Stáhnout ve formátu PDF

V tomto čísle naleznete: Zajímavost: Záhadné jezerní příšery, Článek: Vydá Radhošť
svá tajemství?, Reportáž: Prokletí zlata Inků, Recenze: Vzpoura mrtvých; Ztracený
svět v podzemí; Cesty za příšerami a dobrodružstvím; Nesmrtelní válečníci: Atilla;
Flynn Carsen: Honba za Kopím osudu; Flynn Carsen: Návrat do dolů krále Šalamouna;
NI. BI. RU., Povídka: Objev, Magic: the Gathering: Conflux přichází, Deskové hry:
Představení hry: Dominion, Redakce pátrá: Přízračný pasáček z Vejdovy lípy,
Historie: Římané na našem území, Mytologie: Egyptská mytologie
Úvodník................................................................................2
Zajímavost – Záhadné jezerní příšery...................................3
Článek – Vydá Radhošť svá tajemství?................................4
Novinky – 2/2009.................................................................6
Reportáž – Prokletí zlata Inků..............................................7
Literatura – Vzp. mrt., Ztrac. s. v pod., Cesty za př. a do.....8
Nové knihy............................................................................9
Film – Nesmrtelní válečníci: Atilla....................................10
Film – Flynn Carsen: H. z. K. o., F. Carsen: N. d. d. k. Š..11
Hra – NI. BI. RU.................................................................12
Povídková část:
Objev (Jakub Cepník).........................................................13
Magic: the Gathering – Přichází Cunflux...........................15
Deskové hry – Představení hry: Dominion.........................16
Redakce pátrá – Přízračný pasáček z Vejdovy lípy............18
Historie – Římané na našem území....................................19
Mytologie – Egyptská mytologie........................................20
Milí čtenáři!
Právě si prohlížíte další číslo Camelotu,
které se na net dostalo oproti původnímu
očekávání dokonce o den dříve. Je opět
napěchováno články o fantastice, historii,
mytologii a záhadách.
V redakci nastala po skončení ságy
Azurová planeta menší „povídková krize“
(nemá nic společného s ekonomickou krizí,
která sužuje zbytek světa). Zkrátka a dobře
jsme nevěděli, jaké povídky máme do
Camelotu dávat. Nakonec jsem se rozhodl,
yže se psaní nového „literárního díla“
zhostím já sám.
Po
vzoru
slavného
britského
spisovatele Terryho Pratchetta jsem tedy
svoji první povídku (nepočítaje několik
starších paskvilů) publikoval ve třinácti
letech. A není to jen tak ledajaká povídka!
Jedná se o napínavý příběh ze
současnosti s prvky sci-fi a hororu a
jmenuje
se
Wotanovo
bratrstvo.
V Camelotu se s ním teď budete po
dlouhou dobu setkávat, takže upřímně
doufám, že se vám bude (alespoň trochu)
líbit.
Kuba „Gandalf“ Cepník
Omluva: Omlouváme se, že jsme nestihli připravit článek o
tetralogii Odkaz dračích jezdců ani článek o hobitech, obojí
najdete v příštím čísle Camelotu.
V dubnu se budeme zabývat zmizelými světadíly. Asi
každý někdy slyšel o Atlantidě. Ale údajně existovaly i další
kontinenty, které vinou globálních katastrof zanikly.
Druhý díl povídky Wotanovo bratrstvo, který se nazývá
Přepadení, vás zavede do noční Prahy. Těšte se na
pořádnou akci!
V rubrice Záhady se setkáte s vraždícím přízrakem z lomů
Amerika blízko Karlštejna.
Pokud rádi čtete články o historii, bude se vám líbit článek
Husitská revoluce, jehož první část se v příštím Camelotu
objeví.
V rubrice Mytologie příště naleznete další článek o
egyptské mytologii, který si pro vás připravil Stanislav
Cepník st.
A to zdaleka není všechno!
Příští číslo vychází v pátek 3. dubna 2009.
Pevnost na St Michael's Mount v Anglii
Záhadné jezerní příšery
Anna C.
Kdo z vás se někdy nesvezl o pouti na lochnesce? Čím byla její podoba asi inspirována? Různými zprávami, očitými
svědectvími a spornými fotografiemi obludy žijící údajně ve skotském jezeře Loch Ness (odtud její název Nessie), které je
součástí Kaledonského průplavu. Podle odhadu by měla měřit 6 – 10 m, měla by mít mohutný krk s malou hlavou, poměrně krátký
ocas a 2 páry ploutví. Jednalo se zřejmě o plesiosaura, druh dinosaura, který měl vyhynout před 6 miliony let. První zprávy
pocházejí již z 6. století n. l. Stále nepolapitelná příšera by měla přebývat v prohlubni jezera dosahující až 252 m. Podobné příšery
by měly žít i v dalších jezerech Skotska, Irska, Francie a dokonce i v jižní Africe. Ale Nessie je z nich nejznámější.
V dnešní době poskytující technické možnosti prováděli vědci různé výzkumy a ty poskytly fotografické a sonarové snímky, na
kterých byla Nessie zachycena. Materiál se považuje za dost přesvědčivý důkaz o existenci záhadného obrovského tvora.
Podpůrným argumentem je např. i přežívání některých rostlin v okolí jezera, které jinde již dávno neexistují.
Některá svědectví vypovídají i o pozorování Nessie na pevnině. Např. v r. 1934 jeden student veterinářství při ranní jízdě na
motocyklu uviděl obrovské zvíře, které přeskákalo vozovku a pláclo sebou do vody. Na místě se pak našly stopy po ploutvích.
Jediný profesionální lovec lochnesky Steve Feltham se domnívá, že těchto tvorů by v jezeře mohlo mít 20 – 30 kusů.
Jelikož se kolem této záhady vyrojila spousta podvodů a domněnek, je tato otázka stále nevyřešena a řada lidí se k její existenci
staví zcela skepticky. Budeme mít někdy jasno?
Zdroj: Velká kniha otázek a záhad, Regia Praha 2002, autoři: J. Lenková, I. Mackerle, V. Šiška, J. Zeman,
www.tajemstvi.webnode.cz
Vydá Radhošť svá tajemství?
Stanislav Cepník st.
Hora Radhošť je turisticky velmi
atraktivní místo; je z ní nádherný pohled
na Moravskoslezské Beskydy. Spolu
s Lysou horou, Smrkem a Kněhyní patří
k jejich nejvyšším vrcholům. Ty jsou
tvořeny
druhohorními
godalskými
vrstvami ze žlutého a zeleného
pískovce.
Údolí Beskyd byla osídlena ve 13. a 14.
století, ale archeologické nálezy svědčí
o osídlení už v prvním tisíciletí.
Smyslem
tohoto
článku
není
seznamování s kouzlem Beskyd ani
s mimořádnými stavbami na Radhošti.
Jen se zmíníme o sousoší a kapli Cyrila
a Metoděje na temeni Radhoště a
především o soše pohanského boha
Radegasta z roku 1925 od vynikajícího
sochaře
Albína
Poláška,
rodáka
z Frenštátu pod Radhoštěm, profesora
umělecké akademie v Chicagu.
Radegast byl prý králem Skytů a Gótů.
Na počátku 5. století vpadl do Itálie, byl
poražen, zajat a usmrcen. Polabští a
pobaltští Slované ho uctívali jako boha
plodnosti a stavěli mu pomníky a
chrámy.
Snad žádný turista, který se vydá na
Radhošť, netuší, že uvnitř hory je
labyrint chodeb a jeskyní. Mají vést do
podzemního Radegastova chrámu, ale
tam se ještě nikdo nedostal. Radhošť byl
kdysi slovanským kultovním místem.
Na jeho vrcholu prý stála pohanská
svatyně
s ohromnou
dřevěnou
Radegastovou sochou. Při pohanských
rituálech tam docházelo ke zvířecím, ale
někdy i k lidským obětem.
Lidí, kteří se snažili prozkoumat podzemí,
bylo v různých dobách poměrně dost.
Někteří chtěli poznat systém chodeb a
jeskyní, jiní tam šli hledat poklady.
Několik jich tam i zahynulo, když jim
zhaslo světlo a oni nenašli cestu ven. O
tom svědčí hrůzné nálezy mrtvol a koster.
Vstupů do podzemí bylo podle svědectví
místních obyvatel několik. Do těch se
vydávali amatéři, archeologové, jeskyňáři,
odborníci i pouzí zvědavci, ale hledání,
často nákladné, nepřineslo uspokojivé
výsledky.
Po příchodu Cyrila a Metoděje, kteří k nám
přinesli v 9. století křesťanství, měl být
Radegast zničen, ale pohanští kněží prý ho
včas ukryli v jedné z podzemních jeskyní
za podzemní říčkou. Leží tam spolu
s dalšími poklady. Úzkou lávku přes říčku
hlídá drak s černým psem.
Na místo, kde stál Radegast, postavili Cyril
s Metodějem dřevěný kříž.
Podle pověstí bylo kdysi na Radhošti celé
město; to se později propadlo do země.
Dodnes je tam možno vidět nepatrné
zbytky zřícenin. Tomuto místu se říká
Záryjí a nachází se při cestě od dnešní
Radegastovy sochy ke kapličce na vrcholu
Radhoště.
Pověsti, příhody hledačů a svědectví o
poznatcích obyvatel z blízkého okolí by
vystačily na samostatnou rozsáhlou
kapitolu. To všechno je zapsáno a je to
poutavá četba.
Je nepochybné, že v podzemí Radhoště je
spleť chodeb a jeskyní, podle pověstí
dokonce s poklady, které tam ukryli
pohanští kněží.
Na Radhošti jsou různé „ďury“, tj. jeskyně
a jeskyňky, které sloužily pastevcům jako
chladné sklepy pro skladování ovčího
mléka a sýrů i jako úkryt. Bývaly obvykle i
jakýmisi vchody do podzemí. Nad nimi
nebo v jejich blízkosti si pastevci stavěli
koliby. Znali prý i průchody nitrem hory.
Podzemní prostory pod Radhoštěm jsou
štolovité skalní rozsedliny. Vznikly
puknutím
a
pohybem
svrchních
pískovcových vrstev. Ty jsou v neustálém
pohybu. Nové pukliny se postupně
zvětšují, staré jsou zasypávány uvolněnými
kameny. V některých místech probíhají
změny dokonce velmi rychle. Tak třeba
cesty popsané v roce 1886 byly už za
dvacet let téměř neprostupné. Z jeskyně
vzdálené od vchodu zhruba šest metrů
vedly ještě na jaře 1902 čtyři chodby, za tři
týdny už byla třetina jeskyně zavalena
kamením padajícím ze stropu a ze čtyř
chodeb zbyly jen tři. Další sesuvy
způsobila stavba nové silnice na Pustevny.
