Šmílův DAF - Doopravdy.cz

‫בס''ד‬
Šmílův DAF
Bešlacha 5773
15. švat 5773
26. leden 2013
šabat Šira, Tu bišvat
Časy pro tento týden:
čas tfilin od 6:33 | šma jisrael do 8:56 | mincha od 12:37 | západ slunce 16:46 | tři hvězdy 17:21
začátek šabatu: 16:26 | konec šabatu: 17:38
Kratce | Bekicr
Šabat šalom,
v těchto dnech si na všech sociálních sítích opakovaně klademe stejnou
otázku: jakou roli má hrát představitel státu. Jaký má být "vůdce", ať je to
slovo jakkoliv zprofanované? Tóra rozlišuje čtyři základní vůdčí role: rodič,
učitel, hlava obce (předseda, NASI čili kníže) a hlava státu (král, MELECH).
Je jasné, že Tóra nepředkládá univerzální návod. Není jeden jediný, ten
jedině správný přístup. Neexistuje univerzální model. Přesto je zřejmé, že ze čtyř výše uvedených
Tóra nejvíc straní tomu prvnímu - rodičovskému. Otec dílo načne a potomek v něm později sám
pokračuje. Jinými slovy: dobrý vůdce formuje následovníky, výborný vůdce inspiruje nové vůdce.
Když už jsme u těch hlav pomazaných, neměli bychom s východem z Egypta zapomínat na
jeho pána, hlavu a symbol – faraóna. Faraón viděl, jak se hůl proměnila v hada, ale nehnulo to s
ním. Viděl, jak se voda mění v krev, a odmítal zareagovat. Žáby, kobylky, divá zvěř – ale jeho srdce
zůstalo zatvrzelé. Proč to prostě nevzdal? Viděl mrtvé Egypťany, utrpení své země, hořící led. Tři
dny seděl v naprosté tmě a jen si říkal: „Kdo je tenhle Bůh? Mám ty Židy propustit? Jsem snad
blázen?!“ Zemřel mu prvorozený syn, Židy ve vzteku je vyhnal, ale pak si zase vše rozmyslel.
Zapřáhl koně a vedl na čtyři sta válečných vozů do divoké honičky za uprchlými otroky. Dohnal je
na břehu moře. Bůh mu zahradil cestu oblakem. Faraóna ale nic neodradilo.
Viděl rozdělené moře a vjel do něj plnou rychlostí. Žádný „zázrak“ nemohl zlomit jeho
odhodlání. Tvrdohlavý jako mezek, nic, vůbec nic s ním nedokázalo pohnout.
Kocký rebe učíval: „Vezměte si z faraóna, našeho první velkého utiskovatele, ponaučení –
naučte se od něj vzdorovat.“
Alijot | Rychloparaša
Kohen: Bůh vyvádí Židy z Egypta. Moše nese Josefovu rakev. Faraón se rozhodl Židy
pronásledovat.
Levi: Židé se bojí faraónovy armády.
Šliší: Bůh nařizuje pokračovat v cestě. Rozdělení Rákosového moře.
Revií: Egypťané končí ve vlnách. Mošeho mořská píseň (ŠIRAT HAJAM). Miriam a ženy zpívají
radostí. Veškerý lid putuje tři dny bez vody až k pramenům hořké vody, kde si lid stěžuje.
Chamiší: Cesta pouští, stížnosti na nedostatek jídla. Bůh sesílá manu.
Šiší: Mana. Šabat.
Švií: Stížnosti na nedostatek vody. Amalek přepadl opozdilce. Válka s Amalekem.
Haftara (Soudců 4:4-5:31): Barak pronásleduje Sisru. Debořina píseň.
rav Uzi Kalchhaim: Tu bišvat
Adamovým údělem bylo obdělávat a chránit
zemi. V Talmudu se uvádí, že člověk bez půdy
není člověk. A národ bez země není národem.
