu, to také předtím náleželo do kompetencí římského panovníka. Dále je tam pasáž, že pokud římský král vyjede 1
2
Drašarová, Eva 800letá Zlatá bula sicilská a další listiny mimořádně zpřístupněny v Národním archivu, dostupné na:
http://ikaros.cz/800leta-zlata-bula-sicilska-a-dalsi-listiny-mimoradne-zpristupneny-v-narodnim-archivu
Josef Žemlička, Proč „zlatá“ a proč „sicilská“? dostupné na http://www.radio.cz/cz/rubrika/historie/proc-zlata-a-proc-sicilska
do Říma k získání císařské koruny, tak má český panovník vyslat buď 300 ozbrojených jezdců, nebo je vyplatit 300 hřivnami stříbra. A potom ještě nějaké takové drobnější záležitosti, někdy nepříliš jasné, že české království má být drženo v hranicích, které mu náleží, tam ale nevíme konkrétně, o které země se jedná.“ 3 Zlatou bulou sicilskou získal Přemysl Otakar I. důležité privilegium, které právně znemožňovalo zásahy ze strany panovníků Svaté říše římské do vnitřních českých záležitostí. Přemysl Otakar I. legitimoval svoji vládu, která zřejmě nebyla v souladu s již téměř zapomenutým stařešinským řádem Břetislava I. Ten už sice nebyl téměř 100 let respektován, ale mohl být použit proti vládnoucímu panovníkovi. Zlatrá bula sicilská naopak potvrzuje právo volby panovníka, které bylo v té době v Čechách obvyklé. Ovšem právo volby je třeba chápat v dobovém smyslu jako právo volit osobu volitelnou a osobou volitelnou za panovníko byl v Čechách pouze Přemyslovec. Nelze tedy ze Zlaté buly sicilské vyvozovat právo svobodné volby kohokoli za českého panovníka, jak se snažila dokazovat část české šlechty v době pohusitské. Volba panovníka, i když ji měl římský král nebo císař pouze právo stvrzovat, v sobě skrývala nebezpečí vnějších zásahů do vnitřních záležitostí českých. Toto nebezpečí spočívalo v nejednotné volbě, kdy začnou oba „zvolení“ nedospějí k dohodě a budou spolu soupeřit. Z toho plynulo nebezpečí domácí války, do které lze zvnějšku zasahovat, případně se stát rozhodčím ve sporu o trůn a korunu. Tohoto nebezpečí si Přemysl Otakar I. musel být vědom, vždyť právě díky tokovému boji o cisařskou korunu získal výhody pro sebe a stát. Mimo to se snažil zajistit vládu v Čechách svým potomkům z druhého manželství s Konstancií Uherskou. Kromě potomků Přemysla Otakara I. při bezdětnosti jeho bratra, moravského markraběte Vladislava Jindřicha byli volitelní za české panovníky Děpoltici, držící v té době rozsáhlý úděl ve východních Čechách (Kouřim, Čáslavsko, Chrudimsko a Vratislavsko či‐li Vysokomýtsko). Zlatá bula ulmská Přemysl Otakar I. připravil, že „na pražském shromáždění české šlechty v červnu 1216 někdo navrhne zvolení Václava coby českého krále, k čemuž se měl připojit i bratr Přemysla, moravský markrabě Vladislav Jindřich. Jakoby překvapený král bude s tímto záměrem souhlasit.“ Přemysl Otakar se vydal pro potvrzení volby za císařem Fridrichem II. do Ulmu. Císař dne 26. července 1216 s tímto souhlasil (nic jiného mu ani na základě Zlaté buly sicilské nezbývalo). 4 Volbou Václava I. a potvrzením primo‐
genitury Zlatou bulou ulmskou zaniklo právo svobodné volby, pokud byl oprávněný dědic. Od trůnu tak byli odsta‐
veni příslušníci vedlejších větví rodu. Přes vedlejší, Děpoltické linie Přemyslovců (v roce 1224 z Čech vypuzené do Slezska a po roce 1247 vymřelé) toto opatření znemožnilo zasahování císařů nebo králů římských do obsazování českého trůnu, což bylo k prospěchu státu. Zlatá bula ulmská je někdy kladena do rozporu se Zlatou bulou sicilskou. V principu však mezi oběma doku‐
menty není „rozpor, Zlatá bula ulmská jen jinak upravuje nástupnická práva – místo volby platí prvorozenství.“ 5
Po vymření Přemyslovců „Ve zbytku přemyslovského období pak Zlatá bula jakoby ustoupila do pozadí a objevila se na scéně teprve v souvislosti s vymřením Přemyslovců, když se hledalo, podle jakého klíče má být nový český panovník volen. A právě Zlatá bula sicilská a Zlatá bula ulmská z roku 1216 byly privilegii, která 23. října 1306 potvrdil tehdejší římský král Albrecht, tudíž patřila mezi privilegia zemského rozměru.“ 6 Vydání privilegia 23. října 1306 bylo spojeno s příijetím Rudolfa I. za českého krále. Potvrzení Zlaté buly sicilské a zároveň Zlaté buly ulmské ukazuje římským králem Albrechtem, že tyto dokumenty nebyly chápány rozporně. Potvrzení ale záhy vyvolalo problém, který zřejmě spočíval ve výkladu práva primogenitury, když římský král Albrecht vydal 18. ledna 1307 novou listinu, kterou stanovil postoupnost mladších Rudolfových bratří a jejich potomků po králi Rudolfovi I. a udělil Čechy v léno všem svým 6 synům. Primogenituru lze totiž vykládat v užším smyslu, že se týká jen přímých potomků panovníka ‐ zakladatele dynastie nebo šířeji, že se týká i boční linie, tedy bratří panovníka – zakladatele dynastie. Tento druhý výklad byl v Čechách odmítnut a po smrti Rudolfa I. jeho bratři na trůn nenastoupili, následnictví bylo zachováno Přemyslovnám, nejdříve Anně a Jindřichu Korutanskému a nakonec definitvně Elišce a Janu Lucemburskému. Zemská privilegia Karla IV. „Zlatou bulu uvedl znovu velice podstatně do života Karel IV., když v dubnu 1348 vytvořil soubor asi 14 zemský0ch privilegií, které začínají ještě před Zlatou bulou sicilskou, ale i ona je do nich integrována, je do nich 3
4
5
6
Josef Žemlička, Proč „zlatá“ a proč „sicilská“? dostupné na http://www.radio.cz/cz/rubrika/historie/proc-zlata-a-proc-sicilska
http://cs.wikipedia.org/wiki/Václav_I
http://www.e-stredovek.cz/comment.php?akce=fullview&cisloclanku=2005083004
Josef Žemlička, Proč „zlatá“ a proč „sicilská“? dostupné na http://www.radio.cz/cz/rubrika/historie/proc-zlata-a-proc-sicilska
přepsána a uznává se za významné zemské privilegium. Ovšem tam ta pasáž o volbě je Karlem IV. rozšířena, uprave‐
na, s tím, že pokud by vymřela dynastie, kdo se má podílet na volbě nového krále.“ 7
Úprava následnictví císařem a králem Karlem IV. vycházela z reálných poměrů po vymření Přemyslovců. Stanovila zásadu primogenitury (prvorozenství) pro mužské potomky dynastie, dále zásadu dědičnosti království pro ženské potomky dynastie, pokud nejsou mužští potomci. V případě následnictví po přeslici však nestanovuje pořadí dědiček, zde byly možnost volby dědičky, resp. jejího manžela. Pro případ vymření panovnického rodu po meči i po přeslici stanoví svobodnou volbu nového panovníka sněmem, tedy vylučuje možnost, aby na Čechy a jejich korunní země mohlo být pohlíženo jako na odumřelé léno. Pragmatická sankce Úprava následnictví, jak ji ustanovil Karel IV., platila až do října 1720, kdy byla sněmy Království českého, Markrabství moravského a Vévodství slezského schválena Pragmatická sankce, upravující nově následnictví v případě vymření mužských potomků dynastie. Úprava má z hlediska následnictví charakter pouhého upřesnění ustanovení Karla IV., kdy se stanoví pořadí nástupnictví ženských dědiček rovněž podle primogenitury, přičemž prvá pozice připadá dcerám posledního panovníka, a to i v případě, kdy jsou na živu dcery jeho staršího bratra a předchůdce na trůně. Jiným problémem pragmatické sankce je ustanovení, že království a země pod vládou Habsburků budou mít vždy společného panovníka, což už ale se Zlatou bulou sicilskou souvisí jen potud, že společný nástupnický řád zemí pod společným panovníkem takovou situaci přímo vytváří i bez výslovného ustanovení. V takových soustátích ovšem logicky vzniká otázka uspořádání vztahů mezi jednotlivými státy, ale to je už zcela mimo téma Zlaté buly sicilské. Josef Pejřimovský Příloha: Zlatá bula sicilská (1212, 26. září) Fridrich, z boží milosti volený císař římský a po všechny časy rozmnožitel, král Sicílie, vévoda Apulie a kníže Capue. Poněvadž ozdoba a moc císařská předchází náš stav, že nejen hodnosti ostatních knížat, ale také královská žezla uděluje náš majestát, považujeme za slavnou a velikou věc, že v tak velikém dobrodiní naší štědrosti i jiným vzrůstá přírůstek královské důstojnosti, aniž by tím naše vznešenost trpěla nějakou újmu. Proto my, přihlížejíce k přeslavným službám oddanosti, které veškerý lid Čechů od dávného času věrně i oddaně prokazoval císařství římskému, a že jejich jasný král Otakar od začátku mezi jinými knížaty, zvláště před ostatními, nás zvolil císařem a při naší volbě ustavičně a užitečně setrval; jako milý náš strýc, zbožné paměti král Filip, učiniv poradu se všemi knížaty, ustanovil svým privilegiem, i my jej králem ustanovujeme a potvrzujeme, a tak posvátné a důstojné ustanovení schvalujeme a České království svobodně a beze všeho vymáhání peněz i obvyklé spravedlnosti dvora našeho jemu a jeho nástupcům na věky propůjčujeme. Chtějíce, aby kdokoli od nich bude zvolen králem, k nám nebo našim nástupcům přijel a náležitým způsobem odznaky královské přijal. Také povolujeme, aby on a jeho nástupcové drželi všechny hranice, které zmíněnému království patří, ať by jakkoli byly odcizeny. Také jemu a jeho dědicům úplně povolujeme právo a moc potvrzovati biskupy jeho království; avšak tak, aby se těšili té svobodě a bezpečnosti, kterou mívali od našich předchůdců. Ustanovujeme potom z nadbytku naší štědrosti, že řečený jasný král nebo jeho dědicové nejsou povinni choditi na žádný náš sněm, než který bychom svolali do Bamberka nebo do Norimberka. Pokud bychom nařídili konat sněm v Merseburku, jen tehdy jsou povinni přijíti, jestliže kníže polský, jsa pozván, přijde a mají mu poskytnout doprovod, tak jako předchůdcové jeho, kdysi králové čeští, činívali. Avšak tak, aby jim napřed byla určena lhůta šesti neděl k příchodu ke zmíněným sněmům. S tou však výhradou, kdybychom my nebo naši nástupci byli v Římě korunováni, ponecháváme na vůli řečenému králi Otakarovi nebo jeho nástupcům, zda nám pošlou tři sta oděnců nebo zaplatí tři sta hřiven. K trvalé paměti a moci tohoto našeho ustanovení a potvrzení poručili jsme toto privilegium napsati rukou Jindřicha z Paříže, notáře a věrného našeho, a naší zlatou bulou utvrditi, roku, měsíce a indikce níže psaných. Této věci svědkové jsou tito: arcibiskup z Bari, biskup z Tridentu, biskup z Basileje, biskup z Kostnice, biskup z Churu; opat z Reichenau, opat ze St. Gallen, opat z Weissenburgu, Bertold z Neuffen, protonotář královského dvora; hrabě Oldřich z Kiburku, hrabě Rudolf z Habsburku a lantkrabě z Alsaska, hrabata Ludvík a Heřman z Froburku, hrabě Werner z Hohenburku, šlechtic Arnold z Wartu, fojt Rudolf z Rapperswillu, Rudolf z Ramensberku, komorník Albero z Tanenhausu a mnoho jiných velmožů a šlechticů a svobodníků. jejichž svědectvím je toto privilegium potvrzeno. Stalo se léta od vtělení Páně tisícího dvoustého dvanáctého, v měsíci září, v patnácté indikci skutečného království pána našeho Fridricha, nejjasnějšího zvoleného císaře římského a po všechny časy rozmnožitele říše, krále Sicílie, roku patnáctého. Dáno ve vznešeném městě Basileji rukou místoprotonotáře Oldřicha dvacátého šestého září šťastně. Amen (J. Žemlička, Zlatá bula sicilská, Praha 1987, s. 29) 7
dtto
MARKRABSTVÍ MORAVSKÉ – září 2012
VII. Moravský zemský sněm proběhl v sobotu 1. 9. v Olomouci. Po technické a organizační stránce sněm zajišťovala Regionální společnost Koruny
České v Olomouckém kraji
10
1. září 2012 se do Olomouce sjeli členové a příznivci Koruny České z Markrabství moravského. Setkání předcházela sobotní bohoslužba v chrámu sv. Mořice, kde bylo naše jednání zařazeno do přímluv. Násle­
dovala účast na Oslavách maršála Radec­
kého a poté přesun na Fort XVII. v Křelově k vlastnímu jednání. Byla přednesena zpráva o činnosti v Mar­
krabství, o slovo se přihlásili předsedové jednotlivých místních společností. Do funkce moravského zemského hejtmana byl Generálnímu sněmu doporučen Pavel Andrš. Nejvíce času jsme věnovali přípravě krajských voleb. Poté nás Roman Prokeš pozval do C. K. kinematografu k promítání i na přednášku o historii zbraní doprováze­
né praktickými ukázkami. Převzato ze stránek MS Olomouc VOLEBNÍ PROGRAM – MARKRABSTVÍ
11
KORUNA ČESKÁ: MONARCHISTICKÁ STRANA ČECH, MORAVY A SLEZSKA V
ážené dámy a vážení pánové, dovolte před uvedením vlastního programu Koruny české pro Jihomo‐
ravský kraj, několik úvodních slov. Usiluje Koruna česká o restauraci monarchistického státního zřízení? Ano. Počítá přitom s návratem legitimního následníka českých králů – člena habsbursko‐lotrinské dynastie? Ano. Je výše uvedené naší současnou a jedinou prioritou? Nikoliv. A to ze dvou důvodů. Přechod od republiky k monarchii ‐ v nynějším duchovním, právním a hospodářském marasmu ‐ by byl pouhou kosmetickou, nic neřešící, změnou. Současně by znamenal devastaci veškerých hodnot, které jsou v základu již Českého království; hodnot, za kterými naše politické uskupení stojí. Přechod od republiky k monarchii jest uskutečnitelný; uskutečnitelný z rozhodnutí svobodných obyvatel zemí Koruny české. Naší aktuální prioritou, kterou hodláme prosazovat, od nejnižších úrovní státní správy k úrovním nej­
vyšším, je znovuobnovení svobody obyvatel zemí Koruny české. Země Koruny české jsou nyní republikou, demokracií, založenou na idejích americké a francouzské revoluce a myšlenkách liberalismu. Což znamená, jak každý demokrat, republikán, liberál dozajista potvrdí, že obyvatelé České republiky jsou „svobodní a rovní v důstojnosti i v právech.“ (ústava ČR). Platí‐li postulát Ústavy České repub‐
liky, pak platí i následující: Svobodný je pracující člověk, strachující se své budoucnosti, budoucnosti svých blízkých, tváří tvář nekritické‐
mu finančnímu zatěžování obyvatelstva (spíše určité části obyvatelstva) vyššími daněmi, poplatky. Svobodný je člověk, který ač nadaný, je nucen volit kvalifikační přípravu na budoucnost dle finančních možností rodiny. Svobodný je člověk, který volí, zda si ze svého důchodu raději koupí jídlo nebo léky. Zda si může dovolit pobyt v domově pro seniory s pro něj potřebnou péčí. Svobodný a v právech rovný je člověk, který čelí diskriminaci v pracovních příležitostech z hlediska věku, po‐
hlaví. Svobodný je člověk, který se musí obávat napadení, okradení, zbavení života, pokud se ocitne v oblastech, která se postupem času stala ghetty, pokud jde osamocen večerním, nočním městem a konečně i v místě svého bydliš‐
tě. Dle našeho názoru je svobodný ten člověk, který neporušujíce právní řád, připravuje se na budoucí povolání, je zaměstnán, aktivně si zaměstnání hledá, byl v produktivním věku zaměstnán, a který se tudíž nemá důvod obávat o své právo na život, zdraví, bezpečí, o své právo na ochranu svého majetku a ochranu své lidské důstojnosti. Člověk, který má důvěru v dostatečně kompetentní, pravomocemi a materiálově vybavené bezpečnostní složky státu, důvěru v právní systém státu, má povědomí o možnostech získání rady a pomoci v obtížných pracovně‐
právních, majetkově‐právních etc. situacích, člověk s vědomím, že především jeho intelektuální či manuální kvality determinují postavení, které v životě dosáhne; člověk (zejména ten, který včas vyvinul úsilí o své zabez‐
