Roger Zelazny Princ Chaosu

Roger Zelazny
Princ Chaosu
- 1 -
PŘÍBĚH PRINCŮ A PRINCEZEN AMBERU KONČÍ. Uzaví­
rá se kruh velkého vyprávěni, které zprostředkoval pozemšťanům
Roger Zelazny. Zbývá vybojovat poslední zápasy, zbývá zodpovědět
poslední otázky.
Merlin, syn Corwinův, který stojí rodem i duchem uprostřed
mezi říší Řádu — Amberem a hájemstvím nevyzpytatelných kouzel
— Chaosem, stojí před nejtěžším úkolem ve svém životě. Pomůže
mu jeho nezdolná sebedůvěra, suchý humor a štěstí v boji se silami,
které jsou větší než jeho a hrozí zahubit samu podstatu světa?
Je Julie, jeho bývalá milenka, potměšilým duchem nesmírné
moci, nebo se jen nehledíc na riziko snaží získat přízeň milovaného
muže a přesvědčit ho o své ceně?
Velký příběh končí. Zelaznyho sága, začínající zdánlivě
banální autonehodou pozemšťana získala nejen přízeň kritiky, ale i
milionů čtenářů na celém světě. Snad proto, že princové a princezny,
mágové a stvůry neztrácejí uprostřed hvězdných půtek smysl pro hu­
mor, možná i proto, že motivace hrdinů Amberu nejsou natolik vzdá­
lené našim.
Classic uvedl toto rozsahem ohromující dílo s nemalými nadě­
jemi a s pevnou vírou v jeho kvalitu. Přesto jsme se trochu obávali,
jak čtenáři přijmou onu nevídanou sílu fantazie, tvořící stále nové a
nové světy i zápletky. Obavy se rozplynuly a naděje byly naplněny.
Žebříčky prodeje knih sci-fi a fantasy jasně hovoří o tom, že tisícům
lidí zpříjemnil nadzemský příběh jejich pozemský život.
Avšak každý příběh, i ten, který je živen nevyčerpatelnou silou
fantazie, končí. S trochou smutku vám nabízíme úplně poslední díl.
Povzbuzeni vašim zájmem a příznivým přijetím, chceme vám však
nabídnout příběhy stejně slavné, stejně důmyslné a stejně zábavné,
jako je Amber.
Napsali je stejně proslulí a stejně cenění autoři jako Roger Ze­
lazny. V nejbližších měsících vám nabídneme další fantastické ságy.
ELENIUM Davida Eddingse se stalo v Americe bestsellerem. Je
srovnáváno s nesmrtelnými Tolkienovými příběhy. Svět říše Elenie
se podobá i nepodobá Amberu. I v něm vládne meč a magie, i v něm
se střetá pravda s klamem i v něm se lidé ukazují v boji. Stejně dravý
je i spád děje. Elenie však není Amber, jako Eddings není Zelazny.
Jiná je jejich fantazie, jiná je krása jejich světů.
- 2 -
ELENIUM je odborníky hodnoceno jako jedna z nejlepších fa­
ntasy posledních let vůbec.
Další fantasy ságou, kterou vám nabídneme, jsou knihy
INKARNACE neboli vtělení. Smrt, která se dostala na zem — toto
téma provází lidstvo od počátku věků. Smrt musí být skoro všude,
aby mohla konat své dílo zkázy. Co když se však musí vtělit do sou­
časného člověka, který ji omylem zastřelil — a naprosto netuší co se
děje, — avšak někdo ji přeci nahradit musí?
Příběh vtělené smrti, který napsal brilantní a i u nás dobře zná­
mý Piers Anthony. Román „Na bledém oři“ je první knihou
INKARNACE. Následují další: o vtěleném času, válce, osudu a pří­
rodě.
Rozhodně však nejde o těžkou filosofii. Myšlenkově silné téma
zvládá Anthony s úžasnou lehkostí ne nepodobnou Zelaznyho mi­
strovství. Amber prostě končí, je to tak. Je nám to líto, neboť to je
krásný příběh.
Oceán příběhů je však nekonečný stejně jako hlubina života. A
odrážejí se v něm velké hvězdy. Další v pořadí se jmenují Eddings a
Anthony.
- 3 -
Kapitola první
Když jste viděli jednu korunovaci, tak jako byste je viděli
všechny. Zní to cynicky a možná to i cynické je zvláště když se jedná
o nejlepšího přítele a jeho královnou je vaše bezděčná milenka. Ale
vždy je tu procesí za doprovodu spousty pomalé hudby, nepohodlná
barevná roucha, vykuřování kadidlem, projevy, modlitby a vyzvánění
zvonů. Jsou nudné, vždy únavné a vyžadují neupřímnou pozornost,
stejně jako svatby, inaugurace a tajné iniciační obřady.
A tak se Luke a Coral stali vládci Kašfy; v tomtéž chrámu, kde
jsem jen před pár hodinami bojoval na život a na smrt — i když
naneštěstí ne zcela — se svým šíleným bratrem Jurtem. Jako jediný
zástupce Amberu na obřadu — třebaže technicky s neoficiálním sta­
tusem — jsem byl postaven na čestné místo a mnohé oči se ke mně
často obracely. Takže jsem musel být ve střehu a odříkávat příslušné
odpovědi. Přestože Random popřel formální status mé přítomnosti na
slavnosti, věděl jsem, že kdyby se dozvěděl, že mé chování nebylo
zcela diplomatické, byl by velice dotčen.
A tak jsem s protestujícíma nohama, strnulým krkem a pestrým
propoceným rouchem válčil dále. To je holt šoubyznys. Konečně,
jinak to ani nešlo. Prošli jsme s Lukem těmi nejhoršími časy a já si
nemohl pomoci a nevzpomínat na ně — od těch na ostří meče až k
oněm přátelským, od procházek uměleckými galeriemi až k ho­
ničkám ve Stínu, — když jsem tam tak stál zmořený horkem a pře­
mýšlel, co s ním bude teď, když nosí korunu. Taková událost změnila
mého strýce Randoma z lehkomyslného hráče, roztoulaného a bo­
hémského, na moudrého a zodpovědného monarchu — i když co se
týče toho prvého, musel jsem se spolehnout na to, co vyprávěli pří­
buzní. Přistihl jsem se, jak doufám, že to snad na Lukovi nezanechá
takové následky. Navíc — Luke byl z docela jiného těsta než
Random, a k tomu ještě o celé věky mladší. Je překvapivé, co čas
dokáže, i když — nebo je to naopak podstata událostí? Uvědomil
jsem si, že jsem se díky tomu, co se mi nedávno přihodilo, také
hodně změnil oproti svému já z nedávné minulosti. Když tak o tom
přemýšlím, tak i dnes jsem jiný než včera.
- 4 -
Během závěrečného chorálu se podařilo Coral poslat mi
zprávu, která obsahovala sdělení, že mě musí vidět, místo a čas se­
tkání, a dokonce i mapku. Ta označovala komnatu v zadní části palá­
ce. Tu, kde jsme se setkali a strávili spolu noc. Byli s Lukem oddáni
již jako děti, v zastoupení, jak jsem se dozvěděl, jakožto část diplo­
matické smlouvy mezi Jasrou a těmi z Begmy. Nefungovalo to —
tedy ta diplomatická část — a zbytek zašel na úbytě. Oba zúčastnění
již na toto manželství svým způsobem rovněž zapomněli, až nyní ne­
dávné události vše znovu oživily. Již léta se spolu neviděli. Nicméně
zápis dokazoval, že princ byl oženěn. A jelikož se jednalo o nezruši­
telný svazek, musela být korunována spolu s ním. Kdyby z toho snad
něco koukalo pro Kašfu.
Tak tam čekala. Eregnor. Begmanská královna na kašfanském
trůnu může pomáhat zmírnit územní spory. Konečně, tak to zamýšle­
la i Jasra, jak mi řekla Coral. A Luke se tím řídil, zvláště v nepřítom­
nosti amberských ručitelů a při nyní již nefunkční Smlouvě Zlatého
kruhu.
Držel jsem ji. Přes neuvěřitelné pooperační zhojení nevypadala
dobře. Nosila černou pásku přes pravé oko a citlivě zareagovala,
když jsem se jí náhodně dotkl — dokonce, i když jsem se na ni díval
příliš dlouho. Co vedlo Dworkina k nahrazení jejího zničeného oka
Klenotem Vládce, to si netroufám ani hádat. Pokud ovšem nepočítal,
že svojí odolností vůči silám Vzoru a Logru dokáže čelit jejich úsilí
kámen získat. Nicméně moje dohady v této oblasti byly k ničemu.
Když jsem konečně potkal postavu nevelkého mága, bylo mi jasné,
že je příčetný — ačkoli toto přesvědčení mi v žádném případě nepo­
mohlo proniknout záhadnými schopnostmi, jimiž pradávní mudrcové
zřejmě vládli.
„Jaký je to pocit?“ zeptal jsem se jí.
„Hrozně zvláštní,“ odpověděla. „Není to přesně bolest. Spíš se
to podobá způsobu, jakým trumf kontaktuje člověka. Jen je to se
mnou pořád a já nemůžu nikam chodit a s nikým mluvit. Je to, jako
když stojím v nějaké bráně. Síly proudí okolo mě a skrze mne.“
Na okamžik jsem se ocitl uprostřed toho, co vypadalo jako
šedý kruh s hustými loukotěmi z narudlého kovu. Odtud, zevnitř, to
vypadalo jako velká pavučina. Jasný proud upoutal pulsací mou po­
zornost. Ano, byla to linie k velice mocné síle ve vzdáleném Stínu, k
- 5 -
té, která by mohla být vyzkoušena. Opatrně jsem ji prodloužil k za­
krytému drahokamu, jejž nosila v oční jamce.
Nejdříve se nedělo nic. Ve skutečnosti, když jsem přiblížil linii
moci, nic jsem neucítil. Nicméně představa ke mně přišla v pla­
menném závoji. Pronikal jsem ohnivým závojem a vnímal, jak se tok
informace zpomaluje, zpomaluje a utkvívá. A tam jsem se vznášel,
tam, na pokraji prázdnoty. Nebyl to způsob naladění, na který jsem
byl zvyklý; proto nebylo vhodné vyvolat Vzor, který je, jak jsem si
uvědomoval, při používání jiné síly součástí toho všeho. Zatlačil
jsem vpřed a ucítil strašlivý chlad, pohlcující mnou aktivované ener­
gie.
Nicméně to nevysávalo energii přímo ze mě, pouze z jedné z
těch sil, jež jsem ovládal. Zatlačil jsem na ni více a spatřil nejasnou
skvrnu světla, něco jako vzdálenou mlhovinu. Vznášela se na temně
rudém pozadí odstínu portského vína. Přiblížil jsem se, čímž nabyla
formy komplexní trojrozměrné struktury, napůl známé, jež musela
být cestou, jíž se prochází podle otce při naladění na Klenot. Dobrá,
byl jsem v nitru Klenotu. Měl bych se pokusit o iniciaci?
„Nechoď dál,“ zazněl neznámý hlas, ale jaksi jsem věděl, že to
musí být Coral, kdo promlouvá. Asi musela upadnout do transu.
„Vyšší iniciace je ti odepřena.“
Stáhl jsem se a nebyl nikterak zvědav na to, co by se asi stalo,
kdybych neuposlechl. Mé logrové vidění, které ve mně stále zů­
stávalo již od předchozích událostí v Amberu, mi poskytlo vizi Coral,
nyní obklopené a proniknuté vyšší verzí Vzoru.
„Proč?“ zeptal jsem se.
Ale nebylo mi dopřáno odpovědi. Coral krátce vykřikla, otřásla
se a zírala na mě.
„Co se stalo?“ zeptala se.
„Usnula jsi,“ odpověděl jsem. „Není divu. To, co udělal
Dworkin, plus dnešní napětí…“
Zazívala a svezla se na lůžko. „Ano,“ vydechla a usnula do­
opravdy.
Zul jsem se a svlékl ze sebe svrchní roucho. Natáhl jsem se ve­
dle ní a přikryl nás pokrývkou. Byl jsem rovněž unavený a právě za­
toužil někoho objímat.
Nevím, jak dlouho jsem spal. Pronásledovaly mne temné a víří­
cí sny. Tváře — lidské, zvířecí, démonické — se míhaly okolo mne a
- 6 -
žádná z nich neměla nějak zvlášť uklidňující výraz. Lesy se kácely a
zachvacovaly je požáry, země se zachvívala a pukala, moře se dmulo
gigantickými vlnami a dralo se na souš, měsíc mokval krví a zazníval
žalostný nářek. Něco mě volalo jménem…
Vichr lomcoval okenicemi, dokud je nerozrazil — kývaly se a
rachotily. Pak, ve snu, vešel netvor a přikrčil se v nohách lůžka, tiše
na mě volal, znovu a znovu. Pokoj jako by se zachvíval a má mysl
zalétla zpět do Kalifornie. Zdálo se, že došlo k zemětřesení. Vítr zesí­
lil ze svistu na burácení a zvenku jsem zaslechl zvuky řičení, jak se
lámaly stromy a padaly věže…
„Merline, princi z domu Sawallů, princi Chaosu, povstaň,“ zdá­
lo se, že říká. Pak zaskřípal tesáky a vše se opakovalo. Při čtvrtém
nebo pátém opakování mne napadlo, že to možná není ani sen.
Odněkud zvenčí se ozývaly výkřiky a pravidelné zášlehy blesků při­
cházely a odcházely za doprovodu téměř hudebního dunění hromu.
Než jsem se pohnul a otevřel oči, vyvolal jsem nejprve
ochrannou bariéru. Zvuky byly skutečné, stejně jako vylomené
okenice. Skutečný byl i netvor v nohou lože.
„Merline, Merline. Vstávej, Merline,“ říkal mi — měl protáhlý
čenich, špičaté uši, pořádné tesáky a drápy, šedozelený odstín kůže,
velké zářící oči a vlhká kožnatá křídla, složená po stranách zad.
Z jeho výrazu jsem nedokázal uhodnout, jestli se usmívá, nebo šklebí
bolesti.
„Už jsi vzhůru, vládce Chaosu?“
„Gryll,“ řekl jsem, pojmenovav starého rodinného služebníka
ze Dvorů.
„Ano, pane,“ odpověděl. „Ten, který tě naučil hrát Tanec
kostí.“
„To mě teda podrž.“
„Nejdřív práce a pak zábava, Vznešený. Sledoval jsem černé
vlákno dlouhou a strašlivou cestou, abych tě mohl povolat.“
„Vždyť vlákna nikdy i při největším úsilí nedosáhla takhle
daleko,“ řekl jsem. „Změnilo se to?“
„Je to teď snadnější,“ odpověděl. „Jak to?“
„Jeho Veličenstvo Swayvill, král Chaosu, tuto noc odpočívá u
praotců temnot. Byl jsem vyslán, abych tě přivedl na ceremonii.“
„Teď?“
„Teď.“
- 7 -
„Aha. Dobrá tedy. Ovšem. Nech mě jen chvíli se vzpamatovat.
A jak se to vlastně stalo?“
Obul jsem se, oblékl si zbytek šatů a připjal meč. „Neznám
žádné podrobnosti. Je samozřejmě všeobecně známo, že jeho zdraví
bylo chatrné.“
„Chtěl bych ještě zanechat zprávu,“ řekl jsem.
Přikývl. „Krátkou, doufám.“
„Ano.“
Naškrábal jsem na kus papíru z psacího stolu: Coral, byl jsem
odvolán v rodinné záležitosti. Ozvu se. — Položil jsem ho vedle její
ruky.
„V pořádku,“ řekl jsem. „Jak to provedeme?“
„Ponesu tě na zádech, princi Merline, tak jako kdysi.“
Přikývl jsem a vrátila se mi záplava vzpomínek z dětství.
Gryll byl nesmírně silný, tak jako většina démonů. Ale vzpo­
mněl jsem si také na naše hry na pokraji Propasti i za ní, nad
temnotou, v pohřebních komorách, v jeskyních, na ještě dýmajících
bitevních polích, ve zřícených chrámech, v kobkách mrtvých čarodě­
jů, v privátních peklech. Vždy se mi zdálo, že mám větší potěšení ve
hrách s démony než ve hrách s pokrevními nebo vyvdanými příbuz­
nými své matky. Svou hlavní podobu v Chaosu jsem dokonce založil
na jednom z nich.
Vstřebal židli z rohu místnosti a změnil tvar, aby se přizpůsobil
mému dospělému vzrůstu. Když jsem vylezl na jeho prodloužené
tělo a pevně se ho chytil, vykřikl: „Ach, Merline! Jaká kouzla neseš s
sebou?“
„Mám je pod kontrolou, ale přesně neznám jejich podstatu,“
odpověděl jsem. „Mají velice starobylý původ. Jak je pociťuješ?“
„Žár, chlad, podivná hudba,“ odpověděl. „Ze všech stran.
Změnil ses.“
„Všichni se měníme,“ poznamenal jsem na cestě k oknu. „To je
život.“
Na širokém parapetu leželo temné vlákno. Natáhl k němu ruku
a současně s dotekem se vymrštil vpřed.
Jak jsme se řítili dolů a kupředu, svistot vzduchu přecházel
v burácení. Zakmitly věže a zůstaly kdesi vzadu. Hvězdy jasně zářily,
právě vyšel srpek měsíce a ozářil paty nízkých mračen. Řítili jsme se
vpřed, hrad a město zmizely během okamžiku. Hvězdy nás míjely, až
- 8 -
se z nich staly jen zášlehy světla. Pásy čisté zvlněné tmy nás ovíjely
a sílily. Černá cesta, napadlo mě pojednou. Je to jako určitá verze
černé cesty na obloze. Ohlédl jsem se. Nebylo tam nic. Jako kdyby se
za námi, jak jsme letěli, nějakým způsobem svinovala. Anebo nás
vtahovala do sebe?
Krajina pod námi ubíhala jako film puštěný trojnásobnou rych­
lostí. Les, kopec a horský vrchol se jen mihly. Naše černá stezka byla
velký pás, táhnoucí se před námi, skvrny světla a temnoty jako stíny
mraků za slunečného dne ubíhaly kolem nás. A rychlost ještě stoupa­
la, staccato. Náhle jsem si povšiml, že svistot větru ustal. A pak byl
pojednou měsíc vysoko nad hlavou a před námi se vlnilo rozeklané
pohoří. Naprosté ticho tomu dodalo snovou podobu a v jediném
okamžiku měsíc poskočil níže. Paprsek světla rozpůlil svět po mé
pravici a hvězdy začaly zhasínat. Na Gryllově těle, když jsme klesali
černou stezkou, nebylo znát žádnou únavu, měsíc se ztratil a světlo
za linií mraků nabylo máslově žlutý odstín a dostávalo růžový ná­
dech.
„Moc Chaosu roste,“ poznamenal jsem.
„Energie zmatku,“ odpověděl.
„Určitě jsi mi o tom spoustu neřekl,“ namítl jsem.
„Jsem jen sluha,“ bránil se Gryll, „a nijak zvlášť zasvěcený do
plánů mocných.“
Světla dále přibývalo a naše černá stuha se vlnila, kam až jsem
dohlédl. Právě jsme přelétávali vysoko nad hornatou krajinou. Mrač­
na se rozpouštěla a nová se v rychlém sledu formovala. Bylo jasné,
že jsme započali cestu Stínem. Po nějaké době hory zmizely a vystří­
daly je širé pláně. Náhle slunce poskočilo do středu oblohy. Vypadalo
to, že se nad naší černou stezkou vznášíme, Gryllovy nohy se jí při
našem postupu sotva dotýkaly. Jeho křídla někdy přede mnou usi­
lovně mávala, jindy zavířila jako kolibříkova až k neviditelnosti.
Slunce po mé levici zaplanulo višňovou červení. Pod námi se
rozkládala narůžovělá pustina…
Pak byla zase tma a hvězdná obloha se otáčela jako obrovské
kolo.
Nato jsme se ocitli nízko a jen taktak přelétávali nad vrcholky
stromů…
Vpadli jsme do povětří nad rušnou městskou ulicí, světla na
sloupech a na čelech aut, neony ve výkladech. Ovanul nás teplý, za­
- 9 -
tuchlý, prašný a smogový městský vzduch, vznášející se okolo nás.
Několik chodců pohlédlo vzhůru, zdálo se, že naší cestě jen sotva vě­
nují pozornost.
Právě když jsme přelétali řeku a střechy předměstských dom­
ků, opět se svět zavlnil a my se ocitli nad prvotní krajinou skal, lávy,
lavin a zachvívající se půdy, dvě aktivní sopky — jedna blízká a jed­
na vzdálená — chrlily kouř do modrozeleného nebe.
„Tohle je zřejmě zkratka?“ řekl jsem.
„Zkratka zkratek,“ odpověděl Gryll.
Ponořili jsme se do dlouhé noci a v jisté chvíli se zdálo, že nás
cesta zavedla do vodních hlubin, čilí mořští živočichové se vznášeli a
kroužili v bezprostřední blízkosti i ve střední vzdálenosti. Suchá a
neporušená černá stezka nás ochraňovala.
„Je to stejně velký otřes jako smrt Oberonova,“ poznamenal
Gryll. „Její důsledky se šíři do celého Stínu.“
„Ale Oberonova smrt byla provázena znovuobnovením
Vzoru,“ řekl jsem. „Bylo to víc než jen smrt vládce jednoho z prin­
cipů.“
„To je pravda,“ opáčil Gryll, „ale teď je čas nerovnováhy sil.
To tomu přidá. Bude to dokonce ještě vážnější.“ Vlétli jsme do otvo­
ru v temné hmotě skály. Míjely nás záblesky světel. Nerovnosti svíti­
ly jasně modře. Později — nevím, za jak dlouho — jsme se ocitli na
karmínové obloze, bez toho, že bych si vybavil nějaký přechod z
temného mořského dna. Jediná hvězda zářila daleko vpředu. Letěli
jsme k ní.
„Proč?“ zeptal jsem se.
„Protože se Vzor stal silnější než Logrus,“ odpověděl mi.
„Jak k tomu došlo?“
„Princ Corwin nakreslil při střetnutí mezi Dvory a Amberem
druhý Vzor.“
„Ano, vyprávěl mi o tom. Dokonce jsem ho i viděl. Obával se,
že by Oberon nemusel být s to obnovit ten původní.“
„Ale on byl, a tak je máme teď dva.“
„Ano?“
„Vzor tvého otce je také výtvor Řádu. Posloužil k narušení pra­
dávné rovnováhy ve prospěch Amberu.“
- 10 -
„Jak to, že jsi si toho všeho vědom, Grylle, když se zdá že
nikdo tam na Amberu si to neuvědomuje nebo mi to neuznal za
vhodné říct?“
„Tvůj bratr princ Mandor a princezna Fiona to tušili a pátrali
po důkazech. Sdělili své obavy tvému strýci, panu Suhuyovi. Ten
podnikl několik cest do Stínu a přesvědčil se, že je tomu tak. Své po­
znatky se připravoval předložit králi, když Swayvill onemocněl smr­
telnou chorobou. Vím o celé záležitosti, protože to byl právě Suhuy,
kdo mě pro tebe poslal a pověřil mne, abych ti o tom řekl.“
„A já si myslel, že pro mě dala poslat moje matka.“
„Suhuy si byl jist, že to má v úmyslu — proto tě chtěl najít
první. To, co jsem ti řekl o Vzoru tvého otce, se ještě všeobecně ne­
ví.“
„A co se čeká, že s tím udělám?“
„To mi neřekl.“
Hvězda zářila jasněji. Obloha byla teď plná oranžových a rů­
žových pásů. Pak se k nim připojily linie zeleného světla a vířily ko­
lem nás jak praporce.
Pokračovali jsme dál a ty shluky počaly na obloze převládat a
pomalu se otáčely jako psychedelické terče. Krajina se změnila v na­
prostou změt. Měl jsem pocit, jako bych hluboce spal, nicméně mi
bylo jasné, že jsem při plném vědomí. Vypadalo to, že si čas zahrává
s mým metabolismem. Dostával jsem strašlivý hlad a oči mě nesnesi­
telně pálily.
Hvězda zářila jasněji. Gryllova křídla se zářivě leskla. Zdálo
se, že se nyní pohybujeme neskutečně rychle.
Náš pás se svinoval vzhůru k vnějším okrajům. Tento proces
pokračoval, jak jsme se přibližovali, až se zdálo, že poletíme uvnitř
něj. Pak se okraje nad našimi hlavami spojily a bylo to, jako bychom
letěli dělovou hlavní, zacílenou na onu modrobílou hvězdu.
„Je ještě něco, co jsi mi měl říci?“
„Pokud vím, tak ne.“
Sáhl jsem si na zápěstí s pocitem, že bych tam měl něco cítit.
Ale ovšem, Frakira. Kde jen byla Frakira? Vtom mi došlo, že jsem ji
nechal v Brandově příbytku. Jak jsem to jen mohl udělat? Já — moje
mysl byla zatemněná, vzpomínky jako ve snu.
Bylo to poprvé od té příhody, co jsem se ke všemu v myšlen­
kách vrátil. Kdyby se to stalo dříve, věděl bych již, co to znamená.
- 11 -
Byl to zatemňující efekt kouzla. Tam v Brandově příbytku jsem opět
podlehl kouzlu. Neměl jsem žádnou šanci zjistit, jestli bylo namířené
přímo na mě, nebo jestli to bylo něco, co jsem jen mimovolně spustil
při svém pátrání. Možná to mohlo být i něco obecnějšího, vyvolané­
ho katastrofou — snad dokonce nějaký nezamýšlený vedlejší produkt
něčeho, co bylo narušeno. Nicméně o tom posledním jsem měl své
pochybnosti.
Z toho důvodu jsem pochyboval i o jakékoli obecnosti ve své
záležitosti. Prostě to bylo až příliš logické, chytit se do pasti, kterou
za sebou nastražil Brand. Zmátla i zkušeného kouzelníka, totiž mne.
Možná to byla jen má současná vzdálenost od místa jejího výskytu,
jež mi pomohla pročistit mysl. Když jsem si znovu procházel své
činy od inkriminované doby, bylo mi jasné, že jsem se od té chvíle
pohyboval jakoby v mlze. A čím více jsem si vybavoval, tím více
jsem si uvědomoval kouzlo speciálně zaměřené na moje zmatení. A
jelikož přesahovalo mé chápání, tak ani uvědomění si jeho přítom­
nosti nemohlo posloužit k jeho zlomení.
Ať se již jednalo o cokoli, způsobilo to, že jsem opustil Fraki­
ru, aniž jsem si to vůbec uvědomil, což ve mně vyvolalo, no ano, ve­
lice podivný pocit. Nedokázal jsem přesně určit, jak jsem mohl být
takto ovlivněn, a možná to na mne působilo dále, na mé myšlenky a
pocity; obvyklý problém, když je někdo ovládnut kouzlem. Ale nevě­
děl jsem, jak by to mohl být někdejší Brand, kdo tu věc vytvořil pro
tak nepředvídatelnou náhodu, jakou bezesporu bylo to, že jsem měl
pokoje vedle těch jeho, mnoho let po jeho smrti a že mne přemohlo
pokušení do nich vstoupit při něčem tak vysoce nepravděpodobném,
jako bylo zničující střetnutí mezi Logrem a Vzorem v horním sále
amberského hradu. Ne, zdálo se spíše, že to tam nastražil někdo jiný.
Jurt? Julie? Nebylo příliš pravděpodobné, že by byli schopni jednat
nepozorováni v srdci amberského hradu. Kdo tedy? A mohlo by to
mít něco společného s onou příhodou v Chodbě Zrcadel! Přestal jsem
o tom uvažovat. Kdybych tam teď byl, možná by se mi podařilo něja­
ké vlastní kouzlo, které by odhalilo viníka. Ale nebyl jsem tam a ja­
kékoli pátrání v tomto směru bude muset počkat.
Světlo vpředu zářilo mnohem jasněji a přecházelo z nebeské
modře do neblahého nachu.
„Grylle,“ řekl jsem. „Cítíš na mně nějaké zaklínadlo?“
„Ano, můj pane,“ odpověděl.
- 12 -
„Proč jsi se o tom nezmínil?“
„Myslel jsem, že je to jedno z tvých vlastních — snad pro
ochranu.“
„Můžeš ho zlomit? Jsem tady vůči němu v nevýhodě.“
„Je s tebou příliš provázáno. Nevěděl bych, odkud začít.“
„Můžeš mi o něm aspoň něco říct?“
„Jen to, že existuje, můj pane. Myslím, že je obzvlášť silné ko­
lem hlavy.“
„Mohlo by tedy určitým způsobem zabarvovat moje
myšlenky?“
„Ano, jasně modře.“
„Neptal jsem se na způsob, jak to vidíš. Jenom na možnost, že
by mohlo ovlivňovat moje uvažování.“
Jeho křídla zaplála modře a pak rudě. Náš tunel se náhle ztratil
a obloha vybuchla do bláznivých barev Chaosu. Hvězda, kterou jsme
sledovali, měla nyní velikost světélka — pochopitelně magicky
zvětšeného — v nitru vysoké věže pohřebního paláce, šedého a
olivového, rozprostírajícího se na vrcholku hory, jejíž střed a základ­
na byly odstraněny. Kamenný ostrov se vznášel nad zkamenělým le­
sem. Stromy planuly opálovými plameny — oranžovými, nachový­
mi, zelenými.
„Dokázal bych si představit, že by mohlo být izolováno a zlo­
meno,“ navrhnul Gryll. „Ale pro tohoto ubohého démona je to neroz­
pletitelná změť.“
Zabručel jsem, několik okamžiků pozoroval proměnlivou
scenérii a pak řekl: „Když už mluvíme o démonech…“
„Ano?“
„Co mi můžeš říct o těch, známých jako tyga?“ zeptal jsem se.
„Sídlí daleko za Okrajem,“ odpověděl, „a možná jsou ze všech
tvorů nejbližší prvotnímu Chaosu. Nevěřím, že vůbec mají skutečná
těla materiální povahy. S ostatními démony mají jen velmi málo
společného a všem se vyhýbají.“
„Znal jsi někdy nějakého z nich — hmm — osobně?“
„Pár jsem jich potkal — sem tam,“ odpověděl.
Stoupali jsme. Palác rovněž. Padající meteory osvětlovaly jeho
pouť, jasně a nehlučně.
„Mohou obývat lidské tělo, ovládnout ho.“
„To mě nepřekvapuje.“
- 13 -
„Znal jsem jednoho — jednu, co to několikrát udělala. Ale pak
se objevil neobvyklý problém. Zřejmě ovládla tělo člověka na smr­
telné posteli. Smrt toho člověka pak zřejmě připoutala tygu na místo.
Už není schopna změnit tělo. Nevěděl bys, jak by mohla uniknout?“
Gryll se zakuckal.
„Předpokládám, že skokem z útesu. Nebo nalehnutím na meč.“
„Ale co když je se svou hostitelkou nyní spojena tak těsně, že ji
to neosvobodí?“
Znovu se zakuckal. „Tak to je konec hry v té záležitosti s kra­
dením těl.“
„Téhle něco dlužím,“ řekl jsem. „Rád bych jí pomohl.“
Chvíli mlčel a pak odpověděl: „Starší a zkušenější tyga by o
těchto věcech mohla něco vědět.“
„A víš, kde je hledat?“
„Ovšem. Je mi líto, že ti nemůžu víc pomoci. Je to pradávný
druh, ty tygy.“
Nyní jsme klesali k věži. Naše stezka se v tom vířícím kaleido­
skopu, který tvořila obloha, před námi měnila na nejtenčí vlákna.
Gryll probojovával cestu ke světlu v okně a já vyhlížel zpoza něj.
Pohlédl jsem dolů. Výhled byl závratný. Z nějakého vzdálené­
ho místa se ozval naříkavý zvuk, jako by se části samotné země o
sebe odíraly — v tomto kraji dost obvyklý jev. Vítr se opíral do mých
šatů. Vlevo táhl oblohou pás oranžových mračen. Na palácových
zdech jasně vystupovaly detaily. V osvětleném pokoji jsem zachytil
obrys postavy.
Náhle jsme už byli velice blízko a pak oknem dovnitř. Vysoká,
shrbená, šedá a rudě démonická postava, rohatá a napůl šupinatá, mě
pozorovala žlutýma očima s eliptickými panenkami. Její tesáky byly
obnaženy v úsměvu.
„Strýčku!“ vykřikl jsem a seskočil. „Zdravím tě!“
Gryll se zarazil a otřásl, jak se Suhuy vrhl vpřed a objal mě —
velice opatrně.
„Merline,“ řekl nakonec, „vítej domů. Mrzí mě, že za takových
okolností, ale tvá přítomnost mě těší. Řekl ti Gryll, že…?“
„Jeho Výsost zemřela? Ano. Je mi to líto.“
Pustil mne a o krok ustoupil.
- 14 -
„Nejde o nic neočekávaného,“ dodal. „Právě naopak. Ve sku­
tečnosti to už všichni čekali. Stejně ale není teď pro takovou událost
příhodný čas.“
„To je pravda,“ odpověděl jsem, masíruje si ztuhlé levé rameno
a hledaje v kapse hřeben.
„Vždyť byl nemocen již tak dlouho, že jsem s tím vyrostl,“ já
na to. „Bylo to, skoro jako by uzavřel se slabostí smlouvu.“
Suhuy přikývl. Pak se zeptal, „přeměníš se?“
„Byl to rušný den,“ řekl jsem mu. „Měl bych co nejvíc šetřit si­
lami, pokud to přímo nevyžaduje protokol.“
„Vůbec ne, alespoň prozatím,“ odpověděl. „Už jsi jedl?“
„Dost dávno.“
„Tak pojď,“ vybídl mě. „Najdeme pro tebe něco k snědku.“
Otočil se a kráčel ke vzdálené zdi. Následoval jsem ho. V
pokojích tu nebyly dveře a on znal všechna lokální místa zesíleného
Stínu, v tomto ohledu byly Dvory opakem Amberu. Zatímco v
Amberu je příšerně těžké projít Stínem, u Dvorů jsou stíny jako od­
řené závěsy — často jimi můžete hledět přímo do jiné reality bez
toho, že byste se nějak o to snažili. A někdy se může něco z jiné rea­
lity dívat na vás. Musí být rovněž zachovávána opatrnost, nevstupo­
vat do místa, kde byste se ocitli ve vzduchu, pod vodou či v korytu
divoké řeky. Dvory nikdy příliš neholdovaly turistice.
Naštěstí je na tomto konci reality podstata Stínu natolik tvárná,
že může být snadno zvládnuta zaklínačem, jenž může spojit jejich
struktury tak, že vytvoří cestu. Zaklínači jsou techniky jen lokálně
omezených schopností pocházejících od Logru a není třeba je inici­
ovat. Je jich velice málo, ačkoli všichni zasvěcenci se automaticky
stávají i členy cechu zaklínačů. U Dvorů jsou něco jako klempíři
nebo elektrikáři a jejich schopnosti se navzájem liší tak, jako
schopnosti jejich protějšků na stínové Zemi — jedná se o kombinaci
nadání a zkušenosti. Naproti tomu já jsem člen cechu a raději bych
následoval někoho, kdo cesty skutečně zná, a ne že si je nechává pro
sebe. Myslím, že bych o tom měl říci ještě více. Možná někdy jindy.
Když jsme došli ke zdi, tak tam pochopitelně nebyla. Prostě
zprůsvitněla a zmizela; a my jsme vkročili do prostoru, kde bývala
— či spíše do odlišného analogického prostoru — a sestoupili jsme
na zelené schodiště. No, nebylo to přesně schodiště. Byl to sled ne­
souvislých zelených disků, spirálovitě sestupujících ve vhodných od­
- 15 -
stupech a výšce, vznášejících se v nočním vzduchu. Obtáčely vnější
zdi zámku a posléze končily před holou zdí. Než jsme k ní dorazili,
několikrát jsme na okamžik prošli jasným denním světlem, krátkým
zábleskem modrého sněhu a apsidou něčeho jako katedrála bez oltáře
s kostrami v lavicích po obou stranách. Když jsme nakonec dospěli
ke zdi, prošli jsme jí a objevili se v rozlehlé kuchyni. Suhuy mě zave­
dl ke spíži a řekl, ať se obsloužím sám. Našel jsem nějaké studené
maso a chléb, udělal si sendvič a spláchl ho vlažným pivem. On také
uždiboval kousek chleba a usrkl z karafy téhož piva. Nad hlavami se
nám objevil v plném letu pták, chraplavě zakrákal a ztratil se dříve,
než přeletěl celou délku místnosti.
„Kdy jsou obřady?“ zeptal jsem se.
„Za úsvitu, téměř za jeden celý oběh,“ odpověděl. „Takže máš
možnost se do té doby prospat a dát dohromady — možná.“
„Co myslíš tím ‚možná‘?“
„Jako jeden z trojice jsi pod černým dozorem. To je důvod,
proč jsem tě povolal sem, na jedno z míst svého ústraní.“ Obrátil se a
prošel zdí. Následoval jsem ho, v ruce stále svůj pohár, posadili jsme
se u klidné zelené tůně skryté pod skalnatým převisem a nad námi
svítila žlutohnědá obloha. Jeho zámek obsahoval místa jak z Chaosu,
tak ze Stínu a spojoval je do výsledné bláznivé směsice cest mezi
cestami. „A dokud nosíš hroten, budeš potřebovat prostředky
k ochraně,“ poznamenal.
Natáhl ruku a dotkl se kroužku s mnoha paprsky na mém
prstenu. Lehké brnění přešlo do mého prstu, do ruky a do ramene.
„Strýčku, když jsi byl ještě můj učitel, tak jsi často promlouval
velice záhadně,“ řekl jsem. „Ale teď jsem už zasvěcenec a myslím si,
že mi to dává právo říct, že vůbec nemám ponětí, o čem to sakra
mluvíš.“
Uchechtl se a usrkl pivo.
„Na hladině je vždy všechno zřetelné,“ řekl. „Hladina…“ opá­
čil jsem a pohlédl do tůně.
Pod vodou se vznášely mezi černými pruhy obrazy — Swayvill
ležící na katafalku, žluté a černé šaty zakrývající jeho zhroucenou
postavu, má matka, otec, postavy démonů, všechno míjelo a ztrácelo
se, Jurt, já sám, Jasra a Julie, Random a Fiona, Mandor a Dworkin,
Bill Roth a spousta tváří, které jsem ani neznal…
Potřásl jsem hlavou.
- 16 -
„Hladina se nevyjasňuje,“ řekl jsem.
„Také to teď není její účel,“ odpověděl.
Tak jsem obrátil pozornost ke změti tváří a postav. Jurt se vrátil
a dlouhou dobu zůstal. Byl oblečen s vybraným vkusem a zdál se re­
lativně v pořádku. Když konečně zmizel, tak ho nahradila jedna z na­
půl známých tváří, kterou jsem viděl již dříve. Věděl jsem, že to je
šlechtic z Dvorů, a zapátral jsem v paměti. Ovšem. Bylo to už dávno,
ale přece jsem ho poznal. Tmer z rodu Jesbů, nejstarší syn poslední­
ho prince z Rolovianu a nyní sám vůdce klanu Jesbů — uhlazený
vous, husté obočí, hřmotný, svým hrubým způsobem nikoli nehezký
— podle všech zvěstí statečný, a možná dokonce i dobrý chlapík.
Pak tam byl princ Tubble z rodu Chanicutů, oscilující mezi lid­
skou a vířící démonickou podobou. Klidný, robustní, bystrý; staletí
starý a velmi lstivý; nosil námořnickou bradku, měl velké, nevinné,
jasné oči a byl mistrem v mnoha hrách.
Čekal jsem a Tubble následoval Tmera a Jurta do nicoty mezi
svíjejícími se proudy. Pak se už nic nového neobjevilo.
„Konec zrcadlení,“ oznámil jsem konečně. „Ale pořád ještě ne­
vím, co to má znamenat.“
„A koho jsi viděl?“
„Svého bratra Jurta,“ odpověděl jsem, „a prince Tmera z rodu
Jesbů. Tubbla z Chanicutů, tedy kromě jiných zajímavostí.“
„Zcela příhodné,“ odpověděl. „Naprosto příhodné.“
„A proč?“
„Tmer a Tubble jsou stejně jako ty pod černým dozorem. Po­
chopil jsem, že Tmer je v Jesby, ačkoli se domnívám, že Jurt zakotvil
někde jinde než v Dalgarry.“
„Jurt se vrátil?“
Přikývl.
„Mohl by být v Gantu, v matčině pevnosti,“ uvažoval jsem.
„Nebo v druhém novém sídle Sawallů — u rodu Anchů, na
samotném Okraji.“
Suhuy se ušklíbl. „Nevím,“ řekl.
„Ale proč černý dozor — a zrovna pro nás?“
„Navštěvoval jsi ve stínech dobrou univerzitu,“ řekl, „a po­
býval jsi na amberském dvoře, což shledávám vysoce výchovným.
Proto, prosím tě, přemýšlej. Zajisté mysl tak dobře vzdělaná —“
„Zjistil jsem, že černý dozor znamená nějaké nebezpečí…“
- 17 -
„Jistěže.“
„…Ale jeho podstata mi uniká. Pokud ovšem…“
„No?“
„Pokud to nemá co dělat se Swayvillovou smrtí. Pak to musí
zahrnovat nějaký druh politického účtování. Ale já jsem byl pryč.
Nevím ani, co se tady teď děje.“
Ukázal mi několik řad obroušených, nicméně stále hrozivých
tesáků.
„Zkus uvažovat o problému následnictví,“ řekl.
„Oukej. Řekněme, že rod Sawallů podporuje jednoho možného
následníka, Jesbové druhého a Chanicutové třetího. Řekněme, že si
kvůli tomu jdeme všichni navzájem po krku. Řekněme, že jsem se
vrátil doprostřed krevní msty. Takže ať už teď dává rozkazy kdoko­
liv, tak nás nyní postavil pod dozor jako způsob, jak zabránit
krveprolití. To se mi líbí.“
„Jsi blízko,“ řekl, „ale je v tom ještě daleko více než jen tohle.“
Potřásl jsem hlavou. „Vzdávám to,“ řekl jsem.
Odněkud k nám dolehl naříkavý zvuk.
„Přemýšlej o tom,“ odpověděl, „zatímco budu vítat hosta.“
Vstal, vstoupil na tůň a v okamžiku zmizel. Dopil jsem pivo.
- 18 -
Kapitola druhá
Stalo se to jen o pár chvil později, když se skála po mé levici
zatřpytila a vydala dunivý zvuk. Bez vědomého úsilí se má pozornost
sama zaměřila na prsten, o němž se Suhuy zmínil jako o hrotenu.
V ten okamžik jsem si uvědomil svou připravenost použít ho ke své
obraně. Bylo zajímavé, jaký pocit bezpečí vyvolával, jak jsem si na
něj za tak krátkou dobu zvykl. Byl jsem na nohou, zíral na skálu,
levou ruku nataženou směrem k ní, když ze zářícího místa vystoupil
Suhuy a nějaká vyšší, temnější postava v jeho patách. Po chvíli ho
následovala, nabyla hmotnou podstatu a změnila se z chapadlovité
opičí siluety na lidskou, na mého bratra Mandora. Byl oblečen do
černého, jako když jsem jej viděl naposledy, ačkoli oděv byl nový i
trochu jiného střihu a jeho bílé vlasy méně rozcuchané. Rychle pro­
zkoumal prostor okolo nás a usmál se na mě.
„Vidím, že je všechno v pořádku,“ konstatoval.
S úsměvem jsem pokynul směrem k jeho ruce v pásce. „Tak v
pořádku, jak se jen dá čekat,“ odpověděl jsem. „Co se dál dělo v
Amberu poté, když jsem odjel?“
„Žádné nové pohromy,“ konstatoval. „Zůstal jsem tam jen tak
dlouho, než bylo jasné, že už mě tam nepotřebují. Obnášelo to jenom
malé magické vyčištění okolí a sehnání pár prken k zakrytí děr. Pak
jsem si vyžádal od Randoma svolení k odjezdu, on mi ho udělil, a tak
jsem se vrátil domů.“
„Neštěstí? V Amberu?“ zeptal se Suhuy. Přikývl jsem.
„Ve zdech amberského paláce došlo ke střetnutí mezi Jednorož­
cem a Hadem a jeho výsledkem byla hrozná spoušť.“
„Co mohlo způsobit, že se Had odvážil až tak daleko do říše
Řádu?“
„Šlo o kámen, co se v Amberu nazývá Klenotem Vládce, a kte­
rý Had pokládal za své ztracené oko.“
„Musíte mi to vyprávět celé.“
Tak jsem se do toho dal a vyprávěl mu o celém tom kompli­
kovaném dobrodružství, ale vynechal své vlastní zážitky v Chodbě
Zrcadel a v Brandových komnatách. Během vyprávění Mandorův
- 19 -
zrak těkal od hrotenu k Suhuyovi a zpátky. Když uviděl, že jsem si
toho všiml, usmál se.
„Takže Dworkin je už zase sám sebou…?“ nadhodil Suhuy.
„Neznal jsem ho předtím,“ odvětil jsem. „Ale zdálo se mi, že
už ví, kým je.“
„A královna Kašfy vidí díky Hadímu Oku.“
„Nevím, jestli jím vidí,“ řekl jsem. „Ještě se stále zotavuje z
operace. Ale je to zajímavá myšlenka. Jestli jím bude vidět, co asi
uzří?“
„Jasné, chladné linie věčnosti, myslím. Pod veškerým Stínem.
Žádný smrtelník to moc dlouho nesnese.“
„Je z amberské krve,“ řekl jsem.
„Vážně? Z Oberonovy?“
Přitakal jsem.
„Tvůj bývalý vládce byl velice aktivní muž,“ poznamenal.
„Nicméně to bude velké břemeno zraku, i když mluvím jen na zákla­
dě předpokladů — a jistých znalostí principů. Nemám představu, co
z toho všechno může být. To by mohl říct jedině Dworkin. Jestli je už
skutečně při smyslech, tak pro to jistě měl nějaký důvod. Vážím si
jeho schopností, ale nikdy jsem ho nebyl schopen přijmout.“
„Znáš ho osobně?“ zeptal jsem se.
„Znal jsem ho,“ řekl, „kdysi dávno, před tím, než se dostal do
potíží. A nejsem si jist, jestli to mám přivítat, nebo se toho děsit.
Uzdravený může usilovat o větší dobro. Ale naopak, jeho zájmy
mohou být zcela soukromé.“
„Je mi líto, že tě nemohu uklidnit,“ řekl jsem. „Jeho činy mi
připadají rovněž nesrozumitelné.“
„Taky jsem celý zmatený,“ řekl Mandor, „ze schopností Oka.
Ale stále se to jeví jako příliš okrajová záležitost, zasahující vztahy
Amberu ke Kašfě a k Begmě. Nevím, co by se tu dalo získat spe­
kulováním. Je lepší věnovat většinu naší pozornosti aktuálnějším
místním záležitostem.“
Cítil jsem, jak se šklebím.
„Například následnictví?“ napověděl jsem. Mandor povytáhl
obočí.
„Aha, vznešený Suhuy tě již zasvětil?“
„Ne,“ odpověděl jsem. „Ne, ale od svého otce jsem slyšel o ná­
slednictví v Amberu, se všemi jeho tajemstvími, intrikami a dvojími
- 20 -
hrami tolik, že téměř cítím vážnost té věci. Myslím si, že by to tady
mohlo být podobné, mezi rody Swayvillových dědiců je zataženo až
příliš mnoho generací.“
„To máš správnou představu,“ řekl, „ačkoli si myslím, že zdejší
situace může být o něco přehlednější, než byla jejich.“
„Nicméně na tom přece jen něco je,“ řekl jsem. „Co se mne
týká, chci si hájit své zájmy a vyhnout se tomu všemu. Pošli mi po­
hlednici, jak to dopadlo.“
Zasmál se. Smál se jen zřídka. Cítil jsem mravenčení na zápěs­
tí, kde obvykle cestovala Frakira.
„On to doopravdy neví,“ řekl a podíval se na Suhuye.
„Právě dorazil,“ odpověděl Suhuy. „Ještě jsem neměl čas mu
nic říct.“
Sáhl jsem do kapsy, nahmátl minci, vytáhl ji a vyhodil do
vzduchu.
„Hlava,“ oznámil jsem, když dopadla zpět do mé ruky. „Tak
ven s tím, Mandore. Oč běží?“
„Co se týče pořadí, nemáš na trůn nárok.“
Cítil jsem, že bych se měl zasmát. Udělal jsem to.
„To přece už dávno vím,“ řekl jsem. „A ty sám jsi mi říkal, a
není to ani tak dávno, jak dlouhá linie je přede mnou — jestli vůbec
někdo s tak smíšenou krví může být brán do úvahy.“
„Dva,“ upřesnil. „Dva jsou před tebou.“
„To nechápu,“ řekl jsem. „Co se stalo se všemi ostatními?“
„Zemřeli,“ odpověděl.
„Nepříznivý rok?“
Obdařil mě úšklebkem.
„Došlo tu před časem k bezprecedentnímu počtu soubojů s
osudnými následky a k politickým vraždám.“
„Co převládalo?“
„Ty vraždy.“
„Fascinující.“
„…A tak jste vy tři pod černým dozorem, pod ochranou Koru­
ny a byli jste svěřeni do péče bezpečnosti vašich příslušných rodů.“
„To myslíš vážně?“
„Samozřejmě.“
- 21 -
„Byl tenhle náhlý úbytek v našich řadách výsledkem úsilí
mnoha lidí současně se snažících o výhodu? Anebo to byla úzká sku­
pina kácející patníky?“
„Tím si Koruna není jista.“
„Když už mluvíš o ‚Koruně‘, tak kdo to vlastně právě teď je?
Kdo rozhoduje v období bezvládí?“
„Lord Bances z Ambleraše,“ odpověděl, „vzdálený příbuzný a
dlouholetý blízký přítel posledního vladaře.“
„Trochu si na něj vzpomínám. Nemohl by mít taky zájem o
trůn a stát za některými z těch k odstranění?“
„Je to kněz Hada. Jejich sliby jim zapovídají kdekoli
vládnout.“
„Sliby se dají vždy obejít.“
„To je pravda, ale ten muž nejeví naprosto zájem.“
„Což ale nevylučuje, že nemá svého kandidáta a že mu možná
trochu nepomáhá. Je někdo z těch, co usilují o trůn, obzvláštním pří­
vržencem jeho řádu?“
„Co vím, tak ne.“
„To ale neznamená, že by s ním někdo nemohl uzavřít spo­
jenectví.“
„Ne, ačkoli Bances není zrovna typ, který by snadno přistupo­
val na nějaké návrhy.“
„Jinak řečeno, věříš, že ať už se děje cokoli, on stojí mimo?“
„Pokud nebudu mít důkazy o opaku, tak ano.“
„A kdo je teď na řadě?“
„Tubble z Chanicutu.“
„A kdo po něm?“
„Tmer z Jesby.“
„Už chápu, ta tvoje tůň,“ řekl jsem Suhuyovi.
Zase na mě vycenil zuby. Zdálo se mi, že se otáčejí kolem své
osy.
„Máme krevní mstu s Chanicutem nebo s Jesbou?“ zeptal jsem
se.
„Ani ne.“
„Všichni si tedy jen dáváme pozor, co?“
„Ano.“
- 22 -
„Jak se to všechno vlastně seběhlo? Chci říct, jak si vzpomí­
nám, tak byla spousta lidí před nimi. Došlo tu snad k nějaké Noci
dlouhých nožů, či co?“
„Ne, k těm úmrtím docházelo pravidelně po delší dobu. Když
se Swayvillův stav rapidně horšil, tak také nedošlo k žádnému masa­
kru — pravda, pár se odehrálo až teď.“
„Dobrá, ale muselo přece vždy proběhnout vyšetřování. Nemá­
me tu pod zámkem některého z pachatelů?“
„Ne, buď uprchli, nebo byli zabiti.“
„A co ti zabití? Jejich původ přece může naznačit i jejich poli­
tické vazby.“
„Ani ne. Několik profesionálů. Spousta ostatních vesměs běžní
nespokojenci, většinou duševně nemocní.“
„To chceš říct, že nejsou žádné stopy vedoucí k tomu, kdo to
má všechno na svědomí?“
„Přesně tak.“
„A co podezření?“
„Pochopitelně je podezřelý sám Tubble, ale není dobrý nápad,
říkat to nahlas. Má nejvíc co získat a teď mu už nic nestojí v cestě. V
jeho kariéře bylo také množství politických úkladů, dvojích her a
vražd. Ale to bylo dávno. Každý má nějakou kostru ve skříni. Teď je
z něj už mnoho let tichý a konzervativní muž.“
„Tak tedy Tmer — je až příliš blízko, než aby nevzbudil pode­
zřeni. Je něco, co by ho mohlo spojovat s tou krvavou záležitostí?“
„Ani ne. Jeho činy jsou jen málo známy. Je to velice uzavřený
člověk. Ale nikdy v minulosti nebyl s podobnými krajnostmi spo­
jován. Neznám ho zase tak dobře, ale vždycky na mě působil jako
jednodušší a přímočařejší osobnost než Tubble. Vypadá na typ, co by
prostě udělal puč, když už by tak toužil po trůnu, ale nepromarnil by
spoustu času intrikami.“
„Mohlo by to taky ovšem být několik lidí a každý z nich mohl
jednat ve vlastním zájmu.“
„A teď, když už je všechno jasné, tak vyplavou na povrch?“
„Mohlo by to tak být, nebo ne?“
Úsměv. Pokrčení rameny.
„Všechno to vůbec nemusí skončit korunovací,“ řekl. „Koruna
ještě automaticky neudělá nikoho nezranitelným.“
„Ale následník přijde k moci s množstvím ošklivých restů.“
- 23 -
„Nebude to v historii poprvé. A když se nad tím zamyslíš, tak
někteří skvělí vládcové nastoupili za podobné krize. Mimochodem
— napadlo tě, že ostatní mohou stejným způsobem spekulovat i o
tobě?“
„Ano, a to mě právě znepokojuje. Můj otec dlouhá léta usiloval
o trůn Amberu a zničilo mu to celý život. Nakonec se mu jenom
ulevilo, když to všechno poslal k čertu. Jestli jsem se z jeho příběhu
v něčem poučil, tak je to tohle. Nemám žádné podobné ambice.“
Nicméně jsem na okamžik pocítil zvědavost. Jaké by bylo
vládnout tak ohromné říši? Pokaždé, když jsem si stěžoval na poli­
tiku, zde v Amberu, tam ve Státech na stínové Zemi, vždy v tom au­
tomaticky bylo i zvažování způsobu, jak bych ty situace zvládal já,
kdybych měl tu moc.
„To se divím,“ opakoval Mandor.
Sklopil jsem zrak.
„Možná se právě teď ostatní také dívají do svých věšteckých
tůní,“ řekl jsem, „a doufají nalézt řešení.“
„Nepochybně,“ odpověděl. „A co když Tubbla a Tmera také
potká neočekávaný konec? Co bys udělal?“
„Na to vůbec nemysli,“ řekl jsem. „To se nestane.“
„A co když?“
„Tak to nevím.“
„Měl by sis ale opravdu pár věcí rozvážit, jen tak, aby byly po
ruce. Pak, až se v sobě vyznáš, ti nikdy nebudou chybět slova.“
„Díky, budu na to pamatovat.“
„A řekni mi víc o tom, co se dělo od té doby, kdy jsme se napo­
sled viděli.“
Někde v dálce opět zazněl naříkavý zvuk. Suhuy popošel ke
skále.
„Omluvte mě,“ řekl, skála se rozestoupila a on zmizel uvnitř.
Okamžitě jsem ucítil, jak na mně spočinul vážný Mandorův pohled.
„Pravděpodobně máme jen chvilku,“ řekl. „Opravdu není čas
probrat v soukromí všechno, co mám na srdci.“
„Přísně tajné, co?“
„Ano. Takže si musíš zařídit, abychom spolu ještě před po­
hřbem poobědvali. Řekněme za čtvrt oběhu, za blankytu.“
„Tak dobrá. U tebe nebo v sídle Sawallů?“
„Přijď ke mně do Mandorway.“
- 24 -
Přikývl jsem a skála se opět proměnila a vynořila se pružná,
modře zářící démonická postava v mlžném oparu.
Okamžitě jsem byl na nohou a sklonil rty k její ruce, kterou mi
nabídla.
„Matko,“ řekl jsem. „Nečekal jsem takovou poctu — tak brzy.“
Usmála se a pak ji pohltil vír. Šupiny zmizely, rysy její tváře i
obrysy těla se měnily. Modrá vyhasla na normální, i když dokonalou
barvu těla. Její stehna a ruce se prodloužily, jak ztratila něco ze své
výšky, nicméně stále zůstávala vysoká. Hnědé oči získaly na atrak­
tivitě, jak se znovu vyklenulo husté obočí. Na jejím nyní lidském,
lehce ohrnutém nose se objevilo několik pih. Hnědé vlasy byly delší,
než když jsem ji naposled viděl v této podobě. A stále se usmívala.
Měla na sobě svou jednoduše přepásanou rudou tuniku a po levém
boku jí visel kord.
„Můj drahý Merline,“ řekla, vzala mou hlavu do dlani a políbi­
la mě na rty. „Ráda vidím, že vypadáš tak dobře. Už je to velice
dávno, co jsi mne naposledy navštívil.“
„Vedl jsem dosud velmi náročný způsob života.“
„To si myslím,“ řekla. „Donesly se mi nějaké zvěsti o tvých
různých nehodách.“
„To se dalo čekat. Každého přece nedoprovází tyga a
pravidelně ho nesvádí v různých podobách a obecně řečeno mu ne­
znepříjemňuje život vedlejšími účinky své ochrany.“
„Tak to vypadá, když se o tebe bojím, drahý.“
„Také to vypadá tak, že nemáš žádný respekt k mému soukromí
a nevěříš mému úsudku.“
Mandor si odkašlal.
„Buď zdráva, Daro,“ řekl pak.
