Obsah

1
Přijímací řízení FAMU
Otto Piene, skupina ZERO a osudy virtuálnaa
Jakub Krejčí
2015
2
Obsah
1. Úvod.................................................................................................................................................6
2. Část I.................................................................................................................................................7
2.1 Co je dokumentární film?...............................................................................................................7
2.2 Televizní dokument........................................................................................................................8
2.3 Role dokumentaristy.....................................................................................................................10
2.4 Role objektu..................................................................................................................................11
2.5 Role publika..................................................................................................................................11
3. Historie českého dokumentu..........................................................................................................12
4. Současnost českého dokumentu.....................................................................................................15
4.1 Tři generace, tři přístupy, tři ženy českého dokumentu................................................................16
4.2 Helena Třeštíková: Výpověď časosběrných dokumentů..............................................................17
4.2.1 Život..........................................................................................................................................17
4.2.2 Dílo............................................................................................................................................17
4.2.3 Marcela......................................................................................................................................19
4.3 Olga Sommerová: O čem sní ženy...............................................................................................20
4.3.1 Život..........................................................................................................................................20
4.3.2 Dílo............................................................................................................................................21
4.3.3 O čem sní ženy..........................................................................................................................21
4.4 Erika Hníková: Dokumentaristka – bojovnice.............................................................................22
4.4.1 Život..........................................................................................................................................22
3
4.4.2 Dílo............................................................................................................................................22
4.4.3 Ženy pro měny...........................................................................................................................23
4.4.4 Tři ženy a já...............................................................................................................................23
5. Role ženy ve společnosti i v dokumentu........................................................................................24
6. Část II.............................................................................................................................................25
6.1 Příprava.........................................................................................................................................25
6.1.1 Volba postav..............................................................................................................................25
6.1.2 Místo a čas.................................................................................................................................28
6.1.3 Kamera......................................................................................................................................28
7. Realizace.........................................................................................................................................29
7.1 Technické zázemí..........................................................................................................................29
7.2 Střih..............................................................................................................................................29
7.3 Zvuk..............................................................................................................................................30
7.4 Problematika realizace..................................................................................................................31
7.4.1 Narušení intimity.......................................................................................................................31
7.4.2 Dotáčky......................................................................................................................................31
7.4.3 Výsledný produkt......................................................................................................................32
8. Závěr...............................................................................................................................................32
9. Abecední rejstřík.............................................................................................................................33
10. Zdroje, použitá literatura.............................................................................................34
4
Tato práce se učinila spíše náhodným konstruováním textů, informací a postojů poslední doby, s kterými jsem se jako autor setkal. Tvoří pohromadě jisté zamyšlení nad minulými, ale I novějšími zdroji osvěty a východisky.. Může se tedy jednat o volnou esej rekapitulující prostřednictvím zážitku pohled na Otto pieneho vzhlede k
současné virtuální situaci. Nad pochybnými formáty bych se raději nezastavoval ai
omluvou, pokud vzejdei její smysl, který by stál za to nadále především fyzicky rozvíjet.
5
úvod
Motivem psát tuto práci mi je jako u jiné mé tvorby bezprostřední zkušenost, myslím
tím jednu konkrétní cestu do Berlína. Přišel jsem až později na jistou spojitost mého uvažování. Pokud jsem po zprávě o smrti Otto Pieneho teprvě zjistil, jak se správně vyslovuje jeho jméno, na cestě, když jsem se před Drážďany snažil stopnout na pumpě zastavující auto. V nočním příjezdu i s člověkem, který mě po hodinách stopování vzal až přímo před galerii, kterou se mnou posléze navštívil, pak jsem uviděl, že nejde o tolik, ale až po chvíli jsem zjistil: jde o všechno.
Usedl jsem a nechal jsem se unášet „Proliferací Slunce“. Jednalo se o ohromné projekce, jak se dalo očekávat z fotografií mnoha zpravodajství, připomínající velkého umělce. Samotné genius loci Nové národní galerie v Berlíně dodává dílu patřičné monumentálnosti. Vystoupíli jsme a šli pro novinovou dokumentaci k výstavě a ihned se nechali unášet strmými změnami obrazů s povely samotného Pieneho. Zvuk starýh kotoučových promítaček, ponuky k stídání tempa, opakování
slov, nejsem si jistý, zda v takovém tranzu z opakování jednotlivým slovům dobře rozumím.
Byla jedna hodina v noci, když jsme přijeli, stačil jsem se rozloučit s člověkem, který mě vězl ­ zvukovým inženýrem, potkat se náhodou se spolužáky, ti jak se zdálo výstavu v posledních dnech navštívili rovněž. Spíše to byli siulety jako mnoho ostatních návštěvníků. Já už jsem vyběhl ven a obcházel geniální budovu galerie od Mies Van Den Rohe. Vlastně I první návštěva Berlína se začala zdát přívětivá. Stačil jsem ještě shlédnout celý cyklus aspoň dvakrát, dokud galerie nezavírala. To mě už budil hlídač. V prostoru bylo možné uvelebit se do sedacíh polštářků a nechat se unášet projekcí rozmanitých a pestře zbarvených snímků. Jejich detail, pokud má představovat planety, slunce, cokoli, určitě představuje svým provedením zajímavý cíl k pzorování. Přičemž se jedná o 1200 ručně malovanýh snímků promítaných na mnoha projektorech.
Když jsem odcházel, nestačil jsem se zeptat, zda někdo z mladých návštěvníků 6
galerie neví o nějakém přespání, spíše jsem to neudělal. Vzal jsem tedy svou čerstvou přítomnost na takovém místě a vydal jsem se do nové zástavby plné domů, když jsem uviděl, jak nepochodím, otočil jsem se směrem zpět k Postdamer Platz. Přímo za galerií začíná známý park Griser Tiergarden protnutý monumentální třídou mířící přímo k Brandenburgské bráně s přilehajícím Říšském sněmem. Již unavený jsem prošel několika částmi parku, v postranní části na lavičce zabezpěčuji věci a snažím se uvelebit k nadcházejíímu nestálemu spánku a přečkávám noc.
­­­­­­­­
Asi bych se k samotné cestě nikdy nedostal, kdybych nebyl upozorňen spokužákem po jiné již skončené cestě. Bylo to sympozium na hraně jizerských hor, kde vidíte jen nekonečnoukrajinu polské země na severu, na hoře, v chatě, nad ránem ji opouštím, abych splnil mé fotografické poslání. Tedy pomocí zařízení, které jsem tvrdohlavě stvořil, pronést jej skrze hory a nechat zaznamenat svůj průběh. Nezáleželo mi přesně na tom co se přesně fotografuje, ale pokračoval jsem dál, zaznamenali se detaily, rozmazané šmouhy, ale I scenérie. Na konci vše působilo jako film, má se esteticky odlišovat nebo je to jen intenzivní památkou? Když jsem hory sebíhal, abych si jen odskočil na obhajoby světelných a hudebních maleb v mé performenci, málem jsem byl vyhozen, neboť po tak náročné cestě jsem nebyl schopen hovořit. Proto jsem se I vrátil a přečkal zbytek soustředění, abych se na konci nadcházejícího léta vrátil a cestu, kdy přecházím pěšky hory dokončuji. Scházím podél Jablonce nad Nisou, navštěvuji spolužáka Petra Hostaše a jsem upozorněn na urgující přání, abych navštívil Berlín příkazem Stanislava Zippeho, prostřednictvím Martina Hofmana, kterého jsem v té době na síti ignoroval.
Výsledek v podobě obrázků není důležitý, ne co se týče správného fotografování. V reakci na internetovou kulturu, s profily a sebeprezentací, v tomto případě, odmítám a pořizuji fotky se specifickými podmínkami a okolnostmi. Vyrobení fotografického zařízení díky technologii minipočítačů, jak strastiplná další cesta. Zabýval jsem se tím celý předposlední rok bakalářského studia. Aktuální možnosti 7
jsou obrovské,, manuálně neprofesionální. Co se týče rukopisu, je výsledek vlivněn těžkostmi v procesu, snad by to bylo znát i kdyby se jednalo průmyslově designové
zpracování. Nařezat části, perfekte pasující a sestavené. Tímto směrem by se mělo pokračovat, připravit, koupit, sestavit čistě a bez destrukce, precizně. Čisté prostory a zvyklosti mají svojí krásu, ale realita je často ošklivá a pošpiněná. Zařízení je ve své podstatě funkční a pro nějaký čas, než se posunu dál a opustím manuální
práci stroji. I kdyby. Mnohé se nejspíš nestane správně a nebude. Proč tedy takto zabíjet čas? Udělej si sám je fenomén doby, s technologickými novinkami zní skvěle. "Proč si kupovat fotoaparát, když si mohu sestavit vlastní experimentální?", Jsem si říkal, ale teď už vím, že je to jen další fáze pro interakci s ostatnímilidmy a posun v mém vztahu k fotografii, dematerializaci, horám, přírodě, akčnímu umění, tvoření ve venkovních prostorách, návrat k čistě digitální tvorbě představující stejný
akt, jako kdyby se malovalo čistě barvami.
8
ČÁST I „...výsledek intenzivní práce k vyjádření myšlenek, hromadí se, rostou a dozrávají v dlouhé periodě času a v nějakém místě na konci musí vyjít ven a otevřít se.“ Tadeasz Kantor
Při praxi na Wroclawské Akademii jsem zvažoval divadelní performance – rituál. Neměl být hrán, I přes klíčové body děje se jednalo o rekonstrukci mysli v proměnlivou scénu. Vznikla forma instalace, kdy je centrem pozorovatelna, kde autor přehrává a diktuje scéně její děj, je však možné s ním mluvit. Performance naposledy trvala 8 hodin. Spolu s tématem srdce se klaním k postoji, kdy hodnota toho fyzického žádná nění. Realita nerealita, stejná obtížnost, což je hloupé lidské rozhodování, nositel času, pozornosti, myšlení, akce, obojího, připojení a vyjednávání. Reagovat méně než si nebýt jistý, že je něco opět špatně. Kde, okolnsti, nezbytně přidané významy, risk odmítnutí, zranění a otevření dveří k budoucí sekvenci. Hroutící se prostor, zvuk, nově zahrnutý prostor, sky art, jeho absence, generující materiál. Jen obrázky, barvy, nikoli video, "pain ting", skrz, hluboký, v pohledu, sen, databáze, struktura v užívání. Architektura teď reálná není.
