číslo 10 květen 2013

ČÍSLO 10
KVĚTEN 2013
1
Pojďte se s námi toulat… I tak by mohl být podtitul tohoto čísla… Najdete zde něco málo
o Trampingu, vyrazíte s námi na vodu, rozjedete se v cirkusovém voze se slavným cirkusem
a s železnicí se podíváte do okolí Kolína. Také si určitě počtete o 15. ročníku Bambiriády. Zavítáte
do Irska s taneční skupinou Čarodějky.
Před námi je příprava a organizace dalšího ročníku hudebního festivalu Folkový lok. Určitě tam
v akci uvidíte i našeho kovboje. A aby se neřeklo, už domlouváme vystoupení i na podzimní sezónu.
Sledujte naše stránky. Tak se dozvíte vše aktuální. Jsme také na facebooku.
Martin Štulla
TITULNÍ STRANA
SLOVO ŠÉFREDAKTORA
Z MÍSTA AKCE
DOSTAVNÍK
SERIÁLOVÁ SKLIZEŇ
SPEKTRUM
PÍSNIČKY PRO POTĚCHU DUŠE
PONY EXPRESS
DOSTAVNÍK
SPEKTRUM
PŘEDSTAVUJEME
ŽELEZNIČNÍ CESTOU
KULTURNÍ POZVÁNKY
Redakce časopisu:
šéfredaktor
Martin Štulla
Bambiriáda 2013
Tramping
Cirkus Humberto
Gettysburg
Jsme tuláci - Harry Mitrovský
8. díl
Koňské desatero
Proč bychom se netopili
taneční skupina ČARODĚJKY
Potkali se u Kolína
1
2
3
4
5
6
8
9
10
11
14
15
20
korektura
Pavla Stejskalová
redaktoři, dopisovatelé
Lidka Tošovská, Pavla Stejskalová, Martin Štulla, Karel Halberštádt, Tomáš Fiala, Zuzana
Rottová, Ivan Vaněk, Frank Nykl, Iva „Kawi“ Kapounová, …
Použitý obrazový materiál:
titulní strana: archiv Martin Štulla, zadní strana: Iva „Kawi“ Kapounová
foto: Martin Štulla
foto: Martin Štulla
2
Martin Štulla
(www.bambiriada.cz, vlastní reportáž z patnácti Bambiriád, na kterých jsme se podíleli nebo se jich účastnili)
Něco málo oficiálních slov na začátek:
Motto: „Dětství v proměnách času“
Dětství – čas her – není a nebylo vždycky hračka. V dnešní české společnosti jsou pro nás děti zvláštním
„předmětem ochrany“. Od osmdesátých let dvacátého století totiž ovlivňuje jejich postavení Úmluva
o právech dítěte. Výchovnou a vzdělávací činností se snažíme nejmladší generaci vytvořit takové
prostředí, kde se může všestranně rozvíjet – a díky některé z forem participace své okolí i ovlivňovat.
Zkusme se v průběhu Bambiriády ohlédnout a vrátit se v čase nazpět, ještě dál než o patnáct let její
existence. Byly děti v jiných staletích jiné, nebo bylo jiné jen prostředí, které jim dospělí vytvořili? Jak asi
vypadaly radosti a starosti dětství, když…? Když byla povinná školní docházka jen nesnadno
prosazovaným požadavkem, na úrovni státního zájmu zápolícím s konkurencí polních a dalších
hospodářských prací vykonávaných levnou pracovní silou – dětmi z nižších sociálních vrstev. Nebo když
bylo dětství potomka z dobře situované rodiny chápáno jako epizoda, která je dobrá jen pro jeho
praktickou přípravu k tomu, aby zaujal určené společenské postavení. Když dětské oblečení bylo bez
ohledu na funkčnost jen kopií oblečení dospělých a literatura pro děti znamenala předčítání
moralizujících děl učenců.
Ukažme na letošní Bambiriádě jejím návštěvníkům kulturní fenomén dětství – především na příkladu
hraček, her, vzdělávání či péče o dítě – a to porovnáním těchto artefaktů spjatých s duchem své doby
„tehdy“ a „nyní“. Až se z retro výletu do minulosti vrátíme, možná pro nás bude opět o něco snazší
uvědomit si, jakou odpovědnost za dětský svět my dospělí, potažmo celá naše společnost, doopravdy
máme.
Někteří členové sdružení Keltoviny (v té době ještě členové Dancing Clubu
Kolín a České tábornické unie) se zúčastnili úplně první Bambiriády, která
se konala pouze v Praze. A v té době vlastně nikdo netušil, jak to bude dál.
Nakonec můžeme letos slavit právě 15. ročník této skvělé akce pro děti a mládež,
kde se baví i dospělí.
V roce 1999 členové „obsadili“ pracovní pozice okolo vody, přesněji
u Bambiriádní lodní dopravy mezi Dětským a Střeleckým ostrovem v Praze.
Dalších několik let věděli, kam poslední květnový víkend pojedou. 
V roce 2002 jsme spolu s taneční skupinou Čarodějky a Klubem Essentia
zajišťovali doprovodný pódiový program. Také jsme na podiu několikrát
vystoupili se svými vystoupeními.
Uteklo několik let a Praha nám byla malá, a proto jsme se rozjeli v Bambiriádních dnech
i do Nymburka, kde také Bambiriáda probíhala. Později jsme se přemístili do Českých Budějovic.
Bláznivý nápad proběhl v roce 2008. Během Bambiriádních 4 dní objet 4 Bambiriádní města. Vše
se naplánovalo a celý projekt proběhl. Celkem se projelo za 4 dny přes 300 km.
K patnáctému Bambiriádnímu výročí jsme se po několika letech rozhodli navštívit a zavzpomínat
si na začátky Bambiriády přímo v Praze. Takže nás diváci nejprve uvidí ve čtvrtek tam a pak celý víkend
budeme vystupovat a prezentovat se na naší domácí scéně v Českých Budějovicích…
3
Tramping
Iva „Kawi“ Kapounová
(autorská tvorba; Miki Ryvola - Modlitba za stříbrnou pavučinu, citace z trampského časopisu Sdruženec)
Zamyšlení nad tím, co je tramping
Jsme trampové, věční tuláci,
jsme ptáci, kteří rozumí,
jsme zloději krásy a vandráci,
jsme plavci na voru do Země tří sluncí,
jsme, co jsme, a víme svoje,
a proto se nám jednou za týden nechce spát…
(Miki Ryvola, z filmu Potlach (1965))
„Co je vlastně tramping? Na to může být řada odpovědí. Třeba se dá říci,
že trampové jsou lidé, kteří tráví většinu volného času bloumáním po lese
a pokud možno nastrojení buď do maskáčů, nebo do traperského oděvu. Spí
v lese a tamtéž občas pořádají slavnostní ohně. Někteří z nich také jezdí
na různé folkové festivaly, country bály atd. Tahle odpověď popisuje jen
vzhled trampů, ale neřekne nám nic o důvodech, proč to dělají. Český, potažmo
československý tramping má bezmála stoletou historii. Měnil se stejně, jako
se měnila i doba, v níž existoval…“
Tramping… Nechci se pokoušet definovat tento pojem, to už učinili jiní přede
mnou a jistě i učiní po mně. Tramping je svým způsobem věčný. Nazývejme
ho, jak chceme. Byl tu vždy. Je to lidská touha po svobodě a volnosti.
foto: Jan Moravec
„Jsem tramp a dobře vím, v kterou hodinu je třeba ztišit hlas, když nastává obřad soumraku. Mám deku
tak slabou, abych přes ni slyšel oddychování spící země. Mám nůž, který zchudl častým broušením
a který se blýská radostí, když navečer skončím pochod a on se může zahryznout do chleba. Mám
popraskanou kytaru, slepenou smolou a ona mě učí novým lesním nářečím. Jsem tramp a hodnoty,
kterých si cením, jsou asi stejně podivné, jako já.“
Je to jedna z mnoha cest. Ne jediná správná. Já si ji takovou našla.