„Myslela jsem si, že to tak budeš brát,“ konstatovala. Pak:
„Zdráv buď, Mandore,“ otočila se k němu. „Co to máš s rukou?“
„Malé nedorozumění s architekturou,“ opáčil. „Byla jsi něja­
kou dobu z očí, i když ne z mysli.“
„Děkuji ti za poklonu, jestli to poklona je,“ řekla. „Ano, když
mě začne tížit společnost, tak občas bývám samotářská. Ačkoli ty,
pane, nemáš co mluvit, ty mizíš na celá období v Mandorwayských
labyrintech — pokud je to doopravdy tam.“
Uklonil se.
„Jak pravíš, paní; zdá se tedy, že jsme spřízněné bytosti.“
- 25 -
Oči se jí zúžily, nicméně když odpověděla, její hlas se ne­
změnil: „Kupodivu. Ano, někdy nás mohu chápat jako spřízněné
duše, dokonce ještě hlouběji než jen v nejjednodušších obdobích ak­
tivity. Oba jsme byli v ústraní a oba jsme se dost opozdili, že?“
„Ale já byl přitom dost neopatrný,“ řekl Mandor ukazuje po­
raněnou ruku. „Zatímco ty jsi zjevně nebyla.“
„Nikdy nemám spory s architekturou,“ řekla.
„Ani s jinými nepodstatnostmi?“ otázal se.
„Pokouším se pracovat s tím, co mám po ruce,“ řekla.
„Obecně vzato, já také.“
„A když nemůžeš?“ zeptala se.
Ušklíbl se. „Někdy dochází ke kolizím.“
„Přežil jsi jich dost, že ano?“
„To nemohu popřít, ale to už bylo dávno. Zato ty vypadáš z ve­
lice odolného materiálu.“
„Zatím,“ odpověděla. „Jednou si budeme muset srovnat naše
zkušenosti s nepodstatnostmi a s kolizemi. Nebylo by podivné,
kdybychom si byli podobní ve všem?“
„To bych se velice divil,“ odpověděl.
Byl jsem tím hovorem fascinován a trochu polekán, ačkoli se o
jeho jádru dalo pouze domýšlet a nevěděl jsem, oč vlastně běží.
Byli si v něčem podobní a kromě Amberu, kde si z podobných
hovorů někdy udělali hru, jsem nikdy neslyšel obecnosti vymě­
ňované si s takovou precizností a důrazem.
„Omluvte mě,“ řekl pak Mandor neurčitě nám všem, „ale mu­
sím se kvůli léčení vzdálit. Děkuji vám za vaši pohostinnost, pane.“
Uklonil se Suhuyovi. „A za potěšení zkřížení — cesty s vámi,“ — to
k Daře.
„Vždyť jsi sotva přijel,“ řekl Suhuy, „a ještě sis nevzal ani ob­
čerstvení. Děláš ze mne špatného hostitele.“
„Mám doporučený klid, příteli, a tady není nikdo, kdo by mohl
způsobit takovou změnu,“ poznamenal. Jak mířil k otevírající se
cestě, pohlédl na mě. „Uvidíme se,“ řekl a já přikývl.
Vkročil na stezku a skála se s jeho zmizením opět uzavřela.
„Jeho rétorické schopnosti jsou podivuhodné,“ řekla matka, „a
navíc bez předběžné přípravy.“
„Výsosti,“ poznamenal Suhuy. „Zřejmě se narodil s přiro­
zeným talentem.“
- 26 -
„Jsem zvědavá, kdo zemře dnes,“ načala jiné téma.
„Nejsem si jist, jestli je to na pořadu dne,“ odpověděl Suhuy.
Rozesmála se.
„Ale jestli je,“ řekla, „tak určitě zemřou hezkou smrtí.“
„To hovoříš vážně, nebo ironicky?“ zeptal se.
„Bez komentáře,“ poznamenala. „Jak známo, jsem také cti­
telkou vznešenosti — a dobrého žertu.“
„Matko,“ vmísil jsem se, „o co tady vlastně jde?“
„O čem to mluvíš, Merline?“ odpověděla.
„Odešel jsem odtud před dlouhou dobou. Poslala jsi démonku,
aby mě našla a starala se o mě. Pravděpodobně měla úkol najít a
chránit někoho z amberské krve. Tak došlo i k jejímu zmatení mezi
mnou a Lukem. Díky tomu se starala o nás oba — dokud Luke neza­
čal se svými periodickými vražednými pokusy. Pak začala chránit
mne před Lukem a pokoušela se určit, kdo z nás je ten pravý. Dokon­
ce jeden čas s Lukem i žila a mne pronásledovala. Měl jsem si to
uvědomit už dávno podle toho, jak dychtivě se snažila zjistit jméno
mé matky, a Luke o svých rodičích nemluvil o nic víc než já.“
Zasmála se.
„To musel být krásný obrázek,“ začala odjinud. „Malá Jasra a
Princ Temnot —“
„Jen nezamlouvej. Uvědom si, jak je to pro dospělého muže
trapné — jeho matka vysílá démony, aby na něj dohlíželi.“
„Jen jednoho. Byla to jen jedna démonka, drahý.“
„Sejde na tom? Princip je stejný. Kdy konečně přestaneš s tím
ochraňováním? Už mě to —“
„Ta tyga ti pravděpodobně zachránila život a ne jen jednou,
Merline.“
„Dobrá, ano. Ale — !“
„To bys byl raději mrtev než střežen? A jen proto, že jsem za
tím já?“
„Ale o to nejde!“
„Tak o co tedy jde?“
„Vypadá to, že jsi prostě přijala, že se o sebe nedokážu posta­
rat, a —!“
„No ano, nedokážeš.“
- 27 -
„Ale to přece nemůžeš vědět. Odmítám, abys začínala s tím
předpokladem, že potřebuju ve Stínech gardedámu, že jsem důvěři­
vý, hloupý, neopatrný —“
„Asi se tě to dotkne, když řeknu, že jsi takový byl v době, kdy
jsi odešel do Stínu, tolik odlišného od Dvorů.“
„No dobře, ale já se dokážu o sebe postarat sám!“
„Moc jsi mě o tom nepřesvědčil. Ale činíš mnoho neověřených
předpokladů. Proč si myslíš, že důvod, který jsi uvedl, je jediný
možný pro mé jednání?“
„Dobrá. Tak mi řekni, jestli jsi věděla, že se mě bude Luke
pokoušet zabít každého třicátého dubna: A jestli je odpověď kladná,
tak proč jsi mi o tom prostě neřekla?“
„Nevěděla jsem, že se tě Luke pokoušel zabít každého třicátého
dubna.“
Odvrátil jsem se. Sevřel pěsti a zase je rozevřel. „Tak proč jsi
to teda, k sakru, dělala?“
„Merline, proč je pro tebe tak těžké připustit, že i jiní lidé
mohou občas vědět věci, které ty nevíš?“
„Začni od jejich neochoty mi o nich cokoliv říct.“
Dlouho mlčela. Pak odpověděla: „Obávám se, že na tom, co jsi
řekl, něco je. Ale byly tu vážné důvody, proč o těch věcech nemlu­
vit.“
„Začni tedy od té neschopnosti se mnou mluvit. Řekni jasně,
proč jsi mi nevěřila.“
„Nešlo přece vůbec o důvěru.“
„Můžeš mi konečně říct, alespoň teď, oč se jednalo?“
Následovalo další dlouhé mlčení.
„Ne,“ řekla konečně. „Ještě ne.“
Jen s velkým vypětím jsem se ovládl a zachoval nevzrušenou
tvář a klidný tón hlasu.
„Takže se nezměnilo nic,“ řekl jsem, „a ani se nic nezmění.
Stále mi nedůvěřuješ.“
„To není pravda,“ odpověděla a pohlédla na Suhuye. „Prostě
jen není vhodné místo a čas ponořit se do těchto záležitostí.“
„Mohl bych ti nabídnout něco k pití nebo k snědku, Daro?“
vpadl ihned Suhuy.
„Ne, děkuji,“ odpověděla. „Nemohu se již déle zdržet.“
„Matko, řekni mi tedy něco o té tyze.“
- 28 -
„A co bys chtěl vědět?“
„Vyvolala jsi ji odněkud zpoza Okraje.“
„To je pravda.“
„Ty bytosti jsou samy netělesné a dokážou ovládnout živého
hostitele pro své vlastní záměry.“
„Ano.“
„Předpokládejme, že by ten tvor ovládl tělo osoby blízké smrtí,
nebo dokonce přímo v okamžiku smrti, což by ho udělalo jedinou
oživující duší a kontrolující inteligencí.“
„Zajímavé. Je to hypotetický předpoklad?“
„Ne. Skutečně se to stalo té, kterou jsi za mnou poslala. Zdá se,
že teď není schopna to tělo opustit. Proč ne?“
„Nejsem si moc jista,“ řekla.
„Je teď uvězněna,“ nadhodil Suhuy. „Může vstoupit a odejít
výhradně skrze rezidentní inteligenci.“
„Tělo kontrolované tou tygou se zotavilo z nemoci, která zniči­
la jeho vědomí,“ řekl jsem. „Myslíš, že je zajata už natrvalo?“
„Ano. Na základě toho, co znám, ano.“
„Tak mi řekni tohle: Osvobodí se, až to tělo zemře, nebo zemře
s ním?“
„Mohlo by to být tak i tak,“ odpověděla. „Ale čím déle v tom
těle zůstane, tím je pravděpodobnější, že zanikne spolu s ním.“
Pohlédl jsem zpět na matku.
„Tak tady máš konec jejího příběhu,“ poznamenal jsem.
Ušklíbla se.
„Stejně jsem s ní skončila a propustila ji,“ řekla, „a vždycky
můžu, když bude potřeba, vyvolat další.“
„Už to nedělej,“ řekl jsem.
„Nebudu,“ odpověděla. „Teď už to není potřeba.“
„Ale kdyby sis myslela, že bude, udělala bys to?“
„Matka má sklon usilovat o synovo bezpečí, ať už se to synovi
líbí nebo ne.“
Zvedl jsem levici a natáhl ukazováček ve vzteklém gestu, vtom
jsem spatřil, že mám zářivý náramek — vypadalo to jako téměř holo­
grafické zobrazení spleteného provázku. Nechal jsem ruku klesnout,
přemáhaje svou první reakci, a řekl: „Teď už znáš mé pocity.“
„Znala jsem je už dávno,“ řekla. „Poobědváme spolu v sídle
Sawallů za půl oběhu, karmín. Souhlasíš?“
- 29 -
„Souhlasím,“ odvětil jsem.
„Tak zatím. Měj se, Suhuyi.“
„Měj se. Daro.“
Udělala tři kroky a zmizela, jak předepisovala etiketa, tou
samou cestou, kterou přišla.
Obrátil jsem se a kráčel k okraji tůně, zíral do jejích hlubin a
cítil, jak napětí z ramen pomalu mizí. Teď tam dole byly Jasra a Ju­
lie, zpátky v Citadele, a kutily něco tajemného v laboratoři.
A pak je překryly linie, nějaká krutá pravda mimo všechen řád
a krásu, a začaly se formovat do masky fascinujících, děsivých pro­
porcí.
Ucítil jsem na rameni ruku.
„Rodina,“ řekl Suhuy, „intrikuje a blázní. Právě teď se cítíš
ovládán prudkým hnutím mysli, že ano?“
Přisvědčil jsem.
„Mark Twain řekl něco v tom smyslu, že si vybíráme své přáte­
le, ale ne své příbuzné,“ odpověděl jsem.
„Nevím, co mají za lubem, nicméně mám určité podezření,“ ře­
kl. „Teď se stejně nedá nic dělat, jen odpočívat a čekat. Rád bych sly­
šel víc o tvých příhodách.“
„Díky, strýčku. Ovšem,“ řekl jsem. „Proč ne?“
A tak jsem mu dopovídal i zbytek svého příběhu. Během toho
jsme zašli do kuchyně pro další jídlo, pak jsme jinou cestou došli na
vznášející se terasu nad citrónově žlutým oceánem, bušícím do rů­
žových skal a rozprostírajícím se pod setmělou indigovou oblohou
bez hvězd. Tady jsem své vyprávění dokončil.
„To je víc než zajímavé.“ řekl nakonec.
„Vážně? Vidíš za tím vším něco, čeho jsem si nevšiml?“ zeptal
jsem se.
„Dal jsi mi příliš látky na přemýšlení, než abych byl schopen
udělat okamžitý soud,“ řekl. „Nechme to teď být.“
„Jistě.“
Opřel jsem se o zábradlí a hleděl dolů do vln. „Potřebuješ si
odpočinout,“ řekl po chvíli.
„Taky si to myslím.“
„Tak pojď, ukážu ti tvůj pokoj.“
Natáhl ke mně ruku a já se jí chopil. Společně jsme prolnuli
podlahou.
- 30 -
A tak jsem usnul, obklopen gobelíny a těžkými závěsy, v poko­
ji bez dveří v sídle Suhuye. Zřejmě ve věži, protože byl slyšet vítr na­
rážející do zdí.
Spal jsem a snil…
Byl jsem zpět v amberském paláci a procházel oslepující
délkou Chodby Zrcadel. Ve vysokých svícnech blikaly svíce. Mé
kroky nevydávaly žádný zvuk. Zrcadla byla nejrůznějších tvarů.
Velká i malá, zakrývala stěny po obou stranách. Kráčel jsem i v
jejich hlubinách, zrcadlený, zkreslovaný, někdy vícenásobně odrá­
žený…
Zastavil jsem se před vysokým prasklým zrcadlem na levé
straně, jež bylo zasazeno do cínového rámu. Už když jsem se k němu
otáčel, věděl jsem, že obraz, který tam spatřím, nebude můj.
Nemýlil jsem se. Ze zrcadla na mne hleděla Coral. Měla na
sobě broskvovou blůzu a chyběla jí páska přes oko. Prasklina v zrca­
dle rozdělovala její obličej na dvě poloviny. Levé oko bylo zelené,
jak jsem si je pamatoval, pravé bylo Klenot Vládce. Obě jako by hle­
děly na mě.
„Merline,“ řekla. „Pomoz mi. Je strašně cizí. Vrať mi mé oko.“
„Nevím jak,“ řekl jsem. „Nerozumím tomu, co bylo učiněno.“
„Mé oko,“ pokračovala, jako kdyby mne neslyšela. „Celý svět
koncentruje své síly do Oka Vládce, mrazivý — hrozný mráz! — a
již ne přátelský. Pomoz mi!“
„Najdu už způsob,“ řekl jsem.
„Mé oko…“ pokračovala. Raději jsem utekl.
Ze čtvercového zrcadla v dřevěném rámu s vyřezávanou
podobou fénixe vespod mě pozoroval Luke.
„Nazdar, stará vojno,“ řekl a vypadal dost zuboženě. „Strašně
rád bych tu měl zase otcův meč. Už bys mu podruhý neunikl, co ty
na to?“
„Asi ne,“ zamumlal jsem.
„Je ostuda nechat si tvůj dárek jen tak nakrátko. Koukni se po
něm, jo? Mám takovej pocit, že by se mohl hodit.“
„Udělám to,“ řekl jsem.
„Koneckonců, za to, co se stalo, můžeš ty,“ pokračoval Luke.
„To je pravda,“ souhlasil jsem.
„…A děsně rád bych ho měl zpátky.“
„Jasně,“ řekl jsem na odchodu.
- 31 -
Z elipsovitého zrcadla v oranžovém rámu po mé pravici se
ozvalo ošklivé uchechtnutí.
Obrátil jsem se a zachytil tvář Viktora Melmana, čaroděje ze
stínové Země, s nímž jsem se tam střetl, když začaly všechny mé po­
tíže.
„Pekelná stvůro!“ zasyčel. „Těší mě vidět tě bloudit očistcem.
Kéž tě má krev pálí na rukou.“
„Tvá krev je na tvých vlastních rukou,“ řekl jsem. „Vedu tě
jako sebevraždu.“
„To není pravda!“ odsekl. „Zabil jsi mne krajně podlým způso­
bem.“
„Nesmysl,“ odpověděl jsem. „Můžu mít na svědomí spoustu
věcí, ale tvoje smrt mezi nimi není.“
Vyrazil jsem pryč, ale jeho ruka se natáhla ze zrcadla a chytila
mě za rameno.
„Vrahu!“ zaječel. Setřásl jsem ho.
„Táhni!“ řekl jsem a šel dál.
Pak mě zleva, ze širokého zeleně orámovaného zrcadla se ze­
leným zabarvením skla, s pokývnutím pozdravil Random.
„Merline! Merline! Kde ty se tu bereš?“ zeptal se. „Už dlouho
ti říkám, že bys mě neměl vynechávat ze všeho, co se tě týká.“
„Dobrá,“ odpověděl jsem a díval se na něj, oblečeného v
oranžovém tričku a v džínách, „to je pravda, pane. Některé věci jsem
ještě nestihl zařídit.“
„Věci, které se týkají bezpečnosti říše — a ty jsi ještě neměl
čas?“
„No dobře, myslím ale, že mám vlastní pořadí priorit.“
„Jestli to zahrnuje naši bezpečnost, pak právě já určuji pořadí.“
„Ano, pane. Přiznávám, že —“
„Musíme si promluvit, Merline. Máš nějaké osobní potíže?“
„Myslím, že je to tak —“
„Přesto se nedá nic dělat. Království je důležitější. Musíme si
promluvit.“
„Ano, pane. Hned jak to bude —“
„Hned, jak to bude, k čertu! Teď! Přestaň se vykrucovat, a ať
už jde o cokoli, tak narukuj sem! Musíme si promluvit!“
„Ovšem, hned, jak to —“
- 32 -
„Přestaň s tím! Jestli odmítáš podat důležitou informaci, tak to
hraničí se zradou! Potřebuji tě hned vidět! Vrať se domů!“
„Ano,“ řekl jsem a spěchal pryč a jeho hlas splynul s chórem
ostatních, opakujících své požadavky, prosby a obvinění.
Z toho dalšího, kruhového s modře lemovaným rámem mě po­
zorovala Julie.
„Tak tady jsi,“ řekla téměř toužebně. „Věděl jsi, že tě miluju.“
„Já tě taky miloval,“ já na to. „Trvalo mi dlouho, než jsem se k
tomu odhodlal. A myslím, že jsem to stejně zpackal.“
„Nemiloval jsi mě dostatečně,“ řekla. „Ne natolik, abys mi vě­
řil. A tak jsi ztratil i moji důvěru.“
Odvrátil jsem hlavu. „Lituju toho,“ řekl jsem.
„To nestačí,“ odpověděla. „Tak proto se z nás stali nepřátelé.“
„Nejsem o tom přesvědčen.“
„Je pozdě,“ řekla. „Příliš pozdě.“
„Lituju toho,“ opakoval jsem a spěchal pryč.
Pak mě čekala Jasra, byla v červeném diamanty posázeném rá­
mu. Její ruka s dlouhými nehty se natáhla a pohladila mě po tváři.
„Jdeš někam, drahoušku?“ zeptala se.
„Doufám, že ano,“ odpověděl jsem. Neupřímně se usmála a na­
špulila rty.
„Zjistila jsem, že jsi měl špatný vliv na mého syna,“ řekla. „Co
jste se stali přáteli, tak ztratil vychování.“
„Je mi to líto,“ řekl jsem.
„…Což ho může udělat neschopným vlády.“
„Neschopným, nebo nezainteresovaným?“ zeptal jsem se.
„Na tom nesejde, ale je to tvoje chyba.“
„Už je dospělý, Jasro. Rozhoduje se teď sám.“
„Mám dojem, že jsi ho naučil rozhodovat se špatně.“
„Je svým vlastním pánem, paní. Nevyčítej mi, jestli dělá věci,
které se ti nelíbí.“
„Ani jestli se Kašfa rozpadne, protože jsi z něho udělal slabo­
cha?“
„Odmítám to nařčení,“ řekl jsem a udělal krok kupředu. Bylo
dobré, že jsem se pohnul, neboť její ruka vystřelila vpřed, nehty proti
mé tváři, a jen o chloupek mě minula. Jak jsem kráčel pryč, chrlila za
mnou kletby. Byly naštěstí přehlušeny křikem ostatních.
„Merline?“
- 33 -
Obrátil jsem se pro změnu vpravo a spatřil tvář Naydy ve stří­
brném zrcadle, jehož povrch a zvlněný rám byly z jednoho kusu.
„Naydo! Co ty mi chceš tady dole vyčítat?“
„Nic,“ odpověděla tyga. „Já tu jen procházím skrz a potřebuji
nějaké nasměrování.“
„Tak ty ke mně necítíš nenávist? To se mi ulevilo!“
„Nenávidět tě? Nemluv nesmysly. To bych nikdy nedokázala.“
„Všichni ostatní v téhle chodbě jsou mnou iritováni.“
„Je to jen sen, Merline. Ty jsi skutečný, já jsem skutečná a o
ostatních nic nevím.“
„Je mi líto, že tě má matka přinutila tím zaklínadlem, abys mě
ochraňovala — všechny ty roky. Jsi nyní už doopravdy volná? Jestli
ne, tak bych možná mohl —“
„Už jsem od něj osvobozena.“
„Mrzí mě, že jsi měla tolik potíží se splněním podmínek — a
přitom jsi nevěděla, jestli jsem to já, nebo Luke, koho máš chránit.
Kdo mohl vědět, že se na Berkeley vedle sebe sejdou dva
Ambeřané?“
„Mě to nemrzí.“
„Co tím chceš říct?“
„Jsem tady kvůli nasměrování. Chci vědět, kde bych mohla na­
jít Luka.“
„Proč? V Kašfě. Včera byl zrovna korunován na krále. Co mu
chceš?“
„Nic tě nenapadá?“
„Ne.“
„Miluji ho. Vždycky jsem ho milovala. Teď, když jsem osvo­
bozena od geas a mám své vlastní tělo, tak bych chtěla, aby věděl, že
jsem já byla Gail — a jaké jsou mé city. Děkuji, Merline. Sbohem.“
„Počkej!“
„Copak?“
„Nikdy jsem ti nepoděkoval za tvou ochranu po všechny ty
roky — i kdyby to pro tebe bylo jen z donucení, i kdyby to pro mne
bylo jen velké břemeno. Děkuji ti a mnoho štěstí.“
Usmála se a zmizela. Natáhl jsem ruku a dotkl se zrcadla.
„Štěstí…“ zdálo se mi, že jsem ještě zaslechl.
Zvláštní. Byl to sen. A přece — nemohl jsem z něj procitnout,
tak byl reálný. Já…
- 34 -
„Jak vidím, vrátil ses zpátky ke Dvorům právě včas, abys zažil
všechny ty pletichy —“ zaznělo ze zrcadla, jež viselo tři kroky vpře­
du, úzké a černě orámované.
Došel jsem k němu. Hleděl z něj na mne bratr Jurt. „Co
chceš?“ zeptal jsem se.
Jeho tvář byla vzteklou parodií mé vlastní.
„Chci, abys nikdy neexistoval,“ řekl. „Když už to není možné,
tak bych tě alespoň rád viděl mrtvého.“
„A jakou máš třetí volbu?“ zeptal jsem se.
„Myslím, že tvoje uvržení do soukromého pekla. Stojíš mezi
mnou a vším, po čem toužím.“
„Rád ti ustoupím ze slunce. Jen mi řekni jak.“
„Není žádný způsob, jak bys to mohl ze své vlastní vůle udě­
lat.“
„Tak mě nenávidíš?“
„Ano.“
„Myslel jsem, že koupel ve Fontáně zničila tvé emoce.“
„Nepodstoupil jsem plnou léčbu, takže je udělala ještě silnější­
mi.“
„Je nějaký způsob, jak bychom mohli na celou věc zapomenout
a začít znovu jako přátelé?“
„Nikdy.“
„S tím nesouhlasím.“
„I ona se vždycky mnohem víc zajímala o tebe než o mne, a
teď se ještě ucházíš o trůn.“
„Nebuď blázen. Já ho nechci.“
„Na tom, co chceš, nezáleží.“
„Stejně ho nezískám.“
„Ale ano, získáš — pokud tě do té doby nezabiju.“
„Nebuď hlupák. Nestojí to za to.“
„Jednoho dne, a ten není tak daleko, až to budeš nejméně čekat,
tak se otočíš a uvidíš mě. Ale bude už pozdě.“
Zrcadlo dočista zčernalo.
Nic. Čím dál horší, snesu ho ve snu asi tak stejně málo jako v
bdělém stavu.
Otočil jsem hlavu k ohněm rámovanému zrcadlu vlevo, pár
kroků přede mnou, neboť jsem tušil, — jak, to nevím — že ono bude
dalším na mé cestě. Vydal jsem se k němu.
- 35 -
Usmívala se.
„Tak tady to máš,“ řekla.
„Tetičko, o čem mluvíš?“
„Zdá se, že jde o ten druh konfliktu, který se obecně označuje
jako „neodstranitelný“,“ odpověděla Fiona.
„O takovou odpověď nestojím.“
„Příliš mnoho je ve hře, než abych ti dala nějakou lepší.“
„A ty jsi také částí toho všeho?“
„Jen velmi malou. Nejsem nikdo, kdo by ti právě teď mohl být
nějak zvlášť k užitku.“
„Tak co bych měl dělat?“
„Poznat svoje volby a vybrat si z nich tu nejlepší.“
„Nejlepší pro koho? Nejlepší pro co?“
„To můžeš určit jedině ty.“
„A nemůžeš mi něco naznačit?“
„Mohl jsi projít Corwinovým Vzorem tehdy, když jsem tě k
němu vzala?“
„Ano.“
„Myslela jsem si to. Byl vytvořen za zvláštních okolností.
Nikdy nemůže být okopírován. Náš Vzor by nikdy nepřipustil svou
duplikaci, kdyby nebyl sám poškozen a příliš slabý na to, aby za­
bránil jeho přechodu do bytí.“
„Vážně?“
„Náš Vzor se pokouší ho absorbovat, připojit. Jestli se mu to
povede, tak to bude stejná katastrofa, jako kdyby byl amberský Vzor
zničen v průběhu války. Rovnováha s Chaosem bude naprosto roz­
vrácena.“
„To není Chaos natolik silný, aby tomu zabránil? Myslel jsem
si, že jsou stejně mocní.“
„Bývaly, dokud jsi neopravil Vzor Stínu a amberský Vzor ho
byl schopen vstřebat. To zvětšilo jeho sílu nad sílu Chaosu. Nyní je
schopen vztáhnout se po tom otcově i proti síle Logru.“
„Nechápu ale, co se má vykonat.“
„To já také ne, prozatím. Ale radím ti, aby sis zapamatoval
všechno, co jsem ti řekla. Až přijde čas, budeš se muset rozhodnout.
Nemám nejmenší ponětí, čeho se to bude týkat, ale bude to velice dů­
ležité.“
„Má pravdu,“ ozval se hlas za mými zády.
- 36 -
Otočil jsem se a spatřil svého otce v lesklém černém rámu se
stříbrnou růží nahoře.
„Corwine!“ uslyšel jsem Fionu. „Kde jsi?“
„Na nějakém temném místě,“ řekl.
„Myslel jsem, že jsi někde v Amberu, otče, s Deirdre,“ řekl
jsem.
„Přízraky zůstanou přízraky,“ odpověděl. „Nemám moc času,
neboť mé síly jsou omezené. Můžu ti říct jen tohle: Nevěř Vzoru ani
Logru, ani jejich výtvorům, dokud nebude po všem.“
Začal se ztrácet.
„Jak ti mohu pomoci?“ zeptal jsem se.
Slova „…u Dvorů“ mě dostihla dříve, než se rozplynul. Opět
jsem se otočil.
„Co tím myslel, Fi?“ zeptal jsem se jí. Nakrčila čelo.
„Mám dojem, že odpověď leží někde u Dvorů,“ odpověděla
pomalu.
„Kde? Kde bych měl hledat?“
Potřásla hlavou a začala se obracet. „Kdo ví?“ řekla.
A pak byla také pryč.
Hlasy na mne stále volaly, zezadu, zepředu. Zněl nářek i smích
a mé jméno šlo od úst k ústům. Utíkal jsem dopředu.
„Ať, už se stane cokoliv,“ říkal Bill Roth, „když budeš potře­
bovat právníka, tak se na mě obrať, — dokonce i v Chaosu.“
A pak tu byl Dworkin, díval se na mě úkosem z cínového zrca­
dla se zvlněným okrajem.
„Nic, z čeho bys musel být poplašený,“ poznamenal, „ale sou­
střeďují se kolem tebe všechny druhy nepostižitelností.“
„Tak co si mám počít?“ vykřikl jsem.
„Musíš se stát něčím větším, než jen sám sebou.“
„Tomu nerozumím.“
„Uniknout z klece svého života,“
„Z jaké klece?“
Byl pryč.
Utíkal jsem a jejich slova duněla okolo.
Na konci haly bylo zrcadlo jako kus žlutého hedvábí napnutého
na rámu. Z něj se na mě zubila kočka Šklíba. „Nestojí to za to. K čer­
tu se všema,“ řekla. „Pojďme do kabaretu, stará vojno. Dáme pár piv
a okouknem štětky.“
- 37 -
„Ne!“ vykřikl jsem. „Ne!“
A pak z ní zbyl jen úšklebek. A tehdy jsem se ztratil také já.
Milosrdné, černé zapomenutí a zvuk kdesi svištícího větru.
- 38 -
Kapitola třetí
Nevím, jak dlouho jsem spal. Probudil mne Suhuy, když opa­
koval mé jméno.
„Merline, Merline,“ říkal. „Obloha už zbělela.“
„A mám před sebou perný den,“ odpověděl jsem. „Já vím. Ale
měl jsem i pernou noc.“
„Tak už to víš.“
„Co?“
„Že jsem ti poslal drobné kouzlo, abych otevřel tvou mysl
malému osvícení. Doufal jsem, že tě dovede k odpovědím zevnitř
lépe, než kdybych tvou mysl zatěžoval dohady a podezřeními.“
„Ocitl jsem se zpět v Chodbě Zrcadel.“
„Nebylo mi jasné, jakou konkrétní podobu to bude mít.“
„Šlo o skutečnost?“
„Někdy i zdání může být skutečnost.“
„Dobrá, díky — alespoň myslím, že díky. To mi připomíná, jak
Gryll říkal něco o tom, žes mě chtěl vidět dřív než matka.“
„Chtěl jsem zjistit, kolik toho víš, než se s ni setkáš. Chtěl jsem
bránit tvou svobodu volby.“
„Co to povídáš?“
„Jsem si jist, že tě chce vidět na trůně.“
Posadil jsem se a protřel si oči. „Myslím, že je to docela dobře
možné,“ řekl jsem.
„Nevím, kam až by byla ochotná zajít, aby se to uskutečnilo.
Chtěl jsem ti dát možnost vyznat se sám v sobě, než tě zapojí do
svých plánů. Dal by sis šálek čaje?“
„Ano, díky.“
Vzal jsem si šálek, co přinesl, a pozvedl jej ke rtům. „Co si o ní
myslíš, když ponecháme stranou její tužby?“ zeptal jsem se.
Potřásl hlavou.
„Netuším, nakolik hodlá být při svém plánu aktivní,“ řekl,
„jestli ti jde o tohle. A ať už v tom měla prsty, nebo ne, tak zaklí­
nadlo, se kterým jsi sem přišel, už pominulo.“
„Tvoje práce?“
Přikývl. Upil jsem další lok.
- 39 -
„Vůbec jsem netušil, jak blízko mám k vrcholku nástupnické
pyramidy,“ dodal jsem. „Jurt je v následnictví určitě číslo čtyři nebo
pět, ne?“
Přisvědčil.
„Mám takový pocit, že to bude velmi rušný den,“ řekl jsem.
„Dopij ten čaj,“ poznamenal, „a pak mě následuj.“ Prošel dra­
čím gobelínem na protější zdi.
Jak jsem znovu pozvedl šálek, zářivý náramek na levém zápěstí
se uvolnil a roztočil se přede mnou, pozbyl svého přesného obrysu a
proměnil se v kruh čirého světla. Vznášel se nad kouřícím nápojem,
jako kdyby ho přitahovala ta skořicová vůně.
„Ahoj, Fantome,“ řekl jsem. „Proč mi takhle kroužíš kolem zá­
pěstí?“
„To abych vypadal jako ten provázek, co obvykle nosíš,“ přišla
odpověď. „Myslel jsem, že se ti to líbí.“
„Chci říct, co jsi dělal celou tu dobu?“
„Jen naslouchal, otče. A hledal, jak bych mohl pomoci. Ti lidé
jsou všichni tvoji příbuzní, že?“
„Ti, co jsme až dosud potkali, ano.“
„Abychom o nich mohli říct něco špatného, musíme se vrátit
do Amberu?“
„Ne, to můžeme i zde u Dvorů.“ Opět jsem upil čaje. „Tak o co
ti vlastně jde? Nebo to byla jen obecná otázka?“
„Nevěřím tvé matce a tvému bratru Mandorovi, i když to jsou
moji babička a strýc. Myslím, že na tebe něco chystají.“
„Mandor byl ke mně vždycky hodný.“
„…A tvůj strýc Suhuy — zdá se neobyčejně věrný, ale dost mi
připomíná Dworkina. Nemohl by využít vnitřních sporů všeho druhu
a kdykoliv pak obrátit?“
„Doufám, že ne,“ řekl jsem. „Nikdy to neudělal.“
„No-o, mohlo to v něm dlouho růst a teď je čas stresu.“
„Kde jsi přišel k té banální psychologii?“
„Studoval jsem velké psychology stínové Země. Je to část
mých neustálých snah porozumět člověku. Došlo mi, že jsem se nau­
čil mnohem více o jeho iracionální rovině.“
„Co ti to všechno přineslo?“
„Vpravdě vyšší verzi řádu Vzoru, kterou jsem poznal v Kleno­
tu. Vyskytovaly se tam aspekty, kterým jsem prostě nemohl porozu­
- 40 -
mět. To mě vedlo k úvahám o teorii chaosu pak k Menningerovi a
všem těm ostatním s jejich manifestacemi v oblasti vědomí.“
„A výsledek?“
„Jsem teď moudřejší.“
„Myslím, co se týká Vzoru.“
„Ano. Buď má v sobě element iracionality, nebo je to inteligen­
ce takové úrovně, že některé z jeho projevů se nižším bytostem jen
jeví jako iracionální. Obě tyto teorie jsou z praktického hlediska
stejné.“
„Nikdy jsem neměl příležitost použít na tebe některý ze svých
testů, ale můžeš říct na základě poznání sebe sama jestli spadáš i ty
do téhle kategorie?“
„Já? Iracionální? To mě nikdy nenapadlo. Nevím, jak by to
bylo možné.“
Dopil jsem čaj a přehodil nohy přes okraj postele.
„To je špatné,“ řekl jsem. „Myslím, že právě tohle z nás do
určité míry dělá skutečné lidi — to a naše uvědomění si toho, samo­
zřejmě.“
„Opravdu?“
Vstal jsem a začal se oblékat.
„Ano, a schopnost sebekontroly spojená s intelektem a krea­
tivitou.“
„Musím ještě hodně studovat.“
„Udělej to,“ řekl jsem a natahoval si boty, „a dej mi vědět, na
co jsi přišel.“
Pokračoval jsem v oblékání a on se zeptal: „Až obloha zmodrá,
posnídáš se svým bratrem Mandorem?“
„Ano,“ řekl jsem.
„A později půjdeš na oběd se svou matkou?“
„Správně.“
„A ještě později se zúčastníš pohřbu posledního monarchy?“
„Ano.“
„Budeš potřebovat mou ochranu?“
„Budu se svými příbuznými v bezpečí, Fantome. Dokonce i
když jim nedůvěřuješ.“
„Poslední pohřeb s tvou účastí však zažil bombový útok.“
- 41 -
„Máš pravdu. Ale to byl Luke a ten je teď pod přísahou. Vše
proběhne v pořádku. Jestli si chceš prohlédnout památky, tak jen do
toho.“
„Dobrá,“ řekl. „Udělám to.“
Vstal jsem a přešel pokoj, abych se dostal k drakovi.
„Mohl bys mi říci, jak najdu Logrus?“ zeptal se Fantom.
„Děláš si legraci?“
„Ne,“ naléhal. „Viděl jsem Vzor, ale nikdy ne Logrus. Kde ho
schovávají?“
„Zdálo se mi, že jsem ti dal lepší paměťové funkce. Při svém
posledním setkání s tou věcí jsi se div nepočůral hrůzou.“
„To máš pravdu. Myslíš, že by mi mohl ublížit?“
„Při povrchním pohledu: ano. A po zvážení: taky ano. Vyhni se
mu.“
„Ale právě jsi mi doporučil studovat jeden z faktorů chaosu,
iracionálno.“
„Ale nedoporučil jsem ti spáchat sebevraždu. Stál jsi mě příliš
mnoho práce.“
„Také si sám sebe vážím. A víš, že mám pud sebezáchovy
stejný jako organické bytosti.“
„Cením si tvého úsudku.“
„Znáš toho spoustu o mých schopnostech.“
„Je pravda, že dokážeš zatraceně dobře všechno komplikovat.“
„A že mi dlužíš výchovu ke slušnosti.“
„Budu o tom přemýšlet.“
„To jen tak. Myslím, že to dokážu i bez pomoci.“
„Dobře.
„Tak jen do toho.“
„To je tak těžké ho najít?“
„Rezignoval jsi na vševědoucnost, nepamatuješ si?“
„Otče, já ho opravdu potřebuji vidět.“
„Nemám čas tě tam dovést.“
„Tak mi jen ukaž cestu. Víš, že dokážu být nenápadný.“
„To snad mohu. Tak dobrá. Suhuy je Strážcem Logru. Ten leží
v jeskyni — kde, to nemám ponětí. Jediná cesta k němu, o které vím,
začíná tady.“
„Kde?“
- 42 -
„Je tu něco jako devatero křižovatek. Dám ti vidění, aby tě
vedlo.“
„Nejsem si jist, jestli budou tvá kouzla působit na něco takové­
ho jako já…“
Vsáhl jsem do hlubin prstenu — pardon, hrotenu a rozmístil
série černých bodů na mapu cest, kterými musí projít, umístil ji do
své vize Logru před ním a řekl: „Stvořil jsem tebe a stvořil jsem toto
zaklínadlo.“
„Ach, ano,“ odpověděl duch. „Mám pocit, jako bych najednou
měl data, která však nemohu vyvolat.“
„Ve vhodný čas se ti sama ukážou. Zformuj se do podoby
prstenu na mé levé ruce. Za okamžik opustíme tuto místnost a
projdeme ostatními. Až se dostaneme ke vhodné cestě, tak ukážu tím
směrem. Vydej se jím a pronikneš něčím, co tě povede na další místo.
Někde v nejbližším okolí pak najdeš černou hvězdu naznačující
směr, kterým se musíš vydat dál — k jinému místu a k jiné hvězdě a
tak pořád. Nakonec se objevíš v jeskyni, která ukrývá Logrus. Za­
maskuj se co nejvíc můžeš a proveď svá pozorování. Až se budeš
chtít vrátit, tak celý tento postup opakuj v obráceném pořadí.“
Zmenšil se a slétl mi k prstu. „Pak mě vyhledej a sděl, mi své zá­
žitky.“
„Stejně jsem to měl v úmyslu,“ ozval se jeho tenký hlásek.
„Nepřál bych si přispět k tvé současné pravděpodobné paranoi.“
„Drž se,“ řekl jsem.
Přešel jsem pokoj a vkročil do draka.
Vystoupil jsem do malého pokojíku, za jedním oknem se tyčily
hory, za druhým poušť. Nikdo tu nebyl, tudíž se dalo projít do dlouhé
chodby. Ano, přesně tak to bylo v mých vzpomínkách.
Procházel jsem jí a míjel množství jiných pokojů, až jsem ko­
nečně došel ke dveřím na levé straně, za nimiž se skrývala sbírka
hadrů, košťat, kbelíků, kartáčů, kupa hadříků na čištění a umyvadlo.
Ano, přesně tak to bylo v mých vzpomínkách. Ukázal jsem na regály
vpravo.
„Hledej černou hvězdu,“ řekl jsem.
„To myslíš vážně?“ ozval se tenký hlásek.
„Běž a přesvědč se.“
- 43 -
Paprsek světla vystřelil z mého prstu, čím blíž regálům tím více
rozptýlený, pak se náhle zaostřil do linie tak tenké že přestal být vidi­
telný.
„Mnoho štěstí,“ vydechl jsem a obrátil se.
Po zavření dveří mě napadlo, jestli jsem skutečně udělal dobře,
a zároveň se utěšoval myšlenkou, že by stejně pátral po Logru a ne­
pochybně by ho dříve či později našel. Všechno, co mu jen mohlo
pomoci, ode mě dostal. A byl jsem zvědavý, s jakou se vrátí.
Otočil jsem se a kráčel halou zpátky k tomu malému pokojíku.
Možná to byla na dlouhou dobu poslední možnost být o samotě a já
byl pevně rozhodnut jí využít. Usadil jsem se na několik polštářů a
vytáhl karty. Rychle jsem prolistoval balíček, až se objevila ta, na
kterou jsem onoho hektického dne v Amberu spěšně načrtl Coral.
Soustředil jsem se na její rysy, až karta začala chladnout.
Obrázek se stal plastickým, ona uhnula stranou a já spatřil sám
sebe, jak jdu ulicemi Amberu za jasného odpoledne, držím ji za ruku
a vedu okolo houfů obchodníků. Pak jsme sestupovali z Kolviru, zá­
řící moře pod námi, rackové nad hlavami.
Pak opět zpátky v kavárně, stůl vržený proti zdi… Zakryl jsem
kartu rukou. Spala a tohle se jí zdálo. Zvláštní, vstoupit tímto způso­
bem do něčího snu. A ještě zvláštnější najít tam sebe sama — pokud
ovšem dotek mé mysli nevyvolal nevědomou vzpomínku… Jedna z
malých životních záhad.
Nebylo třeba ubohou dívku probouzet jen proto, abych se jí ze­
ptal, jak se daří. Raději bych mohl zavolat Lukovi a zeptat se jeho,
jak se jí vede. Začal jsem hledat jeho kartu, ale pak mě přepadla ne­
jistota. Musí teď být hrozně vytížený, má za sebou jen pár prvních
dnů jakožto monarcha. A koneckonců vím, že ona odpočívá. Jak jsem
si tak pohrával s Lukovou kartou a nakonec ji odložil stranou, objevi­
la se pod ní jiná.
Šedá a stříbrná a černá… Jeho tvář byla starší a nějak tvrdší
verzí mé vlastní. Corwin, otec, hleděl na mne. Kolikrát jsem už nad
touto kartou potil krev a pokoušel se ho dosáhnout, až se mi hlava
div nerozskočila bolestí, a vše bezvýsledně? Ostatní mi tvrdili, že to
může znamenat buď smrt, nebo blokováni kontaktu. A pak mě ovládl
radostný pocit. Vzpomněl jsem si na jeho vyprávění a zvláště na tu
pasáž, kdy se pokoušel dosáhnout svým trumfem Branda, což se mu
zpočátku nedařilo, protože byl uvězněn ve vzdáleném Stínu. Pak
- 44 -
jsem si vzpomněl na jeho pokusy dosáhnout ke Dvorům a na obtíže
způsobené velkou vzdáleností. Co když není mrtev ani neblokuje
kontakt, ale byl jen velice daleko od míst, ze kterých jsem se s ním
pokoušel spojit?
Kdo mi potom pomohl té noci ve Stínu, zanesl mě na to zvlášt­
ní místo mezi stíny a vstříc těm bizarním dobrodružstvím, která jsem
tam zažil? A ačkoli jsem byl velice na pochybách, co se týče jeho
zjevení v Chodbě Zrcadel, již dříve jsem se setkal se známkami jeho
přítomnosti v samotném amberském hradu. Kdyby na některém z
těch míst byl, dá se předpokládat, že skutečně není daleko. A z toho
vyplývá, že mě prostě jen blokuje a další pokus o jeho dosažení by
pravděpodobně opět selhal. Avšak co když je pro všechny tyto jevy
ještě nějaké jiné vysvětlení a …
Měl jsem pocit, že mi karta v dlani chladne. Byla to jen před­
stavivost, nebo ji skutečně síla mého soustředění začínala aktivovat?
Vrhl jsem svou mysl vpřed a zaostřil ji. Zdálo se, že jak jsem to udě­
lal, chladnutí se zrychlilo. „Otče?“ řekl jsem. „Corwine?“
Stále větší chlad a pocit mravenčení v konečcích prstů, které se
karty dotýkaly. Vypadalo to na začátek trumfového kontaktu. Snad
díky tomu, že byl mnohem blíže Dvorům než Amberu, v mnohem
dosažitelnějším okruhu…
„Corwine,“ opakoval jsem. „To jsem já, Merlin. Haló.“
Jeho obraz se zavlnil, jakoby v pohybu. Pak náhle karta docela
zčernala.
Nicméně stále zůstávala chladná a pocit tiché verze kontaktu
přetrvával, něco jako telefonní spojeni během dlouhé odmlky.
„Otče? Jsi tam?“
Temnota karty získala rys hloubky. A kdesi uvnitř jako by se
něco zmítalo.
„Merline?“ Slovo zaznělo potichu, nicméně jsem si byl jist, že
to je jeho hlas a pronáší mé jméno. „Merline.“ Pohyb v hlubině byl
skutečný. Něco se řítilo ke mně. Vylétlo to z karty přímo do mé tváře,
tlukot černých křídel, krákání, havran nebo krkavec, čerň, naprostá
čerň. „Tabu!“ sípal. „Tabu! Zpátky! Pryč!“
Zatřepetal mi kolem hlavy, karty se rozsypaly.
„Střež se!“ zaskřehotal krouže pokojem. „To místo je tabu!“
Prolétl dveřmi a já ho následoval. Pak jako by zmizel, během
okamžiku se ztratil z dohledu.
- 45 -
„Havrane!“ zavolal jsem. „Vrať se!“
Ale nebylo žádné odpovědi, žádného zvuku mávajících křídel.
Prohlédl jsem sousední pokoje, ale po tom stvoření nikde ani stopy.
„Havrane…?“
„Merline! Co se děje?“ — ozvalo se vysoko nade mnou. Podí­
val jsem se vzhůru a spatřil Suhuye sestupujícího po křišťálovém
schodišti, vinoucím se v chvějivém proudu světla, za zády oblohu
plnou hvězd.
„Jen hledám ptáka,“ odpověděl jsem.
„Aha,“ konstatoval, sestoupil ke mně a prošel světlem, které
ihned přestalo existovat a s ním i schodiště. „Nějakého konkrétního
ptáka?“
„Velkého a černého,“ vysvětloval jsem. „Takového, který doká­
že mluvit.“
Potřásl hlavou.
„Mohl bych nějakého přivolat,“ navrhl.
„To ale byl konkrétní pták,“ namítl jsem.
„Je mi líto, že ti uletěl.“
Vešli jsme zpět do chodby, já zahnul vlevo a zamířil zpět k
pokojíku.
„Všude se tu povalují trumfy,“ poznamenal strýc.
„Pokoušel jsem se jeden použít, on zčernal a pak z něj vyletěl
ten pták a křičel: ‚Tabu!‘ Proto se mi rozsypaly.“
„To vypadá, jako kdyby byl tvůj protějšek buď velký šprýmař,
anebo pod kletbou,“ poznamenal.
Klekli jsme si a on mi pomohl se sbíráním. „Pravděpodobnější
je to druhé,“ řekl jsem. „Byla to karta mého otce. Už dlouho jsem se
ho pokoušel najít a tohle byl ten nejúspěšnější pokus. Skutečně jsem
slyšel jeho hlas, tam v temnotě, než přilétl ten pták a přerušil nás.“
„To vypadá, že je uvržen na temné místo, které je magicky
chráněno.“
„Samozřejmě!“ řekl jsem, srovnal karty a uschoval je. Podstata
Stínu se nedá tvarovat v místě absolutní temnoty. Je to asi tak účinné
jako zabránit někomu z naší krve v útěku z vězení tím, že ho oslepí­
me. Dodalo to mé dřívější zkušenosti prvek racionality. Jestli někdo
chce, aby byl Corwin ze hry, tak by ho skutečně uvrhl na nějaké veli­
ce temné místo. „Setkal jsi se někdy s mým otcem?“ zeptal jsem se.
- 46 -
„Ne,“ odpověděl Suhuy. „Vím, že na konci války krátce navští­
vil Dvory. Ale nikdy jsem neměl to potěšení.“
„A nevíš nic o tom, co tu dělal?“
„Myslím, že se sešli, on, Random a ostatní Ambeřané, se
Swayvillem a jeho poradci při přípravě mírové smlouvy. A pak, jak
jsem zaslechl, se vydal svou vlastní cestou a nikdy se mi nedoneslo,
kam ho zavedla.“
„To samé znám i z Amberu,“ řekl jsem. „Zvláštní… Na samém
konci rozhodující bitvy zabil jednoho šlechtice — lorda Borela. Je
možné, že by ho mohli pronásledovat jeho příbuzní?“
Zacvakal dvakrát tesáky a pak ohrnul rty. „Rod Hendraků…“
uvažoval. „Myslím, že ne. I tvoje matka byla Hendrak…“
„To vím,“ já na to. „Ale neměl jsem zatím s nimi nic do činění.
Až na pár neshod s Helgramy…“
„Rod Hendraků je velice militantní,“ poznamenal. „Válečná
sláva. Vojenská čest, však víš. Nedokážu si představit, že by chovali i
v míru zášť pro něco, co se stalo za války.“
Vzpomněl jsem si na otcovo vyprávění a řekl: „Dokonce i kdy­
by pokládali to zabití za ničemnost?“
„Nevím,“ řekl na to. „Je těžké hádat postoje při konkrétních
událostech.“
„Kdo je teď vůdcem rodu Hendraků?“
„Kněžna Belissa Minobee.“
„A kníže, její manžel — Larsus… Co je s ním?“
„Zemřel za Vzoropádu. Myslím, že ho zabil princ Julian z
Amberu.“
„A Borel byl jejich syn?“
„Ano.“
„Ale. Tak oba dva. To jsem nevěděl.“
„Borel měl dva bratry, nevlastního bratra a sestru, spoustu strý­
ců, tet a bratranců. Ano, je to rozvětvený rod. A ženy Hendraků jsou
stejně statečné jako muži.“
„Ano, ovšem. Znám písně jako ‚Nikdy si neber hendračí děv­
če‘. Nedalo by se nějak zjistit, jestli neměl Corwin, když tu byl, co
dělat s Hendraky?“
„Mohl bych se trochu poptat, i když je to už dávno. Vzpomínky
se ztrácejí, stopa vychládá. Nebude to snadné.“ Potřásl hlavou.
„Kolik ještě zbývá do blankytu?“ zeptal jsem se.
- 47 -
„Přijde každou chvíli,“ řekl.
„Raději se už vydám do Mandorway. Slíbil jsem bratrovi, že
spolu posnídáme.“
„Uvidíme se později,“ řekl. „Když ne dříve, tak na pohřbu.“
„Jistě,“ řekl jsem. „Tak to se půjdu ještě umýt a převléct.“
Vydal jsem se zpátky do svého pokoje, tam si vyvolal vanu s
vodou, mýdlo, kartáček na zuby, břitvu, dále šedé kalhoty, černé boty
a pás, purpurovou košili a rukavice, uhlový plášť, nový meč a dýku.
Jakmile jsem se učinil společensky použitelným, následoval přechod
přes velkou paseku do přijímacího pokoje. Odtud jsem vyšel na
vnější cestu. Pak čtvrt míle po horské pěšině ústící náhle do propasti;
zbavil jsem se tíže a překonal ji. Nato jsem zahnul doprava na
Mandorway, přešel asi sto metrů modré pláže se dvěma slunci. Pak
doprava známou kamennou chodbou, kousek okolo bublajícího
lávového pole a skrz černou, obsidiánovou zeď, která mě zavedla do
krásné jeskyně přes můstek a skrz roh hrobky, pár kroků podél
Okraje a do přijímací místnosti Mandorova příbytku.
Po mé levici byla zeď tvořená pomalým plamenem; po pravici
ústila do místnosti nevratná cesta, nabízející pohled na nějaký příkop
na mořském dně, kde se pohybovali zářící tvorové a požírali jeden
druhého.
Mandor seděl přímo přede mnou u knihovny ve své lidské
podobě, oblečen v černé a bílé, nohy na černém otomanu a v ruce vý­
tisk Chvály od Roberta Hasse, který jsem mu daroval. … S úsměvem
vzhlédl.
„Ohaři smrti mě děsí,“ zadeklamoval. „Nádherný verš. Jak se
máš v tomhle cyklu?“
„Konečně odpočatě,“ řekl jsem. „A co ty?“
Odložil knihu na malý beznohý stolek, jenž se vedle něj jen tak
vznášel, a vstal. Fakt, že ji četl očividně proto, že mě očekával, tomu­
to gestu neubral na sympatii. Vždycky byl takový. „Celkem dobře,
díky,“ odpověděl. „Tak pojď, ať tě nakrmím.“
Vzal mě za paži a vedl k plamenné zdi. Jak jsme se přiblížili,
tak uhasla a naše kroky vedly momentální temnotou, nahrazenou
téměř okamžitě úzkou pěšinou. Sluneční svit zakrýval propletenec
větví nad hlavami, po obou stranách zářily fialové květy. Pěšina nás
dovedla ke kamennému nádvoří, ukončenému zelenobílou terasou.
Vystoupili jsme tam po několika schodech a nalezli bohatě prostřený
- 48 -
stůl, vychlazené džbánky se šťávou a košíky teplých rohlíků. Pobídl
mě a já se posadil. Na jeho pokyn se přede mnou objevila konvice
kávy.
„Vidím, že si pamatuješ moje oblíbená jídla na stínové Zemi,“
řekl jsem. „Děkuji ti.“
Lehce se pousmál, přikývl a posadil se naproti mně. Ze stromů
zazníval zpěv ptáků, které jsem nedokázal identifikovat. Vítr roze­
chvíval listy.
„Co vůbec teď děláš?“ zeptal jsem se ho, usrkl kávu ze šálku a
ulomil rohlík.
„Hlavně pozoruju scénu,“ odpověděl.
„Politickou scénu?“
„Jako vždycky. I když mě zkušenost z Amberu naučila pova­
žovat ji za část ještě většího obrazu.“
Přisvědčil jsem.
„A tvoje výzkumy s Fionou?“
„Ty taky,“ odpověděl. „Šetřím si je na zlé časy.“
„To jsem si všiml.“
„Skoro to vypadá, jako kdyby konflikt Vzoru a Logru sám sebe
manifestoval v pozemských událostech stejně jako v kosmickém mě­
řítku.“
„Taky to tak cítím. Ale já jsem předpojatý. Příliš brzy jsem se
nechal zatáhnout do té kosmické části a bez konečného účtu. Dřív
jsem se potloukal sem a tam a manipuloval, čím jsem jen mohl — až
do chvíle, kdy se všechny mé záležitosti začaly jevit jako část většího
celku. Ani trochu se mi tato situace nelíbí, a kdybych se nějak mohl
vrátit, tak bych to udělal.“
„Hmm,“ řekl. „A co když byl celý tvůj život jen jedinou
manipulací?“
„Cítil bych se dost bídně,“ řekl jsem. „Myslím, že bych ho žil
stejně, možná jen intenzivněji.“
Pokynul a přede mnou se objevila báječná omeleta o chvíli
později následovaná přílohou smažených hranolků, smíchaných s ně­
čím, co se ukázalo být zelenými papričkami a cibulkou.
„To všechno je jen hypotetické,“ řekl jsem a ochutnal, „nebo
snad ne?“
Následovala dlouhá odmlka, jak zpracovával své první sousto,
pak pronesl: „Myslím, že ne.“
- 49 -
„Mám za to, že Síly jsou už delší dobu čím dál zmatenější a
zběsilejší,“ pokračoval, „a směřují k poslednímu střetnutí.“
„Co tě opravňuje k takovému závěru?“
„Začalo to opatrným zvažováním možností,“ řekl. „Pak to
pokračovalo formulací a testováním hypotéz.“
„Ušetři mě přednášky o využívání vědeckých metod v teologii
a politice,“ utrousil jsem.
„Sám ses ptal.“
„To je pravda. Tak pokračuj.“
„Tobě se nezdá trochu divné, že Swayvill zemřel zrovna v
době, kdy současně začíná nazrávat tolik věcí, které předtím takovou
dobu ležely ladem?“
„Někdy umřít musel,“ namítl jsem, „a všechny ty předchozí
stresy zřejmě vykonaly své.“
„Výhodná konstelace,“ řekl Mandor. „Strategický tah. Vý­
hodná konstelace.“
„K čemu?“
„Pochopitelně k tomu dosadit tě na trůn Chaosu,“ odpověděl.
- 50 -
Kapitola čtvrtá
Někdy uslyšíte něco nepravděpodobného a nic se nestane. Jin­
dy uslyšíte něco nepravděpodobného a vyvolá to ve vás odezvu.
Dostavil se okamžitý pocit něčeho, co jsem již věděl celou tu dobu a
jen jsem se neobtěžoval si to uvědomit a prozkoumat to. Správně
jsem se měl Mandorovu tvrzení vysmát a pak zamumlat něco jako:
„Nesmysl!“ Avšak zachvátil mne náhle podivný pocit — ať už měl
pravdu, nebo ne, — jako by tu bylo třeba něčeho víc než jen od­
mítnuti, že by tu skutečně mohl existovat nějaký obecný plán tlačící
mne ke kruhu moci u Dvorů.
Dal jsem si dlouhý, pomalý lok kávy a pak řekl: „Skutečně?“
Cítil jsem, jak se usmívám, když mi hleděl do očí a zkoumal
mou tvář.