Připojen k dalšímu kurzu "Sculpter designing in architecture and town planning", půvoně z důvodů vytvoření reálných instalací / soch ve veřejném prostoru. ztrátou Galerie 69, prostoru v Liberci, kterou jsem plánoval použít jako platformu k diskuzi a organizaci akcí pro Liberecký prostor vzhledem k jeho nesmírnému potenciálu pro derivaci akcí inspirací blížících se monumentům jako je např. Ars Eletronica, Documenta. Úmysl byl v spluprácí s mnohými školami a osobnostmi v tomto případě zaujatých. S patronátem výzkumné Technické university & Fakulty umění a
architektury, ve městě, které je pravdu mrtvé, ale krásné svou zvláštní situací a neuvěřitelným potenciálem. Wroclaw byla placatý prostor nikde, Ústí nad Labem funkční spletitost, v Praze jsem nalezl mnohé z nádechů, ovšem možnost vlastně vše více spojit a zintenzivnit skončila nezdarem. Údajně z důvodů komunikace, což 9
je ironizovaná poze sekce celého rozebírání, mohla se zdát existence v městském kontextu opět zvláštně nijaká až na sérii dobrovolných akcí. Tímto, a nikoli osobně, ale také pro smysl, se výchdikem začalo stávat prosbou prostoru, když ne fyzického, tak toho na virtuální bázi. IracionálnírRacionální. Zdroje identity, které již není možné najít ve smyslu náležitosti k danému místu? Je třeba okolní prostory měnit, doplňovat, obohacovat, možná I ničit? Zničit nudné prostory?
Skupina ZERO
Skupina navazovala na koncepce z dvacátých let, ať už se dá mluvit o László Moholy­Nagym, Nam Gabovi, Kurtu Schwerdtfegrovi, zmínit můžeme I českého umělce Zdeňka Pešánka se světelnými plastikami a barevným klavírem. Thomas Wilfred v té době pracovalna vizuálí kompozici „klavilux“. Světelná kinetika se těšila
obdivu.
Odmítnutí psychologie a kompozice. Nechuť k pollokovskému výbušnému expresionismu, ale I ke konstruktvismu, obě jsou již u konce.
Snaží se zapojit a vtáhnout diváka do díla, pomáhat tomu má I jisté usmíření s technikou, ale I s přírodou. Kinetické tendence vznikají po válce v Dusseldorfu, Paříži, New Yorku. Japonsku, atd. V Dusseldorfu se jednalo přitom o jistou odnoš – světelný kinetizmus.
ZERO
Přihlásili se ke všem vzpomenutým tendencím ve Francii Holandsku, Itálii, USA, Japonsku.
Hans Salentin, Christian Megert, Hermann Gepfert, Jan Schoonhoven byli obdobného zaměření, ale se skupinou pouze spolupracovali a byli zmíněni v časopise Zero. V čísle III jsou jména jako Yves Klein, Jean Tinguely, Billi Kluver, Piero Manzoni, Daniel Spoerr, Bernard Aubertine.
10
V časopise Zero I a II sformovali vůj program tíhnoucí k abstrakci. Vycházeli z teoretických úvah Heinze Macka, Otto Pieneho, Yvese kleina, Johny Antgonyho Thwaitese.
Vyjadřovali se proti figurálnosti, mohli vše vyjádřit rovnoceně.
Mnohé matematicky počítané rastry a struktury, vázající vibrace a optickou eergii.
Vytvořili naprosto nové otáčivé kotouče – projekční stroje, označované jako „Mlýny na světlo“.
Názvem Zero se zřeli tradiční umělecké tvorby ve prospěch puristické oncentrace na čistou barvu a n dynamické kmitání světl v prostoru.
Zóna mlčení, klidu a viditelných možností pro nový počátek. Napětí před startem rakety. Hledání nulvého bodu se v umění naštěstí objevuje neustále, například u Kazimira Maleviče, Yvese Kleina, Lucio Fontany.
Rovněž je mohl ovlivniť Francouz Jean Tinguely. Klíčovou roli sehrála Galerie Alfreda Schmely v Německém Dusseldorfu, kde krom Tingueliho vystavovali také Arman, Christo, Yves Klein.
Hlavou op­artu Victor Vasarely, ke kterému skupina jistě také měla jistý vztah.
Otto piene byl již od roku 1964 v USA, kde hostoval jako profesor na Pensilvánské univerzitě a do Neměcka trvale dojížděl.
Heinz Mack pobýval v New Yorku pouze krátce. Gunter Uecker odmítal propagaci nového idealismu v rámci skupiny a nepovažoval ideje skupiny za konečný utopický horizont. Hřebíky byli rovněž příliš materiální, stejně jeko jeho mnohý přístup, vracející se spíše k objektu od optiky. Stvořil I naprosto obří hřebík zatlučený do obchodního domu. Stal se spíše 11
akcionistou než idealistou ve smyslu tvorby skupiny ZERO. Vytvořil I hřebíkový stůl.
Skupina Zero vznikla roku 1958 v německém Duesldorfu. Založil ji Heinz Mack a Otto
Piene, později se k nim připojil Gunther Uecker. Skupina měla poměrně krátkého trvání, tedy do roku 1966. Důvodem bylo jisté rozcházení se v postojích individuální tvorby, i vzhledem k mezinárdnímu úspěchu a odlišným uměleckým obsahům. Ke skupině později patřili další umělci, známí svojí příslušností k jiným známým uměleckým skupinám. I tak považuji tuto tendenci, neli legendu za významný spojující znak, bez ohledu na trvání samotné skupiny, právě v jendotlivých osobnostech a I těch kteří právě přicházejí. Je to něco, co je třeba opakovat a cítit neustále znovu, výchozí bod.
V počátcích stál zájem o tvorbu monochromních obrazů, kdy je celý povrch obrazu pokryt převážně jednou barvou či strukturou a texturou, reflektující primárně okolní prostředí, v zájmu o čistou barvu nebo čisté světlo Tvorba je však ve spojení I s Novým realismem a především kinetizmem a se světelným umění. Chtěli se vypořádat se subjktivním vyjádřováním, charakteristickému pro Tašismus a
Art informělu (Art Brut) oné doby, které představovali jistou odpoutanou tendenci jak se vypořádat s poválečnou dobou I jejími pozůstatky, důsledky. I když budeme
uvažovat abstraktní expresionismus, konceptuální umění, minimalismus, land art, atp. Právě skupina Zero se snažila uchopit tendence starší, jako je Suprematismus a
Konstruktivismus a užít je v současné době. Srovnání vesmíných sil jako synonymum individuality. Důležitým bodem však nebylo opakovat stejná vyjádření, ač pod obdobnou myšlenkou. V totmto tíhli k novým technologiím a způsobům vyjádření, myšlení I chápáníi, načež se jejich primárním zájmem stal pohyb a světlo.
„Zero nebyl míněn jako výjádření nihilismu, ale spíše neměřitelnou zónu, kde staré pdmínky dají vzniknout těm novým.“ Otto Piene
Historie skupiny se pojí k časpoisu ZERO o třech vidáních. Obsahovaly texty Yvese Kleina, Heinz Macka a Otto Pieneho a báseň Voyelles od Arthura Rimbauda. Vydání probíhalo v rámci 7. večerní výstavy v Mackově a Pienově ateliéru, které se účastnilo 45 umělců. Mnohdy se odehrávali neoficiálně, měli přesah ven před 12
ateliér.
Sonnet des Voyelles
A čerň, E běl, I nach, O modř, U zeleň hlásek
já jednou vypovím váš různý vznik a druh.
A černý korset, plný rudých much,
jež bzučí kolem páchnoucích a krutých pasek,
zátoka stínů; E, běl stanů, čirý vzduch,
šíp ker a bílých králů, chvění vrásek;
I, purpur, krev a smích, jež tryská ze rtů krásek,
ve hněvu, či kajícný a bludný kruh.
U, božské vibrace, U, zeleň moří s vesly,
mír pastvin s dobytkem, mír vrásek, které kreslí
prst alchymie pilným čelům vševědů;
O, zvučná polnice, klid vesmírného vřídla,
jímž poletují planety a archandělská křídla.
O, modrý paprsek jejího pohledu.
Zero 2 bylo vydán v říjnu 1958 aby doprovázelo 8 večerních výstav s tématem vizuálního pohybu. Zaměření se posléze otevřelo kinetickému a světelnému umění.
Rokem 1959 začalo jít o výměnu a kitiku myšlenek na mezinárodní úrovní. Tinguely rozhodil 150 000 letáků s jeho manifestem Fur Statik po Dusseldorfu. V Ueckerově atelieéru v Dussseldorfu byl 3 denní festival pro Tinguelyho, Kleina, s modrou a červenou místností.
V březnu1959 se prostor v Antwerpském přístavišti stal mezinárodním setkáváním místem skrze výstavu Vision in Motion­Motion in Vision pořádaná Tinguelym Paul van Hedorckm, Pol Burym a Danielem Spoerrim. Nagy. Stejně jak Mack, Piene a Uecker, daších deset umělců byl součástí výstavy. Společným tématem vynořili nový dynamický fenomén používaný v umění, ten pro rozšířování llidského vnímání.
13
Na festivalu d'art d'avantgarde v Paříži roku 1960, rozlišení mezi tendencí Zero a Novými realisty. Zero­Edition, první spojující akce v Dusseldorfu. Galerie byla přibita,
ulice byla nabarvena s velkým bílým kruhem a horkovzdušný balón byl vypuštěn.