Je to světlo ohně, tóny kytar, krvavé západy nad strmými svahy lomů, ranní
probuzení v červáncích po studené noci, zrníčka písku v ešusu s čajem, křišťálová
studánka s chladivou vodou v žáru léta, hořící kamínka ve srubu v lednových
mrazech, strom, jenž se snaží růst na téměř kolmé skále, srnka, která se pase
na loučce ztracené v hloubi lesa. Je to názor na svět a život. Věčná cesta, věčné
toulání, věčné hledání.
foto: Martin Štulla
„Nadevše jsou mi vzácná křesla z chorošů a mechu, kamenné stoly, benátská
zrcadla studánek a pramenů. Jdu přes bludné kořeny za kouzlem svítících dřev,
znám úplňky za zákeřnými bažinami a vím, kam si mohu kdykoliv zajít pro trochu
krušného strachu a užaslé bázně.“
4
Trampem se většinou nazývá ten, kdo se tak cítí. Já sama
si nejsem tak jistá, zda je pro mě ono označení vhodné, či jsem-li
ho hodna. Raději se nazvu vandrákem, o tom sporu být nemůže.
Přesto člověk často potkává trampská individua táhnoucí
z hospody do hospody, vandrující jen po campech, málem
neschopných spát normálně v lese, objíždějící potlachy, koncerty
a jiné trampské akce… Bohužel, právě tito jsou nejvíce vidět
a slyšet. A tak bývá s oblibou sváděno na trampstvo vše možné:
odpadky v lese, plašení zvěře či ničení archeologických nálezů…
foto: Robert Žďárský
„Trampy pronásledovaly dva nejhorší totalitní režimy 20. století nacismus a komunismus. Proč?
Odpověď je jednoduchá a zároveň nám zodpoví otázku ze záhlaví. Na trampech vadila především jejich
nezávislost a svobodomyslnost. Nepodléháme nikomu a ničemu. Jsme závislí jen na chuti zabalit si bágl
a vyrazit k obzoru. Je to prostě tak – tramping je především SVOBODA. A tak to zůstane i nadále.
„Trampové tu budou. Nikdo a nic je nezničí.“
Cirkus Humberto
Martin Štulla
(upraveno z http://www.fdb.cz/serial/cirkus-humberto/35984, http://www.csfd.cz/film/99724-cirkus-humberto/)
Cirkus Humberto je dvanáctidílný koprodukční česko - německý
televizní seriál z roku 1988 režiséra Františka Filipa. Děj vychází
ze stejnojmenného románu Eduarda Basse a odehrává se v 19. století
a začátku 20. století v cirkusovém prostředí.
Cirkus Humberto je televizní adaptací románu Eduarda Basse, který
vypovídá o osudech šesti generací cirkusácké rodiny.
Začátek seriálu nás zavádí 20. let 19. století, kdy mladý muž z českého
venkova přichází k cirkusu, jež patří principálovi Carlovi Humberto.
On zde vládne pevnou rukou spolu s manželkou Luisou a dcerou foto: www.csfd.cz – Cirkus Humberto
Antoinetou. Vendelín v Čechách zanechal svou lásku, k níž se po čase
vrací. Dívka se však mezitím provdala a má dítě. Zklamaný Vendelín se vrací zpět k cirkusu, kde doslova
na spoustu dalších let zapustí kořeny a je svědkem mnoha důležitých událostí v dalších generacích jeho
majitelů.
Humbertova dcera se provdala za krotitele zvěře Bernarda Berwitze a z manželství vzešel syn Petr. Starý
Humberto odchází na odpočinek, jeho zeť tragicky zahyne. Vláda nad cirkusem přechází tak
na Humbertova vnuka Petra, jenž pojme za manželku půvabnou Anežku, jež nastoupila k cirkusu i proti
vůli své aristokratické rodiny jako krasojezdkyně.
Petr Berwitz získá pro cirkus možnost vystupovat i přes zimní období v kamenné budově v Hamburku.
K jeho cirkusu přichází ovdovělý trumpetista Karas se synkem Vaškem. Pohybové nadání u malého
chlapce způsobí, že je angažován samotným ředitelem Berwitzem jako dětský krasojezdec v páru
s Helenkou, Berwitzovou dcerou. Dětské kamarádství však nepřerůstá v lásku. Helena miluje artistu
Paola, i Vaškovo srdce patří jiné dívce. Z existenčních důvodů a z důvodu nemoci Petra Berwitze, je však
nutné, aby se vlády nad cirkusem ujal nový pokračovatel slavné tradice. Nejvhodnějším potenciálním
zetěm, člověkem, který bude cirkusem žít, je Václav Karas. S Helenou je uzavřeno manželství bez lásky.
Narodí se syn Petřík, jehož láskou není krasojezdectví a nezkrotná zvířata, ale číslice a matematika.
5
Osudy hrdinů se v té době blíží již ke konci 20. století. Ředitel Václav Karas musí řešit existenční
problémy cirkusu a rozhodne se vystupovat ve varieté v Praze. Jeho tchán Petr Berwitz, nyní již velmi
nemocný, odchází z cirkusu nadobro spolu s Anežkou a věrným stařičkým Vendelínem Malinou, jenž
cirkusu zasvětil celý svůj život.
Václav Karas se trápí. Zdá se, že pokračovatele Cirkus Humberto již mít nebude. Syn Petr je výborný
matematik, stane se dokonce univerzitním profesorem, později se ožení a narodí se mu dcerka Liduška.
K cirkusovému prostředí však nikdy Petr Karas nenajde vztah. Jeho matka Helena tragicky umírá po pádu
z koně v době, kdy od manžela odešla ke konkurenčnímu cirkusu, aby mohla vykonávat milované
krasojezdectví, což se jí stane osudným. Kdo tedy bude pokračovat ve slavné tradici?
Václav Karas veškerou svou naději upíná k vnučce Lidušce. Dívenka jeví velké pohybové nadání,
co jí však dělá k nelibosti otce problémy, je studium, zejména otcova milovaná matematika. Dívka však
touží tančit a jediný dědeček je ochoten jí v tom pomoci. Dobrovolně se nechá vyloučit ze školy a za
pomoci Václava Karase, se podaří zlomit i odpor Liduščina otce Petra. To je již po první světové válce.
Od příchodu Vendelína Maliny ke Carlu Humbertovi uplynulo téměř 100 let. Liduška má své první
vystoupení. Na památku svého slavného předka, jehož jméno nesl cirkus a pozdější varieté, si volí
umělecké jméno Ludmila Humberto. Jeho tradice tak v nadějné tanečnici žije dál.