pečení ve stáří či nepředvídatelných životních krizích), který má jistotu v poskytnutí adekvátní lékařské péče, v zajištění důstojného života, je‐li v seniorském věku, je‐li zdravotně handicapován. Tvrdíme, že tento stát nenaplňuje slova své ústavy o svobodě a právní rovnosti. Tvrdíme, že absolutní bezuzdná svoboda a absolutní rovnost lidí je nejen nedosažitelná, ale i nežádoucí ‐ avšak zvyšování nesvobody a nerovnosti (rozšiřující se sociální propast mezi obyvatelstvem, nerovnost v dosažení právní pomoci, tzv. positivní diskriminace apod.) může vést až ke krajním hrůzám občanské války. Obáváme se, že tento stát je prakticky diktaturou lídrů velkých politických stran; je státem ve vlastnic­
tví několika velkých parlamentních stran, vládnoucích této zemi od tzv. sametového převratu a place­
ných ze státního rozpočtu a podporovaných finančními dary firem, doufajících v oplacení úsluhy. Každý obyvatel zemí Koruny české je nicméně ještě natolik svobodný, aby se zúčastnil voleb, aby se zamyslel nad obrovskými billboardy, nesoucí hesla kapitálově silných stran. Každý obyvatel zemí Koruny české si může svobodně vyvolit politický subjekt, který bude volit ‐ včetně volby tzv. malých politických stran. V ážené dámy a vážení pánové – nebojte se volit malá politická uskupení, jest to řešení lepší než‐li neú‐
čast u voleb. Bude‐li nadále popřáváno sluchu účelovým frázím o „zahozených hlasech“ „malé poli‐
tické strany nikdy nepřekročí hranici potřebnou pro zvolení…“, pak představitelé malých stran nikdy nedostanou možnost získat dostatečné politické zkušenosti ‐ a volby budou nadále předraženou ko‐
medií s předem jasným výsledkem. Koruna česká: monarchistická strana Čech Moravy a Slezska bude pochopitelně ráda, pokud Váš hlas připadne našim kandidátům. Nicméně Koruna česká bude považovat za jakousi „svoji“ výhru i to, pokud odevzdáte hlas dalším z kandidujících malých politických stran (nemáme na mysli socialisty typu DSSS). PROGRAM PRO JIHOMORAVSKÝ KRAJ krajské volby 2012 Oblasti sociálně­ekonomického života Jihomoravského kraje a stejně tak dílčí domény v jejich rámci, s uvedenou představou Koruny české o jejich směřování, jsou uvedeny dle priorit a hospodářských mož­
ností kraje. Nelze a nemá smysl nabízet program, aspirující na okamžité transformování Jižní Moravy do formy jakéhosi biblického ráje. HOSPODÁŘSTVÍ Ve sféře hospodářství pokládáme za významné, pro růst hrubého domácího produktu a zvyšování zaměstnanos‐
ti, důraz na podporu místní ekonomiky, ve smyslu preference místních výrobců, pěstitelů, živnostenské­
ho podnikání a řemesel. Za tímto účelem hodláme pokračovat v aktivním zapojování do státních a evropských programů na podporu rozvoje místní ekonomiky. Součástí novodobé ekonomiky jsou výrobní průmyslová odvětví. Zde budeme hledat způsoby podpory výrobních odvětví, která mají v našem regionu tradici. Navazovat na chvalitebné výsledky Jihomoravského kraje v oblasti spolupráce průmyslové sféry, veřej­
ného sektoru a sektoru vysokých škol. Budeme pokračovat v posilování podpory rozvoje průmyslových klastrů, vědeckých a technologických parků, zvyšování inovačních předpokladů podniků transferem technologií z vysokoškolského prostředí. Uvítáme spolupráci s odborníky na tuto oblast, například z Jihomoravského ino‐
vačního centrum, Hospodářské komory Jihomoravského kraje, vysokých škol a center transferu technologií. S malo‐ / velko‐výrobou je spojen obchod a trhy. Za významnou považujeme investiční atraktivnost Jihomo­
ravského kraje a jeho konkurenceschopnost. I zde se budeme snažit využívat rozvojových programů – kupří‐
kladu rozvojových fondů Evropské unie pro rozvoj průmyslu, malého a středního podnikání a investic. Pro malo‐
výrobce, místní pěstitele je podstatný rozvoj místních trhů. Zemědělství a Lesnictví Pro dostupnost kvalitních, místních potravin, které by měli výhledově vytlačovat potraviny dovážené ze vzdále‐
ných míst, je nutná podpora podnikání v zemědělství. Včetně pomoci odbytu výrobků místního zemědělství (obnova podniků, zhotovující konzervované, mražené potraviny z místních surovin). Kontrola plnění povinností správy lesů, nejen lesů jako veřejného majetku. Zajištění dostatečné ochrany, repro‐
dukce, pěstování, údržby lesů, lesních komunikací, městské zeleně, které doposud nejsou v soukromém držení – i formou veřejných zakázek s akcentem na jejich transparentnost. Především doména zemědělství, je oblastí s dlouhodobým horizontem nápravy, silně závislá na státní politice a dohodách s Evropskou unií. ROZVOJ LIDSKÝCH ZDROJŮ Vzdělávací infrastrukturu pokládáme za další mimořádně závažný prvek konkurenceschopnosti krajů, státu a zaměstnavatelnosti. Současně odmítáme zcestnou představu tzv. „znalostní společnosti“ jakožto společnosti, sestávají primárně z vysokoškolsky vzdělaného obyvatelstva. V oblasti vysokých škol hodláme vycházet ze spolupráce s vysokými školami Jihomoravského kraje, například při predikci oborů, u kterých lze očekávat rostoucí potřebu absolventů terciálního vzdělávání. Pokládáme za významné zvyšovat zájem mladých lidí o studium technických oborů. Uvítáme zapojení vysokých škol (dokto‐
randů) do projektů na rozvoj místního hospodářství, průmyslu, inovačního podnikání, do projektů na zlepšení veřejné správy. Za významný zdroj budoucích vysokoškolských studentů a neméně významných pracovních sil střední a vyšší kvalifikace, považujeme síť středních škol, poskytujících všeobecné střední vzdělání nebo odborné střední vzdě‐
lání a dále učňovské školství (zde lze v dlouhodobějším horizontu zvažovat formu poskytování výhod těm podni‐
katelským subjektů, které podpoří dostatek kvalifikovaného dělnictva řemeslníků). Již od základního školství je zapotřebí věnovat podporu existenci speciálních tříd pro mimořádně nadané děti, na straně druhé je nutné zamezit snižováním kvality výuky nucenou integrací problémových dětí, z hlediska výchovného či intelektuálního, do standardních tříd. S oblastí vzdělávání neoddělitelně souvisí systém celoživotního vzdělávání a pro omezení růstu nezaměstnanos‐
ti, existence rekvalifikačních kurzů, obsahově vycházejících vstříc především potřebám místního hospodářství. ZDRAVOTNICTVÍ A SOCIÁLNÍ OBLAST I zde jde o oblasti silně závislé na aktuálním směřování státu na nejvyšší správní úrovni. Kraje mohou, ve spolupráci se zástupci zdravotnictví, zajistit dostatečnou informovanost obyvatelstva, ohledně jejich nároků a povinností v relaci k lékařské péči (zamezení možných podvodů při zpoplatnění pacienta, pově‐
domí o kontrolních orgánech a možnostech podání stížnosti na neprofesionální chování zdravotnického personá‐
lu). V rámci jihomoravského kraje bychom se v úvodu rádi zasadili o znovuobnovení plných služeb poho­
tovosti (výjezdy za pacientem – s předpokladem uhrazení části nákladů v oprávněném případě, uhrazení plné náhrady a pokutování zbytečných výjezdů). Budeme hledat cesty k podpoře projektů, zacílených na řešení dostupnosti lékařské pomoci (například doprava k/od lékaře) pro handicapované občany, pro osamělé seniory (bez ohledu na jejich finanční situaci). Rádi bychom prosadily dostatečné kontroly kvality péče o seniory v domovech pro seniory. Na straně druhé odmítáme jakkoli podporovat projekty, usilující o poskytování bezplatné péče pro dro­
gově závislé (zde je namístě plná úhrada léčby ze strany pacienta). Výhledově počítáme a za tímto účelem budeme lobbovat za znovuobnovení přísnějšího lékařského přezkoumávání udělení invalidního důchodu jakéhokoli stupně (náklady na vyřizování neoprávněných žádostí hradí plně žadatel o přiznání důchodu). V oblasti zdravotnictví se hodláme řídit fundovaným pohledem zástupců lékařské profese; budeme brát v potaz připomínky a návrhy Svazu pacientů SOCIÁLNÍ OBLAST Považujeme za prvotní podporu nalezení zaměstnání pro ty obyvatele, kteří přišli z různých důvodů o práci a je pro ně obtížné nalézt práci ve stejné či obdobné oblasti (viz. vzdělávání ­ rekvalifikace). Toto je podstatné jak z hlediska celo­společenského, tak z hlediska lidské důstojnosti. Domníváme se, že je ne‐
zbytná důrazná kontrola a postihy jakékoli neoprávněné diskriminace: z hlediska věku, pohlaví; porušování práv zaměstnance ze strany zaměstnavatele (požadování neplacených přesčasů pod hrozbou ztráty zaměstnání apod.). Výhledově pokládáme za vhodné usilovat (opět za účasti podnikatelského sektoru) o přípravu a realizaci dvoji‐
ce strategií: podpora zaměstnávání handicapových osob, osob se sníženou pracovní schopností, ii) podpora projektů na zabezpečení důstojného stáří seniorů; domovy důchodců (cenově dostupné), kluby, parkové plochy pro mezigenerační setkávání. Nebudeme podporovat jakékoli projekty a snahy na podporu problémové mládeže (výstavby hřišť apod. pouze pro tuto skupinu), poněvadž výsledkem liberálních přístupů je pouze zvýšená koncentrace těchto osob a zvýšená pravděpodobnost kriminálních deliktů; pokládáme za žádoucí zpřísnění vyplácení státní podpory, udělování invalidního důchodu – za účelem zamezení osobám, štítícím se práce, zneužívat stát a obyvatelstvo, na trhu práce aktivně zapojené. Domníváme se, že stát (i jednotlivé kraje) mají plné právo využít pro veřejně prospěšné práce dlouhodobě nezaměstnané i pachatele drobných deliktů. BEZPEČNOST Zásadní oblast je bezpečnost obyvatelstva, tj. zajištění v úvodu zmíněných základních práv a svobod člověka, je opět ve značné míře v kompetenci nejvyšších státních úřadů (například platy policistů, použití slu‐
žební zbraně). I tato oblast – oblast znovu‐nastolení bezpečnosti je otázkou dlouhodobějšího horizontu. Zde zamýšlíme prosazovat posílení kvality a kvantity bezpečnostních složek kraje. Jsme přesvědčeni, že zajiš­
tění pořádku a osobní bezpečnosti nekriminální majority obyvatelstva je řešitelné návratem materiálně vybavených a fyzicky, intelektuálně a duševně připravených příslušníků bezpečnostních složek do měst (i do oblastí s vysokou mírou kriminality), městeček, vesnic. Za významný prvek pokládáme dostatečnou přípravu příslušníků bezpečnostních sborů, jejich finanční i kariér‐
ní motivaci – na straně druhé exemplární postihy těch příslušníků, kteří poruší zákon. Velmi rádi bychom eliminovali plýtvání financemi na ochranu srazů extremistických spolků (antifa, dělnická strana, dělnická mládež apod.) a srazů osob, narušujících veřejnou morálku či evropské tradice. Budeme hledat řešení jakým způsobem řešit případné nepovolené shromáždění – po neudělení souhlasu s uspořádáním akce (skupinám extrémní pravice, extrémní levice Nejsme příznivci všeobecného ozbrojování obyvatelstva, nicméně pokládáme za neúnosný stav, kdy se napade‐
ný nemůže bránit, a to jakýmikoli prostředky proti útočníkovi, ohrožujícím jeho majetek, zdraví, život. Střelné zbraně lze vydávat osobám s čistým trestním rejstříkem a po důsledném psychiatrickém vyšetření (za úhradu). KULTURA A KULTURNÍ DĚDICTVÍ Bod zahrnující ochranu přírodního a kulturního, movitého i duchovního, dědictví. Zasadíme o ochranu nebo povzbudíme projekty ochraňující ‐ restaurující drobné památky v krajině (kaple, kříže, Boží muka, památníky vojenské historie, památné stromy i polní cesty) a ostatní stavby lidové architektu‐
ry. V obcích se zaměříme na obnovu a využití bývalých šlechtických sídel, zámeckých parků. Ve městech jsme pro zachování jejich tradičního rázu, je pro nás významná podpora renovace a obnovy budov i dalších složek kultur‐
ního, průmyslového dědictví z období největšího kulturního a hospodářského rozmachu jihomoravského kraje, tj. z období Habsburské monarchie. V oblasti ochrany kulturního a přírodního bohatství Jihomoravského kraje budeme navazovat na probíhající, plánované projekty (revitalizace staré Ponávky), využívat zkušeností projektů celostátních (industriální dědic‐
tví), erudice pedagogů a studentů fakult architektury, stavitelství, zahradní architektury apod. S uvedeným se pojí podpora využití brownfields, podpora loftových bytů. V relaci k bezpečnostní složce vidíme jako důležitý postih jakéhokoli ničení kulturního a industriálního dědictví – pachatele obdobných činů (jejich rodiče) pokládáme za hmotně (trestně) odpovědné za vzniklou škodu. Sem řadíme i vandalské činy tzv. sprejerů. V relaci k ochraně a obnově kultury je významné: •
zákaz výstavby (dalších) mešit •
nulová podpora projektům, propagujícím islám z veřejných zdrojů •
podpora kulturních institucí (knihovny, divadla) podpora sportovních klubů (jsme pro dostupné sportovní vyžití pro mládež i dospělé – jako protipól privi‐
•
legovaných sportovních klubů). •
podpora zájmové činnosti děti a mládeže Nezastáváme názor, že případné sportovní talenty (stejně tak talenty umělecké, vědecké, technické) lze omezo‐
vat od určitého rozsahu finančního konta jejich rodiny. Zde vidíme jako východisko, dlouhodobý horizont, zvý‐
hodnění podnikatelských subjektů (škol, knihoven), ochotných podpořit růst elity národa v rámci nové generace. •
vítáme činnost organizací jako je Orel, Skaut, Sokol. ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ (PÉČE O KRAJINU A ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ) Využití druhotných surovin, podpora obnovy „zeleně“ ve městech, zamezení ústupu zeleně ve prospěch parko‐
vacích ploch, podpora výstavby přírodních areálů pro odpočinek a volnočasové aktivity všech věkových kategorií občanů (například obnova parku Pisárky, dlouhodobý horizont) DOPRAVA V dopravní oblasti, se výhledově zaměříme, na dobudování dopravní infrastruktury, dořešením pře‐
dimenzovanosti některých úseků (uvítáme spolupráci kvalifikovaných odborníků, mj. i zástupců městské veřejné dopravy, dálkové dopravy, taxikářů – se zkušenostmi s reálným každodenním provozem a jeho akutními nedo‐
statky). Za součást dotvoření dopravní infrastruktury pokládáme chybějící elektrifikace některých úseků železniční trakce, obchvaty obcí, záchranu některých lokálních tratí převodem na mikroregiony, propojování cyklostezek do větších celků. Významnou oblastí je řešení dostupnosti dopravních služeb (vozový park) pro handicapované občany, seniory a problémy nedostatečného pokrytí měst veřejnou dopravních ve špičkách. Plánované zájezdy KČ Budapešť a země Koruny sv. Štěpána – 30. 9. 2012
Doprava: luxusní bus. Uvažovaná zastávka: Brno, Břeclav. Ubytování: solidní hotel 3+++
Program: královská Budapešť, Gödöllö, Pannonhalma atd.
Realizace, odborná garance a průvodce: PhDr. Georgína Klárisová, tlumočnice, překladatelka, licencovaná průvodkyně a provozovatelka cestovní agentury, členka Koruny České. Cena a podrobný program následují co nejdříve. Spotřeba dovolené: 2 dny.
Rezervujte si, prosím, v případě zájmu, termíny!
Zájezd – pouť na Madeiru se odkládá na příští rok z důvodu nepříznivé ceny letenek v letošním roce.
