Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka

Transkript

Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví
Vydává Podblanické ekocentrum ČSOP a Muzeum Podblanicka • Ročník XVIII. (XL.) • č. 4 • 2014
Detail okna olbramovického špýcharu, který je zbytkem původní tvrze datované do 14. století
(foto: R. Cáder; k článku na straně 14).
Historie loutkového divadla v Týnci nad Sázavou se začala psát již na konci 1. světové války, od té doby se
vystřídalo v Týnci mnoho loutek a herců (archiv V. Koláře; k článku na straně 22).
OBSAH ČÍSLA
Co dělají vážky v zimě? (L. Hanel) ................................................................................................................................. 2
Staré odrůdy jádrovin na Podblanicku (8) - Muškatelka letní a Boskova láhvice (P. Jakubův) ................................ 3
Naučná stezka s geocachingem v Týnci nad Sázavou (D. Povolný) ............................................................................ 4
Zakladatel první svépomocné záložny v zemích Koruny české – Jan Pláteník a budova
Občanské záložny ve Vlašimi (J. Moudrý) ............................................................................................................... 5
Sázavské Slavíny (M. Štědra) .......................................................................................................................................... 8
Karl Auersperg a Vlašim počátkem I. války (J. Nusek) ............................................................................................. 10
Zmizel němý svědek zašlé slávy (M. Votruba) ............................................................................................................. 12
Stavebně historický vývoj špýcharu (K. Císař) ........................................................................................................... 14
Z pamětní knihy jankovské farnosti (J. Coufalík) ...................................................................................................... 15
Výstava k 100. výročí založení Československých legií (J. Kulík) ............................................................................. 19
Loutkáři v Týnci nad Sázavou (J. Konvička) .............................................................................................................. 22
PŘÍLOHA
Ze starších čísel
Generál Stanislav Čeček (A. Kroutil) ......................................................................................................................... I
Regionální pověsti, povídky, vyprávění a poezie
Dopis z fronty (4) (J. Jindráková) ............................................................................................................................. II
Regionální literatura
Mezi mořem a řekou – Kronika pozemského putování svatého Prokopa (M. Štědra) ....................................... III
Múza hudební (J. Pavelka) ....................................................................................................................................... III
Kalvárie u Miličína (J. Nusek) ................................................................................................................................. IV
Chocerady v pohlednicích (M. Štědra) ..................................................................................................................... V
Zprávy a sdělení
Krásy Podblanicka v barvách dřeva – intarzie Antonína Brožka st. (E. Hájková) ............................................. V
Základní kámen Vodního domu byl položen (T. Ptáčková) ................................................................................... VI
Slavnost v Šetějovicích (J. Dědič) ........................................................................................................................... VII
Pravidelná dávka inspirace (J. Dufalová) ............................................................................................................... IX
Zprávy ze Záchranné stanice pro živočichy ČSOP Vlašim (S. Němec) ............................................................... X
Do tohoto čísla Pod Blaníkem přispěli ............................................................................................................................ XI
Přehled plánovaných akcí Muzea Podblanicka a ČSOP Vlašim ................................................................................... XII
VÁŽENÍ ČTENÁŘI,
Ročník XVIII. (XL.), číslo 4, 2014
Vlastivědný čtvrtletník Benešovska,
Vlašimska, Voticka, Českého Meránu
a Dolního Posázaví.
První číslo Pod Blaníkem vyšlo v roce
1921. Po padesátileté odmlce bylo
roku 1997 jeho vydávání obnoveno.
Vydává Český svaz ochránců přírody
Vlašim a Muzeum Podblanicka
ve spolupráci s AOPK ČR, Správou
Chráněné krajinné oblasti Blaník.
Adresa redakce: Podblanické
ekocentrum ČSOP, Pláteníkova 264,
258 01 Vlašim
Tel./fax: 317 845 169, 317 845 965
E-mail: [email protected]
Internet: www.csopvlasim.cz
Administrace: Dagmar Tlustošová
Redakční rada: Mgr. Radovan Cáder
Prof. RNDr. Lubomír Hanel, CSc.
Mgr. Václav Kovařík
PhDr. Jindřich Nusek
Ing. Pavel Pešout (předseda)
PhDr. Ivana Preislerová
Slávka Rýdlová
Milan Štědra
Mgr. Jan Urban
PhDr. Libuše Váňová
Ing. Jana Zmeškalová
Tiskne: VaMB s. r. o. Štěchovice
Uzávěrka tohoto čísla: 15. 11. 2014
Registrováno OkÚ Benešov, č. 43/97
Evidenční číslo MK ČR E 10738
ISSN 1213-1040
Cena: 20 Kč vč. DPH,
pro členy ČSOP Vlašim zdarma
Předplatné časopisu a inzerci lze
objednat na adrese redakce.
Název a logo Pod Blaníkem je národní
ochranná známka zapsaná v rejstříku
Úřadu průmyslového vlastnictví.
Časopis Pod Blaníkem a další
regionální publikace lze zakoupit
na následujících prodejních místech:
Benešov: Knihkupectví Daniela,
Masarykovo nám.; Turistické informační centrum, Masarykovo nám.;
Kamberk: Smíšené zboží; Kondrac:
Potraviny Macešková; Louňovice
p. Blaníkem: Infocentrum; Smíšené
zboží; Načeradec: Potraviny
Hergeselová; Sázava: Infocentrum;
Vlašim: Podblanické ekocentrum ČSOP
Vlašim; Muzeum Podblanicka, zámek
Vlašim; Knihkupectví Žížalová,
Komenského ul.; Podblanické
infocentrum, zámek Vlašim;
Zvěstov: Smíšené zboží Žák.
uplynulý rok 2014 se nesl mimo jiné ve znamení sta let,
jež uplynuly od vypuknutí první světové války. Také náš
časopis se ve svém XVIII. ročníku tomuto tématu pochopitelně na svých stránkách věnoval a ani v jeho posledním
čísle tomu nebude jinak. Jak probíhaly první válečné roky
ve Vlašimi, přibližuje ve svém příspěvku J. Nusek, působení československých legií pak dokumentuje výstava, o níž
informuje J. Kulík. V příloze je ze starších ročníků převzatý příspěvek A. Kroutila věnovaný rodáku z našeho kraje
a „hrdinovi od Zborova“ generálu Čečkovi, také zde naleznete otištěnou čtvrtou, poslední část dopisu Jana Dvořáka z válečné fronty a příspěvek J. Dědiče je dokladem, že
na padlé v této válce nezapomněli v Šetějovicích, kde jim
byl odhalen nový pomník. Ale nejen příspěvky s tematikou
první světové války našly své místo v tomto vydání. Kromě
mnoha dalších zajímavých článků je věnován velký prostor
též památkám a historickým objektům. Ať už těm, které mají
to štěstí a i v současnosti slouží lidem k potěše i poučení,
o takových jsou příspěvky J. Moudrého o vlašimské záložně,
M. Štědry o sázavských hřbitovech, K. Císaře o špýcharu
v Olbramovicích nebo J. Dědiče o opravených kapličkách
v Šetějovicích a Dolních Rápoticích, i těm, které to štěstí
neměly a nenávratně zanikly, což je případ Kotrčova mlýna
v Trhovém Štěpánově, kterému je věnován příspěvek M.
Votruby. Více než potěšitelné je i to, že ani v tomto čísle
našeho časopisu nechybí zprávy o budování nových atraktivních cílů na Podblanicku – D. Povolný informuje o nové
naučné stezce v Týnci nad Sázavou a T. Ptáčková o položení
základního kamene Vodního domu u vodní nádrže Švihov.
A závěrem mi dovolte malou všetečnou otázku – víte, co se
ukrývá za zvukomalebnými názvy Muškatelka letní a Boskova láhvice? Pokud netušíte nebo máte jen velmi mlhavou
představu, co by to mohlo být, pak si rozhodně nenechte
ujít další díl zajímavého seriálu P. Jakubův věnovaného
krajovým odrůdám jádrovin na Podblanicku.
Uzávěrka dalšího čísla časopisu Pod Blaníkem (1. číslo
XIX. ročníku) bude 20. února 2015. Uvítáme kratší i delší
příspěvky o přírodě, krajině, životním prostředí, historii,
kultuře i současném dění na Podblanicku. Podělte se o své
poznatky a dojmy z malebného Benešovska, Vlašimska, Voticka, Dolního Posázaví, Českého Meránu a České Sibiře.
Příspěvky vítáme v elektronické podobě, ale přijmeme je
v jakékoliv písemné formě. Články pokud možno doplňte
fotografiemi, pérovkami či jinými ilustracemi.
Jménem redakční rady vám přeji příjemné čtení a do roku
2015 mnoho zdraví a štěstí.
Radovan Cáder
CO DĚLAJÍ VÁŽKY V ZIMĚ?
Vážky patří mezi všeobecně známé nápadné živočichy, kteří se objevují v blízkosti vod. Jejich aktivita je výrazně ovlivněna teplotou a slunečním zářením. Patří mezi typické heliofilní živočichy, jejichž
chování je výrazně ovlivněno Sluncem. Stačí, aby
v letní den Slunce zašlo na chvíli za mraky, a vážky
obvykle přestávají létat a často usedají na vegetaci.
Jakmile začne Slunce opět zářit, vážky opět začnou
čile létat. Toto charakteristické chování bylo ověřeno na Podblanicku i během zatmění Slunce v roce
1999, kdy se náhle zešeřilo a došlo ke zřetelnému
snížení teploty. Vážky na tuto skutečnost reagovaly
obdobně jako každý den navečer, neboť odlétaly
do okolních porostů přečkat domnělou noc. Jakmile
zatmění pominulo, vážky se vrátily zpět na své stanoviště a pokračovaly v denní aktivitě. Na sklonku
léta a na podzim vážky z okolí vod ubývají a jakmile
se začnou objevovat noční mrazíky, zmizí docela.
Kam se ale poděly?
Pozdní druhy vážek létají někdy až do časného
podzimu a na konci jejich života můžeme nacházet
jedince s omšelým zbarvením a často poškozenými, do různé míry potrhanými křídly. To naznačuje
konec jejich životní pouti. Ostatně z přírody mizí
i jejich přirozená potrava, kterou tvoří především
různé druhy drobného hmyzu. Jak je ale možné,
že se vážky opět v hojném počtu objeví následující
jaro? Odpověď je nabíledni, zimu totiž přečkávají
jejich vajíčka nebo larvy žijící ve vodě. Nabízí se
tedy konstatování, že všichni dospělci našich vážek
na podzim uhynou. Ale to není pravda. Z tohoto
obecného pravidla totiž existují v našich podmínkách dvě výjimky. Jedná se o dva druhy drobných
hnědavě zbarvených šidélek, která přezimují ve stádiu dospělce. Takřka po celém území našeho státu se
vyskytuje šídlatka hnědá (Sympecma fusca), mnohem vzácnější je šídlatka kroužkovaná (Sympecma
paedisca), která se objevuje jen na relativně malém
území v západních Čechách. Na zimu tyto šídlatky zalézají v závětří do vhodných úkrytů a škvír
ve vlhké dřevinné vegetaci, která je dostatečně zastíněná. Zde přečkávají zimu až do prvních jarních
dní, kdy je sluneční záření znovu probudí. Jedná
se vlastně o první druhy vážek, které se někdy již
v předjaří v naší přírodě objeví. Jsou odolné na chlad
a bylo zjištěno, že se mohou pohybovat (lézt) ještě
při teplotě -4 °C (to je teplota, která naše ostatní
druhy vážek již zahubí). Na Podblanicku se z uvedených druhů objevuje nenápadná šídlatka hnědá.
Tento druh lze zastihnout od února až po počátek
listopadu. Často odpočívá na rostlinách nad vodou,
na březích či v blízkém okolí vody. Šídlatka hnědá
patří mezi téměř ohrožené druhy. Dne 3. 11. 2014
jsem pozoroval pomalu šplhajícího jedince této
šídlatky na omítce budovy Správy CHKO Blaník
v Louňovicích. Pomalu směřovala k dřevěnému balkonu a možná, že ve zdejších škvírách mezi prkny
nalezla vhodné místo na přezimování.
Lubomír Hanel
Foto: autor
Šídlatka hnědá (Sympecma fusca).
2
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 4
STARÉ ODRŮDY JÁDROVIN NA PODBLANICKU (8)
Pokračujeme v našem seriálu o starých odrůdách, se kterými se
můžeme na Podblanicku setkat:
Muškatelka letní
Muškatelky byly dle odborné literatury vždy velmi oblíbené a hojně pěstované hrušky. V naší krajině
se osvědčila hlavně Muškatelka letní. Tato hruška
neznámého původu byla vysazována hlavně na Moravě, ale své místo si našla i v Čechách. Na polohu
není náročná, i když ve vyšších polohách by se měla
vysazovat do teplejších míst. Ovoce rodí malé až
střední velikosti, pěkného hruškovitého tvaru. Plody
mají žluto-zelenou barvu, při dozrání na osluněných
částech může červenat. Slupku mají hrušky tenkou
a mastnou. Muškatelka se využívala hlavně jako
stolní ovoce, případně byla vhodná pro zavařování
či sušení. Dužnina je chutná, velmi sladká a výrazně
muškátové chuti. Na teplých stanovištích dozrává
v první polovině srpna a jako ostatní letní hrušky
je vhodné ji česat asi 10 dní před uzráním. Bohužel
i přes její údajné dřívější velké rozšíření se nám
Muškatelku letní při našem mapování starých odrůd
zatím na Benešovsku nalézt nepodařilo.
Boskova láhvice
Jinak na tom je další zajímavá stará odrůda hrušky
s názvem Boskova láhvice. Tato odrůda je zastoupena jedním exemplářem i v sadě starých odrůd jádrovin u Jetřichovic na Sedlecku-Prčicku. Tato stará odrůda pochází pravděpodobně z Belgie nebo Francie.
V dřívějších dobách se pro své kvalitní vlastnosti
velice rychle rozšířila po celé Evropě. Jak již její
název napovídá, jedná se o hrušku s typickým lahvovitým tvarem. Hodí se spíše do teplejších oblastí
a nižších poloh. Již ve středních nechráněných oblastech rodí drobné ovoce. Plody jsou kryty jemnou
rzí a po úplném dozrání získávají zvláštní hnědo-pomerančovou barvu. Dužninu má jemnou, máslovitou, velmi sladkou a šťavnatou. Plody dozrávají
počátkem října až do listopadu. Dříve se využívala
hlavně jako stolní ovoce, pokud bylo těchto hrušek
přebytek, dají se plody zužitkovat do povidel, na křížaly nebo do zavařenin.
Pavel Jakubův
Plody Boskovy láhvice (Moravské ovoce, František Suchý 1907).
3
NAUČNÁ STEZKA S GEOCACHINGEM V TÝNCI
NAD SÁZAVOU
Již před čtyřmi roky se na půdě Vlastivědného
klubu města Týnec nad Sázavou a okolí zrodila myšlenka na vybudování naučné stezky v Týnci
a okolí, protože zde dosud žádná nebyla. Zajímavý nápad byl na světě, ale dále bylo nutné sehnat
peníze na projekt a jeho realizaci. S pomocí Lucie
Onderčaninové jsme potom podle tehdejších podmínek programu Leader Místní akční skupiny (dále
též MAS) Posázaví vypracovali náš první projekt
a požádali o dotaci. Jak už to někdy bývá, hned
napoprvé jsme neuspěli a více štěstí jsme neměli
ani s dalšími třemi žádostmi o dotaci do podobných
programů na republikové i regionální úrovni.