V letech 1978 – 79 se pokusili bohumínští
speleologové závaly odstranit, ale neuspěli.
Nadějí na proniknutí do radhošťského
podzemí rychle ubývá. Údajně existuje
ještě jeden vstup do podzemí – snad
přístupný.
Na vrcholu Radhoště prý stával Radochův
hrad. Pod ním měla být tzv. Radochova
studna, úzká propast vedoucí do
podzemí. Nevíme přesně, kde byla,
pamětníci o ní mluvili, speleologové ji
v roce 1978 hledali marně. Je zavalená,
zakrytá,
nebo
ji
jenom
stále
nenacházíme?
●●●
Pověsti o „ďurách“ na Radhošti sbíral
v 19. století vyšehradský kanovník
Beneš Metod Kulda. Jsou velmi
zajímavé. Ďury byly údajně tři. Jedna
prý vedla k Velehradu, druhá do
Jablunkova ve Slezsku, třetí dokonce až
k Turci v Uhrách.
●●●
Dnes známe dvoje ďury. Ďury Cyrilka
jsou vzdálené asi 300 kroků od
rozhledny na Pustevnách, Volářka je
vzdálená asi 20 minut chůze od kaple na
Radhošti směrem na Černou horu.
Ďury Cyrilka bývaly tři úzké trhliny
vedle sebe v pískovcových lomech. Jimi
vstupovali do podzemí hledačí pokladů.
Dnes jsou dva vchody zavaleny, třetí je
uzavřen zamčenou mříží.
Volářka je válcovitá kolmá díra tři metry
hluboká, nahoře široká dva metry, dole
jen tři čtvrtě metru. Ze dna vedou na obě
strany dvě chodby: východní končí
v místnůstce s rovnými stěnami, západní
je už asi po dvaceti metrech zavalená.
Letecký pohled na vrchol Radhoště
Nad Volářkou stála podle pověsti dutá
socha Radegasta; z ní kněží „volali“
věštby – odtud jméno Volářka.
Z koliby stojící v roce 1750 nad jámou prý
vedly žebříky do podzemí. Protože tam
padaly ovce, byla jáma asi v roce 1850
Valachy zasypána.
Po objevení a zveřejnění fantastického
Náčrtek profesora Vratislava Monseho
náčrtu radhošťského podzemí profesora
Vratislava Monseho z roku 1755 se
k Volářce opět obrátila pozornost.
Originál byl v zemském muzeu v Brně. Dr.
František Přibyl si z něho nechal v roce
1905 pořídit kopii, později však náčrtek
z muzea zmizel.
Protože profesor Monse údajně na
Radhošti nikdy nebyl, šlo podle řady lidí
zřejmě o padělek.
●●●
V roce 1881 navštívil tuto oblast spisovatel
Svatopluk Čech. Jeho hovorný průvodce ho
zavedl do zakrslého bukového lesa a ukázal
mu vstup do zasypané podzemní chodby.
Svatopluk Čech znal báje o velikých
pokladech, které si tu ukryli pohanští kněží.
Částečně pocházely z darů od poutníků.
Někteří kněží snad v těchto prostorách i
žili.
O těchto bájích se spisovatel zmiňuje ve
své knize Vzpomínky z cest i života. ■
Fotografie:
www.wikipedia.cz,
www.beskydy.org,
www.pustevny.cz,
www.dolnibecva.cz, kniha Velká kniha
otázek a záhad
Knihy:
•
•
Velká kniha otázek a záhad, Regia Praha 2002, autoři: J. Lenková, I. Mackerle, V. Šiška, J. Zeman (kapitola
Podzemní chrám Radegasta od Ivana Mackerleho)
Beskydy, Orbis Praha 1974 (edice Naše vlast), autor: Rudolf Smahel
Novinky – 2/2009
Jakub Cepník
Novinky ve fantastice:
Na konci minulého roku byl autor
zeměplošských knih Terry Pratchett
povýšen do rytířského řádu a byl mu
udělen titul „Sir“ za dlouhodobý přínos
britské literatuře. Pratchett se k tomu
vyjádřil takto: „Říct, že jsem absolutně,
totálně a ztřeštěně překvapený, nevyjádří
dostatečně moje pocity. Neznamená to, že
mi čtenáři nutně musejí říkat sire, ale
každopádně po mně už nesmějí vrhat
žádné předměty.“
ZDROJ: www.neviditelnypes.cz
27. ledna 2009 zemřel americký spisovatel
a básník John Updike na rakovinu plic.
Bylo mu 76 let. Za svého života napsal
více než padesát knih a mnohokrát byl
kandidátem na Nobelovu cenu za
literaturu.
ZDROJ: www.neviditelnypes.cz
FOTO: www.non-stop.sk
Archeolog Randall Price se připojí
k expedici Mount Ararat, která se pokusí
najít v Turecku legendární Noemovu
archu (viz. článek Noemova archa v 3.
čísle Camelotu na straně 3 – pozn.
redakce).
Ukázalo se, že vrak lodi, který byl minulý
rok objeven na dně kanálu La Manch, je
slavná britská válečná loď HMS Victory.
Když se v roce 1744 při bouři potopila,
bylo na její palubě skoro tisíc námořníků a
čtyři tuny zlatých mincí.
Archeologům, kteří se před dvěma lety
pustili
do
výzkumu
dosud
neprozkoumaného podmořského dna
v Albánii, se povedlo objevit pozůstatky
čtyř řeckých lodí, které zřejmě pocházejí
z období 3. až 6. století.
V Itálii byla v jednom katolickém kostele
nalezena mozajková podlaha, na které jsou
zachyceny různé pohanské obřady.
Možná, že podlaha byla součástí nějaké
římské budovy.
V Egyptě v archeologické lokalitě Sakkára
byla objevena hrobka, ve které se nalézá
30 mumií. Jedná se o velmi významný
objev.
I letos se mohou příznivci žánru fantasy a
obzvláště pak čtenáři J. R. R. Tolkiena
těšit na Elfcon, který se bude jako již
tradičně konat v Havlíčkově Brodě v
Základní škole ve Štáflově ulici. A ani
tentokrát nebude Elfconu chybět poklidná
atmosféra přátelského posezení.
Více
informací
najdete
na:
www.elfcon.avari.cz
Novinky v historii a mytologii:
V Jeruzálemě byla v rozvalinách po
zemětřesení z 4. nebo 5. století objevena
figurka muže s kadeřavým vousem a
mandlovýma očima.
Zdroj archeologických novinek
obrázek): www.lovecpokladu.cz
(a
Novinky v záhadách:
S pozorováním UFO jako by se v poslední
době roztrhl pytel. O tom, jak UFO zničilo
v Anglii větrné elektrárny, jsme psali již
minule. Ale od té doby přibylo několik
dalších zajímavých případů:
Jednoho lednového večera se v anglickém
Yorku vracela skupina osmi lidí z hospody
domů. Náhle však na obloze spatřili
podivné objekty. Popisovali je jako
vznášející se kruhy oranžové barvy, které
kolem sebe měly svítící prstenec.
Prolétaly prý bez jakéhokoliv zvuku
krajem, pak se zastavily někde nad
městem a nakonec odletěly směrem na
Scarborough. Když zmizely, v celé
oblasti vypadla elektřina a spustila se
poplašná zařízení. Objekty se podařilo
natočit na mobil, ale ze záběrů toho není
moc poznat. Královské vojenské letectvo,
které má nedaleko od místa pozorování
záhadných objektů základnu, tvrdí, že tu
noc z ní žádné letadlo nevzlétlo.
ZDROJ: www.novinky.cz
19. ledna prolétlo nad jižním Německem
extrémně rychlé UFO. "Vyloučili jsme
všechny konvenční možnosti, je to prostě
záhada,“ přiznal se mluvčí Úřadu pro
leteckou bezpečnost Axel Raab. UFO
zpozorovali piloti Luftwaffe.
ZDROJ: www.novinky.cz
V královské nemocnici
v anglickém
Derby jsou nahlášeny desítky pozorování
ducha
v černém
pláštíku,
který
pronásleduje
zděšené
zaměstnance
nemocnice. Duch je průsvitný, dokáže
procházet i zdí a objevuje se především
v blízkosti márnice. Podle některých
domněnek je to duch římského vojáka,
který zahynul při výstavbě nemocnice
v 19. století.
Vedení nemocnice se rozhodlo povolat
exorcistu, aby ducha odvedl do říše
zesnulých.
ZDROJ: www.novinky.cz
Řecké úřady odtajnily zprávu o
pozorování UFO z listopadu 2007. Tehdy
záhadný objekt jako první spatřil pilot
letadla letícího z Athén do Londýna.
Objekt prý vypadal jako velká hvězda,
která zmateně poletovala po obloze a
neustále měnila svůj tvar. Spatřili ho také
další dva piloti komerčních letů a
pozorováno bylo i na athénském letišti.
Byly vyslány dvě stíhačky, aby záhadný
objekt prozkoumaly, ale ten jim zmizel
do vesmíru.
Podle řeckých úřadů se jednalo o odraz
světla Venuše na podzimní obloze, což
však všichni svědci odmítají.
ZDROJ: www.novinky.cz
A jako by to nestačilo, deník The Daily
Telegraph nedávno informoval o tom, že
v červenci natočili turisté u anglického
městečka Brean další UFO (video můžete
zhlédnout na serveru www.novinky.cz).
ZDROJ: www.novinky.cz ■
Prokletí zlata Inků
Jakub Cepník
Od 1. listopadu můžete na Pražském
hradě v prostorách Starého purkrabství
navštívit výstavu Prokletí zlata: 1000
let zlata Inků. Reportáž z ní jsme vám
slibovali již dříve, ale navštívit se nám ji
povedlo až koncem ledna v rámci akce
Ledová Praha, protože tak jsme měli
výrazně nižší vstupné – zaplatili jsme jen
padesát korun na osobu místo obvyklých
dvou set dvaceti.
Historie národa Inků
Výstava
vás
zavede
do
světa
jihoamerických Inků.
Incká říše vznikla v 15. století
sjednocením několika
samostatných
národů. I když její existence netrvala ani
sto let, dokázali Inkové ovládnout oblast
podél And a Tichého oceánu, jejíž délka
přesáhla 5000 kilometrů. Nová území
získávali buď bojem nebo diplomacií,
ale jejich hlavní taktika spočívala v tom,
že ponechali většině ostatních národů
jejich kulturu a dokázali je dobře
hospodářsky zabezpečit.