„Jsi vědomou součástí toho úsilí?“
Opět jsem pozvedl šálek a chtěl říci: „Ne, ovšemže ne. To je
poprvé, co o tom slyším.“ Pak jsem si ale vzpomněl na otcovo vy­
právění, jak oklamal tetu Floru tak, že mu poskytla životně důležité
informace, které mu předtím vzala amnézie. Nebyla to jeho
mazanost, se kterou to provedl, co mne na tom nejvíce zaujalo, ale
daleko více fakt, že nedůvěra k příbuzným přesáhla jeho vědomí, že
se fixovala jako čistě existenciální reflex. Jelikož jsem nezažil tolik
rodinné rivality jako Corwin, neměl podobný instinkt u mne takovou
intenzitu. A Mandor a já jsme vždy spolu vycházeli zvlášť dobře, i
když byl o pár staletí starší a v mnoha ohledech naprosto jiný. Ale
náhle, když jsme hovořili o tak svrchovaně důležitých záležitostech,
mi slabý hlásek, o kterém Corwin hovořil jako o svém horším, i když
moudřejším já, našeptal: „Proč ne? Měl bys trochu trénovat, hochu.“
A tak po odložení šálku jsem se rozhodl to zkusit, jen abych si na pár
minut vyzkoušel, jaké to je.
„Nevím, jestli oba mluvíme o tomtéž,“ řekl jsem. „Pověz mi
něco o střední hře — nebo možná dokonce o zahájení — toho, co teď
už pokládáš za koncovku.“
„Jak Vzor tak i Logrus jsou schopny vnímání,“ začal. „Oba dva
pro to máme důkazy. Ať už jsou manifestacemi Jednorožce, nebo
Hada, nebo něčeho jiného, to na věci nic nemění. Tak jako tak mluví­
- 51 -
me o dvou člověka přesahujících inteligencích, jež mají k dispozici
neuvěřitelné síly. Kdo z nich byl prvotní, je jen jedna z neplodných
teologických otázek. Potřebujeme se soustředit pouze na současnou
situaci, jak se nás dotýká.“
Přikývl jsem. „To je moudré.“
„Síly, které zosobňují, byly po celé věky sice soupeřící ale vy­
rovnané,“ pokračoval, „a tak se udržoval určitý druh rovnováhy. Sice
neustále dosahovaly jednotlivých malých vítězství jeden nad
druhým, každý se pokoušel zvětšit svůj okruh působnosti na úkor
druhého. Výsledek je nerozhodný. Oberon i Swayvill byli po
dlouhou dobu jejich představiteli, zatímco Dworkin a Suhuy jejich
prostředníky se Silami samými.“
„Tak?“ řekl jsem, zatímco upil šťávy.
„Myslím, že se Dworkin dostal do styku se Vzorem až
později,“ navázal, „a tak se stal objektem manipulace. Nicméně byl
příliš zralý, než aby si to neuvědomil a nečelil tomu.
Což vyústilo v jeho šílenství se zpětně ničivým účinkem na
sám Vzor, neboť byli příliš úzce propojeni. Tím donutil Vzor, aby ho
nechal být a neriskoval další traumata. Avšak přesto došlo k jeho po­
škození a Logrus získal malou výhodu. To mu umožnilo působit v
říši Řádu, když začal princ Brand se svými pokusy o zvětšení svých
osobních schopností. Domnívám se, že se otevřel kontrole a stal se
nechtěným představitelem Logru.“
„To je až příliš dohadů,“ řekl jsem.
„Uvědom si,“ odpověděl, „že jeho činy jasně odpovídají činům
šílence. Dávají mnohem víc smysl jako projev něčeho, co chce zničit
veškerý řád a navrátit vesmír chaosu.“
„Pokračuj,“ řekl jsem.
„V určitém okamžiku Vzor objevil — nebo to možná dokázal
vždy — schopnost tvořit ‚duchy‘, krátce žijící nápodoby těch, kdo
jím prošli. Fascinující věc. Velice mě zajímalo dozvědět se o tom
něco blíže. Jako projev obecného mechanismu to podporuje mou tezi
o přímých akcích Vzoru a možná i Logru při ovlivňování fyzikálních
jevů. A jestli figurovaly i při ustavení tvého otce jakožto šampióna
Vzoru proti Brandovi? To kdybych věděl.“
„Tomu nerozumím,“ řekl jsem. „Jeho ustavení, říkáš?“
„Měl jsem dojem, že byl skutečně zvolen Vzorem za nového
krále Amberu, snadno nastolitelného a toužícího po tomtéž. Jeho ná­
- 52 -
hlé uzdravení na klinice ve stínové Zemi bylo překvapující a zvláště
pak všechny okolnosti, které ho provázely a přivedly sem. Dokonce i
s rozdílným během času se zdálo být možné, že se Brand může vy­
skytovat na dvou místech současně — být uvězněný a zároveň střílet
puškou. Pochopitelně Brand už není k dispozici, aby nám to ob­
jasnil.“
„Zase další domněnky,“ řekl jsem dojídaje omeletu. „Ale
nejsou nezajímavé. Pokračuj, prosím.“
„Avšak tvůj otec měl s trůnem své vlastní plány. Stále ještě byl
amberským šampiónem. Amber vyhrál válku. Vzor byl opraven.
Rovnováha byla obnovena. Kromě něho připadal v úvahu jako mo­
narcha Random — dobrý udržovatel statu quo — , ale ta volba byla
provedena Jednorožcem a ne Ambeřany, sledujícími nějaké vlastní
verze pravidel následnictví.“
„Nenapadlo mě o tom uvažovat takhle,“ řekl jsem.
„Ale tvůj otec — věřím, že nechtěně — se s trůnem nespokojil.
V obavách, že Vzor nebyl opraven, vytvořil nový. Jenže on opraven
byl. Takže najednou vznikly místo jednoho artefaktu Řádu artefakty
dva. No a jako samostatné individuality pravděpodobně neumocnily
sílu Vzoru jako takového, ale Řád jako takový a oslabily projevy
Logru. Tak tvůj otec správně obnovil rovnováhu, pak se však pokusil
ji narušit — a to opačným směrem.“
„To je tvůj závěr na základě výzkumů, které jste ty a Fiona
udělali s novým Vzorem?“
Zvolna přikývl a upil šťávy.
„Proto je v současnosti jako vedlejší efekt více bouří ve stínech
než kdykoli předtím.“
„Ano, současnost,“ řekl jsem a upíjel další kávu. „Všichni si
uvědomují, že je stále rušnější.“
„Přirozeně. Tvoje vyprávění o dívce Coral, její přání, aby ji
Vzor poslal na vhodné místo, to je důležitý bod. Co okamžitě udělal?
Přemístil ji do stínového Vzoru a zhasl všechna světla. Pak tě vyslal
zachránit ji a při tom si opravil tuto svoji stínovou verzi. Jak byl
opraven, tak to už nebyl stínový Vzor, ale jiná verze sebe sama, kte­
rou pak byl schopen absorbovat. Pravděpodobně přitom absorboval i
celý příslušný Stín a připojil ho zřejmě ke svým vlastním silám. Jeho
výhoda proti Logru se ještě zvýšila. Logrus potom potřeboval nějaký
velký zisk, aby opět vyrovnal rovnováhu: Takže riskoval výpad do
- 53 -
sféry Vzoru při zoufalém pokusu získat Oko Chaosu. To však skonči­
lo v mrtvém bodě díky intervenci té bizarní bytosti, kterou nazýváš
Cyklický fantom. Takže rovnováha zůstává nakloněna ve prospěch
Vzoru a to je nepřirozený stav.“
„Pro Logrus.“
„Řekl bych, že pro všechny. Dokud nebudou věci napraveny v
obou říších, tak budou Síly ve sporu a Stín ve zmatku a neřádu.“
„Takže musí být něco uděláno ve prospěch Logru?“
„To přece víš už dávno.“
„Asi máš pravdu.“
„Vždyť přece s tebou komunikoval přímo, ne?“
Vzpomněl jsem si na noc v kapli na místě mezi Stíny, kdy jsem
byl postaven před volbu Had nebo Jednorožec, Logrus nebo Vzor.
Jenže já odmítl takto vnucenou situaci a nezvolil ani jednoho.
„Ano, máš pravdu,“ odpověděl jsem.
„Chtěl tě za svého šampióna, že?“
„Asi ano,“ řekl jsem.
„A co…?“
„…A jsme tady,“ odpověděl jsem.
„Naznačuje to něco, co by mohlo podpořit mou domněnku?“
Napadlo mě ono putování Mezistínem, kdy jsem spojoval
ohrožení s duchy — Vzoru, Logru nebo obou.
„Asi ano,“ opakoval jsem.
Ale nakonec to byl Vzor, kterému jsem na konci cesty poslou­
žil, i když nevědomky.
„A jsi připraven pro dobro Dvorů se s ním spojit?“
„Jsem připraven hledat řešení celé téhle záležitosti pro dobro a
klid všech.“
Usmál se.
„To je omezení, nebo souhlas?“
„To je konstatování přístupu,“ řekl jsem.
„Jestli Logrus zvolil tebe, má jistě své důvody.“
„To si troufám říct.“
„Je skoro nepochybné, že mít tě na trůnu, by nesmírně posílilo
rod Sawallů.“
„Už mě to napadlo dříve a teď jsi to řekl i ty.“
- 54 -
„Pro někoho s tvými předpoklady bude pochopitelně nutné se
rozhodnout, komu budeš nakonec loajální — jestli Amberu, nebo
Dvorům.“
„Předpokládáš další válku?“
„Ne, pochopitelně že ne. Ale cokoliv udělám v zájmu posílení
Logru, to podníti Vzor a vyprovokuje nějakou odpověď Amberu.
Stěží to bude podnětem k válce, ale k nějaké odvetě jistě.“
„Mohl bys být konkrétnější?“
„Teď mluvím jen obecně, abych ti dal příležitost vyznat se v
sobě.“
Přikývl jsem.
„Pokud tedy mluvíme pouze obecně, tak jen mohu opakovat
své stanovisko: Jsem připraven hledat řešení.“
„Dobrá,“ řekl. „V tom si navzájem rozumíme. V případě, že
bys usedl na trůn, tak chceš to samé, co my.“
„My?“ přerušil jsem ho.
„Rod Sawallů, pochopitelně. — Ale nechceš, aby ti kdokoli
cokoli diktoval.“
„Hezky řečeno,“ odpověděl jsem. „Ale pochopitelně mluvíme
jen hypoteticky, je tu několik jiných se silnějšími nároky.“
„Tak proč tolik zvažování všech těch souvislostí?“
„Nicméně, kdyby tě rod Sawallů dokázal prosadit na trůn, slí­
bíš, že na nás nezapomeneš?“
„Bratře,“ řekl jsem, „ve všech důležitých záležitostech jsi rod
ty. Jestli ti jde o nějakou úmluvu ještě předtím, než vypadnou Tmer a
Tubble, tak na to zapomeň. Zase tolik na trůnu sedět netoužím.“
„Tvoje tužby teď nejsou to nejdůležitější,“ řekl. „Není důvod k
přecitlivělosti, když uvážíme, že jsme s Jesby už dlouho na kordy a
že Chanicutové vždycky dělali jen problémy.“
„Přecitlivělost s tím nemá co dělat,“ já na to. „Nikdy jsem ne­
řekl, že chci trůn. A mezi námi si myslím, že jak Tmer, tak Tubble by
pravděpodobně byli mnohem lepší.“
„Oni ale nejsou zvoleni Logrem.“
„No a jestli já ano, tak bych to měl dokázat bez jakékoli pomo­
ci.“
„Bratře, je velká propast mezi jeho světem principů a naším
světem masa, kamene a oceli.“
- 55 -
„A co když mám už svůj vlastní plán a ten se s tvým nesho­
duje?“
„A jaký je tedy?“
„Mluvíme přece hypoteticky, nezapomněl jsi?“
„Merline, začínáš být zatvrzelý. Máš přece jisté povinnosti k
rodu, stejně jako ke Dvorům a k Logru.“
„Mohu mít povinnosti i sám k sobě, Mandore, a já je mám —
zatím.“
„Jestli máš plán, jak věci napravit, a jestli je dobrý, tak ti ho
pomůžeme uskutečnit. Co chceš tedy dělat?“
„Teď zrovna pomoc nepotřebuji,“ řekl jsem, „ale budu si to pa­
matovat.“
„A co právě teď potřebuješ?“
„Informaci,“ řekl jsem.
„Tak se ptej. Leccos vím.“
„Dobrá. Co bys mi mohl říct o matčině příbuzenstvu, o rodu
Hendraků?“
Našpulil rty.
„Jsou profesionálně posedlí válčením,“ řekl. „Víš přece že jsou
pořád pryč, bojují ve válkách někde ve stínech. Zbožňují to. Belissa
Minobee stojí od smrti generála Larsa v čele. Hm.“ Odmlčel se. Pak:
„Ptáš se kvůli jejich dost zvláštní fixaci na Amber?“
„Na Amber?“ řekl jsem. „Jak to myslíš?“
„Vzpomněl jsem si na jednu zdvořilostní návštěvu u rodu
Hendraků,“ řekl, „vešel jsem tam do malého pokojíku, co vypadal
jako kaple. V jednom výklenku ve zdi tam visel portrét generála
Benedikta v plné zbroji. Pod ním jako oltář police, na ní několik
zbraní a spousta rozsvícených svíček. Mimochodem tam byl i obraz
tvé matky.“
„Vážně?“ řekl jsem. „Divil bych se, kdyby to Benedikt věděl.
Dara kdysi prozradila mému otci, že pochází z Benediktovy linie.
Později zjistil, že je to nestydatá lež… Myslíš, že by takoví lidé
mohli chovat k mému otci nenávist?“
„A proč?“
„Corwin zabil během Vzoropádové bitvy Borela z Hendraků.“
„Tyhle věci berou filozoficky.“
„Podle jeho vyprávění to asi nebyl moc košer souboj — i když
tam asi nebyli žádní svědci.“
- 56 -
„Tak nech kostlivce pěkně ve skříni.“
„Nemám nejmenší zájem je vytahovat na světlo boží. Ale rád
bych věděl, jestli se nějak nedoslechli podrobnosti, které by vrhly
stín na čest jeho památky. Myslíš, že by mohli mít prsty v otcově
zmizení?“
„Vážně nevím,“ odpověděl, „jak by se to shodovalo s jejich zá­
sadami. Myslím, že by ses jich mohl zeptat.“
„Jen tak přijít a říct: Hele, nejste náhodou zodpovědný za to, co
se stalo mýmu tátovi?“
„Existují mnohem jemnější způsoby, jak zjistit něčí postoj,“
odpověděl. „Pokud si vzpomínám, pár lekcí jsi v mládí o tom
dostal.“
„Ale já ty lidi ani neznám. Chci říct, že jsem mohl jednu ze
sester potkat na nějakém plese, když tak o tom přemýšlím — a vzpo­
mínám si, že jsem párkrát zahlédl z dálky Larsa se ženou — ale to je
všechno.“
„Hendrakové budou mít svého zástupce na pohřbu,“ řekl.
„Kdybych tě představil, možná bys s trochou šarmu mohl získat
zdvořilostní pozvání.“
„Vida, to by mohlo vyjít,“ přitakal jsem. „Zřejmě je to jediná
schůdná cesta. Ano, udělej to, prosím tě.“
„Tak dobře.“
Gestem uklidil stůl a prostřel ho něčím jiným. Tentokrát se
před námi objevily papírově tenké palačinky s rozličnými náplněmi,
topinky a čerstvé, různě okořeněné pečivo. Chvíli jsme jedli beze
slova, kochajíce se pohodou, ptačím zpěvem a větříkem.
„Tak bych si někdy přál podívat se do Amberu za šťastnějších
okolnosti,“ řekl po chvíli.
„Jsem si jist, že se to dá zařídit,“ odpověděl jsem. „Rád bych tě
tam trochu provedl. Znám skvělou hospůdku v Mrtvé aleji.“
„Snad ne u Krvavého Eddieho?“
„Jo, tuhle, i když se její jméno pravidelně mění.“
„Slyšel jsem o ní a už dlouho ji chci navštívit.“
„Tak tam jednoho dne vyrazíme.“
„Skvělé.“
Tleskl rukama a objevily se mísy s ovocem. Dolil jsem si kávu
a do misky se šlehačkou hodil kadotský fík.
„Budu obědvat u matky,“ poznamenal jsem.
- 57 -
„Ano, zaslechl jsem to.“
„Vídal jsi ji často? Jaká byla?“
„Jak sama říká, vysoce exkluzivní,“ odpověděl.
„Myslím, že má něco za lubem?“
„Dost možná,“ řekl. „Nevzpomínám si, kdy by neměla.“
„A nemáš představu, oč by mohlo jít?“
„Proč bych měl hádat, když ti to zřejmě sama řekne?“
„Opravdu si myslíš, že řekne?“
„Máš před všemi ostatními výhodu — jsi její syn.“
„A ze stejného důvodu i nevýhodu.“
„Nicméně daleko spíš poví něco tobě než komukoli jinému.“
„Možná kromě Jurta.“
„Proč to říkáš?“
„Vždycky ho měla radši.“
„Zábavné, slyšel jsem ho říkat to samé o tobě.“
„Vidíš se s ním často?“
„Často? Ne.“
„A kdy naposled?“
„Tak před dvěma oběhy.“
„Kde je teď?“
„Tady, u Dvorů.“
„V Sawallu?“ V duchu jsem viděl, jak k nám přisedá ke stolu.
Nic podobného jsem si nedokázal představit ani později u Dary.
„Myslím, že je na některém z venkovských sídel. Je velice ne­
mluvný, co se týká jeho příchodů a odchodů a toho, kde se zdržuje.“
Věděl jsem asi o osmi venkovských sídlech Sawallu, bylo by
obtížné ho stíhat, protože z každého z nich mohl lehce uniknout do
Stínu. A ani jsem po tom zrovna nyní netoužil.
„Co ho přivedlo domů?“ zeptal jsem se.
„To, co tebe; pohřeb,“ řekl, „a všechno to okolo něj.“
Všechno okolo něj, pochopitelně! Jestli tu bude nějaké
konkrétní spiknutí s cílem dosadit mě na trůn, tak nikdy nesmím za­
pomenout — ať už budu chtít, nebo ne, ať už uspěji, nebo ne — Jurt
mi bude vždy v patách.
„Měl bych ho zabít,“ řekl jsem. „Nechci to udělat. Ale nezbývá
mi nic jiného. Dříve nebo později nás vmanévruje do situace, v níž se
rozhodne kdo s koho.“
„Proč mi to říkáš?“
- 58 -
„Abys věděl, jaký mám na to názor, a abys použil veškerý vliv,
který máš, a přesvědčil ho, aby si našel jiného koníčka.“
Zavrtěl hlavou.
„Jurt je již dlouho mimo můj vliv,“ řekl. „Dara je snad jediná,
na koho ještě dá — i když si myslím, že se pořád ještě bojí Suhuye.
Měl by sis s ní o tom brzy promluvit.“
„To je jedna z věcí, o které s ní žádný z nás mluvit nemůže —
o tom druhém.“
„Proč ne?“
„Prostě je to tak. Nikdy to nepochopí.“
„Jsem si jist, že nechce, aby se její synové navzájem zabíjeli.“
„Ovšemže ne, ale nevím, jak jí to vysvětlit.“
„Měl by ses pokusit nějaký způsob najít. Mezitím bych být te­
bou přemýšlel, jak se s ním neocitnout o samotě, kdyby se vaše cesty
zkřížily. Kdybych byl na tvém místě a byli tam svědci, tak bych si
dal pozor, aby první rána nebyla moje.“
„Dobrý nápad, Mandore,“ řekl jsem.
Seděli jsme chvíli mlčky. Pak řekl: „Přemýšlej o mé nabídce.“
„Pokud jí budu rozumět,“ odpověděl jsem.
Ušklíbl se.
„Jestli se chceš na něco zeptat…“
„Ne. Budu přemýšlet.“
Vstal. Také jsem se zvedl. Pohybem vyprázdnil stůl. Pak se
otočil a já ho následoval ven z besídky a přes dvorek po cestě.
Po procházce jsme se objevili ve studovně u přijímacího
pokoje. Když jsme se loučili, stiskl mi rameno.
„Uvidím tě tedy na pohřbu,“ poznamenal.
„Ano,“ řekl jsem. „Díky za snídani.“
„Mimochodem, jak dobře se znáš s tou paní, s Coral?“ zeptal
se.
„No, velice dobře,“ řekl jsem. „Ona je — skvělá. Proč?“
„Jen tak. Když jsem byl u jejího neštěstí, tak mě velice zaujala
a rád bych věděl, co pro tebe znamená.“
„Dost na to, aby mi to vadilo,“ řekl jsem.
„To vidím. No tak ji alespoň ode mne pozdravuj, jestli s ní bu­
deš mluvit.“
„Díky, vyřídím.“
„Uvidíme se později.“
- 59 -
„Ano.“
Vykročil jsem na cestu a nijak nespěchal. Ještě zbývala spousta
času, než budu muset do sídla Sawallů.
Když jsem došel ke stromu ve tvaru šibenice, zastavila mě náh­
lá vzpomínka. Otočil jsem se doleva a vydal se po pěšině vedoucí
vzhůru a ztrácející se mezi temnými skalami. Poblíž vrcholku jsem
vešel přímo do mechem pokrytého balvanu a vyšel na písčitém
svahu, skrápěném mírným deštěm. Rozběhl jsem se přes pole až ke
kouzelnému kruhu okolo prastarého stromu. Vstoupil jsem do jeho
nitra, vymyslel popěvek se svým jménem v rýmu a propadl se do ze­
mě. Když byl pád u konce a chvilková temnota pominula, zjistil
jsem, že stojím u vlhké kamenné zdi a hledím dolů přes panoráma
náhrobků a pomníků. Obloha byla neproniknutelně zatažená a clou­
mal mnou mrazivý vítr. Buď se smrákalo, nebo rozednívalo, určit
jsem to nedokázal. Místo vypadalo přesně tak, jak jsem si ho pama­
toval — rozpadávající se mauzolea obrůstající břečťanem, drolící se
hradby, klikatící se cesty mezi vysokými; temnými stromy. Scházel
jsem dolů známými pěšinami.
Když jsem byl ještě dítě, tak tenhle svět býval po jistou dobu
mým oblíbeným místem. Téměř denně jsem se tu scházel s malou
dívkou ze Stínu, jmenovala se Rhanda. Klopýtaje přes hromady kostí
a drásán neduživými keři dorazil jsem konečně k polorozpadlému
mauzoleu, místu našich her. Rozevřel jsem visící bránu a vešel
dovnitř.
Žádná změna — zjistil jsem, že se pochechtávám. Rozbité
sklenice a talíře i zašlé nádobí byly pořád stejně naházeny v koutě,
pokryté prachem a flekaté prosakující vlhkostí. Oprášil jsem katafa­
lk, který nám sloužil místo stolu, a posadil se na něj. Jednoho dne
sem Rhanda prostě přestala chodit a po nějaké době také já. Často
jsem si říkal, jaká z ní asi vyrostla žena. Napadlo mě, že jsem jí ne­
chal vzkaz v naší skrýši, pod uvolněnou dlaždicí. Zajímalo mě, jestli
ho vůbec našla.
Zvedl jsem kámen. Moje špinavá obálka tam stále ležela neroz­
pečetěná. Vyndal jsem, oklepal a rozpečetil ten složený list.
Otevřel jsem ho a četl svůj vybledlý dětský škrabopis: Co se
stalo, Rhando? Čekal jsem tě, ale nepřišla jsi. Pod tím, mnohem jem­
nější rukou, bylo připsáno: Už nebudu moct nikdy přijít, protože lidi
říkají, že jsi démon nebo upír. Je mi to líto, protože jsi ten nejhezčí
- 60 -
démon nebo upír, co znám. Tak tohle mě nikdy nenapadlo. Je to s po­
divem, jak může být člověk špatně pochopen.
Nějakou dobu jsem tam seděl a vzpomínal na dětství. Tady
jsem naučil Rhandu hrát si na ples kostlivců. Luskl jsem prsty a naše
stará očarovaná hromádka u protější zdi zachřestila jako prohra­
bávané listí. Moje dětské zaříkadlo stále ještě působilo: kosti se po­
hnuly vpřed, složily do dvou lidských koster a začaly svůj pomalý,
neohrabaný tanec.
Kroužily jedna kolem druhé, jen stěží si udržujíce svůj tvar od­
padávaly z nich kousky a vláčely za sebou pavučiny; ty poztrácené
— a nepodstatné — začaly poskakovat kolem nich. Když se dotkly,
vydávaly jemné chrastivé zvuky. Zrychlil jsem jejich pohyb.
Do dveří padl stín a uslyšel jsem smích.
„Ať mě vezme hrom! Tobě stačí k životu jen hrobka. Tak
takhle se teda tráví čas v Chaosu?“
„Luku!“ zvolal jsem, když vkročil dovnitř; kostry se zhroutily,
jak jsem od nich odvrátil pozornost, do malých šedých a ježatých
hromádek. „Kde se tu bereš?“
„Dalo by se říct, že prodávám hřbitovní pozemky,“ vysvětlil.
„Nemáš zájem?“
Měl na sobě červenou košili a hnědé khaki kalhoty zastrčené
do hnědých bot. Přes ramena mu splýval žlutohnědý plášť. Šklebil
se.
„Proč nesedíš na trůnu a nevládneš?“
Úsměv zmizel a na okamžik ho vystřídal výraz rozpaků, ale
hned se vrátil.
„No, potřeboval jsem trochu pauzu. A co ty? Brzo už bude po­
hřeb, že jo?“
Přisvědčil jsem.
„Později,“ já na to. „Taky jsem chtěl trochu pauzu. Ale jak jsi
se sem dostal?“
„Přímo za nosem,“ řekl. „Potřeboval jsem si s někým rozumně
promluvit.“
„Teď vážně. Nikdo nevěděl, že budu tady. Nevěděl jsem to do
poslední chvíle ani já sám. Já —“ Prošacoval jsem kapsy.
„Nepropašoval jsi mi sem nějaký z těch modrých kamenů, že
ne?“
- 61 -
„Ne, nic tak primitivního,“ odpověděl. „Myslím, že mám pro
tebe jistou zprávu.“
Vstal jsem, přešel k němu a zkoumal jeho tvář. „Jsi v pořádku,
Luku?“
„Jasně. Jsem oukej jako vždycky.“
„Vždyť je to ale nesmyslný risk, vydat se do takové blízkosti
Dvorů. Zvlášť když jsi tu nikdy předtím nebyl. Jak se ti to vůbec po­
vedlo?“
„Víš, Dvory i já máme dlouhou historii, brachu. Dalo by se
říct, že je mám v — krvi.“
Vyšel ze dveří a já za ním. Téměř automaticky jsme se začali
procházet.
„Nechápu, o čem to mluvíš,“ namítl jsem.
„Dobrá, no tak, otec tu strávil nějaký čas, kdysi v dobách in­
trik,“ řekl. „A potkal tady mou matku.“
„To jsem nevěděl.“
„Nikdy to nevyšlo najevo. O rodině jsme zásadně nemluvili,
vzpomínáš si?“
„Ano,“ řekl jsem, „a nikdo, koho jsem se ptal, nevěděl, odkud
pochází Jasra. Ale od Dvorů… Je daleko od domova.“
„Ve skutečnosti ji naverbovali z blízkého Stínu,“ vysvětloval,
„asi jako je tenhle.“
„Naverbovali?“
„Ano, pracovala po mnoho let jako služebná — myslím, že
byla docela mladinká, když nastoupila — v rodu Helgramů.“
„Helgramů? To je rod mé matky!“
„Správně. Byla společnicí paní Dary. Tam se také naučila Umě­
ní.“
„Jasra se naučila kouzlům od mé matky? A v Helgramu potkala
Branda? To by napovídalo, že Helgramové mají nějaké spojení s
Brandovým spiknutím, s Černou cestou, s válkou —“
„ — a s tím, že si paní Dara vyhlédla tvého otce? Myslím, že
ano.“
„Protože chtěla být zasvěcenkyní Vzoru, stejně jako…“
„Možná,“ řekl. „Nebyl jsem u toho.“
Sestupovali jsme štěrkovou cestou táhnoucí se k velké skupin­
ce hustého křoví, prošli kamenným lesem a přešli most přes pomalý
- 62 -
černý potok, odrážející nejvyšší větve a jednobarevnou oblohu. V ob­
časných poryvech větru ševelilo pár zbloudilých listů.
„Jak to, že jsi se o tom nikdy předtím nezmínil?“ zeptal jsem
se.
„Chtěl jsem, ale nebylo to nijak urgentní,“ řekl, „kdežto
spousta jiných věcí byla.“
„To je pravda,“ já na to. „Vždycky, když se naše cesty zkříží,
tak se události dají do pohybu. Ale teď — Chceš snad říct, že je ur­
gentní, abych se dozvěděl právě nyní zrovna tohle?“
„No, ne tak docela.“ Zastavil se. Usedl a opřel se o náhrobek.
Jeho ruka jej uchopila, až mu klouby zbělely. Kámen se pod jeho
prsty rozdrtil na prach a jako sníh se snesl k zemi. „Ne tak docela,“
opakoval. „Tohle byl můj nápad, prostě jsem jen chtěl, abys to věděl.
Možná ti to někdy pomůže, možná ne. Takové už jsou informace.
Nikdy nevíš.“ Se skřípavým praskotem se náhle odlomil vršek obláz­
ku. Luke si toho ani nepovšiml a jeho ruka pokračovala v drcení. Z
kamene, který svíral, se drolily menší kousky.
„Takže jsi celou tu cestu podnikl, abys mi řekl tohle?“
„Ne,“ odpověděl, když jsme se obrátili a vydali se zpět odkud
jsme přišli. „Byl jsem vyslán, abych ti řekl něco jiného, a bylo zatra­
ceně těžké to hned nevybalit. Ale myslel jsem, že když ti nejdřív
řeknu tohle, tak by mě neměl nechat na holičkách a měl by mě napá­
jet, dokud se k té zprávě nedostanu.“
Ozval se hlasitý praskot a kámen, který držel v ruce, se promě­
nil v písek, snesl se na zem a smísil s tím na cestě.
„Ukaž mi ruku.“
Otřel si ji a napřáhl ke mně. Poblíž kořene ukazováčku se tře­
potal plamínek. Přejel přes něj kloubem a on zmizel. Zrychlil jsem
chůzi a on spěchal za mnou.
„Luku, víš co jseš?“
„Jako by bylo něco ve mně, ale nejsem to já, člověče. Je mi
jako — nejsem v pořádku. Raději jsem ti to měl rychle říct, teď se­
bou budu muset hodit.“
„Ne. Počkej,“ řekl jsem a ještě zrychlil.
Něco tmavého nám přelétlo nad hlavami, příliš rychle, než
abych si všiml, co to je, a ztratilo se to mezi stromy. Udeřil nás náhlý
poryv větru.
„Ty víš, co se děje, Merle?“ zeptal se.
- 63 -
„Myslím, že ano,“ řekl jsem, „a chci, abys dělal přesně, co ti
řeknu, bez ohledu na to, jak divné se ti to bude zdát. Oukej?“
„Jasná věc. Kdybych nemohl věřit Pánovi Chaosu, tak potom
už komu, co?“
Prodírali jsme se skupinou křoví. Moje mauzoleum bylo už
před námi.
„Víš, myslím, že je tu něco, co mám povinnost ti říci právě
teď,“ řekl.
„Teď ne, prosím tě.“
„Ale je to důležité.“
Dal jsem se do běhu. Začal také utíkat, aby mne neztratil.
„Je to o tom, proč jsi právě teď a tady, u Dvoru.“ Natáhl jsem
ruce dopředu, abych ztlumil náraz, až doběhnu ke zdi kamenné stav­
by. Vpadl jsem do dveří a řítil se dovnitř.
Tři velké skoky a už jsem klečel v koutě, popadl starý pohár a
otíral ho cípem košile.
„Merle, co to k čertu děláš?“ zeptal se Luke, vcházeje za mnou.
„Za chvilku ti to ukážu,“ řekl jsem mu a vytáhl svou dýku.
Postavil jsem pohár na kámen, kde jsem předtím seděl, natáhl
nad něj ruku a pomocí nože si otevřel zápěstí. Místo krve z řezu vy­
šlehl plamen.
„Ne! Zatraceně!“ vykřikl jsem.
Vsáhl jsem do hrotenu, určil správnou linii, našel fungující
kanál ochlazujícího zaklínadla a použil ho na zranění. Plameny
okamžitě uhasly a už to byla krev, co ze mne vycházelo. Avšak jak
dopadala do poháru, opět se z ní začalo kouřit. S kletbami jsem rozší­
řil zaklínadlo také na to, aby i zde se udržela v kapalném stavu.
„Ano, jsou to kouzla, Merle. Chytil jsi to ode mne,“ konsta­
toval Luke.
Odložil jsem dýku a pravicí si masíroval ruku nad zraněním.
Krev tekla rychleji. Hroten se chvěl. Pohlédl jsem na Luka. Tvář měl
napjatou. Zapumpoval jsem paží. Pohár byl víc než z poloviny plný.
„Řekl jsi, že mi důvěřuješ,“ připomenul jsem.
„Bojím se, že ano,“ odpověděl.
„Ze tří čtvrtin…“
„Budeš to muset vypít, Luku,“ řekl jsem. „Myslím to vážně.“
- 64 -
„Nějak jsem si myslel, že to tak asi skončí,“ řekl, „a nezní to
jako úplně špatný nápad. Mám pocit, že zrovna potřebuju první po­
moc.“
Natáhl ruku, uchopil pohár a pozvedl ho k ústům. Přitlačil jsem
na řez dlaň. Vítr hezky zesílil.
„Až dopiješ, tak ho postav zpátky,“ řekl jsem. „Budeš potře­
bovat ještě víc.“
Slyšel jsem, jak polyká.
„Pořád lepší než kulka od Jamesona,“ řekl potom. „Čím to asi
bude.“ Postavil pohár zpátky na kamen. „Nicméně trochu slané,“ do­
dal.
Sundal jsem ruku ze zraněni, podržel zápěstím nad pohárem a
opět zapumpoval rukou.
„Počkej, člověče. Ztratil jsi spoustu krve. Už jsem v pořádku.
Jen mám trochu závrať, to je všechno. Víc nepotřebuju.“
„Ale potřebuješ,“ řekl jsem. „Věř mi. Kdysi jsem jí dal
mnohem víc a druhý den jsem letěl na rande. To je v pořádku.“
Vítr venku přerostl do vichřice a kvílel všude okolo nás.
„A řekneš mi, co se to děje?“ zeptal se.
„Luku, jsi jen duch Vzoru,“ řekl jsem mu.
„Co tím myslíš?“
„Vzor může zkopírovat kohokoli, kdo jím kdy prošel. A ty máš
všechny odpovídající příznaky. Já je znám.“
„Hele, cítím se reálně. Vždyť jsem ani nebyl u amberského
Vzoru. Prošel jsem jím v Tir-na Nog’thu.“
„Přirozeně, kontroluje totiž obě podoby stejně, pokud to jsou
skutečné kopie. Vzpomínáš si na svou korunovaci v Kašfě?“
„Na korunovaci? Ne, k čertu! Chceš říct, že jsem se dostal na
trůn?“
„Jo. Rinaldo První.“
„Proboha! To bude máma hrdá.“
„Určitě jo.“
„To je teda trapas, že existuju dvakrát. Vypadá to, že o tom le­
dacos víš. Jak to Vzor zvládne?“
„Taky netrváte příliš dlouho. Zdá se, že čím jste blíž samotné­
mu Vzoru, tím jste taky silnější. Musel spotřebovat spoustu energie,
projektovat tě takhle daleko. Tady máš, vypij to.“
- 65 -
„Jasně.“ Hodil do sebe půlku poháru a postavil ho zpátky. „A
co tahle nejdražší tělesná tekutina?“ zeptal se.
„Zdá se, že krev Amberu má na duchy Vzoru podpůrný úči­
nek.“
„Tím chceš říct, že jsem něco jako upír?“
„Myslím, že to tak můžeš chápat, alespoň v úzce technickém
smyslu.“
„Nevím, jestli se mi to líbí — zvláště ne s tou specializací.“
„Jistě to má své nevýhody. Ale jedno po druhém. Ještě než to
začneme probírat, tak tě musíme stabilizovat.“
„Dobrá. Budeš mít vzorného posluchače.“
Zvenku se ozval zvuk kutálejících se kamenů, doprovázený ti­
chým cinkáním.
Luke otočil hlavu.
„Jsem si jist, že tohle nebyl vítr,“ konstatoval.
„Vezmi si ještě poslední lok,“ řekl jsem, odstrčil pohár a sáhl
pro svůj kapesník. „Pomůže ti to.“
Vyprázdnil ho, zatímco jsem si obvazoval zápěstí. Pak mi po­
mohl s uzlem.
„Pojďme odtud,“ řekl jsem. „Vibrace začínají být neúnosné.“
„Už jsem v pořádku,“ opakoval, když se ve dveřích objevila
postava. Světlo ji ozařovalo zezadu a její rysy byly ukryty ve tmě.
„Nikam nepůjdeš, duchu Vzoru,“ zazněl velice povědomý hlas.
Poručil jsem hrotenu, aby vyprodukoval tak asi stopadesátiwat­
tové světlo.
Byl to Borel, cenící zuby v nepřátelském šklebu.
„Zdá se, že máš až příliš dlouhou dýku, Odvozenče,“ řekl Lu­
kovi.
„Mýlíš se, Borele,“ řekl jsem a pozvedl hroten. Náhle mezi nás
vplul znak Logru.
„Borel? Ten Mistr zbraní?“ otázal se Luke.
„Nikdo jiný,“ odpověděl jsem.
„Do prdele!“ řekl Luke.
- 66 -
Kapitola pátá
Když jsem vyslal vpřed dvě smrtelné energie hrotenu, podoba
Logru je vstřebala a neutralizovala.
„Nezachránil jsem ho proto, abys ho dostal tak snadno,“ řekl
jsem a právě tehdy nabylo vedle mne tvaru něco jako zpodobení
Vzoru, ale ne přesně on sám.
Znak Logru se přesunul k levé straně. Ta nová věc ať už to bylo
cokoli — s ním držela krok, obě tiše prošly zdí. Téměř okamžitě ná­
sledovala hromová rána, která otřásla budovou. Dokonce i Borel,
který právě sahal po zbrani, ustrnul v půlce pohybu a natáhl ruku,
aby se opřel o zárubeň. A jak to udělal, objevila se za jeho zády jiná
postava a oslovil ho známý hlas: „S dovolením. Bráníte mi projít.“
„Corwine!“ vykřikl jsem. „Otče!“
Borel otočil hlavu. „Corwin, amberský princ?“ otázal se.
„Ovšem,“ zazněla odpověď, „i když se obávám, že jsem zatím
neměl to potěšení.“
„Jsem Borel, kníže Hendrak, Mistr zbraní rodu Hendraků.“
„Hovoříte s příliš mnoha velkými písmeny, pane, ale jsem rád,
že vás poznávám,“ řekl Corwin. „A teď, jestli dovolíte, bych rád
prošel, abych mohl spatřit svého syna.“
Borel se otočil a jeho ruka sjela k meči. Vyrazil jsem vpřed,
Luke rovněž. Za Borelem nastal nějaký pohyb — vypadalo to na kop
vedený nepříjemně nízko. Přinutilo ho to vydechnout spoustu vzdu­
chu a zapotácet se vpřed. Pak na jeho šíji dopadla pěst a on padl.
„Tak pojďte,“ zavolal Corwin a pokynul. „Myslím, že odtud ra­
ději vypadneme.“
Vyšli jsme s Lukem ven, překročivše ležícího Mistra zbraní
rodu Hendraků. Krajina po levé straně zčernala, jako kdyby to byla
spálená zem, a začalo slabě pršet. V dálce se pohybovaly nějaké další
lidské postavy a mířily k nám.
„Nevím, jestli síla, která mě dostala sem, nás bude schopná
zase dostat pryč,“ řekl Corwin a rozhlédl se. „Může být zaneprázdně­
na něčím jiným.“ Uběhlo několik okamžiků, pak řekl: „Myslím, že
jsem se nemýlil. Oukej, je to na tobě. Jak odtud zmizíme?“
- 67 -
„Tudy,“ řekl jsem mu, obrátil jsem se a dal se do běhu. Utíkali
za mnou cestami, které mě sem přivedly. Ohlédl jsem se a spatřil, že
nás pronásleduje šest temných postav.
Mířil jsem k vrcholu, mezi pomníky, a nakonec jsem se dostal
k místu za starou kamennou zdí. Za námi zazněly výkřiky. Nevšímal
jsem si jich, přitiskl k sobě své společníky a zanotoval popěvek, ne­
příliš podařený, popisující situaci a mé přání. Nicméně kouzlo za­
účinkovalo a díky tomu, že jsme se ihned propadli do země, mne ho­
zený kámen minul.
Objevili jsme se v magickém kruhu, vyrostli ze země jako hou­
by a já vedl v poklusu své společníky přes pole k písčité stráni. Když
jsme do ní vstupovali, uslyšel jsem další výkřik. Vynořili jsme se z
balvanu a sestoupili kamenitou cestou ke stromu ve tvaru šibenice.
Zahnul jsem vlevo a dal se do běhu.
„Počkej!“ zavolal Corwin. „Cítím to někde tam. Támhle!“
Seběhl z cesty doprava a rozběhl se k úpatí kopce. Luke a já
jsme ho následovali. Zezadu se ozvaly zvuky, jak naši pronásledova­
telé začali vystupovat z kamene.
Uviděl jsem, jak se vpředu mezi dvěma stromy něco blýská.
Zdálo se, že k tomu můžeme. Když jsme doběhli blíž, staly se obrysy
zřetelnějšími a já poznal, že to má podobu repliky Vzoru, kterou
jsem spatřil předtím v mauzoleu.
Otec, když se přiblížil, tak ani nezpomalil a vrhl se rovnou do
té věci. A zmizel. Za námi se zase ozval křik. Jako další prošel svítící
plochou Luke a já mu byl v patách.
Běželi jsme nyní úzkým svítícím perleťovým tunelem a při po­
hledu zpět jsem uviděl, že se za mnou zavírá. „Nemůžou za námi,“
vykřikl Corwin. „Už se uzavřel.“
„Tak proč utíkáme?“ zeptal jsem se.
„Ještě nejsme v bezpečí,“ odpověděl. „Pronikáme sférou
Logru. Kdyby nás odhalil, dostali bychom se do pěkného průšvihu.“
Hnali jsme se tím podivným tunelem a já se zeptal: „To prchá­
me přes Stín?“
„Ano.“
„Tak potom, čím dál se dostaneme, tím by to mělo být lepší“
— Celá ta věc se zachvěla a já natáhl ruku, abych neupadl.
„A jé,“ zašklebil se Luke.
- 68 -
„No jo,“ souhlasil jsem, když se tunel začal rozpadat. Jako by
něco rvalo velké kusy ze stěn a podlahy. Za nimi byla jen naprostá
temnota. Pokračovali jsme vpřed a přeskakovali trhliny. Pak něco
znovu udeřilo, bez jediného zvuku, a úplně zničilo celé úseky —
okolo nás, za námi i před námi.
Padali jsme.
No, nebyl to přesně pád. Spíše jsme se vznášeli v mlžném pří­
šeří. Zdálo se, že pod námi nikde není pevná půda a ve všech ostat­
ních směrech že je to stejné. Byl to pocit volného pádu, jehož pohyb
se nedal ničím poměřit.
„Sakra!“ zaslechl jsem Corwina.
Tkvěli jsme, padali, vznášeli se — vyberte si — nějakou dobu
a pak jsem ho uslyšel zamumlat: „A scházelo už jen málo…“
„Něco je támhle,“ oznámil pojednou Luke a ukázal vpravo.
Nejasně se tam jevil nějaký velký předmět. Pohroužil jsem
mysl do hrotenu a soustředil ji tím směrem. Ať už šlo o cokoli, bylo
to neživé, a tak jsem poručil hrotenu, aby nás k tomu donesl.
Necítil jsem žádný pohyb, ale věc se zvětšovala, nabývala zná­
mých obrysů a pyšnila se svou rudou kapotou. Když začala být zře­
telná i zadní křídla, definitivně jsem ho poznal.
„Vypadá to jako tvoje stará Polly Jacksonová,“ poznamenal
Luke. „Dokonce má na sobě i sníh.“
Ano, byl to můj červenobílý Chevy ‘57, ke kterému jsme se
tady v Očistci přibližovali.
„Je to jen konstrukt. Vytáhlo mi to vzpomínku na něj,“ řekl
jsem jim. „Možná proto, že je tak živá. Často jsem si ho prohlížel.
Ale vyjímá se tu velice případně.“
Sáhl jsem po klice, uchopil ji a stiskl knoflík zámku. Pochopi­
telně nebyl zamčený. Ostatní přistáli na jiných místech a sunuli se na
druhou stranu. Otevřel jsem dveře, vklouzl za volant a zase je při­
bouchl. Luke a Corwin nastoupili vzápětí. Klíčky visely v za­
palování, přesně jak jsem čekal.
Když se oba uvelebili, zkusil jsem nastartovat. Motor ihned na­
skočil. Zíral jsem skrz čelní sklo do nicoty. Rozsvítil jsem světla,
pranic to nepomohlo.
„Co teď?“ zeptal se Luke.
- 69 -
Zařadil jsem jedničku, uvolnil ruční brzdu a pustil spojku.
Když jsem přidal plyn, zdálo se, že se kola otáčejí. Za několik
okamžiků jsem přeřadil na dvojku. O chvíli později na trojku.
Měl jsem slabounký pocit pohybu, nebo to byla jen sugesce?
Přidal jsem víc plynu. Mlha před námi trochu zřídla, i když to
klidně mohl být prostě jen zrakový klam. Neměl jsem vůbec dojem,
že by vůz poslouchal řízení. Sešlápl jsem ještě více plyn.
Luke se najednou natáhl a zapnul rádio.
„ — velice riskantní jízdní podmínky,“ ozval se hlasatel. „Tak­
že dodržujte co nejnižší rychlost.“ Ihned následoval Wynston Marsa­
lis hrající „Karavanu“.
Chápaje to jako osobní poselství, ubral jsem plyn. Vyvolalo to
neomylný pocit slabého pohybu, asi tak, jako kdybychom jeli po le­
dě.
Dojem jízdy vpřed neustával a v dálce se jasnilo. Také to vypa­
dalo, že jsme získali trochu na váze a zabořili se hlouběji do sedadel.
Chvíli nato se stal pocit reálné země pod vozem určitější. Napadlo
mě, co by se stalo, kdybych otočil prudce volantem. Raději jsem to
však nezkusil.
Zvuk pneumatik dostal chrupající zvuk. Po obou stranách se
objevily nezřetelné obrysy, umocňující, jak jsme je míjeli, pocit po­
hybu a směru naší jízdy. Daleko vpředu se již zřetelně jasnilo.
Ještě více jsem zpomalil, protože se mi zdálo, že už mám co
dělat se skutečnou silnicí za velice špatné viditelnosti. Krátce nato už
začaly mít reflektory nějaký efekt, když ozářily několik míjených
tvarů a daly jim na okamžik vzhled stromů, náspů, skupin keřů a
skal. Nicméně zpětné zrcátko dál ukazovalo nicotu.
„Jako za starejch časů,“ řekl Luke. „Jedem ve špatným počasí
pro pizzu.“
„Jo,“ přitakal jsem.
„Doufám, že moje druhý já dá otevřít v Kašfě pizzerii. Jedna
by tam bodla, co říkáš?“
„Zajedu tam a omrknu to.“
„Mimochodem, kdy asi myslíš, že z téhle záležitosti vypadnu?“
„To nevím, Luku.“
„Víš, nemůžu pořád pít tvou krev. A co mé druhé já?“
„Myslím, že bych ti mohl nabídnout práci, která by ten
problém vyřešila,“ řekl mu Corwin. „Alespoň dočasně.“
- 70 -
Stromy už byly skutečně stromy, mlha skutečně mlhou — ply­
noucí kolem nás. Na čelním skle se začaly usazovat kapky.
„Co tím chcete říct?“ zeptal se Luke.
„Za okamžik.“
Mlha se protrhala a uviděli jsme reálnou krajinu. Náhle jsem si
uvědomil, že nejedu po skutečné silnici, ale spíše po sníženém pruhu
hlíny. Ještě víc jsem zpomalil, abych se tomu přizpůsobil.
Ztratil se velký kus mlhy nebo byl odvát větrem a odhalil příto­
mnost ohromného stromu. Rovněž velký úsek krajiny, která jako by
zářila. Měl jsem pocit, že tu krajinu poznávám…
„To je přece místo v tvém Vzoru, že?“ zeptal jsem se, když se
naše cesta ještě rozšířila a viditelnost zlepšila. „Jednou mě sem za­
vedla Fiona.“
„Ano,“ odpověděl Corwin.
„A ta replika — viděl jsem ji tam na hřbitově, když se postavila
znaku Logru — tatáž, co nás zavedla do tunelu.“
„Ano.“
„Takže —je také inteligentní. Tak jako amberský Vzor a jako
Logrus —“
„Máš pravdu. Zaparkuj tam v tom dolíku u stromu.“
Otočil jsem volantem a zamířil k místu, které mi označil. Sice
se ještě všude vznášela mlha, ale nikde již nebyla ani zdaleka tak
hustá a všepohlcující jako na cestě, kterou jsme projeli. Podle odstínu
mlhy mohl být soumrak, ale záře z toho excentrického Vzoru oza­
řovala naši mísovitou prohlubeň jasněji než denní světlo.
Jak jsme vystupovali, řekl Corwin Lukovi: „Duchové Vzoru
nevydrží příliš dlouho.“
„To jsem pochopil,“ odpověděl Luke. „Neznáte náhodou něja­
ký trik pro někoho v mém postavení?“
„Znám je všechny, hochu. Řekl bych, že se bez nich neobejdu.“
„Co?“
„Otče…?“ řekl jsem. „To chceš říct, že…“
„Ano,“ odpověděl. „Nevím, kde může být můj originál.“
„A jsi to ty, koho jsem přednedávnem potkal? A taky ten, kdo
byl nedávno v Amberu?“
„Ano.“
„No, — dobrá. Ale přesto nevypadáš úplně stejně jako ti ostat­
ní, se kterými jsem se setkal.“
- 71 -
Natáhl ruku a poklepal mne po rameni. „Taky že ne,“ řekl a po­
hlédl ke Vzoru. „Vytvořil jsem tuhle věc,“ pokračoval po chvíli, „a
jsem jediný, kdo skrze ni prošel. Proto jsem taky jediný duch, kte­
rého dokáže vyvolat. A díky tomu mi věnuje víc pozornosti, než je
běžné. Dokážeme svým způsobem komunikovat a zdá se, že mi po­
skytuje dost energie, abych byl stabilní — už po dlouhou dobu.
Máme své plány a náš vztah je skoro symbiotický. Myslím, že ti z
amberského Vzoru a z Logru mají víc efemérní podstatu.“
„To je i moje zkušenost,“ řekl jsem.
„Všichni kromě toho ducha, kterému jsi pomohl, za což jsem ti
vděčný. Je teď pod mou ochranou na tak dlouho jak jen bude chtít.“
Pustil mé rameno.
„Ještě jsi mě náležitě nepředstavil svému příteli,“ poznamenal.
„Promiň. Omlouvám se,“ řekl jsem. „Luku, rád bych ti před­
stavil svého otce, Corwina z Amberu. Otče, Luke je nyní znám jako
Rinaldo, je to syn tvého bratra Branda.“
Corwinovy oči se na okamžik rozšířily a pak hned zúžily, když
napřáhl ruku a zkoumal Lukovu tvář.
„Rád poznávám jak synova přítele, tak i svého příbuzného,“ ře­
kl.
„Rovněž mě těší, pane.“
„Říkal jsem si, čím to je, že mi připadáš tak povědomý.“
„Rodinná podoba je stále nezřetelnější, jestli myslíš tohle.
Možná tady dokonce končí.“
Otec se zasmál.
„Kde jste se vy dva setkali?“
„Na škole,“ řekl jsem. „V Berkeley.“
„Kde jinde se dva z nás mohou taky potkat? Pochopitelně, že
ne v Amberu,“ řekl a otočil se ke Vzoru. „Ještě mi to všechno budete
muset vyprávět. Ale teď pojďte se mnou. Teď zase budu představovat
já.“
Zamířil k zářícímu obrazci a my šli za ním, okolo nás ještě za­
mířilo pár cárů mlhy. Kromě dutého zvuku našich kroků vládlo na­
prosté ticho.
Když jsme došli k okraji Vzoru, zastavili jsme se a prohlíželi si
ho. Byl nádherný, ale příliš velký na to, aby se dal obsáhnout jedi­
ným pohledem; vyzařovala z něj tepající síla.
- 72 -
„Ahoj,“ řekl Corwin. „Chci tě seznámit se svým synem a
synovcem, Merlinem a Rinaldem, — i když si myslím, že jsi se s
Merlinem již setkal. Rinaldo má problém.“ Následovalo dlouhé ti­
cho. Pak řekl: „Ano, máš pravdu,“ a po chvíli: „Vážně si to myslíš?
Oukej. Dobrá. Řeknu jim to.“
Napřímil se, ušklíbl a poodešel pár kroků od Vzoru. Pak natáhl
race a oba nás objal kolem ramen.
„Takže,“ řekl. „Dostal jsem cosi jako odpověď. Ale znamená
to, že budeme všichni tři muset z různých důvodů projít tímto Vzo­
rem.“
„Jsem pro každou špatnost,“ řekl Luke. „Ale proč?“
„Chce tě adoptovat,“ řekl Corwin, „a udržovat tak jako mě.
Avšak má to háček. Blíží se čas, kdy bude chtít být neustále střežen.
Můžeme se střídat.“
„To není tak hrozné,“ souhlasil Luke. „Je to klidné místo. A já
se opravdu nechci vrátit do Kašfy a pokusit se svrhnout sám sebe.“
„Tak platí. Půjdu první, chyť se mě za rameno, pro případ, že
by se náhodou objevily nějaké silné vibrace. Merline, jdi poslední a
zůstaň z téhož důvodu v kontaktu s Lukem. Dobře?“
„Jasné,“ řekl jsem. „Jdeme na to.“
Pustil nás a přešel k místu, kde začínala kresba. Šli jsme za
ním, a když udělal první krok, Luke se ho chytil za rameno. Brzy
jsme byli všichni uvnitř Vzoru a sváděli známý boj. I když začaly lé­
tat jiskry, zdálo se vše o něco snadnější, než jsem si pamatoval z ji­
ných průchodů Vzoru v minulosti, možná proto, že nás někdo vedl.
Když jsme zahnuli a probojovávali se prvním záhybem, naplni­
ly mou mysl vize ulic, lemovaných prastarými ořešáky. Pak jiskření
kolem nás zhoustlo a já cítil, jak do mne vstupují síly Vzoru, proni­
kají mnou, mým tělem i myslí. Vytanuly mi školní dny, vzpomínal
jsem na své největší úspěchy na atletické dráze. Odpor postupně rostl
a my se do něj opřeli. Jen pohyb nohou stál velké úsilí a zjistil jsem
— jak, to nevím, — že úsilí je důležitější než pohyb sám. Jak proud
procházel mým tělem, cítil jsem, že mi vstávají vlasy na hlavě. Ale
stále to nemělo tu k zešílení dohánějící intenzitu Logru, když jsem ho
tehdy zdolával, ani ten nepřátelský pocit, jenž čišel z amberského
Vzoru. Bylo to, jako bych překonával vnitřek mysli někoho, kdo mi
není nijak nepříznivě nakloněn. Takový pocit jsem měl — téměř po­
vzbuzující, — když jsem se probojovával do zatáčky a prováděl ob­
- 73 -
rat. Odpor byl sice stejně silný a jiskry sršely stejně vysoko jako u
toho druhého, ale nějak jsem věděl, že tento Vzor mě přijímá jinak.
Prodírali jsme se přímými liniemi. Zabočili jsme a bojovali… Projít
druhým ohybem představovalo zdlouhavé cvičení ve vytrvalosti a
vůli. Naše cesta pak byla na chvíli snadnější a přišly mě strašit i těšit
vize z celého mého života.
Vpřed. Raz, dva… Tři. Cítil jsem, že kdybych byl schopen
udělat deset dalších kroků, měl bych šanci uspět. Čtyři… Pokrýval
mne pot. Pět. Odpor byl hrozný. Vyvinul jsem úsilí jako při běhu na
sto metrů, jen abych postoupil o jediný krok. Plíce se namáhaly jako
měchy. Šest. Jiskry mi dosáhly až k tváři, pronikaly mýma očima, ce­
lého mne pohltily. Měl jsem pocit, jako bych se změnil v modrý pla­
men, který si nějak musí propálit cestu kvádrem mramoru. Hořel
jsem a hořel a kámen zůstával beze změny. Mohl jsem tak strávit
celou věčnost. Možná to tak i bylo. Sedm. A vize zmizely. Veškerá
paměť byla pryč. Dokonce i mé vědomí sebe sama zmizelo bůhví
kam. Byl jsem obnažen až na bytost, skládající se z čiré vůle. Byl
jsem jen čin, čin náporu proti odporu. Osm… Necítil jsem své tělo.
Čas se stal nesrozumitelným pojmem. Úsilí teď přestalo být úsilím,
ale stalo se druhem elementárního pohybu, před nímž se lámaly
všechny ledovce. Devět. Nyní jsem byl jen pohyb — nekonečně
malý, konstantní… Deset. Dostavila se úleva. V centrální části to
bude zase obtížné, ale věděl jsem, že zbytek cesty bude už antikli­
max. Něco jako pomalá hluboká hudba mnou prochvívalo, když jsem
se plahočil vpřed, zahýbal a opět plahočil dál. Doprovázela mne ce­
lým posledním záhybem, a jak jsem překonal polovinu tohoto po­
sledního úseku, stala se něčím podobným „Karavaně“.
A tak jsme stáli v centru, dlouhou dobu beze slova, a těžce od­
dychovali. Co jsem tím vším přesně dosáhl, mi zatím zůstalo utajeno.
Nicméně jsem měl pocit, že nyní znám lépe svého otce. Přes Vzor a
celé údolí se stále vznášely pásy mlhy.