Teprve jako žadatelé 11. výzvy Strategického
plánu Leader 2007 – 2013 jsme se konečně dočkali a na jaře letošního roku získali prostřednictvím
MAS Posázaví dotaci 948.179 Kč na náš projekt.
Po letech čekání a zklamání jsme se mohli pustit
do práce. Realizace byla rozdělena na dvě etapy
– rekonstrukci historické stezky od řeky ke hradu
(nová cesta s kamennými schody a dřevěným zábradlím) a na instalaci naučných panelů s herními prvky
včetně jejich výroby. Obojí se podařilo zpracovat
a dokončit v době prázdnin – rekonstrukce skončila v červenci a instalace panelů proběhla v srpnu.
Město Týnec nad Sázavou se na projektu podílelo
finančně, protože dotace pokryla pouze část nákla-
dů na rekonstrukci historické stezky a zbytek by
vlastivědný klub jen stěží zajistil z vlastních zdrojů.
Administrativní vedení projektu rovněž zabezpečilo
město prostřednictvím projektové manažerky, abychom správně splnili všechny podmínky dotace.
Na tvorbě obsahu panelů jsme se však podíleli rozhodující měrou spolu s dalšími dobrovolníky z řad místních občanů, příznivců geocachingu
a zdejších skautů. Vznikly tak krátké, ale výstižné
texty z oboru historie, biologie, geografie a geocachingu doplněné fotografiemi a zajímavými herními
prvky pro děti. Výsledkem projektu je 5,5 km dlouhá
městská naučná stezka s devíti zastaveními. Část
naučné stezky vede i lesem a v úseku od Památného
dubu na Cihelnu je nutné překonat převýšení 70 m.
Odměnou za namáhavější výstup je krásný výhled
a romantické místo uprostřed přírody. Návštěvníci
se tak zhruba během dvou hodin seznámí s nejdůležitějšími přírodními krásami a kulturními památkami Týnce a nejbližšího okolí. Stezka se však bude
využívat nejen k volnočasovým aktivitám, ale také
ke studijním účelům. Žáci a studenti si tak mohou
přímo v terénu ozřejmit a upevnit teoretické znalosti z učebnic, nemluvě o lepším pochopení celého
kontextu probírané látky. Projekt by měl také pozitivně ovlivnit vztah dětí a mládeže k jejich regionu
a místu, kde žijí. Věříme, že naučná stezka zaujme
Rekonstrukce historické stezky od hradu k řece (foto: MěÚ Týnec nad Sázavou).
4
Slavnostní otevření naučné stezky 13. září 2014 (foto: I. Povolná).
všechny generace a bude dobře a dlouho sloužit
obyvatelům i návštěvníkům města.
Široké veřejnosti se stezka představila v sobotu
odpoledne 13. září, kdy se uskutečnilo její slavnostní
otevření. V 16.00 se tak u prvního panelu stezky
(Nádraží) na autobusovém nádraží i přes občasný
déšť sešlo na 40 občanů, členů vlastivědného klubu
a zástupců města. Po slavnostním zahájení provozu
stezky a spuštění internetové aplikace ke geocachingu, se účastníci přesunuli na MěÚ v Týnci, kde na ně
čekalo drobné pohoštění.
V 16.30 se poté většina z nich odebrala k druhému
panelu u mostu, kde začala komentovaná procházka
po trase stezky. U každého zastavení (Most, Řeka
a mlýn, Kostel, Mokřad, Památný dub, Cihelna,
Janečkova vila a Infocentrum) se tak občané z úst
autorů historických a přírodovědných textů i herních
prvků pro děti (různé hlavolamy a buzola na Cihelně), mohli dozvědět leccos zajímavého o Týnci
a jeho blízkém okolí. K poslednímu zastavení u Infocentra došly po třech hodinách chůze téměř tři
čtvrtiny návštěvníků.
Procházku po týneckých pamětihodnostech by si
však neměli nechat ujít ani přespolní, turisté a cyklisté. Průvodcem jim přitom bude malý roztomilý
čertík, který přijel do Týnce Posázavským pacifikem
z Prahy. Tak tedy šťastnou cestu.
Daniel Povolný
ZAKLADATEL PRVNÍ SVÉPOMOCNÉ ZÁLOŽNY
V ZEMÍCH KORUNY ČESKÉ – JAN PLÁTENÍK
A BUDOVA OBČANSKÉ ZÁLOŽNY VE VLAŠIMI
U kolébky této první svépomocné záložny byl vlašimský rodák obuvník Jan Pláteník. Tento rok uplynulo 195 let od jeho narození (21. 7. 1819) a 120
let od jeho úmrtí (14. 1. 1894). Myšlenka založení
záložny vznikla v roce 1858 a u jejího vzniku byl
také Pláteníkův přítel Vojtěch Červ, krejčí a krupař,
a P. Josef Korlus.
Otec Jana Pláteníka byl také obuvnický mistr
a syna chtěl mít učitelem. Proto jej posílal ještě
na hodiny panu řídícímu učitel Antonínu Hellerovi
5
Jan Pláteník (1819 – 1894).
ve Vlašimi, který, jak známo, byl otcem významných synů. Ferdinanda (1824 – 1612), hudebně
vzdělaného po otci, vedl s Bedřichem Smetanou
v Praze klavírní ústav a byl autorem hudby k tehdejšímu tanci Česká beseda. Saturnina (1840 – 1884),
žáka arch. Josefa Zítka, tvůrce Národního divadla
v Praze, o kterém bude ještě v tomto článku řeč.
Za zmínku stojí i třetí syn učitele Antonína Hellera,
Servác (1845 – 1922), žurnalista, spisovatel a redaktor Národních listů, který také redigoval s básníkem
Svatoplukem Čechem časopis Květy.
Vraťme se však k životní pouti Jana Pláteníka.
Nějaký čas žil u příbuzných v Prešpurku v Uhrách,
kde měl chodit do školy, ale nakonec se u otcova
bratra vyučil obuvnickému řemeslu. Po šesti letech
se vrátil do Vlašimi, jeho rodiče již nežili a dědictvím byla zadlužená chalupa a starost o rodinu.
Jan Pláteník však byl člověk velmi přičinlivý,
pustil se do práce, začal provozovat obuvnické
řemeslo a ve Vlašimi byl brzy oblíben. Nebyl jen
zručným řemeslníkem, ale i znamenitým muzikantem. Společně s hodinářem Vojtěchem Kulíčkem
založili ve Vlašimi hudební sextet. V něm hrál první
housle, působil v mnoha kulturních spolcích, např.
v pěveckém spolku „Blaník“. Ze starých písemných
pramenů je známo, že Jan Pláteník byl člověk vytrvalý, důvěřivý a dobrý vlastenec. V roce 1847 byl
také zakládajícím členem prvního „Čtenářského
spolku“ ve Vlašimi, ten byl základnou k posílení
národního uvědomění.
6
V roce 1857 byl Jan Pláteník již zmíněným sousedem Vojtěchem Červem upozorněn na články
o zakládání záloženských kas v zahraničí. V neposlední řadě to byl také článek z roku 1857 redaktora časopisu „Posel z Prahy“ Františka Šimáčka
s názvem: „Záložní kasy, ústavy k pomožení stavu
pracovnímu čili cesta k nabytí zámožnosti“. Této
myšlenky se Jan Pláteník horlivě ujal a k poradě
o tomto záměru také pozval vlasteneckého kněze
P. Josefa Korluse. Výsledkem bylo, že dne 14. 3.
1858 spolu s dalšími 18 sousedy, mezi kterými byli
také např. Jan Slabý, František Havlík a František
Zenkl, a s vlašimskými vlasteneckými kněžími
založili svépomocné úvěrové družstvo, první „záloženská kasa“, neboli první peněžní ústav toho
druhu v zemích Koruny české.
Cesta k tomuto cíli, jak to ostatně bývá, nebyla
jednoduchá. Tehdejší vlašimský purkmistr František Říha nebyl tomuto počinu příliš nakloněn, ale
po projednání u podkrajského Jírovce byl zaznamenán úspěch.
Prvním sídlem této nové záložny byl přízemní
dům čp. 313, který stál v Loretské, dnešní Komenského ulici, zhruba proti dnešní Střední průmyslové
škole. Domek vlastnil Jan Pláteník a zde také bydlel.
Na tomto domě byla dne 28. září 1908 osazena pamětní deska při oslavách 50. výročí vzniku záložny, nyní je tato deska uložena Muzeu Podblanicka
ve Vlašimi.
Tolik jen velice stručně k historickému nahlédnutí do začátků vzniku tohoto prvého peněžního ústavu
v Čechách a k osobnosti zakladatele Jana Pláteníka.
Za pozornost zajisté stojí monumentální budova
Občanské záložny, čp. 48, postavená v roce 1872
na nároží ulic Pláteníkova a Na Valech jako pozdější sídlo záložny, která dodnes patří k nejhezčím
ve Vlašimi.
Tato ušlechtilá stavba, která stojí předsunutou
lodžií a ustupující nástavbou nad balkonem lodžie,
musí jen trochu citlivějšího pozorovatele upoutat.
Připamatuje mu něco tak známě milého, k čemu se
stavba dá přirovnat. Při bližším prohlédnutí upozorňují jemně profilovaná římsoví, ušlechtilý dekor fasády, čtyři pilastry s hlavicemi římských kompozit,
členící lodžii, opatřenou třemi frontálními, polokruhovými okny s jednoduchým ostěním na podobný,
ovšem honosnější dekor, známé vynikající budovy.
Po straně fasády jsou obdélná jednoduchá i sdružená okna, s pilastry s jónskými hlavicemi. Jemné
kuželky nesou římsoví a živočišný dekor včelky,
zdobí stěny stavby, jako symbol spořivosti. Ale nade
vše komponovaná nástavba s piastry a okénky doPod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 4
Občanská záložna ve Vlašimi, 2014 (foto: J. Moudrý).
7
Ukázka zápisu v jedné z prvních členských
vkladních knížek vlašimské záložny, 1858
(archiv autora).
vede vybavit pozornému a znalému pozorovateli
monumentální budovu – Národního divadla v Praze, provedenou v témže slohu, ovšem samozřejmě
honosněji.
Budova bývalé Občanské záložny ve Vlašimi
je skromnější, ale velmi ušlechtilou replikou naší
kapličky nad Vltavou. Vaše pozorování Vás vede
na správnou cestu, neboť stavitelem této pěkné budovy je žák geniálního Josefa Zítka, již zmíněný
v tomto článku, Saturnin Heller, v jehož díle jest
dobře patrný vliv velkého učitele.
Vlašim má tak zajímavou a cennou památku z této
české slohové epochy a svědčí o dobrém uměleckém
cítění ředitelstva peněžního ústavu. Budova je zachována v její vzácné slohové podobě do dnešních
dnů.
První svépomocná záložna v zemích Koruny české založená ve Vlašimi v roce 1858 byla na zemské
jubilejní výstavbě v Praze roku 1891 vyznamenána
Diplomem uznání s heslem: „Přijímá vklady do každé výše a zúrokuje tyto co nejvýhodněji.“
Budova odpovídající svému průkopnickému poslání krášlí město Vlašim dodnes.
Záložny při všem svém konání měly na mysli prospěch celku – obce, národa. Také Vlašimská záložna
od počátku své činnosti se snažila prospět obci. Tuto
skutečnost potvrzuje výstavba nové Obecní a Měšťanské školy ve Vlašimi (dnes SPŠ), v letech 1873
– 74 od stejného stavitele, tedy Serváce Hellera,
s neocenitelnou zásluhou právě Občanské záložny.
Záměr postavit důstojný pomník Janu Pláteníkovi
před budovou Občanské záložny vznesený dne 9.
dubna 1938, při 80. Valné hromadě se neuskutečnil.
O symbolickou vzpomínku u příležitosti 155. výročí založení Občanské záložny se v minulém roce
postaralo Město Vlašim instalací pamětní tabulky
na tomto objektu.
Josef Moudrý
SÁZAVSKÉ SLAVÍNY
Prostor dnešního města Sázavy byl od pradávna
důležitým přechodem přes stejnojmennou řeku.
Není tedy divu, že na katastrech města bývala celá
řada pohřebišť. Nejstarší dochované je slovanské
mohylové pole z 9. století ležící nad Čertovou
brázdou u Mělníka. Po příchodu poustevníka Prokopa na počátku 11. století se stal jím založený
klášter nejvýznamnějším pohřebištěm celého údolí.
Sám Prokop byl slavnostně pohřben v kostele, který
zbudoval, a jeho hrob se stal uctívaným poutním
místem. V roce 1204 byl Prokop kanonizován a úcta
k němu dostoupila vrcholu. Když po husitských válkách začal klášter chátrat, nechal v roce 1588 císař
Rudolf II. ostatky přenést na Pražský hrad do kos8
tela Všech svatých. Z antropologicko-lékařského
výzkumu prof. Emanuela Vlčka v roce 1987 však
vyplynulo, že přenesené ostatky zřejmě nepatřily
sv. Prokopovi, a tak se naskýtá hypotetická možnost, že jeho ostatky jsou ukryté před husity někde
v klášteře.
Když v 18. století při přestavbě klášter vyhořel,
dal opat Ananstazius všechny náhrobní kameny
„a pomníky mužů slavných a starých rodů českých, kteří z úcty a důvěry ke sv. Prokopu na Sázavě, zvláště v křížové chodbě konventní místo
posledního odpočinku byli zvolili, jichž počet byl
prý dosti znamenitý, vybourati a do základů nové
stavby vložiti, aniž se byl předtím o opis neb výkres
Slavnostního otevření a vysvěcení pietního místa se ujal kardinál Dominik Duka.
jejich postaral.“ Tak podle historika Františka Krásla
zanikl jeden ze sázavských Slavínů.
Někdy od konce 14. století se až do třicátých
let minulého století pohřbívalo u kostela sv. Martina. Na tomto hřbitově skončila řada zajímavých
osobností, jako obrozenecký spisovatel a farář Jan
Chmela, herec Národního divadla Alfréd Karbus
nebo malíř Soběslav Hippolit Pinkas, dědeček Jiřího Voskovce, jehož hrobka s deskou od Bohumila
Kafky je v areálu U Martina zachována.
Po zrušení hřbitova u sv. Martina byl založen
v roce 1925 nový hřbitov. Leží za městem na jižní
stráni nad starou pražskou cestou u kaple sv. Anny,
ze všech stran obklopen lesem. Je zde pohřbena řada
významných osobností společenského a kulturního
života.
Po zbourání rodinné hrobky Kavalierů v roce 1981
byly ke sv. Anně do nově zřízené hrobky přeneseny ostatky zakladatele sklárny Františka Kavalíra
(1796 – 1853) a jeho ženy Antonie, rozené Adlerové
(1804 – 1879), pisatelky slavných Pamětí babičky
Kavalírové, Josefa Kavaliera (1831 – 1903), syna
zakladatele a majitel sklárny (1856 – 1903), Vladimíra Kavaliera, syna Josefa a majitele sklárny (1907
– 1919), hudební skladatelky Marie Srbové, rozené
Kavalierové (1860 – 1933) a dalších členů rodiny.
