Coming off the Ropes

Coming off the Ropes – Shodit okovy
Autorka: Enahma
Překlad: Lupina
1
Beta: Marci
Banner: MagicLady, thingrodiel
Úvodem
Rating: T (13+)
Počet kapitol: 20
Odkaz na originál: http://www.fanfiction.net/s/1334485/1/Coming-off-the-Ropes
Souhlas s překladem: ano
Prohlášení
Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera.
Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o
Harry Potterovi přeložili do češtiny.
Shrnutí povídky
Jde o druhý díl trilogie Šťastné dny v pekle, pokračování povídky Šťastné dny v pekle. Po
Harryho pohřbu musí pro každého show pokračovat. Nejde o slash.
Následuje třetí díl Skrze zdi.
Autorova poznámka: Pokud jste nečetli první díl Šťastné dny v pekle, nepouštějte se do
tohoto. Tento příběh začíná týden po pohřbu.
2
Obsah
Úvodem ..............................................................................................................................................2
Kapitola první: Zpátky do života ..........................................................................................................4
Kapitola druhá: Předsudky a očekávání ............................................................................................. 16
Kapitola třetí: Staré a nové................................................................................................................ 32
Kapitola čtvrtá: Braň se ..................................................................................................................... 50
Kapitola pátá: Knihomol .................................................................................................................... 64
Kapitola šestá: Hádky ........................................................................................................................ 79
Kapitola sedmá: Co je to přátelství? .................................................................................................. 95
Kapitola osmá: Smíření ................................................................................................................... 114
Kapitola devátá: Návštěva domova ................................................................................................. 130
Kapitola desátá: Otázky a odpovědi ................................................................................................ 146
Kapitola jedenáctá: Prázdniny a novinky ......................................................................................... 162
Kapitola dvanáctá: Vánoční dárek ................................................................................................... 176
Kapitola třináctá: Pád ...................................................................................................................... 190
Kapitola čtrnáctá: Vážné rozhovory ................................................................................................. 206
Kapitola patnáctá: Znovu Prasinky .................................................................................................. 220
Kapitola šetnáctá: Tragické následky ............................................................................................... 236
Kapitola sedmnáctá: Ředitelé .......................................................................................................... 250
Kapitola osmnáctá: Trest................................................................................................................. 265
Kapitola devatenáctá: Zrada............................................................................................................ 281
Kapitola dvacátá: Shodit okovy ....................................................................................................... 298
3
Kapitola první: Zpátky do života
Harry právě seděl na pohovce a držel v rukou knihu Lektvarů. Hleděl ven otevřeným oknem
(pohovku tak otočili hned po tom, co před pár dny začal studovat v obývacím pokoji),
pohodlně se opřel a užíval si života. Občas si vzal kousek ovoce ze stolu vedle pohovky, jedl
jej pomaličku a vychutnával si ho, jako by to bylo poprvé v životě… Vlastně všechno v jeho
životě mu připadalo jako nové.
Jeho vzhled, jméno, minulost, vztahy, možná dokonce i budoucnost…
Jeho vzhled… Byl mnohem vyšší než před deseti dny, v ten osudový večer, kdy ho Severus
vrátil do rodiny Snapeů. Stále měl uhlově černé vlasy, ale místo toho, aby byly nezvladatelné
a rozčepýřené, byly jemné a krátké (sestřih byl skutečně nemoderní, ale aspoň zakrýval čelo).
Oči měl zelené, ale tím podoba mezi starým a novým já končila. Tělesné znaky (byl štíhlý,
vysoký a kostnatý s docela bledou pokožkou) zdědil po svém otci, některé rysy také: vysoké
lícní kosti a obočí. Ale jinak byl podobný matce a ostatním příbuzným, které znal z fotek.
Bylo trochu šokující, když vyšlo najevo, že typický rodinný znak Snapeů, pokožku, výšku a
kostnatost, nezdědil po dědečkovi, ale po babičce z Noblestonovy rodiny. Z nejstarší vznešené
čistokrevné kouzelnické rodiny v Anglii. Když Harry uviděl fotku babičky, zjistil, že nejde
přehlédnout podobnost mezi ním a jí. Nuže, jeho babička nebyla žádná kráska, vůbec ne!výše zmíněné rysy dívce, či ženě, neslušely. Ani chlapci, či muži, pomyslel si Harry, ale krása
a světlé vlasy nebyly pro muže tak důležité, jako pro ženy… Nicméně když se poprvé na sebe
podíval do zrcadla, málem odpadnul.
„Vypadám jako ty,“ stěžoval si Snapeovi, který se na něj ironicky šklebil.
„Řekl bych, že jsi podobný babičce.
Bylo to strašné. Vypadal jako stará zlá žena. Ale on nebyl starý, zlý, nebo žena. Takže svůj
vzhled z hloubi duše nenáviděl.
Popravdě se Harry ve skutečnosti tak úplně nepodobal ani své babičce, ani Snapeovi.
Jeho jméno, minulost a vztahy… teď se jmenoval Quietus Snape, jako jeho otec, a podle
příběhu, který vymyslel sám Brumbál, ho vychovala mudlovská rodina, rodiče jeho
mudlovské matky. Více nikomu nemohl říct, protože by je to v ‚těchto časech‘ mohlo ohrozit.
Naštěstí. Harry měl pocit, že těch ostatních informací, které si o svém novém životě musel
pamatovat, bylo víc než dost.
A zlatým hřebem byl Severus, jeho strýc, který se vydával za jeho otce. Od momentu, kdy
vyšli z Bradavic, se museli chovat jako otec a syn: Sirius Black totiž bydlel na Snape Manor a
čekal, až se uzdraví jeho přítel.
To byl v TO ráno další šok (Harry to nazval ‚zrcadlové ráno‘). Fakt, že bude bydlet ve
stejném domě jako Sirius a nebude mu moci říct pravdu. Brumbál mu vysvětlil, že o jeho
pravé identitě nesmí Sirius nic tušit, protože pokud by se ministerstvo rozhodlo akceptovat
4
Severusovu výpověď o jeho nevině, Sirius by musel vypovídat pod vlivem Veritaséra. A to by
mohlo být pro Harryho nebezpečné…
Nemluvě o šoku, který mu způsobilo zjištění, že Snape s Blackem zakopali válečnou sekeru a
usmířili se. Snape se to teď, když zjistil, že je Harry živý, snažil odvolat, ale to už naštěstí
nešlo.
Takto měl Harry příležitost žít s oběma, za což byl velmi vděčný. Ve skutečnosti ani jednoho
z nich neznal. A protože si byl se Snapem díky jejich společnému věznění o něco bližší, Sirius
mu připadal jako cizinec. Od incidentu v Chroptící chýši neměli mnoho příležitostí strávit
spolu dost času a dopisy jim nedaly šanci více se sblížit. Takže, když Harry slyšel, že bude se
Siriusem bydlet až do 1. září, potěšilo ho to a nemohl se dočkat dnů, které společně stráví na
Snape Manor. Sirius však nebyl příliš hovorný ani přátelský. Hodiny pouze posedával v
tomtéž křesle, zíral do neznáma a z jeho transu ho nedokázala vytrhnout ani malá Anne.
Harry se o to pokusil mnohokrát. Zdálo se, že si jejich snahy Sirius všiml, ale ani tak se
nezapojil do každodenního života na Snape Manor. Každého slušně pozdravil, zúčastnil se
jídel, ale sotva řekl, nebo udělal něco jiného. To Harryho ranilo natolik, že se občas pokusil
Snapea přesvědčit, aby Blackovi prozradili jejich tajemství. Severus Harryho návrhy vždy
zavrhl a měl pravdu. Harry si toho byl vědom, ale bylo příliš těžké vidět bolest, kterou toto
rozhodnutí každý den způsobovalo…
Annino probuzení ho přimělo změnit polohu. Holčička se právě budila z odpoledního spánku.
Nerada spávala sama ve tmě (koneckonců, zažila něco podobného, co Harry se Snapem).
Sirius si však jejího přání, aby s ní zůstal, nevšímal. Takže když Anne zjistila, že Harry vždy
odpoledne studuje v obýváku, přidala se k němu. Když se tam s dekou v ruce ukázala poprvé
a zeptala se, jestli s ním může zůstat, cítil se Harry trapně. Bylo mu přece patnáct let a nebyl
zvyklý na holčičí společnost a už vůbec ne na společnost sedmiletého děvčátka. Přesto přikývl
a později, když mu Snape řekl, co si prožila, okamžitě změnil názor a snažil se jí co nejvíc
pomoci.
„Dobré odpoledne, Anne,“ usmál se. Zívla a narovnala se.
„Ahoj, Quiete,“ zamumlala roztřeseným hlasem a opětovala jeho úsměv.
Quiet. Takto ho nazýval Severus a holčička se to rychle naučila. Když Harry poprvé tuto
přezdívku slyšel, vehementně proti ní protestoval.
„Quiete, ztichněte, ble…“ zamumlal nešťastně.
Ale okamžitě si všiml, že to byla chyba. Snapeovi se při Harryho slovech v obličeji objevil
ublížený výraz. Jakoby ho jeho slova ranila.
„Vždycky jsem tak říkal svému bratrovi,“ řekl podivně slabým hlasem a Harry svých
předchozích slov litoval. Když ho Snape později oslovil Quietusi, opravil ho a od té doby mu
už neřekl jinak než ‚Quiete‘.
5
Harry Snapea nechtěl nikdy ranit. A tak si zvykl na to, že mu říkal Quiete. Trávili spolu
mnoho času a vážně se snažili zvyknout si na své nové role. Jelikož ho Severus oslovoval
Quiete, on ho na oplátku oslovoval ‚otče‘, občas i v soukromí.
„Abych si na to zvykl,“ vysvětlil překvapenému Severusovi.
Tuto ‚hru‘ si naplno užívali.
„Už ses naučil ten lektvar, Quiete?“ zeptala se Anne. „Strýc Severus řekl, že s ním nemůžeš
jít, dokud nedokončíš úkoly, víš…“
A byli tu i strýcové. Pro Anne jimi byli Severus a Sirius. Vždy je oslovovala formálně.
Nebyla moc šťastná z toho, že měla bydlet se dvěma starými a zatrpklými muži. Chtěla zpět
Lupina, ale než se ten uzdraví, řekla si, že bude mít ráda Harryho.
„Úkoly…“ zamumlal si Harry. „Jsou letní prázdniny, Anne. Ale i tak jsem je dokončil už
dávno. Jen jsem tě tu nechtěl nechat samotnou.“
Její tvář se rozzářila.
„Díky,“ řekla a natáhla se pro jablko na stole. „Nenávidím samotu.“
Harry přikývl. Anne se se smrtí svých rodičů vyrovnala podivuhodně dobře, ale často ji vídal
se slzami tekoucími po tvářích a s červenýma očima. Tehdy ji objal a snažil se ji utěšit.
Netrvalo dlouho a otevřela se mu a vyprávěla Harrymu o svém životě a událostech posledního
léta.
A tak se Harry dozvěděl, že je Anne mudla, tak jako celá její rodina, že neměla žádné
sourozence, otcovi rodiče zemřeli před jejím narozením a matčini sice žili, ale byli nemocní a
většinu času trávili v nemocnici. Před tou tragickou událostí žili na předměstí velkoměsta ve
velkém domě a měli psa, který v TU noc také zahynul. Anne Harrymu řekla, že měla spoustu
přátel ve škole, do níž chodila, a její život byl zkrátka… nádherný. Pak se to zvrtlo. A teď
bylo po všem. Jednou v noci skupina maskovaných mužů – teď, když už věděla, že to byli
Smrtijedi, tak je tak nazývala – vtrhla do jejich domu a unesla je na to panství, kde ji o dva
dny později našel a zachránil Lupin.
Jen dva dny… zpočátku se to Harrymu zdálo krátké. Dva dny… oni na podobném místě, ale v
mnohem horších podmínkách, strávili patnáct dní. Ale on neztratil Severuse. Anne, na druhé
straně, zůstala sama.
Sama… toto slovo v Harrym evokovalo celou řadu nových myšlenek. Nedokázal se
rozhodnout, zda byl s nynější situací spokojený nebo ne. Stále mu chyběli jeho přátelé a
nejvíce asi Ronova společnost. Mohl by se s ním podělit o smutné i šťastné chvíle, které zažil
– ale to bylo prostě nemožné. I kdyby se znovu spřátelili, o čemž Harry vážně pochyboval, i
tak by jim nemohl nic říct, protože by musel stále předstírat, že je Quietus a ne Harry…
„Jestli jsi dokončil své úkoly, tak pojďme do zahrady!“ přerušila Anne Harryho temné
myšlenky. Povzdechl si a zvedl knihu z klína. Nastala další fáze běžné každodenní rutiny s
6
Anne: odpolední spánek s Harrym, pak nějaké hry v zahradě až do večeře. Nebyly s ní žádné
problémy, ráda si hrála i sama. Jediný důvod, proč chtěla, aby s ní šel i Harry, byl její strach
ze samoty. Nejprve její rodiče, pak Lupin… bála se, že ji opustí i Harry. Ten si nyní vzal svou
knihu Famfrpál v průběhu věků a následoval poskakující holčičku do zahrady.
Usadil se na lavičce umístěné pod největším dubem v zahradě (nacházel se téměř uprostřed),
otevřel knihu a začal přemýšlet o změnách ve svém životě: o Severusovi, o jejich vztahu, o
dvou týdnech v Nightmare Manor. Měl pocit, že bude potřebovat mnohem více času, aby se
přes to přenesl, než původně v první den své svobody předpokládal. Dopředu věděl, že noci
budou těžké a hned ta první potvrdila ty nejhorší obavy. Doufal však, že alespoň dny projdou
v relativním klidu. Mýlil se. Nevěděl však proč. Bylo to tím, že Sirius truchlil od první chvíle,
co ho po příchodu na Snape Manor potkal? Nebo tím, že byl Snape milý a přátelský a on
musel žít v úplně odlišném prostředí? Ne, nebylo špatné, že byl Snape přátelský, spíše
naopak, bylo to velmi dobré a přirozené, ale i tento fakt Harrymu připomínal dny společně
strávené ve Voldemortově pekle. Nemluvě o jizvách, stopách po Averyho břitvě, které
pokrývaly celé jeho tělo, jeho nesmírně vyhublé a kostnaté tělo… stále nedokázal normálně
jíst, vždy jen něco ohlodával, jak to nazval Severus, a čas od času ho přepadly silné křeče v
břiše… Skoro všechno mu ty dny připomínalo. A budoucnost nevypadala o nic světlejší.
Snažil se nemyslet na minulost ani na budoucnost, ale přítomnost byla příliš jednotvárná. Učil
se, hrál si s Anne, připravoval lektvary se Severusem, v tichosti seděl se Siriusem, snažil se
normálně jíst a toužil po nocích bez nočních můr… dost nudné na prázdninový program. A
neustále se mu vracely vzpomínky.
Kdyby nebylo Snapea, Harry by se určitě zbláznil. Ale Snape stál vždy při něm. Vždy, když
ho Harry potřeboval, byl tam, jakoby uměl číst myšlenky jiných lidí – nebo alespoň Harryho
myšlenky. A možná uměl. Kdoví.
Harry se natáhl. Teplý vzduch a světlo kolem mu připomínaly domov, navozovalo v něm
pocit bezpečí…
Z myšlenek ho vytrhly tiché kroky. Sirius. S povzdechem se posadil na trávu. Harry se na něj
slabě usmál.
„Ahoj, Siriusi.“
„Ahoj, Quietusi,“ odvětil Black tentokrát s trochou života, místo jeho obvyklého nic
neříkajícího tónu.
Ticho. Harry zavřel knihu a intenzivně se na Siriuse zahleděl. Zoufale se snažil najít téma k
hovoru, nebo alespoň trochu víc poznat svého vlastního kmotra.
„Jak je na tom Lupin?“ zeptal se nakonec.
„Ne moc dobře, jak určitě víš. Snape… ehm… tedy tvůj otec se snaží vyvinout lektvar, který
by ho vyléčil, ale obávám se, že se mu to nepovede.“
Harry vstal z lavičky a usadil se proti svému kmotrovi. Položil mu ruku na rameno.
7
„Jsem si jistý tím, že něco vymyslí. Tvrdě na tom pracuje, a pokud vím, je ve svém oboru
jeden z nejzkušenějších expertů,“ řekl konejšivě. „Musíš se na to dívat s trochu větším
optimismem.“
Black pokrčil rameny.
„Optimismus jsem ztratil před desíti dny…“
Zatracená situace! Harry si povzdechl.
„Ale… ale stále jsou věci, pro které se vyplatí žít,“ řekl slabým hlasem. Snažil se zadržet své
slzy. „Máš Lupina, svého přítele, a taky Anne… A jsi příliš mladý na to, abys to vzdal.“
„Nejsem mladý. Možná je mi jen 37 let, ale na to, abych se cítil mladým, jsem strávil příliš
mnoho času v Azkabanu. Nemám nic. Ztratil jsem svou rodinu, pak kmotřence a nyní umírá i
můj přítel…“
„On NEumírá, Siriusi. Je vážně nemocný, ale nezemře. A ty nejsi sám. Jsme tady, abychom ti
pomohli. Anne, já a, navzdory vaší vzájemné neoblíbenosti, i můj otec. A máš i Lupina, který
potřebuje tvou podporu a sílu více, než kdykoliv předtím…“
„Ale já nemám sílu na to, abych mu pomohl!“ zařval hořce Black. „Nemám sílu žít,“ dodal
tlumeněji.
„Siriusi, dostal jsi šanci začít svůj život znovu. Jsi teď volný, nemusíš se skrývat a máš
příležitost najít si své místo a začít žít. Musíš se vzchopit. Musíš například trávit více času s
Anne.“
„Proč?“ zeptal se sarkasticky Snape. „Zatěžuje tě, že se o ni musíš starat?“
Harry se cítil trapně a začervenal se. A navíc ho ztrapnilo i to, že přesně věděl, jak v té chvíli
vypadal: viděl Snapea, když se červenal. Bylo to ošklivé zrudnutí, které připomínalo spíše
barvu cihly… zatřásl se a naštvaně si překřížil ruce.
„Ne, samozřejmě, že ne. Snažím se jen upoutat tvou pozornost na fakt, že právě ztratila své
rodiče. Své dospělé rodiče. A to já nedokážu nahradit. Mohu pro ni být bratrem, pokud si to
přeje, ale potřebuje někoho, na koho se může spolehnout. Ne mě, chlapce, ale dospělého
člověka. Předtím to byl Lupin, ale jak jsi mi právě řekl, ten je nemocný a nemůže se o ni
starat. Severus se musí soustředit na svou práci a výzkum a musí si připravit i hodiny. A za
týden půjdeme do Bradavic. Ty jsi jediný, kdo o ni může pečovat.“
„Hej, teď jsi zněl jako jistý moudrý, dlouhovousý stařec,“ ušklíbl se Sirius. „Víš o tom, že
zníš jako Snapeův… tedy, myslím, otcův bratr? A… proč mu říkáš Severusi? To je trochu
neobvyklé.“
Harry si povzdechl a přikývl.
„Abych zodpověděl tvou první otázku: ano, Severus, můj otec, většinou říká, že se jeho
bratrovi podobám, proto mě po něm pojmenoval,“ zde se Harry odmlčel. Nyní přišly na řadu
8
lži. A to on nenáviděl. Polkl a pokračoval. „A druhá odpověď: říkám mu Severus, protože
jsem si ještě nezvykl na to, že s ním mám žít. Doposud jsem žil s mými prarodiči a téměř jsem
ho neviděl. Vždy odmítal, abych mu říkal ‚otče‘. Abychom se vyhnuli pozornosti, jak
říkával.“
„To znamená, že ses předtím nejmenoval Quietus?“ zeptal se zvědavě Black a Harry
znervózněl. Musí opět lhát.
„Ano, moje předešlé jméno nepoužívám. Nechtěl zanechat nějaké stopy, které by mohly vést
k mým prarodičům,“ povzdechl a rozhodl se do svého příběhu dodat něco pravdivého. „Víš,
když jsem se rozhodl začít žít s ním, musel jsem se vzdát celého předešlého života: svého
jména, svých přátel, svých opatrovníků a začít znovu. Je to fakt těžké…“ zamumlal poslední
větu.
Sirius si ho přeměřil.
„Ano, tomu věřím,“ přikývl. „Ale ty jsi věděl, jaké to bude, či ne?“
„Ano, věděl.“
„Tak proč ses tak rozhodl?“
V té chvíli byl Harry opravdu rád, že Sirius nepoznal jejich tajemství, protože takto mohl na
jeho otázku odpovědět maximálně upřímně.
„Protože ho miluji,“ řekl.
Toto bylo poprvé, co tu větu řekl nahlas, a opět se zamyslel nad neočekávanými změnami ve
svém životě. Před měsícem sebou se Snapem vzájemně opovrhovali, jeho profesor byl
zatrpklý samotář a Harry neměl kromě kmotra na útěku, jehož vlastně neznal, žádnou rodinu.
A teď se Snapem hráli své role otce a syna, ale svou péči o druhého nepředstírali a Harry měl
příležitost lépe poznat Siriuse. I když okolnosti těchto událostí se nedaly označit za běžné či
normální.
Ale když tu větu Harry vyslovil, ucítil náhle bolest viny za své každodenní temné myšlenky.
Nyní měl důvod být šťastným. Rozhodnutí, které učinil, nebylo snadné, ale nebylo ani špatné.
Sirius se opět ušklíbl.
„Nikdy bych si nebyl myslel, že tuto větu uslyším v souvislosti s ním,“ řekl sarkasticky, ale
okamžitě svého tónu litoval. „Promiň. To jsem neměl říkat.“
Harry jen mávl rukou.
„Nemáš se za co omlouvat,“ řekl s úsměvem. „Je skutečně těžké ho milovat. Ale jsem jeho
syn. A,“ na chvíli se odmlčel a zvažoval, co říct, „toto léto se změnil.“
Sirius se tvářil překvapeně.
„Co… máš na mysli…?“ koktal.
9
Harry se usmíval od ucha k uchu.
„Možná jsem jeho syn, ale nejsem slepý, Siriusi. Dříve byl chladnější, tvrdší, víc zkostnatělý.
Nyní jaksi změkl…“
Sirius zavřel oči.
„Harry.“
Harryho zorničky se ve strachu rozšířily, ale Sirius pokračoval.
„To musel být vliv, který na něj měl Harry…“
Harry se začervenal a byl VÁŽNĚ rád, že měl Sirius zavřené oči. Odkašlal si.
„To je dost zjevné,“ souhlasil v rozpacích. Bylo by příliš podezřelé, kdyby proti tomu
protestoval. Jen doufal, že Sirius brzy změní téma: nechtěl se uctívat, ale jinak by ranil
Siriuse. V duchu se proklel: byla jeho chyba, že jejich rozhovor nabral tento směr.
„Harry byl neuvěřitelně dobrý kluk,“ Sirius otevřel oči a vstal. „Tak tedy, myslím, že dnes
odpoledne máme ještě co dělat. Ty půjdeš se Sn … s tvým otcem do Příčné ulice a já
dohlédnu na Anne,“ podal Harrymu ruku a pomohl mu vstát. Ale před tím, než mu ruku
pustil, se na něj usmál. „Víš, jsi stejně dobrý, jako byl Harry. Tvůj otec na tebe může být
hrdý,“ řekl a nechal otřeseného chlapce samotného.
Harry za ním ještě několik minut ztuhle hleděl.
„Ublížil ti?“ ozval se zpoza něj starostlivý Snapeův hlas. Překvapeně nadskočil.
„Ne, vůbec ne!“ otočil se s úsměvem. „Právě naopak, řekl, že jsem právě tak dobrý jako já,
tedy Harry,“ ušklíbl se. „A pak dodal, že na mě můžeš být hrdý.“
„No, to jsem,“ ušklíbl se Snape na oplátku a překřížil si ruce na prsou tak, jak měl ve zvyku.
„I když na to nemám žádné právo…“
„Přestaň, Severusi!“ přerušil ho Harry. „Nechci celé odpoledne strávit posloucháním výčtu
tvých provinění a úvah na téma zasloužené znechucení ze sebe sama…“
„Drzé děcko…“
„Jen upřímné…“
Oba se rozesmáli a Snape Harrymu hravě rozcuchal vlasy.
„Pojďme,“ řekl Severus a ukázal k otevřeným dveřím do obýváku směrem ke krbu. „Jak jsi
řekl, nechceš zde trávit celé odpoledne…“
Ale oba před krbem nervózně zastavili. Tento výlet měl být první příležitostí, kdy se
kouzelnickému světu představí jako otec a syn. A Snape si byl naprosto jistý, že budou zítra
vystavení na první straně všech novin. Byl až příliš nechvalně známý, aby si ho nevšímali,
10
nemluvě o tom, že se objeví se synem… Harry si nervózně prohrábl rukou vlasy a připlácnul
si ofinu na čelo, na kterém se pod ředitelovým krycím kouzlem skrývala jeho jizva. Harry si
ale nedokázal pomoci a neustále si ji zakrýval vlasy, jakoby na ni měl první kolemjdoucí
vrhnout zaklínadlo ‚Revelo‘ a odhalit jeho identitu…
Jeden na druhého nervózně zírali.
„Tak?“ přerušil ticho Snape. „Můžeme jít?“
„Nejsem jediný, kdo je nervózní, otče,“ ušklíbl se Harry. „Ale samozřejmě, můžeme jít.“
V Děravém kotli bylo plno. To bylo to první, čeho si po příchodu (v Harryho případě spíše
přistání) všimli. Snape ho popadl za rameno, čímž ho zachránil od pádu na pusu. Než znovu
získal rovnováhu, všichni v baru se na ně se zájmem dívali. Ani Snapeův obvyklý pohled je
od toho neodradil. Tak pevně stiskl rameno ztuhlého Harryho a odvlekl ho ke vchodu do
Příčné ulice. Když nakonec vstoupili do ulice, otočil se Harry ke Snapeovi.
„To bylo co?“
„Můj fanklub,“ zavrčel Snape.
„Zdá se, že není o nic horší, než ten můj,“ ušklíbl se Harry a dodal. „A to jsem si myslel, že
jako tvůj syn nebudu pokaždé středem pozornosti…“
„Očividně je to tvůj osud…“
„Aha…“ zamračil se. „Pak se tedy do Bradavic moc netěším.“
„Ani já.“
Harry se znovu ušklíbl.
„Umím si představit výrazy ostatních profesorů, když zjistí, že máš syna…“
„To jo,“ usmál se Severus. „Čeká nás několik perných týdnů.“
Harry se zachvěl.
„Tobě stačí, když budeš sám sebou. Ale já…“
„Ty musíš také být sám sebou…“
„Ano, ale všichni mě budou nenávidět, protože nenávidí…“ najednou se odmlčel a nedokázal
se podívat Severusovi do tváře.
„Můžeš tu větu klidně dokončit. Jsem si své reputace dobře vědom…“
„Ne. Nedokončím ji. Nechci tě ranit.“
„Nezraňuješ mě tím.“
„Určitě?“
11
„Ehm… zmrzlinu?“ otočil list Snape.
„Ne, díky. A promiň. Neměl jsem nic říkat,“ zastavil se Harry a pohlédl zpříma na Snapea.
Profesor se k němu otočil a podíval se mu do očí.
„To je v pořádku,“ povzdechl si. „Ale už o tom nemluvme. Nemá to smysl…“
„Dobře. Jdeme do knihkupectví?“
„Skvělý nápad.“
Když procházeli kolem obchodu s famfrpálovými pomůckami, Harry se smutně podíval na
košťata a jiné vybavení ve výkladu. Snape zastavil.
„Můžeme jít dovnitř,“ nabídl.
„Ne. Víš, že nesmím hrát.“
„Jo,“ přikývl. „Přitáhlo by to příliš mnoho pozornosti.“
Harry nezareagoval a zamířil ke knihkupectví.
„Musím v sobě objevit ty zděděné havraspárské geny,“ zamumlal si zatrpkle.
„Možná je nikdy nenajdeš,“ mrkl na něj Snape.
„Díky,“ zavrčel Harry. „No, abych pravdu řekl, souhlasím s tebou. Myslím, že bych
vyhovoval každé koleji kromě Havraspáru. Tedy pokud by mezi sebou nechtěli špatný
příklad.“
„Nejsi až tak špatný student, Quiete.“
„Aha, jasné. Jsem génius. Hlavně v lektvarech,“ zašklebil se zase Harry.
„S trochou pomoci a…“
„Och, jen to ne,“ hlasitě zasténal.
„Jako syn Mistra lektvarů v nich nemůžeš být úplný břídil!“
„Uklidni se, BUDU. A předem tě varuji: pokud chceš přežít naše budoucí hodiny lektvarů,
NIKDY mě nespáruj s Nevillem.“
Téměř opuštěnou ulicí se rozezněl jejich smích. Snape objal Harryho okolo ramen. Stále se
usmívali, když vstupovali do obchodu, ale Harrymu smích náhle zmrzl na rtech.
Snape se na něj tázavě podíval a viděl, jak se v Harryho tváři objevil bolestný pohled. Očima
následoval směr jeho zraku.
Weasleyovi.
12
Snape věděl, že Harry nebyl připravený na setkání se svým přítelem – nebo spíše ex-přítelem
– a právě proto si ve snaze vyhnout se podobným setkáním vybrali na nákupy tuto část dne.
Ronovo překvapení z jejich příchodu bylo očividné: nenáviděný Mistr lektvarů se smíchem
(jen deset dnů po Harryho pohřbu) vstoupil do knihkupectví s někým, kdo vypadal jako jeho
příbuzný. Byl to šok. Harry to viděl v jeho očích… Ale v těch očích bylo ještě něco jiného.
Bylo to v očích všech Weasleyových. Něco podobného ryzí nenávisti.
Ne. Nechovali se tak všichni: rodiče se chovali normálně, ale dvojčata, Ron a Ginny byli
zcela neochotní pozdravit svého učitele lektvarů.
„Dobrý večer, profesore,“ ozvala se nakonec Ginny a trojice chlapců si cosi zamumlala.
„Dobrý večer,“ Snapeova odpověď byla podobně chladná a zdráhavá jako ta jejich. Severus
pak pohlédl na Harryho, který rodinu zdvořile pozdravil.
„Váš syn, pane Snape?“ zeptal se s úsměvem pan Weasley. „Už jsem o něm slyšel…“
Samozřejmě. Na ministerstvu měli zprávu o Quietusi Snapeovi. Nebylo překvapivé, že se o ní
doslechl i pan Weasley, jelikož pracoval na ministerstvu.
„Ano,“ odvětil Snape s běžným kamenným výrazem v obličeji, i když by se byl nejraději
ušklíbl. Ale nechtěl Harrymu přitížit: situace byla i bez toho složitá. „Quietusi, toto je pan
Weasley.“
„Těší mě, že vás poznávám,“ řekl Harry zdvořile a potřásl nabídnutou rukou.
Pan Weasley kývl ke svým synům.
„Kluci, Quietus bude letos vaším spolužákem,“ oznámil s úsměvem.
Nezdálo se, že by je ten fakt moc potěšil. Samozřejmě. Dvojčata se ušklíbla, ‚nejnovější
Zmijozel,‘ zamumlal Fred Georgeovi, který přikývl. Ron se také zamračil a Ginny na něj
úkosem hleděla.
Harry se pokusil usmát, ale byl tak nervózní, že nemohl pohnout ústy. Frustrovaně se zachvěl.
Obavy byly oprávněné. Jeho očekávání se vyplnilo. S Ronem se mu nikdy nepodaří spřátelit.
Nejraději by se v té chvíli otočil, odešel a vydal se za Brumbálem. Nejraději by byl zase svým
starým já.
Ale ministerské kobky byly dostatečně vážnou výstrahou.
Poté cítil, jak mu kdosi stiskl rameno a uvědomil si, že tam leží Snapeova paže. Podíval se mu
do očí. Neřekl ani slovo, ale Harry cítil jeho starost a povzbuzení a trochu se uvolnil. Otočil se
k chlapcům a přistoupil k nim.
„Ahoj, jsem Quietus Snape,“ řekl a cítil, jak se mu stáhlo hrdlo. Ani nemohl mluvit. Nabídl
ruku Fredovi. Fred s Georgem si s ním neochotně potřásli rukou. Ron si překřížil ruce na
prsou a Harryho zcela ignoroval.
13
„Rone!“ okřikla ho netrpělivě paní Weasleyová.
Nyní, když stál tváří v tvář svému příteli, viděl v jeho výrazu stejné pohrdání a nenávist, jaké
si vždy šetřil pro Malfoye. Harry nechal svou nataženou ruku klesnout.
„Slyšel jsem, že byl Harry Potter tvůj přítel. Prosím, přijmi mou upřímnou soustrast,“ ozval se
klidně.
Na chvíli zavládlo ticho. Pak Ron vybuchl.
„Nepotřebuji tvůj soucit, Snape!“ zařval a vyběhl z obchodu.
Snape chtěl něco říct, ale ucítil Harryho pohled.
„Prosím, ne,“ řekl Harry tak, aby to slyšel jen on, a Snape chápavě přikývl. Harry se tohoto
přátelství nechtěl vzdát a nechtěl, aby nynější situaci ještě zhoršil.
Když se Harry otočil zpět k Weasleyovým, viděl, jak na něj a na Snapea všichni tázavě civí.
„Je mi to líto, drahoušku,“ řekla paní Weasleyová. „Víš, co Harry…“
„To je v pořádku, madam,“ odvětil zdvořile a sklopil pohled k zemi. „Byla to moje chyba.
Prosím, řekněte mu, že je mi to líto. Neměl jsem zmiňovat jeho přítele. Musí to pro něj být
ještě citlivé téma.“
„Ano, to je,“ řekl pan Weasley. „Ale není to tvoje chyba. Nemá důvod takto se k tobě
chovat.“
„Jo,“ zašeptal Harry. „Ale na tom nezáleží, skutečně…“
„Quiete, půjdeme?“ zeptal se Snape po chvíli ticha. Podíval se na Weasleyovy a dodal:
„Myslím, že všichni musíme ještě cosi vyřídit.“
Přikývli.
„Na shledanou.“
„Měj se, kámo,“ přistoupil k němu Fred. „A neber si to tak. Ron se občas chová jako úplný
debil.“
Harry k němu zvedl pohled. Viděl ve Fredově tváři sympatie? Ano, to bylo ono: nyní se na
něj povzbudivě usmíval. George také a i Ginnyin výraz byl o něco jemnější.
Když rodina opustila obchod, Snape se k němu sklonil.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se s obavami.
Harry nedokázal odpovědět. Stále se chvěl a cítil se otupěle. Zavrtěl hlavou a vynaložil velké
úsilí ve snaze vzchopit se.
Snape se ohlédl kolem a znovu se sklonil ke chlapci.
14
„Harry, podívej se na mě,“ zašeptal.
Když Harry slyšel své jméno, trhl sebou a tázavě se podíval na Snapea.
„Vím, že je to pro tebe velmi těžké. Ale jsem přesvědčený o tom, že se ti podaří znovu se s
panem Weasleym spřátelit. Nebude to snadné, ale tobě se to podaří. Nebude to ani rychlé, ale
máš dost času. Víš, teď ses zachoval skvěle a já jsem si jistý, že i když mě nenávidí, ty sis
získal jejich sympatie.“
Harry zavrtěl hlavou, aby se zklidnil.
„Vážně si to myslíš?“ zeptal se tenkým slabým hlasem.
„Jsem si tím jistý. A… nechceš novou knihu o pokročilých lektvarech?“ změnil z ničeho nic
téma.
Harry se slabě usmál.
„Pokud ji chceš ty, klidně si ji kup. Já si vystačím i s tou o normálních lektvarech.“
„A co s těmi havraspárskými geny?“
„Právě se ukrývají,“ usmál se zeširoka Harry. „Raději bych si koupil nějaké dobré knihy o
famfrpálu.“
„Tak to tedy ne.“
„Severusi…“
„Můžeme uzavřít dohodu.“
„Jakou dohodu?“
„Koupím ti knihy o famfrpálu, ale koupím ti stejný počet jiných naučných knih a ty je musíš
všechny přečíst.“
„Chováš se jako rodič.“
„Vždyť jím mám přece být. A ne jen tak ledajaký rodič, ale TVŮJ rodič.“
„Och, jaká to radost.“
„Takže?“
„Tak tedy dobře.“
Po půl hodině z obchodu odešli s tucty knih. Harry stále nedostal svůj dopis z Bradavic, ale
Snape jako učitel přesně věděl, jaké knihy bude Harry potřebovat, a tak koupili i ty. Zbytek
jejich nakupování byl klidný. Předtím, než zamířili domů, si ještě dali zmrzlinu u Floreana
Fortescuea. To už se setmělo a na obloze se objevily hvězdy. Prosvětlená ulice vypadala
báječně a Harry jen zíral na pochodně s doširoka otevřenýma očima jako malé dítě.
15
„Toto je od TEHDY první překrásná noc,“ zašeptal.
Mistr lektvarů se zachvěl. Noc byla pro oba nejhorší částí dne. Ze strachu, že by u Harryho
vyvinul závislost na lektvaru bezesného spánku, se neodvážil dát mu ho každou noc, takže
noci byly většinou vyplněny nočními můrami. Mnohokrát ho probudil Harryho tichý pláč,
nebo jeho třes, když se mu zdálo o jejich mučení. Spávali v tomtéž pokoji se zapálenými
pochodněmi, s postelemi blízko u sebe, ale Snape mnohdy pocítil potřebu lehnout si vedle
Harryho a tišit ho, dokud se neupokojil a opět neusnul.
Častokrát nedokázali usnout. Tehdy leželi na posteli a mluvili o všem možném. Vyhýbali se
jen ‚letnímu tématu‘. Vzpomněl si, jak si přísahal, že Harrymu pomůže překonat trauma z
jejich společného věznění, ale občas se zdálo, že je to nemožné. Harryho stav se vůbec
nezlepšoval, i když se jejich vztah významně prohloubil. Z toho měl radost, ale stále se o
chlapce bál. Než začne škola, budou tento problém muset vyřešit. Pokud se Harrymu nepodaří
v noci se dobře vyspat, budou tím trpět jeho studijní výsledky.
Nemluvě o tom, že až ho zařadí do některé z kolejí, nebude mu mít kdo pomoci s nočními
můrami.
Severus se obával budoucnosti. Nechtěl, aby začal školní rok.
Harry v té chvíli myslel na totéž.
Děsil se pomyšlení na temnou společnou ložnici s chrápajícími spolužáky. Nezáleželo na tom,
do které koleje ho zařadí, v noci bude vždy sám. Sám se svými nočními můrami.
A co dny? Noví spolužáci, společná nenávist, možná kromě zmijozelských, jeho bývalí
přátelé… a večery ve společné koupelně. Všichni uvidí jeho pořezané tělo, všechny jeho
jizvy… Při tom pomyšlení se zachvěl.
Nechtěl, aby začal školní rok.
A do začátku zbývalo jen několik dní.
Kapitola druhá: Předsudky a očekávání
Výlet k moři byl úžasný. Šlo jich šest: Harry, Anne, Sirius, Severus, Fletcher a – překvapivě –
McGonagallová, která jim přinesla zprávy o Lupinovi a přišla Snapeovi říct o nadcházející
schůzi učitelů. Fletcher se stal samozřejmým společníkem: část panství nyní využívali lidé,
kteří patřili do jistého ‚řádu‘ a Fletcher byl jedním z nich. Byl i jakýmsi ‚ochráncem‘:
vykouzlil obrany kolem domu a nastražil i další jiné ochranné systémy, o kterých nikomu
nikdy neřekl. Harry se ho na ně mnohokrát vyptával, ale Fletcher mu vždy jen s úsměvem
odpověděl: to je tajemství. Jakoby mluvil s malým dítětem, pomyslel si Harry a cítil se trapně.
Zpočátku se Fletcher snažil držet se z dohledu, aby nenarušil život na panství, ale Harry se u
něj mnohokrát zastavil s otázkami, na které Fletcher s radostí odpovídal. Byl skvělým
učitelem, jeho vysvětlení byla srozumitelná a snadno pochopitelná. Nejprve měl vůči
16
Harrymu jisté předsudky – byl pro něho Snapeovým synem! – ale chlapcovo milé
vystupování a zvědavost zmenšily jeho zábrany a asi po týdnu se s ním nakonec pustil do řeči.
Předsudky… po prvních pár dnech si Harry uvědomil, že největší boj, který bude muset svést,
bude právě proti zmíněným předsudkům. Všichni k němu byli zpočátku zdrženliví, po jisté
době je zarazilo Harryho chování, ale pak ho začali podezřívat… pořadí bylo vždy stejné…
„Nejsem můj otec, sakra!“ řekl Fletcherovi při jejich druhém společném rozhovoru. „A i on se
změnil, copak to nevidíte?“
A šlo také o Weasleyovy a Siriuse… Nakonec se mu sice podařilo vyvrátit některé z jejich
starých dobrých předsudků, ale nebylo to lehké a občas měl pocit, že je to příliš vyčerpávající
a bezvýznamné. Měl i jiné starosti, své vlastní démony, noční můry, vzpomínky a nenáviděl
fakt, že si opět musel získávat jejich důvěru.
Ale po dvou týdnech strávených na panství napětí ve vzduchu trochu polevilo. Fletcher s nimi
začal jíst a rozpoutalo se mezi nimi i více debat, a to nejen mezi Harrym a Blackem či
Fletcherem, ale zapojoval se do nich i Snape. Panstvím se neslo i více smíchu a Anne přijala i
další dospělé, zejména Blacka.
A teď šli na společný výlet. Kráčeli a povídali se ve dvojicích. Black se proměnil do své
obvyklé zvířecí podoby a hrál si a honil s Anne u moře. Snape a Fletcher byly pohrouženi v
zanícené debatě o obranném systému panství, který budou muset posílit během školního roku,
a McGonagallová se přidala k nervóznímu Harrymu a začala se ho ptát na jeho předešlé
vzdělání.
Takže opět přišly na řadu lži.
„Chodil jsem na mudlovskou školu, madam,“ odvětil na první otázku zdvořile.
„Znamená to, že jste se nenaučil nic o kouzelnické společnosti?“ zeptala se překvapeně.
„Ne, samozřejmě, že ne. Můj otec vždy doufal, že mě svěří do jeho péče, takže mě učil, a celé
roky mi nosil čarodějnické učebnice. Zdá se však, že nebudu moci nastoupit do šestého
ročníku, protože jsem nedělal zkoušky NKÚ.“
„Och, až teď jsem si to uvědomila! Je vám šestnáct let, že?“
„Ano.“
O věku musel také lhát. Nelíbilo se mu to. Ale aspoň na těch šestnáct skutečně vypadal. Bylo
to příjemné pomyšlení: nebyl žádný krasavec, ale alespoň už nevypadal jako dítě.
„Asi vás zařadíme do pátého ročníku, a pokud budete potřebovat doučování, to se dá také
zařídit…“
„Ne, díky,“ usmál se Harry. „Nemyslím, že doučování bude nutné…“
17
„Váš otec dělá vše pro to, aby vás doučil, že?“ v jejích očích se pobaveně zablesklo. „Kdysi
byl jedním z nejlepších studentů…“
„Vím,“ zamumlal Harry podrážděně a doufal, že se jejich rozhovor nestočí ke Quietusovi a k
tomu, jak byl nejlepším studentem.
Doufal však marně.
„A musím říct, že jeho bratr byl nejlepším studentem za posledních sto let,“ usmála se
McGonagallová na naštvaného Harryho. „Takže nemyslím, že byste měl mít se studiem
problémy. Snapeové byli vždy jedni z nejlepších, jak již jistě víte, a mnoho z nich chodilo do
Havraspáru. Mohl tam být i váš otec. Doufám, že vás klobouk zařadí právě tam.“
Harry si frustrovaně odfrkl. On – a v Havraspáru!
McGonagallová k jeho naprostému úžasu vůči němu či jeho otci nechovala žádné předsudky.
Teď už věděl, že i přísná profesorka měla svá očekávání. Sice to nebyly předsudky, ale
očekávání nebyla o nic lepší. Harry byl VELMI rád, že McGonagallová ani netušila, kdo byli
jeho skuteční rodiče: dva havraspárští, jeden z nich dříve zmíněnou hvězdou století… až ho
otřáslo. Jeho známky nebyly až tak hrozné, ale nebyl žádný génius. Vůbec ne. V jeho případě
pořekadlo ‚jaký otec, takový syn‘ jaksi nefungovalo. Nebyl nadprůměrně inteligentní – i když
tomu většina kouzelnického světa určitě neuvěří – a ani mocný. V tomto se svému otci vůbec
nepodobal.
První střet s Voldemortem přežil jen díky oběti jeho matky, stejně jako Quirrellův útok, Toma
Raddlea přemohl jen s Fawkesovou pomocí, Voldemortovo znovuzrození díky jádru své
hůlky a věznění díky Severusově pomoci a životnímu dluhu Červíčka. Vždy ho někdo
ochránil, nebo měl prostě štěstí. Pokud by byl chytřejší, či dokonce mocnější, mohlo být
všechno jinak…
„Nemyslím, že se ve studiích vyrovnám svému otci, či jeho bratrovi,“ shrnul své myšlenky.
„Za svůj život jsem nikdy v ničem nevynikal. Obávám se, že vaše očekávání nenaplním.“
McGonagallová se k němu otočila a Harryho zaskočil smutek, který vyzařoval z jejího
pohledu.
„Omlouvám se, pane Snape,“ povzdechla si. „Ocitl jste se v dost těžké situaci i bez mého
očekávání. Ale víte, pro učitele bude těžké oprostit se od toho. Svému strýci jste velmi
podobný a máte i stejné jméno…“
Harry přikývl.
„Občas si přeji, abych se byl rozhodl úplně jinak,“ přiznal chraplavým hlasem. Věděl, že
Brumbál McGonagallové řekl o ‚jeho životě‘ a přestože momentálně mluvil o smyšlené
minulosti, jeho poznámka perfektně seděla i na jeho skutečnou situaci. I když při rozhodování
neměl jinou možnost, tak toho občas litoval. Tak například právě teď.
18
McGonagallová položila ruku Harrymu na rameno. Ten měl co dělat, aby sebou netrhl.
„Nebude to jednoduché, vím. Ale máte skvělého rádce, který vás podpoří a určitě vám s tím
pomůže.“
Harry byl překvapený. Pochválila právě McGonagallová Snapea?
„Mluvíte o Se… mém otci?“ zeptal se, a když přikývla, dodal, „jste první, kdo o něm smýšlí
tak vysoko…“
McGonagallová upřela oči na moře.
„Mnozí ho soudí podle jeho vzhledu a způsobů.“
‚Tak jako kdysi i já,‘ pomyslel si provinile Harry.
„Jiní ho odsuzují za jedno špatné rozhodnutí z mládí.“
‚Ministerstvo, bystrozorové… a on sám…‘ souhlasil s ní Harry v duchu.
„Víte, byly to těžké časy. Ve světě propukla válka a mnoho čarodějů Vy-víte-kdo oklamal.
Mnozí z nich byli mladí muži, většinou zmijozelští, kteří byli i tak vždy považováni za špatné
a temné čaroděje. Byli však jen příliš ambiciózní.“ McGonagallová zastavila, a když to samé
udělal i Harry, otočila se k němu a pohlédla na něj s vážným výrazem ve tváři. „Víte, jsem
velmi ráda, že je váš otec ředitelem zmijozelské koleje. Je to dobrý muž. Jednou se špatně
rozhodl. Svého činu litoval a ochotně přijal svůj trest. Nikdo ho k tomu nenutil. Rozhodl se
sám. A to je cosi, co mnozí lidé nedokáží: snášet následky svých činů. Jiní si ani chybu
nepřiznají zejména proto, aby se vyhnuli pocitu viny. Váš otec, naopak, byl připravený
přijmout patřičný trest a vinu v sobě nosil téměř dvacet let. Je to statečný a důvěryhodný muž,
ale právě pocit viny, který v sobě přechovával, ho změnil na zatrpklého a osamělého muže,“
její výraz ještě více zvážněl, „ale teď, když jeho úděl skončil a má vás, možná dostane šanci
na normální život, který si zaslouží.“
Harry se cítil ochromený a šokovaný. Nikdy se k němu takto… jako k dospělému… učitelé
nechovali. A nikdy neviděl tuto stránku přísné profesorky přeměňování. Nikdy by ho ani
nenapadlo, že bude mít ráda ředitele zmijozelské koleje.
„Když mi svůj příběh vyprávěl on sám, řekl jsem mu něco velmi podobného. Ale on se mnou
nesouhlasil. Mám pocit, že si nikdy neodpustí,“ řekl, když se trochu vzpamatoval. „Tvrdí, že
ho všichni nenávidí a že si to zaslouží. Pokouším se ho přesvědčit, že to není pravda, ale vždy
se tomu brání…“
Mluvil pravdu. Harry měl pocit, že Snapeovi nebyla jejich současná situace právě
nejpříjemnější. Dalo by se říci, že byl téměř šťastný a za své štěstí se cítil provinile.
‚Nezasloužím si být šťastný,‘ říkával Harrymu. ‚Jediné štěstí je, že se mě tak snadno
nezbavíš, a já už tě přiměji být šťastným,‘ zněla vždy Harryho odpověď.
McGonagallové se na rtech objevil smutný úsměv.
19
„Zdá se, že se přes to nepřenese. Nikdy.“
„Myslím, že svou práci považoval za jakýsi zasloužený trest…“
„Inu… je jedním z nejlepších mistrů lektvarů. Ale učí jen nerad – a popravdě řečeno, není
dobrý učitel. Nemá s dětmi dost trpělivosti a nerad se opakuje…“
„Proč tedy učí? Je to trest…?“
„Ne,“ usmála se chabě McGonagallová. „Učí, protože ho o to požádal ředitel, který ho
potřebuje jako ředitele Zmijozelu. Myslím však, že byla chyba poslat ho po letech učení opět
špehovat. Jeho pozice v Bradavicích ohrozila jeho místo mezi Smrtijedy. Myslím, že právě to
dopomohlo k jeho odhalení, za což jsem, jak jsem již zmínila, velmi vděčná, ale mohl skončit
tak, jako Harry…“
Harry nevěděl, co na to říct, a tak jen mlčky stál.
„Řekl vám o něm, nebo ne?“
Harry se ošil.
„No… v podstatě o něm odmítá cokoliv říct…“
Naneštěstí se zdálo, že McGonagallová o něm mluvit chtěla.
„Byl v mé koleji,“ usmála se, jak vzpomínala. Harry se začervenal a hleděl do země.
„Vzezřením se podobal svému otci, ale kromě toho se od něj velmi lišil. Byl mnohem
vážnější, citlivější, talentovanější. Jako jeho matka…“
„Talentovanější?“ zamrkal Harry nevěřícně.
„Ano,“ odpověděla McGonagallová a usmála se. „Mohl být jedním z nejlepších studentů, ale
vždy se zapletl do příliš mnoha věcí najednou…“
Harry se neodvážil zvednout pohled od země. Byl přesvědčen o tom, že dokonce i jeho uši
zčervenaly zahanbením.
„Ale nebyla to jeho chyba,“ pokračovala profesorka bez povšimnutí, „vybojoval první boj
přicházející války…“
„Minervo, Quiete?“ přišel za nimi Snape. Harry si úlevně vydechl. „Promiňte, že vás ruším,
ale je čas jít domů.“
„Samozřejmě, Severusi,“ usmála se na něj McGonagallová. „Stmívá se.“
„Quiete, Quiete, podívej, co jsem našla!“ přiběhla k nim nadšená Anne a natáhla k Harrymu
špinavé dlaně. V nich držela několik mořských mušlí. „Nejsou nádherné?“
„Jsou velmi pěkné,“ řekl Harry a začervenal se, když si všiml, že je oba dospělí s úsměvem
pozorují.
20
„Tuto dám tobě!“ holčička si neuvědomovala Harryho zahanbení a podala mu největší z
mušlí. „Líbí se ti?“
Harry jen něco zamumlal.
„Dobře,“ přikývla Anne, vložila mušle do svých kapes a popadla Harryho za ruku. „Strýc
Severus řekl, že už musíme jít domů.“
McGonagallová se zvědavě zahleděla na Snapea, který trochu zrudl a otočil se k odchodu.
Harry se ušklíbl zadostiučiněním. Jeho dobrá nálada však netrvala dlouho. Všichni čtyři
dospělí kráčeli vpředu a Harry s Anne zaostávali. Zpočátku si holčička cosi prozpěvovala, ale
po chvíli zpomalila a vzdálenost mezi nimi a dospělými se začala zvětšovat.
Harry cítil, jak se mu v hrudi šíří panika. Nesnášel být pozadu. Pokusil se zrychlit, ale Anne
byla příliš unavená na to, aby mu stačila.
„Vezmeš mě do náruče?“ zeptala se ho po chvíli, když úplně zastavila. „Jsem hrozně
unavená…“
Harry nevěděl, co dělat. Udělalo se mu špatně.
Nemělo to nic společného s holčičkou. Byl to jeho vlastní problém. V případě nutnosti se
Anne dotýkal, občas ji objal kolem ramen, ale vždy si dával pozor na to, aby se na něj
nezavěsila, nebo alespoň ne na příliš dlouho.
Nedokázal se vyrovnat s dotekem, natož s objetím jiných lidí, kromě Severuse. Ještě stále se
učil snášet jemné dotyky, neškubat sebou při nich, nebo nekřičet na protest.
Byla to jedna z dalších připomínek jejich letního pekla.
Uvědomil si to hned v první den, když ho Anne objala a on téměř odpadl. O několik dní
později ho Sirius zezadu poplácal po rameni a pozval ho na večeři, načež on vyskočil,
vystrašeně vykřikl a převrhl konferenční stolek. Sirius byl jeho vystoupením konsternovaný,
ale už se ho víc nedotkl. A později Fletcher…
Nyní se mu začala točit hlava a dělalo se mu špatně od žaludku.
„Nemůžu…“ zašeptal slabě.
„Prosím,“ žadonila Anne smutně. Harry byl nervózní. Nechtěl, aby se rozplakala. Předstíral,
že si její špatné nálady nevšiml a pohnul se vpřed, držíc ji za ruku. Anne nakonec neplakala,
ale po několika minutách se zdálo, že spí za chůze. Opět zastavili. Harry se zoufale podíval na
vzdalující se skupinku před nimi a věděl, že tento problém musí vyřešit sám. Bylo by zkrátka
příliš divné, kdyby na ně zavolal jen proto, že Anne nechtěl vzít do náruče…
Povzdechl si a nakonec ji zdvihl. Anne se usmála, chytila Harryho kolem krku svýma
špinavýma rukama a spokojeně přivřela víčka.
21
Harry tedy spokojený určitě nebyl. Snažil se nevšímat si rukou kolem jeho krku, těla, které se
tisklo na jeho jizvy i modřiny a celkové nevolnosti, kterou cítil při jejím dotyku. Vůbec se
necítil dobře. Nemluvě o tom, že po dlouhém věznění neměl dost síly na to, aby ji udržel dost
dlouho. Nicméně se o to pokusil.
Chtělo se mu brečet. Zvracet. Shodit holčičku na zem. Ale neudělal to. Potácel se, ale kráčel
dál.
Byl to Snape, kdo si všiml, že Harry s Anne zaostali. Když se podíval kolem a uviděl
Harryho, vyděsil se a cítil se hrozně provinile. Velmi dobře věděl o Harryho nové fobii z
dotyku i o jeho téměř neexistující kondici, nemluvě o vzpomínkách, jak byl ponechaný sám
vzadu… Beze slova se otočil na patě a utíkal ke kymácejícímu se chlapci. Ostatní z jejich
malé skupinky za ním tázavě hleděli.
Než k němu Snape doběhl a vzal si spící Anne, byl Harry na pokraji nervového zhroucení.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Snape s obavami.
Harry se zhluboka nadechl a hned se cítil lépe.
„Jo,“ odvětil. „Díky.“
„Byla to moje chyba,“ zavrtěl Snape hlavou.
Harry na to jen mávl rukou.
„Co se stalo?“ chtěl vědět Black, když dorazili k ostatním.
„Quiet si na jaře zlomil nohu. Nechci, aby ji příliš zatěžoval,“ odvětil Snape normálním
tónem.
Harry jen žasl nad tím, jak rychle si Snape dokázal vymyslet něco, co znělo tak přirozeně. No,
po letech špehování… A tak jen Blackovi přikývl pro potvrzení této skutečnosti a skupinka se
opět pohnula.
Harry si povzdechl. Na budoucnost nebyl vůbec připraven.
Totéž řekl v noci Snapeovi, když se probral z noční můry.
„Nechci jít zpět do školy. Nejsem připravený,“ polkl a šeptem dodal. „Nevím, jestli někdy
budu…“
„Budeš,“ odvětil Snape a přisedl si k němu na postel.
„Ale určitě ne už v září…“
Na to Severus neodpověděl. Myslel si totéž, ale nevěděl, zda by bylo moudré říct mu to.
Harry pokračoval v tématu.
„Myslím to vážně, Severusi. Tohle nezvládnu. Prosím, vymysli něco…“
22
„Ale… nevím, co by bylo moudré…“ zamumlal Snape váhavě.
„Chci zůstat s tebou,“ řekl Harry, ale vyhýbal se jeho pohledu.
„To je proti školním pravidlům. Musíš být zařazen do jedné z kolejí a bydlet tam.“
„To nedokážu Severusi, copak to nechápeš? Ani v Nebelvíru. Co řeknou, když uvidí moje
jizvy? Co řeknou, když si všimnou mých fobií? Co řeknou, když je každou noc probudím
nočními můrami? A co udělám já, když tam budu ve tmě? Budu panikou křičet? Plakat?
Vzlykat?“ Harry zavrtěl hlavou. „Nedokážu to. A nechci se o to ani pokusit. Buď zůstanu s
tebou, nebo mě můžeš rovnou poslat ke sv. Mungovi.“ Harry se posadil a roztřásl se.
„Nenávidím své zatracené slabosti!“ vykřikl zoufale. „Rád bych žil tak, jako všichni ostatní,
ale vždy mi bude něco připomínat, že nejsem normální,“ dodal a po tvářích mu sklouzlo
několik slz.
Snape si ho přitáhl k hrudi a s laskavě jej hladil po zádech.
„Něco vymyslíme, slibuji,“ řekl klidně. „Promluvím s Albusem, dobře?“
Harry jen přikývl a nevydal ani hlásku. Snažil se zabránit vzlykání.
„Nesnáším, že jsem tak zatraceně slabý…“ zašeptal skrz zaťaté zuby.
„Ty nejsi slabý, Harry…“
„Neříkej mi tak!“ vykřikl Harry rozčileně. „Musíme si zvyknout na mé nové jméno a ANO!,
jsem zatraceně slabý…“ prohrál svoji vnitřní bitvu, jak vzlyky otřásaly jeho tělem.
„To, co jsme si prožili, by jiné dovedlo k šílenství na celý zbytek života. Ty jsi to přežil a
zvládáš to opravdu skvěle…“
„Nenávidím se,“ Harry v rukách sevřel přikrývku tak silně, až mu zbělely klouby. „Nesnáším,
že nemůžu spát, že nedokážu snést obyčejný dotek, že sebou stále trhám, když někdo zvýší
hlas, že nemůžu normálně jíst, že nemám dost síly, že se všemi jizvami vypadám jako zrůda,
že si neobleču normální tričko bez toho, aby je někdo viděl… a nesnáším předsudky, které
musím vyvracet vždy, když potkám někoho nového, a ztratil jsem své přátele a nechci takto
dál žít!“
Stočil se do klubíčka a položil si hlavu na Snapeovu hruď. Severus nic neříkal, jen ho jemně
třel po zádech. Trvalo půl hodiny, než se Harry nakonec uklidnil.
„Promiň,“ zamumlal nakonec. „Ale bojím se…“
„Něco vymyslíme, věř mi…“
„Je mi zima…“
Snape ho opatrně uložil zpět na postel, vstal a otevřel okna. Teplý srpnový vzduch pronikl do
pokoje. Severus se na chvíli zastavil, aby se zhluboka nadechl, když zaslechl Harryho
přibližující se bosé kroky.
23
„Obuj si pantofle, jinak prochladneš.“
„Ano, otče,“ řekl Harry s posměšnou poslušností. Posadil se na okenní parapet. Bez pantoflí.
Podíval se Snapeovi přímo do očí. „Vím, že jsem zněl jako hloupé malé děcko, ale myslel
jsem to vážně, Severusi. Nedokážu to. Ještě ne.“
„Pozítří půjdeme do Bradavic, abychom se připravili na nový školní rok. Promluvím s
Brumbálem. Slibuji.“
Harry si přitáhl kolena k hrudi.
„Děkuji.“
XXX
„DVA Snapeové! Dobrý bože!“ nesl se Protivův hlas Velkou síní. „POMOC! Umaštěnec si s
sebou přivedl svou věrnou kopii!“ ďábelsky se zašklebil. „Jako by pro ubohé studenty nebylo
dost, že Zmijozelův dědic, velký Harry Potter skonal, musí zde snášet DVA Snapey!“
Strašidlo předstíralo, že omdlelo.
Harry by se byl Protivovým představením nesmírně bavil, kdyby poltergeist nemluvil o NĚM.
A on NEBYL Severusovou věrnou kopií!
Snape při pohledu na hihňající se strašidlo zastavil, překřížil si ruce na prsou a hrozivě se
usmál.
„Quiete,“ mrkl na Harryho. „Chceš vidět něco zajímavého?“
Harry nadšeně přikývl. Co Protivu Lupin naposledy odehnal vystřelenou žvýkačkou, neviděl
nic podobného.
Snape vytáhl svoji novou hůlku a zamával jí na Protivu.
„Gelasmus,“ vyslovil zřetelně.
Protivův smích nečekaně nabral nové grády a stal se neovladatelným.
„Hehehehehe, Snape hehehe…“ hýkal, dusíc se smíchem. „Přestaň hehehehe…“
Ale Snape tam jen stál a upřeně na něj hleděl.
„Hehehe, prosííím… hehehe.“
Harry viděl, že se strašidlo snaží ovládnout se, ale bez úspěchu.
„Kouzlo bude účinkovat následující čtyři hodiny… BYL sis vědom následků,“ řekl Snape a
kývl na Harryho. „Pojďme.“
„A co s ním?“ podíval se Harry na řehtající se strašidlo. „Čím jsi ho začaroval?“
Snape se zakřenil.
24
„Je to jednoduché, ale proti němu velmi účinné kouzlo. Na celé hodiny zvyšuje míru a úroveň
jeho smíchu… Trvanlivost kouzla závisí na předchozím stavu pobavení. Kdybys jím očaroval
někoho smutného, ničeho bys tím nedosáhl. Ovlivníš jím pouze lidi, kteří se smějí, nebo jsou
šťastní.“
„To se chci naučit,“ usmál se Harry od ucha k uchu.
Snape znenadání zvážněl.
„Musíš být s tímto kouzlem opatrný, Quiete. Živý člověk by se mohl udusit. Protiva,
samozřejmě, nezemře. Ale nemůžeš jím očarovat kohokoliv…“
„Škoda, že jím nepůjde zabít Voldemorta.“
Slabě se usmáli.
„Musel bys čekat několik let, než bys ho přistihl šťastného, nebo v záchvatu smíchu,“ přikývl
po chvíli Snape a společně vykročili k hradním sklepením.
Zdálo se, že to byl den duchů: nejprve se setkali se Sirem Nicholasem, který je přivítal
pokývnutím (neptal se na nic, pravděpodobně kvůli rivalitě mezi kolejemi) a v podzemí na ně
čekal Krvavý baron.
„Vítej zpět, Severusi,“ přikývl.
„Rád tě opět vidím, Saevusi,“ pozdravil Snape. „Dovol mi představit ti mého syna, Quietuse,“
dodal a položil ruku na Harryho rameno.
„Rád vás poznávám, pane,“ zamumlal Harry plaše.
„Saevus Malingus Noblestone,“ řekl Krvavý baron a otočil se k Snapeovi. „Jsem rád, že linie
Snapeů tebou nevymře. Opravdu jsem se toho obával. Netušil jsem, že máš syna. Podobá se
tvému bratrovi, Severusi.“
„Vskutku, Saevusi,“ řekl s mírným úklonem Mistr lektvarů. „Musel jsem jeho existenci tajit,
abych ho neohrozil.“
„Neohrozil?“
„Aby se o něm nedozvěděl Pán zla,“ vysvětlil profesor.
„Slyšel jsem novinky o tvé špionáži u Pána zla pro Brumbála, Severusi.“ Duchův výraz
najednou potemněl. „Velmi mě to nepotěšilo.“
„Jde o můj život a mou odpovědnost rozhodnout se správně,“ usmál se Snape na hrozivou
duchovu postavu. „Zůstává jediná otázka, komu náleží tvá loajalita.“
„Moje loajalita patří Zmijozelu, to přece víš.“
„Zmijozelově koleji nebo Zmijozelovu dědici?“
25
„Požaduješ, abych si mezi nimi vybral?“
„Pokud se nemýlím, už sis vybral.“
Harry žasl nad Severusovým klidem a slušným vystupováním. Duch byl hrozivý a vypadal
ďábelský a mocný. On by se neodvážil mluvit s ním tak jako Snape.
„Můj rod je pro mě důležitější než Zmijozelův. Ale i tak jsi mě nepotěšil.“
„Zmijozelův dědic zavraždil mého bratra.“
„Vím.“
„Tehdy jsem přešel k Brumbálovi.“
Na dlouhou chvíli se mezi nimi usídlilo ticho.
„Chápu,“ odvětil nakonec duch. „Musím už jít. Ještě se setkáme, Severusi. Quietusi,“ přikývl
a zmizel.
„Co to mělo znamenat?“ zeptal se Harry Snapea.
„Co?“
„To o krevních liniích a dědicích.“
„Ach, to!“ usmál se Snape. „Saevus je jeden z mých předků z matčiny strany. Moje matka
byla z rodu Noblestonů.“
„Pekelný předek…“ zamumlal si Harry pod nos. „Byl to temný čaroděj, že?“
„Je i tvým předkem, Quiete. A abych odpověděl na tvou otázku: ano, samozřejmě,“ dodal
Snape stále s úsměvem.
„To je důvod, proč je jeho hábit krvavý, nemám pravdu?“ Byla to jedna z otázek, které Harry
toužil vyslovit od dob, kdy poprvé vstoupil do Bradavic.
„Ne,“ zavrtěl Snape hlavou. „Byl temný čaroděj a Zmijozel, tak jako téměř každý Noblestone.
Ale zahynul, když chránil svou rodinu proti Pánovi zla těch dob.“
Harryho oči se rozšířily pochopením.
„Tak PROTO ti odpustil…“
„Měl rád Toma Raddlea, když tu ještě studoval,“ dodal profesor zamyšleně. „Ale to jediné, co
Saevus nikdy neodpustí, je vražda jednoho z jeho potomků.“
„Co znamená jeho jméno v překladu?“ zeptal se Harry.
„Bezcitný.“
„No, sakra …“
26
„Dávej si pozor na jazyk, Quiete.“
„Dobře, dobře,“ pokrčil rameny Harry a následoval Snapea ke dveřím za vchodem do
zmijozelské společenské místnosti.
Zastavili těsně před dveřmi.
„Podej mi ruku, Quiete,“ otočil se Snape k Harrymu, který zvědavě vztáhl svou pravou ruku.
Snape ho opatrně chytil za ukazováček, přiložil ho na dveře na malou bílou tečku a cosi
zamumlal. „Teď můžeš vstoupit, kdykoliv budeš chtít. Přilož ukazováček na tuto tečku.“
Harry na tečku zatlačil a dveře se dokořán otevřely.
„No,“ povzdechl si ztěžka Snape, „myslím, že to tu musíme trochu změnit.“
Trvalo jim to několik hodin, ale když nakonec vše dokončili, přišel čas na večeři.
„Půjdeme jíst do Velké síně s ostatními členy sboru.“
To Harryho vyděsilo.
„To chceš říct… s ostatními učiteli?“ zeptal se nejistě.
„Přesně.“
„To je, sakra, den…“
„Ha… Quiete, musíš si zvyknout trávit čas i s jinými lidmi. A kromě toho by tam dnes večer
mělo být jen málo učitelů…“
Harry se otřásl.
„Tak tedy pojďme.“
„Nezapomeň: neznáš je.“
„Já vím,“ osopil se na něj Harry hněvivě. „Nejsem blbý.“
„Quiete!“ Zdálo se, že Snapea opravdu naštval. Poprvé za dlouhé týdny. Harry sklonil hlavu.
„Promiň, Severusi,“ zamumlal. „Ale jsem dost nervózní.“
„Já také,“ usmál se zlehka a položil ruku Harrymu na rameno. „Ale nezapomínej: budu tam s
tebou. Dobře?“
Snape se mýlil. Ve Velké síni byli všichni učitelé (samozřejmě s výjimkou profesora Binnse,
který nepotřeboval jíst a Trelawneyové, jejíž vnitřní oko ji zjevně zapomnělo informovat o
zajímavých novinkách). Jinak tam byli všichni: což znamená, že i nový profesor obrany proti
černé magii.
27
Byla to žena, Harry ji viděl zezadu: s dlouhými vlasy svázanými v ohonu. Byla první, kdo je
zaslechl vcházet a první se také otočila.
Harry ztuhl.
Byla to totiž paní Figgová.
Ano, TA paní Figgová.
Snažil se vzchopit se. Předstíral, že je příliš plachý a s malým odstupem následoval Snapea.
Než došli ke Snapeovu místu, všimli si jich úplně všichni.
„Vítej, Severusi!“ přivítal ho Brumbál. „Rád tě vidím, a Quietusi, vypadáš dobře!“
Harry se nuceně usmál, nechápajíc ředitelovu poznámku o jeho vzhledu. Nevypadal dobře,
ani náhodou, stále byl vyhublý, bledý a s řadou problémů…
„Smím představit tvého syna, Severusi?“ obrátil se Brumbál k Snapeovi, který přikývl.
„Samozřejmě, Albusi,“ zdvořile odvětil Severus.
Po tomhle na ně hleděli úplně všichni. Harry sebou trhl a udělal krok vpřed, přičemž drcnul
do Snapea.
„Pro… promiň,“ zamumlal. Chtěl odtud odejít, nebo se alespoň schovat, nenáviděl ty pohledy
plné zvědavosti a překvapení, které jako by na něj útočily. Snape položil ruku na jeho rameno
a konejšivě ho stiskl. Harry zaslechl, jak kdosi překvapeně zalapal po dechu.
„Drazí kolegové, jak jste slyšeli, Severus mi dovolil představit vám svého syna: jmenuje se
Quietus Snape, je mu šestnáct let a až do tohoto léta žil s mudly. Vzhledem k tomu, co se
stalo v létě, se Severus rozhodl vzít svého syna do péče a uvést ho do našeho světa, neboť
Quietus je čaroděj, a to velmi mocný a talentovaný,“ usmál se na Harryho, který se
začervenal. „Minerva se s ním již setkala, a protože neabsolvoval zkoušky NKÚ, které jsou v
našem světě nepostradatelné, bude zařazen do pátého ročníku. A,“ odmlčel se a přeměřil si je
všechny pohledem, „žádám vás, abyste mu pomohli najít jeho místo v naší komunitě. Není
mu jedenáct let, takže změna na něj bude mít větší vliv, než na malé děti během jejich prvních
let.“
Mnozí z učitelů přikývli a jejich výrazy se ze zvědavých změnily na sympatické. Harrymu se
viditelně ulevilo. Brumbál s jeho představováním skončil a přivedl Harryho se Snapem ke
stolu, kde se Harry usadil mezi Mistra lektvarů a profesora Kratiknota, který se k němu
okamžitě otočil.
„Rád vás poznávám, pane Snape,“ zeširoka se na Harryho usmál. Ten ztuhl. Kratiknot byl
ředitel Havraspáru, takže tento úvod mohl velmi rychle mířit ke Quietusi Snapeovi, jeho otci,
a k jeho nepředstavitelnému talentu… A opět se nemýlil. „Doufám, že s vaším jménem, pane
Snape,“ mrkl na něj, „se stanete členem mé koleje právě tak, jako váš strýc.“
28
Dlouho to netrvalo.
„Víte, on…“ začal profesor Kratiknot dlouhé vyprávění o jeho otci.
Harry se ze slušnosti pokoušel zapojit se do konverzace přikyvováním a občasným ‚aha…‘,
‚opravdu…?…‘ a ‚neuvěřitelné…‘ a zároveň pod Snapeovým pozorným pohledem něco sníst.
Nebyl hladový a příběh profesora formulí ho připravil i o tu malou chuť k jídlu, se kterou do
Velké síně přišel. Takže sotva cosi vložil do úst a nebyl překvapen, když se k němu Snape
naklonil a zašeptal:
„Ohlodáváš, hm…?“
Harry se na něj nervózně podíval a zazubil se.
„…A váš otec také,“ dokončil mezitím profesor Kratiknot větu, jejíž začátek Harrymu úplně
unikl. „Nemyslíte?“
„Ano, samozřejmě, ano,“ odvětil poslušně, i když vůbec netušil, na co vlastně přitakal.
„Věděl jsem to.“
Harry se natáhl pro svůj dýňový džus, ale jeho žaludek začal protestovat. Do čeho se to zase
pustil? A tentokrát bude sám: nebyl s ním žádný Ron, žádná Hermiona.
„Quiete? Myslím, že je čas jít. Byl to dlouhý den,“ slyšel, jak je Snape omluvil od stolu a
odvedl od učitelů. Když se dostali na chodbu, zastavil a otočil se k němu.
„Jsi v pořádku?“
Harry pokrčil rameny.
„Tak tedy pojďme.“
Když se nakonec pohodlně usadili v křeslech před krbem, Snape vyjádřil svoje obavy.
„Musíš něco sníst. Na večeři jsi téměř nic nesnědl, nemám pravdu?“
Harry neodpověděl. Překřížil si ruce na prsou a jeho pohled potemněl.
„Co říkal Kratiknot?“ zeptal se Snape po chvíli.
„To co většinou, o tvém bratrovi a o vašem nesmírném talentu a řekl, že doufá, že se dostanu
do jeho koleje. Havraspár! Můj Bože!“ vykřikl Harry rozčileně. Pak sklonil hlavu: „Bylo
mnohem jednodušší být synem Jamese Pottera.“
„V čem je problém, Ha… Quiete?“ zdálo se, že jeho výbuch Snapea zarazil. „Urazil tě?“
„Ne.“
„Tak ti ublížil někdo jiný?“
„NIKDO mi neublížil!“ Harry vstal a otočil se ke svému pokoji. „Jdu do postele.“
29
„Quiete. Počkej,“ přikázal mu podrážděně Snape. „Co to s tebou, sakra, je?“
„Nic,“ odpověděl Harry, vešel do svého pokoje a zavřel za sebou dveře.
Už se chystal spát, stočil se do klubíčka, přikryl si hlavu přikrývkou, když ucítil, jak si kdosi
sedl na jeho postel.
„Nech mě na pokoji,“ zamumlal.
Snape se cítil bezmocně. Toto bylo poprvé, co po jejich společném věznění Harry odmítnul
jeho pomoc. A sám nedokázal přijít na to, v čem byl problém. Zíral na stočeného mladíka a
uvažoval nad tím, co má dělat. Nechtěl ho však nechat samého. Povzdechl si a strhl z chlapce
jeho přikrývku.
„Nech mě na pokoji,“ vykřikl Harry frustrovaně a snažil se ji zachytit.
Snape ho objal.
„Harry…“
„Nejsem děcko, o které se musíš starat,“ protestoval Harry a vymanil se z jeho objetí. „Je mi
patnáct let, proboha!“
Harry se postavil ke druhé straně postele, překřížil si ruce na hrudi a zamračil se na Snapea.
„Já vím, Harry. Jen se ti snažím pomoci,“ řekl Severus nic neprozrazujícím klidným hlasem.
Hleděli jeden na druhého. Harry viděl Snapeovo znepokojení a jakousi… bezmoc v jeho tváři,
podobnou, jako když Harryho mučili… když si na to vzpomněl, vzpomínky ho už neopustily.
Harry klesl na kolena a opřel si hlavu o postel. V dalším momentě si vedle něj klekl i Snape.
„Jsi v pořádku?“
Neodvážil se chlapce dotknout.
Harry nevydal ani hlásku, pouze se k němu otočil a objal ho.
„Je mi to líto,“ zamumlal.
Snape ho přiměl posadit se na postel.
„Teď mi už řekneš, o co jde?“ zeptal se ho a usadil se vedle něj.
„Můj ‚starý život‘ byl jednodušší. Lidé se ke mně chovali jako k hrdinovi, nijak jinak. Ale
teď… jsem tvůj syn… mnozí jsou vůči mně zaujatí… a jiní na mě hledí s očekáváním.
Kratiknot a ostatní profesoři čekají, že budu stejně dobrý a talentovaný jako ty s… mým
otcem. Brumbál očekává, že budu mocný jako on… Quietus.“ Harry zvedl pohled a podíval
mu do očí. „Ale já nejsem chytrý a už vůbec ne mocný. Jsem jen… normální kluk. Nic
zvláštního.“
Snape se usmál.
30
„Ty nejsi obyčejný kluk, Quietusi.“
„Ale…“
„Ale jsi stejně drzý jako předtím. Teď mluvím JÁ. Nepřerušuj mě!“
Snape si překřížil ruce na hrudi a vážně se na něj zahleděl. Trochu sklonil hlavu a jeho mastné
černé vlasy orámovaly jeho tvář. Nyní se natolik podobal nechvalně známému profesorovi
lektvarů, kterého Harry znal z hodin, že nedokázal zabránit širokému úsměvu.
„Možná nejsi tak chytrý, jak to od tebe lidé očekávají. Možná nejsi ani tak mocný, jak
Brumbál doufá. Ale NEjsi pouze obyčejný kluk.“
„Proč?“
„Byl jsi to ty, kdo mi pomohl znovu žít,“ Snapeův úsměv se ještě roztáhl, když si všiml
Harryho překvapeného pohledu. „A nemyslím, že by se to bylo podařilo komukoliv jinému.“
V Harryho očích se rozsvítily jiskřičky a v dalším momentě skočil na Snapea, shodil ho na
postel a rukama na ramenou ho k ní přitiskl.
„Slovíčkaření, profesore,“ ďábelsky se na něj zašklebil. „Za posledních deset let jsi byl
CELKEM živý, pokud se dobře pamatuji.“
„Žít a existovat jsou dvě zcela odlišné věci…“
„Och… Zníš tak vážně… myslím, že někdo, kdo může studentům udělovat tresty a strhávat
body je vskutku naprosto naživu.“
„Co ode mě chceš?“
„Důkaz.“
„Čeho?“
„Toho že žiješ. A ne pouze toho, že existuješ.“
„Co tím chceš říct?“
„Netrap studenty. Nestrhávej jim body. Nemrač se. Nezahlížej. Usmívej se. Buď milý.
Pomáhej.“
„CO???“ mohutný výkřik protnul ticho v místnosti. „JÁ? USMÍVAT? BÝT MILÝ?
POMÁHAT? A co má reputace?“
Harry pokrčil rameny.
„Na té mi nezáleží.“
„Ale mně ano. To mě raději rovnou zabij!“
„S radostí…“
31
Oba vyprskli smíchem. Když se uklidnili, Harry se na Snapea usmál.
„Děkuji.“
„Nemáš za co.“
Kapitola třetí: Staré a nové
Blížil se první den nového školního roku a Harry si všiml, že je Severus čím dál víc
nervóznější. Byl tak napjatý a nevrlý, že se Harry po nějaké době rozhodl držet se od něj co
nejdál. Ne, že by mu Severus ubližoval, nebo že by ho urážel, ne, byl k němu vždy přátelský,
nebo se o to aspoň snažil. Harry však viděl, že pohár jeho trpělivosti je již plný a nechtěl do
něj přidat tu pověstnou poslední kapku. Takže se většinou k Severusovi přidal na večeři a
večery strávili společnými rozhovory, hráli šachy, nebo občas zašli do Prasinek na sklenici
máslového ležáku a pár cookies. Zdálo se, že během těchto večerů Severus zapomněl na své
nadcházející povinnosti a trochu se i uvolnil.
I kdyby Harry nevěděl, že Severus učení nesnáší, teď by mu to bylo nad slunce jasné.
Nicméně muž to nikdy nezmínil. A tak se pečlivě vyhýbali všem tématům týkajících se školy.
Minulý týden se konalo několik porad, po kterých byl Severus ještě vzteklejší a napjatější.
Harry se na ně neodvážil zeptat. Pokud by se něco týkalo jeho, Severus by mu to zaručeně
řekl.
„S Albusem jsme se konečně dohodli a souhlasí s námi i profesoři,“ oznámil Severus jeden
večer, když se vrátil z velmi dlouhé porady a zhroutil se po příchodu do křesla.
„Ano?“ vzhlédl Harry od knihy, kterou právě četl. Nešlo o učebnici a – k Severusovu údivu –
ani o knihu o famfrpálu. Šlo o román, který Harry našel v knihovně. Sám vůbec netušil, proč
se do něj vlastně začetl, ale nelitoval toho. V knize narazil na jméno ‚Noblestone‘. Byl to
historický román o skřetích povstáních ve středověku, ale výklad v knize byl mnohem
zajímavější, než monotónní výklad na hodinách profesora Binnse. Hlavní postavou děje byl
Ulric Ohavný (o tom jménu Harry nikdy neslyšel), ale byl tam zmíněn i Urg Špinavec (vůdce
největšího povstání skřetů toho století). Harry si překvapeně uvědomil, že si to jméno
pamatuje z loňských hodin dějin magie. V ději se objevilo i děvče z rodu Noblestonů, které se
zapojilo do druhého povstání… Bylo to tak divné. Jméno ‚Noblestone‘ poprvé slyšel před
necelými třemi týdny, ale od té doby se s ním setkal už několikrát.
„Jsem rád, že se ti ta kniha líbí,“ usmál se Severus. „Když mi bylo patnáct let, byla jednou z
mých nejoblíbenějších. Je to velmi dobře napsaný román a z historického hlediska velmi
přesný. Dá se z něj hodně naučit.“
Harry se zamračil. Nečetl tu knihu proto, aby se z ní něco naučil, nebo zapamatoval, a
Severusova poznámka mu ji tak trochu znechutila.
„Ach,“ pokračoval znenadání Severus. „Co se týče schůze: Albusovi se podařilo přesvědčit
ostatní profesory, abys se mnou mohl zůstat i během školního roku.“
32
„Páni!“ Harry vyskočil na nohy a vrhl se Severusovi kolem krku. „Paráda!“ vykřikl radostně.
„Hej! Quiete - Ztichněte! Nekřič mi rovnou do uší!“ zamumlal Snape naoko nabroušeně.
„VĚDĚL jsem to!“ Harryho očí zahořely hněvem.
„Co jsi věděl?“
„Že si budeš dělat srandu z mého jména.“
„V pořádku, tak sklapni,“ objevil se úšklebek na Severusově tváři.
Harry převrátil oči v sloup a překřížil si ruce na prsou.
„A co zařazování?“ zeptal se po chvíli. „Do které koleje chceš, abych se dostal? Do
Zmijozelu, abych mohl být s tebou?“
Severus se na něj vážně zadíval.
„Není to otázka mého přání, Quiete. Jsi Nebelvír a vždy jím budeš. Ale bylo by velmi
nebezpečné, kdyby ses vrátil do své koleje.“
„Proč?“
„Příliš dobře tě znají a hned by tě podle způsobu tvého chování poznali…“
Harry si kvůli roztřeseným nohám sedl a najednou se nedokázal nadechnout. Ne… To
nemůže být pravda! Severus ho nechá zařadit do Havraspáru… nebo ještě hůře do
Zmijozelu…
„Chceš tím říct že…?“ neodvážil se svou otázku dokončit.
„Chci tím říci, že nebudeš zařazený,“ odvětil Severus.
„Cože?“ Harrymu údivem padla čelist.
„Slyšel jsi.“
Severus byl nervózní: pozorně Harryho sledoval, aby zjistil, jak bude na jeho slova reagovat.
Chlapec se zamyslel a zavřel oči. Takže ho nikam nezařadí. Některé věci to značně usnadní.
Mezi Nebelvíry nebude muset předstírat, že není Harry, že nikoho nezná, nebude muset
změnit své stereotypy. Nebude muset čelit Zmijozelům jako jeden z nich a trávit svůj volný
čas ve stejných prostorách jako Malfoy s jeho kumpány. Na druhé straně nebude muset trpět v
Havraspáru, kde by ho tlačili na pro něj příliš vysokou úroveň. A v neposlední řadě nebude
muset být ani v Cedrikově staré koleji.
„Jak to vzali ostatní profesoři?“ zeptal se.
Severus si úlevně oddechnul a usmál se.
33
„Nebylo to jednoduché. Profesor Kratiknot bojoval nejvíc, chtěl tě mít v Havraspáru a
dokonce i Minerva chtěla, aby ses stal součástí její koleje…“
„A ty a profesorka Prýtová jste tam určitě mlčky seděli.“
„Nu, ano. Bylo jí jasné, že žádný Snape neskončí v Mrzimoru. A já…“ najednou se zatvářil
jaksi unaveně se zvláštním pohledem upřeným kamsi do dálky. „Nechtěl jsem tě mít ve své
koleji, protože vím, jaké máš zkušenosti s jejími členy. Nemluvě o tom, že tam je Draco s
jeho přáteli a já opravdu netuším, jak budou reagovat po událostech tohoto léta…“
Severus se odmlčel. Natáhl si nohy, opřel se o opěradlo židle a zavřel oči. Výraz v jeho tváři
se nezměnil, stále byl vzdálený a uzavřený. Harry na něj zaměřil pohled, snažil se přijít na
jeho význam. Byl si jistý, že ten výraz už kdesi viděl… možná v Nightmare Manor…?
„Severusi, děje se něco?“ zeptal se nakonec.
Zadíval se na něj pár černých očí.
„Ředitel povyprávěl sboru můj příběh.“
Harry nechápal.
„Jaký příběh?“
„Rozvykládal se o mých zkušenostech u Smrtijedů, o Quietusovi, špionáži, o mé současné
situaci. Nebyl to moc příjemný příběh. Viděl jsem jejich reakce…“ odmlčel se. Nechtěl
Harrymu říct o výrazech zhnusení, nenávisti, zavrhnutí a strachu, které se objevily na tvářích
jeho kolegů.
„Oni… oni o tom nevěděli…?“ koktal Harry.
„Samozřejmě, že o tom nevěděli,“ vyštěkl na něj Severus. „Kromě Minervy. Moje poslání
bylo příliš důležité. Nemohli jsme riskovat a říct to všem.“
„I tak si nemyslím, že bylo rozumné jim o tom říct… i bez toho bude pro tebe dost těžké, aby
ses usmířil se svojí kolejí.“
„S nikým se nemusím usmířit. Oni jsou děti, já jsem profesor. Do mého osobního života jim
nic není a nikdy nebylo. To, že ty jsi mě poznal o něco lépe, neznamená, že je to podobné i s
nimi.“
Harry přikývl. Ačkoliv viděl věci odlišně. Mistr lektvarů se ke své koleji choval úplně jinak,
vždy je upřednostňoval před ostatními a jemu se vždy zdálo, že má Snape ke svým svěřencům
blíž, než McGonagallová k nebelvírským. Když se s tím Severusovi svěřil, ten se jen
pousmál.
„To sis nikdy nevšiml, že i ona straní své koleji?“
„Ne. Nikdy,“ odpověděl upřímně Harry.
34
„A co její přizpůsobování pravidel, aby tě dostala do famfrpálového týmu? Nebo všechny ty
ostatní události, za které tě nikdy nepotrestala? Létající auto? Omráčení profesora? A co si
myslíš o svých známkách z lektvarů?“ Severus viděl, jak se Harry nervózně ošívá a zeširoka
se usmál. „Ale to ještě neznamená, že bys s ní měl osobní vztah. Ona byla tvou profesorkou a
ty jsi byl její student.“
„A Malfoy?“
„Ve škole jsem ho nikdy nenechal spřátelit se se mnou. Tady si dokonce ani netykáme. Jen
během letních prázdnin.“
„Aha…“ přikývl Harry a z ničeho nic se zeptal. „A jak myslíš, že se k tobě budou učitelé
chovat teď, když se dozvěděli o tvé minulosti?“
Severus se zahleděl kamsi do dálky.
„Netuším,“ zašeptal. „Nemyslím, že budou přátelštější. Nikdy mě neměli v oblibě, ale po
tomto…“
„Ale… neudělají nic proti tobě, že ne?“
„Ne,“ zavrtěl Severus hlavou. „Ne, protože to Albus nedovolí.“
Harry se zahleděl na známou tvář, v níž se zračila únava a bolest, a bylo mu muže líto.
Severus se se svou minulostí nesmířil a tato porada byla pro něj příliš tvrdá. Vidět odpor a
znechucení ve tvářích svých kolegů… I když to Severus nepřiznal, Harrymu stačil jeden
pohled na jeho výraz, aby VĚDĚL, jaké byly reakce na ředitelův příběh. Přistoupil ke křeslu a
usadil se na opěrku.
„Severusi,“ začal tiše. „Já…“
Severus k němu pozvedl pohled a z očí mu blýsklo podráždění.
„Co?“ vyštěkl.
„Jen jsem chtěl říct, že jim nedovolím, aby ti ublížili. Tak jako ty jsi tu pro mne, já jsem tu
pro tebe.“
Podráždění se náhle změnilo v něco jiného, něco podobného… lásce? Snape se usmál, ale
jeho úsměv byl trochu smutný.
„Harry, s jejich chováním se vypořádám. Nesmíš se tím trápit. Ale i tak ti děkuji.“
„Nejde o to, co mě trápí a co ne. Chtěl jsem ti jen říct, že v tom nejsi sám…“ Harry se
znenadání cítil směšně. Snape vždycky všechno zvládl sám. Zcela jistě nepotřeboval jeho
pomoc. Harry sklonil hlavu a cítil, jak v obličeji zrudl.
„Já vím, Harry. A, věř mi, opravdu si tvé nabídky velmi vážím.“
„Opravdu?“ zamumlal Harry nejistě.
35
„Samozřejmě. Musel to být jakýsi druh těch nechvalně známých psychologických faktů…“
„Šťastné dny…“ zamyslel se Harry. „Ale obávám se, že připomínek je mnohem víc… těch
nešťastných.“
„Ano. A máme jich hodně. Bolestiplné okovy, které nás svazují s minulostí. Vzpomínky a
neodbytné pocity, které nám omezují naše životy. Musíme je ze sebe shodit. Znovu se
osvobodit. Jsem si jistý, že my, obzvláště ty, to dokážeme.“
XXX
Následující den si Harry četl v obýváku v Severusových komnatách – četl tutéž knihu i přes
Severusovu poznámku o její vysoké vzdělávací hodnotě. Ze čtení ho vytrhlo lehké zaklepání
od profesorky přeměňování.
„Přišla jsem za vámi sestavit váš rozvrh, pane Snape,“ pronesla po uvítání. „Mohl byste mě,
prosím, následovat do mého kabinetu?“
„Samozřejmě,“ polkl Harry. „Musím… musím se podrobit i zkouškám?“ zeptal se nervózně.
„Myslíte hned teď?“ Když Harry přikývl, tak se na něj konejšivě usmála.
„Och, ne, není se čeho obávat. Nemám teď čas na to, abych vás zkoušela,“ vysvětlovala
cestou do své pracovny. „Stačí mi vaše slovo a potvrzení od vašeho otce.“
Harry si nemohl pomoct a na oplátku se široce usmál.
„Na které hodiny budu chodit?“
„To záleží na tom, co jste se už naučil.“
O něco později si Harry uvědomil, jaké měl štěstí, že ho nezkoušela. Pouze otázky o tom, co
se učil, a sestavení rozvrhu jim zabralo téměř dvě hodiny.
„Tak, to bychom měli za sebou základní předměty,“ řekla McGonagallová po dvou hodinách.
Nebyla docela pravda, že nezkoušela Harryho úroveň znalostí, ale ptala se jen na základy, aby
si ověřila, co už Harryho umí. Nakonec si se zadostiučiněním vydechla. „Velmi dobře.
Nemyslím, že s učivem pátého ročníku budete mít problémy. Ale musíte si vybrat ještě dva
předměty navíc. Které to budou?“
Harry pokrčil rameny.
„Nevím, jaké to jsou, madam,“ odvětil zdvořile.
„Věštění z čísel, péče o kouzelné tvory, věštění, starověké runy a život a zvyky mudlů. Tu
poslední moc nedoporučuji, nemá pro vás význam, a ani věštění není bůhvíco.“
Harry si nemohl pomoct, aby se nad touto poznámkou neušklíbl.
36
„Nemyslím, že by vašeho otce potěšilo, kdybyste si je vybral. Myslím, že věštění z čísel a
starověké runy by pro vás byly lepší volbou.“
„Víte, už jsem se něco naučil o kouzelných tvorech…“ okamžitě reagoval Harry, vystrašený
ze dvou nových, podivně znějících předmětů. Hermiona mu o nich neustále vykládala, ale
Harry neměl ani potuchy, o čem doopravdy jsou.
„Skutečně?“ usmála se McGonagallová spokojeně. „Pak vám tedy zůstává už jen jeden
předmět.“
„Věštění zní zajímavě. Nahlédnout do budoucnosti by mohlo být užitečné, že?“ pokoušel ji
Harry.
„Nemyslím, že by váš otec byl potěšený, až by se to dozvěděl. Pokud se zajímáte o
budoucnost, doporučuji vám raději věštění z čísel. Je to jako věštění, ale mnohem
komplexnější a zajímavější a podstatně hodnotnější. Jsem si jistá, že pokud budete mít
problémy, tak vás Severus rád doučí, nebo vám mohu zařídit doučování.“
Harry se neodvážil oponovat jejímu přísnému tónu. Ale co je, sakra, věštění z čísel? Zoufale
se podíval na profesorku zapisující si detaily o jeho předmětech na papír, zatímco občas
pohlédla na ostatní papíry, které měla rozložené po stole.
„Tak, pane Snape,“ zvedla k němu nakonec pohled, „se kterou kolejí chcete chodit na
hodiny?“
„Cože?“ zeptal se Harry. „Ehm, promiňte madam, ale nechápu otázku…“
„Už jistě víte, že nebudete zařazen,“ řekla a pokračovala, když Harry přikývl, „ale na naší
škole mají různé koleje různý rozvrh hodin.“
„Aha…“ polkl Harry. „No, nevím…“
Když vyslovoval poslední slova, napadla ho velmi důležitá věc.
„Ale pokud to bude možné, prosím, ne s Havraspárem.“
McGonagallová si povzdechla.
„Vidím, že Havraspár nemáte moc v lásce. Smím vědět proč?“
„Nejde o nic zvláštního, madam. Jak jsem vám již řekl, nejsem dost chytrý na to, abych tam
zapadl, a myslím, že pokud bych s nimi chodil na hodiny, tak by se ke mně profesoři chovali
jako k jednomu z nich.“
McGonagallová nedokázala potlačit smutné pousmání.
„Myslím, že stejně budou očekávat, že se budete snažit tak, jako váš otec a strýc. Ale
rozumím vašemu přání a přirozeně máme tu možnost zařadit vás k jiné koleji… Tak tedy
dobře. Protože to usnadní i moji úlohu, a to dohlížet na vaše studia, budete na hodiny chodit s
pátým ročníkem z Nebelvíru.“
37
Harryho srdce se překvapením málem zastavilo. No, mohl to vědět. Mrzimor i Zmijozel měli
společné hodiny s Havraspárem. Pokud na těch hodinách nechtěl být, zůstával jedině
Nebelvír.
„Je mi to líto, ale věštění z čísel budete muset mít s Havraspárem.“
Ale Harrymu to bylo jedno. Bude se svými přáteli! Dostane šanci opět se s nimi spřátelit. Od
radosti by křičel.
„Pokud budete mít nějaké problémy s učením nebo s rozvrhem, víte, kde mě najdete,“ s tímto
McGonagallová podala Harrymu jeho rozvrh.
„Samozřejmě, madam. Děkuji.“
Když Harry sdělil Severusovi novinky, pogratuloval mu.
„Ale i tak myslím, že bys měl během jídel sedět u zmijozelského stolu.“
„Co?“ Harryho to zaskočilo.
„Protože jsem ředitel jejich koleje,“ odvětil Severus klidně, „a když jsi byl tak laskavý a
upozornil mě na to, abych se pokusil s nimi smířit, navrhuji ti to samé. Nebyl jsi zařazen do
Nebelvíru a proto by bylo přirozenější, kdybys seděl u zmijozelského stolu.“
„Asi máš pravdu.“ Harryho dobrá nálada lehce potemněla. „Zkusím to.“
„Nevím, jak budou reagovat,“ řekl Snape a položil ruku na Harryho rameno, „ale věř mi,
nejsou až tak špatní, za jaké je považují. Prosím tě, nesuď je jen kvůli tomu, že patří do
Zmijozelu nebo kvůli zažitým stereotypům. Dej jim šanci.“
Harry rozhodně přikývl.
„Ale je ti jasné, že i já budu potřebovat šanci,“ vrátil to Severusovi.
„Tak jako mnozí z nás…“
XXX
Harry byl zkamenělý. Stál ve Velké síni vedle prvňáčků a snažil se koukat kamsi do neurčita.
Nebylo to snadné, protože jeho pohled častokrát přitáhl začarovaný strop, který ukazoval
nádherný západ slunce.
„…a dříve, než začneme s naší zaslouženou večeří, rád bych vám představil nového studenta,
který nenastoupí do prvního ročníku. I když je o rok starší, připojí se k pátým ročníkům. Jsem
si jistý, že si ho už mnozí z vás všimli, či dokonce uhodli, do čí rodiny patří,“ zeširoka se na
studenty usmál Brumbál, ale když se Harry podíval na Snapea, ten zuřil a jízlivě se šklebil
jako obvykle.
„V našem světě je nováčkem, a tak vás všechny žádám, abyste mu pomohli najít jeho místo
tady na škole, mezi vámi…“
38
Když došel ředitel k tomuto bodu, Harry byl tak nervózní, že sotva slyšel, nebo viděl. Děsil se
okamžiku, kdy oznámí jeho jméno: děsil se nenávisti a odmítnutí, které si vyslouží, a ze všeho
nejvíce se obával momentu, když si bude muset jít sednout ke zmijozelským: budou se ho
dotýkat při potřásání rukou a on bude muset normálně jíst, stejně jako každý kluk jeho věku.
Opět nejistě pohlédl na Snapea, který postřehl jeho nervozitu a konejšivě přikývl.
Harry v té chvíli zatoužil po tom, aby mohl celý tento nesmysl přeskočit a usadit se v
Severusově obýváku s knihou, nebo se pomazlit pro trochu útěchy – i když se za tyto
myšlenky styděl. Byl už skoro dospělý. Nemůže se přece chovat jako malé hloupé děcko! I
Anne byla silnější než on!
„Jmenuje se Quietus Snape a je synem profesora Snapea – což je, myslím, zcela zřejmé. Kvůli
určitým důvodům – do kterých vám NIC není,“ ředitel mrknul k Weasleyovic dvojčatům,
která se na něj na oplátku usmála, „nebude zařazen do žádné z našich kolejí a zůstane bydlet
se svým otcem. Ale chtěl bych požádat členy zmijozelské koleje, aby ho přijali mezi sebe a
přivítali ho u svého stolu.“
A tak nastala nejhorší chvíle tohoto dne. Harry pohlédl ke zmijozelským, kteří si ho nejistě
měřili. Ve Velké síni se rozhostilo ticho. Většina studentů byla stále pod vlivem oznámení –
novinky byly vážně zajímavé. Přišel nový chlapec – kterému nebylo jedenáct, nepodstoupil
zařazování a byl Snapeovým synem… Pak se začal ozývat šepot.
„To nemůže být pravda…“
„Dobrý Bože, další Snape…“
„Vypadá jako on…“
„Jak to, že není ve Zmijozelu?“
„Kdo by si byl myslel, že má Snape dítě?“
A tak dále, bez konce. Jen zmijozelský stůl byl paralyzovaný. Bylo to příliš nečekané a divné.
Ředitel jejich koleje měl dítě – evidentně napůl mudlovské dítě, které nezná kouzelnický
svět… Mnoho z nich hledělo na Snapea, ale tomu se na tváři usadil jeho obvyklý nečitelný
výraz. Výraz, který trochu zjihl, když Snape obrátil pohled na nejistě kráčejícího Harryho.
Chtěl chlapci pomoct, odvést ho z přeplněné síně. Přesně věděl, jak se nyní cítil a jak se
tohoto večera obával. Ale nemohl nic dělat, jako by byl ještě ve Voldemortově pekle.
Samozřejmě, tato situace byla těžko srovnatelná s tamtou. Snape si však byl jistý, že Harryho
pocity nebyly o moc lepší.
Harry zastavil u konce stolu a rozhlížel se po volném místě. I když přehlédl celý stůl, žádné
neviděl. Pak zachytil vzrušený pohyb. Několik Zmijozelů šestého ročníku mu udělalo místo a
mávli na něj. Harry přikývl a přešel k nim. Předtím, než se usadil, se naposled podíval na
Snapea, který se na něj usmál. Tím obdržel pár zalapání po dechu z řad studentů, kteří na ně
zírali. Harry jeho úsměv opětoval a sedl si.
39
Šum v hale se náhle vrátil na obvyklou úroveň. Tentokrát však byl hlavním tématem on, jak
mohl Harry slyšet. Ale jen na chvilku, pak měl co dělat se Zmijozely sedícími všude kolem.
„Ahoj, já jsem Janus. Janus Moon,“ zněla první věta. Okamžitě ho následovaly další.
Harry nakonec nedokázal spočítat, kolik nových jmen slyšel a kolikrát zopakoval to své.
Ale ani Malfoyovo, ani žádného z jeho posluhovačů nebylo mezi nimi. Skutečně. Z pátého
ročníku se mu představil jedině Nott.
„Ares Nott,“ široce se usmíval.
Harry byl ohromen. Očekával by, že s ním promluví Zabini, protože věděl, že Zabini jako
jediný neměl žádné smrtijedské příbuzné.
Nottův otec byl bezpochyby jedním ze Smrtijedů. A přesto se na Harryho zubil. Zabini se
naopak rozpačitě vyhýbal jeho pohledu a oči zarytě upíral na talíř před sebou, uši mu rudě
zářily.
„Takže s námi nebudeš, co,“ ptal se Janus ze šestého ročníku, kam měl vlastně patřit i Harry.
„Ne a nebudu ani s páťáky ze Zmijozelu,“ opověděl Harry. Janusovi se překvapením rozšířily
oči.
„Proč?“
„Profesorka McGonagallová můj rozvrh přiřadila k Nebelvíru.“
V té chvíli se za sebe Harry styděl. Nebyla to tak úplně pravda. Ale profesorka studentům svá
rozhodnutí nemusela vysvětlovat, na rozdíl od něj.
„S těmi hlupáky?“ šokovaně vykřikl Janus.
„Hlupáky?“ zeptal se rozčileně Harry, ale snažil se udržet své pocity na uzdě.
„No, máme krátký veršík pro každou z kolejí,“ ušklíbl se Janus. „Samozřejmě, ostatní náš
pohled na věc nesdílejí, ale i tak máme pravdu. Říkáme že: ‚Mrzimor je pro pitomce, Nebelvír
pro hlupáky, Havraspár pro nafoukance, Zmijozel pro chlapáky‘.“
„Netuším, kdo to napsal, ale Shakespeare to rozhodně nebyl…“ pokrčil rameny Harry a
zaměřil svou pozornost na talíř. Snažil se něco sníst, ale nebylo to jednoduché.
Všiml si, že ať už si o něm zmijozelští mysleli cokoliv, nikdo se neodvážil říct to nahlas.
Viděl, jak se neklidně vrtěli, cítil nevyřčená slova, ale dali mu pokoj a za to byl v té chvíli
vděčný. Po večeři se s úlevou chystal následovat zmijozelské do sklepení, ale událo se několik
věcí. První z nich byla Leah Moonová, páťačka z Mrzimoru.
„Ahoj, Jane,“ přistoupila ke zmijozelskému šesťákovi. „Myslím, že ti máma zabalila do kufru
moje brka a já je zítra budu potřebovat. Mohl bys mi je přinést na snídani?“
40
„Jasně,“ Janus se otočil k Harrymu, který stál vedle, „tohle je moje sestra, Leah,“ představil ji.
