54 Doc. JUDr. Naděžda Rozehnalová, CSc. Vystudovala Právnickou

Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 9/2003
Doc. JUDr. Naděžda Rozehnalová, CSc.
Vystudovala Právnickou fakultu UJEP v Brně v roce 1979. Po krátké praxi se
vrátila na fakultu a stala se asistentkou a poté odbornou asistentkou katedry
mezinárodního práva pro obor mezinárodní právo soukromé. Věnovala se nejen
tomuto oboru, ale také mezinárodnímu právu obchodnímu, které jako nový obor
vybudovala a rozvinula.
Habilitovala se v roce 1994. Je autorkou či spoluautorkou několika knižních
publikací a množství časopiseckých článků v oborech mezinárodní právo
soukromé, mezinárodní právo obchodní a v posledních letech také evropské
mezinárodní právo soukromé. Od roku 1995 dosud je proděkankou Právnické
fakulty MU pro studium.
a terminé ses études en1979 à la Faculté de Droit UJEP à Brno. Après une
courte activité professionnelle elle est retournée à la faculté ou elle est devenue
assistante et par la suite maître-assistante du département du droit international
privé. Elle s’est consacrée non seulement au droit international privé mais aussi au
droit international commercial, et comme tel, elle a mis en place et retravaillé ce
domaine.
Elle a été habilitée en 1994. Elle est auteur ou coauteur de plusieurs livres et
de nombreux articles publiés dans des journaux du domaine du droit international
privé, du droit international commercial et plus récemment du droit international
européen privé. Depuis 1995 elle est vice doyenne pour les études à la Faculté de
Droit de MU.
54
International and Comparative Law Review
No. 9/2003
III. Internacionalizace a europeizace v mezinárodním právu
soukromém
(malé ohlédnutí a úvaha nad převratnými procesy v oblasti
mezinárodního práva soukromého ve století minulém a na počátku
století současného)
I. Úvod
Období do sedmdesátých let minulého století bylo pro vývoj v oblasti
mezinárodního práva soukromého charakteristické posilováním role
mezinárodního práva soukromého na „domácí“, národní půdě, a současně i stále
sílící snahou po vytváření unifikovaného práva na úrovni mezinárodní.
Prvá tendence se projevovala nejenom v oblasti teoretické, ale i v oblasti
legislativní. Řada států přijímá kodexy mezinárodního práva soukromého nebo
rozšiřuje ustanovení řešící konflikty práva v jiných kodexech. Mezinárodní právo
soukromé se stává neoddiskutovatelně samostatnou součástí právních řádů či
samostatným právním odvětvím.
Druhá tendence, přibližující mezinárodní právo soukromé díky převážně
užívaným pramenům mezinárodnímu právu veřejnému, směřuje k
internacionalizaci tohoto národního právního odvětví. Sílící názor, že existují
problémy, které jsou za horizontem snah jednotlivých národních států a které
nemohou být jimi uspokojivě řešeny (otázka pravomoci soudů, uznání a výkonu
soudních rozhodnutí, veřejných listin atd.) posiluje snahu států o uzavírání
dvoustranných i mnohostranných mezinárodních úmluv. Objevují se současně i
univerzálně směrované organizace jejichž náplní je unifikace institutů z oblasti
práva hmotného, procesního či kolizního. Namátkově je možné jmenovat
Haagskou konferenci mezinárodního práva soukromého, datující svůj vznik do
roku 1893, která v souladu se svým Statutem (článek 1) je povolána pro unifikaci
norem mezinárodního práva soukromého. Další organizací posilujících svou pozici
na poli unifikace je komise OSN UNCITRAL, která působí zejména v oblasti
unifikace práva obchodního. Výrazné jsou ovšem i úspěchy této komise na poli
unifikace práva procesního, konkrétně mezinárodního rozhodčího řízení a
alternativních způsobů řešení sporů. Zde však již nevyužila jako nástroje pro
unifikace mezinárodní smlouvu, ale tzv. vzorového zákona. Ten je nezávaznou
„předlohou“ pro národního zákonodárce při vytváření zákona.
