Putování k jezeru Titicaca se sajdkárou Jawasaki

Putování k jezeru Titicaca se sajdkárou Jawasaki

Putování k jezeru Titicaca se sajdkárou Jawasaki
(volné pokračování cestopisu Ondra jede tentokrát na trase Arequipa – Colca Canyon – Puno – La
Paz - Titicaca)
Po příletu do peruánské Arequipy máme dostatek času na prohlídku tohoto nádherného výstavního
města. Trávíme zde celkem čtyři dni, a využíváme čekání na přimontování sajdkáry k návštěvě
klášteru Catalina a také Colca Canyonu – zatím jenom busem, ale i tak to byl zážitek přenáramný.
Arequipa leží v nadmořské výšce cca 2300 m.n.m a má nádherné náměstí Plaza de Armas lemované
domy s arkádami, kostely a katedrálou. Všechny budovy jsou zhotoveny z bělostného kamene
sillaru, a proto se Arequipě říká bílé město. Uprostřed náměstí jsou květinové zahrady s palmami,
fotografové, kteří nabízí své služby, mnoho turistů i bronzový vodotrysk, v němž si dopřávají
sprchu hejna holubů. Náměstí kromě katedrály ze 17.století lemuje Casona Flores del Campo a
nádherně řemeslně zpracovaný kostel Iglesia La Compania.
V sobotu navštěvujeme také klášter Santa Catalina – nejslavnější a nejprestižnější církevní stavbu v
celém Peru. Je zde mnoho schodů a nádherné zdi poseté lucernami a zbarvené do modra a
oranžovočervena. Pobyt v klášteře byl ve své době prestižní záležitost a dostávaly se zde jen dcery
ze zámožnějších rodin, které uvnitř kláštera měly své domečky, honosný nábytek i služky. Klášter
výměnou za desátky nabízel modlitby a odpustky a tak bylo o vzájemný prospěch postaráno. V
dnešní době stále v klášteře žije v uzavřené části 30 jeptišek ve věku 18 – 90 let (tedy tvrdila to
cedulka na zdi, ale nevíme jak tam visí dlouho a jaký vlastně je věk nejmladší jeptišky...).Ondrův
komentář k životu v klášteře je, že neví, jak to mohli vydržet být pořád zavřený – čemuž dávám za
pravdu, obzvlášť když slyšíme jak sem doléhá ruch a muzika z města, které klášter obklopuje.
Město Arequipa leží v těsném sousedství vyhaslých sopek El Misti, Picchu Picchu a pohoří
Chachani, které se nad městem vypínají do výšky téměř 6000 metrů. S výstavností náměstí a
církevních budov ostře kontrastují jeho okrajové čtvrti – vyjíždíme na jednu z mnoha testovacích
jízd sajdkáry směrem k sopce El Misti a je to pořád do kopce. Motocykl, kteří jsme společně s
Geertem přejmenovali na Jawasaki má sil dost, a tak nás vyváží do čtvrtí, které se jen těžko dají
odlišit od sběrného dvora komunálních služeb, a kde po naší sajdě každou chvíli vyjede nějaký
toulavý pes. Bohužel sajdkára ještě není dostatečně vyladěná, a tak se správným předpokladem, že
mechanik Carlos v neděli pracovat nebude, se vydáváme na jeden a půl denní výlet do Colca
Canyonu busem.
Necháváme se odvézt taxíkem v 1 hod. ráno na Terminal Terrestre a už za půl hodiny šupajdíme
busem směr Colca Canyon, abychom nezmeškali ranní lety kondorů. V autobuse mrzne až praští, a
tak postupně předávám Ondrovi své svršky – vyjeli jsme rozespalí a Ondra pozapomněl, že venku
je téměř mráz, a že náš bus asi nebude mít evropské parametry.
