Autor(ři):

Autor(ři):
Petr Los
Vyšlo:
3 / 05
Při vyslovení názvu japonské firmy Roland se všichni hráči na klávesové nástroje
zatetelí pýchou. Rockeři, jejichž tvorba dovoluje přítomnost „klapek" vám budou do
omrzení vyprávět o měkkosti padů a smyčců. Jazzmani zase nedají dopustit na
digitální hammondky, které znějí a ovládají se snad možná lépe než
elektromagnetický originál a kytaristé se opájí zvukem legendárního komba Roland
Jazz Chorus. Tento muzikantský gigant zasahuje snad do všech oblastí hudebního
dění a stylů a proto není divu, že tentokrát nabízí své cenné služby široké a náročné
obci bubenické.
Ne, že bych snad já, nebubeník chtěl testovat nějakou bicí soupravu, to bych to
schytal.
Do ruky se mi ale shodou okolností dostal velice náročný a „promakaný" bubenický
zvukový modul TD 20. Je pravděpodobně tím nejlepším, co „rolanďáci" v současné
době bicmenům nabízejí. Protože se jedná o velmi drahý přístroj v ceně slušného
ojetého auta rozhodl jsem se, že budu tentokráte velice kritický, aby mi moji čtenáři
nemohli vyčítat, že všechno chválím. Připravte se tedy na dlouhý a náročný test.
„Pocem ke mně…"
Cenová relace je znát na mašince už od prvního pohledu. Stříbřitý povrch, množství
vkusně rozházených ovládacích prvků, veliký podsvícený display, malý číselný
display, tahové potenciometry, dial kolečko, gumové pady, ledky, otočné knoby,
prostě nuda..nuda a ještě jednou nuda velkého profesionálního světa hudby. Je
samozřejmé, že zadní strana je ještě nudnější než přední. Dal jsem si práci a
napočítal 28 jackových „otvorů", jeden S/PDIF out, dva pětikolíky MIDI IN/OUT,
jednu PSU zdířku a síťový spínač.
Vzpoměl jsem si se na dobu, když jsem si koupil svůj první bicí automat. Byl jím
právě Roland TR 505. Měl pár knoflíků a myslím asi osm padů…Ne, ale teď vážně.
Popisovat dopodrobna všechny funkce, nebo snad nedejbože i jejich parametry by
vydalo na zvláštní, tlustou přílohu k tomuto časopisu. Pokusím se tedy popsat
čtenářům alespoň to nejzajímější...
Snad bych tě láskou sněd…
Téměř celý přístroj je vyroben z pevného plastu. Na první omak se tváří jako kov, ale
není. Nicméně věřím , že výrobce má s řadou podobných srandiček poměrně drahně
dlouhou zkušenost a že snad pouze první jeho synťáky byly kombinací plechu a
dřeva. U kytarových krabiček a nášlapných procesorů by mě plastik rozzuřil, ale v
tomto případě mi to nevadí. A přátelé, když už na něj našetříte, vsadím se, že i vaše
drahá polovička bude muset spát v obýváku ve spacáku, zatímco vy se budete v
posteli mazlit s TD20.
Asi první, co na vrchní, ergonomicky sklopené desce padne uživateli do oka, jsou
kromě dvou už zmiňovaných displayů tři větší gumové pady a dial kolečko. Na dvou
padech je znaménko + a -. Pomocí těchto tlačítek pohodlně listujeme či měníme
libovolné parametry. Můžeme buď po jednom, či pokud zmiňovaná tlačítka podržíme,
listování probíhá automaticky. Listovat můžeme např. mezi celými už hotovými
sadami (přístroj jich nabízí 50), jednotlivými zvuky (560), můžeme též hýbat
různými mixážními pulty, efekty, nu prostě vším čím je zrovna potřeba. Pro
netrpělivce je zde ještě dial kolečko, kterým vše zvládnou mnohem rychleji. Mám ve
svém studiu hromadu přístrojů s různými kolečky a téměř všechna kolečka při
otáčení přeskakují. Občas, když spěchám, přivádí mě to k šílenství. Roland chodí
jako švýcarské hodinky. Krok je dlouhý a maximálně přesný. Nad kolečkem se
nachází čtveřice kursorů: nahoru/dolů/doprava /doleva. Pomocí nich se pohybujete
po parametrech. Veprostřed pod displayem je pět funkčních kláves F1 až F5, dále
tlačítko SHIFT a nejdůležitější EXIT. To když někam zabloudíte, tak abyste zase našli
cestu zpátky. Zpočátku jsem bloudil zhusta, pak už čím dál tím méně.