Židé se po většinu své historie museli vypořádat
se stavem, který není přirozený. Akrobatický stoj
na hlavě je ovšem možný je po přechodnou
dobu. Znovuosídlení země Izrael vrátilo věci do
stavu, který byl předurčen již v okamžiku
stvoření. Avraham se měl vydat do země, kterou
mu Bůh „ukáže“, aby v ní získal svou
dokonalost. Když prošel zemi tam a zpět a
poznal svůj úděl, zasadil tamaryšek, jako
symbolický první kolík, kterým stvrdil trvalost
svého usídlení. Jicchakovi Bůh i v době
hladomoru přikázal: „Přebývej v této zemi!“ A
Jákov získal zemi Izrael definitivní koupí. Naši moudří vnímají sázení stromů jako kráčení po cestě
Boží. Stejně jako Bůh vysadil stromy v rajské zahradě, aby tím vyjádřil svou vazbu k pozemskému
světu, tak i Židé po svém vstupu sázeli stromy, jak je psáno: „Až přijdete do té země a vysadíte
stromy.“ S odchodem Židů do galutu se narušil kruh vzájemného působení a země Izrael zpustla.
Přesto i pustinu vnímali rabíni jako dobré znamením věrnosti země ke svému lidu. Není jiná taková
zem, od pradávna osídlená, která by zavřela své prameny a přestala rodit plody. Proto v traktátu
Sanhedrin říká rabi Aba: „Nebude většího důkazu vykoupení Izraele nad plody vydané jejich zemí.“
A HAGRA podotýká, že v modlitbě předchází požehnání úrody (BARECH ALEJNU) požehnání o
vykoupení (TKA BEŠOFAR GADOL).
Micva sidry Bešalach
Na šabat nesmí člověk opustit své „místo“. Z hlediska Tóry to znamená nevzdálit se na více
než 3 PARSAOT z města. Jedna PARSA jsou přitom čtyři MILIM. A MIL dva tisíce loktů, tedy cca
jeden kilometr. Tuto vzdálenost měříme od hranic města, ať by bylo velké třeba jako Ninive (nebo
New York). Rabíni, jak už bývá jejich zvykem, vytvořili GADER (ohrádku) a snížili povolený limit
na dva tisíce loktů.
Zákaz opouštět své „místo“, tak jako většina šabatových nařízení, připomíná, že svět není
věčný, ale byl stvořen. A tak, jako Bůh „odpočíval“, musíme na šabat odpočívat i my. Proto
nesmíme cestovat nad hranice příjemné procházky.
Detaily tohoto zákazu zahrnují: co když někoho zastihne šabat na poušti (na cestě), co má
dělat ten, kdo se omylem dostal mimo „šabatové hranice“, vymezení města (vzdálenost mezi domy
do 70 loktů!), jak se stanovují hranice města a „hranice“ atp.
Tématem se zabývá primárně talmudický traktát ERUVIM.
Tato micva platí vždy a všude, pro muže i ženy.
Pro děti | Effi miberešit
Effi se s celou rodinou vydal na Noamovu Bar Micva.
Noam je Effiho soused. A je hrozně velký. Už mu je třináct!