Když do Incké říše připluli roku 1532
Španělé pod velením Francisca Pizarra,
přivítali je Inkové jako přátele, Španělé
ovšem netoužili po ničem jiném než po
zlatě.
Inkové vlastnili obrovské množství zlata,
považovali ho ale za symbol slunce a
nemělo pro ně žádnou materiální
hodnotu.
Pizarro zatkl se svými 160 muži inckého
vládce Atahualpu a v roce 1533 ho dal
popravit i přesto, že Atahualpa nechal
jako výkupné naplnit celou místnost po
strop zlatem a daroval je Španělům.
Po Atahualpově smrti se Incká říše
rozpadla. Pizarro nechal všechno incké
zlato, které získal, roztavit a na lodích ho
odvezl do Španělska. Cestou se ale velká
část lodí potopila nebo je zničili piráti.
Poté nastala ve Španělsku i v Peru
inflace a zlato ztratilo svou hodnotu.
Paradoxně si přitom vyžádalo obrovské
množství obětí.
Zlatý věk Inků
Incká říše byla velmi vyspělá, někteří lidé
dnes považují období její existence za zlatý
věk. Inkové sice neznali kolo, neuměli
zpracovat železo a nepoužívali peníze, přesto
dokázali vytvářet umělecké předměty na
velmi vysoké úrovni. Stavěli také překrásné
chrámy a paláce, které byly velmi odolné proti
zemětřesení. Kameny v jejich „kyklopském
zdivu“ na sebe úplně přesně navazovaly a
nedala by se mezi nimi prostrčit ani čepel
nože.
Výstava
Výstava Prokletí zlata Inků měla prý velký
úspěch v Německu a kdo ví kde ještě, což je
také důvod, proč se dostala i do Prahy.
Než jsem si ji sám šel prohlédnout, vyslechl
jsem na ni různé názory. Někdo tvrdil, že je
naprosto fantastická, někdo zase, že je tam
málo vystavených předmětů a nestojí to za
nic. Sám předem musím říct, že můj názor na
ni je vesměs kladný.
První část výstavy vás uvede do
problematiky národu Inků a jeho
vývoje.
Naleznete
tam
několik
naučných tabulí a samozřejmě také
vystavené incké předměty – většinou ze
zlata. V místnosti se nachází i projektor
využívající technologii Laser 3D, který
do prostoru promítá různé obrazy
zlatých šperků.
Ve druhé části výstavy se seznámíte se
zřízením a politikou inckého státu a
také s podmínkami, ve kterých incký
stát vznikal. Ve vitrínách můžete opět
spatřit různé šperky, masky, sošky atd.
Třetí část se věnuje především inckému
náboženství a mytologii a naleznete
tam náboženské předměty (např.
obřadní nože „tumi“).
S historií inckého národa se seznámíte
ve čtvrté části výstavy, kde také můžete
zhlédnout zajímavý – byť trochu
amatérsky zpracovaný – film na toto
téma. Jeho délka činí necelou
půlhodinu.
A konečně poslední částí výstavy je
vlastně jakési shrnutí všeho, co jste se
v předešlých místnostech dozvěděli.
Závěrem tedy musím říct, že pokud se
(jako já) zajímáte o historii a mytologii,
stojí za to jít se na výstavu Prokletí
zlata Inků podívat. Mně osobně se líbila
a s radostí bych si ji prošel ještě
jednou... ■
Fotografie: www.zlatoinku.cz
Web:
•
•
www.zlatoinku.cz
www.inkove.wz.cz
Literatura
Vzpoura mrtvých
Otomar Dvořák
Jedná se o soubor jedné povídky a dvou
novel na téma „to, co je mrtvé, může
znovu ožít.“
V úvodní povídce Příšerný jezdec
zavítají řidič se stopařkou do odlehlého
motorestu v americké poušti. Setkají se
tam s příšerným jezdcem, přízrakem
zavražděného kovboje. Autor dobře
vystihl ponurou atmosféru strašidelného
motorestu, povídka je napínavá a nechybí
jí
nečekaná
pointa.
Novela Mrtvý
luh se odehrává
roku
1946.
Začíná tím, že
na šumavských
rašeliništích je
nalezen
popálený
a
zcela
dezorientovaný
profesor
Malčánek.
V novele se prolínají dvě dějové linie.
Tou první jsou zápisky z deníku ing.
Blažka, který se společně s tajemným
panem Svobodou snaží zjistit, co je to
„tulpa“, o níž se zbídačený Malčánek
snažil něco říct.
Druhá dějová linie sleduje osud tříčlenné
rodiny, která se ubytuje v opuštěném
stavení Lussbachu na šumavském Mrtvém
luhu. Začnou se tam ale dít podivné
věci…
Novela je zručně napsaná a napětí i strach
by se v ní daly krájet. Jen její konec je
trochu nedotažený, což mírně kazí
závěrečný dojem.
Titulní novela Vzpoura mrtvých, která
původně vznikala ve čtenářské dílně na
stránkách Pavla Renčína, vypráví o
globální katastrofě z blízké budoucnosti –
„něco“ se totiž stane a velká část Evropy
se změní v radioaktivní zónu, ze které
jsou všichni obyvatelé evakuováni. Nikdo
však netuší, že i v „Zóně“, jak se
zamořené oblasti říká, existuje život.
Novela Vzpoura mrtvých se mi nelíbila
tolik jako předchozí dva příběhy a zdála
se mi chaotická a nedotažená. Přesto má i
ona svoji pointu a bude vás bavit ji číst.
Sečteno a podtrženo, kniha Vzpoura
mrtvých je dobře napsaná, napínavá a
strašidelná, je na ní vidět, že největším
autorovým koníčkem je tajemno a
paranormální jevy.
Má sice i své mouchy, ale přesto si ji stojí
za to koupit – už kvůli její nízké ceně.
Hodnocení: 60 % (mírný nadprůměr)
Stručné info: Autor: Otomar Dvořák,
Obálka: Karel Zeman, Nakladatelství:
Epocha, Datum vydání: 28. 1. 2009 (kniha
je součástí únorového čísla Pevnosti
PLUS)
Jakub Cepník
Ztracený svět v podzemí
Roderick
Williams
Gordon
a
Camelotu.
Hodnocení: 70% (těžký nadprůměr)
Stručné info: Autoři: Roderick Gordon,
Brian Williams, Překlad: Zdík Dušek,
Obálka: David Wyatt, Nakladatelství:
Fragment, Datum vydání: 10. 3. 2008
Jan Holan
Cesty
za
příšerami
dobrodružstvím
a
Brian Ivan Mackerle
O této knize se dočtete, že je to nový Harry
Potter
a
že
přivede
mladé
generace
zase
zpátky ke čtení.
Kvalit Harryho
příběh
nedosahuje,
dokáže
však
čtenáře zaujmout
a donutit ho
strávit u této
knihy docela dost
času (kniha má
asi 350 stran),
kterého já jako čtenář rozhodně nelituji.
Příběh je vcelku unikátní, i když o
podzemní říši už snilo mnoho autorů a
něco o ní byste našli i v moderním světě a
v mytologii (Agartha).
Samotné podání příběhu už ale trochu
pokulhává. V některých pasážích autoři
popisují věci až příliš detailně, což snižuje
schopnost udržet čtenáře při knize.
První část knihy se příšerně vleče, příběh
je nezajímavý a nic pořádného se neděje,
zato ale další dvě části mají rychlý spád a
je zde dokonce pár velice nečekaných
zvratů. Postupně se odhalují střípky
hrdinovy minulosti, až není nic takové, jak
to znal.
Podzemní svět je kompletně promyšlen a
vše v něm dává nějaký smysl a zapadá to
do podstaty jeho existence.
A jaký je to vlastně příběh? Willovi
Burrowsovi je čtrnáct let a žije se svou
rodinou v Londýně. Jeho zálibami jsou
vykopávky a archeologie, proto také má
jediného kamaráda. Jednoho dne ale jeho
otec zmizí a on se ho chystá za každou
cenu najít. Přitom učiní nevídaný objev
podzemní říše a zjistí, že nic není takové,
jak si to pamatuje.
Tato kniha je první z trilogie a má být
dokonce zfilmována. Na recenzi dalších
dílů se můžete těšit v dalších číslech
V knize Cesty za příšerami a
dobrodružstvím autor Ivan Mackerle
popisuje své odvážné výpravy za
záhadami, kterým se neúnavně pokouší
přijít na kloub, a
to na vlastní
pěst, resp. s
několika málo
přáteli, nicméně
bez
většího
finančního
i
technického
zázemí.
Předmětem
bádání jsou buď
bájní
živočichové,
nebo bytosti, které oficiální věda nezná
nebo neuznává a kteří mají různé
nadpřirozené rysy – nutno říci, že často
hrůzostrašné. Pokud nejsou výplodem
fantazie či přeludů lidí, již o nich podali
mnohá svědectví, nabízejí se až tak
extrémní úvahy, zda nepocházejí z
neznámých světů, z cizích dimenzí, popř.
z dávných časů. Ivan Mackerle vyráží na
expedice do exotických krajů po celém
světě - ať už za příšerným a na dálku
útočícím červem olgoj chorchojem do
mongolských pouští, či za divokými lidmi
(nebo snad lidoopy?), kteří podle
některých svědků žijí v odlehlých horách
v různých koutech světa. Tyto bytosti
připomínají naše pravěké předky, často
jsou však mnohem většího vzrůstu. Jindy
pan Mackerle hledá podzemní úkryt s
rakvemi tajemných mimozemšťanů na
jakémsi ostrůvku v Pacifiku, event. opět v
mongolské poušti na území bývalého
buddhistického kláštera. Husí kůži nahání
prozkoumávání australské Černé hory
smrti – údajné brány do jiného světa.
Obdobných námětů je zde celá řada.
Škodolibý čtenář by řekl – vždyť každá
historka končí neúspěchem, vždyť ►
nikde skoro nic nenašli. Jenže to je
zdeformovaný
úhel
pohledu.
Pan
Mackerle vyhledává velmi záhadná
témata, kterým by kdekdo rád přišel na
kloub, ale on je ochoten nasadit vlastní
síly a vlastní kůži pro to, aby se o věci
dozvěděl co nejvíce. Před zahájením
výzkumné expedice je celkem jasné, že
kompletní rozřešení záhady se nepovede
(vybrána jsou taková témata, se kterými si
ještě nikdo neporadil). Ale pan Mackerle
nasadí nejúčinnější nástroje, které má k
dispozici – jede se podívat na vlastní oči.