„Quietus Snape, rád tě poznávám,“ představil se na oplátku Harry a usmál se na ni.
Leah se začervenala, cosi si zamumlala pod nos, otočila se na podpatku a odběhla pryč.
„Co jsi to říkal o pitomcích?“ otočil se Harry k Janusovi, který také zčervenal a neřekl na to
ani slovo. Harry měl na jazyku další ostrou poznámku, ale v té chvíli mu padl pohled na
postavu stojící před ním.
Harry na ni zaměřil pohled.
Byl to Malfoy. Malfoy se zlým výrazem v očích a opovržlivým úsměvem na rtech.
„Takže to ty jsi nejnovější člen rodiny Snapeů.“
Harry na to nic neřekl, pouze se na něj chladně podíval a přál si být kdekoliv jinde.
„Hanba čistokrevných rodin…“
Harry si překřížil ruce na prsou.
„Co tím chceš říct, Malfoyi?“ zasyčel vztekle.
„Och, takže mě už znáš,“ odvětil Malfoy. Harry se v duchu pořádně nakopl. Jak se mohl tak
splést? „Zdá se, že ti o nás milý tatínek už řekl…“
Harry na to neodpověděl, jen tam stál a čekal.
„Je opravdu ostuda, že dědicem staré vznešené čistokrevné rodiny bude polo-mudla.“
„Co jsi to řekl, Malfoyi?“ Harry se k němu naklonil „Polo-mudla je hanbou?“ syčel. „Co by
na to řekl tatínkův ‚idolek‘? Co myslíš, že by udělal, kdyby slyšel tuto poznámku?“
V Malfoyově tváři bleskl náznak strachu a on odstoupil.
„Ty… ty…“
„Varuji tě, Malfoyi, pokud nechceš umřít předčasně, buď opatrný…“
„Jak se opovažuješ…“
„Jsi ubožák, Malfoyi. Myslíš, že mě tímto divadýlkem zastrašíš?“
Jejich krátký rozhovor přilákal pozornost okolostojících studentů. Malfoy najednou pohlédl
na zírající lidi, pokrčil rameny a naposled pohlédl na Harryho.
„Ještě jsme neskončili…“
„Jsem z tebe OPRAVDU vyděšený a celý ztuhlý hrůzou,“ řekl Harry v předstíraném strachu.
Kdesi zpoza něj se ozval drsný smích. Stál tam Janus a smál se odcházejícímu blonďákovi.
41
„Namyšlený kokot…“ řekl, když byl Malfoy z doslechu. „Myslí si, že jeho rodina má nejčistší
krev v Británii. A jeho otec je stejně nesnesitelný. V létě přišel na návštěvu, choval se, jako
kdyby byl sám Merlin…“
„Tvoji rodiče byli ve Zmijozelu, že?“ ptal se Harry zvědavě.
„Máma ano. Otec chodil do Havraspáru…“
„A… a co tvoje sestra?“
Janus pokrčil rameny.
„Je úplně jiná. Je plachá a… no, zkrátka se liší.“
„Quietusi?“
Přistoupil k nim Snape. Janus zvážněl, jak profesora pozdravil. Ten se na oplátku jen mírně
uklonil a položil ruku na Harryho rameno.
„Pojď se mnou. Vy, pane Moone, jděte do společenské místnosti. Už je pozdě.“
„Ano, pane profesore,“ odvětil Janus rychle a následoval své přátele. „Dobrou noc.“
„Dobrou,“ usmál se mírně Harry.
„Všechno v pořádku?“ opatrně se zeptal Snape, když konečně dorazili do obývacího pokoje.
Harry by byl rád odpověděl ‚ano‘, ale zachvěl se a zatočila se mu hlava. Vykročil směrem k
pohovce, ale zatmělo se mu před očima a spadl na zem.
„Harry, Harry, co se děje?“ kleknul si k němu Severus, podsunul paži pod Harryho tělo a
přivinul si ho do náručí.
Harry mu díky strašné slabosti v tu chvíli nedokázal odpovědět. Zabořil obličej do Severusova
hábitu a úlevně si vydechl. Cítil, jak ho Severus zvedl a uložil na pohovku.
„Někdo ti ublížil?“
Harry jen zavrtěl hlavou. Severus se dále neptal, jen ho pevněji objal, dokud se Harry
nepřestal chvět.
„Myslím, že toho bylo… příliš najednou. Ředitelovo oznámení, všechny ty pohledy, šeptanda,
zmijozelští a mimo to všichni ti lidé kolem… děsil jsem se, že se mě někdo dotkne, pozná
mě… nemyslím, že se s nimi zítra nasnídám.“
„Harry, my…“
„Quietus, prosím. Cením si, že mi říkáš Harry, ale je to příliš nebezpečné. Prosím, říkej mi
Quietusi, i když řešíme moje obvyklé problémy.“
„Dobře, Quiete. K snídani ale musíme jít do Velké síně. Tedy, já musím jít určitě.“
42
„Já nepůjdu. Nechci se zbláznit už na samém začátku dne.“
Severus na to nic neřekl, jen Harryho jemně pohladil po zádech.
„Nenávidím svou zkurvenou slabost…“
„Ty nejsi slabý.“
„Nemůžu pokaždé utíkat za tebou a pomazlit se s tebou jako děcko.“
„Mně to nevadí, Quiete.“
„Ale mně ano!“
„Hoď to za hlavu. Nikdo to neví a nikdo se to ani nedoví.“
„Je to prostě směšné…“
„Potřebuješ více času na to, aby ses se vším, co se v létě událo, smířil. Celé měsíce. Ne dny.“
„Ale už je to skoro měsíc!“
„Pouze JEDEN měsíc.“
Harry na to nic neřekl a zavřel oči. Seděli před prázdným krbem celé dlouhé hodiny. Když si
Severus všiml, že Harry usnul, vstal a odnesl ho do postele. Šel si lehnout později. A když se
potřetí vzbudil tím, jak se Harry těžce převaloval a sténal, vzal si přikrývku a lehl si k chlapci.
Za posledních pár dní to nebylo třeba, protože Harryho spánek byl čím dál tím klidnější. Ale
zdálo se, že tato noc po prvním školním dni bude opět náročná.
XXX
Harry ráno vstoupil do učebny přeměňování a okamžitě zalitoval rozhodnutí chodit na hodiny
s Nebelvírem. Cítil se současně známě a zvláštně, když pohlédl ostatním do tváří. Každý v
učebně na něj civěl, jak tam tak stál ve dveřích s knihami v ruce.
Netušil, že to bude tak těžké. Tak nepříjemné.
„Ahoj,“ ozval se plaše a nenáviděl se za to.
Nikdo mu neodpověděl na pozdrav. Všichni na něj jen nepřátelsky zírali.
Harry nevěděl, kam si má sednout a tak tam jen stál ve dveřích a cítil se neuvěřitelně hloupě.
„Ehm… myslím, že by sis měl sednout,“ k Harryho překvapení se jako první ozval Neville. A
mluvil ke Snapeovi!
„Ano,“ řekl Harry, ale ani se nepohnul. Podíval se na své obvyklé místo… na Rona. Pak na
Hermionu. Na Deana, Seamuse, Parvati. A na jejich nepřátelské pohledy.
„Co tu děláš, Snape?“ Ron k němu přistoupil a překřížil si ruce na prsou. „Tohle NENÍ třída
zmijozelských páťáků! Nevidíš?!“
43
Harry se zahleděl do očí svého nejlepšího přítele. Netušil co dělat. Opět se mu zatočila hlava,
a když se k němu Ron přiblížil, zhoršilo se to na nevolnost.
„Mám tu přeměňování. S Nebelvíry pátého ročníku,“ řekl chraplavým hlasem, jak se snažil
nervozitou nepozvracet.
Jeho oznámení vyvolalo několik zalapání po dechu od ostatních žáků ve třídě.
„Ne, nemáš,“ řekl Ron a popadl Harryho za ruku. To bylo to nejhorší, co mohl udělat.
Harrymu z rukou vypadly jeho učebnice a on v panice odskočil stranou.
„NESAHEJ na mě!“ zasyčel na překvapeného chlapce zlostně, jak znovu nabyl vyrovnanosti.
Nevolnost ho přešla a cítil se silný. „Nemáš právo mi rozkazovat, Rone.“
„Pro tebe nejsem žádný ‚Ron‘, Snape,“ vyprskl rozčileně zrzek.
„Co se to tu děje?“ vyštěknul hlas profesorky McGonagallové zpoza Rona.
„Nic, madam,“ ustoupil Ron, naposledy se na Harryho zamračil a vrátil se na své místo.
Harry se sehnul a zvedl své knihy ze země.
„Co se stalo, pane Snape?“ vyptávala se profesorka.
„Jen mi vyklouzly knihy…“ napřímil se a klidně se na profesorku zahleděl. „Nevím, kam si
mám sednout, madam.“
„Vedle pana Weasleyho je volno…“
„Ne!“ rozčileně křikl Ron. „To je Harryho…“
Harry sklonil hlavu a povzdechl si.
„Pak vedle pana Longbottoma…“ pokračovala McGonagallová a postrčila Harryho směrem k
volnému místu. Přeběhla třídu vážným pohledem. „Pan Snape bude chodit na hodiny s vámi.
Prosím vás, pomozte mu zvyknout si na novou situaci…“
Harry více nevnímal. Přizpůsobit se… to nebude tak snadné. Přesně jako předpokládal.
XXX
Věštění z čísel… Nemohl si pomoci, při pomyšlení na novou hodinu se otřásl. Veškerý volný
čas za poslední týden věnoval studiu toho zpropadeného předmětu, aby na první hodině
alespoň něco věděl. K jeho obrovskému překvapení z nebelvírských páťáků chodila na věštění
z čísel jen Hermiona. Ale byl tam celý havraspárský pátý ročník a Nott s Malfoyem ze
Zmijozelu. A opět stejné dilema: nevěděl kam si sednout. Jak tam tak stál celý zmatený ve
dveřích, všiml si, že na něj mává Nott.
„Hej, Quietusi! Pojď sem,“ ukazoval na prázdné místo vedle.
44
Harry přikývl, a když se k němu blížil, uvědomil si, že s ním nikdy předtím nemluvil. Nikdy. I
přesto, že ve čtvrtém ročníku měli téměř všechny hodiny spolu se Zmijozelem.
„Díky, Notte…“
„Neříkej mi Notte, kámo. Říkej mi Aresi nebo Ari, jak chceš,“ řekl a s očekáváním na něj
hleděl.
„Tak dobře, Aresi. Proč vedle tebe nesedí Malfoy?“
„A proč by měl…?“ zeptal se překvapeně Ares.
„No, jste v téže koleji…“
„To neznamená, že jsme přátelé. Nemůžu toho rozmazleného hajzlíka a jeho idiotské
nohsledy vystát. Určitě sis jich všiml: těch dvou tlustých…“
„Jo,“ pousmál se Harry. Vzpomněl si, že Ares nikdy neseděl spolu s ostatními zmijozelskými.
Vždy zůstal mimo. „Nevypadají příliš chytře…“ pokračoval v konverzaci.
„No, nejsou,“ přiznal Nott a pak se zeptal. „Proč jsi nebyl na formulích?“
„Měl jsem přeměňování.“
„Nechodíš na hodiny se Zmijozelem…?“
„Ne, mám je s Nebelvírem.“
Ares nadzvedl obočí.
„To je divné.“
Harry jen pokrčil rameny.
„Jo…“
„Ale… aspoň nemusíš trávit čas po boku ‚Báječné pětky‘.“
„Koho tím myslíš?“
„Malfoye a jeho malé následovníky: on, ti dva kumpáni a dvě holky, Pansy a Millicent.“
„A co… Zabini?“
„Je spíš samotář. Jako já. Ale zatímco já mám čistou krev a Malfoyův oddíl si mě nedovolí
otravovat, on je z mudlovské rodiny a věčně mu dělají naschvály. Idioti…“
„Malfoy se mě včera snažil vyprovokovat.“
„Protože jsi napůl mudla?“
Harry jen přikývl.
45
„Ano, slyšel jsem, co jsi mu odpověděl. Mluvilo se o tom na pokojích dlouho do noci…“ Nott
zvážněl. „Měl bys být víc opatrný se svými poznámkami. Není moudré o takových věcech
mluvit nahlas.“
Harry na to chtěl cosi říct, ale v té chvíli vešel do třídy profesor.
Byla to VELMI dlouhá hodina. Matematika a mystika. Náročné, ale zajímavé. Během
doučování v minulém týdnu se mu Snape snažil vysvětlit základy tohoto předmětu. Ale přišlo
mu to celé nezáživné a obával se skutečných hodin. Ale teď byl ohromený.
Jeho nadšení trochu opadlo, když jim profesorka Vectorová za domácí úkol zadala esej o
prvočíslech a jejich využití v dešifrování zakódovaných textů. Harry měl neblahé tušení, že
kvůli tomu bude muset strávit odpoledne v knihovně.
Po hodině šel spolu s Aresem do Velké síně na oběd. Po obědě spolu šli k Hagridově hájovně.
Harryho najednou přepadl pocit, že je něco špatně. Netušil ale co. Tehdy mu pohled padl na
Hagridova psa mírumilovně chrápajícího u dveří.
Tesák. Usmál se. Tesák ve škole během posledních týdnů nebyl, musel být s Hagridem.
Vrátili se jen před dvěma dny a Harry ještě neměl příležitost setkat se s nimi.
Když se s Aresem přiblížili, pes zvedl oči a vstal.
Harry věděl, že něco není v pořádku. Ale co?
V příštím okamžiku to zjistil.
Tesák vyskočil přímo na Harryho. Harry klopýtl, vrazil do Arese a oba se pod váhou psa
svalili na zem.
Cítil na své tváři cosi mokrého.
Pak vše zčernalo.
…
…
„Hele kámo, vzbuď se! No tak, prober se!“ Harry nad sebou slyšel Aresův zoufalý křik.
Pomalu otevřel oči a viděl velice ustaraného Hagrida a trochu překvapeného Arese, jak se nad
ním naklánějí.
„Jsem v pořádku…“ zasténal a posadil se. Tehdy si všiml Hagridovy ruku, jak se blíží k jeho
ramenu, trhl sebou a odsunul se. „Prosím, ne…“ zaskřehotal.
Hagrid ruku okamžitě stáhl.
„Hej, kámo, jsi v pořádku, chceš se napít?“ zeptal se Nott a Harry přikývl.
46
„Omluv Tesáka… Nikdy se takto k cizincům nechová… Většinou je… ech… dost zbabělý a
plachý. Nechápu, proč na tebe zaútočil…“
„Nezaútočil,“ povzdechl si Harry. „Jen mě přivítal, olízl mi tvář…“
„Vážně? Divné. Myslel jsem si…“ blekotal rudnoucí Hagrid a vstal. Vztáhl ruku k Harrymu,
aby mu pomohl na nohy, ale ten se znovu odsunul. „Myslím, že bys měl jít na ošetřovnu…“
řekl.
„Ne, budu v pohodě,“ odpověděl Harry. „Jenom… jsem se toho psa polekal.“ Ano, to byla jen
polopravda. Mohl za to Tesák. A za tu druhou polovinu mohl Nott. Nebo spíše jeho dotek.
Harry se posadil, přistoupil k nadšenému psu a pohladil ho po zádech.
„Všechno je v pořádku.“
„Takže ty jsi syn profesora Snapea, co?“ nakonec pronesl Hagrid.
„Ano,“ krátce odpověděl Harry. Byl si jistý, že se mu od poloobra dostane opovržlivého
pohledu.
„Podobáš se spíše na jeho bratra, víš to?“ nezdálo se, že by se Hagridovi hnusil. Právě
naopak.
„Ano. Říkají to všichni. I jména máme stejné,“ dodal Harry sarkasticky. Zdálo se však, že
Hagrid jeho sarkasmus nezaznamenal.
„Takže i ty jsi Quiet?“
„Quiet? Tak mi říká jen Seve… můj otec.“
„Promiň, kdysi jsem tak říkal jeho bratrovi.“
„Znal jste ho?“ vyzvídal Harry.
„Ano. Dalo by se říci, že jsme byli… přátelé. Už jsem tu dělal, když přišel do školy.
Mnohokrát za mnou přišel. Většinou i s tvým otcem. Milovali zvířata a ty měly rády je… asi
tak, jako v tvém případě.“
Harry si povzdechl a pohlédl na Tesáka.
Ne. Tesák ho nepřivítal proto, že byl jako jeho otec nebo Severus. Přivítal ho, protože je
Harry Potter, chlapec, jehož pes už zná. Harry se otřásl při pomyšlení na svého kmotra.
Naštěstí Sirius není skutečný pes. Je jen zvěromág.
Ale představa, že sem Severus chodil k Hagridovi na návštěvy byla… zvláštní. Harry si
vzpomněl na první ročník v Bradavicích, když ho podezřívali z toho, že chce ukrást Kámen
mudrců. Hagrid ho tehdy bránil. Hagrid vždy stál na jeho straně. Hagrid měl jaksi Severuse
rád. Ačkoliv to byla zvláštní myšlenka.
47
„Pojďme teď na hodinu, pane Snape,“ nakonec vyhlásil Hagrid.
„Pane… ehm… myslím, že mi můžete říkat Quiete… tedy pokud chcete.“
Poloobr se na něj usmál.
„Žádné, pane. Říkej mi Hagride.“
„Dobře. Děkuji.“
Když kráčeli směrem k ostatním, potichu rozprávějíc, Harrymu se podařilo uklidnit. Ale když
se k nim přidali, Harry si okamžitě uvědomil, že teď bude muset dvě hodiny čelit Ronovi i
Malfoyovi…
„Cítíš se lépe?“ ozval se zpoza Harryho Ares. Harry se otočil a Ares mu podal sklenici vody.
„Ano, mnohem lépe,“ usmál se Harry a vzal si od něj nabídnutý pohár.
„Stalo se něco?“ přistoupil k nim Malfoy.
„Nic, co se týká tebe. Odpal,“ Harry se k němu otočil.
„Hej, Snape, nemusíš se hned rozčilovat… viděl jsem, jak si tam odpadl.“
Jeho kámoši se zachechtali.
„Dej mi pokoj, Malfoy.“
„Jsi teď tak statečný, co, Snape? Je to kvůli tvému tátovi? Jako učitel si bude chránit svého
milovaného synka, který k němu poběží s pláčem…“
„Co dalšího chceš pronést o mém otci, Malfoyi? Ale dej si pozor, teď nejsi doma,“ zamračil
se na něj Harry naposledy a otočil se k němu zády. Jejich rozhovor byl tlumený a on si byl
jistý, že ho nikdo nezaslechl. A určitě ne Ron, se kterým se nyní ocitl tváří v tvář.
„Vidím, že jsi rychle našel své místo, Snape. Proč se nepřidáš ke své koleji? Tatínkově
koleji?“
Harry měl co dělat, aby se v té chvíli neušklíbnul. Pomyšlení na Snapea jako jeho otce mu už
nepřišlo nepřirozené, ale že by ho volal ‚tatínek‘? Ne. Severus byl cokoliv, ale ne tatínek.
„On do Zmijozelu nepatří, copak jsi neslyšel ředitele, Weasley? Nikam ho nezařadili, tak mu
neříkej, že je Zmijozel,“ zastal se ho Ares.
„Do toho ti nic není, Notte. Nebo bráníš svého partnera – ve – zločinu?“
„O co ti jde?“
„Vím o jistých ehm…“ zle se usmál, „preferencích… tvého tatínka…“
Ares se na Rona jen nechápavě podíval. Harry ale znervózněl a téměř se nezmohl na slovo.
48
„Jak se opovažuješ…“
„Viděl jsem důkaz…“
Minulý rok na ošetřovně… ano, ale tehdy si mysleli, že je Snape špion pro ředitele… Ne.
Toto nedávalo smysl.
„Tvůj otec pracuje pro ministerstvo. Určitě ti řekl o jeho… letních zážitcích.“
„Zasloužil si to, Snape. Vše, co se stalo, si zasloužil.“
Proti tomuto argumentu se nedokázal bránit. Totéž říkal Snape.
Harry nervózně zatnul zuby. Ale tehdy se ozval Ares.
„Opravdu netuším, o čem tu vy dva mluvíte. O co jde?“
„Snad tu nebudeš předstírat, že o ničem nevíš! Nebuď směšný, Notte!“ zaječel Ron, čímž
přivolal pozornost ostatních studentů. Ron se začervenal a opustil je.
Harry cítil, jak ho kdosi chytil za ruku. Zabránil potřebě škubnout sebou a pohlédl na Notta,
který stále užasle stál vedle něj.
„O co jde, kámo? O čem to mluvil?“
Harry se snažil polknout, ale v ústech měl sucho a hrdlo stažené. Nott opravdu nic netušil.
A… Proč by to měl být JEHO úkol, informovat ho o jeho otci? To mu má jako říci ‚tvůj otec
je Smrtijed‘, nebo co?
Povzdechl si a tlumeně zašeptal.
„Myslím, že předpokládá, že jsou všichni zmijozelští, ehm… že všichni jsou následovníci Tyvíš-koho,“ téměř vyslovil Voldemortovo jméno. „Jako například tvůj otec. A můj.“
„Parchant…“
„Pouze truchlí,“ řekl Harry a pohlédl na svého někdejšího přítele. Fyzicky byl tak blízko…
jen několik metrů. Ale v každém jiném smyslu si byli na míle vzdáleni. A možná ani
nedostane šanci znovu se s ním spřátelit.
Po hodině si Harry na chvíli sedl k Tesákovi. Toho, že si Hermiona sedla vedle něj, si všiml,
až když promluvila.
„Prosím tě, promiň Ronovi jeho chování. Je příliš smutný na to, aby věci posuzoval správně.
Já si myslím, že tvůj otec si nezasloužil nic, co si prožil v zajetí Ty-víš-koho…“
„Proč si to myslíš?“ zeptal se jí nečekaně Harry.
„Nevím… ale viděla jsem ho na pohřbu i večer předtím… není takový, za jakého ho studenti
většinou považují.“
49
Takže si něčeho všimla. A nebylo žádným překvapením, že to Ron nepostřehl.
Harry Rona občas nenáviděl za jeho předsudky a uspěchané názory.
Ne, nešlo o Severuse. Jednalo se o něj. A to představovalo zeď, kterou tak brzy nepřekoná.
Kapitola čtvrtá: Braň se
„Slyšel jsem, co se stalo před péčí o kouzelné tvory,“ pronesl Snape večer, když už Harry
konečně seděl v obývacím pokoji a četl poslední stránky románu.
Harry si povzdechl a upřel pohled do knihy ve svém lůně. Vyhýbal se Severusovým očím,
nechtěl znovu přiznat svoji slabost…
„Quiete?“ tón byl teď vážnější. „Podívej se na mě.“
Harry si odfrkl a povzdechl si. Pak pomalu zvedl pohled.
„Co přesně se stalo?“
„Jak ses o tom dozvěděl?“ odpověděl mu otázkou Harry.
„Řekl mi o tom Hagrid.“
Takže Hagrid. Měl si uvědomit, že o tom Severusovi řekne.
„Vy dva jste přátelé?“ položil otázku, která mu neodbytně běhala hlavou už několik hodin.
Jeho druhým cílem bylo zabránit Severusovým otázkám.
„Ne, ale Quietus se s ním přátelil. Moji přátelé byli všichni jen se Zmijozelu.“
„Ale… Hagrid mi řekl, že jste k němu chodili oba…“
„Ano, navštívil jsem ho mnohokrát, ale nemyslím, že bychom byli přáteli. Vždy jsem se víc
zajímal o kouzelné tvory a rostliny do mých lektvarů… ale já jsem se na něco ptal. Co se
stalo?“
Ocitl se ve slepé uličce. Teď už musel odpovědět.
„Tesák, Hagridův pes, mě poznal a přivítal tak, jako vždy. Vyskočil na mě a já spadl na Arese
a oba jsme se zhroutili na zem. Tehdy… jsem ten pocit nedokázal snést.“
„Tělesný kontakt?“
„Ano. Omdlel jsem.“
Severus se postavil a začal se před krbem procházet.
„Tohle musíme vyřešit.“
„Myslím, že v tomto případě pomůže jen čas…“
50
„Možná máš pravdu. Proč jsi po hodině nepřišel za mnou?“
„Dělal jsem úkol a pak jsem šel do knihovny.“
„Úkol?“
„Jde o věštění z čísel. Mám s tím problémy,“ řekl Harry, a když viděl, jak mu chce Severus
skočit do řeči, rychle pokračoval, „a ne, teď tvou pomoc nepotřebuji, Severusi. Seděl jsem
nad tím cele odpoledne.“
„A pochopil jsi všechno?“
„No, byla tam jedna definice využití prvočísel ve starověkém rozkladu…“
„Pojďme na to.“
Harry otevřel svou učebnici a vytáhl pergamen. Severus si k němu přisedl a společně přečetli
a prošli všechny problematické pasáže…
Byla skoro půlnoc, když šli do postele.
„Štěstí, že jsem ti řekl, že s tím nepotřebuju pomoc,“ zamumlal Harry do polštáře. Severus se
zachechtal.
„Ale teď tomu už rozumíš, ne?“
„Jo,“ zívl Harry. „Ale víš, čeho se teď obávám?“
„Hm?“
„Zítra mám dvouhodinovku lektvarů se Zmijozelem a profesorem Snapem… a to hned po
snídani.“
„Ani mi o tom nemluv. Ten slizký kretén.“
„Srážím Nebelvíru pět bodů Pottere, dýcháte příliš nahlas. A dalších 10 bodů za to, že
Grangerová napovídá a 50 za Nevillův vybuchlý kotlík.“
„Jak vidím, drzý jako vždy.“
„Och, promiň…“
XXX
Když Harry vešel do učebny lektvarů, musel řešit již dobře známý problém: kam si sednout.
Ares v lektvarech seděl s Blaisem, a tak bylo jediné volné místo u Nevilla.
Ale sednout si vedle Nevilla bylo příliš nebezpečné. A tak stál ve dveřích a čekal. Nemusel
čekat dlouho, za několik minut se dveře, o které se opíral, s třeskem otevřely a Snape vrazil
přímo do nejistě tam stojícího Harryho.
„Co stojíš tady?“ zeptal se hněvivě.
51
„Nevím, kam si mám sednout…“ zamumlal Harry rozpačitě.
Podívali se jeden na druhého a Harry viděl, že Snape pochopil jeho dilema.
„Můžeš si sednout k Longbottomovi,“ řekl a postrčil ho směrem k volnému místu.
Všichni v učebně na ně vyjeveně zírali. Poprvé viděli profesora lektvarů, že se chová jako
každá jiná lidská osoba, dokonce se ani nemračil. Harrymu se ulevilo, usmál se, přikývl a šel
si sednout. Když koutkem oka pohlédl na Nevilla, viděl i jeho užaslý výraz. To vedle něj
opravdu sedí Snape? No, na jiné hodině to dokázal pochopit. Ale na lektvarech?
Harry se k němu otočil a usmál se.
„Ahoj, Nev… ehm… Longbottome.“
Neville ztuhl. Nezmohl se ani na slovo.
„Otevřete si učebnice na straně 12 a vypište si poznámky. Já zatím napíšu přísady dnešního
lektvaru na tabuli. Až to nastudujete, začněte ho připravovat.“
Tón, jakým to řekl, byl dobře známý a podivný zároveň. Snapeův hlas byl stále chladný a
ostrý, ale jeho výraz… Žádné mračení, úšklebky, obvyklá hořkost. Harry byl naopak velmi
nervózní, když si vypisoval poznámky z učebnice. Vůbec nepochyboval o tom, že jeho
neschopnost Severuse ztrapní. A to nemluvě o Nevillových úžasných dovednostech…
Když konečně začali s lektvarem, jeho nervozita dosáhla nového vrcholu. Sotva dýchal a
třásly se mu ruce. A neměl nejmenší ponětí, jak přísady do kapaliny přidávat, jak je vůbec
pokrájet, či jaké je jejich pořadí. Věděl jen jedno, a to, že elixír v konečné fázi má být
průzračný a jasně modrý. Ale jak šel čas, ten jejich byl spíš nechutně oranžový než modrý.
„Zapomněli jsme tam dát šalvěj,“ ozval se z ničeho nic Neville.
„Šalvěj?“ zamračil se Harry. „Tu jsem tam přece dával.“
„Kdy?“
„Nevím,“ zašeptal a zmateně se na sebe podívali.
„Tak potom… možná máme pod kotlíkem příliš malý plamen.“
Harry pokrčil rameny.
„Zkusím to trochu víc zahřát,“ řekl Neville, otočil se ke kotlíku a prohrábl uhlíky pod
kotlíkem.
Z těch vyšlehly plameny. Lektvar v kotlíku začal vřít.
„Myslím, že to stačí,“ polkl Harry s pohledem na Nevilla po několika minutách.
„Jo,“ souhlasil Neville, namířil hůlku na plameny a zamumlal zaklínadlo. Oheň tím však
neuhasil, právě naopak, ještě ho tím podnítil.
52
„Neville,“ vyskočil Harry ze židle a i on vytáhl hůlku. „Jdi odtud pryč, rychle!“
Na pohyb hůlkou nebo pronesení zaklínadla však nebyl čas. V příštím okamžiku totiž kotlík
vybuchl. Harry Nevilla popadl a odstrčil ho z dosahu tekutiny. Oba spadli na zem, ale
Harrymu se tentokrát podařilo vyhnout se Nevillovi, a tak mu nebylo malátně. Ale jestli
Severus…
„Quietusi, co tohle mělo znamenat?“ koutkem oka viděl, jak nad ním stojí jeho rozzuřený
strýc.
Vedle něj se Neville strachy snažil zneviditelnit. Harry na něj pohlédl, pak na Severuse a
povzdechl si.
„Výbuch,“ poznamenal věcně. Ve tváři měl skoro stejně neurčitý výraz jako Severus (trénoval
ho před zrcadlem celé hodiny, nicméně k dokonalosti měl daleko).
„To vidím. Co jste udělali?“ Severus se zlobil. Zuřil. Říct mu pravdu by pravděpodobně
nebylo to nejlepší řešení.
„Ehm…“ Harry nevěděl, co dělat. Pokud by Severusovi řekl o Nevillově neschopnosti uhasit
oheň, přišel by Nebelvír minimálně o 10 bodů a Neville by si odpykal nejméně měsíc
školních trestů… „prohrábl jsem uhlíky. Asi jsem tím zvýšil intenzitu plamene…“ polkl a
neodvážil se podívat Mistru lektvarů do očí. Cítil, jak Neville vedle něj sebou trhl.
„Opravdu?“
Harry jen přikývl s pohledem upřeným na ruce.
„Srážím Nebelvíru deset bodů za to, že tě pan Longbottom nevaroval, a ty si odpykáš trest s
Filchem,“ otočil se přikázal: „A ukliďte to tady, zatímco ostatní dokončí své lektvary. A to
HNED!“
Harry překvapeně vyskočil na nohy a pohlédl na Nevilla, který stál ztuhlý, zíral na něj a na
Snapea a očividně netušil, co si o tom celém má myslet.
„Pane Longbottome, to vám to mám zopakovat? Ukliďte to TEĎ!“
Harry slyšel, jak se Malfoy zachechtal a Rona, který nervózně mumlal při snaze zbavit se
zbytků z výbuchu na své lavici a židli. Občas hodil očkem po Nevillovi, který se stále
nevzpamatoval z Harryho chování. Snape, který ho bránil. Nevěřil, že se to skutečně stalo.
Zatímco oni uklízeli, zbytek třídy dokončil své lektvary a Snape je na konci hodiny propustil.
„Quietusi, na slovíčko,“ ozval se Severus, když všichni vycházeli ze třídy.
„Ano?“ Harry nechtěl, aby se Severus dozvěděl, co se opravdu stalo. Ten se na to naštěstí
neptal a on mu tak nemusel lhát, ale v jeho tváři se zračilo zklamání.
„Nejprve ti zařídím ten trest s Filchem, a pak po večeři přijdeš sem a zkusíš ten elixír ještě
jednou. Rozumíš?“ oznámil mu chladným tónem.
53
„Proč s Filchem?“ zeptal se Harry s prosebným pohledem. „Raději bych byl s tebou nebo s
Hagridem…“
„Nechci, aby si studenti mysleli, že ti nadržuji. Nejsi členem žádné koleje, tím pádem ti
nemůžu strhnout body já ani ostatní učitelé. Takže si dávej pozor: tvé tresty budou vážnější
než u ostatních studentů.“
Harry převrátil oči v sloup.
„Nádhera,“ zamumlal a opustil učebnu.
Chodba, která vedla z učebny, byla tmavá a prázdná. Harry na chvíli zastavil a přemítal nad
minulými událostmi. Kdykoliv tu šel, byl velmi nervózní a někdy i naštvaný. Vybavilo se mu,
jak na něj Snape křičel, jak ponižoval Nevilla, ubližoval Hermioně a upřednostňoval své
zmijozelské. Vždy ty chladné nenávistné pohledy… a teď se všechno změnilo. Ze Snapea se
stal Severus, nenávist se změnila v péči, nervozita v touhu po setkání a temné podzemí v jeho
nový domov.
Je pravda, že Snape změnil své chování jen k němu. Harry ho během hodiny sledoval a došel
k závěru, že zůstal téměř stejný: stále se posmíval práci Nebelvírů, chválil zmijozelské. Jediný
rozdíl byl v tom, že tentokrát Harryho ignoroval – a dokonce i Nevilla. Ano, Severus se
nezměnil, byl stále slizký, zlomyslný, malicherný, neobjektivní a plný předsudků – stále
stejný jako Sirius a v jistém smyslu dokonce i Ron, který…
„To jsi udělal schválně.“
… měl předsudky vůči svému někdejšímu příteli a nyní na něj čekal v opuštěné chodbě, aby
se s ním mohl pohádat. Harry se k němu otočil.
„Cože?“ zeptal se zmateně.
„Ten lektvar jsi sabotoval jen kvůli tomu, aby mohl Snape strhnout body Nebelvíru.“
Harry cítil, jak se v něm zvedá vlna hněvu.
„Sabotoval? Co? Já ne…“ začal, ale Ron ho přerušil.
„Tak proč jsi to potom řekl Snapeovi? Neříkej mi, že jsi chtěl zachránit Nevilla.“
„A proč ne?“ zeptal se Harry arogantně. „Co když jsem se ho chtěl zastat? Nech mě na pokoji,
starej se o sebe.“
„Poslouchej, Snape,“ sykl na něj Ron přes zaťaté zuby. „Nevím, na co si tu hraješ. Proč jsi mi
vyjádřil soustrast. Proč jsi na hodinách s námi. Proč jsi předstíral, že se zastáváš Nevilla. Proč
se snažíš spřátelit s Hagridem. Ale nezapomeň, že já ti nikdy nebudu věřit. Nikdy!“
Harry polkl. Bylo toho na něj příliš mnoho.
„Chápu,“ vysoukal ze sebe, prošel kolem Rona a zamířil do učebny obrany proti černé magii.
54
Takže Ron mu nikdy neuvěří. Ron mu nikdy nedá šanci. Ztratil ho. A tak to i zůstane.
Bylo to… špatné. Bolelo to. A na vině bylo to tajnůstkářství. Zastavil se. Vše mu řekne!
Nemohl už víc předstírat! Chtěl Rona zpět, jeho přátelství a… Ale ne. Ne proto, že mu v tom
zabrání strach z dalšího mučení. Je skutečně Snapeův příbuzný a nyní na vlastní oči viděl, jak
ho Ron nenávidí. A Ron… ho již jednou opustil v mnohem vážnější situaci, než byla tato, ve
chvíli, kdy potřeboval pomoci. Kdyby mu řekl, že je Harry Potter… jenže je jím stále? Kým
je? V mysli mu zavládl zmatek.
Harry se posadil na schody.
Byl Harry Potter. Ale nebyl syn Jamese Pottera. Byl Snape. Nebyl ani Severusův syn, ale
nebyl si jistý tím, že by to Ron dokázal odlišit. A i kdyby ano, byl stále Snape a ne Potter, a to
by pro něj bylo dost na to, aby ho nenáviděl.
A, pomyslel si Harry, bude lepší, když ho Ron bude nenávidět jako Quietuse Snapea, než jako
Harryho Pottera, syna Quietuse Snapea a synovce Severuse Snapea.
Nebylo to příjemné pomyšlení. Vůbec ne.
Cítil, jak ho v očích pálí slzy. Ne! Nesměl plakat a ukázat svou slabost! Frustrovaně sevřel
dlaně v pěsti a vstal.
Obrana proti černé magii.
Meškal.
A dostane další trest. Zatřásl se.
Jeho život by byl jednodušší, kdyby si vybral Zmijozel. Či dokonce Havraspár. Nyní musel
snášet nenávist Nebelvírů a následky své nedochvilnosti. Odolal touze jít rovnou do
Severusových komnat, zavřít za sebou dveře a nikdy nevyjít ven. Místo toho začal metodicky
pokládat jednu nohu před druhou.
Přijde pozdě. Příliš pozdě.
Dva tresty za jeden den. Úžasné. Quietus Snape, potomek rodiny Snapeů, bystrých a
mazaných Snapeů, který nedokázal správně připravit lektvar, nebyl schopen přijít včas na
hodinu. Nemluvě o nedostatku jiných schopností, jako například snést dotek a pravidelně spát
a jíst. S roztřesenýma nohama se opřel o zeď. Nechtěl, aby tento den pokračoval.
„Quietusi, jsi v pořádku?“ ozval se kdosi zpoza něj.
Byl to ředitel.
„Jdu pozdě na hodinu obrany,“ povzdechl si Harry. „A… já nechci…“
Brumbál se na něj soucitně podíval.
„Půjdu s tebou a omluvím tvé zpoždění, co říkáš?“
55
To byla první pozitivní událost dne.
„Děkuji vám, pane řediteli.“
„Není zač.“
Zamířili směrem k učebně.
„Jak se ti daří?“ prolomil ticho Brumbál.
„Nic moc,“ povzdechl si Harry. „Zdá se, že všechna má rozhodnutí byla špatná.“
„Myslíš tím…?“
„To, že nepatřím do žádné koleje, že chodím na hodiny s Nebelvírem…“
„Ta rozhodnutí jsi neučinil jen ty. A toto je jen druhý den školy, Quietusi. Uvidíš, že se to
zlepší…“
„To doufám.“
I přes Brumbálovu přítomnost nebyl příchod na hodinu příjemný. Harry viděl mrzutost
studentů i profesorky a co nejrychleji si sedl vedle Nevilla. Na nikoho se nepodíval, otevřel
svou učebnici, vzal si do ruky brk a začal přepisovat poznámky z tabule.
Odtud to šlo dolů z kopce. Paní Figgová mluvila o štítech a obranných zaklínadlech,
obranných technikách v kouzelnickém duelu… Ta samá paní Figgová, u níž párkrát strávil
odpoledne a která mu ukazovala nudné fotky jejích milovaných koček. Ta stará a možná tak
trochu senilní žena, jíž Dudley zlomil nohu, jim nyní vysvětlovala kouzla a taktiky a hovořila
o temných čarodějích… a nebyla dokonce ani moc stará, vypadala tak na čtyřicet. Všechno to
bylo příliš divné a Harry se nedokázal soustředit na látku. Občas vzhlédl a snažil se vnímat,
co říká, ale nakonec vždy upřel pohled na své chaotické poznámky.
Všechno bylo příliš divné. Celý jeho život.
„… A budeme se učit i o těchto zaklínadlech. Mnoho z nich není zahrnuto ve všeobecných
osnovách, ale já vás je i tak naučím. Existují dva základní druhy obranných štítů…“
Všichni dávali pozor, dokonce i Neville, pouze Harry se nemohl soustředit.
Zaklínadla, štíty… a na co to člověku je, když nemá hůlku, kterou by se mohl bránit? Když se
ocitne obklíčený v kruhu nepřátel zcela sám? Jaké kouzlo je dost silné na to, aby zachránilo
holý život?
Kdyby znal nějaké obranné zaklínadlo, když stál před Voldemortem… a co se dá dělat, když
musíš snášet kletby bezbranný?
„Poprosím vás, pane Thomasi…“
56
Harryho vytrhl z myšlenek hlas profesorky Figgové a viděl, jak se Dean postavil proti ní s
hůlkou v ruce.
„Jeho název je Clipeus, po malém kulatém štítu, který využívali římští vojáci. Pro naučení a
použití je nejjednodušší. Ale musíte si pamatovat, že vás ochrání jen proti podobně
jednoduchým kouzlům. Jako například proti Tarantallegra. Tak tedy, pane Thomasi, pošlete
na mě právě toto kouzlo.“
Dean přikývl, zaujal klasický soubojnický postoj a namířil hůlku.
„Tarantallegra!“ vykřikl Dean a současně paní Figgová:
„Clipeus!“
Vzduch kolem ženy zavibroval a kouzlo okamžitě zmizelo. Profesorka na Deana kývla
hlavou.
„Můžete si jít sednout, pane Thomasi. Takže? Postřehli jste něco důležitého?“
Samozřejmě, byla to Hermionina ruka, která do vzduchu vystřelila jako první.
„Slečno Grangerová?“
„Štít kouzlo neodrazil, absorboval ho.“
„Velmi dobře, slečno Grangerová. 5 bodů pro Nebelvír. Ještě něco?“
Ve třídě zavládlo ticho. Harry se rozhlédl po ostatních, ale nikdo ruku nezvedl. Tlumeně si
odkašlal a opatrně zvedl ruku.
Profesorka se k němu otočila. Měla hnědé oči, mnohem jasnější radostí, když vyprávěla o
svých kočkách, ale nyní byly chladné a Harry v nich zahlédl odmítnutí. Trhl sebou.
„Pane Snape?“
„Hůlku jste namířila na sebe.“
Žena na něj chvíli zírala, pak přikývla.
„A umíte mi říct proč?“ zeptala se, ale její tón byl podobný spíše někomu ze španělské
inkvizice než profesorky předmětu obrany proti černé magii v Bradavicích.
„Myslím, že štít můžete nasměrovat, kam chcete. I na jinou osobu, pokud na ni namíříte
hůlkou.“
„Dobře. 5 bodů pro Nebelvír.“
Harry překvapeně zamrkal.
„Ale… paní profesorko, on není z Nebelvíru!“ zakřičel Ron pobouřeně. Harry se k němu
otočil a viděl, jak si ve zlosti zkřížil ruce na prsou.
57
„Svým pozdním příchodem narušil běh této hodiny. Myslím, že si Nebelvír zaslouží malé
odškodnění.“
Harry se hanbou začervenal. Sklopil pohled na lavici a až do konce hodiny ho nezvedl. Byla
tato žena ta samá paní Figgová, kterou znal ze Zobí ulice? Ta milá stará dáma?
Skvělé. Brumbál se rozhodl říct učitelskému sboru o Severusově minulosti a on teď musel
snášet následky. To bylo jisté.
Nenávist. Nenávist v očích jeho profesorky.
Do konce hodiny nepromluvil. Jen tam tiše seděl a dělal si poznámky. Když se s ním Neville
snažil promluvit, Harry ho umlčel pohledem, a na konci hodiny byl první, kdo ze třídy
vystřelil.
Bylinkářství měl s Mrzimorem. Sakra! A po obědě bude mít formule s Kratiknotem.
Harry se přinutil k tomu, aby kráčel přímo ke skleníkům a odolal touze vyhledat Severuse ve
sklepení. On měl také hodiny, které musel odučit, a nemohl se nyní věnovat jeho hloupým
problémům. Musí jim čelit. Je dost silný na to, aby to zvládl. Neuteče.
„Hej, Sn… ech… počkej na mě, prosím!“
Harry zastavil, když k němu zezadu dolehl známý hlas. Hermionin hlas.
„Co je?“
„Podívej, myslím si, že se k tobě Figgová chovala velmi nespravedlivě,“ vysvětlila. „Nevím
proč, ale chovala se… divně.“
Harry pokrčil rameny, ale v mysli byl Hermioně docela vděčný za to, že se odvážila promluvit
i přes nesouhlasný Ronův pohled.
„Můžeš mi říkat Quietusi,“ podíval se na ni. „A je mi to jedno. Není první ani poslední, kdo
mě nenávidí za to, že je profesor Snape můj otec.“
Hermiona lehce zčervenala.
„Ano, Ron dělá totéž…“
„A mnoho dalších. Takže? To je všechno, co jsi mi chtěla říct?“
„Já… jen jsem ti chtěla říct, že… zkus tomu dát trochu času a nepochybuji o tom, že tě
nakonec přijmou.“
„Oni? Koho myslíš?“
„Všechny. Studenty, učitele. Zvyknou si na představu, že má profesor Snape syna a že jeho
syn není jako on.“
Harry se hořce zasmál.
58
„Možná, a možná ne. Jsem si například jistý, že Weasley se nikdy nepovznese nad můj původ,
ačkoliv to není moje vina. Na druhou stranu mi nevadí, pokud si myslí, že jsem jako můj
otec,“ řekl dost nahlas na to, aby ho dokonale slyšet i Ron. Zrzavý chlapec sebou škubl.
Hermiona si ho prohlédla a přikývla.
„Máš pravdu. Nesedneš si ke mně na bylinkářství?“ zeptala se, ignorujíc Rona, který začal
okamžitě protestovat.
Harry zavrtěl hlavou.
„Ne, jdi s Ronem. Já si rád sednu s Nevillem,“ a když Hermiona otevřela pusu, dodal,
„myslím to vážně.“
Ještě naposledy se nevraživě podíval na Rona a počkal na Nevilla, který kráčel za nimi.
„Děkuji, Quietusi,“ řekl Neville a zeširoka se na něj usmál.
Harry si povzdychl a naoko podrážděně se zeptal:
„A za co?“
„Za to, že jsi mě zachránil.“
„Zachránil?“ usmál se Harry. Samozřejmě věděl, za co mu Neville děkuje. „Není to trochu
přehnané?“
„No, já a tvůj otec… asi takhle: nevycházíme zrovna nejlépe,“ řekl vážně. „A většinou se do
mě při lektvarech naváží…“
„Oba jsme udělali chybu. A ani nevím jakou,“ přerušil Harry červenajícího se Nevilla. „A
myslím, že ty jsi z toho vyvázl líp než já…“
„Znáš Filche?“ zeptal se Neville pobaveně.
„Samozřejmě. Přišli jsme sem před dvěma týdny.“
Když vešli do skleníku, Harry okamžitě spatřil Janusovu sestru, Leah. Mluvila s jinou dívkou
z Mrzimoru, s Hannah.
„Ahoj, Leah,“ usmál se na ni Harry. Ona se začervenala, otočila se k němu zády a předstírala,
že si prohlíží sušenou rostlinu na stole. Hannah se k ní sklonila, a za chvíli se obě dívky
pitomě chichotaly.
Harry s Nevillem se na sebe jen tázavě podívali. Pak Harry pokrčil rameny a přešel k
prázdnému stolu. Za chvíli se k nim přidali dva mrzimorští: Ernie a Justin. Byli tak zabraní do
rozhovoru, že si Harryho nejprve nevšimli, dokud profesorka Prýtová nepřivítala celou třídu a
zejména Quietuse Snapea. Jejich reakce byla vskutku zábavná: Erniemu se rozšířily zorničky
a koutky úst se stočily dolů, Justin zbledl a dlouhé minuty jen lapal po dechu jako ryba na
suchu.
59
„Ahoj, to je Quietus Snape,“ Neville představil Harryho, který si nemohl pomoci, když viděl
šok obou chlapců, a křenil se.
„Dobrý Bože,“ zasténal Justin a překvapeně pohlédl na usmívajícího se Nevilla. „Ty – a on,
spolu?“
Harry měl co dělat, aby se nerozesmál. Neville se také usmíval pod vousy, což oba chlapce
šokovalo ještě víc.
„No, ano,“ přiznal Neville a představil chlapce Harrymu.
„Chodíš na hodiny s Nebelvírem? Ale… proč?“ zeptal se nakonec Ernie.
„Rozvrh mi dělala McGonagallová a ona se se Seve… ehm… s mým otcem dohodla, že mě
zařadí k Nebelvíru.“
„Ty svému otci říkáš křestním jménem?“ zeptal se šokovaně Justin.
„Neříkával jsem mu jinak. Začali jsme spolu žít až v létě.“
„Vychovali tě mudlové?“ tentokrát se Justinův šokovaný výraz změnil na nechápavý a
dokonce i Neville zaujatě čekal na jeho odpověď. Harry pohlédl na profesorku, která právě
vysvětlovala cosi o Vlčím drápu, jinak nazývaném také Lycopus a jeho využití v léčení
vlkodlaků, pak se podíval na své spolužáky.
„Ano, žil jsem s mými prarodiči. Ale nesmím o nich nic víc říkat.“
„Takže jsi chodil do mudlovské školy až do loňského roku?“
„Samozřejmě,“ znervózněl Harry. Netušil nic o mudlovských středních školách či o tom, co
se tam učí, a tak se rozhodl uzavřít toto téma. „Ale myslím, že bychom měli začít dávat
pozor…“
„Jo,“ přikývli stále zmatení chlapci a věnovali pozornost profesorce Prýtové.
K Harryho velkému potěšení se zdálo, že profesorka nemá v úmyslu zkoušet jeho znalosti, a
tak se mohl klidně a pod Nevillovým odborným vedením věnovat rostlinám.
„Jak je možné, že… jsi tak netalentovaný v lektvarech? O rostlinách víš téměř vše a právě z
rostlin je připravujeme…“ zeptal se plachého chlapce po bylinkářství.
Neville pokrčil rameny.
„Nejde o talent…“ zamumlal zahanbeně a Harry si v té chvíli uvědomil, že se o TENTO
problém právě s ním nepodělí.
„Dobře,“ řekl. „Uvidíme se na formulích,“ dodal a přidal se k Aresovi u zmijozelského stolu.
Povzdechl si, když pomyslel na další hodinu. Formule s profesorem Kratiknotem.
60
Co se s maličkým profesorem setkal v tu první noc u hlavního stolu, učil se látku z formulí (a
věštění z čísel) a dokonce si přečetl i letošní osnovy, aby se nemusel stydět před ředitelem
koleje jeho otce. Ale i tak byl z pomyšlení na hodinu vystrašený. Očekávání… očekávání
ohledně jeho chování, osobnosti, vědomostí… A předsudky, které prostě nemohl změnit…
měl na to dost síly? Nebo… naplnit očekávání, což znamenalo změnu? Měl se vůbec měnit?
Ale už se změnil. Už nebyl ten kluk, který do Bradavic přišel před čtyřmi lety a vůbec nebyl
ten, co před třemi měsíci. Byl mnohem víc plachý a bázlivý. Přežil dva týdny bolesti a strachu
a ztratil víru ve svou nezranitelnost. Uvědomil si, že vůbec není těžké být zabit, že ho mohou
ztrapnit, mučit a zneuctít všemi možnými způsoby. Věděl už, co znamená ocitnout se
nechráněný, být bezbranný. A občas přemýšlel, jestli světlo opravdu může překonat temnotu.
Nebyl si jistý sám sebou a tím trpělo i jeho sebevědomí.
Stále se potýkal s těmito myšlenkami, když začala hodina. Ale když profesor vstoupil do
třídy, odložil Harry své myšlenky stranou a soustředil se čekající úkol.
Nezklamal ho. Profesorovým hlavním záměrem této hodiny bylo ověřit si úroveň Harryho
vědomostí z formulí a mermomocí se snažil najít v nich díry.
Občas Harry pohlédl na Hermionu, která si po prvních deseti minutách uvědomila, že nebude
moci odpovídat na žádnou z desítek otázek, které profesor Harrymu položil. Když profesor
konečně skončil, polovina třídy nudou téměř usnula. Vlastně všichni kromě tří: profesora,
Harryho a Hermiony.
„Velmi dobře, pane Snape, SKUTEČNĚ mě mrzí, že nejste v mé koleji… máte stejný talent
jako váš otec a hlavně, jako váš strýc…“
Ron zlostně zachrápal (asi se probudil z krásného snu), když profesor pokračoval ve
vychvalování Harryho. Harry byl naopak extrémně rád, když hodina skončila a okamžitě
zmizel. Uši mu hořely a neodvážil se zvednout hlavu… Jedním si byl jistý: profesor mu jeho
situaci v žádném případě neulehčil. Skutečně.
Nezastavil, dokud nepřišel ke vstupním dveřím do jejich komnat. Tam přiložil prst na bílou
tečku. Dveře za sebou rychle zavřel a s bušícím srdcem se opřel o zeď.
Ale po chvíli si přiznal, že se necítí špatně. Právě naopak.
Ano, cítil se trapně, ale… nebylo mu to nepříjemné. Kratiknot ho přirovnal k Severusovi a
jeho otci, řekl, že se jim podobá. Byla to pýcha, co se mu vzdouvalo v hrudi? Pýcha na co? Na
jeho znalosti? Jeho ‚bystrost‘?
Zamyšleně sklouzl vedle zdi na zem.
Ne.
Nebyl hrdý na svůj talent. Nebyl to talent, co mu pomohl přežít dnešní hodinu, byla to jeho
vytrvalost. A není ani bystrý.
Ne.
61
Bylo to něco jiného.
Postavil se a přešel k římse krbu. Opatrně z ní vzal fotoalbum, usadil se do křesla a otevřel je.
Quietus se Severusem.
Quietus s jeho matkou.
Quietus s Jamesem Potterem – srdečně se usmál.
Quietus s Haroldem Potterem.
Quietus s úsměvem stojící před Bradavicemi s prefektským odznakem připnutým na hrudi, s
hůlkou v ruce hravě…
Harry se dotknul hůlky za opaskem. Byla to tatáž hůlka: jeho vlastní byla lidem příliš známá
na to, aby ji mohl používat.
Fotky a vzpomínky, nic jiného. Ale teď byl přirovnán k otci a bylo to, jakoby část z něj žila,
něco v jeho synovi, Harrym… Možná opravdu nebyl tak neschopný, jak si myslel…? Možná
se za něj Severus nebude muset stydět.
Ne, ta poslední myšlenka byl opravdu hloupá. Severus by se za něj nikdy nestyděl, ani kdyby
ho všichni nenáviděli z nějakého dobrého důvodu. Severus ho měl teď rád a to nemůže nic
změnit. Harry se usmál a přes obývák přešel do kuchyňky. Vložil si do tašky pár jablek, vzal
si knihy a pergameny a zamířil do knihovny.
Den předtím tam šel studovat a byl si jistý, že tam nikdo nebude. Ale mýlil se. Byla tam
skupinka z Havraspáru, četli, nebo si vypisovali poznámky z různých knih, a bylo tam
dokonce i pár lidí z jiných kolejí, kteří si na poslední chvíli dodělávali úlohy z prázdnin. Ten
den si tam vyhledal oddělený kout a začal se připravovat na své hodiny. Nyní zamířil na totéž
místo – mezi poslední policí s knihami a stěnou, a s povzdechem se přinutil opět se soustředit.
Musel to dokončit do večeře, protože pak bude muset jít se Severusem do laboratoře připravit
ten zatracený lektvar.
Studovat sám bylo jednotvárné a nudné. Připomnělo mu to situaci před rokem, když se s ním
Ron přestal bavit a on trávil veškerý svůj volný čas s Hermionou – Ron, zase myslí na Rona a
na svůj ‚starý život‘, který se nikdy nevrátí… Musel nyní žít ten nový jako brilantní Quietus a
to vyžadovalo mnohem více práce a studia a méně zábavy.
Nenáviděl to. Ale bylo to mnohem lepší, než nějaké sklepení a mučení. A možná že Ronův
případ ještě NENÍ tak úplně ztracený. Možná tomu stačí dát více času. A Harry se chystal za
to zaplatit jakoukoli cenu.
„Kde jsi byl?“ zeptal se ho Ares na večeři.
„V knihovně,“ řekl Harry.
„Proč? Vždyť jsme tu teprve druhý den…“
62
Harry se usmál, když si vzpomněl, že to byla stejná slova, kterými častoval Hermionu, ale
jeho odpověď se od té její trochu lišila.
„Rád se tam učím. Doma musím zůstat sám a občas dávám přednost společnosti.“
„Proč jsi nepřišel za námi?“
„Do zmijozelské společenské místnosti?“ Harry obrátil oči v sloup. „Hráblo ti, Aresi? Nechci
se hádat s Malfoyem jen kvůli tomu, abych si tam mohl sednout. Nestojí to za to. Možná
později, ale teď určitě ne.“
„Chápu,“ přikývl Ares zamyšleně.
„A nenávidím být v centru pozornosti, mnohem raději pár týdnů nebo měsíců počkám, dokud
si všichni nezvyknou na mou… ehm… existenci,“ mrkl hravě na hnědovlasého chlapce. „V
knihovně mohu být sám, ale ne osamělý.“
Totéž řekl Severusovi, když se ho večer zeptal, kde strávil své odpoledne.
„A Aresovi jsem řekl totéž,“ dodal. „Ptal se mě na to i on.“
„Aresovi?“ svraštil obočí Severus.
„Ano, Ares Nott, jeden z tvých oblíbených zmijozelských páťáků,“ řekl Harry netrpělivě,
když začal drtit šalvěj do svého elixíru.
Snape ztuhl.
„Ty ses s ním spřátelil?“
„Spřátelil? Severusi, znám ho jen dva dny!“ vykřikl Harry pobouřeně a vzal do dlaně jednoho
skarabea. „Ne. Pouze si… povídáme. Je dost osamělý a já také, takže…“ pokrčil rameny.
„Aha,“ povzdechl si Severus. „Ale myslím, že by sis na něj měl dávat pozor. Jeho otec…“
„Já vím, já vím!“ plácl brouka na stůl. „Ale řekni mi, co mám dělat? Je jediný páťák ze
Zmijozelu, který se mnou dobrovolně mluví. Ostatní mě buď nenávidí, nebo se mě bojí kvůli
tomu, jak se ke mně chová Draco. Ares je se mnou rád a myslím, že vůbec netuší, kdo jeho
otec ve skutečnosti je!“
„Uklidni se, Quietusi. Nechtěl jsem…“
„Tak co potom chceš? Samozřejmě, že s ním nebudu sám, ani s ním neopustím školní
pozemek. Nejsem tak blbý.“
„Tak dobře, ale vezmi si druhého skarabea, protože toho, co máš v ruce, jsi úplně rozdrtil,“
přerušil ho Severus.
Harry překvapeně pohlédl na brouka ve své dlani.
„Skarabeus? Do tohoto lektvaru patří skarabeus?“
63
Kapitola pátá: Knihomol
„Zase jsi tady?“
Harry vzhlédl od knihy kouzel, kterou právě četl, a Ares pokračoval.
„Nechceš to dnes zabalit?“
Harry si zívl a pohled upřel na chlapce, který stál u JEHO stolu v knihovně. Toto místo
zbožňoval, bylo skryté v zadní části rozlehlé místnosti, v maličké, bezpečné a útulné sekci
věnované ‚arabskému mysticismu‘. Harry byl přesvědčený, že nikdo na škole nepodlehne
zájmu právě o arabštinu nebo mysticismus, a měl pravdu. Zde byl v bezpečí. Okno tam
umístěné poskytovalo dostatek světla na čtení a psaní. Harry se protáhl a pohlédl na hodinky.
Zanedlouho začne večeře. Podíval se do okna a zjistil, že je venku tma, což nebylo až tak
neobvyklé na to, že byl poslední týden září. Zlehka se usmál a odhodlaně knihu zavřel.
„Ano, myslím, že mám pro dnešek dost.“
Ares pobaveně zavrtěl hlavou.
„Nesedíš tu náhodou od konce poslední hodiny?“
Harry si začal strkat pergameny do tašky.
„Och, to ne. Nejdřív jsem si šel domů vzít nějaké knihy…“ odmítavě mávnul rukou. Ares se
ušklíbl.
„Samozřejmě, bylo by velmi těžké studovat bez nich,“ mrkl na Harryho a posadil se proti
němu. „Vždycky ses tolik učil?“
Harry se na něj zamyšleně zahleděl.
„Ne. Ale teď jsem tu a všichni čekají, že se vyrovnám té zatracené reputaci mé rodiny a mám
pocit, že nemám jinou možnost. Na druhou stranu… nemám ve volném čase co jiného dělat,“
přiznal nakonec.
„Aha… to chceš říct, že jsi nebyl schopný najít něco zajímavého kromě učení?“
„Je to tak neuvěřitelné?“
„Docela jo.“
Harry se tak trochu hořce zasmál. Před pár týdny si myslel přesně to samé.
„Tak tedy pojďme. Docela se tu nudím.“
„To fakt?“ zeptal se překvapeně Ares.
64
„Jasně. Nejsem zas takový blázen do studování, jak vypadám,“ zavrtěl Harry hlavou s hranou
zlostí. „Ale na druhou stranu, co by řekl můj otec, kdybych se plížil po škole a vymýšlel
hloupé srandičky místo toho, abych se učil a byl nejlepším studentem v ročníku?“
„No, to je hlavní důvod, proč jsem rád, že můj otec nepracuje na škole…“
Harry na oplátku převrátil oči. Přesto nebyl příliš naštvaný z toho, že Severus pracuje a žije v
téže budově jako on. Právě naopak.
A hlavně po TĚCH událostech…
Harryho otřáslo při pomyšlení na to odpoledne v druhém týdnu školy. Když kráčel směrem do
knihovny, aby dokončil esej, a Ron ho zastihl v prázdné chodbě.
Moc ho to nepřekvapilo. Severus se na hodinách lektvarů choval příšerně a strhl Nebelvíru
více než 50 bodů. Ve skutečnosti všechny Ronovi. Měl k tomu dobrý důvod: Ron sabotoval
svůj lektvar, převrátil Malfoyův kotlík a nakonec hodil Raubířskou rachejtli do toho Harryho,
který explodoval a vyšplíchl na Nevilla. Ten musel strávit několik dní na ošetřovně. Harry se
nehodě vyhnul jen díky tomu, že se sehnul, aby ze země zvedl nějaké přísady, které mu
spadly, ale Neville… vypadal hrozně.
Severus zuřil. Jeho černé oči se třpytily vztekem, když odebíral body. A pak šokoval všechny
studenty, když osobně doprovodil Nevilla na ošetřovnu.
A pak si ho Ron našel. Harry v tom momentě tušil, že z té situace nemůže vzejít nic dobrého.
A měl pravdu. Ron začal tím, že Harryho oslovil několika oblíbenými nadávkami (přičemž
osobními favority byli ‚Zmiják‘ nebo ‚odporný Zmiják‘ a občas i ‚umaštěný Zmiják‘, i přesto,
že Harryho vlasy nebyly mastné, na rozdíl od Severusových – je pravda, že s lektvary nikdy
netrávil příliš mnoho času). Harry jen nedokázal pochopit, proč se tak Ron chová. Nikdy mu
nic neudělal, naopak, snažil se s ním spřátelit – a po několika dnech alespoň zklidnit vztahy.
Harry nikdy neodpovídal na jeho urážky a nadávky… Dokonce se zpočátku snažil ignorovat
jeho samého i jeho uštěpačné poznámky. Ale jeho snahy o přátelství Rona jen víc a víc
dráždily. A nakonec se stal surovější, než kdy dřív. Plival do Harryho tváře, že není nic
jiného, než malý špinavý Zmijozel, budoucí služebník Pána zla, vrah, stejně jako jeho otec – a
tehdy se Harry neudržel a jednu mu vrazil, čímž mu ale zlomil nos. Okamžitě toho litoval, ale
bylo pozdě.
Harry dokázal snést všechno, ale urážky mířené na Severusovu adresu byly příliš. Nezasloužil
si, aby ho někdo zraňoval, označoval za vraha… a tak zlomil Ronovi nos. Zrzek seděl na
zemi, krvácející nos si přidržoval rukou a zvláštně ohromeně hleděl na Harryho – ten se právě
chystal pomoci mu vstát a vzít ho na ošetřovnu, ale samozřejmě, právě v tom okamžiku, se v
prázdné chodbě objevila McGonagallová.
Harry sebou trhl, když na to pomyslel. Jak tam mezi nimi stála, měřila pohledem jednoho, pak
druhého… na nic se neptala. Pomohla Ronovi vstát, poslala ho za Madam Pomfreyovou, a
pak přísná profesorka odvedla Harryho do Brumbálovy pracovny.
65
Při jejich roztržce nebyli žádní svědci, pouze Ronův krvácející nos nasvědčoval tomu, že je
Harry stejné monstrum, jako jeho otec. Brumbál poslal McGonagallovou pryč a ptal se na
Harryho verzi událostí. Harry tam mlčky stál s pohledem upřeným na zem a odmítl říci třebas
jen slovo o tom, co se stalo, dokud nepřišel Severus a nevzal ho domů.
Harry mu nechtěl říct ani slovo, ale Severus na tom trval a tlačil na něj, takže se nakonec
vzdal, i když věděl, jaké to bude mít následky. Řekl Severusovi všechno, kromě Ronovy
poslední poznámky o tom, že je vrah.
Byla to chyba.
Den na to, se Severus k Ronovi choval tak hnusně, že i zmijozelští z toho byli konsternovaní.
A samozřejmě si celá škola myslela, že jsou si Harry se Severusem podobní – jaký otec,
takový syn. Harry, netvor, který zlomil spolužákovi nos, a jeho neobjektivní otec, který trestal
oběť místo svého provinilého syna.
Od té doby se Harry stal větším samotářem, než kdykoliv předtím. Zlobil se na Severuse, ale
dokázal jeho reakci pochopit. Severus se nechoval o nic hůř než on sám, když Ronovi zlomil
nos.
Jeho vztahy s Nebelvíry od té doby také citelně ochladly, byly povětšinou až příliš formální,
dokonce i s Nevillem, který nechtěl bojovat s celou svojí kolejí kvůli nějakému Snapeovi. I
většina učitelů vypadala zklamaně. McGonagallová, Kratiknot, Vectorová… a narůstala vůči
němu i nenávist Figgové.
Harry se od té doby uchýlil do knihovny. Učení mu pomáhalo nemyslet na hroznou a
bolestivou minulost, ani na přítomnost. V knihovně vstoupil do nového světa, ve kterém se
mohl cítit volný, bez očekávání, předsudků, nenávisti a nočních můr.
Po té osudné hádce se několik dní ani nepokoušel spát sám. Cítil se směšně, když večer zalezl
k Severusovi pod peřinu a přitulil se k němu, ale nedokázal si pomoci. Potřeboval jeho
pomoc, jeho přítomnost. Cítil se tak hrozně osaměle…
Zdálo se, že všechno končilo špatně, vždy hůř, než předtím.
„Hej, kámo!“ vytrhl ho z temných myšlenek Aresův hlas. „Děje se něco?“
Harry pokrčil rameny.
„To co vždycky.“
„Blbí Nebelvíři?“
Harry zkroutil rty do hraného úsměvu.
„Zase Weasley, co? To si nedá pokoj? Musí svůj zlomený nos strkat do záležitostí jiných
lidí?“
„Pojďme na večeři,“ změnil téma Harry. „Umírám hlady.“
66
To byla největší lež století. On a hlad! Směšné. Ares se na něj tázavě podíval.
„Quietusi, neblázni. Ty nikdy nemáš hlad. Co se děje?“
Řekl to tónem ustaraného přítele. Harry se na něj zahleděl. Nejraději by mu všechno řekl, ale
ne. Chlapec, vedle kterého stál, byl Ares NOTT a jeho otec byl jeden z těch, co ho před
dvěma měsíci mučili, Smrtijed – nemohl se spřátelit s jeho synem.
Sklopil pohled k zemi a polkl.
„Nic.“
Harry byl přesvědčen o tom, že to nebude trvat dlouho a i Ares se na něj vykašle. Harryho
neměnné odmítání jeho obav a přátelství ho časem určitě odradí.
„Ale… jsem rád, že jsi se zeptal,“ dodal Harry. Nedokázal snést pomyšlení na to, že by ho od
sebe odehnal.
Společně se vydali do Velké síně.
„Jak ses měl dnes ty?“ zeptal se Harry.
„Nic zajímavého. Malá hádka s Malfoyem, který žvanil cosi pitomého o Ty-víš-čím návratu a
povinnosti zmijozelských přidat se k němu,“ Ares pokrčil rameny. „To, co vždy. Pitomý malý
grázlík. Jsem Zmijozel a ne zločinec!“
Harry na něj šokovaně zíral. Ale jeho otec… ne. To nemohla být pravda. Ares opravdu nic
netušil o jistých ‚preferencích‘ svého otce. Harry se právě chystal něco říct, ale koutkem oka
zahlédl jakýsi pohyb. Zamával na Arese a oba zmlkli. Někdo byl na blízku. Harry sáhl po
hůlce, kterou měl za opaskem…
Ale nebylo to nutné. Byl to Ron s Hermionou. Ve velmi… zvláštní situaci. Harrymu se
překvapením rozšířily oči, popadl Arese za ruku a co nejrychleji ho odvlekl pryč.
„Hej, to jsi věděl?“ zasmál se Ares, když byli bezpečně z doslechu. „Nebelvírská malá
Vševědka a hloupý Weasley?“
Harry se nuceně usmál, ale uvnitř cítil… rozčarování. A horší pocit samoty, než kdykoliv
předtím. Nechápal však proč. Nechtěl chodit s Hermionou – ale i tak na ně žárlil. Záviděl jim
jejich vztah. Byl teď vyloučený, tak absolutně…
„Hej, Aresi, já… musím jít domů,“ ozval se z ničeho nic.
Ares se na něj zamyšleně podíval.
„Líbí se ti Grangerová?“ zeptal se soucitně.
Harry zavrtěl hlavou.
67
„Ne, je to…“ co má na to říct? „Chci jít domů,“ zopakoval a otočil se. Když se vzdálil dost na
to, aby ho nikdo neviděl, zběsile se rozběhl. Byl hrozně rád, že byl Severus na večeři ve Velké
síni spolu se zbytkem školy, a pak má naplánované střetnutí s ředitelem. Chtěl být sám. Chtěl,
aby ho všichni nechali na pokoji.
Nakonec doběhl k jejich komnatám, vřítil se dovnitř, hodil tašku na pohovku a lehl si na zem
na oblíbený koberec před krbem. Položil si hlavu na loket a hleděl nepřítomně do ohně.
Neplakal. Jen tam ležel a hlavou mu běhaly bolestivé myšlenky. Byl sám.
Jak by se jako Harry Potter z jejich vztahu radoval! Ale jako Quietus Snape si najednou
uvědomil, že jeho šance na to, aby se s nimi spřátelil, se pravděpodobně navždy vytratily.
Odteď musel žít život Quietuse Snapea a ne Harryho Pottera.
Jenže to on nechtěl. Chtěl zpět svůj starý život. Jenže to nejde. Ten jednou pro vždy skončil.
Ale… jak může žít život někoho jiného? Byl stejný, ne? Proč si toho nikdo nevšiml?
Nebo… ne. Nebyl takový, jako předtím. Stal se z něj tichý, podivný kluk s fobiemi, které jsou
teď dobře známé většině jeho spolužáků. A i předsudky odvedly skvělou práci. Očekávalo se,
že bude stejně mizerný jako jeho otec, a tak byl. Ne opravdu, ale v jejich myslích to bylo
jedno a totéž.
Takže?
Kým byl? Zakryl si tvář dlaněmi.
To byla otázka, kterou si kladl od té doby, co před měsícem a půl vyšel ze Severusových
komnat jako jeho syn.
Ale teď nastal čas tu otázku jednou pro vždy zodpovědět.
Zamyslel se. Nepopiratelně byl Quietus Snape. Jeho otec byl Quietus Snape, jeho matka byla
Lily Evansová a jeho adoptivní otec James Potter. To bylo jasné. Skoro patnáct let žil svůj
život jako Harry Potter. Jeho minulost byla minulostí Harryho Pottera, jeho přátelé byli přáteli
Harryho Pottera – jeho pocity a myšlenky byly také Potterovy. Dokonce i jejich společné
věznění se Severusem bylo Potterovo a ne jeho. On, jako Quietus, neměl minulost.
Ale on, namísto Pottera, má budoucnost. Vše nyní bylo pouze v jeho rukou. Vše pro začátek
nového života – vše kromě jednoho: jeho pocitů. Stále cítil jako Harry. A to hrálo v jeho
životě mnohem větší roli, než předpokládal.
Stále nemohl považovat Quietuse Snapea za svého otce, přestože toho muže, mnohokrát
vykresleného Severusem, respektoval. Byl mu však příliš vzdálený. Ale Severus – usmál se,
když na něj pomyslel. Severus se změnil. Už nebyl mizerný a krutý, jako kdysi býval na
hodinách. To ale mnoho studentů nezaznamenalo. Severus byl pro něj cosi jako otec. Harry
mu to nikdy neřekl. Nebyl si jistý, zda by to Severuse potěšilo, či ne. Harry příliš dobře věděl,
jak miloval svého bratra. Možná by mu to bylo líto. Harry Severuse nebral jako adoptivního
otce. V Harryho mysli se Severus stal jeho skutečným otcem v každém smyslu toho slova.
68
Ale jsou jeho city k Severusovi silné dost na to, aby začal nový život? Hlavně pokud se
nakonec ukáže, že ne Severus, ale jeho bratr je Harryho otcem… Bude muset opět začít
znovu? Harry se otřásl.
LŽI!
Jak je nenávidí!
Lži v podobě slov a lži v podobě ticha, jako když zlomil Ronovi nos. Byl to on, kdo neřekl
proti Ronovi ani slovo, i když by jeho trest nebyl tak přísný… takto musel celá dvě odpoledne
bez pomoci magie čistit sovinec.
A Ron se mu vysmál, když to zjistil.
Harry se opět zachvěl.
Tehdy pocítil ruku na rameni.
„Quiete?“
Severus.
„Máš být na schůzi,“ řekl Harry věcně.
„Omluvil jsem se, když jsem si všiml, že nejsi ve Velké síni.“
Harry přikývl, ale tvář měl stále skrytou v dlaních.
„Takže už nemám žádné soukromí a nemohu být sám.“
„Přesně.“
„Skvělé.“
Harry se na něj stále nepodíval. Mezerami mezi prsty hleděl na plameny. Severus si lehl vedle
něho.
„Takže?“
„O nic nejde.“
„Snědl jsi už něco?“
„Oběd. A nějaká jablka v knihovně.“
„Stále jsi příliš hubený.“
„No a co.“
„Zase Weasley?“
„Ne. A ano.“
69
„Obtěžoval tě?“
„Líbal se.“
„CO?“
Harry se přetočil na záda a zasmál se.
„Ne se mnou, ó všemocný Mistře lektvarů. Líbal se s Hermionou.“
Severus byl zaskočen.
„A pak?“ zachraptěl nakonec
„Nic,“ pokrčil rameny Harry.
„Ale… a to je dostatečný důvod pro to nesníst večeři?“
„Občas nechápu, jak jsi mohl být nejlepším studentem na této škole.“
„Drzý spratku.“
„Hloupý dospěláku.“
Severus se na něj najednou vážně podíval.
„Máš Hermionu rád?“
Harry mávl rukou, vstal a usadil se na pohovku. Severus si sedl do křesla naproti.
„Dobrý bože! Vy jste úplně stejní!“
„Co?“
„Ares se mě zeptal přesně na to samé. A moje odpověď je: ne. Nemiluji ji. Ale uvědomil jsem
si, že už nemám šanci spřátelit se s nimi,“ vysvětlil Harry.
„Proč?“
„Použij svůj mozek, Severusi!“ vykřiknul netrpělivě Harry.
„Snažím se. Ale můj čas mladosti je již dávno pryč. Moc dobře si na něj nepamatuji,“ podíval
se na něj Severus. „Avšak nechápu, proč by jejich vztah měl snížit tvou šanci na to, aby ses s
nimi byl opět skamarádil.“
„Jsem přesvědčený o tom, že to tak bude,“ odpověděl Harry. „A uvědomil jsem si, že musím
začít žít svůj život.“
„Nechápu.“
„Musím začít žít jako Quietus a ne jako Harry. Jasné?“
Severus si povzdechl.
70
„Vůbec ne.“
„Pokusím se ti to vysvětlit. Podívej. Ve skutečnosti jsem Quietus Snape. Ano, byl jsem i
Harry, ale to období skončilo, možná navždy. A proto si musím uspořádat život tak, abych žil
jako Quietus Snape. A určitě už nebudu TÍM Harrym Potterem. Tedy, myslím, že Harrym
Potterem nebudu už nikdy. Už to chápeš?“
Severus přikývl. Harry se usmál.
„Konečně.“
Jejich rozhovor přerušilo tiché klepání.
„Vstupte!“ zvolal Severus.
„Dobrý večer!“ usmál se na ně Brumbál, ale jeho oči byly vážné. „Doufám, že neruším.“
„Ne, Albusi. Prosím, sedni si. Můžu ti nabídnout čaj?“ Když stařec přikývl, Severus krátkým
mávnutím hůlky vykouzlil čajník a šálky na podnose. „Takže, co se děje?“
„Ministerstvo se rozhodlo jednat. Plánují podniknout první kroky k zastavení války.“
Severus se předklonil.
„Co chtějí tentokrát…?“
„Zítra sem přijde tucet bystrozorů, aby zkontrolovali studenty. A tyto prověrky budou
opakovat jednou za měsíc.“
Severus se téměř svezl zpět.
„To snad ne.“ Zatnul ruce v pěsti. „Zatraceně…“
Harry na něj s obavami hleděl.
„Severusi, co to znamená?“
Na jeho otázku mu však neodpověděl Severus.
„Zaměří se na Severusovu kolej a na tebe,“ řekl Brumbál tichým, unaveným hlasem.
Harry dostal strach.
„Co?“ vykřikl. „Jak mě budou prověřovat?“
„Zkontrolují předloktí a položí ti několik otázek,“ odvětil ředitel. „Prosím tě, vyhrň si rukáv,
Harry.“
„Quietusi, pane,“ opravil ho Harry tiše a vyhrnul si rukáv.
71
Na jeho předloktí nebylo tetování, ale jizvy od Averyho byly stále stejně viditelné, jako
předtím. Jeho jemná pleť jimi byla protkaná. Časem trochu zbledly, ale ty hlubší byly stále
růžové.
„Pokud je uvidí, budou chtít vědět, odkud je máš.“
„Řeknu, že jsem měl nehodu,“ pokrčil rameny Harry. „Například autonehodu.“
„Správně. A pokud se budou ptát na podrobnosti z tvého života před létem, pošli je za
Severusem. Řekni jim jen hlavní body.“
Harry přikývl.
„A, Quiete, musíš se připravit na to, že s tebou nebudou zacházet v rukavičkách,“ ozval se
smutně Severus. „Budou se ptát na mě a mou loajalitu a budou tě považovat za temného
čaroděje, i když to popřeš…“
„To proto, že jsem tvůj syn, že?“
Opět mu na otázku odpověděl Brumbál.
„Ano, ale i ne, Quietusi. Všichni zmijozelští budou detailně prověřeni, i každé dítě, které má,
ehm… vyjádřím to takto: podezřelé členy rodiny.“
„Takže děti Smrtijedů?“
„Ne jen děti. Každý člen rodiny je podezřelý…“
„Pitomost…“ zamumlal Harry. „Ale vždyť přece vědí, že Severus už není Smrtijed…“
Ani jeden z dospělých na to neodpověděl. Když Harry pohlédl na Severuse, ten si nervózně
odkašlal.
„To si nemyslím, Harry. Pokud by mi věřili, tak by Blacka prohlásili za nevinného.“
Harryho oči se rozšířily úžasem.
„Ale vždyť jsi řekl, že tě vyslýchali pod vlivem Veritaséra…“ zamumlal zmateně.
Severus jen rezignovaně mávl rukou.
„Veritasérum… nevěří ani vlastním lektvarům.“
„Ale potom… co když mi neuvěří? Můj příběh? Odvedou mě na ministerstvo, aby…“
„Ne, Quietusi. Nedovolím, aby tě odtud někdo odvedl,“ uklidňoval ho Brumbál. „Ale zítra
budeš muset být velmi, velmi opatrný. Použijí kouzlo Revelo, aby prohlédli tvé předloktí a
pokud si někdo všimne tvé slavné jizvy…“
Harryho jakoby zmrazili.
„Och, to ne…“ zamumlal a roztřesenou rukou si přikryl jizvu.
72
„A uvidí i jizvy na tvém krku,“ dodal šeptem Severus. „Musíš si zítra obléci rolák, pokud
nechceš, aby je viděli.“
„Řediteli, řekl jste, že sem přijdou každý měsíc?“ otočil se Harry k řediteli.
„Pravděpodobně. Nepamatuji si to přesně. Naposledy takto postupovali před patnácti lety.“
XXX
Harry cítil jak ho za rameno chytily silné ruce a vedly ho k východu ze školy.
„Takže tady jste byl po celý ten čas, pane Pottere,“ řekl bystrozor velmi podobný Moodymu,
ale mnohem mladší a krutější.
Harry vykřikl bolestí, když stisk rukou zesílil.
„Nesnaž se utéct, věř mi, že se ti to nepodaří,“ muž se na něj usmíval odpudivým a zlým
úšklebkem a Harry cítil, jak v něm roste panika.
„Ale…ale já jsem nic neudělal,“ zakoktal se ze strachu. „Já jsem jen…“
„Zabil jsi Cedrika Diggoryho, podvedl ministerstvo svou fingovanou smrtí, aby jsi s pomocí
svého otce mohl pokračovat v práci pro Ty-víš-koho… ty nejsi Potterův syn! Jaká škoda!
Kdyby kouzelnický svět věděl pravdu o jejich slavném hrdinovi a jeho matce, která se
chovala jako nejubožejší coura…“
„Ne… moje máma…“
„A slyšeli jsme i o tvé potyčce s panem Weasleym, který tě podezříval, a o tvé agresivní
reakci na jeho upřímné otázky.“
„On se mě na nic neptal! Nadával mně i Severusovi…“
„A tys ho zbil, možná ses ho dokonce snažil zabít…“
„Ne, já…“
„Měli jsme štěstí, že vás našla profesorka McGonagallová a život toho chlapce zachránila
před tvým útokem!“
„Ne! To není pravda, on…“
„Ticho, pane Pottere – nebo bych měl říct pane Snape?“
Harry cítil v očích slzy. Blížili se ke vstupu do školy. Brzy odejdou, vezmou ho do
ministerských sklepení, kde ho budou znovu mučit…
„Ne…“
Nechtěl odejít ze školy. Proč ho nepřišel Brumbál zachránit?
„Ne…“
73
Velké hnědé dveře se otevřely. Bystrozor jimi Harryho prostrčil.
„NEEEEE!“ křičel, když spadl z postele, oči pevně zavřené.
„Harry, Harry, vzbuď se…“ slyšel Severusův hlas kdesi shora.
„Severusi, nedovol jim, aby mě vzali na ministerstvo,“ křičel. „Zavolej Brumbála, prosím!“
„Harry, otevři oči. Jsi doma. Nikdo tě nechce odvést pryč,“ Harry cítil, jak ho Severus pevně
objal a držel. „Šššš… tady jsi v bezpečí. Jsi doma, se mnou.“
Harry se pomalu uklidnil.
„Kolik je hodin?“ zeptal se, když se vzpamatoval.
„Asi pět hodin ráno. Dnes jsi se vzbudil trochu brzy,“ řekl Severus a usmál se na Harryho,
kterého měl uhnízděného na hrudi.
„Nechci, aby mě vyslýchali. Nemůžeš tam být se mnou?“ zamumlal Harry do Severusova
trička.
„Ne, Harry. Musíš tam být sám. A já se dnes musím postarat i o ostatní děti…“
„O tvé zmijozelské?“ polkl Harry.
„Ano, myslím, že budou potřebovat moji podporu.“
„Jasně,“ řekl Harry a pokusil se vstát. „Pustíš mě do koupelny?“ zeptal se naoko podrážděně.
„Rozmazluješ mě. Kdyby ostatní věděli, že starý dobrý Mistr lektvarů tady občas objímá a
hýčká Harryho Pottera, zemřeli by následkem vážných potíží dýchacího systému.“
„Tak ať v klidu zemřou. Nepustím tě, dokud se neuklidníš.“
„A co mé potřeby? Nemůžu se uklidnit, když mě nepustíš na záchod.“
„Pitomý Pottere. Tak tedy jdi.“
„Nejsem Potter, Snape. A nejsem dokonce ani Harry. Jsem Quiet, tvůj syn, nebo si mě
nepamatuješ, TATI?“ bylo skvělé vyslovit to slovo, i když to bylo jen v rámci hry…
„Heh… že MŮJ syn… no,“ ušklíbl se Severus. „Je pravda, že se podobáš více mně, než
Quietusovi…“
„Och bože, jen to ne,“ zavrtěl Harry hlavou v panice. „Nejsem jako ty!“ vyplázl na Severuse
jazyk a odběhl.
XXX
Harry nesoustředěně hleděl na knihu Pokročilé přeměňování ve své ruce. Stejnou stranu už
přečetl minimálně pětkrát a stále si nedokázal vzpomenout ani na slovo.
74
Povzdechl si a položil knihu na stůl. Nešlo to. Byl stále příliš vyplašený a nervózní a věděl, že
Severus se musel zabývat i jinými studenty a on musí počkat do večera, případně do noci, než
se s ním bude moci podělit o zkušenosti.
Ve skutečnosti ten výslech nebyl až tak hrozný, jak očekával. Nicméně často si sahal na čelo a
uhlazoval vlasy na svou odhalenou jizvu. Ale ani jeden z bystrozorů se mu na čelo nepodíval,
i když prověřovali dokonce obě jeho předloktí. A i když si museli všimnout jeho jizev, ani
jeden z nich se na ně neptal.
Otázky byly jednoduché a rychlé, především o jeho loajalitě, a když jim Harry řekl, že ho
vychovali jeho mudlovští prarodiče a jeho mudlovská matka, už to víc neřešili a ani ne po pěti
minutách ho poslali pryč.
Jakmile se odtud dostal, vytáhl hůlku a znovu kouzlem zahalil své jizvy. Naštěstí se zdálo, že
ho nikdo neviděl.
Harry nechápal jejich chování. Proč ho nevyslýchali víc? Je přece synem Severuse Snapea,
synem ex-Smrtijeda? Ale zároveň se odpovědi na tu otázku hrozil. Možná už měli důkaz a
nepotřebovali jeho přiznání k tomu, aby ho odvedli, kdy se jim zachce. Tato myšlenka byla
trochu paranoidní, ale Harry si nemohl pomoct. BYL paranoidní, ne?
Přinutil se opět podívat na knihu o přeměňování a pokusil se soustředit.
‚Abychom mohli přeměnit magickou bytost v jinou, měli bychom přesně vědět, jak jí magie
proudí. Přeměna jedné formy magie na jinou je jednou z nejobtížnějších částí studia
přeměňování…“
A tak dále.
Bylo to neskutečně nudné. A to byla jen první strana. Z patnácti, které mají do dvou dnů
přečíst. A ještě ho čekala esej z lektvarů o použití částí z hipogryfů v léčivých lektvarech a
další esej o temných čarodějích 19. století pro profesora Binnse na příští týden. Jak se blížily
zkoušky NKÚ, všichni učitelé zpřísněli a požadovali víc detailů. Dokonce i Severus a
McGonagallová dokázali zvýšit své nároky i přesto, že je Harry a ostatní studenti nikdy
nepovažovali za bůhvíjak benevolentní.
Zhluboka se nadechl a začal si čmárat poznámky na pergamen, když zaslechl někoho zastavit
se u jeho stolu. Rozzlobeně zvedl hlavu. Ares si vybral tu nejhorší chvíli, když se konečně
rozhodl, že pochopí tu mizernou kapitolu!
Až na to, že to nebyl Ares. Byla to Hermiona, která se zdála být v rozpacích.
„Ahoj, Quietusi, nevadilo by ti, kdybych si přisedla? Ostatní stoly jsou plné…“
Harry si nedokázal pomoci a podrážděně odsekl.
„Pokud tě nebude rušit moje přítomnost, můžeš tu zůstat,“ řekl a svůj pohled opět obrátil do
svých poznámek, ale teď byl příliš nervózní na to, aby se dokázal soustředit. Sakra!
75
„Proč jsi to řekl?“ zeptala se Hermiona po té, co se posadila.
„Co?“ vyštěkl Harry hněvivě.
„Tu kravinu o tvé přítomnosti.“
„Zlomil jsem tvému drahému příteli nos, nebo se nepamatuješ?“ Harry se opřel o polici za
ním a překřížil si ruce na prsou.
Hermiona se začervenala.
„Jak o tom víš?“ zeptala se chraptivě.
Harry pokrčil rameny.
„Viděl jsem vás na chodbě, jak se líbáte,“ řekl.
Červená v její tváři nabrala na intenzitě a Hermiona obrátila pozornost na knihy ve své tašce.
Harry se pobaveně usmál a znovu popadl brk.
„Nedávám ti to za vinu, Quietusi,“ ozvala se, když začal psát. Harry zvedl překvapeně hlavu.
„Co?“
„Nebyla to tvá vina. Slyšela jsem, co ti Ron říkal den co den. Možná bych byla udělala totéž,
kdybych byla na tvém místě…“
„Aha,“ polkl Harry. „Ačkoliv jsi celé týdny vypadala, že s Nebelvíry souhlasíš.“
Hermiona se opět začervenala.
„Ehm… myslím, že jsem se na tebe trochu zlobila.“
„Och, nelíbila se ti Ronova nová vizáž, co?“
Hermiona se usmála a pokrčila rameny.
„Přečetl jsi už to přeměňování?“ změnila z ničeho nic téma.
Harry přikývl.
„Právě jsem si začal dělat poznámky.“
„Víš, je tam jedna pasáž, které nerozumím…“
XXX
Následující týdny byly jednotvárné. Harry si vytvořil denní program. Ten obsahoval mnoho
hodin prosezených v knihovně, ale aspoň tam seděl s Hermionou – a bylo to zároveň Ronaprosté místo. Zrzek si blížící se zkoušky nevzal k srdci. Hermiona jednou dokonce přiznala,
že ho každý večer po večeři doučuje. Většinu svých odpolední totiž trávil na famfrpálovém
76
hřišti, kde nejprve trénoval na své první výběrové zkoušky a později, když ho zvolili
brankářem pro nebelvírský tým, trénoval s ostatními.
Novým chytačem Nebelvíru se k Harryho velkému překvapení stal Seamus. Nikdy nečekal,
že nakonec bude umět létat… První zápas sezony bude mezi Zmijozelem a Nebelvírem den
po Halloweenu, takže se Ron s ostatními hráči rozhodli trénovat tak tvrdě, jak bude možné, a
Harry dokonce poprosil Severuse, aby na ně byl méně přísný.
„Dokonce i na Rona?“ zeptal se Severus zvědavě.
„Jo,“ zamumlal Harry.
„Ale on si to nezaslouží!“ Severuse to konsternovalo.
„Já vím, ale prosím, kvůli mně! Po zápase si s ním můžeš dělat, co chceš.“
Severusovi zajiskřilo v očích.
„Cokoliv?“
„Jinak: nezabij ho. Ale do té doby ho nech tak.“
„Takže ty chceš, aby zmijozelští prohráli,“ založil si ruce Severus.
„Můžeš být méně přísný i na ně,“ pokrčil rameny Harry.
„Ne, nemůžu. To jsem už teď.“
„Aha, takže seš si toho vědom!“
„Samozřejmě!“ odfrkl si Severus rozhořčeně. „Jsem zaujatý a jsem si toho dobře vědom!“
Po jejich krátkém rozhovoru Severus opravdu trochu polevil, ale Ron Harryho stále
provokoval, kdy jen mohl.
Harry se mu snažil vyhýbat. Kromě něj měl spoustu jiných starostí.
Mezi ně patřily lektvar pro Lupina a hodiny obrany. Poté, co Severus objevil jeho nejnovější
posedlost, vysedávání v knihovně, dal mu úkol. Musel udělat výzkum o vlkodlacích.
Severusovi se nedařilo vyvinout lék pro Lupina, a tak se rozhodl podělit se o práci s Harrym.
Harry musel nyní prolistovat každou knihu o vlkodlacích, zatímco Severus hledal odpověď ve
svých knihách o lektvarech.
Po týdnu měl Harry pocit, že se o vlkodlacích dozvěděl víc než Lupin, ale žádné řešení
nenašel.
„Co hledáš?“ zeptala se jednou Hermiona, když viděla, jak listuje v objemné bichli.
„Výzkum o vlkodlacích. Seve… můj otec mi to přikázal,“ dodal, když si všiml Hermionina
zmateného výrazu.
77
„Proč? Jde tu o profesora Lupina?“ nečekaně se odmlčela. „Och, vždyť ty ho neznáš…“
„Klid, znám ho,“ přerušil ji Harry. „A ano, otec hledá lektvar, kterým by vyléčil jeho nemoc.“
„Aha,“ zamumlala ještě stále zmatená Hermiona. „Ale já jsem si myslela…“ opět se
odmlčela.
„Myslela sis, že jeden druhého nenávidí, že?“ a když Hermiona přikývla, Harry s úšklebkem
dodal. „No, nemají se bůhvíjak v lásce. Ale toto léto zakopali válečnou sekeru.“
„Chceš říct, tvůj otec a profesor Lupin?“
Harry se k ní naklonil.
„Uklidni se, Hermiono, ne jen můj otec a Lupin, ale dokonce i otec a Sirius Black se
udobřili.“
Hermioniny zorničky se rozšířily ve zřejmém šoku.
„CO?“
„Slyšela jsi mě. Nyní žije na Snape Manor,“ opřel se Harry.
„Věří Snapeovi…“ zamumlala Hermiona užasle.
„Jo, Hermiono,“ vytrhl ji z jejího omámení Harry. „Já jsem také Snape…“
„Och, promiň. Já jen… je to příliš podivné.“
„Možná že se Ron mýlí,“ dobíral si Hermionu Harry, ta to však vzala vážně.
„Ne možná. Zcela určitě.“
XXX
„Braň se, Snape!“ vykřikla netrpělivě paní Figgová. „Teď!“
Ale jak kouzlo opustilo její hůlku, Harry se nedokázal pohnout. Jen na ně zíral, v mysli měl
úplně prázdno, jako v panice.
Když ho kletba trefila, zapotácel se a spadl na zem.
V místnosti vypukl smích. Harry se začervenal. Z nešťastného pádu se mu točila hlava. Otřásl
se, vstal a zkusil se soustředit před dalším pokusem.
Toto byl v ten den desátý a paní Figgová si zjevně nevšimla, že Harryho reakce na její kletby
jsou čím dál tím horší. Momentálně se zcela vytratilo jeho sebevědomí a cítil se, jako kdyby
byl zpět v Nightmare Manor po několika kolech mučení. Zvedl si hůlku před oči. Patřila jeho
otci, ale bez těch správných slov ho neochrání.
Harry ta slova znal, mohl je vyslovit, ale jeho mysl nepracovala tak, jak měla. Při představě
další kletby ztuhl a před profesorkou a její kletbami se cítil úplně bezmocný.
78
„Takže, pane Snape, protože nejste schopen vyčarovat ten štít, naučíte se to bolestivou cestou.
Varuji vás: vyšlu na vás krátkou, ale bolestivou kletbu a očekávám, že ji váš štít absorbuje.
Pokud štít nevyčarujete, bude to bolet.“
Harry němě přikývl. Překrásné! Maličké mučící kouzlo – to je přesně to, co potřebuje!
Opět pozvedl svou hůlku.
„Clipeus!“ zvolal zoufale, v téže chvíli jako profesorka vykřikla „Tormenta!“
Tuto kletbu Harry nečekal. Ve chvíli kdy slyšel zaklínadlo toho nenáviděného kouzla, jeho
vůle se zhroutila jako domeček z karet, ruka s hůlkou mu klesla a on bolest očekával s co
největší statečností. Když ho kletba trefila, neotevřel ústa, nevykřikl, zůstal hrdě stát. Prsty
pevně držící hůlku zbělely. Byla to pro něj celá věčnost, než bolest nakonec polevila.
Harry viděl, jak na něj profesorka němě a užasle hledí. Uklonil se jí, vzal si tašku a beze slova
odešel ze třídy.
Toto přesáhlo všechny meze.
Tormenta. Uvržená na studenta za účelem výuky.
To ne.
Nikdy předtím si na ni Severusovi nestěžoval, ale tohle bylo příliš.
Snášel mučící kouzla příliš dlouho na to, aby je nyní toleroval.
Ale když konečně přišel do jejich komnat a zavřel za sebou dveře, v bezvědomí se svezl na
zem.
Kapitola šestá: Hádky
Severus byl rozzuřený, když opouštěl ošetřovnu. Dveře se za ním s prásknutím zavřely, sotva
jimi prošel. Mířil k Brumbálově kanceláři.
K řediteli téměř běžel. Nevšímal si studentů pokoušejících se mu vyhnout. Minul Hermionu,
která vypadala, jako by mu chtěla říct něco důležitého. Beze slova ji odstrčil. Vztek ho
spaloval a viděl rudě. Cítil ohromnou touhu nejprve si najít Figgovou. Uvědomoval si
obrovské nebezpečí, které by plynulo ze situace, že by oni dva zůstali sami v jedné místnosti.
Takže mířil k Albusovi s žádostí, aby to s Figgovou vyřídil on.
Nemohl si pomoct, ale zatnul ruce v pěst, kdykoli si připomenul poslední hodiny. Bylo
pouhou náhodou, že druhačka z Mrzimoru pokazila lektvar, který explodoval, a vypálil do
jeho oblečení dírky. Kvůli tomu se musel před další hodinou převléct, ačkoliv neměl v úmyslu
se ještě dalších šest nebo sedm hodin vracet domů. Stále ještě se vztekal na tu hloupou holku,
když vstoupil do pokoje. Vzápětí o něco zakopl a spadl na bezvědomého Harryho.
79
Nemohl popsat, co přesně cítil. Zděsil se. Blesklo mu hlavou, proč je Harry v tuto dobu doma.
Pak se bál a nakonec byl vyděšený, protože se nezdálo, že by měl chlapec brzo nabýt vědomí.
Zvedl stále ještě příliš křehké tělo do náruče a bez nějakých dalších komplikací ho přinesl co
nejrychleji k Poppy.
Cesta k ošetřovně trvala věčnost. Byl tak vyděšený, že ztratí Harryho, že jen stěží potlačoval
vznikající paniku. Chystala se totálně zničit zbytky jeho klidu, ovšem kdyby se jí nechal
ovládnout. A to se nesmělo stát. Bránil se a přinutil se myslet co nejjasněji. Jestli to bylo
vůbec možné.
Harry… Těmito strašnými minutami znovu prožíval noc, kdy se vrátil do Bradavic z
Nightmare Manor s mrtvým chlapcem – a samozřejmě Quietusem…
Harry… cítil, jak se mu srdce trhá na dvě části. Byl tak neopatrný. Něco mu uniklo a bude to
jeho vina, pokud Harry zemře. Ne, Harry nemůže zemřít, Harry byl profesionál v přežití po
celý svůj život, Harry, Harry…
Poppy prožívala těžké chvilky, když se snažila vzít chlapce ze Severusova náručí. Nakonec se
musela nejdříve postarat o muže – dát mu silný uklidňující lektvar. Mumlala něco o dvojitém
šoku. Poté, co Severus nechal chlapce být, nalila lektvar nejdříve do Snapeova hrdla a hned
po něm do chlapcova. Navzdory tomu se Severus neuklidnil. Seděl vedle Harryho po dlouhé
tři hodiny, dokud Harry neotevřel oči. Držel útlou, kostnatou ruku ve své. Myšlenka na ztrátu
Harryho ho vyděsila.
Tyto tři hodiny mu umožnily přemýšlet o jeho a Harryho společném životě, o jejich vztahu, a
on uznal, že on by nebyl schopný bez chlapce žít. Již nikdy víc. Kdysi tak nenáviděný spratek
se změnil ve světlo jeho života, jeho poslední šanci cítit a milovat, stal se mu… synem.
Synem.
Ano, rozhodně jeho synem.
Ale nikdy by to Harrymu neřekl. Neměl v úmyslu, aby Harry ztratil nervy díky jeho
hloupému, chorobnému přání nazývat ho svým synem. Jak seděl u lůžka, uvědomil si, že na
chvíli Harryho za svého syna považoval. Smutně se usmál a najednou žárlil na Quietuse a
dokonce i Pottera, kteří oba byli jeho otci – a jemu, hloupému, mastnému idiotovi to vše
uniklo. Nicméně… Ne. Harry ho miloval, věděl, že tomu tak určitě je, ale vždycky si stěžoval,
že je osamělý. To se pak Severus snažil nedat najevo své zklamání a bolest. Nezasloužil si být
něčí otec, především ne Harryho.
Takže, když Harry konečně otevřel oči a dokonce i ústa a odpověděl na Severusovu otázku
(Co se stalo?), Severus vyskočil na nohy, připravený zlikvidovat Figgovou a kohokoliv jí
podobného jednou provždy.
A nyní stál před chrličem a snažil se vzpomenout si na heslo. Díval se tupě na sochu a na nic
nemohl přijít.
80
S povzdechem si uvědomil, že Brumbál změnil heslo v ten den, kdy bystrozorové přišli kvůli
svému vyšetřování mezi studenty. Bylo to něco vtipného, Severus si byl jistý, že se dokonce
usmál, že… Ale CO?
Musel se uklidnit, pokud se chtěl setkat s Albusem. Několikrát se nadechl a soustředil se na
heslo. Byl to zase název nějaké blázniviny. Ne průměrný název, ale něco, co mělo jiný
význam… další. Náhle se usmál. Naklonil se k soše a zašeptal přímo do ucha: „Popletal.“
Chrlič uskočil stranou a nechal Severuse vyjít na točité schody umístěné za ním. Dokud
nedorazil ke vchodu do pracovny, cítil se naprosto klidný.
Ale přesto, jakmile vstoupil a Albus se ho zeptal na důvod jeho příchodu, jeho vztek ho zase
přemohl.
„Albusi, zavolej sem tu svoji oblíbenou Figgovou, TEĎ!“ zařval na něj, netrpělivě
podupávaje nohou, aby zdůraznil naléhavost své žádosti.
Ředitel školy však opravdu nevypadal, že by spěchal. Vrhl zkoumavý pohled na netrpělivého
a vztekajícího se Mistra lektvarů a zeptal se znovu.
„Severusi, co se stalo?“
„Přesně tuto otázku jí chci položit já,“ v návalu vzteku zavrčel Severus.
„Ale…“
„Harry je v nemocničním křídle,“ dodal Severus a projel si dlaní vlasy. „A zmínil se o velmi
zajímavé události, která se stala na hodině obrany.“
Brumbál neodpověděl, ale na okamžik ztuhnul, pak vstal a přistoupil ke krbu. Vzal nádobu z
krbu a hodil trochu nazelenalého prášku do plamenů.
„Arabello, na slovíčko, prosím,“ zavolal do plamenů.
Za okamžik paní Figgová vylezla z krbu. Vrhla pohled plný odporu na Severuse, pak se
obrátila ke starému muži.
„Ano, Albusi?“
Ředitel školy ji zavedl do křesla a dokonce si sedl mezi dva učitele místo toho, aby seděl za
stolem jako obvykle. Když si Severus také sedl na pohovku, obrátil se na kolegyni.
„Severus mi řekl, že je jeho syn na ošetřovně, a že to chce s tebou probrat.“
Pokrčila rameny.
„Nemyslím si, že tu je něco k projednání. Chlapec nebyl schopný vytvořit nejjednodušší štít,
který jsem požadovala ode všech, a to nejen od tvého syna, Snape, a nebyl schopný blokovat
kletby, které jsem na něj seslala,“ hlas Figgové zněl docela naštvaně. „A NENÍ má věc, že je
v lékařském křídle…“
81
„NE?“ Severus zařval vzteky. „KDO TO, PROBOHA, NA NĚJ TEDY SESLAL
TORMENTU?“ Snape vyskočil na nohy, přešel k ní a zařval jí do tváře. „Nebo se projevil
nějaký zbytek tvojí bystrozorské minulosti? Mučit lidi prostě jen proto, aby přiznali všechno,
co chceš? Ale můj syn NENÍ zločinec! Neměla jsi žádné právo mu ublížit! Pokud nenávidíš
mě, pak sešli tu zatracenou kletbu na mě, ale nech mého syna na pokoji, pokud chceš v tomto
roce přežít, ty…“
„SEVERUSI!“ utrhnul se na něj Brumbál. „To by stačilo. Arabello, chci slyšet tvoje
vyjádření.“
Ženina tvář pobledla, když přešla očima ze Severuse k řediteli.
