Pro salon a promenádu

114
Publications
Pro salon a promenádu
(Česká móda 1780 - 1870. Vydala Olympia a.s. ve spolupráci s Uměleckoprůmyslovým
museem v Praze, Praha 1999)
Dámská móda období druhého rokoka
Zatímco historické a ekonomické pozadí biedermeieru končí až revolučními událostmi roku
1848, v umění a v uměleckém řemesle se již v průběhu 40. let prosadil nový styl, zvaný druhé rokoko.
Projevil se i v módě, ve které vedoucí role hrály francouzská císařovna Eugenie a ve střední Evropě
rakouská císařovna Alžběta.
Dámská móda tohoto období byla náročná a rozmarná a byla založena na velké spotřebě
drahých materiálů a bohaté dekoraci z krajek, stuh a umělých květin. Nejvýraznějším znakem bylo
znovuuvedení krinoliny, která v 50. letech měla tvar mohutné polokoule vytvořené z drátů, rákosu,
velrybích kostic, později z pružných ocelových prutů, pospojovaných tkalouny nebo všitých do
plátěného potahu. Její rozměry byly násobeny několika spodnicemi, často ušitými z látky protkané
koňskými žíněmi, k enormní šíři přispíval i střih sukně, která byla v pase nabraná a opatřená bohatými
volány v několika řadách nad sebou.
Šíře sukně kontrastovala se štíhlým pasem, zdůrazněným hlubokými špičkami živůtku, který
byl přiléhavý, zpracovaný na kostice. Večerní šaty se vyznačovaly širokými výstřihy, sahajícími
přes ramena, lemovanými krajkovým volánem, t.zv. „berthou“. V průběhu 50. let přicházejí jako
novinka vycházkového typu šaty se živůtkem připomínajícím kabátek, který se velmi brzy oddělil
a vytvořil samostatný vpředu zapínaný kabátek, s malým špičatým výstřihem s náprsenkou. Typickým
znakem 50. let jsou bohaté rukávy, které se od konce předešlého desetiletí stále více rozšiřují od
nálevkovité, mírně rozšířené formy až k zvonovité formě t.zv. „pagoda“ rukávů. Vedle nich se
uplatňují také rukávy velmi široké, nabrané, na zápěstí stažené do malé manžety. Stejně jako
v minulých desetiletích jsou šaty 50. let kompletovány bílými doplňky, provedenými z mušelínu,
linonu, tylu, plátna i hedvábné krajky, zdobené jemnou bílou výšivkou či krajkami. Patřily k nim
náprsenky, které k vycházkovým šatům měly malý límeček a zapínání vpředu na knoflíčky, malé
vestičky ve tvaru výstřihu, lemované úzkou krajkou pro večerní nošení a spodní rukávy ze stejných
materiálů jako náprsenky, vkládané do širokých rukávů šatů. Měly stejný střih jako svrchní rukávy, ke
kterým se přivazovaly.
Počátkem 60. let je sukně stále podpíraná krinolinou, i když 24.4.1861 český
časopis Lada konstatuje, že některé dámy nosí krinoliny velmi úzké nebo je vůbec nenosí. Nicméně
přiznává, že krinolina došla takové obliby, že se od ní dámy odloučit nemohou a že šaty, jsou-li
široké, „pěkně se nevyjímají, když jako prápor truchlivě se ku zemi vlekou.“ Proto stále
časopis toleruje krinolinu nebo namísto ní doporučuje buď spodnici celou pošitou volány, spodnici
z bavlněné látky, do níž jsou vetkány šňůrky nebo spodnici namočenou do tuhého škrobu, do kterého
se přidalo „klí arabského“. Kolem roku 1860 se silueta začíná měnit, postupně se vpředu zplošťuje
a dozadu protahuje do vlečky. Zatímco v 50. letech byl střih sukně nabraný a rovný, v 60. letech se
objevuje řada variant - šijí se sukně dílové, s vloženými trojúhelnými díly na bocích, sukně se
systémem šňůrek, upevněných zespodu, kterými se sukně nabírala, zkracovala a ukazovala kotníky
nebo barevnou spodnici. U večerních šatů byla oblíbená dvojitá sukně - spodní a svrchní
s podkasáním, zdobená sámky, volány, krajkami, stuhami a umělými květinami. Po roce1865 se nosí
sukně s volným přídavným šůskem, upevněným v pase páskem, který již předznamenával „honzíka“.