Předem určitě prostuduje dosažitelnou
literaturu (to by celkem lehce zvládl
každý), ale on pak vyrazí do terénu a sbírá
živé informace od lidí, kteří jsou k záhadě
nejblíže (to už každý neudělá). Pohybuje
se v nebezpečných místech, kde riskuje zdraví
či život, protože pokud by prozkoumávaná
témata byla založena na pravdě, mohl by být
se svými přáteli napaden různými nestvůrami,
postižen děsivými prokletími apod. Z expedic
přinese mnoho informací k dané problematice
a vzbudí zájem o věc, o které se obvykle neví
nebo která dávno upadla v zapomnění. A to je
hlavním cílem. O záhadný úkaz či objekt se
mnohdy začnou zajímat i vědecké kruhy. A
kdyby se náhodou povedlo neznámé živočišné
druhy či tajemné bytosti doopravdy potkat,
bylo
by
to
jistě
fantastické,
ale
pravděpodobnost je nepatrná.
upoutávání pozornosti na vlastní osobu
či vlastní zásluhy – jde tady opravdu o
zkoumaná témata. Nezdary nejsou nijak
zakrývány. Kniha není zaplaťpánbůh
akční, ale je poměrně poutavá.
Hodnocení: 65% (střední nadprůměr)
Stručné info: Autor: Ivan Mackerle,
Nakladatelství: Motto, Rok vydání:
2005
Stanislav Cepník ml. ■
Obrázky:
www.pevnost.cz,
www.legie.info, www.artforum.sk
Kniha je napsaná střízlivým jazykem, bez
přehánění nebo podsouvání nepodložených
skálopevných tvrzení, bez zbytečného
Nové knihy
Název:
Autor:
Ochránce rodu
Kroniky nové Země 4 - Věčné
imago
Pochod k moři
Vlčice a Mandragora 2
Vlčice a Mandragora 1
Taria - Pohraničí
Hory mají oči – Počátek
Intenzita
Město Ember 1
Kníže mečů
Zaklínač 1 - Poslední přání
Moskva 2042
Shannarův nejvyšší druid 3 Straken
Příběhy Darrena Shana 6 Upíří kníže n.v.
Hellgate London 2 - Goetia
Hradební mýty 3 - Novodobý
svět
Počítání hlav
Rádio Svobodný Albemuth
Fantázia 44/2008
Husitská trilogie - komplet
Husitská trilogie 2 - Boží
bojovníci
Odkaz dračích jezdců komplet
Odkaz dračích jezdců 3 Brisingr
Pevnost 02/2009 + kniha
Vzpoura mrtvých
Pevnost 02/2009
Nakladatelství:
Cena:
Vyšlo:
Šochová Anna
Epocha
119,-
10. 2.
Pecinovský Josef
Weber David & Ringo John
Žemlička Zdeněk
Žemlička Zdeněk
kol,
Gray Justin , Higgins John a Palmiotti
James
Koontz Dean
DuPrauová Jeanne
Moorcock Michael
Sapkowski Andrzej
Vojnovič Vladimír
Epocha
Wales
Epocha
Epocha
Altar
119,319,99,99,295,-
9. 2.
9. 2.
9. 2.
9. 2.
8. 2.
BB/art
BB/art
Argo + Triton
Laser
Leonardo
Slovart
299,249,279,139,349,340,-
8. 2.
8. 2.
8. 2.
8. 2.
4. 2.
4. 2.
Brooks Terry
Classic
239,-
4. 2.
Shan Darren
Odom Mel
Albatros
FANTOM Print
199,249,-
4. 2.
1. 2.
Swainstonová Steph
Marusek David
Dick Philip K.
279,349,238,-
1. 2.
1. 2.
1. 2.
Alakša Ivan
Sapkowski Andrzej
Laser
Triton
Argo
Mgr. Ivan Alakša Fantázia
Leonardo
55,987,-
1. 2.
29. 1.
Sapkowski Andrzej
Leonardo
349,-
29. 1.
Paolini Christopher
Fragment
1347,-
29. 1.
Paolini Christopher
Fragment
499,-
29. 1.
Dvořák Otomar
PVS
PVS + Epocha
PVS
125,55,-
29. 1.
29. 1.
Tato tabulka byla vytvořena podle seznamu knih na www.fantasyplanet.cz
Nesmrtelní válečníci: Attila
Jan Cepník
Na novinových stáncích se nedávno objevila nová série dokumentů z produkce BBC s názvem
Nesmrtelní válečníci (Heroes And Villains). Druhý díl této série pojednává o nejmocnějším
králi hunské říše.
Hunská říše vznikla již ve 3. století př.n.l.
na území dnešního Mongolska. Hunové
se postupně přesouvali stále dál na západ,
ve 4. století n.l. se dostali až do Evropy.
Pod Attilovým vedením dosáhla hunská
říše v 5. století n.l. největšího územního
rozmachu, ohrožovala východořímskou i
západořímskou říši.
Attila se narodil někdy na přelomu 4. a 5.
stol.n.l. (uvádí se roky 395 či 406). Vládu
nad říší převzal snad roku 434, společně
se svým bratrem Bledou. Oba bratři
soustředili pod svou vládu kromě Hunů i
další barbarské kmeny.
Děj filmu začíná roku 440. Attila už má v
té době velkou moc, kterou ještě posílí
vraždou svého bratra Bledy. Hunové
podnikají nájezdy do východořímské říše,
čímž východořímského císaře donutí k
placení vysokých poplatků za další
neútočení. Hunům to však nestačí a
začnou útočit také na západořímskou říši,
ačkoli s ní mají též uzavřenou smlouvu o
neútočení (ale méně výhodnou). V roce
451 však se západořímským vojskem
svedou
neúspěšnou
bitvu
na
Katalaunských polích. Po této bitvě
Attilova moc slábne a v roce 453 slavný
vojevůdce umírá. Hunská říše se po jeho
smrti rozpadá.
Při prvním zhlédnutí snímku mě ohromily
davové scény s tisíci římskými vojáky v
plné zbroji. Když jsem se však při psaní
této recenze vracel k některým pasážím,
uvědomil jsem si, že nesleduji tisícovku
komparsistů, ale někdy snad i jednoho
tisíckrát zkopírovaného (viz. obrázek).
Počítačové triky ještě nejsou dokonalé, ale
k dokonalosti mají už poměrně blízko. A to
se v tomto případě jedná „pouze“ o hraný
dokument... Herecké výkony podle mého
názoru nejsou příliš přesvědčivé.
Tvůrci dokumentu uvádí, že „film
zobrazuje skutečné osoby a události“, že
„je inspirován záznamy tehdejších
autorů“ a že „na scénáři spolupracovali
současní historici“. Dočetl jsem se však,
že Attila byl synem Číňanky, po které
zdědil výrazné asijské rysy (nějaké by se
snad u představitele hlavního hrdiny
našly...), že příliš neoplýval krásou (to
úplně nedokáži posoudit...) a že byl menší
postavy (ve filmu se myslím neobjevil
nikdo vyšší ☺). Zda se jedná o nějaké
nové vědecké poznatky, či to tvůrci
„takhle do detailů“ neřešili, nedokážu
posoudit. Když mám snímek hodnotit
jako dokument, vytknul bych mu velké
časové skoky, díky nimž jsem ztrácel
orientaci v čase. Od dokumentu bych také
očekával větší systematičnost a na
začátku nějaký úvod do souvislostí
(nějaký tam je, ale podle mě příliš
stručný). Míra realistického zobrazení
násilí je u tohoto snímku velmi vysoká. Je
to zajisté zčásti dáno tím, že pojednává o
krutých barbarech, ale některé scény si
tvůrci přesto mohli odpustit. Navíc
snímek vyznívá až příliš černobíle – kdo
by si po jeho zhlédnutí pomyslel, ža Attila
byl vychováván v Římě a byl zřejmě
velmi vzdělaný – hovořil například
latinsky a řecky?
Hodnocení: 50 % (průměr) ■
Obrázek: www.uktv.co.uk, autor
Web:
•
www.wikipedia.cz
Knihy:
•
Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích, Diderot 1999, autoři: kolektiv autorů
Flynn Carsen: Honba za Kopím osudu
Adam „iLegolas“ Cepník
Film Flynn Carsen: Honba za Kopím
Osudu je první z filmů řady Flynn Carsen.
Zajímavé je, že se v originále jmenuje The
Librarian, což znamená knihovník. Ale
zpátky k věci. Oba dva filmy Flynn
Carsen se zakládají na tom, že student,
nadšenec pro archeologii a historii Flynn
Carsen se dostane jako „knihovník“ do
Mezinárodní veřejné knihovny a tam
pochopí, že vstoupil do utajeného světa,
který je v knihovně. Je tam totiž ukryto
mnoho artefaktů, které se pokládají za
vymyšlené. Tudíž je v knihovně ukryto
vše od meče Excaliburu až po Pandořinu
skřínku. Postupně se dozvídá, že
v jakémsi podsvětí existuje jiný svět,
kouzelný svět a nikdo (tedy téměř nikdo)
o něm ani netuší. V této tajemné knihovně
už odedávna pracuje jeden knihovník a
právě Flynn Carsen má to „štěstí“, že se
stane knihovníkem novým. A hned poté
na scénu vstupuje Hadí bratrstvo, které…
a tak dále, a tak dále a víc se dozvíte až u
filmu samotného. Herecké výkony nejsou
příliš špatné a hlavní roli zahrál Noah
Wyle poměrně dobře. Režie se ujal jistý
Peter Winther a podle mého názoru je
škoda, že nezrežíroval i druhý díl, Návrat
do Dolů krále Šalamouna (režie Jonathan
Frakes), který podle toho taky dopadl. Co
bych ale oběma filmům vytkl, jsou časté
trapné scénky a vtípky. Přesto ale film diváka
zavede do tajemných mayských pyramid nebo
do klášterů Tibetu. I přes nepříliš kladné
recenze na internetu tedy musím říci, že se
Flynn Carsen: Honba za Kopím Osudu
docela povedl, ale má i své mouchy.
Hodnocení: 60 % (mírný nadprůměr)
Obrázek:
www.csfd.cz
(Photos
copyright © Warner Home Video)
Flynn Carsen: Návrat do dolů krále Šalamouna
Adam „iLegolas“ Cepník
Druhý díl Flynna Carsena, Návrat do dolů horší než první díl. Už není tak plný záhad a srandiček. Zkrátka je poznat, že film
krále Šalamouna, se mi zdá podstatně mytologie, ale je jen plný trapných vtipů a natáčel jiný režisér.
Knihovníka
Flynna
Carsena
nyní
doprovází archeoložka Emily, která hledá
důkazy, že existovala královna Sába a
spolu se dostanou do dolů krále
Šalamouna. Více nemusím popisovat.
Film poznamenala nešťastná změna
režiséra.
