Duben - Skaut.cz

OBSAH:
* zamyšlení nad básní J. Vrchlického
* schůzka ODV
* z práce k OČK MZH od ses. Kálalové
* kapitola ze vzpomínek Lady B.P.
* 1. část dalších vyprávění br. Stropka
* za lednovým seminářem ELŠ
* Maria Montessori a B.P.
* skautský šátek Václava Havla
* pozvánky a informace
* velikonoční kázání S. Karáska
* Pozor: změna informací v tiráži !
___________________________________________________________________________________
Báseň Jaroslava Vrchlického
Přec díváme se jinak na ten svět,
co jemu lhostejné, nám často k pláči,
co jemu drahé, na úsměv nám stačí,
co jemu tret, nám spásný amulet.
Co jemu ničím, nám je často vším
a věrnou v své když cítíme jen ruku
co nám je nepřízeň a zloba času?
Vše splyne v posled v obraz, tón a rým
a disonance stojí ve souzvuku,
a žebráci, my při života kvasu,
co jiný nemá, hltáme přec – krásu.
Tou zpiti nechť nás kolem všecko klame,
druh druhu pochodeň si podáváme.
Přec díváme se jinak na ten svět.
Jiný pohled na svět – není to divné? Jistě, když to řekne básník, a ještě takový „elegický“ autor
z doby, kdy bylo třeba národ probudit, pak ano. Ale dneska?
A přece – „skautský lid“ doma i ve světě se opravdu „jinak dívá na ten svět“ – a chyba by byla to
nějak „tutlat“ anebo se za to stydět (třeba jako se leckdo stydí nosit skautský kroj na veřejnosti).
Rozeberme si tedy básníkovy myšlenky.
On za ty s ním stejně smýšlející přímo „proklamuje“, že co je světu lhostejné, nad tím oni pláčou
a co je „lidem tam venku“ drahé (dnes bychom řekli: za co vydávají velké peníze), tomu se on
jeho druhové smějí. Jejich úsměv ale tenkrát na příklad ztuhnul, když „spásné amulety“ jako byly
např. prapory české vlasti anebo krásná česká řeč, protivníci obrody národa měli za tretky. Ano, i
za Vrchlického doby - zatímco vlastenci konali kulturní setkání - jiní se opíjeli na tancovačkách.
Pro povrchní lidi ve všech dobách je bratrství ničím, ale když ty věrné drží pospolu opravdový
stisk ruky (lhostejno zda levé či pravé), v tom okamžiku ztrácí nepřízeň a zloba světa svoji
pekelnou moc!
Pravda – už jen při tom, jak nám odcházejí další a další pamětníci slavných dob „na věčnost“,
cítíme se smutkem, jak „vše splyne nakonec v obraz, tón a rým“. Vzpomínky zahalí staré spory
závojem zapomnění a do souzvuku se dostane mnohé, co bylo např. různými osobním
nedorozuměním zatlačeno do pozadí. Leckdy ovšem padá na člověka lítost, ba zavalí ho pocit
marnosti a tak, jako ubohý žebrák, kterému všechno cenné „proteklo mezi prsty“, se zmateně
rozhlíží kolem. Jestliže však „zaostří zrak“ – třeba jako skaut či skautka na přírodu – pak bude
souhlasit s básníkem: hltáme přec – krásu. Místo alkoholu je vždycky lepší „zpít se“ vším, co je
krásné, neváhat se zase pro dobré věci nadchnout, zahořet ... druh druhu pochodeň si
podáváme.
Přec díváme se jinak na ten svět.
Připomeňme si však „společenský rámec“ básně – Jaroslav Vrchlický (17. 2. 1853 – 9. 9. 1912)
nevyjadřuje jen jakési „osobním postesknutí“. Básník Vrchlický si totiž roku 1890 přečetl Letní
sonety básníka Josefa Svatopluka Machara (29. 2. 1864 – 17. 3. 1942) a v reakci na ně napsal
verše, uvedené výše, které se staly základem našeho zamyšlení.
Uveďme si např. Macharův „Sonet o životě“, který jakoby naznačoval něco z toho, co dnes
označujeme jako „syndrom vyhoření“:
Podivný jakýs horečný to chvat,
jímž letí moderní to naše žití!
Pohlédni nazpět v zašlých roků řad
a cítíš, jak ti začne teskno býti.
Jak bys jel vlakem, jenž nemůže stát,
a o němž nevíš, kam se s tebou řítí,
1
kraj za krajem kol tebe míjí v zad,
snad postál bys, však nemůže to býti.
Pár přátel v kupé jelo s tebou nyní,
pár dívčích zraků se ti zableskne –
už vystoupli a přišli zase jiní...
Konečně’s umdlen... všecko jednotvárné...
cítíš, že též tak rychle srdce stárne,
a vzpomíná-li – že si zasteskne.
Vrchlický mohl mluvit v množném čase, protože se svými přáteli Zikmundem Wintrem, Josefem
Václavem Sládkem a Aloisem Jiráskem založili „kosmopolitní“ skupinu LUMÍROVCŮ okolo
časopisu „Lumír“ (k tomuto kruhu dále patřili: Julius Zeyer, Bohdan Jelínek, Josef Thomayer,
Otokar Mokrý, František Herites - avšak J. V. Sládek po určité době kruh spolu s A. Jiráskem
opustili a přešli k RUCHOVCŮM – skupině okolo almanachu „Ruch“, který se věnoval „škole
národní“, kde spolupracovali dále především s Eliškou Krásnohorskou, Svatoplukem Čechem a
Ladislavem Quisem). Že se ustálily tyto dvě autorské skupiny, nebylo pouze z osobních sympatií,
ale i kvůli různým názorům na poslání literatury – totiž zda se má začleňovat do širšího světa
anebo se věnovat hlavně „svému národu“ a naopak svět „nenapodobovat“. Obě skupiny
prostřednictvím svých publikací i ve veřejném životě zastávaly stanoviska, která byla sice leckdy
protichůdná nebo kontroverzní, ale národu sloužili vlastně všichni, a i když nepatřili
k vládnoucím politikům, nebáli se do veřejného života “mluvit“. Přitom někteří literáti do
aktivní politiky na čas vstoupili a jiní nikoliv – obdobně, jako je tomu se skautkami a
skauty dnes, ať již jsou literárně činní, „vyjíždějí“ i do světa či slouží „domácímu“
skautskému hnutí.
