Sylvain Levey: Dyť je to prdel, ne?

Sylvain Levey: Dyť je to prdel, ne?
Překlad Natálie Preslová
(ukázka)
2
2: Koukni na něj. Co vidíš?
1: Muže na zemi. Klečí.
2: Třese se.
1: Možná je mu zima.
2: Možná.
1: Sklonil hlavu.
2: Stydí se.
1: Za co se stydí?
2: Za to, co je.
1: Nejsou mu vidět oči. To co z nich zbylo.
2: Koukaj dolů.
3: Nikdy se nedívaj přímo. Neuměj se dívat zpříma do očí. Nikdy se k němu neotáčej zády. To nesmíš.
Je ti to jasný.
1: Je mi to jasný.
2: Jsou schopný všeho, rozumíš?
1: Rozumím.
3: Pokračujem.
2: Na co koukáš?
1: Má otevřenou pusu.
2: Aby se mu líp dýchalo.
3: Vidíš jeho nos? Už mu není k ničemu.
1: Už skoro nemá zuby.
2: Už tě nikdy nehryzne, kámo.
1: Fakt se mi líbí tvoje vtipy.
3: Je tu úplně sám, naproti nám, úplně rozklepanej s tím svým velkým nosem, kterej mu už není k
ničemu.
2: Proč to děláš.
1: Myslel jsem, že dělám dobře.
2: Nesmíš plivat, je ti to jasný? Nikdy.
1: Je mi líto, myslel jsem…
2: Nikdy.
3: Řekl bych, že chce mluvit. Chce nám něco říct.
1: Mohl by mi říct, že děkuje.
2: To je fakt. On má pravdu. Učí se rychle.
1: To přece nic není.
3: Ať ví, kdo tady velí. Nedá se jim věřit. Jsou už takoví. Ty to musíš vyžadovat. Poruč mu. Ty.
1: Řekni, že mi děkuješ.
4: Au.
1: To nic není, přece.
2: Teď mu řekni, že mu děkuješ.
1: Pěkně nahlas. Zřetelně. Dívej se mi do očí. Aspoň jednou. A hlavu rovně.
3: Řekni, že mu děkuješ. Poslechni ho. Jestli ne…
4: Au.
3: To je lepší, už se chystá říct, že děkuje.
4: Děkuji.
1: Komu děkuješ? On neví, kdo já jsem. On snad neví, jak se jmenuju. On mě patrně ještě neviděl
naštvanýho. To snad…Takhle mi to teda nestačí. To není možný.
3: Takhle mu nepomůžeš.
2: Nechtěj nic dělat jako ostatní. Jsou sebejistý. Myslej, že všechno je tu pro ně.
1: Komu děkuješ? Dívej se na mě, když s tebou mluvím. Komu děkuješ?
2: Měl bys odpovědět.
4: Děkuji, pane. Velice. Děkuji velice, pane. Děkuji. Děkuji velice. Děkuji, pane.
1: No vidíte. Musíte si získat respekt. Ztratit s nima trochu času, aby vás respektovali. Snažit se je
získat. Kurva.
3: A ty. Nic mu neřekneš?
1: Já? Co bych mu měl říkat?
3: Přemejšlej.
1: Nic mě nenapadá. Nevím.
3: Takový důležitý věci nevíš.
2: Musíme vás všechno naučit. Tebe i jeho.
3: Takže. Co řekneš?
1: Nevím. Nemám co říct. Au. Proč vy?
2: Moc se staráš.
1: Au. Proč mě mlátíte?
3: Udržujem rytmus, kvůli představení.
1: Už tomu nerozumím.
3: To je špatný. Neděláš nám radost. Tak co máš říct?
1: Nevím. Nevím. Au. Nevím.
2: Máš říct – you’re welcome.
3: Řekni mu you’re welcome. Jestli ne…
1: Au.
2: Řekni mu to, je tady za tebou.
1: You’re welcome.
2: You’re welcome my friend.
3: You’re welcome my friend. Řekni mu to.
1: You’re welcome my friend.
2: A mohl by ses na něj usmát.
1: You’re welcome my friend.
3: Teď je to dobrý. Vidíš. Když chceš.