Viribus unitis! Václav Srb, předseda KČ MONARCHISTÉ V UNIFORMÁCH – září 2012
15
Radecký 1766-2016,
občanské sdružení
Cílem je obnova pomníku Jana Václava Josefa, hrabě­
te Radeckého z Radče na Malostranském náměstí v Praze u příležitosti 250. výročí jeho narození. Rada sdružení si dovoluje informovat, že počet
podporovatelů v těchto dnech přesáhl první stovku. Při
návštěvách našich společných stránek www.radecky.org
laskavě sledujte novinky i další rubriky, které se občas mění
a doplňují. Snažíme se, aby stránky pokud možno žily. Asi nejbližší závažnou akcí bude účast na Radeckého slavnostech v Olomouci již tuto sobotu, a pak naše prezentace na výstavě PAMÁTKY 2012, která se koná ve dnech 4. až 6. října v Průmyslovém paláci Výstaviště v Holešovicích, od 9,00 do 17,00, v sobotu do 15,00. Rada sdružení zde zajistila skromný stánek, v němž hodlá
veřejnost krátce seznámit s fakty, týkajícími se osudů
pomníku maršála hraběte Radeckého na Malostranském
náměstí a přiblížit i osobnost Václava Radeckého z Radče a jeho dobu. Zveme k návštěvě Vás, Vaše rodiny i přátele! Vaší návštěvou se vzájemně posílíme, a dáme o sobě
veřejnosti vědět. Rada svolává na den 4. 10. čtvrtek ‐ první den výstavy ‐ v 16,30 historicky první členskou schůzi. Připravuje se podzimní výstava o Františku Josefu I., snad
na Pražském hradě. Místo a doba bude prý upřesněna. Na
jaře se pak jistě sejdeme v Brandýse na Audienci u císaře
Karla, ale to je ještě daleko. Budeme informovat na našich
stránkách. Další akce budeme uvádět v rubrice novinky a pokusíme se
být co nejaktuálnější. Moc Vás prosíme, abyste nás zásobovali informacemi o
výstavách, oslavách jubileí a dalších akcích, spojených
s osobou našeho pana polního maršála a s jeho dobou, s českou historií před rokem 1918, dobou monarchie,
uměním a kulturou dlouhého 19. století. Pokud vytvoříte
k našemu tématu fotografie či texty, budou rovněž otištěny.
Naším webmasterem je Matěj Čadil, adresa pro emaily je
[email protected]. Za Radu o.s. Radecký 1766 – 2016 Jan Bárta, Jarmila
Štogrová FACTA NON VERBA www.radecky.org 28. 9. Den české státnosti Také členové Koruny České uctili památku Sv. Václava,
patrona české země, položením kytice k jeho soše na tova‐
čovském náměstí a účastí na slavnostní bohoslužbě v místním kostele sv. Václava. Tovačovské náměstí bylo
založeno v roce 1475 a patří v českých zemích k nejstar‐
ším. Blíží se každoročně opakovaná akce Koruny České Pochod za monarchii, která se uskuteční přímo 28. října letošního roku. Této odpolední akci předchází vždy dopoledne jako samostatná akce setkání příznivců myšlenky na obnovení pomníku maršála Radeckého z Radče na Malostransklém náměstí. Tentokrát se akce zřejmě odehraje v režii Občanského sdružení Radec‐
ký a situace vypadá tak, že obnovení pomníku na spadnutí. Vyzýváme proto příslušníky vojensko­
historických jednotek, aby si 28. října letošního roku udělali čas a podpořili v uniformách v co nejhojnějším počtu (beze zbraní), nejlépe v ce­
lých jednotkách svou účastí tuto akci. Akce nebude nikterak propagovat Korunu Českou jako politickou stranu, i když se členové a příznivci jistě individuálně zúčastní. Je zapotřebí dát najevo, že zájem na obnovení po‐
mníku nemá jen hrstka monarchistů, že jde o širší zájem české a moravské veřejnosti. http://www.radecky.org/index.php/polemika Foto ze zářijové přednášky historika dr. Raka v No­
vém Jičíně. Zaslal J. Čížek. Svaz c. k. vojenských vysloužilců Koruny české
Výstava členů Klubu vojenské historie Dne 15. 9. jsme se zúčastnili s velmi dobrým dlouholetým
v Rakovníku se konala po dohodě s vedením přítelem a zakládajícím členem Sboru rakovnických
městyse Slabce a s jeho účinnou pomocí při zajišťo‐
vání prostor v areálu nového KD Slabce, nedaleko
probíhající krásné výstavy zahrádkářů. Pan starosta i
místostarosta rovněž pomohli při zajištění prostoru
pro členy KVH s vojenskou technikou (převáždě džípy
z období 2. sv. války, války ve Vietnamu, ale i hummer
z "Operace pouštní bouře"). Za to jim patří náš velký
dík. Rovněž i pan Albrecht von Croy přispěl k zajištění
místa pro techniku KVH ve venkovním areálu křídla
zámku, které má v užívání. Škoda, že KVH nevěnoval
větší pozornost propagaci výstavy k 1. sv. válce.
Uvnitř budovy to bylo to vidět i na menší návštěvnos‐
ti. Členové KVH se prezentovali v krásných unifor‐
mách buď z 1. sv. války (Rakousko‐Uhersko a carská
armáda v Rusku. Výstava k 1. sv. válce uvnitř doku‐
mentovala na sběratelských předmětech členů KVH,
jak válčící státy tzv. Ústředních mocností v čele s Ra‐
kousko‐Uherskem a Německem, tak i tzv. státy "Do‐
hody". Vzhledem k ohlasu návštěvníků by KVH mohl
podobnou akci uskutečnit někdy do budoucna i např. v Rakovníku v rámci nějakého výročí či oslav města či
státu. Nahoře: Foto z výstavy ve Slabcích.
Nahoře vpravo: V. P., vikář
Petrovič František Povolný, J.
Lipecký Dole: Foto z Božího Těla na
Křivoklátě v červnu t. r. ostrostřelců npor. Václavem Pelcem střelecké soutěže OZKČ (ostrostřelců zemí Koruny české) v Senomatech u
Rakovníka. Bohužel pro našeho kamaráda to byla soutěž
poslední. Následně odjel do Kadaně na sraz od školy a pak
už jsem ho živého neviděl. Vašek byl obětavým
místopředsedou Spolku ostrostřelců, členem výboru Muzejního spolku v Rakovníku, dlouholetým a nadšeným
členem Archeologické společnosti české. Byl ctitelem
starých a dobrých tradic – zejména naší c. k. monarchie v
této souvislosti i nositelem odznaku monarchistické
strany Koruna česká, i když nebyl přímo jejím členem, ale
sympatizantem. A tak bych mohl pokračovat: např. byl
dlouhodobým členem našeho Klubu vojenské historie v
Rakovníku, kde se s námi ostatními naposledy aktivně podílel na výstavě KVH k 1. a 2. sv. válce v KD ve Slabcích.
To bylo při příležitosti "Country soutěže" v minulých
týdnech. Do posledních okamžiků svého života žil a
pracoval pro své blízké, byl činným ve své stavařské
profesi, aktivně rozvíjel své zájmy a koníčky. Na cestě mezi těmito činnostmi jeho život skončil. Nikdy na něho
nezapomeneme. Čest jeho památce. Přikládám poslední
fotografie s Vaškem ze Senomat a foto z výstavy KVH ve
Slabcích (zde v carské uniformě s Albrechtem von Croyem,
předsedou KVH ing. Svobodou a autorem článku). Za Sbor rakovnických ostrostřelců, KVH a Muzejní spolek
královského města Rakovníka kamarád a poručík Sboru
Jindřich Lipecký. K. und k. Infanterie Regiment No. 35 – 2. kompanie • ČS 35. pluk střelecký, 25. protiletadlová raketová
brigáda Strakonice • KVV Plzeň • Město Třemošná pořádají
Isonzo 1917
aneb 35. pěší pluk za světové války
6. října 2012 MÍSTO KONÁNÍ – Pole u nádraží ČD v Třemošné
PROGRAM
13:00 Ukázka polního opevnění a přednáška o 1. sv. válce
15:00 Isonzo 1917, rekonstrukce bitvy ze světové války
16:00 Švejk šraml
17:00 Tremolo |Třemošenský laskavý orchestr
18:00 Strašlivá podívaná |koncert hudební skupiny
19:00 Isonzo 1917 v šeru noci
NAŠI SPONZOŘI: Třemošenská a.s. • Město Třemošná • ČSOL • AUTO HELUS s.r.o., truhlářství
Česká Lípa • Vokna Veverka
Po celou dobu akce budou promítány dokumenty o životě vojáků v zákopech 1. světové války ve
stanech AČR, kde bude také výstava historických
zbraní a artefaktů nalezených na bojištích 1. světové války.
Po celý den je na bojišti zajištěno občerstvení.
Monarchistické listy 1/2012
Právě vyšly předvolební
Monarchistické
listy
Zpravodaj Koruny České (monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska)
číslo 1/2012
cena: 15 Kč
DEUS * REX * PATRIA
www.korunaceska.cz
V pátek 5. 10. ráno bude 5 000 vytištěných kusů převezeno do Prahy.
Rozeberte si je do voleb, zvláště ty MS, které kandidují.
Volejte členům Předsednictva.
LITERATURA – září 2012
Drahomír Rybníček,
ček, B. Václavka 20/74, 674 01 Třebíč
OS STREET nabízí romány spisovatele Jana Drnka v digitální podobě!
Edice HOLMES
ní román.
Digitální detektiv
Vážení čtenáři,
ke vzniku této edice vedly dva základní důvody. Vzrůst zájmu o koupi knih v digitální
podobě a nezájem oficiálnjích vydavatelství o celou řadu skvělých detektivních románů Jana Drnka.
Jan Drnek je známým autorem v oblasti historických studií a mystifikačních vojensko-historických románů. Tento druh literatury považují vydavatelé za prodejný s jistou zárukou autorova jména. V oblasti detektivek je Jan Drnek málo známým, autorem
s výjimkou románů BURANI (Fontána 2006) a AGENTURA HAMMELN (Street
2009).
Přesto je nyní dokončeno nejméně 8 dalších detektivek, a nejen detektivek, které se
autor rozhodl poskytnout čtenářům cestou digitálního vydávání. Budou se postupně
objevovat na autorových stránkách, tak, jak je nakladatelství STREET stihne dokončovat a připravovat ke zveřejnění.
POSTUP PŘI KOUPI
1. Zájemce o koupi některé z nabízených knih si stáhne z autorových stránek
http://jandrnek.xbx.cz/diskuse.html Objednávku, která zahrnuje i závazek kupujícího
chránit zakoupenou kopii díla před dalším kopírováním a šířením.
2. Do formuláře Objednávky zájemce dopíše své jméno a poštovní adresu, název
knihy (knih) o kterou (které) má zájem a souhrnnou cenu dle ceníku. Vyplnění
smlouvy a její odeslání na [email protected] se rovná podpisu smlouvy.
3. Poté kupující zaplatí smluvenou částku na číslo účtu uvedené ve formuláři smlouvy a e-mailem nebo telefonicky informuje vydavatele, že tak učinil.
4. Na základě zaslání smlouvy a uhrazení částky mu bude do 24 hodin zaslána jedna kopie objednaného rukopisu ve formátu PDF.
POZOR !
V každé odkoupené kopii každého rukopisu bude provedena jistá malá textová
změna, která z každé kopie činí originál. Pokud by autor či vydavatel kdekoliv
narazili na volně šířenou kopii díla, mohou podle této změny identifikovat zákazníka, který onu kopii zakoupil a podniknout proti němu příslušné právní kroky.
18
První vlana nabídky digitálních knih Jana Drnka Série Factory Tour Company: Plzeňská Škodovka v kalném proudu porevolučních dob. Prostředí dílen, strojů, zvláštních vztahů a pokušení, prostředí bizarních zločinů páchaných bizarními způsoby a předměty. (105 stran, 100 Kč)
1. TAJEMSTVÍ GENERÁLOVA KUFŘÍKU Rok 1991. Do vedení ocelového města přichází nový generální ředitel a tým odborníků znalých pro‐
středí s úkolem připravit privatizaci podniku. Členy nového vedení jsou i bývalí disidenti. Po záhadné krádeži spáchané přímo v kanceláři GŘ si jeden z nich vzpomene na přítele z mládí, nyní úspěšného soukromého detektiva na volné noze. Ten je vzápětí angažován pod krycí funkcí tiskového mluvčího, ve skutečnosti jako osobní vyšetřovatel GŘ s úkolem řešit choulostivé případy. Vzniká nesmrtelný tandem fabrických detektivů Volfa a Tvrďáka, bývalých škodováckých učedníků, kteří znají fabriku zdola i shora jako své boty. (217 stran, 150 Kč) 2. ŠROUBY V HLAVĚ
3. MUŽ Z BUDOUCNOSTI
(117 stran, 100 Kč)
4. KRONIKA LIGY ČERNÝCH JEZDCŮ
(124 stran, 100 Kč)
5. PŘÍPAD CHRONOS
(198 stran, 150 Kč)
Série Kapitán Twodance:
(176 stran, 150 Kč)
6. AGENTURA HAMMELN Fyzicky vydáno nakl. STREET 2009 (145 stran, 100 Kč)
7. CHLAP V SEDMÉ RAKVI
8. PROBUZENÍ VLKA
(146 stran, 100 Kč)
9. BURANI Fyzicky vydáno nakl. Fontána 2006 (125 stran, 100 Kč)
Série autobiografických románů:
(184 stran, 150 Kč)
10. POSLEDNÍ RECESISTA A TMA
Trampský román. Fyzicky vydán nakl. Avalon 2007
Nabídka prodeje digitálních knih Jana Drnka se na autorových stránkách objeví be­
hem měsíce října 2012. KONTAKTY – září 2012
Specifické symboly pro platby v KČ
Ke zpřehlednění plateb přicházejících na účet KČ bylo zavedeno rozlišení pomocí
specifických symbolů. Prosíme, používejte je, pomůžete tak identifikovat účel
vašich plateb a správné použití prostředků, které KČ posíláte. Děkujeme!
Platby ve prospěch KČ:
účel
specifikace
specifický symbol
chod strany
členský příspěvek
1112013*
chod strany
dary a příspěvky příznivců
2222013*
ML
vydávání ML
333
ML
inzerce v ML
322
ML
příjmy z prodeje ML
300
ML
předplatné ML
311
reklamní předměty
odznaky KČ
444
Jako variabilní symbol užívejte své členské, nebo rodné číslo.
*Poslední čtyřčíslí označuje rok, ke kterému se příspěvek vztahuje.
VÝBĚR ZAJÍMAVÝCH ODKAZŮ
Stránky plukovní historie (se zaměřením na napoleonskou éru):
http://www.primaplana.net/
20
DŮLEŽITÉ KONTAKTY
Koruna Česká
(monarchistická strana Čech,
Moravy a Slezska)
Adresa:
Senovážné nám. 24, 110 00, Praha
e–mail [email protected]
internet www.korunaceska.cz
IČ 44266740
č. účtu: 1928428359/0800 (CZK)
IBAN: CZ2808000000001721719263
předseda
Václav Srb
+420 603 412 671
[email protected]
Stránky císařovny Sisi a její rodiny:
Monarchistický zpravodaj KČ
periocidita: měsíčník
Internetové muzeum JCKV Františka Josefa: I.:
Redakční rada:
http://www.franz-josef.cz/
Jan Drnek (šéfredaktor)
Stránky František Ferdinand d´Este:
[email protected]
Mgr. Petr Nohel (redakce a grafika)
http://www.franzferdinand.cz/cz/Frantisek-Ferdinand/II./
[email protected]
Stránky Habsburkové a jejich země:
Monarchistický zpravodaj je stranickým
http://arcidumhabsbursky.blog.cz/rubrika/citaty-a-rozhovory
periodikem založeným za účelem propagaStránky ostrostřeleckého sboru Stříbro: http://ostrostrelci.stribro.net/
ce a šíření monarchistických
Stránky K. u K. 35 IR (2. Kompanie):
myšlenek a informací pro členy a příznivce
http://www.petatricatnici.cz/index.php?option=com_frontpage&Itemi strany. V žádném případě není prostorem
d=1
pro spory a polemiku.
Petici - Zrušte prezidenty podepisujte na adrese:
O zveřejnění příspěvků rozhoduje předwww.zrusmeprezidenty.cz
sednictvo Koruny České.
http://erzsebet-kiralyne.blog.cz/rubrika/cisar-franz-josef-i
Dar politické straně si můžete odečíst od základu daně dle ustanovení § 20, odst. 8. zákona č. 586/92 Sb. o daních
z příjmů. Pokud např. přispějete 10 tisíc, zaplatíte na daních jako fyzická osoba o 1500,- méně, jako právnická o
2000,- méně.
Všechny dary použije Koruna Česká (monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska) na propagaci strany. Provozní
výdaje jsou hrazeny z členských příspěvků a z příspěvků příznivců.
Chcete-li podpořit naši stranu darem, vyplňte a vytiskněte si návrh darovací smlouvy na webu Koruny České.
Darovací smlouva pro právnické osoby: Formát PDF; Formát DOC
Darovací smlouva pro fyzické osoby: Formát PDF; Formát DOC
Dar poukažte na bankovní konto Koruny České: 1928428359/0800
Pokud proti obsahu darovací smlouvy nemáte námitek, doplňte do ní identifikaci dárce a darovanou částku, vytiskněte
dvě vyhotovení, podepište a zašlete obratem na adresu: Koruna Česká, Senovážné náměstí 24, 110 00, Praha 1.
