zde - Petra Soukupová

DVAKRÁT PETRA SOUKUPOVÁ: POD SNĚHEM. HOST, BRNO 2015
TEN TALÍŘ S NAKRÁJENÝM ŘÍZKEM
Nejnovější kniha Petry Soukupové Pod sněhem je opět vynikající čtení pro ty, které
na románech nejvíce zajímá nitro postav
a které Rodinu hodnotí jako téma nosnosti globálního oteplování. Rámec příběhu
tvoří cosi v dějinách literatury, filmu a dramatu téměř klasického: rodinná sešlost
u příležitosti oslavné hostiny (viz švédské
filmové klasiky jako Rodinná oslava nebo
Šepoty a výkřiky), kde se všecko zase znovu
ukáže a na povrch vyhřeznou promlčené
křivdy, ústrky a nepohody z dětství, které – samozřejmě – drží. Dogma je dané.
V tomto románu slaví narozeniny ctěný
otec rodu a blahopřát mu vyrážejí dospělé
dcery Olina, Blanka a Kristýna. Řekne se
tedy i Čechov na dlani, neboť sestry jsou
modelové a označkované příznačnými atributy: nejstarší Olina má samotu, výkonnostní kariéru a nezvládnutou výchovu
synka, prostřední Blanka třímá ukázkovou
rodinu, kde to ovšem notně skřípe – a nemůže za to jen zanedbávání zevnějšku, které ke kojení nejmladšího ze tří dětí jednoduše patří –, a nejmladší Kristýna se drží
své role milovaného benjamína, kocoviny,
vegetariánské ekosvobody a ženatého milence. Postavy-prototypy. Ukáže se také, že
ženských figur je tu vlastně víc: kromě sester dostane prostor i maminka a v náznacích také Blančina dospívající dcerka.
Volvo XC na cestě, a v něm převážně ženská posádka: ale není to žádná
road movie s Thelmou a Louise (mnohem
spíše jde o komorní drama na způsob
Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové?).
Jen autorka použila – dramaturgický –
manévr, jak sestry zavřít i s dětmi do
nejmenšího bezúnikového prostoru ne
nepodobného vězení, a dát tak vypravěčce možnost rozehrát to, co umí nejlíp
– líčení povah a hnutí duše v nejbližších,
NA VRCHOLU?
Petra Soukupová nezklamala. Tímto konstatováním by dozajista mohla začít nebo
skončit recenze její čtvrté prózy (odečtu-li
loňskou knihu pro děti Bertík a čmuchadlo),
která se čte doslova jedním dechem.
Vskutku, román Pod sněhem nabízí další
brilantní diagnostiku rodinných vztahů,
které se zdají na povrchu spořádané a bezproblémové. Rentgenový paprsek tentokrát autorka namířila na tři dospělé sestry,
jež s potomky odjíždějí na víkend k rodičům oslavit otcovy narozeniny. Ústřední
trojice je momentální životní situací a rodinnou rolí (případně její absencí) dostatečně diferencována, takže třecí plochy
mezi sestrami se přímo nabízejí. Naopak
je jim společná snaha přesvědčit či spíše
obelhat sama sebe, že život každé z nich je
lepší a spokojenější než dvou zbývajících
a že jej mají pod kontrolou. Ke konfrontaci
přispívá klaustrofobní prostředí (sedmimístného) auta, jímž s dětmi cestují.
Nejstarší Olga žije sama s rozmazleným synkem Oliverem a považuje se za
soběstačnou a milující svobodnou matku,
která muže ze své mysli nadobro vytěsnila.
Blanka reprezentuje model vzorné pečovatelky v domácnosti. Kulinářské umění
a trojnásobné mateřství se podepsalo na
její (nad)váze a ta se také stává jedním
z důvodů, proč Blanka podezírá permanentně zaměstnaného manžela z nevěry.