Zero reprezentovalo energii a představivost rozvíjející celé splečnosti s cílem k krásnějšímu a lepšímu světu. Příroda a technologie se měli harmonicky potkat v této vizi. Optimistický výhled této doby, kdy politické překážky začali dávat přednost a kde nové perspektivy vypadali možné, našli vizuální exprese v projektech Zero.
Společně například vytvořili Mack, Piene A Uecker mnoho propojených "Zero místností", kde fyzická gravitace byla pozastavena. V roce 1964 byla místnost „Hommage a Fontana“ prezezentována na Documentě III vKasselu, nyní v Dusseldorfu. Heinz Mack
Pracuje na světelných reliéfech, krychlích, ze strukturovaného kovu a skla. Uvádí je do pohybu pomocí motorů. Chtěl vyjádřit dynamické pronikání světla prostorem. Vibrace světla na jejich površích. Také rád používal plexisklo a hliník.Hliník je vysoce
rexlexní, zatímco plexisklo propustné. Hliník je materiálem moderním, staví e z něj lehké duralové a jiné konstrukce letadel.
Umělec známý jako jeden ze zakladájících členů skupiny ZERO, instaloval své reflektivní sochy v poušti. Vzasoval objekty reflektující krajinu a její život i do objektů velikostí nereálných.
Výbuch, válka, síla, zmíňená slova jsou to co mám s pouští v dnešní době spojené. Jako obyvatel evropy a uživatel internetu, jsem masírován rozvrácenou situací v poušťích, které si spojiji s oblastí "za Evropou", respektivně pod ní. Jak můžu chtít budovat reálné struktury opěvující krásu v prostředí domovském, když v oblastích jižně, ale i ostatních, jsou monumenty dokonce ničeny a systémy měněny v jakési 14
duchovní elementy. Nevím jestli se za svůj život do pouště dostanu, ale představuji si jí horkou a v noci studenou monumentální krajinu. Nemohu si tudíž představit objekty reálného zpracování, ani projekty jejich zhotovení, ale spíše ideu, kteoru z této oblasti cítím, i když cítím jen myšlenku, co tato oblast ve skutečnosti je. Kdybych byl na poušť tak bych křičel a hledal skálu, orientační bod. Je to fatamorgána nebo by se mělo opět hledat v poušťi něco "dalšího"? Jak může jen takový monument vypadat, možná je to právě ten sen v nás. Čas nehraje roli, obrazce nalezené v Americkém kontinentě, ale i Turrellův záměr může v krajině přežít, život je čas jednoho chápání. Umělec Heinz mack, známý svými kineticko­
světelnými objekty byl fascinovaný neskaženým prostředím s čístým světlem. Kromě
Africké a Arabské pouště tomu bylo prostředí arktické. V jeho sochách se nyní pohyb světlem odrážel, ale tímto famózním prostředím, které efektem a čistotou prostředí v sobě násobili, stejně jako prostor kolem sebe. Po roce 1963 usiloval projekt Sahara. Světelná zahrada uprostřed pouště, objekty vysoké metrů. Mohutná světelná fontána.
Bouřkový mrak, na kterém zazářilo 600 žárovek.
Gunter Uecker
Své první „hřebíkové práce“ sestrojil již po absolvání studia v roce 1957 a našel tím formu pro svůj monochromní obraz. Později se snažil hřebíky zatloukat, aby vytvářel
jisté světelné vybrace. S přijmutím představ skupiny zero rovněž konstroval světelné mlýny, sud s hadrem vytírající písek kolem sebe, apod.
Pracoval s hrou světel a stínů na svých reliéfech strlučených z hřebíků. Podmínku pohybu dal prostor a čas, v kterém se kvalita světla v mnoha podobách měnila.
Otto Piene
„Jediný pohled k nebi, do Slunce, na moře stčí ukázat, že svět mimo člověk je větší
15
než svět v něm, že je tk mocný, že člověk potřebuje médium, by sílu slunce přetransformoval na světlo. Náš umělecký záměr nesměřuje pouze k pohybu a světlu, nýbrž tké k teplu, zvuku, optické iluzi, mgnetimu, stažení a rozšíření mateirálů,
vdy, pohybu písku a houby, ohně, větru, kouře a četných jiných přirozených a technických jevů.“ Otto Piene
Yves Klein mu v roce 1958 navrhl, aby si celý svět rozdělili podle živlů, Yves Klein měl
mít Vzduch, Norbert Kricke vodu a Otto Piene Oheň.
Otto Piene se zabýval ohňovými a kouřovými obrazy. Chtěli využít čisté barvy a světla ke znázornění prostoru. Konkrétně Otto Piene v roce 1959 přišel s návrhem pro „Světelný balet“. Člověk se při tomt baletu ocitá v zážitku pohyblivého světla v účasném představení. Zažil jsem verzi se zvukem v Berlíně I tu bez v Benátkách. Každé z těchto spracování utkně jistou přecizností a krásnou dokonalostí a jistu neznámou podobou.
Piene po roce 1967 organizzuje již v duchu sky­artu .
Vypouští tzv. Světelné koule a vzdušné projekty
Jeho velice známým dílem je tzv. „Duha“, kterou vypouští v roce 1972 na slavnostní
derniéře olympijských her v Neměckém Mnichově. Jednalo se o 5 obrovských balónů naplněných heliem, vytvořili oblouk dlouhý 460m.
Další díl – černé kotoučové heliové skuptur se vznášeli nad městem Minneapolis v USA a pod názvem Icarus nad Rakouským Lincem v roce 1982.
Piene chtěl předvádět krásu přírodních jevů.
V roce 1974 se stal ředitelem Center of advanced Visual Studies in Cambridge (Massechusetts). Přičemž cestoval mezi Německem a USA.
Šíření Slunce Snažím se ignorovat obsahy I texty v úctě k ideji, I přesto je nemohu přeslechnout. Raději vzhlížet k dílu, kde vidím prostorové znaky, jako Otto Piene v svém „šíření 16
Slunce“ razil duhovou barevností obrazy planet a Slunce, směřujících jako východisko raději k výzkumům vesmíru, čímž reagoval na tehdejší smlouvu o šíření Jaderných zbraní. V dnešní době stojíme v hrozbě informační, kdy ty skutečné informace možná ani nebudeme schopni identifikovat. Již je ticho, významy obrazů a slov, I přes mnohý šok, ať jsou raději monumenty, křičící mnoho informací, přesto jsou jen hudbou a barvou.
Kinetičtí a Rytmičtí přátelé
Aldo Tambeliny
Byl průkopník multimediálního umění a básník.
Divadlo Black Gate
Nicolas Schöffer
Byl sochař Fracoouzsko Maďarského úůvdu s hlubokým zájmem o architekturu a urbanismus.
Piere Manzoni
Tvořil především mezi lety 1956 a 1963, kdy umřel ve věku 29 let. Svými pracemi přehonocoval samotný nádech konceptuálního umění. Je to tedy umělcův dech, prd, výkal. Esence bytosti zakonzervovaná k jakési muzejní věčnosti? Krabičky nesmějí být otevřeny.
Nový realismus
Ostatě I s mnohými stál u zrodu skupiny Noví Realisté (Noveax Réalistes) právě Yves
Klein spolu s teoretikem Pierrem Restanym. Se skupinami pop­artu je spojovala vztažnost k reklamě, masovým médiím, vazbě k průmyslovým materiálům. Dalším propagonistou byl např Rauschenberg, který pracoval I s odbadky a jiným 17
šrotem (Junk Art).
Inspirací byl například dadaismus. Zajímalo je stírání hranic mezi uměním a životem.
Dalšími umělci, kteří se hlásili k rancouzským novým realistům byli: Arman, Daniel Spoerri, Jean Tinguely, Christo, Niki de Saint­Phalle, Mimmo Rotella.
Yves Klein
Modrá barva, hluboce ultramarínová„International Klein blue“ se stala nejznámnější znakem tohoto všestraného umělce. Stál u založené směru Nový Realismus, přímo v jeho domě v pařízi. V tomto neodadaistickém združení dávající menší pozornost smaotnému autorovi změnšením jeho důležitosti oproti skutečnému konání I s divákem. Inicioval happeningy, kdy natíral své ženské aktérky do modré barvy a obtiskával je na dlouhé plátno, přičemž menší orchestr hrál jím určený jediný tón po jistou dobu střídanou s tichem. Už jen rozhodnutí odložit štětec a použít místo něj krásné ženy v „antropometriích“ vypovídá leccost o volbě, toho co je důležité co se týče tvorby a času. Jisou absenci dovedl k dokonalosti, když vystavil prázdnou galerii, kterou 48 hodin bílil. Divák měl vnímat totální prázdno. Yves vystavval během 50. I 60. let. Jeho známé modré monochromní malby, ale I ohňové představují další okruh, stejně jako prostorové návrhy. Umělec umřel na infarkt během filmového promítání v roce 1962.
Jean Tinguely
Švýcarský umělec známý svými mechanickými prostorovými díly, plné převodů a nesmyslných pohybů. Vytvářel je z různých šrotů, kol a jiných materiálů. Mnoha jeho děl se sama destruovala a sama ničila jako „mechanický happening“, z nichž
nejznámnější je Homege TO New York, 1960, kdy dílo začalo I hořet a zničilo samo sebe na počest velkého města. Z jeho trvalých realizací – soch jich mnoho existuje ve veřejném prostoru. Christo
Christo se proslavil zabaleným Reichstagem v Berlíně, pařížským mostem Pont­
Neuf, obalená kunsthalle v Bernu, ale I monumentálním závěsem přetnuté údolí v 18
kajině. Vždy se týká nebo přibližuje tématu Land Artu nebo spíše enviromantalnímu
umění.
19
ČÁST II
Časový skok
Najednou se ocitámě v inspiraci mnohem současnější, jen o pár generací, možná jen o jednu později. Je to I paradoxem, kdy v rámci dějim výtvarného umění máme vše, především to starší připraveno k nahlížení. O to mi občas dřív I připadalo obtížnější opravdu poznat to nejvíce nedávné, obzlášť s pohledem často rozšířeným, kdy se chcete dozvědět víc předchozích souvislostí, ale to pdstatné a aktuální vám uniká. Nerad bych tvrdil, že tento pohled má poskytovat odbornou rozpravu se všemi možnostmi, svým pohledem je naopek individuální výsečí, spíše souhrnem úvah.