„Nechtěla jsem mu ublížit,“ zamumlala zmateně. „Neseslala jsem na něj kletbu o plné síle, jen
takovou, která se normálně používá při výuce štítů…“ podívala se z Brumbála na Snapea
prosebně. „Mohl ji blokovat Clipeusem, Severusi. Jistě víš, že…“ její hlas ztichl.
„Pokud říkáš pravdu, pak mi řekni, co dělá můj syn na ošetřovně? Trvalo tři hodiny, než se
probral k vědomí. Našel jsem ho po tvé stupidní hodině ležet v bezvědomí na podlaze v
obývacím pokoji!“
Paní Figgová podrážděně zavrtěla hlavou.
„Ne… já… já bych na dítě nikdy neseslala kletbu plnou silou, věř mi, Severusi,“ najednou
vypadala ublíženě. Severus zkřížil ruce na prsou a nevěřícně se na ni podíval. Vykročila k
řediteli. „Albusi, prosím, věř mi…“
Brumbál přesunul pozornost na Mistra lektvarů.
„Co vlastně říkala Poppy o Quietusově stavu?“
Pokrčil rameny.
„Nevím. Nebyl jsem ve stavu, abych jí věnovat pozornost. Myslel jsem, že…“
Ředitel ho mávnutím ruky umlčel a přešel opět ke krbu. Hodil hrst prášku do ohně v krbu a
vnořil se do plamenů.
„Poppy, prosím… Můžeš mi říct, co je s Quietusem?“ krátké ticho. „Aha. Jak?… Dobře,
ano… Díky,“ vytáhl zpět hlavu a otočil se k Severusovi. „Je v šoku, Severusi. Nic víc.“
„V šoku?“ Severusovy oči se rozšířily. „Ale ne…“
Figgová vykulila oči překvapením.
„Ale… Albusi… to znamená, že ten chlapec již byl někdy dřív kletbou zasažen!“ obavy v její
tváři se změnily na zmatek. „Ale… jistě jsi ho nezasáhl ty, že, Severusi?“
Mistr lektvarů neodpověděl, jen se zhroutil do křesla.
„To není tvoje věc,“ zamumlal po chvíli na profesorku obrany.
82
„Ale…“
„Říkám ti. To. Není. Tvoje. Věc. Ale jestli zjistím, že jsi zase použila svoji zatracenou výuku
Tormentou na Quietuse, přísahám, že…“
„Severusi, přestaň,“ Brumbálův hlas byl vážný, když přerušil vztekajícího se muže. „Nebyla
to chyba Arabelly, zdá se…“
„Nebyla?“ Severus se zeptal sarkasticky. „Po tuctu neúspěšných pokusů vykouzlit štít
nemůžeš pokračovat stejnou metodou, pouze se silnější kletbou… Měla počkat.“
Paní Figgová se začervenala a sklopila hlavu.
„Arabello, je to pravda? Víš, že to není správné…“
„Vím, že není Albusi. Mýlila jsem se. Měla jsem ho nechat jít po třetím nebo čtvrtém
neúspěšném pokusu. Ale on nebyl schopen vykouzlit štít po dvou týdnech! Každý už to
zvládl, i Neville, jediný, kdo je neschopný jej vykouzlit, je tvůj syn, Severusi!“
Najednou si Severus a Brumbál vyměnili pohledy plné pochopení. Pak se ředitel obrátil na
profesorku obrany.
„Myslím, že nyní můžeme opustit toto téma. Jediné, oč tě do budoucna žádám, Arabello, je,
abys už na něj nesesílala podobné mučící kletby. Vůbec žádné. Je to jasné?“
Žena vstala.
„Znamená to, že chlapec již byl mučený?“ A když nikdo neodpovídal, dodala: „Ale… kým?“
„To není tvoje věc, Figgová!“ vyštěkl Severus rozzuřeně.
Brumbál si povzdechl.
„No, snad se Severus vyjádřil trochu hrubě, ale v podstatě má pravdu. Litujeme, Arabello, ale
bude lepší, když o tom nebudeš vědět.“
Ona se však nevzdávala.
„Byl to Voldemort… že ano?“
Severus k ní přistoupil a zasyčel jí do obličeje.
„Není to tvoje věc, ženská! Vůbec!“
Odvrátila se od hrozivé postavy.
„Učím ho obranu. Musím vědět některé podrobnosti, pokud chci v budoucnu zabránit situaci,
jako je tato…“
„Věř mi, nepotřebuješ…“ Severus netrpělivě rozložil ruce, ale Brumbál přikývl.
83
„Neřekneme ti celý příběh, Arabello. Jen jednu věc: chlapec byl během svého života zasažen
několika kletbami. Je prakticky zkamenělý, když jim má čelit. Nemohl se bránit, víš, a zažil,
jaké to je být bezmocný. Nebude snadné ho naučit obranné praktiky, protože jeho strach a
fobie…“ ředitel školy byl nyní velmi vážný. „Ale… ještě jedna věc, Arabello. Nemůžeš říct
nikomu o tom, co ses teď dozvěděla. Nikomu. Ani část z toho.“
Žena znovu zbledla.
„A já nechci, abys na to myslela, nebo přemýšlela nad zbytkem. Jsi moje kolegyně, bojovali
jsme spolu mnohokrát. Víš, o co tě žádám.“
„Ano,“ přikývla pevně. „Vědění bez pochopení.“
„Přesně.“
Severus se na ženu překvapeně podíval. Takže to byla zavedená praxe. Vědění bez pochopení.
Udělal to samé, když byl jeden z loajálních služebníků Voldemorta a chtěl ochránit svého
bratra. Neměl možnost poznat tajemství svého vlastního bratra, aby mohl obstát při
případném výslechu pod Veritasérem.
A pak udělala Figgová něco, co Snape nečekal.
„Promiň mi to, Snape,“ omlouvala se. „Neměla jsem v úmyslu ho zranit. Chci, abys to věděl.“
XXX
Poté, co Severus odešel z nemocničního pokoje a dveře se za ním zavřely, se Harry opřel o
polštář a únavou zavřel oči. Rád by, aby Severus zůstal, ale muž odešel tak náhle, že Harry
neměl dost času zareagovat. Měl strach. Severus najde Figgovou a bez váhání ji zabije. Ale to
Harry nechtěl. Poslali by Severuse do Azkabanu a on by zůstal sám. Azkaban. Sám. Dvě
slova, která změnila jeho náladu na temnější, než kdy dřív.
„Quietusi, jsi v pořádku?“
Harry překvapeně otevřel oči. Hermiona stála vedle jeho postele.
„Jo,“ slabě se usmál. „Ale mám strach, že Severus zraní Figgovou.“
Hermiona se usmála.
„Nemyslím si, že jí ublíží,“ ujistila Harryho a sedla si na židli, na níž dřív seděl Severus.
„Když jsem ho viděla, tak mířil do ředitelovy kanceláře.“
„Díky bohu,“ zamumlal Harry s úlevou. „Byl hrozně naštvaný…“
Hermiona přikývla.
„Neřekneš mi, co se stalo?“
84
Harry shrnul události posledních hodin do několika vět. Hermionina reakce však byla
zvláštní. Vypadala zmateně a poté, co Harry dokončil svůj příběh, seděla chvíli tiše.
„Ale ona na tebe použila jen velmi lehkou kletbu! Není to opravdu bolestivé, jen jako
mentální plácnutí, nic víc!“
„Můžu se zeptat, JAK to víš?“ Harry rozzlobeně odsekl.
„Četla jsem o tom. Tento způsob použití kletby Tormenta je běžně přijímaný,“ odpověděla
prostě. „Myslím, že jsi na to pouze přehnaně reagoval. Jako kdyby ses již…“ náhle
nepokračovala. Místo toho se zamyšleně na Harryho podívala.
Harry zbledl a odvrátil se v rozpacích.
„Quietusi, byl to tvůj otec, kdo…?“ zeptala se váhavě, ale v příštím okamžiku Harry vybuchl.
„NE!“ zařval na ni. „A neopovažuj se ho víckrát podezřívat! Nikdy by mi neublížil! Nikdy!“
Nezdálo se, že by se polekala.
„Ale, Quietusi, kdo tě tedy zranil?“
Ale ne. Lži. Musel znovu čelit lžím. Ale teď nechtěl lhát.
„Nikdo mě nezranil. A můj život není tvoje věc.“
Buď byla lež příliš průhledná, nebo jen Hermiona byla příliš chytrá a příliš rozhodná, ale
nechtěla toto téma opustit.
„Ne, Quietusi. Vidím, každý to může vidět, že jsi byl týraný. Tvoje reakce…“
„Nebyl jsem týraný!“ Harry na ni strachy křičel. Byla na stopě…
„Nelži mi. Vím, co vidím.“
Harry sklonil hlavu a modlil se za Severusův návrat. Opravdu nevěděl, jak reagovat na
vzniklou situaci. Hermiona k němu naklonila hlavu a zeptala se tichým hlasem.
„Byla to tvoje rodina?“
Harry se neodvážil zvednout oči. Zdá se, že Hermiona je schopná dojít k nějakým závěrům,
zaznamenal napůl vděčně. Hermiona si povzdechla a věřila, že za jeho rozpaky stojí stud.
„Omlouvám se, Quietusi. Neměla jsem v úmyslu strkat nos do tvých tajemství…“ polkla
provinile.
Harry stále ještě hleděl do klína na své ruce a zašeptal slabě: „Nic se nestalo.“
Hermiona nakonec opustila téma a změnila ho na vlkodlaky. Po několika minutách se ponořili
do vážného rozhovoru o různých druzích lektvarů používaných při léčení osob po kousnutí
vlkodlakem.
85
Harryho nálada se zlepšila. Po chvíli se smáli některým bláznivým ingrediencím do lektvarů.
Hermiona vytáhla knihu, kterou právě zkoumala, a nad některými částmi důkladně
diskutovali.
„Nikdy to pro Lupina nenajdeme,“ Harry starostmi svraštil obočí. „Už jsme prošli aspoň 200
knih a nenašli jsme žádné…“
Hermiona otevřela ústa, aby reagovala na Harryho poznámku, když se znovu s velkým
prásknutím otevřely dveře.
Harry se usmál a zvedl oči. Čekal Severusův návrat.
Ale nebyl to Severus.
Byl to Ron.
Rozlícený Ron. Harry zbledl, vsunul ruku k pásku pod přikrývkou a pevně popadl svou hůlku.
„Na co myslíš, že jsi tady s tou zmijozelskou špínou sama v prázdné místnosti?“ zařval na
Hermionu. „S ním musíš být opatrná! Už jsem ti říkal, že jeho smrtijedský otec…“
„Mluvíte o mně, pane Weasley?“ Severus stál ve dveřích s pronikavým pohledem v očích.
Ron se k němu na patě otočil.
„Ano, mluvím,“ řekl pevně a snažil se udržet svou odvahu proti před ním hrozivě se tyčícímu
učiteli.
Hermiona zbledla a Harry strachem ztuhnul. Bylo jasné, že v dalším okamžiku ti dva
vytáhnou své hůlky a silně se proklejí. Harry věděl, že Ron by Severusovi podlehl. Mistr
lektvarů byl kouzelník opravdu skvěle vycvičený ve světlé i tmavé technice.
Hermiona vypadala, že dospěla ke stejnému závěru, protože využila příležitosti, kterou
obvykle nabízí na sebe zírající lidi, popadla Rona za paži a vší silou ho vlekla ven z místnosti.
Severus se právě chystal je následovat, ale Harry ho oslovil.
„Severusi, prosím tě, ne…“ sklouzl z postele do bot a přešel k němu. „Je to jen hloupé děcko.
Ty jsi dospělý. Ty…“
„Chtěl tě zranit.“
„Nechtěl. A i kdyby chtěl, můžu se bránit.“
„Jsi si jistý?“ Severus zněl starostlivě.
„Ne, samozřejmě,“ ušklíbl Harry. „Ale pojďme teď domů. Noci tady strávené nemám rád… a
mám docela hlad.“
Severusovi poklesla čelist.
„Žertuješ!“
86
„Zmeškal jsem oběd i večeři. A snídaně byla velmi dávno.“
XXX
Druhý den ráno byl na sebe Harry opravdu pyšný: dokázal spát celou noc bez Severusovy
pomoci. Byl si jistý, že bude mít noční můry, ale neměl, a když se probudil, byl svěží a
naprosto odpočinutý.
To byly pro tento den dobré zprávy, protože byla první sobota s výletem do Prasinek v
letošním roce.
Severus ho vzbudil a posnídali spolu v obývacím pokoji místo ve Velké síni.
„Jsem rád, že ti je dobře,“ řekl Severus a podal si koláček. „Neodvážil jsem se spát několik
hodin. Myslel jsem, že budeš mít noční můry.“
Harry se usmál.
„A co paní Figgová?“ zeptal se.
„Řekla, že na tebe seslala lehkou Tormentu. Aby tě naučila ten zatracený štít,“ Severus zavrtěl
nervózně hlavou. „Tvoje reakce byla přehnaná, protože s tou kletbou už máš předchozí
zkušenosti.“
„Hermiona říkala to samé. Něco tuší.“
„Myslíš, že tuší, kdo jsi?“
„Ne,“ ušklíbl Harry slabě. „Má podezření, že mě moje rodina týrala.“
„A já taky, že?“
Harry neodpověděl, jen se soustředil na svůj džem a toast. Severus si povzdechl a již víc
nemluvili, dokud se Harry nechystal odejít.
„Buď opatrný,“ konečně řekl Severus. „Nechci, abys opustil Prasinky.“
Harry přikývl, rozhlédl se a hledal Arese. Nikde ho neviděl. Výlet se najednou zdál nudný. Jít
sám tedy nebyly skvělé vyhlídky. Harry nejistě stál u vchodu do školy. Možná, že by neměl
chodit. Mohl efektivněji strávit svůj čas v knihovně. Hledáním Lupinova léku nebo tak… Ale
byl přece ještě kluk. Chtěl se pobavit, za všechen ten čas byl neuvěřitelně znuděný studiem a
čtením. Rád by se prošel po městečku, navštívil obchody a snad i koupil nějaké věci: měl u
sebe peníze, Severus mu dal několik galeonů, aby je utratil za hlouposti – to byla jeho slova.
„Hej, kámo, jdeš taky do Prasinek?“ bafnul za ním nečekaný hlas. Harry se otočil. Byli to
Fred a, samozřejmě, George.
„No, ano, ale… nemůžu nikde najít Arese. Chtěl jsem jít s ním,“ vysvětlil.
87
„Jestli chceš, můžeš jít s námi,“ nabídl George s širokým úsměvem. „Slavnostně přísahám,
nesdělím to Ronovi, v pořádku?“
Harry si je opatrně prohlížel. Od jeho střetu s Ronem byl podezřívavý. A navíc se nezdálo, že
mu ten včerejší incident usnadní rozhodování.
„Myslíte to vážně?“ konečně se zeptal.
Fred pokrčil rameny.
„Nemáme v plánu tě napadnout, zabít, nebo tě předhodit Ronovi. Osobně si myslím, že se
vůči tobě chová jako blbec a dostal, co si zasloužil.“
„Je to pitomec, pokud nedokáže odlišit tebe a tvého otce,“ George dodal.
„To musí být tím, že Snape přežil, zatímco Harry zemřel,“ vysvětlil Fred tiše.
„I mého otce jeho smrt zlomila,“ Harry se na ně podíval intenzivním pohledem. „Někdy si
myslím, že se nutí zůstat jen kvůli mně.“
Vyměnili si pohledy plné porozumění, jak kráčeli k městečku. Opustili téma a poté strávili čas
v různých obchodech – většinou v lékárně, kde si koupili obrovské množství přísad do
lektvarů. Harry se na dvojčata zasmál.
„Kdyby otec věděl…“
„Myslím, že něco tuší,“ ušklíbl se George pobaveně. „Jednou nám dokonce pomohl, když
Fred vyhodil do vzduchu sklad, který jsme ve škole používali,“ smáli se.
„Bylo to před dvěma lety, když jako obvykle každou noc číhal v okolí školy kvůli Siriusi
Blackovi. Kouzlo Silencio, které jsme uvrhli na místnost, nestačilo překrýt výbuch a on nás
přistihl,“ George nemohl kvůli smíchu pokračovat v chůzi.
„Ale já jsem ho požádal, aby nám pomohl zjistit, co způsobilo výbuch. Bádali jsme až do
rána, ale nakonec na to přišel a byl na sebe tak pyšný, že nás nechal jít bez dalšího trestu,“
Fred skončil příběh a smáli znovu. „Od té doby na nás v lektvarech nebyl tak tvrdý.“
„Máme nejvyšší známky,“ George souhlasil.
Harry se pobaveně usmál a rozhodl se na tuto příhodu Severuse zeptat. Bylo by zajímavé
poslechnout si jeho verzi. Po chvíli opustil dvojčata v lékárně a oni souhlasili se setkáním U
tří košťat. Fred a George byli opravdu zábavní společníci, ale jejich posedlost složkami do
lektvarů Harryho strašně nudila, a tak se rozhodl pro návštěvu Taškáře, aby si koupil nějaké
sladkosti.
Když opustil lékárnu a zamířil k cukrárně, přitáhl svůj plášť těsněji kolem sebe, protože
ulicemi vál ostrý studený vítr. Oči se mu zalily slzami, sklonil hlavu před agresivním větrem a
vykročil směrem k Taškáři. Několikrát zaslechl podivné hlasy, jakoby někdo křičel, ale když
se snažil poslouchat, zmizelo to. Musí to být vítr, pomyslel si, a přestal na to myslet. Chystal
88
se vstoupit do obchodu, když to zaslechl znovu, ale tentokrát byly hlasy jasnější a mohl
rozumět dokonce i některým slovům. To ho přimělo rozběhnout se tím směrem.
„Nech mě být!“ někdo křičel a mohl slyšet šílený smích.
Byl to Voldemort? Harry ztuhl jako solný sloup. Nechtěl se setkat s Voldemortem, již nikdy
víc. Ale někdo je v nebezpečí. Musí mu pomoci a nemá čas, aby přivedl pomoc. Zhluboka si
povzdechl, vytáhl hůlku a namířil směrem k tlumeným hlasům.
Byla to úzká a tmavá ulice a byly tam jen dvě postavy. Jedna z nich ležela na zemi, druhá
stála nad ní, hůlkou míříc na třesoucí se postavu.
„Expelliarmus!“ zařval Harry nahlas. V příštím okamžiku držel útočníkovu hůlku v ruce.
Vložil ji do kapsy a přistoupil blíž. To, co viděl, ho zmátlo. Na studené a mokré zemi ležel
Neville a zlověstně zírající chlapec stál vedle něj. Bylo to Terry Boot, páťák z Havraspáru.
Harry překvapením zalapal po dechu. Znal Terryho dobře, už pár týdnů vedle něj seděl na
hodinách věštění z čísel. Nemohl uvěřit svým očím.
„Co tady děláš?“ podařilo se mu po chvíli vykoktat.
„To není tvoje věc, že Neville?“ nakopl na břiše ležícího chlapce, který pouze zasténal. Harry
nemohl přemýšlet.
„Mdloby na tebe!“ vykřikl a Terry vletěl do zdi a v bezvědomí dopadl na zem. Harry mu však
nevěnoval pozornost. Poklekl vedle Nevilla, vložil pod něj ruku a opatrně ho zvedl. „Neville,
jsi v pořádku?“
Neville zavrtěl hlavou, aby to popřel.
„Myslím, že mám zlomenou levou ruku,“ zasténal.
Harry mu pomohl posadit se a přisedl si k němu.
„Chceš mi říct, co se stalo?“ zeptal se, když se Nevillův dech zpomalil.
Neville si zakryl tvář dlaněmi a začala plakat. Harryho to vystrašilo. Co by měl teď dělat?
Cítil se nesvůj a jeho rozpaky jen rostly, když Neville nevypadal, že v příštích minutách
plakat přestane. Zhluboka se nadechl a položil mu ruku kolem ramen.
„Hej, kámo, v čem je problém?“ cítil se nesmírně hloupě. Náhle tu chtěl mít Severuse. Situace
byla prostě… příliš těžká na to, aby jí zvládnul…
„Nadával rodičům a řekl, že můj otec byl bastard a seslal na mě několik kleteb,“ jeho slova
byla sotva srozumitelná, protože škytal, ale Harry je zachytil.
Opět nový zvrat událostí. A on stále nevěděl, co dělat. Koneckonců Severus mu řekl…
„Moje babička říkávala to samé a říká, že můj otec nakonec přivedl její dceru ke zlu, v jakém
žil on, a říká, že můj otec si zaslouží svůj osud…“ začal plakat.
89
Harry ztuhl, a najednou si pomyslel, že nikdo z Nebelvírů Nevilla neznal. Kdo ví, jaký život
vedl doma? Možná to bylo ještě horší, než Harry s Dursleyovými… Nereagoval na jeho slova,
jen nechal chlapce plakat.
„Nesnáším, že mě každý soudí podle mého otce. Nejsem můj otec. Nechci se stát zatraceným
bystrozorem, nechci mučit lidi. Nemám…“ jeho pláč zesílil.
Harry ho laskavě šťouchl, a když Neville zvedl oči, usmál se na něj.
„Myslím, že tomu rozumím, Neville.“
Chlapec na okamžik svraštil obočí, a pak se usmál.
„Je to skvělé, že si stěžuji tobě,“ zamumlal a mírně zčervenal. Harry se zasmál.
„Alespoň tě chápu,“ vstal, podal mu ruku a pomohl Nevillovi vstát. „Můžeš jít?“
„Jo, ale co bychom měli udělat s ním?“ mávl rukou směrem k Terrymu.
„Postarám se o něj, pane Longbottome.“
Nečekaný hlas je polekal, ale Harry se uklidnil první.
„Co tady děláš?“ zeptal se tyčící se postavy stojící před nimi.
„Hledal jsem tě. Přišel jsem za tebou na máslový ležák a dvojčata řekla, že jsi zmizel už před
hodinou a nevěděla, kam jsi šel. A… našel jsem tě tady.“
„To už je hodina?“ zeptal se nevěřícně Harry. Jemu to připadlo jako pár minut.
Severus přikývl.
„Měl by ses teď vrátit do školy. Pan Longbottom potřebuje ošetřit, myslím, urychleně.
Pomůžeš mu?“
„Jasně,“ řekl Harry. „A… co se stane s Bootem?“
Severus se nepěkně ušklíbl.
„Odebereme nějaké body jeho koleji…“ Poklepal si v zamyšlení na bradu. „A možná i
několik měsíců školního trestu s panem Filchem bude také přiděleno.“
„Nebude vyloučený?“ Nevillův hlas byl tichý. Severus se na něj na chvíli díval, než
odpověděl.
„Nemyslím si, že by bylo rozumné vyloučit ho, je mi líto. Musíme mu dát ještě jednu šanci.
Neměl ještě žádné kázeňské problémy. Nemůžeme ho vyloučit za jeden útok,“ řekl nakonec a
Neville chápavě přikývl. „Ano, a ještě jedna věc. Dvacet bodů Nebelvíru za vaši odvahu, pane
Longbottome.“
Nevillovi se oči rozšířily překvapením.
90
„Ale… ale já jsem nebyl statečný! To byl Quietus, kdo…“
Severus na něj významně mrkl.
„Ale vy jste měl dost odvahy s ním hovořit, ne?“ a když viděl dva ohromené chlapce, dodal.
„A teď – na ošetřovnu. Rychle!“
XXX
Později odpoledne, když už Harry seděl u svého obvyklého stolu v knihovně, přišla Hermiona
a důkladně se ho vyptala na případ Nevill.
Harry se pokusil odpovědět na její otázky, vynechával příliš osobní údaje, ale po chvíli si
uvědomil, že příběh, který popsal Hermioně, měl příliš daleko do pravdy.
„Nemůžu ti říct o té záležitosti všechno, Hermiono,“ dodal nakonec. „Pokud to chceš vědět,
musíš se zeptat Nevilla. Nemyslím si, že ti můžu prozradit jeho tajemství.“
Hermiona na něj vrhla rychlý pohled, a pak se vzdala.
„Dobře, máš pravdu, Quietusi. A co vlkodlačí záležitost?“ obrátila svou pozornost na knihu
ležící na stole.
„Počkej chvíli, Hermiono. Nejprve se tě chci na něco zeptat,“ Harry počkal, až se dívčiny oči
otočily na něj. „A co Ron a ty? Nebudeš s ním mít kvůli mně žádné problémy, že?“
Hermiona pokrčila rameny.
„Je mi to jedno…“
„Ale nemělo by,“ Harry odporoval. „Nebudeme se scházet, jestli tě opustí!“
Hermiona se pobaveně zasmála.
„Nedělej si starosti. Neopustí.“
„Jsi si jistá?“
„Samozřejmě, že jsem. Takže? Můžeme pokračovat s naším hledáním?“
„Můžeme,“ souhlasil Harry.
XXX
Byla to kniha se spoustou barevných obrázků. Když Harry dolistoval, byla jeho hlava plná
přeměn, zabíjení a umírání vlkodlaků a nebyl schopen jim ani v noci uniknout. Jeho sny jich
byly plné, vlkodlaci, vlkodlaci všude kolem něj, štěkot a vytí bez přestání. Byli kolem malé
skupiny osob, pravděpodobně mudlů, dospělých i dětí, vyděšených k smrti.
91
A … Voldemort stál vedle nich a díval se, jak všechny pobíjejí, dokonce i malé děti, a
všechno bylo pokryto krví, krev, krev a Harry ucítil ostrou bolest na čele, ale nemohl utéct…
A Smrtijedi přišli na místo, kde se připojili k vlkodlakům a dva z nich přistoupili k té nelidské
bytosti se skloněnými hlavami.
„Mistře,“ řekl jeden z nich. Harry ho najednou poznal. Byl to Crabbe starší. „Nemůžeme najít
tu holku.“
Goyle neřekl nic, jen přikývl.
„Idioti!“ rozzuřeně zasyčel Voldemort. „Může se stát stejně nebezpečnou, jako byl mladý
Potter!“
„Ale mistře… Vždyť nebyl tak nebezpečný. Zabil jste ho tak jednoduše…“ řekl rychle Goyle
a Voldemort se rozzuřil ještě víc.
„Idioti! Nikdy, NIKDY nepodceňujte své nepřátele!“ křičel a oči mu plály. „Crucio!“
Oba muži se škubáním spadli na zem a křičeli bolestí. Další Smrtijedi přerušili svou zábavu a
nevěřícně zírali na ty dva.
„Nebudu tolerovat žádné chyby!“ Voldemort teď mluvil k ostatním. „Rozumíte?“ Když se
strachem přikývli, obrátil se na stříbrovlasého Smrtijeda: „To platí i pro tebe a taky tvého
syna, Luciusi.“ Smrtijed sklonil hlavu. „Tvůj syn se ve škole chová příliš arogantně. Je si
vědom tvojí loajality, Luciusi?“ Malfoy mlčky přikývl. „Pak ho NENECH chovat se tak
idiotsky! Svojí nezodpovědností tě odhalí! Slyšel jsem, že taky obtěžuje svého druhého
bratrance,“ ušklíbl se na ztuhlého Malfoye.
„Druhého bratrance?“ zeptal se chraptivě se strachem.
„Ten Snapeův kluk. Matka tvé ženy byla Noblestonová, ne?“ Malfoy nemohl otevřít ústa, jen
kývl. „Nebudu tě znovu trestat, Luciusi, ale věz, že jsem nezapomenul na tvé malé uklouznutí.
Měl jsi mě informovat o Snapeově synu.“
„Ale já jsem vám říkal mnohokrát, Pane, že jsem o něm až do léta nevěděl!“ vykřikl Malfoy
na protest.
„Severus je kmotr tvého syna a tvůj nejlepší přítel. Chceš mi říct, že se s tebou nepodělil o to
nejdůležitější ve svém životě? Jakými jste to pak byli přáteli?“
„Pane… Snape byl špion proti vám od smrti jeho bratra. Určitě nebyl přede mnou zcela
upřímný!“
Voldemort hodil přemýšlivý pohled na třesoucího se muže.
„Možná, že jsi upřímný. Možná, že ne. Uvidíme. Crucio!“ zasyčel znovu.
„Quiete!“ Severusův hlas ho vytáhl z noční můry.
Noční můry? Harry sevřel rukou čelo.
92
„To… bolí,“ sykl bolestí.
Severus panikařil.
„Co se stalo? Stále jsi sebou házel…“
„Voldemort…“ Harry zasténal. „Měli bychom to říct řediteli,“ posadil se.
„Jsou dvě hodiny ráno. Quiete. Nemůžeme ho probudit uprostřed noci! Nemůže to počkat do
rána?“
Harry se posunul, aby se mohl Severus posadit na postel vedle něj.
„Myslím, že může,“ řekl nakonec. „Voldemort zabil mudly. Seslal Cruciatus na Crabbea,
Goylea a Malfoye.“
Severus objal Harryho kolem ramen.
„Jsi v pořádku?“
Harry pokrčil rameny.
„Nesnáším to. Už to byly dva týdny, co jsem neměl žádné noční můry, a teď mám ty
zatracené vize,“ znechuceně se otřásl. „Zdá se, že už nikdy nebudu v klidu spát.“
„Naštěstí je neděle. Můžeš spát až do oběda, pokud budeš chtít.“
„To je od Toma hezké, že svůj první útok zorganizoval na sobotu,“ zaskřehotal Harry hořce,
pak se naklonil k Severusovi. „Doufám, že v budoucnu nebudu muset být svědkem všech těch
show…“
„Možná, že budeš muset…“ Severus hlas byl slabý. „Byl to jen první útok a viděl jsi ho…“
Harry zabořil hlavu do polštáře.
„Jsi taaaaaaaaak uklidňující, Severusi,“ zamumlal do něj.
„No, jen jsem chtěl být upřímný…“
„Nepotřebuji tvoji upřímnost. Teď potřebuji nějaké uklidňující lži!“ píchnul prstem do
Severusova boku.
Severus vykřikl a vyskočil z postele.
„Co to děláš?“
Harry smíchem padl na záda.
„Ty jsi lechtivý!“
„Já nejsem lechtivý! Ty jsi mi do boku vrtal díru!“ stěžoval si.
93
„JÁ? Přeháníš!“
„Počkej, až tě chytím…!“
„Severusi! NE!“
„Tak?“
„Přestaň… s tím… au!“
„Co?“
„Přestaň…“
„Co?“
„…mě, au… lechtat! PROSÍM!“
„Vzdáváš se?“
„ANO, jen mě nech být!“
„Nebudeš mě lechtat?“
„Nebudu!“
„Dobrá tedy. Běž spát.“
„Neodvažuji se. Ty na mě zaútočíš.“
„Nezaútočím.“
„Slibuješ?“
„…“
Harry si založil ruce a hodil podezíravý pohled na Mistra lektvarů v jeho obvyklém šedém
nočním oblečení, s rozcuchanými vlasy, jehož tvář se smíchem zbarvila.
„Už nevypadáš jako ty, Severusi,“ konečně zhodnotil, co viděl.
„Je to tvoje vina!“ Severus si stěžoval. „Ty mě nutíš, abych se choval jako idiot.“
„Ale tobě se to líbí!“
„Ne, nelíbí!“
„Lháři,“ Harry si vytáhl přikrývku až k bradě a zavřel oči, uzavírajíc falešnou hádku.
„Spratku.“
„Dobrou,“ povzdechl si a usmál se.
94
Severus viděl úsměv na Harryho tváři. Posadil se vedle chlapce a sledoval ho, dokud neusnul.
Úsměv zůstal na chlapcově tváři, Harry ho jistě chtěl uklidnit… ale proč? Severus nevěděl,
ale bylo mu to jedno.
Jeho svět se změnil. Byl… lehčí. Šťastnější. A byl to Harryho vliv na něj. Nikdy předtím
tomu nevěřil. Myslel si, že po letních událostech nebudou schopni žít normální život. Ale
nějak… byli. A nejen normální život. Žili nějak víc. Severus sledoval chlapce a zkoumal jeho
rysy. Možná, že nebyli otec a syn, ale byli přátelé. Nebo i více. Byli spojenci. Spojenci proti
Voldemortově hrůze. A možná spojenci proti celému světu, který měl vůči nim předsudky.
A vše to bylo Harryho zásluhou.
To samé říkal Albusovi později toho dne poté, co Harry opustil ředitelovu kancelář.
„Jsem rád, že to slyším, Severusi,“ usmál se trochu smutně. „Víš, tvůj bratr vždycky chtěl,
abys v tomto životě došel ke svému štěstí a obával se toho, že ho nikdy nenajdeš. A já měl
strach taky… v posledních patnácti letech jsi se nořil do samoty a deprese víc a víc.“
Severus přikývl.
„Víš, že on tě má také velmi rád,“ dodal Brumbál a pomohl si k několika citrónovým
dropsům.
„Nikdy mi neřekl…“ Severus šeptal bolestně.
„Ale má. Věř mi. Ale je to jen dítě. Neví, jak slovy vyjádřit své pocity. Ale uvidíš, jistě tě
miluje.“
„Jsi si jistý?“
„Naprosto, můj drahý Severusi. Nějaké citrónové dropsy?“
„Ano, díky,“ usmál se a poprvé v životě natáhl ruku a nechal Brumbála, aby mu nějaké ty
iritující sladkosti dal.
Život stál za to žít.
Kapitola sedmá: Co je to přátelství?
Severus měl pravdu, což si Harry, bohužel, uvědomil. Byla to třetí noc v posledních dvou
týdnech, kterou strávil vzhůru, protože Voldemort pokračoval s útoky. A to měl ještě štěstí:
proběhlo mnohem víc napadení a masakrování, ale on musel čelit pouze těm, která provedl
Voldemort osobně, vzteklejší než obvykle. Opět začal nenávidět noci kvůli myšlence na
možné noční můry a vize, které nebyly o nic lepší, než jeho vlastní nejhorší noční můry.
Necítil fyzickou, ale emocionální bolest, a psychické zátěže z těch nocí ho silně zasáhly –
jako teď.
95
Krátce se podíval na druhou postel a viděl, že Severus klidně spí. Usmál se na něj a opatrně
vyklouznul z postele, aby odešel z ložnice. Ne, nechtěl budit Severuse, když měl alespoň
jednou ten muž to štěstí, aby v klidu spal. Obvykle to byl Severus, kdo jím třásl, aby ho dostal
z nočních můr a vizí, a až doteď strávil dlouhé hodiny vzhůru s Harrym, dokud chlapec znovu
neusnul. Takže si zasloužil spát v klidu.
Harry se protáhl na pohovce a otevřel knihu, kterou četl večer. Objevil ji v knihovně, když
hledal něco o temných čarodějích do eseje z historie – byl to historický román, opět o ‚Dvojité
válce‘ v Evropě v polovině 20. století. Popisoval hodně o bojích mudlů proti německému
diktátorovi a ukazoval na jejich vztah s kouzelnickými bitvami. Harold Potter a Brumbál hráli
v románu důležitou roli a Harry si uvědomil, že stále ještě bral Potterovy jako svoji rodinu.
Hloupá situace.
Zdá se, že je stále ještě neschopný se identifikovat, pomyslel si hořce.
Otočil se na břicho a ovinul si přikrývku pevněji kolem ramen, protože sklepení byla na jeho
vkus vždy příliš chladná. Opravdu nenáviděl sklepení, ale miloval Severuse natolik, aby je
přetrpěl. A ve skutečnosti Severusovy komnaty nebyly špatné k žití. Harry měl rád pokoje,
kuchyňský kout, koupelnu, vše v teplých barvách: hnědá, červená, oranžová, mahagon, černá,
někde nějaká tmavě zelená. Bylo to krásné a působilo to teple. Ale nebylo, jen to tak
vypadalo.
Harryho pohled zavadil o krb a pak o římsu u krbu, a on se široce usmál. Bylo tam mnoho
obrázků: jeden Severuse a jeho bratra (bylo stále snadnější přemýšlet o něm jako o bratrovi),
a nejméně pět obrázků Harryho nebo Harryho se Severusem. V posledních třech měsících s
ním bylo pořízeno víc fotografií, než u Dursleyových za patnáct let, a Severus byl rozhodnutý
dát je všechny na krbovou římsu nebo na stůl (a Harry viděl dvě z nich dokonce v jeho
kabinetě). Harry si musel všimnout, že Severus byl opravdu jako teta Petúnie se svou
posedlostí zaplavit jejich domov obrázky svého nevlastního syna.
Bylo to zvláštní… Severus nikdy nevypadal, že by byl sentimentální – ale byl, usmál se
Harry. A teď byl velmi zaujatý Harrym. Vzhledem k tomu, že Neville přijal jeho synovce,
změnilo se i jeho chování k němu. Přestal Nevilla utiskovat a obtěžovat – a po několika
týdnech mu dokonce nabídl doučování spolu s Harrym, k obrovskému Nevillovu zděšení.
Harry se zasmál, když si představil Nevillovu tvář poté, co mu to Severus nabídl.
„Quietusi, pokud jsi skutečně můj přítel, prosím, nějak mě z toho dostaň… Nechci mít
doučování…“
Ale Harry byl nemilosrdný a po týdnu společné práce se Neville uklidnil a dokonce i jeho
strach ze Severuse se poněkud zmenšil.
Harry nakonec získal stálý denní režim, který zahrnoval čas s Nevillem, Hermionou a
Severusem, a byl s tím zcela spokojen – nebo téměř úplně. Pořád mu chyběl Ron a byl velmi
smutný kvůli Aresovi. Severus mu po mnoha vážných sporech nakonec zakázal s ním
96
kamarádit. Neměl pravdu, Harry si byl naprosto jistý, ale respektoval a miloval toho muže
natolik, aby si uvědomil, že jejich mír je důležitější než chlapec ze Zmijozelu.
Nu, neignoroval Arese úplně, seděli spolu ve třídě věštění z čísel a mnohokrát se připojil k
Harrymu a Hermioně v knihovně. Ale Ares vycítil Harryho odtažitost a na oplátku si také
udržoval trochu odstup. Harry to nenáviděl: ne Arese, ale válku a vzájemnou nedůvěru mezi
lidmi, což byl přímý důsledek války.
Válka… Harry zívl a obrátil svou pozornost zpět ke knize. Byla opravdu dobrá, ale po chvíli
ho oči začaly pálit únavou a hlava mu ztěžkla. Znovu zívl a opřel hlavu o otevřenou knihu.
Když se ráno probudil, ležel ve své vlastní posteli, deku zastrčenou těsně kolem těla. Harry
rozhořčeně odfrknul. Severus neměl právo ho přepravovat sem a tam, jako by byl malé dítě!
Pokud spal na gauči, mohl by tam zůstat až do rána. Zuřil, když vstoupil do obývacího
pokoje, ale nebyl opravdu naštvaný. Skutečnost, že ho Severus vzal zpátky do jeho postele,
byla jasným signálem jeho péče a ačkoli chtěl být Harry považovaný za dospělého (bylo mu
více než patnáct, proboha!), vychutnával si péči a rozmazlování.
„Zasloužíš si to, Quiete. Už jsi ve svém životě trpěl dost. Myslím, že tě to nebude
rozmazlovat, neboj se.“
A Harry se nebál.
Ale Severus nebyl v obývacím pokoji. Byl tam jen kus pergamenu na stole:
Po snídani jdi do ředitelovy kanceláře. Čeká na tebe. S.
Takže zjistil, že měl znovu vizi, usmál se Harry. Teď byl se svými idiotskými vizemi
špionem na straně světla, a i když trpěl nedostatkem spánku, bylo to méně nebezpečné, než
poslat znovu někoho do kruhu Voldemorta, a to zejména, že ten ‚někdo‘ by byl Severus.
Harry zvedl tašku ze svého stolu – byl v opačném rohu než Severusův, vedle jediného okna, a
přešel do Velké síně na snídani.
Tam byl šokován. Chyběl obvyklý bzučivý zvuk a všichni seděli ve významném tichu. Harry
se posadil vedle Arese.
„Ahoj, kámo, co se děje?“ zašeptal, neměl v úmyslu vyvolat nějakou pozornost.
„Ty-víš-kdo včera zaútočil. Zmasakroval všechny obyvatele Meersacku, malé vesnice poblíž
Liverpoolu,“ vysvětloval. „Žilo tam taky hodně kouzelníků a hodně studentů tam mělo
příbuzné.“
Harry přikývnul napůl ztuhle. Byli tam taky kouzelníci! To vysvětlovalo hodně. Bitvu zoufalé
tvrdosti, množství vržených kleteb, které viděl ve svých vizích – nebyli tam jen Voldemortovi
přisluhovači, kteří sesílali ty hrozné kletby, ale i obyvatelé vesnice při jejich sebeobraně.
A to samozřejmě rozeznal jen některé scény z bitvy – pouze ty části, které viděl očima Pána
zla. Byl tak nucen sledovat skupinu malých děvčátek, které byly dány tomu ďábelskému
97
bastardovi… Zavrtěl hlavou, jak se snažil zapudit pryč ty hrůzné noční obrazy. Voldemort tu
dívku hledal tak urputně, jako dříve Harryho, když ho chtěl zabít.
Přemýšlel nad tím během rozhovoru s ředitelem.
„Nevíte, pane, kdo je ta dívka, o níž vždycky mluví?“ zeptal se na konci, když Brumbál
ukončil své dotazy.
„Severus si myslí, že je to malá Anne a já s ním souhlasím, kvůli evidentním shodám náhod
známých skutečností. Ale nenapadl nás žádný důvod, proč ji tak moc chce.“
Harry, který už byl na odchodu, si v zamyšlení zase sedl.
„A proč, pane, mě dřív chtěl zabít?“ konečně položil otázku, jejíž odpověď chtěl roky znát.
Brumbálův obličej vypadal najednou unavený.
„To je, Harry, zajímavý příběh. Byl to jeho omyl, ale velice… strašný omyl. Dám ti příklad.
Víš, existují situace, kdy začneš řešit matematický problém a uděláš chybu ve výpočtu – ale
dostaneš správný výsledek, nicméně jen kvůli náhodě. To je tvůj případ.“
„Jak to myslíte, pane?“ Harry si byl jistý, že nerozuměl ani trochu slovům starého muže.
„Existuje obecně známé proroctví o dítěti světlé strany a mudlorozeného, které by mohlo
zničit zlo. ‚Světlo‘ byl zřejmě tvůj otec, Quietus, který, jak bylo řečeno mnohokrát, byl
nejsilnější světlý kouzelník tohoto století. Tvá matka byla ta předpovězená mudlorozená. Ale
Voldemort nevěděl nic o tvém otci – když ho zajal, Quietus mu neukázal svou sílu, naopak
ukázal jen slabost a obětoval se pro svého bratra a myslím, že pro své rodiče. Takže
Voldemort o něm nic nevěděl, stejně jako Severus. Ale byl příliš paranoidní, aby nechal dítě
vyrůst, aby ho porazilo, a tak systematicky pobíjel všechny děti narozené silnému čaroději
světla a mudlorozené čarodějce. James – jako syn Harolda Pottera – byl považován za
jednoho z nich. Nebylo jich tehdy mnoho, jen tři páry se třemi dětmi, které více či méně
odpovídaly proroctví: byly to dvě dívky a ty. Severus nás varoval před Voldemortovým
plánem, ale byli jsme příliš pomalí, a než jsme mohli vymyslet plán na jejich ochranu, jednu z
dívek už zabili. Pak Severus riskoval odhalení a osobně varoval Potterovy. A pomohl ukrýt
zbývající dívku za hranicemi země.“
Harry v zamyšlení přikývl. Nakonec mohl pochopit, proč to ředitel udržoval v tajnosti po celá
léta. Jeho otec… Quietus byl důvod. Nejsilnější světlý čaroděj století.
Který umřel, aby jeho bratr žil.
Harry k němu pocítil vlnu vděčnosti za Severusův život a vřele se usmál. Někdo na zemi
považoval toho starého mizeru za hodného zachování – což byl i Harryho názor. Možná, že
měl opravdu něco společného se svým otcem. Minimálně posedlost Severusem.
Ale napadlo ho ještě něco dalšího.
„A… možná to znamená, že právě jeden z rodičů Anny byl světlý čaroděj a…“
98
„Ne, Quietusi. Annini rodiče byli mudlové. Vyslechl jsem dvakrát důkladně holčičku a její
odpovědi nenechaly nikoho na pochybách, že její rodina je naprosto typicky mudlovská, jako
mnohé jiné na Britských ostrovech.“
Harry stále přemýšlel nad ředitelovými slovy, když dorazil na péči o kouzelné tvory. Meškal,
ale věděl, že ho Brumbál omluvil a Hagrid ho miloval příliš na to, aby ho plísnil kvůli
zpoždění. Tiše se připojil k třídě a stoupl se vedle Nevilla.
„Co se děje?“
„Zase noví tvorové. Hagrid jim říká plivouši ostnatí.“
„Co?“ Harry si nemohl pomoci a zaúpěl. „Ale… vždyť neexistuje takový druh zvířat!“
Neville pokrčil rameny a usmál se.
„Musí být jako třaskaví skvorejši. Doufám, že budou míň nebezpeční a víc užiteční.“
Někdo ze třídy se zasmál.
„Nevypadají na to,“ ozvala se Parvati.
Harry s ní musel souhlasit. Zvířata vypadala jako výsledky křížení ježka, červa a škorpióna a
plivala vztekle na každého, kdo se odvážil k nim přiblížit.
„Hagrid nám říkal, že rostou strašně rychle, a péče o ně spočívá ve vyčištění jejich kotce.“
„Taky nové možnosti školního trestu,“ kdosi odfrknul.
„Můžeš přijít vyčistit jejich příbytek místo Filche.“
„Proč místo? Můžeš taky přijít čistit S Filchem.“
Smích zesílil. Plivouši vypadali špinaví a smrděli. Hagrid jim ukázal, jak krmit ta nechutná
stvoření, ale po chvíli každý zaznamenal, že jedli i bez jejich snahy je nakrmit. Tak je nechali
samotné a místo toho si povídali o událostech války. Teď se nikdo nesmál. Ani obvyklé trio
Malfoy, Crabbe a Goyle, ani ti se na sebe neculili a neusmívali. Mohlo by to být
Voldemortovým varováním, pomyslel si Harry. Od té doby, co byl Malfoy starší potrestán za
synovo chování, se Draco změnil. Harry se nemohl rozhodnout, jestli to bylo následkem
trestu, nebo za tím byly jiné důvody. Draco nikdy nebyl dobrý herec a poslední týdny se
choval téměř… pokorně. A Harry od té doby již ve svých vizích Luciuse Malfoye neviděl. Co
jen se potom stalo v tu noc, kdy ho Severus vzbudil?
Někdy Harry cítil pokušení se Malfoye zeptat, ale bojoval s tím. Ne. Byl to blonďákův
problém. Nesměl se do toho plést.
Ale… stejně, jakkoli nenáviděl tu myšlenku – a dokonce i Malfoye – byli příbuzní. Jeho
druhý bratranec… Záleželo na tom vůbec?
99
Harry si povzdechl. Nechtěl se na to ptát Severuse – skutečně ho zranilo chování jeho
kmotřence během posledních měsíců. Staral se o něj, ale Draco ho kvůli Harrymu nenáviděl.
Kdyby Harry neexistoval… Ne. Nemohl o tom dál přemýšlet. Naposledy, co něco podobného
nakousl, se Severus tak rozzuřil, že na něj hulákal půl hodiny o jeho stupiditě a nedostatku
základního porozumění. No… v tom se Severus se nezměnil. Stále byl vznětlivý, Harry se
hrozně zašklebil.
XXX
„Hermiono, neviděla jsi mé výpočty do věštění z čísel?“ Harry se podíval na nepořádek na
stole. „Nikde je nemůžu najít.“
„Tam jsou,“ ukázala na pergamen. „Zkontrolovala jsem tvoje výpočty, ale myslím, že to
nemělo smysl. Mohla jsem vědět, že budou perfektní.“
„Přeháníš, Hermiono,“ Harry se mírně začervenal.
„Ne, Quiete,“ Hermiona zavrtěla hlavou. Rozhodla se používat tuto přezdívku poté, co jednou
zaslechla Severuse ho tak oslovit. A Harrymu to bylo jedno. Už na to byl zvyklý. „Myslím to
vážně. Bez ohledu na to, že jsi nikdy nestudoval věštění z čísel, stal ses oblíbencem
profesorky Vectorové z dobrého důvodu. Jsi vynikající.“
„Ne,“ nešťastně zasténal Harry. Nepotřeboval Hermioninu úctu, ale zase mu odsekla.
„Ale, Quiete, nebuď hloupý! Vzpomeň si na poslední eseje a otázky! Všechny byly
hodnoceny jako Vynikající! Nedala by ti takové známky, kdyby sis je nezasloužil!“
„Nejsem tak chytrý…“
„Přestaň! Skutečně nejsi chytrý, když tohle říkáš. Ale učitelé si tě velmi cení!“ sklopila knihy
a velmi vážně se na něj podívala.
„Mýlí se,“ pokrčil rameny Harry.
„Nemýlí!“
„Podívej, Hermiono, řeknu ti tajemství. Nikdy jsem nebyl dobrý student, nikdy v životě. Ale
nyní, kvůli mému otci a jeho bratru, jsou učitelé vůči mně předpojatí a hodnotí mě líp, než si
zasloužím,“ podíval se na ni smutně. „Věř mi, nejsem tak dobrý…“
„Jste trouba, pane Snape!“ Hermiona zakřičela tak hlasitě, že se knihovna na moment ztišila.
Ačkoliv je nikdo v jejich schovaném rohu nemohl vidět, Harry si byl jistý, že se na ně dívají
přes police. Začervenala se a pokračovala klidněji. „Quiete, mýlíš se. Ty JSI dobrý a skutečně
nadaný. Myslíš, že by ti profesorka Vectorová dal V-čko za tvé odpovědi, pokud by sis to
nezasloužil? Že by ti profesorka McGonagallová umožnila procvičovat a učit se přeměňovací
kouzla mimo školní osnovy jen kvůli tvému otci? A co profesor Binns? Jsem si jistá, že on
neví, kdo je tvůj otec, ale jsi jediný za celá má studia, jehož jméno si pamatuje! Vždyť nezná
ani MOJE jméno!“
100
Harry se usmál. Jeho nově nabytá posedlost historií nezůstala bez povšimnutí nudného,
mrtvého profesora dějin. Opravdu, od slavné události s Tajemnou komnatou byl Harry jediný,
kdo přerušil výklad nějakou opravou a poznámkou o nepokojích skřetů a později o temných
čarodějích devatenáctého století.
Když to udělal poprvé, vyvolal mezi nimi velmi zajímavou debatu.
Profesor Binns recitoval jména skřetích náčelníků, když si Harry odkašlal a opravil ho.
„Nebyl to Ulric Ohavný, profesore. Byl to Ulric Špinavý, jeho synovec,“ řekl potichu, ale
pevně.
Byla to chvíle napětí. Někdo zachrápal ze spaní, Hermiona zvedla hlavu od domácího úkolu z
lektvarů (vždycky takto využívala hodiny historie) zcela zaujatá a Dean si zabručel pod
vousy.
„Není to to samé, Snape?“
Nicméně profesor Binns byl tak konsternován, že jen s úžasem zíral několik dlouhých minut,
než odpověděl.
„Vaše jméno je…?“ nejistě se na Harryho podíval.
„Quietus Snape, pane,“ odpověděl zdvořile.
Profesor Binns zamrkal.
„Zajímavé. Měl jsem dojem, že jste absolvoval již před třemi lety…“
Harry zčervenal od silou potlačovaného smíchu.
„Bylo to před dvaceti lety, pane, a nebyl jsem to já…“ začal, ale profesor ho mávnutím ruky
utišil.
„Vidím, jaký otec, takový syn, pane Snape,“ řekl ztracený v myšlenkách. „Nicméně máte
pravdu. Byl to Ulric Špinavý, syn Godrica Zatraceného.“
Někdo potlačil smích a Harry otevřel ústa.
„To byl můj strýc. Ne můj otec.“
Profesorovy oči se široce rozevřely.
„Kdo? Godric Zatracený?“
Celá třída se dala do smíchu, dokonce i Harry, jen profesor zmateně zamrkal.
Ale od té hodiny znal Harryho jméno a v dalších hodinách vedli zajímavé (a mnohdy nudné)
diskuze o detailech historických událostí.
Harry se vytrhl ze svých myšlenek a přikývl Hermioně.
101
„Vím, co myslíš. Ale mám dojem, že vím, čím to je. Trávím všechen svůj volný čas studiem s
tebou nebo s otcem… Nedělám nic jiného. Přece jen…“
„Ahoj, Hermiono, ahoj, Quietusi,“ Neville stál u jejich stolu.
„Ahoj,“ nejistě odpověděl Harry. „Nemáme dnes žádné doučování z lektvarů,“ dodal.
„Já vím,“ Neville se zasmál. „Ale dnes mám narozeniny a plánuju malou party v nebelvírské
společenské místnosti a chci teď tebe a Hermionu pozvat…“
Harry se zavrtěl a vrhl pohled na Hermionu, pak na Nevilla.
„Nemyslím si, že je to dobrý nápad,“ konečně řekl.
„Co?“ nevinně se zeptal Neville.
„Já – v nebelvírské společenské místnosti,“ Harry vysvětloval se svraštělým obočím. „Nechci
zničit tvé narozeniny hloupým sporem…“
Neville pokrčil rameny.
„Je mi jedno, co řeknou. Chci tam mít tebe a to je vše. Už jsem se ptal profesorky
McGonagallové a ona souhlasila…“
„Ale ne,“ zavrtěl Harry hlavou. Začíná to být VELMI špatné. „Takhle dokonce i ona bude
vědět o rozruchu následující hodiny… Neville, nechci, aby otec proklel polovinu
nebelvírských.“
„Všechno bude v pořádku, Quietusi, uvidíš,“ řekl Neville konejšivě, ale ani Harry, ani
Hermiona nebyli přesvědčeni.
„Já nevím, Neville…“ Hermiona začala, ale nedokončila větu.
Nevillova tvář se zakabonila a zesmutněla.
„Quietusi, prosím…“
Harry přikývl, ale srdce mu ztěžklo, když vstal. V době, kdy došli k portrétu Buclaté dámy,
Harry cítil každý možný účinek paniky. Srdce mu bušilo, dlaně se zpotily, krk se stáhl tak, že
mohl jen stěží dýchat. Vrhl zoufalý pohled na Hermionu, která se ohlédla se stejným
zoufalstvím v očích.
„Opravdu to nechci,“ zamumlal a ona s porozuměním přikývla.
„Vidím to na tobě.“
„To je to tak jasné?“ Harry zkusil polknout.
Hermiona neodpověděla, jen přikývla. To Harryho neuklidnilo.
102
Jak vstoupili, celá místnost ztuhla. Ne, ne v první chvíli – každý potřeboval trochu času
uvědomit si Snapeovu přítomnost v posvátné nebelvírské věži – ale hned potom.
Harryho obličej se rozpálil rozpaky, jeho obvykle bledá tvář přešla do ošklivě cihlově červené
na tvářích a krku, ale nesklonil hlavu: stál vzpřímeně a pyšně. Cítil silnou bolest na hrudi –
kdysi byli všichni jeho přátelé, nebo se za ně alespoň pokládali, ale nyní… Přes Nevillův a
Hermionin názor a vysoký respekt ke Quietusi Snapeovi, nikdo další ho vedle sebe nechtěl.
Mladší děti se neodvážily říct ani slovo, ale pátý, šestý a sedmý ročník Nebelvíru začal zuřit.
„Co tu děláš?“ vykročil k němu Seamus. „Nejsi tady vítán! Máme tě dost ve třídě, namyšlený
vševěde!“
Než Harry otevřel pusu, Neville si mezi ně stoupl a odpověděl.
„Já jsem ho pozval na své narozeniny. A teď, kdybys byl tak hodný…“ odmítavě zamával
rukama Neville.
„Ne, to bych nemohl,“ temně odpověděl Seamus. „Když chceš slavit narozeniny s tímhle… s
tímhle…“
„Nemusíš to doříct. Půjdu,“ Harry tlačil Nevilla stranou a díval se pevně na Seamuse. Pak se
otočil k nejistému Nevillovi. „Ahoj zítra, kámo…“
„Ne! Nechoď! Nesmíš!“ zvolal napůl v zoufalství a napůl v hněvu.
„Neville, prosím…“
„Nech ho jít, Neville. Nechceme ho tady,“ Dean se připojil k Seamusovi.
„Ne. Ptal jsem se profesorky McGonagallové a ona to dovolila…“
„Ale nezeptal ses nás!“ nový hlas se přidal ke vznikajícímu hluku.
Harry zvedl oči ke schodům, které vedly do ložnic, a frustrací zbledl. Byl to Ron.
Zrzek složil ruce na prsa a kráčel blíž a blíž k Harrymu pomalými, zastrašujícími kroky. To už
bylo moc. Další boj, další porušení pravidel… ne. Harry se otočil k odchodu, ale Ron už došel
k jeho boku a násilně ho chytil za ruku.
„Bojíš se, Snape?“
„Nebojím se, zvlášť ne tebe, Weasley,“ zasyčel Harry skrz zaťaté zuby. „A teď pusť moji
ruku a nech mě jít.“
„Ty se mě nebojíš? To je pro tebe moc špatné…“
„Mám mnohem nebezpečnější nepřátele a přežil jsem víc vážných situací, než si můžeš
představit, Weasley,“ řekl tak tiše, že to mohl slyšet jen Ron. „Nikdy se tě nebudu bát,
pitomče.“
103
„Jak se opovažuješ…“ zesílil sevření Harryho ruky.
„Pusť moji paži, jestli nechceš strávit další týden v nemocničním křídle se zlomeným
nosem…“ řekl Harry, bojujíc se slabostí způsobenou tím dotykem.
Hermionina tvář zbledla, jak se dívala na ty dva chlapce, ale ztuhla na místě. Její oči se
nepohnuly z Harryho paže v Ronově sevření a Harry věděl, že si je Hermiona vědoma jeho
pocitů. Neville se třásl nervozitou.
„Nenechám tě jen tak jít…“ zamumlal Ron k Harrymu.
„RONE! Nech ho jít. TEĎ!“
Ron se překvapením otočil na podpatku. Na vrcholu schodiště stál Fred, hůlkou mířil bez
zachvění na svého bratra.
„Zakleju tě, pokud ho nenecháš jít. TEĎ! Jsi hluchý, Ronánku?“
Ron silně zrudnul, ale pustil Harryho paži. Ten trhnul ramenem a podíval se na Freda.
„Díky, Frede,“ pak obrátil pohled na své dva napůl ztuhlé kamarády. „Říkal jsem ti, Neville…
Dobrou noc…“ Jen kývnul na Hermionu, už nechtěl způsobit žádné další hádky, a šel.
Ještě před obrazem cítil, že se blíží kolaps, ale pomyšlení na příchod Nebelvírů ho donutilo to
překonat. Místo toho se narovnal a mílovými kroky mířil ke sklepení, k Severusovi, do svého
domova, ke své rodině… Když na něj pomyslel jako na svou Rodinu (ano, Rodinu, ne jen
rodinu), usmál se a cítil své břímě po událostech uplynulých minut nějak lehčí. Nebyl sám.
A nebyl tu jen Severus. Byli tu také Neville, Hermiona a taky dvojčata – Fred, který byl
připraven bojovat s vlastním bratrem, aby ho chránil… Usmál se znovu.
Život vypadal krásný. Nebo… aspoň mnohem hezčí, než si kdy myslel. Jenže právě v tu
chvíli k jeho uším dorazil tichý hlas.
Pláč. Někdo blízko plakal. Harryho dobrá nálada opustila. Ares seděl dole u zdi haly, nohy
skrčené k hrudi, hlavu skloněnou na kolenou a ramena se mu třásla zoufalými vzlyky.
Harry si k němu okamžitě klekl.
„Aresi,“ položil mu ruku kolem ramen a přátelsky jím zatřásl. „Aresi, hej, kámo, co se
stalo…?“
Ares sebou prudce trhl, ale nezvedl hlavu.
„To není tvá věc… nech mě být…“ mumlal přes vzlyky.
Harry se posadil na paty a položil ruku ještě na druhé chlapcovo rameno.
„Někdo umřel? Přítel, příbuzný…“
104
„Nech mě být, Quietusi!“ utrhl se na Harryho rozzlobeně. „V posledních týdnech ses příliš
nezajímal o mé blaho, tak co chceš teď? Jdi pryč!“
„Nepůjdu,“ řekl Harry klidně. „A omlouvám se za své chování, Aresi. To bylo nemístné.
Promiň…“
„Proč? Chceš má tajemství, ale mě ne, Quietusi? Nech mě na pokoji!“
Harry zavrtěl hlavou, ale nepohnul se.
„Nechci tvá tajemství, Aresi. Ale dovol mi zůstat s tebou, dokud se neuklidníš. Nemusíš mi
říkat žádná svá tajemství. Bude to tak v pořádku?“
Ares, stále se sklopenou hlavou, zamumlal něco, co znělo jako ano, a tak se uvelebil vedle
svého kamaráda. Jen tam tak potichu seděli.
Po chvíli Ares povzdechl a zvedl hlavu.
„Ty jsi to věděl, že? A to byl důvod, proč jsi neměl v úmyslu stát se mým přítelem, že?“
Harry se vyděsil.
„Nevím, o čem to mluvíš,“ řekl chraplavě.
„Můj otec,“ řekl Ares s falešným úsměvem. „Můj otec Smrtijed.“
Harry ztuhl.
„Proč se na to ptáš?“ položil opatrně otázku.
„Dozvěděl jsem se to dnes. Ministerstvo ho zatklo hned po včerejším útoku. Vyslýchali ho a
on všechno přiznal. Odsoudí ho k doživotnímu vězení, jsem si jistý. Ale nejsem si jistý, co
cítit, jak žít dál. Věděl jsem, že se táta zajímá o temnou magii, jako téměř každý Zmijozel
jeho věku, ale nikdy jsem ho nepodezíral, že je věrný služebník Ty-víš-koho…“ hlas se mu
zlomil, jak ho znovu přemohl pláč.
„Ty jsi to nevěděl, že ne?“ Harry se znovu dotkl jeho ramene. Ares jen zavrtěl hlavou v
odpověď.
„Je to tak hrozné…“ Ares teď nebojoval jen se vzlyky. Zatímco mluvil, obrovské slzy mu
tekly z očí a smáčely tvář. „Vždycky byl tak laskavý… a já ho tolik miloval… vždycky jsem
chtěl být jako on… silný, milující muž, který se stará o svoji rodinu… ale teď, ale teď…“
nemohl pokračovat. Přitiskl čelo na kolena a znovu plakal.
Harry zakouzlil Silencio na chodbu a položil paže kolem Arese. Neřekl ani slovo, jednoduše
nevěděl, co říct, která slova by byla v této situaci uklidňující – Harry měl podezření, že žádná
taková neexistovala.
105
„Vždycky jsem mu věřil… Teď se cítím podvedený… A co si mám myslet o matce? Ona
určitě věděla… Je taky Smrtijed?“ opíral se o Harryho, který ho držel pevně. „Do dneška bylo
vše tak jednoduché… ale teď… co můžu, co musím dělat, co cítit?“
Harry jen konejšivě broukal.
„A nenávidím se za pláč… nenávidím tebe, nenávidím, žes mě viděl brečet, žes mě viděl tak
slabého… Neměl bych být slabý, být odhalený někomu mimo svoji rodinu… ale moje rodina
už dnes neexistuje. A já si teď stěžuju tobě, který mi nejsi ničím ani nikým…“
„Promiň…“ nešťastně zašeptal Harry. „Moc se omlouvám… Nechtěl jsem tě zranit. A… a
chci, abys věděl, že se mnou můžeš počítat. Pomůžu ti, kdykoliv to budeš potřebovat.“
„Nedávej hloupé sliby, Quietusi. A nepotřebuji tvůj soucit.“
„To není soucit. Já jen… já jen chci, abychom byli přátelé, ano?“
Ares zvedl uplakanou tvář a podíval se na Harryho.
„Čas ukáže. Přátelství není záležitost rozhodnutí.“
„To je,“ prohlásil Harry pevně.
„Ne, ne jenom. Uvidíme, ano?“
„Dobře. Ale teď… musím se vrátit domů, pokud nechci, aby nás oba můj otec zabil, až půjde
po večerce číhat po školních pozemcích.“
„Jo, máš pravdu,“ zašklebil se Ares na Harryho, „jako vždy, pane vševěde.“
„Neříkej mi tak!“ zareagoval Harry rozzlobeně.
„Nějaký problém?“
Harry se právě chystal odmítavě mávnout, ale náhle si připomněl svůj slib. Pokud chtěl, aby
byli přátelé, musí se mu na oplátku otevřít – alespoň částečně.
„Měl jsem dost nepříjemnou hádku v nebelvírské společenské místnosti s několika svými
spolužáky.“
„Proč jsi tam šel?“ zeptal se Ares zděšeně.
„Neville mě pozval na narozeninovou party. Ale brzo se mě zbavili. A jeden z nich mě nazval
panem vševědem, velmi… urážlivým tónem.“
„Bili tě?“ Ares si nemohl pomoct, aby nezíral v šoku.
„Ne. Byli jen verbálně hrubí. Ale, věř mi, někdy je lepší být fyzicky bit, než být slovně
napadán.“
Ares přikývl.
106
„Umím si to představit…“
Byla už skoro půlnoc, když dorazil domů. Byl poněkud nervózní kvůli možné Severusově
reakci na zpoždění, ale hned jak vešel do obývacího pokoje, našel šíleně vypadajícího Mistra
lektvarů. Viděl, že mu oči hořely hněvem a jeho podrážděnost se změnila náhle ve hněv.
„Ahoj, Severusi…“ pokusil se na muže usmát, ale ten jeho pokus ignoroval.
„KDE JSI BYL?“ zařval tak hlasitě, že Harry náhle pocítil nutkání zakouzlit Silencio na jejich
komnaty, pokud se zítra nemá dozvědět celá škola o jeho záležitosti.
„Byl jsem pozván na Nevillovy narozeniny,“ odpověděl a sklonil hlavu.
„NEMÁŠ povoleno toulat se po škole sám po večerce a už vůbec ne v TĚCHTO časech!“
„Ale, Severusi, co když časy budou vždy takové, jako teď?“ napůl se usmál.
Ale tentokrát Severus nestrávil jeho drzost.
„Ticho! Měl ses na mě obrátit, než jsi přijal to pozvání!“
„Ale nebyl jsem tam dlouho!“ Harry na něj zakřičel. Snapeova tvář potemněla.
„Ne?“ Harry zavrtěl hlavou. „Pak opakuji svoji první otázku: kde jsi přesně byl?“
„V hale, seděl jsem u zdi,“ zkřížil Harry paže kolem těla.
„Zranili tě?“
Náhlá změna v Severusově náladě Harryho šokovala.
„Co?“
„Předpokládám, že jsi tak rychle odešel, protože tě napadli.“
„Ano, ale to nebylo tím…“ Harry si ztěžka povzdechl. „Můžu si sednout? Cítím se úplně
vyčerpaný.“
Severus k němu přistoupil a dřepl si tak, zatímco šel k pohovce, aby si sedl.
„Tak?“ zeptal se muž a intenzivně si Harryho prohlížel.
„Našel jsem na chodbě Arese. Ne!“ zakřičel, když viděl, že Severus otevírá pusu. „Nech mě
to dokončit, prosím. Našel jsem ho, jak pláče. Řekl, že dnes zjistil, že je jeho otec Smrtijed,
protože ho ministerstvo zavřelo a Arese o tom oficiálně informovali. Byl zlomený. Nemohl
jsem ho opustit.“
Severus přistoupil k němu a dřepl tak, aby jejich oči byly na stejné úrovni.
„Bylo to velice milé, Quiete. Skutečně. Ale stejně tě musím požádat, abys to už znovu
nedělal. Není pro tebe bezpečné, abys s ním byl sám v prázdné chodbě po večerce. Vím, že
107
mu věříš, ale já ne. Ne,“ zvýšil hlas, když se ho Harry snažil přerušit. „Teď mě nech říct, co
chci bez přerušení.“
Harry přikývl.
„Viděl jsem spoustu věcí během svého života, poslední války, špionáže. Nemůžeš si být jistý
nikým, Quiete. A určitě ne dětmi Smrtijedů.“
„Ale Ares…“
„Jsi si jistý, že to byla jen náhoda, žes ho našel samotného na chodbě?“
„Ale on nevěděl o Nevillově pozvání.“
„Víš to jistě, nebo si to jen přeješ?“
„Jsi paranoidní.“
„To je důvod, proč stále žiju,“ Severusova tvář zjemněla. „Quiete, nechci tě ztratit.“
„Já vím, ale já nechci takhle žít. Chci být přítelem těm, kdo jsou mi sympatičtí a to je vše.
Otravují mě všechna ta zbytečná omezení.“
„Zbytečná omezení?“ Severusův hlas se zvedl do neuvěřitelných výšek. „Tohle byla jediná
věc, kterou jsem po tobě chtěl!“
Harry pokrčil rameny a otočil se k muži zády.
„Slíbil jsem, že budu jeho přítel.“
„To ne.“
„Nemůžeš mi přikazovat, s kým se mám přátelit!“
„Můžu a budu!“
„Nikdy!“ vykřikl Harry s konečnou platností a odešel do ložnice a zabouchl za sebou dveře s
hlasitým prásknutím.
V příštím okamžiku Snape stál vedle něj a chytil ho za ruku.
„Quiete!“ řekl výhružně. „Chovej se slušně!“
Dívali se jeden na druhého a Harry vytáhl ruku z jeho sevření.
„Nech mě být!“ řekl nakonec.
„Dávej si pozor na ústa!“
„Vypadni!“ zvolal Harry netrpělivě. „Nepotřebuji tvoji dusící přítomnost, já chci žít svůj
život! SVŮJ život!“
108
„Ale…“
„Nesnáším, když mi chceš přikazovat, co mám dělat a cítit. Ty jsi ten, kdo ve svém životě
neuspěl a mně budeš kázat, jak…“ Harry větu nedokončil. Náhle, ale příliš pozdě, si
uvědomil, co vlastně řekl. Zbledl a podíval se na Severuse, jehož tvář byla nyní bez výrazu a
vzdálená.
„Severusi…“
„Běž do postele,“ zasyčel na něj Severus. „Hned.“
Když Harry ležel ve své posteli, byl na toho muže pořád naštvaný. Ležel na zádech a díval se
na strop, hněvem pěsti zatínal a povoloval.
‚Je to můj život. Já chci rozhodovat, co budu dělat! Šlo mi to dobře i předtím, i bez jeho rad!‘
zuřil pro sebe.
Ale za svým hněvem cítil pocit viny za ta sprostá slova. Severus si je nezasloužil.
Ale nenechal Harryho samotného. Zasáhl do Harryho života.
Tak jako Harry zasáhl do jeho.
Ale Ares si zasloužil Harryho přátelství.
Ale Severus se jen pokoušel ho chránit.
Jeho vnitřní boj pokračoval až do doby, kdy, mnohem později, šel spát i Severus.
Harry vzdychl úlevou. Stále nemohl spát sám.
XXX
Příští den byl prostě hrozný. Severus ho ignoroval, Ares se mu vyhýbal, Nebelvíři se na něj
výhružně tvářili a nazývali ho různými jmény, když je nikdo nemohl slyšet. Když nastalo
odpoledne, šli s Nevillem na doučování lektvarů, ale Mistr lektvarů je velmi netrpělivě
odehnal.
Harry pokrčil rameny a odešel, následován velmi zmateným Nevillem.
„Hej, Quietusi, co se stalo?“ zeptal se, když byli z doslechu.
Harry netrpělivě odfrkl.
„Měli jsme včera krátký…střet. Ale nechci o tom mluvit.“
„Kvůli mým narozeninám…?“
„Ne. Ale i tak o tom nechci mluvit.“
„Ale…“
109
„Nech mě být!“ Harry se utrhl se na Nevilla a zamířil do knihovny, nechávaje ho za sebou.
Nádhera. Do konce dne by se mohl rozhádat s každým, pomyslel si sarkasticky, když dorazil
k obvyklému – a naštěstí prázdnému – stolu. Hermiona tu nebyla.
Vzal si učebnici věštění z čísel a přál si, aby Hermiona nedorazila. Nechtěl zranit i ji a dneska,
zdá se, byl hrubý na každého.
Ona samozřejmě přišla v obvyklém čase, a když si všimla, že Harry zabořil obličej do své
knihy, neřekla ani slovo, jen začala dělat svůj obvyklý výzkum.
V tichu studovali dvě hodiny. Pak náhle Hermiona vykřikla.
Harry na ni vrhl tázavý pohled.
„Myslím, že jsem to našla!“ zašeptala triumfálně Hermiona.
„Složky do lektvaru?“
Hermiona přikývla a posunula knihu před Harryho.
„Tady! Koukni!“
Harry nahlédl do knihy.
‚Lektvary na různé druhy kousnutí‘ přečetl nadpis.
‚Lektvary na vlkodlačí kousnutí‘ byl první podtitul.
„Jsi úžasná!“ Harry se na ni usmál. „Pojďme za otcem, ukážeme mu to!“
Hermiona vložila kus pergamenu mezi stránky, zavřela knihu, ale nehýbala se.
„Pojď, Hermiono! Pojďme mu to ukázat!“
Přikývla, ale stále se nepohnula.
Harry se na ni podezřívavě podíval.
„Hermiono?“
„Omluvíš se Nevillovi, že?“
Harry se zavrtěl a podíval se oknem do tmy.
„Nic jsem mu neudělal. Jen jsem mu nechtěl říct něco, co není jeho věc.“
„Zranil jsi ho.“
„Nezranil.“
Hermiona si povzdechla a popadla knihu.
110
„Pojďme k tvému otci,“ řekla konečně. „Ale nemysli si, že se obejdeš bez omluvy.“
Harry zavrtěl rozzlobeně hlavou.
Celá věc nebyla výhradně jeho chyba. Prostě chtěl chránit Arese – před Severusem a před
Nebelvíry. Proč to znamenalo, že se střetl s každým?
No, jeho slova byla poněkud nemístná. I kdyby měl pravdu, neměl právo ubližovat ostatním
kolem sebe.
Zastavil se a otočil se k Hermioně.
„Omluvím se Nevillovi zítra. Slibuju.“
„V pořádku.“
XXX
Celou dobu, než došli do podzemí, prakticky běželi.
Než narazili do vysoké postavy stojící na rohu.
„Není povoleno běhat po chodbách. Ani tobě ne,“ Severus se ledově podíval na Harryho. „Pět
bodů z Nebelvíru a trest pro tebe, Quietusi.“
Harry se nehybně zastavil. Co?
„Přinesli jsme vám knihu, pane,“ Hermiona natáhla krotce ruku. „Našli jsme ten lektvar…“
Severus se zamyšleně podíval na dívku.
„Výborně. Tedy, deset bodů Nebelvíru.“
„A já?“ opatrně se zeptal Harry.
„Domluvím se s panem Filchem na tvém trestu.“
„Ale profesore…“ začala Hermiona, ale Snape ji přerušil.
„Je mým úkolem udělovat body a rozhodovat o trestech, slečno Grangerová. Nemyslím, že
bych potřeboval vaši radu,“ řekl studeně. „A co se týká tebe, Quietusi, chci tě vidět doma
hned po večeři. Je to jasné?“
Harry strnule přikývl. Zase se na něj zlobil.
Poté, co je Severus opustil, vrhli na sebe nervózní pohled.
„Myslím, že vím, proč ses vyhýbal odpovědět Nevillovi…“
Harry se trpce usmál.
111
„Řekl jsem včera mnohem víc nemístných věcí Severusovi než Nevillovi…“ povzdechl si po
chvíli. „Ale… nechtěl jsem ho ranit. Já jen…“ strčil ruce v bok, „jen jsem se pokoušel
vysvětlit mu, že Ares není tak nebezpečný, jak si myslí.“
Když Hermiona založila ruce, čekajíc na pokračování, Harry se vzdal a řekl jí celý příběh od
chvíle, kdy opustil nebelvírskou společenskou místnost.
„Myslím, že bys ho měl poslechnout, Quiete. Je ředitelem Zmijozelu už několik let a jistě zná
jejich vztahy a různé shody okolností líp, mnohem líp než ty. Ty jsi žil u mudlů, ale on byl
vždy kouzelník. A ty skutečně nemůžeš vědět, jestli…“
„Ale můžu, Hermiono. Můžu být hloupý mudla, ale jsem člověk a mám s lidmi zkušenosti.
Jsem si jistý, že Ares nelže. Viděl jsem to v jeho očích, slyšel jsem to v jeho hlase. Byl tak
zničený…“
„Nevím, Quiete, kdo z vás má pravdu a kdo ne. Ale buď jak buď, musíš se omluvit profesoru
Snapeovi.“
„Nevím jak,“ vypadal Harry zničeně.
„Řekni mu: Promiň. To je docela vhodné.“
„Někdy ‚promiň‘ je nejtěžší slovo na světě. Je to jako se přiznat, že ses mýlila. Ale já vím, že
se s Aresem nemýlím.“
„Ale jde o tvého otce.“
Hermiona měla pravdu. Harry však nebyl schopen říci Severus ani slovo. Strávili večer v
absolutním tichu, mimo chvíli, kdy ho Severus informoval o detailech trestu s Filchem. Harry
pokrčil rameny, jako že je mu to jedno, ale uvnitř zuřil.
A v tu noc měl vizi. Zase.
Vizi, ve které Smrtijedi a Voldemort vyslýchali nějakého muže o něčím pobytu. Harry
nerozuměl jménu osoby, na níž se ptali. Jen sledoval mužovo mučení a strašlivě se třásl.
Neznal toho muže a po pár minutách si byl jistý, že ho ani nikdy nepozná. Harry to chtěl
nějak opustit, ale nemohl. Byl lapen vizí a byl nucený sledovat násilnosti, které byly příliš
podobné jeho předchozím zkušenostem.
„Ne, ne, ne,“ sténal tiše, když sledoval mučení.
„Kde je ta holka?“ zeptal se právě Voldemort.
„Nikdy ti to neřeknu,“ tiše odpověděl muž.
Harry chtěl zavřít oči, ale nešlo to. Pitomé vize. Kde je teď Severus?
„Ty nám to řekneš, věř mi. Známe spoustu způsobů, jak tě přesvědčit…“
112
„Neřeknu,“ zašeptal.
Harry byl v pasti.
Zoufale toužil se osvobodit.
Ale nešlo to.
„Kde je?“
‚Řekni mu to, řekni mu to!‘ křičel v bolestech na toho muže. ‚Zabije tě, když to neřekneš!‘
„Ne,“ Po chvíli se mu podařilo říct jen toto slovo. „Ne.“
‚Prosím!‘
„Ne.“
‚Řekni mu to!‘
„Ne.“
Kde je, do čerta, Severus? Nechal by ho tu? S Největším Bastardem? V sídle podobném
Nightmare Manor?
Jak Harry soucitně sledoval muže, zjistil, že začíná cítit kletby a mučení, jako by byl tam,
jako by on sám byl ten zraňovaný muž. Začal trhaně dýchat a srdce se mu v panice rozbušilo.
Jak se to mohlo stát?
Zakňučel bolestí a začal se potit.
Nemohl utéct.
To bolelo.
Všechno bolelo.
Už nikdy to nechtěl zažít znovu. Nikdy.
Proč to přesto měl cítit? Proč? Zakřičel otázku.
Měl pocit, jako by se roztrhl na dva kusy, když na ně Voldemort seslal Cruciatus.
Ale neječel.
Dokud nepřišel Avery.
Ne.
Jeho kůže vzplála.
NE!
113
Nikdy víc!
Kapitola osmá: Smíření
Severus ztuhl, když uslyšel nelidský výkřik z ložnice. Seděl před krbem, studoval lektvary z
bichle, kterou našla Hermiona, a chvilkami přemýšlel o jejich rozhovoru ze včerejšího večera.
Nevěděl, jak má přesně reagovat, Harryho slova ho velmi bolela.
Možná měl Harry pravdu a on neměl právo zasahovat mu do života.
Ale chtěl ho jen chránit…
Bylo by tak jednoduché ho po těch slovech nenávidět. Ale on nemohl. Harry byl Quietův. A
byl Quietus. Jen trochu víc vznětlivý.
S tím trestem byl nespravedlivý. Harry utíkal za ním. Ne za NÍM, opravil se. Hledal školního
Mistra lektvarů. Ale ne Severuse. Velký rozdíl!
Albus se mýlil. Harry ho nemiloval. Už ho přestal nenávidět, ale určitě ho nemiloval. Jeho
srdce pokleslo. A cítil se tak směšně. Nebylo to to samé? Proč se zatěžoval s hloupými
chlapcovými pocity?
Nebyl to hloupý chlapec. Byl to Harry. Stále ho nemohl považovat za nikoho jiného, než za
svého syna.
No, měli běžnou rodinnou hádku…
Ale synové obvykle milují své otce. A Harry ho nemiloval. I když někdy mohl věřit, že měl
Albus pravdu. Pak… proč tedy říkal tu věc o jeho chybách?
Ztratil se v myšlenkách.
Ale příliš dobře známý výkřik ho z nich okamžitě vyrušil.
Znal ten křik. Nightmare Manor, odloučení. Harry s Averym, sám…
Vyskočil na nohy a málem rozbil dveře, jak spěchal k Harryho posteli.
„Harry, Harry, vzbuď se!“ volal a třepal jeho rameny. „VZBUĎ SE!“
Křik ustal, jen co Harry otevřel oči.
„Severusi!“ zvolal a skočil mu do náručí. „Severusi,“ chytil se za mužovo oblečení, schoulil
se a třásl.
Severusovy oči se rozšířily hrůzou, když se dotkl krve na Harryho pyžamu. Vzal ho do náručí
a opatrně ho hladil po vlasech. Harry se na něm uhnízdil ještě víc.
„Severusi,“ řekl znovu. Byl zachráněn.
114
„Krvácíš…“ hlas jeho nevlastního otce zněl vystrašeně.
„To byl Avery,“ slabě řekl Harry, hlas se mu třásl. „A Voldemort. Mučili nějakého muže a já
jsem cítil všechno, co mu dělali…“
„Očistím to…“ začal Severus, ale Harry zavrtěl hlavou.
„Prosím, nepouštěj mě,“ zamumlal nešťastně. „Ještě ne.“
Severus přikývl a zvedl Harryho na klín.
Když chvění ustávalo, Harry otevřel oči a podíval se do Severusových.
„Promiň, Severusi. Nechtěl jsem tě zranit. Byl jsem zlý a nefér. Vím, že se mě pokoušíš
chránit, ale já jsem jen stupidní náctiletý…“
„Ššš, Harry. Buď klidný. Teď není vhodná doba, abychom o tom mluvili.“
„Ale je,“ protestoval Harry slabým hlasem. „Musím ti říct, že jsem ti opravdu vděčný, že jsi
tu pro mě. A já se omlouvám, že jsem tě ranil.“
„Mlč už,“ laskavě se usmál Severus.
„Ale…“
„Mlč už,“ opakoval, „nebo tě rovnou přenesu k madame Pomfreyové.“
Harry se na něj slabě usmál na oplátku, a zavřel oči.
„Nejsi na mě naštvaný, že ne?“ zamumlal.
„Ne, nejsem. Ale musím tě umýt a převléct. Jsi od krve.“
Harry přikývl a Severus ho vzal do koupelny. Svlékl chlapcovo noční prádlo a hrůzou zalapal
po dechu. Harry byl stále příliš štíhlý a kostnatý, takže mu mohl spočítat dobře viditelná
žebra, pokrytá bledou pokožkou. Bledou a plnou ran – nyní napůl otevřených a stále
krvácejících.
„Pořád jíš málo,“ pronesl smutně.
„Zkouším to,“ zašeptal Harry. „Ale nemůžu.“
„Musíš.“
„Já vím.“
Harry se chtěl umýt vlastními silami. Cítil se extrémně nepohodlně, když mu Severus
pomáhal, ale nemohl to udělat sám. Vše bolelo, řezy bolestivě pálily. Měl závrať a taky ho
příšerně bolela hlava. Když se to sečetlo, jediné, co mohl udělat, bylo sednout si do vany,
slabé ruce po bocích. Prostě nedokázal otočit kohoutek nebo vzít mýdlo, které mu vždycky
115
vyklouzlo z rukou. Severus poté, co vrátil potřetí odskočené mýdlo z dalšího rohu koupelny,
unavený Harryho ubohými pokusy o očistu, ho umyl opatrně, s láskou.
Chvěl se, když mu Severus čistil řezy a myl krev. Nakonec už Harry nemohl zastavit slzy a
tělo se mu otřásalo slabými vzlyky.
Severus ztuhl v pohybu.
„Ublížil jsem ti?“
Harry zamítavě zavrtěl hlavou a, zápasíc se vzlyky, vykoktal: „To já ublížil tobě. Byl jsem
krutý a zlý,“ obrovské slzy padaly na vodní hladinu.
„Uklidni se. Nebylo to zlé,“ opatrně řekl Severus.
„Vím, že jsem ti ublížil a ty jsi přesto na mě takový milý. Nezasloužím si to…“
„Ty jsi ale stupidní náctiletý, jak jsi sám řekl. Nevzal jsem tvá slova vážně,“ byla to bohapustá
lež, ale teď bylo důležitější Harryho uklidnit, než mu říct pravdu.
Ale Harryho to nepřesvědčilo.
„Vypadal jsi zničený. Když už i já můžu vidět tvoje zoufalství, tak musíš být extrémně
smutný.“
Severus si povzdechl. Zjevně začínal být v podvádění chlapce míň a míň úspěšný. Jak se
sblížili a lépe se poznali, možnosti vzájemných podfuků rapidně klesaly. Obrátil pozornost
zpět k Harryho zádům.
„No, nebyl to příjemný pocit…“ potichu souhlasil. „Možná bych tě neměl milovat tak moc…“
Harry nereagoval, jen vinou sklonil víc hlavu.
Severus vstal a zanechal Harryho v koupelně. Šel do laboratoře, aby vzal nějaké lektvary na
chlapcova zranění. Po návratu mu je opatrně vyčistil a ošetřil. Pak chlapce zvedl do náruče a
odnesl ho zpět do ložnice.
„Můžu jít, Severusi,“ slabě zaprotestoval Harry.
„Nepustím tě,“ odpověděl a položil ho do své postele. Harryho byla příliš zakrvavená, aby v
ní spal. „Musíš zase spát se mnou, promiň. Tvá postel není pro spaní vhodná.“
„To je v pořádku,“ zamumlal Harry a stočil se do klubíčka. Severus si povzdechl a zastrčil
deku těsně kolem něj. Pak šel do koupelny, uklidil nepořádek a převlékl se do nočního prádla.
Když se vrátil do ložnice, Harry už napůl spal. Třásl se trochu bolestí. Severus vklouzl vedle
něj a zlehka pohladil jeho hlavu. Harry se přiblížil a schoulil se podle jeho boku.
„Díky…“ zamumlal a pak dodal, „taky tě miluju,“ zkamenělému muži.
Severus na něj nevěřícně hleděl. Harry jistě neměl v úmyslu mu to říct. Už spal, ne?
116
Ale pak Harry otevřel oči a napůl se usmál.
„Brou noc.“
Severus poslouchal Harryho klidný dech a myslel znovu na poslední dva dny.
Měl Albus pravdu?
Uvnitř cítil takové teplo a… něco dalšího, co se nedalo uchopit. Ne, ne lásku: jeho láska k
chlapci mu byla docela jasná. Něco podobného štěstí? Ne. To bylo ještě víc než štěstí. Byl bez
sebe radostí. Malý, povedený, drzý spratek se nějakým způsobem dostal do jeho srdce až
příliš hluboko. Chtěl Harryho chytit, ale bál se, že by ho rozrušením rozmačkal. Místo toho ho
několikrát pohladil po vlasech a laskavě ho poklepal po čele. Harry mohl mít i horečku kvůli
fyzickému zranění.
Tak, byl teď šťastný. A bál se budoucnosti.
Štěstí v jeho životě nevydrželo nikdy dlouho. Opravdu. Uvnitř něj začal narůstat strach ze
ztráty Harryho. Nebyla to malá šance. Pro Voldemorta byl synem zrádce – excelentní nástroj
možného vydírání. Pro Harryho kamarády byl synem nejvíc nenáviděného profesora a synem
Smrtijeda. A především, byl stále Harry Potter, zachránce kouzelnického světa. Skoro viděl
ruce, které od něj Harryho odtrhávají, požadují jeho život…
Jeho štěstí bylo vždy takové. Protkané smutkem, žalem a pocity viny.
„Quietusi, jestli mě slyšíš, ať jsi kdekoliv, prosím, pomoz mi ho udržet naživu, abych mu
mohl dát vše, co si zaslouží. Pomoz mi!“
A v odpověď přišel nápad: mohl by vzít Harryho na hřbitov a ukázat mu všechny milované
hroby. Včetně Quietusova.
XXX
„Ne, Quiete. Dneska zůstaneš v posteli. Nemůžu tě nechat jít na vyučování. Už jsem mluvil s
Albusem a ten tě z hodin omluvil.“
Severus stál nad Harryho postelí v hrozivém postoji, ruce v bok, s obvyklým úšklebkem na
tváři.
„Severusi, prosím,“ Harry se posadil. „Mám dvojitou hodinu obrany a stále ještě neumím
vytvořit jednoduchý štít.“
„Naučím tě to dnes odpoledne. Ale nemůžeš jít z postele, s výjimkou použití záchodu,
rozumíš?“
„A… co mám dělat celý den?“
„Můžeš si číst, nebo poslouchat hudbu, jestli chceš,“ Severus si promnul čelo. „Vrátím se,
abychom spolu poobědvali. Prosím, nepřevrať během té doby byt vzhůru nohama.“
117
„Dobře, otče!“ pozdravil Harry hravě.
„Idiote…“ Severus se vytočil ven z místnosti, dostatečně rychle na to, aby zakryl široký
úsměv nad drzým klukem. Ale nemohl si pomoct: Harry poznamenal jeho dny svojí hravostí.
Stále se usmíval, když došel do Velké síně.
Sedl si na svojí obvyklou židli vedle paní Figgové a nepřítomně si začal nandávat džem na
toast. Stále meditoval nad Harryho slovy – včetně slov předešlé noci, když si náhle uvědomil
neobvyklé ticho v místnosti. Zvědavě zvedl hlavu. Přímo na něj hledělo téměř tři sta studentů
s vytřeštěnýma očima.
Překvapeně zamrkal. Co se stalo?
„Jsem rád, že vidím tvůj úsměv, Severusi, ale myslím, že ho můžeš ukončit,“ Brumbálovy oči
zářily více, než kdy jindy. „Šokoval jsi školní populaci téměř k smrti.“
Ředitelova škádlivá poznámka jen zvýšila jeho pobavení, ale zkusil nasadit obvyklý neurčitý
školní výraz. Bylo to těžké.
„Proč, Albusi? Myslím, že mu sluší víc, než ten jízlivý,“ dodala McGonagallová a Snape v
rozpacích zrudl do jasně červené. Ale aspoň se mohl přestat usmívat jako blázen.
„Minervo, prosím,“ vydechl rozzlobeně. „Moje pověst…“
„Ach, tvoje kousavé já protestuje proti lidským pocitům,“ McGonagallová se na něj ušklíbla a
naklonila se. „Ale nemyslím si, Severusi, že by to byla taková katastrofa, kdyby se jednou pro
vždy tvá reputace mastného, špatně naladěného mizery jednou pro vždy zhroutila.“
„Minervo!“
„Dobře, dobře,“ profesorka přeměňování se vrátila do svého křesla. „Jen se posmívej a mrač,
pokud ti to udělá radost,“ pokrčila rameny, čímž ukončila spor.
Celý rozhovor byl příliš tichý na to, aby studenti slyšeli aspoň slovo, ale viděli krátkou debatu
a začali hádat.
„Co mohla McGonagallová říct tomu mizerovi, že zčervenal?“
„Proč se Snape usmíval?“
„Hádali se s McGonagallovou?“
„Určitě má v plánu něco do hodin lektvarů…“
Ale dva z nich se na sebe s obavami podívali.
„Kde je Quietus?“ zeptala se Hermiona Nevilla, který vypadal stejně nervózní.
„Nevím,“ zašeptal v odpověď poté, co pětkrát zkontroloval zmijozelský stůl. „Není tu.“
Jejich obavy vzrostly.
118
Mezitím se Harry nudil. Severus měl stupidní nápad nechat ho celý den v posteli, věděl však,
že znovu už protestovat nemůže. Ne nyní, ne potom, co mu řekl.
Strachoval se, jestli bude Severus schopný mu odpustit ta nemístná a krutá slova. Vždy se tak
rychle rozzlobil a tak pomalu zapomínal. Povzdechl si a doufal, že se Severus na něj nebude
zlobit moc dlouho.
XXX
Harry se mohl vrátit do vyučování za dva dny.
Nevillovi a Hermioně se viditelně ulevilo, když vstoupil do učebny přeměňování. Na rozdíl
od ostatních Nebelvírů, kteří na něj zahlíželi s odporem. Harry si jich nevšímal a vklouznul na
židli vedle Nevilla.
„Doučování lektvarů dnes v 6 odpoledne,“ zašeptal Nebelvírovi.
„Spolu?“
„Jasně,“ Harry se na něj vážně podíval. „A chci se ti omluvit, Neville. Nechtěl jsem tě ranit.“
„Neranil jsi mě. Myslím, že máš své vlastní problémy k řešení,“ chlapcova kulatá tvář se na
něj zašklebila.
Harry odvrátil oči zpět a McGonagallová začala hodinu. Harry vždy profesorku podezíral, že
ho má ráda, ale tentokrát byla k Harrymu mimořádně přátelská. Rona to nekonečně
rozčilovalo, takže po hodině nezapomněl Harryho zastavit na chodbě a opět mu vyhrožoval.
Nicméně Harry neměl náladu na hádky, tak jen založil ruce a čekal, až Ron skončí svůj
výklad. Pak přikývnul.
„Dobře, Weasley. Dám pozor, abych se nedotkl tebe nebo tvojí přítelkyně, nezkřížím vám
cestu, a víc na tebe nebudu mluvit. Potom, prosím, chci po tobě to samé, s výjimkou
přítelkyně. Dobře? A teď, prosím, mě nech na pokoji.“
„Jsi zbabělec,“ vyplivl Ron a nechal ho na místě.
Harryho ta slova zastihla nepřipraveného, ale nedal nic najevo. Když Ron zmizel, pokrčil
rameny a šel dál svojí cestou.
Později v knihovně Hermioně převyprávěl ten krátký rozhovor.
„Jsi si jistá, že není šance, že bych zničil vaše… přátelství?“ vážně se dívky zeptal.
„Už jsem ti odpověď dala. Co lektvary?“
„Vlkodlačí kniha?“
„Ano.“
119
„Otec ji ještě studuje a pořídil nějaké chybějící ingredience v Prasinkách,“ řekl Harry a dodal,
„Jo, a za půl hodiny tě opustím. Jdu s Nevillem na doučování lektvarů.“
„Aha, takže jste se s otcem konečně usmířili!“
„Jo, usmířili,“ přikývl rozpačitě Harry.
„Před dvěma dny, že?“ náhle se zeptala Hermiona.
„Jak to víš?“ oči se mu rozšířily překvapením.
Hermiona se typicky žensky zasmála.
„Tvůj otec je docela pohledný muž, když se usmívá.“
Harryho čelist poklesla, když se díval na Hermionu. Jen na ni zíral a Hermionino hihňání se
změnilo nejdřív v pochechtávání, ale když se Harry nemohl dostat z ohromení, vybuchla
pronikavým smíchem.
„Kdy… se… usmál?“ podařilo se po chvíli Harrymu vykoktat.
„Bylo to na snídani a každý ho viděl. Ve Velké síni bylo takové ticho, jaké jsem nikdy za
celou dobu, co jsem v Bradavicích, neslyšela. Pak mu něco McGonagallová řekla a on
zčervenal.“
V ten moment si Harry nemohl pomoct a připojil se k Hermioně: taky vybuchnul smíchem.
Severus – smějící se, pak červenající…
„Myslím, že McGonagallová mu řekla to samé co ty,“ bláznivě se usmál. „Severusi, ty jsi tak
pohledný muž, když se usmíváš, proč to neděláš častěji?“ napodobil tón profesorky
přeměňování tak dobře, že se znovu zasmál. „Já mu to řeknu.“
„Ne,“ Hermiona se tím nápadem vyděsila. „Zabil by mě.“
„No, dobře…“
Ještě se pochechtával, když později odpoledne ve třídě přidával ingredience do svého
lektvaru. Neville pracoval na opačném konci třídy, protože lektvar, který vyráběli, byl jeden z
výbušných a Severus nechtěl riskovat Harryho život. Doučování však proběhlo bez
komplikací a na konci oba dva uvařili své lektvary správně.
„Vyčistěte své kotlíky a můžete jít,“ řekl Severus poté, co zazátkoval směs.
Harry a Neville přinesli své nádobí ke dřezu. Harry vytáhl rukávy a začal drhnout a
neuvědomil si, že Neville neumývá. Opravdu. Vůbec se nehýbal. Jak k němu Harry zvedl oči,
viděl Nevilla s pohledem upřeným na jeho předloktí. Harry jeho pohled sledoval a zbledl.
Řezy. Nyní čerstvě vypadající, hrozivě červené řezy. Neville se na ně díval.
120
Srdce se mu zastavilo. Odroloval rukávy zpět, zvedl kotlík ze dřezu a předstíral, že se nic
nestalo.
„Quietusi,“ začal Neville, ale Harry ho přerušil.
„Promiň, Neville, ale skutečně o tom teď s tebou nemůžu mluvit,“ podíval se na svého přítele
s prosbu. „Prosím, neptej se mě na to.“
„Ale…“
„Prosím,“ Harryho hlas byl slabý a chraplavý. „Nemůžu s tebou mluvit. Ne nyní.“
„Ví o tom tvůj otec?“
„Neville, prosím…“
Dívali se na sebe. Po nějaké chvíli Neville pomalu přikývl a opustil místnost a Harryho.
Zhroutil se na podlahu.
Neville je viděl. Zapomněl je zakrýt kouzlem. Severus na něj bude znovu naštvaný, až se to
dozví. Jak mohl být tak neopatrný? Co si teď Neville o něm myslí?
Dal se dohromady a dokončil čištění. Před odchodem všechno uložil a srovnal. Nevěděl, jak
to Severusovi řekne. Zkusil jít domů, jak nejpozději to bylo možné.
A neřekl nic. Nebylo to tak důležité.
XXX
Následující den se k němu v knihovně připojil Ares. Neřekl ani slovo, jen seděl u stolu a
vytáhl si knihy. Hermiona vrhla tázavý pohled nejprve na něj, pak na Harryho, a když Harry
přikývl, pokrčila rameny a pohřbila se zpět do knihy.
Od toho dne studovali ve třech.
Příští týden uvařil správně svůj první lektvar, který ještě před tím nikdy nevařil. A Neville
taky. Ten večer se zeptal Severuse, jestli by mu mohl pomoci s vlkodlačím výzkumem a on
trochu překvapeně souhlasil.
Exceloval ve věštění z čísel a formulích a dokonce i obvykle přísná McGonagallová mu
poblahopřála po úspěšné proměně brambor na chipsy. Tento rok se učili základní
přeměňování v domácnosti.
Taky přibral nějakou tu libru.
Neměl tolik vizí a noční můru jen jednou.
Ale stále ještě nemohl vykouzlit jednoduchý štít, zatímco druhá část třídy již pracovala na
jejich silnějších a složitějších variantách. Hrozně se styděl, ale nemohl nic dělat. Jakmile na
něj paní Figgová namířila hůlkou, stal se naprosto bezmocný. Po chvíli ho profesorka vždy
121
poslala pracovat na tématu do knihovny, zřejmě nechtěla obracet pozornost třídy na Harryho
neschopnost.
Mohlo by to být podezřelé. Ne, že by na to Hermiona nepřišla. Samozřejmě, že přišla. Ale už
znovu nekonfrontovala Harryho s tímto tématem.
Bylo to den před Halloweenem, když proběhl první famfrpálový zápas. Zmijozel – Nebelvír.
Harry se na něj netěšil. Znamenalo to konec jeho a Hermiona společného studia v knihovně.
Ron bude mít více času a ona plánovala trávit odpoledne se svým přítelem a ne s Harrym a
Aresem. Harry jejímu přání rozuměl, ale cítil se zklamán. S Hermionou v jeho společnosti
měl pocit, jako by všechno v jeho životě bylo na svém místě, cítil se sám sebou.
Jasně, Ares byl taky dobrý přítel, ale byl tišší a uzavřenější než Hermiona – a Harry ho neznal
tak dobře, jako dívku.
Byla nádherná neděle. Slunečnější a teplejší než obvykle. Po snídani se studenti začali
vytrácet ven a Harry cítil takové zklamání a smutek, že se mohl stěží pohnout.
Miloval famfrpál. Milovat to napětí. Poslední minuty před hrou s Oliverovými radami –
vlastně Oliver už vyšel školu, ale Angelina, nová kapitánka nebelvírského týmu, určitě měla
co moudrého říct před začátkem… A létání – jeho oblíbená zábava, věc, kterou uměl nejlíp.
Nechtěl se účastnit jako pouhý divák. Nemluvě o tom, že nevěděl, kde si sednout: mezi
Zmijozel se Severusem nebo k Nebelvíru s Hermionou a Nevillem… Otřásl se při té
představě. Rozhodl se zůstat mimo. Když vstal Ares od snídaně, zůstal sedět.
„Nechceš jít?“ zeptal se.
„Raději ne,“ rozhodně odpověděl.
„Chceš, abych s tebou zůstal?“ Ares se na něj podíval zvědavě.
„Ne, Aresi. Ty můžeš jít. Vím, že máš famfrpál rád. Prostě nechci jít.“
Ares si povzdechl a dlouze zadíval ven s toužebným pohledem. Zdálo se, že má vnitřní
dilema, co dělat. Ale příchod ředitele ho ukončil.
„Quietusi, můžeš na slovíčko, prosím? Soukromě,“ dodal a usmál se na Arese, který přikývl a
odešel na famfrpálové hřiště.
Brumbál si sedl vedle něj u zmijozelského stolu. Harry se rychle rozhlédl. V síni byli sami
dva.
„Je to tak špatné?“ zeptal se ředitel vlídně a Harry přikývl. „Víš, Quietusi, obvykle nemůžeme
získat to, po čem toužíme. Naopak.“
„Vím, pane,“ Harry obrátil pohled do prázdného talíře. „To je jen… Je to nefér. Proč já?
Vždycky já?“
„Jen nejsilnější mohou nést břemena slabších.“
122
Harry zvedl oči ke starému muži a náhle si uvědomil, že ho nikdy neviděl z takové krátké
vzdálenosti. Teď viděl vrásky únavy a smutku na starší tváři a nějak cítil tíhu břemena na jeho
věkovitých ramenou.
„Nepřemýšlel jste někdy nad tím, že… vše opustíte, ukončíte boj a ustoupíte?“ zeptal se a cítil
se trochu impertinentní. Byla to jeho věc?
Možná byla, protože Brumbál neodmítl odpovědět.
„Jednou jsem tak přemýšlel, když jsem poznal tvého otce. Byl silnější než já, a já jsem byl
ochoten předat mu veškerou starost a zodpovědnost, která ležela na mně, ale on zemřel.“
Harry zavrtěl hlavou.
„Když byl tak silný, proč nechal Voldemorta, aby ho zabil?“
„Chtěl zachránit Severuse. Přišlo mu důležitější vrátit Severuse do života, než se stát vůdcem
světlé strany. A,“ očima nezaostřeně zíral na zakouzlený strop, „vždy odmítal považovat se za
silného. Nikdy se za silného nepovažoval. Jako já, když jsem byl v jeho věku,“ obrátil svůj
pohled na Harryho, „a stejně jako ty. Víš, že mi ho připomínáš?“
„Nejenom vám,“ zamumlal Harry nešťastně. „I profesor Binns si nás plete. Nemluvě o dalších
učitelích, s výjimkou profesorky Figgové a profesorky Vectorové, které tu před patnácti lety
neučily…“
Brumbál se zasmál.