GETTYSBURG
Martin Štulla
(http://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Gettysburgu)
Bitva u Gettysburgu, která se odehrála 1. - 3. července
1863, je dodnes největší bitvou svedenou na Americkém
kontinentu. Bylo zde vystřeleno něco kolem 55 000 dělových
nábojů. Vítězství Unie mělo dalekosáhlé důsledky pro vývoj
americké Občanské války i na osud Konfederace. Avšak
přestože armáda vedená generálem Robertem E. Leem byla
před bitvou oproti unionistické armádě generálmajora
Georga Meada, co do počtu vojáků, ve dvacetitisícové
početní nevýhodě, nebyl výsledek bitvy na jejím počátku, ani
v jejím průběhu, v žádném případě jednoznačný. Virginská
foto: www.tydeniky.cz
armáda dokázala v průběhu války svého nepřítele opakovaně
porážet i při výrazném oslabení. Ale zejména díky těmto vítězstvím vzrostlo sebevědomí generála Leea
natolik, že doplatil na chyby, kterých se při boji s ním opakovaně dopouštěl nepřítel. To zejména
ve druhém a třetím dni střetnutí. O charakteru velitele jižanské armády však leccos vypoví fakt, že si svá
špatná rozhodnutí ihned po bitvě před svými podřízenými přiznal.
To, že se jedna ze stran dopustí závažné chyby, bylo ve stávající atmosféře velmi pravděpodobné.
Velitelé obou armád byli pod velkým tlakem. Zejména generál Meade, který byl do své funkce jmenován
jen několik dní před bitvou. Díky telegrafu a sílícímu vlivu žurnalismu byla o každém kroku armád ihned
informována široká veřejnost a stejně tak oba prezidenti. Na severu vládlo po řadě porážek potomacké
armády v politickém i civilním životě značné napětí. Stejně tak na mezinárodní scéně, neboť vše
naznačovalo tomu, že další vítězství Konfederace by mohlo znamenat uznání její nezávislosti a konec
občanské války.
6
Bojiště
Důvodů, proč se rozhodl generál Lee shromáždit svou armádu právě
v okolí Gettysburgu, bylo hned několik. Prvním z nich byla již výše
jmenovaná křižovatka cest vedoucích do všech světových stran – silnice
carlislelská, yorská, hanoverská, taneytownská, emmitsburská atd.
Po těchto cestách se mohly snadno přisunout rozptýlené jednotky obou
stran. Vedla sem také železniční trať, ale ta zde končila a dál na
severozápad pokračovala jen jako zásek čekající na položení kolejí.
Okolí městečka skýtalo vhodný terén pro rozličné manévry a bylo tak
dokonalým prostorem pro svedení bitvy. Na svazích kopců rostly husté
dubové lesy a plochy kolem městečka byly osázeny obilnými poli.
V údolích i na návrších kolem jižní emmitsburské cesty byly
roztroušeny stavby farem, sady a louky.
Gettysburské střípky
Když 4. července dorazili federální vyjednavači rokovat o příměří kvůli sesbírání raněných, oznámil
generálu Longstreetovi jeden z unionistů, že: „Generál Longstreet je zraněn a zajat, ale bude o něj dobře
postaráno.“ Na to mu generál odpověděl, že velice děkuje, ale že se o sebe postará sám. Později se přišlo
na to, že raněným, kterého si spletli s Longstreetem, byl plukovník Powell z texaského pluku, zajatý
2. července na Little Round Topu.
Posledním raněným, který byl po bitvě nalezen až 15. července, byl seržant Enoch Miller. Po uzdravení
opustil vojsko a stal se řeholníkem.
Přestože generál George Gordon Meade v bitvě u Gettysburgu zvítězil, zavládlo ve Washingtonu
zklamání nad tím, že nechal uniknout generála Leea. Prezident Lincoln byl velmi nespokojen a generálu
Meadovi sice vyjádřil poděkování za jeho osobní zásluhu na vítězství v boji, ale zároveň mu vyčetl,
že Leea nezajal, což mohlo vést k rychlejšímu ukončení války.
Již týden po bitvě Pensylvánský guvernér nařídil, aby byly zakoupeny pozemky, kde se bitva odehrála,
a byl zde zbudován vojenský hřbitov. Místní pohřební podnikatel si účtoval 1,59 dolaru za tělo, přesto
dokázal pohřbít pouze 100 těl denně.
Na prahu jednoho z gettysburských domů bylo nalezeno tělo federálního vojáka, který v ruce třímal
fotografii tří dětí. Snímek byl vydán v novinách a brzy se přihlásila žena, která fotografii poznala. Mrtvým
byl její muž, seržant 154. newyorského pluku Amos Humiston, sedlář z městečka Portville.
Po bitvě byly sbírány zbraně. Bylo nalezeno 27 574 pušek. Z nich bylo 13 000 ještě nabito a celá
polovina dvěma náboji. Některé třemi i více. Rekordem byla mušketa s třiadvaceti náboji.
Útoku na Culp’s Hill 2. července se v řadách 2. virginského pluku účastnil i syn majitele pozemku
seržant Weasley Culp. Ještě dopoledne se stavil v rodném domě, aby si popovídal se svými sestrami. Byl
však na kopci nesoucím jeho jméno při sérii oboustranně nevydařených útoků zabit třetího dne bitvy.
Generálu Sicklesovi byla po utrženém zranění amputovaná noha nad kolenem. Sickles ji věnoval
Armádnímu lékařskému muzeu a po válce muzeum navštěvoval a dlouho stával před vitrínou.
„Najednou jako se varhany rozeznívají v kostele, se rozlehl rachot všech děl.“
- Edvard P. Alexander
„Všechny záblesky, a vzduch se zdál plný letících nábojů, jejichž ostré
výbuchy tvořily doprovod hlubokého rachotu děl.“ - Generál Henry Jackson
Hunt
„Nedlouho po zahájení bombardování konfederačním bateriím odpovědělo
130 děl federálních. Kamkoli se obrátil zrak, bylo vidět pušky, šavle, chlebníky,
lidská těla a kosti letící ve vzduchu nebo narážející na zem, která se pod námi
třásla jako by ji rozechvívaly podzemní otřesy“ - Voják Kemperovy divize, která
díky odstřelování ztratila na 500 mužů
7
Jsme tuláci - Harry Mitrovský
Martin Štulla
(http://sto.webpark.cz/onas.htm)
Jsme tuláci, jen matka Země zná vznešený náš dávný rod,
a tam, kde lesy černají se temně, kde slunce zlatí stříbrné vlnky vod,
tam, všude na světě, je domov náš.
Jsme tuláci a v našich srdcích buší krev dávných tuláků,
co svět je znal, ty jejich písně bouře nepřehluší,
i skály ozvěnou je nesou v dál.
Jsme to, co země rodí a znovu ztrácí,
a žádná píseň světa nepoví, jak volní jsme a svobodní,
jak ptáci.
Nás netíží starého světa okovy, sraz orla k zemi, zlom mu křídlo,
však ze zraku mu nevymažeš přec ten obraz skal,
kde volné měl své sídlo, i kdyby´s zlatou dal mu klec.
To jen člověku, jenž v marné touze všem bohům rovným přál si být,
kolikrát stačí slovo pouze, okovy pozlatit
a pak řve a jásá, že zvítězila svatá věc,
svých vlastních katů slávu hlásá a stejná zůstala mu klec.
Jsme to, co co země rodí a znovu ztrácí
a žádná píseň světa nepoví, jak volní jsme a svobodní,
jak ptáci.
foto: Martin Štulla
A kdyby ten svět byl plný dravců, nás jejich lesk či sláva nezláká,
nám dražší jsou ty písně mořeplavců
a volné prosté srdce tuláka.