Text o něčem jiném
Tento úvodní text byl již jendou napsán, ale došlo k jeho smazání, to co napíšu znovu nebude nikdy již jako originál. Když jsem seděl v ateliéru Architektury, přemýšlel jsem a byl rozhodnutý jaký je opět cíl mého uvažování a práce o které chci pojednávat. Jasně jsem si na základě několika obratů určil, že je to Otto Piene
a k němu souvztažná umělecká skupina Zero, jíž byl v letech 1958 ­ 1966 zakladatelem a členem. Je to tedy samotná osoba pieneho a jeho umělecká idee, vize, tak i celý nádech skupiny. Pokusím se tedy identifikovat historii a kontext uskupení Zero a uvážit osud jejich dalších članů, vize, cíle, a právě spíš to za čím šli. Jednalo se přecejenom o dobu přibližně před půl stoletím. Což by se dalo považovat za přílišný zájem do minulosti, co mě zaujalo a kam skupina směřovala však spíše koresponduje s vizí do budoucna, s tzv. pojemm "nulového bodu", od kterého se lze odrazit do nového lepšího zítřku. Pokud jsem četl knihu od Marshalla McLuhana dnes, ale rovněž vyšle v dobách o něco pozdějších než když probíhaly Dusseldorfské akce, pak i u něj se jednalo o senzaci, když byl vydán. Jak se ale ve spise popisující celý jeho rozvoj psalo, velice silnou popularitu a až revoluční nádech jeho myšlenek propojenosti a evoluce pomocí techniky, tak se 20
dozajistá nejednalo tak nepřehlednou situaci, jaké čelíme nyní v roce 2015. Nezáleží na tom, jestli stojíme na zemi uprostřed evropy, na pobřeží Černého moře,
v Rusku, v Číně, v USA, všude jsme součástí jedné propojené síťe. Když však jměnuji některé takto odlišné lokality, pozastavím se nad tím, že ta propojenost a jisté nadšení z globalizovaného světa, který může vést k společnému planetárně pojímanému osudu a dalším bodu v evoluci, tak si uvědomím, že až tak propojeni nejsme. Pokud jsme studenti, pedagogové, umělci, novináři, politici, kdokoli s více časem dění prostřednictvím modulů sledovat, tím obtížnější je orientovat se co je pravda a co není. Pravda možná přestala existovat. Dále stačím McLuhanův pohled posoudit pouze z díla esejí k jednotlivým médiím, i když je pak v jednotlivých částech rozebíral, s genezí růstu od telegrafu k automatizaci atd., tak vždy pojednával o všem. Míťi však notebook, chytrý telefon s dotykovým displayem neustále připojeným k internetu a sociálním síťím. Snad ani nemusím jmenovat další. Problematikou médií se stojí dozajista zabírat odborněji a podrobněji, to ale není přesný úhel mého pohledu. Je to jistý doplňek, situace. To kde je viděn obbraz a čtena informace. Mnohem víc je někdy hodnoceno to jak je ten oný obraz a informace viděna, kdy vidění asi znamená i pochopení, ale člověk mnohem méňě ví co by měl idelně představovat, kdy to ideální by nemělo býti nic jiného než realita, kterou však vnímáme všem smysly, což se o informačních
produktech říci né vždy dá. Takže tu zajisté máme protikladnou tendenci, názor, kdy se planeta pomocí technologií rozvíjí, dále pak pohled, který tedy předchozí nevylučuje, ale více se zaměřuje problematiku těchto zdrojů, jejich držení v rukou korporací, zneužívání vládamia světovými mocnostmi snažících se udržet jistu kontrolu. Vlastně jak se říká, to o čem píše Orwell v románu orwel 1968. O čem se zmiňuje Debord ve Spolenčosti spektáklu.
McLuhan
Francois Lyotard – O postmodernismu
Foucault – Dějiny šílenství
Kdo je tedy blázen? Jsem to já prokletý svým osudem? V zhdnocení napříč naší 21
Evropsko­Amerikou civilizací jsou to právě jednotliví velikání, kdy se však už nejedná
o pouhé vědce, ale vždi to byli ti všichni tvořící společnost, normální lidé, ale I blázni uzavíraní do institucí jako se tomu dalo vzniknout blázinci. Spojitost I překlenutí by mohli být k samotnému vzniku moderní psychologie, obnoveným pohledům do nitra, například díky Freudovskému dílu, ale I kritika současného veškerého stavu Nietzchem a přehednocení tou jistou kuráží a objektivní neobjektivitou uznávaných hodnot.
Komunikace Pokud se jedná o kulturní komunikaci, nastává nebezpečí, že odeslaná zpráva není úspěšně rekonstruována a srozumněno to co je onou zprávou míněno. To jak je konkrétní program/stránka vytvořen ovlivňuje nebo tvaruje to jaký typ zprávy je sdělen. Divák nečte stejnou zprávu, jako autor odesílá. Hodnocení textu vede od autora k textu a k čtenáři. Čtení je omezené na smysly a skutečnost vnímáme více smysly.Vztaženo k poznání osobnosti, v textu pravou niternost nepoznáme, I když ji cítíme. Post internet? Kolektivní inteligence? Válka iniciátorem vývoje? Vývoj civilní expanzí. Světový mír jako konečný cíl? Otroci dělnici a svět z nich?
Post­mediální estetika
Organizovat data a struktury uživatelské zkušenosti s jeho daty. Neměla by být vázána na konkrétní uložiště nebo komunikančím médiem. Měla by přijmout nové koncepty, metafory a operace éry počítačů a sítí. Raději než používání konceptu média, bychom měli použít koncept softwaru, k mluvení o starších médiích, např. Zeptat se jaký druh uživatelových informačních operací konkrétní médium umožňuje. Kulturní software. Informační chování.
N
Specifické prostorové instalace
Socha musí být on­line. Diváka konkrétně snímá kamerou, ta je vstupním zařízením pro webovou část. Fyzickou část tvoří kinetická a audiovizuální instalace. Dílo lze přemístit, lépe však vytvořit další, kdy každé z nich je spojeno se společným 22
serverem. Cílem je ovládnutí technik, ale zároveň postoj, jak dál žít a vycházet ve vztazích s ostatními. Tématem práce jsou nízké osobní záležitosti jako: šetření, sexuální frustrace, víra, rituály, odpírání, nejistá obživa. Především stravování, co budeme jíst, za co, jak a zda vůbec? Individualita, uvědomění, názory / bludný rozum. K tomu technologie a moc (špehování, drony). Struktura dne, marný workoholismus, k penězům, bez nich. Alkohol jako společenská příležitost, s kým a kde? Chůze s hudbou. Čím poslouchám? Ženy, muži a něco mezi. Obecné / konkrétní, jednotlivec / celek. Osobní prostor měnící se v čase, je sám instalací uměleckou. U někoho není. Formálně projekt vychází z již realizovaných instalací či experimentů. Charakter vychází z hudebního názoru na svět a z procesu instalace,
kdy je vždy site­specific. Hudební je pak víc než jen zvukové. Vše je volně rozšiřitelné, roste. Dílo se skládá z mnoha částí: soustavy drátů, LED diod, motorů s navijáky, vlasců, reproduktorů, sluchátek, dále pak Raspberry PI a klon Arduina, NetArt s PHP a MySQL, elektronické fotografie, texty a potraviny. Také moje osobnost se tává médiem. Snažím se obsáhnut širší dojem pomocí různých prostředků, některé ponižují, účast všech v jakési chaotické harmonii? Díla zařazená a uchovaná tvoří databázi, systém obsáhlejší, podrobnější. V kinetické části soustava navijáků ovládá pojíždějící platformu, která sleduje diváka kamerou a reaguje na něj. Technologicky by to bylo náročnější, fyzická konstrukce navijáků byla nejvíc komplikovaná. Pohyblivým elementem je ready­made had. Ve webové části vycházím z principů sociálních sítí a ukazuji, co člověk nezíská osobně. Jak se vlastnosti seznamují? Základem je komunikace, profily, dojem z nich
dohromady, databáze zpráv a fotek. Širší informace a vztahy mezi nimi. Doplňování z instalace. Nutnost fyzického prostoru. Spojuje nás připojení přes internet? Jídlo v instalaci představuje konkrétnější část. Obaly od sojového masa Upečené tzv. „socka­tousty“, pečení vlastního pečiva a jiné hledání zdravých a levných kombinací potravin vzhledem k rozpočtu, aneb jak šťastně v životě dál? Chtěl bych performativně péci tousty, tlouci kávu v prostěradle, pizzu z kynutého těsta. S finančním dostatkem by to nebylo přirozené, ale pohoštění. Tvořit fyzické obrazy je nezbytností (přímý kontakt, rytmus). Chaotické prostory, interaktivní scénografie. Pohyb a architektura v abstraktním obraze, nekonečnost. Hudba a rytmy v obrazech. Případně video ­ Zarathustrova pouť (do nitra hor). Vidím dílo 23
jako „mikro­instalace“, případně zabírají celou scénu – místnost.
Proč by neměl obraz svítit a být slyšen?