Živůtky jsou stále přiléhavé, s kosticemi, kolem 1865 se pas poněkud zvedá nad svou
přirozenou polohu, mizí špičky v pase. Alternativou jsou kostýmky s volnými kabátky, vytvářející od
ramen dolů splývavou, uvolněnou, dozadu protaženou linii bez vyznačení pasu. Rukávy mění tvar dvoudílný střih s vrchním a spodním dílem, tvarovaný do mírného oblouku, si ještě zpočátku udržuje
značnou šíři, ale ke konci desetiletí se nápadně zužuje. Novinkou 60. let jsou komplety sukně
a halenek, doplněných širokým pasem nebo pasem se širokými šlemi, který je v časopise
Lada označován jako „pás s náramky“.
Publications
115
Jako svrchní oděv byly užívány ponejvíce pláště a pláštěnky buď tříctvrteční nebo dlouhé,
sahající ke kotníkům. Byly většinou hedvábné, často vatované a prošívané. Stále přetrvává
obliba teplých vlněných „kašmírových“ šátků čtvercového tvaru, vedle nich se užívají velké šátky
pletené, t.zv. salupy.
60. léta jsou obdobím národně osvobozovaních tendencí v celé Evropě a koloniálních
válek jinde ve světě a tento fakt se odráží i v dámské i pánské módě. Jedním z charakteristických
oděvů ve světové módě byl kabátek nazvaný podle kmene Zouave, převzatý z oblečení obdivovaných
příslušníků francouzské armády. Kabátek byl ušit ze šarlatově červené vlněné tkaniny a byl vyšíván
zlatými a černými šňůrkami. Měl podobu krátké vesty bez zapínání, čímž se blížil střihu bolerka,
vpředu kratší, sahajícíc jen do pasu, se zaoblenými rohy, vzadu o málo delší, se špičkou ve středu,
rukávy dlouhé. Další součástí oděvu, inspirovanou politickými událostmi, byla halenka nebo živůtek,
vycházející z Garibaldiho červené košile. Většinou měla zapínání vpředu a malý límeček.
Nemusela mít červenou barvu, varianty se šily z bílého batistu nebo jemného plátna a zdobily se
kontrastní výšivkou, často černou na bílém podkladě.
I v tomto období se módní informace šíří především prostřednictvím časopisů. V Čechách
pokračuje vydávání módních listů a příloh spíše sporadicky, módní tvorba se opírá častěji o časopisy
dovážené - německé, rakouské i francouzské. V časopise Erinnerungen pokračuje vydávání módních
příloh jednou měsíčně do roku 1857, dokud vycházely u C.W. Medaua v Praze, ve Vídni
a v Litoměřicích, po jejich převzetí nakladatelem Bellmannem přestaly módní přílohy vycházet. Jejich
předlohou byly Allgemeine Moden-Zeitung, Moden-Bilder zur Theaterzeitung a Frauenzeitung,
vydávaný ve Stuttgartu66. Od roku 1867 do roku 1872 jsou o módní přílohu s názvem Bazar
obohaceny Květy. Rediguje ji Antonie Melišová-Körschnerová, která předtím byla redaktorkou
časopisu Lada.
„Lada, belletristický a módní časopis“, vydávaný od dubna 1861 do roku 1865, byl prvním
ženským časopisem, vydávaným v češtině a vyznačoval se silným vlasteneckým zaměřením. Kromě
české literatury pro ženy se věnoval i ženské emancipaci, uveřejňuje například obdivnou sérii článků
o první ženě ve Spojených státech, která se stala ženskou lékařkou, Elišce Blackwellové.