Obratem Vám zašleme námi potvrzený výtisk zpět.
NÁZORY
Články a příspěvky v této rubrice nemusí být v souladu s oficiální linií KČ.
Dobrý den, prosím o váš názor. Věřím tomu, že korupce by se dala v tomto státě velice snížit a omezit, (pokud by to chtěli ti, co tady doopravdy vládnou, my občané už víme, že to nejsou politici, co jsme si zvolili). Kdyby tomu kdo přijal úplatek a přiznal ho (nahlásil ho) byla státem zaručena beztrestnost a úplatek by si mohl ponechat??? KDO, BY ZA TAKOVÝCH OKOLNOSTÍ DÁVAL NĚKOMU MILIONY??? Těším se na vaši odpověď. Radomír Neuvirt Paskov Dobrý den, pane Neuwirte, pokud jsem správně pochopil, máte na mysli něco jako legalizaci korupce. Korupce by nebyla trestným či‐
nem pro příjemce úplatku, pokud ji nahlásí. Pro toho, kdo úplatek dal, by byla trestným činem? Toho by za‐
vřeli? Jde vám zřejmě o odhalování těch, kdo úplatky nabízí. Ale já znám spousty lidí, kteří úplatek chtějí a ve svých funkcích na úplatek čekají. Kdyby úplatky nahlašovali, byli by sami proti sobě, protože by jim pak úplatky už nikdo nenabízel. Dost pochybuji, že by je nahlašovali. Nehledě k tomu, že beztrestnost by pak byla jakousi výjimkou ze zákona. Situací, kdy lze vzít úplatek a také formou úplatku od státu. Stát by se v této chvíli stal úplatkářem. Byla by to i dobrá metoda, jak tunelovat. Můj kamarád, zaměstnanec banky mi převede půl miliardy na můj účet a pak uteče na Bahamy. Já to nahlásím a půl miliardy si legálně nechám, polovinu odešlu kamarádovi na Bahamy. Pokud bychom korupci legalizovali úplně, pak můžeme naše zákony zahodit do kanálu. Mohl byste klidně vraždit, a když byste měl dost peněz, koupit si beztrestně u soudců osvobozující rozsudek. Ti chudí by pak byli trestaní dál, ti bohatí by byli beztrestní, ať by spáchali cokoliv. Nejrychlejší cesta k anarchii. Korupce je situací, kdy uplácením chci obejít daná pravidla. Nejde při ní jen o materiální a finanční škodu, kterou způsobím, ale i o to, že relativizuji daná pravidla a nabourávám morální povědomí společnosti. Posou‐
vám ji k anarchii. Když uplácím, dávám najevo, že mi na pravidlech ani na společnosti nezáleží, že se cítím být nad tím a na všechno kromě svého prospěchu kašlu. Je to morální problém, pokřivené vnímání toho, co je zlé a co je dobré. Proto nelze korupci řešit systémově a nikdy se to ještě nikomu nepodařilo. Korupce ustane teh‐
dy, až zisky přestanou být smyslem a cílem života, až majetky a pocit moci přestanou být nejvyšší hodnotou. Je to mravní problém, který vyžaduje, abychom v drtivé většině věřili ve smysl pravidel, nahoře i dole, a chrá‐
nili jejich platnost i v maličkostech, úprostě proto, že věříme, že je to správné. Až to budeme dělat kvůli Bohu nebo kvůli tomu, že máme rádi tuto civilizaci a společnost, stát a národ, pak korupce zmizí. Až budou pravidla totožná se spravedlností a zločin bude totožný s hříchem. Znáte ten vtip, jak se dva chlapi potkají, a jeden se ptá druhého: Tak prý ti umřela žena? Ale no jo, to víš... A na co prosímtě umřela? Jo, člověče, já ani nevím, na co žila. S civilizací je to stejné. Civilizace umírá a neví na co, protože nikdo neví ani to, na co žila a proč by vlastně měla trvat. Korupce je jen jedním z průvodních jevů toho umírání. Dejte civilizaci a společnosti jasnou vizi a cestu, odvoďte od toho cíle jasná pravidla, získejte lidi, ať uvěří ve smysl toho cíle a cesty a oni uvěří i ve správnost a opodstatněnost pravidel. Pak se korupčník stane sabotérem té cesty a cíle. Vznikne morální ko‐
dex jako univerzáílní měřítko dobrého a zlého. Korupce je výsledkem postupující relativizace univerzálního měřítka pro dobré a zlé, pro odtržení zákona od spravedlnosti a zločinu od hříchu. Vámi navrhovaný systémový zásah do zákona by byl jen podpořením myšlenky, že peníze jsou nejvyšší hod‐
notou, smyslem a cílem života. Uplacený by udával korupčníka jen kvůli vlastnímu zisku, ne kvůli tomu, že korupce je sama o sobě zlá a společensky rozkladná. Řešili bychom následek, ale ne příčinu. Tak to je můj názor, snad to stačí takhle. V úctě Honza Drnek. Bludný kruh „boje“ bezmravné společnosti proti korupci V září loňského roku (2011) se konala v aule Právnické fakulty Masarykovy univerzity debata mezi senátory Petrem Pithartem a Jaromírem Štětinou. Tématem byl problém zákazu komunistické strany v České republi‐
ce. Vydal jsem se na akademickou půdu poslechnout si argumenty obou zastupitelů, zvědav na to jaké argu‐
menty předloží budoucí elitě právnického stavu. Petr Pithart, premiér „sametové revoluční“ české vlády v úvodním slově prohlásil: „… nemohli jsme komunis­
tickou stranu zakázat, protože to nikdo nechtěl – veřejnost to nežádala…“ Jaromír Štětina odpověděl: „...v iniciativě předložené vládě žádáme, na podkladě činnosti a programu Komunistické strany Čech a Moravy, pozastavení činnosti této strany…“ V takovém tónu se nesla celá debata obou pánů. Ani slovo o podstatě problému, že Strana – organizace s touto značkou, půl století ovládala náš stát a zemi, sloužila cizí mocnosti, že je ta strana odpovědná za stovky politických vražd, statisíce vězněných, okradených, za rozvrat hospodářství, morálky, za likvidaci mravní a intelektuální elity země. Přihlásil jsem se v diskusi a více než třem stovkám přítomných studentů jsem řekl: „Vy jste budoucí právníci, interpreti zákonů a práva, mohli byste rozumět argumentům, které předložím. Jako poslanec parlamentu jsem měl možnost pozorovat v průběhu devadesátých let proces ‘obnovy‘ demokratických poměrů a právního stavu v naší zemi. Vyvodil jsem závěr: Když člověk jako jedinec překročí hranici, poruší zákon, udělá to, čemu říkáme zločin, musí být potrestán. Nestane­li se to, jsou­li takové činy tolerovány, natož honorovány, je to konec civilizo­
vané společnosti. Působí­li lidská organizace půl století jako platforma, organizační garant zločinného jednání, slouží cizí moci – musí být zakázána. Nestane­li se tak, je to počátek konce kultury a civilizovaných poměrů. Pro­
to musí být komunistická strana zakázána.“ Student řídící rozpravu mi odebral slovo a, více mě do rozpravy nepřipustil. V dalším průběhu Petr Pithart bez návaznosti na to, o čem právě šla řeč, prohlásil. „Za nic, co jsem v té době dělal, se nestydím.“ Třikrát to opakoval. Hlásil jsem se a chtěl odpovědět: „Pane doktore, já se styděl za vás.“ Tristní na celé atmosféře večera bylo, že z dotazů studentů byla patrná neinformovanost, ze strany tohoto společenství mladých lidí nepochopení klíčového problému „posametové“ společnosti. Neuvědomění si sku‐
tečnosti, že v naší zemi nebyl učiněn ani pokus o poctivé vyrovnání se zločinnou minulostí. Ani náznak jasné‐
ho oddělení se od zločinů a zločinců té doby. Vše, co se kolem problému v „posametové“ době na veřejné scé‐
ně dělo, o čem se řečnilo, byly prázdné řeči. Nebyla vůle k jasnému oddělení se od zločinné minulosti, k nastavení kroků ke změně. Jsme nemravná společnost, při každém dějinném střetu s realitou zla uhýbáme, naše veřejné elity se chovají zbaběle, hloupě. Svou nestatečnost a bezmorálnost vystavují na odiv jako státnictví. Co hůř, odívají ji termino‐
logií humanity a lidských práv. Celé společnosti nastavují nemravný příklad. Na konci třicátých let jsme nebránili svou zemi proti nacistickému zločinu, ten navíc česká politická elita v počátku dvacátého století rozbitím Rakouska pomohla odvázat z řetězu. Neomlouvá nás nic, stalo se. Jedinci, kteří za druhé války v domácím odboji i v zahraničí bojovali proti nepříteli, nedošli po válce a vítěz‐
ství komunismu žádného vděku. Celá společnost to půl století viděla a požila, vešlo to do naší mentality a mravnosti. Ukažte mi na náměstích našich měst sochy hrdinů – kapitána Morávka, Balabána, Josefa Mašína. Parašutistů Kubiše, Gabčíka a dalších. Synové Josefa Mašína jsou velkou částí našeho „statečného“ národa po‐
važováni za vrahy. Tento národ usilovně pracoval pro nacisty, pak pro komunisty. Po „vítězství sametu“ byla většina nadšena z „lidských práv“ – z dobromyslnosti banditů, kteří přestali cenit zuby. Ve jménu „pravdy a lásky“ si zemi rozkradli, z nás udělali pitomce. Žil jsem tu dobu. Po většinu devade‐
sátých let jsem byl poslancem parlamentu. Roky jsem žádal vyrovnání s minulostí, upozorňoval, varoval, jaké budou důsledky, jestliže to neučiníme. Byl jsem předmětem posměchu, nenávisti, obviňovali mě, že žádám krev. Ti kdo měli slyšet, neposlouchali. Většina si myslela, nás se to netýká, svůj život si vyšvindlujeme, jako jsme to dělali za komunistů. Pobuřuji bojovníky za lidská práva, intelektuální elitu humanistů, kteří neporazili komunismus. Ve jménu lásky k bližnímu ochránili zločinnou ideologii, zločince, kteří v jejím jménu „s přesvědčením“ ve svůj prospěch páchali zločiny, sloužili cizí moci a cizímu státu. „Humanisté“ pomohli přestrojit tento typ lidí do modernější‐
ho hávu – ideologie ekonomických zákonů, tržní společnosti i zákonů přírody. Obrovitý bluf překryli masko‐
vacím pláštěm „lidských práv“. Práv, která jsou ve společnosti, v jejímž vědomí byl zpochybněn pojem pravdy, jenom fiktivní. Všichni, na které jsem v počátku devadesátých let ve sněmovně i jinde apeloval, abychom hledali pravdu, objektivní pravdu, mi odpovídali stejnými slovy: „objektivní pravda neexistuje, každý má svoji pravdu.“ V takové společnosti se jevilo logické – „normální“, co se v období sametu a letech následujících odehrálo a stalo. Záleželo jen na režii, podání, na velikánovi, který „informaci“ či „názor“ uváděl do veřejnosti a jejímu mínění. Za legálního komunismu společnost fungovala prostřednictvím zákazů, příkazů, výkazů… V modernizova‐
ném postkomunismu teče svinstvo již samospádem. Základním signálem Sametové revoluce bylo nepsané prohlášení „Zločin a zneužití jsou beztrestné.“ To bylo zařízeno lží „pravdy a lásky.“ Pravda v obecném vědomí neexistuje a z lásky zůstalo jenom šoustání. Téměř celé společenství přijalo a pochopilo ten signál jako samo‐
zřejmost, nikdo o tom nepřemýšlel. Pokládám to, co se stalo po sametové revoluci, za hodnotově i intelektuálně horší než to, co následovalo po Únorovém puči komunistů v roce 1948. Únor byl po válce, v zemi byla ruská vojska, k moci byla dosazena a chopila se jí společenská spodina. Po listopadu 1989 do čela sametového „obrodného procesu“ na veřejnou scénu byla postavena intelektuál‐
ská elita natvarovaná a vyrostlá v komunismu. Nikdo z těch vzdělanců nevěděl, že odpovědnost je břímě, bolí – nejsou to estetická fešácká gesta a hesla. Nevěděli a snad ani netušili, že i jen naději na změnu musí před‐
cházet úklid Augiášova chléva. Chodili jsme po rautech, recepcích, schvalovali zákony, které neměly sankce. Do výborů jsme dostávali k projednání návrhy zákonů, jejichž předlohy nabyly autorizovány, nebylo stvrzeno podpisem, kdo je předkládá. Považovali nás za idioty, většina z nás se tak chovala. Mudrovali jsme o formula‐
cích, o jejichž dosahu většina neměla žádnou představu. Obnovu stavby svobodného právního státu jsme nezahájili debatou o odpovědnosti, ale plkáním v parla‐
mentních výborech a posléze v plénu sněmovny o „Listině práv a svobod“. V základech „svobodného“ státu máme krasořečné kecy. Nejagilnější při tvorbě té listiny byli komunisté a hlupáci. Na počátku „budování“ svobodného právního státu nebyly definovány jasné základy změny, rozchodu s komunistickým režimem, potrestání kriminálních a politických zločinů. Nebyl vytvořen a schválen kontro‐
lovatelný zákon o politických stranách, o financování politiky. „Humanisté“ – „odpůrci komunismu“ vyhlásili kontinuitu právního systému, pravdu a lásku a celý ten nesmysl korunovali listinou práv a svobod. Protismy‐
slný blábol byl stvrzen vyhlášením „nejsme jako oni.“ Pravda, jejíž pojem komunismus z našich myslí vy‐
pláchnul, ale byla přesně opačná, nebo dokonce ještě horší: „byli to oni“. Revoluci, která byla jen technologickou změnou komunistického vládnutí, modernizací zprofanované a zkra‐
chovalé ideologie a režimu, organizovali kádry, které řídili zemi již v osmdesátých letech. Šlo to snadno, všichni jsme vyrostli a byli natvarováni komunismem. V naší zemi neexistovala a dosud neexistuje odpověd‐
ná, mravními principy a zásadami se řídící elita. Tvrdím, většina oficiálních odpůrců komunismu, revolucio‐
nářů včetně nejvyššího Václava Havla, smrděla komunismem a jeho „morálkou“. Komunismus završil mravní rozklad našeho společenství – právní kontinuita s pravdou a láskou jsou toho dokladem. Tušil jsem v počátku devadesátých let účel a původ těch vznešených prázdných hesel, cítil jsem, jaké budou důsledky té bezostyšné lži a podvodu. Ve sněmovně jsem o tom mluvil, řekl jsem sněmovně: „…kladete zákla­
dy zločineckého státu, nepotrestané zlo bude základem a semenem zla budoucího možná horšího a většího.“ V předindustriální době náboženští kazatelé vytvářeli a pomáhali udržovat v individuálních lidských myslích ducha sounáležitosti a smyslu lidské existence. Připomínali lidem, že lidský život má vyšší smysl, jeho garan‐
tem je vyšší síla, vše není jen materiálno. Při vědomí vyšší síly, Boha, si lidé začali vytvářet, přijímat do svých zvykových schémat nepsané zvykové zákony. Později se tato nepsaná pravidla a tabu začala vymezovat po‐
jmem morálka. Morální zásady pomáhaly udržovat míru v lidské vlčí smečce tak, že se při každé malé zámin‐
ce navzájem nepožírala. Rozvoj poznání a vymoženosti vědy erodovaly v individuální lidské mysli pocit vědomí naší omezenosti, hranici možností, co smíme… Lidem se začalo zdát, že můžeme vše, že nás v našem rozletu žádná vyšší síla neomezuje. To platilo i pro zákony mravní. Při existenci Boha i padouch věděl, že co koná je špatné. Když v lidské mysli počal pojem Boha vyhasínat, počalo s ním mizet vědomí vyššího smyslu našich životů. S tím mizela morálka, mravní zákony přestaly platit. Se vznikem manufaktur a továren přestávala masa lidských individuí v nich být lidskými jedinci, stávali se součástí technologie výroby. Kazatele nahradili političtí agitátoři. Stávali se součástí technologie manipulace mas. Komunismus byl zločinným zjednodušením schématu „řízení“ ovládání a manipulace masové industriální společnosti. Géniové osvobození dělníka a lidské práce vymysleli zločinnou zkratku. Udělají ze všech ná‐
mezdní otroky, všichni se stanou zaměstnanci jejich státu a z těch nejbezmorálnějších se stanou straničtí ná‐