8
Pony Express – 9. díl
Lidka Tošovská
(archiv Pony Expressu)
Historie ČsXP čím se každý ročník této jízdy vyznačoval určitou charakteristikou:
Od 15. - 26. ročník
2000
16. ročník – zvláštní zásilka pro presidenta Slovenska
Propojením se Slovenskem v roce 1999 se vlastně až po patnácti letech naplnila myšlenka
“Československého” Pony Expressu v pravém slova smyslu, čímž se tato událost řadí k nejdůležitějším
v celé historii ČsXPC. Snahy o prodloužení trasy na Slovensko byly v minulosti několikrát iniciovány
českou stranou. Bohužel se tato aktivita nesetkala s tím pravým zápalem pro věc a vždy končila kdesi
ve vytracenu. Pro sheriffa XPC bylo tedy velmi příjemným překvapením, když v roce 1998 navštívil
Českou republiku nynější šéf slovenských jezdců XP. Bylo domluveno mnoho věcí týkajících se nové
trasy na území Slovenské republiky (např. vnitřní organizace XPC přijetím všech ustanovení a zákonitostí
ČsXPC, délka úseků, přezky, uniforma, razítka XP a název slovenské jízdy – Slovenská část ČsXP).
V roce 2000 přepravovali slovenští jezdci poštu v mochille, která byla vezena již ze Stříbrné Lhoty, takže
poprvé splnila česko-slovenskou úlohu
2001
17. ročník – ustavení tří moravských větví, Polsko nultý ročník
V roce 2001 putovala tato mochilla opačným směrem, tj. z Košic na českoněmecké hranice. Toto
a mnoho dalšího bylo projednáno na schůzce šéfů české a slovenské části ČsXPC. Jedním z bodů jednání
bylo i číslování ročníků na Slovensku tak, že od roku 2001 přejímá slovenská část číslování ČsXPC (tzn.
17. ročník).
2002
18. ročník – jízda po největších povodních naštěstí proběhla bez větších problémů
2003
19. ročník – XPC je již zase blíž k holandským hranicím
2004
20. ročník – Založení EPEA (European Pony Express Assotiation)
Členské země - Česká republika, Slovenská republika, Německo, Polsko.
Sheriff ČsXPC Luděk Cowpack Burian zvolen prezidentem této asociace. První protisměrná jízda
v novodobé historii jízdy Pony Expressu byla na světě. Ve stejný okamžik vyrazili jezdci s poštou
z poštovního úřadu ve Stříbrné Lhotě na východ a ze Suchdolu nad Odrou na západ. Jezdci obou směrů
se míjeli na úseku moravské západní větve u obce Bobrová.
pokračování příště…
9
Koňské desatero
Pavla Stejskalová
(http://jizda-na-koni-a-kun.blog.cz/0912/konske-desatero)
1. Ohlodávání - přispěj svou troškou do mlýna architektury
a ohlodávej stěny boxu, dvířka, ohrady nebo jakékoli jiné
dřevěné předměty.
2. Čerstvá podestýlka - je naprosto v pořádku, když
se vyčůráš doprostřed čerstvě nastlaného boxu. Člověk potom
ví, že si ceníš jeho práce.
3. Frkání - lidi mají rádi, když na ně někdo prská. Je tvou
povinností, abys jim coby rodinný miláček vyhověl.
4. Řehtání - protože jsi kůň, čeká se od tebe, že budeš řehtat.
Tak řehtej - a hodně. Tvůj majitel bude mít radost, až uslyší,
jak hlídáš stáj a komunikuješ s ostatními koňmi. Obzvláště
to ocení uprostřed noci, když sladce spí doma v posteli.
Člověk totiž nezná lepší pocit, než když musí být pozdě v noci
vzhůru a poslouchat to nekonečné: "ihahá, ihahá…“
5. Stravování - nezapomeň roztahat seno po celém stání,
obzvlášť když je čerstvě podestlané pilinami, a pak vše
důkladně promíchat. Vzniklá směs je pro tvého člověka
výzvou a všichni dobře víme, jak lidi milují výzvy.
Koneckonců, aspoň to tvrdili, když nás kupovali.
foto: Jan Skoumal
6. Olizování - než začneš svého člověka olizovat, vždycky se napřed pořádně napij. Člověk má raději
čistou hubu. Taky nezapomeň vlastní hlavou pečlivě vytřít místa, na nichž si ho předtím oslintal.
7. Vrata - jakákoli vrátka třebas jen pootevřená, jsou pozvánkou k utužení fyzické kondice tvé i tvého
člověka. Vrátka rozraz, a pak jen poklusávej kolem mimo dosah člověka, který zběsile běhá a snaží
se tě chytit. Čím déle vytrváš, tím větší povyražení poskytneš všem zúčastněným.
8. Skotačení - jestliže při skotačení ve výběhu ztratíš půdu pod nohama, použij některého
z přítomných koní, aby zbrzdil tvůj pád, a aby ses sám nezranil. Jen tak bude ten nechutný veterinář
chodit k ostatním a ne k tobě.
9. Návštěvy - rychle odhadni, který z návštěvníků má z koní strach. Smýkej sebou na uvazišti, hlasitě
řehtej a ceň zuby směrem k této osobě. Pokud couvne a začne ječet, mrskni ocasem, podusávej
nohama a jemně zarži, aby viděl, že tě opravdu vystrašil.
10. Krása - svět je krásný… ale koně ho dělají ještě krásnějším.
10
Proč bychom se netopili
Martin Štulla
(upraveno z http://www.ceskatelevize.cz/porady/1071158728-proc-bychom-se-netopili/2743-zajimavosti-o-vodactvi)
Murphyho zákony vodácké
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
Ať hledáš, co hledáš, je to vždy na dně lodního pytle.
Stav vody v řece je nepřímo úměrný technickému stavu lodí.
Nálepky označující obsah konzerv se samovolně oloupají.
Zapomeneš-li si pláštěnku, celou plavbu bude lejt.
Zapomeneš-li si opalovací krém, celou plavbu bude pražit.
Nezapomeneš-li si nic, utopíš lodní pytel.
Nenakoupíš-li do zásoby chleba, nebude k mání v obchodech ani ve vodáckých hospodách.
Nakoupíš-li chleba do zásoby, rozmočíš jej.
Když pečlivě nepřivážeš bagáž, uděláš se.
Když bagáž pečlivě přivážeš, příští jez budeš přenášet.
Mokré oblečení, pokud jsi jej nenamočil schválně, sluncem neuschne.
Fotoaparát na lodi je k ničemu - buď máš plné ruce práce, nebo dojdou baterie, zasekne se film.
nebo platí bod 1.
Poprvé na vodě aneb jak nebýt úplným zelenáčem
Pár slov na úvod
Vodáci se mezi sebou zdraví "AHOJ" a tykají si, byť by mezi nimi byl rozdíl dvou generací. Na vodě
i na souši se k sobě chovají ohleduplně a v případě potřeby je pro ně naprostou samozřejmostí si vzájemně
pomáhat.
Malý slovník vodáckých výrazů
Vodáci mezi sebou používají slovní výrazy, které jsou pro nevodáky tajemné a často i nesrozumitelné.
Protože spoustu z nich určitě zaslechnete a můžou i vás upozornit před něčím nenadálým či vám v něčem
poradit, je vhodné alespoň ty nejdůležitější znát.
Výrazy týkající se lodi a jejího vybavení:
bort - bok lodi. Tuto část s oblibou objímají začátečníci těsně před tím, než si jdou pokecat s rybkami.
singl, singlovka - loď určená jen pro jednu osobu, např. jednomístný kajak.
debl, deblovka - loď pro dvě osoby, např. klasická kánoe.
házečka, házecí pytlík - velmi důležitá pomůcka pro záchranu jiné osoby ze břehu. Je to pytlík
s nepromokavým, pečlivě složeným lanem. V případě potřeby je nutné pevně uchopit volný konec lana
(nebo jej raději uvázat kolem stromu či jiného pevného předmětu na břehu, aby vám nevypadlo z ruky
nebo vás zachraňovaný nestáhl do vody) a pytlík hodit zachraňovanému jedinci (radši přehodit
než nedohodit) tak, aby se mohl lana chytit a s vaší pomocí dostat ke břehu.