Základními prameny mezinárodního práva soukromého v oblasti kontinentální
či oblastech kontinentálním právem ovlivněných tak byly zákony a mezinárodní
smlouvy. V oblasti práva anglosaského se situace samozřejmě lišila pokud jde o
oblast vnitrostátní.
55
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 9/2003
II. Evropská společenství a mezinárodní právo soukromé
Evropská společenství, jako ve svých počátcích mezinárodní organizace s
převážně ekonomickými cíly, poměrně záhy narazila na nutnost řešení problémů
daných skutečností, že i přes sílící integraci zůstávají nadále národní soudní
soustavy každého státu, působící jen na území člena společenství, a zůstává nadále
i právní řád, kde zejména právě oblast soukromého práva je minimálně zasažena
vytvářeným právem evropským. Do dnes je možné hovořit - poněkud vznosně - o
ostrůvcích unifikovaného práva uprostřed moře práva národního.
Toto ve svém celku může v případě neřešení vznikajících problémů a
zachování striktně národních úprav časem přerůstat v komplikace v provádění
mezinárodních obchodních transakcí. Namátkově lze jmenovat problémy s
nalezením fora, problémy s uznáváním a výkonem soudních rozhodnutí, problémy
s aplikací a znalostmi práva.
Tyto problémy byly známy a od počátku se objevovaly snahy o jejich řešení.
Zejména palčivé se ukazovaly otázky procesního práva pokud jde o stanovení
mezinárodní pravomoci soudů a uznání a výkonu soudních rozhodnutí. Výsledkem
- a to mimořádně úspěšným - bylo uzavření Bruselské úmluvy o pravomoci soudů
a uznání a výkonu soudních rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních.
Současně byl vyřešen i problém s její interpretací. Státy uzavřely Protokoly k
úmluvě, svěřující interpretaci ustanovení úmluvy Evropskému soudnímu dvoru.
K dosažení unifikace bylo využito mezinárodní smlouvy. Použití jiného
pramene se neukazovalo možné či vhodné. Zákon, který by byl inspirován
vzorovou úpravou, sice není vyloučen, ale byl by bezesporu problematický.
Využití pramenů evropského práva, tj. nařízení či směrnic, možné nebylo a to pro
chybějící pravomoci Evropských společenství na tomto poli. Navíc v této době
převažoval názor o nevhodnosti těchto pramenů pro sledovanou oblast.
Proces unifikace pomocí mezinárodních smluv a protokolů zajišťujících či
napomáhajících k jednotnému právu pokračoval dále. Jeho úspěšnost se však
rapidně snižovala. V roce 1980 byla podepsána Římská úmluva o právu
rozhodném pro smlouvy. Ta se zabývala otázkami unifikace kolizního práva. V
platnost vstoupila teprve v roce 1990. Interpretační protokoly k ní nejsou doposud
v platnosti.
Jiné úmluvy již tak šťastně nedopadly. Prakticky do zapomnění upadly
úmluvy týkající se mezinárodního konkursu či společností.
Celý proces, nejenom zdánlivě stagnující, doznal nové vzpruhy po přijetí
Maastrichtské smlouvy. Ta zavedla dva další pilíře, z nichž jeden se věnoval i
problematice spolupráce v oblasti civilní justice. Na oba pilíře však nedopadala
56
International and Comparative Law Review
No. 9/2003
Smlouva o založení ES a tudíž ani princip nadstátnosti. Společné závěry mohly být
přijímány výhradně konsensem všech členských států. Jako pramen úpravy se tak
mohla uplatnit znovu jen mezinárodní smlouva.
V následujícím období vznikla řada dalších mezinárodních úmluv. Ty však
zůstaly až do Amsterdamské smlouvy pouze v podobě návrhů.
Současně se také stále více komplikovala situace u stávajících úmluv Bruselské a Římské. Vzájemné vázanosti smluvních stran zejména u Bruselské
úmluvy a jejich různých znění již připomínaly labyrint. Rovněž interpretační
protokoly zejména u Římské úmluvy zůstávaly neplatné. Je otázkou, nakolik tyto
obtíže předznamenaly následný vývoj.