___________________________________________________________________________________
Hlavní témata jednání odboru duchovní výchovy v březnu a výhled na duben 2012:
- spolupráce na nové formě odborek
- plán účasti na mezinárodních akcích
- obsah a cíle dalších seminářů ODV
- ohlasy na knihu Skautské století
___________________________________________________________________________________
Z práce ses. Jiřiny Kálalové – Sasanky, středisko „ÚTA“
Nové Město nad Metují - 2. oddíl VS Vydry – pro zkoušku OČK MZH
(4. pokračování)
5. Co z principů vychází
Když jsme se pokusili shrnout „obsah“ jednotlivých principů, pojďme si ještě ujasnit, jakým
způsobem a kterými nástroji se tyto principy snažíme přiblížit našim svěřencům, dětem
v oddílech. Zakladatel nám k tomu dal dost jasný návod – formuloval skautské heslo, denní
příkaz, zákon a slib. To jsou naši pomocníci, kteří v podstatě neříkají nic nového, co by
v principech nebylo, jen je stručně a „hmatatelněji“ vysvětlují, přibližují je nám i dětem. Pojď se
na to podívat z tábornického hlediska – principy, ty jsou fotografií a názvem pokrmu, který
chceme uvařit. Slib říká, kolik je třeba přidat té či oné ingredience a zákon je potom postupem,
podle kterého by i nezkušený kuchař měl vše zvládnout, aby se dílo zdařilo. Pokud je kuchař už
trochu „profík“, má již postup zažitý, tak si v kuchařce už jen ověřuje, kolik čeho přidat. A když je
v kuchyni kuchař – „borec“, stačí mu už jen říci, co bychom rádi k obědu, hezky poprosit, a on
nám to uvaří i bez návodu. Tím nechci říci, že by dospělý vůdce slib či zákon nepotřeboval, to
jistě ne, ale jsou už nedílnou součástí jeho způsobu bytí, takže podle nich žije a tím potvrzuje
nejhezčím a nejúčinnějším způsobem to, co se snaží předat dětem.
Když jsem mluvila o slibu jako o výkladu třech základních principů, tak jsem opomněla
jednu důležitou skutečnost. Tři části slibu jsou odkazem k principům, to ano, ale jsou také
vyjádřením přesvědčení slibujícího – slibem říkám, že skautské principy přijímám za své, že se
chci snažit podle nich a pro ně žít. A to slibuji na svou čest, jak nejlépe dovedu! Složený slib ale
nezavazuje jen skauta – slibujícího, ale také jeho vedoucího. Je to on, kdo je odpovědný za
skautovu řádnou přípravu a za to, že skaut přiměřeně svému věku rozumí tomu, co slíbil.
Řekněme si upřímně – máme jasno v tom, k čemu nás náš slib zavazuje? Jak si vysvětlujeme to,
že první princip mluví o povinnosti k Bohu a my slibujeme službu nejvyšší Pravdě a Lásce?
Tím nechci příliš hluboko zabíhat do problému, který československý skauting „řešil“ už
téměř od svého vzniku, tedy to, že v našich podmínkách nebylo považováno za vhodné, abychom
slibovali službu Bohu tak, jako všichni ostatní skauti světa, jen považuji za zajímavé se o tom
2
stručně zmínit. Nemysli si ale, že tento rozpor vznikl proto, že by A. B. Svojsík měl s přijetím
prvního principu osobní problém. Vždyť vyrůstal ve věřící rodině, jeho bratr Alois byl katolickým
knězem. Toto potvrzuje i jeho výrok: Není zajisté třeba příliš pozorně se zahleděti do srdce
skautingu, aby bystrému pozorovateli bylo na první postřeh jasno, že skauting znamená
praktické křesťanství v nejčistším smyslu… Pochopí v plné míře velikost, sílu a poctivost jeho
širokého poslání křesťanského. (Skautský seminář, 1992, str. 55) Historické souvislosti a
společenské klima mají tak na svědomí, že se nám Bůh ve slibové formuli „schoval“ do
povinností vlastních a její první část byla věnována lásce k vlasti. Sám B. P. byl o tomto řešení
informován a nic na to nenamítal, přál si, aby si každá země našla pro sebe vyhovující znění
slibu, které nebude odporovat zásadám skautingu. S časovým odstupem ale bylo čím dál více
jasné, že by se touto otázkou měli čeští skauti zabývat, protože jinak by bylo na zvážení, zda mají
co pohledávat ve světových skautských organizacích. Téma to bylo (a do jisté míry je i dnes)
ožehavé, to bylo viditelné již na debatách o
povinnosti či dobrovolnosti doložky o Boží
pomoci. Nový slib byl přijat až v roce 1992, kdy
naši skauti začali slibovat službu nejvyšší
Pravdě a Lásce. Výklad tohoto spojení je na
každém vůdci, jen prosím měj na paměti, že
první bod slibu odkazuje na první princip
skautského hnutí.
Druhý princip je do praxe zformulován
v denním příkazu vykonat alespoň jeden dobrý
skutek. Tento konkrétní požadavek je dětem
srozumitelný, proto na něho klademe takový
důraz. Nezapomínej ale na to, že plnění
povinnosti k bližním od nás vyžaduje mnohem
více. Dbejme na to, aby si to postupně začaly
uvědomovat i děti nám svěřené. A jak do
skautské každodennosti vstupuje poslední
z principů? Povinnost k sobě vyjadřuje naše
heslo – Buď připraven!
Když si vedle sebe napíšeš tři základní
principy a skautský zákon, určitě Ti bude na
první pohled jasné, jak to spolu souvisí, že je
možné každý bod zákona podřadit pod jednu
ze tří povinností (případně i pod více
najednou). Skautské desatero popisuje, jak se
chová, smýšlí a jedná pravý skaut, je to návod
na každý den, který je svou srozumitelností
přístupný i dětem. Ale i přesto je nutné zákon
dětem připomínat, komentovat jeho jednotlivé
body a tak jim ho přibližovat.
(dokončení příště)
Grafika: Ladislav Rusek – Šaman.
___________________________________________________________________________________
Window on My Heart – Příběh Lady B. P. - 18. kapitola
Mnoho cest (léta 1934 – 1937)
Na novoroční den 1934 byla Betty se
spěchem odvezena do nemocnice na
naléhavou operaci slepého střeva. O dva dny
později v nemocnici pro důstojníky Krále
Edwarda VII podstoupil Robin operaci
k odstranění předstojné žlázy. Věděli jsme,
že jakákoli operace muže, starého skoro 77
let, musí být provázena určitou úzkostí, ale
přestrašeni jsme nebyli; Robin byl ve skvělé
formě.