čelníci. Otroctví se nazve svobodou. Bůh není, nebude proto žádný vyšší smysl a naděje. Podle jejich logiky to musel být nejvyšší řád uspořádání lidské společnosti – na věčné časy. Pak nemohlo být již nic jiného než smečka lidské zvěře. Všechny lidi naštěstí nelze dokonale znásilnit, tak se jim ta věčná vize nepovedla. Věčné časy trvaly podle místa „budování“ jen několik generací nebo desítek let. Výsledkem byl všude, kde se ta zlotřilá ideologie do‐
stala k moci, hospodářský úpadek a mravní rozklad. Mužové „zvláštního ražení“ (podle prvního náčelníka ČEKY Felixe Dzeržinského), náčelníci zvláštních služeb nejdokonalejšího společenského řádu, který se nepovedl, pochopili, že příliš chvátali. Předběhli ostatní svět v jeho rozkladu. Západní křesťanská kultura a civilizace svou dominantní orientací na ekonomiku a spotřební společnost sa‐
ma směřuje již dlouhá léta stejným směrem, ve kterém nás komunisté honili klackem násilí a lží. Alexander Solženicyn v „Souostroví Gulag“ napsal, že „rozklad, úpadek Evropy nastal, když byl v evropské filozofii vysloven názor a myšlenka, že člověk je na světě, aby hledal štěstí.“ Život člověka, jeho společenství, udržení dlouhodobé existence lidského rodu, je mnohem komplexnější pro‐
blém, nelze jej zjednodušit na ekonomickou efektivitu, zajištění potravy a požitků. Sametová reforma komunismu nemohla mít jiný výsledek – jejím smyslem, účelem byla „ekonomická refor‐
ma“, která současně chtěla zachovat komunistické principy a zvyky. Výsledkem mohla být jen slepá ulice vše‐
obecného marasmu mravního, politického a organizačního. Nectnosti, které v lidské duši dřímou, rychlejší, efektivnější komunistická cesta ke štěstí povzbudila a rozvi‐
nula. „Humanistický“ tržní liberalismus povýšil rozklad o další řád. Zvítězila a nemohla nezvítězit – nikdo jiný než mravní a intelektuální spodina vychovaná komunismem. Přál bych všem, komu se mé názory nelíbí, aby zažili nenávist, která na mne ze Sněmovny sálala, když jsem svým poslaneckým soudruhům v rozpravě řekl: „…liberalismus v peleši lotrovsk, znamená vítězství lotrů…“. Soudný selský rozum výsledek a následky musel vidět a předvídat v samém počátku. Urážel jsem reformní výkvět naší země. Kdyby se to, co se dělo a odehrálo v posledních více než dvaceti letech, stalo v jiné galaxii, nebo kdybych na to hleděl zvenčí do dobře opancéřované krabice, snad bych se té blbosti a nepoučitelnosti mohl i smát. Bohu‐
žel jsem uvnitř, součástí smutného panoptika rozkladu. Vím, že důsledky padnou i na mne. Reformátoři modernizovali komunistický způsob cesty za „štěstím“. Vylepšili svou technologii humanismem a liberalismem. Tyto pojmy mají ale ve společnosti prošlé komunismem jiný význam, než který měly v původní západní křesťanské společnosti. Tam jim hranici dávala tehdy ještě platná morálka. V dnešním po‐
jetí znamenají, že dobré je, co se hodí. Hodí těm, kteří společnost „usměrňují“ a manipulují. Interpretují obsah těch libozvučných pojmů, pojmů, které již žádný obsah nemají. Do Augiášova chléva jsme vpustili řeku a nechali zavřená vrata. Hnůj, v jehož teple jsme se za legálního ko‐
munismu váleli, jsme naředili a rozmixovali v jemný sajrajt. Dnes v něm plaveme a slabší jedinci se začínají topit. Korupce je hlavní součástí média, které v chlévě udržuje optimální úroveň hladiny sajrajtu a utěsňuje škvíry v zavřených vratech. Už by bylo na čase začít hledat, kdo vrata neotevřel a komu se v sajrajtu daří. V Třeštici 11. srpna 2012, Čestmír Hofhanzl, www.konzervativnistrana.cz
PŘÍLOHA MZ – září 2012
25
Renovatio imperii Romanorum (Spekulace o tom, jak Češi zhatili plán vzniku celoevropské křesťanské říše) Nacházíme se na valech přemyslovského hradiště Budeč. Je podvečer 28. září roku 935. Od Prahy se právě přihnal houf vyděšených jezdců, vesměs knížecích družiníků na schvácených koních, vedený Vieceslavovým diplomatem Podivenem. Je s nimi stařičký kněz Pavel a mnozí další. Kastelánem na Budči je vladyka Spytimír, hlava boční přemyslovské větve potomků onoho Strojmíra, který se kdysi pokusil nahradit na knížecím stolci Bořivoje. Jezdci přinesli zdrcující zprávy. Ráno toho dne byl v Boljeslavi úkladně zavražděn kníže Vieceslav a krvežíznivá soldateska Boljeslavovy družiny vtrhla po poledni do Prahy, kde vraždí a pálí. Jsou zabíjeny celé rodiny Vieceslavových lidí, včetně dětí, které vrahové topí ve Vltavě. Spytimír si domýšlí, že jako další možný kandidát na přemyslovský stolec by zřejmě nepřežil a se svými věrnými lidmi se přidává k emigrantům, s ni‐
miž v noci odjíždí do Lucka. Spytimírův syn Vok (Vojtěch) se však z osobních důvodů rozhodne zůstat a vyčkat, jak se věci vyvinou. Na Budči je internována celá řada dětských rukojmí, mezi nimi i pětiletá Střezislava, kterou sem odvezl sám kní‐
že Vieceslav poté, kdy v roce 929 dobyl Kouřim a podmanil si jejího staršího bratra, pohanského rebela Rad‐
slava. Ráno 29. září. Před branou Budče sedí na unaveném koni osobně krvavý Boljeslav, ale jen s několika jezdci. Ujišťuje Voka, že jemu nic nehrozí a prosí o vpuštění. Vysvětluje, že Vieceslav byl zabit nešťastnou náhodou v opilecké hádce jeho družiníky, kteří si mysleli, že chce Boljeslava zabít. Pak už bylo třeba převzít moc všemi dostupnými metodami. Boljeslav přivezl malého chlapce Braslava (bratr slávy), syna Vieceslava a babenber‐
ské princezny Adivei, která zemřela při porodu. Na tak vznešené dítě královské krve by si ani Boljeslav ne‐
troufl vztáhnout ruku. Braslav ale musí zmizet, aby nevznikla strana usilující o jeho dosazení na trůn. Až do‐
spěje, musí vědět, že je Přemyslovcem, ale nesmí vědět, že Vieceslavovým synem. Vok si zajistí přízeň nového knížete tím, že svolí k úkolu, který po něm Boljeslav požaduje. Ujme se Braslava a prohlásí ho svým synem. Chlapci je změněno jméno na Slavislav, zkráceně Slavník (jeho otec i strýc se jmenovali Více slávy). Rok 936. Vok se účastnil války, v níž kníže Boljeslav porazil durynské a merseburské žoldnéře vyslané z Ří‐
še na žádost luckého vladyky Vlastislava, pak oblehl a vypálil Drahúš a vyvraždil celou luckou aristokracii. V boji padl také kouřimský Vladyka Radslav a jeho syn. Zřejmě nepadli náhodou a Zlicko je nyní bez vládce. Boljeslav se obává, aby nemusel válčit ještě se silným Zlickem. Vok přichází s řešením. Malý Slavník bude od‐
dán s malou Střezislavou Zlickou, což obyvatelstvo přijme jako zachování pokrevní linie a zároveň začne Zlic‐
ko ovládat Přemyslovec Vok jako domnělý otec Slavníka. Zatímco Boljeslav vyvražďuje další kmenové vladycké rody v Čechách a pálí jejich pevnosti, Vok se usazuje na Kouřimi. Ta je ale příliš velká a vojensky nehájitelná, navíc je daleko od obchodní (Trstenické) stezky, kte‐
rou je zapotřebí kontrolovat zejména. Knížecí stavitel Drslav (později budovatel Plzně) nachází vhodné blatné hradiště v bažinách na soutoku Labe s Cidlinou a vylepšuje ho na pevnost. Na ní se koná dětská svatba Slavní‐
ka se Střezislavou a podle této události dostává hradiště jméno Lubica. Rok 950. Mladému Slavníkovi je 17 let a poprvé bojoval ve vojsku knížete Boljeslava, kterému se podařilo uhrát remízu kdesi na Oharce mezi Novým hradem (Žatcem) a Drahúší proti říšskému vojsku Oty I. Vztahy s Říší se uklidnily, byla vyjednána spolupráce s Říší a Boljeslav získal na západě krytá záda. Čechy jsou sjedno‐
cené a velké vojsko je třeba živit. Boljeslav je tedy vrhá na východ k Olomúci. Zlicko dobře spravované kaste‐
lánem (Commesem) Vokem se stává důležitou základnou pro výboj a Lubice se mění v obchodní otrokářskou stanici na křižovatce tras do Slezska a ke Kyjevu, z níž Vokově rodině plynou významné zisky. Boljeslav Voka potřebuje více než kdy jindy. Slavník nezapře svůj skutečný původ. Je vysoký, světlovlasý, silný a zajímají ho děvčata. Tolik se podobá knížecímu staršímu synu Boljeslavovi, zatímco mladší Strachkvas (Vieceslav) je spí‐
še po matce Biagotě. Rok 955. Vok i jeho syn Slavník právě s oběma Boljeslavy vybojovali vítěznou bitvu na pomezí moravské vysočiny, kde se v lesnatém údolí podařilo uzavřít a pobít 6 000 divokých Öngori (Uhrů) a zajmout jejich vůd‐
ce. Z Říše přichází zprávy o tom, že král Ota u Augšpurku na Lechu v tu samou dobu drtivě porazil a důsledně pobil na 30 000 Uhrů. Při obraně tábora ale padl Boljeslavův mladší syn Strachkvas (Vieceslav). Vok při té příležitosti vypráví Slavníkovi o tom, jakou krvavou cestou Boljeslav přišel ke knížecímu stolci a prorokuje, že sám Boljeslavův hříšný rod skončí v krvi a toto je začátek. Během tažení se Střezislavě na Lubici narodil první Slavníkův syn Soběslav. Boljeslav opět šikuje vojska. Uhři jsou oslabeni na celé desítky let a Morava je volná pro výboj k Váhu a na Dyji. Rok 962. Na Lubici nečekaně zavítá vznešený průvod říšských ozbrojenců doprovázejících misijního bisku‐
pa Adalberta. Tento trevírský mnich byl roku 961 vysvěcen na biskupa Rusů a na žádost kněžny Olgy se vy‐
pravil do Kyjeva. Přijel však pozdě. Regentku Olgu vystřídal kníže Svjatoslav sympatizující s islámem. Adal‐
bert vracející se z Kyjeva na Lubici z biskupské pravomoci vykonává obřad postřižin Slavníkových synů Soběslava a nyní pětiletého Vojtěcha (po domnělém dědovi Vokovi – Vojtěchovi). Biskup si všímá zcela odliš‐
ných podob obou chlapců, a zatímco u Soběslava zaznamenává jasně přemyslovské znaky, Vojtěchovy rysy jej šokují. Jsou mu až nápadně povědomé. Adalbert sám pochází z Babenberků. Po delším přemlouvání mu pod přísahou zachování tajemství svěří Vok pravdu o původu Vojtěchova otce Slavníka. Adalbert je ve skutečnosti skrze princeznu Adiveu Vojtěchovým prastrýcem. Od této chvíle má Vok zajištěnu Adalbertovu podporu a o mladého Vojtěcha je dopředu postaráno. Je mu určena církevní dráha v Říši, bude‐li souhlasit kníže. Vok uhání do Prahy, aby loajálně informoval Boljeslava, že ve Vojtěchovi byl Adalbertem rozeznán potomek Babenberků a tudíž i Vieceslava. Boljeslav nad zprávou překvapivě jen mávne rukou. Jeho pozice je již příliš pevná na to, aby ji mohly ohrozit nějaké dohady. Rok 972. Na říšský sněm do Quedlimburgu nečekaně zavítal uherský velkokníže Gejza, Arpádův pravnuk, který se po smrti Taksoně stal hlavou uherských kmenů, jež se rozhodly pro přijetí křesťanství a vybudování státních struktur po franském vzoru. Gejza žádá o křest pro sebe a svou družinu a o vyslání christianizační mise do Ostřihomi. Vychází najevo, že již stihl vyvraždit většinu původní kmenové aristokracie a přebudoval vojsko po západním vzoru. Uhři se vzdali nájezdnictví a touží se zařadit do společenství křesťanské Evropy. Důsledkem této události jsou četné porady říšských a vatikánských diplomatů, včetně Adalberta, který byl před čtyřmi roky na ravenském sněmu vysvěcen na arcibiskupa magdeburského. Rozhovory jsou kontrolo‐
vané Otou II., který byl v dubnu pomazán na říšského císaře. Jde o to, najít nový model organizace křesťanské Evropy, tak, aby do ní mohly být integrovány tři nově vznikající křesťanské státy na východě, totiž Polsko, Čechy a Uhry. Převažuje organizační model tří královských korun pod císařem a tří i více biskupství pod jed‐
ním arcibiskupem. Nepůjde tedy o prosté zvětšené Říše, ale o personální unii spojenou císařem a církevní organizací. Toho roku si Adalbert bere k sobě do Magdeburgu patnáctiletého Vojtěcha Slavníka. Vojtěcha provází ne‐
manželský bratr Radla a je svěřen do péče učenci Otrikovi. Adalbert má s Vojtěchem již zcela jasný záměr a jeho studia směruje ve smyslu tohoto záměru. Církevní správa celého území Sclavinie a Panonie by měla na‐
vázat na prastarou původní organizaci skrze moravsklé arcibiskupství (přerušeno vpádem Uhrů), aby zůstala zachována kontinuita. Arcibiskupství bude potřebovat slovanského arcibiskupa. Na konci roku umírá krvavý Boljeslav I. a na český knížecí stolec nastupuje Boljeslav II. Rodová přemyslov‐
ská rada probírá situaci, která se zdá být skvělá a perspektivní. Přemyslovská moc sahá až daleko za Krakov k Červeným Hradům a v Haliči, na Slovensku i na Moravě probíhají intenzívní lovy na otroky, jejichž prodej při‐
náší rodině nemalé prostředky na udržování velké armády. Sever byl zajištěn sňatkem Boljeslavovy sestry Doubravky s polským knížetem Měškem (Mečislavem), jemuž se již narodil syn Boljeslav, poloviční Přemys‐
lovec. Uhři na jihu jsou klidní a od Čechů chtějí křesťanskou misii. V Říši právě nastává další období zmatků. Nový císař a král Oto II. musí bojovat s nespokojenci a konkurenty. V tomto boji je mu největším soupeřem bavorský vévoda Jindřich Svárlivý, který má také jistá nástupnická práva na říšský trůn. Boljeslav II. se shodu‐
je s Měškem Polským v názoru, že je třeba podporovat Jindřicha. Opět se totiž objevuje možnost slepit velkou protisaskou koalici Uhrů, Poláků, Čechů a Bavorů. Boljeslavovi se již narodil syn Boljeslav a pokračování nástupnické linie je zajištěno. Slavníkovci se dostávají do choulostivé situace, neboť jakkoliv jsou Boljeslavovi loajální, jejich kontakty smě‐
řují spíše do Saska, konkrétně do Magdeburgu. Slavníkovská správní oblast ovšem z obchodu s otroky a z kontroly obchodní stezky nesmírně bohatne a sílí. Došlo ale k zásadní změně i v jiné rovině. Když roku 968 umíral otec Commes Vok, prozradil na smrtelném loži svému synovi i svým vnukům jejich skutečný původ. Slavníkovci nyní vědí, že jsou přímými potomky zavražděného knížete Vieceslava a princezny Adivei, a kníže, kterému nyní slouží je vrahem jejich otce a děda, nemluvě o tom, že oni sami mají v žilách o stupeň vzneše‐
nější krev, než pražští Přemyslovci. Vojtěch, který má nyní zkušenosti z Říše, si dává do souvislostí vše, co slyšel vyprávět o knížeti Vieceslavovi. Slavníkovcům je náhle jasné, že stát Boljeslavů, přes dočasnou konjunkturu spěje k zániku. Všude vznikají křesťanské státy a výnosný lov pohanských otroků v dohledné době skončí. Pak bude následovat deprese. Nebude dostatek prostředků k udržování tak velké armády, zmenšování armády vyvolá nepokoje a dranco‐
vání vlastního obyvatelstva, a nebude dost sil k udržení tak velkého státu a území. Zmenšení území zmenší zisk z otroků, to změnší armádu a následně opět i území. Země orientovaná na zisky z kořisti nemůže v kon‐
kurenci kolonizovaných hospodářsky silných států obstát. Sami Uhři se zhlédli v německém vzoru a kolonizu‐