„Cítím se — silnější,“ oznámil Luke o něco později. „Ano, po­
mohu ti tohle místo hlídat. Vypadá to na dobrý způsob, jak strávit ně­
jaký čas.“
„Mimochodem, Luku, co to bylo za zprávu, kterou jsi pro mne
měl?“ zeptal jsem se.
„Aha, chtěl jsem ti říct, abys odešel ze Dvorů,“ odpověděl,
„protože je to tam nebezpečné.“
- 74 -
„O těch nebezpečích už vím,“ řekl jsem. „Ale pořád je něco, co
tam musím udělat.“
Ušklíbl se. „Dobrá, bylo to jen tohle,“ řekl. „Ostatně, teď není
bezpečno nikde.“
„Tady už nebudou žádné problémy,“ řekl Corwin. „Žádná ze
Sil přesně neví, jak by se tomuhle místu přiblížila nebo co by s ním
měla udělat. Je příliš silný na to, aby ho amberský Vzor vstřebal, a
Logrus neví, jak by ho zničil.“
„Tak to vypadá, že tady nebude moc práce.“
„I když později pravděpodobně přijde čas, kdy se pokusí proti
němu zasáhnout.“
„Do té doby budeme čekat a stát na stráži. Dobrá. A až něco
vypukne, tak co to může být?“
„Nejspíše duchové — jako jsme my, — kteří se budou snažit
poznat o něm víc, otestovat ho. Umíš zacházet s tím mečem?“
„Při vší skromnosti, ano. A jestli to nebude stačit, tak jsem také
studoval Umění.“
„Ocel bude stačit, i když z nich poteče oheň — místo krve.
Jestli budeš chtít odtud, můžeš použít transport pomocí Vzoru. Za
okamžik přijdu za tebou a ukážu ti, kde je skladiště zbraní a ostatních
zásob. Rád bych podnikl menší výlet a nechal tě tu chvíli hlídat.“
„Jasná věc,“ řekl Luke. „A co ty, Merle?“
„Musím se vrátit ke Dvorům. Jsem domluvený na oběd s
matkou a pak bude Swayvillův pohřeb.“
„Možná tě nedokáže poslat celou cestu až ke Dvorům,“ řekl
Corwin. „Je to až příliš blízko Logru. Ale až budeš dost daleko, tak s
tím můžeš něco podniknout sám. Jak se má Dara?“
„Je to už dlouho, co jsem ji viděl déle než jen pár okamžiků,“
já na to. „Pořád je panovačná, arogantní a přehnaně starostlivá, když
se jedná o mě. Také mám dojem, že by mohla být zapletená do poli­
tických intrik, stejně jako do užších vztahů mezi Dvory a Amberem.“
Luke na okamžik zavřel oči a zmizel. Krátce nato jsem ho spat­
řil u Polly Jacksonové. Otevřel dveře, posadil se na sedadlo
spolujezdce, předklonil se a něco tam kutil. O chvilku později jsem
na tu vzdálenost uslyšel hudbu z rádia.
„To je jí podobné,“ řekl Corwin. „Nikdy jsem jí nerozuměl,
však víš. Přišla za mnou odnikud, ve zvláštním období mého života,
obelhala mě, stali se z nás milenci, na Amberu prošla Vzorem a pak
- 75 -
se ztratila. Bylo to jako nějaký bizarní sen. Je jasné, že mě zneužila.
Léta jsem si myslel, že jen proto, aby získala informace o Vzoru a
přístup k němu. Ale měl jsem teď spoustu času na přemýšlení a už si
nejsem jist jestli se jednalo o ten pravý důvod.“
„Vážně?“ řekl jsem. „A co tedy?“
„Ty,“ odpověděl. „Stále víc si myslím, že ve skutečnosti chtěla
počít syna nebo dceru z Amberu.“
Cítil jsem, jak ve mně narůstá chlad. Mohlo by být důvodem
pro mou samotnou existenci něco tak prokalkulovaného? To tu vůbec
nebyl žádný cit? Byl jsem záměrně počat, abych posloužil nějakému
speciálnímu účelu? Vůbec se mi to nelíbilo. Cítil jsem se asi jako
Cyklický fantom, pečlivě zkonstruovaný produkt mé imaginace a in­
telektu, vytvořený k testování zobrazených idejí, se kterými může
přijít pouze Ambeřan. A přesto mi říkal „otče“. Skutečně to vypadalo,
že mu na mně záleží. Zvláštní, jak jsem k němu začal cítit iracionální
náklonnost. Nebylo to snad částečně proto, že jsme si byli daleko
více podobni, než jsem skutečně tušil?
„Proč?“ zeptal jsem se. „Proč by pro ni mělo být tak důležité,
abych se narodil?“
„Jediné, co si pamatuji, jsou její poslední slova, když prošla
Vzorem a proměňovala se v démona. „Amber, řekla, — bude zničen.
A pak zmizela.“
Nekontrolovaně jsem se roztřásl. Perspektivy byly tak zne­
pokojující, že se mi chtělo brečet, spát nebo se opít. Cokoliv, jen se
toho alespoň na chvíli zbavit.
„Myslíš, že má existence by mohla být částí dlouhodobého
plánu na zničení Amberu?“ zeptal jsem se.
„Možná,“ zauvažoval. „Můžu se ovšem mýlit, hochu. Můžu
být úplně vedle, a jestli je to tak, pak se ti za to všechno, co jsem
řekl, moc omlouvám. Ale na druhé straně by zase bylo velkou chy­
bou nepovědět ti o téhle možnosti.“
Masíroval jsem si skráně, čelo, oči.
„Co bych měl dělat?“ zeptal jsem se po chvíli. „Nechci napo­
máhat zničení Amberu.“
Na chvíli mě přitiskl na svou hruď a řekl: „Bez ohledu na to, co
jsi, a bez ohledu na to, co se ti přihodilo, určitě budeš mít dřív či poz­
ději určitou možnost volby. Jsi něco víc, než jen součet svých částí,
Merline. Ať už do tvého narození a života až do současnosti za­
- 76 -
sahovalo cokoliv, máš přece vlastní oči, mozek a systém hodnot.
Nenech se od nikoho tahat za nos, ani ode mne ne. A až přijde čas,
jestli vůbec přijde, tak si buď zatraceně jistý, že se rozhoduješ sám za
sebe. Pak všechno, co se dělo předtím, ztratí smysl.“
Jeho slova, i když nutně jen obecná, mě vrátila z místa v duši,
kde jsem se ztratil, zpátky na zem.
„Díky,“ řekl jsem.
Přikývl. Pak řekl: „Přestože tvůj první impuls by mohl být vše­
mu tomu se vzepřít, tak bych ti to neradil. Nevedlo by to k ničemu ji­
nému, než že bys jí prozradil své podezření. Bylo by moudřejší se­
hrát mnohem opatrnější hru a pokusit se něco zjistit.“
Ušklíbl jsem se.
„Pochopitelně máš pravdu,“ řekl jsem. „Přišel jsi za mnou,
nejen abys mi pomohl utéct, ale především abys mi řekl právě tohle,
je to tak?“
Usmál se.
„Já jen mám starost o důležité věci,“ řekl. „Na shledanou.“ A
byl pryč.
Pak jsem ho náhle zahlédl poblíž vozu, jak rozmlouvá s Lu­
kem. Viděl jsem, jak mu ukazoval, kde jsou sklady. Napadlo mě, ko­
lik je asi u Dvorů hodin. Oba mi zamávali. Pak si Corwin s Lukem
potřásli rukama, otočili se a odkráčeli do mlhy. Slyšel jsem rádio, jak
hraje Lily Marlén.
Koncentroval jsem svou mysl na to, aby mne Vzor přenesl do
Sawallu. Následoval okamžik vířící temnoty. Když zmizel, pořád
jsem stál u centra Vzoru. Zkusil jsem to znovu, tentokrát se Suhuy­
ovým palácem. Opět mou jízdenku odmítl.
„Jak blízko bys mě tam mohl poslat?“ zeptal jsem se nakonec.
Další vír, ale tentokrát zářivý. Ocitl jsem se na vysokém bě­
lostném útesu pod černou oblohou, nad černým mořem. Dvě
polokoule bledého plamene doplňovaly mou pozici.
Dobrá, to bych mohl zvládnout. Byl jsem u Brány ohně u pře­
stupní stanice do Stínu, poblíž Dvorů. Obrátil jsem se k moři a počí­
tal. Když jsem určil čtrnáctou vlnící se věž zleva, vykročil jsem k ní.
Vynořil jsem se před zřícenou věží pod růžovou oblohou. Obe­
šel jsem ji a byl přenesen do křišťálové jeskyně s protékající zelenou
řekou. Vydal jsem se podél ní, dokud jsem nenašel nášlapné kameny,
které mě přemístily na cestu vedoucí podzimním lesem. Šel jsem po
- 77 -
ní skoro míli, než jsem ucítil přítomnost cesty začínající u úpatí stro­
mu. Ta mě zanesla na horský sráz, odkud to byly k matce už jen tři
cesty a dva průchody. Podle barvy oblohy mi už nezbyl čas na to,
vzít si jiné šaty.
Zastavil jsem se poblíž křižovatky, abych ze sebe alespoň setřel
prach, upravil si oděv a učesal vlasy. Říkal jsem si, — když už se
věci takhle vyvinuly, — kdybych se pokusil kontaktovat Luka pomo­
cí jeho trumfu, kdo by se mi asi ozval — sám Luke, jeho duch, nebo
oba dva? Mohou vůbec duchové přijímat výzvy trumfu? Také jsem
se přistihl, že přemýšlím, co se děje na Amberu. A vzpomínal jsem na
Corala a Naydu…
K čertu.
Chtěl jsem být dočista někde jinde. Chtěl jsem být daleko od­
tud. Varování Vzoru prostřednictvím Luka nalezlo úrodnou půdu.
Corwin mi dal tolik látky k přemýšlení, že jsem ještě neměl čas si
všechno náležitě utřídit. Nechtěl jsem být zatažen do ničeho tady u
Dvorů. A nelíbily se mi veškeré záležitosti související s mou matkou.
Nechtělo se mi na pohřeb. A také jsem se cítil dost neinformovaný.
Řekli byste, že pokud od vás někdo něco chce — něco velice důleži­
tého, — tak by si alespoň měl udělat čas, aby vám objasnil situaci a
požádal vás o spolupráci. Když to je navíc příbuzný, tak je velká
pravděpodobnost, že do toho půjdu s ním. Ale získat mě pro spolu­
práci se jim zdálo daleko méně košer než sebevětší podraz, zaměřený
na kontrolu mých činů. Chtěl jsem být co nejdále od všech, kdo mě
chtěli kontrolovat, stejně tak jako od her, které hráli.
Mohl jsem se otočit a zamířit zpátky do Stínu a pravděpodobně
se tam dočista ztratit. Mohl jsem se vydat zpět na Amber, říci
Randomovi všechno, co vím, i to, co si jen domýšlím, a on by mě
před Dvory ochránil. Mohl jsem se vrátit na stínovou Zemi, získat
novou identitu a opět pracovat v počítačích…
Pak bych se ovšem nikdy nedozvěděl, co se bude dít a co se
dělo předtím. Jako třeba, kde je doopravdy můj otec. Byl jsem ho
schopen dosáhnout ze Dvorů, nikdy odnikud jinud. V tomto smyslu
byl nablízku. A nebyl tady nikdo jiný, kdo by mu mohl pomoci.
A tak jsem vykročil vpřed a zahnul doprava. Na cestu k
rudnoucí obloze. Budu tam včas.
A tak jsem se opět ocitl v Sawallu. Vystoupil jsem ze žlutočer­
veného obrazu hvězdného výbuchu, namalovaného vysoko na hra­
- 78 -
dební zdi u hlavní brány, sestoupil po Neviditelném schodišti a dlou­
ze hleděl dolů do velké centrální propasti s výhledem na černý vír za
Okrajem. Když jsem se odvrátil a sáhl po mědí pobitých dveřích, ve­
doucích do Bludiště Umění, zahlédl jsem padající hvězdu, propalují­
cí si svou dráhu purpurovou oblohou.
Uvnitř jsem si vzpomněl, že jsem tu jako dítě mnohokrát za­
bloudil. Rod Sawallu sbíral umění celé generace a jeho sbírky byly
již tak nesmírně rozsáhlé, že i samotným bludištěm procházelo něko­
lik vlakových tratí, které vedly po ohromné spirále skrz tunely na sta­
ré nádraží, kde se napojovaly jedna na druhou. Jednou jsem se tu
ztratil dokonce na několik dní a nakonec mě našli plačícího před
uměleckým objektem, tvořeným skupinou modrých bot, přibitých k
tabuli. A teď jsem tudy procházel jen zvolna a díval se na staré mon­
strózity a také na několik novějších. Byly tu ovšem sem tam až ne­
skutečně krásné věci, jako například obrovská váza, která vypadala
jako vytesaná z jediného kusu ohnivého opálu, nebo sada podivně
potažených tabulek z nějakého vzdáleného Stínu, na jejich význam a
funkci si už nikdo z rodiny určitě nevzpomínal. Musel jsem se vrátit
a ještě jednou si obojí prohlédnout, spíše než jen proběhnout galerií,
zvláště ty destičky se mi velice líbily.
Broukal jsem si pradávnou melodii, kterou mě naučil Gryll, a
přešel k ohnivé váze a prohlížel ji. Zdálo se mi, že slyším slabounký
škrábavý zvuk, ale když jsem se podíval na obě strany průchodu,
nikdo nebyl v dohledu. Téměř smyslné křivky vázy přímo vybízely k
doteku. Vzpomněl jsem si na všechny ty případy, kdy mi bylo v dět­
ství zakázáno to udělat. Pomalu jsem natáhl levou ruku a položil ji na
ni. Byla teplejší, než jsem myslel. Přejel jsem po jejím povrchu. Bylo
to jako zmrzlý plamen.
„Ahoj,“ zamumlal jsem, vzpomínaje na naše společné dobro­
družství. „Je to už dávno…“
„Merlin?“ ozval se tenký hlásek.
Okamžitě jsem ucukl. Bylo to, jako by promluvila váza.
„Ano,“ řekl jsem vzápětí. „Ano.“
Opět ten škrábavý zvuk a nad plamenem se v krémovém otvoru
mihnul maličký stín.
„Sss,“ řekl stín a protáhl se.
„Glait?“ zeptal jsem se.
„Jssem to já.“
- 79 -
„To není možné. Musíš být mrtvá už celá léta.“
„Ne mrtvá. Sspící.“
„Neviděl jsem tě od té doby, co jsem byl kluk. Byla jsi zraněná.
Zmizela jsi. Myslel jsem, že jsi mrtvá.“
„Sspala jssem. Sspala jssem a léčila sse. Sspala jssem, abych
ssi nepamatovala. Sspala jssem, abych sse znovu narodila.“
Napřáhl jsem ruku. Drsná hadí hlava se zvedla, natáhla, do­
padla na mé zápěstí, zapátrala a ovinula se kolem něj. „Jistě si najdeš
pěkné místo ke spánku.“
„Věděla jssem, že ten džbán máš rád, a když budu čekat dosst
dlouho, tak že zasse přijdešš a zasstavíš sse u něj. A já to poznám a
povsstanu ve ssvé sslávě a přivítám tě. Ty můj, jak jssi vyrosstl!“
Vypadáš úplně stejně. Možná jen trochu hubenější…“ Jemně
jsem ji poškrábal na hlavě.
„Je dobré vědět, že jsi stále s námi, jako nějaký dobrý rodinný
duch. Ty a Gryll a Kergma jste udělali mé dětství daleko lepší, než
mohlo být.“
Zvedla vysoko hlavu a dotkla se jazykem mé tváře. „Jak zahří­
vá mou sstudenou krev, znovu sse ss tebou vidět, drahý hochu.
Cesstoval jssi daleko?“
„Ano. Velice.“
„Jednou v noci, až ssníme myšš, lehneme ssi ke krbu. Ohřeješš
mi talíř ss mlékem a povíš mi o ssvých příhodách od té chvíle, kdy
jssi mě nechal v domě Ssawallů. A sseženeme nějaké morkové kossti
pro Grylla, jesstli je ješště naživu.“
„Zdá se, že teď slouží strýci Suhuyovi. A co Kergma?“
„Nevím. Je to sstrašně dávno.“
Přitiskl jsem ji k sobě, abych ji zahřál.
„Děkuji ti, že jsi na mě čekala ve svém velkém spánku abys mě
přivítala —“
„Je v tom víc než jen přátelsství, víšš.“
„Víc? A co, Glait? Co je to?“
„Chtěla jssem ti něco ukázat. Jdi tímto ssměrem.“ Pokynula
hlavou.
Vydal jsem se tam — cestou, kterou jsem stejně chtěl jít, kde se
koridory rozšiřovaly. Cítil jsem na ruce její vibrace a vnímal sotva
slyšitelné předení, které občas vydávala.
Náhle strnula a hlava vystřelila do výšky, lehce se komíhajíc.
- 80 -
„Co se děje?“ zeptal jsem se.
„Myšš,“ řekla. „Někde tady je myšš. Mussím na lov — až ti to
ukážu — tu věc. Ssnídaně…“
„Jestli se chceš nejdřív najíst, tak počkám.“
„Ne, Merline. Nessmíšš sse zpozdit, ať už tě ssem přivedlo
cokoliv. Něco je ve vzduchu. Později — hosstina — neuniknešš…“
Vešli jsme do široké, vysoké a denním světlem zalité sekce
galerie. Čtyři velké kovové sochy — převážně z bronzu a mědi — se
tyčily okolo nás v asymetrickém rozestavení.
„Sstále dál,“ řekla Glait. „Tady to není.“
Na nejbližším rohu jsem zabočil vpravo a pokračoval vpřed.
Zanedlouho jsme došli k dalšímu exponátu — tenhle připomínal
kovový les.
„Teď zasstav. Zasstav sse, můj drahý ssynu démonů.“
Zůstal jsem stát a prohlížel si stromy, světlé, temné, zářící,
matné. Železo, hlína, mosaz, bylo to maximálně působivé. Také je­
den z objektů, které tu nebyly, když jsem tudy před několika roky šel.
Pochopitelně na tom nebylo nic divného. I v ostatních částech, který­
mi jsem procházel, byly vždy nějaké změny.
„Teď. Tady. Obrať, sse. Vrať, sse.“ Vstoupil jsem do lesa.
„Napravo. Ten vyssoký.“
Zastavil jsem se před pokrouceným kmenem nejvyššího stromu
po mé pravici.
„Tenhle?“
„Ssprávně. Vylez — vzhůru — prossím.“
„Myslíš tím, abych vylezl nahoru?“
„Ssprávně.“
„Dobrá.“ Na umělých stromech bylo příjemné — nebo přinej­
menším na tomto umělém stromu, — že se kroutil, zalamoval a točil
tak, že poskytoval lepší oporu pro ruce, než se na první pohled zdálo.
Zachytil jsem se, vytáhl vzhůru, našel opory pro nohy, opět se vytáhl
a přitiskl.
„Výš. A ještě výš.“ Když jsem byl asi deset metrů nad zemí,
zastavil jsem se.
„A co mám dělat teď, když už jsem tady?“ zeptal jsem se.
„Lez ješště výšš.“
„Cože?“
„Dozvíš sse. Poznáš ssám.“
- 81 -
Vylezl jsem ještě asi o stopu výš a pak jsem to ucítil. Nebyl to
ani tak pocit mravenčení, jako spíše tlaku. Kdyby to bylo něco ris­
kantního, tak bych cítil jen mravenčení.
„Je tu tajná cesta,“ řekl jsem.
„Ssprávné. Byla jssem obtočená kolem větve modrého sstro­
mu, když ji Misstr Sstínů otevřel. Pak ho hned ussmrtili.“
„Pak tedy musí vést k něčemu nesmírně důležitému.“
„To ssi mysslím i já. Ale nejssem dobrá v ússudcích — o
lidsských záležitosstech.“
„Byla jsi tam?“
„Ano.“
„Je to tedy bezpečné?“
„Ano.“
„Tak dobrá.“
Vylezl jsem výše a vzpíral se síle brány, dokud jsem neměl obě
nohy na stejné úrovni. Pak jsem se uvolnil a nechal ji, ať mne zanese
dovnitř.
Pro případ, že povrch nebude rovný, jsem také roztáhl ruce.
Ale byl. Podlaha byla nádherně vykládána v černé, stříbrné, šedé a
bílé. Vpravo to byl geometrický vzor, vlevo zobrazení Propasti Chao­
su.
Nicméně mé oči tam hleděly jen pár okamžiků. „Panebože,“
řekl jsem.
„Měla jsem pravdu? Je to důležité?“ řekla Glait.
„Je to důležité,“ odpověděl jsem.
- 82 -
Kapitola šestá
Všude v kapli byly svíce, mnohé z nich tak vysoké jako já a
skoro i tak silné. Některé byly stříbrné, jiné šedé, pár bílých a několik
černých. Byly umístěny v rozličné výšce; v uměleckých sestavách na
lavicích, římsách, průsečících vzorů na podlaze. Nicméně neposky­
tovaly hlavní zdroj světla. To dopadalo zepředu a nejprve jsem si
myslel, že je to denní světlo. Ale když jsem se podíval vzhůru abych
zjistil výšku zdí, uviděl jsem, že světlo vychází z veliké modrobílé
koule, umístěné za mříží z temného kovu.
Popošel jsem vpřed. Plamen nejbližší svíce zablikal. Stál jsem
před kamenným oltářem, který vyplňoval výklenek.
Před ním planuly po obou stranách černé svíce a menší stříbrné
na něm. Okamžik jsem ho jen pozoroval.
„Jassná podoba,“ poznamenala Glait.
„Myslel jsem, že nejsi schopná vnímat dvojrozměrné obrazy.“
„Žila jssem dlouho v muzeu. Proč tak důkladně sskrývášš ssvůj
portrét?“
Šel jsem vpřed, zrak upřený na obraz.
„Nejsem to já,“ řekl jsem. „Je to můj otec, Corwin z Amberu.“
Před portrétem stála malá váza se stříbrnou růží. Jestli to byla
skutečná růže, nebo jen produkt magického umění, to jsem určit ne­
dokázal.
A před ní tu ležel Grayswandir, pár palců povytažený z pochvy.
Měl jsem dojem, že tenhle je skutečný a verze, kterou nosí duch Vzo­
ru mého otce, je jen rekonstrukcí. Sáhnul jsem po něm, uchopil ho a
tasil.
Jak jsem ho držel, projel mnou pocit síly, švihl jsem jím, udělal
en garde, výpad a úkrok vpřed. Hroten oživl, stal se centrem sítě sil.
Sklopil jsem zrak, a opět se cítil sám sebou.
„…A tohle je otcův meč,“ dodal jsem, vrátil se k oltáři a opět
ho zastrčil do pochvy. Jen velice nerad jsem se s ním loučil.
Když jsem se otočil, zeptala se Glait: „Je to důležité?“
„Velmi,“ řekl jsem, brána mě uchopila a vysadila zpět na vr­
chol stromu.
„A co teď, misstře Merline?“
- 83 -
„Musím poobědvat se svou matkou.“
„V tom případě bude nejlepší, když mě necháš zde.“
„Mohu tě dát zpět do vázy.“
„Ne. Už jssem dlouho nelezla po sstromě. Líbí sse mi tu.“
Napřáhl jsem ruku. Uvolnila sevření a lezla pryč po lesklých
větvích.
„Mnoho šštěsstí, Merline. Posspěš pak za mnou.“
Byl jsem už dole ze stromu, kalhoty roztržené jen na jednom
místě, a zčerstva se vydal koridorem vzhůru.
Po dvou zákrutech jsem vyšel na cestu k hlavní hale a řekl si,
že bude nejlepší jít tudy. Proskočil jsem masivním krbem — vysoké
plameny se v něm navzájem proplétaly — a pomalým krokem zahnul
do obrovské komnaty, snaže se vypadat, jako kdybych tu již delší
dobu čekal.
Zdálo se, že jsem tu sám. To mi však přišlo poněkud zvláštní,
když ten oheň tak burácel. Upravil jsem si košili, oprášil se a přičísl
si vlasy hřebenem. Při prohlížení nehtů jsem zachytil záblesk pohybu
na vrcholku levého schodiště.
Byla jako vichřice v desetistopém sloupci. V jejím středu tanči­
ly s práskáním blesky, krystalky ledu zvonily a rachotily na
schodech, zábradlí se v místech, kde procházela, pokrývalo ná­
mrazou. Moje matka. Zřejmě mne spatřila v téže chvíli, kdy já ji, ne­
boť se zastavila. Pak se otočila ke schodišti a začala sestupovat.
Jak scházela dolů, začala se pomalu transformovat, vzhled se
měnil téměř schod od schodu. Okamžitě, jak mi došlo, co dělá,
uvolnil jsem své vlastní síly a přepóloval jejich hodnoty. Začal jsem
proměnu v okamžiku jejího spatření a ona, když mě uviděla, pravdě­
podobně udělala to samé. Nenamlouval jsem si, že podruhé zajde tak
daleko, aby se mi přizpůsobila, alespoň ne zde na její vlastní půdě.
Transformace byla dovršena, právě když došla na poslední
schod, nyní byla krásnou ženou, oblečenou do černých kalhot a čer­
vené blůzy s volnými rukávy. Znovu na mne pohlédla, usmála se, do­
šla až ke mně a objala mne.
Bylo by netaktní říci jí o mém úmyslu se transformovat a o
tom, že jsem zapomněl. Nebo jakákoli jiná zmínka o tomto tématu.
Odstrčila mě na délku paže, prohlédla si mne od hlavy k patě a
zavrtěla hlavou.
- 84 -
„To v těch šatech nejen zuřivě sportuješ, ale ještě navíc i spíš?“
zeptala se.
„To není fér,“ já na to. „Vyšel jsem si jen tak na prohlídku vý­
stavy a dostal se do potíží.“
„Tak proto jsi přišel pozdě?“
„Ne. Může za to moje zastávka v galerii, kde jsem se zdržel
déle, než bylo v plánu. A nejdu zase tak moc pozdě.“
Vzala mě za ruku a otočila mne.
„Odpouštím ti,“ řekla a zavedla mě k růžově, zeleně a zlatě ží­
hanému směrovníku, umístěnému v zrcadlové síni napravo od sálu.
Nezdálo se, že čeká na odpověď, tak jsem nic neřekl. Při vstu­
pu do síně jsem s napětím čekal, jestli mě okolo sloupu povede po
směru hodinových ručiček, nebo proti němu.
Ukázalo se, že proti směru. Zajímavé.
Naše odrazy a odrazy odrazů byly na všech třech stranách.
Stejně tak i místnost, ze které jsme vyšli. A s každým okruhem,
který jsme udělali kolem sloupu, to byl jiný pokoj. Pozoroval jsem,
jak se mění jako v kaleidoskopu, až dokud mne nezastavila v křišťá­
lové sluji nad podzemním mořem.
„Je to už hrozně dlouho, kdy jsem si naposled vzpomněl na
tohle místo,“ řekl jsem a postoupil vpřed na čistě bílý písek do křiš­
ťálem lomeného světla, podivně připomínajícího ohňostroje, sluneční
odrazy, pouliční osvětlení a světelné displeje; zřejmě svými velikost­
mi a vzdálenostmi mezi nimi vytvářely jednotlivé kousky duhy nad
pobřežím, zdmi a černými vodami.
Vzala mě za ruku a vedla k vyvýšené terase se zábradlím, jež
byla nedaleko po pravé straně. Na ní stál bohatě prostřený stůl. Střed
zaujímala skupina talířů zakrytých poklopy. Vystoupili jsme po něko­
lika schůdcích, já ji usadil na židli a šel prozkoumat ty dobroty.
„Jen si sedni, Merline,“ řekla. „Obsloužím tě sama.“
„To je v pořádku,“ odpověděl jsem, nakukuje pod poklop.
„Už se stalo. Obstarám tedy první chod.“
Byla hned na nohou.
„Takže samoobsluha,“ vyhlásila.
„Jsem pro.“
Naložili jsme si talíře a přešli ke stolu. Pár vteřin po tom, co
jsme se usadili, nás zastihl oslepující záblesk světla od moře, ozářil
- 85 -
klenutý dóm sluje, připomínající žebry pokryté nitro nějakého gigan­
tického živočicha, jenž nás pohltil.
„Nemusíš se tvářit tak vystrašeně. Víš přece, že až sem se
nemohou dostat.“
„Čekám jen na hrom, aby mi podpořil trávení,“ řekl jsem.
Zasmála se a současně nás dostihlo vzdálené zahřmění. „Tak
teď je všechno v pořádku?“ zeptala se.
„Ano,“ odpověděl jsem a zdvihl vidličku.
„Zvláštní, jaké příbuzné nám život nadělil,“ nadhodila. Pohlédl
jsem na ni, pokoušeje se něco vyčíst z výrazu její tváře, ale marně. A
tak jsem řekl: „Ano.“
Na okamžik zkoumala mou tvář, ale nedal jsem nic najevo. A
tak poznamenala: „Když jsi měl jako dítě špatnou náladu odpovídal
jsi jednoslabičně.“
„Ano,“ řekl jsem.
Dali jsme se do jídla. Nad tichým temným mořem se křižovaly
blesky. Při tom posledním se mi zdálo, že jsem zahlédl v dálce loď,
černé plachty plně rozvinuté a napjaté.
„Dodržel jsi ráno svou úmluvu s Mandorem?“
„Ano.“
„Jak se má?“
„Fajn.“
„Něco tě hněte, Merline?“
„Spousta věcí.“
„Svěříš se matce?“
„A co když je do nich taky zapletená?“
„Byla bych zklamaná, kdyby ne. Mimochodem, jak dlouho mi
ještě budeš vyčítat tu záležitost s tygou? Udělala jsem, co se mi zdálo
správné. A pořád si myslím, že to správné bylo.“
Přikývl jsem a pokračoval v jídle. Po chvíli jsem dodal: „Už jsi
mi to vysvětlila minulý cyklus.“
Voda zašplouchala. Tříšť zahalila náš stůl i její tvář. „Je v tom
ještě něco jiného?“ otázala se.
„Proč to nepovíš ty mně?“ řekl jsem.
Ucítil jsem na sobě její pohled a opětoval ho. „Nevím, co tím
myslíš,“ odpověděla.
„Věděla jsi, že je Logrus rozumný? A Vzor taky?“ otázal jsem
se.
- 86 -
„To ti prozradil Mandor?“ zeptala se.
„Ano. Ale stejně jsem to věděl už dřív, než mi to řekl.“
„Jak to?“
„Osobní zkušenost.“
„Se Vzorem? Nebo s Logrem?“
„S oběma.“
„A jak to dopadlo?“
„Řekl bych, že manipulací. Zrovna bojovali o moc. Řekli mi,
abych si zvolil jednoho z nich.“
„A kterého sis zvolil?“
„Ani jednoho. Proč?“
„Měl jsi mi to říct.“
„Proč?“
„Poradila bych ti. Možná i pomohla.“
„Proti Silám vesmíru? Jak jsi vůbec silná, matko?“
Jen se usmála.
„Je docela možné, že by někdo jako já třeba mohl mít i speci­
ální vědomosti o jejich činnosti.“
„Někdo jako ty…?“
„Čarodějka mé úrovně.“
„Tak jak jsi vlastně dobrá, matko?“
„Nemyslím, že je někdo o mnoho lepší, Merline.“
„Vidím, že se to rodina vždycky dozví až poslední. Tak proč jsi
mě neučila sama a místo toho mě poslala k Suhuyovi?“
„Nejsem dobrá učitelka. Nesnáším, když musím někoho cvi­
čit.“
„Jasru jsi cvičila.“
Naklonila hlavu na pravou stranu a oči se jí zúžily. „A tohle ti
řekl taky Mandor?“ zeptala se.
„Ne.“
„Kdo tedy?“
„Na tom nesejde.“
„Zajímavé,“ odpověděla. „Protože nevěřím, že jsi to věděl při
našem posledním setkání.“
Vtom jsem si vzpomněl, že tehdy u Suhuye něco o Jasře říkala,
něco, co naznačovalo, že ji zná dobře, něco, co by mi za normálních
okolností došlo, kdybych zrovna nevezl náklad duchů opačným smě­
rem, nejel za bouřky z kopce a brzdy nevydávaly divné zvuky. Zrov­
- 87 -
na jsem se chtěl zeptat, proč ji zajímá, odkdy to vím, když mi došlo,
že ve skutečnosti se zajímá, od koho to mám, protože jí jde hlavně o
to, s kým jsem mohl od našeho posledního setkání o těchto záleži­
tostech mluvit. Vyprávět jí o Lukově duchovi Vzoru mi nepřipadlo
příliš prozíravé, a tak jsem řekl: „Oukej, zmínil se o tom Mandor a
pak mě požádal, abych na to zapomněl.“
„Jinak řečeno,“ řekla, „očekával, že mi to vyslepičíš. Ale proč
to zaonačil zrovna takhle? To je divné. Ten člověk je až přespříliš
rafinovaný.“
„Možná mu to jen uklouzlo.“
„Mandorovi nikdy nic neuklouzne. Nikdy si z něj neudělej ne­
přítele, synu.“
„To mluvíme o tomtéž člověku?“
Luskla prsty.
„Samozřejmě,“ řekla. „Znával jsi ho ještě jako dítě. Pak jsi
odešel pryč a od té doby ho viděl jen párkrát. Ano, je rafinovaný, zá­
keřný a nebezpečný.“
„Vždycky jsme spolu dobře vycházeli.“
„Přirozeně. Nikdy se proti tobě nepostaví bez dobrého důvo­
du.“
Ušklíbl jsem se a pokračoval v jídle.
Za nějakou chvíli řekla: „Hádám, že ti povídal něco podobného
o mně.“
„Na nic takového si nevzpomínám,“ odpověděl jsem.
„Takže ti dal i lekci v obezřelosti?“
„Ne, nicméně nedávno jsem sám zjistil, že se mám co učit.“
„Jistě, na Amberu jsi toho asi moc nepobral.“
„Jestli ano, tak byli natolik opatrní, že jsem si to neuvědomil.“
„Dobrá, dobrá. Znamená to tedy, že nad tebou nemusím lámat
hůl?“
„Pochybuji.“
„Takže, co od tebe chtěli Vzor a Logrus?“
„Už jsem ti to řekl — abych si vybral, na čí straně stojím.“
„To je tak těžké rozhodnout se, kterému z nich dáváš
přednost?“
„Těžké je rozhodnout se, který z nich je mi méně protivný.“
„To proto, že, jak říkáš, ve svém boji o moc manipulují lidmi?“
„Přesně tak.“
- 88 -
Zasmála se. Pak řekla: „Sice to neukazuje bohy o nic lepší než
jsme my, ale na druhé straně taky o nic horší. Tady máš zdroje lidské
morálky. Ale pořád je to lepší než nic. Jestli ti to nestačí k volbě, tak
se rozhodni podle jiných měřítek. Koneckonců jsi syn Chaosu.“
„A Amberu,“ řekl jsem.
„Vyrostl jsi ale u Dvorů.“
„A přebýval na Amberu. Moji příbuzní tam jsou stejně početní
jako tady.“
„Je to tedy vážně tak vyrovnané?“
„Kdyby ne, tak by to nebyl takový problém.“
„V tom případě,“ řekla, „to musíš vzít obráceně.“
„Jak to myslíš?“
„Neptat se, co pro tebe znamená víc, ale co pro tebe bude nej­
výhodnější.“
Bouře se přibližovala, usrkl jsem zeleného čaje. Něco ve vo­
dách naší zátoky zašplouchalo.
„Dobrá,“ řekl jsem, „tak se tedy ptám.“
Naklonila se dopředu, usmála a oči jí ztmavly. Vždycky se vy­
značovala dokonalou kontrolou své tváře a podoby, měníc je tak, aby
odpovídaly jejímu rozpoložení. Pochopitelně je stále touž osobou, ale
někdy si zvolí vzhled sotva odrostlé dívky a jindy dospělé a půvabné
ženy. Většinou je něčím mezi tím.
Ale teď se do jejích rysů vloudila jistá nadčasová kvalita — ani
ne tak věk jako podstata samotného Času — a já si náhle uvědomil,
že jsem se nikdy nedozvěděl její skutečný věk. Sledoval jsem, jak ji
obklopilo něco jako závoj prastaré moci.
„Logrus,“ řekla, „tě dovede k velikosti.“
Dál jsem na ni hleděl.
„K jakému druhu velikosti?“ zeptal jsem se.
„Po jakém druhu toužíš?“
„Nevím, jestli jsem někdy toužil po velikosti pro ni samu. Zdá
se mi to jako chtít být inženýrem, a ne chtít něco sestrojit — nebo
chtít být spisovatelem, a ne chtít něco napsat. Měl by to přece být ve­
dlejší produkt, a ne sama věc. Jinak je to jen sobecká záležitost.“
„Ale jestli po tom toužíš — jestli na to máš nárok — neměl bys
to mít?“
„Asi ano. Ale zatím jsem neudělal nic, co by mohlo náležet do
téhle kategorie,“ — zrak mi padl na jasný kruh světla nad temnými
- 89 -
vodami, který jako by prchal před bouří. „Možná kromě trochu po­
divného výcviku.“
„Přirozeně, jsi zatím mladý,“ řekla, „ale doba, na kterou jsi byl
jedinečně připraven, přijde dřív, než jsem čekala.“
Kdybych byl použil k vyvolání šálku kávy magii, neměla by mi
to za zlé? Asi ano. Určitě. A tak jsem se rozhodl pro sklenku vína. Po
malém doušku jsem řekl: „Obávám se, že nemám ponětí, o čem to
mluvíš.“
Přikývla. „Stěží se o tom můžeš dozvědět z introspekce,“ odpo­
věděla pomalu, „a nikdo by nebyl tak neopatrný aby se o té možnosti
před tebou zmínil.“
„Tak o čem to mluvíš, matko?“
„O trůnu. O vládě nad Dvory Chaosu.“
„Mandor mi svým způsobem nadhodil tuto možnost,“ řekl
jsem.
„No dobrá. Nikdo, kromě Mandora by nebyl tak neopatrný, aby
se o té možnosti před tebou zmínil.“
„Chápu, že matky mají určité puzení vidět, že se jejich dětem
vede dobře, ale naneštěstí jsi označila něco, na co nemám nejen
schopnosti, nárok a trénink, ale taky sebemenší chuť.“
Propletla prsty a pozorovala mne zpoza nich.
„Máš lepší kvalifikaci, než si myslíš, a tvoje touhy s tím nemají
co dělat.“
„Jako zúčastněná strana s tebou bohužel nemohu souhlasit.“
„I kdyby to měl být jediný způsob, jak ochránit příbuzné a přá­
tele tady i na Amberu?“
Dal jsem si další lok vína. „Ochránit je? A proti čemu?“
„Vzor se zřejmě pokusí předefinovat střední úseky Stínu ke
svému vlastnímu obrazu. Zdá se, že je dostatečně silný, aby s tím za­
čal nyní.“
„Ale mluvila jsi o Amberu a Dvorech, ne o Stínu.“
„Logrus se proti tomu narušení postaví. A jelikož by v přímé
konfrontaci se svým protivníkem zřejmě prohrál, bude nucen použí­
vat svých agentů strategicky, zaútočit na Amber. A nejefektivnějšími
agenty by přirozeně byli šampióni Dvorů —“
„Ale to je šílenství!“ řekl jsem. „Musí přece existovat lepší
způsob!“
„Asi ano,“ odpověděla. „Přijmi trůn a rozkazy budeš dávat ty.“
- 90 -
„Vím o tom všem hrozně málo.“
„Pochopitelně budeš informován.“
„A co legitimní nároky na následnictví?“
„O to se nestarej.“
„Raději bych se měl zajímat, jak toho bude dosaženo — jestli,
řekněme, budu vděčit za množství úmrtí tobě, nebo Mandorovi.“
„Jelikož jsme oba Sawallové, tak je to čistě akademická otáz­
ka.“
„To jako, že v tomhle spolupracujete?“
„Každý máme své metody,“ řekla, „a já o nich zásadně nedis­
kutuji.“
Ušklíbl jsem se a vzal si ještě jeden drink. Vichřice nad temný­
mi vodami nabírala na síle. Jestli ten podivný světelný efekt pod hla­
dinou byl skutečně Cyklický fantom, tak by mě zajímalo, co má za
lubem. Blesky se navzájem téměř slévaly a hřmění přešlo do jednoli­
tého burácení.
„Co jsi mínila,“ řekl jsem, „výrokem o časech, pro které bych
měl být jedinečně kvalifikovaný?“
„O přítomnosti a bezprostřední budoucnosti,“ řekla, „a o
konfliktu, který přinesou.“
„Ne,“ odpověděl jsem. „Mluvím o tom, co se dotýká mé ‚za­
mýšlené jedinečné kvalifikace‘. Jak je to?“
Muselo to být těmi blesky, protože jsem ji nikdy předtím nevi­
děl zrudnout.
„Spojuješ dvě velké pokrevní linie,“ řekla. „Technicky byl
tvým otcem král Amberu — i když vládl jen krátce po smrti Erika.“
„Ale jelikož Oberon byl během té doby stále naživu a neabdi­
koval, tak ani jedno panování by nemělo být platné,“ odpověděl
jsem. „Skutečným nástupcem Oberona je Random.“
„Mohlo se jednat o případ nepřímé abdikace,“ řekla. „Dáváš
téhle verzi přednost, že ano?“
„Samozřejmě.“
Pozoroval jsem bouři a upil trochu vína.
„To proto jsi chtěla nosit Corwinovo dítě?“ zeptal jsem se.
„Logrus mne ujistil, že takové dítě bude jedinečně kvalifi­
kováno zde vládnout.“
„Ale otec pro tebe nikdy nic neznamenal, nebo ano?“
- 91 -
Odvrátila zrak k místu, kde se k nám teď blížil kruh světla a
blesky za ním.
„Nemáš právo se na to ptát,“ řekla.
„Vím. Ale je to pravda, že?“
„Mýlíš se. Znamenal pro mne mnoho.“
„Ale ne v žádném konvenčním smyslu.“
„Nejsem konvenční osoba.“
„A já byl výsledkem rozplozovacího experimentu: Logrus ti
vybral muže, který ti může dát — co vlastně?“
Kruh světla připlul blíže. Bouře mu byla v patách, nyní blíž po­
břeží, než jsem ji viděl kdykoli předtím.
„Ideálního pána Chaosu,“ řekla, „pro vládu nad ním.“
„Mám takový pocit, že je v tom ještě více, než jen tohle,“ po­
znamenal jsem.
Prchaje před svazky blesků, vynořil se z vody zářící kruh a
hnal se přes pláž k nám. I kdyby na mou poslední poznámku něco
řekla, stejně bych to neslyšel. Hřmění, které ho pronásledovalo, bylo
ohlušující.
Světlo přeskočilo zábradlí a zastavilo se mi u nohy. „Otče, mů­
žeš mě ochránit?“ zeptal se Fantom v pauze mezi hromobitím.
„Pojď na mé levé zápěstí,“ poručil jsem.
Dara jen zírala, jak našel své místo a vzal na sebe podobu Fra­
kiry. Mezitím poslední blesk neuhasl, ale přetrvával jako planoucí
stéblo ve vodě. Nato se smrštil do koule, která se několik okamžiků
vznášela ve vzduchu a pak zamířila k nám. Jak se blížila, docházelo
ke změnám v její struktuře.
Když připlula až k našemu stolu, stala se zářícím a pulsujícím
znakem Logru.
„Princezno Daro, princi Merline,“ ozval se ten děsivý hlas, kte­
rý jsem naposledy slyšel při střetnutí na amberském hradě, „nechtěl
jsem rušit vaše setkání, ale ta věc, které jste poskytli útočiště, to činí
nezbytným.“ Rozeklaný výběžek znaku ukázal na mé levé zápěstí.
„Blokuje mou schopnost dostat se pryč,“ řekl duch. „Vydej mi
ho!“
„Proč?“ zeptal jsem se.
„Ta bytost prošla Logrem,“ zazněla slova, lišící se zřetelně co
do výšky, hlasitosti i přízvuku.
- 92 -
Napadlo mě, že je teď vhodná příležitost, abych se mu vzepřel,
což ukáže, jestli jsem pro Logrus skutečně tak důležitý, jak naznačila
Dara.
Takže jsem odpověděl: „Ten je přece teoreticky přístupný pro
každého.“
„Já stanovuji pravidla, Merline, a tvůj Cyklický fantom mnou
prošel proti mé vůli. Teď ho chci.“
„Ne,“ řekl jsem, soustředil se na hroten a zkusil najít místo pro
okamžitý transport do oblasti ovládané Vzorem. „Své stvoření nevy­
dám tak snadno.“
Záře znaku zesílila.
Nato Dara vyskočila a postavila se mezi nás.
„Počkej,“ řekla. „Máme přece před sebou daleko důležitější
věci, než je tahle msta hračce. Vyslala jsem bratrance Hendraky pro
nevěstu Chaosu. Jestli chceš, aby tenhle plán vyšel, tak navrhuji,
abys jim pomohl.“
„Vzpomínám si na tvůj plán ohledně prince Branda, na paní
Jasru, co ho měla zničit. Tvrdila jsi, že nemůže selhat.“
„Přivedl tě blíže než kdykoli jindy k moci, po které toužíš,
Prvotní Hade.“
„To je pravda,“ souhlasil.
„A majitelka Oka je jednodušší bytost než Jasra.“
Znak proklouzl okolo ní, z malého slunce se změnil na soubor
linií.
„Merline, přijmeš trůn a budeš mi sloužit, až nadejde čas.“
„Udělám, co bude nutné, abych obnovil rovnováhu sil,“ odpo­
věděl jsem.
„Na to se neptám! Přijmeš trůn za podmínek, které stanovím?“
„Jestli budou sloužit k nápravě věcí,“ odpověděl jsem.
„To mi stačí,“ řekl. „Ponech si svou hračku.“
Dara odstoupila a on kolem ní proplul, než zmizel poznamenal.
„Zeptej se ho na Luka, Corwina a na nový Vzor,“ řekl a pak byl pryč.
Otočila se ke mně a zírala. „Nalij mi víno,“ řekla.
Udělal jsem, jak mi poručila. Zvedla sklenici a napila se. „No
tak mi pověz o Lukovi, Corwinovi a o novém Vzoru,“ vybídla mne.
„Ty mi pověz o Jasře a Brandovi,“ čelil jsem.
„Ne. Ty začneš jako první,“ odporovala.
- 93 -
„Tak dobře.“ rezignoval jsem. „Nezmínil se o tom, že jde o du­
chy Vzoru. Luke se přede mnou objevil na cestě sem, poslal ho Vzor
přesvědčit mě, abych odešel z téhle říše. Logrus poslal lorda Borela
zničit Luka.“
„Toho Luka, co se stal Rinaldem, syna Jasry a Branda, manžela
Coral a krále Kašfy?“
„Správně. A teď mi pověz o celé té druhé záležitosti. Poslala jsi
Jasru, aby zničila Branda a svedla ho z jeho cesty?“
„Stejně by to udělal. Přišel ke Dvorům hledat moc pro své cíle.
Pouze mu všechno trochu usnadnila.“
„Slyšel jsem to trochu jinak. Znamená to tedy, že kletba mého
otce neměla vliv?“
„To ne, pomohla — metafyzickým způsobem — usnadnit pro­
tažení černé cesty do Amberu. Ale jak to, že jsi stále tady, když ti král
Rinaldo nařídil odjet? Že by loajalita ke Dvorům?“
„Měl jsem s tebou čerstvě domluvený oběd. Nemohl jsem ho
zmeškat.“
Pousmála se jen velmi letmo a usrkla vína.
„Umíš věci hezky zamluvit,“ poznamenala. „Ale vraťme se k
nim. Takže duch Borela zničil toho Rinaldova, je to tak.“
„Ne tak docela.“
„A jak tedy?“
„Objevil se tam duch mého otce a zlikvidoval toho Borelova a
to nám umožnilo zmizet.“
„Zase? Corwin zase přemohl Borela?“
Přikývl jsem.
„Přirozeně si žádný z nich nepamatoval na první střetnutí.
Vzpomínky jim sahaly pouze do toho okamžiku, kdy byli zakó­
dováni, takže —“
„Ten princip chápu. A co se stalo pak?“
„Uprchli jsme,“ já na to, „a tak mě máš tady.“
„Co tím Logrus myslel, když mluvil o novém Vzoru?“
„Otcův duch byl patrně vytvořen v něm a ne v tom starém.“
Vzpřímila se, oči vytřeštěné. „Odkud máš tohle?“ chtěla vědět.
„Řekl mi to,“ odpověděl jsem.
Zírala mimo mne na ztišené moře.
- 94 -
„Takže třetí síla už také skutečně vstoupila do hry,“ uvažovala.
„To je stejně tak fascinující, jako znepokojující. Proklínám ho za to,
že vytvořil něco takového!“
„Ty ho ve skutečnosti nenávidíš, že?“ řekl jsem.
Oči se jí opět zaostřily na mne.
„Nemluv o tom!“ vyštěkla. „Nechme toho,“ dodala po chvíli.
„Nenaznačil ti něco o loajalitě Vzoru — nebo o jeho plánech? Už
fakt, že ho poslal chránit Luka, můžeme chápat jako repliku akce
starého Vzoru. Na druhé straně — buď proto, že byl vytvořen tvým
otcem, anebo proto, že má s tebou své plány — můžu to chápat
prostě jen jako snahu o tvou ochranu. Co ti řekl?“
„Že mě chtěl odtamtud dostat.“
Přikývla. „Což se mu jasně povedlo,“ konstatovala. „Řekl ještě
něco? Stalo se ještě něco, co by mohlo být důležité?“
„Ptal se na tebe.“
„Vážně? A jinak nic?“
„Nedal mi pro tebe žádný speciální vzkaz, jestli myslíš tohle.“
„To myslím.“
Uhnula očima a na chvíli se odmlčela. Pak řekla: „Tihle
duchové netrvají příliš dlouho, že ne?“
„Ne,“ odpověděl jsem.
„Je to k vzteku,“ prohlásila nakonec, „vědět, že přes to všechno
je stále ještě schopen zůstávat ve hře.“
„Je naživu, že ano, matko?“ řekl jsem. „A ty víš, kde.“
„Nejsem jeho anděl strážný, Merline.“
„Mám dojem, že jsi.“
„Je to nezdvořilé, odporovat mi v téhle věci.“
„Ale přesto musím,“ já na to. „Viděl jsem ho zmizet na cestě ke
Dvorům. Určitě tu chtěl být s ostatními na mírovém jednání. Dokon­
ce si myslím, že se rozhodně chtěl vidět s tebou. Měl v hlavě spoustu
nezodpovězených otázek — odkud jsi přišla, proč jsi přišla za ním,
proč ses chovala tak, jak ses chovala —“
„Dost!“ vykřikla. „Nech toho!“
Ignoroval jsem ji.
„A vím, že tady u Dvorů byl. Viděli ho tady. Musel tě vyhledat.
Co se potom stalo? Jaký druh odpovědi jsi mu dala?“
Vstala a hleděla upřeně na mne.
- 95 -
„To stačilo, Merline,“ řekla. „Zřejmě se s tebou nedá vést
hovor na úrovni.“
„Je tvým vězněm, matko? Někam jsi ho uvrhla, někam, kde ti
nemůže stát v cestě, někam, kde ti nemůže kazit tvé plány.“
Spěšně ustoupila od stolu, téměř klopýtla.
„Ty mizerný spratku!“ řekla. „Jsi přesně jako on! Proč bys mu
byl jinak tak podobný?“
„Ty se ho bojíš, ano?“ řekl jsem a náhle věděl, že to tak bude.
„Bojíš se zabít amberského prince, dokonce i když máš na své straně
Logrus. Podařilo se ti někam ho odklidit a teď máš strach, že se
osvobodí a zmaří tvoje plány. Už dlouho z něho máš strach, proto ho
musíš mít z cesty.“
„Nesmysl!“ řekla, couvajíc přede mnou. Měla teď ve tváři ve­
psanou nefalšovanou hrůzu. „To jen hádáš!“ pokračovala. „Je mrtev,
Merline! Přestaň s tím! Nech mě už o samotě! A v mé přítomnosti
nikdy nevyslov jeho jméno! Ano, nenávidím ho! Všechny by nás zni­
čil! A pořád by toho byl schopen, kdyby mohl!“
„Není mrtev,“ konstatoval jsem. „Jak to můžeš tvrdit?“
Jen jsem se třásl říci jí o svém rozhovoru s ním, ale potlačil
jsem to.
„Jen ten, kdo je vinen, protestuje takhle silně,“ řekl jsem. „Je
naživu. Kde je?“
Zvedla ruce dlaněmi dovnitř a zkřížila je na prsou. Strach i vz­
tek byly pryč. Když znovu promluvila podobalo se to nejvíc výsmě­
chu: „Tak ho najdi, Merline. Pro mě za mě si ho najdi.“
„Kde?“ vyzvídal jsem.
„Hledej ho v Propasti Chaosu.“
Poblíž levé nohy jí vyšlehl plamen a začal kroužit kolem těla
proti směru hodinových ručiček, po spirále stoupal vzhůru a zane­
chával za sebou rudě žhnoucí čáru. Když dosáhl temena hlavy, celou
ji zahalil. Pak s hlasitým svištěním odlétl a odnesl ji s sebou.
Šel jsem tam a poklekl, abych prozkoumal místo, kde stála.
Bylo jen trochu teplé, nic víc. Hezké kouzlo. Takové mě nikdo nikdy
nenaučil. Když jsem tak o tom přemýšlel, napadlo mě, že matka měla
vždycky velký šmrnc, co se týkalo příchodů a odchodů.
„Fantome?“ Odtančil z mého zápěstí a utkvěl ve vzduchu přede
mnou.
„Ano?“
- 96 -
„Pořád ještě nejsi schopen transportu skrz Stín?“
„Už ano,“ odpověděl. „To bylo sejmuto, když zmizel znak
Logru. Mohu cestovat — ať už do Stínu, nebo z něj. A měl bych?“
„Ano. Zanes mě nahoru do galerie.“
„Do galerie? Vrhl jsem se přímo z Logru do hlubin moře, otče.
Nejsem si jist, co kde je.“
„Nevadí,“ řekl jsem. „Udělám to sám.“
Zaktivoval jsem hroten. Síly vyrazily ze šesti jeho hrotů,
uchopily Fantoma i mne, zvedly nás a nesly vzhůru tam, kam jsem si
přál. Pokoušel jsem se během letu přes ohnivé záblesky něco za­
hlédnout, ale nešlo to. Až vás zarazí, jak to ti skutečně dobří mohou
zvládnout.
- 97 -
Kapitola sedmá
Přenesl jsem nás do té tajuplné haly, která vždycky byla pro
patriarchu Sawallů tím největším potěšením z celého Bludiště. Byla
to zahrada soch bez vnějšího zdroje světla, pouze se základním
osvětlením velkých exponátů, které ji dělalo několikrát temnější, než
mou oblíbenou odpočívárnu. Podlaha byla nerovná — propadající se
i vypouklá a zároveň stupňovitá, celá pak hrbolatá — a jejím domi­
nantním rysem byla mísovitá prohnutost. Bylo obtížné určit její roz­
měry, neboť se jakoby proměňovala podle toho, kde se stálo.
Gramble, pán Sawallů, ji dal postavit bez jakýchkoli plánů — a vě­
řím, že ta práce obsahovala i nějaké výjimečné použití Stínu.
Stál jsem před něčím, co vypadalo jako komplikovaná výstroj
bez lodi — buď to, anebo složitý drnkací hudební nástroj určený pro
titány — a světlo dávalo liniím stříbřitý nádech, plynouc jako život z
temnoty do temnoty v nějakém napůl viditelném rámu. Jiné kousky
vyčnívaly ze zdí a visely jako stalaktity. Jak jsem tudy procházel, tak
to, co se zdálo být zdmi, se pro mne stalo podlahou. Kousky, které
předtím stály na zemi, nyní čněly nebo visely. Jak jsem šel dále,
místnost změnila podobu a zavanul v ní vítr, vyvolávaje vzdychání,
mumlání, hučení, zvonění. Gramble, můj kmotr, v této hale pociťoval
jisté nadšení, zatímco pro mě dlouho znamenalo překročení jejího
prahu zkoušku odvahy. Nicméně v dospělosti jsem v ní rovněž začal
cítit potěšení, částečně i pro občasné mrazení, potvrzující mé dospí­
vám. Ale teď — chtěl jsem se tu zdržet jen pár okamžiků, kvůli sta­
rým časům, jak mne přepadly dávné vzpomínky. A bylo jich s tímto
místem svázáno zatraceně moc. Věci, které mě pronásledovaly po
většinu mého dospívání, zde byly teď jako na dlani. Neměl jsem vů­
bec radost z těch všech možností, jež mi vířily hlavou. Ale ať už se
ukáže pravdivou kterákoli z nich, nahradí nevědomost.
„Otče?“
„Ano?“
„Co je to za místo?“ zeptal se Fantom.
„Je to část velké umělecké sbírky na panství Savvallů,“ vysvět­
lil jsem. „Lidé ze všech Dvorů i z blízkého Stínu přicházejí sem, jen
- 98 -
aby ji uviděli. Byla vášní mého kmotra. V dětství jsem strávil spous­
tu času bloumáním těmito halami. Je tady spousta skrytých bran.“
„A co právě tahle místnost? Něco s ní není v pořádku.“
„Ano i ne,“ řekl jsem. „Přijde na to, co myslím tím pořádkem.“
„Mám tady podivně narušené vnímání.“
„To proto, že se tu zakřivuje i samotný prostor, jako u nějaké
podivné figurky origami. Hala je mnohem větší než se zdá. Můžeš jí
mnohokrát projít a pokaždé být svědkem jiného uspořádání exponá­
tů. Může tu dokonce působit i nějaký vnitřní pohyb. Nikdy jsem si
tím nebyl jist. Jen Sawall to opravdu věděl.“
„Měl jsem pravdu. Něco je tu v nepořádku.“
„Celkem se mi to tak líbí.“
Posadil jsem se na stříbrný pařez pod košatý stříbrný strom.