Něco se ale zvrtlo a byla nutná další
operace. ´Procházím peklem´napsala jsem si
v diáři. Byla jsem šílená úzkostí. Zprávy o
rozvodu mého bratra, o němž se psalo
v novinách 7. ledna, se zdály nedůležité. Byla
jsem na roztrhání mezi návštěvami Betty,
která se zotavovala v jedné nemocnici, a
3
současně jsem měla být po ruce v druhé, kde
se Robin zmítal mezi životem a smrtí. Došlo
k dalšímu ošklivému zhoršení a 25. ledna
dostal transfuzi krve. Pak jsem jen zůstávala
v nemocnici, seděla u jeho postele hodinu po
hodině, plakala úzkostí a vyčerpáním, trochu
si zdřímla, pak se probudila a modlila se, aby
se z toho dostal.
Bylo to poprvé v mém životě, kdy jsem
cítila opravdovou potřebu se modlit, a držela
se té útěchy jako jediné věci, kterou mohu
udělat, abych pomohla svému miláčkovi. Měl
hrozné bolesti, jeho mysl těkala a byl tak
slabý, že jsem mohla žít jen z hodiny na
hodinu. 9. únor přinesl další zvrat a další
transfuzi. 23. února byl ještě tak zoufale
nemocný, že jsem se neodvážila ho opustit,
abych vyprovodila Petra z Východoindických
doků.
Petr odjížděl, aby se připojil k Britské
jihoafrické policii, když se mu nepovedlo
ukončit Sandhurst. Nemyslila jsem si, že by
se mu to mohlo podařit, i kdyby byl nezmizel
do Londýna, aby se sešel se svou dívkou,
když měl studovat. (Objevili jsme příliš
pozdě, že se neoficiálně zasnoubil.) Když se
ohlížím zpět, vidím, že jsme nikdy neměli
navrhovat Petrovi, aby šel nejdřív do
Sandhurstu, protože armáda nebyla podle
jeho chuti, ač obrovsky obdivoval kariéru
mého manžela; Petr byl povahou příliš
jemný, aby se stal vojákem.
Robin se postupně zotavoval a
v polovině března jsem ho mohla ambulancí
přepravit do Pax Hill. Byl stále zoufale
zesláblý, ale dala jsem jeho postel přemístit
k oknu, mohl pohodlně polehávat a dívat se
na tichou zahradu a ptactvo a těšit se z krásy
výhledu. Koncem měsíce se tak zotavil, že
mohl být dopraven na palubu lodi Adriatic na
plavbu po Středozemním moři. A znovu naše
dvě hnutí obsadila celou loď, ale tentokrát
byl Robin držen od nich stranou, aby nebyl
vystaven přílišné námaze. Neopustil loď
v žádném přístavu, kde se stavělo; místo
toho odpočíval a relaxoval na mořském
vzduchu a hojivém sluníčku.
Plavba udělala divy pro jeho zdraví a
den dva po návratu do Anglie byl už natolik
v pořádku, že se v neděli 22. dubna zúčastnil
přehlídky královských skautů na den sv. Jiří
na zámku ve Windsoru před Jeho Milostí
králem Jiřím V. Král a královna Mary nás oba
přijali a projevili laskavý zájem o naše dvě
hnutí. Vévoda a vévodkyně z Yorku byli také
přítomni, i s dvěma malými princeznami,
tehdy pěti- a tříletou.
Stále jsem úzkostlivě pozorovala
Robinovo zdraví. Ustavičně jsem si
uvědomovala veliký rozdíl v našem věku,
protože příslušníci jeho generace umírali
jeden po druhém. V květnu jsem jela do
Sheffield Park navštívit strýce Arthura
Soamese, nejstaršího a posledního přežívajícího otcova bratra. Ten krátce potom
22. července zemřel. Můj bratr Arthur zdědil
Sheffield Park a ke svému překvapení jsem
se dověděla, že mi strýc zanechal značné
dědictví.
Během léta Robin pokračoval v tom, že
dělal věci v klidu a nevystupoval na
veřejnosti. A tak jsem byla sama, když jsem
v září jela do Leedsu přednášet v Institutu
pro vědy a umění ´o chlapeckém a dívčím
skautingu a o člověku, který je vytvořil´. Bylo
to pro mne snadné téma pro přednášku kvůli
mému
obdivu
a
lásce
k Robinovi,
prohloubenými každým vzácným rokem
našeho
manželství.
Earl
z Harewoodu
přednášce předsedal. On a princezna Mary
mě hostili tři dny v Harewood House.
Všechno
to
bylo
velice
neformální.
Procházeli jsme se po zahradách a kolem
jezera a krmili kachny a první večer jsme
poseděli jako normální rodina, princezna
vyšívala a já pletla. Další den hrozně lilo, tak
mě princezna provedla velkým domem,
ukázala mi jejich skvělou sbírku nábytku a
obrazů. A pak – právě tak jako musely činit
miliony dalších lidí po celé zemi – jsme
poslouchali reportáž, jak královna spouštěla
na vodu novou velkou loď Queen Mary.
Dlouhé měsíce odpočinku obnovily
Robinovy síly a v říjnu 1934 jsme odjeli
z Tilbury na lodi Orama na další cestu po
světě, na níž jsme strávili mimo Anglii devět
měsíců. Tentokrát jsme vzali s sebou
Heather a Betty jako naše sekretářky, aby
4
nám teď velmi zdatně pomáhaly s veškerou
´skrytou´ prací, kterou cesta vyžadovala, a
také abychom pomohli Heather překonat
zrušené zasnoubení. Tentokrát jsme objížděli
svět ze západu na východ, byli v Colombu,
Malayi, Východní Indii a Thursday Islands,
severní a východní Austrálii a dojeli do
Melbourne právě na první jamboree Jižní
polokoule přes vánoce a Nový rok 1935.
Vraceli jsme se přes Nový Zéland, Tahiti a
Nový svět.
Měli jsme zvláštní důvod pro to,
abychom znovu navštívili Kanadu. Vždycky,
kdekoli jsme cestovali, zdůrazňovali jsme
myšlenku ´Jedna země, jedno hnutí´. Někdy
bylo nemožné dostatečně smířit skupiny
stojící zcela proti sobě, aby se tohle
uskutečnilo. Ve Francii byli například vždy
katolíci
a
protestanti
v samostatných
organizacích.