Svobodná a bezdětná Kristýna by vedla
bezstarostný život, kdyby nebyla zamilovaná do ženatého muže, který si sice stěžuje na manželku, avšak z pohodlnosti se
rozvést nehodlá. Vzájemná nevraživost,
vyvolaná malicherností a nedostatkem tolerance, graduje Kristýniným předčasným
návratem do Prahy.
příbuzenských vztazích jádrové rodiny. V explozivní – divadelní – atmosféře
interiéru auta probíhá 80 % děje, neseného společným kotlem monologů a neznačených dialogů, které činí z knihy čtenářsky náročnější avantgardu spíše mimoděk a skutečně jen po této technicistní
stránce. Události ze sdíleného dětství mají
povětšinou podobu větších či menších
traumat a tato retrospektiva pavoukovitě
vybíhá z hlavní linie vyprávění, jejíž děj
se stihne – opět klasicky divadelně – odehrát na ploše jediného dne a noci, do nichž
jsou zkoncentrovány životy všech zúčastněných.
Výmluvný titul románu směřuje čtenáře k hledání: co vřelého tepe pod sněhovou krustou v rodině, kde nic nelze
říct přímo a skutečné emoce probublávají
jen ve vnitřních monolozích postav, zjistí
až na konci. Bude muset hrabat hluboko.
Vnitřní světy hrdinek s nimi sdílí právě
jen čtoucí, ostatním postavám jsou neznámé: zato jsme o každém povahovém rysu
ujišťováni opakovaně, zas a znovu, trochu
dokola. Od takové mistryně náznaku by
se dala očekávat větší úspornost: vždyť
čtenář(ka) už po pár stránkách přesně ví,
jaké sestry jsou, a velmi snadno se s nimi
může ztotožnit. Muži v této knize nemají
šanci, jsou to jaloví, nemastní-neslaní mrzáci. To z románu ale ještě nedělá feministický manifest. Mohlo by se zdát, že jde
v první řadě o líčení vztahů mezi sestrami,
ale mám dojem, že podstatnější jsou ještě
skrytější emoce a vazby: vztahy žen k jejich
mužským protějškům, které jsou určovány
osobou, o níž se celou dobu domníváme, že
je králem disponujícím absolutní mocí nad
svými poddanými. Nakonec se ale ukáže,
že panuje někdo mnohem sofistikovanější,
rafinovanější a zdánlivě křehčí – královna
matka. Myslím, že toto Soukupová vylíčila
s obtížně překonatelnou bravurou.
Je-li v současné české poezii civilismus
na vrcholu, je Soukupová jeho prozaickou představitelkou par excellence: tento
román pojednává o nejobyčejnějších a ne
zrovna pěkných věcech. Všecko se, dámy
a pánové, děje u rodinného stolu, nad
talíři a mísami. Sugestivnost nezařizuje
elegance komentujících, výkladových partů vypravěče, ale jejich úplná absence.
Zmíněná retrospektiva má šanci pouze ve
vzpomínkových monolozích postav: a toto
extrémně náročné pojetí, které Soukupová
zvládla dokonale.
Není pravda, že Pod sněhem je nedějová kniha: těžko najít v soudobé produkci
něco více enervujícího skrytým dramatem. Navíc celé to obšírné a do otravných
podrobností líčené cestování z bodu A do
bodu B je záminkou: pečlivým vylíčením
charakterů sester Soukupová jen směřuje
k vyvrcholení – k tomu, jak sestry snesou,
co se stalo s jejich rodiči. Až v tomto momentu se ostatně projeví jejich citlivost,
jejich láskyplnost, která se celou dobu tváří mnohem spíš jako nasrané sebestředné nepřátelství. A to je onen celý poklad,
k němuž se čtenář prohrabává sněhem
a ledem negativismu.
Proč v recenzích autorčiných děl tak
často padají slova nemilosrdná a nelítostná? Protože spisovatelka Soukupová se
tváří přísně a vidí spíš to škaredé, což
z jejích skvělých knih vyrábí trpké trnky. Členem takové rodiny být nechcete.
Upřímné, hezké mezilidské vztahy jsou asi
z planety Neptun. Pokud už se o náklonnost jedná, pak jde nakonec o protekci
(zde otec miluje jen nejmladší z tří dcer)
nebo o buličí lásku (k dětem) či slepou oddanost (Blančino ignorování manželovy
nevěry). Se čtením knih Petry Soukupové
je tedy potíž: těžko se smířit s tím, že je
vše tak temné, že postavy o sobě navzájem
(zde sestry i manželé) smýšlejí tak ohav-
ně, že jsou tak strašně sobecké a nezralé.