Hledání poloh. Hudební je víc než slyšitelné, skládat! V experimentální pozici hudební nástroj se softwarem a vizualizací. V pevné pozici autonomní interaktivní instalace. Jedná se o dlouhodobý a variabilní projekt. Malovat přirozeně obrazy, i když nebudou domalované ideálně, lze pokračovatnavěky. Obraz je jakýsi základ umění, především na zeď. Při nedostatku peněz z digitálních prostředků, současných technologií. Výrobu šlo zaplatit a získat průmyslovější ~ kvalitnější / čistší
charakter. V rukodělné práci a intenzivním kontaktu rukou autora s dílem ­ spojitý rituál prožívání, znamená postoj. Ohled ­ Arte Povera. Programovatelné, síť mezi nimi ­ více spojitostí, než v namalovaném, v úhlu pohledu. Představení záleží na skladbě programu. Umět vyrábět nástroje jako v minulosti luk. Vilém Flussera, jeho technické obrazy a vztah k hudbě. Komunikace a souvislosti. Integrace počítačů do předmětů kolem nás. Síť jako východisko evoluce? Kyber­komunikace, světelná
malba prostorem. Obraz je vymezená hudba. Scéna v obraze je architekturou opět vymezenou. Všechny obrazy tvoří další scénu. Objekt / instalace v prostoru, ve: veřejném ­ budovy / venkovní prostory, rodí prostředí, oproti decentnímu, které známe. V galerii, v ateliérovém či koncertním prostoru jako experimentální prostředí – performativní, teatrální nástroj pro představení a interakci s diváky nebo
staticky za uchycené. Jak se má dílo jmenovat? Kitty_chaos_planet, lightwallpaintings, audiolightwallpaintingsonline, UNTITLED? Raději řešit, vztahy. Vezměme si k k autora závislého na umělé interaktivní konverzaci. Napříč prostředky, stylizací abstraktních forem jako redukce konkrétních pojmů. Malby do formy světelných objektů & hudebních nástrojů. V tomto pohlížím na Zdeňka Pešánka a jeho světelné plastiky a barevný klavír. Výstavní podobu ovlivňuje modifikovatelný a rozšiřitelný charakter díla. Kdy je momentálně ve ve verzi 1­
beta[triptych : FUCKOFFPAININGS, foodclone666bitch, foodclone2packz;Pi­
Kocicka ]. Kontroléry a mikropočítač i tlačítka jsou obrazy, vzájemnými vztahy propojené. Je každý obraz scénou a scéna obrazem? Soustava je nezávislá ­ nepotřebuje přídavný počítač, ten již obsahuje. Jedná se o programovatelnou sochu / instalaci / platformu / hudební nástroj on­line. Statičtější instalace soustava 24
je zavěšena na stěnách, samostatné nebo propojené, dle série. Tlačítka jsou určená divákovi. Funkce chatu. Jednotlivé soustavy jsou od sebe vzdáleny, vzájemně naplňují konverzaci, kterou vidí každý po svém, v projekci, pak ve světelné, zvukové interpretaci, která nemusí doslovně říkat, co se ve skutečnosti komunikuje. Společně upravená konverzace může být například webová stránka, server, aplikace. Praktická instalace, slouží jako hudební nástroj , aktérem je umělec oproti divákovi. Koncert, kde hraje roli pouze to funkční a nutné. Tlačítka na stole, jako pult, na zemi, zavěšené v prostoru, ale i na zdi. Jako efektové pedály, doprovázejí el. Kytaru nebo hrají autonomně. Experimentální instalace, využití v site­specific pro zkoumání. Má teatrální charakter, prolínání s funkcí ateliéru. Stádium díla – zkoumají se vztahy mezi médii a myšlenkovým pozadím. Pohled na společnost. Jak své umění angažovaně použít. Vtažení diváka. Dialog světelných obrazů s malbami a fotografiemi, hudbou, slovy, texty etc. Zavěšení / na zdi / koncertně / kombinace. Zásadně musí měnit prostor. Co je za zvukem, světlem, obrazy a jednotlivými díly? V textové zprávě, v proslovu nebo mají hovořit sami za sebe? Vzhledem ke globalizaci & sériovosti zdůrazňovat jedinečnost a souvislosti, i když jsou neznámé. Proč je co / jak instalováno. Pohrdání uměním? Instalovat čistě nebo pracovně? Estetizace a užitnost k designu, zásahem do prostor k architektuře. Ladně ?. Pak se jedná jen o 1 stádium tvorby, skrývá co je za
autorem. Nenechme umění stroji. Komunikace, na projekci vizualizace hudby / chat. Přijmout, jako by tvořil někdo jiný, Kateřina zabila Veroniku. Jakub jen ozvěnou minulosti. Iluze.Neztrácet čas a vrátit se zpět. Návrat k mysticismu, obnovit
znovu kruh. Sociální, a feministické? xD hájí osobnost? Jedinečné světem. Nutné respektovat jaké jsou nebo nechat ...?
25
ČÁST III
38 stran se stalo osudem, když jsem měl psát tuto práci. Bylo to vše dané kontextem návratu z Polska, ve Wroclawi, krajině selzké a velerozsáhlé. S níkým jsem školně příliš o tomto zážitku nemluvil, ale dodávalo to jisté okruhy jiného napětí. Již vím, že mi sic, doŕozumívání v Anglickém či polsko­českém rozhodně nečiní potíže, chtěl bych všaj být jinde. V čechách nejsem umístěn žádným domovem ani spojitosti. K tomu se dostávám jedině díky úvahám o umění, kdy moje žití bylo vždy uzavřené, ale změny jsou v pořádku, tak jak je chápu v tvorbě se změnou veřejnému místu. To jak národy a lid ovlivňuje prostředí kolem něho, umění vizí a utopických představ a to právě v kontextu dnešního světa, mediálním vývojem a informacemi na výhradním místě v historii, s jeho očekávanými zlomy a východisky čase.
Minulost
Cílem života je sex, pokud ideální sex je již nedosažitelný, je tu uzavřený kruh, sebe požírající had. Jako ve světě nemůže existovat harmonie, je to boj černé a bílé. Zdraví je pomíjivé, jsou tu jen východiska. Východiskem je láska, když není pravý sex. Východiskem je smrt, když je každý den jen jako sen. Východiskem je zájem o lid, jenž končí, směřuje k extrémismu, který je nutný někomu nutit. V podstatě umění, tvořit a zasáhnout, i kdyby to nebylo vidět. Mlčeti je zlato. Poslouchej a pozoruj. Nachoď neskutečně času a pozoruj svět, vnímej přírodu. Miluj ji.
Mysli na různé zážitky prolínající tvůj život, neboť tvoří výraz toho za čím jít dále. Nejpevnější kus z člověka, vědomí není trvalé.
Nedávno mi někdo vyčetl, že jsem sobec, nechápal jsem. Zní to až urážlivě, tak jsem se to snažil vyvrátit nebo napravit. Jako umělec, který je nesamostatný, v procesu získávání znalostí a zkušeností, při samotném poznávání sebe sama. V tomhle se soustřeďuji na sebe, ale celou dobu vnímám okolí, zajímám se o něj a chci na něj reagovat. I když se věc zdá vystředěná, pořád je tu důraz na pohled 26
ven. Myšlenka musí být nejdřív k vlastní osobě, aby se dala rozšířit na ostatní kruhy. Spatřování myšlenek a jejich psaní, bez přemýšlení. Jestli takhle automaticky mluvím, to ano. V tolika případech jsem řekl lidem špatné věci, může mě ještě někdo brát vážně? Rád se na lidi dívám a mlčím. Už toho mnohého nemám co říkat. Pocit, že naivní skvělý milý kluk je pryč, byl tady někdy? Nenavrátí však snaha většinu věcí? Spousty věcí vrátit nejde. Co způsobí zdravotní problém takový, že znemožní tužby a šťastný průběh mozku? Může vyprodukovat jen o to větší snahu u
nepodstatných jiných věcí, jako je umění, to mi je více než sexem, sex v životě je umění. Není to hloupé svádět inspiraci na vlastní sexuální podstatu? S deseti a mnohem více lety smutku se hravě vyrovnáváme.
Osobní prostor
Bydlení kterými si každý projde, např. sqot v Šalounově ateliéru. K čemu byl tento počin, když jsem chtěl ušetřit peníze a přespával jsem v budově akademie. Mohl jsem celou tu dobu bydlet levně na kolejích a tam dojíždět pracovat. Došlo k absolutnímu prolnutí s uměním, prokletím k té budově a k odcizení. Zkoumal bych v
temné věži čaroděje, abych vyrobil působivé artefakty. Ovšem prostor nebyl příliš vhodný, opět spatřuji větší hodnotu v tom, co jsem tam dělal za chyby. A teorie „Art as agency“ dávám za pravdu. Ovšem dost řečí, když mlčím. Raději bych měl artefakt a hudbu. Lobování mezi umělci nechápu. Když jsem nespolečenský, asi bych si z toho neměl dělat příliš hlavu.
Lobování
Družení jako nástroj. Mapování města. Instinktivní nebo uvědomělá snaha znát lépe systém pro lepší úspěšnost v něm. Kamarádství, debata o něčem. Osudovost v rozhodování. Jednotlivec v zaplněném světě, vybírá si čím si plní mysl, nebo si to neuvědomuje a činí tak dobře nebo špatně. Jako nezúčastněného uměleckých kruhů hlavního města Prahy a Čech mi připadá, jako by se od instituci k instituci jako je škola ve skrze galerie a výstavní projekty, dbalo na komunikativnost, obdobnou té, která je vyžadována pro hledání práce. Mně se tudíž zdá 27
odvrácena neboť jsem si nikdy nedělal dobré známosti a musím myslet údajně negativněji, z jistého pozorování vztahů a známostí nad pořádek a oficialitu. Nekorektnost, jak se říká, mít známosti. Spíše vlastní neschopnost. Východiskem je opět potřeba snahy a vůle.
Internet
Net art v podobě jakési kritiky sociální sítě. Jak obejít toto téma, aniž bych mluvil přímo nebo se snažil mluvit nepřímo. Absence domácího internetu je očisťující, avšak komplikovaná, když vyloučí pravidelné sledování internetových informačních serverů – internetových novin, sociálních sítí a už jen internetu. To považuji k digitální tvorbě téměř nezbytné. Bez toho přicházím o poslední zbytky komunikace a i tak chatrná pozice se těžko upevňuje. Internet není jistota a prostor k práci lze využít i tak. Snažení ve vzdělávání míním jistým duchem, samozřejmě je nemyslitelné, aby každý takto činil, ale ti praví si musí najít svojí pozici a možná ji našli tím, že jí nemohou nikde nalézt nebo naopak jsou přijímáni jako experti ti jimž je žito blaze.