Na levé straně nalezne uživatel osm multifunkčních tahových potenciometrů.
Regulovat s nimi lze hlasitosti jednotlivých nástrojů, sendy, auxy, metronom,
mutiefektovou sekci a mnoho dalšího. Průběh těchto faderů můžeme též sledovat
přímo na display. Funkčními klávesami se pohybujeme v jednotlivých sekcích
přístroje. Pro aktivaci zobrazení musíme stisknout naráz dvě oranžově podsvícená
tlačítka FADER a MIXER. Tlačítko FADER pak problikává.
Velký pad PREVIEW slouží k monitoringu právě editovaného zvuku. Je dynamický a
lehkým či razantním poklepem snadno identifikujeme požadovaný zvuk. Intenzitu
pak indikuje tříbarevná LED stupnice zcela vlevo nahoře. Pokud spustíte libovolný
patern v sequenceru, pak stačí pouze dvakrát klepnout na PREVIEW a patern
okamžitě mění tempo. Jde tedy o přidruženou funkci TAP.
Bezprostředně po zapnutí se rozsvítí trojmístný alfanumerický display, LCD display a
větší, zeleně podsvícené tlačítko KIT - tedy souprava. Padesát souprav je zde
rozděleno dle stylů - Metal, Jazz Combo, Skanky atd. Jsou umístěny do patřičných
prostorů a efektovány příslušnými efekty. Malým tlačítkem INST hned vedle KIT
vyhledáváme, sdružujeme a editujeme přehršel zvuků. Na horním ovládacím panelu
kromě výše zmiňovaných prvků zbývá dalších asi dvacet tlačítek pro spouštění
sequenceru, ovládaní efektů, triggerů a nastavování dalších parametrů TD-20.
Otoč se má milá dozadu...
Při pohledu na zadní panel se nezasvěcenému trochu zarazí dech. Maličko to celé
připomíná ementál či malou stolní analogovou telefonní cetrálu. Dvanáct jackových
vstupů ve spodní řadě slouží k připojení triggerů od jednotlivých nástrojů. Pro
neznalé musím toto přeci jen trochu osvětlit. Je to velmi jednoduché. Svojí
legendární soupravu značky „Stříbřenka" s charakteristickým velmi nekultivovaným
zvukem osadíte dynamickými snímači - respektive tzv. triggery, které přišroubujete
na jednotlivé kusy (schválně nepíšu bubny) soupravy a z těchto triggerů vyvedete
kabely do našich vstupů. Úderem na blánu pak trigger spouští jednotlivé nástroje v
naší TD-20 s příslušnou dynamickou úrovní. Vy si pak vyberete, zda chcete bubínek
14", nebo hiphopovou 10", zdali šlapák má být 20" atd, atd. Dobrá, řeknete si, tohle
přeci umí kdejaký ubohý sequencer, i moje samohrajka umí přes MIDI generovat
povětšinou neskonale hnusné bicí GM sad. No, právě proto tu máme pomyslnou
druhou řadu dírek. Jedná se o separované výstupy už rovnou do jednotlivých stop
např. magnetofonu, či počítače. Praštíte do svých plechovek, trigger sejme zvuk, ten
projede mašinkou spustí tam např. Sonor S-class soupravu. Do magnetofonu pak
tento ušlechtilý signál vyjede svým vlastním výstupem. Těm, kteří tuto technologii
běžně při studiové a koncertní praxi využívají se za tyto řádky omlouvám, ale
vysvětlit pro pořádek jsem to musel.
Ve svém studiu vlastním bicí modul americké firmy ALESIS DM5. Dříve jsem s ním
výše uvedeným způsobem snímal šlapák a rytmičák, v současné době už pouze
šlapák. Málokdo má totiž na bicí za sto tisíc, ale dobrý zvuk chtějí všichni. Protože
tuto technologii sám používám, myslím si, že mám k TD-20 co říci. Ale abych
nepředbíhal a nepřeskakoval z tématu na téma, zpět k zadní straně dvě MIDI zdířky,
stereo vstup např. pro magnetofon, MD, DAT, vstup pro dva nožní ovladače (v
manuálu jsou nabízeny FS-5U od Bosse). Zbývá nám stereo Master OUT a S/PDIF,
tedy koaxiální digitální výstup. Po USB a hlavně FIREWIRE ani stopa. Ten druhý port
by tam ale za ty prachy mohli dát. Tato mašina nalezne uplatnění hlavně ve větších
studiích a pokud se nahrává do digitálu, je dobré udržet toto prostředí už do konce.