jí. Slavníkovcům, zejména Vojtěchovi náhle došlo, že právě toto bylo podstatou sporu, který vedl jejich předek kníže Vieceslav se svým, bratrem Boljeslavem, jenž se postavil do čela pražským jestřábům zaměřeným na kořistění. Vieceslav chtěl kolonizovat zemi podle vzoru, který viděl v Říši. Propouštěl otroky a usazoval je na volné půdě. Podporoval vznik vesnic, kácení lesů a obdělávání půdy, k čemuž chtěl do země přivést mnichy, odborníky na zemědělskou kolonizaci, a zakládat kláštery. Zavraždění knížete Vieceslava bylo jen počátkem sporu, který ještě neustal a který se teprve vyostří. Sporu mezi kořistníky a kolonizátory. Pražští Přemyslovci de facto ještě nejsou skutečnými panovníky v evropském slova smyslu, ale jen náčelníky nejsilnějšího klanu. Slavníkovci v dalších letech přistoupili tiše a nenápadně na starý Vieceslavův program. Začali na svém území zakládat vsi, stavět kostely, podporovat řemesla a hornictví, kácet lesy, budovat sjízdné cesty. K investicím využívali prostředků, které jim stále ještě přinášel obchod s otroky na Trstenické stezce. Vojtěch si začal cíle‐
vědomě budovat pozice v křesťanském světě. Roku 981 se již situace pražských Boljeslavů nezdála být tak příznivá jako před pouhými devíti lety. Kníže Boljeslav II. vsadil na špatnou kartu. Jindřich Svárlivý svůj boj o nástupnictví v Říši pravidelně prohrával a roku 976 byl exkomunikován i církví a musel prchat z vězení, přičemž se uchýlil ke svému spojenci do Prahy. Prahu tehdy před invazí vojsk Oty II. zachránila jen náhodná porážka říšských oddílů před hradem Plzní. Nyní byl Jindřich znovu ve vězení a Boljeslav v nepřízni císaře. Roku 977 zemřela v Hnězdně Doubravka Česká a kníže Měšek si vzal za novou manželku cizinku Odu z Haldenslebenu, se kterou již měl děti. Boljeslav Chrabrý se jako nástupce trůnu dostával do pozadí a do osobního nebezpečí. Jméno Přemyslovců již rozhodně v Pol‐
sku nebylo v takové oblibě jako dříve. A pražský Boljeslav II. se musel smiřovat s Otou II. V tomto roce byla na východě ztracena Přemyšl a kyjevský kníže Vladimír ovládl Červené Hrady. Obchod s otroky vázl a prostředků ubývalo, jakkoliv v Praze vyrostlo biskupství a Boljeslav zahájil ražbu vlastní mince. Situace Slavníkovců se naopak zlepšovala, hlavně po hospodářské stránce. Pražský kníže se na lubické po‐
moci stával stále závislejší. Slavníkovci kolonizovali a chystali se na ražbu vlastních mincí. Byla odkryta ložis‐
ka stříbrných rud. V tomto roce ale postihly rod dvě významné ztráty. Zemřel magdeburský arcibiskup Adal‐
bert, naštěstí se již Vojtěch a Radim stihli etablovat v církevních evropských kruzích. Vojtěch se stal jedním z nejvzdělanějších mužů Evropy a již věděl, že právě pro něho chystal Adalbert arcibiskupské křeslo, které, vzhledem k centrální poloze, mělo sídlit v Olomúci (Velehrad zanikl). Toho roku ale také zemřel i Slavník, hla‐
va rodu a přímý syn zavražděného knížete Vieceslava Braslav. Slavníkovi synové nehodlali porušit loajalitu, která je vázala k Boljeslavovi a nepomýšleli na žádnou vzpouru nebo dokonce převrat. Boljeslav II. nemohl za svého otce a jeho činy. Slavníkovci ale hodlali uskutečnit sen knížete Vieceslava, soustředili se na hospodář‐
ský růst, na důslednou christianizaci obyvatelstva a z podnětu Vojtěcha začali podporovat lidový kult Vie‐
ceslava jako mučedníka víry a světce. 3. června roku 983 se Vojtěch Slavník stal po Dětmarově smrti biskupem pražským. Investituru provedl ve Veroně císař Ota II. Biskupské svěcení mu udělil metropolita Willigis (spadal pod arcibiskupství v Mohuči). Důležité ale bylo, že Vojtěch pobýval po celý rok příprav v církevním prostředí Itálie. Ohromila jej kultivova‐
nost a civilizovanost zdejšího středomořského prostředí, přičichl k obrodným proudům v církvi a především byl zasvěcen do starého plánu na nové uspořádání Evropy, který dočasně pozdržely boje Oty II. s Jindřichem Svárlivým. Mladičký Ota III. byl plánem zvláště nadšený a Vojtěch zde potvrdil svoji vysokou kvalifikaci pro klíčovou funkci arcibiskupa působícího ve třech východních královstvích. Biskupství v Praze se mělo stát pouhým předstupněm jeho kariéry a poslání. V Prosinci zemřel Ota II. a regentsky vládla císařovna Theofano (z Byzance). Boljeslav II. tvrdošíjně opakoval své chyby a opět začal podporovat nástupnické právo Jindřicha Svárlivého. Roku 984 se Jindřich Svárlivý pokusil mladého Otu III. unést a vyvolal proti sobě velké tažení říšských vel‐
možů. Byl přinucen Otu propustit a vzdát se svých ambicí. Poté mu byl vrácen titul bavorského vévody. Stár‐
noucí Boljeslav II. v tomto boji nakrátko obsadil Míšeň a rozhořčený míšeňský markrabě jako protitah nabídl ruku své dcery Měškovi Polskému. Tím se podařilo vrazit definitivně klín do česko‐polského spojenectví a ještě více ohrozit v Polsku nástupnická práva polopřemyslovce Boljeslava Chrabrého. Boljeslav II. si konečně uvědomil, jaké chyby se po celý život dopouštěl podporou bavorského vévody. Musel obnovit své vztahy se saským rodem Otonů a k tomu byl nejlépe disponován právě pražský biskup Vojtěch. Během rozmluv a porad, které spolu kníže a biskup vedli, se Boljeslav konečně dozvěděl o otonském plánu na nové uspořádání Evropy. Boljeslav II. se ocitl téměř v šoku. Pražským jestřábům bylo okamžitě jasné, jaká hra se zde hraje. Proti spo‐
jené křesťanské Evropě by byli sotva co namítali, ale moravské arcibiskupství by rázem udělalo z Prahy jen správní provinční město druhé kategorie. Veškerá moc Říše by proudila do Olomoúce a teprve odtud do Čech, Polska a Uher. A v čele tak mocné instituce by ještě ke všemu stál Slavníkovec Vojtěch. Kde kdo již věděl, že Slavníkovci jsou přímými potomky zavražděného Vieceslava a Babenberků. Nyní bylo Boljeslavovi jasné, že i Slavníkovci to dobře vědí. S takovým vědomím a s Vojtěchem v čele olomouckého arcibiskupství by se tato pravda velmi brzy stala veřejnou. Při síle a rychlosti, s jakou se nyní mezi lidem rozmáhal kult svatého knížete Vieceslava – mučedníka a patrona české země, by bylo držení trůnu Boljeslavovvou rodinou záhy zpochybně‐
no. Kde kdo by se ptal, zda mají knížectví vládnout potomci bratrovraha a uzurpátora stolce nebo potomci svaté a královské krve. V Říši by se našlo více než dost sil a zájmů, které by se takového sporu s chutí chopily a pomohly by svrhnout Boljeslava. Ota III. by Boljeslavovi rozhodně rád oplatil za jeho dlouholetou podporu nepřítele Otonů Jindřicha Bavorského. Ne. Slavníkovců ani Vojtěcha se nyní Boljeslav nemohl zbavit ani rychle, ani jednoduše. Bylo ale zapotřebí udělat vše pro to, aby se otonský plán neuskutečnil. Zatím, nebylo nic ztraceno. Vojtěch byl jako pražský bis‐
kup sotva něčím více, než jen Boljeslavovým kaplanem a ani Říše nemohla Praze vnutit obnovení moravského arcibiskupství. Slavníkovci budovali své východočeské hájemství a k moci se nikterak nedrali. Naopak, byli loajální, a v bojích na východě i jinde působila jejich družina jako platná část knížecích vojsk. Slavníkovci se ani nesnažili svoji vojenskou družinu zvětšovat a s Prahou nesoutěžili. Na jejich území však byla znát jakási pečeť zavražděného Vieceslava. Rostl tu počet vsí, rozvíjela se řemesla. Města vzkvétala a žila čilým ruchem. Kácely se pralesy, tavilo železo. Slavník nechával razit vlastní mince na Lubici a také v Malíně, neboť obchod se natolik rozrostl, že pražské boljeslavské emise denáru nestačily na jeho pokrytí. Zboží a výrobky z Kouřimi zaplavovaly pražskou tržnici. Z Lubice vedla přímá obchodní stezka na sever k Baltu a to znamenalo velmi úzké vztahy Slavníkovců k polskému dvoru, vztahy dosti nezávislé na Praze. Slavníkovci nejen, že vykupovali otroky, jako kdysi Vieceslav, ale jejich území bylo pravděpodobně jedinou částí státu, která by byla schopna přežít a udržet ozbrojené síly i kdyby příjmy z lovu a prodeje otroků zcela vyschly. Boljeslav II. již věděl, že jeho strýc Vieceslav měl svým způsobem pravdu a slavníkovský vzestup to dokazo‐
val, jenže nemohl prostě jen převzít tento recept a aplikovat jej na celé Čechy. Přemyslovská moc byla již dlouhá desetiletí závislá nikoliv na vůli kmene, ale na síle družiny. Družinu živila kořist a trh s otroky. Stovky a tisíce jezdců, posádky četných hradišť, to vše bylo závislé na kořisti a úkolem knížete bylo takovou kořist zajistit, jinak by ztratil podporu a možná by se jej předáci družiny pokusili nakonec odstranit, jak se to stalo právě Vieceslavovi. Boljeslav byl v pasti nalíčené již jeho otcem. Nemohl zpět a slavníkovské panství začínalo představovat nežádoucí příklad jiných možností. Boljeslav si se vší naléhavostí uvědomil, že vieceslavsko‐
boljeslavský spor vraždou vyřešen nebyl, že je, po půl století znovu na stole. Boljeslav tušil, že jakmile si toto vše uvědomí předáci družiny, napětí se vystupňuje a vše může skončit podobně jako v roce 935 tím, že věci vezme do rukou družina sama. Rok 988. Konec toho roku zastihl Vojtěcha na cestě do Říma. Měl všeho dost. Jeho snaha byla marná. Češi byli stále jen kmenem divochů z východu. Stali se křesťany jen jako, jen naoko. Tím posledním, co v Praze vy‐
konal, bylo oddání knížete Boljeslava II. s kněžnou Emou. S Boljeslavem se snesl, ale s jeho předáky a družiní‐
ky nikoliv. Nejednalo se ani tak o biskupem prosazovaný zákaz mnohoženství, to se dalo vyřešit formálně. Všude v Evropě měli vládci i aristokrati jedinou manželku a celý harém milostnic. K zuřivosti přiváděl přední muže knížectví přízrak zákazu obchodu s otroky. Proud karavan nešťastných, jako zvěř lovených lidí z východu tak jako tak slábl. V křesťanském Polsku se již lovit nedalo, neboť Měškova moc až příliš vzrostla a jeho říše nyní sahala daleko na východ. V Uhrách již takové nájezdy vůbec nepřicházely v úvahu. Morava byla příliš blízko a zprávy odtud se rychle dostávaly k uším císaře i k uším papeže. Zbývalo poměrně malé území ve Slezsku a v okolí Krakova, území vyrabované a vylidněné. Blížil se konec toho nechutného obchodu s lidmi, ale zabednění Češi to nechtěli vidět. Nechtěli o tom nic slyšet. Chtěli jen kořist a zisk, ihned. Odmítali uvažovat dlouhodobě, plánovat, udělat něco pro budoucnost, Žili jen tímto okamžikem, plní svých žádostí, vášní a so‐
bectví. Vojtěchova kázání vyvolávala stále větší zuřivost. Stále více jej také přirovnávali k dávno zavražděné‐
mu knížeti Vieceslavovi, kterého zjevně nenáviděli i po celých desetiletích. Nejhorší bylo, že onu nenávist za‐
čali přenášet i na jeho rod, na všechny Slavníkovy syny. Vojtěch se setkával se stále ostřejším nesouhlasem i u českých kněží, z nichž většina žila se ženami a plodila děti. Marně vysvětloval, že duchovní osoba nemůže být vnitřně rozpolcená, že nemůže sloužit zároveň Bohu a rodině. Celibát je nezbytnou obětí, kterou duchovní stvrzuje své plné odevzdání se Kristu. Již si byl jist, že kněží v Čechách jsou upláceni dobrým bydlem a poho‐
dlným životem na úrovni samotných dvorských předáků. Vojtěch začínal tušit, že kdosi ode dvora možná vy‐
pustil z klece mlčení ono tajemství, vědomost o tom, kým byl ve skutečnosti Vojtěchův otec Slavník. Začínal hořce chápat, že v Čechách se nikdy nic nezmění jen cestou rozumu. V Čechách působí jakási obludná nezruši‐
telná setrvačnost hříchu, která lidi zaslepuje a nedovolí jim vidět, co čeho se řítí jako jednotlivci i jako celek. V Čechách musí věci vždy dojít až do hořkého konce, kdy tečou potoky krve. Zde musí být věci změněny zása‐
hem zvenku, z Říše. Češi nemají vůli a sílu udělat to sami a včas. Vezou se na voze, který zrychluje z kopce k propasti a nepřinutí se vyskočit, dokud to ještě jde. Chtějí, aby ten vůz jel stále z kopce, aby nemuseli vystu‐
povat a občas trochu tlačit do vrchu. Čekají, až někdo jiný přijde a vůz zastaví, až se stane zázrak. Ale když to někdo udělá, spílají mu a nadávají, protože jim překazil tu pohodlnou jízdu z kopečka. Poměry v Praze skutečně dosáhly obludných rozměrů a situace se stále zhoršovala. Boljeslav neměl na vy‐
branou. Síla jeho říše byla závislá na síle vojska a vojsko muselo z něčeho žít a dobře žít. Kníže musel přivřít oči a nevidět, že jeho družiníci začínají lovit a prodávat do otroctví již také křesťany. Zprávy o tom vyvolávaly pohoršení v celém křesťanském světě. Stát jeho otce začal požírat sám sebe. Ale nikdo neviděl řešení. Nikdo, kromě Slavníkových synů. Právě proto je začínali nenávidět, proto, že všem ukazovali, jak to jde jinak. Koncem léta dorazil Vojtěch doprovázený Radimem do Říma. Setkal se s mladičkým císařem Otou III., který stále více hořel pro plán křesťanské evropské veleříše. Stále zde byla otevřená možnost civilizovat východ z Olomúce, z Moravy a zatlačit tak do pozadí vliv zvířeckých a všeobecně málo oblíbených pražských Přemys‐
lovců. Dokonce sama císařovna Theofanó poslala Vojtěchovi nemalý obnos na pouť, kterou zamýšlel vykonat k Božímu hrobu v Jeruzalémě. Vojtěch ke svému údivu zjišťoval, že svět o něm ví a cení si jeho úsilí v Praze. Stal se známou osobou, jedním z nejžádanějších vzdělanců kontinentu. A všichni již velmi dobře věděli, že je potomkem svatého knížete Vieceslava a babenberské princezny Adivei, že má v žilách ušlechtilou krev. Vojtěch vedl několik rozhovorů s papežem Janem XV. a spolu se svatým otcem promýšlel strategii kolonizace východu, především Bohemie. Jednou z možností byly kláštery. Diplomatickým tlakem ze strany císaře a pa‐
peže přimět Boljeslava, aby povolil zakládání klášterů v Čechách. Boljeslav bude takový požadavek považovat za snesitelný ústupek vůči světu za to, že mu svět nebude vyčítat to ostatní, čeho se on a pražští jestřábi do‐
pouštějí. S Měškem Piastem či Štěpánem Arpádem problémy nebudou. Ale mniši a kláštery nadané půdou, začnou dělat přesně to, čeho bylo zapotřebí. Začnou zakládat velká a prosperující hospodářství. Půjdou pří‐
kladem se svou disciplínou a plánováním, se svým přesným účetnictvím a řádem věcí. Začnou brzy vynikat bohatstvím a ukazovat ostatním, jak dobře se dá žít, když společenství schopné oběti a odříkání pracuje pro vyšší cíle. Především ale kláštery nepotřebují otroky. Budou ukazovat, že to jde bez otroků. Začnou pronají‐
mat půdu colonům, svobodným sedlákům a ukáže se, že svobodný muž pracující na svém, je mnohem produk‐
tivnější než otrok. Má větší motivaci. I odváděná renta je pak vydatnější. Přesně tak se to kdysi stalo v Galii i v Říši a otroctví odešlo samo. Neosvědčilo se. Začne‐li se v Čechách hospodařit po vzoru klášterů, pak i praž‐
ský kníže pochopí, že takto se dá získat více prostředků a udržet stejně velká armáda křesťanským způsobem. Vojtěch potřeboval o klášterním životě vědět více. Potřeboval také využít čas a připravit praktickou mniš‐