Na hřbitově je také pochován divizní generál Karel Voženílek (1883 – 1943), ruský legionář, účastník
bitvy u Zborova, dobytí Penzy a bojů u Čeljabinska,
velitel 1. pluku ruských legií a velitel 1. střelecké
divize. Po návratu do ČSR se stal velitelem 1. pěší
divize čs. armády a později přednostou 1. odboru
MNO, kterým byl až do svého předčasného penzionování po mnichovské zradě.
V levém horním rohu hřbitova je hrobka rodiny
Voskovcovy. Je zde pochován JUDr. Prokop Voskovec (1893 – 1977), bratr Jiřího Voskovce, překladatel z angličtiny, francouzštiny a ruštiny. Mimo
jiné přeložil i hru Alfreda Jarryho Král Ubu. Je zde
také jeho syn Prokop Voskovec (1942 – 2011), surrealistický básník, který po podepsání Charty 77
emigroval do Francie a dožil v Paříži.
Jsou zde ostatky Adrieny Borovičkové (1922 –
2009), neteře Jiřího Voskovce, překladatelky z francouzštiny a autorky vzácné knihy Voskovec a Wachsmanni (z rodinné kroniky a dopisů).
V kolumbáriu nalezneme pamětní desku akademického malíře Jaroslava Verise (1900 – 1983), žáka
prof. Preislera, Nechleby, Krattnera a Františka Kupky. Stal se členem Podzimního salónu a Salónu nezávislých umělců v Paříži. Měl tam i několik svých
výstav. V Paříži zůstal až do počátku II. světové vál9
Pohled na Sázavský hřbitov, na kterém je pochována řada zajímavých osobností.
ky, kdy se vrátil do své rodné vlasti. V letech 1944
– 1945 byl vězněn v koncentračním táboře Klettendorf u Vratislavi. Teprve koncem války se vrátil
do Čech. Koncem života se natrvalo usadil v Sázavě.
Na sázavském hřbitově je také pochován spisovatel Vladimír Tupý (1940 – 2013), akademický malíř
Otakar Oppl (1887 – 1966) a celá řada dalších zajímavých osobností.
Letos po delší době prošel hřbitov u sv. Anny rekonstrukcí, jejíž součástí byla přestavba vstupní brány,
kolumbária, cest a studny. Součástí rekonstrukce hřbitova se stala exhumace ostatků čtyř německých vojáků padlých během II. světové války. Jejich ostatky
byly exhumovány a převezeny na německé pohřebiště
v Chebu. Opravu za téměř tři miliony korun ze dvou
třetin pokryla dotace ze Strategického plánu Leader.
Pietní místo bylo po úpravách slavnostně otevřeno
v neděli 12. října za účasti kardinála Dominika Duky.
Milan Štědra
Foto: V. Trmal
KARL AUERSPERG A VLAŠIM POČÁTKEM I. VÁLKY
Majitel vlašimského velkostatku Karl Auersperg
patřil k předním zastáncům válečné odvety Srbsku.
Spolu s prezidentem panské sněmovny Alfredem
Windisch-Graetzem se dobrovolně přihlásil již 27.
července 1914 u ministra zeměbrany Friedricha
Georgiho. Dva dny po vyhlášení částečné mobilizace
jako záložní rytmistr jezdectva. Dobový tisk zdůrazňoval, že knížeti „jest 54 let“ a že nastoupil „současně se svým povolaným synem“. Auersperg vstoupil
do 13. divize Zeměbraneckého pluku hulánů č. 5.
ve Stockerau u Vídně a byl rychle povýšen na plukovníka. Po 6. srpnu se zřejmě podílel na organizaci
odjezdu pluku na haličskou frontu. Pro postižené válkou věnoval již před 20. srpnem 10 000 korun, z toho
3 000 Červenému kříži a 1 500 výpomocné válečné
kanceláři. Důležitých bylo 5 000 korun „na podpory
rodin místních narukovaných vojínů a jiných, následkem války trpících“ v obvodech jeho velkostatků.
10
Pro obyvatele bývalého panství Vlašim připadlo
2 000 korun. Auerspergovy zámky se připravily
na „převzetí a zaopatření raněných a zotavujících se
vojínů“. Ve Vlašimi tak bylo po 20. srpnu přijato 10
raněných a 12 rekonvalescentů. V zámeckých prostorách vznikal na podzim 1914 lazaret Červeného
kříže, kam směřovali zřejmě i ranění z Auerspergova
pluku. Ve Vlašimi se tehdy léčili také vojáci původem
přímo z Haliče jako např. Anton Kott ze Zubromostů
(okres Žólkiew), Jedrzej Mandowski ze Stojanova
(okres Radziechów), Josef Zastawnik z Lahodówa
(okres Bródy) či Chaim Haipern ze Lvova. Zprávy
o rodinách se jim snažila zprostředkovat vlašimská
pracovnice kříže Marie Prachenská.
Obyvatelům Vlašimi také pomohlo Auerspergovo
nařízení, aby velkostatek půjčoval „od počátku války
každodenně jeden dvouspřežný potah zdarma“. A to
rodinám nezvládajícím polní práce následkem odvePod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 4
dení mužů nebo odevzdáním koní či povozů. Velkostatek sledoval i zásobovací situaci ve městě, kde
pod tlakem dodávek pro armádu přibývaly incidenty.
Již 31. srpna 1914 byla prověřována zásilka ovsa Bedřicha Roubíčka „pro vojenské zásobovací skladiště“.
Revizoři zjistili, že „oves jest vlhký, páchne ztuchlinou“ a je v něm „přimícháno starého spařeného ovsa,
prachu, písku a nečistoty“. Zásilka byla zabavena,
Roubíček zatčen a poslán ke krajskému soudu v Táboře. O rok později řešil vlašimský soud např. předražení drůbeže: Božena Vondráková z Kladrub „za kachnu
požadovala 3 k 20 h“ a byla odsouzena „k vězení na 3
dni a k pokutě 10 kor.“. Stejný trest vyslechla i Anežka Koutová z Radošovic, když „za 14denní housata
žádala po 2 k“. V červnu 1915 byl pak souzen rolník
Jan Říha, který „ve Znosimi prodal Marii Tůmové 3
a půl q brambor, a sice 1 q za cenu 16 kor.“ a „chtěl
využitkovati válečným stavem vyvolaných mimořádných poměrů“. Na rostoucí ceny potravin reagoval
Karl Auersperg v červnu 1916 dalším nařízením pro
„ředitelství velkostatků ve Vlašimi“. A sice, aby mléčné výrobky „i nadále prodávalo za ceny dosavadní tj.
1 litr mléka za 20 ha, 1 kg másla za 4 k.“
Končily první roky války, které ve Vlašimi
soudně vrcholily kauzou bývalého správce okresní hospodářské záložny „A. K.“ Ten opakovaně
expozituře nenahlásil zásoby osiva a komise u něj
„při prohlídce vykonané za četnické asistence“
nalezla „pod postelemi a v jiných úkrytech přes
100 kg žita“ a přibližně stejně pšenice i ovsa.
Po přiznání odešel v dubnu 1916 od vlašimského
okresního soudu s pokutou 10 korun a zabavením
zásob. Ve Vlašimi již tehdy působily dva lazarety
organizované Červeným křížem – v zámku a hostinci Na Knížecí. V kříži se významně angažovala
i nejmladší sestra Karla Auersperga, Aglae. Nejmladší Karlův bratr, Franz Auersperg, byl vrchním
lékařem opavské skupiny Červeného kříže v Haliči. Tam také v Rzeszówě zemřel vyčerpáním 16.
února 1918. I přes strádání auerspergských obvodů
v čele s Vlašimí zůstával Karl Auersperg vlivným
zastáncem války. Strávil ji převážně na „politické frontě“ panské sněmovny, kde vystupoval
proti státoprávním požadavkům národních frakcí. Především proti haličskému Polskému klubu.
Nezviklala ho ani bratrova smrt a v březnu 1918
hlásal v Říšské radě, „že se válčiti bude dále až
do konečného vítězství“.
Jindřich Nusek
Z použitých zdrojů:
Deníky Bohemia, Národní listy a Národní politika z let
1914 – 1918.
Šedivý, J.: Češi, české země a Velká válka 1914 – 1918.
Praha 2003.
Nedorost, L.: Češi v 1. světové válce 1. Praha 2006.
Bojová scénka vojáků před vlašimským zámkem (foto po r. 1914, archiv Muzea Podblanicka).
11
ZMIZEL NĚMÝ SVĚDEK ZAŠLÉ SLÁVY
Kotrčův (Zemanův) mlýn
Za posledních 30 let zmizela z města Trhový Štěpánov řada rodinných domků a různých objektů.
Žádný z nich však nezaujal občany města a okolí
jako demolice Kotrčova mlýna.
Nejen proto, že při pohledu od Chlumu a Javorníka působila nevalným dojmem chátrající budova, ale zejména proto, že v minulém století bývaly
mlýny jednou z dominant krajin, obcí a městeček.
Na mlýnech bylo do jisté míry závislé zemědělství. Jména a názvy jako pan otec, stárek, mládek,
krajánek, zámel apod. byly všeobecně známými
pojmy.
V životě obcí sehrály i velkou roli hlavně za druhé světové války, jak vděčně vzpomíná řada našich
občanů. Kolem mlýnů bylo neustále živo a nejinak tomu bylo i v případě našeho zdemolovaného
Kotrčova mlýna. Celý objekt sestávající z náhonu,
splavu, velkého a malého stávku, budovy se šalandou, dvora, pily a zahrady byl „eldorádem“ kluků
z dolního konce obce.
Jedna z posledních žijících pamětnic a zároveň
sousedka mlýna paní Anežka Zemanová vzpomíná. V dávné minulosti jejich usedlost včetně polí
a mlýna s celým příslušenstvím měla jednoho majitele a ženěním a vdáváním a tím i odkazy došlo
k rozdělení. Protože jméno „Kotrč“ se v análech Zemanova rodu od 18. století nikde nevyskytuje, má
pamětnice za to, že jde o přezdívku kvůli rozlišení
různých Zemanů v Trhovém Štěpánově. Opak je
pravdou, neboť Kotrčův mlýn byl právě pod tímto
jménem, stejně jako Holubův (pozdější Klinkerův)
a Panský (pozdější Tomaidesův) zapsán už v Berní
rule z roku 1654.
Krajánci (chudí vandrovníci), kteří byli vždy
s mlýny nerozlučně spjati, přicházeli vždy po potoce od Rataj a rádi v mlýně přebývali zvláště v zimě,
kdy podmínky pro přežití byly nejhorší. Zůstávali
i o Vánocích a v době zimních zabijaček byly výrobky pro ně určené (vánočka, mazanec, jaternice, jelita
apod.) vždy o poznání chudší, protože ani v mlýnech
nebylo nazbyt a muselo se hospodařit. Přinášeli různé zprávy a novinky ze světa, vypomohli při mletí,
ale i na louce, na poli a pak pokračovali ve své pouti
k dalšímu mlýnu. V mnoha případech se jednalo
i o šikovné řemeslníky, truhláře, tesaře apod., kteří
opravili, předělali a různě vylepšili stávající složení
nebo ostatní mlýnská zařízení. Pokud chodili ve skupinách, provedli i vyčištění přívodního a odvodního
potoka. V mnoha případech měli mezi sebou i har12
monikáře a pak se po večerech v okolí mlýna dlouho
do noci nesly různé melodie známých i neznámých
písniček, takže zde bývalo živo a veselo.
Ve mlýně našli příležitostnou práci i místní občané, hlavně za druhé světové války, kdy byla nouze
o potraviny. Bochník chleba nebo pytlík mouky byly
lepší odměnou než peníze, protože v té době byl
zaveden lístkový systém téměř na všechny produkty
potřebné k životu. „Pan otec“ měl takovou zvláštní libůstku, že při odměňování těchto pracovníků
(mouka, chleba) si při odchodu jmenovaných dotyčného zavolal zpět a s úsměvem přidal vždy ještě
dva krajíce chleba. Ovšem to všechno bylo za války
nebezpečné, přísně sledované, hrozilo udání protektorátním úřadům, internace v koncentračních
táborech, někdy i smrt. „Pan otec“ byl váženým
občanem, byl volen do zastupitelstva obce a byla
mu všude prokazována úcta a pozornost.
Vzpomínají ale i další občané. Z potoka, který
napájel oba stávky, se nechalo vytvořit na přilehlé louce v zimě kluziště jeho zahrazením několika
otýpkami slámy. Došlo to až tak daleko, že v padesátých letech minulého století starší mládež za pomoci několika dospělých zaplavenou a zamrzlou
louku ohradila mantinely v rozměrech normálního
kluziště na hokej, a dokonce instalovala osvětlení,
což byl na tehdejší dobu unikát nemající v širokém
okolí obdobu.
Ze vzpomínek nejmladší generace (dnes střední)
ožívají jména a zážitky blízkého souseda pana Pavla Chvojky. V té době se již v mlýně nemlelo, ale
sloužil ke šrotování obilí pro potřeby zemědělského
družstva. Přesto ale hlavně jeho okolí mělo pro tehdejší mládež svoje kouzlo. Když maminky z dolního
konce obce postrádaly necky na praní a máchání,
bylo jisté, že se na nich na obou stávcích prohánějí jejich ratolesti, a jména pachatelů nejen z dolní
části, jako Pavel Chvojka, Marcel Jiran, František
Tříška, Zdeněk a František Zabloudilovi, Vladimír
a Zdeněk Hotovcovi, Jaroslav Zenáhlík, ale i ostatní,
Stanislav Martínek ze školy, Antonín Hejný z Belíka
nebo František Albrecht až od Paseky, ožívají dnes
už jen ve vzpomínkách. Zvláště posledně jmenovaný se v té době proslavil, když při chytání ryb
pod splavem vytáhl z vody velkého pstruha, běžel
s ním doprostřed louky za ohromného řevu: „Klucí,
chytil jsem velrybu!“ Pro dnešní mladou generaci,
která vidí potok i „louži“ pod splavem téměř bez
života, nutno říci, že se jak v potoce, tak v hluboké
Bývalý Zemanův mlýn (foto: P. Pýcha).
velké tůni pod splavem neproháněla jen malá „chamraď“ jako vranka, střevle, mřenka nebo hrouzek,
ale i tloušť, pstruh a někdy i štika. Pod splavem se
mohlo koupat a ze splavu do hluboké tůně skákat.
Vzpomíná i Jaromír Veselý, jak skočil kamarádovi
na hlavu. V potoce byla i spousta raků, kteří se dali
chytat do ruky.
Na březích potoka i stávků rostly houby, především kozáci a křemeňáci, takže když se u Chvojků
vařila bramboračka, byly v ní čerstvé, ráno přinesené houby. Hustě porostlé břehy potoka, včetně
malého lesíka na stráni u splavu, tekoucí voda a její
šumění při pádu do jezírka pod splavem, zpěv ptactva a zvláště doba při západu slunce, zde vytvářely
krásnou romantickou atmosféru. Tomuto kouzlu
propadala i mládež, která se života kolem mlýna
zúčastňovala.