Práce
Nechápu jak se hledá práce. Jsem schopný dlouhou dobu moc s nikým nemluvit, ani nevím jestli dokážu mluvit ještě sám se sebou. Poslední dobou mám v hlavě jen podivné éterické dunění a zapřený pohled. Práce v knihovně poctivé strojové přesvědčení a drsnost všech lidí, kteří na vysokých školách opravdu studují. Touha se navrátit na začátky a znovu začít pracovat, nespatřujíc dostatečné přiblížení ideje. Tedy – snažení se v čase.
Budování sebe sama
Čtení příběh ďábla. Problém uvědomění se sama sebe. Cvičit na elektrickou kytaru. Protahovat se a posilovat tělo, abych u počítače vypadal dobře. Odhmotnění díla, přes lásku k materiálu jako správné řešení. Dočasné. Skládání technických obrazů. Obraz dnešní společnosti v hudbě, hudba je schopná otevřít hlavě neuvěřitelnou energii k žití. Dle mého názoru se hudba vybírá jednotlivě, 28
protože jsou lidé rozdílní, ale také bych tvrdil, že je hudba špatná a dobrá. Hudební
kompozice a její unikátní podoba. Dostávám se k osobě, jak jsem si snadno vzpomenul na Nietzcheho knihu. Radši být pro život rytířem hudebního kultu než vymyšleného státu.
Budoucnost
Literatura
Vyjadřovat se jazykem je nutné. Některé myšlenky jsou přímou reakcí na literaturu, nebo jsou tyto pocity čtením přímo katalyzovány. Ovšem čtení není dominantní, jen když se čte. Vycházejí z velmi myšleného prožívání v čase. Studium filozofické literatury vázané k umění. S uměním může být svázána jakákoli literatura. I tak si kladu otázku, zda jen nerozšiřuji svůj přehled, utužený jak jednotlivé témata probírali konkrétní autoři. A zda při své tvorbě činím nějak metafyzicky, odpoutaně,
průlomově, tak aby obohatilo umělecký okruh a svět. Možná jen tvořím design a zkoumám různé možnosti vyjádření. Absolutní, tím míním přesahující, mi připadá hudba. A pohled na psané vyjadřování mám s přimhouřenýma očima. I teď o té tvorbě jen píši. Hudba
Npříklad hudební zážitek z hudebního festivalu Brutall Assault 2012. Tento typ hudby
přirovnávám k mystériím, jak chápu vedlejší kulty náboženství antického Řecka. Tak jak ve svém raném dílě připomíná nietzche – samotnu základní tragédii Apolóna a Dionýse v „Zrodu tragédie z ducha hudby“. A vlastně poslouchání této hudby většinou přes sluchátka, bez společenských akcí a pohybu mezi těmito skupinami. Přesto se jedná o klasickou dostupnost samotného digitálního zvuku, již napříč žánry, ještě více, než před pár lety. Proto má pro mě speciální místo zvláštní hudba, ale má výtvarno být zaky o sobě jen jekýmsi představením a když ochuzeným o smysly na konceptuální úroveň, pak v uzavřené podobě tradičních setkání? Nová setkání budou pak jen již stará. To je ta síla spočívající v hudbě, která se nesmí přestat poslouchat. Jak naivní únik, těch tu moc není, pokud 29
mluvíme o čase, něco nás v něm musí udržet, vize, ideje, bohové.
Když se nedá nic říct, nejmenší a nejbezpečnější je číslo, kde dostává svou živelnost. Základně to je ale jeden bit, tak si myslím, že uchýlení k jistým notám nebo pravidlům je nezbytné. Jako bychom uvažovali přítomnost v Antických Syrakusách mezi Pythagorejci, vlastně I v dnešní době je veganská a jiná strava jakožto extenze jistých morálních nebo mentálních scopností velice populární, stejně jako v celé historii znovu a znovu.
Když čtu a poslouchám hudbu, tak si můžeme představovat obrazy. Umění je však zhotovovat je a prezentovat – vystavovat pro oči a mysl druhých. Když jsem četl Viléma Flussera, opět jsem přitakávál po době, tomu co jsem četl. Zejména v knize Do universa Technických obrazů. Jsem autor, ve jménu hudby, kterou poslouchám? Nikoli, tím bych zúžil pohled na úzké spektrum. I když toto spektrum považuji za výjimečné a výsledkem je výtvarný názor, hodnotový způsob, jak přemýšlím, styl vyjadřování. Které je spíše rozumové, v obrazech neutrální. Proto je pro mě barevnost a struktura vytvořených obrazů tou nejpřívětivější. Tvořit v konceptech a myšlenkách napojených na díla nedokáži, spíše si představím věc, jak vypadá, ale vlastně z ní mám jen pocit. Ty vycházejí z mého žití. Nemohu vtěsnat silnější myšlenku, když mám jen sebe. Přesahující musí být dojem z díla a případně nově vzniklé reakce mezi lidmi. Tyto reakce však nelze očekávat, nedosahuje li dílo správných kvalit. Po téhle cestě velice vítám technologické umění, jak je znám z vizuální komunikace FUA TUL. Možnosti jak se vyjádřit, sílu těch prostředků, s nimiž mohu pracovat jako s novými obrazy. To, aby člověk tvořil obrazy jisté obrazy, trpí. Ty ručně malované nemám možnost příliš malovat. Asi ani nejsou dobré, když nejsou prodány. Je to nehudební banální pohled, rovněž nevědecký, ovšem šel programově přes čísla a efekt měl být hudební. Osobní život se dávno jeví do ústraní, v deprimacích a neúspěších s lidmi. To stěhování, přesto pestrý společenský životi, ale chceme víc. Všechno se nám jen zdá. Jako úzkost a nevědomost smyslu na střední škole. znovuobjevená Citlivost teď. Jak to spojit. Chceme čas, který jsme nevyužili dříve. Chcemei se učit hodně věcem a zorveň je máme již umět. Stydíme se. Jsme 30
internetové děti, jenž s mnohými komunikují. Psaní nás činí a ničí. Máme strach ze společnosti. Zaměřenost myšlenek na finance. Jak pohledět k budoucnosti, zodpovědnosti, stát se součástí systému. Na začátku, přesto hleďmě až na konec.
Tvůrce technických obrazů
Být autorem technických obrazů s nutností abstrahovat množství informací, abych stvořil ve skutečnost svou ideu, tedy pocit, který k světu zaujímám. Neschopnost dát přednost jedinému tématu. Vztah jedince a okolí. Touha po uskutečnění harmonických prostor. Útržky nastiňující pocit jednotlivce, cílem je pohlcení hudbou. Inspiraci nacházím především ve čtení knihy od Viléma Flussera ­ Do universa technických obrazů. Dále pak z dojmů které mám z pravidelného sledování spektra zpravodajství o světě, ať jde o válku v Sýrii, postavení mocností, česká politická scéna a nepřeberné množství dalších. Současně i v sexuální stránce člověka a jeho postavení ve společnosti. Prostor kde se žije, v průřezu časem, v pozorování a paměti, záznam ve fotografiích a videu. Věci, které jsem opomenul a kterým se nemám kde věnovat, neboť prostor je i mentální. Universum
technických obrazů Telematické společnosti tvůrců obrazů a sběratelů obrazů. Starost o budoucnost, překvapivá dobrodružství, předvídání, uroboros a vytěsňování. Sedět u obrazovek ­ již se děje, tudíž roboti a práce – supermozek. Komorní hudba ­ dialogická komunikace. Program ­ předpis, improvizace z nahrávek. Obraz je audiovizuální – hudební. Bio/ucho ­ vlnění. Audio signál je víc než jen obraz/hudba. Abstraktní obrazy, všichni jsou skladateli. Hudební fantazie. Umělecké/vědecké obrazové kompozice. Universum hudební fantazie. Svět jako vůle. Autor technických obrazů "Zdrojem veškeré tvořivosti je utrpení. Toto utrpení je v předtelematické situaci především utrpením individuálním, privátním. Celá literatura pojednává o tomto tvořivém utrpení. V telematické situaci je zrojem tvořivosti soucit. Můžeme to, máme­li k tomu zrovna chuť, nazvat také "láskou"." Vilém Flusser
Technický obraz je chápaný jako hudba. Barevnost, přitom obsah. Měnit prostor, nastolovat atmosféru umocněnou zvuky. Vyjádření barevných pocitových sfér 31
pulzující hudbou. Zastihnutí co největší plochy. Vnitřní prostor jako celek, forma audiovizuální instalace se site­specific znaky. Finální dílo z procesu instalace. Médium je světlo. Projektory, videozáznam programu ovládající digitální obraz aplikace processing. V čase generuje prvky z databáze posbíraných materiálů, obraz, zvuk, video, a to na základě rytmu, času. Světelné objekty odkazují k vesmírnému místu. Technický obraz je odkaz k pohybu, zvuk k mysli.
Svět
Jsem velmi nespokojen s politikou světa, mocenské chtění. Přesto se musím identifikovat jako občan světa, nikoli jako občan jedné země a jedné aliance. Myslím na lid a na krásné duše. V tom nemohu být vyslyšen. Měl bych pracovat, objevit život.
Reagovat na existující a prožívané. Prostřednictvím internetu a v prostoru, kde se skutečně pohybujeme. Stvoření vlastní virtuální identity, tedy mýtického světa, jenž je potřeba představovat i ve hmotné podobě. Sebrat se a začít dělat něco nového. Kde jsme a jak daleko, kdy se začne používat pro vše lidský posun, na vyšší organizmus celku, nový pohled na svět. Moc ústí tak i tak v tento přirozený organizmus, tříděný bojem, ohněm. Jsme tedy jen částice programu. Stará a nová média
Změňme přístup k hmotnému a zastaňme se novějších médií, neboť ná činí mnohem kulturnější co se týče kvality žití. Myslím tím, jak je bídné pracovat s materiálem, je nevděčný, ať už se jedná o malbu nebo sochy, prostorové instalace a bordel. Elektronika ano, ale uváženě, případně světelně, interaktivně, projektor jako nejsilnější a přitom snadný přístup k velkému obrazu v prostoru. Bez ohledu na obsah, ale nakládání s nimi. Už to zavání totalitou, ale v jistém pravidlu to I v uměleckém rozhodování požaduje tu jistou věděckou a badatelskou charakteristiku umělce.