11
koňadra, koníkovací šňůra - kus silnějšího provazu, za který se loď uvazuje u břehu, spouští jezem,
či za který ji vodák táhne jak kůň loď úsekem, kde je málo vody.
bagáž - souhrný název pro všechna větší zavazadla (myšleno loďáky, konve, stany, kytary..), která
patří do jedné lodi. Trochu jasnější, řekne-li se: "Pojď vyložit (naložit) bagáž".
loďák, lodní pytel - voděvzdorný vak či batoh, ve kterém vodáci převáží věci, které by se neměly
namočit (oblečení, spacák, potraviny, prachy). Na rozdíl od konve (barelu) je skladnější (čím míň věcí
v něm máte, tím menší prostor vám zabírá v lodi), ale pokud jsou v něm těžší věci, neplave.
konev, barel - nádoba z plastu a šroubovým uzávěrem, určena ke stejnému účelu jako loďák. Hodí
se do raftu či otevřených plastových nebo laminátových deblovek, kde její pevné rozměry nevadí.
Výhodou je, že i s těžším obsahem plave a věci se z ní dají rychleji vytáhnout a nebo vložit.
šprajc - u laminátových (ale i některých plastových) kánoí příčná vzpěra mezi borty (někdy jich bylo
na lodi i víc, nejčastěji ve formě dřevěného hranolu). Slouží ke zpevnění lodi a nezřídka se k němu
přivazují barely, aby se v peřejích nekoulely po palubě.
špricka, špricdeka - speciální, voděvzdorný kus látky, sloužící k zakrytí otvorů v lodi, aby se tudy
v peřejích nedostávala voda. Většinou to je i součást oděvu a pro kajakáře téměř nezbytnost.
kleky - pomůcka v některých typech lodí, kde se pádluje v kleče (např. Pálava, Orinoco). Jedná
se o fixační popruhy, které po sepnutí (suchý zips) tvoří před stehny klečícího vodáka překážku, takže jej
přidržují na jeho místě a zabraňují mu, aby při jízdě divokými peřejemi nebo při skákání jezu nechtěně
putoval po palubě.
Výrazy týkající se posádky, tedy vás:
háček, hák - člen posádky, který sedí v čele lodi. Jeho úkolem je upozorňovat na kameny a jiné
důležité věci před sebou, poslouchat kormidelníka kudy hodlá řekou jet a na základě toho vhodně
směrovat špici lodě. A hlavně se s pádlem pořádně ohánět. Ve volných chvílích je mu souzeno vylívat
vodu, případně dovoleno fotografovat.
kormidelník, zadák, kapitán - nejdůležitější člen posádky, neboť on rozhoduje, kudy se popluje
a tak by měl být i tím zkušenějším. Jeho záběry jsou zvláště v rychle tekoucí vodě či peřeji soustředěny
hlavně na manévrování s lodí (proto se háček nadře víc).
porcelán - nepádlující člen posádky. Občas lze na něj převést část úkolů od háčka (např. vylívání
vody či fotografování), teda pokud se nejedná o batole či čtyřnohého miláčka.
Výrazy týkající se manévrování a plavby:
zabrat - úplně obyčejný záběr pádlem do normálního směru plavby. Klasika, které si při pádlování
užijete nejvíc.
kontra, kontrovat - zpětný chod čili záběr pádlem proti normálnímu směru plavby. Pro háčka záběr
téměř neznámý (brzdí loď), pro kormidelníka zase jeden z nejpoužívanějších.
přitáhnout - záběr pádlem směrem k boku lodi (bacha, ať neskončí pod ní a vy ve vodě) za účelem
rychlého natočení do požadovaného směru. Důležitý záběr zejména pro manévrování v rychlé řece
se spoustou nástrah. Hojně používán jak háčkem, tak zadákem, největší účinek má však tehdy, pokud
jej provádějí oba současně.
odlomit, odkopnout - opak k přitáhnutí čili záběr směrem od lodě. Háček zabírá dlouhým obloukem
před přídí, zadák spíše kontruje.
traverz, traverzovat - přejíždět s lodí z jedné strany řeky na druhou. Hojně viděno u začátečníků,
ale někdy i nutnost, pokud je háček tajnůstkář a kormidelník by přece jen rád věděl, do čeho se řítí.
bidlovat - zabírat pádlem o dno řeky (jako bidlem) ve snaze dostrkat loď i s posádkou z mělčiny
na hlubší vodu bez vysedání. I když vodáci tuto metodu často používají, je nutné si dávat opravdu pozor
- je to totiž taky nejsnadnější způsob, jak pádlo zlomit nebo alespoň poškodit.
jet singla - jet v lodi sám, bez háčka. Někdy nejlepší způsob jak zdolat jez, zvláště pokud pod ním
číhá zabalák a vy plujete s otevřenou deblovkou.
eskymák, eskymácký obrat - způsob, jak se dostat s převrácenou lodí zase zpět na hladinu, aniž by
bylo nutné opustit palubu. Je to jedna ze základních kajakářských dovedností a dá se praktikovat jen na
uzavřených lodích.
12
cvaknutí, cvaknout se, udělat se - obrátit loď dnem vzhůru a sebe šoupnout pod hladinu,
čili převrátit se. První zásadou je za všech okolností nepouštět pádlo, držet se lodi a společně se snažit
dostat ke břehu nebo do mělké tišiny. A pak konečně nastává ten "radostný" okamžik, kdy začnete lovit
všechny věci až dosud volně ležící v lodi, na dně řeky, či je pak nahánět v proudu.
Výrazy týkající se řeky:
volej - stojatá nebo jen velmi málo tekoucí voda. Noční můra všech vodáků.
šlajsna - betonovými nebo kamennými zdmi vymezený prostor v jezu, kudy se dá zpravidla projet,
pokud teda není zrovna zahrazen. Zdi se nazývají též "kozy" a celé to dohromady "propust".
zabalák - vysoká vlna se zpětnou rotací, která má snahu zatopit každou otevřenou loď a tím
ji dopomoci k plavbě dnem vzhůru. Hodně často bývá tou pověstnou třešničkou na dortu na konci
šlajsny nebo za kameny v peřeji.
vracák - místo v řece, kde voda jakoby teče proti proudu (vrací se). Hodně viděno pod jezy či splavy,
ale taky v peřeji za velkými kameny.
tišina - místo v tekoucí řece, kde voda stojí. Zpravidla se nachází v blízkosti břehu či na opačné
straně než je proud. Ideální místo pro zakotvení.
vývar, vývařiště - nebezpečné místo pod jezem či splavem, kde voda jakoby vyvěrá (bublá a pění)
a směr její toku je neurčitý. Voda tady málo nese, loď se jakoby propadá a na záběry pádlem téměř
nereaguje.
sifón - velmi nebezpečné místo v řece, kde se voda v jednom místě jakoby ztrácí, např. v podemletém
břehu nebo skále, ale také třeba v poškozené spádové desce jezu či splavu. Hrozí vtažení a přisátí.
karfiol, květák - opak sifónu. Voda zde v jednom místě viditelně vyvěrá na povrch. Na loď, která
do tohoto místa najede, to má podobný efekt, jako když se trefí do šutru, jen to nezanechává škrábance.
foto: archiv Pohodáři VSKH
Nemáte jet s kým na vodu?