Po dvouhodinové cestě po asfaltu, kterou jakž takž prospíme, začíná tankodrom a po dalších dvou
hodinách projíždíme vesnicemi v horách,které mají obrovské kostely – pozůstatek slávy ze 17.
století, kdy zde Španělé těžili stříbro. V šest hodin ráno nás autobus vyplivne na Cruz del Condor –
vyhlídce nad Colca Canyonem, kde je možné sledovat kondory. Somrujeme od řidiče deku pro
Ondru a hledáme místo, kde bychom se ukryli před studeným větrem – slunce za chvíli začne
vycházet, a tak pobíhám po okrajích kaňonu dílem abych se zahřál (Ondra má už moji bundu i
mikinu a tak mi zbylo jen tričko a tenký rolák..) a dílem, abych našel hezké místo na fotku s
vycházejícím sluníčkem. Postupně se shromažďuje na Cruz del Condor víc a víc turistů a také
prodavaček suvenýrů v typických peruánských oblečkách s kloboučky – dáváme se snídani a teplý
čaj, které tu pohotově dovezla jedna z babiček. Už je skoro deset a kondoři pořád nikde, když
najednou jich vylétlo celé hejno a začali kroužit nad údolím – tak jsme se dočkali...
Teplota mezitím stoupla na příjemných 20 stupňů, ale nám je pořád zima a postupně přikupujeme
čepice, deky a další věci na zahřátí. K poledni se chceme vydat na cestu zpět, ale autobus, který nás
přivezl je nacpaný až k prasknutí a tak musíme stopovat. Naštěstí jsme ukecali místní biletářku
(jejím úkolem je obíhat hrany kaňonu a od návštěvníků vybírat 35 soles) a ta nám dohodila jízdu v
turistickém busu, který má navíc výhodu, že zastavuje na zajímavých místech a komunikativní
průvodce všem vysvětluje jak je to tu úžasné – např.že při jízdě ke Colca Canyonu musíte překonat
stejnou nadmořskou výšku jako má nejvyšší hora Evropy Mont Blanc a tudíž když už jste byli tady,
tak zdolat Mont Blanc bude pro vás hračka.
Ondra je grogy a tak většinu jízdy zpět do Arequipy prospí, já obdivuju malebné údolí plné
předinckých teras uprostřed vysokých horských masívů, stáda lam a místní obyvatele, oblečené do
typických oděvů s kloboučky.
V pondělí se rozhodujeme odstěhovat se se všemi věcmi do dílny ke Carlosovi a oblečeni v
motorkářském s baťohy na jeho zahrádce čekáme celý den na dokončení namontování sajdy (prý
zaručená metoda jak přinutit peruánského mechanika pracovat na vašem stroji), a je to tak – ve 4
hodiny odpoledne konečně odjíždíme na testovací jízdu, abychom se za pět minut vrátili, protože
motorka má prázdnou nádrž – věru důkladně připraveno na předání zákazníkovi. I tak sajda pořád
není v pořádku a tak nutím Carlose vzít do ruky svářečku a vysvětluji kde je potřeba sajdu zpevnit.
Konečně se vše podařilo a odjíždím za Ondrou, abychom v úterý ráno mohli vyrazit směr Puno.
Slavnostně naladěni vyrážíme na první motorkářský den, sajdkára je naložena až k prasknutí,
tankujeme plnou a jedeme překonávat první metry převýšení. Jedeme piánko a tak když Ondrovi
zastavuji na první hezké vyhlídce na sopku El Misti, tak ho málem musím budit – prý cestou téměř
usnul. Stoupáme po levé straně pohoří Chachani (6075 m.n.m.) a u vesnice Caňahuas se
odkloňujeme od cesty, která vede na Chivay a ke Colca Canyonu a pokračujeme podél rezervace
Salinas-Aquada Blanca. V Imatě poprvé doplňujeme benzín – děda prodává benzín přímo ze sudu a
nalévá ho do konvice a z té přímo do nádrže. Motorka šlape jako hodinky a tak se za chvíli ocitáme
u Laguny Lagunillas – připadáme si jako na safari – nádherné jezero plné plameňáků, okolo pasoucí
se lamy, to vše lemováno krásnými skalami, travinami a horskými štíty – malebné místečko na to
dát si tady obědovou piknikovou přestávku. Naše zásoby však čítají jen pár sušenek a tak volíme
přesun dál k vesnici Santa Lucia.
Zastavujeme na oběd a všímáme si poloprázdné pneumatiky na zadním kole – než jsme dojedli
hustou polévku z hlavního menu místní restaurace, které byla tak hustá, že ji Ondra ani nemohl
sníst, tak zadní pneumatika je prázdná. Naštěstí místní policie nám asistuje a vysvětluje v
pneuservisu, že se nám mají přednostně věnovat a tak než dojíme druhé jídlo, guma je přezutá. Prý
byla špatně zalepená a tak museli jen opravit předchozí defekt. Děkujeme jak umíme a nutíme
opraváři i jeho manželce, která mu asistovala, pár solů, a vydáváme se směr Puno. Opouštíme
přenádherné hory a také železnici, která si to s námi šinula přes hory jako by se nechumelilo,
loučíme se stádama lam a přijíždíme k rovinaté Juliace – před průjezdem tohoto města nás všichni
varují – je opravdu špinavé, ocitáme se v dopravní zácpě, ale naštěstí nás nikdo neatakuje (kromě
ostatních aut, rikší a motorek – platí zde pravidlo, vecpi se kam můžeš jinak nejedeš...).