III. Evropské právo a mezinárodní právo soukromé
Již zmiňovaná Amsterdamská smlouva byla podepsána v roce 1997. V
platnost vstoupila v roce 1999. Vstup znamenal zásadní změnu právě pro oblast
spolupráce v oblasti civilní. Ta byla přesunuta ze třetího pilíře do pilíře prvého,
komunitárního. Přesun měl nedozírné důsledky. Orgány ES získaly pravomoc
vytvářet v oblasti soukromého práva právní úpravy samy cestou vydávání aktů
sekundárního práva. Nikoli, jak to bylo možné doposud, cestou konsensuálních
aktů členských států (tj. smlouvami).
Úprava se stala základem pro následnou „ofenzivu“ orgánů ES v této oblasti.
V poměrně krátkém období došlo k přetvoření již existujících návrhů smluv či v
případě Bruselské úmluvy i návrhu novely do nařízení. V současnosti je situace
následující:
- nař. 44/2001, přebírající aktualizovaný text Bruselské úmluvy I (vstup v
platnost 1. 3. 2002),
- nař. 1347/2000, přebírající text Bruselské úmluvy II (vstup v platnost 1. 3.
2001),
- nař. 1348/2000, přebírající text Úmluvy o doručování písemností ve věcech
občanských a obchodních (vstup v platnost 31. 5. 2001),
- nař. 1346/2000, přebírající text připravované Úmluvy o řízení ve věcech
platební neschopnosti (vstup v platnost 31. 5. 2002),
- nař. 1206/2001, o spolupráci soudů členských států při provádění důkazů v
řízení ve věcech občanských a obchodních (vstup v platnost 1. 7. 2001,
účinnost většiny ustanovení až od 1. 1. 2004).
Dosud nevstoupivší v platnost úmluvy o legalizaci a o výživném zatím na
nařízení přeměněny nebyly. Lze předpokládat, že přímo jako nařízení bude přijata
úprava vzájemného uznávání rozhodnutí soudů o styku rozvedených rodičů s
57
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 9/2003
nezletilými dětmi (na návrh Francie, který již existuje jako návrh Komise
č. 9735/2000).
Proč byla v uvedených případech zvolena právě forma nařízení? Odpověď
není složitá. Jaký je smysl nařízení? Je jím úprava právních vztahů komunitárních,
tj. na komunitární úrovni, a to výhradně mezi členskými státy. Zatímco směrnice je
určena k harmonizaci předpisů vnitrostátního práva, které budou posléze
aplikovány obecně (erga omnes), nařízení má vždy povahu inter partes, tedy není
určeno k úpravě určitých právních vztahů obecně. Předmětem jeho úpravy je vždy
specifický komunitární problém. Proto se nařízení vyskytují ve srovnání se
směrnicemi méně často.
Nejasnou je přeměna Římské úmluvy o právu rozhodném pro závazky ze
smluv. Ta ještě formu sekundárního práva nemá, i když se uvažuje o nařízení. V
takovém případě bude ovšem nezbytné vyjasnit jeho působnost. Úmluva sama je
koncipována jako erga omnes, což vychází z účelu úpravy - účelem Římské
úmluvy je unifikace určitých částí kolizního práva v členských státech ES obecně,
tedy nikoli jen pro vztahy uvnitř ES. Je to typický případ vhodný pro rigidní
směrnici.
Z dalšího vývoje je možné ještě připomenout zasedání Evropské rady v
Tampere (1999), které se věnovalo dalším aktivitám ES na poli soukromého práva
a civilního procesu.
IV. Evropské mezinárodní právo soukromé a procesní
Vytváření mezinárodního práva soukromého orgány ES, jeho europeizace, je
skutečností. Představy o vývoji dnes daleko přesahují představy minulých období,
kdy rozhodujícími procesy byly národní kodifikace a mezinárodní unifikace.