Nevlídnost, ukřivděnost a sebelítost. Hašteřivost, závist a urážlivá přetlačovaná.
Nedůvěra, žádná důvěrnost. Minimální
rozhled, maximální uzavřenost v interiérech (skutečných či niterných). Nevidět
nikam. A potíž druhá: míra drobnopisu,
zejména toho zaměřeného na jídlo, jeho
přípravu a konzumaci, je na tak velké ploše obtěžující. Jenže Petra Soukupová vyžaduje svého čtenáře, který toto vše uvítá
a ocení: a takových má dost a dost.
Až dosud jsem se s radostí čtenářsky
i recenzentsky věnovala všem titulům Petry Soukupové. V obou rolích jsem přes
veškeré výtky jejím věrným příznivcem.
Nemyslím, že by Pod sněhem byla kniha
lepší než debutní K moři nebo povídkový
triptych Zmizet, a současně jsem si jista,
že je zdařilejší než Marta v roce vetřelce. Je
to čtenářsky velmi atraktivní, koncentrovaná pitva institutu Rodina, až úmorně
detailistická. Kniha o tom, jak jsme již od
dětství hotovi, vyhotoveni jádrovou rodinou: jednou provždy definuje naši vztahovou budoucnost. Pod sněhem svědčí o tom,
že autorčin charakteropisný um se cizeluje
spolu s jejím ostře řezaným, takzvaně punkovým vyprávěcím stylem. Soukupové si
vážím za to, jak celou svou dosavadní tvorbou ukazuje, že do sebe uzavřené intimní
mezilidské vztahy mají v literatuře stejnou dramatickou váhu jako celospolečenské problémy povšechného lidstva, které
spisovatelka nechává s klidem stranou.
Chladnost podání pochopitelně ukazuje
na opak, stejně jako ledabylost a nenucenost odrážejí náročnost, s níž jich bylo
dosaženo. Svou tvorbou Soukupová opakovaně dokládá, že dobrá, skličující literatura a bestseller jsou slučitelné.
Roman je strukturován do tří částí,
jejichž názvy popisují průběh dne: Cesta
(zahrnující ovšem i přípravy na ni), Přestávka (vynucená defektem) a Cíl. Části
se skládají z kapitol, které zajišťují nepravidelné střídání vyprávěcích perspektiv.
O čí perspektivu půjde, většinou signalizuje již název kapitoly („Co ví Olga o vztazích s muži“, „Blanka na to není sama“),
případně to můžeme odvodit z kontextu
(„Trápení s láskou“ náleží Kristýně).
Změny hlediska ovšem probíhají i v rámci
kapitol, jejich název tedy označuje pouze
dominantního reflektora děje. Přítomnost
je výjimečně prokládána jednohlasými
prostřihy z dětství hrdinek, jež jsou navíc
vybaveny podtitulem nesoucím jméno
vypravěčky. Naopak kontinuální historii
rodinného „štěstí“ přináší part maminky
Marie, který tvoří – opatřen jejím jménem
a odlišen kurzivou – apendix některých kapitol. Matka v něm líčí svoje manželství od
seznámení pres porod děvčat a jejich dětství i dospívání. Svým příběhem vysvětluje
i aktuální napjatou situaci mezi rodiči.
Přestože v předchozích prózách prokázala Soukupová vypravěčskou empatii,
když dovedla autenticky nahlédnout fikční
realitu z mužské, respektive chlapecké perspektivy (zvlášť v souboru Zmizet, 2009),
tentokrát se rozhodla výhradně pro ženské hlasy. Kvartáda hrdinek představuje
dostatečně variabilní reflexi totožných
událostí, přesto se můžeme ptát, co prozaička absencí mužského pohledu sleduje.