Když Effi vstoupil do vstupní haly, všiml si u zdi
velkého stromu. Tedy ne stromu skutečného, ale
namalovaného. „Co je to za veliký strom?“ „To není obyčejný
strom, Effi,“ šeptla maminka, „to je Noamův rodokmen. Jsou
tam jména Noamových předků a příbuzných. Co větvička, to
člověk, co lístek, to jméno.“ Effi se na obrázek pořádně
podíval. Ještě neuměl číst, tak jen hledal své jméno. „Nikdy
nevidím Effiho.“ „Protože v Noamově rodině asi žádný Effi
není. Vidíš? Tady je Noamův tatínek a maminka, tady jeho
dědeček a babička.“ „Jak se jmenují?“ „Elija a Šošana. A víš,
Effi, že takový strom je i v Tóře?“ „Namalovaný?“ „Ne, ale napsaný. Mošeho rodokmen.“ „A jak
se jmenoval Mošeho děda? „Kehat. A praděda byl Levi.“ „Na namalování Mošeho stromu by bylo
zapotřebí mnoho listů, že? Až budu mít Bar micva já, taky si vyrobím takový strom.“
Pro dospělé | Dvartora
Rabbi Sacks: Čas
Sidra Bešalach začíná zvláštně: „Když
faraon lid vyhnal, nezvolil Bůh cestu do země
Pelištů, jelikož je krátká, poněvadž řekl: „Aby lid
při hrozbě války nelitoval a nevrátili se do
Micrajim!“ A ačkoliv synové Jisraele vyšli z
Micrajim ozbrojeni, vedl Bůh lid oklikou cestou
pouští Rákosového moře.“ Zdánlivě jde o drobný detail na pozadí velkého příběhu východu z
Egypta. Přesto se v sobě skrývá klíč k jedné z nejvýznamnějších kontroverzí, které kdy napsal
středověký učenec Rambam (Maimonides), když otevřel otázku: „Proč je v Tóře tolik protěžován
obětní systém, a proč ho proroci později tolik kritizovali?“ (K této otázce si ještě dodejme: „Jsou-li
oběti tolik důležité, jak bez nich může judaismus přežívat již dvacet století?“)
Rambam ve své odpovědi zdůrazňuje, že oběti jsou jen sekundárním projevem. Ve
skutečnosti jsou důležité modlitby. A když si Židé uchovali jádro věci (modlitby), mohli svou víru
udržet bez její povrchní slupky (obětí). Rambam ale naléhá dále. Pokud jsou důležité hlavně
modlitby, proč si Tóra nevystačí jen s nimi? Proč vůbec buduje komplikovaný chrámový ritus s
množstvím různých obětí, které zabírají velkou část textu Tóry? A zde Rambam dochází k závěru,
že prostě Židé doby východu z Egypta nebyli schopní akceptovat bohoslužbu bez chrámových
obětí, které byly ve starověku tak normální součástí života jako je dnes jídlo vidličkou a nožem.
Bůh sice existuje mimo pouta času, ale my, lidé, ne. Nedokážeme se teleportovat tisíc let do
budoucnosti. Nezbývá nám než žít v přítomnosti. Proto se Rambam domnívá, že ve světě není místa
pro drastické revoluce. Stromy potřebují k růstu čas, den se pomalu smráká, roční období plynule
přecházejí jedno v druhé. A totéž platí i pro lidi. Vše chce svůj čas.
Není pochyb, že Tóra se od počátku staví proti otroctví. Vlastnictví jiné lidské bytosti vede
nevyhnutelně k útoku na lidskou důstojnost. Přesto Tóra otroctví akceptuje a „pouze“ ho soustavně
omezuje a kultivuje. Buďme upřímní. I Britové a Američané opustili otroctví až v devatenáctém
století a neobešlo se to bez krvavé občanské války. Změny chtějí čas.
Proč ale všemocný Bůh nenařídil Mošemu odvrhnout zlé praktiky starověku? Rambam se
domnívá, že Bůh sice občas zasahuje do přirozeného řádu světa (=koná zázraky), ale nikdy
nezasahuje do lidské přirozenosti. Tím by totiž narušil naši svobodnou vůli. Řekněme to takto: Bůh
by si klidně mohl stvořit miliardu robotů, kteří by ho neustále opěvovali. To by ovšem nebylo
pravou bohoslužbou. Touha po svobodě není náhodným rysem lidské povahy, což nám naše tradice
stále připomíná.
Stvořením lidí Bůh jakoby sám sebe omezil. Musí být trpělivý. Nemůže vývoj lidstva
urychlit, aniž by vše od základů nepokazil. Toto sebeomezení kabalisté nazývají CIMCUM a
považují ho za nejvyšší projev Boží lásky k lidem.
Díky němu jsme získali prostor k růstu. K růstu, který nemůže být jiný než pomalý. Proto Bůh
nevedl Židy rovnou do Izraele.