Řadu vodáckých táborů nejen pro děti nabízí Pohodáři VSKH České Budějovice.
www.pohodari.vskh.cz
A spousta dalších organizací, stačí se jen podívat na internet 
A H O J…
13
Taneční skupina Čarodějky
Martin Štulla
(informace použity z www.tscarodejky.cz za spolupráce s Terezou Zemanovou)
Taneční skupina vznikla v roce 1995 pod záštitou
občanského sdružení Klub Essentia a jejím hlavním
repertoárem bylo „disco dance“. Vedoucí byla
Alena Zemanová, trenérkou a choreografkou začala
být, tehdy pouze dvanáctiletá, její dcera Tereza
Zemanová.
Po několika letech se paní Alena rozhodla, že se
skupina bude věnovat irským tancům a přihlásila
ji na soutěž v irských tancích Pardubická Ryengle.
Neměli jsme o irském tanci ani ponětí, znali jsme
pouze tři „kroky“ z filmu Titanic. Ani jsme netušili,
že jsme si vybrali hudbu z Riverdance :)
Na Pardubické Ryengli jsme se seznámili foto: archiv Čarodějky
s Terezou Bachovou a od roku 2001 jsme zanechali diska a Tereza začala navštěvovat její kurzy a taneční
skupinu Kaskáda a svými poznatky živila i Čarodějky.
Postupem let Tereza získala dostatek informací a tanečních zkušeností, aby taneční skupinu Čarodějky
dovedla k vynikajícím výkonům na trénincích, vystoupeních i na soutěžích.
Taneční skupina Čarodějky je v současné době pod patronátem DDM Praha 2.
Tereza Zemanová, DiS. - vedoucí, hlavní trenér, choreograf
- se narodila 27. 7. 1983
- umělecká vedoucí, hlavní trenér a choreograf
- vystudovala Akademii tělesné výchovy a sportu Palestra, obor Manažer sportu
- nyní se připravuje na bakalářskou zkoušku na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem,
obor Tělesná výchova a Český jazyk a literatura se zaměřením na vzdělávání
- v rámci studia na UJEP složila choreografii „Zemědělská“, která získala na přehlídce pohybových
skladeb UJEP 2. místo a na celorepublikových Akademických hrách v Plzni v roce 2009 také 2. místo,
velký úspěch zaznamenala na závěrečném večeru BSS 2009 v divadle Ponec
- taneční skupinu vede od svých dvanácti let
- prošla lidovými tanci, moderní gymnastikou, disko dance a samozřejmě irskými tanci
Tereza Zemanová - umělecká vedoucí
Mobil: 603 372 727
E-mail: [email protected]
www.tscarodejky.cz
foto: archiv Čarodějky
14
Potkali se u Kolína (14. 1. 2013)
Tomáš Fiala
(použito informací - Jízdní řád 2012-2013, Předpis SŽDC D1, http://alanbutschek.cz/obehy1011/ob_841_1011.html,
http://doprava.unas.cz/?id=1027, http://www.vlakregion.cz/trate/062/062.htm, http://msts.zvolsky.net/?page=236map)
Rozhodl jsem se poněkud pozměnit kurz této
rubriky, lehce změnit její obsah. V minulých číslech
jsem se věnoval čistě hnacím vozidlům, což pro
některé čtenáře mohlo být trochu nezáživné. Dnes
bych rád spojil teoretické povídání s cestopisem
a představil vám také několik železničních tratí. Ty,
kterým se líbil přehled motorových a elektrických
vozů, také úplně nezklamu. Kam vlastně mířím? Rád
cestuji vlakem a občas si vymyslím nějaké
železniční výlet, během kterého projíždím tratě,
po kterých jsem nikdy dříve nejel. A o těch cestách
budu vyprávět.
foto: Tomáš Fiala
Cestu, kterou jsem zvolil pro dnešek, jsme s mými spolužáky ze střední školy absolvovali v lednu 2012.
Využili jsme výhodné nabídky ČD Víkendová jízdenka (tehdy ještě SoNe+), konkrétně dvou krajských
variant SoNe+ Vysočina a SoNe+ Středočeský kraj. Zatímco vysočinskou verzi jsme využili minimálně
(koupili jsme ji z čistě ekonomických důvodů), s tratěmi středočeského kraje jsme si užili dost, především
těmi v okolí Kolína. Výchozí a cílové stanice účastníků akce se lišily, já vyrazil tradičně z mé rodné
Třebíče a během dne jsem urazil 431 kilometrů.
Ráno jsem nastoupil do Os 4872 (letos je to Os 4864), čímž jsem krátce po šesté hodině ranní zahájil
cestu. Toho dne na něm byla nasazena Regionova 814.010 z provozní jednotky Havlíčkův Brod.
V letošním roce již na tento vlak bývá nasazován nov motorový vůz 841, rovněž z Havlíčkova Brodu.
Dlouho jsem se neohřál, protože
v Okříškách mě čekal přestup do
Os 4874. Výhoda nasazení řady 841
je přímost vlaku až do Jihlavy.
Regionova totiž vloni pokračovala
z Okříšek na Znojmo, kam pak
pendlovala celý víkend. A já (a se mnou
ještě další cestující) přestoupil do dost
zvláštní soupravy. V čele byl motorový
vůz 810.222 a za ním zamčená souprava
854 s Bdtn756. Vypadá to komicky, když
malý motoráček za sebou vleče dva velké
vozy. Naštěstí vůz 854.222 (shodou
okolností se k sobě dostaly vozy stejného
inventárního čísla: 222) pomáhal k jízdě
soupravy i svým výkonem. Jinak by
foto: Tomáš Fiala
se osobák do Jihlavy dobelhal jen těžko.
15
V Jihlavě jsem poprvé vytáhl
fotoaparát. Byla ještě tma, stativ jsem
neměl, ale i bez něj jsem něco málo
zdokumentoval. Vzhledem k zimě
(taky co byste si v lednu představovali)
jsem netrpělivě čekal na Os 8346. A se
mnou
samozřejmě
i
moji
spolucestující. Ani v osobáku do
Havlíčkova Brodu jsme se moc
neohřáli, protože 27 kilometrů ujede za
necelou půlhodinu. Po příjezdu do jeho
cílové stanice nás čekalo jedno modré
překvapení. Regio-Shuttle 841.001!
Dnes je Vysočina těmito vozy takřka
zaplavena, pohybují se především na
ramenech Horní Cerekev – Havlíčkův
foto: Tomáš Fiala
Brod a Havlíčkův Brod – Žďár nad
Sázavou a pod PJ Havlíčkův Brod jich spadá celkem třináct (původně jich mělo být dodáno dokonce
sedmnáct), ale tehdy… Jediné ostře sledované vozidlo, které jsme ještě od jeho dodání (28. 10. 2011) ještě
neměli šanci potkat. R 672 měl sice přijet jen za malý okamžik, ale riskli jsme to a vytasili fotoaparáty.
Povedlo se!
Již jsem zmínil R 672, který tehdy jezdil na rameni Brno hl.n. – Praha hl.n. (dnes zajíždí až do PrahySmíchova). Tím jsme se přesunuli do Kolína, do jakéhosi ohniska našeho putování. A zde jsme konečně
mohli nafotit pořádné vlaky. Ne že by na Vysočině nic nejezdilo, ale kromě Regio-Shuttla jsme od rána
zatím na nic kloudného nenarazili. Náhodám zdaleka nebyl konec – místo „Esa“ (elektrická lokomotiva
řady 363) na osobním vlaku do Žďáru nad Sázavou byl nasazen „Brejlovec“ 754.043, který sice oficiálně
spadá pod maloměřickou provozní jednotku, avšak své stálé místo má v Havlíčkově Brodě. Většinou
je využíván právě k podobným jízdám, když „zdechne Eso“.