Umím si představit firewirové propojení např. s Tascamem 1884 či DIGI 002 a
nahraný part rovnou hrnout do do Pro Tools ve vašem Mac G5. Ale zanechme
spekulací, co by, kdyby. V manuálu jsem ještě marně hledal v jakém interním
rozlišení TD-20 pracuje. Pevně věřím, že se jedná o 24 bit.
A jak je to s věnem?
Čím tedy vlastně TD-20 je? V první řadě obrovskou zvukovou bankou se stovkami
naprosto dokonalých zvuků bicích (a nejen jich). Začal jsem tedy své testování
klasicky - poslechem dema. Společným stiskem tlačítek Chain a Tools připravíte TD
20 do režimu dema. Funkčními klávesami F4, F5 demo spouštíte či zastavujete.
Můžete též spouštět klasickými transportními tlačítky PLAY/STOP u sequenceru. Dial
kolečkem můžete střídat jednotlivé sady bicích nástrojů. Instrumentální doprovod lze
vypnout a poslouchat tak pouze bicí. První poslech byl pro mě doslova šok. TD-20
spustila nářez, že se mi rolovaly fusekle. A to to nebylo žádné „bum, řink, plesk,
čvacht". Po stránce bubenicko-muzikantské tam bylo všechno. Dynamika, fantastický
feeling ala Dave Weckl, víry na snare, dvojky na hi-hatku, přírazy, rytmické
nepravidelnosti na tomy. Zcela přesvědčivá byla hra na plechy. Právě ona bývá při
programingu kamenem úrazu. Programátorovi se totiž málokdy podaří vychytat
všechny finesy a detaily živé hry. Ale tady - nepoznali jste vůbec nic.
Ze všech sad mě nejvíc vzala JazzCombo. Nejen zvukem samotných bicích, ale
prostorem a zvukovým zpracováním. Posléze jsem zjistil proč.
U Rotokit jsem jasně při breacích slyšel ty klasické rototomy. Jejich zvuk znám velmi
dobře, náš bývalý budeník z nich měl celou sadu včetně šlapáku. A už v té době
hrály jako čert. Některé sady byly krásně zvukově „špinavé". Slyšíte jakoby staré,
ale dokonale sejmuté soupravy, cítíte harašení blan, strunění, proznívání tomů atd.
Z padesáti sad nelze nevybrat. Jako u všech obdobných přístrojů je samozřejmé, že
lze složit svou vlastní sadu z libovolných bubnů. I když si myslím, že designéři
předvedli ukázkově dokonalou práci při výběru a sestavení jednotlivých sad.
Trochu bych teď napsal něco k editaci jednotlivých zvuků. Říká se, že kapela má
takový zvuk, jak zní malý bubínek. Stiskem INST skočíte rovnou do listu jednotlivých
nástrojů. Zde můžete libovolně kombinovat úder na blánu (Head) a ráfek (Rim).
Klávesou F2 proskočíte přímo do editu. Zde máte k výběru materiál z něhož je
bubínek vyroben (dřevo, kov, slitina), dále pak hloubku samotného bubnu - od 1" až
do 20". Další věcí je pak potah - od pískované až po olejovou blánu a její ladění
(rozsah je vskutku olbřímí - od –480 až po +480). Funkce Muffling zde supluje
otráveného zvukaře, který přichází s páskou izolepy a přeznívající snare různým
způsobem zkouší utlumit. Strainer je zase tah pružin struníku. K dispozici jsou čtyři
polohy struníku. Vše samozřejmě okamžitě můzete monitorovat poklepem na
Preview. Vrcholem vymakanosti je funkce MIC - tedy umístění mikrofonu během
snímání (pět poloh). Pokud budu hnusnej šťoural, líbilo by se mi, kdyby u rytmičáku
byly mikrofony dva (horní a spodní blána) a dalo se hýbat s poměrem mezi nimi.