Rambam jde ve svých dedukcích ještě dál. Podle něj není náhodné, že generace opouštějící
Egypt nebyla tou, která překročila Jordán. Až děti otroků nabyly patřičné odvahy a sebedůvěry.
Jinými slovy, trvá minimálně generaci, než ti, kteří se zrodili na svobodě vybudují svobodnou
společnost. Nepřehlédněme tento postřeh.
Moderní svět zažil čtyři velké revoluce: britskou, americkou, francouzskou a ruskou. První
dvě z nich vedly ke skutečné proměně společnosti v demokratické zřízení respektující lidská práva a
vyznávající úctu k lidskému životu. Francouzská a ruská revoluce zplodily režimy ještě horší než ty,
proti kterým se vzbouřily - francouzský revoluční teror a stalinistický komunismus.
Není náhodou, že první dvě revoluce byly vedeny puritány hluboce inspirovanými
hebrejskou biblí, zatímco druhé dvě revoluce zplodily lidské filozofie – Rousseauova a Marxova –
které se vše snažily změnit okamžitě. Domnívaly se, že změnou vnějších podmínek se změní lidské
chování. V tom měly určitou pravdu. Ale zatímco politické změny lze uskutečnit náhle, změna
lidské přirozenosti chce čas. Staletí, milénia. Ani Bůh se nesnažil běh událostí urychlit. A vedl lid
dlouhou cestou přes Sinajskou poušť. Nelson Mandela nazval svou knihu Dlouhou cestou ke
svobodě. Na této cestě nebývají zkratky.
(Rabi Jonathan Sacks)
Sidra v číslech | Šijury a aktualitky
•
•
16. sidra v Tóře (z 54), 4. sidra v knize Šemot (z 11), 14 paršiot, 9 otevřených, 5 zavřených,
skládá se z 116 vět, 1683 slov a 6423 písmen, sidra obsahuje 1 MICVU (TCHUM šabatovou hranici)
Mišna: Kidušin 1:8 | Halacha jomit Orach Chaim 182:4 | Daf Jomi: Šabat 115
Svět Doopravdy | Neklama
Právě před dvěma roky vyšla knha Králové Izraele. Závěrečný díl volné trilogie završující
biblické osudy židovského národa, které jsme sledovali od skromných počátků v časech praotců (v
knize Příběhy Tóry), po dobytí Jeruzaléma králem Davidem (v knize Izrael soudců a králů). Jádro
vyprávění pojednává o době, kdy v Jeruzalémě stával první (Šalomounův) Chrám a v jeho stínu
vládli králové Davidovy dynastie.
Kniha Královská a ženy (ukázka z předmluvy):
Co do rozsahu textu se kniha podrobněji věnuje zejména dvěma prorokům – Elijahovi
(Eliášovi) a Elišovi (Elíša), jejichž příběhy leží v samém srdci knihy. V počtu vět může oběma
prorokům konkurovat jen Davidův syn Šlomo. Přesto bychom neměli zapomenout ani na méně
nápadné hrdiny, kterými jsou v knize Královské ženy. Text si všímá žen ze všech vrstev společnosti
a jen těžko bychom hledali tanachickou knihu s početnějším zastoupením slabšího pohlaví. Na
prvním místě je třeba přirozeně zmínit královny (MLACHOT) – například Batševu (Bat-šeba),
faraonovu dceru, moudrou královnu ze Sáby, nešťastnou Jerovamovu manželku, prokletou Izevel
(Jezábel) nebo krutou Atalju. Zapomenout bychom neměli na prorokyni Chuldu z doby krále
Jošijaha a chceme-li se podívat na odvrácenou stranu společenského žebříčku, vytanou nám na
mysli dvě hádající se prostitutky, mezi které chtěl král Šlomo rozdělit jedno živé a jedno mrtvé dítě.
A jako se o proroka Elijaha starala vdova z Corfatu, tak si lze těžko představit Elišovy příběhy bez
zbožné a moudré „velké šunamské ženy“.
Knihu lze zakoupit zde: http://www.doopravdy.cz/judaica/eshop/?219,cs_kralove-izraele