Ilustrace67 kreslil Hynek Lechleitner, později sestra Antonie Melišové Anna Körschnerová,
střihy v roce 1865 zhotovoval krejčovský mistr František Slavík. V pojetí Lady byl součástí národní
identity i oděv, proto její snahou bylo „bychom na základě národních českoslovanských krojů
samostatné a původní kroje si poznenáhla utvořily“. Redaktorka očekává „z mnohé strany tuhý boj;
neboť spanilé dcery vlasti naší oblíbily si velice kroje francouzské a německé, a bude to zajisté veliký
úkol, náhradu za tyto jim poskytnouti68...“. V módních referátech zmiňuje odklon od módy
francouzské, zdůrazňování české tradice v odívání, vytrvalosti v „českoslovanské“ povaze oproti
lehkovážnosti Francouzek, která způsobuje rychlé módní proměny. Lásku k vlasti a národnosti staví
do protikladu lásky k módě a elegantnosti, konstatuje, že jen dámy, které neumějí česky, se podřizují
diktátu francouzské módy69.
Koncepci české vlastenecké módy zakládá na „staročeském kroji“. Jeho typické znaky
vidí ve šněrovačkách, doplněných bílými „slovanskými halenkami“, v kabátcích zv. „kabanky“
a v krátkých sukních, které ovšem v současné době nepovažuje za vhodné, nicméně odmítá „dlouhé,
plouhavé šaty francouzské módy“. Dalším typickým vlasteneckým oděvem je dámská „čamara“ pláštěnka se záhyby vzadu a „čamárka“ - kabátek se šňůrovým zapínáním, zdobený prýmky či
šňůrkovou výšivkou. Redaktorka si sice „nevšímá žádného časopisu francouzského ani německého,
66
Brožová J.: Z počátků českého módního obrázku. Věci a lidé, 5, 1953-1954, s. 474 a d.
67
Lada 1865, ss. 94, 102, 110, 118, 126
68
O módě vůbec. Lada I, č.1, 8.4.1861. Praktická část Lady
69
Lada I, č. 13, 8.10.1861, č. 8, 24.7.1861
116
Publications
samostatně na své dráze kráčí70“, na druhé straně je však třeba přiznat, že světová móda se v této době
velmi přiblížila pojetí našeho národního oděvu. Největší zadostiučinění cítí Antonie Melišová, když
může své čtenářky informovat, že se v Paříži velké pozornosti těší krátká „kazajka pošněrovaná“,
která má bolerkový střih bez zapínání a je vyšívaná v kontrastním tónu hedvábím nebo ocelovými
korálky. K ní se nosí bílá, bohatě nabíraná a vyšívaná košilka a široká sukně v odlišné barvě. Dokonce
šněrovačky i vysoký pas se objevily ve francouzské módě. Ve všech těchto součástech oděvu vidí
redaktorka slovanský původ, i pro módní kulatý klobouček nachází inspiraci v klobouku
poděbradském či slovenském. Získává tím další argument ve svém vlasteneckém úsilí: „...milé sestry,
i které ještě váháte, nedlete více, važte si oděvu národního a přihlaste se k národu svému; k jeho
ušlechtilým zvykům a způsobům i řeči mateřské71...“
Okázalá snaha využít módy k vlastenecké propagandě je charakteristická pro léta 1861 a 1862,
v dalších letech vlastenecká euforie již poněkud ustupuje a redaktorka bere na milost světovou módu.
Do jaké míry se vlastenecký oděv užíval není jasné, podle dobových zpráv se zdá, že se nosil
začátkem 60. let alespoň na českých besedách - tanečních zábavách s vlasteneckým deklamováním
a zpěvem, ale již v roce 1865 měla na pražské Národní besedě šněrovačku již jen
klavíristka slečna Míla Zadrobílková, která se ve světě naučila vážit si národního kroje72.