Takto to dělám u natáčení běžně. Pak už tu chybí jen možnost výběru typu
mikrofonů (viz např. Micmodellers od Antares). Ne, to jsem nemyslel vážně. Zvuky
jsou tak realistické a kvalitní, že až přechází mráz po zádech.
Možná si už dovedete představit co se asi dá dělat s dalšími bubny a plechy. Např.
Hi-hat má pět poloh otevření, možnost přidání tamburíny, o velikosti a mikrofonování
ani nemluvě. Během editace je skvělé, že na LCD display se vám vše hýbe mikrofon mění polohu, buben se roztahuje a zplošťuje, mění se povrchy atd. Prostě
vše si snadno představíte a zároveň to slyšíte. Je samozřejmostí, že můžete
editované zvuky ukládat, pojmenovávat si je dle libosti. Můžete určité skupiny, např.
elektrické bicí opařit společnou obrazovou ikonou a ta vám pak usnadňuje orientaci
při listování hromadou zvuků.
Už jsem se v této rozsáhlé recenzi asi zmínil, že TD 20 disponuje též zvukovým
procesorem (respektive procesory). U starších přístrojů jsem byl vždy k těmto
integrovaným efektům nedůvěřivý. Často jejich kvalita byla na velmi mizerné úrovni.
U naší bubenické krasavice je tomu naopak. Troufnu si zcela otevřeně říci a za tím si
stojím, že TD 20 je super nahrávací studio v kostce. Uživatel zde má k dispozici
nejen hally, ambience, ale gate-reverby, delaye, flangery, phasery a overdrivy.
Nalezl jsem i ring modulátor. Z dynamických procesorů je k dispozici vynikající
kompresor a equalizer přiřaditelný i jako masterefekt. Všechny tyto efekty je možno
přidat k jednotlivým nástrojům, či celým sadám, lze je jakoby zapojit do insertu,
jejich úroveň pak můžeme regulovat pomocí výše zmiňovaných tahových faderů a na
display sledovat jejich pohyb. Nejvíce se mi líbil Ambience efekt. Je fantastický
reálný - zavřete oči a okamžitě víte v jakém jste prostoru. Nic nenasykává. K
dispozici máte devět základních prostorů od „pláže až po stadion", pět velikostí
těchto prostorů, materiál použitý na virtuálních zdech (dřevo,sklo..). Opět si můžete
vybrat umístění mikrofonů.
O triggerování jsem se už zmiňoval. Napícháte svoji soupravu do jednotlivých
vstupů, vyberete zvuky a můžete začít natáčet. Ne, tak jednoduché to zase nebude.
Musíte totiž nastavit parametry těchto triggerů v závislosti na dynamice vaší hry.
Pokud to špatně uděláte, budou vám jednotlivé údery buď vypadávat, nebo naopak
bude trigger spouštět vícekrát a bude tak údery dublovat. Nastavujete zde tedy
citlivost vaší dynamiky, dále hlasitost úderů, charakteristiku dynamických změn
(lineární, logaritmická, exponenciální..). Dalším problémem je „přeslech" mezi
triggery. Šlápnete šlapák, ale spustí se vám trigger na rytmičáku a přidá do
nahrávky nechtěnou ránu. Vy pak budete party muset procházet a tyto nepatřičnosti
pracně vystřihávat. Tento nežádoucí jev eliminuje funkce XTALK (u mé DM5 crostalkpřeslech). Během testování jsem používal snímače Clavia „ddrum". Výrobce TD-20
doporučuje samozřejmě firemní pady KD-120, PD-125 nebo VH12 či triggery řady
RT. Většinou se jedná o kombinované triggery snímající nejen blánu, ale i ráfek. S
ddrumy se ale Roland snášel zcela bez problémů, vždyť patří koneckonců společně se
značkou „ddt" k absolutní špičce světového triggeringu bicích.
Problémem u mé DM5 je nedostatečná citlivost na dynamiku hry. Velmi jemné a
husté přírazy zmatlává do sebe jako chrchel zvuků, některé zase vypouští a vznikají
tak díry. Hlavně jazzrockoví hráči s jemnou brilantní technikou by mě nepochválili.