Následuje několik posledních desítek kilometrů a konečně zastavujeme na vyhlídce nad Punem a
kocháme se pohledem na jezero Titicaca. Je nádherné a je takové jak jsme si jej představovali –
malé moře obehnané štíty hor. Za pár minut již kotvíme v hotelu Europa, kde se nás ujímá manažer
Leo, a také poskytuje Ondrovi ubytování zdarma.
Ostrovy UROS jsou na programu dalšího dne. Ráno v devět nás vyzvedává bus a veze do přístavu,
kde přesedáme na člun, který nás veze k ostrovům. Plavba trvá jen 25 min.a již vystupujeme na
rákosy, z něhož je celý ostrov upleten. Vozík se trošku boří, ale po zadních kolech se jet dá. Indiání
kmene UROS se na tyto ostrovy uchýlili po prohraném boji s jinými kmeny, žijí tady po staletí,
mají svou školu, restauraci i společenskou místnost.Živí se rybařením a turistickým ruchem – za
peníze předvádějí svůj původní styl života. Mají zde i sluneční kolektory, telefon a televizi – zatím
chybí internet. Ostrovy mají své kouzlo, a i když se jedná o takový malý skanzen, nám se rákosové
ostrovy a jejich obyvatelé líbí. Ostrovů je hned několik, a tak se vezeme rákosovým kataramanem
na další ostrov, kde si můžem dát i drink. Plovoucí ostrovy jsou ukotveny do země, aby neodplavaly
a jsou tvořeny vrstvou kořenů rákosů a příčným kladením jejich stonků na sebe. Výhodou je, že
když vás naštve váš soused, můžete se odříznout a odplavat se svou částí ostrova o kus dál...
Po návratu z jezera Titicaca se přesunujeme do vesnice Copacabana na hranice z Bolívíi – naším
cílem je La Paz – největší město v Bolívii. Na hranicích se dozvídáme nemilou zprávu – sajda u
motocyklu není zaregistrována v techničáku a navíc by musel být přítomen i majitel motocyklu nemůžeme tedy projet do Bolívie. La Paz nás ale láká, a tak volíme přesun autobusem a necháváme
motocykl zaparkovaný v Punu. Dojíždíme do La Pazu až pozdě večer a překonáváme jezero
Titicaca na nějakém voru, na který najede celý autobus. Ondra polemizuje o tom, co když se
utopíme, a navrhuje, že bude lépe otevřít okýnko, abychom mohli vyplavat – nakonec vše dobře
dopadne, a my se další den procházíme po ulicích La Pazu. V respektivě je sjíždíme dolů, protože
jsou tak prudké, že nahoru jít pěšky prostě v kombinaci s dýchacími potížemi z nadmořské výšky
pro středoevropany nelze.
I tak nám učarovává náměstí s katedrálou, kde Ondru odchytnou místní školačky a chtějí se s ním
vyfotit, navštěvujeme také muzeum místních tradic a folklóru, kde obdivujeme mistrnou práci
tkalců a specifika jednotlivých bolívijských regionů. K obědu si dáváme Frikase, což je chutná
pálivá polívka s těstovinami a kusem masa.
Procházíme se ulicemi La Pazu celé dopoledne, navštěvujeme tržiště i náměstí a obdivujeme jak ty
lidi mohou takhle žít a prodávat – na ulicích je spousta krámků, autobusy a collectivos jezdí jeden
za druhým - všude je dopravní zácpa, do toho lidi sedící na zemi a čtou noviny nebo snídají či
obědvají, prostě mumraj a chaos. Prodíráme se tím s vozíkem a občas máme co dělat,abychom
uhnuli včas autu nebo nepřejeli nohu prodavačce sedící na zemi.