skou misii, než dvorská diplomacie dosáhne souhlasu Prahy. Vypravil se do kláštera Monte Casino a poté do řeckého kláštera ve Valle Luca. Nakonec se vrátil do kláštera v Římě na Aventinu a studoval benediktinskou řeholi. Po pravdě řečeno, u Benediktinů nalezl cosi jako druhý domov. Klid, řád, kultivované prostředí, har‐
monii a smysluplnou službu Pánu. Jako varování Boljeslavovi udělil Vojtěch v Římě kanonický souhlas s oddělením všech území své pražské diecéze, kterých se mezitím stihl zmocnit bojovný Měšek Piast v Haliči a ve Slezsku. V průběhu roku 992 konečně spadly šupiny z očí i pražskému knížeti. V květnu zemřel v Hnězdně kníže Měšek Piast, se kterým Boljeslav dva roky před tím uzavřel mírovou smlouvu a dočasně tak zastavil polské zábory slezských držav. Moc se pokusila převzít rodina poslední Měškovy míšeňské manželky, ale Polákům samotným se to moc nelíbilo. Byl zde odstrčený polopřemyslovec Boljeslav, syn české Doubravky. Boljeslav v Praze postřehl příležitost trvale stabilizovat celý sever své hranice a poskytl synovci vydatnou podporu. Vlastně ji na knížecí žádost poskytli především bohatí Slavníkovci. Boljeslav, kterému se začalo říkat Chrabrý, neváhal. Jako pravý Přemyslovec provedl převrat a počínal si dravě i bezohledně. Potlačil jakoukoliv opozici, nestrpěl nesouhlas, konkurenci vyhnal nebo pobil a ujal se knížectví. V rozhovorech s Boljeslavem Chrabrým však Boljeslav II. utrpěl další šok. Novopečený kníže Polanů mluvil téměř stejnou řečí jako ten zatracený pop Vojtěch. Horoval pro křesťanské soustátí, pro zamezení lovu otroků a pro obnovení moravského arcibiskupství v Olomúci. Boljeslav pochopil, že otonskému plánu se již téměř nedá vzdorovat. Nakonec projevil alespoň ochotu podmínečně souhlasit, s obnovením moravské arcidiecéze, ale jen tehdy když se prvním arcibiskupem nestane Slavníkovec, zvláště v Praze obecně nenáviděný Vojtěch. Hned v srpnu zemřel míšeňský biskup Volkold, který za Vojtěchovy nepřítomnosti konal v Praze biskupské úkony. Nikdo jiný se takového úkolu a zrovna v Praze zhostit nechtěl. Praha se ovšem již bez biskupa obejít nemohla, a dokud Vojtěch sám od sebe nesloží funkci nebo nezemře, nelze zvolit nového biskupa pražského. Boljeslav začal opatrně zkoumat půdu pro dohodu s církví. Byly mu sděleny Vojtěchovy podmínky. Koncem léta vyrazilo knížecí poselstvo vedené Radlou a mnichem Kristiánem do Říma, aby Vojtěchovi sdělilo knížecí žádost o návrat biskupa do Prahy. Poslové přivezli knížecí edikt k rozlučování manželství příbuzných, k stav‐
bě kostelů a k výběru desátků. Podstatný byl i souhlas knížete se zakládáním klášterů v Čechách. Ještě na podzim vyrazil netrpělivý Vojtěch s početnou, předem připravenou skupinou benediktinských mnichů. Již za hranicí, na hradu Plzni byl Vojtěch konfrontován s trhem, který se nestydatě konal v Den Páně a mimo jiné se na něm obchodovalo i s otroky. Tamní kastelán Drslav se s biskupem odmítal o čemkoliv bavit a okatě mu dával najevo své pohrdání. Vojtěch se tentokrát nechtěl vzdát tak snadno. Odvedl mnichy z hradu a na nepříliš vzdáleném opuštěném hradišti Holý Vrch při řece Mšené vybudovali dřevěný kostelík Panny Marie. Zde mniši zůstali, zatímco Voj‐
těch sám vyrazil ku Praze, aby si s knížetem vyjasnil pravidla svého nového působení. Boljeslav však v Praze nebyl. Přes pokročilý věk vytáhl s císařem na vojenskou výpravu proti polabským Slo‐
vanům. Šlo o jednu z posledních příležitostí, jak uspokojit vojenskou družinu, obstarat jí boj a kořist. Převlá‐
dalo však sychravé počasí a kníže se do Prahy vrátil nachlazený. Zde se ihned zapletl do sporu s netrpělivým biskupem Vojtěchem, který, stejně jako Poláci, trval na otonském plánu, nabízel Boljeslavovi královskou ko‐
runu, když vysloví souhlas se obnovením moravského arcibiskupství. Boljeslavovi bylo jasné, že jakmile bude arcibiskupství zřízeno, on sám již nebude moci mluvit do jmenování arcibiskupa a Vojtěch se nikterak netajil s tím, že papež i císař na toto místo preferují právě jeho samého. Spor se přiostřil a Vojtěch vyčetl knížeti, jak země pustne, jak jeho vojáci namísto ochrany sedláků a chudých lidí prodávají vesničany do otroctví. Nakonec Vojtěch nevydržel a vmetl Boljeslavovi do tváře to, že sám je vnukem zavražděného knížete Vieceslava, a kdy‐
by ten nebyl zavražděn ze stejně sobeckých důvodů, jaké se uplatňují i nyní, země by již dávno vzkvétala a bohatla a armádu by živili lidé, které nyní armáda zotročuje a loví jako zvěř. Na to se Boljeslav rozkřičel, že kdyby nebyl Vieceslav odstraněn, žádný český stát by vůbec nevznikl a Čechy by byly jen říšským vévodstvím, takže by celé jejich bohatství stejně plynulo do pokladnice císaře. Vojtěch odpověděl, že takto český stát zase rychle zanikne a již se k tomu schyluje. Když začal vyhrožovat věčným zatracením pro rod bratrovraha, Bolje‐
slav zrudl, vyskočil a vzápětí klesl postižen záchvatem mrtvice. Boljeslav nezemřel. Byl ale slabý a vědomí se mu navracelo jen velmi zvolna. Po této události zavládla v Praze téměř nedýchatelná atmosféra. Knížecí předáci nabyli přesvědčení, že potomek Vieceslava způsobil téměř smrt potomka Boljeslava. Ještě na konci roku nechal Vojtěch poslat pro mnichy a 14. ledna 994 vysvětil základní kámen kláštera v Břevnově. Kristián, bratr nemocného knížete Boljeslava, stál na straně Vojtěchově a využil každé chvilky, aby varoval předáky a zejména Boljeslavovy syny, před následky nějaké nepředloženosti. Urychleně sepsal Legendu o sv. Ludmile a sv. Václavovi, kterou Vojtěch nechal číst v kostelích po celém knížectví. V legendě Kristián záměrně zatajil Vieceslavovo manželství s Adiveou a narození Braslava popsal jen jako důsledek vy‐
nuceného styku s neznámou ženou, aby legenda zbytečně nevyvolávala v život otázku Vojtěchova původu. Přemyslovští předáci a knížecí synové očekávali brzký otcův skon a připravovali se k zápasu o knížecí stolec. Podle zvykového práva měl patřit nejstaršímu Boljeslavu III., který zřejmě zdědil vzhled i povahu hlavně po prabábě Dragomiře, zrzavé, bezcitné havolanské krasavici. Projevoval se hulvátstvím, mdlým krátkozrakým rozumem, záchvaty zuřivosti, paranoiou a až neskutečnou krutostí. Přemyslovci ovšem odedávna věděli, že moc nakonec připadne tomu, kdo na svoji stranu získá větší část vojenské družiny. Zároveň se pražští Pře‐
myslovci ocitali pod tlakem nově vzkříšené legendy světce a mučedníka Vieceslava, jehož kultu se dobrovolně a bez nucení klanělo stále více obyvatel knížectví, jakoby tím chtěli vyjádřit nesouhlas se způsobem vlády Boljeslavů a s řáděním nenasytných ozbrojenců. Na spadnutí zde byla tyranie a jako příklad hodný následo‐
vání byl vyzdvihován způsob, jakým na východě vládli bohatí, smířliví a v souladu i kázni žijící synové Slavní‐
ka. V samotné Praze chyběla pevná knížecí ruka a pomalu začala převládat jakási poloanarchie. Pyšní předáci a vladykové byli stále méně ochotní podřizovat se pravidlům a nařízením a jejich pýcha přerůstala ve zpupnost. Poslední kapkou pro Vojtěcha byl veřejný spor s vyšehradským kastelánem Vršem, který se přímo na ulici chystal popravit údajně cizoložnou manželku, ačkoliv sám manželskou věrnost neuznával. Když Vojtěch po‐
skytl ženě azyl v chrámu sv. Víta, rozzuřil se Vrš natolik, že nahlas vykřikoval výhrůžky celému plemeni pro‐
kletého Vieceslava, které bude vyvražděno do posledního nemluvněte. K Vršovi se rychle přidalo unisono pří‐
tomných družiníků. Vrš byl natolik při smyslech, aby si uvědomil, že na biskupa zaútočit nemůže, aniž by ne‐
propadl hrdlem, neboť knížecí rodina si nemůže dovolit konflikt s cizinou, kterou by proti Čechům vzápětí poštval papež. Vojtěch si ale uvědomil, že jeho přítomnost v Praze vyvolává tak silnou nenávist ozbrojenců, že se jeho osoba stává nebezpečím pro celou jeho rodinu. Vojtěch opustil Čechy podruhé, tentokrát definitivně. Za svého nástupce doporučil Kristiána a vrátil se do Říma. Čechy opouštěl s vědomím, že jsou ztraceny, a pokud se nestane zázrak, všichni se řítí do propasti. 28. září roku 995 se z ranních mlh nad řekou Labem vynořilo řvoucí a povykující vojsko. Na příslušníky Slavníkova rodu, kteří se do hradiště sjeli, aby oslavili padesáté výročí mučednické smrti svého předka kníže‐
te Vieceslava, to působilo jako šok. Tak velké vojsko nyní v Čechách být nemělo, neboť knížecí hotovost vytáh‐
la vedena Boljeslavem III. na pomoc císaři Otovi III. proti Luticům a Obodritům kamsi daleko na sever. Posád‐
ka Lubice byla nyní také slabá, protože také hlava rodu Soběslav vedl na toto tažení velkou část slavníkovské družiny. Přepadení bylo nečekané. Vojsko se od počátku chovalo nepřátelsky a nemínilo vyjednávat. Velel mu vyšehradský kastelán Vrš, a při‐
táhla s ním většina jeho čeledi. Vrš byl hlavou početného obyvatelstva vltavského břehu z rybářských vesnic, z nichž se rekrutovalo množství hrdlořezů a lupičů. Nyní byli Vršovci vyzbrojeni knížecí zbrojí a s nimi přitáh‐
ly posádky četných přemyslovských hradů. Vrš se nikterak netajil tím, že přijel zabíjet. Když byl obránci upo‐
zorněn, že hodlá vraždit rodem Přemyslovce a ještě v den svátku knížete Vieceslava, rozkřičel se Vrš v tom smyslu, že i Přemyslovce je dovoleno vraždit, pokud jde právě o potomky Vieceslava. Žádného Vieceslava v této zemi nikdo nepotřebuje, proto byl zabit a zabiti budou všichni, kdo Vieceslava slaví. Váš je Vieceslav, náš zase Boljeslav. Ti, kdo zabili Vieceslava nebyli potrestáni a ani on nebude potrestán, ale bude pochválen, když pobije jeho potomky. Využít Vršovců bylo nápadem paranoidního Boljeslava III., který jako prvý pochopil, že když dovolí knížecí družině a Vršovcům vydrancování slavníkovských držav, definitivně tím české vojsko získá na svoji stranu. Iniciátor si sám opatřil alibi tím, že odejel na válečnou výpravu, během níž se nějakým způsobem hodlal zba‐
vit i Soběslava. Vrše zrzavý Boljeslav získal tím, že přislíbil oženit svoji dceru s jeho synem, což by z jejich po‐
tomků učinilo další polopřemyslovskou větev a Vrš tajně plánoval, že tím bude moci svůj rod zapojit do boje o pražský knížecí stolec. Obléhání Lubice trvalo celé tři dny a útočníci zaznamenali četné ztráty, ale nakonec již tenčící se posádka nebyla schopna pokrýt celý obvod hradeb citadely a útočníci začali pronikat dovnitř. Tehdy se na Radlovu radu uchýlili příslušníci rodu pod azyl kostela. Ani Vrš, v přítomnosti dalších přemyslovských předáků, si ne‐
dovolil toto právo azylu porušit, neboť tím by bylo vyvoláno zbytečné pohoršení a vypukla by naprostá anar‐
chie, v níž by v knížectví každý vraždil každého. Nějaká pravidla platit musí. Předáci však měli jasný příkaz pobít příslušníky rodu a povraždit je i s dětmi a ženami. Užili tedy lsti a předstírali, že jejich výpravě jde pouze o kořist, nikoliv o životy Slavníkovců, že mají příkaz odvést příslušníky Slavníkova rodu do Prahy ke knížecí‐
mu soudu. Jakmile vyšli Slavníkovci z kostela, byli na místě povražděni. Výjimku tvořil jen mnich Radla, ne‐
manželský Slavníkův syn a především duchovní osoba, která nebude plodit potomky. Lubice byla vypálena a vojsko pak pokračovalo ke Kouřimi a k Malínu, vyplenilo vsi a hrady na slavníkovském území a s obrovskou kořistí se vrátilo do Prahy. Dílo slavníkovské kolonizace a všechny známky hojnosti či spokojeného života obyvatel ničili ozbrojenci se zvláštní zuřivou nenávistí. Mnoho obyvatel bylo pochytáno a prodáno do otroc‐
tví. Toto krátkozraké plenění sice přineslo knížecí družině jednorázovou bohatou kořist, ale zničením infra‐
struktury slavníkovského Charvátska se Praha připravila o trvalý a pravidelný příjem do budoucna. Když se nemocný kníže Boljeslav II. o tomto činu dozvěděl, pochopil, že jeho biskup Vojtěch měl pravdu. Kní‐
žectví započaté krví se řítí do zkázy. Jeho nesvorní synové a všudypřítomná zpupnost zkázu jen urychlí. Bůh nemůže být nakloněn rodu, který se dopouští takových ukrutností. Nenávist k jakémukoliv budování, pěsto‐
vání a kolonizaci země učiní stát ještě slabším a konec nastane brzy. Slavníkovci byli především tajnými spo‐
jenci polské polopřemyslovské větve Boljeslava Chrabrého, a ten bude čekat na každou příležitost, aby praž‐
ský rod vyhladil a vyhnal ze země. Boljeslav Chrabrý, který se také s vojskem účastnil tažení proti Obodritům, se o vyplenění Lubice dozvěděl jako prvý od rychlého posla z Malína. Okamžitě vzal Soběslava a jeho lidi pod ochranu a pozval je do Hnězdna, kde je přijal do svých služeb. Boljeslav Ryšavý se musel vrátit do Prahy s vědomím, že Slavníkovci ještě žijí, a sice Radim i Radla, především však hlava rodu Soběslav, který ještě může mít děti. Na základě této události navázal Boljeslav Chrabrý blízké vztahy s císařem Otou III. a zavázal se všemi silami prosazovat plán křesťan‐
ské Evropy. Ujistil Otu, že moravská arcidiecéze nakonec obnovena bude. Ota III. ihned po návratu z neuskutečněného tažení neprodleně slavnostně vyhlásit Renovatio imperii Roma­
norum. Evropské veleříši hodlal vládnout z Říma, opírat se při tom o papeže Silvestra II. a o říšskou církev. Plánováno bylo i spojení císařských rodů Říše a Byzance, čímž by bylo pokřesťanštění Evropy zajištěno. Nad Čechami zavládlo hrobové ticho. Nepřijela žádná poselstva a nebyly vzneseny žádné dotazy. Čechy jako by byly vyobcovány ze společenství lidí. V roce 996 vznesl papež chladný a formální dotaz ke knížeti Boljeslavovi II., zda si Češi ještě přejí, aby byl Vojtěch Slavník jejich biskupem. Nutně musela následovat záporná odpověď, již proto, že Vojtěchův návrat nebyl prakticky možný. Téhož roku zemřel učený mnich Kristián. Na Lubici nenávratně shořely velmi důležité spisy, které nechal svého času sám Vojtěch sepsat podle ústních tradic a pamětí pěvců. Tím také zmizelo povědomí o nejstarších dějinách kmene Čechů a Přemyslova rodu, mimo jiné i povídání o daleké cestě Čechů z východní černomořské říše antského bega, spolu s Avary do Panonie a odtud pod vedením Čecha do Bohemie. Vojtěch nějakou dobu pobýval v klášteře sv. Alexia na Aventinu. Poté se vydal na cestu do Mohuče za císařem Otou III., aby zjistil, nakolik je ještě možno pokračovat v uskutečnění plánu. Zjistil, že možnost i císařská vůle jsou doposud živé, ale v souvislosti se situací v Čechách pozměnil Ota III. svůj plán. Nový plán upustil od zří‐