Vodní meandry, různá zákoutí a skrýše bývaly
svědky prvních dětských lásek, slibných pohledů,
nesmělých objetí a polibků, zvláště v máji, kdy rozkvétající příroda, večerní zapadající slunko a šumění
padající vody působily na duše tehdejší mládeže.
Zvláště některá děvčata z dolní části obce by mohla
vyprávět…
Ale i řada ostatních zde podobné pocity spojené
s doprovodem domů, často v jinou hodinu, než rodiče určili, prožívala, takže veškerá romantika pak
mizela pod přísnými pohledy rodičů. Ale i to všechno patřilo ke kouzelné romantice mlýnského období.
Tohoto života, o kterém se zde píše, se samozřejmě zúčastňovaly i mlynářovy dcery Jitka, Marie
a Božena, které již nejsou mezi námi.
Neúprosný čas spojený s pokrokem však všechno odvál do nenávratna. Zbyly po něm jen hezké
vzpomínky v řadě již značně prořídlých pamětníků.
Při pohledu na zatím holé místo, kde mlýn stával,
zůstanou v jejích myslích až do konce života.
Miloslav Votruba
13
STAVEBNĚ HISTORICKÝ VÝVOJ ŠPÝCHARU
Nejstarší feudální sídlo se v Olbramovicích předpokládá v sousedství kostela Všech svatých nejpozději na přelomu 12. a 13. století. Postupem času zde
vznikly dvě až tři tvrze, neboť rozrod Olbramoviců
to vyžadoval – Čejkové z Olbramovic, Dvořečtí
z Olbramovic a odtud také významná pražská větev.
Současná sýpka později hospodářského dvora,
od kostela západně položeného je zbytkem jedné
z těchto tvrzí. Zemská stezka zvaná Vitorazská
z Lince přes Tábor do Prahy vedla v dálkovém pohledu v Olbramovicích sice směrem na kostel, ale
detailně v místě se jednoduše klikatila přes náměstí.
Západně od náměstí stála samostatná tvrz.
Jednalo se o malou stavbu středověkého feudálního sídla s přímým sousedstvím vesnice. Sice
v rovině, ale s obranným systémem také pomocí
zavodnění místa. Vyhodnocení půdorysu přízemí
sýpky vykazuje na jihu čtvercovou místnost jako
součást celého obdélného půdorysu. Tato místnost
má na stěnách výrazné otisky skoro půlkruhových
čel valených kleneb s fragmenty starých omítek.
Dnes je zastropena dřevěným rámovým stropem.
Prostor této místnosti byl přístupný jen z vrchního
podlaží. Tato obranná věž navazovala na zděnou
obvodovou zástavbu. Typologicky se jednalo o kvalitativně nižší typ tvrze, které lze běžně zařadit do
14. století.
Přech Olbramovec (†1562) si vložil sobě dědictví
své znovu v desky 1550. Avšak Bohuchval Dvořecký (†1584) vzal tvrz pustou Olbramovice, při tvrzi
dvůr poplužný, pustý jeden a druhý na kterémž sedí.
Bohuchval seděl na dvoře Olbramovickém nějaký
čas, a jak se zdá, tvrz novou vystavěl (přestavěl).
Neb r. 1575 vložil si v desky zase Olbramovice tvrz
se dvorem. Jednalo by se tedy o renesanční přestavbu zase obytného charakteru. Do té doby lze zařadit
sgrafita na staré věži. Okna na věži, ale i na obytném
stavení, která byla segmentově (snad) zaklenuta a
větší, povětšině v osách dnešních oken. Také v interiéru patra sýpky na východní zdi původně věže
jsou psané renesanční fragmenty. V témže roce, tedy
v roce 1575, prodává Bohuchval Dvořecký (†1584)
Špýchar ve své současné zrekonstruované podobě (foto: Z. Bursík).
14
statek Olbramovice panu Adamovi Velemyskému
z Velemyšlovsi (†1609), který v roce 1590 a 1595
Olbramovice vkládá znovu v desky. Jeho děti však
dlouho Olbramovice nedrželi, neboť již 1614 je prodali Dorotě z Fürstenberku a na Léštně.
V tomto majetku se však olbramovické zboží špatným hospodařením dostalo do zadlužení, přecházelo
na dědice nezletilé, kteří měli ustanovené poručníky, docházelo tak ke spravování cizího majetku,
nemohlo být děleno na několik dílů, takže zemskými komisaři k tomu nařízenými bylo prodáno 1672
Ferdinandu Františkovi (†1686) hraběti z Vrtby na
Oticích a Janovicích jako stavební tvrze velmi sešlé. Přestavba tvrze, stále pro obytné účely, po této
koupi dokládá vložení dřevěného trámového stropu
do čtvercové místnosti s otisky, tehdy již bez kleneb.
Dendrochronologický průzkum zachytil časový horizont lesní těžby zdrojových stromů (vesměs jedle)
do roku 1664.
Objekt sloužil pak dále k obytným účelům až do
první čtvrtiny 18. století, kdy byl skutečně přestavěn
na funkční sýpku. Sem byly vloženy dnešní dřevěné konstrukce (mimo strop nad místností s otisky)
stropů. Dendrochronologický průzkum datuje těžbu
zdrojových trámů (jedle, smrk) do roku 1715. V první třetině 18. století dostalo průčelí architekturu s lizénami dole, se soklem nahoře asi s profilovanou
podokapní římsou, s okny dnešního tvaru, které byly
vestavěné do ploch starších okenních otvorů. Sjednocená nová byla i barevnost, jistě s různou barvou
v padlé ploše a jinou na lizéně, soklu.
V majetku Vrtbů byly do roku 1807, kdy přechází
odkazem Františka Josefa hraběte Vratislava z Mitrovic (1775 – 1849), V polovině 19. století dostala
sýpka (možná část, protože zde měřením byl zachycen požár) současnou krovovou konstrukci, dendrochronologicky zachycena doba těžby zdrojů do
roků 1838 – 39. Sem patří také dnešní jednoduchá
čtvrtkruhová štuková podokapní římsa.
Dalším majitelem byl Jakub Polák, který kupuje
sýpku s hospodářským dvorem, ale i s dalším starým
obytným stavením v roce 1873. Blízko po tomto
roce je možné zachytit i romantickou záchranu na
průčelích objevením a někde i doplněním renesančních sgrafit, zkracování nebo i odstraňování lizén,
výzdoby nad dveřmi vstupními otvory, vložení nové
kordonové římsy mezi lizény.
Karel Císař
Z PAMĚTNÍ KNIHY JANKOVSKÉ FARNOSTI
Ve druhé polovině 17. století procházelo Podblanicko po třicetileté válce – podobně jako celé Čechy – velmi těžkým obdobím, příznačným snahou
o postupnou obnovu válkou vyčerpaných a z velké
části zničených měst a vesnic. Dlouholetá válka
značně oslabila hospodářství i správu, a proto se
usilovalo o jejich obnovu. V církevní oblasti se to
i na Voticku projevovalo zdokonalováním soustavy far a jejich obvodů. V Jankově byla v tu dobu
fara zničená a neobsazená a duchovní správu tam
od roku 1656 zajišťovali faráři z Postupic. V roce
1703 převzali tuto správu už přímo v Jankově kněží,
kteří tam působili ve funkci administrátorů, a poté,
co byla jankovská administratura v roce 1761 opět
povýšena na faru, ve funkci farářů.
Když byl v letech 1720 – 1738 administrátorem
jankovské farnosti Kryštof František Pelikán, založil v roce 1734 pamětní knihu této farnosti. Kniha
v rozsahu 221 stran byla zpočátku psána latinsky,
později německy a poté tvoří její většinu česky psaný text. Záznamy v ní pocházejí z období od roku
1734 do roku 2001. Nejsou sice soustavné, avšak
i tak pamětní kniha obsahuje řadu zajímavých sdělení, která jsou zdrojem poučných a zajímavých informací i pro dnešní generace. Některé mají charakter
církevní, zatímco jiné odrážejí obecnější dějinné
a hospodářské události, jak se projevovaly v Jankově a jeho okolí. Nechybí ani zmínky o přírodních
jevech či o extrémním počasí.
Záznamy církevního charakteru se týkají například
generálních vizitací, které v Jankově konali pražští
arcibiskupové. Farář Jan Cvrček do pamětní knihy zapsal zprávu o vizitaci arcibiskupa kardinála
Bedřicha Schwarzenberka, který byl v Jankově 22.
července 1867 a o den později pak v Ratměřicích
a Šlapánově. U příležitosti těchto vizitací se také
udělovalo biřmování, jehož se třeba v onom roce
1867 zúčastnilo přes 500 biřmovanců. Roku 1901
vykonal v Jankově vizitaci arcibiskup Lev Skrbenský z Hříště. V roce 1924, když se v Jankově světily
nové zvony, přijel je světit pražský světící biskup
Dr. Antonín Podlaha. V roce 1927 zase byl v Jankově
na vizitaci arcibiskup Dr. František Kordač a o deset let později kardinál Karel Kašpar. Když v roce
1979 zemřel jankovský farář Jindřich Hasík, sloužil
v Jankově zádušní mši kardinál František Tomášek.
Řada záznamů v pamětní knize vypovídá o uskutečněných opravách kostelů sv. Jana Křtitele v Jankově a sv. Havla v Ratměřicích (filiálním kostele
farnosti), o opravách jejich mobiliáře nebo var15
han, které jsou často doprovázeny údaji o výdajích
na ně, popř. o dárcích, kteří výdaje pomohli uhradit. Protože po většinu popisovaného období byla
využívána instituce patronů kostelů, jimiž zpravidla byli majitelé panství nebo velkostatků, figurují v těchto záznamech i jejich jména. Například
ve 2. polovině 19. století to byl hrabě Otto Chotek,
tehdejší vlastník ratměřického zámku. Když hrabě
Chotek v roce 1889 zemřel, napsal o něm farář
František Svobodný: „Dne 23. listopadu zemřel
Jeho Excellencí pan hrabě Otto Chotek, majitel
panství Radměřického a patron zdejšího beneficia,
c. k. tajný rada, člen panské sněmovny atd. ve Vídni v stáří 73 let a byl dne 26. t. m. na centrálním
hřbitově ve Vídni pochován. Reqiescat in pace.
Zvěčnělý byl lidumil veliký, což uznávají nejen
jednotlivci, ale i celé obce. Kdokoli jej o pomoc
požádal, zajisté ji také obdržel, nemohl nikomu
ničeho odepříti. Chudí ztratili mnoho, velmi mnoho. Zvláštností jest, že zemřelý nikdy tak dlouho
se zde nezdržel jako letos, neboť odjel do Vídně
teprv 12. listopadu zcela zdráv. Pak úmrtí jeho každého překvapilo; právě za 14 dní po svém odjezdu
z Radměřic měl pohřeb.“
Zaznamenány jsou i údaje o stavbě drobnějších
církevních staveb v okolí. Farář Jan Cvrček do pamětní knihy napsal: „V roce 1865 vystavěli si nábož-
ní občané Skrýšovští zvoničku pěknou kamennou
prostřed návsi s plechovou vížkou svým nákladem
a s přislíbením, že chtějí o její další trvání a zachování v dobrém stavu pečovati. Zvonek z Prahy si
na mou radu od Bachmana přivezli a dali jej od p. t.
p. vikáře Votického Antonína Mládka v Arnoštovicích posvětiti. Já pak s jeho zplnomocněním jednoduchým posvěcením jsem tu zvoničku vysvětil u přítomnosti osadníků skoro ze všech bližších vsí dne
15. října 1865 v neděli 19. po sv. Duchu odpoledne.“
Farář František Svobodný zase píše o posvěcení nového jankovského hřbitova v listopadu 1887: „Všecky spolky a mnoho lidu věřícího jak domácího, tak
i přespolního neobyčejné slavnosti té se zúčastnilo.“
V roce 1901 se zase u záznamu o posvěcení kapličky
v Hrzíně uvádí, že „obec se písemně zavázala, že
vždy v dobrém stavu bude udržovaná.“ V listopadu
1909 farář František Svobodný také píše o posvěcení
rozšířeného hřbitova v Ratměřicích.
Smutné jsou záznamy o rekvizicích zvonů
v době první i druhé světové války, kterými utrpěl
jankovský i ratměřický kostel navzdory pokusům
o jejich zabránění. V roce 1942 farář Karel Pražák
o tom napsal: „Z Jankova 2 zvony zrekvírovány.
Umíráček s odůvodněním, že je prasklý, nebyl
vydán. Na rozkaz německého důstojníka, aby byl
vydán i „prasklý“ zvon, musil být tajně u Otrado-
Kostel sv. Jana Křtitele v Jankově.
16
Kostel sv. Havla v Ratměřicích.
vic rozbit a pak teprve odevzdán ve sběrně v Olbramovicích.“
Zajímavé jsou v pamětní knize i zápisy, které dokreslují atmosféru zaznamenávané doby. Již zmíněný farář Jan Cvrček v roce 1866 píše: „Zle matičko zle – Brandenburci zde!! Nejenom ale v naší
milé české vlasti, kterou zpustošili a oloupili, nýbrž i na požehnané Hané na Moravě v přemnohých
místech strašlivě hospodařili. … České Království
potřebuje oddechu i odměny za své utrpení a za své
obětě. … Bída jest veliká, zvlášť v zpustošených
krajích. U nás chvála Bohu válka nezuřila, ovšem ale
předce při návratu Prušáka přes Tábor dílem i přes
městečko Hory, Mladou Vožici jsme i v Jankově
byli postiženi jejich návštěvou. Já sám ve faře měl
jsem je ubytované 4kráte ve 2 týdnech. An příměří bylo a mír již podepsaný se očekával, nečinili
žádné rekvisice – avšak předce jest to pro faráře
v skrovném bytu obtíží tolik cizích hostí ubytovati
a živiti. Ovšem chovali se slušně. Měl jsem na nebevzetí P. Marie v domě farním oberšta, majora, 8
koní a pět mužů. Hned na to zase leutnantka mladého se sloužícím. Potom přijeli dragouni – měl
jsem rytmistra, 6 koní a 3 muže. Konečně pěchota
přibyla v značném počtu, neb an omylem snad Jankov považovala za větší město, bylo ustanoveno pro
Jankov 15 důstojníků, 826 mužů a 35 koní. Mým
prostřednictvím bylo něco mužstva do dvou nejbližších vesnic přeloženo, avšak předce jankovští sousedé měli i po 23 mužích. Já měl setníka, důstojníka,
4 muže a 4 koně. … Domkáři ubozí měli také po 2
mužích. … A však nemilého hosta strašlivého nám
v Čechách zanechali – choleru!“
Ve stejném roce farář Jan Cvrček také zapsal:
„Bída veliká o peníze i výživu. Lůzy bez práce
jest mnoho, jest drzá, poroučí si. Například onehdy
po obědě jsem četl v mém pokojíčku. Tu z čeledníku
slyším jakousi vádu. Přijda tam slyším od domácích
nářek, že jakýsi potula žádal o almužnu a když mu
děvečka dobře uvařenou a upravenou mrkev na míse
podala, on ji odstrčil řka: Takový neřád nejím ani
s masem, dejte mi telecí pečeni. To je smělost! Já
spěchám za ním, bych ho pokáral, darebák ale byl
již pryč.“
V závěrečném období první světové války zase
farář Karel Pražák, který v Jankově působil v letech 1918 – 1948, do pamětní knihy napsal: „Poměry válečné těžce dolehly na naši vlast. Vdovy
truchlily nad padlými manželi, dítky sirotci plakaly a trpěly, mnozí rodiče želeli ztrátu padlých synů
vojínů. Lidé trpěli mnoho. I o vezdejší chléb byl
takový nedostatek a bída, že bochník chleba poklá17
dá se za veliký dar. Daleko větší však byla nouze
o potraviny ve městech, zvláště v Praze, odkudž
přicházeli k nám do Podblanicka lidé i zámožní prosíce o trochu brambor, jichž zde byla hojná úroda.