Jinou otázkou ovšem je, nakolik je celý proces nezbytný, nutný a vhodný vůči
univerzálním unifikacím. Zde totiž jde o unifikaci regionální, kdy některá pravidla
mají povahu inter partes, jiná erga omnes. Otázkou, někdy uváděnou, také je, zda
je opravdu i nezpochybnitelná pravomoc orgánů ES v této oblasti. Tato unifikace
má totiž probíhat v rozsahu nezbytném pro fungování integrace. Jistě, vše souvisí
se vším. Vysvětlit a propojit lze i otázky zdánlivě nesouvisející. Na příklad, otázka
výživného a styku dětí s rodiči souvisí s volným pohybem osob. Ale již dalece
přesahuje cíle ekonomické integrace. Spíše již tyto otázky více „sluší“ jednotnému
státu než skupině států spojených v politicko-ekonomické integraci.
Ne náhodou se objevila ve stati E. Jaymeho a Ch. Kohlera myšlenka: „Ve
středověku tvořili mezinárodní právo soukromé učenci na universitách, později
bylo tvořeno demokraticky na půdě parlamentů, dnes bude vytvářeno centrálně
úředníky“. To je velmi vážné konstatování.
58
International and Comparative Law Review
No. 9/2003
Na celém procesu je nutné vidět i jeho pozitiva. Nikdy by se nepodařilo tak
rychle uvést do života novelu Bruselské úmluvy. S výjimkou Dánska, které se na
nařízení neúčastní, šlo o jednorázový a rychlý proces. Přístupové dohody by dále
znepřehlednily situaci. Padla rovněž nutnost interpretačních protokolů. Tedy
řešení, které také svého času bylo kritizováno. Návrhy mezinárodních smluv,
kterým hrozilo zapomenutí, se staly ve velmi krátkém čase prameny práva. A tak je
možno pokračovat dále.
Závěr
Celý proces je teprve na začátku. Jeho zvládnutí má nejenom složku
legislativní, ale také aplikační. Práva ta se může - zejména pokud jde o nařízení
přetvořené z Bruselské úmluvy, kde dnes existují desítky interpretačních
rozhodnutí a názorů - stát problematickou pro budoucí nové členské státy, resp.
jejich soudní orgány. Z jejich pohledu totiž nepůjde o proces začínající, ale v řadě
případů již budou nastupovat do „rozjetého vlaku“ rozhodování. Zvládnout tak
bude nutné nejenom složité právní konstrukce, řadu nových textů, ale právě i
bohatou judikaturu Evropského soudního dvora.
59
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 9/2003
III. Institualisation et européisation dans le droit
international privé
(Un petit coup d´oeil en arrière et une petite refléxion sur les procès
révolutionnaire dans le domaine du droit international privé dans le
siècle précédent et au début de notre siècle)
I. Introduction
Le développement dans le domaine du droit interantional privé jusqu´aux
années soixante-dix du siècle précedent était caractérisé d´un côté par un
renforcement du rôle du droit international privé sur le terrain national et de l´autre
côté par une forte tendance de créer un droit unifié au niveau international.
La première tendance ne se manifestait pas que dans le domaine théorique
mais aussi dans le domaine législatif. Un grand nombre d´ Etats adopte des codes
du droit international privé ou élargit des dispositions régissant des conlits de lois
dans d´autres codes. Le droit international privé devient indiscutablement une
pratie indépendante des ordres juridiques ou une branche de droit indépendante.