„Slyšel jsem tu historku o tobě a profesoru Binnsovi,“ řekl. „Přiznal jsi, že jsi příbuzný s
nějakým skřetem, Godric se jmenoval…“
„Ach ne,“ Harry zrudl. „Zatracený.“
„Slovník, Quietusi,“ Brumbál zvedl ukazováček učitelským způsobem.
„To bylo Godricovo příjmení,“ Harry se dusil krátkým smíchem.
Ředitel se přidal.
„A co náš společný přítel?“ zeptal se Brumbál.
„Kdo?“
„Severus. V poslední době vypadá šťastnější.“
„Skutečně?“ Harryho tvář se rozjasnila. „Myslel jsem, že si to jen představuji.“
„Není na něj tolik stížností. Studenti říkají, že na ně není tak tvrdý.“
„Tak to necítím,“ vážně řekl Harry. „V mé třídě vždy sráží Nebelvíry, mimo Nevilla a
Hermiony…“
123
„Protože tě neakceptují.“
„Vím. Ale nevidím v tom rozdíl.“
„Jedná s tebou stejně jako s ostatními?“
Harry zavřel oči a přemýšlel.
„Nemůžu to posoudit. Změna je příliš velká a neočekávaná.“
„Jaká změna?“
Harry se zazubil.
„Mezi mým čtvrtým a pátým rokem. V poslední době mě nechce vyhodit a v hodině mě
nenutí vypít jed.“
„Tak to už na tebe není tak tvrdý.“
„Jen normální, ne měkčí,“ opravil ho Harry a začali mluvit o jeho a Severusově společném
výzkumu zaměřeném na vyléčení vlkodlaka. Tak se ztratili v rozhovoru, že si ani nevšimli, že
se u nich někdo zastavil.
„Zdá se, že v letošním roce máme tak slabý tým, že i bez přítomnosti slavného Pottera nás
Nebelvíři dychtivě porazili,“ soptil Severus a sedl si vedle nich. „O čem to mluvíte?“
„O tvém výzkumu,“ podíval se na něj Harry.
„NAŠEM výzkumu,“ opravil ho Severus a velice pyšně se podíval na ředitele. „Quietus je
vynikající kolega.“
„Asistent,“ protestoval Harry.
„Nevěř mu, Albusi. Je to jen drzý spratek,“ pyšně se usmál a objal kolem ramen zdráhajícího
se Harryho. „Ale nesmírný talent na lektvary.“
Harry silně zrudnul a v rozpacích se pokoušel shodit Severusovu paži z ramen.
„Nejsem talent, Se… otče,“ opravil se, když viděl studenty vracející se z hřiště. Znovu se
pokusil setřást ruku, ale když postřehl jeho hrdý pohled a ředitelovy radostně jiskřící oči,
dostal nápad. Při opouštění Severusovy paže ležící na jeho ramenou se naklonil k Brumbálovi.
„Víte, pane řediteli, co říkají děvčata? Že je otec docela pohledný muž, když se usmívá,“ řekl
věcně.
Příští okamžik byl k nezaplacení. Brumbál vyprsknul smíchy tak hlasitě, že se na ně každý
zvědavě otočil. Úsměv na Severusově tváři ztuhl a jeho zčervenání překročilo všechny
Harryho nejdivočejší představy. Ale netrvalo dlouho a získal svůj klid – alespoň zčásti,
protože se stále usmíval, i když tentokrát byl jeho úsměv trochu zlověstný.
„Říkají?“ Severus se zvědavě otočil k Harrymu. „A co říkají o tobě? Co tvůj fan klubu?“
124
„Nemám žádný fan klub,“ zamumlal Harry rozpačitě, znovu zčervenal a vrhl nesouhlasný
pohled na smějícího se ředitele.
„To je jen otázka času, kdy já nebudu moci odehnat toužící dívky z našich komnat.“
Harry vyskočil na nohy.
„Počkej, až tě chytím!“ mávl na něj hrozivě rukou.
„Bojím se vás, mladý muži,“ ušklíbl se teď už zase dobře známý Mistr lektvarů a v očekávání
zkřížil ruce na prsou.
„Já se tě nebojím! Ať už si myslíš cokoliv.“
„Uvidíme.“
XXX
Po večeři šel Harry do knihovny, aby si vzal učebnici přeměňování, kterou tam nechal v
pátek. Když mířil do podzemí s knihou v ruce, uvažoval nad výraznou změnou Severusova
chování – vzhledem k němu. Ne vzhledem k němu jako Harry Potterovi, ale vzhledem k němu
jako k domnělému synovi. Jsou to dva měsíce, co začala škola, a toto byl první veřejný projev
emocí, které k němu Severus dal najevo. V hodinách se vždy choval k Harrymu neutrálně,
snažil se vyhnout hovoru s ním, a když potřeboval něco řešit, nikdy ho neoslovil, jen řekl, co
chce, a to bylo vše.
Ale dnes… Severus seděl vedle něj, objal ho skoro před celou školou a dokonce se jím chlubil
řediteli školy. Harry si přiznal, že ačkoli byl velmi rozpačitý, byl to lichotivý pocit – a to
nezmínil, že se Severus choval jako hrdý otec.
Usmál se.
Najednou mu život nepřipadal tak těžký.
ŽUCH.
Něco dopadlo na zem a někdo zasténal bolestí.
„Nech mě být, prosím,“ uslyšel hlas plný bolesti.
Harry náhle zapomněl na svou dobrou náladu. Vytáhl hůlku a po špičkách přistoupil blíž.
Byl to Seamus, ležící na zemi, krvácející.
Seamus? Co tady dělal? Měl by být v nebelvírské společenské místnosti a slavit jako ostatní
vítězství nad Zmijozelem.
„Silencio,“ zašeptal neznámý hlas a Harry už nic neslyšel. Ale nyní zahlédl postavu. Kdosi
stál ve stínu, v plášti s kapucí přes hlavu. Mohl to být kdokoliv. Nyní postava zvedla hůlku a
zamířila na sinalého Seamuse.
125
Harry ztuhl. Co když ho někdo chce zabít?
Myšlenky mu pádily hlavou. Co mohl udělat? Byl příliš daleko, aby ho včas chytil.
Najednou mu to secvaklo. Štítové kouzlo!
Ale on nedokázal udělat ani to nejjednodušší z nich! A teď potřeboval něco silnějšího, než je
hloupé Clipeus.
Zkoumal štítová kouzla měsíc. Hodně jich znal. Znal jejich použití i teorii kouzlení. Prostě
jeden musel vykouzlit – možná ten nejsilnější z nich. Na víc už nečekal.
„Thorax!“ pevně vykřikl a mířil hůlkou na ležícího Seamuse.
Modré světlo vybuchlo ze špičky jeho hůlky a obklopilo Seamuse v jediném okamžiku. Harry
se rozběhl směrem k nim.
Postava v kápi se otočila na podpatku a zmizela ve tmě chodby. Harry se nestaral. Poklekl
vedle plačícího Seamuse.
„Hej, co to bylo?“ zeptal se ustaraně.
„Nevím,“ zasténal Seamus a utíral si slzy rukávem. „Napadl mě v té tmě a porazil mě nějakou
neznámou kletbou…“
Harry prohlédl jeho zranění.
„Musíš jít na ošetřovnu,“ řekl rozhodně a pomohl mu vklouznutím paže pod jeho ruce. „Kde
jsi byl?“ zeptal se, když se začali potácet směrem k lékařskému křídlu.
„V Prasinkách,“ Seamus zasténal bolestí.
„Pro máslové ležáky na večírek?“ Harry zavrtěl hlavou. „Jsem si jistý, že Weasleyovic
dvojčata jich získala dost. Bylo naprosto zbytečné riskovat dopadení.“
„Jak to víš?“ zeptal se podezíravě.
Harry se v duchu praštil. Málem prozradil své tajemství. Dobrá práce!
„Mám s nimi dobré vztahy,“ řekl s nuceným klidem. „Takže jsi nešel na máslové ležáky.“
„Ne,“ Seamus zavrtěl hlavou. „Já jen… chtěl jít k Harryho hrobu.“
Harry potřeboval všechny své síly, aby zůstal stát. Jeho hrob… Nebyl mrtvý a přesto měl hrob
v Prasinkách. Krásné. Trhl sebou.
Nemluvě o tom, že se z toho blízkého tělesného kontaktu cítil stále víc a víc hrozně. Ale
ošetřovna byla už blízko, a tam mohl Seamuse pustit. Jedna minuta. Jen jedna minuta.
„Co to bylo… to modré světlo na chodbě?“ zeptal se náhle Seamus.
„Štítové kouzlo. Thorax. Je jedno z nejsilnějších.“
126
„Ale ty… neumíš v hodinách ani to nejjednodušší!“ překvapeně vykřikl.
„Vím, ale teď nemířila hůlka na mě, ale na tebe a já se mohl soustředit dost na to, abych ho
vyčaroval,“ vysvětlil Harry mdle.
Dosáhli dveří ošetřovny.
Harry položil Seamuse na postel a zamířil do kanceláře madam Pomfreyové, ale Seamusův
hlas ho zastavil.
„Hej, Quietusi!“
Rozčileně se k němu otočil.
„Co je…?“
„Je mi líto, že jsem byl na tebe takový mizera,“ řekl tiše.
Harry mávl odmítavě rukou, ale Seamus pokračoval.
„Nemyslím si, že bych tě zachraňoval v mé situaci, a jsem si jistý, že bych se nesnažil tě
dovést do lékařského křídla – a ty tolik nesnášíš dotek…“
Harry sebou trhl znovu, pak pokrčil rameny. Takže to nebyla jen Hermiona, která si toho
všimla.
„No, já jo, promiň,“ řekl konečně a obrátil se zase ke kanceláři.
„Ne,“ Seamusův hlas ho znovu zastavil. „To já se musím omluvit. Byl jsem k tobě
nespravedlivý kvůli tvému otci… ehm, jeho pověsti a Ronovu nepřátelství. Je mi to moc líto.“
„Omluva přijata,“ usmál se na něj. „Ale teď mě konečně nech zavolat madam Pomfreyovou.
Jsem unavený a chci jít domů.“
„Dobře,“ usmál se zpět Seamus. „A díky.“
XXX
Další den byl bohatý na události.
Seamus byl ještě na ošetřovně, ale v noci vyprávěl svůj příběh řediteli školy, který se rozhodl
jednat co nejrychleji.
V prvních hodinách vzali učitelé hůlky studentům a zkontrolovali je Priori Incantatem, ale
nenašli tu, kterou byl Seamus napaden. Ale hůlka Terry Boota chyběla. Řekl, že ji ztratil
během famfrpálového zápasu a důrazně trval na tom, že on Seamuse nenapadl. Jeho vlastní
kamarádi se za něj zaručili: Vrátil se na kolej těsně po půlnoci.
Ve sborovně došlo k velké hádce o tom, co s chlapcem dělat. Ale Brumbál se ho zastal –
nevinného, dokud vina nebude prokázána – jak později řekl Severus Harrymu. Harry se
ušklíbl, když si vzpomněl na stejná slova před několika lety, když byla otevřena Tajemná
127
komnata a Snape – ne, ne Severus, který tehdy byl slizký mizera Snape, je zcela určitě
podezříval. Severus si na to zřejmě nepamatoval.
Severus byl neústupný co se týkalo Terryho odpovědnosti za noční kouzlení a nyní s ním
Harry souhlasil, ačkoliv nechápal, proč je Terryho sebeobrana tak slabá a hloupá. Jistě znal
důsledky takového počínání. Harry tomu nerozuměl.
„Možná, že někdo jiný použil jeho hůlku,“ shrnul svůj vnitřní rozhovor Severusovi.
Zamyšleně se na něj podíval.
„V té době nebyl ve své ložnici!“
Harry se nepohodlně zavrtěl.
„Možná to byla pouhá náhoda.“
„Je to příliš podezřelé, nemyslíš?“
Harry přikývl.
„To je můj problém. On není tak hloupý. Je to Havraspár!“
Severus se usmál.
„Je to jiný druh inteligence. Zmijozelský.“
„Tak to byl jeden z tvých Zmijozelů!“
„Hej, Quiete, děláš ukvapené závěry!“
Harry pokrčil rameny a nechal to být.
Další den byl Seamus propuštěn z ošetřovny.
Mohl jít na snídani do Velké síně s ostatními kamarády.
Ale nešel si sednout na své obvyklé místo u nebelvírského stolu. Místo toho zamířil k řediteli
a něco mu zašeptal do ucha. Brumbál se usmál a konejšivě přikývl. Seamus se zakřenil.
„Prosím o pozornost!“ zvýšil Brumbál hlas.
Velká síň ztichla a každý se díval na ředitele. Seamus se postavil vedle něj.
„Možná, že našli pachatele,“ zamumlal Ares k Harrymu. Ten zavrtěl hlavou.
„Já si to nemyslím. Mám jiné podezření…“
Ředitel pokračoval.
„Zde pan Finnigan chce něco říct,“ řekl a posadil se.
Seamus si nervózně odkašlal.
128
„Chci jen…“ odkašlal si a zkusil to ještě jednou. „Chci jen poděkovat Quietusi Snapeovi za
to, že mi pomohl,“ řekl a nervózně se poškrábal na zátylku. Úplně zapomněl, co chtěl říct.
„Ehm… Tak… díky,“ zrudl a spěchal pryč.
„Jaká škoda!“ Ares se ostře podíval na Malfoye a pokračoval v imitování stížnosti. „Zmijozel
chránil Nebelvír!“
„On není Zmijozel,“ protestoval Malfoy.
„Skutečně lituju tvoje kolejní kamarády, Malfoyi. Být v jedné koleji s tebou… opravdu
smůla…“
„Já lituju sebe, bratranče. Být v jedné rodině s tebou… je víc než nepříjemné.“
Ticho padlo na zmijozelský stůl. Každý začal na ty dva zírat. Harry mohl slyšet tiché ‚cink‘,
jak někdo upustil nůž na talíř.
Harry se zvědavě podíval na Malfoye. Nu, někdy nenáviděl celou tuto kouzelnickou záležitost
‚vysoké postavení‘ s její hloupou endogamií.
„Pouze druhý bratranec, Malfoyi. Díky bohu.“
„Tak víš…“
Harry pokrčil rameny.
„Vím, že ti někdo řekl, aby ses ke mně choval vlídněji.“
Malfoy se na něj zamračil, ale neřekl ani slovo.
„Tak, musím jít, pokud mě omluvíte,“ obrátil se ke Zmijozelu. „Představení je u konce, je mi
opravdu líto. Pokračování příště, myslím,“ a pak se naklonil k Aresovi. „Sejdeme se na
věštění z čísel.“
Ares přikývl a Harry odešel na formule.
Když vešel, všichni se na něj podívali s uznáním.
„Ahoj, Quietusi,“ pozdravil Neville.
Harry mu přikývl a sedl si na své místo.
„Hele, kámo, dík,“ to byl Dean. Parvati a Levandule se na něj vřele usmívaly.
Všichni vypadali, že ho konečně přijali.
Všichni, krom jednoho.
Ron seděl na židli, ruce zkřížené a díval se na Harryho s takovou nenávistí, s jakou se nedíval
ani na Malfoye.
Harry měl pocit, jako by celé jeho vítězství bylo zcela zbytečné.
129
Nikdy nezíská zpět Ronovo přátelství.
Přátelství… Bylo to, jako by stál v přístavu a díval se na velkou loď pojmenovanou ‚Přítel‘ s
Ronem na palubě, jak odplouvá bez možnosti návratu.
Kapitola devátá: Návštěva domova
Harry utíkal směrem k nebelvírské věži. Musel s Hermionou co nejdřív mluvit. Věděl, že ji
najde v nebelvírské společenské místnosti studovat s Ronem – nebo, v Ronově případě,
předstírat studium.
Ano, Ron by tu mohl být, Harry to věděl, ale nestaral se o to. Chtěl Hermioně okamžitě sdělit
dobré zprávy. Jejich práce nebyla marná, Severus našel správný lektvar (nebo spíš lektvary) a
během jeho poslední návštěvy u svatého Munga se Lupin začal zlepšovat tak, že ho lékaři
mohli do čtyř dnů propustit. Harry od radosti skákal, když se Severus včera večer vrátil z
nemocnice. Byl kvůli vytrvalé práci během předchozích dnů (a hlavně nocí) k smrti unavený.
Ale byl úspěšný. Lupin pomalu směřoval k úplnému uzdravení a poprvé za dva měsíce nabyl
vědomí a mluvil se Severusem.
„Amicitia“ zašeptal Buclaté dámě, ta otevřela a nechala Harryho vejít.
Byl to prakticky stejný pocit, jako když tu ještě žil… Harry si v duchu povzdechl a toužebně
se rozhlédl po koleji. Ron a on jako přátelé…
Harry se nevzdal naděje na přátelství s Ronem. No, možná že mu Ron udělal a řekl spoustu
ošklivých věcí, ale zrzek stále truchlil. Harry měl ten pocit, když na hodinách často spatřoval
bolestný pohled, který Ron vrhal na prázdné místo mrtvého kamaráda. Viděl to, když se
nesnažil začít nové přátelství, s výjimkou Hermiony – ale to byl jiný případ. Hermiona nebyla
kamarád, ale přítelkyně, a to byl obrovský rozdíl.
Dokonce i jeho odporné chování k Harrymu ho izolovalo od jeho spolužáků, kteří nyní při
jejich obvyklých hádkách podporovali Quietuse. Harry tohle nikdy nechtěl, mohl se bránit
sám, a tak odváděl rozvaděné kamarády od jejich obvyklých argumentů.
„Ahoj, Quietusi, koho hledáš?“ byl to Neville.
Harry se usmál na chlapce, který nevypadal, že by byl hluboce ponořen do studia.
„Hermionu,“ řekl s úsměvem. „Mám pro ni fakt dobré zprávy.“
„Co?“
Harry si založil ruce a vážně se podíval na Nevilla.
„Ale, ale, pane Longbottome! Jsme zvědaví, ne?“
Harryho napodobení profesora Snapea bylo téměř dokonalé, mimo úšklebku – prostě se
nemohl šklebit stejně jako on.
130
„O, můj Bože! Jsi jako tvůj otec, Quietusi! Nestraš mě, prosím!“ Neville se uchechtl a
dokonce i Parvati zvedla hlavu a usmála se. „Ale Hermiona tu není, před dvaceti minutami šla
s Ronem do knihovny pro nějakou knihu.“
„Tak ji tedy pojďme najít. Nechci to opakovat.“
Neville položil knihu na stůl a s úlevou následoval Harryho do průlezu ze společenské
místnosti.
„Hele, Quietusi, proč si nenecháš narůst vlasy? Podobal by ses ještě víc profesoru Snapeovi,“
podotkl Neville najednou. „A tvoje imitace by byla mnohem skutečnější.“
Harry se otočil tváří v tvář k Nevillovi.
„Nějaká zmínka o mastnotě a zakleju tě!“ zvedl významně hůlku. Neville svoji v ten okamžik
schoval.
„Jak bych se odvážil říct něco takového? Chci přežít školu až do dokončení studia!“ zavrtěl
hlavou. „No a? Proč je máš pořád tak krátké?“
„Nemám rád dlouhé vlasy. A, ale to je tajemství, Neville,“ mrkl na svého přítele, „myslím, že
by otec mohl být víc… lidský s kratšími vlasy. Nebo menší mizera, jak chceš. Ten jeho účes
je tragédie.“
Usmáli se na sebe.
V knihovně byla jen obvyklá havraspárská skupina a pár Zmijozelů, kteří Harryho opatrně
pozdravili, ale žádná Hermiona ani Ron.
„Jestli hledáš Hermionu, tak odešla před pár minutami. Myslím, že s Weasleym chtěli být
sami,“ Ares přešel k Harrymu a usmál se na Nevilla, aby ho pozdravil. Chlapec s kulatou tváří
jen překvapeně zamrkal. Zmijozel – milý?
„Aha,“ řekl Harry, zatímco Neville byl pobavený, on cítil, že to zní docela hloupě.
„Můžeš přijít po večeři do naší společenské místnosti? Mám nějaké otázky týkající se
domácího úkolu z věštění z čísel,“ dodal Ares.
„Dobře,“ přikývl Harry a odešel s Nevillem. Neměla to být jeho první příležitost navštívit
zmijozelskou společenskou místnost, ale necítil se tam příjemně. Bylo to tam až příliš jako
sklepení a nepřátelské. Ares znal jeho nechuť. A uvědomoval si, že Harry vždy souhlasil s
připojením se k němu, kdykoliv ho požádal.
„Proč se přátelíš se zmijozelskými?“ položil Neville po odchodu z knihovny otázku, která ho
trápila. Harry se zastavil, vzdychl a obrátil se ke svému společníkovi.
„Neville, můj otec je ředitel této koleje. Taky s nimi jím. Poznal jsem je a přes vžité
předsudky a předpoklady tam existují někteří dobří lidé, stejně jako zlí v ostatních kolejích.“
„Můj otec byl Nebelvír…“
131
Padlo mezi ně nepříjemné ticho.
„Najděme si prázdnou učebnu a já ti řeknu novinky. Hermiona bude muset do zítřka počkat,“
nakonec řekl Harry. „Nechci, aby mě zabil její zuřivý přítel.“
Znovu se zazubili a chystali se vstoupit do třídy věštění z čísel, ke které došli, když zvučný
hlas přerušil jejich rozhovor. Přišlo to z místnosti, do níž chtěli vejít.
„Copak to nevidíš, Herm? Proč? Vždyť jsi tak chytrá a TY to nevidíš! Sakra, nemůžu tomu
uvěřit!“
„Přeháníš, Rone. Quietus je…“
„Quietus! Ten slizký mizera pojmenoval po svém bratrovi – kamarádčoftovi – svého
hýčkaného, rozmazleného, nechutného, nemanželského syna… Ne, Hermiono, ty jsi ta z nás
dvou, která nemůže pochopit, co se děje.“
Harry se napjal a zatnul ruce v pěst. Ron byl dobrý v tom, že jednou větou urazil vše, co mu
bylo drahé: jeho vzdáleného otce i Severuse. A právě tak byl uražen i on. Nebyl tím klukem,
kterého Ron popsal!
„Jsi k němu nespravedlivý,“ to byl Hermionin hlas. Byla skutečná přítelkyně.
„Mám ho prokouknutého. Ne jako ty. Snaží se proklouznout do naší koleje, do naší třídy,
nevinně, s nesmělým úsměvem, chrání napadené Nebelvíry v prázdných chodbách a ulicích,
snaží se získat naší důvěru, copak to nevidíš? Proč si myslíš, že to dělá? Proč?“ Ronův hlas
zesiloval a zesiloval, jak pokračoval. Poslední věty, pronesl tak nahlas, že bylo nemožné je
neslyšet, ačkoliv Harry a Neville ještě stáli na chodbě. „Copak nevíš, že se snaží získat naši
důvěru, vplížit se do našeho kruhu, na naší stranu, stejně jako jeho otec, ten odsouzený vrah,
který nechal zemřít Harryho a nyní trénuje svého syna, aby se choval jako Harry! Nevidíš to?
Ten nechutný tajnůstkář se chová jako Harry! Vše co dělá, jako by byl on! Jeho gesta, jeho
slova, jeho chování! A proč? Aby nás zničil ukradením Harryho památky, podvedl nás, aby
získal Harryho místo v našich životech! A pak nás zabije stejně jako jeho otec, který
vyvraždil půlku mojí rodiny!“
„Rone…“ Hermionin hlas byl sotva slyšitelný.
„Ano, to udělal!“ Ron křičel. „Percy četl jeho spisy na ministerstvu! Vyvraždil celou rodinu,
oba rodiče a dvě děti, DĚTI, Hermiono! A teď tu učí a trénuje svého špinavého syna proti
nám! A Brumbál mu věří, brání jeho i jeho syna, a teď mu věří celá nebelvírská kolej, ale já
ne. A dokonce i ty chceš, abych akceptoval toho slizkého, plížícího se bastarda, ale já ho
nepřijmu! Nikdy! Tak se musíš rozhodnout! Můžeš mě nechat jít a zůstat s ním, nebo mě
můžeš podpořit, ale to se pak drž od něj dál! Prosím,“ dodal prosebně. „Už jsem ztratil
Harryho. Nechci ztratit ještě tebe…“
To byl okamžik, kdy už Harry nemohl déle vydržet. Dlaněmi si stisknul tepající spánky a
otočil se, aby se dostal co nejdál od učebny. Nebylo to jednoduché. Připadalo mu, že má nohy
132
z rosolu, hlava mu třeštila a viděl rozmazaně. Po pár vratkých krocích cítil, že zkolabuje.
Natáhl dlaň ke zdi, aby získal rovnováhu, když ucítil ruku pod svými pažemi.
Aniž by si uvědomil, že přijal pomoc, následoval svého neochvějného zastánce s pevně
zavřenýma očima.
Nechtěl vidět, nechtěl myslet.
Ronova slova ho vevnitř pálila, řezala ho stejně, jako Averyho oblíbený nástroj, ale tohle bylo
mnohem, mnohem bolestivější – aniž by si to uvědomil, Ron ho porazil na dvou frontách:
všiml toho, čeho nikdo jiný ne, že Quietus byl Harry, a zároveň řekl Hermioně pravdu o
Severusovi. Pravdu o tom, co dusí, mučí a pronásleduje jeho otčíma, fakt, že zabil lidi, což
byl ten důvod, proč odmítal být šťastný. Říkával, že si nezaslouží štěstí. A nyní Harry
perfektně rozuměl Severusovým pocitům a cítil se opuštěný a vyděšený.
Opravdu si Severus zaslouží být nešťastný a nakonec zemřít? Mohl by být hřích, jako je ten
jeho, odpuštěný a zapomenutý v tomto životě? Copak ke smazání hříchu nestačilo patnáct let
samoty, tři roky špionáže, desítky zachráněných, sebeobětování při záchraně Harryho před
Voldemortovým přáním ho zabít, dva týdny ponížení a bolestného utrpení v Nightmare
Manor? Byl skutečně a zcela zatracený jednou provždy?
Harry tomu nechtěl uvěřit. Chtěl věřit, že Severusovi bude odpuštěno a bude se moct zase cítit
jako člověk. Místo toho, aby se cítil jako kus nechutné špíny, jak o něm mluvil Ron – Ronova
slova, která byla tak shodná se Severusovým vlastním hodnocením!
A teď zjistil, že Severusovy oběti byli Ronovi příbuzní.
Všechno Harrymu zapadlo na správné místo. Ronova nenávist, jeho protest proti němu,
zlobné pohledy Weasleyovic rodiny na Severuse. Ano, Harry mohl chápat Ronovo chování
ještě dříve, než zaslechl rozhovor, ale teď ho taky mohl akceptovat. Ron měl pravdu, a když
se podíval na věci z jeho pohledu, dával mu za pravdu i on. Bylo to stejné, jako když Severus
brojil proti Aresovi – a to Aresovi rodiče nikdy nezabili nějakého člena Snapeovy rodiny.
„Dobrý bože, když už si myslíš, že to nemůže být horší, tak se vždycky ukáže, že to možné
je,“ zamumlal Harry pod vousy.
„Ššš, Quietusi,“ Neville ho posadil na židli v jiné prázdné třídě.
Harry otevřel oči a podíval se na něj.
„Proč mě nenecháš na pokoji? Slyšel jsi pravdu, ne?“ zeptal se sarkasticky.
„Nesmysl,“ Neville se napůl usmál. „To není pravda. To byla jen Ronova verze o tom, co se
domnívá, že je pravda. Mám svou vlastní verzi,“ posadil se vedle Harryho.
„Jakou?“ Harry si nemohl pomoct, ale v hlase se mu opět ozval lehký sarkasmus.
„To je jednoduché. Ty a tvůj otec jste z mého pohledu OK.“
133
Harry zavrtěl hlavou.
„Nemůžu tomu uvěřit. Možná věřím tomu, že jsi v pohodě se mnou. Ale můj otec… Slyšel jsi
Rona…“
„A taky jsem slyšel svoji babičku,“ Neville si povzdechl a ztěžka se podíval na Harryho.
„Tvoji babičku?“ Harry byl překvapený. Co s tím měla Nevillova babička společného?
„Vždycky mi vyprávěla příběh o otcově krutosti. Když jsem byl malý, byl jsem si jistý, že lže.
Teď jsem si jistý, že nelhala. Nikdy. Pamatuješ si na ten den, kdy jsi mě zachránil před
Terrym?“
„Jo, pamatuju,“ zašeptal Harry.
„Tehdy mi Terry řekl pravdu. Jeho pravdu. Že můj otec mučil jeho matku, která nebyla
Smrtijedka. Jen byla ve špatnou dobu na špatném místě. Byla jen podezřelá. Ale můj otec ji
skoro zabil. Byl jen ubohá náhražka člověka, nic víc. Ale tvůj otec, to je jiná otázka.
Předpokládám, že byl, stejně jako Terryho matka, obviněn ze smrtijedství a můj otec se ho
ptal svým obvyklým způsobem a tak pod tlakem přiznal něco, co jeho mučitel chtěl slyšet. To
musí být ten důvod, proč mě tak vášnivě nenávidí…“
Teď se Harrymu třásly ruce a najednou nemohl dýchat. Nevillova dobrota jen způsobí, že věci
se stanou více nesnesitelnými a komplikovanými. Závěry, znovu. Polopravdy.
A Neville se vzdal svých vlastních pocitů, jen aby se Harry cítil lépe. Záleželo mu na Harrym
a Harry mu dluží pravdu.
Ale jak by to měl Nevillovi sdělit? Nebyla to jeho minulost, jeho tajemství, ale Severusova. A
Neville byl k němu tak otevřený. Zajímal se o něj a vážil si ho. Ale on nemohl vyjevit
Severusovu minulost. Harry najednou chtěl úzkostí křičet tak nahlas, jak mohl.
Ale neudělal to. Místo toho zavřel oči a několikrát se zhluboka nadechl.
„Alespoň chápu Ronovy pocity,“ pronesl Harry po dlouhém vnitřním boji. „Ale omluv mě
Neville, mám něco na práci ve zmijozelské společenské místnosti a taky si nechci nechat ujít
večeři.“
„No, pak si myslím, že bys měl jít. Uvidíme se zítra.“
Harry slyšel malý náznak zklamání v Nevillově hlase, ale nemohl si pomoci.
Nakonec ztratí všechny dostupné přátele kvůli těm pitomým tajnostem. Nesnášel ta svá
celoživotní tajemství. A ke všemu teď musel souhlasit s Ronovou nenávistí ke Quietusovi.
Ron se choval, jak musel.
Ve zmijozelské společenské místnosti málem mohl nahmatat napětí poté, co vešel. Nikdo
nemluvil, ale naprosté ticho prozradilo, že tu došlo k prudké hádce, kterou Harry svým
příchodem přerušil. Když viděli, že je to jen Harry, hluk byl zpět.
134
„Co se děje?“ zeptal se Harry Arese, když si sedl vedle něj.
„Zabini,“ povzdechl si nešťastně. „Malfoy se rozhodl, že ho trochu naučí. Zdá se, že byl
neposlušný a tak.“
„Neposlušný?“ v Harryho očích se objevil šok. „Proč by měl poslouchat Malfoye?“
„Neměl by,“ pokrčil rameny Ares. „On však poslouchá. Nevím proč. Myslím, že jim chce
dokázat, že si zaslouží být ve Zmijozelu.“
Harrymu se ta situace nelíbila, ale když přestali na Zabiniho křičet a pohnuli se směrem k
ložnicím, popoháněli viditelně ztuhlého chlapce před sebou. To už nedokázal předstírat, že je
mu to jedno. Ares se na něj podíval se zvednutým obočím.
„Myslím, že to není tvoje věc,“ šťouchnul do zírajícího Harryho.
„Co budou teď dělat?“ Harry se k němu otočil.
„Myslím, že dostane malou nakládačku,“ Aresův hlas zněl prázdně. Harry cítil, jak v něm vře
krev.
„Jak můžeš být tak netečný? Je to tvůj spolubydlící! A…“ nedokončil.
„ON SI VYBRAL svoji cestu. ON chtěl být služebník. A teď musí SÁM nést následky.“
„Ne. Na tohle jsem se neptal. Ptal jsem se, jak můžeš být takový mizera a nepomoci mu…“
zoufale se podíval na Arese a stoupl si.
„Počkej, Quietusi,“ řekl Ares a stáhnul Harryho zpět do křesla. „Udělal jsem své rozhodnutí v
prvním ročníku. Nebylo to jednoduché, musel jsem za to zaplatit, nicméně jsem to udělal. A
jsou tu další lidi jako já. Například Janus. Nemusíš se tady připojit k žádné skupině. Ale
pokud se rozhodneš to udělat, musíš nést následky svého rozhodnutí.“
Harry se podíval na Arese a uvažoval o tom, co slyšel. No, rozhodně toto nebyla nebelvírská
věž. Zdá se, tady byla jiná pravidla hry. Cítil krátký okamžik nejistoty. Ale když uslyšel z
ložnice první tlumený výkřik, už víc neváhal. Vytáhl hůlku a běžel přes kolejní dveře.
„Nechte toho, teď!“ zařval, jak se naučil od Severuse.
Ve stínu místnosti viděl dvě vzpřímené postavy a třetí ležící na posteli a sledující první dva
při jejich ‚práci‘.
„Vypadni, Snape,“ obořil se Malfoy. „Nepotřebujeme tvoji přítomnost.“
„Nech ho být, Malfoyi, nebo tě uřknu.“
„Tohle není tvoje kolej ani tvoje věc.“
„No, jestli si dobře pamatuju, můj otec je ředitel téhle koleje, a pak to tedy rozhodně moje věc
je.“
135
„Týká se tě to, jo?“ sarkasmus podbarvil Malfoyův hlas. „Ne, Snape. Teď vypadni. Nezáleží
mi na tvém rodiči,“ a mávl rukou na kumpány, kteří se otočili k tiše sténajícímu Zabinimu,
aby pokračovali v práci.
„Stupefy!“ vykřikl Harry a mířil na ty dva idioty.
„Jak se opovažuješ…?“ začal Malfoy a přistoupil blíž k Harrymu.
„Jak se TY opovažuješ?“ zeptal se Harry na oplátku a v příštím okamžiku vybuchl.
Bylo toho příliš, co se toho odpoledne přihodilo. Severusovy zprávy, Ronova odhalení,
Nevillova nezdařená útěcha, Aresova bezcitná slova – když získal zpět své obvyklé já, ležel
na zemi, ramena silně přitlačená Aresem. Draco seděl na posteli a držel si velký zakrvácený
kapesník na tváři.
A Severus stál ve dveřích.
„Co se to tu děje?“ zeptal se hrozivě a nevšímal si Harryho ležícího poblíž, za což mu byl
opravdu vděčný.
„Váš syn mě uhodil do tváře, pane profesore,“ nenávistně ucedil Malfoy. „Hrozil, že mě
zabije.“
„Škoda, že jsem selhal, nechutný zmetku,“ zavrčel Harry a snažil se přerušit kontakt s
Aresem.
Severus si právě teď uvědomil jeho přítomnost v místnosti.
„Pane Notte, odstupte od něj, teď,“ nařídil ostře. Když Ares nechal Harryho ramena být,
posadil se. „Vysvětlete mi to,“ Severus se na něj chladně podíval.
„Přiměl své kumpány, aby bili Zabiniho. Řekl jsem, aby přestali. Neudělali to. Pak jsem ho
uhodil.“
„TY sis začal!“ zvolal Malfoy.
„Ticho!“ Severus na ně zakřičel. „Je to pravda, pane Malfoyi?“
Blonďák si stoupl a drze překřížil paže. Nepůsobil tak výhružně, jak by chtěl. Měl monokl a
nos mu stále krvácel.
„Co? Že mě chtěl váš syn zabít?“ plácl.
„Nehovořte nesmysly. Ptal jsem se na Zabiniho,“ Severus naopak hrozivý byl.
Malfoy pokrčil rameny.
„Nabídl se k práci. Selhal ve svém poslání. Dal jsem mu odpovídající trest.“
„Otroctví není v Bradavicích povoleno, pane Malfoyi, ani ve zmijozelské koleji!“ Snapeův
hlas byl vzteklejší, než kdy jindy.
136
„V loňském roce jste se nezdál být tak proti tomu,“ ušklíbl se na něj Malfoy.
„To je 50 bodů ze Zmijozelu, pane Malfoyi. A týden školního trestu s panem Filchem. Přijďte
zítra po obědě do mého kabinetu, dojednáme detaily,“ jeho pohled byl chladný, jak se díval na
blonďatého chlapce. „A ještě jednou se dozvím, že jste využíval spolužáky coby otroky nebo
služebníky, budete vyloučen. A nevím, jestli najdete nějakou jinou školu, která by vás přijala,
pane Malfoyi. Kruval na vás nečeká, myslím.“
Harryho srdce začalo bušit rychleji. Jen tři z nich věděli, o čem Severus mluví.
„Navíc pošlu vašemu otci dopis. Upozorním ho, že jste zase na sebe poutal pozornost bojem s
vaším… bratrancem.“
V příštím okamžiku Malfoy zbledl tak dokonale, že si Harry myslel, že omdlí. Kousal se do
rtů a odvrátil se od svého profesora.
Severus se na něj jen stále díval.
„Rozumíte?“
„Ano,“ řekl Malfoy a dodal, „pane.“
Severus se teď otočil k Harrymu.
„Pokud jde o tebe, zařídíme trest s Hagridem. Myslím, že potřebuje někoho, kdo by mu
pomohl vyčistit jeho… zvířata,“ řekl sarkasticky. „A teď pojďme.“
Harry vstal a následoval muže do jejich komnat.
Když dorazili, Severus za sebou zavřel dveře, dokráčel ke svému oblíbenému křeslu a sedl si
naproti Harrymu.
„Vysvětli.“
„Co?“ zněl Harry unaveně. No, byl unavený. K smrti. A nevěděl, co by měl Severusovi říct.
Určitě nebyl ochotný prozradit žádnou část odpolední konverzace. Nejvíc ze všeho Ronovy
připomínky v souvislosti s jeho… minulostí.
Severus se na něj podíval skrze oponu mastných vlasů. Dokonce se v hněvu mračil.
„Nejsi takový typ útočníka. Proč jsi uhodil Malfoye? A pokud ses rozhodl na něj zaútočit,
proč jsi nepoužil kletbu nebo kouzlo?“
Harry sklonil hlavu.
„Nebudeš tomu věřit,“ povzdechl si, „ale mě ani nenapadlo použít hůlku. Ztratil jsem hlavu,
když jsem je viděl bít Zabiniho.“
Zvedl zrak a jejich pohledy se setkaly.
„Ty něco tajíš,“ řekl Severus, tentokrát mnohem klidněji.
137
„Nechci o tom mluvit, Severusi. Aspoň ne teď,“ dodal poslední větu, když uviděl zlost ve
tváři svého strýce. „Promiň. Je to příliš… osobní.“
„Pan Weasley, předpokládám?“ otázal se s čistou nenávistí v hlase.
Harry mávnul rukou.
„Nechci o tom s tebou mluvit, prosím.“
Intenzivně na sebe zírali, ale byl to Severus, kdo to nakonec vzdal.
„Dobře. Ale víš, že mi můžeš říct, když tě něco rozruší.“
„Vím. A myslím, že ti o všem řeknu, ale ne teď,“ přikývnul Harry a doufal, že se smíří s tím,
co slyšel. Se vším. Teď se to zdálo nemožné.
Tu noc ani nemohl spát. Nějak se mu podařilo podvést Severuse, který nikdy neusnul dřív,
než Harry. Tentokrát však Harry potřeboval čas na rozmyšlenou. Přemýšlet a rozmýšlet.
Tak, jeho krytí bledlo. Alespoň na něco Ron přišel. Hermiona ne, ale teď, když Ron upoutal
její pozornost na podobnosti, bylo velmi pravděpodobné, že na to přijde. Ale co mohl dělat?
Zatloukat až do konce. Nic víc.
Co se týče Severuse – to bylo horší téma. Harry znal velmi dobře jeho minulost, při jejich
společném zajetí Severus sdílel svá tajemství s Harrym. Ale až do teď ta tajemství a hříchy
byly bezejmenné, a tím v jistém smyslu neutrální. Tentokrát však poznal alespoň čtyři z nich.
Čtyři. Rodinu. Dva dospělé a dvě děti.
Zatraceně.
Nezlobil se na Severuse, nebyl vůbec oklamán. Prostě nevěděl, jak celou věc posoudit.
Miloval toho muže. Svého strýce. Svého otce. A odpustil mu ty věci, kterými se Severus proti
němu prohřešil. Ale jak mu mohl odpustit to ostatní? Není to na něm, aby mu tentokrát
odpustil. A to celou záležitost komplikovalo.
Severus toužil, prahnul po odpuštění, Harry to věděl, a věděl přesně, že v první řadě si nemohl
odpustit on sám. I kdyby z ničeho nic vzkřísil všechny mrtvé lidi, které zabil, a ti mu
odpustili, on sám sobě odpustit nedokáže. A teď přišel Ron a…a…
Ale Severus je nezabil pro potěšení nebo pro zábavu. Zabil je, protože byl přinucen – byla
válka a on plnil příkazy. A potřeboval čas, aby přišel na to, že zvolil špatnou stranu.
Vysvětloval to Severusovi několikrát, ale ten vždycky opakoval:
„Bylo to mé rozhodnutí připojit se k tomu bastardovi.“
Měl hodně ospravedlnění, ale Severus nepřijal ani jedno.
„Bylo to mé rozhodnutí.“
138
JEDNO špatné rozhodnutí! Jedno, které udělal, aby uspokojil rodiče. Aby se zalíbil a byl
akceptovaný.
„Byl jsi dítě.“
„Nebyl. Byl jsem dost dospělý na to, abych se rozmyslel a rozhodl se. Rozhodl jsem se a
rozhodl se špatně.“
A tentokrát, jak postavy Severusových obětí začaly nabývat tvarů a v Harryho mysli se staly
konkrétními lidmi, začal chápat. Pro něj to všechno byly etické otázky. Pro Severuse to byla
realita.
A pro Rona taky.
Když konečně usnul, byl jeho sen neklidný a bohatý na události. Ale přesto neměl žádné
noční můry.
Následující den byl pátek.
Harry se děsil příchodu na vyučování a setkání s Ronem a Hermionou, a dokonce i s
Nevillem, ale přesto šel. Snažil se být neviditelný a byl tišší, než kdykoliv předtím, ale první
třída byly dějiny a profesor Binns zase začal rozhovor s Harrym. Na duchovy otázky
odpovídal jen napůl a ulevilo se mu, když hodina skončila.
Chtěl hned po hodině vyklouznout z učebny, ale Hermiona ho stihla zastavit v chodbě.
„Quiete?“
Harry se bázlivě otočil a polkl. Nebál se Hermiony, bál se toho, že v jejích očích uvidí
nedůvěru a odmítnutí. Ale neviděl to tam.
„Parvati říkala, že jsi mě včera hledal.“
Ach, to bylo ono.
„Ano. Chtěl jsem jen říct, že otec našel lektvar pro Lupina a ten bude propuštěný z nemocnice
během několika dnů. Dokonce nabyl vědomí,“ upřel zrak pevně na nohy.
„Ach, to je úžasné, já věděla, že ho najde! Koneckonců je velmi dobrý Mistr lektvarů, ne?“
Harry byl v šoku. Čekal od Hermiony cokoliv, ale ne tohle. Hermiona chválila Severuse po
tom všem, co slyšela o den dříve… Najednou se mu podařilo otevřít ústa.
„Když jsem tě včera hledal, zaslechl jsem váš rozhovor s Ronem.“
Hermiona viditelně zbledla.
„Opravdu?“
Harry přikývl.
139
„A rozhodl jsem se ukončit naše přátelství. Nechci zničit tvůj vztah. Budu se ti vyhýbat, jak
jen budu moci.“
„Nebudeš a…“
„Budu. Jsem unavený těmi podezřeními a soudy. Řekni to Ronovi, nebudu se s tebou
setkávat, ani znovu studovat, a řekni mu, že má pravdu, skutečně jsem chtěl získat jeho kolej
a jeho přátelství, ale nyní – víc už to nechci. Nezáleží mi na tom, co si o mně ostatní myslí.
Nebo, co si o mně myslíš ty,“ řekl a prakticky utekl od rozzlobené dívky. Nechtěl začít hádku
a čekat na Rona, aby ji ukončil. Jediný člověk, kterého se Harry rozhodl neopustit, byl
Neville, protože viděl, že je jedinou osobou, která se mu otevřela. Harry se staral o Nevilla od
té doby, co slyšel o jeho rodinném životě a navzdory Harryho přetrvávajících a vynucených
tajemstvích – stali se jakýmisi přáteli.
Harry viděl, nebyl tak slepý, že se ho Hermiona snažila celý den zastihnout, k Ronově
obrovské zlosti, ale Harry jí nedal šanci promluvit. Využil všechen svůj talent k plížení a
slídění a podařilo se mu jejím snahám vyhnout.
Víkend, který měl přijít, byl Prasinkový. Ale Severus Harrymu po večeři navrhnul, že by
místo toho mohli jít ke svatému Mungovi a mohli by přenést Lupina do Snape Manor, kde se
o něj mohl starat jeho přítel. Harry byl tak šťastný, že dokonce zapomněl na své starosti.
„Co přesně byl jeho problém, Severusi?“ položil následující den otázku, když stáli před
nemocnicí. Teď když už Severus znal odpověď.
„Jeho kolegové ho málem snědli,“ usmál se. „Kdyby byl člověk, byl by zemřel. Kdyby byl jen
vlkodlak, zemřel by. Ale on není jen vlkodlak, protože pil několik let Protivlkodlačí lektvar a
to změnilo funkce jeho orgánů. Takže přežil, i když stěží. Byl v kómatu a my potřebovali
lektvar, který by překonal Protivlkodlačí lektvar i následky kousnutí jiného vlkodlaka. Není to
jednoduchý lektvar, vůbec ne. A Lupin mě bude nenávidět, protože ho bude muset užívat
každé dva až tři dny, aby zůstal při vědomí. Ale na oplátku bude moci změnit tvar, kdy bude
chtít.“
„Páni! To znamená, že bude zvěromág!“
Severus se na něj naštvaně podíval.
„Nebuď hloupý. Nikdy nebude jen zvěromág. Bude stále vlkodlak a změní se při každém
úplňku jako dřív. Ale jeho transformace bude jednodušší a bude ji taky provádět s radostí.“
„Bude muset dál brát Protivlkodlačí lektvar?“
„Ne, jen nový lektvar. Bude to vše?“
„Jo. Bude,“ ušklíbl se Harry.
Pak probírali ingredience a taky postupy vaření a Harry, ke svému překvapení, rozuměl
podstatě Severusových slov. No, stále měl mezery ve vědomostech, ale poslední měsíce
nepřetržitého studia lektvarů přinesly ovoce. Dokonce i Severus se o tom krátce zmínil.
140
„Tvoje známky se krásně zlepšily. To ty hodiny v knihovně se slečnou Grangerovou,“ mrkl
na Harryho, který silně zčervenal.
„Byl jsem to já a ne ona, kdo to všechno nastudoval a přečetl všechny ty knihy. Ano, byla
tam, ale byl jsem to já, kdo se to naučil.“
„Aha, takže ses konečně vzdal přístupu ‚Jsem hloupý a netalentovaný‘ a přijal jsi fakt, že by
se ti dařilo v Havraspáru.“
„Nejsem Havraspár!“ vyštěkl Harry.
„Ale mohl bys být,“ pokrčil rameny Severus a opustil téma. Stáli před Lupinovým lůžkem.
„Dobrý den, Lupine. Jsem rád, že tě vidím zase při vědomí.“
„Tak je to pravda, že?“ byla Lupinova reakce. Smutná a hořká reakce.
„Cože?“ Severus byl zaskočený.
„Harry zemřel.“
Harry se zavrtěl a upřel zrak na konec Lupinovy postele.
Severus přikývl.
„A usmířil jsem se s Bl… Tichošlápkem,“ dodal tiše Mistr lektvarů. Použil Blackovu
přezdívku, protože ten byl stále ještě postaven mimo zákon.
Lupin se okamžitě posadil a zíral na ně.
„Co?“
„Byli jsme zničení Harryho smrtí a rozhodli jsme se nepokračovat ve starém sporu a nectít
staré averze. Žije v mém sídle s holčičkou, co jsi zachránil.“
„Ach, Anne,“ Lupin se široce usmál. „Co říkal Tichošlápek, když uslyšel její jméno?“
„BYLI jsme ohromeni, Lupine,“ ujistil ho.
„Ach,“ Lupin se s omluvou podíval na vysokého muže. „Promiň. Neuvědomil jsem si…“
„To je v pořádku.“
Lupin se právě přemýšlivě podíval na Harryho. Ten svého ex-učitele zdvořile pozdravil.
„Dobrý den, pane.“
„Předpokládám, že to je tvůj syn, Severusi,“ po přikývnutí pokračoval. „Vypadá jako tvůj
bratr,“ otočil se k Harrymu. „Remus Lupin.“
„Quietus Snape, pane.“
141
Zbledl.
„To je vtip, Severusi?“
„Ne. Je to můj syn a chtěl jsem ho pojmenovat po jediné úctyhodné osobě mé rodiny, Lupine.
Teď navštěvuje Bradavice, ale zanechme rozhovoru a pojďme konečně domů. Setkáme se se
starými přáteli.“
XXX
Celý den Harry na sobě cítil Lupinovy oči, kamkoliv se hnul. Harry viděl, že si s ním chce
popovídat, a neměl nic proti tomu, ale Anne ho odchytila v momentu, kdy vstoupili do brány
a poté už ho nenechala na pokoji.
„Navštěvuju tady školu, na Snape Manoru a Siri mě tam často doprovází jako Tichošlápek. Je
hrozně roztomilý,“ Harry při té poznámce jen zamrkal. Sirius v podobě psa vypadal jako
Smrtonoš a byl všechno jen ne roztomilý. „Dokonce mě učil magii, ale nešlo to. Nejsem
čarodějnice, řekla jsem mu to už dřív, ale on vždycky říká, že Black nemůže být obyčejný
mudla. On je taky Black, víš to?“ když Harry přikývl, pokračovala vesele dál. „Říkala jsem ti,
že jsem měla psa tam, v mém starém domě, a on byl jako on! A on taky může dělat hodně
triků s hůlkou, jednou mi dokonce nabarvil vlasy na fialovo!“ zasmála se. „Stejně jako kdysi
Erica svému otci, když se na něj zlobila…“
„Kdo je Erica?“ Harrymu se nějak podařilo vložit dotaz do Annina monologu.
„Ach, Erica byla holka z naší ulice. Byla asi tak stará, jako ty,“ usmála se na Harryho, „ale
nebyla tak klidná, jako ty…“
„Byla to čarodějka?“ zeptal se Harry náhle.
Anne zavrtěla hlavou.
„Ne. Myslím, že jen něco dala do tátova šamponu…“
Šampon. Annina zmínka o šamponu zavedla Harryho myšlenky jinam, zatímco poslouchal
dívčiny nekonečné řeči. Anne se nezastavila ani na chvíli a Harry neměl to srdce ji přerušit až
do večera, kdy Sirius nařídil Anne jít do postele, k dívčině naprosté nelibosti.
„Chci zůstat s Quietem. Je tak málo doma!“
„Zůstaneme do zítřejšího večera,“ slíbil jí Harry. „Teď buď hodná holka a běž do postele!“
Anne si teatrálně povzdechla a šla.
Sirius vzal Severuse k Fletcherovi, aby provedli nějaké opravy na obranném systému Manoru.
Harry zůstal sám se zvědavým Lupinem.
„Nevěděl jsem, že má Severus syna,“ řekl Lupin, když po dlouhém dni zůstali sami.
„Nikdo to nevěděl, pane,“ pokrčil Harry lehce rameny. „Držel to v tajnosti před každým.“
142
„Proč?“
„Aby mě chránil.“
„Před Vol…Ty-víš-kým?“ zeptal se Lupin.
„Můžete říkat Voldemort, pane. Říkám mu tak. A vyrostl jsem u mudlů. Tak mi to nevadí.“
„Takže víš o Severusově vztahu k Pánovi zla.“
„Nemá s ním žádný vztah, pane,“ zasyčel Harry rozzlobeně. „Zcela jistě ne po tomto létě.“
„Já vím,“ odpověděl Lupin klidně. „Přemýšlel jsem o jeho minulosti. A jeho pověsti.“
Harry pokrčil rameny.
„Nevadí mi to. A řeknu vám, i kdybych si dřív nebyl vědom jeho pověsti, první den ve škole
by mi všichni ostatní dali vědět.“
„Předsudky?“
„A závěry. A předpoklady. A zášť, nejvíc od Potterových přá…“ Harry se přerušil. „To není
důležité.“
„Je to Ronald Weasley?“
Harry přikývl.
„No, to není překvapení. Předpokládám, že Weasleyovi nakonec řekli svým dětem, co se stalo
jedné části rodiny a proč chtěli tolik dětí.“
„Co?“ Harry nerozuměl poslední větě.
„Po vyhlazení Mollyiny a Arthurovy rodiny se rozhodli, že budou mít hodně dětí, velkou
rodinu.“
Harry si unaveně mnul čelo. Zdálo se, že minulost určuje přítomnost. Po jeho pohybu se
Lupin stal živější.
„Někoho mi připomínáš, ale nemohu zjistit koho.“
„Mého strýce?“ hádal Harry. Většina dospělých ho s ním srovnávala. Ale Lupin zavrtěl
hlavou.
„Ne. Zcela určitě ne. I když jsi hodně jako on. Ale tvá gesta…“
Výborně. Harry byl rád, že nezůstane s Lupinem dlouho. Byl si jistý, že jeho bývalý profesor
odhalí jeho tajemství.
„Jsi Havraspár, že?“
„Nebyl jsem zařazen,“ nahlas odpověděl Harry. ‚Ne. Jsem Nebelvír,‘ pomyslel si.
143
Lupin se na něj opět vědoucně podíval.
„Vida.“
Ten večer už víc nemluvili. Harry si byl nějak jistý, že na to Lupin přišel.
Dokonce o svém podezření řekl Severusovi.
„Ví to.“
„Ne. Má pocit a podezření, ale neví to.“
Harry zase nemohl spát. Byl unavený, ale spánek se mu vyhýbal.
„Něco tě trápí,“ řekl Severus klidně, když už dvě hodiny poslouchal Harryho převalování.
„Měl jsi noční můru? Nebo se něco stalo?“
Harry si nebyl jistý, co říct. A jak. A proč. Tak jen tiše ležel.
„Ta samá záležitost jako před dvěma dny?“ přišla další otázka.
„Ano,“ chraptivě odpověděl Harry.
Severusova taktika byla extrémně úspěšná, když přišlo na otázky.
„Jde o Rona.“
„Ano.“
„Ublížil ti.“
„No, ne, ne skutečně. Vyslechl jsem rozhovor mezi ním a Hermionou.“
„Ron mluvil o mně, že?“
„Ne,“ lhal Harry. Nebyl připravený o tom mluvit. Ještě ne. „Řekl, že chci získat Harryho
místo a Harryho přátele, abych se přidal ke světlé straně a zradil je.“
Severus se zasmál.
„No, ale ty chceš Harryho místo, ne? Ačkoliv bych nikdy nehádal, že on bude první, kdo si
všimne podobností mezi tebou a starým Harrym.“
„Vidíš je?“ zeptal se Harry zvědavě.
„Ano, pro mě jsi téměř stejný. Albus ale říkal, že jsi se změnil. Nemohu to posoudit. Vídám tě
každý den, sledoval jsem, jak ses měnil a přerovnal svůj život, takže jsem si zvykl na tvé
změny postupně. Albus právě naopak. Stěží tě vidí, tak pro něj jsou tvé změny obrovské a
prudké. Prožil jsem horké chvilky, když jsem mu dokazoval, že to vše se nepřihodilo
najednou.“
„Ale já jsem se nezměnil,“ Harry vypadal ohromeně.
144
„Změnil, Quiete. A nejen tvé známky. Celé tvé chování. Myslím, že dospíváš,“ usmál se na
něj. „A je štěstí, že tomu tak je. Myslím, že to je jediný důvod, proč tě slečna Grangerová
ještě neodhalila.“
„Ale když jsem skutečně dospělý, proč vždycky utíkám k tobě se svými hloupými problémy?
Proč si je nevyřeším sám?“
„Neběžíš za mnou. Naopak. Vždy se snažíš to co nejlíp vyřešit sám, ačkoliv bys neměl. Jsem
tu, abych ti pomohl.“
„Dospělí nepotřebují pomoc.“
V tuto chvíli Severus propukl v smích. Nebylo to radostný nebo šťastný smích, ale spíš
smutný.
„Quiete, právě naopak.“
Harry se na něj nevěřícně díval.
„Ty mi lžeš. Nikdy se mnou neřešíš své problémy.“
„Nemyslím, že by bylo moudré to dělat. Jsi… ehm… můj synovec a nevlastní syn. Nemyslím,
že by bylo dobré, kdyby rodiče sdělovali své problémy svým dětem. Můžu si promluvit s
přítelem, pokud to potřebuji.“
Severus si povzdechl. Bylo to blízko. Skoro nechal své pocity proklouznout k Harrymu.
Jistěže by chlapec byl vyděšený, kdyby řekl ‚můj syn‘. Žárlivost se mu zakousla do srdce.
Žárlil na Pottera. A Quietuse. Na všechny tzv. Harryho otce. A za svou žárlivost se styděl.
Harry se na něj zmateně podíval. Nevěděl, co mu chtěl Severus říct jako první. Byl příliš
mladý? Nebyl důvěryhodný? Jistě.
Severus mu nevěřil. I přes jeho slova ho ještě považoval za hloupého chlapce a jeho ubohé
vysvětlení o rodičích a dětech to jen zhoršovalo.
A taky tu byla Ronova slova.
Měl pravdu, když se rozhodl neříct Severusovi o těch poznámkách. Mohl se jimi zabývat sám.
Nepotřeboval Severusovo opovržení nad vším ostatním.
Ne, neměl pravdu, přemýšlel. Severus jím nikdy neopovrhoval. Vždy s ním jednal jako s
dospělým. Ale pak zase, proč se Harrymu nesvěřil se svými problémy? Proč se před ním
uzavřel? Zase to byla otázka přátelství, uvědomil si Harry. Ale až do teď tímto způsobem
přemýšlel o svých kamarádech: vzájemné sdílení. To byl největší problém s nimi – nemohl s
nimi sdílet příliš mnoho, proto se nemohli stát jeho skutečnými přáteli, snad s výjimkou
Nevilla.
Vytáhl si přikrývku až po bradu a pevně ji omotal kolem sebe. Cítil, že se mu tělem rozlévá
smutek, ale nemohl si dovolit plakat. Dospělí nepláčou. Dospělí.
145
Ale nebyl dospělý.
A Severus řekl, že je Harry dospělý.
Jeho zmatek dosáhl svých hranic. Nevěděl, co si má o sobě myslet.
A stále nevěděl, co si má myslet o Severusovi.
Kapitola desátá: Otázky a odpovědi
„Vyčisti kotce plivoušů a můžeš jít,“ usmál se na něj Hagrid. „A můžeš použít kouzla,“ dodal
a nechal Harryho samotného s línými a netečnými zvířaty.
Harry se mračil. Severus jako vždy splnil svůj slib a dal mu vhodný trest, nikdy žádný
nevynechal. Za tento rok měl už čtyři tresty: první po výbuchu v hodině lektvarů, druhý za
Ronův zlomený nos, třetí za běhání po chodbě a čtvrtý za Malfoyovo zasloužené zmlácení.
Harry si s překvapením uvědomil, že jeho chování směřovalo k větší agresivitě a porušování
pravidel, než v minulosti. Předtím ještě nikoho neuhodil a teď, během dvou měsíců, už
dvakrát někoho napadl.
Ten vývoj se mu nelíbil. Pokud nebude dost obezřetný, měl by skutečně jít ke Sv.Brutovi
naučit se sebeovládání. Sv.Brutus – myšlenka na školu ho přivedla k Dursleyovým.
Pravděpodobně se nikdy nevrátí na Zobí ulici. Nikdy znovu neuvidí rodinu, která jím
nekonečně pohrdala, která ho ignorovala a jednala s ním jako se zrůdou, klukem k ničemu.
Kontrast mezi nimi a Severusem byl tak velký, až se Harry začal stydět za to, že si myslel, že
ho chce nevlastní otec vyloučit ze svého života. Severus se ho nikdy nezbaví. Severus ho
místo toho nechal u sebe, miloval ho, staral se o něj, mluvil s ním, koupil mu oblečení, knihy,
zbrusu nový set pro přípravu lektvarů (‚Pro pokročilé lektvaristy a lektvarové mistry‘ bylo
napsáno na obalu, Harry se dokonce ptal Severuse, jestli si ho nekoupil pro sebe) a máslový
ležák a cukroví pokaždé, když šel do Prasinek, hlídal jeho spánek, těšil ho po jeho nočních
můrách, pomohl mu v jeho studiích v případě, že potřeboval učitele, a ke všemu ještě byl na
něj hrdý před celou školou.
Byl hloupý, když si myslel, že Severus měl v úmyslu se ho zbavit.
Ale něco mezi nimi bylo nevysloveného a to Harryho nekonečně vyvádělo z rovnováhy.
Harry si upravil šaty, když přešel k čištění kotce poté, co dokončil ustájení. Vzduch byl jasný,
ale zároveň i ledový a kousavý, jak už studený vítr ze severu bývá. Byl poslední týden v
listopadu.
Když opouštěl budovu, jeho oči zachytily štíhlou postavu stojící v zadní části dvora. Muž či
žena, se opíral o plot unaveně, hlavu s kapucí měl spuštěnou na studené dřevo plotu.
Harry zapomněl na svou práci, přistoupil k vyčerpané postavě a opatrně odkašlal.
„Ehm. Můžu nějak pomoct?“
146
Hlava se z plotu zvedla a oči se upřely na Harryho. Byla to Janusova sestra, Leah. Když se na
sebe dívali, Leah silně zčervenala a odvrátila rychle svůj pohled. Harry náhle zrozpačitěl, cítil
se stejně nejistě stejně jako loni, když viděl Cho.
„Ne, díky,“ zašeptala dívka, ale nepohnula se.
Harry nejistě zašoupal nohama a nevěděl, co říct, jak v rozhovoru pokračovat, nebo co by
vlastně měl dělat. Ale Leah se na něj znovu podívala.
„Co tady děláš?“ zeptala se s vážným výrazem.
„Čistím kotce plivoušů,“ pokrčil rameny. „Trest.“
Tentokrát se dívka se na něj podívala hned, zdánlivě jako opařená.
„Trest? Ty?“ zavrtěla hlavou. „Kdo ti ho dal?“
„Profesor Snape,“ zašklebil se Harry.
Dívčin výraz se prudce změnil na hluboce rozčarovaný.
„Děláš si srandu.“
„Vůbec ne,“ zakřenil se Harry od ucha k uchu. „Zbil jsem jednoho z jeho drahých
Zmijozelů.“
„Ach, to!“ Leah se slabě usmála. „Janus mi o tom říkal. Střetl ses s Malfoyem a Zabinim, že?“
„Vidím, že máš ve Zmijozelu špiona.“
„Stejně jako můj bratr v Mrzimoru,“ tentokrát se Leah doopravdy smála. „A ty máš své tajné
agenty v obou – Nebelvíru i Zmijozelu.“
„Nepodřekni se Havraspáru!“ Harry se zasmál.
„Proč?“
„Profesor Kratiknot je ředitel té koleje.“
„On taky pracuje pro tebe?“
„Och, ano. Jeho hlavním životním cílem je přesvědčit otce, aby mi dovolil jít do jeho koleje,“
mrkl na ni Harry, naklonil se blíž a tiše zašeptal. „Jediné, co mi chybí, je dvojitý agent v
Mrzimoru.“
„Pak vás musím informovat, pane Snape, mezi námi nenajdete nikoho, kdo by pro vás
pracoval. Naše kolej je dobře známá svoji loajalitou.“
„Loajalita, rozumím. Ale komu?“
„Já jsem loajální každému, koho respektuji, nebo miluji.“
147
„A co cítíš ke své koleji?“
„Vážím si jejích tradic,“ řekla Leah naprosto vážným hlasem.
„Jsi příliš vážná, že?“
„Vždy.“
Harry se křivě usmál.
„A co ta chichotání ve skleníku při hodinách bylinkářství?“
Leah se znovu začervenala, pihy v bledé tváři hořely a její hluboce modré oči svítily
rozmrzelostí. Sklonila hlavu, až jí vlasy spadly před obličej. Měly barvu mahagonu a byly
jemné.
V příštím okamžiku si Harry uvědomil, že je krásná. O moment později se kvůli těmto citům
začal cítit nepříjemně, a tak ustoupil a plaše zakoktal.
„Promiň, musím dokončit svou práci,“ otočil se na patě a ponechal dívku samotnou.
Zastavil ho tlumený zvuk. Rozhlédl se a uviděl Leah šplhající do ohrady.
„Nevadilo by ti, kdybych ti pomohla?“ zeptala se a Harry si nemohl pomoci, aby nepřikývnul.
XXX
Při návratu domů ještě trhaně dýchal. Široce se usmíval, cítil vzrušení a byl tak plný energie,
že chtěl skákat, nebo utíkat, nebo někoho zmlátit, kohokoliv…
Severus naopak šťastný nebyl.
„Zítra zase přijdou bystrozorové zkontrolovat studenty,“ řekl ztěžka. Harry zbledl a předchozí
šťastné pocity zmizely, jakoby ani nikdy neexistovaly.
„Ale pan Patil tu zase bude, že?“ zeptal se Harry s nadějí.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Severus. „Je v zahraničí. Odjel do Francie na mezinárodní setkání.“
Harry se zachvěl. Znělo to velmi špatně.
Když v září bystrozorové kontrolovali studenty, Patil se jako ministerský úředník na
Severusovu žádost zúčastnil všech zmijozelských výslechů, včetně Harryho. Takto se všichni
mohli vyhnout nepříjemným situacím a zbytečné hrubosti. To byl důvod, proč Harry prošel
kontrolou tak rychle.
Harry narazil na židli a klesl na ni.
„Takže se můžeme spolehnout na nejhorší…“ povzdechl si. „A zase vyvstane problém mých
jizev. Co mám říct? Nehoda?“
148
„Ano, myslím, že to by bylo nejlepší,“ Mistr lektvarů se unaveně podíval na své ruce. „Jak
jsme se minule dohodli.“
„Dobře,“ podíval se na něj intenzivně Harry. „Jsi nervózní, že?“
„Samozřejmě. Budou obtěžovat moji kolej, stejně jako tebe. Přeji si, aby už to bylo za námi.“
„Já taky.“
Následující noc byla zase hrozná, plná obav a pak i nočních můr, a když už se Harry
dostatečně uklidnil, aby mohl normálně spát, měl příšerné vize. V důsledku toho byli oba
následující ráno vyčerpaní. Harry se sotva mohl obléct a dokonce se rozhodl vynechat snídani,
protože se mu třásly ruce. Nicméně první polovina dne uplynula normálně, nebelvírská kolej
byla poslední k přezkoumání, a páťáci se měli vrátit z hodin péče o kouzelné tvory až
odpoledne. Za tu dobu se Harry zklidnil, obědval a dokonce i mluvil se Severusem, který ho
ujistil, že bystrozorové jsou dnes docela přátelští.
Když k tomu došlo, byl téměř uvolněný. Přezkoumání probíhalo v prázdné třídě ve třetím
patře blízko ředitelovy kanceláře. Nebelvírští čekali na chodbě, až na ně přijde řada,
štěbetající, a řada se hýbala rychle. Zdálo se, že to bystrozorové chtějí mít co nejrychleji
hotové. Tak jen zakouzlili Revelo, položili pár banálních otázek a bylo to.
Harry zíval a napůl spal, když se konečně dostal dovnitř.
Místnost byla osvětlená jen pochodní tak, aby dva bystrozorové za stolem seděli ve stínu.
Jeden z nich úhledně čmáral po pergamenu a druhý ze šálku upíjel čaj.
„Jméno?“ zeptal se čmárající muž.
„Quietus Snape,“ poslušně odpověděl Harry.
Muž zvedl pohled od pergamenu a pohlédl na něj.
Jejich pohledy se setkaly.
A opět byl Harry nucen čelit nenávisti, čisté, neskrývané nenávisti tak blízké té Ronově. Ano,
Ronově, a nebylo to náhodou.
Před ním seděl Percy a jeho ústa se pomalu stáčela do zlověstného úsměvu.
„Snape,“ zopakoval Harryho slova.
Druhý bystrozor překvapením málem upustil šálek. Harry ho taky poznal. Absolvoval rok
před Percym a byl havraspárský prefekt v jeho sedmém ročníku. Ale Harry si nevzpomínal na
jeho jméno.
„Nejprve, jsi příbuzný Severuse Snapea?“ zeptal se ho muž. Percyho oko zablýsklo
očekáváním.
Harry přesně věděl, co se stane.
149
„Ano,“ řekl rezignovaně.
„Náš místní smrtijedský syn,“ zašeptal Percy druhému chlapci tak hlasitě, aby Harry pochopil.
„Můj otec NENÍ Smrtijed,“ zasyčel Harry a nebezpečně přimhouřil oči.
„Jednou Smrtijed, navždy Smrtijed, pane Snape,“ zamračil se Percy. „Tvé rukávy. Vyhrň je.
Hned.“
Harrymu se nelíbil ten přikazující tón, ale neprotestoval. Bylo by to zbytečné a on se odtud
chtěl dostat co nejdříve. Podíval se na své ruce s očekáváním. Teď vypadaly normálně a
bezchybně, ale jakmile by je zasáhlo Revelo, všechny jizvy by zase byly jasně viditelné.
Harry je neviděl už tři týdny, naposledy je Severus kontroloval týden před vizí s Averym.
Povzdechl si a v očekávání zvedl hlavu.
„Revelo,“ řekl bývalý Havraspár.
Pomalu se na pažích začaly objevovat růžové linie, jako inkoustové kresby na Pobertově
plánku po vyslovení správného hesla. Jediným rozdílem bylo, že Harryho řezy netvořily ani
dokonalou mapu Londýnského metra, jako slavná Brumbálova jizva nad levým kolenem. Jeho
jizvy byly památka a upomínka na důležitější věci, které Harry získal v Nightmare Manor:
význam důstojnosti, lidskosti, represe, zapomnění, tradice, lásky a rodiny. Jizvy, které ho
poutaly s Voldemortem stejně jako ta na jeho čele, nyní skrytá pod jeho vlasy, aby ho přiměly
si pamatovat, a nikdy ho nenechaly zapomenout…
„Odkud jsou ty jizvy?“ zeptal se s nečitelným výrazem Percy. Ale ten tón! Čistý sadismus.
„Byla to autonehoda. Čelní sklo se rozsypalo a spadlo na mě.“
Harry si nebyl jistý, jestli to znělo dostatečně přesvědčivě.
„Kdy?“ vyštěkl Percy následující otázku.
„V létě.“
„Opravdu? Léčí se překvapivě pomalu!“
Harry slyšel nedůvěru v jeho hlase. Sklonil hlavu a zabodl zrak do podlahy.
„Byl jsem ošetřen v mudlovské nemocnici.“
Percy k němu přistoupil.
„Zvedni ruce,“ nařídil kategoricky mladý bystrozor.
Harry si povzdechl a udělal to, co mu bylo nařízeno.
„Zdají se být poněkud nové,“ objevil se pohrdavý úšklebek v Percyho tváři. „Jak dlouho se
řežeš?“
Harryho oči se rozšířily poznáním.
150
„Neřežu se. Nejsem sebevrah.“
„Nejsi? Tak se na to podívejme. Řekl jsi, že na tebe spadlo čelní sklo. Předpokládám, že pak
máš další jizvy.“
Harryho rozpaky vzrostly do zahanbení.
„Nemyslím, že by to byla vaše starost,“ zamumlal se staženým hrdlem.
„Svleč si oblečení!“ zakřičel Percy agresivně.
„Ne.“
„Svleč je HNED, nebo se uchýlím k násilí.“
„Nemáte žádné právo dávat mi takovéto rozkazy,“ řekl Harry a přemýšlel, jestli skutečně znal
toho kluka před sebou. Jistě, Percy byl vždy úzkoprsý a přísný, ale Harry si ho nepamatoval
tak agresivního a hrubého. Možná to bylo tím, že před tím pro něj nebyl Snapeův syn a Percy
vůbec nic nevěděl o Snapeově minulosti. Nemluvě o tom, že Percy dřív nebyl bystrozor a
ministerský výcvik zlomil každého, kdo neměl v sobě dost lidskosti, aby odolal nabízené
možnosti ovládat druhé.
„Jsem zde jako zástupce ministerstva a tvůj otec je Smrtijed. Existuje zde podezření, že
následuješ jeho aktivity, a to mi dává právo udělovat ti příkazy, pokud se mi jeví jako
nezbytné a to se mi jeví.“
Harry založil ruce na hrudi a zpříma se podíval na Percyho.
„Nebudu se svlékat. Můj otec není Smrtijed už víc než šestnáct let, vy mě nemůžete
obvinit…“ nemohl pokračovat. Silná rána do obličeje ho poslala k zemi. Když se dotknul úst,
ucítil něco mokrého. Krev. Zvedl v úžasu pohled.
Skutečně to byl Percy, kterého znal roky, jehož rodinu vždy považoval za vlastní?
Co se stalo? Co způsobilo tak náhlou změnu?
Harry zatřepal hlavou, aby si ji vyčistil, ale točil se s ním svět.
„Tak? Svlečeš se, nebo to mám udělat já…“ zasyčel výhružně Percy.
Harry se postavil a uhladil si oblečení. Důstojnost, připomenul si.
„Ne. A nahlásím vás ministerstvu,“ klidně prohlásil.
„Och, skutečně? To rád slyším. Alespoň bude tvůj případ důkladně prozkoumán.“
Harry zbledl. Ne. Nepotřeboval to šetření.
„Tedy. Svleč si to oblečení teď, nebo je sundám já, ale pak už ho nebudeš moct víc nosit,“
řekl Percy a namířil na něj hůlkou.
151
Harry se ani nepohnul a díval se na Percyho tak pevně, jak to v dané situaci bylo možné.
„Mdloby na tebe!“ vyslovil Percy a kletba zasáhla Harryho do břicha. Spadl na kolena
ochromený, když mu muž přetahoval oblečení přes hlavu. Třásl se. V místnosti bylo chladno
a on byl napůl nahý, na kolenou, vystavený dvěma párům zvědavých a krutých očí.
Když se Percy naklonil blíž a rukou přejel dolů po dlouhých řezech, Harry zasténal odporem.
„Nedotýkej se mě!“ zasyčel.
„Můžu s tebou dělat, co chci,“ otočil se k druhému chlapci. „Mám dojem, že ty řezy jsou
nové. Nejsou starší než měsíc.“
Harry se vyděsil. Ne, to nemůže být pravda! Mohl by být odhalený ve velmi krátkém čase.
„Vysvětli. Hned,“ zamračil se na něj Percy, ale Harry neodpověděl. Dokonce nemohl ani ústa
otevřít. Byl bez nápadů.
„Zbylo nějaké Veritasérum?“
„Ano, ale jen půl flakónku. Zmijozelové vypili celou zásobu.“
Nyní Harry cítil čistou paniku. Cítil se jako lapené zvíře a po omračující kletbě se stěží mohl
pohnout. Sebral všechnu svoji vůli a stoupnul si.
„Myslím, že je můj výslech u konce,“ prohlásil a vykročil ke dveřím.
„Mýlíš se,“ najednou si oba chlapci stoupli proti němu.
Začal dlouhý zápas. Harry se snažil udržet rty zavřené, ti dva je chtěli otevřít a vlít do něj
lektvar. Harry kopal, trhal sebou, bouchal je v sebeobraně, ale byli mnohem silnější a tak po
chvíli ležel na podlaze s rameny přišpendlenými ke kamenům. Škubl sebou, když se špinavé,
ledově studené kameny zaryly do jeho nahé kůže, ale rty neotevřel ani na okamžik.
Percy mu klečel na hrudi, když ho druhý kluk popadl za čelist.
Harry se cítil zoufale. Jeho osud byl zpečetěn. Flakónek byl tak blízko… a taky ruka na jeho
tváři pomalu dosáhla svého cíle. Percy přiblížil lahvičku k jeho tváři. Pak mu blesknul hlavou
nápad. Trhnul hlavou dopředu a tím pohybem vyrazil flakón z ruky nic netušícího Percyho.
Flakón spadl na kámen, ale nerozbil se. Jen jeho obsah vytekl.
Pak zavrzání dveří přerušilo nerovný zápas. Harry se podíval s nadějí na vstupujícího muže,
ale jeho naděje zmizela, když ho poznal. Byl to oficiální bystrozor, který dohlížel na celý
proces.
„Co se to tu děje?“
„Pan Snape si nechce vzít Veritasérum,“ narovnal se ex-Havraspár. „A my se pokoušeli ho
přesvědčit, ale zničil zbytek flakónku.“
152
„Idioti,“ vyštěkl starší muž. „Odstupte, pane Weasley. Měli jste ho omráčit a poté nalít sérum
do úst. Jaká byla otázka, kterou jste chtěl odpovědět?“
„Odporoval si, když jsem se ho zeptal na jeho jizvy. Řekl, že jsou alespoň šest měsíců staré,
ale odhaduji je tak na jeden měsíc, ne víc.“
Bystrozor popadl Harryho za rameno a bezohledně ho vytáhl.
Harryho opustil vzdor. Zavřel oči a semknul pevně rty.
„Drzý kluku,“ řekl bystrozor naštvaně. Harry se otřásl v náhlé emocionální bolesti. Byla to
Severusova oblíbená hra, nazývat ho drzým klukem nebo spratkem. Jeho poznámky však
Harrymu nikdy neublížily. Byly vždy spojené s něčím dobrým. Severus… Byl jistě s jeho
týranými Zmijozely, přemýšlel Harry, a bylo to správné. Za chvíli i on bude moci být s ním,
naslouchat jeho uklidňujícím, ztišujícím slovům. „Odpovězte na otázku pana Weasleyho!“
Nikdy, pomyslel si Harry. Raději by zemřel, než by jim tajemství prozradil.
Facka pleskla o jeho tvář a Harry byl v šoku, když ztratil rovnováhu, ale přesto nijak
nereagoval.
Několik dalších facek následovalo, než bystrozora znechutilo, že to nikam nevede.
„Dobře, chlapče, budu tě proklínat, dokud neodpovíš.“
Harry se zhluboka nadechl, aby se připravil na kletbu, ale stále nereagoval. Bylo to mnohem
horší, než očekával. Starý muž ho bude proklínat. Severus mu už dávno říkal, že ministerské
mučicí nástroje nejsou o nic lepší, než Voldemortovy.
Harry cítil, jak ho v zavřených očích pálí slzy. Udělal všechno, aby zabránil ministerskému
mučení. A teď je to tady a všechno úsilí přišlo nazmar. Přišel o přátele, jméno, svou minulost
odsunul do nicoty a vše to bylo na nic.
To bylo poslední, na co myslel, než na něj dopadla kletba Tormenta.
A po dlouhé, neuvěřitelné agonii svět zčernal.
Harry v bezvědomí padnul na podlahu.
XXX
Neville se vrtěl na židli, když čekal na Quietuse, až vyjde z místnosti. Byl tam už dvacet
minut a on začal být znepokojený. Co se děje?
Občas pohlédl na Hermionu, která vypadala stejně nervózně jako on. Po chvíli opustila svého
samolibě se uculujícího přítele a sedla si vedle Nevilla. Neville se dlouze, přemýšlivě podíval
na Rona. Před pár měsíci byli přátelé, ale teď toho zrzka skoro nenáviděl. Způsob, jakým se
choval ke Quietusovi, byl skandální. Quietus byl klidný, tichý chlapec, stejně jako jeho
jméno. Vždy se snažil nebýt středem pozornosti, ale pokaždé byl ochotný komukoliv pomoci,
nabídnout podporu nebo pomoc. Navíc byl Neville přesvědčený, že udělal to, co nikdo jiný:
153
změkčil zakyslé a kruté chování zahořklého Mistra lektvarů. Neville stále neměl rád toho
temného, vysokého a jízlivého muže, ale občas uviděl jeho lidskou stránku, především ve
způsobu, jak zacházel se svým synem. Proto změnil na profesora názor. Snape byl pořád
mizera, ale už nebyl nesnesitelný.
Jednou byl pozván na drink se dvěma Snapey v Prasinkách U tří košťat. Vzpomněl si na svoji
nervozitu, jak se několikrát snažil přesvědčit Quietuse, že je to hloupý plán. Nebyl úspěšný –
strávil s nimi celkem dvě příjemné hodiny, kdy v tichosti sledoval jejich vzájemné hašteření.
Přišlo mu, že byli ukázkový příklad otce a syna, a tajně jim jejich vztah záviděl. Vždycky otce
chtěl a nikdy ho neměl. A jeho babička mu nikdy neopomněla opakovat, jak hrozná, nelidská
zrůda jeho otec byl.
Ano, Snape, ušklíbající se mizera se změnil a Neville tuto změnu šťastně vítal.
Dokonce navázal vztah s tím zmijozelským klukem, Aresem, který byl Quietusův další přítel.
Aresův otec byl Smrtijed, nyní umístěný v nové ministerské věznici na Liberty (ostrov blízko
Azkabanského ostrova, který nebyl používán od doby, kdy se mozkomoři připojili k Vy-vítekomu) poté, co byl zbaven magických schopností (což byl skoro tak vážný trest, jako
mozkomorův polibek). Soudní dvůr ho odsoudil k doživotnímu vězení. Neville neznal Aresův
příběh, Quietus mu ho nikdy nevyprávěl, ale Neville to četl ve Věštci. Po tom článku
Zmijozel marně čekal na jeho znechucení a pohrdání. Nevillovi nevadili jejich otcové, vždyť
jeho vlastní nebyl skvělý člověk. O několik dní později se k němu Ares připojil v hodině péče
o kouzelné tvory a od té doby to bylo mezi nimi v pořádku. Neville někdy přemýšlel o
Quietusově situaci: měl dva přátele, syny Smrtijeda a bystrozora, jaká krásná směs!
Ale teď byl Quietus pořád ještě v místnosti a nakonec to byla Hermiona, kdo se ho zeptal.
„Co myslíš, že s ním dělají?“
Neville samozřejmě nevěděl, ale poté, co ho babička seznámila s prací bystrozorů, měl špatné
tušení. Jeho nervozita rapidně vzrostla, když do místnosti vstoupil starší bystrozor.
Hermioniny oči se strachem a starostí o Quietuse rozšířily.
„Neville, musíme něco udělat,“ prohlásila nakonec. „Bojím se, že… mu ubližují.“
Neville na ni nevěřícně zíral.
„Proč by mu ubližovali? Bystrozorové nejsou na děti tvrdí, kromě dětí Smrti…“
„Quietus je jeden z nich,“ Hermiona zašeptala tak tiše, že to mohl slyšet jen Neville. Chlapec
zblednul.
„Jeho otec… myslíš… ale… je přece profes…“
„Byl, před více než dvaceti lety,“ rychle vysvětlovala Hermiona. „Už není, byl špionem v
předchozí válce, ale ministerští možná…“
154
Neville se nemohl pohnout. Quietus byl… Snape byl… Zatraceně. TO byl ten důvod. To
neustálé tajemství! A ten vyslechnutý rozhovor mezi Ronem a Hermionou… To dávalo
smysl. To následující Quietusovo divné chování… A Neville si byl jistý, že Ares o tom
nevěděl. Zatřepal hlavou, aby si ji pročistil. Ale… on byl… cítil se být zrazený. Sdílel s
Quietusem tolik věcí! A…
Ale zase, nebylo na Quietusovi, aby mluvil o otcových tajemstvích.
Snape… a Smrtijed. Na chvíli zase vášnivě toho muže nenáviděl. Zatracený zmetek! Jak se
mohl odvážit zacházet s ním jako s…?
Najednou mu to došlo. Podezření. Ministerské podzemí. Mučení. Jeho otec.
A teď ubližovali Quietusovi. Zraňovali syna za hříchy jeho otce.
To nebylo správné!
V následující chvíli vyrazil chodbou. Utíkal k chrliči, aby zavolal ředitele, ale když zastavil
před sochou, rozzlobeně si uvědomil, že nezná heslo.
Co by měl udělat?
Musí to oznámit Snapeovi. Ale Snape byl… Nevadí. Šlo o jeho syna a ne o něj.
Otočil se a zamířil do podzemí. Chodba byla prázdná, protože probíhala poslední hodina.
Mohl tedy utíkat bez nebezpečí, že do někoho vrazí, samozřejmě kromě Filche.
Nebo lépe řečeno, paní Norrisové. Neville v běhu včas nezaznamenal, že kočka stojí
uprostřed temné chodby a narazil do ní. Kočka bolestivě zamňoukala a zasyčela na něj, ale on
se o to nestaral. Vstal a rozběhl se ke svému cíli. Po chvíli dorazil do sklepení a zjistil, že
Filch křičí a běží za ním.
„Hej, kluku! Zastav, nebo budeš vyloučený ještě před večeří! Jak se opovažuješ kopat do paní
Norissové! Stůj! Stůj, ty drzý…!“
Víc už neslyšel, protože dorazil ke třídě lektvarů a prudce otevřel dveře.
Velice rozzlobený Mistr lektvarů mu stál tváří v tvář.
„Pane Longbottome! Jelikož se jedná…“ ale nemohl pokračovat.
„Quietus!“ zakřičel Neville. „Je v místnosti už čtyřicet minut…“
Nemusel pokračovat.
„Hodina skončila,“ sykl Snape, když pádil z místnosti. Smetl protestujícího Filche a ve
spěchu šlápnul na ocas paní Norrisové. Neville ho následoval.
„Zavolali ho před čtyřiceti minutami a když se k nim před asi dvaceti přidal pan Bamberg…
já, začal jsem mít strach… Neublíží mu, že?“
155
„Pane Longbottome, dojděte, prosím, pro pana ředitele místo toho plácání nesmyslů,“ vyštěkl
Snape a přerušil Nevillovo nervózní žvatlání.
„To jsem zkoušel. Ale neznám heslo,“ postěžoval si.
„Heslo je Popletal. A teď spěchejte!“
Ale Neville nemusel ředitele volat. Potkali se přímo před třídou. Oba dospělí se na sebe
podívali a synchronně zakřičeli:
„Aperio!“
„Silnější verze Alohomora,“ vysvětlila Hermiona Nevillovi.
Dveře se s velkým prásknutím otevřely.
„Expelliarmus!“ bylo následující kouzlo, které seslali, pak do místnosti vběhl první Snape.
Brumbál přistoupil ke třem bystrozorům. Už se chystal otevřít ústa, když z rohu zakřičel
Snape.
„Je v bezvědomí, Albusi!“
V tu chvíli oba, Neville i Hermiona, stáli ve dveřích a nahlíželi dovnitř. To, co uviděli, jim
zastavilo srdce. Quietus ležel na podlaze, napůl svlečený, bledou kůži křížem krážem
pokrytou jizvami a řezy, tvář zkrvavenou, vlasy potem slepené. K jejich překvapení Snape
seděl na špinavé, studené podlaze a držel chlapce v náručí. Jeho bledý obličej byl ještě bledší
než obvykle, tmavé oči mu podivně zářily. Slzy? Nevšímal si ničeho krom svého syna.
Neville po krátkém pohledu na něj a na ředitele šel přivést madame Pomfreyovou.
„Co se stalo?“ byla ošetřovatelčina první otázka. Když jí Neville popsal vše, co viděl, žena
popadla jen nějaké role sterilního obvazu a láhev s uklidňujícím lektvarem, nic jiného. Neville
byl ohromen, ale neřekl ani slovo, jen tiše následoval reptající sestru.
„Bystrozorové, báječné… Tři děti na ošetřovně a teď čtvrté… Dobrá práce…!… Španělská
inkvizice…“
Než dorazili do třídy, Neville zjistil, že ten den tři Zmijozelové (prvák a dva třeťáci) skončili
na ošetřovně s lehkým šokem a madame Pomfreyová očekávala, že i Quietus bude v šoku.
Neville zpochybňoval ošetřovatelčiny závěry, ale neodvážil se říct ani slovo na protest:
vzhledem k častým úrazům byl jeho vztah k ženě silný a životně důležitý. Tak se rozhodl
neodporovat.
Vstoupila do třídy, aniž by pohlédla na tři bystrozory, kteří se teď zuřivě hádali s ředitelem.
Dřepla si vedle Mistra lektvarů a k Nevillově překvapení vlila polovinu lahvičky do krku
omámeného muže. Až když profesorovo sevření povolilo, prohlédla chlapce.
„Odmítl odpovědět na jednoduchou otázku!“ starý bystrozor zuřil. „Dokonce odporoval!“ „Na
co jste se ho ptali?“ zeptal se ředitel školy hrozivě.
156
„Na jeho jizvy. Nejdříve říkal, že je má po autonehodě z léta, ale pak jsem viděl, že nejsou
starší než měsíc!“ teď to byl Percy, kdo vysvětloval, ruce nervózně překřížené. Nebyl zvyklý
hádat se s Brumbálem.
Ředitel se otočil k ošetřovatelce.
„Dobrá tedy, myslím, že se můžeme zeptat odborníka na ty jizvy. Poppy?“
Když ošetřovatelka zvedla hlavu, Neville mohl zahlédnout viditelný šok v její tváři. Dokonce
potřebovala nějaký čas, aby znovu získala schopnost mluvit.
„Jeho… jeho jizvy…“ odkašlala si, „ano, přišel k nim v létě. Ale měl před třemi týdny nehodu
v lektvarech, která způsobila, že… ehm… se jizvy opět otevřely.“
Nevillovi se překvapením rozšířily oči. Před třemi týdny nebyla žádná nehoda s lektvary!
Ale Brumbál přikývnul.
„Prosím, pokračuj, Poppy. Jaká je teď situace?“
„Lehké ublížení na zdraví, nějaké modřiny a rozpraskané rty v důsledku několika facek a
hlavně větší vnitřní poranění v důsledku použití Cruciatu nebo Tormenty,“ řekla a zvedla oči
k řediteli.
„Zkontrolujte jejich hůlky, řediteli,“ řekla temně.
„Která je vaše, pane Bambergu?“ Brumbálův hlas byl ledový a ostrý. Mezitím Snape zvednul
Quietuse a s Poppyinou společností zamířili směrem k ošetřovně.
„Dub,“ zabručel bystrozor. „A není třeba ji kontrolovat. Já seslal na chlapce Tormentu.“
„Tormentu? Jen proto, že se styděl za své jizvy?“ zvolal Neville v naprosté nevíře.
„Pane Longbottome, prosím,“ usmál se na něj ředitel překvapeně, „tohle je jen mezi mnou a
těmito pány. Není třeba, abyste tu byl. A děkuji vám za pomoc.“
Neville přikývnul, opustil třídu a zavřel za sebou dveře.
„Seslali mučící kletbu na dítě,“ Hermiona zavrtěla hlavou. „To je na hlavu. Nejsem
překvapená, že byla madame Pomfreyová tak šokovaná.“
Neville se nervózně podrbal na krku. Byli s dívkou sami, ale on se k ní přesto naklonil.
„Hermiono, Quietusovy jizvy jsou skutečně starší než jeden měsíc! Viděl jsem je před pár
týdny, když jsme uklízeli učebnu lektvarů po doučování. Byly červené a čerstvé – koukni…
Myslel jsem, že se sám zraňuje, ale teď jsem viděl, že je má úplně všude…“
„Nevím, Neville,“ pomalu odpověděla Hermiona. „Možná, že jsi je viděl po té lektvarové
nehodě…“
„Nebyla žádná nehoda!“
157
„Jak to můžeš vědět? Jeho otec je školní mistr lektvarů a v té době experimentoval s různými
ingrediencemi do lektvaru pro profesora Lupina. Tehdy mohl mít dost nehod, o kterých
nevíš!“
„Ale pak… proč mi tedy říkal, že nechce, abych o nich řekl profesoru Snapeovi? A proč mi
prostě neřekl pravdu?“
Hermiona zavřela oči a přemýšlela.
„Myslím, že znám důvod, Neville. Má starosti se svým otcem. Myslím, že byl jako dítě týraný
a teď se bojí, že když někdo tu nehodu objeví, bude mu to otec dávat za vinu a vrátí ho jeho
rodině.“
Neville zbledl do průsvitna.
„Byl týraný…“
„Pamatuješ, jak na obraně omdlel? Myslím, že to byl důsledek předchozího týrání.“
Chvíli jen mlčky stáli. Pak si Hermiona povzdechla.
„Pojďme na ošetřovnu.“
Pohled, který na ně čekal na ošetřovně, je ohromil víc, než cokoliv, co ten den viděli. Snape
seděl na lůžku a držel svého syna v náručí. Houpal téměř bezvědomého a vzlykajícího chlapce
a mezitím se hádal s ošetřovatelkou.
„Samozřejmě, že ho vezmu domů. Nebudu spát tady a on už tvůj dohled nepotřebuje. Bude v
pořádku.“
„Ale Severusi…“
„Ne, Poppy. Vezmu ho domů.“
„Následky kletby…“
„Můžu s nimi něco dělat. Pokud si správně pamatuji, tak jsem vařil tvé lektvary a přesně vím,
co mu při tom stavu mám dát.“
„Ale tvé hodiny…“
„Nezajímají mě mé hodiny. Albus se o ně může postarat, jestli bude chtít. Chci být se svým
synem. Je v těžkém emocionálním šoku. Nenechám ho samotného a určitě ne tady! Co
chcete?“ najednou se zlostně utrhl na ty dva, stojící ve dveřích.
Neville poplašeně uskočil.
„Přišli jsme se podívat na Quietuse,“ zodpověděla Hermiona otázku.
Snape přikývnul.
158
„Myslím, že usnul,“ položil chlapce na lůžko a urovnal přikrývku kolem něj. „Můžete odejít?
Nechci ho vzbudit.“
Potichu přikývli. Když už byli v chodbě, Snape se na ně otočil.
„Děkuji za pomoc, hlavně vaši, pane Longbottome,“ povzdechl si. „I když, možná, kdybyste
jednal rychleji…“
Neville polknul a sklonil hlavu.
„Já… já jen… nedošlo mi… dokud Hermiona neřekla…“ koktal, ale nakonec se neodvážil
dokončit větu.
„Pane Longbottome?“ Snape vypadal netrpělivě. „Co řekla?“
„Řekla jsem, co jsem loni viděla na ošetřovně. Myslím vaši paži,“ Hermiona zčervenala a
zabodla pohled na nohy.
„Pak jsem si vzpomněl, co říkávala babička o mém otci, a dostal jsem strach, že ublíží
Quietusovi,“ dokončil to náhle Neville.
Snape na ně konsternovaně zíral.
„Takže vy víte o mé smrtijedské minulosti a přesto jste se rozhodli Quietusovi pomoci.“
Přikývli.
„Proč?“ Snapeova tvář byla nyní nečitelná.
„On není jeho otec,“ Neville pokrčil rameny a poté, co si uvědomil, co řekl a komu, zrudl a
zavřel pusu.
Snape se však jen tiše zasmál a Nevillovu poznámku nekomentoval.
„A my zjistili, že jste byl špion…“ dodala Hermiona, ale Snape ji přerušil.
„Kdo…?“
„Harry,“ sklonila Hermiona hlavu. „Brumbál mu řekl, že jste byl špion strany Světla.“
„Aha…“ přikývnul Snape a otočil se ke dveřím. „Znovu děkuji. A pane Longbottome,“
počkal, dokud se na něj Neville nepodíval, „nevím, co vám vaše babička říkávala, ale ani vy
nejste svůj otec. Teď vás chci poprosit o poslední věc,“ Mistr lektvarů se trochu usmál.
„Příště, až potkáte bubáka, neoblékněte mě do těch nesnesitelných šatů té staré čarodějnice,
pokud to bude možné.“
Neville se na minutu zarazil. Snape – usmíval se na něj a zrovna řekl vtip? Peklo zamrzlo,
nastává konec světa. Ale okamžitě se vzpamatoval a široce se usmál.
„No, pane, nemyslím, že můj bubák bude mít i nadále vaši podobu. Příště, myslím, obleču
babičku do vašich šatů. Je to v pořádku?“
159
„Dohodnuto, pane Longbottome.“
XXX
Náhrobek byl starý, opotřebovaný a plný puklin, jméno bylo sotva čitelné, ale Harry věděl, co
na něm bylo napsáno.
xxx
Quietus Snape
1960-1979
xxx
„Nic víc?“ otočil se k Severusovi.
„Nic. Nelíbily se mu stupidní nápisy.“
V zamyšlení jen stáli před kamenem a dívali se na něj. Ostrý, studený vítr povlával jejich
plášti (Harry měl na sobě stejný jako Severus) a pálil ve tváři, ale oni si toho nevšímali.
Harry se zcela ztratil v myšlenkách. Byl to hrob jeho otce. A on necítil smutek. Jen mírné
zklamání z faktu, že nikdy neměl šanci ho potkat, stejně tak, jako jeho otec nikdy nedostal
šanci poznat jeho.
Povzdechl si a opřel se o hrob. Stáhl si rukavice a zametl sníh z náhrobku. Položil na kámen
svíčky, které si dříve koupil v Prasinkách.
„Incendio,“ zapálil je.
Když ustoupil k Severusovi, starší muž ho najednou objal, ovinul kolem něj paže tak silně, že
na chvíli Harry věřil, že ho rozdrtí.
„Někdy se strašně bojím, že tě ztratím,“ rozechvěle zašeptal starší muž. „Prosím, dávej na
sebe pozor. Vyděsil jsi mě k smrti.“
„Pokusím se, Severusi,“ zamumlal mu Harry do pláště. Severusovo vyjevení citů ho
znepokojilo. „Je něco špatně?“
„Ne, jen… Podíval jsem se na ta čísla. Quietus žil jen devatenáct let. Tobě je skoro šestnáct.
Chci, abys mě pohřbil vedle něj, až umřu, ano?“
„Neumírej, prosím. To bych nezvládnul.“
„V blízké budoucnosti neplánuji umřít. Jen jsem chtěl říct, že tě nechci pohřbívat.“
„Nepohřbíš.“
Za půl hodiny se přesunuli k rodinné hrobce Potterů.
xxx
160
Harold Winston Potter
Armena Helen Potterová
James Alfred Potter
Lilian Potterová
Harold James Potter
xxx
„Jména a čísla. To po nás zbude, až umřeme?“ Harryho otázka byla roztřesená a nejistá.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Severus. „Ne. Mnohem víc. Tak například ty. Ty, který jsi zbyl po jejich
smrti: Quietusově, Jamesově, Lilyině a Potterů starších.“
„Stojí za to všechna ta úmrtí?“
„Můžu ti říct jen vlastní názor, Quiete. Můj velmi sobecký názor. Myslím, že fakt, že
existuješ, stojí za to všecko.“
„To myslíš vážně?“
„Neodvažuj se ptát znovu. Ani se neodvažuj pochybovat. Rozumíš?“
„Neodvažuji se rozumět.“
Za chvíli stáli před Bradavicemi.
„Děkuji, Seve.“
„Za co?“
„Žes mi to ukázal. Sdílel se mnou.“
„Je to tvoje rodina.“
„A skrze mne i tvoje.“
Severus přikývnul.
„Nicméně, nikdy jsem nevěřil, že Potterovi budou i moje rodina.“
„Nemluvě o vztahu s jistým Mistrem lektvarů…“
„Je to tak těžké?“ Severusův hlas zněl znepokojeně.
„Ty jsi pako. Samozřejmě, že ne. No, a dlužím ti další díky.“
Severus zvednul obočí.
„Žes mě zachránil před Poppy,“ vysvětloval Harry.
161
Muž si těžce povzdychl.
„Zná naše tajemství.“
„Jak to ví?“
„Dnes mi to řekla. A také abych ti ukázal hrobku Potterů.“
„Ale… jak?“
„Viděla tvé řezy. Myslím, že tě najednou poznala. Jsem si jistý, že aby si svoji teorii ověřila,
udělala i krevní testy.“
„Nebojíš se?“
Severus pokrčil rameny.
„Ve skutečnosti ne. Takhle je to lepší. Nikomu to neřekne, a mohla by ti dát řádnou lékařskou
pomoc, pokud ji budeš v budoucnu potřebovat.“
„Tak teď jsme čtyři.“
„Ano, jsme čtyři.“
Kapitola jedenáctá: Prázdniny a novinky
„Pořád tomu nemůžu uvěřit, Quietusi! Dokonce se mě ani nedotkli, i když přesně věděli, co je
můj otec zač! Jen na mě hodili to zatracené Revelo a bylo to!“ nevěřícně vrtěl hlavou Ares s
pohledem zabodnutým do Harryho.
Bylo to první odpoledne, co byl Harry propuštěn z postele. To nedělní odpoledne, kdy Harry a
Severus navštívili hřbitov. Následující den měl být jeho první školní po bystrozorském
výslechu. Proto tedy Harry očekával, že v příštích dnech takových rozhovorů absolvuje více.
Neville se posunul a neodvažoval se podívat na své kamarády. Harry si povzdechl.
„Bylo to… osobní. Proti mému otci.“
„Nesmysl,“ Ares udeřil do stolu pěstí. „Myslím, že ten hňup Weasley není normální. Vždycky
byl hloupý a namyšlený knihomol, ale nějaké mírné obtěžování v dávných hodinách lektvarů
nemohlo mít na něj tak špatný vliv, aby ho to přimělo tě bít!“
„Ne. To nebyly hodiny lektvarů. Bylo to něco jiného, ale nemůžu říct co,“ omluvně se na něj
díval Harry. „To je…“
Ares zastavil Harryho lehkým dotykem na rameno. Harry sebou neklidně trhl. Ares rychle
stáhnul ruku a naklonil se dopředu.
„Takže to, co řekl Ronald Weasley o našich otcích je pravda, že?“
162
Harry se na něj opatrně podíval.
„Nevím, kam míříš.“
„Na první hodině péče o kouzelné tvory znevažoval naše otce. Ne jen mého, ale taky tvého.
To proto, že oba jsou…“ polknul. „Víš, co myslím.“
Harry přimhouřil oči.
„Severus není Smr…“
„Psst, Quiete,“ znepokojeně syknul Neville, „nejsme v knihovně sami.“ Pak se otočil ke
Zmijozelovi: „Ano a ne. Jeho otec byl špion u Ty-víš-koho, než byl v létě prozrazen. Ale
ministerští nejsou nic jiného, než klaka hloupých, neobjektivních idiotů, to samé se dá říct o
mnohých bystrozorech. Nic víc.“
Harry se podíval na Nevilla ohromeně. Věděl. Ale jak? Mezitím se na tváři Arese objevilo
pochopení.
„Tak tohle byl důvod tvého otce, aby ses ode mne držel dál!“ svraštil obočí v zamyšlení. „A
možná, že měl nějakou osobní zášť vůči mému otci po jeho letním zážitku. No, do teď jsem
nechápal, proč a jak byl zajat spolu s Potterem. Určitě se snažil zachránit našeho vzácného
zachránce světa…“
Harry zbledl, Neville však zuřivostí zrudnul.
„Ne-neodvažuj se mlu-mluvit o Harrym takto!“ koktal kulatolící chlapec s nebezpečně
zářícíma očima. „Nebylo to ně-něco, co by chtěl! A nikdy se takhle nechoval! Jsou to jen vaše
zmijozelské předsudky, když o něm takto přemýšlíte!“
K Harrymu naprostému překvapení Ares neprotestoval. Naopak, naklonil se dopředu a opřel
se lokty o stůl.
„V pořádku, rozumím. Byl bys tak laskavý a řekl mi, jaký byl?“
Neville přikývl a Harry chtěl od zlosti zmizet.
„Nikdy jsi s ním nemluvil, že?“ zeptal se Neville.
„Nikdy jsem se o něj nezajímal,“ usmál se Ares a pokrčil rameny. „Předpokládal jsem, že byl
nebelvírská verze Malfoye.“
Tato skutečnost zasáhla Harryho plnou silou. Už neslyšel ani slovo z Nevillova popisu
Harryho. On a Malfoy – stejní? Ale on přece nebyl takový arogantní idiot, otrokář, zhýčkaný
a krutý zmetek jako Malfoy!