„Chtěl bych se podívat, jak se zakřivuje,“ řekl nakonec.
„Tak jen do toho.“
Když odplul pryč, zamyslil jsem se nad předchozím rozhovo­
rem s matkou. Přemýšlel jsem i o tom, co řekl nebo naznačil Mandor
o konfliktu mezi Vzorem a Logrem, o svém otci jako favoritovi Vzo­
ru předurčeném vládnout na Amberu. Věděla to jako fakt, a ne jako
pouhou spekulaci? Usoudil jsem, že ano, protože se zdálo, že se těší
zvláštní přízni Logru a ten měl určitě povědomí o nejpromi­
nentnějších rozhodnutích svého protivníka. Připustila, že svého muže
nikdy nemilovala. Spíše jako kdyby ho vyhledala kvůli jeho gene­
tickému materiálu, vztahujícímu se ke Vzoru. Doopravdy chtěla při­
vést na svět favorita Logru?
V duchu jsem se zasmál nad výsledkem. Postarala se, abych
uměl slušně zacházet se zbraní, ale bez nároku na otcovu superligu.
Dával jsem přednost magii, ale kouzelníků bylo u Dvorů dvanáct do
tuctu. A konečně mě dala na kolej na stínové Zemi, kterou tak prefe­
rovali Ambeřané. Ale ani doktorát z výpočetní techniky z Berkeley
mi nedává příliš velkou kvalifikaci k pozvednutí praporu Chaosu
proti silám Řádu. Musel jsem pro ni být zklamáním.
Vrátil jsem se v duchu do dětství, k podivným dobrodružstvím,
pro které sloužilo toto místo jako výchozí bod. Přicházívali jsme sem
s Gryllem, Glait se nám plazila v patách, obtočila se kolem větve
nebo se mi proháněla někde v šatech. Rád bych zase vydal ten po­
divně houkavý pokřik, který jsem se naučil ve snu; někdy se k nám
připojil Kergma, přiskákal ze záhybů temnoty, z nějaké roztřepené
- 99 -
oblasti zakřiveného prostoru. Nikdy jsem nezjistil, co je Kergma
přesně zač, nebo dokonce ani jakého je pohlaví, protože Kergma
dokázal měnit tvar a přilétal, přilézal, přiskakoval nebo přibíhal v
nejrůznějších podobách.
Poslušen nutkání, vydal jsem ten pradávný pokřik. Pochopi­
telně se nic nestalo a já si vzápětí uvědomil, proč jsem to udělal; bylo
to volání po ztraceném dětství, kdy jsem cítil, že mě někdo potřebuje.
Nyní jsem nebyl ničím — ani Ambeřanem, ani Chaosanem a určitě
jsem byl zklamáním pro příbuzné z obou stran. Nezdařený experi­
ment. Bezcenný pro sebe sama. A jen něco, co se dá využít. Náhle
jsem měl vlhké oči a potlačil vzlyk. Nikdy se však už nedozvím, do
jakého rozpoložení jsem se dále mohl dostat, protože vtom přišlo vy­
rušení.
Ze zdi vysoko po mé levici vyrazil záblesk červeného světla.
Měl tvar malé koule asi lidskou stopu v průměru. „Merline!“ zazněl
odtud hlas a plameny vyšlehly výše.
V jejich světle jsem spatřil známou tvář trochu se podobající
mé a pocítil radost ze smyslu, který náhle vnesla do mého života, i
když tím smyslem byla smrt.
Zdvihl jsem levici nad hlavu a vyslal z hrotenu záblesk mod­
rého světla.
„Tady, Jurte!“ zavolal jsem a vstal. Začal jsem utvářet svě­
telnou kouli, která by ho zastavila, a mezitím jsem si připravoval
útok, schopný zabít ho elektrickým výbojem. Po úvaze se to zdálo
jako nejlepší způsob, jak se ho zbavit. Už jsem přestal počítat přípa­
dy, kdy mi usiloval o život a řekl si, až se příště objeví, převezmu ini­
ciativu. Usmažit jeho nervový systém byla zřejmě ta nejlepší cesta,
jak ho dát k ledu navzdory tomu, co pro něj udělala Fontána. „Tady
jsem, Jurte!“
„Merline! Chci s tebou mluvit!“
„Ale já ne. Zkoušel jsem to tolikrát, že už ti nemám co říct. Tak
jen pojď a skončeme to — zbraněmi, rukama, magií, je mi to jedno.“
Zvedl obě ruce dlaněmi ven.
„Příměří!“ zavolal. „Nebylo by dobré udělat to tady v
Sawallu.“
„Co je to od tebe za pitomé předsudky, bratříčku?“ zavolal
jsem, ale hned nato mi došlo, že na tom něco může být. Vzpomněl
jsem si, co pro něj znamenalo uznání od starého pána, a uvědomil
- 100 -
jsem si, že si dá velký pozor, aby tady, na tomto místě, nepopudil Da­
ru.
„Tak co teda chceš?“
„Promluvit si. Myslím to vážně,“ řekl. „Co mám udělat?“
„Setkáme se támhle,“ řekl jsem, posílaje svou světelnou kouli,
aby ozářila důvěrně známý objekt, vypadající jako obrovský domek z
karet vyrobených ze skla a hliníku, odrážející světlo stovkami plošek.
„Dobrá,“ přišla odpověď.
Vydal jsem se tam, a jak se přibližoval, uhnul jsem stranou tak,
aby se naše cesty nesetkaly. Také jsem přidal do kroku, abych tam
byl před ním.
„Žádné triky,“ zavolal. „A jestli se rozhodneme, že to musíme
dotáhnout do konce, tak půjdeme ven.“
„Dobře.“ Došel jsem k objektu, zahnul za jeho roh a zmizel mu
z očí. Okamžitě jsem vytvořil šest svých dvojníků.
„Proč zrovna tady?“ ozval se odněkud zblízka jeho hlas.
„Předpokládám, že jsi ještě neviděl film Dívka ze Šanghaje?“
„Ne.“
„Napadlo mě, že bychom mohli během hovoru chodit okolo,
pomůže nám to navzájem si neublížit.“
Zahnul jsem za roh. Bylo tam na různých místech několik
mých dvojníků. O chvíli později jsem uslyšel odněkud zblízka ostré
nadechnutí. Téměř okamžitě následovalo zachechtání.
„Už začínám rozumět,“ uslyšel jsem ho. Tři kroky a další roh.
Zastavil jsem se. Byl tam dvakrát on a dvakrát já. Ani jeden se
nedíval na mne. Pomalu jsem zamířil k jednomu z nich. Otočil se a
spatřil mne. Ustoupil zpět, ústa se pootevřela a zmizel.
„O čem tedy chceš mluvit?“ zeptal jsem se a zůstal stát.
„Nevím, odkud začít.“
„To už je život.“
„Pěkně jsi rozvzteklil Daru…“
„To je teda rychlost. Odešel jsem od ní před deseti, patnácti mi­
nutami. Bydlíš teď tady na Sawallu?“
„Ano. A věděl jsem, že s tebou obědvá. Prostě jsem jí před
chvílí zahlédl.“
„Dobře, ona mě taky nijak zvlášť nepotěšila.“
Zahnul jsem za další roh a prošel dveřmi právě včas, abych let­
mo zahlédl jeho úsměv.
- 101 -
„Vím, že je někdy taková,“ poznamenal. „Řekla mi, jak se
místo moučníku objevil Logrus.“
„Ano.“
„Povídala, že si tě zřejmě vybral na trůn.“
Doufal jsem, že vidí můj úšklebek. „Vypadalo to tak. Ale já ho
nechci.“
„Ale řekl jsi, že ho přijmeš,“
„Jedině kdyby nebyla žádná jiná možnost, jak znovu obnovit
rovnováhu sil. Je to poslední možnost. Jsem si jist, že tak daleko to
nedojde.“
„Ale vybral si tebe.“ Další úšklebek.
„Tmer a Tubble jsou přede mnou.“
„Na tom nezáleží. Chtěl jsem trůn pro sebe, však to víš.“
„Vím to. Asi pěkně pitomá volba kariéry.“ Náhle mě obklíčil.
„Teď jo,“ přitakal. „Už se mi to nějakou dobu zdálo, ještě než
jsi byl vybrán ty. Pokaždé při našem setkání jsem měl za to, že neu­
nikneš, a pokaždé jsi byl blíž k tomu mě zabít.“
„Bylo to stále složitější.“
„Tehdy naposled — v tom chrámu — v Kašfě, to jsem si byl
jist, že tě konečně mám. Ale místo toho jsem unikl jen o zatracenej
vlásek.“
„Řekněme, že Dara nebo Mandor odstraní Tmera a Tubbla. Vě­
děl jsi, že se pak musíš osobně postarat o mě, ale co Despil?“
„Ten by mi ustoupil.“
„Ptal ses ho?“
„Ne. Ale vím to.“ Pokračoval jsem v chůzi.
„Vždycky jsi překypoval sebejistotou, Jurte.“
„Možná máš pravdu,“ řekl, neustále se objevující a zase mizící.
„Ať jo, nebo ne, nemá to teď už význam.“
„Proč ne?“
„Vzdávám to. Končím se štvanicí. K čertu s tím vším.“
„Jak jsi k tomu došel?“
„Dokonce i kdyby Logrus nedal jasně najevo svoje záměry, tak
jsem se začínal cítit nesvůj. Ani ne z obavy, že mě zabiješ. Začal
jsem přemýšlet o sobě a o následnictví. Co když se mi podaří dostat
se na trůn? Už nemám takovou jistotu jako dřív, že jsem kompetentní
na něm sedět.“ Znovu jsem zabočil a letmo zahlédl, jak si olizuje rty
a vraští obočí. „Mohl bych nadělat v celé říši pěknou paseku,“ pokra­
- 102 -
čoval, „kdybych neměl dobré rádce. A víš přece, že nakonec by to
byli Mandor nebo Dara. Byl bych jen loutkou, nebo snad ne?“
„Asi ano. Ale velice jsi mě překvapil. Kdy jsi začal takhle
smýšlet? Může to nějak souviset s tvým léčením ve Fontáně? Co
když tě můj vpád přivedl blíž k tomuhle správnému pohledu?“
„Asi na tom něco bude,“ řekl. „Teď nelituju, že jsem neprošel
celým cyklem. Myslím, že jsem taky mohl zešílet jako Brand. Ale
vůbec to tak nemusí být. Nebo — prostě nevím.“
Bylo ticho, jak jsem procházel chodbou, moje odrazy v zrca­
dlech po obou stranách šly se mnou.
„Nechtěla, abych tě zabil,“ vybuchl najednou odněkud zprava.
„Julie?“
„Ano.“
„Jak se jí vede?“
„Uzdravuje se. Opravdu hezky rychle.“
„Je tady na Sawallu?“
„Ano.“
„Hele, rád bych ji viděl. Ale jestli nebude chtít, tak to po­
chopím. Když jsem probodl Masku, nenapadlo mě, že je to ona, a
mrzí mě to.“
„Nikdy ti nechtěla doopravdy ublížit. Jejím protivníkem, byla
Jasra. S tebou šlo jen o složitou hru. Chtěla dokázat že je stejně dobrá
— a možná dokonce i lepší než ty. Hodlala ti předvést, o co jsi při­
šel.“
„Je mi to líto,“ zamumlal jsem.
„Pověz mi, prosím tě, jednu věc,“ řekl. „Miloval jsi ji? Miloval
jsi ji vůbec někdy?“
Má odpověď nepřišla hned. Vlastně jsem si tu otázku
mnohokrát kladl sám a i já si ji musel zvážit.
„Ano,“ řekl jsem konečně. „Ale to mi došlo, až když už bylo
příliš pozdě. Špatné načasování z mé strany.“ Pak jsem se zeptal: „A
co ty?“
„Rozhodně neudělám tu samou chybu,“ odpověděl. „To ona mě
přinutila přemýšlet o tom všem…“
„Chápu. Jestli mě nebude chtít vidět, tak jí řekni, že je mi to
líto — všechno.“
Odpověď nepřišla. Stál jsem chvíli tiše, doufaje, že mě dostih­
ne, ale neobjevil se.
- 103 -
Tak jsem zavolal: „Dobrá. Co se mne týče, náš souboj skončil.“
Opět jsem vykročil, po chvíli došel k východu a prošel jím.
Stál venku a prohlížel si masivní porcelánové průčelí. „Dobře,“
poznamenal.
Přišel jsem blíže.
„Je tady ještě něco,“ dodal a stále se ještě na mne nepodíval.
„Myslím, že to každou chvíli spustěj,“ konstatoval.
„Kdo? Jak? Co?“
„Matka a Logrus,“ řekl mi. „Tvé dosazení na trůn. Kdo je ne­
věstou Klenotu?“
„Snad by to měla být Coral. Myslím, že jsem slyšel Daru pou­
žít v nějaké souvislosti tenhle termín. Proč?“
„Minulý cyklus jsem zaslechl, jak vydává rozkazy někomu ze
svých Hendrackých příbuzných. Vysílá zvláštní komando, aby tu
ženu uneslo a přivedlo ji sem. Mám dojem, že se má stát tvou krá­
lovnou.“
„To je nesmysl,“ řekl jsem. „Je provdána za mého přítele Luka.
Je královnou Kašfy —“
Ušklíbl se.
„Říkám jen, co jsem slyšel,“ odpověděl. „Souvisí to s rovnová­
hou sil.“
Přirozeně. Nenapadlo mě to, ale dávalo to perfektní smysl. S
Coral Dvory automaticky získají Klenot Vládce neboli Oko Hada,
jak mu říkají zde, a to bude mít jistě vliv na rovnováhu.
Ztráta pro Amber a zisk pro Dvory. To by mi mohlo pomoci
dosáhnout toho, oč usiluji, totiž harmonie, odsouvající katastrofu na
neurčito.
Jen škoda, že to nesmím dopustit. Ubohá dívka již zkusila až
příliš mnoho jen proto, že byla v nevhodnou dobu v Amberu a že se
do mne zamilovala. Vzpomínám si, jak jsem kdysi ve filozofickém
článku tvrdil, že je v pořádku obětovat jednoho nevinného pro blaho
mnoha. Bylo to ještě na koleji a mělo to co dělat s principy. Ale Co­
ral byla mou přítelkyní, sestřenicí a technicky i mou milenkou i když
za okolností, kdy se to jen stěží dalo počítat; a rychlé prozkoumání
mých citů, to abych někdy znovu nezaváhal, prozradilo, že bych se
do ní mohl zamilovat. Což všechno znamená, že filozofie prohrála
další kolo s reálným světem.
„Jurte, jak je to dlouho, co vyslala ty lidi?“
- 104 -
„Nevím, kdy odešli — ani dokonce jestli vůbec odešli,“ odpo­
věděl. „Při časové odlišnosti však už klidně mohli odejít a vrátit se.“
„Máš pravdu,“ řekl jsem a dodal: „Do hajzlu!“
Obrátil se a pohlédl na mne.
„To je to v kontextu všech záležitostí tak důležité?“ zeptal se.
„Pro ni ano a ona zase pro mne,“ odpověděl jsem.
Jeho tvář dostala udivený výraz.
„V tom případě,“ řekl, „proč je prostě nenechat, aby ti ji při­
vedli? Jestli dosedneš na trůn, tak tě to jen potěší. A jestli ne, tak ji
budeš mít stejně u sebe.“
„City se hrozně těžko utajují, dokonce i mezi těmi, kdo neznají
kouzla,“ namítl jsem. „Mohli by ji použít jako rukojmí a vydírat mě.“
„Hm. Nerad říkám, že mě to těší. Chci říct… Těší mě, že máš
starost i o někoho jiného.“
Svěsil jsem hlavu. Zachvátila mě touha natáhnout ruku a do­
tknout se ho, ale neudělal jsem to.
Jurt si tiše pobrukoval jako za starých časů, když jako kluk du­
mával o všem možném. Pak řekl potichu: „Tak se k ní musíme dostat
dřív než oni a odvést ji na nějaké bezpečně místo. Anebo, pokud už
uspěli, jim ji vzít.“
„Jak to ‚my‘?“
Usmál se, vzácná chvíle. „Víš přece, co jsem zač. Tvrdej
chlapec.“
„Nepochybuju,“ já na to. „Ale víš, co se stane, jestli nějací
svědkové prohlásí, že to byl párek bratrů ze Sawallu? Pravděpodobně
vendeta s Hendraky.“
„I když je do toho zatáhla Dara?“
„Bude to vypadat, jako by nám je nadehnala.“
„Dobrá,“ řekl. „Tak žádné svědky.“
Mohl jsem říct, že předejít vendetě by ušetřilo mnoho jiných
životů, ale znělo by to přehnaně, dokonce i kdybych to tak nemyslel.
Místo toho jsem řekl: „Ta síla, kterou jsi získal ve Fontáně, ti dává
něco, o čem jsem slyšel vyprávět jako o efektu ‚živého trumfu‘. Mys­
lím, že bys byl pomocí toho schopen transponovat Julii, stejně tak
jako sebe.“
Přikývl.
„Mohl bys nás přenést rychle odtud do Kašfy?“
Vzduch zaplnil zvuk gigantického gongu.
- 105 -
„Můžu udělat cokoliv, co dokážou karty,“ řekl, „a můžu vzít
kohokoli s sebou. Jediným problémem je, že samy trumfy nemají ta­
kový dosah. Mohl bych nás tam zanést sérií skoků.“
Opět zazněl gong.
„Co se to děje?“ zeptal jsem se.
„Ten zvuk?“ otázal se. „Označuje, že brzy začne pohřeb. Je sly­
šet ve všech Dvorech.“
„Špatně načasováno.“
„Možná, ale možná, že ne. Dostal jsem nápad.“
„Tak ven s ním.“
„Jestli zlikvidujeme nějaké Hendraky, tak je tohle naše alibi.“
„Jak to?“
„Ta časová odlišnost. Půjdeme na pohřeb a dáme se tam vidět.
Pak vyklouzneme, splníme náš úkol, vrátíme se a budeme tam na
zbytek obřadů.“
„Myslíš, že to umožní náš výlet?“
„Ano, myslím, že máme skvělou šanci. Už jsem uskutečnil
mnoho skoků. Začínám mít pro ně skutečný cit.“
„Tak to tedy riskneme. Čím víc zmatku, tím lépe.“ A opět za­
zněl gong.
Nach, barva životního ohně, jež nás naplnila, je u Dvorů
barvou smutečních oděvů. Abych vytvořil pro sebe vhodné oblečení,
použil jsem raději než znak Logru hroten. Chtěl jsem se pro tento
okamžik vyhnout jakémukoli styku, byť i tomu nějcivilnějšímu, s
touto Silou.
Jurt nás pak zanesl do svých komnat, kde měl své vhodné
oděvy z posledního pohřbu, kterého se účastnil. Necítil jsem nej­
menší chuť spatřit svůj starý pokoj. Někdy, až nebudu v takovém
stresu, pak možná…
V lidské podobě jsme se umyli, učesali, upravili a oblékli. Pak
jsme na sebe vzali podobu démonů a celé to na této úrovni ještě
jednou zopakovali. Košili, kalhoty, blůzu, plášť, nákotníky, náramky,
šerpu a šátek — vypadali jsme k nakousnutí. Zbraně zatím zůstanou
tady. Vrátíme se pro ně později.
„Připraven?“ zeptal se mě Jurt.
„Ano.“
Chytil mě za rameno a transponoval nás. Ocitli jsme se na
vnitřním okraji Náměstí na Konci světa a modrá obloha temněla nad
- 106 -
davy pozůstalých lemujícími cestu, kterou půjde procesí. Procházeli
jsme mezi nimi s nadějí, že nás uvidí co možná nejvíce lidí.
Pozdravilo mě několik starých známých. Bohužel všichni chtěli,
abych se s nimi zastavil a povídal, protože mě už dlouho neviděli.
Jurt měl podobné problémy. Většina se divila, proč jsme tady a ne v
Thelbane, masivní skleněné věži Chaosu daleko vzadu. Vzduch se
pravidelně rozechvíval, jak gong pokračoval ve svém majestátním
vyzvánění. I země se chvěla, byli jsme poblíž místa, kde se nacházel.
Vydali jsme se pomalu přes Náměstí k masivnímu traktu z černého
kamene na samém okraji Propasti; jeho vstupní brána v klenutém
průchodu byla z pomalého plamene, stejně tak jako klesající
schodiště, každý schod z časově zastaveného ohně, obdobně i zá­
bradlí. Nerovný amfiteátr pod námi byl rovněž tvořen plamenem,
osvětloval sám sebe a shlížel na černý kvádr tyčící se na konci všeho,
bez zdi za ním, jen otevřená prázdnota Propasti a její singularity,
odkud vše povstalo.
Bylo tu zatím prázdno, a tak jsme stáli poblíž ohnivé brány a
sledovali cestu, kudy půjde průvod. Pokyvovali jsme na přátelsky se
tvářící démony, škubali sebou při zvuku gongu, pozorovali zvolna
tmavnoucí oblohu. Náhle se mi v mysli ozval někdo mocný.
„Merline!“
Ihned se mi vynořila tvář Mandora v jeho změněné podobě, jak
na mě hledí dolů podél své paže v rudém oděvu, ruka nebyla vidět;
pravděpodobně mě pozoroval pomocí trumfu a v tváři měl výraz,
který se po dlouhé době blížil něčemu, jako je podrážděnost.
„Ano?“ řekl jsem.
Pohlédl za mne. Jeho výraz se náhle změnil, obočí vylétlo
vzhůru ústa se otevřela.
„To je tam s tebou Jurt?“ zeptal se.
„Správně.“
„Myslel jsem, že to mezi vámi neklape,“ řekl pomalu, „alespoň
pokud si vzpomínám na náš poslední rozhovor.“
„Dohodli jsme se, že během pohřbu uzavřeme příměří.“
„I když to zní velmi rozumně, nejsem si jist, jestli je to
moudré,“ řekl.
Usmál jsem se.
„Vím, co dělám,“ ujistil jsem ho.
- 107 -
„Vážně?“ řekl. „Tak co děláte v katedrále, když máte být tady v
Thelbane?“
„Nikdo mi neřekl, že mám být v Thelbane.“
„Zvláštní,“ odpověděl. „Matka slíbila informovat tebe i Jurta,
že se máte zúčastnit průvodu.“
Zavrtěl jsem hlavou a otočil se.
„Jurte, víš, že máme být v průvodu?“ zeptal jsem se.
„Ne,“ odvětil. „Na jednu stranu to dává smysl. Na druhou
stranu je tady Černá hlídka, a ta mohla doporučit, abychom zůstali v
ústraní. Kdo ti to řekl?“
„Mandor. Povídá, že nám to měla dát vědět Dara.“
„Nic mi neřekla.“
„Slyšels to?“ zeptal jsem se Mandora.
„Ano. Ale to je teď jedno. Pojďte ke mně, oba dva.“ Vsáhl k
nám druhou rukou.
„Chce nás tam mít,“ řekl jsem Jurtovi.
„Sakra!“ procedil Jurt a připojil se ke mně.
Napřáhl jsem ruku a uchopil Mandorovu, Jurt se mne současně
chytil za rameno. Oba jsme byli vrženi vpřed do přízemí úhledného a
zářivého thelbanského hlavního sálu — přehlídka černé, šedé, me­
chově zelené, nachové, lustry jako stalaktity, plastiky z ohně podél
stěn, šupinaté kůže visící za nimi, rotující vodní koule vznášející se
ve vzduchu s plovoucími tvory uvnitř. Všude množství šlechty, pří­
buzných a dvořanů, mincích jako plameny kolem katafalku uprostřed
sálu. Právě když nám Mandor něco řekl, znovu zazněl gong.
Počkal, až vibrace utichly, a pak promluvil znovu: „Říkal jsem,
že Dara ještě nedorazila. Jděte projevit soustrast a pak vám Bances
ukáže místa v průvodu.“
Když jsem pohlédl ke katafalku, spatřil jsem v jeho blízkosti
Tmera a Tubbla. Tmer hovořil s Bancesem a Tubble s někým, kdo k
nám byl otočen zády. Náhle mě napadla strašlivá myšlenka.
„Jak je zajištěna,“ zeptal jsem se, „bezpečnost během
průvodu?“
Mandor se usmál.
„Je tu slušné množství stráží, rozmístěných mezi pozvanými,“
řekl, „a ještě víc jich je rozestaveno podél cesty. Každou vteřinu tě
bude někdo hlídat.“
Podíval jsem se na Jurta, jestli to slyšel. Přikývl.
- 108 -
„Díky.“
Spolkl jsem proud nadávek a vydal se k rakvi, Jurt za mnou.
Jediný myslitelný způsob, jak bych mohl vyrobit svou repliku, by
bylo přemluvit Vzor, aby vyslal mého ducha, který by zaujal mé
místo. Ale Logrus by okamžitě identifikoval energii vyslanou na
projekci dvojníka. A kdybych se prostě ztratil, nejenže by mou nepří­
tomnost okamžitě zpozorovali, ale pravděpodobně bych byl i sle­
dován — možná samotným Logrem, jelikož Dara svolala toto
shromáždění. Takže by zjistili, že jsem se vytratil, abych zmařil
pokus Logru znovuustavit rovnováhu, a bahno Fekálního zálivu je
kruté a strašlivé místo. Rozhodně bych neměl udělat tu chybu, že
bych se pokládal za nenahraditelného.
„Tak jak to provedeme, Merline?“ řekl tiše Jurt, když jsme se
zařadili na konec pomalu postupujícího zástupu.
Opět zazněl gong a lustry se rozechvěly.
„Nevidím žádný způsob,“ odpověděl jsem. „Myslím, že jediné,
co se dá dělat, je pokusit se poslat zprávu během průvodu.“
„Trumfem to odtud nejde,“ odpověděl. „No, možná za ide­
álních podmínek,“ dodal, „ale ne tady při všech těch rušeních.“
Zkusil jsem vzpomenout si na nějaké kouzlo, nějakou zprávu,
nějakého vyslance, kteří by mi mohli posloužit. Ideální by byl Fan­
tom. Ale ten pochopitelně odlétl, aby prozkoumal prostorové asymet­
rie Sálu soch. To mu vydrží ještě nadlouho.
„Mohl bych se tam poměrně rychle dostat,“ nabídl se Jurt, „a
díky časové odlišnosti být zpátky dřív, než to kdokoli zpozoruje.“
„A znáš přesně ty dva lidi v Kašfě, kterým to můžeš říct?“ řekl
jsem. „Luka a Coral. Oba si tě pamatují z katedrály, kdy jsme se
pokoušeli jeden druhého zničit a kdy jsi ukradl meč Lukova otce.
Takže bych řekl, že jakmile tě uvidí on, pokusí se tě zabít, a ona za­
čne volat o pomoc.“
Řada o něco postoupila.
„Zajistím, že se k ní žádná pomoc nedostane,“ řekl.
„Hmm…“ zareagoval jsem. „Vím, že jsi drsnej hoch, ale
Hendraci taky. Takže v případě Coral se setkáš s velice nespolupracu­
jící zachraňovanou.“
„Jsi přece kouzelník,“ řekl Jurt. „Kdybychom zjistili, kdo jsou
naši strážní, nemohl bys na ně seslat kouzlo, aby si mysleli, že nás po
celou dobu vidí? Pak se můžeme ztratit a nikdo nic nebude vědět.“
- 109 -
„Tuším, že buď matka, nebo náš bratříček vyřkli nad strážci
ochranné zaklínadlo. Při takové ideální příležitosti pro atentát bych
to já určitě udělal. Kdybych tu zajišťoval bezpečnost, tak bych roz­
hodně nedovolil, aby kdokoli usiloval mým lidem o hlavu.“
Postoupili jsme zase o kousek dále. Když jsem se trochu vyklo­
nil a natáhl krk, zahlédl jsem již na pár okamžiků nádherně oděnou
zmrzačenou mrtvolu starého Swayvilla v jeho démonické podobě s
hadem z rudého zlata na hrudi, jak spočívá v plamenné rakvi. Takže
konečně následoval svého odvěkého rivala Oberona.
Jak jsem se blížil, napadlo mě, že se k problému dá přistoupit i
jinak, možná díky svému příliš dlouhému pobytu mezi neznalými
magie. Už jsem nemyslel v duchu magie proti magii či vršení kombi­
novaných zaklínadel. No dobrá, strážci jsou chráněni před
manipulováním se svým vnímáním, a co má být? Nechme to tak. Na­
jdeme způsob, jak to obejít.
Znovu zazvučel gong. Když dozněl, Jurt se ke mně naklonil.
„To, co jsem ti řekl, není ještě všechno,“ zašeptal.
„O čem to mluvíš?“ zeptal jsem se.
„Další důvod, proč jsem za tebou v Sawallu přišel, je, že mám
strach,“ odpověděl.
„Před čím?“
„Přinejmenším jeden z nich — Mandor nebo Dara — chce víc
než jen rovnováhu, chce konečné vítězství pro Logrus, pro Chaos.
Jsem o tom přesvědčen. A nejenže s tím nechci nic mít, ale chci tomu
zabránit. Když teď mohu navštěvovat Stín, tak nehodlám přihlížet
jeho zkáze. Nechci, aby jedna ze stran vyhrála. A naprostá nadvláda
Vzoru by byla asi stejně špatná.“
„Jak si můžeš být jist, že někdo z nich chce skutečně tohle?“
„Zkoušeli to už jednou s Brandem, nebo ne? Byl na nejlepší
cestě zničit veškerý Řád.“
„Ne,“ řekl jsem. „Chtěl zničit starý řád a nahradit ho svým
vlastním. Byl to revolucionář, ne anarchista. Pokoušel se vytvořit
nový Vzor v chaosu, který vyvolal — svůj vlastní, ale pořád sku­
tečný.“
„Podvedli ho. Nikdy se mu to nemohlo podařit.“
„Těžko mohl něco vědět, dokud to nezkusil, a tak neměl
šanci.“
- 110 -
„To je jedno, bojím se, že se někdo snaží deformovat realitu.
Jestli jim ten únos vyjde, tak nastane v tom směru velký skok. Pokud
nedokážeš nějak zamaskovat naši nepřítomnost, tak si myslím, že
bychom měli do toho jít stejně, i s rizikem.“
„Ještě ne,“ řekl jsem. „Brzdi. Něco mě napadlo. Co si o tom
myslíš? Nebudu lokalizovat strážce a pokoušet se je ošálit. Místo
toho provedu transformaci. Způsobím, že dvojice jiných lidí bude vy­
padat jako my. Měj pak hned připraven trumf. Tak nepůjde o haluci­
naci cílenou na někoho. Kdokoli je uvidí jako nás a my se můžeme
vydat za naší záležitostí — a zase tu být na kontrolu, jestli bude tře­
ba.“
„Tak to udělej a já nás dostanu odtud.“
„Dobrá, provedu to s těmi dvěma chlapíky před námi. Hned jak
budu hotov, tak ti dám tohle znamení,“ řekl jsem a zvedl ruku do
úrovně pasu, „a oba se sehneme, jako kdyby nám něco upadlo. Pak
nás zanes pryč.“
„Připravím se.“
Bylo jednodušší použít hroten než sestavit transformační zaklí­
nadlo. Působil jako procesor kouzel. Zadal jsem mu dva výsledné
produkty a on prošel během okamžiku tisíce variací a dodal mi ho­
tové výsledky — dvojici zaklínadel, jejichž nalezení by mi tradičním
způsobem trvalo mnohem déle. Když jsem je měl, pozvedl jsem ruku
a aktivoval jednu z mnoha sil, kterými ta věc vládla ve Stínu. Oživil
jsem tak strukturu energií, podíval se, jestli změna proběhla, dal zna­
mení a sehnul se.
Následoval na okamžik pocit víru, a když jsem se narovnal, ví­
tal nás Jurtův pokoj. Zasmál jsem se a on mě poplácal po rameni.
Pak jsme se hned proměnili zpět do našich lidských podob a
oblečení. Jak to bylo hotovo, uchopil mě opět za rameno a přenesl
nás k Ohnivé bráně. Okamžik a provedli jsme další skok, tentokrát na
vrchol hory nad modrým údolím a se zelenou oblohou nad hlavami.
A pak znovu, doprostřed vysokého mostu nad hlubokou propastí, na
obloze se buď objevovaly, nebo mizely hvězdy.
„Teď je to v pořádku,“ řekl a my stáli na vrcholku šedé ka­
menné zdi, celé vlhké, snad následkem předchozí bouře. Na východě
se blýskalo z temných mračen. Z jihu vál lehký větřík. Byla to zeď
chránící vnitřní zónu Jidraše, Lukova hlavního města v Kašfě. Před
námi se tyčily čtyři obrovské stavby — počítaje v to i palác a chrám
- 111 -
Jednorožce přímo na protější straně náměstí — a několik menších
budov. Stranou místa, kde jsme stáli, se zdvihalo křídlo paláce, z ně­
hož mne Gryll odnesl (jak je to dlouho?) před schůzkou s královnou.
Dokonce jsem viděl mezi břečťanem i zlomenou okenici svého
okna.
„Támhle,“ řekl jsem a ukázal. „Tam jsem ji viděl naposled.“
Okamžik nato jsme stanuli v pokoji, kromě nás tam nikdo ne­
byl. Všude uklizeno a postel ustlaná. Vytáhl jsem své trumfy a nalis­
toval Coralin. Soustředil jsem se, až začal chladnout, pocítil jsem její
přítomnost a zavolal ji.
Byla tady, a přesto nebyla. Měl jsem nepříjemný pocit přítom­
nosti, který člověk zažívá ve snu či v mdlobách. Přejel jsem rukou
přes kartu a náš skrovný kontakt přerušil.
„Co se stalo?“ zeptal se Jurt.
„Myslím, že je pod drogami,“ odpověděl jsem.
„To zřejmě znamená, že ji už dostali,“ řekl. „Můžeš ji v tomhle
stavu najít?“
„Taky může být jen v jiném křídle a na lécích,“ poznamenal
jsem. „Když jsme se naposled viděli, nebylo jí dobře.“
„Tak co teď?“
„Ať už je to jak chce, musíme promluvit s Lukem,“ řekl jsem a
sáhl po jeho kartě.
Ihned v okamžiku odkrytí jsem navázal spojení. „Merline! Kde
k čertu jseš?“ zeptal se.
„Jestli jsi v paláci, tak hned za vedlejšíma dveřma,“ odvětil
jsem.
Vyskočil na nohy z něčeho, co jsem vzápětí identifikoval jako
okraj postele, natáhl na sebe zelenou blůzu s dlouhými rukávy a za­
pnul si ji, zakrývaje svou sbírku jizev. Zdálo se mi, že jsem v posteli
za ním někoho zahlédl. Zamumlal něco tím směrem, ale co, to jsem
nezaslechl.
„Musíme si promluvit,“ řekl a prohrábl si rukou ryšavé vlasy.
„Vezmi mě k sobě.“
„Dobrá,“ řekl jsem. „Ale nejdřív bys měl asi vědět, že je tu se
mnou i můj bratr Jurt.“
„Má u sebe otcův meč?“
„Coo? — Ne.“
- 112 -
„Mám dojem, že ho tentokrát ještě nezabiju,“ řekl a zastrčil si
košili do kalhot.
Pak energicky vsáhl. Uchopil jsem jeho ruku. Udělal krok
vpřed a byl u nás.
- 113 -
Kapitola osmá
Luke se zakřenil na mne a zaškaredil na Jurta.
„Kde jsi vlastně byl?“ zeptal se.
„Ve Dvorech Chaosu,“ odpověděl jsem. „Povolali mne odtud
vzhledem ke Swayvillově smrti. Pohřeb právě teď probíhá. Vytratili
jsme se kvůli tomu, že Coral hrozí nebezpečí,“
„To vím — teď už ano,“ řekl Luke. „Je pryč. Asi ji unesli.“
„Kdy se to stalo?“
„Řekl bych, že předminulou noc. Co o tom víte?“
Pohlédl jsem na Jurta.
„Časová odlišnost,“ poznamenal.
„Představovala možnost získat pár bodů,“ vysvětloval jsem, „v
probíhající hře mezi Vzorem a Logrem. Takže pro ni poslali agenty
Chaosu. Myslím, že jí nechtějí ublížit. Takže by měla být v pořádku.“
„A k čemu ji potřebují?“
„Zdá se, že je mimořádně vhodná jako královna Thelbane, tedy
s Klenotem Vládce, jakožto částí jejího těla a tak vůbec.“
„A kdo by se měl stát novým králem?“
Ucítil jsem, jak mi hoří tváře.
„No, ti lidi, co pro ni přišli, myslí, že bych to měl být já,“ od­
pověděl jsem.
„Ohó, gratuluju!“ řekl. „Tak to už nebudu jedinej, co má tohle
potěšení.“
„Jak to myslíš?“
„Kralování nestojí za nic, člověče. Kéž bych se tomu býval
mohl nějak vyhnout. Každej si dělá nárok na tvůj čas a pořád chtějí
vědět, kde jsi.“
„K čertu, vždyť jsi byl právě korunovanej. Dopřej tomu čas.“
„Jak ‚právě‘? Už je to dýl než měsíc!“
„Časová odlišnost,“ opakoval Jurt.
„Tak pojďte. Dáme si šálek kafe,“ řekl Luke.
„Ty tady máš kafe?“
„Poručil jsem to. Tudy.“ Vyšli jsme na chodbu, dali se vlevo a
sestupovali po schodišti.
- 114 -
„Když jsi před chvílí mluvil,“ začal, „tak jsem dostal skvělej
nápad — o tvé vládě a Coral jako tvojí královně. Dokud jsem tady
vládcem, tak bych mohl zatraceně rychle náš sňatek anulovat. Chceš
přece za ženu ji a já zase chci Smlouvu Zlatého kruhu s Amberem.
Myslím, že znám způsob, jak všem vyhovět.“
„Všechno je ale ještě mnohem komplikovanější, Luku. Já
vládnout nechci a bylo by velice zlé pro nás všechny, kdyby mí pří­
buzní ze Dvorů dostali Coral do své moci. Právě jsem se dozvěděl
spoustu věcí.“
„Jako například?“ řekl a otevřel boční dvířka vedoucí na ochoz
podél zadní zdi paláce. Pohlédl jsem na Jurta.
„I on má strach,“ ukázal jsem na něho. „Proto taky mezi námi
zavládly srdečnější vztahy.“
Jurt přikývl.
„Je docela možné, že obětí plánu zesnovaného u Dvorů mohl
být i Brand,“ poznamenal, „a ten plán se tam stále ještě uskutečňuje.“
„Tak to si raději dáme celou snídani,“ řekl Luke. „Čelem vzad
a jde se do kuchyně.“
Následovali jsme ho po zahradní cestě.
A tak jsme jedli a hovořili a světla přibývalo. Luke chtěl abych
znovu zkusil Coralin trumf, a já to udělal s týmž výsledkem. Zaklel,
přikývl a řekl: „Měl jsi vážně skvělý odhad. Ti chlápci, co ji unesli,
prchají zřejmě černou stezkou na západ.“
„To souhlasí,“ řekl jsem.
„Mám důvod věřit, že se s ní ke Dvorům nevrátí.“
„Cože?“
„Pokud tomu rozumím, tak tyhle černé cesty, co používáte vy,
jsou pro ostatní pěkně nebezpečné,“ poznamenal. Ale ukážu ti, co
zbylo z téhle — je to teď ve skutečnosti černá pěšina. Rád bych se po
ní vydal, ale vím, že nemůžu být příliš dlouho pryč. Dokázali byste
mi na ní zajistit bezpečí?“
„Už jen to, že budeš s námi, tě ochrání před potížemi během
cesty,“ řekl Jurt.
Vyskočil jsem. Kuchař a dva jeho pomocníci se podívali naším
směrem.
„Je tu někdo, s kým se musíš setkat, Luku,“ napadlo mě. „A to
hned teď.“
„Proč ne?“ řekl a začal vstávat. „Kde je?“
- 115 -
„Pojďme se projít,“ já na to.
„Ovšem.“
Všichni jsme vstali a zamířili k zadním dveřím pro služebnic­
tvo.
„Takže ať už byla spolupachatelkou, nebo magickou časovanou
bombou, mohla matka navést mého otce, aby se pokusil ovládnout
Amber — a nakonec i změnit svět,“ řekl Luke.
„Správně, domnívám se, že za ní nepřišel s čistýma rukama,“
odpověděl jsem.
„Máš pravdu, ale zajímalo by mě, nakolik byl jeho plán propra­
covaný, když ho začal uskutečňovat,“ zamumlal Luke. „Tohle je nej­
povedenější věc, co se stala za poslední měsíc.“
Vyšli jsme na úzký krytý ochoz, táhnoucí se v palácové zdi.
Luke se zastavil a rozhlédl.
„Tak kde je?“ zeptal se.
„Není tady,“ já na to. „Potřeboval jsem jen místo pro start, kde
by nebyli svědci tvrdící, že unesli jejich krále.“
„Kam vlastně míříme, Merline?“ zeptal se Jurt, když ze středu
hrotenu vyrazil vír obsahující šestnáct různých zdrojů energie.
„Výborný nápad. Uneste mě,“ říkal Luke, když ho spolu s Jur­
tem tyto síly uchopily.
Použil jsem tentýž postup jako při cestě z Amberu do Kašfy —
zobrazil si cíl spíše na základě vzpomínky než reflektované vize. S
tou výjimkou, že tentokrát jsme byli tři a před námi dlouhá,
předlouhá cesta.
„Budu mít pro vás úkol,“ řekl jsem.
Bylo to jako ocitnout se v krasohledu, proplouvat jím a projít
asi sto dvaceti stupni kubistické fragmentace a opětné kompletace,
než jsme se vynořili na druhé straně, pod ohromným stromem, jehož
vrchol se ztrácel v mlze, opodál stál červenobílý Chevy ‘57 a jeho rá­
dio hrálo Renbournových Devět panen.
Lukův duch vyskočil ze zadního sedadla a zíral na svůj origi­
nál. Luke zíral stejně vyjeveně na něho.
„Čau,“ řekl jsem. „Seznamte se. Snad vás ani nemusím před­
stavovat. Máte přece spoustu společného.“
Jurt zíral na Vzor.
„To je ten mého otce,“ řekl jsem.
„Už mi to došlo,“ odpověděl Jurt. „Ale co tu děláme?“
- 116 -
„Dostal jsem jeden nápad. Ale myslel jsem, že tu bude Corwin
a já ho s ním budu moct probrat.“
„Vrátil se a zase zmizel,“ řekl druhý Luke, který to zaslechl.
„Nenechal tu nějakou adresu nebo neřekl, kdy se může vrátit?“
„Vůbec nic.“
„Sakra! Počkat, něco, co tu před chvilkou bylo řečeno mi
vnuklo nápad, že by se Lukové mohli občas vyměnit — pokud se
tenhle Vzor podaří přesvědčit, aby to schválil.“
Luke, kterého v přítomnosti jeho ducha budu dále nazývat Lu­
kem, se celý rozzářil. Abych se v tom vyznal, rozhodl jsem se mluvit
o jeho dvojníkovi jako o Rinaldovi.
„Panování je zážitek, o který by nikdo neměl přijít,“ řekl.
„Tak proč ta snaha se mu vyhnout?“ odpověděl Rinaldo.
„Abych pomohl Merlovi najít Coral,“ řekl Luke. „Byla unese­
na.“
„Vážně? A kým?“
„Agenty Chaosu.“
„Hm.“ Rinaldo začal pomalu přecházet sem a tam.
„Dobrá, víš o tom víc než já,“ řekl nakonec. „Jestli se Corwin
brzo vrátí a Vzor to dovolí, tak vám pomohu, jak jen budu moci.“
„Jestli budeme dál otálet, tak stopa vychladne,“ poznamenal
Jurt.
„Nechápeš, o co tu kráčí,“ řekl Rinaldo. „Mám tady práci a ne­
můžu se jen tak sebrat a jít pryč — i kdybych se měl stát někde krá­
lem. To, co dělám, je mnohem důležitější.“
Luke se podíval na mne.
„Má pravdu,“ řekl jsem. „Je strážcem Vzoru. Na druhé straně,
Coral nikdo neublíží. Proč bychom se s Jurtem neskočili na pár mi­
nut mrknout ke Dvorům, podívat se, jak pokračuje pohřeb? Zatímco
tam budeme, tak se tu může ukázat Corwin. Jsem si jist, že si vy dva
nějaký námět k hovoru najdete.“
„Tak do toho,“ řekl mi Luke.
„Dobrá,“ dodal Rinaldo. „Rád bych věděl, co je nového.“
Podíval jsem se na Jurta a ten přikývl. Šel jsem a postavil se
vedle něho.
„Teď řídíš ty,“ řekl jsem.
„Zatím nashle,“ podařilo se mi ještě dodat, než jsme podnikli
první skok.
- 117 -
…A tak znovu zpět do sídla Sawallů, do podob démonů a do
těch zatracených obřadních rouch. Než nás Jurt přenesl na pohřební
shromáždění, změnil jsem ještě naše tváře na neutrální, nechtěl jsem
vyvolat nějaký zmatek.
Thelbane byla prázdná. Rychlý pohled ven nám nicméně odha­
lil průvod, zhruba ve čtvrtině cesty přes Náměstí, jak stojí a nachází
se ve stavu zmatku.
„E — ech,“ poznamenal Jurt. „A co teď?“
„Zanes nás tam,“ řekl jsem mu.
Okamžik a byli jsme na kraji davu. Swayvillova zářící rakev
stála na zemi a garda okolo ní. Mou pozornost ihned zaujal shluk po­
stav asi dvacet stop vpravo. Byl tam nějaký křik, někdo ležel na zemi
a dva démoni se nacházeli v sevření několika dalších. Stáhl se mi
žaludek, když jsem zpozoroval, že ti dva jsou onou dvojicí, kterou
jsem očaroval, aby vypadali jako Jurt a já. Oba proti něčemu pro­
testovali.
Jak jsem se tlačil kupředu, zrušil jsem zaklínadlo, takže se těm
dvěma vrátila jejich podoba. V okamžiku, kdy se to stalo, se ozval
zblízka další výkřik: „Vždyť jsem to říkal!“ Odpovědí na to bylo:
„Ano, jsou to oni!“ od někoho, v kom jsem vzápětí poznal Mandora.
Stál mezi nimi a jakousi postavou ležící na zemi.
„Byl to trik!“ řekl Mandor. „Rozejděte se! Propusťte je!“ Roz­
hodl jsem se, že je vhodný okamžik pro zrušení zaklínadel maskují­
cích mne a Jurta. Překrásný zmatek!
O chvíli později si mě Mandor povšiml a pokynul mi, abych k
němu přišel. Zahlédl jsem, jak se Jurt, jdoucí po mé pravici, zastavil
a dal do řeči s nějakým známým.
„Merline!“ řekl, hned jak jsem k němu došel. „Co víš o
tomhle?“
„Nic,“ já na to. „Šel jsem vzadu s Jurtem. Ani nevím, co se
vlastně stalo.“
„Někdo dal dvěma strážným tvoji a Jurtovu podobu. Bylo to
zcela jistě zaměřeno na to, aby se vyvolal zmatek, až atentátnici ude­
ří. Ti dva se vyřítili dopředu a křičeli, že jsou stráže. Ale zcela jasně
nebyli. Mazané — zvláště, když ty i Jurt jste na seznamu sle­
dovaných.“
„To jo,“ souhlasil jsem a přemýšlel, jestli můj čin nenapomohl
vrahovi k útěku. „Kdo to schytal?“
- 118 -
„Tmer, šlo o velice profesionální útok dýkou,“ vysvětloval a
jeho levé oko na mne zamrkalo. Šlo o tik? Nebo o znamení? „Byl na
místě mrtev.“
Čtyři pozůstalí udělali z plášťů improvizované lůžko a položili
na ně bezvládné tělo. Jak s ním ušli několik kroků, uviděl jsem za
nimi další skupinu. Když si Mandor všiml mého zmateného výrazu,
ohlédl se za nimi.
„Zesílená ostraha,“ řekl. „Okolo Tubbla. Myslím, že mu radši
přikážu, aby někam zmizel. Ty a Jurt byste měli udělat to samé. Poz­
ději přijď do chrámu. Dohlédnu na to aby byly stráže ještě po­
četnější.“
„Oukej,“ řekl jsem. „Je tady Dara?“
Rozhlédl se. „Neviděl jsem ji. Vlastně nevím. Raději už běžte.“
Přikývl jsem. Při odchodu se napravo mihla povědomá tvář.
Byla protáhlá, s tmavýma očima, vyrůstala z kroužících duhových
drahokamů, vytvářejících podobu velkého květu, a hleděla na mne.
Již dříve jsem se marně pokoušel vybavit si její jméno. Ale nyní mi
náhle samo vytanulo na mysli. Vydal jsem se k ní.
„Už sice mám být pryč,“ řekl jsem. „Ale chci tě ještě pozdravit,
Gilvo.“
„Tak si na mě přece jen pamatuješ. To mě překvapuje.“
„Samozřejmě, že si pamatuju.“
„Jak se ti vede, Merline?“
Jen jsem si povzdechl. Usmála se a změnila na srstnatou, napůl
lidskou postavu.
„U mě totéž,“ řekla. „Hrozně se mi uleví, až to bude všechno
za námi.“
„To ano. Poslyš, chtěl bych si s tebou promluvit z několika dů­
vodů. Kdy by se ti to hodilo?“
„No, myslím, že kdykoli po pohřbu. Oč se jedná?“
„Teď na to není čas. Mandor se už začíná vztekat.Tak později
na viděnou.“
„Dobrá, tak zatím, Merline.“
Pospíšil jsem si zpět k Jurtovi a chytil ho pod paží.
„Máme příkaz zmizet,“ oznámil jsem mu. „Z bezpečnostních
důvodů.“
„Dobře.“ Obrátil se ke svému společníkovi a rozloučil se.“
„Těšilo mě. Uvidíme se později.“
- 119 -
Svět zmizel a vynořil se jiný — Jurtův příbytek a naše roz­
házené šaty.
„Dobré načasování pro nás. Špatné pro Tmera,“ poznamenal.
„Svatá pravda.“
„Tak jaký je to pocit, být číslem dvě?“ zeptal se při naší další
proměně formy a šatů.
„Tvoje akcie taky stoupají,“ odrazil jsem ho.
„Ale mám pocit, že zemřel na tvůj účet, bratříčku, ne na můj.“
„To doufám ne,“ odpověděl jsem.
„Teď buď ty, anebo Tubble.“
„Kdyby to tak bylo, tak bych už byl dávno po smrti,“ řekl jsem.
„Jestli máš pravdu, tak je to vážně Sawallové kontra Chanicutové.“
„Nebylo by ode mě mazané, Merline, kdybych se na tebe
nalepil jen proto, že je to teď pro mě nejbezpečnější místo?“ zeptal
se. „Nepochybuju, že naše stráže a vrahové jsou lepší než chanicutští.
Dejme tomu, že jen čekám a šetřím si síly na to, až bude Tubble ze
hry? A pak, ať už mi věříš, nebo ne, se otočíš zády, pohyb… A koru­
na je moje!“
Podíval jsem se na něj. Sice se usmíval, ale přitom pozorně stu­
doval můj výraz.
Chtěl jsem v žertu odpovědět: „No tak si posluž, bude to bez
problémů.“ Ale pak jsem si řekl: I kdyby se jednalo jen o žert, tak
pokud by došlo k volbě mezi námi dvěma… Napadlo mě, že
kdybychom zůstali jenom my dva, tak v té situaci bych trůn přijal.
Rozhodl jsem se sice, že mu vyjdu v ústrety víc než jen na poloviční
cestu, ale teď jsem si nemohl pomoct. Neboť přes všechny jeho přá­
telské řeči a zřetelnou spolupráci je zvyk železná košile. Nedokázal
jsem se přinutit důvěřovat mu víc, než bylo nutné.
„Řekni to spíš Logru,“ nadhodil jsem.
Výraz zděšení — rozšíření očí, sklopení zraku, nepatrné shr­
bení ramen — a pak se zeptal: „Ty si s ním asi doopravdy rozumíš,
že?“
„Vypadá to, že mezi námi vládne porozumění, ale jen jedním
směrem,“ řekl jsem.
„Jak to myslíš?“
„Nemám v úmyslu pomáhat zničit náš svět ani jedné straně.“
„To zní, jako kdybys chtěl Logrus přechytračit.“
Položil jsem si prst na rty.
- 120 -
„Za to může určitě tvoje amberská krev,“ řekl po chvíli. „Slyšel
jsem, že jsou všichni trochu blázniví.“
„Možná jo,“ já na to.
„Něco takového by asi udělal tvůj otec.“
„Co ty o něm víš?“
„Každý má svůj oblíbený amberský příběh.“
„Ale nikdo odtud mi nikdy žádný nevyprávěl.“
„Pochopitelně, že ne — proč by to kdo dělal?“
„Kvůli mému napůl amberskému původu a tak podobně?“ ze­
ptal jsem se.
Ušklíbl se. „No, právě,“ prohlásil.
Obouval jsem se.
„Ať, už jsi prováděl s tím novým Vzorem cokoliv,“ řekl, „tak
to pravděpodobně ten starý nijak nepotěšilo.“
„To máš naprostou pravdu,“ přitakal jsem.
„Takže se nebudeš moci uchýlit do jeho ochrany, jestli po tobě
půjde Logrus.“
„Počítám, že ne.“
„…A jestli po tobě půjdou oba, tak jim ten nový nedokáže
vzdorovat.“
„To si doopravdy myslíš, že by se někdy mohli na něčem
shodnout?“
„Těžko říct. Hraješ to pěkně ostře. Doufám, že víš, co děláš.“
„Taky doufám,“ já na to. „Jsem na tahu.“ Aktivoval jsem hro­
ten v takovém stupni jako nikdy předtím a přenesl nás zpět jediným
skokem.
Luke a Rinaldo ještě stále rozmlouvali. Rozeznal jsem je pouze
díky šatům. Corwina nebylo nikde vidět.
Jak jsme se objevili, oba na nás zamávali. „Tak co nového u
Dvorů?“ zeptal se Luke.
„Chaos,“ odpověděl Jurt. „Jak dlouho jsme byli pryč?“
„Asi tak šest hodin,“ odpověděl Rinaldo.
„Žádná stopa po Corwinovi?“ zeptal jsem se.
„Ne,“ řekl Luke. „Ale mezitím jsme si to vyříkali mezi sebou
— a Rinaldo zůstane ve styku se zdejším Vzorem. To mu pomůže za­
jistit existenci do té doby, než se vrátí Corwin.“
„Myslím, že…“ začal Jurt.
„Ano?“ pobídl ho Rinaldo.
- 121 -
„Zůstanu tady a vezmu stráž místo Rinalda, než najdete tu
dámu se skleněným okem.“
„Proč?“ zeptal se Rinaldo.
„Protože společně uděláte lepší práci a já se budu tady cítit
mnohem bezpečněji než kdekoli jinde.“
„Budu se muset dotázat, jestli je to přijatelné,“ namítl Rinaldo.
„Tak to udělej,“ dodal Jurt.
Rinaldo zamířil ke Vzoru. Rozhlížel jsem se na všechny strany,
pokoušel se proniknout mlhu a doufal, že uvidím vracejícího se otce.
Jurt si prohlížel auto, rádio nyní hrálo část Los Animales Bruce Dun­
lapa.
„Jestli se tvůj otec objeví a vystřídá mě,“ řekl Jurt, „tak se vrá­
tím na pohřeb a omluvím tě, kdybys to nestihl. Pokud tam budeš dřív
než já, tak udělej totéž. Platí?“
„Ano,“ řekl jsem; pásy mlhy se vznášely mezi námi jako dým.
„A jestli bude někdo z nás hotov jako první a bude mít něco důleži­
tého ke sdělení…“
„Správně,“ souhlasil. „Jestli nenajdeš ty mě, tak vyhledám já
tebe.“
„Asi se ti nepodařilo vyzvednout můj meč, když jsi byl ve
Dvorech, že ne?“ zeptal se Luke.
„Nebyl čas,“ odpověděl Jurt.
„Příště, až tam budeš, bych byl rád, kdyby sis ten čas udělal.“
„Udělám, udělám,“ ujistil ho Jurt.
Rinaldo odstoupil od Vzoru a vrátil se k nám.
„Jsi přijat,“ řekl Jurtovi. „Pojď se mnou. Chci ti ukázat pramen
pitné vody, zásobu jídla a nějaké zbraně.“
Luke se otočil a sledoval je, jak jdou někam vlevo. „Je mi líto,“
řekl tiše, „ale pořád mu ještě nevěřím.“
„Nemusí tě to mrzet. Já taky ne. Znám ho už příliš dlouho. Ale
teď máme víc dobrých důvodů pro to, věřit jeden druhému, než
kdykoliv jindy.“
„Rád bych věděl, jestli je moudré prozradit mu, kde je tenhle
Vzor, a teď ho tu s ním nechat o samotě.“
„Jsem si naprosto jist, že Vzor dobře ví, co dělá, a že se o sebe
dokáže postarat.“
Zvedl překřížené prsty. „Byl bych proti tomu,“ řekl, „ale po­
třebuju svého dvojníka.“
- 122 -
Když se vrátili, ozval se náhle z rádia diskžokej: „Všechno
ukazuje na to, že je čas na přestávku. Sjízdnost silnic je oukej. Skvě­
lý den pro cestování.“ A hned potom následovalo sólo na bicí a já
bych přisahal, že to bylo něco, co jsem kdysi slyšel hrát Randoma.
„Takže od téhle chvíle přebíráš službu,“ řekl Rinaldo Jurtovi.
Pokývl směrem k nám. „Jsem připraven.“
Pobral jsem nás do hrotenu a přenesl zpátky do Kašfy. Ocitli
jsme se ve stmívajícím se Jidraši na téže příhodné zdi jako předtím s
bratrem.
„Tak konečně,“ řekl Rinaldo a rozhlížel se po městě.