Zde u TD 20 jsem byl doslova šokován dynamickou věrností. Od absolutních
pianissim až po forte se ozývalo vše. Ale to není zdaleka vyčerpávající. Podstatné je,
že v každé dynamické rovině měl sampl (spouštěný zvuk) jiný odstín. Zcela zřetelně
bylo slyšet, jak se palička jen lehce dotýká blány a jak jsem přitlačil změnila se i
charakteritika. Copak to asi znamená? No nic víc, než že je zvuk od každého nástroje
nasamplován v mnoha dynamických úrovních i barvách a ty jsou pak spouštěny vaší
hrou. Proto ta ďábelsky dokonalá odezva. U plechů můžete použít kombinovaného
triggerování okraj/pupek, u hi-hatky zase úder/sešlápnutí. Můžete též vybírat mezi
paličkami a metličkami. Protože se programingem bicích docela dlouho zabývám,
vadí mi, že když naprogramujete např. činely, znějí z jednoho místa. To protože tam
chybí ten organický přeslech z ostatních mikrofonů, který by přesně identifikoval
prostor. Obyčejný hall to ale nespraví. Zde jsem však na tento problém nenarazil. Při
pozici např crashe vlevo, vnímáte přeslech též vpravo. Jak tohle krucifix udělali,
nevím.
Ve studiu či na živém koncertě máte možnost osmi nezávislých výstupů z TD-20.
Druhá čtveřice může sloužit jako stereopár pro tomy, či stereopár pro overheady. Pro
výstup máte k dispozici nijak jednoduchou routovací matrici. Dokáže zde cokoliv
spojit s čímkoliv a právě tato svoboda mě fascinuje. Moje DM5 umí ven nezávisle
pouze čtyři výstupy.
Dalším opět obsáhlým bodem by mohl být sequencer. Máte sto paternů už hotových
a sto si můžete vytvořit sami. Buď si vyrobíte pouze bicí, či k nim připojíte už hotové
loopy s ostatními nástroji. Naprogramované presety jsou famózní. Opět ten feeling,
živost, dravost-nerozpoznatelné od živého hráče (tedy profesionálního a invenčního).
Doplňkové nástrojové loopy jsou pěkné, ale přeci tu a tam poznáte, že tam chybí
živost ve snímání. U bicích však rozhodně ne. Připojení clicku, jeho samostatná
hlasitost, výběr nástroje určeného pro click je snad samozřejmostí.
Nezmínil jsem se snad už jen o třech otočných potenciometrech pro nastavení
hlasitosti sluchátek, master výstupu a externího hudebního vstupu. TD-20 je možné
samozřejmě synchronizovat přes MIDI, využívat ke spouštění externí klávesnici
apod. Přístroj má též slot pro paměťovou flash kartu. Lze též vyměnit expanzní board
a vlastně upgradovat všechny zvuky. Tím se z TD-20 stává otevřené zařízení
schopné kráčet neustále s dobou. Manuál je sice pouze v angličtině, zato však
obrázkový, jednoduchý, ale výstižný.
Až do zlaté svatby…
Můj bubenický spoluhráč měl tu možnost, že TD-20 kdesi v Praze vyzkoušel i s
příslušnou bicí soupravou doporučenou výrobcem. Byl z ní naprosto nadšen. Poté co
ji spatřil u mě na stole, nutil mě k okamžitému započetí nahrávání další desky - „to
abychom to stihli, než budu muset TD-20 vrátit" (vzhledem k tomu, že jsme desku
vydali před pár měsíci, jsem mu to rozmluvil.)
Na počátku testu jsem říkal, že budu vzhledem k ceně kritický. Musím však říci, že
jsem nenarazil na nic, co by podle mých zkušeností profesionální práci nějak brzdilo
či mě omezovalo. Intuitivní ovládání, krásný design, špičkové zvuky a dokonalý
programing paternů v sequenceru, dynamika, skvělý DSP, to vše činí z tohoto
přístroje špičku pro práci s bicími. Proti TD-20 vypadá moje DM5 jako ojetá Škoda
105. Cena, byť vysoká, je zcela úměrná kvalitě. Roland vyrábí i nižší řady těchto
strojů a já budu o něčem podobném uvažovat. Vždyť bicí jsou základ muziky. Škoda
jen toho FIREWIRE. Odcházím si stáhnout a nasamplovat některé zvuky pro svoje
banky, ale pssst-nikomu to neříkejte.