Je zřejmé, že časopis Lada měl svůj význam ve formování moderního českého národa a je
poněkud nespravedlivé, že snaha Antonie Melišové byla později velmi ostře odsouzena Eliškou
Krásnohorskou jako naivní diletantismus pochybné kvality a její návrhy označeny za „strašné
amphibie, karikatury beze všeho pochopení a rázu.“ Přesto Krásnohorská vzápětí uznává, že
„rozohňoval české duše ideálem českého umění a křísil první známky života českého společenství73.“
Vlastenecké zaměření měl i další česky vydávaný časopis - Zlaté dno, i když v něm převažuje
profesionální problematika. Vydával ho v letech 1862-1874 pražský krejčí Vojtěch Čihař a publikoval
v něm střihy krejčovských mistrů z celých Čech. Byl určen pánské módě, ale protože pánští krejčí šili
i pro dámy, uveřejňoval i dámské modely. I Zlaté dno chápe světovou módu počátku 60. let jako
slovanskou inspiraci, když v dubnu 1862 uvádí že ve světě „slovanský kroj den ke dni se stává
oblíbenějším“, v dubnu 1871 chválí český národní oděv, který „vyrostl sloučením evropského kroje
moderního s příznaky a přídavky dávněji v našem národě oblíbenými“.
V září 1867 předvádí časopis Zlaté dno „honební oblek pro dámu“ s pumpkami. Je to návrh ve
světové módě zcela ojedinělý, v 50. letech sice v USA prosazovala Amelia Bloomerová kalhoty pro
dámy jako součást oděvu sportovního i společenského, ale vždy v kombinaci se sukní. V Praze
nezůstalo bloomerovské hnutí bez povšimnutí. V časopise Erinnerungen v roce 1852 je informace o
přednášce, kterou uspořádala v Londýně paní Dexterová o nových směrech v dámském odívání. Své
these demonstrovala vlastním oblečením: měla oblečen těsný živůtek zv. polka z černého atlasu
s bílým límcem, k němu tuniku, sahající přibližně do poloviny lýtek, široké kalhoty z černého hedvábí
stažené pevně u kotníků a černé holínky. Představovala svůj oděv jako pohodlný, účelný a vhodný pro
prostou, nezámožnou ženu, jakou ona sama je. Pražský časopis ovšem představuje nositelku
bloomerovského kostýmu jako nepůvabnou osobu mužského vzezření, se širokým kloboukem, košilí
a pánskou kravatou, pronásledovanou tlupou posměváčků74. Tento referát sotva souvisel s návrhem
dámských kalhot, jejich stopa by spíš mohla vést k osobě Vojty Náprstka, který ze Spojených států,
kde pobýval v letech 1848-1858, si přivezl nevyčerpatelnou studnici informací o ženském hnutí
70
Lada I, č. 14, 24.11.1861
71
Lada I, č. 16, 24.11.1861)
72
Lada č. 6, 15.3.1865.
73
Pechová-Krásnohorská El.: Co přinesla léta, díl 2, sv. 2, Praha 1928, s. 150)
74
Die neue Frauentracht, Erinnerungen 1852, s. 27
117
Publications
a moderním životním stylu. Byl také první, kdo u nás v roce 1863 veřejně předvedl americké šicí
stroje a pořádal kursy šití na šicích strojích75. Tyto stroje byly inzerovány mimo jiné i ve Zlatém dnu.
Lovecký oblek pro dámu nás přivádí k pokusům o řešení sportovního oděvu. Sportů, které
české dámy pěstovaly, nebylo mnoho. V zámožných kruzích se pěstoval jezdecký sport, pro který
vznikly speciální úbory s kabátkem a zvláštní sukní již v předchozím století. Oblíbené byly zimní
sporty - jízda na saních a bruslení. V roce 1865 nás časopis Lada seznamuje s vhodným oblečením
pro bruslení: „Jako nějaká epidemie zachvátila letos svět dámský dychtivost po klouzání se
na želízkách...Při klouzání je též jakýsi předpis toalety. Nosí se krátké barevné sukně, svrchní sukně
jsou ozdobným šatonosem vykasány, barevné punčochy, botky kožešinkou lemované, vysoké
a napřed šněrované. Svrchní šaty dole též kožešinou lemované, paletot z jedné látky se šaty a patřen
kapižonem (kapuce spojená s límcem), jež jest kolem obličeje kožešinou lemován76.“. Výsledek byl
asi zcela uspokojivý - již v roce 1822 si pražský lékař dr. Bischoff všímá bruslařské vášně
Pražanek a popisuje jejich zimní oděv jako drahocenný a vkusný77.