V Kolíně nás potkal také první problém. Málem nám ujel Os 9322, kterým jsme si naplánovali přesun
do Poříčan. Fotili jsme si totiž EC 378 Carl Maria von Weber (letos byl tento vlak přejmenován
na Slovenskou strelu) s Taurusem 1216.240 (lokomotiva rakouských drah) a úplně zapomněli, v kolik
že nám další spoj odjíždí. EC mělo totiž pár minut zpoždění, čehož jsme si nevšimli a domnívali jsme si,
že stíháme. Nebýt vlakvedoucí, asi by nám spoj ujel. Ale naštěstí počkala, až doběhneme. V podstatě jsme
zapříčinili i menší zpoždění (do dvou minut). Během k vlaku jsme se celkem zadýchali, takže krátká cesta
do Poříčan nám posloužila hlavně k odpočinku a také menšímu občerstvení. V Cerhenicích jsme toužebně
viseli očima na budovu Výzkumného ústavu železničního, u které se nachází zkušební okruh takřka
světového významu. Zkouší se zde kde co, například se tady testovalo metro pro Řím a samozřejmě různé
české novinky, ať už elektrická
lokomotiva 380 nebo RegioPanter,
o kterém jsem se zmiňoval v jednom
z minulých čísel. S trochou nadsázky
by se dalo říci, že do Velimi (kam
okruh oficiálně spadá) jezdí prověřovat
schopnosti svých vozidel celá Evropa.
Jelikož po trati 011 většinou jezdíme
z Kolína až do Prahy, tak jsme
v Poříčanech
vystupovali
poprvé
v životě. Rádi bychom si prohlédli
nádraží a třeba i udělali ve stanici pár
fotek, jenže nám toho nebylo dopřáno –
museli jsme rychle přestoupit do
Os 15859 směr Nymburk hl.n. Alespoň
tu tedy řeknu pár slov o trati 060,
foto: Tomáš Fiala
po které jsme jeli. V lecčem je totiž
16
foto: Tomáš Fiala
výjimečná. Po prvním nahlédnutí do mapy
v jízdním řádu by se vám mohlo zdát, že
se jedná o nějakou zapadlou lokálku. Potom
byste si asi povšimli, že trať je elektrifikovaná.
Bohužel v současné době je možnost
nasazování elektrické trakce využívaná
minimálně, co se osobní dopravy týká.
Jezdívaly zde sice patrové elektrické jednotky
City Elefant 471 (v pracovní dny), teď ale
převažují motorové Regionovy 814. Jednou
takovou jsme se svezli i my, konkrétně strojem
814.110. Historie patnáctikilometrové trati sahá
hodně nazpět, úsek z Poříčan do Sadské
(5 kilometrů), zbylých deset kilometrů
se dočkalo zprovoznění o rok později.
K elektrifikaci došlo před více jak padesáti roky (1961).
V Nymburku nás čekalo značné zklamání. Skoro nic na nádraží nestálo, kromě dvou Regionov a tří
odstavených motorových vozů 810. Zašli jsme se podívat do čekárny a nevěděli jsme, jak zabít čas.
Nakonec nám přišlo štěstí vstříc. V nákladní části nádraží posunovala „Žehlička“ 111.024 a nákladní
dopravce ČD Cargo nás velmi potěšil i barevně sladěnou dvojicí lokomotiv 742.073 a 742.215
ve firemním nátěru. Ještě před nimi přijel jiný, červený, „Kocour“ ČD Carga – 742.030. V Nymburce
se nachází opravárenské pracoviště lokomotiv a z něj vyrazil na zkoušky čerstvě rekonstruovaný stroj
742.048. Opět v korporátním nátěru ČD Cargo, ovšem
se
sníženou
kapotou
na
jedné
straně
od stanoviště strojvedoucího. Po ČD Cargu
se nakonec překonala i osobní doprava, přijeli City
Elefanti (Os 5818 a Os 4819) a rychlík 853 Rozkoš
s českotřebovskou lokomotivou 163.084. Měli jsme
v plánu ulovit i R 848 Úpa, jenže kdesi cestou schytal
zpoždění a my raději nastoupili do motorového vozu
810.362, aby se neopakoval zběsilý scénář z Kolína.
Motorový 810.362 z Provozní jednotky Kolín nás
velice překvapil. Koženka! Někteří lidé žijí stále
v domnění, že koženkové sedačky jsou na české
foto: Tomáš Fiala
železnici zcela běžné. Byly zcela běžné! Dnes, v době
příchodu konkurence, je potřeba modernizovat vozový
park. Takže do většiny vozů 810 byla namontována novější sedadla. Sedli jsme si (lidí sice sedělo uvnitř
dost, ale místo se ještě našlo) a tvářili se trochu rozpačitě. Naštvaně ne, prostě na nás nečekaně dýchla
nostalgie. Netrvalo dlouho a rozjeli jsme se. Nostalgie pokračovala, když jsme zpozorovali mechanická
návěstidla, která v současnosti pomalu ale jistě mizí z českých kolejí.
Foťáky jsme vytáhli v Křinci, kde jsme se křižovali
s Regionovou 814.140 na Os 15810. Ovšem fotit
z výklopného okýnka v motorovém voze 810 (normální
stahovací okna jsou dosazována až s modernizací, kterou
prozatím prošlo jen několik vozů), to dost dobře nejde.
Tudíž vznikl pouze dokumentační snímek, který kromě již
zmíněné žluté soupravy vyobrazuje rovněž záda „našeho“
pana vlakvedoucího. Netrvalo dlouho a pokračovali jsme
v cestě. Marně jsme ale hledali, kdeže se odděluje z tratě
Nymburk – Jičín odbočná větev Křinec – Chlumec nad
foto: Tomáš Fiala
Cidlinou. Nikde jsme nic neviděli… Pravdu jsme poznali
až po chvíli. Asi tři kilometry za Křincem se nachází odbočka Obora. Možná by neškodilo zabrousit
do železničního předpisu D1, ve kterém je význam odboček
17
vysvětlen takto: „Odbočka je dopravna s kolejovým
rozvětvením na širé trati umožňující přechod vlaků
(PMD) z jedné trati na druhou.“ Tedy laicky řečeno,
tratě se nerozdělují přímo ve stanici, ale až za stanicí
na trati.
Vlak se s námi spíše coural, než že by nějak uháněl
krajinou (naštěstí jsme ještě netušili, co nás čeká
o několik hodin později) a opadaný listnatý les, kterým
jsme putovali, navozoval celkem smutnou atmosféru.
Opět se na chvíli zastavím v líčení zážitků a uvedu
nějaké informace o železniční trati 062 Křinec –
Chlumec nad Cidlinou. Dala by se označit za pravou
českou lokálku, jednokolejka bez elektrifikace s tomu
odpovídajícím vozovým parkem. První úsek Křinec –
foto: Tomáš Fiala
Městec Králové (přes zastávky Svídnice, Dymokury
a Činěves) je v provozu už od roku 1882 a teprve
v dalším staletí (1901) byla dokončena i část do Chlumce nad Cidlinou (přes zastávky Běrunice, Slibovice
a Lovčice). Můžeme se zde setkat s rychlostí až 60 km/h, ovšem pouze na novějším úseku.