Za chléb, omastek, maso nabízeli tito hladoví i zlato
a stříbro, knihy a předměty luxusní i pro každodenní
užívání. Bohužel někteří lidé omámení penězi využívali bídy chudáků ke svému obohacení. Ale za to
jsem mohl na druhé straně pozorovati sebezapření
a obětavost. Přišli do jistého statku chudáci: válečná
vdova a sirotci. V předsíni spatřili vařené brambory
pro dobytek. Prosili hospodáře, jenž právě s rodinou
seděl u oběda, aby jim dovolil vzíti si aspoň několik
brambor. Bída, jež prosícím dívala se z očí, byla
tak veliká, že hospodář s manželkou i dětmi vstal
od oběda a řekl ubožákům: „Pojďte, sedněte si a najezte se!“ Dal jim svůj vlastní oběd.“
Atmosféru, která byla v Jankově na konci první světové války, dokresluje tento záznam: „Koncem léta 1918 zavedli jsme v kostele zpěv národní
hymny „Kdo domov můj“. Lid s takovým nadšením
na sv. Václava ji zpíval, že až k slzám to dojalo. Cítil
každý, že to je hymna, která vytryskla z české duše
bohumilé.“ Avšak i v tu dobu se ještě projevily důsledky strastiplného válečného období. Farář Karel
Pražák o tom psal: „Začátkem října 1918 dostala se
k nám „španělská chřipka“. Prvý případ byl ve mlýně „Pila“, kamž chodili s mletím lidé z Neustupova
a jeho okolí. Celý říjen leželi mnozí ve veliké horečce. Zaopatřování bylo mnoho. Sotva jsem přijel
od jednoho, již u fary čekal zase povoz. Škola musila se zavříti, skoro v každém domku leželi těžce
nemocní, jimž mnohdy ani neměl kdo posloužiti.“
Po asi dalších dvaceti letech (v roce 1938) najdeme
v pamětní knize tyto záznamy: „V září vyhlášena
byla mobilisace. Všichni vojíni rychle nastupovali
ke svým plukům, neboť republika byla krajně ohrožena Německem pod vůdcovstvím Adolfa Hitlera.
Dne 26. září mluvil Hitler. Napadal lživě Československo, líčil útisk Němců. Vše byla pomluva, neb
u nás byl klid a pořádek a blahobyt. Lid zachoval
všude klidnou rozvahu, i když mu byl sdělen strašný mnichovský diktát.“ A o několik měsíců později:
„Dne 15. března překročila německá vojska hranice
drahé republiky. Naše vojsko staženo do kasáren,
kdež plakali naši obránci, že nebylo jim dopřáno krev
i život dáti za drahou vlast. Tanky a obrněné vozy
uvázly v závějích u Miličína, do Jankova dostaly
se až třetí den. Pancéřová jednotka byla umístěna
ve Voticích, kdež na náměstí stály obrněné vozy
a u radnice vlála německá vlajka s hákovým křížem.“
Zajímavé jsou v pamětní knize i zápisy popisující
18
extrémní přírodní živly či počasí. Tak v roce 1906
do ní farář František Svobodný napsal: „Dne 17.
června 1906 o ½7 byla zde silná bouře, krupobití
a průtrž mračen. Hráz u Pilského rybníka se protrhla,
most v Plačku stržen, louky zaplaveny, škrobárna
v nebezpečí, na Karlově se lidé museli z domů vystěhovat. Zem z polí odnesena, silnice poškozeny,
mosty odplaveny. Následkem přívalu vod strhán i jez
u Betaně, protrhána hráz u rybníka Marjána a spousty vod se valily k Popovicům, kde hráz prorvána a 13
stavení i s mlýnem buď odplaveno, nebo částečně
pobořeno. I několik životů lidských přišlo na zmar.“
Z roku 1929 zase pocházejí tyto zprávy: „Kruté
mrazy až do poloviny března. Děti kališťské navštěvující školu budenínskou, musily zůstati 1 noc
u známých v Budeníně, neboť nebylo možno ten den
pro vánici pro ně přijeti.“ A pak z léta téhož roku:
„Dne 4. července ve čtvrtek k večeru klesl tlakoměr
hluboko pod normál zdejší dávaje tušiti blížící se
bouři. A skutečně brzy ohromnou rychlostí přihnal
vichr černé mraky prachu. Síla větru byla taková, že
málokterá střecha jí odolala. Střecha fary na straně
západní a jižní skoro úplně zbavena byla taškové
krytiny a voda protékala stropy. Lesní cesty zataraseny spletí dřev. Značně utrpěl les Opatov mezi
Skrejšovem a Hrzínem.“
V roce 1944 byly do pamětní knihy vloženy
vizitky švédských důstojníků, kteří tehdy v okolí
Jankova prováděli odborný historický průzkum bojiště, na němž v roce 1645 bojovalo švédské vojsko
ve známé bitvě u Jankova. Výsledky jejich průzkumu pak byly zařazeny do knihy „Slaget vid Jankow“
pojednávající o bitvě, která vyšla ve Stockholmu
v roce 1945.
Jak je patrné, záznamy v pamětní knize mají
nejen charakter dokumentů o uskutečněných činnostech janovských farářů, ale ukazují i jejich
smýšlení a postoje k závažným obecnějším událostem a vývoji. Zvláštní významnou hodnotu pak
představují ve vztahu k poznávání regionu, v němž
vznikly.
Jaromír Coufalík
(foto: K. Coufalíková)
Literatura:
1. Liber memorabilium ecclesiae Jankoviensis.
2. Podlaha, Antonín: Posvátná místa Království Českého,
Vikariáty Berounský, Bystřický a Plzeňský. Nákladem
Dědictví sv. Jana Nepomuckého, Praha 1908.
3. Podlaha, Antonín: Posvátná místa Království Českého,
Vikariáty Sedlčanský a Votický. Nákladem Dědictví sv.
Jana Nepomuckého, Praha 1912.
VÝSTAVA K 100. VÝROČÍ ZALOŽENÍ
ČESKOSLOVENSKÝCH LEGIÍ
Pod tímto názvem byla v úterý 28. října 2014
otevřena zajímavá výstava v nově zřízené galerii
v přízemí bývalé záložny v ulici Na Valech ve Vlašimi, mimo jiné vzácné památkově chráněné budovy,
ve které byla dříve, ještě před časy České spořitelny,
první Občanská záložna v Čechách…
Československé legie jsou alespoň u starších čtenářů dokonale známy, mladí vědí o nich už poměrně
málo, často vůbec nic. Českoslovenští legionáři byli
z řad válečných zajatců, především zajatců na rusko-rakouské frontě. Tito vojáci prošli ohněm prvé
světové války na straně protirakouské koalice a byli
významným fenoménem, který přispěl ke vzniku
samostatného československého státu. Legie byly
téměř na všech frontách první světové války. Zmíníme jen dvě stěžejní události: bitvu u Zborova a sibiřskou anabázi, při které Legie ovládly téměř celou
Transibiřskou magistrálu.
Bitva u Zborova
Bitva vzplála ráno, či spíše již dopoledne 2. 7.
1917 jako součást Kerenského ofenzívy. Tři střelecké pluky Mistra Jana Husa (původně pluk sv.
Václava, přejmenován T. G. Masarykem), Jiřího
z Poděbrad a Jana Žižky z Trocnova nastoupily
proti přesile dobře vystrojené a vyzbrojené rakouské armády. Na straně Legií se nedostávalo hlavně
kulometů. I přes tento handicap byl díky ráznému
a drtivému útoku legionářů výsledek bitvy jasný.
Těžká porážka rakouské armády pochopitelně nebyla pro Legie zadarmo. Legionáři měli 185 padlých
a 700 zraněných. Nejvíce padlých bylo při dobývání
strategického návrší Mogila, kde padlo právě nejvíc
vojáků z řad legionářů. Tato bitva výrazně změnila postoj ruské vlády natolik, že zrušila jakákoliv
omezení z formování Legií z řad válečných zajatců
v Rusku, ale i výrazně změnila vnímání naší snahy
o vznik vlastního státu Čechů a Slováků celou světovou veřejností.
Sibiřská anabáze
Jiná situace nastala po tzv. Říjnové revoluci, kdy
nová bolševická vláda po tomto říjnovém puči uzavřela 3. 3. 1918 separátní mír s Německem. Ostatně
nejen uchopení moci v Rusku, likvidace carské vlády
a hlavně totální rozvrat ruské armády byl pravý účel
revoluce. Jak již dnes víme, Lenin sám, který se tohoPod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 4
to úkolu zhostil velmi zdatně, byl financován a podporován německými bankami a předními finančníky
z dalších zemí. Přesné číslo neznáme, ale hovoří se
o více než 15.000.000 říšských marek. Toto číslo
bude zřejmě ještě vyšší, historici se na přesné částce
stále nemohou shodnout. Každá revoluce něco stojí
a speciálně tato; později vyšla celý svět neskutečně
draho. Nejen tedy, co se peněz týká. Pitoreskní je především to, a také pro komunisty zcela nestravitelné,
že celý útok na Zimní palác jako takový byl v podstatě divadelně-operetní puč. Vše potřebné pro revoluci
bylo řečeno a uděláno již dříve. Útok na Zimní palác,
který „vešel do dějin“, jak nám ve škole říkali, měl
význam víceméně symbolický, jakési představení pro
širokou veřejnost, nebo ještě lépe, řečeno moderními slovy, taková revoluční „public relations“. Aurora
střílela slepými náboji, Zimní palác, klenot ruské neoklasicistní architektury, přestál revoluci bez větších
škod, nepočítáme-li několik rozbitých oken. Celá tato
estráda byla navíc poměrně chaoticky organizovaná.
Pokud byste tou dobou v Petrohradě byli, tak „zásadní změnu světových dějin“ bylo možno zaregistrovat
jen obtížně. Tramvaje v Petrohradě normálně jezdily,
obchody byly otevřeny, divadla hrála (dokonce v těch
dnech zde vystupoval světově známý ruský operní
pěvec Fjodor Ivanovič Šaljapin, burza pracovala, a to
dokonce bez znatelných otřesů. Děsivá zvěrstva rudé
totality, gulagy, čistky a popravy přijdou až o pár let
později…
Situace Legií se změnila zde dne na den; nová
ruská vláda (především Lenin, Trockij, Stalin) měli
zájem na eliminování poměrně dobře vyzbrojeného
a hlavě vysokou morálkou a kázní pověstného kontingentu čs. vojáků. Tedy odzbrojit a poslat směrem
na sever (Archangelsk) a zřejmě zpět do Německa. To
však bylo pro legionáře zcela nepřijatelné. Vojákům
hrozilo následné vydání rakouské armádě, obvinění
z vlastizrady a následky s tím spojené. Jejich snaha
byla jiná: Dojet do Vladivostoku po Transsibiřské
magistrále a odtud po moři do Francie, kde se měli
opět tito vojáci zapojit do bojů na západní frontě.
Situace se neustálým jednáním protahovala, napětí rostlo. Zásadní rozbuškou tohoto dramatu
byl incident na stanici Čeljabinsk, kdy záměrným
vyhozením těžké železné kolejové spojky z projíždějícího trénu s německými a maďarskými zajatci
byl vážně zraněn jeden z legionářů stojící poblíž
trati. Legionáři okamžitě vlak zastavili, došlo k bitce a nucenému vydání viníka incidentu. Ten byl
19
následně rozhořčenými legionáři lynčován a zabit.
Na oplátku místní sovět zatkl a uvěznil bez udání
důvodu deset našich vojáků, kteří se navíc dobrovolně dostavili na sovět k jednání o urovnání vzniklé
krize v Čeljabinsku. Už nebyla cesta zpět. Legionáři
se vyzbrojili v místních skladech zbraní, přepadli
budovu sovětu a osvobodili zajatce. Bylo rozhodnuto. Vlastní silou a i třeba za cenu bojů se dostat
po magistrále do Vladivostoku. A to i přes intriky
ruské vlády a Trockého obzvláště, který prosazoval
totální odzbrojení legionářů a tvrdé sankce za neuposlechnutí tohoto nařízení.
Ruská vláda dělala jednu fatální chybu za druhou.
Nechala zatknout členy České národní rady, kteří
s Leninem a ostatními vyjednávali. Tím se už nadobro odřízla od možnosti alespoň nějakým způsobem
kontrolovat téměř 40.000 mužů ve zbrani. Vojenské
trény vyjely na východ.
Zatčeného člena Národní rady Maxu donutil Trockij odeslat legiím telegram s příkazem ke složení
zbraní. Následkem bylo pouze to, že se ustavil nový
Provizorní výkonný výbor (Gajda, Čeček, Vojcechovský a další), který jakékoliv odzbrojení vojáků
striktně odmítl a o postupu do Vladivostoku bylo
rozhodnuto definitivně. Sibiřská anabáze, jak je tato
legendární cesta nazývána, započala. Nebyla jednoduchá, první válečný incident se stal hned u Omska
na stanici Marianovka, kdy část českých transportů
postupujících po magistrále na východ, dojely dva
ruské, dobře vyzbrojené trestné vlaky. Pokud Rusové předpokládali, že se legionáři vzdají, byl to
jejich tragický omyl. Pro Rusy to byla ukázkově
tvrdá lekce, jak se vede železniční válka a bilance
pro ně byla víc než děsivá: Oba vlaky byly ztraceny
(zajaty Legiemi) a také na ruské straně 250 padlých
a 128 zajatých vojáků. Poměrně velká část bolševiků navíc již v začátku boje utekla. Naši legionáři
ztratili pouze 28 vojáků a 15 jich bylo raněno. Legie
se stále, i přes fatálně vyhrocenou situaci, snažily
ujistit sovětskou vládu, že se nebudou (pokud to
půjde) vměšovat do vnitřních věcí Ruska a pakli to
bude možné (což s bolševiky nebylo až na výjimky
téměř nikdy), budou s nimi spolupracovat ve věci
hladkého průjezdu po magistrále do Vladivostoku.
Také to podle toho vypadalo. Trockij jednal
dokonce i se spojenci o zastavení a eliminaci
Legií. Naše vojáky ale už nemohlo zastavit nic.
Byli nuceni kvůli postupu za Bajkal zničit celou
Golikovovu armádu. Legionáři zajaté bolševiky
(Rusy) většinou propouštěli, ale Němce a Maďary, včetně čs. bolševiků někdy popravovali.
Mistrovským kouskem bylo potopení celé Bajkalské flotily, zastavení a zajetí ruského broněviku, tedy obrněného vlaku, který legionáři vylepšili, upravili pro svoje potřeby a přejmenovali
na „Orlík“. Dále pak tuhé boje o mosty a tunely
Slavnostního otevření výstavy se zúčastnil majitel galerie Milan Bísek (stojící vlevo) a také známý
režisér Zdeněk Troška.