„Proč myslíš,… že byl jako Malfoy?“ zeptal se náhle a tím přerušil Nevillovo vyprávění.
Málem řekl ‚Že jsem byl jako Malfoy‘.
163
Neville zavřel ústa a podíval se na Arese, který znovu pokrčil rameny.
„Kvůli jeho uctívání a jeho starým přátelům, a protože byl tak zatraceně sebevědomý. A byl
tak zaujatý proti Zmijozelu, jako je Malfoy proti Nebelvíru. Nikdy si nás nevšimnul, nás
normálních Zmijozelů ve třídě, jen Malfoye, a nikdy se nepokusil nás poznat, nebo se alespoň
představit.“
„No, ale to sedí na většinu Zmijozelů nebo Nebelvírů,“ dodal tiše Neville. „Nevzpomínám si,
jestli jsem tě někdy viděl začít rozhovor s některým z nás.“
„V těchto případech jsem rád, že jsem nebyl zařazen,“ Harry otevřel pusu, aby se zabránilo
případné hádce. „Takhle mě může každý nenávidět pro to, kdo jsem, a ne kvůli kolejní
příslušnosti.“
„Nebo pro to, kdo je tvůj otec,“ neodpustil si Ares úsměšek.
„Och, dobře… Ale mít profesora Snapea za otce má i své výhody,“ Harry na ně zamrkal. „V
každém případě, ředitel řekl, že už nikdy nebudu prověřován sám. On nebo otec tam budou se
mnou. Dokonce podal zprávu na ministerstvo, že bystrozorové použili mučící kletbu na
studenta.“
„To je dobrá zpráva!“ zajásal Neville. „Hermiona už si o tebe dělala starosti…“
Harryho tvář potemněla.
„A co Weasley? Jak ten podporuje přítelčiny obavy?“
Neville se nejistě podíval na Arese, pak si povzdechl.
„Nemyslím, že by ti některý z Nebelvírů povyprávěl ten příběh a jistě ne Hermiona… Ale ten
den, co jsme se vrátili z ošetřovny, se strhla bitka v nebelvírské společenské místnosti. Velice
nechutná bitka, musím podotknout. Začal si Ron. Křičel na Hermionu a mě, že jsme zrádci.
Pak se celá kolej připojila k hádce a…“ v tísni si Neville třel spánky, „Ron řekl, že tvůj otec je
Smrtijed a zrádce, a ty jsi špion v Nebelvíru… Zatraceně. Bylo tam tak hluboké ticho, že jsem
myslel, že jsem ohluchnul. Nemohl jsem říct ani slovo. Pak Hermiona do toho hlubokého
ticha řekla Ronovi, že je jen sobecké děcko, nebo něco takového, ale Ron se na ni utrhnul, že
se do tebe, Quietusi, zamilovala… pak Ronovi jednu vlepila a řekla, že už by to stačilo a že je
konec. To se stalo před čtyřmi dny. Od té doby jsem je spolu neviděl.“
Harryho tvář nabrala divnou, nazelenalou barvu.
„Ona ukončila jejich vztah?“ zeptal se nejistě Nevilla.
„Vypadá to tak…“
„A teď celý Nebelvír ví o tátovi…“ Harry si zabořil tvář do dlaní. Jeho ramena se zachvěla.
„A ještě si myslí, že chodím s Hermionou… A ona kvůli mně nechala Rona…“
„Toho idiotského Weaselyovského bastarda…“ procedil skrz zaťaté zuby Ares.
164
„Klid, kluci. Jsem si jistý, že větší část Nebelvíru si myslí, že Ron o něm přeháněl. Každý ví,
jak nenávidí Snapea a tebe,“ uklidňoval je Neville.
„Ale pokud jsi i ty, Neville, přišel na to, že nepřeháněl, pak předpokládám, že na to přijde
kdokoliv,“ Harry si nemohl pomoci, aby na něj nevyjel. Ale Nevillovi nevadil jeho tón.
„Ne. Já to vím jistě jen proto, že mi to Hermiona řekla, když jsi byl… vyslýchán a my se
rozhodovali, jestli nezavolat někoho dospělého na pomoc,“ přiznal. „A později Snape potvrdil
Hermionina slova.“
„Severus úmyslně přiznal, že byl …“ Harry byl naprosto šokován.
„Ano. A požádal mě, abych ho znova neoblékal do babiččiných šatů, kdybych nešťastnou
náhodou narazil na bubáka…“
XXX
„Začínáš být na studenty měkčí. Co tvá reputace?“ zeptal se Harry, když v noci uslyšel, že
Severus vstoupil do pokoje.
„Myslel jsem, že už spíš,“ zabručel v odpověď.
„Čekal jsem na tebe.“
„Odpoledne jsi mě mohl navštívit v laboratoři.“
„Když pracuješ, tak nesnášíš vyrušování.“
„Sakra, ano,“ hlasitě zívnul, „ale ty mě můžeš vyrušit, kdykoliv budeš chtít. Lepší, než čekat
na mě místo spánku. A co ta poznámka o mé pověsti?“
„Neville přiznal, že ses na něj usmál a dokonce mu řekl vtip.“
„Jaký trest za to dostanu?“ Severus se obrátil na břicho. „Ale řekni to rychle, než usnu.“
Harry neodpověděl, jen si povzdechl. Severus najednou ožil.
„Něco se stalo?“
„Bojím se zítřejšího vyučování,“ řekl Harry slabě. „Ron řekl celé nebelvírské koleji o tvé
minulosti. Neumím si představit jejich reakci. Nechci, aby mě zase nenáviděli. Nechci, aby
tebou opovrhovali. A nechci, aby zase všechno znovu začalo. Jsem z toho špatný.“
Severus natáhl ruku a jemně polapil Harryho rameno.
„Nemusíš vše začínat znovu, Quiete. V nebelvírské koleji máš Nevilla a Hermionu a ti tě
neopustí, a možná to samé platí i pro pana Finnigana. Nemůžeš víc ztratit Rona a sympatie
ostatních nejsou tak životně důležité. A pokud se mne týče, je mi jedno, co si myslí o mně,
nebo o mé roli. Tak si nemusíš dělat starosti o moji reputaci či akceptování.“
„Ale já chci, aby tě akceptovali!“ vykřikl Harry zoufale.
165
„Nebudou. Přinejmenším ne všichni. Tví přátelé mě akceptují, nestačí to?“
Harry si něco mumlal pod nos.
„Bylo to ‚ne‘?“ zeptal se Severus, a když Harry neodpověděl, natáhl se znovu do Harryho
postele a strčil ho hravě do boku.
„Ano. Ne,“ Harry zasténal a vzdálil od lechtajícího prstu.
„Tvá slovní zásoba mě udivuje,“ řekl Severus sarkasticky, ale pak zase zvážněl. „Poslouchej,
Quiete. Mně absolutně stačí tvé akceptování. Absolutně,“ znovu zazíval. „Koneckonců je to
mnohem víc, než co jsem měl celá léta,“ další zívnutí se připojilo k jeho. „Teď spi. Budu
tady, kdyby se něco dělo.“
„Dobrou, tati.“
Hluboké ticho padlo na pokoj.
XXX
Celé dopoledne se Harry snažil vyhnout Severusovi. Byl stále rozpačitý z toho, jak mu
minulou noc hloupě ujela pusa. Absolutně nevěděl, jak bude Severus reagovat, jestli bude
požadovat vysvětlení, zdali měl v úmyslu ho takto oslovit. Navíc celý den byl jeden z
nejhorších od začátku září, což si Harry si uvědomil, jakmile ráno vešli do Velké síně.
Nastalo náhlé ticho a téměř každá hlava se k nim otočila. Harry zbledl, ale Severus nasadil
svou obvyklou tvář bez emocí. Učitel hodil prázdný pohled na zírající studenty a posadil se,
zatímco Harry se vydal za Aresem. Koutkem oka zahlédl, jak ho některé pohledy následují,
ale záměrně je ignoroval.
„Zabiju toho Weaselyovic bastarda, slibuju,“ byla první Aresova slova.
Harry jen pokrčil rameny, ale uvnitř se za ta slova cítil skvěle. Když zvedl oči, viděl, že pár
Zmijozelů se na něj dívalo s očekáváním, dokonce Malfoyovy oči se na krátký moment
setkaly s jeho.
Stále nemohl dobře jíst a události předchozího dne mu apetit neobnovily. Právě naopak.
Takže po pár kousnutích to vzdal a téměř uprchl ze sálu.
Čekal na poslední chvíli, než vejde na přeměňování. Vstoupil do učebny spolu s profesorkou
a zabodl zrak do podlahy, když spěchal sednout si vedle Nevilla. Celá hodina proběhla v
tichosti, a když skončila, McGonagallová mávla na Harryho.
„Pane Snape, prosím.“
Harry se zastavil a přešel ke katedře.
„Ano, madam?“
166
„Slyšela jsem, co se přihodilo v nebelvírské společenské místnosti a váš otec řekl, že o tom
také víte.“
Harry jen přikývnul.
„Jsem si jistá, že se nyní budete s nebelvírskými páťáky cítit nepohodlně, tak jsem myslela, že
bychom mohli změnit váš rozvrh a mohli bychom vás připojit k jiné koleji, pokud si to budete
přát.“
Harry hned neodpověděl. Zlepšilo by se něco, kdyby se rozhodl připojit k Mrzimoru? Nebo
Havraspáru? Teď by se v havraní koleji necítil tak nepříjemně jako předtím, bylo to však
nutné? Změnit, začít znovu? Hloupost.
„Nemyslím, že by to bylo jednodušší, madam. A v Nebelvíru se cítím dobře.“
„Výborně, pane Snape. Jen jsem chtěla pomoci.“
„Děkuji vám, madam,“ Harry se mírně usmál a následoval své spolužáky na další hodinu. Na
chodbě na něj čekala Hermiona.
Harryho úsměv se stal nuceným.
„Hele, Hermiono, řekl jsem, že se s tebou nebudu scházet, pokud tě Weasley nechá,“ řekl
hravě, ale s hořkým tónem.
„Nemusíš. Pořád s Ronem chodím,“ Hermiona pokrčila rameny a hodila uklidňující pohled na
Harryho. „Máme jen ve vztahu malou pauzu.“
Harry zvednul obočí.
„Skutečně?“ když Hermiona přikývla, pokračoval. „Jsem šťastný, že to slyším. Nechci, abys
ukončila vztah s Ronem ehm…Weasleym jen kvůli mně.“
Hermiona se na něj dívala, oči jí plály hněvem.
„To, co udělal, je téměř neodpustitelné, Quiete. Neměl žádné právo říct to před celou kolejí a
kdybych se rozhodla to s ním ukončit, nebylo by to kvůli tobě. To, co provedl, ho v mých
očích znedůvěrihodnilo. Přesně věděl, že byl tvůj otec roky špion. Byla to jen pomsta, co ho
přimělo říct ta slova a chovat se jako bastard od té doby, co tě potkal. Jsou období, kdy musíš
nechat svou pomstu stranou. Tento čas je jedním z nich. Tvá situace je těžká i bez jeho
pitomého popichování, a to nezmiňuji profesora Snapea,“ Hermiona zavrtěla hlavou. „A zcela
jistě nemá právo říkat cokoliv o vás dvou po tom všem, co ti jeho bratr a jeho kolegové
udělali.“
Harry zavřel oči a tiše si povzdechl. Nechtěl teď vyvolávat tyto vzpomínky.
„Pojďme, nebo přijdeme pozdě na další hodinu,“ řekl nakonec.
Příští dny vyvrátily Harryho obavy. Mnozí z Nebelvíru ignorovali Ronovy předpojaté
poznámky a skoro každý souhlasil s tím, že i když byl Snape Smrtijed, jeho syn si nezasloužil
167
takové bystrozorské zacházení. Napětí při lektvarech bylo větší, ale kromě Rona se nikdo k
Harrymu nechoval nepřátelsky. Ani Leah, která zčervenala pokaždé, když ho spatřila, ale
přesto se na něj usmála.
„Zamilovala se do tebe,“ poznamenal Neville na hodině bylinkářství a Harry jen pokrčil
rameny.
„Pak má hrozný vkus,“ Harry předstíral, že ho to nezajímá, ale uvnitř cítil teplo a něco
zvláštního.
Dokonce se rozhodl koupit dívce něco na Vánoce, až půjde příští sobotu do Prasinek.
Tentokrát chtěl jít sám, ale dvojčata ho zase odchytla, když vycházel, a připojila se k němu.
„Hele, Quietusi, chceme tě ujistit, že si pořád myslíme, že je Ron stupidní zmetek,“ ušklíbl se
široce George.
„A to platí i pro Percyho,“ dodal Fred. „Ale doufáme, že nás nezavrhneš kvůli enormní
debilitě našich členů rodiny.“
Harry se na ně vážně podíval.
„Víte, že měl Ron pravdu o mém otci,“ potichu odpověděl. „On a Percy mají právo ho
nenávidět a…“
„Možná mají právo nenávidět tvého otce, ale ty nejsi tvůj otec, Quietusi,“ přerušil ho Fred.
„Bylo to jasné od prvního momentu, co jsme tě uviděli. A Snape vůbec není tak špatný chlap.
Jsme si jistí, že kdyby s ním byl nějaký problém, tak by ho Brumbál ani ministerstvo
nenechali učit. Když Percy v létě rodině hlásil o Snapeovi, máma a táta stejně řekli, že to ve
spisech přiznal pod velkým psychickým a emocionálním nátlakem, což zpochybňuje
věrohodnost výpovědi. A i kdyby se to událo, stalo se to před více než patnácti lety a Snape
od té doby udělal spoustu ušlechtilých věcí. Ochotně změnil strany, zachránil hodně životů a
taky se pokusil zachránit Harryho.“
„Ano a máma řekla, že Snape za všechno zaplatil do posledního svrčku,“ dodal George.
„Ztratil celou rodinu, rodiče a bratra, nemohl tě získat, dokonce byl šest měsíců v Azkabanu.“
„A to nezmiňujeme ty čtyři měsíce v ministerském vězení,“ ušklíbl se Fred hořce. „Když si
vzpomenu na hodinu, kterou jsi strávil se třemi bystrozory, je mi zle. A on byl nucený tam
strávit měsíce…“
„Říkal, že ministerstvo bylo horší než Voldemortovo mučení,“ zašeptal Harry, oči zabodnuté
do země.
Žádný dlouho nepromluvil. Kráčeli v tichu.
„Pánové, omlouvám se,“ nakonec řekl Fred, „ale musím tu zařídit pár věcí. Angelina na mě
čeká U tří košťat…“
„Pak tedy jdi,“ řekl George. „Nechci, aby tě vyměnila za mě.“
168
„Idiote,“ Fred se usmál a opustil je.
„Kam teď?“ nakonec se zeptal Harry.
„Lékárna a kupování dárků?“
„Dobře,“ odpověděl Harry. Možná by mohl koupit nějaký dárek i tam. Mít Mistra lektvarů v
rodině znamenalo, že mohl najít dárek i v lékárně.
XXX
Harry zamkl dárky do stolu a spokojeně se opřel. Nakonec našel perfektní věc pro každého,
koho chtěl obdarovat: poměrně velkou a podrobnou encyklopedii do věštění z čísel pro
Hermionu (musel bojovat s touhou koupit si tu knihu pro sebe), velkou ilustrovanou bichli pro
Nevilla a začarovaný deník pro Arese. Ares byl ještě pořád prakticky neschopný sdílet s
někým své myšlenky a problémy, protože spolu s Harrym nemluvili o problémech Aresovy
rodiny od té osudné noci, kdy Harry zakončil den ukřivděním Severusovi. Harry si myslel, že
se o své tajemství může podělit alespoň s deníkem. Nebyl jako deník Toma Raddlea: byla to
psychologicky začarovaná kniha, která pomáhala jeho majiteli porozumět jeho nebo jejím
problémům. Koupil nějaké ‚normální‘ mudlovské hry a hodně kouzelnických cukrovinek pro
Anne a nějaké knihy pro Siriuse a Remuse.
Strávil spoustu času přemýšlením o Severusově dárku a už se skoro rozhodl, že to vzdá a
pořídí mu pouze přísady do vzácných lektvarů a nějaké knihy, když v obchodě jeho zrak
zavadil o nádherné hodiny. Oči mu zářily vzrušením, když vysvětloval prodavači, co chce.
Trvalo to skoro dvě hodiny, ale stálo to za to. Usmíval se, když zastrčil hodiny vedle knih.
A čekal na Vánoce.
XXX
Poprvé v životě se Harry cítil doma – ve svém domově, se svou vlastní rodinou. Seděli kolem
stolu v jídelně na Snape Manoru: Lupin, Black, Anne, Fletcher, Severus a on, všichni
navzájem hovořili civilně, téměř přátelsky, tiché bzučení rozhovorů Harryho obklopilo a
téměř omámilo, ale jemu to nevadilo. Bylo to to nejlepší omámení, které svědčilo o ochraně a
obklopilo ho jako objetí. Měl dokonce chuť k jídlu a jedl normálně, nicméně množství jídla,
které snědl, se stále nedostalo na úroveň před zajetím.
„Strýček Severus říkal, že jsi nejlepší student ve škole.“
Harry seděl vedle štěbetající Anne, ale ve skutečnosti jí nevěnoval pozornost. Pokoušel se
poslouchat Siriuse a Severuse, kteří hovořili o bystrozorech a jejich nesnesitelném chování,
ale tato věta ho přiměla podívat se na Anne v úžasu.
„Cože?“ zeptal se s očima navrch hlavy.
Anne se široce usmála.
169
„Včera se mě strýček Severus ptal na mé studium a známky a řekl, že očekává, že budu
nejlepší tak, jako ty v té tvojí škole.“
„On s tebou mluvil?“ zeptal se Harry zvědavě. „Jak?“
„Remmyho napadlo dát mi lektvar, abych mohla používat některá kouzla. Ne provádět, jen
používat. Řekl, že existuje lektvar, který mi to může umožnit. A řekl, že strýček Severus je
Mistr lektvarů a že ho pro mě může udělat. Šla jsem za ním a povídali jsme si. Jen si vzal krev
z mého prstu a já neplakala!“ pyšně ukázala Harrymu ovázaný prst. „A já mu řekla, že se o
mě nemusí bát. Mám nejlepší známky v každém předmětu,“ posunula se blíž k Harrymu. „Je
vždy tak vážný?“
„On je učitel, Anne. Učitelé jsou většinou vážní.“
„Ne,“ zavrtěla hlavou, až jí culík mával kolem tváře. „Mám hodně učitelů, ale žádný není tak
přísný jako on. Dokonce jsem přemýšlela o tom, že mu přebarvím vlasy na fialovo nebo
růžovo, abych ho rozesmála. Ale Remmy říkal, že bez magie mi to nepůjde. I když Erice to
šlo…“
Harry si náhle vzpomněl na jejich rozhovor.
„Erica byla ta holka z vaší ulice.“
„Ano. Ale ona tam nebydlela. Říkala, že s rodiči žije v Americe, ale její prarodiče bydleli v
naší ulici. S nimi trávila jenom prázdniny. Nicméně její prarodiče byli moc milí lidé. Říkali,
že se Erica s rodiči přestěhovala do Ameriky, ještě když byla mimino.“
Harry nepřítomně přikývnul. Zachytil pár slov z konverzace dospělých: mluvili o něm. V
rozpacích se zavrtěl. Skutečně nechtěl, aby každý věděl o jeho setkání s bystrozory. Ale díky
Fletcherovi, nejlepším příteli paní Figgové, což Harry zjistil před několika dny, už o tom
věděli a vyzvídali detaily. Občas se starostlivě podívali na Harryho, který dělal, co mohl, aby
vypadal lhostejně.
Pevně doufal, že nebude muset mluvit o událostech osobně, ale Lupin ho po večeři zastavil a
nějak zůstali v jídelně sami.
„Poslední člověk, kterého Severus, zdá se, miloval, skutečně miloval, byl jeho bratr – před
tebou,“ pronesl náhle Lupin.
Harry se zastavil v pohybu. Chystal se postavit, když ho ta slova zaskočila. Posadil se na židli
a znovu obrátil oči na Lupina.
„Proč mi to říkáte? Myslím, že to je zjevné. Jsem jeho syn.“
Lupin se choval velmi divně, co odešel z nemocnice. Tušil něco?
„Jsem jen rád,“ Lupin se opřel lokty o stůl a podepřel si hlavu rukou, nespouštěje Harryho z
očí ani na moment. „Byl hrozně sám. Možná i proto, že jsi mu chyběl. A myslím, že s tebou
toho sdílí mnohem víc než s bratrem.“
170
Poslední věta byla příliš náhlá a neočekávaná, navazující na předchozí část jejich rozhovoru.
Harry se na něj upřeně podíval.
„Byly to pro něj tenkrát těžké časy. Byl Smrtijed, ale taky miloval svého bratra a nechtěl ho
ohrozit. Ignoroval jeho a jeho aktivity, aby ho udržel v bezpečí.“
„To ti řekl?“ zeptal se Lupin.
„Částečně ano. Jen jinými slovy, která teď nemůžu opakovat.“
„A jak ho teď přijímáš? Jeho minulost?“
Harry si v zamyšlení poklepal na bradu.
„V podstatě mi to nevadí. Nejen proto, že ho miluji, ale i proto, že si myslím, že už za to draze
zaplatil. Ano, spáchal několik hříchů jako Smrtijed, ale také zachránil hodně životů. A vybral
si osamění a lítost před návratem do normálního života,“ zavrtěl zoufale hlavou. „Nemyslím,
že by někdy měl normální život. Šťastný život.“
„Ne, to neměl. Byl zahořklý a nešťastný,“ souhlasil Lupin.
„Pořád se nenávidí,“ potichu dodal Harry. „Nemůže si odpustit. Přeji si, aby mohl…“
XXX
„Proč si přeješ, abych si odpustil?“ zeptal se Severus v zešeřelém pokoji. V ložnici nebyla
úplná tma, Harry ji stále nemohl vystát, a myslel si, že už nikdy nebude moci.
„Poslouchal jsi můj rozhovor s Lupinem?“ Harry se posadil a rozzlobeně se podíval na
Severuse.
„Část z něj,“ odpověděl klidně. „Neměl jsem to v úmyslu a slyšel jsem jen poslední věty o
tvých citech ke mně. Byl jsem trochu… šokován, myslím.“
„Šokován?“ Harry hlas byl slabý a nevěřící. „Proč?“
„Každému se přiznáváš s city ke mně?“ Severusův tón byl zvláštní a Harrymu najednou přišlo
líto, že nemohl vidět jeho výraz.
„Tím míříš kam?“ vrátil opatrně otázku.
„Lupin mě nemá rád a tys mu pověděl, že mě miluješ a přeješ si, abych si mohl odpustit –
riskuješ, že ztratíš jeho sympatie…“
„Severusi!“ netrpělivě Harry přerušil mužovu větu. „Zaprvé si nemyslím, že tě nenávidí, nebo
se tě štítí. Dokonce řekl, že je rád, že mě máš a v poslední době vypadáš šťastnější. Zadruhé
se nestarám, co si ostatní myslí, když řeknu, že tě miluji. Když mě budou chtít mít rádi, tak
mě budou muset brát takového, jaký jsem. A já tě miluji a oni to musí akceptovat, jinak ať
jdou klidně k čertu!“
171
„Jsi nerozumný, Quiete. Nejsem dost důležitý, abys kvůli mně ztrácel sympatie lidí…“
„Ach, vidím, že budu muset oplatit podporu, kterou jsi mi dal v tu noc, kdy jsi mě vzal zpátky
do rodiny Snapeů. Tak to udělám, poslouchej,“ zvedl hlas: „Severusi jsi pro mě mnohem
důležitější, než kdokoliv jiný v mém životě.“
„Quiete…“ Severusův hlas se zlomil.
„Chystáš se plakat?“ Harryho tón byl nyní škádlivý.
„Jistěže ne!“ zařval Snape rozhořčeně. Pak se posadil a těžce si povzdechl. „Když jsi mi před
pár dny řekl ‚tati‘, myslel jsi to vážně?“
Harry zavřel oči, myšlenky mu běhaly hlavou. Co by měl odpovědět? Pravdu? Jaká pak bude
Severusova reakce? Odmítne jeho city?
Náhle ucítil, že vybuchne smíchem. Přemýšlel o odpovědi stejně, jako by musel říct děvčeti o
svých skutečných citech. Fakt to bylo směšné.
„Samozřejmě, že ano. Neřekl bych ti tak, kdybych to neměl v úmyslu,“ pronesl přirozeným
tónem s náznakem veselí.
Severus opět po dlouhou dobu nereagoval. Opřel se o polštář a skrčil nohy k hrudi. Harry
vytáhl zpod polštáře svou hůlku a zapálil další pochodně. Ne moc, protože doopravdy nechtěl
Severuse uvést do rozpaků, ale tma při tak důležité konverzaci byla skličující.
„Harry, musím ti něco říct,“ začal a Harry znervózněl. Bylo to poprvé po dvou měsících, co
ho Severus nazval jeho původním jménem. „Chci, abys mě pochopil, tak mě, prosím, nech
dovyprávět celý příběh bez přerušení. Ano?“
„Dobře,“ Harry se od nervozity chvěl.
Severus pustil kolena, opřel se o zeď a zavřel oči.
„Možná si pamatuješ, co se stalo, když jsem tě viděl stát ve Velké síni na Nightmare Manor,“
jeho hlas byl vzdálený a chladný.
„Ano. Ztuhl jsi,“ přikývl Harry.
„Správně. Ztuhl jsem, byl jsem šokovaný a bylo mi na nic. Ne proto, že jsem tě hned poznal,
ale protože jsem tam viděl dítě…“ když říkal tato slova, zatínal ruce v pěst. „Dítě, zase. A
nemyslel jsem Quietuse. Ten už nebyl dítě, když ho Voldemort chytil. Byl stejně velký jako
já. Ale dítě, skutečné dítě – zase. Zase, protože moje první oběť jako Smrtijeda bylo dítě,
přesněji řečeno dvě děti, sourozenci, dívka a chlapec…“ jeho hlas se vytratil, ale Harry
zůstával potichu. Severus ho požádal, aby ho nepřerušoval a musel mu umožnit to doříct. Dát
příležitost se otevřít, doznáním se očistit. I když při poslouchání Severuse cítil, že se v něm
zvedá něco podobného panice.
172
„Musíš vědět, že v té válce jsem nebyl jediný špeh u Voldemorta. A nejen Brumbál měl své
špehy. Ministerstvo mělo své vlastní lidi ve Voldemortově kruhu. I když ne v nejužším. Byl
tam muž jménem Thomas Galvany. Byl Zmijozel, vystudoval tři nebo čtyři roky přede mnou
a oženil se s Nebelvírkou, jejíž jméno neznám. Nějak byl odhalen a Voldemort se rozhodl nás
varovat. Exemplárně ho potrestal před všemi svými služebníky. Unesl jeho rodinu a se svým
nejužším kruhem mučili Galvanyho děti, jen aby zlomili jeho a jeho ženu,“ v tomto bodě se
Severus začal třást, ale Harry se ho neodvažoval dotknout, aby nepřerušil jeho vyprávění.
„Obě děti byly nemilosrdně mučeny. Já… nejsem si jistý, jestli ti chci říct, jak přesně.
Myslím, že to všechno dobře znáš. Rodiče… och, Harry, nemůžu ti to říct!“ zvolal náhle
hlasitě. „Byl jsem k smrti vyděšený a snažil jsem se si vysvětlit, proč to vlastně Voldemort
udělal. V tom čase jsem mu věřil. Galvany byl zrádce. Myslel jsem si, že si to zasloužil. Ale
nemohl jsem si pomoci, abych nelitoval jeho a jeho děti. Byl jsem zmatený. A pak mě
Voldemort zavolal a zeptal se mě, jestli se k němu chci připojit, abych jím byl označen. Řekl
jsem ano a on mě přiměl, abych mu prokázal loajalitu použitím některé z Nepromíjitelných na
ty děti,“ Severus zabořil obličej do dlaní. „Dobrý bože, cítil jsem se slabý a rozbitý. Byla tam
přinejmenším stovka lidí, kteří na mě s očekáváním hleděli, mezi nimi moji rodiče. Lidé, ke
kterým jsem se chtěl přidat, a mí rodiče, které jsem chtěl potěšit. Ale prostě jsem ty děti
nemohl víc týrat. Stejně umíraly. Seslal jsem na ně Smrtící kletbu. Na obě,“ Severusova slova
se stávala čím dál tím víc nesrozumitelná, jak jeho chvění rostlo. „Zabil jsem je. Ale Pán zla
nebyl spokojený. Zuřil. Přiměl mě, abych mučil tu ženu. A já udělal všechno, co chtěl.
Všechno. Seslal jsem na ni Cruciatus, bil jsem ji a znásilnil ji. A zabil jsem ji. Nakonec, po
hodinách mučení jsem zabil i Thomase. Tu noc mě Voldemort označil. Tím můj život
skončil,“ to byl bod, kdy byl Harry rozčilený na hranici únosnosti. Vlezl do postele za
Severusem a dotkl se jeho ramena. Ale ten sebou pod utěšujícím dotykem trhl a vzdálil se od
Harryho. „Nedotýkej se mě. Nepokoušej se mě utěšit. Nezasloužím si to. Tvým otce je
Quietus, kterého jsem také mučil. Nebo James, kterého jsem vždycky nenáviděl. Ne já. Ty jsi
tak dobrý jako oni. Nemůžeš být můj. Já nemůžu být tvůj. Udělám všechno, abych ti pomohl,
ale nemohu být tvůj otec. Nemůžu být ničí otec,“ s tím se otočil zády k Harrymu a, stále těžce
se třesoucí, se schoulil do klubíčka.
Harry si povzdechl a stáhl ruku do klína.
„Chci, aby sis vzpomněl na naše šťastné dny,“ začal klidně. „Tam jsi jednou řekl… když se
rozhodneš trestat se samotou, zraňuješ mě tím. Situace se nezměnila, Severusi. Vím, že můj
biologický otec byl Quietus. Vím, že můj otčím byl James. Ale oni jsou mrtví. Na Nightmare
Manor jsi mi také slíbil, že tu budeš pro mě jako rodič. Když nás Brumbál požádal, abychom
předstírali, že jsme otec a syn, řekl jsi, že se ti líbí myšlenka, že jsem tvůj. Od té doby žijeme
spolu. A ty – ty jsi jako můj skutečný otec. V každém smyslu slova. Staráš se o mě a pomáháš
mi. Někdy si myslím, že mě za syna považuješ…“
„Považuju.“
„Pak?“
„COPAK NEROZUMÍŠ? NEMŮŽU BÝT TVŮJ OTEC! JSEM VRAH, PROBOHA! JSI
QUIETUSŮV SYN, NE MŮJ!“ zařval vztekle Severus s hlubokým úšklebkem ve tváři.
173
Najednou se z chodby ozval nějaký zvuk. Snape ztuhl v pohybu, ale rychle se vzpamatoval.
Popadl hůlku, zamířil ke dveřím a jedním náhlým pohybem je otevřel.
Chodba byla prázdná.
„Možná domácí skřítci,“ zhluboka se nadechl Harry, když se k němu Severus otočil a mlčky
pokrčil rameny.
„Možná,“ souhlasil. Zavřel dveře a seslal umlčující kouzlo na pokoj. „Nebo nikdo,“ pronesl.
Ale krátká přestávka ho natolik zklidnila, aby se omluvil.
„Promiň, Harry,“ smutně zašeptal.
„Nic se nestalo,“ Harry na něj vrhnul zamyšlený pohled. „Ale myslím, že ty jsi ten, který to
nemůže pochopit. NE!“ vykřikl vztekle, když Severus otevřel ústa. „Nech mě to dokončit.
Moc dobře vím o tvé minulosti. Je po všem. Posledních patnáct jsi trpěl dost. Tak jako já.
Naše situace není o zásluhách. Ty JSI teď pro mě otcem. To není možnost. To je realita.
Říkám ti ‚tati‘, protože to akceptuji, akceptuji tebe. A nezapomeň: před pár dny mě mučili jen
proto, že jsi můj otec. Předpokládám, že mé utrpení mi dává právo pokládat tě za svého otce,
když chci. A já chci.“
„Ale já…“ slabě začal Severus, ale Harry ho včas zastavil.
„Prosím, neodmítej mě,“ polkl. „Prosím.“
„Nemůžu tě odmítat a nikdy to neudělám, Harry. To všechno jsem neříkal proto, že tě chci
odmítnout. Já jen… já jen…“ zastavil se uprostřed věty. „Copak nerozumíš?“
„To ty nerozumíš, Severusi. Minulost je za námi, i když ji chceš přinést zpět. Ale nemůžeš.
Máš přítomnost a budoucnost, abys žil. A máš mě, abys mě, jak se patří, vychoval. To je teď
tvůj úkol. Nemůžeš prodlévat v minulosti.“
„Jak vidím, nepotřebuješ vychovat. Ty už jsi dospělý.“
„Ne, nejsem. Pořád potřebuji někoho, o koho se můžu opřít. Kdo mi pomůže. Pořád potřebuju
rodinu, která mi byla celý můj život odepřená. Trpěl jsem dost na to, abych byl tvůj syn.
Abych získal právo být tvůj.“
Severus nakonec neřekl ani slovo a jen seděl vedle Harryho. Položil mu ruku na rameno.
Dlouho seděli v tichu, než odešli spát.
XXX
‚Jsi Quietusův syn, ne můj!‘ ta slova se v Blackově mysli ozývala znovu a znovu.
Quietusův syn.
174
Severusův bratr. Perfektní, slavný, milosrdný Quietus. Bradavická celebrita. Nejlepší student
století, usměvavý bastard.
Podle všeho byl stejný, jako jeho slizký bratr.
Nikdy nerozuměl, proč se Lily rozhodla, že si vezme Jamese. Byla Quietusova holka. Ale teď
bylo vše jasné.
Ten bastard ji podvedl. A ten… ten kluk byl důkaz jeho zrady. Nějak se o tom dozvěděla a
rozešla se s ním. A jak už se mockrát v takovém případě stalo, Lily utekla pro pomoc k
Jamesovi.
Ten bastard!
A jeho nechutný bratr ještě pořád kryje jeho zradu, tak dlouho po té události. Proč? Pro
zachování pověsti skvělého Quietuse Snapea?
Vztek v něm vřel. Seděl v obývacím pokoji, hleděl do krbu a nevěděl, co dělat.
Byla to minulost.
Se Snapem uzavřel mír.
Jeho ‚syn‘ byl dobré děcko.
Quietus byl mrtvý.
Snape miloval Harryho. Dokonce se ho pokoušel zachránit.
HARRY!
Chlapec, který měl být Quietusovo a Lilyino dítě, ale byl Jamesův, znamení zrady namísto
skutečné lásky – Lily Jamese nikdy nemilovala. Harry, jako výsledek soucitu ze strany
Jamese a pomsty ze strany Lily. Chudák kluk.
A litoval taky Quietusovo dítě. Nebyl zodpovědný za zradu otce a teď byl nucen žít s
nechutným bratrem usměvavého bastarda, s člověkem, který ho odmítnul.
Black se naklonil dopředu, jak v něm zrálo rozhodnutí.
Ten kluk si nezaslouží odmítnutí. Zasloužil si otce, a jestli chtěl za svého otce toho slizkého
mizeru, pak si Snapea jako svého otce zasloužil.
Měl by si promluvit se Snapem.
Co nejdřív.
175
Kapitola dvanáctá: Vánoční dárek
Následující ráno Harry zaspal a neobjevil se na snídani. Vyšel z ložnice kolem jedenácté v
pyžamu, příliš líný na to, aby se převlékl. Názor i oblečení nakonec změnil po krátké hádce se
Severusem. Posadil se, aby si udělal prázdninové úkoly. Chtěl je mít hotové co nejdřív,
protože v knihovně sídla viděl pár zajímavě vypadajících knih a nemohl se dočkat, až je
přečte.
Nikdo jeho studium nepřerušil. Nicméně Lupin jemu a Anne u oběda řekl, že následující den
oni tři půjdou do Příčné a mudlovského Londýna nakupovat. Oba, Anne i Harry, potřebovali
nové oblečení a Severus je odmítl doprovázet. Zamumlal něco o Lupinově lektvaru, o
nějakých dalších povinnostech pro madame Pomfreyovou a zmizel v laboratoři, kde strávil
celé odpoledne. Harry se k němu po večeři připojil. Nemluvili, jen v tichu pracovali.
Severus stále ještě trpěl důsledky svého přiznání. Harry to poznal podle toho, jak se na něj
díval, nebo jak mu dával krátké instrukce. A vůbec ho nemohl vinit. Ty přiznané věci bylo
těžké poslouchat, natož na ně vzpomínat a mluvit o nich. Harry si byl naprosto jistý, že až
jemu se Severus do detailu svěřil s tou osudovou a bolestnou zkušeností. A teď měl naprosto
stejný problém, jako měl Ares po jejich rozhovoru v prázdné chodbě: byl překvapený vlastní
otevřeností, vyděšený ze své bezbrannosti a nakonec se před Harrym prostě styděl.
Ale Harry dělal, co mohl, aby k Severusovi neprojevil žádné city. Ani žádné přijetí, které by
mohlo muže ještě víc ztrapnit. Místo toho se snažil tvářit, jakoby se nic důležitého nestalo a
nic se nezměnilo – nuže, skutečně se nic nezměnilo.
A tak pracovali v tichu celý večer.
Když ho konečně Severus propustil a začal uklízet, šel se Harry vykoupat a popadl učebnici
pokročilého přeměňování, aby si před spaním přečetl pár stránek. Zapálil dvě pochodně v čele
postele a pohodlně se posadil. Severus dlouho nešel a Harry nakonec usnul s knihou v ruce a
hlavou opřenou o zeď za postelí.
Ocitl se na velmi temném místě. Rozlehlou místnost osvětlovala jen jedna pochodeň.
Voldemort seděl na svém obvyklém trůně, který vypadal jako křeslo. Před ním klečela štíhlá
postava v kápi. Díky jejímu slabému a nakřáplému hlasu se Harry nemohl rozhodnout, zda je
to muž, či žena.
„Chci zrádcova syna. Brzy,“ Voldemortův hlas byl nízko položený a zněl hrozivě. V ten
moment Harry přišel na to, o kom je řeč, i když neslyšel první polovinu. Jeho. Zase, zase byl
cílem Pána zla. „A pak každý dostane, co si zaslouží. Dávám ti právo ho zabít, a pak můžeš
ode mne přijmout znamení.“
„Ano, pane,“ zaskřehotala postava.
„Nyní můžeš jít,“ mávl rukou Voldemort.
176
„Ano, mistře,“ stejná odpověď zazněla znovu, když postava v kápi vstala a zamířila ke
dveřím. Než osoba vyšla ven, hluboce se poklonila a zavřela tiše dveře.
Něco ve stylu chůze bylo znepokojivě povědomého, ale Harry nemohl přijít na to, co. Tu
osobu znal, byl si naprosto jistý, ale nemohl jeho či ji rozpoznat. Žaludek mu ztěžknul a začal
bolet. Z nervozity se mu zvedal, ale další postava vystoupila ze stínů. Byl to muž. Ale protože
měl obvyklý smrtijedský převlek, vůbec ho nepoznal. Měl hnědé vlasy a střední výšku a něco
v jeho pohybech bylo neobvyklého.
„Náš špeh v Bradavicích hlásil, že zrádcův syn byl týrán několika bystrozory z ministerstva.
Jeho otec byl velmi rozrušený z jeho stavu, takže jsem si jist, že náš plán bude fungovat
perfektně. Tím, že chytíme syna, můžeme získat i otce.“
„A říkáš, že chlapec věří našemu mladému agentovi,“ jízlivý úšklebek se objevil na
Voldemortově tváři.
„Věří, můj pane,“ Harry cítil mužův úsměv, i když mu do tváře neviděl. „Náš špeh také hlásil,
že mladý Snape stojí o přátelství s naším agentem, což nám situaci rovněž ulehčuje.“
„Skvělé,“ usmál se spokojeně Voldemort. „A co naše… interkontinentální mise?“
„Neznám detaily, můj pane, ale Crabbe je tady, aby vám podal hlášení…“
„Jen podal hlášení?“
Voldemortův úsměv se v mžiku změnil na zuřivý škleb.
„Pošli ho sem.“
Harry zavřel oči. Měl podezření, co by se v následujícím momentu mohlo stát, a měl pravdu.
Po výkřiku ‚Crucio!‘ se všechno změnilo na doběla rozžhavenou bolest. A když slyšel
Crabbeho zoufalé výkřiky a vzlyky, nebyl si jistý, jestli také nekřičel a nevzlykal…
Silná ruka ho chytla za rameno.
„Quietusi?“
Harry byl najednou zmatený. Hlas nebyl Severusův. Byl známý, ale ne jeho. V příštím
okamžiku se vytrhnul ze sevření. Se slabým výkřikem vyskočil z postele a rukama se objal.
„Quietusi?“ zopakoval opatrně hlas. „Co se děje.“
„Kde je Severus?“ Harry slyšel svůj hlas, slabý a vzdálený. „Kde je?“
„Viděl jsem ho v knihovně. Chceš, abych ho zavolal?“
„Ano, pane, děkuji,“ povzdechl si Harry a po otevření očí pohlédl do Lupinovy tváře.
„Měl jsi noční můru?“ zeptal se vlkodlak, když viděl, že se Harry znovu ovládá.
„Prosím, zavolejte ho,“ zopakoval Harry a stočil pohled do země.
177
Lupin si povzdechl a opustil pokoj. Vrátil se za několik minut s velice nervózním Severusem.
Ten se nestaral o to, že je s ním Lupin, nebo že je může vidět; spěchal k roztřesenému a
chvějícímu se Harrymu a objal jej. Harry se v objetí uvolnil a dokonce i následné účinky té
příšerné kletby po pár minutách pomalu odezněly. Cítil, jak ho silné paže pomalu položily
zpět do jeho postele a zasunuly přikrývku těsně kolem něj. Cítil, jak si Severus sednul k němu
na postel.
„Co s ním je?“ opět se zeptal Lupin. „Noční můry?“
„To není tvá věc, Lupine,“ rozzlobeně odseknul Severus.
„Svíjel se, jako by byl zasažen Cruciatem,“ vydechl Lupin. „Byl to Voldemort?“
„Běž. Pryč,“ vyrazil ze sebe Snape ještě rozzlobeněji. „Řekl jsem, že to není tvoje věc,
Lupine.“
„Možná bych mohl přinést nějaké bezbolestné a relaxační lektvary,“ nabídl Lupin.
„Nemám v úmyslu ho předávkovat, Lupine. Nepotřebuje žádné lektvary.“
„Často mívá tyhle noční můry?“ zeptal se vlkodlak.
„Ne.“
„Tak proč se bojíš, že ho předávkuješ?“
„VYPADNI!“ zařval Snape a oči se mu nebezpečně blýskaly.
„Severusi, prosím,“ Harry si sedl a podíval se na oba dospělé. „Jsem v pořádku, pane. Jen
jsem měl v létě dopravní nehodu a občas o tom mívám noční můry,“ vysvětloval svému
bývalému profesorovi co nejvážněji. Mezitím se ale modlil za den, kdy už víc nebude třeba
lhát.
Lupin neurčitě přikývnul, ale Harry na něm viděl, že nabídnuté vysvětlení ho nepřesvědčilo.
Nicméně z místnosti odešel a zavřel za sebou dveře. Harry si lehnul zpátky do postele a
unaveně zavřel oči.
„Náš plán neuspěl. Voldemort po mně už zase jde a tentokrát mě chce zabít, protože jsem tvůj
syn. Syn zrádce, jak řekl. Má ve škole agenty a mám podezření, že jeden z nich je ve sboru,“
nešťastně zamumlal. „Podle všeho nikdy nebudu žít normální život,“ otočil se zády k
Severusovi a stočil se do klubíčka. „Nechceš to nahlásit řediteli?“
„Později, Quiete,“ odpověděl Severus a položil dlaň na Harryho rameno. „Nemyslím, že to
spěchá. A nechci tě tu teď nechat samotného.“
„Díky,“ zamumlal Harry.
Ale obvyklý rozhovor, který vždy následoval po Harryho vizích nebo nočních můrách
tentokrát neproběhl. Tak jako noc předtím v tichu seděli a poslouchali klidný dech toho
druhého, dokud Harry neusnul.
178
XXX
Severus sledoval kotlík a odpočítával kapky šťávy z mandragory, kterou přidával do lektvaru.
V duchu zanadával, když se třetí pokus tohoto rána nepovedl. Nedokázal říct, co to
způsobovalo. Šťáva z mandragory? Pelyněk pravý? Hafoňův dráp? Tento lektvar dělal už
dvakrát před tím a neměl s ním žádné problémy. Chtěl změnit barvu lektvaru na zářivě
zelenou, jakou měly Harryho oči, pomyslel si. Místo toho se mu napotřetí povedla zapáchající
ošklivě hnědá. Tentokrát hlasitě zanadával a vylil obsah do výlevky.
Přistoupil k oknu, aby vyvětral zápach, ze kterého se mu zvedal žaludek. Opřel se o parapet a
nepřítomně zíral ven na zasněženou zahradu. Velký dub tam teď stál sám, na rozdíl od léta,
kdy pod ním Harry strávil skoro všechen svůj volný čas. Četl si nebo jen seděl s otevřenou
knihou v klíně, jeho oči prozrazovaly strach a nejistotu. Ty oči, které se během prvních dní
školy zase naplnily životem a vírou – ty oči, které teď zase prozrazovaly strach z odmítnutí.
Zatracený kluk! Proč to nemůže pochopit?
Myšlenky mu vířily hlavou a on přesně rozuměl tomu, proč se mu tohle ráno nic nedařilo.
Nemohl se patřičně soustředit na práci. Tu a tam na něj zaútočila Harryho slova a oči, jeho
vyspělá a moudrá slova, a on si je musel opakovat a přemýšlet nad nimi znova a znova.
Nemohl pochopit, jak mohl být ten chlapec tak rozvážný a inteligentní. Jak mohl věcem
rozumět lépe než on. V těch větách cítil pravdu a něco takového slyšel už mnohokrát dříve.
Albus míval ve zvyku ho upozorňovat na to, aby neživil starou vinu a bolest. Ale on si
nemohl pomoci, aby to tak přestal cítit. Byl vinen. Milosrdný čas to nezmění. Zabíjel a nikdy
mu nemůže být odpuštěno. Brumbál i Harry se mýlili. Nikdy nespáchali nic tak hrozného, aby
tomu mohli rozumět. Byli nezkažení a dokonalí, ne jako on, provinilý, poznamenaný,
nechutný, umaštěný Mistr lektvarů v Bradavicích.
Nikdy tomu nemůžou rozumět.
Nemohl být chlapcův otec. Byl příliš namyšlený, když o Harrym přemýšlel jako o svém
synovi. Ne. Ten chlapec byl Quietusův syn. Ničím se nepodobal Severusi Snapeovi.
Zavrtěl hlavou – možná, aby si ji pročistil? – a věnoval pozornost zase lektvaru. Lupin ho
potřeboval, pokud tedy chtěl, aby vlkodlak zůstal člověkem namísto toho, aby se trvale
přeměnil v bestii. Co ho Voldemortův vlkodlak zranil, směřoval k tomu, aby se stal trvalým
vlkodlakem, ne jen o úplňcích. To také byl jeho, Severusův, objev, smutně si pomyslel. On
objevil Vlkodlačí fúzi, jak to nazval, která zapříčiňovala ty nepřirozené změny v orgánech
vlkodlaků, které Lupina přeměnily na několik měsíců ve vlkodlaka, takže ho nikdo nemohl
navštěvovat. Na konci září našel první lék na jed, který vlkodlakovi koloval v žilách, ale bez
pomoci Harryho a Hermiony Grangerové.
Jeho myšlenky přerušilo zaklepání.
„Dále,“ pronesl nervózně. Zrovna teď nechtěl s nikým mluvit.
„Ahoj, Severusi.“
179
„Black, ach ne,“ zavrtěl hlavou. Neměl náladu mluvit o čemkoliv s tím zatraceným čoklem.
Podíval se na ten hezký obličej a ucítil naléhavé přání zapomenout na jejich smír a vyhodit ho
z laboratoře. Ale pro Harryho dobro nasadil nic neříkající masku a doprovodil bývalého
nepřítele k jediné židli v místnosti.
„Nemám čas, Blacku. Vybal to a běž.“
Bohužel Black nevypadal, že by spěchal.
„Sirius. Ne Black,“ připomenul Snapeovi s úsměvem. „Jistě si pamatuješ náš…“
„Ano,“ netrpělivě mávl Snape. „Co chceš SIRIUSI? Ale mluv rychle, pokud chceš, aby tvůj
vlkodlačí přítel dostal včas svůj lektvar.“
„Zdvořilý jako vždy, Severusi,“ Blackovy oči nebezpečně zablýskaly. „Jsem tady, abych si s
tebou promluvil o tvém synovi.“
Snapeova ruka ztuhla ve vzduchu. Pomalu k Blackovi otočil pohled, ale pojal neblahé tušení
ohledně příštích vět.
„Nebo o synovi tvého perfektního bratra?“ pokračoval Black popichujícím tónem.
„Neopovažuj se!“ cedil skrz zatnuté zuby ke zvěromágovi. „Nech ho být!“
„Mladý Quietus je jeho syn, ne tvůj, že?“ nebral Black na vědomí Snapeův hněv.
„Jak?“
„Před dvěma dny jsi to na něj řval z plných plic, pokud si dobře vzpomínám,“ na Blackově
tváři se objevil ošklivý úšklebek.
Severus spustil ruce, opřel se o stůl a otočil se tváří k Blackovi.
„Není to tvoje věc. Nech to být, nebo,“ Snape větu nedokončil: nenapadla ho žádná
odpovídající hrozba.
„Nebo co, Snape? Nelíbí se ti, že někdo další objevil to malé tajemství tvého dokonalého
bratra? Že nebyl lepší než ty?“
V další chvíli Snape popadl Blackovu paži a mířil mu hůlkou na krk.
„Poslouchej, ty zatracený čokle. Usmířil jsem se s tebou jen kvůli Harrymu. Ale jestli se ještě
jednou opovážíš urážet mého bratra, mého MRTVÉHO bratra, Blacku, přísahám, že v tu
samou chvíli tě zabiju, což si zasloužíš.“
„Pusť moji ruku, Snape,“ syčel Black výhružně. „A já nejsem ten, kdo urazil tvého
drahocenného bratra, Snape. To tys řekl chlapci. Ne, neřekl. Tys to na něj přímo řval, že ty
nejsi jeho otec, ale Quietus. A já si pořád říkal, proč se Lily provdala za Jamese, když tolik let
chodila s Quietusem?“
180
Snape najednou pochopil, že Black neslyšel celý jejich rozhovor, jenom část, ve skutečnosti
jenom malou část, a přestože jeho závěr Severuse znepokojil, bylo to lepší, než pravda.
Takže Black uvěřil, že jeho bratr podváděl Lily.
Pustil Blackovu ruku, otočil se na podpatku a znovu odešel k otevřenému oknu.
„Takže jsi přišel, Blacku, abys urážel mého bratra? Aby ses potěšil vědomím, že nebyl lepší
než ty, který ses ho snažil zabít?“ otočil se a mířil prstem na muže. „Ať už udělal cokoliv,
přísahám, že tě nenechám brát do huby jeho jméno a pomlouvat ho.“
„Och? Takže teď se chystáš mi říct, že já jsem vrah? To je divné, moc divné, Snape,“ oči
Blacka se zúžily hněvem. „Ty jsi křičel na toho… toho chlapce, že TY jsi vrah, že TY si
nezasloužíš být jeho otcem!“
Snape vykročil k Blackovi, naklonil se k němu a rozhněvaně zasyčel:
„Proč? Věděl jsi, jaký jsem, ne?“
„Ne do tohoto jara, Snape.“
„Věděl jsi, že jsem byl v Azkabanu.“
„Věděl. Také jsem tam byl, nevinný.“
„Nevinný,“ zachrčel Snape a ošklivě se usmál. „Po dvou pokusech o vraždu.“
„Nikoho jsem nezabil, Snape!“
„Ale snažil ses. Nebyla to tvoje zásluha, že oběti přežily,“ zastavil se a podíval se na Blacka.
„Neměl jsem takové štěstí, Blacku. Moje oběti zemřely. Všechny,“ s těmito slovy se opět
otočil k oknu.
Něco ve Snapeově hlase zastavilo Blacka od okamžité reakce. Co to bylo? Vina? Stud?
Nenávist?
Black si zakryl obličej dlaněmi. Najednou se cítil vinný. Nepřišel proto, aby křičel a hádal se
se Snapem, ale aby mu ukázal, že chlapec ho potřebuje. Po tom osudném střetu s bystrozory si
mladý Quietus zasloužil být nazývaný synem toho mizery, jestliže si to tak moc přál.
A upřímnost v hlase druhého muže ho přivedla na jiné myšlenky. Snape se mu přiznal se
svými vraždami. Se svými hříchy.
‚Neměl jsem takové štěstí, Blacku. Moje oběti zemřely.‘
Poznání bylo příliš nečekané a zastihlo Blacka zcela nepřipraveného.
‚Neměl jsem takové štěstí.‘
Co kdyby Quietus zemřel?
181
‚Štěstí.‘
Co by se pak stalo? Vyloučili by je? Odsoudili by je k doživotnímu vězení v Azkabanu bez
možnosti propuštění? Zemřeli by tam, nebo zešíleli vinou?
Mohl by snést to děsivé vězení, kdyby věděl, že zabil? Se vzpomínkami na to? S
Brumbálovým zklamáním, s Anninou nenávisti, se zavržením otce, jenom by tam seděl a
věděl, že mu nebude odpuštěno?
‚Štěstí.‘
Co kdyby byl Snape zabit Lupinem?
Nebyl by to on, kdo by byl obviněn. Byl by to Lupin, kdo by byl odsouzen k doživotnímu
žaláři nebo dokonce k smrti.
‚Neměl jsem takové štěstí.‘
Black vstal.
„Severusi. Omlouvám se za svá slova. Byla nemístná… A omlouvám se i za tvého bratra.
Já… já jsem nemohl… nevěděl jsem, jenom…“ jeho hlas selhal.
Snape na něj zíral v naprosté nevíře.
„Co to plácáš, Blacku?“ zeptal se rozčileně.
„Máš pravdu. Nejsem jiný nebo lepší než ty, Sn… Severusi. A… možná jsem neměl pravdu
ohledně tebe a Quietuse. Nicméně, měl jsem to vědět. Anne tě vždy milovala, důvěřovala ti, a
dokonce, i když jsi ji opustil, si byla jistá, že se jednou vrátíš.“
„Nemohl jsem se vrátit, Blacku. Byl jsem temný od svého raného dětství. Změnil jsem strany,
když byl Quietus zabit Voldemortovou rukou. Moji rodiče ho odsoudili k smrti. Oni ho tam
přivedli,“ zatnul pěsti, když mluvil. „A teď, pokud je to možné, chtěl bych ukončit tohle téma.
Rychle řekni, proč jsi přišel a odejdi.“
Black si povzdechl.
„Přišel jsem si promluvit o Quietusovi. Ne, ne o tvém bratrovi,“ rychle dodal, když viděl, jak
klouby na rukou Snapea zbělely, „ale o chlapci. O jeho synovi. Nebo… o tvém synovi.“
„Já nemám syna, Blacku. Přestože musím předstírat, že jsem jeho otcem, na příkaz Brumbála.
A proto chci, abys to NIKOMU neříkal. Dokonce ani svému příteli vlkodlakovi.“
Black přistoupil ke Snapeovi a stejně jako on se podíval na bílou zahradu.
„Chce být tvým synem, víš to. A zasloužil si právo jím být, pokud chce. A… ty sis to také
zasloužil. Navzájem se milujete, staráte se jeden o druhého, potřebujete jeden druhého.“
182
„Je příliš dobrý, aby byl mým synem, Blacku,“ vážně odpověděl Snape, ale v jeho tónu nebyl
chlad ani zášť, obvyklé při hovoru se zvěromágem. Spíše zněl jenom unaveně.
Black si zamyšleně třel bradu.
„Víš, ten chlapec mi připomíná Harryho. Možná proto, že oba vyrostli u mudlů? Já nevím,
Severusi. Ale vidím, že zoufale touží po rodině, po otci, kterého by respektoval a
následoval…“ nejistě dal ruku dolů. „Dělá všechno, aby získal tvoji lásku, tvoji úctu…“
„Siriusi, jak jsi řekl, miluji ho a ctím ho, jenom…“ Severus se zarazil, ale Black mu nedovolil
dokončit větu.
„Ano, děláš to svým vlastním hloupým způsobem, Snape, a jsem si jist, že se snažíš, jak nejlíp
to umíš. Ale musíš ho milovat JEHO způsobem, tak jak ON má rád. Přijmi jeho, jeho pocity,
jeho uznání. Chápu, že se necítíš toho hodný, možná to tak i je, ale o tom to není, není to o
tom, co si TY zasloužíš. ON si to zaslouží. A to stačí.“
Dlouhé minuty oba stáli a zírali jeden na druhého. Nakonec Black vykročil ke dveřím a
otevřel je, ale než je za sebou zavřel, otočil se ke Snapeovi:
„Udělej to pro Harryho, pokud jsi ho opravdu miloval,“ zhluboka si povzdechl, aby nabral
vzduch pro příští větu. „A ještě jednou odpusť. Nikdy víc nepošpiním památku tvého bratra.
Byl lepší než já. Byl jsem k němu nespravedlivý, i k tobě. Promiň. A… nikomu o tom
neřeknu.“
Nečekal na odpověď a tiše zavřel dveře.
Severus se nemohl pohnout. Jenom bez výrazu a tupě zíral na zavřené dveře a možná poprvé
v životě nemohl najít správná slova, aby vyjádřil své pocity, ani k Blackovi, ani k Harrymu.
XXX
Harry vzrušeně vtrhl do obýváku s novou sovou v rukou.
„Hej, Severusi, podívej, co mi koupili profesor Lupin a Sirius!“ široce se zazubil.
Předpokládalo se, že nedostane žádné dárky před večeří, ale přesvědčil Lupina, že potřebuje
novou sovu, aby mohl poslat dárky přátelům. Nakonec to muž vzdal a Harry mohl hrdě
pozvednout svoji sovu, jenom s malou lítostivou vzpomínkou na Hedviku, která patřila
Hermioně od té doby, co jí ji ředitel daroval, stejně jako po pohřbu dal Ronovi Harryho koště.
Jiné, méně poznatelné věci Harrymu zůstaly: kufr vyrobený A.H.Potterovou, Harryho
babičkou, Brumbál mu ukázal její podpis na dně, neviditelný plášť, k naprosté Snapeově
zlosti, jeho mapa (ale zatím neodhalil Severusovi její tajemství – Harry nechtěl, aby jí použil
proti studentům, kteří bloumají po nocích po chodbách) a taky jeho stará hůlka.
Po tom nešťastném setkání s bystrozory Severus Harrymu nařídil schovávat svoji skutečnou
hůlku v hábitu. Začaroval hůlku, aby byla neviditelná a neodhalilo ji ani zaklínadlo Revelo, a
od té doby u sebe měl Harry vždycky dvě hůlky, které mu dodávaly dobrý pocit bezpečí.
183
„Hezká sova, Quietusi, ale myslím, žes ji měl dostat večer.“
„Já vím, já vím, jenom chci poslat dárky Hermioně, Nevillovi, Aresovi a…“ Harry najednou
zrudl a rychle dodal: „a ostatním.“
Severus zvedl obočí.
„Kdo jsou ti ‚ostatní‘, Quiete?“
Harry se rozhodně díval na svoje nohy a neodpověděl.
„Quiete! Na něco jsem se ptal!“ Severus se naklonil dopředu a hrozivě si opřel ruce v bok.
Harry se cítil nepohodlně. Lupin a Anne se na ně zvědavě dívali a on skutečně nechtěl, aby
kdokoliv věděl o Leah a jeho pocitech k ní. Otočil se na podpatku, utekl z obýváku do ložnice
a zamkl za sebou dveře. Slyšel Severusův hlas, jak za ním křičí na schodišti, ale bylo mu to
jedno. Proč by to měl vědět? Nebyla to jeho věc, zcela jistě ne po chladném chování v
posledních dnech.
Bál se, že ho Severus bude následovat do ložnice, aby mu vynadal, ale dlouho nešel. Po deseti
minutách se Harry dostatečně uklidnil, aby zabalil své dárky a dal je Arturovi (tak se
jmenovala jeho nová sova). Ten rychle zmizel ve večerní tmě.
Stále ještě se cítil nepohodlně, když přišel Lupin, aby ho zavolal k večeři. O Vánocích se
nechtěl s nikým hádat a určitě ne se Severusem. Miloval toho muže a dobře věděl, že ty city
jsou vzájemné, a také dokázal pochopit jeho rozpaky po tom rozhovoru před několika dny.
Takže se rozhodl předstírat dobrou náladu, dokonce i když se na něj někdo bude kabonit nebo
se šklebit.
Ale zdálo se, že nikdo nechce narušovat slavností náladu hádkami nebo spory, takže večeře
proběhla bez problémů, s obvyklým Anniným žvatláním, Blackovými vtípky, napůl zlými
poznámkami Severuse, mlčenlivými úsměvy Lupina a vážnými přednáškami Fletchera.
Potom přešli do obýváku, kde stál čekající vánoční stromeček, a v příští chvíli byli zaujatí
malinkými krabičkami a balíčky, na kterých byla napsána jména. Anne byla nejšťastnější a
často radostně vykřikovala, když viděla novou hračku nebo sladkost.
Snape vypadal dárky trochu šokovaný, Harry si byl jistý, že mu mnoho let nikdo nic nedal, a
za nějakou dobu se jeho oči začaly lesknout. Harry si dokonce všiml jediné slzy stékající mu
po tváři, když otevřel dárek od Harryho – hodiny.
Hodiny se dvěmi ručičkami, na kterých bylo napsáno Quietus a Severus, a s několika
poznámkami: vyučování, doma, přátelé, nebezpečí, zemřel a NB – největší bastard. Teď jejich
ručičky ukazovaly na ‚doma‘.
Severus se nepohnul, jenom se upřeně díval na hodiny. Vypadal trochu mimo, když opatrně
hladil povrch, podle všeho hluboce zamyšlený.
Harry začal rozbalovat vlastní dárky, hlavně knihy a sladkosti. K jeho údivu od Hermiony
dostal stejnou encyklopedii věštění z čísel, kterou jí sám koupil, a najednou se styděl za
184
myšlenku, že si ji chtěl nechat pro sebe. Alespoň budou oba s tou knihou šťastní. Dárkem od
Nevilla byla také kniha ‚Temní čarodějové ve skřetích a trollích válkách ve středověku‘ a
Neville založil několik míst, kde mohl Harry najít poznámku o jménu Snape, Noblestone a
dokonce Longbottom. Byla tu popisovaná válka, kde Noblestonové válčili po boku
Longbottomů proti několika světlým čarodějům, a dokonce se dva z nich vzali, rodina
Longbottomů však nebyla šlechtická, jenom prostě čistokrevná. Harry ale s radostí
zaznamenal, že jsou příbuzní, přestože vzdálení, nejen s Malfoyem, ale i s Nevillem. Bohužel,
Draco Malfoy byl jeho bližším příbuzným než Neville, ale našel útěchu v tom, že Neville je
přece jenom příbuzný.
OU! Neville byl také příbuzným Malfoye!
Dobře, Ron už dávno říkal, že všechny kouzelnické rody jsou spřízněné od té doby, kdy ve
světě ubylo kouzelníků, a to ještě víc platí o čistokrevných rodinách. Nemluvě o tom, že ve
středověku byly tradice důležitější než teď.
Potom prolistoval jinou knihu od Arese (metody sebeobrany a jejich studium), snědl dvě
čokoládové žabky (kartičky dal Anne, která je sbírala), zahrál si partičku kouzelnických šachů
s Blackem (to byl další dárek, kromě sovy, od nich obou), samozřejmě prohrál, a nakonec
začal rozbalovat poslední krabici, o níž si byl jistý, že je od Severuse. Byly v ní dvě věci:
tlustá bichle ‚Všechno o léčebných lektvarech‘ a na pohled obyčejná šedá knížka bez nadpisu.
Harry zvedl oči k Severusovi, ale ten zrovna hrál s Anne šachy a snažil se přešťastné dívence
vysvětlit různé tahy a taktiku.
Harry znovu věnoval pozornost krabici a všiml si obyčejné obálky, která z ní vypadla.
Opatrně ji otevřel a uviděl úhledně složený pergamen popsaný Severusovým rukopisem.
Stálo na něm:
Drahý Quietusi,
Veselé Vánoce.
Doufám, že se ti líbila kniha o lektvarech. Možná to vypadá jako sobecký dárek, ale nemůžu
zapřít sám sebe. Pochopíš to a jsem si jistý, že v příštím roce bude pro tebe užitečná na
hodinách lektvarů.
Druhá knížka byla deníkem Quietuse. Nikdy jsem se nesnažil ji otevřít, vždy jsem to
považoval za vniknutí do jeho soukromí, a tento pocit byl po jeho smrti ještě silnější. Ale
myslím, že ti pomůže ho lépe poznat, možná lépe, než jsem ho kdy znal já, a také to může
zmenšit tu vzdálenost mezi vámi, která tě tak znepokojuje.
Severus
(táta)
185
Na minutu byl Harry tak ohromen, že nemohl dýchat. Ne, nebylo to kvůli deníku jeho
biologického otce.
Byl to poslední řádek, jediné slovo v závorkách, které bylo zcela jistě připojeno k dopisu
později: odstín inkoustu byl jiný než v první části, ale napsal to Severus.
Táta.
Harry se neodvažoval zvednout hlavu. Jenom se upřeně díval na to slovo a nepřál si dát
Severusovi ani jednu šanci, aby odvolal to jediné slovo, které bylo pro Harryho drahocennější,
než jakýkoliv jiný dárek, který dostal. Bylo to jasné svědectví Severusova konečného přijetí,
jeho péče, které téměř uzavřelo letní události a všechno, co se stalo v první polovině školního
roku. Byl příliš dlouho sirotkem, neměl nikoho, koho by mohl nazývat rodičem. A teď
nakonec získal to svolení od člověka, kterého už po několik měsíců za otce považoval.
„Jsi příliš zamlklý, Quietusi. Máš nějaký problém?“ slyšel vedle sebe znepokojený Lupinův
hlas.
„Ne,“ zvedl hlavu a podíval se na vlkodlaka. „To nic. Jenom jsem se zamyslel nad tím, co se
stalo v posledních týdnech.“
„Je nějaký problém ve vztahu mezi tebou a Severusem?“
Harryho oči se překvapeně rozšířily.
„C… Cože?“ zakoktal.
„Zdá se, že mezi vámi dvěma bylo po několik dní určité napětí,“ vysvětlil Lupin.
„Ach, ano,“ odpověděl Harry. „Ne, ne úplně. Trochu jsme se pohádali… ohledně nějakých
věcí a…“
„Chápu,“ kývl Lupin. „A teď vás jeho dárek smířil?“
„E… ano. Ano, víceméně,“ zeširoka se usmál Harry. „A děkuji za šachy. Škoda, že jsem tak
špatný hráč. Každý mě snadno porazí. Hlavně Seve… táta,“ pohlédl na Severuse, který právě
prohrál souboj s Anne. „Rád hraje a protože s ním bydlím, hrajeme spolu často. Myslím, že
do nich nejsem až takový blázen.“
„Promiň. To jsem netušil.“
„V pořádku, já vím. Nic se nestalo. Líbí se mi to. Možná že teď už budu přinucený naučit se
tu hru hrát líp.“
„Hráli jste i mudlovské šachy?“
Harry pokrčil rameny.
„Jsou stejné jako kouzelnické. Jediný rozdíl je v tom, že mudlovské figurky se nehýbou a
nechtějí nám vnutit svoji vůli.“
186
Oba se zasmáli.
„Máš často noční můry?“ zeptal se náhle Lupin.
Harry se na něj podíval vyčítavým pohledem.
„Nebudu o tom mluvit,“ řekl s náznakem chladu v hlase.
Lupin neodpověděl, jenom se klidně usmál.
„Slyšel jsem, že jsi řekl Severusovi ‚táta‘. Bylo to poprvé.“
Harry se nepohodlně zavrtěl pod vševědoucím Lupinovým pohledem.
„Nebydleli jsme spolu do tohoto léta,“ zopakoval už dobře známou lež. „Nikdy dříve jsem ho
nenazýval otcem nebo tátou. Musel jsem si na to zvyknout.“
Lupin kývl.
„Dobře, myslím, že je čas jít spát. Jsem unavený,“ řekl nakonec Harry, vzal knihy a zamířil ke
schodům.
Když došel do ložnice, položil všechny věci na stůl a po rychlé návštěvě koupelny se převlékl
do pyžama a šel spát. Nebyl úplně vzhůru, když přišel Severus, ale cítil, když si muž sedl na
kraj jeho postele.
„Harry, musíš vědět, že jsem to myslel vážně,“ řekl klidně. „Ačkoliv jsem si celkem jistý, že
nevíš, čemu máš věřit a čemu ne. Jenom…“ nemohl pokračovat.
V příští chvíli Harry vyskočil, vrhl se na Severuse a křičel mu do ucha:
„Nejsi nic jiného, než sobecký, podlý mizera! Kupuješ na Vánoce knihy z lektvarů jenom
proto, abys měl kvalifikovaného asistenta?“
Smáli se, až spadli na podlahu.
„Netajil jsem to,“ zasténal Severus zpod Harryho, který si mu klečel na hrudi.
„Jsi zmijozelský otrokář, nic víc,“ zachraptěl Harry.
„A kdo jsi ty?“
„Já jsem popletený malý Nebelvír, jehož slabosti zneužil ďábelský ředitel Zmijozelu ke
svému vlastnímu prospěchu.“
„SLABÝ Nebelvír? Tak co děláš na mně?“
„Klečím.“
„Špendlíš mě k podlaze.“
187
„Správně.“
„Pusť mě. Chci si s tebou vážně promluvit.“
„Nenávidím tvé vážné rozhovory. Po nich se mnou celé dny nemluvíš.“
„Harry, prosím. Na to, s čím jsem se ti před několika dny svěřil, nebylo lehké vzpomínat, a
chci, aby ses k tomu stavěl vážněji.“
Stopy bolesti v Severusově hlase Harryho zastavily. Vstal a pomohl muži zvednout se z
podlahy.
„Myslím, že jsem jen nadšený, Severusi. Byl jsem šťastný, když jsem si přečetl tvůj dopis.“
Snape se usmál.
„Opravdu?“
„Samozřejmě. Pamatuješ na moje narozeniny?“
Severus přikývl.
„Byly to mé nejlepší narozeniny. A teď jsou to moje nejlepší Vánoce.“
„Kvůli Quietusovi?“
„Ne,“ přerušil ho Harry. „Kvůli tobě. Pane bože, nikdy dřív jsem o tom nepřemýšlel, ale teď
se přiznám: jsem hrdý, že můžu být tvým synem.“
„Nejsi normální.“
„Možná to máme v rodině.“
„Drzý spratku.“
Harry vyplázl na Severuse jazyk a lehl si do postele.
„Dobrou, tati,“ podruhé v životě to na zkoušku řekl.
„Dobrou noc, Harry.“
Harry rozzlobeně zasténal. Severus si povzdechl a vzdal to.
„Dobře, dobře. Dobrou noc, synu.“
Ani jeden nemohl dlouhou dobu usnout.
Jenom dvě slova.
Ale pro oba znamenala celý svět.
XXX
188
Několik minut po Harryho odchodu osvobodil Black Snapea od malé dívenky a vzal ji do
postele. Snape odešel a za pár minut se několika slovy omluvil i Fletcher. Lupin zůstal v
knihovně sám. Mávl hůlkou a zhasl většinu loučí. V pološeru se opřel a zamyslel se nad
událostmi posledních týdnů.
Quietus. Severusův syn byl divný chlapec. Mnohem divnější, než jeho otec a dávno zemřelý
strýc. Byl velmi chytrý, ale stejně opatrný, jako Lupin, jenže nemohl pochopit proč. Lupin
měl vlastní důvody k tomu, aby byl s každým opatrný, hlavně kvůli jeho lykantropii; ale proč
by měl být tak obezřetný a opatrný ten chlapec?
Očima zamyšleně bloumal po místnosti.
„Něco se děje?“ zeptal se najednou Black.
„Nic,“ pokrčil rameny. „Jenom jsem přemýšlel.“
„To vidím,“ řekl Black a otočil se k pohovce, aby si sedl vedle Lupina. Než usedl, uviděl
kousek pergamenu, který ležel vedle přítele. Zvedl ho a podal mu jej.
„Co je to?“
„Není to tvoje?“ zeptal se Black.
Lupin pokrčil rameny a rozevřel pergamen. Rychle ho proběhl očima.
„Ne, je Quietuse,“ řekl a položil list na konferenční stolek.
„První sympatický Snape, kterého jsem kdy viděl,“ řekl příkře Black.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Lupin. „Jeho strýc byl docela dobrý chlap.“
„Jsi normální?“ s krajní nedůvěrou se na něj podíval Black. „Snape NIKDY nebyl dobrý
chlap!“
„Kterého Snapea máš teď na mysli? Známe tři.“
„Samozřejmě Severuse,“ zachraptěl Black.
„Severuse? Myslel jsem na Quietuse, bratra Severuse.“
Black najednou zrozpačitěl a otočil se od Lupina. Vlkodlak se na něj podezřívavě podíval.
„Hej! Něco přede mnou tajíš, že ano?“
Black sebou trhl.
„Ehm… v jistém smyslu, ano. Ale…“ nepokračoval. Vyskočil a rychle odešel z místnosti.
Ale to nebylo nutné. Najednou vše v Lupinově mysli zapadlo na správné místo.
‚Jeho strýc byl docela dobrý chlap.‘ ‚Snape NIKDY nebyl dobrý!‘
189
Quietusův deník – ‚může zmenšit tu vzdálenost mezi vámi, která tě tak znepokojuje.
‚Severus!(táta)‘
Mladý Quietus nebyl synem Severuse. Byl synem Quietuse.
Ale Quietus chodil s Lily v té době, kdy se chlapec narodil. Kolik je mu let?
Lupin se nad tím zamyslel. Byl ve stejném ročníku jako Neville, Hermiona a Ares – pátý
ročník – ročník Harryho. Byl stejného věku, jako Harry.
Harry. Chlapec byl strašně podobný Harrymu. Stejné pohyby, gesta, výraz v obličeji. Stejná
odvaha, chování, možná více nesmělý, protože zažil něco strašného. Také měl noční můry a
měl vážné fobie, jako by ho dříve mučili.
K čertu!
Mučený – noční můry s Cruciatem (což znamenalo Voldemorta) – stejný věk, stejná gesta,
Quietus, Lily, letní události s Harrym a Voldemortem, Harryho smrt.
K čertu.
Mladík nebyl synem Severuse.
Byl synem Quietuse, a to znamenalo, že byl synem Lily, byl stejného věku jako Harry. To
znamenalo, že to byl Harry. Nebyl synem Jamese, James jenom pomohl Lily sňatkem dva
měsíce po pohřbu Quietuse.
K čertu! Brumbál vypracoval vynikající plán, aby ochránil Harryho a zároveň zachránil
dlouholetého samotáře Severuse. Přiměl je ke spojení a donutil je chovat se jako otec a syn,
což nebylo po letních událostech asi tak těžké.
Jaký zajímavý obrat událostí! Pomyslel si Lupin a zeširoka se usmál. Brumbál měl opravdu
prohnaný plán, jak se jednou provždy zbavit toho odporného bastarda a donutil Voldemorta
uvěřit, že je Harry mrtev. Připravoval Harryho proti němu, zatímco si Voldemort myslel, že je
v bezpečí.
Ano, Brumbál byl vychytralý.
A on musí držet pusu na zámek, aby ho nezradil.
Lupin pokračoval ve svém rozmýšlení v tmavé místnosti a ticho občas narušoval jeho drsný
smích.
Kapitola třináctá: Pád
31. července 1975
Ahoj.
190
Pokud čteš tyto řádky, znamená to, že jsi můj syn (nebo dcera) a já jsem mrtvý. Je to opravdu
divné, tohle všechno zapisovat, ale jsem si jistý, že můj zmatek pochopíš. Je to jako dopis na
rozloučenou od sebevraha a já jsem nikdy nechtěl spáchat sebevraždu, takže jsem nikdy
nepsal dopisy na rozloučenou. To také znamená, že s tím nemám zkušenosti. Tak mi, prosím,
odpusť moje rozpaky a možná znepokojující úvod. Píšu, abych po sobě něco zanechal, pokud
se splní má podezření.
Takže, můj drahý potomku (Bože, nemůžu uvěřit, že jsem napsal to slovo!), doufám, že tento
deník ti pomůže mě poznat a pochopit něco o sobě i o mně, jestli si ho jednou přečteš.
Obecně se považuji za střízlivého a vážného muže (‚chlapce‘ by možná bylo lepší s ohledem
na můj věk) a tento deník je nejhloupější věc, kterou jsem ve svém životě udělal. Od té doby,
co moje tak nedoceněná profesorka Trelawneyová vyřkla svou věštbu, nemůžu přestat na ni
znovu a znovu myslet. Mám jistá podezření o její pravdivosti, proto jsem se rozhodl udělat to
– napsat deník.
Možná je to hloupé a dělám to jenom pro sebe, ale mám nejasný pocit, že je to nejlepší
rozhodnutí, které jsem teď mohl udělat.
Takže, začínám tento deník její věštbou, abys pochopil, o čem to tu blábolím.
Stalo se to při mé zkoušce z jasnovidectví na konci čtvrtého ročníku. Seděl jsem naproti ní,
zíral do skleněné koule a nutil jsem se tam něco uvidět, když najednou upadla do
ne(pod?)vědomí a potom do transu. Její hlas se stal pomalým, hlubokým a zcela k nepoznání.
Zdálo se, že není sama sebou. Nikdy dříve jsem jí takovou neviděl.
Řekla (cituji její slova co nejpřesněji):
„Skrze smrt dáš život; láskou ten, koho budeš milovat, porazí nepřítele. Ale Pán zla se vrátí,
až nadejde jeho čas, a tvůj potomek bude muset pohledět smrti do tváře, aby ho odstranil a
přetrval.“
Nejsem si zcela jistý, co mi tím ona (nebo její proroctví) naznačuje, ale mám zlou předtuchu,
že nic dobrého. Je v tom příliš smrti a mně se nelíbí, že porážka Voldemorta závisí na mojí
milé (a na mém potomkovi, což znamená na tobě). Zničil bych ho sám, bylo by to opravdu
dobré, ale nezdá se, že mi tato slova dávají nějakou šanci.
Mám podezření, že věštba mluví o mé smrti, a to mě netěší. Je mi teď patnáct a půl roku a já
doufám, že se to proroctví váže k mému stáří, když budu mít ženu a děti. Ale já svým přáním
nevěřím. Zdá se, že zemřu mladý a zůstane po mně vdova a nejméně jedno dítě, a to mě děsí k
smrti. Nechci zemřít.
Pro případ, že budou moje podezření pravdivá, nechávám pro tebe tento deník s dopisem
Severusovi (doufám, že on moji smrt přežije), aby ti ho dal a tys mě mohl poznat a pochopit,
můj budoucí potomku. Ale doufám, že tě poznám osobně a celá tahle záležitost s deníkem
bude zbytečná.
191
Bojím se, že to proroctví není příliš příjemné ani pro tebe, poslední slovo Trelawneyové – a já
jsem si bohužel jistý, že si ho pamatuji přesně – bylo ‚přetrval‘ místo uklidňujícího ‚přežil‘, a
to mi naznačuje tvůj nevyhnutelný osud, i když doufám, že se ohledně tohoto mýlím. Nechci,
aby kdokoliv zemřel, kromě samotného Pána zla, a upřímně doufám, že se ta stará můra
spletla a její věštba není pravdivá.
Doufám. ‚A nadějeť nezahanbuje‘, tak je napsáno někde v mudlovské Bibli.
Nestydím se za to, že nechci zemřít. Ale pokusím se to přijmout, až přijde můj čas.
Kdyby si to Severus přečetl, řekl by, že jsem blázen, a možná by měl pravdu.
Jsem blázen a vždy jsem blázen byl, celý svůj život, podivín ve své rodině, ve svém domě, ve
svém ročníku. Teď jsem budoucí páťák havraspárské koleje v Bradavicích. Nemám ve škole
skutečné přátele kromě Lily, a ta je, myslím, spíš partnerkou, než přítelem. Mám staršího
bratra Severuse, naštvaného a rozervaného chlapíka, příští rok absolventa Zmijozelu. Máme
rodiče, kteří nás ve skutečnosti nemilují, jenom chtějí, abychom se připojili k Pánu zla a
následovali je na jejich hloupé a zlé cestě.
Doufám, že tvoje situace je lepší. Že máš více přátel a rodinu (svoji matka a moji ženu – jak je
divné to psát!), a ti se k tobě chovají lépe, než moji rodiče ke mně. Jsem si jistý, že tě Severus
zbožňuje, protože je mnou zvláštně, ale silně posedlý. Rozumím mu, protože ho také miluji.
Je báječný, ale pošetilý, a ty se na něj můžeš vždy spolehnout, vždy tu pro tebe bude, i když
se občas zdá trochu nepřátelský.
Začaroval jsem tuto knihu tak, abychom ji mohli číst jenom já a můj potomek. Je to obyčejná
prázdná kniha, která ti ukáže svoje tajemství jenom tehdy, pokud ji otevřeš, abys ji četl.
Tato užitečná kouzla jsem se naučil od Lily. Měl bys ji poznat, je formulím předurčená!
Takže nikdo jiný nemůže knihu přečíst, jenom my dva.
Nevím, co mám ještě psát. Zjistíš další detaily o mém životě z dalších zápisků, takže pro
tentokrát budu končit.
Tvůj otec (to je opravdu směšné!) Quietus.
XXX
Harry položil deník. Přečetl první zápis potřetí, ale stále cítil, že ho k smrti vyděsil, stejně
jako to vystrašilo Quietuse.
Věštba Trelawneyové byla příliš strašlivá. Nemluvě o Quietusově vysvětlení toho všeho. A
Quietus správně pochopil první část, která se vztahovala k němu. Měl podezření, že zemře
mladý, a měl pravdu. Měl podezření, že po něm zůstane dítě, a měl pravdu. To znamenalo, že
mohl mít pravdu, když předpokládal, že jeho potomek také zemře.
Harry se otřásl.
192
Když mu Severus poprvé řekl o proroctví ve sklepeních Nightmare Manor, Harry si myslel,
že jeho část o ‚bude muset pohledět smrti do tváře‘ znamenala zajetí a útěk. Teď měl strašný
pocit, že se spletl. Toto ‚pohledět smrti do tváře‘ měl před sebou.
Harry si povzdechl a zavřel deník. Rozhodl se, že to pro dnešek stačí a že jakmile bude mít
čas, ty zápisky si přečte a vyzkoumá význam proroctví a věšteb v knihovně. A on si najde čas:
týkalo se to jeho života a smrti, musel si být vším jistý.
Ale rozhodl se o tom neříkat Severusovi, protože ten by šílel. A možná to ani není pravda,
takže proč ho takovými hloupými předpoklady obtěžovat.
Harry položil knížku zpátky do tašky k učebnicím a vytáhl domácí esej z lektvarů, aby si ji
zkontroloval. Byla tak dlouhá, jak Severus požadoval, o magickém a nemagickém používání
heřmánku v léčebných lektvarech, nudná věc, ale pomohlo mu to přestat přemýšlet o blížící se
zkáze.
Heřmánek. Léčivé lektvary. Lektvary. Severus. Nightmare Manor. Voldemort.
Agent v jeho okolí. Agent mezi jeho přáteli.
Quietus měl možná pravdu.
Bože! On zemře. Možná dříve, než mu bude devatenáct. Dřív než jeho otec.
Soustřeď se na esej! Přikázal sám sobě. Nepotřebuje prodlévat nad mlhavými věštbami, které
vyřkla ta ubohá stará můra, profesorka jasnovidectví!
Ale její proroctví bylo pravdivé. Tohle proroctví bylo pravdivé. Dokonce i Brumbál ho za
takové považoval.
Harryho ruka se třásla.
Pro jeho otce, patnáctiletého otce, muselo být strašné dojít k takovému závěru. Harry ho teď
dobře chápal. Cítil to samé, nebo dokonce víc. Bylo mu patnáct a půl jako jeho otci, ale Harry
přesně věděl, s kým je mu souzeno se střetnout.
Rudé oči. Ďábelský úšklebek. Kostnaté ruce naznačující příkazy, úzké bílé rty spokojeně
mumlající při bolest způsobující práci jeho následovníků.
Severus úpějící a naříkající pod jeho kletbami. On sám strachy křičící.
Harry ho nechtěl znovu vidět. Nechtěl nést toto břímě. Byl jenom chlapcem. Nikým jiným.
Proč dospělí očekávali, že splní tu nesmírně odpornou povinnost?
Harry si zakryl tvář rukama a zhluboka si povzdechl.
Ne, rozhodl se. Hloupé otázky nic nevyřeší. Musí konat. Musí se učit, připravovat se k tomu
dnu, aby byl schopný čelit nepříteli, vrahu jeho rodičů, a smazat ho z povrchu zemského
jednou provždy.
193
Dokonce i kdyby to bylo jeho zkázou, neměl jinou možnost, jenom se s ním setkat a vyplnit
to.
Rozhodně zatnul zuby a silou vůle se znovu vrátil k eseji. Musí se naučit tolik, kolik bude
moci. Nemohl vědět, co se mu bude hodit.
XXX
„Quietusi, přestože jsem si myslel, že tvoje známky už nemůžou být lepší, tvoje výsledky za
tento měsíc mě ohromují. Uděláš výborně NKÚ, jsem si jistý.“
Harry se překvapeně otočil k Severusovi. Seděli na zmijozelské tribuně mezi diváky, kteří
očekávali famfrpálový zápas Nebelvír-Havraspár. Harry seděl bez hnutí a sledoval létající
postavu madam Hoochové, ale Severusův hlas ho z omámení vyrušil.
„Huh?“ zeptal se rozpačitě. Byl to první famfrpálový zápas, který se rozhodl sledovat, ale
nechodil dokonce ani na famfrpálové tréninky. Všechno bylo příliš bolestivé. Miloval
famfrpál. Létání bylo jako dýchání. Cítil se volný a lehký jako vítr. Miloval výzvu zápasů.
Vzrušení, mírný strach. Tentokrát přišel jenom proto, že ho poprosili spolužáci, hlavně
Seamus, nový chytač.
Miloval všechno, co se týkalo hry, a teď se mu po tom stýskalo. Stýskalo se mu po
každodenních trénincích. Nenáviděl tenhle životní styl: sedět a číst bez sportu. Ne kvůli váze,
ale kvůli nedostatku pohybu. Ve skutečnosti neměl problémy s nadváhou, naopak, znovu
zhubl. Naštěstí si toho Severus nevšiml, alespoň se na tu recidivu zatím neptal.
„Řekl jsem, že jsem na tebe hrdý. Tvoje známky jsou úžasné,“ Severus se na něj zasmál. „Ale
proč ses rozhodl sedět vedle mě? Proč nesedíš s přáteli?“
„Díky,“ Harry se na něj usmál. „A co se týče toho, že jsem si sedl vedle tebe: myslím, že je to
bezpečnější. Na famfrpálovém utkání se může stát cokoliv a já ještě nevím, kdo mě chce
předat tomu, no, však ty víš, o kom mluvím.“
Severus se na něj podíval.
„To je poprvé, kdy mu říkáš Ty-víš-kdo.“
„Neřekl jsem mu Ty-víš-kdo. Jenom jsem použil větu vedlejší, jak určitě víš,“ řekl Harry a
zkřížil ruce na hrudi.
Severus zvedl obočí.
„Opravdu.“
Harry zavrtěl hlavou.
„Tati, ty napodobuješ profesora Snapea!“
Severus se zašklebil, naklonil se dopředu a zašeptal Harrymu do ucha.
194
„Řeknu ti tajemství. Já jsem profesor Snape.“
„Nevěřím ti,“ řekl Harry. „Jsi mnohem lepší než on.“
„Opravdu? Takže ti udělím trest za neúctu k profesorovi,“ opřel se. „Zítra.“
„To nemůžeš myslet vážně.“
„Jsem zcela vážný.“
„S Filchem? Hagridem? McGonagallovou?“
„Se mnou.“
„S Nevillem?“
„Ne,“ řekl vážně Severus. „Doučování z lektvarů pro vás dva už skončilo. Teď dokonce i
Neville může splnit požadavky zkoušek, takže nevidím nutnost mrhat svým volným časem na
přípravu nějakých hloupých lektvarů. Místo toho mi pomůžeš vařit lektvary pro madam
Pomfreyovou. Ano?“
Harry kývl. A něco ho najednou napadlo.
„Tati?“
„Hmm?“
Harry otevřel ústa, aby se zeptal, ale najednou neslyšel ani slovo. Hráči vyšli ze šaten k
madam Hoochové, která byla rozhodčí. Stála uprostřed pole, čekala na obě mužstva a držela v
ruce koště.
Harry neslyšel její slova, ale znal je nazpaměť. Žádala hráče o čestnou hru a pokynula jim,
aby nasedli na košťata. Tak se i stalo.
Potom madam Hoochová hlasitě zapískala na svou stříbrnou píšťalku a hra začala.
Jordan znovu komentoval zápas, jako obvykle ho opravovala McGonagallová.
Harry jenom mávl na Severuse a ve snaze překřičet dav zařval: „Později!“ Severus kývl a oba
obrátili svoji pozornost na hřiště.
První, koho si Harry všiml, byla Cho, a hned pocítil, jak se mu zastavilo srdce. Nemyslel na ni
měsíce, dokonce si jí v tomto roce nevšímal. Najednou cítil stud a vinu. Bylo pro něj
jednoduché zapomenout na ni po tom, co jí způsobil smrtí Cedrika. Harry zavřel oči a otřásl
se. Neslyšel komentáře Jordana. Celý svět strnul a on litoval toho, že přišel na zápas. Nechtěl
tu být. Nechtěl být nikde. Jeho život byl příliš těžký. Harry by se chtěl přimknout k
Severusovi a získat trochu pomoci a posily, ale i jenom myšlenka na to ho donutila zrudnout –
on, přitisknutý k Severusovi uprostřed zmijozelského davu! Co by to udělalo se Severusovou
reputací? Nemluvě už o reputaci Harryho, nebo lépe řečeno Quietuse.
195
Donutil se otevřít oči, aby se díval na zápas, a snažil se vyvarovat pohledů na Cho. Když o ni
pohledem zavadil, znovu se přes něj převalila vlna viny. ‚Toho přespočet zabij!‘, a on cítil, že
se nemůže pohnout. Nenáviděl se za svou slabost. Znovu a znovu otevíral oči a nutil se dívat
na zápas.
Nebelvírské mužstvo bylo stejně dobré, jako dřív. Střelci hráli v úplné harmonii, dva odrážeči,
dvojčata Weasleyova, byli rychlí a přesní, Seamus hledal Zlatonku, ale Cho nelétala těsně za
ním, na rozdíl od Harryho.
A Ron – Ron létal na starém Harryho Blesku. Harry cítil, jak se mu zpotily ruce. Jeho pocity
ve vztahu k Ronovi se začaly měnit. Nebyl si jistý, že chce ještě být jeho přítelem. Byla to
vina Percyho? Nebo samotného Rona? Harry na svoji otázku nemohl odpovědět. Jenom cítil
hořkost, když se podíval na svého bývalého přítele.
Najednou se jejich pohledy setkaly. Na krátký moment si Harry myslel, že mu Ron zamává
nebo se na něj usměje, jejich pohledy byly tak pronikavé. Ale pak se výraz v Ronově obličeji
změnil na úšklebek a Harry z něj cítil čistou nenávist. Nádhera. Ron, sedící na JEHO koštěti a
šklebící se na něj. Život je překrásný, že ano?
Harry se podíval na Nebelvíry, kteří vyskočili a skákali vzrušením. Zápas byl napínavý a
vyrovnaný, Harry viděl, že chytači určí konečný výsledek. Zmijozelové kolem něj křičeli,
nahlas fandili mužstvu Havraspáru. Jedinou výjimkou byli Ares a Severus.
Harry stále ještě neslyšel normálně. Jenom se díval na zápas v sebou vytvořeném tichu, když
si nebelvírští střelci přihrávali Camrál a elegantně se vyhýbali Potloukům a hráčům druhého
týmu.
Potlouk útočil na Angelinu, ale ta se mu vyhnula a George přiletěl a poslal ho směrem na
havraspárského střelce, který právě chytil Camrál a rychle se otočil. Potlouk zůstal daleko za
ním. George znovu přiletěl a odrazil ho ze všech sil.
Pak se to stalo.
Ronův pohled byl upřený na přibližujícího se střelce a na Camrál v jeho rukou. Tak silně se
soustředil, že neviděl Potlouk, který se k němu přibližoval plnou rychlostí.
George vykřikl něco nesrozumitelného, Fred si zakryl oči rukama.
Angelina zakřičela, Seamus zíral v hrůze bez jediného mrknutí.
Všechen šum na chvíli ztichl, zdálo se, že se čas zastavil nebo zpomalil – tenhle pocit donutil
Harryho vzpomenout si na moment, kdy na něj Petr Pettigrew poslal smrtící kletbu.
Ale Harry už byl na nohou a jeho ruka se pohybovala směrem k pasu, za kterým měl svoji
hůlku.
V příští chvíli Potlouk udeřil Rona do spánku. Najednou byl celý od krve, čerstvé a jasné.
Bolestný výraz se objevil v očích jeho přítele, ty pak ztratily svůj jas a unaveně se zavřely.
196
Bylo to jako ve snu, nebo jako by Harry viděl zpomalený film. Ronovy ruce pustily koště,
ztratil rovnováhu a začal padat, koště zpod něho vyklouzlo.
Najednou se vše vrátilo ke svému normálnímu stavu a rychlosti.
Harry vytáhl svoji hůlku, namířil na padající postavu a zakřičel z plných plic:
„WINGARDIUM LEVIOSA!“
Tohle kouzlo se mu vždy vybavilo jako první. Naštěstí zůstalo tělo Rona nehybně viset ve
vzduchu, jenom kapající krev byla důkazem jevu, kterému se říká gravitace.
„Můžeš ho pustit, Quiete. Ředitel se už o něj postaral,“ slyšel najednou Harry Severusův hlas
a cítil jeho ruku na svém rameni.
Trvalo dlouhou chvíli, než pochopil, co Severus řekl. Pomalu spustil hůlku, ale teprve když
uviděl, že se Ronovo tělo pomalu položilo na zem, zcela ukončil svoji magickou kontrolu nad
ním. V šoku se zhroutil na sedadlo.
Když ho Severus objal kolem ramen, cítil, že se silně třese.
„Jsi v pořádku?“ znovu slyšel starostlivý hlas. Jenom kývl v odpověď, stále ještě nedůvěřoval
svým hlasivkám.
Nějakou dobu seděli bez pohybu, Severus mlčky držel Harryho. Když se nakonec mohl
uvolnit a otevřít oči, první, co viděl, byly zrudlé tváře Severuse. Pustil svého otčíma a podíval
se na podivně ztichlé okolí.
Celá škola se na něj dívala. Celá, bez výjimky. Severus, se svým obvyklým výrazem a
úšklebkem na tváři se neúspěšně snažil, aby se dívali jinam, ale to mělo jakýsi efekt jenom na
prváky a mladší Zmijozely, ostatní na ně dál ohromeně zírali.
„Na co zírají?“ zašeptal nervózně Harry.
„Na tebe. A na mě, zdá se,“ rozzlobeně zasyčel Severus. Harry byl rád, že Severusův hněv
není určen jemu.
„Ale proč?“ polkl.
Severus se na něj vážně podíval.
„Byl jsi nesmírně, nepředstavitelně rychlý, Quiete. Nikdy jsem neviděl, aby někdo reagoval
tak rychle, dokonce ani ředitel. Všichni jsme byli v šoku kvůli tomu, co se stalo, když ty už jsi
byl na nohou s hůlkou v ruce a zastavoval jsi pád pana Weasleyho. Všechno netrvalo déle než
pět nebo šest sekund.
Harry zatřásl hlavou, aby si ji pročistil.
„Mně se zdálo, že to bylo víc. Skoro minuty. Skoro jako…“ Harry nepokračoval, protože si
všiml studentů a učitelů, kteří se na něj stále ještě dívali. „Pojďme. Nenávidím, když se na mě
197
tak intenzivně dívají. Je mi z toho špatně,“ vyskočil na nohy a pospíchal k východu ze
stadionu. Severus ho následoval.
Jeho pohyb prolomil mlčení. Hlasitý šum zaplnil famfrpálový stadion, zněly otázky a udivené
poznámky. Nejen o rychlé Harryho reakci, ale i o jejich nenáviděném profesorovi lektvarů.
Nikdo dřív neviděl, aby se někoho dotkl, nemluvě o objetí! Choval se jako člověk. Jako každý
jiný člověk na zemi. Někteří studenti byli k smrti vystrašení. Jiní byli v šoku.
Ve skutečnosti si jenom jedna osoba, kromě profesorů, všimla rychlosti Harryho reakce. Ale
ta už nebyla na famfrpálovém stadionu. Následovala svého bezvědomého přítele na ošetřovnu
za Brumbálem.
XXX
„Severusi!“
Snape zvedl pohled na Harryho, který stál na druhé straně stolu.
„Ano, Quiete?“
„Chtěl jsi mi něco říct. Před zápasem.“
Na okamžik Severus zavřel oči a zamyslel se.
„Och, už si vzpomínám. Jenom jsem se divil tvým známkám.“
„Ano?“
„Jsou ohromující.“
Harry si povzdechl a sedl si na stůl, nevšímaje si nesouhlasného Severusova pohledu.
„Ty se divíš proč? Nedělám nic jiného, jenom se učím. Snažím se trávit co nejméně času se
svými takzvanými přáteli a ty pořád pracuješ. Co mám dělat? Učím se.“
Severus si také povzdechl.
„Snažíš se vyhnout přátelům kvůli své vizi?“
Harry si nespokojeně odfrkl.
„Dá se to říct i tak.“
„Aha.“
Dívali se na sebe a jejich smutek byl téměř hmatatelný.
„Je mi to líto, Ha…Quiete.“
Harry neodpověděl, jenom vzal do ruky fotografii. Byla to oblíbená Severusova fotografie,
která vždy stála na jeho stole. Byli na ní oni dva, hráli šachy ztracení v myšlenkách a ani
jeden si nevšiml ředitele, který vešel s fotoaparátem. Severusovi se ta fotografie líbila,
198
postavy se na ní téměř nepohybovaly, jejich pozornost byla upřena na šachovnici. Bylo to pro
ně tak charakteristické: silná koncentrace, vážné výrazy, tiché a klidné pohyby. Harry si byl
jistý, že to bylo hlavním důvodem jejich téměř nevzrušeného a klidného soužití. Harry
většinou Severuse nevyrušoval, trávil své dny v knihovně, po večeři mu pomáhal s pokusy,
potom četl, zatímco Severus opravoval eseje nebo písemné práce, a vedli dlouhé a vážné
besedy na závažná témata, která se týkala hlavně Harryho studia.
A někdy hráli šachy.
„Rád bych tě o něco požádal,“ povzdechl si nakonec Harry. Severus, který se už vrátil k práci,
zvedl hlavu a udiveně čekal, než bude Harry pokračovat. „Chtěl bych, abys mě učil temné
umění.“
Severuse jako by udeřili a několikrát otevřel ústa, než mohl promluvit.
„Cože?“
Harry se ušklíbl.
„Slyšel jsi mě. Chci se učit temné umění.“
„Nebudeš,“ řekl Snape a pevně stiskl brk, až ho v ruce zlomil. „Nebudu tě učit temnou magii.
Nikdy. A nepoužívej to hloupé slovo ‚umění‘. Temná magie není umění. Je to zbraň. Velmi
odporná zbraň, musím říci.“
Harry úšklebek prohloubil a naklonil se dopředu.
„Ale já myslím, že se ji musím učit a můžeš to nazývat, jak chceš. Musím se to naučit.“
„Hloupost, Quiete. Nepotřebuješ to a basta. Nikdy tě nebudu učit temnou magii. A nikdy ti
nedovolím změnit školu, pokud bys chtěl navrhnout takovou hloupost.“
Harry polkl a ještě jednou pečlivě zvážil, co chtěl říci, a hlavně jak.
„Poslyš, Severusi. Začal jsem číst deník Quietuse.“
Snape nečekaně pustil zlomený brk a podíval se na Harryho – ve strachu?
„Jak se ti to povedlo?“
„Psal ho pro mě.“
Efekt Harryho slov byl okamžitý a šokující. Severusovi spadla čelist, oči se rozšířily a
vypadaly jako černé bezedné díry.
„To není možné,“ zašeptal. „Nevěděl o tobě!“
Harry kývl.
„Přesně. Nevěděl, ale začal psát deník po věštbě Trelawneyové. Z ní pochopil, že bude mít
dítě, a v případě své smrti chtěl, aby ho dítě poznalo. Napsal, že ti s deníkem dal dopis.“
199
Severus zavrtěl hlavou, ale dlouho nic neříkal.
„Ne,“ nakonec řekl. „Nedal mi dopis. Možná proto, že jeho smrt byla příliš nečekaná a
nevěděl o tobě. Našel jsem to mezi jeho knihami a věděl jsem, že je to deník, psal ho roky a
já…“ Severus si hlasitě povzdechl. „Jak jsi ho přečetl? Písmo je neviditelné.“
„Začaroval ho pomocí Li… mojí matky. Jenom on a já ho můžeme přečíst.“
„K čertu,“ zamumlal Severus. „Jak nenávidím tahle tajemství a proroctví!“
Harry v duchu přikývl. Plně se Severusem souhlasil. Proroctví, kromě jiného, předpovídalo i
jeho vlastní smrt.
„Citoval i proroctví. Říká, že já jsem jediný, kdo může porazit Voldemorta.“
„Ne,“ Severusova odpověď byla okamžitá a strohá.
„Ano. Říká: ‚tvůj potomek ho bude muset odstranit, aby přetrval‘.“ Byla to mírně změněná
verze proroctví, protože Harry nechtěl strašit Severuse svou možnou smrtí.
Snape položil hlavu do dlaní.
„Proč ty? Proč vždycky ty? Proč konečně nemůžeš mít trochu klidu?“
Harry ztuhl, ale pak se smutně usmál.
„Já jsem Chlapec-který-přežil, pamatuješ? Nová bradavická celebrita! Syn největšího světlého
čaroděje století!“ jeho slova byla natolik hořká, že Severus zmateně zamrkal. Nikdy dřív
neviděl Harryho tak zoufalého.
„Je… je mi to líto, Harry.“
„Není třeba. Není to tvoje chyba. Je to chyba tohoto života. Chyba mého osudu. Nevím, čí je,
ale určitě ne TVOJE.“
Severus několikrát přikývl.
„Tak je to pořád na tobě, porazit ho,“ Snape nečekal, až Harry odpoví, a pokračoval. „Tak
dobře. Budu tě učit temnou magii, ale ne prakticky. Jenom teoreticky. Chci, abys ji pochopil,
ale nemůžeš počítat s tím, že tě změním na dokonalého Smrtijeda!“
„Bude to stačit?“
„Musí to stačit. Nemůžeš porazit tmu tmou. Pokud to uděláš, můžeš se stát novým Pánem zla.
Musíš porazit tmu světlem.“
„Takže mě můžeš naučit chápat podstatu temnoty.“
„Pokud na tom trváš.“
„Ano, trvám.“
200
„Tak dobře, synu. Ale nemám z tvého rozhodnutí radost.“
„Já také ne. Ale nevidím jinou možnost.“
XXX
Ošetřovna byla podle Harryho příliš jasná a příliš sterilní. Hrozně to místo nenáviděl, každý
rok tu strávil určitý čas.
Pohyboval se pomalu, aby nevzbudil Rona, pokud by spal. Po špičkách se přiblížil k jediné
obsazené posteli, a když přišel blíž, uviděl zrzavou kštici na polštáři.