Náš spoj končil ve stanici Městec Králové, kde jsme si mohli udělat menší pauzu. Využili jsme ji jednak
k fotodokumentaci, jednak ke zhodnocení místa. Nic proti místním obyvatelům, ale na nádraží to vypadalo
dost… Zkrátka jako v nějakém Zapadákově (a opět musím dodat – nic proti Zapadákovu). Naštěstí brzy
přijel motorový vůz 810.124 a odvezl nás vstříc dalšímu dobrodružství jako Os 5711. Do Chlumce jsme
čas trávili především družným hovorem a těšili se do Kolína, kam nás jako slušně obsazený Sp 1806
odvezl rychlíkový motorák 854.210 „Renátka“ z trutnovského depa. A proč že jsme se tak těšili na Kolín?
Že by kvůli znělce „Kolíne, Kolíne“, která je slyšet z nádražního rozhlasu vždy po příjezdu vlaku? Někdo
z nás možná ano, ale spíš nás zajímalo dvouhodinové focení!
Nebudu zde rozebírat, co všechno se nám podařilo během sto dvaceti minut dostat do paměťových karet,
opět pouze zmíním to nejzajímavější. Hned po vystoupení jsem si povšiml, že u prvního nástupiště stojí
zajímavý naleštěný stroj 720.099 patřící (snad) kolínské společnosti Draslovka. Posunoval s cisternami
a my na něm mohli nechat oči. Hned na sousední koleji odpočíval nákladní vlak v čele s elektrickou
lokomotivou 163.019. Po té byste se dnes už sháněli marně. Tak jako všechny ostatní zástupkyně řady 163
u ČD Carga prošla modernizací na vícesystémovou 363.5, aby mohla obsloužit větší část republiky než
jen tu pod stejnosměrným proudem. Obrovskou radost nám učinila – a zní to velmi divně – konkurence.
Přesněji řečeno společnost RegioJet. Ta totiž v září 2011 zahájila svůj provoz na trase Praha – Ostrava
(ostatně o tom už rozsáhle informovala všechna známá média) a my tak mohli zachytit bleskový průjezd
spoje IC 1009 v čele se 162.119. Krátce po něm přijelo i EC 173 Vindobona s Taurusem 1216.240 a pak
i EC 172 Vindobona s lokomotivou 1216.210 reklamním nátěru firmy Kapsch. Ruce promrzaly, prsty
tuhly, naše odhodlání však neosláblo a mně se
dokonce podařilo i vybít baterii. Naštěstí jsem měl
u sebe ještě náhradu právě pro takovéto případy.
Pomocí R 683 jsme se přesunuli do Čáslavi
a zde vyzkoušeli nadchod, na který jsme se vždy
jen dívali. Potřebovali jsme se totiž dostat
k budově tzv. místního nádraží, odkud odjíždějí
vlaky do Třemošnice. Většina výpravy následně
litovala, že se vůbec dala přemluvit k projetí této
17 kilometrů dlouho odbočky. Něco se dalo vyčíst
už z toho, že zdolání takto krátkého úseku trvá
vlakům zhruba čtyřicet minut. Skutečně, hlavně
v první části máte pocit, že vlak pouze někdo
zezadu tlačí… Mohou za to především zajímavě
(a nepříliš bezpečně) vyřešené přejezdy a pak
možná i zhruba kilometr dlouhý souběh se silnicí, foto: Tomáš Fiala
kdy máte strach, že okno, u kterého sedíte, skončí
18
nabodnuté na zpětném zrcátku okolo projíždějících automobilů. Zapomněl jsem se zmínit, že jsme využili
Os 15921 (zpátky vedený jako Os 15922) vedeného motorovým vozem 810.654.
Cestovali s námi ve voze nějací důchodci, kterým zřejmě „jejich“ místní dráha není lhostejná, protože
nás hned začali upozorňovat, co zajímavého lze na trati ještě spatřit. Veliké překvapení nás čekalo
ve stanici Žleby. Kromě „hrobu dráhy“, jak místní říkají upomínce na zrušení funkce výpravčího (křížek
a na něm červená čepice ČD) nás upoutaly směrovky na zdi. Ukazovaly obě stejným směrem, jak do
Čáslavi, tak do Třemošnice. Oficiálně se tomuto jevu říká úvraťová jízda a ve Žlebech se k němu
přistoupilo kvůli nesnadnému terénu. Hned za stanicí se nachází značné stoupání.
V Třemošnici naštěstí ještě zbylo na obloze trochu světla, takže jsme si mohli vyfotit, jak „krásně“
to tam vypadá. Neměli jsme čas si projít celé město, ale pevně doufáme, že je větší, než část, která byla
vidět od nádraží. V našem neobjektivním hodnocení dopadlo mnohem hůře než Městec Králové.
Každopádně trať 236 Čáslav – Třemošnice bude dnes poslední, o které se zmíním trochu podrobněji
(pokud dobře počítám, dvě už jsem odbyl a trojka je hezké číslo). První úsek byl zprovozněn koncem roku
1880 a zbytek trati o rok a dva měsíce později (tedy 1882). Téhož roku na trati začal fungovat drážní
telefon. Zajímavé je, že se jednalo o první drážní telefon v celé Habsburské říši. Poměrně dlouhou dobu
po lokálce pendlovaly motorové vozy M131.1 „Hurvínek“, vydržely tam až do roku 1984 (v podstatě
se jednalo o poslední trať, kde se ještě držely v pravidelném provozu) a nahradila je řada 810, která
dodnes zajišťuje přepravu cestujících na všech zdejších spojích.
Zpáteční cestou jsme hlavně remcali, že to skoro nejede, a těšili jsme se domů. Venku se začalo stmívat,
když jsme dojeli do Čáslavi, už byla tma. Z nadchodu, o kterém jsem se již zmínil o pár odstavců výše,
jsem se pokusil udělat pár rádoby nočních snímků. Ale zima mi dost svazovala ruce, takže jsem spolu
s ostatními hlavně čekal na náš R 687. Užívali jsme si hlasu vycházejícího z nádražního rozhlasu,
především pak pasáže: „Vážení cestující, přijeli jste do stanice Čáslav.“ Dnes už byste čekali na takovéto
uvítání marně, protože informační systém pro cestující byl vyměněn za jiný, dokonalejší.
V Havlíčkově Brodě nás České dráhy zklamaly, když jsme zjistili, že na Os 8369 nasazují jen jednu
Regionovu (toho dne 814.042). Lidí jelo a byl problém se tam naskládat, nebo spíše si sednout. Usídlili
jsme se v nízkopodlažní části a mačkajíce se jako sardinky se nemohli dočkat Jihlavy. Naštěstí nám
trápení zmenšily dvě malé děti, které si hrály s barevnými tlačítky u dveří na záchod. Pokud by se na WC
lidé zamykali tak, jak se sluší a patří, nestalo by se to. Jenže lidé se nezamykají a pak se diví, když se jim
během jízdy začnou otevírat dveře… Zdaleka jsme nebyli jediní rozesmátí cestující. Inu, ČD asi vědí, jak
zaujmout…
Když jsme přestoupili do R 661 Rožmberk, který táhl fotogenický „Brejlovec“ 754.049, začalo nám být
líto, že už den končí. Každopádně jsme se všichni těšili do postele. A taky snad na nějaké příště…
A že další cesty přišly, o tom vás přesvědčím v některém s dalších čísel…
foto: Tomáš Fiala
19
20
21
22
23
24