20
Expoziční část ukazuje návštěvníkům jedinečnou sbírku artefaktů.
na Krugobajkalské železnici1. Operace v oblasti Bajkalu vedené gen. Gajdou byly pro význam
mise stěžejní. Nešlo ale jen o bojové akce. Legionáři museli udržovat magistrálu přes rozsáhlé sabotážní aktivity z ruské strany v provozu,
zvládnout železniční technologie, signální systém,
zajistit vodu a palivo pro lokomotivy, opravovat
škody na vozovém parku, mostech a železničním
svršku. Většina vojenských trénů se tak přes Čitu
a Mandžurii dostala pak do Vladivostoku a pak
velmi komplikovaně po moři zpátky domů. Válka
mezitím už skončila, ale i tak se vrátili do svých
domovů až v roce 1921, kdy část legionářů objela
vlastně celý svět. Doma to pro mnohé legionáře
nebylo jednoduché. Válka skončila a byl druhý
rok míru. A také, což je u vojáků prošlých ohněm
bitev obvyklé, těžko nesli pokřivenou morálku
a salónní mravy tehdejších, hlavně regionálních
a komunálních politiků. Docházelo k ostrým
konfrontacím a často i otevřeným nepokojům
a vzpourám, (Železná Ruda, Oslavany) kde v druhém případě bylo dokonce vyhlášeno v lokalitě
stanné právo.
Na Krugobajkalce je mimo mnoha mostů i 40 tunelů,
o které byly sváděny tuhé boje mezi Legionáři a bolševiky. 39 z nich legionáři uchránili před destrukcí a zavalením, jeden byl sice poničen, ale záhy opraven. 1
Připomínkou na původní účel budovy,
ve které nyní sídlí Galerie Občanská záložna,
jsou pamětní zdobné dlaždice.
21
Rusové na mnohé legionáře, hlavně vysoké důstojníky „nezapomněli“. Mnohé z nich dostihla první světová válka a především tedy konflikt s bolševickým Ruskem paradoxně ještě v roce 1945. Když
se k nám dostala na jaře tohoto roku Rudá armáda,
společně s ní šla pochopitelně i NKVD a její skutečně nekompromisní odnož SMERŠ, podléhající
přímo Stalinovi. Rudí komisaři této kontrarozvědky si bývalé bojovníky legií našli i po letech. Ti
z legionářů, kteří měli tu smůlu, že byli odvlečeni
do tehdejšího Sovětského svazu, skončili bez návratu v sibiřských koncentrácích.
Čs. legie se tak významně zapsaly v dějinách
vojenství, že jsou porovnávány svou strategií, statečností a kázní k dávným bojovým formacím antických dějin. Pokud historici říkají, že bez Legií
by nebylo nového samostatného Československého
státu, není to nadsazená chvála. Je to nezpochybnitelný fakt.
Výstava v Občanské záložně
Výstava byla otevřena za účasti mnoha hostů slavnostní vernisáží v nové soukromé galerii p. Milana
Bíska Na Valech, tematicky je zaměřena na Čs. Legie
v Rusku. Uvidíte mnoho vzácných a naprosto ojedi-
nělých artefaktů. Mimo trojrozměrných exponátů,
vzácných řádů a medailí, chladných a střelných zbraní, vojenského technického materiálu, uniforem, najdete zde velmi cenné dokumenty, mapy a fotografie.
Některé jsou zcela ojedinělé v celé České republice.
O to cennější je to, že celá tato výstava je postavena pouze na základě sbírky soukromé
sběratelky Terezie Vejvodové, která tak pokračuje v mnohaleté práci svého otce. Mimo naprosto
unikátních exponátů tu najdete i málokdy viděný
drobný vojenský materiál, jak pomůcky pro kartografy, dělostřelce, zdravotníky a spojaře. Výstava
je o to cennější, že v době po informačním embargu v letech 1948 až 1989 jsme nevěděli o Legiích
vůbec nic. Velké díky patří nejen majitelům sbírky,
ale i všem, kteří se na instalaci výstavy podíleli,
sponzorům a v neposlední řadě archiváři, p. Pavlu
Slabému, který se postaral o výběr, instalaci, popis
a potažmo celkovou koncepci výstavy.
Vzhledem k tomu, že národní uvědomění soustavně upadá, je takovýto počin dvojnásob chvályhodný, o vztahu k národní minulosti nemluvě. Výstava
potrvá zhruba, především i podle zájmu publika
do Vánoc 2014.
Jan Kulík
(foto: K. Matulová, A. Talpa)
OCHOTNICKÉ DIVADLO NA PODBLANICKU XXXIX.
Loutkáři v Týnci nad Sázavou
Ke konci l. světové války místní osvětová organizace „Sdružení studujících“ si dala za úkol pečovat
o rozvoj kultury v obci. Tito mladí lidé (22 členů)
nejdříve spolupracovali s divadelními ochotníky.
Později se rozhodli k založení a zakoupení loutkového divadla. Svá představení pro děti hráli ve staré škole a také v hostinci „U Korbelů“. Později se
rozjížděli i do okolních vesnic. Divadlo si vozili
na trakaři. Tato činnost se datuje až do roku 1922.
Po ukončení studií předali studenti divadlo obci –
Osvětové besedě, poté je zapůjčováno spolku Sokol.
Další loutkové divadlo stejného typu (Alšovy
loutky) bylo založeno na popud Jaroslava Bárty ze
spolku Kovodělníci Týnce v roce 1932 a působilo
tři roky. Obě tato divadla skončila svoji slávu opět
na půdě místní školy.
Na podzim roku 1936 jsou tito malí dřevění herci
vytaženi na světlo zásluhou bratrů Josefa a Ludvíka
Boháčků. O opravu oblečení se postaral učitelský
sbor (učitelky Pohlová a Lukášová). Scéna byla
vybudována v pomocné třídě v 1. patře hospody
22
U Korbelů. Všechna hraná představení byla vždy
vyprodána a výnos z představení ponechán škole pro
takzvané „polévkové akce“. Poté převzali divadlo
žáci vyšších tříd – opět pouze na dva roky.
Nové vzkříšení sahá až do doby okupace, a to
do roku 1940 – 1941 pod hlavičkou Osvětové besedy.
Hrálo se v hotelu v Týnci i v Brodcích. Po postavení
nové jídelny v Týnci bylo dohodnuto pořádat představení pro děti zaměstnanců. Závod divadlo povolil,
a tak se 1. února 1942 zde začalo hrát. Hrálo se každou
neděli na provizorní scéně - návštěvnost až 350 dětí.
20. února 1942 bylo v Táboře zakoupeno nové divadlo s loutkami vysokými 60 až 70 cm. Od 1. března 1942 tyto nové loutky rozesmívaly děti v Týnci.
Úspěch byl veliký, na první představení přišlo až
700 dětí i dospělých. Na představeních účinkoval
o přestávkách i před začátkem devítičlenný učňovský orchestr. Divadlo dle kronik mělo i slušné vybavení kulisami a pět souprav stylového nábytku.
Tato scéna loutkářů rozdávala po dobu 2. světové
války radost a smích všem dětem. V roce 1944 byly
objednány další velké loutky a zvířátka (celkem 30
kusů). V tuto dobu mělo již divadlo profesionální
úroveň. Loutky vodili Miroslav Červený, Jan Vajner,
bratři Ludva a Pepa Janouškovi, Ing. Oplt, Mirek Jenč
a další. Později se divadlo přestěhovalo do učňovských dílen závodu Jawa Brodce. Odsud po zbourání této části se přestěhovalo do dřevěných budov
„Na Pražské“ k silnici na Čakovice. Zde mělo divadlo obrovské prostory. A sem také nastoupila další
loutkoherecká generace. Vedení převzal cukrář Ota
Šimůnek z Podělus. O loutky se pečlivě starali Zdeněk Husák a Marie Mlejnská. Techniku zajištoval
Luděk Rohlíček, kulisy vytvářel Jiří Konvička. Celý
soubor získal brzy velký ohlas, hrávalo se pro dětské
domovy v Neveklově, v Holešovicích i pro dospělé
v Bělici. Se souborem také spolupracovali Ing. Josef
Bayer a Dana Křížová. Tato doba byla nejplodnější.
Spolupracoval s námi i herec a dělník Jawy Týnec
p. Kovařík, dále obě pí. Mlejnské, sl. Papežová a učitelka Dvořáková i mnoho dalších.
Po dostavbě kulturního domu Metaz bylo rozhodnuto o přestěhování této scény do prostorů v kulturním domě. Tato doba se vyznačuje právě zkázou
a rozkradením této vzácné scény. Při stěhování se začaly ztrácet nejen dekorační látky, ale hlavně loutky.
Po vytvoření nové scény v kulturním domě převzal
vedení Luděk Rohlíček. Měli jsme krásné vytápěnou
místnost vedle kina, vodící lávky a své znalosti v oboru
práce s loutkou jsme si doplňovali na kurzech v pražském divadle Sluníčko. Po několika letech začal opět
soumrak divadélka. V prostorách scény se vytvářelo
kino i s vestibulem. V této stěhovací etapě do patra
kulturního domu byla zkáza dokonána. Zmizely krásné „Štolovy kulisy“. Šest loutek jsme našli u kolegů
ve škole v Krhanicích. V tuto dobu přináší správce
kulturního domu Václav Kolář nápad hrát maňásky.
To už ale moc úspěch nepřinášelo. Nikdo z tehdejšího
vedení nechtěl pátrat po zmizelých loutkách. Vše bylo
majetkem ROH a závodního klubu. Později se nakoupily nové sádrové loutky (vysoké 25 cm) a byla postavena
nová scéna v klubu mládeže. Ta také neměla dlouhého
trvání. Vedení Metazu pak dalo scénu rozštípat. Na poslední chvíli Jiří Konvička a Jiří Čech odvezli loutky
do školní družiny v Týnci nad Sázavou. Tím byly asi
zachráněny. Jejich další osud není nikomu znám.
Tak skončila velká éra loutkářství v Týnci nad
Sázavou.
Jiří Konvička
Poznámka redakce
Vzpomínky Jiřího Konvičky jsou se souhlasem autora převzaty z publikace Týnec nad Sázavou – k historickým kořenům města vydané Městem Týnec nad
Sázavou v roce 2006. Od té doby byl v souvislosti se
vznikem nových divadelních spolků v Týnci, kterým
patřil článek v minulém čísle našeho čtvrtletníku,
oživen v roce 2006 i maňáskový soubor pod vedením
Václava Koláře při divadelním spolku Netopýr.
Členové týneckého maňáskového divadla pod vedením Ivana Skřivánka – první zleva
(foto: MěÚ Týnec nad Sázavou).
23
Dokumentační fotografie z archivu Václava Koláře.
24
ZE STARŠÍCH ČÍSEL
GENERÁL STANISLAV ČEČEK
Vyšel z kraje pod památným Blaníkem,
o němž praví stará báj, že v něm dřímají ozbrojení rytíři a čekají na den, kdy bude českému
národu třeba jejich pomoci.
Tahleta báj o tajemném Blaníku se uskutečnila.
Z podblanického kraje vyšli hrdinové, rytíři nové
doby, bojovníci za vlast a za svobodu národa
v době opravdu nejtěžší, v době světové války.
Mezi prvními byl generál Stanislav Čeček.
Narodil se 13. listopadu 1886 v Líšně u Bystřice. Jeho otec byl na tamním panství lesmistrem.
Panství to náleželo rodině Daňkově. Otec Stáňův
byl vzdělaný, bystrý muž a měl milou povahu, pro
kterou byl všeobecně oblíben. Malý Stáňa, jak
mu doma říkali, byl nejmladší ze čtyř sourozenců. Byl malý, zavalitý, hezký, živý, veselý a nebojácný. Do obecné školy chodil do Bystřice. Byl
velmi nadaný a učil se snadno a dobře. Rád si
hrával s kamarády a už od nejmladších let prozrazoval vůdcovské nadání a byl také od všech
kluků jednomyslně za vůdce uznáván. Bývaly
to všelijaké kousky, které tenkrát vyváděli, a dodnes si na ně jeho bývalí druhové vzpomínají.
Léta v obecné škole utekla jako voda a z malého Stáni se stal studentík. Chodil do gymnasia v Táboře a když vychodil čtyři třídy,
odešel na obchodní akademii do Prahy. Když
i tuto vystudoval, odejel do Lipska na vysokou
obchodní školu.
Na prázdniny do Líšna se vždycky těšil.
V Líšně se scházel se svými kamarády z chlapeckých let a bývalo mu tady nejlépe a nejveseleji.
Léta utíkala a změnila i Stáňu v mladíka
národně uvědomělého, pevného charakteru,
nadšeného obdivovatele národních hrdinů
a pracovníků; měl dobré srdce, milé chování
a byl hned zaujat pro všechno krásné, dobré
a ušlechtilé. Své večery o prázdninách trávíval ponejvíce v sokolské tělocvičně, cvičil,
připravoval slavnosti a účastnil se hojně hnutí
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 4 – příloha
ve studentském omladinářském kroužku, který se jmenoval „Bystřická legie“. V tomto studentském sdružení se stal prvně legionářem
a v něm byla studnice jeho živého, národního
cítění, odvážných plánů a smělých snů.
Po studiích konal vojenskou službu u benešovského pěšího pluku číslo 102 a byl povýšen
na záložního poručíka.
Roku 1911 odejel do Ruska, kde se stal
úředníkem filiálky české továrny na automobily Laurin a Klement z Mladé Boleslavě. Žil
v Moskvě, kde se velmi brzy stal váženou
osobností v obchodním i průmyslovém světě.
A tam jej také zastihla světová válka.
Příště dále
Antonín Kroutil
Pod Blaníkem, ročník X., 1930–31, číslo 1
Generál Stanislav Čeček
I
REGIONÁLNÍ POVĚSTI, POVÍDKY, VYPRÁVĚNÍ A POEZIE
DOPIS Z FRONTY (4)
Jan Dvořák
V pondělí 5. října dosáhla zkouška nejvyššího stupně. Celou noc pršelo a zima, že to jen
zuby svíralo, ani slunce nás neráčilo navštívit.
Den byl náramně smutný. Žádný ani nepromluvil. Kdo mohl, spal, aby o tom světě nic
nevěděl. Já nespal vůbec. Večer jsem se nabídl sám, že budu zas dávat pozor na nepřítele. To byste neřekli: V tom největším hlomozu
a třeskotu a dešti kulí hoši usnou a spí jak
pařezy. Když oheň povolí, je slyšet ze
zákopu chrapot až k nepříteli, tak tvrdě spí.
Z pondělí na úterý byla tichá noc. Měsíc svítil
jako rybí oko a málo se střílelo. Ovšem to bylo
jenom ticho před velikou bouřkou. Věděl jsem
dobře, že se nepřítel připravuje zas na kruté
boje. Ležel jsem celou noc na zádech oči obrácené k měsíci a přemýšlel. Co jakých myšlenek
křižovalo mým mozkem, nemohu Vám vypsati.
Myslil jsem si také, kdyby nějaká koule přiletěla
a mě aspoň lehce zranila, abych byl vysvobozen. Nevětší strach jsem měl o oči a ruce.