Ještě podotknu, že nemůžete čekat
"chytrého knihovníka" jako v Honbě za
Kopím osudu, jelikož Flynna na začátku
filmu do hlavy uhodí skleněnou lahví
neznámý útočník a až do konce filmu
Flynn odůvodňuje své špatné informace a
spekulace právě touto příhodou.
Film se mi sice místy celkem líbil, ale byl
doopravdy často trapný. Prostě průměr.
Hodnocení: 50 % (průměr)
Obrázek: www.csfd.cz (Photos copyright
© Warner Home Video)
NI. BI. RU.
Jan Holan
NI. BI. RU. je klasická point and click adventura, která vyniká hlavně svým tajemným příběhem
a grafickým zpracováním.
Příběh
začíná
zprávou
v
novinách: pří stavbě dálnice byla
objevena německá štola, která
byla na konci války úmyslně
zasypána.
Hlavní hrdina hry se jmenuje
Martin Holan (to bych nebyl já,
abych to nezdůraznil) a je to
právě on, s kterým budete
procházet celou hrou.
Martin studuje ve Francii
archeologii a lingvistiku, ale
jednoho večera je pověřen
důležitým úkolem. Martinův
strýček, profesor Wilde, ho
poprosil, jestli by se nejel podívat
do Čech, jak že to vlastně s tou
štolou je. Odehrála se podivná
série
vražd,
strýčkova
spolupracovnice byla zabita a její
byt vyloupen. Ve štole naleznete
podivný deník s poznámkami o
mimozemské civilizaci a podivný
stroj, který sloužil kdoví k čemu.
Později vás pátrání zavede do
amazonského
pralesa,
kde
projdete starodávné mayské
pyramidy, až se nakonec dostanete k
rozuzlení tohoto spletitého příběhu. Hra
má (už výše zmiňovanou) hezkou grafiku,
animace se nesekají ani na slabších
počítačích a přitom to vše vypadá
docela realisticky.
Ve hře se dá
postupovat celkem logicky, žádné větší
problémy zde nenajdete, těch míst, kde
musíte půl hodiny něco hledat, je zde
opravdu pomálu. Problémem ale je
odemknutí některých dialogů či možnosti
sebrání určité věci až poté, co se
dozvíte některé informace. Zkrátka
věc, kterou máte celou dobu na
očích, třeba můžete sebrat až na
konci hry.
Ve hře naleznete i pár miniher, což
je dobré zpestření neustálého
klikání. Kladem je také česká
lokalizace s kompletním dabingem.
Hra si utváří svou temnou
atmosféru, působí zde ponurá
hudba, je zde tolik otazníků a
nějaký ten větší happyend také
nečekejte. Ne že byste nakonec
neodhalili tajemství štoly. Odhalíte,
ale za jakou cenu?
Hodnocení: 80 % (velmi dobré –
tolik dávám už kvůli jménu
hlavního hrdiny)
Více informací naleznete na:
www.futuregames.cz/nibiru ■
Obrázky: www.bonusweb.cz
Objev
První část povídky Wotanovo bratrstvo
Jakub Cepník
V lese vládlo přítmí. Pronikalo tam
jen několik málo slunečních paprsků,
které si dokázaly proklestit cestu mezi
korunami stromů, mezi tisíci do zlata,
hněda a červena zabarvených listů.
Ticho, do kterého jen tiše cvrlikali
ptáci, vyrušilo hlasité zapípání detektoru
kovů. „To bude hotový poklad!“ vykulil
jsem oči. Můj společník Jakub, se kterým
jsem
v šumavských
lesích
hledal
pozůstatky po pravěké kultuře, uznale
pokýval hlavou. Popadli jsme lopaty a
nedočkavě začali kopat díru v místě, kde
náš detektor zareagoval. Co asi
odkryjeme? Nedaleko od místa objevu se
nacházela hned tři pravěká hradiště, takže
připadalo v úvahu, že by se mohlo jednat
o nějaké pravěké předměty. Budou to
šperky? Nebo zbraně? Nebo něco jiného?
„Na něco jsem narazil!“ oznámil mi
Jakub. A opravdu. Odhrábl jsem trochu
hlíny a ukázalo se, že je pod ní jakýsi
železný poklop se znakem hákového kříže.
„Zřejmě to bude nějaký německý sklad
z období druhé světové války,“ řekl jsem.
Jakub zamyšleně přikývl a pokusil se
poklop otevřít. Povedlo se! Jakto že nebyl
zamčený? napadlo mě. Uchopil jsem
baterku a posvítil do tmy pod poklopem.
Světelný kužel dopadl na stěnu čtvercové,
odhadem asi tři metry vysoké místnosti.
Na podlaze tam ležely stovky na kusy
rozsekaných lidských kostí.
Uprostřed místnosti stálo lehátko a na
něm byla kostra zasypaná zlatými šperky,
náhrdelníky, mincemi a kdo ví čím ještě.
Z toho pohledu se nám zatajil dech.
Chvíli jsme jen mlčky zírali na náš
fantastický objev. Ticho přerušil až Jakub:
„Slezem dolů a prohlídnem to, jo?“
Přivázali jsme tedy lano k silnému
smrku nedaleko poklopu, nasadili si na
hlavy čelové svítilny a opatrně jsme se
spustili dolů.
Rozhlédli jsme se kolem sebe.
Místnost byla široká asi pět metrů a její
stěny byly pouze z hlíny, zpevněné dávno
zetlelými dřevěnými prkny.
„Možná je to nějaká keltská svatyně,“
uvažoval Jakub.
Popošel jsem k lehátku s kostrou. Vzal
jsem do ruky jednu zlatou minci a
zkušeným okem archeologa si ji prohlédl.
Překvapilo mě, že žádnou minci, jako byla
tato, jsem dosud neviděl. Byla velmi tenká
a byl na ní vyražen obrázek jakési zvláštní
bytosti, která sice vypadala jako člověk,
ale místo rukou měla několik chapadel.
Mince byla zřejmě dílem nějaké vědě
dosud neznámé kultury. To bylo opravdu
vzrušující – znamenalo to totiž, že tato
svatyně se zřejmě stane nejvýznamnějším
archeologickým objevem za několik
posledních let.
Odložil jsem záhadnou minci a začal
zkoumat kostru na lehátku, zatímco Jakub
nadšeně prohlížel zlaté šperky.
Bylo jasné, že kostra patřila významné
osobě, zřejmě nějakému vládci či knězi.
Pozorně jsem si prohlédl její lebku a zděsil
jsem se – ten člověk měl dvě řady zubů!
„To je jen následek nějaké pravěké
nemoci,“ prohlásil Jakub, i když i on jen
stěží zakrýval zděšení. Skeptická část
mého rozumu s ním souhlasila, ale druhá
část se mě snažila přesvědčit, ať odsud
vypadnu a už se nikdy nevracím.
Další úlek mě čekal, když jsem zjistil,
že kostra má na obou rukou sedm prstů.
„Je to jen genetická vada,“ utěšoval jsem
se, „i dnes se rodí některé děti
s neobvyklým množstvím prstů.“
Pak jsem si klekl a začal zkoumat
úlomky kostí, kterých tu bylo na zemi
opravdu požehnaně. Patřily určitě otrokům
pochované osoby, uvědomil jsem si, po
smrti svého pána byli všichni otroci bez
milosti odporným způsobem obětováni.
Otřásl jsem se při té představě.
jakési tmavší místo ve tvaru obdélníku.
Zkusil jsem se ho dotknout a nahmatal
jsem pod tlustou vrstvou prachu kov – byly
to dveře.
Jak se asi otvírají? problesklo mi
hlavou. Jakub na ně zkusil zatlačit, ale nic
se nestalo. Pořádně jsem si je prohlédl a
všiml jsem si malého tlačítka, které bylo na
stěně vedle nich. „Mám to zmáčknout?“
zeptal jsem se Jakuba. „Nevíme, jestli to
není nějaká past,“ opáčil Jakub, „ale přesto
chci vědět, co za tima dveřma je. Risknem
to.“
Zmáčkl jsem tedy tlačítko a napjatě
čekal, co se bude dít. Nic nás neprobodlo
ani nezastřelilo a k naší radosti se dveře
skutečně otevřely.
Spatřili jsme před sebou rozlehlou
jeskyni, naše baterky ani nedosvítily na její
konec. A uprostřed té jeskyně stál
obrovský létající talíř. Vypadal asi jako
obyčejný kuchyňský talíř položený dnem
vzhůru, kromě toho, že na něm bylo
několik kulatých okének a samozřejmě byl
mnohem větší – jeho délku jsem odhadl na
třicet metrů. Mezi okénky talíře byl vidět
hákový kříž.
„To teda čumím!“ přiznal Jakub.
Zmohl jsem se pouze na to, že jsem
pokýval hlavou. Připadal jsem si jako
v nějakém sci-fi, ani bych se už nedivil,
kdyby proti mě odněkud vyběhl zelený
Už jsme se chtěli vrátit nahoru, když mimozemšťan s laserovou pistolí ►
si Jakub všiml, že na jedné stěně svatyně je
v ruce.
Jsem rozumně uvažující člověk, a tak
jsem se snažil vše si rozumně vysvětlit.
Kdysi jsem četl o tom, že za druhé
světové války byly tajnou zbraní nacistů
právě létající talíře. Toto je určitě jeden z
nich, říkal jsem si, Němci ho po válce
ukryli v této jeskyni.
Začal se mě ale zmocňovat
nepříjemný pocit, který by se dal nazvat
strachem z neznáma. „Pojďme pryč!“
otočil jsem se k Jakubovi. Ani jsem
nečekal na odpověď a rychlým krokem
jsem se vrátil k východu. Jakub mě
následoval. Vyšplhali jsme po laně
nahoru, nejdřív já a Jakub hned za mnou,
a když jsme se ocitli venku, docela jsme si
oddychli.
Oproti chladnému podzemí bylo v
lese teplo a světlo. Připadalo mi, že jsme
byli ve svatyni celou věčnost. Hodinky na
mé ruce ukazovaly tři čtvrtě na tři. To
znamenalo, že jsme dole strávili něco přes
půl hodiny.
„Škoda, že tu s námi není Petr. O
hodně přišel,“ řekl Jakub. Petr byl náš
kamarád, který celou akci zorganizoval.
Dnes ráno se mu ale udělalo špatně a
musel zůstat v penzionu, takže hledat
poklady jsme se vydali jen my dva.
„Měli bychom mu zavolat,“ navrhl
jsem. Vytáhl jsem z kapsy svoji Nokii
3310 a vytočil Petrovo číslo.
