Chov kamerunských ovcí

Chov kamerunských ovcí
Popis
Kamerunská ovce:
• Jsou to ovce menší hmotnosti, beran má hmotnost 40 – 45 kg, chovná ovce
30 – 35 kg, roční jehnička 25 – 28 kg.
• Výška v kohoutku dosahuje 45 – 50 cm.
• Mají krátkou srst, která na zimu pouze zhoustne, odpadá tedy stříhání ovcí.
• V Africe se vyskytují ve dvou základních barevných rázech a to v srnčí
hnědé barvě s pálením, které pokrývá celé břicho, vnitřní část nohou a
vytváří i líbivou masku na hlavě, dále pak černobílá typu valiské kresby,
která je známá u plemene valiské horské kozy ve Švýcarsku. Kdy přední část
těla do poloviny trupu je celá černá a to i včetně kopýtek a hlavy, zadní část
od poloviny trupu je bílá. Samozřejmě se pak vyskytují kříženci s různým
podílem prvého a druhého barevného rázu, což se projevuje různou
strakatostí bílé a hnědé a bílé a černé barvy.
• Domorodí pastevci preferují srnčí barvu v oblastech s výskytem šelem a
bíločerné v oblastech, kde šelmy nejsou.
• Berani mají na krku mohutně vyvinutou dlouhou srst (hřívu).
• Profil hlavy je rovný , nebo mírně konvexní v nosní partii.
• Rohy jsou vyvinuty pouze u beranů a jsou krátké, stočené dozadu, dolů a
dopředu.
• Chová se především k masným účelům.
Kamerunská ovce a kamerunská koza jsou africká domácí plemena, se kterými
jsme se v minulosti setkávali především v zoologických zahradách ( V naší
republice je v čistokrevné formě chovají zejména ZOO Ostrava, Lešná a Děčín a
to oba barevné rázy. Výsledkem jsou pak smíšené odchovy). Tam jsou
oblíbenými zvířátky především dětí pro svoji přítulnost, zvědavost a laskavou
povahu. V Zoo Ostrava jsou více než 20 let v koutku pro děti, které k nim mají
přístup a mohou si s nimi hrát.
Kamerunské ovce pocházejí z daleké a horské Afriky, Patří do skupiny
západoafrických plemen, které se vyznačují vodorovným držením uší, na rozdíl
od východoafrických a jihoafrických ovcí, které jsou klapouché.
Kamerunská ovce a kamerunská koza jsou domestikovaná plemena vyskytující
se hojně zejména v Kamerunu a v sousedních státech. Jsou výborně adaptována
na polodivoký pastevecký odchov, nenáročná na potravu a se zachovaným
reflexem před šelmami. Protože Kamerun je náhorní plošina s nižšími denními a
nočními teplotami, byla i adaptace na podmínky našeho klimatického pásma
velmi dobrá.
Když mají možnost úkrytu před zimními plískanicemi a před průvanem nevadí
jim strávit celý den na pastvě i za chladných zimních měsíců.
Chov
Chov ovcí i koz je v podstatě stejný. Existují zde jen nepatrné odchylky. Je zde
rozdíl v přijímané potravě na pastvě. V tomto směru si ovce s kozami absolutně
nekonkurují. Dalším rozdílem je vyšší inteligence a vynalézavost koz, což
mnoho chovatelů od těchto zvířat odrazuje. Chovatelé koz si stěžují, že jsou
velmi vynalézavé v tom, jak přelézat plot či ohradu. Tato starost u ovcí odpadá.
Ovce spasou a okoušou jen to na co dosáhnou na všech čtyřech, kdežto kozy si
stoupají na zadní.
Vhodné je chovat kamerunské ovce co nejvíce ve venkovních prostorách. Jsou
zvyklá na pohyb a na pastvu. Ve výběhu mohou být přes den i v zimě, ale
většina českých chovatelů je má na pastvě od konce dubna do počátku listopadu.
My je chováme venku celoročně. Mají ale neustále otevřenou dřevěnou salaš,
kam se podle libosti mohou kdykoliv uchýlit před nepřízní počasí. V tomto
dřevěném přístřešku mají k dispozici ad libitum balíkované seno a žlaby pro
příkrm jádra.