Bylo asi půl páté hodiny ráno, měsíc zašel,
začalo se stmívat před východem slunce. A jak
se tak v duchu s tím měsícem loučím, ucítím
najednou velké pálení nohy, podívám se a ona
bota na levé noze postřelena a z ní tekla krev.
V duchu jsem zajásal při té bolesti, botu zul,
ránu obvázal a vpravo a vlevo s kamarády
se rozloučil. A teď to nejhorší – dostat se tam
odtud bez úrazu pryč! Oni po nás střílí jako
po zajících!
Tak jsem všecko odhodil, co jsem měl, a plazil se po břiše tři čtvrtě hodiny cesty až do vesnice, kde byla stanice lékařská. Došel jsem tam
šťastně, byl jsem znovu obvázán a mohl jsem
si lehnout na slámu. Koule lítaly až do vesnice za námi. Když nás bylo asi třicet, naložili
nás asi na pět vozů, zapřáhli koně, odpoledne
to šlo jedním tryskem zpět. Jeli jsme asi čtyři
hodiny, když jsme přijeli opět na to místo, kde
jsme překročili řeku Sávu.
V duchu jsem zajásal, když jsem neslyšel
žádnou palbu. To tak pomalu a pomalu miII
zelo, až nebylo vůbec nic slyšet. Most tam
ještě stál, tak to šlo přes most na rakouskou
půdu. Přijeli jsme tam o jedné hodině v noci.
Noc byla studená jako led. Vzpomínal jsem
na kamarády v zákopech. Na nádraží byla
připravena vojenská ošetřovací stanice. Byli
jsme přivítáni vojáky, kteří zde v městečku,
co jsme byli dopraveni drahou, když jsme jeli
tam. v noci. Vedli nás do vytopeného sálu,
přinesli teplou polévku a maso a čaj. To byly
časy! Byl jsem přešťastný. Něco jíst, teplo
a pod střechou a beze strachu o život, to si
nedovedete představit. Lehl jsem do slámy
a zase jednou spal, ale jak uhodily dveře, už
jsem zas myslil, že nás bombardují. Nemohl
jsem se toho zbavit. Ráno jsem se probudil, ale potřeboval jsem asi čtvrt hodiny, než
jsem se mohl upamatovat, kde jsem a co se
se mnou děje. Přišly pěkné postele, byl jsem
na takovou jednu opatrně položen, dekami
pěkně obvinut, hrníček čaje a do vlaku i s postelí a už se jelo. To jsem si hověl. Na to
nezapomenu do smrti. Jeli jsme do vojvodinských „Nových Sadů“ na Dunaji. Složili nás
a přišli jsme do plovoucího špitálu na Dunaji.
Ten byl přivázán na parník a jelo se po Dunaji nahoru asi čtyři dny, to byly časy na té lodi! Jíst dost, dobře, hezky teplo, hezké
teplé postele a obsluha až nadevšecko přívětivá.
Dne 12. října přijeli jsme do Budapešti a zde
jsme byli přeneseni do jedné nemocnice, kde
se doposud nalézám. Zde je nám velice dobře. Každý den přijdou zámožné uherské dámy
na návštěvu a vždycky něco přinesou s sebou.
Tak je zde dosti veselo. Rána se mně docela
dobře hojí a až toho rána dovolí, že bude lékař určitě vědět, že se to nezhorší, dostanu
nějakou dovolenou asi čtrnáct dní, kdy bych
Vás navštívil.
Váš syn Jan Dvořák
Jana Jindráková
REGIONÁLNÍ LITERATURA
MEZI MOŘEM A ŘEKOU – KRONIKA POZEMSKÉHO
PUTOVÁNÍ SVATÉHO PROKOPA
Nakladatelství Triton právě vydalo knihu Bohumila Svobody Mezi mořem a řekou - Kronika pozemského putování svatého Prokopa.
Pro autora je téma sázavského opata důvěrně
známé, jako editor v roce 2000 zpracoval rukopis Methoda Klementa „Jsem ražen z českého
kovu“, v roce 2009 práci Dominique Patiérové
„Svatý Prokop a Byzanc“ a s Jiřím Reinsbergem „Legio angelica a P. Method Klement
OSB“ v roce 2000. Na zadní straně obálky je
krátká anotace: Oblíbená sympatická postava
sázavského světce k sobě stále přitahuje zájem české společnosti, věřící i nevěřící. Svatý
Prokop je v chápání českého člověka přímo
vzorem svatosti: Tak nějak si naši lidé představovali a představují světce: chudého, skromného, laskavě ochotného ku pomoci nejenom
ve věcech duchovních, ale i světských, hmotných. A navíc českého, obhájce nejcennějšího
pokladu národa, jeho řeči.
Sázavský klášter, který založil, se stal ostrovem slovanského jazyka, staroslověnštiny
uprostřed latinizujícího prostředí střední Evropy. Na Sázavě se používal jak staroslověnský,
tak latinský jazyk, stejně jako římský i východní
obřad. Proto se také Sázava stala symbolem
boje proti pronikající germanizaci, takže její
odkaz byl v dějinách často vyzvedáván právě
v obdobích pro český (a slovanský vůbec) jazyk nejnebezpečnějších. Avšak není bez zajímavosti, že největšího rozkvětu kultu a uznání
se sv. Prokopovi dostalo v době vlády Karla
IV., jenž založením kláštera v Praze „Na Slovanech“ jasně naznačil směr vývoje, kterým
by si přál vidět rozvoj země v budoucnosti –
ve směřování k sjednocené církvi západní i východní. Karel ho – prvního našeho světce, jenž
nezemřel násilnou smrtí – také bez zaváhání
postavil do řady našich přímluvců, větší to armády, jak krásně napsal Jaroslav Durych, než
jaká byla a je tady na zemi.
Knihu je možné zakoupit v Informačním centru v Sázavě na nám. V+W za 140 Kč.
Milan Štědra
MÚZA HUDEBNÍ
Další „čtverec“ (čtvercový formát) z autorské dílny Mgr. Stanislava Příhody byl pokřtěn ve středu 27. listopadu 2014 v Podblanickém ekocentru ČSOP Vlašim. Jedná
se již o šestý titul v této ediční řadě, která si
drží svou strukturu. Brožovaná kniha má 115
stran a je rozdělena na dvě části – „Múza
hudební“ a neobvykle z druhé strany „Příhodovky“.
Múza hudební dokumentuje hudební život
autora od dětství až po dětské estrádní pořady během pedagogické praxe. Milou vzpoIII
mínku v podobě textů a fotografií naleznou
účastníci i diváci pořadů, za kterými stál autor
knihy. Ohlédnutím za hudebními uskupeními
a kulturními pořady, jako je Kouzelná píšťalka, Tajemný kufr, G-manéž a další, první část
nekončí. Hudební život je dále dokumentován
seniorskými aktivitami – Příhoda a jeho hosté,
pořady pro domovy seniorů, hudební skupina
„KP“ (Kluci Příhodovi), které pokračují do současnosti.
Příhodovky přináší pro pamětníky a milovníky hudby zpěvník, ve které naleznou notové
záznamy, rytmy a texty písní z kulturních pořadů. Název druhé části knihy pochází z familiárního pojmenování autorových písní dětmi
a zanotovat si tak můžete písně z popisovaných pořadů v první části knihy.
Knihu je k zakoupení v Podblanickém ekocentru ČSOP Vlašim a v knihkupectví Žížalová
ve Vlašimi.
Jiří Pavelka
KALVÁRIE U MILIČÍNA
Letos si připomínáme 100. výročí obnovy
křížové cesty na vrchu Kalvárie u Miličína.
Tak zní také celý název příležitostné publikace, vydané obcí Miličín a připravené ko-
IV
lektivem autorů. Celobarevná publikace o 26
stranách stručně přibližuje fenomén křížových cest a hlavně celý příběh té miličínské.
Vyobrazeno je všech 14 žulových kapliček,
které v roce 1914 nechala vlastním nákladem
zřídit učitelka Barbora Králíková. Nahradily
starší žulové kříže, které vedly k osmiboké kapli Utrpení Páně z let 1747 – 49. Pro
vylíčení staršího vývoje křížové cesty je citováno z knihy kaplana Františka Teplého
Paměti starožitného města Miličína a jeho
okolí (Praha 1899). Zřízení nové cesty a její
„život“ do roku 1948 je sledován ve farních
a obecních kronikách. Smutné dějství cesty
v totalitní éře připomínají mj. citace z dopisů
faráře Karla Tomšů. V letech 1966 – 67 byla
kaple vykradena a poškozena a od roku 1973
ji ohrožoval kamenolom. Po roce 1989 začala obec Miličín s postupnou opravou areálu
křížové cesty a v roce 2006 byly obnoveny
malby jednotlivých zastavení. Cennou součástí publikace je i kapitolka o původních
křížích miličínské cesty, z nichž se podařilo Vlastivědnému klubu Votice dohledat dosud 12 kusů. Důležitou stránkou celého pamětního tisku je obrazový materiál, včetně
map.
Jindřich Nusek
CHOCERADY V POHLEDNICÍCH
Kniha Chocerady v pohlednicích vyšla v nakladatelství Baron již v roce 2012. Ke mně se
dostala teprve nedávno. Je v ní stodevadesát
pohlednic ze sbírky Bedřicha Salátka, které
mapují choceradskou historii od konce 19.
století po současnost. Jednotlivá témata jsou
stručně popsána v několika kapitolách, celkový
dojem je ponechán výhradně na výtvarném působení pohlednic. Chocerady jsou významné
posázavské letovisko, a tak kniha jistě potěší
milovníky Posázaví. Je k dostání v Infocentru
v Sázavě za 200 Kč.
Milan Štědra
ZPRÁVY A SDĚLENÍ
KRÁSY PODBLANICKA V BARVÁCH DŘEVA
– INTARZIE ANTONÍNA BROŽKA STARŠÍHO
Čínský pavilon, Domašínská brána,
Vlašimská brána, Starý hrad ve vlašimském
zámeckém parku, hrad Český Šternberk nebo
Hrádek u Vlašimi a mnoho dalších památek
Podblanicka zachytil ve svých intarziích
Antonín Brožek starší (nar. 1944 v Bystřici
u Benešova), kterému se obrazy poskládané
z kousků různobarevného dřeva staly dlouholetým koníčkem. Umění tohoto nám dosud
téměř neznámého lidového umělce ze Zdebuzevsi představí výstava ve Spolkovém domě,
kterou budou moci návštěvníci shlédnout
od 26. února do 5. března 2015.
„S technikou intarzie jsem se poprvé seznámil během svého učení v Lišově na počátku
60. let,“ uvádí Antonín Brožek a dodává: „Intarzii nám tenkrát jako mladým truhlářským učňům představil náš mistr, na kterého dodnes
velmi rád vzpomínám, protože to byl takový
správný chlap, který nás dokázal nadchnout
pro řadu zajímavých věcí a byl pro nás skutečnou autoritou.“
Antonín Brožek po vyučení věnoval především truhlařině (pracoval například v truhlárně
Blanických strojíren nebo jako rámař obrazů
v komunálních službách ve Vlašimi), k návratu
k intarziím ho přivedl až pracovní úraz a odPod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 4 – příloha
chod do předčasného invalidního důchodu
na počátku 90. let. Dlouhé chvilky doma si začal krátit tvorbou intarzovaných obrazů – jako
předloha mu sloužily fotografie památek a zákoutí z různých koutů Podblanicka.
„Intarzie je technikou, která vyžaduje velkou
míru trpělivosti a preciznosti, neboť všechny
části dřevěné dýhy, ze kterých se obraz skládá, musí do sebe přesně zapadat,“ odkrývá tajemství svých obrazů pan Brožek a pokračuje:
„Nejdříve je třeba motiv předkreslit na čtvercový papír ve skutečné velikosti obrazu, jednotlivé části papíru se pak rozstříhají, přiloží
na dřevěnou dýhu požadovaného druhu dřeva a barvy, části se vyřežou a začnou skládat do sebe. Nakonec se vzniklý obraz nalepí
na podkladovou desku tak, že výsledný výjev
je obrácen zrcadlově. Následuje jemné zbroušení a lakování – nejen kvůli ochraně obrazu,
ale také aby lépe vynikla barva, nakonec se
obraz zasadí do rámu a je hotov.“
Na rozdíl o dalších výtvarných technik jako
je např. malba, má ten, kdo vyrábí intarzie,
k dispozici omezenou škálu barev – je odkázán
na hnědé, okrové či smetanově bílé přírodní
odstíny různých druhů dřev. Proto pan Antonín Brožek vedle dýh z českého dřeva používá
V
Antonín Brožek st. se svým obrazem Domašínská brána.
i dýhy z exotických druhů. Také struktura dřeva hraje při skládání intarzií svou roli – dřevo
s rovnými liniemi dobře vystihne charakter rovného tvaru budov, dýhy s vlnovkovou kresbou
jako například finská bříza se naopak hodí zachycení organických tvarů korun stromů a keřů
nebo tekoucí vody.
Věříme, že výstava obrazů pana Antonína
Brožka zvýší povědomost o tomto skromném
a talentovaném umělci a že si jeho umění najde v našem regionu další příznivce.
Eva Hájková
(foto: autorka)
ZÁKLADNÍ KÁMEN VODNÍHO DOMU BYL POLOŽEN
Připíjelo se stylově vodou ze
Želivky
Položení základního kamene Vodního domu
proběhlo 21. října přímo na místě, kde bude
toto návštěvnické středisko stát, u hráze vodní
nádrže Švihov nedaleko Hulic. Slavnostní události, která oficiálně zahájila výstavbu Vodního
domu, se zúčastnil také hejtman Kraje Vysočina Jiří Běhounek.
Pro zhotovení základního kamene byl vybrán
hadec, který se v této lokalitě vyskytuje. (Národní přírodní památka Hadce u Želivky, která
byla vyhlášena v roce 2011, zahrnuje katastr
VI
obcí Bernartice, Hulice a Borovsko.) Po poklepání základního kamene následoval přípitek všech účastníků na zdar projektu Vodního
domu. Také ten pocházel z lokálního zdroje
– připíjelo se totiž vodou ze Želivky. Přítomní
návštěvníci si potom mohli prohlédnout vystavené vizualizace návrhů, které se účastnily
architektonické soutěže o výslednou podobu
Vodního domu.
Při příležitosti položení základního kamene
Vodního domu podepsali zástupci Kraje Vysočina, Středočeského kraje, Hlavního města
Prahy a státního podniku Povodí Vltavy memorandum, obsahující závazek spolupráce všech
signatářů na aktivitách a projektech, směřujících k ochraně vodárenské nádrže Švihov na
řece Želivce.
Co nabídne Vodní dům
Vodní dům bude moderní návštěvnické středisko s interaktivní expozicí, která návštěvníkům představí dvě tváře vody: vodu jako nezbytnou podmínku života – nenahraditelnou
surovinu a vodu jako biotop pro rostliny a živočichy. Vodní nádrž Švihov je začleněna do
evropské soustavy chráněných území Natura
2000 a právě druhy vázané na vodní nádrž a
její okolí budou ve Vodním domě představeny.
Expozice bude koncipována tak, aby návštěvníky učila prostřednictvím neobvyklých
zážitků a zajímavých pozorování. Její součástí
bude několik akvárií, z výstavní síně povede
průhled rovnou do expoziční nádrže, kterým
budou návštěvníci moci pozorovat vodní rost-
Hadec je tmavý kámen dekorativního vzhledu.