Lada v srpnu 1865 věnuje pozornost i koupacímu obleku, neboť „Je-li klouzání velmi
přiměřené pohybování těla, tím více musíme pochválit oblíbené plování.“ I k němu je třeba zvláštní
oblek, který tvoří dlouhé volné spodky a košile s dlouhými rukávy, u krku vsazená do pásku a kolem
těla připevněná gumovým pásem. Rukávy musí být volné, průramky velké, materiálem šatů je
většinou režné plátno nebo cvilik - lasting hladký nebo proužkovaný s lemy z harasu s čepcem
z voskované dykyty. Dámám, které mají krátké vlasy, stačí síťka. Náročnější musí být obleky, které si
dámy berou s sebou do lázní, nejzdobnější jsou zapotřebí do lázní mořských. Tam si musí doplnit
garderóbu bílým vyšívaným pláštíkem a kaučukovými sandály, gumou připevněnými k noze.
Na stejném místě vychvaluje Antonie Melišová i blahodárné účinky tělocviku, jež vzrůstu
a vyvinování těla divotvorně prospívá“. Úbor k němu se hodí podobný jako k plavání - volné spodky
s košilí upevněnou pásem. Košile je ozdobněji zpracovaná a často bývá delší, aby se podobala krátké
sukénce. Střevíce z měkké kůže nebo cviliku, vlasy schovány do síťky nebo upevněny gumovou
pentlí78.
Českou vlasteneckou společnost zaktivizovalo založení tělovýchovného spolku Sokol v roce
1862. Původně byl určen mužům, ale zakladatel Sokola, Dr. Miroslav Tyrš, ve svém soukromém
tělovýchovném ústavu cvičil v 60. letech nejen chlapce, ale i dívky. Dívky nosily na červené halenky,
které údajně vyjadřovaly spíš sympatie k členům Sokola než inspiraci červenými košilemi
Garibaldiho, jak tomu bylo jinde ve světě. Cvičilo se třikrát týdně mezi 4. - 5. hodinou odpolední
a zájem o cvičení mezi dívkami byl tak velký, že vedl k založení Tělovýchovného spolku paní
a dívek Pražských (29.11.1869). Ve snaze udělat z tělocviku masovou záležitost byla v roce 1871
podána žádost o jeho zavedení do obecných škol. Žádosti bylo vyhověno v roce 1874, ovšem jen
na školách umístěných poblíž Sokola79.
Diskusní příspěvek na konferenci na téma Salony v české kultuře 19. století, pořádané
Ústavem dějin umění České akademie věd a Archivem města Plzně v Plzniv březnu
1998. Publikováno ve sborníku vydaném v r. 1999 pod shodným názvem.
Salonní oděv
75
Benda J., l.c., s. 46
76
Lada V, č. 5, 1.3.1865)
77
Schwarz V., l.c., s. 214
78
Lada č. 15, 1.8.1865
79
Pacina V.: Sport v Království českém, Praha 1986, s. 37-38; Meergansová A.: Tělocvičný spolek paní a dívek
Pražských. In: Památník vydaný na oslavu dvacetiletého trvání tělocvičné jednoty sokola pražského, Praha
1883, s. 278-279
118
Publications
České salony 19. stol. byly na konferenci probrány důkladně ze všech možných hledisek, ale
jen výjimečně padla zmínka o oděvu, který je velmi citlivým indikátorem společenského dění. O
tématu letošní konference jsem se dověděla příliš pozdě na to, abych připravila vyčerpávající referát,
proto se připojuji alespoň formou diskusního příspěvku .