zení pouze jednoho arcibiskupství v Olomúci a připustil rozdělení bývalé moravské arcidiecéze, tedy vznik arcibiskupství v Polsku i v Uhrách a kromě toho i množství menších biskupských diecézí. Tak se měl plán za‐
čít rozvíjet bez ohledu na zaslepené pražské Přemyslovce. Vojtěch se vydal na cestu do Hnězdna, aby se setkal s bratrem a především s Boljeslavem Chrabrým, nyní hlavním uskutečňovatelem Otova plánu. Boljeslav Chrabrý na Vojtěcha naléhal, aby spolu s ním usiloval o zřízení arcibiskupství právě v Hnězdně a stal se zde arcibiskupem. Vojtěch však již byl nakažen beznadějí. Dospěl k závěru, že Bůh si nepřeje naplnění otonského plánu, jakkoliv se jemu i dalším smrtelníkům zdá být tento plán skvělou službou Bohu. Bylo to na samé hrani‐
ci chápání, ale co si Bůh přeje namísto křesťanských království ve východní Evropě, Vojtěch nevěděl a nevě‐
děl to asi nikdo. Nenávist mnohých Čechů ke všemu, co souviselo s knížetem Vieceslavem, posedlost praž‐
ských mocných samotným ďáblem a zhroucení třígeneračního úsilí o změnu poměrů v Čechách ponoukaly Vojtěcha k tomu, aby následoval Vieceslava i samotného Krista v jejich mučednictví, neboť vše na zemi se zdá‐
lo být marností. Vojtěch nakonec vyjevil úmysl vydat se na sever k pohanským Luticům šířit slovo Boží. Nenechal si svůj zá‐
měr vymluvit a vydal se na cestu s bratrem Radimem a s vojenským doprovodem, který mu přidělil Boljeslav. V dubnu roku 997 dorazil Vojtěch s polským vojenským oddílem do Sambrie. Brzy zjistil, že křesťanství je pro pohanské Lutice nepřijatelné. Kmenové náboženství bylo založeno na stálém opakování cyklů pomocí rituálů a Lutici věřili, že kdyby se svých bohů vzdali, svět jaký znali, by se zhroutil, země by přestala plodit, ustalo by střídání dne a noci, ročních období a podobně. Vojtěch byl důrazně varován, aby odešel, zachoval si život a věřil si jinde, v co chce. Vojtěch, který zřejmě již toužil po mučednické smrti, se začal chovat agresívně, nechal kácet posvátné háje a byl vzápětí přímo během bohoslužby zabit vrženým kopím. Boljeslav Chrabrý jeho ostatky vykoupil zlatem, nechal Vojtěcha pohřbít v Hnězdně a založil nad jeho hrobem nový kult světce. V této době zemřel Gejza, pravnuk Arpáda. Nastoupil princ Vajk pokřtěný již kdysi sv. Vojtěchem jako Štěpán I. Vzal si za ženu dceru Jindřicha Svárlivého Giselu a ukončil tak spor s bavorskými vévody. Po odstranění opozice stabilizoval situaci v Uhrách a plně se zapojil do otonského plánu. Zhroucení, které Vojtěch prorokoval Boljeslavovi II., začalo na Čechy dopadat již pouhé dva roky po jeho smrti. V dubnu roku 999 byl papežem zvolen Silvestr II., zástupce francouzského kléru, přítel Oty III. a hlavní podporovatel plánu na nové uspořádání Evropy. V souvislosti s Vojtěchovou smrtí potvrdil Ota III. zřízení arcibiskupství nikoliv v Olomúci, ale přímo v Hnězdně. Radim Slavník byl v Hnězdně vysvěcen na prvního polského arcibiskupa a za rok se ujal úřadu. Téhož roku byl Vojtěch na žádost Oty III. papežem Silvestrem II. prohlášen za svatého. Sám Otta vykonal pouť k světcovu hrobu a udělil Boljeslavu Chrabrému významná pri‐
vilegia, část ostatků odvezl do Říma, kde na Tiberském ostrově nad nimi postavil chrám sv. Bartoloměje. Ota III. dával najevo, že Boljeslav je jeho spolupracovníkem v plánu nové velké říše a počítá se s ním jako s králem Sclavinie. Boljeslav II. byl v Praze snad jediným člověkem, který ještě chápal, co se kolem Čech děje a jaký to vše má význam. Ostatní, zvláště jeho synové, nechápali nic. Boljeslav II. zemřel již 7. února onoho roku 999 a vlády se vcelku plynule ujal ryšavec Boljeslav III. Novému knížeti nechyběla rozhodnost a ochota zavraždit kohokoliv, stejně jako nechyběla jeho dědečkovi Boljeslavovi I. Ukrutnému. Chyběl mu však rozhled, cíl, vize a trpělivost k jejímu naplnění. Byl chorobným paranoikem, nevěřil nikomu a ničemu, všeho a všech se obával. Namísto budování státu se vzmohl jen na zoufalé kopání okolo sebe a pojem stát mu zřejmě vůbec nic neříkal. Boljeslav Chrabrý jakoby čekal pouze na povel, kterým se stala smrt starého knížete. Poté znenadání obklíčil Krakov, pobil přemyslovskou posádku, o kterou se v Praze nikdo nestaral, obsadil Malopolsko a vtrhl na Mo‐
ravu. Kdyby byl v této chvíli ještě naživu Vojtěch, mohl se skutečně stát arcibiskupem olomúckým a zachránit z české státnosti alespoň něco. Takto Boljeslav Chrabrý zcela změnil plán a namísto tří království kolem mo‐
ravského arcibiskupství hodlal spojit co nejvíce země a lidu kolem hnězdenského arcibiskupství. Již roku 1000 pokročil Ota III. v uskutečnění svého projektu. Bylo zřízeno také arcibiskupství v Ostřihomi a uherský Štěpán z rukou papeže obdržel královskou korunu a stal se apoštolským dědičným uherským krá‐
lem. Za ženu si vzal Kunhutu, dceru lucemburského hraběte Sigfrieda. Dalšího roku založil devět biskupství, první v Kalocse s biskupem Astrikem, žákem sv. Vojtěcha, který mu přivezl korunu od papeže. V Čechách běžely události pekelným samospádem. Nejmladší syn Boljeslava II. Oldřich se spustil se selkou, jako barbar zapudil urozenou manželku Jutu a oženil se s Boženou Křesinovou. Boljeslav III., kterého de facto na knížecím trůnu nikdo vážněji neohrožoval, nechal pro jistotu vykastrovat bratra Jaromíra a pokusil se v lázni zavraždit druhého bratra Oldřicha. Oldřich s matkou, Jutou a těhotnou Boženou utekl do Bavorska. Je nasnadě, že po takových reakcích na vznešené děje v křesťanské Evropě se nikdo Přemyslovcům nepokoušel nabízet ani arcibiskupství, ani královskou korunu. Ani ve světě však neběželo vše hladce. 24. 1. roku 1002 zahynul v boji u Paterna v Itálii dvaadvacetiletý Ota III., krátce před chystaným sňatkem s neteří byzantského císaře Basilea II. Tím se zhroutil (tentokrát bez viny Čechů) plán na vládu císaře z Říma a co nikdo ještě netušil, zhroutila se tím poslední naděje na znovusjedno‐
cení východní a západní říše, Říma a Byzance. 7. 6. 1002 byl v Mohuči korunován římským králem bratranec Oty III. a syn Jindřicha Svárlivého Jindřich II., který otonské vize a plány nesdílel. Myšlenka na Renovatio im­
perii Romanorum zemřela spolu s Otou III. a pokud ještě někde přežívala, pak v hlavě Boljeslava Chrabrého. Co více? Z Poláků a Uhrů se náhle stali konkurenti, docházelo ke střetům na Dunaji a na Váhu, a Boljeslav Chrabrý se rozhodl ke kroku, se kterým dlouho váhal, totiž posílit vlastní pozice tím, že do své nové říše za‐
člení celé Čechy. V Praze začalo docházet i na Vršovce, neboť Ryšavý si konečně uvědomil, že Vršovi se již narodil syn Kochan, jehož matkou byla Boljeslavova vlastní dcera, a který by měl tudíž jistý nárok na knížecí trůn, kdyby Boljeslav III. náhle neočekávaně zemřel, což by Vršovci mohli snadno zařídit. Jakmile Vršovci postřehli, že nyní se para‐
noidní myšlenky knížete obracejí jejich směrem, předešli jej a zdvihli v Čechách všeobecné povstání s pomocí velké části knížecí družiny, ke které se Ryšavý také nechoval nikterak vlídně. Knížecí vojsko bylo nyní navíc zklamané a nespokojené. Příjmy z drancování a lovů na otroky definitivně vyschly, stát jako takový se zhroutil a přestal plnit svou ochrannou funkci, kníže ponechával posádky vzdálenějších hradišť při napadení nepříte‐
lem jejich osudu a staral se jen o vraždění svých nejbližších. Ještě v roce 1002 musel Boljeslav III., vnuk velkého tvůrce státu Boljeslava I. prchat ze zbytku země. Bolje‐
slav Chrabrý obsadil vojensky Prahu a na knížecí trůn dosadil mladšího syna Doubravky a svého bratra Vladi‐
voje, tedy také z poloviny Přemyslovce. Situace se na okamžik uklidnila, ale již v listopadu se Vladivoj zřejmě pomátl a v touze jednat státotvorně a samostatně, bez stínu svého velkého bratra, si nechal Čechy udělit od Jindřicha II. jako pouhé léno, načež se upil k smrti. Tímto aktem bylo definitivně zmařeno vše, oč usiloval Boljeslav I. a proč se vlastně především odhodlal k vraždě svého bratra Vieceslava. Čechy byly namísto získá‐
ní královské koruny, jak toho dosáhli v Uhrách a v Polsku, definitivně začleněny do Říše a na delší dobu (má‐
lem natrvalo) ztratily státní samostatnost. Nastala doba neustálých převratů a bratrovražedných válek, v nichž bratři bojovali mezi sebou o drobty z císařského stolu. Také Boljeslav Chrabrý přišel o své územní zisky a roku 1004, při ústupu z Prahy padl i Vieceslavův vnuk Soběslav Slavník, aniž zanechal další potomky. 12. 10. 1006 zemřel Radim Slavník jako ar‐
cibiskup v Hnězdně a v Polsku byl uctíván jako světec, třetí světec z Vieceslavova rodu. Někdy v tuto dobu zemřel v římském klášteře jako poslední Slavníkovec i Radla. Jisté uklidnění poměrů přinesl teprve nejmladší z Boljeslavových synů Oldřich, který se zmocnil knížecího stolce a roku 1019, ve spolupráci s bavorskými Ba‐
benberky opět připojil ke státu Moravu. Boljeslav Chrabrý získal královskou korunu až roku 1025 a Vršův polopřemyslovský syn Kochan založil tradici ambivalentního vztahu spolupráce a nenávisti mezi Vršovci a Přemyslovci, která byla o 100 let později korunována úplným vyvražděním Vršovců. Roku 1035 zavraždili Vršovci oslepeného a vykleštěného Jaromíra. Roku 1037 zemřel kdesi v neznámém polském žaláři všemi za‐
pomenutý Boljeslav III. a ještě před tím, v listopadu roku 1034 zemřel i Oldřich. Na rozdíl od Polska a Uher Češi zůstali více či méně formálně součástí Říše římské (později národa německé‐
ho), až do jejího zániku v roce 1806. Dědičným královstvím se Čechy staly až roku 1198, zatímco Uhry roku 1000 a Polsko roku 1025. Na arcibiskupství musela Praha čekat až do roku 1344, zatímco Uhry je získaly roku 1000 a Polsko roku 999. Kolonizaci celé třetiny českého státu museli nakonec provést cizinci, převážně Něm‐
ci. Ještě před druhým odchodem biskupa Vojtěcha z Prahy měli Přemyslovci v rukou všechny trumfy a s Če‐
chami se počítalo jako s centrem a těžištěm celé rekonstrukce křesťanského východu Evropy. Dali přednost sobectví a povýšili své krtince nad evropské hory. O momentální zisky jim šlo více, než o principy a velkorysé projekty. Za právo pachtit se vlastní krvavou cestou zaplatili strašlivou cenu. Nikoliv naposledy. Roku 1034 se pokojnou cestou stal českým knížetem syn Oldřicha a selky Boženy Břetislav I., výjimečný muž, mezi Přemyslovci, opět konečně kdosi s rozumem, rozhledem a vizí. Byl diskvalifikován tím, že jeho matkou byla selka Božena Křesinová a tušil, že jeho nástupnické právo může být snadno kýmkoliv zpochyb‐
ňováno. Tuto patálii se mu podařilo vyřešit ještě před tím, než usedl na knížecí stolec. Byl si vědom, že v Če‐
chách může vládnout pouze Přemyslovec a jiného Přemyslovce již není. Byl si vědom, že i v Říši jsou si toho vědomi a začal vyjednávat. Po dokončeném dobytí Moravy opět vypomohli Babenberkové. Co nemohl Břeti‐
slav, mohli by jeho potomci. Jenže by je musel zplodit se ženou, která by naopak byla urozenějšího rodu než Přemyslovci. Takovou partií byla Judita, dcera bavorského markraběte Jindřicha z Nordgau. Babenberkové nemohli Moravu získat pro sebe, ale z potomků jejich krve by jim jisté dědické nároky vznikaly. Protože po‐
chybnému Břetislavovi nemohli nabídnout Jitku jen tak, byl vymyšlen společensky přijatelný plán. Jitka puto‐
vala do kláštera ve Svinibrodu a Břetislav ji odtamtud odvážným výpadem unesl, proti čemuž se moc nepro‐
testovalo. Břetislav vedl s Jaromírem před jeho smrtí dlouhé rozhovory a sám konečně pochopil, v čem je problém. Mu‐
sel skončit onen stoletý spor mezi vieceslavskou a boljeslavskou stranou, tedy mezi stranou vojenských a ko‐
řistnických jestřábů a stranou usilující o kultivaci a budování státu ve spolupráci s církví. Bylo třeba, aby kní‐
žecí družina zmizela ze scény jako síla diktující knížeti ve vlastním zájmu jeho politiku, aby byla nahrazena řádným vojskem a z jejích předáků aby se stali držitelé půdy a území, knížecí vazalové, kteří budou sami své oddíly vyživovat i vyzbrojovat, a na oplátku za propůjčenou půdu je budou knížeti poskytovat, když bude tře‐
ba. Břemeno udržování vojska musí být přeneseno na bedra předáků – vazalů, kteří tím budou donuceni stát se správci a budou se sami muset věnovat kultivaci svěřeného území k dosažení samozásobitelnosti. Kníže pak bude nad nimi soudcem a pánem, aniž sám bude muset shánět zdroje na jejich vydržování. Tím nastane definitivní konec loupení a kořistění. Po celé zemi musí být budovány kláštery, také coby držitelé propůjčené půdy, které půjdou příkladem v oblasti kolonizace země. To vše musel Břetislav nějak dát najevo Čechům i celému civilizovanému světu. Především si Břetislav nenechal udělit Čechy v léno jako jeho předchůdci, ale stal se knížetem čistě jen vol‐
bou domácích předáků. V roce 1038 shromáždil Břetislav vojsko a vpadl do Polska, kde obsadil Krakov. Roku 1039 podnikl de‐
monstrativní výpravu do Hnězdna, které sice vyraboval, ale to nebylo účelem jeho tažení, spíše dobovým zvy‐
kem. V Hnězdně byly, za asistence biskupa Šebíře vyzdviženy ostatky svatého Vojtěcha Slavníka. Břetislav donutil všechny jestřáby své knížecí družiny, aby před světcem poklekli a nechal vyhlásit první zemský psaný zákoník – Břetislavská dekreta. Poklonou před svatým Vojtěchem byla složena symbolická poklona celé snaze této přemyslovské větve, počínaje svatým Vieceslavem a konče jeho potomky Slavníkovci. Břetislav se jako první kníže boljeslavské větve přihlásil veřejně k odkazu knížete Vieceslava a biskupa Vojtěcha, aniž se vzdal odkazu drsných a rázných Boljeslavů. Ostatky Vojtěcha i jeho bratra Radima nechal kníže odvézt do Prahy a vyslal poselstvo k papeži, aby jeho čin vysvětlilo. Papež dokonale pochopil, že v Čechách proběhla zásadní změna a krok směrem k civilizovanému vládnutí, a udělil Břetislavovi pardon. Zbytek musel Břetislav vybojovat ještě s novým říšským králem Jindři‐
chem III., kterého porazil následujícího roku u Brůdku u Domažlic. Břetislav panoval dlouho a úspěšně. Nedosáhl sice královské koruny, ale dosáhl opět značné samostatnosti českého státu, dal mu první zákonný kodex a před smrtí i seniorátní řád. Dal mu potomky ze vznešené krve a především ukončil období, kdy se Přemyslovci podobali spíše jen klanovým vůdcům obklopeným hordou hr‐
dlořezů. Ukončil období, kdy se vládnoucí rod živil prodejem otroků a kořistěním, aniž budoval stát. Břetislav se stal prvním skutečným panovníkem a vlastně zakladatelem české monarchie, který navedl Čechy na cestu k feudalismu. Jan Drnek Sousoší svatých Vojtěcha a Radima – Libice.