Tento pochází z lomu v Bernarticích.
liny a ryby, jakoby se dívali na skutečné dno
nádrže. Důležitou roli v ní budou hrát zvuky.
V atriu Vodního domu budou prvky pro hrátky s vodou, které dětem i dospělým umožní
prozkoumat si její fyzikální vlastnosti. Venkovní částí expozice, kde bude k vidění jezírko,
Zleva Ing. Pavel Pešout (ZO ČSOP Vlašim), MUDr. Jiří Běhounek (hejtman Kraje Vysočina), RNDr.
Petr Kubala (Povodí Vltavy), RNDr. Marcela Dvořáková (Veolia Česká republika) a Martin Kapek
(starosta Hulic) poklepávají na základní kámen Vodního domu.
VII
mokřad či hadcová skalka, povede naučná
stezka.
Projekt je financován z Evropského fondu pro
regionální rozvoj v rámci Operačního programu
Životní prostředí, partnery ČSOP při jeho rea-
lizaci jsou společnost Veolia Česká republika
a státní podnik Povodí Vltavy. Vodní dům bude
pro návštěvníky otevřen v srpnu/září 2015.
Tereza Ptáčková
(foto: K. Kříž)
SLAVNOST V ŠETĚJOVICÍCH
V sobotu 20. září 2014 uspořádala obec
Šetějovice slavnostní předání opravených
kapliček v Šetějovicích a Dolních Rápoticích
občanům a zároveň pietní akt odhalení nového pomníku zdejším vojákům padlým v první
světové válce.
Obě zrekonstruované kapličky září novotou.
Byly opraveny omítky a provedeny jejich nové
nátěry. V Dolních Rápoticích byl současně zbudován ke kapli přístupový chodník a také zre-
Ke zrekonstruované kapličce v Dolních Rápoticích, u které stojí zrestaurovaný litinový kříž
s betonovým podstavcem, se dostanete po
novém přístupovém chodníku.
VIII
staurován litinový kříž s kamenným podstavcem. V Šetějovicích byla dokonce provedena
vodorovná izolace obvodových zdí kaple proti
zemní vlhkosti, bylo zrekonstruováno upevnění
zvonů a zřízen jejich elektrický pohon. Opravu obec zajistila z dotačního programu Ministerstva pro místní rozvoj ČR a se spoluúčastí
vlastních zdrojů.
Součástí slavnostního odpoledne bylo i odhalení pomníku padlým vojákům první světové války, stojící před budovou obecního úřadu
(bývalou školou) v Šetějovicích. Z naší obce
na frontách bojovalo 57 vojáků, osm jich padlo
(z Šetějovic Čeněk a Josef Olišarovi, z Dolních
Rápotic Bohumil Červenka, Josef Jelínek, Jan
Marek, František Veleta, Antonín Vík a ze Žibřidovic Jan Váňa) a sedm vstoupilo do řad Československých legií. Někteří další utrpěli trvalá
zranění a zemřeli po několika letech v důsledku prožitých válečných útrap. Již v roce 1915
byly před budovou školy žáky vysazeny dvě
lípy na paměť války a v roce 1918 „Lípa svobody“. Z těchto stromů dva stále rostou. Po skončení války v roce 1918 zdejší obce a osady
hospodařily samostatně a společný pomník
padlým tehdy nezřídily. Ovšem jako vyjádření
radosti nad vyhlášení samostatného Československa a zároveň jako výraz úcty legionářům,
byl na jejich počest vysázen v roce 1919 ovocný sad nazvaný „Sad legionářů“.
O zřízení důstojné památky mladých mužů
padlých ve válečné vřavě jsme uvažovali několik let. A je symbolické, že se to podařilo
v letošním roce, kdy si připomínáme sto let,
jež uplynuly od vypuknutí první světové války.
Na zrekonstruovaném kamenném pomníku
byla osazena pamětní deska se jmény osmi
mužů ze Šetějovic, Dolních Rápotic a Žibřidovic, kteří zahynuli na frontách velké války.
Během slavnosti oběma zrekonstruovaným kapličkám, které tvoří dominanty obcí,
a nově odhalenému pomníku požehnal pan
farář P. Maximilián Rylko OP z naší farnosti.
U pomníku padlých promluvila za Asociaci nositelů legionářských tradic (ANLET o.s. Praha)
paní PhDr. Jindra Svitáková, která ve svém
projevu mimo jiné připomněla tradici nošení
květu vlčího máku jakožto připomínky všech
obětí válek. Přítomné pak také pozdravil pan
Mgr. Radovan Cáder z Muzea Podblanicka.
Na závěr slavnostního odhalení pomníku byla
čestnou stráží vystřelena čestná salva a vše-
mi přítomnými zazpívána státní hymna. Jako
součást slavnosti připravil obecní úřad ve společenském sále malou výstavu, kterou tvořily
jednak kopie zápisů z šetějovické školní kroniky z let 1914 – 1918 a jednak nástěnné panely
věnované historii první světové války a vzniku
Československa, které zapůjčila Asociace nositelů legionářských tradic (ANLET o.s. Praha).
Jaroslav Dědič
Foto: autor
PRAVIDELNÁ DÁVKA INSPIRACE
Přes 50 pedagogů ze Středočeského kraje
se dne 5. listopadu 2014 sjelo do Podblanického ekocentra ve Vlašimi na XIV. ročník pedagogické konference o environmentální výchově.
Konference probíhá v rámci projektu M.R.
K.E.V., který zajišťuje metodiku a realizaci
k environmentální výchově na školách. Od tohoto projektu je odvozeni i její oficiální název
Středočeská MRKVOVÁ konference.
Akce byla určena pro učitele mateřských,
základních i středních škol. Pro jednotlivé
stupně škol byly připraveny krátké semináře,
zaměřené na témata související s ekologickou
výchovou.
Na programu byla například tvořivá dílna
o bylinkách, kde si paní učitelky vyrobily bylinkovou sůl, mast a zkoušely další zajímavé
dobroty, které pak mohou vyrábět s dětmi.
Paní ředitelka Mateřské školy Semínko při
Toulcově dvoře předvedla jednoduché ukázky, jak lze venku podporovat celkový rozvoj
dítěte a připravit ho na úspěšný vstup do školy. Dále byl představen výukový program Podblanického ekocentra s názvem Lesní detektivové. Děti se během něj stávají pomocníky
detektiva Fouska, který pátrá po zvířátkách,
co se ztratili v lese. Pomáhat ale nemůže každý, jen ten, kdo projde detektivním výcvikem
a osvědčí své pátrací dovednosti.
Učitelé 2. stupně základních škol se seznámili s portálem Svět geologie, který je především neživé přírodě, ale mnozí pedagogové
při něm ožili a určitě se s chutí pustí do výuky
geologických témat.
Další seminář byl zaměřen na rostliny a zajímavým způsobem bylo vyzdvihnuto, jak ovlivPod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 4 – příloha
nily historii lidstva. Na programu bylo i uplatnění metod kritického čtení myšlení a lektor
PhDr. Roman Andres představil zajímavé
náměty do výuky environmentální výchovy
na středních školách.
Konání pedagogické konference finančně
podpořil středočeský krajský úřad. Záštitu převzal PhDr. Marek Semerád, náměstek hejtmana Středočeského kraje.
Jana Dufalová
(foto: E. Merklová)
Účastníci dílny si vyrobili například bylinnou
sůl, kterou si také odnesli domů.
IX
ZPRÁVY ZE ZÁCHRANNÉ STANICE PRO ŽIVOČICHY
ČSOP VLAŠIM
Léto je za námi a máme tu opět podzim.
Boom ptačích a savčích mláďat skončil, nicméně začala takzvaná ježčí sezóna. Ježků
nám ve stanici pomalu ale jistě přibývá. Jedná
se převážně o ježky s nízkou hmotností, nedostačující k úspěšnému zazimování. Pro to,
aby ježek mohl úspěšně zazimovat, musí mít
v měsíci listopadu 500 g, ideálně však 600 g.
Ježkům s nižší hmotností by během zimního
spánku mohly dojít zásoby energie pro úspěšné přezimování a probudili by se dříve, než
nastane období hojnější potravy.
Pokud lidé najdou ježka, který má nízkou
hmotnost, volají na pohotovostní telefon záchranné stanice. Pracovníci vždy ochotně nálezcům poradí, jak dál s ježkem naložit a jestli
je nějaká další pomoc vůbec nutná. Dostávají
se k nám i ježci, kteří jsou po úrazu nebo jsou
vysílení například v důsledku nemoci. Momen-
tálně máme ve stanici okolo 25 ježků. Jsou to
ježci s nízkou hmotností, ale i zranění jedinci.
Kromě ježků samozřejmě na podzim přijímáme i další zvířata. Například v měsíci říjnu jsme
měli telefonát z obce Tupadly na Čáslavsku.
Labuť při přistání na místní rybníček zřejmě
zavadila o dráty elektrického vedení a bylo zde
podezření na popálení proudem. Při odchytu
labutě pomáhali pracovníkům ze záchranné stanice místní obyvatelé, přičemž někteří
neváhali do studené podzimní vody dokonce
i skočit. Odchyt labutě se asi po dvou hodinách
povedl. Labuť naštěstí nebyla popálená elektrickým proudem, jen měla naražené křídlo.
Momentálně se zotavuje v záchranné stanici.
Koncem září jsme vypustili zpět do volné
přírody dva výry velké. Jeden byl náš odchovanec, kterého jsme přijali jako pár týdnů staré
mládě. Tento výr nyní střeží lesy poblíž Poříčí
Odchyt poraněné labutě v Tupadlech na Čáslavsku trval asi dvě hodiny a s pomocí místních
obyvatel byl úspěšný.
X
nad Sázavou. Druhého výra jsme přijali jako
vyhladovělé mládě a i on se vrátil zpět do vysočinské přírody – na Pacovsko.
V letošním roce jsme 20. října oslavili 20 let
fungování Záchranné stanice pro živočichy
ČSOP Vlašim. K této příležitosti jsme měli 4.
října Den otevřených dveří v jinak veřejnosti
nepřístupné léčebné části záchranné stanice,
kde se lidé mohli zúčastnit komentovaných
prohlídek stanice. Celkem na Den otevřených
dveří přišlo 80 lidí.
Zajímavým případem byl puštík nalezený
v krbu rodinného domu. Někdy se stane, že
sovička zalétne do komína v domnění, že se
jedná o dutinu stromu. Takovéto komíny přitom stačí zabezpečit mřížkou, pletivem nebo
lapačem jisker. Někdy sovy zůstanou v komínu, kde se zaseknou či propadnou do krbu.
Při tom může sova utrpět různě vážná zranění.
Tento puštík měl však štěstí, jelikož propadnul
do krbu bez jakékoliv újmy. Puštíka jsme z krbu
vyndali, prohlédli a zjistili, že neutrpěl žádná
zranění. Proto jsme mohli sovičku opět vypustit
na svobodu.
Během pozdního léta a podzimu jsme vypustili zpět do přírody desítky zvířat – zástupců
pěvců, vrubozobých, dravců a sov. Dále jsme
přenášeli škeble z vypuštěných rybníků – takto
jsme přenesli okolo 700 exemplářů.
Pokud naleznete zvíře v nouzi nebo jen budete chtít poradit ohledně zvířat z naší volné
přírody, neváhejte volat naši pohotovostní linku
777 80 460. Více informací o záchranné stanici
naleznete na www.pomoczviratum.cz.
Stanislav Němec
DO TOHOTO ČÍSLA PŘISPĚLI
Arch. Karel Císař, Erbenova 233/1, 150 00 Praha 5 ([email protected])
Ing. Jaromír Coufalík, CSc., Cílkova 4, 142 00 Praha 4 ([email protected])
Jaroslav Dědič ([email protected])
Ing. Jana Dufalová, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim
([email protected])
Mgr. Eva Hájková, Spolkový dům sourozenců Roškotových, Palackého nám. 65, 258 01
Vlašim ([email protected])
Prof. RNDr. Lubomír Hanel, CSc., AOPK ČR, Správa CHKO Blaník, Vlašimská 8, 257
06 Louňovice pod Blaníkem ([email protected])
Ing. Pavel Jakubův, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim
([email protected])
Jana Jindráková, Pražská 1687, 256 01 Benešov ([email protected])
Jiří Konvička, Jílovská 292, 257 41 Týnec nad Sázavou
Jan Kulík, Rádio Sázava, Husovo náměstí 472, 258 01 Vlašim ([email protected])
Josef Moudrý, Pod Tratí 1556, 258 01 Vlašim ([email protected])
Ing. Stanislav Němec, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim
([email protected])
PhDr. Jindřich Nusek, Muzeum Podblanicka, Zámek 1, 258 01 Vlašim
([email protected])
Jiří Pavelka, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim
([email protected])
Mgr. Tereza Ptáčková, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim
([email protected])
Milan Štědra, Anenská 171, 285 06 Sázava ([email protected])
Miloslav Votruba, K Pasece 294, 257 63 Trhový Štěpánov
XI
PŘEHLED PLÁNOVANÝCH AKCÍ MUZEA PODBLANICKA A ČSOP VLAŠIM
MUZEUM PODBLANICKA – ZÁMEK VLAŠIM
http://www.muzeumpodblanicka.cz
VÝSTAVY
Otevřeno úterý – pátek 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h.
3. 2. – 1. 3. 2015: Výstava ze soutěže Malujeme s muzeem. Obrazy dětí z mateřských, základních a středních škol na téma Lidé a hudba při příležitosti Roku české hudby.
5. 3. – 29. 3. 2015: Obrazy – František Matula.
PŘEDNÁŠKY
Zámek Vlašim, začátek v 17.00 h.
Úterý 13. 1. 2015: Skandální chirurg prof. Strauss a Kladruby za II. světové války. Přednáší
PhDr. Jindřich Nusek.
KONCERTY
Zámek Vlašim
Čtvrtek 22. 1. 2015: Dialog na hranicích možného – Kateřina Englichová – harfa, Vilém
Veverka - hoboj. Začátek v 19.00 hodin.
Čtvrtek 26. 2. 2015: Václav Hudeček – housle, Martin Hroch – cembalo. Začátek v 19.00
hodin.
Pobočka Benešov, Malé náměstí 74, 256 01 Benešov, tel.: 739 203 301
Otevřeno (březen – prosinec) úterý – sobota 10.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h.
3. 3. – 30. 5. 2015: Antonín Bulíř - kresby a studie.
Otevřené expozice: Expozice města Benešova a okolí; Náš pluk
ČESKÝ SVAZ OCHRÁNCŮ PŘÍRODY VLAŠIM
http://www.csopvlasim.cz
Z důvodu probíhající rekonstrukce Podblanického ekocentra v rámci projektu
„Ekocentrum otevřené“ budou omezeny akce pro veřejnost do června 2015.
Aktuality naleznete na webových stránkách.
Činnost a akce Podblanického ekocentra ČSOP Vlašim – krajského střediska
environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty – podporuje Středočeský kraj.
XII

Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka

Transkript

Podobné dokumenty

obsah brožury

OSVOBOZENÉ DIVADLO

Stáhněte si celou studii Reflexe druhé republiky v židovských

2125_RURU - Město Vlašim

obzor 16/2016