„Nazdar, Edo!“ ozval se z mobilu
Petrův hlas, „našli jste něco?“ „Ano, našli
jsme něco opravdu fantastického,“
odpověděl jsem a v rychlosti jsem Petrovi
popsal vše, co jsme ve svatyni objevili.
Nejdříve mi nechtěl věřit, takže mi ještě
chvíli trvalo, než jsem ho přesvěčil, že to
myslím vážně. „Měj se,“ rozloučil jsem se
a ukončil hovor.
„Odjedem do Prahy a nahlásíme náš
objev na archeologickém ústavu ještě
1
dnes,“ navrhl Jakub. Souhlasil jsem. Vydali
jsme se tedy do penzionu, abychom se
sbalili a stihli včas odjet.
Cestou jsme si s Jakubem povídali o
tom, co jsme viděli v tajemné svatyni.
„Nikdy bych nečekal, že něco takového se
podaří objevit právě nám,“ usmál jsem se.
„Já taky ne,“ odvětil Jakub, „stanou se z nás
významné osobnosti. A budeme bohatí.“
Minuli jsme obec Klenovice, ve které
jsem trávil své dětství. „Myslím, že ta
svatyně je dílem nějaké neznámé kultury,“
uvažoval jsem. „Já myslím, že ne,“
zakroutil hlavou Jakub, „takovéto pohřby
jsou typické pro knovízskou kulturu.“ „Ale
v tom hrobě byly mince, které jsem nebyl
schopen identifikovat,“ oponoval jsem,
„tvrdí se, že na našem území začali mince
razit až Keltové. Mince, které jsem v hrobě
prohlížel se vůbec nepodobaly keltským
duhovkám. Byly větší a tenčí.“ Jakub
pokrčil rameny.
„Stejně mě nejvíce ze všeho zaujal ten
létající talíř,“ zamračil jsem se, „podle toho
hákového kříže soudím, že je dílem nacistů.
Četl jsi někdy o německých létajících
talířích?“ „Jo, četl jsem o nich. Ale až do
teď jsem si myslel, že jsou to jen kecy.“
„Pamětníci tvrdí, že za války na Letné
viděli jeden létající talíř startovat. A
dochovalo se i několik fotek, na kterých
jsou nacistické létající talíře zachyceny.
Fotografie jsou ale vždy rozmazané a těžko
se dá určit, jestli se nejedná o podvrh.“
Blížili jsme se k penzionu „U Parádů“,
ve kterém jsme byli ubytováni. Nacházel se
kousek pod šumavskou vesnicí Frantoly v
údolí Zlatého potoka. Patřil k němu ranč s
koňmi, na které se chodily svézt děti z
celého okolí. A hlavně tam dělali skvělé
snídaně, což byl vlastně jeden z důvodů,
proč ho Petr vybral.
Když jsme se přiblížili až k penzionu,
Jakub náhle vykřikl: „Kde je auto?“ Hrklo
ve mně. Náš džíp byl pryč!
„Do prdele!“ zaklel Jakub a rozběhl
se do penzionu. Vřítil se dovnitř, vyhnul
se psovi na chodbě a zavolal na paní
domácí, která něco vařila v kuchyni.
„Nevíte, kam zmizelo naše auto?“ vyhrkl.
„Odjel s ním před chvílí ten váš kolega.
Hrozně někam spěchal, ani se nestihl
rozloučit,“ odpověděla naprosto v klidu
paní domácí.
„Petr? Kam by Petr jezdil?“ nechápal
Jakub, i když bylo vidět, že se aspoň
trochu uklidnil. „Na to se mě neptejte,“
pokrčila rameny paní domácí.
„Zavolám mu,“ oznámil jsem a už
jsem vytáčel jeho číslo. Ozvala se však
pouze hlasová schránka – Petr měl
vypnutý mobil. „Tak to jsme teda v
hajzlu,“ procedil Jakub mezi zuby, „jak se
teď dostaneme do Prahy?“ „Poslední
dnešní autobus do Prachatic jede za čtvrt
hodiny a z Prachatic do Prahy se již
dostaneme bez problémů,“ řekl jsem.
„Dobře, to ještě stihneme. Ale musíme se
rychle sbalit,“ zakřenil se Jakub a mnou
následován vyběhl po schodech dlouhými
kroky do našeho pokoje.
Sbalili jsme si během pěti minut,
rozloučili se s paní domácí a vtiskli jsme
jí do ruky peníze za ubytování. Pak jsme v
rychlosti opustili penzion a vyběhli do
mírného svahu k nedaleké autobusové
zastávce.
Autobus jsme chytili na poslední
chvíli. Cesta do Prachatic trvala něco přes
dvacet
minut.
Na
prachatickém
autobusovém nádraží jsme pak vyčkali na
přímý spoj do Prahy. To jsme ještě
netušili, co nás v Praze čeká. ■
Pokračování příště!
Obrázek: Jan Cepník
Duhovky byly keltské mince, které se nejspíše vyráběly v období od 3. do 1. století př. n. l.
Conflux přichází
Adam „iLegolas“ Cepník
Společně s mrazy a sněhem přišla na pulty
MTG prodejen nová edice alarského
blocku – Conflux. Hned jak jsem si
prohlédl několik karet, pochopil jsem, že
je edice ve stylu základních edic (tj. např.
9th Edition aj.), ale přesto trochu temnější.
Podle mého názoru se mírně zvýšila i
kvalita
ilustrací.
Samozřejmě
se
v Confluxu setkáme i s mythic rare
kartami, které se poprvé objevily v edici
Shards of Alara.
Oproti ostatním edicím by nebylo zas
takové šílenství skládat si balík ze všech
barev, protože v Confluxu je opravdu
hodně karet, které stojí jednu manu ode
všech barev. V této edici byste dokonce
mohli najít kartu se stejným názvem jako
edice sama.
Skládat balík vám dnes výjimečně
nepomohu, protože sám žádný balík z této
edice nemám a neznám žádnou
„confluxskou“ strategii ani kombo. Ale
přesto vám nyní představím několik
doopravdy dobrých karet z Cofluxu.
Confluxští šampioni
První kartou, na kterou bych upozornil,
bude Mirror-Sigil Sergeant. Tenhle mythicrare nosorožec stojí pět libovolných a jednu
bílou manu. Je to 4/4 Trample každý tah,
pokud máte pod kontrolou nějaký modrý
permanent, dostanete kopii této karty. Tudíž
další tah dostanete dva další tokeny, potom
další čtyři atd.
Dál bych vám představil dračího démona
jménem Malfegor. Je to šest-šestka za dvě
libovolné, dvě červené a dvě černé many se
schopností flying. A když vstupuje do hry,
diskartněte celou vaši ruku a všichni vaši
oponenti musí obětovat tolik bytostí, kolik
jste diskartli karet.
Další confluxský šampion je podle mě
Progenitus. To je 10/10 hydra avatar
s protekcí proti úplně všemu. Bohužel stojí
dvě many od každé barvy, ale ještě k tomu
má schopnost-jakmile půjde Progenitus na
hřbitov, místo toho ho ukažte a zamíchejte
do knihovny.
Thornling, tak se jmenuje další karta
kterou vám představím. Je to elemental
shapeshifter za tři libovolné a dvě zelené
many. Má sílu čtyři a obranu taktéž. Za
jednu zelenou manu dostane do konce tahu
haste, trample nebo nezničitelnost. A za
jednu libovolnou manu dostane do konce
tahu +1/-1 nebo -1+1.
Poslední
kartou,
kterou
nazvu
confluxským
šampionem,
bude
Apocalypse Hydra. To je 0/0 za X
libovolných, jednu červenou a zelenou
manu. Do hry vstupuje s X +1/+1
counterama. Pokud je však X pět nebo
více, dostane Apocalypse Hydra +1/+1
counterů dvakrát tolik než je X. A za jednu
libovolnou a jednu červenou manu můžete
z Apocalypse Hydry sundat jeden +1/+1
counter a tím dáte do cílového hráče 1
damage.
Celkové zhodnocení
Conflux se poměrně povedl a podle mého
názoru možná i více než Shards of Alara.
Rozhodně doporučuji tuto edici vyzkoušet
a pevně doufám, že se ostatní edice do
dalekého budoucna povedou alespoň tak
jako právě Conflux. ■
Obrázky: www.cernyrytir.cz
Zde je výběr nejbližších turnajů, na kterých se budou hrát Magici:
• A zase tu máme standard... (DCI), Popis: Nové karty, nové balíčky a možná i nové tváře. A nové jaro! Přijďte jeho
příchod oslavit na náš turnaj! Občerstvení zajištěno, přezůvky s sebou!, Začátek turnaje: 21. 3. 2009, 10:00, Místo: DDM
Astra (Tyršovo nábřeží 801, 760 01 Zlín), Formát: Standard, Vstupné: 100 Kč, Ceny: Budou, i na ceny zbude! ☺
• FNM v Plzni, Popis: turnaj zpravidla na 4 kola bez top 8/4, Začátek turnaje: 26. 3. 2009, 16:00, Místo: Balrog
(Barrandova 32, 326 00 Plzeň), Formát: Standard, Vstupné: 30 Kč
Představení hry: Dominion
Jakub Dobal
(Tento článek pochází ze stránek Frodovy deskové hry – www.deskovehry.blogspot.com – a je v Camelotu zveřejněn se svolením
autora)
dobírací balíček. Tak to běží dokola až do
konce hry. Míchání karet je nedílnou
součástí hry.
Nabídka všech karet je rozložena mezi
hráči. Obsahuje zelené karty s vítěznými
body (Victory), "měděné" karty peněz
(Treasure) a deset druhů akčních karet
království (Action). Ve svém tahu může
hráč vyložit jednu akční kartu či získat
novou kartu (Buy). Každá karta má svou
hodnotu, za kterou ji můžete získat.
Některé akční karty umožňují zahrát i
další akce či nakoupit více karet. Na
konci svého tahu hráč odhodí všechny
zbývající karty v ruce na svůj odhazovací
balíček a do ruky si ze svého dobíracího
balíčku vezme pět karet. S nimi bude
pokračovat v dalším kole. Nikdo se tak
nemusí rozmýšlet, které karty by si chtěl
ponechat.
Počet hráčů: 2-4
Doporučený věk: od 10 let
Délka hry: 30 minut
Autor: Donald X. Vaccarino
Rok vydání: 2008
Výrobce: Rio Grande Games, Hans im
Glück
Obvyklá cena: cca 700 Kč
Herní systém: karetní hra,
prostřednictvím vytváření balíčku během
hry hráči sbírají body
Čeština: bez českých pravidel, karty
obsahují cizojazyčné texty - v němčině
nebo angličtině
Dominion je karetní hra, která v krátké
době od představení v Essenu oslovila
řadu lidí. Svědčí o tom mimo jiné to, že se
během pár měsíců vyšvihla mezi
nejlepších deset her na žebříčku Board
Game Geek (k 26. 2. 2009 je šestý).