Příliš osvětlené ateliéry pro malíře, zajímají je jiné pohledy. Když umělec bez stálého
domova veze spousty věcí sebou. Mnohdy je s ním jednáno s neúctou a 32
nepochopením, když se za svou věc dostatečně nepostaví a nezaplatí se. Proč by se za ní stavěl, když je nízká. Proč ze sebe činit elitu, tolik lidí se setkává s posměchem, styďme se.
PC hry
PC hry simulují žití, naprogramovaní bohové, udržují nás v představě o další realitě, kterou lze prožívat. Hrajeme ovladatelné prostředí, simuluje realitu a dodává pozici
na obrazovce, ale tělo nevykonává pohyb, mnoho mladých lidí je schopná v tomto světě strávit velice mnoho času. Získávají jisté zkušenosti, ale stále jsou udržováni touto iluzí. Kdy vnímají čas jinak. Je to inspirační, ale do jaké míry, není lepší hrát reálnou hru? I když se zdá jakoby neměla skoro smysl. Dobré je hrát obě hry, někdy i celý den.
Vše
Každý musí respektovat jistá pravidla, nerespektuje­li jich mnoho, ocitne se příliš na okraji. Třídění je velká část práce, v počítači, problematika propagace. Zveřejňovat veškeré umění na internetu, na sociálních sítích a serverech pro zprávu
obrázků, kde by mohl díla kdokoli vidět? Proč ne? Je potřeba udělat nové umění.
Počítač napojený na internet mění lidem životy, bez něj by žili ještě poctivěji a možná hůře, právě tím, když používají internet, jakožto nová generace. Žijí možná poctivěji a hůře, neboť akce odporu nemají téměř smysl. Stejně jako internetové diskuze a nepřeberná propast aktuálních zpráv, různých kvalit. Člověk by si měl nejspíše opravdu utvrdit svůj názor, a navštěvovat co by měl a třídit úsudek. I když je to samozřejmé, vzhledem k počtu studujících občanů, stále pochybuji o zodpovědné práci většiny. Když u vedení je mnohdy nezodpovědná, ne­li líná práce. Nemůžeme chtít hodně, ale proč chtít hodně po těch nejmenších částečkách. Jako příklad okolních, ekonomicky lépe fungujících zemí, si představuji, a to téměř bez zkušenostních podnětů, že to začíná u jednotlivých charakterů, celou společnost tvořící. Nepřestal bych být kritický, k tomu s čím se setkávám. S tolika spokojenými životy. Ty bych nechtěl urazit nebo shodit, masy poctivých a skvělých lidí.
33
Jestli by se neměl pozorovat spíše obraz umělce, na svět myšlenkově všeobecně reagující. A prostřednictvím sebe sama se vrátil k tomu, co mu je nejpřirozenější inspirací a tématem.. A opuštění rodinného prostoru, časté stěhování je natolik odhmotněná věc, že v každém dni můžeš vidět školu, které říkej práce, která bude ale něčím víc, pozorováním, i jinou činností o nalezení, smyslu nebo o umění žít a měnit.
Kde mám žít?
Jak jsem tlačen k tomu žít ve škole, Nisa dluh, neschopnost integrace do výdělečné společnosti. Na vždy. Základní inspirace je mi jídlo, jeho nedostatek a správná výživa a životní styl obecně, neboť se snažím efektivně těžit z mého času a
přesto. Stejně jako rozhodnutí obnovy, ukončení vztahů a nových začátků, můžu být absolutně odosobněn a dlouhé dny nemluvit. Dále inspiruje touha po dosažitelné lásce, a láska ke kráse, tedy umělecké realizování s tématy. Probuďte se. Přestaň kecat. Slova jsou prokletí. Jsem nucen objevovat hodnoty ustáleného a
slušného žití, takto to nelze, nepřináší nic než utrpení. Tak tedy změna v čase.
Lakomství a pýcha. Vztah ke společnosti s pokorou a hněvem ubitým v požitcích jenž jsou cílem, a není­li to rodina je to zanechávaný odkaz a pomyšlení na ostatní svět, řekněme stát, vesmír a chuť řídit, mít moc a tvořit jistým způsobem. Ovšem není cesty ven, a o tom jak by se měl člověk rozhodovat je řečeno mnohé.
Realita
Nevím co si přesně myslet po návratu do Třeboně, vlastně to je podobné, když se člověk vrací z cestování. Ovšem z Třeboně si odnáším divný pocit, duchovního rázu
spíž než konkrétního dojmu. Trochu lituji, že jsem již odjel, dva dny před koncem, musel jsem, nechtěl jsem. S těmi lidmi jsem si mohl říct mnohem víc a dny před tím jsem neřekl téměř nic. Rád bych s tebou ještě mluvil, i když jsem chtěl. Nemohl jsem. Teď zase cítím okolí a vidím, jak šťastný jsem na tomto místě byl, víc než kdy jindy, neboť prostor tvoří lidé, i bez prostoru. Nebo svým dílem. To se uvidí v září, snad při zdařilém setkání. „aha :D tady jsou i chlapi? :D A dobry jo? zrovna jsem koukal na fotky nějakých chlapů a říkám si, hmm, když ještě nejíš tolik, tak asi ještě 34
nebudeš tolik chlap, takže budu si muset počkat“
interface
Součástí scény je artefakt, funkcí Midi kontrolér. Uvažoval jsem mezi zakoupením hotového výrobku, vybral jsem extenzi zvládnutím další technologie. Připomínám fenomén „do it yourself“ (udělej si sám). Myšlenkou rozhraní člověk – počítač je oddělení funkce od realizace. V některých situacích člověk nezná systém, ale pouze jeho rozhraní. Stavba hudebních a jiných elektronických zařízení je dalším fenoménem virtuality, kde se programy a technologie svobodně sdílejí tzv. open source – neboli svobodně šířené programy, kódy a technologie jako alternativa k těm komerčním. Co se týče designu snaží se být funkční, kdy je příhodné využívat co nejvíc automatizované výrobní procesy (řezání laserem, výroba plošných spojů). Tyto postupy rovněž cítí ruku umělce, I když jednodušší postupy se svou až brutální podobou v abstraktnosti nepředčí. Interaktivita
Byla tu vize dát divákovi větší roli než jen tu pasivního pozorovatele. Avšak každé vnímání diváka se dá považovat za aktivní. Dílo Bena Rubina a Marka Hansena Listening Post rozšiřuje definici interaktivty, kdy nedochází k přímému zásahu diváka, který jen pozoruje a naslouchá výňatkům z chat místností na internetu. Dochází k pasivní ­ čistě mentální interakci. Pro interaktivitu dokonce není vyžadován počítač, interaktivita může být více relaxačního charakteru.
Světelné objekty Doplnění novými / existujícími světelnými objekty je možnost jak ucelit prostor. Poslední, které jsem tvořil jsou spojeny s konkrétními osobnostmi. Fotografie
Proč jste vyráběl fotografické zařízení? „...Usmyslel jsem pro sympozium s tématem Jizerských hor vytvořit vlastní fotoaparát. Časem jsem zjistil, že jeho fyzické zpracování svou bizarností mění celou akci v performance stranící se od běžné 35
formy fotografického zařízení. Vymyká se I proces focení neboť je instinktivní a náhodné. Chtěl jsem vytvořit nový objekt na základě dostupných prvků. Jeho výstupem je série tisíců fotografií. Pořizoval jsem jimi I videozáznamy, které jsem dále využil, zpracovával, manipuloval. Veškerý tzv. osudový materiál dává respekt místu a okamžiku, které zachytil. Má působit jako monumentální výpověď o čase...“.
Dílo ve veřejném prostoru Zamýšlel jsem pořádat happeningy měnící prostor v duchu večerních výstav skupiny ZERO v Düsseldorfu 60. let. Po ztrátě výstavního prostoru Galerie 69 jsem se začal už definitivně uvažovat o obrazově čistě virtuální práci. Krajina byla rovná, mihotající se nikde, dokud nedošlo k překročení hor, kde horizont není tajemstvím. Začal jsem vytvářet „Post apokaliptické utopické urbanistické rekonstrukce prostoru“ vmanipulováním 3D struktur do video záznamů s podtitulem: „Fuck boring spaces“. Neracionální racionálno. Zdroje identity, které již nejsou možné najít z pocitu náležitosti k určitému místu. Live Coding Mým nejaktuálnějším tvůrčím postupem je ovládání a vytváření tzv. živého obrazu. Zkoumám možnosti pomocí komunitních open source platforem: puredata.info, Processing.org a praxislive.org. Projekce se snaží zasáhnout co největší plochu místnosti. V jiné prostorové konfiguraci přichází v úvahu video­mapování na rozmístěné promítací plochy. Příbuzný je pojem „vizuální deejay“ a „Live Cinema“.
Mým cílem je kontrolovat celou periférii obrazů, včetně zvuku. Chat
Pokud komunikuji stávám se nejoriginálnějším „chatterem“, kdy už naprostá většina
nerozumí mým významům a záměrům. S tzv. Zasvěcenými dochází k porozumění. S
nádechem prastarých dopisů a obsáhlým sdělením, oproti zkratkovitému jazyku sociálních sítí. Tímto narušením standardů dochází k situaci odloučení a nevyužívání možností propagace a růstu. Tyto možnosti sociální sítě nabízejí, pokud 36
přijmete jejich standatizovaný výraz toho, jak správně psát a toho jak se správně vyfotografovat. Pokud volíte správně, společenská odměna může být značná. Většinový dojem o člověku může být vytvořen na základě virtuálních domněnek z kusých slovních a obrazových zpráv. Udržení nestandardního přístupu může být podporováno jen přesvědčením o jeho nutnosti. Nezbytnost, nemožnost jinak vyslovovat a nutnost vyslovovat jinak. Realita, nerealita, stejná obtížnost, hloupé lidské rozhodování. Nosič času pozornosti, myšlení, akce, obojího, připojení a vyjednávání. Reagovat méně než si nebýt jistý, že bude něco řečeno špatně. Kde okolnosti, nutně přidaných významů, riskují odmítnutí, zranění a opětovně uzavření dveří pro budoucí sekvence.