Potrava
Řada chovatelů je má za sekačky trávy bez potřeby střiže. Jsou nenáročné,
dávají přednost klasickým travám, pastvě a s oblibou berou květy bylin, doslova
pochoutkou je pro ně zavadlý a suchý bodlák a pcháč, které labužnicky obírají,
až zůstane jen lodyha. Okusují i listy keřů a stromů. Seberou i lískové oříšky
které spořádají celé. Při přístupu na pastvu jim stačí pouze voda na pití, trocha
jádra a soli. Jádro může být nahrazováno i tvrdým chlebem a nebo rohlíky. Je
třeba počítat s tím, jak jsem již uvedl, že okusují stromy do výšky, kam
dosáhnou hlavou a kozy do výšky, kam dosáhnou hlavou po vztyčení na zadní
nohy. Seberou všechno spadané ovoce, zejména jim chutná švestka napadená
šárkou a v oblibě mají i čerstvě spadané listí. Méně pak berou listnaté a
šťavnaté bylinky. Dobré je jim občas předložit větve keřů s listím, což rádi
přijímají. Na podzim je výhodné jim dát přepást druhé otavy a na jaře není třeba
hrabat stařinu, navíc to ještě pohnojí.
Na krmení jsou poměrně nenáročné, i když samozřejmě pestrá krmná dávka se
odrazí na jejich lepší kondici. V zimě je základem krmné dávky seno. V létě
nahradí seno pastva. Ale přesto je i při pastvě dobré přidat ráno a večer alespoň
trošku sena. Osvědčilo se vybudovat a umístit seník ve volném prostoru na
pastvině, nebo v salaši aby k němu byl přístup ze všech stran. Když je seník
umístěn u zdi, dominantnější zvířata někdy ta slabší od seníku odstrkují.
V zimě jsou také výborným doplňkem krmné dávky borové a smrkové větve, ze
kterých ovce načerpají spoustu potřebných živin. Lze zkrmovat borovice po
polomech, probírkách nebo odebrané neprodané vánoční stromky.
V zimním období je vhodné podávat jadrné krmivo. Lze podávat mačkaný oves,
ovesné vločky, ječný či ovesný šrot apod. To se smíchá s okopaninami.
Osvědčila se též mrkev, která se podává pokrájená.
K tomu se ještě přidává některý z vitamínových a minerálních doplňků, kterých
je na trhu dostatek. Např. vitamix, promotor, atd.
Samozřejmostí je minerální liz, který musí být k dispozici celoročně. V létě si
vystačí s pastvou. Kamerunské ovce jsou nenáročné, spasou i nekvalitní porosty
včetně bodláků a zužitkují i méně kvalitní seno.
Reprodukce
Jehničky a beránci dospívají již ve věku 4-6 měsíců, ale pro zařazení do
plemenitby to je brzy. Doporučuje se věk 10-11 měsíců a hmotnost 25 kg.
Potom získáte plemenářsky hodnotná jehňata a matku budete mít ve svém chovu
celé roky. V plné plodností až 15 let.Mladé mají dvakrát za rok na jaře a na
podzim. Do říje jdou ovečky na konci druhého měsíce po obahnění. Rodí
naprosto samostatně jedno až dvě jehňátka, která mají porodní váhu 1,5 až 2,5
kg. Ovce jsou vzornými matkami. K jehňatům jsou trpělivé, dávají jim přednost
při krmení a udržují s nimi stálý zrakový a sluchový kontakt. Jehňata začínají ve
dnou týdnech oštipovat trávu a brát seno. Ve stejném věku dosahují již
dvojnásobek porodní hmotnosti. Jehňata se ještě ve věku 5 měsíců rády napijí od
matky, která jim to bez problémů umožní. Rodí rychle. Jehně očistí, promasírují
a povzbuzují k tomu, aby se postavilo. Za 50 minut po porodu je jehňátko již
suché a stojí na vlastních nohách, za další hodinu již skotačí okolo matky.
Je vhodné na 2-3 dny matku s jehňaty dát do samostatného kotce. Je to dobré
pro vzájemné zafixování vztahu matka-mládě a také pro vzpamatování a nabrání
sil po porodu, jak pro matku, tak pro jehňata. Při hromadném jarním bahnění se
nám stávalo, že si ovce pletli svá jehňata a některá dokonce odmítli přijmout.
Stávalo se také, že některé dominantní ovce adoptovali cizí jehně o které se pak
starali spolu s vlastními a některé ovce zůstali bez jehňat.
