5. června 2016 – 10. neděle během roku Pro koho pláčeme? Kde je

5. června 2016 – 10. neděle během roku
Pro koho pláčeme? Kde je Bůh?
1-Autor
Bratr André Luiz Boccato de Almeida náleží k Brazilské provincii. V současné době vykonává
službu magistra studentů, je profesorem morální teologie v klášteře svatého Benedikta (Sao Paulo) a
na Papežské katolické univerzitě (Sao Paulo). Toto lectio divina napsal s pomocí paní Dulce Maria
Bobadilla Lazinski, paraguayské laičky, která žije v Curitiba-PR (Brazílie).
2-Text Lectia
Slova svatého evangelia podle Lukáše (Lk 7,11-17):
Ježíš šel do města - jmenovalo se Naim. Šli s ním jeho učedníci a velký zástup. Když se přiblížil
k městské bráně, vynášeli právě mrtvého; byl to jediný syn a jeho matka byla vdova. Z města ji
doprovázel velký zástup. Když ji Pán uviděl, bylo mu jí líto a řekl jí: "Neplač." Přistoupil k márám
a dotkl se jich. Ti, kdo je nesli, se zastavili. Řekl: "Mládenče, pravím ti, vstaň!" Mrtvý se posadil a
začal mluvit. Ježíš ho vrátil jeho matce. Všech se zmocnila bázeň, velebili Boha a říkali: "Veliký
prorok povstal mezi námi" a "Bůh navštívil svůj lid!" Tato zpráva se roznesla po celém Judsku i po
celém okolí.
(Další texty pro tento den: 1 Král 17,17-24, Žl 30, Gal 1,11-19.)
3-Studium
Evangelista Lukáš popisuje pohřeb v malé vesničce zvané Naim. Mluví pouze o zázraku, který
svědčí o Ježíšově hlubokém soucitu s vdovou. Ježíš je dojat, když spatří tuto ovdovělou matku,
která nyní ztratila i svého jediného syna, a řekne jí: „Neplač.“ Lidé konstatují Ježíšův oživující
zásah, vidí mladíka plného života a uvědomují si, co se stalo. Proto volají „Bůh navštívil svůj lid!“
Text ukazuje, že Bůh v Ježíši Kristu nechce lidské utrpení, natož aby se z něho radoval. Jak tedy
chápat bolest a ztrátu? Nepůsobí smutek různá onemocnění duše a psychiky, jako je například
deprese? Zajisté, Lukáš nedá odpověď na tyto otázky, tak vlastní dnešní mentalitě, která se
soustřeďuje především na jednotlivce a na lidskou osobu a neustále pátrá po smyslu existence.
V Ježíši lid s velkou radostí rozpoznává velkého proroka, jako byli Eliáš a Elizeus, kteří (stejně jako
Ježíš) vzkřísili mrtvé syny zarmoucených matek a jejichž návrat má být znamením příchodu
mesiášské doby. Lukáš ve skutečnosti vkládá na konec 15. verše větu pocházející přímo z příběhu
o Eliášovi. Ve své druhé knize (Skutcích apoštolů) pak Lukáš ukazuje, že tento stejný Ježíš je stále
přítomný ve své církvi: to, když popisuje Petrův zázrak podle vzoru toho dnešního Ježíšova
vzkříšení ve městě Naim.
4-Meditatio
V životě existuje jen málo tak bolestných zkušeností, jako je ztráta někoho blízkého. Láska není
věčná. Přátelství není na pořád. Dříve nebo později přijde chvíle, kdy je třeba se rozloučit. Všechno
kolem nás se náhle hroutí. Bezmoc, bolest, zármutek. Náš život už nikdy nebude takový, jaký
býval. Jak znovu nalézt smysl života? První věc, kterou je třeba mít na paměti je tato: osvobodit se
od bolesti neznamená zapomenout na milovanou osobu nebo ji méně milovat. Vzpamatovat se a žít
znovu naplno není zneuctěním, či urážkou toho, od nějž jsme byli smrtí odtrženi. Ta milovaná
osoba v nás jakýmsi způsobem stále žije. Jeho láska, jeho náklonnost, jeho způsob bytí budou
nadále obohacovat náš život. Nyní je ale potřeba žít dál. Musíme se rozhodnout: buď se utápět
v utrpení, nebo se znovu pustit do budování života; buď se dál považovat za oběť, nebo se
s důvěrou dívat vpřed. Nemá smysl Boha obviňovat, že je „zlý“. Minulost se změnit nedá. Co
změnit můžeme, je náš přítomný život. Vrátit se k aktivitám, které jsme opustili, předsevzít si, že
prožiji hodinu, dnešní odpoledne, jeden den, aniž bych úzkostlivě přemýšlel o nejisté budoucnosti.
Dost možná nás při vzpomínání na milovanou osobu naplňují různé pocity: okamžiky radosti a
plnosti, bolestné vzpomínky, vzájemná zranění, sdílené utrpení, společné plány, jejichž uskutečnění
zůstalo na půli cesty. Mohou se v nás probudit také pocity viny. Právě nyní, když jsme tuto osobu
ztratili, si uvědomujeme, že ne vždycky jsme jí dobře rozuměli, že jsme ji mohli víc milovat. Není
správné se mučit pro chyby, kterých jsme se dopustili v minulosti. Někdy je ale nesnadné se z toho
vzpamatovat. Nepřítomnost milované osoby nás velmi tíží a znovu se nás zmocňuje žal. To je
chvíle, v níž je možno utéci se ke svoji víře. Vylít své srdce Bohu není hřích. Bůh neodmítá naše
stížnosti, On jim rozumí. Kolik „nových vdov a vdovců z Naimu“ se dnes vrátí ke skutečnému
smyslu pro Boha, když jim v našem dominikánském kázání ukážeme cestu soucitu a milosrdenství?
Sám Ježíš nás utěšuje. Jediným slovem se obrací k té neutěšitelné vdově: „Neplač!“ Se stejným
slovem dnes promlouvá i k nám, do hlubin našeho bytí. Tolik námi, tzn. muži, znásilněných žen
potřebuje naše slzy. Kéž by tyto ztrápené ženy mohly dnes v nás, mužích církve, nalézt alespoň
trochu slz, slz Ježíšových!
5-Oratio
Bože, prameni všeho dobra, vyslyš naše prosby a skrze své vnuknutí nám dej poznat, co je správné,
a s tvou pomocí to také uskutečňovat. Prosíme o to skrze Krista, tvého Syna, v jednotě Ducha
svatého.
8-Contemplatio
„Jeruzalémské dcery, neplačte nade mnou! Spíše nad sebou plačte a nad svými dětmi; přijdou totiž
dny, kdy se bude říkat: ‚Blahoslavené neplodné, životy, které nerodily…‘“ (Lk 23, 28b-29a)