Vedle záměru ponechat ryze ženské vnímání světa bez genderově protichůdné
korekce tím dosáhla efektu ztajení některých faktů. Nemám na mysli jen latentní
nevěru Blančina muže; jakkoliv k ní vede
nejedna indicie, nejspíš jde o paranoidní
představu. Mnohem podstatnější je nepří-
tomnost otcova hlediska, která by zajišťovala protiváhu matčiny interpretace jejich
nerovnocenného vztahu. Přestože všechny
dcery tatínka oddaně milují, on o ně ani
o jejich potomky nejeví zájem, v průběhu
vlastní oslavy odchází do své (bývalé) pracovny, čte si noviny a opakovaně usíná
v křesle. Působí sice smířeně, ale do jeho
nitra nikdy nenahlédneme. Kolem jeho postavy tak vzniká jakási mysteriózní aura.
Tomu odpovídá kdysi dlouho udržovaný
zákaz vstupu do jeho pracovny, jak je pojmenována jedna ze vzpomínkových kapitol. Je výjimečná tím, že jsou v ní v těsném
sousedství konfrontovány pohledy všech
sester.
Román je budován na půdorysu cesty
obdobně jako v případě Soukupové oceňované prvotiny K moři (2007). Rozdíl spočívá v cíli i důvodu cesty – zatímco tehdy
se mířilo do Středomoří na „vysněnou“
dovolenou, nyní se jede do rodného domu
na „běžnou“ oslavu – a především v čase
vyprávění. Jestliže debut zahrnoval kromě
samotného pobytu také situaci ústředních
postav po návratu domů, a dokonce i prospektivní náčrt jejich života v dlouhém
časovém horizontu, příběh posledního
románu je koncentrován do jednoho dne,
od probuzení po ulehnutí ke spánku. Intenzitu vyprávěného děje podporuje vršení
nejběžnějších denních úkonů pro autorku
typickým hutným stylem, který se vyznačuje parataktickým větným spojením,
neznačenou přímou řečí, používáním slovesné elipsy či infinitivními tvary. Ve výsledku vznikl text, u nějž se čas potřebný
k přečtení překrývá s časem příběhu, není-li dokonce delší. To je v současné próze
poměrně vzácný případ.
Název románu podle všeho nemá (doslovně) symbolizovat zimní počasí, které
přinese útěchu a zklidnění, ale naopak
marný pokus nejblíže spřízněných osob
najít ztracené, jestli vůbec kdy existující
porozumění. Tak jako příběh negraduje
žádnou katarzí, pointou ani dějovým vyústěním, jen prostě končí náročný den
v životě několika obyčejných lidí, nemůže
ani sněhová pokrývka snést milosrdenství
do jejich odidealizovaných vztahů. Mohlo
by se pokračovat dalším dnem, týdnem či
rokem (jak si to autorka vyzkoušela v předešlé próze Marta v roce vetřelce, 2011), ale
nic podstatného by se v rodině nezměnilo.
To mě přivádí k přirovnání autorského
vývoje Soukupové ke shodou okolností
rovněž čtvrté próze Ladislava Fukse Spalovač mrtvol. Novela se stala bezpochyby
prozaikovou nejslavnější knihou, jakkoliv
kritika upozorňovala na Fuksovo opakování uměleckých postupů a jejich extrapolaci. Příznačný je titul recenze Milana
Suchomela „Meze metody“, konstatující
vyprazdňování jednou zvolené literární
strategie, jež už pozbývá smysluplné
funkce a stává se mechanickou manýrou,
což vede ke ztrátě napětí ve významové
struktuře díla. Jsem zvědav, zda autorka
objeví i jiné přednosti svého nesporného
talentu a pokusí se proměnit svoji poetiku
podobně, jako to učinil Fuks v následujícím románu Myši Natálie Mooshabrové.
Mám za to, že bude-li Petra Soukupová
pokračovat v nastoupené cestě minuciózní a neúprosné analýzy pokřivených
vztahů mezi nejbližšími, mohou být její
následující texty vnímány jako vykrádání,
ne-li dokonce jako parodie metody, kterou
přivedla k jisté dokonalosti. Netroufám
si soudit, jaký vliv má na ustrnutí jejího
psaní scenáristická praxe, jisté však je, že
je na čase ho překonat.
Erik Gilk
Olga Stehlíková
tvar 12/15/3