Podobné zkušenosti má pan Hovorka, který ve fauně píše: „Kamerunské ovečky
rodí většinou v ústraní. Před očekávaným porodem odejdou od stáda, porodí a
jehňátka přivedou ke stádu asi za dvě až tři hodiny. Ta jsou již dokonale
pohyblivá, vtiskla si navzájem podobu, pach a hlas a není pro ně problém
orientovat se ve stádě ostatních matek s jehňaty. Když porodí prvorodička, je
lépe ji dát společně s čerstvě narozeným jehnětem na dva až tři dny do kotce,
kde má vizuální a hlasový kontakt se stádem. To proto, aby si na jehně zvykla,
dokonale si vtiskla jeho vzhled, hlas i pach, aby ho pak bezpečně ve stádě našla.
Samozřejmě si v kotci zvyká i jehně na matku. Kamerunské ovce jsou mléčné a
dobré mámy, mají dostatek mléka i pro dvojčata a pokud se narodí jedináček, je
nutné odstříkat mlezivo ze struku, ze kterého nepije. Předejdeme tím zánětům
vemene i případnému úhynu matky. Stejně tak, pokud se narodí mrtvé jehně, je
potřeba první den po porodu odstříkat mlezivo a mléko z obou struků. Tvorba
mléka se pak sama zastaví. Nejlepším řešením je ovečku znovu připustit. Stávají
se ale i případy, že se taková ovce stane „tetou“ a dává pít i cizím jehňatům,
přednostně jehňatům své matky nebo setry. Tak silné mají ovečky rodinné pouto
a poznají se i po letech odloučení. Smyslem těchto opatření je vytvoření pohody
pro matku a jehňátko. Pokud ovce rodí ve stádě, je pro jehňátko matkou každá
ovce, ale ovce s jehňaty ho nenechají napít, jehňátko tápe a trvá mu dlouho, než
matku najde. Stává se často, že ovce si jehňátka doslova „kradou“, když porodí
současně nebo jsou těsně před porodem. A pak nastává „mela“. Skutečná matka
své jehně brání, „zlodějka“ ho nechce dát, trkají se a vnáší do stáda neklid, což
jehňatům škodí. Tyto šarvátky bývají častým důvodem úhynů a ušlapání jehňat“.
My jsme naším ovcím nikdy mléko neodstříkávali (když měli jedináčka a
dokonce ani, pokud jehně při, nebo po porodu zahynulo). Příroda si poradí a
nikdy jsme problémy s mastitidami u ovcí neměli. Stejnou zkušenost mám i u
krav, pokud mládě zahyne při porodu a tudíž vůbec nezačne sát mléko, matka
zaprahne bez problému. Chybou je ji mléko odstříkávat, protože ji tím
stimulujete k další tvorbě mléka. Já tedy radím nechat je ať si příroda poradí.
Vůdcem stáda je ovce a to vždy ta, která vodí jehňata. Ta se také hlasitě
projevuje pobekáváním, ostatní se chovají tiše. Na pastvu vychází vždy první
vůdčí ovce, beran většinou stádo uzavírá. Při nebezpečí ( cizí člověk, kočka, pes
), ovce sykají a podupávají předními běhy. Celá tlupa pak zpozorní a zrakem
vyhledává narušitele. Mají výborný zrak i sluch. Dovedou rozlišit kroky i hlasy.
Vycítí změnu počasí na 2 – 3 hodiny dopředu. Vždy, když se jdou pást
odpoledne, je zcela jisté, že přijde bouřka, která je zastihne již napasené a
spokojeně přežvykující.
Beran se svou postavou podobá muflonovi, ale má tenčí nohy, je celkově
štíhlejší a trošku vyšší. Nemá sedlo jako muflon, vnitřní stranu nohou a břicho
má černé muflon naopak světlé. Rohy má podobně stočené jako muflon a ostatní
ovce, jen roční vruby jsou méně znatelné, což je dáno tím, že ovečky nestrádají
jako divoká mufloní zvěř v zimním období. Na zimu se beranovi vytváří hříva
na spodní části krku a od kohoutku za lopatkami a vzbuzuje dojem ovčího lva.