En vertu des sources utilisées, la seconde tendance rapproche le droit
international privé au droit intrenational public et mène à l´institualisation de cette
branche de droit nationale. L´avis qu´au-dessus de l´horizon des efforts des Etats
nationaux il y a des problèmes que les Etats ne peuvent pas régler d´une manière
satisfaisante (la question de la compétence des tribunaux, la reconaissance et
l´exécution des décisions, des actes publiques etc.) renforce l´effort des Etats de
conclure des accords internationaux bi- et multilatéraux. En même temps, des
organisations universelles dont le but est l´ unification des instituts du droit
matériel, de la procédure et de conflits de lois naissent. Au hasard on peut citer la
Conférence de La Haye sur le droit international privé de 1893 qui s´est réunie en
accord avec son Statut (article 1) en vue d´unifier des normes du droit international
privé. Un autre organisme renforçant sa position sur le terrain d´unification est la
commission de l´ONU UNCITRAL qui opère surtout dans le domaine de
l´unification du droit du commerce. Cette commission a aussi marqué du succès
sur le terrain de l´unification du droit de procédure, de la procédure d´arbitrage et
dans le domaine de la solution alternative des litiges. Ici, elle ne s´est plus servie
comme outil d´un accord international mais de la soi-disant loi type. Celle-ci
constitue un „modèle“ non-obligatoire pour le législateur national lors de la
formation d´une loi.
Les sources de base du droit international privé sur le sol continental ou sur le
sol influencé par le droit continental étaient donc les lois et les accords
60
International and Comparative Law Review
No. 9/2003
internationaux. La situation change biensûr sur le sol du droit anglo-américain en
ce qui concerne le terrain national.
II. Les Communautés européennes et le droit international privé
Les Communautés européennes, étant à ses débuts une organisation
internationale suivant des buts surtout économiques, ont bientôt dû faire face au
problème posé par le fait que malgré une forte intergration les juridictions
nationales opêrant seulement sur le territoire de l´ Etat membre restent maintenues
ainsi que les ordre judiciaires nationaux notamment ses branches du droit
international privé qui restent les moins influencées par la création du droit
européen. Jusqu´ à nos jours on peut – d´un caractère un peu élancé – parler des
îlots de droit unifié dans la mer du droit national.
Dans la mesure où on ne cherchait pas des solutions aux problèmes surgis et si
on maintenait strictement les règles juridiques nationales ceci pourrait dans sa
globalité créer des problèmes lors de l´exécution des transactions du commerce
international. Au hasard on peut citer des difficultés lors de la recherche du lieu du
for, des problèmes de la reconnaissance et de l´exécutions des décisions et des
problèmes avec l´application et la connaissance du la loi. Ces problèmes-ci ont été
décrits et depuis le début on marque des efforts de les régler.
Comme une question brûlante se présentait notamment le droit de procédure
en ce qui concerne la détérmination de la compétence internationale des tribunaux
et la reconnaissance et l´exécution des décisions. La solution – qui a marqué un
grand succès – en était la Convention de Bruxelles relative à la compéténce des
tribunaux et la reconnaissance et l´ exécution des décisions en matière civile et
commerciale. On a en même temps résoulu le problème de son interprétation. Les
Etats ont conclu des Protocoles à la Convention confiant le pouvoir de
l´interprétation des disposition de la Convention à la CJCE.
Pour aboutir à l´unification on a utilisé l´accord international. L´utilisation
d´une autre source ne se présentait ni possible ni convenable. Il est vrai qu´ une loi
qui s´inspirerait d´une réglémentation modèle n´est pas exclue, mais elle serait sans
doutes problématique. L´application des sources du droit européen, c´est-à-dire des
régélements et des directives, n´était pas possible à cause du fait que la CJCE ne
detient pas des compétences dans ce domaine. De plus, l´opinion que ces sources
n´étaient pas convenables pour le domaine concerné prevaluait.
Le procès de l´unification à l´aide des accords internationaux et des protocoles
garantissant ou aidant un droit unifié et homogène continuait. Mais son succès
diminuait rapidement. En 1980 on a signé la Convention de Rome sur la Loi de
Contrat. Celle-ci traitat les questions de l´unification des conflits de lois. Elle n´ est
61
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 9/2003
entrée en vigeur qu´en 1990. Ces protocoles d´interprétation ne sont pas encore en
vigeur.
D´autres conventions n´ont pas marqué un tel succès. Pratiquement dans
l´oubli sont tombées les conventions concernat le concours international ou les
sociétés.