Takový vzestup se zatím jiné hře
nepodařil.
Důvodem
úspěchu
je
bezesporu originální herní princip,
jednoduchá pravidla, krátká herní doba,
dobrá hratelnost v jakémkoliv počtu
hráčů. Karty slouží k realizaci akcí i
nákupu nových karet. Každý hráč buduje
svůj balíček a s ním hraje - postupně ho
rozšiřuje podle zvolené strategie.
Hráči představují lokální vládce, kteří svá
malá panství zdědili po předcích. Nyní by
chtěli zvětšit svůj vliv. Sousedé však také
sílí a usilují o rozšíření svého dominia.
Nesmí proto zůstat pozadu. Aby uspěli,
najímají schopné pomocníky, zvelebují svá
sídla, budují nové stavby a naplňují své
pokladny. Jen ten nejúspěšnější se stane
pánem celého kraje. Zvítězí ten, kdo bude
mít na konci hry nejvíce vítězných bodů za nashromážděný majetek (Estate),
získaná vévodství (Duchy), spravované
provincie (Province).
Na začátku hry má každý jen malý balíček
karet, obsahující pár karet majetku a
pokladu. Postupně jej doplňují o nové
karty. Z balíčku si dobíráte karty do ruky.
Nově získané či použité odhazujete na
odkládací balíček. Tyto karty jsou jen vaše.
Jakmile doberete poslední kartu, zamícháte
odložené karty a uděláte z nich nový
Co vám tedy umožňují akční karty?
Existují čtyři základní typy: některé vám
dovolují zahrát ještě další akční karty
(Village, Festival) či získat více nových
karet z nabídky (Woodcutter, Market),
některé poskytnou peníze na nákup nové
karty (Militia, Festival), jiné vám dovolí
dolíznout si z dobíracího balíčku další
karty (Smithy, Moat), další pak umožňují
zvláštní akci, například ukrást kartu
spoluhráčům (Thief), získat libovolnou
kartu do hodnoty 4 (Workshop), úplně
zahodit kartu a vzít si jinou až o dva
dražší (Remodel). Účinnost akčních karet
se tak dá kombinovat. V tom spočívá
jedno z kouzel této hry: dobře si sestavit
balíček, abyste mohli využít maximum
možností každé karty. Příkladem je
zahrání Village - líznete si další kartu a
můžete zahrát až dvě další akční karty,
když k ní zahrajete Smithy, můžete si
dobrat tři karty, tím můžete získat
dostatečnou hodnotu peněz, abyste si
koupili kartu Province s šesti vítěznými
body.
Hra obsahuje celkem 500 karet. Nehraje
se však se všemi, pro každou hru si
vyberete novou kombinaci akčních karet,
a tak hru obměníte. Dominion patří k
nekonfliktním
hrám
s
minimem
interaktivity mezi hráči. I když některé
akční
karty
mohou
spoluhráče
ovlivnit, není to pro hru tak podstatné. ►
Donutíte je například odhodit karty či
jiné ukázat. Na výsledek to však nemá
velký vliv. Platí, že každý hraje primárně,
co sám chce či může.
Je však třeba sledovat ostatní hráče, jaké
karty berou a především které karty s
vítěznými body. Těch je omezený počet.
Ze začátku máte málo peněz na dražší a
výhodnější karty, musíte tedy svůj
balíček budovat postupně, získávat
například peníze s vyšší hodnotou.
Dalším důležitým momentem je správné
načasování braní bodovaných karet. Ty
rozhodnou o vítězi, ale během hry vám
jen bez užitku zabírají místo v ruce,
respektive v balíčku. Hra končí na konci
tahu hráče, ve kterém je buď vybrán
balíček provincií, nebo je prázdný třetí
balíček ostatních karet. Pak už zbývá jen
spočítat body na zelených kartách.
Dominion má jednoduchá pravidla,
základní mechanismy pochopíte po pár
odehraných kolech. Umožňuje přitom
řadu kombinací a strategií. Je na vás, zda
si svůj balíček založíte hlavně na
penězích nebo naopak budete vybírat
hlavně akční karty, jejichž efekty se
budou násobit. Pestrost hry posiluje i to,
že můžete pokaždé vybrat jiné akční
karty. V základní hře jich je 25 druhů. V
pravidlech najdete návrh různých
kombinací.
Vzhledem k jednoduchosti a prvkům
náhody je hra vhodná i pro různě zkušené
hráče. Akční karty sice obsahují
cizojazyčný text s popisem, ale znalost
jazyka není nezbytná. Můžete hrát i s
dětmi. Stačí před hrou objasnit efekt
deseti pro hru vybraných akčních karet
(případně během hry připomenout).
Náhodu ve hře do značné míry
ovlivňujete sami tím, jaké karty si
vybíráte do svého balíčku. První hry vám
budou trvat okolo hodiny, další partie již
zvládnete okolo půl hodiny, takže si
krásně můžete dát několik her za sebou.
Dominion je možné doporučit v
jakémkoliv počtu hráčů.
Krabice je na karetní hru neobvykle
veliká, zhruba velikosti Osadníků z
Katanu. Vnitřní prostor je rozdělen na
přihrádky,
takže
každý
balíček
jednotlivých typů karet má své místo. Je
jen škoda, že přihrádky nejsou označeny.
Popisky si ale můžete vyrobit sami, stačí
si je stáhnout ze stránky Hans im Glück a
nalepit. Uspořádání krabice je dobré v
tom, že máte karty stále srovnané.
Usnadní vám přípravu hry. A pokud si
budete brát hru na cestu,
jednoduše vytvoříte několik balíčků, které
vám v kufru nezaberou moc místa.
Graficky je hra připravena velmi dobře a
pěkně dotváří atmosféru hry. Hodnocení
jednotlivých karet už nechám na vás. Pro
hraní je ale grafika karet velmi příjemná.
Jednotlivé druhy karet jsou výborně
barevně odlišeny, takže máte dobrý přehled
o všech kartách na stole i v ruce.
Dá se předpokládat, že se brzy objeví
rozšíření s novými typy karet. Hra přímo
vybízí k tomu, abyste si sami nějaké nové
vymysleli. První vlaštovkou je promo karta
Gesandter (Velvyslanec - ukaž pět karet ze
svého dobíracího balíčku, soused po levici
jednu vybere a odloží na tvůj odhazovací
balíček, ostatní si vezmi do ruky)
rozdávaná na Spielfestu ve Vídni. Věřím,
že se dalších nových karet brzy dočkáme
i u nás.
Pokud nevyhledáváte složité strategické
hry nebo si od nich chcete odpočinout,
pak Dominion určitě vyzkoušejte. V
prvních hrách vás bude bavit samotné
budování vašeho balíčku, až možná
zapomenete, že cílem hry je získat co
nejvíce karet s vítěznými body. Posléze
budete hledat co nejefektivnější cestu
jeho vytváření. Hra tedy může být
zábavná i pro různě zkušené hráče.
A dobrá zpráva na závěr. Albi připravuje
české vydání Dominionu. Již je hotový
kompletní překlad a čeká se jen na tisk.
Hra by se mohla objevit v prodeji již v
květnu. ■
Obrázky:
www.deskoverhry.blogspot.com
Přízračný pasáček z Vejdovy lípy
Jakub Cepník
Vejdova lípa je mohutný prastarý strom opředený spoustou tajuplých pověstí. Nachází se na
kopci nad Pastvinskou přehradou v podhůří Orlických hor. Lípy tam stávaly původně tři, jednu
z nich však v sedmdesátých letech dvacátého století porazil blesk.
Vejdova lípa je vysoká asi 20 m a obvod
jejího kmene činí úctyhodných 1225 cm.
Stáří stromu odhadují odborníci na 300 –
800 let (v různých pramenech je uváděno
různé stáří). Kmen Vejdovy lípy je dutý a
je v něm vybudována místnůstka, která
v minulosti sloužila jako sklad na nářadí.
Až já na ten kopec vejda
K Vejdově lípě se váže několik pověstí.
Jedna z nich vysvětluje původ názvu
stromu: na kopci, kde Vejdova lípa stojí,
prý žil hospodář, který rád chodíval do
hospody pod kopcem. Když se pak vracel
domů, říkával: „Až já na ten kopec
vejda.“ Hospodář tedy dostal přezdívku
Vejda a lidé podle něj pojmenovali starou
lípu.
Druhá pověst už není tak veselá. Vypráví
o malém pasáčkovi, který na lípě sedával
a hrával na svojí píšťalku. Jednoho dne
ale propadl nějakou skulinou do dutého
kmene lípy, kde následně zemřel. Jeho
mrtvola byla nalezena až po delší době.
Místní lidé povídají, že v noci jsou ve
větvích lípy vidět podivná světla a slyšet
sténání. Duch zemřelého pasáčka hraje na
svojí píšťalku...
Naše expedice se 31. prosince 2008
k Vejdově lípě vydala. Zaprvé jsme ji
prohlédli
a
pořídili
fotografickou
dokumentaci, zadruhé jsme se pokusili
vysvětlit paranormální jevy v jejím okolí.
Kdo hraje na píšťalku?
Je možné, že nějaký pasáček se skutečně
po pádu do dutého kmene lípy zabil.
Záhadná světla a zvuky, které tu byly
v noci pozorovány, pak mohli lidé
jednoduše spojit s touto tragickou
událostí. Zůstává však otázkou, jestli
spolu smrt nešťastného pasáčka a záhadné
jevy souvisí.
Psychotronici by se možná přiklonili
k možnosti, že je ve Vejdově lípě
nakumulována energie mrtvého pasáčka.
Také je možné, že lidé zde v noci slyšeli
Obvod kmene Vejdovy lípy činí úctyhodných 1225 cm
nějaké podivné zvuky, které si nedokázali
vysvětlit, a vymysleli si pověst o
pasáčkově smrti až dodatečně.
Otomar Dvořák ve své knize České záhady
zkoumá záhadné jevy v lese Boru u
Českých Budějovic. Zjevuje se tam
podivný přízrak muže zahaleného v
černém plášti s širákem na hlavě, který se
prý pohybuje asi 40 cm nad zemí. Svědci,
kteří tohoto muže spatřili, popisují, že
předtím, než se přízrak zjevil, uslyšeli
jakýsi tichý pisklavý zvuk – jako by někdo
hrál na flétnu.
Dvořák se domnívá, že tento zvuk je slyšet,
když se otvírají brány mezi paralelními
světy. Člověk potom může spatřit nějakou
bytost, která do našeho světa nepatří.