„Ano,“ odpověděl Luke. „Je celé tvoje — na chvíli.“ Pak se
otočil ke mně: „Merle, co si tak zaskočit do mých komnat?“
Pohlédl jsem k západu, kde mračna zoranžověla, a pak jsem
zvedl hlavu vzhůru k několika nachovým.
„Než to uděláme, Luku,“ řekl jsem, „rád bych zjistil, kolik
máme ještě denního světla pro pouť po černé cestě.“
Přikývl. „Dobrý nápad. Oukej, zanes nás tam.“ Jeho gesto míři­
lo k hornaté oblasti na jihozápadě. Uchopil jsem nás a vyhrotenoval
tam — a zároveň vzniklo i nové sloveso, které budu zřejmě často po­
třebovat. Taková je moc Chaosu.
Přistáli jsme na malém vršku a následovali Luka dolů. „Tudy,“
řekl.
Okolo nás se prostíraly dlouhé stíny, ale je rozdíl mezi jejich
temnotou a černí cestovního vlákna ze Dvorů. „Bylo to přesně tady,“
řekl nakonec Luke, když jsme přišli na místo mezi dvěma balvany.
Popošel jsem blíž, ale nic zvláštního jsem neucítil. „Jsi si tím
jistý?“ zeptal jsem se.
„Ano.“
Udělal jsem dalších deset kroků, dvacet. „Jestli byla skutečně
tady, tak už je pryč,“ řekl jsem jim. „Ovšem… Zajímalo by mě, jak
dlouho jsme byli mimo.“
Luke luskl prsty. „Pauza,“ navrhl. „Zanes nás ke mně.“
Nechali jsme soumrak soumrakem a já nám otevřel cestu zdí
temnoty. Přivítal nás pokoj, kde jsem byl předtím s Coral. „Stačí to?“
zeptal jsem se. „Nevím přesně, kde se nacházejí tvoje pokoje.“
„Pojďme,“ řekl a vedl nás ven a po schodech dolů. „Přišel čas
na konzultaci s místním expertem. Merle, udělej něco se vzhledem
- 123 -
tohohle hocha. Moc krásných tváří by mohlo vyvolat nějaké ko­
mentáře.“
Bylo to snadné a poprvé jsem dal někomu vzhled Oberona z
velkého portrétu visícího u mě doma.
Než jsme vešli, Luke zaklepal na dveře. Někde uvnitř pronesl
známý hlas jeho jméno.
„Přivedl jsem přátele,“ řekl.
„Tak ať jdou dál,“ přišla její odpověď. Otevřel dveře a uvedl
nás.
„Oba znáš, Naydo,“ oznámil Luke. „Naydo, tohle je můj
dvojník. Když budeme pohromadě, tak mu říkej Rinaldo a mně Lu­
ku. Bude tu za mě vládnout, zatímco já a Merle budeme pátrat po tvé
sestře.“
V reakci na její zmatený výraz jsem změnil Rinalda zpátky.
Měla na sobě černé kalhoty a smaragdovou blůzu, vlasy sta­
žené dozadu zelenou stužkou. Usmála se na nás a při pohledu na mě
si nenápadně, jakoby jen náhodou, položila prst na rty. Hned jsem
přikývl.
„Doufám, že jste už zotavena z těch příhod na Amberu,“ řekl
jsem. „Byla jste tam za velice nešťastných okolností.“
„Ovšem,“ odpověděla. „Jsem zcela v pořádku, děkuji. Je to od
vás laskavé, že se ptáte. Děkuji vám také za to, že jste se připojil k
pátrání. Byl jste to jistě vy, kdo unesl před dvěma dny Luka.“
„To už doopravdy uběhlo tolik času?“ řekl jsem.
„Ano, pane.“
„Je mi to líto, drahá,“ mumlal Luke, tiskl jí ruku a dlouze po­
hlížel do očí.
„To vysvětluje, proč zmizela stezka,“ poznamenal jsem. Rinal­
do rovněž uchopil její ruku a s hlubokou úklonou ji políbil.
„Je úžasné, jak jste se změnila z oné dívky, kterou jsem
znával,“ konstatoval.
„Cože?“
„Sdílím s Lukem nejen vzhled, ale i vzpomínky,“ vysvětlil jí.
„Řekla bych, že je ve vás něco ne zcela lidského,“ poznamena­
la. „Vidím vás jako člověka, co má místo krve oheň.“
„Jak to můžete vidět?“ zajímal se.
„Má svoje způsoby,“ řekl Luke, „myslel jsem si, že je to jen
díky psychickému spojení s její sestrou. Ale jasně je tu i něco víc.“
- 124 -
Přikývla.
„Když už o ní mluvíme, tak doufám, že byste nám mohla po­
moci sestru najít,“ navázal. „Při chybějící stezce a s drogou či zaklí­
nadlem blokujícím spojení přes trumf budeme potřebovat pomoc.“
„Ano,“ odpověděla, „i když v této chvíli jí žádné nebezpečí ne­
hrozí.“
„Dobrá,“ řekl. „V tom případě poručím jídlo pro nás všechny a
seznámím tohohle hezouna s tím, co se teď děje v Kašfě.“
„Luku,“ řekl jsem. „To vypadá jako ideální čas pro můj návrat
ke Dvorům na zbytek obřadu.“
„Jak dlouho budeš pryč, Merle?“
„Nemám ponětí,“ odpověděl jsem.
„Doufám, že se do rána vrátíš.“
„To taky doufám. Ale co když ne?“
„Mám pocit, že asi vyrazím bez tebe.“
„Nejdřív mě ale zkus kontaktovat.“
„Jasně. Tak zatím.“
Zahalil jsem se do svého pláště prostoru a nechal Kašfu za se­
bou. Když se opět rozhalil, byl jsem zpět v Jurtově příbytku v
Sawallu.
Protáhl jsem se a zazíval. Pak jsem rychle prohlédl pokoje a
přesvědčil se, že tu nikdo není. Sundal jsem si kabátec a položil ho
na postel. Potom jsem si při chůzi začal rozepínat košili.
Stop. Co to bylo? A odkud?
Několik kroků zpět. Sice jsem v pokojích svého mladšího brat­
ra strávil jen krátkou dobu, ale tenhle pocit bych si zcela určitě zapa­
matoval.
V rohu, vytvořeném zdí a skříní z temného, skoro černého
dřeva, stály židle a stůl. Když jsem si klekl na židli a sáhl za stůl, ucí­
til jsem to — přítomnost cesty, avšak ne tak silné, aby stačila k trans­
portu. Ergo…
Otočil jsem se vpravo a otevřel skříň. Musela být pochopitelně
uvnitř. Zajímalo by mě, kdy ji tam vlastně nainstaloval. Také jsem se
cítil trochu pobaveně nad tím, jak takhle čenichám Jurtovi v bytě. Ale
stejně jsem mu zůstal dlužen spoustu nepříjemností a potíží. Těch pár
důvěrností a trocha spolupráce jen těžko mohly tohle všechno vyvá­
žit. Ještě jsem se mu neodvažoval důvěřovat a bylo klidně možné, že
- 125 -
má pro naše usmíření zištné důvody. Rozhodl jsem se, že dobré vy­
chování obětuji ve prospěch opatrnosti.
Odsunul jsem šaty na stranu a odkryl tak zadní stěnu skříně.
Teď jsem to cítil silně. Poslední zapátráni mezi šaty, rychlé posunutí
se dopředu a už jsem se ocitl v ohnisku. Nechal jsem se odnést.
Byl tu tah kupředu a zároveň tlak šatů na má záda, postrčilo mě
to. Díky tomu plus skutečnosti, že někdo (sám Jurt?) vytvořil laj­
dáckou stínovou pěšinu, jsem se v cíli pěkně rozplácl.
Nicméně jsem neskončil v jámě plné zaostřených kůlů nebo
kyseliny. Nebo v doupěti nějaké vyhladovělé šelmy. Ne. byla to ze­
lená podlaha a já se hned zase vzpamatoval. A podle blikajícího svět­
la všude kolem mě jsem odhadoval, že je tu spousta zapálených svící.
Ještě než jsem vzhlédl, bylo mi jasné, že budou všechny ze­
lené.
Nemýlil jsem se. Ani v tom, ani v ničem jiném. Rozestavení
bylo podobné jako u mého otce; žebrová klenba se světelným
zdrojem, zářícím jasněji než svíce. Až na to, že nad zdejším oltářem
nevisel obraz. Místo toho tu bylo mozaikové okno; převládala zelená,
přerušovaná sem tam červenou.
Zdejším uctívaným byl Brand.
Vstal jsem a přešel k oltáři. Ležel na něm Werewindle, pár cen­
timetrů povytažený z pochvy.
Natáhl jsem ruku a uchopil ho, můj první popud byl odnést ho
a vrátit Lukovi. Ale pak jsem zaváhal. Nebylo to něco, s čím bych
mohl přijít na tryznu. Když si ho teď vezmu, budu ho zas muset
někde ukrýt a tady byl už ukryt výborně. Jak jsem to zvažoval, má
ruka se ho stále dotýkala. Vyzařoval podobnou auru moci jako
Grayswandir, jen o něco jasnější, méně tragickou a zasněnou. Iro­
nické. Vypadal jako ideální meč pro hrdinu.
Rozhlédl jsem se okolo. Po levé straně spočívala na stojánku
kniha, za mnou byl na podlaze různými odstíny zeleně namalován
pentagram, ve vzduchu se vznášela vůně — jakoby hořících polen.
Blesklo mi hlavou, co bych asi spatřil, kdybych udělal otvor do zdi.
Stála tahle kaple na vrcholku hory? U jezera? Byla pod zemí? Vzná­
šela se někde v povětří?
A co vlastně má představovat? Vypadá jako svatostánek. Už
tedy vím o třech: o Benediktově, Corwinově a Brandově. To je ně­
- 126 -
kteří z mých krajanů a příbuzných obdivovali, respektovali a uctíva­
li? Nebo byly tyto skryté kaple něčím jiným, zlověstnějším?
Odtáhl jsem ruku od Werewindlu a přistoupil k pentagramu.
Mé Logrové vidění mi nic zvláštního neukázalo, ale pozornější
zkoumání za pomoci hrotenu odhalilo zbytky pečlivého zahlazování
magické operace. Tyto stopy byly však příliš slabé, než aby mi pro­
zradily cokoliv o její povaze. Řekl jsem si, že až bude po všem,
stavím se tady a udělám si jasnější obrázek. Také jsem zjistil, že celá
operace by zabrala spoustu času, a ten teď nemám.
Neochotně jsem se obrátil zpět k cestě. Nemohla být tato místa
zneužívána jako pokus ovládnout dotyčnou osobu? Potřásl jsem
hlavou. Nechám si to na někdy jindy. Našel jsem bránu a vstoupil do
ní.
I při zpáteční cestě jsem ztratil rovnováhu. Jednou rukou jsem
se zachytil rámu a druhou zavřených pantů; povedlo se mi udržet se
na nohou, znovu získat rovnováhu a vyjít ven. Pak jsem dal šaty na
původní místo a zavřel dveře.
Rychle jsem se svlékl, změnil svou podobu a znovu si navlékl
pohřební roucho. V blízkosti hrotenu jsem pocítil nějakou činnost a
poprvé ho přistihl, jak čerpá z jednoho ze svých druhů energie, který­
mi disponoval, aby změnil svou velikost a přizpůsobil se tak objemu
mého prstu. Určitě to udělal už několikrát předtím, ale teď jsem po­
prvé ten proces zaznamenal. Zajímavé, dokazovalo to, že je schopen
jednat nezávisle na mé vůli.
Nevěděl jsem, co ta věc ve skutečnosti je a jaký může být její
původ. Nechal jsem si ji, protože představovala úctyhodný zdroj síly
a vhodnou náhradu za používání Logru, kterého jsem se teď bál. Ale
když jsem ji tak pozoroval, jak mění tvar, aby mi zůstala těsně na
změněném prstu, něco mě zarazilo. Co když to je nastražená past,
která v tom nejnevýhodnějším okamžiku sklapne?
Párkrát jsem na prstě hrotenem otočil. Vsáhl jsem do něj myslí
a zjistil, že to je cvičení v marnosti. Zabralo by mi celé věky vysle­
dovat každou z linií až k jejímu zdroji a prozkoumat přitom jedno po
druhém všechna skrytá zaklínadla. Bylo to jako výlet švýcarskými
hodinkami, navíc vyrobenými na zakázku. Jak krása designu, tak i
enormní vklad práce, potřebné ke stvoření něčeho takového, na mne
udělaly hluboký dojem. Klidně se tu někde mohly skrývat nějaké
- 127 -
tajné instrukce, uvedené do života jen za určitých speciálních podmí­
nek.
Ale zatím se nic takového nestalo. A druhou možností byl
Logrus. Připadlo mi to jako učebnicový příklad dávání přednosti ne­
známému zlu.
Se zabručením jsem si navlékl roucho, soustředil pozornost na
Chrám Hada a nařídil hrotenu, aby mě dopravil poblíž jeho vchodu.
Vykonal to tak jemně a lehce, jako kdybych o něm nikdy nezapochy­
boval, jako kdyby pro mne neznamenal další důvod k paranoi.
A tak jsem zkrátka stanul u dveří ze ztuhlého plamene velké
Katedrály Hada na vnějším okraji Náměstí na Konci světa, rozpro­
stírajícího se přesně na Okraji a ústícího do samotné Propasti — kde
se za dobré viditelnosti dal zahlédnout vznik nebo zánik vesmíru — a
já pozoroval hvězdy hrnoucí se prostorem, který se rozvinoval a svi­
noval jako okvětní lístky a jako by se můj život měl změnit, myš­
lenky mi zabloudily do Kalifornie a do školy, k výletům na Sunburs­
tu s Lukem, Gail a Julií, k sedánkům s otcem na konci války, k výle­
tům s Vintou Bayle vinařským krajem na východ od Amberu, k
dlouhému a nabitému odpoledni strávenému s Coral prohlídkou
města, k podivným setkáním toho dne; a já se otočil, zvedl svou šupi­
natou paži a pohlédl na zlatou věž Thelbane a pomyslel si: „Nekončí
svár toho všeho na všech frontách srdce mého.“ Jak dlouho, jak
dlouho ještě…? — ironie jako vždy a já, jasný favorit, kdykoliv
dojde na sentiment.
Opět jsem se otočil a šel zhlédnout poslední okamžiky Krále
Chaosu.
- 128 -
Kapitola devátá
Dolů, dolů do budovy, do velké struskovité hromady, do okna
na konci času a prostoru, kde nakonec nebude vidět nic, tam jsem šel
mezi stěnami věčného ohně, který nikdy neshoří, kráčel v jedné ze
svých tělesných forem za zvukem hlasu, čtoucího z Knihy Hada, ob­
točeného kolem Stromu Hmoty, a posléze došel do sluje končící
temnotou, k půlkruhům rudě oděných pozůstalých, hledících na před­
čítajícího a na velký katafalk za ním, kde ležel jasně viditelný
Swayvill, napůl překrytý rudými květy smutečních hostů, a rudé
svíce zářily na pozadí Propasti, jen pár kroků za nimi; pak na
opačnou stranu jeskyně, pozorně naslouchaje Bancesovi z Amble­
raše, Nejvyššímu knězi Hada, jehož slova zvučela, jako kdyby hovo­
řil těsně vedle mne, neboť akustika Chaosu je vynikající; najít si
místo v jinak prázdném výklenku, kde mě kdokoliv, kdo tam po­
hlédne, zajisté spatří; vyhledat známé tváře, najít Daru, Tubbla a
Mandora sedící na čelných místech, což naznačovalo, že budou po­
máhat Bancesovi sesunout rakev přes okraj do Věčnosti, až nadejde
vhodný čas; a ve svém rozpolceném srdci jsem si připomněl poslední
pohřeb, kterého jsem se zúčastnil před tímto: ten Cainův, na Amberu,
u moře, a znovu jsem přemýšlel o Bloomovi a o způsobu, jakým při
těchto příležitostech pracuje mysl.
Rozhlédl jsem se. Jurt nikde nebyl vidět. Gilva z Hendraku se­
děla jen pár řad přede mnou. Zvedl jsem zrak k neproniknutelné
temnotě za Okrajem. Bylo to, jako kdybych hleděl spíše dolů než ven
— pokud na tomto místě mají vůbec takovéto pojmy nějaký smysl.
Sem tam jsem mohl spatřit mihotavé záblesky světla či zmítající se
hmoty. To mi na chvíli posloužilo jako Rorschachův asociační test a
já se při pohledu na temné motýly, oblaka a tváře propadal do
spánku…
Zmateně jsem se napřímil, pátraje po tom, co přerušilo mé sně­
ní.
Bylo to ticho. Bances přestal předčítat.
Chtěl jsem se naklonit dopředu ke Gilvě a něco jí pošeptat,
když tu Bances začal předzpěvovat Rozloučení. Užasl jsem při
zjištění, že si pamatuji všechny kanonické odpovědi.
- 129 -
Jak zpěv sílil a blížil se k vyvrcholení, spatřil jsem Mandora,
Daru a Tubbla vstával. Vykročili vpřed a došli k Bancesovi u rakve
— Dara a Mandor k nohám, Tubble a Bances k hlavě. Ministranti vy­
šli ze svého oddělení a začali zhášet svíce, až svítila jen jedna ob­
rovská na Okraji za Bancesem. V té chvíli jsme všichni povstali.
Věčné světlo plamenných mozaik, zdobících zdi po obou
stranách, doplňovalo osvětlení natolik, že jsem dokázal rozeznat dění
dole poté, co zpěv ustal.
Čtyři postavy zvolna pokročily a uchopily úchyty rakve. Pak se
narovnaly a zamířily směrem k Okraji. Právě když procházely okolo
poslední svíce, přistoupil k ní ministrant, připraven zhasnout i její
plamen, až Swayvillovy ostatky budou odevzdány Chaosu.
Zbýval už jen půltucet kroků… Tři. Dva…
Bances a Tubble poklekli na prahu Nicoty a umístili rakev do
drážky v kamenné podlaze, Bances přitom notoval závěrečnou frázi
rituálu, Dara a Mandor zůstali stát.
Modlitba skončila, zaslechl jsem kletbu. Mandor se zapotácel
vpřed. Dara klopýtla na stranu. Uslyšel jsem hlasité beng, jak rakev
narazila na podlahu. Ministrantova ruka však už byla v pohybu a
svíce v tu chvíli zhasla. Následoval skřípavý zvuk, jak se rakev posu­
novala dopředu, další kletby a zahlédl jsem, jak jakási nezřetelná po­
stava balancuje na Okraji…
Ozval se výkřik. Robustní silueta přepadla a zmizela, Výkřik
slábl, slábl a slábl…
Pozvedl jsem levou pěst a poručil hrotenu, aby vyfoukl kouli
bílého světla, jako brčko vyfukuje bublinu. Měla asi tři stopy v prů­
měru, když jsem ji vypustil nad hlavu. Náhle všichni začali mluvit je­
den přes druhého. I ostatní s magickými schopnostmi si začali zhruba
ve stejnou dobu jako já procvičovat svá oblíbená světelná kouzla,
takže celý prostor byl nyní přesvícen tucty bodových zdrojů.
Mhouře oči, uviděl jsem Bancese, Mandora a Daru rozmlouvat
poblíž Okraje. Tubble a ostatky Swayvilla už nebyli mezi námi.
Moji spolutruchlící byli na nohou. Já rovněž, neboť mi došlo,
že můj čas tady je nyní kromobyčejně omezen.
Překročil jsem prázdnou řadu a přešel poněkud vpravo a dotkl
se Gilvina ještě lidského ramene.
„Merline!“ řekla, když se ke mně rychle otočila.
„Tubble — spadl dolů — že ano?“
- 130 -
„Co se teď bude dít?“
„Musím zmizet,“ řekl jsem jí, „a to hned!“
„Proč?“
„Někdo si za pár okamžiků vzpomene na následnická práva a
já se z toho věčného hlídání každou chvíli zalknu,“ řekl jsem jí. „Už
to nesnesu, zvlášť ne teď.“
„Proč ne?“
„Nemám čas na vysvětlování. Ale chtěl bych si s tebou promlu­
vit. Mohl bych tě teď unést?“
Všude kolem nás byly gestikulující postavy.
„Ovšem — můj pane,“ souhlasila a očividně přemýšlela právě
o problému nástupnických práv.
„Kašli na to,“ řekl jsem a hroten vychrlil síly, které nás uchopi­
ly a odnesly pryč.
Přemístil jsem nás do lesa kovových stromů; Gilva nepřestala
svírat mé rameno a rozhlížela se kolem.
„Můj pane, co je to za místo?“ zeptala se.
„Raději ti to neřeknu,“ odpověděl jsem, „proč, to ti bude hned
jasné. Když jsem s tebou mluvil naposledy, chtěl jsem ti položit
jednu otázku. Ale teď mám dvě a tohle místo svým způsobem figu­
ruje v jedné z nich, mimo to je většinu času liduprázdné.“
„Ptej se,“ řekla a obrátila ke mně svou tvář. „Pokusím se ti po­
moci. Ale jestli se jedná o něco důležitého, tak nemusím být zrovna
tou nejpovolanější osobou —“
„Ano, je to důležité. Ale neměl jsem čas sjednat si schůzku s
Belissou. Týká se to mého otce, Corwina.“
„Ano?“
„To on zabil Borela z Hendraků ve Vzoropádové válce.“
„Slyšela jsem,“ poznamenala.
„Po válce byl v královském poselstvu, které přišlo sem ke Dvo­
rům vypracovat Smlouvu.“
„Ano,“ řekla. „I tohle vím.“
„Krátce nato zmizel a vypadá to, že nikdo neví, kam se mohl
podít. Jednu dobu jsem si myslel, že by mohl být mrtev. Ale později
se mi dostalo náznaků, že tomu tak není a spíše je někde uvězněn.
Nemůžeš mi k tomu něco říct?“
Okamžitě se odvrátila.
„To, co naznačuješ, mě uráží,“ prohlásila.
- 131 -
„Promiň,“ řekl jsem, „ale já se na to musel zeptat.“
„Náš rod je čestný,“ pokračovala. „Dokážeme přijímat vá­
lečnou štěstěnu. Když boj skončí, je pro nás vše vyřízeno.“
„Omlouvám se,“ opakoval jsem. „Vždyť víš, že jsme vlastně z
matčiny strany příbuzní.“
„Ano, to vím,“ řekla a vykročila pryč. „Je to všechno, princi
Merline?“
„Ano,“ odpověděl jsem. „Kam tě mám přenést?“
Na okamžik se odmlčela, pak namítla: „Ale říkal jsi, že máš
dvě otázky.“
„Zapomeň na to. Tu druhou jsem si rozmyslel.“
Obrátila se opět ke mně.
„Proč? Proč bych na ni měla zapomenout? Protože trvám na
čestnosti našeho rodu?“
„Ne, proto, že ti věřím.“
„A-?“
„A budu s ní otravovat někoho jiného.“
„Tím myslíš, že je to nebezpečné, a rozhodl ses mě proto raději
na to neptat?“
„Nerozumím tomu, takže by to mohlo být nebezpečné.“
„To mě chceš znovu urážet?“
„Nebesa chraň!“
„Tak se mě na to zeptej.“
„Radši ti to ukážu.“
„Udělejte.“
„I kdybys kvůli tomu měla vylézt na strom?“
„Za každou cenu.“
„V tom případě mne následuj.“
A tak jsem ji dovedl ke stromu a vylezl na něj, v mé současné
formě to byla hračka. Držela se hned za mnou.
„Je tu cesta dál,“ řekl jsem. „Nechám se jí odnést. Dej mi pár
vteřin, abych ti v ústí mohl ustoupit.“
Popolezl jsem o něco výš a byl transponován. Udělal jsem krok
stranou a rychle obhlédl kapli. Vypadalo to, že se nic nezměnilo.
Pak mi po boku stanula Gilva. Uslyšel jsem, jak se sykavě na­
dechla.
„No teda!“ dostala ze sebe.
- 132 -
„Je mi jasné, na co se dívám,“ řekl jsem, „ale nevím, co vidím,
jestli mě chápeš.“
„Je to svatyně,“ řekla, „zasvěcená duši člena královského rodu
Amberu.“
„Ano, mému otci Corwinovi,“ přitakal jsem. „Na to se dívám.
Ale co vlastně vidím? A proč by tady, u Dvorů, mělo něco takového
vůbec být?“
Pomalu kráčela vpřed a zkoumala otcův oltář.
„Zrovna tak ti můžu říct,“ dodal jsem, „že tohle není jediná ta­
kováhle svatyně, kterou jsem po svém návratu objevil.“
Natáhla ruku a dotkla se rukojeti Grayswandiru. Nahlédla pod
oltář a objevila svazek svíček. Vytáhla jednu stříbřitou, zasadila ji do
jednoho ze svícnů, zapálila ji od jiné a postavila poblíž Grayswandi­
ru. Přitom něco mumlala, ale nezachytil jsem co.
Když se opět ke mně obrátila, měla na tváři úsměv.
„Oba jsme tu vyrostli,“ řekl jsem. „A přesto ty o tom víš zřejmě
všechno a já nic.“
„Odpověď je nasnadě, můj pane,“ řekla mi. „Hned po válce jsi
odjel za vzděláním do jiných končin. Tohle je projev něčeho, co za­
čalo až po tvém odchodu.“
Natáhla ruku, uchopila mě za paži a zavedla k lavici.
„Nikoho ani nenapadlo, že bychom mohli tu válku doopravdy
prohrát,“ začala, „přestože se vždy tvrdilo, že Amber bude nebez­
pečný protivník.“ Usedli jsme. „Když bylo po všem, zavládl všeo­
becný nesouhlas,“ pokračovala, „s politikou, která vedla k takovému
konci a k následné smlouvě. Ale žádný z rodů nebo seskupení už
nemohl doufat v sesazení královské koalice. Však znáš konzerva­
tivnost pánů Okraje. Bylo by třeba mnohem, mnohem víc, aby se vy­
tvořila většinová koalice proti Koruně. Namísto toho dostal jejich od­
por jinou formu. Vyrostl tu bleskově trh s amberskými památkami z
války. Lidé byli fascinováni svými podmaniteli. Výborně šly na od­
byt životopisy členů amberské královské rodiny. Začalo se vytvářet
něco jako kult. Objevily se soukromé kaple, jako je tahle, věnované
tomu z Ambeřanů, který svými přednostmi dotyčného zaujal.“
Odmlčela se a pohlédla na mne.
„Zavánělo to až příliš náboženstvím,“ pokračovala dál, „a po
nějaké době se to kromě kultu Hada stalo jediným významnějším ná­
boženstvím u Dvorů. Takže Swayvill ze zřejmých politických důvo­
- 133 -
dů postavil kult Amberu mimo zákon jakožto herezi. To se ukázalo
chybné. Kdyby neudělal nic, mohlo všechno zase rychle skončit. Ale
vlastně nevím. Jenže zákaz to zahnal do podzemí a donutil lidi chá­
pat to daleko vážněji, jako výraz odporu. Nemám nejmenší ponětí,
kolik je mezi Rody kultovních kaplí, ale tohle je jasně jedna z nich.“
„Fascinující sociologický jev,“ prohlásil jsem, „a tvým idolem
je Benedikt.“
Rozesmála se.
„To snad nebylo tak těžké uhodnout,“ odpověděla.
„Ve skutečnosti mi tu kapli popsal bratr Mandor. Zabloudil do
ní při večírku v Hendraku; neuvědomil si ani oč se vlastně jedná.“
Rozesmála se.
„Tak to tě musel jen zkoušet,“ namítla. „Už dlouho se jedná o
veřejné tajemství. A náhodou vím, že je sám přívržencem kultu.“
„Opravdu? A jak to víš?“
„Dřív, ještě před zákazem, se tím nijak netajil.“
„Kdopak je asi jeho osobním patronem?“ nadhodil jsem.
„Princezna Fiona,“ odpověděla.
Čím dál podivnější…
„A viděla jsi jeho kapli, věnovanou jí, na vlastní oči?“ zeptal
jsem se.
„Ano. Před zákazem nebylo nic neobvyklého pozvat pár přátel
na obřady, kdykoliv jsi byl obzvlášť znechucen královskou poli­
tikou.“
„A co po zákazu?“
„Každý veřejně prohlásil, že jeho soukromá kaple byla zničena.
Mnozí je pouze přenesli po skrytých cestách jinam.“
„A zvyk zvát si přátele na obřady?“
„Myslím, že záleží na tom, o jak dobrých přátelích mluvíš.
Vlastně nevím, jak je amberský kult zorganizován.“ Udělala roz­
máchlé gesto. „Tak jako tak, tohle místo je ilegální. Je dobře, že ne­
vím, kde to vlastně jsme.“
„Taky si myslím,“ řekl jsem. „A co vztah mezi kultovními po­
stavami a jejich věcmi? Řekl bych, že Mandor skutečně toužil mít
něco, co patřilo Fioně. Setkal se s ní, a já byl dokonce u toho a viděl
jsem to. Někdo jiný, koho znám, pak ukradl něco, co patřilo jeho —
patronce? — ale ukryl to ve své kapli.
- 134 -
„A tohle,“ povstal jsem, přešel k oltáři a zvedl Corwinův meč,
„je skutečné. Viděl jsem Grayswandir zblízka, dotýkal se ho, držel
ho. Je to on. Ale o co mi jde, je, že můj otec zmizel, a když jsem ho
viděl naposledy, měl tenhle meč. Je ve shodě se zásadami toho kultu
držet svého patrona v zajetí?“
„O něčem takovém jsem nikdy neslyšela,“ řekla. „Ale nevím,
proč by ne: Ve skutečnosti je uctívána duše dané osoby. Není důvo­
du, proč by ta osoba nemohla být uvězněna.“
„Nebo zabita?“
„Nebo zabita,“ přitakala.
„To je sice stejně fascinující jako všechno ostatní,“ řekl jsem,
odvraceje se od oltáře, „ale nijak mi to nepomůže najít mého otce.“
Vrátil jsem se k ní přes mozaiku, jež musela představovat
Amber, stylizovaný jako vzorek na kavkazském koberečku z
tmavých a světlých dlaždic, symbol Chaosu zůstal daleko vpravo.
„Měl by ses zeptat osoby, zodpovědné za to, že je meč zde,“
řekla vstávajíc.
„Osoby, kterou za to činím zodpovědnou, jsem se již zeptal.
Ale odpověď mě neuspokojila.“
Uchopil jsem ji za paži, abych ji nasměroval na cestu zpět na
strom, a najednou stála těsně u mne.
„Ráda posloužím našemu příštímu králi, jak jen budu moci,“
řekla. „I když normálně nesmím mluvit za náš rod, tak jsem si jistá,
že Hendrakové budou souhlasit s tím, že ti pomohou přitlačit toho, čí
je to práce.“
„Díky,“ já na to a objali jsme se. Šupiny měla chladné a její
tesáky by mi lidské ucho rozdrásaly, ale v démonické podobě šlo jen
o příjemné hryznutí. „Když budu potřebovat v téhle věci pomoc,
znovu si promluvíme.“
„Tak jako tak si promluvme znovu.“
Bylo hezké alespoň chvíli objímat a být objímán, a přesně to
jsme dělali, až jsem spatřil stín míhající se v blízkosti cesty.
„Misstře Merline.“
„Glait!“
„Ssprávně. Sspatřila jssem tě sspěchat ssem. Lidsská forma,
nebo démonsská, dosspělý, nebo malý, poznám tě.“
„Merline, co je to?“ zeptala se Gilva.
- 135 -
„Stará kamarádka,“ řekl jsem jí. „Glait, tohle je Gilva. A
naopak.“
„Těšší mne. Přiššla jssem tě varovat, někdo sse blíží.“
„Kdo?“
„Princezna Dara.“
„No, těbůh!“ poznamenala Gilva.
„Takže už víš, na čem jsme,“ řekl jsem jí. „Nech si to ale pro
sebe.“
„Mám ráda život, můj pane. Co podnikneme?“
„Glait, pojď ke mně,“ řekl jsem, poklekl a nastavil jí ruku.
Vyplazila se po ní nahoru a udělala si pohodlí. Vstal jsem a
druhou rukou uchopil Gilvu. Nasměroval jsem svou vůli na hroten,
ale pak se zarazil.
K čertu, nevěděl jsem, kde se nacházíme — reálně fyzicky, v
zeměpisných terminech. Cesta nás mohla zavést jen za vedlejší dve­
ře, ale také tisíce mil od svého začátku nebo někam do Stínu. Chvíli
by zabralo, než by to hroten určil a pak propočítal naši cestu zpět.
Ale byl jsem si jist, že by to trvalo příliš dlouho.
Mohl bych ho použít k tomu, aby nás udělal neviditelné. Ale
obával jsem se, že magická senzitivita mé matky je natolik vysoká,
že by dokázala odhalit naši přítomnost i mimosmyslově.
Obrátil jsem se k nejbližší zdi a pomocí sil hrotenu vyslal své
smysly skrze ni. Nebyli jsme pod vodou ani se nevznášeli v oceánu
lávy či tekutého písku. Vypadalo to, že se jedná o les.
Takže pár kroků ke zdi a pak prostoupit na druhou stranu.
Po několika krocích, uprostřed stinné paseky, jsem se ohlédl a
spatřil travnatou stráň bez jediné známky narušení. Stáli jsme pod
modrou oblohou a téměř v zenitu plálo oranžové slunce. Odevšad
zněl ptačí zpěv a bzučení hmyzu.
„Kořisst!“ zasykla Glait, sjela mi z paže a zmizela v trávě.
„Nebuď pryč dlouho!“ zasyčel jsem pro změnu já ve snaze
mluvit tiše a vedl Gilvu pryč od stráně.
„Merline,“ řekla, „to, co jsem se dozvěděla, mě děsí.“
„Neřeknu nikomu ani slovo, jestli ti jde o tohle,“ uklidňoval
jsem ji. „A kdybys chtěla, mohl bych ti dokonce vymazat i vzpo­
mínky, než tě vrátím zpět na pohřeb.“
„Ne, chci si je ponechat. Dokonce si přeji, aby jich bylo víc.“
- 136 -
„Vypočítám, kde to jsme, a pošlu tě zpátky, než někomu začneš
chybět.“
„Počkám s tebou, než se vrátí tvá přítelkyně z lovu.“
Napůl jsem čekal, že bude pokračovat: „…možná, že tě vidím
naposled,“ což by s nedávným zlikvidováním Tmera a Tubbla završi­
lo tuto spirálu smrtí. Ale ne, bylo to stydlivé a dobře vychované děv­
če — válečnice — s více než třiceti zářezy na jílci svého šaršounu,
jak jsem později zjistil — a byla povznesena nad pronášení ne­
chutných samozřejmostí v přítomnosti svého možného budoucího
panovníka.
Když se po přijatelném čase Glait vrátila, řekl jsem: „Děkuji ti,
Gilvo. Teď tě pošlu zpět na pohřební slavnost. Jestli nás někdo zahlé­
dl a bude chtít vědět, kde jsem, tak řekni, že se někde skrývám.“
„Kdybys potřeboval nějaké útočiště…“
„Možná až někdy později,“ ubezpečil jsem ji a poslal zpět do
chrámu na konci všeho.
„Pěkně hnussné,“ poznamenala Glait, když jsem se přeměnil
opět do lidské podoby. (To je pro mne vždycky snadnější než promě­
na v démona.)
„A tebe bych rád poslal zpět do zahrady soch v Sawallu,“ obrá­
til jsem se k ní.
„Proč zrovna tam, misstře Merline?“
„Abys vyčkala, jestli se tam neobjeví inteligentní kruh světla. A
jestli ano, tak ho oslov jako Cyklického fantoma a řekni mu, aby mě
vyhledal.“
„A kde tě nalezne?“
„To sám nevím, ale v některých záležitostech je velice
schopný.“
„Tak mě tam poššli. A jesstli tě nessní něco ssilnějššího, tak mi
ssnad někdy v noci povíšš ssvůj příběh?“
„Slibuji.“
Poslat ji zpět na strom bylo záležitostí okamžiku. Nikdy nevím,
kdy žertuje; humor plazů je víc než jen trochu zvláštní.
Přivolal jsem si nové šaty a oblékl se do šedě a nachu. Také
jsem si připjal dva meče, dlouhý a krátký.
Zajímalo mě, co asi dělá matka ve své kapli, ale raději jsem se
vzdal myšlenky na nemístnou zvědavost v tom směru. Zvedl jsem
hroten, okamžik ho pozoroval a pak zase nechal klesnout. Vydat se
- 137 -
do Kašfy vypadalo jako ztráta času, neboť jsem neměl ponětí, jaká
mezitím uběhla doba a jestli Luke je pořád ještě tam. Vytáhl jsem své
trumfy, původně uložené v kapse slavnostního roucha a rozložil je.
Našel jsem Lukovu kartu a soustředil se na ni. Zanedlouho
zchladla a já ucítil Lukovu přítomnost.
„Ano?“ řekl. „To jsi ty, Merle?“ ozval se zhruba v tom
okamžiku, kdy se jeho obraz zavlnil a změnil, takže jsem uviděl, jak
uhání v sedle napůl spálenou a napůl normální krajinou.
„Jasně,“ odpověděl jsem. „Předpokládám, že už nejsi v Kašfě.“
„Správně,“ řekl. „A kde jsi ty?“
„Někde ve Stínu. A kde ty?“
„Čert mě vem, jestli to vím,“ procedil. „Jedeme po týhle černý
cestě už několik dní — a jediný, co můžu říct, jsem taky někde ve
Stínu.“
„Hrome, vy jste tu stezku našli?“
„To Nayda. Já si ničeho nevšiml, ale ona mě k ní prostě zaved­
la. Pak se najednou stala zřetelnou i pro mě. Ta holka je ďábelskej
stopař.“
„Je teď s tebou?“
„Jasně. Taky říkala, že je doháníme.“
„Tak to mě radši vezmi k sobě.“
„Tak pojď,“ prohlásil a seskočil s koně.
Natáhl ruku. Vsáhl jsem a uchopil ji, udělal krok, opět ji pustil
a srovnal s ním chůzi, za námi kráčel nákladní kůň.
„Ahoj, Naydo!“ zavolal jsem, jela po jeho druhém boku. Vpře­
du po její pravici jela na černém koni hrozivá postava.
Nayda se usmála.
„Merline, vítejte,“ pronesla.
„Pojďme si tykat,“ navrhl jsem jí.
„Když si to přeješ.“
Postava na černém koni se otočila a zírala na mne. Zastavil
jsem smrtelný úder hrotenu, který mu reflexivně má mysl nařídila,
tak bleskově, že mě to až vyděsilo. Vzduch mezi námi se rozvlnil a
rozezvučel skřípavým tónem, jako když se auto smykem snaží odvrá­
tit srážku.
Byl to velký světlovlasý hromotluk, měl na sobě žlutou košili,
černé kalhoty, černé boty a spoustu dýk. Medailon Lva trhajícího
Jednorožce se mu kýval na široké hrudi. Pokaždé, když jsem ho viděl
- 138 -
nebo o něm slyšel, měl prsty v nějaké špinavosti, jednou taktak že
nezabil Luka. Byl to žoldnéř, Robin Hood z Eregnoru a zapřísáhlý
nepřítel Amberu — nemanželský syn předchozího panovníka Obero­
na. Měl jsem dojem, že v oblasti Zlatého kruhu je na jeho hlavu vy­
psaná odměna. Na druhé straně byli s Lukem dlouholetí přátelé a
Luke přísahal, že není zase tak špatný. Můj strýc Dalt. Měl jsem po­
cit, že kdyby se pohnul příliš rychle, tak napětí jeho svalů by mu pro­
trhlo košili.
„…A vzpomínáš si jistě na mého vojenského poradce Dalta,“
řekl Luke.
„To si vzpomínám,“ konstatoval jsem.
Dalt zíral na černé pásy kouře, které se objevily mezi námi.
Pak se přesto dokázal usmát, trochu.
„Merlin,“ protáhl, „syn Amberu, princ Chaosu, muž, který mi
už vykopal hrob.“
„Co to má znamenat?“ zeptal se Luke.
„Jen taková menší výměna názorů,“ odpověděl jsem. „Máš vý­
bornou paměť, Dalte — na tváře.“
Zasmál se.
„Na věc, jako je otevřený hrob, se těžko zapomíná,“ pozna­
menal. „Ale proti tobě nic nemám, Merline.“
„Ani já proti tobě — zatím,“ dodal jsem.
Zamručel na mě, já zase na něj a tím náš seznamovací ceremo­
niál skončil. Otočil jsem se zpět k Lukovi.
„Dělá vám sama stezka nějaké problémy?“ zeptal jsem se ho.
„Ne,“ odpověděl. „Nic takového jako v těch příbězích, co jsem
slýchával o černé cestě. Někdy působí dost ponuře, ale nic, co by nás
skutečně ohrožovalo.“ Podíval se dolů a uchechtl se. „Je pochopi­
telně jen pár yardů široká,“ dodal, „a tenhle pásek je zatím její maxi­
mum.“
„Ale stejně,“ řekl jsem, aktivoval své smysly a zkoumal její vy­
zařování logrovým viděním, „mám dojem, že se klidně něco stát
mohlo.“
„Tak to jsme asi měli štěstí,“ řekl.
Nayda se znovu zasmála a já se cítil hloupě. Přítomnost tygy
byla pro bezpečný postup po cestě Chaosu v říši Řádu stejně platná
jako moje vlastní.
„Myslím, že jste měli velké štěstí,“ řekl jsem.
- 139 -
„Budeš potřebovat koně, Merle,“ poznamenal potom.
„Máš asi pravdu,“ přitakal jsem.
Bál jsem se použít magii Logra a upozornit na místo kde se na­
cházím. Avšak už vím, že pro podobné záležitosti mohu používat i
hroten, a tak jsem na něj napřel svou vůli, pronikal, pronikal dál, do­
sáhl kontaktu a přivolával…
„Za chvilku to bude,“ konstatoval jsem. „Povídal jsi něco o
tom, že je doháníte?“
„Tak mi to řekla Nayda,“ vysvětloval. „Má překvapivé spojení
se svou sestrou — nehledě na její vysokou citlivost pro tuhle stezku.“
„A taky toho ví spoustu o démonech,“ dodal.
„Aha, a to se máme s nějakými setkat?“ zeptal jsem se jí.
„Coral unesli démoni—válečníci ze Dvorů,“ řekla. „Zdá se, že
míří k věži někde před námi.“
„Jak daleko před námi?“ chtěl jsem vědět.
„Dokud se probíjíme Stínem, tak se to nedá určit,“ odpověděla.
Stezka, sestávající ze zčernalé trávy a mající tentýž účinek i na
každý strom nebo keř, se teď prokousávala hornatým terénem; a
když jsem z ní sestoupil a zase na ni vešel, zjistil jsem, že se zdá při
každém jejím opuštění jasnější a teplejší. Teď už byla jasně zřetelná,
a ne pouze virtuálně zjistitelná jako v blízkosti Kašfy — příznak
toho, jak daleko jsme se dostali do říše Logru.
Kousek za dalším záhybem cesty jsem zaslechl odněkud zprava
zařehtání.
„Omluvte mě, doporučená zásilka,“ řekl jsem, sestoupil ze
stezky a vešel do lesíka stromů s oválnými listy.
Frkání a podupávání se ozývalo zepředu a já tam kráčel po
stinných pěšinách.
„Počkej!“ zavolal Luke. „Neměli bychom se rozdělit.“
Ale les byl dost hustý a pro někoho v sedle těžko průjezdný, a
tak jsem zavolal přes rameno: „Neměj strach!“ a zčerstva vykročil
vpřed.
Měl sedlo a plnou výstroj, uzda se mu zamotala do hustého
křoví, ve svém koňském jazyce nadával až hrůza, potřásal hlavou ze
strany na stranu a bušil kopyty do země. Užasle jsem se zastavil.
Mělo mě napadnout raději si vytáhnout pár adidasek a klusat
Stínem po svých než riskovat na hřbetě zvířete napůl šíleného ze
- 140 -
všech těch změn, které se kolem něj odehrály. Nebo šlapat na kole.
Nebo skákat na pérové tyči.
Ale nic takového mi nedošlo. Ne, že bych neuměl jezdit na zví­
řatech. Ale neměl jsem z toho žádné zvláštní potěšení. Ovšem, nikdy
jsem nesedlal žádného z těch superkoní jako jsou Julianův Mor­
genstern, otcův Star nebo Benediktův Glemdenning, kteří stojí nad
normálními koňmi o třídu výše co do vitality, síly a vytrvalosti asi
tak, jako Ambeřané ve srovnání s běžnými obyvateli stínů.
Rozhlédl jsem se kolem dokola, ale nikde žádný zraněný jez­
dec…
„Merline!“ zaslechl jsem Lukovo volání, ale moje pozornost
byla upřena sem. Přibližoval jsem se jen zvolna, abych ho ještě více
nepoplašil. „Jsi v pořádku?“
Poručil jsem si prostě koně. Každý obstarožní pivovarský
valach by mi bohatě stačil, abych se udržel svých společníků.
Ale zjistil jsem, že se dívám na dokonale krásné zvíře — černě
a oranžově pruhované jako tygr. Připomínal mi tím Glemdenninga s
jeho rudočernými pruhy. Koneckonců jsem nevěděl, kde k němu při­
šel Benedikt, a bylo jen dobře, že ten svět i nadále zůstane místem
kouzel.
Pomalu jsem se přibližoval.
„Merle! Co se děje?“
Nechtěl jsem křičet a polekat nebohého oře. Jemně jsem ho po­
hladil po krku.
„Je to v pořádku,“ řekl jsem mu. „Líbíš se mi. Vysvobodím tě a
budeme přátelé, co ty na to?“
Chvíli mi trvalo vyplést zamotané otěže a druhou rukou ho při­
tom hladit po krku a plecích. Když byl konečně volný, nikam neod­
běhl, ale zdálo se, že mě odhaduje.
„No tak,“ řekl jsem a vzal otěže, „tudy.“
Vedl jsem ho toutéž cestou nazpět a stále na něj mluvil. Když
jsme se konečně vymotali ven, došlo mi, jak se mi doopravdy líbí.
Vtom jsem uviděl Luka s taseným mečem v ruce.
„Proboha!“ dostal ze sebe. „Už se nedivím, že ti to trvalo tak
dlouho! Ještě jsi ho natíral!“
„Líbí se ti, co?“
„Kdyby ses ho chtěl někdy zbavit, tak ti udělám skvělou cenu.“
„Myslím, že se ho nebudu chtít zbavit,“ odpověděl jsem.
- 141 -
„Jak se jmenuje?“
„Tygr,“ řekl jsem bez přemýšlení a nasedl.
Vrátili jsme se zpět na stezku, zde dokonce i Dalt zíral na mého
koně s něčím podobným obdivu. Nayda natáhla ruku a pohladila
černooranžovou hřívu.
„Teď už můžeme jet rychle a dohonit je včas,“ řekla.
Nasedl jsem a pobídl Tygra na stezku. Při vzpomínce na otcovo
vyprávění o jejích zastrašujících účincích na zvířata, jsem byl připra­
ven na jakoukoli jeho reakci na ni. Ale nezdálo se, že by mu nějak
vadila, a tak jsem mohl klidně vydechnout.
„Včas před čím?“ zeptal jsem se, když jsme vytvořili oddíl —
Luke v čele, Dalt za ním napravo, Nayda vlevo vzadu a já po její
pravici jsem formaci uzavíral.
„To nemohu s určitostí říct,“ řekla, „protože je pořád uspána.
Nicméně vím, že se už nepohybuje, a mám dojem, že ji únosci ukryli
ve věži, kde je cesta mnohem širší.“
„Hm,“ zabručel jsem. „Asi bys nedokázala určit přírůstek šířky
cesty v závislosti na ujeté vzdálenosti, že ne?“
„Studovala jsem umění,“ odpověděla s úsměvem. „To jsi už za­
pomněl?“
Pak ale rychle otočila hlavu a pohlédla směrem k Lukovi. Stále
byl o celou koňskou délku před námi a zíral dopředu — i když se
před chvílí díval na nás.
„K čertu s tebou!“ řekla tiše. „Když jsem takhle s vámi oběma,
tak jako bych byla zpátky na univerzitě. Začínám i tak mluvit —“
„A v angličtině,“ dodal jsem.
„Já mluvila anglicky?“
„Ano.“
„Do hajzlu! Upozorni mě, jestli se zase zapomenu, jo?“
„Bez obav,“ ujistil jsem ji. „Zdá se, že to ukazuje, jak se ti tam
líbilo — bez ohledu na úkol, kterým tě pověřila Dara. A jsi asi jediná
tyga s titulem z Berkeley.“
„Jo, líbilo se mi tam — i to zmatení z toho, kdo z vás je kdo.
Byly to nejšťastnější dny mého života, s tebou a Lukem na univerzi­
tě. Léta jsem se pokoušela dostat z vás jména vašich matek, abych
zjistila, koho mám vlastně chránit. Ale mlčeli jste oba jako ryby.“
- 142 -
„Myslím, že to máme zakódované už v genech,“ poznamenal
jsem. „Byl jsem rád s tebou jakožto Vintou Bayle — oceňoval jsem
tvou ochranu i všechno ostatní.“
„Když Luke začal s pokusy tě zabít,“ pokračovala, „nastalo pro
mne utrpení. Kdyby byl on synem Dary, kterého jsem měla ochra­
ňovat, mělo by mi to být jedno. Ale nebylo. Už mi příliš záleželo na
vás obou. Všechno, co jsem věděla, bylo to, že jste oba z amberské
krve. Nechtěla jsem, aby se ani jednomu z vás něco stalo. Nejtěžší
chvíle přišla, když jsi zmizel a já si byla jistá, že tě Luke vylákal do
hor v Novém Mexiku, aby tě zabil. Tehdy už jsem byla přesvědčená,
že to jsi ty, i když ne úplně. A Luka jsem milovala. Vzala jsem si tělo
Dona Martineze a sehnala revolver. Sledovala jsem tě, jak to jen šlo,
a věděla, že jestli se tě pokusí zavraždit, geas mě přinutí zabít toho,
koho miluji.“
„Ale vystřelila jsi jako první. Právě jsme stáli na cestě a roz­
mlouvali. On na tebe vystřelil v sebeobraně.“
„Já vím. Ale všechno nasvědčovalo tomu, že ti hrozí nebezpečí.
Zavedl tě v ideálním čase na ideální místo pro vraždu —“
„Ne,“ opravil jsem ji. „Vystřelila jsi vedle a nebránila ses tomu,
co následovalo.“
„Nechápu, co tím chceš říct.“
„Vyřešila jsi problém možného zastřelení Luka tak, že ses vy­
stavila do situace, kdy on zastřelil tebe.“
„Toho jsem přece díky geas nebyla schopná.“
„Vědomě možná ne,“ řekl jsem. „Ale něco silnějšího než geas
si už našlo způsob.“
„Vážně si to myslíš?“
„Ano, a měla by sis to teď sama připustit. Už nejsi pod geas.
Matka mi to prozradila. I ty jsi mi to řekla — alespoň myslím.“
Přikývla. „Nevím přesně, kdy bylo zrušeno nebo jak,“ pozna­
menala. „Ale přestože je pryč, mám stále snahu tě chránit, když ti za­
čne něco hrozit. Je skvělé, že jste s Lukem přátelé, teď už doopravdy,
a —“
„Tak proč to pořád tajíš?“ vpadl jsem. „Proč mu prostě ne­
řekneš, že jsi byla Gail? Totálně ho překvapíš — a příjemně.“
„Nechápeš to,“ řekla. „On se se mnou rozešel, vzpomínáš si? A
teď jsem dostala novou šanci. Je to jako tehdy, všechno znovu. On —
mě má hodně rád. Bojím se mu říct: Jsem doopravdy ta dívka, se kte­
- 143 -
rou ses kdysi rozešel. Mohl by začít přemýšlet, proč to udělal, a roz­
hodnout se, že to bylo správné.“
„To je nesmysl,“ řekl jsem. „Nevím, jaké měl tehdy důvody.
Nikdy jsme spolu o tom nemluvili. Jen se zmínil o nějaké hádce. Ale
jsem si jist, že to zase nebylo nic tak vážného. Vím, že tě miloval.
Jsem si jist, že se s tebou ve skutečnosti rozešel proto, že byl synem
Amberu, musel se v nějaké ošklivé záležitosti vrátit domů a neměl v
tom obraze místo pro nějakou dívku z běžného stínu, za kterou tě
tehdy pokládal. Hrála jsi svou roli až příliš dobře.“
„A proto ses i ty rozešel s Julií?“ zeptala se.
„Ne,“ dostal jsem ze sebe.
„Promiň.“
Všiml jsem si, že se během našeho rozhovoru černá stezka
rozšířila asi o jednu stopu. Ponořil jsem se do matematického problé­
mu.
- 144 -
Kapitola desátá
A tak jsme jeli — šest kroků po městské ulici za troubení klak­
sonů, naše černá cesta byla lemována značkami „Nebezpečí smyku!“
čtvrt míle po pláži z černého písku vystupující ze světle zeleného
moře, s ohýbajícími se palmami vlevo; přes špinavou sněhovou pláň;
po kamenném mostě nad vyschlým a zčernalým korytem; pak prérií;
opět lesní cestou — a Tygr nikdy nezaváhal, dokonce ani když Dalt
prokopl jednomu autu přední sklo a ulomil anténu.
Cesta se dále rozšiřovala, už měla možná dvojnásobný průměr,
než když jsem na ni poprvé vkročil. Nyní se na ní častěji vyskytovaly
holé stromy, vyhlížející jako negativy svých kolegů jen pár stop od
cesty kypících zdravím. Zatímco se jejich listy a větve celkem slušně
ohýbaly ve větru, my jsme necítili sebemenší vánek. I zvuky — na­
šich hlasů a kopyt koní — zněly teď nějak tlumeně. Po celou cestu
nás provázela zvláštní konstantní atmosféra skomíravého soumraku
bez ohledu na to, že o pár kroků dále — což jsme si malou zajížďkou
mnohokrát ověřili — mohlo být jak pravé poledne, tak i půlnoc. Mrt­
volně vypadající ptáci strnule seděli na zčernalých stromech,
přestože se zřejmě sem tam pohnuli, a skřehotavé a krákavé zvuky,
jež jsme někdy zaslechli, klidně mohly pocházet od nich.
Jednu chvíli burácel po naší pravici oheň, pak jsme zase po
levici míjeli úpatí ledovce. Cesta se dále rozšiřovala — nesnesla sice
srovnání s velkou černou cestou z časů války, kterou mi popisoval
Corwin, — ale nicméně byla dost široká, abychom mohli všichni jet
vedle sebe.
„Luku,“ řekl jsem po nějaké době.
„Jo?“ ozval se, cválaje po mé levici. Nayda jela teď vpravo a
Dalt po její pravé straně. „Co se děje?“
„Já se nechci stát králem.“
„Já taky nechtěl,“ řekl. „Jak moc tě kdo nutí?“
„Bojím se, že jestli se vrátím, tak mě popadnou a korunují.
Každej, kdo mi stál v cestě, nenadále zemřel. Opravdu mě chtějí po­
sadit na trůn, oženit mě s Coral —“
„No, no,“ zabručel, „tak to bych měl v té souvislosti pro tebe
dvě otázky. Za prvé: Fungovalo by to?“
- 145 -
„Logrus si zřejmě myslí, že ano, alespoň na nějaký čas — poli­
tika je prostě politika.“
„Za druhé: Jestli o říši smýšlíš tak jako já o Kašfě, nenecháš ji
řítit se do záhuby, když budeš moci něco udělat — dokonce i za cenu
vlastního strádání ne. Takže pokud nechceš nastoupit na trůn, máš
určitě vypracovanou nějakou jinou alternativu. Jaká tedy je?“
Stezka prudce zahýbala vlevo a stoupala vzhůru; přikývl jsem.
Něco malého a temného nám přeběhlo přes cestu.
„Mám takový nápad — ještě nic konkrétního,“ řekl jsem, „kte­
rý bych chtěl probrat se svým otcem.“
„Nevzal sis moc velké sousto?“ poznamenal. „Víš vůbec s jis­
totou, jestli je ještě naživu?“
„Není to tak dlouho, co jsem s ním mluvil — jen na okamžik.
Je někde uvězněný. Všechno, co o tom vím, je, že někde blízko Dvo­
rů — dokážu ho totiž kontaktovat trumfem odtamtud, ale odnikud ji­
nud ne.“
„Pověz mi o tom spojení,“ zajímal se.
Vyprávěl jsem mu o tom rozhovoru, černém ptáku a vůbec.
Dostat ho odtamtud bude asi pěkná fuška,“ poznamenal. „A ty
si myslíš, že je za tím tvoje matka?“
„Jo.“
„Vida, tak problémy s matkou nemám zřejmě jenom já.
Ukazuje se, že ty mě v tom ještě předčíš.“
„Jak z nás vůbec mohli vyrůst normální lidi?“ dodal jsem.
Pár vteřin na mě jen zíral. Pak se začal smát.
„No jo, já se ale cítím normálně,“ namítl.
„Jasně,“ navázal, „co je doma, to se počítá. Řekni mi, jestli
dojde na lámání chleba, myslíš, že dokážeš porazit Daru?“
„Těžko říct,“ pronesl jsem. „Mám větší moc než kdykoli před­
tím, protože mám hroten. Ale začínám si myslet, že je velice dobrá.“
„Co je to, k čertu, ten hroten?“
Tak jsem mu vyprávěl i tuhle historii.
„Tak proto jsi v chrámu tak zářil, když jsi bojoval s Jurtem,“
poznamenal.
„Správně.“
„Ukaž mi ho.“
- 146 -
Zkusil jsem si ho sundat z prstu, ale nešel přetáhnout přes
kloub. A tak jsem jen předpažil. Luke k němu natáhl ruku. Jeho prsty
se zastavily několik palců nad ním.