Na konferenci byl dvakrát uveden citát Karoliny Světlé, že „...v saloně nemusí šustit hedvábí
a šumět šampaňské...“, který dokládá jistě chvályhodné demokratizační snahy Karoliny Světlé, ale
hedvábí v salonech přece jen asi šustilo, protože přibližně 90 % všech společenských šatů z 19. století,
dochovaných ve sbírce oděvů Uměleckoprůmyslového muzea, je ušito z hedvábí a doplněno krajkami
a hedvábnými stuhami. Šaty se samozřejmě často přešívaly, ale vždy z nich v zámožnější měšťanské
společnosti vznikly šaty módní, ušité podle nejnovějších módních střihů. Šilo se podle zahraničních
žurnálů, z nichž některé vycházely v české verzi (např. Bazar, Nové Pařížské Mody, Modní Svět), ale
české vlastenky, shromážděné kolem Ženského výrobního spolku, který vydával Ženské listy, měly
jiné představy. Cituji z kritiky podepsané Bětkou Rozmarnou, uveřejněné v r. 1878: „...Modní žurnály
ženské jdou obci ženské přímo do krve, jsou mu zrcadlem universa a společenské kultury. Tyto
časopisy cizího původu jsou docela k tomu stvořeny, aby odchovávaly fintidla, kazily vkus a smysl
pro hospodárnost, budily touhu po přepychu rychle se měnícím, ohromné peníze pohlcujícím
a vyplňovaly nudu zahálčivého života tretkami.
Avšak pro prospěch obecenstva širšího, pro domácí hospodárné upravování šatstva módní
žurnály řízeny nejsou - časopisu, jenž by vzory modní přinášel s moudrou umírněností a ve vkusném
výběru a jenž by k nim připojoval návod k vědomostem užitečným pro domácnost i povzbuzení ku
vzdělání skutečně povznášejícímu život rodinný a společenský - takovéhoto časopisu bylo by rodinám
našim zapotřebí místo výstředních a povrchních modních žurnálů.“
Vraťme se však o 15 let zpět, kdy politické uvolnění umožnilo vznik českých módních časopisů
s vlasteneckým zaměřením, které mohou přispět k objasnění pojmu salonní oděv. Byla to Lada,
belletristický a módní časopis, vydávaný od dubna 1861 Antonií Melišovou, roz. Körschnerovou
v Praze, v domě U města Peště v trubní ul., která vedle snahy vytvářet specifickou českou módu pro
ženy měla současně ambice povznášet život společenský i rodinný ve vlasteneckém duchu tak , jak to
později žádala Bětka Rozmarná. Druhý módní časopis, více odborně zaměřený, bylo Zlaté dno,
vydávané v letech 1862 - 1874 pražským krejčím Vojtěchem Čihařem, soustředěné na mužské, ale
částečně i ženské odívání. Oba časopisy zrcadlí situaci módní tvorby 60. let v Čechách, ve které se
prolíná konvenční móda označovaná jako francouzská s českou vlasteneckou, odvolávající se
k tradičním lidovým krojům.
Nejrozšířenějším typem pánského vlasteneckého oděvu se stala čamara. Její vznik a vývoj
včetně salonní podoby v letech 1848 - 1850 zpracovala dokonale Dr. Mirjam Moravcová80. Od
začátku 60. let došlo k dalšímu rozšíření čamary a až do konce 19. století zůstala výrazem českého
vlasteneckého cítění svého nositele. Vedle ní po celou dobu existoval jako paralelní
forma společenského oblečení frak. V početné kolekci oděvů, kterou vystavila proslulá pražská
firma bří Krachů na světové výstavě v Londýně v červnu 1862, se objevuje salonní kazajka (jaquette)
z jemného černého peruvienu, salonní vesta z hnědého kašmíru, úplný salonní oblek objednaný pro
Jeho Jasnost knížete Maxe z Fürstenbergů, salonní frak, objednaný pro p. Dr. Morice
Fürstenberga a blíže neurčený salonní oblek81. Od prvního čísla Zlatého dna v r. 1862 je uveřejňován
frak jako salonní oděv vedle salonní čamary, „vyznačující se důstojnou jednoduchostí“.