Dešifrování Nové chování je ovlivněno aktivitami, které obsahují hledání, vytahování, zpracování a komunikaci velkého množství informací. Umělci vyvíjejí nové techniky zakódování informace, kdy zase posluchač, čtenář a pozorovatel vyvíjí svoje vlastní kognitivní techniky extrahování této informace. Kódování technických obrazů se odehrává uvnitř „black box“. Představa co se děje uvnitř může pomoci obrazy dekódovat, pokud se tedy to to co se uvnitř děje nezajímáme, stáváme se analfabety, kteří neví co se odehrává. I tak jsme svědky rozmělnění kultury do amorfní masy – masové kultury. Vědecké texty jsou překódovány do věcných konfigurací, modelů, snaží se učinit představitelnými. Lidé vstřebávají celé dějiny – kolotoč společenské paměti.
Lev Manovich – to je ale kniha
Přečetl jsem Jazyk nových médií a připadal jsem si obhacený o jisté souvislosti a pojmovou tématizaci, v mnohém v problemaci utvrdil. KYBERPROSTOR NEBOLI VIRTUALIZACE KOMUNIKACE Navigace na www, postoj – lov (hledání přesné informace) a postoj – kořistění (jedno téma, kdykoli odbočit do nekonečna odkazů). Na internetunetu je vše. Hledáme v záplavě informací. 37
Spektrum internetových zpravodajství. Bludy kterým jsme vystaveni, stránky které se
stávají jakoby kritičtějšími a rozvíjejí zajímavější úvahy o dění ve světě a v zemi. A pak zahraniční zpravodajství. I když se mluví o matení mas lidí, i o tom můžeme přemýšlet raději kriticky. Pravda neexistuje. Komunikace přes internet, co všechno jsme schopní napsat. komunikace užitá pro konference a vzájemné vzdělávání. Příspěvky jsou zaznamenávány v databázích. Lidé se vzájemně vzdělávají. Internet byl stvořen nadšenci. Kolektivy zainteresované na společných tématech. Vše lze vyhledat. Sociální sítě, sexuální, normální. Email, oficiality. Odborné zdroje (fóra), de­
informovanost. Hesla, sociální sítě. Nahrazuje čtení informací on­line a účast na diskusích kontakt mezi lidmi osobně? Nebo naopak? S někým se setkáváme jen on­line. Umocněná osudovost, co by se stalo, kdybych na internetu nenarazil na tolik lidí. Jedná se o katalyzátor evoluce? Každý náš krok je zaznamenán v databázi, ostatní vnímají náš vlastní pohyb. Každý
přispívá ke konstrukci světa, jedná se o komunikační zařízení všichni­všichni. I ti co se nevyznají v programování, mohou využívat služeb elektronické komunikace nebo prohlížet internet. Programy jsou automatické, schopné sami o sobě vyhledávat, výsledky hledání jsou prezentovány jako v knize. Kyberprostor se rozšiřuje, nelze postihnout veškeré vědění, nelze postihnout svět informací jako celek. Kyberprostor je chaos. Jak skloubit virtualitu kyberprostoru s teritorialitou měst? Před­literární společnost, nástup písma, nástup vědce a knihovny Došlo k přechodu z kultur ústní tradice ke kulturám psaným. Vznik kyberprostoru prostoru má dopad radikální, jako vznik samotného písma. Jako písmo otevřelo nový prostor, umožnilo přijímat texty vzdálených míst a zemřelých lidí. Ohromné záznamy
civilizací byli však mnohokrát zničeny. Když nastane chas, nastane i obnova, kdy vzplane svět z popela. Kdy a jak shoří náš svět? 38
Tomu komu píši, nachází se úplně v jiném kontextu Na internetu čteme pozorně a nepozorně. Sledujeme milióny lidí a celém světě. Mnozí se zaměřují na minimální interpretační schopnost většiny z lidí. Nedbá se na jedinečnost jednotlivce, sociální příslušnost, jeho mikrokulturu, konkrétní situaci v daném prostoru. Leccos lze tedy vypozorovat z jeho písemného projevu. Lidé mnohdy nepoužívají pravopisných pravidel, kombinují s jinými jazyky, používají smajlíky. Celkově se jedná o deformaci s jistým rukopisem. Empatičtí jedinci jsou schopní vypozorovat a vcítit se do svých lidí. Znalý názor rozpozná ovlivňující zprávy od těch přívětivětivějších, o všem se dnes však dá pochybovat. Na sociálních sítích je možné prezentovat se i fotkami a
údaji o sobě samém. Rozdíl v pohlaví povaze, vzdělání.
SOCIÁLNÍ HNUTÍ KYBERKULTURY Připojení má přednost před izolací. Vyhlídkou je celosvětová komunikace. Každý počítač, zařízení, artefakt, člověk musí mít internetovou adresu. Každý posílá a přijímá informace. Všeobecné propojené. Pocit všeobjímajícího prostoru. Celý prostor by se stal jedním interaktivním kanálem. Spěje k všeobecné přítomnosti na dálku. Spojité prostředí bez hranic. Univerzalita skrze kontakt. virtuálních společenství Závisí na vzájemném propojení. Utvářejí se na základě podobnosti zájmů, znalostí, sdílení společných plánů, v procesu sdílení a výměn a spolupráce. Nezáleže na vzdálenostech a příslušnosti. S četbou zpráv se dovídáme
nové věci, je potřeba poskytnout naše informace. Odměnou je pověst kompetentnosti. Možnost je i stranit se vyjadřování. Urážky, to je jedna kategorie. Stávají se konflikty. Vznikají i sympatie spojenectví, přátelství. Seznamky, konkrétní osobnosti s kompetencemi. Komunikace přes internet tu fyzickou nenahrazuje, nýbrž doplňuje, pomáhá připravovat. Nová pravidla slušného chování. Veřejná debata a anonymita. Nové formy veřejného mínění. 39
Společenství není emočně chladné, nepostrádá osobní odpovědnost ani veřejné mínění a soudy. Společenská morálka, co se týče správnosti informací. Vidina jednotlivce izolovaného před svojí obrazovkou, je spíše klamná představa. Touha po virtuálních společenstvích. Ideály lidí a vztahů. Přesto komerelizace. Lidé kteří komunikují přes internet ve skutečnosti nejsou izolováni u obrazovky, ale mnohdy cestují více, než ostatní občani. Nyní je prostor k setkávání lidí zabývajících
se jedním problémem, kteří by se dříve nikdy nepotkali.. Umožněn je rozmanitý a překvapivý život v univerzalitě zrozené z kontaktu. kolektivní inteligence Kolektivní inteligence tvoří pole problémů spíše než aby byla jejich řešením. Součinnost vědomostí, představ a duchovních sil, těch kteří se připojí. Je to duchovní perspektivou, jejím nejvyšším cílem. Je to správně? Má být nucená? Má plynout přirozeně nebo povede k robotizaci lidí? Lidské mraveniště. Podřídit jednotlivce organismu, který je přesahuje? Jeden velký živočich, aneb zhodnotit osobní přínos každého jednotlivce. Každý se může považovat za střed? Je inteligentní kolektiv dynamický a nezávislý? Hrozba dohledu, špehování. Vývoj evoluce k tzv. „supermozku“. Tudíž vývoj světa jako jednoho organismu s kolektivní inteligencí. Mě zajímá otázka jednotlivce v tomto stádu, kdy na jednu stranu, je důraz dán na jednotlivce, na druhou vlastně nic neznamená v celém kontextu. Jsou tu slabší a silnější buňky. Forma komunikace je interaktivní pospolitá, diagonální a rozvětvená. Nezávislost a otevřenost k jinému. Propojení je pozitivní ať už spojuje cokoliv a kohokoliv. Kolektivní inteligence by mohla být jakýmsi dovršením lidskosti, kterou digitální síť podporuje. Nevíme však kam směřují organizace, které se angažují. Připojení by mělo být celosvětové, v některých zemích dochází však k cenzuře informací, ne­li všude. Stává se tím totalitní, netoužíme po takové totalitě? Univerzalita skrze kontakt. Není kolektivní inteligence ve velké měřítku bez virtualizace a odpoutání společenství od konkrétního místa v kyberprostoru. 40
Nedochází k degeneraci znalostí a názorů? Informovanost je rozhodně větší něž kdykoli předtím. Zdroje budou a jsou různorodější.Avšak čím je internet rozsáhlejší, tím je nemožnější ho totalizovat a ovládnout. Různorodost. Nelze ho ohraničit, uzavřít, ne­li zničit. Všeobecnost nám dodává pocit ze světovosti. Osobní nezávislost. Internet nelze zakazovat, jako jiné vynálezy se musí nechat plynout. Umožňuje nové a nové kontexty, nové mythologie. Došlo k zpřístupnění informatiky. Co však s novou generací, až se dostane k moci? Připojení má přednost před izolací. Vše je napojené na internet. Další DNA. Na internetu se potkávají lidé s podobným zájmy., nezávisle na zeměpisných vzdálenostech.
ZÁVĚR
POZNÁMKY
1.
2.
3
4.
5.
6.
LITERATURA
Domenico Quaranta – Beyond New Media Art Link Editions ebook 2013
41
Marshall McLuhan – Eseje
Gadamer – Člověk a řeč
Lev Manovich – Jazyk nových médií
Francois Lyotard – O postmodernismu
Čteno:
Guy Debord – Společnost spektáklu
Vilém Flusser – Do universa technických obrazů
Aldou Huxley – Brány vnímání
Lev Manovich – The new media language
Michel Foucault – Dějiny šílenství
Vilém Flusser – Příběh Ďábla
Orwell – 1984;
OBRAZOVÁ PŘÍLOHA
42