„Udržuje mě v odstupu, Merle. Ďábelská věcička na ochranu.“
„Sakra,“ zaklel jsem, „nedokážu přece měnit podoby pro nic za
nic.“
Soustředil jsem se, až se mi prst pokryl slizem, a pak rychle
vzpurníka stáhl. „Tady je.“
Položil si ho na levou dlaň, a jak jsme pokračovali v jízdě, při­
vřenýma očima ho pozoroval. Najednou jsem ucítil závrať. Že by
abstinenční příznaky na jeho absenci? Přinutil jsem se napřímit a
zhluboka dýchat; nedat nic najevo.
„Síla,“ řekl Luke nakonec. „Cítím z něj sálat moc. I další věci.
Ale nechce se mi otevřít.“
Sáhl jsem po hrotenu, ale Luke jen odtáhl ruku.
„Cítím všude kolem nás ve vzduchu jeho sílu,“ poznamenal.
„Merle, tahle věc na každého, kdo ji nosí, sesílá kouzlo.“
Ušklíbl jsem se.
„Ano. Ale myslím, že příznivé. Neublíží mi a mockrát mi po­
mohla.“
„Ale můžeš věřit něčemu, co k tobě přišlo tak podivným způ­
sobem — skoro podvodem — a zavinilo, že jsi opustil Frakiru, zrov­
na když tě chtěla před tím varovat? A všechno, co o tom víš, nasvěd­
čuje tomu, že od samého začátku ovlivňuje tvoje chování?“
„Připouštím, že mě ze začátku trochu dezorientoval,“ bránil
jsem se, „ale věřím, že se jednalo jen o způsob, jak se adaptovat na
úroveň napětí, které obsahuje. Teď už jsem delší dobu zpátky v nor­
málu.“
„A víš to tak určitě? Co když ti vymývá mozek?“
„To ti připadám jako vylízanej mozek?“
„To ne. Jen se ti pokouším říct, že bych nikdy úplně nevěřil ně­
čemu s tak sporným původem.“
„Tak dobrá,“ souhlasil jsem a znovu natáhl ruku. „Ale zatím
výhody převažují nad možnými nebezpečími. Už jsi mě varoval a já
to risknu.“
Podal mi ho zpět.
„Jestli ale zjistím, že tě podrazil, tak tě praštím přes hlavu a
vezmu ti ho.“
- 147 -
„To je fér,“ odsouhlasil jsem mu to a znovu si hroten nasadil.
Okamžitě jsem ucítil ve svém systému příval energie, jak se znovu
ustavovala kontrolní spojení.
„Jestli si nejsi jistej, tak se můžeš pokusit něco vyzvědět od
matky,“ navrhl, „jak jinak chceš najít Corwina a osvobodit ho?“
„Nabízí se hned několik možností,“ řekl jsem. „Nejjednodušší
by bylo strčit nohu mezi dveře. To znamená: otevřít všechny kanály
hrotenu a pokusit se o trumfový kontakt. Hned jak dojde k jeho
navázání, bych se pak plnou silou vrhl vpřed a likvidoval všechna
kouzla, která by se mě pokusila zastavit.“
„To zní jako pěkně nebezpečný plán.“
„Nedokážu přijít na nic bezpečnějšího.“
„Tak proč jsi to už dávno nezkusil?“
„Napadlo mě to až nedávno a zatím jsem neměl čas.“
„Když se do toho pustíš, budeš tak jako tak potřebovat pomoc,“
poznamenal. „Počítej se mnou.“
„Díky, Luku. Já —“
„No, a teď zpátky k problému kralování,“ změnil téma. „Co by
se stalo, kdybys trůn prostě odmítl? Kdo další je na řadě?“
„Když se jedná o Sawally, je to vždycky trochu zmatené,“ řekl
jsem. „Z našeho rodu by byl první na řadě podle práva Mandor. Ale
ten už hrozně dávno z linie sám vystoupil.“
„Proč?“
„Mám dojem, že se prohlásil za nevhodného k vládě.“
„Bez urážky, Merle, ale on jediný se mi z vás všech zdá pro
tenhle úřad vhodný.“
„No, to je bez debat,“ odpověděl jsem. „Nicméně každý z rodů
má někoho jeho formátu. Obyčejně funguje někdo jako nominální
vůdce a někdo jako faktický, jeden pro formu a jeden pro práci.
Mandor je rád šedou eminencí.“
„Tak to má váš rod dva takové,“ poznamenal.
„Tím si nejsem zase tak jist,“ namítl jsem. „Nevím nic o sou­
časné pozici Dary v rodě jejího otce — Helgrain — nebo matky —
Hendrak. Ale mohlo by to hrát roli v mocenském boji mezi Sawally,
pokud odtud vyjde příští monarcha. Ale čím víc vím o Mandorovi.
tím mám o takovém boji větší pochybnosti. Spíš bych řekl, že jeden s
druhým spolupracují.“
„Pochopil jsem správně, že na řadě jsi ty a po tobě Jurt?“
- 148 -
„Ve skutečnosti je po mně bratr Despil. Jurt sice říkal, že by mu
Despil ustoupil, ale osobně to pokládám jen za zbožné přání. Nevě­
řím, že by to udělal. Nicméně Jurt teď stejně prohlašuje, že nemá zá­
jem.“
„Pche! Myslím, že jde jen o novou taktiku. Mnohokrát jsi ho
porazil a on se jen s tebou pokouší dobře vycházet. Doufám, že ti
hroten dokáže krýt i záda.“
„Vážně nevím,“ odporoval jsem mu. „Rád bych mu věřil. Ale
strávil až příliš mnoho času tím, aby mou důvěru dostal na co
nejnižší stupeň.“
„Dejme tomu, že se králem nestane nikdo z vás. Kdo je další?“
„Nejsem si jist,“ já na to, „ale mám dojem, že právo přejde na
Hendraky.“
„A sakra,“ zaklel Luke. „Je to stejnej zmatek jako na Amberu,
že jo?“
„No, po pravdě není zmatek ani tady, ani tam. Je jen trochu
komplikované se v tom zorientovat.“
„Co kdybych teď jen poslouchal a tys mi o tom pověděl všech­
no, co ještě nevím?“
„Dobrý nápad.“
A tak jsem se dal do dlouhého vyprávění, přerušeného pouze
vyvoláním jídla a pití. Dvakrát jsme mezi tím odpočívali, to jen pro­
to, abych si uvědomil svou strašnou únavu. A vyzvídající Luke mi
navíc již podruhé připomněl, abych totéž nezapomněl vyprávět i
Randomovi. Ale kdybych se s ním spojil a pokusil se o to, byl jsem si
jist že by mi nařídil vrátit se na Amber. A já nemohl neuposlechnout
přímý rozkaz krále, přestože jsem teď byl téměř jeho protivník.
„Blížíme se,“ oznámila Nayda za nějakou dobu a já si uvědo­
mil, že naše cesta se ještě víc rozšířila, téměř až na rozměr, jenž nám
popsala jako konečný. Zavedl jsem do svého systému energetický
šleh, vstřebal ho a pokračoval v jízdě.
Zanedlouho poznamenala: „Jsme mnohem blíž.“
„Možná už za zatáčkou?“ zeptal se Luke.
„Může být,“ odpověděla. „Vzhledem ke stavu Coral to nedoká­
žu určit přesněji.“
Avšak za okamžik jsme uslyšeli vzdálený křik.
Luke přitáhl otěže.
„Něco se u té věže děje,“ konstatoval. Přikývla.
- 149 -
„Už k ní dojeli a probíjejí se dovnitř, nebo se tam naopak
brání?“
„Všichni jsou už nahoře,“ řekla. „Teď už je vidím jasně. Její
únosci byli pronásledováni, hledali nějaké obranyschopné místo,
ukryli se ve věži a jsou tam.“
„Jak to, že najednou dokážeš být tak přesná?“
Střelila po mně pohledem, jenž jsem si vyložil jako prosbu o
pomoc, aby nemusela odhalit své schopnosti tygy.
„Použil jsem hroten,“ vpadl jsem, „abych vyzkoušel, jestli jí
umožní jasnější vizi.“
„Dobře,“ uklidnil se Luke. „Nemohl bys ho vybudit ještě víc,
abychom věděli, o co jde?“
„Zkusím to,“ souhlasil jsem a koncentroval se pohledem na ni.
Odpověděla sotva znatelným přikývnutím.
Nebylo mi jasné, jak to udělat, proto jsem jí poslal energii způ­
sobem, který mi před chvíli tolik pomohl.
„Ano,“ řekla za okamžik. „Coral a její únosci — myslím, že je
jich šest — se ukryli v nedaleké věži. Někdo na ně útočí.“
„Kolik je těch útočníků?“ zeptal se Luke.
„Málo,“ odpověděla. „Hodně málo. Nedokážu určit přesný po­
čet.“
„Tak pojeďme a zjistěme to,“ konstatoval Luke a rozjel se
vpřed, Dalt za ním.
„Tři nebo čtyři,“ zašeptala mi Nayda, „ale jedná se o duchy
Vzoru. To je asi maximum, které dokáže udržovat tak daleko od sebe
a na černé cestě.“
„Ale,“ zarazil jsem se. „To všechno ještě víc komplikuje.“
„Jak to?“
„Znamená to, že mám příbuzné na obou stranách.“
„Ale taky to vypadá, jako kdyby amberští duchové a démoni ze
Dvorů byli jen vyslanci a šlo ve skutečnosti o konfrontaci mezi
Logrem a Vzorem.“
„Sakra! Ovšem!“ řekl jsem. „Tak to by se klidně mohlo zvrh­
nout v pěknou melu. Musím varovat Luka, aby věděl do čeho vlastně
lezeme.“
„To nemůžeš! Alespoň ne bez toho, že bys mu prozradil, co
jsem!“
- 150 -
„Řeknu mu, že jsem to zjistil sám — díky náhlému vhledu do
nového kouzla.“
„Ale co potom? Na čí straně budeš? Co uděláme?“
„Na žádné,“ já na to. „Jsme tu na vlastní pěst a stojíme proti
oběma.“
„Ty ses zbláznil! Nemáš přece třetí možnost, Merline! Síly si
mezi sebe rozdělily celý vesmír beze zbytku!“
„Luku! Nahlédl jsem tam a zjistil, že útočníci jsou duchové
Vzoru!“
„Co to povídáš?“ zavolal přes rameno. „Myslíš, že bysme se s
nima mohli spojit? Pro Vzor bude asi přijatelnější, když se Coral vrá­
tí zpátky, než aby ji dostaly Dvory, co říkáš?“
„Nesmí být zneužita ani tímhle způsobem,“ namítl jsem. „Vez­
meme ji oběma.“
„Chápu tvoje pocity,“ konstatoval. „Ale co pak, když se nám to
podaří? Nechtěl bych, aby mě zasáhl meteor nebo abych se náhle
ocitl na dně nejbližšího oceánu.“
„Pokud vím, tak hroten nečerpá svou energii ani ze Vzoru, ani
z Logru. Jeho zdroje jsou rozptýleny po celém Stínu.“
„Tak? Ale jsem si jist, že nemůže být soupeřem ani pro jednoho
z nich, natož pro oba.“
„To ne, ale můžu ho použít k nastoupení únikové cesty. V pří­
padě, že nás budou pronásledovat, se nejspíš pustí do sebe.“
„Ale nakonec nás stejně najdou, nebo ne?“
„Možná a možná, že ne,“ řekl jsem. „Mám pár nápadů, ale
ztrácíme jen čas.“
„Dalte, slyšel jsi to?“ zeptal se Luke.
„Slyšel,“ odpověděl Dalt.
„Jestli chceš vycouvat, je teď vhodná chvíle.“
„A propást příležitost utrhnout Jednorožci ocas?“ zasmál se.
„Kupředu!“
Pobídli jsme koně, a jak jsme se blížili, výkřiky sílily. Ale byl v
tom i jakýsi pocit bezčasí — i přes ty zmatené zvuky a příšeří —
jako kdybychom se takhle hnali odjakživa a měli pokračovat snad
navěky…
Pak jsme projeli zatáčkou a já uviděl v dálce vrcholek věže a
uslyšel výkřiky mnohem hlasitěji. Po překonání další jsme zpomalili
- 151 -
a přibližovali se mnohem opatrněji, projíždějíce skupinou černých
stromků.
Nakonec jsme zastavili, seskočili s koní a pokračovali pěšky.
Odhrnuli jsme poslední stínící větve a pohlédli dolů z mírného svahu
na zčernalou písčitou pláž s šedou třípatrovou věží se štěrbinami stří­
len a úzkým vchodem. Dalo práci rozeznat, kde přecházela do ná­
horní plošiny.
Po obou stranách vchodu do věže stály dvě monstrózní démo­
nické postavy. Byly ozbrojeny a jejich pozornost se zřejmě soustře­
ďovala na boj před nimi. Na obou stranách této improvizované arény
stáli staří známí: Benedikt si s kamenným výrazem hladil tvář, Erik
seděl a usmíval se, Caine si pohazoval s dýkou, zručně a bezmyšlen­
kovitě, zřejmě jeho zlozvyk, a na tváři měl výraz radostné fascinace.
Vtom jsem si všiml, že z vrcholku věže se vyklánějí dvě rohaté po­
stavy démonů se stejně zaujatými výrazy jako mají amberští duchové
Vzoru.
Uprostřed kruhu stál Gérard tváří v tvář démonovi z rodu
Hendraků, jenž byl zhruba stejně velký ale statnější. Vypadalo to, že
se jedná o samotného Kitaje, jenž tvrdil, že má sbírku více než dvou
set lebek těch, které zabil. Dával jsem přednost Gérardově pijácké
sbírce asi tisíce džbánků, konvic a rohů, leč duch váš pokráčí, vy mi­
lovníci stromů, mezi živými ploty, pokud snad víte, co tím chtěl
básník říci.
Oba byli do půl těla nazí a soudě podle rozrytého písku všude
okolo nich jsem odhadl, že to už nějakou chvíli trvá. Kitaj se právě
pokoušel vytrhnout Gérardovi, jenž ho svíral za paži a hlavu; dostal
se mu sice za záda, ale on ho přemetem poslal k zemi. Démon však
hned vyskočil na nohy a okamžitě zase zaútočil, rozpaženýma ruka­
ma komíhal po způsobu zápasníků před sebou. Gérard jednoduše če­
kal ve střehu. Kitaj se snažil zasáhnout drápatou rukou oči a zasadil
mu ránu do žeber. Pak se sehnul a pokusil se chytit ho za stehno, ale
Gérard jej přidržel za ramena.
„Počkejme,“ zašeptal Dalt, „chci se dívat.“
Já i Luke jsme přikývli. Gérard sevřel Kitajovu hlavu a Ki­
tajovi se podařilo uchopit Gérarda i druhou rukou kolem pasu. Pak
oba dva stáli bez hnutí a svaly se pod kůžemi oběma nadouvaly k
prasknutí, jedna byla světlá a hladká, druhá rudá a šupinatá. Plíce jim
pracovaly jako kovářské měchy.
- 152 -
„Myslím, že se předtím dostali do patové situace,“ šeptal Luke,
„a rozhodli se to rozseknout božím soudem.“
„Vypadá to tak,“ souhlasil jsem.
„Coral teda musí být uvnitř, co ty na to?“
„Počkej okamžik.“
Provedl jsem rychlý vhled do stavby a lokalizoval uvnitř dva li­
di. Přikývl jsem.
„Je tam a zřejmě i jeden ze strážců.“
Gérard a Kitaj stáli pořád jako sochy.
„Teď je nejvhodnější chvíle vysvobodit Coral,“ řekl Luke,
„protože všichni pozorujou zápas.“
„Máš nejspíš pravdu,“ uvědomil jsem si. „Podíváme se, jestli
se dokážu zneviditelnit. To by všechno usnadnilo.“
„Oukej,“ řekl asi za čtvrt minuty. „Ať už jsi udělal cokoliv, za­
bralo to. Jsi ještě tady?“
„Už mizím,“ já na to. „Za chvíli jsem zpátky.“
„A jak ji chceš dostat ven?“
„To se uvidí až u ní. Buď ve střehu.“
Pohyboval jsem se pomalu a opatrně, abych nerozvířil písek.
Obešel jsem ten kroužek a nejblíže minul Caina. Přiblížil jsem se ke
vchodu do věže naprosto bez hluku a stále se okolo sebe ohlížel. Gé­
rard a Kitaj pořád stáli v přesně stejné pozici, jeden svíral druhého a
vynakládali na to neuvěřitelnou sílu.
Prošel jsem mezi strážci a vstoupil do přítmí uvnitř věže. Byl
tam jediný kruhovitý pokoj s holou hliněnou podlahou, pod každou
střílnou kamenné stupadlo. Do prvního patra vedl žebřík a ústil v ot­
voru ve stropě. Coral ležela vlevo na pokrývce; chlapík, co ji tak le­
dabyle střežil, stál na podstavci a pozoroval nejbližší střílnou zápas.
Přiblížil jsem se k ní, uchopil ji za zápěstí a zkontroloval puls.
Byl silný a klidný. Ale rozhodl jsem se, že ji neprobudím. Místo toho
jsem ji zabalil do deky, uchopil do náruče a vstal.
Právě jsem se pokoušel rozšířit kouzlo neviditelnosti i na Co­
ral, když se náhle ten v okně ohlédl. Musel jsem při zvedání zřejmě
udělat nějaký hluk.
Na okamžik strážce jen zíral na svou vězeňkyni vznášející se
před ním ve vzduchu. Pak otevřel ústa, jako kdyby chtěl zaječet na
poplach — a nedal mi tak jinou možnost než zášlehem z prstenu
ochromit jeho nervový systém do bezvědomí.
- 153 -
Naneštěstí, jak se zřítil ze soklu na zem, udělaly jeho zbraně
příšerný rámus. Ihned jsem zaslechl výkřiky seshora následované
zvuky kvapného přibližování.
Obrátil jsem se a spěchal ke dveřím. Bylo nutné zpomalit a na­
točit se, jak byly úzké. Nedokázal jsem odhadnout, co si asi budou
myslet strážci venku, až vypluje Coral v komatu, ale hlavně nebýt
lapen uvnitř. Když jsem vykoukl ven, Gérard a Kitaj se zdáli zaují­
mat tutéž polohu jako předtím. Ale za pár vteřin, když jsem se pooto­
čil a vykročil, Gérard udělal náhlý rychlý pohyb, doprovázený zvu­
kem, jako když se láme větev.
Pak uvolnil ruce a zůstal vzpřímeně stát. Tělo Kitaje se zřítilo k
zemi, hlavu v nepřirozené poloze. Erik a Caine zatleskali. Oba strážci
před vchodem se rozběhli vpřed. Za mnou, uvnitř, na druhém konci
místnosti, se otřásal žebřík. Uslyšel jsem odtamtud výkřiky.
Dva další kroky a já se napřímil a zahnul vlevo. Strážci venku
se hnali vpřed ke svému ležícímu šampiónovi. Půl tuctu dalších kro­
ků a další výkřiky zezadu, to když moji pronásledovatelé vyběhli z
věže, a další výkřiky, tentokrát lidské, od improvizované arény.
Věděl jsem, že všem utéci nedokážu, když nesu takové bře­
meno, a všechna ta přemíra motorické aktivity by natolik narušila
mou koncentraci, že bych nebyl schopen magie.
Takže jsem klesl na kolena, položil Coral na zem a obrátil se
bez toho, že bych vstával. Vsáhl jsem myslí hluboko do prstenu a při­
volal extrémní síly, abych zastavil párek Hendrackých komandos,
který už byl jen několik kroků za mnou, namířené zbraně připraveny
bodat a sekat.
…A náhle je obklopila plamenná stěna. Myslím, že křičeli, ale
v té přemíře zvuků to zaniklo. Udělali možná ještě dva kroky a pak
upadli těsně přede mnou, zčernalí a zkroucení. Ruka se mi třásla z
přílišné blízkosti sil, jež to způsobily, a ani nebyl čas uvědomit si či
ucítit, že jsem klesl na písčité místo předchozího boje a co to pro
mne znamená.
Jeden ze strážných, co tak vyrazil dopředu, ležel kouřící na
zemi u Erikových nohou. Druhý, jenž očividně zaútočil na Caina, se
pokoušel uchopit nůž trčící mu z břicha a plameny mu šlehaly z hrdla
dolů a nahoru, jak se svíjel, až nakonec padl vzad.
- 154 -
Caine, Erik i Benedikt se okamžitě obrátili ke mně. Gérard,
jenž si navlékl modrou košili a teď si připínal pás s mečem, se rovněž
otočil mým směrem. Caine řekl: „A kdo jsi, pane, ty?“
„Merlin,” odpověděl jsem, „syn Corwina.“
Caine se zatvářil velice zmateně.
„Copak má Corwin syna?“ zeptal se ostatních.
Erik se jen ušklíbl a Gérard řekl: „Vážně nevím.“ Ale Benedikt
studoval mou tvář.
„Je tu určitá podoba,“ řekl.
„Máš pravdu,“ souhlasil Caine. „Dobrá, chlapče. I když jsi
Corwinův syn, tak ta žena, kterou odnášíš pryč, patří nám. Právě
jsme ji vyhráli v čestném boji na těchto zdatných Chaosanech.“
S těmi slovy zamířil ke mně. Okamžik nato se k němu přidal
Erik. Pak se rozhýbal i Gérard. Nechtěl jsem jim ublížit, i když to
byli jen duchové, proto jsem pokynul a v písku před nimi se objevila
čára. Okamžitě vzplála plamenem.
Zastavili se.
Náhle po mé levici vyrostla obrovská postava. Byl to Dalt, v
ruce obnažený meč. O chvíli později přibyl Luke. A pak Nayda. My
čtyři jsme hleděli na ně čtyři, oheň mezi námi.
„Patří teď nám,“ řekl Dalt a udělal krok kupředu.
„Jsi na omylu,“ ozvala se odpověď, to Erik překročil linii a
tasil.
Dalt byl o dost palců vyšší než Erik a měl i delší paže. Okamži­
tě zaútočil. Očekával jsem při tom jeho obrovském meči nějaký druh
seku, ale on bodl. Erik, mající lehčí zbraň, uskočil do strany a sek za­
mířil do podpaží. Dalt meč sklopil, otočil se vlevo a ránu kryl. Jejich
zbraně byly určeny pro naprosto odlišný styl boje — Erik měl nej­
těžší z rapírů a Dalt lehkou variantu šaršounu. Ten se dal ovládat i
jednou rukou, pokud byl jeho majitel dost velký a dostatečně silný.
Já bych jím dokázal vládnout jen obouruč. Dalt zkusil nyní stoupavý
sek, jenž by japonský šermíř charakterizoval jako kiriage. Erik jedno­
duše ustoupil, a jak ho čepel míjela, pokusil se zasáhnout zápěstí.
Dalt náhle uchopil rukojeť i levou rukou a vystřihl parádní obou­
ručný sek, známý jako naname giri. Erik dál kroužil čepelí a opět
zkusil zápěstí.
Dalt náhle pustil meč pravicí a nechal ji klesnout zpět, zatímco
pravou nohou udělal obrovský půlkruhovitý úkrok vzad a jeho levá
- 155 -
ruka se pohybovala kupředu, takže se dostal do pozice evropského
levého en garde. Z něho pak ta masivní ruka prodloužená čepelí vy­
střelila do reverzu na Erikův meč a následoval výpad. Erik zakročil
levou nohou daleko za pravou, uskočil vzad a ránu kryl. Ale i tak
jsem si všiml, že jeho obrana ztratila glanc. Nicméně předstíral sixtu,
následující úder podsekl, pak zvedl paži do kvarty, vypjal se i se
zbraní do něčeho připomínajícího protiútok zamířený na levé ra­
meno, a jak se čepele zkřížily, švihl zápěstím a sekl Dalta přes levé
předloktí.
Caine zatleskal, ale Dalt jednoduše spojil obě ruce dohromady
a opět je rozpojil, čímž poskočil a dostal se do pravého en garde. Erik
opět kroužil hrotem rapíru, úsměv na tváři.
„Máš okouzlující taneční figury,“ posmíval se.
Pak Erik provedl výpad, byl odražen, stáhl se, ukročil, pokusil
se kopnout Dalta do kolena, minul a pak, když Dalt zkusil úder na
hlavu, s dokonalým načasováním vyrazil. Přešel sám na japonský
styl, přetočil se k pravému boku svého většího protivníka, manévr,
jejž jsem viděl při cvičení kumntči, a jeho meč se vyhnul Daltovu.
Daltovo levé předloktí bylo najednou rudé, čehož jsem si všiml, až
když Erik znovu zakroužil mečem ven a vzhůru a kovovým košem
kryjícím mu ruku udeřil Dalta na pravou čelist. Pak ho kopl pod ko­
leno a nabral levým ramenem. Dalt se zapotácel a upadl. Erik ho
ihned znovu začal kopat, do ledvin, do lokte, do stehna — to jen pro­
to, že minul koleno — stoupl na jeho meč a švihl svou zbraní, aby
přesně trefil srdce.
Tehdy mi došlo, že jsem celou tu dobu doufal, že Dalt natrhne
Erikovi faldy — nejen proto, že byl na mé straně a Erik ne, ale kvůli
těm útrapám, co připravil otci. Ale zároveň jsem byl na pochybách,
že by toho natrhnutí faldů bylo schopno nějak moc lidí. Naneštěstí
dva z nich stáli zrovna teď na opačné straně čáry, kterou jsem vytý­
čil. Gérard by ho přepral. Benedikt, Mistr zbraní Amberu by ho
přemohl jakoukoli zbraní. Nevěřil jsem, že máme nějakou šanci proti
nim všem, když ještě kvůli pořádku připočtu i Caina, dokonce ani s
tygou ne. A i kdybych najednou Erikovi prozradil, že Dalt je jeho
polovičním bratrem a on tomu uvěřil, jeho úder by to nezpomalilo
ani o píď.
Tak jsem udělal to jediné, co udělat šlo. Koneckonců to byli jen
duchové Vzoru. Opravdoví Benedikt a Gérard byli v tomto okamžiku
- 156 -
někde úplně jinde a nic z toho, co udělám jejich dvojníkům, se jich
nijak nedotkne. Erik s Cainem byli pochopitelně již dlouho po smrti.
Caine jako bratrovražedný hrdina Vzoropádové bitvy a model sochy
na Velikém náměstí, při kteréžto příležitosti ho Luke zavraždil, pro­
tože on zabil jeho otce. A Erik pochopitelně nalezl hrdinskou smrt na
svazích Kolviru, což ho myslím zachránilo před smrtí z rukou mého
otce. Krvavá historie naší rodiny mi proběhla hlavou, když jsem po­
zvedl hroten, aby učinil za vším závěrečnou tečku a vyvolal opět
vlnu žáru jež sežehla dva z mých hendrackých příbuzných.
Ruku jako by mi někdo přetáhl baseballovou pálkou. Z hrotenu
vyrazil chuchvalec kouře. Na okamžik moji čtyři vzpřímení strýč­
kové stáli bez jediného pohybu. A ten pátý zůstával ležet.
Pak Erik pomalu začal zdvihat zbraň. Stále výš a výš a Bene­
dikt, Caine a Gérard dělali totéž. Nakonec se Erik napřímil a podržel
si ji před tváří. Ostatní ho napodobili. Vypadalo to jako pozdrav;
Erikův pohled se střetl s mým.
„Tebe si zapamatuju,“ řekl.
Pak všichni dokončili gesto a zprůsvitněli, zprůhledněli, změni­
li se v kouř a zmizeli.
Dalt krvácel, moje ruka bolela a já navíc zjistil ještě okamžik
předtím, než Luke zalapal po dechu a řekl: „Támhle!“ co je dalšího
na pořadu dne.
Moje ohnivá linie zmizela už před nějakou dobou, ale za
stopou, kterou zanechala a kde stáli moji zmizelí příbuzní, se začal
vzduch chvět.
„To bude Vzor,“ řekl Luke, „už je to tady.“
O chvíli později se před námi vznášel znak Vzoru. „Merline,“
promluvil, „ty jsi skutečně k neuhlídání.“
„Můj život je odnedávna velice rušný,“ odpověděl jsem.
„Vzal sis mou radu k srdci a opustil Dvory.“
„Ano, zdálo se to prozíravé.“
„Ale nechápu, co pak děláš tady.“
„Co je na tom nepochopitelného?“
„Vzal jsi paní Coral vyslancům Logru.“
„Správně.“
„Ale pak jsi se pokusil ji uchránit i před mými vyslanci.“
„I to je správně.“
- 157 -
„Musíš si už uvědomit, že ona má něco, co hraje roli v
rovnováze sil.“
„To vím.“
„Proto ji jeden z nás musí dostat. Ale tys ji odepřel oběma.“
„Ano.“
„Proč?“
„Protože mi na ní záleží. Má svá práva a své pocity. Ale vy s ní
jednáte jako s figurkou.“
„To je pravda. Uznávám sice její osobnost, ale naneštěstí se
stala obojím.“
„Proto ji budu bránit před vámi oběma. Jestli ji nedostane ani
jeden z vás, tak se stejně na vašem poměru sil nic nezmění. Ale ji
bych chtěl z vaší hry vynechat.“
„Merline, jsi sice mnohem důležitější kousek mozaiky než ona,
ale pořád jsi jen jeden z dílků a nemůžeš mi nic nařizovat. Chápeš
to?“
„Chápu cenu, kterou mám pro tebe,“ řekl jsem.
„Myslím, že ne,“ odpověděl.
Právě jsem si říkal, jak asi může být na tomhle místě silný.
Bylo jasné, že musel s ohledem na vynaloženou energii propustit své
čtyři duchy, aby se tu dokázal zjevit sám. Mohl bych mu čelit, když
bych otevřel všechny kanály hrotenu? Ještě nikdy jsem se nepokusil
využít současně všechny zdroje Stínu, jež kontroloval. Kdybych se
toho odvážil a kdybych to provedl velice rychle, nemohl bych nás
všechny dostat někam pryč ještě dříve, než by Vzor stačil zarea­
govat? Pokud to nedokážu, podařilo by se mi prolomit se vším, co by
nám pak mohl postavit do cesty? Ale i kdyby se to podařilo — ať už
tak, nebo onak — kam bychom vlastně měli utéct?
A konečně, jak by to mohlo ovlivnit postoj Vzoru ke mně?
(…a jestli tě nesní něco silnějšího, tak mi snad někdy v noci
povíš svůj příběh.)
Ale, k čertu se vším, rozhodl jsem se. Je celkem hezký den na
to, ocitnout se na černé listině.
Otevřel jsem všechny kanály.
Byl to pocit, jako kdybych spurtoval slušnou rychlostí a
najednou se šest palců přede mnou objevila cihlová zeď. Ucítil jsem
náraz a pak už nic.
- 158 -
Ležel jsem na hladké a chladné skále. Mou duší i tělem nesne­
sitelně burácely energie. Vsáhl jsem do jejich zdrojů a převzal nad
nimi kontrolu, ztlumil je na úroveň, kdy nehrozilo, že se mi rozletí
hlava. Pak jsem opatrně pootevřel jedno oko.
Nebe bylo pronikavě modré. Uviděl jsem dvojici bot stojících
několik stop ode mne špičkami pryč. Byly Naydiny, Trochu jsem
pootočil hlavu a ubezpečil se, že je ještě v nich. Pak jsem zahlédl
Dalta, jak leží několik yardů vlevo.
Nayda těžce oddechovala a mé Logrové vidění mi nabídlo po­
hled na jasně červené světlo kolem jejích vibrujících rukou, vzta­
žených v hrozivém gestu.
Když jsem se vzepřel na levém lokti a podíval se za ni, spatřil
jsem, že stojí mezi mnou a znakem Vzoru, jenž se chvěje ve vzduchu
asi deset stop od ní.
Jak opět promluvil, poprvé jsem v jeho hlasu zaslechl něco
jako pobavení: „Tak ty bys ho chtěla chránit přede mnou?“
„Ano,“ odpověděla.
„Proč?“
„Dělám to už tak dlouho, že by byla ostuda opustit ho, když mě
skutečně potřebuje.“
„Stvoření Propasti, víš vůbec, kde teď jsi?“ zeptal se.
„Ne,“ odpověděla.
Sklouzl jsem pohledem z nich dvou na tu pronikavě modrou
oblohu. Povrch, na kterém jsem ležel, byla skalní terasa zhruba
oválného tvaru spadající do nicoty. Rychlé otočení hlavy mi ukázalo,
že byla vykrojena z úbočí hory, a několik temných skvrn nazna­
čovalo možné jeskyně. Rovněž jsem spatřil, že Coral leží za mnou.
Naše kamenné plato bylo několik set metrů široké. A za Naydou a
znakem Vzoru byl nějaký pohyb. Luke se právě překulil na kolena.
Mohl bych tu otázku zodpovědět místo Naydy, ale nezískal
bych za to stejně žádnou prémii. Zvláště ne, když dělala tak uži­
tečnou práci jako soustředění pozornosti našeho věznitele na sebe a
poskytnutí klíčově důležitého odpočinku.
Vlevo jsem zahlédl zlatorůžové křivky v kameni a přestože
jsem tu ještě nikdy nebyl, vybavil se mi popis z otcova vyprávění a já
věděl, že tohle musí být místo primárního Vzoru, nejhlubší úroveň
reality ještě pod samým Amberem.
- 159 -
Převalil jsem se na všechny čtyři a popolezl kousek k moři a ke
Vzoru.
„Jsi na druhém konci vesmíru, tygo, v místě mé největší moci.“
Dalt zasténal a převalil se, pak usedl a protíral si dlaněmi oči.
Cítil jsem něco jako vibraci na samém pokraji slyšitelnosti, jež
teď vycházela z Naydy, a celá její postava nabyla ten rudý odstín.
Věděl jsem, že jestli zaútočí na Vzor, tak zemře, a uvědomil jsem si,
že pokud ji zabije, tak na něj zaútočím sám.
Uslyšel jsem Coral zasténat.
„Nesmíš ublížit mým přátelům,“ řekla Nayda.
Pak jsem se zamyslel nad jeho políčkem, kterým mě srazil dřív,
než jsem mohl použít hroten, a přemístil nás ihned do své pevnosti.
Znamenalo to, že jsem měl proti němu na teritoriu Logru, kde byl
slabší, doopravdy šanci?
„Stvoření Propasti,“ řekl Naydě, „takové předem ztracené pate­
tické gesto hraničí s hrdinstvím. Cítím k tobě jistou úctu. Kéž bych
měl takového přítele. Ne, nechci tvým společníkům ublížit. Ale mu­
sím zde zadržet Merlina a Coral jako důležité jazýčky vah a vás
ostatní z politických důvodů do té doby, než skončí spor s mým pro­
tivníkem.“
„Zadržet?“ zeptala se. „Tady?“
„Ve skále jsou pohodlné pokoje,“ řekl.
Opatrně jsem vstal, šmátraje v opasku po své dýce.
Luke se rovněž postavil, přešel ke Coral a poklekl u ní.
„Už jsi se vzpamatovala?“ zeptal se.
„Jak se to vezme,“ odpověděla. „Dokážeš se postavit?“
„Možná.“
„Ukaž, pomůžu ti.“
Když jí pomáhal na nohy, tak se vzpřímil i Dalt. Pokračoval
jsem v přikrádání se ke Vzoru. Kde je Dworkin, když ho opravdu po­
třebuji?
„Můžete jít do jeskyní za vámi a prohlédnout si své pokoje,“
řekl Vzor. „Ale nejdřív musíš, Merline, sejmout ten prsten.“
„Ne, těžko budeme mít čas na vybalení a udělám si pohodlí,“
odpověděl jsem, přejel si dýkou levou dlaň a udělal poslední krok.
„Nezdržíme se dlouho.“
- 160 -
Ze znaku Vzoru zaznělo něco jako zahřmění, ale nezahlédl
jsem blesk a ani jsem nevěřil, že se nějaký objeví. Ne, když zjistil,
čeho mám plnou dlaň a nad čím ta dlaň je.
„Tohle jsem se naučil od Lukova otce,“ vysvětlil jsem mu. „Po­
hovořme si.“
„Ano,“ řekl znak Vzoru, „jako rozumné bytosti, jimiž jsme.
Nechtěl bys něco k sezení?“
Ihned se poblíž objevily tři polštáře.
„Díky,“ řekl jsem a vzal si ten zelený. „A určitě bych nepohrdl
trochou mraženého čaje.“
„S cukrem?“
- 161 -
Kapitola jedenáctá
Usazen na polštáři, dýku po boku, držel jsem levou ruku nad
Vzorem a dlaň měl plnou krve. Znak Vzoru se vlnil ve vzduchu pře­
de mnou a náhle vypadal, jako by zapomněl na Coral, Naydu, Dalta a
Luka. Usrkl jsem z orosené sklenice v pravici a sledoval snítku čer­
stvé máty, vznášející se mezi ledem.
„Princi Merline,“ naléhal znak, „řekni mi, co žádáš, ať všechno
rychle vyřešíme. Mohl bych ti nabídnout ubrousek, abys ho dal na
ohrožené místo? Určitě nijak neoslabí tvou pozici, když nebudeš
muset dávat tolik pozor. A zabrání to nepředvídaným náhodám.“
„Ale ne, to je v pořádku,“ odpověděl jsem a lehce pohnul dlaní
plnou krve tak, že se její obsah rozvlnil a tenký pramínek mi začal
stékat po zápěstí. „Ale děkuji za laskavou nabídku.“
Znak Vzoru zavibroval a zmlkl.
„Princi Merline, už jsi udělal svůj tah,“ změnil téma. „Ale ne­
myslím si, že by sis byl vědom všech důsledků své hrozby. Pár kapek
tvé krve na můj fyzický vzor by mohlo narušit fungování vesmíru.“
Přikývl jsem.
„Tak dobrá,“ pokračoval. „Sděl mi své podmínky.“
„Naše svoboda,“ odpověděl jsem. „Nechej nás jít a nic se ti ne­
stane.“
„Nedáváš mi na výběr, ale totéž se týká i tvých přátel.“
„Jak to myslíš?“
„Můžeš poslat kamkoliv Dalta,“ řekl. „Stejně tak i tu démonku;
propustím ji s lítostí, neboť vím, že by mi byla skvělou společni­
cí —“ Luke zíral na Naydu.
„Tak o co vlastně běží, proč ‚stvoření Propasti‘ a ‚démonka‘?“
zeptal se.
„No, je pár věcí, které o mně nevíš..“ odpověděla.
„Je to dlouhá historie?“ zeptal se.
„Ano.“
„Byl jsem jen tvůj úkol? Nebo mě máš skutečně ráda?“
„Nejsi můj úkol a doopravdy tě miluji.“
„Tak si to poslechnu až někdy později,“ uklidnil se.
- 162 -
„Jak jsem řekl,“ pokračoval znak, „pošli pryč ji a Dalta. I Luka.
Rád dopravím ty tři, kamkoliv si budeš přát. Ale uvědomil sis, že ty s
Coral jste pravděpodobně bezpečnější tady než kdekoli jinde?“
„Možná. A možná, že ne,“ odpověděl jsem. „Coral, co si o tom
myslíš?“
„Dostaň mě odtud,“ řekla.
„Pak není co řešit,“ oznámil jsem Vzoru. „A teď —“
„Počkej. Chceš přece se svými přáteli hrát na rovinu, nebo ne?“
„Ovšem, že chci.“
„Proto mě nech jim sdělit něco, co nemuseli brát do úvahy.“
„Tak do toho.“
„Paní,“ řekl, „ve Dvorech Chaosu chtějí tvé Oko. Tvůj názor
nikoho z nich nezajímá. A jestli tě budou muset uvěznit, pak to udě­
lají.“
„A druhá možnost je zůstat uvězněna zde?“ zeptala se.
„Pokládej se za hosta. Postarám se o tvůj veškerý komfort. Při
tomto stavu věcí pochopitelně získám — kromě toho, že svému pro­
tivníkovi upřu tvou přítomnost. To přiznávám. Ale musíš si vybrat
jednoho z nás, jinak se tě zmocní ten druhý.“
Pohlédl jsem na Coral, mírně vrtěla hlavou. „Tak jak to zařídí­
me?“ zeptal jsem se.
Coral přišla ke mně a položila mi ruku na rameno. „Dostaň
mne odtud,“ opakovala.
„Tak to slyšíš,“ poznamenal jsem na adresu Vzoru. „Všichni
odcházíme.“
„Věnuj mi ještě trochu pozornosti,“ přišla odpověď.
„Oč běží?“ zeptal jsem se.
„Uvažuj. Volba mezi mnou a Logrem není jen věcí politiky —
výběru nějaké osoby nebo splněním nějakého úkolu. Můj oponent a
já představujeme dva základní principy uspořádání vesmíru. Můžeš
nás označovat termíny a přídavnými jmény ve většině jazyků a v
mnoha oborech, ale bytostně představujeme Řád a Chaos — apollón­
ské a dionýské, jestli chceš; rozum a cit, pokud se ti to líbí víc; šílen­
ství a zdravý rozum; světlo a tmu; signál a zvuk. Dokud všechno na­
svědčovalo tomuto rozvrhu, tak nikdo z nás neusiloval o zničení toho
druhého. Tepelná smrt nebo konečná singularita, klasicismus nebo
anarchie, každý z nás se pohybuje jen po jedné koleji a bez toho
druhého by vše vedlo do slepé uličky. Oba to víme a ta hra, kterou
- 163 -
jsme hráli od počátku, je daleko subtilnější — možná koneckonců
hodnotitelná jen esteticky.
Nyní jsem však poprvé za celé věky získal nad svým odvěkým
rivalem výrazně navrch. Jsem teď schopen vybudovat v celém Stínu
sen každého historika — éru tak vyspělé civilizace a kultury, že ne­
bude nikdy zapomenuta. Jestli se miska vah převáží na druhou
stranu, zažijeme období srovnatelné přinejmenším s dobou ledovou.
Když jsem o vás mluvil jako o figurkách ve hře, nepopíral jsem vaše
role v ní. Neboť nyní je období velké změny, kdy Klenot a ten, kdo
se stane králem, přivodí zásadní obrat. Zůstaň se mnou a já ti zaruču­
ji Zlatý věk, o němž jsem mluvil a jehož ty budeš součástí. Odejdi a
budeš chycen tím druhým. Budou následovat temnota a chaos. Pro co
se rozhodneš?“
Luke se usmál. „Umím ocenit dobrou demagogii, když ji usly­
ším,“ řekl. „Ale zkrať to na jednoduchou volbu. Nechej je roz­
hodnout se za sebe.“
Coral mi dál tiskla rameno.
„Odcházíme,“ řekl jsem.
„Tak dobře,“ rezignoval Vzor. „Řekni mi, kam se chceš dostat,
a já vás tam dopravím.“
„Ne všechny,“ řekl najednou Luke. „Pouze ostatní.“
„Nerozumím. A co ty?“
Vytáhl dýku a rozřízl si dlaň. Udělal pár kroků, postavil se ve­
dle mě a rovněž natáhl ruku nad Vzor.
„Jestli se má vůbec někdo dostat pryč, tak jen čtyři z nás,“ řekl.
„Zůstanu tady a budu ti dělat společnost, než odtransportuješ mé přá­
tele.“
„A jak poznáš, že jsem to provedl uspokojivě?“
„Dobrá otázka,“ řekl. „Merle, máš u sebe svou sadu karet?“
„Ano.“
Vytáhl jsem je a ukázal.
„Máš mezi nimi pořád tu moji?“
„Když jsem je naposledy prohlížel, tak tam byla.“
„Najdi ji a měj v pohotovosti. Dobře si všechno promysli, než
to uděláš. Zůstaň se mnou v dotyku, dokud nebudeš v bezpečí.“
„A co ty, Luku? Nemůžeš tu sedět věčně jako nějaká krvavá
hrozba Vzoru. Je to jen dočasný pat. Dřív nebo později to budeš
muset zabalit, a pak —“
- 164 -
„Máš v tom balíčku pořád ještě ty divné karty?“
„Které myslíš?“
„Ty, o kterých jsi kdysi mluvil jako o Trumfech Osudu.“
Zalistoval jsem. Byly skoro až u dna.
„Ano,“ řekl jsem. „Krásná práce. Nedokážu se jich zbavit.“
„Trváš na tom?“
„Ano. Sežeň někde takovouhle sérii a já ti na Amberu uspořá­
dám výstavu.“
„Děláš si srandu? Určitě to říkáš jen proto, abys —“
Znak Vzoru vydal něco jako zavrčení.
„Každý je najednou kritik,“ poznamenal Luke. „Oukej. Vytáhni
všechny Trumfy Osudu.“
Udělal jsem to.
„Trochu je zamíchej. Lícem dolů, prosím tě.“
„Dobrá.“
„Rozlož je do vějíře.“ Nahnul se ke mně a jednu si vytáhl.
„Oukej,“ řekl. „Už jsem na příjmu. Až budeš připraven, tak mu
řekni, kam tě má dopravit. A zůstaň v doteku. Hele, Vzore, já chci
taky vlastní mraženej čaj.“
Vedle jeho pravé nohy se objevila orosená sklenice. Sehnul se,
zvedl ji a usrkl.
„Díky.“
„Luku,“ řekla Nayda, „nerozumím tomu. Co se s tebou stane?“
„Nic zvláštního,“ odpověděl. „Nemusíš mě oplakávat, dé­
monko. Uvidíme se později.“
Podíval se na mne a mrkl.
„Pošli nás do Jidraše,“ řekl jsem, „do Kašfy — na náměstí
mezi palác a chrám.“
Svíral jsem ve zvlhlé levé ruce Lukův trumf poblíž bzučícího
hrotenu. Zrovna když Luke řekl: „Tak slyšel jsi,“ začala karta
chladnout.
A svět se smrštil a opět narovnal a v Jidraši bylo časné větrné
ráno. Pozoroval jsem skrz trumf Luka. Otvíral jsem v prstenu kanál
za kanálem.
„Dalte, můžeš klidně zůstat zde,“ řekl jsem. „A ty taky, Nay­
do.“
„Ne,“ odpověděl hromotluk a Nayda současně řekla: „Ještě s
tím počkej.“
- 165 -
„Oba jste teď už z obrazu,“ snažil jsem se jim vysvětlit. „Žádná
ze stran už o vás nemá zájem. Ale já musím dopravit Coral někam do
bezpečí. A sebe taky.“
„Ty jsi teď v centru dění,“ řekla Nayda, „a když pomůžu tobě,
tak tím pomůžu i Lukovi. Vezmi mě s sebou.“
„To je i moje řeč,“ dodal Dalt. „Pořád ještě Lukovi moc dlu­
žím.“
„Oukej,“ rezignoval jsem. „Hej, Luku! Slyšels to?“
„Jasně,“ odpověděl. „Je teď lepší bejt s tebou na jedný lodi. Do
prdele! Já to rozbryndal —“
Jeho trumf zčernal.
Nečekal jsem na anděly pomsty, plamenné meče, kulové blesky
nebo otevírající se zemi. Hezky rychle jsem nás dostal pryč z jeho ju­
risdikce.
Svalil jsem se jak široký tak dlouhý do zelené trávy pod vy­
soký strom. Okolo se vznášely cáry mlhy. Otcův Vzor zářil vedle
mne. Jurt seděl se zkříženýma nohama na kapotě vozu, přes kolena
obnažený meč. Když jsme se zjevili, seskočil na zem. Corwina jsem
nikde neviděl.
„Co se děje?“ zeptal se mě Jurt.
„Jsem zničenej, uondanej a zbitej. Teď si tady lehnu a budu zí­
rat na mlhu, dokud nebudu v limbu,“ oznámil jsem. „Seznam se s
Coral, Naydou a Daltem. Vyslechni si jejich příběh a pověz jim svůj,
Jurte. A vzbuď mě, jedině kdyby nastal konec světa, a to ještě s ob­
zvlášť zdařilými speciálními efekty.“
Udělal jsem, jak jsem slíbil, a z rádia mi k tomu tiše zněly de­
centní kytara a vzdálený hlas Anny K. Tráva byla senzačně měkká.
Mlha zahalila můj mozek. Zčernala.
A pak, a pak… A pak, pánové…
Šel jsem. Šel jsem, téměř se vznášel svým oblíbeným ná­
kupním střediskem v Kalifornii. Hloučky dětí, páry se svými ratolest­
mi, ženy s nákupními taškami, všichni mě míjeli, slova přehlušovala
zvuky z obchodu s hudebninami. Snacky nabízely přístřeší, vůně spe­
cialit se vznášely, poutače obchodů lákaly. Šel jsem. Drogerií.
Prodejnou obuvi. Cukrárnou… Úzká ulička vlevo. Nikdy předtím
jsem si jí nevšiml. Musel jsem do ní zahnout…
- 166 -
Zvláštní, že je v ní na zemi položen koberec — a svíce ve vy­
sokých stojanech i nástěnných svícnech a nad úzkými regály kande­
lábry. Zdi jiskřily pod jejich svět…
Otočil jsem se.
Východ zmizel. Nákupní středisko bylo pryč. Koridor v tom
směru končil zdí. Visel na ní malý gobelín, zobrazující devět postav,
upřeně hledících na mě. Pokrčil jsem rameny a obrátil se zpět.
„Přece jen něco z tvého kouzla zůstalo, strýčku,“ poznamenal
jsem. „Tak ať je tedy po tvém.“
Šel jsem. Nyní v absolutním tichu. Kupředu. Na místo, kde zá­
řila zrcadla. Vzpomněl jsem si, že kdysi dávno jsem tu už byl, i když
jeho umístění se nijak zvlášť nevztahovalo k amberskému hradu.
Bylo to přesně zde, na samém pokraji paměti — mé mladší já kráčí
touto cestou a nikoli samo — ale uvědomil jsem si, že cenou za vy­
bavení této vzpomínky by byla ztráta kontroly nad tím, co se zde
stane. Neochotně jsem ji tedy nechal plavat a obrátil pozornost k
malému oválnému zrcadlu po levé straně.
Usmál jsem se. Můj odraz udělal to samé. Vyplázl jsem na něj
jazyk a on mne pozdravil stejně.
Pokračoval jsem dál. Teprve po pár krocích mi došlo, že odraz
byl mé já v podobě démona, zatímco má osoba ne. Zprava se ozvalo
tiché odkašlání. Obrátil jsem se tím směrem a spatřil bratra Mandora
v černě zarámovaném kosočtverci.
„Drahý hochu,“ sdělil mi, „král je mrtev. Ať žije tvá královská
osoba, hned jak přijmeš trůn. Měl bys co nejrychleji pospíchat na ko­
runovaci na Konec světa, ať už s nevěstou Klenotu, nebo bez ní.“
„Máme tu pár menších problémů, které musíme vyřešit,“ řekl
jsem.
„Nic, co by nemohlo počkat. Tvá přítomnost u Dvorů je nyní
mnohem důležitější.“
„Ne víc než moji přátelé,“ odpověděl jsem. Na rtech mu zahrál
slabý úsměv.
„Budeš v ideální pozici, abys mohl své přátele ochránit,“ řekl,
„a naložit po libosti se svými nepřáteli.“
„Brzo se vrátím,“ oznámil jsem. „Ale ne proto, abych byl koru­
nován.“
„Jak myslíš, Merline. Stačí jen tvá přítomnost zde.“
„Nic neslibuju,“ upozornil jsem.
- 167 -
Pousmál se a zrcadlo bylo prázdné.
Odvrátil jsem se od něho a pokračoval dále. Hlasitější smích.
Zleva. Smích mé matky.
Zírala na mě z rudého rámu s vyřezávanými květy, rysy stažené
do výrazu velkého triumfu.
„Hledej ho v Propasti Chaosu,“ řekla. „Hledej ho v Propasti
Chaosu!“
Minul jsem ji a její smích mě ještě nějakou dobu pronásle­
doval.
„Sss!“
Dlouhé a úzké zeleně zarámované zrcadlo napravo.
„Misstře Merline,“ zasyčela. „Ssnažila jssem sse, ale ssvětelný
duch mi nezkřížil cesstu.“
„Děkuji ti, Glait. Prosím tě, čekej dál.“
„Jisstě. Jednou sse v noci mussíme possadit na teplé míssto, na­
pít sse mléka a poklábossit o sstarých čassech.“
„To bude pěkné. Ano, rozhodně musíme. Jestli nás nesní něco
silnějšího.“
„S-s-s-s!“
Že by to byl smích?
„Dobrý lov, Glait.“
„Jisstě. S-s-s!“
„Synu Amberu. Nositeli hrotenu,“ zaznělo z výklenku za­
haleného do stínu po mé levici.
Zastavil jsem se a pohlédl tam. Rám byl bílý a sklo šedé. V
něm muž, kterého jsem nikdy předtím nespatřil. Měl černou košili, u
krku rozhalenou, a přes ni hnědou koženou vestu. Měl tmavé blond
vlasy a oči nejspíš zelené.
„Ano?“
„Hroten byl na Amberu ukryt, abys ho ty našel,“ konstatoval.
„Obsahuje velké síly. Rovněž nese soubor zaklínadel jež způsobují,
že jeho nositel za určitých situací jedná určitým způsobem.“
„To jsem předpokládal,“ já na to. „A na co je tedy nastaven?“
„Původně jej nosil Swayvill, král Chaosu. Má přinutit vybrané­
ho nástupce, aby přijal korunu. Jedná jistým způsobem a je poslušen
podnětů jistých osob.“
„A tyto osoby…?“
- 168 -
„Žena, která se ti smála a křičela: Hledej ho v Propasti Chaosu.
Muž v černém, jenž chtěl, aby ses vrátil.“
„Dara a Mandor. Tak to oni do něj vložili ta zaklínadla?“
„Přesně tak. A ten muž tě nechal ho najít.“
„Hrozně nerad bych se ho vzdával právě teď, když se ukázal
tak užitečný,“ namítl jsem. „Nedala by se nějak ta kouzla zrušit?“
„Samozřejmě. Ale to se tě netýká.“
„Proč?“
„Prsten, o němž mluvíš, není ten, o kterém mluvím já.“
„Nerozumím.“
„Ale porozumíš. Neboj se.“
„A kdo jsi, pane?“
„Jmenuji se Delwin a asi se nikdy nesetkáme — pokud se neu­
volní jisté pradávné síly.“
Zvedl ruku a já uviděl, že rovněž nosí hroten. Napřáhl ho ke
mně.
„Dotkni se svým prstenem mého,“ poručil mi. „Pak mu budeš
moci přikázat, aby tě zanesl ke mně.“
Zvedl jsem ho a napřáhl ke sklu. V momentě, kdy se dotkly,
vyšlehl záblesk světla a Delwin byl pryč.
Nechal jsem ruku klesnout a šel dále. V náhlém impulsu jsem
se zastavil před jednou skříní a otevřel zásuvku. Zůstal jsem zírat.
Zdálo se, že tohle místo chce stále mít nade mnou navrch. Zásuvka
obsahovala miniaturu, zmenšený model kaple mého otce — dro­
bounké barevné dlaždice, maličké hořící svíce, dokonce i droboučký
Grayswandir ležící na oltáři.
„Odpověď leží před tebou, drahý příteli,“ ozval se hrdelní hlas,
který jsem sice znal, ale právě teď nedokázal identifikovat.
Pozvedl jsem oči k levandulově zarámovanému zrcadlu nad
skříní, které předtím uniklo mé pozornosti. Paní v něm měla dlouhé
uhlově černé vlasy a oči tak tmavé, že jsem nedokázal rozeznat
duhovku od zorniček. Jinak byla velmi bledá, možná díky růžovým
očním stínům a světlé rtěnce.
Ty oči…
„Rhando!“ dostal jsem ze sebe.
„Nezapomněls! Nezapomněl jsi na mě!“
„…A na dny našich her s kostmi,“ doplnil jsem. „Jsi dospělá a
krásná. Zrovna nedávno jsem na tebe vzpomínal.“
- 169 -
„A já cítila tvou mysl, když jsem spala, můj Merline. Je mi tak
líto, že jsme se museli rozejít, ale moji rodiče —“
„Chápu to,“ vpadl jsem. „Mysleli si, že jsem démon nebo upír.“
„Ano.“ Prostrčila zrcadlem bílou ruku, uchopila mou a přitáhla
si ji. Uvnitř zrcadla ji přitiskla ke rtům. Byly chladné. „Chtěli raději,
abych pěstovala styky se syny a dcerami mužů a žen než s naším
vlastním druhem.“
Když se usmála, zahlédl jsem její špičáky. V dětství je neměla
patrné.
„Bohové! Vypadáš jako člověk!“ řekla. „Přijď někdy za mnou
do Divokého lesa!“
Impulsivně jsem se naklonil dopředu. Naše rty se setkaly na
povrchu zrcadla. Ať už byla kdokoli, byli jsme přátelé.
„Odpověď leží před tebou,“ opakovala. „Přijď mě někdy
navštívit!“
Zrcadlo zčervenalo a byla pryč. Kaple stála beze změny v zá­
suvce. Zavřel jsem ji a šel dál.
Šel jsem. Zrcadla nalevo. Zrcadla napravo. A jen já v nich.
Pak…
„Dobrá, dobrá, synovče. Jsi zmaten?“
„Jako vždy.“
„Nemůžeš říct, že bych za to mohl já.“
Jeho oči byly výsměšné a moudré, vlasy rezavé, tak jako vlasy
Fiony a jeho mladšího bratra Branda. Nebo jako Lukovy, když na to
přijde.
„Bleysi,“ řekl jsem, „co se to, k čertu, děje?“
„Mám pro tebe zbytek Delwinova poselství,“ odpověděl, sáhl
do kapsy a napřáhl ke mně ruku. „Tady to je.“
Vsáhl jsem do zrcadla a vzal si to. Další hroten, stejný jako ten,
co nosím.
„To je ten, o kterém mluvil Delwin,“ řekl. „Nikdy si ho nesmíš
nasadit.“
Pár okamžiků jsem si ho prohlížel.
„Tak co s ním mám tedy dělat?“ zeptal jsem se.
„Nos ho v kapse. Až přijde čas, tak se ti možná bude hodit.“
„Jak jsi k němu přišel?“
„Sebral jsem ho, když ho Mandor nastražil, a vyměnil za ten
tvůj.“
- 170 -
„A kolik jich vlastně je?“
„Devět,“ odpověděl.