Frak a čamara nebyly jedinými salonními obleky - v březnu 1867 je např. uveřejněn salonní kabát
barvy jasnohnědé, dvouřadový, v červenci 1866 polosalonní oblek s kabátem barvy černomodré
a vestou a kalhotami ušitými ze stejné vlněné látky barvy žemlové. Frak nemusel být vždy černý,
mohl být modrofialový se žlutými knoflíky a kalhotami šedé holubí barvy, i čamara se výjimečně
objevuje modrá, ve velké převaze byly ale salonní oděvy zhotovené z černého sukna. Ve střizích
80
Mirjam Moravcová, Národní oděv roku 1848. Praha 1986
81
Zlaté dno I, č. 4, červenec 1862, s. 1
119
Publications
čamar se užívaly prvky francouzské módy jako byly volné rukávy a francouzská forma kalhot nahoře
širokých a dole zúžených.
Salonní čamara byla ztotožňována s bálovou, jak je patrno z obrazové přílohy Zlatého
dna v lednu 1866, kde je zakreslen „pán v salonní čili bálové čamaře z černého pěkného peruvienu,
olemované hedvábnou tkanicí, se skrovnými sponkami na zapínání, kulatými knoflíky z černého
hedvábí a nízkým přeloženým límcem“. Čamary se vedle fraků používaly i pro Národní besedy, které
byly reprezentačním plesem české společnosti a početní poměr obou typů zrcadlí stupeň a styl
vlastenectví - v 60. letech nosili pánové výlučně čamary, v 70. letech soutěžila čamara s frakem,
zatímco již v r. 1881 si stěžuje referent, že „frak skutečně jaksi je národním krojem naším82“.
Stejná situace byla v dámské módě. Časopis Lada proklamuje v říjnu 1861, že „na základě
národních českých krojů utváří samostatné a původní kroje“ a že „staročeský kroj bude nám vždy
základem při vydávání našich módních listů“. Za typický znak považuje šněrovačku, doplněnou bílou
vyšívanou slovanskou halenkou, širokou sukní a čamárkou - krátkým vyšívaným kabátkem, nebo
čamarou - dlouhou pláštěnkou se šňůrovým zapínáním. K módě francouzské nemá redaktorka příliš
vřelý vztah - 24.2.1862 s radostí konstatuje, že na Národní besedě na Žofíně se objevila řada žen
bez krinolin, jinde označuje módní oděv za „francouzskou draperii83“ nebo upozorňuje čtenářky, aby
nečekaly, že v Ladě přinese střih na módní dvojitou sukni. Redaktorka zdůrazňuje, že „nevšímá si
žádného časopisu francouzského ani německého, samostatně na své dráze kupředu kráčí84“, avšak její
cesta byla velmi usnadněna tím, že v téže době se světová móda českému pojetí velmi přiblížila.
Opírala se o jiné typově blízké vzory - například vyšívaný kabátek příbuzný čamárce vycházel
z kabátku kmene Zouave, obdivovaných příslušníků francouzské armády, nebo červená košilka,
považovaná u nás za sokolskou, pocházela z uniforem Garibaldiho. Melišová v časopise
Lada pozorně sleduje, jak se její národní kroj šíří po vlastech českých, sama jej však považuje
za oděv k besedám - tanečním zábavám s vlasteneckým deklamováním a zpěvem, které se konaly
v 60. letech ve všech větších i menších městečkách Čech a Moravy, i ve Vídni85.
Pojmenování salonní se v časopise Lada objevuje dosti často - používá se pro lepší společenský
oděv konvenčního střihu, pro příležitosti, které popisuje Melišová v Ladě 24.10.1863: „Salonní
obleky počínají nyní opět pozornost na se obraceti....Zábavy společenského žití odbývati se budou ve
vytopených, světlem ozářených síních, a protož i lesklé salonní obleky damy velice zaujímati budou.“
Jako příklad, který viděla vystavený ve Vídni, uvádí pak šaty s velmi složitým střihem s dvojitou
sukní - spodní a svrchní s podkasáním, zdobenou sámky, volány, krajkami, pentlemi a umělými
květinami, se živůtkem se širokým výstřihem, lemovaným krajkovým volánem, zv. berta.
