Pompey,

p es v historii
Odvážní, věrní, oddaní 9.
Princ Vilém I.
Oranžský
v mladém věku
Věrný pes věčně
spočívající u nohou
svého pána na
Vilémově náhrobku
v Delftu
Pompey,
zachránce Viléma I. Oranžského
V našem putování za psími hrdiny se tentokrát ponoříme trochu hlouběji do historie, abychom si
připomněli reka, který se po boku svého pána připojil k boji Nizozemců za nezávislost.
P
rinc Vilém I. Oranžský je dodnes v Nizozemí
uctíván jako symbol hrdinství a obětavosti.
Jeho skvělé vlastnosti opěvuje i nizozemská
hymna. Málokdo však ví, že stejnými vlastnostmi
byl prý obdařen i princův oblíbený pes jménem
Pompey.
Štěkal o život
Píše se rok 1567 a Nizozemím zmítají lidové
bouře a revoluční snahy místní šlechty zbavit se
nenáviděné španělské nadvlády. Vůdcem povstání,
„ochráncem a hlavou celého Nizozemí v boji proti
tyranii“ se stává nizozemský místodržitel Vilém I.
Oranžský. Jménem španělského krále je proto na
Viléma oficiálně uvalena klatba a pro Španělsko se
z něj stává nepřítel číslo jedna. Možná právě v té
chvíli se v hlavách přívrženců španělského krále
rodí myšlenka, jak se nenáviděného Nizozemce
zbavit jednou provždy – myšlenka na atentát.
Vilém zotavující
se po atentátu –
všimněte si psíka
vpravo u postele
Konečně se Viléma I. Oranžského nadobro zbavil. Na
výraz vděčnosti udělil rodině vraha šlechtický titul
a věnoval jí Vilémův majetek ve Franche-Comté.
Smrt hrdinného Viléma I. Oranžského však jen podpořila protišpanělské nálady a jeho pohřeb v Delftu
se stal manifestací odhodlání nizozemského
obyvatelstva dotáhnout boj za svobodu do vítězného
konce. Následovalo několik desetiletí bojů, až bylo
konečně v roce 1609 podepsáno příměří. V roce
1621 se boje rozhořely znovu, ale na vydobyté
svobodě již nic nezměnily a Španělsko bylo nuceno
v roce 1648 nezávislost Spojených nizozemských
provincií uznat.
Na věky u nohou
A právě s ní souvisí legenda, snad založená na skutečné události, která se nám dochovala do dnešních
dnů, stejně jako socha psa vytesaného do mramoru,
oddaně ležícího u nohou svého pána na Vilémově náhrobku. Tato pověst praví, že v době, kdy
oranžský princ velel povstaleckému vojsku a jedné
noci zrovna odpočíval ve stanu ve vojenském ležení,
přikradli se k němu vrazi odhodlaní sprovodit ho ze
světa. Vilémův pes Pompey, který svého pána věrně
doprovázel i na bojiště, nevítané návštěvníky včas
uslyšel a zuřivým štěkáním pána probudil a upozornil ho na hrozící nebezpečí.
zotavil a mohl pokračovat ve svém osvoboditelském
úsilí. Na obraze, který zachytil chvíle, které strávil
zraněný na lůžku, si můžete povšimnout i Vilémova
psíka Pompeye.
Boj neskončil
Ale vraťme se zpět k Pompeyovi a skutku, jenž
se podle některých kynologů zapsal do historie
plemene mops, které bylo v rodu Oranžských velice
oblíbené. Prý to byli právě oni, kdo později mopse
dovezli do Anglie. Pohled na Vilémův náhrobek
a psíka u jeho nohou však jasně říká, že posmutnělý chlupáč, kterého tu sochař navždy zpodobnil,
s mopsem mnoho společného nemá. Usuzuje se, že
by mohlo jít o plemeno kooikerhondje, které má blíže ke španělům. Ať je to jak chce, náhrobek napovídá, že Vilém a jeho pes tvořili nerozlučnou dvojici.
Svědectví o jejich vřelém poutu, ačkoli vytesáno do
chladného kamene, je toho jasným důkazem.
Nebezpečí přetrvávalo
Další, tentokrát již fatální útok přišel o dva roky
později, roku 1584 od Balthasara Gérarda, náboženského fanatika a velkého obdivovatele španělského
krále. 10. července zastřelil oranžského prince
třemi ranami na slavnostní hostině v bývalém klášteře sv. Agáty v Delftu. Gérard byl na útěku chycen
a o tři dny později obzvláště trýznivým způsobem
popraven. Král Filip II. Španělský byl spokojen.
Tento pokus o vraždu byl tedy naštěstí zažehnán
a nevíme, kolik podobných jich Vilém I. Oranžský
během svého odboje proti Španělsku přestál, víme
však, že nebyl ani první, a bohužel ani poslední.
Poměrně přesnější zprávy se nám dochovaly o pokusu, kterému čelil v roce 1582. V neděli 18. března
ho v jeho domě v Antverpách navštívil Španěl
jménem Juan de Jáuregui, který mu údajně chtěl
předat jakousi petici. Vilém prý vyšel z jídelny, aby
si petici převzal. Jáuregui zašátral pod kabátem,
vytáhl papír a podal ho Vilémovi. Když nad ním
Oranžský sklonil hlavu, sáhl Španěl pod plášť podruhé, ale tentokrát vyndal zbraň a vystřelil. Zasáhl
vůdce nizozemských povstalců do hlavy, Vilém
padl k zemi a Španěl vzal nohy na ramena. Neutekl
však daleko, prakticky okamžitě jej dopadli členové
Vilémovy družiny. Jak to s atentátníkem dopadlo,
si asi dokážete představit, smrti neunikl. Vilém
měl štěstí. Kulka mu vnikla do hlavy pod pravým
uchem a na levé straně obličeje vyletěla ven. Jak
se píše v historických záznamech, díky starostlivé
péči své ženy Šarloty se oranžský princ ze zranění
Rytina zachycující zadržení nájemného vraha Juana de Jáuregui.
Text: Mirka Koníčková
Foto: archiv