„Předpokládám, že o nich víš všechno.“
„Víc než ostatní.“
„To zase není tak těžké. Myslím, že asi nemáš ponětí kde je
můj otec.“
„Ne. Ale ty ano. Tvoje přítelkyně s chutí po krvi ti to řekla.“
„Hádanky,“ zareagoval jsem.
„Pořád lepší než vůbec žádná odpověď,“ namítl.
Pak byl pryč a já šel dál. Po chvíli zmizelo i všechno ostatní.
Vznášení. Temnota. Pohoda. Taková pohoda…
Paprsek světla si našel cestu skrz víčka. Zavřel jsem je pevněji.
Ale hrom burácel a po chvíli k mým očím znovu proniklo světlo
Temné pásy hnědé, vysoké zubaté útesy, kapradím zarostlé
lesy…
Okamžik nato procitla i schopnost zhodnotit viděné a řekla mi,
že ležím na boku a zírám na puklinu v zemi mezi dvojicí kořenů, sem
tam chomáč trávy.
…A já jen tak dál hleděl, když náhle přišel záblesk téměř ihned
doprovázený burácením hromu. Zdálo se, že otřásá zemí. Uslyšel
jsem šelestění kapek na listech stromů a na kapotě auta. A zíral jsem
na největší puklinu, přetínající miniaturní údolí v mém zorném poli.
… A vtom jsem zjistil, že už mi je všechno jasné.
Šlo o prvotní orientaci při probouzení. Emoce byly stále ještě
otupělé. V dálce jsem zaslechl tiše rozmlouvat známé hlasy. Také
cinkání příborů. Až se i můj žaludek probere, tak se k nim určitě při­
dám. Ale nyní bylo nádherné jen tak ležet zabalen do pláště, naslou­
chat dešti a všemu už rozumět…
Ponořil jsem se zpět do svého mikrosvěta a jeho temného
údolí…
Země se znovu rozechvěla a tentokrát bez blesku a hřmění: A
nepřestávala. Ucítil jsem podráždění, neboť to vyrušilo mé přátele a
příbuzné, takže jejich hlasy začaly znít poplašeně. A také to zahnalo
mou vzpomínku na snovou Kalifornii, zrovna když jsem se chtěl jen
povalovat a přebrat si čerstvě získané informace.
„Merline, jsi vzhůru?“
„Ano,“ řekl jsem, posadil se, protřel si oči a prohrábl vlasy.
- 171 -
Klečel vedle mne duch mého otce a třásl mi ramenem. „Vypadá
to, že máme problém s velmi silnými otřesy,“ řekl.
Za ním stojící Jurt přikyvoval. Země se opět zachvěla, okolo
nás padaly větve a listy, zachrastilo kamení, zvedl se prach a mlha
zavířila. Uslyšel jsem od tlusté červenobílé deky, na níž seděli a jedli
Luke, Dalt, Coral a Nayda, třeskot talířů.
Odhodil jsem plášť a vstal. Ukázalo se, že mi během spánku
někdo vyzul boty, tak jsem si je opět honem nazul. Při dalším otřesu
jsem se musel opřít o strom.
„Tohle je ten problém?“ zeptal jsem se. „Anebo je tu ještě něco
vážnějšího?“
Podíval se zmateně na mě. Pak řekl: „Při tvorbě Vzoru jsem
nemohl vědět, že je tahle oblast nestabilní nebo že jednou může dojít
k něčemu takovému. Jestli tyhle otřesy naruší Vzor, pak by to sku­
tečně byl problém — a ne jen v jednom směru. Pokud tomu dobře ro­
zumím, tak ten hroten, co nosíš, dokáže aktivovat ohromné zdroje
energie. Nemohl bys ho nějak použít k utlumení těch otřesů?“
„Nevím,“ řekl jsem mu. „Ještě nikdy jsem nic takového ne­
zkoušel.“
„Zjistíš to ale brzy, že jo?“ naléhal.
Avšak já už kroužil myslí mezi hroty a oživoval jeden za
druhým. Pak jsem se napojil na ten, ve kterém se mi zdálo nejvíc
šťávy, tvrdě na něj zatlačil a nabil se tělesně i duševně jeho energií.
Zážeh byl hotov, motor naskočil a já seděl za volantem. Zařadil jsem
rychlost — prodloužil linii síly z hrotenu dolů do země.
Vsahoval jsem tam dlouho a marně hledal nějakou přiléhavou
metaforu pro to, co jsem zažíval.
…Vstupuji z pláže do moře — vlny mi dosahují k pasu, k hrudi
— cítím pod chodidly kameny a vlákna řas… Někdy se kámen obrá­
til, vyklouzl, udeřil o jiný, odkutálel se… Na dno jsem nedohlédl.
Ale viděl jsem kameny, řasy v jejich pohybu, stále totéž, vnímal jsem
je tak jasně, jako kdyby bylo dno nasvětleno.
Ucítil jsem nyní svou cestu, vnímal ji, jak vede dolů skrz vrst­
vy, jeden prst měkký jako paprsek světla prošel kamenitým povr­
chem a zkusil tlaky jednu vrstvu po druhé, izostatické polibky hor,
pomalý pohyb horotvorných posuvů, tělu lahodící minerály v nejtem­
nějším ze skrytých míst…
Hop! Skála sklouzla dolů. A mé tělo za ní…
- 172 -
Ponořil jsem se tam, za propadajícím se úsekem. Řítil jsem se
vpřed, hnal před sebou vlnu žáru, prolamoval se skálou, prorážel
nové cesty, mimo, někam jinam… Odtud to přicházelo. Prolomil
jsem jednu kamennou stěnu, ještě jednu. A další. Nebyl jsem si jist,
jestli je tohle ten správný způsob, ale žádný jiný mě nenapadal. Tak
se tam obrať! Sakra! No tam! Prorazil jsem další dvě cesty, třetí,
čtvrtou…
Povrch rozechvěla slabá vibrace. Otevřel jsem další cestu.
Mám-li pokračovat ve své metafoře, tak kameny pod vodou se
zpevnily. Krátce nato ustala i vibrace.
Vrátil jsem se na místo, kde jsem poprvé ucítil to sklouzávání,
bylo již stabilní, i když stále ještě stlačené. Zkoumal jsem je, pozorně
jsem je zkoumal. Spočítal si vektor. A podle něj. Podle něj do místa
prvotního tlaku. Ale ne. Ten bod je jen výslednicí jiných vektorů. Za
nimi.
A znovu totéž. Další sčítání. Prorazit ještě víc řečišť. Musím
podchytit celou strukturu tlaků, složitou jako nervový systém. Musím
si udržet v paměti celou tu stromovitou strukturu.
Další úroveň. To snad není možné. Já snad při svém topo­
grafickém zkoumání stopuji nekonečnost. Všechno zklidnit. Zjedno­
dušit celý problém. Ignorovat všechno za třetím stupněm větvení.
Stopovat jen k nejbližší křižovatce. Tady jsou nějaké smyčky. Dobrá.
A teď navíc podloží. Ještě lepší.
Zkusit ještě o řád hlouběji. Špatně. Příliš složitý obraz než aby
se dal pojmout. Vyloučit terciéry.
Ano.
Takto se objevily hlavní linie. Jednoduché a zřetelné vektory
přenosů — téměř až k podloží. Uplatnit tlaky menší než poloviční
původní. Proč? Přidat vstup podél druhého vektoru a přesměrovat
křížící se síly v údolí.
„Merline? Jsi v pořádku?“
„Nech mě být,“ zaslechl jsem se odpovídat.
Pak prodloužit, vstupní zdroj, vsáhnout do něj, procítit ho, kód
vysílání…
Je to, co před sebou vidím, Logrus?
Otevřel jsem další tři řečiště, soustředil je na tuto oblast a začal
ji zahřívat.
- 173 -
Zanedlouho počaly skály pukat a o chvíli později tát. Mnou
nově vytvořené magma se rozlilo do oněch průchodů. Vyhloubená
oblast dosáhla bodu, kde začala předtím působit síla propadání.
Zpět.
Stáhl jsem svá tykadla a uzavřel hroten.
„Co jsi udělal?“ zeptal se mne.
„Našel jsem místo, kde Logrus zasáhl do podzemních tlaků,“ já
na to, „a opravil je. Nachází se tam nyní malá sluj. Jestli se zhroutí,
tak to může tlaky jen zhoršit.“
„Takže jsi to stabilizoval?“
„Alespoň pro teď ano. Nevím, jaké má Logrus omezení, ale
bude muset vypočítat novou cestu, aby sem opět dosáhl. Pak ji bude
muset vyzkoušet. A jestli si na to dá Vzor pozor, tak ho hezky zpo­
malí.“
„Takže jsi získal nějaký čas,“ řekl. „Ovšem příště proti nám
může něco podniknout zase pro změnu Vzor.“
„To by mohl,“ prohlásil jsem. „A já hlupák přivedl všechny
sem, aby byli před oběma Silami v bezpečí.“
„Určitě zisk z toho převáží rizika.“
„Oukej,“ řekl jsem. „Myslím, že nastal nejvyšší čas oba za­
městnat nějak jinak.“
„Jako například?“
Pohlédl jsem na něj, na ducha Vzoru mého otce, strážce tohoto
místa.
„Vím, kde je tvůj dvojník z masa a krve,“ řekl jsem, „a vydám
se ho osvobodit.“
Zablesklo se. Náhlý poryv větru zvedl spadané listí a rozehnal
cáry mlhy.
„Musím jít s tebou,“ prohlásil.
„Proč?“
„Mám na tom pochopitelně osobní zájem.“
„Tak dobře.“
Zaburácel hrom a mlha byla ještě více odvanuta novým vě­
trným poryvem.
Pak k nám zašel Jurt.
„Myslím, že to už začalo,“ oznámil.
„Co?“ zeptal jsem se ho.
- 174 -
„Souboj Sil,“ řekl. „Dlouho měl převahu Vzor. Ale když jej
Luke poškodil a ty jsi unesl nevěstu Klenotu, muselo ho to vzhledem
k Logru oslabit více než kdykoli předtím. Takže se Logrus rozhodl
zaútočit a zdržel ho jen rychlý pokus zničit tento Vzor.“
„Pokud nás Logrus zrovna v tuto chvíli netestuje a tohle není
jen obyčejná bouře,“ poznamenal jsem.
Mezitím začal padat mírný déšť.
„Očekával jsem, že toto jediné místo bude během jejich boje
bezpečné,“ pokračoval Jurt. „Nepředpokládal jsem, že se někdo z
nich odváží tříštit síly vlastního útoku či obrany ještě na úder tímto
směrem.“
„To pořád ještě není vyloučeno,“ namítl jsem.
„Rád bych byl alespoň jedinkrát na straně vítěze,“ poznamenal.
„Nevím, jestli mi záleží na tom, co je správné nebo špatné. Jsou to
velice diskutabilní pojmy. Jen bych rád byl jednou pro změnu s na­
šinci, co vyhrajou. Co ty na to, Merle? Co uděláš ty?“
„Tady Corwin a já se vydáme ke Dvorům a pokusíme se osvo­
bodit mého otce,“ řekl jsem. „Pak zbývá už jen vyřešit to, co po­
třebuje vyřešit, a budeme šťastně žít až do smrti. Však víš sám, jak to
chodí.“
Zavrtěl hlavou.
„Nikdy nedokážu poznat, jestli jsi blázen, nebo jestli je tvoje
jistota oprávněná. Ale každé konstatování, že jsi blázen, se mi sakra
nevyplatilo.“ Pohlédl na setmělou oblohu a otřel si z obočí kapky.
„Jsem vážně na pochybách,“ řekl pak, „ale pořád se ještě můžeš stát
králem Chaosu.“
„Ne,“ odpověděl jsem.
„…A mít radost z určitého výjimečného spojení se Silami.“
„Jestli ano, tak tomu sám nerozumím.“
„Na tom nesejde,“ řekl. „Jsem pořád s tebou.“
Přešel jsem k ostatním a objal Coral.
„Musím se vrátit do Dvorů,“ oznámil jsem jí. „Hlídej Vzor.
Brzo se vrátíme.“
Oblohu osvětlily tři pronikavé blesky. Vítr otřásal stromy.
Obrátil jsem se a stvořil ve vzduchu bránu. Spolu s Corwi­
novým duchem nás pohltila.
- 175 -
Kapitola dvanáctá
A tak jsem se vrátil ke Dvorům Chaosu, do Sawallovy prosto­
rově zprohýbané zahrady soch.
„Kde to jsme?“ zeptal se můj otec—duch.
„V muzejních sbírkách,“ odpověděl jsem, „v domě mého ne­
vlastního otce. Vybral jsem si návrat sem, protože je tu špatné osvět­
lení a množství míst k úkrytu.“
Prohlédl si několik exponátů a jejich uchycení na zdech a na
stropě.
„To by bylo příšerné místo pro šarvátku,“ poznamenal.
„Taky si myslím.“
„Ty jsi tady vyrostl, že ano?“
„Jo.“
„A jaké to bylo?“
„No, vlastně ani nevím. Nemám, s čím bych to srovnal. Někdy
to bylo dobré — o samotě i s přáteli — a někdy to zase nestálo za
nic. Jak už tak u kluků bývá.“
„A tohle místo?“
„Dům Sawallů. Škoda, že nemáme víc času, abych tě tu všude
mohl provést a celý ti ho ukázat.“
„Možná někdy jindy.“
„Ano.“
Vykročil jsem a doufal, že se objeví buď Cyklický fantom, ane­
bo Kergma. Ale nikde nikdo.
Nakonec jsme přišli do chodby, jež nás zavedla do síně gobelí­
nů, odkud vedl průchod do sálu, který jsem hledal — do sálu s galerií
kovových stromů. Ale než jsme se tam mohli dostat, ozvaly se od­
tamtud hlasy. Takže jsme čekali v síni, kde visela oranžovo-modrožlutě natřená kostra Tlachapouda, raný psychedelismus; hovořící se
přibližovali. Prvního jsem poznal okamžitě podle hlasu, můj bratr
Mandor, druhý se nedal identifikovat jen podle hlasu, ale jak nás mí­
jeli, tak jsem ho letmo zahlédl — pan Bances z Amberlaše, Nejvyšší
kněz Hada-Jenž-Zosobňuje-Logrus (abych alespoň jednou citoval
celý jeho titul). V brakové četbě by se zastavili u dveří a já bych vy­
- 176 -
slechl rozhovor, prozrazující mi vše o všem, co jsem potřeboval vě­
dět.
Když nás míjeli, zpomalili.
„Takže, bude to tedy tak?“ ujistil se Bances.
„Ano,“ odpověděl Mandor. „Už brzy.“
A byli pryč a já už nezachytil ani jediné slovo. Naslouchal jsem
jejich vzdalujícím se krokům, dokud se ozvěna neztratila. Pak jsem
ještě chvíli počkal. Přísahal bych, že jsem zaslechl tenký hlásek, jak
mne vyzývá: „Pojď za mnou. Pojď.“
„Neslyšel jsi teď nic?“ zašeptal jsem.
„Ne.“
Tak jsme vyšli zpět do chodby, zahnuli vpravo a vydali se
opačným směrem než Mandor a Bances. Přitom jsem ucítil někde
pod kyčlí zášleh horka.
„Myslíš, že je někde tady?“ zeptal se Corwin—duch. „Vězněn
Darou?“
„Ano i ne,“ odpověděl jsem. „Au!“
Jako kdyby se mi na stehno přitiskl žhavý uhlík. Vsunul jsem
rychle ruku do kapsy a sklouzl přitom do nejbližšího výstavního vý­
klenku, kde byla mumifikovaná žena v jantarové rakvi.
Hned jak se má ruka sevřela kolem té věci, uvědomil jsem si,
co to je, a vzpomněl si na všechny možné filozofické spekulace, na
které zrovna teď nebyl ani čas, ani nálada. Proto jsem se v časové
tísni zachoval jako obvykle: potlačil je.
Byl to hroten, co jsem nahmatal a co mi teď horce leželo na
dlani. Téměř okamžitě mezi ním a tím na prstě přeskočila jiskra.
Následovala komunikace beze slov, sled obrazů, idejí a pocitů,
nutících mne vyhledat Mandora a vydat se mu do rukou ke koru­
nování na krále Dvorů. Už jsem chápal, proč mi Bleys radil nenavlé­
kat si ho na prst. Kdyby to nebylo zprostředkované mým vlastním
hrotenem, asi bych tomu neodolal. Použil jsem ten svůj, aby ho uml­
čel a vybudoval okolo něj tenkou dělící zeď.
„Tak ty máš dvě z těch zpropadených věcí!“ poznamenal
Corwinův duch.
Přikývl jsem.
„Nevíš o nich náhodou o něco víc než já?“ zeptal jsem se. „To
znamená alespoň nějakou maličkost?“
Potřásl hlavou.
- 177 -
„Jen to, že se má jednat o velice starodávné zdroje moci z dob,
kdy byl vesmír ještě temným místem a oblasti Stínu se daly jen stěží
rozeznat. Když se pak čas naplnil, tak jejich nositelé usnuli nebo
zmizeli, či co vlastně takové bytosti dělají, a hroteny byly staženy
nebo uschovány nebo přeměněny, či co se vlastně dělá s takovými
věcmi, když je příběh u konce. Pochopitelně koluje mnoho verzí.
Jako vždycky. Ale když dva z nich přineseš ke Dvorům, přivoláš na
sebe spoustu pozornosti nehledě na to, že posílíš Logrus už jen tím,
že se ocitnou ve sféře jeho vlivu.“
„Svatá pravda,“ řekl jsem. „Tak teda nařídím tomu, co ho no­
sím, aby přestal být viditelný.“
„Pochybuju, že to bude fungovat,“ namítl, „i když si u nich
nejsem jist ničím. Myslím, že musí udržovat s každým zdrojem ener­
gie neustálé spojení, jež současně i působí jako indikátor jejich příto­
mnosti, protože má podstatu vysílání.“
„Tak mu tedy přikážu, ať se naladí na co nejnižší úroveň.“
Přikývl.
„Nemůže škodit, když bude znít jinak,“ řekl, „přestože si mys­
lím, že na to stejně nějak automaticky vyzraje.“
Schoval jsem druhý prsten zase do kapsy, vymotal se z vý­
klenku a pospíchal do sálu.
Když jsem se přiblížil k místu, kde se mi zdálo, že by mohl být
náš cíl, zpomalil jsem. Ale asi došlo z mé strany k omylu. Kovový
les tu nebyl. Prošli jsme celou sekci. Zanedlouho se objevily známé
exponáty — ty, co předcházely kovovému lesu z tohoto směru.
Hned jak jsem se otočil, mi vše došlo. Došlo mi, co se stalo. Po
návratu tam, kde předtím stával, jsem celé místo prozkoumal.
„V čem je potíž?“ zeptal se otec—duch.
„Vypadá to, že výstavka všech možných zahrocených zbraní,
jež může Chaos nabídnout, najednou zmizela. To jen, abys byl v ob­
raze.“
„Tak?“ řekl.
„Tohle je místo, kam jsme přišli vylézt na kovový strom,“ vy­
světloval jsem.
„Merle,“ řekl, „možná tohle místo nějak ovlivňuje moje nebo
tvoje uvažování. Ale prostě ti nerozumím.“
- 178 -
„Je to nahoře u stropu,“ vysvětloval jsem a ukazoval. „Vím
zhruba kde, alespoň mám ten dojem. Teď to tu vypadá trochu
jinak…“
„A co tam je, hochu?“
„Cesta — transportní prostor, něco jako ta, kterou jsme se
dostali k Tlachapoudově kostře. Jenže tahle nás zavede do tvé kaple.“
„A tam se chceme dostat?“
„Správně.“
Zamyšleně si třel tvář.
„Dobrá, některé z těch exponátů, které jsme minuli, byly pěkně
vysoké,“ navrhl, „a ne všechny jsou z kovu nebo kamene. Mohli
bychom jeden dovléct sem z toho totemového pole, nebo co to
vlastně je v té předchozí hale, olámat ty ostré hroty dole, postavit ho
a pak —“
„Ne,“ zamítl jsem to. „Dara určitě zjistila, že tam někdo vyko­
nal návštěvu — možná při poslední prohlídce, kdy mě skoro objevi­
la. Právě proto je to tady změněné. Mohli bychom se dostat nahoru
jen dvěma způsoby — buď sem přemístit něco vysokého, jak navr­
huješ a ještě to nějak otesat, než na to budeme moci vylézt. Anebo
aktivovat hroten a nechat se vynést až na dané místo. První možnost
by zabrala příliš času a asi by nás někdo odhalil. Na druhou možnost
bychom museli použít tolik energie, že by to určitě spustilo některou
z magických pojistek, jež v okolí nastražila.“
Vzal mě za rameno a odvedl kousek dál.
„Musíme si pohovořit,“ řekl u výklenku s malou lavičkou.
Posadil se a zkřížil paže na prsou.
„Musím se dozvědět, co se vlastně děje,“ pokračoval. „Nemůžu
být platnou pomocí, dokud nedostanu informace. Jaké je spojení
mezi tím mužem a kaplí?“
„Uvědomil jsem si, co asi matka doopravdy myslela, když mi
řekla hledej ho v Propasti Chaosu,“ vysvětloval jsem. „Dlažba kaple
je stylizována do podoby Dvorů a Amberu. Na úplném konci Dvorů
je zobrazena Propast. Během pobytu v kapli jsem se nikdy k tomu
místu nepřiblížil. Mohl bych přísahat, že je tam další cesta, která ústí
na místo jeho uvěznění.“
Jak jsem mluvil, přikyvoval a pak se zeptal: „Takže chceš po ní
projít a osvobodit ho?“
„Správně.“
- 179 -
„Pověz mi, fungují ty cesty oběma směry?“ otázal se.
„No, ne nutně… Aha, už vím, kam míříš.“
„Popiš mi podrobně tu kapli,“ řekl.
Dal jsem se do toho.
„Ten magický kruh na podlaze mě zaráží,“ pronesl potom.
„Mohl by být určen ke komunikaci s ním bez toho, že by ona musela
riskovat fyzickou přítomnost. Možná, že jde o nějaký druh výměny
představ.“
„Mohl bych si s ním pěkně dlouho hrát, a pokud bych neměl
štěstí, nakonec stejně zjistit, že ho neodemknu,“ namítl jsem. „Navr­
huju vznést se, vstoupit a použít cestu v Propasti, najít ho, osvobodit
a rychle vypadnout. Žádné obezličky. Žádné parádičky. Jestli něco
bude jinak, než čekáme, prolomíme se hrotenem ven. Musíme sebou
při tom hodit, protože jak se do toho dáme, tak je budeme mít v pa­
tách.“
Díval se dlouho skrze mne, jako kdyby intenzívně přemýšlel.
Nakonec se zeptal: „Je nějaký způsob, jak by se ty její pojistky
mohly spustit náhodně?“
„Hm. Možná výběžek bludného magického proudu ze skutečné
Propasti. Někdy je vyvrhuje.“
„Jak by se takový výběžek projevil?“
„Magickým nábojem nebo transformací,“ řekl jsem.
„Dokázal bys takový jev napodobit?“
„Asi ano. Ale k čemu? Stejně by si to přišli ověřit, a jestli bude
Corwin pryč, tak zjistí, že jde jen o trik. A všechno by bylo k niče­
mu.“
Uchechtl se.
„Ale on nebude pryč,“ řekl. „Já ho nahradím.“
„To ti nedovolím!“
„Je to moje volba,“ naléhal. „Vždyť jestli chce pomoct zabránit
Daře a Mandorovi rozpoutat konflikt mezi Silami, který by byl
mnohem ničivější než ten za Vzoropádu, tak bude potřebovat čas.“
Povzdechl jsem si.
„Je to jediná možnost,“ dodal.
„Myslím, že máš pravdu.“
Nechal ruce klesnout, narovnal tělo a vstal.
„Tak jdeme na to,“ řekl.
- 180 -
Musel jsem vyrobit zaklínadlo, takové, jako nikdy předtím —
no dobrá, tak polovinu zaklínadla a polovinu efektů dodal hroten.
Pak jsem jím zahalil prázdnou plochu a jeho výběžky zasunul na mo­
lekulární úrovni do květin. Když jsem to udělal, proběhlo mnou mra­
venčení, jež mě ujistilo, že psychický poplach všechno zaznamenal a
předal centrále.
Pak jsem vymačkal víc šťávy a zvedl nás. Jak jsme se přiblížili,
projevil se tah cesty. Můj odhad byl téměř dokonalý. Nechali jsme se
uchopit a transponovat. Když uviděl kapli, tak jen hvízdl.
„Potěšující,“ poznamenal. „Takhle se uctívá jen bůh.“
„Jo. Zvlášť když je vězněm vlastní církve.“
Přešel přes místnost, odepínaje si svůj pás. Na jeho místo si
připnul ten na oltáři.
„Dobrá kopie,“ řekl, „ale dokonce ani Vzor nedokáže vytvořit
druhý Grayswandir.“
„Myslel jsem si, že na čepeli je zobrazena část Vzoru.“
„Možná, ale ta protilehlá,“ řekl.
„Jak to myslíš?“
„Zeptej se někdy toho druhého Corwina,“ utrousil. „Souvisí to
s něčím, o čem jsme nedávno mluvili.“
Přešel ke mně a podal mi smrtonosné břemeno — zbraň, po­
chvu a pás.
„Až mu ho budeš dávat, udělej to ohleduplně,“ řekl.
Sepnul jsem pás a přehodil si ho přes rameno.
„Oukej,“ ujistil jsem ho. „Raději si pospěšme.“
Naše cesta vedla ke vzdálenému konci kaple. Při přiblížení se k
místu, kde byla vyobrazena Propast, jsem nepochybně ucítil přítom­
nost hledané cesty.
„Heuréka!“ zajásal jsem a aktivoval kanály hrotenu. „Za
mnou.“
Krok vpřed a cesta mě uchopila.
Přistáli jsme ve čtvercové komnatě o průměru asi patnáct stop.
Uprostřed stál dřevěný pilíř a podlaha byla kamenná a pokrytá slá­
mou. Porůznu tam blikalo několik velkých svící, stejných jako v kap­
li. Dvě ze zdí byly kamenné, ostatní dřevěné. V dřevěných zdech
byly dřevěné dveře bez petlic. V jedné z kamenných stěn byly želez­
- 181 -
né dveře bez průzoru, s klíčovou dírkou na levé straně. Klíč, vypada­
jící jako že se do ní hodí, visel na hřebíku na sloupu.
Sňal jsem ho a rychle nahlédl do dřevěných dveří napravo a
objevil velký sud s vodou, naběračku a spoustu talířů, pohárů a ji­
ného nádobí. Za druhými dveřmi bylo pár přikrývek a balík rolí papí­
ru, zřejmě toaletního.
Přešel jsem ke kovovým dveřím a zaťukal na ně klíčem. Žádná
odpověď. Vsunul jsem ho do zámku a ucítil, jak mě můj společník
chytil za ruku.
„Lepší bude, když to udělám já,“ řekl. „Myslím stejně jako on
a bude to asi bezpečnější.“
Uznal jsem to jako chytrý nápad a ustoupil stranou.
„Corwine!“ zavolal. „Přišli jsme tě vysvobodit! Tvůj syn Mer­
lin a já, tvůj dvojník. Neskoč mi po krku, až otevřu dveře, oukej? Zů­
staneme klidně stát a můžeš se přesvědčit.“
„Otevřete,“ ozval se hlas zevnitř.
Udělal to a stáli jsme tam.
„Víte co?“ ozval se konečně hlas, který jsem si pamatoval.
„Vypadáte docela reálně, hoši.“
„A taky jsme,“ řekl jeho duch, „a jak už to v takových přípa­
dech chodí, radši sebou hoď.“
„Jasně.“ Zevnitř se ozvaly pomalé kroky, a když se objevil, za­
krýval si levicí oči. „Nevzal někdo z vás náhodou černý brejle? To
světlo mě ničí.“
„Sakra,“ zaklel jsem a vyčítal si, že mě to nenapadlo. „Nevzal,
a jestli se pro ně pokusím někam vsáhnout, tak mě Logrus asi najde.“
„Tak později. Budu mhouřit oči a do všeho narážet. Hlavně od­
tud už zmizme.“
Jeho duch vstoupil do kobky.
„Teď mi přikouzli řídkou a špinavou bradku, dlouhé vlasy a
potrhané šaty,“ řekl. „A pak mě zamkni.“
„Oč kráčí?“ zeptal se otec.
„Tvůj duch tě na chvíli zastoupí v cele.“
„Je to tvůj plán,“ konstatoval Corwin. „Udělej, co říká.“
A tak jsem to provedl. Otočil se a natáhl ruku zpět do kobky.
„Díky, kámo.“
„Potěšení na mé straně,“ řekl dvojník, uchopil jeho ruku a po­
třásl mu s ní. „Mnoho štěstí.“
- 182 -
„Na viděnou.“
Zavřel jsem dveře, zamkl, pověsil klíč zpátky a zavedl otce k
začátku cesty. Přijala nás.
Když jsme dorazili do kaple, sundal ruku z očí. Zdejší přísvit
mu už asi nedělal potíže. Poodešel a pak zamířil k oltáři.
„Raději pojďme, otče.“
Zasmál se, natáhl k němu ruku, vzal hořící svíčku a zapálil s ní
jinou, která zřejmě zhasla při nějakém poryvu vzduchu.
„Už jsem kdysi močil na svůj vlastní hrob,“ poznamenal. „Teď
si neodpustím potěšení zapálit svíčku ve svém vlastním kostele.“
Bez toho, že by se na mě podíval, natáhl ruku. „Podej mi
Grayswandir.“
Sundal jsem si pás a podal mu ho. Rozepjal přezku, opásal se
jím a tasil.
„V pořádku. Co teď?“
Rychle jsem přemýšlel. Jestli Dara zjistila, že jsem minule
prošel zdí — což je celkem pravděpodobné, — tak už v nich mohou
být nějaké pasti. Na druhé straně, když vyjdeme toutéž cestou, může­
me narazit na někoho, kdo spěchá zjistit, proč se ozval poplach.
K čertu.
„Tak jdeme,“ řekl jsem, aktivoval hroten a připravil naše pře­
místění v okamžiku nebezpečí. „Bude to kapku divoké, protože při
cestě ven budeme muset trochu levitovat.“
Znovu jsem ho uchopil a vedl k cestě. Její síly nás vtáhly a po
skončení přenosu jsem nás udržoval ve výšce nad polem čepelí a
květin.
Z chodby se ozvaly kvapné kroky. Přemístil jsem nás na jiné
místo.
Ocitli jsme se v Jurtově příbytku, jenž nevypadal na místo, kam
by někdo mohl přijít hledat někoho, kdo byl stále ještě ve své cele.
Navíc mi bylo jasné, že ho Jurt právě teď nebude potřebovat.
Corwin sebou hodil na postel a zamrkal na mě. „Mimochodem,
děkuju ti,“ řekl.
„Rádo se stalo,“ odpověděl jsem.
„Vyznáš se tady?“ zeptal se.
„Nijak zvlášť se to tu nezměnilo,“ ujistil jsem ho.
- 183 -
„Tak co takovej menší nájezd na ledničku, zatímco použiji
nůžky a břitvu tvého bratra, abych se bleskově oholil a ostříhal?“
„A na co bys měl chuť?“
„Na maso, chleba, sýr, vínko, možná i na kus koláče,“ vypočí­
tával. „Jen ať je to čerstvý a je toho hodně. A pak máš mi určitě moc
co vyprávět.“
„To si teda myslím,“ potvrdil jsem.
A tak jsem zamířil do kuchyně přes pokoje a chodby, které mi
byly důvěrně známé již z dětství. Místo bylo osvětleno jen několika
svíčkami, krby vyhaslé. Nikde nikdo.
Vybrakoval jsem špižírnu, vrchovatě naložil tác požadovanými
potravinami a přidal nějaké ovoce, co jsem objevil. Když jsem pro­
cházel další místností a zaslechl, jak se někdo překvapeně nadechl,
málem mi upadla láhev vína.
Byla to Julie s modrou hedvábnou šálou.
„Merline!“
Přešel jsem k ní.
„Dlužím ti několik omluv,“ řekl jsem. „Můžu hned začít.“
„Slyšela jsem, že jsi se vrátil. A slyšela jsem taky, že budeš krá­
lem.“
„Zajímavé, já to taky zaslechl.“
„Tak to by ode mne bylo málo vlastenecké, kdybych i nadále
toužila po pomstě, že ano?“
„Nikdy jsem ti nechtěl ublížit,“ ujistil jsem ji. „Ani fyzicky, ani
nijak jinak.“
Najednou jsme se objímali. Trvalo to dlouho, pak řekla: „Jurt
povídal, že jsou z vás teď přátelé.“
„Chci tomu věřit.“
Políbil jsem ji.
„Jestli se k sobě zase vrátíme, tak se tě nejspíš pokusí znovu
zabít,“ poznamenala.
„Já vím. Tentokrát by následky mohly být skutečně zničující.“
„Kam máš teď namířeno?“
„Mám nějaký úkol a zabere mi asi pár hodin.“
„Tak co kdyby ses stavil, až bude po všem? Máme si toho tolik
co říct. Bydlím teď v místě nazvaném Wisteria. Víš, kde to je?“
„Ano,“ ujistil jsem ji. „Stejně tomu nemůžu uvěřit.“
„Tak se uvidíme?“
- 184 -
„Možná.“
Následujícího dne jsem se vydal k Okraji, protože se mi dones­
lo, že propastpěči — ti, co pátrají za Okrajem po artefaktech Stvoření
— poprvé za generaci odvolali své akce. Když jsem se jich vyptával
na příčinu, vyprávěli mi o nebezpečných aktivitách hlubin — o ví­
rech, protuberancích a výtryscích nově vytvořené hmoty.
Když jsem seděl na bezpečném místě a pohlížel dolů, napadlo
mě použít svůj hroten k výslechu toho druhého. Po odstranění štítu,
který ho izoloval, opět spustil neměnnou litanii: „Běž za Mandorem.
Nech se korunovat. Jdi za svým bratrem. Vyhledej matku. Připrav se
na ceremoniál.“ Znovu jsem jej zapečetil a odložil stranou. Pokud
něco brzy nepodniknu, tak mne začnou podezírat, že jsem mimo jeho
kontrolu. Měl bych na to brát zřetel?
Mohl jsem se prostě ztratit, možná odejít s otcem a pomoci mu
v případném rozhodujícím boji o jeho Vzor. Mohl bych tu zahodit
oba hroteny a posílit tak obě Moci. Mohl bych se v nesnázích spoleh­
nout na své vlastní magické schopnosti. Ale…
Můj problém spočíval přímo zde. Byl jsem zplozen a vychován
pro to, abych se stal dokonalou královskou figurkou kontrolovanou
matkou a zřejmě i bratrem Mandorem. Cítil jsem lásku k Amberu, ale
stejně tak jsem cítil lásku i ke Dvorům. Utéct na Amber, abych si za­
jistil bezpečnost, by nevyřešilo mé osobní problémy o nic víc, než
útěk s mým otcem — anebo návrat na stínovou Zemi jež mi rovněž
přirostla k srdci, ať už s Coral, nebo bez ní. Ne. Řešení bylo zde — a
ve mně.
Pomocí vyčarovaného slizu jsem se přemístil na pohyblivou
cestu a vydal se zpět k Sawallu. Přitom jsem myslel na to, co ještě
musím všechno vykonat, a zjistil, že z toho mám pěkný strach. Jestli
věci dojdou skutečně tak daleko jak to zatím vypadá, je velká prav­
děpodobnost, že zemřu. Anebo že zabiji někoho, koho skutečně ne­
chci zabít.
Ale v každém případě musí dojít k nějakému rozuzlení, nebo
na tomto pólu své existence už nikdy nedojdu klidu.
Kráčel jsem podél purpurové říčky pod zeleným sluncem, září­
cím na perleťovém nebi. Přivolal jsem si rudošedého ptáčka, jenž při­
létl a usadil se mi na zápěstí. Táhlo mi hlavou, že ho pošlu do Ambe­
ru se zprávou pro Randoma. Ale když jsem ji začal sumírovat, nena­
- 185 -
padalo mě vůbec nic. Příliš mnoho věcí záviselo na jiných věcech. Se
smíchem jsem ho propustil a odrazil se od břehu na nově vytvořenou
cestu přes vodu.
Po návratu na Sawall jsem zamířil do sálu soch. Bylo mi jasné,
o co se musím pokusit a jak to udělat. Stanul jsem tam, kde už
jednou — jak je to dlouho? — a pozoroval masivní struktury, jedno­
duché figury i ty spletité.
„Fantome?“ řekl jsem. „Jsi tu někde?“
Žádná odpověď.
„Fantome!“ zavolal jsem hlasitěji. „Slyšíš mne?“ Nic.
Vytáhl jsem své trumfy a našel ten vytvořený pro Cyklického
fantoma, zářivý kruh.
Soustředěně jsem ho pozoroval, ale chladl jen velice zvolna.
Bylo to pochopitelné vzhledem k některým prapodivným prostorům,
do nichž se tato hala stáčela a ústila. Ale stejně to bylo k zlosti.
Pozvedl jsem hroten. Použít ho zde v tom stupni, v jakém jsem
zamýšlel, bude jako spustit poplašné zařízení. Amen.
Dotkl jsem se karty linií jemné síly a pokusil se zvýšit její cit­
livost. Udržoval jsem koncentraci.
A znovu — nic.
Přidal jsem víc energie. Následovalo znatelné chladnutí. Ale
pořád žádný kontakt.
„Fantome,“ procedil jsem skrz zaťaté zuby. „Je to důležité.
Pojď ke mně.“
Žádná odpověď. Tak jsem to rozbalil. Karta se rozzářila a
pokryla krystalky ledu. Okolo ní se ozývalo slabé praštění mrazu.
„Fantome,“ opakoval jsem.
A pak se dostavil slabý pocit jeho přítomnosti a já kartu ještě
víc přikrmil šťávou. Vibrovala mi v ruce a já ji pevně svíral v síti sil
a držel všechny části pohromadě — vypadala jako miniaturní mozai­
kové okno. A neustával jsem ve vsahování do ní.
„Otče! Mám problémy!“ dolehlo ke mně.
„Kde jsi? Co se děje?“ zeptal jsem se.
„Setkal jsem se s podivnou bytostí, následoval a stíhal ji —
nebo to. Jedná se o téměř matematickou abstrakci. Jmenuje se Kerg­
ma. A uvízl jsem tu na rozhraní prostorů se sudými a lichými di­
menzemi, kde kroužím. Až do té doby to byla náramná legrace, ale
pak —“
- 186 -
„Znám Kergmu jako své boty. Je to šibal. Vnímám tvou prosto­
rovou situaci. Pošlu ti energetické šlehy, jimiž obrátím tvou rotaci.
Dej mi vědět, kdyby se vyskytly nějaké potíže. Hned jak budeš
schopen transportu skrz trumf, sděl mi to a projdi sem.“
Vyslal jsem hrotenem několik pulsů a ucítil jejich rušivý úči­
nek. Chvíli nato mne informoval: „Myslím, že bych už mohl
uniknout.“
„Tak to zkus.“
A najednou byl Fantom tady a vířil okolo mne jako magický
kruh.
„Díky, otče. Moc jsi mi pomohl. Řekni mi, jestli ti to můžu ně­
jak —“
„To můžeš,“ uťal jsem.
„A jak?“
„Zmenši se a schovej někde u mne.“
„Můžu být znovu náramek?“
„Ovšem.“
Udělal to. Pak se zeptal: „A proč?“
„Zřejmě budu potřebovat nečekaného spojence,“ odpověděl
jsem.
„Proti komu?“
„Proti komukoliv,“ řekl jsem. „Je soudnej den.“
„To se mi moc nelíbí.“
„Tak běž pryč. Nechci tě tu držet proti tvé vůli.“
„To bych přece neudělal.“
„Hele, Fantome. Přišel čas rozhodnutí a ukáže se, kdo s koho.
Já —“
Vzduch napravo se začal chvět. Bylo mi jasné, co to, znamená.
„Později,“ řekl jsem. „Teď mlč.“
…A náhle zde byla brána, otevřela se a nabídla pohled na věž
zeleného světla: oči, uši, nos, ústa, údy kroužící okolo středu v barvě
mořské vody — jedna z nejdůmyslnějších démonických podob, ja­
kou jsem kdy viděl. A přirozeně jsem poznal ty rysy.
„Merline,“ oslovil mne. „Ucítil jsem, že si tu hraješ s hro­
tenem.“
„S tím jsem počítal,“ já na to, „a jsem ti k dispozici, Mandore.“
„Vážně?“
„Ve všech směrech, bratře.“
- 187 -
„I co se týče například následnictví?“
„To obzvlášť.“
„Skvělé! A co vlastně děláš tady?“
„Jen takové pátrání po něčem, co jsem ztratil.“
„To může počkat na jindy, Merline. Máme teď spoustu práce.“
„Ano, máš pravdu.“
„Tak se přeměň do nějaké přijatelnější podoby a pojď se mnou.
Musíme podniknout různá opatření související s tvým nastoupením
na trůn — které rody budou potlačeny, které postaveny mimo zá­
kon —“
„Musím ihned mluvit s Darou.“
„Raději bychom nejdřív měli udělat kus práce. Pojď! Přeměň
se a pojďme odtud!“
„A nevíš, kde teď zrovna je?“
„Myslím, že v Gantu. Ale setkáme se s ní až později.“
„Asi nemáš po ruce její trumf, že?“
„Obávám se, že ne. Copak nenosíš svoje karty s sebou?“
„To ano. Ale její jsem naneštěstí při jedné pitce zničil.“
„Nevadí,“ ucedil. „Uvidíme se s ní později, jak už jsem řekl.“
Během hovoru jsem aktivoval hroten a nyní Mandora s jeho
pomocí uvěznil do energetického pole. Viděl jsem, jak je v něm za­
klíčen transformační proces, a bylo hračkou jej obrátit, zhroutit ze­
lenou rotující věž do podoby bělovlasého muže v černém a stříbrném
šatě s velice popuzeným výrazem.“
„Merline!“ vykřikl. „Proč jsi mě proměnil?“
„Prostě mě to fascinuje,“ odpověděl jsem. „Zajímalo mě jen,
jestli to dokážu.“
„Tak jsi to zjistil,“ odsekl. „A teď mě zase laskavě nechej
proměnit se zpátky a najdi nějakou přijatelnější podobu i pro sebe.“
„Počkej,“ zarazil jsem ho, když se pokoušel rozplynout a
uniknout. „Potřebuju tě takového, jaký jsi teď.“
Držel jsem ho i proti jeho vůli a ve vzduchu navíc vytvořil oh­
nivý čtverec. Několik rychlých pohybů jej vyplnilo přibližnou
podobou mé matky.
„Merline! Co to provádíš!“ vykřikla.
Potlačil jsem Mandorovo úsilí vyprostit se pomocí transportní­
ho zaklínadla.
- 188 -
„Nadešel čas pro menší konferenci,“ oznámil jsem. „Mějte se
mnou strpení.“
Zhruba načrtnutého trumfu před sebou jsem se ani nedotkl, ale
místo toho na něj zaútočil energiemi, jež mi procházely tělem a napl­
ňovaly prostor okolo mne.
A náhle stála Dara v obrysu, jejž jsem vytvořil — vysoká, uh­
lově černá, místo očí zelený plamen.
„Merline! Co se děje?“ křičela.
Nebylo mi známo, že by to někdy někdo dokázal udělat tímhle
způsobem, ale udržoval jsem kontakt, koncentroval se na to, aby byla
přítomna, a pak zrušil obrys. Vzápětí stála přede mnou, vysoká
možná sedm stop a pulsující rozhořčením.
„Co to má znamenat?“ zeptala se
Uzamkl jsem ji tak jako Mandora a zmáčkl do lidské podoby.
„To je demokracie,“ já na to. „Ať alespoň na chvíli jsme si
rovni.“
„Vůbec to není zábavné,“ namítla a začala se proměňovat zpět.
Utlumil jsem její snahu.
„Ne, to opravdu není,“ odpověděl jsem. „Ale já svolal toto
shromáždění a proběhne za mých podmínek.“
„Tak dobrá,“ řekla krčíc rameny. „Co je tedy tak strašně
naléhavého?“
„Následnictví.“
„To je uzavřená záležitost. Trůn je tvůj.“
„A čí figurkou mám být?“ zvedl jsem levou ruku a doufal, že
se nedá jeden hroten rozeznat od druhého. „Tahle věc propůjčuje
velkou moc. Ale obsahuje i kouzlo k ovládání svého nositele.“
„Patřil Swayvillovi,“ řekl Mandor. „Dal jsem ti ho, když sis
zvykl na sílu jeho přítomnosti. A ano, je tu jistá cena. Ten, kdo ho
nosí, musí přistoupit na jeho podmínky.“
„Já s ním bojoval,“ zalhal jsem, „a zvládl ho. Ale to není to nej­
horší. Jde mi o to, že jste do něj vložili prvek nátlaku.“
„To nepopírám,“ odpověděl. „Ale byl pro to velice dobrý dů­
vod. Zdráhal jsi se přijmout trůn. Pokládal jsem za nezbytné přidat
do něj element nátlaku.“
Zavrtěl jsem hlavou.
„To neobstojí,“ já na to. „Šlo ještě o víc. Byl určen k tomu, aby
se ze mě stal tvůj sluha.“
- 189 -
„Jinak to nešlo,“ odvětil. „Byl jsi dlouho pryč. Neměl jsi po­
drobný přehled o místní politické scéně. Nemohli jsme tě prostě jen
nechat převzít otěže a vyrazit někam nazdařbůh — ne v současné
situaci, kdy se každá chyba může šeredně vymstít. Rod tě potřebuje
nějak kontrolovat. Ale to všechno potrvá jen do té doby, než skončí
tvoje zaučování.“
„Dovolím si o tom pochybovat, bratříčku,“ konstatoval jsem.
Pohlédl na Daru a ta slabě přikývla.
„Má pravdu,“ prohlásila, „a já nevidím nic špatného na takové­
to dočasné kontrole, než si osvojíš co a jak. Příliš mnoho je v sázce,
než abychom mohli jednat jinak.“
„Bylo to zotročující kouzlo,“ řekl jsem. „Přinutilo by mě při­
jmout trůn a poslouchat rozkazy.“
Mandor si přejel jazykem rty. Bylo to vůbec poprvé, co ukázal
stopu nervozity. Okamžitě jsem zpozorněl — i když mi o chvíli poz­
ději došlo, že to může být jen záměrný tah. Měl jsem se tak totiž před
ním automaticky na pozoru a útok pochopitelně přišel od Dary.
Obklopila mne vlna žáru. Okamžitě jsem se zkoncentroval a
pokusil se čelit bariérou. Nebyl to útok na mou osobu. Spíše něco
uspávajícího a hypnotického. Zaťal jsem zuby a snažil se to odmrštit.
„Matko —“ zasténal jsem.
„Musíme obnovit imperativy,“ prohlásila kategoricky spíše
k Mandorovi než ke mně.
„Proč?“ zeptal jsem se. „Vždyť stejně dostaneš to, co chceš.“
„Trůn mi nestačí,“ odpověděla. „V tomhle ti nevěřím a po­
třebuju mít jistotu.“
„Nikdy jsi mi nevěřila,“ řekl jsem a zbavil se posledních zbyt­
ků jejího kouzla.
„To není pravda,“ odporovala, „a tohle je jen profesionální zá­
ležitost, nic osobního.“
„Ať je to co chce, tak neberu,“ uzavřel jsem.
Mandor na mne vrhl paralyzující kouzlo, já ho odmrštil a při­
pravil se na další. Hned nato mě Dara udeřila složitým výtvorem, v
němž jsem poznal Bouři zmatku. Nepokoušel jsem se bojovat s obě­
ma na dvou frontách, zaklínadlo po zaklínadlu. Dobrý mág může
rozhodit asi půl tuctu mocných zaklínadel najednou. Při rozumném
využití to zpravidla stačí na zvládnutí většiny situací. Při magickém
souboji je strategie jejich využití hlavní složkou hry. Pokud jsou obě
- 190 -
strany po vyčerpání těchto zaklínadel ještě provozuschopné, pak se
musí omezit na boj pomocí hrubých energií. Kdo zvládne větší
množství, má obyčejně navrch.
Proti Bouři zmatku jsem nastavil Deštník, odrazil Mandorovu
Astrální hůl, přežil bez úhony matčin Duševní rozštěp a zůstal při
smyslech i při Mandorově Studni temnoty. Má hlavní zaklínadla tím
vyšuměla a já nerozhodil žádná nová, protože jsem se spoléhal na
hroten. Zůstala mi již jen hrubá síla. Naštěstí mi jí hroten poskytoval
více, než jsem mohl použít kdykoli předtím. Všechno, co jsem musel
udělat, bylo přinutit je vybít si jejich zaklínadla a pak se situace zbaví
jakékoli záludnosti. A já je unavím a vysaji.
Mandorovi se podařilo proniknout skulinou a zranil mne vý­
bojem Elektrického sršatce. Ale já ho srazil stěnou energie a rozbil
jej na soustavu rotujících disků, jež se rozprchly všemi směry. Dara
se změnila v tekutý plamen svíjející se, kývající, přecházející z kruhů
do osmiček, jak se přibližovala a opět couvala, vyvrhovala bubliny
euforie a bolesti, jež kroužily okolo mne. Zkoušel jsem je odmrštit
formou hurikánu, rozbít jejich porcelánový povrch, zastavit jejich
pohyb, sloučit je dohromady a pochopit způsob jejich utváření.
Mandor se změnil v písek, jenž propadl dolů povrchem, na nějž se
předtím zřítil, a stal se z něj žlutý koberec, sunoucí se ke mně.
Ignoroval jsem to a dál je tepal energiemi. Mrštil jsem koberec
do plamenů a umístil nad něj tryskající fontánu. Uhasil jsem drobné
ohníčky na svých šatech a ve vlasech, protlačil vědomí do znecitlivě­
lých míst v levém rameni a noze. Padl jsem a znovu se dal dohroma­
dy při zvládání Dařina kouzla Gordický uzel. Rozbil jsem Mando­
rovu Diamantovou bublinu a strávil Řetězy osvobození. Ve třech pří­
padech jsem vyměnil svou lidskou podobu za něco vhodnějšího, ale
vždy se do ní opět navrátil. Od své závěrečné zkoušky u Suhuye jsem
se tak nenadřel.
Ale rozhodující výhoda byla jasně na mé straně. Jejich jediná
šance spočívala v momentu překvapení a ten byl už pryč. Otevřel
jsem všechny kanály hrotenu, předmětu, jenž dokázal zastrašit i
samotný Vzor — i když jak o tom teď přemýšlím, tak mne to tehdy
sklátilo do bezvědomí. Uvěznil jsem Mandora do silového kužele,
jenž ho obnažil až na kostru a v tomtéž okamžiku znovu zrekon­
struoval. Dara byla tvrdší oříšek, protože když jsem ji sežehl všemi
hlavněmi, oplatila mi úder zaklínadlem Oslnění, které si schovávala
- 191 -
v záloze, a jedině to ji zachránilo od ztuhnutí v sochu, jak jsem za­
mýšlel. Namísto toho ji to zanechalo ve smrtelné podobě a omezenou
jen na pomalý pohyb.
Potřásal jsem hlavou a protíral si oči. Přede mnou tančila svět­
la.
„Gratuluji,“ dostala ze sebe v rozmezí asi deseti vteřin. „Jsi
lepší, než jsem myslela.“
„A to jsem ještě neskončil,“ já na to a těžce oddychoval. „Teď
přišel čas, abych vám provedl to, co vy mně.“
Začal jsem vytvářet kouzlo, které by je uvrhlo pod mou kont­
rolu. Vtom jsem zpozoroval, jak se začíná pomalu usmívat.
„Myslela jsem — že tě — dokážeme — zvládnout — sami,“
řekla, zatímco vzduch se před ní počal vlnit. „Mýlila — jsem se.“
Před ní se zformoval znak Logru. Okamžitě její rysy ztratily
něco ze své strnulosti.
Pak jsem na sobě ucítil jeho strašlivý pohled. Jak mne oslovil,
ten syntetický hlas se mi zařízl do nervového systému.
„Byl jsem vyvolán,“ řekl, „abych zlomil tvou vzpurnost, ty
muži, jenž se staneš králem.“
Vtom zazněl zdola hromový rachot, jak se rozpadl dům zrca­
del. Ohlédl jsem se tím směrem. Dara rovněž. A Mandor, pokoušející
se postavit na nohy, také.
Zrcadlové desky se vznesly do vzduchu a letěly k nám.
Bleskurychle nás obklíčily, zrcadlily a navzájem si předávaly z ne­
spočetných úhlů pohledu naši skupinku. Výsledek byl totálně matou­
cí, neboť i sám prostor v naší blízkosti vypadal jako zakřivený a
zkroucený. A v každém odraze jsme byli obklopeni kruhem světla, a
přesto jsem nedokázal určit, kde vlastně je.
„Stojím při Merlinovi,“ řekl bůhví odkud Fantom.
„Konstrukte!“ oslovil ho znak Logru. „Zkřížil jsi mi cestu již
na Amberu!“
„Stejně tak trochu i Vzoru,“ poznamenal Fantom. „Bylo to
v zájmu rovnováhy.“
„A co žádáš teď?“
„Ruce pryč od Merlina,“ řekl Fantom. „Bude zde panovat a
také doopravdy vládnout. Bez nějakých nitek v pozadí.“
Fantomova světla začala rotovat.
- 192 -
Stiskl jsem hroten otevřený na všech kanálech, pokoušel se
lokalizovat Fantoma a dát mu tyto síly k dispozici. Ale nedokázal
jsem navázat kontakt.
„Nepotřebuji to, otče,“ poznamenal Fantom. „Mám ve Stínu
vlastní zdroje.“
„Co žádáš pro sebe, konstrukte?“ zeptal se Logrus.
„Abys ochránil toho, kdo se o mne stará.“
„Mohu ti nabídnout kosmickou velikost.“
„To jsi mi už nabízel. Tehdy jsem rovněž odmítl. Zapomněl
jsi?“
„Nezapomněl. A nezapomenu.“ Ozubené chapadlo neustále se
měnícího znaku zamířilo k jednomu ze světelných kruhů. Jak se ho
dotklo, vyšlehl oslepující záblesk světla. Ale když se mi vrátil zrak,
bylo vše jako předtím. „Tak dobrá,“ souhlasil znak. „Nepřišel jsi ne­
připraven. Ještě nenastal čas, kdy bych si mohl dovolit plýtvat silami
na tvé zničení. Ne, když ten druhý čeká na mou chybu.“
„Paní Chaosu,“ oznámil, „musíš respektovat Merlinova přání.
Pokud jeho vládnutí bude pošetilé, sám se zničí vlastními činy. Budeli obezřelé, získáš i bez jeho kontroly to, oč usiluješ.“
Na její tváři se usadil výraz šokované nechápavosti.
„Ty couváš před synem Amberu a jeho hračkou?“ dostala ze
sebe.
„Musíme mu dát, oč žádá,“ potvrdil, „prozatím. Prozatím…“
Vzduch zasyčel, jak po něm zaplňoval místo. Mandor za ním
do nekonečna poslal jeden ze svých nezřetelných úsměvů.
„Já tomu prostě nevěřím,“ zasténala, proměnila se v kočku s
duhovou hlavou a pak ve strom ze zeleného plamene.
„Věř tomu, nebo ne, prostě vyhrál,“ řekl jí Mandor. Strom po­
hasl až ke svému podzimu a byl pryč. Mandor na mne kývl.
„Jen doufám, že víš, co děláš,“ poznamenal.
„Vím, co dělám.“
„Přeber si to, jak chceš,“ řekl pak, „ale kdybys potřeboval něja­
kou radu, pokusím se ti pomoct.“
„Díky.“
„Nechtěl bys to probrat při obědě?“
„Teď zrovna ne.“
Pokrčil rameny a proměnil se na modrý vír vzduchu.
- 193 -
„Tak tedy později,“ zazněl jeho hlas z nitra víru, ještě než se
ztratil.
„Děkuji, Fantome,“ řekl jsem. „V umění příchodu ve správný
čas jsi udělal velký pokrok.“
„Chaos dnes zažil černý den,“ odpověděl.
Navsahal jsem čisté šaty v stříbrné, černé, šedé a bílé barvě.
Vzal jsem je s sebou do Jurtova bytu. Čeká mne dlouhé vyprávění.
Kráčeli jsme nepříliš užívanými pěšinami, procházeli Stínem a
nakonec dorazili na místo rozhodující bitvy ve Vzoropádové válce.
Místo za ta léta již zarostlo a nezůstala téměř žádná stopa po tom, co
se tu odehrávalo. Corwin jej dlouho mlčky pozoroval.
Pak se obrátil ke mně a řekl: „Dá spoustu práce všechno
uspořádat, dosáhnout permanentní rovnováhy a zajistit její stabilitu.“
„Ano.“
„Myslíš, že na tomhle konci dokážeš udržet chvíli klid?“
„O to mi právě jde,“ odpověděl jsem. „Udělám pro to, co budu
moci.“
„To děláme všichni,“ řekl. „Dobrá, Random se pochopitelně
musí dozvědět, co se stalo. Nejsem si jist, jak přijme, že jeho partne­
rem jsi ty, ale tak už to chodí.“
„Vyřiď mu mé pozdravy a Billu Rothovi taky.“
Přikývl.
„A mnoho štěstí,“ dodal jsem.
„Pořád ještě jsou tu tajemství v tajemstvích,“ řekl mi. „Hned
jak na něco přijdu, tak ti dám vědět.“
Popošel blíž a objal mne. Pak dodal: „Nastartuj ten prsten a po­
šli mě zpět na Amber.“
„Už je nažhavenej,“ ujistil jsem ho. „Na shledanou.“
„…A buď zdráv,“ odpověděl z konce duhy.
Pak jsem se otočil a vydal na dlouhou cestu zpět do Chaosu.
KONEC
- 194 -