Byl to Ron.
Harry se už posté proklínal, že přišel za Ronem, ale doufal, že po Ronově nešťastném pádu by
se nakonec mohli smířit, nebo alespoň částečně.
Harry si byl jistý, že všichni vědí o jeho roli v záchraně Rona. Také věděl, že Hermiona
Ronovi řekla, k čemu došlo před dvěma dny při zápase. (Řekla mu, že Havraspár vyhrál,
protože Cho byla lepší chytačkou. Harry se hrdě usmál, jako by on byl přítelem Cho, nebo
dokonce jí samotnou.)
Jeho rozhovor s Hermionou byl krátký, ale poděkovala mu za rychlou reakci a ochotu
zachránit člověka, který ho nenávidí tak vášnivě, jako Malfoy. Harry dlouho neřekl ani slovo,
jenom vzdechl, ale nakonec nemohl mlčet.
„Udělal jsem to pro tebe, Hermiono,“ ušklíbl se. „Už jsem ti řekl, že s tebou nechci chodit.
Nejsi můj typ. Dávám přednost chytřejším holkám.“
Hermionina reakce ho donutila ušklíbnout se ještě více, když si rozzlobeně opřela ruce v bok.
„Já bych s tebou nikdy nechodila, i kdybys byl jediným mužským na světě!“
„To je taková úleva, drahoušku,“ Harry se k ní naklonil a oba se rozesmáli.
Harry se usmál, když si vzpomněl na ten rozhovor. Hermiona stále byla jednou z jeho
nejlepších přátel.
Opatrně došel blíž k posteli.
Ron se otočil, možná uslyšel tiché kroky, a obrátil svoji hlavu k Harrymu. Nejprve vysokého
tmavovlasého kouzelníka nepoznal. Světlo bylo příliš jasné a Ron potřeboval čas, aby se mu
vrátil zrak, ale jakmile si jeho oči zvykly na osvětlení místnosti, na obličeji se mu objevil
ošklivý úšklebek.
„Ach, vidím, že můj zachránce přišel, aby předložil účet za své hrdinství,“ zrzek se na
Harryho podíval nenávistným pohledem. „Bohužel, nejsem ti vděčný, ty malý Zmijáku. Vím,
že ti dlužím za svůj život a slibuji, že se budu snažit ti to vrátit, ale nemyslím, že bych někdy
změnil své mínění o tobě,“ přimhouřil oči a zasyčel. „Nevím, co přesně chceš, ale já ti nikdy
nepřenechám Harryho místo, dokonce i kdyby to udělali všichni včetně Hermiony! Nikdy!“
201
zlostně zakřičel poslední slovo a lehl si zpátky. „Můžeš jít, hnusná náhražko člověka. Nech
mě na pokoji a nikdy se nevracej.“
Harry ztuhl na místě. Nemohl se pohnout, nemohl myslet, cítil, jako by se jeho srdce změnilo
na kousek ledu. Zvedl ruku, aby Rona zastavil, dokonce otevřel ústa, ale nemohl vůbec nic
říci ani udělat.
„Pane Snape? Jděte prosím,“ byl to hlas McGonagallové. Stará čarodějka stála ve dveřích a
dívala se na dva nepřátele. „A dvacet bodů z Nebelvíru za vaše hrubá a nemístná slova, pane
Weasley. Očekávala bych od vás víc.“
Harry zamumlal nejisté ‚ahoj‘ Ronovi, ale ten nereagoval. Potom odešel za vlajícím červeným
hábitem a dohadoval se, jestli se Severus nenaučil rozevlát hábit od této starší ženy.
McGonagallová ho přivedla k Brumbálově kanceláři. Heslo stále ještě bylo Popletal a
Harryho nepříjemný pocit sílil s každým krokem.
Nechtěl, aby ho měli za hrdinu za to, co udělal, nechtěl, aby se ho ptali na rychlost kouzlení.
Všechno, co chtěl, bylo vrátit se do sklepení ke svým knihám a číst nebo vařit lektvary se
Severusem, aby si uklidnil nervy.
Ale v kanceláři nebylo to, co čekal, nebyly tam otázky a očekávání. Byla tam skupina
zrzavých lidí, kteří ho objímali a šťastně mu potřásali rukou.
A všichni byli velmi šokovaní, jak si všiml Harry z jejich tváří, jakmile přišel k sobě. Tělesný
kontakt byl příliš nečekaný a on upadl do bezvědomí z medvědího objetí paní Weasleyové. To
Hermiona ho zachránila bezvládného z ženina objetí a s pomocí dvojčat jim řekla o jeho
strachu z doteků.
Nakonec si sedl a podíval se na svoji první skutečnou a milovanou rodinu. Nebyli tu všichni:
Percy a Charles nepřišli, ale Fred a George tu byli a zeširoka se usmívali, pan Weasley se na
něj díval se směsí zvědavosti a přijetí, paní Weasleyová byla stále ještě v šoku z Harryho
reakce na její objetí, Bill si ho opatrně prohlížel a dvě dívky se vřele usmívaly.
Celkem to nebylo příliš nepříjemné, rozhodl se Harry a pokusil se usmát.
„Takže, Ronánek se znovu ukázal jako hňup,“ začal rozhovor George. Harry neodpověděl,
McGonagallová ale nahlas odfrkla.
„Po tom, co jsem před několika minutami slyšela na ošetřovně, si myslím, že chápu tu hádku
mezi vámi a panem Weasleym v září, pane Snape. Choval se stejně?“
Harry jenom pokrčil rameny.
„Měli jsme neshody, madam,“ řekl nakonec. „Je to mezi mnou a jím a nechci o tom mluvit v
jeho nepřítomnosti.“
McGonagallová zvedla obočí.
202
„Opravdu? Tak přijďte ke mně do kabinetu v pátek po obědě. Promluvíme si společně s
panem Weasleym.“
Harry se zamračil, ale kývl. Myšlenka profesorky ho nenadchla. Tento rozhovor jenom zhorší
jejich vztahy, byl si tím jistý.
„Chtěli jsme ti poděkovat za tvou… ehm… duchapřítomnost,“ řekla nakonec paní
Weasleyová. „Dvojčata nám řekla, že jsi reagoval rychle a bez rozmýšlení. Ale jak jsem od
nich slyšela, a nyní i od profesorky, nemáte s Ronem dobré vztahy.“
Harry se krátce zasmál.
„To je, paní Weasleyová, slabé slovo. Přestože jsem se mnohokrát snažil změnit jeho
nenávist, nemůže zapomenout, že jsem Snape,“ zkřížil ruce a smutně se podíval na lidi okolo.
„Po tom, co ti udělal Percy, máš právo nenávidět jeho i Rona, myslím,“ dodal Fred a dva
dospělí zrudli.
„Charlie tě pozdravuje,“ řekl nakonec Bill. „A my oba se ti chceme omluvit za chování
Percyho i Rona.“
Harry spustil ruce a položil je na kolena.
„Nemusíte. Není to vaše vina. A co se týče záchrany Rona – udělal bych totéž pro kohokoliv.“
„Jsi si jistý, že jsi Snape?“ zeptal se nečekaně Bill a významně mrknul.
Harry hněvem zrudl.
„JSEM Snape, a pokud chcete říci, že můj otec je mizerný Smrtijed, který si zaslouží každé
mučení, tak nemáte pravdu!“ Harry vyskočil na nohy, jeho obličej se zkřivil vzrušením.
„Možná není nejpříjemnějším člověkem na světě, ale není jenom ‚hnusná náhražka člověka‘,
jak vždy mluví váš drahý bratříček o něm, a také o mně! Dokonce několikrát zachránil
Harryho Pottera, nemluvě o lidech, které zachránil, když byl špionem! Nemáte právo dělat na
něj hloupé narážky!“
„Quietusi!“ vážný ředitelův hlas zastavil Harryho tirádu. „Nikdo se nechtěl dotknout tvého
otce.“
„Opravdu?“ zeptal se ostře Harry. „Mně se zdálo něco jiného,“ ale sedl si na místo a podíval
se naposledy pohrdavě na Billa.
„Promiň,“ zamumlal rozpačitě. „Ale víš…“
„On to ví,“ řekla nečekaně Hermiona. Všichni se na ni překvapeně podívali. „Jednou slyšel
náš rozhovor s Ronem, když mi… když… mi říkal o vaší rodině,“ polkla nervózně a zmlkla.
Ředitel a McGonagallová se na ně tázavě dívali.
203
„Nemyslím, že otec ví, že Galvanyovi byli vaši příbuzní,“ řekl klidně Harry. „Když o nich
mluvil, tak se o tom nikdy nezmínil.“
„Ne Thomas Galvany, ale jeho žena. Byla to moje sestra,“ řekla smutně paní Weasleyová.
„Ale byli to Smrtijedi. Oba. Thomas i Nelly. Já… nechtěla jsem to říkat Ronovi nebo dětem,
ale… v jistém smyslu si to zasloužili.“
„Ale tvoje sestra… byla Nebelvírka!“ vykřikla Ginny.
„Ve skutečnosti to nic neznamená, drahoušku,“ paní Weasleyová zavrtěla hlavou a její muž
souhlasně přikývl. „U Ty-víš-koho jsou následovníci ze všech kolejí.“
Harry vzdychl.
„Zabili je proto, že byli špiony ministerstva a Voldemort je odhalil.“
„Můj milý, nemusíš je omlouvat,“ řekla klidně paní Weasleyová.
„Já je neomlouvám. Jenom opakuji, co jsem slyšel od Severuse,“ řekl Harry a několika slovy
shrnul to, co slyšel před několika týdny.
V místnosti nastalo těžké ticho, když zaskřípaly dveře. Do ředitelny vešel Snape.
Ticho se ještě prohloubilo a Snape se zastavil ve dveřích.
„Neruším?“ zeptal se po dlouhé době.
Harry k němu vykročil.
„Mluvili jsme o Galvanyových,“ řekl a pevně se postavil vedle lektvaristy na důkaz, že je
připravený ho obhajovat v následné hádce.
Ale nikdo neřekl ani slovo.
„Byli to příbuzní paní Weasleyové,“ pokračoval nakonec Harry. „To je hlavní důvod Ronovy
nenávisti.“
Snape jenom kývl v odpověď na Harryho slova a bez mrkání se díval na ředitele, jako by
prosil o pomoc.
„Nikdo tě neobviňuje, Severusi,“ řekl Brumbál a přerušil dlouhé mlčení.
„Já sám se obviňuji, Albusi,“ zašeptal Snape, ale nepohnul se.
„Bylo to dávno. Nebyla to tvoje chyba. Zemřeli by tak jako tak. Vybrali si svoji cestu, byli
dospělí a museli znát následky,“ slova paní Weasleyové byla vážná a pevná.
„Jejich děti byly nevinné,“ prohlásil unaveně Snape.
„Stejně by všichni zemřeli,“ řekl pan Weasley.
„To nic neznamená. Já jsem je zabil, nikdo jiný.“
204
Slova padala v hlubokém tichu jako kameny.
„Ty jsi vykoupil svoje hříchy, Severusi,“ s povzdechnutím řekla paní Weasleyová.
„Nikdy nemohu vykoupit svoje HŘÍCHY, paní Weasleyová,“ zareagoval Snape, ale stále
ještě neodešel. Místo toho se otočil k Brumbálovi. „Albusi, myslím, že je čas přijmout moji
výpověď.“
Harry cítil, jak se jeho srdce zastavilo.
„Proč, Severusi?“ zakřičel zoufale na muže.
„Nemyslím, že bych měl učit studenty poté, co jsem zabil jejich příbuzné. Jedinou omluvou
může být jenom to, že jsem o tom nevěděl,“ podíval se rozhodně na starce.
Znovu nastalo ticho. Tentokrát bylo hlubší a nervóznější než dříve.
Brumbál se podíval na šokovanou rodinu a nakonec pan Weasley otevřel ústa.
„Nevím, co se chystáš udělat, Albusi, ale chci něco říci,“ podíval se na ředitele, který kývl na
souhlas. Pan Weasley pokračoval. „Za prvé, my všichni se vám dvěma musíme omluvit za
chování mých dvou synů. To, co udělal Percy a řekl Ron, je neodpustitelné, a přesto nikdo z
vás neudělal nic proti nim ani mojí rodině, ačkoliv, podle mého, jste měli právo něco dělat. Za
druhé, ty, Severusi, jsi zachránil mnoho životů v první válce a pamatuji si, že to ty jsi nás
mnohokrát varoval, když Ty-víš-kdo plánoval útok na některé čistokrevné rodiny. Je to tvoje
zásluha, že jsme tenkrát přežili. Za třetí, všichni víme, že jsi mnohokrát zachránil život
Harryho a Harry pro nás byl jako člen rodiny, jako můj syn,“ zastavil se a hluboce si
povzdechl, než mohl pokračovat. „V každém případě, jestliže teď opustíš školu, budeš v
nebezpečí a tvůj syn tu zůstane sám, bez tvé pomoci. Nemluvě o tom, že Brumbál bude muset
hledat uprostřed školního roku kvalifikovaného lektvaristu, jehož loajalita je
nezpochybnitelná a jehož profesionalita je dostatečná nejen na to, aby učil, ale aby i vařil
nezbytné lektvary pro ošetřovny a pro Řád.“
Brumbál se na muže usmál a otočil se k Severusovi.
„Artur má pravdu, Severusi. Nemohu tvoji výpověď přijmout. Alespoň ne teď. Potřebujeme tě
tady alespoň do konce války.“
Snape se ušklíbl.
„Takže chcete, abych tu zůstal do konce mých dnů, řediteli?“
Brumbál se rozesmál, dokonce někteří z Weasleyů se usmáli.
„Nemyslíš si, příteli, že jsi trochu pesimistický?“
Severus se trochu uklonil, ale neusmál se.
„Byl jsem zcela vážný, Albusi.“
205
Harry se k němu otočil a vzal ho za ruku.
„Pan Weasley a ředitel byli také vážní. Potřebujeme tě tu,“ řekl a pak nejistě dodal, „tati?“
Když Snape stále ještě žádným náznakem nedal najevo, jak situaci přijal, vykročila k němu
paní Weasleyová.
„Teď je válka. Potřebujeme se naučit odpouštět a zapomínat, spojit se proti našemu
společnému nepříteli. Nemůžeš teď odejít. Tvoje místo je tady. Já, my ti odpouštíme,
Severusi,“ řekla a natáhla svoji ruku ke stisku.
Snape se díval na ženu proti němu.
„Jestli na tom trváte,“ řekl hořce a stiskl nataženou ruku.
Potom se stalo to, co, jak si Harry byl jist, už nikdy nikdo neuvidí: všichni přítomní
Weasleyové přikročili k lektvaristovi a stiskli mu ruku.
Bitva byla vyhrána.
Kapitola čtrnáctá: Vážné rozhovory
„Zítra jsou Prasinky. Půjdeme spolu?“ zeptal se Ares, když si mazal máslo na svůj obvyklý
ranní toast.
Harry na něj podhlédl a zvažoval, co odpovědět. Mohli jít spolu? Oči se mu zúžily, když si
prohlížel vedle sedícího hnědovlasého chlapce.
„Táta chtěl, abych mu pomohl připravit lektvary pro ošetřovnu,“ řekl nakonec a byla to
pravda; se Severusem opravdu plánovali připravit o víkendu léčebné lektvary. „Ale zeptám se
ho,“ dodal rychle. Potřeboval víc času, aby se rozhodl, a tohle byla šance, jak ho získat.
„Aha,“ řekl Ares a v jeho hlase bylo cítit zklamání.
Harry si v duchu povzdechl. Ares nikdy nechtěl chodit do Prasinek, a teď by hodlal jít a právě
s Harrym! Zavrtěl se.
„O zimních prázdninách jsem byl doma,“ dodal věcně Ares, ale Harry si nemohl pomoci a
zvedl k němu pohled plný starostí.
„Och,“ Ares s rodiči nemluvil od té doby, co jeho otce zatkli coby Smrtijeda. „A co?“ zeptal
se zvědavě.
„To je na dlouhé povídání,“ ukousl si toastu. „Nechci to vyprávět před celou kolejí.“
Harry se rozhlédl a všiml si, že se na ně nikdo nedívá a neposlouchá je.
„Nikdo si nás nevšímá,“ otočil se k Aresovi.
206
Ten se zamračil.
„Nemůžeš si tím být jistý,“ jeho obličej ztvrdl, otevřel učebnici věštění z čísel a schoval se za
ní. Jeho chování Harrymu jasně řeklo: ‚Nech mě na pokoji!‘
Harry si hlasitě povzdechl.
„Poslyš, já opravdu…“ začal, ale Ares ho přerušil.
„Chci si před hodinou znovu přečíst kapitolu,“ zamumlal a nezvedl pohled od knihy.
Harry cítil v břiše silnou bolest jako reakci na Aresova slova. Neměl v úmyslu mu ublížit,
nebo ho urazit, ale povedlo se mu to. Harry opravdu nevěděl, co má udělat. Vize ho varovala
před náhlými a nebezpečnými kroky, a on nebyl připravený ocitnout se před tím rudookým
monstrem, alespoň zatím ne. Dokonce ještě ani se Severusem nezačali výuku temné magie.
Ares nepromluvil ani slovo celou hodinu věštění z čísel a po jejím skončení pospíchal k
učebně přeměňování, nechávaje Harryho s Hermionou samotné. Ti mířili k učebně obrany.
„Nevím, co dělat s Ronem,“ vzdychla Hermiona, když zůstali sami v prázdné chodbě.
„Vždycky se k tobě chová tak mizerně. A to, co řekl v neděli…“
Harry pokrčil rameny.
„Nech to být. Je mi to jedno. Stejně dnes musím jít do kabinetu McGonagallové, abych si
promluvil s ní a s Ronem. Věř mi, skutečně z toho nejsem nadšený. Ale jsem si jistý, že mu
profesorka nedovolí nadávat mi jako obvykle.
„Chová se k tobě jako parchant!“
„Ano, to ano,“ Harry se zastavil a podíval se Hermioně do očí. „Ale nemyslím, že by třebas i
stovky rozhovorů mohly tohle změnit. Rozhodl se, že mě bude navždy nenávidět. Nějakou
dobu jsem si myslel, že můžu získat nějaké… alespoň sympatie, když už ne přátelství, ale
nikdy mi nedal ani nejmenší šanci. Jsem pro něj odporný Snape-toužící-být-Smrtijedem a
nedokáže se přenést přes moje jméno a svoji nesmyslnou nenávist. Teď už jsem se úplně
vzdal pokusů spřátelit se s ním.“
Hermiona přikývla a položila na něj svoji ruku. Oba se v úžasu zastavili, když sebou Harry po
doteku netrhnul. Hermiona se vřele usmála.
„Jsem šťastná, že profesor Snape nedal výpověď. Víš, hodně se změnil od té doby, co je s
tebou. Není tak předpojatý a nespravedlivý, jako byl dříve.“
„Už není špionem, Hermiono.“
„Ano, ale… není to jen o špehování. Zdá se klidnější, šťastnější. Víš, poprvé jsem ho viděla
jinak, než jako našeho ne-tak-oblíbeného profesora, na Harryho pohřbu. Byl tehdy úplně
zlomený.“
207
Záblesk bolesti se mihl Harryho tváří, ani nemohl odpovědět. Najednou mu v paměti vyvstal
obraz klečícího a plačícího Severuse a jeho srdce se na okamžik zastavilo. Co by s ním
udělala jeho OPRAVDOVÁ smrt? Přežil by znovu ztrátu Harryho, tentokrát nevratnou a
trvalou? Harry pevně zavřel oči.
„Quietusi?“ Hermionin hlas byl starostlivý. „Něco se děje?“
Harry stále ještě nemohl otevřít oči, jenom zavrtěl hlavou. Nedělo se ‚něco‘. Dělo se
‚všechno‘ a špatně.
Hermionina ruka na jeho paži se lehce sevřela.
„Harryho mučili a zabili, a Severus si to dává za vinu. Nemůže si odpustit nic z toho, co
udělal. Ale celý život byl pod nátlakem, dokonce i když Pottera chytili. Celá ta situace byla
Potterova vina, ne Severuse. Potter byl nezodpovědný, opustil dům svého strýce a byla to jen
jeho chyba, že je tak hrozně mučili.“ Harry nemohl pokrčovat. Obrazy dřívějších nocí na něj
agresivně zaútočily. Před pěti dny Harryho poprvé vzbudila Severusova noční můra a on držel
a uklidňoval třesoucího se muže, který byl téměř v bezvědomí. Od té doby byla každá noc
naplněná nočními můrami a slzami a Harry věděl, že Severusovy noční můry byly hlavně o
Nightmare Manor a jejich společném zajetí.
Hermiona zkoumala duchem nepřítomného chlapce před sebou.
Něco v jeho chování bylo divného, příliš osobního, ale Hermiona nemohla pochytit, co to
bylo. Jako by vinil sám sebe, ale on tam přece nebyl, nic neudělal. Z chlapcových očí kanuly
slzy, ale on je nevnímal, jenom stál a jeho ramena se otřásala. Najednou mu Hermiona
položila ruku na rameno a přitáhla si ho blíž, starostlivě ho objímajíc. Harry, ohromený, přijal
přátelský dotyk, opřel si hlavu o její rameno a bojoval se vzlyky, které se mu draly z hrudi.
Stále ještě neuhnul před fyzickým kontaktem. Ale ani jeden z nich si toho nevšiml.
„Musíme jít, Quietusi. Přijdeme pozdě,“ zamumlala Harrymu do ucha po několika minutách
klidu.
Harry kývl a uvolnil se z objetí. Jeho oči byly ještě červené od pláče.
„Ano, musíme jít,“ souhlasil a sehnul se pro tašku.
Když vešli do učebny, paní Figgová už tam byla. Podívala se na ně studeným pohledem.
„Pět bodů z Nebelvíru za pozdní příchod, slečno Grangerová, a pro vás pane Snape trest s
panem Filchem,“ řekla zamračeně.
Profesorka neměla Harryho ráda, ale po střetu se Severusem se nepokusila na něj znovu
zaútočit. Ve skutečnosti ho při praktických hodinách zcela ignorovala, ale nikdy nevynechala
příležitost dát mu trest. Harry se v duchu usmál. Bez ohledu na to, jak se paní Figgová snažila
zhoršit jeho situaci, nebyla v tom tak dobrá, jako Severus ve vztahu k ‚Potterovi‘ během
prvních čtyř let. Neměla pro to dostatečnou zášť a propracované praktiky.
208
Povzdechl si, zdvořile se jí uklonil a sedl si na své obvyklé místo vedle Nevilla. Bylo to
divné, ale chlad profesorky zmenšil jeho smutek a on se necítil tak mizerně. V posledních
měsících dostával tresty jenom na jejích hodinách, pomyslel si.
„Třído, dnes se začneme učit složitou a těžkou, ale zároveň velmi užitečnou magii. Jak víte,
toto léto Ten-který-nesmí-být-jmenován znovu povstal, a jedním z jeho prvních činů bylo
přesvědčení mozkomorů, aby se k němu přidali. Takže v nadcházejících letech jim budeme
muset čelit, kamkoliv se hneme. Proto se musíme naučit kouzlo, které je od nás udrží a
zachrání nám život v extrémních situacích. Víte, jaké je to kouzlo?“
Samozřejmě, pomyslel si Harry, ale nezvedl ruku. Rozhodl se, že nezná kouzlo Patronus. Ne,
nikdy dřív o něm neslyšel. Vůbec. A ne, nemohl ho vyčarovat. A ne, jeho Patron není jelen.
Proč by měl být?
Ale ruce Rona a Hermiony byly nahoře.
„Pane Weasley?“ naklonila se profesorka k zrzavému chlapci.
„Zaklínadlo Patronus, madam,“ odpověděl zdvořile Ron.
„Správně, vaše odpověď na otázku byla výborná, pět bodů Nebelvíru.“
„Paní profesorko?“ nečekaně se zeptala Hermiona. „Proč se to učíme na hodinách obrany? Je
to kouzlo, ne?“
Profesorka zvedla obočí.
„To je velmi dobrá otázka, slečno Grangerová. Ano, je to kouzlo, a dozvíte se o něm i na
hodinách kouzelných formulí. Profesor Kratiknot vám v nejbližší době vyloží teorii, a na
našich hodinách budeme provádět praktická cvičení. Další otázky?“
Harry si zhluboka povzdechl a upřel pohled na stůl před sebou. Jeho známky z tohoto
předmětu nebyly sice k pláči, ale byly horší kvůli potížím s vytvořením vhodného štítu pro
vlastní obranu. Harry už zjistil, že nemá žádné problémy s vytvořením štítu pro ochranu
druhých, ale profesorka nebyla s jeho výsledky spokojená.
A teď kouzlo Patronus. Nemohl vyčarovat ani slabého Patrona, pokud se nechtěl odhalit. Jeho
Patrona znali nejen Ron a Hermiona, ale viděla ho skoro celá škola na famfrpálovém hřišti,
když mu Malfoy a jeho kumpáni provedli ten hloupý žertík.
Sakra. Harry si byl jistý, že tenhle rok je prokletý. Nemluvě o budoucnosti… Nejbližší
budoucnosti v kabinetě McGonagallové.
Harry si najednou všiml před sebou ležícího kousku pergamenu. Četl:
‚V čem je problém?‘
Harry napsal pod první řádek:
‚Ron.‘
209
Neville připsal další otázku:
‚Vidím, že tě něco trápí. Plakal jsi?‘
‚To není tvoje věc,‘ byla hloupá a rozpačitá Harryho odpověď.
Neville se omluvně usmál.
‚Co zítřejší výlet do Prasinek?‘
Harry ztuhl. Nejdřív Ares, teď Neville. Nic jeho výběr neulehčovalo.
‚Ještě nevím. Nech…‘
„Pane Snape,“ zapředl před ním pomalý hlas. Harry přestal dýchat a zvedl hlavu.
„Paní profesorko?“
„Dejte mi ten pergamen,“ řekla, a když viděla, že se Harry nehýbe, netrpělivě vykřikla:
„TEĎ!“
Harry se trochu přikrčil, znovu sklonil hlavu a dal pergamen učitelce. Minutu čekal na její
reakci, ale nic se nestalo. Potom se její kroky vzdálily. Vrátila se ke stolu a položila pergamen
na něj.
Harry byl rád, když nakonec hodina skončila.
XXX
„Co se děje, Quiete?“ Snape opatrně míchal svůj lektvar, dokud nedostal tmavě oranžovou
barvu. Když Harry neodpovídal, Severus, který stále ještě intenzivně pozoroval svoji směs,
dodal: „Je to Ron, že ano?“
Harry pokrčil rameny a vzal nůž, aby nakrájel tlustočervy.
„Domnívám se, že rozhovor s McGonagallovou neproběhl dobře.“
„To je slabé slovo,“ zamumlal rozzlobeně Harry. „Ale alespoň se nemusíš bát, že by tvoje
kolej nevyhrála na konci roku pohár.“
„Kolik bodů?“
„Celkem sedmdesát. Ale já jsem neřekl ani slovo. Jenom jsem tam seděl jako idiot a Ron s
McGonagallovou na sebe řvali, jako bych tam vůbec nebyl. Věř mi, bylo to velmi nepříjemné.
Nakonec jsem se profesorky zeptal, jestli je nutná moje přítomnost a odešel jsem poté, co mi
udělila trest s Filchem za moji drzost.“
Snape zvedl obočí.
„Blahopřeji! Dva tresty za jeden den!“
210
„Ale jaký den, Severusi!“ Harry se nečekaně usmál. „Představ si, Hermiona se mě dotkla a já
jsem neomdlel. Navíc jsem sebou dokonce ani netrhnul!“
Severusova ruka s tyčkou na míchání se zastavila a on se překvapeně podíval na Harryho.
„Dobré zprávy!“ řekl a jeho obličej odrážel Harryho úsměv. „Doufám, že se začínáš
uzdravovat.“
„Myslím, že jsem jenom začal důvěřovat Hermioně víc, než komukoliv jinému, samozřejmě
kromě tebe. Ona je můj jediný přítel, kterému zcela důvěřuji.“
„A co ostatní?“ zeptal se Severus a znovu se naklonil ke kotlíku.
Harry předal Severusovi nakrájené přísady, vybral si malý kotlík a začal ohřívat vodu na
dehtový základ.
„Buď opatrný, poslední základ se trochu lepil,“ pohlédl na něj Mistr lektvarů. „Musel jsem
zvýšit množství ostatních přísad, abych lektvar správně uvařil. Téměř jsem to nedokázal.“
„Neville i Ares se mnou chtějí jít zítra do Prasinek. Nevím, jestli jim můžu věřit,“ zamračil se
Harry. „Víš, že chci, ale… Jsem prostě moc paranoidní. Je to rodinný rys?“ mrknul na
mračícího se muže.
„Quietus nebyl paranoidní.“
„Ty jsi také moje rodina,“ vysvětlil Harry, jako by mluvil s malým dítětem. „Kromě toho,
Quietus byl paranoidní. Jenom to před nikým nedal najevo.“
Severusovi se trochu zachvěla ruka..
„Stále ještě čteš jeho deník?“
„Jistě. Je to velmi… poučné,“ Harryho hlas nezněl šťastně.
Severus ale nenaléhal, aby pokračoval. Nějakou dobu pracovali mlčky.
„Nechápu Rona,“ řekl Harry, když zhasínal oheň pod vřícím kotlíkem. Zhroutil se do křesla a
zvedl zrak k Severusovi. „Víš, myslel jsem, že po… nedělních událostech mě nebude
nenávidět tolik, jako dřív,“ řekl přidušeně.
Severus dlouho neodpovídal. Dodal do Harryho základu poslední přísady a smíchal ho s
lektvarem ve svém kotlíku. Potom ho odstavil stranou a sedl si před Harryho.
„Myslím, že to mohu vysvětlit,“ začal a vážně se podíval Harrymu do očí. „Ale nevím, jestli
dělám dobře, když ti to řeknu. Nechci, aby sis myslel, že žárlím, nebo co…“
Harry se opřel lokty o stůl a položil si bradu na ruce.
„Nepředpokládám, že bys mi chtěl lhát.“
Severus zavrtěl hlavou.
211
„Ne, jenom… víš, je těžké o tom mluvit. Jde o důvod, proč jsem tě nenáviděl… Nenáviděl
jsem syna Jamese Pottera,“ v rozpacích polknul, ale Harryho tvář se nezkřivila hněvem nebo
zklamáním. „Když mi zachránil život po žertíku tvého kmotra, nesnášel jsem ho ještě víc, než
dřív. Když tě zachrání tvůj nejhorší nepřítel a ty mu dlužíš za svůj život… je to odporný pocit.
Cítíš, že by bylo lepší zemřít, nebo něco takového,“ nakonec ztichnul.
„Ale proč, Severusi, proč mě nenávidí?“ vykřikl zoufale Harry. „Myslím, že chápu tu
nenávist, ale nemohu pochopit, PROČ mě nenáviděl, jakmile mě uviděl na Příčné ulici?“
Severus se ušklíbl, ale Harry věděl, že to nepatří jemu.
„On nenávidí mě, Harry. Nenávidí mě, protože já jsem přežil, a jeho přítel ne. Protože jsem
byl vždy krutý k jeho příteli – k tobě, Harry – a nebyl jsem schopný tě zachránit, což jsem
opravdu nemohl. Zachránilo tě jenom štěstí a jiný životní dluh… Takže to je něco jako
pomsta. Pomsta na mně za tebe.“
„Jo, myslel jsem si to samé,“ kývl Harry. „A jak si myslíš, že ho můžu přesvědčit…“
„Nemůžeš udělat nic, Quiete,“ řekl potichu Severus. „Je mi to líto.“
„Tobě? Mně je to líto, Severusi,“ řekl Harry a oba vstali, aby pokračovali ve své práci.
Bylo už dost pozdě, když se vrátili k sobě do bytu, ale k jejich údivu na ně v chodbě čekali
ředitel a Lupin.
„Ahoj, Severusi,“ ušklíbl se Lupin. „Přešel jsem si pro svůj lektvar.“
„Stejně bych ti ho zítra přinesl,“ zamumlal Snape a v jeho očích se zlostně zablesklo, když
otevřel dveře do komnat. Krátkým posunkem pozval příchozí do obývacího pokoje. „Tak? Co
tu děláte?“ zeptal se, když si hosté sedli.
„Přišli jsme na čaj, Severusi,“ Brumbálovy oči se zaleskly ve svitu pochodní.
Harry se usmál, sedl si do svého oblíbeného křesla a uchopil teplý šálek. Vlkodlak se na něj
podíval.
„Ahoj, Harry,“ řekl Lupin.
Jak Harry, tak i Severus, ztuhli.
„Zatraceně, Albusi,“ dostal ze sebe nakonec Snape. „Proč jsi mu to řekl?“
„Nemusel mi nic říkat, Severusi,“ řekl Lupin. „Přišel jsem na to sám.“
„Nemůžeš o tom nikomu říct!“ vykročil k němu Severus. „Hrozně by ho to ohrozilo!“ dodal a
najednou ho napadlo: „Tvůj idiotský přítel čokl to ví?“
„Severusi!“ vykřikli Harry i Brumbál najednou.
Lupin hodil po bývalém kolegovi ledový pohled.
212
„Přestože si nemyslím, že máš právo to před ním tajit, já jsem mu to neřekl – kvůli řediteli,
Severusi. Sirius se o Harryho staral a stále ještě se nesmířil se svým smutkem, ale pomyslel
jsem si, že Albus má důvody, aby to před ním tajil – už mi vysvětlil, proč je důležité to
Siriusovi neříkat. Ale já jsem se chtěl na Harryho podívat a nabídnout vám oběma svoji
pomoc, cokoliv potřebujete.“
Snape rozhořčeně frknul.
„Díky, nepotřebujeme žádnou pomoc, Lupine. Hlavně ne od tebe,“ nenávistně přimhouřil oči.
„A už vůbec ne pro Quietuse. Nejsi jeho kmotr ani příbuzný, takže ho můžeš nechat na
pokoji.“
„Severusi, já jsem pořád ještě tady,“ Harry položil dlaň na rameno Severuse, který k chlapci
otočil hlavu. „A nemusíš být tak netrpělivý a hrubý. Profesor Lupin mi dříve mnohokrát
pomohl a já mu věřím.“
„Je téměř stejně nezodpovědný, jako tvůj kmotr, Quiete. Vzpomeň si na svůj třetí ročník.
Nemohl vědět, že je Black nevinný. Naopak, byl si jistý vinou svého přítele, a přesto tě
nebránil, jak měl. Nevěřím mu, a teď jsem kvůli němu docela nervózní.“
„Nemáš právo o mně tak mluvit, Severusi. Dobře si pamatuji, jak ses v posledních letech
choval k Harrymu, jako k odpadu, a…“
„Ano, vím, udělal jsem chybu, ale vždy jsem dělal vše, co jsem mohl, abych ochránil jeho
život, když ty ses staral o svého přítele a o sebe!“
„To já jsem naučil Harryho vyvolat Patrona.“
„A to ty jsi zapomněl vypít lektvar, když ses rozhodl sledovat děti do Chroptící chýše! Mohl
jsi je zabít!“
V té chvíli oba vyskočili na nohy a jejich tváře zrudly zlostí, jak na sebe křičeli přes
konferenční stolek.
„Skoro jsi zabil Siriuse!“ zařval Lupin tak nahlas, že sebou Harry trhnul.
„Abych zachránil Harryho! Nevěděl jsem, že je nevinný!“ Snapeovy oči nebezpečně jiskřily,
rukou si projel skrz mastné vlasy. Pak se najednou zastavil. „Ale myslím, že je zbytečné
připomínat všechny ty události. Víš o našem tajemství,“ těžce vydechl.
Oba muži se měřili pohledy, ale ani jeden už nezačal křičet. Harry s úlevou zavrtěl hlavou.
„Děkuji, že jste ukončili tu hloupou hádku,“ podíval se na Severuse a potom na Lupina. „A
ujišťuji vás, že vám oběma věřím,“ Harry si promnul pálící oči. „Musím souhlasit se
Severusem: nepotřebuji pomoc, alespoň ne teď, a nemůžeme říci Siriusovi pravdu. Vím, že se
na mě bude zlobit, až se o tom dozví. Chápu vaše motivy, profesore, ale Sirius stále ještě bude
muset jednat s ministerstvem a myslím, že znáte jejich metody výslechu…“
Lupin kývl.
213
„Ano. Sirius mi o tom vyprávěl.“
Snape sklonil hlavu a stisknul rty tak, až téměř zmizely. Harry se na něj ustaraně podíval.
Dobře si pamatoval Severusovy poznámky, ale pak na něj Severus pohlédl a Harry pochopil,
že muž cítil hořkost kvůli němu a jeho setkáním s Percym a jeho společníky. Harry zbledl.
Nerad na ty události vzpomínal, na bezmoc, strach, bolest.
„Chápu, co chceš říct,“ Lupinova slova přerušila nepříjemné vzpomínky. „Přísahám, že to
Siriusovi neřeknu. Počkám, až nadejde čas.“
Když Lupin a Brumbál odešli, Harry šel spát, ale nemohl usnout. Ležel na prostěradle, pevně
se omotal přikrývkou, aby se ochránil před chladným vzduchem v místnosti, a upřel pohled na
strop, na jemu dobře známé čáry, které vytvářely v jeho fantazii postavy. Jedna se podobala
lvovi s otevřenou, jakoby řvoucí tlamou. Harry se usmál, když si vzpomněl na Severusovu
reakci poté, co mu ukázal imaginárního lva na stropě ředitele Hadí koleje. Muž po několik
hodin protestoval – stalo se to po strašné noční můře, když Harry prostě nemohl znovu
usnout.
Harry spánek nenáviděl. Nenáviděl noci a někdy měl pocit, že nenávidí celý svůj život.
V jednu hodinu po půlnoci se rozhodl, že bude lepší si něco přečíst, než se bez cíle převracet
v posteli a snažit se usnout. Vyšel z ložnice, vzal deník svého otce a lehl si na pohovku.
XXX
31. července 1976
Co je to za odporné výročí, tento den! Neumím si představit, že by se vůbec v tento den
mohlo někdy stát něco dobrého; vidím, jak se mé obavy a proroctví Trelawneyové naplňují:
brzy zemřu. Severus se přidal k Voldemortovi.
Dobrý Bože, vždy jsem chtěl, doufal jsem, modlil jsem se, aby tento den nenastal, a teď…
Jsem u Potterů. Nemohl jsem zůstat ve stejném bytě, kde byl Sev – nechal jsem mu dopis se
zprávou, že jsem se přestěhoval sem. Možná jsem s ním měl zůstat? Nevím.
Dnes ráno jsem vstal brzy a šel jsem si do kuchyně připravit čaj. Našel jsem Severuse spícího
na pohovce v obýváku v jeho obvyklém tmavém oděvu. Předchozího večera šel na oslavu,
alespoň mi řekl, že to bude oslava. Nevím, kdy se vrátil domů.
Takže tam spal, občas sténal bolestí.
Plakal ve spánku. Plakal a zoufale prosil někoho o odpuštění.
Otřásl se a převracel.
Chtěl jsem mu pomoci. Sedl jsem si vedle něho a položil mu ruku na čelo. Měl horečku.
Namočil jsem kapesník a položil mu ho na čelo a na zápěstí.
214
Potom… Dobrý Bože, jak je těžké o tom dokonce i psát! První, čeho jsem si všiml, bylo to, že
měl oblečení od krve. Myslel jsem si, že je raněný. Sundal jsem mu svrchní oděv, nechal jsem
ho v kalhotách a košili s krátkým rukávem a… a uviděl jsem Znamení zla, vypálené do jeho
těla. Bylo to čerstvé tetování a bylo jasné, že byl této noci přijat k Voldemortovi.
Nemohu popsat, co jsem cítil, jak jsem se cítil. Nezlomil jsem se hned. Vstal jsem a co
nejrychleji zabalil všechny své věci. Před několika dny jsem Severovi řekl, že pojedu na léto k
Potterům. Chtěl jsem jet až za pár dní: měli jsme se Severusem lístky na zítřejší koncert. Ale
prostě jsem tam nemohl zůstat a čekat, až přijde k sobě.
Nechtěl jsem poslouchat jeho motivy, jeho vysvětlování. Co udělal – udělal, nijak to nemůžu
změnit. Ztratil jsem svoji rodinu, svého nejlepšího přítele jednou provždy.
Harold si všiml mého napětí a roztržitosti a nabídl mi rozhovor, ale odmítl jsem. Nemá
Severuse rád, a já jsem mu nechtěl dát příležitost mému bratrovi ublížit. On ztratil, zcela
ztratil svoji šanci na život, ale já jsem nechtěl, aby jím Harold pohrdal, aby to řekl Jamesovi,
mluvil o tom u jídla… Ne, Severus je stále ještě můj bratr.
Je to tak, že?
Doufám, chci doufat, i když se to zdá beznadějné, že mě stále miluje.
Miluje, ne?
Nemyslím, že ho znáš. Když čteš tyto řádky, je pravděpodobně mrtvý nebo zavřený v
Azkabanu. Pokud se tak stalo, prosím, navštiv ho kvůli mně! Není tak špatný, jak o něm
mnozí mluví. Jenom ho podvedli naši rodiče. Věř mi!
Stýská se mi po Lily. Ano, máš pravdu, stále jsem jí neřekl o svých citech. Ale právě teď se
mi po ní strašně stýská! Chtěl bych, aby byl vedle mě někdo, kdo by pochopil a neodsoudil!
Jak já nenávidím tenhle den! Proklel bych ho jako nejhorší ze všech, které kdy byly. Den
Severusovy zrady.
Co si teď o mně myslí?
Jak se cítí?
Uvidím ho ještě někdy ve svém životě?
XXX
Harry otřeseně zíral na stránku. Na řasách se mu třpytily slzy. Tento den byly jeho
narozeniny, den, na který vždy čekal. A zdánlivě to byl zároveň poslední den života mladého
a svobodného Severuse Snapea.
Stránka byla zmačkaná kvůli nějaké tekutině. Harry si byl jistý, že to byly Quietusovy slzy.
Přejel ukazováčkem po svraštělém papíru a cítil, jak se jeho ramena začala otřásat tichými
vzlyky. Skutečně nepotřeboval tyto zápisky, aby se uklidnil. Cítil Quietusův smutek a znal
215
pocity Severuse – muž mu o tom kdysi vyprávěl. V ten den, když se probudil v prázdném
bytě, Snape cítil bezmoc a bolest, ale nemohl odčinit události minulé noci – vraždu
Galvanyových.
Severus litoval rozhodnutí, které tu noc přijal. Ale nevěděl, co má dělat, jak se z toho dostat.
Harry ucítil na rameni jeho ruku.
„Nemůžeš spát?“ zamumlal unavený hlas.
Harry mlčky zavrtěl hlavou, ale nezvedl zrak od stránek deníku. Severus by se znepokojil,
kdyby ho viděl plakat.
„Slyšel jsem, že pláčeš,“ v tichém mužově hlasu byla slyšet starost. „Něco se děje?“
Harry neřekl ani slovo, jenom vložil knihu do rukou Severuse. Ten na ni krátce pohlédl.
„Nemůžu vidět, co je tam napsáno, Quiete.“
Chlapec si povzdechl a zápisky přečetl. Když skončil, spustil knihu a podíval se přímo na
Severuse.
„Věř mně a věř Quietusovi, Severusi. Zasloužíš si život i štěstí.“
Severus neodpověděl, jenom přitiskl Harryho k hrudi a pevně ho objal.
„Nutíš mě žít, tvrdohlavý spratku.“
„Potřebuji, aby někdo vychoval mé děti, pokud zemřu,“ zamumlal Harry Severusovi do
pyžama. Cítil, jak mužovo tělo v jeho objetí ztuhlo.
„Co to plácáš, Quiete?“ Severus ho odtáhl na délku paže, aby se mu podíval do očí.
„Proroctví Trelawneyové mi nedává příliš mnoho možností přežít.“
„Jaké proroctví?“ zlostně vyštěkl Severus.
„To, ve kterém předpověděla smrt tvého bratra, mojí matky a moje dočasné vítězství nad
Voldemortem. Druhá část je jenom o mně a říká, že musím zemřít, abych zničil Voldemorta.“
„NE!“ krátký, ale silný výkřik bolesti Harryho přerušil. Severusova tvář se zkřivila emocemi a
on znovu přitáhl Harryho blíž, skoro ho rozmačkal. „Nedovolím ti zemřít! Udělám všechno,
co budu moci, abych tě ochránil.“
„Já vím. Nechci zemřít. Ale tolik se bojím…“
„Nedovolím Voldemortovi zabít mého syna!“
Harry se trochu usmál, když uslyšel Severusův pokus utěšit a uklidnit ho.
Ale někde hluboko uvnitř cítil, jak jeho bolest po těchto slovech roste. Neodvážil se představit
si, co Severus bude cítit, až nakonec Harryho ztratí.
216
XXX
„Hej, Quiete! Vypadáš unaveně,“ slyšel Harry Hermionin hlas, když bojoval se svojí únavou
v knihovně.
Podíval se na dívku, která si hned všimla jeho zarudlých očí.
„Vypadám unaveně, protože jsem unavený,“ otráveně se zamračil Harry. „Co tu děláš?“
„Učím se. Příští víkend bude famfrpálový zápas proti Mrzimoru, Ron místo studování zase
trénuje. Tak jsem se sem přišla s tebou učit. Stejně jsem věděla, že jsi tu sám. Tvoji přátelé
nejsou takoví blázni do studia.“
Harry pokrčil rameny.
„Mýlíš se. Ares doučuje lektvary nějakou čtvrťačku a Neville slíbil, že přijde hned potom, co
s profesorkou Prýtovou dokončí svoji práci ve sklenících.“
Hermiona se zasmála.
„Ares někoho doučuje?“
Harry se zakřenil a mrkl.
„Ne jenom někoho, Hermiono. Doučuje Gretu Lee z Nebelvíru.“
„Tu blondýnku! Znám ji. Ale nevěděla jsem, že potřebuje doučování…“
Harry zavrtěl hlavou a protočil oči.
„Jsi natvrdlá, Hermiono.“
Dívka se znovu zasmála a otevřela učebnici lektvarů.
„Můžete mě doučovat lektvary, pane Snape?“ zeptala se koketně.
„Pako.“
„Hej, jsi syn Mistra lektvarů! Myslím, že jsi nejvhodnější osoba na doučování!“
V příští chvíli jí Harryho hůlka mířila na krk.
„Ještě jedno slovo a prokleju tě. Jsi v lektvarech lepší než já, k velkému Severusovu žalu!
Nikdy nevynechá příležitost mi to omlátit o nos!“
Hermiona se rozzářila.
„Opravdu?“
Harry se opřel a jeho úšklebek se změnil na úsměv od ucha k uchu.
217
„Samozřejmě… ne. Je přesvědčen, že jsem nejlepší student na škole ze všech předmětů,
včetně lektvarů. A já si myslím, že má pravdu.“
„A co se týče obrany proti černé magii a temnému umění?“ zeptala se Hermiona, a přestože
Harry viděl, že toho litovala hned, jak to řekla, stejně se rozzlobil.
„Černá magie není umění, Hermiono. A já jsem lepší, než si myslíš, nebo než si myslí
profesorka Figgová. Už jsem čelil mnohem horším věcem, než jsou moji spolužáci nebo
hloupá, postarší, kočkami posedlá ženská, a přežil jsem to!“ zakřičel Harry bez rozmýšlení.
Nějakou dobu se na sebe upřeně zírali. Všichni kolem v knihovně ztichli a najednou se u kraje
polic objevila madam Pinceová s pobouřeným výrazem ve tváři.
„Pane Snape, slečno Ev… Grangerová! Knihovna není místo na řešení osobních záležitostí!
Rušíte ostatní.“
„My neřešíme osobní věci, madam,“ stejně pobouřeně, jako madam Pinceová, si odfrkl Harry.
„Měli jsme malé nedorozumění, ale přísahám, už jsme skončili. Promiňte naše rušení pořádku
v knihovně,“ uklonil se starší ženě.
Zdvořilá slova a gesto se neminuly cílem. Madam Pinceová se vrátila ke svému stolu a
usmívala se nad chlapcovým slušným chováním.
„Málem si mě s někým spletla, slyšel jsi?“ otočila se Hermiona k Harrymu, jakmile
knihovnice odešla.
Harry pokrčil rameny.
„Nevšiml jsem si.“
„A co ty kočky?“
„Jaké kočky?“ zamrkal znepokojeně Harry.
„Řekl jsi o profesorce Figgové, že je posedlá kočkami. Odkud víš o jejích kočkách?“
‚Osobní zkušenost‘, chtěl říci Harry, ale povedlo se mu zadržet slova, než z něj vyletěla.
„Znám učitele lépe než ty. A otec o nich vypráví,“ ovládl Harry výraz tváře.
Hermiona se na něj podívala dlouhým zaujatým pohledem, než se otočila.
„Půjdeš se mnou v sobotu do Prasinek?“ zeptala se nečekaně. „Ron musí trénovat a já nechci
jít sama.“
Harry cítil úlevu. Hermiona byla dobrou omluvou pro Nevilla i Arese. Ale nemohl
předpokládat, jak zareaguje Ron, až to uslyší. Znepokojeně se na dívku podíval.
„Och,“ pokrčila rameny Hermiona. „Už jsem mu vysvětlila, že se k tobě chová jako mizera, a
jestli chce zůstat mým klukem, musí přijmout, že jsi můj přítel,“ teď byla Hermiona vážná.
218
„Nelíbilo se mu to, ale po tom rozchodu v prosinci už nechce víc riskovat, takže přijal moje
ultimátum. Řekla jsem mu, že pokud ti znovu ublíží, tak se s ním okamžitě rozejdu.“
„Hloupá holko,“ vřele se usmál Harry. „Nemůžu pochopit, proč se o mě tolik staráš.“
Na tváři Hermiony se objevil náznak nejistoty. Harryho oči se rozšířily. Nikdy neviděl
Hermionu nejistou!
„Nevím, Quiete. Tvoje přítomnost je tak… známá. Mám pocit, jako bych tě znala mnoho let.
Ne,“ zvýšila hlas, když viděla, že Harry otevřel ústa. „Nemyslím, že jsi podobný Harrymu,
jak se zdá Ronovi, ale… ano, jsi mu podobný, ale zároveň se hodně lišíš,“ její ramena
poklesla. „Ale, já opravdu nevím.“
„To je v pořádku,“ zamumlal rozpačitě Harry. Zvedl hlavu, jejich oči se setkaly.
„Neruším?“ zeptal se najednou něčí hlas. Oba se otočili tím směrem. Na stejném místě, jako
před několika minutami madam Pinceová, stál Janus Moon.
„Ne,“ odpověděl Harry. „Jenom jsme o něčem diskutovali…“ neurčitě mávl rukou.
Janus si odkašlal.
„Vidím,“ řekl. „Já… přinesl jsem ti balíček.“
Harry zrudl vzrušením.
„Děkuji,“ vykřikl ochraptěle. Je to dárek od Leah?
„Není za co. A ještě jednu radu,“ naklonil se nad stolem k Harrymu. „Pokud tě ještě jednou
chytím se svou sestrou, přísahám, že tě zabiju.“
„Cože?“ Harry se cítil hloupě. Nemohl pochopit Janusova slova. „O co jde?“
„Leah neví, proč ses jí v posledních týdnech vyhýbal. No,“ podíval se opovržlivě na
Hermionu, „ale měla to vědět. A já taky. Tolik ti věřila. Stejně jako já.“
„Ale já ne…“ Harry hledal slova, aby se omluvil, ale nemohl dokončit větu.
„Nech ji na pokoji, Quietusi. Tento balíček je tvůj dárek. Vrátila ti ho,“ s těmito slovy vstal a
odešel.
Jakmile zůstali sami, Harry se opřel a zavřel oči.
Bolelo to, ale chápal dívčinu reakci. Jeho chladné a odmítavé chování po zimních prázdninách
jí muselo hrozně ublížit. Ale nemohl nic dělat, chtěl být jenom v bezpečí, ochránit se před
Voldemortem…
„Ty jsi s ní chodil?“ slyšel hlas Hermiony. Zavrtěl hlavou. Chodil? Ne. Sotva spolu mluvili.
Jenom se dívali a usmívali se. Jediným znamením jeho citů byl tento dárek v jeho dlaních, a
219
teď mu ho vrátila, čímž dala najevo dvě věci: za prvé, že k němu něco cítila, a za druhé, že je
nevinná. On ji odstrčil.
Najednou cítil záblesk pochopení. Opravdu se stával stejně paranoidní, jako Severus. Nebo
dokonce víc. Falešně podezříval dívku jenom proto, že měl nejasnou vizi o někom, kdo ho
chce zradit Voldemortovi. Nebyl lepší než Ron. No, on dívce neubližoval a nevrhal se na ní s
nepřátelskými slovy, ale jeho chladné chování ji muselo ranit více než slova.
Měl podezření, že se choval, jak mu diktovala vize, bez dalšího zájmu o pravdu, stejně jako se
Ron choval k němu. Harry nedal Leah jedinou šanci dokázat svoji čestnost, po své vizi
předpokládal, že nejpravděpodobnějšími osobami, které ho můžou zradit, jsou Ares, Leah a
možná Neville, ale teď si uvědomil, že se přátelil téměř se všemi Nebelvíry a mnohými
Zmijozely, Havraspárci a Mrzimory. Bylo tu příliš mnoho lidí, které mohl podezřívat. Ale on
se zbrkle rozhodl, aniž by prověřil jejich pravdivost.
Nemohl se zlobit na Rona. Nebyl o nic lepší než on. Vůbec.
A teď hrozně zranil Leah, možná neodpustitelně. Bolelo ho to, protože cítil, že chce, aby
dívka byla vedle něj, chtěl s ní mluvit, dívat se na ni… Ale teď už je pozdě, že ano?
Možná by měl poprosit o pomoc Severuse. Vždycky mluvili o velmi vážných věcech, jako
Voldemort, ministerstvo, bystrozorové, Quietus, děsivé proroctví, krvavá minulost, strašná
budoucnost – ale Harry nic nevěděl o dívkách a podobných věcech. Asi nežil dost dlouho, aby
měl vlastní zkušenosti. Potřeboval Severusovy rady a názory.
Omluvil se několika slovy a opustil Hermionu, aby se vrátil do jejich komnat.
Doufal, že Severus bude mít nějaké nápady ohledně této situace.
Kapitola patnáctá: Znovu Prasinky
„Takže, jak bys shrnul rozdíl mezi světlou a temnou magií?“
Harry si povzdechl a pokusil se posbírat své vzpomínky na to, co četl v minulém týdnu.
Severus mu dal o temné magii hodně materiálů, které si měl přečíst a zapamatovat: dvě knihy
a několik článků a monografií. Strávil čtením a vypisováním veškerý svůj volný čas, ale kvůli
tomu objemu bylo shrnutí dost těžké.
„Myslím, že je mezi nimi jenom jeden hlavní rozdíl,“ dokázal říct po několika minutách.
„Úmysl.“
„Velmi dobře. Můžeš mi to vysvětlit podrobněji?“
„Samozřejmě. Nemůžeme mluvit o temné nebo světlé stránce magie, neexistuje magie temná
a světlá, vše závisí na jejím uživateli.“
Snape svraštil obočí.
220
„A co se týče nepromíjitelných?“
Harry se na něj překvapeně zadíval.
„Úplně jsem na ně zapomněl!“
„No, tak se pokus najít odpověď teď. Jsem si jistý, že jsi o nich hodně četl.“
„Ano, skutečně…“ Harry si přitáhl kolena k hrudi a objal je. Byli v obýváku ve svém bytě,
Harry seděl na pohovce a Severus obsadil své oblíbené hnědé křeslo. „Myslím, že problém s
nimi je v tom, že je nemůžeš použít se světlým úmyslem. Chci říci, nemůžeš s nimi udělat
něco dobrého. S jejich pomocí můžeš vyvolat jenom bolest nebo smrt.“
„A co Imperius?“
Harry zavřel oči a zamyslel se.
„Imperius je svým způsobem také násilí, myslím. Násilí nad vůlí,“ jeho oči se náhle otevřely.
„Ale teď nemůžu pochopit, proč je Tormenta světlé kouzlo. S její pomocí také můžeš
způsobit jenom bolest a zranění!“
„Velmi dobrá otázka, Quiete,“ vážně přikývl Severus. „Nic jsi o tom nečetl, že ne?“
„Ne. V knihách byly jenom temné kletby, nenašel jsem mezi nimi Tormentu.“
„Protože Tormenta není temná kletba.“
Harry naštvaně zkřížil ruce a upřeně se podíval na Snapea.
„S tím nesouhlasím.“
„Nemusíš souhlasit. Tormenta po staletí byla, nebo přesněji je, světlým kouzlem. Až v tomhle
století, v době minulé války, se stala světlou alternativou Cruciatu. Původně sloužila k
pedagogickým účelům.“
„Och, teď chápu motivy Figgové, která ji na mě použila!“ poznamenal sarkasticky Harry.
„Quiete. Zaprvé: v minulosti byly fyzické tresty důležitou součástí výuky. Za druhé:
bystrozorský výcvik obsahuje systém fyzického tréninku, aby se rozvíjela odolnost budoucího
bystrozora, který musí snášet bolest stejně dobře jako únavu a podobně. Tormenta je
jednoduchý nástroj k dosažení těchto cílů.“
Harry pokrčil rameny.
„Stále nevidím rozdíl mezi Cruciatem a Tormentou.“
„Rozdílů je mnoho. Víš, že Tormenta nemá fyzické následky, dokonce ani v případě
opakovaného použití, naopak i jediný Cruciatus vyvolává lehká nervová i svalová poškození.
Nemluvě o tom, že tyto efekty se sčítají, takže opakované použití Cruciatu může způsobit
vážné a často nezvratné psychické i fyzické poruchy.“
221
Harry se mu díval do očí.
„To byl důvod, proč jsi ji použil na mě, tehdy…?“
Snape trochu zbledl.
„Částečně, ano. Ale jsou i další rozdíly. Mohu pokračovat?“
Harry jenom kývl a Snape pokračoval.
„Před Tormentou se můžeš bránit štítem, ale neexistuje štít, který by zadržel Cruciatus nebo
jinou nepromíjitelnou. Můžeš použít štít, abys je oslabil, ale nemůžeš je zcela zastavit.“
Harry se k němu naklonil a kývl.
„Za třetí: účinky Tormenty nelze zhoršit, dokonce ani současným použitím mučidel nebo
lektvarů. Kletba nepůsobí na nervový systém nebo tělo: po určitém množství bolesti napadený
ztrácí vědomí. Cruciatus použitý spolu s jinými kletbami nebo lektvary neumožní
napadenému upadnout do bezvědomí.“
„Chápu,“ řekl Harry a zhluboka dýchal. „A co jiné mučící kletby? Myslím, že jich znám
mnoho, osobně jsem s nimi byl seznámen.“
„Podívej. Použití mučících kleteb, včetně Tormenty, když se použijí s jiným než
pedagogickým účelem, se tvrdě trestá, ale nejsou to nepromíjitelné, které jediné se trestají
doživotím nebo mozkomorovým polibkem, jejichž podstata je mnohem horší a škody, které
způsobí, se mnohem hůř napravují.“
Harry kývl.
„Myslím, že to pro dnešek stačí, Quiete. Dám ti další knihu, abys ji přečetl příští týden. Byla
by to první kniha, kterou bych tě přiměl přečíst, pokud bych dostal možnost učit obranu,“
zamumlal jízlivě. „Pokoušel jsem se ji doporučit Arabelle, ale ta má svoje nápady…“
„Je docela dobrá,“ řekl vážně Harry. „No, nemá mě ráda, ale je skoro tak dobrá, jako byl
Lupin. Dříve jsem o tom neměl ani tušení, když jsem sedával v jejím domě s kočkami, ale….
Je v pořádku.“
Snape si odfrkl, ale Harryho slova nekomentoval. Rozhostilo se ticho. Severus vstal, přešel ke
knihovně a vytáhl z ní knihu. Ale ještě než ji otevřel, rozhodl se Harry položit otázku, kterou
měl na jazyku už týden.
„Severusi, jak se dá přesvědčit dívka, že se… že se ti líbí?“
Kniha téměř vypadla Snapeovi z rukou. Otočil se na podpatku a jeho pohled byl tak
šokovaný, jako nikdy předtím. Harry se na něj hloupě usmál a zavrtěl se.
„Proč se na to ptáš?“ zareagoval Snape.
222
„No, myslím, že je to jasné,“ řekl Harry a polkl. Jeho rozpaky rostly s každým okamžikem.
„Je tu jedna dívka a… a já nevím… já…“ nemohl pokračovat. Zrudl a podíval se jinam.
To už se Severus vzpamatoval a zhroutil se do oblíbeného křesla.
„Nemůžeme místo toho pokračovat s temným uměním?“ zeptal se.
Harrymu spadla čelist.
„Děláš si srandu?“ zeptal se nevěřícně.
„Pokud chceš odbornou pomoc v temné magii, můžu ti pomoct. Ale nemyslím, že jsem
vhodná osoba na zodpovězení otázek o děvčatech.“
„Tobě se líbí muži?“ ušklíbl se Harry.
„Nebuď drzý, Quiete. Nelíbí se mi nikdo. Už věky.“
Něco ve Snapeově hlase Harryho zastavilo, aby ho víc neškádlil.
„Promiň,“ zamumlal. „Jenom… jenom mám problémy a myslel jsem, že bys mi mohl
poradit.“
„Ohledně čeho?“
„Ohledně dívky, kterou jsem svým chováním odstrčil.“
„Co jsi udělal?“
„Byl jsem podezřívavý,“ řekl Harry smutně. „Po mé vizi jsem se stal tak paranoidní, že jsem
ji odehnal. Neustále jsem se jí vyhýbal, stranil jsem se jí, a ona toho nakonec měla dost a
poslala mi přes svého bratra zpět můj vánoční dárek.“
Severus zvedl obočí.
„Tak to ona byla ta záhadná ‚ostatní‘, kterým jsi chtěl poslat dárek po své nové sově!“
„Přesně. Já ji nechci… ztratit.“
„Chodil jsi s ní?“
„Ne. Jenom jsme… ty víš. Jenom jsme se usmívali a tak.“
Snape se ďábelsky ušklíbl.
„To mohl být zajímavý vztah…“
Harryho obličej se zachmuřil.
„To není směšné! Nebo ne víc, než to, že jsi svobodný!“ řekl a otočil se k ohni.
„Quietusi!“
223
Harry jenom pokrčil rameny.
„Není lehké přiznat, že jsem nikdy s nikým nechodil a ty se mi vysmíváš!“
Teď byl na řadě Snape, aby si povzdechl.
„Tak promiň. Nechtěl jsem ti ublížit.“
Harry se na něj podíval.
„Taky se chci omluvit.“
„Přijímám,“ řekl Severus. „A kdo je ta dívka, kterou chceš?“
„Leah Moonová, páťačka z Mrzimoru.“
„Ano, znám ji. Je dost nešikovná na lektvary.“
„Úžasné. Vždy stavíš svůj názor na člověka na tom, jak se jeví na tvých zatracených
hodinách?“
„Ne,“ ušklíbl se Severus. „Někdy dělám výjimky. Většinou, když mám možnost vidět ho i
jinde.“
„Dobře. Takže tvoje rada zní: zapomeň na tu dívku, je hrozná na lektvary. Nikdy ti nedám
souhlas s takovým vztahem.“
„Jsi pitomec. Můžeš s ní chodit, jestli chceš.“
„Ale ONA nechce!“
„Ach, tak…“ Severus si zamyšleně poklepal na bradu. „Musíš si s ní nějak promluvit.“
„Janus řekl, že mě zabije, když se k ní přiblížím.“
„Ach, Janus!“
„Neříkej, že je vynikající na lektvary, a proto má pravdu!“
„Jsi lepší než on, takže budu stát při tobě,“ Severusovy oči jiskřily veselím. „A co společný
trest s ní? Drhnutí lavic a kotlíků?“
„To bude romantická situace,“ zasténal Harry. „Nemáš lepší nápad?“
„Hele, nemám v úmyslu dávat nekonečné množství trestů dvěma roztouženým puberťákům!
Jenom si myslím, že to může být dobrá možnost promluvit si s ní a vyřešit problém.“
„Severusi, mým největším problémem je, že nevím, co jí říct. ‚Promiň, ale myslel jsem si, že
jsi Voldemortova agentka a proto jsem se ti vyhýbal?‘, nebo něco takového?“
„Můžeš svést vinu na Ronovo chování…“
224
„Říct: ‚Byl jsem tak rozrušený kvůli Ronovi, že jsem se ti musel vyhýbat?‘ To není moc
dobré. A Janus věří, že chodím s Hermionou.“
„Nuže, ona…“
„Já vím! Je výborná na lektvary, byla by lepší než Leah!“ zoufale zakřičel Harry.
„Ne. Myslel jsem, že se s ní můžeš poradit,“ odpověděl prostě Snape. Harryho obličej se
rozjasnil.
„To je dobrý nápad.“
„A až si rozmyslíš, co jí řekneš, udělím vám trest. Dobře?“
Harry se s úlevou usmál.
„Výborně.“
XXX
Harry s hlasitým bouchnutím zaklapl knihu. Jmenovala se ‚Pohled do temnoty‘. Byla to ta
knížka, kterou mu doporučil Severus. Když Harry dočetl druhou kapitolu, začal pociťovat
lítost, že Severus nedostal místo učitele obrany. Kniha byla vynikající, odpovídala na
množství otázek a vyvolávala jiné. Ale stále měl ještě nějaké domácí úkoly, které musel
udělat: hlavně esej z kouzelných formulích o paměťových kouzlech.
Znenadání si vzpomněl na Lockharta. Byl by to vynikající příklad následků kleteb ‚Obliviate‘.
Bohužel on, Quietus Snape, nikdy toho muže nepotkal a neviděl, jak sám sebe proklel díky
Ronově zlomené hůlce. Harry si povzdechl, zašklebil se a vzpomněl si na ještě jeden
nezveřejnitelný příklad. Byla to krátká Severusova poznámka o častém pití ohnivé whisky. A
jiné varování lektvaristy o sexu a zapomnění, ale ani jedno se nehodilo do eseje z kouzelných
formulí, pomyslel si hořce Harry.
Potom si vzpomněl na jiný rozhovor, který vedli se Severusem v Nightmare Manor, o
zvrácení následků kouzel, která působí na paměť. Trhnul sebou při vzpomínce na mužova
slova o tom, že by obětoval svoji paměť kvůli Harrymu… To byla strašná představa. Harry
vstal a přešel k sekci kouzelných formulí v knihovně. Bylo tam mnoho knih, hodně i o
paměťových kouzlech, ale Harry neviděl ani jednu o obnovení paměti. Přejížděl svým
ukazováčkem po hřbetech, pozorně četl tituly, ale po dvou dlouhých hodinách hledání stále
nic nenašel. Povzdechl si a šel se svým problémem za madame Pinceovou.
„Myslím, že je můžete najít mezi léčitelskými knihami, nebo knihami o psychologii, a
nesmíte vynechat ani mudlovské knihy, hlavně ty, které se týkají amnézie,“ a tak dále, bez
konce. Za méně než deset minut obdržel téměř padesát titulů a madame Pinceová mu díky
jeho otci dovolila půjčit si tři nejvzácnější knihy.
Několik minut poté, co si sedl s knihami v rukou, přišel Neville ze skleníků.
225
„Esej z kouzelných formulí?“ zeptal se nevěřícně. „Ale máme téměř dva týdny, abychom ji
napsali!“
„No, našel jsem téma, které se zdá i zajímavé,“ řekl Harry a pokynul Nevillovi k židli vedle
něho. „Co tvůj domácí úkol?“
„Hotovo,“ řekl Neville. „Kromě toho s kletbou Patronus.“
„Je to kouzlo,“ automaticky ho opravil Harry.
„Mluvíš jako Hermiona,“ postěžoval si Neville. „Kde je teď?“ dodal náhle.
„Nevím. Přes obecně rozšířený názor, já s ní nechodím,“ řekl rozzlobeně Harry.
„Já vím,“ odsekl Neville. „Ale choval ses v posledních dvou týdnech jako blb. Nějaké
problémy?“
Harry se na Nevilla omluvně podíval.
„Promiň. Špatné zprávy, nic víc.“
Neville kývl.
„Řekneš mi to?“
„Ne teď. Vím, že jsem se v posledních týdnech choval odporně, ale… ale poslyš, Neville,
nemůžu ti to říct. Možná později. Nevím.“
„Chápu, Quietusi,“ řekl chlácholivě Neville. „Nemyslím, že to máš lehké. Musíš brát do
úvahy mnoho věcí, nemůžeš nám říci vše. Ale to neznamená, že se nám musíš vyhýbat!
Myslím, že tě Ares potřebuje. Vždy hledá možnost, aby si s tebou promluvil, ale ty mu
nedáváš žádnou příležitost!“
„Já… já…“ vykoktal Harry, ale nevěděl, co říci.
„Stále mu nevěříš?“
Harry sklonil hlavu.
„Nezávidím ti tvou situaci,“ řekl nakonec Neville. „Ale stejně si nemyslím, že je dobrý nápad
se nám vyhýbat. Vypadá to, jako by sis s námi hrál.“
„Nenávidím tu situaci stejně, jako ty,“ řekl Harry. „Ale rozhodnutí není lehké. Bojím se, že se
Voldemort snaží chytit Severuse, a…“ podíval se na překvapeného Nevilla.
„Co?“
„Ty… ty… řekl jsi jeho jméno!“
„Otec i ředitel mu také tak říkají, byl jsem vychován u mudlů, kteří se nebáli nazývat věci
svými jmény!“
226
Neville se zvedl.
„Dobře. Jestli s námi budeš chtít mluvit příště…“
„Hej, Neville, sedni si. Neodcházej. Můžeme, pokud chceš, napsat spolu tu esej z kouzelných
formulí,“ několik okamžiků na sebe podrážděně hleděli, ale nakonec si Neville sedl zpátky.
„Dobře. Mám teď dost volného času. Ale pořád jsem nedokončil tu esej z lektvarů o léčivých
účincích oměje.“
„Můžu ti doporučit dobrou knihu, jestli chceš,“ Harry rozvinul svůj pergamen.
„Není třeba. Mám hodně knih. Jenom jsem byl líný to dopsat.“
XXX
To odpoledne bylo U Tří košťat přeplněno, ale Harry neviděl nikoho ze školy, kromě
Hagrida, který byl v tmavém koutku pohroužen do rozhovoru s někým neznámým.
„Doufám, že nejde zase o dračí vejce,“ zamumlala Hermiona. Harry se usmál, když si
vzpomněl na Norberta, Norského ostrohřbetého. Hagrid měl stále špatný zvyk přátelit se s
cizinci a sbírat různá zvířata. Zvedl svůj máslový ležák ke rtům a upil teplý hlt.
„Myslím, že jí můžeš říct, že jsi ji nechtěl ohrozit,“ nečekaně pokračovala Hermiona v jejich
rozhovoru. „Je to nejuvěřitelnější důvod.“
„Ale já s ní nechci mluvit o tak vážných věcech. Řekl jsem to tobě a nikomu jinému. Kdybych
jí řekl, že Vol… ehm… Ty-víš-kdo chce dopadnout mého otce a Brumbál si myslí, že je
nejpravděpodobnější, že použije mně, aby Severuse vydíral…“
„Ale proč jsi to řekl mně? Proč mně věříš víc, než jí?“
To byla zcela nečekaná otázka, takže Harry nějakou dobu nemohl promluvit. Hermiona měla
pravdu. On, Quietus Snape, neměl důvod jí věřit víc, než Leah, ale…
„Potter ti věřil, Severus mi to řekl.“
„Mohl se mýlit…“
Výraz v Harryho očích byl smutný, když zvedl pohled k dívce.
„Je příliš těžké nevěřit nikomu,“ řekl potichu. Hermiona neodpověděla a jenom kývla.
„Dobře. Promiň, musím si odskočit,“ ukázala hlavou směrem k toaletám.
„Samozřejmě, jdi. Počkám na tebe,“ řekl.
Díval se za Hermionou, která mizela v davu, když ho ze zamyšlení vytrhl nečekaný hlas.
„Snape, musíme si promluvit. Ale ne tady.“
Byl to Ron. Harry měl nepříjemnou předtuchu.
227
„Nemám ti co říct,“ řekl a otočil svůj zrak zpět na dav.
„Ale já ano. O samotě. Půjdeš, nebo to musím udělat přímo tady?“
Harry chvíli váhal, potom se zvedl.
„Dobře. Máš pět minut.“
„To stačí.“ Ron se otočil a šel k východu. Harry ho následoval. Když vyšli z hospody, Harry
se zastavil.
„Mluv.“
„Ne u vchodu,“ zamítavě mávl rukou Ron
Náhle se dveře otevřely, skupina napůl opilých kouzelníků vyšla nejistě ven a téměř srazila
Harryho. Harry zavrtěl hlavou a nejistě ustoupil. Za chvíli zjistil, že stojí v tmavé uličce přímo
před maximálně vzteklým Ronem.
„Takže, to je tvůj poslední tah!“ zasyčel mu Ron do obličeje. Harry odstoupil a na tváři měl
nechápavý výraz.
„O čem to mluvíš?“
„Chceš mít všechno, co kdy patřilo mně! Mého přítele, moji kolej, moji rodinu a teď i moji
dívku!“
„Já ne…“
„Nelži!“ zakřičel rozčileně Ron. „Viděl jsem vás spolu.“
„Jenom jsme si povídali. Nic víc.“
„NIC VÍC? A co objetí a muckání po věštění z čísel?“
„MUCKÁNÍ?“ Harry nevěřil svým uším. „Nikdy jsem jí nelíbal, a navíc: nikdy jsem to ani
nechtěl udělat!“
„Přestaň lhát, Snape. Jsou svědci! Jak jste si propletli ruce, dokonce jste si nevšimli, že nejste
sami!“
„Hej, Weasley. Odporuješ si. Muckali jsme se nebo objímali?“ ušklíbl se na zrzka. „To není
to samé!“
V příští chvíli se mu ke krku tak těsně přitiskla hůlka, že nemohl ani dýchat.
„Takže to přiznáváš.“
„Nemám co přiznávat!“
Ron odstoupil, ale hůlku stále držel v ruce.
228
„Tak dobře. Popíráš to. Ale já ti nevěřím. Nikdy ti neuvěřím. Terry vás viděl, a pak jste přišli
pozdě na obranu.“
Harry polkl, najednou si vzpomněl. Bože! Kdo by předpokládal takové následky prostého
přátelského chování? Nemohl nic říci. Bylo by nadlouho vysvětlit to tomuto předpojatému,
rozzlobenému nepříteli. Zkřížil ruce a přezíravě se na Rona podíval.
„Nemiluji tvoji holku. Jsme jenom přátelé.“
„Hnusný Zmijáku,“ Ronovy klouby zbělaly, jak svíral hůlku.
Harry se natáhl pro svoji, ale sáhl do prázdna.
Ron měl v ruce JEHO hůlku. Harry zbledl.
„Vrať mi moji hůlku, Weasley.“
„Proč, ty malý hade? Chceš mě proklít? Mučit? Zabít mě poté, co jsi mi všechno ukradl?“
„Nikdy jsem ti nic neudělal!“ netrpělivě zakřičel Harry. „Vrať mi moji hůlku!“
„A můj nos?“ popichoval ho Ron s krutým úšklebkem.
„Vyprovokoval jsi mě!“
„Stejně, jako jsi ty vyprovokoval mě! Nedělal jsi v tomto roce nic jiného, jenom jsi mě pořád
provokoval!“ vyštěkl Ron a přikročil blíž. Harry se chtěl naklonit, aby chytil svoji druhou
hůlku, která byla zasunuta do boty, ale nemohl. Podíval se do šílených očí bývalého přítele a v
duchu se přikrčil. „Ale víš, naštěstí jsou tací, kteří ti nevěří. Kteří tě prohlédli skrz naskrz.“
„Kdo…“
„Percy mi o tobě vyprávěl zajímavou věc,“ úšklebek Rona se rozšířil, jeho oči se zároveň
nebezpečně zúžily. Harry začal panikařit. „O tvých malých jizvách po celém těle.“
Strčil Harryho do hrudi hůlkou a přejel jí směrem k ramenům. Harry se nemohl pohnout,
napůl v panice, se začínající nevolností. Ron ho píchal do ramenou a rukou.
Začalo sněžit. Několik sněhových vloček ho zalechtalo na tváři. Harry se otřásl.
„Och, tobě se to nelíbí!“ ušklíbl se Ron a naklonil se k Harryho obličeji. „Víš, můžu udělat
víc, než jenom šťouchat…“
Harry zbledl a strachem zavřel oči. Měl pocit, jako by byl v mučírně, bezbranný, ponížený a
zcela bezmocný.
„Nech mě na pokoji,“ zamumlal, ale byl si jistý, že ho Ron nepustí bez…
„Ne, to neudělám.“
229
Sněžení zesílilo. Sníh, který už pět dní pokrýval všechno, dosahoval Harrymu po kolena. Jak
se zapotácel dozadu, probořil se po pás. Cítil, jak se mu sníh dostal do bot.
„Vůbec mě nezajímá nějaký životní dluh, Zmijáku,“ řekl Ron, přejel Harrymu hůlkou po krku
a odhrnul mu šálu. Vítr se zahryzl do Harryho nechráněné kůže.
„Nech mě na pokoji,“ opakoval Harry a nenáviděl se za tu zatracenou slabost.
„Nejsi teď takový hrdina, že? Nemáš tu svého drahocenného otce, aby tě zachránil!“
Silnější závan větru hodil Harrymu za krk hrst sněhu.
„Revelo,“ sadistickým hlasem zamumlal Ron a Harry byl rád, že má čepici naraženou do očí,
takže zakrývá jeho jizvu. Ale Rona nezajímalo jeho čelo. Studoval červené jizvy, které se
objevily na Harryho krku. „Krásné jizvy, hade.“
Teď hůlka kopírovala jeho jizvy jednu po druhé. Harrymu ztuhla krev. Dokonce nemohl ani
otevřít ústa.
„Víš, existuje krásná kletba, která si s tvými jizvami dobře poradí. Chceš ji vyzkoušet?“ zeptal
se Ron a díval se do rozšířených Harryho očí.
Harry zuřivě zavrtěl hlavou.
„Percy mi o ní vyprávěl. Myslím, že ji chci vidět v praxi.“
Harrymu poklesla ramena. Ron se znovu naklonil a zašeptal, jako by chtěl říct něco tajného:
„Culter.“
Nožové prokletí. Harry si ho pamatoval, ale vyzkoušel si ho jenom jednou, rukou Severuse.
Tehdy to bylo hrozné, ale v té době neměl po celém těle jizvy, které tentokrát zahořely jako v
ohni. Harry upadl na kolena, zlomený náhlou a téměř nesnesitelnou bolestí.
Ale nedal Ronovi to uspokojení z křiku. Pevně stiskl zuby a otevřel oči. Sníh pod ním byl
posetý krví. Jeho jizvy se opět otevřely.
A Ron stále ještě nechtěl ukončit prokletí. Harry, napůl v bezvědomí, celý hořící bolestí,
sebral všechny své síly, natáhl se k levé botě a jedním pohybem vytáhl svoji vlastní hůlku.
„Mdloby na tebe,“ zakřičel zcela ochraptělým hlasem.
Slyšel, jak Ronovo tělo spadlo na zem, ale bolest se nezmenšila. Naopak. Cítil, že má
oblečení promočené krví. Natáhl se pro šálu a bolestným pohybem si ji omotal kolem krku.
Ale stále nemohl vstát. Dolezl k Ronovi, vytáhl otcovu hůlku z jeho sevření a zasunul si
druhou do levé boty. Pak si sedl na bobek.
„Ennervate,“ zašeptal Harry a namířil na Rona.
230
Ron se pohnul a otevřel oči. Když pochopil, že je bezbranný a jeho nepřítel proti němu klečí s
hůlkou v ruce, úplně zbledl.
„Mohl bych se ti teď pomstít,“ zašeptal Harry, který cítil, jak ho pomalu opouští vědomí. „Ale
neudělám to. Jsi horší než Voldemort. A neřeknu Severusovi, co jsi provedl. Zabil by tě. Po
právu. Ale už nikdy, NIKDY se ke mně nepřibližuj.“
Pomocí rukou se zvedl. Svět se kolem něj točil, ale ignoroval to. Nedíval se dozadu. Nevěděl,
jak se dostal ke vchodu do hostince.
Cítil kolem sebe něčí ruce.
„Byl to Ron, že ano?“ zeptala se Hermiona.
„Neříkej to Severusovi, prosím. Zabil by ho. Prosím.“
Neslyšel dívčinu odpověď.
V tmavé uličce pod padajícím sněhem seděl Ron, jehož oči se nemohly odtrhnout od místa,
kde ještě před chvílí ležel jeho soupeř.
Bylo rudé. Rudé od krve.
Krve.
Všude krev.
Ron zvedl ruce a sáhl na místo, kde klečel jeho nepřítel, když si vzal svoji hůlku. Krev byla
ještě teplá a kouřila v mrazivém vzduchu.
Co to provedl?
Náhle jeho mozek zaplnily události posledního půl roku.
Nebyl jen špatný. Nebyl nespravedlivý. Nebyl zaujatý.
Byl odporný, dokonce odpornější, než Pán zla.
‚Jsi horší než Voldemort‘. Slova mu ozvěnou zvučela v mozku, musel s nimi souhlasit.
Quietus k němu byl vždy spravedlivý. Pokoušel se s ním spřátelit. Byl to tichý, plachý kluk, a
jenom Ronovy předsudky z něj dělaly vetřelce, arogantního bastarda. Předsudky k jeho otci!
Quietus zachránil Nevilla. Quietus zachránil Seamuse. Quietus se popral s Malfoyem. Quietus
zachránil jeho, ze všech lidí. Po tom všem, co mu řekl a provedl. Po tom všem, co mu řekl a
provedl Percy. Jak se mohl k tomu chlapci tak chovat? Jak mohl být tak krutý?
Jak mohl napravit to, co provedl, vyléčit rány, které způsobil?
Něco v jeho hlavě mu řeklo, že nemůže.
A nemohl si pomoct a pochopil.
231
To, co provedl, nemůže být jen tak napraveno. Jestli to vůbec může být napraveno.
XXX
„HAGRIDE!“
Výkřik otřásl návštěvníky hostince. Rozhovory byly přerušeny, sklenice s máslovým ležákem
ztuhly cestou k žíznivým rtům. Pěkná hnědovlasá dívka stála ve dveřích a ve tváři měla výraz
zděšení.
„Hagride, pojďme! Rychle!“
Poloobr zamrkal, když uslyšel příkaz, ale stejně se podvolil.
„Co se děje, Miono?“
„Quiet,“ rychle vysvětlila. „Je v bezvědomí. Krvácí. Něco se stalo,“ chytila Hagrida za ruku a
silou ho potáhla. „Rychle, prosím!“
„Musím zaplatit účet…“
„NE! Pojďme prosím,“ znova ho potáhla.
Hagrid se omluvně podíval na Rosmertu, která souhlasně kývla. Vyšli z hostince.
Sníh kolem Harryho byl rudý krví.
„Bože můj!“ Hagrid se nemohl pohnout.
„Musíme ho co nejrychleji dostat do školy! Můžeš ho nést!“ Hermiona ho vytrhla z transu.
„Zvedni ho a pojďme!“
Hagrid vzal opatrně bezvládné tělo do náruče a co nejjemněji ho zvedl.
„Nemusíš být tak opatrný! Je v bezvědomí, nic necítí!“ Hermiona netrpělivě dupla nohou.
„Pojď už!“
Ale sotva udělali několik kroků, zastavil je chladný hlas.
„Kde je Quietus?“
„V mé náruči, profesore,“ poslušně odpověděl Hagrid. „Je v bezvědomí.“
Snape se zakymácel. Hermiona ho chytila za ruku.
„Musíme ho okamžitě odnést k madame Pomfreyové!“
„Co se stalo?“ zeptal se profesor uplakané dívky.
„Já… já nevím. Šla jsem na toaletu. Nechala jsem ho samotného na tři nebo čtyři minuty.
Když jsem se vrátila, už jsem ho neviděla. Někdo řekl, že si chtěl s někým promluvit, a že se
brzy vrátí. Počkala jsem deset minut, potom jsem se rozhodla ho hledat. Vyšla jsem z hostince
232
a našla ho u vchodu napůl v bezvědomí. Pak omdlel. Zavolala jsem Hagrida,“ zadýchaně
vysvětlovala Hermiona, když se snažili dostihnout dlouhé kroky poloobra. Byla skoro
oslepená slzami, její kroky byly méně jisté než Snapeovy. Když dívka upadla na zem, zvedl ji
a donutil ji vzít ho za ruku.
Na další podrobnosti cesty už si Hermiona nevzpomínala. Bylo tam mnoho potácení, pádů, slz
všech, kromě Quietuse, chladný štiplavý vítr, a zdálo se, že trvalo celé století, než došli ke
školní bráně.
Na ošetřovně jí dal někdo do ruky hrnek horkého čaje, někdo jí sundal svrchní oděv, stejně
jako promočené boty. Vylila horký čaj někomu do klína a nakonec plakala s obličejem
přitisknutým na rameno zaskočeného Mistra lektvarů. Tato poslední vzpomínka byla jediný
pevný bod mezi večerními událostmi.
O něco později přišel Quietus k sobě a zamumlal Snapeovi něco, co znělo jako „Je mi
souzeno zemřít rukou Voldemorta, tati, neboj se“, a Snape odpověděl také nějakou hloupost.
Potom ležela na posteli, přikrývku pevně omotanou kolem těla. Na ošetřovně byla tma, někdo
plakal. Byl to Snape, který klečel u postele, a jehož hlava byla přitisknutá k ruce jeho syna.
Quietus byl v bezvědomí. Hermiona se neodvážila pohnout, aby svého učitele nepřiváděla
ještě více do rozpaků. Místo toho přemýšlela. O Quietusovi a o Ronovi. Hlavně o Ronovi.
Ráno, poté co jí madame Pomfreyová dovolila odejít z ošetřovny, se oblékla a opustila
otřeseného profesora a jeho bezvědomého syna. Mířila do Velké síně, ale Ron tam nebyl.
Seamus řekl, že je ještě v ložnici.
„Hermiono, co se stalo včera večer? Viděl jsem tě se Snapem a s Hagridem a ty ehm… jsi
držela Snapea za ruku…“
„Ano,“ kývla Hermiona. „A Hagrid nesl Quietuse v náručí. Našli jsme ho krvácejícího vedle
Tří košťat.“
Seamus zbledl a Hermiona zahlédla, že Nevillovi spadla vidlička.
„Jak je mu?“
„Nevím. Stále ještě se neprobral. Madame Pomfreyová nikomu nedovolí ho navštívit. Není si
jistá, zda přežije tento den.“
S těmito slovy šla Hermiona k nebelvírské věži. Stoupla si naproti schodišti, které vedlo do
chlapeckých ložnic, a zakřičela ze všech sil:
„Ronalde Weasley! Okamžitě vyjdi!“
Nemusela čekat dlouho. Jakmile se Ron objevil, chytila ho a vyšla ze společenské místnosti.
Strčila poslušného chlapce do prázdné učebny a zakouzlila umlčovací kouzla.
„Je konec, Rone. To, co jsi udělal, je neodpustitelné a nezávisle na tom, jestli to Quietus
přežije nebo ne, nechci s tebou do konce života mluvit. Varovala jsem tě. Pokud to přežije,
233
neřeknu jeho otci, co jsi udělal, protože mě o to prosil, ale jestli zemře, tak první, co udělám,
bude, že půjdu k profesoru Snapeovi S TEBOU a řeknu mu celý příběh. PROČ JSI MU TO
UDĚLAL?“ poslední slova zakřičela. „PROČ? ODPOVĚZ MI!“
Ron se zhroutil na lavici, ruce bezmocně spustil na kolena.
„Žárlil jsem. Myslel jsem, že mě podvádíš,“ neodvážil se na dívku pohlédnout.
„POKUD SIS TO MYSLEL, PROČ SIS NEPROMLUVIL NEJDŘÍV SE MNOU? Byla jsem
tvoje dívka a pokud bych tě podváděla, bylo by to hlavně MOJE rozhodnutí a ne jeho! Já jsem
měla povinnosti ve vztahu k tobě, a ne k němu! Co jsi na něj seslal?“
„Nožové prokletí,“ polkl Ron a jeho hlas byl sotva hlasitější než šepot.
V hlubokém tichu se ozval prudký zvuk. Ronova tvář zrudla tam, kam ho uhodila dlaň
Hermiony.
„To byl Percyho nápad? To on ti řekl o Quietusově tajemství? A ty jsi to použil proti němu.
Něco, za co nebyl zodpovědný, pro co se tak trápil, a ty jsi to POUŽIL PROTI NĚMU?
Nemůžu uvěřit, že jsem si někdy myslela, že jsi člověk! Nemůžu uvěřit, že jsem chodila s
bastardem!“
„Hermiono, prosím…“
„Sklapni! Nezajímají mě tvé ubohé výmluvy! Víc už ne! A jestli se jenom přiblížíš ke
Quietusovi, přísahám, že tě osobně zabiju!“ S těmito slovy se vyřítila z místnosti a s hlasitým
třísknutím za sebou zabouchla.
Ron se zoufale díval na dveře. Ale ona se nevrátila.
Nikdy se k němu nevrátí.
XXX
Dveře ošetřovny slabě zaskřípaly, ale v tichu se zvuk zdál být ostrý. Harry viděl, jak se
rozmazaná postava, která seděla na židli vedle postele, rozzlobeně otočila ke dveřím a
zašeptala.
„Nemůžete…“ ale nedokončil.
„Jak je mu?“ zeptal se druhý hlas. Harry cítil, jak se napětí sedící postavy nějak zmenšilo.
„Madame Pomfreyová říká, že je mu lépe. A já si to taky myslím.“
„Můžu dál?“ zeptal se nesměle hlas. Rozmazaná postava přikývla a dveře se otevřely víc.
Hermiona vešla do místnosti.
Harry byl trochu ohromený Severusovým chováním.
Severus vstal a přisunul k posteli ještě jednu židli.
234
Harry si náhle nebyl jistý, jestli spí nebo bdí.
Hermiona přijala nabídnutou židli a sedla si, kolena přitisknutá k hrudi.
„Tolik jsem se bála, že…“ nezakončila, jenom se třásla.
„Já také,“ zašeptal Severus a Harry se opět divil přívětivosti jeho hlasu.
„Ale teď… přežije, že ano?“ v hlase Hermiony byla slyšet naděje.
„Určitě,“ Severus se snažil mluvit obvyklým hlasem, ale podle Harryho se mu to nedařilo.
Za nějakou dobu Hermiona opět promluvila.
„Děkuji.“
„Za co?“ Severusův hlas určitě NEBYL chladný. Jenom udivený.
„Za to, že jste mě přivedl zpátky.“
„Šla jste zpátky po svých vlastních nohou, slečno Grangerová,“ Snape mávl rukou nad díky.
„A myslím, že vám musím poděkovat. Pokud byste nereagovala tak rychle…“
„Oba dlužíme Hagridovi,“ přerušila učitele Hermiona. Severus se asi cítil velmi špatně,
protože se dokonce ani nepokusil jí vynadat za drzost.
„Myslím, že dlužím vám oběma,“ ochraptělým hlasem přidal Harry krátký a tichý argument.
Oba vyskočili na nohy.
„Probudil ses!“ zakřičeli najednou.
Harry se napůl usmál při pohledu na jejich rozpačité obličeje.
„Ne úplně,“ řekl a snažil se sednout si.
„Zůstaň tak,“ Severus mu položil dlaň na hruď a lehce zatlačil.
„Mám žízeň,“ trval na svém Harry.
Severus mu pomohl usednout a Hermiona přinesla sklenici vody. Když se pokusila dát
Harrymu napít, zamračil se a sklenici si od dívky převzal.
A samozřejmě vylil její obsah na sebe.
Hermiona se zasmála, Severus se usmál a Harry zrudl.
„Já jsem včera udělala totéž,“ vzpomněla si Hermiona.
„To nebylo totéž, slečno Grangerová. Vaše pití bylo vařící a vylila jste ho ne do svého klína,
ale do mého. Téměř jste mě vykastrovala.“
235
Řekl to zcela smrtelně přísným hlasem, ale Harry ani Hermiona nemohli potlačit smích.
„Hej, tati, řekl jsi, že…“
„Opovaž se otevřít ústa!“ Severus mu zahrozil ukazováčkem. Harry pokrčil rameny a opatrně
vypil druhou sklenici, kterou Hermiona přidržovala.
Poté, co si Harry lehl zpátky na polštář, Severusova tvář se zachmuřila, zkřížil ruce na hrudi a
nervózně poklepával prsty.
„Kdo to byl?“ zeptal se.
Harry si povzdechl.
„Neřeknu ti to. Byla to chyba a my jsme si to vyjasnili. Nechci o tom znovu mluvit.“
„Quietusi!“ výhružně řekl Snape.
„Ne, Severusi. Neřeknu ti to.“
„Někoho chráníš.“
„To je jasné,“ Harry zavřel oči. „Slíbil jsem to, Severusi. Nikdy ti to neřeknu. Reagoval bys
zbrkle a bez rozmýšlení. A já chci, abys byl se mnou. Nechci, aby ses dostal do vězení.“
„Já…“ začal Snape, ale Harry nahlas zívl.
„Chci spát,“ řekl a otočil se na bok.
Cítil, jak mu starostivé ruce upravily pokrývku a slyšel, jak se Hermiona hádá se Severusem o
tom, že by se měl normálně vyspat a najíst, když Severus odmítl a zůstal s ním.
Neprobudil se, když se Hermiona vrátila s podnosem s jídlem a neslyšel jejich dlouhý tichý
rozhovor.
XXX
Před šklebícím se chrličem čekal Ron na někoho z učitelů, aby mu řekl heslo do ředitelny.
Kapitola šestnáctá: Tragické následky
Profesor Snape se mýlil v hodně věcech.
Například vždy podceňoval Hermionu Grangerovou.
Své mínění o ní nečekaně změnil, když mu po Harryho usnutí položila první otázku.
Ne, Hermiona nebyla jenom otravnou malou šprtkou. Mýlil se, když to během zajetí Harrymu
tvrdil.
236
První, co ho donutilo změnit mínění, bylo dívčino dospělé chování během včerejšího večera.
Nemluvě o chování v první polovině školního roku. Ale nebyly to jen tyto prosté důvody.
Byla tu i další věc, která ho přiměla opravit svůj názor. Jednoduchá otázka, která ho
vykolejila na několik dlouhých, velmi dlouhých minut.
Ta otázka zněla:
„Pane profesore, proč předstíráte, že jste Harryho otec?“
Je nutné poznamenat, že nejdřív zabezpečila místnost proti odposlouchávání, aby je nikdo
nemohl slyšet.
První reakcí bylo vše zapřít, ale proti tomu stála rozhodnost a neústupnost jejího hlasu.
Namísto toho si povzdechl a uvolnil se. Ať to bylo jakkoliv, nějak se zdálo správné, že zná
jejich tajemství.
„Já nepředstírám,“ řekl jednoduše.
Hermioniny oči se rozšířily.
„Vy… říkáte, že jste jeho otec?“ zeptala se nedůvěřivě. „Ale jak?…“
Profesor zavrtěl hlavou, jako by si ji chtěl pročistit.
„Jak jste odhalila, že je to Harry?“ zeptal se místo toho.
Pokrčila rameny.
„Nebylo to tak těžké,“ začala, „ačkoliv fakt, že jsem jeho pohřeb viděla na vlastní oči, mi
bránil na to přijít. Ale bylo tu mnoho znamení. První, jeho chování. Je plachý, nesnese doteky.
A mnoho jiných věcí, které jasně dokazují jeho prožité týrání, přestože jsem nejprve chybně
předpokládala, že se k němu špatně chovala rodina. Později jsem pochopila, že ho mučili
magicky, a proto nemohl vyčarovat štít. Tak jsem pomyslela na Vy-víte-koho a byla jsem si
jistá, že to on mučil Quietuse, ale byly tu problémy s chronologií. Kdy ho mučili? Muselo to
být poté, co jste s Harrym od něj utekli, ale Weasleyovi vás viděli na Příčné ulici o několik
dní později… “ svraštila obočí. Snape pobaveně přikývl. Závěry byly vynikající. Hermiona
pokračovala. „Téměř zoufale vyžadoval přátelství se mnou a Ronem. Proč my? To nebylo
něco obvyklého pro Snapea. A Ronova reakce byla přirozenou odpovědí na jeho dojem, že
Quietus nás sleduje a špehuje. Byl příliš dobře obeznámen s Nebelvíry. Od prvního okamžiku
mu byli všichni známí. A i jiná znamení. Poznal ho Tesák. Kouzlo Wingardium leviosa.
Nemůžu si ani na všechno vzpomenout.“
„Ale kdy jste to pochopila?“ zeptal se zvědavě Snape. „Tohle všechno bylo známé už před
mnoha týdny.“
„Včera v noci,“ Hermiona se mu nedívala do očí, „když jsem vás viděla plakat. Nevím, proč
to bylo klíčem k pochopení, ale… bylo to tak. Nicméně celý včerejší večer jsem měla divný
pocit,“ zamyšleně přivřela oči. „Náš rozhovor. Bylo v tom něco divného. Zeptala jsem se ho,
proč mi důvěřuje. Řekl, že potřebuje někoho, komu může věřit. Tak by to v podobné situaci
237
řekl Harry. A,“ poškrábala se na krku, „pak ještě jedno. Viděla jsem Hagrida, jak mluví s
cizincem, a připomněla jsem Norberta…“
„Kdo je Norbert?“ Snape podezřívavě svraštil obočí.
„Norský ostrohřbetý,“ pousmála se Hermiona. „Byl to Hagridův dračí mazlíček.“
„Dračí MAZLÍČEK? Ale zákon…“
„Říkali jsme to Hagridovi, ale,“ zoufale mávla rukou Hermiona, „neposlouchal nás. Teď na
tom nezáleží. Bylo to v našem prvním ročníku a Quietus Snape o tom nemohl vědět. Ale
Harry Potter tam byl. A když jsem připomněla Norberta, usmál se, jako by celý příběh znal.
Tehdy jsem pojala podezření.“
„Ale jak jste si domyslela, že je to Harry na základě toho, že jste mě viděla plakat?“
Hermiona se opřela o židli.
„Viděla jsem vás na pohřbu a noc před tím. Viděla jsem, jak moc jste… se staral o Harryho.
Možná to bylo výsledkem vašeho společného zajetí, nevím. A když jsem viděla, jak pláčete,
pomyslela jsem si, že milujete Quietuse stejně, jako jste miloval Harryho. A nějak mě
napadlo, že Quietus je tak podobný Harrymu, jako by to byla jedna osoba. Potom jsem si
vzpomněla na rodinná kouzla, přesněji proceduru adopce, která dává adoptovanému možnost
přijmout fyzickou podobu jeho otčíma nebo macechy a všechno do sebe zapadlo. Adoptoval
jste Harryho, že ano? A to je i důvod, proč předstíráte, že jste jeho otec?“
Snape otevřel oči a podíval se na postavu spící v posteli. Natáhl ruku a lehce pohladil
chlapcovu tvář. Harry se ve spánku usmál a přitiskl se k jeho ruce. Severus se také usmál a
upravil pokrývku na Harryho ramenou, přestože nebyla skrčená.
Hermiona nenaléhala, jen klidně čekala na odpověď.
„Adoptoval ho James Potter, a ne já,“ řekl nakonec Snape.
V očích Hermiony problesklo poznání.
„Byl to Quietus Snape, že? Váš bratr.“
Snape otevřel naprázdno ústa jako ryba.
„Jak…?“
„Knihovna. Madam Pinceová si mě jednou spletla s Harryho matkou, slečnou Evansovou.
Byla jeho matkou,“ to bylo tvrzení, ne otázka.
„Ano,“ nějak vyslovil Snape.
„Je mi tak líto Quietuse. Teď má místo dvou mrtvých rodičů tři. Pravděpodobně se cítí ještě
více sirotkem, než dřív.“
238
Poprvé v životě se Severus Snape doopravdy podíval na dívku, která seděla vedle něho na
židli, a pozorně si ji prohlížel.
On ji VÁŽNĚ podcenil. Pravděpodobně bude muset opravdu podat výpověď. Znal hlouběji
jenom dva studenty z jiné koleje, Harryho a slečnu Grangerovou, a vyšlo najevo, že ani
jednoho nedocenil. Mohlo to znamenat, že podcenil mnohem více studentů jenom kvůli svým
předsudkům. Vždycky vinil ředitele, který upřednostňoval Nebelvíry, ale mýlil se. Možná měl
pravdu v samém začátku svého učení, ale Brumbál se od té doby hodně změnil v posuzování
lidí – ředitel přijal dokonce i jeho, po tom všem, co udělal.
To smrtelně nebezpečný Blackův žertík ho donutil špatně odhadnout i Albuse jen proto, že
stařec toho prokletého čokla nevyloučil.
„Doufám, že se již víc necítí být sirotkem,“ řekl nakonec a otočil hlavu k Harrymu.
„Doufám…“
„Ne, máte pravdu,“ ujistila ho Hermiona. „Považuje vás za svého otce a vroucně se o vás
stará.“
Poté už nepokračovali v rozhovoru. Severus na to byl příliš unavený a Hermiona se zjevně
ztratila v myšlenkách. Nakonec se omluvila a šla se připravit na hodiny příštího dne (byla
mezi nimi i dvouhodinovka lektvarů!) a Severus zůstal se spícím Harrym sám.
Několikrát je navštívila madame Pomfreyová a jednou přinesla kolegovi šálek kávy.
„Musíš se trochu prospat, Severusi.“
„Nemůžu,“ protestoval a ona jeho odpověď přijala.
„Ředitel chce mluvit s vámi oběma, jakmile se Quietus probudí.“
„Spojím se s ním krbem.“
Madame Pomfreyová přikývla a odešla.
Severus pil pomalu teplou tekutinu a vychutnával si každý její doušek.
Občas pohladil Harryho po ruce.
Cítil mír. Harry bude brzy v pořádku.
XXX
Svět je příliš jasný, pomyslel si Harry, když se pokusil otevřít oči. Světlo ho oslepovalo,
působilo na rozjitřené nervy a Harry cítil bolest. Jizvy ho příliš brněly a on se zamračil, když
si náhle vzpomněl na vizi, kterou právě měl. Detaily byly příliš rozmazané a nejasné, ale bylo
tam něco o dívce, kterou hledal Voldemort. Goyle mu oznámil, že našli město, kde bydlí. Ale
dívku neměl. Voldemort na něj seslal Cruciatus, který opět poslal Harryho tělo do plamenů. A
když zvedl pokrývku, viděl na svém pyžamu stopy krve. Jeho nedoléčené rány se znovu
otevřely, naštěstí ne moc.
239
Bolelo to. Stále ještě měl závrať, bylo mu špatně a hrozná zima. A stýskalo se mu po
Severusovi, který zrovna na ošetřovně nebyl.
Harry si promnul bolavé čelo a odkašlal si. Zajímavé, madame Pomfreyová se na něj nepřišla
podívat: stav jeho krku mu napověděl, že musel během vize hodně křičet.
Ale nikdo nepřišel. Harry se přikryl až po bradu a zachumlal se co nejvíc do pokrývky, ale
nepomohlo to. Byla mu zima a začal se třást. Rány na zádech silně pálily. Do očí mu
vstoupily slzy.
„Severusi,“ zasténal potichu. Nechtěl, aby ho někdo slyšel, ale toužil jenom po uklidňující a
milující společnosti Severuse.
Za několik minut se Harry otočil na levý bok, protože na něm měl míň řezných ran a stočil se
do klubíčka, přičemž syčel bolestí skrz zatnuté zuby. Neobratnými pohyby si popotáhl
pokrývku, schoval hlavu do měkkého polštáře a zavřel oči. Za nějakou dobu si přetáhl deku
přes hlavu, aby zahřál vzduch svým dechem. Trochu to pomohlo, ale záda se zdála jako kus
ledu a on cítil, jak mu krev prosakuje skrz oblečení.
Kde je teď Severus, když ho tak zoufale potřebuje?