Bohužel na cestu Yungasem do Coroica nám díky zdržení v Arequipě nezbývá dost času, a i když si
pohráváme s myšlenkou zapůjčení motocyklu a projetí to na sólu, nakonec vzdáváme tuto lákavou
atrakci a vracíme se nočním busem zpátky do Puna.
Cestou obdivujeme výhledy na město La Paz – je opravdu rozprostřené v údolí, které připomíná
kráter sopky a o pár hodin později se již kocháme výhledy na jezero Titicaca – poslední přesun
busem z Copacabany do Puno je sice se společností vzletného jména Panamerica, ale busem z
padesátých let, kde není místo na nohy, a tak sedíme zkroucení na sedačkách další 3 hodiny. Vozík
se veze na střeše autobusu, ale naštěstí nikde neslítnul, a tak padáme do postelí unavení z krasných
zážitků i náročného dne. Již se těším na další den, kdy začínáme s přesunem z Puna směrem na
Cuzco, a čekají nás věže Sillustani a další incké památky.
Příloha: Foto č. 1 - 11
Další článek za 5 – 7 dnů.
Sponzoři výpravy: akciové společnosti Astorie a.s. a Pražská teplárenská a.s..
Ondra by na svou expedici neodjel kdyby neobdržel podporu ze strany pana primátora Béma, který
našim projektům poskytl záštitu – ať už se jednalo o výstavu V sajdkáře přes Himaláje, expedici
Titicaca a nebo doporučení připravovaného projektu cestovatelského klubu a motorkářského muzea
se správci vozíčkáři na Praze 1. Finančně Ondřeje podpořilo konto Bariéry, FC Slovan Liberec a
firma Auto Doležal, slevu na služby poskytly firmy Peru Motors, MC Outdoors Agency, DB
Schenker a URAL. Ondru obléká, jako již tradičně všechny naše vozíčkáře, společnost Geneze.
Další vybavení darovaly firmy Hudy Sport, Velorexport a Libor Filák.
Fotografie č.1
Katedrála v Arequipě fascinuje svojí dokonalostí, nádhernými motivy fasády i svojí bělostnou
barvou způsobenou zabarvení kamene z něhož je postavena – dnes již vzácného silluru.
Fotografie č. 2.
Ondra středem zájmu Arequipánských policistek – naštěstí to není překročení rychlosti, ale pouze
turistické foto.
Fotografie č. 3.
Colca Canyon bývá společně s Cotahuasi a Grand Canonynem označován za nejhlubší na světě –
vidět východ slunce nad Colcou je neskutečný zážitek.
Fotografie č. 4.
Kondoři s rozpětím křídel až 3 metry dovedně využívají stoupavých větrných proudů v Canyonu
Colca a krouží před zvědavými zraky návštěvníků kaňonu.
Fotografie č.5
Sajdkára ozdobená samolepkami sponzorů
Fotografie č.6.
Posádka expedice Titicaca na odjezdu z Arequipy - připraveni vyrazit vstříc novým zážitkům.
Fotografie č.7
V Santa Lucie nám místní automechanik opravoval špatně zalepenou záplatu na zadním kole
motocyklu – sajdkára kopíruje tvar motorky a má mírně zvednutou záď – good job Carlos!
Fotografie č. 8.
Vysněné jezero Titicaca leží Ondrovi u nohou – český vozíčkář opět překonal další metu a dostal se
k jezeru, které je nejvýše splavné jezero světa a leží v nadmořské výšce 3800 m.n.m..
Fotografie č. 9
Na ostrovech Uros se Ondra zkamarádil s Urosankou Martou, která mu za to na oplátku chtěla
prodat několik koberečků.
Fotografie č. 10
La Pazské školačky Ondru obklopily na hlavním náměstí a ochotně zapózovaly když jsme jim
slíbili, že fotku otiskneme v evropském časopise.
Fotografie č. 11.
Tržiště v La Pazu si žije svým vlastním životem – je to místo kde se nejen prodává, ale také čtou
ranní noviny, zajde se na pokec nebo kde si prodejkyně dá snídani či oběd. To vše v kombinaci se
zápachy a toulavými psi.
Fotografie č. 12
Trajekt přes jezero Titicaca je dřevěný vor pobitý deskami a opatřený závěsným motorem a
šikovným lodivodem – i tak se dostávají autobusy z jedné strany jezera na druhou.
Sepsal: Radek Kriegler www.mcoutdoors.org
Expedice Titicaca:
www.ondrajede.webnode.cz