Toto rozlišení oděvu besedního a salonního však nebylo nijak přísné. Již v 1. čísle 3. ročníku
Lady, 8. ledna 1863, se na obrazové příloze objevují „Obleky dam ... veskrz pro besedy, plesy
a salonní zábavy“. Jsou vyvrcholením úsilí Antonie Melišové o spojení dobové módy s prvky
národního kroje - střihy jsou založeny na různých formách šněrovačky a bílých košilkách, ale tento
základní princip je doplněn a téměř překryt přemírou módních dekoračních prvků, jak je patrné
na samotné obrazové příloze. Šaty jsou v národních barvách - první jsou bílé s červenými ozdobami,
druhé bleděmodré, třetí bílé a „bledočervené“, čtvrté - z bílého aksamitu a černé krajky - jsou
ústupkem všeobecné černo bílé módě.
Lada nebyla jediným časopisem, který národní oděv propagoval, vyobrazení dámy v národním
oděvu slovanských barev se objevuje i ve Zlatém dnu86. Národní kroj 60. let podle těchto dokladů si
získal značnou oblibu, jistě i proto, že neodporoval dobovým tendencím světové módy. Přesto celá
82
Almanach Národní Besedy. Praha 1908, s. 21 - 72
83
Z Nové Paky. Lada II, 1862, č. 6, 24.3., s. 47
84
Lada I, 1861, č. 14, 24.11.
85
Besední obleky. Lada II, 1862, č. 1, 8.1., s. 2
86
Zlaté dno I, 1862, č. 5, srpen: na obrazové příloze zakreslena Dáma v národním oděvu slovanských barev
120
Publications
aktivita Antonie Melišové-Körschnerové byla později přísně odsouzena Eliškou Krásnohorskou, která
Melišovou obvinila z diletantismu a její návrhy označila za „strašné amphibie, karikatury beze všeho
pochopení a rázu“. Vzápětí uznává, že tento diletantismus byl sice pochybné kvality, dokonce dost
často i mizerný, ale přece rozehříval, dokonce rozohňoval české duše ideálem českého umění a křísil
první známky života českého společenství87.
V dalších desetiletích se salonní oděv podřídil módní konvencí, i když v časopise Náš kroj
vycházely stále návrhy společenských oděvů inspirovaných národními kroji, mimo jiné např. v r.
1886 od Alfonse Muchy, ale jejich šíření již nemělo onen manifestační charakter jako v 60. letech. I
samotný salonní oděv ztratil poněkud na významu s další diferenciací společenského života, která
vyžadovala speciální oděv podle denní doby a příležitosti, ke které šaty byly určeny88.
Der Beriff Salonkleid erscheint in den 1860er Jahren in den tschechischen Zeitschriften
Lada und Zlaté dno. Die patriotische Männertracht für den Salon war bis zum Ende des 19.
Jahrhunderts die Tschamara (Schnürrock) und alternativ der Frack und der Gehrock. In der
Damenmode unterschied die Redakteurin von Lada Antonie Melišová-Körschnerová in den Jahren
1861 - 1862 das durch die Volkstracht inspirierte und aus Mieder, Hemdchen und Rock bestehende
Kleid für nationale gesellige Veranstaltungen, und das der zeitgenössischen „französischen“ Mode
entsprechende Salonkleid. Im Jahre 1863 verschmilzt das Kleid für gesellige Abende, Bälle und
Salonunterhaltungenin einem Typus, der zwar auf dem Mieder und dem weissen Hemdchen basiert,
aber in der Silhouette und im Detail der konventionellen vollkommen unterworfen ist. Auch in
weiteren Jahrzenten veröffentlicht die Zeischrift Náš kroj Entwürfe gesellschaftlicher Bekleidung , die
aus der nationalen Tracht hervorgehen, jedoch mit weit geringerem Widerhall. Der
Typus des Salonkleides bei den Damen differenziert sich gegen das Jahrhundertende mit weiterer
Entwicklung des gesellschaftlichen Lebens.
87
88
Eliška Pechová - Krásnohorská, Co přinesla léta, díl 2, sv. 2, Praha 1928, s. 150
Téma bylo zpracováno v rámci grantu č. 102 s názvem Ženský oděv v Čechách 1850 - 1950 v souvislosti se
společenským vývojem, poskytnutého RSS/HESP of the Open Society Institute
Zusammenfassung