Jeho třas se zvyšoval. Znovu ztráta krve. Jeho roztržka s Ronem se stala asi před třiceti
hodinami a jen co přežil toto setkání, tak se Voldemortovi povedlo ho ještě víc mučit. Objal
se rukama kolem kolen, a to mu pomohlo přestát sílící fyzickou bolest, protože následky
Cruciatu z jeho končetin zcela nezmizely.
Skoro už omdlel, když se otevřely dveře ošetřovny.
„Severusi?“ zašeptal s nadějí, ale když se podíval na příchozí, lekl se. První, koho viděl, byl
ředitel, doprovázený Ronem a madame Pomfreyovou. Následovali je Severus s Hermionou,
která se profesora snažila udržet v klidu. Nemluvě už o obou rodičích Weasleyových,
Lupinovi, Anne a velkém černém psovi za skupinou.
Návštěvníci! Mysleli si, že je mu dobře, nebo alespoň lépe. Ano, spletli se. Harry zavřel oči a
potlačil vzlyk. Skupina se zastavila vedle postele a Brumbál se smutně usmál.
„Quietusi?“
„Severusi,“ povedlo se zašeptat Harrymu. Podíval se na vysokého muže a jejich pohledy se
spojily.
Snape zpanikařil. Harryho pohled neznamenal nic dobrého. V příští chvíli už klečel vedle
postele a jeho hlava se ocitla na úrovni té Harryho.
„Co se stalo?“
„Řezné rány…“ Harry nemohl pokračovat, ale nebylo to potřeba. Severus zvedl okraj
pokrývky a podíval se pod ní. To, co viděl, ho donutilo zblednout. „Je mi taková zima,“ dodal
Harry a nevšímal si ostatních.
240
Mistr lektvarů vstal a podíval se na ně.
„Albusi, musíte odejít. Quietusovi není dobře.“
Ředitel kývl a odváděl skupinu ke dveřím.
„Co se stalo Quietusovi?“ zeptala se bojácně Anne a podívala se na Lupina.
„Je nemocný. Měl nehodu,“ odpověděl a hodil vražedným pohledem po Ronovi, který zbledl
a polknul s obličejem zkřiveným bolestí a lítostí.
„Budeme venku. Zavolejte nás, až budete hotovi,“ řekl Brumbál a zavřel klidně dveře.
Hermiona zůstala, ale zdálo se, že to Severusovi nevadí. Podsunul ruce pod Harryho a zvedl
jeho křehké tělo do náruče.
„Poppy, obvyklé lektvary,“ pohlédl na léčitelku a kráčel s Harrym do koupelny.
„Vize,“ zamumlal mu do ramene Harry tak, aby to mohl slyšet jenom Severus. „Znova
Cruciatus.“
Ruce ho pevněji sevřely a Harry cítil, jak Severus kopnutím otevřel dveře koupelny. Muž se
rozhlédl, když hledal místo, kam by před puštěním vody Harryho posadil, ale nebylo třeba: k
vaně doběhla Hermiona a Harry slyšel bublání vody a cítil, jak vzduch zaplnila horká pára.
Když se napouštěla vana, Severus ho držel a pomalu houpal.
„Brzy bude vše v pořádku,“ řekl a schoval obličej v Harryho vlasech.
Hermiona stála před nimi a dívala se doširoka rozevřenýma očima, ale madame Pomfreyová ji
po svém příchodu hned vyhnala. Dva dospělí svlékli Harryho, madame Pomfreyová mu
rychlým kouzlem uzavřela krvácení a Severus ho opatrně položil do horké vody.
Harry se v teple uvolnil. Skoro usnul, když ho vrátili do postele, kterou zatím Hermiona
převlékla.
„Quiete, ještě nemůžeš spát,“ zamumlal mu do ucha Severus. „Musíme ještě něco probrat.“
„Ne teď,“ Harry cítil, jak mu cvakají zuby vyčerpáním a rozpaky. „Jsem tak hrozně slabý…“
„Nejsi, synu.“
Tato slova, jak se zdálo, přidala Harrymu dost sil, aby si sedl, ale přitiskl se k Severusovi,
jehož ruka mu ochranitelsky kroužila po rameni.
„Tak, ať to máme za sebou,“ řekl za několik minut Harry rozhodným, ale tichým hlasem.
Severus kývl, pustil Harryho a odešel, aby zavolal čekající skupinu. Když vešli na ošetřovnu,
Severus si sedl vedle Harryho. Ron vystoupil dopředu a otevřel ústa, ale Harry, jakmile ho
uviděl, zavrtěl hlavou.
241
„Nechci, abys tu byl. Odejdi,“ řekl Harry a pevně se přitiskl k Severusovi. „Nezajímá mě, co
mi chceš říct.“
Na tvářích dospělých se odrazilo plné pochopení. Dokonce i paní Weasleyová přikývla na
Harryho slova.
„Chci se omluvit…“ rychle řekl Ron, ale Harry ho přerušil.
„Nezajímají mě tvoje omluvy. Nepotřebuji je a neulehčí můj stav. Vypadni.“
„Quietusi, prosím,“ řekl prosebně Ron. „Dovol mi vysvětlit…“
„NE!“ vykřikl Harry, ale znělo to potichu. „To co jsi udělal, nemůže nic omluvit! Okamžitě
vypadni!“
Paní Weasleyová popadla svého syna za rameno a oba odešli. Harry slyšel z chodby ženin
křik. Otočil se k Brumbálovi.
„Co s ním chcete udělat, řediteli?“ zeptal se zdvořile a zívl.
„Měl bych ho vyloučit,“ ohlédl se Brumbál a něco zajiskřilo v očích.
Lupin a pan Weasley na souhlas kývli, černý pes zaštěkal, Severus něco souhlasně zamumlal,
jenom Anne ještě čekala. Harry se na ni usmál a zavrtěl hlavou.
„Ne,“ řekl klidně.
Místnost zaplnily rozčilené povzdechy a vzrušené protesty. Harry pokrčil rameny.
„Nemyslím, že by to byl dobrý nápad. Možná tato nehoda Weasleyho přivede k rozumu…“
„Ale ty s ním nechceš ani mluvit!“ zněl ohromeně pan Weasley.
„To opravdu nechci, ale to je něco jiného. Nesouhlasím s jeho vyloučením. Potřebuje ještě
jednu šanci.“
Pes nesouhlasně zaštěkal. Harry se po něm ostře podíval.
„Nemůžeš nic říct, Siriusi. Při několika podobných případech ti taky prominuli.“ Harry cítil,
že se svět kolem něj znovu rozmazává. Přitáhl si kolena k hrudi a zavřel oči. „Nebudu proti
němu svědčit.“
„Myslím, že debata je uzavřena,“ řekl Snape, položil Harryho na postel a otočil se k
Brumbálovi. „Je příliš vyčerpaný, aby mohl pokračovat. Alespoň to nejdůležitější je
vyřešeno.“ Brumbál kývl. Snape vstal, ale Harry vystrčil ruku zpod pokrývky a chytil ho za
hábit.
„Jsem rád, že jsi Rona neproklel,“ ospale zamumlal Harry.
„Ale Black to málem udělal,“ nemohl se neušklíbnout Snape. Pes se zamračil.
242
Anne přišla blíž a naklonila se k Harrymu.
„Uzdravíš se?“ zeptala se ustaraně.
Harry otevřel oči a natáhl ruku k její tváři, aby ji neobratně pohladil.
„Samozřejmě, Anne.“
XXX
V příštích dvou dnech přišlo na Harryho vkus příliš mnoho návštěvníků. Madame
Pomfreyové se povedlo ujistit Severuse, že Harry musí zůstat na ošetřovně a všichni jeho
přátelé dostali možnost si s ním promluvit teď, když nemohl prchnout. Jeho prvním
návštěvníkem byl Ares, dalším Neville. Harry jim neřekl, co se stalo v Prasinkách, ale oba to
věděli a ujišťovali ho, že by se to nestalo, kdyby šel s nimi. Harry kývl a souhlasil, protože se
nechtěl dohadovat.
Naštěstí rozhovor s Aresem nebyl jenom o tom nešťastném incidentu. Harry se ho zeptal na
zimní prázdniny, pokračuje v rozhovoru, který začal před několika dny, a Ares se mu otevřel.
Vyprávěl o reakci rodiny na zradu otce, o chování matky a nadějích, které do něho příbuzní
vkládají.
„Všichni tátu obviňují ne z toho, že se připojil k Ty-víš-komu, ale z toho, že dovolil, aby ho
chytili. Víš, oni nejsou Smrtijedi, ale téměř všichni podporují Pána zla. A čekají, že udělám to
samé,“ zavrtěl hlavou. „Nevím, co budu dělat v létě. Nechci jet domů. Nikdy víc.“
Ares donutil Harryho, aby si vzpomněl na vlastní letní prázdniny a příbuzné, a vyvstala
myšlenka, že možná Dursleyovi nebyli tak špatní, jak si myslel. Na konci jejich dlouhého
rozhovoru mu Harry navrhl možnost rozhovoru s ředitelem nebo ředitelem koleje o jeho
problému; teď, když začala válka, nemohli riskovat ztrátu studenta. Aresovi se myšlenka na
rozhovor s ředitelem nelíbila, ale slíbil, že zajde za Snapem, jakmile bude moci. Harrymu se
ulevilo a byl si jistý, že Severus najde způsob, jak Aresovy problémy vyřešit.
Rozhovor s Nevillem byl mnohem znepokojivější. Jeho přítel věděl jistě, že Ron Harryho
napadl a vážně ho zranil: slyšel vzrušená slova Hermiony a viděl její chování u snídaně.
Dokonce řekl Harrymu, že se Hermiona s Ronem rozešla a chodí se učit do knihovny, protože
se vyhýbá nebelvírským komnatám.
„Ron jenom sedí na posteli. Dokonce i vynechal tři jídla. Myslím, že konečně analyzuje svoje
chování. Možná, že je to pro tebe příliš pozdě, ale doufejme, že to není příliš pozdě pro něj,“
řekl Neville. „Zajímalo by mě, proč ho ředitel nebo tvůj otec nevyloučili.“
Harry jenom pokrčil rameny. Nechtěl na Rona ani myslet. Změnil téma a zeptal se Nevilla, co
plánuje zpracovat v eseji z kouzelných formulí o paměťových kouzlech. Neville si vybral
téma o potížích při částečných změnách paměti – když se pozměňuje jenom malá část paměti
nebo některé myšlenky. Dlouho si o tom tématu povídali, později se k nim připojila Hermiona
a přidala svůj díl do debaty. Dokonce přinesla z knihovny několik knih – madame Pinceová je
poslala osobně Quietusovi.
243
„Tak ty ses rozešla s Ronem,“ byla jeho první slova, jakmile zůstali sami.
„Nakonec jsem z něj byla unavená,“ řekla pevně, ale tón byl smutný.
Harry se na ni podíval.
„Je mi to líto.“
„Pitomče, to nebyla tvoje vina!“ vykřikla Hermiona.
„Já vím, ale stejně je mi to líto. Je mi líto tebe.“
„Myslím, že můžeš litovat i sebe samotného,“ pronesla záhadně Hermiona.
Harry k ní prudce otočil hlavu.
„Jak to myslíš?“ zeptal se podezřívavě.
„Ztratil jsi jeho přátelství,“ řekla prostě.
„Nemůžu ztratit to, co jsem nikdy neměl!“
Hermiona se naklonila dopředu.
„Harry, já…“ nemohla dokončit. Harry vyskočil, jeho tvář zbledla.
„Ach můj bože,“ zašeptal. „To nemůže být pravda…“
„Lehni si zpátky, pitomče,“ usmála se klidně Hermiona. „Tvůj otec se bude zlobit, jestli zjistí,
že jsi dnes vstal z postele.“
„Ale… ale ty…“ Harry se třásl.
„Profesor Snape ví, že to vím. Řekla jsem to jemu i Brumbálovi,“ pronesla.
Harry se nemohl pohnout, jenom stále v hrůze vrtěl hlavou. Hermiona k němu přistoupila a
strčila ho k lůžku. Po krátkém odporu Harry ustoupil a lehl si zpátky do postele; stále ještě se
třásl v šoku.
„Jsem hloupá. Měla jsem počkat déle,“ klidně si spílala Hermiona. „Máš svých problémů dost
bez mého…“
„Ne, Hermiono. To je v pořádku. Jenom to bylo trochu… nečekané, přinejmenším,“ najednou
ho napadlo ještě něco a silně zbledl: „Ron to ví?“
Hermiona zavrtěla hlavou.
„Ne. Ředitel mi zakázal říct to komukoliv. Ne že bych chtěla,“ řekla smutně. „Nemůžu víc
Ronovi důvěřovat. Co udělal…“
„Myslel, že jsi ho se mnou podvedla. Musíš mu říct, že já nikdy…“ zoufale začal Harry, ale
Hermiona odmítavě mávla rukou.
244
„Ne, Quiete. Nikdy se k němu nevrátím. Něco… se ve mně zlomilo. Důvěra, úcta. Já…
nemyslím, že se s ním ještě můžu přátelit. A… jak se cítíš?“ nesměle se na Harryho podívala.
Harryho oči se zalily slzami a sklonil hlavu.
„Bojím se, že cítím to samé, co ty…“
Nemohl pokračovat. Dveře se hlasitě rozlétly. Ve dveřích stál Severus, tvář měl nažloutlou,
oči bezedné.
„Blacka chytili v ředitelně Brumbála. Bystrozoři ho vzali na Liberty. Ředitel je dočasně
odvolán,“ polkl. „Bojím se, že jakmile se to dozví Správní rada, tak ho vyhodí.“
XXX
Harry naházel hlínu kolem durmanu obecného a risknul pohled na druhou stranu stolu.
Profesorka Prýtová je s Nevillem dala do skupiny s Hannah a Leah, a Leah pracovala právě
proti němu. Stáhla si svoje hedvábné vlasy do culíku, aby jí při práci ve skleníku nepřekážely,
ale dlouhé pramínky jí z ohonu vyklouzly, padaly jí do obličeje a šimraly ji po tváři. Harry
bojoval s touhou natáhnout ruku a zastrčit ty pramínky v barvě mahagonu za uši.
Do boku ho dloubl loket.
„Quietusi!“ varoval ho šeptem Neville.
Harry se rychle podíval na rostlinu a cítil, jak mu tváře zrudly. Naklonil se nad stolem, aby
uklidil prázdný květináč a vysypal na stůl druhý pytlík hlíny. Natáhl se pro druhý květináč,
aby zasadil nový výrůstek durmanu a koutkem oka viděl, že Leah udělala to samé. Dříve, než
tomu mohl zabránit, se jejich ruce dotkly. Leah zvedla hlavu a podívala se na Harryho
vražedným pohledem; Harry zrudl ještě více, pokud to bylo možné.
„Pro-promiň,“ polkl a pokusil se usmát. Reakce byla horší, než dřív. Oči Leah zlostně
zasvítily, Harryho srdce pokleslo, ale na pár chvil na ní spočinul zrakem. Nakonec si
povzdychl a vzal si další hrst hlíny.
Byl si jistý, že ho někdo proklel. Celý jeho život byl bídný a jeho pokračování nebylo o nic
lepší.
Jeho kmotra zavřeli na Liberty, nového kouzelnického vězení, znovu bez soudu. Věštec mu
věnoval téměř celou první stranu. Napsal, že ho zbavili magie hned první den, kdy ho chytili,
stejně jako otce Arese, a on s tím nic nemohl udělat. Teď byl Sirius prostým mudlou a
Brumbál byl kvůli tomu odvolán, o jeho osudu bude rozhodnuto příští týden… V Harryho
životě byla období, kdy cítil, že se s ním děje příliš mnoho. Toto byl jeden z těch časů.
Severus se mu svěřil s podezřením o možné totožnosti příštího ředitele, a Harrymu se zvedal
žaludek pokaždé, když přemýšlel o Luciusi Malfoyovi jako novém řediteli školy. Draco
Malfoy se choval, jako by jeho otce už vybrali, ale druhým kandidátem byla profesorka
McGonagallová, a ta měla dobrou šanci porazit Malfoye staršího, alespoň teoreticky. Ale
Harry viděl ve tvářích učitelů, že sdílejí Severusovo zlé tušení, a nikdo se na změnu netěšil.
245
Napětí na hodinách dosáhlo nejvyšší úrovně, dokonce i Harry mohl sotva přežít
dvouhodinovky lektvarů se Severusem, který odebral padesát bodů oběma kolejím (čtyřicet
Nebelvíru a deset, samozřejmě, Zmijozelu).
Na hodině obrany Harry dostal pět dní trestu za zjevnou neschopnost odpovědět na
jednoduchou otázku (úplně se pohroužil do svých myšlenek), a dokonce i Hagrid byl na své
hodině péče o kouzelné tvory tak přísný, že odebral Zmijozelu deset bodů za chování
Zabiniho. Harry se při té vzpomínce usmál: od té doby, co Zabini zjistil, že možným
nástupcem Brumbála bude Malfoy, toužil znovu získat důvěru jeho syna. Hlupák. Ty měsíce
neloajálnosti, které následovaly po Harryho rvačce, nikdy nebudou zapomenuty. Ares i Harry
si vyměnili stejné opovržlivé pohledy, když viděli Zabiniho snahu. Ten se dokonce ani
nepokusil přidat k synovi ředitele své koleje, nebo se držet osamocený jako jiní. Jeho
podlézání bylo odporné. Ares, naproti tomu, zcela otevřeně ukázal svoji loajalitu ke
‚Quietusovi‘ (a přes Quietuse ke Snapeovi a Brumbálovi), přestože mu Severus řekl, že se na
letní prázdniny bude muset vrátit domů.
Na školu padl příkrov očekávání.
A Leah neukázala žádné známky toho, že by Harrymu odpustila. Byl si jistý, že je prokletý.
Ano, občas si připomínal Severusovu péči, Hermionino přátelství, nebo dokonce tiché
chování Rona, a byl za to opravdu vděčný, ale myšlence na prokletí se nemohl ubránit.
Když zvonek oznámil konec hodiny, Harry téměř vyběhl ze skleníku. Málem vrazil do Rona,
který nerozhodně stál osamocený u vchodu, protože ho Nebelvíři ignorovali za to, co udělal.
Harry Rona opatrně obešel; cítil odpor a smutek v hrudi, když ho uviděl. Ponížení té noci bylo
silnější, než jakákoli fyzická bolest, kterou kdy musel vystát. Harry téměř cítil, jak se mu
zrzavý chlapec vysmívá…
„Quietusi,“ slyšel za sebou nejistý hlas. Harry se otřásl a pokračoval v chůzi, aniž by se
ohlédl.
„Teď jsem Quietus,“ zamumlal si pro sebe. „Co se stalo se špinavým malým hadem?“ cítil
jenom zklamání, ne vztek.
Najednou ho chytila něčí ruka. Harry vykřikl strachy, vyskočil, uklouzl a upadl na zem. Když
jeho tělo dopadlo na zasněženou cestičku, otočil se na záda s otcovou hůlkou v ruce. Mířil s ní
na útočníka. Zbytečně. Nevillova hůlka už byla pevně přitisknutá ke krku zcela ohromeného
Rona.
„Nikdy víc se ho nedotýkej, Rone, ne bez jeho dovolení,“ zasyčel Neville. Oči Rona se
rozšířily pochopením.
„Já jenom… jenom jsem chtěl…“
„Pokud s tebou nechce mluvit, nemůžeš ho nutit. Nemůžeš nic ‚chtít‘…“
Harry nikdy neviděl Nevilla tak odhodlaného. Byl téměř… hrozivý.
246
„Pane Longbottome! Co si myslíte, že děláte?“ začala rozzlobeně profesorka Prýtová.
„Odložte tu hůlku, než zraníte pana Weasleyho! Deset bodů z Nebelvíru za rvačku.“
„Profesorko Prýtová,“ vyskočil Harry. „Bylo to jenom nedoroz…“
„Pane Snape?“ podívala se na něj studeným pohledem. „Nepotřebuji vaše vysvětlení. Můžete
jít, přestávka brzy skončí.“
Harry otevřel ústa, ale potom je beze slova zavřel. Kývl, otočil se a zamířil ke školní bráně.
„Děkuji, Neville,“ řekl, když došli do Velké síně.
„Rádo se stalo,“ usmál se Neville.
Harry si pomyslel, že musí přemoci ten pocit prokletí. Ale stejně to nevrátí magii Siriusovi.
Sirius… po dvanácti letech v Azkabanu a dvou krátkých letech na relativní svobodě, kdy se
skrýval před zákonem, nyní dokonce ztratil magii jednou provždy. Standardní obrázek
činnosti ministerstva… Mučení a odsuzování lidí bez náležitého soudu, způsobení nevratných
škod kvůli slepým předsudkům…
Siriuse jistě znovu mučili.
Brumbál bude muset brzy odejít.
Voldemort se vzpamatoval a znovu hledá způsob, jak ho chytit.
Příštím šéfem Severuse bude člověk, který ho tak nemilosrdně mučil minulé léto.
V tu dobu Harry došel ke dveřím jejich bytu. Přitiskl ukazováček k bílému bodu a rychle
vešel, snažíc se získat alespoň trochu klidu.
Harry si povzdechl a vytáhl z knihovny učebnici temné magie. Bude se učit místo toho, aby se
rozrušoval novinkami.
Písmenka se mu míhala v slabém světě několika pochodní, ale Harry nechtěl zvyšovat jejich
množství. Cítil, že potemnělá místnost je pohodlná a útulná – ne, nebyla tmavá, nenáviděl tmu
v jakékoliv podobě, jenom zšeřelá. Byla tak útulná a známá, že ho vždy donutila vzpomenout
si na jejich společné dny, které z nich udělaly rodinu.
S povzdechem se Harry donutil soustředit na kapitolu, která byla o nepromíjitelných kletbách,
jejich historii, použití a možné obraně proti nim. Harry věděl, že před těmito kletbami není
žádná obrana, takže byl ohromen, když našel v knize záznam, který říkal:
‚Existují způsoby, jak se bránit dokonce všem třem nepromíjitelným kletbám. Jsou to:
1. Silná vůle a odhodlání proti Imperiu.
2. Přijetí bolesti a situace proti Cruciatu.
3. Láska a oběť proti Avada Kedavra.
247
Výše uvedené charakteristiky, které pomáhají uniknout prokletí, jsou nejsilnějšími znaky
světlých kouzelníků.‘
EXISTOVALA možnost s nimi bojovat.
První Harry znal a usmál se, když pomyslel na svoje staré já a své odhodlání. Bál se, a právě
to ho donutilo projít Turnajem tří škol, ne jeho odhodlání… A jeho cíl se soustředil na přežití.
Jak ubohá motivace!
Druhý bod znal z Nightmare Manor, když mu Severus vysvětlil význam utrpení a bolesti. Ale
to neznamenalo, že by nikdy necítil žádnou bolest. Vůbec ne! Bolest byla stále přítomná,
jediným rozdílem bylo to, že celý svět nebyl soustředěný na pouhé pocity.
Bolest od Cruciatu byla silnější, když se na ni soustředil. Pokud ji ignoroval, bylo to trochu
lepší.
Ale třetí část o smrtící kletbě byla zcela nová. Nebo… ne zcela, protože to byla oběť jeho
matky, která ho kdysi zachránila. Ale jak se mohl znovu zachránit v jiné situaci? Byla oběť
jeho matky dostačující, aby ho zachránila znovu?
Pitomost. Voldemort se ho nikdy víc nepokusí zničit smrtící kletbou.
Měl své způsoby, jak mučit a zabíjet, nepotřeboval ta dvě slova…
Stále o tom přemýšlel, když se Severus po večeři vrátil domů.
„Nevečeřel jsi,“ byla jeho první slova a objednal mu jídlo krátkým pohybem hůlky. „Proč?“
Harry zavřel knihu, položil ji na stolek a vzal si místo ní talířek s klobáskami.
„Nechtěl jsem. Ráno mi dala Hermiona svého Věštce, protože si přečetla o Siriusovi,“ jeho
hlas zeslábl a cítil, jak se mu stáhlo hrdlo. „Oni… to, co s ním udělali, je pro něj
pravděpodobně horší než všechno ostatní. Je teď jako mudla, znovu sedí ve vězení a stále je
nevinný,“ hlas se mu zatřásl a Harry schoval tvář do dlaní. Ruce se ale nezastavily na tváři.
Zvedly se k vlasům a Harry je sevřel plný vnitřní bolesti. „A dokonce ani neví, že jsem
naživu! Určitě si myslí, že neuspěl, syn jeho přítele je mrtvý… vzali mu všechno, všechno. A
já, Severusi, jsem mu vzal sebe,“ nemohl pokračovat. Tělo se otřásalo pláčem. „Měl jsem mu
to říci,“ zamumlal přes vzlyky.
Objaly ho silné ruce.
„Přál bych si, aby se poslední dny neudály,“ pronesl smutným hlasem Severus. „Nemohli
jsme udělat nic, abychom Blacka od tohoto osudu zachránili. Sebrali ho, a protože ho chtěli
chytit už mnoho let, bylo to první, co udělali.“
„Je teď sám…“
Oba se otřásli soucitem.
„Kde je teď ředitel?“ zeptal se nakonec Harry.
248
„Na mém panství. Nevyslýchali Bl… Siriuse, takže nevědí, že moje panství je hlavní štáb
Řádu. A hlavně nevědí o tobě.“ Po svých posledních slovech Snape ještě silněji stiskl Harryho
ruce. „Díky bohu.“
„Ale… ještě ho mohou vyslýchat,“ řekl Harry. „Kdykoliv se o tom můžou dozvědět.“
„Ano, mohou,“ kývl Snape. „Proto se Řád teď stěhuje. Dokonce Lupin s Anne se přestěhují.
Budou s Řádem.“
„Takže panství Snapeů bude opět prázdné?“ Z této myšlenky se Harrymu na chvíli zastavilo
srdce. „To zní tak… hrozně.“
„Pro mě také,“ udiveně pronesl Severus. „Nikdy bych nevěřil, že jednou budu smutný z toho,
že Lupin, Black a Fletcher opustí můj dům…“ výraz obličeje se mu najednou změnil. Stal se
velmi vážným. „Quiete, naše situace bude mnohem horší.“
Harry se na něj podíval, oči se setkaly.
„Brumbál tu nebude. Má svou vlastní úlohu v této válce. Novým ředitelem pravděpodobně
nebude Minerva, ale Lucius Malfoy,“ Snape zbledl, když zmínil toto jméno, „a bude to mít
následky. Pro nás dva bude těžší ochránit se před nebezpečím. Budeš muset být opatrnější.
Nikdy neodcházej z pozemků školy.“
„Nebudu,“ slavnostně slíbil Harry.
„Nikdy se nedotýkej ničeho, u čeho neznáš původ.“
„Jistě.“
„S nikým se nesmíš přátelit. Mezi tvými přáteli je agent.“
„Já to dobře vím,“ odpověděl zamračeně Harry.
„Vím. Další pravidla: nikdy neprovokuj Draca Malfoye. Bude se snažit ti nějak oplatit tvé
chování k němu a možná se dokonce pokusí pomoci otci dostat tě k Voldemortovi, pokud se
mu naskytne možnost.“
Harry kývl, jeho ruce se třásly. Vše, co řekl Severus, bylo příliš reálné, aby se cítil pohodlně.
„A co ty?“ zeptal se muže.
„Tato pravidla, samozřejmě, platí i pro mě.“
„Pokus se ovládnout, Severusi. Malfoy se pokusí tě vyprovokovat, pokud bude mít možnost.“
„Já vím, Quiete.“
Harry kývl.
„Víš, Hermiona se mě zeptala, jak se budu jmenovat po válce.“
249
Snape byl vděčný za změnu tématu. Usmál se na Harryho s mírným zájmem.
„A co jsi odpověděl?“
„No, já myslím, že se nedožiju toho, abych to zjistil…“ Harry zvedl oči ke stropu, „ale pokud
to přežiju, tak si nechám jméno Quietus. Jenom, pokud to bude možné, přidám ‚Harold‘ jako
druhé jméno.“
Severus se na něj zvláštně podíval.
„To znamená, že nechceš být Harry Potterem?“
Harry se podíval zpátky.
„Tvůj bratr je můj otec. Ty jsi moje rodina, a nejen proto, že jsi mě přijal zpět do rodiny
Snapeů, ale… ale doopravdy. Jsi můj táta, že? Takže Quietus Harold Snape bude pro mě
ideální. Bude to obsahovat všechno, co je důležité pro Quietuse, pro Jamese, pro tebe i pro
mě. Všechno,“ usmál se Harry na Severuse. „Ale ať je to jakkoliv, nevěřím, že přijde doba,
kdy nebudu reagovat na Harryho. Vyhovuje ti to?“
„Samozřejmě, Harry. Ať je to jakkoliv, vždycky o tobě přemýšlím jako o Harrym.“
„Opravdu? Ne jako o Quietusovi?“ zamrkal nevěřícně Harry.
„Hloupá otázka. Miluji TEBE, HARRYHO POTTERA, jak jsi už dávno musel pochopit.
Není to tak, že v tobě miluji svého bratra, nebo sebe, nebo posledního potomka mé rodiny,
hloupé děcko. Pokud by ses rozhodl nechat si příjmení Potter, nic bych proti tomu neměl.
Navíc, pokud bys nebyl mým synovcem, stejně bych byl hrdý, že jsem tvůj adoptivní otec.“
„Opravdu… opravdu si to myslíš?“ usmál se šťastně Harry. Všechny jeho depresivní
myšlenky uletěly. „Hej, Severusi, víš, že bych tě přijal za otce, i kdybych nebyl tvůj
příbuzný?“
„Ty bys přijal protivného umaštěného lektvaristu?“ Severusovy oči zajiskřily, jako u
Brumbála.
„Samozřejmě!“ rozhořčeně vykřikl Harry.
„A co bys dělal, kdybych se najednou vrátil ke své dřívější podobě?“
„Našel bych způsob, jak projít skrze ty zdi,“ řekl rozhodně Harry, ale najednou jeho srdce
sevřela zlá předtucha.
Kapitola sedmnáctá: Ředitelé
11. února 1977
250
Byla to Severusova chyba. Rozhodl jsem se provést výzkum o Pánech zla, kteří existovali v
průběhu staletí, jenom proto, že se přidal k novému – Tomu Raddleovi, a našel jsem mnoho
překvapivých faktů.
Začněme od začátku (odkud jinud, že?). První, co jsem chtěl zjistit, bylo, jestli jsem měl za
předky Pány zla, nebo ne. Provedl jsem pečlivý výzkum rodiny Snapeů, protože to je větší
část rodiny a musím prohlásit, že Snapeové se stali temnými až po ‚Masakru v Ipswichu‘ v
roce 1887, kdy několik opilých bystrozorů vyvraždilo polovinu rodiny Snapeů kvůli špatně
pochopenému dopisu, a ministerstvo (které bylo podobné tomu dnešnímu!) tu situaci přešlo.
Zbytek rodiny, téměř 20 osob, se přidal k siru Drantonovi (ten byl Pán zla té doby), kromě
jistého Severuse Snapea, dědečka mého otce. Po pádu Drantona zůstal jako jediný Snape
naživu: ostatní padli ve válce, nebo byli popraveni po jejím skončení. Měl čtyři děti, tři
chlapce a jednu dívku, a jenom jeden z nich byl temný. Bohužel to byl právě můj dědeček,
prvorozený Severus, který měl jenom jednoho syna, mého otce, Severuse (doufám, že jméno
nejstaršího Severusova nebude taky Severus). Doufám, že TY nejsi Severus. Ale, ty jsi moje
dítě, a já jsem druhý syn, ne první…
Takže mám za to, že se v rodině Snapeů naštěstí nikdy Pánové zla neobjevili. Všichni temní
Snapeové byli žalostnými služebníky mocných nebo krutých takzvaných pánů. Opravdu je
lituji, tak jako lituji Severuse. Není to hlupák. Pracovat pro firmu, která vyrábí léčebné
lektvary a mezitím zabíjet lidi… Ne. Nechci o něm přemýšlet.
A teď se podíváme na druhou polovinu rodiny. Noblestonovy. Kdysi to byla ohromná rodina
s množstvím příbuzných po celém světě. Teď je moje matka poslední žijící Noblestone. Její
nejbližší příbuzná je Narcissa Lestrangeová, moje sestřenice, dcera její mrtvé sestry (teď se
chystá provdat za Luciuse Malfoye, ‚Usměvavého zabijáka‘) a po její smrti rodina Noblestonů
zmizí do nicoty. Jediným položivým pozůstatkem bude Saevus, Krvavý baron, který se
zakrádá po prázdných chodbách Bradavic a straší malé prváky… Ubohý konec vznešené,
bohaté čistokrevné rodiny, že ano? Teď, když Narcissa i Severus ukončili svoje studium v
Bradavicích, Saevus je posedlý mnou, jako svým jediným příbuzným tady. Má báječné
nápady jak porušovat školní řád bez vážných následků. Pokud budeš potřebovat pomoc,
jenom se ho zeptej; tvoje babička byla Noblestonová, takže ti okamžitě pomůže. Je schopný
určit i to, kde se Brumbál ve škole právě nachází. Myslím, že je to teď jediný soupeř ředitele
(alespoň mezi těmi, kteří číhají po Bradavicích). Voldemort je ve srovnání se Saevusem
jenom slabá náhražka temného čaroděje, věř mi.
Noblestonové byli vždy temní. Ale nebyli mezi nimi Páni zla a oni sami byli v průběhu staletí
ve válkách s Pány zla většinou neutrální. No, někteří bojovali na temné straně, ale byli i jiní,
na světlé straně, pokud je k tomu vedly jejich zájmy. A zájmy rodiny vždy byly a jsou pro
Noblestony na prvním místě. Na členy rodiny byla dokonce uvalena kletba: ti, kdo jsou
svázáni krví, nemohou si navzájem ublížit. Možná se ti to jednou bude hodit. Jsem si jistý, že
v téhle válce bude potomek Luciuse bojovat proti světlé straně. Tento potomek bude tvým
vzdáleným bratrancem. Nádherní příbuzní, opravdu!
251
Takže, můžeš se uklidnit: nejsme neznámí potomci Pána zla nebo někoho takového. Ale chci
tě poprosit: neodsuzuj jiné temné rodiny příliš rychle! Máme také temný původ. Dej jim šanci
projevit se. Možná, že dokonce dítě Luciuse nebude až tak špatné… Doufám.
Ale buď s Luciusem opatrný! Jsem si jistý, že ve tvé době je ještě naživu. Nedivil bych se,
kdyby byl už ministrem, je velmi ambiciózní. Jeho otec nebyl šlechtic, jenom velmi chytrý a
bohatý kouzelník, který se oženil s chudou šlechtickou dívkou, aby se stal šlechticem. Je
mazaný a zákeřný a určitě tě bude vášnivě nenávidět. Víš, nenávidí myšlenku na svazek
šlechtické a obyčejné rodiny (je to směšné, pokud vezmeš v úvahu jeho původ, že ano?), a
nemyslím, že se ožením se šlechtickou dívkou jenom proto, aby tě přijal. Jestli si mě vezme
Lily, tvoje matka bude nečistokrevná. Opravdová ostuda pro moji rodinu, nemyslíš?
XXX
Harry udiveně zavrtěl hlavou. Mínění Quietuse o Luciusovi nebylo příliš vysoké. Co by řekl,
kdyby věděl, že muž bude novým ředitelem? Harry stále doufal, že Správní rada vybere
McGonagallovou; učila v Bradavicích víc jak padesát let a dlouhá léta byla zástupkyní
ředitele, takže by byla pro tuto práci ideálním kandidátem.
Ale Harry si dobře pamatoval chování Správní rady k Luciusovi Malfoyovi. Byli slabí a
zkorumpovaní, a jejich odpor k Brumbálovi oslaboval šance McGonagallové. To poslední
byla hlavně chyba Popletala. Ministr nechal zveřejnit ve Věštci oznámení, ve kterém vyjádřil
své zklamání nad lehkomyslným chováním Brumbála, které se projevilo v setkání se známým
hledaným zločincem ne jen tak někde, ale ve ŠKOLE… Článek byl odporný a zdůrazňoval
ten fakt, že profesorka McGonagallová byla důvěrnou kolegyní odvolaného ředitele a tak
dále…
Harry cítil k ministrovi nenávist. Popletal už nyní musel vědět, že je Lucius Malfoy Smrtijed!
Ohledně Voldemorta vyslýchal Severuse a dokonce Notta, ale nikdy nevěřil tomu, co lidé
vypovídali pod Veritasérem. Byl ve vztahu k tomuto lektvaru paranoidní jako Voldemort.
Popletal miloval peníze a věřil jenom tomu, čeho se mohl dotknout vlastníma rukama, nebo
uvidět na vlastní oči. A pokud přitom natrefil na něco, co odmítal, našel si pro to dobré
vysvětlení. Případ Malfoy byl právě takový. Muž byl pravou rukou Voldemorta, tento fakt byl
několika lidmi potvrzen. Ale Popletal se nevzrušoval. Chtěl věřit, že je Malfoy nevinný, tak to
dělal.
S touto absolutní hloupostí se nedalo nic dělat. Harry začínal pociťovat oprávněnost
Severusových tirád.
Nyní bude mít Malfoy úplnou vládu nad nejdůležitějším institutem čarodějnického světa:
Bradavicemi. Harryho domovem. Útočištěm mnohých studentů. Harry cítil strašnou jistotu, že
se brzy stanou velkým Nightmare Manor.
Zatím byla McGonagallová dočasnou ředitelkou, vše bylo jako dřív, zima postupně
přecházela do jara. Zkoušky se přibližovaly a učitelé někdy zapomínali na možné budoucí
změny, když zvyšovali svůj tlak na studenty. Harry měl tresty a učil se ve volném čase –
252
nějak přežil i TEN trest. Výsledky ale nebyly příliš dobré, nebo přesněji, Leah ho poslala k
čertu, jakmile se Severus na chvíli vzdálil, aby dal Harrymu šanci…
Ale Harry se nevzdával. Alespoň, myslel si, se mohl omluvit za své chování po zimních
prázdninách.
Jediné, co ho zneklidňovalo, bylo příliš ochranitelské chování jeho přátel. Doprovázeli
Harryho kamkoliv šel, kontrolovali každého, s kým mluvil. Jak se zdálo, Neville i Ares si
mezi sebe rozdělili dny a jedinou záchranou před nimi byla knihovna, ale tam byla Hermiona.
Perfektní ochranný systém!
Porady učitelů byly častější. Severus trávil pět večerů ze sedmi v kanceláři McGonagallové,
kde se dohadovali o možných změnách a perspektivách po příchodu Malfoye, ale Harry věděl,
že on i ředitelka se také báli úniku informací z učitelského sboru. Harry i Severus sledovali
každého člena sboru den za dnem, odhadovali a polemizovali o možném špionovi, ale nenašli
ani náznak, který by jim mohl pomoci.
McGonagallová, Kratiknot, Prýtová, Trelawneyová, Vectorová, Sinistrová, Figgová,
Hagrid…
Severus navrhoval Hagrida a dokonce i Harry souhlasil, že je nejpravděpodobnější právě on,
dobrák prozrazující bradavická tajemství po dvou-třech sklenkách ohnivé whisky. Harry se
Severusovi přiznal, že k tomu došlo nejméně jednou, v jeho prvním ročníku…
Ten večer, když nakonec přišel domů, byly vrásky na tváři Severuse hlubší než obvykle.
Vyčerpání bylo vidět na každém jeho pohybu, když si sundal těžký svrchní hábit, pověsil ho
na věšák, dopotácel se ke křeslu a zhroutil se na něj. Bez jediného slova mu Harry vyčaroval
šálek čaje a vložil mu jej do ruky.
„Předpokládám, že je rozhodnuto,“ řekl nakonec chraplavě Harry.
Severus jenom přikývl.
„Kdy nastoupí do funkce?“
„V pondělí,“ zazněla krátká odpověď.
„Ale to je zítra!“ vykřikl vyděšeně Harry.
„Přesně.“
XXX
Pondělí bylo noční můrou. Malfoy přijel hned po snídani, takže první hodiny byly oficiálně
zrušeny a všichni zůstali ve Velké síni, aby si vyslechli jeho proslov. Harrymu se bolestivě
svíral žaludek, když na muže čekali. Naposledy, když se setkali, byl v Nightmare Manor v
mučírně… Harryho ruce byly ledové a po zádech mu stékal studený pot. Aby se odreagoval
od možných událostí příštích dní, pozorně studoval své spolužáky. K jeho překvapení se více
než polovina Zmijozelů nezdála příliš nadšená příchodem Malfoye staršího. Naopak, jenom
253
banda kolem Draca Malfoye se hlasitě bavila a vyměňovala si šťastné pohledy. Aresův výraz
byl napjatý, Janus a jeho přátelé si nervózně šeptali mezi sebou, téměř všichni sedmáci na
mladší Zmijozely zlobně zahlíželi. Harry věděl, že byli Severusovi oblíbenci. Nikdo z nich
nebyl temný. Třetina měla výborné známky, kromě toho jako první přivítali Severuse po
letních událostech. Chlapci napodobovali jeho styl oblékání a kopírovali jeho chování.
Janusův ročník, šestý, už nebyl zcela světlý, a s příchodem Malfoye se všichni od prvního do
pátého ročníku zdáli být pod nezpochybnitelným vlivem blonďáka.
Averze jiných kolejí byl ještě zřetelnější, hlavně Nebelvíru. Zatímco Havraspár a Mrzimor
seděl potichu s bledými obličeji, nebelvírský stůl byl rušný, ruce se zatínaly do pěstí, zuby
skřípaly, tváře rudly zlostí.
Harry se podíval na profesorský stůl, který byl vyzdoben k nastávající události. Uprostřed,
mezi McGonagallovou a Severusem, byla tři prázdná místa. Profesoři se ze všech sil snažili
chovat jako obvykle, ale dokonce i jejich tváře se zkřivily, když hrdě vešel Lucius Malfoy.
Ano, opravdu hrdě. Nejen vstoupil, on hrdě vpochodoval s Popletalem a několika dalšími
představiteli ministerstva. Mezi nimi byl Arcus Patil jediný s vážným, dokonce smutným
výrazem tváře.
Někteří Zmijozelové začali tleskat, učitelé je následovali s kyselými výrazy v obličeji.
Popletal se jim uklonil, jeho úsměv byl široký, byl evidentně spokojený. Harry uviděl výraz
Rona a na sekundu litoval jejich ztraceného přátelství. Bylo by tak dobré sedět vedle něho,
vtipkovat o pochodující skupině a protáčet oči při poznámkách Hermiony o jejich dětinském
chování, ale ne, byli rozděleni a Ron byl stejně osamělý, jako Harry na začátku roku. Místo
toho vtipkoval Neville, Dean se nervózně usmíval, a Hermiona na ně házela jízlivé pohledy.
Harry se znovu podíval ke zmijozelskému stolu a viděl, že mnozí, s výjimkou Malfoyových
přátel, se na něj dívají, jako by čekali na jeho reakci. Nebo jeho vůdcovství? Nebylo to zcela
nemožné: když už nic jiného, byl synem jejich ředitele! Pohrdavě se ušklíbl a zkřížil ruce na
hrudi. Harry věděl, že tím gestem je téměř přesnou kopií Severuse, ale to nebylo jeho hlavním
cílem. Mnozí se usmáli a zopakovali jeho gesto. Za chvíli polovina zmijozelského stolu
křičela a nahlas tleskala, a druhá jenom mlčky seděla se zkříženýma rukama.
Harryho pohled se obrátil k mrzimorskému stolu a uviděl, jak se na něj Ernie usmál a zkřížil
ruce stejným způsobem. Postupně to zopakovali téměř všichni Mrzimorové, spolu s celým
nebelvírským stolem… a potom, což ho zcela rozhodilo, Terry Boot za havraspárským stolem
na něj mrknul a připojil se.
Postupně potlesk ustal a změnil se na nepohodlné ticho. Harry cítil, že ho do boku dloubl
loket.
„Draco ví, že jsi to byl ty,“ zašeptal mu do ucha Ares. Harry jenom pokrčil rameny. Viděl, jak
Malfoy, Popletal a Patil došli ke stolu a zaujali svá místa. Na krátkou chvíli zatnul ruce, když
se Severus zamračil, ale naštěstí si na místo vedle něho sedl Patil, a ne Popletal nebo Malfoy.
Harry i Severus se uvolnili.
254
„Dobré ráno všem,“ Malfoy přivítal školu s ošklivým úsměvem. Posluchači se na něj
nepřátelsky dívali. U nebelvírského stolu někdo nahlas zasténal a také se odtud ozval smích.
Tvář McGonagallové potemněla obavami.
„Buď s Luciusem opatrný!“ téměř slyšel Harry ve své hlavě neznámý hlas svého otce.
‚Usměvavý zabiják‘, jak nazval stříbrovlasého pohledného muže. Harry si příliš dobře
pamatoval ten úsměv ještě z mučíren. Chápal profesorčiny obavy: Malfoy byl příliš
nebezpečný, aby si s ním hráli.
Zůstával proto potichu, se založenýma rukama, dívaje se přímo na profesorský stůl. Zatím
Malfoy pokračoval.
„… Doufám, že naše spolupráce bude dlouhá a produktivní… chyby dřívějšího vedení ve
výběru pochybných kandidátů na místa učitelů… pevnější vedení… přísnější pravidla…“
slova a návrhy byly jako vodopád, tekly bez konce jedním směrem: diktatura. „… A
samozřejmě nejsou možné žádné výjimky. Žádní nezařazení studenti…“
Harry přestal dýchat, když prudce zvedl hlavu a široce rozevřenýma očima se podíval na
Malfoye. Pohled nového ředitele byl upřen na něj.
Harry se otřásl. To byla nejhorší novinka, kterou si mohl představit. Znamenalo to, že nemohl
bydlet se Severusem? Určitě. Náhle ucítil únavu.
„Zařazení vašeho přítele,“ Malfoy sarkasticky zdůraznil poslední slovo, „proběhne dnes před
obědem, takže poté bude moci sedět za správným stolem se správnými spolužáky.“
Nezůstal mi žádný čas, pomyslel si Harry a začínal panikařit. Ale na tvář nasadil lhostejný
výraz a pokrčil rameny. Možná, že mu změny pomůžou. Možná, že příliš dlouho odkládal
navrácení se do větší společnosti, a že pro něj bude užitečnější jít dál. Možná nastal čas zůstat
sám a naučit se vyrovnávat se svými nočními můrami a vizemi. Možná byl připraven k tomu,
aby ho ostatní viděli a dotýkali se ho.
Harry se povzbudivě usmál na Severuse, který v odpověď jenom naklonil hlavu. Budou
potřebovat nějaký čas, aby si o nové situaci promluvili.
XXX
„NEBELVÍR!“ zakřičel triumfálně Moudrý klobouk. Velká síň se ponořila do ohromujícího
ticha. Samozřejmě, pomyslel si sarkasticky Harry. Vytáhl z něj meč Godrika Nebelvíra, že
ano? Klobouk ho hned poznal, McGonagallová mu ho dokonce ani nemusela posadit na
hlavu. Zakřičel, jakmile ucítil Harryho přítomnost.
Harry zkřivil ústa odporem. Neměl čas, aby s tím zatraceným kloboukem projednal svá přání
– souhlasil se Severusem, že nejlepším místem pro něj bude Havraspár, a Harry si byl jistý, že
se do této koleje hodí. Pokud by byl zařazen do Havraspáru, zůstali by mu dokonce i dva
zmijozelští příznivci a přátelé. Co řekne Ares? Jak se cítí?
255
Harry se podíval na svého přítele a Ares mu povzbudivě pokývl. No, jak řekl Harrymu,
Zmijozel pro něj nebyl bezpečný, ale možná, že Nebelvír bude na jeho vkus trochu příliš…
Ale ne, Ares nevypadal zklamaně. Naopak.
Teď se Harry otočil k Severusovi a lehce rozhodil ruce, ukazuje svoji bezmocnost. Severus se
na něj podíval pohledem a la Snape a Harry téměř slyšel jeho podrážděné: ‚Pottere!‘. Harry se
usmál, došel ke ‚správnému stolu se správnými spolužáky‘ a automaticky si sedl na své staré
místo mezi Rona a Nevilla, tváří k Hermioně.
Jakmile si sedl, u nebelvírského stolu vybuchl potlesk a Dean Thomas se naklonil k Harrymu
a křičel mu do ucha:
„Od této chvíle dokonce i Nebelvír bude dostávat body na lektvarech!“
Harry zavrtěl hlavou a mrknul na Hermionu, která protočila oči. Poté, co utichl šum, Harry se
zvedl a otočil k ostatním stolům.
„Jenom chci říci, že dokonce i teď jsem především student Bradavic a váš kamarád, jako
dříve,“ klidně se podíval na zmijozelské sedmáky, Januse, Arese a ostatní. „Je válka a my
jsme spojenci. Nikdy na to nezapomínejte.“
Jakmile si sedl, Malfoy otevřel ústa.
„Nikdo vám nedovolil mluvit nahlas, pane Snape.“
Harry se na něj ušklíbl.
„Nevěděl jsem, že na to existují pravidla.“
„Dvacet bodů z Nebelvíru, za vaši drzost,“ Malfoyův hlas zněl spokojeně. Určitě celé roky
toužil, aby mohl brát body Nebelvíru. Harry nemohl potlačit úšklebek. Celá situace byla příliš
známá. S výjimkou toho, že nikdy dříve ho netrestal Malfoy. Přísný výraz McGonagallové ho
vyrušil ze zamyšlení a on na omluvu pokrčil rameny, dívaje se, stejně jako profesorka, na
obrovské přesýpací hodiny na zdi. No, chování Rona mělo své strašné důsledky, pomyslel si
Harry, ale alespoň jeho ztráta teď nebyla příliš bolestivá, když vzal v úvahu, že dokonce
Mrzimor je o 113 bodů před Nebelvírem, který byl na posledním místě.
„Myslím, že letos Nebelvír nesporně nemůže vyhrát školní pohár,“ tiše zamumlal Harry. „Ale
jiná vítězství pak budou mnohem sladší!“
„Jsi šílený, kámo,“ uchechtl se Neville.
Harry se natáhl pro sůl, jeho ruka narazila do Hermioniných knih.
„Zítra máme dvouhodinovku lektvarů se Zmijozelem…“ slyšel, jak si někdo stěžuje.
„Chceš Záškolácké zákusky?“ zeptal se Fred.
„… a objednal jsem si nový fotoaparát…“ vysvětloval nadšeně někomu Colin.
256
Okolní rozhovory na něj působily jako ukolébavka. Všechno bylo tak známé. Tak uklidňující.
Harry spokojeně zavřel oči. Možná jeho návrat do Nebelvíru nakonec nebyl nejhorším z
možných důsledků.
Hermiona ho po obědě dotáhla k Hagridovi. Klouzali po čerstvém bahně – prvním příznaku
přibližujícího se jara. Ares se zastavil vedle nich.
„Budeš se ke mně chovat normálně?“ podíval se na něj vážně Harry.
„Pokud se budeš normálně chovat ty ke mně…“ pokrčil rameny Ares.
„Nic se nezměnilo, Aresi. Jsem stejný kluk, jako ráno.“
„Já také,“ zvedl Ares obočí.
„Možná bys měl trávit víc času v knihovně,“ řekl Harry.
„Možná to udělám,“ odpověděl Ares.
„Mně se také nelíbí společenské místnosti. Je tam příliš mnoho lidí na to, aby se tam dalo
učit.“
Nemohli pokračovat v rozhovoru. Arese zezadu popadla ruka.
„Není ti víc dovoleno s ním hovořit,“ řekl Malfoy, zatímco Crabbe držel Arese za ruku.
„Pusť ho,“ zašklebil se Harry výhružně.
„Nemůžeš mi stanovovat pravidla, Malfoyi. Moje rodina je stejně vysoko postavená, jako
tvoje. Dokonce i když se ‚svoboda‘ tvého otce liší od té mého,“ řekl rozzlobeně Ares.
Crabbe se díval prázdně na Malfoye. Tvář blondýna získala odporný růžový nádech.
„Jak si dovoluješ naznačovat…“
„Naznačovat?“ zeptal se výsměšně Ares. „Nic jsem nenaznačoval. Ale řekni, Malfoyi, proč jsi
tak znepokojený, že mluvím s tvým bratrancem? Žárlíš?“
„Zmlkni!“
„Dej si pozor na jazyk, Malfoyi! Jenom proto, že je tvůj ote…“ Ron k nim vztekle přistoupil,
ale Harryho ruka zastavila jeho řeč.
„Není to tvoje věc, Weasley,“ zašeptal mu Harry. „Nevidíš, že je to zmijozelský problém? Jdi
zpátky ke svým Nebelvírům,“ řekl a odstrčil ho pryč. V příští chvíli se díval na Malfoye.
„Ty nejsi Zmijozel, Snape,“ ušklíbl se na něj Malfoy.
„Proč ne? Jenom proto, že starý kousek oblečení má své mlhavé představy o struktuře mé
mysli, nejsem o nic míň přítel Arese a tvůj spolužák, než dřív! Nebuď směšný!“
Harryho odpověď zmátla všechny posluchače. Harry se rozhlédl a pokrčil rameny.
257
„Jste hloupí. Všichni víte, že bych se dobře hodil do všech kolejí. Vše, co se týče kolejí, je
hloupost!“
Ústa se otevřela k protestu, ale příchod Hagrida naštěstí přerušil hádku a nikdo nechtěl
pokračovat po hodině. Když se vrátili zpět do školy, Harry ve dveřích přistoupil k Ronovi.
„Weasley,“ řekl chladně. Stále se s ním necítil dobře. „Nemíchej se znovu do zmijozelských
věcí. A hlavně se nemíchej do věcí Malfoye.“
„Jenom jsem tě chtěl podpořit…“
„Nemyslíš, že jsem schopný se před nimi ochránit lépe, než ty? Vím, co se teď děje. Ty ne.
Nemíchej se do podobných situací.“
„Ale…“ zaprotestoval Ron, ale Harry nečekal na konec.
„Je mi jedno, jaké máš argumenty, Weasley. Dlužíš mi několik věcí. Teď tě prosím, aby ses
nevměšoval. Nemyslím, že je to příliš mnoho za tvůj život.“
Chlad v Harryho hlase a jeho argumenty donutily Rona zmlknout. Zrzek zamračeně kývl.
„Děkuji,“ řekl Harry a odešel.
XXX
„Pokud budeš mít vize, okamžitě přijď ke mně.“ Severus chodil nervózně sem a tam po
místnosti. „Pokud budeš mít bolesti, okamžitě přijď ke mně. Pokud budeš mít noční můry…“
„… okamžitě přijď ke mně,“ dokončil větu Harry. „Já vím, Severusi.“
„Nechám stále hořet oheň v krbu. Můžeš přijít vždy, když budeš potřebovat.“
„Ano, už jsem si zabalil celou krabičku letaxu.“ Harrymu se začínala točit hlava, když se
díval na Severuse. „Nemůžeš na chvíli přestat chodit tam a zpět?“ zasténal nakonec.
Severus se na něj krátce podíval, ale nezastavil se.
„Ne, nemůžu,“ odpověděl.
„Jsem taky nervózní,“ řekl Harry.
„Nejsem nervózní. Jsem vyděšený. Ještě ses nevyléčil, a…“
„Severusi, možná to bude pro mě lepší.“
„A možná že ne.“
„Ale můžu se vrátit, kdykoliv budu chtít.“
„Buď opatrný, Harry,“ Severusův hlas změkl, když se jeho oči zastavily na chlapci. „Já…
já…“
258
Harry vstal a vstoupil Severusovi do trasy.
„Všechno bude v pořádku, tati,“ řekl a pevně muže objal, když do sebe narazili.
„Tvůj kufr… nevyhovuje. Je příliš známý. Dal jsem ti věci do svého starého kufru…“
zašeptal Severus Harrymu do vlasů.
„Lastura N9, že ano?“ Harry do něj žertem strčil loktem. „A co neviditelný plášť?“
„Nechal jsem ho u sebe. Nedám ti ho zpátky. Ale…“
„Já vím. Neporušovat příliš mnoho školních pravidel,“ ušklíbl se Harry.
„Ne. Snaž se vyhnout Malfoyům.“
Harry ho pustil.
„Budu k tobě přicházet každý večer po večeři. Dobře?“
„Harry, já…“
„Já vím. Budu opatrný. Neboj se. Přežijeme.“
Severus doprovodil Harryho do nebelvírské věže. Procházka byla pomalá a tichá, krk se
oběma svíral, jak byli nervózní. Pro ně oba to bude od srpna první noc, kdy nebudou spolu.
„Vezmi si dnes Bezesný spánek. Poprvé je to vždy nejtěžší. Zítra to bude lepší,“ řekl nakonec
Severus, když se zastavili u portrétu Buclaté dámy.
„Dobře,“ nějak se povedlo říci Harrymu.
„Teď jdi. Dobrou noc.“
„Dobrou noc, tati,“ odpověděl Harry a otočil se k portrétu. „Brevi tempore,“ řekl a otočil se
zpět k Severusovi. Usmáli se na sebe.
„Jak vidím, Nebelvíři jsou jako vždy optimističtí…“
Severus mu konejšivě stiskl rameno a odešel.
Harry s povzdechem vešel do nebelvírské společenské místnosti. Jeho starý nový život právě
začal.
‚NEBELVÍR VÁLÍ!‘ bylo napsáno velkým písmem na zdi naproti vchodu. To bylo první,
čeho si Harry všiml, když vešel do místnosti.
„Tak ses nakonec osvobodil od těch zmijozelských idiotů, kámo!“ Fred na něj téměř skočil.
„Vítej v nejlepší koleji v Bradavicích!“
Harry se napjal.
„Jsem stále Snape, Weasley,“ zavrčel.
259
„Co řekl tvůj otec, když ses dostal do Nebelvíru?“ zeptal se Seamus.
„No, bylo to nečekané. Oba jsme si mysleli, že budu v Havraspáru,“ ušklíbl se Harry.
„Zlobil se?“
„A proč by měl?“ zeptal se Harry. „Myslíme, že je to pro mě bezpečnější než Zmijozel, když
jsou tu teď Malfoyové.“
„Je to pravda, že je Malfoy tvůj příbuzný?“ zeptal se někdo.
„Ano. A Krvavý baron také,“ spokojeně se usmál Harry. „Tak, ukážete mi moji ložnici?
Myslím, že domácí skřítkové už tam přestěhovali moje věci.“
„Samozřejmě,“ Seamus ho dovedl k točitému schodišti. „Tady!“
Ložnice byla právě tak útulná, jak si Harry pamatoval: kulatá místnost s pěti postelemi s
nebesy a rudými sametovými závěsy. Jeho kufr už přinesli a stál u jeho staré postele.
„Ta byla Harryho,“ zašeptal Seamus a ostatní chlapci, který zatím vešli do místnosti, kývli.
„Nevadí ti to, že?“
Harrymu se zatřásly rty.
„Ne,“ zamumlal nejistě. „Ale nevím… jestli se ke mně budete chovat normálně,“ řekl a
podíval se přímo na Rona. „Nechci zaujmout jeho místo. Ani fyzicky, ani v myslích lidí.“
Ron se otočil a pokrčil rameny.
„Když si ho vezmeš, tak to bude tvoje místo,“ řekl Ron vysokým hlasem. „Mně to vyhovuje.“
Ostatní tři chlapci na ně s očekáváním hleděli. Objevilo se mezi nimi trochu napětí.
„Nebyla to moje volba, přijít sem,“ řekl nakonec Harry. „Radši bych zůstal se Severusem ve
sklepení.“
Všichni se zavrtěli.
„Tak… “ řekl Dean po dlouhém mlčení. „Je jasné, že potřebujeme nějaký čas, abychom si na
sebe zvykli.“
Napětí polevilo. Chlapci začali své obvyklé přípravy ke spánku. Ron, který se očividně necítil
být sám sebou, odešel z místnosti. Harry opatrně počkal, až ostatní skončí s mytím: šel do
koupelny docela pozdě. Stále ještě byl ve sprše, když vešel Ron.
Zrzek se Harrymu až dosud vyhýbal ze všech sil a jeho výraz v koupelně byl stejně šokovaný,
jako u Harryho.
„Promiň, já jsem…“ zamumlal, zrudl studem, ale nedokončil větu. „Bože můj,“ řekl místo
toho a ztuhl na místě.
260
Harry sledoval jeho pohled a nahlas zaklel.
Znovu zapomněl na svá maskující kouzla. Na celém jeho obnaženém těle byly vidět jizvy.
„Promiň…“ nějak vytlačil Ron. „Bože můj, Quietusi.“
Harry se na něj díval ledovým pohledem.
„Zmiz, Weasley,“ zasyčel a zakryl se ručníkem. „Teď máš, co jsi chtěl…“
„Ne,“ zavrtěl Ron hlavou. „Já… ne…“ tak nahlas polknul, že to Harry slyšel. „Přísahám, že
jsem nevěděl… myslel jsem… Percy řekl…“
Harryho zloba se zvyšovala. Jeho ručník vlhnul pod sprchou a on se znovu cítil ponížený a
nechráněný. Dokonce i když Ronovy úmysly byly přátelské a snažil se omluvit, situaci to
nezlepšovalo.
„Řekl jsem, zmiz!“ zakřičel Harry.
„Quietusi, prosím,“ Ron stále nechápal situaci. Harryho napadlo, jestli byl Ron vždy tak tupý.
„Prosím, co?“ Harryho ruce, svírající promočený ručník, zbledly. „Mučil jsi mě celé měsíce.
Téměř jsi mě zabil. Teď jsi stále tady, díváš se na mě, nahého… Jak bys mě ještě mohl
ponížit?“ v jeho hlase zněl sarkasmus.
Ron se rozklepal, otočil se a vyběhl z místnosti.
Harry začal zvracet z nervového vypětí.
Hloupý incident.
A to je teprve první večer.
XXX
Příští den měli dvouhodinovku lektvarů se Zmijozelem. Harry si sedl na své obvyklé místo
vedle Nevilla a napjatě čekal, kdy přijde Severus. Muž nebyl na snídani a Harry nemohl přijít
na to, proč. Jeho žaludek se scvrkl a bolel. Nedokázal sníst ani kousek, a teď mu žaludek
hlasitě protestoval. Ledový pot se mu leskl na čele.
Severus se ale zdál stejně nevrlý a uštěpačný, jako obvykle, když nakonec přišel. Jenom
Harryho oči si mohly všimnout, že črty známého obličeje jsou ostřejší, kruhy pod očima
tmavší, pohyby méně energické než dříve.
„Dnes se budeme učit lektvar proti horečce, který je jedním z nejjednodušších léčebných
lektvarů.“ Snape mávl hůlkou a na tabuli se objevil seznam přísad. „Návod najdete na straně
203. Je docela jednoduchý,“ otočil se ke třídě. „Trvá méně než hodinu. Kdo bude hotov,
přinese lahvičku s lektvarem mně na stůl a může odejít. Začněte.“
261
Harry zívl nudou, když jeho oči přeletěly text. Lektvar byl opravdu jednoduchý, jediné, čemu
se musela věnovat pozornost, bylo správné pořadí přísad, nic víc. Koutkem oka zahlédl, jak se
Nevillův obličej rozjasnil, když si přečetl pokyny. Chlapec stále neměl rád lektvary, ale už
několik měsíců neměl žádnou nehodu.
Harry s prací nepospíchal. Odhadl, že pokud všichni uvaří své lektvary včas, bude mít několik
volných minut, aby si promluvil se Severusem a zeptal se ho, proč nebyl na snídani. Proto
pracoval velmi pečlivě, což bylo velmi pomalu, a za dvacet minut spokojeně zjistil, že ho
předehnal dokonce i Neville, který vařil lektvary nejpomaleji ze třídy.
Severus procházel mezi dvěma řadami lavic, pronášel jedovaté poznámky o práci Deana a
Levandule, strhl Ronovi pět bodů za špatně nakrájené přísady a ještě pět proto, že zíral na
Hermionu. Harry protočil oči, když se Snape naklonil nad jeho kotlíkem: zdá se, že některé
věci se nemění. Stejná myšlenka ho napadla, když Malfoy a Bullstrodeová dostali pochvalu a
body (deset), ale Harry viděl, že poslední lektvar byl příliš hustý.
Hermiona první ukončila práci. Její lektvar byl vynikající, barva byla světle zelená a
konzistence olejovitá, všiml si Harry, když postavila malou lahvičku na Severusův stůl.
Profesor se na něj podíval, potom něco potichu dívce řekl. Hermiona přikývla a nevylila
zbytek do dřezu, ale nechala svůj kotlík na lavici. Severus se na Hermionu podíval a ztěžka si
povzdychl.
„Pět bodů Nebelvíru,“ řekl téměř nešťastně. „Můžete jít, slečno Grangerová.“
Nebylo to poprvé, kdy Snape udělil body lví koleji, Hermiona na posledních hodinách
lektvarů dostala třicet bodů, ale Nebelvíři se teď dívali na Harryho tak, jako by on byl
důvodem štědrosti Snapea.
Nakonec se Harrymu povedlo být posledním s Aresem. Ten bojoval se svým lektvarem, který
viditelně neměl správnou barvu, ani vůni, a Harry se na chvíli zamyslel, jestli to udělal
schválně, nebo ne. Předal svoji lahvičku Severusovi, a když ten kývl, došel ke skříni pro větší
nádobku a začal přelévat svůj a Hermionin lektvar do lahviček.
„Dalších pět bodů Nebelvíru,“ řekl s úsměvem Severus, „a ještě dva za pomoc s naléváním.“
Harry se na něj tázavě podíval a Severus zamrkal.
„Nemůžu si vzpomenout, že bych ti někdy dříve uděloval body,“ řekl.
„Zpropadeně, to je pravda!“ vykřikl Harry a oba se usmáli. „Ale Zmijozel dostal o osm bodů
víc.“
„Viditelně je nešikovnost nebelvírský rys…“
Harry nemohl zadržet smích, když se podíval na Aresovo snažení.
„Možná, že v tomto případě můžeš Aresovi nabídnout, aby se přidal k nebelvírskému
slavnostnímu pochodu.“
262
Ares zasténal a Severus se ušklíbl.
„Není neschopný, jenom má právě dočasné problémy s přípravou lektvaru,“ řekl profesor.
„Dočasné?!“ zeptal se Harry a uzavřel poslední lahvičku.
„No, možná DNES nebude moci dokončit lektvar.“
„A co práce Crabbea a Goylea?“ ukázal Harry na dva purpurové lektvary na stole.
„Stanou se objektem dalšího výzkumu,“ řekl s vážným výrazem Severus.
Ares nakonec vzdal své pokusy a odešel, nechávaje po sobě světle modrý lektvar.
„Přidal heřmánek a dračí krev ve špatném pořadí,“ řekl Severus, zvedl malou lahvičku a
podíval se na ni. „Typická chyba.“
„Proč jsi nebyl na snídani?“ zeptal se nečekaně Harry.
Severus položil lahvičku.
„Pouhé pomyšlení na to, že budu snídat vedle našeho nového ředitele, zcela zničilo moji chuť
k jídlu,“ odpověděl. „V každém případě jsem s ním měl včera večer krátký rozhovor. Sotva
jsem se udržel, abych ho neproklel.“
„Můžeš vůbec spát?“
„Ani ne,“ zavrtěl hlavou Snape. „A co ty?“
„Vzal jsem si lektvar.“
„Můžeš si ho vzít dnes, ale zítra…“
„Už dávno mám narušený spánek, Severusi. Já vím,“ zavrčel Harry. „O čem byl ten
rozhovor?“
Severus něco potichu zamumlal, takže Harry musel odečítat ze rtů.
„Pravidla? Jaká pravidla?“ zeptal se Harry.
„Pravidla jeho hry, Quiete.“
Harry zamračeně stáhl obočí.
„Nechci hrát jeho hry.“
„Ne, že bys měl na výběr,“ Severus mu položil ruku na rameno. „Musíme předstírat, že
hrajeme jeho hru. Musíme předstírat, abychom přežili. Buď opatrný, nebude na tebe útočit
přímo. Najde si chytřejší cesty. Nesmíš mu dát příležitost, aby tě nachytal.“
„Dobře, Severusi.“
263
„Nezapomeň dnes na hodinu obrany.“
„Nezapomenu.“
XXX
Kupodivu příchod Malfoye neznamenal okamžité zvýšení počtu zmijozelských bodů.
Naopak: nečekaný přírůstek jednoho vynikajícího studenta do Nebelvíru (a syna ředitele
Zmijozelu) mělo za následek, že za dva týdny Nebelvír dohnal svoji ztrátu na Mrzimor. Výše
uvedený student ale nebyl v dobré formě. Hubl, rysy tváře se vyostřily, potácel se
vyčerpáním.
Kdykoliv ho Severus konfrontoval, obvyklým Harryho vysvětlením bylo to, že potřebuje čas,
aby si zvykl na novou situaci a že mu bude lépe za několik dní.
Pokud by byl ředitelem Brumbál, byla by to pravda. Ale pouhá přítomnost Malfoye ve škole
vyvolávala u Harryho obavy, což pronikalo do jeho snů, ze kterých se stávaly noční můry.
Quietusův deník také nepřidával na optimismu. Harry četl jeho poslední záznamy a v nich
byly pouze ponuré události, jedna za druhou: zklamání nad ministerským chováním, chyby
bystrozorů, vyvraždění rodiny Blacků (Quietus vždy doufal, že Anne Blacková dokáže
odvrátit jeho bratra od Voldemorta), smrt starých Potterů, a mezi ostatními věcmi, které Harry
ani neznal, stahující se mračna nad celým kouzelnickým světem. Brumbálova očekávání a
Quietusova nedůvěra ve své vlastní dovednosti a schopnosti; jedinou šťastnou věcí, která se
jeho otci přihodila, byla láska jeho matky, ale Harry, bohužel, příliš dobře znal konec této
pohádky, aby z toho měl radost.
Bylo pozdě v noci, když nemohl usnout po noční můře a přečetl si poslední záznam v deníku.
Poslední záznam… Když jeho oči pohlédly na prázdné, bílé stránky za posledními zapsanými
řádky, obával se přečtení posledních zapsaných slov svého otce. Tak si zvykl číst jeho
zápisky, sdílet jeho pocity, očekávání, strach, radost, že zakončení deníku vnímal, jako by
Quietus Snape znovu zemřel, ale teď jednou provždy. Harry znovu cítil nepřekonatelnou
vzdálenost, která je rozdělovala, vzdálenost, která jakoby v posledních týdnech mizela. Teď
se objevila znovu a Harry věděl, že zůstane navždy.
Quietus Snape zmizí, jako to udělali James Potter a Lily Evansová, a zanechá ho samotného v
přítomnosti. Harry byl smutný, ale nebyl rozzlobený. Zůstal sám, ale nebyl opuštěný.
Přemýšlel o Severusovi, vrátil se k poslednímu záznamu a začal číst.
XXX
26. listopadu 1979
Jsem tak šťastný. Včera jsem požádal Lily, aby se stala mojí ženou, a ona souhlasila! Otec mě
požádal, abych k němu příští týden zašel; myslím, že to bude dobrá příležitost říct mu
novinky. Nebude rád, samozřejmě, možná mě vydědí, ale alespoň se nebudu trápit při
pravidelných návštěvách doma.
264
Severus, hloupý sluha Pána-majícího-temné-úmysly, bude mít dýchací potíže, jsem si jistý,
možná bude tak rozrušený, že nad ním konečně zvítězím (v opačném případě nemám žádnou
šanci ho v šachách porazit).
James, zdá se, má z nás radost… chudák James! Je tak šlechetný!
Domluvili jsme se, že nic neřekneme jeho přátelům. Nevěřím jim. Jeden z nich předává
informace Voldemortovi, jak mi naznačil Severus při našich každodenních šachových
partiích. Jsem si jistý, že je to Petr, ale James a Sirius podezřívají Remuse. Petr je poslední
člověk, o kterém by sis to myslel. Věř mi, dobří špioni jsou vždy takoví. Pokud hledáš kolem
sebe špiony, podezřívej toho, kdo vypadá nejnevinněji a najdeš ho!
A… ještě jedno. Včera mi Lily ukázala knihu o proroctvích. Od září hledala význam toho
mého a teď ti sděluji výsledky.
Nejprve zopakuji věštbu.
„Skrze smrt dáš život; láskou ten, koho budeš milovat, porazí nepřítele. Ale Pán zla se vrátí,
když nadejde jeho čas, a tvůj potomek bude muset pohledět smrti do tváře, aby ho odstranil a
přetrval.“
Vysvětlila mi, že zemřu. Ale to jsem vždycky tušil. Řekla, že moje smrt možná přinese
někomu život, ale vysvětlení je mlhavé, dokonce i pro ni. To Lily porazí Voldemorta, ale
pouze dočasně, jak je vidět z druhé části. Budeme mít dítě, tebe, ale tvůj osud není tak přesně
daný, jako náš. Můžeš si vybrat, jestli ho chceš porazit nebo ne. Pokud si vybereš první, abys
zachránil svět před monstrem, musíš zemřít. Nevím, jestli víš, že jediná možnost, jak se
ubránit smrtící kletbě, je oběť. Ale to se nevztahuje jen ke smrtící kletbě, ale ke každému
vražednému úmyslu. Jenom oběť z vlastní vůle může zachránit a ochránit náš svět. Viditelně
je to TVOJE dobrovolná oběť.
Ta část o ‚přetrval‘ na konci proroctví je nejzajímavější téma.
Myslím, že můžeš začít psát svůj vlastní deník… pokud chápeš, o čem mluvím…
Kapitola osmnáctá: Trest
Když přišly velikonoční prázdniny, Harry mohl trávit s mimořádně vyčerpaným Severusem
trochu víc času. Malfoy, který se chtěl vyhnout odvolání, neriskoval otevřený útok, ale udělal
jim ze života peklo. Severus trávil téměř veškerý svůj volný čas tresty a hodinami výuky,
přípravou lektvarů pro ošetřovnu a vysvětlováním svojí minulosti a své činnosti jako
Smrtijeda přísným ministerským úředníkům.
Ke konci jara bylo jasné, že se ho na konci školního roku Malfoy zbaví. Byla to strašlivá
možnost, ale snažili se na to nemyslet. Hlavně proto, že Harry stále lépe vycházel se
spolužáky své koleje, dokonce i ve společné ložnici a koupelně. Přišel si pro útěchu jenom
265
dvakrát, po dvou extrémně brutálních vizích, a v tyto noci ani minutu nespali, povídali si a
seděli v útulném tichu, které mezi nimi nastalo.
Propouštěli nejen Severuse. S výjimkou profesorů Sinistrové, Vectorové, Prýtové a Binnse
řekli všem ze sboru, aby na konci pololetí odešli.
Harry přemýšlel o přestoupení na jinou školu, a protentokrát Severus nic nenamítal. Škola se
ještě příliš nezměnila, ale Harry si byl jistý, že bez propuštěných profesorů nikdy nebude
taková, jako dřív. Přestala pro něj být domovem víc, než kdyby byla zbořena. Byla
znesvěcena, zneuctěna.
Ale něco se změnilo. Poprvé za mnoho let nebyla obvyklá návštěva bystrozorů zaměřena
jenom na Zmijozely. Když ale Harry vešel do učebny používané pro výslechy, viděl v očích
Percyho zjevnou nenávist a opovržení.
Percy věděl, že Malfoy je Smrtijedem, tím si byl Harry jistý. Což pro něj zničilo zábavný
průběh celého procesu: svou brutalitu nemohl maskovat tím, že podporuje stranu světla. Na
druhé straně, dozvěděl se jisté věci i o Severusovi a Galvanyových, jejich neuvěřitelně
podobných osudech (Smrtijed-obrácený-na-špeha), o chování Rona a ‚Quietusově‘ reakci.
Takže seslal na Harryho Revelo, utrousil několik hrubých poznámek o jeho mizejících
jizvách, a pak dovolil chlapci odejít.
Zkrátil se i čas na jídlo; do jejich rozvrhů přibyly doplňkové a povinné hodiny výuky. Nebyla
to opravdová výuka, protože se neučili nic nového. Tyto hodiny byly určeny na psaní
domácích úkolů a k přípravě na následující hodiny v učebnách, pod dozorem učitele (který se
popravdě nudil stejně jako oni). Jednou nebo dvakrát za týden musel Harry prosit o povolení
jít do knihovny, aby provedl potřebné výzkumy, ale dokonce i v knihovně dohlížel učitel na
studenty znuděným pohledem.
Famfrpálová družstva měla tréninky dvakrát do týdne, a i víkendy byly tak naplánovány, že
Harry měl sotva čas na přátele. Jediným místem, kde si mohli promluvit, byla ložnice, protože
na společenské místnosti byla seslána ochranná zaklínadla, která učitelům oznámila, pokud
tam po večerce pobývali studenti.
Dokonce i ložnice se občas kontrolovaly, ale profesoři řediteli neoznamovali žádná
porušování, alespoň to tak řekl Harrymu Severus. Život studentů byl dostatečně deprimující i
bez ztráty mírné volnosti v nočních rozhovorech.
„Musíme něco udělat,“ řekl Neville jednu sobotu večer. „Je to… strašné! A Malfoy dokonce
zrušil o víkendech výlety do Prasinek!“
„Nezrušil je úplně,“ řekl náhle Ron. Harry otočil hlavu a podíval se na něj. Ron se vůbec
nezúčastňoval jejich obvyklých půlnočních rozhovorů. V přítomnosti Harryho ho příliš trápilo
svědomí, takže se snažil v jakékoliv situaci držet se od něj dál. „Viděl jsem mladšího zmetka
a jeho kumpány, jak tam šli s jeho otcem,“ podíval se na Harryho. „A s tvým,“ dodal potichu.
Harry byl otřesen.
266
„Cože?“ zeptal se vylekaně. „Ale…“
„Viditelně se ke Zmijozelům chovají lépe, než k nám…“ Ronova tvář potemněla odporem.
„Jsi si jistý, že s nimi byl Severus?“ přerušil ho Harry.
„Ano. Proč by nemohl jít? Vždy jsem si myslel, že Zmijozelové…“
„ZMLKNI!“ vykřikl Harry. Ronova tvář zbledla pochopením.
„Quietusi, chtěl jsem říci, že…“
„Mlč,“ zašeptal Harry potichu, ale ne klidněji.
„Ne. Nechtěl jsem ho urazit. Jenom… nemyslel jsem, že ty… on…“
„Pořád jsi proti němu zaujatý,“ procedil Harry skrz zatnuté zuby. „Ale kdybys alespoň někdy
přemýšlel, chápal bys to,“ seskočil z postele, přistoupil k Ronovi a výhružně se nad něj
naklonil. „Tímto bych ti chtěl připomenout, že v létě ZRADIL šéfa pana Malfoye, a mnoho
dní ho mučili dříve zmiňovaní pánové,“ teď se jeho hlas stal sarkastickým.
„Ale já…“ mohl jenom zašeptat Ron.
„Nech ho, Quietusi,“ slyšel Harry Nevillův hlas. „Není nutné ho víc děsit.“
Harry se narovnal a otočil se k Nevillovi.
„Myslíš? Dobře, nebudu. Po všem, co udělal mně a Severusovi, nemá žádné právo tak o něm
mluvit!“
„Nic jsem tvému drahocennému otci neudělal!“ odsekl Ron, ale v hlase byly známky bolesti.
„Ne?“ zúžil oči Harry. „A co tvoje hádka s Hermionou, když jsi před celou nebelvírskou
kolejí vyřvával, že je to jenom špinavý Smrtijed? Nemyslíš si, že je to trochu urážející?
Bolestivé? Po létě…“
„Nebyl tam sám! Harry tam byl taky a Harry nebyl vůbec jako on, ale zemřel!“ zakřičel Ron.
„To nebyla Severusova vina,“ zazněl chladně Harryho hlas.
Ron sklonil hlavu.
„Ano, já vím. Ale je to stále ještě… příliš těžké přijmout. Kéž by to byl on…“ Ron se náhle
zastavil. Harry cítil, že se mu bolestivě stáhlo srdce.
„On to také chce,“ řekl pouze a ignoroval vylekaný Ronův pohled. „Pokud tě to uklidní, chce
to samé.“
„Proč by se měl takhle cítit?“
267
Teď je pozorovali všichni chlapci v ložnici. Náhle Harry pochopil, že svým bývalým a
současným přátelům něco dluží. Nevěděli o tom, co se stalo s jejich přítelem, s výjimkou
toho, že ho zabili.
„Dobře, nebudu vám vyprávět všechno, protože Severusovi se nelíbí, když o jeho životě a
tajemstvích vědí jiní, ale něco mohu říci.“ Ron si přitáhl kolena k hrudi a uvolnil Harrymu
místo, aby si mohl sednout. Za několik okamžiků se k nim připojili ostatní tři chlapci, kteří se
na Harryho dívali nadějně. Ronova postel byla najednou příliš malá.
Harry si vše pečlivě promyslel, chápal, že musí být hodně opatrný, pokud se nechce prozradit.
„Stalo se to, když Voldemort chytil Pottera a chtěl ho zabít. Severus se ho pokusil zachránit.
Voldemort,“ Harry si najednou všiml, že sebou jeho přátelé trhli, když slyšeli to nenáviděné
jméno, které zaznělo podruhé během pár minut, „se rozhodl s nimi oběma skončit, ale chtěl
udělat jejich mučení bolestivější, proto je zavřel společně.“
Ostatní si vyměnily otřesené pohledy a nakonec Seamus zasténal:
„Ano, Harry a tvůj otec se neměli příliš rádi.“
„Vy-víte-kdo byl mnohem krutější, než si sám myslel,“ dodal Dean. Ron se slabě usmál a
dokonce i Harrymu zacukaly koutky, když si vzpomněl na své pocity poté, co zjistil identitu
svého společníka…
„Ano, já vím. Severus mi o tom už řekl,“ slavnostně kývl Harry na Seamuse. „Ale Vy-vítekdo sledoval jiné, hlubší cíle, když je zamkl společně. A oni tam strávili mnoho dní, kromě
doby, kdy je mučili.“
Šokované zalapání po dechu.
„Myslíš fyzicky?“ zeptal se Dean.
„Ano. Hlavně pomocí kleteb, ale také hodně fyzicky.“
„Harryho… bili?“ Ronův hlas byl jenom o něco hlasitější než zašeptání.
„Nejen bili, a nejen jeho. S ubíhajícím časem se stávali bližšími a začali si vážit jeden
druhého.“
„Snape respektoval Harryho?“ tato myšlenka byla směšná dokonce i pro Nevilla.
„Myslím, že nemůžeme pochopit jejich situaci, protože jsme nikdy nic takového nezažili. Ale
Severus vysvětlil, že je to nějaká psychologická záležitost. V podobných podmínkách se často
objeví úcta a péče. Takže tam se sblížili. Vol… Vy-víte-kdo tím dosáhl svého cíle.“
„Počkej. Nechápu to,“ řekl Neville a ostatní přikývli.
Harry si povzdechl.
268
„Voldemort od začátku věděl, že za takových okolností si budou bližší. Právě proto je zavřel
do jedné cely. Když se jeho plán vydařil, použil to proti nim. Pokoušel se vydírat je
vzájemným mučením.“
„Bastard…“ zasténal Ron a Harry se trochu usmál.
„Severus říká Voldemortovi Největší Bastard…“
„Ale proč se tedy k němu připojil?“ zeptal se Seamus. Harry odsekl: „Myslím, že to není vaše
věc.“
Seamus ucukl.
„Dobře. Já jenom… pokud ho nenávidí, proč… tak…“ blábolil rozrušeně.
„Vy-víte-kdo zabil jeho milovanou a později i bratra.“
Ticho.
„Předpokládám, že jeho bratr byl ten chlápek, který nás v tomto století všechny překonal,“
řekl Ron.
„Odkud to víš?“ podíval se na něj Harry. Ron pokrčil rameny.
„Binnsova hodina. A Percy viděl jeho složku na ministerstvu. Měl maximální výsledky NKÚ
i OVCÍ.“
„Maximální?“ vykřikl Neville. „To není možné. Na těchto zkouškách nikdo nemívá
maximální výsledky!“
„Kromě něj,“ řekl Harry a vzpomněl si na deník Quietuse. Jeho otec byl ohromený, když se
dozvěděl o svých výsledcích. Neville měl pravdu: za posledních sto let neměl podobné
výsledky nikdo. Ano, Brumbál ano, ale ten je měl před sto padesáti lety… Ušklíbl se a dodal:
„A kromě Brumbála.“
„Byl ve Zmijozelu?“ zeptal se Dean.
„Brumbál?“ zeptal se na oplátku Harry a Dean skrz zuby zamumlal něco jako ‚idiote‘.
Seamus se uchechtl. Harry pobaveně zavrtěl hlavou. „Ne. Quietus byl v Havraspáru.“
„Přemýšlel jsem, proč tě Moudrý klobouk nezařadil do Havraspáru,“ pronesl Neville. „Víc se
do té koleje hodíš. Ale Klobouk ani nezaváhal.“
Harry pokrčil rameny.
„Brumbál řekl, že profesor Snape přinesl Harryho… odtamtud,“ vrátil se Ron k přerušenému
rozhovoru.
„Ano,“ odpověděl Harry. „Severus se ho pokusil zachránit v absolutně bezvýchodné situaci z
neobyčejně hlídaného vězení. Téměř se mu to povedlo. Ale nepřátel bylo mnohem víc a zabili
269
Pottera, když bojovali s mozkomory. Severus ho v náručí přinesl zpět do Bradavic. Byl zcela
zničený. Pokud bych nebyl já, nejsem si jistý, že by to přežil,“ zakončil Harry.
„A co… mu udělal Malfoy?“ zeptal se opatrně Seamus.
„Fyzicky ho mučil,“ odpověděl Harry, ale nezabíhal do podrobností. „Přestože víc než dvacet
let byli přáteli a on je kmotrem Draca Malfoye a bratrancem jeho matky.“
„To znamená, že jsi příbuzný s Dracem Malfoyem?“ Dean byl ohromený.
„Ano, a dokonce i já jsem příbuzný Malfoyů,“ pospíchal Neville Harrymu na pomoc. „Víte,
čistokrevná mánie…“
„Mě to tedy moc netěší,“ řekl Harry. „Nesnáším toho namyšleného kreténa. Nemluvě o jeho
chování k Severusovi…“
Neville rozrušeně chytil Harryho za ruku.
„A jak se… vyrovnává s tím, že jeho mučitel je současným ředitelem? Jak s ním může někam
jít?“
„Většinu času nemůžeme dělat to, co chceme, pane Longbottome, ale to, co musíme.“
Severusův hlas zněl vyčerpaně, ale když ho Harry uslyšel, tak se uklidnil. Vyskočil a oči mu
blýskly radostí a úlevou.
„Vrátil ses!“
„Samozřejmě,“ protočil oči Severus. „A teď je rozhovor u konce. Do postelí! Všichni! Quiete,
prosím, pojď se mnou na chvilku.“
Harry strčil nohy do pantoflí a následoval vysokého muže do společenské místnosti, zatímco
ostatní se poslušně vrátili do svých postelí.
„Prosím, neodebírej body,“ zašeptal Harry Snapeovi, když šli po točitém schodišti.
„Ani jsem to neměl v úmyslu,“ řekl Severus. Když došli do společenské místnosti, otočil se k
Harrymu s vážným výrazem ve tváři. „Cos jim řekl?“
„O čem?“ zeptal se Harry.
„O mně. A Malfoyovi.“
Severus byl naštvaný.
„Žádné podrobnosti. Zeptali se na… Harryho,“ zamumlal. „Musel jsem jim něco říci. A co ti
chtěl Malfoy?“ změnil téma.
Snape se ušklíbl.
„Jenom malá demonstrace, aby mi ukázal moje místo, trochu výhružek…“ jeho hlas ztichl.
270
Harry mu položil ruku na rameno. Jejich pohledy se střetly. Harry byl udivený, když si všiml,
že není o moc nižší než Severus.
„Přežijeme to.“
„Chtějí nás zabít před shromážděním všech Smrtijedů, aby demonstrovali osud zrádců,
Quiete.“
„Ale Malfoy tě přece Voldemortovi nepředal!“ zašeptal Harry.
„Řekl, že Voldemort má čas. Po červnu budu muset opustit školu. Budou se snažit mě chytit
až potom, aby nezpochybňovali Malfoyovu pozici.“
„Takže dokud jsme ve škole, jsme v bezpečí,“ vyvodil si Harry.
„Nevím,“ Severus se tvářil nejistě. V Malfoyově chování bylo něco… Lže. Buď VELMI
opatrný.“
Harry mlčky přikývl.
„A teď jdi spát,“ Severus stiskl Harryho v krátkém objetí. „Dobře se vyspi.“
Harry se nechtěl vracet do ložnice. Šel do koupelny a sedl si na lavičku, na kterou si obvykle
odkládali oblečení.
Takže Voldemort je mu znovu na stopě. Možná… bylo by možné se s ním setkat, obětovat se
a zachránit kouzelnickou společnost před tím monstrem.
Ale on nechtěl zemřít. Nechtěl obětovat svůj život. Bylo mu jenom patnáct!
Harry se opřel o zeď a nechal se prostoupit vlnami čirého zoufalství.
Nikdy nechtěl takový osud. Toužil po normálním, absolutně normálním životě, normálním, s
obvyklými bolestmi a zklamáními, nic víc…
Pevně objal kolena a dovolil slzám téct.
Chtěl žít. Zoufale chtěl žít. Ano, ne za každou cenu, ale přece…
Zeď koupelny ho studila do zad přes tenké pyžamo a on cítil, jak jeho kůže hoří. Roztřásl se,
ale bylo mu to jedno.
Vše se zdálo být tak vzdálené a cizí. Tak daleko za veškerou nadějí.
Copak dostatečně netrpěl minulé léto? Posledních patnáct let?
Lavička se trochu prohnula. Harry zvedl hlavu z kolen a otočil se k chlapci sedícímu vedle
něj.
„Co chceš, Weasley?“ zeptal se, ale jeho hlas byl příliš ochraptělý, aby zněl přísně.
„Nevrátil ses. Bál jsem se, že…“
271
„Bál ses!“ frknul sarkasticky Harry.
„Ano,“ Ron se pohnul a zadíval se na mokrou podlahu, „svým způsobem. Jenom… já…“ dál
nepokračoval.
„Ven s tím,“ netrpělivě řekl Harry.
„Co chtěl Malfoy od profesora Snapea? Vyhrožoval mu?“
Harry neodpověděl, jenom na něj chladně zíral.
„Poslyš… plakal jsi,“ povedlo se říci Ronovi.
„To není tvoje věc,“ Harryho hlas se stal ještě chladnější.
„Ano… ne,“ Ron byl zjevně v rozpacích. Harry se rozzlobil a chtěl vstát. „Ne! Počkej,
prosím, na chvíli.“
Podrážděnost jeho hlasu Harryho zastavila v půlce pohybu. Plácl sebou zpět na lavici.
„Dobře. Chvíli. Mluv.“
„Ano. Podívej… Tvůj otec byl špionem. Copak to neznamená, že Ty-víš-kdo se mu stále chce
pomstít? Máma mi řekla o našich… příbuzných. Galvanyových. Řekla, že Ty-víš… VolVoldemort,“ Ron udělal na chvíli pauzu, „zabil jejich děti, aby ostatní varoval před
špehováním. To…“ znovu se zastavil, „to podle mě znamená, že teď chce chytit tebe, vás
oba.“
„Přesně,“ řekl Harry a vstal. Nechtěl pokračovat v tomto rozhovoru.
„Už se tě snažil chytit, že ano?“ pokračoval Ron, který se také zvedl. „Už se tě snažil zabít,
pravda? Od toho máš ty jizvy?“
Harry se otočil, popadl Rona za límec pyžama a zasyčel mu do tváře:
„To-není-tvoje-zatracená-věc, Weasley!“
„Jenom jsem se chtěl omluvit, protože pokud Ty-víš-kdo…“ zamumlal.
„Ať mi udělal ty jizvy kdokoliv, Weasley, neměl jsi právo mě mučit. Proč si myslíš, že pokud
by mě zranilo čelní sklo auta, tvoje odpovědnost by byla menší?“ Harry se najednou cítil
příliš slabý, aby se hádal. „Nikdy jsi mi nedal příležitost projevit se. Od první chvíle jsi mě
nenáviděl, nás nenáviděl, a pokud přiznám, že mi ty rány udělal Voldemort, budeš mě
nenávidět ještě víc, protože my jsme přežili a Potter ne!“
„Není pravda, že tě nenávidím!“ zakřičel Ron.
„Přišel jsi sem jenom proto, abys uklidnil svoje svědomí,“ řekl Harry náhle klidným hlasem.
„Pokoušíš se udělat všechno možné, abys uklidnil své nervy, Weasley. Nelituješ toho, co jsi
udělal kvůli mně. Lituješ kvůli sobě, protože ses málem stal vrahem. Nemáš mě rád nijak víc,
272
nikdy ses nepokusil pochopit mě nebo Severuse. Naopak, vždycky jsi hledal důvody, abys nás
mohl nenávidět ještě silněji. Dokonce i teď jenom hledáš omluvy pro to, co jsi udělal. Ale
nenajdeš. Severus byl hodně, hodně roků na světlé straně. Dokonce byl v době poslední války
špionem Brumbála. Vždycky se snažil zachránit Pottera, přestože… to není důležité. A co se
týče mě, nikdy jsem nebyl temným kouzelníkem. Nikdy jsem ti nic neudělal. Nikdy jsem se
nesnažil ti odloudit dívku. Jenom jsem chtěl mít pokoj,“ zakončil a rozhodně šel ke dveřím.
„Můžeš mi odpustit to, co jsem udělal?“ zeptal se potichu Ron.
„Odpustím ti, až budou tvé omluvy něčím víc, než jen slabými pokusy ospravedlnit se sám
před sebou,“ řekl bez ohlédnutí Harry a odešel.
XXX
Harry se znovu zdržel po lektvarech, aby prohodil se Severusem pár slov. V těchto případech
nemluvili o ničem důležitém, ale hlavně o Harryho studiu.
„Stále nemůžu vyvolat Patrona,“ vzdechl a mrkl na Mistra lektvarů. „Ale s pomocí Hermiony
jsem se alespoň naučil vyčarovat stříbřitou mlhu a profesorka Figgová mi dokonce řekla, že je
to pro páťáka odpovídající výsledek.“
Byla to pravda. Hermiona si na hodině přeměňování nějak vysloužila společný trest s Harrym
a McGonagallová jim po večeři přikázala uklidit učebnu, zatímco ve svém kabinetě
opravovala testy. Harrymu to připadalo podezřelé, protože dříve McGonagallová nedávala
takové tresty. Později mu Severus vysvětlil, že učitelé se snaží snížit napětí studentů právě
udělováním podobných trestů.
Harry tehdy začal učitele sledovat a uvědomil si, že Severus měl pravdu. Bylo méně
odebraných bodů a více udělených trestů, takže Filch byl nadmíru spokojený: škola byla
čistší, než kdykoliv předtím.
Tři tresty s Hermionou stačily, aby se naučil NEVYČAROVAT plnohodnotného Patrona, ale
jenom obyčejnou mlhu nebo kouř, který vytvářeli jeho spolužáci.
„A ostatní předměty?“ zvedl obočí Severus.
„U Binnse jako obvykle…“
„Profesora Binnse, Quiete.“
„Jo,“ povzdechl si Harry. „Přeměňování docela ujde, věštění z čísel…“
„Profesorka Vectorová řekla, že jsi nejlepší spolu s panem Bootem a slečnou Grangerovou,“
usmál se hrdě Snape.
Harry zrudl.
„Možná,“ pokrčil rameny. Profesor Kratiknot nám vrátil naše eseje o paměťových kouzlech,“
změnil téma. „Napsal jsem o léčení změn paměti a procesu jejího obnovování. Profesor
273
Kratiknot mi dal vynikající, ale doporučil mi také provést nějaký výzkum ohledně částečných
změn paměti. Neville o tom psal, víš,“ řekl Harry zamyšleně.
„A co jsi zjistil? Lze obnovit ztracenou paměť?“ zeptal se zvědavě Severus a naklonil se
dopředu.
„No, ne vždy,“ vzdechl Harry. „Jsou nějaké podmínky… Nejjednodušší případ je, když
čaroděj zruší paměťovou kletbu, kterou sám seslal. Kouzelník může téměř vždy zrušit svoji
vlastní kletbu, pokud nebyla seslána špatně, například poškozenou nebo cizí hůlkou, nebo se
dostatečně nesoustředil… V obyčejných případech mohou změny paměti vyléčit dokonce
léčitelé. Ale špatně seslané kletby jsou obvykle nevratné…“
Zazvonilo.
„Dobře Quietusi. Jdi. Uvidíme se u oběda,“ Severus vstal a doprovodil Harryho.
Harry nedošel příliš daleko. Když zahnul za druhý roh, někdo zašeptal:
„Impedimenta!“ Harry spadl na zem, ale v ruce měl stále hůlku. Odvalil se na stranu před
možnou další kletbou, namířil hůlku ve směru, odkud přišla ta předchozí a poslal zpět jinou.
„Expelliarmus!“
Cizí hůlka k němu přiletěla vzduchem a její majitel se ji s bolestivým výkřikem snažil chytit.
„Petrificus totalus!“ seslal Harry další prokletí a vzápětí namířil chycenou hůlkou sobě na
hruď. „Finite incantatem!“
Jakmile Impedimentu zrušil, vyskočil na nohy a v příští chvíli poklekl vedle zahalené postavy.
Sundal jí z tváře kapuci… byl to Zabini.
Najednou bylo všechno jasné.
„Ty jsi napadl v listopadu Seamuse, že?“ zeptal se.
„Draco řekl… Přikázal mi to udělat,“ zasténal Zabini. „Nebyl to můj nápad…“
„Mohls mu říct ‚ne‘,“ zasyčel Harry. „Měl jsi mu říct ‚ne‘!“
„On… hrozil, že mě zbije…“
„Měl jsi jiné možnosti, Zabini. VŽDYCKY. Bránil jsem tě…“ nemohl pokračovat. K jeho
krku se přitiskla hůlka a studený hlas vyštěkl:
„Polož svou hůlku, Snape.“
Harry poslechl.
„Vstaň.“
Vstal.
274
„Otoč se. Pomalu.“
Harry věděl, že bude těžké stanout tváří v tvář Luciusi Malfoyovi, ale udělal to.
„Co si myslíte, že děláte? Napadání lidí v prázdných chodbách?“
„Ne, to…“ začal Harry, ale nemohl pokračovat.
„To není první případ, že ano?“ zeptal se posměšně Malfoy. Harry zrudl hněvem.
„Ne. Já…“
„Takže se k tomu přiznáváte!“
„Ne, jenom…“
„Dobře, ve skutečnosti se nemusíte přiznávat. Byl jste chycen na místě přestupku. Accio!“
Malfoy mávl hůlkou a Harryho hůlka skočila do mužovy ruky. Malfoy zvedl vlastní hůlku a
dotkl se jejím koncem vršku Harryho hůlky. „Prior incancato!“
Z místa, kde se setkaly obě hůlky, vyskočilo cosi podobného kamenné soše, jakoby
vymodelované z šedého kouře. Harry se nedivil, viděl už kouzlo Prior incantatem před dvěma
lety na mistrovství světa ve famfrpálu.
„Dětský trik, Snape,“ zamračil se Malfoy. „Očekával jsem od Snapea víc! Chtěl jste ho zbít
holýma rukama, zatímco by byl přeměněný na sochu?“
„Ne!“ zakřičel Harry. „Jenom chci…“
„Silencio!“ oči Malfoye se zúžily hněvem, ale on nemohl říct ani slovo. „A třicet bodů z
Nebelvíru za drzost. A třicet bodů za napadení studenta, dvacet bodů za absenci na hodině a
týden trestu s těmi… zvířaty našeho hajného. A na příštím setkání Správní rady vás
doporučím k vyloučení a budete moct odjet s tím… vaším otcem,“ zlověstně se usmál
Malfoy. „Ačkoli nevím, jak daleko se vám povede utéct… Teď jděte. Jsem si jistý, že vaši
spolužáci z koleje budou s vašimi výsledky spokojeni…“
Dal hůlku zpět Harrymu do ruky a popadl Zabiniho za rameno.
„Vstaň, chlapče. Navštívíme ošetřovnu.“
Harry se za nimi netečně díval. Cítil, že se od něj jeho život vzdaluje. Vyloučí ho. Ano, teď
když odjel Brumbál, Bradavice víc nejsou jeho domovem, ale jeho přátelé… jeho učitelé… a
začínat vše znovu… Třesoucíma rukama zasunul hůlku za pás a udělal krok. Levá noha ho
bolela. Pravděpodobně ji zranila Zabiniho Impedimenta, nebo následné napadení. Nevěděl to,
ale bylo mu to jedno. Povzdechl si a kulhal k učebně obrany.
XXX
K jeho velkému údivu ho nikdo ze ztráty bodů neobviňoval. Za jedno ráno přišel o osmdesát
bodů, ale za několik minulých týdnů dostal více než sto dvacet a na druhou stranu, všichni
275
dostatečně nenáviděli ředitele, aby se postavili na Harryho stranu. Ale Severus se s ním
nesnažil souhlasit, ani se nezeptal, co se stalo.
Sotva Harry dosnídal, popadla ho za rameno silná ruka, až vykřikl bolestí. Severusův stisk
trochu zeslábl, ale nenechal Harryho odejít.
„Myslím, že si musíme trochu promluvit,“ zasyčel na Harryho, zpražil vražedným pohledem
na jeho spolužáky a táhl ho z Velké síně. „Co jsi provedl?“ zeptal se rozhněvaně, jakmile
vyšli.
Harry pokrčil rameny a začal líčit ranní události poté, co odešel z učebny lektvarů. Severus
nevypadal klidněji. Jeho pohled byl pronikavý a úšklebek poznamenal jeho tvář. Když Harry
došel do okamžiku, kdy seslal na Zabiniho Petrificus totalus, Severus ho přerušil.
„Ale nebyl žádný důvod Zabiniho zbít na kaši!“ zalomcoval rozzlobeně Harrym. „Proč jsi to
udělal?“
„To jsem neudělal!“ zakřičel v odpověď Harry.
„Nelži! Navštívil jsem Zabiniho na ošetřovně! Nemůže ani chodit! Má modřiny pod očima a
zlomená žebra! A řekl…“
Harry zbledl vzteky.
„Ty… cože?…“
„Viděl jsem ho. Řekl, že si z tebe vystřelil a tys ho na oplátku zbil.“
„Ale…“
„Jak jsi to mohl udělat?“
„Já ne…“
„To je neodpustitelné, Quiete. Já…!“
Harry cítil, že se mu před očima spustila rudá mlha. Situace mu příliš připomněla jiné ráno.
Sevřel pěsti u boků a jeho tvář se stáhla bezmocnou zuřivostí. Stoupl si na špičky, aby byl
stejně vysoký jako jeho strýc a zasyčel na něj:
„Nejsi o nic lepší než Malfoy!“ řekl Snapeovi. „To jsem nebyl já, proč to nechceš pochopit?
Dokonce jsem se ho ani nedotkl! Poté, co jsem ho zastavil, přišel Malfoy, napadl mě zezadu,
sebral mi moji hůlku, seřval mě, vzal mi osmdesát bodů, udělil týden trestů a nakonec mi
vyhrožoval, že mě vyloučí z Bradavic. A já jsem nemohl nic říct na svoji obranu, protože mě
neposlouchal! Ale co je mi do něj, je mi to jedno! Ale ty!“ Harryho oči zablýskaly. „Ty si
myslíš, že jsem napadl jiného studenta! Přerušuješ mě a děláš závěry, aniž bys mě poslouchal!
Čekal jsem od tebe víc!“ Harry se otočil a zmizel ve zšeřelé chodbě dřív, než mohl Severus
zareagovat.
276
„Quiete!“ slyšel Harry křik, ale ignoroval ho. Cítil se raněný, strašně raněný a zrazený. Jak
mohl Severus uvěřit něčemu takovému? Proč se ho nezeptal dřív, než ho obvinil?
A hlavně, jak tomu mohl uvěřit?
Jak?
Vnitřní muka byla příčinou velké fyzické bolesti. Znovu žaludek. Skrčil se, aby zmenšil
bolest a vydýchal se.