V Kanadě
nebyla
žádná
známka náboženského rozdělení až do
počátku třicátých let, kdy se katolíci začali
vymaňovat z národní organizace a budovat si
svou skautskou organizaci. Předvídali jsme
podobné odtržení, když jsme usilovali o
audienci u papeže Pia XI před dvěma léty.
Posíleni papežovým schvalováním naší
práce a obzvláště ´ideálem jednoty´, mohli
jsme ´srdečně pohovořit´ s kardinálem
Villeneuve v Quebecu a výsledkem toho
bylo, že odtrhující se organizace souhlasily
s tím, že zůstanou součástí národních
organizací.
Byl to 25. rok vlády krále Jiřího V. A dne
6. května 1935 Robin zapálil táborový oheň
ve Winnipegu, a tím zahájil jubilejní řetěz
vater jdoucí přes celou Kanadu.
Z Kanady jsme jeli do Spojených států,
kde byl nyní prezidentem ´velice milý
ochrnutý guvernér státu New York´,
se kterým jsme se setkali v roce 1930. Byli
jsme u něho na obědě v Bílém domě a
shledali jsme, že je velice okouzlující, a že se
s ním hovoří velmi snadno. Měl u stolu
otáčecí židli. Byl tak plný života, že jsme
zcela zapomněli na jeho postižení.
Je známkou pružnosti sil mého
manžela, že nyní v 78 letech se po
devítiměsíční cestě mohl 28. července vrátit
do Anglie a hned dalšího dne odjet na
roverský moot do Švédska! Nicméně mu
bylo 78 a v tomto věku shledával anglickou
zimu úmornou. A proto jsme se rozhodli
opustit Pax Hill na několik měsíců, vzít
s sebou děvčata a strávit zimu v Africe.
Ze všeho nejdřív jsme jeli do Keňi a
pobyli u Erica Walkera. Ten byl prvním
sekretářem skautské asociace, ten, který
zaparkoval své letadlo u ewhurstského
kostela onoho únorového rána v roce 1915
předtím, než se vrátil do Francie a následně
do bídy německého tábora pro válečné
zajatce. Po válce se oženil s Lady Bettie
Fielding a odstěhoval se do Keňi. Tam,
v Nyeri, po rozličném podnikání od pašování
alkoholu po kávové plantáže, založil hotel
Outspan. On a Bettie nás často zvali,
abychom je navštívili, a vychvalovali krásy
Outspanu. Přišli jsme, viděli jsme a ztratili
svá srdce na tom místě.
Hotel byl naplánován jako řada
jednotlivých bungalovů, každý se skvělým
výhledem na horu Kenya, vzdálenou asi 80
mil. Je to nápad, který se od té doby ujal při
plánování hotelů, ale v roce 1935 byl
jedinečný. Jiným Ericovým originálním
nápadem bylo budování treetopů v korunách
stromů, úkrytu ve větvích obrovského
pralesního stromu u vodní nádrže, kde
člověk mohl v bezpečí pozorovat divoká
zvířata, která se přicházela napít –
chocholatky (africká antilopa) a vodušky
jelenovité, vodní kance, slony, nosorožce a
další. Treetopy se staly dobře známými
v době nástupu na trůn naší nynější
královny, protože ona tu byla tu noc, co
zemřel její otec, král Jiří VI. Od té doby
původní budka byla nahrazena větší a
luxusnější konstrukcí, ale v roce 1935 zde
byla jen vratká malá stavba, do níž se člověk
dostával po žebříku.
Keňa splňovala vše, co Eric sliboval.
Klima bylo mírné, lépe vyhovující starým
kostem než vlhko anglické zimy. Krajina byla
otevřená a divoká a přesto se vším, co
člověk potřeboval mít po ruce v Nyeri či
Nairobi. Byl tu pocit klidu a krásy a všude
divoká zvířata, která Robin velice rád natáčel
nebo maloval. Už před mnoha lety se vzdal
jakékoli touhy střílet zvěř puškou. Teď byla
jeho potěšením filmová kamera. Jeli jsme na
safari s Ericem a jeho ´chlapci´. V mém
deníku je zaznamenáno, že jsme na tomto
výletu viděli ´žirafu, zebru, chocholatku,
pštrosa, přímorožce, dikdika (malá africká
antilopa),
paviána, zajíce, gerunuka /?/,
králíka, ketate /?/, perličku, dropa většího,
šakala, jelena (stem buck), Grantovu gazelu,
Thompsonovu gazelu (Tommies), divokého
kance, supy, hadilovy, čápy – ale žádné
slony nebo lvy.
(dokončení překladu ses. Hany Bouzkové v příštím čísla)
___________________________________________________________________________________
5
ODDÍLOVÉ VÝPRAVY
1.
Krátce po skončení války jsme s
kamarádem Bóžou Vaňkem vstoupili do
skautského 1. oddílu, vedeného starším
vytáhlým hubeňourem Františkem Strakou Gódym, známým představitelem trampského
hnutí již z první republiky. Druhý oddíl o
něco starších chlapců vedl Jirka Běhounek –
Kid, student „strojárny“, jehož strýc,
cestovatel Kamil Běhounek, se zúčastnil
známé polární výpravy. Oba vůdci byli
pravými zálesáky, kteří oddílové schůzky
celoročně nejraději přesouvali do přírody. Ta
nám byla učitelkou, tělocvičnou i ochránkyní,
kam jsme s radostí vždycky vyráželi na
oddílové výpravy. Jirka Běhounek – Kid
dokonce pro nás zdatnější a otužilejší
uspořádal zimní tábor v opuštěném mlýně na
Šumavě, který se stal naší základnou, odkud
jsme vyráželi pěšky nebo na lyžích
pozorovat, stopovat, zapisovat, zakreslovat.
Měli jsme po válce jen chatrné oblečení a
vybavení, ale přečkali jsme ten tábor bez
újmy na zdraví.
Lednový
měsíc,
který
jsme
pojmenovali MĚSÍCEM BÍLÝCH PLÁNÍ, byl
pro naše výpravy jakýmsi otevřeným
zápisníkem. Kdo přes jeho stránky přejde,
podepíše
se
svým
nezaměnitelným
způsobem, a my jsme se učili poznávat, kdo
tady zanechal své stopy a co dělal. Když
napadne nový sníh, je to, jako bychom
obrátili stránku a objevili zase jiné značky,
které my čteme očima, ale zvířata je dovedou
přečíst hlavně čichem.