Má vůdčí a teritoriální chování, při krmení si vynucuje přednost. Chováme-li
více beranů vedle sebe, vždy je jeden dominantní. Pokud berani nemají
vyjasněnou hierarchii svádí spolu souboje a to vzájemným trkáním, kterému
předchází rozběh na vzdálenost 8 – 10 metrů. Souboje jsou tvrdé, ale neublíží si
a slabší vždy včas vyklidí pole. Pobekáváním pak naznačuje podřízený postoj a
k dalším soubojům již nedochází.
Při společném chovu několika plemen je třeba počítat s tím, že se navzájem
plodně kříží, a to i s muflonem. V říji je kamerunský beran oproti domácím
beranům úspěšnější díky větší pohyblivosti a svého domácího soka doslova
uběhá. Ze vzájemných soubojů vychází úspěšně díky svým rychlejším nohám, i
když má až třikrát menší hmotnost. Jeden chovatel měl ve společném stádě
kamerunské ovečky a merinky se dvěma kamerunskými berany a ti své otcovské
role rozdělili tak, že jeden kryl kamerunky a druhý merinky.
My chováme většinu roku berana a stádo matek odděleně. Berana vpouštíme do
stáda na začátku listopadu. Ve stádě působí do prvního bahnění, tzn. do začátku
dubna, kdy ho od ovcí oddělíme. Tímto způsobem docilujeme sice pouze
jednoho bahnění na ovci za rok, ale zase bahnice dávají skoro stoprocentně
dvojčata a nejsou problémy s porody. Ovce jsou kryty při konci pastevní sezóny,
takže jsou v nejlepší kondici a udrží dva plody, většinu březostí stráví na dietě
(seno) s příkrmem jádra, takže jehňata při porodu nejsou přerostlá a porod
probíhá rychle a bez problémů. Jehňata se rodí od začátku dubna, kdy je již
k dispozici pastva a matky jsou dostatečně mléčné, jehňata tudíž mají velké
přírůstky a také se začínají brzy pást. Tímto systémem dosahujeme také dobrého
zpeněžení na jatkách. Neboť loňské berany (kterým ještě není rok) prodáme na
velikonoce stále jako maso jehněčí. Beránky odstavuji kolem věku 3 měsíců a
umisťuji je do oplůtku s plemenným beranem.
Historie chovu V ČR
Se soukromým chovem v ČR začal ing. František Hovorka v roce 1993, kdy
získal pár kamerunských ovcí ze Zoo Ostrava. V roce 2004 měl již dvě téměř
nepříbuzné linie kamerunských oveček a proto mohl sestavovat nepříbuzné páry.
Tato zvířata se stala základem většiny českých chovů. Brzy se však české chovy
začaly potýkat s čím dál větší příbuzností zvířat. Začali se tedy skupovat ovce
z dalších Zoo v naší republice, hodně zvířat pochází též od pana Linharta z Loun
a ze zookoutku od Strakonic.
V minulosti neexistovala žádná evidence v chovech a tak se prakticky nedala
dohledat příbuznost jednotlivých kusů. Nyní je již český chov doufejme na
dobré cestě. Byla zde potřeba zmapovat původ českých chovů, zavést
plemennou knihu a získat do našich chovů cizí krev. Vše je teprve na začátku,
ale dá se říci, že se to podařilo. Majitelé kamerunských ovcí se obrátili na Svaz
chovatelů ovcí a koz v Brně, který přivítal tuto iniciativu a nabídl pomocnou
ruku a dobré podmínky pro plemenářskou práci. Ustanovil se chovatelský klub
kamerunských ovcí, stanovil se chovatelský cíl, vymezil standard plemene a
začali se provádět bonitace. První bonitace byla v Litomyšli v roce 2002 za
účasti 22 kamerunských oveček a součastně se prováděla statistická měření
české populace.
Historie našeho chovu
My jsme začali s chovem kamerunských ovcí v roce 2003. Nejprve se nám
podařilo zakoupit pár- Strakatého berana a černou ovci (tento beran působil ve
stádě 2 sezóny a dával strakatá jehňata). Ve stejném roce a v roce 2004 jsme si
přivezli dalších 13 ovcí a jehnic pocházejících z Německého chovu. V této době
bylo velice obtížné kamerunky sehnat a my jsme platili 4000 kč za každý kus.