2: Teď se polibte.
1: Co?
2: Polib ho. Na památku. Uděláme fotku. Polib ho na tváře.
Sylvain Levey:
Pour rire, pour passer son temps
-2-
2Regarde le. Qu’est ce que tu vois ?
1Un homme à terre. Les deux genoux à terre.
2Il tremble.
1Il a peut être froid.
2-
Peut être.
1Il a baissé la tête.
2Il a honte.
1Honte de quoi ?
2De ce qu’il est.
1On ne voit pas ses yeux. Ce qu’il en reste.
2Regardent le monde par en bas.
3Regardent jamais en face. Droit dans les yeux ils savent pas. Ne lui tourne jamais le dos. Faut pas.
Compris.
1Compris.
2Sont capables de tout tu entends ?
1J’entends.
3Continuons.
2Qu’est ce que tu remarques ?
1Il a la bouche ouverte.
2C’est pour mieux respirer.
3Son nez. Tu vois. Il ne lui sert plus à rien.
1Il n’a presque plus de dents.
2Il ne pourra plus jamais te croquer mon enfant.
1J’aime bien quand tu plaisantes.
3Il est là, tout seul, face à nous, tout tremblottant avec son gros nez qui ne lui sert plus à rien.
2Pourquoi tu fais ça ?
1Je croyais bien faire.
2Faut pas cracher compris. Jamais.
1Désolé je croyais.
2Jamais.
3On dirait qu’il veut parler. Nous dire quelque chose.
1Il pourrait me dire merci.
2-
C’est vrai. Il a pas tort. Il apprend vite.
1C’est la moindre des choses. Quand même.
3Prendra pas l’initiative. Faut pas croire. C’est pas leur habitude. C’est à toi de demander. Demande
lui. Toi.
1Dis moi merci.
4Aie
1Quand même. C’est la moindre des choses.
2Maintenant tu lui dis merci.
1Bien fort. Articule. Droit dans les yeux. Pour une fois. Et sans baisser la tête.
3Dis lui merci. Fais pas le résistant. Sinon.
4Aie.
3Ca vaut mieux à l’heure qu’il est de dire merci.
4Merci.
1Merci qui ? Il sait pas qui je suis. Il sait pas comment je m’appelle ma parole. Il m’a jamais vu en
colère celui là. Quand même. Peut pas se contenter de si peu. Faut pas.
3C’est pas leur rendre service.
2Veulent rien faire comme les autres. Rien branler. Tout leur est du.
1Merci qui ? Regarde moi quand je te parle. Merci qui ?
2Tu devrais répondre.
4Merci monsieur. Beaucoup. Merci beaucoup monsieur. Merci. Merci beaucoup. Merci monsieur.
1Ben voilà. Faut se faire respecter avec lui. Du temps perdu à se faire respecter. De la salive pour rien.
Merde alors.
3Et toi. Tu lui dis rien ?
1Moi ? Qu’est que je dois lui dire ?
3Réfléchis.
1Aucune idée. Je sais pas.
3Tu sais pas grand-chose. Toi.
2Faut tout vous apprendre. Toi comme lui.
3Alors. Tu dis quoi ?
1-
Je sais pas. J’ai rien à dire. Aie. Pourquoi vous ?
2T’occupes.
1Aie. Pourquoi vous me frappez ?
3Pour garder la cadence, faire le spectacle.
1Je comprends plus.
3C’est pas bien. Tu nous déçois. Fais attention. Alors qu’est ce que tu dois dire ?
1Je sais pas. Je sais pas. Aie. Je sais pas.
2Tu dois dire you’re welcome.
3Dis lui you’re welcome. Sinon.
1Aie.
2Dis le à lui qu’est là devant toi.
1You’re welcome.
2You’re welcome my friend.
3You’re welcome my friend. Dis lui.
1You’re welcome my friend.
2Avec le sourire c’est encore mieux.
1You’re welcome my friend.
3C’est bien. Tu vois. Quand tu veux.
2Maintenant embrassez vous.
1Quoi ?
2Embrasse le. Pour le souvenir. Pour la photo. Embrasse le sur les deux joues.