Tout le procès, en stagnation non seulement apparente, a été relancé par
l´adoption du Traité de Maastricht. Ce-ci a amené deux autres piliers, dont un
régissait aussi la problémtique de coopération en matière de juridiction civile. Or,
le Traité instituant les Communautés européennes ne se rapportait pas à ses deux
piliers, ni alors au principe de la supranationalité. Les conclusions communes ne
pouvaient donc être prises que par un consensus de tous les Etats!membre. Comme
source on n´a de nouveau pu utiliser que l´accord international.
Dans la période suivante, un grand nombre d´autres accords internationaux a
été adopté. Ceux-ci ont demeuré seulement en forme de projet jusqu´au Traité
d´Amsterdam.
En même temps, la situations de la Convention de Bruxelles et de la
Convention de Rome devenait de plus en plus compliquée. Les liaisons réciproques
des partis au contrat, sûrtout celles régies par la convention de Bruxelles et ses
nombreux teneurs, faisaient allusion à un labyrinthe. De même, les protocoles
d´interprétation, surtout ceux de la Convention de Rome, restaient non valables.
Reste à savoir au quel point ces difficultés ont-elles marquées le dévéloppement
postérieur?
III. Le droit européen et le droit international privé
Le traité d‘Amsterdam a été signé en 1997. Son entrée en vigueur (en 1999) a
signifié un changement important surtout dans le cadre de la coopération civile.
Ladite coopération a été déplacée du troisiem pilier pour être au premier- celui
communautaire. Ce déplacement a causé des conséquences imprévisibles. Les
institutions CE se sont dotées de la compétence de créér, eux-mêmes, les
dispositions dans le cadre du droit privé, par voie des actes de droit secondaire.
Donc, non pas en utilisant, comme jusqu‘à présent, la voie consensuelle des Etatsmembre, c.- à-d. les traités. Cette réglementation a servi de base, dans ce domaine,
pour „l‘offensive“ suivante des institutions CE. En peu de temps, les projets
existants des traités ou même le projet de l‘amendement de la Convention de
Bruxelles, ont été transformés en réglements. Au présent la situation se présente
ainsi:
- le régl. 44/2000 adoptant le texte actualisé de la Convention de Bruxelles I
(l‘entrée en vigueur 1. 3. 2002)
62
International and Comparative Law Review
-
-
No. 9/2003
le régl. 1347/2000 adoptant le texte de la Convention de Bruxelles II
(l‘entrée en vigueur 1. 3. 2001)
le régl. 1348/2000 adoptant le texte de la Convetion relative à la
signification et à la notification dans les Etats – membre des actes judiciaires
et extra-judiciares en matière civile et commerciale (l‘entrée en vigueur
31. 5. 2001)
le régl. 1346/2000 adoptant le texte du projet de la convention relative aux
procédures d‘insolvabilité (l‘entrée en vigueur 31. 5. 2002)
le régl. 1206/2000 relative à la coopération entre les juridictions de Etatsmembre dans le domaine de l‘obtention des preuves en matière civile et
commercial (l‘entrée en vigueur 1.7.2001 application de quasi toutes les
dispositions dès le 1. 1. 2004).
Ces conventions sur la législations et sur la pension alimentaire, n‘étant pas
entrées en vigueur jusqu‘a présent, ne sont pas encore transformées en réglements.
On peut supposer que la réglementation sur la reconnaissance réciproque des arrêts
de cour sur les rapports entre les parents divorcés et leurs enfants sera adoptée en
forme de réglement (sur un projet de France existant déjà comme la proposition de
la Commission n. 9735/2000).
Pourquoi a-t-on choisi la forme de réglement dans les cas susmentionnés? La
réponse n‘est pas difficile. Quel est l‘objectif de réglement? L‘objectif de
reglement est de régler les relations communautaires de droit, c.-à-d. au niveau
communautaire, et cela explicitement entre les Etats-membre. Au contraire, une
directive vise l‘harmonisation des dispositions nationales qui seront ensuite
appliquées généralement (erga omnes), un réglement a toujour le caractère inter
partes, donc ne vise pas, en général, la réglementation des relations concrètes de
droit. L‘objet de réglement consiste dans un problème communautaire spécifique.