Tady například skákala veverka: a
krátkýma předníma nožkama udělala do
sněhu dvě tečky, ale dlouhé zadní roztáhla,
vytrčila daleko před přední a vtiskla je do
sněhu jako drobné ručky s tenkými prstíky.
Její stopu jsme sledovali až k vysoké
borovici, kde se nám ztratila. A tuhle zase
slétla na sníh zřejmě straka. Ve sněhu
zanechala křížky nožiček a od čtvrtého
prstíku vzadu pomlčky. Pak pleskla křídly a
frrr zas jinam.
Gódy nás učil, abychom si stopy
zakreslovali do zápisníků, zapisovali si jejich
rozměry a v klubovně pak z příruček
určovali, čí stopy jsme viděli. U zvířat je to
vždy snazší než u ptáků. Kromě stop jsme
nalézali i jiné důkazy, jako ztracená pírka,
zbytky po ukořistěné potravě, ale i trus nebo
vývržky, které zanechávají hlavně sovy.
Nacházeli jsme však i záznamy po různých
honičkách, střetnutích a zápasech doslova
na život a na smrt. Vídali jsme hojné stopy
zajíců a otisky kopýtek srnčí a jelení zvěře,
někdy i divočáků. Občas jsme v lese objevili
stopy lišky, které se podobají psím, jsou
však menší a sevřenější, pes prsty při běhu
roztahuje.
Věděli jsme, že liščí potravou jsou
především myši. Jednou jsme však narazili
na místo, kde liška sice skočila po myši, ale
kořist zůstala ležet zakousnutá, ale jinak
celá. Proč ji však liška nepozřela? Možná ji
někdo vyrušil? Záhadu rozluštil velký znalec
přírody Pižla, který své přízvisko získal
proto, že své nálezy stále prozkoumával,
propižlával. Zasvěceně prohlásil:
„Přítelíčkové, tohle není hraboš polní,
čili myš, jak říkáte, ale rejsek! Všimněte si
jeho černého kožíšku a značně protáhlého
rypáčku. Je příbuzný krtka a ježka a je to
velmi užitečný hmyzožravec. Oproti svým
příbuzným je značně malinký, měří pouhé tři
centimetry.“
Pižlovo prohlášení však neřešilo
otázku, proč ho liška nesežrala. To jsme se
dověděli až později, když nám přednesl svou
úvahu na základě přečteného článku:
„Zkušené zvíře nechá rejska běžet,
protože ví, že pro silný pižmový zápach jej
není možno pozřít. Proto si myslím, že toho
rejska zakousla asi nějaká mladá liška, která
se ještě nepoučila, co nelovit, a pak
zhnuseně odběhla, aby si někde mohla
vypláchnout hubu.“
Vzali jsme Pižlovy vývody na vědomí a
zase pátrali po dalších záhadách. Obecně se
říká, že příroda v zimě spí. My jsme však
neustále poznávali, že to s tím zimním
spánkem není tak docela pravda. Zimní
krajina je poměrně tichá, protože většina
6
zpěvných ptáků odletěla. Také ježci, jezevci
nebo medvědi i mnoho druhů hmyzu zimu
přespává v úkrytech. Zajímavým případem
jsou žáby, zavrtané na dně rybníka v bahně.
Přestože mráz někdy pronikne až k nim a
promění je v ledové sochy, s příchodem
teplého jarního tání žáby rozmrznou a opět
se probudí k životu.
zemí. Čím je sněhová pokrývka silnější, tím
lépe chrání zem před promrznutím. Ale i
samotný sníh je životním prostředím pro
bezkřídlý hmyz, který je pozůstatkem až z
doby ledové. Jsou to různí chvostoskoci,
srpice nebo sněhomilné tiplice i huňaté
černé larvy drobného brouka páteříčka
sněhového, které se za teplejších dní
objevují na sněhu. Když po delším sněžení
nastanou slunné dni, můžeme spatřit na
sněhu drobné bezkřídlé mušky sněžnice
matné (rodu Boreus).
Kdykoli jsme odhrábli sníh, hned jsme
zjistili, že většina rostlin je i pod sněhem
zelená a některé dokonce i kvetou, jako třeba
sedmikrásky nebo tlusťoučké podběly. Sotva
se trochu oteplilo, vylézala z úkrytů všelijaká
droboť:
berušky,
pavouci,
slunečka
sedmitečná. Radostně jsme uvítali, když na
větévky bříz přilétaly hodovat sýkorky
mlynaříci, které, podobné bílým chomáčkům
vlny, vždy hbitě šplhají po větvích. Když
spustila své zin-zin-ver, zin-zin-ver sýkorka
koňadra, smáli jsme se, že na nás volá:
„Shoď kabát, shoď kabát.“
Při vzpomínkách na ty krásné
společné výpravy do přírody, na luštění
všech záhad, na objevování nových a nových
poznatků, na jejich odtajňování v klubovně,
plné halasu, listování v poznámkách z výprav
i v „moudrých knihách“ pod laskavým
dohledem Gódyho nebo Jirky Běhounka –
Kida, tak je mi vždy smutno u srdce, že tohle
se už nikdy nevrátí a do přírody už mohu
chodit jen a jen jako vlk samotář.
František Jiří Stropek – Bobr
Pro polní a lesní zvěř je nejhorším
obdobím mrazivý podzim, kdy holá zem
promrzá stále hlouběji a v doupatech je jim
zima. Jakmile však napadne sníh, je hej
všem živým tvorům, kteří mají úkryty pod
___________________________________________________________________________________
Také v roce 2012 pokračujeme ve spolupráci se
sborem v Cardiffu, který pořádá Children’s
Holiday Bible Club.
Zveme Vás ke spoluúčasti na tomto klubu, který
se bude konat v Cardiffu v termínu 12. - 23. 4.
2012. Jako obvykle je kvůli ceně letenky třeba
reagovat co nejrychleji! V příloze najdete kompletní informace, přihlášku a smlouvu pro
účastníky, která je nedílnou součástí přihlášky. Budeme rádi, když tuto pozvánku rozšíříte ve
svých sborech a mezi své přátele.
Za Scripture Union ČR, Římská 43, 120 00 Praha 2
Martin Hejl a Brian Sedgwick,
Ester Kaštánková, skype: su-czech, mobil: 723 346 635tel./fax: +420 222 515 663
7
Letošní S k a u t s k ý s e m i n á ř Ekumenické
lesní školy se konal jako již tradičně v první
půli ledna v Praze – Kobylisích v Salesiánském
divadle a tohoto semináře se účastnilo přes 250
skautů a skautek.