Teď se cítil zcela osamocený. Úplně, absolutně sám a ztuhlý a vystrašený a …
Zazvonilo. Musel jít na vyučování a poté na trest. Hodina astronomie se zdála být dlouhá,
nekonečná. Vždycky nenáviděl teoretickou astronomii, byla příliš nudná ve srovnání s
praktickými cvičeními.
Po posledních slovech profesorky vyběhl ze třídy: viděl, že mu chce učitelka něco říci, ale
Harryho to vůbec nezajímalo. Nechtěl mluvit se Severusem, ještě ne. Byl příliš zklamaný a
rozčilený, aby riskoval ještě jeden rozhovor.
Zítra. Navštíví ho zítra, ale ne dnes. Má čas.
Během studijní hodiny udělal úkoly na zítra a uvolnil se na trest. McGonagallová, která s nimi
seděla, ho pustila bez dalších otázek a Harry si dovolil ušklíbnout se. Dokonce ani profesorka
přeměňování, ředitelka jeho koleje, nevěřila Malfoyově historce, jenom Severus Snape s jeho
bystrým úsudkem a vysokou modrostí dychtivě spolkl ředitelova slova. Samozřejmě, staré
zvyky…
Vrátil se do nebelvírské věže, aby se převlékl. Oblékl si nepromokavé boty a plášť – už
několik dní pršelo – a namířil si to k Hagridovu domku. Když tam dorazil, dostal nářadí, které
potřeboval na úklid (samozřejmě bez magie) a začal s prací.
Nevěděl přesně, co má dělat. Stání bylo opravdu špinavé a smrdělo, ale výběh… Vypadal
jako bažina, ne jako tvrdá země, a Harrymu to podkluzovalo, téměř padal.
Za deset minut byl mokrý a špinavý.
Za dalších deset minut cítil, že práci nemůže splnit. S každou cestou, kterou dělal, přinášel do
stání více špíny, než mohl vynést. Dokonce ho ani nelákalo použít magii: jeho hůlku dočasně
zkonfiskoval Hagrid. A pokud by se někdo dozvěděl o jeho druhé hůlce, hůlce Harryho
Pottera… Ne. Takže neměl na výběr. Následky by byly příliš vážné.
Zasténal a pokračoval v nekonečném boji. Nabíral exkrementy do kolečka, když se otevřely
dveře.
„Nepotřebuješ pomoc?“ přerušil jeho neveselé myšlenky Hagridův hlas.
Harry sklonil lopatu a otočil se k hajnému.
277
„Ty…“ začal Harry, ale zastavil se. Hagrid doprovázel Leah. „Co ty tu děláš?“ štěknul na
dívku.
„To samé, co ty,“ odpověděla rozzlobeně.
Harry podezřívavě zvedl obočí.
„Kdo ti udělil trest?“
Leah zkřížila ruce před hrudí.
„Tvůj drahocenný otec,“ řekla.
Několik minut stáli tváří v tvář a nepřátelství ve vzduchu se zdálo hmatatelné. Nakonec Harry
polknul.
„Tak dobře. Kterou část práce chceš dělat? Nakládat nebo vynášet ven?“
„Vynášet,“ řekla Leah a s odporem pokrčila nos. „Nemůžu vystát ten smrad.“
Harry pokrčil rameny. Dívka si vybrala těžší práci, ale on se alespoň zeptal. S její pomocí ale
práce ubývala o hodně rychleji.
On nakládal a odnášel kbelíky ke dveřím, kde je Leah odebírala a vysypávala jejich obsah. Za
půl hodiny Leah otevřela ústa:
„Jsem unavená. Můžeme si udělat přestávku?“
Harry hned souhlasil, protože byl také unavený.
„Předpokládám, že můžeme,“ pronesl a znovu položil lopatu. Neměli si kam sednout, takže se
opřeli o zeď, aby si trochu odpočinuli.
„Víš, já se na tebe nezlobím,“ náhle řekla Leah a sklonila zrak. „Já jenom…“
„Já vím,“ povzdechl si Harry. „Otec si myslí, že mě chce Ty-víš-kdo unést…“
„Aby se mu pomstil?“ zeptala se Leah, podívala se na něj a zasunula si vlasy za uši.
Cítil v hrudi náhlý příval tepla.
„Jo,“ řekl a pokusil se usmát, přestože nebyl přesvědčený, že je vše v pořádku.
„Ale… proč jsi podezříval mě?“
Harry si rozpaky třel krk.
„Já… my jsme podezřívali všechny.“
„Vždycky jsi byl s Grangerovou. Proč jsi nepodezříval ji?“
278
Otázka byla nasnadě. Odpověď také. Ale Harry nevěděl, co říci. Jeho tajemství bylo příliš
důležité, aby ho prozradil jenom proto…
„Podezříval jsem i ji. Ale spolu jsme byli jenom v knihovně. Není příliš pravděpodobné, že by
mě mohla unést uvnitř školy,“ našel nakonec vhodnou výmluvu.
Leah kývla.
„Chápu,“ povzdechla si a vyndala z kapsy čokoládovou žabku. „Chceš kousek?“
Když se Harry podíval na čokoládu, v žaludku mu nahlas zakručelo. Leah se zasmála.
„Mohu to brát jako ‚ano‘?“
„Můžeš,“ zakoktal nějak Harry, cítil závrať a zmatení.
Dívka pomalu rozbalila krabičku a vyjmula zevnitř kartičku.
„Och!“ udiveně vykřikla. „Nikdy dřív jsem tuhle kartičku neviděla! Ale tvář je mi známá,“
zamyslela se.
Harry se na ni se zájmem podíval, ale kartičky se nedotkl.
„Kdo je na ní?“
„Saevus Malignus Noblestone,“ přečetla nahlas. „Nikdy dřív jsem to jméno neslyšela!“
Harry zvedl hlavu.
„Saevus Malignus? Ale… to je Krvavý baron! Prosím, nech mě se na tu kartičku podívat!“
Leah vložila do úst kousek čokolády.
„Tady, prosím.“
Harry vzal kartičku a podíval se na obrázek.
Ale neměl čas si ho prohlédnout. Cítil, jako by ho za žaludek zachytil hák a táhl ho pryč. Jeho
nohy opustily zem; řítil se dopředu, kolem hvízdal vítr a kroužily barvy.
Přenášedlo, uvědomil si se strachem.
Nohy udeřily o zem, upadl, uhodil se hlavou o něco tvrdého a ostrého. Ještě pocítil, jak mu ze
zátylku teče krev a pak vše zčernalo.
XXX
Severus se na sebe zlobil. Mnohokrát za ten den se snažil odchytit Harryho, ale chlapec se mu
viditelně snažil vyhnout a on ho prostě nemohl dostihnout.
279
A měl pravdu. Jeho chování k Harrymu bylo nepřijatelné, možná dokonce neodpustitelné. Bez
přemýšlení obvinil chlapce a nedal mu dokonce ani možnost se obhájit. Choval se jako šílený
idiot a ne jako vyrovnaný dospělý, za jakého se považoval.
A co když kvůli tomu Harryho ztratil? Co když ztratil jeho lásku a důvěru?
Byl vyděšený. Musel vydržet hodinu trestů a hodinu příprav. Když přišel na večeři, Harry tam
nebyl. Srdce se mu téměř zastavilo. Harry vynechal večeři, protože se na něj zlobil, to bylo
jasné, ale Harry byl příliš slabý, aby vynechával jídlo. Příliš slabý, příliš hubený, příliš
nemocný, pořád, přestože to chlapec vždy popíral…
Bylo příliš těžké sedět vedle usmívajícího se a spokojeného idiota – idiota, který se stal
příčinou sporu s jedinou osobou, kterou miloval, a jíst, jako by bylo vše v pořádku. Čas od
času pohlédl na nebelvírský stůl, aby viděl, jestli Harry nepřišel. Ale chlapec nikde nebyl a
Severus se rozhodl konat. Vyhledal pohledem Hermionu a uklidnil se, když viděl, že je
klidná. Dívka určitě věděla, kde je Harry.
„Trest,“ řekla, když se jí nakonec po večeři zeptal. „Ředitel mu udělil týden trestu s
Hagridem.“
„Ach, jistě,“ s úlevou se usmál Severus.
Stále ještě cítil úlevu, když se vrátil do kabinetu, aby dokončil několik lektvarů pro ošetřovnu
a sestavil seznam nutných přísad na přibližující se NKÚ z lektvarů.
Když dodělal práci, bylo už dost pozdě. Musel zajít do zmijozelské společenské místnosti
zkontrolovat studenty, kteří ještě nebyli v ložnicích. Když však odešel z kabinetu a ocitl se
před zmijozelskou společenskou místností, pocítil nepochopitelnou touhu jít domů. Jenom na
minutku, říkaly mu jeho instinkty.
Poslechl je. Rychle, protože nechtěl mít konflikt s Malfoyem, pospíchal ke svému bytu a
přiložil ukazováček na bílý bod vedle dveří.
Dveře se otevřely. V obýváku byla tma a ticho; vždy zhášel pochodně, když odcházel.
Rychlým pohybem hůlky je zapálil a podíval se kolem. Vše bylo normální. Nic neobvyklého,
pomyslel si, pokrčil rameny a otočil se, aby opustil místnost.
Ale něco přitáhlo jeho pozornost.
Něco bylo jinak. Něco VELMI neobvyklého.
Pomalu, s pocitem narůstající ledové hroudy v krku, se podíval okolo. Znovu vše zkontroloval
pohledem. Oheň je uhašený. Krbová římsa – obvyklé fotografie. Křesla, pohovka – jsou
prázdné. Dveře jsou otevřené. Místnost za nimi je prázdná.
‚Stává se ze mě paranoik,‘ pomyslel si. Ale musel jít. Je pozdě.
Pozdě.
280
POZDĚ.
Hodiny. Vánoční dárek od Harryho nad krbovou římsou.
Roztřásl se a musel se chytit židle, aby šokem neupadl.
Obvykle v tuto dobu ručičky hodin ukazovaly na ‚doma‘ (pro Severuse) a ‚přátelé‘ (pro
Harryho).
Nyní byly ručičky v neobvyklé poloze.
‚Doma‘ pro Severuse.
‚NB‘ – Největší Bastard – pro Harryho.
Kapitola devatenáctá: Zrada
Severus byl tak otřesený, že dlouhou dobu nemohl pohnout ani prstem. Srdce mu v hrudi
zběsile tlouklo a on počítal, jak je to dlouho, co Harryho unesli.
Co teď mohl udělat?
Kdo by mu pomohl?
Odpověď byla jednoduchá a jasná, takže hodil do ohně hrst letaxu.
„Panství Blacků,“ zašeptal. Za sekundu uvidí Brumbála, pokoušel sám sebe uklidnit. Brumbál
najde způsob, jak zachránit jeho syna…
S tichým ‚pop‘ se v plameni objevila Lupinova hlava.
„Ahoj, Severusi. Co se stalo?“ zeptal se s únavou ve tváři.
„Zavolej Brumbála. Harryho unesli.“
Vyčerpání z tváře muže zmizelo a bylo nahrazeno silnými obavami.
„Albus tu není. Navíc ani nevím, kdy se objeví.“
Severus s bezmocnou zuřivostí stiskl ruce v pěst a uhodil do křesla vedle sebe.
„Kurva!“ Lupin viděl, jak se pokouší ovládnout a donutit se přemýšlet. „A někdo jiný?“
„Jenom já a Anne, Severusi. Před třemi hodinami došlo k více napadením. Smrtijedi zaútočili
na několik mudlovských rodin, které měly děti – kouzelníky. Mnozí zemřeli, ministerstvo je
zcela bezmocné, takže Řád šel na pomoc…“ výraz ve tváři vlkodlaka hovořil o jeho
podráždění. „Mě tu nechali, abych dával pozor na Anne a odpovídal na volání…“
281
Severus poslední slova neslyšel. Padl na kolena a schoval tvář v dlaních. Jeho myšlenky
vířily, když se pokoušel vymyslet alespoň jeden použitelný plán, aby osvobodil Harryho, nebo
aby byl s ním… Neviděl zamyšlenou tvář Lupina, který se díval na citové vypětí vysokého
tmavovlasého muže.
Náhle Snape vyskočil na nohy a vyletěl z místnosti. Udivený Lupin mohl už jen zahlédnout
vlající cípy jeho hábitu. Vlkodlak ho chtěl následovat, když na něj zavolala Anne.
„Remmy, co to bylo?“
Lupin si povzdechl a otočil se. Na chvíli na dívku zapomněl.
„Quietus se ztratil a strýc Severus má strach,“ vysvětlil, ale myšlenkami byl daleko. Podíval
se na Anne. „Obleč se Anne. Musím mu pomoci, ale nemůžu tě tu nechat. Pospěš si!“
doprovodil dívku do jejího pokoje. Když si oblékala teplé oblečení, zkontroloval hůlku a dal
si do kapsy několik lahviček ze své osobní skříně… Modifikovaný vlkodlačí lektvar od
Severuse. Modifikovaný takovým způsobem, že by ho možná neměli nazývat vlkodlačím,
pomyslel si. Severus strávil nespočet dní a nocí jeho vylepšováním, jak Lupin věděl, a Harry
byl jeho zdatným asistentem. Snape byl vždy ohromen chlapcem – JEHO SYNEM, jak Mistr
lektvarů nikdy nezapomněl podtrhnout. Lupin zavrtěl hlavou. Ne teď. Nemá čas o nich
přemýšlet. Dopraví Anne do Bradavic, předá dívku Minervě, a pak najde Severuse a… Tady
se jeho myšlenky zastavily. Neměl nápady.
„Jsem hotová, Remmy. Můžeme jít,“ dívka ospale zívla a přitiskla si k hrudi plyšového
medvídka. Byl to Siriusův vánoční dárek, smutně si uvědomil Lupin. Viditelně se věci jenom
zhoršovaly… Přitiskl si dívku blíž, vzal z květináče špetku letaxu, přikročil ke krbu a hodil
prášek do ohně. Plamen hlučně zezelenal a zmohutněl, dvě postavy vkročily přímo do něj a s
výkřikem: „Bradavice, komnaty Severuse Snapea!“ zmizely.
XXX
Zatímco Lupin čekal na Anne na panství Blacků a Harry ležel v bezvědomí na neznámém
místě, Severus Snape se zastavil naproti šklebícímu se chrliči a zamračil se na něj zpět.
Možná před několika minutami nevěděl, co má dělat, ale teď to věděl naprosto přesně.
Harryho unesl Voldemort.
Jedním z nejvěrnějších posluhovačů Voldemorta byl Lucius Malfoy, Smrtijed, se svým
odporným znamením na levém předloktí.
I Snape měl dosud znamení.
Znal dostatečně Luciuse i postupy ve Vnitřním kruhu. A byl uznávaným expertem ve svém
oboru.
Cestou do kanceláře ředitele udělal Snape zastávku: vzal ze svého kabinetu malou lahvičku s
bahnitým, odporným obsahem. Pro dokončení lektvaru potřeboval jenom jednu přísadu.
282
„Světlonoš,“ rychle se naklonil k soše a zašeptal nouzové heslo, trochu se otřásaje nad jeho
významem. Bylo štěstí, že Brumbál nechtěl, aby bylo heslo latinsky: ‚Lucifer‘ by znělo příliš
podobně jako jméno současného majitele kanceláře, nemluvě o jiných náznacích…
Chrlič mu dovolil vejít na schodiště a Snape zašeptal heslo přímo pro kabinet:
„Quietus.“ Bylo to vnitřní nouzové heslo po dobu patnácti let, které dovolovalo tomu, kdo ho
použil, vejít do kanceláře, aniž by upozornil kohokoliv vevnitř. Nikdo, kromě Brumbála,
McGonagallové a Snapea, neznal toto heslo.
Obvykle vstup na schodiště Snapea donutil vzpomenout si na ztraceného bratra, přestože
nikdy dříve toto heslo nepoužil. Ale ne teď. Teď mu heslo přidalo síly. Šel do války za
Harryho, jenom za Harryho. Za Quietuse Harolda Pottera. Chlapce-který-ho-miluje. Chlapcekterého-miluje-on.
Jeho kroky byly zcela neslyšné, stejně jako jeho pohyby. Hábit za ním vlál bez jakéhokoliv
zvuku a on vešel do prázdného předpokoje kanceláře. Cítil neochvějné odhodlání. Nikdo mu
nevezme jeho syna, nikdy!
Vytáhl svoji hůlku a na sekundu se zastavil, potom…
S hlasitým třeskem otevřel dveře, ve stejné chvíli už byl uvnitř a jeho hůlka mířila na
Malfoye.
„Severusi? Co?…“ zazněla Malfoyova slova, ale rázné:
„MDLOBY NA TEBE!“ ho přerušilo.
Malfoy ztratil vědomí a síla útoku ho srazila na stůl. Snape ho nesvázal; vytáhl lahvičku a
podíval se na světlovlasého muže. Náhle se rozhodl, zvedl ze stolu bezvládnou ruku a řízl do
ní malým nožem, který míval vždy u sebe.
Pět kapek krve do upravené verze mnoholičného lektvaru. Bude působit jenom hodinu, jako
kterýkoliv jiný takový lektvar, ale tento je založený na krvi a dá tak Snapeovi dost z podstaty
Malfoye, aby cítil volání a mohl na něj odpovědět. Ale nejdřív…
„Accio plášť Smrtijeda!“ zakřičel a moc se nedivil, když se s hlasitým BUM otevřely dveře
skříně a z ní vyletěl plášť.
Ihned si ho oblékl. Popadl Malfoyovu hůlku, aby dosáhl maximální podoby a bez rozmýšlení
vyběhl z kanceláře.
Nikdo ho nechytil. U školní brány otevřel lahvičku a nalil si odporný lektvar do krku. Počkal
několik sekund, aby se projevil jeho efekt a hned zjistil, že nemýlil. Jeho předloktí, které bylo
od minulého léta klidné, teď hořelo a bolelo. Jako ve starých dobrých časech, pomyslel si
sarkasticky. Oblékl si masku, přidržel si plášť a pokračoval v šíleném běhu k přemisťovacímu
bodu.
Mohl jenom doufat, že ještě není pozdě.
283
XXX
Lupin stál přede dveřmi McGonagallové, ale na klepání nikdo neodpovídal. Jeho tvář se
zkroutila starostmi a náhle se cítil hrozně hloupě. Proč přišel do Bradavic? Co má teď dělat?
Měl dopravit Anne na bezpečné místo dříve, než něco začne dělat, ale teď, když je Malfoy
ředitelem, nemohl považovat Bradavice za bezpečné místo.
Ale…
„Pojďme, Anne,“ zatáhl polospící děvčátko za ruku. Nereagovala. S povzdechem ji Lupin
zvedl na levou ruku a pravou pevně sevřel hůlku.
Nebelvírská věž!
V prázdných chodbách se ozývala ozvěna jeho rychlých kroků; budova se zdála být netečná,
mrtvá a nepříjemně neznámá. Lupin byl vylekaný. Před dvěma lety, když tady učil, nebyly
chodby v tuto večerní dobu nikdy tak bez života a ztichlé. Hladoví studenti se kradli do
kuchyně, páry hledaly prázdné učebny, vtipálci vytáčeli Filche a učitelé, samozřejmě hlavně
Severus, číhali, aby je chytili.
A teď – ticho.
Buclatá dáma na něj hleděla s očekáváním, když ji prosil, aby ho pustila dovnitř.
„Potřebuji heslo, drahoušku. Už tu nejste profesorem, takže vás nemůžu pustit bez hesla, je mi
to líto.“
„Musím vidět…“ rychle přemýšlel. „Musím vidět slečnu Grangerovou. Rychle. Prosím.“
„Ne. Je mi to líto. Nová pravidla…“ Lupin viděl na její tváři lítost, ale stejně ho nepustila.
Lupin se cítil bezmocný, čas běžel. Kam má jít?
„Och, profesor Lupin,“ ozval se za ním nečekaně hlas plný sarkasmu a vzteku. „Vy – tady?“
Lupin se otočil na podpatku a uviděl posměšně se tvářícího Krvavého barona. Téměř jako
Severusův úšklebek, pomyslel si nervózně.
„To není vaše věc,“ zamumlal zamračeně.
„Nemyslím. Viděl jsem vás vycházet ze Severusova bytu. Co jste tam dělal?“
Zatraceně. Zrovna tohle potřebuje. Posmívající se, nenávistný starý nepřítel. Od toho
Blackova vtípku je Krvavý baron nenáviděl, všechny Poberty, a dělal to, co nedělal žádný jiný
duch (kromě Protivy, samozřejmě): sledoval je a donášel o jejich pohybech po škole
samotnému Brumbálovi.
A s jeho štěstím byl prvním, koho potkal, právě on.
284
„Voldemort unesl Quietuse. Přišel jsem pomoct Severusovi,“ řekl nakonec Lupin. „Ale
musím se postarat o tuhle dívenku; chtěl jsem ji nechat na bezpečném místě, než za ním
půjdu.“
Duchova reakce Lupina udivila. Na tváři Krvavého barona se objevila starost, v jeho očích se
zvláštně zablesklo.
„Zrádný chlapec…“
„Ale Quietus…“ začal Lupin, ale Krvavý baron ho přerušil.
„Ne Quietus. Tom,“ řekl a Lupin se na okamžik zamyslel, kdo že byl tento záhadný ‚Tom‘.
„Už jednou zabil Noblestona, a teď…“ Baron se díval na Lupina vypočítavým pohledem.
Lupinovi spadla čelist. Tom! Baron nazýval Voldemorta jednoduše Tom? Jen tak? „Co
potřebujete?“
Otázka Lupina zarazila.
„Ehm…“
„Takže? Mluvte!“ popoháněl ho Krvavý baron.
„Heslo do nebelvírské věže,“ nějak dokázal vykoktat Lupin.
„Brevi tempore,“ zazněla okamžitá odpověď. „A teď pospíchejte!“
Lupin automaticky poslechl přikazující tón. Otočil se k Buclaté dámě.
„Brevi tempore!“ řekl a portrét se odklonil bez dalších otázek.
Lupin téměř upadl úlevou, když viděl zcela zaplněnou společenskou místnost. Do večerky už
moc času nezbývalo a Severus mu vyprávěl o nových pravidlech ve škole, takže přítomnost
studentů byla překvapující, ale žádaná. Lupinovi se nelíbila myšlenka na to, že by křičel a
volal Hermionu, protože nikdo z chlapců nemohl vejít do dívčích ložnic, a Lupin také ne.
„Profesore Lupine!“ zakřičel někdo. „Víte něco o Quietusovi?“
Lupin jenom v odpověď zavrtěl hlavou.
„Chtěl bych mluvit se slečnou Grangerovou,“ řekl a k jeho údivu se dav před ním rozestoupil
a nasměroval ho rovnou k Hermioně, jejíž oči byly červené.
Hluk studentů vzbudil Anne.
„Kde jsme?“ zeptala se spánkem ochraptělým hlasem.
„Na bezpečném místě,“ odpověděl a vážně se podíval na vzlykající dívku. „Slečno
Grangerová, potřebuji vaši pomoc.“
Pokusila se potlačit vzlyk a přikývla.
285
„Nemusíte mít o Quietuse strach. Chtěl bych s vámi nechat Anne, protože profesor Snape a
já…“
„Voldemort zabil moje rodiče,“ dívčin hlas byl prázdný a chraplavý od slz.
Lupin pustil Anne a ztuhl šokem. Anne neprotestovala; přiběhla k dívce se zarudlýma očima a
pevně ji objala svýma malýma rukama. Otočila se k Lupinovi.
„Můžeš jít, Remmy. Osvoboď Quietuse. Já s ní zůstanu,“ řekla vážně a hluk v místnosti
ztichl. Anne se podívala kolem. „Voldemort zabil i moje rodiče.“
Hermiona prudce objala malé křehké tělo a schovala svůj obličej do kaštanových vlasů Anne.
Její tělo se otřásalo silnými vzlyky.
Dívčina slova přivedla Lupina na jiný nápad. Anne! Panství, na kterém ji se Siriusem našli!
„Anne, Hermiono, prosím, jděte a najděte paní McGonagallovou, víš, tu přísnou dámu, a
řekněte jí, že jsme odešli na totéž místo, kde tě věznili. Budeme potřebovat pomoc. Dobře?“
„Není třeba hledat. Bude tu za několik minut. Odešla informovat ostatní ředitele kolejí o
útocích Vy-víte-koho. Zabil…“ řekla Levandule, ale Lupin ji přerušil.
„Já vím. A teď…“ Lupin se otočil, aby odešel, když…
„Profesore! Dovolte nám jít s vámi!“ Tři Weasleyové, Seamus Finnigan a Neville
Longbottom stáli proti němu a bránili mu v odchodu.
„Ne,“ odpověděl pevně Lupin. „Budeme muset bojovat s Vy-víte-kým a jeho Smrtijedy. Není
to bezpečné pro…“
„My to víme,“ řekl George Weasley vážně, což byl pro něj neobvyklý tón. „Není to bezpečné
ani pro vás dva samotné.“
„Ale my jsme dospělí a jsme dostatečně vycvičení, abychom se ubránili.“
„My také nejsme až tak špatní,“ řekl odhodlaně Neville, ale polkl, když na něj Lupin pohlédl
tázavým pohledem.
Lupin se na chvilku zastavil a přemýšlel o jejich nabídce.
„Umíte vyvolat štít?“ zeptal se a chlapci přikývli.
„Profesorka Figgová nás to naučila,“ řekl usmívající se Fred. „Můžeme také vytvořit jakousi
mlhu, abychom oslepili naše protivníky.“
„Mlhu?“ zeptal se polekaně Lupin.
„Patrona,“ pospíchal Fredovi na pomoc Seamus. „A některé základní obranné a útočné
kletby.“
286
Lupin nevěděl, co má dělat. Chtěl otevřít ústa a odmítnout pomoc, když se portrét Buclaté
dámy znovu otevřel a ve vchodu se ukázala postava Krvavého barona.
„Rychle Lupine! Nemáte čas. Severus se už přemístil!“
Lupin se znovu, bez přemýšlení, pohnul dopředu a vyšel z místnosti. Chlapci ho následovali.
„Vy…“ otočil se k nim, ale přísný hlas ducha ho zastavil uprostřed věty.
„Teď ne! Nemáte čas! K přemisťovacímu bodu!“ řekl, otočil se a ukazoval cestu. Chlapci se
na bývalého profesora usmáli.
„Musíme jít, vidíte,“ řekl Fred naprosto drzým hlasem, ale Lupin to pominul. Spřádal plány
na příštích několik hodin, zatímco pospíchali za duchem.
„Umíte se přemisťovat?“ zadýchaně promluvil, když běželi halou k venkovním dveřím.
„Fred a já umíme,“ zachraptěl v odpověď George. „Ale ostatní ne.“
„Existuje kouzlo, které můžeme použít,“ Lupin byl zadýchaný. Baron samozřejmě neměl s
dýcháním problémy. „Až se dostaneme k přemisťovacímu bodu, budete na mě muset mířit
hůlkami a říci ‚Alligo‘. Je to jedna z verzí vázacího kouzla. Potom se přemístím a vy se mnou.
Rozumíte?“
„Alligo?“ zeptal se Seamus.
„Ano.“
Lupin je donutil několikrát kouzlo opakovat, potom si stoupl doprostřed malého kruhu a
všichni zmizeli v nastávající tmě.
XXX
Když se Harry probral, byl si jistý, že se mu rozskočí hlava. Bolela a pulsovala a miliony
malých hvězdiček mu tancovaly před očima. Kapuce pláště byla lepkavá od téměř zaschlé
krve a cítil, že se mu mokrá košile přilepila ke kůži. Nevěděl, jak dlouho ležel v bezvědomí,
ale nemohlo to být příliš dlouho: ležel na stejném místě, kam upadl, a ostrý kámen, o který se
uhodil, byl stále vedle něho.
„Náš pán tu ještě není,“ řekl někdo tichým hlasem, který byl Harrymu povědomý. Význam
věty v něm vyvolal vlnu úlevy. Sláva Bohu. „Nemohli jsme se k němu dostat.“
„Bude tu včas, neboj se,“ odpověděl nakřáplý hlas. „Bude to nádherná představení, nenechá si
ho ujít, věř mi.“
Po tomto tvrzení úleva zmizela. Jeho myšlenky se rozletěly. Nejdůležitější bylo zdržovat, než
se objeví Severus, aby mu pomohl. Protože on se objeví; Harry si ničím nebyl v životě tak
jistý.
287
Nejdůležitější bylo udržet si image Severusova syna. Svojí levou rukou (která ležela vedle
obličeje) si sáhl na zátylek na stále ještě krvácející ránu a rozmazal si po čele a tváři pořádné
množství krve pro případ, že na něj sešlou Revelo. Pravidelně otevíral oči a kontroloval své
strážné, ale ti ho nehlídali příliš pozorně. Byli si jisti (a Harry s nimi souhlasil), že po takovém
pádu chlapec sám nemůže vstát.
Harry vydal bolestivý sten a stočil se do klubíčka. Vyšší muž se na něj podíval.
„Myslím, že se necítí příliš dobře,“ velmi nepříjemně se rozesmál.
„A to je teprve začátek!“ smích přecházel do záchvatu. Jeden z nich kopnul Harryho do žeber
a jeho oči se otevřely od ostré bolesti.
„Vítej do Země bolesti, chlapče,“ řekl vysoký muž a oba se znovu rozesmáli.
Harry zavřel oči a sklouzl rukou mezi holeně. Stěží potlačil úlevný povzdech. Jeho hůlka
byla na místě! Samozřejmě, stále byla neviditelná. Pomalu ji vytáhl, schoval do levého rukávu
a upevnil ji pomocí řemínku od hodinek.
Hodinky byly prvním dárkem, který dostal od Severuse, pomyslel si s vděčností. Každá šance,
kterou v dané situaci měl, byla svým způsobem dárkem od Severuse. Jeho hůlka, jeho
hodinky i naděje, že nezůstane sám.
V jednotvárném tichu se ozvalo několik prásknutí. Harry si v panice všiml, že prvním, kdo se
objevil, byl Pán zla osobně. Krátkým mávnutím přikázal dvěma mužům odnést Harryho za
ním do velké, černé budovy.
Harry cítil silné pokušení vytáhnout svoji hůlku a seslat na toho odporného tvora smrtící
kletbu, ale zastavila ho Severusova slova. ‚Nemůžeš porazit tmu tmou… Musíš porazit tmu
světlem.‘ Po čtyřech měsících výuky Harry pochopil, že ta slova jsou pravdivá. Ale nebyl
připraven zemřít. Ještě ne.
Nemělo smysl je omráčit. Nemohl se samostatně hýbat, a kdyby je omráčil, mohl by jen
čekat, až přijdou další, aby ho zabili. Na druhé straně si velmi dobře pamatoval první kola
letního mučení, kdy se Severus snažil zabít Pána zla a jeho kletbu odrazil Voldemortův štít.
Jeho nohy se sotva dotýkaly země, když ho dva muži vtáhli do sálu, který okamžitě Harrymu
připomněl hlavní sál v Nightmare Manor, a hodili ho před trůn. Voldemort odešel poté, co
zašeptal kouzlo ‚Lego‘, ale dlouho nezůstali sami: místnost začali zaplňovat přicházející
Smrtijedi. Za deset minut Harry s hořkostí pochopil, že tentokrát bude jeho popravě přítomen
nejen Vnitřní kruh, ale všichni Smrtijedi. No, odpovídalo to Severusově vyprávění o
Galvanyových: poprava zrádce a jeho rodiny byla příkladem a varováním pro ostatní. Vzduch
se naplnil vzrušeným šepotem a rozhovory.
Harry ztratil víru. Tentokrát neměl naději. Voldemort se nechystal strčit ho do vězení. Chtěl
ho popravit. ‚Exemplární trest,‘ říkal Severus takovým situacím.
288
Když se Harry rozhlédl, viděl, že vzdálená část sálu je téměř zaplněna. Jeho stráže se
napřímily a jejich výraz se z otráveného změnil na vážný. Členové Vnitřního kruhu stáli vedle
trůnu čelem k davu.
Najednou se Harrymu nad hlavou ozval známý, nenáviděný hlas.
„Prohledali jste ho? Jeho kapsy? Jeho hábit?“
„Ne, pane,“ odpověděl malý muž chvějícím se hlasem. „Dívka řekla, že nemá hůlku…“
„Idioti!“ znovu slyšel Harry Malfoyův hlas. „Jeho otec byl jedním z nás! Učil chlapce!
Ustupte!“ jeho tón byl přísný a autoritativní.
Harry ztuhl. Byl si jistý, že Malfoy najde jeho hůlku a všechny naděje zmizí…
Ruce, které ho zkoumaly, byly překvapivě jemné a Harry se napjal, když zachytil sotva
slyšitelný šepot.
„Já jsem táta, poslyš, když si tě nebudou všímat, prolom Pánův štít, já ho zabiju a přemístíme
se. Použij Alligo,“ Severus mohl jenom doufat, že Harry to kouzlo zná.
Chlapec trochu kývl.
„A co ochranná kouzla?“ zašeptal v odpověď. Falešný Malfoy zastrčil ruce do Harryho
rukávů a naklonil se blíž.
„S jeho smrtí zmizí.“
„A co bude se ‚Světlo porazí tmu‘? “ chtěl se zeptat Harry, ale Severus ukončil prohlídku a
napřímil se. K Harryho údivu byl v jeho ruce nůž.
Strážci zbledli, když v jeho ruce uviděli ostrou zbraň.
„Promiňte, pane,“ koktavě řekl vysoký. „Nemysleli jsme…“
„Idioti,“ vyprskl Severus-Malfoy.
„Hej, Luciusi, to bylo rychlé!“ Avery přistoupil k Severusovi, který se na chvilku napjal.
„Dobrý večer,“ odpověděl obvyklým chladným tónem Malfoye. Malfoy se nikdy
nebratříčkoval s nikým z Kruhu, jedinou výjimkou byl Severus. „Ti idioti chlapce
neprohledali. Podívej,“ ukázal nůž druhému muži. Avery trhaně zahvízdal.
„Ach… Starý dobrý Severus chlapce připravil…“
„Nedostatečně,“ falešný Malfoy pokrčil rameny a nasadil si kapuci. Podíval se na řadu svých
bývalých spolubojovníků, nevěděl, kde je jeho místo. Naštěstí vyřešil jeho problém Avery,
když ho popadl za loket a vedl k trůnu. Severusovo srdce málem přestalo tlouct. Malfoy stál
zprava od Voldemorta! Ale… to bývalo místo McKinna! Viditelně se ve Voldemortově kruhu
nezastavil čas.
289
Harry jej viděl, jak stojí vedle trůnu, a nemohl si pomoci, aby se s ním v duchu nehádal.
Severusův plán nebyl dobrý. Harry nijak nechtěl, aby se Severus stal příštím Pánem zla. Ale
teď chlapec chápal jeho pocity, myšlenky, neustálý pocit viny, chápal to možná lépe než
Brumbál, dokonce lépe, než sám Severus.
Snape používal temnou magii aby zabíjel, mučil, vládnul druhým. Tyto kletby otrávily jeho
mysl, jeho duši. Severus už víc nebyl světlý. Naopak, byl velmi blízko tomu, aby se stal zcela
temným.
Harry věděl, že jediným Severusovým cílem je jeho záchrana, ale Harry nesouhlasil s cenou,
kterou muž chtěl zaplatit. Ne. Nebude rušit štít Voldemorta, dokonce i kdyby to bylo jediné,
co by mohl udělat. Ale ne. Harry nechtěl od Severuse TAKOVOU oběť.
TADY a TEĎ náhle pochopil smysl ‚oběti-proti-smrtelné-kletbě‘.
Nebude muset dokonce ani zvednout hůlku. Prozradí se (jinak ho Voldemort nechá svým
Smrtijedům, aby ho zabili), vyvolá všechny šťastné pocity svého srdce, použije táž slova,
která použila jeho matka, aby ho ochránila: ‚zabij mě místo něj‘. Nebyl si jistý, že to bude
stačit, ale naučil se, že v případě magie lásky byl hlavní záměr a ne forma.
Zavřel oči a začal shromažďovat vzpomínky na kouzelnický svět. Všechny vzpomínky: dobré
i špatné, nové i staré. Harry Pottera i Quietuse Snapea… Voldemort nezemře, ale svět bude
nedostupný jeho krutosti. Nebude víc schopen přinášet zlo. Stejně jako oběť jeho matky…
Něco hluboko uvnitř něj stále protestovalo proti takovému rozhodnutí, ale snažil se
neposlouchat.
Náhle se chtěl omluvit Severusovi za to, že po večeři utekl. Ale teď bylo příliš pozdě.
Voldemort dorazil.
Harryho srdce se zastavilo.
Severusovy oči se zúžily, když spatřil na tváři Harryho nové světlo rozhodnosti. Chlapec
přesně znal myšlenky svého otce v tuto chvíli. ‚Idiot.‘ Trochu se ušklíbl. Ano, byl idiotem, ale
alespoň bude mít kouzelnický svět šanci porazit Pána zla a jeho následovníky.
„Sešli jsme se zde dnes, abychom viděli, co se stane s rodinou zrádců,“ začal Voldemort svou
řeč. Šum v místnosti ztichl. „Musíte si tuto chvíli dobře zapamatovat. Žádné slitování se
zrádci. Žádné slitování s přeběhlíky. Žádné slitování se zbabělci. Žádné slitování se slabochy!
Žádné slitování s nikým, kdo se mi postaví!“
V sále se ozval souhlasný řev. Harry sebou trhl. Voldemort pokračoval.
„Všichni znáte Severuse Snapea. Viděli jste ho stát vedle mě po dlouhá léta. Dal jsem mu
sílu! Dal jsem mu šanci! MY jsme mu dali rodinu!“
Harry nemohl ovládnout chvění a modlil se za Severusovu trpělivost.
290
„Ale on nás zradil! Opovrhnul nabídnutou silou, šancí, rodinou! Opovrhl mnou!“ Znovu šum.
„A po patnácti letech se ke mně vrátil, žebral o druhou šanci! Dal jsem mu ji. Byl jsem
velkorysý. Odpustil jsem mu nevěrnost. Ale on mě zradil. Přešel k Brumbálovi, milovníkovi
slabochů a šmejdů, a pokusil se hrát dvojitého agenta. Hrál svoji roli dlouhé roky. Je to jeho
vina, že mnozí naši následovníci zemřeli nebo byli zatčeni a zavřeni do Azkabanu. Ale
nejhorším jeho činem bylo to, že se pokoušel vyrvat z mých rukou Harry Pottera. Potter
nakonec zemřel. Snape si zachránil kůži. Ani dnes tu není. Zbaběle se schovává v
Bradavicích, bojí se o svůj vlastní život. Ale nemůže se skrývat věčně!“
Hlasité výrazy souhlasu. Někteří křičeli ‚Nemůže, nemůže!‘ Harry se po davu podíval
opovržlivým pohledem. Voldemort zvedl ruku. To okamžitě zastavilo šum.
„Ale teď je v našich rukách jeho syn.“ Výkřiky radosti. „Nebudeme k němu milosrdní. Náš
drahý Severus dostane svého drahocenného syna zítra ráno. To, myslím, bude pro něj jasným
poselstvím.“
Voldemort si náhle sedl. Dav vybuchl. Křičeli, radovali se, mávali pěstmi směrem k Harrymu,
tváře zkřivené temným očekáváním.
„Ennervate,“ řekl Voldemort a mířil na Harryho. Ten vstal a otočil se k trůnu.
Šum znovu ztichl.
„Já…“ začal Harry, ale strašný křik náhle otřásl místností a všechny pochodně zhasly.
Harry ztuhl ve tmě.
„Jsou tu bystrozoři!“ zakřičel někdo a v místnosti nastal chaos.
„Lumos!“ vykřikl Pán zla a Harrymu se na okamžik chtělo zasmát: TEMNÝ pán vyvolávající
SVĚTLO! Ale nic se nestalo. Místnost zaplnit hustý kouř, téměř ve všech rozích začaly
vybuchovat bomby.
Chaos byl všude.
„Libero,“ slyšel Harry hlas Malfoye-Severuse a cítil, jak mu spadla kouzelnická pouta.
Severus ho ve tmě chytil za ruku. Harry se uculil. Nikdo ho nikdy nebral za ruku. Byl to…
hloupý pocit, došlo mu a dřív, než mohl ještě o něčem přemýšlet, je pohltil dav.
S každou sekundou se zvyšovala panika. Lidé po sobě navzájem šlapali, Harry slyšel výkřiky
těch, kteří upadli na zem, a dostal se pod nohy strachy oslepeného davu.
„PURGO!“ zakřičel Voldemort a část kouře zmizela. Ale jenom na minutu, protože se v sále
ozvalo ještě několik výbuchů a opět se vzduch zaplnil neproniknutelným kouřem.
„Musíme pryč,“ Severus trhnul Harryho za ruku.
„Dav…“ odpověděl Harry a snažil se překřičet hluk. „Jsme tu uvězněni!“
291
Někdo chytil Harryho za rameno, ale Severus, který ucítil nečekané Harryho napětí, praštil
pěstí do předpokládané tváře nepřítele. Něco křuplo a ozval se křik plný bolesti:
„Utíká!“ ale nikdo si ho nevšímal.
„PŘESTAŇTE, IDIOTI!“ hlas Voldemorta byl hlasitější než hluk. „JE TO JENOM DĚTSKÝ
ŽERTÍK! PURGO!“
Několik Smrtijedů se začalo vzpamatovávat.
„Purgo!“ pár hlasů se připojilo k hlasu Voldemorta.
Harry cítil, jak mu Severus navlékl masku a plášť Smrtijeda. Jeho srdce zběsile tlouklo,
zatímco se kouř pomalu rozplýval. Ale bylo to zbytečné: celý sál byl v chaosu. Harry se
podíval na Severuse a zbledl pod svojí maskou. Efekty mnoholičného lektvaru mizely.
„Tvé vlasy jsou černé,“ zašeptal Severusovi do ucha a ten přikývl.
Byli v pasti.
Dav se postupně uklidňoval.
„Crabbe, Avery, Simpson, Grace, Rigger, Fare, Emmans, Sirens, Lestrange! Jděte a
zkontrolujte chodby. Naši mladí útočníci tam možná ještě jsou. Všichni sundat masky!“
Harry věděl, že je konec. Pohyb, kterým se dotknul masky, byl pomalý a mohl vidět stejně
pomalou reakci na Voldemortův příkaz u Severuse. To byl konec. Ale pak náhle osvítilo
vzduch množství zelených, červených a oranžových kouzel a mnozí Smrtijedi spadli na zem.
„TADY SPECIÁLNÍ MINISTERSKÝ ODDÍL BYSTROZORŮ! BUDOVA JE
OBKLÍČENA! NA PANSTVÍ JSOU POLOŽENA PROTIPŘEMISŤOVACÍ KOUZLA!
VZDEJTE SE, NEBO BUDEME ÚTOČIT!“
Začala krutá bitva, ale Smrtijedi byli v horší situaci: ve velkém sále bez jakéhokoliv úkrytu.
Za méně než deset minut byl odpor zlomen. Když Voldemort viděl převahu bystrozorů,
rozhodl se víc neobětovávat své lidi a s hlasitým třeskem zlomil ministerská kouzla.
„PŘEMÍSTĚTE SE! IHNED!“ zakřičel a zmizel s mnohými svými následovníky. Ale stejně
přinejmenším padesát Smrtijedů zůstalo ležet na zemi v příliš špatném stavu, než aby se mohli
přemístit.
Vše proběhlo tak rychle, pomyslel si Harry. Uběhlo méně než půl hodiny od té doby, co
Voldemort vešel do sálu.
Harry si sedl, volný a nezraněný. Na začátku bitvy ho Severus srazil na zem a lehl si na něj,
ochraňoval ho od vybuchujících a křižujících kleteb a prokletí, a oba dokázali přežít útok bez
ran. Harry se na Severuse usmál, ten ho pevně přitiskl k hrudi.
„Byly okamžiky, kdy jsem myslel, že jsem tě ztratil,“ zašeptal muž do Harryho vlasů.
292
„Nemůžeš se mě tak snadno zbavit,“ zašeptal škádlivě Harry v odpověď a položil si hlavu na
Severusovo rameno.
„Ty bys nezlomil Voldemortův štít, že ne?“ Snape se na něj nedíval a neoslabil objetí.
„Ne, nezlomil,“ přiznal se Harry. „Nechtěl jsem, aby ses stal příštím Pánem zla.“
„To by se nestalo,“ odpověděl unaveně Severus. „Není to tak jednoduché. Já…“
Přišel k nim bystrozor.
„Vstát! Sundat masky!“
Sundali si své masky a pokusili se povstat. Když Severus vzhlédl na bystrozora, aby požádal o
pomoc, jeho tvář silně zbledla. Harry se podíval stejným směrem a cítil, jak mu krev odtekla z
tváře.
„Bamberg…“ zachrčel ponuře Severus.
„Á, starý přítel,“ bystrozorova ústa se zkřivila v protivném úsměvu. „A tvůj drzý syn.“
Harry chtěl křičet. Byl to bystrozor ze školy, který ho vyslýchal a mučil téměř hodinu. Teď se
podíval na Severuse a jeho oči zběsile kmitaly.
„Nemusíš mi ukazovat svou ruku, Snape. Já vím, co tam je vyobrazeno. Ohavné, odporné
tetování, že ano?“
Mávl rukou a přišli k nim dva bystrozoři.
„Tady je chlapec, kterého hledáme,“ řekl a ukázal na Harryho. „Pusťte ho. Druhého dopravte
k ostatním.“
„Ale to je můj otec!“ zakřičel Harry. „Přišel mě zachránit!“
Dva bystrozoři se zastavili a tázavě se podívali na Bamberga.
„Ne, tentokrát neutečeš, Snape. Ukaž nám svoje tetování!“
„NE!“ zakřičel Harry. „Je nevinný!“
Snape mu položil ruku na rameno.
„Jdi, Quietusi. Brzy se uvidíme. Slibuji,“ řekl, téměř nepostřehnutelným pohybem vytáhl
hůlku a namířil na sebe. „Obliviate.“
„Zasraný zkurvysyn!“ zakřičel Bamberg a vytrhl hůlku ze Severusovy ruky. „Seslal na sebe
Obliviate! Och…“ Harry neslyšel hlasité proklínání bystrozora. Znovu se kolem něho
všechno zpomalilo, stalo se tak pomalým, pomalým...
Severus TO udělal.
Severus řekl, že by to pro něj udělal.
293
A UDĚLAL to.
Ale Harry nechtěl TAKOVOU oběť. Bylo to příliš riskantní. Říkal to Severusovi mnohokrát.
Nestálo to za to.
NESTÁLO!
Přistoupil k Severusovi, ale dva bystrozoři ho už popadli, zkontrolovali znamení, zkroutili mu
ruku za záda a vyvedli ho z místnosti.
Harry nevěděl, jak dlouho jenom stál a díval se do prázdna, když se jeho ramene dotkla ruka.
Otočil se a v příští chvíli ho obklopilo pět zcela vzrušených chlapců.
„Kámo, jsi v pořádku?“ Fred na něj skoro skočil.
„Hej, Quiete, co si myslíš o nejnovějších výrobcích Kratochvilných kouzelnických kejklí?
Dýmající bomby jsou perfektní, že ano?“ zakřičel ze všech sil George.
„Neville byl geniální! Byl to jeho nápad vzít si pláště ochranky a připojit se k představení
jako Smrtijedi!“ Seamus se idiotsky usmíval (stále ještě trochu ohromený) a poplácával
bledého Nevilla po rameni. Všichni měli pláště Smrtijedů; Fred a George stále ještě drželi
jejich masky.
Ron neřekl ani slovo, jenom stál a díval se přímo na Harryho.
„Co se stalo?“ zeptal se potichu. Jeho otázka přerušila šťastné štěbetání.
„Odvedli otce,“ řekl Harry, bojující se slzami. „Ten bystrozor ze školy…“
„Pan Bamberg?“ zeptal se polekaně Neville.
„Ty ho znáš?“ zeptal se Harry v odpověď. Neville kývl.
„Byl nejlepším přítelem mého otce. Bábi mu říká jeho partner-ve-zločinu. Ale nemusíš mít
strach,“ Neville se otočil a běžel na vycházejícími bystrozory. „Pane Bambergu!“ Neville
zmizel z místnosti.
Harry se zhroutil na podlahu. Hlava mu třeštila jako sedm pekel, cítil závrať a bezmoc.
Severus v jistém smyslu zmizel. Seslání Obliviate na sebe samého bylo těžké vyléčit. Ron ho
chytil, když upadl. Pomohl Harrymu sednout si na zem, opatrně ho objal okolo ramen.
Harry se zhroutil. Napětí celého dne, strašné a nečekané události se na něj navalily. Slzy
nepřetržitě tekly po tváři, ramena se otřásala tichými vzlyky.
„Quietusi, všechno bude v pořádku,“ řekl na uklidnění Ron. „Neville ho vrátí. Uklidni se,
kámo,“ ale Harry jenom zavrtěl hlavou.
Nic nebude v pořádku. Nic nebude stejné.
294
Náhle litoval, že je naživu. Bylo by lepší obětovat svůj život za kouzelnický svět. Chtěl, aby
Pán zla byl bez síly, jeho přátelé v bezpečí a Severus v pořádku.
„Proč jste informovali ministerstvo? Proč šli za vámi?“ zeptal se obviňujícím hlasem. „Měli
jste zůstat ve škole. Nepotřeboval jsem vás tu!“ vykřikl poslední slova.
Dvojčata se přestala usmívat. Seamus si klekl vedle něho.
„V čem je problém, Quietusi? Přežil jsi a tvůj otec také!“
Harry se uvolnil z Ronova objetí a vyskočil na nohy.
„Nemáš pravdu!“ zakřičel bez rozmýšlení. „On nepřežil.“
Ostatní se na něj dívali s doširoka rozevřenýma očima.
„Ale Quietusi, viděli jsme, že se mu nic nestalo!“ zamumlal nejistě Fred.
„NESTALO?“ teď Harry křičel jak na lesy. „Použil na sebe Obliviate, aby mě zachránil!“
Odpovědí bylo šokované ticho. To Harryho okamžitě vzpamatovalo. Ale bylo příliš pozdě.
„Proč bylo nutné, aby na sebe seslal Obliviate?“ zeptal se potichu George. „Je něco, co o tobě
nesmí vědět ministerstvo?“
Harry kývl.
„A hodně věcí o mně nesmíte vědět ani VY,“ zamumlal.
„Věcí? Jakých věcí?“ zeptal se hloupě Seamus.
„Tajných, idiote,“ zasténal Ron. „Neslyšel jsi?“
„Ehm…“ Seamus risknul omluvný úsměv. „Samozřejmě.“
Neville vešel do místnosti.
„Odvedli ho spolu s ostatními. Chtěl jsem najít profesora Lupina, aby nám pomohl, ale ten
zmizel. Jsem si jistý, že by mohl…“
„Nemohl, a ty to víš, Neville,“ řekl měkce Harry, protože jeho předchozí hněv začal utichat.
„Dokonce i kdyby ho Brumbál, nebo někdo jiný, mohl osvobodit, budu rád, když ho uvidím
živého…“
Neville si povzdechl.
„Jak dlouho byl na ministerstvu minule?“
„Tři nebo čtyři měsíce,“ řekl Harry. „A ještě šest v Azkabanu.
„Je zázrak, že je naživu,“ zašeptal Neville skrz stažené hrdlo.
295
Harry kývl.
Vysoký bystrozor vešel do prázdného sálu.
„Hej, chlapci, musíte se vrátit do školy. Zítra bude oficiální výslech, co jste tu dělali.“
„Ale já už jsem vám řekl…“ rozhořčeně začal Ron, ale netrpělivé mužovo gesto ho donutilo
zmlknout.
„Mlč, chlapče. Pojďte sem,“ když se hned nepohnuli, přísně zakřičel. „Všichni!“
Natáhl ruku. Měl v ní smrtijedskou masku.
„Přenášedlo?“ zeptal se Neville. Bystrozor vymáčkl něco jako ‚ano‘.
Harry zbledl. Do dnešního dne přenášedla neměl moc rád, ale případ s Leah…
Ron ho popadl za ruku a položil ji na masku.
„Pojďme domů,“ zašeptal do ucha Harrymu.
Za několik sekund přistáli ve Velké síni, k ohromnému údivu ministra a několika bystrozorů.
Lucius Malfoy stál opodál a jeho oči se leskly strachem, když uviděl vstávajícího Harryho
(pro něj Quietuse). Harry se první zvedl na nohy. Opřel si ruce v bok a zle se na Malfoye
usmál.
„Zmeškal jsi kouzelné představení, Luciusi. A Voldemortovi se po tobě stýskalo,“ řekl tak
sarkasticky, jak jen mohl.
Malfoy se zamračil, ale Harry nevěděl proč: jestli to bylo kvůli jménu Voldemorta nebo kvůli
poznámce o tom, že tam nebyl?
„Myslím, že tvůj otec mě výborně zastoupil,“ odpověděl rychle Malfoy.
PŘÍLIŠ RYCHLE.
Všichni dost rychle pochopili jeho odpověď. Popletal zbledl, dva bystrozoři otevřeli ústa jako
zlaté rybičky.
V příští chvíli se Malfoy vrhl na ministra. Postavil malého muže před sebe a zamířil mu na
krk hůlkou.
„Teď odejdu,“ řekl.
„Neodejdeš!“ ozval se zezadu hlas. „Mdl…“ začala paní Figgová, ale Malfoy byl rychlejší.
„Avada kedavra!“ zakřičel.
Čas se znovu zpomalil. Když Harry viděl padající ženu a tělo ministra, zasažené omračující
kletbou mrtvé profesorky, které změklo v rukách Malfoye, vytáhl svoji hůlku.
„MDLOBY NA TEBE!“ zakřičel.
296
Kletba udeřila Malfoye do hlavy. Když padal, stáhl za sebou stejně omráčeného ministra a
oba spadli na podlahu. Harry spustil ruku, přistoupil k nenáviděnému muži a ze všech sil do
něj kopnul.
„BASTRADE!“ vykřikl, vzlykal a nemohl popadnout dech. Naklonil se a udeřil ho do
obličeje. „ZKURVENÝ BASTARDE!“ a udeřil ho znovu.
„Quietusi, přestaň!“ Ron k němu přiskočil a objal ho, takže Harry nemohl hýbat rukama.
„PUSŤ MĚ, RONE! CHCI HO ZABÍT!
„Nebuď stejný, jako on,“ Ron zesílil svůj stisk – objetí. „Jsi lepší, než on, lepší než mnozí z
nás. Tohle nejsi ty.“
„UDĚLAL TO! DAL MĚ DOHROMADY S TOU ČUBKOU! UDĚLAL VŠECHNO,
všechno,“ znovu vzlykal. „Tati, tati,“ nepřetržitě opakoval a sklouzl do sedu.
Ron ho následoval a měkce, opatrně ho začal kolébat.
„Teď vše skončilo. Všechno skončilo. Bude potrestaný. Tvůj táta se brzy vrátí,“ klidné
Ronovo mumlání stékalo po Harrym, uklidňovalo ho, dávalo naději…
Harry neviděl, jak bystrozoři přistoupili ke světlovlasému muži, jak zkontrolovali znamení na
jeho předloktí, neviděl, jak některý z nich přikryl pláštěm nehybné tělo paní Figgové. Neviděl,
jak přišli noví bystrozoři a vzali s sebou bezvědomé Malfoyovo tělo, jak se McGonagallová
sklonila vedle nich, neviděl, jak mu ministr po Ennervate děkoval. Ze šoku byl hluchý a slepý.
Držel se Rona, jako by na tom závisel jeho život. Snažil se nepřemýšlet o totožnosti
uklidňujícího člověka, představoval si, že ho drží Severus, šeptá mu milující slova do ucha,
kolébá ho, ochraňuje…
Později ho silné ruce zvedly a on cítil, jak ho něco lechtá na tváři, něco se nad ním blýská.
Plnovous, půlměsícové brýle, jasné modré oči. Byl to Brumbál, pochopil ve svém
polovědomí.
„Táta na sebe seslal Obliviate,“ zašeptal starci. „Je pryč. Paní Figgová je pryč… Kdo bude
hlídat její kočky?“ zeptal se a cítil, jak mu znovu tečou slzy. „Leah mi dala kartičku. Byl to
Krvavý baron, věděl jste to? Bylo to přenášedlo, stejně jako maska později…“ dokonce i
Harry cítil, že jeho věty jsou zmatené, ale nic s tím nemohl udělat. „Táta mě zachránil. Oni by
mě zadupali… Voldemort mě chtěl zabít… Měl jsem zemřít, řediteli, teď chápu oběť, měl
jsem se obětovat…“ jeho šepot se změnil na nepochopitelné mumlání.
„Ššš, Quietusi, všechno je v pořádku, já chápu,“ uklidňoval ho pevný hlas ředitele.
Harry cítil, jak ho někdo přikryl pokrývkou a jak mu chladný lektvar stéká do hrdla. Potom se
vše stalo prázdným, tmavým a teplým…
297
Kapitola dvacátá: Shodit okovy
„Ššš, tiše! Neprobuď ho!“
„Musí se přece někdy probudit! On…“
„Neřvi, idiote. Madame Pomfreyová si myslí, že potřebuje spánek.“
„Spal dva dny. To není normální!“
„Dala mu Uspávací lektvar. Řekla, že utrpěl vážný šok, dvakrát se v ten den zhroutil…“
„Nemůže spát věčně!“
„Rozhodovat o tom, kdy se má probudit, bude madame Pomfreyová, ne ty!“
Krátké mlčení.
„Snape je stále v bezvědomí,“ řekl člověk, který chtěl Harryho probudit.
„Mlč!“ zasyčel druhý hlas. „Idiote!“
Hlasy se vzdálily a zmizely. Harry se ponořil zpátky do nebytí.
XXX
„Myslím, že ho můžeme probudit, řediteli. Tělesné funkce se zlepšily a zdá se, že i nervy
pracují, jak mají,“ hlas madame Pomfreyové byl vážný a věcný.
„Jste si jistá, Poppy?“ Brumbálův hlas byl jako samet: měkký a hladký. „Bojím se, že špatné
zprávy mu znovu způsobí šok.“
„Ne,“ byla pevná odpověď. „Je to silný chlapec, řediteli, silnější, než byl jeho otec. Zvládne
to.“
„Pokud je to opravdu váš názor, Poppy…“ Brumbál si nebyl jistý.
„Je,“ Pomfreyová si jistá byla.
Brumbál si zhluboka povzdechl a vykročil k posteli. Harry cítil, jak se matrace prohnula pod
jeho vahou.
„Harry, chlapče…“
„Quietus, řediteli,“ odpověděl Harry se zavřenýma očima. „Jsem vzhůru.“
„Aha…“
Nastalo ticho.
298
Po chvíli Harry otevřel oči a pokusil se posadit. V místnosti kromě něho byli ještě dva lidé:
ošetřovatelka a ředitel. Madame Pomfreyová měla normální výraz: pozorný, ale trochu
odměřený. Ředitel, na druhé straně, byl napjatý.
„Táta je naživu?“ zeptal se náhle Harry.
Výraz madame Pomfreyové změkl a odvrátila se od chlapce. Harry si nebyl jistý, ale viděl,
jak jí něco problýsklo v očích. Slzy?
Brumbál pomalu kývl.
„Ano, Quietusi. Je naživu,“ Harry úlevou vydechl, „ale není v pořádku.“
„Co…“ Harry nevěděl, jak zakončit otázku.
„Pokusili se zlomit jeho Obliviate.“
Harry si rychle přitáhl pokrývku k hrudi. Puls mu tepal v uších.
„Ne,“ zašeptal.
„Je u Sv. Munga. V bezvědomí.“
„NE!“ zakřičel Harry. Hlava mu pulsovala bolestí. Dotkl se zátylku a cítil pod prsty
vyléčenou bouli.
„Léčitelé si myslí, že je to dobrý příznak, Quietusi,“ náhle pronesla madame Pomfreyová.
„Pokud by přišel o… rozum, blouznil by.“
V Harrym začala narůstat maličká naděje, ale potlačil ji.
„Takže je možné, že se nezblázní,“ řekl a polkl, „ale zásah ministerstva určitě způsobil, že s
největší pravděpodobností nebude moci obnovit smazané vzpomínky.“
Ošetřovatelka zbledla.
„Odkud to víš?“ zeptala se.
„Domácí úkol z kouzelných formulí,“ pokrčil rameny Harry.
Několik dlouhých minut mlčeli.
„Co teď?“ zeptal se Harry otupěle.
„Máš několik návštěvníků,“ usmál se trochu Brumbál. „Mohou vejít?“
Harry pokrčil rameny.
„Předpokládám, že mohou.“
Ředitel pokynul madame Pomfreyové a ta otevřela dveře.
299
„Pojďte dovnitř, pánové!“ pozvala je.
Na její zvolání se objevil Sirius s Lupinem. Léčitelka za nimi zavřela dveře. Lupin pospíchal
k Harryho posteli, Black ale nejistě stál u dveří.
„Siriusi! Jsi volný!“ řekl nahlas Harry. „Jak?“
„Po setkání jsem chytil Petera,“ vysvětlil Lupin. „Proto jsem tehdy nebyl s tebou,“ podíval se
provinile na Harryho, ale chlapec jenom pokrčil rameny. „Promiň.“
„Bamberg by ho stejně odvedl. Jak jste ho chytili?“
„Dokázal jsem ho k sobě připojit, než se přemístil poté, co Voldemort zlomil bystrozorské
ochrany. Když viděl, že je sledován, přeměnil se do zvěromágské podoby. Tehdy jsem si vzal
modifikovaný vlkodlačí lektvar, také jsem se přeměnil a za dost dlouhou dobu jsem ho
chytil.“
„Jak dlouho to trvalo?“ zeptal se Harry. „Museli jste se vrátit do Bradavic až po ředitelovi.
Nepamatuji si váš příchod.“
„Víc než několik hodin. Ve skutečnosti to trvalo skoro celý den. Potom jsem ho dopravil na
ministerstvo,“ řekl Lupin a měkce se usmál. „Nemohl bych to udělat bez vašeho lektvaru. Ale
chtěl jsem konečně osvobodit Siriuse z vězení.“
Black a Harry se na sebe podívali, jejich pohledy se střetly.
„Takže jsi volný,“ usmál se váhavě Harry.
„Ty… potřebuješ alespoň jednoho poručníka, Harry,“ ochraptěle řekl Black a Harry viděl, že
je muž v rozpacích.
V tom okamžiku Harry ztuhl.
„Takže to víš,“ řekl, když mu Brumbál na uklidnění stiskl ruku.
Black kývl.
„Starostolec se usnesl, že je nevinný,“ řekl Brumbál. „Oficiálně se mu omluvili. Už nebylo
víc nutné skrývat před ním pravdu.“
„Ale to mu magii nevrátí,“ zamumlal Harry s pohledem na Siriuse.
„Jsem teď moták,“ zrudl Black.
„Ale jsi naživu,“ řekl klidně Harry. „A víš, kdo jsi.“
Black udělal k Harrymu nejistý krok.
„Je mi líto Severuse,“ jeho tón byl upřímný a měkký.
„Promiň, že jsme ti tak dlouho lhali,“ řekl Harry.
300
„Bylo to nutné. Pokud bys mi to řekl, ministerstvo by se dozvědělo o tvé totožnosti a nyní bys
byl jako já: moták bez magie,“ vzdechl si Black. „Jsem rád, že jsi naživu. Dokonce, i když
nejsi Jamesův syn.“
„Ty… Je to pro tebe v pořádku?“ zeptal se Harry.
Black, nejistý si svým hlasem, jenom kývl. Stále ještě se přibližoval k Harryho posteli.
„Ale… Severus je pro mě jako otec,“ Harry polkl a s nadějí se podíval na kmotra.
„Já vím, Harry,“ zněla Siriusova odpověď, „nemám nic proti.“
Harry se uvolnil úlevou.
„Ale,“ náhle pokračoval Sirius, „stále ještě chceš, abych byl tvým kmotrem?“
Harry se mu podíval přímo do očí.
„Samozřejmě, Siriusi. Myslím, že s tím bude souhlasit dokonce i Severus,“ otočil se k řediteli.
„A co se stalo s Voldemortem? Proč utekl? Myslím, že by mohl přemoci těch několik
bystrozorů!“
Tři dospělí se najednou zasmáli. Za nějakou dobu Brumbál řekl:
„Můj drahý chlapče, tam nebylo jenom ‚několik bystrozorů‘. Byl tam celý bystrozorský sbor,
přesněji třiatřicet skupin, to je víc než dvě stě bystrozorů. A přestože nemohou být
Voldemortovi soupeři, jsou připraveni lépe, než většina jeho následovníků. On je dobrý
stratég a věděl, že jejich pozice je příliš nevýhodná, než aby bojovali. Možná by on sám mohl
ministerským bystrozorům odolat, ale zároveň by byla většina jeho následovníků zabita. Na
druhé straně si nebyl jistý, jestli se neobjevím já, přestože věděl o mých vztazích s
ministerstvem. Nesnáší rizika. Takže dal přednost tomu, že utekl.“
XXX
Později toho dne ho navštívili přátelé: Ares, Neville, Fred, George, Seamus a dokonce Ron.
Obsadili jeho postel a přisunuli si k ní židle. Když se nakonec všichni usadili, Harry se jich
zeptal:
„Kde je Hermiona?“
Jejich šťastné obličeje posmutněly.
„Zítra budou mít pohřeb její rodiče,“ řekl potichu Neville.
„Cože?“ zaskočilo Harrymu. „Kdy její rodiče zemřeli?“
„V ten samý den, co tě chytili, se uskutečnilo několik útoků,“ začal vysvětlovat Ares. „Tyvíš…Voldemort napadl ty mudlovské rodiny, které mají děti kouzelníky, a zničil je. Téměř
všechny rodiny.“
301
„Malfoy mu dal adresy,“ dokončil Fred. Ares kývl a pokračoval.
„Dokonce i Zabiniovy zabili.“
„Kdo ještě přišel o rodinu?“ zeptal se ochraptěle.
„Dean, bratři Creeveyovi, Angelina i Lee z naší koleje,“ řekl George. „Justin z Mrzimoru… to
jsou všichni, které znám. Ale bylo jich mnohem víc.“
„Osmnáct rodin,“ řekl Ron. „Ostatní včas varovali. Mohli se zachránit útěkem…“
„Varovala je Brumbálova skupina,“ vysvětlil nadšeně Fred. „Jakmile slyšel o prvních útocích,
okamžitě poslal ostatním příkaz utéct. A to byl náš úspěch. Protože se mudlové ukryli, zprávy
o útocích už nepostupovaly a Popletal, který už, mimochodem, musel podat demisi, přikázal
bystrozorům vrátit se na ministerstvo a ti tak byli v pohotovosti pro nový úkol. Právě tehdy
dostali náš poplašný signál od McGonagallové. Dala jim přesnou adresu schůzky Smrtijedů,
a…“
„Popletal skončil?“ přerušil ho Harry. „První dobrá zpráva za několik dní!“
„Och, ano!“ vykřikl George. „Táta říkal, že do oficiálních voleb bude zastupovat ministra
Arcus Patil…“
„Parvati se teď chová tak protivně, jako by byla ministr ona sama, a ne její otec,“ zavrčel
Seamus.
„… první, co Patil udělal, bylo, že vrátil Brumbálovi jeho postavení a uspořádal náležitý soud
se Siriusem Blackem,“ pokračoval George, který ignoroval Seamusovu poznámku.
„Já vím,“ kývl Harry. „Už jsem se s oběma viděl.“
„Oběma? Sirius Black tu byl?“ podíval se na něj udiveně Ares. „Proč?“
Harry se na ně podíval a pochopil, že nikdo v místnosti nezná jeho totožnost. Takže znovu
stará dobrá lež.
„Po Harryho pohřbu táta dovolil, aby s Anne bydlel na jeho panství. Později se k nim připojil
profesor Lupin, když ho propustili z nemocnice. Teď Black nabídl mně opatrovnictví do…
do…“ nemohl pokračovat.
Nikdo neřekl ani slovo.
„Bamberg byl včera zatčen,“ náhle řekl Neville. „Oznámila mi to babička.“
„A zastupující ministr obvinil dvacet šest bystrozorů,“ dodal Fred méně nadšeně. „Mezi nimi i
Percyho. Obvinili je z fyzického násilí a zneužití pravomoci.“
„Pánové,“ hlas madame Pomfreyové malou skupinu polekal. „Je načase nechat pana Snapea
samotného, aby si mohl odpočinout. Zítra ho propustím a můžete s ním strávit času, kolik
chcete. Ale teď ven!“
302
Neochotně se podřídili jejímu příkazu. Harry poslušně vypil svůj lektvar a propadl se do
bezesného spánku.
XXX
Do NKÚ zbývaly jenom čtyři týdny a dva profesoři ze sboru chyběli. Brumbál – s Patilovou
podporou a samozřejmě pod přísným dohledem – požádal Lupina o vedení hodin obrany až
do konce roku, ale měl vážné problémy s výukou lektvarů. Ani on ani Patil nedůvěřovali
ministerským mistrům lektvarů natolik, aby některému dovolili vyučovat děti; jeden z nich
byl dokonce v podmínce a dva Brumbálovu nabídku odmítli.
Nakonec McRee, jeden z jeho starých přátel, nabízenou práci přijal, ale ‚pouze na tento
měsíc‘, jak řekl. Byl Mistrem lektvarů, který před rokem kontroloval Veritasérum Severuse.
„Albusi, drahý, jsem příliš starý, abych souhlasil natrvalo. Na druhou stranu myslím, že
našemu drahému Severusovi, který je pravděpodobně největším talentem v této oblasti, bude
za několik měsíců lépe a od září bude moci vyučovat.“
Brumbál beznadějně zavrtěl hlavou, ale netlačil na něj. V každém případě našel na zmíněná
pracovní místa dva důvěryhodné uchazeče, a protože si byl jistý, že má ve sboru zrádce, byl
rád, že se nemusí o staronové kolegy obávat.
Lupinova výuka nepřinesla nic nového, ale po první hodině lektvarů (šestý ročník HavraspárMrzimor) všichni očekávali (naděje měla krátké trvání) příští hodiny s hlubokými obavami.
Milý, usměvavý stařík byl krutější a přísnější, než jejich minulý vyučující, což NIKDO
nečekal.
„Alespoň nenadržuje Zmijozelu,“ zamumlal Seamus po první hodině lektvarů.
„Jenom Quietusovi,“ zasmál se Neville. „Och, pane Snape, konzistence, barva… vynikající,
vy-ni-ka-jí-cí,“ řekl v parodii na starého učitele.
„Dovolte mi poklonit se vám…“ připojil se k Nevillovi Seamus a poklonil se Harrymu.
„Nechte ho na pokoji,“ okřikla je Hermiona. „Quietus byl jediný, kdo dokázal ten lektvar
dobře uvařit.“
„Nejen ‚dobře‘, Hermiono. Slyšela jsi? ,Vy-ni-ka-jí-cí‘!“ dodal Seamus a zasmáli se. Připojil
se k nim dokonce i Harry.
„Dobře, ve skutečnosti to nebyl opravdový kompliment,“ přiznal Harry, když smích utichl.
„Mnohokrát jsem ten lektvar vařil s tátou.“ Harry už jinak Severusovi neříkal. Jenom táta.
Často se bál, že to bylo jediné, co zůstalo z jejich vztahu.
Nastalo ticho. Nakonec se Neville zeptal:
„A… jak je na tom? Ty… byl jsi ho včera navštívit?“
„Stále je v bezvědomí,“ řekl Harry.
303
Stále v bezvědomí. Znovu a znovu opakoval tu frázi, když se ho přátelé ptali, protože pololetí
skoro končilo a Severus se stále neprobral.
Harry trávil celé víkendy u jeho postele, četl učebnice a díval se na něj, stále ještě ležícího bez
života na posteli. Někdy s ním mluvil, vyprávěl mu o událostech ve škole a v kouzelnickém
světě, o útocích Voldemorta a všem, co ho jenom napadlo. U srdce mu bylo těžko, když
přicházel nedělní večer a on se musel vrátit do Bradavic, ale nestěžoval si, uklidil knihy do
tašky, políbil Severuse na čelo a odešel.
Všichni léčitelé se shodovali, že byl nejlepším synem, jakého kdy viděli, a navzdory tomu, že
mladší z nich znali a nenáviděli profesora Snapea ze školních dní, snažili se mu dát vše, co
potřeboval. Hlavní léčitelka oddělení nemocí následkem kleteb dala Harrymu po druhé
návštěvě povolení trávit v nemocnici sobotní noci. To Harrymu napovědělo, že Severusův
stav je opravdu vážný, a když se na to později zeptal Brumbála, ředitel se ani nepokoušel to
popírat.
Ale byl stále naživu, čas od času se pokoušel uklidňovat Harry. Naděje stále zůstává.
Nakonec, den před NKÚ, Brumbál zavolal Harryho do ředitelny k rozhovoru.
„Musíme se rozhodnout, kam tě pošleme na prázdniny, Quietusi,“ řekl. Harry jenom pokrčil
rameny. Pro něj to nebyl rozdíl.
„Sirius nabídl tobě a slečně Grangerové možnost zůstat v létě s ním a s Anne.“ Brumbál vstal
a položil ruku na Harryho rameno. „Vy tři znáte mudlovský svět. Sirius řekl, že chce poznat,
jak má žít bez magie. Můžete mu pomoci.“
Harry kývl.
„Proč Hermiona?“ zeptal se náhle.
„Nemá rodinu, která by si ji mohla vzít. Její jediná babička žila s rodiči. Zemřela spolu s
nimi.“
Takže bylo ujednáno. Harry a Hermiona stráví léto se Siriusem na panství Blacků, kde teď byl
hlavní štáb Řádu.
„Ale pokud se Severus uzdraví, znovu se přestěhuji k němu,“ dal si jedinou podmínku.
„Samozřejmě, Quietusi.“
NKÚ proběhly rychle. Harry je považoval za lehké a docela nudné, kromě zkoušky z věštění z
čísel.
„V příštím roce budeš primus,“ řekl mu Ron po poslední zkoušce (byly to dějiny magie), když
vycházeli z hradu na krátkou procházku kolem jezera.
„Nemám to v úmyslu,“ odsekl Harry v odpověď.
304
„Neřekl jsem to, abych tě rozrušil. Jenom myslím, že si to zasloužíš. Jsi nejlepší student
našeho ročníku a možná celé školy. Lepší než Hermiona.“
Harry jenom pokrčil rameny.
„Nikdy jsem se o to nesnažil,“ sedl si na zem a zvedl kousek kamene. „Všechno, co jsem
chtěl, bylo žít konečně normální život. A to se nedaří. Nikdy se to nedaří,“ zoufale mumlal.
„Kdo tě nenechá?“ zeptal se Ron.
„Nikdo. Všichni. Osud. Život. Bůh. Já nevím,“ řekl a s každým slovem vyhazoval kámen do
vzduchu a zase ho chytal. „Já nevím,“ zopakoval znovu, tentokrát šeptem.
„Quietusi, já… chtěl bych si s tebou promluvit,“ náhle řekl Ron.
„Já vím,“ byla přímá odpověď. „Právě proto jsem tady. Ale ne zde. Tam nikdo není,“ ukázal
na prázdné místo u jezera.
„Dobře,“ souhlasil Ron. Než tam došli, žádný z nich neřekl ani slovo.
Harry se rozpřáhl a hodil kámen do jezera.
„Proč jsi to udělal?“ podíval se na něj zvědavě Ron.
Harry pokrčil rameny.
„Prostě… udělal,“ sedl si a pokynul Ronovi, aby ho následoval. „Takže?“
Ron se nepohodlně zavrtěl a nedíval se na Harryho.
„Měl jsi pravdu, tehdy… v koupelně,“ začal bojovat se slovy. „Já jenom… já… byl jsem
zmatený. Kvůli sobě. Lhal jsem sám sobě. Já… já jsem si nikdy nemyslel, že bych v sobě měl
tolik krutosti. Víš, ztratil jsem přítele. A zlobil jsem se na tvého otce a na tebe. Nenáviděl
jsem tě. Neměl jsem pravdu. Neměl, protože… protože Harry byl jenom mým přítelem. Ne
mojí rodinou, ne mými rodiči. A teď vidím Hermionu, Deana a ostatní, kteří ztratili svoje
rodiny, a vidím, že nikoho neobviňují; nesnaží se někoho mučit jenom proto, že se sami
trápí… A co se týká Hermiony… Harry byl i jejím přítelem. A nikdy neobviňovala tebe ani
profesora Snapea, přestože se jí stejně jako mně stýskalo po Harrym,“ udělal pauzu. Harry ho
nepřerušoval, kochal se pohledem na druhý břeh jezera: na zelený kopeček s několika stromy.
„Považoval jsem tě za odpad. Byl jsem nespravedlivý a odporný. A potom… poté, co jsem tě
napadl v Prasinkách…“ zoufale zavrtěl hlavou, „jenom jsem tam seděl a styděl se. A… lekl
jsem se sebe samého. Později, když jsem se omluvil… měl jsi tehdy pravdu. Vyhnal jsi mě a
měl jsi pravdu. Chtěl jsem tě kvůli tomu nenávidět, ale nemohl jsem. V ten den, kdy tě unesl
Voldemort, viděl jsem, že jsi jenom člověk, stejně jako já, jako každý jiný kluk na škole. Do
té doby jsem viděl jenom dokonalého člověka, dokonalého syna, dokonalého ve všem. To
jenom zesilovalo moji nenávist. Ale v ten den… Když bystrozoři odvedli tvého otce, viděl
jsem, jak jsi byl…“
„Ubohý?“ sarkasticky se zeptal Harry. Bolestný úšklebek zkřivil Ronovu tvář.
305
„Ne! Řekl bych křehký. Byl jsi tak křehký. Tak osamělý. Stejně jako já. Jako všichni.“
„Byl jsem osamělý v prvním pololetí, Rone. Tvoje chování ode mě odvrátilo většinu
Nebelvírů,“ obvinil ho Harry.
„Nemohl jsem si pomoct!“
„Měl jsi dřív myslet, než konat, a to jsi neudělal. Dovolil jsi citům, aby tě řídily,“ nepřestával
vyčítat Harry.
„Já vím!“ vykřikl Ron. „A teď… je mi to líto.“
Harry si sedl a podíval se Ronovi přímo do očí.
„Tvoje omluvy jsou stále horší. To je pro mě nejurážlivější. Litoval jsi mě a lítost v tobě
probudila některé ne tolik zamítavé city… Ne, Rone. Nepotřebuji tvoji lítost. Nepotřebuji ničí
lítost.“
Harry vstal a otočil se k odchodu.
„Dobře. To znamená, že mi nikdy neodpustíš. Já se ponižuji…“
„Přestaň.“
„Tak co očekáváš?“ vykřikl zoufale Ron.
Harry se zastavil. Skutečně, co od Rona čekal? Chlapec se mu omlouval už třikrát nebo
dokonce vícekrát, a on mu znovu a znovu odmítal odpustit. Ale proč? Co Harrymu v
omluvách chybělo? Upřímnosti? Tentokrát byl Ron upřímný. Lítost? Ron litoval toho, co
udělal, dokonce i když ze začátku byly jeho motivy spíš sobecké. Soucit? Ron s ním někde v
hloubce duše soucítil.
Harry zkřížil ruce na prsou a tentokrát pohlédl do sebe.
Ne. On čekal od Rona něco jiného. Čekal jeho náklonnost. Čekal jeho přátelství.
Ale přes všechen svůj žal a soucit ho Ron neměl v oblibě, a ani ho nechtěl mít rád. Možná
někdy, kdyby se dozvěděl o pravé totožnosti Harryho… ale dokud byl Quietusem Snapem,
tak ho Ron rád neměl.
Pomalu se otočil k bývalému příteli a zvedl ruku.
„Máš pravdu, Rone. Byl jsem hloupý, když jsem čekal víc, než tvůj žal a lítost. Nemám důvod
ti neodpustit,“ rozhodně napřáhl k Ronovi ruku. „Tvoje omluva je přijata.“
Tentokrát, na rozdíl od jejich prvního setkání v Krucáncích a kaňourech, Ron nabízenou ruku
přijal a potřásl jí stejně rozhodně, jako ji Harry napřáhl.
„Nikdy jsem si nepředstavoval, že ode mě očekáváš něco víc, než sympatie,“ řekl se studem
Ron. „Myslel jsem si, že mě nenávidíš.“
306
„Já? Nenávidím tebe?“ Harry se ušklíbl. „Jako malý následovník Voldemorta jsem chtěl
jenom získat Potterovo místo v tvém životě, jak jsi jednou řekl Hermioně.“
„Ale ty nejsi následovník Ty-víš…“ Ron se zastavil a zúžil oči. „Máš na mysli přátelství?“
Harry pokrčil rameny.
„Měl jsem na mysli přátelství. Jednou, kdysi dávno. Je mi líto, že jsem byl neúspěšný,“ řekl
Harry, odešel a zanechal za sebou opravdu šokovaného Rona.
XXX
Poslední večer byla Velká síň jako obvykle rozzářená a vyzdobená v červených a zlatých
nebelvírských barvách na oslavu vítězství Nebelvíru v poháru popáté v řadě. Ohromný prapor
s vyobrazeným nebelvírským lvem pokrýval celou zeď za vysokým stolem. Bylo jasné, že
Nebelvír zvítězí – tři Weasleyové, Neville a Seamus dostali každý po třiceti bodech za účast v
záchranné operaci a Harry dostal šedesát za záchranu Popletalova života. To bylo první, co
udělal Brumbál ten den, kdy se vrátil k sobě do kanceláře. Přestože v tomto roce vyhrál
famfrpálový pohár Havraspár, mimoškolní body na konci školního roku posunuly Nebelvír na
první místo.
Oslava k příležitosti ukončení školního roku byla radostnější, než v minulém roce. Přes ztráty
ve válce v průběhu roku větší část kouzelnické společnosti včetně učitelů a studentů vítala
změny, ke kterým došlo v posledních několika týdnech. Harry věděl, že byl vztyčen památník
paní Figgové a zabitým rodičům i jejich dětem, zatímco on sám ležel na ošetřovně. Takže se
ředitel rozhodl, že poslední večer udělá co nejšťastnějším a nejveselejším. Harry pozoroval
Hermionu, Deana, Colina a ostatní, studoval jejich pocity a chování a zjistil, že on je jediný,
který se nemůže smát a svobodně a bezmyšlenkovitě tlachat. Nicméně i on měl mnoho
důvodů, aby byl šťastný.
Vrátil se do svojí koleje, a to nejen fyzicky: spolužáci ho plně a bez výhrad přijali. Víc necítil
nepohodlí proto, že se dělil s ostatními o ložnici a koupelnu; spolužáci dokonce občas přistihli
Harryho bez obvyklých maskovacích kouzel a nikdy mu to nepřipomínali a Harry také
nepovažoval za nutné toto téma rozebírat. Považovali ho za uzavřenějšího a možná víc než
trochu paranoidního, ale nikdy ho tím nevytáčeli. Nakonec se naučil snášet nečekané dotyky a
minulý měsíc ho Lupin konečně naučil vyvolat štít dokonce, i když útočili na něj a ne na
někoho jiného.
Nakonec shodil okovy.
Dobře, část z nich. Jeden řetěz ho svazoval silněji a mnohem bolestivěji než dřív: jeho vztah
se Severusem.
Jeho vztah, který teď, zdá se, skončil, protože životní síly Severuse se zmenšovaly dlouhým
kómatem. Nemohl se jen tak smát a klábosit, když věděl, že jeho táta umírá v nemocnici
jenom proto, že několik bystrozorů… ale to byl nebezpečný směr myšlenek. Přinášelo to příliš
mnoho nenávisti a přání mstít se.
307
Vstal a omluvil se sedícím u stolu. Nechtěl na oslavě dál zůstávat. Vyšel za dveře školy a sedl
si na schody. Nebe bylo jasné a zářivé, s ohromným množstvím hvězd, ale on se na ně nechtěl
dívat. Jeho pohled se upřel do země, ale neviděl zem, viděl Severuse, jak leží bledý, slabý a…
„Quietusi?“ ozval se za ním nečekaně tichý, opatrný hlas. Harry se neotočil, jenom mávl
rukou a nabídl volné místo vedle sebe. „Chtěl jsem se omluvit.“
Harry zvedl oči a podíval se na Januse. Nepolekala ho chlapcova přítomnost; ředitel ho
vyslechl pod Veritasérem a prohlásil ho nevinným ve věci jeho sestry.
„Nebyla to tvoje vina, Janusi,“ řekl bezbarvým hlasem.
„Měl jsem to vědět. Myslel jsem, já… Pamatuješ na oslavu na začátku roku?“ zeptal se náhle.
Harry kývl. „Tehdy jsem ti řekl, že nás v létě navštívil Malfoy senior.“ Harry kývl, znovu si
vzpomněl na některé části jejich rozhovoru. „Myslím, ona… tehdy mu nabídla své služby. A
řekl jsem, že jsem to měl vědět, protože jsem viděl, jak s Malfoyem mluvila. Já… já jenom,“
jeho hlas ztichl a k Harryho údivu začal plakat. „NEMŮŽU TO POCHOPIT!“ vyletělo z
Januse mezi vzlyky. „Všichni ji milovali! Máma, táta i já… Nikdy jsme si z ní neutahovali
proto, že je v Mrzimoru, nebo kvůli něčemu jinému…“
Harry se cítil rozpačitě, položil konejšivě ruku Janusovi na rameno a zlehka ho poplácal.
Dlouhé minuty nebylo slyšet nic jiného, než Janusovy vzlyky.
„Janusi, poslyš,“ řekl Harry za nějakou dobu, „nezlobím se na tebe a nemyslím, že jsi
odpovědný za skutky své sestry.“
„Děkuji, ale to není…“ zavrtěl hlavou Janus. „Ale, Quietusi, co když nejen moje sestra
podporovala Ty-víš-koho? Co jestli moje máma a táta jsou Smrtijedi, jako Aresův otec? Co
když všechno hezké v mém životě a rodině není nic jiného, než lež?“ pevně si objal kolena a
kolébal se dopředu a dozadu. „Děsím se jet domů.“
„Uvidíš, že všechno bude v pořádku,“ pokusil se ho ujistit Harry, ale věděl, že jeho hlasu
chybí přesvědčení. Janus vůbec nereagoval. Seděli dál v tichu.
Nakonec je našel Ares a doprovodil je zpět do školy. Harry mu pomohl odvést otřeseného
Januse do zmijozelské společenské místnosti. Když se dveře za Janusem zavřely, Ares se
otočil k Harrymu.
„Uvidíme se ve vlaku, předpokládám,“ řekl.
„Ne,“ povzdechl si Harry. „Zůstanu tu ještě několik dnů.“
„Takže… na shledanou a hezké léto,“ pousmál se Ares.
Harry se dokonce ani nepokusil usmát v odpověď.
„Nevím. Táta… je ve velmi špatném stavu.“
Ares se na něj podíval, v očích pochopení a smutek.
308
„Řekni mu, že ho potřebuje jeho kolej. Já… my… Myslím, že všichni ve Zmijozelu ho mají
rádi. Dokonce i Draco. A potřebujeme ho, aby nám pomohl v téhle válce. On je jediný, kdo
může vyvážit vliv Ty-víš-koho na nás.“
Harry rozhodně zavrtěl hlavou.
„Ne, Aresi. Pamatuješ, jednou jsi mi řekl, že vy, Zmijozelové, nejste zločinci, a měl jsi
pravdu. Dokonce i bez Severuse se můžete ubránit Voldemortovi a silám, které nabízí. A
nezávisle na tom, kdo bude příští ředitel koleje, musíte následovat svůj zdravý rozum a
svědomí.“
„Jsem rád, že máme zastánce v Nebelvíru,“ řekl žertem Ares.
„Jsem syn svého otce, Aresi. Jsem téměř Zmijozel,“ natáhl Harry ruku na potřesení. „I tobě
přeji hezké léto…“
„Ani to nezmiňuj,“ tvář Arese posmutněla. „Budu rád, když se v září budu moci vrátit bez
Znamení. Ale…“ zamrkal na Harryho, „slyšel jsem, že ředitel potřebuje nového špiona…“
„NE!“ křikl Harry a popadl Arese za rameno. „Nevíš, o čem mluvíš! To není legrace!“ a
dodal tichým hlasem: „Nemůžeš dostat Znamení, dokud jsi student Bradavic. Potom můžeš
žít vlastní život.“
Ares byl překvapený, když se podíval na Harryho.
„Co znamená ta… důraznost?“ zeptal se.
„Pokud se Voldemort dozví o tvé roli, zabije tebe a všechny, kdo jsou ti drazí. Nebude váhat,“
řekl Harry. „Chtěl poslat moje zmučené tělo otci… tu noc. A… ty nemůžeš ochránit všechny,
které miluješ. Nemůžeš vědět, jak dlouho tato válka bude trvat. Myslím, že bude užitečnější,
když budeš bojovat na světlé straně například jako bystrozor. Současný ministr je slušný
člověk. Nemusíš bojovat se svým svědomím, abys s ním pracoval. Táta mu věřil.“
„A on BUDE věřit jemu,“ Ares se podíval na Harryho. „Neztrácej naději, Quietusi. Uvidíš, že
profesor Snape bude v přádku.“
„Doufám, že máš pravdu.“
XXX
Přestože se předpokládalo, že odcestuje na panství Blacků s Hermionou a profesorem
Lupinem, Harry se omluvil a jel do nemocnice, jakmile s nimi poslal svůj kufr (Severusův
kufr, opravil se). Vzal si jenom několik knih a jablek a odešel, jakmile mu Lupin slíbil, že ho
v osm vyzvedne a dopraví na panství Blacků.
Léčitelé ho přivítali s obvyklou laskavostí, ale Harry cítil v jejich chování něco divného, něco
strašného…
309
Severus byl opravdu ve špatném stavu. Jeho tvář ztratila dokonce svoji obvyklou nažloutlou
barvu, byl bílý a lícní kosti mu viditelně vystouply z nedostatku odpovídající stravy. Harry se
k němu naklonil a vzal do své ruku tu Severusovu, ale ta byla chladná a bez života. Harry,
cítíc v hrdle hroudu, šel najít hlavní léčitelku.
„Má ještě nějakou naději?“ zeptal se s krutou upřímností Harry.
„Nevím, chlapče. Já…“
„Můžeme ho vykoupat v opravdové vaně?“ přerušil Harry ženu.
„Proč?“
Harry pokrčil rameny.
„Můj poslední dárek pro něj,“ řekl sklesle.
Oči léčitelky náhle ztemněly a tvář změkla, když se podívala na Harryho.
„Vedle jeho pokoje je koupelna. S vanou. Můžete ji použít.“
„Děkuji, madam,“ vážně přikývl Harry a odešel.
Nechtěl tam Severuse levitovat. Připravil koupel a otevřel dveře, potom vzal studeného a
velmi, velmi lehkého muže do náruče a přenesl ho k vaně. Poté zavřel dveře, sundal mu
nemocniční pyžamo a pomalu, opatrně ho položil do vany.
Harry nevěděl, jak dlouho myl Severuse a bezhlesně plakal. Vložil do mytí veškerou svou
jemnost a lásku, dělal to něžně, pomalu, s úctou. Cítil, jako by připravoval Severuse k pohřbu,
bál se těchto pocitů a odháněl je pryč, když přicházely…
„Musíš se probrat, tati. Jsme tady, čekáme na tebe. Já, tvoje kolej, Brumbál, tvoji přátelé…
Zmijozelové mě prosili, abych ti vyřídil, že tě potřebují. Prosím, prober se, prosím…“ jeho
motlitba byla dlouhá, začínal ji znovu a znovu, vzlykal, dusil se.
Zvedl muže z vany, utřel ho do připravených osušek, potom ho znovu zvedl. Ale něco bylo
jiné.
Harryho srdce se téměř zastavilo panikou.
Něco bylo jiného. Severus byl lehčí.
Ale to bylo nemožné. Severus nemohl být lehčí, to…
Potom pochopil. Severusovo tělo bylo bezvládné a bezvědomé, když ho přinesl do koupelny.
Teď se zdálo méně bezvládné, více pohromadě, a to mohlo znamenat jenom…
Harry ho pevně objal a odnesl na postel.
„Lež klidně, tati, dokud tě nepřikryju…“ řekl potichu. „Tak, prosím… Doufám, že je ti líp.“
310
Harry se podíval na Severusovu tvář. Měla trochu zdravější barvu, než dřív… nebo se mu to
jenom zdálo?
V příští chvíli zíral přímo do páru černých oči. Okamžik se na něj pozorně dívaly, pak se
znovu zavřely.
„Děkuji, mnohem lépe,“ zazněl slabý, ochraptělý hlas, ale byl to hlas Severuse. Harrymu se
najednou chtělo skákat, křičet, tancovat.
„Probral ses.“
„Ne nadlouho. Chci spát,“ zamumlal muž se zavřenýma očima. Otočil se na bok a stočil se do
klubíčka.
Jeho pravidelné dýchání Harrymu napovědělo, že usnul.
Harry vylétl z místnosti jako vítr, aby zavolal léčitele, ale k jeho údivu přímo ve dveřích
narazil na hlavní léčitelku.
„On…“ začal.
„… se probral,“ usmála se na Harryho žena. „Já vím. Monitorovací kouzlo mě upozornilo.
Teď spí, že ano?“
Harry kývl.
„Myslím, že se to stalo v koupeli. Mluvil se mnou,“ Harry se na ni podíval s rostoucí nadějí.
„Je možné, že se vyléčí?“ zeptal se nesměle.
„To, že se probral z kómatu, je jenom první krok. Znamená to, že bude naživu. Co se týče
jeho rozumu… Uvidíme, až se probudí.“
Harry kývl.
„Musím upozornit profesora Brumbála, madam.“
„Tak to udělejte.“
XXX
Když se Severus příště probudil, u jeho postele byli Harry i Brumbál a za několik minut přišla
i hlavní léčitelka. S nadějí se na muže dívali, a ten odpověděl podrážděným pohledem.
„Řediteli…“ zaskřehotal. „Kde jsem?“
„U Sv. Munga,“ odpověděl klidně Brumbál.
„Och,“ Severus zbledl. „Proč?“
„Někdo se pokusil probít skrz paměťové kouzlo, které jsi na sebe seslal.“
Severus zamyšleně přivřel oči.
311
„Ministerstvo,“ zašeptal za několik minut. „Byl jsem znovu na ministerstvu. A Bamberg…“
jeho tvář se zmučeně stáhla a zvedl ruku k čelu. „Bastard… Mohl jsem se zbláznit.“
Jeho poslední poznámka donutila Harryho dýchat rychleji. To znamená, že si zachoval zdravý
rozum?
„Co si ještě pamatujete, pane Snape?“ zeptala se klidně léčitelka.
Severus zvedl obočí.
„Nevím… ve skutečnosti moc ne. Nevím, jak jsem se dostal na ministerstvo…“
„Kde jste byl před ministerstvem?“ zeptala se znovu.
Znovu zamračený pohled.
„Já… nevím přesně. Je to příliš… mlhavé. Pamatuji si, že jsem byl v Bradavicích, potom na
velkém panství…“ jeho oči se náhle otevřely. „Promiňte, madam. Chci si soukromě promluvit
s ředitelem Brumbálem.“
Kývla a odešla. Severus se podíval na Harryho.
„Tys to nepochopil, chlapče? Řekl jsem soukromě.“
Harry na něj šokovaně pohlédl, ale Brumbál se na uklidnění dotkl Severusovy ruky.
„Řekl jsem ti, Severusi, že jsi na sebe seslal paměťové kouzlo. Chlapec tu musí zůstat.“
„Jsi si jistý, Albusi?“ ušklíbl se Severus.
„Absolutně. Je dobře obeznámen s tvojí… situací, příteli.“
Severus vrhl na Harryho podezřívavý pohled a pokrčil rameny.
„Dobře, řediteli,“ řekl věcně. „Byl jsem v Bradavicích, připravoval několik lektvarů pro
Poppy, rozprávěl v knihovně s Minervou o věcech Řádu. Potom jsem cítil volání,“ Harry měl
špatnou předtuchu, „a odpověděl na něj. Voldemort mě pozval na Nightmare Manor. Čekal
jsem na jeho další příkazy a to je vše. Další, co si pamatuji, je pobyt ve výslechové místnosti
na ministerstvu s Bambergem.“
Brumbál musel zachytit Harryho, protože ten se zhroutil.
Bamberg se viditelně nedostal přes mentální ochranu Severuse. Zůstal zdravý, ale bez všech
vzpomínek na… na co? Zeptal se Harry sám sebe. Na to nejdůležitější v jejich životě. Na
jejich vztah.
„Mimochodem, kdo je to, Albusi?“, slyšel Severusův hlas, který potvrzoval jeho nejhorší
obavy.
„To je Quietus.“
312
„Nikdy dřív jsem to jméno neslyšel.“ Jak Harry tak i Brumbál prudce vydechli, ale Snape
jejich reakci ignoroval. „Co tu dělá?“
Brumbál i Harry se na něj vážně podívali.
„Nikdy dřív jsi neslyšel to jméno, Severusi? Nikdy jsi neslyšel o Quietusi Snapeovi?“
„Quietusi SNAPEOVI? Děláš si legraci?“ Severus vypadal naštvaně. „To je vtip, Albusi?“
„Nepamatuješ si na svého bratra,“ náhle posmutněl Brumbál. „Seslal jsi Obliviate na
vzpomínky o něm, a já se nikdy nedozvím, proč…“
„Mého… mého bratra?“ vykoktal Severus a polkl. „Mám bratra?“
„Proč jsi změnil strany, Severusi?“ zeptal se náhle Brumbál.
„Protože…“ začal Snape. Ale nemohl dokončit. Zrudl a podíval se na svá kolena. „Nemůžu si
vzpomenout, řediteli. Vím, že tam něco je, ale nemohu si vzpomenout.“
Nastoupilo dlouhé ticho. Severus ho první přerušil. Podíval se na Harryho, ale slovy se obrátil
na Brumbála.
„Dobře, řediteli, nejsem hlupák. Zkontroloval jsem svoje vzpomínky a zjistil jsem, že tam
jsou nějaká prázdná místa. Ale každé prázdné místo je staré nejméně… patnáct let. Ano,
pokud máme rok 1995!
„Dnes je 4. července 1996,“ řekl klidně Brumbál.
„Dobře, dobře…“ rozšířil se Severusův úšklebek. „Takže jsem ztratil vzpomínky z první
poloviny mého života a na poslední rok. To vše znamená, že on,“ ukázal na Harryho Severus,
„nemůže být můj bratr. Je mu kolem šestnácti a já mám úplné vzpomínky z posledních let,
kromě posledního.“
„On není tvůj bratr, Severusi,“ zavrtěl hlavou Brumbál. Severus zvedl obočí.
„Opravdu? Nejdřív jsi řekl, že je Quietus. Potom jsi mi řekl, že jsem si zablokoval vzpomínky
na Quietuse, mého bratra,“ jeho hlas se změnil v nebezpečné syčení. „A teď mi říkáš, že není
můj bratr? Tak tě znovu prosím, Albusi, kdo je to?“
Brumbál se podíval na Harryho, potom na Severuse.
„Je to tvůj syn,“ řekl prostě.
Harry šokovaně otevřel ústa. Severus, naopak, pevně zavřel oči.
„Ne,“ zasténal. „Albusi… nemůže být můj syn. Jak jsem řekl, mám úplné vzpomínky…“
„… na posledních patnáct let. Ano slyšel jsem. Je mu sedmnáct. A nemáš vzpomínky na
poslední rok.“
313
Harry rozzlobeně zavrtěl hlavou. Brumbál řekl Severusovi tu lež, kterou musel v minulém
roce říkat všem. Ale bylo to nespravedlivé. Severus si zasloužil víc, než byla tato lež.
„Řediteli, já…“ začal rozzlobeně, ale přísný pohled Brumbála ho donutil zmlknout.
„Myslím, Severusi, že tě necháme několik minut o samotě. Můžeš si zatím zvyknout na
novinky.“
Muž jenom přikývl se zavřenýma očima. Když vyšli z místnosti, Harry se otočil k
Brumbálovi a vybuchl.
„Proč jste mu lhal?“
„Protože jsem musel,“ Brumbálův hlas byl klidný, ale výraz byl smutný, oči nesvítily.
„Pojď. Projdeme se po zahradě,“ kývl ven.
„Proč,“ zeptal se znovu Harry, když zůstali sami.
„Co jsem mohl dělat, Harry? Nemá žádné vzpomínky na tebe a svého bratra. Je teď Severus,
jakého jsi znal do minulého roku. Nenávidí Harryho Pottera a nemá žádné vzpomínky na
jediného člověka, kterého miloval, aby oslabily jeho nenávist. Kdybych mu řekl pravdu,
bojím se, že by se nemohl smířit s tím, že musí hrát otce Harryho Pottera. Dokonce si
nepamatuje na přísahu, že tě bude ochraňovat, kterou dal tvé matce!“ zoufale se podíval na
Harryho. „A hra musí pokračovat. Je válka a ty, Harry, v ní hraješ příliš důležitou roli.
Musíme udržovat zdání, dokud můžeme. A možná, časem, ti bude Severus opět bližší a
budeme mu moci prozradit tajemství.“
„Okamžitě všechno pochopí,“ namítal Harry. „Už nikdy vám nebude věřit. Bude se cítit
zrazený. Nemůžeme mu to udělat.“
„Musíme.“
„Ne,“ trval na svém Harry. „Nebudu to dělat.“
„Nemáš jinou možnost. Je válka, a vítězství a životy mnohých lidí jsou důležitější, než tvé a
Severusovy pocity. Ty, Harry, ještě nejsi připravený střetnout se s Voldemortem. Zatím ne. Je
životně důležité získat trochu času. Musíš dát stranou svoje osobní blaho.“
„Ale proč?“ netrpělivě vykřikl Harry. „Proč vždycky já? Vždyť na konci zemřu, je to tak?
Tak proč nemůžu dělat to, co chci?“
„Proč ty? Protože silní musí nést břemeno slabších. A já nemyslím, že musíš zemřít, Harry.
Ať si myslíš o tom proroctví cokoliv.“
Harry ztichl.
„Tak dobře,“ pronesl za chvíli, když se vraceli zpět a přibližovali se ke dveřím nemocničního
pokoje. „Budu hrát svoji roli. Ale řediteli, chci připomenout: nesouhlasím s vámi.“
314
„Budu si to pamatovat, slibuji.“
Vrátili se do Severusova pokoje. Muž nespal, ležel na posteli a zíral na strop.
„Jak jsi na tom, příteli?“ zeptal se vřele Brumbál.
„Nevím,“ pokrčil rameny. „Bylo to trochu… náhlé.“
Ředitel kývl.
„Teď vás nechám o samotě. Prosím, nestyďte se na mě obrátit, pokud budete něco
potřebovat.“
„Dobře,“ odpověděl krátce Snape. Když se dveře za odcházejícím ředitelem zavřely, Severus
si sedl a s očekáváním se podíval na Harryho.
„Takže ty jsi můj syn,“ zeptal se ochraptěle, v krku měl sucho.
Harry nalil vodu do sklenice a přinesl mu ji.
„Ano,“ řekl krátce; nedůvěřoval svému hlasu.
„Jak dlouho mě znáš?“
Harry polkl.
„Skoro rok.“
„Jak hodně jsem ztratil?“
Tato otázka Harryho vykolejila.
„Co máš na mysli?“
„Měli jsme dobré vztahy?“ znovu se na něj podíval Snape.
Harry kývl.
„Velmi dobré, abych řekl pravdu.“
Krátké mlčení.
„Stále ti nevěřím,“ řekl Snape.
„Takže se znovu pokusím vybojovat tvoji důvěru,“ odpověděl Harry.
„To nebude lehké.“
Harry si povzdechl a otevřeně se na Severuse podíval.
„Já vím. Ale nech mě, ať se o to pokusím.“
315
Severus neodpověděl. Harry na něj pohlédl a náhle si vzpomněl na rozhovor, který měli před
více jak měsícem:
‚A co bys dělal, kdybych se znovu vrátil ke své dřívější podobě?‘
‚Našel bych způsob, jak projít skrze ty zdi.‘
Ano. Najde způsob. Harry se usmál. Severus byl naživu a to bylo vše, co mělo smysl. On toho
muže zná. Uspěje.
Konec druhé části.
316