Kamerunské ovce pocházející z Německa mají vyšší tělesný rámec a kvalitnější
osvalení. Také jejich reprodukční a mateřské vlastnosti se ukázali, ve srovnání
s českou populací, lepší. Žádné z těchto zvířat nemělo identifikační známky ani
jiné doklady. Nechali jsme je tedy ohodnotit-zbonitovat a začali jsme
s čistokrevným chovem založeným na základu německých matek. Letos přidáme
do stáda již v pořadí pátého chovného berana. Po většině beranů, kteří v našem
stádě působili jako plemenící si necháváme jehnice pro obměnu stáda. Máme ve
stádě matek tedy celkem již 4 linie po 4 různých beranech. Všichni berani byli
exteriérově nadprůměrní a většinou z dvojčat.
Naše stádo matek je složeno z ovcí všech barev a věkových kategorií. Každý rok
vyřazujeme ovce na základě exteriéru, stáří, nebo nevyhovujících reprodukčních
ukazatelů. Máme tedy stádo ve vynikající kondici a působí v něm jen nejlepší
plemenice. V současné době máme stádo 30 ovcí-matek.
Priority a cíle na kterých se pracuje:
1. Zavedení Plemenné knihy kamerunských ovcí a liniové plemenitby.
V plemenné knize by měly být všechny chovné ovce v chovech s kontrolou
užitkovosti.
2. Provádění bonitace nově zařazovaných zvířat do chovu na klubových
výstavách a svodech. Vydávání klubového zpravodaje Kamerun ovis.
Zpravodaj je vydáván od počátku činnosti klubu, na jeho stránkách si
chovatelé vyměňují názory a poznatky.
3. Uplatňování systému rotace plemenných beranů, kteří se osvědčili jako
zlepšovatelé chovů.
4. Do našich chovů budou zařazována přednostně zvířata pocházející z dvojčat,
jedináčky jen od prvorodiček. Tím se podařilo zvýšit počet porodů dvojčat na
více než 70 % bahnění.
5. Požadavek je, aby všechna nově zařazovaná zvířata do chovu měla doložený
původ.
Skutečným přínosem pro českou populaci bylo osvěžení krve německými
kamerunskými ovcemi. Než se přistoupilo k dovozu ovcí z Německa, byl se pan
Hovorka podívat na tři chovy u německých chovatelů a na slovenský chov
v Zoo Bojnice. S překvapením zjistil, že máme co činit se dvěma plemennými
rázy kamerunských ovcí.
Slovenská populace je na nižších, silných nohách s výrazně zkrácenou holenní
kostí, dobře osvalená. Pochází pravděpodobně z pouštních oblastí, kde se musí
ovečky hodně nachodit za pastvou.
Německá populace se podobá a nebo shoduje s naší, je na vyšších, štíhlých, ale
pevných nohách, oproti české je více osvalená. Rozdíl v kohoutkové výšce je
+ 5 cm ve prospěch české populace, přibližné stejné hmotnosti. Jejich původ je
kladen do oblastí savan, kde je třeba rychle uniknout z dosahu predátorů. Pro
tento názor svědčí fakt, že při vyrušení unikají dlouhým skokem do výše asi 1,5
m a do vzdálenosti 4 – 5 m s úprkem na všechny strany. Po dosažení únikové
vzdálenosti cca 20 m se stádo sbíhá dohromady. Přesně tak, jak to je vidět na
chování divokých antilop ze savan Afriky. Slovenská populace toto chování
nemá.
Chovatelům, kteří váhají, zda si kamerunské ovečky pořídit, bych chtěl
doporučit, aby neváhali. Při své nižší hmotnosti 25-35 kg, mají i menší spotřebu
krmiva, jsou nenáročné a nevybíravé.
Jejich maso má podobnou chuť jako maso mufloní, tedy jako divočina. Dnes je
chová již řada chovatelů a je možné je získat i mino Zoo, byť i s ročním čekáním
na narození jehňat.
Závěrem bych chtěl sdělit, že dne 17.3. 2001 vznikl specializovaný chovatelský
Klub kamerunských ovcí, který působí v rámci SCHOK v ČR.
Použitá literatura:
•
•
•
•
•
Fauna ročník 13 06/2002
Fauna ročník 15 06/2004
František Vohradský – Místní plemena domácích zvířat tropů a subtropů
A:/SCHOK-svaz chovatelů ovcí a koz.htm
www.ifauna.cz