V pověstech různých národů po celém
světě se můžeme setkat s nadpřirozenými
bytostmi, které hrají na flétnu (např. řecký
bůh Pan).
Pasáček z Vejdovy lípy také hraje na
Web:
• www.orlicko.cz
• www.ceskatelevize.cz
Knihy:
• Fantastické záhady, Levné knihy / XYZ 2008, autor: Otomar Dvořák
flétnu. Pochází snad z jiné dimenze?
V zásobě mám i jedno vysvětlení, které se
bude líbit skeptikům – pískavý zvuk
vydává vítr, když fouká mezi skulinami
v dutém kmeni stromu. Tímto způsobem
někteří lidé vysvětlují i původ záhadných
zvuků v australské hoře Kalkajaka (viz.
článek Hora smrti v 1. čísle Camelotu na
straně 16 – pozn. redakce). Toto
vysvětlení se mi ale nezdá jako moc
pravděpodobné.
Až pojedeme příští rok opět na dovolenou
do Orlických hor, máme v plánu podívat
se k Vejdově lípě v noci. Kdo ví – třeba i
my uslyšíme pískavý zvuk a spatříme
v koruně stromu záhadné světlo... ■
Fotografie: Jakub Cepník
Římané na našem území
Anna C.
Do nedávné doby převládal mezi historiky názor, že vojáci starověkého Říma, který byl na
vrcholu své moci počátkem 2. stol. n. l., se na území České republiky téměř nevyskytovali. Ale je
zřejmé, že tomu tak nebylo.
Území severně od římských hranic
ovládané germánskými kmeny bylo podle
Římanů
prostorem
ovládaným
necivilizovanými „barbary“ (barbaři =
cizinci mimo území Římské říše).
Naše území obývali od 4. nebo 3. stol. př.
Kr. zhruba do změny letopočtu keltští
Bójové (viz. latinský název české země –
Bohemia). Kelty postupně vytlačily
germánské
kmeny,
především
Markomani (král Marobud) a ty
představovaly hrozbu pro římské císaře.
Zhruba v letech 9 – 6 př. n. l. se
Markomani přesouvají na území dnešních
Čech, kde se jejich centrem stávají
pravděpodobně oblasti středních Čech
mezi Kladenskem a Kolínskem.
V roce 6 př. n. l. dochází k římské
výpravě proti Marobudovi. Toto datum je
někdy považováno za počátek našich
předslovanských dějin. Mezi hlavními
veliteli římského vojska byl i budoucí
císař Tiberius. Tažení bylo přerušeno
kvůli povstání v Panonii a Marobud si
upevnil na dlouhou dobu svou moc tím,
že uzavřel s Římany smlouvu o přátelství
a neútočení. Zachoval věrnost Římanům i
v roce 9 n. l. – v době rozsáhlého
povstání Germánů proti Římanům, kdy
Germáni zlikvidovali v Teutoburském
lese tři římské legie. Germánský král byl
svržen roku 18 n. l. a uchýlil se pod
římskou ochranu.
Další etapou, kdy Řím ovlivňoval naše
dějiny, byly Markomanské války v letech
165 – 180 n. l. Germánské kmeny,
zejména Markomani a Kvádové, se
snažily proniknout až k římským
hranicím, ale jejich invazi přerušil císař
Marcus Aurelius. Během bojů pobýval
nějaký čas i na Slovensku u ústí řeky
Váhu. Své proslulé „Hovory k sobě“ psal
v té době ve vojenském ležení. Tehdy
zřejmě uvažoval o zřízení nových
provincií, z nichž jednou měla být
Markomanie (dnešní Čechy a část
Slovenska).
Roku 1991 byly potvrzeny na základě
archeologického výzkumu první římské
tábory na našem území. Doloženy jsou
průzkumné aktivity římského vojska
v nepřátelském vnitrozemí. Jedná se o jižní
Moravu (lokality Mušov – Na Pískách, Ivaň
a Přibice). Ne dosud uspokojivě jsou
doloženy nálezy římských objektů na
Břeclavsku, Hodonínsku a Znojemsku.
Tábor v Mušově představuje rozlehlý
komplex o rozloze asi 40 ha, kde byly
dokonce i vytápěné lázně.
V dalších letech byl objeven tábor v Brně –
Modřicích, v roce 2001 nejsevernější
římský tábor v Olomouci – Slavoníně a
v roce 2007 v Pravčicích na Kroměřížsku.
Takže dnes známe asi třicet římských
objektů v 15 českých lokalitách. Šlo
především o stanové tábory, objekty se tedy
nedochovaly.
Jisté je, že naše území nikdy nepatřilo pod
přímou římskou nadvládu.
V otázce, jak hluboko pronikli Římané na
naše území a zda určitě, je dosud mnoho
nejasností
a sporů.
Ale s velkou
pravděpodobností se na našem území
pohybovali.
Za římské stavby byly někdy mylně
označovány některé pozdější objekty, např.
věž Markomanka na hradě Zvíkov.
Je zřejmě starší než hrad sám
vybudovaný Přemyslem Otakarem I. a
jeho synem Václavem I. Počátkem 13.
století. Její původ není dodnes zcela
jasný, ale o římskou stavbu samozřejmě
nejde. Stejně tak středověký původ má i
Černá věž v Chebu. ■
Obrázky: www.italeri.it, www.iabc.cz
Magazíny:
• Svět říjen 2008 (článek“Římané v Čechách“ na straně 53), Extra Publishung 2008, autoři: kolektiv autorů
Egyptská mytologie
Stanislav Cepník st.
Pod pojmem Egypt se nám okamžitě
vybaví turistické prospekty s pyramidou,
Sfingou a turistou na hřbetě velblouda.
Z hodin dějepisu si zřejmě vzpomeneme
na Tutanchamona, úžasné archeologické
nálezy, hieroglyfy, vykradače hrobů, ze
zeměpisu pak na přeúrodnou deltu Nilu
s jeho záplavami.
Sjednocený centralizovaný stát vznikl
v roce 3100 př. n. l. Stabilitu společnosti
udržovala víra v bohy a náboženství. Jeho
vývoj odráží zvláštní podmínky země
závislé na pravidelných záplavách Nilu.
V popředí byl neustálý boj dobra se zlem,
přesvědčení o konečném vítězství dobra,
dále kult mrtvých a víra v posmrtný život.
Symbolem dobra bylo modré nebe se
sluncem, měsícem a hvězdami, místem
východ, živlem voda. Symbolem zla bylo
vedro, horký vítr, některá zvířata
považovaná za škodlivá, místem západ,
živlem sucho.
Postupně byly vytvářeny božské systémy,
známé až z pozdějších textů z pyramid.
Pro všechny je společné, že svět byl
stvořen bohem. Podle místa vzniku
systému se do vládnoucí funkce dostával
místní bůh.
Egyptských bohů je velké množství (o
nich existuje bohatá literatura). Většinou
měli lidské tělo a zvířecí hlavu. Ta
znázorňovala jejich moc a sílu.
Hlavním bohem byl Re, nejvyšší sluneční
bůh. Jeho ohnivé oko bylo vševidoucí.
Býval zpodobován se sokolí hlavou, na
niž přenášel sluneční kotouč. Amon byl
vládcem oblohy a dárcem života. Na
hlavě měl korunu se dvěma dlouhými
pery. Anubis byl zobrazován jako člověk
se sokolí hlavou. Byl rozhodčím mezi
dobrým a zlým, dohlížel na mumifikaci a
doprovázel duše zemřelých do záhrobí.
Usir (Osiris) byl bohem podsvětí a
soudcem zemřelých. Měl podobu
mumifikovaného
člověka.
Hor,
zobrazovaný opět se sokolí hlavou, byl
bohem nebes, slunce a světla, byl to
božský vládce Egypta. Ptah, mytologický
vládce Memfidy, pán Slova a ochránce
umělců a řemeslníků, jeden ze stvořitelů
Země, byl zobrazován jako mumie s malou
pokrývkou hlavy. Isis (Eset), bohyně
s lidskou podobou, byla bohyní života a
zdraví. Seth byl bůh pouště, moře a bouře,
Nefthys byla ochranná bohyně. Následují
desítky dalších.
Jedním z nejstarších náboženských systémů
byl asi dolnoegyptský. Nejvyšším bohem
byl Atum, zobrazovaný jako brouk, had
nebo
pahorek.
Ten
nechal
z neuspořádáného praoceánu Nun vynořit
„prapahorek“ (to bylo zřejmě inspirováno
tím, jak se z vody po ústupu nilské záplavy
vynořuje země). Skrze slovo stvořil boha
Šova (vítr, světlo), kterého vydechl nosem,
a bohyni Tefnut (voda, vlhkost), kterou
vyplivl jako slinu. Tato dvojice zplodila
boha Geba (země) a bohyni Nút (nebe,
kosmos). Ti ze sourozeneckého vztahu
zplodili syny Usirewa (řecky Osiris) a
Sutecha (Seth) a dcery Esetu (řecky Isis)
a Nebhtetu (řecky Nefthys).
Prostředníkem mezi bohy a lidmi byl
faraon, zosobnění božské bytosti.
Prosazovat božský zákon mu pomáhali
velekněží.
Propracované pohřební obřady, oběti
bohům, pověry, sny a věštby a další
úkony významně ovlivňovaly životy
obyčejných lidí.
Tento hodně zjednodušený příspěvek
chce upozornit na velmi bohatý kulturní
svět Egypťanů a zároveň vybídnout
k četbě či studiu některých ze značného
množství knih, věnujících se zasvěceně
Egyptu.
My sami se k egyptské mytologii
v příštích číslech Camelotu ještě vrátíme.
■
Obrázek: www.gandalovic.cz
Literatura:
• Egypt, Rebo 2004, autor: Lucia Gahlin, překlad: K.Cingrošová a M. Jílková
• Encyklopedie náboženství, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1997, uspořádali: M. Elser, S. Ewald,
G. Murrer, přeložil: dr. Vojtěch Pola
• Encyklopedie do kapsy, Ottovo nakladatelství, Praha 1999 (edice Cesty), autor: John Farndon
• Křížovkářský slovník, Dialog 2002, autoři: kolektiv autorů
• Magazín Živá Historie leden – únor 2009, autoři: kolektiv autorů (článek „Tajuplná země faraonů“ na straně 8)
Camelot – Březen 2009 vychází 28. 2. 2009, Tento magazín lze ZDARMA stáhnout na jeho oficiálních stránkách –
www.camelot.czweb.org, je však zakázáno rozšiřovat jakýkoliv materiál z tohoto magazínu bez svolení redakce!