C‘est pourquoi les réglements, en comparaison avec les directives, sont moins
nombreux. De même, la transformation de la Convention de Rome sur le droit des
obligations contractuelles est assez opaque. Ladite convention n‘a pas encore la
forme d‘un acte secondaire, même si on pense à un réglement. Préciser sa
compétence sera, dans ce cas-là, indispensable. La Convention, elle-seule, est
conçue erga omnes, ce qui émane de but de sa réglementation – le but de la
Convention de Rome est l‘unification générale de certaines parties du droit de
conflit dans les Etats-membre CE,donc non seulement pour des relations à
l‘intérieure de CE. C‘est un cas typique, approprié pour une directive rigide. Il est
bien de rappeler, de ce développement, la réunion du Conseil européen à
Tampere (1999), qui a mis l‘accent sur d‘autres activités de CE dans le domaine
de droit privé et de procédure civile.
63
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 9/2003
IV. Le droit international européen privé et de procédure
La création du droit international privé par des institutions CE, son
européisation, est une réalité. L‘image de son développement de notre époque
surplombe l‘image des époques antérieures, où les codifications nationales et
l‘unification internationale étaient des processus importants. Il reste une question
de savoir, comment tout ce processus est indispensable, nécessaire et convenable
envers les unifications universelles. Ici, il s‘agit d‘une unification régionale où
certaines règles ont un caractère inter partes, d‘autres erga omnes.
Il est une question, parfois mentionnée, si on peut douter de la compétence des
instituions CE, dans ce champ. Cette unification doit se réaliser dans la dimension
nécessaire pour le foncionnement de l‘intégration. Certainement, tout est en liaison
avec tout. Il se peut d‘expliquer et de ralier les questions n‘étant pas, en apparence,
en relation étroite. Par exemple, la question de pension alimentaire et de rapport
entre des enfants et de leurs parents est en relation avec la libre circulation des
personnes. Mais, elle surpasse, d‘une façon importante, les objectifs de
l‘intégration économique. Ces questions „valent“ plus pour un Etat unique que
pour un groupe d‘Etats unis en intégration politico-économique.
Non par hasard est apparue une idée dans un article de E. Jayme et Ch.
Kohler: „Au Moyen-Age le droit international privé a été créé par des savants a
l‘université, puis démocratiqument aux parlements, aujourd‘hui, il sera créé par des
fonctionnaires au centre“. C‘est un constat important.
Au long de tout processus, il faut voir aussi ses côtés positifs. On n‘aurait
jamais réussi si vite la mise en action de l‘amendement de la Convetion de
Bruxelles. A l‘exception de Danemarque, qui ne participe pas au réglement, il
s‘agissait d‘un processus rapide et fait en une seul fois. Les accords d‘acceès
auraient ensuite présenté une vue d‘ensemble de la situation. De même, on a insisté
sur la nécessité des protocoles d‘interprétation. Donc une solution qui était, a son
temps, assez critiquée. Les projets des traités internationaux, menacés par l‘oubli,
sont devenus, en court temps, les sources de droit. Et ainsi, on pourrait continuer.
Conclusion
Tout processus est complétement à son début. Sa réussite a, non seulement, la
partie législative mais aussi la partie d‘application. Cette dernière peut- surtout
dans le cas du réglement transformé de la Convention de Bruxelles où il existe,
aujourd‘hui, des dizaines de décisions et avis d‘interprétation – devenir
problématique pour des nouveaux Etats- membre, c- à-d. pour leurs juridictions.
Car, il ne s‘agira pas, de leur point de vue, d‘un processus commençant mais, dans
beaucoup de cas, ils monterons dans „le train en route“ de décision. Il faudra
réussir non seulement les constructions juridiques compliquées, toute une série des
nouveaux textes, mais aussi et surtout la riche jurisprudence de la Cour de justice
des Communautés européennes.
64