I tentokrát obhájili početnou účast skautky a
skauti ze Střediska Pětilisté růže z Jindřichova
Hradce. Své dojmy popisují takto:
Sobotu ráno započal duchovním úvodem s
přečtením inspirativního textu z Bible kazatel
Českobratrské církve evangelické f. Mgr. Miloš
Rejchrt. Následovala přednáška Mgr. Petra
Beránka – Vlka na téma 100 let čs. skautingu,
která nám historickými fakty osvětlila více naši
skautskou minulost.
Na téma „Být či nebýt hotov pomoci bližnímu?“ hezky povídal bratr P. Dr. Vojtěch Eliáš – O' Kim,
prezident Arcidiecézní charity Praha. Br. O'Kim mne osobně inspiroval k hlubšímu přemýšlení o
druhém skautském principu, totiž službě bližnímu a také jeho významu ve skautském slibu –
„…duší i tělem být připraven pomáhat vlasti a
bližním…“
Po výborném Minewakanově obědě nás
čekala přednáška prof. Tomáše Halíka na
téma Perspektivy křesťanství a víry v
současném světě, následovala přednáška
senátora Ing. Jaromíra Štětiny na téma
„Ústavnost rozpuštění KSČM“ a přednáška
bratra Mgr. Jiřího Zajíce – Edyho na téma
Média, realita, manipulace. V této přednášce
nám Edy ukázal, jak s námi manipulují média
a jak není radno poskytovat rozhovory
televizím, protože cokoliv z rozhovoru, který
poskytujete v dobré víře a za určitým účelem,
může být použito někdy jindy a v úplně jiném
kontextu.
Druhý den v neděli jsme vstali časně, abychom stihli ranní mši, která je tradičně součástí
Skautského semináře a slouží ji Mons. František Radkovský, biskup plzeňský, který je taktéž
duchovním rádcem Junáka – kmene dospělých. Mši svatou doprovázel dívčí skautský sbor
zpěvem.
Po bohoslužbě následovala snídaně a dvě přednášky. Bratr Mgr. Petr Hájek – Balů nás seznámil
s odkazem starých skautských metodik a plukovník Ing. František Valdštýn s českými dějinami
v době Pobělohorské.
Skautský seminář byl zakončen rituálně a zapůsobil na mě silným dojmem. (kdo nezažil –
nepochopí). Po 13. hodině účastníci začali opouštět Salesiánské centrum a my se také rozloučili.
Dá-li Bůh, za rok se setkáme znovu.
Díky, Ekumenická lesní školo! Satry ze Střediska Pětilisté růže
___________________________________________________________________________________
Br. Jiří Čejka ŘSV - Péguy
stále pátrá ve zdrojích – zde je jeho další zjištění:
Česká televize vysílala před časem dvoudílný
italský film o lékařce a pedagožce Marii
Montessoriové.
Zatímco na internetu a zahraniční skautské
literatuře stejně jako v české pedagogické
literatuře lze nalézt řadu informací o Marii
Montesoriové – její pedagogické metody jsou
dodnes u nás a jinxde ve světě aplikovány –
česká skaut-ská literatura její jméno v podstatě nezná.
A přece M. Montessoriová mimo jiné
vyvinula a důsledně uplatňovala ve výchově
a vzdělávání dětí metodu learning by
(through) doing – učení činností, tedy
metodu, která je významnou součástí
integrálního
skautského
výchovného
systému – skautské metody.
8
Ve zmíněném filmu se v českém překladu
doslova termín učení činností používá. A na
internetu se lze dočíst o vzájemném
kontaktu, respektování a spolupráci mezi B-P
a M. Montessoriovou. Oba nepochybně
vycházeli z Jana Amose Komenského, a
můžeme
jen
předpokládat,
že
jeho
pedagogické dílo znali, viz Schola ludus –
škola hrou (JAK) a Scouting is a game –
skauting je hra (B-P).
Václav Házle napsal v Týdeníku Rozhlas
(37/2011), že Komenský vůbec neměl na
mysli hraní si ve škole. Ve své Didaktice
uvádí, že učební látka má být dětem předkládána tak, aby se vytvářel dojem hry.
Naopak zdůrazňuje, že učení je práce, a to
někdy namáhavá a složitá, ke které je
zapotřebí píle a vytrvalosti.
Pozoruhodná aktualizovaná přednáška Dr.
Maria Montessori and Lord Robert BadenPowell of Gilwell, two pedagogues (původní
text od Mrs. Wonesch) přináší podrobnosti
o vzájemném
kontaktu
jmenovaných
osobností, vztahu B-P k metodám M.
Montessoriové, vztahu Montessoriové k B-P
a skautingu a poskytuje zajímavé informace
o jejich spolupráci.
Všechny potřebné informace jsou dostupné
na internetu. Soudím, že by jméno Maria
Montessoriové nemělo v českém skautingu
zapadnout a mělo by být připomínáno
v historii skautingu, tím spíše, že její
pedagogické metody jsou dodnes živé a ve
výchově dětí dodnes uplatňované na celém
světě.
Můžeme říci, že Montessoriová uplatňovala
své metody převážně při školní výchově, B-P
v mimoškolní výchově.
grafika br. L. Ruska
K svátkům prý patří také vzpomínání a připomínání – třeba „kapitoly“ z historie ne tak úplně
dávné; do doby, kdy se konal „proces“ s Plastic People, patří i toto
kázání Svatopluka Karáska na Velikonoční neděli v České Lípě 30. 3. 1975
Milost Vám a pokoj od toho, kterýž byl, kterýž jest a kterýž přijíti má.
Biblický text, nad kterým se nyní společně zamyslíme, je zapsán v Janově evangeliu v 16.
kapitole ve verši 33. a zní takto: Na světě soužení míti budete, ale věřte, že jsem přemohl svět.
Scházíme se jako lid boží. Jako lid boží - spolu se všemi, kteří v tomto čase kdekoli na zemi
vyznávají: Naším jediným pánem je Bůh života a pouze jemu se klaníme - i spolu se všemi, kteří
v tomto čase a kdekoli na světě vyznávají: Naším jediným pánem je Bůh života, ale my se mu
neklaníme, odcházíme do stran, splýváme v rozbředlém poli světa a nejsme schopni se zmátořit,
vnitřně povstat. Scházíme se jako lid boží spolu se všemi, kteří v tomto čase a kdekoli na zemi
vyznávají: Bůh je pánem života a reptají proti němu, vyčítají mu nespravedlnosti, rouhají se mu,
řvou na něj, zápasí s ním. Spolu se všemi, kteří neobětovali duši svou molochu této doby a
neprohlašují bez boje, bez zájmu, v uvolněné póze po dobrém jídle, že Bůh je přelud, hastroš
zašlých dob a že nyní je člověk pánem života a smrti.
Spoluvytváříme společenství lidu božího v tomto čase. Spoluvytváříme lid boží - dávný Izrael skrze Krista, který dal možnost všemu lidu účastnit se slávy a ponížení lidu božího. Prožíváme
velikonoce - budem slavit večeři páně, připomeňme si, jak se na tomto světě ustavil lid boží, a
porovnejme tento základ a naši dnešní situaci. Na počátku vztahu mezi Bohem a lidem této země
je, dle svědectví Bible, jednající Bůh, vystupující ze skrytu. Praotcové si vytvářejí Boha, ale
v hrůze se s ním setkávají tam, kde netuší. "Jasně vidím trápení mého lidu, který je v Egyptě, chci
jej vysvobodit - vyvedu jej z poroby do země dobré a prostranné. Ty, Mojžíši, vyvedeš můj lid neboj se, budu s tebou. Takto díš synům Izraelským - Jsem - poslal mne k Vám." Mojžíš přichází
k lidu se zvěstí: "Bůh potkal se s námi - proto jděme přes poušť do země, kterou nám dá."
"A uvěřil lid, když uslyšel, že navštívil Bůh syny Izraelské. A skloniv se, poklonu učinil."
Zde začíná všechno, zde začíná lid boží - Izrael - církev. Nepoznatelný Bůh - Jsem - jedná a
vyzývá, a lid v Něm vírou rozpoznává skutečnou sílu pro svůj skutečný život. Toto společenství jen a jen víry - činí něco děsného. Vychází ze zajištěné nesvobody do neznáma - z Egypta na
poušť. Zde se ustavuje lid boží, kde Jsem život zaslibuje, a lidé věří a odvažují se k činu vyjití.
Bez důkazů, bez jistoty, bez zásob - skrz neznámou poušť do neznámé země. Z hlediska
normálního života - z hlediska reálného života - je to šílenství. Tisíce lidí - bez vody, bez jídla, bez
9
organizace má jít neznámo kudy, neznámo kam - to má charakter masové sebevraždy. Neznámý
Bůh zaslíbil - lid uvěřil a vychází na poušť - vše je na ostří meče: buď Bůh skutečně mluvil a
skutečně je - pak lid dojde - anebo jde o fikci, o sebeklam zotročených, kteří již nemohou snášet
porobu - pak zahynou. Zatím co jedni neuvěřili a zůstali v Egyptě, jiní uvěřili a šli. Izrael není
národ, rasa - je to lid víry, lid který se odvážil vyjít na poušť za příslibem Boha, kterému uvěřil. A
tak je předobrazem všech duchovních společenství.
Lid boží vychází na svou věčnou pouť, pochod šílené víry? - nebo
pochod smrti? - nikdo předem neví, ale mnozí věří, že Jsem, že Bůh
života jedná a nenechá zahynout. "Souženi jsou Izraelští, sevřela je
poušť, báli se velmi a volali k Hospodinu." Tváří k poušti spatřovali
slávu Boha - tváří k poušti nacházeli vše. Tak se ustavil lid víry a my,
dnešní lid víry, máme být potomci tohoto lidu. Žijeme v době reálných
předpokladů a odhadů a i uprostřed lidu božího je zoufalá nouze o
činy a víry - a činy, které se dovedou spolehnout na toho, ve kterého
opravdu věříme.
S tímto světem reálných předpokladů splývá i dnešní lid boží. Kdo se
dnes odváží činu, který je motivován pouze vírou, že Bůh je pánem a
své sliby nezruší, které z církví a kdo z nás osobně vyjde z domu
služby do nezajištěné pouště dnešního života? Vedení naší církve i
jiných dnešních církví za každou cenu drží podpěry - za každou cenu,
pravím - drží jistoty, právě ze strachu a nezajištěnosti, ze strachu, že
by se dnešní lid víry rozplynul v moři tohoto světa a zanikl by nebýt
kostelů, nebýt farářů, nebýt organizace, státních příspěvků, kanceláří zkrátka instituce. Strach z pouště, strach ze slabé víry věřících, to
dává vítězit reálným předpokladům. Dnešní lid víry věřících, to dává
vítězit reálným předpokladům. Dnešní lid víry žije v porobě a bojí se
vyjít, bojí se plně spolehnout na živého Boha, na Krista - nedůvěřuje. I
každý z nás, i my jednotlivci se bojíme a jsme svázáni pouty tohoto
světa, i my jednotlivci žijeme v porobě, neodvažujeme lišit se, vyjít na
poušť, abychom právě tváří k poušti spatřili slávu Hospodina. Ježíš
řekl: "Na světě soužení míti budete, ale věřte, já jsem přemohl svět." A
my, kristovci, se vyhýbáme soužení právě jako čert kříži. Zatím se ani
nejedná o pravé soužení, jde jen o drobná souženíčka - horší
postavení - rozlít si to u těch, kdo rozhodují. Bojíme se nejen pouště nejen velkých soužení - položit život, být vězněn, ale bojíme se
horšího zaměstnání - horšího bytu - nižšího příjmu. Na tomto místě
bych vám rád přečetl text písně od Pavla Zajíčka:
Svatej Pavel * celej život stíhán * svatej
Štěpán ukamenován * Jan Křitel sťat * Ježíš
ukřižován * seká tobě někdo do hlavy * seš
snad hříčkou popravy * máš nedostatek
potravy * vobavy vo svý zdraví * bořej se ti
kostí základy * připravujou proti tobě úklady
* mlátí ti někdo šutrem do brady? * Čeho se
tedy bojíš? * Však ty víš! * Seš zakrnělej
zbabělej živočich * hlavně že seš prasácky
dobře veleživ! * Sv. Pavel celej život stíhán *
sv. Štěpán ukamenován * Jan Křtitel sťat *
Ježíš ukřižován.
Mizerní jsme vyznavači Ukřižovaného - nedůsledně se vyhýbáme i těm nejmenším obtížím.
Jistě víte, že mně nejde o to tepat, kritizovat - ubližovat. Vše co říkám, beru na sebe, na svou
rodinu, na své přátele. Mám za to, že žijeme v době, kdy už nepůjde žít na dvě strany. Být slušný
občan, nemít potíže, mlčet a kývat i proti svému svědomí, a na druhé straně být slušný křesťan,
jít si v novém zimníku poslechnout kázání a po neděli se nezávazně ztratit v proudu. Dle mého
názoru přichází doba tříbení, doba rozhodnutí a vyjití. Izrael znal takové chvíle: Jozua říká lidu
"Rozhodněte se nyní, komu dále chcete sloužit, zda Bohu, který nás až doposud vedl, anebo
bohům této nové země." I Ježíš se ptá učedníků, když přichází do tuhého: "Chcete také odejít?"
Kdo z nás v této době řekne Kristu své ano, musí se vnitřně připravit, že bude mít soužení - bez
toho to asi nepůjde.
Ještě je tu jeden rys původního lidu božího, který je pro nás významný. Bůh se zjevuje svému
lidu, jako ten, který zachraňuje, který vyvádí. A lid mu slouží tím, že mu věří, že se rozhoduje, že
jej následuje. Tak vzniká smlouva. Ale lid hned po uzavření smlouvy smlouvu porušuje. Izrael na
poušti reptá proti Bohu, staví si zlaté tele a klaní se mu - lid boží nedodržuje slib, že bude věrný
Bohu, který ho zachránil. Naše duchovní dějiny popisují, jak stále lidé porušují smlouvu s Bohem
10
a jak Bůh stále obnovuje smlouvu. Duchovní dějiny nevěrného lidu, který spolu žije s věrným
Bohem milosti. Je tu budoucnost pro ty, kterým se nedaří býti věrnými.
Příchod Krista - jako nová smlouva v jeho krvi, jako znovu podávaná ruka Boží. Říkáme si lid
nové smlouvy a jsme jím, i když selháváme, ale až tam, kde si uvědomujeme své selhání,
mobilizujeme v sobě síly k nápravě, když nezlhostejníme k nabízené milosti. Lid nové smlouvy
není ohraničený ničím vnějším. Je ohraničený pouze vnitřním zaujetím - vírou, nasazením,
následováním.
Ježíš ve svém podobenství o svatbě ukazuje na naše nebezpečí. Na nebezpečí pozvaných, kteří
zklamali. Bůh chce mít na této zemi a v tomto čase svůj lid. Lid, který nežije z daností, zvykům,
ale odvažuje se třeba zdánlivě reálných, bláznivých činů víry. Jestliže pozvaní zklamou, pak
služebník Pána má vyjít do ulic, na rynky, mezi ploty a pozvat chudé a chromé a kulhavé. Místo
urozených méně urozené. Lid nové smlouvy bude žít na této zemi. Bude mít na světě soužení a
bude mít moc přemáhat tento svět. Jde jen o to, kdo z nás přijme pozvání, kdo z nás vydrží, kdo
přijme toto soužení a kdo odpadne a splyne s tímto světem, odumře Bohu i jeho milosti. Kéž nám
Bůh dává sílu - nám jednotlivcům i celému společenství lidu božího této doby - k velkým činům
víry.
(grafika: ses. H. Jechová)
Amen
___________________________________________________________________________________
Skautský šátek br. Chrobáka. Čtěme také např.
z církevního internetu: ... Václav Havel za svůj
postoj platil "ze svého", totiž ztrátou svobody,
ztrátou zdraví a posléze jako prezident i ztrátou
možnosti být jen oslavovaným symbolem z
minulosti bez kritik v přítomnosti. ... Nežil jen sám
pro sebe, miloval pravdu, trpěl pro ni a Kristu
posloužil v mnoha "hladových, vězněných a
nahých"...
a viz také dále:
http://vira.cz/Texty/Clanky/Vaclav-Havel-za-sve-postoje-platil-ze-sveho.html .
Dagmar Havlová poslala na ústředí Junáka poděkování za kondolence a účast na rozloučení
s jejím manželem Václavem Havlem:
11
V této souvislosti poděkoval také ještě jednou br. místostarosta Petr Vaněk – Permoník slovy:
„Využívám této příležitosti k poděkování skautkám a skautům, kteří se zapojili do aktivit
spojených s připomenutím památky Václava Havla ve dnech následujících po jeho úmrtí, do
aktivit na lokální i celostátní úrovni. Právě Vaší zásluhou je opět zřejmé, jak se jako skauti
hlásíme k hodnotám, které Václav Havel zastával svými činy.
Jménem Výkonné rady Junáka si dovoluji poděkovat těm, kteří se aktivně zapojili například jako
čestná stráž nebo se zúčastnili smutečního skautského pochodu na Pražský hrad v den pohřbu,
stejně jako všem ostatním, kteří podpořili kroky Junáka pořádané ve spolupráci s Kanceláří
Václava Havla.
Jsem přesvědčen, že poselství Václava Havla ve skautských oddílech zůstane živé, stejně jako si
připomínáme činy mnoha lidí, kteří svými životy prospěli k rozvoji svobodné společnosti.“
O p r a v a s o m l u v o u : v papírovém provedení zůstalo u článku Jiřího Zajíce – Edyho
v NDS 206, že se jedná o příspěvek z konference Libri prohibiti – prosíme, opravte si, že to byla emailová konference v r. 2011. Elektronické provedení na našich webových stránkách opraveno je.
S díky za pochopení
V. Jech – Kamzík, technické zázemí redakce.
Redakce také prosí, aby se předplatitelé seznámili
se změnami v tiráži níže, a zvláště s přednostním
placením předplatného bankovním převodem.
___________________________________________________________________________________
NA DOBRÉ STOPĚ – duchovní rádce skautských oddílů
* Vydává: Odbor duchovní výchovy Junáka, v rozsahu 12 stran a v počtu 85 výtisků *
* Adresa redakce: Ústředí Junáka, Senovážné náměstí 24, 116 47 Praha 1,
vedoucí redaktor NDS Jiří Zajíc (e-mail: [email protected], tel.: 723 963 939) *
* Technické zázemí: Vladislav Jech (tel.: 737 537 534) a Adéla Čapková. *
* Předplatné pro rok 2012 zasílejte přednostně na účet redakce u ČS, a.s., čís. 3790319/0800. *
* Částky: pro dodání poštou 100,- Kč, příspěvek čtenářů webových stránek 50,- Kč *
* Sponzorské předplatné není omezeno. *
* Prosíme o přesné údaje pro rozesílání poštou. * Bez jazykové korekce. *
12